MASARYKOVA UNIVERZITA. Dětská dopravní hřiště a jejich využití v dopravní výchově

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra didaktických technologií

Dětská dopravní hřiště a jejich využití v dopravní výchově Bakalářská práce

Brno 2011

Vedoucí práce:

Autor práce:

doc. RNDr. PhDr. Mojmír Stojan, CSc.

Zdeněk Matěna

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a použil pouze prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne 10. 1. 2011

Zdeněk Matěna

2

PODĚKOVÁNÍ

Tímto bych chtěl poděkovat Doc. RNDr. PhDr. Mojmíru Stojanovi

CSc. za

vstřícnost a trpělivost, odborné vedení, cenné rady a připomínky, které mi poskytl při psaní této práce. 3

Bibliografický záznam MATĚNA, Zdeněk. Dětská dopravní hřiště a jejich využití v dopravní výchově : bakalářská práce. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra didaktických technologií, 2011. 78 s. Vedoucí bakalářské práce doc. RNDr. PhDr. Mojmír Stojan CSs.

4

Resumé Bakalářská práce „ Dětská dopravní hřiště a jejich využití v dopravní výchově“ se zabývá problematikou a využitím dětských dopravních hřišť při výuce dopravní výchovy dětí předškolního a školního věku prvního a druhého stupně základní školy. První část se věnuje dopravní výchově, jejímu obecnému pojetí, formám a cílům dopravní výchovy dětí, jako účastníků silničního provozu. Druhá část se zabývá samotnými dětskými dopravními hřišti, jejich úlohou v dopravní výchově, metodikou výcviku chodců a cyklistů, zdravotní přípravou a dalšími činnostmi a aktivitami, které zde probíhají. V závěrečné části jsou uvedeny možné modelové situace pro výuku dopravní výchovy na dětských dopravních hřištích, vytvoření jednotné koncepce, kurzu dopravní výchovy pro výše uvedené věkové kategorie.

Summary Bachelor's thesis "the children's traffic playground and their use in transport education" deals and the use of children's traffic playground in teaching preprimary children education of transport and of school age, the first and second grade of elementary school. The first part is dedicated to educating, its transport to the general concepts, forms and the objectives of the education of children, such as participant of traffic. The second part deals with the children's traffic playground themselves, their role in the traffic education, methodology of training of pedestrians and cyclists, health training, and other activities and the activities that take place here. In the final part shows the possible model for the teaching of the transport situation in the children's traffic education courses, a single concept of traffic education for other age categories how are introduce up.

5

Klíčová slova Dětská dopravní hřiště, dopravní výchova, cyklista, chodec, metodika výcviku, jízdní kolo, zdravotní příprava, kurz, modelové situace.

Keywords Children's traffic playground, traffic education, cyclist, pedestrian, methodology of training, bicycles, health training, course, the model situation.

6

OSNOVA ÚVOD…………………………………………………………………………………………………………………..9 1. DOPRAVNÍ VÝCHOVA………………………………………………………………….………………..12 1.1. Dopravní výchova, její obecné pojetí…………………………………………………..………12 1.2. Formy dopravní ýchovy………………………………………………………………………….……13 1.3. Cíle a principy dopravní výchovy………………………………………………………….………14 1.4. Dopravní výchova dětí……………………………………………………………………….………16 1.5. Dítě jako účastník dopravního provozu…….………………………………………………..17 1.6. Nejčastější nedostatky a chyby v chování dětí…………………………………………..…18 1.7. Rizikové situace dětí v provozu na pozemních komunikacích………………………20 2. DDH a jejich význam pro dopravní výchovu…………………..……....………………………23 2.1. Zaměření výcviku na věkové skupiny………………………………………………………..…24 2.2. Zaměření výcviku po obsahové stránce…………………………………………….….……26 2.3. Výcvik cyklistů začátečníků: - základní prvky techniky jízdy………………………….28 - objíždění překážky a nebezpečná místa - předjíždění, odbočování a jízda křižovatkou 2.4. Výcvik chodců a starších cyklistů: - chůze po silnici………………..……………………34 - přecházení vozovky - jízda ve skupině - odbočování a řazení do jízdního pruhu - ohleduplnost k ostatním účastníkům SP - závěrečné přezkoušení a soutěžní jízdy 2.5. Povinná výbava jízdního kola……………………………………………………………………….42 2.6. Přilba, reflexní doplňky oděvu………………………………………………………………..……46 2.6.1. Cyklistická přilba………………………………………………………………………..…….…….46 2.6.2. Reflexní doplňky oděvu…………………………………………………………………………48 2.7. Metodika výcviku………………………………………………………………………………………..49

7

2.8. Výukové metody: - problémové metody.......………………………………..…………….51 - metody situační - metody inscenační - projektové vyučování 2.9. Dopravní značení, světelná signalizace a pokyny policisty……………………..……52 2.10. Zdravotní příprava……………………………………………………………..…………..…………56 2.11. Další aktivity na DDH………………………………………………………..……………………….59 3. INOVATIVNÍ PRVKY VE VÝUCE NA DDH…………………………………………………………61 3.1. Zavedení kurzu dopravní výchovy………………………………………………………………..62 3.1.1. Rozdělení do věkových kategorií, částí kurzu…………………………………………63 3.1.2. Podmínky absolvování jednotlivých částí………………………………………………64 3.1.3. Získání certifikátu, jeho hodnota, využití………………………..……………………..64 3.2. Vytvoření modelových situací silničního provozu………………………………..……..66 3.2.1. Povinnost použití přechodu pro chodce…………………………………………….….66 3.2.2. Změna křižovatky z rozlišené dopravními značkami na hlavní a vedlejší v křižovatku bez rozlišení přednosti v jízdě……………............................................................67 3.2.3. Změna úpravy dopravního značení………………………………………………………..68 3.2.4. Křižovatka střídavě s řízeným a neřízeným provozem……………………………69 3.2.5. Reakce na dopravní nehodu………………………………………………….………………70 ZÁVĚR………………………………………………………………………………………………………..………73 LITERATURA……………………………………………………………………………………………………….76 INTERNETOVÉ ZDROJE……………………………………………………..………………………………..77 DVD……………………………………………………………………………………………...…..………………78

8

Úvod Doprava - ať už vlastní, druhých osob nebo přeprava věcí provází člověka od nepaměti. Výrazným mezníkem byl vynález parního stroje v 19. století a následně v devadesátých letech a počátkem 20. století rozvoj automobilismu. K ještě většímu rozvoji a nárůstu silniční dopravy došlo po první světové válce, čímž se do popředí zájmů začala dostávat i bezpečnost provozu, potažmo dopravní výchova. Doprava a její rozvoj je jednou z hlavních a nezastupitelných součástí dnešní doby. Doprava a dopravní prostředky jsou nedílnou součástí života dnešní společnosti. Neustále se zdokonalují a vznikají nové a nové dopravní systémy. Na rozvoj dopravy a její bezpečnost se vykládají nemalé částky ze státních rozpočtů. Vyrůstají nové dálniční sítě, které zkracují vzdálenosti, zlepšují dopravu, ale zároveň výrazně mění vzhled krajiny a negativně ovlivňují její ekosystém. Porovnáme-li bezpečnost silničního provozu s ostatní dopravou, je na velmi nízké úrovni. Mnoho řidičů dnes jezdí agresivně a bezohledně, podceňují možná hrozící nebezpečí a svým chováním ohrožují ostatní účastníky silničního provozu. Dospělí a děti, i přes svou znalost pravidel silničního provozu, je neuváženě porušují. Lidský faktor je neustále největší příčinou dopravní nehodovosti. Jak uvádí Votruba a s čímž lze jen souhlasit: „Účastník provozu se musí řídit pravidly provozu na pozemních komunikacích. Jinak by byl na ulicích a silnicích velký zmatek. Ale nejen to. Každému by zde hrozilo velké nebezpečí. [Votruba, J., 2005, s. 7] Nejohroženější, nejvíce rizikovou skupinou, věkovou kategorií dopravního provozu byly, jsou a pravděpodobně neustále budou děti a mládež, oproti tomu právě děti se dokážou nejsnáze a nejlépe přizpůsobit a naučit správnému chování v dopravním prostředí. Jejich postavení je ovlivněno především neustálou hravostí, jinému přístupu k důležitým věcem oproti dospělé populaci, ale zároveň jak už bylo řečeno, jde o nejlépe ovlivnitelnou kategorii, která se snaží napodobovat chování dospělých. A to již od útlého věku, dle Čačky: „Předškolní děti sice ještě nejsou sto se ve složitější situaci samostatně orientovat, jsou však nadány mimořádnou schopností nápodoby.“

Na čemž by měl vyrůst základ dopravní výchovy těch

nejmenších. *Čačka, O., 2000+ 9

Téma bakalářské práce jsem zvolil vzhledem k dlouhodobému zájmu o silniční dopravu a její neustále nabývající důležitosti. Budu se zde zabývat problematikou účasti dětí předškolního a školního věku I. a II. st. základní školy v dopravě na pozemních komunikacích. Rizikovými situacemi, ve kterých se děti uvedených kategorií, jako účastníci silničního provozu mohou ocitnout. Žiji v sedmitisícovém městě Ledeč nad Sázavou, ve kterém jsou dvě střední a dvě základní školy. Všechny jsou situovány v centru města u hlavní dopravní tepny, v blízkosti nepřehledných křižovatek a podle mého názoru s dost nešťastně umístěnými přechody pro chodce, kde musí být velice ostražitý každý účastník dopravy, natož dítě. Tento stav vyhovoval možná před dvaceti, třiceti lety. Dnes se však geometrickou řadou zvyšuje počet automobilů, roste složitost a nebezpečnost dopravního provozu s čímž by se ruku v ruce měl mimo jiné zlepšovat proces výuky dopravní výchovy a zároveň stoupat její důležitost mezi ostatními, běžně vyučovanými předměty a oblastmi vyučování. Chtěl bych i pomocí této práce přispět k tomu, aby se děti, mládež mohli cítit bezpečně a uměli se chovat v silničním provozu, aby získali určitý postoj a návyky v dopravě. Dopravní výchova by dnes měla být jednou z priorit vzdělání dětí a mládeže. Na základních školách není dopravní výchova jako samostatný předmět. Není zde žádná návaznost této výuky. A proto si myslím, že dosavadní řešení zmiňované problematiky by se mohlo více soustředit na řešení za pomoci dětských dopravních hřišť, jejich využití při teoretické a praktické výuce dopravní výchovy dětí základních škol prvního, druhého stupně a předškolního věku. Jak uvádí Límová: „Prostřednictvím výcviku na DDH děti postupně přivykají dopravnímu ruchu, přizpůsobují své chování a jednání požadavkům na plynulost a bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Děti tak získávají potřebnou jistotu pro samostatný pohyb ve skutečném provozu.“ [Límová, L., 2006, s. 23] Cílem práce je analyzovat samotný význam dětských dopravních hřišť, metodiku výcviku. Jejich využití, pomoc a významnou roly ve výuce dopravní výchovy dětí. Práce je rozdělena do tří částí. Z čehož první část je věnována samotné dopravní výchově, jejím cílům a principům, pohledu na děti, jako účastníky silničního provozu, jejich chyby a nebezpečné situace, ve kterých se mohou ocitnout. Druhý oddíl se 10

zabývá samotnými dětskými dopravními hřišti, jejich významem, zaměřením, metodikou výcviku. Třetí část je pojata jako možný koncept, utvoření jednotné koncepce, zavedení kurzu, trvajícího od MŠ po ukončení základní školy, jehož absolvováním by účastník získal certifikát.

Za pomocí dosavadních výukových

metod vytvořit nové, netradiční výukové dopravní situace, které by přispěly ke zkvalitnění samotné dopravní výchovy.

11

1.

Dopravní výchova

1.1 Dopravní výchova, její obecné pojetí Všeobecně nás každého výchova, ať už v jakémkoliv směru či smyslu provází, dalo by se říci, od narození. Působí na nás rodina, kamarádi, prostředí ve kterém žijeme, škola a celá řada dalších faktorů. Člověk vychovává a zároveň je vychováván po celý svůj život. Důležitou součástí dnešní výchovy jednotlivce je bezpochyby i dopravní výchova (dále jen DV), se kterou rovněž přicházíme do kontaktu od nejútlejšího věku. „Vlastní dopravní výchova musí respektovat vývojové zvláštnosti dětí v obsahu i formě. Pokud má být osvojování bezpečného chování v silničním provozu komplexní dovedností, nesmíme opomíjet žádný z pedagogických principů.“ [Stojan, M., 2007, s. 85] Jde o dlouhodobý proces. Jsou to první zkušenosti s tímto prostředím, kdy jdeme s rodiči za ruku a začínáme si pomalu uvědomovat, postupem času i chápat, souvislosti a zákonitosti dopravního prostředí, pobíháme v blízkosti komunikace, hrajeme si na hřišti, začínáme poznávat a využívat různé dopravní prostředky. Postupně získáváme přehled a začínáme vnímat a chápat chování ostatních v dopravě. Především díky svým nejbližším dostáváme první základy správného chování na komunikacích. Doprava a především doprava na pozemních komunikacích v dnešní době nemine nikoho z nás, jde o neoddělitelnou součást dnešního vyspělého světa. Zasahuje různými způsoby do našeho života. A proto je důležité, aby každý z nás získal určité základy, dovednosti, návyky a znalosti, které v tomto směru uplatní. Pomocí dopravní výchovy je třeba docílit vytváření správných, neagresivních vztahů k ostatním účastníkům silničního provozu. Pokud chceme, aby byla dopravní výchova účinná, musí být prováděna systematicky od předškolního věku, přes základní školu, střední školu a autoškolu. Což je i dnes problém, do současné doby nemáme funkční a komplexní pojetí dopravní výchovy pro jednotlivé věkové kategorie. Ani Rámcový vzdělávací program 12

nepočítá s dopravní výchovou jako samostatným předmětem, což podle mého mínění není nejšťastnější přístup státního aparátu. „Dopravní výchova je dlouhodobě opomíjené téma na všech stupních škol. Nejlépe je dopravní výchovou pokryta skupina předškolního věku. Mnohem horší situace je na základních školách.“ [Stojan, M. et al., 2009, s. 53] Ve většině vyspělých zemích je v současné době dopravní výchova jednou ze složek výchovného systému. V některých státech je DV

vyčleněn samostatný

předmět. Samotnou dopravní výchovu můžeme rozdělit do dvou částí, na výchovnou a naukovou. Výchovnou část tvoří obecně dané působení s cílem vypěstovat správné návyky v dopravě se snahou o vštěpení ohleduplného a disciplinovaného chování. Aby se všichni účastníci silničního provozu mohli cítit co nejvíce bezpečně. Nauková část obsahuje pravidla silničního provozu, dopravní značky a další součásti potřebné k pochopení daných dopravních situací se správnou reakcí na ně, kterou docílíme za pomocí praktických zkušeností, kterých dosáhneme praktickým výcvikem za pomocí právě dětských dopravních hřišť.

1.2 Formy dopravní výchovy První řízená forma dopravní výchovy je výuka v předškolním věku, kdy se v mateřských školách děti začínají seznamovat se základy dopravní výchovy. Poznávají základní dopravní značky, světelné signály, učí se rozpoznávat různé zvuky a strany v dopravě. Všechny tyto poznatky, zkušenosti a návyky získávají zejména prostřednictvím her, které jsou nenásilnou formou zaměřeny na dopravní výchovu. Což je v ohledu na věk nejpřirozenější způsob získávání nových informací. „Výuka dopravní výchovy dále pokračuje na základních školách. Je rozdělena do čtyř věkových kategorií: 6 – 9 let …………………….. žák jako chodec 9 – 12 let …………………….. žák jako cyklista začátečník

13

12 – 14 let …………………….. chování v silničním provozu 14 – 15 let …………………….. problematika přípravy řidiče malého motocyklu“ [Votruba, J., 1996, s. 5]

Žáci základních škol se tedy postupně v uvedených kategoriích zabývají učivem dopravní výchovy a to jak formou teoretické, tak i praktické výuky. Podobnými formami dopravní výuky prochází i studenti středních škol. Zejména studenti odborných škol, jejichž součástí je i výuka odborných předmětů v oborech dopravy (automobilní, zemědělské, lesnické a další). Studenti zde postupně prohlubují a navazují na již dosažené znalosti. Získávají přímo na školách nebo ve spolupráci s autoškolami řidičská oprávnění, počínaje malým motocyklem až po oprávnění k řízení nákladních automobilů, které získávanou praxí mohou dále rozšiřovat.

1.3. Cíle a principy dopravní výchovy Cílem dopravní výchovy je příprava dětí na bezpečný a samostatný pohyb v dopravě. Vybavit děti potřebnými znalostmi a návyky, které jsou nezbytné k bezpečnému pohybu v dopravním prostředí. A co největšímu omezení dopravní nehodovosti a úrazovosti. „Úrazy u dětí a dospívajících jsou nejzávažnější i proto, že mají nejvyšší potenciál ztracených let života.“ [Stojan, M. et al., Dopravní výchova dětí a mládeže jako jeden z pilířů ochrany zdraví a prevence úrazů, 2008, s. 34] Často se zde setkáváme s agresivitou, bezohledností a riskováním některých účastníků silničního provozu, přičemž výjimku v poslední době netvoří ani děti a mládež. Na jedné straně je úkolem děti chránit a na druhé z nich vychovat takové účastníky provozu, kteří se dovedou chovat ohleduplně a dokážou se řídit stanovenými pravidly a předpisy, bez jejichž dodržování nelze mluvit o bezpečném prostředí.

14

Z těchto hledisek je možné charakterizovat základní cíle dopravní výchovy takto: 

naučit děti bezpečnému chování a jednání v silničním provozu, podle zákonných norem jako účastníků silničního provozu



předvídání rizik, správnému vyhodnocování situace a vhodné jednání



získávání a utváření návyků do budoucna



naučit je vážit si života jak svého, tak i ostatních a snažit se jej chránit



osvojení pozitivního životního stylu na silnicích



pochopit význam a činnost dopravní policie



osvojit si znalosti a dovednosti jednání při dopravní nehodě



pochopit dopravu jako řízený systém vymezený zákonnými normami



formování mravního vědomí a konání ve smyslu morální a právní odpovědnosti při pohybu v silničním provozu



zvládnutí technik pohybu a to chůzí nebo jízdy na jízdním kole



pochopit údržbu pro bezpečnou jízdu v silničním provozu a zvládnutí základních úkonů údržby jízdního kola



znalost podmínek dopravy a zařízení ovlivňující bezpečnost silničního provozu

Principy dopravní výchovy jsou: 

spolupráce s rodinou – nápomoc a usnadnění práce rodičů



zapojení a aktivace obcí, škol



rozvíjení spolupráce s obcemi, kraji, Policií ČR, Městskou policií a nevládními organizacemi



zapojení a odpovědnost medií



provázanost, posloupnost, kontinuita – opakovaní a procvičování učiva a dovedností



maximálně využít dobu, kdy děti přebírají hodnoty, postoje, návyky



přiměřenost věku a individuálním schopnostem jedince



u kategorií bez respektu k autoritám hledat účinné formy výchovy

15

1.4 Dopravní výchova dětí Vzdělávání dětí v oblasti dopravní výchovy by mělo probíhat takovým způsobem, aby si na tomto základě dokázaly vytvořit správný postoj k ostatním účastníkům silničního provozu a následně je dopravní kázeň vedla k pocitu bezpečí a jistoty jich samotných. Návyky a postoje vybudované takovouto systematickou výchovou se i nadále musí upevňovat v dalším období jejich života postupně získávanou praxí a doplňováním nových poznatků, jako v každém jiném odvětví lidské činnosti. Jak jsem již uváděl, dopravní výchova je ve většině vyspělých států, potažmo výchova dětí a mládeže k dopravní kázni, jednou ze stálých složek celého výchovného systému.

Proto je zde také povětšinou pro tuto výuku zaveden

samostatný předmět. V obou uvedených variantách jsou samozřejmě hlavním činitelem učitelé, kteří jsou pro takto pojatou dopravní výchovu speciálně připraveni, jedná se tedy o odborníky s příslušným vzděláním v tomto oboru. V České republice vzhledem k možnosti naprosto volného přístupu učitelů k naplňování cílů nedostatečně vymezeného pojmu „dopravní výchova“ se lze oprávněně domnívat, že úroveň znalostí a dovedností dětí z mateřských a především základních škol je v této oblasti mnohdy velice rozdílná. Je zde velkou měrou spoléháno, spíše hřešeno a alibisticky počítáno s uvědomělým přístupem každého jednotlivého učitele a jeho dobré vůle a snahy o zařazování do jednotlivých hodin svých předmětů interdisciplinární vazby napomáhající ke vzdělávání v oblasti dopravní výchovy. Vzhledem ke každodennímu kontaktu s dopravním prostředím je nezbytnou nutností zařadit dopravní východu do vzdělávacího systému jako jeho nedílnou součást.

Děti by si měly v časové posloupnosti a samozřejmě přiměřeně k jejich věku: 

osvojit a chápat dopravu jako řízený systém se zákonnými ustanoveními a právními předpisy, které zvládnou zároveň dodržovat



měly by si uvědomit právní a morální odpovědnost při chování a jednání každého z účastníků silničního provozu



dále by měly uplatňovat zásady bezpečného jednání, chování a dále aktivně 16

přispívat k bezpečnému provozu 

naučit se poskytnout první pomoc a přivolat ji k dopravní nehodě



nést odpovědnost za řízení jízdního kola



v 15 letech při rozhodnutí získat oprávnění k řízení malého motocyklu, naučit se bezpečně ho ovládat



seznámit se s obecnými zásadami k předcházení dopravních nehod



znát nebezpečí, které hrozí při požívání alkoholu a jiných omamných látek



a v neposlední řadě si uvědomit negativní dopad dopravy na životní prostředí kolem nás.

1.5 Dítě jako účastník dopravního provozu Děti by měly v každém případě být na svou roli účastníka v silničním provozu řádně připravené a to jak po teoretické, tak především po praktické stránce. Děti bezpochyby patří k nejzranitelnějším účastníkům silničního provozu. Na silnici se v roli řidiče můžete setkat s dětmi již od velmi útlého věku. Především na méně frekventovaných silnicích se můžeme potkat i s velmi malými dětmi, které by měly být bezprostředně vedeny dospělým, rodičem, ale ba naopak se velice často stává, že dítě cupitá samo a není v dostatečném dosahu doprovodu, kdy v této situaci může být mnohdy pozdě začít reagovat na přijíždějící vozidlo, popřípadě jiné hrozící nebezpečí. Ještě nebezpečnější jsou situace, kdy se setkáme se staršími dětmi, které se pohybují po silnici samy, v případech, kdy jdou do školy, za kamarádem, na hřiště atd. Nezřídka se postrkují a pobíhají, takže si ani nevšimnou projíždějícího vozidla. Kapitolou samu pro sebe je hra dětí přímo na vozovce, jedná se opět především o výsadu méně frekventovaných míst. Všeobecně jsou děti ve větších zástavbách lépe připravené a opatrnější při pohybu po komunikacích. Každý účastník provozu si musí především uvědomit, že děti ve většině případů nejsou natolik vyspělé, uvědomělé, aby dokázaly bezchybně vyhodnotit situaci a předvídat její následný vývoj v dalším průběhu. Jejich pozornost není zaměřena na pro ně v tu chvíli „ nedůležitou dopravu“, ale věnují se pro ně zajímavějším věcem. Snad každý dospělý ví, že hlavní náplní dětského dění je skoro vždy a za jakýchkoliv

17

okolností hra jakéhokoli druhu. Děti mají svou logiku, osobité reakce a chování, které je typické k tomu nebo onomu věku. Většinou nejsou schopné posoudit bezpečnost a nebezpečnost své hry. Vidí, slyší a reagují na dopravu jinak než dospělý člověk. V dopravním provozu se Často chovají spontánně a nelze dost dobře odhadnout jejich reakce. Například v ohledu na jejich vzrůst nevidí přes vozidlo, nejsou schopné dostatečně zrakem či sluchem odhadnout vzdálenost přijíždějícího automobilu, jeho rychlost. Jsou neklidné, nesoustředěné, neumí vnímat více aspektů najednou. A právě z těchto důvodů by se měl každý dospělý snažit, v rámci svých možností, tyto informace dětem předávat. Jedná se především o informace ze dvou pohledů. Jde o dvě nejčastější role dětí v dopravě, role chodce a cyklisty. Děti by u dospělého měly vidět to správné chování a mít vzor pro svoje počínání. Obecně lze uvést, že nejtěžší je získat děti ve věkovém rozsahu od 12 do 15 let.

1.6. Nejčastější chyby dětí Děti jako účastníci silničního provozu dělají mnoho chyb, které si neuvědomují, berou je jako součást normálního chování, nepoučí se z nich a postupem času tyto chyby zakořeňují a stávají se z nich nesprávné návyky, které si přenáší až do dospělosti:  reagují spontánně na množství podnětů v dopravě  špatně rozlišují levou a pravou stranu, přechází kdekoliv  rozhlédnou se v opačném pořadí, ne vždy je nutné dodržet pořadí levá pravá strana, jednosměrný provoz, nebo se nerozhlédnou vůbec, přebíhají a nestačí reagovat  neumí spolehlivě rozlišit zvuky a spojit je s určitými jevy  děti si hrají na jakémkoliv místě, bez ohledu na okolí  přebíhají za vozidlem, které přejelo, bez ohledu na situaci v protisměru  přechází na jakýchkoliv místech, přechází v místech, kde nejsou vidět, nedokážou odhadnout rychlost vozidel, přechází za stojícími vozidly 18

 přes vozovku ve většině případů běží a nestačí reagovat na situaci, většinou proto, že je zde něco zaujme  u silnice se dost často postrkují, přičemž může dojít k pádu do dráhy jedoucího vozidla  jako cyklisté při rozjíždějí, odbočování, objíždění překážky nedají znamení o změně směru jízdy a celý úkon započnou bez ohlédnutí  dále nejedou přímo, náhle mění směr jízdy, ať už pro nerovnost vozovky nebo pro zkrácení cesty, neočekávaně se otáčí, zastavují  nedávají vždy znamení o změně směru jízdy  za snížené viditelnosti jezdí bez dostatečně osvětleného bicyklu  nedostatečně zvládají techniku jízdy, kývají se ze strany na stranu, ztrácejí rovnováhu při nasedání a sesedání z kola  převáží své kamarády na různých částech kola, čímž se stává hůře ovladatelné  jako spolujezdci v autě mají často tendenci něco vyhazovat z oken, vzájemně se pošťuchovat a rozptylovat řidičovu pozornost  v místech, kde je malý provoz nerespektují pravidla, dopravní značky, přednost v jízdě na křižovatkách a při vyjíždění z míst ležících mimo vozovku  při jízdě na in-linech, skateboardu po chodníku náhle vjedou do dráhy vozidlu

Jak je uvedeno na CD: „Průvodce dopravní výchovy na 1. stupni základní školy“ v části „Metodika dopravní výchovy“:

„Je třeba pamatovat na rizika a chyby,

kterých se dopouští mladý cyklista při jízdě a před těmito chybami varovat: s uvedenými chybami cyklisty málokdy počítáme, a právě to může spoluzapříčinit vážnou událost – dopravní nehodu i se zraněním s následkem smrti.“ [Stojan, M. et al., 2007, s. 12]

19

Tabulka č.1: PŘEHLED VINÍKŮ A ZAVINĚNÍ NEHOD1/ Viník, zavinění nehody Leden až říjen 2010. Řidičem motor.vozidla Řidičem nemotor. vozidla z toho dětmi Chodcem z toho dětmi Jiným účastníkem Technickou závadou voz.

Počet nehod

Rozdíl nehod

Rozdíl v %

Počet usmrcených

Rozdíl usmrcen

Rozdíl v %

55.083

- 115

- 0,2 %

558

- 76

- 12,0 %

1.743

- 98

- 5,3 %

39

+5

+ 14,7 %

196 996 405 93 385

- 41 - 29 + 23 -8 + 118

- 17,3 % - 2,8 % + 6,0 % - 7,9 % + 44,2 %

0 19 3 0 0

0 -6 +3 0 0

Lesní, domácí zvěří Jiné zavinění

418 2.870 340

+ 30 + 360 + 30

+ 7,7 % + 14,3 % + 9,7 %

4 1 5

-1 +1 +4

1.7.

situace

Rizikové

dětí

v provozu

na

- 24,0 %

- 20,0 % +400,0 %

pozemních

komunikacích Rizikové situace v silničním provozu jsou podmíněny následujícími faktory, jedná se o polohu dané lokality, intenzitu místní dopravy, rychlost jedoucích vozidel, reakci řidiče a samozřejmě reakci chodce (dítěte). Při kumulaci těchto faktorů se zvyšuje i hodnota závažnosti možné rizikové situace. U dětí a mládeže můžeme konkretizovat několik situací, ke kterým dochází nejčastěji a u kterých je poměrně velké procento úrazovosti. Vyběhnutí mezi zaparkovanými vozidly, vozidly MHD. Ve městech je nedostatek parkovacích míst, řidiči jsou nuceni parkovat na okrajích vozovky, dítě tak ztrácí potřebný rozhled a snadněji přehlédne blížící se vozidlo. I když řidič jede předepsanou rychlostí, není vždy schopen včas zareagovat, udělat úhybný manévr, popřípadě zastavit vozidlo a zabránit tak možnému střetu.

1/

Automotoklub České republiky [online]. c2010, poslední verze 8.12.2010 [cit.10.10.2010]. Dostupný na WWW:< http://www.autoklub.cz/show.php?page=acr/autoskoly/aktualne/index.htm&asoc=14>. 20

K podobným situacím dochází při přebíhání vozovky v blízkosti stojících prostředků hromadné dopravy osob, autobusů, tramvají... A to nejen ze strany dětí, ale i dospělých, kteří by měli jít příkladem a děti nabádat k přecházení vozovky po odjetí autobusu, tramvaje atd. Hra na nebezpečných místech. K tomuto jevu dochází dost často na méně frekventovaných komunikacích, vesnické zástavbě, v obytných zónách, kde není dostatečně myšleno na sportovní a herní aktivity dětí, jak už to dnes bývá, většina prostoru je využita pro mnohem lukrativnější zástavbu než je jakékoliv hřiště, kde jsou děti mnohem bezpečnější, než na různých pláckách, které si samy našly. A proto ke hře využívají přilehlé plochy komunikací, jejich části popřípadě celou vozovku, kde jsou stejným způsobem jako na hřišti zcela pohlceny hrou, a často nereagují na dění kolem sebe. Je zde naprosto stejné riziko jaké je uvedeno v předchozím odstavci.

Špatný přechod přes křižovatku. Na řízených křižovatkách světelnými signály přechází chodci na červenou, kde je vyznačen přechod pro chodce, přechází mimo tato vyznačená místa, vozovku nepřechází kolmo, ale šikmo, často přes střed křižovatky, kde nelze bezpečně sledovat provoz kolem sebe. Neuváženě mění směr chůze, čímž vzhledem k hustotě provozu může dojít k závažné dopravní situaci. Chůze po druhé straně vozovky. Jde o nejčastější příčinu rizikové situace a to nejen u dětí, ale dost často i u dospělých. K ohrožení chodců dochází nejvíce při špatné viditelnosti a v nočních hodinách, v místech málo nebo vůbec neosvětlených, většinou mimo obce. Chodec musí nejenom vidět, ale musí být především viděn, s čímž úzce souvisí jeho oblečení (nejlépe, barevné, s reflexními prvky). Nelze dost dobře reagovat na vozidlo, které přijíždí zezadu a které nevidíme, neodhadneme jeho rychlost, směr jízdy, nelze tak předvídat následnou situaci.

21

Na přechodu pro chodce, přejezdu pro cyklisty. Může zde dojít ke špatnému vyhodnocení situace, jak ze strany řidiče, tak i chodce, cyklisty. Na řízeném přechodu dojde k přehlédnutí signálu, špatnému výhledu řidičů stojících v několika jízdních pruzích. Chodec či cyklista se dostatečně nerozhlédne a náhle vstoupí, vjede do dráhy řidiče vozidla, který už nestačí včas zareagovat. Jízda cyklistů vedle sebe. Tento přestupek cyklistů nabývá na závažnosti hlavně, když dochází k předjíždění vozidlem a řidič nemá dostatečný prostor k manévru, při čemž může dojít k zachycení cyklisty a následně vážným následkům dopravní nehody. Cyklista jedoucí blíže ke středu vozovky se snaží uhnout vozidlu k pravé části vozovky, kde může dojít ke střetu s druhým cyklistou a při této kolizi k následnému pádu pod předjíždějící vozidlo, popřípadě ke střetu s dalším jedoucím vozidlem za ním.

22

2. DDH a jejich význam pro dopravní výchovu. Dětská dopravní hřiště by měla být v současné době jedním z hlavních činitelů strategie zabývající se problematikou účasti dětí předškolního a školního věku I. a II. stupně základní školy v dopravě na pozemních komunikacích. Doprava jako taková a zvláště pak silniční doprava neustále nabývá na své dynamičnosti a kvantitě. Čímž ruku v ruce narůstá i negativní průvodce, nutné zlo, pravděpodobně nezbytná, stále narůstající daň silniční dopravy v podobě dopravních nehod. Bezpečnost provozu na pozemních komunikacích je čím dál více diskutovaným problémem. Dopravní nehodovost je považována za celospolečenský problém, na který se doposud nepodařilo nalézt účinnější řešení, které by výrazným způsobem snížilo její intenzitu a především v mnoha případech tragické následky. Základem snahy o zlepšení tohoto stavu je koncepční výuka dopravní výchovy a to od útlého věku až po seniorský věk. Především od raného dětství, základní školní docházky je nutné vštěpování teoretických znalostí, ale především jejich uplatnění a přenášení do praxe. Snaze o získání praktických dovedností, návyků, které usnadní dětem již v mateřských školách, ale i dalším životě orientaci, správné chování a vnímání dopravního prostředí. Dětská dopravní hřiště mají v této snaze o zlepšení a získání pevného místa ve výuce pro dopravní výchovu velký význam a to nejen pro svou hlavní činnost praktický výcvik, ale i řadu dalších funkcí dopravně výchovného působení. Výcvik na dětském dopravním hřišti zásadním způsobem ovlivní, napomůže při řešení rizikových situací, ve kterých se děti uvedených kategorií, jako účastníci silničního provozu mohou ocitnout. Děti těchto věkových kategorií nejsou natolik vyspělé, aby dokázaly vyhodnotit nastalou situaci, nedokážou se plně soustředit na to, co by je mohlo ohrozit. Jejich pozornost je většinou orientována na pro ně v dané dopravní situaci zajímavou, bohužel nepodstatnou věc. Myšlení dětí je odlišné od dospělých, nemají natolik vyvinutý smysl pro odpovědnost, nedokážou posoudit možné následky, ve spojení s fyzickými schopnostmi – menší vzrůst, nedokonalé rozlišování tvarů, barev, pravé levé strany, zvuků, mají nerovnoměrné zaměření pozornosti, neschopnost vnímaní situace jako celku atd., ale i přes tyto 23

zvláštnosti je věkové období již od mateřských škol příznivé a vhodné pro působení na jejich psychickou, rozumovou a motorickou stránku v dopravní výuce. Čímž lze minimalizovat možné rizikové situace, do kterých se děti více či méně svým chováním mohou dostat. Dosavadní řešení této problematiky je řešení za pomoci dětských dopravních hřišť, jejich využití při teoretické a praktické výuce dopravní výchovy dětí základních škol prvního, druhého stupně a předškolního věku je základem pro všechny začínající účastníky silničního provozu. Činnost dětských dopravních hřišť je zaměřena na výcvik uvedených cílových skupin, metodiku výcviku.

Důležitým

faktorem při výuce na dětských dopravních hřištích je samozřejmě jejich vybavení, velikost, celkový stav provozuschopnosti. Toto všechno se však nedá dost dobře využít bez aktivního přístupu samotných škol, provozovatelů hřišť, což je v dnešní době jednoznačně závislé na financování této činnosti, které je v mnoha případech velmi odlišné a v dnešní době i velmi obtížné. I přes tyto materiální nedostatky je možné docílit kvalitního výcviku, výuky na DDH a to třeba jen na přenosném DDH, které si pedagog může sestavit na jakémkoliv volném, k tomuto účelu vhodném prostoru, za vynaložení minimálních finančních nákladů pro školu nebo jejího zřizovatele. V každém případě hlavní a nejdůležitější podmínkou kvalitní výuku jsou samotné pedagogovi schopnosti a odborné znalosti, potažmo spolupráce s pracovníkem DDH, popřípadě jiným odborníkem – policistou atd.

2.1 Zaměření výcviku na věkové skupiny. Za předpokladu dodržení tohoto minima, lze předpokládat kvalitní průběh výuky na DDH, dle v dnešní době stanovených metodik a podmínek výcviku na DDH. A to přes výcvik cyklistů začátečníků, výcvik chodců, k výcviku starších cyklistů a dalších aktivit spojených s dětskými dopravními hřišti. Dnes je pozornost zaměřena především na žáky 4. a 5. ročníků základní školy (dále jen ZŠ), kdy děti dosahují věku deseti let a stávají se z nich samostatní cyklisté (řidiči), účastníci dopravního provozu bez jakéhokoliv dohledu, pomoci zkušenějšího řidiče-cyklisty, za jehož přítomnosti se doposud v dopravě mohly pohybovat.

24

Pro tuto věkovou kategorii je tedy vypracován metodický plán výcviku teoretického a praktického působení s minimální náplní, kterou má žák obsáhnout a zakončit přezkoušením dosažených znalostí a praktických dovedností. Jako doplňující činnost DDH je výcvik chodců, dětí ve stáří 4 až 9 roků a výcvik dětí druhého stupně základní školy (starších cyklistů), kde se jedná o věk v rozmezí 12 až 14 let. Nelze opomenout ani další činnosti DDH , kterými se snaží zaujmout nejen děti, ale širokou veřejnost a tím vstoupit do povědomí jako centra dopravní výchovy dané oblasti. Jde o pořádání dopravních soutěží mladých cyklistů, organizování dopravně výchovných soutěží se specifickým zaměřením, zpřístupnění hřišť pro rodiče s dětmi (organizovaná, neorganizovaná činnost), školení pedagogů, výcvik handicapovaných dětí, vedení zájmových kroužků s dopravní tematikou, propagace osvětové činnosti pro rodiče atd. Hlavním úkolem DDH je tedy výcvik cyklistů, pro tuto činnost byla většina hřišť koncipována. Jedná se především o 4. a 5. ročníky, následně druhý stupeň ZŠ. Během 4. popřípadě 4. a 5. ročníku se děti postupně seznamují se samotným jízdním kolem. Dále s podmínkami jízdy na jízdním kole na pozemních komunikacích s ohledem na ustanovení zákona č. 361/2000, o provozu na pozemních komunikacích. Následuje osvojení a prohlubování základních dovedností, techniky jízdy na kole. Jsou-li na DDH vytvořeny vhodné podmínky, měl by výcviku předcházet již zmíněný výcvik chodců. A navazovat na II. stupni ZŠ výcvikem starších cyklistů, kde se jedná o znovu opakování, prohloubení již nabitých zkušeností a dovedností, jejich uplatnění ve složitějších dopravních situacích. Jde o zdokonalování těch nejnáročnějších úkonů, řešení složitějších situací na křižovatkách, odbočování, řazení do jízdních pruhů, jízda ve skupině, jízda ve skupině, vztah chodec řidič, získávání celkově správných návyků a kladného a ohleduplného vztahu k ostatním účastníkům provozu. Nezbytnou součástí výuky všech kategorií je pak zdravotní příprava, poskytování první pomoci při dopravní nehodě.

25

2.2 Zaměření výcviku po obsahové stránce. Je nezbytným předpokladem, že každá výuková lekce má dopředu určený rámcový obsah výcviku. V některých školách, potažmo dětských dopravních hřištích, jejich provozovatelé organizují pouze základní výuku pro 4. popřípadě 4. až 5. ročník ZŠ. Kde se jedná o systematický výcvik cyklistů a většinou se jedná o výcvikové minimum v rozsahu 5 hodin teoretické výuky a 5 hodin praktického výcviku. V tomto případě by mělo platit pořekadlo, že někdy méně je více. Což v praxi znamená naučit žáky pouze některé nejdůležitější úkony pro pohyb v dopravním prostředí. A to jak teoreticky, tak především po praktické stránce a další úkony dětem přiblížit pouze po stránce teoretické. Toto vše je nezbytné přizpůsobit jak místním podmínkám, tak dopravní specifikaci té dané lokality a tak i podmínkám DDH a školy. Pro tuto věkovou kategorii je tedy vypracován metodický plán výcviku teoretického a praktického působení s minimální náplní, kterou má žák obsáhnout a zakončit přezkoušením dosažených znalostí a praktických dovedností. Děti se seznámí s jízdním kolem, jeho povinnou výbavou od brzd po odrazky, výbavou pro jízdu za snížené viditelnosti – osvětlení kola, s technickými podmínkami, doporučeným vybavením z hlediska bezpečnosti provozu. Následuje osvojení a prohlubování základních dovedností, techniky jízdy na kole, vjíždění na pozemní komunikaci, vyjíždění od okraje vozovky, jízda po okraji vozovky, postupné zastavení u okraje vozovky, dání znamení o změně směru jízdy, za jakých podmínek, jakým způsobem. Jízda ve skupině, vyjíždění a zastavování skupiny, samotná jízda skupiny, její pravidla. Jízda po stezce pro cyklisty, jízdním pruhu pro cyklisty, jízda v jízdních pruzích v obci a mimo obec. Chůze s vedením jízdního kola, zastavení a stání. Objíždění překážky silničního provozu, chodce, vozidla stojícího u okraje vozovky, atd. postup objíždění a různé způsoby, projíždění různých nebezpečných míst a úseků. Předjíždění pomalu jedoucích vozidel, v místech kde je vozovka rozdělena podélnou souvislou čárou, řešení různých situací, např. předjíždění skupiny cyklistů. Vyhýbání protijedoucích vozidel. Odbočování, odbočování vpravo, postup, různá místa, odbočování vlevo, specifika tohoto úkonu, povinnosti řidiče. V průběhu výcviku postupné seznámení s dopravními značkami. Jízda, projíždění křižovatkou, projíždění křižovatky nerozlišené dopravními značkami, přednost 26

zprava, křižovatka rozlišena dopravními značkami, jízda po hlavní, vedlejší silnici, jízda kruhovým objezdem, neoznačeným, označeným dopravními značkami. Otáčení a couvání, za jakých podmínek, kdy řidič smí či nesmí otáčet a couvat. Světelné signály, doprovodné akustické signály a výstražná světla, projíždění křižovatky řízení světelnými signály, význam jednotlivých signálů, reakce řidiče při různých světelných signálech. A v neposlední řadě výcvik řízeného provozu pokyny policisty, co znamenají jednotlivé postoje, jejich změny, pokyny paží, kdy a jakým způsobem je řidič na určité pokyny povinen reagovat. V případě doplňkové výuky na DDH se jedná, jak už bylo zmíněno, o děti ve věku 4 až 9 let, která začíná procvičováním chůze po chodníku, využívání pravé strany chodníku, předcházení mezi chodci, chůze ve dvojicích, míjení jednotlivců, dvojic ve volném prostoru, v prostoru zúženém, obcházení skupiny chodců, chůze po chodníku v organizované skupině. Dále probíhá nácvik chůze po silnici ve vozovce, jakým způsobem, po jaké straně silnice a z jakého důvodu, kolik chodců smí jít vedle sebe a kde, vzájemné předcházení po rovném úseku, procházení nebezpečných míst na silnici, procházení zatáčky. Chůze v organizované skupině po silnici, upozornění na nesprávné chování chodců. V dalších cvičeních se děti učí přecházet vozovku na vyznačeném přechodu pro chodce, kde získávají potřebné návyky, vštěpují si správný postup při přecházení, rozhlédnutí se, kterou část přechodu používat a po získání potřebných dovedností provádí tuto činnost za provozu vozidel, následně většího provozu, více chodců. Dalším cvičením je přecházení vozovky mimo vyznačený přechod pro chodce, za jakých podmínek se může přecházet mimo přechod, kde a jakým způsobem. Následuje přecházení za provozu, vztah chodec řidič a přecházení organizované skupiny. Následuje nácvik přecházení vozovky na křižovatce s řízeným provozem světelnými signály, popřípadě pokyny policisty. Co znamenají jednotlivé signály, pokyny policisty, reakce na ně. Přecházení křižovatky s neřízeným provozem, rozlišení dopravních značek – silnice hlavní, vedlejší. Kde přecházet, určit bezpečnější trasu přechodu vozovky dle přednosti v jízdě řidičů, tvaru křižovatky, přecházení po úhlopříčce atd.

27

Pro II. St. ZŠ se pak jedná o již zmíněný výcvik starších cyklistů v předchozí kapitole. Kde jde především o zdokonalování již nabitých dovedností a jejich prohlubování. Tabulka č. 2: Dětská dopravní hřiště v kraji Vysočina2/

Místo - DDH

DDH

Kraj Vysočina Havlíčkův Brod Humpolec Jaroměřice n.R. Jihlava Moravské Budějovice Náměšť nad Oslavou Pelhřimov Světlá nad Sázavou Štoky Třebíč Telč Velké Meziříčí Kamenice n.Lipou Ţďár n.Sázavou

proviz stálé stálé stálé stálé stálé stálé stálé stálé stálé proviz stálé stálé stálé

Probíhá DV dle TP Provozovatel, adresa (ano/ne/jen MŠ)

ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano

ZŠ Nuselská 3240, Havl. Brod město Humpolec ZŠ Otokara Březiny, Komenského nám. 120, Jaroměřice ZŠ Nad Plovárnou 5, Jihlava AŠ Kratochvíl, nám. ČSA 46, Mor.Budějovice město Náměšť nad Oslavou DDM, Praţská 1542, Pelhřimov ZŠ Lánecká 699, Světlá nad Sázavou ZŠ a MŠ Štoky 220 ZŠ Bartuškova 700/20, Třebíč AŠ Nosek, Telč město Velké Meziříčí město Kamenice nad Lipou město Ţďár nad Sázavou

2.3 Výcvik cyklistů začátečníků. Děti od nejútlejšího věku, kdy se naučí chodit, lákají různá „přibližovadla“, trojkolky, koloběžky, kola s pomocnými kolečky, až se naučí jezdit na samotném kole. Do silničního provozu smí samostatně cyklista starší 10 let. Do té doby se může po komunikacích pohybovat pouze v doprovodu osoby starší 15 let. Cyklisté do 18 roku svého věku jsou povinni používat cyklistickou přilbu schváleného tipu. Děti se na kole naučí jezdit velmi rychle. Je nutné dbát na to, aby dítě na silnici nevyjíždělo dříve, než dostatečně zvládne techniku jízdy a v potřebné míře bude ovládat dopravní předpisy. Děti se učí hlavně příkladem rodičů a dospělých v jejich blízkosti. Jízda na kole rodiče by měla být pro dítě příkladem. Mělo by se dítěti zdůraznit, že se jezdí vpravo a co nejvíce u pravého okraje vozovky. Při jízdě více kol jedou jednotlivě za sebou a dodržují bezpečnou vzdálenost, která jim umožní včasnou reakci na změnu v jízdě. 2/

iBESIP [online]. ]. c2005-2010, poslední revize 11.12.2010 [cit. 2010-12-12]. Dostupný na WWW: .

28

Důležitými faktory jízdy je rozjíždění a zastavování. Upozornit na to, že před rozjezdem je důležité rozhlédnutí před sebe a i za sebe, dát znamení o změně směru jízdy. U zastavování nebrzdit náhle a prudce, rychlost snižovat postupně a včas dát znamení o změně směru jízdy. Znamení o změně směru jízdy dávat včas a zřetelně i v dalších případech, jako je předjíždění, objíždění překážky, při každé změně směru jízdy. Při odbočování, na křižovatce, kde je velké riziko při odbočování vlevo, při kterém se dále musí přesvědčit, zda není sám předjížděn. Cyklista by měl mít jízdní kolo odpovídající svému tělesnému vzrůstu, v dobrém technickém stavu a se správným vybavením. V neposlední řadě by neměl zapomenout na nápadné, barevné oblečení z fluorescenčních materiálů, které zvýší jeho viditelnost.

Základní dovednosti techniky jízdy. V této věkové kategorii již děti na jízdním kole jezdit umí, takže v této fázi výcviku jde především o zdokonalení techniky jízdy. Základními dovednostmi jsou rozjíždění se s bicyklem, správné vedení stopy a bezpečné zastavení kola. Na počátku výcviku je třeba děti upozornit na to, aby se vyvarovaly následujících špatných návyků a způsobů jízdy:  Při vyjíždění od okraje vozovky, z míst ležících mimo vozovku se cyklista dostatečně nerozhlédne, nepřesvědčí o bezpečném rozjetí.  Je ve velké a zároveň nebezpečné vzdálenosti od okraje vozovky.  Dostatečně se nevěnuje řízení, nejede přímo a kličkuje.  Při průjezdu zatáčkou vyjíždí nebezpečně ke středu vozovky.  Nedostatečné dodržení rozestupů při jízdě několika cyklistů za sebou a nemožnosti tak dostatečně rychlé reakce při brzdění, vyhýbání druhého a dalšího cyklisty v pořadí.  Nebezpečná a nedovolená jízda dvou v některých případech i více cyklistů vedle sebe.  Dalšími nešvary, na které je třeba děti upozornit, aby se jich vyvarovaly pro svou vlastní bezpečnost, ale i pro bezpečnost ostatních účastníků provozu, je jízda bez držení řídítek, zachycení se cyklisty za jedoucí vozidlo, jeho přívěs, kdy se tímto nechá táhnout, vedení druhého jízdního kola, či zvířete (psa) na 29

vodítku, cyklista veze druhého na rámu, popřípadě jiné části kola dále rozměrný předmět, který má nevhodně na kole nebo na části svého těla upevněn.

Při samotném výcviku se jednotlivé úkony nacvičují za sebou na jednotlivých stanovištích a klade se důraz především na:  Rozjíždění se od pravé části vozovky, při čemž se dbá na rozhlédnutí, správné dání znamení o změně směru jízdy a následné bedlivé sledování samotného provozu.  Při samotné jízdě po rovném úseku následně i v zatáčkách procvičovat jízdu u okraje vozovky a to ve vyznačeném pruhu o šíři 1m s následným zužováním až do cca 50 cm.  Nácvik správného zastavení na určeném místě, opět dání znamení o změně směru jízdy vpravo a následném postupném zastavení.  K prvnímu uvedenému bodu následně přiřadit další cyklisty, vozidla jedoucí ve stejném směru a dbát na to aby nedošlo k jejich ohrožení.  Následuje vyjíždění z míst ležících mimo silnici, nejprve bez provozu, následně provozem, kdy cyklista dává přednost jedoucím vozidlům.  Následuje jízda po stezce pro cyklisty a vedení jízdního kola, pravý okraj, chodník. Všechny uvedené úkony následně procvičit při jízdě ve skupině.

Objíždění překážek a nebezpečných míst. Objíždění překážek - v této fázi výcviku se děti učí správnému objíždění různých překážek v silničním provozu, čímž nabývají dovedností a znalostí k tomu potřebných. Překážkou se rozumí cokoliv, co narušuje plynulost, bezpečnost provozu na komunikaci. Může se jednat o běžné překážky, které tvoří stojící automobil, popřípadě celá řada stojících vozidel, ale může jít i o v dnešní době běžné nerovnosti povrch, různé výmoly, odlomené okraje vozovky, dále překážky způsobené prací na silnici, výkopy, opravy částí vozovky, popřípadě uskladněný materiál různého druhu.

30

Při objíždění překážek je nezbytné dostatečně změnit směr jízdy za dodržení určitých podmínek, zásad pro bezpečný manévr:  Nejprve se přesvědčit a zároveň vyhodnotit situaci před sebou v případě, že během objíždění tímto zasáhne i do protisměru.  Následuje kontrola provozu za cyklistou, zda není již sám předjížděn rychleji jedoucími vozidly.  Dát jako i v předchozích cvičeních včas a v dostatečné míře levou paží znamení o změně směru jízdy, přičemž se opětovně přesvědčí o tom, že neomezí ani neohrozí protijedoucí a neohrozí ostatní účastníky provozu.  Při samotném úkonu dodrží bezpečnou boční vzdálenost od překážky, v případě objíždění, předjíždění, pomalu jedoucích, stojících vozidel může tyto objíždět při dostatečném prostoru vpravo.  Po dokončení objíždění překážky dá opět znamení o změně směru jízdy a následně se zařadí do původního směru. Všechny varianty je třeba důkladně procvičit a upozornit děti na možnost, v případě složité situace z kola sesednout a překážku obejít třeba po chodníku.

Nebezpečná místa - cílem výuky je naučit rozeznávat a předvídat nebezpečná místa, úseky dopravního provozu a jejich bezpečné překonávání. Děti se zde učí chápat, z jakého důvodu jsou tato místa nebezpečná a jak bývají zpravidla označena, pro výstrahu hrozícího nebezpečí. Jedná se především o zúženou vozovku z jedné popřípadě obou stran, může se jednat o trvalá zúžení, ale může také jít pouze o zaparkované vozidlo, nebo práci na silnici, nerovnost vozovky, místa s nebezpečím smyku, nepřehledné zatáčky, popřípadě více zatáček za sebou, místa s tvořícím se náledím, padající kameny, místa s větším pohybem dětí, dopravní nehody a jiná nebezpečí. Děti cyklisté musí pochopit, že nepřehledná a nebezpečná místa lze přejíždět jen s největší opatrností, za dodržení dopravních značek, například přednosti v jízdě, v případě nevyznačené přednosti tuto dává ten, na jehož straně je zúžená vozovka, popřípadě překážka a dojde-li k situaci, kdy se nelze vyhnout a jeden z řidičů musí couvat, učiní tak ten, pro něhož je tento úkon jednodušší, popřípadě méně nebezpečný. 31

Předjíždění, odbočování a jízda křižovatkou. Předjíždění – v této fázi jde o osvojování dovednosti předjíždění, získání správných návyků, včasných reakcí při jednotlivých fázích cvičení. Kdy, kde se smí a kde se předjíždět nesmí. Jakým způsobem se musí chovat, dávat znamení ať paží či zvukové na upozornění předjížděného a zároveň jak se má řidič chovat pokud je sám předjížděn. Základní znalostí pro cyklistu je, že se předjíždí vlevo a pouze vozidla, která mění směr jízdy vlevo a není-li již o tomto úkonu pochyb, se předjíždí vpravo. Dalšími pravidly pro předjíždění jsou:  Znamení o změně směru jízdy paži se dává při vybočení se svého směru jízdy, nesmí se při tomto ohrozit ani omezit řidiče jedoucí za sebou.  Přesvědčit se pohledem za sebe, že sám již není předjížděn a po znamení neohrozí-li ani neomezí řidiče v protisměru, může započít úkon.  Obdobně jako v předchozím cvičení musí dodržet bezpečný boční odstup, který je zhruba 50 cm + rychlost jízdy, kde je poměr 1km = 1cm odstupu navíc.  Za stejných podmínek jako při započetí úkonu se zařadí před předjížděné vozidlo. Naopak řidič (cyklista) nesmí předjíždět za těchto podmínek:  Nemá-li před sebe dostatečný rozhled na předjetí.  Nemůže-li dokončit bezpečné zařazení před předjížděného.  Pokud by ohrozil, omezil protijedoucí a ohrozil ostatní účastníky provozu.  Na přechodu a bezprostředně před ním, na železničním přejezdu a těsné blízkosti na křižovatce, pokud nejede po hlavní silnici a řidiče odbočujícího vlevo pokud nelze předjet vpravo.

Odbočování - zde se žáci učí odbočování vlevo a vpravo, kde procvičují samotný způsob odbočení, vpravo s ohledem ke vztahu chodec - řidič. Pro oba směry odbočování všeobecně platí:  Zařadit se co nejvíce na danou stranu části vozovky pro svůj směr.  Při odbočování na křižovatce, jiných místech dává znamení o změně směru jízdy.

32

 Nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním, chodce na komunikaci, na kterou odbočuje.  Přejíždí-li dráhu ostatních účastníku provozu má povinnost těmto dát přednost v jízdě.  Při odbočování vlevo se musí přesvědčit, zda již sám není předjížděn.

Jízda křižovatkou – cyklista si zde procvičuje projíždění křižovatky, kde silnice nejsou odlišeny dopravními značkami, dále křižovatky s hlavní a vedlejší silnicí a naposledy křižovatky s řízeným provozem, cyklisté zde opět dávají znamení o změně směru jízdy a to shodným způsobem jako v předchozích cvičeních. Při projíždění křižovatek s neupravenou předností v jízdě se cyklisté drží pravidla přednosti v jízdě vozidel přijíždějících na křižovatku po pravé ruce. Děti se učí řešit situace od těch nejjednodušších, kdy přijedou na křižovatku z různých stran a opouští ji v přímém směru, přes odbočování vpravo, následně vlevo, až po zařazení silnice s jednosměrným provozem. Křižovatky s hlavní a vedlejší silnicí, kde má přednost v jízdě řidič jedoucí po hlavní silnici, pokud nekřižuje dráhu vozidlu jedoucímu také po hlavní silnici a vozidel jedoucích zprava, v tomto případě dává přednost v jízdě, dále v případě, že na křižovatku vjíždí po vedlejší silnici, dává přednost vozidlům na silnicích hlavních a přijíždějících z pravé strany. Dát přednost v jízdě pro řidiče znamená nezahájit tento úkon, pokud by řidič s předností musel náhle měnit směr nebo rychlost jízdy. Při dání přednosti v jízdě musí řidič zastavit na místě, odkud má do křižovatky náležitý rozhled. Děti se opět učí řešit situace od nejjednodušších, kdy přijede jeden cyklista po hlavní silnici až po situace, kdy na křižovatku přijíždí ze všech směrů a zároveň se řadí do jednotlivých jízdních pruhů. Samostatnou kapitolou je křižovatka s kruhovým objezdem, kde je zpravidla přednost v jízdě vyřešena dopravní značkou „Dej přednost v jízdě“, která platí pro řidiče přijíždějící na kruhový objezd, zde se dává znamení o změně směru pouze při vyjíždění z křižovatky. Kruhové objezdy jsou v současné době nejpreferovanější křižovatky pro svou bezpečnost. Křižovatky s řízeným provozem, kde děti procvičují rychlé a správné reakce na světelné signály popřípadě pokyny policisty. Nejprve cyklisté přijíždějí pouze 33

z jednoho směru, následuje průjezd křižovatky z protilehlých směrů, přidávají se chodci, projíždění ze všech směrů a signály se šipkami.

2.4 Výcvik chodců a starších cyklistů. Všeobecné zásady pro bezpečný pohyb cyklistů v dopravním prostředí byl popsán již v předchozí kapitole. Co se týče chodců, jde o pohyb, který provozujeme opravdu od nejútlejšího věku. Ti nejmenší se v blízkosti komunikací pohybují v doprovodu dospělých, ale ani to není stoprocentní záruka jejich bezpečí. Chování dětí je v mnoha ohledech nevyzpytatelné. Proto je nezbytné, aby nejen ten, kdo dítě doprovází, ale i ostatní účastníci silničního provozu, kteří se jakýmkoliv způsobem pohybují

v jejich

blízkosti, dbali zvýšené opatrnosti. Děti se ve svém pohybu po komunikacích osamostatňují v době, kdy začínají navštěvovat základní školu. Dřív, než bude dítě tuto cestu schopno bezpečně absolvovat samo, je nezbytné, aby s ním několikrát šla dospělá osoba a vše mu důkladně vysvětlovala. Aby bylo co nejlépe připraveno na řešení možných situací. Mělo by vědět, že cesta, kterou má naučenou a dobře jí zná, je ta nejbezpečnější. Každý chodec má vědět, že je jeho povinnost pohybovat se po chodníku a to po jeho pravé straně, aby si vzájemně nepřekážel s druhými, chovat se ukázněně a neohrožovat ostatní svým chováním. Pokud nelze využít k chůzi chodníku a je-li chodec nucen jít po vozovce, je povinen jít po její levé straně. V tomto případě musí pozorně sledovat provoz jak před sebou, tak i za sebou. Nebezpečné jsou různé překážky, při jejich překonávání je chodec nucen vstoupit do jízdní dráhy vozidel. V těchto případech je nutné děti upozornit, aby byly co nejvíce obezřetné a chovaly se s rozvahou. Asi největším nebezpečím pro chodce a hlavně pro děti a mládež je přecházení vozovky. Každý z nás by měl vědět, že jsme povinni používat přechodů, pouze v případě, že přechod je od nás vzdálenější více než 50 m, můžeme přecházet mimo ně. A to tak, abychom neohrozili sebe, ani jiné účastníky silničního provozu. Chodec by si neměl na přechodu svou přednost vynucovat a neuvážlivě vstupovat do vozovky, aniž by se přesvědčil, že vozidla v obou směrech zastavila. 34

Pokud přecházíme vozovku mimo přechod, přecházíme na místech, kde je největší rozhled, na přehledném místě. Než vstoupíme do vozovky, je naší povinností rozhlédnout se nalevo a poté napravo. Děti bychom měli upozornit, aby na takovýchto místech přecházely co nejkratší cestou a pokud možno v době, kdy se neblíží žádné vozidlo. Dalším rizikovým přecházením vozovky, jak už jsem jednou uváděl, je v blízkosti zastávek, v takovém případě učíme děti přecházet po odjetí vozidla hromadné dopravy. Pokud to není možné, je nutný alespoň dobrý výhled na levou stranu. Zásada, kterou dětem neustále připomínáme je, že spěch v žádném případě není bezpečný, ba naopak klidné, promyšlené chování chodce mu zaručí jeho větší bezpečnost. Každý účastník silničního provozu by měl mít na paměti, že chodec je nejzranitelnější. Chůze po silnici, chodníku. Při nácviku chůze po chodníku si děti upevňují a získávají dovednosti pro bezpečný pohyb po chodníku a tím i podmínky samotné plynulosti a bezpečnosti silničního provozu. Chodcem se rozumí a jeho základní povinnosti jsou:  Samozřejmě mimo prostého chodce, osoba tlačící popřípadě táhnoucí sáňky, kočárek, ruční vozík, vozík pro invalidy, o maximální šířce 60cm , která vede motocykl do 50cm³,

jízdní kolo, psa atd., dále pohybující se na lyžích

kolečkových bruslích a pomocí invalidního vozíku.  V případě, že je na místě chodník, stezka pro chodce, je chodec povinen tyto použít.  Chodec, útvar chodců se pohybují vpravo, maximálně ve dvojstupu, vyhýbá se vpravo, předchází vlevo.  Osoba pohybující se po chodníku jiným způsobem než pěšky nesmí ohrozit ostatní chodce. Při samotném nácviku žáci nejprve nacvičují prostou chůzi po pravé straně chodníku, při vzájemném míjení se a zahýbání dle tvaru chodníku. Dále se nacvičuje předcházení pomalejších chodců, řešení situací s chodci v protisměru. Následuje chůze ve dvojicích na velkém prostoru, jejich vzájemné míjení a na místě, kde musí obcházet překážku. Obcházení skupiny chodců v obou směrech a chůze v organizované skupině. 35

Chůze po silnici - zde žáci získávají základní dovednosti pro bezpečnou chůzi a návyky pro řešení možných kolizních situací v souvislosti s ostatními účastníky silničního provozu:  Nejdůležitější znalostí, návykem při chůzi mimo chodník je, aby si děti uvědomily, že v tomto případě je nezbytné hlavně k zachování své vlastní bezpečnosti dodržovat chůzi po levé krajnici, popřípadě levém okraji vozovky. Toto pravidlo je stejnou měrou důležité jak pro samotného chodce, tak i pro řidiče, kdy při míjení můžou navzájem sledovat chování toho druhého.  Chodci mohou jít pouze dva vedle sebe a to za podmínek, že je dobrá viditelnost, dostatek místa, nejde o nepřehledný úsek a není zde velký provoz.  Při překonávání těchto míst musí chodec tomuto věnovat zvýšenou pozornost.  Neméně důležitou zásadou je nošení pestrého oblečení nejlépe s reflexními prvky, což je dvakrát důležité za snížené viditelnosti.  Co se týče obytných a pěších zón, zde smí chodec využívat celou šíří vozovky, za podmínek umožnění provozu vozidel.

Přecházení vozovky. Přecházení vozovky chodci lze rozdělit do čtyř skupin. První skupina je přechod vozovky po vyznačeném přechodu pro chodce, což patří mezi nejbezpečnější. Přičemž platí, že:  Pravidlo číslo jedna, je-li blíže než 50 m jakýkoliv přechod, podchod, nadchod, je chodec povinen jej použít k překonání vozovky.  Opět je nutno dodržovat chůzi vpravo, na přechod, vozovku nevstupovat těsně před projíždějícím vozidlem, nedonutit řidiče náhle změnit směr nebo rychlost jízdy, nezdržovat se na přechodu.  Nevstupovat, nezdržovat se na přechodu, vozovce blíží-li se vozidlo s právem přednosti v jízdě, dát přednost tramvajím, vysvětlit dětem ,že řidič tramvaje není schopen, vzhledem k její konstrukci, okamžitě zastavit.

36

 Před vstupem do vozovky musí zastavit na okraji chodníku a opětovně se přesvědčit, zda může bezpečně přejít, aby neohrozil sebe ani druhé.

Přecházení vozovky mimo vyznačený přechod pro chodce, kde je důležité přecházet na přehledných místech s dobrou viditelností, za dodržení přejití kolmo k ose vozovky, za důsledného dodržování jednotlivých fází přecházení. Děti by se v tomto případě měly naučit řešit vzájemný vztah chodec, řidič v tom smyslu, že chodec nenaruší žádným způsobem provoz vozidel. Dále se provádí nácvik přecházení skupin za pomocí zastavovacích terčíků. Přecházení vozovky na křižovatce s řízeným provozem světelnými signály popřípadě policistou. V tomto cvičení se dětem představuje řízená křižovatka jako bezpečnější a plynulejší součást provozu. Učí se zde správným a rychlým reakcím na světelné signály, popřípadě pokyny policisty.  Žáci se nejprve učí přecházení vozovky bez dalšího provozu. Co nejlepší reakci na signál zelené barvy „Volno!“, Samozřejmě se nesmí opomenout opět nejdůležitější část úkonu, správné rozhlédnutí se na obě strany.  Vysvětlí se dětem funkce tlačítek pro chodce.  Následuje přecházení křižovatky za provozu vozidel v přímém směru, odbočování vlevo.  Přecházení za řízení policistou, jedná se o obdobné podmínky, jako u světelných signálů.  Řešení situace, kdy je chodec již na přechodu a rozsvítí se signál s červeným světlem „Stůj!“ a další konfliktní situace.

Poslední částí tohoto výcviku je přecházení křižovatky s neřízeným provozem. Kde si žáci opět upevňují správné návyky pro přecházení vozovky, získávají dovednosti na různých typech a tvarech křižovatek. Děti si musí uvědomit, že přecházení na křižovatce je bezpečnější než v její blízkosti, vzhledem k tomu, že řidiči jsou v těchto místech pozornější.  Nácvik probíhá nejprve bez provozu, určí si nejbezpečnější trasu přecházení za dodržení správného postupu.  Následné přecházení křižovatky za provozu jako v předchozím cvičení. 37

 Opět řešení vztahu chodec a odbočující vozidlo, kdy řidič tohoto vozidla nesmí ohrozit chodce na komunikaci, na kterou odbočuje.  Důležité je, aby si děti uvědomily, na jakou silnici vstupují, zda se jedná o hlavní či vedlejší silnici.

Jízda ve skupině. V tomto cvičení si žáci opakují základní návyky, dovednosti jízdy na jízdním kole z předchozích cvičení, opakují a zdokonalují jízdu několika cyklistů za sebou a jízdu za dalšími dopravními prostředky, přičemž nejdůležitější částí, dovedností je správné zachování vzdálenosti dopravních prostředků za sebou s možností včasné a dostatečné reakce na počínání vozidla (cyklisty) před sebou, při jeho snížení rychlosti, popřípadě zastavení. U skupiny cyklistů je správná jízda pouze jednotlivě za sebou a samozřejmě opět s dodržením bezpečných odstupů od sebe s ohledem na to, že jízdní kola nedisponují brzdovými světly a proto reakce na vpředu jedoucího cyklistu je opožděná, než při reagování na vozidlo s brzdovými světly. Je zde třeba dětem vysvětlit rozdílnost vozidel s ohledem na délku brzdné dráhy, samozřejmě reakce jednotlivých řidičů u jízdních kol obzvlášť, kde účinek brzd je mnohdy hodně rozdílný, podle typu a technické úrovně jízdního kola. V neposlední řadě je třeba upozornit na rozdílnou brzdnou dráhu v ohledu na momentální stav vozovky a povětrnostní podmínky. Děti by si měly uvědomit a instruktor by měl řádně vysvětlit, že jízdní kolo, na kterém jedou, urazí ještě určitou vzdálenost od doby, kdy začne brzdit dopravní prostředek jedoucí před nimi, že nejprve reaguje oko cyklisty na změnu pohybu vozidla před ním a to jak rychlosti, směru jízdy, vizuálních znamení, brzdových světel, směrovek. Zrak dá následně podnět do mozku, ze kterého jde příkaz do svalů končetin a až po zmáčknutí brzdové páky se celý mechanismus dává do pohybu a jízdní kolo začíná postupně zpomalovat, zastavovat.  Bezpečná vzdálenost vozidel mezi sebou je přímo úměrná rychlosti vozidel, čím větší rychlost jízdy, tím větší vzdálenost mezi nimi.  Všeobecně se za bezpečnou vzdálenost vozidel mezi sebou považuje časový odstup 2 sekundy.

38

 Děti se prakticky učí rozjíždění a zastavování skupiny cyklistů, 5 a více cyklistů.  Po dopravním hřišti jezdí ve více skupinách a postupně se zařazují předchozí cvičení, která prováděly samostatně, nejprve bez provozu ostatních účastníků a postupně za provozu.

Odbočování a řazení do jízdních pruhů. Jízda v jízdních pruzích dle Zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších změn a doplňků. Část §12 , podle kterého se mimo jiných řídí i cyklisté. § 12 Jízda v jízdních pruzích. „(1) Mimo obec se na pozemní komunikaci o dvou nebo více jízdních pruzích vyznačených na vozovce v jednom směru jízdy jezdí v pravém jízdním pruhu. V ostatních jízdních pruzích se smí jet, jestliže je to nutné k objíždění, předjíždění, otáčení nebo odbočování. (2) V obci na pozemní komunikaci o dvou nebo více jízdních pruzích vyznačených na vozovce v jednom směru jízdy smí řidič motorového vozidla užívat k jízdě kteréhokoliv jízdního pruhu; přitom se nepovažuje za předjíždění, jedou-li vozidla v jednom z jízdních pruhů rychleji než vozidla v jiném jízdním pruhu. Pokud by vozidla jedoucí současně ve všech jízdních pruzích bránila v jízdě rychleji jedoucímu vozidlu, musí řidič jedoucí v levém krajním jízdním pruhu tento pruh co nejdříve uvolnit; to neplatí, užívá-li řidič levého krajního jízdního pruhu k odbočování, otáčení nebo při souběžné jízdě (3) Je-li na pozemní komunikaci o dvou nebo více jízdních pruzích v jednom směru jízdy taková hustota provozu, že se vytvoří souvislé proudy vozidel, v nichž řidič motorového vozidla může jet jen takovou rychlostí, která závisí na rychlosti vozidel jedoucích před ním, mohou jet motorová vozidla souběžně (dále jen "souběžná jízda"); přitom se nepovažuje za předjíždění, jedou-li vozidla v jednom z jízdních pruhů rychleji než vozidla v jiném jízdním pruhu. (5) Přejíždět z jednoho jízdního pruhu do druhého smí řidič jen tehdy, neohrozí-li a neomezí-li řidiče jedoucího v jízdním pruhu, do kterého přejíždí; přitom musí dávat znamení o změně směru jízdy. Při souběžné jízdě umožní 39

řidiči vozidel jedoucích v průběžném pruhu řidičům vozidel do tohoto pruhu přejíždějících z pruhu, který přestal být průběžným, vjet tak, aby se vozidla jedoucí v průběžném pruhu a vozidla do něho přejíždějící mohla řadit střídavě po jednom do jízdního proudu průběžného pruhu. Tam, kde se dva jízdní pruhy sbíhají v jeden, aniž by bylo zřejmé, který z nich je průběžný, nesmí řidič jedoucí v levém jízdním pruhu ohrozit řidiče jedoucího v pravém jízdním pruhu. (6) Na pozemní komunikaci o třech jízdních pruzích vyznačených na vozovce v jednom směru jízdy smí řidič přejíždět z levého jízdního pruhu do středního jízdního pruhu jen tehdy, neohrozí-li řidiče přejíždějícího do středního jízdního pruhu z pravého jízdního pruhu; obdobně se postupuje při přejíždění z levých jízdních pruhů do středních jízdních pruhů na pozemní komunikaci o čtyřech a více jízdních pruzích vyznačených na vozovce. (7) Je-li pro zařazování do průběžného jízdního pruhu zřízen připojovací pruh, je řidič povinen před zařazením do průběžného pruhu užít připojovacího pruhu. Při zařazování z připojovacího pruhu do průběžného pruhu řidič nesmí ohrozit řidiče jedoucí v průběžném pruhu. Není-li připojovací pruh zřízen, je řidič povinen dát přednost v jízdě vozidlům jedoucím v průběžném pruhu. (8) Nejsou-li jízdní pruhy na vozovce vyznačeny, rozumí se pro účely odstavců 3 a 5 jízdním pruhem část vozovky dovolující jízdu vozidel jiných než dvoukolových (motocyklů) v jízdním proudu za sebou.“ *Zákon č. 361/2000Sb.]

Ohleduplnost k ostatním účastníkům silničního provozu. V této části se děti jako chodci, ale především jako cyklisté učí ohleduplnosti a partnerskému chování k ostatním účastníků silničního provozu. Chodec i cyklista musí mít vždy na paměti, že jsou jedni z nejzranitelnějších účastníků v silničním provozu a ostatní účastníci silničního provozu (řidiči motorových vozidel) je mohou lehce přehlédnout.  Cyklisté musí mít být ohleduplní a dávat zvláštní pozornost při míjení chodců především (malých dětí a starších lidí), kteří mohou náhle vstoupit do vozovky a že jejich chování obvykle nebývá adekvátní dopravní situaci. 40

 U cyklisty spočívá ohleduplnost také v tom, že do provozu použije správně vybavené jízdní kolo, cyklista i chodec se oblékne, jak již bylo několikrát řečeno, do pestrého oblečení, nejlépe s reflexními doplňky + přilba.  Základním pravidlem pro všechny je dodržování předpisů a kázně v dopravním provozu.  Každý by se měl chovat tak, jak by chtěl, aby se k němu chovali ostatní, což platí nejen v dopravě, ale v celém životě.

Závěrečné přezkoušení a soutěžní jízdy. Závěrečnou částí většiny současných výcviků na dětských dopravních hřištích jsou soutěžní jízdy a závěrečná přezkoušení pro získání „Průkazu cyklisty“. Jedná se o vyvrcholení celého výcviku cyklistů. Soutěžní cvičení jsou spojena i s ověřením teoretických znalostí. Jde svým způsobem o nejoblíbenější část celého výcviku mezi dětmi. Co se týká různých soutěžních jízd zručnosti a dovednosti v jízdě na kole, jsou většinou zařazovány pro zpestření jednotlivých výukových hodin, částí na jejich závěr. Během samotné soutěže se děti mohou pohybovat po celé ploše hřiště, ať už jako chodci či řidiči, ve svých rolích se mohou měnit. Na hřišti, popřípadě na jednotlivých úsecích jsou rozprostřeny kontrolní stanoviště. Kontrolní činnost provádí učitelé, instruktoři i samotní žáci. Způsoby hodnocení jsou v průběhu přezkoušení rozmanité, praktická zkouška trvá zpravidla 10 až 15 minut:  Během soutěže se evidují jednotlivé chyby a přestupky žáků, kteří mají určitý počet žetonů na placení při porušení pravidel, popřípadě se přestupky zapisují.  Pokud se žák dopustí přestupku, je na čas zařazen do role pozorovatele a sám sleduje provoz ostatních a při zjištění chyby, přestupku druhého se vrací zpět do role řidiče, chodce. Pro teoretickou část jsou připraveny testové otázky, které se skládají z 10 otázek pravidel silničního provozu, 7 dopravních značek a 3 modelových situací řešení křižovatek, úspěšnost testu je při 80% správných odpovědí. 41

Závěr zkušebního testu a celkové vyhodnocení výcviku je uzavřeno získáním „Průkazu cyklisty“, což je pro absolventy forma odměny, ohodnocení jejich dobrých výsledků a de facto získání prvního „řidičského průkazu“ pro děti, opravňujícího k samostatnému a bezpečnému pohybu po silničních komunikacích. Dobře vedený a úspěšný výcvik je základ dalšího postoje malých cyklistů k samotné dopravě, vnímání dopravního prostředí, děti jsou na úspěšné absolvování výcviku patřičně hrdé a na jeho základě se samy snaží dodržovat silniční předpisy.

2.5 Povinná výbava jízdního kola. Povinnou výbavu jízdního kola v současné době řeší vyhláška Ministerstva dopravy a spojů číslo 341/2002 Sb. ze dne 11. července 2002 o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, konkrétně § 30 „Technické požadavky na jízdní kola, potahová vozidla a ruční vozíky“. Technická způsobilost zmíněných dopravních prostředků se neschvaluje. Přičemž technické požadavky na jízdní kola atd. jsou uvedeny v příloze číslo 13. „1. Jízdní kola musí být vybavena a. dvěma na sobě nezávislými účinnými brzdami s odstupňovatelným ovládáním brzdného účinku; jízdní kola pro děti předškolního věku vybavená volnoběžným nábojem s protišlapací brzdou nemusí být vybavena přední brzdou, b. volné konce trubky řídítek musí být spolehlivě zaslepeny (zátkami, rukojeťmi apod.), c. zakončení ovládacích páček brzd a volné konce řídítek musí mít hrany buď obaleny materiálem pohlcujícím energii, nebo (jsou-li použity tuhé materiály) musí mít hrany o poloměru zakřivení nejméně 3,2 mm; páčky měničů převodů, křídlové matice, rychloupínače nábojů kol, držáky a konce blatníků musí mít hrany buď obaleny materiálem pohlcujícím energii, nebo (jsou-li použity tuhé materiály) musí mít hrany o poloměru nejméně 3,2 mm v jedné rovině a v druhé rovině na ni kolmé nejméně 2 mm, 42

d. matice nábojů kol, pokud nejsou křídlové, rychloupínací nebo v kombinaci s krytkou konce náboje, musí být uzavřené, e. zadní odrazkou červené barvy, tato odrazka může být kombinována se zadní červenou svítilnou nebo nahrazena odrazovými materiály obdobných vlastností; plocha odrazky nesmí být menší než 2000 mm2, přičemž vepsaný čtyřúhelník musí mít jednu stranu dlouhou nejméně 40 mm, odrazka musí být pevně umístěna v podélné střední rovině jízdního kola nebo po levé straně co nejblíže k ní ve výšce 250 - 900 mm nad rovinou vozovky; činná plocha odrazky musí být kolmá k rovině vozovky v toleranci ±15°. a kolmá k podélné střední rovině jízdního kola s tolerancí ± 5°.; odrazové materiály nahrazující zadní odrazku mohou být umístěny i na oděvu či obuvi cyklisty, f. přední odrazkou bílé barvy, tato odrazka může být nahrazena odrazovými materiály obdobných vlastností; odrazka musí být umístěna v podélné střední rovině nad povrchem pneumatiky předního kola u stojícího kola; plocha odrazky nesmí být menší než 2000 mm2, přičemž vepsaný čtyřúhelník musí mít jednu stranu dlouhou nejméně 40 mm, činná plocha odrazky musí být kolmá k rovině vozovky s tolerancí ±15° a kolmá k podélné střední rovině jízdního kola s tolerancí ±5°; odrazové materiály nahrazující odrazku mohou být umístěny i na oděvu či obuvi cyklisty, g. odrazkami oranžové barvy (autožluť) na obou stranách šlapátek (pedálů), tyto odrazky mohou být nahrazeny světlo odrážejícími materiály umístěnými na obuvi nebo v jejich blízkosti, h. na paprscích předního nebo zadního kola nebo obou kol nejméně jednou boční odrazkou oranžové barvy (autožluť) na každé straně kola; plocha odrazky nesmí být menší než 2000 mm2, přičemž vepsaný čtyřúhelník musí mít jednu stranu dlouhou nejméně 20 mm, tyto odrazky mohou být nahrazeny odrazovými materiály na bocích kola nebo na bocích plášťů pneumatik či na koncích blatníků nebo bočních částech oděvu cyklisty. 2. Jízdní kola pro jízdu za snížené viditelnosti musí být vybavena následujícími zařízeními pro světelnou signalizaci a osvětlení: a. světlometem svítícím dopředu bílým světlem; světlomet musí být seřízen a upraven trvale tak, aby referenční osa světelného toku protínala rovinu 43

vozovky ve vzdálenosti nejdále 20 m od světlometu a aby se toto seřízení nemohlo samovolně nebo neúmyslným zásahem řidiče měnit, je-li vozovka dostatečně a souvisle osvětlena, může být světlomet nahrazen svítilnou bílé barvy s přerušovaným světlem, b. zadní svítilnou červené barvy, podmínky pro umístění této svítilny jsou shodné s podmínkami pro umístění a upevnění zadní odrazky podle odstavce 1 písm. e); zadní červená svítilna může být kombinována se zadní odrazkou červené barvy podle odstavce 1 písm. e); zadní červená svítilna může být nahrazena svítilnou s přerušovaným světlem červené barvy, c. zdrojem elektrického proudu, jde-li o zdroj se zásobou energie, musí svou kapacitou zajistit svítivost světel podle písmen a) a b) po dobu nejméně 1,5 hodiny bez přerušení. 3. Světelná výbava jízdního kola se nepovažuje za výbavu ve smyslu ustanovení § 32 zákona č. 361/2000 Sb. 4. Je-li jízdní kolo vybaveno pomocným sedadlem pro dopravu dítěte, musí být toto sedadlo pevně připevněno a opatřeno pevnými podpěrami pro nohy dítěte. Sedadlo a podpěry musí být provedeny a umístěny tak, aby nemohlo dojít ke zranění dítěte při jízdě ani k ohrožení bezpečnosti jízdy. Je-li jízdní kolo vybaveno nosičem zavazadel, musí být tento nosič řádně a spolehlivě připevněn a nesmí ovlivňovat bezpečnost jízdy. 5. Pneumatiky a ráfky nesmí vykazovat trhliny, praskliny a jiné zjevné deformace, které by zjevně narušovaly bezpečnost jízdy. 6. Jízdní kola uváděná na trh po 1.1.2003 musí mít na snadno dostupném místě rámu trvanlivě vyznačeno dobře čitelné výrobní číslo nebo být vybavena zařízením jej spolehlivě nahrazujícím. Za spolehlivě výrobní číslo nahrazující zařízení se v tomto případě považuje například i elektronický nosič takové informace, který bude pevně spojen s rámem jízdního kola. 7. Jízdní kola uváděná na trh po 1.1.2003, pokud nejsou vybavena podle čl. 2 této přílohy, tj. pro jízdu za snížené viditelnosti, musí být opatřena jednoznačným

44

a zřetelným upozorněním v návodu k obsluze, že tato kola nejsou za daného stavu vybavení způsobilá k silničnímu provozu za snížené viditelnosti. 8. Jízdní kolo může být vybaveno dodatečně pomocným motorkem, jestliže a. bude nadále zachován původní charakter jízdního kola (podle čl. 1, 2), b. pomocný motorek bude přiměřeně plnit podmínky ustanovení § 19 zákona, c. jeho výkon nepřesáhne 1 kW, d. v případě použití spalovacího motoru, nebude mít takový motor objem válce (válců) větší než 50 cm3, e. maximální konstrukční rychlost nebude vyšší než 25 km.h-1, f. montáž pohonného systému (motor, nádrž paliva nebo akumulátor) na jízdní kolo si nevyžádá zásah na jeho nosných částech. Pokud vozidlo splňuje všechny výše uvedené požadavky, považuje se pro potřeby této vyhlášky nadále za jízdní kolo. 9. Pro účely této vyhlášky se jízdním kolem rozumí i tříkolky a vícekolky, stejně jako vícesedadlová jízdní kola (např. tandemy) a jim podobná vozidla poháněná lidskou silou a určená i k provozu na pozemních komunikacích, jako např. koloběžky.“ [Vyhláška MV č. 314/2002Sb, příloha č. 13] Obr. č. 1.: Výbava jízdního kola: 1. brzdy, 2. zvonek, 3. svítilna, 4. odrazka, 5. zdroj el. proudu, 6. svítilna, 7. odrazka, 8. blatníky, 9. odrazky, 10. odrazky.¹⁾

1/

Do kostela na kole, povinná výbava jízdního kola [online]. c2008, poslední verze 8.12.2010 [cit.18.12.2010]. Dostupný na WWW:< http://www.dokostelanakole.cz/povinna-vybava-kola >.

45

Vybavení doporučené pro bezpečný provoz bicyklu, které není uvedeno ve vyhlášce č. 341/2002 Sb.  Zvuková signalizace, zvonek, který je určen k odvrácení hrozícího nebezpečí, popřípadě jako varovný signál pro ostatní účastníky.  Kryt na řetěz, ochraňující části oděvu před zachycením oděvu mezi řetěz a ozubené kolo, popřípadě zranění cyklisty.  Blatníky ochraňující před odlétáním nečistot od kol, chrání obličej, zrak, čistota oděvu, atd. Podle výše uvedené vyhlášky se jízdním kolem rozumí tříkolky a vícekolky, dále vícesedadlová jízdní kola, většinou tandemy a další těmto podobná vozidla hnaná lidskou silou, která jsou určená k provozu na pozemních komunikacích. Jízdní kolo, které není řádně vybaveno všemi výše uvedenými atributy povinné výbavy, nepatří do silničního provozu, na veřejnou komunikaci. To samé platí při jízdě za snížené viditelnosti, kdy jízdní kola, která nejsou dostatečně vybavena pro jízdu za snížené viditelnosti, nejsou způsobilá k silničnímu provozu v těchto podmínkách. Podle doporučení Autoklubu České republiky by měl cyklista i za nesnížené viditelnosti používat v běžném provozu osvětlení s přerušovaným světlem, které dříve upozorní ostatní účastníky silničního provozu na jejich přítomnost, čímž se zvýší samotná bezpečnost cyklistů, ale i ostatních účastníků provozu.

2.6 Cyklistická přilba, reflexní doplňky oděvu. 2.6.1 Cyklistická přilba. Jak jsem již několikrát uváděl, je nutné si uvědomit, že chodec společně s cyklistou jsou nejzranitelnějšími účastníky silničního provozu, hlavním důvodem je, že nikdo z nich není tak dobře chráněn pasivními prvky bezpečnosti jako je to v případě ostatních účastníku provozu, řidičů, spolujezdců motorových vozidel, kde je současné době tato ochrana většinou na velmi dobré úrovni. Z dlouholetých 46

statistik a výzkumů je zřejmé, že u cyklisty, potažmo při pádu cyklisty z kola je nejzranitelnější částí jeho těla hlava, a to jak na množství zranění, kdy bezmála u poloviny pádů, nehod se zraněním dojde právě k poranění hlavy, tak v ohledu, který je neméně závažný, vážnosti poranění. Mozek je nejdůležitějším lidským orgánem, bez jeho dokonalé funkčnosti nelze dost dobře žít plnohodnotným životem. Při vážném poranění hlavy může nezřídka dojít i ke smrti postiženého, popřípadě k následné invaliditě, ať už v jakékoliv formě. Tudíž je cyklistická přilba základním prvkem ochrany svého zdraví pro každého cyklistu. Každá cyklistická přilba zakoupená v ČR musí splňovat normu ČSN EN 1078. U cyklistů mladších 18 let jde o jejich zákonnou povinnost používat při jízdě přilbu schváleného typu, řádně nasazenou a upevněnou. „ Výsledky odborných studií prokázaly, že cyklisté, kteří nosí přilbu, podstupují 19 x menší riziko úmrtí než ti, kteří ji nepoužívají. S pomocí ochranných přileb lze předejít 83% fraktur lebky, 53% zranění měkkých částí hlavy a 48% poškození mozku.“ (iBesip.[online]) Sami dospělí a především rodiče si musí uvědomit, že jsou prvními vzory a příklady svým dětem, takže je nutností, abychom sami přilbu při každé jízdě používali a měli ji řádně nasazenou a upevněnou vždy dřív, než se na jízdní kolo posadíme. Je nezbytné dětem vysvětlit důležitost a nezbytnost používání cyklistických přileb, následků, ke kterým by mohlo dojít při jízdě bez přilby. Důležitým faktorem, pomineme-li ten hlavní „bezpečnost“, je pro dítě a tím pádem i pro dospělého při výběru přilby její vzhled, moderní design, aby se přilba líbila. Proto je dobré přilbu vybírat společně s dítětem a pokud možno ve specializované prodejně, kde dostaneme společně s přilbou i odbornou radu na nákup té nejvhodnější přilby, její správné nastavení a používání. Při samotném výběru přilby se tedy řídíme uvedenou normou, neméně důležitou hmotností přilby, u dětí se doporučuje hmotnost do 200g, velikostí, aby dobře seděla. Přilby jsou velikostně nastavitelné, přizpůsobivé tvaru lebky, musí být pohodlné se snadno nastavitelnými řemínky a podbradními pásky.

47

2.6.2 Reflexní doplňky oděvu. V ohledu především na vlastní bezpečnost je u chodců a cyklistů nošení barevného, výrazného oblečení doplněného fluorescenčními a reflexními materiály nutností. Vidět a být viděn je především u těchto skupin jedním za základních pravidel pro bezpečný pohyb na komunikaci. Oděv doplněný těmito materiály zabránil nemálo střetům vozidel s chodcem či cyklistou, především za snížené viditelnosti se jedná o významný ochranný prvek. Chodec popřípadě cyklista za snížené viditelnosti, který má svůj oděv zvýrazněn těmito doplňky je pro řidiče motorového vozidla objektem viditelným již na 200 m, přičemž bez použití těchto doplňků je jeho viditelnost zpravidla na pouhých 30 až 40 m, což se jedná o podstatný rozdíl vzdálenosti, na kterou může řidič reagovat.

Obr. č. 2.: Viditelnost různých barev a reflexního materiálu za snížení viditelnosti.

2/

iBESIP [online]. ]. c2005-2010, poslední revize 11.12.2010 [cit. 2010-12-12]. Dostupný na WWW: . 48

„Tři rady pro zvýšení viditelnosti pro nemotorizované účastníky silničního provozu:  Používejte reflexní a fluorescenční materiály a kombinujte je, abyste byli dobře vidět za světla i za tmy.  Reflexní předměty umístěte nejlépe ke konci rukávů, blízko ke kolenům a do úrovně pasu (cyklisté také na přilbu a kolo).  Dětem pořiďte oblečení, školní brašny a doplňky opatřené reflexními a fluorescenčními bezpečnostními prvky.“ (Besip. [online])

Fluorescenční materiál přispívá k lepší viditelnosti za denního světla a soumraku, kdežto reflexní materiál odráží za tmy světlo, které na něj dopadá, jde o takzvaný retroreflexní princip, proto je vhodné na oblečení kombinace obou doplňků. Tyto doplňky oděvu nejsou povinné, ale i přesto by se měl každý zamyslet nad jejich důležitostí.

2.7 Metodika výcviku. V tomto bodu upřesním teorii a všeobecné postupy pro všechna dříve uvedená cvičení. Výcvik na dětských dopravních hřištích je z valné části praktický nácvik dovedností, který navazuje na předchozí teoretickou přípravu. Vyznačuje se tedy praktickou částí doplněnou krátkými teoretickými vstupy na upevnění dříve získaných znalostí, které se během výcviku přetváří v praktické dovednosti. Prioritní snahou vyučujícího by mělo být uskutečňování výcviku co možná nejzajímavější, různorodou a rozličnou formou, která bude děti bavit a dokáže udržet jejich pozornost. Každé cvičení pro správné pochopení jeho cíle by mělo zažít ukázkou, demonstrací celého postupu rozděleného na jednotlivé fáze s důrazem na nesprávné postupy a jejich možné důsledky, jedná se tedy o správný návod té dané činnosti. Postupně se do činnosti zapojují sami žáci, jednotlivě procvičují úkony, sami navzájem hodnotí klady a zápory, vysvětlují své postupy, následuje provádění ve skupinách, popřípadě všech za sebou za konečného hodnocení vyučujícího. V dalších fázích cvičení se základní úkony pozvolna proměňují v různé nácviky 49

modelových situací za postupného přidávání dalších možností řešení v návaznosti na zvýšení provozu, přibývají dopravní prostředky a další účastníci silničního provozu. Jednotlivá cvičení se mohou za bezprostředního řízení vyučujícího navzájem prolínat, jde o nezávisle na sebe prováděné cviky, úkony. V tomto případě se jedná již o složitější fázi, náročnější jak pro pedagoga, tak pro samotné děti, zde musí být jasně stanovená pravidla činností. Na závěr výcviku se povede opakování všech úkonů, například v postupné návaznosti za využití větší plochy hřiště. V průběhu celého výcviku je dobré zařazování pozorovacích úloh a to nejen pro děti, které se učí z chyb, správných postupů druhých, ale i pro učitele většinou vzhledem k počtu přítomných dětí, dodržení jejich bezpečnosti a zároveň neustále aktivity během výcviku. Počet žáků účastnících se výcviku je vázán velikostí hřiště, jeho vybavení a možného dozoru. Na jednoho instruktora, pedagoga by mělo připadat maximálně 10 až 15 aktivně cvičících dětí. Příprava učitele mimo zásad shodných s ostatními přípravami má celou řadu specifických faktorů, učitel tedy musí:  „znát podmínky výcvikových prostorů a možnosti, které mu skýtají; měl by proto mít k dispozici podrobný plánek výcvikových prostorů s vyznačením umístění dopravních značek a možností jejich obměny;  být seznámen s vybavením hřiště pro potřeby výcviku, zejména vědět, kolik a jaké dopravní prostředky bude mít k dispozici;  předem informovat děti o plánované návštěvě dopravního hřiště a podle potřeby a v potřebném rozsahu zajistit jejich teoretickou přípravu;  předem zvolit obsah a organizaci průběhu celé doby věnované návštěvě dopravního hřiště a stanovit přesné metodické postupy jednotlivých částí návštěvy hřiště;  mít pevně stanovený obsah výcviku, tzn. vědět, která cvičení bude realizovat; 

vědět, zda, kolik a které osoby s ním budou při výcviku spolupracovat, popř. si podle potřeby zajistit další pomocníky; ideální by bylo, kdyby 50

mohl tyto osoby předem seznámit s jejich úkoly vyplývajícími ze stanoveného obsahu výcvik.“ [Votruba, J., 1997, s. 13] Je nutné si uvědomit, že bez důsledné kontroly prováděných činností, samotný výcvik ztrácí na svém významu a děti si mohou v dobré víře osvojit špatné návyky, které třeba i v sebemenším zanedbání, mnohdy detail chybného nácviku se může následně v reálném provozu změnit v situaci s tragickým koncem. Samotný systém, metodika jednotlivých cvičení a jejich návaznost byla rozebrána v bodech 2.3 a 2.4.

2.8 Výukové metody. V dopravní výuce jak teoretické, tak i v praktické části lze využít velkou řadu výukových metod od těch klasických, do kterých patří slovní, názorově demonstrační, dovednostně praktické, přes aktivizující metody – diskusní, problémové, didaktické hry, inscenační a situační metody, až po komplexní výukové metody - frontální výuka, skupinová a kooperativní výuka, kritické myšlení, partnerská výuka, brainstorming, výukové projekty, výuka dramatem, výuka podporovaná počítačem, otevřené učení, televizní výuka, učení v životních situacích, sugestopedie a hypnopedie. Nejvíce jsou v současnosti na dětských dopravních hřištích využívána projektová vyučování, problémové metody a situační a inscenační vyučování.  Problémové metody, základ této metody tkví v pojetí řešeného problému jako aktivní a samostatná činnost dítěte. Dětem nejsou předkládány hotové vědomosti a fakta, ale jsou vedeni tak, aby se samy aktivně, popřípadě s malou pomocí pedagoga, snažili k novým vědomostem a dovednostem dospět svým vlastním uvažováním, pozorováním atd. Problémová metoda má několik na sebe navazujících fází zjištění problému, orientace v něm, hledání jeho podstaty, stanovení hypotéz, domněnek, jejich ověření a samozřejmě vyřešení problému. Problémová úloha by měla být přirozená, vycházet z reálné situace, být přiměřená věku dětí a řádně připravená pedagogem po stránce získání prvotních faktů a pojmů, na jejichž základě může být problém, situace kvalitně vyřešena. 51

 Metody situační rozšiřují řešení relativně daných a identifikovaných problémů o novou dimenzi, vztahují se na rozšířené zázemí problému, na reálné případy ze života, které zobrazují specifické, složité jevy, které nás nutí se s nimi vypořádat, vyrovnat, vyžadují aktivní úsilí a rozhodování. Podstatou metody je tvorba řešení problémového případu, který odráží určitou reálnou událost.  Metody inscenační dalo by se říci, že jde o souhrnný název dalších termínů, kterými bývají označovány, jako např. situační metody, hraní rolí, dramatická výchova, interakční hry, scénické hry atd., ale jejich základní význam zůstává stejný. Podstatou inscenačních metod je sociální učení v modelových situacích, v nichž

účastníci

edukačního

procesu

jsou

sami

aktéry

předváděných situací. Jde o simulaci nějaké události, v níž se kombinuje hraní rolí a řešení problému, v našem případě zobrazováním reálných životních situací. V předváděné dramatizaci problémových případů se prohlubuje osvojené učivo. Pro děti inscenace znamená možnost získávat nové prožitky, osvojit si správné způsoby chování a jednání. Průběh inscenace se skládá z několika fází, přípravy, samotného provedení a hodnocení dosaženého výsledku.  Projektové vyučování, svým způsobem jde o návaznost na problémovou metodu, v tomto případě se ale jedná o komplexnější úlohy, záměry s větším praktickým dosahem. Vede žáky k samostatnosti, odpovědnosti. Slovo projekt vychází z latinského slova proicio a překladu označuje napřáhnout, hodit, vrhnout vpřed. Projekt, projektové vyučování může zahrnovat a na sebe navzájem navazovat mnoho výukových metod. Je zde možnost využití různých organizačních forem, skupinové, individuální zadání.

2.9. Dopravní značení, světelná signalizace a pokyny policisty. V současnosti bychom jen těžko hledali, oproti době před několika desítkami let, nějaký delší úsek silnice natož pak bod, křižovatku, kde se silnice protínají, který by byl bez dopravního značení, řízeného provozu. I v těch nejzapadlejších vesnicích, silnicích IV. tříd se běžně setkáme alespoň s dopravními značkami, někdy v takovém 52

rozsahu a intenzitě, že se nad tím i laik bez hlubšího zamyšlení pozastaví, co si na něj „odborník“ přichystal. Frekventované a nepřehledné úseky, dopravní uzly jsou většinou řízeny světelnými signály, někdy i s doprovodnými akustickými signály, ve výjimečných případech, dopravních kolapsech, výpadku světelné signalizace pak pokyny policisty. A v dalších specifických případech dalšími oprávněnými osobami dle zákona o pozemních komunikacích. S řízeným provozem světelnými signály tříbarevné, dvoubarevné soustavy se setkáme nejvíce na křižovatkách dvou a více silnic, při křížení vozovky s tramvajovým kolejištěm, na přechodech pro chodce, přejezdech pro cyklisty, v ojedinělých případech se můžeme setkat s řízeným provozem na zúžených místech, popřípadě pruzích se střídavým provozem atd. Další neméně důležité světelné signalizace jsou k zabezpečení železničních přejezdů a v neposlední řadě k výjezdu hasičských vozidel. Nejjednodušší a nejčastější regulací silničního provozu jsou dopravní značky, bez kterých, jak jsem již uváděl, dnešní provoz není v podstatě myslitelný. Základní rozdělení dopravních značek je na svislé a vodorovné, které se užívají samostatně, popřípadě s dalším dopravním zařízením, přičemž svislé dopravní značky se následně podle svého významu dělí na výstražné značky, značky upravující přednost, zákazové značky, příkazové, informativní značky a dodatkové tabulky.  Výstražné značky, upozorňují, informují o možném hrozícím nebezpečí, na které musí být účastník provozu připraven se zvýšenou opatrností.  Značky upravující přednost, těmito značkami je rozlišena přednost v jízdě střetávajících, míjejících se vozidel.  Zákazové značky, které jak už z názvu vyplývá, zakazují, popřípadě omezují činnost účastníků silničního provozu.  Značky příkazové, přikazují, nařizují, jakým způsobem se máme chovat.  Informativní značky, jsou poskytovateli nutných informací účastníkům provozu, informují jej, popřípadě ukládají povinnost.

53

 Dodatkové tabulky, umístěné pod dopravní značkou, kterou svým významem doplňují, upřesňují.

Pro zajímavost od 14. září 2010 je v platnosti nová vyhláška Ministerstva dopravy č.247/2010 Sb., která mimo jiné zavádí nové dopravní značky pro cyklisty:

 „Doplňková tabulka E12a-b, která dovoluje cyklistům průjezd jednosměrkou v protisměru:



 Nová dodatková tabulka „Povolený směr jízdy cyklistů“ (č. E 12c): Upravuje způsob zařazení cyklistů na dvou- a víceproudé komunikaci odlišně od řazení ostatní dopravy. Taková úprava umožní zejména přesunout provoz cyklistů z tzv. vnitřních jízdních pruhů do pravého jízdního pruhu, kde je jejich bezpečnost nesrovnatelně vyšší.

 Dodatková tabulka IS l0e, která umožňuje nepřímé levé odbočení: Je též lidově označovaná jako „tah koněm“. Tabulka předpokládá

instalaci

na

frekventovaných

křižovatkách

pro bezpečné odbočení vlevo pro především zranitelné skupiny cyklistů.

 „Přejezd pro cyklisty přimknutý k přechodu pro chodce“ (č. V 8b): Tato značka

v podstatně

rozšíří

možnosti

vyznačení přejezdů komunikací pro cyklisty. Dosavadní legislativní úprava totiž vyžadovala pro souběžně vedoucí přechod a přejezd

54

normovou šířku 7,5 m. Pokud se tato úprava „nevešla“, z přejezdu pro cyklisty tak často sešlo. Výsledkem jsou nesmyslně přerušované cyklostezky přechody pro chodce, na kterých by cyklista měl správně sesednout a kolo převést jako chodec. Změna tuto normovou šířku zkrátí zhruba o metr.

 Piktogramový koridor pro cyklisty (č. V 20): Cyklistům nezaručuje žádná práva, je však velmi důležitý pro řidiče jako upozornění na existenci a směr pohybu cyklistů. „Cyklopiktokoridor“ pomůže tam, kde se nevejde vyhrazený jízdní pruh pro cyklisty s požadovanou normovou šířkou.

 „Konec cyklistické trasy“ (č. IS 21d): Význam má hlavně pro zlepšení orientace cykloturistů. „

(BICYBO, Klub Bicyklové Brno *online+) Základní světelná signalizace, se kterou přijde chodec, cyklista nejčastěji do styku. Při řízeném provozu světelnými signály se na křižovatce užívá světelných signálů tříbarevné soustavy s plnými nebo směrovými signály. Na přejezdech pro cyklisty se užívá světelné signalizační zařízení se signály pro cyklisty a pro chodce se užívají signály dvoubarevné soustavy:  Rozsvícený červený signál „STŮJ“, znamená nevjíždět, popřípadě nevztupovat do vozovky.  Je-li rozsvíceno červené signální světlo „STŮJ“, společně s žlutým „POZOR“, jedná se o znamení k připravení se k jízdě.  svítí-li pouze žlutý signál „POZOR“, nesmíme již vjíždět na vozovku, v případě, že jsme již s úkonem započali, jej dokončíme. 55

 svítí-li zelená signalizace „VOLNO“, máme volný průjezd, průchod.

Tříbarevná soustava

Tříbarevná soustava se

Dvoubarevná soustava se

S plnými signály.

signýly pro cyklisty.

Signály pro chodce.

2.10 Zdravotní příprava. První pomoc K dopravní výchově, ale nejenom k ní, vlastně k všeobecnému vzdělání každého člověka, by měla patřit znalost poskytnutí první pomoci při zdravotních potížích. Správné ovládání postupů při poskytování první pomoci, jako v jakékoliv jiné psychomotorické činnosti, se nejlépe naučíme jejím praktickým nácvikem, z tohoto důvodu jsou i na tuto činnost vhodné DDH, kde se může nacvičovat celá událost v reálném prostředí od samotného zjištění, v našem případě dopravní nehody se zraněním.

Znalost hlavních zásad a

opatření , které jsou nutné ke zdárnému ošetření postiženého, před příjezdem odborné lékařské pomoci. Jednou z nejdůležitějších znalostí v poskytování první pomoci je znalost telefonních linek k přivolání Zdravotnické záchranné služby (dále jen ZZS) a to linky 155 popřípadě 112 . Na tyto lze volat z jakéhokoliv telefonu , vždy bez předvolby a zdarma, 155 je číslo přímo záchranné služby a 112 je jednotné číslo tísňového volání , jedná se o centrální dispečink integrovaného záchranného systému. Číslo 112 ještě není tolik v povědomí, ale je s podivem, že i řadu let používaná čísla 155, 150 a 158 dělají mnohým z nás velké potíže. 56

Význam první pomoci Každý z nás se může kdykoliv dostat do situace, kdy se zraní, dostane otravu nebo jinak onemocní a dojde tak k ohrožení jeho života. V těchto a dalších případech pak správně poskytnutá první pomoc zachrání nejeden lidský život, přispěje k rychlejšímu uzdravení atd. A proto je nezbytné, aby nejen profesionálové, ale i kdokoli, kdo se dostane do situace, kdy je poskytnutí první pomoci potřebné, ji brali jako samozřejmost a uměli ji poskytnout. V mnohých situacích jde pouze o jednoduchý úkon, na kterém je ale v ten daný okamžik závislé zdraví nebo život a provést ho může jenom ten, kdo ví jak. A proto dnes, kdy neustále narůstá doprava a s ní nehodovost, je význam první pomoci čím dál důležitější a je třeba s výukou začít v co nejútlejším věku. I dítě se může kdykoliv dostat do situace, kdy se někdo v jeho blízkosti zraní a nebude zde nikdo jiný, kdo by byl schopen první pomoc poskytnout. A proto čím dříve toto zvládne, tím dříve může zachránit něčí život. Povinnost poskytnout první pomoc Zákon č. 20/1966 Sb. ve znění novely zákona č. 260/2001 Sb., §9, ods.4, pís.b) uvádí „ V zájmu svého zdraví a zdraví spoluobčanů je každý povinen poskytnout nebo zprostředkovat nezbytnou pomoc osobě, která je v nebezpečí smrti nebo její závažné poruchy zdraví.“ V případě neposkytnutí první pomoci se člověk může dopustit trestného činu dle zákona č. 140/1961 Sb., Trestního zákona, § 207 a § 208. Výuka první pomoci ve školách. S výukou první pomoci se děti poprvé začínají setkávat ve výuce na základní škole. Na I. stupni základní školy ve čtvrtém a pátém ročníku si osvojují přivolání záchranné služby, ošetření drobných poranění a obvazovou techniku. Dále pak v osmém ročníku proberou předlékařskou první pomoc v běžných situacích a transport postiženého. Učivo je zahrnuto do předmětu přírodopis, biologie člověka , kde získají informace, jak postupovat v případě první pomoci.

57

Co naučit děti při dopravním výcviku. Ve většině průmyslově vyspělých zemích jsou v současnosti jednou z hlavních příčin invalidity a úmrtnosti dětí úrazy. V dopravě jsou děti nejvíce ohroženy jako cyklisté, chodci a spolujezdci. Až 15% všech úrazů dětí má za příčinu dopravní provoz. Podle samotné závažnosti úrazů se jedná o úrazy hlavy, dále horních a dolních končetin a úrazů břicha. Jak jsem již uvedl, nejprve je třeba seznámit děti s povinností poskytnutí první pomoci a zároveň zdůraznit, že neposkytnutí může být považováno za trestné. Uvést základní rozdělení první pomoci na technickou a zdravotnickou, kdy technická zpočívá v zajištění bezpečnosti zraněné osoby a zachránce a pokud je to možné, vyproštění a zamezení dalšího působení vnějších vlivů. Zdravotnickou první pomoc následně rozdělíme na předlékařskou a lékařskou první pomoc. Pozornost poté zaměříme na technickou a předlékařskou první pomoc, kterou je schopno poskytnout dítě toho daného věku procházející výcvikem. Každý krok při poskytování první pomoci by měl především být účelný, rozhodný a prováděný klidným, vyrovnaným způsobem, vzhledem k psychice postiženého. Klidný a optimistický projev je velice důležitým atributem při poskytování první pomoci. Vyvětlit kdy a v jakých případech dle zranění , poškození, počtu zachnánců upřednostnit vyrozumění Zdravotnické záchranné služby

a kdy upřednostnit urgentní výkony vedoucí k záchraně

života. Správná komunikace s operátorem ZZS:  Po představení je prvotní oznámení události, místa, počtu osob.  Upřesňující sdělení události, stavu poškozeného, dosavadní poskytnuté pomoci.  Následně aktivitu rozhovoru přebírá operátor, který nám do příjezdu ZZS upřesňuje a doporučuje postupně jednotlivé kroky v souvislosti s naším popisem dalšího vývoje situace.  Na závěr upřesnění, podrobnější navigaci k samotnému místu události.

58

V samotném poskytnutí první pomoci je důležité upřesnění činností, kterých se musí zachránce vyvarovat:  Svlékat poraněného, nejde-li o zasažení kyselinou atd.  Snažit se vracet vyhřezlé vnitřnosti zpět, taktéž snaha o vracení kostí při otevřených zlomeninách.  Odstraňování cizých těles z ran, násilné změny polohy těla.  Aplikovat do ran, popálenin prášky , masti atd.  Podávat tekutiny, rozevírat rány.  A v neposlední řadě ponechat zraněného bez neustálého dohledu. Konkrétně vysvětlit postup, pořadí ošetření jednotlivců, jednotlivých zranění , postižení podle důležitosti pro záchranu života:  Všechna velká krvácení (tepenná, žilní), vnitřní krvácení z tělesných otvorů, poruchy vědomí, poruchy, zástavy dýchání a oběhu, šokové stavy, pneumotorax.  Všichni ohrožení šokem, zlomeniny dlouhých kostí, poranění velkých kloubů, 15% a větší popáleniny povrchu těla, zranění očí,

četné

zhmožděniny, poranění tělesných dutin.  Lokální popáleniny, zranění páteře.  Jako poslední ti, kteří při oživovacích pokusech neprojevují známky života a ti, u kterých jsou poranění neslučitelná se životem.

2.11 Další aktivity na DDH. Provozovatelé dětských dopravních hřišť sami, popřípadě za přispění, ve spolupráci se státními institucemi i některými soukromými subjekty se v současnosti většinou snaží mimo systematický výcvik přiblížit dalšími aktivitami DDH nejen dětem, ale i široké veřejnosti. Jde o snahy zviditelnit DDH, přiblížit jejich význam a potřebu pro bezpečnost dopravního provozu. Získání ve svých regionech statutu center dopravní výchovy, volnočasových aktivit dětí. 59

„Jedná se především o tyto aktivity:  organizace jednotlivých kol dopravní soutěže mladých cyklistu (základní, okrsková, okresní, krajská)  organizace jednorázových i periodických dopravně-výchovných soutěží pro různé věkové kategorie dětí se specifickým zaměřením  slavnostní

vyhodnocení

celostátně

vyhlašovaných

i

regionálních

dopravně-výchovných akcí  organizovaný i neorganizovaný výcvik dětí s doprovodem rodičů zaměřený´na začínající cyklisty  výcvik dětí se sníženými schopnostmi (tělesnými nebo duševními)  činnost kabinetu dopravní výchovy  organizace školení učitelů (poradenská a informační služba)  osvětová činnost a působení na rodiče (např. promítání videoprogramu, přednášky pod.) 

organizace různých zájmových forem dopravní výchovy pro všechny kategorie dětí během školních prázdnin“ [ Votruba, J., 1997, s. 9]

60

3. Inovativní prvky ve výuce na DDH. Při

vytváření

nových,

modelových

situací

vycházím

ze

základních

prvků dosavadních výcvikových metod, aby modelové situace v co největší míře navozovaly reálné dopravní prostředí, čímž by nejlépe přispívaly ke snazšímu pochopení a správnému nakládání s dopravními pravidly. Zaměřuji se na procvičování správného reagování na dopravní situace, které jsou podle mých zkušeností s DDH nedostatečně řešeny, jako například reagování na nenadálou změnu dopravní situace, změnu některého úseku, který žáci již několikrát projeli, popřípadě prošli, a proto se začínají chovat návykově, přestávají být pozorní a začínají dopravní situaci řešit automaticky. Děti v těchto pozměněných dopravních situacích přestávají vnímat dopravní značení, světelné signály apod. Zapomínají na to, že jako účastníci silničního provozu musí být neustále soustředěni a připraveni správně řešit jakoukoli situaci, která může nastat. Chci odnaučit děti automatickému řešení dopravních situací, chci je připravit na reálnou možnost změny. Takové dopravní situace mohou nastat například při jízdě křižovatkou, na které je přednost v jízdě řešena dopravními značkami, dojde k jejich zakrytí nebo odstranění, v tom okamžiku se křižovatka stává místem se změněnou předností. Dalším příkladem je situace, kdy dojde k osazení dopravního značení křižovatky v opačném smyslu, a tím se z vedlejší silnice stává silnice hlavní. Mezi další dopravní situace, které se v praxi běžně stávají a na které musí cvičení na DDH reagovat, můžeme zařadit vypnutí světelné signalizace, na níž navazuje přednost řešena dopravními značkami, popřípadě pravidlem pravé ruky atd. Všechny tyto výchovné záměry směřují k tomu, aby děti pomocí dopravního výcviku neupadaly při chování v reálném dopravním prostředí do stereotypů a dokázaly adekvátně reagovat na nové situace a předcházet možným nebezpečím, případně dopravním nehodám. Aby jim výcvik na dětských dopravních hřištích nepřinesl pouze zdokonalení techniky jízdy na kole, ale procvičoval především prvky správného chování, musíme vytvořit takové konfigurace jednotlivých úkolů a simulace reálných dopravních podmínek, aby měly pro využití v praxi co největší význam. S těmito aktivitami koresponduje snaha o vytvoření a zavedení jednotné koncepce dopravně-výukového kurzu, na které by se v co největší míře podílela 61

dopravní hřiště ve spolupráci s jednotlivými školami. Z časových a převážně finančních důvodů úspor by jednotlivé školy mohly zřizovat improvizovaná dopravní hřiště ve svých areálech a sestavovat je dle momentálních výchovných záměrů. Výuka by začínala již u dětí předškolního věku v mateřských školách a probíhala by až do ukončení povinné školní docházky. Za těchto podmínek se dopravní hřiště, potažmo školy, stanou hlavním garantem správné, odborné výuky dopravní výchovy. Úspěšným absolvováním zmiňovaného dlouhodobého projektu obdrží účastník certifikát. Získání certifikátu zaručí absolventům výhodu finanční i časovou. Při žádosti o získání skupiny řidičského oprávnění na mopedy a malé motocykly s max. konstrukční rychlostí do 45 km/hod (jedná se o skupinu řidičského oprávnění označenou písmeny AM) se bude přihlížet k získanému certifikátu a žadatel by již nemusel skládat teoretické zkoušky, týkající se pravidel silničního provozu, předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotní přípravy. Při zavedení takového kurzu dojde ke zkrácení jeho doby trvání a zároveň k jeho nižší finanční náročnosti. Uvedené výhody budou děti motivovat k zdárnému absolvování kurzu a získání certifikátu.

3.1 Zavedení kurzu dopravní výchovy. Jsem přesvědčen, že tak jak došlo k vyhlášení celostátního programu systematického výcviku cyklistů Radou vlády České republiky pro bezpečnost silničního provozu na dětských dopravních hřištích, tak by stejným způsobem mohl být vyhlášen již zmiňovaný kurz dopravní výchovy. Takovým vyhlášením by došlo k razantnímu zvýšení účinnosti dopravní výchovy dětí. Kurz by svým pojetím zahrnoval nejenom jednu věkovou kategorii, ale již děti předškolního věku (5 let) až po žáky devátých tříd základních škol (15 let). Zavedením povinného kurzu dopravní výchovy narostou hřištím i školám výdaje na provoz a zajištění pedagogických pracovníků. Aby nebyl nárůst výdajů tak rapidní, bude nutná spoluúčast ze strany státu, například ve formě dotací. Obdržení dotace by zavazovalo k dodržení předem nastavených podmínek provozu DDH. Zároveň by tím byl garantován shodný postup jednotlivých DDH v základních bodech výcviku a rozsah na závěr požadovaných znalostí. 62

3.1.1 Rozdělení do věkových kategorií, částí kurzu. Kurz by musel být rozdělen do několika kategorií členěných dle věku a programu. Pro každou věkovou kategorii je jiná specifická náplň výcviku, vždy záleží na daných možnostech a schopnostech dětí. Jde o rozvíjení základních vlastností ovlivňujících reakce dětí, přes výcvik dítěte jako chodce, cyklisty, pokročilého cyklisty až po přípravu k absolvování autoškoly a úspěšnému získání řidičského oprávnění skupiny AM.  Děti předškolního věku (5- 6 let), rok před zahájením povinné školní docházky, jedná se o specifické období dítěte. V této části výcviku se zaměříme především na rozvoj pozornosti, soustředěnosti, paměti, vnímání času, orientaci v prostoru a převážně na ukázněnost každého dítěte při pohybu venku, v silničním provozu. Mělo by jít o výuku nenásilnou formou, pomocí her, ukázek a názorných příkladů. V tomto věkovém období jsou děti velice ovlivnitelné, rády napodobují chování a jednání dospělých, které vidí ve své blízkosti. Této vlastnosti je třeba při výuce plně využít, zapojit děti pomocí názorných příkladů do výuky. Snažit se o rozvíjení jejich smyslového vnímání, obratnosti, pohybové koordinace, podporovat jejich samostatnost a pohotové reakce na pokyny, které dostávají.  Děti v rozmezí 6 až 9 let, pro tuto kategorii zůstává i nadále hlavní náplní výuka dítěte jako chodce. Výuka má připravit dítě na samostatný pohyb bez doprovodu dospělého v dopravním prostředí, naučit ho používat prostředků hromadné přepravy osob. Pro větší rozmanitost a zpestření výuky lze zařadit jízdu na tříkolkách, koloběžkách, skateboardech, kolečkových bruslích, ale i zde je nutné, aby pedagogický pracovník řádně vysvětlil jejich používání.  Další kategorie jsou děti – cyklisté, věk 9 až 14 let. Z mého pohledu nejdůležitější kategorie, jedná se o cyklisty, začátečníky, které je třeba naučit zvládnout techniku jízdy na kole, základní dovednosti a také pravidla silničního provozu. Děti musí být vedeny k postupnému zdokonalování samostatného pohybu cyklisty v dopravním prostředí. 63

V průběhu výuky dochází k upevňování správných návyků, reakcí a v neposlední řadě dovedností. Dětem musí být vysvětleny podmínky provozu na pozemních komunikacích, technické podmínky provozu vozidla (jízdního kola). Po zvládnutí výše uvedeného mohou děti procvičovat nabité vědomosti a dovednosti v různých dopravních soutěžích, kde mají možnost porovnat dosažené znalosti a dovednosti se svými vrstevníky. Různými soutěžemi a hrami dojde opět k zpestření výuky a lepšímu udržení zájmu o danou problematiku.  V posledním 9. ročníku základní školy (věk 14 – 15 let), jde o vyvrcholení celého kurzu. V této části kurzu by měli mít žáci již zažité základní vlastnosti důležité

v dopravní

výchově

-

sebekázeň,

ohleduplnost,

rozvážnost,

rozhodnost, soustředěnost, slušnost a zdvořilost. Dále by měli již ovládat příslušné předpisy pro chování v provozu jak z pohledu chodce, cyklisty, tak i potencionálního řidiče malého motocyklu. K dosažení potřebných znalostí a dovedností v oboru dopravní výchovy je směrován výcvik celé této skupiny.

3.1.2 Podmínky absolvování jednotlivých částí. Jednotlivé části kurzu by časově odpovídaly běžnému školnímu roku. Výuková látka se rozdělí do jednotlivých časových pásem, pololetí, po jejichž ukončení dojde k hodnocení dosažených výsledků vzdělání klasifikačním stupněm. V každém výukovém cyklu, pololetí budou žáci průběžně hodnoceni, bodováni za jednotlivé části a na konci cyklu přezkoušeni závěrečným testem teoretických znalostí. Nedílnou součástí závěrečného přezkoušení by byla i praktická zkouška, kterou dojde k ověření psychomotorických dovedností, návyků, potřebných znalostí k řešení dopravních situací. Obě dvě části, jak teoretická, tak i praktická budou ohodnoceny bodovou škálou. Po součtu všech získaných bodů žák obdrží výslednou známku klasifikačního stupně.

3.1.3 Získání certifikátu, jeho hodnota, využití. Na konci celého projektu, kurzu dopravní výchovy každý úspěšný absolvent v 9. ročníku ZŠ získá certifikát, výstupní hodnocení, kde budou zdokumentovány jeho 64

dosažené výsledky. Již samotné získání certifikátu by bylo pro většinu účastníků motivací pro úspěšné zvládnutí kurzu. Jeho hodnota dále spočívá v získání znalostí a dovedností pro bezpečný pohyb v dopravě. Hlavní devízou a motivací k získání certifikátu by mohlo být následné uznání splnění kontrolních testových otázek ze znalostí zákona o provozu na pozemních komunikacích a zdravotní přípravy v rozsahu znalostí absolventů kurzu autoškoly, řidičského oprávnění skupiny AM. Uznáním znalostí na základě předložení certifikátu nastane pro uchazeče řidičského oprávnění skupiny AM jednodušší pozice, oproti ostatním uchazečům. Jednodušší pozice v tom smyslu, že v následném absolvování kurzu skupiny AM by tento frekventant ve výuce a výcviku prováděl v teoretické části pouze ovládání vozidla, teorii jízdy a zásady bezpečné jízdy a v praktické části jen praktický výcvik jízdy rozdělený do tří etap:  První etapa - výcvik na autocvičišti, získávání základních dovedností potřebným k ovládání vozidla (motocyklu). Jedná se o rozjezdy, zastavení, řazení, zatáčení, slalom, apod. Na závěr této etapy jízda po silnici s takzvaným mírným provozem.  Druhá etapa - procvičení získaných dovedností v běžném silničním provozu s důrazem na dodržování pravidel silničního provozu a zásad bezpečné jízdy.  Třetí etapa – jedná se o závěrečnou etapu, ve které jde o dosažení plné samostatnosti při řízení vozidla, a to v hustém silničním provozu a za ztížených podmínek. Jak bylo již uvedeno, teoretickou výuku složenou z předpisů o provozu vozidel, zdravotní přípravy a praktického výcviku zdravotní přípravy by již neabsolvoval. Tím dojde k podstatnému zkrácení celkové hodinové dotace a časovému zkrácení celého kurzu, k částečnému snížení nákladů na mzdu učitele autoškoly, jak v teoretické části, tak i v praktické části výcviku a dále k celkovému snížení režijních nákladů. Takové snížení se musí odrazit i v konečné ceně kurzu pro uchazeče. Snížení finančních nákladů by mohl být další motivační prvek pro absolvování kurzu dopravní výchovy a obdržení certifikátu. Uchazeči složí závěrečnou zkoušku ústně pouze ze znalostí ovládání vozidla a zkoušky z praktické jízdy, písemný test již bude uznán.

65

3.2 Vytvoření modelových situací silničního provozu. Navrhuji několik možných výukových modelových situací, které by svým pojetím zpestřily a dle mého názoru přispěly ke zkvalitnění výcviku na dětských dopravních hřištích. Je nutné nastavit modelové situace tak, aby co nejvíce odpovídaly a podobaly se reálnému dopravnímu prostředí. Zaměřím se na opomíjenou výuku reakcí, udržování neustálé pozornosti, řešení situací v dopravním prostředí, které je nám důvěrně známé a ve kterém se pohybujeme dnes a denně, dalo by se říci automaticky, bez přemýšlení, návykově.

3.2.1. Povinnost použití přechodu pro chodce. Cíl cvičení: Povinnost využití přechodu pro chodce bližšího 50m + teoretická aplikace na další místa dle § 54 odst 1. Zák. 361/2000Sb. Osvojení dovedností a schopností prostorové orientace. Upevnění správných návyků pro přecházení vozovky. Chápání vzájemných vztahů řidič, chodec. Průběh cvičení:

Celému cvičení předchází výcvik přecházení vozovky na

vyznačených přechodech. Po zvládnutí tohoto způsobu přecházení přejdeme plynule k procvičování povinnosti použití přechodu. Například dosud jsme procvičovali přecházení vozovky na křižovatce tvaru T osazené ze všech stran vyústění silnic přechody pro chodce.  První část cvičení stále máme na vozovce všechny tři přechody, děti mají za úkol přejít na protější stranu silnice, kde chtějí navštívit obchod s hračkami. Použijí nejkratší možnou trasu za využití jednoho z přechodů a dodržení nacvičených fází přecházení.  Mezi první a druhou fází cvičení můžeme zopakovat jiné, dříve probrané cvičení. V průběhu opakování zakryjeme používaný přechod např. černou fólií. Děti jsou naučené za dodržení všech ustanovení přejít vozovku za daným účelem nejkratší trasou. Opět zadáme stejné cvičení, kde již musí řešit přechod vozovky s využitím zbylých přechodů, aby se podle pravidel byly schopny přemístit v našem případě do uvedeného obchodu.

66

Špatný postup, dítě si neuvědomí nastalou změnu dopravní situace a automaticky, jak je naučeno z první části cvičení bez ohledu na to, že na silnici již není přechod, použije nejkratší možnou trasu přejití vozovky k cíli.

Obr. č. 3.: Nákres křižovatky tvaru T, se zakrytým přechodem pro chodce.

3.2.2. Změna křižovatky z rozlišené dopravními značkami na hlavní a vedlejší v křižovatku bez rozlišení přednosti v jízdě. Cíl cvičení: Upevnění zásad správného projíždění křižovatky s hlavní a vedlejší silnicí, následné projíždění křižovatky bez rozlišení přednosti. Procvičování správných reakcí na vzniklou dopravní situaci. Udržování neustálé pozornosti vůči všem zdánlivě neměnným faktorům při průjezdu křižovatky. Poznání skutečnosti, že místo, které jsme již několikrát v minulosti projížděli, nemusí být zákonitě beze změn. Průběh cvičení: Navazujeme na cvičení průjezdu křižovatky, kdy je průjezd křižovatkou řešen dopravními značkami „Hlavní silnice“, „Dej přednost v jízdě“, „Stůj, dej přednost v jízdě“. Žáci se řídí uvedenými dopravními značkami a v průběhu cvičení jejich pozornost upadá a vnímají je pouze podvědomě. Jejich pozornost je stále více zaměřena na řešení složitějších a složitějších dopravních situací. Při průjezdu křižovatky přibývá vozidel (cyklistů) z různých směrů, někteří projíždí přímo, odbočují, do cvičení se zapojují chodci. Žáci v této fázi výcviku povětšinou již pouze řeší momentální dopravní situaci a spoléhají se na skutečnost, že prostředí je neměnné, stále stejné.

67

Po správném a dostatečném nácviku průjezdů výše uvedené křižovatky, kde je přednost v jízdě řešena dopravním značením, zakryjeme značky upravující přednost, přičemž stále plynule pokračujeme ve výcviku. Tím dojde náhle ke změně dopravní situace, důvěrně známého místa, křižovatky, kterou jsme několikrát v předchozích cvičeních bez problémů projeli. Náhlá změna nás nutí k neustálému zapojování všech našich smyslů potřebných pro správné řešení vzniklé dopravní situace.

Obr. č. 3.: Nákres křižovatky s dopravními značkami a po jejich odstranění.

Nesprávná reakce, cyklista se domnívá, že křižovatku projíždí po hlavní silnici a nemusí dávat přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím zprava. Popřípadě přijíždí po silnici, která byla dříve silnicí vedlejší, zastavuje bicykl a dává přednost. V obou případech může jeho nepozorností dojít k dopravní nehodě, střetu s vozidlem, jehož řidič projíždí křižovatkou správným způsobem, v tomto případě dle pravidla pravé ruky.

3.2.3. Změna úpravy dopravního značení. Cíl cvičení: Procvičování znalostí, dovedností a správných návyků potřebných k bezpečnému zvládnutí křižovatky silnic rozlišených dopravními značkami na hlavní a vedlejší. Opět jako v předchozím cvičení se především jedná o procvičování správných reakcí na vzniklou dopravní situaci. Udržování neustálé bdělosti a pozornosti vůči všem, jak už bylo řečeno, zdánlivě neměnným faktorům při průjezdu

68

křižovatky. Poznání skutečnosti, že místo, které jsme již několikrát v minulosti projížděli, nemusí být zákonitě beze změn.

Průběh cvičení: Opět jako v předchozí modelové situaci navazujeme na cvičení průjezdu křižovatky, kdy je průjezd řešen dopravními značkami „Hlavní silnice“, „Dej přednost v jízdě“, „Stůj, dej přednost v jízdě“. Žáci se jimi řídí a v průběhu cvičení jejich pozornost po čase a s rostoucím počtem průjezdů upadá a začínají je vnímat pouze podvědomě. Jejich myšlení je stále více zaměřeno na řešení složitějších a složitějších dopravních situací v ohledu na hustější a složitější provoz a povětšinou již pouze řeší momentální dopravní situaci a spoléhají se, jako již dříve, na skutečnost, že prostředí je stále stejné. Po dostatečném nácviku, docílení správného chování při řešení průjezdů křižovatkou, můžeme dát žákům přestávku. Popřípadě jejich pozornost zaměříme jiným směrem, zařadíme do výuky zajímavou vložku, která je rozptýlí a zabaví. Může se jednat o jakoukoliv dovednostní, soutěžní disciplínu jízdy na kole. V průběhu oddychové části výuky změníme na naší křižovatce dopravní značení, můžeme silnice zcela obměnit, hlavní za vedlejší a naopak. Nebo můžeme udělat změnu pouze částečnou. Po provedení těchto změn pokračujeme v průjezdech křižovatkou. Žáci se zde učí správné reakci na změnu dopravní situace. Vyhodnocení a posouzení změny, zachování rozvahy a správného postupu. Jde opět o skutečnost, aby si žáci uvědomili, že při pohybu v dopravním prostředí se nelze vždy spoléhat na již dříve získané poznatky o místě. Celé cvičení je zaměřeno na pozornost a řízení se dle dopravních značek. Obě výše uvedené situace jdou aplikovat i na výcvik na kruhovém objezdu.

3.2.4. Křižovatka střídavě s řízeným a neřízeným provozem. Cíl cvičení: V tomto případě půjde o procvičování situací na křižovatce, která je řízena světelnými signály. Reakce na světelné signály a v případě, kdy bude signalizace mimo provoz, řešení situací ve dvou možných variantách, křižovatka je osazena dopravními značkami, kdy se účastníci provozu těmito řídí, popřípadě křižovatka bez dopravního značení (pravidlo pravé ruky). 69

Průběh cvičení: Cvičení vychází z klasického nácviku zvládnutí průjezdu řízené křižovatky světelnými signály. Řidiči (cyklisté) se učí správným a rychlým reakcím na světelnou signalizaci. Postup je opět shodný jako u předchozích cvičení od nejjednodušších variant až po ty nejsložitější. Za předpokladu zvládnutí této látky a předchozího výcviku na křižovatkách bez a s rozlišením silnic na hlavní a vedlejší. Po zvládnutí této části můžeme přistoupit k nácvikům, kdy za běžného provozu dojde náhle k vypnutí, výpadku, popřípadě poruše světelné signalizace, v jejímž důsledku na semaforu začíná pouze blikat oranžový světelný signál. A v tomto okamžiku se účastníci provozu musí začít řídit podle dopravních značek popřípadě pravidlem pravé ruky. Je třeba dětem vysvětlit, že s touto situací se mohou kdykoliv za jízdy setkat. A většinou se jedná o komplikovanou a složitou dopravní situaci. Křižovatky s řízeným provozem patří mezi složité dopravní uzly s vysokým provozním zatížením a při poruše nebo vypnutí světelné signalizace je velké riziko vzniku dopravních nehod. Abychom se vyvarovali případných chyb a rizik vzniku dopravní nehody, je velice důležité být v těchto situacích plně soustředěný na dění kolem sebe a na sledování dopravního značení podřízeného světelné signalizaci. Špatná reakce v těchto případech bývá nerespektování signalizace, špatná a zdlouhavá reakce na pokyny signálů. Při jejím vypnutí si děti, jako účastníci silničního provozu neuvědomí, že v této době se musí chovat dle dalšího dopravního značení podřízeného světelné signalizaci.

3.2.5. Reakce na dopravní nehodu. Cíl výcviku: V této části budeme s dětmi přímo na DDH v průběhu běžného výcviku cyklistů, chodců prověřovat jejich reakci, když se při svém pohybu po hřišti stanou svědky dopravní nehody. Ověříme si, zda jsou schopny správně na vzniklou situaci reagovat a jakým způsobem k celé události přistupují. Průběh cvičení: Bude se jednat o časově i organizačně složitější výcvik. Vycházíme ze situace, že děti již prošly výcvikem poskytnutí první pomoci, kde dostaly teoretickou i praktickou průpravu. Součástí výcviku bylo například procvičování modelových situací dopravních nehod, s možnými zraněními, v kterých 70

případech je nutné zavolat záchrannou službu a jak poskytnout zraněnému první pomoc. Při výcviku jsou děti rozděleny do skupin, kdy jednotlivé skupiny představují aktéry skutečné dopravní nehody. Jedna skupina představuje zraněné, druhá skupina je skupinou poskytující první pomoc a třetí skupina se vydává za operátory záchranné služby, samozřejmě zde záleží na počtu dětí. Zranění mají informace o svém poranění, jakým způsobem se mají chovat, jak dávat najevo svá zranění, co a za jakých okolností se jim přihodilo. Operátoři obdrží manuály s popisem postupu, instruování, jednání se zachránci. Manuál si předem připravíme k jednotlivým modelovým situacím. Ti, kteří poskytují první pomoc, dostanou předepsanou osnovu informací, jakým způsobem mají jednat, které údaje by měli sdělit operátorovi (např.: místo nehody, počet zraněných, zda zraněný krvácí, je při vědomí nebo v bezvědomí, zda je v blízkosti nějaký dospělý apod.) a jak postupovat před telefonátem, souběžně s ním, poté co obdrží rady a instrukce od operátora. Situace s dopravními nehodami obměňujeme, děti si postupně vyměňují své role při zinscenovaných dopravních nehodách. Po ukončení výcviku by měly být děti připraveny a schopny řešit situace, kdy se stanou svědky, či účastníky dopravní nehody. Abychom si my, jako tvůrci nových dopravních situací ověřili účinnost výše uvedeného výcviku, dáme instrukce jednomu z dětí, že bude představovat poraněnou osobu z dopravní nehody. Instruovaný figurant se v průběhu jakéhokoliv výcviku objeví na trase cvičících dětí a my můžeme sledovat a zároveň dále procvičovat správné chování při dopravní nehodě. Sledujeme, jak na nastalou situaci budou reagovat ostatní účastníci provozu, zda a jakým způsobem zajistí místo nehody, jakým způsobem poskytnou samotnou první pomoc poškozenému. Nesprávný způsob chování v těchto situacích, děti si nehody vůbec nevšimnou, popřípadě jí zaregistrují, ale nevěnují ji dostatečnou pozornost, nepřikládají tomu, co vidí žádnou důležitost a pokračují dál ve své činnosti. Další chybný postup dětí je, že na nehodu reagují, ale nezajistí dopravní nehodu vůči bezpečnosti správně, nesprávně postupují při ošetřování zraněné osoby, popřípadě neznají telefonní čísla linek tísňového volání atd.

71

Jsem přesvědčen, že mnou nastíněné modelové situace a výchovné záměry při výcviku na dětských dopravních hřištích směřují ke zkvalitnění dopravní výuky, k lepšímu a snadnějšímu chápání dopravního prostředí a především k trvalému osvojení správných návyků, chování a reakcí dětí při pohybu v silničním provozu.

72

Závěr Doprava v současné době patří k jedné z hlavních, nepostradatelných součástí našeho života, neustále nabývá na objemu, nejvíce je tento jev patrný v silniční dopravě. Proto je stále těžší zajistit bezpečnost pro všechny účastníky silničního provozu. Doprava po silnici je dle statistik nejnebezpečnější a nejnákladnější v ohledu na zmařené lidské životy a zraněné. Na území naší republiky zemře každý rok na následky dopravních nehod více než 1 400 lidí, což činí zhruba 140 lidí na milión obyvatel, více jak 5 tisíc osob se těžce zraní a 30 tisíc osob se zraní lehce. V porovnání s jinými státy Evropy je Česká republika v nehodovosti na posledních místech. Výsledky statistik jsou alarmující, v co nejbližší době by mělo dojít ke snaze tuto situaci řešit a snažit se o snížení počtu nehod a jejich následků. Při řešení následků dopravních nehod jsou dnes vynakládány nemalé finanční prostředky. Lze mezi ně počítat přímé náklady, jako jsou náklady na zdravotní péči, administrativní náklady, náklady policie a soudů, nemocenské a důchodové dávky, přímé materiální škody na vozidlech a zařízení komunikací. K tomu je nutné připočítat ztráty na produkci způsobené vyřazením z pracovního procesu. Bez toho aniž bychom připočítali škody na životním prostředí, přesahují zmiňované ztráty 50 miliard Kč ročně. A to ještě nelze dost dobře finančně vyjádřit ztráty, které jsou nevratné a jejichž dopad je ohromný. Jde o ztráty živitelů rodin, dítěte, životních partnerů, o prožitou bolest, utrpení, ztrátu životních jistot nebo doživotní invaliditu. Společným jmenovatelem těchto ztrát a škod je především nepřiměřená rychlost, nehody zaviněné pod vlivem alkoholu a také krátká praxe řidičů. Vedle těchto ukazatelů je dále nutné přičíst vinu za vznik dopravních nehod stále se zvyšující agresivitě, nedostatku tolerance, nekázně, bezohlednosti, přeceňování vlastních schopností řidičů. V neposlední řadě dochází k zanedbávání používání pasivních prvků bezpečnosti. Ve výčtu příčin vysokého počtu dopravních nehod nelze opomenout v poslední době nízkou autoritu příslušníků Policie ČR, nedostatečné postihy za nedodržování pravidel silničního provozu a špatná vymahatelnost sankcí. Cíl dopravní výchovy dětí a mládeže je vzhledem k výše uvedenému zcela jasný. Je naprostou nutností a samozřejmostí, že se musíme snažit připravit dnešní děti a 73

mládež i generace příští na samostatný, bezpečný pohyb v dopravním prostředí. Umožnit získaní potřebných znalostí a návyků, které jsou nezbytným předpokladem bezpečného

pohybu

v dopravním

prostředí.

Doporučoval

bych

zařazení

samostatného předmětu „Dopravní výchova“ již na základních školách. V úzké spolupráci s Dětskými dopravními hřišti, jako základním činitelem v dopravní výchově dětí. Dopravní výchova by měla v 21. století být součástí všeobecného vzdělání dětí a mládeže. Měla by být snaha nás všech, kteří se na výchově mladé generace podílí, počínaje rodiči od útlého dětství a konče pedagogickými pracovníky v průběhu povinné školní docházky, aby bylo vzdělání v oblasti dopravní výchovy co nejkvalitnější.

74

Literatura 1) BYDŽOVSKÝ, Jan. První pomoc: 2 přepracované vydání. 1. Vyd. Praha: Grada Publishing a.s., 2004. 80 s. ISBN 978-80-247-0680-1. 2) ČAČKA, Otto. Dopravní výchova. Brno: Universita A. J. Purkyně, 1975. 101s. Sing: KP-N-0017.712. 3) ČAČKA. Otto. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2000. 377 s. ISBN 80-7239-060-0. 4) HEINRICHOVÁ, Jitka. Bezpečná cesta do školy: projekt pro dopravní výchovu dětí. Vyd. 1. Brno: Centrum dopravního výzkumu, 2006. 76 s. ISBN 80-8650232-5. 5) HOŘÍN, Jaroslav. Konfliktní situace: Děti v silničním provozu. Praha: Sekretariát Rady vlády ČR pro bezpečnost silničního provozu – BESIP, 1992. 22 s. 6) KOLEKTIV AUTORŮ. Děti v dopravě: První pomoc. Praha: Úřad Českého červeného kříže, 2004. 31 s. 7) LÍMOVÁ, Lucie. Teorie dopravní výchovy. Praha: Univerzita Karlova, Karolinum, 2006. 82 s. ISBN 80-246-1157-0. 8) Policie a dopravní výchova dětí. 2. vid. Praha: MDS-ESIP, 2001. 25 s. 9) Příloha č. 13 k vyhlášce Ministerstva dopravy a spojů č. 341/2002 Sb. o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. 10) STOJAN, Mojmír et al. Škola a zdraví pro 21. Století: Dopravní výchova v RVP pro 2. stupeň ZŠ: Část I.: Obecná analýza s příklady implementace, Brno: MSD s.r.o., Pedagogická fakulta MU, 2008. 120 s. ISBN 978-80-7392-080-7. 11) STOJAN, Mojmír et al. Škola a zdraví pro 21. Století: Dopravní výchova dětí a mládeže jako jeden z pilířů ochrany zdraví a prevence úrazů. Brno: MSD s.r.o., Pedagogická fakulta MU, 2008. 109 s. ISBN 978-80-7392-078-4. 12) STOJAN, Mojmír et al. Škola a zdraví pro 21. Století: Dopravní výchova v RVP pro 2. stupeň ZŠ: Část II.: Využití učiva 2. stupně ZŠ pro dopravní výchovu.

75

Brno: MSD s.r.o., Pedagogická fakulta MU, 2008. 76 s. ISBN 978-80-7392081-4. 13) STOJAN, Mojmír et sl. Škola a zdraví 21 : Aktuální otázky dopravní výchovy. Brno: Masarykova univerzita, MSD s.r.o., 2009. 128 s. ISBN 978-80-2105125-6. 14) STOJAN, Mojmír. Dopravní výchova pro učitele 1. Stupně ZŠ. 1. vyd. Brno: MS Press, PdF MU, 2007. 224 s. ISBN 978-80-210-4251-3. 15) STOJAN, Mojmír. Implementace dopravní výchovy do školního vzdělávacího programu základních škol. Brno: MS Press, PdF MU, 2006. 431 s. ISBN 80900915-4-7. 16) VEGRICHT, Václav. Tematický plán dopravní výchovy pro žáky 4. tříd základní školy. 2. vyd. Praha: Ministerstvo dopravy – BESIP, 2006. 54 s. 17) VOLNÝ, Josef. Didaktika dopravní výchovy na 1. Stupni základní školy. Praha: SNP, 1983. 124 s. publikace č. 36-04-11/1 14-303-83. 18) VOTRUA, Josef. Dopravní výchova pro 4. a 5. Ročník základní školy: II. Díl cyklisty. Praha: Fortuna, 2004. 64 s. ISBN 80-7168-247-0. 19) VOTRUBA, Josef. Dopravní výchova pro 2. A 3. Ročník základní školy: I. Díl chodec. Prah: Fortuna, 2005. 64 s. ISBN 80-7168-246-2. 20) VOTRUBA, Josef. Dopravní výchova v rodině. Praha: Fortuna, 2001. 24 s. ISBN 80-7168-790-1. 21) VOTRUBA, Josef. Učivo dopravní výchovy. Praha: Fortuna, 1996. 24 s. ISBN 80-7168-392-2. 22) VOTRUBA, Josef. Výcvik na dětských dopravních hřištích. Praha: Fortuna, 1997. 40 s. ISBN 80- 7168-435-X. 23) Vyhláška Ministerstva dopravy a spojů č. 341/2002 Sb. o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. 24) Zákon č. 140/1961 Sb. trestní zákon. 25) Zákon č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů.

76

Internetové zdroje 26) ALARM. Materiály pro mateřské školy. *online+. c2009, poslední revize 11.12.2010

[cit.

2010-12-14+.

Dostupný

na

World

Wide

Web:

. 27) ALARM. Materiály pro základní školy - I. stupeň. *online+. c2009, poslední revize 11.12.2010 [cit. 2010-12-14+. Dostupný na World Wide Web: . 28) ALARM. Materiály pro základní školy – II. Stupeň. *online+. c2009, poslední revize 11.12.2010 [cit. 2010-12-14+. Dostupný na World Wide Web: . 29) BICYBO. Klub Bicyklové Brno. *online+. c2004. Poslední revize 1.12.2010 *cit. 2010-12-15].

Dostupný

na

World

Wide

Web:

. 30) Cyklistika Krnov. Bezpečně na silnicích. [online]. Poslední revize 19.4.2008 [cit.

2010-11-25].

Dostupný

na

World

Wide

Web:

.

31) iBesip. Témata, Dopravní výchova. [online]. c2005-2010, poslední revize 11.12.2010

[cit.

2010-12-12].

Dostupný

na

World

Wide

Web:

. 32) OBSERVATOŘ. Bezpečnosti silničního provozu. *online+. c2008, poslední revize 24.11.2010 [cit. 2010-12-10+. Dostupný na World Wide Web: . 33) POLICIE ČESKÉ REPUBLIKY. Rady Policie ČR a informace o prevenci. [online]. c2010, poslední revize 11.12.2010 *cit. 2010-12-10+. Dostupný na World Wide Web: < http://www.policie.cz/clanek/rady-policie-cr-a-informace-oprevenci-143872.aspx>. 34) VALENTA, Václav. Česmad bohemia. Řidičova knihovna. Dopravní nehody. [online]. c2008, [cit. 2010-11-15+. Dostupný na World Wide Web: .

77

DVD 35) Dopravní výchova I. : Dopravní hřiště. Valašské Meziříčí: DDM Valašské Meziříčí, studio Bočukov, 1995. 36) Implementace dopravní výchovy do učiva 1. Stupně ZŠ část 2. Brno: Pedagogická fakulta MU, 2006. 37) STOJAN, Mojmír et al. Dopravní výchova ve ŠVP na I. stupni ZŠ a na II. stupni ZŠ. Brno: Masarykova univerzita, 2007/8. 38) STOJAN, Mojmír et al. Průvodce učivem dopravní výchovy na 1. Stupni základní školy. Brno: Masarykova univerzita, 2007. 39) STOJAN, Mojmír et al. Škola a zdraví 21 : Problematika dopravní výchovy na ZŠ a SŠ v etapě řešení 2009. Brno: Masarykova univerzita, MSD s.r.o., 2009. SBN 978-80-210-5108-9.

78

79