Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií

Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií

Pražské jaro 1968 v kulturních časopisech: Literární listy & Listy, Host do domu, Index (Diplomová práce)

Martina Šmídtová

Brno, 2007

Čestné prohlášení Čestně prohlašuji, že jsem tuto magisterskou práci vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a pramenů a za pomoci vedoucího práce.

V Brně dne 31. května 2007

2

Anotace Práce se zabývá třemi časopisy: Literárními listy a jejich pokračovatelem Listy, brněnským Hostem do domu a Indexem. Pomocí historicko-srovnávací metody zkoumá, jak uvedené časopisy reflektovaly události Pražského jara a počátku normalizace, a zároveň zjišťuje, zda se v tomto směru uvedené časopisy od sebe nějak lišily. Důraz je přitom kladen na skutečnost, že Literární listy (Listy) vycházely v Praze v centru dění a další dva časopisy v Brně, které se poměrně ostře vymezuje vůči Praze. V roce 1968 navíc na Moravě vznikla iniciativa usilující o zřízení samosprávné Moravskoslezské republiky, klíčovým kritériem komparace se proto logicky stala reflexe tématu nového státoprávního uspořádání. Dalšími kritérii pak jsou diskuse například na téma svobody slova, úlohy inteligence, průběhu a podpory demokratických reforem, rehabilitace obětí zločinů z padesátých let a po okupaci také na téma smyslu a budoucnosti celého obrodného procesu. Práce dává rovněž odpověď na to, zda někdo z přispěvatelů zmiňovaných časopisů dokázal rozpoznat nebezpečí okupace či zda diskuse překročily rámec socialismu. Komparace je rovněž doplněna stručnou historií všech časopisů a výkladem tehdejších tiskových poměrů.

Annotation This diploma work concerns with three cultural magazines: Listy, successor of Literární listy, Host do domu, and Index. Using historical-comparative method it researches how these magazines had reflected the events of Prague Spring in 1968 and the beginning of normalization and if the magazines differ in this reflection from one another. The accent is put on fact that Literární listy (Listy) was published in Prague in the centre of events and next two magazines in Brno that traditionally shows animosity towards Prague. Furthermore, in 1968 in Moravia it sprang up the initiative aiming for establishment of self-governing Moraviansilesian republic, that’s why the topic of new arrangement of Czechoslovakia became the key criterion of comparison in this paper. Next criterions are discussions for example about freedom of speech, role of intellectuals, course and support of democratic reforms, recovery of rights for victims of illegal trials in the fifties and after the occupation the topic of Prague Spring’s meaning and future. Diploma work also gives answer, if some publicists from mentioned magazines recognized the threat of invasion or if they overstepped the limits of socialism in their contributions. The comparison is filled in short history of all magazines and explication of press conditions at the end of the sixties.

OBSAH: UVEDENÍ DO PROBLÉMU...................................................................................................... 7 Fenomén kulturních časopisů................................................................................................. 7 Literární noviny a ty ostatní ................................................................................................... 9 METODOLOGICKÝ ÚVOD .................................................................................................... 11 Vymezení výzkumu.............................................................................................................. 11 Historicko-srovnávací metoda.............................................................................................. 11 Č a s o v é v y m e z e n í .................................................................................................. 12 S h o d y a r o z d í l y p o r o v n á v a n é h o ............................................................... 13 K r i t é r i a k o m p a r a c e ........................................................................................... 14 S o u b o r z k o u m a n ý c h č l á n k ů .......................................................................... 15 Cíl výzkumu ......................................................................................................................... 16 TISKOVÉ POMĚRY ................................................................................................................. 18 Před rokem 1968 .................................................................................................................. 18 V průběhu Pražského jara .................................................................................................... 20 Znovuobnovení cenzury....................................................................................................... 22 MORAVSKÁ OTÁZKA V ROCE 1968 ..................................................................................... 24 LITERÁRNÍ LISTY A JEJICH NÁSTUPCE - LISTY................................................................ 26 Stručná historie..................................................................................................................... 26 Politické příspěvky v letech 1968 a 1969............................................................................. 34 S v o b o d a s l o v a ........................................................................................................ 34 Obhajoba Literárních novin a IV. sjezdu ..................................................................... 34 Za změnu zákona .......................................................................................................... 36 Změna zákona nestačí .................................................................................................. 37 Dělnické výbory na ochranu svobody slova................................................................. 38 Po okupaci.................................................................................................................... 39 Shrnutí .......................................................................................................................... 41 O h l a s y n e d á v n é m i n u l o s t i ............................................................................ 42 Hledání viny ................................................................................................................. 42 Rehabilitace uvnitř svazu ............................................................................................. 43 Právní aspekty rehabilitací .......................................................................................... 44 Shrnutí .......................................................................................................................... 45 N o v é s t á t o p r á v n í u s p o ř á d á n í ..................................................................... 45 Návrat do historie......................................................................................................... 45 Nejprve demokratizace pak federalizace?.................................................................... 47 Anketa Na téma československé ................................................................................... 48 Trojdílné uspořádání.................................................................................................... 49 Shrnutí .......................................................................................................................... 50 D e m o k r a t i z a c e ....................................................................................................... 50 Hnací motor reforem.................................................................................................... 50 Dva tisíce slov .............................................................................................................. 54 Jak dál s demokracií?................................................................................................... 57 Co je socialismus?........................................................................................................ 59 Nebezpečí intervence.................................................................................................... 60 Po okupaci.................................................................................................................... 65 Shrnutí .......................................................................................................................... 66 O s m y s l a b u d o u c n o s t P r a ž s k é h o j a r a ................................................ 67 Význam Ledna .............................................................................................................. 67 Malý národ uprostřed Evropy ...................................................................................... 68 Shrnutí .......................................................................................................................... 70

HOST DO DOMU .................................................................................................................... 72 Historie časopisu .................................................................................................................. 72 Host do domu – politický ..................................................................................................... 79 S v o b o d a s l o v a ...................................................................................................... 79 Za Literární noviny....................................................................................................... 79 Úloha inteligence ......................................................................................................... 81 O cenzuře obecně ......................................................................................................... 83 Shrnutí .......................................................................................................................... 83 O h l a s y n e d á v n é m i n u l o s t i ............................................................................ 84 O roce 1945 a o vztahu k Sovětskému svazu ................................................................ 84 Rehabilitace uvnitř svazu ............................................................................................. 87 Shrnutí .......................................................................................................................... 89 N o v é s t á t o p r á v n í u s p o ř á d á n í ..................................................................... 90 Postavení Moravy na stránkách Hosta do domu ......................................................... 90 Shrnutí .......................................................................................................................... 92 O s m y s l a b u d o u c n o s t P r a ž s k é h o j a r a ................................................ 93 Václav Havel: Český úděl? .......................................................................................... 94 Kundera proti Havlovi: Radikalismus a exhibicionismus............................................ 95 Střítecký proti všem: Úděl proměny a tvář sebeklamu................................................. 97 Shrnutí ........................................................................................................................ 100 INDEX .................................................................................................................................... 101 Zrod a zánik časopisu......................................................................................................... 101 Index – politický................................................................................................................. 103 O h l a s y n e d á v n é m i n u l o s t i .......................................................................... 103 S v o b o d a s l o v a ...................................................................................................... 104 Za práva kulturních časopisů a inteligence ............................................................... 104 O kvalitě žurnalistiky.................................................................................................. 105 Shrnutí ........................................................................................................................ 106 N o v é s t á t o p r á v n í u s p o ř á d á n í ................................................................... 107 Anketa o zemi Moravskoslezské ................................................................................. 107 Hlasy proti.................................................................................................................. 109 Zvláštní číslo Indexu................................................................................................... 110 Po okupaci.................................................................................................................. 114 Shrnutí ........................................................................................................................ 114 D e m o k r a t i z a c e ..................................................................................................... 115 Na podporu reforem ................................................................................................... 115 Požadavky personálních změn ................................................................................... 117 Reformy v ohrožení..................................................................................................... 118 Po okupaci.................................................................................................................. 120 Shrnutí ........................................................................................................................ 120 O s m y s l a b u d o u c n o s t P r a ž s k é h o j a r a .............................................. 122 ZÁVĚR.................................................................................................................................... 126 Specifika jednotlivých titulů .............................................................................................. 126 L i t e r á r n í l i s t y & L i s t y .................................................................................. 126 H o s t d o d o m u ....................................................................................................... 127 I n d e x ........................................................................................................................... 128 Co mají společného? .......................................................................................................... 129 Moravská otázka ................................................................................................................ 131 POUŽITÉ ZDROJE................................................................................................................ 132 Literatura ............................................................................................................................ 132

5

Prameny.............................................................................................................................. 133 P r a m e n y - k n i h y : ........................................................................................... 133 P r a m e n y - p e r i o d i k a : ..................................................................................... 134 Elektronické zdroje: ........................................................................................................... 135 JMENNÝ REJSTŘÍK .............................................................................................................. 136 PŘÍLOHA: GRAFICKÁ PODOBA A KRESLENÝ HUMOR POROVNÁVANÝCH ČASOPISŮ ................................................................................................................................................ 139

6

UVEDENÍ DO PROBLÉMU Fenomén kulturních časopisů „Kulturní a literární týdeníky vyplňují »informations gap« a přejímají na sebe funkce příslušející jiným typům sdělovacích prostředků, které je však neplní, nebo přesněji, plnit nesmí a nemohou: ze specializovaných časopisů se stávají »opinion weeklies« (názorové týdeníky) s masovým dosahem,“ tak popisuje postavení kulturních týdeníků na konci padesátých a v průběhu šedesátých let v Československu Dušan Havlíček.1 Vzhledem k tomu, že v menší míře platí stejná slova i o kulturních časopisech s nižší periodicitou, dá se tak pro zmiňované období hovořit přímo o fenoménu kulturních časopisů. Co se myslí označením kulturní časopisy? Periodika, která se nejvíce podílela na vytváření tohoto fenoménu, byla vydávána přímo Svazem československých spisovatelů a zaměřovala se především na oblast literatury, i když stranou jejich zájmu nezůstávalo ani výtvarné umění, filmová, divadelní nebo televizní tvorba. Nemalý podíl však také mají časopisy ostatních uměleckých svazů (např. Divadelní noviny, Filmové a televizní noviny) nebo časopisy zabývající se kulturou v širším slova smyslu (Index s podtitulem Rozpravy o soudobé kultuře a životním slohu). Jak se tento fenomén projevoval? Klasické týdeníky a deníky byly pod mnohem větším dohledem aparátu komunistické strany a stávaly se také snadnějším terčem cenzury, neboť jazyk a styl zpravodajství bývá vždy otevřenější a srozumitelnější.2 První známky koroze komunistického režimu v první polovině padesátých let se proto objevily právě na stránkách kulturních časopisů. V době, kdy cenzura dbala na to, aby všechny noviny přinášely tytéž nezáživné a bezkonfliktní informace plné budovatelského nadšení a politických frází, vyvolávaly tyto příspěvky velkou pozornost, a to ačkoliv zprvu obsahovaly jen námitky proti převládajícímu schematismu a dogmatismu v literatuře.3 „Informace jsou neuralgickým bodem reálného socialismu, celý organismus společnosti reaguje poplašeně na každou neusměrněnou informaci, okamžitě ji obklopuje dohady a přijímá ji jako signál poruchy

1

HAVLÍČEK, Dušan. Masová komunikace v ČSSR 1956 – 68. Příspěvek ke studiu informačních procesů a hromadných sdělovacích prostředků v politickém systému „reálného socialismu.“ Ženeva, aktualizováno 2003, s. 29. 2 Tamtéž, s. 30. 3 Například diskuse o satiře v Literárních novinách (PICK, J. R. Několik slov o satiře. Literární noviny, 1954, roč. 3, č. 30; s. 5; STEJSKAL, Václav. O vážnosti směšného. Literární noviny, 1954, roč. 3, č. 31, s. 5.), v níž se objevily požadavky, aby satirik ukazoval skutečné problémy skutečných lidí. (PEŠTA, Pavel. K počátkům ,tání‘. In Česká literatura 1948 – 1956: sborník materiálů z literárněvědné konference 35. Bezručovy Opavy (18. – 19. 9. 1992). Ed. Vladimír Pfeffer. Opava: Slezské zemské muzeum, 1993. S. 20.)

7

v totálním řízení. Tato citlivost je vypěstována léty návyku na čtení novin, poslouchání rozhlasu a televize. Často jen neobvyklá fotografie, úprava zprávy, absence běžné fráze na místě, kde obvykle bývá, vyvolává lavinu spekulací,“ vystihuje charakter tehdejších médií Milan Šimečka.4 V kulturních časopisech se také brzy začalo projevovat uvolňování poměrů, k němuž došlo v celém socialistickém bloku po odhalení kultu osobnosti na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956. V Literárních novinách se například objevila série článků polemizujících s tehdejším dogmatickým výkladem marxismu (tzv. filozofická diskuse), Kultúrny život otevřel téma zinscenovaných politických procesů. Čím víc se kulturní časopisy věnovaly politice, tím stoupala jejich obliba u veřejnosti; rostl náklad a vznikaly nové tituly. Specifická povaha československého tání ve stylu „dva kroky kupředu a jeden zpátky“5 se však promítla do životnosti těchto nových časopisů. Mnohé byly již krátce po založení zrušeny, aby byly za několik let obnoveny nebo nahrazeny jiným, mnohdy svobodomyslnějším titulem. Například mezeru po zrušeném Květnu (1955 – 1959) a Novém životu (1949 – 1959) měl zaplnit měsíčník Plamen (1959 – 1969). Zvláštní je i případ Tváře, jejíž ostrý konfrontační tón byl tolerován pouze rok (1964 – 1965). Přesto se dá hovořit doslova o boomu kulturních časopisů; vedle již existujících titulů (Literární noviny, brněnský Host do domu, ostravský Červený květ) začíná v roce 1965 vycházet Divoké víno a o rok později Orientace, Impuls, Sešity pro mladou literaturu. Kulturní časopisy začaly formovat veřejné mínění, napomáhaly tříbení názorů a šíření reformních myšlenek. Režim se je pokoušel usměrňovat zásahy do personálního obsazení redakcí a také zostřením cenzury. Ústřední výbor KSČ dokonce v březnu 1964 přijal rezoluci ke stavu kulturních časopisů, ovšem bez většího efektu. Poté se režim rozhodl vydávat jako protiváhu vlastní kulturní časopis. Kulturní tvorba sice byla zdrženlivější, ale i zde záhy zavládl duch šedesátých let. „Stranické vedení podcenilo situaci v kulturní oblasti. Chtělo-li mít časopis určité úrovně, muselo souhlasit, aby do redakce byli přijati odborně schopní žurnalisté. Ti se však cítili bytostně spřízněni se svými kolegy v kulturních a vědeckých časopisech a jejich smýšlení bylo prodchnuto týmž duchem revolty, který byl společný valné většině intelektuálů,“ vysvětluje situaci v Kulturní tvorbě Dušan Havlíček.6 4

ŠIMEČKA, Milan. Obnovení pořádku. [1. vyd. v ČSFR.] Brno: Atlantis, 1990, s. 52. K jisté liberalizaci sice došlo, ale pokaždé když se objevily požadavky, zejména ze strany inteligence, na její rozšíření či důsledné uplatňování, režim se opět uchýlil k „boji proti revizionizmu a nebezpečí zprava“ a poměry opět utužil (viz. KURAL, Václav, et al. Československo roku 1968 I.: obrodný proces. Praha: Parta, 1993, s. 10) 6 HAVLÍČEK, Dušan. Masová komunikace v ČSSR 1956 – 68. Příspěvek ke studiu informačních procesů a hromadných sdělovacích prostředků v politickém systému „reálného socialismu.“ Ženeva, aktualizováno 2003, 27, 28. 5

8

Svůj vrchol prožily kulturní časopisy a s nimi i veškerá žurnalistika v období Pražského jara, kdy byla také zrušena cenzura. Svoboda slova pak pomohla vzniknout dalším časopisům; byla obnovena Tvář a v Brně začal vycházet Index a divadelní Meandr. Atmosféra svobody se nakrátko přenesla i do roku 1969, i když tehdy byly již ideály Pražského jara systematicky likvidovány. V Českých Budějovicích se v tomto roce zrodil Arch, v Hradci Králové Texty. Zároveň však v roce 1969 přišla i první vlna zákazů. Smutným symbolem tohoto roku mezi normalizací a Pražským jarem je časopis Analogon, který vyšel jen jednou, poprvé a naposled.7 Intervence vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 neznamenala konec všech nadějí, chtělo-li ovšem konzervativní a prosovětské křídlo komunistické strany znovu obnovit svou bývalou moc, muselo postupně potlačit všechny projevy demokracie předcházejícího období. Jednou z prvních obětí byla svoboda slova. Po opětovném zavedení cenzury začalo tažení proti všem periodikům hájícím reformní kurz. Seznam nežádoucích titulů obsahoval 285 položek,8 mezi nimiž čelní místo zabíraly kulturní časopisy.9 Nejhůř dopadly literární časopisy; přežily jen ty, které se důsledně držely programu normalizace v kultuře, což byla vlastně jen Tvorba (1969) a revue Světová literatura (1956). Kromě těchto dvou titulů a odborných časopisů pak v období do roku 1989 vycházel ještě Kmen, který byl původně jen přílohou Tvorby, ale v roce 1988 se osamostatnil, Literární měsíčník (1972 – 1990, v roce 1990 krátce jako Literární revue) a jediný regionální titul – ostravský Kulturní měsíčník. Velké množství časopisů zabývajících se literaturou, které vycházely od přelomu 50. a 60. let, bylo tedy na téměř dvacet let nahrazeno pěti tituly. Milan Šimečka označuje tato opatření proti literárním časopisům za důmyslné: „Velké části odbojné inteligence byl takto bezbolestně vyřezán jazyk.“10

Literární noviny a ty ostatní Zákrok normalizační cenzury nejlépe dokládá podíl kulturních časopisů na procesu liberalizace. I proto si tento fenomén zaslouží pozornost badatelů, ať už historiků, literárních historiků nebo historiků médií. Největší zájem však beze sporu vzbuzují Literární noviny a 7

POLÁČEK, Jiří, et al. Průhledy do české literatury 20. století. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2000, s. 264. 8 Tamtéž, s. 265. 9 Tomáš Kubíček uvádí, že byly zastaveny všechny. I když se to jeví jako velmi pravděpodobné, nelze při současném stavu bádání jednoznačně tvrdit, že šlo ve všech případech o zásah cenzury, nikdo to zatím na základě studia pramenů neprokázal. (KUBÍČEK, Tomáš. Literární časopisy šedesátých a sedmdesátých let: Myšlení o literatuře. In Kulturní periodika na Moravě: 17. – 18. října 1996. Ed. Jaromír Kubíček, Emil Kordiovský. Brno: SOA Břeclav, 1997. S. 16.) 10 ŠIMEČKA, Milan. Obnovení pořádku. [1. vyd. v ČSFR.] Brno: Atlantis, 1990, s. 63.

9

jejich pokračovatelé (Literární listy, Listy), které mají i v rámci skupiny kulturních časopisů výsostné postavení. Na jejich stránkách se odráží šestnáct let komunistické kulturní politiky, včetně zvratů ve vývoji jedné z významných převodových pák totalitní moci, Svazu československých spisovatelů, a včetně měnícího se náhledu na poslání a hodnoty literatury. Už to samotné by jako zdůvodnění zájmu badatelů stačilo, Literární noviny jsou ovšem výjimečné především svou angažovaností. V druhé polovině šedesátých let, ale hlavně v roce 1968 literatura v jejich obsahu zcela ustoupila politice. Přispěvatelé svými články otevírali mnohá tabu, pobízeli politiky k důslednému prosazování reforem, podněcovali veřejnost k aktivní podpoře demokratického socialismu (nebo chcete-li „socialismu s lidskou tváří“), ba co víc některé aktuální diskuse a polemiky naznačovaly, jak vzdálený je demokratický socialismus od demokracie. Nicméně ambice redakčního okruhu sahaly ještě dál; vždyť právě zde se zrodila myšlenka obnovit legendární Lidové noviny, jejichž měly být Literární listy nedělní přílohou. V nových podmínkách po 21. srpnu však od tohoto plánu jeho organizátoři ustoupili a v programu pro nový týdeník Listy dokonce vyhlásili odklon od politiky a návrat ke kultuře. I kdyby se jim tento návrat podařil, jejich konec by to zřejmě neodvrátilo. Byly zastaveny již v květnu 1969.

10

METODOLOGICKÝ ÚVOD Vymezení výzkumu Zastavení Listů mělo svou byť pokřivenou logiku. Pro režim usilující o konsolidaci poměrů, slovy Milana Šimečky o obnovení pořádku, znamenaly skutečně tribunu silné opozice, která navíc požívala zvláštní důvěry veřejnosti. Platí to však i pro ostatní záhy zakázané časopisy? Byly také tolik politické? Nalézt základní informace o dalších titulech je poměrně snadné, dílčí studie jsou k dispozici ale jen u některých z nich. Kromě toho, jak jsem již uvedla na začátku, se jedná převážně o primárně literární časopisy, mnohé studie se proto zaměřují pouze na obsah týkající se čistě literatury či dějin literatury. Málokdo se snažil postihnout politickou rovinu těchto časopisů, byť se o nich běžně mluví jako o kulturně-politické tribuně.1 Regionální tituly pak stojí zcela na okraji zájmu, přestože právě ty by mohly o fenoménu kulturních časopisů vypovědět nejvíce. Pokud by se totiž ukázalo, že i tyto časopisy byly angažované a přispívaly k šíření reformních myšlenek a tudíž celkovému uvolnění poměrů, pak získá označení fenomén kulturních časopisů nový význam. Svou prací bych tedy chtěla pomoci alespoň částečně zaplnit tuto mezeru v poznání kulturních časopisů a zároveň bych ráda navázala na svou bakalářskou práci, v níž jsem se věnovala médiím v průběhu Pražského jara. Nyní bych se tedy chtěla zaměřit na politické obsahy kulturních časopisů vydávaných v Brně v roce 1968. Region Brna jsem si vybrala proto, že patří k významným kulturním a politickým centrům Moravy, které se tradičně poměrně ostře vymezuje vůči Praze a tzv. pragocentrismu. Dění šedesátých let i samotného roku 1968 má přitom své centrum právě v Praze, kde také vycházela podstatná část kulturních časopisů. Moravané také často poukazují na určitá kulturní specifika svého kraje a bez zajímavosti není ani skutečnost, že v mnoha klíčových okamžicích našich dějin, se události na Moravě nevyvíjely vždy zcela shodně jako v Čechách.

Historicko-srovnávací metoda V Brně v době Pražského jara vycházely dva kulturní časopisy – Host do domu a Index. Kdybych zkoumala uvedené časopisy jednotlivě, jistě bych dokázala odpovědět na banální otázku, zda časopisy hájily proreformní nebo konzervativní kurz, nepochybně bych mohla blíže popsat reflektované postoje včetně jejich vývoje, ale těžko bych mohla odhalit nějaká 1

Např. KUBÍČEK, Tomáš. Literární časopisy šedesátých a sedmdesátých let: Myšlení o literatuře. In Kulturní periodika na Moravě: 17. – 18. října 1996. Ed. Jaromír Kubíček, Emil Kordiovský. Brno: SOA Břeclav, 1997, s. 12.

11

specifika těchto časopisů. K tomu je třeba zasadit tyto údaje do kontextu tehdejší časopisecké tvorby, k čemuž mi nejlépe poslouží historicko-srovnávací metoda. „K užití srovnávací (komparativní) metody se historik uchyluje v okamžiku, kdy mu prameny o určitém problému nemohou poskytnout dostatečné informace, a chce-li takovou mezeru vyplnit, získává tyto informace pomocí nejrůznějších souvislostí,“ píše o této metodě František Čapka.2 Srovnat Hosta do domu a Index se všemi ostatními tituly není samozřejmě možné (zcela určitě ne v rozsahu diplomové práce) a za všechny je třeba vybrat reprezentativního zástupce. Ten je ovšem nasnadě: Literární noviny jsou proslulé svými politickými postoji a jsou také dosud nejlépe prostudovaným časopisem, navíc jsou více než ostatní spojeny s centrem dění, tedy s Prahou. Také proto jsem si pro komparaci vybrala právě je.

Časové vymezení V roce 1968 vyvrcholil celý proces šedesátých let. Lednovým plenárním zasedáním ÚV KSČ, na němž byl Antonín Novotný ve funkci prvního tajemníka nahrazen Alexanderem Dubčekem, začalo známé Pražské jaro. Lednem tudíž začíná i má komparace. V průběhu Pražského jara padla největší překážka, která bránila politizaci kulturní publicistiky, tj. cenzura. Sdělovací prostředky se plně zapojily do obrodného procesu, tím, že se začaly věnovat tématům, která byla dosud tabu, tím, že začaly komunistické politiky poprvé volat k zodpovědnosti za stav země, pomohly zaktivizovat veřejnost. Ta pak společně s médii a jejich prostřednictvím pobízela k důslednému a rychlému provádění reforem. Pražské jaro sice skončilo okupací z 21. srpna, ale leccos z jeho ideálů i výdobytků přežívalo dále. Atmosféra svobody a pocit spolutvůrců politiky přetrvával i v médiích, tedy i v kulturních časopisech, také proto jsem se rozhodla nepovažovat za konečné datum komparace 21. srpen. První zákazy vydávání, tehdy ještě dočasné, byly nařízeny již 8. listopadu 1968 a týkaly se časopisu Reportér a Politika. Intenzita zásahů se však zvýšila po tzv. hokejových událostech v březnu 1969, kdy speciálně proti činnosti médií protestoval ÚV KSSS. Československá vláda i komunistická strana reagovaly celým komplexem restrikčních opatření – ustavením komise ÚV KSČ, která kontrolovala důslednost cenzury; výměnou předsedy Úřadu pro tisk a informace, definitivním zastavením časopisů Politika a Zítřek a udělením výtky Listům a Reportérovi. Někteří novináři-komunisté byli povoláni na pohovor k předsedovi Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ Miloši Jakešovi a bylo vyměněno vedení Rudého práva. Další kádrová opatření následovala po dubnovém plénu ÚV KSČ, na 2

ZWETTLER, O. – VACULÍK, J. – ČAPKA, F. Úvod do studia dějepisu a technika historikovy práce. Brno: Masarykova univerzita, 1996, s. 90.

12

němž byl do funkce prvního tajemníka zvolen Gustav Husák (k tomuto datu také bývá často kladen počátek období normalizace). K 6. květnu byly zastaveny Studentské listy a k 15. květnu pak Listy a Reportér, časopisy MY69, Plamen a Svět v obrazech byly zastaveny na tři měsíce. Mezníkem pak byl článek Slovo do vlastních řad, otištěný v Rudém Právu 17. května, jímž se 350 novinářů přihlásilo k politice nového vedení KSČ, tehdy také skončila první vlna normalizace médií.3 Konec května roku 1969 jsem také proto zvolila jako konečný mezník komparace.4

Shody a rozdíly porovnávaného Nezbytná podmínka aplikace historicko-srovnávací metody spočívá v elementární shodě porovnávaného, správné zpracování metody je však závislé i na rozpoznání rozdílů srovnávaných objektů.5 Obojí je třeba brát při komparaci v úvahu. Základním společným rysem vybraných časopisů je jejich proklamované zaměření na kulturní dění a rovněž také skutečnost, že všechny tři časopisy byly na počátku normalizace zastaveny - Listy a Index ještě v roce 1969, Host do domu až v roce 1970. Host do domu a Literární noviny se navíc shodují v dlouholeté tradici poznamenané většími či menšími politickými a ideologickými prohřešky proti komunistické straně. O to více bude zajímavé srovnání těchto dvou titulů s novým Indexem. Hosta do domu s Indexem naopak spojuje prostředí, z kterého vzešly, ať už máme na mysli Brno jako centrum Moravy nebo prostředí brněnské intelektuální elity z velké časti soustředěné na půdě Filozofické fakulty tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Zásadním rozdílem, který je pro naši komparaci velmi důležitý, je odlišná periodicita každého časopisu. Literární listy a Listy vycházely jako týdeník, Host do domu jako měsíčník a od dubna 1969, což krátce spadá i do našeho vymezení, jako čtrnáctideník, Index pak vycházel desetkrát do roka. Každý časopis tudíž představuje různé množství pramenného materiálu, tedy i různý prostor, který potenciálně mohl věnovat politickým tématům. Periodicita také významně ovlivňuje charakter politických příspěvků, především kvůli jejich aktuálnosti. Nejvhodnější podmínky pro politickou publicistiku tedy měly Literární listy a

3

Pražské jaro v médiích: výběr z dobové publicistiky. Sestavil Jiří Hoppe. Praha: ÚSD; Brno: Doplněk, 2004. Prameny k dějinám československé krize 1967 – 1970; díl XI., s. 17, 18, 410. 4 Do daného časového období ještě spadá časopis Meandr. Hlavní proud Pražského jara však nezachytil, protože začal vycházet až v září roku 1968. Také proto jsem jej do komparace nezařadila. 5 ZWETTLER, O. – VACULÍK, J. – ČAPKA, F. Úvod do studia dějepisu a technika historikovy práce. Brno: Masarykova univerzita, 1996, s. 90.

13

Listy se svými 60 čísly6 ve zkoumaném období a s největší možností rychle reagovat na aktuální události. A to platí i když na rozdíl od Hosta do domu a Indexu nevycházely v obdobích po dvou klíčových událostech roku 1968 – po lednovém zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Československa, kterým Pražské jaro začalo, a po srpnové okupaci, kdy naopak definitivně skončilo (obě mezery ve vydávání „Literárek“ byly způsobeny zdlouhavou registrací nového titulu). Z toho důvodu je nutné přistupovat ke komparaci velmi obezřetně a především neposuzovat časopisy podle množství politických příspěvků. Na druhou stranu nepoměrně větší rozsah Literárních listů a Listů slibuje - a jejich pověst tomu i napovídá - širší tématický záběr i zevrubnější zpracování jednotlivých témat. O to snadněji lze pak určit, zda brněnské časopisy k těmto tématům nepřistupovaly jinak či zda nepřišly se zcela novými náměty.

Kritéria komparace Jak jsem již naznačila, bude mě ve zvolených časopisech zajímat především politický obsah. V tehdejší vzrušené době však mohlo být za politickou záležitost považováno leccos. Komunistická strana usilovala o to ovládat všechny sféry společnosti, proto jakýkoliv problém, který byl v Pražském jaru otevřen, přímo či nepřímo vedl ke komunistické straně a tím se stával politickým. Přesto lze v průběhu Pražského jara i krátce poté vysledovat pět hlavních okruhů témat, které nejvíce zaměstnávaly média a které se v návaznosti na aktuální události různě vyvíjely. Zjednodušeně se dá říct, že budeme-li se zabývat těmito okruhy, pak by nám z politiky roku 1968 nemělo uniknout nic zásadního.

1) Prvním okruh se týká svobody slova. Přestože krátce po lednovém zasedání ÚV došlo k velkému rozmachu médií a ideologická cenzura přestala samovolně fungovat, zákon omezující svobodu slova byl stále platný. Novináři (a vzhledem k velkému vlivu Svazu československých spisovatelů i spisovatelé), jichž se toto téma osobně týkalo, proto vytáhli do boje za změnu zákona. Náhlá svoboda diskusí se také nelíbila mnohým politikům, ale i jiným konzervativně smýšlejícím, a vzhledem k tomu, že mnohé diskuse přímo iniciovali spisovatelé, brzy se začaly ozývat hlasy volající po tom, aby spisovatelé neopouštěli své pole působnosti a nemíchali se do politiky. Tak získala debata o svobodě slova obecnější charakter a v kruzích spisovatelů se také počalo mluvit o úloze spisovatelů, potažmo o úloze inteligence. Celé téma dostalo nový náboj po srpnu, kdy byla cenzura znovu obnovena. 6

Do toho čísla a tudíž i do zkoumaného souboru článků je zahrnuto i osm zvláštních vydání – nulté číslo, zvláštní vydání s Kohoutovým Poselstvím občanů předsednictvu ústředního výboru Komunistické strany Československa a šest letákových vydání z prvních dnů okupace.

14

2) Otázka rehabilitací obětí komunistických zločinů nebyla nijak nová, však teprve v roce 1968 se jí věnovala patřičná pozornost. Novináři začali odhalovat jednotlivé soudní procesy (diskutován byl případ Rudolfa Slánského i Heliodora Píky) nebo i další aféry (záhadná smrt Jana Masaryka). Nové šokující informace vedly jen k zvýšení tlaku na urychlení rehabilitací, ale také odstartovaly vlnu zájmu o uplynulou etapu dějin. 3) Nerovné česko-slovenské vztahy stály mimo jiné i v pozadí „převratu“ na lednovém zasedání Ústředního výboru KSČ, proto není divu, že se velmi záhy prosadil požadavek federalizace státu. Novináři se pustili do hledání příčin disproporce ve vztazích Čechů a Slováků, hojně také diskutovali konkrétní detaily chystané federalizace. V rámci tohoto tematického okruhu lze také očekávat, zvláště ze strany brněnských časopisů, akcent na moravskou otázku. Je totiž známo, že právě v souvislosti s plánovanou federalizací se na Moravě zrodila iniciativa usilující o zrušení krajů, které ne zcela respektovaly historické hranice Moravy, a o obnovu zemského zřízení, v němž by Morava a Slezsko měly jednu společnou správní jednotku – zemi Moravskoslezskou. Často se však objevoval i požadavek na zřízení tzv. trojfederace. 4) Všechny dosud zmíněné okruhy zastřešovalo téma demokratizace. Započalo se diskusí o významu lednového zasedání (někdy uváděno pouze jako Leden), pokračovalo probíráním

budoucího

demokratického

uspořádání,

zvláště

otázky

vedoucí

úlohy

komunistické strany ve společnosti a končilo přímými i nepřímými výzvami k pokračování reforem navzdory mezinárodnímu tlaku. Média si od počátku také brala na mušku vše, co reformy brzdilo, ať už to bylo personální složení vedoucích orgánů nebo liknavost a nedůslednost reformních politiků. 5) Ještě než byla po okupaci všechna média znormalizována, rozhořela se mezi inteligencí diskuse o smyslu Pražského jara i o možnostech jeho pokračování v nových podmínkách. Milan Kundera v Listech v článku na toto téma uvažoval i nad tím, jaké politické možnosti má malý stát ve střední Evropě, který je odjakživa předmětem velmocenské hry svých větších sousedů.7 Tím se diskuse začala dotýkat i věčné diskuse o smyslu českých dějin i o naší národní povaze.

Soubor zkoumaných článků Pro vlastní komparaci jsem v časopisech vyhledávala články, které se týkaly výše uvedených témat a zároveň diskusi obohacovaly o nějaký nový pohled či zdůrazňovaly jiné aspekty problému. V Hostu do domu byl stěžejním politickým útvarem Trialog, tj. beseda tří i více 7

KUNDERA, Milan. Český úděl. Listy, 1968, roč. 1, č.7-8, s 1, 5.

15

účastníků na zadané téma, a hned poté glosy a poznámky, obvykle otištěné na posledních stránkách měsíčníku. Redakce Indexu se k politice vyjadřovala také rozsáhlejšími politickými úvahami, které zpravidla každé vydání zahajovaly, a těsně před i po okupaci dokonce i klasickými komentáři často podepsanými pseudonymem Politicus.8 V Literárních listech a Listech mne zajímaly především úvodní glosy, poznámky a sloupky z druhé stránky věnované výhradně politice a politické úvahy a eseje. Pod vlivem událostí zavedla redakce také rubriku Náš komentář, jíž naplňovali tři autoři píšící pod pseudonymem Dalimil – Václav Klaus, Jaroslav Šedivý, Antonín Josef Liehm.9 Několikrát se zásadní myšlenky objevily také v rozhovorech a anketách. Zcela zvláštní případ pak tvoří rezoluce a otevřené dopisy; rok 1968 na ně byl velmi bohatý a tím, že je redakce otiskla, dávala najevo určitý postoj. Také proto jsem i je zahrnula do souboru zkoumaných článků. Poměrně často, záměrně a nejspíš i nezáměrně, se redakce k aktuálním událostem vyjadřovaly také otištěním esejí, úvah či ukázek z literárních děl staršího data. Právě proto, že tyto příspěvky nevznikaly jako reakce na dění Pražského jara a události s ním spojené, do komparace jsem je nezařadila. Stejně jsem zacházela i s politicko-filozofickými eseji, jež se problematikou Pražského jara nebo období komunistické vlády zabývaly na velmi obecné úrovni,10 nebo s reportážemi, jež se zas věnovaly příliš konkrétním záležitostem, jako například reportáže o obrodném procesu v Semilech z pera Ludvíka Vaculíka v Literárních listech nebo exkurze do politického života v Uherském Hradišti před rokem 1968 v Hostu do domu od Vladimíra Blažka.

Cíl výzkumu Cílem mé práce je zjistit, jak zvolené tituly reflektovaly aktuální politické události, z jakého pohledu na ně nahlížely, jakým směrem se diskuse k jednotlivým tématům ubíraly. U tématu demokratizace mě bude mimo jiné zajímat, zda se čtenáři daného časopisu z jeho obsahu dověděli o nebezpečí intervence či zda ji některý z přispěvatelů přímo nepředpověděl. Zajímavé rovněž bude porovnat Index, který spatřil světlo světa poprvé právě v lednu 8

Studie Bronislavy Gabrielové a Bohumila Marčáka uvádí, že za tímto pseudonymem se skrýval Luděk Kavín, z textu však není jasné, zda to platí pro všechny příspěvky Politicuse nebo jen pro ten jeden konkrétní článek, jenž autoři studie rozebírali. (GABRIELOVÁ, Bronislava – MARČÁK, Bohumil. Index z osmašedesátého. In Kapitoly z dějin brněnských časopisů I. Ed. Bronislava Gabrielová, Bohumil Marčák. Brno: Georgetown, FSS MU, 1997, s. 127.) 9 Jména autorů znal jen A. J. Liehm, který měl rubriku na starosti. (Viz LIEHM, A., J. Za sebe. Listy, 1994, roč. 24, č. 1, s. 23.) Milan Jungmann ovšem mezi autory této rubriky uvádí také Milana Hübla. (JUNGMANN, Milan. Literárky – můj osud: kritické návraty ke kultuře padesátých a šedesátých let s aktuálními reflexemi. Brno: Atlantis, 1999, s. 273.) 10 Až na jednu výjimku se to týká například seriálu Karla Kosíka v Literárních listech Naše nynější krize nebo seriálu Vladimíra Blažka Socialismus a tradice v časopise Index.

16

1968, tudíž jej nemusela tížit minulost plná ústupků cenzuře a o to rychleji mohl zachytit nový kurz, a dva literární časopisy, které si za několik let své existence již vydobyly významné postavení mezi ostatní časopiseckou produkcí. Host do domu jako jediný mohl díky své dlouhé tradici a díky význačným osobnostem ve své redakci konkurovat Literárním listům, které se ovšem po politické odvetě za revoltu spisovatelů na IV. sjezdu v roce 1967 staly téměř legendou. Porovnáním dílčích výsledků bych především měla určit míru politické angažovanosti všech tří časopisů, ale také případná specifika jednotlivých titulů. Naplní se hypotéza, že brněnské tituly byly k obrodnému procesu zdrženlivější? Víme, že v Literárních listech zazněly určité pochybnosti o socialismu jako takovém – je to výjimka nebo k tomu logicky směřovala každá diskuse o demokratických reformách? Odpovědi na tyto otázky mohou osvětlit, zda pozdější normalizační cenzura zasáhla proti těmto časopisům kvůli jejich politickému obsahu či zda byly její zákroky zaměřeny obecně proti kulturním časopisům jako tribuně inteligence. Klíčovým ve vzájemné komparaci bude okruh, jenž v sobě zahrnuje otázku budoucího státoprávního uspořádání. Předpoklad zní, že brněnské časopisy požadavkům na obnovení země Moravskoslezské věnovaly velkou pozornost, zatímco Literární listy minimální. Podle studie Jiřího Pernese totiž zrovnoprávnění Moravy ztroskotalo na negativním postoji českých politiků a pražského centra.11 Neprojevila se však v obsahu brněnských titulů i ona tradiční nevraživost Brna a Prahy? Nemohl být postoj brněnských časopisů k obrodnému procesu ovlivněn právě vztahem těchto dvou měst, potažmo Moravy a Čech? Vlastní komparaci bych ráda doplnila o historii porovnávaných časopisů, neboť bližší pohled do jejich minulosti a do situace v redakcích může hledání některých odpovědí značně usnadnit. Pokud to bude nutné, doplním rozbor článků o základní informace o událostech Pražského jara tak, aby příspěvky byly srozumitelnější. Ze stejného důvodu jsem do práce zařadila také kapitolu o tiskových poměrech v Československu nejen v roce 1968, ale i v období těsně před ním, a také kapitolu o moravských požadavcích na obnovení Moravskoslezské země nebo republiky.

11

PERNES, Jiří. Pod Moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství. Brno: Barrister&Principal, 1996, s. 199.

17

TISKOVÉ POMĚRY Před rokem 1968 Komunistická strana hned po únorovém převratu v roce 1948 usilovala o to získat kontrolu nad veškerým veřejně šířeným slovem, ať už zaznělo ve filmu, v divadle nebo bylo otištěno v knize, na letácích všeho druhu, napsáno na nástěnce či v obecní kronice. Klíčovou byla samozřejmě kontrola médií; několik let vykonával cenzuru přímo aparát strany a až v roce 1953 byla tajným vládním usnesením zřízena Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD), která později přešla do správy Ministerstva vnitra. Hned od počátku vykonávala tzv. předběžnou cenzuru,1 což znamená, že obsah byl kontrolován ještě před zveřejněním, a při plnění svých povinností také velmi úzce spolupracovala se Státní bezpečností. Pro existenci HSTD však neexistoval žádný zákonný podklad.2 Zákon, který legalizoval cenzurní dohled byl schválen Národním shromážděním až 8. listopadu 1966 s platností od 1.ledna 1967. Zřizovala se jím Ústřední publikační správa (ÚPS), která byla sice převedena zpět do civilní správy, nicméně za celý orgán, byť tvořený civilními úředníky, zodpovídal ministr vnitra. Skutečnost, že prvním předsedou ÚPS se stal Eduard Kovářík, bývalý první zástupce HSTD, naznačuje, že se příliš mnoho nezměnilo. ÚPS získala pravomoc pozastavit zveřejnění a šíření zpráv tvořících státní, hospodářské a služební tajemství, ale také měla šéfredaktory upozorňovat na to, je-li otištěná informace v rozporu „s jinými zájmy společnosti.“3 Tato vágní formulace zákona fakticky dovolovala zmocněncům provádět jakékoliv zásahy. Zákon sice ponechával vydavateli možnost nechat rozhodnutí ÚPS přezkoumat soudem, ale toto opatření mělo jen zachovat zdání legálního postupu, neboť při rychlosti a „nezávislosti“ tehdejších soudů bylo jakékoliv odvolání nesmyslné, zvláště šlo-li o opatření v denním tisku. Formulace zákona („ÚPS šéfredaktora upozorní“4) také zdánlivě nechává zodpovědnost za obsah zpráv na šéfredaktorovi. V praxi však nebylo možné, aby šéfredaktor i přes upozornění obsah ponechal beze změny, protože doplňující stranické direktivy

1

Protože svoboda tisku byla zaručena ústavou, nepoužíval vůbec komunistický režim slovo cenzura a v žádném případě samozřejmě nedovoloval, aby se o cenzuře psalo. HSTD na svém sídle dokonce neměla žádné označení; čím méně lidí bylo do věcí zasvěceno, tím lépe. (HAMŠÍK, Dušan. Spisovatelé a moc. Praha: Československý spisovatel, 1969, s. 132.) 2 KNAPÍK, Jiří. Kulturní politika: její organizace a lidé kolem ní. In Kdo byl kdo v naší kulturní politice 1948 – 195. Ed. Jiří Knapík. Praha: Libri, 2002, s. 21. 3 Zákon č. 81/ 1966 Sb. o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích. 4 Tamtéž.

18

zakazovaly tiskárnám tisknout materiál bez schvalovacího razítka cenzurního dohledu.5 Podle dalších direktiv byl zmocněnec ÚPS povinen své připomínky sdělit nejen šéfredaktorovi, ale i vydavateli a zároveň měl informovat stranický aparát, což znamená, že KSČ si stále ponechávala v otázkách cenzury rozhodující slovo. Všechny periodické tiskoviny také musely být zaregistrovány na Ministerstvu kultury a informací ČSSR.6 O registraci žádal písemně vydavatel, přičemž žádost musela obsahovat i plán politicko-ideové náplně periodika. Nedodržením tohoto plánu pak ÚPS často zdůvodňovala své zásahy. Bylo tomu tak v roce 1967 v případu s Literárními novinami a stejně se zachoval i pozdější Český úřad pro tisk a informace, když na začátku normalizace zastavil vydávání Listů i Reportéra. Kromě toho však KSČ ovlivňovala produkci novin po materiálně-technické stránce. Každé periodikum mělo svůj stanovený náklad a za překročení bylo sankcionováno. Stranické orgány rozhodovaly také o přídělu papíru, jenž se stal nedostatkovým zbožím, o rozpočtových otázkách a technickém vybavení tiskových podniků atd. Těmito opatřeními se KSČ hlavně snažila udržovat monopol Rudého práva, které vycházelo v téměř milionovém nákladu, zatímco ostatní deníky v počtu většinou nižším než tři sta tisíc výtisků.7 Podobně byla preferována i stranická nakladatelství a vydavatelství. V případě nutnosti neváhala KSČ přijmout i cenová opatření. V šedesátých letech, v době stoupající obliby kulturních časopisů tak byly na příkaz sekretariátu ÚV KSČ drasticky zvýšeny ceny papíru a tisku. Noviny, které dosud hospodařily s vyrovnaným či dokonce ziskovým rozpočtem, najednou zápasily o existenci. KSČ rovněž zasahovala do personálního obsazení redakcí. Šéfredaktoři a další vedoucí pracovníci všech nejvýznamnějších deníků a časopisů, byť třeba vydávaných jinými politickými stranami, museli být schváleni předsednictvem ÚV KSČ. Obsazení nižších postů projednával sekretariát strany, o složení redakcí regionálních médií rozhodovaly krajské a okresní stranické orgány. Přijímaní řadových pracovníků bylo ponecháno vydavateli či redakci samotné, ta se však musela při výběru řídit směrnicemi KSČ. Zvláštní pozornost pak byla věnována výběru zahraničních korespondentů.8 Žádná z redakcí také nemohla odebírat zahraniční tiskoviny, jejich volný prodej byl zakázán a když už si někdo nějaké objednal, šla 5

HAMŠÍK, Dušan. Spisovatelé a moc. Praha: Československý spisovatel, 1969, s. 138. Ministerstvo kultury a informací bylo zřízeno od 20.1.1967, předtím existovalo ministerstvo školství a kultury. 7 Plán nákladu Rudého práva na rok 1968 byl 910 300 výtisků, zatímco druhá v pořadí Práce měla být vydávána v nákladu 301 800. (Přehled plánovaných a skutečných nákladů u všedního vydání deníků. Novinář, 1968, roč. 20, č. 5, s. 154.) 8 HAVLÍČEK, Dušan. Masová komunikace v ČSSR 1956 – 68. Příspěvek ke studiu informačních procesů a hromadných sdělovacích prostředků v politickém systému „reálného socialismu.“ Ženeva, aktualizováno 2003, s. 7. 6

19

jeho zásilka stejně jako veškerá korespondence ze zahraničí přes poštovní úřad Praha 120, kde byla zmocněnci HSTD nebo později ÚPS prověřena, popřípadě zabavena. Jediným a také proto dost drahým zdrojem zpráv ze zahraničí byla ČTK, která vydávala týdenní přehled nejdůležitějších zpráv ze zahraničního tisku.9

V průběhu Pražského jara Po lednovém plenárním zasedání ÚV KSČ se situace ve státě poněkud uvolnila. Velmi brzy to začalo být patrné i v médiích, v nichž se stále více začala prosazovat svobodná diskuse. Veřejnost na to mimo jiné reagovala zvýšeným zájmem o noviny, do března se zvedl jednorázový náklad veškerého denního tisku o 140 tisíc, na začátku května byl tento náklad již o 500 tisíc výtisků vyšší než v polovině ledna. Stoupaly náklady deníků i časopisů (př. Mladá fronta o 60 tisíc, Květy o 24 tisíc, Mladý svět o 10 tisíc, Reportér o 25 tisíc výtisků).10 Zvláštním případem byly Literární listy, jež již při svém čtvrtém čísle (začaly vycházet 1.března) překročily náklad o 130 tisíc a stále to nepokrývalo poptávku. Nakonec se jejich náklad na konci června vyšplhal až na 300 tisíc výtisků, 11 což byla cifra srovnatelná s náklady denního tisku. Vzestup nákladů by patrně byl ještě větší, kdyby jej nebrzdil neutěšený stav polygrafického průmyslu. Tiskárnám se nedostávalo kvalitního papíru, jejich kapacita byla nedostačující a zrovna tak i technické vybavení. Někdy bylo jedno číslo dokonce vytištěno na dvou druzích papíru, špatný tisk místy zhoršoval čitelnost napsaného a samotný výrobní proces, zejména u časopisů, byl velmi zdlouhavý. Paralelně s rozmachem médií se začaly ozývat hlasy volající po zrušení cenzury. Pod tlakem sdělovacích prostředků a zaktivizované veřejnosti zrušilo předsednictvo ústředního výboru nejprve opatření z roku 1967, podle něhož byly vrchními cenzory pracovníci stranického aparátu. Tímto aktem se strana vzdala práva ideově zasahovat do obsahu sdělovacích prostředků a ÚPS se nadále soustřeďovala pouze na dodržování zákazu zveřejňování státního, hospodářského a služebního tajemství. Plán zrušení předběžné cenzury a nastolení svobody projevu byl obsažen také v Akčním programu přijatém na dubnovém plénu ÚV KSČ.12

9

KAPLAN, Karel – TOMÁŠEK, Dušan. O cenzuře v letech 1945 – 1956. Praha: ÚSD AV ČR, 1994, s. 50- 51. Dejme čtenáři tisk, který žádá: rozhovor s Viktorem Ledererem ředitelem PNS, Reportér, 1968, roč. 3, č. 19, s. 27. 11 JUNGMANN, Milan. Literárky – můj osud: kritické návraty ke kultuře padesátých a šedesátých let s aktuálními reflexemi. Brno: Atlantis, 1999, s. 278. 12 HAVLÍČEK, Dušan. Masová komunikace v ČSSR 1956 – 68. Příspěvek ke studiu informačních procesů a hromadných sdělovacích prostředků v politickém systému „reálného socialismu.“ Ženeva, aktualizováno 2003, s. 43. 10

20

Kvůli nestabilní pozici reformistů ve vedení strany však bylo formální zrušení cenzury neustále oddalováno. K zásadním krokům proto přistoupila vláda až v červnu. Nejprve svým nařízením z 13. června zrušila statut ÚPS, čímž orgán cenzury de facto přestal existovat, a poté předložila předsednictvu ÚV k projednání návrh novelizace tiskového zákona. V předsednictvu se o návrhu bouřlivě diskutovalo, námitky měl zejména Zdeněk Mlynář, podle kterého novela dostatečně nechránila zájmy státu.13 Přesto návrh prošel, stejně jako v Národním shromáždění, jež novelu schválilo 26. června. Novelizace se týkala pouze tří paragrafů zákona z roku 1966. První odstavec § 17 jasně uváděl, že cenzura je nepřípustná. Další odstavce pak upřesňovaly, co se myslí cenzurou. V konečném úpravě zákon zněl: „Cenzurou se rozumějí jakékoliv zásahy státních orgánů proti svobodě slova a obrazu a jejich šíření hromadnými informačními prostředky. Tím není dotčena pravomoc prokurátora a soudu.“14 Odpovědnost za zveřejnění informace, která obsahuje skutečnost tvořící státní, hospodářské nebo služební tajemství, přešla na šéfredaktora nebo jeho pověřeného zástupce. Seznamy s utajovanými skutečnosti pak dostaly přímo redakce. Přestože přestala cenzura de facto a posléze i de iure existovat, českoslovenští politici se několikrát pokoušeli ovlivňovat novináře, ne-li jim přímo diktovat, o čem mají a nemají psát. Zjednodušeně se dá říci, že čím větší byl tlak pětky socialistických států, tím tyto pokusy byly vážnější. Po otištění manifestu Dva tisíce slov (27. června) si nechal Čestmír Císař, tajemník ÚV KSČ, svolat odpovědné pracovníky rozhlasu, televize a tisku a nabádal je, aby v souvislosti s manifestem zveřejňovali jedině takové projevy, které podporují odmítavé stanovisko předsednictva ústředního výboru, jež bylo přijato ještě v týž den, co byly Dva tisíce slov vydány. Novináři byli překvapeni, ale podařilo se jim Císaře přesvědčit, že tento požadavek je nesplnitelný, neboť do všech redakcí docházely rezoluce, dopisy i delegace, které v drtivé většině manifest podporovaly. Podobně byli nabádáni novináři ke klidu a k utlumení polemik před sovětsko-československým jednáním v Čierné nad Tisou (29. června – 1. srpna). Tehdy byli politici o něco úspěšnější, protože Ústředí československých novinářů vydalo prohlášení, kde se uvádělo, že by novináři „neměli tříštit síly ve zbytečných vnitropolitických sporech a nedávali v této chvíli příčiny k polemikám se spojenci.“15 13

Podrobné svědectví o tomto jednání podává ve své vzpomínkové knize Dušan Havlíček. (Viz HAVLÍČEK, Dušan. Jaro na krku: zážitky ze zákulisí sekretariátu ÚV KSČ od června do prosince 1968. Praha: ÚSD AV ČR, 1998, s. 66 – 68.) 14 Zákon 84/1968 Sb. ze dne 26.června 1968, kterým se mění zákon 81/1966 Sb. o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích. 15 HAVLÍČEK, Dušan. Jaro na krku: zážitky ze zákulisí sekretariátu ÚV KSČ od června do prosince 1968. Praha: ÚSD AV ČR, 1998, s. 77, 101.

21

Po třech dnech jednání přišel v pozdních nočních hodinách od ÚV KSČ z Čierné pokyn, aby sdělovací prostředky okamžitě zastavily „jakoukoliv polemiku s tiskem bratrských stran a spojenců, aby neuveřejňovaly žádné statě, komentáře, zprávy a informace, které by mohly nepříznivě ovlivnit vzájemné přátelské vztahy.“16 Situace došla tak daleko, že členové sekretariátu, kteří měli s nařízením seznámit novináře, nad ránem uvažovali i o zabavení celého čerstvě vyšlého čísla Literárních listů a Reportéra, neboť oba týdeníky obsahovaly přesně takové články, které usnesení ÚV zakazovalo. Přes očekávaný odpor novinářů se druhý den Čestmíru Císaři podařilo s nimi na dvacet čtyři hodin vyjednat zdrženlivost v polemikách, která byla po návratu delegace prodloužena na dalších dvacet čtyři hodin. S podobným výsledkem skončila i porada vedení KSČ s novináři tři dny před okupací.17 Nutno ovšem dodat, že ne všechna média a ne všichni novináři se cítili být touto neformální domluvou zavázáni.

Znovuobnovení cenzury Moskevské dohody, které byli českoslovenští představitelé nuceni podepsat v prvním pookupačním týdnu, zavazovaly stranu k obnovení dohledu nad sdělovacími prostředky.18 K jejich naplnění přistoupili politici hned po svém návratu z Moskvy. Ředitelé televize, rozhlasu a ČTK byli posláni na prozatímní dovolenou a ne jejich místo byli dosazeni zmocněnci jmenovaní přímo Oldřichem Černíkem, předsedou vlády. Již 30. srpna byl vládním nařízením č. 292 vytvořen Úřad pro tisk a informace (ÚTI), jehož ředitelem se stal redaktor Rudého práva Josef Vohnout. Ještě než však vládní úřad vydal své první pokyny, pokusil se Černík společně s Františkem Hamouzem (místopředseda vlády, zmocněnec pro vyjednávání se sovětskými orgány) na tiskové konferenci 2. září přesvědčit novináře, aby sami pochopili vážnost situace a uložili si dobrovolnou autocenzuru. Ti to však odmítli s tím, že jestliže chce vládat omezovat projevy novinářů, musí to udělat zákonnou cestou tak, aby o tom věděla i veřejnost.19 Tak se také stalo, již druhý den vydal ÚTI první pokyny určující, o čem se v médiích nesmí mluvit a psát. Další následovaly 9. září. 16

Tamtéž, s. 112. Tamtéž, s. 114, 115, 146. 18 KURAL, Václav, et al. Československo roku 1968 I.: obrodný proces. Praha: Parta, 1993, s. 202. 19 HAVLÍČEK, Dušan. Jaro na krku: zážitky ze zákulisí sekretariátu ÚV KSČ od června do prosince 1968. Praha: ÚSD AV ČR, 1998, s. 180. Svědectví o zmiňované tiskové konferenci podává i Jiří Lederer ve svých pamětech: „Naříkal a zapřísahal nás [František Hamouz], nás novináře, jako bychom mi byli těmi, kteří způsobují těžkosti národu a jeho vládě. My je přivádíme do neštěstí, protože píšeme, co si myslíme.“ Sám Lederer na konferenci řekl – „Jestli opravdu, i když nezáměrně, poškozujeme zájmy společnosti a dokonce ji ohrožujeme, potom máte jedinou možnost: zaveďte znovu cenzuru, ale nikoliv jakoukoli cenzuru, nýbrž zákonně stanovenou. Řekněte na základě vlastních zkušeností, co vám a tudíž republice překáží a zakažte to – ve státním zájmu.“ (LEDERER, Jiří. Touhy a iluze II. Toronto: Sixty-eight Publisher, 1988, s. 27, 28.) 17

22

Vláda poté také předložila návrh zákona o dočasném omezení svobody projevu, jenž Národní shromáždění schválilo již 13. září. Zákon pozastavil účinnost paragrafu 17 červnové novely a cenzuru svěřil do pravomoci ÚTI. Zmocněnci měli dohlížet, aby v tisku a dalších sdělovacích prostředcích nebyly zveřejňovány „informace, které obsahují skutečnosti, jež jsou v rozporu s důležitými zájmy vnitřní nebo zahraniční politiky.“20 Zákon také přesně určoval sankce za nedodržování pokynů ÚTI - od pokárání přes finanční pokuty po odejmutí registrace. Nová cenzura se zprvu prezentovala jako následná, ale již v prosinci roku 1968 začali zmocněnci své škrty provádět na obtazích novin.21 Od 1. ledna 1969 byl pak společně s federalizací státu zřízen zvlášť Slovenský a Český úřad pro tisk a informace. V roce 1980 byl navíc ustaven Federální úřad pro tisk a informace. Zákon omezující dočasně omezující svobodu slova byl zrušen až v roce 1990. 22

20

Zákon č.127/ 1968 Sb. ze dne 13. září 1968 o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků. 21 JUNGMANN, Milan. Literárky – můj osud: kritické návraty ke kultuře padesátých a šedesátých let s aktuálními reflexemi. Brno: Atlantis, 1999, s. 325. 22 ŠITLER, Jiří. Cenzura v předlistopadovém Československu. Dějiny a současnost, 1998, roč. 20, č.6, s. 33.

23

MORAVSKÁ OTÁZKA V ROCE 1968 Od roku 1918 měla Morava v rámci Československa postavění samostatně země, v roce 1927 byla spojena se Slezskem do země Moravskoslezské. Po Mnichovu byl tento územně-správní celek zmenšen o území zabraná Němci a Poláky a později v březnu roku 1939 začleněn do Protektorátu Čechy a Morava. Po osvobození byla země Moravskoslezská obnovena v původních předmnichovských hranicích. Zavedením krajského zřízení v roce 1949 Morava jako administrativní celek zanikla, nové kraje dokonce ani nerespektovaly její historické hranice. V názvech krajů se Morava objevila až po roce 1960, kdy vznikl kraj Jihomoravský a Severomoravský, hranice těchto celků z velké části odpovídaly hranicím bývalé země Moravskoslezské.1 Krajské zřízení přesto zůstávalo trnem v oku mnohých Moravanů, odpor se naplno projevil až v průběhu Pražského jara. Chystaná federalizace státu, která měla především napravit slovensko-české vztahy, se tak pro Moravany stala příležitostí pro diskuzi nad budoucím postavením Moravy. V dubnu roku 1968 vzniklo několik prohlášení, zprvu jen moravské inteligence, posléze i krajských národních výborů, která protestovala proti diskriminaci Moravy a požadovala její zrovnoprávnění. Jedním takovým bylo i Prohlášení brněnských spisovatelů ze 4. dubna, jež se nejvíce váže k našemu tématu, neboť jej podepsali i osoby spjaté s časopisem Host do domu – Oldřich Mikulášek, Ludvík Kundera, Bohumír Macák, Jan Skácel, Oleg Sus, Milan Uhde, Jan Trefulka a Jaromír Tomeček. Spisovatelé v prohlášení kritizovali tehdejší stav kultury na Moravě a v Brně a vinu jednoznačně kladli na vrub krajského zřízení. Žádali obnovení brněnského nakladatelství, větší samostatnost pro brněnské pobočky televize, rozhlasu i novin, obnovení Právnické fakulty či návrat k názvu Masarykova univerzita. Především se však domáhali změny uspořádání státu: „Domníváme se, že tomu, co bylo administrativními zásahy zpřetrháno a zničeno, bylo by třeba zase úředně poskytnout dřívější možnosti, pravděpodobně návratem k zemskému zřízení, v jehož rámci by se lépe rozvíjely skutečné potřeby kulturní a ekonomické oblasti, jíž Morava dlouhá staletí byla.“2 Kromě toho se také vyslovili pro spravedlivější rozdělování financí pro kraje nebo pro vypracování plánu rozvoje kraje v duchu akčního programu, navrhovali také, aby byl zpracován detailní rozbor uplynulých dvaceti let. Z tohoto i z dalších prohlášení pak vykrystalizovaly dvě možné rámcové varianty řešení nového státoprávního uspořádání. Prvním z nich byla česko-slovenská federace, 1 2

HONZÁK, František, et al. Evropa v proměnách staletí. 3. aktualiz. vyd. Praha: Libri, 2001, s. 407. Brněnští spisovatelé k dnešku. Rovnost, 1968, roč. 83, č. 81 (4. 4. 1968), s. 5.

24

přičemž v rámci české části by Morava získala zvláštní status, druhým a častěji navrhovaným řešením pak byla trojfederace Čech, Slovenska a celku, který by spojoval Moravu se Slezskem, tedy Moravskoslezské země. Myšlenku trojfederace velmi prosazovala Společnost pro Moravu a Slezsko založená 20. května. Její vznik iniciovala moravská inteligence, ale velmi záhy po jejím ustavení se jejími členy staly tisíce Moravanů nejrůznějšího věku a profesí. Zatímco v červenci zaznamenala Společnost 140 tisíc registrovaných členů ve 410 pobočkách po celé Moravě a Slezku, v srpnu to již bylo 200 tisíc členů v 600 pobočkách, těsně před okupací 18. srpna pak Boleslav Bárta, mluvčí Společnosti, na první konferenci oznamoval přírůstek dalších 50 tisíc členů. Společnost vydala mnoho výzev a prohlášení a mimo jiné také programový materiál nazvaný Trojdílné uspořádání státu. Kromě toho se také konal aktiv odborářů 16 největších brněnských podniků nebo setkání zástupců 36 měst a obcí Moravy a Slezska, které rovněž podpořilo ideu trojfederace a ještě navíc se vyslovilo pro vypsání plebiscitu.3 Od počátku však bylo jasné, že obyvatelé Čech a Slovenska věnují této otázce pramalou pozornost, pražské politické centrum pak zřetelně upřednostňovalo téma demokratických a hospodářských reforem. Srpnová okupace pak znamenala konec veškerým nadějím, což bylo potvrzeno 27. října, kdy Národní shromáždění schválilo zákon o federativním uspořádání ČSSR, v němž se se změnou postavení Moravy nepočítalo. Jediným výsledkem této náhlé vlny moravského patriotismu byl zrod časopisu M-týden, neboli Moravskoslezský týden, který vydával Svaz českých novinářů od ledna do října roku 1969.4

3

PERNES, Jiří. Pod Moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství. Brno: Barrister&Principal, 1996, s. 197 – 199. Tamtéž. Nebo také: KUBÍČEK, J. – ŠIMEČEK, Z. Brněnské noviny a časopisy od doby nejstarší až do roku 1975. Brno: Universitní knihovna, Archiv města Brna, Musejní spolek, 1976, s. 213. 4

25

LITERÁRNÍ LISTY A JEJICH NÁSTUPCE - LISTY Stručná historie Rok 1952 se nesl ve znamení reorganizace stranického tisku, změny se dotkly i kulturních periodik. Byl zastaven dogmatický týdeník Tvorba, skončil však i svobodomyslnější týdeník Kulturní politika, vydávaný nově založeným Svazem československých spisovatelů (dále jen SČSS) a vedený E. F. Burianem. Mezeru po tomto titulu měly zaplnit Literární noviny, vybudované na troskách Lidových novin.1 Po Lidovkách zdědily administraci, některé redaktory, ale hlavně předplatitele. Titul převzaly od rovněž zrušeného propagačního měsíčníku Evropského literárního klubu, který byl pohlcen svazovým nakladatelstvím Československý spisovatel, jméno také připomínalo zdroj inspirace, neboť bylo doslovným překladem názvu sovětského týdeníku Litěraturnaja gazeta. Prvním šéfredaktorem se stal básník František Branislav, který také do tisku připravil první číslo distribuované 9. února 1952. Již od počátku se Literární noviny, s podtitulem „týdeník pro kulturněpolitické a umělecké otázky“, držely oficiální linie strany, první ročník je proto poznamenán atmosférou procesu s Rudolfem Slánským a tzv. spikleneckým centrem. V číslech 43 a 44 tak najdeme články odsuzující spiklence a požadující pro ně tvrdé tresty (např. úvodník Jana Mareše Na zrádce a vrahy…pal! nebo Zamyšlení nad procesem Jarmily Glazarové). V dalším ročníku noviny věnují velký prostor úmrtí Stalina a Gottwalda a oslavují politická výročí, stranické sjezdy nebo komunistické vůdce a literáty. Kromě čistě literární tematiky a zpráv o dění v SČSS se již v prvních ročnících objevují komentáře k politickému dění doma i v zahraničí nebo politické reportáže, i když dosud jen z prostředí továren nebo kolektivizovaného venkova.2 V roce 1954 byl rozhodnutím ÚV SČSS odvolán František Branislav a nahrazen básníkem, překladatelem a dlouholetým kulturním funkcionářem Janem Pilařem. Podle Jungmanna byl Pilař velmi ctižádostivý, překypující aktivitou a energií, do redakce však nikdy nezapadl.3 Pilařovi však nelze upřít snahu o to, aby noviny více zasahovaly do věcí veřejných.4 1

Lidové noviny přešly pod správu svazu brzy po únoru 1948, pod vedením Jana Drdy se však stále více zadlužovaly. Právě v roce 1952 činila jejich ztráta již 10 milionů korun a ministerstvo kultury odmítlo dluhy uhradit. (PILZ, Jaroslav. Národní 9. Praha: Československý spisovatel, 1969, s. 137.) 2 JANOUŠEK, Pavel, et al. Dějiny české literatury 1945 – 1989 II.: 1948 – 1958, s. 59. URL: 3 JUNGMANN, Milan. Literárky – můj osud: kritické návraty ke kultuře padesátých a šedesátých let s aktuálními reflexemi. Brno: Atlantis, 1999, s. 24. 4 PILAŘ, Jan. Sluneční hodiny: vzpomínky. Praha: Československý spisovatel, 1989, s. 240.

26

Plodem jeho úsilí byla například série článků o školství, stavu polygrafického průmyslu nebo kultuře bydlení. K otevření mnoha diskusí také přispěl blížící se II. sjezd SČSS, kvůli kterému byly do novin zařazeny nové pravidelné rubriky (Předsjezdová diskusní tribuna) nebo bilanční ankety mezi spisovateli i čtenáři. Ještě před sjezdem a částečně i před nástupem Pilaře se rozhořela diskuse o poezii; o tom, zda mají básníci právo na subjektivní pohled a zda poezie může být pesimistická. Některé příspěvky se vyrovnávaly (či se musely vyrovnávat) i s kritikou schématických veršovánek Pavla Kohouta z pera Jana Trefulky („O verších Pavla Kohouta – polemicky,“ Host do domu 1954, č. 11) nebo se statí Milana Kundery, v níž se vracel k zavrhnutým tendencím v poezii („O sporech dědických“, Nový život 1955, č. 12). Poprvé se zde opatrně začalo diskutovat i o tom, co je vlastně socialistický realismus.5 Mnohé naznačovalo, že ne všichni spisovatelé sdílejí nadšení z dosavadního vývoje literatury, samotný sjezd (22. – 29. dubna 1956) byl přesto překvapením. Kriticky se o stavu literatury vyjádřili především Jaroslav Seifert a František Hrubín, oba se také zastali vězněných či umlčovaných autorů. Literární noviny věnovaly sjezdu hned pět čísel (17 – 21). Přestože nemohl být vydán samostatný protokol sjezdu, jak bývalo zvykem, podařilo se Literárním novinám ve složitých jednáních s vedením Hlavní správy tiskového dohledu, při nichž se dohadovalo o každé slovo, prosadit zveřejnění všech sjezdových projevů, včetně Hrubínova a Seifertova, ovšem bez nejvíce pobuřujících pasáží. Vedle toho však musela redakce otisknout text, který by všechny projevy odporu odsoudil a nastolil správnou ideologickou linii. V textu Františka Vrby „Po sjezdu“ (1956, č. 21), do něhož pravděpodobně zasahoval i Pilař, byl Hrubín jen mírně pokárán, Seifert zcela zavržen.6 Diskusní charakter si noviny udržovaly ještě dva roky po sjezdu. Mnoho podnětů také přinesl svazový měsíčník Květen (1955 – 59), který se stal díky své orientaci na mladé autory a později i programem tzv. poezie všedního dne nejvýznamnějším kulturním časopisem druhé poloviny 50. let. Literární noviny znovu otevřely téma socialistického realismu a hanobené Halasovy tvorby, vrcholem však byla tzv. filozofická diskuse, kterou zahájil Karel Kosík („Hegel a naše doba“, 1956, č. 48.) a do níž se postupně zapojil i Ivan Sviták, Irena Dubská, Robert Kalivoda a další. Podnětem k diskusi o tom, zda je marxismus ideologie, přičemž mnozí ze zúčastněných prosazovali, aby byl marxismus oproštěn od nánosů dogmatismu a byl 5

JUNGMANN, Milan. Literárky – můj osud: kritické návraty ke kultuře padesátých a šedesátých let s aktuálními reflexemi. Brno: Atlantis, 1999, s. 24; JANOUŠEK, Pavel, et al. Dějiny české literatury 1945 – 1989 II.: 1948 – 1958, s. 35, 110. URL: 6 O dohadech s cenzurou kvůli otištění sjezdových projevů se zmiňuje ve své knize jak Jungmann, tak Pilař. (JUNGMANN, Milan. Literárky – můj osud: kritické návraty ke kultuře padesátých a šedesátých let s aktuálními reflexemi. Brno: Atlantis, 1999, s. 45; PILAŘ, Jan. Sluneční hodiny: vzpomínky. Praha: Československý spisovatel, 1989, s. 266.) V mnohém se tato situace podobá atmosféře po IV. sjezdu SČSS. Tehdy ovšem nebyl požadován odsuzující článek, většina kritických projevů však nevyšla.

27

nadále považován pouze za vědeckou teorii, bylo nepochybně odhalení kultu osobnosti. Jak vzpomíná Jan Pilař, kritika za tuto diskusi se na něj hrnula ze všech stran, na schůzku si jej pozval dokonce i ministr financí Július Ďuriš: „Otcovsky mi domlouval, abych rázně ukončil negativní působení Literárních novin. Říkal, že musí soudruhům ve vedení stále vysvětlovat, že jsem spolehlivý komunista a že si zasloužím důvěru.“7 Redakce se brzy začala kát a zachraňovala se mimo jiné i bojem proti Květnu. V novinách vyšel úvodník Čelem vpřed (1957, č. 25), v němž redakce uznala všechny výtky stranických ideologů, a o rok později pak článek „Za čistotu marxisticko-leninského myšlení“ (1958, č. 48), který uzavíral filozofickou diskuzi.8 Ve výsledku to však nestačilo; na konferenci v březnu 1959 se svaz opět dostal pod kontrolu zastánců tvrdé linie, aklamací byl ÚV svazu rozšířen o osvědčené kádry (Ladislav Štoll, Jiří Taufer, Ivan Skála atd.) a takto složený výbor pak rozhodl o mnoha personálních změnách ve svazových institucích. Pilař se na konferenci omluvil za filozofickou diskusi, ale za jejího iniciátora označil redaktora Jaroslava Putíka, jenž všechny texty redigoval, což mu zřejmě pomohlo v dalším postupu. V pozici šéfredaktora byl sice nahrazen dlouholetým redaktorem kulturní rubriky Rudého práva Josefem Rybákem, sám však povýšil na místo ředitele Československého spisovatele, odkud byl odvolán nespolehlivý Ladislav Fikar. Putík byl poté převelen na pomoc suchopárné stranické Tvorbě.9 Nástup nevýrazného, za to však vždy poslušného Josefa Rybáka znamenal pro Literární noviny velký útlum. S novými podněty sice pokračovala diskuse o kritice a poezii, velký prostor nicméně dostávala sovětská tvorba a dění v sovětském spisovatelské svazu, pompézním způsobem se slavily nedožité šedesáté narozeniny Vítězslava Nezvala, psaly se reportáže na neutrální témata nebo ze SSSR atd.10 Atmosféra se nepatrně mění až v v souvislosti se III. sjezdem SČSS. Sjezd konaný v květnu 1963 jasně ukázal, že spisovatelská obec je rozdělená na konzervativce a na ty, kteří názorově prozřeli, byť se pochopitelně i v této druhé skupině našli jedinci, kteří tak činili jen kvůli vlastnímu prospěchu. Třetí sjezd však již byl ovlivněn větší otevřeností KSČ a duchem nastupujících „zlatých šedesátých“, 7

PILAŘ, Jan. Sluneční hodiny: vzpomínky. Praha: Československý spisovatel, 1989, s. 280. Jan Pilař chtěl v jednu chvíli dokonce rezignovat na svou funkci, tajemník ÚV KSČ Vladimír Koucký však tehdy ještě jeho abdikaci nepřijal a naopak mu uložil, aby zajistil článek, který by uvedl „chyby filozofické diskuse na pravou míru.“ Pilař také podává svědectví o tom, jak bylo obtížné najít někoho, kdo by takový článek napsal. Nakonec jej napsali titíž jako podobný článek týkající se II. sjezdu, totiž František Vrba ve spolupráci přímo s Pilařem (Tamtéž, s. 297). Článek je však podepsán jménem redakce a redakční rady. 9 JANOUŠEK, Pavel, et al. Dějiny české literatury 1945 – 1989 III.: 1958 – 1969, s. 10. URL: ; JUNGMANN, Milan. Literárky – můj osud: kritické návraty ke kultuře padesátých a šedesátých let s aktuálními reflexemi. Brno: Atlantis, 1999, s. 60, 70, 351. 10 DOKOUPIL, Blahoslav, et al. Slovník českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů 1945 – 2000. Brno: Host, Votobia, 2002, s. 137. 8

28

proto se spor obou skupin odehrál relativně klidně. V jisté obměně se obě skupiny střetly i na kafkovské konferenci konané krátce po sjezdu na zámku v Liblicích, která se záhy stala jakýmsi symbolem nových poměrů. Oběma událostem věnovaly Literární noviny patřičnou pozornost. Otištěním statě Jiřího Brabce „Třináct let po Třiceti letech“ (1963, č. 24), která polemizovala s pojetím české poezie, jak jej v roce 1950 představil Ladislav Štoll v knize Třicet let

bojů za českou socialistickou poezii, se přitom jednoznačně zařadily do

progresivního proudu, neboť tím napadly jeden z pilířů, na němž stála komunistická tvorba minulých let.11 V roce 1963 také Rybáka, který odešel na tvůrčí dovolenou a o rok později i do důchodu, nahradil Jiří Šotola. Počátkem roku 1964 se tak datuje klasické období Literárních novin, symbolicky zahájené novou grafickou podobou listu i novým podtitulem „týdeník Svazu československých spisovatelů.“ Ideologický tlak sice nikdy zcela neustal, ale ve vedení svazu mělo již převahu liberální křídlo, které vedlo s ideologickým oddělením KSČ složitou taktickou válku, v případě Literárních novin se až do roku 1968 bojovalo o post šéfredaktora. Milan Jungmann, který nastoupil po Šotolovi již v roce 1964, nebyl nikdy stranickými orgány schválen, proto nebyl v tiráži uváděn jako šéfredaktor, nýbrž jako ten, který řídí noviny nebo odpovídá za vedení redakce. Za Šotolova a Jungmannova vedení se noviny začaly otevírat novým i dříve proskribovaným autorům, výrazně se rozšířil okruh přispěvatelů a více prostoru také dostávaly moderní směry a proudy v literatuře, divadle, hudbě i výtvarném umění. Noviny se také více věnovaly zahraniční tvorbě; zveřejnily záznamy besed s Jean Paul Sartrem, Edwardem Albeem, Johnem Steinbeckem, otiskly statě či rozhovory s Louisem Aragonem, Fridrichem Dürrenmattem, Ernstem Fischerem nebo Rogerem Garaudym. V oblasti literatury se rozhořela diskuse o časopisu Tvář,12 opět také spor o kritiku, v níž ta marxistická znovu prohrála. Začalo se znovu psát o existencialismu (Lumír Čivrný) a autoři okolo Literárních novin (př. Felix Vodička, Robert Kalivoda, Květoslav Chvatík) také výrazně přispěli k vědecké rehabilitaci Romana Jakobsona a Jana Mukařovského a naopak odhalili Štollovy teze odsuzující strukturalismus a publikované v knize O tvar a strukturu v slovesném umění, jako nepodložené a nevědecké. Přestřelku mezi Rudým právem a Literárními novinami a posléze i 11

JANOUŠEK, Pavel, et al. Dějiny české literatury 1945 – 1989 III.: 1958 – 1969, s. 16, 17, 112. URL: 12 Její založení v roce 1964 bylo odpovědí na stále častější volání po tribuně pro mladé autory nebo pro autory stejného uměleckého zaměření. Kolem Tváře se však brzy vytvořila skupina autorů, které spíše než příslušnost k jedné generaci spojovaly vyhraněné nemarxistické názory. Dohlížitelé nad literaturou chtěli Tvář zastavit, na odpor se však postavila liberální část SČSS. Svaz navrhoval různá kompromisní i ekonomická opatření, aby se časopis udržel. Tvářisté je však odmítli jako nedostačující, čímž vlastně sami rozhodli o ukončení časopisu.

29

tzv. generační diskusi napříč všemi kulturními časopisy vyprovokoval článek Jiřího Gruši „Verš pro kočku“ (1964, č. 7), který nastolil otázku, jak mohli čeští představitelé i umělci schvalovat procesy v 30. letech v SSSR. Ještě stále bylo nutné oslavovat významná politická výročí, jako šedesáté narozeniny prezidenta Antonína Novotného nebo dvacáté výročí osvobození, pompéznost a frázovitost let minulých však byla ta tam. Naopak se Literárky proslavily svými neotřelými anketami na oslavu Silvestra. Tehdy však také začaly suplovat úlohu neexistujícího politického týdeníku13 a otevíraly nová celospolečenská témata – romskou problematiku (Helena Klímová, Milena Hübschmannová), postavení ženy (H. Klímová), životního prostředí (Vladimír Karfík, Alexandr Kliment), života důchodců (Ivan Klíma), téma bytové krize (Marie Šolleová) a kultury bydlení (Svatopluk Pekárek, Petr Chudožilov). Ke slovu se také dostali sociologové a ekonomové (Ivan Bystřina, Radoslav Selucký), politologové (Zdeněk Mlynář, Petr Pithart) a historikové

(Milan

Hübl,

Karel

Bartošek).

Politickými

reportážemi

napadajícími

byrokratismus, hlupství a aroganci moci v každodenním životě prosluli Vladimír Blažek a Ludvík Vaculík. Jedna taková Blažkova úvaha „Banální situace“ (1965, č. 40) přerostla i v polemiku o nové soustavě řízení, v níž byl Blažkovým soupeřem Jaroslav Šabata v Rudém právu. Aktuální glosy a komentáře získaly postupně své stálé místo na druhé straně listu, Jungmann tuto stránku svěřil mladému novináři Jiřímu Ledererovi.14 Bylo zjevné, že proces uvolňování již nelze zastavit, přesto to strana odmítala vzdát a čas od času zaútočila, příkladem může být výměna redakce kulturně-historické revue Dějiny a současnost nebo soudní proces s karikaturistou Miroslavem Liďákem.15 V souvislosti s blížícím se IV. sjezdem SČSS se stupňoval tlak i na Literární noviny. Začátkem roku 1967 odchází Milan Jungmann na nucenou tvůrčí dovolenou, krátce po něm i Ludvík Vaculík a A. J. Liehm. Noviny vede jako předseda redakční rady Jiří Šotola, poté ze stejné funkce Dušan Hamšík. Aktivizuje se také cenzura, nově v podobě Ústřední publikační správy. Zatímco v roce 1966 zaznamenaly Literárky 57 cenzurních zásahů, v roce 1967 už jich bylo 141.16 Ostrému střetu na sjezdu (27. - 29. června 1967) to však zabránit nemohlo. Mnoho spisovatelů vystoupilo s kritickými projevy, mluvilo se především o cenzuře, o nesvobodě v tvorbě i ve veřejném životě, kritizována byla i činnost svazu. Ludvík Vaculík pak již otevřeně hovořil o 13

JANOUŠEK, Pavel, et al. Dějiny české literatury 1945 – 1989 III.: 1958 – 1969, s. 25. URL: 14 JUNGMANN, Milan. Literárky – můj osud: kritické návraty ke kultuře padesátých a šedesátých let s aktuálními reflexemi. Brno: Atlantis, 1999, s. 73. 15 Společně s Pavlem Hanušem vytvářeli karikatury pod pseudonymem Haďák. Proslulé jsou jejich karikatury pro Literární listy v roce 1968. 16 HAMŠÍK, Dušan. Spisovatelé a moc. Praha: Československý spisovatel, 1969, s. 172.

30

komunistické moci a její neschopnosti řešit základní otázky života společnosti. Tresty přišly hned záhy - A. J. Liehm, Ivan Klíma a Ludvík Vaculík byli vyloučeni ze strany, Pavel Kohout za to, že na sjezdu přečetl zakázaný dopis Alexandra Solženicyna určený sovětským spisovatelům, dostal důtku, Jan Procházka se nesměl stát předsedou svazu a byla uvolněn z funkce kandidáta ÚV KSČ. Hned po sjezdu se také rozhořel boj o to, co ze sjezdu bude zveřejněno v Literárních novinách. Cenzoři si uvědomovali, že by bylo krajně podezřelé, kdyby nebylo otištěno nic, tak navrhovali různé úpravy a škrty u mnoha projevů, zveřejnění těch nejkritičtějších však bylo nemyslitelné. Většina autorů však škrty ve svých projevech odmítla, proto byl kromě obvyklých uvítacích projevů, zdravic a rezoluce otištěn jen nic neříkající přehled sjezdové diskuse, závěrečné slovo Jana Procházky, pro čtenáře naprosto vytržené z kontextu, a zkrácený příspěvek Milana Kundery.17 Největší trest však přišel po zasedání ÚV KSČ (26. a 27. září) – Literární noviny se prý svazu vymkly z rukou, a proto budou převedeny do sféry ministerstva kultury. Zabavené Literární noviny, nyní vydávané Československým ústředím knižní kultury, vyšly poprvé 7. října, se stejnou strukturou, grafikou i s navazujícím číslováním. Šéfredaktorem „erárek“, jak se jim brzy začalo přezdívat, se stal bývalý šéfredaktor časopisu Květy Jan Zelenka, známý jako pozdější normalizátor Československé televize. Literární noviny v nové podobě však neměly na růžích ustláno, nikdo s nimi nechtěl spolupracovat. „Nepsat do ministerských literárek se stává věcí cti nejen uvnitř kulturní veřejnosti, ale i čtenářstva. Dnes jsem četl několik dopisů vypovídajících předplatné. Vypovídá je i profesor, který je od roku 1952 dostával gratis. Vypovídají celé školy, okresy,“ vzpomíná Jan Pilař. Jeli možné věřit jeho vzpomínkám, pak proti zásahu bylo i mnoho jinak věrných straníků, i když s novinami zrovna nesympatizovali: „Nebyla to chirurgická operace, která léčí, ale fušerský zákrok, který způsobuje další komplikace.“18 Situace se však zakrátko změnila, v nových podmínkách po zvolení Alexandera Dubčeka prvním tajemníkem KSČ v lednu 1968, podal spisovatelský svaz žádost o registrování nového týdeníku, který ve snaze odlišit jej od zdiskreditovaného titulu pojmenoval Literární listy.19 Název byl však to jediné, co se změnilo, složení redakce i 17

HAMŠÍK, Dušan. Spisovatelé a moc. Praha: Československý spisovatel, 1969, s. 130; JUNGMANN, Milan. Literárky – můj osud: kritické návraty ke kultuře padesátých a šedesátých let s aktuálními reflexemi. Brno: Atlantis, 1999, s. 237. 18 PILAŘ, Jan. Sluneční hodiny: vzpomínky. Praha: Československý spisovatel, 1989, s. 444. 19 Literární noviny vedené nyní již Vladimírem Divišem stále vycházely, od čísla pět se však přejmenovaly na Kulturní noviny. Vedení těchto novin bylo nabídnuto dokonce Janu Drdovi, který ovšem chtěl vybudovat nový časopis s novou redakcí tak, aby je očistil od špatné pověsti. Z plánu nakonec sešlo a Kulturní noviny číslem 17

31

grafická podoba novin, včetně známého velkého L v záhlaví, odkazovala na staré Literární noviny. První číslo vyšlo až 1. března v nákladu pohybujícím se okolo 120 tisíc výtisků.20 Časopis vedl Dušan Hamšík a koncem května jej opět vystřídal Milan Jungmann.21 Listy pokračovaly v tradici a nadále se věnovaly tématům, které trápily společnost, s novou razancí se pustily také do tématu reforem, demokratizace, obrody KSČ i celé společnosti. Otevřenost, s níž témata zpracovávaly, v kombinaci s již legendární pověstí redakce, způsobila strmý nárůst poptávky po časopise. Již v květnu vycházely Literární listy v nákladu 273 tisíc výtisků a v červnu pak náklad stoupl až na rekordních 300 tisíc výtisků.22 (Literárním listům v roce 1968 se podrobněji věnuji v následující kapitole.) V době okupace zůstala redakce Literární listů narozdíl od ostatních periodik neobsazena.23 Z bezpečnostních důvodů však působila v náhradních prostorách – v místnostech neznámé agentury na Václavském náměstí, ale také v redakci Divadelních novin ve Veleslavínově ulici. Zde také připravili redaktoři šest letákových vydání, které obsahovaly výzvy, provolání, komentáře i verše odsuzující okupaci i činnost kolaborantů. Poslední leták z 28. srpna přinesl prohlášení, v němž se konstatuje, že redakce bude vydávat časopis „jen tehdy, bude-li moci dále pracovat v souladu se svým přesvědčením a svědomím.“ (Podobný důvod také vedl některé redaktory a přispěvatele k emigraci, např. A. J. Liehma, Ludvíka Veselého, Dušana Pokorného aj.). Zcela v duchu tohoto prohlášení se svaz rozhodl ukončit vydávání Literárních listů a podal si žádost o registraci nového titulu Listy, který se měl věnovat více kultuře a méně politice.24 Listy poprvé vyšly až 7. listopadu a již velmi záhy se ukázalo, že svůj záměr nemohou naplnit. Zmizely sice politické komentáře a politických esejů bylo čím dál tím méně, přesto nemohl nový profil časopisu v počínající normalizaci obstát. Přece jen z něj bylo možné vyčíst zklamání nad vývojem událostí, Václav Havel zde informoval o nálezu odposlouchávacího zařízení u sebe doma, jedno celé číslo bylo věnováno sebeupálení Jana zanikly. Ještě předtím však musely opustit prostory redakce po Literárních novinách a přenechat je nově vznikajícím Literárním listům (PILAŘ, Jan. Sluneční hodiny: vzpomínky. Praha: Československý spisovatel, 1989, s. 460; JUNGMANN, Milan. Literárky – můj osud: kritické návraty ke kultuře padesátých a šedesátých let s aktuálními reflexemi. Brno: Atlantis, 1999, s. 248). 20 FELDSTEIN, P. – PĚKNÝ, T. O Literárních listech a poslání publicistiky: rozhovor s Dušanem Hamšíkem. Student, 1968, roč. 4, č. 9, s. 1, 3. 21 Podle Jungmannových vzpomínek jej k návratu vyzval A. J. Liehm, neboť prý si s Hamšíkem v redakci nikdo nerozuměl (JUNGMANN, Milan. Literárky – můj osud: kritické návraty ke kultuře padesátých a šedesátých let s aktuálními reflexemi. Brno: Atlantis, 1999, s. 278). 22 Tamtéž, s. 278. 23 Milan Jungmann soudí, že vojáci redakci nenašli, protože ji hledali v nějaké velkém komplexu budov, podobném tomu, kde sídlila v Moskvě Litěraturnaja gazeta. Nicméně redakce sídlila v omšelém činžovním domě na Betlémské 1. (Tamtéž, s. 294.) 24 Diskuse o soudobém smyslu naší žurnalistiky. Reportér, 1968, roč. 3, č. 40, s. 26; JUNGMANN, Milan. Výzva přítomnosti. Listy, 1968, roč. 1, č. 1, s. 1.

32

Palacha. Vaculíkovu reportáž o tzv. hokejových událostech však již obnovená cenzura do tisku nepustila. Představitelé svazu i časopisu pak byli 15. května 1969 pozváni na Český úřad pro tisk a informace, kde jim byl předložen seznam provinění – šíření protisovětských nálad, nevhodné kritiky vnitropolitické situace, mnoho článků nebylo v souladu s politikou KSČ.25 Na základě tohoto seznamu bylo rozhodnuto o definitivním zrušením registrace Listů.

25

Tak o tom vypovídá Protokol z ČÚTI zveřejněný v knize Milana Jungmanna (JUNGMANN, Milan. Literárky – můj osud: kritické návraty ke kultuře padesátých a šedesátých let s aktuálními reflexemi. Brno: Atlantis, 1999, s. 334).

33

Politické příspěvky v letech 1968 a 1969 Svoboda slova Obhajoba Literárních novin a IV. sjezdu Ačkoliv začaly Literární listy vycházet až 1. března, kdy již byl obrodný proces v plném proudu, přesto jako jediní skuteční pokračovatelé Literárních novin cítily potřebu vrátit se k tématu jejich zabavení, ale i k IV. sjezdu spisovatelského svazu. Hned od prvního čísla se pustily do sporu s vedením Svazu československých novinářů (SČSN). Stejně jako spisovatelé, měli i novináři v roce 1967 (19. – 20. října) svůj sjezd, jeho průběh byl však zcela opačný. V dopise ústřednímu výboru KSČ, který byl standardním výstupem z akcí podobného typu, delegáti V. sjezdu SČSN hodnotili uplynulé období novinářské práce (myšleno od minulého sjezdu) velmi kladně, i když uznali, že se objevily i jisté negativní jevy. „Pozitivní úsilí a cílevědomá aktivní činnost naprosté většiny novinářů byly narušovány závažnými nedostatky, zejména v Literárních novinách, kde došlo k pokusu o formulaci vlastní opoziční platformy,“1 uvádí se v dopise. Zatímco spisovatelé na svém sjezdu velmi kritizovali nový tiskový zákon, ústřední tajemník SČSN Adolf Hradecký ve svém sjezdovém projevu zákon označil za demokratickou vymoženost, která je projevem „velkých a hlubokých demokratických změn“, k nimž v Československu dochází po roce 1956.2 Právě na tento výrok reagoval v Literárních listech Dušan Hamšík: „Jakoby s cenzurou bylo vše v pořádku a potíže s ní měly, rozumí se, že vlastní vinou, jen spisovatelské noviny,“3 mínil Hamšík. Podivoval se také nad tím, že stejný člověk o pár měsíců později vyzýval, aby se sešla vedení obou svazů a společně projednaly námitky k tiskovému zákonu. „Nemohu radit, ale smím snad připomenout demokratický zvyk, na který se po léta zapomínalo. Selže-li jistá koncepce, odcházejí spolu s ní dobrovolně ze scény i její představitelé a hlasatelé,“ radí šéfredaktor Literárních listů. Na stejné straně redakce také zveřejnila prohlášení předsednictva svazu spisovatelů k článku F. J. Kolára Promluvme si o tom, otištěném v Kulturní tvorbě v listopadu předešlého roku.4 Kolár v zmiňovaném článku napsal, že studenti účastnící se strahovských demonstrací 5 byli ovlivněni duchem IV. spisovatelského sjezdu a publicistikou Literárních novin. 1

Dopis delegátů V. sjezdu SČSN ústřednímu výboru KSČ. Novinář, 1967, roč. 19, č. 11, s. 343. Projev Adolfa Hradeckého na V. sjezdu SČSN. Novinář, 1967, roč. 19, č. 11, s. 351 – 363. 3 HAMŠÍK, Dušan. Připsáno Adolfu H. Literární listy, 1968, roč.1, č.1, s. 2. 4 K článku F. J. Kolára: prohlášení předsednictva Svazu čs. spisovatelů. Literární listy, 1968, roč.1, č.1, s. 2. 5 Na konci října roku 1967 na Strahově došlo ke střetu mezi studenty z blízkých kolejí a pořádkovými jednotkami Veřejné bezpečnosti. Studenti spontánně vyšli do ulic demonstrovat svou nespokojenost s katastrofálním technickým stavem kolejí. Spouštěčem byl již několikátý výpadek proudu v krátké době. 2

34

Předsednictvo svazu spisovatelů v prohlášení žádalo svaz novinářů, aby z tohoto článku vyvodilo pro Kolára patřičné důsledky. Kolárova článku se týkaly i rozhořčené dopisy bývalých šéfredaktorů Literárních novin, Jana Pilaře a Jiřího Šotoly, otištěné hned vzápětí. (Více se prohlášení i oběma dopisům věnuji v části o Hostu do domu v kapitole Svoboda slova. Brněnský měsíčník všechny tři dokumenty zveřejnil dříve než Literární listy.) Redakce týdeníku rovněž otiskla i odpovědi vedení SČSN. Předsednictvo ústředního výboru svazu novinářů sice vyzvalo Kolára, aby se celý problém snažil vyřešit především on sám na stránkách Kulturní tvorby, dále však uvedlo, že nebude v podobných sporech dělat soudce. Přitom však demonstrovalo svou vůli „vždy vystupovat proti jakémukoliv administrativnímu omezování polemiky.“ Spisovatelům, jež se cítili Kolárovým článkem dotčeni, doporučovalo hájit se právní cestou. Ústřední výbor svazu pak ve svém vlastním prohlášení toto stanovisko podpořil, i když přiznal, že v článku F. J. Kolára se objevily nevhodné analogie a necitlivá paušalizace.6 Následně Literární listy zveřejnily korespondenci mezi oběma svazy týkající se zabavených Literárních novin. První byl dopis, kterým spisovatelé protestovali proti porušování novinářské etiky v zabavených Literárních novinách a žádali postih pro jejich šéfredaktora Jana Zelenku, člena svazu novinářů. V odpovědi SČSN se pravilo, že celý problém byl projednáván v lednu i právní komisí svazu a ta dospěla k závěru, že nedošlo k žádnému porušení regulí, nýbrž pouze k legálnímu převodu správy. Zelenka nemůže být potrestán, protože novinářskou etiku neporušil, neboť ve vztahu ke čtenáři nebyla kontinuita listu nijak narušena. S tím ovšem spisovatelé nesouhlasili, podle nich došlo ke zrušení registrace, Literární noviny tedy měly zaniknout, nikoliv být vydávány jinou redakci. Nikdo však na práva původního majitele nedbal, a proto se svaz spisovatelů rozhodl obrátit se v této věci na soud.7 Vztah mezi oběma svazy pomohl rozjasnit až dopis Václava Straky, člena ÚV SČSN. Podával v něm svědectví o průběhu schůze ÚV SČSN, kde se projednávala stížnost spisovatelů na F. J. Kolára. Podle něj se tehdy celé plénum postavilo za text navržený Janem Šternem, který Kolárovy praktiky ostře odsuzoval, mnoho členů ÚV bylo proto nemile překvapeno, když odpověď spisovatelskému svazu, otištěná v Literárních listech, byla zcela jiná. Schválený text Jana Šterna se podle Straky dokonce neshodoval ani se zněním informací z jednání, které výbor vždy rozesílal členům, krajským organizacím a jednotlivým klubům

6 7

Odpověď svazu novinářů. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 1, s. 2. Korespondence dvou svazů. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 2, s. 2.

35

svazu.8 Redakce Literárních listů spor zakončila vysvětlením, že kvůli urážlivým výrokům ze strany vedení SČSN na adresu Literárních novin a IV. sjezdu nehodlá reagovat na výzvu ke společné schůzce nad problematikou tiskového zákona. Vhodnější čas k takové setkání nastane, až si novinářský svaz vyřeší své vlastní vnitřní problémy, psalo se v redakčním vyjádření.9 Za změnu zákona Literární listy se ke svobodě slova zpočátku vyjadřovaly nepřímo a možná i nezáměrně tím, že postupně zveřejňovaly zásadní projevy ze IV. sjezdu spisovatelů, z nichž mnohé se zmiňovaného tématu dotkly.10 Přímo tiskovým zákonem a tiskovými poměry se zabýval ve svém projevu Ivan Klíma. Snažil se dokázat, že tento zákon poměry nezlepšil, spíše naopak. Napadl vágní formulace zákona, dotkl se i klíčového paragrafu 17, podle kterého musí Ústřední publikační správa upozornit šéfredaktora nebo vydavatele, je-li publikovaná informace v rozporu s „jinými zájmy společnosti“, a který umožňoval cenzorům zcela svévolně zasahovat do publikovaného. Zejména ale kritizoval předběžnou cenzuru zakotvenou v zákoně. Připomněl, že v takové podobě cenzura nefungovala ani za I. republiky a že v mnoha státech je tato forma dokonce zakázána, někdy i ústavou.11 K tématu se Ivan Klíma vrátil v březnu poznámkou O svobodě tisku, zopakoval zde, že cenzura ještě stále nebyla formálně zrušena a kdykoliv tedy může znovu zasáhnout. Nově však porovnával úroveň svobody tisku se svobodou občanů: „Svoboda tisku jako nejvýznamnější součást svobody projevu – patří k základním svobodám občana – úroveň zákona, který tuto svobodu zajišťuje, je tedy měřítkem stupně svobody.“ 12 Svaz spisovatelů také prostřednictvím Literárních listů představil zásady nového tiskového zákona, jak je schválil ústřední výbor svazu. Zpráva je shrnuje do čtyř bodů. Za prvé se má změnit registrační povinnost všech periodik v pouhý evidenční princip, za druhé má dojít k rozšíření práva vydávání tak, aby v budoucnosti

mohly vydávat periodika

jakékoliv organizace, nejen ty stranické. Dále spisovatelé navrhují zrušení předběžné cenzury a následnou cenzuru, týkající se pouze státních tajemství, chtějí svěřit pouze justici.13

8

STRAKA, Václav. Zasláno, Literární listy, 1968, roč. 1, č. 2, s. 2. Ještě k rozporům svaz novinářů - svaz spisovatelů. Literární listy, 1968, roč.1, č.2, s. 2. 10 Např. VACULÍK, Ludvík. Soudružky a soudruzi! Literární listy, 1968, roč. 1, č. 5, s. 6 – 7; LIEHM, A., J. Diktát moci a trhu. Literární listy, 1968. roč. 1, č. 3, s. 11. 11 KLÍMA, Ivan. Důvěra v necenzurovaný rozum. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 2, s. 3. 12 KLÍMA, Ivan. O svobodě tisku. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 7, s. 2. 13 Ústřední výbor SČSS… Literární listy, 1968, roč. 1, č. 9, s. 12. 9

36

Útoky proti cenzuře, respektive proti cenzorům, se snažil mírnit pouze Gabriel Laub. Soudil, že bývalí cenzoři byli veřejnosti i médiím předhozeny jako oběti a nyní je kritizují i ti, kteří jim před časem rozkazovali. „Nechovejme se jako dav, “ vyzýval Laub.14 Změna zákona nestačí V týdeníku se však také objevily články, které naznačovaly, že k plnému obnovení svobody projevu změna tiskového zákona zřejmě nepostačí, především protože se cenzura netýká jen tisku a literatury, ale také protože na takovou svobodu nejsou připraveni politici. V čísle devět si Jiří Zahradil a Vilém Herold stěžovali, že Ústřední publikační správa (ÚPS) komplikuje život také vědcům a žádali nápravu tohoto stavu podle Akčního programu. Autoři popisovali minulé praktiky, kdy mnohé zahraniční vědecké časopisy nebo knihy, předem objednané a mnohdy i devizami zaplacené, byly ÚPS označeny jako závadné a následně uloženy ve zvláštních fondech v privilegovaných knihovnách. Publikace „bez práva rozšiřování“ pak zcela zmizely a nikdo netušil, zda byly zničeny nebo zda jsou někde uskladněny. Pisatelé také připomněli, že stále platí seznam zakázaných knih z roku 1953, jež zahrnuje kompletní díla více než 300 autorů a téměř 700 jednotlivých knih.15 Politici zákon o zrušení cenzury na konec prosadili, nicméně ti stejní politici se také neustále snažili svobodu slova ovlivňovat a rozhodně nijak neusilovali o to jí napomáhat. Miroslav Červenka například káral přímo Alexandera Dubčeka za jeho pokus usměrnit probíhající celospolečenskou diskusi o vedoucí úloze strany. Na aktivu v pražském Parku kultury měl říct, že by se nemělo diskutovat o tom, jestli vedoucí úlohu strany ponechat nebo ne, ale o tom, jak účinněji vedoucí úlohu strany uplatňovat.16 O několik měsíců později Jiří Müller nepřímo napadl rozhodnutí novinářů mírnit svou kritiku, o něž je žádali politici v době jednání v Čierné nad Tisou. Časopis Student se tehdy zřejmě necítil touto dohodou vázán a zveřejnil kontroverzní článek o rádiu Svobodná Evropa, za což si vysloužil kritiku i od svých kolegů. Milan Jungmann v prohlášení Literárních listů označil jejich postup za netaktický.17 Podle Jiřího Müllera by však ostatní udělali lépe, kdyby mlčeli: „Hájím obecně lidské právo nebýt taktický, i kdyby to celé okolí žádalo. Svět kultury zná Voltairovo: Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo říkat to.“18

14

LAUB, Gabriel. Obrana cenzorů. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 7, s. 1. ZAHRADIL, Jiří – HEROLD, Vilém. Cenzura trvá. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 9, s. 7. 16 ČERVENKA, Miroslav. Diskuse s hranicemi. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 9, s. 2. 17 JUNGMANN, Milan. Redakci časopisu Student. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 22, s. 2. 18 MÜLLER, Jiří. O taktice. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 23, s. 2. 15

37

Politici byli rovněž káráni za to, že novináře nedostatečně informují, popřípadě, že některé

informace

úmyslně

zamlžují.

Nad

jejich

neustálým

varováním

před

protisocialistickými silami se pozastavoval A. J. Liehm. Vadilo mu, že politici používají slovník minulosti, připomněl, že dříve se takto označoval kdekdo a neprávem. Vyzýval tedy, aby politická reprezentace mluvila na rovinu a zveřejnila konkrétní jména.19 Stížnosti na neochotu politiků sdělovat novinářům a tedy i veřejnosti důležité informace zesílily v době mezi jednáními v Čierné nad Tisou a v Bratislavě (více v kapitole Nebezpečí intervence). V posledním čísle před okupací Jiří Lederer dokládal, že zápas o svobodu slova nebyl nikdy v průběhu celého demokratizačního procesu dobojován, i proto novináři stále drží při sobě, zatímco za normálních okolností by se již rozdělili na různé názorové skupiny. Dokud však politici budou hovořit o tom, že novináři „byli do politického života připuštěni“, dokud budou tvrdit, že novináři nesou odpovědnost za státní záležitosti a dokud budou existovat snahy ovládat novináře (snahy „postátnit“ je), do té doby také zápas nebude ukončen.20 Dělnické výbory na ochranu svobody slova Výjimečným projevem boje za svobodu slova, a to dokonce již po schválení novely tiskového zákona, která předběžnou cenzuru označila za nepřípustnou, bylo zakládání dělnických výborů na ochranu svobody slova.21 Díky osobě Jiřího Lederera, redaktora Literárních listů, který se v otázce dělnických výborů (a dělnických organizací vůbec) angažoval, a také zřejmě díky výjimečnému postavení spisovatelského týdeníku, se Literární listy staly jakýmsi organizačním centrem aktivit těchto výborů. Do zdejší redakce došlo nejvíce rezolucí a oznámení o zakládání dělnických výborů – 35 z celkového počtu 76 rezolucí adresovaných tisku. Jiří Lederer pak jako soukromá osoba obdržel dalších 25. Údaje také napovídají, proč se tímto tématem Reportér nezabýval obšírněji – redakci totiž nedošla ani jedna taková rezoluce.22 Jiří Lederer se začal v činnosti výborů angažovat až ve čtrnáctém čísle Literárních listů, které vyšlo 30. května. Ve svém článku Nemlčet o nebezpečích si všímal všech tehdejších pokusů zasahovat do svobody slova. Jeden přisoudil přímo předsednictvu 19

LIEHM, A., J. Vážení soudruzi. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 13, s. 2 LEDERER, Jiří. O jednom jediném. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 25, s. 2. 21 Problém svobody tisku se řešil i na krajských konferencích KSČ. V Ostravě promluvil jako delegát ÚV KSČ Alois Indra, jehož výroky proti novinářům a o zneužívání svobody projevu vyvolaly bouřlivou reakci. Indrovo vystoupení bylo bezprostředním podnětem ke vzniku prvního Dělnického výboru na obranu tiskové svobody, který se ustavil 23. dubna v Moravských chemických závodech v Ostravě. Po jeho vzoru pak vzniklo 59 dalších výborů a ve stovkách podniků pracovaly přípravné výbory. Impulsem pro další činnost výborů byl i manifest 2000 slov. (viz PECKA, Jindřich (ed.). Dělnické výbory na obranu svobody tisku (1968). Praha: ÚSD, 1993, s. 9.) 22 PECKA, Jindřich (ed.). Dělnické výbory na obranu svobody tisku (1968). Praha: ÚSD, 1993, s. 22 – 23. 20

38

ústředního výboru KSČ, když dalo prostřednictvím ČTK vědět všem sdělovacím prostředkům, že snahy o obnovení sociálně-demokratické strany, která nebyla součástí Národní fronty, jsou v rozporu se socialistickými základy společnosti, a proto o nich mají novináři mlčet. Ledererovi tyto snahy také připadaly nebezpečné, podle něj by se však i tento problém měl řešit politicky „před tváří veřejnosti“. Upozornil také na politické tlaky na změnu redakce časopisu Student či na snahu zamlčovat informace o sdružení K231. V závěru pak vyslovil návrh, aby dělnické výbory na ochranu svobody slova měly trvalý charakter a fungovaly i po přijetí novely tiskového zákona; poměry podle něj ukazovaly, že jich bude potřeba. Ve spolupráci s novináři, spisovateli a jinými umělci pak měly založit celostátní výbor, který by se stal zárukou proti politickým tlakům a snahám zasahovat do svobody slova.23 Ledererova myšlenka nezapadla, v čísle šestnáct informoval, že jeho nápad se setkal s velkým ohlasem a zároveň souhlasil s návrhem dělnického výboru Polygrafie, aby se celostátní výbor nezabýval jen svobodou tisku, ale všemi občanskými svobodami.24 Sám se poté ujal funkce jakéhosi koordinátora a sbíral návrhy na organizaci výborů, jež mu posílali dělníci a jež se staly náplní rubriky Na obranu svobody, která se objevovala na druhé straně Literárních listů až do okupace. Ta však překazila veškerou aktivitu výborů. Po okupaci Když po okupaci konečně vyšlo první číslo Listů, byla už cenzura opět v chodu. Hned v druhém čísle rekapituloval Jiří Lederer jednotlivé kroky, které vedly k zastavení časopisu Reportér. Zákrok proti týdeníku svazu novinářů přirovnal k zabavení Literárních novin na podzim 1967.25 Ve stejném čísle se také objevilo oznámení, že Vladimír Nepraš, zmocněnec Úřadu pro tisk a informace v Reportérovi, rezignoval, neboť podle něj se redakce nijak neprovinila proti cenzurním předpisům. O zastavení vydávání s ním navíc nebylo vůbec jednáno a dověděl se o něm až z televizní obrazovky.26 Na podporu Reportéra, ale také stejně postiženého časopisu Politika, Listy otiskly několik protestních rezolucí, které tehdy docházely do redakcí všech novin. Například protest manželů Zátopkových a šachového velmistra Luďka Pachmanna nebo prohlášení pracovníků Československé akademie věd v Brně. Samozřejmě nechybělo ani stanovisko české části ÚV SČSS, jež bylo rovněž zasláno mnoha stranickým a státním orgánům. 23

LEDERER, Jiří. Nemlčet o nebezpečích. Literární listy, 1968, roč. 1, č.14, s. 2. LEDERER, Jiří. Společně s dělníky. Literární listy, 1968, roč. 1, č.16, s. 2. 25 LEDERER, Jiří. Případ Reportér. Listy, 1968, roč. 1, č. 2, s. 2. 26 Vladimír Nepraš…Listy, 1968, roč. 1, č. 2, s. 14. 24

39

Mnohem více než před okupací se také rozvinula diskuse o úloze inteligence. Tentokrát bylo častým podnětem obvinění, že kontrarevoluce se začala nejprve šířit v řadách inteligence. Za všechny spisovatele k tomu promluvil Jaroslav Seifert, který ve funkci předsedy svazu spisovatelů nahradil Eduarda Goldstückera, který emigroval. Kontrarevoluční záměry byly podle něj cizí jak spisovatelům, tak celému národu, většina naopak hájila myšlenku socialismu, i když s lidskou tváří. „A toto chtěl bych říci zvýšeným hlasem. Jak by mohli naši spisovatelé zůstati stranou tohoto procesu, který zachvátil nejen celou KSČ, ale všechen pracující lid a celý národ? Jak by mohli? I opoždění za těmito událostmi bylo by hanbou![…]Umělec má sloužit, jak říkal E. F. Burian, a ne posluhovat, a angažovanost na úsilí národa je povinností každého umělce,“27 hájil spisovatele Seifert. Uznal sice, že pouze politici mohli vývoj zvrátit a proces obrody zahájit, ale neskromně prohlásil, že umělci se o to pokoušeli jako první. Po dlouhé době zas byli pevně svázáni s lidem, tvořili uprostřed něj. „A kdyby se byli spisovatelé někdy i pomýlili, ale o tom nejsem nikterak přesvědčen, jejich omyl nemohl být diktován ničím jiným než odvážnou snahou prospěti věci socialismu, věci našeho lidu i národa,“ soudil Seifert. Vilém Závada ve snaze zamezit šíření malomyslnosti, povzbuzoval spisovatele tím, že připomínal jejich specifickou úlohu i to, že je nelze umlčet. „Spisovatelé neměli a nemají moci. Jejich síla je jiné povahy. Je to síla vnitřní a skrytá, která nedrtí, ale může povznášet. Tlak doby ji může deptat, ale nezdeptá. Ta síla tryská pod ním vždy znovu a znovu,“ napsal Závada.28 Vztahem moci a kultury se zabýval také neznámý pisatel na sklonku jara 1969, kdy možnosti inteligence promlouvat do věcí veřejných byly již omezeny na minimum. Nejeden intelektuál si přitom kladl otázku, jak dál. Autor článku se rozhodl vysvětlit, jaký je vlastně rozdíl mezi intelektuály - lidmi „od kultury“, jak psal – a politiky. Prvně jmenovaní se dobrovolně vzdali moci a s ní zároveň i politické odpovědnosti, rezignovali na možnost určovat politickou realitu a rozhodli se zaměřit na tvorbu kulturních hodnot. Intelektuál může (měl by) kritizovat politiky, chovají-li se dogmaticky, nehumánně nebo bezzásadově, zároveň však musí respektovat, že politikovo vidění světa je jiné stejně jako jeho odpovědnost, která mu v mnohém svazuje ruce. „Nesmíří-li se s touto »dělbou práce« a je-li vždy znovu a znovu překvapen či dokonce šokován tím, že politik jej ne dosti poslouchá, ba že mu dělá přímo naschvály, že je slepý, omezený, málo zásadový, kompromisnicky založený – pak je sám směšný, trapný a ke všemu ztrácí schopnost počínat si jako intelektuál, nést svou

27 28

SEIFERT, Jaroslav. Zvýšeným hlasem. Listy, 1968, roč. 1, č. 1, s. 3 ZÁVADA, Vilém. Slovo o jednotě. Listy, 1968, roč. 1, č. 1, s. 3.

40

odpovědnost,“29 píše se v článku. Umělecká činnost totiž nemůže suplovat politickou opozici, upozorňoval autor. „Vskutku hrozí, že ke všemu obecnému dopuštění se budeme ještě decimovat sami. Že v bídě současné situace podlehneme navíc komplexu mesiášství, že promrskávajíce dnes a denně optimální taktiku a strategii pro sféru praktické politiky klesneme nakonec na úroveň trapných glosátorů, mentorů a kibiců,“ varoval pisatel. Pokud intelektuálovi neposkytuje dostatečné zadostiučinění pouhá kritika, pak mu ovšem nezbývá než do politiky přímo vstoupit. Shrnutí Obnovením svazového týdeníku konečně dostala redakce (a s ní i celý svaz) možnost alespoň ex post hájit Literární noviny a IV. sjezd, využila ji k nemilosrdné kritice těch, kteří se na zabavení novin či hanobení sjezdu podíleli, byť třeba jen tím, že podpořili oficiální stanovisko KSČ. Jejich rozhořčení bylo oprávněné, místy se ovšem zvrhlo přímo v kázání. Kromě toho zde rovněž najdeme známky boje za obnovení svobody projevu, i v podobě kritiky konkrétních opatření platného zákona či v podobě návrhů nového zákona, ale také odpor proti jakýmkoliv snahám svobodu slova omezovat nebo usměrňovat, ať už impulz vzešel od kohokoliv – od politiků nebo od kolegů novinářů. Problém uzákonění a následně i dodržování svobody projevu byl jedním z klíčových celého Pražské jara, a to nejen proto, že jej rozvířili a poté i živili především novináři a spisovatelé, jichž se téma nejvíce dotýkalo. Význam tohoto práva si uvědomovali i pracující, což také vyústilo ve spontánní zakládání výborů na obranu svobody slova. Skutečnost, že koordinování této aktivity se chopil Jiří Lederer, redaktor Literárních listů, dokazuje velkou ochotu redakce angažovat se ve věcech veřejných. Právě kvůli tomu však redakce prodělala krizi v době srpnové okupace. V nových podmínkách museli jednotlivci i redakce jako celek přehodnotit svou činnost, bylo jasné, že navázat na předsrpnovou aktivitu a rétoriku půjde jen těžko. Kromě toho, že svaz odmítl pokračovat ve vydávání Literárních listů a požádal o registraci nového a nepolitického týdeníku, vyvolala tato krize také novou diskusi o úloze inteligence. Jak se měla nyní zachovat? Mělo nadále smysl se tolik angažovat? V Listech se otázka úlohy inteligence z pochopitelných důvodů redukovala pouze na úlohu spisovatelů. Obhajobou jejich postoje v době Pražského jara a obhajobou jejich účasti na věcech veřejných odpovídal na mnohé otázky posrpnové reality Jaroslav Seifert. O několik měsíců později, v době počínající normalizace, neznámý pisatel již krotil iluze inteligence o tom, jaký vliv na politiku mají její názory, a připomněl, že její původní úlohou je tvorba kulturních hodnot. 29

Sedíme kolem stolu. Listy, 1969, roč. 2, č. 15, s. 1,4. (Článek není podepsaný ani zkratkou.)

41

Ohlasy nedávné minulosti Hledání viny Mnoho periodik přineslo během Pražského jara podrobnější informace o soudních procesech z padesátých let, rozebírali se konkrétní kauzy a zveřejnilo se mnoho klíčových dokumentů. Literární listy věnovaly rozsáhlejší prostor například případu Rudolfa Slánského, jehož příběh zde na pokračování vyprávěla jeho manželka, nebo případu generála Heliodora Píky, jehož dopis rodině na rozloučenou zveřejnily Listy v roce 1969, kdy kritické nazírání na nedávnou minulost nebylo již opět žádoucí. Menší sondu do života rehabilitovaných nabídl také rozhovor s Bedřichem Fučíkem, uvězněným v roce 1952. První polemický článek k tématu ovšem zveřejnil až Dušan Hamšík. Došel k závěru, že vinu na procesech nese celý národ a obviňování berijovsko-stalinských agentů nazval čirým alibismem. V celém problému tedy nejde jen o faktickou rehabilitaci obětí, ale národ musí svou vinu pochopit a překonat, jinak dojde k diskontinuitě vývoje a vytržení člověka z dějin. „Ani nejtvrdší režim moci se nemůže nadlouho opírat o teror proti všem, opírá se i o vědomí souhlasu, o aktivní účast či pasivní neúčast rozhodujících složek obyvatelstva,“ 30 napsal. Na Hamšíka navázal Alexandr Kliment, jeden z členů Kruhu nezávislých spisovatelů, který napadl princip kolektivní viny jako princip kolektivního alibismu. Vinu na hrůzných činech minulosti nemá podle něj doba a atmosféra, ale konkrétní lidé. Kritiku Hamšíkova pojetí viny pak obrátil i na spisovatele, kteří se v 50. letech zkompromitovali ideologickou účastí na procesech: „Spisovatelé mají na svém kontě i morální prohry – neříct to, nezveřejnit to, by znamenalo zakládat si na pověsti a hned na začátku se odsoudit ke slabosti.“ 31 Pavel Rychetský zas v reakci na článek Zdeňka Mlynáře v Rudém právu připomněl, že svůj podíl viny nesou také političtí představitelé té doby a že i jim by se neměl trest vyhnout. „Nelze přistoupit na Mlynářem navrhované řešení: u soudců, prokurátorů a zaměstnanců ministerstva spravedlnosti zahájit trestní řízení, budou-li pro to podklady, kdežto politické pracovníky, kteří justiční vraždy inspirovali, potrestat pouze stranicky,“ vysvětloval Rychetský.32 Mlynář odpověděl, že Rychetský špatně pochopil jeho úmysl, článek v Rudém právu byl prý namířen proti soudcům a prokurátorům a jim podobným, kteří se snaží vinu svalit jen na funkcionáře KSČ. Nezpochybňuje prý vinu mnohých vysokých politiků, ostatně již v 1956 žádal, aby byli k odpovědnosti hnáni soudruzi Bacílek, Kopřiva, Rais, Široký atd., tedy členové politbyra ÚV KSČ, nechce pouze, aby se dávala vina řadovým členům strany, 30

HAMŠÍK, Dušan. Procesy, které dělaly dějiny. Literární listy, 1968, roč. 3, č. 5, s. 1. KLIMENT, Alexandr. Koho se to týká? Literární listy, 1968, roč. 1, č. 7, s. 1. 32 RYCHETSKÝ, Pavel. Zdeněk Mlynář…Literární listy, 1968, roč. 1, č. 9, s. 2. 31

42

kteří rozhodně věděli o procesech méně než právě zmiňovaní soudci a prokurátoři. Navíc návrh, aby byli funkcionáři potrestáni stranicky nijak nevylučuje možnost trestního postihu.33 Rehabilitace uvnitř svazu Rehabilitací vězněných spisovatelů se zabýval ústřední výbor svazu hned na svém prvním právoplatném zasedání po IV. sjezdu 29. a 30. března 1968. Dlouho tabuizované téma minulých křivd vybuchlo na zasedání plnou silou, Petr Kopta chtěl, aby ministerstvo vnitra vydalo seznam všech spisovatelů, kteří se v minulosti zavázali ke spolupráci buď přímo s ním nebo ještě s gestapem, Václav Havel volal po svolání mimořádného sjezdu. Mnoho hlasů se ozvalo na obranu Václava Černého, opakovaně byl naopak kritizován Jan Pilař nebo Jan Drda. Jiří Pištora žádal, aby ti spisovatelé, kteří psali v 50. letech o procesech, veřejně objasnili své počínání. Na tuto výzvu reagovala Jarmila Glazarová, jež se bránila tím, že článek o procesu s Miladou Horákovou napsala na striktní příkaz ÚV KSČ. Milan Jariš a Jan Pilař shodně tvrdili, že soudním procesům věřili.34 Zpráva o tomto zasedání také uvádí, že byla ustavena rehabilitační komise svazu v čele s Jaroslavem Seifertem, která měla posoudit všechny případy bezpráví, jež se staly československým

spisovatelům

v minulých

letech.35

S průběžnými

výsledky

práce

rehabilitační komise později seznamoval článek Náprava křivd. V něm se také objevila informace, že komise se chystá jménem svazu požádat o posmrtnou rehabilitaci popraveného Záviše Kalandry.36 Zásadním způsobem k tématu přispěl Kruh nezávislých spisovatelů, skupina nekomunistických autorů ustavená 29. března v rámci spisovatelského svazu. Kromě toho, že jeho členové navrhovali uzákonění generální rehabilitace všech politických vězňů po roce 1948,37 měli připomínky i vůči rehabilitacím uvnitř svazu. Předně napadli vedení svazu, že se snaží ochránit zkompromitované (př. Jana Pilaře – dlouholetého ředitele nakladatelství Československý spisovatel, Ivana Skálu, Oldřicha Šuleře a Josefa Hanzlíka – dosazeni do ÚV SČSS na IV. sjezdu místo rebelujícího Vaculíka, Havla, Klímy a Kohouta) ve vlastních řadách. Trnem v oku jim byl hlavně Jan Pilař. Ačkoliv jeho přičiněním nemohlo vyjít velké množství knih, jako například Škvoreckého Tankový prapor nebo Legenda Emöke, Peckův Slunovrat či Muchovo Studené slunce, a on sám se podílel na administrativních zásazích do 33

MLYNÁŘ, Zdeněk. Dr. Urválek a ti druzí kolem procesů. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 12, s. 13. Poprvé po sjezdu. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 6, s. 8. 35 Černý byl zakládajícím členem Syndikátu spisovatelů, když však ze Syndikátu vznikl svaz, nebyl jako ostatní členové do nové organizace převeden. 36 Náprava křivd. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 10, s. 2. 37 Generální rehabilitaci. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 10, s. 2. (zkratka A. K.). 34

43

činnosti svazu v roce 1959, nadále setrvával ve své funkci a vedení svazu mu dokonce vyslovilo důvěru. „Litujeme, že organizace spisovatelů, která o tolik předběhla dobu, se teď za dobou opožďuje,“38 píše se v prohlášení Kruhu nezávislých spisovatelů. Šuleř, Hanzlík i Pilař se pokoušeli prostřednictvím Literárních listů své chování vysvětlit, Hanzlík s Pilařem poté však podlehli velkému tlaku a na své posty sami rezignovali. Právní aspekty rehabilitací „Mají-li být odsouzeni jen někteří, pak podle jakých etických principů – kde je dělící čára? Kdo jí určí?“ ptal se Alexandr Kliment, když uvažoval o vinicích nezákonností. Mimoděk tak narazil na celý soubor problémů souvisejících s pokusy vyrovnat se se zločiny minulosti právní cestou.39 Literární listy se snažili poskytnou odpovědi na mnohé otázky podobného typu v rozhovoru s třemi právními experty. Hned v úvodu doc. Jiří Nezkusil naznačil, že by celé věci velmi prospělo, kdyby byl schválen speciální rehabilitační zákon a jeho provádění bylo svěřeno zvláštnímu soudnímu orgánu. Při posuzování viny je podle něj zapotřebí brát v úvahu, zda dotyčný jednal bona fide či zda se na zločinu podílel s plným vědomím následků svého jednání. V rámci ustavení záruk, jež by zabránily nezákonnostem v budoucnosti, právníci navrhovali změnit způsob jmenování soudců tak, aby byli opravdu nezávislí, nebo celkovou změnu trestního zákona. Zároveň ovšem zdůraznili, že rozhodující jsou politické záruky, tedy demokratická společnost a existence opozice. „Sebelepší zákonná úprava nemůže při nedostatku dalších účinných záruk sama o sobě nezákonnostem zabránit,“ uvedl doc. Nezkusil.40 Rehabilitační zákon byl skutečně vytvořen a v květnu jej projednával ústavně-právní výbor Národního shromáždění. Výsledek jednání přiměl k reakci Ivana Bystřinu, nelíbilo se mu totiž, že se výbor vyslovil pro zachování promlčecí lhůty všech trestných činů kromě vražd. Podle Bystřiny se to příčí zdravému rozumu, vždyť většina politických zločinů, na něž by se nyní vztahovala promlčecí doba, nemohla být v minulosti vyšetřována. Postižení museli čekat na změnu režimu, na demokratičtější poměry, a když se konečně dostavily, mají se smířit s tím, že už je pozdě?41

38

Je načase. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 12, s. 6 – 7. KLIMENT, Alexandr. Koho se to týká? Literární listy, 1968, roč. 1, č. 7, s. 1. 40 Rozhovor o zárukách. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 13, s. 4. 41 BYSTŘINA, Ivan. Soudruzi poslanci. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 14, s. 1. 39

44

Shrnutí Téma vyrovnání se s minulostí nemohly Literární listy opominout, i když se zdá, že s mnohem větší naléhavostí se věnovaly reflexi minulosti uvnitř vlastní stavovské organizace. Jak by také ne, vždyť samotný svaz měl na svém kontě mnohá provinění a mnohé křivdy, ostatně to velmi dobře prokázal už jen stručný záznam diskuse z prvního polednového zasedání ústředního výboru svazu. Spor probíhající uvnitř svazu také naznačuje, že ani vedení této organizace nebylo v očistě od minulých chyb či lépe řečeno od lidí, jež na nich měli svůj podíl, zrovna důsledné. Dopouštěl se tak toho, co přispěvatelé jeho hlavního časopisu tolik kritizovali (viz kapitola o demokratizaci) u vedení KSČ. A čím byly pro progresivní politiky Literární listy, tím byl pro svaz Kruh nezávislých spisovatelů, neboť právě on na tyto nedůslednosti upozorňoval. Problém rehabilitací uvnitř svazu také plně odhalil složité otázky týkající se rehabilitací všeobecně, jako například otázku kolektivní viny nebo otázku, jak posuzovat vinu jednotlivce, který byl k svému jednání (př. k veřejnému souhlasu s justičními vraždami) donucen pod hrozbou násilí nebo existenčních obtíží. Na stejné otázky se hledaly odpovědi i v rámci diskuse, jak rehabilitace zakotvit v právu.

Nové státoprávní uspořádání Návrat do historie Pro Literární listy znamenal problém nového státoprávního uspořádání především otázku vyřešení česko-slovenských vztahů. Téma otevřel historik Milan Hübl,42 hned

v úvodu

napsal, že v minulosti bylo obvinění ze „slovenského nacionalismu“ a ze snah o rozbití republiky oblíbeným a často používaným způsobem, jak se zbavit politických protivníků původem ze Slovenska. Bylo tomu tak v případě procesu s Lacem Novomeským a Vladimírem Clementisem v 50. letech, ale o totéž se pokoušel také Antonín Novotný ještě na podzim roku 1967. Český národ těmto obviněním naslouchal a dokonce je i akceptoval, což se podle Milana Hübla musí změnit. Dále doložil, že současné asymetrické uspořádání státu má kořeny v Košickém vládním programu z roku 1945. Slovenští delegáti již tehdy vlastně navrhovali federalizované uspořádání, Edvard Beneš a národní socialisté tuto možnost však zamítli. Z patové situace nakonec jednání vyvedli komunisté, především Klement Gottwald, když navrhli, aby Slovensko mělo své národní orgány – Slovenskou národní radu a Sbor povereniků – a aby celostátní („federální“) orgány zároveň plnily úlohu těch českých. Stejnou 42

HÜBL, Milan. Konflikty nebo jednota. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 3, s. 1.

45

strukturu pak také kopírovala komunistická strana; národní Komunistická strana Slovenska a nad ní už jen celostátní KSČ. Nové uspořádání podle Hübla tedy musí obnovit symetrii ve státoprávní i stranickopolitické rovině. „Někomu se může zdát, že dualismus znamená konec republiky. Je-li ovšem dualistická sama realita této republiky, žijí-li v ní dva svébytné národy, musí zřejmě tento fakt tak či onak nalézt výraz i ve státoprávním uspořádání republiky,“ napsal Hübl. Minulé postoje Čechů k slovenské otázce se staly rovněž předmětem sporu, který vyvolaly ostré výroky některých slovenských spisovatelů. Vojtěch Mihálik na zasedání slovenské části svazu 30. dubna prohlásil, že za vlády Masaryka měli sice Slováci demokracii, ale bez národní suverenity. Dál zašel ještě Vladimír Mináč, když řekl, že Masarykovy zákony měly jiný historický smysl pro ovládané a pro vládnoucí, pro Slováky prý měly charakter téměř genocidní. Zejména na Mináčův výrok reagoval slovenský historik působící v Praze Ján Mlynárik. Divil se, proč si Mináč jako terč vybral právě období první republiky, když po něm přišla Tisova vláda, během níž byly zavražděny a gestapem ztýrány stovky, ne-li tisíce Slováků, a ještě poté nastoupil bezduchý centralismus, umocněný novu ústavou v roce 1960, kdy Slovenská národní rada měla menší moc než krajský úřad. „Pronásledoval Masaryk slovenské politiky takovým způsobem jako Novotný »buržoazní nacionalisty«, odbojáře, partyzány, věřící atd.?“43 ptal se. Kdyby Mináč použil stejná srovnávací kritéria, nedopustil by se takových nesmyslů, soudil Mlynárik. K takovým invektivám se nesnížili ani luďáčtí historikové v čele s Karolem Sidorem, a až na výjimky ani KSČ, naopak se shodovali v tom, že první republika položila základy pro naplnění národních snah Slováků. Mináčovi odpověděl i Ivan Dérer, ministr školství z let 1929 až 1934 (v roce 1968 mu bylo 84 let): „Jsem asi jediný žijící Slovák, který v důležitých funkcích prováděl Masarykovu politiku, a proti těmto obviněním zásadně protestuji.“44 Ve svém článku zrekapituloval výsledky masarykovské politiky na Slovensku, zejména při odmaďarizovávání školství, vědy a kultury, a připomněl, že většinu výdobytků této politiky pak zničili slovenští „luďáci“. Nakonec se ozval i Vojtěch Mihálik. Omlouval výrok Vladimíra Mináče jeho temperamentem, použil v danou chvíli pouze nešťastného a neuváženého výrazu. Pod dojmem toho výroku prý však zapadl další obsah jeho úvahy o charakteru socialistické demokracie. Dérerovi Mihálik vysvětloval, že nechce nijak znevažovat to pozitivní, co se udělalo pro Slováky za první republiky, nicméně konstatoval, že oficiální státní ideologie čechoslovakismu popírala svébytnost slovenského národa a národní socialisté měli dokonce 43 44

MLYNÁRIK, Ján. Vážený soudruhu Mináči. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 12, s. 2. DÉRER, Ivan. Spáchala první republika téměř genocidu Slováků? Literární listy, 1968, roč.1, č. 15, s. 4.

46

v programu počeštění Slováků.45 „V Masarykově demokracii bylo některým lidem možná dobře, ale pro mne a pro statisíce slovenské chudiny znamenala dlouhé zimy nezaměstnanosti a hladu.“46 První republika podle Mihálika jednoduše nenalezla odpověď na sociální a národní otázku. Nejprve demokratizace pak federalizace? Diskuze, co je třeba prosadit nejdříve, zda federální uspořádání nebo demokratické reformy, byla sice pouze teoretická, přesto zaměstnávala mnohé spisovatele. O problému se mluvilo i na výše zmiňovaném zasedání slovenských spisovatelů. V prohlášení třech odstupujících členů redakční rady Kultúrného života47 se píše, že federalizaci a demokratizaci nelze od sebe oddělovat ani preferovat jednu před druhou. „Domníváme [se], že životní zájem slovenského národa – totiž uskutečnění úplné svébytnosti a svrchovanosti tohoto národa – nás opravňuje akcentovat v této situaci právě myšlenku federalizace,“ prohlašují autoři. Na tento zřejmý rozpor v jejich prohlášení – na jedné straně prohlašují, že federalizaci od demokratizace nelze oddělovat a na druhou stranu se cítí oprávněni zdůrazňovat otázku federalizace – upozornila Zora Jesenská. Vladimír Mináč pak kromě svého výroku o genocidním charakteru prvorepublikových zákonů

přisoudil myšlenku, že demokratizace je důležitější než

federalizace, hlavně „českým kolegům.“48 Obranu českých postojů na sebe vzal Miroslav Červenka. Podle něj v Čechách ještě nezazněl ani jediný hlas, proti němuž by bylo nutno federalizaci hájit.49 Do diskuse o postojích Čechů k federalizaci zasáhl rovněž Jaroslav Putík, který už však měl k dispozici výsledky průzkumu veřejného mínění, podle nichž jen 1 % Čechů považovalo urovnání vztahu obou národů za prvořadý problém. Putík považoval výsledek za alarmující, sám se domníval, že symetrické uspořádání celý problém neřeší. Jistá asymetrie totiž vždy zůstane, např. v rozloze, v počtu obyvatel, surovinovém bohatství, věc si tedy žádá jiné řešení. Podle Putíka je krize způsobena tím, že se vyčerpala masarykovská idea společného československého národa se dvěma větvemi, na které vlastně první republika stála. Nyní je potřeba nalézt ideu novou, ideu, která by vysvětlovala, proč tyto dva národy mají žít pospolu. 45

Do toho vložila redakce Literárních listů svou poznámku, že tento bod programu, navržený skupinou extrémistů z Brna, nikdy nebyl národními socialisty přijat. 46 MIHÁLIK, Vojtěch. Jak voní seno? Literární listy, 1968, roč. 1, č. 17, s. 2. 47 Jedná se o Ladislava Novomeského, Vojtěcha Mihálika a Miroslava Válka. V redakci slovenského protějšku Literárních listů se tehdy rozhořel spor, způsobený různými postoji k izraelsko-arabskému konfliktu a k případu Ladislava Mňačka. Dotyční odstoupili z redakční rady také proto, že se zde podle nich upřednostňovala demokratizace před federalizací. 48 Federace, demokratizace, abdikace. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 11, s. 7. 49 ČERVENKA, Miroslav. Stanislavu Šmatlákovi a Oskaru Čepanovi, vědeckým pracovníkům v Bratislavě. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 12, s 13.

47

Hned vzápětí také odmítl, že by touto sjednocovací ideou mohlo být budování socialismu, protože ten lze budovat i v jiných státech a federacích. Nová idea musí odrážet specifickou česko-slovenskou situaci. 50 Na Putíka navázal Jan Patočka, který se zamýšlel se nad příčinami českých předsudků. Podle něj vycházely ze starého pojetí národa, v němž je národ určen především jazykem. „Slovenština mu [Čechovi] připadá přece jako český dialekt; problém Slovenska je proto jen kvantitativněji odlišný od problému Slovácka, Valašska atd., který není ovšem skutečně žádný problém,“51 vysvětloval Patočka. Nepřímo tak vyzval k revizi tohoto pojetí národa, kterého se dosud také používalo při výkladu českých (potažmo československých) dějin. Navzdory diskusím o masarykovské národností politice, připomněl jako vzor ideu demokracie T. G. Masaryka. Na ní byla první republika vystavěna a pozdější události pak skutečně potvrdily, že to byl rys, kterým se Československo odlišovalo od všech států okolo, že to byla „větší historická síla než všechny domnělé národní tradice.“ Mohlo by se zdát, že tím vlastně Patočka dával odpověď na otázku, co je důležitější, zda federalizace nebo demokratizace, on však jen vyzýval, aby Češi konečně překonali nacionální předsudky a začali nahlížet na celý problém ryze z demokratického hlediska. Anketa Na téma československé Ze slepé uličky vyvedly diskusi některé příspěvky v anketě Na téma československé, která se v Literárních listech objevila, když ÚV KSČ přijela usnesení ke státoprávnímu uspořádání. Například Václav Černý v ní navázal na Patočkův článek Falešná teorie národa a Slovensko. Federalizace podle něj naplní právo Slováků a smyje vinu Čechů, neboť již dvakrát Slovensku slíbili autonomii, dokonce to stvrdili dokumenty, ale nikdy je nedodrželi. Omluvit Čechy přitom nemůže ani staré pojetí národa na jazykových a dějinných základech. Věčné polemiky, co je třeba provést dříve, zda demokratizaci nebo federalizaci, shrnuje Černý jako nesmyslné. „Federalizace a demokratizace nejsou dva pojmy, demokratizace je jen pojem širší a federalizace je jejím aspektem – oboje je třeba provádět souběžně.“ Národnostní sváry se snažil zmírnit ve své anketní odpovědi také Jan Procházka. Reagoval na různá obvinění Slováků, že je Češi vykořisťovali: „Neznalost uspořádání nebyla způsobena českým národem, ale silami, vlivy a osobami, které se postaraly o celkovou stagnaci a podřízenost Československa – Čechů i Slováků. Bohužel.“ Celkově se v anketě všichni vyjadřovali pro federalizaci, někteří dokonce kritizovali vedení KSČ, že nové 50 51

PUTÍK, Jaroslav. Jen spravedlnost? Literární listy, 1968, roč. 1, č. 6, s. 1. PATOČKA, Jan. Falešná teorie národa a Slovensko. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 13, s. 1.

48

uspořádání přichází pozdě. Pouze jeden jediný hlas zazněl proti. Bohumil Hrabal v anketě napsal, že federace je nutná jen potud, aby se později došlo k jejímu zrušení. Podle něj si lidé asi potřebují uvědomit nezbytnost vzájemného soužití. Je to „jakoby se dva společníci firmy chtěli udělat pro sebe v rámci jedné firmy.“ 52 Po okupaci spor o federalizaci a o povahu vzájemných vztahů značně utichl, jistě také proto, že Listy začaly vycházet až v listopadu a ústavní zákon o federalizaci byl Národním shromážděním definitivně schválen již 27. října. Listy tedy alespoň otiskly několik rezolucí vyjadřujících souhlas s uzákoněnou státoprávní změnou, například prohlášení ÚV SČSS k federalizaci, a krom toho je patrné, že slovenským přispěvatelům, slovenské literatuře i ryze slovenským tématům cíleně věnovaly více prostoru, zvláště u příležitosti 50. výročí vzniku samostatného Československa.53 Pravidelnou součástí listu se staly krátké glosy ze Slovenska z pera Milana Šimečky. Dovršením těchto snah potom bylo „slovenské číslo“ z 5. prosince. Trojdílné uspořádání Místa, kde přispěvatelé Literárních listů alespoň respektují, že kromě dvojfederace existuje i trialistická varianta uspořádání státu, se dají počítat na prstech jedné ruky. Hlouběji se však touto možností natož pak důvody, proč Moravané tuto variantu tolik prosazují, nikdo nezabýval. Hlas Milana Hübla, který do svého rozboru historie česko-slovenských vztahů propašoval přiznání, že jemu jako Moravanovi by vyhovovalo, kdyby byly v Čechách a na Moravě zřízeny ještě zemské výbory, tak zůstal osamocen.54 Dokonce i otevřený dopis brněnských spisovatelů, kritizující krajské zřízení a volající po nápravě škod, které způsobilo v Brně, nebyl otištěn na předních stranách jako drtivá většina všech zveřejňovaných rezolucí a prohlášení, ale téměř až na konci časopisu bez jakéhokoliv komentáře.55 O to výsadnější postavení dostal článek, jenž objasňoval, proč nemá trialismus podporu Slováků. Podle pisatele Moravané jen chtějí využít probíhající diskuse o státoprávním uspořádání, kterou si ovšem složitě a dlouhá léta vybojovávali Slováci. Kdyby jejich boj Moravané podpořili a již v minulosti zvedli svůj hlas pro federalizaci, pak by se prý Slováci za jejich požadavky dnes postavili. Protože se tak nestalo, zůstávají dnes ve svém zápase osamoceni. „Československo nebude spolkový státem, ale svazkem dvou národních

52

Na téma československé. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 15, s. 1, 3. Např. rozsáhlou úvahu o slovenské kultuře od Pavola Števčeka (ŠTEVČEK, Pavol. Národ mezi národy, Listy, 1968, roč. 1, č. 1, s. 8.), rozbor slovensko-českých vztahů v době vzniku samostatného Československa (MLYNÁRIK, Ján. První krize slovenského slovanství, Listy, 1968, roč. 1, č. 2, s. 13.) nebo variaci na stejné téma – vzpomínky jednoho z přímých účastníků (Vzpomínky dr. Ivana Dérera. Listy, 1968, roč. 1, č. 2, s. 13.). 54 HÜBL, Milan. Konflikty nebo jednota. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 3, s. 1. 55 Otevřený dopis brněnských spisovatelů. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 7, s. 13. 53

49

republik. Slovenská národní hrdost by utrpěla, kdyby svou zemi dostali do správy i Moravané, kteří, jak každý ví, žádným národem nejsou,“ píše se v článku. Jako Češi patří Moravané do České republiky a tam ať si své postavení upraví, jak chtějí. Možná by ale bylo lepší, kdyby žádali začlenění do Slovenské republiky jako česká menšina, alespoň by se tak ušetřilo na služebních cestách, navrhoval ironicky autor příspěvku.56 Shrnutí Literární listy přinesly jasné důkazy o tom, že příčiny pošramocených česko-slovenských vztahů je třeba hledat v historii. Historici ještě protestovali proti výpadům, které přisuzovaly hlavní díl viny české politické reprezentaci z období I. republiky, ale rozboru Košického vládního programu z roku 1945, od něhož se datovalo asymetrické státoprávní uspořádání, již nikdo neoponoval. Stejně tak přispěvatelé týdeníku usvědčili Čechy z naprostého nepochopení slovenské otázky; český národ se soustředil na proces obrody a změna státoprávního uspořádání mu nepřipadala důležitá. Nelze se proto divit rozhořčení Slováků, které se promítlo i do pomalejšího a vlažnějšího průběhu obrody na Slovensku. Ve výsledku to však jen přimělo Čechy, aby ještě více zdůrazňovali potřebu demokratizace. Mnozí autoři Literárních listů se sice snažili tlumit nacionální vášně, nicméně vyvést diskusi ze začarovaného kruhu se jim nepodařilo. Jestliže Češi přehlíželi slovenskou otázku, není těžké odvodit, jak asi nahlíželi na tu moravskou. Vodítkem může být i prostor, který myšlence trialismu v jakékoliv formě věnovaly Literární listy – prakticky žádný. Jediný samostatný příspěvek k tématu – krátký sloupek v rohu stránky – nejenže moravské požadavky rezolutně odmítl, ale ještě je zesměšnil.

Demokratizace Hnací motor reforem První číslo Literárních listů vyšlo v době, kdy vrcholila aféra generála Jana Šejny.57 Právě tato kauza uspíšila diskusi o nutnosti personálních změn ve straně. Spisovatelský týdeník se 56

Ach, Moravo. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 18, s. 4. Generál Jan Šejna byl vedoucím tajemníkem výboru KSČ na ministerstvu obrany, kandidátem ÚV KSČ, poslancem Národního shromáždění a blízkým přítelem syna Antonína Novotného. Aféra vypukla 4. března, kdy ČTK vydala zprávu, že 25. února uprchl generál Šejna na diplomatický pas do Itálie, odkud ho CIA přepravila do USA. Veřejnost se tedy až se zpožděním dověděla, že generál byl vyšetřován kvůli podezření z rozkrádání státního majetku – nezákonně prodával jetelová semínka (odtud přezdívka „semínkový generál“). Vyšetřování bylo úmyslně protahováno, generál byl nakonec kýmsi informován, že mu hrozí trestní stíhání, a proto raději volil útěk. Národní shromáždění rozhodlo vydat Šejnu trestnímu stíhání až v době, kdy byl již generál daleko za hranicemi. Šejna byl jako vysoký důstojník československé armády neocenitelným zdrojem informací pro CIA, také proto jej USA odmítly vydat zpět do Československa. 57

50

k aféře vyslovil hned svým třetím číslem perem Jana Procházky.58 S příslovečným cynismem Procházka zalitoval, že se Šejnovi útěk podařil, protože jinak by mohl být cenným příspěvkem pro zkoumání stranické morálky. Na stejné stránce pak ještě nalezneme nepodepsanou noticku, v níž pisatel upozorňoval, že v zájmu udržení právního stavu v zemi by se měla i v případě Šejny dodržovat presumpce neviny. Požadavky na odchod zkompromitovaných funkcionářů zaznívaly však především z otištěných rezolucí a dopisů občanů. Například v otevřeném dopise spisovatelů a kulturních pracovníků adresovaném ÚV KSČ 151 signatářů kritizovalo vedení strany, že o kandidátech na uvolněné funkce jedná „za zavřenými dveřmi“, dále žádalo také změny ve vládě, zvláště v silových resortech, tak, aby v ní byli zastoupeni i lidé s podporou veřejnosti, lidé, kterým „šlo o něco úctyhodného i dříve, nejen po lednu 1968“. 59 Dalimil v devátém čísle pak chválil aktivitu veřejnosti, to, jak se ve velkém zakládaly nové organizace a dobrovolná sdružení, která se čím dál tím více hlásila o slovo. „K vzestupu se dostaneme jen společným úsilím, to se neobejde bez klimatu důvěry,“ 60 napsal. Nedůvěru autor naopak vyslovil ústřednímu výboru strany, nazval jej „polopensijním ústavem“, který již ničím nemůže přispět. Doufal také, že nově jmenovaná vláda bude ochotněji informovat veřejnost o všech svých rozhodnutích. Konkrétně například postrádal vysvětlení, proč je Československo v žebříčku států s nejvyššími příspěvky na rozvojovou pomoc na druhém místě. Je to při naší hospodářské situaci únosné, do jakých zemí a na jaké účely peníze jdou? Na takové otázky by podle něj mohla nová vláda odpovědět. Za čtrnáct dní již jeden z Dalimilů hodnotil složení předsednictva ÚV po dubnovém plenárním zasedání;61 rozdělil jej podle politických orientací na čtyři skupiny. Alexander Dubček, Oldřich Černík a Drahomír Kolder zastávali politický střed, pak tu proti sobě stála skupina radikálnějších a koncepčnějších politiků (Kriegel, Smrkovský, Špaček) a ti, jež byli při lednovém zasedání poraženi (Kapek, Lenárt, Vaculík). Dále je tu však také silná skupina (Barbírek, Piller, Rigo, Sádovský, Švestka), jež podle pisatele zajišťuje spojení mezi politiky a středu a konzervativci. Takové rozložení sil nepovažoval autor za příliš pozitivní, v předsednictvu postrádal zejména profesora Otu Šika a naopak nechápal, proč zde stále 58

PROCHÁZKA, Jan. Připsáno nejen generálu Šejnovi. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 2, s. 2. Otevřený dopis spisovatelů a kulturních pracovníků ÚV KSČ. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 5, s. 1. 60 To nejdůležitější. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 9, s. 3. 61 Antonín Novotný rezignoval na post prezidenta i na funkci v předsednictvu 28. března. O dva dny později byl zvolen prezidentem Ludvík Svoboda. Ve dnech 4. až 5. dubna se pak konalo plenární zasedání ÚV, na němž bylo zvoleno nové předsednictvo a vládě bylo doporučeno, aby podala demisi. Na stejném zasedání také několik členů výboru odstoupilo ze svých funkcí, byla ustavena Pillerova komise pro záležitosti stranické rehabilitace a byl schválen Akční program strany. Novou vládu v čele s Oldřichem Černíkem jmenoval Ludvík Svoboda 8. dubna. 59

51

setrvává Oldřich Švestka, šéfredaktor Rudého práva, který byl spjat s minulým obdobím i ze zásahy proti intelektuálům, sjezdu spisovatelů, Literárním novinám atd. Konzervativní křídlo mělo podle něj také velmi početnou zálohu v plénu ústředního výboru a vzhledem k rozhodnutí nesvolat mimořádný sjezd strany, tento stav měl trvat i nadále. Jednání politické reprezentace shledával celkově jako velmi váhavé a opatrnické. Příčinu nacházel v tlaku ze zahraničí, ale i z části ÚV a aparátu strany, také ovšem v nedostatečně promyšlené koncepci budoucího vývoje. Každý další ústupek jenom zvyšuje tlak a napětí. „Jen nedvojznačný a přirozeně realistický postoj ho může naopak oslabit a eliminovat,“62 napsal komentátor. K personální otázce se vrátil Dalimil v čísle osmnáct. Nebezpečí prý nespočívá v osobě Antonína Novotného a jemu podobných, ale v těch, kteří vystupují jako progresisté, ale doopravdy jimi nejsou, jako například Karel Hoffmann a Antonín Kapek. Další nebezpečí shledával také v nejednotném postupu progresistů, v tom, jak se mnohde partikulární zájmy určité skupiny lidí kladou nad obecný zájem rozvoje demokratismu v celé zemi. K rozkolu by podle něj mohla vést také jednání o federalizaci státu, ale především strany – vždyť pouhých 18% v ní tvoří členové Komunistické strany Slovenska. Dalimil proto apeloval na chladný rozum a rozvahu obou stran. „[Hrozba] netkví v síle konzervativců ani v tlacích, s kterými kalkulují, ale v tom, zda ti, kdo představují hlavní síly demokratické obrody strany i země, budou umět udržet svou koalici do doby, kdy budou její hlavní výsledky zakotveny a celková situace stabilizována,“ 63 soudil Dalimil. Klíčovým problémem celého obrodného procesu se velmi záhy stala otázka, zda svolat či nesvolat mimořádný sjezd strany. Jádro sporu vysvětloval ve svém příspěvku Jindřich Fibich. Vedoucí představitelé strany volali po svolání řádného sjezdu a chtěli na něm projednat koncepční věci jako federalizaci a ústavu. Protože šlo o složité záležitosti, které vyžadovaly důkladnou přípravu, domnívali se politici, že není možné svolání sjezdu uspěchat. Mimořádný sjezd naopak žádali řadoví členové strany; spojovali jej zejména s urychleným dokončením kádrových změn, očistou strany a změnou omezujících stanov. Příznivci řádného sjezdu měli své sympatizanty hlavně mezi váhavými a nerozhodnými, možná i provinilými, druzí oslovovali především nespokojené straníky i nestraníky, všechny, kteří se cítili rozhořčeni zločiny stranických funkcionářů. 64

62

Stabilizace. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 8, s. 5. Náš komentář. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 18, s. 4. 64 FIBICH, Jindřich. Dilema. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 9, s. 2. 63

52

Zmiňované rozdělení sil potvrzoval Dalimil z jedenáctého čísla, který si při hodnocení stranických krajských konferencí všiml, že většina z nich se vyjádřila pro úplných odchod zkompromitovaných funkcionářů i pro svolání mimořádného sjezdu. Za negativní jev naopak označil časté volání po uzavřených jednáních a kritiku médií. Dalimilovi se také nelíbilo, že konference nepřizvaly k jednání nekomunisty a že zasedání jsou stále silně omezována špatnými stranickými stanovami.65 Nakonec se ústřední výbor přeci jen rozhodl svolat na září stejného roku mimořádný XIV. sjezd. Ačkoliv se tak stalo po dlouhém váhání a se značným zpožděním až na červnovém plenárním zasedání (29. května – 1. června),66 považoval to Dalimil z patnáctého čísla za druhé nejzávažnější rozhodnutí obrodného procesu po odvolání Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka 5. ledna.67 Svolání sjezdu vítal také Ivan Klíma, zároveň se však obával, že k rozhodujícímu zápasu o demokratizaci dojde ještě před sjezdem, neboť povaha sjezdu je do značné míry odvislá od vnitrostranického volebního systému. Dvacet let monopolního postavení KSČ způsobilo, že uvnitř strany je zastoupeno široké spektrum názorů a podle Klímy je nutné, aby každý straník při volbě delegáta znal postoje všech kandidátů, aby věděl, jakou politickou koncepci vlastně volí. Zažité stranické mechanismy však tomuto principu voleb odporovaly, voliči měli obvykle k dispozici jen stručné životopisy kandidátů a v případě voleb do ÚV se často schvalovala celá kompletní kandidátka, předložená nejvyšším aparátem strany. „Tam, kde neexistují v pravém smyslu alternativní koncepce a postoje, stává se sjezd politické strany jen okázalou manifestací, na níž nemůže dojít ke skutečné volbě,“68 domníval se Klíma. Kritika pomalého a nejednoznačného postupu demokratizačního procesu začala s blížícím se létem sílit. Dalimil z čísla čtrnáct kritizoval vládu za pomalé schvalování zákona o podniku, který měl rozhodnout o podobě, v jaké se budou ustavovat podnikové rady pracujících. 69 Jiří Lederer pro změnu interpeloval vrcholné orgány republiky, jestli nesnižuje prestiž vlády, když její úkoly zastává někdo jiný a jestli je to slučitelné s ústavou a zákony.70 Kritizoval tak skutečnost, že se KSČ vměšovala do rozhodování státních orgánů. Miroslav Jodl zas nazval proces trestního stíhání viníků zločinů z 50. let čekáním na Godota. Podle

65

Stíny a světla. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 11, s. 4. Na stejném zasedání se stále ještě projednávali některé personální změny, Antonín Novotný byl vyloučen z ÚV, někteří další odvoláni ze stranických funkcí a čtyřem politikům (K. Bacílek, P. David, V. Široký, J. Urválek) bylo pozastaveno členství v KSČ. 67 Mimořádný sjezd. Literární listy, 1968. roč. 1, č. 15, s. 4. 68 KLÍMA, Ivan. Předsjezdové obavy. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 19, s. 1 69 Čas vítězí nad vládou. Literární listy, 1968, roč.1, č. 14, s. 4. 70 LEDERER, Jiří. Interpelace. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 14, s. 2. 66

53

Jodla by přitom bylo odsouzení „režisérů temna“ jasným signálem rozhodnosti a opravdovosti justice.71 Kritika se také místy přerodila v přímé výzvy nebo rady, jak postupovat dál. Obojí přitom bylo adresováno jak politikům, tak veřejnosti. Alexandr Kliment nabádal k dodržování tří zásad normálního vývoje, podle něj je třeba rozhodným ale neprovokativním způsobem zajistit nevměšování cizích států do našich záležitostí (samostatnost), pokračovat v tříbení a krystalizaci názorů (trpělivost) a udržovat otevřený dialog ve vnitropolitických otázkách (otevřenost). 72 Veřejnosti byly určeny také obavy i naděje vyjádřené Otou Weinbergerem v článku Demokratické zvyklosti. Podle něj by se demokracie neměla hledat jen v institucích a právních úpravách, ale i ve způsobu života. „Za demokrata považujeme toho, kdo demokraticky smýšlí a jedná, nikoliv toho, kdo jen pronáší nebo podepisuje demokratická prohlášení,“73 vysvětloval. V komentáři k mimořádnému sjezdu pro změnu zazněla výzva inteligenci, aby neupadala do hysterie, nevyvyšovala se, nevystupovala jako mluvčí skupinových zájmů, ale aby hájila celospolečenské zájmy.74 Dva tisíce slov Na prahu léta se pak v novinách i mezi veřejností šířily obavy, že by nadcházející období prázdnin a dovolených mohlo obrodu zbrzdit ne-li přímo zastavit. Před letním lenošením varoval v Literárních listech nejprve Jindřich Fibich, podle něj by to hlavně mohlo ohrozit přípravy mimořádného sjezdu, neboť by jeho organizace mohla zůstat na aparátu strany, kde ještě stále měli silné zastoupení konzervativci. 75 Více však nepochybně zapůsobil manifest Dva tisíce slov. Literární listy jej i s seznamem signatářů otiskly stejně jako deníky Práce, Zemědělské noviny a Mladá fronta 27. června, tedy na začátku léta. Autor manifestu, Ludvík Vaculík v něm nejprve výstižně popsal současný stav společnosti, jak jej zapříčinil úpadek komunistické strany, a poté vyvrátil iluze o převratném charakteru obrody. „Obrodný proces nepřichází s ničím příliš novým. Přináší myšlenky a náměty, z nichž mnohé jsou starší než omyly našeho socialismu a jiné vznikaly pod povrchem viditelného dění, měly být dávno vysloveny, byly však potlačovány… Pravda tedy nevítězí, pravda prostě zbývá, když se

71

JODL, Miroslav. Pokus o ohlédnutí. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 14, s. 4. KLIMENT, Alexandr. Normální život. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 19, s. 1. 73 WEINBERGER, Ota. Demokratické zvyklosti. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 15, s. 1. 74 Mimořádný sjezd. Literární listy, 1968. roč. 1, č. 15, s. 4. 75 FIBICH, Jindřich. Komunisté a nekomunisté, spojte se! Literární listy, 1968, roč. 1, č. 16, s. 1. 72

54

všecko ostatní prošustruje! Není tudíž důvodu k národní vítězoslávě, je pouze důvod k nové naději,“76 napsal Ludvík Vaculík. Zároveň ovšem konstatoval, že tato naděje je stále ohrožena, hlavně na komunální úrovni a hlavně v nadcházejícím období prázdnin a dovolených, také proto vyzýval občany k zvýšené aktivitě. Pobízel k podpoře pokrokového křídla strany, k sepsání a dodržování akčních programů v každém městě a okrese, k tomu, aby lidé žádali – třeba i demonstracemi, rezolucemi či sbírkami na dárek do důchodu – odchod těch funkcionářů, kteří v minulosti zneužili svou moc. „Oživujme činnost Národní fronty. Požadujme veřejná zasedání národních výborů. K otázkám, které nechce nikdo znát, ustavujme vlastní občanské výbory a komise,“ podněcoval manifest. Zdůrazňoval ovšem, že cílem není způsobit bezvládí a stav všeobecné nejistoty, naopak vyzýval ke slušnosti a k napomáhání policii při potírání zločinu. Provolání se také zmiňuje o tlaku ze zahraničí, manifest však přesto nebo spíše právě proto trval nejprve na vyřešení domácích poměrů. Jen tak je reálná šance, praví se v textu, že se do čela státu dostanou státníci, kteří zajistí rovnoprávné vztahy se zahraničními spojenci. „Tváří v tvář všem přesilám můžeme jedině trvat slušně na svém a nezačínat si. Své vládě můžeme dát najevo, že za ní můžeme stát třeba se zbraní, pokud bude dělat to, k čemu jí dáme mandát, a své spojence můžeme ujistit, že spojenecké, přátelské a obchodní smlouvy dodržíme. Naše podrážděné výtky a neargumentovaná podezření musí jen stěžovat postavení naší vlády, aniž nám pomohou,“ uzavírá Ludvík Vaculík. Manifest se setkal s kladným ohlasem u veřejnosti, politici však reagovali nevraživě. Ještě 27. června schválilo předsednictvo ÚV KSČ odmítavé stanovisko k manifestu, které poté týž den večer tlumočil Alexander Dubček v Československé televizi. Druhý den se podobně vyjádřila také vláda a vedení Národní fronty. Josef Smrkovský později reagoval článkem „Jeden tisíc slov“ v Rudém právu, v němž označil provolání za politický romantismus. Manifestu rovněž využily konzervativní síly, konkrétně Alois Indra rozeslal den po jeho otištění na všechny krajské a okresní výbory dálnopis s doporučením uplatnit mocenské prostředky proti těm, kteří by se chtěli připojit k výzvě. Není tedy divu, že redakce i sám Ludvík Vaculík museli Dva tisíce slov na stránkách Literárních listů dodatečně vysvětlovat či dokonce obhajovat. Dalimil čísla devatenáct ve svém komentáři káral ukvapenou reakci předsednictva i Národní fronty, stanovisko vlády považoval ve srovnání s nimi za rozvážné. Velmi kriticky se ovšem vyjádřil o dálnopise Aloise Indry a také o projevu generála Samuela Kodaje. 76

VACULÍK, Ludvík. Dva tisíce slov, které patří dělníkům zemědělcům, úředníkům, vědcům a všem. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 18, s. 1, 3.

55

Slovenský generál v tentýž den, co byl manifest zveřejněn, vystoupil na zasedání Národního shromáždění a označil Dva tisíce slov za otevřenou výzvu ke kontrarevoluci. Žádal ministra kultury Galušku o vysvětlení a generálního prokurátora o prošetření článku. „Osobne, a pokiaľ môžem aj menom tých, ktorí za republiku bojovali, vyhradzujem si právo, aby sme aj v rámci demokratizačného procesu pripomenuli všetkým tým malomeštiakom, všetkým vyakčneným, ktorých socializmus postihol, že im nedovolíme zneužívať náš demokratizačný proces so zámermi a úsilím zvrátiť náš socialistický vývoj,“ pronesl Kodaj.77 Dalimil však konstatoval, že díky těmto projevům odporu vůči manifestu se veřejnost konečně probudila ze spánku, do kterého upadla po březnové a dubnové horečnaté aktivitě. „V Literárních listech i v denících drnčely telefony na všech linkách, pošta nestačila dodávat telegramy, delegace ze závodů přijížděly až do večerních hodin se stovkami podpisů,“78 napsal Dalimil. Ačkoliv se manifest věnoval v jednom odstavci i federalizaci, respektive se zde o ní psalo jako o způsobu řešení národnostní otázky, ale s poukazem na to, že samotná federalizace neodstraní stranicko-státní byrokracii, byl manifest v tomto bodě kritizován. Svědčí o tom fakt, že se k této pasáži vrátil přímo Ludvík Vaculík. Vysvětloval, že původně se v textu o federalizaci psalo o trochu více, ale tato část byla v rámci redukce na skutečných dva tisíce slov vypuštěna. Nicméně i tak by zveřejnění této původní pasáže nezměnilo nic na celkovém vyznění odstavce. Vaculík se tedy především snažil objasnit své dobré úmysly.79 Několik dalších signatářů, především vědců, pak vyjádřilo politování nad tím, že se otázce federalizace manifest nevěnoval tak, jak by si to zasloužila, a vyzvala své slovenské kolegy k setkání, kde by celý problém mohli společně prodiskutovat.80 Posledním, kdo se snažil manifest obhajovat, tentokrát z širšího pohledu, byl Dalimil z dvacátého druhého čísla. Ve svém komentáři definoval dva způsoby očisty od stalinismu. První předvedl Nikita Chrusčov v SSSR; byl to pokus o změnu, prováděný uvnitř strany („za hradbami strany“) a bez účasti veřejnosti. Protože se však vždy najdou politici, kteří očistě přát nebudou, jen aby ochránili své mocenské pozice, a protože léta budovaný aparát je příliš silný na to, aby se dal narušit zevnitř, byl tento způsob předem odsouzen k neúspěchu. Druhý způsob zvolili čs. představitelé. Do očisty byla zapojena celá veřejnost, z destalinizace se udělala věc lidu a v boji proti konzervativcům se spojili progresivní politici s angažovanými

77

Stenoprotokol 24. schůze NS ze dne 27. 6. (http://psp.cz/eknih/1964ns/stenoprot/024schuz/s024039.htm.) Chyba? Literární listy, 1968, roč. 1, č. 19, s. 4. 79 VACULÍK, Ludvík. Omluva o 992 slovech. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 20, s. 1 – 2. 80 Hovoříme o federalizaci. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 20, s. 2. 78

56

nestraníky. Tato úvaha podle autora komentáře stála za manifestem 2000 slov, který chtěl jen probudit větší aktivitu veřejnosti a tím přispět k destalinizaci.81 Jak dál s demokracií? Ještě před zveřejněním Akčního programu (schválen 5. dubna, otištěn v Rudém právu 10. dubna) se v Literárních listech rozhořela diskuse o budoucí podobě demokracie v Československu. Jiří Lederer nejprve obhajoval princip pluralitní demokracie proti Zdeňku Mlynářovi, který se zasazoval jen o oživení činnosti politických stran v rámci Národní fronty.82 Mlynářův postoj donutil k reakci také Václava Havla, který se ve svém příspěvku pokusil trpělivě bod po bodu vyvrátit mylné představy politiků o opozici.83 Opozice ponechaná jen veřejnému mínění je založena na víře, že se vláda bude podle kritiky chovat a vyvozovat z ní opatření. Demokracie však podle Havla není věcí víry, ale záruk. Zárukou ale není ani opozice uvnitř strany, protože bez celospolečenské demokracie nelze udržet ani tu stranickou. Úlohu kontrolora strany nemohou vykonávat ani nezávislí jednotlivci, protože proti organizované straně s vlastním aparátem, tiskem a propagandou nemají nejmenší šanci. Podobně tuto roli nemohou hrát ani společenské organizace, protože nejsou budovány na politických principech. Snad by opozice mohlo být dosaženo obrodou již existujících stran v Národní frontě, ale ani tato cesta není možná, jelikož dotyčné strany se již svým předchozím působením velice zkompromitovali. „Demokracie je tam, kde má lid možnost volit,“ mínil Havel. Dramatik považoval za ideální systém dvou politických stran, které by byly svázány dohodou o základních obrysech svého cíle. Havel se dokonce domníval, že opoziční strana proti KSČ by se mohla vytvořit z existující skupiny demokraticky a humanisticky smýšlející inteligence. Vznikla by tak demokratická strana, která by ovšem, jak Havel připomíná, neměla monopol na demokracii, stejně jako komunistická strana nemá monopol na socialismus. Havlově vizi však oponoval Jiří Lederer. Podle něj je systém dvou stran příliš vykonstruovaný a opomíjí emancipační snahy dvou nekomunistických stran v Národní frontě, které by případný dvoustranný systém později narušovaly, respektive by vyvíjely alternativní program. Lederer také odmítl vytvoření strany z demokraticky orientovaných intelektuálů, protože by z toho byl spíše debatní klub něž politická strana. Naopak je podle něj mnohem reálnější vznik nové strany rozštěpením stávající KSČ na progresivní a konzervativní část.84 81

Schein und sein. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 22, s. 4. LEDERER, Jiří. Co dál s demokracií. Literární listy, 1968. roč. 1, č. 6, s. 2. 83 HAVEL, Václav. Na téma opozice. Literární listy, 1968, roč.1, č. 6, s. 4. 84 LEDERER, Jiří. Opozice – iluze a realita. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 9, s. 3. 82

57

Úloha Národní fronty tak, jak ji představoval Akční program, se stala oním neuralgickým bodem sporu. Obsáhlou úvahu jí věnoval Petr Pithart. Národní fronta se podle něj nyní burcuje z „dvacetiletého spánku, byť se somnambulními pohyby“, jen proto, aby se českoslovenští politici vyhnuli odpovědím na otázky o postavení nekomunistických politických stran, o pluralismu či monismu systému. Bojí se snad, že by její zrušení ohrozilo ideje socialismu nebo snad dokonce jejich mocenské pozice? Pithart označil NF za zcela nekompetentní o něčem rozhodovat, neboť není volená a navíc je dosti nesourodá, protože členy jsou různá zájmová sdružení a vedle nich politické strany. Přesto se na půdě NF rozhoduje o všem, politická linie NF je totožná se státní politikou. Parlament a potažmo i vláda jsou tedy jen na okrasu nebo pro vylepšování formulací zákonů, protože závazná politická linie nemůže být tvořena ve dvou centrech. Obě najednou fungovat nemohou a pokud ano, je to jen klamné zdání nebo signál budoucí politické krize. Akční program navíc nepředpokládal vytvoření opozice Národní fronty, tím pádem nepředpokládal ani boj o politickou moc. Nicméně vyloučit tento boj z politiky znamená „vyloučit ze společnosti politiku a nahradit jí manipulací.“ Politické strany, které nevstupují do tohoto boje, jinými slovy do všeobecných voleb, se nijak neliší od zájmových organizací, soudil Petr Pithart. 85 Šlo o téma zřejmě na výsost aktuální, protože se k němu Pithart vrátil ještě v čísle sedmnáct. Na poněkud zkreslené námitky, že pluralitní demokracie za I. republiky vedla jen ke střelbě do demonstrujících dělníků, reagoval poukazem na to, že na rozdíl od poválečného socialistického systému bylo za I. republiky vyneseno pouze 8 trestů smrti. Pithart přiznal, že pluralitní systém vede k politikaření, napomáhá kabinetní politice, protekci a korupci, přesto je to stále nejlepší systém, jenž se navíc ještě dá velmi ovlivnit nastavením volebního zákona. „Boj politických stran o moc je zároveň dosud nejspolehlivějším, jakkoli třeba nedokonalým mechanismem kontroly moci. Bohužel, třikrát bohužel,“86 uvedl Pithart. Diskusi pak uzavřel Ivan Sviták: „Cesta KSČ k moci a k vedoucí úloze vede jen řádně zvoleným parlamentem, vše ostatní už je zkompromitováno jako podvod, snaha centralistických politiků řešit státní politiku a otázky národních zájmů bez lidu, ve straně a dát je schválit formálně bezobsažnou procedurou, je mylná orientace a nemůže být úspěšná. Jedině nově zvolení představitelé lidu mohou vyvést národ z krize.“87 Tajné volby navíc zbaví

85

PITHART, Petr. Národní fronta nebo parlament? Literární listy, 1968, roč. 1, č. 8, s. 1. PITHART, Petr. Politické strany a svoboda slova. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 17, s. 1, 3. 87 SVITÁK, Ivan. Důsledky slov. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 21, s. 1. 86

58

stranu obsese nepostradatelnosti, odstraní kabinetní politiku, čímž výrazně pomohou v boji proti konzervativcům, které Sviták přejmenoval na „sirotky Novotného“. Volby se stanou rovněž jakousi zárukou, že se nikdy nevrátí aparát používající násilí. Co je socialismus? Netrvalo dlouho a v Literárních listech se objevila z dnešního pohledu tak trochu očekávaná otázka – co je vlastně socialismus? Položil si ji například Ivan Klíma.88 Je to zespolečenštění výrobních prostředků, systém vědeckého řízení společnosti? Socialismus slibuje odstranit odcizení člověka sobě i práci, vytvořit humanistickou společnost se svobodou, kulturou a rovností pro všechny. To všechno jsou jen vágní formulace a dvacetiletá praxe hovoří o něčem jiném, všímal si autor. Jak jinak se dají vysvětlit deformace nebo stalinismus? „Netkví kořen tragédie v samém projektu?“ ptal se Klíma. V ekonomii se hovoří o obnovení soukromého podnikání v řadě odvětví výroby, ale proč uvažovat o jednom způsobu vybočení z jednotného modelu? Socialismu je podle Klímy výplod dávno překonané doby, na kterém již dnes nelze stavět. Systém racionálně řízené společnosti je spojen s představou jediné racionálně řízené strany. Po čase vládnutí se však strana vymkne kontrole a vrchu nabývají síly, jako je touha obohacovat se, vlastnit, vládnout, což jsou charakteristiky státních útvarů z dob neexistence vědeckých projektů společnosti. Systém se pak zvrhne v iracionální a chaotický. „Nyní nezbývá než stanout pravdě tváří v tvář nebo pokračovat v cestě, která nemůže končit jinak než národní katastrofou (…) Z poznané pravdy je pak třeba vyvodit důsledky. Unese jediná a zatím nekontrolovatelná strana takové důsledky?“ Václav Müller dospěl ke stejné otázce, když přemýšlel nad tím, proč se většina obyvatel vyslovuje pro demokracii ovšem při zachování socialismu. Neustále se hovoří o deformovaném socialismu, ale bude to ještě socialismus, když se napraví ony deformace? Müller se díval na celou věc z ekonomického úhlu pohledu. Podle něj lidé trvají na socialismu je proto, že skýtá určité sociální jistoty a že zachovává princip rovnosti. Müllerovi se však podařilo dokázat, že právě tyto dvě charakteristiky způsobily hospodářskou i morální krizi ve společnosti. Zaručené sociální jistoty vedly jen k tomu, že mzdy byly vypláceny nezávisle na individuálním výkonu jedince, hospodářství začalo postrádat jakékoliv stimuly k ekonomické efektivitě a vše vyústilo v hospodářskou stagnaci. Situace dospěla až do stadia, kdy se zajištění zmiňovaných sociálních jistot stalo problematickým ne-li přímo nemožným. Prvními příznaky byla katastrofální bytová situace, tíživé sociální poměry mladých rodin nebo 88

KLÍMA, Ivan. Jeden projekt, jedna strana. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 9, s. 1.

59

důchodců. Princip rovnosti se změnil v platovou nivelizaci, která ve výsledku vedla jen k nízké produktivitě práce, což mělo opět své nedozírné následky v hospodářství. Nakonec však stejně nebyla dodržována absolutně, do životního standardu lidí se začalo promítat jejich postavení v hierarchii moci. Čím vyšší stranická funkce, tím lepší ekonomické postavení. Jediným stimulem se tak stal stranický kariérismus. Müllerův rozbor tak nutně vyústil v otázku, zda je vůbec žádoucí, aby tyto hlavní atributy socialismu, tedy sociálních jistoty a rovnosti, byly zachovány. Jen přesnost se sluší dodat, že Václav Müller nepovažoval za ideální ani stav pluralitní demokracii. „Nespatřuji sice konečný ideál demokracie v existenci dvou, více či mnoha stran, ale jsem přesvědčen, že pouze neomezená svoboda pro jejich existenci a volné konstituování snad může vést v budoucnu k nalezení zcela nových forem demokracie, tj. k překonání pluralitního systému politických stran vůbec,“89 vysvětlil svůj osobní postoj. Nebezpečí intervence S postupem času se na stránkách Literárních listů začaly množit také zmínky o zvyšujícím se tlaku ostatních států socialistického bloku. Dalimil z dvanáctého čísla se zamýšlel nad tím, proč vlastně socialistickým spojencům vývoj v Československu tolik vadí, když snahy vytvořit specifický československý socialismus a úsilí o zachování spojenectví se SSSR a ostatními socialistickými státy nejsou ve vzájemném rozporu. Přičítal to skutečnosti, že ne ve všech státech byl dosud překonán stalinský model socialismu, který udržoval ve vzájemných vztazích určitou nerovnoprávnost a vynucoval si socialismus „podle šablony“. Stejně jako řada dalších i tento Dalimil radil, že nejlepším způsobem, jak odolat zahraničnímu tlaku, je zcela zvládnout situaci doma. Obavy všeho druhu, tedy i ty v jednotlivých zemích socialistického tábora, lze podle něj překonat jen rozvojem socialismu na demokratickém základě a rozvojem demokracie na základě socialistickém.90 Mezinárodní postavení Československa se pokusil zhodnotit Dalimil z čísla třináct.91 Snažil se popsat tehdejší rozložení sil a vysvětlit, že vytržení ČSSR ze socialistického bloku si vlastně nikdo nepřeje. Pro USA je prý čs. avanturismus dokonce noční můrou, neboť v současné chvíli má svých starostí dost (válka ve Vietnamu, černošská krize, krize dolaru) a nepřeje si spory se Sovětským svazem. Britští a francouzští diplomaté se zase obávají narušení rovnováhy sil v Evropě. Německo si je podle Dalimila vědomo toho, že „evropské řešení“, které by jemu přineslo kýžené sjednocení, nelze uspěchat na účet jedné země. 89

MÜLLER, Václav. Co je to socialismus? Literární listy, roč. 1, č. 13, s. 1, 3. Obavy a rozvaha. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 12, s. 4. 91 Svět a my. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 13, s. 4. 90

60

Koneckonců ani ČSSR si vytržení nepřeje. „Nebezpečí války v Evropě tedy nehrozí, mír je zajištěn lépe než kdykoliv za posledních dvacet let,“ soudil Dalimil. Tato skutečnost by podle něj měla být hlavním argumentem proti sovětskému tlaku. „Budeme-li to vědět, budeme i své vnitřní problémy řešit rychleji a s menšími rozpaky a bez všelijakých zahalených výmluv,“ uzavřel svou úvahu autor. Poměrně hodně prostoru věnovaly Literární listy rozruchu kolem kontroverzních výroků sovětských generálů. Nejprve na scénu vstoupil generál Jepišov, který měl údajně prohlásit, že sovětská armáda je kdykoliv připravena zasáhnout proti československé kontrarevoluci. Jiří Lederer se v této souvislosti obrátil na vládu s dotazem, jak bude reagovat na tuto nebezpečnou provokaci.92 V dalším čísle vznesl podobný dotaz akademický malíř Josef Jíra.93 Nakonec prostřednictvím rozhlasu odpověděl Josef Smrkovský; osobně se s Jepišovem setkal a oba se prý srdečně této nesmyslné pomluvě zasmáli.94 Netrvalo dlouho a do redakce došel dopis vojáka z litoměřické posádky, který přinášel svědectví o besedě s armádním generálem Žadovem, jež se odehrála u nich v kasárnách. Generál se v proslovu k vojákům měl vyjádřit v tom smyslu, že dobří komunisté v ČSSR se nemusejí bát, protože stačí zavolat a celá sovětská armáda i spřátelené armády budou k dispozici.95 Na tento výrok však již nebylo žádné dementi oficiálně vydáno. Prvním kritickým dopisům od socialistických spojenců se věnoval Dalimil z dvacátého prvního čísla. Chválil stanovisko předsednictva ÚV, které odmítlo dostavit se na společnou schůzi,96 i veřejnost za odpovědnost, když zachovává klid a nedemonstruje v ulicích, čehož by mohlo být zneužito k provokacím. Situace byla podle komentátora napjatá zejména kvůli přítomnosti cizích vojenských jednotek na našem území, 97 v této souvislosti také připomněl, že Československo je jediným signatářem Varšavské smlouvy, u něhož nikdy nebyly rozmístěny vojenské jednotky. Byl rovněž přesvědčen, že za Varšavskou schůzkou se skrývá 92

LEDERER, Jiří. Interpelace. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 11,s. 2. (Článek je podepsán značkou JL, což s největší pravděpodobností bude Jiří Lederer.) 93 JÍRA, Josef. Dopis A. Dubčekovi. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 12, s. 2. 94 Smrkovský odpovídá. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 13, s. 2. 95 Netaktnost. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 14, s. 2. 96 Naráží tak na situaci, kdy předsednictvo ÚV KSČ obdrželo kritické dopisy z Moskvy, Varšavy, Berlína, Sofie a Budapešti (7. července), v nichž byli českoslovenští představitelé mimo jiné „pozváni“ ke společnému jednání o vnitřní situaci v Československu. ÚV KSČ však odmítl účast a místo toho navrhl pouze vzájemná dvoustranná jednání. Nakonec se schůzka ve Varšavě (14. a 15. července) odehrála bez čs. delegace, její účastníci však poslali do Prahy dopis (tzv. Varšavský dopis nebo také „dopis pěti“) s ultimativními požadavky a s konstatováním, že obrana socialismu v ČSSR je společnou věcí sousedních zemí. ÚV ve své odpovědi uznal dílčí extrémy, trval však na pokračování procesu obrody a zároveň zdůraznil, že řešení vnitřních problémů je právem každé země. 97 Společné velitelsko-štábní cvičení ozbrojených sil Varšavské smlouvy „Šumava“ se v Československu a Polsku konalo od 20. do 30. června. Účastnily se jej kromě sovětských, maďarských a polských jednotek i bulharští a rumunští pozorovatelé. Odchod cizích vojsk po skončení cvičení se však protáhl až do srpna.

61

horečnatá činnost domácích neostalinistů, těch, kteří by nepřežili nadcházející sjezd. Jejich pozice však byla oslabena jednotným postojem veřejnosti, proto museli hledat pomoc zvenčí. „Konečně držíme osud své země ve vlastních rukou. Pokud je malý národ vůbec může držet, držme jej v nich pevně,“ napsal.98 Samotným Varšavským dopisem se také zabýval Petr Pithart.99 Československým představitelům přímo navrhl cestu z krize - ještě intimněji se opřít o podporu veřejnosti. „Leccos lze ještě důkladněji osvětlit, o lecčem lze třeba právě novináře přesvědčit, aby pak nebylo třeba zakazovat, zastavovat. Karty lze vyložit na stůl ještě viditelněji, aby nám nebylo třeba přespříliš natahovat krky a spekulovat »co vlastně«, »proč a jak«, aby nebylo třeba v nejmenším nedůvěřovat. Abychom se korigovali sami,“ napsal Pithart. Podle něj nebyl Varšavský dopis výrazem nepochopení obrodného procesu, spíše naopak. Byl potvrzením, že se ČSSR skutečně rozchází se starým, zkompromitovaným systémem. O ohrožení státní suverenity otevřeně promluvil až Jiří Lederer, a to hlavně v souvislosti se stále nekončícím přesunem cizích jednotek účastnících se štábního cvičení. V dané chvíli musí jít všechny dílčí problémy stranou, je třeba zachovat klid a nedat nepříteli nejmenší záminku k provokacím s nedozírnými následky. Na druhou stranu nelze přeceňovat jednu dílčí událost – z toho, jak vojska popojíždějí, by se mohlo zdát, že Československu hrozí intervence, podle Lederera by však žádná mocnost nenechala na cizím území svá vojska proti vůli místního obyvatelstva i proti stanovisku místní vlády. „Přejdou území – bez ohledu na to, jakým tempem! – a stejně se nakonec vrátí tam, odkud přišla. Cožpak existuje vláda socialistického státu, která by si mohla dovolit riziko zásahu do našich vnitřních věcí? Cožpak by mohla nevidět, že takovým krokem přivádí společenství socialistických států do naprostého rozkladu, že podminovává pozice komunistických stran ve Francii, Itálii a jinde, že likviduje možnosti rozvoje socialismu ve světě? Nevěřím v takový hazard,“100 tvrdil Lederer. Zvýšené napětí lze na stránkách časopisu zaznamenat také ve dnech před sovětskočeskoslovenským jednáním v Čierné nad Tisou.101 Literární listy chtěli československou 98

Náš komentář. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 21, s. 4. PITHART, Petr. Chyba není v telefonech. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 22, s. 1. 100 LEDERER, Jiří. Spojme se! Literární listy, 1968, roč. 1, č. 21, s. 2. 101 Poté, co ÚV KSČ z velké části odmítlo výtky Varšavského dopisu, vyzvalo politbyro ÚV KSSS československé představitele k dvoustrannému jednání. Původně se mělo odehrát na sovětskému území, protože to čs. delegace odmítla, bylo jako kompromis zvoleno místo na sovětsko-československých hranicích v Čierné nad Tisou. Místo konání bylo do poslední chvíle před veřejností utajováno, v průběhu jednání (29. července – 1. srpna) pak byla celá Čierná hermeticky uzavřena, aby se tam nedostal žádný novinář. Českoslovenští politici byli zavázáni k mlčenlivosti, veškeré materiály z jednání včetně osobních poznámek jim byly zabaveny a zveřejněné komuniké prozrazovalo pouze, že se obě delegace dohodly na setkání představitelů šesti komunistických stran 3. srpna v Bratislavě. Text, jež byl výsledkem bratislavského jednání, pouze zdůrazňoval pevné sepjetí 99

62

delegaci podpořit otištěním Poselství občanů předsednictvu ústředního výboru Komunistické strany Československa, jehož autorem byl Pavel Kohout a které bylo společně s podpisy a vyjádřeními souhlasu vydáno ve zvláštním čísle. Kohout v Poselství především shrnul očekávání, jež převládala na veřejnosti v souvislosti s nadcházejícím jednáním. Úkolem politiků bylo přesvědčit sovětské kolegy, že obrodný proces v Československu musí být doveden do konce, ale že pozici socialismu v zemi to nijak neohrožuje, spíše naopak. Autorita strany je teď nesrovnatelně silnější než kdykoliv v minulosti. Text patetickým způsobem připomínal politiků, že nesou zodpovědnost za více než čtrnáct miliónů občanů, kteří jim plně důvěřují. „Jednejte, vysvětlujte, ale jednotně a bez ústupků obhajujte cestu, na kterou jsme vyšli a ze které živi nesejdeme. Budeme v příštích dnech s napětím hodinu od hodiny v duchu sledovat vaše jednání. Čekáme netrpělivě na vaše zprávy. Myslíme na vás. Myslete na nás! Píšete za nás osudovou stránku dějin Československa. Napište ji s rozvahou, ale především s odvahou,“ píše se v prohlášení, které za dva dny podepsal více než milión občanů.102 V čísle, které vyšlo v den skončení jednání (1. srpna),103 uveřejnil svou úvahu nad československo-sovětskými vztahy Milan Kundera. Naznačoval v ní, že nelze očekávat příliš pozitivní výsledky vzájemné schůzky, protože vztah SSSR a ČSSR nikdy nebyl a nebude vztah rovného s rovným. Uvádí pro to přesvědčivý důkaz, zatímco čtení Solženicynova dopisu v uzavřeném sále s 500 lidmi na IV. sjezdu SČSS bylo považováno za nepřípustné vměšování do vnitřních záležitostí SSSR, dokument, v němž SSSR jasně říká, co má ČSSR dělat, který si mohly přečíst milióny lidí na celém světe, vměšováním prý není. Postup čs. politiků, kdy se omezili jen na vysvětlování a omlouvání svých činů, sice odhalil partnerovu aroganci, ale pořád to nebyla zbraň rovného proti rovnému, nýbrž malého proti velkému, ohroženému proti ohrožujícímu. „Dosáhnout skutečné rovnoprávnosti a plnoprávnosti, jaká to ještě bude obrovská námaha pro náš malý stát obklopený láskyplnýma očima spojeneckých

socialistických států a jejich povinnost chránit socialismus ve spojeneckých zemích. Během bratislavské schůzky byl patrně sovětské delegaci tajně předán tzv. zvací dopis, v němž konzervativci v ÚV KSČ (V. Biľak, A. Indra, A. Kapek, D. Kolder, O. Švestka) žádali o pomoc „všemi prostředky“ proti kontrarevoluci v Československu. Dopis měl především zlegalizovat chystanou vojenskou intervenci dle osmého článku Varšavské smlouvy, v němž se praví, že spojenci mohou do vnitřních záležitostí jednotlivých států zasáhnout pouze, jsou-li o to požádáni. 102 KOHOUT, Pavel. Poselství občanů předsednictvu ústředního výboru Komunistické strany Československa. Literární listy, 1968, roč. 1, zvláštní číslo z 26. července, s. 1. (Vznik poselství a celonárodní reakci, která následovala, později vylíčil Pavel Kohout v samostatném článku: KOHOUT, Pavel. Jak se posílalo poselství. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 23, s. 7.) 103 Číslo tedy bylo připravováno ještě v průběhu jednání a jeho tvůrci nemohli vědět nic o jeho průběhu. Mimochodem je to právě to číslo, které chtěl stranický aparát zabavit (viz kapitola o tiskových poměrech v roce 1968).

63

hlavní! Nelze během jednoho týdne zvrátit oboustranné zvyklosti utvrzované po dvacet let,“ soudil Kundera.104 Očekávání, jež lidé vkládali do jednání v Čierné, mírnil ve stejném čísle i Dalimil. Podle něj je iluze myslet si, že obě delegace překonají svá vzájemně protichůdná stanoviska, s tím nepočítala ani jedna ze stran. A proč vlastně SSSR a dalším čtyřem socialistickým státům tolik vadí události v Československu? Příčinou nemohou být dílčí čs. odchylky od reality

ostatních

států

socialistického

bloku.

Vždyť

kdyby

mělo

být

všechno

v Československu stejné jako v dotčených zemích, bylo by zde umožněno drobné soukromé podnikání, jako je tomu v Polsku a Maďarsku, zemědělství by nebylo kolektivizované stejně jako v Polsku, Československo by čile obchodovalo s Německou spolkovou republikou tak, jak to dělá NDR. Nemohou našemu státu vyčítat ani pokus navázat diplomatické vztahy s NSR, ačkoliv z oficiálních čs. nezaznělo ani jedno prohlášení, které by takové snahy potvrzovalo, protože o něco podobného se pokouší i Polsko a nakonec i SSSR. Problém tedy bude v celkové koncepci, přičemž obavy nemají sousedé ani tak z toho, že by se Československo mohlo vrátit k předválečným poměrům – je známo, že u nás neexistuje politická síla, která by této změny byla schopna docílit – ale z toho, že se nám podaří demokratický socialismus realizovat. „Všichni vědí, že československý lid nepodstupuje tento experiment proto, aby připravoval jeho export. Jsou však jisté myšlenky a činy, které se exportují samy, bez výsadních společností. Zde hrozí »nebezpečí«, že zdařilý experiment v ČSSR by mohl vyzařováním působit i navenek. Tady se nelze zavázat k ničemu, co by pětku mohlo uspokojit, a to je ta velká znepokojivá neznámá v rovnici současné mezinárodně-politické situace,“105 soudil Dalimil. Na stejné otázky hledal odpovědi Dalimil hned v následujícím čísle, celou situaci však posuzoval z hlediska světové mezinárodní situace. Současná globální politika je postavena na rovnováze sil USA a SSSR, v rámci této rovnováhy mohou sice probíhat různé dílčí konflikty (př. válka ve Vietnamu, na Středním východě), ale nejvíce status quo ohrožují změny v jednom či v druhém táboře. SSSR je proto citlivý na cokoliv, co skutečně nebo jen zdánlivě muže oslabit jeho velmocenské postavení. „Z hlediska postavení SSSR jako velmoci mají důsledky změn v Československu význam i vzhledem k možnosti, že budou mít řetězovou reakci též v dalších socialistických státech, a i v SSSR,“106 došel Dalimil ke stejným závěrům jako jeho kolega z předcházejícího čísla. Změny v globální politice si však nepřeje ani

104

KUNDERA, Milan. Malý a velký. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 23, s. 1. Ani Kostnice, ani Canossa. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 23, s. 4. 106 Přátelství a politika. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 24, s. 4. 105

64

Československo, trvá na zachování své zahraničně-politické orientace i na dodržení svých spojeneckých závazků, nemůže ale v zájmu zachování rovnováhy obětovat vlastní cíle. „Můžeme dát garancie, že v oblasti obrany socialistického společenství učiníme jako dosud maximum, to však neznamená, že dopustíme porušování státní svrchovanosti či že podřídíme znovu, jako tomu bylo v posledních letech, naše hospodářství neúměrným zbrojním programům,“ uvedl Dalimil jeden příklad čs. cílů. SSSR formuluje své obavy o vývoj v Československu nešťastným a nepochopitelným způsobem, jeho politika nevychází z rozboru naší situace, mnohem více staví na konkrétních lidech, pokračoval komentátor. Pak ovšem není divu, že se cítí ohrožen, když je více než pravděpodobné, že kádry, na něž vsadil v minulosti, budou na zářijovém sjezdu smeteni. Přestože po sovětsko-československém jednání v Čierné bylo vydáno komuniké a prezident Ludvík Svoboda s Alexanderem Dubčekem několikrát promluvili v televizi i rozhlase, veřejnost o setkání obou delegací mnoho nevěděla. Na to i na frázovité komuniké z bratislavské schůzky upozornil Ludvík Veselý, což mu ovšem nebránilo pochválit československou delegaci jako celek, nehledě na postoje jednotlivců, za statečnost a rozvážnost. „Udělali dobrý kus práce. V prvé řadě pro nás, ale jistě i pro socialismus jako realitu. Sotva jim budeme vyčítat tradiční sloh deklarace z Bratislavy, i když nám při čtení běží mráz po zádech,“107 uzavřel Veselý svůj komentář. Známky polednového vývoje hledal v bratislavském komuniké také Jaroslav Putík a nutno říci, že marně.108 Po okupaci Svaz reagoval na okupaci zastavením vydávání časopisu Literární listy, Listy, které je v listopadu nahradily, měly sice stejnou grafickou úpravu a do značné míry zůstalo stejné i složení redakce, na první pohled se však lišily obsahem. Odklon od politiky a návrat ke kultuře, tedy hlavně k literatuře, byl patrný již od prvního čísla. Tato změna nemohla zůstat bez vysvětlení, chopil se jej šéfredaktor Milan Jungmann, ale objasnit postoje redakce se mu povedlo až na druhý pokus. V našem časopise již nenajdete komentáře nad hlavními politickými událostmi, chceme se nyní soustředit pouze na kulturu, vzkazoval čtenářům. Na druhou stranu ovšem přiznal, že zaměření na kulturu neznamená apolitičnost. Koneckonců apolitičnost je jen jiným druhem politického postoje, což je také nejvýstižnější charakteristika pro těch několik čísel Listů, které ještě stihly vyjít. „Nuže, vyznáváme jasně, aby to bylo slyšet na všech stranách: naším programem není denní aktuální politika, ale zájem o život 107 108

VESELÝ, Ludvík. Týden divů. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 24, s. 8. PUTÍK, Jaroslav. Co váží slovo? Literární listy, 1968, roč. 1, č. 24, s. 1.

65

národa, o jeho charakter a mravnost, o jeho postavení ve světě, o jeho budoucnost, o jeho osud,“109 vysvětloval Jungmann. Pokud tedy v Listech zazněla slova na podporu demokratizace a proti kompromisům v obrodném procesu, bylo to zásadně jen z otištěných rezolucí. I to však jako vyjádření postoje redakce dostačuje. Příkladem nechť je Stanovisko vědců, umělců a novinářů k současné situaci, otištěné na konci listopadu, nebo Prohlášení aktivu českých spisovatelů. Obsah rezolucí je téměř totožný, vyjadřují znepokojení z návratu kabinetní politiky, odchodu některých politiků nebo z obnovení cenzury. „Obracíme se na své vedoucí představitele v důvěře, že překonají vlastní únavu, skepsi i úzkost, jimž jsou jako lidské bytosti vystaveni, že se ubrání hrozící izolaci, že se opřou o naši jednotu a nedopustí, aby se z roku velkých nadějí stal rok trvalé hanby,“110 volali spisovatelé. Postupem času však z týdeníku zmizely i tyto rezoluce. Shrnutí Jak je patrné, v diskusi o demokratizaci se Literární listy nevyhýbaly žádnému tématu – tlačily na personální změny ve straně, chválily rozhodnutí svolat sjezd, kritizovaly nedemokratické stranické mechanismy i nedůslednost reforem, zdůrazňovaly potřebu jednoty a důvěry. Nezabývaly se tolik problematickou vedoucí úlohou strany ve společnosti a rovnou přešly k diskusi o politickém systému, který měl být nastolen po překonání monopolního postavení KSČ. Zcela jednoznačně se postavily za obnovení opozice, za návrat politického boje prostřednictvím svobodných voleb a posílení orgánů výkonné a zákonodárné moci. Účastníci se rozcházeli pouze v názoru na to, jaký systém politických stran by byl nejvhodnější. Diskuse o demokratizaci došla v Literárních listech tak daleko, že už nebylo více možné udržet ji zcela v mezích socialismu. Logicky musela přijít otázka, co je vlastně socialismus. Všichni, kdo se jí zabývali, dospěli k určitým pochybnostem o této ideologii. Klíma se dokonce ptal, zda chyba není přímo v ní, což je v kontextu tehdejší doby velmi odvážná a průkopnická otázka. Přesto nelze říct, že by na stránkách týdeníku zazněl někdy názor propagující návrat k předválečnému stavu, jak to všem reformistům po okupaci předhazovala sovětská propaganda. Debatéři dosud jen vznesli základní otázky, ale neposkytovali odpovědi, sami měli dost mlhavou představu o tom, kam by se měl vývoj ubírat. Celá diskuse o demokratizaci také mimo jiné svědčí o velké angažovanosti časopisu, 109 110

JUNGMANN, Milan. Vysvětlení čtenářům. Listy, 1968, roč. 1, č. 2, s. 2. Prohlášení aktivu českých spisovatelů konaného v Praze 31. října 1968, Listy, 1968, roč. 1, č. 1, s. 9.

66

manifest Dva tisíce slov nebo Kohoutovo Poselství pak vypovídá i o ambicích redakce být spolutvůrcem politiky. Přispěvatelé se ani příliš nemýlili v rozboru mezinárodního postavení Československa, nepřipouštěli si v této věci žádné iluze. Správně odhadli, že státy socialistické pětky se nejvíce obávají, že by se československé myšlenky mohly rozšířit na jejich území a zde ohrozit pozice jejich vůdců, dobře si odvodili, že by případné potlačení čs. obrody poškodilo socialismus jako takový. O nebezpečí vojenského řešení se vědělo a také se o něm i mluvilo, i když tak trochu mezi řádky, ale stejně jako celá země i autoři Literárních listů se zdráhali uvěřit, že by se to skutečně mohlo stát. Nejblíže a paradoxně zároveň i nejdále tomuto poznání byl Jiří Lederer (článek Spojme se!). Jako první použil přímo slovo intervence a jako první a jediný mluvil o tomto nebezpečí naprosto otevřeně. Nakonec však ale dospěl k názoru, že takový zásah by si nedovolila žádná velmoc.

O smysl a budoucnost Pražského jara Význam Ledna Spíše než výkladem celého Pražského jara se přispěvatelé Listů zabývali výkladem klíčové události, která celý proces odstartovala – tedy lednovým zasedáním, na němž byl Antonín Novotný odvolán z funkce prvního tajemníka. Petr Pithart rekapituloval celé zasedání podle dostupného stenografického záznamu, čímž chtěl hlavně prokázat jeho naprosto banální průběh. Alexander Dubček se stal mluvčím nespokojených jen proto, že se musel bránit napadení z „buržoazního nacionalismu“, z něhož jej účelově obvinil Antonín Novotný ještě v prosincové časti zasedání, a také proto, že Komunistická strana Slovenska, jíž byl představitelem, v té době fakticky suplovala úlohu opoziční strany. „Co přinese personální změna ve vedení strany pro další měsíce, však nejspíše netušili ani ti, kteří o ní rozhodli po údajně vyčerpávajícím a proti všem zvyklostem prodlouženém zasedání pléna ÚV KSČ,“111 vysvětloval Pithart. Nasvědčuje tomu i fakt, že jednání bylo jako obvykle utajené a o výsledcích začali vrcholní představitelé, konkrétně Josef Smrkovský, mluvit až na nátlak stranických organizací. Aktivita veřejnosti, která poté následovala, v mnohém předstihla aktivitu těch, kteří rozhodovali. Pithart tím však měl na mysli pouze funkcionáře jmenované ještě za vlády Novotného, před progresivními komunisty dle jeho názoru veřejnost v předstihu nebyla.

111

PITHART, Petr. 5. ledna 1968? Listy, 1969, roč. 2, č. 1, s. 1.

67

Jan Rózner se domníval, že k lednovému zvratu vůbec nemuselo dojít, nebyl nevyhnutelný, jak si mnozí mysleli. Krize vlády Antonína Novotného trvala již delší dobu a když režim přečkal rok 1963, kdy odmítl rehabilitaci obětí zločinů z padesátých let, mohl po určitých úpravách a ústupcích, které stejně neustále prováděl, vydržet ještě dva roky anebo ještě déle. „Lednový zvrat nenastal proto, že situace byla objektivně nadále neudržitelná. Zvrat způsobily faktory naprosto subjektivní: určitá skupina lidí zúčastněných na rozhodování – nazvěme to tak – vypověděla poslušnost,“112 soudil Rózner. K změně ve vedení strany došlo také díky vhodné konstelaci opozice, její význačnou částí byla slovenská část strany, fakticky tedy Slovensko, a další setrvávání Novotného ve funkci tudíž ohrožovalo jednotu státu. Malý národ uprostřed Evropy V době těsně před okupací, ve chvílích ohrožení státu, přispěvatelé často odkazovali na omezené možnosti, jež má Československo jako malý stát uprostřed střední Evropy. Po okupaci se lidé k tomuto tématu obraceli ještě více, mnozí v něm viděli i původ tehdejší krize. S takový odevzdaným postojem polemizoval ještě před 21. srpnem Karel Kosík ve čtvrté části svého seriálu Naše nynější krize. Podle něj se může zdát, že hlavním cílem českého národa při jeho velikosti a postavení je vůbec přežít, jenže národ je národem pouze potud, pokud mu nejde jen o holou existenci. Život na rozhraní mezi východem a západem, mezi individualismem a kolektivismem, mezi katolicismem, protestantismem a pravoslavím může být složitý, neustálým střetáváním těchto opačných sil může být národ zničen, nebo je naopak může využít a přetvořit je v „životaschopnou syntézu“. Prokázal by se tak jako dějinný subjekt, nikoliv objekt. Současná krize národa podle Kosíka spočívá v tom, že si dnes nikdo neklade otázky po smyslu jeho existence, národ se tak neobnovuje a nepotvrzuje. Jeho demokratická tradice se bere jako skutečnost. „Jestliže si národ v minulosti vytvořil velkou demokratickou tradici, neznamená to, že je mu demokratismus dán sám sebou dnes a zítra. O svůj charakter národ nepřetržitě bojuje a jako národ se denně konstituuje jen v tomto úsilí. Jinak se vystavuje nebezpečí vnitřního rozkladu,“113 napsal Kosík. Pokud Češi ztratí přetvářející sílu dějinného subjektu, jako národ zmizí. V závěru Karel Kosík zdůraznil, že součástí české otázky je i otázka slovenská, dost možná tvoří její podstatu. Po okupaci, kdy téma nabylo větší aktuálnosti, Kosík ve výkladu české otázky pokračoval. Zopakoval, že podstatou „české otázky je dějinný zápas o to, zda se politický 112 113

RÓZNER, Jan. Maska historické nutnosti. Listy, 1969, roč. 2, č. 5, s. 1. KOSÍK, Karel. Naše nynější krize IV: krize národa. Literární listy, 1968, roč. 1, č. 10, s. 3.

68

národ přemění na pouhé obyvatelstvo, zda země klesne na provincii, zda demokracie ustoupí před fašismem a humanismus před barbarstvím.“ 114 Zároveň si ovšem Kosík položil otázku, zda nebyla a není česká krize jen součástí větší světové nebo evropské krize? Je-li moderní politika založena na manipulování masami, pak je česká otázka světovou je potud, pokud si uvědomíme, že k zdolání naší krize je třeba zrušit systém manipulovatelnosti. Aby se tak mohlo stát, musí však česká politika překonat „ideologická zdání, dvojznačnost a slabiny velkolepé politiky jejích zakladatelů“ jako byl František Palacký a Karel Havlíček Borovský. Ti totiž podle Kosíka položili základ dědičného hříchu české politiky – neschopnost střízlivého vidění skutečnosti. Vybudovali národní program na demokracii, svobodě, na nutnosti vést vlastní politiku, ale to vše v souladu s habsburskou dynastií, která se ani trochu nechovala demokraticky a svobodomyslně. Pochopili sice, že k přežití mezi dvěma kolosy – tehdy Ruskem a Německem – musí mít silného spojence, jenže jej hledali v rakouské monarchii. Od té doby je česká politika zatížena ideologickým zdáním, díky němuž není schopna rozlišit skutečné a domnělé spojence. „Místo aby předvídala situace, včas prohlédla záměry protihráče a organizovala síly k vlastní hře, dává se překvapit událostmi a upadá do léček. Rozum se tak dostává do politiky vždy až post festum, teprve když jsou události rozhodnuty,“ těmito slovy Kosík zároveň odkrýval širší příčiny srpnové intervence. Stejnému tématu se věnoval i Milan Kundera ve své vánoční úvaze Český úděl a v mnohém se s Kosíkem shodoval. Stejně jako on se domníval, že je důležité, aby malý národ neustále pátral po smyslu své existence: „Velký národ se nemučí otázkou po důvodu a oprávnění své existence, on s drtivou samozřejmostí je a trvá…Malý národ naproti tomu, máli ve světě nějaký význam, musí ho denně a ustavičně znovu vytvářet. Ve chvíli, kdy přestane tvořit hodnoty, ztratí oprávnění existovat a nakonec pak snad i existovat přestane, protože je křehký a zničitelný.“115 Podobně jako Kosík i on kladl do doby národního obrození počátek české malosti a dlouhých období bezvýznamnosti a letargie, jež se promítají i do českého charakteru. Nicméně události roku 1968 podle něj nabízí pohled z druhé strany. Z dob husitismu si Češi zachovali tradici lidové vzdělanosti a přemýšlivosti, od národního obrození je jejich život úzce spjat s kulturou a v nepříznivých časech umí vždy uplatnit svou rozumovou střízlivost a smysl pro humor. Nejinak tomu bylo v období jara 1968, kdy národ vstal z mrtvých a pokusil se vytvořit lepší socialismus, čímž si vysloužil pozornost celého světa, neboť ukázal, jaké demokratické možnosti leží ladem v socialistickém společenském systému. Význam tohoto československého pokusu byl tak dalekosáhlý, že je jen logické, že 114 115

KOSÍK, Karel. Iluze a realismus. Listy, 1968, roč. 1, č. 1, s. 1. KUNDERA, Milan. Český úděl. Listy, 1968, roč. 1, č. 7 – 8, s. 1, 5.

69

narazil na odpor, který vyústil až ve vojenskou intervenci, polednová politika však tuto zkoušku přežila, soudil Kundera. „Ustoupila sice, ale nezhroutila se. Neobnovila policejní režim; nepřistoupila na doktrinářské spoutání duchovního života, nezřekla se sama sebe, nezradila své principy, nevydala své lidi, a nejen že neztratila podporu veřejnosti, nýbrž právě ve chvíli smrtelného nebezpečí stmelila za sebou celý národ, jsouc vnitřně silnější než před srpnem,“ napsal. Volání po zárukách, jež mají zajistit, že se vývoj nezvrhne zpět, nebo po zárukách bezpečného návratu pro ty, kteří emigrovali, je podle něj projev slabosti. „Ale má snad člověk či lidstvo vůbec něco zaručeno? Měl kdy něco zaručeno český národ […]? Což nekráčí už staletí po nejisté lávce mezi svrchovaností a poddanstvím, mezi světovostí a provinciálností, mezi bytím a nebytím? Lidé, kteří dnes propadají depresi a defétismu lamentujíce, že není dostatek záruk, že všechno může skončit špatně, že se opět můžem dostat do marasmu cenzury a procesů, že se může stát to a ono, jsou prostě slabí lidé, kteří umějí žít jen v iluzích jistoty,“ tvrdil Kundera, který také rozlišoval dva druhy kriticismu, jež jsou vlastní českému národu. Jeden jako kriticismus slabých, zlozvyk, psychózu, která automaticky popírá veškeré naděje a tudíž tak degeneruje v pesimismus, čímž vytváří „ideální klima pro porážku“, a střízlivý kriticismus, který demaskuje iluze i domnělé jistoty, který není ani optimismem ani pesimismem, ale naopak silou, na níž se dá stavět budoucnost. Právě tento druh podle Kundery vyvolal „celé československé jaro a na podzim odolal útokům lží a iracionality“. „Národ takto obdařený má plné právo vstoupit do nejistot příštího roku s plnou sebedůvěrou. Má na to na konci roku 1968 právo víc něž kdykoliv jindy,“ uzavřel svou úvahu Milan Kundera. Shrnutí Lednové plenární zasedání ústředního výboru KSČ, na němž byl z funkce prvního tajemníka sesazen Antonín Novotný, bylo klíčovou událostí Pražského jara. I když přispěvatelé Listů rozebírali pouze tuto událost, odhalovali tak mimoděk povahu celého obrodného procesu. Petr Pithart dokázal, že ani ti politici, kteří změnu ve vedení strany iniciovali, nevěděli, co spouští, a tudíž to ani nezamýšleli. Rózner doplnil, že šlo o pouhý boj frakcí uvnitř strany, přičemž prubířským kamenem nebyla potřeba demokratických reforem, ale slovenská otázka. Směr politiky pak do značné míry ovlivnila teprve stranická i nestranická veřejnost, která čelní politiky vyburcovala ke slovu i k činu. Škoda jen, že Petr Pithart ničím nepodložil své tvrzení, že aktivita veřejnosti nebyla v předstihu před aktivitou progresivních politiků. Dnešní výklad se totiž přiklání k opačné interpretaci.

70

Stejně jako v jiných krizových okamžicích moderních českých dějin i zde vyplouvá na povrch česká otázka a s ní související pátrání po českém charakteru. Karel Kosík hned dvakrát v Literárních listech a později v Listech odmítl výklad, že Češi jako malý národ ve střední Evropě nemají šanci provádět vlastní politiku, že jejich údělem je jen přežívat, zatímco někdo jiný za ně rozhoduje. Podle něj česká politika musí na specifické geopolitické situaci stavět, musí změnit odevzdaný přístup v tvořivý. Kundera rovněž, zdá se, nepřipouštěl až tak fatální výklad existence českého národa, nicméně jeho poloze přikládal velký význam. Stopy jejího vlivu nacházel v povaze českých dějin i národa – stejně jako dějiny jsou plné dlouhých období nicotnosti a krátkých období světodějnosti, tak v národní povaze je obsažena malost i kritický rozum. Tak o tom alespoň Kundera uvažoval. Jestliže přijmeme jeho rozdělení kriticismu, pak bychom však také měli konstatovat, že právě Milan Kundera ve svém hodnocení jara, ale hlavně podzimu roku 1968 nepoužil ani jeden z těch dvou druhů, které definoval. Jeho Český uděl je spíše projevem falešného sebevědomí, vyjadřuje iluze o národní síle a světovosti, je výsledkem nekritického optimismu a dnes známá historie Pražského jara to jen potvrzuje. V tomto bodě se také Kundera podstatně liší od Karla Kosíka.

71

HOST DO DOMU Historie časopisu Brněnská pobočka Svazu československých spisovatelů usilovala o založení vlastního časopisu již od roku 1953. Nápad podporoval a zároveň za něj bojoval tehdejší předseda brněnské pobočky František Trávníček. K tomu, že se plán podařilo uskutečnit již v roce 1954, výrazně přispěl i Vítězslav Nezval, který také prosadil jméno pro nový časopis. Název Host do domu byl zamýšlen především jako úlitba Ladislavu Štollovi, diktátorovi tehdejšího literárního vkusu, jenž velmi prosazoval a chvalořečil tvorbu Jiřího Wolkera. Prvním šéfredaktorem měsíčníku se stal Bohumír Macák, kterého provázela pověst špatného divadelního kritika, jenž nevydal ani jednu odbornou publikaci. Ostatně pamětníci vzpomínají, s jakými obtížemi sepisoval povinné politické úvodníky časopisu. Zatímco Ludvík Kundera soudí, že Macák obecně neuměl psát,1 Milan Uhde je shovívavější a jeho těžkosti přičítá tomu, že často musel psát to, s čím nesouhlasil.2 Hned od počátku se Host do domu s podtitulem „měsíčník pro literaturu, umění a kritiku“ snažil být alternativou k jediným tehdy existujícím literárním časopisům, týdeníku Literární noviny a měsíčníku Nový život. „Sjednocujícím hlediskem byl obecný pocit, že týdeník Literární noviny připomíná suchý úřední věstník a tlustý měsíčník Nový život je akademický a strnulý,“ vzpomíná na motivaci zakladatelů a prvních přispěvatelů Hosta do domu Milan Uhde.3 Program, zveřejněný v prvním čísle, sice hlásal nutnost pozvednutí ideologické úrovně společnosti zvláště v oblasti umění („Bez ideové jasnosti a uvědomělosti nemohou slovesní ani jiní umělci rozvíjet své tvůrčí schopnosti, vytvářet vysoce hodnotná díla, nemohou plnit své významné poslání v lidské společnosti, svůj vzdělávací a uvědomovací, výchovný úkol.“4) a z taktických důvodů se časopis nehlásil ani k tradici prvorepublikového Hosta, neboť Literární skupina, která jej tehdy vydávala, byla Ladislavem Štollem napadena z „obojakého maloměšťáctví“,5 i přesto se však mnoho příspěvků prvního ročníku výrazně odlišovalo od dobové rétoriky.

1

KUNDERA, Ludvík. Třetí řečiště: Host do domu. Kam, 1998, roč. 4, č. 6, s. 14 (příloha časopisu Kam v Brně, roč. 42). 2 „Psal ztěžka, kdykoliv si uložil napsat něco, co si ani vzdáleně nemyslel.“ (UHDE, Milan. Host do domu a ještě někdo: III. díl. Divadelní noviny, 2006, roč. 15, č. 8, s. 16.) 3 UHDE, Milan. Host do domu a ještě někdo: I. díl. Divadelní noviny, 2006, roč. 15, č. 6, s. 16. 4 Slovo k čtenářům. Host do domu, 1954, roč. 1, č. 1, s. 1. 5 RAMBOUSEK, Jiří. Začátky Hosta do domu. In Česká literatura 1948 – 1956: sborník materiálů z literárněvědné konference 35. Bezručovy Opavy (18. – 19. 9. 1992). Ed. Vladimír Pfeffer. Opava: Slezské zemské muzeum, 1993, s. 82.

72

Hned v prvních číslech probíhala Anketa o realismu v poezii, která odrážela narůstající odpor vůči ideologizované poezii i úzkému pojetí realismu v tvorbě. Milan Kundera ve své odpovědi dokonce otevřeně kritizoval autory, jež byli preferováni, ačkoliv nic kloudného nenapsali, a kritiky, kteří takové autory vyzdvihovali: „Existují básníci, kteří odívají do veršů úřední seznam dávno poznaných pravd. Jejich hlavní zásluhou je, že se nedopouštějí chyb. Jdouce po úzké pěšince, modlí se k Pánubohu, aby nešlápli vedle. Jelikož je Pánbůh někdy vyslyší, stane se pak, že ti z našich kritiků, kteří dovedou být pouhými registrátory básníkových chyb, vyhlásí je za vzory realismu.“6 Zlom znamenaly i příspěvky, jimiž Ludvík Kundera po letech mlčení znovu objevoval tvorbu Františka Halase,7 ale největší ohlas bezpochyby způsobil článek Jana Trefulky, v němž kritizoval schématické a povrchní verše poslední sbírky Pavla Kohouta Čas lásky a boje.8 Vzápětí po zveřejnění zaplavily redakci rozhořčené dopisy čtenářů, reagovali také spisovatelé, někteří souhlasně, někteří jako například Josef Kainar se Pavla Kohouta zastávali. Diskuse se přenesla také na stránky ostatních časopisů. Ještě větší poprask než původní Trefulkův článek však nakonec vyvolala reakce Jana Skácela, který svým osobitým stylem zesměšnil celou vojenskou poezii, jejíž byl Kohout představitelem. „Jenom nás proboha nenuťte, abychom milovali to nelogické spojení ocele a dřeva, nazývané puška, automat, kulomet. I takové básničky jsme už četli. To by si pak vzorní dělostřelci brali do civilu svá milá děla a byli by pro svou lásku pronásledováni vojenskými prokurátory,“9 právě tato Skácelova slova pobouřila i vysoké armádní představitele. Nutno poznamenat, že Skácelův článek do časopisu zařadil Ludvík Kundera a to bez vědomí šéfredaktora, který byl v té době v cizině. Co následovalo, popisuje Kundera sám ve svých vzpomínkách: „Macák se vrátil a šílel, Skácelův článek, který se dotkl i tzv. vojenské problematiky, se rozebíral na ministerských výšinách, až u Čepičky […] na filozofické fakultě byla veleschůze svazáků, přijely dokonce posily z Prahy, redakci obkružovali fízlové.“10 Redakce se nakonec od Skácela distancovala, Trefulka byl za svou kritiku pokárán a Ludvík Kundera byl donucen podat výpověď.

6

Anketa o realismu. Host do domu, 1954, roč. 1, č. 1, s. 14. KUNDERA, Ludvík. Známe celé dílo Františka Halase? Host do domu, 1954, roč. 1, č. 10, s. 445 – 447. 8 TREFULKA, Jan. O verších Pavla Kohout – polemicky. Host do domu, roč. 1, č. 11, s. 505. 9 SKÁCEL, Jan. O verších Pavla Kohouta – v glosách. Host do domu, roč. 1, č. 12, s. 551, 552. 10 KUNDERA, Ludvík. Třetí řečiště: Host do domu. Kam, 1998, roč. 4, č. 6, s. 14 (příloha časopisu Kam v Brně, roč. 42). 7

73

Po této aféře nicméně polemiky s oficiální kulturní linií na dlouho ustaly11a většina článků nevybočovala nad rámec socialistického realismu. Časopis věnoval velkou pozornost překladům ze zahraničních literatur, převážně však od autorů ze států socialistického bloku, a ve velké míře také otiskoval teoretické stati sovětských vědců. Vedle starších spolehlivých kritiků (Bohumír Macák, František Trávníček, Josef Hrabák) se však postupně začaly prosazovat nové osobnosti, Antonín Přidal, Štepán Vlašín, Milan Blahynka, Jiří Opelík a Zdeněk Kožmín. Od třetího ročníku se pak v časopise pravidelně objevovaly stati brněnských filozofů a sociologů12 (např. Irena Dubská, Ivan Dubský, Mirko Novák, později také Vladimír Blažek). Charakter časopisu ovlivnilo také působení estetika Olega Suse, který se systematicky zabýval problematikou moderny i socialistického realismu, sledoval zahraniční teoretické diskuse a snažil se navázat na opomíjené tradice české předválečné estetiky.13 Po roce 1956 se časopis přihlásil k progresivnímu proudu a ke kritice stalinismu, od té doby s menší přestávkou po zásazích proti kulturním časopisům v roce 1959, jež se sice měsíčníku přímo netýkaly, přesto se musel na čas podřídit požadavkům hlavních ideologů literatury - se na stránkách Hosta do domu začaly projevovat snahy o přehodnocení tvorby posledních let i o rehabilitaci dříve zapovězených autorů. Výrazem toho byly ankety zveřejněné na přelomu 50. a 60. let - například o nové poezii (Jací jsou? O tzv. nesrozumitelnosti poezie) nebo o nových úkolech kritiky (Co přejete kritice?).14 S blížícím se III. sjezdem Svazu československých spisovatelů tyto tendence ještě sílily. Ještě před ním vystoupil v Hostu do domu Oleg Sus s kritikou Ladislava Štolla.15 Především poukázal na to, že nový výzkum v oblasti avantgardy přinesl poznatky, jež zcela odporovaly závěrům představeným v knize Třicet let bojů za českou socialistickou poezií, a vyzval proto k otevření diskuse nad tímto tématem.16 Nastupují trend III. sjezd SČSS v roce 1963 jen potvrdil, zásahy z roku 1959 byly odsouzeny a mnozí tehdy postižení autoři se dočkali rehabilitace, i když neveřejné. Krátce po sjezdu byl z postu šéfredaktora odvolán Bohumír Macák a nahradil jej Jan Skácel. Touto výměnou se datuje druhá a nejslavnější etapa 11

„Host do domu však po odchodu Ludvíka Kundery a po neblahém závěru kohoutovské diskuse ztratil původní odvahu, byť polovičatou, zřekl se iniciativy a nápadů.“ (UHDE, Milan. Host do domu a ještě někdo: II. díl. Divadelní noviny, 2006, roč. 15, č. 7, s. 16.) 12 RAMBOUSEK, Jiří. Začátky Hosta do domu. In Česká literatura 1948 – 1956: sborník materiálů z literárněvědné konference 35. Bezručovy Opavy (18. – 19. 9. 1992). Ed. Vladimír Pfeffer. Opava: Slezské zemské muzeum, 1993, s. 90. 13 JANOUŠEK, Pavel, et al. Dějiny české literatury 1945 – 1989 II.: 1948 – 1958, s. 116. URL: 14 DOKOUPIL, Blahoslav, et al. Slovník českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů 1945 – 2000. Brno: Host, Votobia, 2002, s. 67. 15 SUS, Oleg. Královská lučavka dějin. Host do domu, 1963, roč. 10, č. 4, s. 153 – 156. 16 JANOUŠEK, Pavel, et al. Dějiny české literatury 1945 – 1989 III.: 1958 – 1969, s. 112. URL:

74

vývoje časopisu. „Skácel do redakce vnesl kvalitu, kterou dosud postrádala […] nikým si nedal vnutit příspěvek, který se mu příčil, a mohlo jít o text sebevlivnějšího a sebemocnějšího prominenta, ale také pokládal za vyloučené smířit se s cenzurním zákazem, který chápal osobně jako konflikt s šéfredaktorským hodnocením inkriminovaného článku,“ vzpomíná Milan Uhde.17 Novou etapu signalizuje také redakční článek Davídek a Goliáš a deset let, v němž se kromě změny šéfredaktora a desátého výročí založení časopisu připomínala i skutečnost, že v předcházejících letech byl obsah časopisu poněkud nevyrovnaný. „Pokud šel Host v posledních letech s dobou, nutně se v něm odrážela nejen její světla, ale i stíny. Na nevelké ploše časopisu to často vypadalo jako čehý a hot.“18 Redakce se také přihlásila k prvorepublikovému odkazu, nikoliv však Hosta, ale Indexu Bedřicha Václavka. S nadcházejícím ročníkem došlo také ke změně grafické podoby, podílel se na ní mimo jiné i typograf Oldřich Bárta, pozdější šéfredaktor Indexu z let 1968 a 1969. Časopis měl nyní poněkud netradiční formát, moderní obálku a také větší počet stránek. S novým designem se změnila i cena, stoupla z původních 1,50 na 3, 50 Kčs, což ovšem redakce vysvětlovala tím, že při původní ceně nakladatelství Československý spisovatel, jež Hosta do domu vydávalo, na časopis vědomě doplácelo. Do struktury časopisu se postupně prosadily nové rubriky. Zatrženo přinášelo úryvky z významných prozaických i odborných děl, v Návratech se tehdejší literáti vraceli k tvorbě zapomenutých nebo zapovězených autorů – Hrubín takto komentoval Halase, Šotola Ortena. Pokračovala také rubrika Jazykové zákampí, v níž se Dušan Šlosar zamýšlel nad dobovou rétorikou a frazeologií, Oleg Sus získal svou vlastní recenzní rubriku – Třináct řádků Olega Suse. Dvě čísla po nástupu Jana Skácela se v časopise také objevila jeho první Malá recenze,19 v následujícím ročníku pak získala své stabilní místo na poslední straně měsíčníku a vycházela zde až do zastavení časopisu. Od roku 1966 každé číslo otevírala filozofická či teoretická esej klasických autorů (např. André Bretona, Otokara Březiny, F. M. Dostojevského, F. X. Šaldy, Johna Miltona nebo Seneky) a tradičně jej zavírala příloha Zelený Host věnovaná tvorbě mladých začínajících autorů. V šedesátých letech také docházelo k stále větší politizaci publicistiky v kulturních časopisech, Host do domu v této souvislosti proslul svým programově uplatňovaným 17

UHDE, Milan. Host do domu a ještě někdo: VI. díl. Divadelní noviny, 2006, roč. 15, č. 11, s. 16. Davídek a Goliáš a deset let. Host do domu, 1963, roč. 10, č. 9, s. 353. 19 SKÁCEL, Jan. Malá recenze na cenu lidské hlavy. Host do domu, 1963, roč. 10, č. 11, s. 481. První prozaický útvar podobný Malé recenzi Skácel zveřejnil již v sedmém ročníku Hosta do domu, stabilní místo v časopise získal tento žánr, tehdy již pod označením Malá recenze až v roce 1963. 18

75

humorným nadhledem. Tento přístup se projevoval zejména v rubrikách jako Drzý interview, Sami proti sobě nebo Kouzlo nechtěného; první jmenovaná předkládala čtenářům rozhovory nejen s literáty a nejen s živými osobnostmi, druhá zveřejňovala výňatky z různých projevů či knih, které usvědčovaly jejich autory z hlouposti nebo z používání pseudoodborného žargonu,20 třetí přinášela bezděčně komické texty.21 Opačného charakteru pak byly historiografické úvahy (Josef Válka, Milan Hübl), sociologické stati (kromě již zmíněných ještě Ivo Možný, Jaroslav Střítecký), ale především politické úvahy a reportáže Vladimíra Blažka. Jedinečné svědectví o změnách v rétorice a obsahu časopisu, ale i o pohybu uvnitř samotné KSČ nabízí Stanovisko předsednictva Krajského výboru KSČ ke kulturně politické a ideové linii časopisu Host do domu, jež bylo přijato 2. března 1967 a den poté zveřejněno v Rovnosti. Politici v něm redakci chválili za živě redigovaný obsah, jež se neomezuje pouze na úzká kulturní témata a jež napomáhá straně v boji proti dogmatismu. Stanovisko nevytýká časopisu, že dává prostor nemarxistickým názorům a dříve nepohodlným autorům, jmenovitě Václavu Černému, vadí mu pouze, že redakce k těmto názorům i k činnosti Václava Černého nepřistupuje kriticky. Krajští politici postrádali v Hostu do domu jasné marxistické postoje, které by diskusi vyvážily. „Redakce se nemůže spokojit s tím, že stačí kritiku vyslovit. I ona je povinna znát možnosti socialismu, chce-li vystupovat v roli kritika jeho nedostatků. Hovoříme o tom proto, že není řídkým jevem, že kritika v časopise daleko přesahuje rámec současných možností naší společnosti,“ zní poměrně rozpačitý závěr stanoviska.22 Nelze ovšem přehlédnout, že navzdory zvyšující se kvalitě obsahu časopisu, větší otevřenosti i političnosti, která jiným časopisům zajišťovala neutuchající přízeň čtenářů, celkový náklad Hosta do domu neustále klesal. První ročníky se tiskly v nákladu 30 tisíc kusů,23 v roce 1956 už to bylo jen 20 tisíc, v roce 1960 18 tisíc a v roce 1962 16 300 výtisků. O nižším nákladu po nástupu Jana Skácela se zmiňuje jak Milan Uhde,24 tak výše citované stanovisko. Důvody poklesu nákladu lze spatřovat ve vyšší ceně, větší náročnosti obsahu, ale i

20

„Především milenci se vyskytují oblečeni co nejméně, dovedně a koketně zamaskováni nejrůznějšími dekoracemi. A dále – nebývá ani nouze o pohyb. Vyskytly se již filmy, kde byly jak kopulační pohyby, tak i další bouřlivé reakce předváděny dosti naturalisticky,“ tolik o vztahu filmu a sexuality vojenský lékař Roman Útrata. (Sami proti sobě. Host do domu, 1968, roč. 15, č. 2, s. 19.) 21 „Páni ministři, my Vás prosíme všichni srdečně o milost naši, abyste nám dělníkům zlevili alkohol a gořalu. Vám to neublíží chudákom dělníkom, zemědělcom, zedníkom a všeckym pracujícím ve státě Československej republice,“ takto prosil neznámý dělník v dopise Antonínu Novotnému v roce 1960. (Kouzlo nechtěného. Host do domu, 1968, roč. 15, č. 6, s. 54.) 22 Stanovisko předsednictva Krajského výboru KSČ ke kulturně politické a ideové linii časopisu Host do domu. Rovnost, 1967, roč. 82, č. 54, s. 4. 23 UHDE, Milan. Host do domu a ještě někdo: I. díl. Divadelní noviny, 2006, roč. 15, č. 6, s. 16. 24 UHDE, Milan. Host do domu a ještě někdo: VII. díl. Divadelní noviny, 2006, roč. 15, č. 12, s. 16.

76

ve větším prostoru věnovaném moderním směrům a proudům. V souvislosti s poznámkou Milana Uhdeho, že Host do domu měl více pražských než brněnských čtenářů,25 se nabízí úvaha, že v malém a přeci jen provinčním Brně takto orientovaný měsíčník nenašel a ani nemohl najít dostatek čtenářů. Pro vývoj časopisu před a v průběhu roku 1968 je nutné vědět, že Jan Skácel nebyl příznivcem politizace obsahu, v jeho představách měl být Host do domu čistě literární revue.26 V době Pražského jara, kdy veřejnost jevila enormní zájem o politické záležitosti, však díky tomu panovalo mezi Skácelem a většinou redakce, která se chtěla více angažovat, určité napětí. Milan Uhde se proto mimo jiné chystal z Hosta do domu přejít do připravovaných Lidových novin27 a Jan Skácel dokonce chtěl začátkem června rezignovat na svou funkci. Svědectví o tom podává Jan Pilař: „Skácel totiž udělal gesto. Když v Hostu do domu někdo prohlásil, že nebude už dělat za živého klasika, napsal Goldstückerovi [předseda svazu spisovatelů – pozn. autorky] dopis, že rezignuje na všechny funkce a prosí, aby nemusil udávat důvody. Přes noc ho zpracovali. Vzal demisi zpět.“28 Spor tím však neskončil, spíše naopak. Bohuslav Březovský, člen redakční rady, navrhl, aby se z Hosta do domu stal čtrnáctideník, a většina s tímto nápadem souhlasila. „Změna periodicity skýtala možnost aktuálnosti a širšího kulturně-politického záběru. Zdálo se to v tehdejší bouřlivé době velmi kýžené a výhodné,“ vzpomíná Jan Trefulka.29 Od realizace tohoto plánu redakci neodradila ani okupace a znovuobnovení cenzury. Skácel samozřejmě s přechodem na čtrnáctideník nesouhlasil („Host býval půvabný trojstěžník, pokud byla jeho posádka schopna toulek po sedmi mořích. Mám dojem, že nyní zatoužila po pravidelném jízdním řádu. Chápu tu touhu, ale nesdílím jí.“30), redakční rada jej však chtěla v časopise udržet, proto jej zvolila do svého čela. Šéfredaktorem se stal Jan Trefulka, který čtenářům sliboval oživení glosáře časopisu, ale také větší prostor pro film, televizi a divadlo i pro kulturní tvorbu, která vzniká mimo tradiční centra.31 Patnáctý ročník Hosta do domu se protáhl až do března 1969, první číslo s čtrnáctidenní periodicitou vyšlo počátkem dubna,

25

UHDE, Milan. Host do domu a ještě někdo: VI. díl. Divadelní noviny, 2006, roč. 15, č. 11, s. 16. UHDE, Milan. Host do domu a ještě někdo: VII. díl. Divadelní noviny, 2006, roč. 15, č. 12, s. 16; Nač já si mohu stěžovat: rozhovor s Janem Trefulkou. Host, 1998, roč. 14, č. 6, s. 3. 27 UHDE, Milan. Host do domu a ještě někdo: VIII. díl. Divadelní noviny, 2006, roč. 15, č. 13, s. 16. 28 PILAŘ, Jan. Sluneční hodiny: vzpomínky. Praha: Československý spisovatel, 1989, s. 473. 29 Nač já si mohu stěžovat: rozhovor s Janem Trefulkou. Host, 1998, roč. 14, č. 6, s. 3. 30 SUS, Oleg. Mírně drzý i tesklivý interview s Janem Skácelem. Věda a život: revue moderního člověka, 1969, roč. 14, č. 3, s. 190. 31 SUS, Oleg. Interview o 2x rychlejším Hostu do domu s Janem Trefulkou. Věda a život: revue moderního člověka, 1969, roč. 14, č. 3, s. 191. 26

77

opět v poněkud pozměněné grafické podobě – časopis se vrátil k původnímu usedlejšímu formátu. První číslo pod Trefulkovým vedením však již vyšlo ve zcela jiných podmínkách. Do čela KSČ se dostal Gustav Husák, čímž se započala normalizace, a Český úřad pro tisk a informace již zahájil svou systematickou kampaň proti kulturním časopisům. Redaktoři Hosta do domu museli tedy ze svého původní plánu slevit, v šestnáctém ročníku se sice objevilo hned několik trialogů s vysoce politickým námětem – o radikalismu, o studentském hnutí, o politice – a také se na stránky časopisu po roční odmlce vrátil Vladimír Blažek s reportážemi z Uherského Hradiště, nicméně v rámci snah o udržení politika z Hosta do domu postupně mizela. „Přímé polemice s politickými praktikami normalizační moci se Host do domu vyhýbal a v posledních číslech se věnoval výlučně uměleckým problémům, přesto byl chápán jako jedno z center názorové opozice,“ tak vystihuje tehdejší situaci Slovník českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů.32 Rozhodnutí ČÚTI o zastavení vydávání Hosta do domu je datováno 30. dubnem 1970,33 deváté číslo sedmnáctého ročníku bylo cenzurou schváleno čtrnáct dní před tím, nikdy však už nebylo vytištěno.34

32

DOKOUPIL, Blahoslav, et al. Slovník českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů 1945 – 2000. Brno: Host, Votobia, 2002, s. 69. 33 KOŽMÍN, Zdeněk. Skácel. Brno: Jota, 2000, s. 98. 34 KUNDERA, Ludvík. Třetí řečiště: Host do domu. Kam, 1998, roč. 4, č. 6, s. 15 (příloha časopisu Kam v Brně, roč. 42).

78

Host do domu – politický Začneme trochu netradičně, tedy tím, o čem Host do domu v roce 1968 nepsal. Z pěti tématických okruhů, které jsme si na počátku vytyčili jako kritéria komparace, bychom na stránkách časopisu nenašli téma demokratizace. V časopise se objevilo jen v nemnoha narážkách vsunutých do příspěvků, které se primárně týkaly jiného tématu. Například Tigridova odpověď na otázku, zda existují nějaké nezávislé politické strany, nebo přemítání historika Milana Hübla o pluralitě na závěr Trialogu o roce 1945 (viz dále). Diskuse k dalším tématickým okruhům byly o poznání bohatší.

Svoboda

slova

Vzhledem k dlouhým výrobním lhůtám časopisů nenovinového formátu lze předpokládat, že první čísla Hosta do domu roku 1968 byla připravována v době před lednovou výměnou ve vedení KSČ, popřípadě v době, kdy se tato výměna ještě naplno neprojevovala. Naopak tehdy ještě kulturní obec prožívala otřes po zabavení Literárních novin, proto je příznačné, že boj za svobodu slova byl v časopise zahájen právě bojem za tento týdeník. Za Literární noviny V každém slově proti převedení Literárních novin totiž zároveň zazníval protest proti omezování svobody projevu, byť to zpočátku bylo jen v narážkách speciální rubriky Jedna věta pro Hosta, v níž měli obeslané osobnosti jednou větou vyslovit své přání k jubilejnímu patnáctému ročníku časopisu. Hana Bělohradská se ve své jedné větě zamýšlela nad tím, proč se ve školách učí psaní, když se i spisovatelům občas stane, že nemají týdeník, do kterého by mohli psát. Lubomír Petr si posteskl, že Host do domu je to jediné, co zbylo, a Štěpán Vlašín v únorovém čísle přál Hostu, aby - až jednou dozraje jeho čas – nebylo po ruce žádné ministerstvo kultury, které by jej převzalo. Cenzury se však dotkli i další autoři, kterým primárně nešlo o Literární noviny. „Host je tak výborný, že se divím, že ještě vychází,“ přispěl do rubriky například Vladimír Páral. Po zabavení Literárních novin se Host do domu stal nejvýznamnější tribunou Svazu čs. spisovatelů, proto zde nalezla své místo i oficiální obhajoba ze strany vedení svazu. Jako první bylo otištěno stanovisko předsednictva ústředního výboru Svazu československých spisovatelů k článku F. J. Kolára „Promluvme si o tom“1, v němž Kolár přímo naznačil, že tzv. strahovské události ovlivnilo působení „západní protikomunistické kampaně“ 1

KOLÁR, F., J. Promluvme si o tom. Kulturní tvorba, 1967, roč. 5, č. 46, s. 2.

79

představované tehdy hlavně Svobodnou Evropou, ale také IV. sjezd spisovatelů a činnost Literárních novin. Z dopisu předsednictva vyplývá, že nejvíce se spisovatelé cítili uraženi tím, že Kolár postavil jejich činnost do jedné roviny s protikomunistickou propagandou. Ve svém stanovisku proto považovali za nutné zdůraznit, že protikomunistická propaganda vychází ze zcela jiných ideových východisek než diskuse IV. sjezdu a činnost Literárních novin. Protestovali proti zkreslování významu sjezdu i proti znevažování práce svazového týdeníku, odvolávali se přitom mimo jiné na to, že šéfredaktoři Jan Pilař, Josef Rybák a Jiří Šotola stáli v čele časopisu se souhlasem vrcholných stranických orgánů a že v redakční radě zasedají významní spisovatelé, nositelé nevyšších státních vyznamenání, titulů a poct. Obvinění, že studenti jednali pod vlivem západní propagandy, další zřejmou lež, sice nechali bez povšimnutí, přesto se cítili oprávněni vyzvat vedení Svazu československých novinářů, aby „ze způsobu Kolárova psaní vyvodilo patřičné důsledky.2“ V únorovém čísle stížnosti na Kolárův článek pokračovaly ve formě dopisů bývalých šéfredaktorů Literárních novin Jana Pilaře a Jiřího Šotoly. Šotola Kolára dokonce obvinil z protistranické činnosti a v návaznosti na to si položil otázku, proč na to nereaguje jindy tak úzkostlivá Ústřední publikační správa.3 Zvýšenou pozornost věnovala redakce také zabaveným Literárním novinám a nešetřila přitom kritikou. V čísle tři se František Lukáš ohradil proti Vladimíru Divišovi, který v článku Dojde k rehabilitaci tvrdil, že každý kdo chce v polednových podmínkách udělat kariéru, musí splynout s novým pokrokovým proudem.4 Jen o dvě strany dál se pak autor pod zkratkou -pk- snaží dokázat na příkladu Karla Tomáška, že právě redaktoři ministerských Literárních novin jsou ti, kdo mění rétoriku ve snaze přizpůsobit se nové situaci. Důkazem měla být formulace „svaz spisovatelů dostává časopis“, kterou Tomášek použil, když informoval o tom, že začnou vycházet Literární listy. Slůvko „dostává“ podle -pk- odkazuje na dobu minulou, kdy to, zda nějaký časopis bude vycházet, záleželo na libovůli cenzorů a ideologů KSČ.5

Ještě v témže číslo byl také otištěn dopis Petr Chudožilova, v němž

prohlašoval, že do zabavených Literárních novin nikdy nic nenapsal. Byl s ostatními autory původního týdeníku, ale i s přispěvateli jeho neblaze proslulého pokračování uveden v ročence Literárních novin za rok 1967; lehce tak mohlo dojít k omylu při posuzování, kdo pro které noviny psal.

2

Dokumenty. Host do domu, 1968, roč. 15, č. 1, s. 68. Dokumenty. Host do domu, 1968, roč. 15, č. 2, s. 63. 4 LUKÁŠ, František. O koncepci socialistické kariéry. Host do domu, 1968, roč. 15, č. 3, s. 72. 5 O nešikovném slovíčku. Host do domu, 1968, roč. 15, č. 3, s. 75. 3

80

Úloha inteligence Ještě v roce 1967 přinesly ministerské Literární noviny článek,6 který v kruzích spisovatelů způsobil doslova pobouření a který byl zároveň jedním z podnětů k debatě o úloze inteligence. Jaroslav Kučera v něm napsal, že angažovanost umělců v politice a společenském dění je vedena pouze intuicí založenou na emocích a na prosté zkušenosti. Řízení společnosti na základě prosté zkušenosti však podle něj směřuje ke katastrofě. Řečeno bez obalu – umělci nemají potřebné znalosti, aby se mohli fundovaně vyjadřovat k politice. S touto nedůvěrou ve zkušenost a zdravý rozum polemizoval již v lednovém Hostu do domu autor píšící pod jménem Olaf,7 redakce na ni a na podobné názory však především reagovala Trialogem o vědě, umění a publicistice. 8 Trialogu, tedy spíše diskuze nad názorem, že k věcem společenským by se měli vyjadřovat jen skuteční empiričtí vědci jako sociologové, teoretikové řízení nebo teoretici státu a práva, se zúčastnil Dušan Hamšík, Josef Válka a za redakci Vladimír Blažek a Milan Uhde. Ačkoliv se tato diskuse uskutečnila v listopadu 1967 a skutečně tak přímo reagovala na Kučerův článek, v Hostu do domu byla otištěna až v dubnu roku 1968, kdy ovšem téma zasahování umělců, především spisovatelů, do politiky nebylo o nic méně aktuální. Názor, že by umělci měli být z diskusí o věcech společenských vyloučeni, zúčastnění nejenže odmítli, ale rovněž odhalili příčinu jeho šíření. „Východiskem tohoto názoru naprosto není metodologická úvaha o poznávací nedokonalosti umění, ale nepohodlnost některých názorů vyslovených umělci. Názorům umělců se dostává široké publicity a v našem prostředí mají tradiční autoritu,“ uvedl v diskusi Josef Válka. Kromě toho účastníci označili za nesmyslné rozlišování vědy a umění jako něčeho objektivního a subjektivního; i ve vědě je přítomen prvek subjektivity, např. při výběru zkoumané látky, naopak umělci mohou ve svém díle postihnout řadu problémů, které jsou „objektivní a symptomatické“, a díky svému zvláštnímu „totálnímu vidění skutečnosti“ pak mohou tyto jevy popsat dokonce výstižněji než věda. Odtud již nebylo daleko k myšlence, kterou v diskusi vyslovil Josef Válka, že pro kulturní společnost bude vždy důležité, co říká k věcem veřejným významný spisovatel. Doba vzniku trialogu (tedy listopad 1967) se zřejmě podepsala na tom, jak debatéři mluvili o cenzuře, která jejich angažovanost velmi omezovala. Mluvili o ní, ale nepojmenovávali ji. Přitom právě omezování svobody slova lze hledat za skeptickým názorem Dušana Hamšíka: „Literatura sdílí osud společenství, je jeho vyjádřením, formuluje 6

KUČERA, Jaroslav. Emoce a demokracie. Literární noviny, 1968, roč. 16, č. 45, s. 1. OLAF. O společnosti řízené konferenciéry. Host do domu, 1968, roč. 15, č. 1, s. 72. 8 Trialog o vědě, umění a publicistice. Host do domu, 1968, roč. 15, č. 4, s. 18 – 24. 7

81

pocity a názory, které ve společenství převládají, těžko však může toto společenství změnit…Věda i umění mají svá imanentní i vnější omezení, ale nemluví se o nich.“ Narážel tak na to, že analyzovat skutečné problémy mohli spisovatelé jen „v kuloárech“ a společnost s jejich závěry nemohla být konfrontována. V mnohem větší míře tato omezení platila pro publicistiku, kterou Hamšík označil za vyčerpávající hru s ohněm. Milan Uhde pak trefně popsal princip autocenzury, který tehdejší publicistice vtiskl zvláštní, chce se říct až schizofrenní charakter: „Píše-li publicista o lidech této společnosti, musí uvést spousty konkrétních reálií, týkajících se ředitelů závodů, kádrových oddělení, ministrů, tajemníků, Veřejné bezpečnosti. Takový článek nevyjde…Chce-li publicista, aby vyšel, vynechá ministry a tajemníky, přidá pár vět o celkovém pozitivním trendu, jak se teď říká. Ovšem z výpovědi je polopravda, což je nezřídka synonymum pro celou lež.“ Celý trialog pak debatéři zakončili konstatováním nízké úrovně československé literatury i publicistiky. Spisovatelé však nebyli zcela spokojeni ani v době, kdy již cenzura fakticky neexistovala. Autor pod pseudonymem De Death (patrně Oleg Sus) se v reakci na Miroslava Langáška, který v Mladé frontě vyslovil názor, že ministr kultury a jeho spolupracovníci jsou ti, kdo mají „stmelovat pokrokové síly celé kulturní fronty,“ ohradil proti jakémukoliv vlivu moci na kulturní tvorbu. Neváhal připomenout, že se Langášek tímto způsobem obracel na stejného ministra kultury, za kterého byly převedeny Literární noviny, ale především zdůraznil, že kultura nepotřebuje žádné tmeliče, natož nějaké „dárce impulzů shora,“ veškerá iniciativa v tomto směru musí vycházet od autorů samotných.9 Proti politickým tlakům tentokrát na publicistiku, tedy i na svazové časopisy, Oleg Sus bojoval i v březnu roku 1969, kdy se cenzura znovu stala každodenní realitou. V článku Jak ti zaplatí, tak zazpívej se zamýšlel nad předsudkem politiků, že novináři musí hájit zájmy státu, protože jsou jím placeni. Vyprovokoval jej k tomu výrok Emanuela Barši na plenárním zasedání Krajského výboru KSČ v Brně o tom, že žádný stát si nedovolí, aby ti, které platí, šli proti němu. „Čí chleba jíš, toho píseň zpívej. Sypou ti dvakrát měsíčně od »státu«? Tož podle toho piš, mluv, dělej pořady. Jsi placen a proti chlebodárci »jít nemůžeš«… Placení to je pupek světa a na něm si zhněteme kritéria. Že existuje různý tisk, třebas stranický a odborový, tisk uměleckých svazů, organizací Národní fronty? To nezajímá hlasatele předsudků,“ píše Oleg Sus.10

9

DE DEATH. Ministr coby aktivní tmelič. Host do domu, 1968, roč. 15, č. 6, s. 69. SUS, Oleg. Jak ti zaplatí, tak zazpívej. Host do domu, 1969, roč. 15, č. 15, s. 64.

10

82

O cenzuře obecně Kritika cenzury zazněla také v mnoha dalších článcích. Jako kastovní systém, v němž přístup k určitým informacím měli jen vybraní jedinci, popisoval komunikaci před rokem 1968 autor článku Informace v separovaných šámbrech.11 Ilustroval to na příkladu přístupu k zahraničním novinám, které byly pro obyčejného člověka obtížně dostupné a redakce československých médií z nich dostávaly pouze jakýsi výtah.12 I tak se však z novinářů stávala „první třída účastníků komunikačního procesu“, neboť na veřejnost se z těchto výtahů dostalo máloco. Svoboda slova tak byla podle autora omezována i bez vnějších zásahů či tak zvaných pozastavení textu. „[Pozastavení] to bylo jedno z nejroztomilejších slůvek denní praxe. Kdyby šlo alespoň o pozastavení v temném průjezdu s něčím sexy o dvou nohách…přál bych jim [cenzorům] však »to« daleko raději než znervózňující četbu toho, čemu oni mají rozumět nejlépe…“ Pseudonym De Death, ale i humorný styl, s nímž se autor s cenzurou vypořádal, prozrazuje, že článek pochází opět z pera Olega Suse. Téma cenzury a svobody slova pak z měsíčníku pod vlivem událostí na nějaký čas zmizelo. Znovu se objevilo až po srpnové okupaci, tehdy však opět jen v narážkách, prozrazujících návrat cenzury i její postupné utužování. Oleg Sus v recenzi na publikaci přinášející výběr prací nominovaných na Novinářskou soutěž Julia Fučíka vyzdvihoval vysokou úroveň soutěžících příspěvků, které podle něj odrážely atmosféru svobodného výrazu i lásky k pravdě. „A to není věc malá, i když se srdci malověrnému může zdát už teď nedávnou historií,“ píše na závěr.13 Pseudonym Skal pak v druhém čísle roku 1969 věnoval pozornost tomu, jak se do československé televize vracejí staré praktiky, totiž vysílání dlouhých a nezajímavých projevů, kde chybí redaktor, který by se státníků zeptal na něco, co lidi skutečně zajímá. Na závěr přirovnává televizi k barometru společenského ovzduší: „Jak bych byl vděčný i za proměnlivo! Buďme však realisty: je dusno.“14 Shrnutí Ačkoliv se v Hostu do domu přispěvatelé nevyjadřovali přímo pro změnu tiskového zákona, obhajoba svobody slova tu zaznívá velmi zřetelně. Autoři reagovali na kdejakou poznámku nebo i slůvko, pokud se jim zdálo, že napadá princip svobody projevu. Jakási stavovská solidarita autorům také velela hájit Literární noviny, zvláště v době, kdy se

11

DE DEATH. Informace v separovaných šámbrech. Host do domu, 1968, roč. 15, č. 4, s. 70. Tento princip odhalil v rozhovoru s Václavem Slavíkem (člen ÚV KSČ) v týdeníku Reportér již Jiří Lederer, autor příspěvku do Hosta do domu tuto informaci pouze komentoval. 13 SUS, Oleg. 13 řádků Olega Suse. Host do domu, 1968, roč. 15, č. 12, s. 78. 14 SKAL. Televizní žurnalistika v lednu s malým l. Host do domu, 1969, roč. 15, č. 14, s. 76. 12

83

redaktoři z jejich okruhu sami hájit nemohli, a naopak velké kritice podrobovali Literární noviny, jež vedl Jan Zelenka. Ústy účastníků Trialogu o vědě, umění a publicistice si spisovatelé také osobovali právo vyjadřovat se k věcem veřejným, považovali to za jakousi samozřejmost, ne-li přímo nutnost. Toto své právo navíc bránili proti všemu, co jim v jeho uplatňování překáželo. Zvláštním mluvčím v tomto směru se stal Oleg Sus, který nejenže kritizoval existenci cenzury, ale i všechny rezidua minulých praktik, kdy politika měla i v kultuře první a poslední slovo, byla jejím inspirátorem i jejím dozorcem.V příspěvcích Olega Suse se tak nejvíce projevovala snaha o naprosté oddělení politiky a kultury. Zvláštností také je, že v zpočátku se téma svobody slova objevovalo jen v souvislosti s se spisovateli. (V Trialogu o vědě, umění a publicistice se sice obecně mluví o umělcích, ale je zřejmé, že debatéři mají po celou dobu na mysli spisovatele. Když pak Válka shrnuje význam práva vyjadřovat se k věcem veřejným pro společnost, mluví pouze o spisovatelích.) Až po okupaci se toto téma začíná objevovat i ve vztahu k čistě novinářským profesím. Jedním z vysvětlení může být skutečně významné postavení spisovatelů i jejich svazu v průběhu první poloviny roku 1968. Přinejmenším sami spisovatelé takto své postavení vnímali, jejich sebereflexe místy hraničí až s nekritickým elitářstvím. Neváhali se zaštiťovat souhlasy a poctami týchž komunistických orgánů, které tolik kritizovali, a dovolili si i úkolovat svaz novinářů.

Ohlasy nedávné minulosti K vlastnímu tématu rehabilitací obětí politických soudních procesů bychom v Hostu do domu mnoho nenašli. Za pozornost stojí pouze příspěvek Miloše Růžičky, který diskusi nad procesy z 50. let rozšířil o téma poválečných soudních procesů s kolaboranty. Ve svém článku vznesl otázku, zda Benešův dekret č. 16, podle něhož se tyto případy soudily, byl dostatečným podkladem pro soudy, zda byl natolik jednoznačný, aby se nedal zneužít. Růžička se také letmo dotkl otázky kolektivní viny, když se pozastavoval nad tím, jak se lidé mohli nad vynesenými rozsudky, ať těmi poválečnými nebo těmi z let padesátých, radovat. O roce 1945 a o vztahu k Sovětskému svazu Konec druhé světové války si v Hostu do domu obecně vysloužil víc pozornosti než léta padesátá, a to především zásluhou Trialogu o roce 1945. Zúčastnění – historik Milan Hübl, spisovatel Jan Procházka a za redakci Vladimír Blažek – původně v událostech roku 1945 a těsně po něm hledali kořeny pro dění roku 1968, chtě nechtě se však dotkli i historických skutečností, o kterých se v minulých letech příliš mluvit nesmělo nebo byly přímo

84

zamlčovány. Debatéři například odsoudili brutalitu, jež doprovázela odsun německého obyvatelstva, zvláště brněnský „pochod smrti“, i divokou mstu na kolaborantech a nacistických důstojnících v ulicích měst. Procházka pak jako nepřijatelný označil celý odsun, respektive jakékoliv politické rozhodnutí, při němž se nebere ohled na konkrétní osudy konkrétních lidí, a dosti zapochyboval i nad hrdinností domácího odboje. Nejtroufalejší však byla kritika Rudé armády. „Strašně mne překvapilo, že ruské dělostřelectvo sestřelilo ze všeho nejdřív hodiny na věži, a pak zaútočily dvě jezdecké kolony Rudé armády na cihelnu Panovských. Ta však byla úplně prázdná, místní Volkssturm ležel na hlavní ulici. Pak jsem se dověděl, proč ten zběsilý útok. Kozáci omylem považovali cihelnu za lihovar, a když zjistili svůj omyl, cihelnu demolovali,“ popsal osvobozování rodného městečka Jan Procházka, který se také se podivoval nad tím, proč se do roku 1956 tajily údaje o ztrátách sovětské armády.15 Mýtus o neporazitelné Rudé armádě podle diskutujících vyústil v mýtus o SSSR jako o ideálním státu. Snaha vyrovnat se mu pak zahubila všechny šance na vlastní „československou cestu socialismu“, jak o ní podle Milana Hübla uvažoval Klement Gottwald nebo Rudolf Stránský. K slepému následování sovětské cesty přispělo i nepochopení situace komunistickou inteligencí, která mýtus Sovětského svazu v mnoha případech posilovala. Právě Hübl připomněl, že E. F. Burian ve 30. letech inscenací Třetí Hamlet protestoval proti soudním procesům v SSSR a stejný Burian po válce napsal báseň o tom, „že by chtěl líbat koleje, po kterých k nám přijelo sovětské obilí.“ Jistý podíl Hübl přičítal i nekomunistickým politikům, kteří prý podcenili slovenskou otázku anebo přispěli k šíření protiněmeckých nálad (př. národní socialisté). „A přece si myslím, že systém čtyř stran, který byl pro české země vytvořen v pětačtyřicátém roce, skýtal dosti velký prostor pro hledání, pro krystalizaci myšlenek a programů. Po Únoru se to změnilo: zmizel prostor pro člověka, zmizel pocit svobody,“ uzavřel Jan Procházka. V závěru diskutéři hledají paralely mezi rokem 1945 a 1968 a nalézají shodu v celospolečenské nespokojenosti a v touze po změně, rozdíl ale spatřují v tom, že dnes jsou lidé již zralejší. Mezi řádky tu lze vyčíst přesvědčení, že nynější šanci Československo nepromarní, tak jak to udělalo na konci války nebo v letech 1956 a 1963. Jen tak na okraj se pak Milan Hübl zmiňuje o potřebě zavedení plurality, která by napomohla rehabilitovat socialismus, sám však soudí, že k systému z roku 1945 se již vrátit nelze. Trialogem o roce 1945 se Host do domu dotkl hned několika citlivých témat, což vyvolalo množství reakcí, z nichž některé redakce také otiskla. Mezi prvními se ozvali čeští

15

Trialog o roce 1945. Host do domu, 1968, roč. 15, č. 5, s. 22.

85

odbojáři, kteří protestovali proti znevažování své odbojové činnosti, reakce přišla také přímo z Moskvy. List Izvěstija odpověděl na Trialog článkem A. Nědovezova Navzdory faktům, který Host do domu otiskl bez jakéhokoliv komentáře v rubrice Dokumenty. Nědovezov se rovněž snažil vyvrátit Procházkův postoj k českému odboji, přednesl i několik argumentů pro oprávněnost odsunu Němců a socialismus jako správnou cestu dokazoval pomocí několika Leninových teorií. Chtěl také prokázat, že Československo zvolilo vlastní cestu socialismu a důkazem mu byl Košický vládní program z roku 1945, podle něj národní program, který vypracovali českoslovenští revolucionáři (Šmeral, Gottwald, Zápotocký, Šverma, Nejedlý) mimo jiné také na základě historických zkušeností svých národů. Košický program byl podle něj „jednomyslně přijat dělnickou třídou, všemi pracujícími Čechy a Slováky proto, že odpovídal jejich životním, sociálním a národním zájmům.“16 Na obhajobu Rudé armády pak Nědovezov pronesl: „Účastníci trialogu konstatují, že sovětská armáda »vypadala unaveně«, ale západní politikové a význační vojenští činitelé zastávali zcela jiný názor, když se domnívali, že takovou armádu neměla v roce 1945 ani jedna západní velmoc.“ 17 Host do domu odpověděl Slovem k trialogu, v němž Jan Procházka vysvětloval, že neměl v úmyslu nějak objektivně posuzovat činnost odboje, jen chtěl připomenout i negativní stránky naší historie, tedy to, že za Protektorátu u nás bylo stejně hrdinů jako kolaborantů. „České dějiny v našem podání se podobají úhledné a kolorované reklamní pohlednici. Jako bychom za sebou měli jenom samá utrpení a samá příkoří a jako kdybychom nikdy sami v dějinách neprolili krev, nedopustili se zvěrstev a pohrdavého tupení cizích plemen,“18 napsal na obhajobu svých myšlenek Jan Procházka. Na trialog a snahy narušit mýtus Sovětského svazu navázalo speciální sovětské číslo. Na čtenáře nečekala oslava vzájemného přátelství, jak byli dříve zvyklí, ale četba podněcující k zamyšlení nad minulostí východního souseda. Hned na třetí straně našel verše Anny Achmatovové z přelomu 30. a 40. let psané z vězení a o vězení. Redakce při této příležitosti otiskla ukázku z knihy Emmanuela d´Astiera o Stalinovi, jež odhalovala dosud skryté stránky osobnosti sovětského vůdce, ale také například pozadí procesu s generálem Tuchačevským, i

16

Pro srovnání uvádím pohled na Košický vládní program, jak je prezentován v současných učebnicích dějepisu: „V článku IX programového prohlášení nové vlády, tzv. Košického vládního programu, vyhlášeného 5. dubna, byl zakotven zákaz pravicově orientovaných stran první republiky… S revolučním sebevědomím se tak ignorovaly hlasy více než poloviny československých občanů, kteří v posledních předválečných volbách volili agrárníky, národní demokraty, živnostníky a ostatní strany, jejichž činnost neměla být obnovena. Posílení pozic levicově orientovaných stran bylo v poválečné Evropě obecným zjevem. Úplná likvidace pravicové opozice však byla v západoevropském kontextu něčím zcela výjimečným.“ (BĚLINA, Pavel, et al. Dějiny zemí Koruny české II.: od nástupu osvícenství po naši dobu. 3. vyd. Praha: Paseka, 1995, s. 249.) 17 NĚDOVEZOV, A. Navzdory faktům. Host do domu, 1968, roč. 15, č. 8, s. 56. 18 PROCHÁZKA, Jan. Slovo k trialogu. Host do domu, 1968, roč. 15, č. 8, s. 75.

86

zamyšlení Růženy Grebeníčkové nad románem Moskva – hranice a nad jeho osudy. Knihu napsal Jiří Weil během pobytu v Moskvě ve třicátých letech, v Československu vyšla ještě před válkou, nicméně komunistická inteligence v čele s Júliem Fučíkem ji tehdy odmítla. Vnímání minulosti, byť v obecném slova smyslu, se věnoval i Trialog o barbarství, který vyšel v Hostu do domu až v roce 1969.19 Spisovatel a scénárista Oldřich Daněk, historik Josef Válka a redaktor Milan Uhde si v něm kladli otázku, zda vůbec lze morálně posoudit konkrétní dějinné události. Jestliže se na začátku shodli, že každou událost je třeba vnímat jen v kontextu dějin, v rámci norem a hodnot platných v dané době, pak museli narazit na problém, že tímto způsobem lze všechny události vysvětlit a tedy i „omluvit.“ Válka přišel s návrhem, že by morálnímu soudu mohly být podrobeny právě normy doby, pokud se porovnají se stupněm vývoje společnosti. Jako příklad mu posloužily koncentrační tábory; označil je za barbarské, protože se odehrávaly v době, kdy pro nich nebylo žádného oprávnění. Shazování dětí ze skály, tak jak to bylo obvyklé ve starověké Spartě, se rovněž může jevit jako barbarské, ale dělo se to v barbarské době. Kolegové se však poté logicky ptali, jaká doba je barbarská a není-li možné, aby v budoucnosti někdo na koncentrační tábory nenahlížel jako na barbarský čin v barbarské době. Jasnou odpověď na tuto otázku účastníci sice nenašli, trialog tedy alespoň skončil konstatováním, že barbarství se dějí v každé době a úkolem historikovým je vždy je odhalovat. Dnes již těžko můžeme odhadnout, co bylo podnětem k této diskusi, i kdyby jím však byly zločiny komunismu v nedávné minulosti, účastníci tím jistě nechtěli tyto události nějak omlouvat. Otázka, jak morálně posuzovat dějiny, by se spíše dala vztáhnout na problém kolektivní viny. Trialogem o barbarství tak Host do domu nepřímo a zřejmě i nechtěně nabídl částečnou odpověď na otázku, kterou si v našem prvním citovaném článku položil Miloš Růžička – jak mohli obyčejní lidé oslavovat v padesátých letech rozsudky smrti. Rehabilitace uvnitř svazu Snaha očistit se od minulých chyb se na půdě spisovatelského svazu projevovala po celá šedesátá léta, mnozí z nepohodlných autorů v této době získávali opět prostor pro publikování. Zásadní kroky v tomto směru však byly učiněny až v roce 1968. Byla zřízena rehabilitační komise, která měla posoudit případy zakázaných, odsouzených nebo ze svazu vyloučených spisovatelů, především se však osudy mnohých těchto spisovatelů začal otevřeně zabývat svazový tisk. Host do domu nebyl výjimkou. V červencovém čísle přinesl v rubrice

19

Trialog o barbarství. Host do domu, 1969, roč. 16, č. 3, s. 10.

87

Drzý interview rozhovor s Pavlem Tigridem, který byl pořízen Janem Skácelem v Paříži.20 Tigrid se tehdy nemohl vrátit do vlasti, protože zde byl pravomocně odsouzen za rozvracení republiky, zveřejněním rozhovoru Host do domu rozsudek jakoby ignoroval. Hned první otázka mířila do černého: „Nepřekvapuje Vás, že Host do domu Vám klade otázky, ačkoliv jste byl u nás souzen a odsouzen?“ Pavel Tigrid odpověděl, že jej to nepřekvapuje, neboť je to prý dobrou tradicí Hosta do domu, že si nevšímá zinscenovaných soudních procesů. V rozhovoru se také dotkli otázky vedoucí úlohy komunistické strany, to když Tigrid odpovídal na otázku, zda podle něj skutečně existují tzv. nezávislé politické strany: „To je námět k rozsáhlé debatě. Rozhodně si však myslím, že je lepší jedna takzvaná nezávislá než tři nebo čtyři nominální a jedna s mystickou vedoucí rolí ve státě.“21 Host do domu také pokračoval v znovu objevování Františka Halase. Za tímto účelem zveřejnil jeho dopis psaný v září roku 1947, kdy se Halas účastnil jakési delegace československých spisovatelů do Sovětského svazu. (Komu je dopis adresován není z textu zcela zřejmé, ale pro naše potřeby to ani není důležité.) V dopise se Halas svěřuje se svými rozpačitými dojmy z Ruska; všímá si špíny a zchátralosti, obchodů pro privilegované, kde je vše laciné, pozastavuje se i nad všudypřítomnými budovatelskými obrazy a portréty. „Prožívám otřesnou krizi z toho všeho, co vidím, slyším a tuším. Jak se s tím doma vyrovnám, zatím nevím,“ píše se v dopise.22 Ačkoliv básník podle svých slov stále považuje Sovětský svaz za spásu pro Československo, objevuje se tu i náznak pochybnosti, že by se poměry zde mohly někdy v budoucnu zlepšit. V postskriptu pak tvrdí, že odmítl zaznamenat své dojmy pro rozhlas, neboť nechtěl nic předstírat. Dopis doprovází komentář, v němž autor František X. Halas naznačuje Halasovy osudy po roce 1948, ale především rekapituluje své snahy o otištění tohoto dopisu.23 Čtenář se zde doví, že dopis byl v Hostu do domu nasázen již v roce 1964, ale tehdy jej cenzura ještě nepovolila. Když se jej pak autor o něco později pokusil prosadit do Tváře, zaškrtl cenzor větu o obchodech pro privilegované a pro ostatní, proto autor po dohodě s redakcí od vytištění upustil. Obdobně poté dopadl i pokus zveřejnit jej v časopise Orientace. Host do domu se věnoval také osudům svého nového spolupracovníka. Hned vedle Halasova dopisu otiskl totiž i dopis Václava Černého z února roku 1968. Černý byl 20

Alespoň pokud můžeme věřit informacím z hanobícího článku v deníku Nová svoboda z počátků normalizace. Zdeněk Příbramský v něm měl usvědčit Hosta do domu z „podkopávání základů socialismu“ a rozhovor s Tigridem mu k tomu dobře posloužil. (PŘÍBRAMSKÝ, Zdeněk. Co si vyprávěli s panem Tigridem: Ještě k působení brněnského Hosta do domu. Nová Svoboda, 1970, roč. 26, č. 184, s. 4.) 21 Drzý interview Hosta do domu s Pavlem Tigridem. Host do domu, 1968, roč. 15, č. 7, s. 46. 22 Dokument. Host do domu, 1968, roč. 15, č. 5, s. 52. 23 HALAS, X., František. Nezbývalo než mlčet. Host do domu, 1968, roč. 15, č. 5, s. 71.

88

Společností Paula Claudela osloven, aby u příležitosti stého výročí narození tohoto francouzského básníka napsal knihu pojednávající o Claudelovi a Čechách. K tomuto účelu potřeboval navštívit archivy i knihovny ve Francii a vzhledem k minulým zkušenostem, kdy mu byly všechny zahraniční cesty zakázány, měl i nyní obavy, že mu cesta nebude povolena. Se svými obavami se formou dopisu rozhodl svěřit přímo Alexanderovi Dubčekovi. V dopise zrekapituloval všechny své zakázané cesty a připomněl i své vědecké úspěchy, které jej kvalifikovaly pro danou práci. „Na tom nemohou změnit nic ani domácí rezidenti stalinismu v ideologickém oddělení ÚV KSČ nebo Čs. akademii věd, ani to není vyvráceno faktem, že jsem byl roku 1951 násilně odstraněn ze svého místa na filosofické fakultě Karlovy university a nahrazen lidmi, kteří ještě dnes, po více než patnácti létech, vydávají pověst české vědy v posměch celého světa…“24 V závěru se Černý také brání nařčení hlavního ideologa strany Jiřího Hendrycha, že dle instrukcí zahraničních činitelů inicioval vzpouru na IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967: „Na to odpovídám, že je-li tomu tak, jsem na to opět hrdý. Ve skutečnosti se musím však o tuto zásluhu dělit: z dobrých tří čtvrtin je nutné příčiny sjezdu hledat v neblahém a naprosto slepém a neprozřetelném systému kulturního útlaku, jejž českoslovenští spisovatelé nemohli trvale snášet bez protestu…“ Shrnutí Jak je vidět z uvedených příspěvků, Host do domu nijak výrazně nepřispěl k odhalování zločinů režimu z padesátých let ani z dob neostalinismu. Snaha vyrovnat se s minulostí v rámci vlastního svazu se mezi spisovateli projevovala po celá šedesátá léta, svazové časopisy i nakladatelství znovu věnovaly pozornost tvorbě umlčovaných autorů a Host do domu nebyl v tomto směru výjimkou. Pražské jaro však přineslo příležitost zabývat se případy těchto autorů do hloubky a toho redakce příliš nevyužila. Dopisy v rubrice Dokumenty přesto dokazují, že toto téma se redakce dotýkalo, a ačkoliv jde o pouhé dva dopisy, otvírá se v nich celá řada témat, které byly v minulosti překrucovány nebo přímo tabu – skutečné poměry v Sovětském svazu i jejich kamuflování, zákazy publikování i cestování některých umělců a vědců, omezování kulturních styků se západními zeměmi, IV. sjezd spisovatelů. Celkově však jde jen o špičky ledovce, pro jehož detailnější i cílenější odhalování se museli čtenáři Hosta do domu obrátit jinam. Čím ovšem Host do domu velmi provokoval, byl rozhovor s Pavlem Tigridem, který i v roce 1968 musel mnohé komunisty dráždit, a pak především Trialog o roce 1945. Zdá se, že původním účelem trialogu bylo skutečně hledat kořeny událostí roku 1968, zásluhou Jana 24

Dokument. Host do domu, 1968, roč. 15, č. 5, s. 53.

89

Procházky se však vyvinul v emotivní vzpomínání na události konce války. I dnes by se jistě našli tací, u nichž by Procházkovo přemítání o odboji a odsunu vzbudilo nevoli, o to víc pobuřovalo v roce 1968.

Nové státoprávní uspořádání Otázkou vztahů mezi Čechy a Slováky, ať už v minulosti nebo v současnosti, se Host do domu vůbec nezabýval. Po okupaci se alespoň částečně zapojil do diskuse o pojmenování federalizovaného státu. Autor pod značkou -gs- v říjnovém čísle oponoval návrhu, aby se název budoucího státního útvaru psal s pomlčkou, tedy jako Česko-Slovensko. „Neboť slovo bez čárečky pohlcuje všechno slovenské, což prý potvrdilo celých padesát let naší historie, hlavně pak ve vztahu k cizině…bez čárečky = nihilizace všeho slovenského vůbec; s čárečkou však slovenská kultura, věda, politika, výroba začnou hrát svou roli ve světě,“25 ironizoval autor lpění na oné pomlčce. Proti tomuto návrhu se o číslo později vyjádřil i autor píšící pod zkratkou -šl-, který se však hlavně zamýšlel nad tím, jak pojmenovat českou část budoucí federace. Upozornil, že tento celek se nemůže označovat jako Českomoravská socialistická republika, protože tím by se Slezané cítili dotčeni. „A tak možná řešením by bylo vzkřísit obrozenský název Česko, který se kdysi nevžil zřejmě jen proto, že k tomu nebyla příležitost,“26 navrhl na závěr. Postavení Moravy na stránkách Hosta do domu V dubnu, kdy brněnští spisovatelé zveřejnili své prohlášení, jímž podpořili zřízení Moravskoslezské země, patrně již redakce Hosta do domu připravovala vydání květnového čísla. Proto není divu, že právě v tomto čísle nacházíme známou Malou recenzi Jana Skácela na moravskou hymnu. Básník se v ní rozplývá nad krásnou a nesentimentální moravskou hymnou, kterou prý rozhodně není píseň „Moravo, Moravo, Moravěnko milá“, jak si mnozí myslí. „Není národa na světě, který by měl tak inteligentní hymnu jako my, Moravané, kteří na rozdíl například od Slováků národem nejsme…Hymnu líbezné země Moravské (která není zemí) nezahraje ani nejznamenitější kapela na světě. Nedokáže to. Protože moravská hymna je – ticho. Řeknu vám to naplno. Moravská hymna je pauza. Pauza mezi Kde domov můj a Nad Tatrou se blýská,“27 píše Jan Skácel, který tak svým typickým humorným stylem více než trefně vyjádřil svůj názor na věc. Narážku na Slováky, kteří prý na rozdíl od Moravanů jsou národem, lze vnímat jako popíchnutí proti chystané a naprostou většinou společnosti i 25

Slovní fetiš – s čárkou uprostřed. Host do domu, 1968, roč. 15, č. 10, s. 76. Ještě k Česku-Slovensku. Host do domu, 1968, roč. 15, č. 11, s. 76. 27 SKÁCEL, Jan. Malá recenze na moravskou hymnu. Host do domu, 1968, roč. 15, č. 5, s. 80. 26

90

politické prezentace podporované dvojfederaci. Věta o moravské zemi, která není zemí, vyjadřuje zřejmý odpor proti zrušení zemského zřízení a zavedení krajů. (Mimochodem tato věta bývá velmi často citována, jak v textech, které pojednávají o Janu Skácelovi, tak ve studiích o moravském nacionalismu.) Pokusem o seriózní rozbor situace pak byl Trialog o zemi Moravské a o Brně, jehož se účastnil teoretik státu a práva Hynek Bulín, spisovatel, brněnský rodák, toho času však působící v Praze, Milan Kundera a za redakci Milan Uhde, Vladimír Blažek a Josef Válka. Nejdříve ze všeho vysvětlil Hynek Bulín tři možné varianty řešení nového uspořádání. První byla již zmiňovaná myšlenka trojfederace (trialismu), tedy státu složeného ze tří sobě rovných celků, v rámci druhé varianty by pak došlo k sjednocení dvou moravských krajů a vytvoření zvláštního orgánu státní správy, který by Moravu reprezentoval, například v podobě zemského národního výboru. Třetí variantou, podle Bulína nejsympatičtější pro Prahu, je uspořádání bez speciálního postavení Moravy. Sám Bulín pak trojfederaci označil jako variantu politicky neúnosnou, neboť výlučně zemské zákony a zemské občanství by vedlo k podvracení státní československé jednoty, jako nejschůdnější možnost se mu proto jevila varianta druhá, i když sám připomněl, že proti této možnosti silně protestují představitelé i obyvatelé Olomouce, Jihlavy a tehdejšího Gottwaldova. Poté účastníci narazili na velmi častý argument, který byl čas od času slyšet i v souvislosti se samotnou federalizací, to jest, že nejprve je nutné společnost demokratizovat, dovést do konce proces obrody a až poté řešit teritoriální uspořádání. Pražský centralismus, který jeden z mluvčích Hosta do domu28 označil za výtvor policejně-socialistického systému po roce 1948, prý novým státoprávním uspořádáním nezmizí. Hynek Bulín však tomuto názoru oponoval – problém fungující demokracie je skutečně prvořadý, ale v rámci něj se musí vyřešit i otázka centralizace, protože současné rozdělení na okresy a kraje, jejichž hranice jsou namnoze stanoveny zcela libovolně, je špatné. Jestliže se řešení tohoto státoprávního uspořádání odloží, vyvolá to opoziční a iracionální nálady. Na přetřes přišla i otázka, zda existuje nějaká specifická moravská kultura. Bulín uznal, že moravská kultura je dosti mlhavý pojem, a Milan Kundera zase soudil, že něco takového existovalo spíše v minulosti. Příkladem mu byla tvorba Leoše Janáčka, jež je podle něj bez znalosti Moravy nevysvětlitelná. „S Janáčkem historie velkého moravského umění začíná, ale i končí,“ uvedl dále Milan Kundera. Odtud se pak diskuse přenesla k Brnu a jeho

28

Osoby, které v trialogu zastupovali redakci časopisu, byly vždy uvedeny v záhlaví, nicméně v přepisu diskuse pak byli všichni označováni souhrnným pojmenováním „Host do domu.“ Tedy lze jen výjimečně poznat, kdo konkrétní zrovna za časopis mluví.

91

šancím stát se velkým kulturním centrem. Podle jednoho z mluvčích redakce má Brno mnohem větší naději nikoliv jako „hlavní město“ Moravy, ale jako druhé město po Praze, protože kulturní centrum se nevytvoří správní změnou, ale kulturní činností. Milan Kundera poté vysvětloval, proč vlastně žije a tvoří v Praze, ačkoliv pochází z Brna. Důvodem pro odchod do Prahy prý byl brněnský provincialismus a také skutečnost, že místní kulturu ovládá několik jednotlivců, kteří mají na svou činnosti monopol. „Všichni lidé se zde znají, během let si mnohokráte ublížili, a přitom pořád musí sedět u jednoho stolu. V Praze s člověkem, kterého nemám rád, u jednoho stolu sedět nemusím, nemusím ho dokonce potkávat ani na ulici, kdežto v Brně bych s ním musel pravděpodobně spolupracovat,“ dokončil své vysvětlování Kundera. Nakonec konstatoval velký úpadek Brna v období komunistické vlády, což podložil mimo jiné zánikem Právnické fakulty, Vysoké školy technické Dr. E. Beneše nebo absencí výrazných osobností na Janáčkově akademii múzických umění. Už víme, že tribunou moravanství se v roce 1969 poté, co definitivně zhasly naděje na brzké vyřešení moravské otázky, stal časopis M-týden. Právě zde se myšlenka na svébytné postavení Moravy v rámci Československa hájila tak intenzivně, že její příznivci neváhali na její podporu předložit i poněkud bizarní argumenty. Proti jednomu takovému vystoupil v Hostu domu pseudonym De Bredon. Nelíbilo se mu, že přispěvatelé M-týdne nárokovali Moravě vlastní samosprávu poukazem na to, kolik Moravané prolili krve za zájmy Československa. Připomínali mimo jiné, že v československých legiích, bojujících za první světové války, bylo 70 procent Moravanů a pohoršovali se nad tím, že to nebylo při osamostatňování Československa zohledněno. De Bredon sice souhlasil se stížnostmi proti přehnanému centralismu, ale zároveň uvedl, že argumentovat množstvím prolité krve je nevkusné.29 Shrnutí Jak již bylo řečeno, k česko-slovenským vztahům se Host do domu nevyjádřil vůbec. V příspěvku protestujícím proti použití pomlčky v názvu budoucího státu lze dokonce vyčíst i výsměch slovenským požadavkům. Z dnešního pohledu se přitom požadavek pomlčky v názvu Československo jeví stejně jako požadavek trojdílného uspořádání státu, totiž jako malicherný nebo při nejmenším přehnaný. Moravská otázka sice přehlušila na stránkách Hosta do domu tu slovenskou, při bližším pohledu však zjistíme, že myšlenka svébytného postavení Moravy tu nebyla přijata s velkým nadšením. Trojfederace byla de facto zavržena, popřena byla i existence specifické 29

DE BREDON. Moravismus – na procenta prolévané krve. Host do domu, 1969, roč. 15, č. 14, s. 75.

92

moravské kultury a zazněla i zdrcující kritika malosti kulturních poměrů v Brně. Na druhé straně redakce otiskla příspěvek, který mírnil fanatičnost moravských patriotů. Ostatně proč se v diskusi nad pojmenováním federalizovaného státu neobjevil požadavek na zohlednění Moravy v názvu? Z nadšení pro změnu postavení Moravy zůstalo jen konstatování, že krajské zřízení je nevyhovující, neboť nerespektuje historické hranice Moravy, a také humorné ironizování Jana Skácela. Po přečtení Prohlášení brněnských spisovatelů, které z velké části podepsaly osobnosti Hosta do domu, se však tyto závěry nejeví jako překvapivé. I v tomto dokumentu je požadavek

na zrovnoprávnění Moravy vysloven nejednoznačně, má k němu dojít

„pravděpodobně návratem k zemskému zřízení.“ Mají na mysli zřízení, v němž každý celek má vlastní zemskou vládu, anebo obnovení Moravskoslezské země pod správou pražských orgánů? Prohlášení je silné v jiném bodě, to když spisovatelé požadují znovuotevření Právnické fakulty nebo obnovení názvu Masarykova univerzita. Tedy když žádají nápravu skutečných a konkrétních křivd.

O smysl a budoucnost Pražského jara Diskuse vyprovokovaná článkem Milana Kundery Český úděl, jež se projevila na stránkách několika periodik, je již poměrně známá. Příspěvky do této diskuse otištěné v Hostu do domu, jsou sice tím nejzásadnějším, co časopis otiskl o v rámci našeho posledního tématického okruhu, nikoliv však tím jediným. Srpnová okupace a zvrat událostí, který přinesla, zřejmě nejen v Milanu Kunderovi vyvolala úvahy o dějinných možnostech malého národa. Velikost (respektive malost) národa se pak stala jakousi univerzální odpovědí na mnohé otázky. Nad tímto jevem se již v listopadu 1968, tedy ještě dříve než vyšel Kunderův Český úděl, zamýšlel v Hostu do domu Olaf. Na základě Heideggerova rozlišování bytí prostorového a bytí lidského se snažil vysvětlit, že malá velikost národa nutně nemusí ovlivňovat jeho charakter. „Mít šišatou hlavu neznamená ještě, že jsem majitelem našišatělých, připitomnělých myšlenek,“ píše Olaf. „Je-li malost národního těla takzvaně dána, pak je otázkou, co s ní její vlastníci udělají v »poměrech« malosti, zda ji mají podlehnout, nebo se vyrovnávat s tím, že ji nějakým způsobem překročí. Nejsme jen tím, čím jsme dáni (přírodou, horstvy, toky, nížinami, výskytem nerostů, hektary chmelnic, hranicemi, sousedy, špatnými silnicemi atd.), ale čím se z daného uděláme,“30 uzavírá Olaf svou úvahu.

30

OLAF. K teorii tzv. malého národa. Host do domu, 1968. roč. 15, č. 11, s. 70.

93

Možnostmi pookupačního vývoje se pak zabýval brněnský politik Jaroslav Šabata, jeden z účastníků Trialogu o politice, jenž Hostu do domu otiskl v dubnu 1969. „Není možné dělat politiku spočívající na polovičatém rozchodu se starým systémem, ani politiku, která přemění moskevský protokol v základ a východisko politiky fakticky negující cíle takzvané polednové politiky. Přesněji: je to možné jen za cenu prohlubování vleklé chronické krize,“ prognózoval Šabata. Dále také naznačil morální východisko z dané situace: „Poznali jsme mnohé zlo, které se tvářilo jako pokrok. Máme proto zkušenost – a dokonce originální ve srovnání se západoevropským socialistickým hnutím – kterou je možno zužitkovat coby »protijed« proti zlům, jež mají schopnost tvářit se jako dobro. A je věcí naší volby, zda se k politice obrátíme zády a budeme dělat, že nevidíme, co vidíme, nebo se k ní postavíme čelem.“31 Sám Šabata přitom po okupaci odstoupil ze všech významných politických funkcí, protože se, jak v trialogu vysvětloval, odmítl vzdát cílů Pražského jara, které se v novém politickém kurzu postupně rozplývaly. Svůj postup nicméně nepovažoval za ústupek nové politice, ba naopak - cítil se být součástí konstruktivní opozice, kterou podle něj tehdejší politika velmi potřebovala. Václav Havel: Český úděl? Na prosincový článek Milana Kundery Český úděl z Literárních listů reagoval Václav Havel článkem příznačně nazvaným Český úděl?, který původně otiskla Tvář. Prostor pro Kunderovu odpověď Havlovi poskytl Host do domu, pro lepší orientaci čtenářů však před ní přetiskl i Havlovu stať z Tváře. Redakce pak celou tuto část v březnovém čísle roku 1969 označila jako Český úděl podruhé a potřetí. Jen pro připomenutí: podle Kundery si Československo v roce 1968 vysloužilo pozornost celého světa, neboť prokazovalo, že i socialistické zřízení společnosti v sobě skrývá demokratický potenciál. V Pražském jaru a zvláště pak v srpnu pak český národ, jako již mnohokrát v dějinách v době nepřízně, odsvědčil svou rozumovou střízlivost a kriticismus, který je pro něj typický. Současně však Kundera definoval i „kriticismus slabých“, který se začal rozmáhat po okupaci a podle kterého nová politika, tak jak ji představilo Pražské jaro, skomírá. Kundera považoval tyto nálady za psychózu, která jen přitahuje porážku. Naopak podle něj nová politika zkoušku srpnové okupace přestála, na čas ustoupila do pozadí, ale nezhroutila se. Přiznal sice, že neexistují žádné záruky, že se vývoj znovu nezvrhne zpět, ale zároveň dodal, že všechny záruky a jistoty jsou jen iluze.32 31 32

Trialog o politice. Host do domu, 1969, roč. 16, č. 1, s. 23. KUNDERA, Milan. Český úděl. Listy, 1968, roč. 1, č. 7 – 8, s. 1, 5.

94

Havel pak šel ve své reakci přímo k jádru věci, kritizoval Kunderův výklad Pražského jara jako okamžik, kdy se národ vyšvihl k nejvyšším výkonům, na což by prý měl být po právu hrdý. „Opravdu: budeme-li si namlouvat, že země, která chtěla zavést svobodu slova – cosi co je ve většině civilizovaného světa samozřejmostí – a která chtěla zabránit zvůli tajné policie, stanula kvůli tomu ve středu světových dějin, nestaneme se vážně ničím jiným než samolibými šmoky, směšnými se svým provinciálním mesianismem,“33 argumentoval Havel. Toto vychvalování vlastní minulosti, poukazování na kulturnost a kritické schopnosti národa je jen pokračováním české tradice „sebeobdivných obrozenecko-vlasteneckých přeludů“, kterými se národ konejší v kritických chvílích namísto, aby se snažil soustředit na řešení současných palčivých problémů. Havel také zcela obrátil Kunderovo úvahu o tom, co je projevem kritického ducha a co slabosti - volání po zárukách politického vývoje považoval za výraz zdravého kriticismu i optimismu, protože to v sobě stále uchovávalo víru v nápravu poměrů. Návraty do minulosti naopak vnímal jako projev rezignace a pesimismu. Vyjádřil také pochybnosti nad tím, že by nová politika srpnovou zkoušku ustála bez úhony a podrobil kritice i koncept „českého údělu.“ Milan Kundera osudový vliv připisoval geografické poloze Československa a tím také vysvětlovat historii státu, kde se střídala krátká období suverenity s dlouhými etapami podmanění. Podle Havla se tím však zastírá naše konkrétní odpovědnost za konkrétní činy i skutečnost, že lidé jsou sami strůjci svého osudu. „Kdybychom vycházeli z představy, kterou nám nastínil Kundera, že totiž maličké, hloupě umístěné, hodné, inteligentní, trápené a k trápení odsouzené Československo se stalo vlastní pílí nejdůležitějším bodem světa, za což ho jeho zlí sousedé, které si samo vůbec nevybralo, krutě potrestali, takže jediné, co mu dnes zbývá, je jeho duševní (a zřejmě v soukromí pěstovaná) převaha nad nimi – kdybychom tedy vycházeli z této kýčovité představy o svém „údělu“, nejen, že bychom se na hony vzdálili všem tradicím kriticismu (nejen českého, ale jakéhokoliv), ale navíc bychom upadli do nacionálních sebeklamů, které by nás také mohli – jako národní komunitu – ochromit na celá desetiletí,“ uzavřel svou úvahu Václav Havel. Kundera proti Havlovi: Radikalismus a exhibicionismus Milan Kundera Havlovu reakci shrnul konstatováním, že se autor dopustil tří omylů a několika podvrhů. Prvním Havlovým omylem prý bylo popírání „českého údělu.“ Kundera zopakoval, že česká politika musí vycházet z možností, které v sobě tento úděl skrývá a mezi něž neodmyslitelně patří i fakt, že Čechy leží ve střední Evropě, tedy mezi dvěma mlýnskými 33

HAVEL, Václav. Český úděl? Host do domu, 1969, roč. 15, 15, s. 20 – 23.

95

kameny, východem a západem. Na podporu své teze a na důkaz, že platí i pro nejstarší české dějiny, sáhl i po článku Romana Jakobsona, který Host do domu otiskl v prosincovém čísle a který rozebíral diplomatickou činnost Cyrila a Metoděje.34 Jakobson si v něm všímal, jak si věrozvěsti ve snaze ochránit Velkou Moravu před nebezpečím z východofranské říše chytře vyjednávali podporu jak na východě u byzantského císaře, tak na západě v Římě. S ještě větším zápalem Kundera obhajoval svůj výklad Pražského jara. Havel se podle něj dopustil dalšího omylu, když tento výklad nazval obrozenecko-vlasteneckým přeludem a událostem roku 1968 připisoval pouze lokální význam. Pokus o demokratickou obrodu socialistického systému byl podle Kundery významný především proto, že se netýkal jen Československa. Ve všech státech se socialistickým zřízením, jež svou rozlohou pokrývaly polovinu planety, se v předcházejících padesáti letech objevily podobné deformace a Pražské jaro mohlo dokázat, že tyto praktiky nemají se socialismem nic společného, byť jsou s ním zaměňovány, tvrdil Kundera. V jeho podání však v Pražském jaru nešlo o pouhé odstranění chyb normálního socialismu - na to odpovídal otázkou: „Kde kolem nás existuje normální socialismus, kde kdy existoval socialismus demokratický a svobodný?“ - ani o nastolení praxe běžné v okolních demokratických státech, cíle obrody byly podle jeho mínění ještě vyšší: vytvořit „demokracii a svobodu, kterou svět neviděl“. Názorně to vysvětlil na příkladu svobody slova – „Havel si dělá iluze o »většině civilizovaného světa«… Můžeme se domluvit, že svoboda slova je normální, ale v oné většině civilizovaného světa to znamená něco dost nenormálního – vládu komerčních zájmů a komerčního vkusu. Svoboda tisku, jak jsme ji začali uskutečňovat vloni v létě v socialistické zemi, znamenala ve svém dosahu, obsahu, struktuře i funkci nový společenský jev. Nic se tu nedalo napodobovat, nebylo žádného normálna, k němuž by se dalo utéci, vše bylo nutno vytvářet samostatně a nově.“35 I v polemice, zda nová politika přestála srpnovou zkoušku, trval Kundera na svém. Zápas o demokratickou vládu, politickou pluralitu, ekonomickou přestavbu nebo suverénní zahraniční politiku byl podle něj otevřený a nejistý stejně tak před okupací jako po okupaci. „Srpnem se datuje pobyt ruských vojsk na našem území, srpnem se však nezastavilo, nýbrž někde ještě zesílilo spontánní očišťování mnoha struktur národního života (soudnictví, žurnalistiky, kultury, odborů, školství, mládežnických organizací) od toho, co bych nazval ruským znetvořením socialistického projektu. V říjnu byl zastaven Reportér; proti zákazu

34 35

JAKOBSON, Roman. Moudrost starých Čechů. Host do domu, 1968, roč. 15, č. 12, s. 1 – 9. KUNDERA, Milan. Radikalismus a exhibicionismus. Host do domu, 1969, roč. 15, č. 15, s. 24 – 29.

96

však vzniklo protestní hnutí, Reportér dnes vychází dál36 a veřejnost se naučila hlídat své svobody,“ vyvracel Kundera i poslední Havlův omyl. Tím ovšem pře neskončila, teprve teď přecházel Milan Kundera do útoku. Vytkl Havlovi, že věcný spor změnil v hádku o to, kdo je „radikálnější, smělejší, mravně spanilejší.“ Cítil se dotčen, že Havel jeho kritiku pesimistické psychózy („kriticismu slabých“) vyložil jako výzvu k nekritizování čehokoliv a k falešnému klidu. „Můj útok proti poraženectví označil s nádhernou samozřejmostí za útok proti odvaze,“ ohradil se Kundera. Přiznal sice, že Havel vždy odmítal a vždy stál mimo stávající systém, což mu umožňovalo lépe odhalovat jeho absurdity, jak to učinil například v Zahradní slavnosti, ale když se události v lednu 1968 daly do pohybu a systém se začal měnit, nemohl Havel dle Kundery přiznat tomuto dění větší význam, neboť by tak jeho postoj vnějšího posuzovatele ztratil oprávnění. „Havel musí vidět v úvahách o velmocích a malých národech jen rafinovaný způsob, jak zastřít »konkrétní historickou odpovědnost konkrétních historických osob«, protože je hypnotizován jen jediným: svým vlastním sporem s naším domácím světem, do něhož se zrodil, jejž odmítá a nad nímž chce mít potvrzen svůj mravní vrch.“ V Kunderově interpretaci Havel svou chválou odvahy a riskantních činů především manifestuje své postoje, předvádí je, aby si zachoval tvář. Nemusí se přitom bát neúspěchu, neboť případná porážka ještě více dá vyniknout jeho mravní síle. V tomto mravním exhibicionismu pak Havel nezůstává osamocen: „Předhánějí se tu vedle sebe v podivuhodném sousedství dlouholetí obžalovávatelé režimu, pohánění neukojitelnou žízní po mravním zadostiučinění, i bývalí modrokošilatí horlivci, pohánění pocitem špatného svědomí a touhou překřičet minulost. Vyhrává ten, kdo se prokáže radikálnějším činem,“ uzavírá Kundera. Střítecký proti všem: Úděl proměny a tvář sebeklamu Druhým Kunderovým příspěvkem se zdála diskuse uzavřena. Po dvou měsících se však redakce k tématu vrátila, když otiskla text Jaroslava Stříteckého Úděl proměny a tvář sebeklamu. V redakčním úvodu své rozhodnutí vysvětlovala tím, že Stříteckého názory jsou „velmi pozoruhodné, i když v mnohém sporné.“

36

Tady se Milan Kundera zjevně spletl, týdeník Svazu československých novinářů Reportér byl dočasně zastaven až 8. listopadu. Má však pravdu v tom, že toto opatření vyvolalo vlnu odporu - do redakcí docházely protesty občanů, Luděk Pachman (mistr světa v šachu) společně s Emilem a Danou Zátopkovými adresovali vládě, Národnímu shromáždění, ÚV KSČ „Prohlášení na obranu svobody tisku“, jež mělo podporu i od stávkujících studentů. Na obranu Reportéra vystoupil i Svaz čs. spisovatelů nebo Koordinační výbor tvůrčích svazů, jehož delegace projednávala problém přímo s představiteli vlády. Obdobná jednání vedlo s vládou i vedení novinářského svazu, které se v této věci také obrátilo na soud. Vláda nakonec ustoupila a 27. listopadu vydala Úřadu pro tisk a informace pokyn, aby obnovil vydávání zmiňovaného časopisu.

97

Střítecký se rozhodl ve svém textu rozebrat postoj Milana Kundery, ne však proto, že by se chtěl bezvýhradně postavit na stranu Václava Havla, ale protože v Kunderových názorech nacházel některé charakteristické iluze jeho generace. Soustředil se zejména na nacionální povahu těchto iluzí; podle něj se k národní myšlence Kunderova generace, kterou také jinak nazývá „mládí komunismu“, uchyluje, neboť jim nahrazuje původní utopii socialismu a napomáhá zakrýt pravý stav věcí a jeho příčiny. Hned na počátku se Střítecký také pokusil vylíčit zásadní rozdíl mezi postoji Václava Havla a Milana Kundery, který způsobil, že při posuzování stejných skutečností, tedy Pražského jara i následného podzimu, došly oba k diametrálně odlišnému výkladu. Narozdíl od Havla, který se cítil jako objekt dějin a který měl při psaní své statě na mysli reálný stav společnosti, se prý Kundera a příslušníci jeho generace povýšili do rolí hybatelů dějin, hybatelů socialismu, a protože se v minulosti namnoze účastnili jeho budování, nešlo jim nyní tolik o stav společnosti, jako spíše o osud ideje jako takové. „Ta politika, pro niž v mládí horovali, překonala své chyby, své zmrzačení – a oni, její mládí, jí k tomu pomohli. Oni rozhýbali dějiny, a nakonec, když už nejlepší z nich málem pozbyli naděje – ukázalo se, že přece jen dobře. Našli »původní smysl«, našli »lidskou tvář« toho, čeho byli účastni před dvacíti lety. Našli omluvu,37“ soudil Jaroslav Střítecký. Stejnou generaci je pak třeba hledat za šířením nové „národní ideologie“, jež byla vybudována jako „restaurativní ideologie konstruktivního zapomenutí“. Střítecký připomněl, že do roku 1967 se v rétorice liberální opozice uvnitř komunistické strany slovo „národ“ téměř nevyskytovalo. Ideovou náplní této opozice se stal XX. sjezd a představa zápasu pravého a nepravého socialismu. Obroda systému v jejím podání nicméně neznamenala nic jiného než proměnu nefungujících institucí socialismu ve funkceschopné. Liberální publicistika, představovaná zejména Literárními novinami, pak rozpracovala tuto proměnu do tří bodů – výměnu neschopných kádrů za kvalifikované v byrokratickém aparátu, zavedení tržních elementů do všech sfér a nahrazení ideologie třídního boje jakousi ideologií smíření, v rámci níž bylo rehabilitováno mnohé, co revoluce předtím zavrhla, od konkrétních uměleckých děl až po všeobecné ideje. Podle Stříteckého se tak vize „pravého socialismu“ začala čím dál tím víc podobat konzumní společnosti. „Pragmatický motiv generační nabyl pravé síly teprve v souvislosti s absencí promyšlené sociální politiky – a jen tak mohl vyústit v programatickou přeměnu revoluční utopie »veřejného blaha« na porevoluční vizi »zajištěného konzumu«. Tato transformace pomohla stárnoucímu »mládí komunismu« přejít

37

STŘÍTECKÝ, Jaroslav. Úděl proměny a tvář sebeklamu. Host do domu, 1969, roč. 16, č. 5, s. 16 – 22.

98

do úlohy neuspokojených živitelů rodin, do úlohy spoluobčanů postižených veřejnými nepořádky právě tak jako všichni ostatní »normální občané«“, píše Střítecký. Tak se naplnil první předpoklad pro šíření národní myšlenky - publicisté, spisovatelé se za spontánního souhlasu ostatních stali hlavními žalobci nepravostí, mluvčími všech, mluvčími národa. Dalším impulsem byl rozpad režimu Antonína Novotného, pro nějž Střítecký navrhuje výstižnější označení „papírový komunismus“, s postupnou relativizací systému se do krize dostávala i jeho vnitřní opozice, aby přežila, vytvořila si slogan o národní obrodě, o národní zodpovědnosti, který mimo jiné zazněl i z tribuny spisovatelského sjezdu v roce 1967. „Ideologie národní nezůstává bohužel pouze osobním vyrovnáním: snaží se nám namluvit, že jsme všichni na jedné lodi, a důsledně přehlíží, že na ní sedíme každý jinak. Ideou o jedné lodi zachraňují se obvykle námořní důstojníci před vzpourou mužstva, anebo jí kryjí svůj puč proti špatnému kapitánovi. Není to idea, je to špatná báchorka, která má zastřít rozdíly. A je snad určitý rozdíl mezi situací těch, kteří byli na loď pouze uvrženi, a těch, kteří se nechali naverbovat a pomáhali větru foukat do plachet,“ vysvětloval Střítecký příčiny náhlého rozmachu národní myšlenky. Lpění na této myšlence mnohým umožňovalo vidět se stále ještě na špici, v pozici „profesionální avantgardy“, a to ačkoliv již přicházela nová generace, dle Stříteckého generace Havlova, kterou nemuselo znepokojovat, co se udělalo špatně, neboť na tom neměla svůj podíl, která se zajímala jen o současný stav věcí a jejíž otázky a pátrání po příčinách muselo příslušníky předchozí generace zneklidňovat, ne-li přímo odsunovat na „druhý břeh.“ Když takto Střítecký rozebral pohnutky Kunderovy generace, mohl pak lépe vysvětlit, proč tato generace chápala Pražské jaro jako něco světodějného. Podle něj patří vyzdvihování světového významu „českého zápasu“ nebo české kultury mezi české tradice, jejíž kořeny sahají až do národního obrození. „Je jen projevem snahy udělat z vlastní malosti velikost, princip…O národ tu jde ze všeho nejméně. Tento pojem pouze vytváří horizont náhradní reality pro náhradní činnost, rámec obrazu, v němž všechno bytí a nebytí závisí na obětavosti českých intelektuálů beroucích na sebe hříchy světa!“ uvádí Střítecký. Srpnovou okupací se především zbortil svět postavený na iluzích, na povrch vystoupila pravá podstata věcí i podstata toho, čím vlastně byla Kunderova generace. Té nezbylo než hledat nový způsob, jak konstruktivně zapomenout, a proto kromě toho, že stále krmí iluzi o velikosti českého postoje, uchyluje se nyní pod ochranu „českého údělu.“ „Nehledě k míře věcné nesprávnosti funguje teze o světodějnosti »nové politiky« jako prubířský kámen. Podle dalšího rozvíjení této teze začínají se naši liberálové rozdělovat na ty, kdo přejdou, a na ty, kdo zatrpknou,“ dovolil si Střítecký na závěr malou prognózu. 99

Shrnutí Ukázky z Hosta do domu dokazují, že téma významu Pražského jara38 bylo po srpnové okupaci velmi živé. Nejen Milan Kundera přitom skončil u úvah o údělu malého národa ve střední Evropě, jak dokazuje Olafův příspěvek, v němž odmítá přiznat jakýkoliv vliv velikosti národa na jeho charakter, a nejen Václav Havel varoval před směřování posrpnové politiky (viz Šabata v Trialogu o politice), přesto vzešly nejzajímavější myšlenky právě z duelu Havel – Kundera. Článek Jaroslava Stříteckého pak i ve srovnání s tímto názorovým střetem působí jako zjevení, jakoby jej snad ani nepsal v roce 1969, pouhých pár měsíců po vpádu vojsk států varšavské smlouvy. Na mnoho otázek z těchto diskusí dnes již známe odpovědi; už víme, kdo „přešel“ a kdo „zatrpkl“. I bez těchto znalostí bychom však mohli konstatovat, že Havlovo i Stříteckého uvažování je střízlivější. Kunderův pohled se zdá být až příliš idylický, v pasáži, kde hovoří o budování nové svobody a demokracie, takové, kterou ještě svět neviděl, dokonce až utopický. Na některé Havlovy otázky či námitky navíc nijak nereagoval a v závěru dokonce celý spor obrátil v osobní útok. O to víc pak musíme ocenit příspěvek Jaroslava Stříteckého, který kromě toho, že nabídl zcela jiný pohled a Pražské jaro nám předložil jen jako důsledek mnohem hlubších a starších procesů, tento Kunderův postoj do poslední tečky vysvětlil. Lze podotknout, že Stříteckého závěry jsou někdy až příliš zobecňující nebo příliš teoretické, ale na Kunderův článek Radikalismus a exhibicionismus pasují až dokonale. Naprosto demaskoval motivy jedné generace a demytizoval podíl inteligence, zejména té spisovatelské, na celospolečenském pohybu. Jestliže Kundera nevědomky ve svém článku narazil na limity socialistického uspořádání společnosti, to když se ptal, ve kterém státě existuje normální socialismus (Nebylo by jednodušší konstatovat, že socialismus bez deformací je neuskutečnitelný?), pak Střítecký z těchto omezení již vycházel.

38

Tento termín se v původních textech nikde neobjevuje, zřejmě toto označení vzniklo mnohem později. V práci jej však používám, protože se jedná o dnes již zažité pojmenování.

100

INDEX Zrod a zánik časopisu Index je ze všech tří časopisů ten nejméně prozkoumaný, literatury o něm je velmi málo a kvůli svému specifickému zaměření nebyl zařazen ani do Slovníku českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů. O jeho zrodu tudíž mnoho nevíme, jen tolik, že první číslo bylo připravováno již od podzimu 1967 a že se na něm podílela redakce ve složení šéfredaktor Oldřich Bárta, jenž také vytvořil neotřelou grafickou podobu časopisu, a redaktor Miroslav Plešák. V redakční radě pak zasedali další důležití přispěvatelé jako například Bohumil Marčák, Ivo Možný a Jaroslav Šabata, předsedou se stal Josef Solař. Vydavatelem bylo Krajské kulturní středisko v Brně. Program časopisu vycházel z toho, že v Brně již existoval Host do domu, který dokonale pokrýval oblast literatury, Index se proto soustředil na další uměleckou tvorbu, na výtvarné umění, film, divadlo i architekturu. Nezůstal však pouze u toho, v zorném poli měl sociální a ekonomická témata, životní prostředí, sport, životní styl, zdraví i vědu; přispívali do něj sociologové, filozofové, psychologové i přírodovědci. Při naplňování programu přitom časopis využíval širokou autorskou základnu, již poskytovala Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, především filozofická fakulta, a později také Univerzita Palackého v Olomouci. „Zaměříme se v novém Indexu především na problémy nové sociální a kulturní situace. Cítíme nutnost všímat si současných otázek a nikoli přežvykovat ty problémy, jež naplňovaly mysl našich předků,“ píše se v redakčním úvodníku prvního čísla.1 Na stejném místě se redakce přihlásila také k odkazu prvorepublikového Indexu. První číslo také přineslo úvahu Jaroslava Šabaty nad antiliberalismem a antidogmatismem, což mimo jiné naznačovalo, že také politika bude mít v časopise své místo. Tak se také stalo, každé číslo otevírala politická úvaha nad aktuálními událostmi, dále pokračovalo sérií článku na výše vyjmenovaná témata, následovala recenzní část, v níž se kromě odborných knih hodnotily divadelní představení, filmy ale také výstavy, a celé číslo končilo rubrikou Panorama, která přinášela různorodý mix článků ze zahraničních časopisů všeho druhu. Od počátku v Indexu převažovaly regionální témata, také proto redakce velmi usilovala o to mít v každém významném městě Moravy svého externího spolupracovníka, což se povedlo v případě Opavy, Ostravy, Zlína a Olomouce. Kromě toho, že redakce o regionálních tématech psala, pokoušela se sama přispět k jejich řešení, což dokazuje množství 1

Tradice a pokrok. Index, 1968, roč. 1, č. 1, s. 1.

101

výzev a otevřených dopisů otištěných v Indexu. Páté číslo tak například přineslo Prohlášení shromáždění členů tvůrčích svazů Jihomoravského kraje, v němž dotyční požadovali založení brněnského celostátního deníku i kulturně-politického týdeníku.2 Pouze o stránku dál pak čtenář našel otevřený dopis vědeckých pracovníků adresovaný několika ministrům a předsedovi Národního shromáždění, který upozorňoval na palčivé problémy životního prostředí, např. na kácení ovocných stromů, škodlivé meliorace, rozorávání luk. Vědci v něm také protestovali proti vybudování Novomlýnské nádrže.3 Ostatně velkou angažovanost Index projevil i v otázce trojdílného státoprávního uspořádání (viz kapitola Nové státoprávní uspořádání). S blížícím se srpnem v časopise sílily pokusy o zavedení rubriky s aktuálním komentářem. Jeden takový se podařilo zrealizovat v čísle před okupací, pak na delší dobu komentáře psané většinou pod pseudonymem Politicus z časopisu zmizely a objevily se až v průběhu druhého ročníku, za to však odvážnější a otevřenější. Tehdy ovšem se již politika z obsahu postupně vytrácela, namísto politických úvah, které číslo otevíraly, se nyní začaly objevovat příspěvky opěvující krajinu a přírodu. Příkladem nechť je série místopisných fejetonů s velkoformátovými fotografiemi, v nichž významní literáti vzpomínali na svůj rodný kraj. Také Index se postupně uchyloval pouze ke kultuře. „Kultura je nedocenitelný statek našeho národa – a jedna ze záruk jeho existence… je schopna zvítězit nad hrubými silami a tlaky nelítostného světa. Takový je náš názor, který nevyvrátí ani tanky, i když by jej dokázaly na čas umlčet,“4 napsal Oldřich Bárta na vysvětlenou, proč Index ještě vychází. V pátém čísle druhé ročníku pak v dopise jednoho ze čtenářů najdeme zmínku o tom, že byly zastaveny Listy, které zvolily stejnou strategii. Index vydal ještě šesté číslo a připravil sedmé, to už však vyjít nemohlo.5

2

Prohlášení shromáždění členů tvůrčích svazů Jihomoravského kraje. Index, 1968, roč. 1, č. 5, s. 48, 49. Otevřený dopis… Index, 1968, roč. 1, č. 5, s. 49 4 BÁRTA, Oldřich. Čas kultury. Index, 1969, roč. 2, č. 1, s. 16. 5 GABRIELOVÁ, Bronislava – MARČÁK, Bohumil. Index z osmašedesátého. In Kapitoly z dějin brněnských časopisů I. Ed. Bronislava Gabrielová, Bohumil Marčák. Brno: Georgetown, FSS MU, 1999, s. 123. 3

102

Index – politický Ohlasy nedávné minulosti Pokud bychom chtěli stejně jako v případě Hosta do domu začít nejprve tím, čím se Index zabýval nejméně ze zvolených kritérií, měli bychom zahájit naše pojednání kapitolou o reflexi minulosti. Ve všech čtrnácti zkoumaných číslech Indexu se tématu věnuje jen jediný článek, totiž úvaha Jana Uhdeho Politika, morálka, demokracie. Uhde v něm varoval před politiky, kteří nesou vinu na procesech padesátých let. „Tady záleží jen na dobré a špatné paměti lidí a jejich ochotě považovat za své představitele ideologické popravce stalinské éry, převlečené za liberální demokraty anno domini 1968,“ 1 píše Uhde. Volal také po tom, aby minulé události – neměl přitom na mysli jen léta padesátá, ale celé období mezi lety 1948 a 1968 – byly řádně prošetřeny, ne proto, aby se postižení mohli pomstít, nýbrž aby byli označeni a následně z veřejného života vyřazeni ti, kteří v minulosti beztrestně překračovali zákony. Konkrétně pak jmenoval soudce a advokáty zapojené do zločinných procesů, ale i tehdejší mučitele a falešné svědky. Přitom zdůrazňoval, že vše musí probíhat zákonnou cestou a dle platných zákonů musí být také viníci souzeni. „Požadujeme-li odsouzení těch, kteří se dopustili zločinů za druhé světové války nebo ve Vietnamu, nesmíme dělat výjimky s poukazem na to, že ti druzí bojovali za jiné cíle,“ vysvětloval Jan Uhde. Uhdeho článek je také zajímavým příspěvkem do diskuze o kolektivní vině a morální odpovědnosti každého jednotlivce. Podle něj totiž s mocí v menší či větší míře kolaboroval každý, ať už přímo svým jednáním nebo naopak svým mlčením. Uznával ovšem, že míra provinění není u všech stejná a zároveň tvrdil, že ji lze měřit. „Charakter jednotlivce i celé epochy je určován právě drobnými, opakovanými rozhodnutími všedního dne, kterými není ohrožena ani existence ani živobytí člověka. Porušování mravních zásad zde vyplývá zejména z neochoty omezit své pohodlí, z touhy po okamžitém blahobytu nebo i z nevědomosti. Neexistuje proto výmluva, alespoň v devětadevadesáti případech ze sta, že se amorálnímu rozhodnutí nebylo možno vyhnout,“ uváděl Jan Uhde, který na závěr ještě vyslovil požadavek, aby byly vybudovány právní záruky tak, aby se deformace z let minulých nemohly již opakovat. Za záruku přitom považoval i existenci demokratické opozice. Téma nedávné minulosti, chyb, které se v ní udělali a které je třeba napravit, rezonovalo silně i v souvislosti s požadavkem na obnovení zemského zřízení a obnovení země Moravskoslezské. Když už se v Indexu psalo o rehabilitaci, tak jako o rehabilitaci Moravy. 1

UHDE, Jan. Politika, morálka, demokracie. Index, 1968, roč. 1, č. 5, s. 1 – 5.

103

(O tom však až v kapitole Nové státoprávní uspořádání.) Jinak se ovšem Index do minulosti příliš neobracel. Jan Uhde ve svém jediném příspěvku k tomuto tématu však shrnul to podstatné – nalezneme tu apel na prošetření všech minulých chyb a odsouzení viníků, přičemž varuje před mstou a naopak nabádá k zákonnému postupu. Nelze si ovšem nevšimnout, že článek zasahuje i do tématu demokratizace, pokud to rovnou nebylo jeho prvotním cílem. Uhde zde jasně formuloval požadavek, aby ti, u nichž se prokáže vina, byli odstraněni ze svých funkcí, nehledě na to, jaká je to funkce, a aby byly stanoveny pro budoucí vývoj záruky, které zabrání opakování takové situace. Bez rozpaků pak píše o tom, že takovou zárukou by byla i politická opozice, čímž se jednoznačně vysloví pro zrušení vedoucí úlohy komunistické strany ve společnosti, pro něco, co i v době Pražského jara zůstávalo zejména pro politiky (i ty progresivní) tabu.

Svoboda slova Za práva kulturních časopisů a inteligence I na stránkách Indexu, a to hned v jeho prvním čísle, najdeme zmínku o Literárních novinách a IV. sjezdu svazu spisovatelů. Jaroslav Šabata se ve svém příspěvku Vědomí kontinuity2 pozastavuje nad článkem Kulturní tvorby, kterým časopis vyhlásil boj za nápravu zmatků v hlavách lidí, zejména mladé inteligence, jež byly způsobeny činností kulturních časopisů, zvláště Literárních novin, a spisovatelským sjezdem. (V poznámce Šabata také připomněl článek F. J. Kolára ze stejného časopisu, kde se Literárním novinám přisuzoval vliv i na studenty během strahovských událostí.) Výpady Kulturní tvorby Šabata považoval za projevy nastupujícího antiliberalismu, který střídá antidogmatismus, představovaný mimo jiné právě Literárními novinami. Byť se Šabata Literárních novin přímo nezastal, z výše uvedeného konstatování lze přesto odtušit, na čí straně byly jeho sympatie.3 Na článek zabavených Literárních novin, v němž Jaroslav Kučera tvrdil, že spisovateli přísluší vyjadřovat se jen k problémům umění, protože to je založeno na emocích, nikoliv však k politice, neboť ta vyžaduje určitou erudici, reagoval Pavel Hungr. Upozornil, že k věcem veřejným se může vyjadřovat každý člověk, přesto nebo snad právě proto, že je 2

ŠABATA, Jaroslav. Vědomí kontinuity. Index, 1968, roč. 1, č. 1, s. 17 – 24. Hlavní téma článku bylo však poněkud jiné, postup Kulturní tvorby a její hanobení Literárních novin a IV. sjezdu Šabatu inspiroval k rozsáhlejší úvaze o antiliberalismu a antidogmatismu. Na jednu stranu dokázal, že snaha antiliberalismu obnovit ideovou kázeň vychází z kompromisu s dogmatismem, na druhou stranu ovšem uznal, že i antidogmatismus se někdy dopouštěl přílišných zjednodušení, nevyváženého a jednostranného pohledu. Poučen z těchto svých slabostí pak hledal nějakou integrující myšlenku a podle Šabaty ji nalezl v ideji národa. (Srov. STŘÍTECKÝ, Jaroslav. Úděl proměny a tvář sebeklamu. Host do domu, 1969, roč. 16, č. 5, s. 16 – 22.) Nakonec ovšem došel Šabata k závěru, že obě tendence jsou jen projevem zápasu dvou strategií uvnitř komunistického hnutí, strategie doktrinářské a tvořivé. 3

104

vnímá subjektivně. Odvolával se přitom na 28. článek ústavy, jež zaručoval svobodu projevu všem občanům: „Přirozená nerovnost sama vylučuje zavedení faktické rovnosti ještě za socialismu a připouští pouze skutečnou rovnost občanů před zákonem v podobě stejných práv, povinností a stejných možností je využít a plnit.“4 Na druhou stranu ovšem připomněl, že i ústava umožňuje využívání svobody slova, pouze pokud je to v souladu se zájmy pracujícího lidu, což svádí k jejímu různému výkladu ze strany občanů a kompetentních orgánů. Z některých textů v časopise je poznat, že i Index se musel bránit námitkám, že kulturní časopis by neměl zasahovat do politických záležitostí. Hned v druhém čísle se tak objevuje redakční a neotitulkovaná poznámka v pravém sloupci reagující na otázku, zda politika patří do rozprav o soudobé kultuře a životním slohu, což byl podtitul Indexu. Odpověď byla jasná: „progresivní vývoj naší společnosti je totožný s vývojem kultury v nejširším slova smyslu a vývoj kultury je spjat s kulturou řízení společnosti, především s kulturou politiky.“5 V třetím čísle pak redakce věnovala reakcím čtenářů větší prostor, mezi chválou na neotřelé grafické ztvárnění časopisu i na snahu věnovat se tématům jinde opomíjeným otiskla však i negativní reakce. „Vydáváte se za Rozpravy o soudobé kultuře a životním slohu, ale ve skutečnosti podporujete politický rozvrat a malou hrstku těch, kterým se líbí buržoazní přežitky,“6 stěžoval si jeden čtenář. Index byl podle něj nemarxistický, pozastavoval se nad tím, jak mohl dát prostor Vladimíru Blažkovi, v minulosti již několikrát právem odsouzenému, nebo sociologii, pavědě sloužící imperialismu. Tento čtenář tak ve svém dopise mimoděk odhalil příčiny, z nichž mohlo pramenit rozčarování nad tím, že Index zabrousil i do politiky. Primárně tedy nešlo o to, že se věnoval politickým tématům, ale o to, jaké postoje v nich jeho přispěvatelé zaujímali. O kvalitě žurnalistiky Index reflektoval i existenci cenzury a tíživé tiskové poměry, ačkoliv tak mnohdy činil neúmyslně. V druhém čísle v části věnované tomu, co zajímavého se píše v zahraničních periodicích, autor pod zkratkou –im– cituje rozsáhlé pasáže z amerického týdeníku US news&world report předpovídající nepokoje mezi vysokoškolskými studenty. Nesouhlasí sice s obsahem amerického článku, to mu ovšem nebrání obdivovat styl, jakým je napsán. „Líbí se mi, jak se vyjadřují lapidárně, ty jednoduché a krátké věty, vědomí hodnoty slova, řídká a přesná adjektiva. Pozoruji s úctou, že tu mezi skutečnost a čtenáře není vypuštěn oblak 4

HUNGR, Pavel. Rovnost nebo nerovnost. Index, 1968, roč. 1, č. 1, s. 65. Viz. Index, 1968, roč. 1, č. 2, s. 1. 6 Viz. Index, 1968, roč. 1, č. 3, s. 59. 5

105

žvanění, že věci pojmenovávají bez okolků. Zachovali si prastarou ctnost prostoty a říkají černé černá, nikoliv třeba »o něco tmavší než šedivá«. I pokud lžou, jsou alespoň struční,“7 píše se v doprovodném slově. Autor sice kritizuje domácí novináře, zapomíná ovšem na to, že jejich práce je ovlivněna dlouholetým působením cenzury (respektive autocenzury), nezbytnou jednotnou ideologickou linií a koneckonců i politikou, která se utápěla ve frázích. (Reálná je i možnost, že na tento vliv nezapomněl, sám však podlehl autocenzuře a nechal na čtenáři, ať si zbytek domyslí. Tomu by nasvědčovala zejména poslední citovaná věta.) Podobným způsobem se cenzura dostala na stránky Indexu i po srpnové okupaci. Ivo Savara glosoval úvahy o založení druhého televizního programu ironickou poznámkou, že na jižní Moravě už druhý program existuje, protože je zde možné naladit Vídeň a jen odtud se mohou lidé dovědět, co se vlastně v Československu děje. Recenzent nově vydávaného RT Moravského večerníku (zkratka –pf–) sice uznal, že Rovnost se rozhodla vydávat večerník ještě před srpnem 1968 a že od té doby se poměry dost změnily, přesto však podobu nového večerníku velmi zkritizoval. „Při hodnocení večerníku je pak nutné připsat velkou část jeho pasív vnějším okolnostem. Ale nikde nebylo psáno, že noviny rostly a porostou ve skleníku. Proto již ze zápasu s cenzurou lze usuzovat na schopnosti a vitalitu redakce,“8 napsal autor článku. Přiznává tedy existenci cenzury, s otevřeností, která je nezvyklá, i tak však hodnotí večerník jako velmi špatný. O tiskových poměrech u nás i v Sovětském svazu výmluvně pojednával článek o tzv. bílé knize (v originále K sobytijam v Čechoslovakii). Jeho pisatel pouze shrnul základní fakta: knihu zpracovala skupina sovětských žurnalistů, která v ní vyložila Pražské jaro jako kontrarevoluci a srpnovou okupaci jako nutnou internacionální pomoc; přestože se publikace obšírně zabývá srpnovými událostmi, byla vytištěna již v září, a v Československu byla rozdávána zdarma. Potud úvod. Pak již následovala rozsáhlá série citací přímo z knihy, které autor nepovažoval za důležité nějak komentovat, z nesmyslnosti se usvědčovaly samy.9 Shrnutí Index znovu potvrzuje, že problém zabavení Literárních novin byl velmi živý, a to nejen mezi spisovateli. Pro Šabatu byla celá kauza sice jen impulzem k hlubšímu zamyšlení nad situací v komunistické straně, jako příklad antiliberalismu (alias skrytého dogmatismu) mu však posloužily články Kulturní tvorby, jež přímo útočily na Literární noviny a na jejichž obsah se snažily upozornit, ne-li přímo odpovědět, i ostatní liberálnější tituly. I v případech, kdy se 7

Aspoň dohnat. Index, 1968, roč. 1, č. 2, s. 56 – 57. (-im-). RT Moravský večerník. Index, 1969, roč. 2, č. 1, s. 5 – 6. (-pf-). 9 Zvěstování v bílém. Index, 1969, roč. 2, č. 1, s. 1. (-mich-). 8

106

časopisy bránily vůči tendencím vymezovat jejich pole působnosti, potažmo tedy pole působnosti inteligence, a Index v tomto směru nebyl výjimkou, šlo přitom o jediné – uhájit své právo vyjadřovat se svobodně k politice, tedy vlastně právo na svobodu slova. Pavel Hungr pak toto právo obhajoval nejen pro spisovatele a inteligenci, ale pro všechny občany. Index nepsal přímo o potřebě změnit tiskový zákon a téměř se nezmiňoval ani o cenzuře. Její projevy se však na stránky časopisu přece jen dostaly, i když zprostředkovaně v podobě kritiky tehdejší žurnalistiky, lhostejno, zda si pisatelé těchto kritik vliv cenzury na kvalitu novinářské práce uvědomovali či ne. Těžko bychom zde však hledali nějaký zásadnější projev proti cenzurním praktikám.

Nové státoprávní uspořádání Anketa o zemi Moravskoslezské Index téma postavení Moravy nepojednal žádnou samostatnou statí, ale rozsáhlou anketou Jak s Moravou (se zemí Moravskoslezskou)? Touto otázkou obeslala redakce podle jejích vlastních slov stovky osobností a na stránkách časopisu ve třech číslech za sebou pak zveřejnila odpovědi několika desítek z nich. Jednalo se většinou o osobnosti narozené nebo působící na Moravě, z velké části přímo v Brně. Až na pár výjimek se všichni dotazovaní shodli v kritice dosavadního krajského uspořádání a pražského centralismu. Podle Miroslava Skály, redaktora Československého rozhlasu, skutečnost, že Morava a povědomí o moravanství existenci krajského zřízení přečkalo, dokazovala, že je Morava svébytnou a specifickou oblastí (Pozn. autorky: Když přežila dosud, proč by tedy nemohla beze změny přežít dále?). Hynek Bulín, který v Hostu do domu v Trialogu o zemi Moravské a o Brně zpochybnil prospěšnost trialistického modelu uspořádání, v Indexu hovořil pouze o nevýhodách krajů. „Rozdělení na kraje ruší přirozené souvislosti zemědělských oblastí a znemožňuje jednotné řízení příbuzných průmyslových oblastí,“ napsal. Jednotně volali účastníci ankety po nápravě současného stavu, rozcházeli se však tom, jak by budoucí státoprávní uspořádání mělo vypadat. Jen několik dotazovaných přitom svou představu konkretizovalo natolik, že je možné určit, zda byli pro trojfederaci nebo jen pro obnovení zemského zřízení v rámci dvojfederace. Divadelní vědec Artur Závodský se vyslovil pro druhou možnost, měl však za to, že bude-li československá (federální) vláda sídlit v Praze, pak by Česká národní rada (český parlament) měla zasedat v Brně. Jeho kolega z katedry českého jazyka Arnošt Lamprecht pro změnu podpořil trialistický model, v němž by

107

Morava měla vlastní zemský sněm a zemskou vládu sídlící v Ostravě, některé resorty by pak řídili ministři společní pro Moravu i Čechy. Velmi často dotazovaní objasňovali, že požadavky na moravskou samosprávu nijak nebrání nápravě česko-slovenských vztahů (př. Jan Machoň, redaktor Svobodného slova, nebo Viktor Knapp, ředitel Ústavu státu a práva ČSAV v Praze). Spisovatel Jaromír Tomeček dokonce považoval za důležité vysvětlit, že Morava netouží po úplném osamostatnění: „My Moravané jsme křižovatkou Evropy a je jí i Československo. A jako Slovák, přestože má svoji zemi Slovenskou, může být dobrým Čechoslovákem nebo právě proto jím je, tak i Moravan a Slezan bude vždy dobrým Čechem, ne-li lepším.“ František Čáda, profesor Právnické fakulty, společně s Jindřichem Šebánkem, vedoucím katedry archivnictví FF, naopak zdůrazňovali, že Morava může hrát významnou úlohu jakéhosi vyrovnávacího článku mezi Čechy a Slováky. Pro zrovnoprávnění Moravy s Čechami v anketě padly nejrůznější argumenty. Filozof Lubomír Nový si od znovuobnovení země Moravskoslezské sliboval posílení vědeckého a kulturního polycentrismu, spisovatel Ludvík Kundera argumentoval mentální a kulturní odlišností Moravy. Na kulturní svébytnost přitom odkazovali účastníci ankety nejednou. Dramatik a překladatel Václav Renč doslova napsal: „Mám silný dojem, že právě Morava jako celek mluví zřetelnějším a sytějším hlasem do orchestru národní kultury než všechny české kraje dohromady, mimo Prahu ovšem.“ Zároveň ovšem nechtěl, aby si Brno hrálo na kulturní centrum Moravy, na „moravskou Prahu“. „Morava a Slezsko byly a ještě dnes částečně jsou osobitými celky s výraznými rysy v jazyce, kultuře a životě lidu, které nedokázala likvidovat ani chronická kulturní nivelizace,“ uvedl ve své anketní odpovědi také etnograf Richard Jeřábek. Velmi silně zazníval i argument historický. Jako první jej v anketě předložil věhlasný historik Josef Macůrek. Připomněl, že s menšími nepodstatnými výjimkami měla Morava vždy svou samosprávu. K jejímu narušení došlo až v roce 1949.10 Archeolog Josef Poulík neváhal v této souvislosti dokonce poznamenat, že státotvorný proces probíhal na Moravě dříve než v Čechách. Určitým extrémem, na nějž již reagovaly i články v Hostu do domu, bylo předhazování vyššího počtu padlých Moravanů v různých bojích za Československo. V Indexu se tohoto projevu dopustil Jaromír Korčák, předseda Československé společnosti zeměpisné. Odlišně se respondenti vyrovnávali také s postavením Slezska. Většina se o něm vůbec nezmiňovala, nemnoho z nich jako například profesor Čáda hovořilo o nutnosti jednoty

10

Viz kapitola Nové státoprávní uspořádání v části Host do domu.

108

Moravy a Slezska, Václav Renč pak soudil, že Slezsko lépe uplatní svá specifika v Moravskoslezské zemi. Pouze jeden hlas zazněl ve prospěch samosprávy Slezska, podle Františka Holešovského z Pedagogické fakulty si ji Slezsko s Ostravou zaslouží stejně jako Morava s Brnem. Hlasy proti Jediným dotazovaným, který přiznal určité výhody krajského zřízení, byl divadelní vědec Ivo Osolsobě. „Zda obnovit zemi moravskoslezskou bychom se měli ptát v Olomouci, Gottwaldově, Ostravě, Jihlavě. Krajské zřízení bylo pozitivní v tom, že na úroveň Brna povýšilo tucet dalších měst,“ napsal. Na neshody mezi moravskými městy odkazoval i ekonom Vlastimil Halaxa. Podle něj musí být Morava jednotná, než se bude rozhodovat o její budoucnosti, a protože to může trvat dlouho, je třeba se nyní soustředit na kroky, které lze učinit hned. Navrhoval, že by se takto daly upravit nesmyslně vytyčené hranice okresů a krajů, což doložil příkladem Moravské Třebové, která byla součástí východních Čech. Psychiatr Michal Bouchal si pro změnu stěžoval, že si mnozí pletou Moravskoslezskou zemi a Brno. K trojfederaci je podle něj třeba souhlasu celé Moravy i celého Slezska. „Nebylo by nadějnější za mocné statutární město Brno krev cediti, než ji za ztracenou velkou Zemi marně prolévati?“ ptal se na závěr své odpovědi. Zásadní odpověď redakci zaslal historik Josef Válka. Ačkoliv uznal, že zrušení moravské samosprávy v roce 1949 nebyl citlivý krok vycházející z fundované analýzy, odmítl historické a sentimentální důvody, jimiž se nyní argumentovalo pro její obnovení. Popřel existenci svébytné moravské národnosti i moravské kultury a zároveň také přiznal určité klady pražského kulturního centralismu - „O to více je každý Moravan hnán touhou, aby se jeho dílo prosadilo v Praze. A kvalitní dílo se tam prosadí.“ Dále přednesl obavy, jestli moravanství není jen záležitostí Brna, Olomouce a jejich blízkého okolí, přičemž se domníval, že „vlastenecký moravský cit v okolí každého z těchto měst by povážlivě poklesl, kdyby to druhé bylo prohlášeno za moravskou metropoli.“ Jako jediný se naprosto otevřeně vyjádřil pro jednotnou správu Čech a Moravy s tím, že by stát měl více podporovat rozvoj měst jako je Brno, Olomouc, ale i Plzeň, České Budějovice nebo Ostrava. Brno by se podle něj nemělo srovnávat jen s Prahou, nýbrž i s Bratislavou, Vídní, Mnichovem a Vratislaví.

109

„Praha má zatím daleko do metropole světového formátu, provincialismus je záležitostí celostátní, ale další lokalizování by jej jenom posílilo,“ vysvětloval Válka.11 Zvláštní číslo Indexu Anketa o postavení Moravy byla zakončena v čísle šest poznámkou, v níž redakce oznamovala, že anketa přerostla možnosti časopisu, a proto bylo rozhodnuto o vydání zvláštního čísla, které by shrnovalo všechny podklady pro nové státoprávní uspořádání. Toto zvláštní třicetistránkové číslo nazvané Trojdílné uspořádání státu a vydané ve stejné době jako šesté číslo Indexu, tedy v srpnu roku 1968, však již nepokračovalo ve sběru názorů do ankety, ale představilo veřejnosti konkrétní návrh státoprávního a územního uspořádání, jehož základem byl materiál vypracovaný expertní skupinou Jihomoravského krajského národního výboru. Skupina, složená z poslanců kraje i z odborníků,12 připravila během jednoho měsíce tři alternativní návrhy, dualistický i trialistický plus návrh, v němž by Morava a Slezsko získalo zvláštní status v rámci české části federace. 20. května všechny návrhy posoudil širší aktiv odborníků, který se vyjádřil pro trialistický model. Na stejném setkání, jak již víme, byla také založena Společnost pro Moravu a Slezsko. Návrh trojdílného uspořádání nakonec podpořila 27. května i rada Jihomoravského krajského národního výboru a drtivou většinou hlasů – 114 poslanců ze 125 hlasovalo pro - jej schválilo také plénum na svém zasedání 4. a 5. června. Návrh byl poté odeslán předsedovi Národního shromáždění Josefu Smrkovskému, předsedovi vlády Oldřichu Černíkovi a předsedovi odborné komise pro vypracování návrhu státoprávního uspořádání Gustavu Husákovi. Než byl text zveřejněn ve zvláštním čísle Indexu, byly do něj další odbornou skupinou zapracovány připomínky poslanců krajského národního výboru a patrně rovněž i připomínky nově vzniklé Společnosti pro Moravu a Slezsko.13 14

11

Jak s Moravou (se zemí Moravskoslezskou)?: I. část. Index, 1968, roč. 1, č. 4, s. 48 – 54. (Odpověď Josefa Macůrka, Jaromíra Tomečka, Josefa Války, Františka Čády, Lubomíra Nového, Jindřicha Šebánka, Arnošta Lamprechta, Ludvíka Kundery, Hynka Bulína.) Jak s Moravou (se zemí Moravskoslezskou)?: II. část. Index, 1968, roč. 1, č. 5, s. 71 – 76. (Odpověď Václava Renče, Jana Machoně, Milana Bouchala, Josefa Poulíka, Vlastimila Halaxy, Viktora Knappa, Iva Osolsobě.) Jak s Moravou (se zemí Moravskoslezskou)?: III. část. Index, 1968, roč. 1, č. 6, s. 26 – 30. (Odpověď Artura Záborského a Jaromíra Korčáka.) 12 Ze známých osobností ve skupině pracoval například historik Jaroslav Marek nebo spisovatel Jaromír Tomeček, v širším okruhu odborníků, s nimiž se skupina radila, byl i Hynek Bulín nebo Boleslav Bárta, který později stál v čele Společnosti pro Moravu a Slezsko. 13 Až teprve v okamžiku, kdy se mi podařilo v Moravské zemské knihovně vypátrat zmiňované zvláštní číslo Indexu (Není součástí svazku prvního ročníku Indexu a redakční poznámka, která na něj odkazovala, neříkala nic o tom, zda má toto číslo nějaký zvláštní název.), došlo mi, že právě toto číslo je oním programovým prohlášením Společnosti pro Moravu a Slezsko, o kterém hovoří ve své studii Jiří Pernes. Jde o jeden a ten samý dokument. (PERNES, Jiří. Pod Moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství. Brno: Barrister&Principal, 1996, s. 197 – 199.)

110

Úvodní slovo zvláštního čísla napsal přímo šéfredaktor Oldřich Bárta, připustil v něm, že pro správní postavení Moravy a Slezska nejsou rozhodující historické důvody ani reminiscence na moravské kmenové odlišnosti, přesto by se podle jeho názoru mělo trvající povědomí o moravské svébytnosti brát v úvahu. Zvláštní číslo zde představuje jako materiál, který může posloužit jako podklad pro jednání ve vládní komisi, ale také jako informace pro veřejnost, především moravskoslezskou, jež má právo se k celé věci vyjádřit, v krajním případě i v referendu. Obvinění z folkloristického šovinismu odmítl s tím, že zrovnoprávnění Moravy s Čechami je „v zájmu a prospěchu celé naší vlasti: jenom důsledně uskutečněná demokratizace a zajištěná samospráva mohou napravit chyby minulosti.“ V závěru svého slova ovšem přiznal, že „redakce by se nepodepsala pod všechny formulace a nepřijala beze zbytku všechny závěry“ obsažené v návrhu.15 Hned v preambuli se dovídáme, z jakých pozic návrh vychází. Píše se zde, že struktura nového státoprávního uspořádání musí respektovat území, na nichž žijí základní pospolitosti obyvatelstva našeho státu a slovenskému národu přitom musí ústavně zajistit rovnoprávnost a paritu ve federálních orgánech. O Československu se zde hovoří jako o státě dvou národů, přičemž ten český má tři větve, moravskou, slezskou a českou.16 Pisatelé návrhu si také byli vědomi toho, že dualistický model měl mnohem silnější podporu, proto se hned na začátku snažili dokázat, že federace nutně nemusí být vybudována jen na základě národnostního principu. Zcela podle zásady, že řešení federalizace by mělo být ve shodě s duchem marxismu-leninismu, jak se praví hned v úvodu, důkazy na podporu svého tvrzení hledali v Leninových spisech: „V Leninových teoretických úvahách o problému federace a autonomie nenacházíme však tvrzení, že by federace musela být budována jen na národním principu. Ve federaci a autonomii vidí Lenin především nástroj proti byrokratickému centralismu a opravdu demokratické zabezpečování závažných zájmů celostátních.“17 Postavení Moravy je v textu návrhu posuzováno podle různých kritérií a všechna spějí k jednomu jedinému závěru, totiž, že trojdílné uspořádání je to nejlepší řešení. Objevují se tu nám již známé argumenty: historický („Za posledních 850 roků byla Morava jako země administrativně zrušena jen na dobu necelých 20 let, a to v plném rozsahu až od ledna 1949… Ukazuje se, že správní jednota a vnitřní samospráva Moravy či země Moravskoslezské je

14

Trojdílné uspořádání státu: návrh na rovnoprávné postavení Moravy a Slezska. Index, 1968, roč. 1, zvláštní vydání, s. 31. 15 Tamtéž, s. 2. 16 Tamtéž, s. 3. 17 Tamtéž, s. 4.

111

historickou nutností. Historie, která toto poznání ověřuje, vystupuje zde v roli praxe.“18); kulturní („Ve smyslu moravanství jako východiska kulturní činnosti, ve smyslu vlivu specifik životního prostředí a lidu Moravy na uměleckou tvorbu můžeme mluvit o moravské kultuře.“19) a správní („Je zřejmé, že citlivý přístup k oblastním pospolitostem na Moravě a ve Slezsku mohou mít spíše celomoravské, respektive celomoravskoslezské orgány, než orgány pražského centra, byť by měly detašovaná pracoviště kdekoliv na Moravě nebo ve Slezsku.“).20 Nově se ovšem argumentuje ekonomikou - podle návrhu jsou Morava a Slezsko samostatné ekonomické celky a jejich hospodaření mohou oblastní orgány řídit lépe než ústřední – a psychologickými a sociologickými důvody. Obyvatelé Moravy a Slezska jsou chápáni jako etnicko-sociální pospolitost, již spojuje pocit sounáležitosti, stejné kulturní hodnoty, vlastní symboly a vědomí historické kontinuity. „Moravská a slezská pospolitost má tedy charakter sociálního subjektu a z toho hlediska má nárok i na právní subjektivitu,“21 píše se v textu. Jako největší překvapení však působí zdůvodňování moravské samosprávy mentální odlišností Moravanů, která je prý způsobena geograficky. „Svéráznost geografických podmínek Moravy se trvale podílí na tom, že obyvatelé Moravy si stále uchovávají a budou uchovávat specifické prvky ve své psychice, v kulturní aktivitě i ve vytváření životního prostředí, jimiž se budou lišit od větve českého národa žijící v Čechách i od slovenského národa,“22 uvádí se v návrhu. Podstatná část zvláštního čísla se věnovala popisu obecných zásad trojdílného uspořádání i jejich konkrétní podobě rozpracované dokonce do návrhu ústavního zákona. Zajímává je především pasáž popisující ekonomickou oblast. Kromě toho, že její pisatelé považovali za nutné, aby až na předem definované výjimky příjmy spravovaly samosprávy všech tří celků a aby zákon přesně stanovil pravidla, podle nichž se budou finance přerozdělovat do federálního a zemského rozpočtu, objevily se zde i zásady typické pro tržní hospodářství. Podle návrhu měla existovat jedna emisní (federální) banka a několik bank komerčních, také mělo dojít k důslednému odloučení správy a podnikového řízení. Správa se měla do budoucna omezovat pouze na vydávání obecných právních předpisů, regulaci cenové,

18

Tamtéž, s. 6. Tamtéž, s. 7. 20 Tamtéž, s. 6. 21 Tamtéž, s. 7. 22 Tamtéž, s. 5. 19

112

mzdové a důchodové politiky, kontrolní činnost, ale také stále ještě na zveřejňování národohospodářských plánů.23 V oblasti správy pisatelé navrhují zavést kromě obcí (městské národní výbory, národní výbory) a okresů (okresní národní výbor) také oblastní koordinační výbory, to pro oblasti geograficko-ekonomicky nebo kulturně-historicky vyhraněné. Výbory by pak mohly řešit problémy společné pro okresy v dané oblasti. Také se pokusili vytvořit rozmanitější hierarchii měst tak, aby více odpovídala větším nebo jinak kulturně či historicky významným městům. Kromě klasického statutárního města vymysleli střední statut pro města s více než 50 tisíci obyvateli, jejichž význam výrazně přerůstá hranice okresu, v němž leží, a malý statut pro lázeňská města nebo městské rezervace.24 Všechny tři části Československa měly mít status republiky, každá z nich měla získat svůj vlastní zákonodárný i výkonný orgán, v našem případě to měl být Moravskoslezský sněm a vláda, na federální úrovni mělo být zachováno jednokomorové Národní shromáždění, tvořené poslanci republikových sněmů, a federální vláda. Sněm ze svého středu volil předsednictvo, ale i předsedu zemské vlády. Jak měla být ustavena zemská vláda, se v textu neuvádí, v tomto bodě pisatelé navrhovali přijmout teze slovenské plánu uspořádání. Společného prezidenta měly volit všechny zákonodárné orgány dohromady a společný měl být i Nejvyšší soud se třemi senáty pro každou republiku zvlášť, Federální (ústavní) soud a nově i Federální dohlédací úřad, který měl kontrolovat provádění federálních zákonů i dodržování kompetencí rozdělených mezi federální a republikové orgány. Předseda tohoto úřadu měl být zároveň také ministrem federální vlády. Postavení Slezska v republice Moravskoslezské mělo být řešeno po vzájemné dohodě se zástupci Slezska.25 Poněkud nesourodě návrh upravuje hlasování v Národním shromáždění. Na jednom místě se uvádí, že výlučně federální zákony, mezinárodní smlouvy, normy týkající se obrany státu a vyslovení důvěry nebo nedůvěry federální vládě musí schválit nadpoloviční většina přítomných poslanců a současně také jedna polovina poslanců zvolených za Čechy a Moravu na jedné straně a jedna polovina poslanců za Slovensko na druhé straně. To ovšem poněkud odporuje myšlence trojdílného uspořádání. Na jiném místě se však tento princip hlasování zachovává pouze pro volbu předsednictva Národního shromáždění a ve výše uvedených případech musí zákon odsouhlasit vždy minimálně jedna polovina poslanců za každou republiku zvlášť. Vzhledem k tomu, za jak dlouho a jak komplikovaně návrh vznikl, nelze se

23

Tamtéž, s. 9. Tamtéž, s. 28. 25 Tamtéž, s. 7 – 16. 24

113

těmto nepřesnostem divit. Text kromě jiného obsahuje velké množství překlepů, nesmyslně konstruovaných vět, nepoužívá se v něm jednotná terminologie a jeho části postrádají určitou kompaktnost. 24

26

Po okupaci Reakce na zvláštní číslo Indexu a vlastně na celou diskusi přišla až téměř tři měsíce po okupaci. Tím, kdo celé téma na stránkách Indexu uzavřel a stal se tak posledním arbitrem moravské otázky, nebyl nikdo jiný než Oleg Sus. Jeho názory však byly diametrálně odlišné od těch, které dosud na stránkách časopisu získaly prostor. Sus se postavil zásadně proti zřízení republiky Moravskoslezské, zkritizoval všechny, kteří se při hledání argumentů uchýlili do historie a Čechům předhazovali, že Morava je tisíciletou správní jednotkou a je tak vlastně starší než Čechy i Slovensko. Nejvíce mu ale vadil názor, že existuje specifická moravská kultura či mentalita. „Prosím Vás – jak se nějak podstatněji liší mentalitou, životním slohem, hmotnou kulturou, představami o životě, ideály etc. třebas obyvatel Brna od Pražáka, Přerovan od Kolíňana?... Spjatost kulturními hodnotami uvnitř Moravy? Ale copak existují jen nějaké moravansky zvláštní, specificky se lišící od kulturních hodnot »západních« Čechů?“ ptal se.27 Shrnutí Anketa Jak s Moravou (se zemí Moravskoslezskou)? i zvláštní číslo Indexu nám předkládají celou sérii argumentů, jež měly podpořit obnovení moravské samosprávy. Budeme-li je posuzovat kriticky, musíme dojít k závěru, že mnohé z nich jsou dosti vykonstruované, přesto byly velmi rozšířené. Skutečných a pádných argumentů bylo velmi málo, v podstatě jediný, totiž, že změna z roku 1949 byla necitlivá a narušila staleté historické hranice Moravy. Ani tento argument by však patrně nestačil k zřízení republiky Moravskoslezské, jak o tom píše návrh na trojdílné uspořádání, a to ani v podmínkách příznivějších, než byly v roce 1968, kdy se českoslovenští politici soustředili hlavně na demokratickou obrodu a narovnání vztahu se Slováky.

26

Jen pro zajímavost, Ústavní zákon č. 143/1968 o československé federaci, schválený Národním shromážděním 27. října 1968 nepočítal se samosprávou Moravy a Slezska, ani s žádným Federálním dohlédacím úřadem, zakládal se jím sice Ústavní soud, v praxi však nebyl nikdy zřízen. Federální shromáždění bylo dvoukomorové (Sněmovna lidu, Sněmovna národů) a důležité zákony skutečně vždy musela schválit polovina českých i polovina slovenských poslanců. Slovenskou vládu jmenovalo, nikoliv volilo předsednictvo Slovenské národní rady (republikového parlamentu) a prezident byl volen pouze poslanci Federálního shromáždění. (viz Ústavní zákon č. 143/1968 o československé federaci. URL: ) 27 SUS, Oleg. Moravanství jako ješitnost. Index, 1968, roč. 1, č. 9, s. 64, 65.

114

I z těch několika málo hlasů, které zazněly proti, byť jen velmi opatrně, však můžeme poznat, že Morava nebyla zcela jednotná. Projevovala se tu nevraživost nejen mezi Brnem a Prahou, ale i mezi Brnem a ostatními moravskými městy. Mnohé nasvědčuje tomu, že veškerá iniciativa v boji za Moravskoslezskou zemi (nebo republiku) vycházela právě a pouze z Brna. Vždyť i účastníci oné ankety byli převážně Brňáci, návrh na trojdílné uspořádání, který byl dokonce oficiální cestou zaslán předním ústavním činitelům Československa, vytvořili expertní skupiny pouze z Jihomoravského krajského národního výboru. Názor Slezanů dokonce vůbec nezazněl, někteří Moravané si naopak osobovali právo mluvit za ně. A jaký byl vlastně návrh, který Moravané předkládali? Je na něm až příliš poznat, že různé části psali různí autoři. Chybí mu finální korektura, která by texty sjednotila, obsahově i formálně, opakující se teze vyškrtla a hlavně se na některé body podívala s kritickým nadhledem. Návrh se snaží řešit příliš mnoho věcí na jednou – jak souvisí hierarchie měst s postavením Moravy, proč text o novém státoprávním uspořádání mluví o zásadách budoucí ekonomiky? S ohledem na výše uvedené závěry je s podivem, že i když Index věnoval tématu velký prostor, našli se pouze dva lidé, Josef Válka a Oleg Sus, kteří zcela otevřeně vystoupili proti moravské samosprávě. Ostatní (celkem tři!) tak činili jen v náznacích a dotkli se vlastně jen dílčích aspektů celého problému. Zároveň se nabízí, proč nejostřejší odmítavá reakce, totiž ta Susova, přišla až několik měsíců po okupaci, když už vlastně bylo vše podstatné o novém uspořádání vyřešeno. Domnívám se, že uspokojivé vysvětlení by mohla poskytnout teorie Elizabeth Noelle-Neumannové o spirále mlčení, která praví, že jedinci příliš neprojevují svůj názor, pokud cítí, že jsou v menšině. Zjednodušeně řečeno, čím více lidí zastává nějaký konkrétní názor, tím méně lidí jim bude oponovat.

Demokratizace Na podporu reforem Jak jsem se zmínila v úvodu, začala diskuse o demokratických reformách a jejich směřování rozebíráním lednového zasedání ústředního výboru strany. Zatímco v prvním čísle Indexu, připravovaném ještě před tímto zasedáním, Jaroslav Šabata konstatoval, že přichází období antiliberalismu, v druhém čísle již hovoří o měnící se povaze etapy, o okamžiku přerodu. Slovo „leden“ přitom neváhal napsat s velkým L. Jeho článek přesto není jen pouhým chvalořečením lednové změny, Šabata se vážně zamýšlel i nad úkoly, které na obrozující se komunistickou stranu teprve čekaly. „Normalizace poměrů v nejvyšším orgánu strany však

115

nemůže být dovedena do konce, nebude-li provedena v celé straně a společnosti; nepostaví-li se na nohy vztahy mezi ÚV a stranou, mezi stranou a společností…strana musí zaujímat v celé naší politické soustavě takové místo, které vyloučí, aby se vymykala kontrole společnosti. To předpokládá až do základů vyvrátit staré pojetí vedoucí úlohy strany – pojetí, které povyšuje stranu nad společnost (a komunisty nad nekomunisty),“28 napsal. Zřejmě protože si byl vědom, že tento úkol není jednoduchý, postavil se za požadavek svolat nový sjezd, formulovaný v dopise, který ústřednímu výboru zaslali předváleční členové strany. Sjezd měl podle Šabaty vyřešit všechny rozpory uvnitř ústředního výboru, jejichž existenci dokazoval tím, že i před a v průběhu lednového zasedání vedení nebylo jednotné. Na naději, kterou vývoj událostí přinesl, se ve svém příspěvku zaměřil František X. Halas o dva měsíce později. Na jednu stranu všeobecnou naději vítal, na druhou stranu varoval před jejím promarněním. Největším nebezpečím podle něj je přílišný optimismus, víra v předem jasný výsledek a hlavně „očekávání, že se věci budou samy nějak zařizovat, aniž člověk přitom nějak musí spolupůsobit.“ Zároveň si také položil otázku, co se stane, až dny plné nadějí a nadšení pominou: „Co tedy máme dělat, až se vzpamatujeme z toho, že můžeme říkat, co cítíme, že se konečně věci nazývají pravými jmény, až přijde doba, kdy toto vše vyvane a ztratí svou první svěžest?“29 Na tuto otázku sice nedal jasnou odpověď, spíše vybídl k obecné slušnosti, k úctě v názor druhého, k tomu, aby lidé opět nepropadli apatii a nezájmu o veřejné věci, jak se tomu stalo po roce 1948. Autor spatřoval naději také v tom, že prostor k vyjádření dostávají i odpůrci vývoje a příznivci starých pořádků. „To, že se jim lidé vysmívají, mohou přičítat jen sami sobě, důležité je, že nemusí mlčet, jak tomu bylo v minulosti,“30 pochvaloval si František X. Halas. Na adresu těch, kteří se již se socialismem rozešli, řekl, že jsou to „tradicionalisté ještě zarytější než staromilci“, přesto by se i jim podle něj mělo dostat publicity. Také zde, konkrétně v pasáži, kdy autor vzpomíná na neduhy doby nedávno minulé, najdeme narážku na kauzu generála Jana Šejny: „I v podmínkách socialismu lze a bylo možno od počátku

28

ŠABATA, Jaroslav. O novou orientace. Index, 1968, roč. 1, č. 2, s. 1 – 4. HALAS, X., František. Naděje. Index, 1968, roč. 1, č. 4, s. 1 – 3. 30 Mnohá veřejná prohlášení konzervativních členů strany skutečně vyvolávala posměch, v lepším případě pak pobouření. Příkladem může být vystoupení ministra zemědělství Karla Mesteka v rozhlasové besedě 18. března, kde obvinil média, že propagují obnovu agrární a fašistické strany a že chtějí nastolit v československé společnosti manýry buržoazní demokracie. Ministr národní obrany Bohumír Lomský pak získal přezdívku „ministr sebeobrany“, když v televizním vystoupení 12. března opakovaně zdůrazňoval, že nebyl nijak zapleten do pokusu o vojenský komplot na podporu Antonína Novotného (viz HAVLÍČEK, Dušan. Masová komunikace v ČSSR 1956 – 68. Příspěvek ke studiu informačních procesů a hromadných sdělovacích prostředků v politickém systému „reálného socialismu.“ Ženeva, s. 56, aktualizováno 2003). 29

116

získat majetek, a velký majetek, i jinak než prací. A nemusíme chodit pro příklady až do Ameriky za uprchlými generály.“ Požadavky personálních změn Právě po aféře generála Šejny začala veřejnost, média i řadoví členové strany volat po důslednější personální očistě aparátu strany. Jak víme, v Indexu toto téma načal již Jan Uhde v článku Politika, morálka a demokracie, který požadoval, aby ze svých funkcí byli odvoláni ti, kdo se podíleli na minulých nezákonnostech. Nezůstal ve svých výzvách osamocen; častěji se však v časopise objevovala varování před těmi, kteří jen přizpůsobili svou rétoriku novým podmínkám. Ve třetím čísle se jeden z přispěvatelů (zkratka –ik–) podivoval nad tím, kdo všechno jde s novým proudem: „Demokracie však dává tuto svobodu i těm, kteří ještě včera razili zprofanovaná hesla, kteří papouškovali a z vlastní píle snášeli argumenty pro antihumánní a antidemokratická opatření. Nestačím se obdivovat bezostyšnosti, s jakou se převlékli do nových kostýmů, aby vzápětí pomluvili to, co ještě včera prohlašovali za jedině správné a »demokratické«.“31 Ještě dál šli autoři příspěvku Poslední šance; také upozorňovali na ty, jenž „nové pojmy nenápadně vřazují do starých myšlenkových stereotypů“, na rozdíl od ostatních ale přisuzovali této skupině určitý vliv a obávali se okamžiku, „kdy »totalitní konzervativci« opět chytí dech a začnou rozdávat rány.“ Byli však dalek toho omezovat problém demokratických reforem jen na personální otázky: „Nestačí vyměnit lidi, musí se vyměnit pravidla, podmínky a předpoklady politického rozhodování, vytvořit mechanismus, v němž se politik musí odpovídat za své činy a pokud se ukáže, že pravdu měli jeho oponenti nebo se prokáže jeho nekompetence, aby musel rychle odejít.“32 Vyzývali také k urychlení reforem a odstranění všeho, co je brzdí, popřípadě rozmělňuje. Varovali rovněž před „zlatou střední cestou pokroku v mezích stávajícího pořádku po výměně stráží.“ „Toto nebezpečí (ať už je důsledkem vnějších tlaků, malé pevnosti lidí či absence státnických osobností) se dnes zdá nejreálnější. A je to také nejjistější cesta k tomu, abychom si za nějakou dobu doma vyprávěli – byť třeba o něco hlasitěji než dříve – o zklamaných nadějích,“ napsali na závěr své úvahy. Na stejných stránkách přitom byla otištěna únorová rezoluce základní organizace Svazu československých spisovatelů předkládající požadavek, aby byly zveřejněny postoje všech členů ÚV k polednovému vývoji, a žádající odchod těch, kteří se podíleli na deformacích, přičemž je zde přímo zdůrazněn Antonín Novotný. Za klíčový krok reforem 31 32

Co Čech, to demograt. Index, 1968, roč. 1, č. 3, s. 62 – 63. PLAŇAVA, Ivo – ŠABATA, Jaroslav. Poslední šance. Index, 1968, roč. 1, č. 3, s. 1 – 4.

117

spisovatelé považovali svolání sjezdu, kde by měla být vyřešena otázka vedoucí úlohy strany a nastolen princip vnitrostranické demokracie, diskutovat by se prý také mělo o některých nejasně formulovaných článcích ústavy, o revizi právního a volebního systému. Index nebyl literárním časopisem a ani jej nevydával Svaz čs. spisovatelů, citovanou rezoluci tedy redakce neotiskla z povinnosti, ale protože chtěla podpořit postoje v ní vyjádřené. Reformy v ohrožení Celé poslední číslo před okupací (číslo šest) se nese ve znamení napětí. Přímo šéfredaktor časopisu Oldřich Bárta se vyjadřoval k manifestu 2000 slov. Podle něj není protisocialistickou proklamací ani výzvou k nezákonnostem, jak se mnozí domnívají, naopak před nezákonným postupem přímo varuje. „Autor i signatáři [manifestu 2000 slov] pochopili význam historické politické situace právě včas – a včas promluvili,“33 píše Bárta. Stanovisko předsednictva ústředního výboru k provolání zhodnotil jako unáhlené a příkré, stanovisko vlády pak již jako rozvážnější, přesto úzkostlivé. Oldřich Bárta soudil, že je na čase připustit, že v socialistické demokracii smí do politiky mluvit nejen funkcionáři, ale i lidé „dole“ a že ti mohou a budou věci hodnotit po svém. Josef Solař začal svou úvahu opět personální problematikou. Ačkoliv se podle něj k demokratickému socialismu hlásí všichni, jsou mezi nimi i ti, kteří „vidí smysl progresivní politiky v obnovení pořádku“ a chtějí, aby „ústupky, jež je nutno demokratickému socialismu koncedovat, byly co nejmenší, aby byly vyhlášeny s co největším hlukem a aby byly postupně utopeny formalismem a idiotismem tisícerých institucí, kontrol, omezení a zákazů.“

34

Skutečný poměr ve straně může odhalit až blížící se sjezd strany, také proto se mnozí konzervativně smýšlející nebo ti, „kteří se na události u nás dívají s nenávistí“, snaží zvrátit vývoj a hledají způsob, jak to udělat ještě před sjezdem, aby se vůbec nemusel konat, popřípadě aby byl jen demonstrativní. Podobně byl podle něj využit i manifest 2000 slov; byl konzervativci nazván pokusem o kontrarevoluci, což jim najednou dovolilo mluvit o použití síly. Solař se dokonce odvážil tvrdit, že by konzervativci ve snaze odvrátit sjezd, nepohrdli ani politickou vraždou. „Je třeba jasně prohlásit, že každý, kdo na základě jakékoliv motivace usuzuje, že legální a demokratické prostředky politického sporu musí být odsunuty a nahrazeny jednostranným násilím, jedná nezákonně a musí být postižen, aby naše země nebyla vehnána do katastrofy,“ zdůrazňoval.

33 34

BÁRTA, Oldřich. Stanovisko. Index, 1968, roč. 1, č. 6, s. 36 – 37. SOLAŘ, Josef. Jaké šance má u nás demokratický socialismus? Index, 1968, roč. 1, č. 6, s. 1 – 3.

118

Solař také poprvé v Indexu bere do úvahy i mezinárodní postavení Československa, byť zatím jen heslovitě. „Čím složitější je naše vnitřní situace i mezinárodní postavení, čím větší je rozsah nejistot a rizika, tím více rostou a tříbí se naděje, že bez katastrofálních zvratů a se ctí dosáhneme svého. Vyhlídky, které nám zůstávají, se jmenují nejen nová politika strany, ale také rozum a morální právo,“ zakončil svou úvahu Josef Solař. Právě v tomto čísle se také objevuje první pokus o politický komentář aktuálních událostí. Stejně jako u všech následujících komentářů je i nyní autor skryt za pseudonymem Politicus. Autor v reakci na varšavskou schůzku kritizoval ultimativní způsob, který zvolily státy Varšavské smlouvy při jednání s Československem o jeho vnitřní situaci.35 Domníval se, že by čs. představitelé konečně měli dát najevo, že se jim tato forma jednání nelíbí, stejně jako by měli žádat jasné vysvětlení, proč sovětské a další vojenské jednotky stále ještě neopustily území Československa, i když vojenské cvičení, na které přijely, již dávno skončilo. Data uvedená u komentáře prozrazují, že Politicus psal svůj příspěvek na dvakrát, první část 15. července, tedy v den konání Varšavské schůzky. Dopis pěti komunistických stran (známý také jako „dopis pěti“ nebo jako „varšavský dopis“), který z jednání vzešel a který předsednictvu ÚV KSČ předkládal ultimativní požadavky odpovídající pozdější Brežněvově doktríně omezené suverenity (obrana socialismu ve spojenecké zemi je společnou věcí jejích sousedů), byl však v plném znění zveřejněn až 19. července. Druhá část komentáře pochází z 23. července, kdy se stupňovala kampaň, kterou proti dění v ČSSR vedl tisk „pěti států.“ Přímo v ten den sovětský tisk ostře napadl generála Václava Prchlíka, který se několik dní předtím vyslovil pro revizi Varšavské smlouvy. V této druhé pasáži Politicus kritizuje řízenou tiskovou kampaň proti ČSSR („Ideologové neostalinismu totiž cítí, že neobstojí ani oni, jestliže padnou jejich představy. V období svobody, rovnosti a demokracie nezbude místo pro křiklouny ani pro muže tvrdých pěstí.“36) a zároveň rozebírá sporný 8. článek Varšavské smlouvy. Smlouva zakotvuje suverenitu účastníků, její 8. článek pak upravuje možnosti zásahu v členských zemích v případě, je-li o to požádáno. Politicus se všímal zejména toho, že v textu článku není upřesněno, za jakých okolností a kým může být o zásah požádáno. I proto navrhoval vyčkat sjezdu, který, jak doufal, upevní pozice nové politiky. Do té doby doporučoval „nedráždit kohokoliv za hranicemi naší vlasti, zvláště ne přátele.“ 35

Představitelé komunistických stran SSSR, NDR, Polska, Maďarska, Bulharska „pozvali“ vedení KSČ ke společnému jednání o vnitropolitické situaci v Československu. ÚV KSČ však odmítl účast a místo toho navrhl pouze vzájemná dvoustranná jednání. Nakonec se schůzka ve Varšavě (14. a 15. července) odehrála bez čs. delegace. 36 Nad „vlastní cestou“. Index, 1968, roč. 2, č. 7, s. 60 – 61. (Politicus).

119

Po okupaci Z čísel Indexu bezprostředně následujících po 21. srpnu komentáře zcela zmizely, ubylo také výzev, požadavků a přímé kritiky, dokud však panovala ve společnosti naděje, že proces demokratizace lze ještě úspěšně dokončit, drželo se téma demokratických reforem i v popředí zájmu redakce. Konkrétní články však naznačují, že nebylo příliš mnoho důvodů proč setrvávat v naději. V osmém čísle se autor (zkratka -AJS-) pozastavoval nad novou posrpnovou rétorikou předních politiků, konkrétně nad jejich zdůrazňováním nutnosti vidět „realitu“ či provádět „realistickou politiku“. Podle jejich výkladu však aktuální realistická politika znamená dodržovat Moskevské dohody37, protože v opačném případě budeme k jejich naplnění donuceni. S tím ovšem autor nesouhlasí, realistická politika podle něj vidí věci takové, jaké ve skutečnosti jsou a nepodléhá jejich přítomnému vzhledu, je si vědoma toho, že politický fakt není nezměnitelný, ale dočasný. V závěru také připomíná další politickou realitu, kterou by měli politici brát v úvahu, totiž, že se nikdo již nechce vrátit k předlednovým poměrům.38 Poslední číslo prvního ročníku pak přineslo stať Demokracie a dialog z pera Jaroslava Krejčího, který jí otevírá tvrzením, že dialog je podstata demokracie, doslova – čím je společnost dialogičtější, tím je demokratičtější. Zdůrazňuje, že dialog je nástroj poznání, cesta k řešení konfliktů, jeho uplatnění však vyžaduje dvě základní podmínky, respekt k partnerovi v dialogu a hlavně možnost svobodně vyjadřovat svůj názor. Opakem jest dogmatický monolog, který nepřipouští protivníka ke slovu a dává tak prostor konzervatismu. „Politická vzdělanost se tvoří a získává nikoliv pasivním opakováním tezí, jejich memorováním, petrifikováním v mé paměti jako něčeho, o čem jsem nepřemýšlel, co mě nezajímá…Dialog je nedogmatická cesta hledání, protože se nebojí otevřeného konce, “39 vysvětluje Krejčí. Jak jinak si vysvětlit článek věnovaný chvále dialogu, než tím, že jde o reakci na politiku, z níž se dialog pomalu vytrácel. Shrnutí U mnoha článků spadajících do tématu demokratizace se jen velmi obtížně hledá hlavní téma. Když už si pisatelé nějaké zvolili a drželi se jej, neodpustili si krátké odbočky, po většinou akcentující jeden ze základních požadavků procesu demokratické obrody. (Ostatně něco podobného jsme mohli pozorovat i v článku Jana Uhdeho pojednávajícím o nutnosti 37

Zde je na místě připomenout, že znění Moskevských dohod, podepsaných (zčásti unesenými) československými politiky v Moskvě 26. sprna, bylo zveřejněno až po roce 1989. 38 Obyčejný člověk a realismus. Index, 1968, roč. 1, č. 8, s. 3 – 4. (AJS.) 39 KREJČÍ, Jaroslav. Demokracie a dialog. Index, 1968, roč. 1, č. 10. s. 1 – 4.

120

prošetření minulých zločinů.) Tak se nám tu opakuje potřeba personálních změn, týkajících se jednak těch, kteří v minulosti pochybili, ale i těch, kteří brzdili reformy, žádá se svolání sjezdu, zrušení vedoucí úlohy komunistické strany ve společnost. Potvrzuje se, že demokratizace byla vnímána jako nejdůležitější část obrodného procesu. Pokud by byly obnoveny demokratické principy vládnutí, nemohla by existovat předběžná cenzura, opozice i oddělená soudní moc by stála v cestě dalším justičním vraždám a Moravané by pravděpodobně měli větší naději, že jejich názor vezme někdo v úvahu. Neustálé opakování týchž požadavků, nakonec i vyzývání k urychlení reforem a nepromarnění šancí napovídá, že cesta k demokracii v roce 1968 nebyla jednoduchá. Častá varování před přílišným optimismem pak naznačují, že v okruhu Indexu se nacházeli lidé, kteří si dobře uvědomovali rizika i překážky celé obrody. Otázkou však zůstává, jestli Index a jeho redakční okruh, ve svých úvahách překročily hranice socialismu. Jen v jednom místě se objevuje zmínka o nekomunistech, to když Jaroslav Šabata mluvil o potřebě změnit úlohu komunistické strany tak, aby již nebyla povyšována nad společnost a komunisté pak nad nekomunisty. Lze však požadavek na zrušení vedoucí úlohy strany ve společnosti (zakotvené v ústavě) považovat za krok mimo rámec socialismu? Nikdo z těch, kteří o tomto požadavku na stránkách Indexu psali, bohužel nerozvedl své myšlenky hlouběji. Přáli si vytvoření pluralitní demokracie s účastí třeba i pravicových stran? Z toho, co zveřejnil první ročník časopisu Index, odpověď na tuto otázku nezjistíme. Částečnou představu si můžeme vytvořit pouze na základě výroku Františka X. Halase, který ty, jež se již rozešli se socialismem, nazval „tradicionalisty ještě zarytějšími, než jsou staromilci“ (rozuměj – než milovníci předlednového režimu). O něco jasněji máme v otázce, zda se čtenáři v časopise dozvěděli, že Československu hrozí vojenský zásah. Psalo se zde o různých nebezpečích a katastrofách, ale o možnosti okupace nikoliv. Nicméně se lze domnívat, že takto přímo by o tom nikdo neuvažoval a kdyby, tak by to takto otevřeně nezveřejnil. I v jiných časopisech se o této možnosti psalo jen v náznacích a právě takový náznak nacházíme i v Indexu. Pravdě se nejvíce přiblížil komentátor skrytý za pseudonym Politicus, když rozebíral 8. článek Varšavské smlouvy a na základě jeho vágní formulace podmínek, za kterých by mohlo být požádáno o vojenskou pomoc ostatních států, doporučoval „nedráždit sousedy.“ Politicus ještě vkládal naděje do sjezdu, který podle něj mohl všechno vyřešit. Když si to však spojíme s článkem Josefa Solaře, v němž varoval, že konzervativci se pokusí využít jakýchkoliv i nezákonných prostředků, aby se situace vyřešila ještě před sjezdem, zjistíme, že čtenář měl k dispozici vzhledem k panujícím poměrům celkem přesný odhad vývoje. 121

O smysl a budoucnost Pražského jara Po okupaci zůstala redakce stejně jako celé Československo na čas ochromena. První pookupační číslo (číslo sedm) zahájilo vše říkající redakční poznámkou: „Dějiny se řítí rychleji, než běží rotačky, a časopis, který není tištěn na rotačním papíře, musí uvažovat jinak.“ Úvodní článek Ivo Plaňavy proto nebyl přímo o politice, autor – psycholog – v něm popisoval mechanismy, jež byly zkonstruovány k manipulaci s lidmi. Lidská mysl nejde ovládnout silou, proto každá diktatura, stejně jako reklama, usiluje o to manipulovat lidmi psychologicky, píše Plaňava. Dále se zaměřuje na postupy brainwashingu a definuje jeho dva základní cíle – prvním je destruovat jádro osobnosti, kde jsou zakořeněny všechny jeho hodnoty a druhým je napadení sociálních vazeb člověka, tedy jeho izolace. „Jedním z cenných příspěvků ke studiu celonárodní odolnosti vůči prvním fázím »brainwashingu« jsou události v týdnu po 21. srpnu. Šok strachem, který měl paralyzovat obranné mechanismy, vyvolal paradoxní účinky: zmobilizoval nejen odvahu a odpor, ale i soudržnost celého společenství, jež byla pak dále posilována působením hromadných sdělovacích prostředků,“40 uvádí Ivo Plaňava. Další obrana podle něj bude náročnější, protože formy manipulace nebudou tak zřejmé. Naznačuje také, že budou omezovány hromadné sdělovací prostředky, aby již nemohly hrát úlohu mobilizátora. Osmé číslo pak otevírá glosa Lidové přísloví. Petr Fejfuša v ní vychází ze rčení, že všechno zlé je k něčemu dobré a snaží se zjistit, co by tedy mohlo z 21. srpna41 vyplynout dobrého. Společnost podle něj především prošla katarzí, došlo k očištění národního charakteru, k jeho zušlechtění a povznesení. Lidé už budou do budoucnosti skeptičtí a kritičtí ke všem ideologiím a ke všem vysílaným pravdám, spíše se budou obracet k nadčasovým hodnotám. Zároveň prý srpen podal důkaz o silném vlastenectví Čechoslováků. „Moderní vlastenectví, konfrontující se s ostatním světem, je jedním ze základních kamenů harmonické socialistické společnosti,“42 soudil Petr Fejfuša. Pozitivním výsledkem je i selekce, kterou okupace způsobila; nyní se již ví, kdo je hrdina a kdo kolaborant. Prostor v časopise dostala i „teorie malého národa ve střední Evropě.“ Jejím mluvčím byl Jan Havránek, který pro Index upravil svou přednášku, kterou v září pronesl na mezinárodní konferenci Europahausu ve Vídni. Přednáška se sice soustředila na období

40

PLAŇAVA, Ivo. Zápas o lidské duše. Index, 1968, roč. 1, č. 7, s. 1 – 4. Slovo okupace nemohl autor použít, neboť bylo nařízením Úřadu pro tisk a informace z 3. září zakázáno, podobně jako slovo okupant. (Pražské jaro v médiích: výběr z dobové publicistiky. Sestavil Jiří Hoppe. Praha: ÚSD; Brno: Doplněk, 2004. Prameny k dějinám československé krize 1967 – 1970; díl XI. ISBN 80-7285-0393.) 42 FEJFUŠA, Petr. Lidové přísloví. Index, 1968, roč. 1, č. 8, s. 1. 41

122

rozpadu Rakouska-Uherska a založení samostatného Československa, nicméně čas vzniku i její úvodní pasáž odkazovala spíše k událostem současným. Podle Havránka je politika malých národů ovlivněna geografickými podmínkami i momentální mocenskou situací, nesmí tudíž přeceňovat svou úlohu ve vytváření politiky na kontinentu, zároveň se však nikdy nesmí smířit s postavením objektu dějin.43 V druhém ročníku byly opět oživeny pokusy o aktuální politický komentář. V březnu se pokusil Politicus vytvořit politický portrét Gustava Husáka. Došel k závěru, že Husák je v mnohém podobný Antonínu Novotnému a že jeho postoje jsou spojené s postoji nové garnitury novotnovců. Na základě odhadu budoucího vývoje mu proto prognózoval postup v kariéře. „Objektivně jde o odříznutí pravičáků (tzn. liberálů a avanturistů) a tím o vybudování politického systému, v němž by autorita opět znamenala post, svoboda avantýru, postupná reforma maximum a lidé žili ani ne moc špatně ani ne moc dobře. Tento cíl je realizovatelný – a proto je Gustav Husák politikem budoucnosti…Zápas o proměnu politického systému v novou kvalitu bude pokračovat převážně předlednovými metodami.“44 O dva měsíce později došlo na jeho slova; v květnovém čísle již Politicus (Podle stylu psaní i podle velké otevřenosti, s jakou píše o politice, soudím, že jde stále o jednu osobu.) vysvětloval, proč muselo dojít k výměně ve vedení komunistické strany. Alexander Dubček personifikoval polednovou politickou platformu, Politicus jej hodnotil jako muže nerozhodného, který je snad právě pro svou nerozhodnost politikem nevyhraněné orientace, mužem středu. K normalizaci poměrů v zemi je však zapotřebí silnějšího politika, proto musel být Dubček vyměněn. Na post prvního tajemníka tak byl zvolen Gustav Husák.45 Přispěvatelé Indexu se tedy pustili do hodnocení srpnových událostí, letmo i do předvídání dalšího vývoje, ale jen jeden z nich – Jaroslav Šabata – se odvážil provést celkové zhodnocení Pražského jara. Podnětem k tomu mu byl výrok Oldřicha Černíka, že lednové zasedání ústředního výboru v roce 1968, kde byl z funkce prvního tajemníka odvolán Antonín Novotný, bylo revoltou bez teorie a že dubnový Akční program byl zpracován pod tlakem pravicových sil. Podle Šabaty tento výrok přesně ilustruje, jakou hodnotu měl Akční program pro politiky, ale hlavně skutečnost, že ani ti, kteří stáli v čele Pražského jara, nevěděli, co přesně chtějí. „Připadali si – obrazně řečeno – jako uprostřed houfu, jenž postupoval stále rychleji vpřed a do jehož čela se, ať dělali co dělali, nemohli prodrat; a dav je přitom

43

HAVRÁNEK, Jan. Malý národ ve střední Evropě. Index, 1968, roč. 1, č. 9, s. 6 – 9. Cesty k dnešku. Index, 1969, roč. 2, č. 2, s. 15. (Politicus). 45 Index reality. Index, 1969, roč. 2, č. 4, s. 14. (Politicus). 44

123

neúprosně vyzvedával výš a výš, zatímco druhé stejně nemilosrdně srážel až na dno národní hanby,“46 napsal Šabata. Progresivní politici, někdy také nazývaní jako mužové ledna, dle Šabaty nikdy nepřekročili rámec starého systému, v němž měla strana své vůdčí postavení a kde jakákoliv spontánní iniciativa lidí byla postrachem. Když se na jaře 1968 československá veřejnost probudila, jedny politiky zachvátila panika, druzí se onen nenadálý proud snažili pouze zachytit. „Krize novotnovského vedení organicky přerůstala v krizi dubčekovského vedení,“ pokračoval ve své kritice autor. Šabata se také snažil odpovědět na otázku, zda se dalo srpnovým událostem předejít; sám zavrhl možnost, že se jinak postupovat nedalo. Chyba československého vedení podle něj spočívala v tom, že ve všech jednáních s představiteli pětky, počínaje Brežněvovou návštěvou v Praze v prosinci 196747 a konče schůzkou v Bratislavě 3. srpna 1968, přejalo od svých diplomatických partnerů jejich hodnocení situace u nás a své vlastní odsunulo až na druhé místo. Ve výsledku to způsobovalo na čs. politické scéně jen zmatek, politické kroky vedení byly nejednoznačné a v mnohém plné kompromisů. Jediným řešením bylo svolání sjezdu, jen ten mohl jasně formulovat novou politickou linii a zároveň ji také legitimizovat, strana pak mohla začít celý proces obrody řídit a kontrolovat (v kladném slova smyslu). Mnozí funkcionáři by se pak možná zbavili strachu z toho, že obroda se řítí vpřed nevypočitatelně. Tuto skutečnost si někteří politici uvědomovali, proto také žádali urychlené svolání sjezdu. Ústřední výbor, respektive jeho konzervativní křídlo společně s politiky středu, tuto šanci zablokovalo. Podle Šabaty mohly být příčinou tohoto postoje obavy, že by sjezd mohl probíhat nedemokraticky. Obávali se, že antiliberalistická klika využije situace a obviní progresivní politiky z pokusu vrátit společnost zpět ke kapitalismu a imperialismu. Když pak s dvouměsíčním zpožděním ústřední výbor k svolání sjezdu svolil, bylo již pozdě, celý proces již ztratil na tempu a k očekávanému uklidnění situace nedošlo. Ostře se Šabata ohradil také proti obviněním, že vinu na celé věci mají intelektuálové, kteří prý na sebe vzali příliš zodpovědnosti. Tato obvinění vnímal pouze jako pokusy zneužít „zažrané antiintelektuálské postoje v části aktivu,“ jako odvěkou snahu dokázat, že za všechno zlé je odpovědný třídní nepřítel a jeho „pomahači pravicoví oportunisté“. „Je třeba uznat, že toto převrácené chápání příčinných souvislostí, jež proniká i do nejoficiálnějších výkladů naší situace, má zcela reálný základ: je jím zájem solidárního tělesa »byrokratů« 46

ŠABATA, Jaroslav. Revolta bez teorie? Index, 1969, roč. 2, č. 3, s. 18 – 21. Leonid Brežněv přijel 8. prosince 1967 do Československa na pozvání Antonína Novotného, který si chtěl získat jeho podporu před blížím se plenárním zasedáním ústředního výboru. Brežněv se však víceméně vyjádřil v tom smyslu, že by si KSČ měla svoje vnitřní neshody vyřešit sama.

47

124

všemožných odrůd a se všemožnými odnožemi na zachování daného stavu. Toto těleso tvoří hybnou sílu konzervativní pravice48 ve straně. Tato síla se orientovala na vnější zásah, podněcovala jej, připravovala jej politicky a když k němu došlo, kuje železo,“ napsal. Přes tyto závěry Šabata svůj text zakončil s nadějí. Vyhraněný antiliberalismu podle něj odhaluje „pseudoprogresivní frazeologii“ i tak zvanou politiku „středu“, z čehož se skutečně progresivní levice může poučit. „A pak ji nikdo nebude muset zapřísahat, že ji nikdo neodpustí, zmarní-li svou příležitost. Jak bude dozrávat čas a ona s ním, bude si brát své, neboť ví a bude vědět stále lépe, co chce,“ zakončuje svůj úvahu. Jak je vidět, bezprostředně po okupaci se Index soustředil hlavně na výklad srpnových událostí. Stejně jako Milan Kundera v Českém údělu i zde byl první okupační týden interpretován poněkud pateticky, jako výjimečný okamžik, který stmelil národ a v němž národ prokázal svou převahu nad okupanty. Především v textu Ivo Plaňavy však kromě toho nacházíme i náznaky, že tím těžká zkouška pro Československo zdaleka neskončila. Ještě větší jasnozřivost osvědčil komentátor Politicus, který ve svých příspěvcích naprosto demaskoval cíle i postupy posrpnové politiky. Dobře odhadl budoucí vývoj i osobnost pozdějšího hlavního normalizátora Gustava Husáka. V tomto smyslu se Index ani jeho přispěvatelé nepoddávali iluzím o tom, že by proces obrody započatý na jaře mohl, byť třeba pomaleji, pokračovat. Ucelenější výklad Pražského jara poskytl Jaroslav Šabata. Jeho kritický odstup a přímost nelze než obdivovat. On přímý účastník událostí, navíc přesvědčený komunista, dospěl pouhý půl rok po událostech k závěrům, jež se shodují s dnešním hodnocením roku 1968. Jeho projev zcela vybočuje z dobové rétoriky, nazývá věci pravými jmény, nepodléhá mýtu o progresivních politicích, o hrdinech ledna a srpna. Ačkoliv v závěru své úvahy rozpoznává v současných událostech i určitou naději, není to naděje na záchranu Pražského jara, ale na obrození strany, nikoliv však v nejbližších dnech, ale někdy ve vzdálené budoucnosti.

48

Pravice a levice nebyla v době Pražského jara (a pravděpodobně v době celé komunistické éry) vnímaná v dnešním slova smyslu. Levicí byly chápány všechny pokrokové síly a pravicí se pak označovali ti, kteří pokroku bránili. V kontextu roku 1968 to byli právě konzervativní komunisté.

125

ZÁVĚR V celé mé práci jsem sledovala, jak jednotlivé tituly reflektovaly dění Pražského jara, o čem diskutovaly, kam jejich diskuse směřovaly. Teprve porovnáním údajů získaných o všech třech časopisech však vyniknou specifické vlastnosti každého z nich.

Specifika jednotlivých titulů Literární listy & Listy Jak jsem naznačila hned v úvodu, jsou Literární listy v naší trojici výjimečné především svým nepoměrně větším rozsahem. Každé zvolené téma probíraly z několika úhlů pohledu, zdůrazňovaly různé aspekty a nezřídka se na jejich stránkách k danému okruhu objevovaly protichůdné názory, což napomáhalo dalšímu rozvoji tématu. Projevovala se zde také skutečnost, že byly ústřední tribunou Svazu československých spisovatelů, v boji proti zabaveným Literárním novinám a proti vedení Svazu československých novinářů, které tento zákrok schválilo, nelze od sebe oddělit, zda pisatelé mluví za svaz nebo za redakci. Je to jedno a totéž. Kromě toho věnují nebývalou pozornost dění ve svazu a nejčastější rezoluce, které zveřejňují, pocházejí právě od jejich mateřské organizace. V tomto smyslu nepostrádá obsah známky ješitnosti a elitářství, spisovatelé se svým týdeníkem se staly vůdčí silou ve společnosti a toto postavení je z jejich postojů znát – například si dovolili nabádat vedení svazu novinářů, jak se má zachovat, vynucovali si potrestání novinářů píšících do zabavených Literárních novin, a přitom neměli zcela vyřešenou očistu vlastního svazu, jak na to upozornil Kruh nezávislých spisovatelů. Mohli bychom mluvit i o určité nadřazenosti pražské pobočky nad těmi regionálními. Jak je možné, že důležitou rezoluci brněnské části svazu, která se netýkala jen požadavků na nové státoprávní uspořádání, ale také nápravy škod napáchaných jak v Brně (přejmenování univerzity, zrušení právnické fakulty) tak v celém státě, odsunuli na konec listu, čímž dali najevo, že jí nepřipisují příliš velký význam? Za zmínku také stojí skutečnost, že zatímco ostatní dva tituly se zabývaly úlohou inteligence hned na začátku Pražského jara, Listy tak činily až na konci. Je pravda, že Hosta do domu i Index k dané diskusi vyprovokovaly články zabavených Literárních novin, zejména článek Jaroslava Kučery Emoce a demokracie, a to v době, kdy Literární listy ještě nevycházely, ale lze to vysvětlit i tím, že pražská organizace a přední čeští spisovatelé, přispívající do Literárních listů, o svém postavení a úloze nijak nepochybovali a místo toho věnovali veškeré úsilí podpoře obrodného procesu. Až po okupaci, když museli vysvětlovat

126

nový nepolitický program Listů, odhalili (prostřednictvím Milana Jungmanna), že sami sebe a svůj ústřední týdeník chápou jako spolutvůrce politiky. Okupace a nastupující normalizace tomuto přístupu učinila přítrž, což vysvětluje oživení diskuse o úloze inteligence na sklonku roku. Výjimečnost Literárních listů se rovněž projevila v diskusi o demokratických reformách; pouze zde došla až k pochybnostem o socialismu nebo alespoň o jeho prosazované podobě, založené na sociálních jistotách a rovnosti. Host do domu se demokratizaci a jejím problémům vůbec nevěnoval a Index na tuto úroveň diskuse nedosáhl. S angažovaností Literárních listů, jež vyvrcholila manifestem Dva tisíce slov, Kohoutovým Poselstvím občanů předsednictvu ústředního výboru Komunistické strany Československa, ale i aktivitou při koordinaci dělnických výborů na ochranu svobody slova, se nemůže porovnávat žádné další české i slovenské periodikum, tudíž ani Index ani Host do domu. Uvědomíme-li si ale, že tyto projevy zcela odpovídají možnostem i postavení Literárních listů, musíme konstatovat, že Index v prostoru, jež byl vymezen jeho možnostmi a postavením, projevil stejnou míru angažovanosti (viz část o Indexu). Rozsah i periodicita Literární listů je zároveň předurčila k tomu, aby se ve větší míře zabývaly také mezinárodní situací a východoevropskými dimenzemi obrodného procesu. Pokud bychom zjišťovali, který z našich tří časopisů měl nejblíže k předpovědi vojenského zásahu, pak by to jistě byly Literární listy. Jak však dokazuje bližší pohled do obsahu časopisů, je to do značné míry hypotetická otázka. O nebezpečí intervence se vědělo a také se o něm psalo, a to i v Indexu, ale nikdo si nepřipouštěl, že by se tak skutečně mohlo stát. Posledním a nejméně očekávaným specifikem Literárních listů (respektive Listů) je jejich ústup z politiky poté, co se výše uvedené nebezpečí naplnilo. Od politiky se sice postupně odklonil i Index a Host do domu, ale nečinili tak programově hned od počátku, spíše naopak. Host do domu změnil periodicitu, aby jeho glosy a úvahy byly aktuálnější, a Index, byť už v něm chyběly větší politické eseje, v roce 1969 konečně zařadil jako pravidelnou součást každého čísla komentáře aktuálního dění, přičemž jejich pisatelé (Politicus, Jaroslav Šabata) v nich mnohdy osvědčili větší otevřenost a jasnozřivost než před srpnem.

Host do domu Ačkoliv se často mluví o politických přesazích Hosta do domu, poznatky rozboru jejich obsahu z období let 1968 a 1969 a jejich porovnání s podobně zaměřenými tituly uvádí tuto pověst na pravou míru. I přes zřejmou tendenci redakce věnovat se více politice, se Host do domu stále programově držel v mezích kulturní tvorby. Letmý pohled do historie časopisu

127

nabízí odpověď, proč tomu tak je; hlavní překážkou byl šéfredaktor Jan Skácel, který si v časopise nepřál politické témata. Proto tu nenajdeme nic o demokratických reformách, čtenář neznalý poměrů by z obsahu nepoznal, že státy Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem postupně stupňují tlak na československé politické představitele a že se schyluje k tragickým událostem srpna, stejně jako by se zde nedočetl nic o zinscenovaných politických procesech padesátých let, ani o potřebě rehabilitovat jejich oběti. Na reflexi nedávné minulosti Host do domu nahlížel z pohledu kultury, když psal o rehabilitaci tak jen v souvislosti se zapovězenými spisovateli či literárními odborníky. Cenzuře a svobodě slova se věnoval také jen proto, že se tento problém úzce dotýká veškeré tvorby. Právě díky tomu, že se časopis držel stranou aktuálního dění, nemůže být chápán jako konkurent Literárních listů, alespoň tedy v politické rovině. Tomu měl blíže spíše Index. Jedinou rubrikou, v níž se pravidelně objevovaly ony politické přesahy, byl Trialog, tj. beseda nad zvoleným tématem. Touto formou byla zpracována moravská otázka, ale především neobvyklé téma reflexe roku 1945. Literární listy se k tomuto roku často obracely, ale spíše v souvislosti s hledáním kořenů nerovných česko-slovenských vztahů, pouze v Hostu do domu se mluvilo o odboji, osvobození, zdecimované Rudé armádě a nakonec i tom, proč se Československo nevydalo cestou vlastního socialismu. Procházkovy závěry o odsunu německého obyvatelstva by jistě vyvolaly odpor i dnes, proto se není čemu divit, že i tehdy se trialog dočkal bouřlivé reakce, ať už ze strany domácích pamětníků nebo z Moskvy a ze sovětského velvyslanectví. Změna periodicity v roce 1969 přece jen na čas otevřela větší prostor pro politiku, pravděpodobně díky tomu se mohli čtenáři těšit z diskuse o české otázce a české národní povaze, která se i dnes jeví jako velmi podnětná.

Index Nejmladší z porovnávaných titulů se liší od ostatních už na první pohled. Je kulturním časopisem v širším smyslu toho slova, nezajímá se pouze o umění, ale i o životní styl, zdraví, sociální problémy (zaměstnanost, postavení ženy, pracovní podmínky), architekturu, vědu a techniku a na svou dobu věnuje nezvykle velkou pozornost také životnímu prostředí. Protože okruh jeho přispěvatelů z velké časti tvořili pedagogové filozofické fakulty, objevují se tu hojně také psychologické, sociologické, ale i ekonomické úvahy. Na druhou stranu se programově vyhýbá oblasti literatury, to zřejmě v reakci na tehdejší významné postavení tiskových orgánů Svazu československých spisovatelů. Svým zaměřením tak přesně vyplňuje mezeru mezi literárními časopisy a klasickými zpravodajskými tituly.

128

V době, kdy se připravovalo vydání jeho prvního čísla, nikdo nemohl tušit, co se v roce 1968 stane, že dojde k výměně ve vedení KSČ a že to povede až k obrodnému procesu. Také proto je obdivuhodné, že se časopis věnuje politice hned od počátku, přičemž nezačínal nijak zlehka, vždyť hned v prvním čísle Jaroslav Šabata demaskoval antiliberalismus jako skrytý dogmatismus. Toto nadšení pro politiku, které se projevovalo i neustálými stezky nad zdlouhavým procesem výroby časopisu, jež bránil větší aktuálnosti, lze skutečně vysvětlit tím, že časopis nebyl zatížen minulostí plnou sporů s cenzurou. Do obrodného procesu vstoupil Index velmi plynule, navzdory omezeným možnostem se vyjadřoval k všemu podstatnému, co se ve státě dělo, podporoval rehabilitace, svolání sjezdu, zrušení vedoucí úlohy KSČ ve společnosti a v době ohrožení vyzýval k rozvaze a jednotě. Angažovanost měsíčníku se však také zaměřovala na problémy regionu nebo na problémy, jež stály na okraji zájmu a mimo rámec obrodného procesu. Jak jinak si lze vysvětlit dopisy ministrům žádající výstavbu nového koncertního sálu v Brně nebo zákonnou ochranu flory, půdy a vody? Jak jinak lze chápat skutečnost, že časopis dal prostor prohlášení kulturních pracovníků kraje, v němž se volalo po založení brněnského celostátního deníku nebo kulturně-politického týdeníku? Index nebyl o nic méně angažovaný než Literární listy, byl však omezen svou regionální působností a měsíční periodicitou.

Co mají společného? Všechny tři časopisy se shodují v obhajobě původních Literárních novin. Host do domu a Index reagovali na stejné články Kulturní tvorby a ministerských Literárních novin, které hanobily předcházející redakci spisovatelského týdeníku, Literární listy pak ex post kritizovaly vedení svazu novinářů za to, že proti zákroku nejenže neprotestovalo, ale ještě jej schválilo jako správný. Tento jednotný postup dokazuje, jak mocně zapůsobilo zabavení Literárních novin nejen mezi spisovateli, ale mezi celou inteligencí. Jejich obhajobou vlastně hájili právo vyjadřovat se k věcem veřejným, které se dotýkalo jich všech. Bližší průzkum také odhaluje podobnou rétoriku všech tří časopisů, zvláště v místech, kde se zabývaly politikou. Ačkoliv velmi záhy v roce 1968 přestala fungovat cenzura a v důsledku toho došlo k naprostému uvolnění diskusí, věcný styl psaní se do novin nevrátil. Zmizely sice krkolomné politické fráze a bojovný slovník, noviny byl čtivější a živější, ale stále se ještě nemluvilo a nepsalo otevřeně, některé věci se jen naznačovaly a jiné se složitě opisovaly, jen aby se nemusely označit pravým jménem. Navíc i Pražské jaro mělo svůj vlastní slovník a své vlastní fráze, nehledě na to, že události sváděly k určitému patosu. O stavu žurnalistiky i o míře svobody slova vypovídá i skutečnost, že nejzásadnější politické

129

komentáře nebyly podepsány, ale jejich autoři se skrývaly za pseudonymy. V každém z uvedených titulů však pracovaly takové osobnosti, které této rétorice nepodléhaly, některé nikdy, některé jen občas. Příspěvek psaný jejich stylem pak vyčníval nad všemi ostatními, zpravidla se tak také ohlašovalo velmi závažné téma. V Literárních listech tuto úlohu plnil Ludvík Vaculík, který tímto stylem také formuloval Dva tisíce slov, poměrně věcně se také vyjadřoval Jiří Lederer, jenž jako jediný například použil slovo intervence v souvislosti s hrozícím nebezpečím, ostatní okolo něj jen kroužili, nebo Ivan Klíma. Z přispěvatelů Indexu takto vyčníval Politicus (Luděk Kavín?) a ve svém posledním příspěvku hodnotícím celé Pražské jaro také Jaroslav Šabata. Mistrem v tomto smyslu byl Oleg Sus, jehož příspěvky bychom našli ve všech třech časopisech a který dokázal několika slovy trefně a k tomu ještě vtipně vystihnout pravou podstatu věci. Porovnání časopisů také prokázalo, že se nedá mluvit o zdrženlivosti brněnských titulů. Jednoduše řečeno, žádný z porovnávaných kulturních časopisů se nestavěl proti obrodnému procesu, naopak jej podporovaly, i když každý svým způsobem, který byl do značné míry dán programem časopisu, samozřejmě také periodicitou a délkou výroby jednoho čísla. Host do domu sice nepsal o demokratizaci a nezveřejňoval výzvy k důslednějšímu a rychlejšímu provádění reforem, nicméně napadl cenzuru a později i snahy politiků usměrňovat diskuse, Trialogem o roce 1945 naznačil, že jsou temná místa československých dějin, k nimž je třeba se vrátit, Milan Hübl v témže příspěvku hovořil o potřebě zavedení plurality, Hynek Bulín v Trialogu o zemi Moravské a o Brně pak zdůrazňoval prvořadost problému demokracie. Když si to spojíme se situací v redakci, kde evidentně panovalo napětí kvůli tomu, že Jan Skácel bránil pronikání politických témat do obsahu časopisu, musíme konstatovat, že zaostávání Hosta do domu za ostatními časopisy v politické rovině nebylo způsobeno jiným postojem k obrodě, ale pouze tím, že se více než ostatní tituly držel svého původního kulturního zaměření. Zvláštní spojitost mezi časopisy také vytváří skutečnost, že všechny byly v nastupující normalizaci zastaveny. Jak jsem již dokázala, angažoval se každý jinak, ale všichni se poté snažili zachránit, a proto se postupně vzdávaly svého práva hovořit k politice. Přesto je trest neminul, což mne vede k názoru, že Český úřad pro tisk a informace systematicky postupoval proti kulturním časopisům jako takovým. Kdyby existovaly, dříve nebo později by z nich vyrostl silný oponent normalizačního režimu, se kterým by cenzura musela opět vést dlouhý a vyčerpávající boj. Míra angažovanosti každého z nich se promítla pouze do termínu, kdy ČÚTI rozhodl o jejich zastavení. V tomto smyslu jednal úřad spravedlivě, neboť jako první

130

zrušil Listy, i když ty trestal hlavně za jejich smělejšího předchůdce Literární listy, krátce na to zakročil proti Indexu a Host do domu přišel na řadu necelý rok poté.

Moravská otázka Předpoklad, že brněnské časopisy budou problematice státoprávního uspořádání z pohledu Moravy věnovat větší pozornost, se skutečně naplnil. Host do domu mu v rámci svého zaměření na literaturu věnoval maximum, co mohl, totiž jeden celý trialog. Index kromě rozsáhlé ankety přistoupil i k vydání celého zvláštního čísla na toto téma. A Literární listy? Jako jediné se novým státoprávním uspořádáním zabývaly pouze v souvislosti s problematikou česko-slovenských vztahů. Ačkoliv se snažily pro napravení vztahu těchto dvou národů udělat maximum, nemohly přehlížet, že Češi tento problém nepovažují za důležitý a že dvojfederace má smysl, jen když bude do konce dotažen proces obrody. Jestliže se i v tématu česko-slovenských vztahů projevoval takový rozpolcený postoj Čechů, není těžké si domyslet, jaký postoj zastávali vůči moravské otázce. Literární listy jsou toho důkazem. Aniž by před tím moravské požadavky hlouběji rozebraly, rovnou je zamítly jako neoprávněné. Hypotéza z úvodu mé práce se tedy překvapivě naplnila až do poslední tečky. Jenže i brněnské časopisy si po celou dobu zachovávaly potřebný kritický nadhled a měly k moravským požadavkům své výhrady. Host do domu ústy Hynka Bulína variantu tří republik zcela zamítl, Index jí sice věnoval celé zvláštní číslo, ale dopředu uvedl, že ne se všemi postoji v něm uvedenými redakce souhlasí. Je zřejmé, že spíše než přímé podpoře trialismu věnovaly obě redakce úsilí tomu, aby se o celé věci diskutovalo, aby získala prostor. Také proto v diskusi mohly zaznít i odmítavé názory, byť jich bylo výrazně méně, i příspěvky, jež plně odhalily slabiny trojdílného uspořádání, přičemž ta nejzásadnější spočívala v tom, že Morava nebyla jednotná. Hlavní iniciativa vycházela z Brna a ostatní velká moravská města zůstávala stranou stejně jako celé Slezsko. I argumenty, které zastánci samostatné Moravskoslezské republiky používali, neměli příliš velkou váhu. V obou časopisech můžeme vystopovat určitý protest proti pragocentrismu, mnohdy i oprávněný, bylo by ovšem mylné se domnívat, že se tento protest či odpor promítl do postoje časopisů k obrodě. Vždyť už jsme si dokázali, že brněnské tituly nebyly vůči demokratizačnímu procesu zdrženlivější. Dokončení obrody bylo, zdá se, společným cílem, jež stál nad vším, i nad moravskou otázkou.

131

POUŽITÉ ZDROJE Literatura BĚLINA, Pavel, et al. Dějiny zemí Koruny české II.: od nástupu osvícenství po naši dobu. 3. vyd. Praha: Paseka, 1995. ISBN 80-7185-006-3. DOKOUPIL, Blahoslav, et al. Slovník českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů 1945 – 2000. Brno: Host, Votobia, 2002. ISBN 80-7198-521-X. GABRIELOVÁ, Bronislava – MARČÁK, Bohumil. Index z osmašedesátého. In Kapitoly z dějin brněnských časopisů I. Ed. Bronislava Gabrielová, Bohumil Marčák. Brno: Georgetown, FSS MU, 1999. S. 123 – 136. ISBN: 80-210-2221-3. HAMŠÍK, Dušan. Spisovatelé a moc. Praha: Československý spisovatel, 1969. HAVLÍČEK, Dušan. Jaro na krku: zážitky ze zákulisí sekretariátu ÚV KSČ od června do prosince 1968. Praha: ÚSD AV ČR, 1998. ISBN: 80-85270-82-X. HONZÁK, František, et al. Evropa v proměnách staletí. 3. aktualiz. vyd. Praha: Libri, 2001. ISBN 80-7277-025-X. JUNGMANN, Milan. Literárky – můj osud: kritické návraty ke kultuře padesátých a šedesátých let s aktuálními reflexemi. Brno: Atlantis, 1999. ISBN 80-7108-182-5. KAPLAN, Karel – TOMÁŠEK, Dušan. O cenzuře v Československu v letech 1945 – 1956. Praha: ÚSD AV ČR, 1994. ISBN: 80-85270-38-2. KNAPÍK, Jiří. Kulturní politika: její organizace a lidé kolem ní. In Kdo byl kdo v naší kulturní politice 1948 – 195. Ed. Jiří Knapík. Praha: Libri, 2002. S.15 – 32. ISBN: 80-7277093-4. KOŽMÍN, Zdeněk. Skácel. Brno: Jota, 2000. ISBN: 80-7217-119-4. KUBÍČEK, J. – ŠIMEČEK, Z. Brněnské noviny a časopisy od doby nejstarší až do roku 1975. Brno: Universitní knihovna, Archiv města Brna, Musejní spolek, 1976. KUBÍČEK, Tomáš. Literární časopisy šedesátých a sedmdesátých let: Myšlení o literatuře. In Kulturní periodika na Moravě: 17. – 18. října 1996. Ed. Jaromír Kubíček, Emil Kordiovský. Brno: SOA Břeclav, 1997. S. 11 – 17. ISBN: 80-85048-67-1. KURAL, Václav, et al. Československo roku 1968 I.: obrodný proces. Praha: Parta, 1993. ISBN 80-901337-7-0. LEDERER, Jiří. Touhy a iluze II. Toronto: Sixty-eight Publisher, 1988. ISBN: 0-88781-181-7 PECKA, Jindřich (ed.). Dělnické výbory na obranu svobody tisku (1968). Praha: ÚSD, 1993. ISBN 80-85270-25-0.

132

PERNES, Jiří. Pod Moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství. Brno: Barrister&Principal, 1996. ISBN 80-85947-12-9. PEŠTA, Pavel. K počátkům ,tání‘. In Česká literatura 1948 – 1956: sborník materiálů z literárněvědné konference 35. Bezručovy Opavy (18. – 19. 9. 1992). Ed. Vladimír Pfeffer. Opava: Slezské zemské muzeum, 1993. S. 18 – 29. IBSN 80-900030-7-9. POLÁČEK, Jiří, et al. Průhledy do české literatury 20. století. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2000. ISBN 80-7204-162-2. RAMBOUSEK, Jiří. Začátky Hosta do domu. In Česká literatura 1948 – 1956: sborník materiálů z literárněvědné konference 35. Bezručovy Opavy (18. – 19. 9. 1992). Ed. Vladimír Pfeffer. Opava: Slezské zemské muzeum, 1993, S. 82 – 92. IBSN 80-900030-7-9. ŠIMEČKA, Milan. Obnovení pořádku. [1. vyd. v ČSFR.] Brno: Atlantis, 1990. ISBN 807108-002-0. ŠITLER, Jiří. Cenzura v předlistopadovém Československu. Dějiny a současnost, 1998, roč. 20, č.6, s. 33 - 38. ISSN: 0418-5129. TOMÁŠEK, Dušan. Pozor, cenzurováno! aneb Ze života soudružky cenzury. Praha: Vydavatelství a nakladatelství MV ČR, 1994. ISBN 80-85821-16-8. VANĚK, Miroslav, et al. Orální historie: metodické a „technické“ postupy. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. ISBN 80-244-0718-3. ZWETTLER, O. – VACULÍK, J. – ČAPKA, F. Úvod do studia dějepisu a historikovy práce. Brno: Masarykova univerzita, 1996. ISBN 80-210-1366-4.

technika

Prameny Pražské jaro v médiích: výběr z dobové publicistiky. Sestavil Jiří Hoppe. Praha: ÚSD; Brno: Doplněk, 2004. Prameny k dějinám československé krize 1967 – 1970; díl XI. ISBN 80-7285039-3. Zákon č. 81/1966 Sb. o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích. Zákon č. 84/1968 Sb. ze dne 26. června 1968, kterým se mění zákon 81/1966 Sb. o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích. Zákon č.127/ 1968 Sb. ze dne 13. září 1968 o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků.

Prameny

-

knihy:

PILAŘ, Jan. Sluneční hodiny: vzpomínky. Praha: Československý spisovatel, 1989. ISBN 80202-0091-6. PILZ, Jaroslav. Národní 9. Praha: Československý spisovatel, 1969.

133

Prameny - periodika: Brněnští spisovatelé k dnešku. Rovnost, 1968, roč. 83, č. 81 (4. 4. 1968), s. 5. ISSN 08627967. Dejme čtenáři tisk, který žádá: rozhovor s Viktorem Ledererem ředitelem PNS, Reportér, 1968, roč. 3, č. 19, s. 27. Diskuse o soudobém smyslu naší žurnalistiky. Reportér, 1968, roč. 3, č. 40, s. 26 – 28. Dopis delegátů V. sjezdu SČSN ústřednímu výboru KSČ. Novinář, 1967, roč. 19, č. 11, s. 343. FELDSTEIN, P. – PĚKNÝ, T. O Literárních listech a poslání publicistiky: rozhovor s Dušanem Hamšíkem. Student, 1968, roč. 4, č. 9, s. 1. Host do domu. Svaz československých spisovatelů. Brno: Československý spisovatel, 1954 – 1970. Index: rozpravy o soudobé kultuře a životním slohu. Brno: Krajské kulturní středisko, 1968 – 1970. KUNDERA, Ludvík. Třetí řečiště: Host do domu. Kam, 1998, roč. 4, č. 6, s. 14 -16 (příloha časopisu Kam v Brně, roč. 42). LIEHM, A., J. Za sebe. Listy, 1994, roč. 24, č. 1, s. 23 - 24. Listy: týdeník Svazu čs. spisovatelů. Československý spisovatel, 1968 – 1969.

Svaz

československých

spisovatelů.

Praha:

Literární listy: týdeník Svazu čs. spisovatelů. Svaz československých spisovatelů. Praha: Československý spisovatel, 1968. Nač já si mohu stěžovat: rozhovor s Janem Trefulkou. Host, 1998, roč. 14, č. 6, s. 3 – 7. Projev Adolfa Hradeckého na V. sjezdu SČSN. Novinář, 1967, roč. 19, č. 11, s. 351 – 363. Přehled plánovaných a skutečných nákladů u všedního vydání deníků. Novinář, 1968, roč. 20, č. 5, s. 154. PŘÍBRAMSKÝ, Zdeněk. Co si vyprávěli s panem Tigridem: ještě k působení brněnského Hosta do domu. Nová Svoboda, 1970, roč. 26, č. 184 (6.8. 1970), s. 4. Stanovisko předsednictva Krajského výboru KSČ ke kulturně politické a ideové linii časopisu Host do domu. Rovnost, 1967, roč. 82, č. 54, s. 4. SUS, Oleg. Interview o 2x rychlejším Hostu do domu s Janem Trefulkou. Věda a život: revue moderního člověka, 1969, roč. 14, č. 3, s. 191. SUS, Oleg. Mírně drzý i tesklivý interview s Janem Skácelem. Věda a život: revue moderního člověka, 1969, roč. 14, č. 3, s. 190.

134

UHDE, Milan. Host do domu a ještě někdo: I. díl. Divadelní noviny, 2006, roč. 15, č. 6, s. 16. UHDE, Milan. Host do domu a ještě někdo: II. díl. Divadelní noviny, 2006, roč. 15, č. 8, s. 16. UHDE, Milan. Host do domu a ještě někdo: III. díl. Divadelní noviny, 2006, roč. 15, č. 8, s. 16. UHDE, Milan. Host do domu a ještě někdo: VI. díl. Divadelní noviny, 2006, roč. 15, č. 11, s. 16. UHDE, Milan. Host do domu a ještě někdo: VII. díl. Divadelní noviny, 2006, roč. 15, č. 12, s. 16. UHDE, Milan. Host do domu a ještě někdo: VIII. díl. Divadelní noviny, 2006, roč. 15, č. 13, s. 16.

Elektronické zdroje: HAVLÍČEK, Dušan. Masová komunikace v ČSSR 1956 – 68. Příspěvek ke studiu informačních procesů a hromadných sdělovacích prostředků v politickém systému „reálného socialismu.“ Ženeva, aktualizováno 2003. 1 JANOUŠEK, Pavel, et al. Dějiny české literatury 1945 – 1989 II.: 1948 – 1958. URL: [aktualizováno 8. 9. 2006]. JANOUŠEK, Pavel, et al. Dějiny české literatury 1945 – 1989 III.: 1958 - 1969. URL: [aktualizováno 8. 9. 2006]. Ústavní zákon č. 143/1968 z 27. října 1968 o československé federaci. URL: [citováno 15. 4. 2007]. Stenoprotokol 24. schůze Národního shromáždění ze dne 27. června URL: [citováno 7. 5. 2007].

1

Jde o novou verzi studie z roku 1981, která byla použita s laskavým svolením pana Dušana Havlíčka. Jemu patří i poděkování za to, že mi studii ochotně zaslal e-mailovou poštou. Výhledově by studie měla vyjít v ÚSD. (U citací tohoto zdroje v textu uvádím čísla stránek podle číslování v programu Word Office 2000.)

135

JMENNÝ REJSTŘÍK Achmatovová Anna, 91 Albee Edward, 30 Aragon Louis, 30 Barša Emanuel, 87 Bárta Boleslav, 25, 116 Bárta Oldřich, 78, 107, 108, 117, 124 Bartošek Karel, 31 Bělohradská Hana, 83 Beneš Edvard, 47 Biľak Vasil, 65 Blahynka Milan, 77 Blažek Vladimír, 16, 31, 77, 79, 81, 85, 89, 96, 111 Bouchal Michal, 115 Brabec Jiří, 29 Branislav František, 26 Breton André, 79 Brežněv Leonid, 125, 131 Březina Otokar, 79 Březovský Bohuslav, 81 Bulín Hynek, 96, 113, 116, 137, 138 Burian E. F., 26, 41, 90 Bystřina Ivan, 31, 46 Císař Čestmír, 21, 22 Claudel Paul, 93 Clementis Vladimír, 47 Čáda František, 114, 115 Čapka František, 12 Černík Oldřich, 22, 53, 117, 130 Černý Václav, 44, 45, 50, 80, 93, 94 Červenka Miroslav, 38, 49 Čivrný Lumír, 30 Daněk Oldřich, 91 Dérer Ivan, 48, 51 Diviš Vladimír, 32, 84 Dokoupil Blahoslav, 29, 77, 81, 139 Drda Jan, 32, 45 Dubček Alexander, 12, 32, 38, 53, 57, 63, 67, 70, 94, 130 Dubská Irena, 28, 77 Dubský Ivan, 77 Ďuriš Július, 28 Dürrenmatt Fridrich, 30 Fejfuša Petr, 129 Fibich Jindřich, 54, 56 Fikar Ladislav, 28 Fischer Ernst, 30 Fučík Bedřich, 43 Fučík Július, 87, 91 Garaudy Roger, 30

Glazarová Jarmila, 26, 45 Goldstücker Eduard, 41, 80 Gottwald Klement, 26, 47, 90 Grebeníčková Růžena, 91 Gruša Jiří, 30 Halas František, 28, 76, 78, 93 Halas František X., 122, 123, 128 Halaxa Vlastimil, 115 Hamouz František, 22 Hamšík Dušan, 18, 19, 31, 32, 33, 35, 43, 44, 85, 86, 139, 141 Hanuš Pavel, 31 Hanzlík Josef, 45 Havel Václav, 5, 34, 44, 45, 59, 60, 99, 100, 101, 102, 103, 105 Havlíček Dušan, 7, 8, 9, 19, 20, 21, 22, 23, 123, 139, 142 Havránek Jan, 129 Hendrych Jiří, 94 Herold Vilém, 38 Hoffmann Karel, 54 Holešovský František, 115 Hrabák Josef, 77 Hrabal Bohumil, 51 Hradecký Adolf, 35 Hrubín František, 27, 78 Hübl Milan, 16, 31, 47, 51, 79, 83, 89, 90, 137 Hübschmannová Milena, 30 Hungr Pavel, 111, 113 Husák Gustav, 13, 81, 117, 129, 130, 132 Chrusčov Nikita, 59 Chudožilov Petr, 31, 85 Chvatík Květoslav, 30 Indra Alois, 39, 58, 65 Jakeš Miloš, 13 Jakobson Roman, 30, 101 Janáček Leoš, 97 Janoušek Pavel, 26, 27, 29, 30, 77, 78, 142 Jariš Milan, 45 Jeřábek Richard, 114 Jesenská Zora, 49 Jíra Josef, 63 Jodl Miroslav, 56 Jungmann Milan, 16, 20, 23, 26, 27, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 39, 68, 134, 139 Kainar Josef, 76 Kalandra Záviš, 45 Kalivoda Robert, 28, 30 Kapek Antonín, 54, 65 Karfík Vladimír, 30

136

Klaus Václav, 16 Klíma Ivan, 31, 37, 45, 55, 61, 62, 69, 137 Kliment Alexandr, 30, 44, 46, 56 Klímová Helena, 30 Knapp Viktor, 114 Kodaj Samuel, 58 Kohout Pavel, 14, 27, 31, 45, 65, 66, 69, 76, 134 Kolár F. J., 35, 36, 37, 84, 110 Kolder Drahomír, 54, 65 Kopta Pavel, 44 Kosík Karel, 16, 28, 71, 72, 73, 74 Koucký Vladimír, 28 Kovářík Eduard, 18 Kožmín Zdeněk, 77, 82, 139 Krejčí Jaroslav, 126, 127 Kriegel František, 54 Kubíček Jaromír, 9, 11, 25, 139 Kučera Jaroslav, 85, 111, 133 Kundera Ludvík, 24, 75, 76, 77, 82, 114, 141 Kundera Milan, 15, 27, 32, 66, 72, 73, 74, 76, 96, 97, 98, 99, 100, 101, 102, 103, 105, 132 Lamprecht Arnošt, 114 Langášek Miroslav, 86 Laub Gabriel, 38 Lederer Jiří, 23, 31, 39, 40, 41, 43, 56, 59, 60, 63, 65, 69, 87, 137, 140 Lenin V. I., 90, 117, 118 Liďák Miroslav, 31 Liehm Antonín Josef, 16, 31, 33, 37, 39, 141 Lomský Bohumír, 123 Lukáš František, 84 Macák Bohumír, 24, 75, 76, 77, 78 Macůrek Josef, 114 Machoň Jan, 114 Marčák Bohumil, 16, 107, 108, 139 Mareš Jan, 26 Masaryk Jan, 15 Masaryk T. G., 48, 50 Mestek Karel, 123 Mihálik Vojtěch, 48, 49 Mikulášek Oldřich, 24 Milton John, 79 Mináč Vladimír, 48, 49 Mlynárik Ján, 48, 51 Mlynář Zdeněk, 21, 31, 44, 59 Možný Ivo, 79, 107 Mucha Jiří, 45 Mukařovský Jan, 30 Müller Jiří, 38, 39 Müller Václav, 62 Nepraš Vladimír, 41 Nezkusil Jiří, 46 Nezval Vítězslav, 29, 75 Novák Mirko, 77

Novomeský Laco, 47 Novotný Antonín, 12, 30, 47, 48, 52-55, 61, 70, 71, 73, 79, 104, 123, 124, 129, 130, 131 Nový Lubomír, 114 Opelík Jiří, 77 Osolsobě Ivo, 115, 116 Pachmann Luděk, 41 Palacký František, 72 Palach Jan, 34 Páral Vladimír, 83 Patočka Jan, 50 Pecka Karel, 45 Pekárek Svatopluk, 31 Pernes Jiří, 17, 25, 117, 140 Petr Lubomír, 83 Píka Heliodor, 15, 43 Pilař Jan, 26, 27, 28, 32, 36, 45, 80, 81, 84, 141 Pilz Jaroslav, 26, 141 Pištora Jiří, 45 Pithart Petr, 31, 60, 61, 64, 70, 73 Plaňava Ivo, 124, 128, 129, 132 Plešák Miroslav, 107 Pokorný Dušan, 33 Politicus (Luděk Kavín?), 16, 108, 125, 126, 128, 129, 130, 132, 134, 137 Poulík Josef, 115 Prchlík Václav, 126 Procházka Jan, 32, 50, 53, 89, 90, 91, 94 Přidal Antonín, 77 Putík Jaroslav, 28, 29, 49, 50, 68 Renč Václav, 114, 115 Rózner Jan, 70, 73 Růžička Miloš, 89 Rybák Josef, 28, 29, 84 Rychetský Pavel, 44 Sádovský Štefan, 54 Sartr Jean Paul, 30 Savara Ivo, 112 Seifert Jaroslav, 27, 41, 43, 45 Selucký Radoslav, 31 Sidor Karol, 48 Skácel Jan, 24, 76, 77, 78, 79, 80, 81, 82, 92, 95, 96, 98, 135, 137, 139, 142 Skála Ivan, 28, 45 Skála Miroslav, 113 Slánský Rudolf, 15, 26, 43 Smrkovský Josef, 54, 58, 64, 70, 116 Solař Josef, 107, 124, 125, 128 Solženicyn Alexandr, 32, 66 Stalin J. V., 26, 91 Steinbeck John, 30 Straka Václav, 36, 37 Střítecký Jaroslav, 5, 79, 103, 104, 105, 106, 110

137

Sus Oleg, 24, 77, 78, 79, 81, 86, 87, 88, 120, 121, 137, 142 Sviták Ivan, 28, 61 Svoboda Ludvík, 53, 67 Šabata Jaroslav, 31, 99, 105, 107, 110, 113, 122, 124, 127, 130, 131, 132, 134, 136, 137 Šalda F. X., 79 Šebánek Jindřich, 114 Šedivý Jaroslav, 16 Šejna Jan, 52, 53, 123 Šik Ota, 54 Šimeček Zdeněk, 25, 139 Šimečka Milan, 8, 9, 11, 51 Škvorecký Josef, 45 Šlosar Dušan, 79 Šolleová Marie, 31 Šotola Jiří, 29, 30, 31, 36, 78, 84 Štern Jan, 37 Števček Pavol, 51 Štoll Ladislav, 28, 29, 30, 75, 76, 78 Šuleř Oldřich, 45 Švestka Oldřich, 54, 65 Taufer Jiří, 28 Tigrid Pavel, 83, 92, 93, 94, 141

Tiso Jozef, 48 Tomášek Karel, 84 Tomeček Jaromír, 24, 114, 116 Trávníček František, 75, 77 Trefulka Jan, 24, 27, 76, 77, 81 Uhde Jan, 109, 110, 123, 127 Uhde Milan, 24, 75, 78, 80, 85, 86, 91, 96 Václavek Bedřich, 78 Vaculík Ludvík, 12, 13, 16, 31, 34, 37, 45, 57, 58, 59, 137, 140 Válka Josef, 49, 79, 85, 86, 88, 91, 92, 96, 115, 116, 121 Veselý Ludvík, 33, 68 Vlašín Štěpán, 77, 83 Vodička Felix, 30 Vohnout Josef, 22 Vrba František, 27, 28 Weil Jiří, 91 Weinberger Ota, 56 Wolker Jiří, 75 Zahradil Jiří, 38 Závada Vilém, 41, 42 Závodský Artur, 114 Zelenka Jan, 32, 36, 88

138

139