Management inovací v teorii, praxi a ve výuce. Tvorba inovačních projektů

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce

13

Tvorba inovačních projektů

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce

13 Tvorba inovačních projektů

Doc. ing. Jiří Beck, CSc. Prof. ing. Karel Hlavatý, DrSc.

© Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky, a.s. ISBN 978-80-86847-33-7 Tato publikace byla připravena v rámci řešení programu vědeckotechnické spolupráce 1- PO5ME816


Obsah 1. Úvod.................................................................................................................... 6 2. INŽENÝRSKÁ TVOŘIVOST..................................................................................... 7 2.1. Pojetí inženýrské tvořivosti............................................................................7 2.2. Návyky inženýrské tvořivosti..........................................................................9 2.3. Vlastnosti a metody tvůrčího pracovníka.....................................................10 2.4. Projekt jako produkt inženýrské tvořivosti...................................................13 2.5. Odlišné přístupy japonské metody KAIZEN..................................................15 2.6. Řízení sebe sama..........................................................................................18 2.7. Dílčí závěry k části 2.....................................................................................19 2.8. Kontrolní otázky:..........................................................................................20 3. MÍSTO INOVÁTORA V ORGANIZACI.................................................................... 21 3.1. Přehled základních inovačních oblastí.........................................................21 3.2. Inovační obory.............................................................................................23 3.3. Možnosti uplatnění inovátora v organizaci..................................................25 3.4. Dílčí závěry k části 3.....................................................................................27 3.5. Kontrolní otázky k části 3.............................................................................28 4. METODIKA TVORBY INOVAČNÍHO PROJEKTU..................................................... 29 4.1. Vzdělávání a inovace....................................................................................29 4.2. Struktura inovačního projektu.....................................................................31 4.3. Inovační témata pro diplomovou práci........................................................36 4.4. Dílčí závěry k části 4.....................................................................................39 5. CELKOVÉ ZÁVĚRY............................................................................................... 40 6. LITERATURA....................................................................................................... 41 Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Sešit č.: 13 Tvorba inovačních projektů

Strana: 5


1. Úvod Cíl. Cílem studie je doplnit řadu publikací VŠMIE „Management inovací v teorii, praxi a ve výuce“ o publikaci zaměřenou na zpracování inovačního projektu, který by se mohl stát mj. jádrem bakalářské práce obhajované na VŠMIE. Podstatou studie je shromáždění informací, zaměřených na vlastní uplatnění studenta a absolventa v inovačních procesech a činnostech. Subjektem studie je tedy student či absolvent-inovátor, nikoliv manažer nebo podnikatel v inovačním oboru, na které je naopak zaměřena v podstatě veškerá odborná literatura o inovacích. Východiska. Základními východisky publikace jsou pojmová struktura managementu inovací zpracovaná na VŠMIE (Dvořák 2006) a navazující shrnutí podnikové praxe v této oblasti (Beck, Hlavatý 2007). S ohledem na cíl studie jsou závažnými východisky též požadavky Zákona o vysokých školách (v platném znění) a Pravidla VŠMIE ke zpracování závěrečných prací. Obsah. Ke splnění stanoveného cíle bude studie postupně řešit následující problematiky: a) Inženýrská tvořivost, jako předpoklad inspirované práce v tomto oboru. b) Přehled základních inovačních oblastí v současné ekonomice a možné organizační zapojení inovátorů. c) Metodika a struktura tvorby inovačního projektu. Autoři se domnívají, že získané poznatky budou dále prakticky doplňovány v bakalářských a diplomových pracích, orientujících se na vlastní inovační činnost studentů a absolventů. Citace v závorkách se vztahují k literatuře uvedené v závěru studie. Výběr literatury byl ovlivněn konkrétním účelem studie, tj. snahou podnítit vlastní inženýrskou tvůrčí činnost studentů a absolventů VŠMIE. Protože povaha této studie je syntetická, bylo by samozřejmě možné dále rozšiřovat seznam literatury o práce uváděné v jednotlivých analytických textech k problematice. Snahou autorů proto bylo spíše omezit počet uváděných titulů na minimum s tím, že příslušnou speciálně zaměřenou literaturu si lze vždy snadno doplnit.

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Sešit č.: 13 Tvorba inovačních projektů

Strana: 6


2. INŽENÝRSKÁ TVOŘIVOST Vysokoškolské studium se liší od středoškolského především tím, že se orientuje na zvyšování iniciativy, samostatnosti, plánovitosti, soustavnosti, vytrvalosti, houževnatosti, osobní zodpovědnosti studentů. V současné době mají vysokoškolští studenti rozsáhlé možnosti získávat informace nejen od svých pedagogů, nýbrž i v nejrůznějších médiích, především na internetu. Problémem tedy není suma dostupných informací. Zásadním problémem vysokoškolského studia je naučit se vyznat v té záplavě informací, umět vyhledat v nich podstatné pro svou vlastní činnost a naučit se přinášet a prakticky používat nové efektivní postupy. Většina literatury a učebních programů je ovšem spíše zaměřena na řízení inovací, na marketing inovací, na vyhledávání nadějných inovátorů v personální činnosti. Tato studie je naopak orientována na vlastní (osobní) inovační činnost především mladých odborníků, připravujících se na VŠMIE. Nejde tedy o problematiku, jak řídit a organizovat inovační činnost jiných, nýbrž o poznatky, jak rozvíjet svou vlastní inovační aktivitu. Pojem inženýrství, uvedený v záhlaví této kapitoly, je odvozen od latinského „ingenium“, což v této souvislosti znamená „důvtip“, „tvůrčí duch“. Právě tímto směrem se bude ubírat další výklad. Ke splnění tohoto cíle se tato kapitola studie postupně zabývá objasněním některých základních pojmů, jak budou dále používány (viz 2.1.). Dále jsou shrnuty užitečné návyky inovátorů (viz 2.2.) a typické vlastnosti tvůrčích pracovníků (viz 2.3.). Pak následuje objasnění projektu jako výsledku inženýrské tvořivosti (viz 2.4.) a některé odlišné japonské přístupy ke zdokonalování produkce (viz 2.5.). Kapitola logicky končí poznatky, jak řídit sebe sama v inovačních činnostech (viz 2.6.).

2.1. Pojetí inženýrské tvořivosti Inženýrská práce není zdaleka jen kouzelnou inovační činností, přinášející nové zázračné výsledky, slávu a konečně i peníze. Naopak, každý odborník postupuje ve většině případů rutinně. (Mj. i diplomové práce mohou být projevem uplatnění rutinních poznatků, které již byly podrobně popsány a v praxi odzkoušeny. Dokonce některá témata jsou natolik „omletá“, že by bylo vhodné je už výslovně z používání v diplomových pracích vyloučit. Ambicí mladého odborníka by přeci jen mělo být přinést něco nového, na čemž může ukázat svou vlastní tvořivost.). Rutinní osvědčené postupy jsou nezbytnou součástí každé obezřetné podnikové činnosti.


Strana: 7

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Přestože jsme hned na začátku zdůraznili význam rutinních postupů, je nutné také zdůraznit, že jádrem inženýrské tvořivosti a inženýrského snažení musí být v současné době inovace. „Do pracovní náplně pracovníka disponujícího znalostmi musí být zabudovány nepřetržité inovace“ (Drucker 2000, s. 139). Obecně se pod tvořivostí (kreativitou) rozumí duševní procesy, které vedou k řešením, nápadům, uměleckým formám, teoriím nebo produktům, jež jsou jedinečné nebo nové. (Rydvalová, s. 8). Inženýrská tvořivost pak má oproti ostatním oblastem lidské tvořivosti určitá specifika, kterým se budeme věnovat níže. Důležitou otázkou pochopení inženýrské tvořivosti je vztah tvořivosti a novátorství. Adair (s. 22). k tomu uvádí příklady: „Téměř vše, co si dokážeme představit, už bylo pravděpodobně vymyšleno či vynalezeno někým jiným jindy.“ (s. 23). Např.: Šalamounův chrám v Jeruzalémě byl chráněn bleskosvody. Nové nemusí být vůbec originální. Adair rozlišuje logické (vertikální) myšlení a laterální myšlení. Pod laterálním myšlením rozumí myšlení stranou, postranní. Má-li člověk něco vynalézt, musí myšlení zaměřit vedle, stranou obvyklého postupu. Např. H. Ford místo obcházení dělníků kolem stojících automobilů zavedl pohyb automobilů kolem stojících dělníků. Ve srovnání s logickým postupem je to metoda neortodoxní. Na otázku, co lidem brání být tvůrčími či inovátorskými, odpovídá Adair výčtem překážek, bariér a potíží, jako jsou zaměření na negativní aspekty řešení problému, obava z neúspěchu, nadměrný stres, tendence dodržovat pravidla, akceptace všeobecně uznávaných nesprávných domněnek, přeceňování logiky (s. 32). Landau (s. 26 ad.) upozorňuje na to, že přestože je kreativita stará jako lidstvo samo, byl tento fenomén v posledních pěti staletích vztahován pouze na krásná umění, a to více méně pouze na génie. Určitá změna nastala teprve v polovině 19. století, avšak skutečným startovním výstřelem k rozvoji a zkoumání kreativity bylo až vyslání prvního sputniku do vesmíru. Toynbee v r. 1964 napsal: „Abychom jako národ přežili, musí individuum přemýšlet kreativně.“ Postupně se ukázalo, že existuje tolik druhů kreativity, kolik je lidských činností, a také, kolik aspektů má lidská povaha (fyzický, psychický, intelektuální, sociální, emocionální atd.). Přitom všechny druhy kreativity vyplývají ze společné schopnosti nacházet vztahy mezi dříve nespojenými zkušenostmi, idejemi nebo produkty. Kreativita je postoj, který umožňuje na jedné straně nacházet nové aspekty ve všem dobře známém a důvěrném, na druhé straně se postavit čelem k novému a neznámému a s dosavadními vědomostmi to přetvořit v nový výsledek. Mnozí badatelé dnes vidí kreativitu jako řešení problémů. Proto se také používají fáze kreativního procesu (viz 2.2.), které se v jiných souvislostech podávají jako fáze řešení problému (Landau, s. 29 ad.).


Strana: 8


2.2. Návyky inženýrské tvořivosti Intenzívní výzkum kreativity vedl ke zjištění potřebných návyků, podporujících kreativní myšlení. Adair (s. 56 ad.) rozebírá a osvětluje následujících sedm užitečných návyků vyskytujících se u tvůrčích myslitelů: 1. Zpochybňování předpokladů (např. začínající otázkou : dejme tomu, že neplatí předpoklad …; rozšiřování rámce relevance řešení; opouštění „zažitých“ myšlenek; schopnost redefinovat problém). 2. Akceptace nečekaného vpádu náhody (např. sacharin objevil chemik, který si po práci neumyl před obědem ruce). 3. Naslouchání své niterné mysli (i v jiných oblastech manažerské práce se doporučuje nepotlačovat svá tušení, předtuchy atd., je to součást inkubace myšlenek, z nichž může vyrůst nové řešení). 4. Odložení úsudku (neodmítat příliš rychle nápady). 5. Používání analogie (např. i metafory, přirovnání). 6. Tolerance vůči nejednoznačnosti (nečekejte na inspiraci – dejte se raději do práce). 7. Hromadění myšlenek (zvídavost, pozorovací schopnosti, naslouchání, čtení, cestování, pořizování poznámek a záznamů). Lidé se jistě liší stupněm své kreativity. Ve skutečnosti však každý odborník může být kreativní, a také může svou kreativitu sám rozvíjet a zdokonalovat. V této studii není nutné opakovat různá cvičení osobní kreativity, je možné odkázat na příslušné příručky. Např. Clegg nabízí 70 cvičení (krátkých i delších) na rozvoj paměti a kreativity. „To by nás nemělo překvapovat. Koneckonců kreativita znamená pouze schopnost vidět za hranice obvyklého myšlenkového tunelu, v němž se pohybujeme.“ Použitá cvičení sama o sobě nejsou kreativní, ale uvolňují potenciální kreativitu, která se v nás skrývá. (s. 13). Je možné uvést na ukázku některé příklady témat uváděných cvičení: Učte se vyjadřovat slovy „obrazně řečeno“. Učte se nacházet extrémy v řešení. Rozšiřujte své modelové představy o věcech. Dělejte si poznámky evokované hudbou. Čtěte beletrii a knihy z jiných oborů. Občas si zalistujte v encyklopedii nebo na internetu. Nechte se inspirovat díly v galerii moderního umění. Čtěte životopisy úspěšných podnikatelů. Všímejte si humoru ve svém okolí.


Strana: 9

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Na samotnou tvořivou práci pak byly zformulovány základní algoritmy tvořivé práce: (např. Dytrt, s. 42 ad.). Jsou to tyto hlavní části tvořivé práce (týká se to též obecně řešení problémů): 1. Příprava – výběr, sběr, analýza potřebných informací, charakteristika problému, cílový stav řešení. 2. Zrání (inkubace) – racionální práce s informacemi, metody intuice a asociace, tvorba námětů a simulace realizace, podmínky účinnosti. 3. Zrození (iluminace) – výsledky invence, varianty řešení, výběr a dopracování nejlepší varianty. 4. Ověřování (verifikace) - hodnocení kladů a záporů, efektivnost. I tvořivá práce může mít různý stupeň efektivnosti. Proto vedle hlavních částí tvořivé práce byla také zformulována následují pravidla efektivních invencí a inovací, kterými jsou (Dytrt, s. 43ad.): • Soustavnost (začínající inovátor nemůže pasivně čekat na nápady, musí jim věnovat soustavný čas a prostor). • Komplexnost (k inovacím obyčejně nevede úzká specializace a úzké zájmy, je nutné poznávat problém ve všech podstatných souvislostech). • Včasnost (čas je důležitý element a zásadní pomocník inovací, zbytečné váhání dozajista povede k tomu, že nadějná myšlenka vznikne a bude okamžitě použita jinde). • Důslednost (je to princip veškeré inženýrské činnosti, i drobná nedůslednost v inženýrském projektu může mít katastrofální následky).

2.3. Vlastnosti a metody tvůrčího pracovníka Charakteristickým rysem inovátora je schopnost chápat jako systém to, co ostatní vnímají jako oddělené prvky. Je to např. úspěšný pokus o nalezení té nejmenší chybějící části, která změní fungování celku. Základní oblasti inovačních příležitostí vytvářejí odpovědi na takovéto otázky: Co chybí, aby to, co je již možné, bylo také účinné? Který malý krok zásadně změní naše ekonomické výsledky? Jaká malá změna přinese velké využití našich zdrojů? (Drucker 2006, s. 410). Drucker (1985, s. 41 ad.) zdůrazňoval význam toho, aby inovace byly cílevědomé. Neexistují univerzální „zdroje inovací“.


Strana: 10

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Dokud se nenajde v přírodě pro cokoliv konkrétní užití a nepřisoudí se tomu tudíž ekonomická hodnota, „je každá rostlina plevelem a každý minerál prostě jen kusem kamene“. Inovace často navazují na předchozí „vynálezy“. Např. univerzální školní vzdělání, systematické školení učitelů atd. bylo vyvoláno až vynálezem učebnice, se kterým přišel J. A. Komenský. Bez učebnice mohl i vynikající učitel učit jen jedno nebo dvě děti najednou. Obdobně zásadní význam mělo cílevědomé využití takových inovací, jako byly noviny, pojištění, splátkový prodej, nemocnice apod. Proto Drucker považuje inovace spíše za termín ekonomický či sociální než za termín technického charakteru (tamtéž, s. 44). Z toho pak vyplývá, že inovace musí být systematické, musí být cílevědomým a organizovaným vyhledáváním změn a soustavnou analýzou vznikajících příležitostí. K ohodnocení vlastních tvůrčích schopností byla vytvořena řada schémat. Na základě výsledků brainstormingové konference v sedmi podnicích uvádí Dytrt aj.(2006, s. 33 ad.) následující vlastnosti tvůrčího pracovníka (podle názorů top-managementu): A. Osobní a morální vlastnosti • osobní schopnosti (tvořivá pracovní iniciativa, tvůrčí představivost, fantazie, angažovanost, pracovitost); • morální předpoklady (upřímné jednání, důvěra v druhé, pocit odpovědnosti, dodržování morálních zásad, respektování spolupracovníků). B. Vztah tvořivého pracovníka k pracovnímu kolektivu • sounáležitost s kolektivem (pozitivní a aktivní ovlivňování interpersonálních vztahů, smysl pro disciplinu) • práce v týmu (umění volit spolupracovníky, znát jejich a své možnosti). C. Identita tvůrčího pracovníka • vztah k firmě • vztah k profesi. D. Temperament • umět uvážlivě reagovat na konfliktní situace • nespokojenost s dosaženým stavem.


Strana: 11

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce E. Pracovní předpoklady • vrozené schopnosti (inteligence, tvořivé myšlení, schopnost naslouchat, organizační schopnosti); • odborné předpoklady (kvalifikace, znalost prostředí, ekonomické znalosti). F. Racionalizace práce • racionální chování (práce s informacemi, umění definovat problém, umění najít podstatné, stanovit kritéria úspěšnosti); • racionalita řídící práce. G. Pracovní motivace • důvěra k podniku • vztah k práci a pracovní profesi • zázemí pracovníka (rodinné poměry, důvěra okolí). Tento přehled žádoucích vlastností tvůrčího pracovníka nesporně vyjadřuje také přání top-managementu podniku, aby byl tvůrčí pracovník podnikově zvladatelný. Pro samotnou inženýrskou tvořivost některé uváděné vlastnosti nutné nejsou. Pro práci tvůrčího pracovníka je důležitá rovnováha tvořivého a kritického myšlení. Převažuje-li bezmezná „tvořivost“, vznikne neužitečné fantazírování, které ovšem v neinženýrských oborech může být také důležité, ale k hmatatelnému inženýrskému inovačnímu důsledku vést nemůže. Naopak, převažuje-li neúnosně „logická“ kritičnost, bude autor mít stále dost kritických připomínek, avšak nový inženýrský produkt také nevznikne. Pro inovátory je právě charakteristická vyváženost mezi těmito krajnostmi, i když pochopitelně je každý člověk jiný a má odlišný temperament. Proto jsou i mezi inovátory lidé odvážnější, nebo naopak opatrnější. Ve známé metodě brainstormingu jsou dokonce tyto fáze inspirativní činnosti odděleny. V první fázi jde o rychlou formulaci mnoha nápadů, s možností navazovat ihned asociacemi na předchozí nápady, a to od odborníků a praktiků nejrůznějšího zaměření; avšak se zákazem kritiky nápadů. Teprve, když přítok nových nápadů již vysychá, nastupuje kritické posouzení jednotlivých nápadů vybranými odborníky s tím, že se nápady roztřídí podle možnosti realizace (mj. i naprosto absurdní nápady se mohou stát v pozdější době základem nového inovačního průlomu). Vedle brainstormingu existují i jiné kreativní techniky. Názorný je např. výběr kreativních technik pod zkratkou SCAMPER (podrobněji viz Rydvalová, s.8). Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Sešit č.: 13 Tvorba inovačních projektů

Strana: 12

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce SCAMPER představuje zkratky anglických názvů činností, které mohou inspirovat inovátora, když začíná uvažovat nad novým produktem: S – substitute (nahradit) – zkuste nahradit některé části známého produktu něčím jiným. C – combine (kombinovat) – zkuste zkombinovat různé produkty, činnosti atd. A – adapt (adaptovat) – zkuste adaptovat produkt do zcela jiných podmínek. M – modify (modifikovat) – zkuste pozměnit způsob výroby, designu, užití, logistiky atp. P – put to another use (použít jinak) – zkuste zvážit, k jakému jinému užitku může tento produkt sloužit. E – eliminate (vyloučit) – zkuste vyloučit některé části, funkce atd. R – reverse (obrátit) – zkuste naprosto obrátit používaný postup. Velkým inspirátorem inovátorů mohou být i výsledky použití známé analýzy SWOT. Tato metoda je samozřejmě určena především ke strategické analýze podniku, trhu apod., ke hledání slabých a silných stránek, příležitostí a ohrožení. Pro inovátory jsou inspirací právě spíše „vedlejší produkty“ metody, jako jsou výroby, trhy atd., určené již k likvidaci, neperspektivní, na které se už „nebudou házet dobré peníze za špatnými“. Inovátor vůbec nemusí osobně postupovat v nějakém hlavním proudu. Právě mimo hlavní proudy mohou vznikat neotřelé nápady.

2.4. Projekt jako produkt inženýrské tvořivosti Praktické uplatnění inženýrské tvořivosti je nejčastěji spojováno s termínem projekt. V dřívější projektové praxi se pod projektem rozuměl námět, návrh, plán a komplexní vyřešení zamýšleného úkolu i vypracování jeho náležitostí včetně grafického znázornění, výkresů (Němec, s.11). V současné době pod vlivem především americké literatury se pod projektem rozumí plánování a řízení rozsáhlé operace, nejde tedy jen o konečný výsledek (dokumentaci), nýbrž o dlouhý tvůrčí proces. V. Němec pak navrhuje pracovní definici: „Projekt je cílevědomý návrh na uskutečnění určité inovace v daných termínech zahájení a ukončení.“


Strana: 13

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Jde tedy o záměr, který má tyto charakteristické rysy: • sleduje konkrétní cíl; • definuje strategii k dosažení daného cíle; • určuje nezbytně nutné zdroje a náklady, a také očekávané přínosy z realizace; • vymezuje začátek a konec. Projekt je vždy jedinečný, neopakovatelný, dočasný a téměř vždy má jinak složený tým projektantů. Vedle komplexních a speciálních projektů existují i jednoduché projekty, které jsou krátkodobé, vyhotovitelné jednou osobou a za pomoci standardizovaných postupů. Obvykle se v takových případech jedná o inovace nižších řádů (0. až 3.). (Proto je možné uvažovat i o inovačním projektu v rámci diplomové práce na VŠ.). Řády inovace v této části studie jsou použity podle F. Valenty (2001). V tomto případě jde tedy o regeneraci, kvantitativní změnu, změnu intenzity a o reorganizaci. Rosenau (s. 5 ad.) sleduje na projektech trojjediný cíl, čímž rozumí současné splnění požadavků na věcné provedení, časový plán a rozpočtové náklady. Při práci na projektu je nutné vždy dodržovat zásadu postupného řešení od obecného ke konkrétnímu (Němec, s. 27). Práce na projektu se v podstatě rozpadá do čtyř fází: 1. Situace – vyjádření souhrnu podmínek a požadavků vztahujících se k projektu a umístění systému v jeho okolí (stroje v dílně, dané činnosti v rámci vyšší činnosti apod.). 2. Koncepce (hrubý projekt) – základní uspořádání prvků systému pomocí souhrnných zobrazení (např. strukturní schéma, schéma materiálových toků, základní rozdělení ploch aj.). 3. Dispozice – horizontální a vertikální rozmístění všech prvků systému v určeném prostoru, podrobné propočty, organizační a informační vazby (realizační dokumentace projektu). 4. Realizace – zahrnuje schvalovací řízení, přípravu realizace (plán, organizační a finanční zajištění), činnosti během vybudování systému a zkušební provoz. Již v této souvislosti je nutné poznamenat, že v rámci diplomové práce je možné zpracovat jen projekt v jednodušší verzi, nebo jeho podstatnou část, ekonomické hodnocení, základní dispozice, plán realizace, organizační zajištění atd. Může jít samozřejmě i o samostatné ekonomické hodnocení atd. jiného dostupného projektu, popř. i nerealizovaného. Podrobněji viz část 4.3. této studie.


Strana: 14

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Kavan (s. 81 ad.) používá následující kategorie projektů: • Komplexní – dlouhodobé, dalekosáhlé, rozsáhlá struktura, vysoké náklady, subprojekty (inovace 5. – 7. řádu, tj. nová varianta, nová generace, nový druh produktu); • Speciální – střednědobé, omezený dopad, menší organizační struktura a náklady (inovace 3.- 5. řádu, tj. reorganizace, kvalitativní adaptace, nová varianta produktu); • Jednoduché – kratší doba, omezený cíl (inovace 0.-3. řádu, tj. regenerace, kvantitativní změna, změna intenzity a reorganizace). Vedle toho je možné také členit projekty podle obsahu a účelu: • Projekty spojené s výstavbou (popř. s rekonstrukcí); • Projekty výzkumné a vývojové (zpravidla inovace od 3. řádu výše); • Projekty technologické (obvykle inovace 1.- 3. řádu); • Projekty organizační (změny struktury aj.). Jakkoliv může být rozsah inovačního projektu omezený, je nutné v úspěšné praxi vždy zajistit komplexnost inovační změny, tj. dořešit do konce i vyvolané změny v souvisejících oblastech inovace. Proto i v závěru diplomové práce je nutné jasně vymezit otázky a problémy, které práce nedořešila a jejich vztah k podstatě projektu.

2.5. Odlišné přístupy japonské metody KAIZEN Naše běžné inovační přístupy nejsou ve všech vyspělých zemích stejné. Zvláště velké odlišnosti jsou v japonské praxi. Imai (s. 41) rozeznává „dva protichůdné přístupy k pokroku: gradualistický a skokový. Japonské firmy obecně dávají přednost gradualistickému přístupu, zatímco západní firmy přístupu skokovému – tedy přístupu, ztělesněnému pojmem inovace.“ „Inovace je dramatická a poutá na sebe spoustu pozornosti. Na druhé straně strategie KAIZEN je často nedramatická a nenápadná …“. Hlavní rozdíly obou strategií sestavil Imai (s. 42) do následující názorné tabulky.


Strana: 15


KAIZEN

Inovace

1. Účinek

Dlouhodobý a dlouho trvající, ale nedramatický

Krátkodobý, ale dramatický

2. Tempo

Malé kroky

Velké kroky

3. Časový rámec

Kontinuální a přírůstkový

Přerušovaný a nepřírůstkový

4. Změny

Postupné a neustálé

Náhlé a přechodné

5. Účast

Všichni

Několik vybraných „šampiónů“

6. Přístup

Kolektivismus, skupinové úsilí, systémový přístup

Drsný individualismus, individuální nápady a úsilí

7. Typ změny

Udržování a zdokonalování

Přestavba od základů

8. Impuls

Konvenční knowhow

Technologické průlomy, nové vynálezy, nové teorie

9. Praktické požadavky

Minimální investice, ale velké úsilí na udržení

Vysoké investice, ale málo úsilí na udržení

10. Zaměření úsilí

Lidé

Technologie

11. Kritéria hodnocení

Procesy a úsilí o dosažení lepších výsledků

Výsledky a zisk

12. Výhody

Funguje dobře v pomalu rostoucí ekonomice

Vhodnější pro rychle rostoucí ekonomiku.

V praktickém životě podniků to vede např. k tomu, že v amerických podnicích se daleko více cení inženýři ve výzkumu a v inovacích, než ve výrobě. Naproti tomu v japonských firmách se těší stejnému uznání výrobní inženýři jako výzkumní a rozvojoví pracovníci. Z toho vyplývá i silná stránka japonské technologie, jakou je úzké propojení mezi vývojem, projekcí a výrobním procesem. V Japonsku se výroba rozbíhá okamžitě a rychle dosahuje miliónu kusů výrobků ročně. To americké a evropské firmy nedokáží. (Pozn.: kaizen je japonsky „zdokonalování“.) Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Sešit č.: 13 Tvorba inovačních projektů

Strana: 16

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Možností aplikace metody KAIZEN v našich podmínkách se zabýval Kavan (2007, s. 195 ad.) a podrobně popsal použití této metody ve VÚB Ústí nad Orlicí, a.s. (s. 203 ad.). Ve stejném poměru, jako je metoda KAIZEN k inovacím, je metoda reengineering (viz Hammer) k procesním inovacím. Tato metoda analyzuje efektivnost jednotlivých organizačních (firemních) procesů pomocí odzkoušených metodických postupů, tj. nabízí určitý rutinní algoritmus zdokonalování procesů. Za procesní inovaci bychom měli spíše považovat právě výsledek, vytvořený odklonem od tohoto logického algoritmu. Obdobně je možné používat ke zdokonalování organizace i metodu benchmarking. Tato metoda se především používá pro srovnání výkonnosti vlastní firmy s nejlepšími firmami v oboru (viz Karlöf). Je vymezována jako soustavný a systematický proces zaměřený na porovnávání efektivnosti vlastní firmy z hlediska produktivity, kvality a praxe se špičkovými firmami. Benchmarking je samozřejmě užitečné využívat i za jinými cíli. Samotné postupy benchmarkingu jsou obdobné jako v jiných příbuzných analytických metodách a člení se na pět fází: • Rozhodnutí o tom, co podrobit benchmarkingu (úkol může být samozřejmě zadán šíře, na různé oblasti, vyžadující inovace). • Výběr podniku pro benchmarking (vyhledání nejlepších firem v oboru, avšak velikostně srovnatelných s vlastní firmou). • Shromáždění spolehlivých informací o srovnávaných firmách. • Analýza, zaměřená na zjištění srovnatelných a nesrovnatelných faktorů úspěchu. • Realizace závěrů ve firmě, a to jak v podobě okamžitých praktických zlepšení, tak v podobě závěrů pro závažnější změny organizace. Tato metoda je užitečná i pro malé a střední podniky, zatímco se v odborné literatuře jinak většinou publikují zkušenosti největších světových firem, které jsou prakticky pro malé a střední podniky nepoužitelné. Ve srovnání s jinými analytickými metodami u benchmarkingu vyniká přímočarost, rychlost a zaměření na zjištění faktorů, použitelných ve firmě ke zlepšení postavení firmy ve srovnání s konkurencí. Při této metodě se ovšem nezjistí, co konkurence připravuje zase nového. Proto velké firmy zpravidla provádějí permanentní analýzu trhů, konkurence, technologických trendů atd. Pro management inovací má tato metoda význam nejen jako zdroj nových oblastí pro vlastní inovační tvorbu, nýbrž i jako možnost přímo převzít osvědčené inovace do vlastního provozu („inovační následovnictví“).


Strana: 17

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Z hlediska zaměření této studie je možné si povšimnout, že benchmarking je možné použít i pro srovnávání své individuální inovační praxe s nejlepšími inovátory v oboru, v podniku apod.

2.6. Řízení sebe sama Do knihy Výzvy managementu pro 21. století zařadil Drucker závěrečnou kapitolu Řízení sebe sama. Sem zařadil témata: V čem jsou mé přednosti? Kam patřím? Co je mým přínosem? Jaká je má vztahová odpovědnost? Co budu dělat v druhé polovině života? „Lidé se většinou domnívají, že vědí, v čem jsou dobří. A obvykle se mýlí.“(Drucker 2000, s. 157). Je nutné analyzovat své skutečné výsledky, umět si doplnit své znalosti v oblastech svých předností a snažit se v nich nacházet a uplatnit inovace. Občas je nutno si položit otázku, kde a jak dosáhnu významných výsledků. Tento přístup osvětluje plasticky náplň pojmu inženýrská tvořivost. Inovace je vždy destabilizací současného stavu. Vedení podniku nemusí mít inovátory vůbec v lásce. „Opakem inovace je zastarávání a rutina. To je důvodem proč se inovace setkávají s takovým množstvím překážek a někdy s velkým odporem“ (Krchová, s.10). Obecnější pojem než inovace jsou invence. Invence jsou kvalitativní změny v oblasti myšlení, změny struktury poznatků a vědění. Všechny invence tedy nepřipravují inovace, pouze jejich pozitivní část. Podle hloubky změny poznatků je možné invence třídit do následujících stupňů: • Nultý stupeň (akceptace) je převzetí poznatku beze změny (žádná tvůrčí aktivita). • První stupeň (imitace) je napodobení řešení již existujícího jinde se stejnou funkcí. • Druhý stupeň (analogie) je převedení poznatku z jiné vědní oblasti. • Třetí stupeň (absolutní invence) je zcela nové poznání. (Krchová, s. 10). Drucker (1993a, s. 164) obdobně rozlišuje tři druhy nových poznatků: „Především je to neustálé zdokonalování postupu, výrobku nebo služby – Japonci, kteří to umějí nejlépe, tomu říkají kaizen. Dalším druhem je exploatace, nepřetržité využívání existujících znalostí k vyvíjení nových, rozdílných výrobků a služeb. Konečně posledním druhem jsou skutečné inovace. Tyto tři způsoby uplatňování znalostí k dosažení změny v ekonomice (a stejně tak ve společnosti) musí být rozvíjeny společně a současně.“


Strana: 18

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Inženýrská tvořivost směřuje k řízení sebe sama od invence ke konkrétnímu inovačnímu projektu. Konečným kritériem jeho úspěšnosti v realitě je samozřejmě zákazník. „Zkouškou inovace … není zkoumání, zda se věc líbí nám. Jde o to, zda ji žádají zákazníci a zda za ní také zaplatí“ (Drucker 2006, s. 84). Na problematiku inovace bezprostředně navazuje problematika ochrany výsledků samostatné práce. Výsledek individuální tvořivosti je samozřejmě předmětem duševního vlastnictví tvůrce. Jedná se o nehmotné statky, které jsou vytvořeny tvůrčí činností člověka. Nemusí mít ani hmotné zpodobnění (na rozdíl od vynálezu). Nový poznatek lze v ČR chránit třemi způsoby: • Utajení poznatku lze provést podle obchodního zákoníku č. 513/91 Sb. v novel. znění; • Zpřístupnění poznatku se provádí podle zákonů o průmyslových právech; • Podle autorského zákona č. 12/2000 Sb. lze zveřejnit poznatek jako publikaci (dílo). (Rydvalová, s. 5). Na ochranu duševního vlastnictví inovátorů je zaměřena řada specializovaných prací, proto nepokládáme za nutné tuto problematiku zde dále rozvíjet. Je možné odkázat např. na práci Jáč aj. (2005 s.59 – 64).

2.7. Dílčí závěry k části 2. 1. Dosavadní poznatky řady vědních oborů, a především psychologie a pedagogiky, umožňují zkoumat i problematiku tvořivosti, jejího rozvoje a využití, a také navrhovat příslušné pedagogické metody rozvíjející tvořivost. 2. Inženýrská tvořivost má ve srovnání s jinými oblastmi tvořivosti, jako je umělecká tvořivost atd. své zvláštnosti, které souvisejí s výrobními, obchodními, organizačními apod. provozy, v nichž se uplatňuje. Nezbytným kritériem této činnosti je proto vždy ekonomická efektivnost. 3. Dosavadní zkušenosti z managementu inovací a z vysokoškolské výuky umožňují učinit závěr, že je možné své návyky inženýrské tvořivosti zlepšovat. To ovšem neznamená, že všichni mohou dosáhnout stejné úrovně tvořivosti. Naopak, rozdíly v tvořivosti mezi špičkovými inovátory a řadovými inženýry mohou být značné. Na druhé straně ekonomický výsledek jedné zdařilé inovace může mnohonásobně převýšit velké množství inovací jiných.


Strana: 19

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce 4. Součástí (samostatným dílem) inženýrské tvořivosti je především projekt. Proto se této problematice bude studie podrobněji věnovat v část 4.2. 5. Inovační projektování není exkluzivní technickou disciplinou. Ke stejnému ekonomicky a technicky stanovenému cíli je možné zpravidla dojít také jinými používanými obdobnými postupy. Inovační projektování však využívá také nové, nezvyklé postupy, a tím přináší možnost mimořádných výsledků. 6. Výsledky inženýrské tvořivosti jsou chráněny v našem právním řádu jako duševní vlastnictví. Tato stránka věci se v praxi velmi podceňuje. Je však mnohem snadnější chránit své duševní vlastnictví včasnými preventivními kroky, než absolvovat pozdější nákladné soudní spory, nadto s nejasným výsledkem.

2.8. Kontrolní otázky: 5. Jaký je vztah kreativity (tvořivosti) a technických inovací? 6. Jaké návyky přispívají k inženýrské tvořivosti? 7. Je možné svou vlastní inženýrskou tvořivost rozvíjet a jak? 8. Znáte nějaké užitečné kreativní techniky? 9. Co rozumíme termínem projekt? 10. Jaké jsou základní kategorie projektů? 11. V čem se odlišují inovační procesy v japonské praxi a proč?


Strana: 20


3. MÍSTO INOVÁTORA V ORGANIZACI Zatímco většina odborné literatury je zaměřena na vyhledávání tvůrčích lidí do vlastní organizace, je tato část studie zaměřena naopak na shromáždění zkušeností, jak si tvůrčí odborník má vyhledávat své další působiště. Již z předchozí kapitoly jednoznačně vyplývá, že tvořivost a její produkt, jako je inovační projekt, nejsou jednoznačně odkázány na určitou organizaci. Ani zaměření a účel inovačního nápadu není jednoznačně vázán na určitou organizaci. Nemluvě o tom, že už vůbec není vázán na pracovní dobu v organizaci. Kromě toho na řadu inovačních výsledků se vztahuje ochrana duševního vlastnictví. V rámci této rozsáhlé problematiky se proto budeme postupně zabývat předně přehledem současných základních inovačních oblastí (viz 3.1.), dále shrnutím některých velkých inovačních oborů (viz 3.2.) a nakonec možnostmi využití některých nových organizačních možností (viz 3.3.)

3.1. Přehled základních inovačních oblastí Předně je možné zopakovat, že inovace můžeme členit na produktové, procesní, marketingové a organizační (Dvořák, s.42). Ve všech těchto směrech je možné uplatnit inženýrskou tvořivost. Nejde tedy jen o tvorbu nových produktů, a také nejde jen o inovace nejvyšších řádů. Dále je nutné zdůraznit, že inovace se neváží jen na současné růstové obory, jsou důležité a uplatnitelné i v upadajících oborech. Přitom růstové sektory v ekonomice se mění. Např. Drucker (2000, s. 56ad.) uvádí čtyři růstové sektory ve 20. století: státní správa, • zdravotnictví, • výchova a vzdělávání, • volný čas (zdaleka největší). Nejrychleji se rozrůstajícím a nejvýnosnějším světovým oborem v závěrečných třiceti letech 20. století (a to pokračuje) nebyly podle něho informace, nýbrž finanční služby (zvláště penzijní pojištění, finanční služby pro středně velké podniky). Dalším příkladem je farmaceutický průmysl, který se však vnitřně rovněž mění (genetika, molekulární biologie, lékařská elektronika, „alternativní medicína“). Inovační oblasti procházejí nyní podstatnými změnami, protože samotné podnikání se v posledním období podstatně změnilo. Kiernan uvádí: „Dokonce i sám všemohoucí průzkum trhu, leitmotiv kapitalismu 20. století, se už možná přežil“. Průzkum se hodí Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Sešit č.: 13 Tvorba inovačních projektů

Strana: 21

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce pro analýzu relativně statických trhů za účelem hledání dalších zlepšení nebo výhod. Řada převratných produktů však vznikla bez průzkumu trhu (walkman Sony, samolepící poznámkové bločky, mikrovlnná trouba). V zítřejším podnikatelském světě bude zcela určitě vládnout především flexibilita, agilnost, skepticismus a nenasytná touha po vědění, zdokonalování a změnách. (Kiernan, s. 10 ad.). Kiernan pak dále (s. 13 ad.) naznačuje deset „bořících“ globálních megatrendů: • Prudce rostoucí a stále se zvětšující moc informačních a komunikačních technologií. • Prudká globalizace trhů, konkurence, obchodních zvyklostí, finančního kapitálu a manažerských inovací. • Zásadní posun od světového hospodářství založeného na výrobě a využívání přírodních zdrojů k ekonomice postavené na znalostech, informacích a inovacích. • Zrychlující se oddělování „reálného“ globálního hospodářství od „virtuální“ ekonomiky syntetických finančních nástrojů a transakcí. (Pozn.: To ještě autor nevěděl o zrající finanční krizi z tohoto důvodu.) • Změny v geopolitické rovnováze: nástup nového světového hospodářského uspořádání. • Omezení schopnosti národních vlád řídit svůj vlastní hospodářský a politický osud. • Sbližování vlastnických sektorů a hospodářských odvětví. • Nástup bezprecendentně nových forem podnikové organizace. • Přesun ekonomického „těžiště“ obchodního světa od velkých nadnárodních firem k menším pohotovějším a podnikavějším společnostem. • Geometrický nárůst sociálního, politického a obchodního významu otázek životního prostředí. • Exponenciální nárůst nestálosti, složitosti a nepředvídatelnosti změn. K tomuto přehledu činí Kiernan závěr (tamtéž, s. 19), že potenciální hodnota společnosti je jako ledovec, pouhých 10 % vyčnívá nad hladinu. Zbývajících 90 % je intelektuální kapitálová základna společnosti, která zůstává skryta účetním, finančním analytikům i manažerům a následkem toho je jí věnováno zoufale málo pozornosti.


Strana: 22

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Z Kiernanovy knihy ještě ocitujeme jeho 11 přikázání pro inovační infrastrukturu 21. století (tamtéž, s. 22 ad.), které pokládáme pro účel této studie za velmi inspirující: 1. Neřiďte se pravidly převládajícími ve vašem oboru. 2. Inovuj, nebo nepřežiješ! 3. Prozkoumejte svůj podnik, najděte skrytá strategická aktiva a vytěžte z nich, co se dá. 4. Zaměřte se na rychlost a akceschopnost. 5. Buďte aktivní a experimentujte. 6. Bořte hranice. 7. Neustále využívejte všech svých zaměstnanců a všeho, co umějí. 8. Globalizujte svou reálnou a vědomostní základnu. 9. Přiznejte si, že ekoprůmyslová revoluce se dotýká každého z nás. 10. Udělejte z nepřetržitého vzdělávání podnikové náboženství. 11. Vytvořte si nástroje využívání strategických přínosů. Již v tomto okamžiku je možné budoucímu inovátorovi jasně doporučit, aby se snažil získat zaměstnání v takto fungujícím podniku.

3.2. Inovační obory Cílem této části studie je ukázat na některé stránky historického vrstvení inovačních oborů, které mají demonstrovat dynamiku inovačních procesů. Studie nemá možnost z kapacitních důvodů řešit tuto otázku podrobněji, a také pro konkrétní účel studie to není nezbytné. Jde pouze o vyznačení rozsáhlého prostoru pro stále nové inovační projekty, a v podstatě také pro stále nové generace studentů-inovátorů. Předně, určitým východiskem mapování vývoje inovačních témat mohou být Kondratěvovy cykly (Bartes, 2005, s. 13 ad.). Kondratěv vedle standardního cyklického ekonomického vývoje zkoumal dlouhodobé ekonomické cykly, opírající se mj. o dlouhé technologické vlny (okolo 50 let). J. R. Schumpeter viděl v těchto vlnách „shluky inovací“, které pomáhají nastartovat novou prosperitu po depresi v předchozí vlně. Pro nás jsou v této souvislosti zajímavé technologické pokroky zkoumaných vln (z nichž uvádíme jen některé známé ukázky, formulované podle různých autorů i v současné době):


Strana: 23

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce 1. (1782 – 1845): uhlí, parní stroj 2. (1845 – 1892): železnice, hutnictví, mechanizace výroby 3. (1892 – 1948): elektřina, automobilový průmysl, výroba oceli, gumy, spotřební elektroniky, ropný průmysl 4. (1948 – 2000): elektronika, mikroelektronika, atomová technika 5. (2000 - ?): IT, e-business, e-commerce, e-goverment, prodloužení ekonomicky aktivního věku, nanotechnologie, genetika, ekologie, kosmologie. Do budoucna je možné nahlédnout jen s velkými výhradami (všimněme si např., co asi věděli inovátoři ve 2. Kondratěvově vlně o inovacích ve třetí vlně.). Právě probíhající světová finanční krize pravděpodobně vyvolá rozsáhlou “smršť tvořivé destrukce“ (Schumpeter), jejíž součástí budou velké inovační pokroky. Právě na tuto činnost by se měli současní studenti maximálně metodologicky připravit. Za druhé, inovační příležitosti je nutné aktivně hledat. Není je možné vydedukovat matematicky, logicky. Kde tedy hledat zdroje inovací? Drucker (1985, s.47 ad.) jich uvádí sedm (viz též Bartes, s.49): 1. Nečekané události (nečekaný úspěch nebo neúspěch, vnější vliv). 2. Rozpory (ekonomické, představy a realita, očekávání zákazníků a možnosti). 3. Potřeby procesu (slabý článek, změna cíle). 4. Oborové a tržní struktury (restrukturalizace, nové příležitosti). 5. Demografické faktory (stárnutí obyvatelstva, využití menšin). 6. Změny v pohledu na svět (zdraví, ekologie, rovné příležitosti). 7. Nové znalosti. První čtyři zdroje jsou uvnitř oboru (firmy), zbývající tři jsou vnější. Za třetí, inovační příležitosti se netýkají jen okamžiku, kdy nastávají velké problémy. Toman (s. 17 ad.) nazval první kapitolu své knihy: Proč nenechat na pokoji to, co funguje. A v dalším výkladu to důkladně zdůvodnil současnou situací, kdy změna se stává normálním stavem. Firma musí nyní připravovat inovační projekty neustále také „do šuplíku“, bez náhradních programů a bez dalších projektů na zdokonalení existujícího stavu, nemůže v období neustálých změn firma přežít. I k tomu jsou vhodné „začátečnické“ inovační projekty studentů, u nich primárně nehrozí firmě velká investiční ztráta.


Strana: 24

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Za čtvrté, na inovovaný trh se také může vstupovat později, na základě zkušeností technologického lídra, s analýzou možností zlepšení, snížení nákladů atd. Mj. toto „inovační následovnictví“ je typické pro japonské podniky (nyní již i pro čínské, indické apod.). Pro „začátečnické“ inovační projekty je i zde velký prostor, je možné se pokusit o zhodnocení určité inovace a o její zlepšení a využití v nových podmínkách dané firmy. Za páté, novým rozsáhlým inovačním oborem jsou inovace v nevýrobní sféře. (Viz podrobněji Beck, Hlavatý, s. 61ad.). Většina odborné literatury je zaměřena na inovační činnosti ve výrobě. Ve skutečnosti existuje velké množství nevýrobních organizací, kde jsou rovněž inovace nezbytnou součástí rozvoje jejich práce. V mnoha směrech je možné přebírat i zkušenosti výrobních organizací. (Tam, kde to je vhodné, je možné zaměňovat běžně používaný termín inovace výrobků, za inovaci produktů, pod níž se rozumí i produkty různých služeb atd.) Nevýrobní sféra má ovšem řadu specifik, které se promítají do organizace jejich inovační činnosti. Drucker (1993, s. 178) v této souvislosti hovoří o „institucích veřejných služeb“, do nichž zahrnuje státní agentury, odborové svazy, církve, univerzity a školy, nemocnice, komunální a charitativní organizace, profesionální a odborné asociace atd. Rychlé změny dnešní společnosti, technologie a ekonomiky jsou pro ně dokonce ještě větší hrozbou a ještě větší příležitostí než pro výrobní podniky. Inovační projekty v neziskovém sektoru jsou právě vhodným předmětem i pro diplomové práce. Tyto organizace zpravidla nemají finanční prostředky na takováto témata, a naopak mohou poskytnout diplomantovi potřebné provozní údaje, aniž se obávají jejich zneužití konkurencí. Instituce veřejných služeb není placena z výsledků své vlastní práce, ale je založena na rozpočtu, který je vždy přísně omezený. Instituce služeb je dále závislá na zájmech celé řady různých vnějších zainteresovaných stran, které prosazují pro financování obdobných projektů své klienty. Ekonomika prostě neustále hledá jinou alokaci zdrojů ve snaze získat větší výtěžek, než přinášejí nejisté nové inovační projekty. S ohledem na známou strnulost našich institucí veřejných služeb je možné doporučit studentům právě tento nadějný obor pro své inovační projekty.

3.3. Možnosti uplatnění inovátora v organizaci V současné době, kdy se inovace stávají ve všech ekonomických subjektech nezbytností, může se začínající inovátor zamýšlet nad otázkou, jak dále postupovat ve svém zapojení do organizace ekonomických subjektů. V zásadě je možné doporučit známý kariérový scénář, jakým je: zahájit kariéru u dobrého mistra, kde se může ještě hodně naučit. Pak by měl ukázat (i sám sobě) na samostatné složité práci své skutečné schopnosti a znalosti. Pokud ho takovéto masivní organizační zapojení již vyčerpá (a současně mu také poskytne odpovídající hmotný standard), může uvažovat podle Druckerových slov Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Sešit č.: 13 Tvorba inovačních projektů

Strana: 25

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce o „druhé kariéře“, která již nebude tak hektická, avšak v níž využije všechny své životní zkušenosti a v podstatě bude dále pracovat téměř výhradně na projektech, které ho skutečně zajímají a uspokojují. Tento ideální scénář se pro studenta VŠ, který uvažuje nad tématem diplomové práce, nesporně bude zdát vzdálený, avšak plynou z něj některé užitečné praktické závěry. Předně, tvůrčí pracovník může samozřejmě pracovat i sám, avšak v inženýrských oborech by měl získat ještě další zkušenosti, vč. praktických sociálních zkušeností spolupráce s dalšími odborníky. Tato spolupráce vlastně začíná již spoluprací s vedoucím diplomové práce a s obhajobou diplomové práce. Jednou ze současných možností je využít známosti s vynikajícími odborníky ve svém oboru. Např. bussiness angel je fyzická osoba, která ve svém profesionálním životě byla či ještě je úspěšným podnikatelem nebo manažerem. Takoví lidé chtějí pomoci v rozvoji jiným podnikatelům a uplatnit tak své zkušenosti s řízením podniku a vytvářením strategických koncepcí (Rydvalová, s. 4). Taková spolupráce je jistě velkou výhodou. Za druhé, tvořivost se uplatňuje nejen ve výzkumu. Je možné postupně projít pracovišti různého druhu a tam též ukázat a rozvíjet své schopnosti. Jak bylo zaznamenáno již v části 2. této studie, právě různorodost poznatků je jedním z významných předpokladů nových inovací. Za třetí, uplatnění inovační tvořivosti nemusí nutně začínat velkými projekty. Na opačném konci náročnosti je také možné uplatnění v systému zlepšovacích návrhů. Naprosto jednoznačné je to v japonské strategii KAIZEN (viz 2.5.). U většiny japonských podniků funguje systém zlepšovacích návrhů ve vzájemné shodě se systémem totální kontroly kvality. To vede u japonských firem k podávání ohromného počtu zlepšovacích návrhů ze strany zaměstnanců. Vedení podniků všestranně toto hnutí podporuje a každý realizovaný zlepšovací návrh směruje k revizi podnikových standardů. Např. u firmy Toyota Motor přicházejí zaměstnanci ročně s 1,5 milionem zlepšovacích návrhů a 95% z nich je v praxi skutečně využito (Imai, s. 34). Je možné najít fungující systémy zlepšovacích návrhů i v pokročilých českých podnicích. Za čtvrté, v současné době existují různé formy účinné inovační spolupráce mezi firmami i jednotlivci různého oborového zaměření, jako jsou inovační sítě, regionální klastry, inovační centra apod. (Viz podrobněji Dvořák). V rámci této spolupráce je možné vyhledávat nejen potenciální vděčné partnery pro realizaci inovací, nýbrž i náměty na inovační tvorbu (vč. námětů na diplomovou práci). Speciálně pro malé a střední podnikání zpracoval problematiku klastrů Jáč aj. (2005, s. 121 – 134). Za páté, v úspěšných firmách se uplatňují různé formy partnerství, které vedou ke tvořivé spolupráci ve společném úsilí plnit strategii firmy. Je samozřejmé, že úspěšný inovátor se může stát také úspěšným partnerem ve firmě. Různé formy účasti na řízení firmy nejsou ovšem bez problémů a v podstatě mohou odvádět inovátora do oblastí, Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Sešit č.: 13 Tvorba inovačních projektů

Strana: 26

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce kterým nemusí příliš rozumět. Na druhé straně, jsou z minulosti známy velmi úspěšné firmy, které vznikly na základě partnerské spolupráce inženýra-inovátora a manažerafinančníka (např. známá firma Laurin & Klement). Rozvoj těchto možností souvisí s rozvojem etiky managementu (Dytrt, s. 22ad.). Takové firmy je možné poznat podle toho, že soustavně rozvíjejí společnou odpovědnost zaměstnanců (Corporate Social Responsibility – CSR). A nakonec za šesté, je možné uskutečnit inovaci jako vlastní podnikatelský záměr (viz známé americké podniky, původně vzniklé v garážích). Jakýkoliv rozsáhlejší inovační záměr vyžaduje ovšem vynaložení finančních prostředků, které inovátor zpravidla nevlastní. V takovém případě je možné se obrátit na rizikový kapitál (viz např. Chobotová, s.60). Rizikový (venture) kapitál je kapitál vkládaný do podniku prostřednictvím fondů rizikového kapitálu, určený na financování počáteční činnosti firmy a na projekty inovačního a rozvojového charakteru s vysokým rizikem. Je to jedna z možností, jak získat finanční prostředky pro zahájení své podnikatelské činnosti. Pro činnost inovátora je v této souvislosti důležité, že případný investor bude především důkladně zkoumat kvalitu nové příležitosti, její rozpočet, slabiny navrhovatele a jeho důvěryhodnost. Tím se také ověří reálné šance inovace. Podnikatelské riziko není nikdy hazard. Společnosti působící v ČR v oblasti rizikového kapitálu sdružuje asociace CVCA (Czech Venture Capital and Private Equity Association). Vedle toho ovšem existují i výše zmíněná inovační centra, inovační parky a inovační inkubátory. Závěrem k této části studie je ovšem nutné přiznat, že současná světová finanční krize značně omezila dostupnost finančních prostředků pro inovační projekty. Na druhé straně je ovšem také nutné zaznamenat, že ekonomika se vždy v minulosti dostávala z hospodářských krizí za význačné součinnosti nových překvapivých inovačních změn. Tak tomu bude nepochybně i v nejbližších letech.

3.4. Dílčí závěry k části 3. 1. Zkušenosti ukazují, že pro inženýrskou tvořivost nejsou v každé organizaci stejné podmínky. Zaměstnání s výbornými podmínkami pro tvořivost je proto nutné aktivně hledat. V této souvislosti je možné zaznamenat, že málo v které organizaci bude mít absolvent vysokoškolského studia takové podmínky pro tvořivost, jako měl na vysoké škole. Tuto dobu by měl proto náležitě využít. 2. Z části 3.2. vyplývá, že inovační tvořivost je možné uplatňovat ve všech oborech. Z analýzy současných výrazných inovačních oblastí lze pouze usuzovat na rychlost a ekonomický efekt potenciálně nabízených inovací. Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Sešit č.: 13 Tvorba inovačních projektů

Strana: 27

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce 3. Nelze zapomínat na význam inovací organizačních, marketingových a procesních, a z oborového pohledu na význam inovací v nevýrobní sféře, která neustále narůstá. Největší část odborné literatury je ovšem zaměřena na produktové inovace, a k tomu na inovace nejvyšších řádů a v největších podnicích. Začínající inovátor si musí uvědomit, že takto popsané zkušenosti jsou zatím pro něj prakticky nevyužitelné. 4. I když je inženýrská tvořivost záležitost velice osobní, je užitečné hledat vhodné formy spolupráce, např. uvedené v části 3.3. Za zvláště užitečné pro mladého odborníka je možné považovat práci na špičkovém inovačním pracovišti, spolupráci s dobrovolným poradcem (bussines angel) nebo i uplatnění v systému zlepšovacích návrhů. 5. I v inovační činnosti se vyplatí skromnost a vytrvalost. Proto nelze zavrhovat ani i ty nejjednodušší formy realizace inovační tvořivosti, jako jsou např. vysokoškolské závěrečné práce nebo v podnikové praxi pak zlepšovací návrhy. 6. I když nebylo cílem této studie zkoumat podrobněji vliv začínající světové finanční krize na inovační tvořivost, je hlavně z údajů části 3.2. zřejmé, že v nejbližší době enormně vzroste tlak na množství a náročnost inovačních změn prakticky ve všech ekonomických činnostech. Je proto velmi užitečné, aby se mladí odborníci včas a důkladně připravovali na nejrůznější formy inovačního projektování.

3.5. Kontrolní otázky k části 3. 1. Jaké jsou základní inovační oblasti v ekonomice? 2. Jaké jsou možnosti odhadu budoucích významných inovačních trendů v ekonomice? 3. Jaké znáte velké inovační cykly v minulosti a jaké lze z nich vyvodit závěry pro budoucnost? 4. Kde je možné hledat zdroje inovací (a inovačního projektování)? 5. Jaké jsou možnosti inovačního projektování v nevýrobní sféře? 6. Jaké jsou užitečné možnosti spolupráce v inovačním projektování? 7. Jaký vliv na inovační projektování lze očekávat od současné začínající finanční krize ve světě?


Strana: 28


4. METODIKA TVORBY INOVAČNÍHO PROJEKTU Tato studie musí nezbytně sledovat dva související cíle: 1. Tvorbu inovačního projektu ve skutečné podnikové praxi. 2. Tvorbu inovačního projektu (nejspíše jeho části) v diplomové práci studenta. Druhý cíl je didaktický: umožnit studentovi vyzkoušet na tomto tématu své vlastní schopnosti, rozšířit své praktické dovednosti, uplatnit získané poznatky v projektové praxi (i když nezbytně v omezeném rozsahu). Přesto elementy plnění druhého cíle musí plně odpovídat postupům podle cíle prvního. Na tvorbu inovačního projektu je již k dispozici rozsáhlá metodická literatura, shrnující zkušenosti z různých oblastí inovačního projektování. Druhý cíl ovšem nemůže být pouhým výsekem cíle prvního. Musí také splňovat formální požadavky na výsledný produkt, kterým není příslušný inovační projekt s celou požadovanou dokumentací, nýbrž vysokoškolská diplomová práce, která má požadovanou dokumentaci jinou. Z tohoto důvodu se v této části studie zabývá nejprve problematikou inovačního vzdělávání (viz 4.1.), dále shrnutím použitelné metodiky inovačního projektování (viz 4.2.) a nakonec rozhodováním studenta o tématu diplomové práce a o části inovačního projektu, které se v této fázi své přípravy bude věnovat (viz 4.3.).

4.1. Vzdělávání a inovace Na VŠMIE byl v uplynulých letech proveden reprezentativní průzkum výuky inovací na českých a některých zahraničních vysokých školách (Dvořák 2005, Potoček). Průzkum ukázal nerovnoměrnou pozornost, která je v osnovách věnována jednotlivým problémovým okruhům. Z témat této studie se v osnovách technických vysokých škol objevuje především problematika projektového řízení, na školách ekonomického směru pak problematika efektivnosti inovací. Malá pozornost je zatím všeobecně věnována lidskému faktoru v inovacích. Je zastoupena v podstatě jen v podobě metod řízení inovačních týmů. Jen v jednom obsahu českého kursu se objevilo dílčí téma „Tvořivost – základy a techniky. Řešení problémů.“ V zahraničí k tomu ještě přistupují další témata, jako je např. zaměření na výsledky nebo pěstování iniciativy v podnicích. Řešení otázek, jak vychovávat inovační talenty, není zatím předmětem důkladného výzkumu, ani systematického vysokoškolského studia. V podstatě se předpokládá, že každý podnik jednak najde potřebné odborníky na pracovním trhu, až je bude opravdu potřebovat, jednak že se každý mladý odborník v tomto směru bude rozvíjet sám, aby měl vysoký kurs na pracovním trhu. Jak vyplývá z kap. 2. této studie, je tento přístup k inovačním talentům velmi plýtvavý. Samotná tvořivost totiž není primárně ekonomický jev, velké množství tvůrců pokládá samotný proces tvorby za cíl své Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Sešit č.: 13 Tvorba inovačních projektů

Strana: 29

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce činnosti, za primární cíl nepokládá zisk, příjem, bohatství atd. Stačí si vzpomenout na životní zásady autorů nyní tak ceněných výtvarných děl, hudebních děl atd. Prakticky stejně je tomu i u autorů velkých inovačních inženýrských děl. Aniž bychom zacházeli do podrobností stejné nedostatky můžeme zjistit v současných programech celopodnikového vzdělávání. ve většině podniků i v současných programech celoživotního vzdělávání. Rozvoji inovačních aktivit se věnuje jen minimální nebo vůbec žádná pozornost. Za zaznamenání rovněž stojí, že současné inkubátory talentů u různých institucí jsou zaměřeny především na rozvoj manažerských talentů, nikoliv specificky na rozvoj inovačních talentů. Drucker (1993a, s. 171) k tomu říká: „… schopnosti vidět souvislosti a zvyšovat tak užitek z dostupných znalostí – ať pro jedince, tým nebo celou organizaci – se lze do značné míry naučit. A nakonec by jí mělo být možno i vyučovat.“ Na jiném místě se Drucker zabývá (1993a, s. 177) obecným úkolem: „Ve společnosti znalostí se lidé musí učit umění se učit. Ve společnosti založené na znalostech mohou mít samy předmětné oblasti ve skutečnosti menší význam než schopnost studentů nepřetržitě se vzdělávat a než jejich motivace k průběžnému studiu. Postkapitalistická společnost předpokládá celoživotní vzdělávání.“ Samotný Zákon o vysokých školách (v současném znění) vytváří obecný prostor pro výchovu inovačních dovedností u studentů. Podle tohoto Zákona je bakalářský studijní program zaměřen na přípravu k výkonu povolání a ke studiu v magisterském studijním programu. V bakalářském studijním programu se bezprostředně využívají soudobé poznatky a metody; obsahuje též v potřebném rozsahu teoretické poznatky. Studium se řádně ukončuje státní závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je zpravidla obhajoba bakalářské práce. Požadavky zákona o vysokých školách jsou dále rozpracovány a vysvětleny v pravidlech VŠMIE o zpracování diplomové práce (viz podrobněji Závěrečná práce). Ke zkoumané problematice je důležitý zřetelný soulad inovačního projektování s volbou tématu závěrečné práce, s rolí vedoucího závěrečné práce při volbě tématu a při konsultacích postupu studenta. Závazným požadavkem je, aby v závěrečné práci byl jasně vymezen cíl práce, metoda (struktura) zpracování a vlastní výsledek práce diplomanta s hodnocením dosažených výsledků a s návrhem na další možné navazující činnosti. To všechno umožňuje metodika inovačního projektování, shrnutá v této studii. Důležitým podnětem pro studenta je také to, že téma z inovačního projektování umožňuje plynulé pokračování ke zpracování závěrečné práce v magisterském studiu, a také umožňuje využití projektu v praktickém životě. Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Sešit č.: 13 Tvorba inovačních projektů

Strana: 30

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Myšlenky o možnosti rozvíjení a vzdělávání tvořivosti se neprosazovaly v minulosti snadno. Simonton shrnul poznatky o vývoji kreativního potenciálu člověka (s. 294 ad.) a vychází z kritiky názoru J. Drydena z konce 17. století, který hlásal: „Génius se musí narodit, nikdy nemůže být vyškolen.“ Postupně se doplňovaly poznatky o vlivu okolí na vývoj talentu a o genetických faktorech. Mezi faktory vlivu okolí vyniká vedle rodinného prostředí a sociokulturního kontextu právě výchova a výcvik. Nikdo již nepochybuje o vlivu výchovy a výcviku (tréninku) na talenty v šachu, ve sportu, v hudbě. Žádný tvořivý jedinec nezačíná přeci na zelené louce (de novo), nýbrž navazuje na širokou oblast známých dovedností a relevantních znalostí. Tento proces není samozřejmě v poslední době nikterak jednoduchý, protože rozsah možných dovedností a znalostí obrovsky narostl. Přitom samotná suma dovedností a znalostí ještě netvoří inovátora, dokonce mohou být výhodou i jisté mezery v přípravě. Pokud jde o inženýrské, o technické obory je v nich vždy nutný větší podíl předchozích znalostí a dovedností než v uměleckých oborech. Pro technického nebo organizačního inovátora je určitý výcvik v „řemesle“ inovačního projektování v současné době již zřetelnou nutností.

4.2. Struktura inovačního projektu Samotná různorodost inovačních projektů evokuje také určitou různorodost jejich struktury. Vedle toho projektová praxe přinesla zhodnocení zkušeností z různých oborů projektování, ve kterých se prosazuje i rozdílná terminologie struktury projektu. I když pomineme evidentně módní a konjunkturální projektové struktury, zůstává řada struktur, které mohou být pro naše účely použity. 4.2.1. Rozsáhlé zkušenosti z organizace velkých projektů získalo již systémové inženýrství (Hlavatý). Rozkvět tohoto oboru nastal od poloviny minulého století, když se objevila potřeba projektování velkých a komplexních technických systémů. Postup práce na systémovém projektu má pak toto základní schéma: 1. Formulace problému konstrukce (vymezení problému, operační výzkum, zjištění limitů prostředí). 2. Výběr kritérií a typu řízení systému. 3. Vlastní systémový projekt (blokový diagram, dynamická analýza, studium systémových chyb, kompatibilita částí atd.). 4. Projektování částí. 5. Testování . 6. Dokončovací práce. Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Sešit č.: 13 Tvorba inovačních projektů

Strana: 31

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Práci na velkém systému je pak možné rozdělit na několik částí, z nichž každá je ukončena určitou dokumentací, kterou lze posuzovat v řídících orgánech (pokud by šlo o závěrečnou práci na vysoké škole pak ve státní zkušební komisi). Každá část je však naprosto komplexní v celé šíři řešeného systému, jen struktura projektu se v každé další fázi prohlubuje: A. Zahajovací práce. Cílem je rychlé získání informací o problematice. K tomu se hodí malý tým (1 – 3 lidé), který zpracuje přibližnou formulaci úkolu, možné varianty řešení, harmonogram prací s počtem specialistů a termíny jejich nástupu do týmu a přibližný odhad času a finančních prostředků na dokončení celého systému. Na tyto práce stačí termín 1 – 4 týdny. Pro tuto fázi (a rovněž pro druhou fázi) se udávají dvě hlavní chyby. Předně je to příliš optimistický odhad času a peněz, nutných ke konečné realizaci systému. Přitom čím jsou zkušenosti s řešením syntetické úlohy menší, tím optimističtější jsou tyto odhady. Druhou vážnou chybou je akceptování apriorních idejí na řešení systému již v této úvodní fázi projektu. Přitom není ani tak nebezpečná samotná apriorní idea, která se může nakonec stát i nejlepší, nýbrž neschopnost se jí vzdát pod tíhou nových informací. Apriorní ideje jsou determinovány zkušeností jednotlivých specialistů (obdobně: vlastními zkušenostmi studenta). Aplikovat další fáze nebo jejich části na závěrečnou práci je již velmi obtížné. Významné je však pochopení logiky návazností a posloupností projektové práce, která má pro inovační projekty zásadní význam. B. Organizační fáze. Cílem je doplnit tým, vypracovat úplný harmonogram prací a přistoupit k výběru nejlepšího řešení. Určitá část úsilí může být věnována zpracování alternativních řešení, avšak k předem stanovenému datu musí být alespoň jedno řešení úplné. Struktura projektu se prohlubuje. Ve vnějším projektování se prohlubuje formulace úlohy, modelové řešení úlohy a experimenty k jejímu ověření. Vnitřní projektování se člení na projektování trajektorie fungování systému, na projektování kapacitního zatížení a na projektování reakce na možná nebezpečí (konkurence, nedbalost obsluhy apod.). Zvláštní pozornost se musí věnovat precizní formulaci úlohy, na které také může záviset úspěch či neúspěch celé další práce. Typická počáteční data zahrnují vstupy a výstupy, požadavky na provedení, vlastnosti okolí, ekonomické faktory a lhůta dokončení systému. C. Předběžný projekt. Cílem je zpracovat první funkční variantu systému. Práce je zakončena dokumentací, která obsahuje minimálně podrobný popis fungování systému v celku; přesný popis práce subsystémů; pro každý subsystém zapojení a kapacitu vstupů a výstupů, úplný popis operací k transformaci vstupů do výstupů, výčet limitních Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Sešit č.: 13 Tvorba inovačních projektů

Strana: 32

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce rozměrů, hmotností atd., alespoň jednu metodu fyzikální realizace navrženého způsobu fungování subsystému. Tato fáze má tedy prokázat, že navrhované řešení je schopné realizace. Proto již také zahrnuje ověřovací experimenty. D. Zbývající fáze: vlastní projekt, výroba vzorku a testování se již značně diferencují podle odvětví a jsou víceméně známé z běžného firemního provozu. Na základě mnoha konkrétních zkušeností má zvláštní důležitost včasné rozhodnutí o tom, že systém je dokončen. Z povahy systémového řešení vyplývá, že vylepšovat každý systém je možné neustále (vznikají nové objevy, nové trhy, nové metody atd.) a bez rázného rozhodnutí by nebylo dokončeno nic. Jako psychologická pomůcka při tomto rozhodování může sloužit úvaha, že celkový efekt projektování závisí na dokonalosti projektu jen zčásti. Důležitá je také energická realizace a dílčí vylepšování produktu během realizace projektu. (I tato zkušenost má význam pro zpracování závěrečné práce, k určitému datu je jí třeba dokončit a další vylepšování je nutné nechat až na další fázi: na magisterskou práci, na nabídku využití v konkrétním podniku atd.) 4.2.2. Zkušenosti samotného inovačního projektování umožnily zabývat se přímo postupy inovačního projektu (např. Krchová 2005, s. 94). Postup projektování pak vychází z následujících fází inovačního procesu: 1. Průzkum 2. Výběr 3. Intenzivní získávání znalostí 4. Projekt 5. Zlepšování Průběh projektu je pak sled jednotlivých etap, kterými projekt prochází. Běžná posloupnost je následující: • předběžná studie proveditelnosti (zhodnocení koncepčních variant); • studie proveditelnosti (detailní prověření realizovatelnosti dané koncepce); • vlastní projekt; • kontrakt; • realizace; • uvedení do provozu; Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Sešit č.: 13 Tvorba inovačních projektů

Strana: 33

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce • předání; • provozování. (Krchová 2005, s. 102) Podle Krchové (2006, s. 141) se za inovační projekt nepovažuje každý projekt na realizaci změny, nýbrž pouze takový projekt, který realizuje změnu kvalitativní povahy minimálně na úrovni varianty u výrobku nebo služby (podle Valenty). Takové projekty jsou v praxi považovány za nejsložitější. Racionalizační změny podle Krchové není vhodné označovat jako inovační projekty. U inovací nižších řádů je mnohem snažší použít rutinní projektování, které jen opakuje minulou zkušenost. Pro naše účely je možné samozřejmě adaptovat postupné kroky skutečného podnikového inovačního projektu (dtto, s. 142-3): • Prvním krokem je přesné stanovení cíle: v našem případě jde o zpracování a obhájení diplomové práce. • Druhým krokem je stanovit, co všechno je nutné postupně udělat: (konsultace) • Třetím krokem je vřazení výsledků projektu do konkrétní organizační struktury: (na nějakém konkrétním podniku …) • Čtvrtým krokem je stanovení časového plánu zpracování. • Pátým krokem je stanovení zdrojů zpracování. • Šestým krokem je důkladný rozpočet projektu. • Sedmým krokem je určit rizika realizace projektu.

4.2.3. Úspěch každého podnikatelského projektu vychází z předinvestiční přípravné fáze, v níž se zpracovávají informace marketingové, technicko-technologické, finanční a ekonomické povahy, které se využívají ke zpracování studie proveditelnosti projektu (feasibility study). Na začátku každého projektu je vždy idea, která má za cíl identifikovat příležitost. Pak nastává sběr informací, z nichž lze zpracovat úvodní studii, na jejímž podkladě je možné vyhodnotit realizovatelnost projektu. Cílem je za malé náklady posoudit všechny možné varianty projektu, zjistit potřebu dodatečných podkladů, zjistit atraktivnost projektu pro případného investora a oprávněnost zpracovat detailní proveditelnost projektu. 1. Osnova studie proveditelnosti je v této souvislosti následující (Krchová, s. 145): 2. Obsah studie (struktura částí studie). 3. Úvodní informace (účel studie a datum zpracování). 4. Stručné vyhodnocení projektu (zásadní závěry, ukazatele). Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Sešit č.: 13 Tvorba inovačních projektů

Strana: 34

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce 5. Stručný popis podstaty projektu a jeho etap. 6. Analýza trhu, odhad poptávky, marketingová strategie, marketingový mix. 7. Management projektu a řízení lidských zdrojů. 8. Technické a technologické řešení projektu. 9. Dopad projektu na životní prostředí. 10. Zajištění dlouhodobého a oběžného majetku. 11. Finanční plán a finanční analýza projektu. 12. Řízení rizik. 13. Harmonogram projektu. 14. Podrobné závěrečné hodnocení projektu (vyjádření k realizovatelnosti projektu a jeho finanční rentabilitě). Obsahem bakalářské práce může být samozřejmě jen část této osnovy, popř. posouzení a tvůrčí rozvinutí inovačního projektu, zpracovaného jiným subjektem. 4.2.4. Největší množství projektů, které se v ekonomice zpracovávají jsou technické projekty. Na technické projektování se zaměřuje např. Kavan (2007, s.85 ad.). Za základní fáze technického projektu považuje: A. Předinvestiční fáze. B. Investiční fáze. C. Fáze vyhodnocení. Pro účely této studie je důležitá především předinvestiční fáze, která vede k sestavení, projednání a odsouhlasení inovace. V rámci této fáze se řeší následující úkoly: 1. Situace, zejména Zadání projektu (analýza požadavků a podmínek projektu); Úvodní studie proveditelnosti (návrhy na projektovaný objekt a konfrontace s disponibilními prostředky); Rozhodnutí o nejvhodnější variantě. 2. Kompozice, která rozvíjí vybranou variantu předchozí Situace, a to pomocí Studie proveditelnosti, která povede k Vyhodnocení návrhu projektu.


Strana: 35

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Podle UNIDO (Manual for the Preparation of Industrial Feasibility Studies) má struktura studie proveditelnosti projektu nového produktu v této souvislosti tuto podobu (Kavan, s. 89): 1. Souhrnný přehled výsledků studie, jako informace pro rozhodování. 2. Pozadí návrhu a historie projektu. 3. Kapacita trhu a podniku (koupěschopná poptávka, objem zdrojů). 4. Výrobní vstupy pro plánované produkty (suroviny, materiál atd.). 5. Lokalita a pozemek (požadavky na umístění). 6. Technické řešení projektu. 7. Organizace závodu a režijní náklady. 8. Pracovní síly (struktura, počet, kvalifikace). 9. Realizace projektu. 10. Finanční a ekonomická analýza, prokazující efektivnost projektu.

4.3. Inovační témata pro diplomovou práci Jedním z hlavních cílů této studie je navrhnout diplomantům, aby si při zpracování závěrečné práce vyzkoušeli postupy inovačního projektování. Jak jsme již uvedli výše, ke zpracování závěrečné práce samozřejmě stačí jen část inovačního projektu. Prvním úkolem studenta je rozhodování o tématu závěrečné práce. K tomu zadává vysoká škola seznam doporučených témat, a také vybírá příslušné vedoucí diplomových prací, podle jejich specializací a kapacitních možností. Vysoké školy nebrání tomu, aby student přišel se svým vlastním tématem, pokud toto téma odpovídá zvolenému studijnímu oboru a pokud může téma dostatečně zdůvodnit. Tato studie obsahuje velké množství důkazů, že části inovačního projektu se mohou stát dobrým tématem závěrečné práce. V poněkud odlehčeném tónu je možné studentům současně předat i „užitečná varování“ P. Druckera, která adresoval potenciálním inovátorům (1993, s. 140-1): • Nesnažte se být příliš chytří (zbytečně neriskujte). • Vyhýbejte se diverzifikaci (zaměřte se na to, co již ovládáte). • Neinovujte pro budoucnost, nýbrž pro současnost (na současné podmínky, ceny, konkurenci atd.)


Strana: 36

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Samotný „předmět inovace“ je možné hledat v částech 3.1 a 3.2. této studie. Zvídavý student ovšem neustále vidí „předměty“ k inovaci ve svém běžném životě. Zvídavý student si také dělá poznámky u každé přednášky a u každého studovaného textu, a to mj. i poznatky k přímému využití (nápady). Nemusí to samozřejmě být jen využití pro závěrečnou práci, nýbrž i pro svůj běžný život (další literatura ke studiu, užitečné koupě, návštěvy, seznámení atd.). S jistou mírou nadsázky je možné využít i následující úvahu. Zatímco inovace, jak je uvedeno výše, je bourání „ztuhlých myšlenkových tunelů“, pak je možné také tvrdit, že existují mechanismy, které naopak ve společnosti obrovské množství „ztuhlých myšlenkových tunelů“ vytvářejí. Mezi nimi nesporně vyniká současná masivní a agresivní reklama, hrnoucí na spotřebitele ze všech sdělovacích a informačních prostředků nové a neodolatelné předměty. Stačí se po shlédnutí takovéto reklamy samostatně zamyslet a hned se nabízí několik inovačních nápadů. Je možné také zopakovat, že předmětem inovace mohou být produkty (produktové inovace), procesy (procesní inovace), obchodní postupy (marketingové inovace) a organizační změny (organizační inovace). Protože na tomto místě nelze vyjmenovávat různé jednotlivé „předměty inovace“, budeme je dále obecně nazývat „P“. Druhým úkolem je stanovit vlastní užší cíl závěrečné práce. Teoretická část závěrečné práce se zaměřením na inovační projekt se bude přirozeně v největším počtu případů orientovat na teorii inovací a na inovační projektování. K této problematice byl na VŠMIE zpracován a publikován rozsáhlý výzkum. Aplikační část závěrečné práce se pak může orientovat na zpracování části inovačního projektu. Podle výkladu v části 4.1. může jít především o úvodní části výše uváděných struktur projektů, jakými jsou např: • Formulace inovačního úkolu • Výběr kritérií hodnocení variant řešení • Blokový diagram řešení; Model řešení • Plán experimentů k řešení • Kapacitní výpočty řešení • Hodnocení rizik řešení • Průzkumy k řešení (např. benchmarking) • Studie proveditelnosti řešení • Analýza trhu, odhad poptávky Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Sešit č.: 13 Tvorba inovačních projektů

Strana: 37

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce • Marketingová strategie, marketingový mix řešení • Management projektu a řízení lidských zdrojů při řešení • Vliv řešení na životní prostředí • Ekonomická analýza řešení Při posouzení a tvůrčím rozvinutí inovačního projektu, zpracovaného jiným subjektem, je možné zpracovat např. takováto témata: • Komplexní hodnocení • Analýza efektivnosti projektu • Organizace zaváděcích prací projektu • Možnosti zdokonalení v nové generaci projektu • Možnosti zdokonalení v průběhu realizace projektu • Vzdělávací program obsluhy k realizaci projektu Při volbě tématu práce je také možné některá výše uvedená témata vhodně spojit, v krajním případě je možné předložit celý inovační projekt (pokud je „P“ menšího rozsahu). Je nutno však upozornit, že při posuzování závěrečné práce se spíše hodnotí hloubka zpracování zvoleného tématu, než příliš rozsáhlá a mělká šířka. Třetím úkolem je rozhodnutí o tom, jak bude autor po obhájení závěrečné práce dále pokračovat v řešení tématu. Širším cílem vysokoškolského studia by v tomto případě mělo být skutečně realizovat svůj inovační projekt. V rámci bakalářského studia je samozřejmě obtížné dokončit celý projekt. Je však možné dále na něm pokračovat v rámci magisterského studia nebo již v rámci nějakého pracovního zapojení, které mj. může poskytnout autorovi i materiální efekt z vynaloženého úsilí. Je možné spojit své další činnosti i s jinými subjekty (podrobněji viz část 3.3.) Toto rozhodnutí může mít také podstatný vliv na konkrétní strukturu závěrečné práce, a proto musí být jak na začátku, tak na konci závěrečné práce zřetelně vysvětleno.


Strana: 38


4.4. Dílčí závěry k části 4. 1. Metodika tvorby inženýrských projektů je v současné době velmi rozsáhlá. Má sice některé obecné rysy, avšak může být vždy též přizpůsobována konkrétnímu účelu projektování. Pro zpracování jakéhokoliv inovačního projektu je v zásadě možné využít nejrůznější přístupy a struktury. 2. Inženýrské inovační projektování je možné rozvíjet ve velmi širokém rozsahu vzdělávacích forem. Tato studie však dochází k závěru, že se této problematice ve vzdělávání zatím věnuje relativně malá pozornost. 3. Z analýzy zákonných norem a interních metodických pokynů VŠMIE vyplývá, že je možné prvky inženýrského inovačního projektování s velkým úspěchem zařazovat do příslušných závěrečných prací studentů VŠMIE. 4. Především z části 4.2. je možné učinit závěr, že struktura různých projektů může být velmi proměnlivá. Současně je ovšem důležité si uvědomit, že struktura projektu je jen forma, důležitější je obsah: vlastní inovační přínos daného projektu. 5. Samotné struktury projektování nejsou statické, naopak velmi dynamicky se vyvíjejí v čase, na základě vyhodnocení nových zkušeností a v souladu s novými technickými prostředky projektování. 6. Pro zpracování Závěrečné práce na VŠ samozřejmě stačí jen část struktury inovačního projektu. Je však vždy důležité popsat souvislosti této části s komplexní strukturou celého projektu a zhodnotit význam vlastního (dílčího) výsledku pro výsledek celkový (který může následovat v nějaké další etapě projektování). Tento přístup také umožňuje, aby v Závěrečné práci byly použity i údaje z projektů zpracovaných jinými subjekty, pokud ovšem je bude doprovázet vlastní kvalifikované rozvinutí a zhodnocení, provedené diplomantem. 4.5. Kontrolní otázky k části 4. 1. Jaké jsou možnosti vzdělávání v dovednostech inovačního projektování? 2. Jaké jsou základní části struktury systémového projektování? 3. Co je obsahem studie proveditelnosti (feasibility study)? 4. Jaké jsou druhy a postupy technického projektování? 5. Jaké základní části musí obsahovat inovační projekt?


Strana: 39


5. CELKOVÉ ZÁVĚRY 1. Autoři se domnívají, že základní cíl výzkumné studie, tj. objasnění rozvoje inženýrské tvořivosti a inovačního projektování a jejich možné využití při zpracování vysokoškolských závěrečných prací, byl splněn. 2. Tato studie byla ve všech částech vedena snahou posílit sebedůvěru studentů a budoucích absolventů VŠ ve vlastní tvůrčí síly a poskytnout jim potřebné metody, jak je uplatnit při studiu, při zpracování závěrečných prací a po absolvování VŠ. 3. Jak ukázala tato studie, je k dispozici velký výběr metod a postupů ke zdokonalování vlastního inovačního přínosu studenta a absolventa. K dílčím problematikám, zpracovávaným ve studii, je v současné době také dostatek příslušné odborné literatury. 4. Ze studie rovněž vyplývá, že k dispozici je také velký výběr různých forem inovačního projektování a zdokonalování. Pro ekonomickou praxi má však význam jen obsah inovací a disponibilní množství inovačních produktů. V některých publikacích se v nových konjunkturálních formách projektování ztrácí rozhodující inovační obsah. 5. Studie se rovněž ve všech částech, a především v části 3.3., snažila orientovat studenta a absolventa s inovačními ambicemi na další možnosti a příležitosti svého dalšího tvůrčího zapojení do různých existujících organizačních forem podnikání. To umožní absolventovi další rozvoj a využití tvůrčích schopností. 6. Důležitým závěrem studie je i zjištění, že rozvoji inovační tvořivosti a získávání návyků inovačního projektování se vesměs věnuje malá pozornost, jak ve vzdělávacích institucích, tak i v nových formách celoživotního a podnikového vzdělávání. Především je jim možné vytýkat většinové zaměření na nové formy projektování, zatímco metodika obsahového rozvoje inženýrské tvořivosti zůstává vesměs stranou. 7. Závěrečné zpracování studie se dostalo do období začínající světové finanční krize a ekonomické recese. Tato problematika nebyla v centru zájmu studie, avšak alespoň v jejím závěru je nutné poukázat na to, že každé takovéto krizové období vyvolává mimořádně velký tlak na realizaci nových inovací nejrůznějšího druhu. V nejbližším období bude nutně po inovátorech mimořádně velká poptávka na všech významných pracovištích. To jen dále zvýrazňuje význam témat, řešených v této studii.


Strana: 40


6. LITERATURA Adair, J.: Efektivní inovace. Alfa Publishing, Praha 2004. Bartes, F.: Inovace v podniku. Akademické nakladatelství. Brno, 2005. Beck, J., Hlavatý, K.: Proinovační firemní kultura. VŠMIE, Praha 2007. Clegg, B.: Procvičování paměti a kreativity. CP Books, Brno 2005. Drucker, P. F.: Inovace a podnikavost. Management Press, Praha 1993. Drucker, P. F.: Postkapitalistická společnost. Management Press, Praha 1993a. Drucker, P. F.: Výzvy managementu pro 21. století. Management Press, Praha 2000. Drucker, P. F., Maciariello, J.: Drucker na každý den. Management Press, Praha 2006. Dvořák, J. a kol.: Management inovací. VŠMIE, Praha 2006. Dvořák, J. (red.): Výuka inovací na českých vysokých školách. VŠMIE, Praha 2005. Dytrt, Z. aj.: Inovace a tvořivost. Univerzita Pardubice, 2006. Chobotová, M.: Inovační podnikání. Slezská univerzita, Karviná 2006. Hammer, M., Champy, J.: Reengineering – radikální proměny firmy. Management Press, Praha 1996. Hlavatý, K.: Řízení systémové práce. Organizace a řízení, XI, č. 3. Institut řízení, Praha 1980. Chobotová, M.: Inovační podnikání. Slezská univerzita v Opavě, Karviná 2006. Imai, M.: Kaizen. Computer Press, Brno 2007. Jáč, I. aj.: Inovace v malém a středním podnikání. Computer Press, Brno 2005. Jirásek, J.; Preclík, J. (ed.): Manažeři se lvíčkem. Management Press, Praha 2003. Karlöf, B., Östblom, S.: Benchmarking – Jak napodobit úspěšné. Victoria Publishing, Praha 1993. Kavan, M.: Projektový management inovací. ČVUT, Praha 2007. Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Sešit č.: 13 Tvorba inovačních projektů

Strana: 41

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce Kiernan, M. J.: Inovuj nebo nepřežiješ. Management Press, Praha 1998, Konečný, M. aj.: Inovační centra. Vysoká škola báňská, Ostrava 2001. Krchová, H., Vořechová, E.: Firemní inovační politika. Univerzita T. Bati, Zlín 2005. Krchová, H.: Projektový management. In: Dvořák, J. a kol.: Management inovací. VŠMIE, Praha 2006. Landau, E.: Odvaha k nadání. Akropolis, Praha 2007. Němec, V.: Projektový management. Grada, Praha 2002. Potoček, T. a kol.: Výuka inovací na univerzitách v anglicky a německy mluvících zemích. VŠMIE, Praha 2007. Rosenau, M.D.: Řízení projektů. Computer Press, Praha 2000. Rydvalová, P.: Výkladový slovník inovací. VÚTS, Liberec 2007. Schumpeter, J. A.: Capitalism, Socialism and Demokracy. Harper & Row, NY 1950. Simonton, D. K.:Exceptional Creativity Across the Life Span. In: The International Handbook. The International Handbook on Innovation (ed.: Shavinina, L. V.). Elsevier Science, Amsterdam etc. 2003. Tidd, J. aj.: Řízení inovací. Computer Press, Brno 2007. Toman, M.: Řízení změn. Alfa Publishing, Praha 2005. Valenta, F.: Inovace v manažerské praxi. Velryba, Praha 2001. Zákon o vysokých školách (v platném znění). Závěrečná práce (Vystavěl, R.). VŠMIE, Praha 200


Strana: 42

Název Vydavatel Počet stran Vydání Náklad Sazba Č. publikace

Tvorba inovačních projektů. Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky, a.s. 46 první 50 výtisků Autor 2008005

Tato publikace neprošla jazykovou úpravou ISBN 978-80-86847-33-7

Management inovací v teorii, praxi a ve výuce. Tvorba inovačních projektů

Recommend Documents