MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mezinárodní vztahy
Postoj československé diplomacie k anšlusu Rakouska v roce 1938 Bakalářská práce
Josef Kovařík
Vedoucí práce: PhDr. Vladimír Černý, Ph.D. UČO: 376296 Obor: MV - EVS Imatrikulační ročník: 2011 Brno, 2014
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci s názvem Reakce československé diplomacie k anšlusu Rakouska v roce 1938 vypracoval samostatně pod vedením PhDr. Vladimíra Černého, Ph.D. a uvedl jsem v ní veškerou použitou literaturu a zdroje. V Brně dne 12. prosince 2014 …............................ Josef Kovařík
2
Poděkování Na tomto místě bych chtěl poděkovat PhDr. Vladimíru Černému, PhD. za trpělivost, vstřícný přístup a veškeré cenné rady, které vedly k vypracování této práce. Dále bych chtěl poděkovat své rodině za podporu během celé doby studia.
3
Obsah Úvod.............................................................................................................................. 5 1. Aktéři československé zahraniční politiky.............................................................7 2. Vztahy Rakouska a Německa po první světové válce..........................................11 2.1 Konec války a podpis mírových smluv..........................................................................11 2.2 Nástup Hitlera k moci a pokus o převrat........................................................................12 2.3 Německo-rakouská smlouva 1936.................................................................................15 2.3.1 Hodžův plán a postoj Československa...................................................................16 2.4 Cesta k Anšlusu a mezinárodní situace..........................................................................18
3. Anšlus......................................................................................................................20 3.1 Jednání v Berchtesgadenu a Hitlerův projev..................................................................20 3.2 Reflexe anšlusu v československém tisku......................................................................22 3.2.1 Lidové noviny (LN).................................................................................................22 3.2.2 Právo lidu...............................................................................................................24 3.2.3 Venkov.....................................................................................................................27 3.2.4 Zahraniční politika.................................................................................................28 3.2.5 Naše doba...............................................................................................................30
4. Zprávy z vyslanectví..............................................................................................31 4.1 PZ Vídeň 1938................................................................................................................31 4.2 PZ Berlín 1938...............................................................................................................34
5. Reakce československé diplomacie.......................................................................38 5.1 Reakce na jednání Velké Británie a Německa................................................................38 5.2 Anšlus a snaha o získání podpory...................................................................................39 5.3 Jednání s SdP..................................................................................................................43
Závěr........................................................................................................................... 47 Seznam zdrojů............................................................................................................50 Obrazová a textová příloha.......................................................................................53
4
Úvod Pravděpodobně nikdy ve světové historii nebyl svět změněn jedním válečným konfliktem tak, jako tomu bylo po první světové válce. Nejvíce změn pak zasáhlo Evropu, kde se do té doby největší světový konflikt v dějinách primárně odehrával. V podstatě celý kontinent doznal obrovských změn, když zanikla čtyři císařství (Rusko, Rakousko-Uhersko, Německo, Osmanská říše) a řada dalších zemí utrpěla obrovské ztráty na životech a infrastruktuře. Ve střední a jihovýchodní Evropě vzniklo následkem rozpadu Rakouska-Uherska několik nových států a v Rusku v důsledku války vypukl státní převrat, který vyústil až v občanskou válku mezi bílými a rudými. K tomu, aby se podobný konflikt již nikdy neopakoval, pak vítězné mocnosti přijaly systém tzv. kolektivní bezpečnosti. Byla vytvořena Společnost národů (SN), která měla sloužit k udržování světového míru. Tyto změny dosavadního systému však paradoxně vytvářely podmínky pro ještě nepřátelštější atmosféru, než jaká panovala před první světovou válkou. Celá koncepce udržení míru totiž byla založena na oslabení poražených států do takové míry, aby v budoucnu neměly zdroje k vyprovokování války. Proto byly poražené státy záměrně oslabeny jak územními ztrátami, tak uložením reparací ve značné výši, které rozvoj jejich ekonomik notně brzdily. Za takového stavu poražené státy nebyly schopny reparace splácet. Není tedy překvapením, že frustrace lidí nad neutěšenou situací vzrůstala a zároveň s ní rostla nenávist k versailleskému systému. Právě toto byla kombinace, která vedla k rozvoji extremistických myšlenek a názorů. Hospodářská krize ve 30. letech pak rozvoj těchto idejí jenom urychlila. Na politické mapě Evropy tak začalo čím dál více přibývat nedemokratických režimů. Postupem času navíc vycházelo najevo, že slova představitelů velmocí o udržování míru a kolektivní bezpečnosti byla pouhými frázemi, protože se ukázalo, že jednotlivé demokratické státy mezi sebou nejsou schopny spolupracovat. Tato skutečnost skýtala šanci pro autoritativní režimy a jejich expanzivní politiku. Proto se bez výrazné protiakce obešel např. japonský vpád do Mandžuska nebo italský útok na Habeš (dnešní Etiopie). Těmito akcemi si autoritativní režimy navíc čím dál více posilovaly své sebevědomí. Nejinak tomu bylo v případě Německa. Od nástupu Adolfa Hitlera k moci v lednu 1933 Německo prakticky neustále zkoušelo hranice, kam až může zajít, aniž by vyvolalo odvetnou reakci demokratických mocností. Nejprve tedy Německo vystoupilo ze Společnosti národů, následně Hitler oznámil brannou povinnost a začal v rozporu s Versailleskou smlouvou znovu budovat armádu. Když pak německé jednotky prakticky bez reakce velmocí vpochodovaly do 5
demilitarizovaného pásma v Porýní, začal si i Hitler uvědomovat, že Společnost národů nefunguje způsobem, jakým by měla. Německu se nyní v Evropě začínaly otevírat dveře pro svoji expanzivní politiku. Zhoršující se mezinárodní situací bylo samozřejmě ovlivněno i Československo. Pozice Československa byla o to horší, že se během 30. let stalo prakticky jedinou výspou demokracie ve střední Evropě a téměř se všemi sousedními státy mělo nějaký územní spor. Československo si navíc bylo dobře vědomo Hitlerových snah o sdružení všech Němců do jednoho územního celku, což pro něj kvůli početné německé menšině v pohraničí znamenalo vážné nebezpečí. Mladá republika tak byla nucena o svoji budoucnost bojovat. Úvod práce se věnuje vývoji vzájemných rakousko-německých vztahů mezi dvěma světovými válkami a představuje jejich hlavní milníky. Tato část je důležitá zejména pro pochopení všech souvislostí, které k anšlusu vedly a které měly podíl na formování postoje Československa. Důraz je kladen především na dobu od nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 do samotného anšlusu v březnu 1938, přičemž je nahlíženo i na pozici Československa a případně i ostatních států, které ovlivňovaly vývoj situace. Další část práce se věnuje již samotnému anšlusu Rakouska a reakcí československého diplomatického aparátu. Nahlíženo přitom bude i na reflexi anšlusu ve vybraných dobových periodikách. Z hlediska časového vymezení bude hlavní část práce věnována období od listopadu 1937 až po březen 1938, kdy došlo k nejdůležitějším událostem bezprostředně vedoucích k anšlusu. Pozornost však bude věnována i jarním měsícům roku 1938, kdy bylo jednání československé diplomacie anšlusem bezprostředně ovlivněno. Cílem této práce je analýza postoje tehdejšího československého diplomatického sboru k anšlusu Rakouska v roce 1938. Práce se přitom bude snažit vyhodnotit i hlavní aspekty, které tento postoj formovaly. K tomuto účelu budou sloužit zejména dochované diplomatické zprávy, které jsou uloženy v Archivu ministerstva zahraničních věcí České republiky (AMZV) v Praze. Jedná se především o fond Politické zprávy (PZ), dále pak příslušné svazky edice Dokumenty československé zahraniční politiky vydávané Ústavem mezinárodních vztahů v Praze a také relevantní sekundární odborná literatura věnující se jak mezinárodní situaci, tak situaci v Československu i Rakousku.
6
1. Aktéři československé zahraniční politiky Hlavními aktéry, kteří měli spojitost s událostmi v březnu 1938, bylo Německo, Rakousko a samozřejmě samotné Československo. Dále byli zainteresováni především českoslovenští spojenci. Nejdůležitějším spojencem v té době pro Československo byla Francie, s níž mělo podepsanou spojeneckou smlouvu z roku 1924.1 Dalším, i když bezpochyby poněkud problematickým spojencem, byl Sovětský svaz (dále jen SSSR), s nímž naopak ČSR pojila smlouva z roku 1935.2 V případě Velké Británie se sice nejednalo přímo o spojence, ale československá diplomacie dlouhodobě usilovala o bližší přimknutí se obou států. 3 Dále mělo Československo spojenecké svazky ještě v rámci Malé dohody (Jugoslávie a Rumunsko), ale v roce 1938 byla již kooperace Malé dohody, hlavně z důvodu hospodářského pronikání Německa do Rumunska a Jugoslávie, značně problematická.4 Z toho důvodu se představitelé republiky orientovali hlavně na západní mocnosti v podobě Francie a Velké Británie, případně pak na východ k SSSR. Zahraniční přesah měla rovněž německá menšina nacházející se na území Československa. Jako hlavní aktér zde pak vystupoval Konrad Henlein a jeho Sudetoněmecká strana SdP (Sudetendeutsche Partei). Dále bude v práci přihlédnuto k postojům dalších států jako Itálie či Maďarsko, které svým jednáním rovněž ovlivňovaly celkovou situaci. V případě jednotlivých osobností měli největší vliv v zahraniční politice hlavně političtí vůdcové daných zemí. V Německu to byli hlavně kancléř a vůdce nacistické strany Adolf Hitler, ministr zahraničí Konstantin von Neurath a jeho nástupce Joachim von Ribbentrop, případně ještě říšský maršál a ministr letectva Hermann Göring či ministr propagandy Joseph Goebbels. V Rakousku pak kancléři Engelbert Dollfuss a Kurt von Schuschnigg, případně ještě předák rakouských nacistů Arthur Seyss-Inquart, který se ujal moci po anšlusu. U západních mocností pak hlavně britský premiér Neville Chamberlain a ministři zahraničí Anthony Eden a jeho nástupce lord Edward Halifax. V případě Francie to bylo trochu složitější, neboť se zde často střídaly vlády, ale důležitou roli hráli např. premiéři Édouard Daladier a Leon Blum či ministři zahraničí Yvon Delbos a Joseph-Paul Boncour. Významnou pozici měl ale např. také italský vůdce Benito Mussolini. 1 2 3 4
Klimek, Antonín a Eduard Kubů: Československá zahraniční politika 1918-1938. Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1995, s. 48. Tamtéž, s. 71. Dejmek, Jindřich: Nenaplněné naděje: politické a diplomatické vztahy Československa a Velké Británie od zrodu První republiky po konferenci v Mnichově (1918-1938). Praha: Karolinum, 2003, s. 15-16. Jančík, Drahomír: Německo a Malá dohoda: hospodářské pronikání Německa do Jugoslávie a Rumunska v první polovině 30. let. Praha: Univerzita Karlova, 1990, s. 35.
7
Z československých představitelů měli hlavní roli pro formování postoje k anšlusu Rakouska především prezident Edvard Beneš a ministr zahraničí Kamil Krofta. Beneš působil již od vzniku samostatného státu v roce 1918 jako ministr zahraničních věcí a v této funkci vydržel plných 17 let, než se v roce 1935 stal po abdikaci Tomáše Garrigua Masaryka v pořadí druhým prezidentem Československa. Společně s T. G. Masarykem a Milanem Rastislavem Štefánikem měl právě Beneš největší podíl při vedení zahraničního odboje během 1. světové války a nemalou mírou tak přispěl ke vzniku samostatného Československa. Beneš byl proto již v roce 1918 považován „nesporně v diplomatickém řemesle nejzběhlejším mužem „prvního odboje“. 5 Svůj velký vliv na formování zahraniční politiky si dokázal zachovat i po převzetí prezidentského úřadu. K tomu přispěl hlavně fakt, že ministrem zahraničí se 29. února 1936 stal jeho blízký přítel a spřízněnec Kamil Krofta. Tento profesor historie, který mimo jiné předtím působil jako vyslanec ve Vídni či Berlíně, byl popisován jako „zkušený diplomat, kdysi národní demokrat, vždy ale věrný Hradu“. Vysoce schopný, výkonný a přesný vykonavatel Masarykova odkazu reprezentovaného nyní Benešem“.6Jeho jmenování do funkce znamenalo pokračování dosavadní zahraničněpolitické linie Československa, jejíž základem byla československo-francouzská a československo-sovětská spojenecká smlouva.7 Zahraniční politika tak byla v podstatě nadále vedena Edvardem Benešem prostřednictvím Kamila Krofty. Dalším představitelem majícím vliv na vedení zahraniční politiky, byl ministerský předseda Milan Hodža, který do Kroftova jmenování fakticky vykonával i funkci ministra zahraničí. Jeho agrární strana si činila ambice na vedení vnitrostátní i zahraniční politiky. Hodža si připisoval zásluhy na zvolení Edvarda Beneše prezidentem, protože prý měl podporu hlavně jeho strany. Na oplátku Hodža „doufal, že zůstane trvalým premiérem s vlivem na zahraniční politiku“. 8 Hodža se tedy na několik týdnů skutečně stal ministrem zahraničí. Beneš ale mínil, že větší zásluhu na jeho zvolení měla spíše Hlinkova Slovenská ľudová strana a zároveň „neměl pak v úmyslu Hodžovi trvaleji uvolnit ruce v diplomacii, naopak mu dal najevo, že očekává jeho rychlý odchod z ministerstva zahraničí, zvláště když jednání o Dunajský pakt nepřinášelo valných výsledků.9 Po několika týdnech byl tedy Hodža v Černínském paláci nahrazen Kamilem Kroftou.
5 6 7 8 9
Dejmek, Jindřich: Diplomacie Československa: Díl I., Nástin dějin ministerstva zahraničních věcí a diplomacie (1918–1992). Praha: Academia, 2012, s. 19. Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XIV. Praha: Paseka, 2002, s. 393. Olivová, Věra a Robert Kvaček.:Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1967, s. 221. Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XIV, s. 392. Tamtéž.
8
Velmi důležitými aktéry zahraniční politiky byli dále především vyslanci na zastupitelských úřadech v zahraničí. Pro formování postoje československé reprezentace k anšlusu měla význam hlavně zastupitelství ve Vídni a v Berlíně. Na zastupitelství ve Vídni došlo právě v roce 1938 k vystřídání vyslanců. Jako první zde do začátku února 1938 působil Ferdinand Veverka. Tento vystudovaný právník již během 1. světové války působil na konzulátech Rakouska-Uherska v Turecku a Německu. Po válce pak krátce působil jako vyslanec v Londýně a následně zamířil do Rumunska, kde se významnou měrou podílel na uzavření spojenectví s touto zemí v dubnu 1921, což se stalo základem pro spojenectví v rámci Malé dohody. 10 Během své kariéry ještě působil např. i v USA či ve Švýcarsku, než v roce 1936 přišel na vyslanectví do Vídně. Zde působil až do 3. února 1938, kdy byl vystřídán Rudolfem Künzlem-Jizerským. Tento původním povoláním voják, měl již za sebou vedení československých zastupitelských úřadů v Rumunsku (19261932) a ve Švýcarsku (1932-1938).11 Na začátku jeho mise ve Vídni ho jistě nenapadlo, že zde vydrží pouze několik týdnů, než bude vyslanectví po anšlusu zrušeno. Je zřejmé, že KünzelJizerský nastupoval do Rakouska v nezáviděníhodné situaci, kdy se tlak ze strany Německa neustále stupňoval. Přesto se v zemi dokázal rychle adaptovat a během února a března 1938 poslal do Prahy celkem 11 vesměs velmi podrobných zpráv o situaci v zemi. Rovněž na vyslanectví v Berlíně působil velmi zkušený diplomat Vojtěch Mastný. V té době měl za sebou již působení na vyslanectvích v Londýně (1920-1925) a v Římě (1925-1932). Mastný byl „vynikající právník s hlubokým politickým i historickým vzděláním, jenž pravidelně zasílal své centrále obsáhlé analytické referáty o důležitých projevech vůdců III. Říše, o svých rozhovorech s německými diplomaty i členy berlínského diplomatického sboru, a v neposlední řadě tajné informace, získané od tamních československých důvěrníků“. 12Důkazem o tom, že byl tento diplomat ve své zpravodajské činnosti velmi aktivní, je 16 obsáhlých zpráv zaslaných jen během druhé půlky března, v nichž analyzoval situaci po anšlusu. 13 Nutno podotknout, že hned na úvod roku 1938 správně odhadl vážnost situace, když tvrdil: „Po pětiletí příprav a předstírané mírumilovnosti nastává akce výbojná, jejíž etapou jest vtělení Rakouska a po něm vyřízení Československa, jež na programu Hitlerově bylo od samého nastoupení diktátorské jeho vlády, jak známo mi bylo již jeho vlády, jak známo mi bylo již v lednu 1935, kdy o záměrech 10 11 12 13
Kolář, Josef: Politická elita meziválečného Československa: 1918-1938: kdo byl kdo. Praha: Pražská edice, 1998, s. 281. Tamtéž, s. 143. Dejmek, Jindřich: Historik v čele diplomacie: Kamil Krofta. Praha: Nakladatelství Univerzity Karlovy, 1998, s. 28. Mastný, Vojtěch, Petr Luňák, Otto Novák a Eduard Kubů: Vzpomínky diplomata: ze vzpomínek a dokumentů československého vyslance. Praha: Karolinum, 1997 s. 79.
9
Führerových proti nám jsem prezidentu republiky referoval“.14 V práci bude rovněž přihlédnuto ke zprávám i z jiných relevantních vyslanectví. Další aktéři, kteří proto budou bráni v potaz, jsou především československý vyslanec ve Velké Británii Jan Masaryk a vyslanec ve Francii Štefan Osuský.
14
Tamtéž, s. 75.
10
2. Vztahy Rakouska a Německa po první světové válce 2.1 Konec války a podpis mírových smluv Konec první světové války znamenal pro dvě největší poražené mocnosti: Německo a Rakousko-Uhersku, katastrofu. Obě země se nacházely na pokraji hospodářského zhroucení. I když podmínky Versailleské mírové smlouvy byly pro Německo zvlášť tvrdé, v některých ohledech na tom bylo Rakousko ještě hůře. V říjnu 1918 se totiž rozpadlo Rakousko-Uhersko. Z monarchie, jež ještě v 19. století byla jedním z nejmocnějších státních útvarů na kontinentě a před vypuknutím války v roce 1914 i jedním z územně největších a nejpočetnějších v Evropě 15, zbylo jen torzo. Zanechala po sobě několik nových státních celků ve střední a jihovýchodní Evropě a taky dva malé a vojensky i politicky celkem bezvýznamné státy v podobě Rakouska a Maďarska. Po skončení války se v Evropě uchytila poměrně ušlechtilá myšlenka tzv. práva na vlastní sebeurčení národů.16 Rakousko, jež nyní bylo v podstatě homogenní stát, kde se většina obyvatel přihlásila k německé národnosti, se rozhodlo tohoto práva využít. 17 Prakticky ihned po skončení války byl 12. listopadu vyhlášen nový stát s názvem Německé Rakousko. Političtí představitelé tohoto státu, stejně jako drtivá většina obyvatel, ihned deklarovali svůj úmysl připojit jej k Německu.18Plány vítězných mocností však byly jiné. Jelikož jejich hlavním cílem (obzvlášť cílem Francie) bylo trvalé oslabení Německa, přirozeně nemohly sjednocení dvou „německých států“ podpořit. Zákaz připojení Rakouska k Německu tedy figuroval jako jeden z bodů Versailleské mírové smlouvy, podepsané s Německem.19 Jakmile úmysl spojenců vešel v Rakousku ve známost, vyvolal značně negativní reakce. Plán na vytvoření samostatného Rakouska byl totiž bezprostředně po válce kategoricky odmítnut, jelikož nikdo nevěřil v životaschopnost tohoto malého státního útvaru. 20 Rakousku, jako poraženému státu, však nezbylo nic jiného než se podrobit vůli vítězů. Po podpisu mírové 15 16 17
18 19 20
Jeřábek, Martin: Konec demokracie v Rakousku 1932-1938: politické, hospodářské a ideologické příčiny pádu demokracie. Praha: Dokořán, 2004, s. 22. Hlavním zastáncem tohoto konceptu byl americký prezident Woodrow Wilson, jenž jej aktivně prosazoval při mírových jednáních ve Versailles a zahrnul jej i do svých 14 bodů. Idea vytvoření jednotného státu má kořeny již na počátku 19. století. V té době mezi sebou soupeřily dvě možné řešení, jak provést sjednocení. Říkalo se jim tzv. maloněmecké a velkoněmecké řešení. Maloněmecké řešení počítalo se spojením všech německých států z bývalé svaté říše římské, bez účasti Rakouské monarchie, pod vedením Pruska. Velkoněmecké řešení mělo naopak zahrnovat všechny německy mluvící země. Veber, Václav: Dějiny Rakouska. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2007, s. 474. Článek 80 Versailleské mírové smlouvy, http://www.fransamaltingvongeusau.com/documents/dl1/h1/1.1.15.pdf. Bukey, Evan Burr: Hitlerovo Rakousko: jedna říše, jeden národ. Praha: Rybka Publishers, 2002, s. 23.
11
smlouvy v Saint Germain 10. září 1919 tak proti vůli většiny obyvatel vznikla Rakouská republika. Tento trend, kdy si většina obyvatel přála připojení k Německu, zůstal v Rakousku zakořeněný prakticky po celou třetí dekádu 20. století.
2.2 Nástup Hitlera k moci a pokus o převrat Průběh 20. let byl v Rakousku hodně chaotickým obdobím hlavně na vnitropolitické scéně. Mladá republika se v zahraniční politice ve 20. letech mnoho neangažovala. Bylo na ní až příliš patrné, že nevěřila své schopnosti ovlivňovat běh zahraničních událostí. Po období 19. a začátku 20. století, kdy měla v evropských záležitostech jedno z hlavních slov, se to ostatně dalo předpokládat. Omezila se tedy hlavně na sblížení vztahů se sousední Výmarskou republikou. Všechny tyto snahy však byly potlačovány Společností národů a mimo jiné i Československem, které vidělo ve spojení s Německem ohrožení malodohodové aliance.21 Na začátku 30. let se však vývoj v Rakousku začínal vyostřovat. Všechno bylo spojeno s dvěma událostmi, které zasáhly svět na začátku 30. let. První byla celosvětová hospodářská krize, šířící se od krachu newyorské burzy v roce 1929, přičemž v Rakousku bylo na začátku 30. let až 600 000 z celkového počtu 7 milionů obyvatel nezaměstnaných. 22 Podobně jako v Německu, tedy i v Rakousku (i když zdaleka ne v takové míře) během hospodářské krize počet sympatizantů nacismu vzrůstal. Významnější událostí však byl nástup Adolfa Hitlera k moci. Od této chvíle se dalo předpokládat, že nacisté v Rakousku mohou být – a pravděpodobně i budou – tzv. pátou kolonou německé NSDAP.23 Hitler své úmysly připojit Rakousko k říši vyjádřil již ve své knize Mein Kampf. I když byl původem Rakušan, nikdy se netajil svým pohrdáním rakouským univerzalismem či habsburskou dynastií. Rakousko mělo v jeho očích představovat „předmostí“ pro vpád do střední a jihovýchodní Evropy.24 Paradoxem však je, že Hitlerovo uchopení moci v Německu sice způsobilo i vzestup nacistického hnutí, na druhou stranu výrazně přibylo skupin obyvatelstva, které se začaly od Německa vlivem nacismu distancovat. Výjimkou nebyly ani politické strany, kdy např. sociální demokracie, jež byla po celou dobu od konce 1. světové války známá svými kladným postojem k anšlusu, najednou spojení s Hitlerem odmítala. Rakušanství začalo být mezi vrcholnými představiteli chápáno jako lepší forma němectví. To svými slovy podpořil i ministr vnitra hrabě 21 22 23 24
Veber, Václav: Dějiny Rakouska, s. 489-490. Kvaček, Robert: Nad Evropou zataženo. Praha: Svoboda, 1966, s. 54. Národně socialistická německá dělnická strana (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei). Jeřábek, Martin: Konec demokracie v Rakousku 1932-1938, s. 136.
12
Ernst von Starhemberg: „Je tragické, že musíme říci: v boji proti německému nepříteli ze Třetí říše museli padnout rakouští Němci...Musíme mít odvahu říci, že Třetí říše ohrožuje naši existenci a naše němectví...Tito samozvaní obnovitelé Německa se musí od nás nejprve naučit, co to znamená být německý. Jestliže někde na světě existuje nefalšované němectví, tak je to v Rakousku.“25Podobného názoru byl i nový rakouský kancléř Engelbert Dollfuss se svojí křesťansko-sociální stranou. Dollfuss si v žádném případě nepřál anšlus ani jakékoli vměšování Německa do vnitřních záležitostí státu. Jeho ambicí totiž bylo vytvoření vlastního autoritativního režimu. Z protichůdných názorů obou státníků bylo jasně patrné, že je zaděláno na konflikt. V podstatě celý rok 1933 se tak mezi Dollfussovou nově vytvořenou Vlasteneckou frontou a nacisty odehrávaly ostré střety. Samotné Rakousko by však jen stěží delší dobu odolávalo tlaku Německa. Dollfuss tedy nutně potřeboval proti Hitlerovi spojence. I když to nebylo vzhledem k územním sporům příliš pravděpodobné, našel ho v sousední Itálii. Benito Mussolini měl totiž své vlastní plány, spočívající ve využití Rakouska pro svou expanzivní politiku v Podunají, kde chtěl vybudovat vlastní sféru vlivu. Rakousko bylo pro Itálii klíčovou zemí i z hlediska propojení s Maďarskem, které chtěl Mussolini rovněž získat na svou stranu. Pro odražení německého náporu tedy bylo velmi důležité, že Mussolini v té době ještě nebyl ochotný s Hitlerem spolupracovat. Duce se totiž ještě cítil být nad Hitlerem nadřazený a nepočítal s budoucí kooperací. Dollfuss tedy na cestě za vytvořením svého diktátorského režimu měl v té době poměrně mocného spojence. Zatímco vše směřovalo k vytvoření spojenectví Itálie, Rakouska a Maďarska, musel se Dollfuss vypořádat se stupňující nacistickou brutalitou. Nacisté totiž po celé zemi vyvolávali demonstrace s cílem svrhnout dosavadní režim. Situace se nakonec vyhrotila do té míry, že kancléř byl nucen v únoru 1934 podat stížnost Radě Společnosti národů ohledně vměšování se Německa do vnitřních záležitostí státu.26 Velká Británie, Francie a Itálie reagovaly prohlášením, ve kterém se stavěly za nutnost zachování rakouské nezávislosti. Faktem je, že Velká Británie a Francie si hlavně přály zachovat samostatnost Rakouska, i kdyby zde měl vládnout autoritativní režim.27 Nacisté se proto museli stáhnout a Dollfuss tak mohl na cestě za svým cílem v podobě ustavení autoritativního režimu porazit svého největšího rivala na domácí scéně - sociální demokracii. V únoru 1934 se mu totiž povedlo potlačit jím vyprovokované dělnické povstání, z
25 26 27
Jeřábek, Martin: Konec demokracie v Rakousku 1932-1938, s. 143. Tamtéž, s. 146. Tamtéž.
13
jehož vypuknutí obvinil právě sociální demokracii, což mu posléze posloužilo jako záminka k tomu, aby ji vypudil u vlády.28 O měsíc později, 17. března 1934, byly podepsány tzv. Římské protokoly, které znamenaly spojenectví Maďarska, Rakouska a Itálie. Dollfuss s Mussolinim tedy dosáhli svých cílů, zatímco Hitler musel uznat, že jeho ofenziva proti Rakousku selhala. Bez ohledu na Hitlerův postoj se však rakouští nacisté odmítali s porážkou smířit. Neustále plánovali puč, který nakonec provedli v červenci. Režim tento další pokus o svržení přežil, ovšem Dollfuss za své ambice nakonec zaplatil životem. Dne 25. července 1934 ho přímo v budově kancléřství zastřelil atentátník Otto Planetta, který byl později za tento čin i se svými společníky popraven.29 Výše nastíněný vývoj událostí v Rakousku sledovali s nevolí českoslovenští představitelé. Nijak se jim nezamlouvalo, že Rakousko v podstatě balancuje mezi Berlínem a Římem. V Praze byl případný anšlus považován za „německé řešení“ rakouského problému a pakt s Mussolinim za „italské řešení“, přičemž tehdejší ministr zahraničí Edvard Beneš odmítal obě dvě. 30 ČSR hledělo s nedůvěrou i na vznikající trojúhelník Řím-Vídeň-Budapešť. Mussolini totiž dával územní záruky Maďarsku především vůči Československu, což samozřejmě bylo pro Prahu nepřijatelné. Konečně celý trojúhelník znamenal nebezpečí pro Malou dohodu, které by vnikla v prostoru střední a jihovýchodní Evropy aliance potenciálně nepřátelských států.31 ČSR proto usilovalo o vytvoření užší spolupráce mezi středoevropskými státy, která by je ochránila před tlakem autoritativních režimů. Nejpřesněji to vyjádřil prezident Tomáš Garrigue Masaryk při audienci u rakouského vyslance Ferdinanda Marka v září 1933: „V nynějším stavu nelze zůstávat a evropské státy budou koneckonců donuceny se vzájemně dohovořit. Pro naše státy a pro celou střední Evropu může a mohlo by být nejlepším heslem, kdybychom se my tři, tj. Rakousko, ČSR a Maďarsko, se znovu sjednotili.“32 To se však vzhledem k územním požadavkům Maďarů a vnitropolitickému vývoji v Rakousku, kde všechno směřovalo k vytvoření autoritativního Dollfussova režimu, nedalo předpokládat.
2.3 Německo-rakouská smlouva 1936 Rok 1934 znamenal pro Hitlera osobně těžkou porážku. Od nezdařeného pokusu o nacistický puč se proto rozhodnul změnit vůči Rakousku svou politickou strategii. V březnu 1934 na jedné 28 29 30 31 32
Veber, Václav: Dějiny Rakouska, s. 517. Tamtéž, s. 523. Jeřábek, Martin: Konec demokracie v Rakousku 1932-1938, s. 127. Kvaček, Robert: Nad Evropou zataženo, s. 54-56. Tamtéž, s. 58.
14
z porad prohlásil: „Nepřejeme si ani anšlus ani zglajchšaltování 33 Rakouska. Jde o to se zapojit a čekat na vhodný okamžik.“34 Z jeho slov je patrný odvrat od násilného řešení rakouské otázky. Německo si nejprve mělo připravit půdu na mezinárodním poli a až poté usilovat o anšlus. Místo přímého použití síly tak přišla na řadu diplomatická hra. Hitler se tedy začal soustředit na překonání mezinárodní izolace, ve které se Německo nacházelo po svém vystoupení ze Společnosti národů.35 Primárně to znamenalo získat na svou stranu Itálii. Nutno podotknout, že příležitost se nabídla poměrně záhy. Koloběh všech událostí, který vyústil až v podepsání dohody, začal již v říjnu 1935, kdy Itálie napadla Habeš. Společnost národů reagovala tak, že na italského agresora uvalila hospodářské i politické sankce.36 Rakousko se tak dostalo do nezáviděníhodné situace, kdy jako člen SN řešilo, zda se přidat k sankcím a riskovat tak spory s Itálií (na které byla závislá i hospodářsky), či sankce ignorovat a podpořit tak svého spojence. Nástupce Dollfusse ve funkci kancléře Kurt von Schuschnigg
se rozhodl pro druhou možnost, čímž se však dostal do
mezinárodní izolace i on a zároveň jen umocnil závislost na Itálii, která, jak se později ukázalo, nebyla zdaleka tak loajálním partnerem, jak Schuschnigg doufal. Mussolini totiž svým útokem dával najevo odklon od svého zájmu o podunajský prostor, který tedy přesunul do východní Afriky.37 Tuto šanci na sblížení s Itálií Hitler okamžitě vycítil a nabídl Mussolinimu pomocnou ruku v rámci jeho vojenského tažení. Výměnou za výpomoc dostal Hitler možnost vyjednávání s Rakouskem o vzájemné smlouvě.38 Ke sbližování Německa s Itálií nyní upíral zrak hlavně Schuschnigg, který měl obavu o odklon svého italského spojence směrem k Hitlerovi. V červnu se proto v Itálii setkal s Mussolinim, aby zde provedl sondáž ohledně vzájemných vztahů a hlavně jej zajímal názor Mussoliniho na obsah smlouvy. Na schůzce jej Mussolini ujistil o nezměněných přátelských vztazích k Rakousku a zároveň kancléři smlouvu doporučil podepsat. Pro Schuschnigga bylo Mussoliniho slovo klíčové, a proto se rozhodl jednání o smlouvě s Německem urychlit.39 K podpisu rakousko-německé dohody nakonec došlo 11. července 1936. Jádro smlouvy nepředstavovaly ani tak samotné její články, ale spíše tajné dodatky. V nich se Rakousko 33 34 35 36 37 38 39
Zglajchšaltovat- usměrnit, nasměrovat. Zde myšleno usměrnit k nacistické ideologii. Jeřábek, Martin: Konec demokracie v Rakousku 1932-1938, s. 146. Kvaček, Robert: Nad Evropou zataženo, s. 154. Olivová, Věra a Robert Kvaček: Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945, s. 198. Tamtéž, s. 198-199. Klimek, Antonín: Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa, s. 165. Kvaček, Robert: Historie jednoho roku, Praha: Mladá fronta, 1976, s. 95.
15
zavázalo např. k přijetí nacistických ministrů do vlády, amnestii nacistických zločinců majících podíl na puči v roce 1934, či úpravě postavení říšských občanů v Rakousku.40 Schuschnigg se mylně domníval, že podpisem smlouvy zmírní tlak ze strany Německa, které na čas sleví ze svých požadavků. Nacisté totiž podpis smlouvy považovali za první fázi přípravy anšlusu. To ostatně dokládají slova říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse při rozhovoru s novináři bezprostředně po podpisu smlouvy: „Tak a brzy se postaráme o to, aby také Rakousko prožilo svůj 30. leden“.41 Daleko horší však byl fakt, že Rakousko se podpisem smlouvy v podstatě vzdalo mezinárodních záruk a garancí v případě, kdyby bylo v budoucnu Německem skutečně napadeno.42 Německo se sice zavázalo nezasahovat do vnitropolitických záležitostí Rakouska, ale dle chování rakouských nacistů (s ohledem na jejich zřejmé napojení na Německo) bylo zřejmé, že tento bod bude jen stěží dodržován. Bylo zjevné, že se Rakousko ocitlo prakticky v područí Německa. Na druhou stranu je pravdou, že mnoho alternativ v dané situaci nemělo. Jako jednu z mála ji nabízel plán československého ministra zahraničí a zároveň i předsedy vlády v letech 1935-1938, Milana Hodži.
2.3.1 Hodžův plán a postoj Československa Ze sféry německého vlivu se Rakousko ještě před podpisem smlouvy snažilo vymanit Československo. O sblížení s Rakouskem se snažili jak prezident Beneš, tak ministerský předseda Milan Hodža. Rakousko v Hodžových představách figurovalo jako jeden z členů tzv. středoevropského hospodářského prostoru.43 Tento smělý plán měl zahrnovat státy Malé dohody a signatáře Římských protokolů Maďarsko, Rakousko a Itálii. Celá aliance měla jednat pod patronátem Velké Británie a měla představovat jakousi platformu pro jednání s Německem.44 Hodža věřil, že existence společného nepřítele může Rakousko a Československo sblížit. V lednu 1936 tak Kurt von Schuschnigg na pozvání Hodži navštívil Prahu. Kancléř se na schůzce ale v zásadě vyhýbal otázkám týkajících se připojení Rakouska k dohodě. Schuschnigg byl toho názoru, že přistoupení k plánu by pro Rakousko znamenalo výrazný zvrat v jeho zahraniční politice. Kancléř dal rovněž najevo svou neochotu úplně se odloučit od Německa. Ani samostatné Rakousko se nikdy nemělo octnout v zásadě protiněmecké frontě. Svazky krve, dějinných spojení a společných životních zvyků, ale též hospodářské nutnosti stály proti tomu. 45 40 41 42 43 44 45
Kvaček, Robert: Nad Evropou zataženo, s. 253-254. Kvaček, Robert: Historie jednoho roku, s. 96. Jeřábek, Martin: Konec demokracie v Rakousku 1932-1938, s. 178-179. Dejmek, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992): vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky. Praha: CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku, 2002, str. 178. Klimek, Antonín a Eduard Kubů: Československá zahraniční politika 1918-1938, s. 72-73. Jeřábek, Martin: Konec demokracie v Rakousku 1932-193, s. 173.
16
Nutno podotknout, že ani ostatní státy si sbližování Rakouska s ČSR nepřály. Kromě Německa to byli rakouští spojenci z Římských protokolů, Maďarsko a Itálie. Maďarsko totiž již od konce 1. světové války bylo politicky výrazně protičeskoslovensky zaměřeno a těžce neslo ztrátu Slovenska a Podkarpatské Rusi. Itálie to naopak vnímala jako ohrožení svých zájmů v Podunají. Dokonce i československý spojenec v rámci Malé dohody Jugoslávie se dívala na jednání s nedůvěrou. Hodžův plán nakonec definitivně pohřbilo podepsání tajných dodatků k Římským protokolům v březnu 1936, jež iniciovala Itálie. Hlavním bodem byla klauzule, která ukládala signatářům Římských protokolů povinnost dosáhnout jednomyslného souhlasu v případě jednání s některou se zemí Malé dohody. 46 Vzhledem k okolnostem bylo tedy plánované sblížení států Malé dohody se signatáři Římských protokolů již od začátku značně problematické a zůstalo spíše jen Hodžovým přáním, než že by se vznik aliance blížil realitě. Podpisem německo-rakouské smlouvy se tedy výrazně zhoršila situace pro Československo, protože hranice s Rakouskem na jihu byla dosud považována za „klidnou“, což se ale nyní změnilo a německý nápor se dal očekávat i odtud. Přesto se zdálo, že dohoda v Československu vyvolala jen mírné a občas dokonce i kladné reakce. Prezident Beneš tehdy např. tvrdil: „Raději ve Vídni Hitler než Habsburk“.47 Ministr zahraničí Krofta navenek zaujal vcelku pozitivní stanovisko. Při slavnostní večeři na počest svých šedesátin 15. července prohlásil, „že (smlouva) může přinésti aspoň na čas zvláště střední Evropě jisté uklidnění a že ani vzdálenější účinky dohody nemusí býti nepříznivé“.48 Při zpětném pohledu je obtížné tvrdit, nakolik svá slova myslel vážně, protože již na začátku září při poradě úředníků ministerstva tvrdil něco zcela odlišného: „Dohoda znamená otevřenou bránu nacismu do Rakouska, takže lze očekávat, že za nějakou dobu bude Rakousko úplně ve vleku Německa“.49 I tyto Kroftovy protichůdné výroky mohou být přisuzovány stavu československé diplomacie v té době, která byla dle Klimka „plná falešného, křečovitého optimismu, jenž byl výrazem bezmoci“.50
2.4 Cesta k Anšlusu a mezinárodní situace Po faktickém sblížení s Rakouskem se nyní Hitler soustředil na získání mezinárodní podpory. Nevěděl totiž, jak se v případě napadení Rakouska zachovají ostatní velmoci. Situace se ale pro něj jevila vcelku příznivě. V roce 1937 převzal křeslo britského ministerského předsedy Neville 46 47 48 49 50
Dejmek, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992), s. 179. Klimek, Antonín: Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa, s. 165. Dejmek, Jindřich: Historik v čele diplomacie: Kamil Krofta, s. 53. Tamtéž. Klimek, Antonín a Eduard Kubů: Československá zahraniční politika 1918-1938, s. 77.
17
Chamberlain, který si jako jeden z hlavních cílů vytyčil zlepšení vztahů s Německem.51 Velká Británie se navíc v této době mnohem více než o střední Evropu zajímala o své zájmy na Dálném východě a jako hrozbu považovala spíše japonskou armádu v Číně, tedy v blízkosti britských kolonií, než Hitlera ve střední Evropě. Stále více „proněmecký“ kurz britské zahraniční politiky potvrzovala i návštěva Berlína britským vyslancem lordem Edwardem Halifaxem v listopadu 1937. Halifax na setkání s Hitlerem vcelku otevřeně naznačoval, že Velká Británie nebude zasahovat proti případné „úpravě“ hranic německé říše ve střední Evropě. 52 Chamberlain pak 29. listopadu 1937 vyzval francouzskou vládu, aby naléhala na Československo kvůli vyrovnání Čechů se sudetskými Němci. Zároveň zdůraznil, že se Velká Británie nedá zatáhnout do války kvůli „vzdálené zemi, se kterou nemá nic společného“.53 Francie se naproti tomu nacházela uprostřed jedné z četných vládních krizí, což pro vnitropolitický vývoj této země po 1. světové válce nebyla žádná výjimka. Ve vzdálenějším Sovětském svazu se pro změnu připravoval poslední z tzv. moskevských monstrprocesů a SSSR tedy byl pohroužen hlavně do vnitřní politiky. Rakousko se nemohlo spolehnout ani na pomoc svých spojenců z Římských protokolů, jelikož Itálie i Maďarsko již dříve nabrali proněmecký kurz. Zde je vidět asi největší rozdíl oproti roku 1934. Tehdy si totiž Dollfuss dokázal zařídit podporu fašistické Itálie, zatímco Schuschnigg o čtyři roky později zůstal proti Německu osamocen. Navenek sice duce několikrát Schuschnigga ujišťoval, že postoj Itálie k Rakousku je stále stejný, 54 jenže zároveň byl čím dál více spojen s Německem a uvědomoval si, že silné Německo ke svým expanzivním plánům potřebuje. I když nerad, tak se v konečném důsledku rozhodl podpořit svého silnějšího spojence z Osy.55 Německu se tedy otvíraly volné dveře k připojení Rakouska bez odporu. Předtím, než se Hitler rozhodl provést svůj vpád do Rakouska, zaměřil se ještě na upevnění své absolutní moci v říšské vládě. Vůdce začal na klíčové pozice ve vládě i v armádě dosazovat jemu naprosto loajální členy NSDAP. Odvolal mj. dosavadního ministra války Wernera von Blomberga a taky vrchního velitele pozemních vojsk Wernera von Fritsche. Na základě rozkazu ze 4. února zrušil ministerstvo války a sám sebe jmenoval nejvyšším velitelem Wehrmachtu.56
51 52 53 54 55 56
Tamtéž, s. 84. Olivová, Věra a Robert Kvaček: Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945, s. 255. Klimek, Antonín: Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa, s. 177. Schuschnigg, Kurt von: Requiem v červeno-bílo-červené. Praha, Aventinum, 1947, s. 77. Osa Berlín-Řím existující od roku 1936 Dejmek, Jindřich: Historik v čele diplomacie: Kamil Krofta, s. 198.
18
Na ministerstvu zahraničí pak Hitler odvolal dosavadního šéfa resortu Konstantina von Neuratha, o kterém bylo známo, že si nepřál v dohledné době válku a netajil se svými pochybnostmi ohledně připravenosti Německa na válečný konflikt.57Místo von Neuratha pak obsadil dosavadním vyslancem v Londýně a zároveň horlivým nacistou Joachimem von Ribbentropem. Tento scénář, kdy nestraníci a zastánci tradičního kurzu německého vojenství a diplomacie byli nahrazeni „spolehlivými“ členy NSDAP, se opakoval i na mnoha jiných vrcholných místech. Nakonec bylo také reorganizováno německé hospodářství, kde hlavní úlohu Hitler svěřil jednomu ze svých nejbližších spolupracovníků Hermannu Göringovi. Nacionální socialisté tedy během pouhých několika dní výrazně posílili své vnitropolitické postavení uvnitř Třetí říše. Tuto tezi ostatně potvrzuje i zpráva z československého vyslanectví z Berlína, ve které se mj. píše: „Mocenská pozice ne toliko Führera, nýbrž i strany NSDAP byly vysoce posíleny....a začíná po pěti letech nové období nacionálně socialistického režimu“.58
57 58
Tamtéž. Dejmek, Jindřich (ed.): Československá zahraniční politika 1938. Svazek I. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2000. Zpráva č. 27, s. 85-86.
19
3. Anšlus 3.1 Jednání v Berchtesgadenu a Hitlerův projev Po těchto změnách Hitlerovi již nic nebránilo v cestě, aby se zaměřil na své primární cíle ve střední Evropě, kde jako první tedy bylo na řadě Rakousko. Německý vyslanec ve Vídni Franz von Papen na Hitlerův příkaz zprostředkoval cestu rakouského kancléře Schuschnigga na Berghof k jednání s německým diktátorem.59 Dalo by se říct, že právě datem schůzky 12. února, byla zahájena finální fáze Hitlerovy cesty k anšlusu. Rakouský kancléř byl mimo jiné donucen přijmout nacistu Arthura Seysse-Inquarta na pozici ministra vnitra a státní bezpečnosti ve svém kabinetu, nebo se zavázat ke spolupráci rakouské armády s německým wehrmachtem.60 Mimo tyto požadavky pak Hitler zavalil Schuschnigga hromadou urážek a hrozeb v případě nesplnění svých požadavků.61 O Hitlerově chování na schůzce se zmiňovali i někteří rakouští představitelé. Např.
politický
ředitel
ministerstva
zahraničí
Theodor
von
Hornbostel
referoval
československému vyslanci ve Vídni Künzlovi-Jizerskému 16. února, že se Hitler „choval jako nepříčetný velikáš, byl stále nesmírně rozčílený a rozkřikoval se chvílemi jako smyslů zbavený. V této situaci viděl Schuschnigg jako nejlepší taktiku couvat, tím spíše, že Francie a Anglie jsou považovány za impotentní a Řím pro vlastní starosti nejde Vídni na ruku.“62 Schuschnigg se pod tíhou všech hrozeb a vědomí izolace své země rozhodl Hitlerovi raději ustoupit a prakticky ihned po návratu domů začal po rozmluvě s prezidentem Wilhelmem Miklasem všechny požadavky realizovat. Od tohoto okamžiku se Hitler dostal do ofenzivy. Ve svém projevu z 20. února se ostře ohradil proti osudu 10 milionů Němců žijících v Rakousku a Československu, kterým bylo proti jejich vůli zabráněno spojit se s Německem.63 Mimo jiné Hitler pronesl, že „pro světovou moc, která má nějaké sebevědomí je dále nesnesitelné dívat se na příslušníky svého národa, jímž jest pro jejich sympatie nebo pro jejich spojitost s mateřským národem, s jeho osudem a jeho světový názorem, činěno nejvážnější příkoří.“64
59 60 61 62 63 64
Kvaček, Robert: Československo a anšlus Rakouska. In: Pátek, Jaroslav a Věra Šádová: Studie z obecných dějin. Sborník k sedmdesátým narozeninám prof. dr. Jaroslava Charváta. Praha: Univerzita Karlova, 1975, s. 216. Dejmek, Jindřich: Historik v čele diplomacie: Kamil Krofta, s. 200. Klimek, Antonín: Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa, s. 177. Kvaček, Robert. Československo a anšlus Rakouska. In: Pátek, Jaroslav a Věra Šádová: Studie z obecných dějin, s. 214. Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část druhá, prezident republiky a vůdce národního odboje (1935-1948). Praha: Karolinum, 2008, s. 98. Tamtéž.
20
Podle mnohých se jednalo o vůbec nejagresivnější Hitlerův projev od 30. ledna 1933, kdy se ujal úřadu kancléře. Není tedy divu, že projev vyvolal velkou odezvu v Rakousku a Československu, jichž se primárně týkal. Sám Schuschnigg se k Hitlerově řeči vyjádřil v rozhlasovém vysílání 24. února. Svůj projev zakončil burcujícím zvoláním: „Červeno-bíločervená až do smrti! Rakousko!.“65I když Schuschniggův projev vyvolal doma i v zahraničí vesměs kladné reakce, sám o sobě mohl jen těžko něco změnit. Ačkoliv vládnoucí strana Vlastenecká fronta dále prohlašovala, že má situaci v zemi pod kontrolou a její síly jsou větší než ty nacistické, začínalo být zřejmé, že Schuschnigg již nemá situaci plně ve svých rukou. Od konce února se tak začínali bouřit rakouští nacisté, kteří od této chvíle pořádali po celé zemi obrovské demonstrace proti vládě a označovali již sami sebe za vedoucí představitele země.66 Ze stále se zhoršující situace Schuschnigg neviděl už v podstatě žádné východisko, a tak se odhodlal k poslednímu zoufalému pokusu udržet stávající režim v Rakousku a zabránit anšlusu. Paradoxně tím však jen celý proces anšlusu urychlil. V noci z 8. na 9. března se tajně přemístil do Innsbrucku, kde v rozhlasovém projevu vyhlásil na 13. března plebiscit. Předmětem hlasování bylo, zda většina obyvatelstva chce „svobodné, nezávislé, německé a křesťanské Rakousko“.67 Když se Hitler dozvěděl, co se v Rakousku chystá, rozhodl se urychlit svou expanzi. V Berlíně totiž panovala z plebiscitu obava. S největší pravděpodobností by při něm totiž vyšlo najevo, že podpora nacismu v Rakousku není tak vysoká, jak tvrdil ministr propagandy Joseph Goebbels v Německu. Hitler se tedy rozhodl využít nátlaku pomocí síly, když nechal několik svých vojenských divizí rozmístit v bezprostřední blízkosti bavorsko-rakouských hranic a dal Schuschniggovi ultimátum, že pokud do několika hodin nerezignuje ve prospěch SeysseInquarta, dojde k invazi německých vojsk na rakouské území.68 Schuschnigg byl tedy nucen 11. března zamýšlený plebiscit v zemi odvolat. Prakticky ihned poté rezignoval a ještě tentýž den byla jmenována nová vláda v čele s Arthurem SeyssInquartem, která se skládala kompletně již z členů nacistické strany. Po tzv. „zvacích telegramech“ této vlády bylo dosaženo naoko legálního vstupu Wehrmachtu do Rakouska, který jej začal, zcela bez odporu, obsazovat 12. března. 69 Od tohoto dne tak Rakousko přestalo existovat jako stát. Pro formální potvrzení anšlusu se ještě konalo hlasování ohledně souhlasu 65 66 67 68 69
Jeřábek, Martin: Konec demokracie v Rakousku 1932-1938, s. 183. Nejagresivnější nacistické manifestace proběhly ve Štýrském Hradci a Linci, kde byla podpora nacismu největší. Kvaček, Robert. Československo a anšlus Rakouska. In: Pátek, Jaroslav a Věra Šádová: Studie z obecných dějin, s. 216. Moravcová, Dagmar, Marek Pečenka a Pavel Bělina: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1994, s. 106. Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata, s. 100.
21
obyvatel s připojením k Německu vyhlášené na 10. dubna. Tato akce, plně vedená novým režimem, již byla jen pouhou formalitou a skončila v dané situaci očekávaným výsledkem. 70 Rakousko se tak oficiálně stalo součástí Třetí říše jako tzv. Východní marka (Ostmark).
3.2 Reflexe anšlusu v československém tisku 3.2.1 Lidové noviny (LN) První komentáře věnující se anšlusu Rakouska přinesly LN již v ranním čísle 12. března 1938. Je zde uvedeno, že vývoj v Rakousku nabral rychlý spád a situace je nyní poměrně nepřehledná. Zároveň však poukazují na jediný jasný fakt, který z událostí vyplynul, že „plebiscit byl pod nátlakem Německa odvolán a Rakousko tak kapitulovalo na celé čáře pod hrozbou německé intervence a nezávislost Rakouska je tak těžce porušena, že sotva lze dále o ní mluvit“.71 V témže čísle se pak píše o projevu Schuschnigga ve vídeňském rozhlase z večera 11. března, kde kancléř popisuje bezvýchodnou situaci po uložení ultimáta a zároveň vyzývá brannou moc i občany, aby nekladli odpor při možném vstupu německých vojsk do země. Vysvětluje to tím, že si nepřeje, aby byla zbytečně prolévána německá krev. Svůj projev pak zakončil slovy: „A tak se loučím v této hodině s rakouským lidem německým slovem a srdečným přáním Bůh ochraňuj Rakousko“.72 Lidové noviny pak poukazují na paradox, že jedny z největších nacistických oslav anšlusu nyní probíhají v tyrolském Innsbrucku, který Schuschnigg považoval za jednu z „bašt“ svého režimu a kde před pouhými dvěma dny ohlásil konání plebiscitu.73 O den později jsou již na stránkách deníku popisovány změny, které nyní Rakousko prožívá. Lidové noviny poukazují na obrovskou rychlost, s jakou je obměňován celý státní aparát bývalého režimu, kdy hned na úvod jednoho z článků se píše: „Ještě nikdy se neodehrál politický převrat tak rychle jako včerejší převrat v Rakousku a ještě nikdy nebyla politická soustava smetena z povrchu tak rychle, jako autoritární režim stavovského Rakouska“.74 Stejné číslo nabízí i jednu z prvních analýz situace Československa po zabrání Rakouska. V podstatě je poukazováno na fakt, že se pozice republiky příliš nemění, protože v případě války s Německem se počítalo s tím, že Rakousko bude Německem stejně zabráno. V tomto ohledu tedy nebylo 70 71 72 73 74
Podle oficiálních výsledků se více než 99% voličů vyslovilo pro připojení Rakouska k Německu. Viz. Ort, Alexander: Evropa 20. století. Praha: Arista, 2000, s. 88. Německé vojsko vtrhlo do Rakouska. Lidové noviny, roč. 46, 12. března 1938, č. 128, s. 1. Schuschnigg: ustupujeme násilí. Lidové noviny, 12. března, č. 128, s. 1. Překotný vývoj událostí. Lidové noviny, 12. března, č. 128, s. 1. Hitler úplným pánem Rakouska. Lidové noviny, 13. března, č. 130, s. 1.
22
nikdy považováno za bezpečné neutrální pásmo. Článek dále nabízí porovnání československé pozice oproti pozici Rakouska, která je prý výrazně lepší, protože „Rakousko bylo bezbranné, naše branná mohutnost je úměrná naší obtížné politické a strategické posici“. O tom, že útok na nás by způsobil konflikt útočníkův s Francií, nenechalo nedávné hlasování ve francouzské sněmovně nikoho v pochybnostech.75 Rozdílů je však mezi oběma zeměmi ještě více, jako např. v tom, že Rakousko bylo v podstatě německý stát, Československo má na rozdíl od něj spojence, kdežto Rakousko bylo izolováno apod. Zároveň je vzbuzována naděje, že osud Rakouska vyburcuje světovou veřejnost, která přijme taková opatření, aby se již podobný případ neopakoval. V dalším čísle Lidových novin ze 14. března je však oproti této optimistické předpovědi podáno poměrně střízlivé hodnocení stávající situace. Důraz je kladen na fakt, že až čas ukáže, jakým způsobem zareaguje na stávající události evropská politika a nyní je především nutné vyvarovat se unáhlených závěrů. Doslova se zde píše: „Dnes, kdy mysl všech je zaujata ohromujícím účinkem úderného činu, není ještě vhodná doba na probírání perspektiv“. 76 Nutno však podotknout, že tento článek je v rámci reakce Lidových novin na anšlus poměrně ojedinělý a v dalších článcích je opět vyjadřován spíše optimismus a ujišťování, že není důvod k panice, protože pozice Československa se od té rakouské zásadně liší. V jednom z článků je pak popisováno i vysoké odhodlání v případě nutnosti bojovat za osud Československa: „Viděli jsme jak, cizí vojsko překročilo rakouské hranice, bez potíží a odporu, jako by šlo o pouhý weekendový výlet bavorských pluků. Naše hranice jsou však střeženy naší armádou a tato armáda je dokonale vyzbrojena a vycvičena- to není věřte fráze, a vědí- li to dobře Francouzi a Angličané, uvědomují si to dobře i ti druzí“.77 V podobném optimistickém duchu je líčena i Chamberlainova řeč v Dolní sněmovně ze dne 14. března, kdy prohlásil, že stanovisko Československa k anšlusu je věcí obecného zájmu a zároveň v ní odsoudil německou akci v Rakousku.78 Chamberlain sice opět nedal žádné zvláštní záruky v případě napadení, ale s tím se prý ani nedalo počítat, protože „je pochopitelno, že Anglie nemůže dle svých tradic podat žádný otevřený projev na ochranu Československa. Proto se zde připisuje značný význam tomu, že anglický ministerský předseda o věci mluvil“.79
75 76 77 78 79
Tamtéž. Rakousko připojeno k Německu. Lidové noviny, 14. března, č. 131, s. 1. Naše jistota. Lidové noviny, 15. března, č. 133, s. 1. Anglie neopouští střední Evropu, 15. března, č. 133, s. 1. Berlínská ujištění v Londýně, 15. března, č. 133, s. 2.
23
V podstatě ze všech komentářů je patrné, že anšlus Rakouska je považován za událost, která se již nikdy nemůže stát, a už vůbec to není pravděpodobné v případě Československa. Způsob, jakým byl proveden anšlus, totiž dle převažujícího názoru sjednotil demokratické státy proti nacistickému Německu. Právě až tímto činem mělo dojít k definitivnímu prozření ze strany všech svobodných národů ohledně skutečných německých ambicí. Velmi výstižně je v trochu pozměněné podobě tento názor uveden ve vydání Lidových novin ze dne 15. března: „Slyšíme v těchto dnech hodně hlasité řinčení mečů a slyšíme je dokonce hodně blízko. A přece stojíme spíše na prahu akcí diplomatických než vojenských a meče pravděpodobně zůstanou ve svých pochvách. Nevíme na jak dlouho, víme však, že se mírumilovný svět každým novým útokem zceluje a organizuje a že čas konec konců pracuje pro onu mírumilovnou část světa, která nepřestala věřit ve vítězství práva“.80
3.2.2 Právo lidu V den anšlusu 12. března sociálně demokratický deník Právo lidu ještě neměl informace o ultimátu daném Hitlerem Schuschniggovi. Objevil se zde článek informující o odložení plebiscitu na neurčito, což bylo, vzhledem k neznalosti okolností, popisováno jako velké překvapení, protože „k plebiscitu byly vykonány již obsáhlé přípravy, všechny složky rakouského lidu, s výjimkou nacistů, se postavily za kancléře Schuschnigga v jeho boji za zachování rakouské nezávislosti a také dělnictvo, které dovedlo zapomenout, že nebyly ještě zlikvidovány události únorové v roce 1934, projevilo spontánně vůli svými hlasy pomáhat kancléři Schuschniggovi“.81 Vzhledem k tomu, že plebiscit měl poměrně značnou šanci na úspěch, je Schuschniggovo rozhodnutí jej odvolat považováno za nepochopitelné. Schuschnigg tak nejspíš udělal svou osudnou chybu, protože mu selhaly nervy ve chvíli, kdy chtěl svést jednu z rozhodných bitev s dobrým vojskem, které stálo za ním do všech důsledků“.82 S popisem vývoje událostí v Rakousku tak deník přišel až následující den po anšlusu. Hned na úvodní straně se pak objevil článek od Karla Kříže. Již samotný nadpis Běda tomu, kdo se našich hranic dotkne! napovídal, že bude apelovat především na odolnost a vůli československého národa, který se musí v těchto dnech semknout. Zazněla zde i poněkud „extrémní“ slova o tom, že „kdo dnes je na politicky odpovědném místě v novinách, ve stranách,
80 81 82
Naše jistota. Lidové noviny, 15. března, č. 133, s. 1. Plebiscit v Rakousku odložen na neurčito. Právo lidu. Ústřední orgán československé sociálně demokratické strany dělnické, 12. března 1938, č. 60, s. 1. Tamtéž.
24
ve státní správě a kdo cítí, že nervově nestačí, nechť odejde“.83 Komentář se celý následně nesl v bojovém duchu a byl adresován prakticky všem vrstvám obyvatelstva, které si měly uvědomit, že musí být připraveni k boji. Na druhou stranu však nebylo nutno vyvolávat velkou paniku, protože československá armáda je ve výborném stavu a rovněž pevnost spojeneckých svazků dává důvod k optimismu. Poněkud skeptičtější ohledně spojeneckých svazků je pak ve svém komentáři v témže čísle Jan Vaněk. Anšlus Rakouska byl dle Vaňka jen očekávaným vývojem událostí započatých po jednání v Berchtesgadenu a nyní je otázkou, co z toho vyvodí Velká Británie a Francie. Na adresu velmocí bylo poznamenáno, že „by bylo příliš optimistické, kdybychom se domnívali, že vyvodí z této věci všechny důsledky a že použijí v Berlíně německých metod. Patrně se omezí na velmi energický diplomatický zákrok, ale dále asi sotva půjdou“.84 Dále ve svém komentáři učinil správný odhad situace, když předpokládal, že Hitler označí anšlus za vnitřní záležitost dvou německých států a Evropa tím pádem do toho nemá co mluvit. Jaký postoj zaujmou velmoci je však nyní jen na nich a Československo se má soustředit na své problémy. Hlavní tezí článku je však deklarovaná důležitost jednoty v postojích všech politických činitelů, aby se prý neobjevila „trhlina, kterou by nepřítel vnikl do našich řad“. 85 Zde je skryta narážka především na Sudetoněmeckou stranu SdP, která by mohla být právě onou „trhlinou“. Levicová orientace deníku je pak dobře patrná z dalšího článku ve vydání z 13. března. Zánik Rakouska je zde dáván do spojitosti s likvidací rakouského dělnického hnutí v roce 1934. Přímo se zde uvádí: „Ty síly, které Dollfuss a Schuschnigg rozbili vojensky a politicky, chyběly v boji o nezávislost Rakouska. Proto podlehlo. Není dovoleno beztrestně zničit politické svobody a hnutí pracujícího lidu. Pokuta se dostaví nezadržitelně, nesmiřitelně a krutě“.86 Z dnešního pohledu je přinejmenším diskutabilní, zda by existence levicových stran zabránila anšlusu. Obzvlášť vzhledem k tvrzení uvedenému v článku, že Československo je naopak díky přítomnosti těchto elementů v bezpečí. Jak se později ukázalo, nebyla to pravda. Vydání ze dne 15. března přineslo úryvek z projevu československého poslance Národního shromáždění a zároveň ministra železnic Rudolfa Bechyně, který jej přednesl na sjezdu československé sociálně demokratické mládeže. Proslov se nesl v duchu uklidňování situace, kdy ministr mimo jiné tvrdil, že „svět má v nás důvěru, protože my máme sami v sebe důvěru“. 83 84 85 86
Karel Kříž: Běda tomu, kdo se našich hranic dotkne! Právo lidu, 13. března, č. 61, s. 1. Jan Vaněk: Rakousko zmizelo z mapy Evropy. Právo lidu, 13. března, č. 61, s. 1. Tamtéž, s. 3. Není dovoleno beztrestně ničit dělnické hnutí. Právo lidu, 13. března, č. 61, s. 3.
25
Národ s takovou minulostí jako my, nemusí se bát o svou budoucnost, když neztratí sám sebe“. 87 Bechyně dále poukazoval na nutnost zachování rozvahy a klidu, aby zbytečně nedošlo ke zhoršení situace. V témže čísle byl publikován další článek od Jana Vaňka, kterým volně navazoval na svůj komentář uvedený v Právu lidu dne 13. března. Vaněk se tentokrát zaměřil na celkové důsledky anšlusu, kdy tvrdil, že Německo se tímto stává „největší kontinentální mocností a posléze po prvé- nehledíme-li k Sárskému území- provedlo revisi evropské mapy na účet země, která před mírem versailleským nebyla součástí císařského Německa“. 88Největší poučení však z případu Rakouska vyplývá z nesmyslnosti podepisování dohod mezi dvěma navzájem nerovnými státy. Zákonitě to znamená, že situace se postupně změní z kooperace na utlačování a nakonec jsou slabšímu státu dávána ultimáta. Z toho všeho je vyvozen závěr, že „Československo proto nikdy nebude dělat politiku dvojstranných dohod, v nichž by hrálo úlohu toho, jenž musí souhlasit se vším, co se mu předloží“.89 Jeden z posledních komentářů, týkající se reakce na anšlus, shrnuje celkovou pozici Československa. V poměrně obsáhlém článku je popisována velká hospodářská síla republiky a především jsou zde uvedeny hlavní rozdíly mezi Československem a Rakouskem, které mají být celkem tři: „1. Většina obyvatelstva je neněmecká a rozhodnuta nepřipustiti nové německé jho, jež musela snášeti po 300 let, 2. Rakousko je skoro bezbranné, zatím co ČSR je vojensky silná, 3. Rakousko má hodně přátel, ale nemá spojenců. ČSR má těsné spojenectví s dvěma velmocemi, jež jsou kromě Německa vojensky nejsilnější v Evropě.90 V potaz je brána hlavně síla československé armády a taky rozvinutý zbrojní průmysl, což je kombinace, která dělá z Československa vojenskou velmoc. Článek se tak snažil poukázat na fakt, že případná agrese Německa rozhodně nebude probíhat tak lehce, jako v Rakousku, a že Československo je připraveno se bránit.
3.2.3 Venkov Událostmi z března 1938 se samozřejmě zabýval i deník agrární strany, která byla již od vzniku Československa jednou z nejvýznamnějších ve vnitropolitickém uspořádání státu. Již 12. března deník informoval o zrušeném plebiscitu v Rakousku, kde tlumočil zprávu z německého tisku o unáhlenosti Schuschniggova rozhodnutí provést plebiscit, protože „při přípravě tohoto hlasování byly vyřaďeny právě ty živly, jejichž připoutání se zdálo v zájmu vnitřního míru 87 88 89 90
Náš národ se nemusí bát o budoucnost. Právo lidu, 15. března, č. 62, s. 3. Jan Vaněk: Německá provincie ze svobodného státu. Právo lidu, 15. března, č. 62, s. 1. Tamtéž. Československo je „hradba, která se nevzdá“. Právo lidu, 16. března, č. 63, s. 3.
26
nezbytné, jet zcela nezbytné, jest zcela pochopitelný neklid, který zavládl v této části rakouského obyvatelstva“.91Je zřejmé, že německý tisk měl pod pojmem „živly“ na mysli nacionální socialisty a tímto lživým argumentem se snažil především ospravedlnit německá ultimáta vůči Rakousku. Podrobné informace o anšlusu přineslo až následující číslo ze dne 13. března, kde se mimo jiné objevily i první informace o začínajících protižidovských opatřeních v Rakousku. 92Kromě již známých obsáhlých popisů událostí z 12. března, přinesl Venkov i první ohlasy ze zahraničního tisku, kde byl prostor věnován hlavně ohlasu v britském tisku, který vesměs zaujal odmítavé stanovisko, když „v celé Anglii, nevyjímajíc tentokráte ani ty kruhy, které se jinde zasazují vždy pro britsko-německé dorozumění, zavládla ostrá protiněmecká nálada. Německá politika se označuje bez výhrady za politiku násilí“.93Podobně odmítavý byl tisk i ve Spojených státech amerických, kdy New York Herald Tribune i New York Times mluví „o brutálních přehmatech a o nezastřeném útoku“.94 V dalším vydání Venkova byl publikován rozsáhlý článek od Dr. Kahánka. V něm byly vyjádřeny některé poměrně svérázné názory, když Kahánek naznačoval, že samo Rakousko má velký podíl na své neutěšené situaci, protože prý „Rakousko odumřelo, jak jsme již řekli, na netečnost svého obyvatelstva a na neznalost zahraniční situace. Spoléhalo na cizí pomoc, na cizí zákroky a nemělo vlastní vůli. Nikdy neznalo pravdy o sobě. Tak dlouho se mu mluvilo, že celá Evropa se stará o Rakousko, až na to věřili i ti, kteří Rakousko vedli. Trapnější zhroucení režimu nebylo možno v posledních letech spatřiti. Celá ta nadstavba se zřítila za několik minut. 95 Podobným chybám se má pak vyvarovat Československo. Zároveň je nutné vyvarovat se přehnanému očekávání, kdy jsou Československu ze všech stran dávána ujištění o jeho podpoře, neboť „ o čem se příliš mluví a co se příliš zdůrazňuje, ztrácí na hodnotě“.96 V tomto smyslu je poukázáno na skutečnost, že právě v době, kdy Anglie deklarovala svůj zájem o střední Evropu, došlo ke zhroucení Rakouska. Je to právě tisk, který má krotit přílišný optimismus a místo toho přinášet objektivní informace. Dle Kahánka totiž „největší zločin páše tisk, který nepíše lidu pravdu“.97Zde měl Kahánek na mysli hlavně levicový tisk. 91 92 93 94 95 96 97
Plebiscit odročen na neurčito. Venkov. Ústřední list republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu. 12. března 1938, roč. 33, č. 60, s. 1. Nacionální socialisté přebírají vedení státu. Venkov, 13. března, č. 61, s. 2. Jak svět posuzuje anšlus. Venkov, 13. března, č. 61, s. 2. Tamtéž. Dr. Kahánek: Rakousko zahynulo, Evropa zůstala. Venkov, 15. března, č. 62, s. 1. Tamtéž. Tamtéž.
27
Kahánkův článek způsobil, že se Venkov dostal do sporu s některými levicovými deníky, což mělo za následek čím dál častější zmiňování těchto konfliktů i ve spojitosti s anšlusem Rakouska. V jednom ze článků je tak napadána např. mezinárodní socialistická internacionála, kdy se doslova píše: „Ať nám vysvětlí, co dělá socialistická internacionála. Proč se dosud nesešla tato jejich slavná internacionální instituce a mlčí o střední Evropě?“ 98 Další „protisocialistický“ článek naopak kritizuje bezcharakternost levicových skupin v Rakousku, kde během několika dní po anšlusu „Komunisté a socialisté jako by rázem zmizeli, není jich. Vytáhli do ulic pod nedávno nenáviděnými nacistickými prapory a křičí proti bolševictví. Zpívají nacistické písničky stejně nadšeně, jako zpívali před týdnem Internacionálu“.99 Z výše popsaného je zřejmé, že se deník Venkov příliš nezaobíral slovy o nutnosti jednotného postupu v politice i veřejnosti, který byl v těchto dnech většinou proklamován na stránkách Lidových novin a Práva lidu. Místo toho se zde naopak objevila snaha o zdiskreditování politických soupeřů agrární strany, především tedy levicově orientovaných skupin.
3.2.4 Zahraniční politika Anšlus Rakouska samozřejmě nezůstal bez odezvy ani v jednom z nejvýznamnějších odborných časopisů věnující se zahraniční politice té doby. Rakousko-německé vztahy jsou zde popisovány již od února 1938, kdy došlo ke schůzce Schuschnigga s Hitlerem v Berchtesgadenu, která znamenala začátek vzájemně napjatých vztahů. Za hlavní událost, vedoucí k urychlení anšlusu, je pak považováno Schuschniggovo rozhodnutí provést 13. března plebiscit. 100 To mělo vést k rozzuření Berlína, protože si zde byli vědomi skutečnosti, že plebiscit by znamenal utlumení expanze národního socialismu v Rakousku. Zároveň je z komentáře patrné, že anšlus nebyl brán jako žádné velké překvapení, „protože politika, jejímž ovocem je Anschluss, provedený 13. března obsazením Rakouska říšskoněmeckým vojskem, je další kapitolou v „dynamické“ politice, kterou národně-socialistické Německo uplatňuje od roku 1933 a která byla zahájena vystoupením Německa ze Společnosti národů 14. října 1933“.101 Tento „dynamismus“ německé politiky navíc způsobil, že velmoci v podobě Velké Británie a Francie se zmohly jen na diplomatické protesty, protože nyní bylo jasné, že anšlusu Rakouska lze zabránit pouze použitím síly. K tomu ani jedna zmiňovaná země nebyla ochotna přistoupit, protože si byly dobře vědomy, že by to s největší pravděpodobností znamenalo rozpoutání rozsáhlého 98 99 100 101
Když nedovedou odpovědět, tak nadávají. Venkov, 17. března, č. 64, s. 3. Není to překvapující, ani zvláštní. Venkov, 17. března, č. 64, s. 3. J. Chmelař: Konec Rakouska. Zahraniční politika. Sborník pro studium mezinárodních otázek politických, hospodářských a právních., roč. XVII, 1938, s. 90- 91. Tamtéž, s. 90.
28
válečného konfliktu. Pozice Československa po anšlusu je zde hodnocena víceméně jako statická, kdy „ve vysoké hře velmocí, v jejímž centru je Československo a s ním ovšem celý středoevropský prostor, ale při níž jde v podstatě o dalekosáhlý souboj sil mezi všemi evropskými velmocemi, menší státy dunajské oblasti setrvávají v postoji vyčkávavém, koncentrujíce se k řešení svých vnitřních otázek a k paralysování nejrůznějších pokusů rozvraceti jejich odolnost a jednotu odstředivými agitacemi z vnějška“.102 V rámci anšlusu Rakouska věnuje zahraniční politika pozornost i hospodářským důsledkům pro Československo. Událostmi ze 12. března se totiž změnila nejen politická, ale rovněž hospodářská mapa střední Evropy. I zde jsou účinky anšlusu popisovány jako nepříznivé, jelikož se výrazně prodloužila hranice s Německem, což znamená, že je Československo oddělováno od západní Evropy. Navíc má „náš stát nevýhodné postavení kontinentální a mnohá naše východiska do světa jdou přes německé území“. 103 Německo navíc posunulo své území ještě hlouběji do střední a jihovýchodní Evropy, což má za následek ještě vyšší hospodářské pronikání Německa do těchto oblastí, než tomu bylo doteď. Zahraniční politika upozorňuje zejména na fakt, že Německo hospodaří válečně, a proto upnulo svou pozornost hlavně na východ, kde se pro tyto potřeby nachází dostatek surovin, které zemím na západě scházejí.104
3.2.5 Naše doba Rovněž časopis Naše doba přinesl ve svých zahraničních rozhledech některé komentáře věnující se zahraniční politice. Události z února a března 1938 jsou prý dalším mezníkem v evropské politice. Kromě již známé Hitlerovy řeči si Naše doba všímá trochu opomíjenému projevu Hermanna Göringa z 1. března, který byl ale v některých ohledech ještě mnohem útočnější, než projev Führerův. Göring mimo jiné prohlásil, „že německé letectví nebylo vytvořeno pro parádu, nýbrž že je to nejostřejší nástroj válečný, že již Německo nebude trpět, aby 10 milionů příslušníků německého národa bylo za hranicemi znásilňováno“.105 Samotný anšlus je pak označován „za brutální akci, která vyrazila dech celému světu“.106 Navíc se tak stalo v době, kdy se před Rakouskem rýsovala lepší budoucnost. Za hlavního zrádce je pak považována Itálie, která se vůči svému spojenci v jeho kritické chvíli zachovala sobecky a raději se zaměřila na své cíle. Velmi pokrytecky znějí zejména Mussoliniho slova o tom, že se Itálie při 102 103 104 105 106
J. Chmelař: Zápas o střední Evropu. Zahraniční politika 1938, s. 123. Rudolf Brož: Zánik Rakouska v hospodářské perspektivě. Zahraniční politika 1938, s. 143. Tamtéž, s. 146-147. Rozhledy – politické - zahraniční. Naše doba, roč. 45, 1938, s. 357. Tamtéž, s. 427.
29
anšlusu řídila principem nevměšování do vnitřní politiky cizího státu, když se přitom italská vojska účastní občanské války ve Španělsku. Kritice je podrobena i politika Velké Británie, kdy kromě Chamberlainova prakticky bezvýznamného odsouzení německých „metod“, nebylo pro Rakousko nic víc učiněno.107 Pozornost je věnována i bezprostřednímu poanšlusovému dění v Rakousku. V tomto směru je zmíněn zejména Hitlerův triumfální příjezd do Vídně, kdy jej bez známky protestu či nesouhlasu vítaly nadšené davy lidí. Vyjádřen je hlavně údiv nad tím, jak rychle se změnila situace, protože ještě před pouhými několika týdny stejně nadšeně vítal dav Schuschnigga. K tomu byl následně učiněn závěr, že „Rakousko bylo opuštěno uvnitř a stejně bylo opuštěno zevně“.108
107 108
Tamtéž, s. 430. Tamtéž, s. 428.
30
4. Zprávy z vyslanectví 4.1 PZ Vídeň 1938 První zprávy nového československého vyslance Rudolfa Künzla-Jizerského, týkající se zhoršujících se rakousko-německých vztahů se datují přibližně do doby schůzky Schuschnigga s Hitlerem. Hovoří se v nich o panující nejistotě a napětí mezi vládními kruhy ve Vídni. Jako příčina tohoto stavu jsou uváděny změny ve vládě a armádě, k nimž došlo v Německu. Vyslanec Künzl-Jizerský pak dále ve zprávě popisuje svoje setkání s francouzským velvyslancem Gabrielem Puauxem, který mu prozradil skutečnost, že Schuschnigg odjel 11. února na setkání s Hitlerem. Druhý den, 12. února byla ostatně Schuschniggova cesta rozebírána mezi vyslanci různých zemí.109 Návštěva byla mezi nimi přijata vesměs pozitivně. Zvláště francouzský velvyslanec Puaux poukazoval na charakter Schuschnigga, který se podle něj nenechá přimět k ničemu, čím by se Rakousko mohlo ocitnout ve vleku Německa. 110 I Künzel-Jizerský v tomto směru vyjadřoval optimismus: Schuschnigg jel na Obersalzberg, jsa veden snahou přispět odstraněním napětí mezi Německem a Rakouskem k upevnění míru v Evropě.111 Dny bezprostředně po setkání byla pak situace ve Vídni poměrně nepřehledná. V této souvislosti se proto Künzl-Jizerský setkal s nově zvoleným ministrem v Schuschniggově vládě Quido Schmidtem. Zpráva o schůzce, zaslaná do Prahy 17. února, hovořila o prospěšnosti berchtesgadenské schůzky pro Rakousko. Schmidt tvrdil, že „osobní kontakt Schuschniggův s Hitlerem přes příkrost, jaká chvílemi panovala, byl užitečný a Schuschnigg tím prokázal službu nejen Rakousku, ale i evropskému míru.112 Dále dokonce tvrdil, že „za dnešní zahraničněpolitické situace ve světě je rakouská vláda spokojena v naději, že Schuschnigg zajistil nejméně na několik měsíců, ne-li na rok, klidný vývoj v Rakousku.113 Nic nemohlo být více vzdálené pravdě než tento výrok. Jeho slova byla prakticky zapomenuta, neboť již dva dny po tom, co byla na schůzce vyřčena, byla zaslána poměrně obsáhlá zpráva o situaci v Rakousku. Ta popírala téměř všechno, co Schmidt tvrdil o dva dny dříve. Schmidt byl tedy patrně i z důvodu snahy o záměrné zlehčování situace zařazen do tábora „exponentů kruhů tzv. důrazně nacionálních“.114 109 110 111 112 113 114
Italský, maďarský, francouzský a anglický vyslanec vedli debatu na recepci. Archiv Ministerstva zahraničních věcí (dále AMZV), Praha, fond PZ-Vídeň, běžná zpráva č. 3. Originál, strojopis. Tamtéž. AMZV, Praha, PZ-Vídeň, běžná zpráva č. 4. Originál, strojopis. AMZV, Praha, PZ-Vídeň, běžná zpráva č. 4. Originál, strojopis. AMZV, Praha, PZ-Vídeň, běžná zpráva č. 5. Originál, strojopis.
31
Po pár dnech od berchtesgadenské schůzky tedy bylo jasné, jaká je situace ve skutečnosti. V jedné ze zpráv Künzl-Jizerský popisuje osud Rakouska v podstatě za zpečetěný: „změnila se situace velmi podstatně v neprospěch Rakouska dnem 12. února, kdy Schuschnigg podlehl Hitlerovým výhružkám. Toho dne podařilo se Hitlerovi na Schuschniggovi dosíci slibů takové povahy, že není přeháněním, označíme-li rakouskou frontu za prolomenou“. 115Künzl-Jizerský zde správně předpovídal, že rakouští nacisté budou muset konat to, co jim poručí jejich „druzi“ z Německa. Zároveň vyjádřil obavu, že někdy během 2-6 měsíců dojde k novému německému útoku, proti kterému již nebude možno se bránit. 116 I zde tedy ukázal dobrý odhad, i když k finálnímu úderu nakonec došlo mnohem dříve, než předpokládal. Na druhou stranu se Schuschnigg nehodlal vzdát jen tak lehce. Snažil se sice závazky vůči Hitlerovi plnit, ale jen do té míry, jak uznal za vhodné. To znamenalo, že se Schuschnigg snažil získat čas, aby ještě mohl vyvinout úsilí k záchraně státu. Československý vyslanec mínil, že tento Schuschniggův tah bude mít smysl pouze tehdy, pokud přesvědčí Velkou Británii a Francii, že rakouský problém má daleko větší přesah než jen jako „rodinný problém“ mezi Německem a Rakouskem, jak je prezentován ze strany Německa a ohrožuje tak výrazně bezpečnost v celé Evropě.117 Rakouský kancléř ovšem zaujal negativní stanovisko, když se na jedné ze schůzek s naším vyslancem vyjádřil odmítavě: „Bylo mně v kancléřském úřadu bez obalu řečeno, že se Rakousko nebude u nikoho ucházet o pomoc, neboť je-li zamezení Anschlussu v zájmu velmocí, musí tyto zakročit z vlastní iniciativy, a je-li jim Anschluss lhostejný pak by nebyla žádost Rakouska o pomoc stejně vyslyšena a jeho pozice ve vztahu k Německu by se zbytečně jen zhoršila.“118 Schuschnigg tedy dal najevo, že žádat o pomoc zvenčí nehodlá. Toto jeho rozhodnutí bylo důkazem určité skepse vysokých vládních kruhů ve Vídni, týkající se zájmu evropských mocností o Rakousko. Nic na tom nezměnil ani fakt, že jak francouzský vyslanec Puaux, tak britský vyslanec Palairet se snažili o získání svých vlád k akci ve prospěch Rakouska. Později mu byl tento jeho postoj vyčítán i v rámci vnitropolitické debaty.119 Schuschnigg se po rezignaci na pomoc ze zahraničí snažil utvořit protihitlerovskou koalici uvnitř státu. Již ve svém projevu z 24. února se snažil sjednotit všechny obyvatele. Hlavním jeho cílem tedy bylo sjednocení všech vrstev obyvatelstva bez ohledu na stranickou příslušnost či 115 116 117 118 119
AMZV, Praha, PZ-Vídeň, běžná zpráva č. 6. Originál, strojopis. Tamtéž. AMZV, Praha, PZ-Vídeň, běžná zpráva č. 6. Originál, strojopis. AMZV, Praha, PZ-Vídeň, běžná zpráva č. 6. Originál, strojopis. Na schůzi s dělnickými předáky 3. března mu bylo vyčteno, že se měl již dříve dohodnout s Československem a Malou dohodou a zároveň více naléhat na západní mocnosti. AMZV, Praha, PZ-Vídeň, běžná zpráva č. 10. Originál, strojopis.
32
společenské postavení mají v nacismu společného nepřítele. 120 Nutno podotknout, že se řeč setkala s poměrně značným úspěchem jak doma, tak i v zahraničí. Přes úspěch proslovu však přílišný optimismus nebyl na místě. Ten se ostatně snažil krotit i Künzl-Jizerský: „Neboť nelze předpokládati, že řečí vedoucího státníka, i když je sebelepší, zmizí najednou všechny obtíže a překážky, vnitřní i vnější. Schuschnigg již tím, že hrozí nacistické etapě“, připouští její další existenci a musí tedy počítati s dalšími obtížemi.121 Další zprávy se pak nesou v obdobném duchu. Je v nich poukazováno na jistou „schizofrenost“ situace. Na jedné straně stojí navenek optimistický Schuschnigg a jeho Vlastenecká fronta, která ujišťuje o své převaze nad nacisty a na straně druhé rakouská veřejnost, jenž sleduje se značným znepokojením stále častější manifestace tamních nacistů. 122 O stále vzrušenější situaci hovoří i Schuschnigg: „Nacionálové“ se překonávali v oslavách, průvod za průvodem oživovali města, z počátku nebyly žádné výtržnosti, bylo však učiněno vše, aby stejně už rozbouřené vlny byly ještě vybičovány.“123 Nejistota z věcí příštích se ale postupně začala projevovat i chování navenek klidného kancléře. Na schůzi s předáky dělnického hnutí 3. března popisoval jeden z účastníků, že kancléř „jevil známky unaveného, ba téměř zlomeného člověka“.124 Nepřehlednosti situace se věnují i poslední zprávy před anšlusem: „Dosud se Schuschnigg, Zernatto, Schmitz, Skubl a jejich političtí přátelé drží dobře, ale z úst jedné z hlavních osobností fronty padl výrok, že situace je nepřehledná. S určitostí nelze tedy prozatím říci ničeho o blízkém nebo dalším budoucnu. Z československého hlediska dlužno býti připraven na vše“.125 Po známých událostech z 12. března se zprávy týkaly vesměs jen popisu oněch osudných dní. Schuschniggovo vyhlášení plebiscitu bylo popsáno jako obrovská chyba. Na druhou stranu Künzl-Jizerský popisuje nezáviděníhodnou situaci Schuschnigga. Kancléř, jenž byl od berchtesgadenské schůzky již téměř měsíc permanentně pod tlakem, se slovy Künzla Jizerského „rozhodl vsadit vše na jednu kartu“ a vyhlásil na 13. března plebiscit. „Ovšem zde se Schuschnigg naprosto přepočítal, neboť nebral v úvahu zarputilé odhodlání Hitlerovo provésti
120 121 122 123 124 125
Schuschnigg, Kurt von: Requiem v červeno-bílo-červené, s. 79. AMZV, Praha, PZ-Vídeň, běžná zpráva č. 6. Originál, strojopis. Hlavně ve městech Linec a Štýrský Hradec. Schuschnigg, Kurt von: Requiem v červeno-bílo-červené, s. 76. AMZV, Praha, PZ-Vídeň, běžná zpráva č. 10. Originál, strojopis. AMZV, Praha, PZ-Vídeň, běžná zpráva č. 9. Originál, strojopis.
33
svůj historický plán anšlusu do konce“.126Rozběhl tím tak již známý řetězec událostí, které skončily zánikem rakouského státu.
4.2 PZ Berlín 1938 První zprávy týkající se zhoršujících se německo-rakouských vztahů se objevily prakticky ihned po novém roce. Vyslanec Mastný v nich poukazuje na bouři nevole, která se v Německu zvedla po výrocích rakouského kancléře Schuschnigga. Kancléř v nich totiž vyjádřil svůj obdiv k habsburské dynastii. Německý tisk poukázal na zpátečnické postoje Schuschnigga, jehož lpění na minulosti nemá dnes význam, protože budoucnost leží v národním socialismu. 127V návaznosti na Schuschniggova slova pak Mastný uvádí svoji schůzku s rakouským vyslancem v Berlíně Stefanem Tauschitzem z 19. ledna. Tauschitz na ní popisoval své obavy nad budoucností Rakouska, protože prý vztahy mezi oběma zeměmi jsou napjaté a Schuschniggovy výroky je ještě zhoršily. Zároveň se vyjádřil v tom smyslu, že v posledních dnech dostal určité informace o připravované akci proti Rakousku.128 Domněnky o chystané akci proti Rakousku byly ještě zesíleny po schůzce Mastného s francouzským velvyslancem. Velvyslanec se mu na ní svěřil o podrobnostech jeho schůzky s německým ministrem zahraničí Konstantinem von Neurathem z 21. ledna. Na dotaz, co je pravdy na množících se zvěstech o akci proti Rakousku, vyjádřil se prý Neurath, že Německo nemá na mysli nic útočného, že však má toho času jistý plán uspořádání vzájemného poměru, o němž mu však nemůže zatím říct nic bližšího“.129 Tato poněkud tajemná odpověď vedla k předpokladu, že se skutečně nějaká akce proti Rakousku chystá a nyní jen není jasné, kdy a čeho se bude týkat. Bylo zřejmé, že Neurathova slova vyvolají řadu spekulací. V jistých úřednických kruzích na ministerstvu propagandy se např. utvořil názor, že Německo mělo by v tuto chvíli nejvhodnější příležitost provésti Anšlus, ježto Itálie a Anglie jsou imobilisovány svými záležitostmi, Francie že je příliš zabrána nesnázemi vlády, Rumunsko je zabráno vnitřními poměry, Jugoslávie by souhlasila a Československo by nemohlo nic podniknout. 130 Většina těchto spekulací se ale neslučovala s Hitlerovým slibem ohledně vedení zahraniční politiky Německa, který dal rok předtím. Hitler se v něm zavázal, že zahraniční politika Německa se do budoucna obejde bez podobných nepříjemných „překvapení“. Mastný proto pokládal za důležité, aby se kvůli zklidnění situace ve své řeči 30. ledna (k oslavě výročí nástupu k moci) na tyto spekulace zaměřil a rázným způsobem je tak utnul. Hitler však na poslední chvíli svou řeč zrušil. Místo 126 127 128 129 130
AMZV, Praha, PZ-Vídeň, běžná zpráva č. 11. Originál, strojopis. AMZV, Praha, PZ-Berlín 1938, běžná zpráva č. 2. Originál, strojopis. AMZV, Praha, PZ-Berlín 1938, běžná zpráva č. 12. Originál, strojopis. AMZV, Praha, PZ-Berlín 1938, běžná zpráva č. 20. Originál, strojopis. Tamtéž.
34
toho se zaměřil na obměnu vedoucích míst na ministerstvu obrany a zahraničí, které mimo jiné znamenaly větší koncentraci vojenské moci do rukou NSDAP, což ještě umocnilo spekulace, které se nyní přenesly i do německé veřejnosti.131 Význam dřívějších Neurathových slov o plánu vůči Rakousku vyplynul částečně na povrch až v souvislosti se schůzkou Schuschnigga s Hitlerem v Berchtesgadenu 12. února. Přes ujištění, že se nejedná o nic nečekaného a návštěva prý byla plánována dlouho předem, nedostávala veřejnost o jejím obsahu prakticky žádné informace. Vydáno bylo pouze bezobsažné komuniké, které obsahovalo prakticky jenom to, že „dohoda z 11. července 1936 bude dále přátelsky budována“.132 Ještě šest dní poté, 18. února, podával Mastný zprávu o tom, že „nebylo možno dověděti se něčeho podstatného o obsahu rozmluvy Schuschniggovy s Hitlerem“.133 Dokonce ani rakouský vyslanec Tauschitz neměl o podrobnostech schůze žádné informace. Nebylo však pochyb o tom, že se jednání týkala vzájemného poměru obou států a řešeny byly nejspíš hlavně závazky Rakouska vyplývající z výše zmiňované rakousko-německé dohody. Netrpělivě se tak čekalo na Hitlerovu řeč v říšském sněmu, kterou měl přednést 20. února a kde měly být objasněny okolnosti a výsledky jednání obou státníků. Samotné schůzce se však Hitlerova řeč vůbec nevěnovala. I tak vyvolala značný povyk, a to nejen v diplomatických kruzích. V obsáhlé zprávě vyslanec Mastný poukazoval na nebezpečí, která z Hitlerových slov plynou. Zvláštní pozornost přitom věnoval pasáži, ve které Hitler mluví o nespravedlivém osudu 10 milionu Němců v pohraničí a o nutnosti Německa proti tomu zakročit. I když se Hitler nevyjadřoval konkrétně, bylo zřejmé, že tato cifra zahrnuje obyvatele Rakouska a sudetské Němce v Československu. Právě skutečnost, že Führer spojil oba dva problémy v jeden, vyvolávala obavy, protože pokud tedy měl nyní Hitler zálusk na Rakousko, měl ho tím pádem i na Československo. Zároveň z jeho řeči vyplynulo, že „význam existujících hranic nabyl pro Německo, jak jsem to již často dříve zdůrazňoval, pro tento čas aspoň jinou povahu“. 134 Při ochraně evropského a světového „němectva“ tedy státní hranice neměly hrát důležitou roli. Na konci zprávy Mastný shrnul současný stav věcí: „Situace jest zajisté velmi vážná a ukládá zvýšené ještě pozornosti otázce vyrovnání s Německem, které stává se stále naléhavější jak pro velmoci, tak i pro střední Evropu, a zejména pro nás.135 V prvních dnech po projevu zároveň prostřednictvím informátora československého vyslanectví vyšel na povrch pravý průběh jednání v Berchtesgadenu, včetně všech Hitlerových požadavků a výhružek. Vlivem předcházejících událostí začínalo být jasné, že 131 132 133 134 135
Československá zahraniční politika v roce 1938. Zpráva č. 27, s. 86. AMZV, Praha, PZ-Berlín 1938, běžná zpráva č. 31. Originál, strojopis. AMZV, Praha, PZ-Berlín 1938, běžná zpráva č. 33. Originál, strojopis. Československá zahraniční politika v roce 1938. Zpráva č. 61, s. 130-132. Tamtéž.
35
se situace povážlivě vyostřuje. Vážnost situace dokumentuje i rozhovor, který vedl Mastný s anglickým velvyslancem Nevillem Hendersonem 23. února a o kterém náš vyslanec zpětně podával zprávu 15. března. Britský velvyslanec v něm popisuje svůj názor následovně: „Jest však jisto, že za nynější povážlivě nebezpečné situace, nenajde-li se brzké rozumné pochopení nezbytných koncesí Německu, dopadnou věci velmi špatně. Svému spolupracovníku vyjádřil jsem to prostě tak, že Rakousku dávám lhůtu nejvýše tří měsíců a Československu dva roky“.136 Mastný posílal zprávu do Prahy, aby poukázal na fakt, že osud Rakouska byl dovršen mnohem dříve, než Henderson předpokládal. Bohužel přesně to samé by se dalo později říct i o osudu Československa. Samotné „anšlusové“ dny se nesou v duchu poměrně častého přesvědčování od různých německých státníků o tom, že Československu bezprostřední nebezpečí nehrozí. Ještě v předvečer anšlusu 11. března Mastný popisuje, jak jej Hermann Goring několikrát přesvědčoval, „že Německo nemá vůči Československu nijak nepřátelských záměrů a že si naopak přeje pokračování na cestě ke sblížení“.137Po několikerých ujištěních a podobných slovech od Hitlera, Neuratha či státního tajemníka Hanse Georga von Mackensena dospěl Mastný k názoru, „že vskutku nějakých bezprostředních záměrů proti Československu není a že naopak Německu záleží na tom, aby v této chvíli konfliktu s námi se bylo vyvarováno“. 138Neurath nakonec o anšlusu poznamenal, „že dramatický vývoj věci zavinil si Schuschnigg sám, spoléhaje se příliš na vlastní svou moc“.139 Po určitém zklidnění situace nastalo ze strany Mastného zhodnocení událostí uplynulých dní. Mastný si nedělal iluze ohledně německých slibů. Opakovaná ujišťování o bezpečnosti republiky byla podle jeho názoru dávána Československu hlavně proto, aby nedošlo k mobilizaci československé armády, což mohlo německé plány anšlusu výrazně narušit. O tom svědčí i bleskurychlá
reakce
na
dotaz
ohledně
údajných
přeletů
německých
letounů
nad
československým územím během obsazování Rakouska německými vojsky. Göring ze strachu, že incident způsobí reakci československé armády, slíbil okamžitě celou věc prošetřit a případné viníky tvrdě potrestat. Ještě v ten samý den, kdy se o incidentu dozvěděl, pak hlásil Mastnému, že vyšetřování nic neprokázalo. Patrně se tedy jednalo o omyl. 140Součástí německé taktiky se stala veřejně proklamovaná přání týkající se zlepšování vzájemných vztahů. Ty měly být pro 136 137 138 139 140
AMZV, Praha, PZ-Berlín 1938, běžná zpráva č. 45. Originál, strojopis. AMZV, Praha, PZ-Berlín 1938, běžná zpráva č. 43. Originál, strojopis. Československá zahraniční politika 1938. Zpráva č. 100, s. 187-190. Tamtéž. AMZV, Praha, PZ-Berlín 1938, běžná zpráva č. 46. Originál, strojopis.
36
změnu pouze podmíněny pozitivním vývojem vztahů československé vlády se sudetskými Němci.141 Mastný pak v otázce anšlusu považuje za klíčovou roli Itálie, jejíž politika odklonu od Rakouska víceméně provedení anšlusu umožnila. V této souvislosti se Mastný vrací zpátky do dob, kdy pracoval jako vyslanec v Římě. Poukazuje hlavně na zprávu zaslanou z Říma do Prahy v květnu 1927, ve které popisuje, „že otázka anšlusu pro Mussoliniho mohla by se jednou státi kompensačním předmětem, majíc význam pro Itálii jen potud, pokud by Německo nevstoupilo svého času s Itálií přímo v alianci, při které by ovšem Itálie měla zájem na přímém sousedství hranic“.142 Události příštího desetiletí a postupné sbližování politik Německa a Itálie pak skutečně vedlo k tomu, že Itálie přenechala Rakousko napospas Německu. V souvislosti s anšlusem pak Mastný ještě zmiňuje svůj rozhovor z listopadu 1927 s tehdejším členem italské vlády Dino Grandim. Na Mastného otázku, co dělá Itálie proti tomu, aby zabránila anšlusu, tehdy Grandi odpověděl: „Jsou tři státy, které na otázku té mají eminentní zájem a to je Francie, Československo a Itálie. V té věci-jako i v ledajaké jiné, měli jsme my tři společně jíti si po boku. Místo toho zavládla mezi námi vzájemná nedůvěra. Francie dělá si svou politiku, Vy v Československu svou a konečně my, Itálie, musíme rovněž dělat politiku svou. Místo, aby se šlo mezi vítěznými státy vůbec za pozitivními cíli, jsou hádky a hrajeme tak do rukou politice Německa a Rakouska. Francie více než Itálie to pocítí a my oba si jednou vzpomeneme na dnešní náš hovor, až bude anšlus hotový a až bude Německo a Rakousko mít ohromnou sílu vojenskou a budeme pak litovati, jaká se stala chyba, že v té věci od počátku se nešlo společně“. 143 Tato Grandiho slova z pohledu událostí z roku 1938 znějí skoro až prorocky.
141 142 143
AMZV, Praha, PZ-Berlín 1938, běžná zpráva č. 52. Originál, strojopis. AMZV, Praha, PZ-Berlín 1938, běžná zpráva č. 58. Originál, strojopis. Tamtéž.
37
5. Reakce československé diplomacie 5.1 Reakce na jednání Velké Británie a Německa Určité obavy československé diplomacie o osud střední Evropy existovaly prakticky po celou dobu trvání 1. republiky, ale skutečně velkých rozměrů dosáhly až ke konci roku 1937. Dne 5. listopadu 1937 totiž Hitler na tajné konferenci označil budoucí cíle své expanzivní politiky. Mělo jimi být Rakousko, které již bylo s Německem svázáno výše zmiňovanou rakousko-německou dohodou, a Československo.144 Ještě tentýž den informoval Prahu československý vyslanec v Londýně Jan Masaryk, že „podle informací zaslaných do Vídně rakouským vyslancem Tauschitzem na vedoucích místech NSDAP a rovněž v armádě projednávají se plánovitě válečné úmysly vůči Československu. Všechno má býti připraveno, aby nejdéle do jara bylo lze vyraziti vůči Československu“.145 Obavy vyvolávalo rovněž premiérem Chamberlainem plánované urovnání vztahů Velké Británie s Německem a Itálií. Chamberlain věřil, že sblížením se s oběma státy by mohl zabránit válce. V tomto směru proto připustil rozšiřování sfér vlivu obou diktátorských velmocí do oblastí, kde Velká Británie nemá své životní zájmy.146 Českoslovenští představitelé proto hleděli s napětím na jednání britského emisara lorda Edwarda Halifaxe s Hitlerem, odehrávající se během listopadu 1937. Hlavními body jednání byly britsko-německé vztahy a hlavně situace ve střední Evropě. Okolnosti jednání však československým představitelům zůstaly utajeny a dozvídali se je až s odstupem času. Co bylo tedy předmětem rozhovorů, se mohli fakticky jen dohadovat. Přesto většina předpokládala optimistický průběh, což by znamenalo, že Halifax Hitlerovi neustoupil a proklamoval zájmy Velké Británie o střední Evropu. Československý vyslanec v Paříži Štefan Osuský sděloval, že prý „Halifax prohlásil Hitlerovi, že se Anglie zajímá o Československo“. 147 Krofta se vyjadřoval v tom smyslu, že se o ČSR sice jednalo, ale stěžejní částí rozhovorů byly německé požadavky na opětovný zisk kolonií ztracených po první světové válce. Zcela určitě se pak nejednalo o německých plánech na hegemonii ve střední Evropě. V tomto přesvědčení Kroftu ujistila zpráva vyslance Jana Masaryka, ve které psal: „Eden je s výsledkem Halifaxovy cesty spokojen. Uvědomíme-li si, že se dála skoro přes Edenův odpor“. 148 Díky známé Edenově neochotě jednat s Hitlerem z toho vyvodil Krofta závěr, že se Halifax s Hitlerem nepohodli. Nikoho tak zprvu 144 145 146 147 148
Kvaček, Robert, Aleš Chalupa, a Miloš Heyduk: Československý rok 1938. Praha: Panorama, 1988, s. 9-11. Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí koruny české. Svazek XIV., s. 496. Tamtéž, s. 500. Dejmek, Jindřich: Historik v čele diplomacie: Kamil Krofta, s. 168. Tamtéž.
38
nenapadlo, že lord Halifax při jednáních de facto naznačil podporu Velké Británie pro Hitlerem zamýšlené změny ve střední Evropě. Konec roku 1937 se proto v nejvyšších kruzích nesl v duchu mírného optimismu ze zlepšené situace Československa. Prezident Beneš ve svém vánočním projevu označil rok 1937 za období, kdy došlo v Evropě k určitému vyrovnání sil mezi demokratickými a autoritativními státy. Od roku 1938 očekával, že evropské národy budou pokračovat ve vyjednávání, která povedou k uzavření alespoň částečných či předběžných dohod zajišťujících mír v Evropě. 149 Během několika týdnů se však vidina míru začala povážlivě vzdalovat.
5.2 Anšlus a snaha o získání podpory Československou diplomacií totiž otřásly požadavky dané Schuschniggovi během schůzky v Berchtesgadenu, a ještě více pak již zmiňovaný Hitlerův projev z 20. února. Zdálo se, že zvláště prezident Beneš byl zaskočen vyzněním jeho řeči. Čtyři dny před projevem 16. února totiž Hitler dával ujištění, že doufá ve změnu postoje československé vlády vůči Sudetoněmecké straně SdP a zároveň tvrdil, že nemá vůči ČSR nepřátelské záměry. 150 Co se týká vztahů s Německem, dosud optimistický Beneš začal přece jen výrazně mírnit své stanovisko. Obrat v prezidentově postoji dokazuje jeho rozhovor s americkým velvyslancem Wilburem Carrem z 28. února. Beneš v něm varoval západ, že pokud nezakročí proti Německu, mohlo by dojít k anšlusu, který by měl vážné důsledky.151 Ministr zahraničí Kamil Krofta několik dní po Hitlerově výstupu rozeslal cirkulární depeši, v níž poukazoval na agresivitu projevu a hlavně vysvětloval, že vůči sudetským Němcům nedochází k žádnému útlaku ani jiné diskriminaci: „My jsme udělali z naší strany maximum toho, co jsme udělat mohli, a to platí zejména o zaměstnávání říšských Němců, o postupu podle zákona na obranu státu a o našem tisku“. 152 V další části zprávy pak poukázal na fakt, že nyní bude hodně záležet na západních mocnostech, jak se postaví ke stávající situaci. Jejich stanovisko se ale zdálo být značně nejisté. Od této chvíle se Československo tedy snažilo zvrátit postoj Velké Británie a Francie na svou stranu. Ještě v den Hitlerova projevu však utrpěla československá diplomacie v tomto svém úsilí další ránu. Pro neshody s premiérem Chamberlainem byl totiž odvolán z pozice britského ministra zahraničí odpůrce appeasementu Anthony Eden. Ten byl nahrazen přítelem premiéra 149 150 151 152
Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata, s. 95. Tamtéž, s. 98. Kvaček, Robert: Československo a anšlus Rakouska. In: Pátek, Jaroslav a Věra Šádová. Studie z obecných dějin, s. 212. Československá zahraniční politika 1938. Zpráva č. 62, s. 133-134.
39
Chamberlaina a zároveň stoupence dohod s Německem a Itálií lordem Halifaxem, který v listopadu minulého roku na již zmiňované schůzce s Hitlerem proklamoval britský nezájem o střední Evropu. V Praze tato zpráva o takřka definitivním vítězství „appeaserů“ vyvolala značnou nejistotu týkající se dalšího směřování britské zahraniční politiky. Premiér Chamberlain navíc ve svém projevu o dva dny později naznačil, že malé státy (zde myslel především Rakousko a Československo) nemají spoléhat na pomoc od Společnosti národů, jíž byla Velká Británie členem. Na vzrůstající nezájem Velké Británie o osud Československa reagoval i vyslanec Jan Masaryk: „V každém případě, pokud by zdejší zahraničněpolitický kurs, jak byl premiérem inaugurován, nedoznal v blízké budoucnosti radikální změny příchodem nové vládní většiny, bylo by naprosto bezpodstatné se domnívati, že naše snahy o podporu Anglie mohly by býti založeny na dovolávání se předpisů Paktu Společnosti národů a závazků ze systému kolektivní bezpečnosti“.153 Masaryk dále doporučoval vládě, aby prostřednictvím Francie vyvinula určitý nátlak na získání podpory od Velké Británie. V reakci na Masarykovo doporučení telegrafoval Krofta 22. února československému vyslanci v Paříži Osuskému, aby požádal ministra zahraničí Yvona Delbose o vystoupení na podporu Československa. Krofta se snažil vybídnout Francii, aby se veřejně ohradila proti agresivní politice Německa vůči střední Evropě. Přes Osuského tedy vzkázal Delbosovi, „že bylo by dobře i v zájmu Francie, kdyby ve své řeči naznačil, že Francie by nepřipustila ani mísení do vnitřních věcí středoevropských států, ani pokus Německa organisovat střední Evropu s vyloučením druhých mocností“. 154 Sama Francie však nebyla ohledně postupu své zahraniční politiky jednotná. Předseda francouzské vlády Camille Chautemps se chtěl držet jednotné politické linie s Velkou Británií, což znamenalo přijímat její politiku appeasementu, zatímco ministr zahraničí Delbos tento postup kritizoval. 155 Výsledkem tedy byla nejednoznačná reakce Francie, kdy na jedné straně dávala Československu záruky v případě napadení, na straně druhé však podmiňovala svou pomoc aktivní účastí Velké Británie. Československu tak nezbylo nic jiného, než vyčkávat, až jak se vyvine situace v Rakousku. Zajímavostí je, že i když německo-rakouské napětí neustále eskalovalo, nikdo z vládních kruhů si nechtěl připustit akutnost pádu Rakouska. O vývoji v zemi přitom byli informováni od vyslance Künzla-Jizerského dost podrobně. Ještě pouhý den před anšlusem 11. března na schůzce Beneše s poslancem Německé křesťansko-sociální strany Hansem Schützem prezident 153 154 155
Československá zahraniční politika v roce 1938. Zpráva č. 64, s. 138-141. Dejmek, Jindřich: Historik v čele diplomacie: Kamil Krofta, s. 205. Kvaček, Robert: Československo a anšlus Rakouska. In: Pátek, Jaroslav a Věra Šádová. Studie z obecných dějin, s. 213.
40
odmítl poplašné zprávy a prohlásil, že „jsou bezpodstatné – k anšlusu podle něj teď nedojde.156 Prezident Beneš poukazoval na sílu československé armády, která mohla zmobilizovat až přes milion vojáků a nepřipouštěl tak možnost, že by Německo anšlusem riskovalo protiakci z naší strany.157 Hitler si sílu československé armády dobře uvědomoval, a proto tak vehementně s dalšími německými představiteli pražskou vládu ujišťovali, že žádné nebezpečí Československu nehrozí. Je však skutečností, že Československo na samostatnou vojenskou akci bez účasti Velké Británie a Francie nepomýšlelo. Když byl proto 12. března anšlus skutečně proveden, vydal Krofta následující prohlášení: „Podle dosavadních zpráv z Paříže a z Londýna nelze počítat s energickým a důsledným zákrokem. Diplomatické intervence nebo hlas ze Společnosti národů budou mít cenu spíše teoretickou. Při praktické pasivnosti Západu přirozeně nějaké naše zákroky nepřicházejí vůbec v úvahu. Na dotazy prohlašujeme, že my nejsme přímo dotčeni. 158 Svou nečinnost tedy zdůvodňovala československá vláda postojem západních velmocí. Přímo napadeno Československo sice nebylo, ale již při pohledu na mapu bylo zjevné, že bezprostřední hrozba je reálná čím dál více. Přes značné zhoršení situace nabádal Krofta ke klidu: „Jsme rozhodnuti zachovati klid ve veřejnosti a tisku, vystříhat se zbytečných kritik a učinit vše, bychom nebyli strženi“. 159 V podstatě tím dal najevo, aby Hitlerovi nebyly dávány záminky k útoku. Přes domnělý klid si však českoslovenští představitelé hrozící nebezpečí velmi dobře uvědomovali. Diplomacie se tak bezprostředně po anšlusu snažila přispět ke zformování protiněmecké koalice, k čemuž chtěla využít hlavně své spojence. Zprvu se objevily zprávy o tom, že by mohlo dojít ke konferenci Malé dohody, která by se situací po anšlusu zabývala, ale tyto zprávy ihned dementovala Jugoslávie a jednání zamítla. Vláda se tedy obrátila na Francii a Velkou Británii a svého spojence na východě SSSR. Ze strany sovětské a francouzské vlády se jí následně dostalo ujištění, že se obě cítí plně vázány svým smluvním závazkem vůči Československu. 160 Velké Británii bylo přislíbeno, že se československá vláda bude intenzivně zabývat vyřešením problému se sudetskými Němci, na který britští představitelé neustále poukazovali. Výměnou za to, se očekávalo vydání pevného a jasného stanoviska, z něhož bude jasně patrná podpora 156 157 158 159 160
Tamtéž, s. 216. Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata, s. 102. Kvaček, Robert: Československo a anšlus Rakouska. In: Pátek, Jaroslav a Věra Šádová. Studie z obecných dějin. s. 219. Československá zahraniční politika v roce 1938. Zpráva č. 96, s. 182-183. Olivová, Věra a Robert Kvaček: Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945, s. 260-261.
41
Československu.161 Krofta sice nevěřil, že by se mohlo povést nějaké smluvní zajištění vzájemných vztahů, spíše chtěl docílit toho, že Velká Británie bude mít o naši samostatnost zájem.162 O něco blíže k tomuto cíli byla československá diplomacie po Chamberlainově projevu v Dolní sněmovně 24. března. Premiér v ní nabídl pomoc při urovnávání sporu se sudetskými Němci a zároveň podporu při řešení případných problémů mezi Prahou a Berlínem. 163 I když Chamberlain nedával československé vládě žádné záruky v případě vypuknutí konfliktu s Německem, zdálo se, že po dlouhé době je situace přece jen příznivější. Masaryk označil projev za maximum toho, co je dnes možné od Britů dostat. Tak situaci hodnotil i Krofta ve své zprávě z 26. března: „Po dnech napětí přinesl poslední týden uklidnění“. 164 Z pozitivních reakcí je patrné, že jakýkoli výrok, který nebyl přímo „protičeskoslovensky“ zaměřený, byl v této době brán jako malý úspěch. Tento fakt sám o sobě znamená, že se Československo ocitlo v těžké situaci. Zklidnění poměrů však nemělo mít dlouhého trvání, protože situace se nyní měnila prakticky každým dnem. Nejprve ve Francii padla na začátku dubna vláda Leona Bluma a moci se chopil Édouard Daladier. I když byla ze strany nové francouzské vlády podána ujištění, že se na vztahu k Československu nic nemění, zavládla v nejvyšších kruzích nejistota. V nové Daladierově vládě se totiž objevily vlivy různých skupin, které si přály vymanit se z francouzsko-československé spojenecké smlouvy a přimknout se více k Velké Británii. 165 Slova premiéra Chamberlaina o pomoci pražské vládě se postupem času začala měnit v nátlak k zahájení jednání se sudetoněmeckou SdP.166 Velká Británie navíc 16. dubna podepsala tzv. velikonoční dohodu s Itálií, čímž dala opět najevo svůj příklon nejen k Římu, ale i k Berlínu. Možná pomoc od SSSR se rovněž začala komplikovat, protože Polsko ani Rumunsko nechtělo povolit přechod jednotek Rudé armády přes své území.167 Největší šok pro československou diplomacii ale přinesl až výsledek britsko-francouzských jednání konaných 28. – 29. dubna 1938 v Londýně. Chamberlainovi se v jejich průběhu podařilo nátlakem na francouzskou vládu sjednotit vzájemnou politiku v případě Československa. Jednání nakonec vyústila v podpis tzv. britsko-francouzské demarše, jejíž obsah byl tvořen třemi hlavními body: 1. V případě vypuknutí konfliktu Velká Británie nepomůže vojensky 161 162 163 164 165 166 167
Československá zahraniční politika v roce 1938. Zpráva č. 143, s. 233-234. Dejmek, Jindřich: Historik v čele diplomacie: Kamil Krofta, s. 205. Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. s. 104. Československá zahraniční politika v roce 1938. Zpráva č. 167, s. 273-274. Olivová, Věra a Robert Kvaček: Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945, s. 262. Ort, Alexandr: Evropa 20. století, s. 89. Dejmek, Jindřich: Historik v čele diplomacie: Kamil Krofta, s. 220.
42
Československu. 2. Ze strany Československa je nezbytné provést co největší ústupky sudetským Němcům. 3. Je nutné v tomto směru zahájit s Henleinem okamžité jednání. 168 Takto formulované požadavky měly prakticky formu nátlaku na československou vládu. Francie se tím navíc de facto definitivně postavila na stranu Velké Británie. Je tedy pochopitelné, že u československých představitelů zavládlo velké zklamání, když byla demarše předána 7. května vládě. Přesto o týden později 14. května vláda v Praze rozhodla o nepřijetí této demarše a odůvodnila to svou povinností bránit integritu a vnitřní sílu republiky.169 Tváří v tvář naprosté izolaci v Evropě se tak Československo rozhodlo vzepřít se západním velmocím a bylo připraveno bránit své zájmy.
5.3 Jednání s SdP I když se jednání s politickou stranou v rámci státu může zdát jako čistě vnitropolitický problém dané země, někdy dojde k tomu, že přeroste v problém zahraničněpolitický a obě linie se v tom případě mohou prolínat. Přesně tak tomu bylo v případě jednání československé vlády s SdP v roce 1938. Národnostní problém se sudetskými Němci tu přitom existoval již prakticky od vzniku Československa a byl problémem vnitrostátním. To se však změnilo nástupem Hitlera k moci, kdy přerostl v problém mezi dvěma státy. V době bezprostředně před anšlusem a v měsících po něm však již měl charakter mezinárodního konfliktu, kdy každá jeho eskalace hrozila vypuknutím války. Začátek nátlaku na Československo ohledně jednání s SdP má spojitost hlavně s nástupem Nevilla Chamberlaina do funkce britského ministerského předsedy v květnu 1937. Ten se díval na Československo jako na mocensky neudržitelné, jelikož má ve svých hranicích tři miliony Němců.170K podobnému postoji se Chamberlain snažil přesvědčit i Francii. Sudetoněmecká strana SdP, vědoma si své posílené pozice, se tak v roce 1937 stala prakticky definitivně Hitlerovou pátou kolonou. Oficiálně byl sice vůdcem strany Konrád Henlein, ale začínalo být čím dál více jasné, že se zde stále častěji angažuje Hitler a Henlein se jen řídí jeho příkazy.171 Zatímco SdP šířila svůj vliv, německé aktivistické strany strádaly. Anšlus Rakouska však pro ně v tomto směru znamenal hotovou katastrofu. Během několika dní po anšlusu byly do SdP včleněny křesťanští sociálové a Svaz zemědělců (Bund der Landwirte).172 Dne 13. března označil 168 169 170 171 172
Olivová, Věra: Zápas o Československo: (říjen 1937- září 1938), 1. vyd. Praha: H & H, 1992, s. 18. Tamtéž, s. 19. Klimek, Antonín:Velké dějiny zemí koruny české. Svazek XIV., s. 482. Klimek, Antonín a Eduard Kubů: Československá zahraniční politika 1918-1938, s. 83. K tomu viz Marek, Pavel a kol.: Přehled politického stranictví na území Československa v letech 1861-1998. Olomouc 2000, s. 276.
43
Henlein SdP za jedinou stranu, která může zastupovat Němce v Československu a 17. března vydal výzvu všem československým Němcům, aby se spojili do jednoho celku pod vedením SdP.173 Během pár dní bylo zřejmé, že SdP dosáhne monopolu při jednání s pražskou vládou v rámci německých stran. Nyní již bylo neoddiskutovatelné, že národnostní problém přerostl v problém mezinárodní. O tom svědčí i dopis odeslaný 28. března z Londýna Janem Masarykem, který byl určen osobně prezidentu Benešovi a premiéru Hodžovi. Pisatelem dopisu byl britský ministr vnitra Samuel Hoare. V dopise přímo stálo: „Otázka německé menšiny v Československu se stala vývojem událostí a obzvláště usurpováním Rakouska evropskou otázkou prvního řádu“.174 Českoslovenští představitelé, kteří celou dobu prohlašovali, že sudetoněmecký spor je čistě vnitrostátní problém republiky, pochopitelně sledovali tento vývoj s obavami. V době, kdy rostla moc SdP, se zároveň v Berlíně konal sjezd, který v podstatě určoval budoucí směr sudetoněmecké politiky. Hitler na něm instruoval Henleina, aby na pražskou vládu kladl takové požadavky, jejichž potvrzení by bylo pro Československo nepřijatelné.175 Dal tím najevo, že k nátlaku na Československo hodlá využít SdP. Potvrdilo se tedy, že zatím Československo napadnout nehodlá, jelikož nejprve musí „zabezpečit“ pozici v Rakousku. Rozhodl se, že útok nejprve pečlivě naplánuje a zatím přenechá zodpovědnost Henleinovi. Jeho taktika zároveň mohla přesvědčit Velkou Británii a Francii, že požadavky SdP pražská vláda jednoduše plnit nechce a nemá zájem o vyřešení problému. V takovém případě by bylo úsilí československé diplomacie o dohodu zkompromitováno a případná pomoc od Velké Británie a Francie by dostala vážné trhliny. Navíc poklidné ovládnutí střední Evropy bez boje bylo Hitlerem považováno za ideální řešení.176 Jediným cílem SdP tedy od této chvíle mělo být otevření cesty Německu do Československa. Za těchto podmínek začala na začátku dubna jednání mezi československou vládou a henleinovci. Za hlavní bod národnostní politiky Hodžovy vlády se označovalo tzv. národnostní vyrovnání. V podstatě šlo o navržení celé obsáhlé soustavy všech zákonů republiky vedoucích k vyjasnění a zlepšení problému minorit. 177 Tímto poměrně rozsáhlým krokem chtěla vláda převzít iniciativu při jednání s SdP. Později nazývaný národnostní statut měl nakonec přesvědčit i Velkou Británii a Francii, že Československo je schopno dělat v otázkách minorit ústupky. Hned na prvním jednání s SdP pak premiér Hodža nabídl první návrh statutu jejím představitelům. 173 174 175 176 177
Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918-1938). Díl třetí, O přežití a o život(1936-1938). 1. vyd. Praha: Libri, 2003, s. 504. Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí koruny české. Svazek XIV., s. 532. Olivová, Věra: Zápas o Československo: (říjen 1937- září 1938), s. 13. Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918-1938), s. 513. Tamtéž, s. 512.
44
Henleinova strana však na předloženou koncepci vůbec nereagovala. Pouze dala najevo, že své požadavky přednese na sjezdu v Karlových Varech na konci dubna. Když se premiér Hodža na konci jedné z porad dotázal, co bude hlavními body požadavků SdP, byl Henleinem ignorován.178 SdP se nyní striktně držela příkazů z Berlína. Směřování její politiky po anšlusu bylo drženo v tajnosti až do sjezdu strany v Karlových Varech ve dnech 23. - 24. dubna. Svůj program shrnula celkem do osmi hlavních bodů, kterých mělo být dosaženo. V duchu Hitlerových instrukcí to byly požadavky pro Hodžovu vládu naprosto nepřijatelné. 179 Jejich přijetím by SdP v podstatě vytvořila vlastní stát ve státě. 180 Zároveň byly jednotlivé body formulovány záměrně zcela nejednoznačně, aby mohly být různě modifikovány podle potřeby SdP. Strana se na sjezdu navíc poprvé oficiálně přihlásila k nacionálnímu socialismu, čímž de facto i oficiálně potvrdila svůj statut páté kolony Německa v Československu. Českoslovenští představitelé takto stanovené požadavky pochopitelně vesměs rázně odmítali. Na druhou stranu si byli vědomi tíživé mezinárodní situace a rozhodli se hrát o čas, což znamenalo nutnost dalšího jednání s SdP. Československá diplomacie doufala, že Velká Británie a Francie konečně poznají, že SdP je pouze nástrojem Hitlerovy expanzivní politiky a práva menšiny zde nehrají hlavní roli. Bylo tedy rozhodnuto o pokračování příprav národnostního statutu.181Ministerstvo zahraničí dosavadní plány statutu rozepsalo do memoranda, které bylo rozesláno vyslancům i vládám ve Velké Británii a Francii. Vládám západních velmocí mělo memorandum sloužit jako podklad pro jednání na další britsko-francouzské konferenci konané ve dnech 28. - 29. dubna 1938. Na ní se ovšem ukázalo, že obě vlády nemají o projednávání statutu zájem. Rozhovory o něm se zde omezily na několik málo minut, přičemž později britská vláda tvrdila, že neměla čas memorandum prostudovat. 182 Místo toho Velká Británie a Francie doporučily Československu přijmout karlovarské požadavky a dohodnout se tak s Henleinem. Vláda i přes popsaný vývoj událostí pokračovala v přípravách národnostního statutu. I jí však začínalo být jasné, že když nepřijmou přímo karlovarské požadavky, navrhovaný statut nemůže nikdy německou menšinu uspokojit.183 Od května tedy Německo mělo prostřednictvím SdP 178 179
180 181 182 183
Kvaček, Robert, Aleš Chalupa a Miloš Heyduk: Československý rok 1938, s. 62. Mj. zřizování samosprávy ve všech oblastech veřejného života či úplná svoboda přiznání k německému národu, uznání a provedení zásady, že v německém území mají být pouze němečtí veřejní zaměstnanci. Viz Olivová, Věra a Robert Kvaček: Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945, s. 258-259; Dále Václav Kural: Češi, Němci a mnichovská křižovatka. Praha 2002, s. 95-96. Klimek, Antonín a Eduard Kubů: Československá zahraniční politika 1918-1938, s. 85. Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata, s. 109. Kvaček, Robert, Aleš Chalupa a Miloš Heyduk: Československý rok 1938, s. 83. Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí koruny české. Svazek XIV., s. 546.
45
volné ruce k tomu, aby vyvolávalo četné vnitropolitické krize. Právě to byl od počátku Hitlerův cíl.184
184
Olivová, Věra a Robert Kvaček: Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945, s. 259.
46
Závěr Události v roce 1938 znamenaly zásadní přelom nejen v evropské, ale i světové politice. Už tak dost vratký systém kolektivní bezpečnosti se začínal zrychleným tempem rozkládat. Problém přitom byl hlavně v nejednotnosti jednotlivých demokratických států, které neustále řešily neshody nejen mezi sebou navzájem, ale i ve svém vnitropolitickém uspořádání, kdy prakticky každou vládu zaměstnávaly spory ohledně vedení své zahraniční politiky. Výsledkem bylo, že v podstatě každý významný politický jednotlivec měl na vedení zahraniční politiky svého státu jiný názor. Právě v tom byl zřejmě největší rozdíl oproti Hitlerovu Německu. Adolf Hitler již od svého nástupu do funkce říšského kancléře v lednu 1933 zastával jednotný názor ohledně svých cílů v zahraniční politice. Zjednodušeně řečeno, zatímco se demokratické mocnosti neustále dohadovaly a měnily jednotlivé pozice ve vládě, Hitler pracoval na upevňování svého postavení, kdy neustále posiloval svou moc ve státě a zároveň se nechával obklopovat sobě naprosto oddanými členy NSDAP, kteří byli s jeho názorem vždy pevně sjednoceni. Společně pak neústupně proklamovali své cíle. Stejně tomu tak bylo i v případě Rakouska, kdy se přes počáteční neúspěch v podobě nezdařeného puče v roce 1934 Hitler nenechal odradit od svého cíle v podobě postupného ovládnutí střední Evropy. Místo toho začal systematicky rozrušovat vztahy Rakouska a Itálie tím, že sám pracoval na sblížení s Itálií. V roce 1936 pak dosáhl značného úspěchu v podobě rakousko-německé dohody. Ta mu značně ulehčila pozici a mohl na Rakousko vyvíjet postupný nátlak. Československá diplomacie si samozřejmě uvědomovala nebezpečí, plynoucí z angažování se Německa v Rakousku. Během 30. let se proto snažila svými iniciativami o sblížení s Rakouskem. Hlavním cílem bylo vytvořit v Podunají svazek spřátelených států, které by mohly vyvažovat německý vliv. Pro své úmysly chtělo Československo získat především Francii a Velkou Británii, bez jejichž podpory by byla realizace těchto plánů nemožná. Zde se však setkalo s odporem, protože západní demokracie nebyly ochotny tyto ambiciózní plány „posvětit“. Již tehdy se tak projevila neochota Západu vstupovat do středoevropské politiky, což se postupem času jenom prohlubovalo. Ve Velké Británii se navíc začalo čím dál častěji pracovat s myšlenkou vzájemného sblížení s Německem. Československu nezbylo tedy nic jiného, než sledovat, jak roste Hitlerova moc v této oblasti. Přes vzrůstající problémy však Československo ve své zahraniční politice zůstalo orientováno na západní velmoci. V tomto směru ale nelze příliš svalovat vinu na československé představitele, že možná až místy slepě spoléhali na podporu z tohoto směru. Mladý československý stát totiž vděčil za svou existenci poválečnému versailleskému systému, jehož 47
tvůrci byli právě vítězné západní mocnosti. Není tedy divu, že se Československo těmto zemím cítilo být zavázáno. Vedoucí osobnosti diplomacie v podobě prezidenta Edvarda Beneše a ministra zahraničí Kamila Krofty k tomu byli navíc pevně ztotožněni se zásadami kolektivní bezpečnosti a věřili v její obrovský význam pro udržení světového míru. Zároveň bylo zřejmé, že i když se na podporu od Francie či od Velké Británie nedalo již příliš spoléhat, neexistovalo mnoho alternativ, kterými směry československou zahraniční politiku vést. Spojenectví s komunistickým Sovětským svazem se již od počátku zdálo poněkud komplikované a navíc neochota demokracií jednat se SSSR byla ještě posilována četnými politickými procesy, které zde ve 30. letech probíhaly, a které shodou okolností vrcholily právě v polovině března 1938, kdy došlo k anšlusu. Spojenectví v Malé dohodě se rovněž zdálo v roce 1938 již nefunkčním. Zvlášť Jugoslávie se snažila od dění ve střední Evropě distancovat a mařila tak snahy o možnou spolupráci. Proto, když proběhl anšlus Rakouska, tak se zraky čelních představitelů stáčely k tomu, jaké stanovisko zaujmou především Velká Británie a Francie. Při jejich, v podstatě pasivním postoji, pak československá diplomacie, vědoma si své izolace ve střední Evropě, zaujala stejné stanovisko. V této situaci navíc nechtěla provokovat Hitlera, který by se mohl rozhodnout k agresivnímu postupu i v případě Československa. Bylo tedy rozhodnuto nedělat žádná unáhlená rozhodnutí, která by mohla celou situaci ještě zhoršit. Československo se nyní snažilo získat čas k zajištění podpory od Francie a Velké Británie. V tomto ohledu tedy bylo nutné učinit jisté ústupky, což znamenalo především pokročit v jednání se Sudetoněmeckou stranou SdP. Československá vláda však nemohla tušit, že Hitler dal Henleinovi takové instrukce, které jakoukoli dohodu znemožňovaly. Tato v podstatě vnucená jednání tak od začátku neměla šanci na úspěch a byla jen neustále bezvýsledně prodlužována. Čas nyní pracoval v neprospěch Československa, protože mezitím se od něj odvrátila Velká Británie i Francie. Začala tím tak poslední etapa existence československého státu, jehož osud byl zpečetěn v září 1938 v Mnichově. Rok 1938 měl pro Československo ještě jeden zvláštní význam, který spočíval v tom, že pravděpodobně nikdy v historii nepřitahoval osud republiky zájem prakticky celého světa. Největší pozornost je přitom dodnes věnována především popisu událostí v září 1938, kdy došlo k podpisu výše zmiňované mnichovské dohody, zatímco okolnosti vedoucí k jejímu uzavření jsou přece jen trochu upozaděny. Právě ve dnech okolo anšlusu byl totiž pro československou diplomacii předznamenán začátek krize, která vyvrcholila právě v Mnichově. Proto se domnívám, že každý pokus o bližší prozkoumání událostí z prvních měsíců roku 1938, by mohl přinést některé nové poznatky a informace. V širších souvislostech pak zároveň zmiňované 48
události vedly k začátku nejkrvavějšího konfliktu v dějinách, který výrazně poznamenal mezinárodní vývoj ve dvacátém, ale i v dnešním jedenadvacátém století, a proto by se na ně nemělo zapomínat.
49
Seznam zdrojů Primární prameny Archiv ministerstva zahraničních věcí České republiky v Praze Fond Politické zprávy Vídeň 1938 Fond Politické zprávy Berlín 1938
Edice dokumentů a sborníky Dejmek, Jindřich (ed.): Československá zahraniční politika v roce 1938. Svazek I. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2000. Pátek, Jaroslav a Věra Šádová: Studie z obecných dějin: Sborník k sedmdesátým narozeninám prof. dr. Jaroslava Charváta. Praha: Univerzita Karlova, 1975.
Literatura Bukey, Evan Burr: Hitlerovo Rakousko: jedna říše, jeden národ. Vyd. 1. Praha: Rybka Publishers, 2002. Dejmek, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992): vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky. 1. vyd. Praha: CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku, 2002. Dejmek, Jindřich: Diplomacie Československa. Díl I., Nástin dějin ministerstva zahraničních věcí a diplomacie (1918–1992). Vyd. 1. Praha: Academia, 2012. Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část druhá, prezident republiky a vůdce národního odboje (1935-1948). Praha: Karolinum, 2008. Dejmek, Jindřich: Historik v čele diplomacie: Kamil Krofta. Praha: Nakladatelství Univerzity Karlovy, 1998. Dejmek, Jindřich: Nenaplněné naděje: politické a diplomatické vztahy Československa a Velké Británie od zrodu První republiky po konferenci v Mnichově (1918-1938). Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2003. Jančík, Drahomír: Německo a Malá dohoda: hospodářské pronikání Německa do Jugoslávie a Rumunska v první polovině 30. let. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1990. Jeřábek, Martin: Konec demokracie v Rakousku 1932-1938: politické, hospodářské a ideologické příčiny pádu demokracie. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2004.
50
Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918-1938). Díl třetí, O přežití a o život ( 1936-1938) . 1. vyd. Praha: Libri, 2003. Klimek, Antonín a Eduard Kubů: Československá zahraniční politika 1918-1938. Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1995. Klimek, Antonín: Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa. Praha: Havran, 2003. Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí koruny české. Svazek XIV. Praha: Paseka, 2002. Kolář, Josef: Politická elita meziválečného Československa: 1918-1938 : kdo byl kdo. Vyd. 1. Praha: Pražská edice, 1998. Kural, Václav: Češi a Němci a mnichovská křižovatka: (stručné čtení). Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2002. Kvaček, Robert, Aleš Chalupa a Miloš Heyduk: Československý rok 1938. Praha: Panorama, 1988. Kvaček, Robert: Historie jednoho roku. Praha: Mladá fronta, 1976. Kvaček, Robert: Nad Evropou zataženo. Praha: Svoboda, 1966. Marek, Pavel: Přehled politického stranictví na území českých zemí a Československa v letech 1861-1998. Vyd. 1. Rosice u Brna: Gloria, 2000. Mastný, Vojtěch, Petr Luňák, Otto Novák a Eduard Kubů: Vzpomínky diplomata: ze vzpomínek a dokumentů československého vyslance. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1997. Olivová, Věra a Robert Kvaček: Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1967. Olivová, Věra: Zápas o Československo: (říjen 1937- září 1938). 1. vyd. Praha: H & H, 1992. Ort, Alexandr: Evropa 20. století. 1. vyd. Praha: Arista, 2000. Schuschnigg, Kurt von: Requiem v červeno-bílo-červené. Praha: Aventinum, 1947. Veber, Václav: Dějiny Rakouska. 2. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2007.
Periodika Lidové noviny 1938 Naše doba 1938 Právo lidu – Ústřední orgán československé sociálně demokratické strany dělnické 1938 Venkov- Ústřední list republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu 1938 Zahraniční politika 1938
51
Internetové materiály Versailleská mírová smlouva, dostupná na: http://www.fransamaltingvongeusau.com/documents/dl1/h1/1.1.15.pdf.
52
Obrazová a textová příloha 1. Pečeť z berlínského vyslanectví s podpisem vyslance Vojtěcha Mastného, Zdroj: AMZV Praha, foto autor.
2. Kniha o projevu Adolfa Hitlera v říšském sněmu 20. února 1938. Zdroj: AMZV Praha, foto autor.
53
3. Schuschniggův popis jeho rozhovoru s Adolfem Hitlerem na Berghofu z 12. února 1938. Zdroj: Requiem v červeno- bílo- červené, s. 59 – 65, foto autor.
54
55
56
57
58
59
60
