MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA FILOZOFICKÁ
PRÁVO KAPITOLA 2 SOUKROMÉ PRÁVO
DISTANČNÍ VÝUKOVÉ OPORY PRO KOMBINOVANÉ STUDIUM UČITELSTVÍ
OBSAH 1.
SOUKROMÉ PRÁVO 1.1 1.2 1.3 1.4
2.
ZÁVĚR 2.1
3.
Občanské právo Obchodní právo Pracovní právo Rodinné právo
Klíčová slova
STUDIJNÍ PRAMENY 3.1 Doporučená literatura 3.2 Internetové zdroje
1. SOUKROMÉ PRÁVO Soukromé právo je tvořeno právními předpisy na jejichž základě si smluvní strany upravují jak stávající, tak i v budoucnu vzniklé právní vztahy. Uplatňuje se zde princip smluvní volnosti tj. dispozitivnosti, který umožňuje účastníkům právního vztahu upravit si vzájemná práva a povinnosti odlišným způsobem, než který je uveden v příslušném právním předpise (s výjimkou kogentních ustanovení nepřipouštějících odchylky od zákonné úpravy). Strany mají zpravidla rovné postavení ve smyslu stejného rozsahu práv a povinností včetně nároků na právní či soudní ochranu. Druh a podmínky použití sankce je výsledkem smluvního ujednání. Soukromoprávní úprava je kodifikována (sepsána) v jednom základním právním předpise (příslušném zákoníku). Soukromé právo je tvořeno těmito samostatnými právními odvětvími: • občanským právem • obchodním právem • pracovním právem • rodinným právem
1.1 Občanské právo Předmětem občanskoprávní úpravy jsou vztahy vznikající mezi fyzickými a právnickými osobami, tzv. soukromoprávními subjekty (a to i v případě, že je-li účastníkem těchto vztahů např. stát, obec či kraj). Základní právní předpisy tvoří: • z.č. 40/64 Sb., občanský zákoník (OZ) • z.č. 121/00 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon-AZ) • z.č. 99/63 Sb., občanský soudní řád (OSŘ) Ochranu osobnosti zajišťuje OZ každé fyzické osobě (ochrana právnických osob je upravena v OBZ) v její celistvosti včetně jejich dílčích složek (života, zdraví, občanské cti, lidské důstojnosti, soukromí, jménu a projevům osobní povahy tzn. podobiznám obrazovým a zvukovým snímkům, §§ 11-15 OZ). Při poskytování ochrany tzv. osobnostnímu právu není rozhodné, zda byl neoprávněný zásah způsoben vědomě a zaviněně, zda byl pravdivý či nepravdivý, postačí že byl porušující. Ochrany se lze domáhat žalobou na ochranu osobnosti u příslušného soudu s návrhem na: upuštění od neoprávněných zásahů, odstranění nepříznivých následků, poskytnutí přiměřeného zadostiučinění včetně náhrady v penězích. Účastníky (též subjekty či osobami) občanskoprávních vztahů jsou fyzické a právnické osoby (FO a PO). Základní znaky a statut je upraven v souvislosti s úpravou jejich právní způsobilosti, která jim umožňuje právní vztahy zakládat, vstupovat do nich, měnit je a nést právní důsledky. U fyzické osoby (§§ 7-10) je způsobilost (též právní subjektivita) upravena 2 způsoby. V podobě vzniku (zániku) způsobilosti mít práva a povinnosti, která je spojena s okamžikem jejího narození (smrti) a dále způsobilosti vlastními právními úkony brát na sebe práva a povinnosti, tzv. způsobilostí k právním úkonům. Tato způsobilost vzniká v plném rozsahu zletilostí (tzn. dosažením věku 18 let). Pouze na základě této způsobilosti může FO zakládat, měnit právní vztahy a nést právní důsledky ze svého konání. Právnické osobě (§§ 18 – 21) přiznává OZ jak způsobilost mít práva a povinnosti, tak i způsobilost k právním úkonům. Na rozdíl od FO vzniká právní subjektivita (tj. způsobilost k právním úkonům) současně se vznikem PO (zpravidla dnem účinnosti zápisu do příslušného
rejstříku). Rozsah způsobilosti (zejména: vznik, předmět činnosti, orgány) upravuje příslušný speciální předpis na jehož základě je PO zakládána (např: OBZ). Ustanovení § 18 OZ uvádí výčet subjektů označených za PO, kterými jsou: • sdružení FO nebo PO • účelová sdružení majetku • jednotky územní samosprávy • subjekty takto označené zákonem OZ též stanoví další znaky PO: vznik, její název, sídlo, oprávnění jednat za PO, podmínky zrušení včetně jejího zániku (§§ 19b-20a OZ). Jedinou PO upravenou v rámci OZ je zájmové sdružení právnických osob (§§ 20f-21 OZ). V šesti ustanoveních jsou vymezeny základní podmínky vzniku, požadavek úpravy vnitřních vztahů včetně povinné rejstříkové registrace. V souvislosti s navazující právní úpravou je třeba upozornit na definice některých pojmů uvedených v I. části OZ. Mimo pojmů: domácnost (§ 115 OZ), osoby blízké (§ 116 OZ), to jsou věci a práva (§ 118 OZ), zejména věcí movitých a nemovitých včetně jejich součástí a příslušenství (§§ 119-121 OZ). Věcná práva vymezuje OZ v rámci své 2. části. Zjednodušeně můžeme říci, že podstatou věcných práv (VP) jsou oprávnění (včetně povinností) příslušné osoby (osob), za daných podmínek nakládat stanoveným způsobem s věcí (movitou i nemovitou). Základním (tzv. absolutním) VP s nejširším rozsahem práv je právo vlastnické (§§ 123-135c OZ). Opravňuje vlastníka (v mezích zákona) věc: držet, užívat, brát z ní plody a užitky a volně s ní nakládat (disponovat). Vzhledem k tomu, že neexistují rozdíly mezi formami (druhy) vlastnictví (zrušil je ú.z.č. 100/90 Sb.) mají všichni vlastníci stejná práva a povinnosti. Právo na ochranu vlastnictví je zajištěno (§§ 126 OZ) oprávněním vlastníka věci domáhat se soudní ochrany některou z možných žalob: vindikační (na vydání, odevzdání či vyklizení věci) nebo negatorní (zdržení se určitého konání). Vlastnické právo však může být ve 2 případech omezeno: jednak v souvislosti s tzv. ochranou sousedských práv (§ 127 OZ) kdy je vlastníku věci uložena časově neomezená povinnost zdržet se všeho čím by mohl nad míru přiměřenou daným poměrům obtěžovat či vážně ohrožovat práva jiného (příkladmý výčet těchto neoprávněných zásahů je součástí tohoto ustanovení) a dále s uloženou zákonnou povinností (zpravidla dočasného charakteru) strpět v určitých případech (ve stavu nouze či naléhavém veřejném zájmu) a za stanovených podmínek použití jeho věci (i proti jeho vůli) nebo věc vyvlastnit či vlastnické právo omezit. V souvislosti s nabýváním vlastnictví (§ 132 OZ) rozlišuje zákon různé způsoby nabytí: převodem (příslušnou smlouvou), přechodem (děděním) či na základě jiné právní skutečnosti (zpracováním cizí věci § 135b OZ) nebo vydržením (§ 134 OZ). Mimo vlastnického práva upravuje OZ i vlastnictví více osob k téže věci. Jedná se o tzv. spoluvlastnictví (§ 136 OZ), které může mít jednu ze 2 forem: • podílového spoluvlastnictví • společného jmění manželů Práva k věcem cizím (§§ 151a a násl. OZ) uzavírají část věnovanou věcným právům. Umožňují třetím osobám (nevlastníkům) s věcí za stanovených podmínek disponovat: právo zadržovací, zástavní a podzástavní nebo ji užívat: věcné břemeno a tím vlastnické právo vlastníka omezovat.
Dědění tvoří obsahovou náplň 7. části OZ. Předmětem právní úpravy je způsob přechodu práv a povinností ze zůstavitele (zesnulé osoby) na dědice tzv. právním nástupnictvím (děděním či dědickou sukcesí). K dědění může dojít na základě splnění uvedených předpokladů: • musí být prokázána smrt úředním zjištěním • musí existovat pozůstalost Právnická osoba může být dědicem pouze ze závěti včetně té, která má být teprve zřízena (např: nadace). Za nezpůsobilého dědice (§ 469) tedy osobu, která nedědí označuje OZ osobu, která se buď dopustila úmyslného trestného činu proti zůstaviteli a jeho rodině nebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle (pokud mu zůstavitel neodpustil). K dědění může dojít některým ze 2 způsobů (včetně jejich kombinací): • ze závěti • ze zákona . Vyděděn a to listinou o vydědění (§ 469a OZ), může být jen potomek (dítě zůstavitele) nikdo jiný a to na základě zákonem stanovených důvodů: • neposkytnutí potřebné pomoci (v nemoci, stáří či jiných závažných situacích), • trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, • odsouzen za trestný čin (úmyslný, s odnětím svobody na min. 1 rok), • trvale vede nezřízený život, Změní-li zůstavitel názor, může listinu o vydědění odvolat (nebo ji fyzicky zničit či pořídit novou závěť a do ní původně vyděděné potomky uvést). Dětem (potomkům) zůstavitele poskytuje OZ ochranu v podobě institutu tzv. neopomenutelných dědiců (§ 479 OZ). Nedojde-li k jejich platnému vydědění a i když nejsou uvedeni v závěti zdědí: • nezletilí, alespoň tolik, kolik činí jejich podíl ze zákona • zletilí, tolik kolik činí jejich 1/2 zákonného podílu Je třeba upozornit, že neplatnosti závěti (nejsou-li v ní potomci uvedeni) se musí neopomenutelný dědic v řízení o dědictví dovolat (nedovolá-li se potomek neplatnosti závěti, nezdědí nic). Dědění ze zákona (§§ 473-475a) je druhým v OZ upraveným nabývacím titulem. Nastane, pokud zůstavitel nezanechal platnou závět nebo pokud nebyl do závěti zahrnut celý majetek, případně dědic dědictví odmítl. OZ vychází z příbuzenského, rodinného či obdobného vztahu osob vůči zůstaviteli. OZ rozděluje zákonné dědice do 4 skupin dle stupně jejich příbuznosti. Pokud nejsou žádní dědici, připadne dědictví státu jako tzv. odúmrť (stát nemůže dědictví odmítnout a to ani pokud je předlužené). Postup spojený s projednáváním dědictví upravuje Občanský soudní řád (OSŘ v Hl.5 § 175a-175z), tak že stanoví matričnímu úřadu povinnost oznámit úmrtí osoby příslušnému soudu , který zjistí u notářů, zda byla sepsána závěť. Jeden z notářů, tzv. soudní komisař (OSŘ: §§ 175za-175zd) je pověřen přípravou projednání dědictví soudem (tzn. přípravou podkladů pro soud), ten rozhoduje formou usnesení. Dodatečné projednání dědictví proběhne, objeví-li se po skončení dědického řízení další majetek zůstavitele. Objeví-li se pouze dluhy, řízení soud neprovádí. Zjistí-li se dodatečně, že zůstavitel žije, rozhodnutí o dědictví se zruší. Zjistí-li se, že skutečným tzv. oprávněným dědicem (§§ 485-487 OZ) je někdo jiný a dědictví nabyl tzv. nepravý dědic, musí
oprávněný dědic podat u soudu žalobu na vydání dědictví a to nejpozději do 3 let od pravomocného rozhodnutí o skončení dědického řízení. Závazkové právo je předmětem 8. části OZ, která obsahuje úpravu á 21 typových smluv. Mimo těchto tzv. pojmenovaných či nominátních smluv, umožňuje OZ (§ 51) účastníkům uzavřít i takovou smlouvu, která není v OZ zvlášť upravena tzv. nepojmenovaná či inominátní smlouva nebo smlouvu nakombinovat s jinou v zákoně konkrétně upravenou smlouvou tzv. smíšená smlouva. Je třeba upozornit, že zejména v oblasti závazkového práva (definici závazkového právního vztahu obsahuje § 488 OZ) se uplatňují základní principy občanskoprávní úpravy a to princip dispozitivnosti , smluvní svobody a rovnosti (§ 2 OZ) včetně požadavků na platný právní úkon (§§ 34-51 OZ). Na rozdíl od obchodního zákoníku neobsahuje OZ ustanovení v nichž by byl obsažen taxativní výčet kogentních paragrafovaných znění, proto je nutné je dovodit z výslovného textu příslušné úpravy (§ 2 odst.3 OZ). Princip smluvní volnosti je ohraničen rozsahem práv a oprávněných zájmů jiných osob a rovněž nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 OZ). Zákon pod sankcí neplatnosti neumožňuje uzavírat dohody, kterými by se účastník vzdával práv v budoucnu vzniklých (§ 574 odst.2 OZ). Postup spojený s uzavíráním smlouvy je upraven v (§§ 43-50 OZ) v této souvislosti také zákon stanoví povinnou písemnou formu u smluv o převodech nemovitostí. OZ jakožto obecný právní předpis obsahuje smluvní typy závazné i pro podnikatele a to proto, že je OBZ neupravuje. Jedná se obvykle o tyto smlouvy: kupní, směnná, o dílo (je-li smluvní stranou nepodnikatel § 261 odst. 6 OBZ), darovací (§§ 628-630 OZ), nájemní smlouva (§§ 663-723 OZ), pojistná (§ 261 odst.7 OZ) o sdružení (§§ 829-841 OZ), o důchodu (§§ 842-844 OZ), o sázce a hře (845-846 OZ) apod.
1.2 Obchodní právo Předmětem obchodně právní úpravy je stanovení základních podmínek podnikání, právní formy podnikatelských subjektů, práva a povinností podnikatelů, rozsah a obsah jejich jednání jakož i pravidla pro obchodně závazkové vztahy. Základním právním předpisem je: • obchodní zákoník (č. 513/91 Sb., OBZ) Obchodně právní vztahy nejsou upraveny pouze v OBZ. Je stanovena návaznost obchodního a občanského práva, která vyplývá z § 1 odst.2 OBZ. Z dané právní úpravy plyne, že pokud OBZ neobsahuje úpravu některých otázek (př. některých typů smluv), použije se úprava obsažená v OZ. Občanský zákoník tak představuje úpravu obecnou (lex generalis) vůči zákoníku obchodnímu (lex specialis). Pokud tedy OBZ nemá zvláštní ustanovení, platí úprava OZ (př: vymezení fyzických a právnických osob, způsobilost k právním úkonům, plná moc, darovací či nájemní smlouva apod.). Tam, kde OBZ obsahuje vlastní úpravu, použije se přednostně tato speciální úprava. Platí tedy zčásti obecná úprava OZ a odchylná, doplňující či vlastní ustanovení OBZ, přičemž speciální právní úprava OBZ má přednost před obecnou úpravou zákoníku občanského. Z hlediska subjektů upravuje občanský zákoník vztahy zejména mezi nepodnikateli, ale úprava se za určitých okolností vztahuje i na podnikatele. Obchodní zákoník upravuje jak vztahy mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti tak i vztahy výslovně vyjmenované v OBZ, dále vztahy státu či územních samosprávných celků (obcí, krajů) při zabezpečování
veřejných potřeb ve vztahu k podnikatelům a vztahy mezi účastníky (z nichž jeden je nepodnikatel), kteří se dohodnou na použití obchodněprávní úpravy. Odlišným způsobem je v obou právních předpisech provedena právní úprava norem z hlediska jejich kogentnosti (závaznosti) a dispozitivnosti (podpůrnosti) ve vztahu k smluvnímu prostoru podnikatelů. Na rozdíl od OZ, který sice obsahuje v § 2 odst.3 pravidlo o charakteru svých právních norem (dispozitivnosti), ale v poněkud vágní, neurčité podobě, naopak OBZ obsahuje ve své třetí části, v § 263 taxativní výčet ustanovení majících kogentní povahu a nepřipouštějící odchylnou úpravu než tu, která je předepsána. Ustanovení obsažená v první, druhé a čtvrté části obchodního zákoníku mají spíše veřejnoprávní charakter a z toho důvodu je třeba je chápat jako normy kogentní, nepřipouštějící odlišnou úpravu či jejich vyloučení. Proto na ně nelze použít pravidlo dispozitivnosti OZ. Pro vzájemné vztahy tedy platí zásada dispozitivnosti, ale za podmínky, že takovou dohodnutou úpravu zákon výslovně nezakazuje nebo z ustanovení zákona nevyplývá, že se od nich nelze odchýlit. Pokud je tentýž právní vztah upraven kogentně v občanském zákoníku a dispozitivně v zákoníku obchodním, má přednost tato dispozitivní úprava v tomto speciálním předpise pro obchodněprávní vztahy. Základní pojmy související bezprostředně s podnikatelskou činností jsou uvedeny v ustanoveních 1.části OBZ. Je zde definován pojem podnikání (§2 OBZ), podnikatel (§ 2 odst.2 OBZ), obchodní firma (§ 8 a násl. OBZ), obchodní listiny (§ 13a OBZ) a prokura (§ 14 a násl.), obchodní tajemství (§ 17 a násl.), podnik (§ 5) a obchodní rejstřík (§ 27 a násl. OBZ) apod. Obchodním společnostem (OS) a družstvu je věnována 2. část OBZ. Oba tyto druhy subjektů jsou právnickými osobami založenými zejména za účelem podnikání (vyjímka je připuštěna u akciové společnosti, společnosti s ručením omezeným a družstva). Jiné formy obchodních společností než ty, které jsou vymezeny OBZ naše právní úprava nepřipouští. Založení a vznik těchto právnických osob, jakož i rozsah práv a povinností společníků či členů, jejich pravomoci a obsazování orgánů včetně zrušení a zániku OS a družstva upravuje OBZ v příslušných ustanoveních a následně v zakladatelských dokumentech: smlouvách či listinách a vnitřních předpisech (stanovách). Výběr příslušné formy OS nebo družstva (v.o.s., k.s., s.r.o., a.s.) tj. samotné PO závisí na mnoha faktorech (především: míře podnikatelského rizika, kapitálové náročnosti, zákazu konkurence zájmů u členů statutárních a kontrolních orgánů, možnosti či povinnosti provozovat podnikatelskou činnost apod.). Podle způsobu účasti a míry podnikatelského rizika dělí právní teorie OS na: • osobní • kapitálové • případně smíšené Obchodní závazkové vztahy a smluvní typy (jednotlivé druhy smluv) jsou upraveny v 3. části obchodního zákoníku. I když OBZ neobsahuje definici závazkového vztahu, lze jeho obsah dovodit z ustanovení § 261, které vymezuje subjekty a činnosti mezi nimiž tento typ právních vztahů vzniká a jejichž úprava je podřízena této části OBZ. Za obchodní závazkové vztahy jsou považovány jednak ty, které vznikají mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, dále vztahy, které vznikají mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou (obcí, krajem) a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, týká-li se zabezpečování veřejných potřeb, označované právní teorií za tzv. relativní obchody či relativní závazkové vztahy. Bez ohledu na povahu stran jsou za závazkové vztahy považovány vztahy např. mezi zakladateli obchodních společností, mezi společníkem a obchodní společností, jakož i mezi
společníky navzájem a uvedené typy smluv (vyjmenované v § 261 odst.3 OZ), specifikované jako tzv. absolutní obchody či absolutní závazkové vztahy. Obchodní zákoník umožňuje stranám (podnikateli s nepodnikatelem) uzavřít dohodu, na jejímž základě se budou jejich vzájemné vztahy řídit úpravou obchodního zákoníku. Tato dohoda však pod sankcí neplatnosti nesmí zhoršovat právní postavení strany, která není podnikatelem, tzv. fakultativní obchody či fakultativní závazkové vztahy. Některé typy závazkových vztahů si strany byť podnikatelé nemohou upravit dle třetí části obchodního zákoníku neboť jejich úpravu obchodní zákoník vůbec neobsahuje. V takovém případě musí subjekty na základě ustanovení § 261 odst. 6,7 OBZ použít úpravu občanskoprávní, tzv. absolutní neobchody či absolutní neobchodní závazkové vztahy. Jednotlivé typy smluv (á 27 smluvních typů) jsou obsahem §§ 409 – 719 OBZ. Zákonná úprava vychází z principu dispozitivnosti, která připouští úpravu odlišnou. Je však třeba upozornit že některá ustanovení u jednotlivých smluvních typů má charakter kogentní (§ 263 OBZ) a odchylky či vyloučení nepřipouští. Taktéž u některých smluvních typů musí být dodržena jejich písemná forma.
1.3 Pracovní právo Předmětem právní úpravy jsou právními normami upravené pracovněprávní vztahy včetně vztahů s výkonem práce souvisejícími. Mezi základní prameny pracovního práva zahrnujeme: • z.č. 65/65 Sb., zákoník práce (ZP) • z.č. 435/04 Sb., o zaměstnanosti (ZZ) • z.č. 1/92 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a průměrném výdělku (ZMOP) • z.č. 2/91 Sb., o kolektivním vyjednávání (ZKV) • z.č.174/68 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce (SOD) • Listina základních práv a svobod (čl. 26, 28) • mezinárodní smlouvy (Mezinárodní organizace práce-ILO) • kolektivní smlouvy Účastníky pracovněprávních vztahů jsou: na straně zaměstnavatele (§ 8 a násl. ZP) jak právnické (PO), tak i fyzické osoby (FO) včetně nezletilých osob (zpravidla na základě dědictví a do zletilosti zastupované zákonným zástupcem). Za PO obvykle jedná její statutární orgán či pověřené osoby (vnitřními předpisy, plnou mocí či soudem). Zaměstnancem (§ 11 a násl. ZP) může být naopak vždy jen FO a to i když není zletilá (tzn. nedosáhla věku 18 let) neboť vznik pracovněprávní způsobilost váže ZP na splnění 2 podmínek: dosažení věku 15 let a ukončení povinné školní docházky (s vyjímkou absolventů zvláštních škol). Uzavírá-li pracovní smlouvu nezletilý, je zaměstnavatel povinen vyžádat si vyjádření jeho zákonného zástupce. Nesplněním této povinnosti nebo vyjádřením nesouhlasu zákonného zástupce se sice zaměstnavatel dopouští porušení pracovněprávních předpisů ovšem neplatnost uzavřené pracovní smlouvy to nezpůsobuje. Cizinci (§ 6 ZP) mají stejné postavení jako jiní zaměstnanci. Přijati do zaměstnání mohou být však tehdy, bylo-li jim uděleno povolení k pobytu a pokud získali od příslušného úřadu práce povolení k zaměstnání (s výjimkou cizince se statutem uprchlíka a občany SR). Získání povolení k zaměstnávání se vztahuje i na cizince brigádníky, studenty či sezónní pracovníky bez ohledu na to, zda jsou zaměstnáni na základě pracovní smlouvy či některé
z dohod (§ 3 odst.1 pís.b ZZ). Je-li do funkce jmenován cizinec řídí se jejich vzájemné vztahy právní úpravou ZP (§§ 27-65). Pracovní poměr je základním pracovněprávním vztahem. Podle vztahu mezi více pracovními poměry jednoho zaměstnance rozlišujeme pracovní poměr: • hlavní • vedlejší • souběžný Vznik pracovního poměru je vázáno na některou ze 3 uvedených skutečností: • pracovní smlouvu • volbu • jmenování Z hlediska platnosti musí pracovní smlouva obsahovat 3 podstatné náležitosti (§ 29 ZP): • druh práce • místo konání práce • den nástupu do práce V pracovní smlouvě lze dohodnout i další podmínky (§ 29 odst.2 ZP), zejména: • mzdové • délku pracovní doby a její rozvržení • zvyšování kvalifikace • dobu trvání pracovního poměru • zkušební dobu Doba trvání (§ 30 ZP) pracovního poměru (na dobu určitou či neurčitou) je významnou okolností jak pro zaměstnance, tak i pro skupinu zaměstnancům, kterým zákon poskytuje zvláštní ochranu v podobě zákazu (§ 30 odst.2 ZP) uzavírat s nimi pracovní poměr na dobu určitou. Jedná se o absolventy (odborných učilišť, středních a vysokých škol), mladistvé (osoby mladší 18 let) a osoby se změněnou pracovní schopností. Zkušební doba (§ 31 ZP) musí být sjednána písemně (ústní dohoda je neplatná) a trvá nejdéle 3 měsíce. Nemůže být dohodnuta ani dodatečně, po vzniku pracovního poměru či mimo pracovní smlouvu. Započítává se do ní i doba překážek v práci (§§ 124-130 ZP), maximálně však v rozsahu 10 pracovních dnů. Zkušební doba umožňuje jak zaměstnanci, tak i zaměstnavateli a to i bez uvedení důvodu zrušit pracovní poměr. Součástí pracovní smlouvy může být i tzv. konkurenční doložka (§ 29a ZP) bránící zaměstnanci po skončení pracovního poměru (nejdéle 1 rok) vykovávat pro jiného či pro sebe činnost stejnou nebo takovou, která by pro bývalého zaměstnavatele měla konkurenční charakter a mohla by mu závažným způsobem ztížit jeho činnost. Součástí dohody je i závazek zaměstnavatele, poskytnout zaměstnanci příslušnou finanční kompenzaci minimálně ve výši průměrného měsíčního výdělku za každý měsíc plnění závazku. Neobsahuje-li pracovní smlouva rozsah práv a povinností, je zaměstnavatel povinen o nich zaměstnance písemně informovat (§ 32 odst.3 ZP) a to nejpozději do 1 měsíce od vzniku pracovního poměru. Ke změně pracovního poměru dochází tehdy, změní-li se buď subjekt, tj. zaměstnavatel (např. při převodu části či celého podniku na jiného zaměstnavatele či prodejem podniku), nebo obsah (zpravidla místo výkonu práce nebo druh práce) pracovního poměru. Změnu pracovního poměru způsobí, pokud zaměstnavatel zaměstnance: • převede na jinou práci • přeloží do jiného místa výkonu práce • vysílá na pracovní cesty
Ke skončení pracovního poměru může dojít různým způsobem (§ 42 ZP): • dohodou • výpovědí • okamžitým zrušením Dohoda (§ 43 ZP) musí mít písemnou formu. Doba skončení pracovního poměru může být stanovena datem nebo vázána k určité události. Na žádost zaměstnance musí dohoda obsahovat důvody rozvázání pracovního poměru, které mohou být rozhodné např. pro vznik nároku na odstupné. Výpověď (§ 44 ZP) může dát jak zaměstnanec tak i zaměstnavatel, ten je však povinen v ní uvést vždy důvody vedoucí ke skončení pracovního poměru. Musí mít písemnou formu, být podepsána a doručena druhé smluvní straně pod sankcí neplatnosti. Zákon upravuje ve vztahu k zaměstnavateli výčet výpovědních důvodů (§ 46 ZP), které mohou (musí) být použity. S konkrétním výpovědním důvodem souvisí zejména délka výpovědní doby (§ 45 ZP), která je obvykle 2 měsíční, 3 měsíční v případě organizačních důvodů (§ 46 odst.1 pís. a-c ZP) a počíná běžet od prvního dne měsíce následujícího po jejím doručení. Na základě vzájemné dohody lze platně podanou výpověď odvolat. Za určitých okolností poskytuje ZP zaměstnanci ochranu v podobě zákazu výpovědi (§§ 4849 ZP) v tzv. ochranné době, (je-li zaměstnanec např: v pracovní neschopnosti, koná-li službu v ozbrojených silách, je-li dlouhodobě uvolněn pro výkon veřejné funkce apod). Dáváli zaměstnavatel výpověď zaměstnanci se změněnou pracovní schopností (§ 50 ZP), musí získat předchozí souhlas příslušného Úřadu práce. Informovat Úřad práce je rovněž zaměstnavatel povinen v případě tzv. hromadného propouštění (§ 52 ZP). Okamžitě zrušit (§ 53 ZP) pracovní poměr je oprávněn jak zaměstnanec tak i zaměstnavatel ovšem na základě a v ZP vymezených důvodů. Toto zrušení musí mít písemnou formu, musí v něm být i uvede důvod a musí být ve stanovené lhůtě doručeno druhé smluvní straně, jinak je zrušení neplatné. Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr nastane-li některá ze 2 v zákoně uvedených skutečností (§ 53 odst.1 ZP), tj. byl-li zaměstnanec pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu delší než 1 rok (případně na dobu 6 měsíců za úmyslný trestný čin spáchaný při plnění pracovních úkolů) nebo došlo-li k porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Zaměstnanec rovněž může okamžitě zrušit pracovní poměr na základě některého ze 2 důvodů (§ 54 ZP): nemůže-li dle lékařského posudku konat dosavadní práci (bez ohrožení zdraví) a zaměstnavatel jej do 15 dnů od předložení posudku nepřevedl na jinou práci nebo mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu do 15 dnů po uplynutí její splatnosti. Lhůta pro okamžité zrušení činí jak v případě zaměstnavatele tak i zaměstnance 1 měsíc kdy se daná strana o důvodech okamžitého zrušení dověděla, nejdéle 1 roku ode dne, kdy důvod vznikl. Odvolat okamžité zrušení a to i se souhlasem druhé strany zákon nepřipouští. ZP upravuje skupinu zaměstnanců, se kterými nelze (§ 53 odst. 3 ZP) rozvázat pracovní poměr okamžitým zrušením (lze jim však dát výpověď). Pracovní posudek, potvrzení o zaměstnání a odstupné vystavuje či proplácí zaměstnavatel zaměstnanci. Pracovní posudek (§ 60 odst.1 ZP) zhotovuje zaměstnavatel zaměstnanci do 15 dnů od dne, kdy o něj zaměstnanec požádá, ne však dříve než v době 2 měsíců před skončením pracovního poměru. Nesouhlasí-li zaměstnanec s jeho obsahem, může podat do 3 měsíců k soudu žalobu o jeho úpravě (§ 60 odst.4 ZP). Potvrzení o zaměstnání (§ 60 odst.2 ZP) taktéž povinně vydává zaměstnavatel na žádost zaměstnance nebo jiného zaměstnavatele. I v tomto případě je zaměstnanec oprávněn domáhat se žalobou u soudu v 3 měsíční lhůtě jeho zhotovení či změnu jeho obsahu. Odstupné (§ 60a ZP) vyplácí zaměstnavatel, dá-li zaměstnanci výpověď nebo skončí-li pracovní poměr dohodou z organizačních důvodů. Výše odstupného „zákonného“ činí 2
násobek průměrného měsíčního výdělku a vyplácí se v nejbližším stanoveném výplatním termínu. Nastoupí-li zaměstnanec zpět k původnímu zaměstnavateli ve 2 měsíční lhůtě je povinen odstupné vrátit (či jeho poměrnou část). Smluvní odstupné může být vyšší, ZP jeho výši neomezuje. Na výplatu odstupného nemá zaměstnanec nárok, přechází-li práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele a z vedlejšího pracovního poměru. Pracovní dobu a dovolenou specifikuje ZP. Pracovní dobu (§§ 83-85b ZP) je doba v níž je zaměstnanec povinen konat práci pro zaměstnavatele. Zákon stanoví její délku (§ 83a odst. 1,2 ZP) nejvýše 40 hodin týdně (osobám mladším 16 let nejvýše 30 hodin týdně), zkrácená bez snížení mzdy na 40 hodin týdně (na základě povolení Ministerstva práce a sociálních věcí u prací zdraví škodlivých) a zkrácená se snížením mzdy, sjednaná na žádost zaměstnance. Přestávky v práci (§ 89 ZP) poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci po 6 (mladistvím po 4 ½) hodinách nepřetržité práce v rozsahu minimálně 30 minut na jídlo a oddech (nezapočítává se do pracovní doby a nesmí být poskytnuta na začátku a konci pracovní směny) a dobu odpočinku (§ 90 ZP) mezi směnami, která musí činit alespoň 12 hodin (vyjímečně může být zkrácena u zaměstnance staršího 18 let na 8 hodin a více). Jedenkrát týdně má zaměstnanec nárok na nepřetržitý odpočinek v délce 35 hodin (§ 92, vyjímečně může být zkrácen), umožňují-li to provozní podmínky, měla by do doby odpočinku spadat neděle. Dovolená (§§ 100-110b ZP) náleží zaměstnanci, který v kalendářním roce odpracoval alespoň 60 dnů. Její základní délka činí 4 týdny. Určitým kategoriím zaměstnanců (§ 102 odst.2-4 ZP) nebo dle kolektivní smlouvy či vnitřního předpisu může být dovolená prodloužena. Nástup na dovolenou určuje zaměstnavatel (§ 108 ZP), zpravidla dle plánu dovolených a provozních potřeb a oznamuje jej zaměstnanci minimálně 14 dnů předem. Je-li poskytována po částech, musí jedna část trvat nejméně 2 týdny nepřetržitě a v roce, za který se poskytuje musí činit minimálně 4 týdny. Nemůže-li zaměstnanec dovolenou vyčerpat v daném kalendářním roce (z naléhavých provozních důvodů nebo že zaměstnavatel neurčil její nástup či pro překážky v práce), může ji čerpat nejpozději do konce příštího kalendářního roku. Nevyčerpá-li ji zaměstnanec z uvedených důvodů ani v následujícím roce, je zaměstnavatel povinen poskytnout mu za nevyčerpanou dovolenou přesahující 4 týdny náhradu mzdy. Zaměstnavatel je oprávněn dovolenou zkrátit za neomluvené dny, za dobu výkonu trestu a omluvené dlouhodobé nepřítomnosti na pracovišti (nemoc). Dovolená se přerušuje (u pracovní neschopnosti či nástupu vojenské služby v době dovolené). Zaměstnavatel je oprávněn odvolat zaměstnance z dovolené, je však povinen uhradit mu náklady tím vzniklé. Práce konané na základě dohod zahrnují práce vykonávané mimo tzv. pracovní poměr. Mohou být prováděny na základě některé ze 2 uzavřených dohod (§§ 232-235) a mají volněji upravený právní režim. Zákon umožňuje uzavření: • dohody o provedení práce • dohody o pracovní činnosti Dohoda o provedení práce (§ 236 ZP) může být uzavřena jak písemně, tak i ústně a konkludentně. Sjednaná práce se nevymezuje druhově, ale individuálně. Může být vykonána jak zaměstnancem tak i jeho rodinnými příslušníky. Rozsah práce nesmí překročit 100 hodin ročně (hodiny z jednotlivě uzavřených dohod se pracovníku v daném kalendářním roce sčítají). Z hlediska obsahu v ní musí být dohodnut: sjednaný pracovní úkol, výše odměny a doba do které bude práce provedena.
Odměna je splatná po provedení a předání práce, může být snížena neodpovídá-li sjednaným podmínkám. Odstoupit od dohody jsou oprávněny obě strany. Zaměstnavatel, pokud nebyla práce provedena ve sjednané době, zaměstnanec, kterému zaměstnavatel nevytvořil dohodnuté pracovní podmínky. Dohoda o pracovní činnosti (§ 237 ZP) musí mít písemnou formu a rozsah týdenní pracovní doby nesmí překročit její ½. Z hlediska obsahu v ní musí být uveden druh práce, výše odměny, rozsah pracovní doby a doba na kterou se uzavírá. Odměna je splatná zpravidla ve stanovených výplatních termínech, může být dohodnut termín splatnosti jiný. Vypovědět dohodu mohou obě strany. Výpovědní doba činí 15 dnů a počíná běžet ode dne doručení výpovědi. Působnost odborové organizace, Rady zaměstnanců a Evropské rady zaměstnanců nebo zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci upravuje zejména ZP (§§ 1826), ale i ZKV (§§ 1-9). Jejich posláním je hájit a prosazovat zájmy zaměstnanců vůči zaměstnavateli: zejména mzdové nároky, pracovní podmínky, rozsah přesčasové páce, péči o zaměstnance apod. Mimo to jsou odborové organizace oprávněny účastnit se na kolektivním vyjednávání tzv. Tripartity, probíhající mezi vládou, zaměstnavateli a odborovými organizacemi. Záležitosti, které je zaměstnavatel povinen projednat s příslušnou odborovou organizací jsou uvedeny v jednotlivých ustanoveních zejména ZP (např: § 35 odst.3, 52 odst.4, § 59, § 124 odst.5, § 129 odst.2, § 136 apod.) a ZMOP (§ 18). Odborové organizace jsou právnickými osobami (založenými dle z.č. 83/90 Sb., a registrované u Ministerstva vnitra), jejichž cílem je ochrana zákonných zájmů zaměstnanců včetně těch, kteří odborově organizováni nejsou. Tam, kde odborová organizace nepůsobí, si mohou zaměstnanci zvolit radu zaměstnanců (u zaměstnavatele s více jak 25 zaměstnanci) nebo alespoň zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany při práci (u zaměstnavatele s více než 10 zaměstnanci). Od vstupu ČR do Evropské unie (1.5. 2004) je možné ustavovat i evropskou radu zaměstnanců.
1.4 Rodinné právo Rodinné právo (RP) upravuje právní vztahy související se vznikem (zánikem) manželství, vzájemnými právy a povinnostmi mezi manžely, rodiči a dětmi, jakož i různé formy náhradní rodinné péče a hmotného zajištění příbuzných. Součástí rodinného práva je i úprava sociálně právní ochrany dítěte. Základní právní úprava je obsažena v: • z.č. 94/63 Sb., o rodině (ZR) • z.č. 359/99 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí • sdělení FMZV č. 104/91 Sb., o Úmluvě o právech dítěte • vyhl MZV č. 132/76 Sb., o Úmluvě o uznání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti Pojem manželství je definován (§ 1 ZR) jako trvalé společenství muže a ženy, založené zákonem stanoveným způsobem. Jeho hlavním účelem je založení rodiny a řádná výchova dětí. Vznik manželství je vázána na splnění zákonem stanovených podmínek: • souhlasného prohlášení muže a ženy: • že vstupují do manželství před příslušným orgánem (§ 3 ZR)
• učiněné veřejně a slavnostním způsobem za přítomnosti 2 svědků (§ 3 ZR) • další prohlášení (§ 6 odst.1, § 8 ZR): • nejsou jim známy okolnosti vylučující manželství • zvážili úpravu budoucích majetkových vztahů • dohodli se na užívání příjmení • předložili stanovené doklady (§ 6 ZR) Zástupce (stejného pohlaví) může za určitých podmínek (§ 9 ZR), učinit za jednoho ze snoubenců prohlášení o vstupu do manželství a to na základě plné moci (úředně ověřené s přesným označením zastupovaného snoubence). Součástí plné moci musí být všechna zákonem požadovaná prohlášení. Splňují-li snoubenci zákonné podmínky a předložili-li doklady, stanoví matriční úřad: • termín sňatku • vydá osvědčení o splnění podmínek (požadované pro uzavření sňatku církevního) Orgánem, před kterým se sňatek uzavírá může být: • obecní úřad pověřený vedením matriky (§ 4 ZR, občanský sňatek) • osoba pověřená oprávněnou církví (nebo náboženskou společností, §4a ZR, církevní sňatek) • zastupitelský úřad ČR k tomu oprávněný (§ 5 ZR, kapitán lodi či letadla plující či registrovanou pod vlajkou ČR, nebo velitel vojenské jednotky ČR) Neplatnost manželství je spojena se vznikem některé z uvedených překážek: • existuje již jiné manželství (§ 11 RZ) • příbuzenství (nejbližší pokrevnými příbuznými, tj. předky a potomky či sourozenci, osvojencem a osvojitelem, § 12 ZR) • nedostatek věku (soud péče o nezletilé může povolit nezletilému staršímu 16. let uzavřít manželství z důležitých důvodů, mladší 16 let manželství uzavřít nemůže § 17 odst.2) • duševní choroba (§ 14 ZR osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům nemůže manželství uzavřít vůbec, § 14 odst.3 osoba stižená duševní chorobou za určitých podmínek může) • vada právního úkonu (§ 15 ZR, omyl v totožnosti jednoho ze snoubenců či v povaze úkonu uzavřít manželství nebo použitím bezprávné výhružky) Pokud k uzavření manželství dojde i přes existenci některé z výše uvedených překážek, je manželství neplatné. O neexistenci manželství se jedná, nejsou-li splněny zákonné požadavky a současně se nejedná o okolnosti vylučující manželství. Toto tzv. zdánlivé manželství nevyvolá žádné právní důsledky. Půjde o případy jestliže manželství: • uzavřely 2 osoby stejného pohlaví (§ 2 ZR) • jeden z nich byl k uzavření manželství donucen fyzickým násilím (§ 17a odst.1 ZR) • uzavřela osoba mladší 16 let (17a odst.2 ZR) • oba snoubenci neprojevili souhlasnou vůli vstoupit do manželství • bylo uzavřeno před církví bez vydání osvědčení (nebo neplatného) nebo neregistrovanou církví • zástupce snoubence neměl platnou plnou moc (§ 9 odst.1 ZR) Vztahy mezi manžely (§§ 18-21) upravuje ZR ze 2 hledisek. Z hlediska jejich osobních a dále majetkových (částečně) práv a povinností (především: vzájemná vyživovací povinnost
mezi manžely a vyživovací povinnost k rozvedenému manželu). Další otázky majetkové povahy upravuje občanský zákoník (zejména: §§ 143 – 151 společné jmění manželů a společné bydlení § 703). Osobní práva a povinnosti (§§ 18-21) mají muž a žena v manželství stejná. Mezi základní povinnosti (§ 18 ZR) patří: žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost a pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Dále rovněž: povinnost uspokojovat potřeby rodiny a rozhodovat společně o záležitostech rodiny včetně vzájemného zákonného zastupování. Právní úprava vztahů mezi rodiči a dětmi (§§ 31-40) patří k nejvýznamnější části právní úpravy rodinného práva. Právní vztahy mezi rodiči a dětmi vznikají okamžikem narození dítěte (některé již početím dítěte - příspěvek neprovdané matce). Rodiče se svých práv nemohou vzdát (s výjimkou udělení souhlasu s osvojením dítěte). Dítě (nezletilé) má právní nárok na: • zabezpečení všestranného rozvoje a řádné výchovy, v případě disfunkční rodiny na zajištění náhradní rodinné výchovy • určení jména a příjmení (§ 38 odst.3 ZR) Rodičovská zodpovědnost (§ 31 odst.1 ZR) zahrnuje práva a povinnosti rodičů vůči dítěti. Jedná se zejména o: • péči o nezletilé dítě • zastupování nezletilého • správu jmění dítěte Rodičovská zodpovědnost náleží oběma rodičům (§ 34 odst.1 ZR). Soud může ze závažných důvodů pozastavit výkon rodičovské zodpovědnosti (§ 44 odst.1 ZR) u jednoho či obou rodičů a současně ustanoví dítěti poručníka (§ 78 ZR). Soud rovněž může rodičovskou zodpovědnost omezit (§ 44 odst.2) nebo jí rodiče zbavit (§ 44 odst. 3 ZR) případně vyslovit zákaz styku rodiče s dítětem (§ 27 odst.3 ZR). ZR upravuje i povinnost dětí vůči rodičům. Ta může být dvojí (§ 34 odst.4 ZR): • podle svých schopností je povinno dítě pomáhat (žije-li ve společné domácnosti se svými rodiči) • přispívat na úhradu společných potřeb rodiny (povinno, má-li vlastní příjem či majetek) • vyživovací povinnost vůči svým rodičům (§ 87 ZR) K zániku manželství dochází: • smrtí jednoho z manželů • prohlášením za mrtvého jednoho z manželů • zrušením manželství rozvodem na základě rozsudku soudu Mají-li rozvádějící se rodiče nezletilé děti, nelze manželství rozvést (§ 25 ZR) do doby pravomocného rozhodnutí o úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu. Soud upraví práva a povinnosti rodičů k dětem, tak že určí kterému z nich bude dítě svěřeno do výchovy střídavé nebo společné (§ 26 odst.3) a jak má každý z nich přispívat na jeho výživu (§ 26 odst.1). Samotný průběh rozvodového řízení upravuje občanský soudní řád. Se zánikem manželství zanikají všechna práva a povinnosti manželů uvedená v §§ 18-20 včetně jejich majetkových práv (tj. vzájemná vyživovací povinnost manželů , společné jmění a případně i společný nájem bytu manžely). Nezaniká nárok na výživné rozvedeného manžela (§ 92 odst.1 ZR). Zánik manželství smrtí či prohlášením za mrtvého jednoho z manželů vyvolává odlišné právní důsledky ve srovnání zrušení manželství soudem a to zejména ve vztahu k nezletilým dětem a příjmení manžela.
Určení (popření) rodičovství souvisí především s určením (popřením) otcovství a mateřství. V souvislosti s určením mateřství vychází ZR ze zásady (§ 50a), že matkou dítěte je žena, která dítě porodila. Určení otcovství se opírá o 3 zákonné (vyvratitelné) domněnky: • I. domněnka (§ 51 odst.1) stanoví, že narodí-li se dítě v době uzavření manželství do uplynutí 300 dne po zániku manželství (nebo jeho prohlášení za neplatné) považuje se za otce manžel matky (odchylky viz § 51 odst.2,3) Návrh na popření otcovství (2 možné varianty popírání § 58 odst.1-3 ZR) může podat jen otec (manžel) matka, opatrovník (manžela, který pozbyl způsobilost k právním úkonům) a to v 6 měsíční lhůtě (prekluzivní, tj. propadné). • II. domněnka (§ 52 odst.1) stanoví, že narodilo-li se dítě neprovdané ženě, nebo více než 300 dnů od zániku předchozího manželství (či prohlášení za neplatné), případně manžel matky úspěšně popřel otcovství, může být otcovství určeno na základě souhlasného prohlášení obou rodičů. Prohlášení matky zákon nevyžaduje ve 2 případech (§ 52 odst.3): z důvodu její duševní poruchy nebo těžko překonatelné překážky. • III. domněnka (§ 54 odst.2 ZR) stanoví určení otcovství soudem Vyžaduje-li to zájem dítěte a uplynula-li lhůta k popření otcovství, může otcovství popřít Nejvyšší státní zástupce (§ 62 odst.1 ZR). Vzájemná vyživovací povinnost mezi příbuznými zahrnuje: • vyživovací povinnost rodičů k dětem (§ 85 odst.1,2) • vyživovací povinnost dětí vůči rodičům (§ 87 ZR) • vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými (§ 88 a odst.2 ZR, předky a potomky) • nároky neprovdané matky vůči otci dítěte (§ 95 ZR výživu a náklady spojené s těhotenstvím a porodem) Systém náhradní rodinné výchovy (či péče) se uplatní tehdy, nejsou-li rodiče schopni (objektivně či subjektivně) se o dítě starat, vychovávat nebo vytvořit mu příznivé rodinné prostředí. Zprostředkování náhradní péče provádí orgány sociálně právní ochrany (krajské úřady). Může mít podobu: • osvojení • pěstounské péče Osvojení (§ 63 ZR) je jednou z nejvýznamnějších forem náhradní rodinné výchovy. ZR jej upravuje 2 způsobem: • zrušitelné osvojení • nezrušitelné osvojení Osvojením vzniká mezi osvojence, osvojitelem a jeho příbuznými stejný příbuzenský vztah jako mezi rodiči a dětmi. Osvojenec nabývá příjmení osvojitele a osvojitelé mají rodičovskou zodpovědnost. Pěstounská péče se uplatňuje v případech, není-li možné či vhodné osvojení. Je státem zprostředkována, kontrolována a financována (§ 36 z.č. 117/95 Sb. o státní sociální podpoře). Výchovou a péčí o dítě je pověřena náhradní rodina nebo zařízení zajišťující výkon pěstounské péče. Poručenství ((§ 78 ZR) v podobě ochranného institut se použije tehdy, nemá-li nezletilé dítě zákonného zástupce. ZR stanoví, v kterých případech musí být poručník ustanoven (rodiče zbaveni rodičovské zodpovědnosti nebo tato pozastavena, rodiče nezpůsobilí k právním úkonům). Poručníka ustanovuje příslušný okresní soud. Poručník má práva a povinnosti:
• vychovávat • zastupovat • spravovat majetek nezletilého Poručník nemá vůči nezletilému vyživovací povinnost a není povinen mít dítě ve své osobní péči. Spravuje-li nezletilému majetek, je povinen podávat soudu zprávy o jeho jmění (a osobě poručence). Opatrovnictví (§ 83 ZR) je rovněž ochranným institutem zajišťujícím zájmy nezletilého dítěte v jednotlivých konkrétních případech: z důvodu střetu zájmů (§ 37 odst.2 ZR), v řízení o osvojení (§ 68b ZR), a omezení rodičovské zodpovědnosti (§ 44 odst2 ZR) a pro správu jmění dítěte (§ 37b ZR). Opatrovníkem je často ustanoven příslušný orgán sociálně právní ochrany (nebo Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí). Je mu vždy soudem vymezen rozsah práv a povinností (z hlediska účelu jeho ustavení) tak, aby ochrana zájmů nezletilého dítěte byla zajištěna.
2 2.1
ZÁVĚR Klíčová slova
1.1 Občanské právo: ochrana osobnosti, fyzická osoba, právnická osoba, právní způsobilost, druhy právnických osob, zájmové sdružení právnických osob, domácnost, osoby blízké, věci movité, věci nemovité, vlastnické právo, ochrana sousedských práv, spoluvlastnictví, podílové spoluvlastnictví, společné jmění manželů, zástavní právo, podzástavní právo, zadržovací právo, věcné břemeno, dědic, nezpůsobilý dědic, dědění ze závěti, dědění ze zákona, listina o vydědění, neopomenutelný dědic, neoprávněný dědic, závazkový právní vztah, 1.2 Obchodní právo: návaznost obchodního a občanského zákoníku, podnikání, podnikatel, osoby zapisované do obchodního rejstříku, obchodní firma, obchodní listiny, prokura, obchodní tajemství, obchodní rejstřík, formy obchodních společností, družstvo, obchodní závazkový vztah, relativní obchody, absolutní obchody, fakultativní obchody, absolutní neobchody, 1.3 Pracovní právo: účastníci pracovněprávních vztahů, zaměstnanec, zaměstnavatel, cizinec, hlavní pracovní poměr, vedlejší pracovní poměr, souběžný pracovní poměr, pracovní smlouva, volba, jmenování, podstatné náležitosti pracovní smlouvy, další podmínky pracovní smlouvy, zkušební doba, konkurenční doložka, změna pracovního poměru, převedení, přeložení zaměstnance, skončení pracovního poměru, dohoda, výpověď, okamžité zrušení, pracovní posudek, potvrzení o zaměstnání, odstupné, pracovní doba, přestávky v práci, doba odpočinku, dovolená, dohoda o provedení práce, dohoda o pracovní činnosti, odborová organizace, Rada zaměstnanců, Evropská rada zaměstnanců, zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, 1.4 Rodinné právo: manželství, vznik manželství, neplatné manželství, neexistence manželství, vztahy mezi manžely, rodičovská odpovědnost, povinnosti dětí vůči rodičům, zánik manželství, určení otcovství, zákonné domněnky určující otcovství, vyživovací povinnosti mezi příbuznými, systém náhradní rodinné výchovy, osvojení, pěstounská péče, poručenství, opatrovnictví
3. STUDIJNÍ PRAMENY 3.1 Doporučená literatura: ŠÍMA,A., SUK,M.: Základy práva pro střední a vyšší odborné školy, Praha: C.H.Beck, 2004, ISBN 80-7179-876-2, JANKŮ,M., a kol.: Základy práva pro posluchače neprávnických fakult, Praha: C.H.Beck, 2004, ISBN 80-7179-883-5, HOLUB, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář 1. a 2. svazek, .vydání.Praha: Linde 2003. ISBN 80-7201-406-4, ELIÁŠ, K. a kol.: Kurs obchodního práva.Právnické osoby jako podnikatelé. 4.vydání.Praha C.H.Beck 2003. ISBN 80-7179-800-2, BOHATÁ, S.: Pracovní právo. 2.vydání. Praha:C.H.Beck, 2003. ISBN 80-7179-157-1 VESELÁ,R.: Rodina a rodinné právo, historie, současnost a perspektivy, Praha: Eurolex Bohemia 2003. ISBN 80-86432-48-3,
3.2 Internetové zdroje: Studentská komora Akademického senátu Právnické fakulty MU: http://skas.law.muni.cz/body.php?rawhtm=rawhtm/Obcanske_pravo.txt http://skas.law.muni.cz/body.php?rawhtm=rawhtm/Obchodni_pravo.txt http://skas.law.muni.cz/body.php?rawhtm=rawhtm/Pracovni_pravo.txt http://skas.law.muni.cz/body.php?rawhtm=rawhtm/Rodinne_pravo.txt Právní rádce: http://pravniradce.ihned.cz/
