MASARYKOVA UNIVERZITA. Brzezinski, Chomsky, Kagan - o americké zahraniční politice

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra občanské výchovy

Brzezinski, Chomsky, Kagan - o americké zahraniční politice Diplomová práce

Brno 2010

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracoval:

PhDr. Jiří Nolč

Bc. Miroslav Panský

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a použil jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně dne 14. dubna 2010

………………………… podpis

-2-

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval panu PhDr. Jiřímu Nolčovi za velice přínosnou konzultační pomoc při zpracování této diplomové práce a své rodině za cenou podporu při vysokoškolských studiích.

-3-

Obsah ÚVOD...................................................................................................................................................... - 6 1

ZÁKLADNÍ INFORMACE O PRÁCI ....................................................................................... - 7 1.1 1.2 1.3

2

CHARAKTERISTIKA A CÍLE DIPLOMOVÉ PRÁCE ...................................................................... - 7 PŘÍSTUP K ŘEŠENÍ PRÁCE – METODOLOGIE ............................................................................ - 9 DISKUZE LITERATURY A POUŢITÝCH PRAMENŮ ..................................................................... - 9 -

ROBERT KAGAN ..................................................................................................................... - 12 2.1 STRUČNÝ POHLED DO ŢIVOTA A PRÁCE ROBERTA KAGANA ................................................ - 12 2.1.1 Dostupné české překlady Kaganových politologických prací ........................................ - 13 2.2 EVROPA VS. SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ .............................................................................. - 14 2.2.1 Použití vojenské síly a odlišné zaměření mezinárodní politiky ..................................... - 14 2.2.2 Kořeny evropské slabosti ............................................................................................... - 15 2.2.3 Období studené války ..................................................................................................... - 16 2.2.4 Situace po pádu východního bloku ................................................................................. - 18 2.2.5 Transatlantické spory za vlády Billa Clintona ............................................................... - 19 2.2.6 Bombardování Kosova v roce 1999 a smysl fungování NATO ...................................... - 21 2.3 HEGEMONIE USA ................................................................................................................ - 23 2.3.1 Kořeny americké hegemonie .......................................................................................... - 23 2.3.2 11. září 2001 a jeho důsledky pro americkou zahraniční politiku ................................. - 25 2.3.3 Americká hegemonie a mezinárodní pravidla ................................................................ - 26 2.3.4 Problém „dvojího metru“ .............................................................................................. - 28 2.3.5 Válka proti terorismu a budoucnost americké hegemonie ............................................. - 29 -

3

ZBIGNIEW BRZEZINSKI ....................................................................................................... - 31 3.1 3.1.1 3.2 3.2.1 3.2.2 3.3 3.3.1 3.3.2 3.4 3.4.1 3.4.2 3.4.3 3.5 3.5.1 3.5.2 3.5.3

4

STRUČNÝ POHLED DO ŢIVOTA A PRÁCE ZBIGNIEWA BRZEZINSKÉHO ................................... - 31 Dostupné české překlady Brzezinského politologických prací ....................................... - 33 AMERICKÁ HEGEMONIE ....................................................................................................... - 34 Nástin vývoje amerického postavení v mezinárodní politice v letech 1945-2001 .......... - 34 Americká hegemonie a bezpečnostní hrozby moderního věku ....................................... - 36 11. ZÁŘÍ 2001 A JEHO DŮSLEDKY PRO AMERICKOU BEZPEČNOST ......................................... - 37 Problémy vymezení mezinárodního terorismu a jeho řešení .......................................... - 38 Úskalí nové americké bezpečnostní strategie ................................................................. - 39 AMERICKÁ ZAHRANIČNÍ POLITIKA A ISLÁMSKÝ SVĚT .......................................................... - 40 Co ukázalo 11. září 2001 ............................................................................................... - 40 Izraelsko-palestinský konflikt ......................................................................................... - 41 Problém Íránu a Středního východu .............................................................................. - 42 BUDOUCNOST AMERICKÉ HEGEMONIE A MEZINÁRODNÍ POLITIKY ....................................... - 44 Současné Evro-americké vztahy a jejich budoucnost ..................................................... - 44 Význam a postavení severoatlantické aliance ................................................................ - 46 Budoucnost americké hegemonie a demokracie v souladu s globálními zájmy světa .... - 47 -

NOAM CHOMSKY ................................................................................................................... - 49 4.1 4.1.1 4.2 4.2.1 4.2.2 4.2.3 4.3 4.3.1 4.3.2 4.3.3 4.3.4 4.3.5 4.4 4.4.1

STRUČNÝ POHLED DO ŢIVOTA A PRÁCE NOAMA CHOMSKÉHO............................................. - 49 Dostupné české překlady Chomského politologických prací ......................................... - 52 HEGEMONIE USA ................................................................................................................ - 53 Budování současné pozice Spojených států amerických ve světové politice .................. - 53 Postavení mezinárodních organizací ............................................................................. - 54 Úloha masmédií a význam veřejnosti ............................................................................. - 55 11. ZÁŘÍ 2001 A NÁSLEDNÝ VÝVOJ ...................................................................................... - 56 Příčiny 11. září, úloha bin Ládina ................................................................................. - 56 Postoje a první odvetné kroky americké vlády ............................................................... - 58 Selhání zpravodajských služeb ....................................................................................... - 60 Úloha medií .................................................................................................................... - 61 Důsledky 11. září 2001 pro vnitřní a mezinárodní politiku........................................... - 62 TERORISMUS A SPRAVEDLNOST – PRINCIPY USA ................................................................ - 63 Velká imperiální strategie .............................................................................................. - 63 -

-4-

4.4.2 Invaze do Iráku v roce 2003 – aplikace strategie v praxi .............................................. - 64 4.4.3 Nové právní normy ......................................................................................................... - 65 4.4.4 Budoucnost americké strategie ...................................................................................... - 67 4.5 TERORISTICKÉ ČINY USA .................................................................................................... - 69 4.5.1 Obecné základy amerického terorismu .......................................................................... - 69 4.5.2 Příklady teroristického jednání USA.............................................................................. - 70 4.6 SITUACE NA BLÍZKÉM A STŘEDNÍM VÝCHODĚ..................................................................... - 72 4.6.1 Historický nástin vývoje izraelsko-palestinského konfliktu ............................................ - 72 4.6.2 Situace na Blízkém východě po roce 2000 ..................................................................... - 74 4.6.3 Americko-íránské vztahy ................................................................................................ - 75 5

ANALÝZA A VZÁJEMNÉ SROVNÁNÍ NÁZORŮ VŠECH TŘÍ AUTORŮ ...................... - 78 5.1 5.2 5.3

POZICE SPOJENÝCH STÁTŮ AMERICKÝCH VE SVĚTĚ............................................................. - 78 11. ZÁŘÍ 2001 A JEHO DŮSLEDKY; OTÁZKA TERORISMU A ÚLOHA OSN............................... - 80 OSTATNÍ PROBLÉMY ZAHRANIČNÍ POLITIKY USA ............................................................... - 85 -

ZÁVĚR ................................................................................................................................................. - 87 SEZNAM CITACÍ ............................................................................................................................... - 90 POUŢITÁ LITERATURA A ZDROJE ............................................................................................. - 94 RESUMÉ .............................................................................................................................................. - 97 SUMMARY .......................................................................................................................................... - 98 -

-5-

Úvod Na počátku 21. století všichni ţijeme v globalizovaném světě, v němţ bezesporu jednu z hlavních rolí hrají

Spojené státy americké a jejich vliv. Takřka denně slýcháme

z televizního či internetového zpravodajství spoustu informací o válce v Iráku, Afghánistánu nebo izraelsko-palestinském konfliktu. Asi nikoho z nás nenechaly úplně lhostejným záběry teroristických útoků na Světové obchodní centrum a budovu Pentagonu z 11. září 2001. Jejich nepřímé důsledky jsme pocítili všichni, byť třeba jen zvýšenými bezpečnostními opatřeními na letištích. Také naši vojáci nasazují své ţivoty v rámci bojových i mírových misí daleko od českých hranic. Dlouhé měsíce se sloţitě vyjednávalo o umístění amerického radaru v Brdech … Toto je jen stručný nástin témat, která se bezprostředně nebo zprostředkovaně týkají našeho kaţdodenního ţivota. Za nimi často stojí velice sloţité mezinárodní vztahy, na něţ v posledních letech má rozhodující vliv zahraniční politika USA. Já se této problematice jiţ řadu let intenzivně studijně i volnočasově věnuji, a proto jsem se rozhodl tento svůj zájem zúročit nejprve před dvěma lety ve své bakalářské práci a nyní i v této diplomové práci, která je jejím pokračováním. Věřím, ţe diplomová práce, kterou právě otevíráte, vám pomůţe k lepšímu pochopení některých zásadních problémů současného světa a poskytne vám dobré podklady pro vytvoření vlastního názoru a pohledu na ně.

-6-

1 Základní informace o práci 1.1 Charakteristika a cíle diplomové práce Tato diplomová práce rozšiřuje a hlouběji rozpracovává moji bakalářskou práci nazvanou Sonda do zahraničně-politických názorů Noama Chomského, v níţ jsem laické i odborné veřejnosti představil osobnost a názory tohoto vlivného amerického politologa a intelektuála. Rozebíral jsem zde zásadní témata zahraniční politiky USA a mezinárodní politiky obecně, z nichţ vybírám např. postavení Spojených států amerických v mezinárodní politice, oprávněnost jejich hegemonie, útok na Světové obchodní centrum v New Yorku a budovu Pentagonu z 11. září 2001, teroristické činy USA, Karibskou krizi,

úlohu OSN a její význam, problematiku mezinárodního

terorismu ve světle nedávné historie i ţhavé současnosti, nebo úlohu masmédií v mezinárodní politice. Prostřednictvím Chomského názorů jsem se snaţil vybraná témata mezinárodní politiky ukázat z jiného pohledu a upozornit na některá fakta, jeţ jsou mnohdy opomíjena, zamlčována či dokonce úmyslně překrucována. Odhaloval jsem souvislosti, které často na první pohled nejsou patrné, a přitom mají zásadní význam pro chápání a hodnocení konkrétních událostí i obecnějších problémů. V této diplomové práci jsem se rozhodl vedle Chomského představit i názory dvou dalších méně známých, ale mezinárodně uznávaných amerických politologů a intelektuálů. Prvním z nich je Robert Kagan, který patří k tvrdým zastáncům razantních postupů administrativy prezidenta George W. Bushe a dlouhodobě obhajuje výlučné postavení USA v mezinárodní politice. Jako druhého jsem si vybral polskoamerického odborníka Zbigniewa Brzezinského, jenţ prosazuje spíše diplomatická řešení konfliktů, ale zároveň také proslul svým nekompromisním postojem vůči politice bývalého Sovětského svazu. Na přelomu 70. a 80. let působil jako zahraničně-politický poradce prezidenta Jimmyho Cartera a v současné době zastává stejnou funkci v administrativě Baraka Obamy. Vzhledem k rozsahu této diplomové práce na jejich stránkách bohuţel není moţné podrobně postihnout a do ţádoucí hloubky rozebrat pohledy zvolených tří politologů na

-7-

všechny zásadní otázky a události americké zahraniční politiky. Proto jsem byl okolnostmi nucen vybrat si pouze některá ze závaţných témat a jim se podrobněji věnovat. Pokusil jsem se zaměřit na velmi aktuální otázky, které mají význam nejen pro politiku USA, ale i pro mezinárodní vztahy obecně. Mezi klíčová témata této diplomové práce proto budou patřit americká hegemonie a problém terorismu, především pak události z 11. září 2001 a jejich politické a bezpečnostní důsledky. Rozeberu také vztahy

Spojených

států

amerických

a evropských

států,

význam

a úlohu

Severoatlantické aliance a Organizace spojených národů v současné mezinárodní politice nebo úlohu veřejnosti a vliv mainstreamových médií. Stručným nástinem se budu věnovat i problémům Blízkého a Středního východu. Protoţe mezinárodní politika je dynamický proces, ve kterém kaţdý den dochází k novým událostem, je třeba také tuto práci alespoň přibliţně časově ohraničit. V souvislostí s volbou americké hegemonie a teroristických útoků z 11. září 2001 (včetně jejich důsledků) jako stěţejních témat této práce, jsem hlavní ohraničení vytyčil období jako od začátku 90. let 20. století přibliţně po rok 2004. Protoţe však problémy terorismu, hegemonistického postavení USA v mezinárodní politice, ani další řešené otázky, není moţné striktně vytrhnout z historického kontextu, budu věnovat dílčí kapitoly také jeho nástinu. Jak jiţ vyplynulo z předešlých řádků, hlavním cílem mé diplomové práce je především seznámit čtenáře s osobnostmi amerických politologů Roberta Kagana, Zbigniewa Brzezinského a Noama Chomského a s jejich názory na vybraná témata mezinárodní politiky a hlavně pak na úlohu USA v klíčových otázkách. Kaţdému z těchto tří odborníků nejprve věnuji samostatný oddíl této práce a teprve následně některé jejich názory v přímé konfrontaci srovnám a analyzuji. Tento postup jsem zvolil záměrně proto, abych primimárně dal čtenářům prostor k vytvoření vlastního hodnotícího pohledu na názory všech tří osobností. V závěrečné části práce částečně připojuji také svá stanoviska podloţená především mým dlouholetým zájmem o mezinárodní vztahy, politiku USA a zásadní problémy současného světa a také souběţným studiem oborů občanské výchovy a geografie, které se spolu právě v těchto otázkách velmi často a úzce překrývají.

-8-

1.2 Přístup k řešení práce – metodologie Při psaní této diplomové práce jsem vyuţíval deskriptivní, analytickou a komparativní metodu. V první fázi práce podrobně nastudoval a analyzoval zdrojovou literaturu, při čemţ jsem si z kaţdé monografie vypracoval podrobný konspekt o rozsahu 20-40 stran textu. Do toho konspektu jsem si jiţ také vypsal klíčové citace. Ve druhé fázi jsem provedl systematické třídění informací k jednotlivým tématickým celkům z vytvořených konceptů od všech tří autorů. Následovala volba konkrétních témat, která budou v rámci práce řešena. Poté jsem přes několik pracovních verzí vytvořil finální text jednotlivých kapitol této práce. V poslední fázi jsem opětovnou vzájemnou komparací výroků jednotlivých autorů k vybraným tématům, jejich analýzou a evaluací vytvořil srovnávací a hodnotící kapitolu a vyvodil odpovídající závěry. Poté jsem jiţ jen dokončil formální a finální úpravy textu této diplomové práce.

1.3 Diskuze literatury a použitých pramenů Nejprve bych se rád vyjádřil k pramenům, ze kterých jsem čerpal ţivotopisné údaje Brzezinského, Chomského a Kagana, neboť také tuto část jsem se snaţil mít co nejlépe odborně

podloţenou.

Byl

jsem

však

nepříjemně

překvapen

zjištěním,

ţe

v nejznámějších dostupných politologických knihách a slovnících – Blackwellově encyklopedii politického myšlení (ed. D. Miller), Světové politice ve 20. století (V. Nálevka), Politologickém slovníku (K. Adámková, K. Kříţovský, L. Šouša a J. Šoušová) ani Encyklopedii politiky (K. Ţaloudek) není ani jeden z těchto tří významných politologů zastoupen. Jednořádkovou zmínku jsem našel pouze o Zbigniewu Brzezinském v Oxfordském slovníku světové politiky (J. Krieger) u hesla věnovaného Trilaterální komisi, jejímţ byl spoluzakladatelem, ředitelem a dlouholetým členem. Musel jsem tedy základní ţivotopisné informace získávat přímo z monografií autorů a podrobnosti následně doplňovat z internetových zdrojů.

-9-

U Roberta Kagana se mými základními zdroji proto staly přebaly jeho monografií Labyrint síly a ráj slabosti: Amerika, Evropa a nový řad světa a Nebezpečný národ. Jako další klíčový zdroj jsem pouţil anglické internetové stránky bruselské pobočky Carnegiho nadace pro mezinárodní mír, pro kterou tento politolog jiţ mnoho let pracuje. Pro doplnění jsem pak čerpal také z anglické verze otevřené internetové encyklopedie Wikipedia. V případě Zbigniewa Brzezinského byla situace velmi podobná. Základní ţivotopisná data jsem nalezl v jeho knihách Velká šachovnice: k čemu Ameriku zavazuje její globální převaha a Volba: globální nadvláda nebo vedení. V jeho třetí české (pořadím vydání

první)

monografii

Bez

kontroly:

chaos

v předvečer

21.

století

jakékoliv ţivotopisné údaje chybí. Za jejich klíčový zdroj proto nakonec mohu označit anglické internetové stránky Centra pro strategická a mezinárodní studia (Center for Strategic and International Studies – CSIS), kde Brzezinski působí. Informace z tamějšího ţivotopisu jsem pak doplnil ještě o údaje z anglické i české verze internetové encyklopedie Wikipedia. Stejně jsem postupoval také u Noama Chomského. Hlavním zdrojem ţivotopisných informací byla jeho publikace s názvem Moc a teror: Přednášky a rozhovory po 11. 9. (Mezera, Praha 2007) a jako další zdroje jsem pouţil znovu Wikipedii a také anglicky psané Chomského osobní internetové stránky. Co týče vlastního textu práce, zvolil jsem si od kaţdého politologa jednu stěţejní monografii, ze které jsem čerpal primárně a následně jsem údaje ke konkrétním tématům doplňoval z monografií dalších. Poněkud specifický postup jsem zvolil u části práce věnované Noamu Chomskému, neboť tato část je rozšířením mé bakalářské práce. Proto jsem z ní některé kapitoly věnované tématům hegemonie a terorismu celé přezval. Následně jsem však jejich obsah doplnil o nové informace a přidal jsem také některé další citace k uvedeným tématům. Zcela nový je pak v této části práce oddíl věnovaný situaci na Blízkém a Středním východě. Jako stěţejní zdroj pro doplnění informací mi poslouţila nejnovější sbírka Chomského esejů a přednášek z let 2002-07 nazvaná Intervence, kterou jsem v době psaní bakalářské práce ještě neměl k dispozici. Znovu jsem však pouţil také jeho knihy - 10 -

Hegemonie nebo přežití: Americké tažení za globální nadvládou, 11. 9. a Moc a teror: Přednášky a rozhovory po 11. 9. Pro část věnovanou Robertu Kaganovi jsem si jako stěţejní publikaci vybral jeho soubor esejů nazvaný Labyrint síly a ráj slabosti: Amerika, Evropa a nový řád světa. Informace o historickém vývoji americké hegemonie jsem pak čerpal z prvního svazku jeho velmi rozsáhlé historické monografie nazvané Nebezpečný národ, který zahrnuje dějiny USA mezi léty 1700-1900. V průběhu mé skoro dvouleté tvorby této diplomové práce jsem však marně čekal na české vydaní jejího druhého svazku, který má zahrnovat období 20. století. Váţně jsem proto

uvaţoval o pouţití informací z anglického

originálu této knihy. Po jejím vypůjčení a základní prohlídce, jsem však byl nucen od takové myšlenky upustit. Důvodem k tomuto rozhodnutí se stal jiţ samotný charakter mé diplomové práce, který jsem zaloţil na podrobném rozboru konkrétních výroků jednotlivých politologů, při němţ je často nutné klást důraz na kaţdé jednotlivé slovo. Nepřesný či pouze volný překlad z angličtiny by proto naprosto znehodnotil koncepci této práce a její základní poslání by tím pozbylo smyslu. U oddílu věnovaném Zbigniewu Brzezinskému mi jako klíčový zdroj poslouţila jeho nejnovější monografie s názvem Volba: globální nadvláda nebo vedení, která zahrnuje události americké zahraniční politiky přibliţně mezi lety 2000 a 2004. Vybrané informace jsem pak doplnil z jeho dvou dalších česky vydaných knih Velká šachovnice: k čemu Ameriku zavazuje její globální převaha a Bez kontroly: chaos v předvečer 21. století. Z posledně jmenované jsem však při psaní konečné verze této práce čerpal jen obecně, neboť se zabývá převáţně nacistickým reţimem v Německu a komunistickým v Rusku. Úloze USA je zde věnován podstatně menší prostor, neţ v obou zbývajících publikacích. Jako zdroj obecných informací především o izraelsko-palestinském konfliktu a situaci v Íránu jsem vyuţil ještě knihu Ohniska napětí ve světě od Mojmíra Šlachty. U blízkovýchodní problematiky jsem pak čerpal také z vlastní semestrální práce věnované právě tomuto tématu.

- 11 -

2 Robert Kagan 2.1 Stručný pohled do života a práce Roberta Kagana Robert Kagan je významný americký historik, politický teoretik,

komentátor

a dlouholetý

poradce

americké

administrativy v otázkách mezinárodní politiky. Je silně pravicově

orientovaný

a patří

k

tvrdým

zastáncům

neokonzervatismu.

Narodil se 26. září 1958 v Aténách v Řecku. V roce se stal 1980 absolventem oboru historie na Yaleské univerzitě, kde jiţ za studií zaloţil uznávaný Yaleský politický měsíčník. Poté vystudoval ještě Školu vládnutí Johna Fitzgeralda Kennedyho (John F. Kennedy School of Government) při Harvardské univerzitě a doktorský studijní program na Americké státní univerzitě ve Washingtonu, D.C. V letech 1984-86 byl členem americké státní plánovací komise a pracoval jako poradce ministra zahraničí George Pratta Shultze. Mezi roky 1986-88 pak působil stejném na postu ale jiţ pro vnitřní záleţitosti Ministerstva zahraničí USA. Robert Kagan je dlouholetým zaměstnancem Carnegiho nadace pro mezinárodní mír (Carnegie Endowment for International Peace) se sídlem ve Washingtonu, D.C. V roce 1997 pod její záštitou zaloţil společně s Williamem Kristolem projekt „USA Leadership“, který se zabývá vedoucím postavením USA ve světě. V současné době je koordinátorem tohoto projektu a zároveň ředitelem bruselské pobočky Carnegiho nadace. V roce 2008 působil v týmu poradců neúspěšného republikánského kandidáta Johna McCaina v prezidentské volební kampani. Nyní pracuje i jako externí odborný asistent katedry historie na univerzitě v Georgetownu. Robert Kagan pravidelně přispívá svými komentáři do významných amerických periodik – New York Times, Foreign Affairs, Wall Street Journal, World Affairs, nebo Policy Review. Vydal několik odborných politologických i historických monografií

- 12 -

zaměřených na vývoj mezinárodních vztahů od počátku 19. století aţ po současné politické dění. Jeho soubor esejů nazvaný

Of Paradise and Power: America and

Europe in the New World Order (česky vydán roku 2003 jako Labyrint síly a ráj slabosti: Amerika, Evropa a nový řád světa) se stal americkým i mezinárodním bestsellerem a byl přeloţen do 25 jazyků. Jeho nejnovější velmi rozsáhlá historickopolitologická monografie Dangerous Nation (česky pod názvem Nebezpečný národ vyšel roku 2008 zatím pouze první ze dvou svazků) získala v roce 2008 prestiţní Lepgoldovu cenu. Kagan je mezinárodně uznávaným odborníkem v otázkách americké národní bezpečnosti a zahraniční politiky, především amerických vztahů s Ruskem, Čínou a Evropskou

unií.

Dlouhodobě

se

zabývá

také

problematikou

rozšiřování

Severoatlantické aliance (NATO). Známý americký časopis Foreign Policy ho v květnu 2008 zařadil mezi 100 nejcitovanějších intelektuálů na světě. Robert Kagan je ţenatý a má dvě děti. Jeho manţelskou bývalá americká velvyslankyně při Severoatlantické alianci Victoria Nuland. V současné době pracuje v diplomatických sluţbách v Bruselu, kde oba ţijí.

2.1.1 Dostupné české překlady Kaganových politologických prací

KAGAN, R.: Labyrint síly a ráj slabosti : Amerika, Evropa a nový řád světa, Praha: Lidové noviny, 2003, 140 s. ISBN 80-7106-655-9. KAGAN, R.: Nebezpečný národ (Svazek I.): Zahraniční politika USA 1700-1900, Praha: Lidové noviny, 2008, 569 s. ISBN 9 788071 069690.

- 13 -

2.2 Evropa vs. Spojené státy americké 2.2.1 Pouţití vojenské síly a odlišné zaměření mezinárodní politiky Klíčový problém současné mezinárodní politiky spočívá podle Roberta Kagana v tom, ţe politici na obou březích Atlantického oceánu chápou rozdílně uţ její základní principy, cíle a prostředky. Zatímco evropské státy obecně povaţují silové řešení konfliktů za historicky jiţ překonané, Spojené státy americké naopak před sebou vidí svět rozdělený na dobro a zlo, a v případě boje se zlem povaţují vojenský postup nejen za legitimní a potřebný, ale zároveň také velice efektivní. Evropští politici se dnes snaţí armády nahrazovat zákony, předpisy a nejrůznějšími úmluvami v duchu myšlenek Immanuela Kanta a směřování k „věčnému míru a blahobytu“. Proto spoléhají na sílu a dosaţitelnost mezinárodního práva a spory se často snaţí řešit cestou navazování obchodní a hospodářské spolupráce. Kagan se vůči tomuto pohledu vymezuje značně kriticky, kdyţ o evropském pojetí říká: „Často staví správný postup nad jeho cíle, věří, že ten se nakonec přemění v hmatatelný výsledek.

1

Američtí politici naproti tomu před sebou vidí hobbesovský svět bezvládí, ve kterém se nelze spoléhat na mezinárodní instituce, a kde je další šíření světové svobody a spravedlnosti moţné pouze s vyuţitím vojenské síly. Zároveň si však všímá, ţe evropské státy, přestoţe jsou navenek nadnárodně sdruţené v rámci Evropské unie, často v otázkách mezinárodní politiky nepostupují jednotně. Nejblíţe americkému pojetí zahraničí politiky přitom má Velká Británie a nebrání se mu ani státy střední Evropy pod vlivem historické zkušenosti se selháním mezinárodních dohod před 2. světovou válkou a také z důvodu přetrvávajících obav z moţnosti obnovení ruského vlivu. Postoj Francie pak hodnotí jako hrdý, nezávislý, ale nejistý, zatímco u Němců se podle něho mísí sebedůvěra s pochybnostmi plynoucími z nedávné historie. Rozdílné postoje Evropy a Ameriky k pouţívání vojenské síly přitom z pohledu Kagana nejsou podmíněny národními vlastnostmi. Historie totiţ podle něho dokazuje pravý opak. Evropané za sebou mají stoletou válku, třicetiletou válku, Napoleonské války 1

Kagan, R.: Labyrint síly a ráj slabosti: Amerika, Evropa a nový řád světa, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, str. 21

- 14 -

a v neposlední řadě i dvě světové války, a současný evropský řád se proto zrodil právě na základě válečných konfliktů. Naproti tomu Spojené státy americké byly jiţ při svém zrodu velkou nadějí evropských osvícenců, kteří si zoufali nad vlastním kontinentem. „Američtí státníci konce osmnáctého století (jako konkrétní příklady v pokračujícím textu uvádí George Washingtona, Alexandra Hamiltona nebo Thomase Jeffersona) stejně jako evropští státníci současnosti velebili dobrodiní obchodu jako hojivého balzámu mezinárodního zápolení a dovolávali se proti hrubé síle mezinárodního práva a porozumění.“ 2 Současný obrat v přístupu k otázce pouţití síly v mezinárodní politice souvisí se změnou světových mocenských poměrů po skončení studené války a přesunu Spojených států amerických do pozice světového hegemona především na poli vojenském, strategickém i ekonomickém. Další velké rozdíly mezi Evropou a Amerikou vidí Kagan v zaměření na polické cíle. Evropa snaţí řešit problémy týkající se etnických konfliktů, mezinárodní migrace, organizovaného zločinu, chudoby nebo ničení přírody, zatímco Spojené státy americké se zabývají hrozbami v podobě šíření zbraní hromadného ničení, mezinárodního terorismu nebo v aktivitách zlotřilých států. Také toto rozdělení priorit je dáno nepoměrem (vojenských) sil a současného mezinárodního uspořádání. Zde znovu tvrdě kritizuje evropské státy, které podle něho jiţ šesté desetiletí nechávají odpovědnost za udrţování pořádku ve světě právě na USA: „Evropané vcelku věřili, že v okamžiku, kdy se Irák nebo jiný zločinecký stát projeví už ne jako možná hrozba, ale jako skutečné a naléhavé nebezpečí, USA s tím něco udělají. Zatímco v průběhu studené války Evropa z nutnosti přispívala ke své vlastní obraně, od jejího konce Evropané prožívali jedinečné období „bezpečnosti zdarma“, protože většina hrozeb přichází z oblastí mimo Evropu, kde mohou zasáhnout Spojené státy.“

3

2.2.2 Kořeny evropské slabosti Kagan se také zabývá otázkou, kdy Evropa utrpěla ztrátu své vedoucí pozice na mezinárodním vojensko-strategickém poli a přichází s názorem, ţe se tak stalo po 1. 2

Kagan, R.: Labyrint síly a ráj slabosti: Amerika, Evropa a nový řád světa, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, str. 25 3 Kagan, R.: Labyrint síly a ráj slabosti: Amerika, Evropa a nový řád světa, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, str. 52

- 15 -

světové válce, kdy z mapy Evropy zmizely hned tři důleţité velmoci – Německo, Rakousko-Uhersko a carské Rusko. Válka na mezinárodním překvapivě také oslabila vítězné mocnosti, především Velkou Británii a Francii, které se na dlouhou dobu dostaly do vzájemných sporů. Vzhledem k vzniklé situaci to v prvních poválečných letech byli právě američtí bankéři, kdo se staral o hospodářskou obnovu starého kontinentu. V meziválečných letech Evropa ukazuje svoji slabost, kdyţ se odmítá bránit vzrůstajícímu německému nebezpečí. Místo, aby se státy včas postavily na odpor, snaţily se nebezpečí bagatelizovat a vyvolat u svých obyvatel pocit, ţe Hitler je sice špatný, nicméně právě on jediný dokáţe ukrotit vzrůstající extremismus na německém území. Svojí taktikou zaloţenou na slabosti daly Německu čas na vyzbrojení a naplánování další války. Pro ilustraci situace zde Kagan cituje z projevu Hitlerova ministra propagandy Josepha Goebbelse z roku 1940: „V roce 1933 měl francouzský premiér říci (a kdybych byl francouzským premiérem, řekl bych to): „Novým říšským kancléřem jen ten člověk, co napsal Mein Kampf, ve kterém stojí to a ono. Takového chlapa nemůžeme ve svém okolí tolerovat. Buď zmizí, nebo se vydáme na pochod!“ Oni to ale neudělali. Nechali nás na pokoji a dovolili nám proklouznout nebezpečnou zónou a nám se podařilo proplout kolem všech nebezpečných úskalí. a když jsme byli hotovi a dobře vyzbrojeni, lépe než oni, pak sami začali válku!“ 4 ¨ Evropské velmoci si váţnost situace uvědomily příliš pozdě na to, aby mohly samy zasáhnout, a tak v zoufalství porušovaly dohodnuté mezinárodní smlouvy a dělaly Hitlerovy další všemoţné ústupky. V následné 2. světové válce se pak musely spolehnout právě na americkou pomoc a po jejím skončení Evropa ztrácí strategickou pozici na mezinárodním poli, kdyţ se vzdává svých koloniálních říší a vlivu v Asii a také na Blízkém východě.

2.2.3 Období studené války Spojené státy nejprve předpokládaly, ţe se starý kontinent znovu vzchopí a bude čelit vzrůstajícímu vlivu SSSR. K tomu však nedošlo a Evropa se od té doby v otázce bezpečnosti stala plně závislá na USA. Navíc se v této době začíná projevovat jasná 4

Kagan, R.: Labyrint síly a ráj slabosti: Amerika, Evropa a nový řád světa, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, str. 32-33

- 16 -

neochota evropských států vydávat dostatek finančních prostředků na vlastní zbrojení, čímţ vzniká napětí, které trvá od zaloţení NATO aţ dodnes. Kagan k tomu říká: „Americké jaderné záruky zbavily Evropu motivu, aby utráceli tolik prostředků, kolik by bylo nutné k obnovení jejich velmocenského postavení. Tato psychologie závislosti byla další nevyhnutelnou realitou studené války a jaderného věku.“

5

Francie se sice za

vlády de Gaulla pokusila z této závislosti vymanit vystoupením z vojenských sloţek NATO a vybudováních nevelkého vlastního jaderného arsenálu, to však mělo v rámci celé Evropy spíše jen symbolický význam. Američané zprvu v Evropě neviděli silného partnera a samy se ji snaţily vymazat ze strategické mapy světa, jak dokazuje třeba postup Spojených států amerických v době Suezské krize v roce 1956. Rostoucí vliv a hrozba ze strany Sovětského svazu však donutily svůj postoj přehodnotit. Spojené státy nakonec v době studené války projevily mimořádnou ochotu i odvahu při ochraně evropského kontinentu, kdyţ samy riskovaly případný jaderný útok na své jinak neohroţované území. Kagan píše: „Po začátku studené války byli Američané stále přesvědčenější, že jejich vlastní osud závisí zásadním způsobem na osudu ostatních, že blahobyt Ameriky není možný bez celosvětového blahobytu, národní bezpečnost Ameriky je nepředstavitelná bez značného stupně mezinárodní bezpečnosti. Byla to doktrína založená na krajně osvíceném národním zájmu, někdy téměř nerozeznatelná od idealismu.“

6

Evropa byla v době studené války strategickým bojištěm klíčového celosvětového konfliktu mezi kapitalismem a komunismem, coţ ji umoţnilo, aby si v té době zachovala mnohem větší mezinárodní vliv a respekt, neţ který by odpovídal samotné síle jejich armád. Proto se v tomto období tolik neprojevovaly rozdíly v síle mezi Evropou a USA. Konec studené války pak pochopitelně vnesl napětí do strategických vztahů mezi oběma břehy Atlantického oceánu, neboť zmizel společný nepřítel v podobě Sovětského svazu a jak Evropa, tak Amerika začaly opět sledovat své mezinárodní politiky a své vlastní cíle.

5

Kagan, R.: Labyrint síly a ráj slabosti: Amerika, Evropa a nový řád světa, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, str. 36 6 Kagan, R.: Labyrint síly a ráj slabosti: Amerika, Evropa a nový řád světa, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, str. 100-101

- 17 -

Kagan zde však zmiňuje ještě jeden problém, který podle něho představuje dodnes pro Evropu ještě zásadnější hrozbu, a to francouzsko-německé vztahy. Francouzi si stále nejsou jisti, zda mohou Němcům věřit a ani Němci si nejsou jisti, zda mohou věřit sami sobě. Stále se zde prý příliš ţívá vzpomínka na dvě světové války a velmocenské německé ambice. Trvalým napětím mezi dvěma klíčovými evropskými politickými hráči také zdůvodňuje odmítání principu síly v zahraniční politice Evropské unie a nezapomíná přitom upozornit na to, ţe o zásadní klid ve francouzsko-německých vztazích se starají právě Spojené státy, neboť ho přináší trvalá přítomnost americké armády na vojenských základnách v Německu.

2.2.4 Situace po pádu východního bloku V devadesátých letech američtí politici doufali, ţe se podaří z Evropy vybudovat jeden velký, silný a fungující politický a strategický celek. Věřili také ve vojenskou sílu starého kontinentu a v jeho plnou soběstačnost při řešení vnitřních konfliktů. Kagan k tomu říká: „Většina Američanů se smíšenými pocity souhlasila s tím, že budoucností Evropy je stát se supervelmocí. Samuel P. Huntington z Harvardské univerzity předpovídal, že semknutí Evropské unie bude „tou nejdůležitější událostí“ v celosvětové odpovědi na americkou nadvládu a povede k vytvoření „skutečně multipolárního“ jedenadvacátého století.“

7

Tato očekávání Ameriky se však nenaplnila, neboť Evropa se dokázala Americe vyrovnat pouze v oblasti hospodářství a obchodní síly. USA naproti tomu ještě zvýšily svůj vojenský potenciál a strategický vliv. Nesoběstačnost Evropy se plně ukázala v průběhu války na Balkáně, kde se naplno projevila i technologická zaostalost armád starého kontinentu, která však byla z větší části zapříčiněna dlouhotrvající studenou válkou, kdy evropské státy byly nuceny udrţovat početné pozemní jednotky ze strachu před další invazí SSSR, zatímco na druhé straně Atlantického oceánu se investovaly značné finanční prostředky do vývoje nových vojenských technologií. Kagan si následně všímá, ţe ani po rozpadu východního bloku nijak nevzrostla ochota evropských států k modernizaci svých armád a technologického zázemí. Rozpadu 7


- 18 -

Sovětského svazu Evropa nevyuţila k rozšíření svého strategického vlivu, ale naopak k dalšími sníţení výdajů na obranu a bezpečnost. Státy starého kontinentu na rozdíl od Spojených států amerických neusilují o vojenskou moc, naopak investují značné finanční prostředky do štědrých sociálních systémů. Zároveň zde přetrvává neochota většiny států starého kontinentu k vysílání svých vojáků do zahraničních vojenských misí, tím spíše do oblastí, které Evropy přímo nedotýkají. Konec studené války změnil orientaci světové politiky, rozloţení strategického vlivu a vojenských sil. Ukázal však zásadní rozpory mezi Evropou a Spojenými státy americkými v otázkách mezinárodní bezpečnosti a vnímání jejich hrozeb. Za začátek současného transatlantického napětí povaţuje Kagan spory administrativy prezidenta George Bushe staršího s evropskými politiky v době války v bývalé Jugoslávii v roce 1992. Spojené státy americké podle něho tehdy přestaly ztrácet zájem o další zajišťování evropské bezpečnosti, kdyţ zprvu na Balkáně odmítaly zasáhnout, zároveň však nesouhlasily ani s tím, aby úlohu garantů míru na evropském kontinentě převzaly Německo a Francie.

2.2.5 Transatlantické spory za vlády Billa Clintona Rozdílné názory v otázkách mezinárodní politiky se mezi USA a evropskými státy ještě více projevily za vlády prezidenta Billa Clintona, kdy přední evropské státy začaly vnímat Spojené státy americké jako „poučujícího hegemona“. „Tyto výhrady směřovaly především proti ministryni zahraničí Madeleine Albrigtové, kterou jeden americký kritik (bývalý poradce amerického ministerstva zahraničí Charles Maechling Jr.) popsal s trochu přehánění jako „prvního člověka zastávajícího úřad ministra zahraničí, jehož diplomacie se vyznačuje poučováním cizích vlád, používáním výhružek a nechutným silou a ctnostmi vlastní země.“

8

Další spornou otázkou mezi Spojenými státy americkými a Evropou se stalo uvalení hospodářských sankcí na Irák po válce v Perském zálivu a bombardování jeho 8


- 19 -

území, které v roce 1998 provedla americká armáda bez mandátu OSN. Neshody panovaly ale také v postojích k ochraně ţivotního prostředí nebo k příčinám a důsledkům globálního oteplování. Vláda USA sice pomáhala vyjednávat Kjótský protokol omezující mnoţství emisí vypouštěných do ovzduší, následně ho však ani nepředloţila ke schválení v Senátu, neboť si byla takřka jistá jeho odmítavým postojem. Podle Kagana právě prezident Bill Clinton podnikl první kroky vedoucí k budování systému protiraketové obrany, který „ohrožoval smlouvu o protiraketových zbraních a doktrínu vzájemně zaručeného zničení, kterou Evropané dlouho považovali za cenný základ své strategické bezpečnosti,“ 9 a jeho vláda také poprvé vznesla poţadavek, aby armáda USA a důsledky jejich akcí nepodléhaly pravidlům Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu. Postup administrativy Billa Clintona vedl přední evropské státníky Tonyho Blaira a Jaquese Chiraca k myšlence vybudování vojenských sil EU nezávislých na vlivu a rozhodování Severoatlantické aliance. Snahy o jejich faktické vybudování však i dnes, po pěti letech (myšleno roku 2003 – vydání tohoto eseje) vyznívají spíše naprázdno. Kagan si zde klade otázku, proč Evropská unie nesplnila americká očekávání týkající se zahraniční a obranné politiky a neprojevila větší snahu o zmírnění americké vojenské nadvlády. Odpověď na ni jsem poskytl jiţ v předešlých kapitolách a spočívá v celkovém zaměření evropské zahraniční politiky na nevojenská řešení konfliktů formou obchodní a hospodářské spolupráce i v neochotě evropských států investovat větší výdaje do armády a vojenských technologií. Po pádu východního bloku „Západ“ tak sice nepřestal existovat, ale ztráta společného a jasně určeného nepřítele, v podobě Sovětského svazu, vedla k omezení jeho vzájemné soudrţnosti navzdory tomu, ţe zde existovaly nové hrozby především v podobě rozšiřujícího se islámského fundamentalismu. Spojené státy americké se začaly více orientovat na svoji vnitřní politiku a problémy a Evropa zase na rozšiřování Evropské unie a vzájemné hospodářské spolupráce mezi jednotlivými státy. Kagan k následnému směřování politiky USA doslova říká: „Když v lednu 2001 nastoupila vláda George W.

9


- 20 -

Bushe se svým republikánským realistickým nacionalismem devadesátých let, pojem „Západu“byl v americké zahraniční politice uložen k ledu.“ 10

2.2.6 Bombardování Kosova v roce 1999 a smysl fungování NATO Nepoměr technologické vyspělosti i mnoţství a akceschopnosti vojenských sil USA oproti Evropě se jednoznačně ukázal při zásahu armád NATO na konci války v Kosovu na jaře roku 1999. Zatímco jednotky Spojených států amerických podnikly většinu náletů se svoji přesně naváděnou municí a klíčovou podporou svých zpravodajských sluţeb, Velká Británie, z pozice jejich největšího spojence, přispěla pouze 4 % letadel a stejným mnoţstvím munice. Zde se velmi zřetelně projevila také naprosto odlišná taktika řešení mezinárodních konfliktů ze strany USA a předních evropských států. Zatímco většina Evropy ţádala přestávku po několika dnech bombardování Kosova, aby tak Slobodan Miloševič dostal šanci na ukončení krize, americké vojenské velení tento postup jednoznačně odmítlo stejně jako poţadavek evropských spojenců na postupné vystupňování vojenské akce. Americký velitel jednotek NATO, generál Wesley Clark, tento postup následně vysvětloval takto: „Při americkém vojenském plánování platí, že jakmile začneme používat sílu, snažíme se o co nejrozhodnější postup. …Také právní záležitosti byly překážkou při správném plánování a přípravě na válku.“

11

Není proto překvapením, ţe právě po ukončení války v Kosovu se na mezinárodním poli začal řešit další význam existence Severoatlantické aliance a probíhala reflexe její úlohy při řešení nedávných vojenských konfliktů. Evropskými státy byla kritizována především americká neúčast ve válce v bývalé Jugoslávii v době prvního volebního období prezidenta Billa Clintona. Účast amerických vojáků na zásahu v Kosovu nebyla podle Kagana vedena jejich hlubokým zájmem na ukončení etnických čistek a nepokojů v této provincii, ale moţností demonstrace amerických snah na udrţení soudrţnosti Severoatlantické aliance a potvrzení smysluplnosti její existence, k němuţ se evropské státy ve světle předešlých událostí stavěly značně skepticky.

10

Kagan, R.: Labyrint síly a ráj slabosti: Amerika, Evropa a nový řád světa, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, str. 107 11 Kagan, R.: Labyrint síly a ráj slabosti: Amerika, Evropa a nový řád světa, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, str. 67-68

- 21 -

Evropské státy si totiţ po skončení studené války začaly v rámci Evropské unie budovat svoji vlastní zahraniční a vojenskou politiku nezávislou na NATO. Její první obrysy byly dány Maastrichtskou smlouvu z roku 1992, ve které je vymezena, jako jeden ze základních pilířů, právě společná zahraniční a bezpečnostní politika EU. Vlastní budování vojenských sil však provází řada problémů s jejich skladbou, formou účasti jednotlivých států a především s financováním a rámcem působnosti. Nicméně jiţ samotný fakt, ţe evropské státy se pokouší o budování vlastní vojenské instituce, znamenal prohloubení rozporu mezi USA a EU v otázce významu a způsobu dalšího fungování NATO. Přesto

budování bezpečnostních sil EU podle Kagana přináší

z pohledu Američanů jedno mezinárodně významné pozitivum, více totiţ utuţuje mír v samotné Evropě. V reakci na kosovský konflikt vyvstala otázka, jak by USA postupovaly při útoku či vojenském konfliktu na svém vlastním území nebo při ohroţení svých ekonomických nebo strategických zájmů a vlivu. Měly by také snahu řešit vzniklou situaci v rámci spolupráce se spojenci z organizace NATO nebo by spíše měly zájem na samostatném postupu umoţňujícím aplikaci vlastní strategie? Odpověď na ni nám později poskytl jako modelový příklad útok na Světové obchodní centrum a Pentagon z 11. září 2001 a následná americká vojensko-politická reakce.

- 22 -

2.3 Hegemonie USA 2.3.1 Kořeny americké hegemonie Robert Kagan se při své obhajobě americké hegemonie často odvolává na obecné humanistické ideály formulované v první americké ústavě a ztotoţňuje americké zájmy se zájmy celého lidstva, kdyţ tvrdí: „Spojené státy jsou od základu svobodomyslnou a pokrokovou společností, a pokud se Američané spoléhají na sílu, věří, že musí být prostředkem k šíření zásad svobodné civilizace a svobodného světového řádu.“

12

Silná

generace významných politiků, kteří USA zaloţili (Washington, Franklin nebo Jefferson) podle něho jiţ tehdy předpovídala vznik veliké americké „říše svobody“. Tento „závazek“ i dnes patří k americké národní identitě, neboť vychází ze zásad a ideálů, na kterých byla tato země vystavěna. To je také důvod, proč Američané sebe samotné dodnes občas vidí jako hrdiny a jsou odhodláni svět a jeho obyvatele chránit, ať uţ to přejí nebo nepřejí. Také Kagan osobně je přesvědčen, ţe takové americké chování můţe prospívat celému civilizovanému světu a můţe být nejlepším, dokonce moţná jediným prostředkem k zajištění pokroku lidstva. Jako historik ve své rozsáhlé monografii Nebezpečný národ podrobně rozebírá vývoj americké zahraniční politiky a přibliţuje základy budování americké vedoucí pozice ve světě. Hegemonistické snahy rodících se Spojených států amerických nachází jiţ u Alexandra Hamiltona (1757-1804).Tento ranně americký státník, významný představitel federalistů a pobočník prvního prezidenta George Washingtona ve svém sborníku The Federalist roku 1787 vyzývá: „Nechť se Spojené státy k úloze nástroje evropské velikosti. Ať třináct států svázaných v pevné a nerozborné jednotě shodne na vytvoření jediného amerického systému nepodléhajícího jakékoli kontrole transatlantických sil či vlivů, schopného diktovat podmínky vztahů mezi starým a novým světem.“ 13 Hamilton také tvrdě prosazoval myšlenku vytvoření velkého amerického válečného loďstva slouţícího k ochraně národních zájmů. Do budoucna předpokládal, ţe i Spojené státy americké získají právě s jeho pomocí velké zámořské kolonie. Vliv země by měl

12

Kagan, R.: Labyrint síly a ráj slabosti: Amerika, Evropa a nový řád světa, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, str. 61 13 KAGAN, R.: Nebezpečný národ, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2008, str. 142

- 23 -

podle něho v krátké době zesílit natolik, aby Američané byly schopni nejen ovládnout celý americký kontinent, ale ještě na něm diktovat vlastní pravidla evropským zemích. Na Hamiltonovy myšlenky navázal 5. prezident USA James Monroe (1758-1831), který otevřeně bojoval proti evropské expanzi na americký kontinent. Aplikace jeho myšlenek v americké zahraniční politice je známá jako Monroeova doktrína. Jejím smyslem bylo moţná první hegemonistické rozdělení vlivu ve světě. Spojeným státům americkým zaručovala výlučnost jejich zájmů na celém americkém subkontinentu výměnou za to, ţe se nebudou územně angaţovat na evropské pevnině. Praktické uplatňování Monroeovy doktríny však bylo v 19. století pro USA velmi problematické, neboť v té době ještě neměly dostatečnou vojenskou sílu a mocenský vliv. Po její aplikaci a americké pomoci proto marně volalo Chile v roce 1867 v konfliktu se Španělskem nebo Venezuela při řešení hraničních sporů s Velkou Británií roku 1883. Na přelomu 19. a 20. století však Spojené státy americké dosáhly postavení světové velmoci a tato doktrína, doplněná významnými dodatky (tzv. corollary) od prezidenta Theodora Roosevelta, se stala základním kamenem jejich zahraniční politiky. V průběhu 20. století se pak USA právě na aplikaci Monroeovy doktríny a její multilaterální platnost opakovaně odvolávaly při obhajobě svých vojenských intervencí v Latinské Americe. V Oxfordském slovníku světové politiky se k tomu dočteme následující: „Na Monroeovu doktrínu se bylo možné odvolat při hledání ospravedlnění pro svržení guatemalské vlády (1954), při dobrodružství v Zátoce sviní (1961) při invazi do Dominikánské republiky (1965). Jako odpověď na vyhlášení sovětského premiéra Nikity Chruščova, že Monroeova doktrína je mrtva, státní department prohlásil, že její principy „jsou stejně platné dnes, jako byly v roce 1823.“

14

Teprve s rozpadem Východního bloku, po němţ se Spojené státy americké dostaly na pozici jediné světové velmoci a vojenského i ekonomického hegemona, Monroeva doktrína ztratila na významu a přestala být uplatňována.

14

KRIEGER, J. (ed.): Oxfordský slovník světové politiky; OTTOVO nakladatelství, Praha 2000

- 24 -

2.3.2 11. září 2001 a jeho důsledky pro americkou zahraniční politiku Teroristický útok na budovy Světového obchodního centra na newyorském Manhattanu a budovu Pentagonu 11. září 2001 byl podle Roberta Kagana nevyhnutelným důsledkem současné americké zahraniční politiky, neboť s jejím pojetím a aplikací zřejmě nikdy nebudou souhlasit všechny státy světa, přestoţe by to bylo v jejich společném zájmu. Bezprostřední reakce na tento hanebný čin byly na obou březích Atlantického oceánu prakticky shodné – překvapení, šok, zděšení a následné slovní vyjadřování podpory čelním představitelům americké politiky v jejich snaze o dopadení a potrestání viníků. Na evropské straně však chyběl pocit společného ohroţení a zodpovědnosti, který by vedly k opětovnému utuţení strategické spolupráce mezi Spojenými státy americkými a předními evropskými státy. Zahraniční politika USA se podle Kagana v obecném pojetí po 11. září 2001 nijak nezměnila a naopak se jen zvýraznily vzorce a postupy, které americká administrativa pouţívala jiţ mnoho desetiletí: „Hegemonie Ameriky na západní polokouli dosažená v devatenáctém století byla od té doby stálým rysem mezinárodní politiky. Po rozšíření strategického dosahu Ameriky do Evropy a východní Asie v důsledku 2. světové války nikdy nenásledoval ústup.“

15

Nová americká Národní bezpečnostní strategie, která

vstoupila v platnost na podzim 2002, viděním Kagana kromě několika odkazů na teorii „preventivních zásahů“ jen opakuje myšlenky Harryho Trumana, Johna Fitzgeralda Kennedyho nebo Ronalda Reagana a nechápe tedy, proč přední evropské politiky tolik popudila. Evropské státy totiţ vyjadřovaly otevřenou podporu USA pouze do doby, neţ americká

administrativa

předloţila

koncepci

války

proti

terorismu

s širšími

strategickými cíly. Politika administrativy prezidentů Billa Clintona a především jeho nástupce George Bushe mladšího vycházela z utkvělého amerického předpokladu, ţe Spojené státy americké jsou „nenahraditelným národem“. Kagan tuto koncepci shrnuje následovně: „Američané se snaží chránit a šířit svobodomyslný řád světa. Avšak jediné úspěšné mezinárodní uspořádaní, které si Američané dovedou přestavit, je systém, ve kterém mají Spojené státy ústřední postavení. Američané si také nedovedou představit

15


- 25 -

mezinárodní řád, který není chráněn silou, v první řadě americkou silou. Pokud je to projevem arogance, pak tato arogance není ničím novým.“ 16 11. září 2001 tedy neznamenalo zásadní změnu v teoretickém pojetí americké zahraniční politiky, o to více jí však poznamenalo v rovině praktické, kde Spojené státy americké byly nuceny ustoupit od plánovaných akcí a začít se orientovat na úplně jiný světový region. Od konce Studené války se USA na připravovaly na předpokládaný mocenský a vojenský konflikt s Čínou v otázce geopolitické kontroly rozsáhlé a ekonomicky významné oblasti východní a jihovýchodní Asie. V důsledku těchto teroristických útoků byla však americká administrativa nucena přehodnotit své priority a více se zaměřit na oblast Blízkého a Středního východu. V souvislosti s tím Kagan ve svých esejích vyslovuje domněnku, ţe americká vojenská přítomnost v obou těchto strategicky a tranzitně významných regionech bude mít trvalý charakter.

2.3.3 Americká hegemonie a mezinárodní pravidla Vojenský potenciál, mocenský vliv i ekonomická síla jasně ukazují převahu Spojených států amerických nad všemi ostatními státy světa. Robert Kagan ve svých knihách toto vedoucí postavení USA bere za naprostou samozřejmost a vůbec nepřipouští, ţe by zde mohla existovat nějaká země, společenství nebo instituce, které by mohly americký vliv jakkoliv omezit. Americkou hegemonii povaţuje za trvalý stav, kterému je nutné se přizpůsobit, přičemţ toto přizpůsobení však musí být nejen ze strany všech ostatních států světa, ale od Američanů samotných. V této souvislosti se opět zabývá především vztahem USA vs. Evropa a dochází názoru, ţe americká hegemonie je pro evropský kontinent nespornou výhodou, neboť mu poskytuje jakousi ochranu zvenčí. Evropské státy se starají samy o sebe – o další hospodářský rozvoj a integrační spolupráci, zatímco Spojené státy americké na sebe vzaly úlohu mezinárodního šerifa, který bdí nad světovým mírem a stará tak i o evropskou bezpečnost. Pro Evropany tato situace znamená uskutečnění dávného snu o kontinentu bez národnostních zápasů a závodů ve zbrojení. Válka mezi dvěma velkými evropskými státy je v současnosti takřka nepředstavitelná. Evropa proto podle 16


- 26 -

něho nemá důvod bránit USA v uskutečňování jejich plánů a naopak by jim měla být více nakloněna. Ani sami evropské státy však neprojevují zájem více se účastnit vojenských taţení USA ve světě, kdyţ pouze Velká Británie, jako nejbliţší spojenec má více pochopení pro silová řešení, a historicky to pak byla ještě Francie za vlády generála Charlese de Gaulla, který ale chtěl být ve své vojenské politice naprosto nezávislý. Zatímco Kagan pochybuje, zda vůbec americká nezávislost je skutečným problémem, evropské státy v ní vidí problém zcela zásadní. Nespočívá však v síle a odhodlání USA, ale uţ v samotném způsobu řešení konfliktů ve světě. Jak jsem jiţ uvedl v první kapitole této části, evropské státy dávají přednost řešení formou diplomacie a hospodářské spolupráce, naproti USA jednoznačně prosazují pouţívání silových prostředků. Zásadní rozpor mezi těmito dvěma pohledy nastává v otázce úlohy a významu mezinárodních institucí jako jsou OSN (především Rada bezpečnosti OSN), Mezinárodní soudní dvůr nebo v praktické aplikaci různých mezinárodních úmluv. Spojené státy americké pochybují o smyslu a účinnosti mezinárodního práva i spolehlivosti ostatních států světa, a proto jen velmi neochotně s kýmkoliv spolupracují. Vojenská síla i mocenský vliv jim navíc tento postup bez problémů umoţňují. Kagan doslova říká: „Problém dneška, je-li to problém, spočívá v tom, že Spojené státy mohou „všechno dělat samy“, a není nijak překvapivé, že si americká supervelmoc tuto možnost chce zachovat.“

17

Je zcela logické, ţe pokud existuje na světě stát, který můţe jednat zcela samostatně, budou se všechny ostatní státy snaţit mu tuto moţnost omezit. Evropané se snaţí udrţet americkou moc pod kontrolou, aniţ by přitom sami pouţívali mocenských nástrojů. Slouţí jim k tomu Rada bezpečnosti OSN, a proto ji přikládají tak zásadní význam: „RB OSN zůstává jediným místem, kde slabší státy jako Francie mají alespoň teoretickou možnost ovlivnit americké chování, pokud se ovšem podaří USA přesvědčit, aby se jednání RB OSN zúčastnily a podřídily se jejím rozhodnutím. Pro Evropany je RB OSN

17


- 27 -

náhražkou chybějící moci.“ 18 Americký útok na Irák v roce 2003, který byl zahájen bez jejího mandátu, však ukázal jak slabý je skutečný vliv této instituce.

2.3.4 Problém „dvojího metru“ Jak jsem jiţ dříve vyloţil, podle Kagana Spojené státy americké zajišťují evropskému kontinentu bezpečnost zvenčí, a Evropa se tak nemusí zabývat ţádnou akutní bezpečnostní hrozbou. Byly to právě ony, kdo sehrál rozhodující úlohu při obou světových válkách, válce v Koreji, Vietnamu či Perském zálivu, ale i na území bývalé Jugoslávie nebo při posledním konfliktu v Kosovu. USA podle něho byly vţdy připraveny a odhodlány zasáhnout kdekoliv na světě. Na oplátku za tuto ochranu poţadují po významných evropských státech nezávislost na mezinárodním poli. Svět americké administrativě často vyčítá, ţe postupuje podle „dvojího metru“, coţ v praxi znamená, ţe ţádá, aby se ostatní státy podřizovaly určitým pravidlům, která však sama nedodrţuje. Kagan upozorňuje na to, ţe tento problém nevznikl aţ v několika posledních letech, ale jiţ po 2. světové válce, kdy se Evropa hospodářsky vzpamatovávala z utrpěných ztrát a nově se konsolidovala, zatímco USA, sami válkou územně prakticky nezasaţeny, převzaly faktickou kontrolu nad světovým mírem. Aby mohla být úspěšná evropská strategie spolupráce a integrace, musely Spojené státy americké aplikovat ve světě strategii síly. Tento paradox však podle něho spoustu evropských států a politiků dodnes odmítá pochopit, přičemţ nejlépe na tomto systému spolupracuje Velká Británie. Robert Cooper (který pracoval mj. i jako poradce Tonyho Blaira) k tomu říká: „Úkolem postmoderního světa je přijmout myšlenku dvojího metru. Mezi sebou mohou Evropané jednat na základě zákonů a otevřené spolupráce v bezpečnostní oblasti. Při jednáních za hranicemi Evropy je však třeba vrátit se k tvrdším metodám dřívějších dob – k síle, preventivním úderům, klamání … k čemukoliv potřebnému.“ 19 Oprávnění USA pouţívat dvojí metr, tedy plyne z jejich poslání v otázce udrţování světového míru a klidu pro Evropu, aniţ by se ona sama musela snaţit. Evropské státy jsou si této výhody jasně 18

Kagan, R.: Labyrint síly a ráj slabosti: Amerika, Evropa a nový řád světa, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, str. 60 19 Kagan, R.: Labyrint síly a ráj slabosti: Amerika, Evropa a nový řád světa, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, str. 96

- 28 -

vědomy, neboť právě ona jim umoţnila sníţit po skončení studené války výdaje na obranu, zatímco Spojené státy americké mnoţství těchto zachovaly na stagnující úrovni a v některých letech dokonce ještě zvýšily. Kagan při hodnocení aplikace principu „dvojího metru“ zachází ještě dál kdyţ tvrdí, ţe takové americké chování můţe prospívat celému civilizovanému světu a můţe být nejlepším, dokonce moţná jediným prostředkem k zajištění pokroku lidstva.

2.3.5 Válka proti terorismu a budoucnost americké hegemonie Jiţ za vlády prezidenta Billa Clintona schválil americký Kongres návrh zákona o vojenské a strategické podpoře irácké opozice. Ve stejné době byly poloţeny základy nového systému protiraketové obrany na úrovni vládních a strategických poradců americké administrativy. Vláda prezidenta George W. Bushe připravovala plán destabilizace Iráku ještě před útoky 11. září 2001 a jen shoda okolností pak vedla k jeho pozměněné realizaci. Naprostá většina Evropanů věřila, ţe riziko, které představoval Saddám Husajn v čele Iráku, bylo pro svět niţší neţ riziko spojené s jeho odstavením od moci a následným vývojem v této zemi. Naproti tomu Američané, protoţe byli vojensky silnější, měli, zvláště po útocích z 11. září 2001, niţší práh tolerance k Husajnovu reţimu a hrozbě představované zbraněmi hromadného ničení. Na konci roku 2002 tudíţ podporovalo americkou invazi do Iráku více neţ 70 % obyvatel a Bushova administrativa jednoznačně věřila v její úspěšnou realizaci. Kagan tento postoj zobecnil v následujícím výroku: „Neschopnost odpovědět na hrozby nemusí vést pouze k jejich toleranci, ale i k popírání jejich existence. Je zcela normální nemyslet na to, co nemůžeme ovlivnit.“

20

Americké odhodlání řešit konflikty ve světě s vyuţitím vojenské síly je natolik silné a jednoznačné, ţe můţe USA a Evropu na poli mezinárodních vztahů vzájemně zcela odcizit. Současný transatlantický problém spočívá v tom, ţe Spojené státy americké se při plnění svých cílů zahraniční politiky bez spojenectví evropských mocností obejdou, opačně to však neplatí. Kagan v této souvislosti vyslovuje velice zásadní obavu, kterou 20


- 29 -

je třeba brát váţně velmi na obou březích Atlantického oceánu: „Může nastat čas, pokud již nenastal, kdy Američané nebudou dbát na prohlášení Evropské unie o nic více než na prohlášení sdružení ASEAN nebo Andského paktu.“ 21 V celé jeho sbírce esejů nazvané Labyrint síly a ráj slabosti : Amerika, Evropa a nový řád světa však najdeme pouze jedinou drobnou výtku proti politice USA, kdy kritizuje americké odmítnutí vojenské pomoci ze strany evropských států, poskytnuté dle litery článku č. 5 smlouvy o NATO při zahájení invaze do Afghánistánu na podzim 2001, neboť se v ní snaţily vidět strategickou a diplomatickou past. Spojené státy americké jsou natolik silné, ţe by neměly pohrdat milodary od svých spojenců ze Severoatlantické aliance.

21


- 30 -

3 Zbigniew Brzezinski 3.1 Stručný pohled do života a práce Zbigniewa Brzezinského

Zbigniew

Kazimierz

Brzezinski

je

mezinárodně

uznávaný polsko-americký politolog, odborník na mezinárodní

vztahy

a geostrategii.

Působí

jako

profesor americké zahraniční politiky na prestiţní Paul H. Nitze School of Advanced International Studies, která je součástí Johns Hopkins University v Baltimore a jako poradce v Centru pro strategická a mezinárodní studia (Center for Strategic and International Studies – CSIS). Narodil se 28. března 1928 v polské Varšavě. V dětství z důvodů diplomatických misí svého otce, známého polského diplomata Tadeusze Brzezinskiho, hodně cestoval ţil postupně ve francouzském Lille, německém Lipsku a ukrajinském Charkově. Na začátku 2. světového války se pak celá rodina přestěhovala do kanadského Montrealu, kde vystudoval McGillovu univerzitu. Následně, v roce 1953 se stal absolventem oboru politických věd na prestiţní Harvardské univerzitě, kde poté i krátce přednášel. V roce 1961 se stal ředitelem nově zaloţeného Ústavu komunistických věd na Kolumbijské univerzitě. V 60. letech působil jako poradce vlád Johna Fitzgeralda Kennedyho a Lyndona B. Johnsona a následně jako zahraničně-politický konzultant víceprezidenta Huberta Humphreyho. V roce 1973 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem tzv. Trilaterální komise, která na poradní úrovni řešila vztahy USA, Evropského společenství a Japonska a udrţovala si významný vliv v americké zahraniční politice aţ do 80 let. Jejími členy jsou politici (převážně liberální a konzervativní) z vysokých kruhů, velcí obchodníci a bankovní magnáti, několik odborářů, občanští a intelektuální

- 31 -

vůdci a představitelé médií.“ 22 V této komisi působili i pozdější prezidenti USA Jimmy Carter a George H. Bush. Právě Carter po své nástupu do funkce zvolil Zbigniewa Brzezinského jako svého poradce nejprve pro otázky národní bezpečnosti (1976-77) a následně pro zahraniční vztahy (1977-81). Dlouhodobě kritizoval zahraniční politiku prezidenta Richarda Nixona a převedším názory dalšího významného amerického politologa a dlouholetého ministra zahraničí Henryho Kissingera. Brezinski proslul hlavně svým důrazným vystupování proti politice Sovětského svazu a podporou afghánských mudţahedínů ve rusko-afghánské válce v letech 1979-89. Dlouhodobě se zabývá americko-ruskými a americko-čínskými vztahy a vzhledem ke svým kořenům se vţdy intenzivně zajímal o politický vývoj také ve středoevropském prostoru. V posledních letech vystupoval i jako kritik zahraniční politiky administrativy prezidenta George W. Bushe především v otázkách Blízkého a Středního východu (válka v Iráku, íránský jaderný program). Od ledna roku 2009 působí na postu poradce prezidenta Baracka Obamy pro zahraniční politiku. Zbigniew Brzezinski je ţenatý a má tři děti. Jeho manţelskou neteř druhého československého prezidenta Anna Emílie Benešovou. Jeho dcera Mika je moderátorkou zpráv známé americké televizní stanice MSNBC.

22

KRIEGER, J. (ed.): Oxfordský slovník světové politiky; OTTOVO nakladatelství, Praha 2000, str. 921

- 32 -

3.1.1 Dostupné české překlady Brzezinského politologických prací BRZEZINSKI, Z.: Bez kontroly: chaos v předvečer 21. století, Victoria Publishing, Praha: 1993; 222 s. ISBN 80-8560-583-X. BRZEZINSKI, Z.: Velká šachovnice: K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha, Mladá Fronta, Praha 1999, 232 stran, ISBN: 80-204-0764-2. BRZEZINSKI, Z.: Volba: globální nadvláda nebo vedení, Mladá Fronta, Praha: 2004; 290 s. ISBN 80-204-1179-8.

- 33 -

3.2 Americká hegemonie 3.2.1 Nástin vývoje amerického postavení v mezinárodní politice v letech 1945-2001 Vůdčí postavení Spojených států amerických je jiţ celosvětově uznávanou skutečností. Předcházel mu však sloţitý historický vývoj, který se v této kapitole pokusím stručně shrnout tak, jak jej od konce 2. světové války chápe Zbigniew Brzezinski. Zásadním historickým milníkem v rámci celosvětových mezinárodních vztahů se podle něho stalo zaloţení Organizace spojených národů (OSN) dne 26. června 1945, která na sebe jménem zakládajících členů a především pět vítězných mocností 2. světové války (Číny, Francie, Ruska, Spojených států amerických a Velké Británie) převzala závazek udrţování světového míru, bezpečnosti vzájemné spolupráce mezi jednotlivými státy a regiony. Fakt, ţe tyto státy mají z pozice stálých členů Rady bezpečnosti OSN právo veta v zásadních otázkách jejího rozhodování, popřel do té doby platný model, podle kterého se kaţdý nezávislý stát světa rozhodoval v otázkách mezinárodní politiky zcela samostatně. Zaloţením OSN skončilo dosavadní chápaní národní suverenity ve jménu snahy o vybudování světa bez válečných konfliktů. Tato změna zcela bezprostředně dotkla právě Spojených států amerických, v jejichţ historii byla vţdy velmi těsně provázána národní bezpečnost se státní suverenitou. Důvod takové vazby byl dán specifickou polohou, rozlohou, lidským i přírodním potenciálem a především enormní vojenskou a ekonomickou silou ve srovnání s ostatním světem. Jedním z hlavních důvodů zásadního hospodářského a mocenského vzestupu USA se stala skutečnost, ţe jejich pevninské území nebylo, na rozdíl od ostatních do té doby ekonomicky a strategicky silných států, přímo zasaţeno ani jednou z obou světových válek. Následující období studené války však Spojeným státům americkým tvrdě ukázalo mylnost domněnky o vlastní nezranitelnosti. Především „závody ve zbrojení“ se SSSR a hrozba konfliktu jadernými zbraněmi gradující v podobě tzv. Kubánské krize byly pro USA tvrdým prozřením. V 70. letech američtí politici pochopili, ţe jedinou cestou zmírnění napětí je politika vzájemných ústupků a kompromisů. V důsledku toho byly následně podepsány strategické smlouvy ABM, SALT a START. Jejich podpisem USA

- 34 -

prakticky uznaly tehdejší Sovětský svaz a jeho satelity za druhou světovou velmoc a dočasně tak ztratily své monopolní postavení v mezinárodní politice. Paradoxně tak v této době světový mír a bezpečnost závisely na vzájemné spolupráci obou silně znepřátelených mocností. Bylo nutné, aby se vztahy mezi nimi jiţ dále nevyhrocovaly a aby naopak byly co moţná nejefektivněji tlumeny podobnými úmluvami a vzájemným dialogem. V 80. letech se sice prezident Ronald Reagan pokusil se svoji administrativou pro USA znovu vydobýt pozici nezávislého světového leadera vojensky-mocenskou cestou, kdyţ přišel s plánem Strategické obranné iniciativy (SDI) – vesmírného štítu proti sovětským balistickým střelám. Tato iniciativa se však nesetkala s pochopením amerického veřejného mínění, neboť zde byl na jedné straně strach z opětovné eskalace napětí, a na straně druhé se jiţ mnoţily náznaky vnitřního rozkolu Východního bloku a postupné ztráty mocenského vlivu Sovětského svazu. Na začátku 90. let si však Spojené státy americké svoji pozici světového hegemona opět získaly. Výrazně k tomu pochopitelně napomohl rozpad Východního bloku a následně i SSSR a ztráta vlivu Moskvy nad rozsáhlými oblastmi. Dalším, a s tím souvisejícím důvodem, bylo výrazné ekonomické i vojenské oslabení Ruska a naproti tomu značný vojenský, strategický a technologický skok kupředu na straně USA, který se znatelně projevil jiţ během války v Perském zálivu na přelomu let 1990-91. Rozsah sféry vlivu USA v 90.letech 20. století Brzezinski podobně popisuje v knize Velká šachovnice, kde říká: „Nejenže Spojené státy ovládají všechna světová moře a oceány, ale jsou také schopny asertivně vojensky kontrolovat pobřeží z moře i z pevniny, což jim usnadňuje šířit značný politický vliv dále do vnitrozemí. Americké vojenské jednotky jsou trvale rozmístěny na západním a východním cípu euroasijského kontinentu a kontrolují i Perský záliv.“

23

Z mapy, kterou u této kapitoly ve výše

uvedené knize najdeme (str. 30), je patrné geopolitické převaze USA podléhá celý severoamerický kontinent, celá západní a část střední Evropy, Turecko, Izrael, Saudská Arábie, Egypt, Japonsko, Austrálie a oblast Tichomoří. Kromě toho si USA udrţují politický vliv v regionu Latinské Ameriky a části střední a jihovýchodní Asie. 23

BRZEZINSKI, Z.: Velká šachovnice: K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha, Mladá Fronta, 1999, str. 29

- 35 -

V následujícím období pak rozdíl mezi Spojenými státy a ostatním světem

stále

narůstá. Další dvě světové velmoci – Čína a Rusko – se sice v 90. letech snaţí vybudovat vzájemné strategické partnerství, jejich plány však ztroskotají na ekonomické slabosti Ruska a na čínské potřebě komplexní modernizace hospodářství, technologií i armády. Světová dominance USA pak byla završena po teroristických útocích z 11. září 2001, kdy Rusko otevřeně vyjádřilo podporu americkému boji proti světovému terorismu.

3.2.2 Americká hegemonie a bezpečnostní hrozby moderního věku Na strmě stoupajícím vlivu USA má svůj nemalý podíl také souběţně se rozvíjející proces globalizace a rychlé šíření moderních technologií, především internetu. Ve světě se však zároveň objevují nové hrozby v podobě jednodušší dostupnosti zbraní, která částečně eliminuje rozdíl mezi chudými a bohatými. Se stoupající americkou mocí rostou také protiamerické nálady především v oblastech, kde západní kultura a globalizační vlivy rychle boří tradiční zvyky a uznávané hodnoty. Potencionálními či faktickými nepřáteli USA nově nejsou jen konkrétní státy, ale různé organizace a zájmové skupiny, často s nadnárodní působností. Na začátku své knihy s názvem Volba: Globální nadvláda nebo globální vedení Brzezinski vymezuje těchto sedm druhů konfliktů, které v současném světě hrozí: „1. globální a pustošivá strategická válka – především mezi USA a Ruskem, za 20 a více let i mezi USA a Čínou nebo Ruskem a Čínou 2. významné regionální války vedené státy s vysoce účinnými zbraněmi – např. mezi Indií a Pákistánem nebo mezi Izraelem a Íránem 3. tříštivé etnické střety především v rámci multietnických států (např. Indie nebo Indonésie) 4. různé formy „národněosvobozeneckých hnutí“ bojujících proti domnělé nebo skutečné rasové nadvládě (indiáni v Latinské Americe, Čečenci v Rusku nebo Palestinci proti Izraeli, …) 5. bleskové výpady jinak slabých států, které však dokáží vyrobit zbraně hromadného ničení a použít je v boji proti svým sousedům nebo anonymně pro USA

- 36 -

6. stále smrtonosnější teroristické útoky podobné těm z 11. září 2001 s rizikem použití zbraní hromadného ničení 7. ochromující útoky na informační systémy ze strany států, teroristických organizací nebo jednotlivců, které by uvrhly operační infrastrukturu napadeného státu do naprostého chaosu“ 24 Zároveň se Brzezinski domnívá, ţe v popředí zahraniční politiky Spojených států amerických zůstávají jejich strategické zájmy a obezřetnost vůči Číně a Rusku jako dvěma největším potenciálním soupeřům o vliv a teoretickým nepřátelům. Z tohoto důvodu je nutné, aby si USA udrţovaly svůj technologický náskok především v oblasti strategické vojenské výzbroje. Konflikt s těmito zeměmi ve smyslu totální války je však v dnešní době jiţ hodně nepravděpodobný. Podle Brzezinského však USA mají důvod nárokovat si větší míru zabezpečení neţ jakou potřebuje většina ostatních států, a to jednak z důvodu úlohy garanta globální bezpečnosti a jednak z důvodu svého globálního sociokulturního vlivu. V této souvislosti podkládá následující dvě zásadní otázky u kterých však, jak předem upozorňuje, bude z důvodů rychlého celospolečenského i technologického vývoje, kaţdá odpověď jen dočasná: „1. V jakém okamžiku dokonce i ospravedlnitelné obavy o národní bezpečnost překračují onu neviditelnou linii, která odděluje opatrnost a paranoiu? 2. Do jaké míry americká bezpečnost závisí na multilaterální spolupráci a do jaké míry o ni mohou – nebo dokonce mají – usilovat Spojené státy samostatně?“ 25

3.3 11. září 2001 a jeho důsledky pro americkou bezpečnost Teroristický útok z 11. září 2001 znamenal zásadní obrat v chápání hrozeb národní bezpečnosti USA i mezinárodní bezpečnosti obecně. Do tohoto dne v podstatě platilo, ţe nepřátelé měly podobu jednotlivých států nebo státních uskupení (např. SSSR, Írán, Severní Korea, …). Od tohoto data však přestal být nepřítel jasně viditelný, 24

BRZEZINSKI, Z.: Velká šachovnice: K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha, Mladá Fronta, 1999, str. 26 – volně převzato 25 BRZEZINSKI, Z.: Velká šachovnice: K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha, Mladá Fronta, 1999, str. 30-31

- 37 -

definovatelný a jednoduše zničitelný. Potencionální hrozby na sebe vzaly nejrůznější podoby (sebevraţedné útoky, hrozba útoku chemickými a biologickými zbraněmi, …), proto Brzezinski shledává jako jediné moţné řešení neustále zdokonalování a zvyšování potenciálu zpravodajských sluţeb. „Každý dolar, který vydáme na aktivní, preventivní zpravodajskou činnost, přinese větší užitek, než deset dolarů, utracených na pečlivě, ale v podstatě tápajících zabezpečování možných cílů teroristického útoku.“ 26 Američané si podle něho konečně musí uvědomit, ţe určitý stupeň zranitelnosti nezbytně patří k modernímu ţivotu, zároveň však nabádá americká mainstreamová média i politické představitele, aby systematicky nezveličovaly hrozby představované Severní Koreou, Íránem, Irákem nebo Čínou a nepodněcovaly tak v běţných Američanech paranoidní pocit permanentního přímého ohroţení.

3.3.1 Problémy vymezení mezinárodního terorismu a jeho řešení Klíčovou součastnou otázkou americké zahraniční politiky se po útocích na newyorské Světové obchodní centrum a budovu Pentagonu stala správná definice nové bezpečnostní hrozby. V této souvislosti Brzezinski otevřeně kritizuje George W. Bushe a jeho administrativu za chybný přístup k problematice světového terorismu. Prezident zaměřil zahraniční politiku USA proti terorismu obecně, „zlo“ nejprve ztotoţnil s osobou Usámy bin Ládina a jeho nejbliţších spolupracovníků a následně vymezil „osu zla“, čímţ nelogicky sloučil několik naprosto odlišných problémů. Terorismus je totiţ pouze jedna z forem boje či odporu. Brzezinski k tomu říká: „Pokud se chceme vyrovnat terorismem, nemůžeme jen vést vojenské tažení na odstranění všech teroristů; musíme rozpoznat politické pohnutky, které jsou v pozadí jejich činů, a určitým způsobem na ně reagovat. Terorismus tím nemá být omlouván ani usmiřován. Téměř všechny teroristické aktivity mají svůj původ v politickém konfliktu, který je zplodil a který je drží při životě“

27

a jako konkrétní příklady uvádí IRU v Severním

Irsku nebo ETU v Baskicku.

26

BRZEZINSKI, Z.: Velká šachovnice: K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha, Mladá Fronta, 1999, str. 39 27 BRZEZINSKI, Z.: Velká šachovnice: K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha, Mladá Fronta, 1999, str. 45

- 38 -

Podloţím nenávisti terorismu v oblasti Středního východu jsou podle něho pociťované, tradované nebo zakoušené politické křivdy (britský a francouzský koloniální vliv, nezdar arabských snah namířených proti vzniku Izraele a jeho následné chování vůči Arabům a pošpinění čistoty islámských svatých míst v Saudské Arábii a v Iráku.Útoky z 11. září 2001 proto měly především politický podtext. Zároveň proto důrazně varuje před útokem na Severní Koreu, Írán nebo jiný stát Středního východu, neboť by tím hrozilo další vzedmutí protiamerických nálad a zřejmě by tyto akce neměly ani podporu tradičních evropských spojenců. USA se v těchto souvislostech dopustily dvou zásadních chyb, které měly za následek zdrţenlivost spojenců při podpoře války v Afghánistánu, Iráku i proti terorismu obecně. Samy totiţ neměly zameteno před vlastním prahem v otázce šíření jaderných zbraní, kdyţ k nim aktivně pomáhaly Velké Británii

a Francii, tiše tolerovaly nukleární

program Izraele a smířily se s ním také u Číny, Indie či Pákistánu místo, aby se snaţily o jeho zastavení. Druhou chybou pak bylo výše zmíněné pojetí terorismu dle výkladu George Bushe, kterým nepřímo schválil akce Ruska proti Čečencům, Izraele proti Palestincům nebo Číny proti Ujgurům.

3.3.2 Úskalí nové americké bezpečnostní strategie V nové americké doktríně zaměřené na boj proti terorismu z roku 2002 chybí jakékoliv konkrétní vymezení pojmu terorismus i související problematika je zde řešena jen obecně, coţ umoţňuje velice volný výklad i praktickou aplikaci této strategie: Spojené státy si tak v podstatě přivlastnily právo určovat, kdo je nepřítel, a bojovat proti němu, aniž by se nejdřív snažily dosáhnout mezinárodní shody na definici hrozby.“

28

V jejím kontextu byly zcela záměrně sloučeny dvě naprosto odlišné věci – defenzivní akce a prevence, coţ je vzhledem k pravidlům mezinárodní politiky, všem úmluvám i nepsaným zvyklostem, nepřípustné. Brzezinski proto dále varuje: „Neschopnost mezi těmi věcmi rozlišovat, zvláště pak ze strany supervelmoci, která má k dispozici největší zastrašovací

prostředky

–

může

uspíšit

příchod

„preventivních“ válek maskovaných za „defenzivní akce.“ 28

epidemie

jednostranných

29

BRZEZINSKI, Z.: Velká šachovnice: K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha, Mladá Fronta, 1999, str. 54-55 29 BRZEZINSKI, Z.: Velká šachovnice: K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha, Mladá Fronta, 1999, str. 56

- 39 -

Spojené státy americké by systematickou, praktickou a dlouhodobou aplikací této strategie

popřely

všechny

demokratické

hodnoty

a zůstaly

by

osamoceným

a nenáviděným hegemonem. Následně vzniklá situace by pak pravděpodobně skončila celosvětovým chaosem, kde by proti USA bojovaly nejen jejich dlouhodobí nepřátelé, ale i bývalí hlavní spojenci.

3.4 Americká zahraniční politika a islámský svět Velký problém současného světa spočívá v rozevírání nůţek mezi hodně bohatými a naopak velmi chudými lidmi. Nejedná se zde přitom pouze o finanční zabezpečení, ale především o celkovou ţivotní úroveň, sociální rozdíly, přístup ke vzdělání či zdravotní péči nebo perspektivy do budoucna. V důsledku rozšíření moderních technologií lidé odhalili velké nerovnosti ve svých moţnostech a zároveň také vzrostla politická uvědomělost obyvatel rozvojových zemí, kteří z těchto důvodů mají mnohem větší sklon k nacionalismu, radikalismu nebo náboţenskému fundamentalismu.

3.4.1 Co ukázalo 11. září 2001 Nejpalčivěji se v současné době problémy světové nerovnosti projevují v souvislosti s radikalismem islámského světa, coţ ukázal právě i teroristický útok z 11. září 2001. Brzezinski k tomu píše: „(Toto datum) bylo výjimečnou událostí v dějinách mocenské politiky. Skupina 11 fanatiků, z nichž pouze někteří měli západní vzdělání, se skrovným finančním zázemím způsobila paniku v nejmocnější a technologicky nejrozvinutější mocnosti a následně i globální politickou krizi. Jejich teroristický čin zmobilizoval americkou zahraniční politiku, zrychlil prozápadní přesměrování Ruska, přispěl ke štěpení svazku mezi Evropou a Amerikou, zvýšil neklid americké ekonomiky a změnil tradiční americkou koncepci občanských práv a svobod. K úspěšnému provedení své akce potřebovali teroristé jen několik nožíků a odvahu nasadit vlastní životy. Nikdy dřív nezpůsobila tolik bolesti tak mocné většině taková hrstka slabých lidí.“ 30 Jednalo se o zcela novou formu útoku, se kterou nikdo dopředu nepočítal a pravděpodobně ani sami útočníci a jejich plánovači ani v nejmenším netušili, co 30

BRZEZINSKI, Z.: Velká šachovnice: K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha, Mladá Fronta, 1999, str. 61-62

- 40 -

všechno jejich akce způsobí. Tyto teroristé jsou hnáni fanatickým odhodláním boje za své poslání a smířeni se smrtí, nemají co víc ztratit. Naopak Amerika a celý vyspělý svět můţe touto cestou ztratit jedny ze svých nejcennějších hodnot – moc a bohatství. Tito teroristé přitom těţí z následujících čtyř základní atributů moderní doby: 1. přístup k vysoce nebezpečným zbraním 2. nová mobilita nejen ve smyslu cestování, ale i předávání informací s pomocí moderních technologií 3. otevřenost demokratického zřízení umoţňující průnik a infiltraci 4. vzájemná provázanost prvků v moderní společnosti způsobující v případě narušení jednoho řetězovou paniku, kterou často vydatně podporují masmédia a způsobí často mnohem větší škody, neţ původní teroristický útok V této souvislosti si Brzezinski všímá ještě jedné zásadní okolnosti, která je dobře viditelná právě i na příkladu z 11. září 2001: Slabí získávají na síle tím, že přehnaně zjednoduší terč své nenávisti, kdežto silní ztrácejí, pokud udělají to samé.“

31

Spojené

státy americké by proto podle něho měly nyní za jednu z priorit své zahraniční politiky stanovit uspokojivé vyřešení vztahů s muslimským světem. Je však nutné mít přitom na paměti, ţe není moţné bojovat přímo s terorismem, ale odhalit jeho motivy a zkusit vyřešit souvisejí problémy. Situace bude však o to komplikovanější, ţe obou stranách jsou zakořeněny letité předsudky.

3.4.2 Izraelsko-palestinský konflikt Zřejmě největší vášně a emoce v muslimském světě vzbuzuje problém Izraele. Spojené státy americké si uţ od britsko-francouzské poráţky v Suezském průplavu v roce 1956 nárokovaly rozhodující politický vliv a nezávislou monopolní pozici při řešení izraelsko-palestinského konfliktu, který ještě upevnily svými vítěznými vojenskými taţeními v Iráku v letech 1991 a 2003. Evropská unie však v Sevillské deklaraci z 22. června 2002 představila svůj vlastní plán řešení, který se od amerického liší především svoji větší propracovaností a konkrétností.

31


- 41 -

USA sice mají dostatečný vojenský potenciál, aby tento problém řešily samy, nejméně historie jiţ ukázala, ţe bez spolupráce s dalšími spojenci především z řad Evropské unie, se jim to zřejmě nepodaří. Přitom jiţ několik let existuje rámcový plán konkrétních řešení, který má širokou mezinárodní podporu: „1. vzniknou dva státy, jejichž území bude odpovídat hranicím z roku 1967 2. příměstské jeruzalémské osady se začlení do Izraele 3. v Jeruzalémě vzniknou dvě hlavní města 4. palestinští utečenci budou mít pouze nepatrné nebo jen symbolické právo na návrat a většina navrátilců se usadí v Palestině (nejspíše v uvolněných izraelských osadách) 5. v Palestině vznikne demilitarizovaná zóna, kde by mohlo působit NATO nebo jiné mírotvorné síly 6. arabští sousedé Izraele jasně a jednoznačně uznají legitimitu izraelského státu“ 32 Vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu podle přinese mít hned trojí uţitek: a) středovýchodní teroristé jiţ nebudou tolik zaměřeni proti USA b) dojde k odzbrojení oblasti c) napomůţe to snahám o demokratizaci přilehlých arabských států.

3.4.3 Problém Íránu a Středního východu Dalším zásadním problémem neklidného islámské regionu, který je třeba dlouhodobě řešit, je otázka Íránu. Vojenský útok na tuto zemi by však USA představoval obrovské riziko, neboť by proti nim stanulo 70 miliónů odhodlaných obyvatel poháněným fanatickým přesvědčením s radikálně náboţenským pozadím. Navíc je velmi pravděpodobné, ţe by na stranu Íránu přidaly některé sousední islámské státy a konflikt bych tak přerostl ve válku v celém regionu. Jako moţné řešení Brzezinski tedy spíše neţ silovou intervenci navrhuje strategickou spolupráci v této oblasti Spojenými státy americkými a Evropskou unií.

32


- 42 -

Těţištěm tohoto řešení však nemá být politika blokád a izolace, kterou nyní USA vůči Íránu praktikují, ale naopak snaha o spolupráci a dialog s tímto velkým státem, který by do budoucna mohl převzít vedoucí postavení v rámci celého regionu. Předpokladem k tomu je vysoká gramotnost dosahující přes 70 %, přítomnost vzdělané a uvědomělé intelektuální elity a národní uvědomění čerpající ze zásadního historického významu země na samém úsvitu dějin. Cesta k důleţitým změnám a postupné větší demokratizaci této země se otevře v momentě, kdy USA a jejich dají Íránu najevo, ţe s ním počítají jako s významným partnerem v rámci restrukturalizace celého regionu. Bezpečnostní a politické problémy v oblasti Perského zálivu také bezprostředně souvisí se situací na Středním východě a v oblasti Kavkazu, kde se dlouhodobě střetávají vlivy a zájmy

USA a Ruska. Vyřešení konfliktů v tomto by umoţnilo lepší přístup

k důleţitým surovinovým zdrojům u Kaspického moře, stavbu nových ropovodů a celkový rozvoj. Situací v této oblasti se Brzezinski velmi podrobně zabývá v knize Velká šachovnice, kde ji označuje termínem Euroasijský Balkán, neboť je zde, stejně jako na začátku 90. let v bývalé Jugoslávii, potřeba kontinuálně řešit uzemní, etnické i náboţenské spory. Do tohoto regionu řadí následujících osm republik bývalých Sovětského svazu – Ázerbajţdán, Arménii, Gruzii, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádţikistán, Turkmenistán a Uzbekistán, a k nim přidává ještě Afghánistán. V následujícím ještě rozlišuje o další dvě země a zároveň vysvětluje jejich význam, kdyţ říká: „K seznamu můžeme patrně připojit i Turecko a Írán, které jsou však politicky a hospodářsky mnohem životaschopnější a mají tedy v oblasti postavení strategických hráčů. Pokud by jeden nebo druhý přestal být politicky stabilní, vnitřní problémy regionu by se daly jen těžko zvládnout a snahy zamezit ruské dominanci v oblasti by patrně vyzněly naprázdno.“ 33 Všimněme si, ţe dnes se situace částečně posunula. Ruská dominance v tomto regionu jiţ není tak výrazná, neboť v některých z vyjmenovaných zemí Středního východu mají Spojené státy americké své vojenské základny (Turkmenistán, Kyrgyzstán) a Turecko paří mezi klíčové americké spojence. Pro posun v řešení klíčových otázek oblasti

33


- 43 -

Euroasijského Balkánu

je proto místo strategické soupeření zásadní navázat

konstruktivní dialog mezi oběma zeměmi.

3.5 Budoucnost americké hegemonie a mezinárodní politiky Teroristický akt z 11. září 2001 Spojeným státům americkým ukázal zásadní slabinu jejich výlučně hegemonistického postavení ve světě projevující se ve stupňování protiamerických nálad a opatrné i hlasité kritice americké zahraniční politiky nejen ze strany dlouhodobých nepřátel, ale i od tradičních spojenců. Budoucnost bezpečného a nekonfliktního světa tedy závisí nikoliv solitérním postupu USA, ale naopak na hledání dalších strategických partnerů a společném řešení regionálních a lokálních konfliktů. Výběr spojenců je však mnohem sloţitější, neţ by se na první pohled mohlo zdát a nese s sebou celou řadu dílčích problémů. Rusku a Indii jako případným strategickým partnerům v součastné době chybí ekonomická síla i technologická vyspělost. Obě tyto země by podle Brzezinského narušily dosavadní mravní kredit koalice USA, Evropy a Japonska: „Americká hegemonie je pro mnohé stravitelná právě proto, že se Amerika vnímá jako skutečně demokratický stát, který má za úkol šířit do světa lidská práva. Pokud by Spojené státy bez problémů přijímaly za své spojence represivní státy pouze na základě jejich prohlášení, že vedou vlastní válku proti terorismu, pak by tím v podstatě přijímaly jejich definici terorismu, bez ohledu na kauzální spojení mezi etnickým, náboženským nebo rasovým útlakem, které tyto státy podporují, a nárůstem mravně nepřijatelného terorismu.“

34

Takové rozšíření strategické aliance by proto

mohlo vést k zásadnímu narušení dobrých vztahů se současnými americkými partnery.

3.5.1 Současné Evro-americké vztahy a jejich budoucnost Evropská unie a především její hospodářsky a ekonomicky nejsilnější členové (Velká Británie. Francie a Německo) jsou pro Spojené státy americké významnými mezinárodními spojenci. Tato vzájemná spolupráce byla podnícena především bipolárním rozdělením světa v době studené války, kdy USA pomáhaly bezpečnostně chránit státy západní Evropy vybudováním strategických vojenských základen. Po 34

BRZEZINSKI, Z.: Volba: Globální nadvláda nebo vedení, Mladá Fronta, Praha 2004, str. 110-111

- 44 -

rozpadu Východního bloku přímý vliv USA na dění v Evropě sice oslabil, ale byly to právě Spojené státy americké, kdo rozhodujícím způsobem k vyřešení válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii. V současné době američtí politici svým evropským spojencům často vytýkají nedostatečné zapojení do řešení konfliktů mimo Evropu a především malé výdaje na obranu. Evropské státy přitom těţí především ze stabilizační role USA na Blízkém a Středním východě. Brzezinski se však domnívá, ţe zvýšení vojenských výdajů evropských států by paradoxně mohlo narušit dobré euro-americké vztahy, neboť vojenská soběstačnost Evropy by vedla k nebezpečnému soupeření o vliv především v oblasti Perského zálivu kvůli přístupu ke strategickým zásobám surovinových zdrojů a následně v Střední a Jiţní Americe, kde mají mnohé evropské státy silné historické koloniální vazby. Tato soupeření by nepochybně narušila nejen transatlantické vztahy, ale destabilizovala by zahraniční politiku v celém světě. Evropa je v dnešní době ještě politicky a zájmově příliš roztříštěná na to, aby měla reálnou sílu konkurovat Spojeným státům americkým ve vojenských a strategických moţnostech. Evropští spojenci USA naopak kritizují za nepřistoupení ke Kjótskému protokolu, neuznávání autority Mezinárodního soudního tribunálu v Haagu a především za tvrdý postup a ekonomické sankce vůči Iráku, Íránu, Libyi či Kubě. Nejnovější spor pak vyvolal nesouhlas evropských státu s americkým útokem na Irák. Brzezinski k tomu říká: „Evropané navzdory roztržce kvůli Iráku dobře chápou, že americká jednostrannost je zčásti důsledkem výjimečné bezpečnostní role Spojených států. Evropané přijímají tuto tendenci jako nezbytnou cenu, kterou musejí zaplatit za to, aby si Amerika udržela svůj „všemocný“ postoj ve světě, ve kterém nelze jednoduše rozškatulkovat

ekonomické,

právní,

morální

a bezpečnostní

zájmy.

Americká

jednostrannost má své kořeny v tom, že Spojené státy chápou sebe sama jako světového nositele a posla svobody.“ Amerika pevně se drţící mezinárodních pravidel a podřizující své vojsko mezinárodní jurisdikci by uţ podle něho „nemusela být posledním útočištěm, odkud lze zabránit globální anarchii.“ 35

35

BRZEZINSKI, Z.: Volba: Globální nadvláda nebo vedení, Mladá Fronta, Praha 2004, str. 117

- 45 -

Evropané by proto měli v teoretické rovině zváţit globální důsledky stavu, při kterém by USA podřizovaly všeobecné shodě a měli by být opatrnější ve své kritice zámořského

spojence.

Navzdory

této

diplomatické

roztrţce

Brzezinski

věří

v pokračovaní dobrých trans-atlantických vztahů, které jsou sňatkem z rozumu a mají zásadní význam pro celosvětový mír a bezpečnostní stabilitu. Evropa a Spojené státy mají celou řadu společných zájmů a sledují na poli mezinárodní politiky stejné základní cíle.

3.5.2 Význam a postavení Severoatlantické aliance Dalším úkolem, který nyní před Spojenými státy americkými a jejich spojenci stojí, je potřeba nové definice poslání a způsobu fungování Severoatlantické aliance. V době studené války se SSSR byla její protiváhou Varšavská smlouva a její postavení bylo jasně dané. Dnes, po rozpadu Východního bloku, je jiţ velká část bývalých členů Varšavské smlouvy, která zanikla v roce 1991, členem NATO, existujícího dál, ale bez jasné koncepce. Ze strany administrativy prezidenta Bushe reálně hrozí jednostranné zneuţití této organizace k prosazování strategických zájmů USA na Středním východě, proto Brzezinski nabádá k nutnosti rychlého vyřešení jejího dalšího fungování a směřování. Po 11. září 2001 byl poprvé v jeho dějinách uplatněn článek č. 5, podle kterého je napadení jednoho státu, napadením všech a vyţaduje společnou obranu. Spojené státy sice, aţ na výjimky v podobě speciálních útvarů armády Velké Británie, nevyuţily pomoc od spojenců z NATO přímo ve válce v Afghánistánu, v současnosti však jiţ ve zdejší mírové misi mají zahraniční jednotky početní převahu nad americkými. Po tomto teroristickém útoku se však naplno ukázal rozdíl v chápání bezpečnostních hrozeb ze strany USA a jejich evropských spojenců. Tento rozdíl Brzezinski vysvětluje na příkladu izraelsko-palestinského konfliktu: „Mnozí Američané, včetně některých ve vládě, vnímají terorismus jako zlo, které v podstatě nesouvisí s izraelskou okupací palestinského území, kdežto mnozí Evropané se domnívají, že k palestinskému terorismu ponouká právě izraelská okupace a zejména izraelské osady.“

36

36

Zároveň připouští, ţe


- 46 -

evropský postoj je správnější, neboť jeho základem je odstranění politických a sociálních problémů vedoucích k teroristickým akcím. Odlišný přístup mají evropské státy a USA však také k rozsahu kompetencí Severoatlantické aliance. Spojené státy povaţují za operační území celý svět, zatímco jejich spojenci pouze Evropu a blízké okolí. Vzhledem k rozšiřování Evropské unie se však budou tyto státy pod hlavičkou NATO stále více angaţovat v oblasti Středního východu z důvodu zajištění vlastní ochrany a bezpečnosti, a proto je nutné, aby v rámci této organizace našly konsensus se Spojenými státy, které zde mají dlouhodobé strategické zájmy.

3.5.3 Budoucnost americké hegemonie a demokracie v souladu s globálními zájmy světa Brzezinski se domnívá, ţe nyní nastal čas poloţit si zásadní otázku, zda globální hegemonie nemůţe ohrozit samotnou demokracii Spojených států, která je v americké společnosti samotné historicky zakořeněna. Aby k ohroţení demokratických základů a humanitních ideálů nedošlo je podle něho nanejvýš nutné drţet se následujících pravidel: „Národní politika musí být v souladu s ústavními principy a jako taková odrážet vůli amerického lidu. Z toho vyplývá, že také zahraniční výkon hegemonistické moci by měl být podřízen demokratickému dohledu americké veřejnosti. “ 37 Po teroristických útocích z 11. září 2001 se zájmy USA logicky dočasně posunuly od celosvětových k domácím, především pak z obav národní bezpečnost. Tyto obavy vedoucí aţ k neuváţeným politickým výrokům a rozhodnutím, však suţovaly především americkou elitu a obyčejní lidé je aţ tak zásadně nepociťovali. Samotný prezident opakovaně a systematicky šířil velmi zjednodušený dichotomický pohled na svět, kdy proti sobě stojí síly dobra a zla, a filosofii „kdo není s námi, je proti nám“, kterou pouţíval V. I. Lenin. Následná legislativní a bezpečnostní opatření vedla k omezení samotných základních občanských práv všech Američanů. „Nejdůležitější legislativní nařízení po 11. září 37


- 47 -

2001, tzv. Patriot Act (Vlastenecký zákon) z 2001 (schválený Kongresem pod silným prezidentským tlakem), omezuje soudní pravomoci v tak citlivých oblastech, jako jsou vládní odposlechy nebo vměšování se do vztahu právním zástupcem a jeho klientem; kromě toho se zvětšil přístup vlády k záznamům o zdraví, finanční situaci a pohybu jednotlivých lidi; to vše jménem národní bezpečnosti. Míru vládního dohledu rovněž zvýšilo snížení úrovně autorizace. Můžeme jen doufat, že některá zákonná opatření přijatá po 11. září 2001 kvůli boji pro terorismu budou podobně jako dřívější nařízení pouze dočasná.“

38

Tyto reakce americké administrativy jsou často zbytečně přehnané a USA za ně sklízí kritiku nejen u tradičních odpůrců, ale i od svých politických a vojenských spojenců. Stupňování podobných opatření můţe podrýt samotné základy americké demokracie a udělat z USA izolovaný, xenofobií a policejní stát. Pouze pokud Amerika najde alternativní definici svých strategických cílů vycházející z širšího pochopení zájmů celého světa, můţe dát stát ve vedení států šířících americké pojetí globalizace zaloţené na humanitních principech. Své úvahy o úloze a poslání Spojených států amerických v současném světě shrnuje Brzezinski v poslední kapitole své nejnovější knihy Volba: Globální nadvláda nebo globální vedení těmito zásadními slovy: Hlavním úkolem Ameriky bude i nadále docílit vyváženosti mezi suverénní hegemonií a globálním společenstvím, jakož i mezi demokratickými hodnotami a požadavky globální moci. Globalizace, kterou Spojené státy podporují, může pomoci utlumit globální neklid; ovšem jedině za předpokladu, že úplně nevysaje, ale naopak posílí chudší země, a že nebude vedena pouze sobeckými ekonomickými zájmy, ale také starostí o lidstvo.“ 39 Američané by si také měli uvědomit důsledky svého jedinečného globálního vlivu a vyuţívat ho v zájmu celospolečenského demokratického rozvoje.

38

BRZEZINSKI, Z.: Velká šachovnice: K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha, Mladá Fronta, 1999, str. 243 39 BRZEZINSKI, Z.: Velká šachovnice: K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha, Mladá Fronta, 1999, str. 267

- 48 -

4 Noam Chomsky 4.1 Stručný pohled do života a práce Noama Chomského Avram Noam Chomsky je emeritní americký profesor lingvistiky, levicově orientovaný politický teoretik, kritik medií, globalizace a především zahraniční politiky USA, Izraele a dalších spojeneckých států. Ale také dlouholetý obhájce lidských práv a bojovník za rovné dodrţování mezinárodních právních norem. Narodil se 7. prosince 1928 v městečku East Oak Lane nedaleko Philadelphie v americkém státě Pensylvánie. Jeho otec William Chomsky byl hebrejským vědcem s ukrajinskými předky, členem významné anarchistické odborové organizace 20. let 20. století s názvem Průmysloví pracovníci světa (IWW nebo “Wobblies”) a přímým účastníkem 1. světové války. Jeho matka Elsie Chomsky (rozená Simonofska) pocházela z Běloruska, ale vyrostla jiţ v USA. Chomsky byl vychováván v hebrejské kultuře a jak sám vzpomíná, vyrůstal v jakémsi ghettu a v mládí mino jiné trpěl vnitřním strachem z katolíků pod vlivem neustálých potyček s přistěhovalými irskými katolíky a antisemity. Jiţ ve dvou letech začal chodit do experimentální školy. Svůj první aktivistický článek napsal jiţ v únoru 1939 (ve svých deseti letech) a upozorňoval v něm na nebezpečí šíření fašismu v Evropě po pádu Barcelony ve Španělské občanské válce. Po absolvování střední školy byl jiţ v šestnácti letech přijat na Pensylvánskou univerzitu ve Philadelphii, kde začal studovat filozofii (pod vedením C. W. Churchmana a N. Goodmana), arabštinu, logiku a lingvistiku. Především na tu se zaměřil v dalších letech a roce v 1955 získává doktorát za práci s názvem Syntaktické struktury (dokončena a vydána roku 1957), která se později stala jednou z nejvýznamnějších lingvistických knih 20. století. Část svého výzkumu přitom vedl přímo na slavné univerzitě Harvard. V roce 1949 se Chomsky oţenil s lingvistkou Carol Schatz. Mají spolu tři děti: dcery Avivu (1957) a Diane (1960) a syna Harryho (1967). V roce 1955 začal pracovat na

- 49 -

Massachusetts Institute of Technology (MIT), o šest let později byl jmenován řádným profesorem Katedry moderních jazyků a lingvistiky (v současnosti Katedra lingvistiky a filozofie). Od roku 1966 do roku 1976 byl drţitelem profesury Ferrari P. Ward Professorship z moderních jazyků a lingvistiky, a v roce 1976 byl jmenován profesorem institutu MIT v Cambridge v USA, kde externě vyučuje aţ doposud. Mezi lety 19581977 navíc přednášel i na mnoha dalších významných univerzitách (New Jersey, Oxford, Cambridge, Nové Dillí) a je nositelem řady čestných doktorátů a jiných ocenění. Jiţ za studií na univerzitě se Chomsky nepřímo zapojoval do aktivistického politického hnutí v Palestině. V únoru 1967 vydává v newyorkském kniţním magazínu esej s názvem Odpovědnost intelektuálů, ve které vyjadřuje svůj nesouhlas s válkou ve Vietnamu. Dva roky poté následuje jeho první sbírka esejí s názvem Americká moc a noví Mandaríni, kde poprvé tvrdě kritizuje americkou hegemonii a zahraniční politiku. Je myšlenkově radikálně levicově zaměřený a sám sebe označuje za příznivce anarchosyndikalismu a libertiánského socialismu. Svůj nesouhlas se však vţdy snaţí logicky zdůvodňovat skutečnými příklady bezpráví, ukázkami polopravd a záměrných dezinterpretací. V této souvislosti se obrací zvláště proti mainstreamovým masmédiím a upozorňuje na jejich zásadní úlohu v procesu distribuce „upravených“ informaci. Teoreticky rozpracovává metody manipulace veřejným míněním, jejichţ platnost následně ověřuje na mnoha konkrétních příkladech. V neposlední řadě se také stává hlasitým obhájcem dodrţování lidských práv Palestinců, Kurdů, Čečenců a domorodých obyvatel mnoha zemí Afriky, Asie a Latinské Ameriky. V poslední době se velmi kriticky vyjadřuje především k otázkám globalizace, politice USA a Izraele na Blízkém východě a válečným konfliktům v Afghánistánu a Iráku. Hlavní myšlenkou jeho promyšlených kritik je snaha poukázat na to, ţe vůči sobě samotným musíme uplatňovat stejná měřítka, jaká uplatňujeme vůči ostatním, především pak našim oponentům. Aplikací tohoto pravidla do praxe následně ukazuje mnoho zajímavých skutečností a souvislostí, které nejsou obecně známé a mohou mnohé čtenáře šokovat (např. neotřelý pohled na vztah USA a terorismus nebo klíčovou úlohu vlivu masmédií v současném světě).

- 50 -

Pochopitelně nešetří kritikou ani na adresu politických teoretiků z opačného konce názorového spektra jako jsou Sammuel. P. Huntington (Střed civilizací; Kam kráčíš, Ameriko?) nebo Robert Kagan (Labyrint síly a ráj slabosti). Naopak podobné názory, jako má Chomsky, můţeme najít třeba u Immanuela Wallersteina (Úpadek americké moci). Z důvodu tvrdé kritiky americké zahraniční politiky bylo v minulosti Chomskému často vyhroţováno smrtí. Dostal se např. i do seznamu plánovaných cílů Theodora Kaczynskiho, známějšího pod pseudonymem Unabomber, protoţe v letech 1978-95 rozesílal známým a vlivným osobnostem dopisní bomby. Sám Chomsky uvádí, ţe je z důvodu bezpečnosti často střeţen tajnou policií, především na univerzitní půdě MIT, ačkoliv obecně s policejní ochranou nesouhlasí. V současné době Chomsky bydlí v Lexingtonu v Massachusetts, často cestuje po celém světě, přednáší o politice a účastní se mezinárodních konferencí. Bezesporu patří mezi nejvlivnější intelektuály současnosti. Závěrem bych si dovolil poněkud rozsáhlejší citaci slov, která na adresu Noama Chomského pronesl prezident Společnosti spisovatelů a umělců OSN Hans Janochek při příleţitosti předání ceny Award of Excellence za jeho přínos míru a porozumění ve světě, protoţe se domnívám, ţe charakterizují osobnost a snaţení tohoto člověka výstiţněji neţ cokoliv, co jsem zde předtím napsal: „Vydobyl jste si respekt miliónů, dychtivě hledáte pravdu v tomto neklidném světě. Není lepší místo, kde vyjádřit náš respekt k Vám, než Společnost národů, jejíž duch a principy reprezentujete … Nejedná se jen o to, co říkáte, ale i o to, jak to říkáte … Nikdy jste nezvýšil hlas, nikdy se neuchýlil k nadávkám a nikdy jste neudeřil pěstí do stolu. Vždy jste zachovával klid, vždy jste byl přesvědčivý. Vskutku přesvědčivý … Profesore Chomsky, udělujeme vám titul z vděčnosti. Udržoval jste plamen jasného úsudku a zdravého rozumu naživu, když byly ohroženy. Stál jste klidný v třeskotu civilizací, ale tento konflikt jste zaznamenával jednoznačně pochmurným a přesvědčivým stylem. Váš hlas zní po celém světě.“

40

Chomsky, N.: Moc a teror: Přednášky a rozhovory po 11. 9., Mezera, Praha: 2007, str. 13

- 51 -

40

4.1.1 Dostupné české překlady Chomského politologických prací CHOMSKY, N.: Perspektivy moci: úvahy o povaze člověka a společenského řádu, Karolinum, Praha: 1998. CHOMSKY, N.: Tajnosti, lži a demokracie: interview s Davidem Barsamianem, Votobia, Olomouc: 1999. CHOMSKY, N.: 11. 9., Mezera, Praha: 2003. CHOMSKY, N., FOUCAULT, M., ELDERS, F.: Člověk, moc a spravedlnost, INTU, Praha: 2005. CHOMSKY, N.: Hegemonie nebo přežití: Americké tažení za globální nadvládou, Mladá Fronta, Praha: 2006. CHOMSKY, N.: Moc a teror: Přednášky a rozhovory po 11. 9., Mezera, Praha: 2007.

- 52 -

4.2 Hegemonie USA 4.2.1 Budování současné pozice Spojených států amerických ve světové politice Z historického pohledu bylo dobré, vzhledem k dalším tématům, která se chystám rozebírat, si nyní připomenout, ţe to byly právě Spojené státy americké, kdo patřil na konci 18. století společně s Francií mezi první země na světě, kde byly sepsány demokratické ústavy a kde také vzniklo novodobé pojetí demokracie. Mnoho dalších nově se formujících moderních států se poté při tvorbě svých vlastních ústav inspirovalo v právních dokumentech těchto dvou států. S velkou pravděpodobností právě i díky tomuto důleţitému dějinnému momentu jsou Spojené státy americké mnoha lidmi po celém světě dodnes povaţovány za vzorovou demokracii, kterou by všechny ostatní země

měli

kopírovat

a následovat.

Jak

zásadně

se

tento

zaţitý

mýtus

o nepřekonatelnosti USA na počátku 21. století mýlí, se pokusím ukázat v následující části své práce. Pokud se budeme chtít zabývat pozicí Spojených států amerických v současné mezinárodní politice, musíme se zastavit především u dvou momentů, které měly na formování dnešní světové politické situace naprosto zásadní vliv. V prvním případě se jedná o přelom 80. a 90. let 20. století, kdy skončilo přes 40 let trvající období soupeření dvou největších velmocí – USA a Ruska, známé jako „studená válka“. S rozpadem SSSR v roce 1991 na mezinárodní politické scéně zůstala pouze jediná vedoucí politická a ekonomická velmoc, kterou jsou právě Spojené státy americké. Ač si i dnes nadále Rusko nesporně udrţuje velký vliv, zdaleka jiţ není natolik zásadní jako ještě v nedávné minulosti. Klíčovým ukazatelem, který srovnání současné pozice těchto dvou států výrazně vychyluje ve prospěch USA, je ekonomická vyspělost, vliv a celková ţivotní úroveň. Jak Chomsky v této souvislosti upozorňuje, na úkor Ruska se do popředí postupně začíná dostávat Čína, avšak její vliv prozatím není natolik zásadní, aby mohl významněji narušovat neotřesitelné postavení Spojených států amerických. Druhým momentem, který měl klíčový vliv na dnešní pozici USA, se stal teroristický útok z 11. září 2001. Reakcí na tento čin byl totiţ začátek tzv. války s terorismem, jejichţ pravidla primárně určují právě USA, a v rámci níţ se většina do té doby platných

- 53 -

mezinárodních právních norem. nyní stává během několika málo týdnů pouze prázdnými frázemi.

4.2.2 Postavení mezinárodních organizací Předešlé konstatování se zcela jistě můţe mnoha lidem zdát jako velice přehnané a nepodloţené, přesto tomu tak bohuţel není. Od roku 1945 zde sice existuje OSN jako organizace, která má za jeden z hlavních úkolů dohled nad dodrţováním mezinárodních právních norem a snahu o celosvětový mír, a od roku 1949 vedle něho existuje i NATO jako dnes hlavní vojensko-strategická organizace, avšak v obou dvou mají Spojené státy americké natolik zásadní vliv, ţe jim ostatní státy takřka nemají moţnost bránit v jejich záměrech a politice. Ano, tyto státy mají sice právo veta, ale USA je vţdy účinně dokáţí odradit od jeho pouţití především prostřednictvím svého vojensko-politickoekonomického vlivu. Pokud se Spojené státy americké přesto dostanou do problémů s odmítavým postojem těchto nadnárodních organizací, resp. ostatních významných hráčů na mezinárodní politické scéně, dokáţí vţdy rychle nalézt cestu, jak tento problém vyřešit. Kdyţ nepomohou hospodářské výhruţky, následuje masivní mediální přesvědčovací kampaň zaměřená jiţ na širokou veřejnost. Ta je v mnoha případech zaloţena nejen na zkreslování skutečnosti, ale jak jsme se mohli přesvědčit na příkladu získávání podpory pro současnou válku v Iráku, dokonce na záměrné promyšlené lţi a výrobě falešných důkazů. V případě, kdy selţe i tato strategie, jsou Spojené státy americké připraveny jít navzdory všem a naprosto ignorovat mezinárodní právo, jak dokazuje následující výrok vysoce postaveného úředníka Bílého domu Andrewa Carda: „OSN se může sejít a rokovat, jak je libo. My na jejich povolení čekat nebudeme.“ 41 Ve všech diskuzích vedených o Iráku na půdě OSN Washington trval na svém výsadním právu jednat jednostranně, jak dokazuje i výrok prezidenta Bushe z 6. března 2003: „Pokud se týká naší bezpečnosti, my skutečně nepotřebujeme žádné svolení.“

41

CHOMSKY, N.: Hegemonie nebo přežití: Americké tažení za globální nadvládou, Mladá Fronta, Praha: 2006, str. 49

- 54 -

4.2.3 Úloha masmédií a význam veřejnosti Zásadní vliv v otázce ovlivňování veřejného mínění mají v celku pochopitelně masmédia. Proto je třeba mít neustále pod kontrolou, jaké informace se jejich prostřednictvím šíří do světa. Není rozhodně náhodou, ţe nejvlivnější z nich sídlí právě v USA (televize CNN) a ve Velké Británii (BBC a Reuters), která je jejich nejbliţším spojencem. Od těchto agentur v naprosté většině případů přebírají informace státní i soukromá masmédia ostatních států, které nemají své reportéry přímo na místech dění, a to v domnělém přesvědčení, ţe mají ty nejdůvěryhodnější zdroje. V této souvislosti by bylo velkou chybou nezmínit se o cenzuře, která existovala nejen v zemích bývalého Východního bloku, ale i ve Spojených státech a to dokonce jiţ na přelomu 19. a 20. století. Chomsky zde v této souvislosti vzpomíná 28. prezidenta USA Woodrowa Wilsona (1856-1924), který zřídil Komisi pro veřejnou informovanost, jejíţ úspěchy na poli propagandy inspirovaly mnoţství moderních teoretiků demokracie i současné PR experty. Dále připomíná také slavného prezidenta Ronalda Reagana, který v období své vlády ustavil instituci s názvem Úřad veřejné diplomacie, k jehoţ fungování se Chomsky vyjadřuje těmito slovy:„Jeden z vysokých vládních představitelů charakterizoval jeho výrobu pravdy jako „důležitou psychologickou operaci podobnou tomu, jak armáda dosahuje kontroly nad dobývaným nepřátelským územím.“

42

I

v současné době cenzura zcela jistě existuje, jen není na první pohled tak zřejmá, neboť se o ní starají týmy bezpečnostních a mediálních poradců a jiţ výše zmiňovaní PR experti. Nyní se tedy přímo nabízí otázka, zda existuje vůbec nějaká moţnost, jak se proti libovůli a hegemonii USA bránit? Odpověď zní naštěstí kladně, neboť je zde podle Chomského ještě jedna velmoc, která se můţe Spojeným státům americké otevřeně a úspěšně postavit a tou je světová veřejnost. V souvislosti s jejím vyburcováním varuje před dokonalou promyšleností Bushovy politiky a tvrdí, ţe volba mezi mocí a přeţitím pro lidstvo ještě nikdy nebyla takto osudová jako je tomu právě v současné době. Měli bychom se především zamyslet nad následujícím Chomského výrokem: „Mnozí z nás disponují nebývalými výhodami a svobodou, což nám dává možnost podílet se na

42


- 55 -

formování budoucnosti – a právě proto neseme za to, co se stane, každý svůj díl odpovědnosti.“ 43

4.3 11. září 2001 a následný vývoj V této kapitole své práce bych se chtěl podrobněji věnovat zlomové události nejen pro USA, ale pro celou mezinárodní politickou scénu – teroristickému útoku na Světové obchodní centrum a Pentagon, který se odehrál 11. září 2001. Pochopitelně se opět budu snaţit interpretovat pohled Noama Chomského na tuto událost a na dění v USA a ve světě v několika po ní následujících týdnech. Je proto nutné si uvědomit, ţe v té době ještě nebyla známá mnohá z faktů a souvislostí, ve světle kterých vidíme tuto událost dnes. Mým cílem ale právě proto je ukázat, jak na ni bylo nahlíţeno krátce po té, co se odehrála.

4.3.1 Příčiny 11. září, úloha bin Ládina Hned na začátku své knihy s názvem 11. 9. Chomsky uvádí velice zajímavý postřeh. Útok na Světové obchodní centrum a Pentagon byl podle něho prvním přímým napadením amerického území od roku 1812 (tedy v případě, ţe přistoupíme na autorovu rétoriku, podle které byl útok na Pearl Harbour napadením americké kolonie Havaj a ne státního území USA). Dále upozorňuje na to, ţe tato událost je něčím naprosto novým, ne však rozsahem a charakterem, ale svým cílem. Zde poprvé otevřeně míří zbraně utlačovaných proti agresorům. Aţ dosud se jednalo vţdy pouze o drobná vzbouření lokálního významu. Stejně jako naprostá většina lidí, také Chomsky odsuzuje tento útok jako bezprecedentní teroristický čin, který je třeba důkladně vyšetřit a viníky podle platných práv potrestat. Odmítá však běţně akceptovány názor, ţe si teroristé vybrali WTC jako symbol. Tento pohled je podle něho pohodlný pro západní intelektuály, neboť je zbavuje odpovědnosti za činy, které ve skutečnosti stojí za tímto teroristickým aktem. Pro objasnění svého pohledu na věc uvádí několik zajímavých otázek a příkladů, z nichţ jsem vybral tyto: Je globalizace důvodem toho, proč „Afghánci“ podporovaní CIA bojovali proti Rusku 43


- 56 -

a ti samí dnes bojují v Čečensku? Je obava z „globalizace“ chodit do McDonald´s a nosit dţíny, coţ podle nedávno uveřejněného průzkumu novin Wall Street Journal dělá většina nejen bohatých, ale uţ i obyčejných muslimů v severní Africe a v Asii? Dále zmiňuje titulek deníku New York Times otištěný na první stránce dne 16. září 2001: „Pachatelé jednali z nenávisti k hodnotám, které se Západě těší úctě, jako jsou svoboda, tolerance, prosperita, náboženská pluralita a všeobecné volební právo.“

44

,

zároveň však upozorňuje na to, ţe pokud Američané tyto řádky přijmou jako fakt, mohou očekávat další 11. září s mnohem ničivějšími následky. Chomsky má však pro mnohé zcela překvapivý pohled na osobu bin Ládina a jeho síť, kdyţ tvrdí, ţe se zajímají o globalizaci a kulturní hegemonii právě tak málo jako o chudé a utiskované obyvatele Středního východu, jimţ váţně ubliţují celá léta. „Říkají nám jasně a nahlas, co jim jde. bojují Svatou válkou se zkorumpovanými, represivními a „neislámskými“ režimy v dané oblasti a těmi, kteří je podporují. … Bin Ládin sám pravděpodobně nikdy o „globalizaci“ neslyšel. Lidé, kteří ho v rozhovoru důkladně vyzpovídali jako Robert Frisk, tvrdí, že on skutečně nemá o vnějším světě ponětí a ani ho nezajímá.“ 45 V případě bin Ládina musíme být opatrní, neboť informace o něm jsou často velice protichůdné a jen málokdy věrohodně podloţené. Nicméně podle svých vlastních slov nejvíce protestuje proti americké vojenské přítomnosti v Saudské Arábii, kterou povaţuje za okupaci své rodné země, a dále je pro svrţení zkorumpovaných a utlačovatelských reţimů v Čečensku, Bosně, Tibetu, severní Africe, jihovýchodní Asii i jinde ve světě. Známá je také jeho podpora Palestincům. Panují pochybnosti, zda mohl bin Ládin z jeskyně někde v Afghánistánu naplánovat tak promyšlenou akci, jakou byl právě útok z 11. září 2001. Je pravděpodobné, ţe jeho síť byla do této akce zapojena a jeho osoba se stala pro útočníky inspirací. Stejně tak je ale moţné, ţe bin Ládin o celé akci nevěděl. Říká dost jasně, o co mu jde a ţe pro něho samotného není největším nepřítelem Amerika, ale Saudská Arábie a další státy v této oblasti s ve skutečnosti „neislámským“ reţimem. Pokud ho USA dokáţí najít a zabít, 44 45

CHOMSKY, N.: 11. 9., Mezera, Praha: 2003; str. 27 CHOMSKY, N.: 11. 9., Mezera, Praha: 2003; str. 27-28

- 57 -

zemře v očích mnohých lidí jako mučedník a hrdina. Následky toho by pro Američany moţná mohly být ještě nebezpečnější neţ situace, v níţ se nacházejí dnes. V této souvislosti by také myslím bylo vhodné připomenout, kde vlastně jsou kořeny sítě kolem bin Ládina, neboť se jedná o skoro neuvěřitelný dějinný paradox. Jedná se totiţ původně o ţoldácké vojsko vycvičené a vyzbrojené CIA, Egyptem, Pákistánem a francouzskou zpravodajskou sluţbou a financované z mnoha nejasných zdrojů. Organizace těchto jednotek začala roku 1979 na podporu Afghánců v boji s Rusy. Bin Ládin od 80. let patřil ke strukturám, které tuto armádu spolufinancovaly. V roce 1981 lidé z těchto skupin zavraţdili egyptského prezidenta Sadáta, o dva roky později se podařilo sebevraţednému atentátníkovi s vazbami na tyto skupiny vypudit americké jednotky z Libanonu a v roce 1989 tyto jednotky vyhrály svoji Svatou válku se SSSR v Afghánistánu. Kdyţ USA trvale umístily v Saudské Arábii své vojenské jednotky, oznámil bin Ládin a jeho pobočníci, ţe je tento akt srovnatelný právě s ruskou okupací Afghánistánu a obrátili svůj boj proti Americe a jejím spojencům. Tyto teroristické jednotky dnes čerpají svoji sílu z pocitů zoufalství, zloby a frustrace, které vedou napříč vrstvami obyvatel – od bohatých po chudé, od umírněných po radikální islamisty.

4.3.2 Postoje a první odvetné kroky americké vlády Americká vláda se situaci po 11. září snaţí vyuţít jako příleţitosti k protlačení svého vlastního programu militarizace, včetně budování tzv. „raketové obrany“; podrývání sociálnědemokratických programů a obav z nepříznivých dopadů „globalizace“ nebo otázek ţivotního prostředí, zdravotnictví, apod. O ustavení opatření, která zintenzívní přesun bohatství do rukou malého počtu lidí a reglementování společnosti tak, aby byla vyloučena veřejná debata nebo protest. Chomsky k tomuto postoji čelných amerických představitelů říká: „Vládní představitelé USA chtějí využít příležitost vyrazit na své nepřátele s krajním násilím bez ohledu na to, kolik nevinných lidí bude trpět, to znamená i lidi v Americe a v Evropě, jež se stanou oběťmi stupňujícího se cyklu násilí.“ 46

46

CHOMSKY, N.: 11. 9., Mezera, Praha: 2003; str. 57

- 58 -

Washington vyhlásil po útocích na WTC a Pentagon velmi těţce definovatelnou a pochopitelnou válku s terorismem. Nikdo z obyčejných lidí vlastně neví, co si pod tímto souslovím představit, ale pokus novinářů a odborníků nám můţe pomoci: „Byla vlastně vyhlášena válka všem, kdo se k Washingtonu v jeho násilné volbě nepřidají, ať už se pak Washington rozhodne postupovat jakkoli. Země celého světa stojí před „jasným rozhodnutím“: přidejte se k nám v naší křížové výpravě nebo „čelte jisté vyhlídce na smrt a zničení“ (R. W. Apple, New York Times, 14. září). V Bushově projevu z 20. září se tento postoj znovu ostře opakuje.“

47

Jak však vyplývá z jednoho z rozhovorů uveřejněných v knize 11. 9., Chomsky v prvních týdnech po útocích stále věřil tomu, ţe si vláda USA vezme k srdci varování od čelných zahraničních představitelů, odborníků na islámské země i od vlastních tajných sluţeb, a nepodnikne masivní vojenský útok. Právě to je totiţ krok, který si pachatelé útoku na Manhattanu teď přejí ze všeho nejvíce, neboť by je utvrdil ve správnosti jejich boje a z jejich vůdce by udělal modlu. Násilí, které zcela jistě zaplatí ţivotem mnoho nevinných Afghánců, bude ve skutečnosti výzvou k náboru nových stoupenců teroristických sítí a organizací Také proto mnohé evropské mocnosti zprvu velice zvaţovaly, zda se přidat ke kříţové výpravě USA. Na rozdíl od Američanů si totiţ byly velice dobře vědomy, ţe právě masivním útokem na nevinné civilisty poskytnou bin Ládinovi a jemu podobným další moţnost ke zmobilizování zoufalých a rozzlobených lidí pro své plány, které mohou být ještě daleko hrůznější neţ 11. září. Washington však jiţ koncem září 2001 poţadoval po Pákistánu úplné uzavření hranice s Afghánistánem a odříznutí této země od zásobování palivem a hlavně potravinami. Právě jejich dodávky však udrţovali několik milionů chudých lidí nad hranicí hladomoru a USA jím tímto krokem znemoţní uniknout do bezpečí před hrozícím válečným konfliktem. Přitom tito lidé většinou nejsou členy Talibanu, ale jeho oběťmi. Mnohdy jsou to uprchlíci ve vlastní zemi, kterým je bráněno odejít. Důvod Washingtonu k tomuto kroku je jednoduchý – nechtějí, aby se bin Lábin a jeho spojenci ukryli mezi uprchlíky.V Afghánistánu jsou proto ochotni vyvolat humanitární krizi s rozsahem 7,5 milionu lidí. Z informací humanitárních pracovníků a mezinárodních organizací přitom je více jasné, ţe zásobování těchto obyvatel potravinovými balíčky ze

47


- 59 -

vzduchu, které USA plánují, je nesmysl. Obyvatelé jsou pod krutovládou Talibanu a ten by se velmi „dobře postaral“ o to, aby se tyto balíčky k opravdu potřebným nikdy nedostaly. V Afghánistánu navíc mezi sebou soupeří mnoho kmenů, coţ by situaci velmi komplikovalo i bez Talibanu. Je jiţ ozkoušené, ţe jediná moţnost kvalitního zásobování této země potravinami, je moţná pomocí pozemních konvojů za asistence humanitárních pracovníků. Jiţ v době před vydáním tohoto poţadavku USA Taliban pod vlivem událostí blokoval humanitární konvoje, takţe k humanitární katastrofě došlo vlastně dávno předtím neţ Američané zahájili válku v Afghánistánu, a záleţelo jen na tom, jakého rozsahu dosáhne. Chomsky v této souvislosti upozorňuje na to, ţe on sám v mnoha rozhovorech pro média z celého světa na tento problém vytrvale upozorňoval, avšak jeho slova jako by nikdo v Americe ani v Evropě neslyšel. Asi nejpřiléhavěji celou situaci popsala ve svém článku odváţná indická spisovatelka Arundhati Royová v naráţce na operaci Nekonečná spravedlnost, vyhlášenou Bushovou vládou: „Stanete se svědky nekonečné spravedlnosti nového století. Na smrt vyhladovělí civilisté čekají na to, až budou zabiti.“ (Guardian, 29. září 2001)

48

Američtí vládní PR odborníci později změnili

označení „Nekonečná spravedlnost“ na operaci „Trvalá svoboda“, neboť původní název podbízel myšlenku, ţe americká vláda vidí sama sebe jako boţstvo, které určuje mantinely spravedlnosti.

4.3.3 Selhání zpravodajských sluţeb Útok z 11. září 2001 nepochybně způsobil nesmírný šok i překvapení v řadách všech západních zpravodajských sluţeb včetně CIA. Shodou, pro mnohé jistě překvapivých, okolností se právě zpravodajové USA aktivně podíleli na náboru, výcviku a vyzbrojení bojovníků z řad extrémních islámských fundamentalistů, kteří se pak účastnili bojů s Sovětským svazem na území Afghánistánu. Po tamější válce tito „Afghánci“ obrátili svou pozornost do dalších zemí, kde měli šanci získat alespoň tichou podporu USA (Čečensko, Bosna). Bosna je později většinou odměnila udělením státního občanství. Za stejnou věc bojují i na Filipínách, v severní Africe a na dalších místech. Ještě později začali věnovat pozornost svým úhlavním nepřátelům – Saudské Arábii, Egyptu a dalším arabským státům a od 90. let také USA. 48


- 60 -

CIA se nyní tváří strašně překvapeně a novináři dělají chybu, kdyţ nevidí širší a hlubší souvislosti. Ukazuje se, ţe selhání zpravodajských sluţeb v otázkách rozkrývání přípravy teroristických akcí jsou během několika posledních během let doslova kolosální. Právě špatná činnost těchto sloţek vedla k tomu, ţe bin Ládin a jeho pobočníci

mohli

vybudovat

tak

rozsáhlou,

nebezpečnou

a velice

precizně

organizovanou teroristickou síť, jakou je Al-Kajdá. Zpravodajové si navíc zřejmě neuvědomují zásadní skutečnost a to, ţe váţně míněná snaha sníţit hrozbu terorismu vyţaduje v první řadě porozumění jeho příčinám a vypořádání se s nimi. Pokud se na celou situaci podíváme s odstupem času a v širších souvislostech, nelze se ubránit domněnce, ţe tajné sluţby mohly postupovat podle předem připraveného scénáře a mít tak na budoucích událostech mnohem větší podíl, neţ se oficiálně připouští. Postupné odrývání dříve přísně tajných dokumentů nebo naopak jejich záhadně ztráty, tuto odváţnou úvahu jen podporují.

4.3.4 Úloha medií Mainstreamová média mají obrovský vliv na vytváření pohledu veřejnosti na 11. září 2001 a na následný vývoj událostí. Právě jejich prostřednictvím se masivně šíří slova o tvrdé vojenské odvetě a pomstě. Přesto se v některých z nich objevily opatrné náznaky toho, ţe vidění spravedlnosti není všude takto zkreslené a mnoho lidí i v samotném New Yorku uţ krátce po útoku poţaduje místo masivní vojenské akce řešení, které bylo v souladu s mezinárodním právem a pod záštitou OSN. K otázce médií Chomsky připomíná ještě jednu zajímavou, nikoliv však neočekávanou událost. Katarský emír krátce po útocích potvrdil snahu Američanů o omezení vysílání arabské satelitní zpravodajská stanice Al-Dţazíra. Právě tato televize, vybudovaná po vzoru britské BBC, je jediným svobodným a otevřeným zdrojem informací v arabském světě. Prezentuje široký okruh názorů a má jako jediná své reportéry i v Talibanem kontrolované části Afghánistánu. Právě oni přinesli mj. svědectví o ničení vzácných buddhistických soch, které popudilo celý svět. Vysílání této televize přináší jak stanoviska představitelů USA nebo Izraele, tak i dlouhé rozhovory s bin Ládinem, které následně přebírá a překládá právě BBC a zkoumají experti z celého světa. Spojené státy

- 61 -

americké však zdaleka nejsou první, komu vadí její otevřené zpravodajství. V minulosti se proti němu ostře ohradil uţ např. Egypt, Kuvajt, Saudské Arábie, Maroko nebo Alţírsko.

4.3.5 Důsledky 11. září 2001 pro vnitřní a mezinárodní politiku V poslední části tohoto tématického oddílu bych rád zmínil Chomského postoj k hrozbě omezení občanských práv běţných občanů USA. Krátce po 11. září totiţ prohlásil, ţe podle něho rozhodně nedojde k radikálním a dlouhodobým omezením práv, neboť tomu brání kulturní a institucionální tradice, které jsou zde hluboce zakořeněny. Jak zásadně se v tomto úsudku mýlil, ukazuje současná situace ve Spojených státech amerických, kdy se pod zástěrkou války proti terorismu neustála zvyšují pravomoci bezpečnostních sloţek vůči řadovým občanům. Ve vztahu důsledků útoků z 11. září a mezinárodní politické situace se Chomsky zabývá především otázkou, jaký vliv tato událost bude mít na trvale neklidnou oblast Blízkého východu. Palestinci si podle něho ihned uvědomili, ţe se jejich pozice následkem této akce podstatně zhoršila, neboť Izraelci aktuální situaci chápou jako moţnost své soky takřka beztrestně rozdrtit. Tento svůj záměr také ukázali jiţ několik dní po útocích, kdyţ se svými tanky vstoupili na Palestinská území hned na několika místech zároveň. Chomsky se domnívá, ţe je to znovu jen ukázka dynamiky cyklu stupňujícího se násilí, jak ji známe ze Severního Irska, Balkánu a dalších v minulosti problematických oblastí. Závěrem svých úvah nad 11. zářím 2001 se Chomsky pozastavuje ještě nad jedním zásadním faktem, kterým však překvapivě takřka nikdo nezaobíral, a totiţ nad moţností řešit „odvetu“ výhradně právní cestou podle platných mezinárodních úmluv a deklarací, s maximální snahou o vyloučení pouţití síly. Je přitom nesporné, ţe ke snaze USA o boj proti teroristickým organizacím na právním poli v rámci Charty OSN a pod záštitou RB OSN by se zcela jistě přidala naprostá většina států světa.

- 62 -

4.4 Terorismus a spravedlnost – principy USA 4.4.1 Velká imperiální strategie V této velké kapitole bych se chtěl problému americké hegemonie věnovat v konkrétnějších souvislostech a ve světle nedávných událostí. Název první podkapitoly je totoţný s názvem klíčového plánu americké zahraniční politiky, který byl schválen na podzim 2002 a spočívá v nastolení postupné americké politické i ekonomické nadvlády nad celým ostatním světem. V rámci tohoto záměru si USA vyhrazují právo vést preventivní válku, kdykoliv to uznají za vhodné. Preventivní válka přitom není reakcí na přímé ohroţení, má pouze zničit útočné kapacity nepřítele a znemoţnit jeho hypotetický útok někdy v budoucnu. Chomsky tento typ války nebo spíše napadení řadí mezi válečné zločiny a americký právní odborník Michael Glennon k tomu dále říká: „Mnoho z těch, kteří zastávají novou imperiální strategii sice připouštějí, že neberou pražádný ohled na mezinárodní právo, nicméně v tom nevidí až takový problém. Celý systém mezinárodních pravidel jsou tak jenom prázdné fráze.“ 49 Spojené státy americké se povaţují za reprezentanta osvícené společnosti, coţ jim samo o sobě (v jejich pojetí) dává plné právo vypořádat se s kaţdým pokusem, který by mohl vést k omezení jejich vlivu. Přičemţ z této pozice mají dle vlastního mínění také právo měnit pravidla hry. Konkrétní příklad ignorace mezinárodního práva jsme mohli vidět nejen před zahájením války v Iráku v roce 2003, ale i v případě bombardování Kosova a Bosny v roce 1999 a v mnoha dalších akcích (válečné konflikty ve Vietnamu, Korey nebo bombardování Libye), proto jsem se rozhodl tématu amerických teroristických činů věnovat přehledovou kapitolu v závěru své bakalářské práce. Nyní však přesto ještě zůstanu u Velké imperiální strategie a otázky současné války Iráku. V tomto konkrétním případě americká administrativa dokonce narychlo a namíru přepracovala pojetí konceptu preventivní války. Její nejnovější verze nyní říká, ţe administrativa (USA) má povinnost zakročit proti jakémukoliv nepřátelskému režimu, který má záměr a prostředky na výrobu ZHN (zbraní hromadného ničení).“

50

Při

drobném zamyšlení logicky dojdeme k závěru, ţe takřka jakákoliv země světa má 49

CHOMSKY, N.: Hegemonie nebo přežití: Americké tažení za globální nadvládou, Mladá Fronta, Praha: 2006, str. 14 50 CHOMSKY, N.: Hegemonie nebo přežití: Americké tažení za globální nadvládou, Mladá Fronta, Praha: 2006, str. 25

- 63 -

potenciál začít s výrobou ZHN, a tudíţ Washington má podle této své nové strategie právo zaútočit kdekoliv a kdykoliv. Chomsky v této souvislosti uvádí tři podmínky, které musí splňovat terč takové preventivní války: 1. musí být v podstatě bezbranný 2. musí být tak důležitý, aby stálo za to si kvůli němu přidělávat problémy 3. musí se najít způsob, jak jej zobrazit jako smrtelné nebezpečí, které bezprostředně ohrožuje naši další existenci (myšleno USA) .“ 51

4.4.2 Invaze do Iráku v roce 2003 – aplikace strategie v praxi Pokud zůstaneme u příkladu současného válečného konfliktu v Iráku, byly všechny tři tyto podmínky bez výjimky splněny, a tak Američané mohli světu ukázat, jak nový koncept jejich zahraniční politiky bude fungovat v praxi. Prvním významným krokem vedoucím k jeho uskutečnění bylo uţ samotné Bushovo vítězství v prezidentských volbách, kterým získal mandát veřejnosti k realizaci svých záměrů. V říjnu 2002 pak získal podporu Kongresu pro vedení válečného konfliktu. Protoţe podpora veřejnosti pro tuto kontroverzní vojenskou intervenci však v té době byla jiţ nízká, prezident, jeho poradci i americká vláda záměrně a opakovaně v médiích zveličovali irácké nebezpečí, přičemţ vědomě uţívali naprosto lţivých informací. Nicméně tato mediální propaganda slavila u americké veřejnosti úspěch, neboť po několika týdnech jejího trvání povaţuje 60 % Američanů Saddáma Husajna za akutní nebezpečí pro USA a

50 % mu přičítá

také spoluvinu za útoky z 11. září, (na kterých ve skutečnosti ţádný podíl neměl neboť, později vychází najevo, jeho spojení s organizací Al-Kajdá nebylo uspokojivě prokázáno a s Usámou bin Ládinem se ve skutečnosti vzájemně nenáviděli). Vývoj událostí v následujících měsících jasně ukázal, ţe jediná souvislost mezi válkou v Iráku a hrozbou mezinárodního terorismu byla a je ve zvýšení teroristické hrozby ze strany Iráku, které však nastalo aţ po americké invazi. Zároveň tedy invaze do Iráku měla paradoxně za následek opětovné upevnění pozice organizace Al-Kajdá a další narůst její aktivity. V souvislosti se vzájemným srovnáváním nekalých praktik Saddáma Husajna v době jeho diktátu a zločinů páchaných Američany při invazi do Iráku,

51


- 64 -

Chomsky zdůrazňuje historicky platný fakt, ţe o praktikách vítězů se většinou ví a mluví jen málo a jejich prohřešky bývají často tutlány, bagatelizovány nebo zametány pod koberec. Šokující, nikoliv však překvapivý, je v této souvislosti i názor nejmenovaného amerického vysokého vládního úředníka: „Pokud dojde na situaci, kdy se ocitneme v ohrožení, nebudeme čekat na

schválení a v předstihu zasáhneme.

Rozhodně dříve, než budeme vystaveni přímému nebezpečí .“ 52 Američané si jiţ při bombardování Kosova v roce 1999 vyzkoušeli, ţe souhlas RB OSN pro uskutečnění svých záměrů vlastně nepotřebují a v případě invaze do Iráku, jiţ tento problém v podstatě nijak zásadně neřešili. K tomu, co tento fakt můţe znamenat pro budoucí vývoj v oblasti mezinárodní politiky, se pro média v té době vyjádřil také Robert Owen, významný historik zabývající se Středním východem na prestiţní univerzitě Harvard: „Lidé i státy se budou muset naučit vnímat svět jinak než přes optiku OSN a mezinárodních práv, na niž si přivykli v minulosti. Budou si muset zvyknout na svět založený na identifikaci, kde priority určují Spojené státy.“ 53 Chomsky celý tento problém zobecňuje a přichází s hodně radikálním závěrem, kdyţ říká, ţe budoucnost lidstva, potaţmo jednotlivých států světa závisí na tom, jak se mediální propagandě podaří zastrašit a názorově zpracovat „druhou supervelmoc“ – světovou veřejnost. .

4.4.3 Nové právní normy Velká imperiální strategie však neovlivňuje jen americkou zahraniční politiku, ale pochopitelně se promítá také do politiky vnitřní. Teroristický útok z 11. září 2001 značně změnil celkové vnímání práv a svobod občanů. V platnost vstoupilo mnoho přinejmenším kontroverzních zákonů a nařízení. Mezi nejznámější z nich zcela jistě patří moţnost prohlásit jakékoliv občana, včetně amerického, za „nepřátelský ţivel“ nebo osobu „podezřelou z terorismu“. Takový člověk je následně uvězněn bez vznesení obvinění nebo soudního procesu, nemá nárok na svého právníka ani na kontakt s rodinnými příslušníky. Takové uvěznění navíc můţe trvat neomezeně dlouho, resp. aţ 52

CHOMSKY, N.: Hegemonie nebo přežití: Americké tažení za globální nadvládou, Mladá Fronta, Praha: 2006, str. 34-35 53 CHOMSKY, N.: Hegemonie nebo přežití: Americké tažení za globální nadvládou, Mladá Fronta, Praha: 2006, str. 35

- 65 -

do doby, neţ USA skončí válku proti terorismu, coţ v podstatě pro mnohé vězně znamená doţivotí bez provedení dalších, jindy zcela běţných právních úkonů. Veřejně známé je také nelidské zacházení s vězni na Guantanámu a v iráckých věznicích, které nejenţe porušuje Ţenevské konvence (především III. Ţenevskou úmluvu o zacházení s válečnými zajatci), ale často znevaţuje i elementární lidskou důstojnost. Postupem času navíc vycházelo najevo, ţe zde Bushova administrativa pouţívá vyšetřovací metody, které je moţné zcela oprávněně označit za mučení (odpírání spánku, omezování pohybu, navozování pocitu „topení se“ a mnohé další). Protesty mnoha mezinárodních organizací na ochranu lidských práv včetně Červeného kříţe, USA dlouho nebraly na vědomí. Teprve 2. dubna 2008 byly nuceny po úspěšné ţalobě Unie amerických občanských svobod zveřejnit text memoranda Ministerstva spravedlnosti USA z roku 2003, které bylo určeno Pentagonu jako manuál pro zacházení s vězni. Z něho vyplývá, ţe se na vojenské vyšetřovatele působící v těchto věznicích nevztahuje federální ani mezinárodní právo. Pro bojovníky za lidská práva se však jedná jen o Pyrrhovo vítězství, neboť krátce před tím – 12. března 2008 – se Sněmovně reprezentantů nepodařilo přehlasovat veto prezidenta Bushe ohledně zákona, který pouţívání těchto vyšetřovacích metod zakazoval. Chomsky však v této souvislosti upozorňuje na mnohé nejasnosti ohledně konkrétního právního výkladu Ţenevských konvencí, čehoţ Spojené státy pochopitelně vyuţívají k právním kličkám ve svůj prospěch. Všímá si také naprosté bezcharakternosti současného prezidenta USA, kdyţ na pracovním stole v Oválné právně má prý vystavenou bustu svého velkého vzoru, britského ministerského předsedy Winstona Churchilla, který přitom v roce 1943 pronesl tento výrok: „Moc exekutivy uvěznit jedince, aniž by bylo vzneseno nějaké zákonné obvinění, a zejména odepření možnosti být souzen jako všichni ostatní, jsou ohavnosti nejvyššího stupně, které zakládají každý totalitní režim – je jedno zda nacistický nebo komunistický.“

54

54


- 66 -

4.4.4 Budoucnost americké strategie Americká Velká imperiální strategie vyvolává řadu znepokojivých otázek vzhledem k budoucnosti. Nejen Chomsky, ale i mnoho další vlivných osobností, dokonce i řad tvrdých kritiků jeho prací (S. Huntington, K. Waltz, S. Miller, S. Harrison), čímţ dál častěji vyjadřuje oprávněné obavy, ţe by se současná americká politika mohla velice brzy obrátit proti Spojeným státům americkým a v konečném důsledku ohrozit stabilitu na celé planetě. Země, které jsou názorově proti této politice nebo proti USA obecně, by totiţ mohly začít vidět jedinou moţnost obrany ve vývoji jaderných, chemických či biologických zbraní. Tato teorie se jiţ nepřímo potvrzuje na příkladu Severní Koreje nebo Íránu. Není také moţné donekonečna přehlíţet úlohu „druhé supervelmoci“ – světové veřejnosti. Její mínění zaznamenalo, co se týče těchto otázek, za několik posledních desetiletí značný posun. Zatímco v případě války ve Vietnamu protesty začaly aţ v průběhu vojenského zásahu, v případě útoku na Irák se zvedly jiţ dlouho před jeho vlastním uskutečním a to i na těch nejvyšších místech. V šedesátých letech byla veřejnost ochotna tolerovat války takřka bez mrknutí oka, dnes uţ není moţné zaútočit na slabšího soupeře bez toho, aby byl nejprve mohutnou propagandistickou kampaní zobrazen jako akutní hrozba pro světovou demokracii či pachatel genocidy. Chomsky zde připomíná studii zveřejněnou v lednu 2003 Světovým ekonomickým fórem, která zkoumala důvěryhodnost politiků a organizací v očích veřejnosti. Z ní vyplynulo, ţe lidé nejvíce důvěřují nevládním organizacím, pak představitelům OSN, po nich duchovním autoritám, čelným přestavitelům západních zemí, ekonomickému managementu … a teprve na úplném konci celého ţebříčku figuruje politická reprezentace USA. Zanedlouho poté navíc byly provedeny rozsáhlé výzkumy veřejného mínění v mnoha západoevropských zemích, v nichţ 4/5 obyvatel označilo jako největší hrozbu pro světovou demokracii právě zahraniční politiku USA. Z toho mimo jiné vyplývá, ţe uţ dva měsíce před zahájením války v Iráku, nebyl největším nebezpečím Saddám Husajn a jeho diktátorský reţim, ale naopak George Bush a jeho aktivity. Světová veřejnost tímto dává Americe více neţ jasný signál, ţe pokud nezmění svoji politiku, začnou ji zanedlouho všichni bez rozdílu náboţenského, politického či jiného

- 67 -

smýšlení, nenávidět. O tento cíl se mimo jiné dlouhodobě snaţí třeba Usáma bin Ládin, a ţe mu s ním nakonec pomohou sami američtí politici v čele s Bushem, si jistě ani ve snu nepomyslel. Základním předpokladem současné strategie americké zahraniční politiky je hlavní princip wilsoniánského idealismu: „My Američané, či přinejmenším ti ve vedení a vůdci sami, jsme dobří nebo dokonce ušlechtilí. Z toho logicky vyplývá, že všechno, co děláme, je ze zásady správné. Jistě, že se nám občas také něco nepovede, ale záměr je vždy dobrý.“

55

Wilson sám mluví o vznešených amerických ideálech a o tom, ţe

Američané jsou předurčeni k tomu, aby pečovali o zachování stability a spravedlnosti. Jednají v zájmu světa a ostatní státy by to měly pochopit a jít jim z cesty. Dnes se tento předpoklad ještě poněkud zaktualizoval a nyní hlásá, ţe Amerika je státem, který razí cestu dějinami a posouvá je kupředu. Celý, i západní, svět sice ví, ţe tato cesta není správná, přesto ji však toleruje, tiše nebo dokonce otevřeně schvaluje, nebo ve většině případů vědomě ignoruje. Alarmujícím faktem, kterého by si veřejnost v mnoha souvislostech určitě měla všimnout, je, ţe pouţití násilí v rámci americké imperialistické strategie se obhajuje či dokonce ospravedlňuje často naprosto prázdnými vznešenými myšlenkami. Není tomu tak totiţ v historii poprvé, podobný postup pouţívaly k prosazení svých záměrů i mnohé další země, ale především pak nacističtí a komunističtí pohlaváři. Závěrem úvah nad americkou Velkou imperiální strategií Chomsky apeluje na čtenáře následujícími řádky: „Ti, kdo chtějí světu skutečně porozumět, musí všem soudit stejně, ať už se jedná o domácí politickou a intelektuální elitu nebo o představitele nepřátelského tábora. Bylo by určitě poučné podívat se, kolik autorů by uspělo, kdybychom posuzovali, nakolik jejich argumentace splňuje elementární kritéria nestrannosti a racionální logiky.“ 56

55

CHOMSKY, N.: Hegemonie nebo přežití: Americké tažení za globální nadvládou, Mladá Fronta, Praha: 2006, str. 61 56 CHOMSKY, N.: Hegemonie nebo přežití: Americké tažení za globální nadvládou, Mladá Fronta, Praha: 2006, str. 69

- 68 -

4.5 Teroristické činy USA 4.5.1 Obecné základy amerického terorismu Další velkou kapitolu své práce bych rád věnoval tématu asi nejkontroverznějšímu. Ukáţi v ní totiţ Spojené státy a jejich zahraniční politiku z úhlu pohledu, který není úplně běţný a pro mnohé čtenáře bude zřejmě moţná přímo šokující. Proto nyní chci znovu upozornit, ţe všechny zde uvedené informace jsou ověřenými fakty, pro která existuje dostatek důkazních materiálů. Základem této kapitoly bude obhajoba zásadního tvrzení Noama Chomského, který tvrdí, ţe USA jsou vedoucí světovou teroristickou velmocí, která naprosto ignoruje mnohé mezinárodní úmluvy, resoluce RB OSN, Ţenevské konvence a další klíčové dokumenty. Uvedu zde proto vybrané konkrétní příklady, které dokazují pravdivost těchto závaţných obvinění tak, jak je Chomsky má popsané ve svých knihách, kde začíná úvahy nad tímto tématem připomínkou obecné záliby lidstva ke vzhlíţení se v sobě samém. Všímá si toho, kolik různých ocenění a metálů si lidé vymysleli, aby ocenili své zásluhy v boji za lepší svět. Pak však okamţitě tyto řádky staví do naprosto opačného světla, kdyţ upozorňuje na to, ţe realita je poněkud jiná: „Měli bychom si uvědomit, že v posledních letech bylo neoblíbenější aktivitou nejen USA, ale i evropských států válčení.“ Je zcela pochopitelné, proč tomu tak bylo: „Nátlak přece přináší výsledky. Jedině ti, kdo použijí dostatečně silných donucovacích prostředků, mívají úspěch v prosazování svých požadavků. Úspěch znamená peníze, zboží, podrobení protivníka či přístup k požitkům, které zůstávají většině odepřeny. a i když se od tohoto principu snaží současná politika distancovat – nebo to alespoň pořád slýcháme -, všichni si uvědomujeme, že to tak na světě funguje.“

57

Současná americká zahraniční politika je podle něho zaloţena na tzv. Monroeově doktríně, která ve své postatě představuje plán jako dosáhnout absolutní ekonomické a následně také politické kontroly nad celým světem. Její praktickou aplikací získaly Spojené státy americké kontrolu nad oblastí Blízkého východu, která je strategická z důvodu obrovských loţisek ropy. Stejným způsobem Američané postupovali také v první polovině 20. století při získávání faktické kontroly nad řadou států Latinské 57

CHOMSKY, N.: Hegemonie nebo přežití: Americké tažení za globální nadvládou, Mladá Fronta, Praha: 2006, str. 70-71

- 69 -

Ameriky. O cílech americké zahraniční politiky Chomsky říká: „„Spojené státy chtějí jediné. Jejich cílem je vytvořit takové ekonomické prostředí, které americkým společnostem umožní fungování bez nějakých zásadních omezení. Zajistit takové podmínky, aby se co nejvíce blížily monopolnímu postavení. Tímto způsobem se má vytvořit integrovaná světová kapitalistická ekonomika, ve které budou mít rozhodující slovo Spojené státy.“ 58 Po 2. světové válce začaly Američané mít s prosazováním svých plánů velké problémy, neboť se jim na mezinárodní politické scéně objevil nový, nevyzpytatelný nepřítel v podobě komunismu. USA se začaly váţně obávat o svůj světový monopol. Právě z tohoto důvodu později vţdy studenou válku interpretovaly jako výlučně obrannou, přičemţ vlastní obyvatelstvo zastrašovali hrozbou „rudého teroru z východu“.

4.5.2 Příklady teroristického jednání USA Vzhledem k tomu, ţe jsem se této problematice dosti podrobně věnoval ve své bakalářské práci nazvané Sonda do zahraničně-poltických názorů Noama Chomského, předloţím zde jiţ jen stručný přehled některých teroristických činů Spojených států amerických. Zájemci jejich podrobnější výklad naleznou právě ve výše uvedeném zdroji. Vybrané teroristické činy USA podle Noama Chomského: vojenská invaze na Kubu (Zátoka sviní) v roce 1961, vystavení světa reálné hrozbě jaderného konfliktu a následné pokusy o svrţení Fidela Castra nevydařený atentát amerických tajných sluţeb na arabského šejka v Bejrútu v roce 1985, při kterém přišlo o ţivot 80 lidí a dalších 250 bylo zraněno bombardování Libye za smyšlenou podporu nikaragujského reţimu v roce 1986 destabilizace Nikaragui a dalších středoamerických zemí v 80. letech 20. století zničení farmaceutické továrny Al-Shifa v africkém Súdánu provedené v roce 1998 z důvodu domnělého podezření z výroby biologických zbraní bombardování Kosova jednotkami NATO v roce 1999 58


- 70 -

Vzhledem k závaţnosti zde přeci jen ještě připomenu zásadní momenty týkající se konfliktu v Nikaraguy a bombardování Kosova, neboť z nich vyplývají závěry, které jsou pro tuto část mé diplomové práce zcela zásadní. Nikaragua se tehdy logicky na svoji obranu obrátila k Mezinárodnímu soudnímu dvoru, který rozhodl, ţe Washington se provinil mezinárodním terorismem vůči této zemi

(slovy soudu „nezákonným pouţitím vojenské síly“ pro politické cíle). Je více neţ zajímavé, ţe Spojené státy americké jsou dodnes stále jedinou zemí světa, která byla za tento čin odsouzena. Soud Nikaraguy také přiřkl odškodnění ve výši 17 miliard dolarů. Washington však toho rozhodnutí naprosto nerespektoval a naopak se snaţil o co nejrychlejší dosazení svých lidí do tamější vlády, která by se pak sama nároků vzdala. Nikaragua se později o pomoc obrátila ještě na RB OSN a Valné shromáţdění OSN, ale neuspěla, protoţe v těchto organizacích měli hlavní slovo právě Američané. Ti na tuto obranu, nikoliv překvapivě, reagovali naopak zostřením svých akcí a útoků. K bombardování území Kosova jednotkami NATO s vedoucí podporou USA v roce 1999 tehdejší britský premiér Tony Blair opakovaně ospravedlňoval těmito slovy: „Kdyby NATO nakonec k tomuto kroku nepřikročilo, vážně by to poškodilo kredibilitu této instituce, což by zajisté mělo velmi negativní efekt na světovou bezpečnost.“ 59 Kromě „jednorázových“ teroristických akcí však USA také dlouhodobě finančně i vojensky podporovaly nebo dodnes podporují mnohé diktátorské reţimy či jiná bezprávná jednání po celém světě. Jako příklady zde Chomsky uvádí vládu prezidenta Suharta v Indonésii v 80. letech a v souvislosti s ní 25 let teroru ve Východním Timoru, který měl za následek vyhnání 85 % obyvatel z jejich domovů a naprostou devastaci 70 % této země. Dále trvalou podporu Turecka v boji proti Kurdům, při kterém zahynuly desetitisíce lidí a další 2-3 miliony se staly nedobrovolnými uprchlíky. Zřejmě neznámější je však trvalá podpora Izraele na Blízkém východě. Zde Chomsky připomíná nejenom akce zaměřené proti Palestincům, ale také dvě zcela neoprávněné invaze do Libanonu, které si v 80. a 90. letech vyţádaly přes 40 000 civilních obětí. 59

CHOMSKY, N.: Hegemonie nebo přežití: Americké tažení za globální nadvládou, Mladá Fronta, Praha: 2006, str. 37-38

- 71 -

Právě na příkladu Izraele pak také ukazuje, ţe teroristické praktiky od USA přebírají i jejich spojenci. Uvádí zde konkrétně např. izraelské bombardování iráckého reaktoru v Osiraku v roce 1981 či intifádu v Al-Aksá v roce 2003. Na konci této kapitoly bych ještě rád společně s Chomskym připomněl zásadní rezoluci týkající se terorismu, kterou schválilo Valné shromáţdění OSN v prosinci 1987. Byla přijata v poměru 153 : 2, přičemţ Honduras se zdrţel hlasování a proti byly USA a Izrael. Vadila jim přitom hlavně následující pasáţ: „… nic z obsahu současné rezoluce nemůže nikterak (jak vyplývá z Charty OSN) poškodit právo na sebeurčení, svobodu a nezávislost lidí, kterým bylo násilně toto právo odňato …, zejména pod nadvládou koloniálních a rasistických režimů a zahraniční okupace nebo jiné formy koloniální nadvlády, ani … právo těchto lidí za tímto účelem bojovat a vyhledávat a dostávat podporu v souladu s Chartou OSN a dalšími zásadami mezinárodního práva.“

60

4.6 Situace na Blízkém a Středním východě 4.6.1 Historický nástin vývoje izraelsko-palestinského konfliktu Vzhledem ke sloţitosti a zásadnímu významu izraelsko-palestinského konfliktu pro celou oblast Blízkého východu i pro zahraniční politiku USA jsem rozhodl nejprve stručně nastínit jeho historii. Počátky tohoto konfliktu sahají do období přelomu starověku a středověku. Jeho nová éra však začala roku 1948, kdy vznikem státu Izrael došlo pouze k polovičnímu mezinárodní dohody dojednané prostřednictvím Organizace spojených národů, podle které měl zároveň být vyhlášen také Palestinský stát. Tento závazek však nebyl splněn a důsledku toho vyhlašují okolní arabské státy Izraeli válku, ve které však drtivě prohrávají a Izrael obsazuje významnou část území, kde podle původní dohody měla vzniknout Palestina. Následuje Suezská krize v roce 1956, kterou se daří řešit aţ po silném mezinárodním tlaku prostřednictvím OSN a šestidenní válka v roce 1967, kdy Izrael získává značné územní zisky včetně Sinajského poloostrova a Opotřebovávací válka v letech 1967-70.

60


- 72 -

Izrael byl od samého počátku významně podporován ze USA, kde působí na důleţitých místech lidé ţidovského původu a vyznání a kde má sionistická lobby tradičně velký vliv. Vojensky, mocensky a technologicky pak Spojené státy americké začaly Izrael významně podporovat na přelomu 60. a 70. let 20. století. O současném postavení Izraele, jeho spojenectví s USA a dalším vývoji na Blízkém východě podle Chomského v podstatě rozhodl rok 1971: „V současné době Izrael nemá jinou alternativu než sloužit jako vojenská základna Spojených států v regionu a splňovat jejich požadavky. Tyto možnosti vyšly najevo v roce 1971, kdy egyptský prezident Sadat nabídl Izraeli úplnou mírovou smlouvu výměnou za stažení Izraele z egyptského území, což vycházelo z návrhu zprostředkovatele Spojených národů Gunnara Jarringa. Izrael měl osudovou možnost volby: mohl přijmout mír a integraci do regionu, nebo trvat na expanzi a konfrontaci a s tím nevyhnutelně spojené závislosti na Spojených státech. Izrael si vybral druhou cestu, ne z důvodu bezpečnosti, ale kvůli své rozpínavosti (naráţka na anexi území Sinajského poloostrova).“ 61 Spojené státy americké se následně rozhodly, ţe se přikloní ke Kissingerově strategii, opustí diplomacii a pouţijí sílu. Sadat se domníval, ţe získá USA na svou stranu vyhnáním sovětských poradců. Kdyţ se tak nestalo, vyhlašuje roku 1973 Izraeli znovu válku, která je známá jako Jom-Kipurská. To nemělo ţádný efekt, tak v roce 1973 naopak vyhlásil válku. Ta hrozí přerůst v jaderný konflikt a dočasný klid v regionu zajistí aţ dohoda z Camp Davidu z přelomu let 1978-79 dosaţená opět pod velkým mezinárodním tlakem. Na základě této dohody byly Američané v podstatě nuceni přijmout Sadatovy podmínky, a proto je podle Chomského chybné povaţovat tuto dohodu za americké vítězství, jak bývá často prezentována (americký prezident Jimmy Carter za ni dokonce získal Nobelovu cenu míru). Izrael se na základě této dohody byl nucen stáhnout ze Sinajského poloostrova a přišel i o část území získaných v předchozích konfliktech. Dalším významným mezníkem izraelsko-palestinských vztahů se stalo podepsání mírové dohody 13. září 1993 ve Washingtonu mezi Organizací pro osvobození Palestiny (Jásir Arafat) a Izraelem (Jicchak Rabin), kterou byl deklarován vznik Palestinské autonomie v pásmu Gazy a v Jerichu. Ani tato dohoda však nevydrţela

61

CHOMSKY, N.: Intervence, Euromedia Group k. s. – Kniţní klub, Praha: 2008, str. 40-41

- 73 -

dlouho, kdyţ dlouhodobě byla narušována útoky radikálů obou znepřátelených stran. Definitivně pak tento mírový proces ukončila tzv. Druhá intifáda (známá také jako intifáda Al-Aksá) probíhající v letech 2000-2004.

4.6.2 Situace na Blízkém východě po roce 2000 Od roku 2000 proběhlo mezi Izraelem a Palestinou několik víceméně neúspěšných mírových jednání iniciovaných Organizací spojených národů (Camp David, Oslo, Taba). Tato jednání především komplikoval vyhraněný postoj Izraele a systematická skrytá podpora osídlování okupovaných palestinských území izraelským obyvatelstvem. Stejně tak je velmi znesnadňovala stavba izraelské „obranné“ zdi. Její stavbu Izrael hájí právem na obranu před teroristickými útoky z palestinských území. Statistiky však ukazují, ţe obětí vzájemných konfliktů je vzhledem k systematické vojenské agresi ze strany Izraele mnohem více na palestinské straně. Jako největší překáţku pozitivního vývoje v regionu však Chomsky vidí vliv a postoje USA.V prosinci roku 2000 americká administrativa opět vetovala rezoluci OSN k blízkovýchodnímu konfliktu, která navrhovala nasazení mezinárodních pozorovatelů v oblasti. Pouhých deset dnů před tím Spojené státy americké také bojkotovaly konferenci o Ţenevských konvencích. Její účastníci se shodli na tom, ţe operace USA a Izraele na Blízkém východě jsou válečnými zločiny. V roce 2003 pak prezident Bush naznačil, ţe podporuje izraelskou okupaci a jeho osídlovací programy a dodal, ţe aţ se přiblíţí mírová dohoda, Izrael tyto aktivity skončí. Přitom jsou to ale právě Spojené státy americké, kdo jako samozvaný prostředník v jednáních určí, kdy ten čas nastane. Jejich smýšlení a priority zahraniční politiky ukazuje na následujícím příkladu: „U příležitosti prvního výročí teroristických útoků z 11. září uvolnil americký prezident 200 milionů dolarů pro bohatý Izrael. Návrh na poslání 130 miliónů do zuboženého Afganistanu ale neprošel.“

62

Spojené státy navíc

Izraelcům nadále poskytují techniku, jak v podobě buldozerů vyuţívaných k ničení palestinských území, tak bojových vrtulníků a munice.

62


- 74 -

Odborník na otázky Středního východu z univerzity v anglickém Oxfordu Hussein Aghu a zvláštní poradce prezidenta Billa Clintona pro izraelsko-palestinské vztahy Robert Halley ve svém článku otištěném časopisem Foreign Affairs v květnu 2002 uvedly, ţe obrysy řešení (izraelsko-palestinského konfliktu) jsou v podstatě uţ dlouho známy a spočívají v rozdělení teritoria mezinárodní hranici při výměně půdy 1:1. Jak dodává Chomsky, toto řešení však bylo 25 let blokováno Spojenými státy a nyní jej odmítá sám Izrael včetně jeho umírněných politických představitelů. Během období vlády George W. Bushe v USA a Ariela Šarona v Izraeli podle něho vyhlídky na mírové urovnání konfliktu ještě více zeslábly především díky izraelským osadnickým programům, které mají podporu ze strany Spojených států. Jako reálné proto nyní vidí pouze dvě moţnosti dalšího vývoje v regionu: 1. „vizi“ Palestinského států podle prezidenta Bushe, která však existuje jen ve formě řečnických frází 2. plán nazvaný „Cestovní mapa“, který společně dohodli OSN, Rusko, EU a USA (kde však chybí zásadní podrobnosti a konkrétní vymezení hranic Izraele a Palestiny). Chomsky přesto věří v moţnost mírového vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu, musí mu však předcházet občanská a politická vůle situaci nějakým způsobem změnit, a to z obou znepřátelených stran zároveň.

4.6.3 Americko-íránské vztahy Jen dvě země, Írán a Sýrie, se ve strategicky a energeticky významném regionu Středního východu odmítly podřídit diktátu pravidel Spojených států amerických a ocitli se tak na černé listině nepřátel této vedoucí světové velmoci. Situace Sýrie je v současné době paradoxní. Odborník na mezinárodní politiku z univerzity v San Franciscu, profesor Stephen Zunes si ve svém článku, uveřejněném v odborném časopise Middle East Policy na jaře 2004, všímá, ţe tuto zemi americká administrativa dosud vede na seznamu států podporujících terorismus, přestoţe Sýrie jiţ několik let spolupracuje se CIA při výměně klíčových zpravodajských informací o radikálních islamistických skupinách včetně organizace Al-Kajdá.

- 75 -

Vztahy Spojených států amerických a Íránu jsou však ještě sloţitější. Jejich hlavní problém v současné době přestavuje íránský jaderný program a snaha o získání atomových zbraní. Na tomto místě je důleţité vzpomenout, ţe tomu tak nebylo vţdy. Aţ do roku 1979, kdy byl islámskou revolucí svrţen poslední íránský šáh Muhammad Reza Pahlaví, USA íránský jaderný program i celý diktátorský reţim naopak podporovaly. Írán se dnes marně hájí, ţe jadernou energetiku bude vyuţívat výhradně k mírovým energetickým účelům. Obrat v postoji USA Chomsky demonstruje na výrocích Henryho Kissingera, který před 30 lety jako ministr zahraničí ve vládě Geralda R. Forda, zastával názor, ţe „zavádění jaderné energie jednak zajistí rostoucí potřeby íránské ekonomiky a jednak uvolní ušetřené ropné zásoby pro export nebo přeměnu na ropné produkty.“ V roce 2005 v rozhovoru pro Washington Post pak prohlásil: „Pro tak významného producenta nafty jako Írán je jaderná energie plýtváním zdroji“ a tuto změnu svého stanoviska reportérce vysvětlil jednoduše a výstiţně: „Byla to spojenecká země – opravdu potřebovala jadernou energii.“ 63 Pro Washington je hlavním přestupkem Teheránu jeho otevřený odpor proti americkým plánům v regionu (strategické kontrole zdejších ropných zdrojů), který trvá právě od roku 1979. „Odměnou“ za tento íránský postoj byla ze strany USA např. podpora Saddáma Husajna v irácko-íránské válce. Chomsky blíţe vysvětluje, čeho se Spojené státy americké tolik obávají: „Nejhorší noční můrou Washingtonu je – na Spojených státech nezávislá – volná šíitská aliance ovládající většinu světové ropy. Takový blok, pokud vznikne, by se dokonce mohl připojit k Asijské energetické bezpečnostní síti a Šanghajské organizaci pro spolupráci (SCO) založené v Číně.“

64

Írán má jiţ dnes

v této organizaci status pozorovatele a v budoucnu se do ní pravděpodobně plně začlení. USA v současné době proti Íránu pouţívají strategii studené války, kdy uplatňují svou sílu a vliv v reakci na často nepodloţené záminky údajných hrozeb Teheránu a zároveň otevřeně

nabádají

další

významné

státy

světa

k systematickému

utuţování

ekonomických a další sankcí vůči této zemi. Chomsky zároveň upozorňuje i na to, ţe výroky íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínaţáda se v západních médiích často objevují v záměrně zkomoleném překladu, který často mění jejich původní význam. Ahmadíneţád navíc nikdy nekomentuje zahraniční politiku. To je jen v pravomoci 63 64

CHOMSKY, N.: Intervence, Euromedia Group k. s. – Kniţní klub, Praha: 2008, str. 157 CHOMSKY, N.: Intervence, Euromedia Group k. s. – Kniţní klub, Praha: 2008, str. 180

- 76 -

nejvyššího ajatolláha Aliho Chamenejího, jehoţ vyjádření (často velmi smířlivá) americká média cíleně ignorují. „Například se rozsáhle komentuje, když Ahmadínežád řekne, že Izrael by neměl existovat – ale je ticho, když Chameneí prohlásí, že Írán „sdílí společný pohled s arabskými zeměmi na nejdůležitější spornou otázku, a to otázku Palestiny,“

65

coţ by podle něho mohlo znamenat, ţe přijímá postoj Arabské ligy o

vytvoření dvou států a úplné normalizaci vztahů.

65

CHOMSKY, N.: Intervence, Euromedia Group k. s. – Kniţní klub, Praha: 2008, str. 182

- 77 -

5 Analýza a vzájemné srovnání názorů všech tří autorů V této části se budu zabývat vzájemným srovnáním a rozborem názorů Brzezinského, Chomského a Kagana na některá zásadní témata americké zahraniční politiky řešená v této diplomové práci. Zároveň u některých z nich upozorním na jejich slabá nebo naopak klíčová místa a připojím také svůj vlastní pohled. U kaţdého ze srovnání najdete v závorce odkaz na číslo kapitoly, kde pohled daného autora blíţe popisuji a objasňuji.

5.1 Pozice Spojených států amerických ve světě Jiţ při letmém zpětném pohledu do jednotlivých kapitol této diplomové práce, jejich zdrojových materiálů a literatury zjišťuji, ţe se zřejmě nenajde mnoho názorů, v nichţ by se všichni tři autoři alespoň v základních bodech vzájemně shodli. Jedním z mála takových je hodnocení dnešního postavení USA ve světě. Jednoznačně vedoucí pozici Spojených států amerických potvrzují Kagan, Brzezinsky i Chomsky. Vymezují dokonce i stejné důvody, které k tomuto výjimečnému postavení vedou: a) vojenská a technologická vyspělost b) ekonomická síla c) mocenský vliv. Brzezinski k výrazným faktorům, podílejícím se zvyšování dominantního postavení USA, řadí ještě proces globalizace, šíření americké kultury a hodnot a také rychlý rozvoj moderních technologií, především pak internetu. Shoda mezi nimi však jiţ nepanuje v odpovědi na otázku, zda ve světě existuje ještě nějaká velmoc, stát či instituce, která sice zřejmě nemá sílu ohrozit vedoucí úlohu USA, ale se kterou musí Spojené státy americké ve své zahraniční politice počítat jako s významným hráčem. Kagan zastává názor, ţe výlučné postavení USA je trvalé a nedostiţné. Klíčový úkol pro zbytek světa i Američany vidí v nutnosti přizpůsobení se tomuto faktu (kapitola 2.5.3). Poněkud specificky pohlíţí na otázku případné druhé supervelmoci Chomsky, který za ni povaţuje světové veřejné mínění (kap. 4.4.3).

- 78 -

Brzezinski jako státy, se kterými musí USA na mezinárodním poli počítat, označuje Rusko a Čínu (3.4.2). Můj osobní názor poněkud sloţitější a v podstatě syntetizuje pohledy všech tří autorů. Domnívám se totiţ, ţe Spojené státy americké si v globálním měřítku i do budoucna udrţí výlučné postavení, co se týče vojenské a technologické vyspělosti a dále mocenského, kulturního a globalizačního vlivu ve světě. V otázce jejich ekonomické síly a hospodářského potenciálu, předpokládám, ţe jim ve střednědobé budoucnosti začne konkurovat Čína, která má nejen obrovské lidské zdroje, ale po Japonsku i druhé největší finanční pohledávky právě u USA. Čínský demografický vývoj navíc jde na rozdíl od amerického pozitivním směrem – zatímco populace USA stárne a ubývá zde ekonomicky aktivních obyvatel, ČLR řeší problém naprosto opačný. Aby se však Čína pro Spojené státy americké stala opravdu silným ekonomickým soupeřem musí nejprve modernizovat výrobní technologie, začít klást větší důraz na kvalitu a bezpečnost svých výrobků a především zmírnit obrovské ekonomické rozdíly v rámci své vlastní země. V globální rovině by pak podle mého názoru klíčovou roli v mezinárodní politice správně měla mít také Organizace spojených národů (OSN), jak je to však s její současnou pozicí rozeberu aţ v některé z následujících kapitol. Pokud se však přesuneme z roviny globální do regionální, musí Spojené státy americké počítat v rámci své zahraniční politicky s více hráči. Jejich pozice se zde pokusím osvětlit jen stručně, neboť jejich podrobný výklad by vydal na samostatnou diplomovou práci. V evroasijském regionu se jedná především o Rusko, které se snaţí udrţet si vliv v některých státech bývalého Sovětského svazu, čímţ se dostává do střetu s americkými zájmy především v oblasti Kavkazu a Středního východu. Dalšími regionálně významnými zeměmi, co se týče vlivu a střetu zájmů, jsou jiţ zmiňovaná Čína a také Indie. Potenciál stát se světovými mocnostmi, je u obou těchto zemí dán především velikostí jejich populace a pozitivním demografickým vývojem. Rolí Číny a Ruska se podrobněji zabývá především Zbigniew Brzezinski ve svých starších monografiích Bez kontroly a Velká šachovnice, vzhledem k rozsahu této práce - 79 -

jsem se jim však podrobněji nevěnoval. V regionu Latinské Ameriky pak musí USA počítat s rostoucím vlivem Venezuely, k jejíţ radikálně anti-americké politice se postupně přidávají i další státy této oblasti. Zdroj síly Venezuely představuje především přístup ke strategickým zásobám ropy, které se nedávným objevením dalších loţisek v deltě Orinoka, opět významně zvýšily. Pokud chápání pojmu světová supervelmoc významově o něco posunu, objeví se zde ještě další dvě země, a totiţ Írán a Severní Korea. Přestoţe tyto státy obecně nejsou počítány mezi klíčové hráče na mezinárodním poli, řešení vztahů s nimi dlouhodobě představuje pro americkou zahraniční politiku zásadní problém. Klíčový faktor jejich spočívá jednak v jaderném potenciálu a jednak v dlouhotrvajících regionální územních sporech a ambicích. Domnívám se, ţe vliv světové veřejnosti na americkou zahraniční politiku Chomsky poněkud přeceňuje. Pro praktické uplatňování demokracie ve světě by jistě bylo dobré, aby se jeho vize o druhé světové velmoci naplnily, k tomu by však byla nutná mnohem větší konsolidace světového veřejného mínění. Běţní lidé by museli začít mnohem více věřit v demokracii a v to, ţe při velkém počtu a rozhodném jednání některé skutečnosti mohou zásadně ovlivnit. Na regionální úrovni to v některých případech jiţ funguje, ať v ryze demokratickém (závazná referenda) nebo ve spíše silovém pojetí (masové demonstrace a vládní převraty). Jako zásadní problém však vidím špatný přístup veřejnosti k objektivním informacím, ať jiţ z důvodu jejich státní či vojenské tajnosti nebo neobjektivního zpravodajství manistreamových médií, čemuţ se věnuji v kapitolách 4.4.3 a 4.5.4.

5.2 11. září 2001 a jeho důsledky; otázka terorismu a úloha OSN Dalším klíčovým problémem této práce, který jsem si vybral k podrobnějšímu srovnání a rozboru, je světový terorismus a související otázky. Stěţejním bodem, jemuţ také věnuji v této diplomové práci značný prostor, je teroristický útok na Světové obchodní centrum (WTC) a budovu Pentagonu z 11. září 2001 a jeho důsledky pro americkou zahraniční politiku.

- 80 -

Nejpodrobněji se mi tyto události podařilo rozebrat u Noama Chomského, coţ je dané faktem, ţe jsem se jejich zpracování věnoval jiţ ve své bakalářské práci Sonda do zahraničně-politických názorů Noama Chosmkého, kterou nyní rozšiřuji a podpořené tím, ţe Chomsky terorismu a souvisejícím tématům věnuje značnou část kaţdé své monografie. Brzezinski,Chomsky i Kagan se shodují, ţe útok z 11. září 2001 měl na americkou zahraniční politiku a její další směřování zcela zásadní vliv. Zatímco jeho důsledky podrobně rozebírají všichni tři autoři, hledáním příčin se zabývá pouze Chomsky. Odmítá přitom obecně rozšířený názor, ţe si teroristé Světové obchodní centrum vybrali jako symbol (4.5.1). Tento výklad se podle něho hodí prozápadně orientovaným intelektuálům, neboť v jejich pojetí zbavuje Spojené státy americké odpovědnosti za činy, na neţ byl tento útok reakcí. Jde o teroristické akce Spojených států amerických a jejich spojenců, na které Chomsky ve svých knihách vytrvale upozorňuje a významně tím relativizuje vztah pachatel-oběť v otázkách mezinárodního terorismu. Já jsem se tomuto problému věnoval značný prostor jiţ ve své výše zmíněné bakalářské práci, kde najdete jeho podrobný rozbor včetně konkrétních příkladů. V této diplomové práci jsem proto ponechal pouze stručný nástin v kapitole 4.7 nazvané Teroristické činy USA. Osobně se shodnu se všemi třemi autory v názoru, ţe tento útok měl zcela zásadní vliv na zahraniční politiku USA, zdaleka ne však pouze na ni, ale celou mezinárodní politiku a chápání bezpečnosti ve světě obecně. Ukázal nám zcela novou formu ataku a odhalil do té doby netušenou zranitelnost prvé světové velmoci. Za mnohem důleţitější však povaţuji nutnost zamyslet se nad příčinami vedoucími k této události. Domnívám se, ţe Chomskému se podařilo odhalit pouze jednu jejich část. Jeho důrazná a důkazně velmi dobře podloţená upozornění na teroristické činy páchané ze strany USA jsou pro pochopení terorismu jako komplexního problému zcela zásadní a přitom širší veřejnosti prakticky neznámá. Zároveň si však myslím, ţe teroristický útok z 11. září 2001 mohl být motivován částečně i nesouhlasem s dlouhodobým vměšováním americké administrativy do politických záleţitostí islámského světa a problémů Blízkého a Středního východu. Jak jsem jiţ uvedl, důsledky útoku z 11. září 2001 jiţ rozebírají všichni tři zpracování autoři a v jejich hodnocení se mnohdy zásadně liší. Podle Chomského se americká - 81 -

administrativa snaţí tuto událost zneuţít ve prospěch strategických cílů americké zahraniční politiky, spočívajících především v získaní kontroly nad ropnými zásobami v Iráku a významnými tranzitními koridory v Afghánistánu. Tyto skutečné pohnutky USA navenek maskují deklarovanou snahou o demokratizaci obou těchto zemí. Útok na ně však zosnovali na základě nepodloţených záminek a bez souhlasu RB OSN (4.5. 2 – 4.5.5). Brzezinski se v postoji k této otázce s Chomskym v podstatě shoduje, kdyţ poněkud diplomatičtější formou vytýká administrativě prezidenta George W. Bushe zahájení války

proti terorismu a vytyčení Osy zla. Následně podrobně vysvětluje, proč

s terorismem není moţné tímto způsobem efektivně bojovat, a jaké nové hrozby pro bezpečnost Spojených států amerických to s sebou přináší (3.4.2 – 3.5.1). Robert Kagan se domnívá, ţe po 11. září 2001 se strategie zahraniční politiky USA nijak zvlášť nezměnila, čímţ naráţí na jejich historickou snahu o ovládnutí a kontrolu co největšího území. Odvetné útoky na Afghánistán a Irák pak obhajuje šířením „dobromyslného řádu světa se Spojenými státy americkými v čele“ (2.5.2). Klíčovým dokumentem, určujícím další směřování americké zahraniční politiky, se po 11. září 2001 stala tzv. Velká imperiální strategie, schválená na podzim roku 2002. Tuto strategii otevřeně a podrobně kritizuje Chomsky, který mimo jiné upozorňuje na to, ţe její praktickou aplikací Spojené státy americké porušují základní pravidel mezinárodní politiky a úmluvy OSN (4.6.1 a 4.6.3). Proti tomuto dokumentu se mírně kriticky staví i Brzezinski, který však spíše neţ jeho mezinárodní dopady, řeší důsledky pro vnitřní politiku USA a tamější demokracii (3.5.2 a 3.7.3) Kagan naopak tuto strategii schvaluje a znovu odvolává na výjimečně postavení USA a mírové a humanitní ideály jejich politiky (2.5.3). V otázce odůvodnění útoku na Irák a Afghánistán se kloním k názorům Chomského, neboť se stejně jako on domnívám, ţe útok z 11. září 2001 Spojené státy americké vyuţily k uskutečnění svých dlouhodobých záměrů v regionu Perského zálivu spojených s ovládnutím strategických loţisek ropy. Odvolání na demokratizaci oblasti, kterou na obhajobu uvádí Kagan povaţuji absurdní výsměch. Tento můj pohled je podpořen hned několika zásadními skutečnosti, na něţ upozorňuje jak Chomsky, tak Brzezinski: - 82 -

- USA v minulosti otevřeně podporovaly diktátorské reţimy v Iráku a Íránu - oběma těmto zemím samy pomáhaly s budováním jaderného arzenálu - Saddám Husajn měl jejich plnou podporu i po útocích proti Kurdům, na neţ se dnes Spojené americké odvolávají - vznesená obvinění reţimu Saddáma Husajna z vlastnictví a vývoje jaderných, chemických či biologických zbraní následné vyšetřování vyvrátilo jako nepodloţená a nepravdivá a Spojené státy americké následně nebyly schopny nalézt ţádné „nové zdůvodnění“ svého útoku na Irák - jedním z prvních kroků Američanů v Iráku po skončení války nebyla obnova země a pomoc civilnímu obyvatelstvu, ale ovládnutí zdejších ropných vrtů nadnárodními společnostmi se sídly v USA nebo dalších spojeneckých státech. Útok na Irák bez mandátu RB OSN a aplikace Velké imperiální strategie administrativy prezidenta George W. Bushe přestavují podle mého názoru jasné porušení všech základních pravidel mezinárodní politiky a v mých očích jen potvrzují správnost Chomského pohledu na USA jako na nikoliv jen oběť terorismu, ale především jeho pachatele. Spojené státy americké bezprecedentním útokem na Irák jasně dokázaly svoji absolutní hegemonii, neomezenou moc a také naprosté pohrdání OSN a všemi klíčovými

mírovými

a bezpečnostními

úmluvami

i

základními

morálními

a demokratickými principy. Obhajoba, předloţená Robertem Kaganem ve mně pak vyvolává přímo zděšení, neboť naprosto stejným způsobem se na „vyšší ideály“ v historii odvolávaly ty nejhorší diktátorské reţimy. Poslední dílčí problém týkající se terorismu a přímo související s výše popsanými skutečnostmi, který jsem zde ještě nerozebral, je vztah americké hegemonie a mezinárodního práva. Jeho klíčovou otázkou je, zda by pro USA jako globálního vůdce, měla při posuzování jejich činů v zahraniční politice platit jiná kritéria pro neţ pro ostatní země světa. Robert Kagan zastává názor, ţe ano, neboť jsou to právě Spojené státy americké, kdo se rozhodujícím způsobem stará o mír a ve světě a poskytuje mimo jiné klíčovou bezpečnostní ochranu evropskému kontinentu. Pravidla si dnes podle něho Američané určují sami a ostatním nezbývá, neţ tento stav vzít na vědomí a přizpůsobit se mu (2.5.3-4).

- 83 -

Výjimečnou bezpečnostní roli USA zdůrazňuje také Zbigniew Brzezinski, avšak výrazně diplomatičtěji a opatrněji neţ Kagan. Upozorňuje v této souvislosti na fakt, ţe není moţně od sebe jednoduše a zcela jednoznačně oddělit ekonomické, právní, morální a bezpečnostní zájmy státu (3.7.1). V závěrečné kapitole své knihy Volba: Globální nadvláda nebo globální vedení nabádá k tomu, aby Američané své síly a moci nezneuţívali a nakládali s nimi ve prospěch celého lidstva. Na zcela opačné straně názorového spektra neţ Robert Kagan stojí v této otázce Noam Chomsky, který naopak volá po tom, aby pro Spojené státy americké platila stejná pravidla jako pro kteroukoliv jinou zemi světa (4.6.1 a 4.7.). Při studiu pramenů všech tří zpracovávaných autorů mě velice překvapilo, jak málo se ve svých monografiích zabývají úlohou Organizace spojených národů a smlouvami nebo rezolucemi týkajícími se mezinárodní politiky, které tato instituce vydává. OSN ve svých knihách blíţe zmiňuje pouze Chomsky v souvislosti s uváděním příkladů teroristického jednání Spojených států amerických, vztahu k Iráku, Íránu či Nikaraguy. Brzezinsky se omezuje jen na zmínku o zaloţení této organizace a jejímu významu pro chápání národní suverenity. Podobně Kagan ve své sbírce esejů nazvané Labyrint síly a ráj slabosti: Amerika, Evropa a nový řád světa OSN věnuje pouze jediný velice kriticky laděný odstavec, v němţ tvrdí, ţe Američané byly nuceny spolknout hořkou pilulku v podobě zaloţení této instituce, aby následně mohli společně se západoevropskými zeměmi postupovat proti imperiálním zájmům Sovětského svazu. Závěrem předkládá pohled jednoho z předních architektů poválečného světového uspořádání, Deana Archesona, který povaţoval Chartu OSN za „nepraktickou“ a celé Spojené národy za příklad pomýlené wilsonovské „víry ve vytvoření lepšího člověka a příchod všeobecného práva.“ 66 Osobně zastávám názor zcela opačný, neboť si myslím, ţe OSN by měla být nejvyšším arbitrem na poli mezinárodního práva a dodrţování jejich pravidel a rezolucí chápu jako základní

podmínku

funkčnosti

demokratického

uspořádání

současného

světa

a mezinárodní politiky. Nikoliv Spojené státy americké, ale právě Organizace spojených národů by měla být garantem bezpečnosti a světového míru. 66

KAGAN, R.: Labyrint síly a ráj slabosti: Amerika, Evropa a nový řád světa, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003; str. 100

- 84 -

Zároveň bohuţel však v minulosti nalézám nejméně dva příklady, kdy tohoto svého zásadního poslání, se kterým byla zakládána, nedokázala dostát – při vyhlášení nezávislosti státu Izrael v roce 1948, kdy nebyla schopna vynutit splnění dohody o souběţném vzniku Palestiny, a při tzv. Srebrenickém masakru v roce 1995, kdy její mírové jednotky nezabránily spáchání genocidy. I přes tyto chyby, vidím rozhodující postavení Organizace spojených národů jako zcela zásadní, a domnívám se, ţe řešení vztahu USA vs. OSN by mělo být jednou z priorit současné mezinárodní politiky.

5.3 Ostatní problémy zahraniční politiky USA Vzhledem ke skutečnosti, ţe jsem v dostupných literárních zdrojích k dalším zásadním otázkám zahraniční politiky Spojených států amerických (vztah USA x EU, USA x NATO nebo problémy Blízkého a Středního východu) jiţ nenašel klíčová stanoviska zároveň u Brzezinského, Chomského i Kagana, a k často velmi podrobnému rozboru dané problematiky přímo v předešlém textu práce, jsem se rozhodl parafrázovat následující názory jiţ jen stručně bez obsáhlejších komentářů. Bombardování Kosova v roce 1999 Kagan chápe tuto akci jako demonstraci amerických snah na udrţení soudrţnosti Severoatlantické aliance a potvrzení smysluplnosti její existence. (2.4.6) Chomsky toto bombardování řadí mezi nejmodelovější příklady teroristického chování USA a jejich spojenců a své tvrzení podkládá citací Tonyho Blaira, z níţ vyplývá totoţný závěr, jaký ke svému zdůvodnění pouţil Kagan. (4.7.2) Evro-atlantické vztahy Kagan zastává názor, podle kterého Evropa a USA chápou odlišně jiţ základní principy mezinárodní politiky. Evropské státy prosazují diplomatická řešení, navazování obchodních styků a jako nejvyšší autoritu vidí mezinárodní právní normy. USA se naproti tomu domnívají, ţe šíření světové svobody a spravedlnosti je moţné pouze s vyuţitím vojenské síly. (2.4.1) Brzezinski naproti tomu říká, ţe Evropa a Spojené státy mají celou řadu společných zájmů a sledují na poli mezinárodní politiky stejné základní cíle. Obě strany by se proto měly snaţit především o další prohlubování vzájemné spolupráce. (3.7.1)

- 85 -

Výdaje na obranu a zbrojení Kagan tvrdí, ţe evropští spojenci dlouhodobě odmítají zvýšit své výdaje na vojenské účely a de facto zdarma vyuţívají mezinárodní bezpečnost poskytovanou ze strany USA, a proto by se měli podřídit jejich pravidlům mezinárodní politiky. (2.5.4) Brzezinski naopak odmítavý postoj evropských států vidí jako pozitivum, neboť díky němu tyto státy nesoupeří s USA o vliv v Perském zálivu nebo v oblasti Latinské Ameriky, kde mají silné historické koloniální vazby. (3.7.1) Izraelsko-palestinský konflikt Brzezinski vidí jako cestu k jeho vyřešení spolupráci USA a Evropské unie a upozorňuje, ţe rámcové řešení jiţ mnoho let existuje. Neuvádí však ţádný zřejmý důvod, kterým by objasnil, co brání jeho realizaci. (3.6.2) Chomsky zmiňuje pravděpodobně tentýţ plán řešení, jako překáţku jeho realizace však označuje právě odmítavý prostoj USA a jejich dlouhodobou podporu Izraele v aktivitách, které jdou proti jeho klíčových bodům (výstavba dalších izraelských osad, nerespektování rezolucí OSN). (4.8.2) Vztahy USA vs. Írán Chomsky upozorňuje, ţe Spojené státy americké vůči Íránu uplatňují strategii studené války a nabádají ostatní své spojence k dalším ekonomickým sankcím proti této zemi. Přitom vědomě přehlíţí ústupky a vstřícná gesta íránské strany. (4.8.3) Brzezinski taktéţ kritizuje politiku blokád a izolace ze strany USA a doporučuje americké administrativě zahájení strategického dialogu s Íránem. (3.6.3)

- 86 -

Závěr Předchozí kapitola obsahující analýzu a srovnání výroků Brzezinského, Chomského a Kagana, myslím zcela jasně ukázala sloţitost americké zahraniční politiky i rozdílné pohledy jednotlivých autorů na její příčiny, důsledky a moţnosti řešení. Domnívám se, ţe se mi podařilo dostatečně podrobně představit osobnosti těchto tří významných politologů a intelektuálů a jejich názory na vybrané zásadní problémy americké i mezinárodní politiky. Rozbor názorů Roberta Kagana mi z velké části objasnil teoretická východiska razantních postupů administrativy prezidenta George W. Bushe a potvrdil mi mnohé domněnky o jeho pohrdání mezinárodním právem a Organizací spojených národů. Dokázal mi také absolutní americkou svévoli ve všech klíčových otázkách. Kaganovu obhajobu vznešenými demokratickými a humanistickými ideály vidím jako zcela absurdní a rád bych zde znovu připomenul, ţe stejné argumenty pouţívaly představitelé historicky nejtvrdších forem totalitních reţimů. Pohled tohoto autora na zahraniční politiku USA asi nejlépe vystihuje tento výrok: „Před Evropany i Američany stojí úkol přizpůsobit se nové realitě americké hegemonie.“ 67 Zbigniew Brzezinski svými názory sice také obhajuje legitimitu vedoucího postavení USA na poli mezinárodních vztahů, nabádá však ke vzájemné spolupráci a diplomatickým řešením konfliktů. Ve svých monografiích se však často vyhýbá kontroverzním otázkám americké politiky a naprosto opomíjí úlohu Organizace spojených národů. Podobně jako Kagan také poţaduje pro posuzování kroků americké zahraniční politiky zvláštní měřítka. Opatrně však kritizuje administrativu George W. Bushe za přílišnou tvrdost a porušování pravidel. Jeho pohled nejlépe dokumentuje následující citace: Hlavním úkolem Ameriky bude i nadále docílit vyváženosti mezi suverénní hegemonií a globálním společenstvím, jakož i mezi demokratickými hodnotami a požadavky globální moci. Globalizace, kterou Spojené státy podporují, může pomoci utlumit globální neklid; ovšem jedině za předpokladu, že úplně nevysaje,

67

KAGAN, R.: Labyrint síly a ráj slabosti: Amerika, Evropa a nový řád světa, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003; str. 122

- 87 -

ale naopak posílí chudší země, a že nebude vedena pouze sobeckými ekonomickými zájmy, ale také starostí o lidstvo.“

68

Noam Chomsky se svých monografiích systematicky upozorňuje na všeobecně málo známé okolností zásadních problémů americké zahraniční politiky, čímţ často naprosto změní jejich tradiční chápání. Věnuje se nejkontroverznějším tématům a píše o nich zcela bez obalu. Za dvě nejzásadnější Chomského myšlenky povaţuji nutnost měřit všem stejným metrem (např. v otázkách hodnocení reţimu v Iráku za vlády Saddáma Husajna a politiky USA v 80. letech) a mít na paměti obrovskou moc médií v současném světě, tzn. nepřebírat informace z rádia či televize bez další úvahy nad nimi. Souhlasím také s jeho tvrzením, ţe druhou „supervelmocí“ v současném světě je po Spojených státech amerických právě veřejnost, chtěl by na ni touto prací apelovat, aby přestala zavírat oči před děním u nás i světě a uvědomila si svoji klíčovou zodpovědnost. Rozsáhlou část této práce jsem věnoval problému terorismu, neboť se domnívám, ţe je velmi aktuální a má zásadní význam pro celosvětové politické dění. Útok na budovy Světového obchodního centra v New Yorku a budovu Pentagonu z 11. září 2001 radikálně změnil pohled na bezpečnost ve světě a zprostředkovaně se dotkl kaţdého z nás. Spojené státy americké jsou globálním hegemonem a koncepce jejich zahraniční politiky má přímý nebo přenesený vliv na situaci takřka kdekoliv na planetě Zemi. České republika je stejně jako Spojené státy americké členem Severoatlantické aliance a Organizace spojených národů a naši vojáci se také účastní konfliktů v Iráku a Afghánistánu. Nejen z těchto důvodů se nás dotýkají rozhodnutí americké administrativy i její konkrétní kroky v zahraniční politice. Stejně bychom neměli zcela podceňovat problémy spojené s mezinárodním terorismem. Budu rád, pokud tato práce čtenáře donutí k tomu, aby se i oni sami zamysleli nad otázkami, které jsem zde stručně nastínil. Srovnání názorů Brzezinského, Chomského a Kagana ukázalo sloţitost chápání problémů americké zahraniční politiky. Nelze říct, ţe ten nebo onen pohled je správný, řešení otázek mezinárodních vztahů nejčastěji 68


- 88 -

spočívá ve schopnosti najít rozumný kompromis. Zásadní úlohu při jejích hodnocení hraje především dostatek podkladů a argumentů z různých stran názorového spektra, které často není moţné získat jen ze zpravodajství mainstreamových médií. Za jeden z klíčových závěrů této práce proto povaţuji ukázku důleţitosti kritického přístupu k informacím týkajícím se nejen americké a mezinárodní politiky.

- 89 -

Seznam citací 1

KAGAN, R.: Labyrint síly a ráj slabosti: Amerika, Evropa a nový řád světa,

Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, str. 21 2






Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, str. 32-33 5
















Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, str. 61 13 14

KAGAN, R.: Nebezpečný národ, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2008, str. 142 KRIEGER, J. (ed.): Oxfordský slovník světové politiky; OTTOVO nakladatelství,

Praha 2000 15




Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003; str. 118

- 90 -

17


Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003; str. 58 18









KRIEGER, J. (ed.): Oxfordský slovník světové politiky; OTTOVO nakladatelství,

Praha 2000, str. 921 23

BRZEZINSKI, Z.: Velká šachovnice: K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha,

Mladá Fronta, 1999, str. 29 24

BRZEZINSKI, Z.: Volba: Globální nadvláda nebo vedení, Mladá Fronta, Praha 2004,

str. 26 – volně převzato 25


str. 30-31 26


str. 39 27


str. 45 28


str. 54-55 29


str. 56 30


str. 61-62 31


str. 66 32


str. 96 33

BRZEZINSKI, Z.: Velká šachovnice: K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha,

Mladá Fronta, 1999, str. 129 - 91 -

34


str. 110-111 35


str. 117 36


str. 130 37


str. 235 38


str. 243 39


str. 267 40

CHOMSKY, N.: Moc a teror: Přednášky a rozhovory po 11. 9., Mezera, Praha: 2007,

str. 13 41

CHOMSKY, N.: Hegemonie nebo přeţití: Americké taţení za globální nadvládou,

Mladá Fronta, Praha: 2006, str. 49 42

CHOMSKY, N.: Hegemonie nebo přežití: Americké tažení za globální nadvládou,





45

CHOMSKY, N.: 11. 9., Mezera, Praha: 2003; str. 27-28

46


47


48


49








Mladá Fronta, Praha: 2006, str. 34-35

- 92 -

53










Mladá Fronta, Praha: 2006, str. 70-71 58




Mladá Fronta, Praha: 2006, str. 37-38 60



CHOMSKY, N.: Intervence, Euromedia Group k. s. – Kniţní klub, Praha: 2008, str.

40-41 62




157 64


158 65


182 66






str. 267

- 93 -

Pouţitá literatura a zdroje Literatura: ADÁMKOVÁ, K.; KŘÍŢKOVSKÝ, L.; ŠOUŠA, J.; ŠOUŠOVÁ, J.: Politologický slovník, C. H. Beck, Praha 2001, 1.vyd.; ISBN: 80-7179-469-4. BRZEZINSKI, Z.: Bez kontroly: Chaos v předvečer 21. století, Victoria Publishing, Praha: 1993; 222 s. ISBN 80-8560-583-X BRZEZINSKI, Z.: Velká šachovnice: K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha, Mladá Fronta, 1999; 228 s. + mapy. ISBN 80-204-0764-2 BRZEZINSKI, Z.: Volba: Globální nadvláda nebo vedení, Mladá Fronta, Praha: 2004; 290 s. ISBN 80-204-1179-8 CHOMSKY, N.: 11. 9., Mezera, Praha: 2003; 121 s., ISBN 80-903259-0-4 CHOMSKY, N.: Hegemonie nebo přežití: Americké tažení za globální nadvládou, Mladá Fronta, Praha: 2006; 344 s., ISBN 80-204-1351-0 CHOMSKY, N.: Intervence, Euromedia Group k. s. – Kniţní klub, Praha: 2008, 216 s., ISBN 97-880-2422-1434 CHOMSKY, N.: Moc a teror: Přednášky a rozhovory po 11. 9., Mezera, Praha: 2007; 158 s., ISBN 97-880-9032-5906 KAGAN, R.: Labyrint síly a ráj slabosti: Amerika, Evropa a nový řád světa, Nakladatelství Lidové noviny, Praha: 2003; 140 s., ISBN 80-7106-655-9 KAGAN, R.: Nebezpečný národ, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2008, 569 stran; ISBN: 978-80-7106-969-0. KRIEGER, J. (ed.): Oxfordský slovník světové politiky; OTTOVO nakladatelství, Praha: 2000; 1090 s., ISBN 80-7181-463-6 - 94 -

MILLER, D. (ed.): Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Barrister & Principal, Brno: 2003; 560 s., ISBN 80-8594-756-0 PANSKÝ, M.: Sonda do zahraničně-politických názorů Noama Chomského: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra občanské výchovy, 2008. 44 str. Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Jiří Nolč. ŠLACHTA, M.: Ohniska napětí ve světě; Kartografie Praha: Nakladatelství České geografické společnosti, Praha: 2007; 187 s., ISBN 97-8807-0119-266 ŢALOUDEK, KAREL: Encyklopedie politiky, Libri, Praha 1996, 1. vyd.; ISBN: 8085983-11-7.

Internetové zdroje: CARNEGIE ENDOWMENT FOR INTERNATIONAL PEACE: – Robert Kagan [online]. [cit. 25. září 2009]. Dostupný z WWW: < http://carnegieendowment.org/experts/index.cfm?fa=expert_view&expert_id=16 > CENTER FOR STRATEGIC AND INTERNATIONAL STUDIES: – Zbigniew Brzezinski [online]. [cit. 30. ledna 2010]. Dostupný z WWW: < http://csis.org/expert/zbigniew-brzezinski > CHOMSKY.INFO: The Noam Chomsky website [online]. [cit. 4. března 2008]. Dostupný z WWW: < http://www.chomsky.info/> WIKIPEDIA: The free encyclopedia (English version) – Zbigniew Brzezinski [online]. [cit. 30. ledna 2010]. Dostupný z WWW: < http://en.wikipedia.org/wiki/Zbigniew_Brzezinski>

- 95 -

WIKIPEDIA: The free encyclopedia (English version) – Noam Chomsky [online]. [cit. 4. března 2008]. Dostupný z WWW: < http://en.wikipedia.org/wiki/Noam_Chomsky> WIKIPEDIA: The free encyclopedia (English version) – Robert Kagan [online]. [cit. 25. září 2009]. Dostupný z WWW: < http://en.wikipedia.org/wiki/Robert_Kagan> WIKIPEDIE: otevřená encyklopedie (česká verze) – Zbigniew Brzezinski [online]. [cit. 30. ledna 2010]. Dostupný z WWW: < http://cs.wikipedia.org/wiki/Zbigniew_Brzezinski> WIKIPEDIE: otevřená encyklopedie (česká verze) – Noam Chomsky [online]. [cit. 4. března 2008]. Dostupný z WWW: < http://cs.wikipedia.org/wiki/Noam_Chomsky>

- 96 -

Resumé Diplomová práce „Brzezinski, Chomsky, Kagan – o americké zahraniční politice“ je pokračováním, rozšířením a hlubším rozpracováním mé bakalářské práce nazvané „Sonda do zahraničně-polických názorů Noama Chomského, v níţ jsem se zabýval osobností a názory tohoto významného lingvisty, politického teoretika, dlouholetého obhájce lidských práv, kritika medií, globalizace a především zahraniční politiky USA. V této diplomové práci jsem názory profesora Chomského hlouběji rozvinul a doplnil je o aktuálnější stanoviska z jeho nejnovější monografie. Z důvodu větší objektivity a moţnosti vzájemného srovnání jsem další části této práce věnoval významným reprezentantům odlišných pohledů na americkou politiku – diplomatickému a rozporuplnému Zbigniewu Brzezniskému a tvrdě proamerickému Robertu Kaganovi. V samostatných souborech kapitol své práce nejprve jednotlivě přestavuji osobnosti těchto tří intelektuálů a jejich názory na postavení USA v současném světě, euroamerické vztahy nebo teroristické útoky z 11. září 2001 a jejich důsledky pro americkou zahraniční politiku. Blíţe se zabývám také jejich pohledem na mezinárodní terorismus, válku proti němu, jejími paradoxy a praktickými důsledky a nezapomínám ani stanoviska na současný vliv a význam Severoatlantické aliance nebo úlohu masmédií v zahraniční politice. V závěru této práce se pak snaţím jejich názory hlouběji analyzovat, zdůraznit opomenuté souvislosti a vyvodit z nich obecnější závěry. Zároveň přidávám i svůj vlastní pohled na některé otázky a zásadní události, který je podpořen mým dlouholetým zájmem o problémy mezinárodní politiky a studiem občanské výchovy v aprobační kombinaci s geografií.

- 97 -

Summary My dissertation thesis „Brzezinski, Chomsky, Kagan – about American foreign policy“ is a continuation, expansion, and deeper development of my bachelor thesis entitled „Probe into the foreign-political sentiments of Noam Chomsky” in which I dealt with a personality and views of this important linguistic, political theorist, longtime advocate for human rights, media and globalization critic and especially critic of US foreign policy. I have further developed the views of Professor Chomsky and completed them with the recent opinions from his latest memoir in this thesis. Other parts of this work are devoted to significant representatives of different perspectives on American policy – to diplomatic and incosistent Zbigniew Brzezniski and strongly pro-American Robert Kagan to ensure a greater objectivity and a possibility of a mutual comparison. In the chapters are firstly introduced the characters of these three intellectuals and their views on the US position in the world today, Euro-American relations or terrorist attacks from 11th September 2001 and their impact on American foreign policy. More closely are also described their view on international terrorism, the war against it, its paradoxes and practical implications and the opinions about the current influence and importance of NATO and the role of mass media in foreign policy are mentioned too. In conclusion of this thesis, I am trying to deeper analyze their opinions, emphasize the omitted connections and deduce the general conclusions from them. In addition, I offer my own view on certain issues and major events which is supported by my longstanding interest in issues of international policy and the study of civics in an approbation combination with geography.

- 98 -

MASARYKOVA UNIVERZITA. Brzezinski, Chomsky, Kagan - o americké zahraniční politice

Recommend Documents