literární scénář TV filmu 1998 Jan Drbohlav

literární scénář TV filmu

© 1998 Jan Drbohlav

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský

Obraz 1 Vězeňská chodba + chodba soudní budovy Reál – Interiér – Den

Na černém pozadí se vylne titulek: Karl Hemann Frank, státní sekretář, říšský státní ministr a generál policie protektorátu Čechy a Morava byl pro podezření z válečných zločinů zatčen 9. května 1945 americkými vojenskými jednotkami nedaleko Rokycan. Hluk zastavující kolony automobilů, motory, skřípění brzd, štěrku pod koly vozidel... MUŽ (M.O.): Halt! NĚMECKÝ VOJÁK (M.O.): Soll ich kämpfen? FRANK (M.O.): Nein, fahren sie weiter nach Pilsen! Po internaci ve Wiesbadenu byl na žádost Československé republiky 7. září 1945 převezen do Prahy, uvězněn v cele A–I–20 pankrácké věznice a s přestávkami vyslýchán do 15. února 1946. Zároveň byl připravován soudní proces. Titulek se zalne. Hluk znovu se rozjíždějících vozidel. MUŽ (M.O.): Řekl jsem ´halt´, ale jestli nerozumíš, můžu ti to zopakovat česky! Nebo možná pochopíš tohle. Dávka ze samopalu, prásknutí pneumatiky a syčení rychle unikajícího vzduchu. MUŽ: Pojďte sem! Je tady Frank! Dupot nohou. Rána kamenem do skla, řinkot, jak se čelní sklo automobilu rozsype na tisíc střípků. DRUHÝ MUŽ: Počkej, my si tě podáme, na to do smrti nezapomeneš! A že to nebude moc dlouho, to si piš! Další rána kamenem a další třeskot skla.

1

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Dlouhá studená chodba je pokrytá černobílými dlaždičkami. Do výše ramen je natřená lesklým šedým nátěrem. Jsou slyšet pravidelné kroky. Kroky. Úvodní titulky (budou následujících záběrů.)

vylínány

během

Dvoje mužské nohy v civilních kalhotách kráčejí ke vzdálenějšímu konci chodby. Ruka jednoho z mužů svírá koženou aktovku s mosaznou přezkou. Studený charakter chodby se ani za mřížemi nemění. Mužské nohy kráčí dál dlouhou chodbou. Až na pravidelné klapání podpatků polobotek je v chodbě ticho. Kroky. Nohy dojdou k zavřeným dveřím. Tam se zastaví, jako by váhaly, zda mají pokračovat. Kroky. Dveře se otevřou a ozve se vzdálené hlučení davu. Hluk. SOUDNÍ ZŘÍZENEC (M.O.): Tak pojďte. Už se vás nemůžou dočkat. Konec úvodních titulků.

2


Obraz 2 Kancelář vyšetřovatele Ateliér – Interiér – Noc

Je noc. Malá kancelář s jedním oknem, za kterým se z tmavého nebe nebe snášejí velké bílé vločky. V rohu místnosti stojí kamna na uhlí, jejichž horní plát doslova sálá horkem. U psacího stolu sedí vyšetřovatel, muž středního věku v civilním oblečení a cosi zapisuje do stohu papírů. Naproti němu spočívá na rozvrzané židli Karl Hermann Frank a u zdi za ním, rozkročen a pouštící hrůzu jako anděl zkázy policista v uniformě. Na podobné židli jako Frank sedí u stěny soudní tlumočník. Frankova tvář je skryta ve stínu. Vyšetřovatel upřeně hledí na Franka před sebou. VYŠETŘOVATEL: Je to všechno? Tlumočník větu znuděně přeloží. TLUMOČNÍK: Ist das alles? Frank sklopí hlavu. Ani teď mu není vidět do obličeje. FRANK: Ja. Das ist alles. TLUMOČNÍK (M.O.): Ano, to je všechno. Vyšetřovatel zavírá svůj spis. Obřadně jej přiklopí tvrdými deskami. VYŠETŘOVATEL: Zajímalo by mě jedno, Franku. Cítíte se vinen? TLUMOČNÍK: Mich würde eins interessieren, Frank. Fühlen Sie sich schuldig? Frankova tvář zůstává ve stínu. Je jenom cítit pohyb jeho hlavy. FRANK: Nein. TLUMOČNÍK (M.O.): Ne. Vyšetřovatel pokyne rukou.

3

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský VYŠETŘOVATEL: Odveďte ho. Tlumočník poslední slova vyšetřovatele nepřeloží. Frank jim nerozumí a zůstane sedět. Policista stojící za Frankem k němu přistoupí. Teprve teď Frank pochopí a postaví se. Na rukávu jeho blůzy, šedé uniformy bez distinkcí má navlečenu bílou pásku. Policista doprovodí Franka ke dveřím kanceláře. Stiskne kliku. Frank se zastaví. Otočen tváří ke dveřím, prohodí jakoby mimochodem. FRANK: Ich erkenne das Gericht nicht an.

tschecischoslowakische

Vyšetřovatel se obrátí za Frankovým hlasem až židle zapraská. TLUMOČNÍK: Neuznávám československý soud. Policista strčí do Franka a vyvede ho z místnosti. Dveře za nimi zaklapnou. Zapisovatel zaklapne těsnopisný blok. Vyšetřovatel se dívá za Frankem. VYŠETŘOVATEL: Advokátní komora mu bude muset sehnat někoho, kdo ho bude hájit. Tlumočník si balí svoje věci do odřené kožené tašky. Tázavě vzhlédne na vyšetřovatele. Vyšetřovatel pohlédne na tlumočníka. VYŠETŘOVATEL: To ovšem není naše starost. Stejně dostane provaz. Chtěl bych vidět soudce, co by si dovolil vynést jiný rozsudek.

4


Obraz 3 Kancelář soudce Ateliér – Interiér – Den

Soudcovy ruce se mnou o sebe nad kamny, na kterých stojí konvička na vodu, z níž stoupá vzhůru bílá pára. SOUDCE (M.O.): Je tu zima jako v zadnici sibiřského medvěda, pane předsedo. Během pár dnů vyčerpám svůj příděl uhlí a pak mi nezbude, než topit akty uzavřených případů. Soudce sundá konvičku z kamen, přejde k předsedovi advokátní komory a nalije vroucí vodu do omláceného plechového hrnečků. SOUDCE: Ovšem jestli se zima protáhne, neručím za to, že nedojde i na dosud projednávané causy. Koneckonců o mě nejde, ale přece nemohu dopustit, aby se tady zimou třásla tak vzácná návštěva z ministerstva spravedlnosti. Soudce přistrčí jeden z hrnečků před vedoucího odboru personálních věcí ministerstva spravedlnosti, který sedí za stolem. VEDOUCÍ: Je třičtvrtě roku po válce... Ostatně to je důvod, proč jsem tady. Vedoucí personálního odboru soudu uchopí hrneček oběma rukama. Hřeje si dlaně. VEDOUCÍ: Už se připravuje žaloba na Franka. Že to bude proces, o kterém se bude mluvit, to vám nemusím vysvětlovat. Soudce přikývne, jako by se to rozumělo samo sebou, obejde stůl a nalije si kávu také do svého hrnku. VEDOUCÍ (M.O.): Prý se na přelíčení přijede podívat i hlavní žalobce z Norimberka Jackson. Soudce si dýchne do dlaní. Stále mlčí. VEDOUCÍ (M.O.): Jednali jsme o tom na výboru... Chceme, abyste to soudil vy.

5

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Soudce si talárem otře kraj stolu a pak se na něj posadí. Na vedoucího se ani nepodívá. V ruce drží hrnek s kávou. Vedoucí personalistiky překvapením zdvihne oči.

s

nelíčeným VEDOUCÍ: Nezdá se, že byste byl příliš nadšen. A přitom se našlo dost soudců, co byli ochotni udělat cokoliv, tím myslím naprosto cokoliv, jen aby tenhle případ dostali.

Soudce pokývne hlavou. SOUDCE: To chápu. Taková příležitost udělat si jméno se jen tak nenaskytne. VEDOUCÍ (M.O): Velký zájem měl například doktor Vašák. A ten má dlouhé prsty. Vedoucí upíjí horkou kávu. VEDOUCÍ: V jeho prospěch u mě dokonce osobně intervenoval ministerský předseda Fierlinger. Jenže copak takovou causu může dělat takový, s prominutím, nedouk? To je, pane kolego, odpovědnost a já to taky Fierlingerovi řekl. Rád nebyl, ale co mohl dělat? Jmenování soudců spadá naprosto do kompetence ministerstva spravedlnosti. Soudce vstane ze stolu a přechází místností sem a tam. Není jasné, zda je to jenom proto, aby se zahřál. SOUDCE: Nechtěl bych, abyste mě špatně pochopil, ale, proboha, co mám soudit? Ten člověk je vinen. Já to vím, vy to víte, všichni v tomto státě to vědí. Panebože! Celou válku jsem si nepřál nic jiného, než tohohle hajzla dostat do rukou. Nemusím vám přece vyprávět, kolik mých přátel skončilo v Terezíně. Soudce dojde ke stolu, skloní se a opře se rukama o dřevěnou desku. Upřeně se dívá vedoucímu personálního odboru do očí. SOUDCE: Že dostane provaz, to je jisté, to vám můžu, pane předsedo, říct už teď, celé měsíce předtím, než proces vůbec začne! A hlavní žalobce Jackson se přijede podívat, jak ho nestranně odsoudíme k smrti! Já se jenom modlím k Bohu, abych vůbec dokázal poslouchat obhájce a nemyslel přitom na to, jak se jeho krk bude pěkně vyjímat v oprátce!

6

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Vedoucí odboru pozoruje soudce. Pak sklopí hlavu a pozoruje hladinu kávy v hrnku, jako by tam hledal odpověď. Soudce se opírá o desku stolu. SOUDCE: Včera večer mi volal doktor Černý, je taky z ministerstva, jak víte. Celou noc jsem nespal. Ježíšikriste! Samozřejmě, že ho do té oprátky pošlu, a jak rád. Jenže, a to je to, co mi vadí, tak justice přece pracovat nemá. Aby soudce mohl vynést spravedlivý rozsudek, musí být objektivní. Naprosto objektivní. A v tomto případě to prostě není možné! Jedním ze základních kamenů práva je presumpce neviny. Zkoušel jste na Franka pohlížet jako na nevinného? Já ano, celou noc. A upřímně se přiznám, že mi to moc nešlo. Vedoucí personálního odboru ministerstva spravedlnosti dopije kávu a vstane z křesla. VEDOUCÍ: Vážím si toho, co jste řekl. Za vedoucím zaklapnou dveře kanceláře. Soudce se zastaví. Rukou si promne obličej. SOUDCE: Bože... A kdo ho bude hájit?

7


Obraz 4 Ordinace Ateliér – Interiér – Den

Doktor má na hlavě připevněné konkávní postříbřené zrcadlo s otvorem pro oko. V ruce drží rentgenový snímek. Chvíli si jej prohlíží. LÉKAŘ: Pověsí ho? Velká ordinace s lékařským vyšetřovacím lůžkem, prosklenou skříňkou na medikamenty, psacím stolem a židlí. Na zdi, poněkud nepatřičně visí velké kukačky. JUDr. Resler, takto pacient, jinak však obhájce ve věcech trestních, zdvihne oči k lékaři. Pobaveně se zasměje, když vidí zaujetí, se kterým si doktor prohlíží rentgen. Resler si zapíná bílou košili. Pečlivě si upravuje manžetové knoflíčky. Přes hlavu si přetáhne kravatu s povoleným uzlem. RESLER: Koho? Tvého rentgenologa? Lékař odloží snímek a otočí se k Reslerovi. LÉKAŘ: Franka. RESLER: Co všichni s tím Frankem máte? Ráno se mě ptala sousedka, jestli prý ho budou před popravou mučit. Ona snad ještě žije ve středověku, nebo co. Lékař přejde k Reslerovi a posadí se na stůl. LÉKAŘ: Nediv se, bude to monstrproces, který zatřese touto zemí. Vždyť se už o ničem jiném nemluví. JUDr. Resler zavrtí hlavou. RESLER: Spisy jsem neviděl a musím říct, že mě ani nezajímají. LÉKAŘ: Zvědavost ti chybí, Kamille, to je to. Já mít tu příležitost...

8

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Lékař svoji myšlenku nedokončí a odmlčí se. Znovu zdvihne rentgenový snímek proti oknu. Pak jej odloží na stůl a hmátne po krabičce ruských papirosek. Škrtne sirkou a s požitkem si zapálí. Škrtnutí sirky. LÉKAŘ: Neměl bys tolik kouřit. Resler přistoupí k lékaři. Ukazováčkem sklopí postříbřené zrcadlo do doktorova čela, takže mu zakryje pravé oko. Podle odrazu v zrcadle si dotáhne elegantní uzel na kravatě. RESLER: Kouřím jenom když pracuju. Lékař si opět odklopí zrcátko z oka na čelo. LÉKAŘ: Jenže ty pracuješ pořád. Doktor zakloní hlavu a labužnicky vyfoukne cigaretový dým vzhůru nad sebe. JUDr. Resler zdvihne oči a smutně sleduje dým, jak pomalu stoupá, až se rozprskne o bíle natřený strop. Zavistivě si povzdychne. RESLER: Kde je nějaká spravedlnost? LÉKAŘ (M.O.): To bys mi měl říct ty. RESLER: Spravedlnost je jenom tam nahoře. A to ještě kdoví jestli. Lékař zdvihne oči vzhůru. Zahledí se na strop. LÉKAŘ: Myslíš kolegu Čermáka o patro výš? To máš pravdu, ten vezme na hůl bohatého jako chudého. Je to takový Jánošík na druhou. JUDr. Resler se usměje doktorovu vtipu. Navlékne si sako. RESLER: Což mě přivádí k otázce, co jsem dlužen. Resler nevydrží, natáhne se ke stolu a nedbaje rady přítele, bez zeptání si nabídne cigaretu z doktorovy krabičky. LÉKAŘ: Slib, že mě nebudeš žalovat pro zanedbání povinné péče. Nezapomeň, že jsem přísahal na Hippokrata.

9

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský JUDr. Resler s cigaretou v ústech si navlékne dlouhý kabát. Blikne očima k oknu. RESLER: Počasí, že by psa nevyhnal. Tak já jdu. Lékař otevře Reslerovi dveře. LÉKAŘ: Pozdravuj manželku. Resler stiskne doktorovi ruku. RESLER: Děkuju. Za všechno. Dveře za právníkem zaklapnou.

10


Obraz 5 Kancelář Advokátní komory Ateliér – Interiér – Den

Předseda advokátní komory sedí za mohutným psacím stolem, který dodává důstojnosti celé kanceláři. Je totiž největším kusem nábytku v místnosti, i skříň na spisy stojící u zdi se oproti němu zdá jaksi nepatřičně malá. Pracovní deska stolu je pokryta nejrůznějšími nařízeními a směrnicemi a mezi nimi, na čestném místě stojí kalendář s datem 10. března. Ruce předsedy se probírají hustě popsanými materiály. Postupně odkládají jeden list papíru za druhým. ZÁSTUPCE (M.O.): Nemyslel jste to vážně, předsedo?

že

ne,

pane

Předseda advokátní komory zdvihne hlavu. PŘEDSEDA: Co? Zástupce předsedy stojí na dřevěných schůdkách u knihovny a listuje jedním z napěchovaných šanonů. ZÁSTUPCE: No... to s tím obhájcem. Přece jste nemohl čekat, že se někdo přihlásí dobrovolně. Předsedovi zůstane v rukou poslední list papíru. Vyklouzne z jeho prstů, pomalu, jako padlý list z podzimního stromu, se snese na desku stolu a zapadne mezi ostatní. PŘEDSEDA: Mě už z toho procesu jde hlava kolem, a to ještě ani nezačal. Žalobci se rvou jako koně, kdo to bude dělat, soudce, kterému to ministerstvo sprovedlnosti nabídlo málem odmítl a teď ještě tohle. Přece ho nebudu hájit sám. Zástupce založí prstem rozevřený šanon. Sestoupí ze schůdků, donese jej k předsedovi a před jeho očima jej rozevře. ZÁSTUPCE: Co tenhle?

11

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Předseda zblízka brejlí do šanonu. Zkusmo obrátí jeden list nazpět a pak se vrátí na stránku založenou jeho zástupcem. Pak zavrtí hlavou. PŘEDSEDA: Takový člověk musí reprezentovat. A to není jen tak. Zástupce pokrčí rameny. Zaklapne šanon a vrací jej do knihovny. ZÁSTUPCE: To už ale opravdu nevím. Oslovili jsme všechny členy komory, jestli se obhajoby ex offo nechtějí ujmout dobrovolně. Nechtějí. Na několik vybraných jsme dokonce vyvinuli, řekněme, mírný nátlak. S nulovým účinkem. Tak co dál? Předseda teatrálně zdvihne ruce. Pronese ke svému zástupci řečnickou otázku. PŘEDSEDA: Nevím. Já už vážně nevím. Copak chci opravdu tak moc? Zástupce potichu odpoví. ZÁSTUPCE: Řekl bych, že docela dost, pane předsedo.

12


Obraz 6 Byt JUDr. Reslera Ateliér – Interiér – Večer

Obývací pokoj manželů Reslerových je střízlivě, ale hezky zařízen. Jednoduchý nábytek byl zřejmě velmi pečlivě vybrán, protože k sobě neobyčejně přesně ladí. Jediným kusem, který je typově jiný než ostatní je klavír. Ten je však natolik dominantní, že jeho odlišnost při pozorném pohledu vůbec nepřekáží, ba právě naopak. Z rádia stojícího na nízké knihovničce se line jakýsi dobový hudební kus. Uprostřed pokoje stojí JUDr. Resler a žena v tmavých šatech. Hudba. ŽENA: A kde je Libuška? RESLER: Hned přijde. To víš, když má Blanka premiéru, chce být jako ze škatulky... Žena je na rozpacích. ŽENA: Ježíši, já Blaničku ani nepoznám, musíte mi říct, která to je... Vždyť je to rok, co jsem ji viděla naposledy a teď je ve věku, kdy tak rychle dospívá... JUDr. Resler se usměje. RESLER: Jen se neboj, Anni. Poznala bys jí mezi tisíci. Žena se neklidně zavrtí. Otevře kabelku a začne se v ní prohrabávat. ŽENA: Chtěla bych jí něco dát, ale nevím co... Resler sáhne do kapsy obleku a vytáhne přeloženou obálku. Nenápadně, skoro kradmo ji vsune do ženiny kabelky. Žena se zarazí. ŽENA: Nezlob se, Kamille, ale to nemůžu přijmout. Pro Ferdu jsi udělal, co´s mohl... Nemůžu, opravdu ne... Žena strká obálku zpátky Reslerovi. Ten poodstoupí, aby se s ní nemusel prát. RESLER: Nestačilo to.

13

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ŽENA: Kamille... Do pokoje vstoupí Reslerova manželka. Okamžitě si všimne obálky putující mezi rukama ženy a jejího manžela. MANŽELKA: Anni... Vezmi si to, prosím tě o to. Žena se otočí na Reslerovu manželku. Zaváhá a potom rezignovaně nechá spadnout obálku do kabelky. ŽENA: Všechno, co jste mi kdy dali jsem uložila na knížku. Ušiju za to Blaničce svatební šaty, až se bude vdávat. Resler vypne rádio a místnost se ponoří do ticha. Pak vezme ženu za ruku. RESLER: Pojďte, nebo příjdeme o začátek. Reslerova manželka zhasne. Pokoj potemní.

14


Obraz 7 Sál hospody Reál – Interiér – Večer

Tma. Velký sál hospody na okraji Prahy. Okna jsou zakryta nařaseným plátnem, takže i kdyby venku nebyla noc, dovnitř by nepronikla ani stopa denního světla. Dekoraci tvoří několik obřích květin vyrobených z barevných papírů a drátů jako stvolů. Dráty se pozvolna pohupují vždy, když některý z herců projde kolem. Pódium osvětluje jediný bodový reflektor. Skrz zavřené dveře do výčepu je slyšet slabé cinkání zřejmě naplňovaných půllitrů a tichý, nezřetelný hovor. Tichý ruch z výčepu. Muž v kostýmu cvrčka s dlouhými tykadly na hlavě, úhledně složenými křídly na zádech a velkým tlumokem v ruce a mladá žena se stejnými tykadly a křídly, zjevně v požehnaném stavu stojí na improvizovaném jevišti. Cvrček se pitvoří, mluví fistulí. PRÁVNÍK: Hihihi. Jak se ti tu líbí? Cvrčková stejně pitvorně odpovídá. DCERA: Pěkně. Tohle je náš nový dům? PRÁVNÍK: Neše hnízdečko, naše vila, náš krámek naše, hihihi rezidence. Dcera a právník si prohlížejí obydlí. DCERA: Bude tu sucho? Kdo to stavěl? PRÁVNÍK: Panečku, tady bydlel jiný cvrček. DCERA: Ale? A proč se odstěhoval? Hlediště tvoří do několika kostrbatých řad vyrovnané židle a na nich diváci nejrůznějšího věku a pohlaví. Všichni tiše civí na scénu. V první řadě sedí JUDr. Resler s manželkou a ženou. PRÁVNÍK (M.O.): Hihihi, jo, ten se odstěhoval! Ten se odstěhoval! Že nevíš kam? Hádej, hádej, hadači!

15

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský DCERA (M.O.): Nevím. Ach bože, to trvá, než ty něco řekneš! Honem, Cvrčku! Na jevišti skotačí právník v roli Cvrčka kolem Reslerovy dcery Blanky. PRÁVNÍK: Tak tedy – včera si ho napíchl ťuhýk na trn. Namouduši drahoušku, skrz naskrz. Jen si to považ! Takhle tam třepe nožičkami, vidíš? Hihi, ještě je živý. A já hned: tohle bude něco pro nás! To se postěhujeme do jeho bytečku! Jemine, to je štístko! Hihi, co tomu říkáš? Dcera se zhrozí. DCERA: A ještě živý? To je hrůza! Právník otevře tlumok a začne se jím prohrabovat. PRÁVNÍK: Viď? Ó, my máme nějaké štěstí. Tralala. Počkej, hned si sem pověsíme tabulku. Právník vytáhne z tlumoku tabulku s nápisem CVRČEK – HUDEBNINY. Připevňuje ji na černý závěs zadního prospektu. PRÁVNÍK: Kam ji mám pověsit? Asi tak? Víc napravo? Víc nalevo? Dcera se pokouší radit. DCERA: Trochu výš. A říkáš, že ještě třepe nožičkami?

16


Obraz 8 Sál hospody Reál – Interiér – Noc

Za pódiem, v malé prostoře postává několik lidí shromážděných v několika skupinkách. Plátna z oken už jsou ta tam, za okny je černočerná noc. Na stěně visí poloodtržený plakátek s nápisem KAREL ČAPEK – ZE ŽIVOTA HMYZU. Jednu skupinku stojící před plakátkem tvoří právník, JUDr. Resler a jeho dcera. Právník, stále ještě v kostýmu cvrčka pije pivo z oroseného půllitru. Hltavě loká, až se mu klepou tykadla na hlavě. Když sklenici odloží, na jeho tváři zůstane bílý ovál z pivní pěny. Právník si jej utře splývavým lesklým křídlem kostýmu. PRÁVNÍK: Původně jsme měli dávat adaptaci Kafkova Procesu, sám jsem to sepsal, ale direktor mi řekl, že genius Kafky je pryč a zůstal jen divný soudní spis. Takový nesmysl... No uznej, moje závěrečné obhajovací řeči jsou pověstné, rozpláču porotu, kdy si vzpomenu. JUDr. Resler i jeho dcera se usmívají právníkovu spravedlivému rozhořčení. Resler změní téma. RESLER: Neřekneš mi něco o jiném procesu, co se chystá? Právník chápavě přikývne. PRÁVNÍK: Jenom snad, že Drábek si musel sakra pospíšit, aby dostal ten flek žalobce. Dcera pozoruje oba diskutující právníky. Zřejmě příliš netuší, o co jde. RESLER: Proč se ptám... slyšel jsem, že bys ho měl hájit. Právník zavrtí hlavou.

17

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský PRÁVNÍK: Blázen nejsem, ale jestli mě advokátní komora pověří, a takové hlasy už jsem stejně jako ty zaslechl, namouduši se svléknu, obtočím se prostěradlem, budu běhat po ulicích a volat, že jsem Ježíš Kristus. Spasitel jako spasitel. JUDr. Resler si zapálí cigaretu. RESLER: Myslím, že to je všechno nesmysl. Franka měli soudit v Norimberku. Chápu, že veřejnost se na to dívá jinak, ale jako právník jiné řešení nevidím. Právník pokračuje ve vysvětlování svého pohledu na věc. PRÁVNÍK: Bohužel, v tomto bodě mluví zákon dost jasně. Frank spáchal všechny svoje zločiny na území Československa, ergo spadá pod naší jurisdikci. K Reslerově dceři přistoupí jeden z herců a něco jí šeptá do ucha. Blanka se rozesměje. DCERA: (smích) RESLER: Já vím. Jenže žádný český advokát nemůže tuto obhajobu přijmout, poněvadž by to nemohl zodpovědět před svým svědomím. Právník si znovu přihne z půllitru. Několika mocnými doušky jej vyprázdní. PRÁVNÍK: Dost jsem se toho bál, ale mám jedno ucho ve výboru komory. Prý má předseda nějaké eso v rukávu, ale ještě neřekl koho. JUDr. Resler suše poznamená. RESLER: No..., zdá se mi, že spíš než eso to bude Černý Petr. Právník ukončí názorem.

debatu

jednoznačným PRÁVNÍK: Na druhou stranu, co takový obhájce může ztratit. Všichni víme o co jde. I kdyby se přetrhl, Frank to má spočítané. A to je dobře.

Resler si všimne, jak si jeho dcera špitá s hercem. Přistoupí k ní.

18

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský RESLER: Tak se mi zdá, že si Anna možná bude muset sednout k šicímu stroji dřív, než si myslí. DCERA: Cože? RESLER: Ale nic. Reslerova dcera se k otcově poznámce už nevrátí. DCERA: Matka už šla? RESLER: Neříkej mamince matka, víš, že to nemám rád. Šla doprovodit Annu. My bychom už taky měli vyrazit. Herec sedí na jevišti a dívá se na Reslerovu dceru. Blanka na něj také kratičce pohlédne, ale potom poslušně následuje otce ze sálu.

19


Obraz 9 Ulice Reál – Exteriér – Noc

Dlouhou ztichlou ulicí kráčí JUDr. Resler a do něj zavěšena dcera. Na ulici už po sněhu není ani památky, ale dlažba je stále ještě vlhká. Blanka si otce dobírá. DCERA: Ani jsi mi neřekl, jak jsem se ti líbila. Blanka zdvihne oči ke svému otci. Ten zamyšleně pozoruje prázdnou ulici před sebou. DCERA: Tati... Resler s sebou trhne. Rozpačitě pohlédne na dceru. RESLER: Promiň. Říkalas něco? DCERA: O čem jste to mluvili? RESLER: Co myslíš? Kolem dvojice projede automobil. JUDr. Resler i jeho dcera se ještě více zachumlají do svých plášťů, jako by záviděli řidiči vozu teplo kabiny. DCERA: No... JUDr. Resler pochopí. RESLER: O Frankovi. DCERA: Odsoudí ho k smrti? RESLER: Ano. Dcera pohlédne na otce. Spíše konstatuje, než se ptá. DCERA: Ty si myslíš, že to není dobře?

20

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský RESLER: Znáš mě a víš, že jsem ze zásady proti trestu smrti, a to za jakýchkoliv okolností. Účelem trestu nemá být pomsta. To alespoň říká zákon. Nehledě k možnosti justičních omylů. A vůbec... DCERA: Nechceš říct, že by se v případě Franka soudce spletl? RESLER: To ne, ale... DCERA: Řekl bys to Aničce? Když jí Frank poslal muže na šibenici? JUDr. Resler na otázku neodpoví. RESLER: Nechtěl bych obhajovat.

ho

soudit,

žalovat,

ani

Blanka trvá na své otázce. DCERA: Neodpověděl jsi mi. RESLER: To je pravda. Nejspíš to bude tím, že ti odpovědět nechci. Právník s dcerou se zastaví u tmavých dveří vysokého činžovního domu. Resler zaloví rukou v kapse a vytáhne mohutný svazek klíčů. DCERA: Kvůli sobě nebo kvůli Anně? Resler místo odpovědi odemkne dveře do domu. Oba dva vstoupí dovnitř.

21


Obraz 10 Kavárna Reál – Interiér – Den

Ruce číšníka nesou na stříbrném tácku dvě skleničky s koňakem. Tiše šumící dopolední kavárna. U stolku pro dva sedí JUDr. Resler a naproti němu jeho přítel malíř. Číšník jim přináší lahodný mok. Malíř drží v ruce kavárenský ubrousek, na který rychlými tahy skicuje karikaturu JUDr. Reslera. Číšník letmo pohlédne malíři přes rameno. ČÍŠNÍK: Budou si pánové ještě něco přát? JUDr. Resler zavrtí hlavou a číšník se ztratí. Resler sklenkou krouží v dlani, aby se alkohol zahřál a vydal charakteristický buket. Malíř si skleničky postavené kousek od jeho ruky nevšímá. Plně se věnuje dokončení karikatury. Celkem výstižná podoba JUDr. Reslera s tělem zakrouceným do znamení paragrafu rychle získává poslední kontury. Obrázek je hotov. Malíř si jej zálibně prohlíží v natažené ruce, aby dosáhl co nejvzdálenějšího pohledu. MALÍŘ: Jednou udělám v Moderní galerii výstavu jen ze tvých portrétů. Podle tvého způsobu života by se zdálo, že budeš strašně neposedný, leč... Malíř otočí obrázek tak, aby jej viděl i JUDr. Resler. Ve svém monologu udělá významnou pauzu. MALÍŘ: ... opak je pravdou. Jako model jsi k nezaplacení. Resler vezme příteli z ruky obraz a s úsměvem se kochá dokonalým vystižením podoby karikatury. Malíř si konečně vezme skleničku. Pozdvihne ji směrem k právníkovi a ten zvedne svoji.

22

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský RESLER: Moderní galerie, naštěstí, soudobou tvorbu na kavárenských ubrouscích ponechává bez povšimnutí. Na zdraví. MALÍŘ: Ať nám slouží. Cinknutí skleniček. Oba pánové s požitkem upijí ze svých skleniček. Ke stolku dorazí koncipient s bekovkou na hlavě, kterou před Reslerem uctivě smekne. V ruce drží jakousi obálku. KONCIPIENT: Zásilka z advokátní komory, pane doktore. Do vlastních rukou, musíte to podepsat. JUDr. Resler si nasadí na nos drátěné brýle a podepíše se svým perem na místo, které mu mladík ukazuje štíhlým ukazováčkem. Malíř pozoruje právnický akt, který se odehrává před jeho očima. Malíř pohlédne s úsměvem na Reslera. MALÍŘ: Z toho koncipienta bude šikovný advokát. Základy má, svého šéfa najde všude. Koncipient odtrhne doručenku a schová ji do dlaně. Vycouvá od stolku. KONCIPIENT: Děkuju... Resler i malíř kývnou hlavami na pozdrav. RESLER: V kriminalistice se tomu říká vylučovací metoda. Když nejsem v kanceláři nebo u soudu, tak je vyloučeno, abych byl jinde než tady. Ale advokát z něho bude vynikající. S duší. JUDr. Resler roztrhne obálku opatřenou jeho jménem, napsaným smělým, roztáhlým rukopisem, bez adresy, zato s plným titulem. Vytáhne list papíru a začte se do něj. Pak si pomalu sundá drátěné brýle. Promne si rukama nos a oči. Malíř teprve teď zpozoruje, že zpráva, kterou JUDr. Resler je zřejmě nepříjemná. MALÍŘ: Stalo se něco? JUDr. Resler neodpovídá.

23


Obraz 11 Ulice Reál – Exteriér – Den

JUDr. Resler spěchá ulicí, kterou ozařují první nesměle teplejší paprsky jarního slunce. V ruce svírá koženou aktovku s mosaznou přezkou. Stíny jsou dosud krátké, protože sluneční kotouč je zatím ještě vysoko, ale je v nich příslib krásného teplého léta, které možná přijde nezvykle brzy. Nohy doktora Reslera kráčí po chodníku. Doktor Resler na nároží pod velkými hodinami zabočí do úzké postranní uličky.

24


Obraz 12 Sekretariát advokátní komory Ateliér – Interiér – Den

Sekretariát advokátní komory je svým vzhledem v příkrém protikladu s tím, jak vypadá kancelář předsedy. Je to malá špeluňka s ještě menšími zašlými okny a miniaturním stolkem, který by se bez uzardění mohl vydávat za servírovací, kdyby u něj neseděl zástupce předsedy a na jeho desce cosi neklepal na psacím stroji. Stroj, ačkoliv není nijak rozměrný, zabírá téměř celou pracovní plochu stolku a tak akta, která jsou určena k vyřízení se pomalu, ale jistě hromadí pod nohama zástupce. Nejvýraznější dominantou špeluňky jsou tak obrovské hodiny visící na zdi přímo nade dveřmi, snad aby odměřovaly přesný čas pracovní doby. Klapot psacího stroje. Kladívka psacího stroje se s překvapivě pravidelnou neúprosností zakusují do bílé plochy čistého papíru. Zástupce se na okamžik zarazí ve své práci. Na okamžik to vypadá, že přemýšlí, ale pak se ukáže, že důvod pracovní přestávky je poněkud jiný. Zástupce otevře hlubokou zásuvku, jedinou, kterou stůl nabízí, a vyloví z ní láhev piva. Jednou rukou dál klepe do psacího stroje. Najednou se zarazí. Klika ode dveří do místnosti advokátní komory se pohne.

předsedy

Zástupce znejistí a snaží se uschovat láhev. Klika se vrací do původní polohy. Zástupce si oddechne a spokojeně si zavdá. V okamžiku, kdy má zástupce hrdlo láhev ještě u úst, se rázně otevřou dveře a do kanceláře vstoupí JUDr. Resler se svojí aktovkou v ruce. Zástupce rychle odtrhne láhev od rtů a jakýmsi kouzelnickým pohybem ji nechá zmizet opět v zásuvce. Nenápadně, jaksi mimochodem, zavře zásuvku nohou. RESLER: Dobrý den. Zástupce se trochu poleká.

25

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ZÁSTUPCE: Okamžik, pane doktore. Pan předseda tam někoho má... Doktor Resler poslušně zůstane stát u dveří. Dveře vedoucí do kanceláře předsedy se otevřou a do sekretariátu vyjde žalobce. Tváří se navýsost spokojeně. Už už se chystá vyjít ven, když si všimne JUDr. Reslera. Zarazí se a pak se usměje. Přejde k Reslerovi. ŽALOBCE: Dobrý den, pane kolego. Resler kývne na pozdrav. Zástupce proklouzne za zády žalobce do kanceláře předsedy a oba právníci tak zůstanou v sekretariátu sami. ŽALOBCE: Těším se, až budeme stát v soudní síni proti sobě. Pro obžalobu je dobré, mít důstojného soupeře. RESLER: Jestli mluvíte o cause Frank, tak vás asi zklamu. Já to nebudu dělat. Žalobce se usměje. ŽALOBCE: Slyšel jsem něco jiného. RESLER: Tak to jste slyšel špatně. ŽALOBCE: Raději byste stál na mém místě, to chápu. Doktor Resler neodpoví. Mlčky vyčkává. Zástupce předsedy se vynoří ze dveří. V ruce si nese balík spisů. Za zástupce vyhlédne předseda advokátní komory. PŘEDSEDA: Račte, pane kolego.... Právník vejde do otevřených dveří předsedovy kanceláře. RESLER: Děkuji. Žalobce se obrátí k východu. Z jeho rozloučení je jasně cítit dvojsmyslný tón. ŽALOBCE: Nashledanou, pane kolego.

26


Obraz 13 Kancelář Advokátní komory Ateliér – Interiér – Den

JUDr. Resler stojí u dveří. Doktor Resler vytáhne z kapsy doporučenou zásilku. RESLER: Je mi líto, pane předsedo, ale tuto obhajobu nemohu přijmout. Předseda komory dosedne do křesla u mohutného psacího stolu. Jeho hlas třeskne místností. PŘEDSEDA: Proč? Doktor Resler dostoupí k předsedovi. Inkriminovanou obálku položí na psací stůl. RESLER: Důvodů je mnoho a můžeme se o ně přít. Jeden je však naprosto zásadní. Jak jistě víte, jsem zástupcem kárného žalobce advokátní komory. Podle současných platných řádů nemohu být jmenován obhájcem ex offo v žádné cause, a tedy ani v této. Předseda si rukou mne ucho, jako kdyby nechtěl slyšet Reslerovu řeč. PŘEDSEDA: A dál? Reslerovy ruce o sebe plácnou. Zřejmě považuje debatu za ukončenou. RESLER: Myslím že to jako argument, proč nemohu tuto obhajobu převzít, postačí. PŘEDSEDA: Ptám se proto, že... Předseda otevře zásuvku, ve které se na rozdíl od jeho zástupce neukrývá láhev poválečného piva, ale celá hromada nejrůznějších papírů. Předseda jeden z nich vytáhne, chytne jej mezi palec a ukazováček a natáhne ruku tak, aby papír visel Reslerovi přímo před očima. PŘEDSEDA: ... toto je výjimka. S vaším jménem, račte se přesvědčit. Řádně navržená, řádně schválená a řádně vyřízená.

27

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Resler rychle pročítá papír, který mu vlaje před obličejem. RESLER: Vždyť je to směšné. Výjimku jste navrhl vy a taky jste ji podepsal a schválil. Předseda po chvíli odloží papír na stůl. Reslerova slova ho nevyvedou z míry. PŘEDSEDA: Pane kolego, vy se dobře vyznáte v řádech advokátní komory, jak jsem si stačil všimnout. V tom případě jistě víte, že naše regule mi takový postup umožňují. Je možná neobvyklý, ale rozhodně právoplatný. To vás ubezpečuji. Dál. Resler se brání. RESLER: Morální důvody. Předseda advokátní komory kratičce přikývne. PŘEDSEDA: Chápu. Ovšem s morálkou, bohužel, právní řády nepočítají. Víte dobře, že tato námitka je irelevantní, pane doktore. JUDr. Resler se nakloní přes stůl. Mírně ztlumí hlas, ačkoliv jsou oba muži v místnosti sami. RESLER: Za války jsem poskytoval svoji kancelář pro účely schůzek vedení odboje. To je soukromá informace a nepoužiju jí v oficiálním vyjádření. Nikdy jsem nepočítal s tím, že se o své zásluhy budu hlásit, ale myslím, že byste to měl vědět. Předseda komory si mechanicky hraje se svým plnícím perem. PŘEDSEDA: Ještě něco? JUDr. Resler si rukou projede kštici. Přivře oči, jako by se rozpomínal na věci dávno minulé. RESLER: Ferdinand Routner. Předseda zdvihne obočí. Resler rychle vysvětluje.

28

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský RESLER: Když nám bylo deset, kopali jsme spolu do hadráku, ve dvaceti jsme společně chodili za děvčaty a když nám bylo padesát, byl zatčen gestapem a já jsem ho hájil. Popravili ho, pane předsedo. Na přímý Frankův rozkaz. Já tu causu prostě nemohu převzít. Předseda se zeptá. PŘEDSEDA: A kdo...? Resler nenechá dokončit otázku.

předsedu

komory

ani RESLER: Já nevím, ale...

Předseda zavrtí hlavou. PŘEDSEDA Nerozumíte mi. Kdo v tomto státě může, pane kolego? Nemyslete si, že nevím, co cítíte. Ale víte sám, že Frank prostě obhájce mít musí. Nezapomeňte, že svět se na nás dívá. Resler ironicky poznamená. RESLER: To teda něco uvidí... Víte dobře, že je to jen fráze. Předseda souhlasí.

s Reslerovou

ironií

kupodivu PŘEDSEDA: Možná, ale pravdivá.

Doktor Resler se ještě jednou pokusí předsedu přesvědčit. Rozloží před sebe pověření, které obdržel. RESLER: Pane předsedo... Dnes je šestnáctého a proces má začít dvaadvacáctého, to je za šest dní. Spis má, podle mých informací 150 stran trestního návrhu, 450 stran výpovědí a 204 stran příloh. To je celkem 804 stran textu. Předseda klidně poznamená. PŘEDSEDA: Tak jest. Všechny materiály vám připraví můj zástupce. Resler bezradně kroutí hlavou. RESLER: Je nemožné v tak krátké době tento materiál pečlivě prostudovat a připravit vedení obhajoby.

29

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Předseda zaklapne své plnící pero, se kterým si celou dobu hrál. V tónu jeho hlasu je patrné, že se rozhodl ukončit rozhovor co nejdříve. PŘEDSEDA: V tom jsem s vámi za jedno, ale s tím se, bohužel, nedá nic dělat. Datum zahájení soudního přelíčení bylo závazně stanoveno už 23. února a není možné je změnit. Do dveří nahlédne zástupce Přeruší rozhovor obou mužů.

předsedy. ZÁSTUPCE: Pane předsedo, promiňte, že vyrušuji, ale za půl hodiny vás očekává ministr spravedlnosti.

Předseda pohlédne na své náramkové hodiny a pokývnutím hlavy svému zástupci poděkuje. Pak se obrátí zpátky k Reslerovi. Doktor Resler se zhluboka nadechne. Promluví pevným a klidným hlasem. RESLER: Podávám námitku proti ustanovení mé osoby obhájcem ex offo Karla Hermanna Franka. Předseda vážně pokýve hlavou. PŘEDSEDA: To je vaše právo, ovšem musím mít rozklad písemně. Resler otevře svoji aktovku a vytáhne několik listů papíru sešitých kancelářskou svorkou. Podává je předsedovi. RESLER: Tady je. Včetně dvou kopií pro ministerstvo spravedlnosti a mimořádný lidový soud. Předseda advokátní komory se přátelsky usměje. PŘEDSEDA: Vyznáte se, pane kolego. Jste ten pravý pro tak delikátní případ. Garantuji vám, že si jako Frankův obhájce nakonec získáte úctu celého národa. JUDr. Resler se rázně otočí a odchází. U dveří se ještě obrátí. RESLER: Až půjdete za panem ministrem Stránským, rovnou vezměte kopii mého rozkladu s sebou. Na shledanou.

30

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Předseda komory pokyne Reslerovi na pozdrav. Zůstane sedět za svým psacím stolem. Jakmile za Reslerem zapadnou dveře, předseda vydechne, tak hlasitě, jako by po celou dobu rozhovoru zadržoval dech. Vydechnutí.

31


Obraz 14 Byt JUDr. Reslera Ateliér – Interiér – den

Struny klavíru, kladívka se pohybují. Hudba. Právníkovy prsty kmitají nad černými a bílými klávesami. JUDr. Resler sedí u klavíru. Je mírně nahrben nad klaviaturou. MANŽELKA (M.O.): Stalo se něco? JUDr. Resler nepřestává hrát. Manželce odpoví jenom přes rameno. RESLER: Vůbec nic. Co bude k večeři. U stolu sedí Reslerova manželka nad otevřenou knihou. Zdvihne oči. Zpod obočí pohlédne na Reslera. MANŽELKA: Nehrál jsi už léta. Právníkovy prsty se nad klaviaturou zastaví.

32



Tři koule na kulečníkovém stole, červená, modrá a bílá, se rozletí, jako když střelí do vrabců. Třesk kulečníkových koulí, tichý šum kavárny. Doktor Resler pozoruje zelené sukno stolu. Je spokojen se svým šťouchem. Zručně si nakříduje tágo, přejde na novou pozici a znovu se skloní nad stolem. Rozvažuje, jak nejlépe hrát. Právník se nadechne a předvede další elegantní šťouch. Třesk kulečníkových koulí. Je dopoledne a v rámci možností doby lepší kavárna je zaplněna asi z jedné třetiny. Postarší dámy ucucávají poválečnou meltu z malých hrníčků, tu a tam doprovázeny pány. Někdo si čte noviny, jiný se gestem ruky marně snaží dostihnout pohled číšníka. Ke stolu přistoupí číšník v tmavém fraku, který vypadá, jako kdyby v kavárně působil odjakživa. Na mramorový stolek poblíž kulečníkového stolu položí tácek s porcelánovým šálkem, ze kterého se ještě kouří a skleničkou sody. ČÍŠNÍK: Vaše káva, pane doktore. JUDr. Resler si pečlivě prohlíží rozestavení koulí. Kříduje tágo. RESLER: Děkuji. Číšník na odchodu zaznamená koutkem oka právníka sklánějícího nad stolem a postavení koulí na zeleném suknu. Přistoupí k Reslerovi. ČÍŠNÍK: Jestli se neurazíte, pane doktore, já bych volil nepatrně větší levou spodní faleš, asi tak na třetinu bílé. JUDr. Resler blikne očima po číšníkovi a pak podle jeho rady upraví náměr tága. HOST (M.O.): Pst! Platit!

33

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Jemný, měkký šťouch, červená koule dojede přesně na jednu třetinu bílé a pak se díky levé spodní falši stočí po levé straně zpět a téměř neznatelně, ale přesto jistě lízne modrou. Klapnutí koulí. JUDr. Resler se s úlevou narovná. Číšník obdivně přikývne. ČÍŠNÍK: Nádherný úder. HOST (M.O.): Platit, prosím! Číšník odspěchá. ČÍŠNÍK: Pardon. JUDr. Resler si znovu nakříduje tágo a skloní se nad zelené sukno. Těsně vedle něj dostoupí mužské nohy. Právník provede další podařený úder. Pak se narovná, aby zjistil, kdo jej při hře pozoruje tak zblízka. Předseda advokátní komory, neboť to je on, pokývne hlavou na pozdrav. PŘEDSEDA: Dobrý den, pane kolego. RESLER: Jak jste mě tu našel? PŘEDSEDA: Váš koncipient mi řekl, abych to zkusil tady. Právník si smutně posteskne. RESLER: Nepoví jenom co neví... JUDr. Resler nabídne předsedovi svoje tágo. Ten na okamžik zaváhá a potom jej přijme. Skloní se nad stolem a po chvíli rozvažování šťouchne do koule. Sice těsně, ale přesto mine. Předseda sebekriticky zhodnotí nepodařený šťouch. PŘEDSEDA: No.. raději se snad posadíme. Předseda zamíří ke stolku s Reslerovou chladnoucí kávou a usadí se na volnou židli. Právník odloží tágo křížem na sukno kulečníkového stolu a posadí se na druhou stranu. Lžičkou si zamíchá svoji vonící kávu. Cinkání lžičky.

34

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Resler zdvihne oči k předsedovi. Vyčkává. Předseda si odkašle. PŘEDSEDA: Vaši námitku ohledně ustanovení obhájcem ex offo a rozklad k ní dnes ráno projednal výbor advokátní komory... Předsedovu řeč přeruší číšník, který přistane u stolu s nápojovým lístkem v ruce. ČÍŠNÍK: Prosím, pane. Předseda gestem naznačí, že nápojový lístek není třeba. PŘEDSEDA: Přineste mi kávu do skla. ČÍŠNÍK: Jak račte. Číšník zmizí. Resler po něm blikne očima, jako by se vzdalovala poslední záchrana. Zřejmě tuší, jaké resumé vyplyne z následujícího rozhovoru. Předseda naváže na svoji řeč. PŘEDSEDA: Tak tedy... Námitka je zamítnuta ve všech bodech vašeho rozkladu. Stejně se dopoledne vyslovil i mimořádný lidový soud. JUDr. Resler neodpovídá. Přestane míchat kávu a způsobně odloží lžičku na talířek. Šálek donese k ústům a opatrně usrkává horký nápoj. Předseda pokračuje v monologu. PŘEDSEDA: Také pan ministr Stránský pokládá vaše námitky za neodůvodněné. Ovšem soukromě vám mohu sdělit, že byl potěšen naší volbou a požádal mě, abych vám tlumočil jeho obdiv. Stojí před Vámi tak nelehký úkol. Předseda se odmlčí. Čeká, jaký účinek budou mít jeho slova na právníka. JUDr. Resler si zapálí cigaretu. Vydechne šedobílý dým. RESLER: Odvolám se. PŘEDSEDA (M.O.): Odvolání bude zamítnuto.

35

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský RESLER: Člověče, copak to nechápete? Já ho nemohu hájit, prostě nemohu. To by bylo proti... proti mé přirozenosti. Předseda sleduje stoupající dým z Reslerovy cigarety. Pak sklopí oči níž a upře je na právníka sedícího naproti němu. PŘEDSEDA: Pane kolego, ne já, ale vy to nechápete. Potřebujeme vynikajícího obhájce, který v sobě najde tolik odvahy, že se dokáže postavit na Frankovu stranu a pokusit se o nemožné. Zároveň to musí být někdo, kdo má obecný respekt našeho stavu. A musí dokonale ovládat němčinu, protože Frank nemluví česky. Není jednoduché takového člověka najít... JUDr. Resler chce něco namítnout... ... ale předseda advokátní komory jej nepustí ke slovu. PŘEDSEDA: ... a když už ho máme, nemůžeme ho jen tak nechat být a hledat dál. A zvlášť ne dnes, kdy, jak jste správně poznamenal, chybí do procesu pár dní. Reslerovi se konečně podaří vznést poslední námitku. RESLER: Pane předsedo... Byl jsem poradcem, nebo jsem sám zastupoval v trestních věcech přes šedesát Čechů, které Němci zatkli pro činnost proti říši. V žádném z těchto případů jsem nepřijal honorář, ani náhradu nákladů. V řadě z nich se mi nepodařilo proces vyhrát a ti lidé byli popraveni. Předseda mlčí. Resler je stále rozhodnější. RESLER: A kdybych se přese všechno rozhodl tuto obhajobu přimout, je tady pořád případ Ferdinanda Routnera. Předseda uznale kýve hlavou. PŘEDSEDA: Jednací číslo 356b/44. Vyhledal jsem si ty spisy. Odvedl jste vynikající práci, pane doktore. JUDr. Resler se nenechá přerušit. Mluví rozhodně, jako by předsedu komory nevnímal.

36

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský RESLER: Anně to prostě vysvětlit nemohu. Tu obhajobu nepřijmu. Předseda se zachmuří. PŘEDSEDA: V tom případě vás musím upozornit na řády advokátní komory. Komora má právo ustanovovat kohokoliv ze svých členů obhájcem ex offo kromě funkcionářů. Výjimku z tohoto ustanovení musí schválit užší výbor komory nejméně nadpoloviční většinou. Ke stolu dojde číšník a položí před předsedu podšálek s kávou a sodovku. Mlčky se vzdálí. PŘEDSEDA: Člen komory, který je jako obhájce ex offo ustanoven musí tuto funkci převzít. Pokud odmítne bez odůvodněného rozkladu, může být zbaven členství v advokátní komoře a doživotně tak vyloučen z řad advokacie. JUDr. Resler se pokouší bránit. RESLER: Ale... Předseda položí na desku stolu hrst drobných a vstane. Kávu i sodovku nechá na stole netknutou. PŘEDSEDA: Na shledanou, pane doktore. Ty spisy vám nechám poslat do kanceláře. JUDr. Resler předsedou.

promluví

za

odcházejícím RESLER: Já... já tu obhajobu nemohu přijmout.

Předseda se na odchodu zastaví a ohlédne se na právníka za stolem. PŘEDSEDA: Myslím, že si to ještě rozmyslíte. Poroučím se. Předseda odejde Reslerových očí.

vyprovázen

pohledem

37


Obraz 16 Pracovna Ateliér – Interiér – Noc

Hořící cigareta. Oči JUDr. Reslera. Je hluboká noc. Uprostřed pracovny sedí ve tmě JUDr. Resler. Kouří cigaretu. Do místnosti vstoupí Reslerova manželka v dlouhé noční košili. Rozespale mžourá očima. Dojde k manželovi. MANŽELKA: Proč nespíš Kamille? JUDr. Resler zamyšleně promluví. RESLER: Co kdybychom se vrátili do Pardubic? MANŽELKA: Koho tam máš zastupovat? RESLER: Nikoho. To je právě to. Manželka zkoumavě pozoruje JUDr. Reslera. MANŽELKA: Já ti nerozumím. JUDr. Resler se rozhodne, že řekne manželce pravdu. RESLER: Komora mě pověřila, abych ex offo hájil při přelíčení Franka. Můžu to samozřejmě odmítnout, ale to potom, jak mi předseda taktně naznačil, znamená okamžité vyloučení z komory a vlastně zákaz vykonávání advokacie. Reslerova manželka se posadí ke stolu vedle svého muže. Nespouští z něj oči. MANŽELKA: To přece nemohou... Je po válce, teď už nikdo nikoho nebude moct zbavit zaměstnání jen tak, pro nic za nic. Resler mluví dál, jako by svoji ženu neslyšel.

38

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský RESLER: Víš, že v životě jsem neměl jiný sen, než stát se právníkem, dobrým právníkem, pokud možno. To se mi splnilo. Ale kdyby bylo zapotřebí volit mezi svědomím a advokacií, víš co bych obětoval. Pokud jde o mě, klidně se vrátím, odkud jsem přišel. V tom mám díkybohu jasno. Problém je v něčem jiném. Reslerova žena mlčky pohlédne na svého manžela. Resler její pohled zachytí. RESLER: Myslím na to kudy chodím. Nejstrašnější na tom všem je to, že mají pravdu. Manželka přesně nerozumí. MANŽELKA: Pravdu v čem? Že mohou tak zacházet s lidmi, neptat se jich na jejich pocity, jejich názory a přesvědčení? Resler manželce odpoví. RESLER: Pravdu v tom, že Frank, stejně jako kdokoliv jiný má právo na kvalifikovaného obhájce. Tak to prostě je. Manželka potřese hlavou, jako by se stále nemohla srovnat s tou myšlenkou. MANŽELKA: A to se opravdu nenajde někdo, kdo by se toho ujal... sám od sebe? Resler se nevěřícně zeptá. RESLER: To se ptáš vážně? Samozřejmě, že ne. JUDr. Resler schová hlavu v dlaních. RESLER: Já nevím... Bože, já nevím... Reslerova žena pozoruje svého muže. Její oči neklidně těkají sem a tam. Resler se obrátí na manželku. RESLER: Uvědomuješ si, co všechno to může znamenat? Pohrdání, výhružky, možná i... Právník nedokončí větu. Její konec nechá jen tak, bez tečky, vlastně pokládá nevyřčenou otázku. Manželka to zaznamená.

39

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MANŽELKA: Nezlob se, Kamille, ale v tomto ti pomoct nemohu. Ale jedno ti řeknu. Vezmi to, nebo nech být... Jsem s tebou, ať uděláš cokoliv. Resler uchopí ženu za předloktí a silně ji stiskne. Je v tom všechno, ale především poděkování. Manželka položí svoji dlaň na právníkovu ruku, aby stvrdila svoje předchozí slova. V předsíni se rozsvítí. Resler i manželka se otočí směrem ke dveřím. Stejnými dveřmi jako Reslerova žena vstoupí do pokoje jeho dcera. Je normálně oblečená a zřejmě se právě vrátila z nočního města. Resler si uvědomí, že doba pokročila. RESLER: Nemyslíš, že bys měla chodit domů včas, Blanko? Dcera neodpoví. Pozoruje otce s matkou. Jako nejlepší obranu zvolí útok. Rozsvítí v pracovně. DCERA: Jak to, že jste ještě vzhůru? Resler se snaží soustředit na dceru, ale příliš se mu to nedaří. A tak raději mlčí. Náhle se ozve rána a řinčení skla. Řinčení skla. Manželka i dcera s sebou trhnou. Právník vyskočí z křesla. Ve skle okna je velká díra. Okenní tabulkou proletí kámen. Dcera sleduje otce u okna. Manželka vystrašeně pozoruje okno. Na podlaze leží kámen obalený kusem špinavého papíru. JUDr. Resler se shýbne a kámen sebere. Rozbalí papír a čte, co je na něm rychlými tahy napsáno. Dcera s překvapivou jasnozřivostí a obavami v hlase konstatuje. DCERA: To je kvůli tomu Frankovi. JUDr. Resler překvapeně vzhlédne. RESLER: Jak to víš? DCERA (M.O.): Říkal mi to ten tvůj kolega od nás z divadla. Oni chtějí, abys ho hájil. Tati, že to neuděláš?

40

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Matka blikne očima z dcery na otce. Dcera přerývaně drmolí. DCERA: Nesmíš to udělat, tati. Všichni říkají, že kdo ho bude hájit je zrádce národa a že ho pověsí´ spolu s Frankem! Resler si strčí kámen do kapsy a papír položí na stůl. Rychle vyjde z místnosti. Neřekne ani slovo. Také matka mlčí. Dcera promluví mnohem tišeji. Skoro šeptá. DCERA: Mami, nedovol to tátovi... Nedovol mu to, já se bojím... Manželka se natáhne a sebere ze stolu zmačkaný papír. Přelétne jej očima. MANŽELKA: Řekla bych, že už se rozhodl. Dcera vrtí hlavou, jako by tomu nechtěla věřit. DCERA: To není pravda. Kdo mu dal to strašné právo rozhodnovat za mě a za tebe? Manželka škrtne sirkou a do jejího plamínku strčí zmačkaný papír. Ten rychle vzplane a skončí jako popel v popelníku plném nedopalků. Dcera úpěnlivě pohlédne na matku. DCERA: Maminko... Řekni mu, ať ho nehájí. Řekni mu to, prosím... Manželka zavrtí hlavou. MANŽELKA: Chci, aby udělal to, co pokládá za správné. A on to udělá.

41


Obraz 17 Hřbitov Reál – Exteriér – Den

Je příjemný den. Jaro se zřejmě definitivně ujímá vlády nad zimou. Dopolední sluneční paprsky dopadají na ponuré panoráma městského hřbitova a dodávají atmosféře zvláštně uklidňující pocit. Po cestičce prochází pomalu starý hrobník, tlačící kárku, na kterou nakládá staré květiny z hrobů. Pískání kárky. JUDr. Resler kráčí úzkou uličkou mezi pečlivě udržovanými hroby. V ruce drží místo obligátní aktovky velkou kytici. Jednotlivé náhrobky podél cesty němě vypovídají o lidech, kteří spočívají pod zemí. Reslerovy nohy se zastaví u jednoho, na první podhled novějšího hrobu. Zlatými písmenky je na něm napsáno FERDINAND ROUTNER a pod tím data narození a úmrtí. Resler položí na mramorovou desku hrobu. Poodstoupí o krok dozadu a zůstane stát v tichém zamyšlení. JUDr. Resler zůstane v části hřbitova sám. Jeho oči přejíždějí po náhrobku hrobu, v němž spočívá Ferdinand Routner sem a tam. Zaklepání na dveře.

42


Obraz 18 Kancelář JUDr. Reslera Ateliér – Interiér – Den

Do dveří kanceláře vstoupí Reslerův koncipient. V ruce drží talířek s míchanými vejci se salámem a lžičkou. KONCIPIENT: Přinesl jsem vám oběd... Resler sedí za svým pracovním stolem. Listuje objemným svazkem spisů. Mechanicky koncipientovi poděkuje, aniž by vzhlédl. RESLER: Děkuji... Koncipient odloží talířek na stůl. Podívá se Reslerovi přes rameno. Odkašle si a pak se odváží položit otázku. KONCIPIENT: Co je to? JUDr. Resler zdvihne hlavu. Koncipient rozpačitě couvne, jako by se polekal vlastní opovážlivosti. RESLER: Jenom akta... k jednomu procesu... Koncipientovi se to zdá zvláštní. KONCIPIENT: To ale nepřišlo jak normální zásilka, že ne? V poště nebylo nic... JUDr. Resler pohlédne na svého koncipienta. RESLER: Spisy jako tento chodí zvláštními cestičkami. Koncipient rozpačitě učiní nabídku. KONCIPIENT: Můžu vám s tím nějak... pomoct? Resler zaváhá. RESLER: Snad ani ne. Koncipient netuší oč jde. Nenechá se odbýt. KONCIPIENT: Můžu udělat nějaké rešerše... nebo tak něco... cokoliv byste potřeboval... Resler dlouho uvažuje. Nakonec kývne.

43

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský RESLER: Tak dobře. Odvolejte všechny schůzky z dnešního odpoledne a vůbec všechno na příští týden. A potom se sem vraťte. JUDr. Resler se opět skloní nad spisy. Zároveň se bezmyšlenkovitě pustí do jídla.

44


Obraz 19 Cela Ateliér – Interiér – Den

Vězeňská cela je docela velká, tmavá, velmi stroze zařízena. V rohu stojí kavalec s pečlivě ustlanou jednoduchou dekou, uprostřed místnosti pak obyčejný dřevěný stůl se dvěma židlemi. Deska stolu je podrápána nejrůznějšími nápisy a symboly. Ve stěně naproti dveřím je vysoko umístěné malé zamřížované okénko, kterým dopadá do cely alespoň trocha slunečního světla, ve kterém se vznáší drobný prach. Světelný pruh na podlaze je mřížovím v okně rozdělen do pravidelně ubíhajících obdélníků. U okna stojí zády ke dveřím vysoký muž. Díky své výšce může vyhlížet z okénka ven, aniž by stál na špičkách. Ozve se klapnutí zámku. Klapnutí zámku, klíče, klika. Muž se otočí. Je to Karl Hermann Frank, jeho tvář však zůstává nezřetelná v siluetě díky slunečnímu protisvětlu. Frankovy nohy se rázně, po vojensku srazí k sobě až o sebe cvaknou podpatky vyleštěných holínek. Cvaknutí podpatků. Dveře do cely se otevřou a dovnitř vstoupí obhájce ex offo JUDr. Kamill Resler, asi padesátiletý muž v civilním oblečení a koženou aktovkou s mosaznou přezkou v ruce. Má úzkou tvář a dozadu učesané vlasy. Jeho oči kloužou po Frankovi od bot vzhůru. Za Reslerem vejde do cely vejde dozorce v uniformě. Dveře za ním zaklapnou. Dozorce zůstane stát ve dveřích. Frank zůstává stát ve slunečním světle, pronikajícím do cely malým okénkem. Stále pozoruje svého obhájce. Právník se vyhne Frankovu pohledu. Dojde doprostřed cely. Malým zamřížovaným okénkem svítí do místnosti slunce. Resler položí svoji aktovku na pryčnu. Frank dostoupí naproti Reslerovi. Mlčky právníka pozoruje. RESLER: Jmenuji se Kamill Resler a jsem váš obhájce ex offo. Frank na Reslera nedůvěřivě pohlíží.

45

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský FRANK: Sprechen Sie deutsch? Tiulek: Mluvíte německy? Resler se posadí na pryčnu vedle své tašky. RESLER: Ja, natürlich... Mein Name ist Kamill Resler und ich bin... Titulek: Ano, jistě... Frank se otočí zpět k oknu. Přeruší obhájcovu úvodní řeč nepříjemně ostrým tónem, mluví zády k němu. FRANK: Ich möchte keinen tschechischen Anwalt. Dieses Sondergericht ist illegal. Titulek: Nechci českého advokáta. Neuznávám tento soud, je nezákonný. Právník si povzdychne. Otevře aktovku a vytáhne několik hustě popsaných listů papíru. RESLER: Der Prozess fängt in drei Tagen an. Wir sollten mit Einwänden gegen die Prozessführung als solche beginnen. Titulek: Proces začíná za tři dny. Měli bychom začít námitkami proti řízení jako takovému. Frank se znovu obrátí ke svému obhájci. FRANK: Haben Sie mich verstanden? Letztendlich wir man mich sowieso abtransportieren. Mehr wird sich dieser Staat nicht erlauben. Titulek: Rozuměl jste mi? Nakonec mě stejně budou deportovat. Víc si tenhle stát nedovolí. Bachař sleduje přecházejícího Franka. Potom se jeho pohled zastaví na Reslerovi. Resler na Frankovu větu nereaguje. Rozloží papíry po stole a chvíli vybírá ten správný. Nakonec jej nalezne a přitáhne si ho k sobě. RESLER: Im Jahre 1935 sind Sie zum Abgeordneten der Nationalversammlung gewählt worden. Sie können strafrechtlich nicht ohne Zustimmung des Parlaments verfolgt werden. Wir werden Experten in Verfassungsrecht fordern, die sich zu diesem Problem äussern sollen.

46

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Titulek: V roce 1935 jste byl zvolen poslancem Národního shromáždění. Nemůžete být trestně stíhán bez souhlasu sněmovny. Budeme žádat znalce ústavního práva, aby se k problému vyjádřili. Frank pohlédne na Reslera. Rozejde se k němu. FRANK: Ja. Titulek: Ano. Franka Reslerův přístup zřejmě překvapil, protože k obhájci natáhne ruku, aby ji Resler mohl stisknout na znamení spolupráce. Resler se ostře podívá Frankovi do očí. Dává si záležet na tom, aby Frank pochopil, že jeho ruku nepřehlédl, ale že ji prostě nechce stisknout. Frankova ruka pomalu klesne.

47


Obraz 20 Byt JUDr. Reslera Ateliér – Interiér – Noc

JUDr. Resler sedí u psacího stolu a pracuje. Klika, kroky. Listuje zákoníkem, založí si jej prstem levé ruky a pravou si cosi poznamená na list papíru. Zvedne oči k manželce. Chce jí něco říct, ale když si všimne jejího výrazu, překvapeně se zeptá. RESLER: Co se stalo? Reslerova manželka velmi pomalu odpoví. MANŽELKA (M.O.): Co by se mělo stát? RESLER: Mám oči. JUDr. Resler obrátí knihu hřbetem nahoru, aby neztratil založené místo. Pak vstane a přejde k maželce. Upřeně se dívá manželce do očí. Manželka zhluboka vydechne. MANŽELKA: Vlastně nic zvláštního. Mlíkařka mi dneska řekla, že mi už neprodá ani kapku. Že zboží pro zastánce zločinců nevede. Manželka si tiše povzdychne. JUDr. Resler vstane a políbí ji na tvář. Pokouší se manželku uklidnit. RESLER: Neber si to tak. Můžeš chodit pro mléko někam jinam, kde mě neznají... MANŽELKA: Kde si myslíš, že nakupuju chleba? Naproti v koloniálu? Tam jsem přestala chodit hned druhý den po tom, co byla tvoje fotografie v novinách. A pro maso už taky chodím k jinému řezníkovi než dřív. Právník se zarazí. Po krátkém mlčení se ozve.

48

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský RESLER: Řekl jsem ti, že to mohu vzdát... Můj život na advokacii nestojí, i když jsem si to donedávna myslel. Jestli chceš, zítra předám spisy na advokátní komoru a ať si s tím láme hlavu někdo jiný. Manželka zavrtí hlavou. MANŽELKA: Teď už nemůžeš. A já ani nechci. To radši budu chodit stokrát jinam, než abys vzdal něco, o čem jsi přesvědčen, že je to správné... JUDr. Resler si odfrkne. Zdvihne si brýle na čelo a dlaní si promne oči a nos. Pak brýle vrátí do původní polohy a vrátí se ke stolu. Sotva dosedne, jeho žena znovu promluví. MANŽELKA: Byla tu Anna... dneska odpoledne. Právník se od stolu prudce otočí. RESLER: Proč jsi mi to neřekla? MANŽELKA (M.O.): Říkám ti to. RESLER: Víš, jak to myslím. Reslerova manželka pokývne hlavou. Pomalu a tiše promluví. MANŽELKA: Vím. Nejdřív neříkala nic, ale pak chtěla, abych ti něco vyřídila. Resler mlčí. Vyčkává. Manželka pokračuje. MANŽELKA: Nelíbí se jí, co děláš, nesouhlasí s tím, ale chápe, že to je tvoje práce... Resler poznamená, aniž cokoliv tuší. RESLER: Chtěl bych jí poděkovat. Manželka se trochu trpce usměje, jako by podobnou odpověď očekávala. MANŽELKA: Vyřídím jí to. Resler zavrtí hlavou a zaprotestuje. RESLER (M.O.): Řeknu jí to sám, až jí uvidím. Libuše pohlédne manželovi zpříma do očí.

49

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MANŽELKA: Kamille... Nechce tě vidět... alespoň dokud to všechno neskončí. Resler odloží brýle na stůl. Vytáhne z kapsy saka kámen, který mu kdysi rozbil okno, a obrací jej v dlani.

50


Obraz 21 Chodba soudu Reál – Interiér – Den

Dveře do chodby se otevřou a ozve se vzdálené hlučení davu. Vchází Frank v doprovodu dozorce a za ním Resler a koncipient. Hluk. ZŘÍZENEC 1 (M.O.): Tak pojďte. Už se vás nemohou dočkat. Dlouhá chodba soudu je nacpaná k prasknutí davy lidí, kteří se pokoušejí dostat do chodby, kudy má být veden Frank. Zřízenci se marně pokoušejí odkázat je do patřičných mezí. ZŘÍZENEC 2: Je mi líto, ale tam je vstup zakázán. Tudy povedou obžalovaného. Rozvášněný dav nebere na zřízence zřetel. Výkřiky. Vzteklý muž 1. HLAS 1: Proto tam chceme! Pusťte nás! Vzteklý muž 2. HLAS 2: Chceme si ho podat! Vzteklý muž 3. HLAS 3: Máme na to právo! Druhý zřízenec se protlačí dveřmi. Snaží zvládnout dav na chodbě. ZŘÍZENEC 1: Rozejděte se! Dovnitř se stejně nedostanete, pochopte to! Odpovědí dozorci je jen hvízdání, dupání a nadávky. Hvízdání, výkřiky. Zvláštní skupinku tvoří fotografové, kteří mají sice své místo v soudní síni jisté, ale chtějí na filmový pás zaznamenat Frankův příchod. Tiše se baví mezi sebou ve vyhrazeném prostoru.

51

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Lidé v předsálí se snaží rozrazit dveře do chodby. Zřízenec je bezradný. ZŘÍZENEC 2: Nechte toho! Copak jste zvířata? Nebo nerozumíte česky? Přes skleněné dveře vidíme přicházet Franka, ve své uniformě bez distinkcí a bílou páskou na rukávu, doprovázen dvěma bachaři mohutných postav. Za ním kráčí jeho obhájce JUDr. Resler se svým koncipientem. JUDr. Resler si nese koženou aktovku. Magneziový blesk fotoaparátu vzplane. Zvuk blesku. Další a další blesky novinářských fotoaparátů blikotavým světlem ozařují otevírající se vysoké vstupní dveře do soudní síně. Fotografové se snaží ulovit co nejlepší snímky pro zítřejší ranní vydání. Zvuky blesků. Objevení Franka způsobí v řadách přítomných ještě větší rozruch. Lidé křičí jeden přes druhého. Výkřiky. HLAS 1: Ty zrůdo! HLAS 2: Vrahu! HLAS 3: Pověste ho! Hned teď, žádný soud! Bachaři teď vlastně působí jako Frankova tělesná stráž, odstrkují ruce lidí. Kdosi na Franka plivne, sliny stékají po sjleněné výplni dveří, za kterou je vidět Frankova tvář. Franka jako by se to ani netýkalo. Vzpřímeně kráčí mezi dozorci. JUDr. Resler s koncipientem jdou těsně za ním. Pokoušejí se lidi kolem sebe nevnímat. Jeden z mužů zakřičí a ostatní se houfem přidávají. HLAS 1: Pryč s obhájcema vrahů! HLAS 2: Pryč s nima!

52

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský HLAS 3: Popravte je taky! Proboha co je to za lidi, že můžou hájit nacisty! Jinému muži se podaří prodrat se až ke dveřím. MUŽ: Kolik ti zaplatili, co, ty svině zrádcovská? Ale počkej, budeš taky viset, i kdybych tě měl zhoupnout sám! Resler na výkřiky nereaguje. Koncipient se vyděšeně otočí. Muž u dveří vztekle zařve. MUŽ: Ty dobytku! K místu incidentu se už propracovávají zřízenci posílení o několik policistů v uniformách. Těm se jen horko těžko daří udržet pořádek. Kdosi chytne rozlíceného muže, který křičel na JUDr. Reslera a odtahuje ho pryč. Eskorta vstoupí do dveří vedoucích do soudní síně. Je slyšet, jak plná soudní síň zabouří nevolí. Výkřiky, pískání. Lidé se od prosklených dveří hrnou do soudní síně. Chodba se až na zřízence a policisty vyprázdní. Jeden z mužů v uniformě přibouchne dveře do soudní síně. Hlas JUDr. Kozáka i šum ze síně umlkne. Jeden ze zřízenců, kteří zůstali u dveří nenávistně promluví. ZŘÍZENEC 1: Kdyby bylo po mým, klidně bych je nechal. Ať ho třeba roztrhají. Druhý souhlasně přikývne. ZŘÍZENEC 2: Máš recht. I s tím jeho obhájcem. To stejně není jen tak. Vždyť je to přece Čech jako my. Policisté v uniformách mizí tak rychle, jak se objevili. ZŘÍZENEC 1: Za války to byl určitě kolaborant. Ježíši, jak může být někdo takový hajzl!

53

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ZŘÍZENEC 2: Jen klid. Frank skápne, to je jistý. A toho jeho advokáta si pak taky podáme. A když ne my, tak někdo jiný.

54


Obraz 22 Čekárna před ordinací Ateliér – Interiér – Den

JUDr. Resler stojí u dveří čekárny. Z ordinace vejde do čekárny sestřička, žena středního věku a stejně střední postavy. Rozpačitě pohlédne na Reslera. SESTŘIČKA: Je mi líto, ale pan doktor tu bohužel není. Resler se na sestřičku usměje. RESLER: Pro mě ano. Řekněte mu, prosím, že na něj čekám. Sestřička se nedá odbýt. Posadí se ke svému stolku. SESTŘIČKA: Ale on tu opravdu není. Musel k naléhavému případu a říkal, že neví, kdy se vrátí. Přijďte jindy, nebo... JUDr. Resler se pokusí sestřičku přesvědčit. RESLER: My se neznáme, vy jste tu asi nová. Jděte prosím za ním a řekněte mu, že přišel doktor Resler. Sestřička zdvihne oči. SESTŘIČKA: Já vím kdo jste, viděla jsem vaši fotku v novinách. Právník kývne hlavou ke dveřím do ordinace. RESLER: Tak běžte za ním a řekněte mu že jsem tady. Sestra se rozdurdí, že jí Resler nevěří. Založí si ruce v bok. SESTŘIČKA: Naposledy vám říkám, že tady není. Jestli si na něj chcete počkat, tak klidně můžete, ale ubezpečuju vás, že se jen tak nevrátí! Co vám vlastně je? JUDr. Resler na sestru ostře pohlédne. Chvíli mlčí, pak ji obejde a rázně vejde do ordinace. RESLER: Nic. Jenom s ním chci mluvit.

55

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Sestra se jej pokusí zastavit, ale marně. Resler za sebou práskne dveřmi, takže sestra zůstane venku.

56


Obraz 23 Ordinace Ateliér – Interiér – Den

Lékař v bílém plášti stojí zády ke dveřím. Opatrně vyhlíží z okna, za záclonou, asi na krok od něj. Ani se neohlédne. LÉKAŘ: Neviděl jsem ho odcházet. Už je pryč? Doktor pro jistotu ještě o krok poodstoupí, natahuje však krk, aby mu nic z dění před domem neušlo. Opatrně poodhrne záclonu. LÉKAŘ: Možná jsem ho přehlédl. Resler se usměje. RESLER: Nepřehlédl. Ještě je tady. Lékař spustí záclonu a obrátí se. Spatří Reslera a strne. JUDr. Resler se pokusí o přátelský tón. RESLER: Et tu, Brute? Doktor Reslerův vtip nepřijme. Nervózně se zavrtí a posadí se za stůl. LÉKAŘ: Moc vtipné mi to nepřipadá. JUDr. Resler stále stojí na místě. RESLER: Já jen, že bych od přítele nečekal dýku do zad. Doktor rázně zavrtí hlavou. LÉKAŘ: S tím na mě nechoď. Ve snu by mě nenapadlo, že se postavíš za Franka. Uvědomuješ si, že to popírá všechno, doslova všechno, co dobrého jsi kdy v životě udělal? JUDr. Resler konečně popojde dále do ordinace. Postaví se před stůl za kterým sedí lékař. RESLER: Nedávno jsi mi vyprávěl něco o Hippokratově přísaze. Řekněme, čistě teoreticky, že by umíral na zápal plic...

57

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Doktor Reslera nevybíravě přeruší. Ani si neuvědomí, že zvýšil hlas. LÉKAŘ: Vím, co chceš říct. Ale takové řeči na mě nezkoušej. To je totiž něco sakra jiného, protože já, já kdybych ho měl léčit, tak jen proto, aby si to dobře užil, až ho budou věšet. Resler odpovídá lékaři stejně hlasitě. RESLER: Ten člověk má na svědomí stejně tolik mých přátel a příbuzných jako tvých. Tak proč bys ho rovnou nenechal chcípnout? Lékař souhlasí. LÉKAŘ: No dobře, když to chceš slyšet, tak ti to řeknu přímo. Jo, nechal bych ho chcípnout, a ještě bych děkoval Bohu, že mi dopřál to potěšení dívat se na to. Protože... Doktor ještě více zvýší hlas. LÉKAŘ: ... jestli si někdo zaslouží provaz, tak je to on. JUDr. Resler o poznání tišeji a smířlivěji lékaři oponuje. RESLER: Jestli si někdo zaslouží provaz, o tom musí rozhodnout soud. Lékař už je vzteky bez sebe. LÉKAŘ: No to si piš, že o tom rozhodne. A jestli se kojíš bláhovou nadějí, že se ti podaří ho z toho vysekat a klienti se pak u tebe netrhnou, tak se dočkáš šeredného zklamání. JUDr. Resler nevysvětlitelné.

se

pokusí

vysvětlit RESLER: Ze zákona musí mít každý obžalovaný svého obhájce. Podle té tvojí logiky by ho nemohl hájit nikdo a to by sis pak nemohl ani smlsnout na jeho popravě, poněvadž by nebyl žádný soud.

Doktor vstane a začne nervózně přecházet po ordinaci. LÉKAŘ: Jenže ty používáš logiku tam, kde jí není potřeba. Ty tisíce lidí, co vyletěli komínem v Terezíně taky žádné obhájce neměli. Resler mlčí. Sleduje lékaře.

58

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Doktor dál nervózně přechází sem a tam. Nakonec se zastaví. LÉKAŘ: Nebo ti to řeknu ještě jinak. Když jde dobytek na porážku, tak ani ten nemá žádného obhájce. A co je Frank? Dobytek, nic než dobytek. Doktor si zapálí papirosku. LÉKAŘ: A když už jsme u toho, to bych toho obhájce radši dopřál tomu dobytku. Nastane ticho. Resler si uvědomí, že lékařův pohled na věc nepostrádá, alespoň z laického hlediska, logiku. Lékař se zeptá. LÉKAŘ: Řekni mi jedno. Ty opravdu věříš, že ho z toho dostaneš? Resler promluví jak nejklidněji dokáže. RESLER: Nevím, ale rozhodně udělám, co budu moci. A taky ti řeknu proč. Nevybral jsem si to, obhájcem ex offo mě ustanovila komora. Dělal jsem, co jsem mohl, abych se toho zbavil, ale nedali mi šanci. Řekli mi, že se z toho možná vyzuju, ale v tom případě mě zbaví práva vykonávat advokacii. A byl jsem připraven to udělat, to mi věř. JUDr. Resler ještě více ztiší hlas. RESLER: Ale já jsem právník. Mojí prací je dohlížet na to, aby se spravedlnost naplnila. Ať už kdokoliv udělal cokoliv. A proto ho budu zastupovat jak nejlépe budu umět. V doktorovi to vzkypí. LÉKAŘ: Tak teď ti něco řeknu zase já. Běž do prdele!

59


Obraz 24 Kancelář JUDr. Reslera Ateliér – Interiér – Den

Reslerův koncipient zručně listuje tlustou knihou. Doktor Resler stejně jako jeho koncipient prohlíží stránky soudního spisu. Zazvoní telefon. Drnčení telefonu. Koncipient po paměti hmátne po sluchátku a přiloží si jej k uchu. KONCIPIENT: Advokátní kancelář doktora Reslera... Koncipient chvíli poslouchá. Potom pomalu, mlčky zavěsí sluchátko. Ještě než sluchátko definitivně klesne do vidlice, je slyšet hlasitý, hrubě znějící hlas. Nezřetelný mužský hlas. Resler pohlédne na svého koncipienta. Koncipient zakloní hlavu, možná jen proto, aby si narovnal páteř, ale spíše proto, aby si ulevil od telefonátu. KONCIPIENT: Co jim mám říkat? JUDr. Resler odklepe popel z cigarety do popelníku. RESLER: Že obhájce musí zapomenout na své vlastní pocity a smýšlení, vzdát se své osobnosti a ať je mu to sebetrpčí, konat svou povinnost do všech důsledků. Koncipient si povzdechne. KONCIPIENT: Jenže to je někdy hrozně těžké, pane doktore. Resler se zeptá. RESLER: Říct to, nebo to udělat? Koncipient se rezignovaně pousměje. KONCIPIENT: Možná se budete divit, pane doktore, ale říct to.

60

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Koncipient se chystá pokračovat v listování zákoníkem, ale ještě se zarazí. Konečně pochopí všechny souvislosti. KONCIPIENT: Dlouho jsem neviděl vaše přátele... Toho malíře, myslím... a toho hudebního skladatele, jak se jmenuje...? Resler neodpovídá. Koncipient chvíli vyčkává a pak se skloní nad zákoníkem. Po chvíli se zarazí. Prstem přejíždí po stránce odshora dolů, až najde, co hledal. KONCIPIENT: Našel jsem vám ten paragraf, co jste chtěl... tady to je. Koncipient položí před Reslera otevřenou knihu. JUDr. Resler na svého koncipienta pozorně hledí. RESLER: Jestli to nechcete Pochopím to.

dělat,

tak

nemusíte.

Koncipient zavrtí hlavou. KONCIPIENT: Kdybyste se mě zeptal hned na začátku, když jsem se vám nabídl, řekl bych, že nechci. Ale vy jste se nezeptal, to je to. Teď už neuteču. Resler se na koncipienta přátelsky usměje. RESLER: To je dobře. Sám bych to nedokázal. Koncipient oplatí Reslerovi pozorný pohled. Pak se rozzáří jako sluníčko. KONCIPIENT: Vy nemyslíte jenom, že byste nedokázal zvládnout tu práci jako takovou, že jo? RESLER: Nemyslím. KONCIPIENT: Děkuju. RESLER: Já děkuju, pane kolego. Resler se odmlčí. Po chvíli pokračuje. RESLER: A když už tu práci děláme, tak jí musíme udělat pořádně. Takže kde je ten paragraf?

61

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Koncipient ukáže prstem na místo v otevřené knize. KONCIPIENT: Tady... Koncipient na chvíli zaváhá a pak furiantsky, s nadsázkou Reslera osloví. KONCIPIENT: ... pane kolego. Resler se hlasitě rozesměje. Chytne koncipienta za hlavu a přátelsky mu s ní zatřese. Také Koncipient se začne smát. Smích.

62



Číšník nese kávu. Postaví jí před muže čtoucího noviny. Ten je skládá a spatří JUDr. Reslera, sedící opodál. V očích muže se objeví záblesk poznání. JUDr. Resler si zapaluje cigaretu. Ucítí pohled a zdvihne oči na muže. Muž si nevybíravě odplivne na podlahu, pak vstane a beze slova si přesedne tak, aby se na Reslera nemusel dívat. Resler odklepe popel z cigarety do malého popelníčku. K právníkovi přistoupí předseda advokátní komory a jeho zástupce v doprovodu elegantně oblečeného muže. Resler vstane. Předseda vděčně pohlédne na Reslera. PŘEDSEDA: Jsem rád, že jste si našel chvilku, pane doktore. To je hlavní žalobce z Norimberka. Předseda se obrátí k Američanovi a gestem ruky ukáže na Reslera. Pak tutéž proceduru zopakuje s žalobcem. PŘEDSEDA: Mr. Resler – pan Jackson. Norimberský žalobce se usměje širokým úsměvem a nabídne Reslerovi svoji ruku. NORIMBERSKÝ ŽALOBCE: Nice to meet you, Mr. Resler. Resler Jacksonovu ruku pevně stiskne. RESLER: My pleasure. Všichni čtyři se posadí k Reslerovu stolku. Američan si pohodlně natáhne nohy. NORIMBERSKÝ ŽALOBCE: First of all I would like to tell you how glad I am the trial is proceeding absolutely correctly. Titulek: Nejdřív bych vám chtěl něco říct. Jsem rád, že proces probíhá naprosto korektně.

63

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský JUDr. Resler neví, co na to odpovědět. Hlavní norimberský monologu.

žalobce

pokračuje

v NORIMBERSKÝ ŽALOBCE: You really must have tremendous inner strength. Titulek: Musíte mít opravdu obrovskou vnitřní sílu.

JUDr. Resler se nepatrně pousměje. RESLER: Well, I don´t know... Titulek: Tak to nevím... Předseda advokátní komory se pokusí lámanou angličtinou vstoupit do rozhovoru. Předseda hledá správné slovo. PŘEDSEDA: Mr. Resler is the best... the best... Titulek: Pan Resler je nejlepší... Zástupce přispěchá předsedovi na pomoc. ZÁSTUPCE: Defender... Titulek: Obhajovatel... Předseda se rychle chytí. PŘEDSEDA: ... best defender in the Czechoslovak republic. Titulek: ... nejlepší Československu.

obhajovatel

v

Jackson pochopí smysl sdělení. NORIMBERSKÝ ŽALOBCE: Oh, the best defence counsel, I see. Titulek: Nejlepší obhájce, aha. Předseda horlivě kýve hlavou. PŘEDSEDA: Yes, he is. NORIMBERSKÝ ŽALOBCE: You must have earned great respect as Frank´s defence counsel, I think. Titulek: Myslím, že jako Frankův obhájce, jste si musel získat velkou úctu. JUDr. Resler pokrčí rameny. Z kapsy vyloví kámen a mechanicky si s ním hraje.

64

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský RESLER: I don´t know what to say... Titulek: Nevím, co vám mám na to říct... Předseda Reslera rychle přeruší gestem ruky a vpadne mu do řeči. PŘEDSEDA: Pana Jacksona by velmi zajímaly podrobnosti obhajoby. Jakým směrem ji vedete a tak... a potom taky jestli se domníváte, že Frank dostane trest smrti. Hlavní norimberský žalobce samozřejmě nerozumí česky a tak jen zvědavě pozoruje předsedu advokátní komory i Reslera. Resler naslouchá předsedovým slovům.

65


Obraz 26 Kancelář soudce Ateliér – Interiér – Den

Soudce sedí za psacím stolem ve své kanceláři. Je pohodlně zakloněn, rukou si tiskne telefonní sluchátko k uchu a hlavou mechanicky souhlasně přikyvuje. Na stole, jako těžítko na štosu papírů, zřejmě spisů týkajících se Frankova případu, stojí poloprázdná láhev vína. Soudce se konečně Promluví do sluchátka.

dostane

ke

slovu. SOUDCE: Děkuju za uznání, pane... Kdo volá...? Já vím, že to není důležité... Ne, nejste první a zřejmě ani poslední, ale stejně děkuju... Na shledanou.

Sluchátko vklouzne do vidlice. Soudce na okamžik zaváhá, potom se natáhne rukou ke stolu a přihne si vína přímo z láhve. Znovu se zakloní a zdvihne oči ke stropu, jako by tam hledal odpovědi na všechny otázky světa.

66


Obraz 27 Chodba věznice Reál – Interiér – Večer

JUDr. Resler kráčí úzkou vězeňskou chodbou. Nese si svoji aktovku se spisy. Prochází kolem jednotlivých dveří do cel, na kterých jsou připevněny bílé smaltované štítky s černými čísly. Jedny ze dveří se otevřou. Vyjde z nich Reslerův kolega, právník a amatérský herec v jednom, doprovázen mlčenlivě vyhlížejícím bachařem. Bachař za právníkem dveře pečlivě zamkne na dva západy a ještě zastrčí petlici. Cvakání zámku. Resler kráčí rychle, takže do právníka skoro vrazí. Právník jej chce minout bez pozdravu, ale chodbička je příliš úzká. Oba právníci na sebe pohlédnou. Chvíle ticha. První prolomí bariéru mlčení Resler. Kývne hlavou ke dveřím, ze kterých právník vyšel. RESLER: Koho tu máš? Právník chvíli zvažuje odpověď. Nakonec se ušklíbne. PRÁVNÍK: A ty? Bachař, už napůl cesty k východu se po obou mužích otočí. Nechce se mu příliš zdržovat. BACHAŘ: Pánové cestu najdou, že? PRÁVNÍK: Bez starosti. Jsme tu jako doma. Právník neodolá a projeví profesionální zájem. PRÁVNÍK: Jak to... vypadá? JUDr. Resler se smutně usměje. RESLER: Neposloucháš rádio? Právník rychle promluví, aby zamluvil svoji otázku.

67

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský PRÁVNÍK: Ale jo, samozřejmě, jako každej, ale... Resler se uštěpačně kolegy otáže. RESLER: Tak na co se ptáš? Na Franka, nebo na mě? Právník mlčí. Zřejmě lituje, že neodešel s bachařem. RESLER: Blíží se to ke konci. Všechno, doufám. PRÁVNÍK: Budeš podávat žádost o milost? RESLER: Ještě nebyl vynesen rozsudek. Jak to mám vědět? PRÁVNÍK: Ale předpokládáš trest smrti. JUDr. Resler si povzdechne. RESLER: Ano, samozřejmě že ano. PRÁVNÍK: A? RESLER: Podám žádost, kam to půjde. Ke Stránskýmu, k Fierlingerovi, k Benešovi, a co já vím, kam ještě? Právník tázavě pozdvihne obočí. PRÁVNÍK: Co si od toho slibuješ? Rozhovor na okamžik přeruší bouchnutí hlavních dveří do chodby k celám. Bachař právníky definitivně ponechal jejich osudu. RESLER: Nevím... asi nic. Samozřejmě, jsem si vědom toho, že ministerstvo spravedlnosti, ani premiér nebo dokonce prezident nemůžou žádosti vyhovět. Pak by jim totiž nezbylo než rezignovat, poněvadž by to vyvolalo odpor celýho národa, pouliční bouře nebo snad i vážnější důsledky, co já vím? Právník uvažuje nahlas. PRÁVNÍK: Tak proč? Nebylo by lepší nechat to, jak to je?

68

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský RESLER: Protože takový jsou pravidla hry, kterou všichni hrajeme. Hry, která se jmenuje spravedlnost. Teď už mi je jedno, co si o mně kdo myslí, už jsem se s tím srovnal. Prostě povedu dál obhajobu tak, jako bych ji vedl u kohokoliv dalšího. Ne kvůli jiným, ale kvůli sobě musím být přesvědčenej o tom, že jsem udělal, co bylo v lidských silách. PRÁVNÍK: Skoro to vypadá, jako bys ho vůbec hájil kvůli sobě, jako by sis potřeboval něco dokázat. JUDr. Resler se zamyslí. RESLER: Asi máš pravdu. Myslím, že je potřeba občas dokázat něco jen sám sobě. PRÁVNÍK: To možná chápu... Ale měl bys vědět, že pokud se mne týká, já bych to nevzal nikdy. Řekl jsem ti, co bych udělal, pamatuješ? RESLER: Nechápeš nic. Nehodili to na krk tobě, ale mě. Jsem přesvědčenej, že kdyby to bylo naopak, změnil bys názor. Právník důrazně zavrtí hlavou. PRÁVNÍK: Ne, nezměnil. Tomu jmenování komorou rozumím, dokonce bych i chápal, kdybys to vzal právě proto, abys moh´ pokračovat ve svý práci, šup sem, šup tam, stejně dostane provaz tak co, těšilo mě, na shledanou. Ale ty řeči o spravedlnosti..., to je vopravdu silný kafe. A to co já, si myslej´ všichni z branže. Byl´s můj přítel, chtěl jsem ti to říct. RESLER: Možná ještě budeš mít příležitost dokázat svůj pevnej postoj. Připravují se žaloby na Bienerta a Stříbrnýho. Předseda komory o tom se mnou mluvil, ptal se, koho bych mu doporučil. Sice by se mu líbilo, kdybych to dělal zase já, ale chápe, že jeden takovejhle proces je pro jednoho víc než dost. Právník se ulekne. Pověsí se očima Reslerovi na rty. PRÁVNÍK: Co´s mu na to řek´? Resler se smutně pousměje. Z jeho hlasu je jasně zřetelný výrazný ironický podtón.

69

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský RESLER: Že má pravdu. Já už jsem si svoje pro blaho tohohle státu odsloužil. Myslím, že se předseda nemoh´ splést víc, když mi sliboval úctu celého národa. Právník zavrtí hlavou. PRÁVNÍK: Von se nesplet´... von lhal. Resler přikývne, jako by se to rozumělo samo sebou. RESLER: Já vím. Právník spíš konstatuje, než se ptá. PRÁVNÍK: Takže Bienerta ani Stříbrnýho dělat nebudeš? Resler pokrčí rameny. Právník promluví s nezastíranými obavami v hlase. PRÁVNÍK: A doporučil´s mu někoho jinýho? RESLER: Ne. Resler si všimne, jak se právníkovi alespoň prozatím ulevilo. Pokračuje ve své cestě a nechá stát svého kolegu na vězeňské chodbě v jeho obavách.

70


Obraz 28 Sál hospody Reál – Interiér – Noc

Právník sedí ve vysokém křesle. Dívá se strnule před sebe. PRÁVNÍK: Jeden advokát vede klienta na niti až k rozsudku, ale druhý si klienta prostě naloží na ramena a nese ho... nese ho... nese ho... Právník se zarazí. Marně pátrá v paměti po přesném znění textu. Na pódiu kolem něj postává několik herců a hereček, kteří se však k tomu, aby mu napověděli příliš nemají, zřejmě i jim text dosud činí problémy. Režisér amatérského divadla sedí uprostřed sálu na jediné židli. Před sebou má malý stolek s divadelní hrou. Hlasitě vyštěkne. REŽISÉR: ... aniž ho cestou složí, k rozsudku a ještě dál. Stop! Pane kolego, to je opravdu tak těžké, zapamatovat si těch pár slov? Proboha, vždyť jste to sám adaptoval, člověče! Právník rozhodí ruce v omluvném gestu. Režisér hlasitě vydechne. REŽISÉR: Deset minut pauza! Herci se pomalu rozcházejí z jeviště. Někteří zůstanou nahoře, ale většina jich seskočí dolů do sálu a jdou se občerstvit do výčepu k pípě. Jeden z herců se zastaví u stěny místnosti, kde je na dřevěné polici umístěno velké, starobylé rádio s ještě válečnou nálepkou PAMATUJ! POSLECH ZAHRANIČNÍHO ROZHLASU SE TRESTÁ SMRTÍ. Herec otočí knoflíkem. Stupnice přístroje se rozsvítí. Z rozhlasu se ozve přenos soudního procesu. RESLER (M.O.): Ve vás, páni soudcové, nesoudí obžalovaného jen mimořádný lidový soud v Praze. Váš soud koná v podstatě totéž, co Mezinárodní vojenský soudní dvůr v Norimberku. TLUMOČNÍK (M.O.): ...

71

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Všichni herci se zastaví, otočí se směrem k přístroji a poslouchají. Reslerova dcera Blanka se zarazí, když zaslechne hlas svého otce. RESLER (M.O.): Čtyři největší světové velmoci, Spojené státy americké, Velká Británie, Francie a Sovětský svaz tím, že vydaly obžalovaného na soud malého národa, přenesly tak na tento soud svoji pravomoc, takže československý soud vynese rozsudek na místě těchto velmocí, na místě celého lidstva. TLUMOČNÍK (M.O.): ... Mladý herec, Blančin přítel se k dívce otočí. HEREC: Jakpak tatínkovi chutná večeře, když se bije za takovou svini zločineckou, co? Blanka okamžitě zareaguje. DCERA: Jak chutná tátovi nevím, mě chutná dobře, tak mi dej pokoj! Všichni se od místa konfliktu odvracejí, ale nikoho ani nenapadne, aby Reslerovu dceru hájil. Blanka se rozeběhne přes celý sál. Jediným rázným pohybem vytrhne ze zdi šňůru rádia. Osvícená stupnice pomalu pohasíná. Pak vyběhne z místnosti. Zvuk z rozhlasových vln se však jaksi magicky ozývá dál. RESLER (M.O.): Kdybyste dnes vyslovili, že vzdělaný člověk se mohl dopustit tak příšerných činů, nad nimiž přestala bít srdce občanů všech dílů světa, a že tak učinil bez zakalení rozumu, odsoudili byste tím zároveň celou lidskou vzdělanost, která by se pak jevila soumrakem lidstva, jeho osudným prokletím. TLUMOČNÍK (M.O.): ... Právník na okamžik spočine zrakem na dveřích, ve kterých zmizela Reslerova dcera a pak se odvrátí. Herci se pomalu, ale bez rozpaků vracejí na jeviště. Režisér udílí oslední pokyny.

72

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský REŽISÉR: No tak budeme pokračovat. A prosil bych trochu s citem, zvláště pan Doležal je jak žehlící prkno. Herci na jevišti zaujímají své pozice. RESLER (M.O.): Nesmíte proto zaváhat a tam, kde vám to káží zákony naší země a naše svědomí, řekli své rozhodné „nevinen“. TLUMOČNÍK (M.O.): ... Režisér hlasitě zatleská. REŽISÉR: Tak prosím! Pojedeme finále!

73


Obraz 29 Ulice Reál – Exteriér – Noc

Noční ulice je opuštěná a prázdná. Je slyšet klapot dívčích podpatků. Klapot podpatků. Reslerova dcera utíká liduprázdnou ulicí. Z očí jí tečou slzy. Blanka si je v běhu utírá rukávem. RESLER (M.O.): Poslušen zákonů svého stavu činím tento návrh: Mimořádný lidový soude, rač zprostit obžalovaného obvinění v celém rozsahu obžaloby, a to z důvodů jeho nepříčetnosti. TLUMOČNÍK (M.O.): ... Hluk, hvízdání, dupání. Blanka se uprostřed prázdné ulice se zastaví. Je lsyšet její vzlykání. Pláč. Reslerova dcera stojí uprostřed tiché noční ulice a pláče.

74


Obraz 30 Chodba soudu Ateliér – Interiér – Den

Dlouhá chodba soudu je prázdná a opuštěná, soudní zřízenci se už zřejmě poučili z prvních dnů procesu. Jen u dveří vedoucích ven stojí rozkročeni jako středověcí zbrojnoši dva policisté. Střeží přístup k soudu před nepovolanými návštěvníky. Zvenčí pálí dovnitř už téměř letní slunce a kreslí na podlaze podlouhlé žluté čtyřúhelníky oken. SOUDCE (M.O.): ... a odsuzuje se k trestu smrti oběšením. Rozsudek bude vykonán veřejně, dnes ve třináct hodin. Hlas soudce umlkne. Ozve se hluk ze síně, šoupání židlí, vstávání, tichý hovor, odkašlání si. Ruch ze soudní síně. Velké dveře do soudní síně se otevřou. Zřízenec rozrazí obě dvě křídla a upevňuje klínky tak, aby se nezavřely. Ven se vyhrne dav. Za prosklenými dveřmi vychází postranním vchodem jeden z právníků. Dva dozorci mu otevírají. Za právníkem vychází JUDr. Resler. Dozorci mu dveře přivřou před nosem, čímž mlčky řeknou vše. JUDr. Resler pochopí, že se otevření dveří nedočká. Nadechne se a stiskne kliku. Otevře dveře z chodby a vstoupí do nich.

75


Obraz 31 Cela Ateliér – Interiér – Den

Dveře do cely se otevřou. Dovnitř vejde JUDr. Resler. RESLER: Frank! Der Herr Vorsitzende hat Ihren Wunsch akzeptiert Sie werden nicht gefesselt. Titulek: Franku! Předseda vyhověl vašemu přání. Nebudete spoután. Frank sedí pod oknem u malého stolku a kouří. Je Reslerovými slovy potěšen. FRANK: Sie haben es doch erreicht. Ich bin Ihnen sehr dankbar. Titulek: Přece jste toho docílil. Jsem vám velmi vděčen. Resler dojde k Frankovi a posadí se naproti němu. FRANK (M.O.): Hoffentlich, funkzioniert... die Sache... Ich meine das Aufhängen... damit es keine Qual wird... Titulek: Doufám, že působí... ta věc... to věšení... aby z toho nebyla muka... Resler přikývne přesvědčivě.

na

souhlas,

obeznale,

Frank promluví ke svému obhájci. FRANK: Hängen ist aber demütigend... Titulek: Věšení je ponižující... JUDr. Resler mlčí. Frank lhostejně mávne rukou. FRANK: Ach was. Titulek: Ale co. Obhájce zdvihne oči k Frankovi. RESLER: Auf alle Fälle habe ich hier ein telegraphisches Ersuchen, die Art der Urteilsvollstreckung in Erschiessen zu ändern.

76

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Titulek: Pro všechny případy mám připravenou telegrafickou žádost o změnu výkonu trestu v zastřelení. Frank náhle vstane. FRANK: Nein. Prozess und Urteil sind gegen meine Überzeugung und gegen meinen Willen nach tschechoslowakischen Gesetzen erfolgt. Nun soll auch der Schlussakt nach tschechoslowakischen Brauch vor sich gehen. Titulek: Ne. Řízení i rozsudek konaly se proti mému přesvědčení a proti mé vůli podle československých zákonů. Nechť se také závěrečný obřad vykoná podle československé zvyklosti. Frank típne cigaretu v plechové misce. Vytáhne z krabičky další. Zapálí si ji. Začne přecházet sem a tam. FRANK: Trifft die Nachricht von einer Begnadigung auch wirklich ein? Titulek: Dojde určitě zpráva o milosti? JUDr. Resler hned neodpoví. Teprve po chvíli mlčení promluví. RESLER: Jedenfalls aufsetzen.

sollten Sie einen Testament

Titulek: Pro všechny případy byste měl napsat závěť. Frank se podívá na svého obhájce, jako by mu bylo všechno jedno. Znaveně se posadí. FRANK: Ist das denn nötig? Titulek: Je to nutné? Resler přikývne. Resler položí na stůl čistý list papíru. RESLER: Es wäre besser.. Titulek: Bylo by to lepší. Frank se chopí plnicího pera, odšroubuje jej a začne psát. Ruce se mu třesou. Hrot pera se příliš silným tlakem zaryje do papíru. FRANK (M.O.): Ich kann damit nicht schreiben.

77

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Titulek: Nemohu tím psát. Frank přistrčí papír s několika slovy napsanými plnícím perem a hluboko vyrytou čarou před obhájce. FRANK (M.O.): Ich muss das neu schreiben! Titulek: Musím to napsat znovu. JUDr. Resler pokrčí rameny. RESLER: Das ist egal. Titulek: To je jedno. Frankovi se to jedno nezdá. FRANK (M.O.): Sehen Sie... So kann ich das nicht lassen! Titulek: Podívejte se... Tak to nemůžu nechat! Resler podá Frankovi další papír. Zatímco Frank znovu píše, Resler si prohlíží napsaný text. Pak jej nadvakrát roztrhne a uloží do kapsy saka. Obhájce pozoruje svého mandanta píšícího závěť. Pak vstane a prochází se celou. Zastaví se u dozorce sedícího na židli v tmavém koutě cely. Dozorce má zavřené oči. Zřejmě usnul. JUDr. Resler pokračuje v obchůzce. Dojde až k oknu a vyhlédne ven. Frank dopíše odstavec, odloží pero a obrátí se k JUDr. Reslerovi. FRANK: Wollen Sie ein Andenken an mich haben? Titulek: Chcete mít po mně něco na památku? Resler se obrátí od okna. Neví, co na to říct. K.H. Frank se zamyslí. FRANK: Ich habe in meiner Bibliothek ein Buch mit Gedichten meines Freundes, des Dichters Kolbenheyer. Es handelt sich um einen Sonderdruck für Freunde, mit eigenhändiger Widmung. Das Exemplar ist ein Ganzleberband. Möchte Sie das Buch haben?

78

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Titulek: Mám v knihovně básně mého přítele Kolbenheyera s osobním věnováním, soukromý tisk v kožené vazbě. Chcete tu knihu mít? JUDr. Resler neodpovídá. Váhá s odpovědí. Nakonec se rozhodne. RESLER: Sehr gerne... Titulek: Velmi rád... Frank pohlédne na Reslera. Pak se skloní k papíru. Dopíše několik vět. Na vězeňské chodbě před dveřmi je znatelný zvýšený ruch. Hluk z chodby. Dveře do cely se otevřou. V chodbě stojí kameraman se svým přístrojem. Objektiv kamery se šklebí do cely. Frank je rozrušen. Výraz jeho obličeje se změní ze strachu na vztek. FRANK: Was? Leute verschwinden!

vom

Film?

Sie

sollen

Titulek: Co? Film? Ať zmizí! Resler přejde ke dveřím cely. RESLER: Pánové, nezlobte se, ale můžete opustit tuto celu? Jeden z filmařů vytáhne z kapsy nadvakrát přeložený ušmudlaný list papíru. FILMAŘ: Máme povolení... JUDr. Resler převezme papír a podrobně jej studuje. Svým tělem stále zakrývá výhled do cely. Potom filmařům vrátí papír. Rozhodně zavírá dveře. RESLER: To je povolení k natočení výkonu trestu. Tohle ještě není výkon. Dveře za filmaři zapadnou. Frank rozzuřeně udeří pěstí do stolu, až Reslerova aktovka poskočí. Rána do stolu. Dozorce v rohu cely se probudí. Rozespale mžourá před sebe.

79

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Znovu se otevřou dveře a ozve se vrčení kamery. Ve dveřích stojí kameraman se svým aparátem na rameni. FRANK: Der Kerl filmt doch! Titulek: Ten chlap stejně filmuje! Resler se vrátí ke dveřím. Než k nim dojde, vrčení kamery zmlkne, krátký záběr je hotov. Resler práskne dveřmi. Frank vztekle poznamená. FRANK: Nicht einmal beim Sterben kann ich allein sein. Titulek: Nemohu ani umřít o samotě. Frank se na okamžik odmlčí a pak stejně zlostně pokračuje. FRANK: Ich möchte noch dazuschrieben.

ein

Paar

Sätze

Titulek: Chci připsat ještě několik vět... Resler zkoumavě pozoruje Franka. Posadí se. Frank pomalu, s dlouhými odmlkami promluví. Jasně vyslovuje, snad každé písmeno zvlášť. FRANK: Deutschland muss leben auch wen wir sterben müssen! Es lebe die deutsche Nation! Es lebe der deutsche Geist! Titulek: Německo musí žít, i když my musíme zemřít! Ať žije německý národ! Ať žije německý duch! Frank ostrým obhájce.

pohledem

pozoruje

svého

Resler Frankova slova nekomentuje. Frank si to vyloží jako souhlas a své věty dopíše do závěti. Dozorce se protáhne na židli. Podívá se na hodinky a pak pohledem zavadí o zatvrzele se tvářícího Franka sedícího u stolu. Vytáhne z kapsy ušmudlaný kus papíru a položí ho před Franka. Osloví Frankova obhájce. DOZORCE: Mohl by se mi podepsat... než zdechne? Dám si to zarámovat. Frank zvědavě pohlédne na Reslera. Neví o čem je řeč.

80

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Resler bachařovu poopraví.

žádost

o

autogram RESLER: Ob Sie im wohl ein Autogramm geben. Er wäre Ihnen dafür sehr dankbar. Titulek: Jestli byste se mu nepodepsal. Byl by vám velice vděčen.

Frank stiskne rty. Pak ale uchopí plnící pero a splní dozorcovo přání. Přistrčí podepsaný papír bachaři. Pak se otočí na Reslera. Dozorce odejde. FRANK: Ich habe eine Menge Gold im Mund. Was geschieht damit? Wenn meine Familie jetzt gar nichts hat... Titulek: Mám v ústech množství zlata. Co se s ním stane? Teď, když moje rodina nemá vůbec...? JUDr. Resler váhavě začne větu. RESLER: Ich bin ein furchtbarer Mensch... Titulek: Jsem hrozný člověk... Frank se nechápavě zeptá. FRANK: Warum? Titulek: Proč? Resler citlivě vysvětluje. RESLER: Ich habe auch daran gedacht. Titulek: Myslel jsem i na to. Frank se pousměje. Pak zvážní a rázně vstane. FRANK: Man muss... Titulek: Je nutné... Frank zase začne přecházet kobkou sem a tam. FRANK: Die drei Stunden müssen doch schon um sein. Titulek: Ty tři hodiny již jistě minuly. Resler upřesní. RESLER: Fast. Eine Weille ist noch Zeit.

81

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Titulek: Skoro. Ještě chvíli. Frank se bezradně zeptá. FRANK: Kommt die Nachricht überhaupt noch? Titulek: Přijde ta zpráva vůbec...? JUDr. Resler uklidňuje nepředstíranou jistotou v hlase.

Franka

s RESLER: Bestimmt. Titulek: Určitě.

Frank vydechne. FRANK: Es dauert zu lange... Titulek: Trvá to dlouho... Resler věcně odpoví. RESLER: Es widerspräche zwar meiner Erfahrung zwar nicht entsprechen, doch ist es nicht ausgeschlossen, dass der Vorsitzende die Erledigung des Gnadengesuchs erst im allerletzten Moment bekanntgibt, vor allen Anwesenden. Titulek: Odporovalo by to sice mé zkušenosti, ale není vyloučeno, že předseda oznámí vyřízení až v poslední chvíli, přede všemi. Frank se zachvěje zimou v náhlé připomínce toho, co jej čeká. Posadí se. FRANK: Wieviele Lente sind dabei? Titulek: Kolik lidí u toho bude? JUDr. Resler se zarazí nad Frankovou přímou otázkou. Přesto mu však odpoví. RESLER: Das Gericht hat viertausend Eintrittskarten verteilt. Titulek: Soud rozdal 4000 lístků. Frank překvapeně zdvihne oči. FRANK: So viele? Titulek: Tolik? Frank si rezignovaně povzdychne.

82

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský FRANK: Für einen Politiker muss auch das Sterben coram publico erfolgen. Aber nicht in Fesseln. Titulek: Pro politika se i umírání musí konat coram publico. Resler pokrčí rameny. RESLER: So ist die Vorschrift. Titulek: Takový je předpis. Frank típne nedokouřenou cigaretu a zapálí si další. Pozoruje stoupající dým. Vdechne kouř. FRANK: Amerikanische Zigarette. Ich rieche das. Titulek: Americká. Cítím to. RESLER: Die ist aus den Sendungen von UNRRA. Titulek: To je ze zásilek UNRRA. Klika, zámek. Oba dva pohlédnou na dveře. Dveře do chodby se otevřou. Nestojí za nimi nikdo, chodba věznice je prázdná. Pak do nich vstoupí bachař. Frank pochopí a vstane. Resler se zdvihne od stolu. Přistoupí k Frankovi. RESLER: Herr Frank, der Augenblick unseres Abschieds ist gekommen. Es bleibt nichts anderes übrig, Sie müssen sterben. Sterben Sie wie ein Mann! Titulek: Pane Franku, přišla chvíle našeho rozloučení. Nezbývá nic jiného, musíte zemřít. Zemřete jako muž! Frank tak, jak je zvyklý, secvakne podpatky a téměř neznatelně se JUDr. Reslerovi ukloní. FRANK: Herr Doktor Resler, ich danke Ihnen sehr, danke. Titulek: Děkuju, pane doktore. RESLER: Es war meine Pflicht. Titulek: Byla to moje povinnost.

83

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Frank pomalu natáhne k Reslerovi ruku ve stejném gestu, jako když jeho obhájce poprvé vstoupil do cely. Nechá ji viset ve vzduchu jako nevyřčenou otázku. Resler se dívá na Frankovu nataženou ruku. Po okamžiku zaváhání ji krátce, pevně stiskne. Frank se otočí a vyjde z cely. Resler se vrátí ke stolu. Posadí se na židli, otevře aktovku a mechanicky do ní začne skládat svoje věci a popsané papíry. Ještě než svoji práci dokončí, aktovku odloží. Schová hlavu do dlaní a hlasitě vydechne. Vydechnutí. Dozorce pozoruje JUDr. Reslera. Opatrně, jako by se bál, že ho vyruší, k němu přistoupí. Po chvíli si dodá odvahy a osloví jej. DOZORCE: Vím, jak vám asi je, pane doktore. Resler zdvihne hlavu a upřeně se na dozorce zadívá. Dozorce má potřebu vyjádřit obhájci podporu. DOZORCE: Neměl jste to lehké... ty lidi kolem a tak... Byl jsem se párkrát podívat na přelíčení... Dozorce mluví tichým, uklidňujícím hlasem. JUDr. Resler přikývne, nebo spíše jen sklopí hlavu. DOZORCE: Možná vám může být útěchou, že ani v tomto údělu jste nebyl sám. Ve vedlejší cele je Bienert a hned vedle Stříbrný. Ty taky někdo musí hájit, pane doktore. Dozorce jako by se chtěl vymluvit, pokračuje v monologu. DOZORCE: Ale teď už je to za vámi, už to bude dobrý... Je rok po válce, všichni se začínáme dávat dohromady a snad už nás nic špatného nečeká... Za pár let se na tento proces zapomene, vy budete vážený a bohatý advokát... Uvidíte, že mám pravdu... Dozorce se otočí a vyjde z cely. JUDr. Resler zdvihne oči. Je v nich vidět němé poděkování dozorci za jeho slova. Z kapsy vytáhne kámen a než jej položí jej na stůl, prohlédne si ho ze všech stran.

84


Obraz 32 Chodba Ateliér – Interiér – Den

Dvoje mužské nohy kráčí chodbou. Jedny jsou oblečeny do uniformy a nablýskaných bot, druhé do šedých kalhot a vysokých holínek. Kroky. Nohy dojdou až k mříži, kterou je chodba uzavřena. Zpoza mříže se k nim připojí třetí nohy, rovněž v uniformě a hnědých botách. Je slyšet nezřetelný mužský hovor. Nezřetelný mužský hovor. Ozve se cvaknutí zámku. Mříž se pomalu otevírá. Cvaknutí zámku. Dvoje nohy zaklapnou.

projdou

mřížemi.

Mříže Klapnutí mříží.

Troje nohy pokračují v chůzi chodbou. Kroky. Troje mužské nohy zajdou za roh chodby. Stále jsou slyšet kroky. Kroky. Na černém pozadí se vylne titulek: JUDr. Kamill Resler navzdory svému původnímu rozhodnutí přijal také obhajoby protektorátního ministra vnitra Richarda Bienerta a zakladatele fašistické Národní ligy Jiřího Stříbrného. Tichý šum z tisíců hrdel pomalu mizí. Vrčení kamery nabývá na intenzitě, cvakání spouští fotoaparátů, zvuky výbojů magnéziových blesků. HLAS: ... und wird zum Tode verurteilt. V roce 1948 byl v Rudém právu otištěn urážlivý a lživý článek redaktorů Švestky a Dolejšího, napadající Reslera za jeho obhájcovskou činnost ve jménu nacistických zločinců.

85

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Vrčení kamer i zvuky cvakajících fotoaparátů jsou ještě silnější. JUDr. Resler podal na oba redaktory žalobu. Supění kata, který klade oprátku kolem Frankova krku. Klapnutí, jak se pod Frankem otevřou dveře propadla. Zanedlouho poté byl bez udání důvodů vyloučen z Advokátní komory a tak zbaven práva vykonávat svoje povolání. Halasné zašumění davu, sledujícího, jak se Frankovi zadrhne oprátka kolem krku. Vrčení kamer, cvakání spouští, magnéziové výboje i hluk davu, to vše pomalu utichá. Až do své smrti pracoval jako archivář. Zemřel v zapomenutí roku 1961. Titulek se zalne. Závěrečné titulky.

86

literární scénář TV filmu 1998 Jan Drbohlav

Recommend Documents