ZVONOKOSY. Gabriel Chevallier, Jan Drbohlav

ZVONOKOSY

Gabriel Chevallier, Jan Drbohlav

ZVONOKOSY


1. DĚJSTVÍ

1

ZVONOKOSY


OBRAZ 1 Náměstí

Náměstí malého městyse Zvonokosy roku 1922. Tiché klidné prostranství, rámováno z jedné strany kostelem, z druhé strany radnicí. Poblíž kostela stojí socha sv. Rocha, patrona Zvonokos. Přímo uprostřed náměstí stojí Macarátova hospoda se vždy otevřenými dveřmi a průhledem dovnitř. Chladivé přítmí vnitřku hospody jako by zvalo k osvěžení v parných letních dnech. Scéna 1

Na scénu vejde farář Calaba, muž středního věku v kolárku, s otlučeným kufříkem v ruce. Uprostřed náměstí se zastaví, položí kufřík na zem a rozhlíží se. Calaba:

Tak. A jsem tady. Aspoň doufám. Je to dálka. Tedy jak odkud, samozřejmě. V každém případě, odtamtud, co jedu já, je to dálka, že by se o ní daly psát romány. Ani jsem nečekal, že arcibiskup vyřídí moji žádost tak rychle. Skoro by se chtělo říct promptně. Zřejmě si myslí, že patřím k jeho příznivcům a chtěl mi vyhovět. A nebo si naopak myslí, že patřím k jeho oponentům a chtěl se mě zbavit. No to je jedno, hlavně že jsem tu. Tedy, jestli jsem tu správně.

Přes scénu přejdou Botička s Botičkovou v tichém rozhovoru. Calaby si ani nevšimnou. Calaba:

Pozdrav Pánbůh. Prosím vás…

Přes scénu opačným směrem přejdou Baráček s Baráčkovou v tichém rozhovoru. Calaby si ani nevšimnou. Calaba:

Pozdrav Pánbůh, prosím vás, jsem tady správně…

Na scénu vejde stará panna slečna Eulálie. Zamíří k Calabovi. Calaba:

Požehnaný kraj, kde jsou lidé natolik zbožní, že nepotřebují kněze…

Čubíková:

Pozdrav Pánbůh, velebný pane.

Calaba:

Dejžto Pánbůh, paní. Jsem tady správně v Kosozvonech?

Čubíková:

Slečna, pane faráři. Slečna! Co jste to říkal?

Calaba:

Promiňte. Jestli jsem tu správně v Kosozvonech.

Čubíková:

Eh?

Calaba odkudsi vytáhne kousek papíru a chvíli do něj brejlí. Pak ho obrátí vzhůru nohama. Calaba:

Zvonokosech.

Čubíková:

Samozřejmě. Už na vás čekáme jako na smilování Boží. Hlavně já. Ostatní jsou tu jaksi…

2

ZVONOKOSY


Calaba:

Bezbožní?

Čubíková:

Taky. I když spíš… tohle je kraj Bejauolais, pane faráři. Tady jsou lidé spíš přes víno, než přes Boha.

Calaba:

Až na vás, slečno…

Čubíková:

Čubíková. Eulálie Čubíková.

Calaba:

Severín Calaba.

Čubíková:

Ano. Až na mě. Co umřel náš pan farář, dej mu Pánbůh věčnou slávu, šlapala jsem každou neděli na pobožnost až do Žumprova. A to je dvacet kilometrů!

Calaba:

To vám slouží ke cti.

Čubíková:

Sama, pane faráři. Myslíte, že někoho ze Zvonokos napadlo jít tak daleko jen proto, aby slyšeli slova Páně?

Calaba:

Tak jsem si to představoval. Klidný, tichý, zapomenutý kraj, daleko od hlučícího města. Žádná zášť. Žádná zákeřnost. Žádná politika. Země Bohem nepolíbená. A já budu ten, kdo přinese světlo do domovů obyčejných lidí. Kde je tady fara, slečno Čubíková?

Čubíková:

Nedaleko. Kousek. Co by kamenem dohodil. Támhle…

Calaba:

Děkuji. Těším se, že vás opět uvidím na první mši.

Čubíková:

Přijdu, pane faráři. Můžete se spolehnout.

Calaba uloží papír zpátky odkud ho vzal, sebere kufřík a zamíří směrem, kterým mu ukázala slečna Čubíková. Ta ho doprovází. Čubíková:

Také bych se chtěla vyzpovídat…

Oba dva odejdou. Na scénu z opačného směru vejdou starosta Zvonokos Pěšinka a učitel Kulíšek, oba v družném rozhovoru. Pěšinka:

Nerad vám to připomínám, pane Kulíšku, ale blíží se volby.

Kulíšek:

Volby v tomhle kraji jsou vždycky v rukou Božích.

Pěšinka:

Ano, ale Bůh přeje připraveným. A to my budeme.

Kulíšek:

Zajisté. Nicméně si dovoluji upozornit, že naše preference poněkud klesají.

Pěšinka:

Právě. Proto jsem s vámi chtěl mluvit. Musíme najít něco, co by všem ve Zvonokosech ukázalo, jakou výhodou pro ně je, že mají pokrokovou obecní radu.

Kulíšek:

Úplně souhlasím, pane starosto, jenom připomínám, že už máme pomník padlým.

Pěšinka:

Pomník padlým stojí v každé obci, ať je její představenstvo jaké chce. Musíme najít něco lepšího… něco originálnějšího… něco co by se lépe srovnalo s programem naší strany. Máte nějaký nápad?

Kulíšek:

Ano, nápad… tak ten nemám. Jedině snad… Hřbitov náleží obci, že ano… A proč v jeho štítu ještě není vepsáno heslo Volnost – Rovnost – Bratrství, ptám se? Koneckonců kde jinde dochází k absolutnímu naplnění tohoto hesla než právě na hřbitově? Jestliže naše heslo není vetknuto do hřbitovního štítu, jako bychom přiznávali, že nebožtíci už nepodléhají pravomoci pokrokových stran. 3

ZVONOKOSY


Pěšinka:

Nebožtíci, Kulíšku, to je minulost. Od vás chci nápad, který by měl budoucnost.

Kulíšek:

Bylo by ode mne příliš odvážné, pane starosto, kdybych se vás zeptal, jestli snad vy sám…

Pěšinka:

Je to odvážné, Kulíšku, ale odvaha je to, co zdobí každého pokrokového člověka. A já nápad mám. Pochopitelně.

Kulíšek:

Poslouchám vás se zatajeným dechem, pane starosto.

Pěšinka:

Klidně dýchejte, Kulíšku. Chci dát něco postavit na obecní útraty.

Kulíšek:

Aha… A co by to něco mělo být?

Pěšinka:

Chtěl bych dát vystavět něco, co bude užitečné jak z hlediska mravnosti, tak z hlediska hygieny. No, teď ukažte, jak bystrý máte úsudek, Kulíšku.

Kulíšek:

Dělám co mohu, ale… Abych se přiznal, nic mě nenapadá.

Pěšinka:

Chci dát postavit… PISOÁR!

Kulíšek:

Co prosím?

Pěšinka:

Pisoár… záchodek… veřejnou toaletu… Jak vám libo.

Kulíšek:

To je… to je… to je nápad, pane starosto.

Pěšinka:

Ano, Kulíšku. To je nápad. A co tomu nápadu říkáte?

Kulíšek:

S prominutím, pane starosto, člověk přece nemůže mít názor na věc, když se jí dozví takhle znenadání. To po mně nemůžete chtít…

Pěšinka:

Nejenže mohu, ale já také chci. Stačí prosté biblické „ano – ano“ nebo stejně prosté biblické „ne – ne“.

Kulíšek:

Samozřejmě že ano, ano, pane starosto… Nikoliv dvakrát, ale desetkrát ano. Je to v plném souladu s vůdčími myšlenkami naší strany! Jenom je to trochu… trochu…

Pěšinka:

Ano?

Kulíšek:

… trochu… trochu… šokující, to je to správné slovo.

Pěšinka:

Šokující. Teď jste to přesně pojmenoval, pane Kulíšku. Bude to šokující. A víte pro koho to bude šokující?

Kulíšek:

Pro všechny.

Pěšinka:

Ne. Pro opozici. To je, Kulíšku, jediná správná odpověď. Pro opozici. Notář Sakumpak a jeho nohsledi se nezmohou ani na slovo.

Kulíšek:

Eh…

Pěšinka:

Ano. Asi tak.

Kulíšek:

Eh… V první chvíli, pane starosto. Jenže potom, až se vzpamatují…

Pěšinka:

No? Co potom, Kulíšku?

Kulíšek:

Potom…

Pěšinka:

Potom – nic! Protože, dovedete si představit, jak opozice promlouvá, brojí a hřímá, proti něčemu tak veřejně prospěšnému, jako je pisoár?

4

ZVONOKOSY


Kulíšek:

Nedovedu! Samozřejmě, Sakumpak i se svojí stranou budou namydlení! To je tak vynikající nápad, až bych řekl, že je geniální. Opozice se nemůže postavit proti pisoáru, protože by vypadali jako zpátečníci. Protože by vypadali jako tmáři! Oni s námi budou muset souhlasit, pane starosto! Váš plán jim zasadí těžkou ránu ve veřejném mínění!

Pěšinka:

Tak tak.

Kulíšek:

Koneckonců, když se to vezme kolem a kolem, pisoár je zařízení nejen hygienické, jak jste sám ráčil zmínit, ale také demokratické. Když se uváží, že za časů Ludvíka panstvo močilo na schodech paláců… No, pěkný pořádek to býval za královských časů. Jen co je pravda. Ale nový pisoár, to bude krásné a demokratické vítězství, potvrzení republikánských zásad a ctností. Už jste o tom mluvil v obecní radě?

Pěšinka:

Ještě ne. V obecní radě je mnoho závistivců, které bude mrzet, že na takovou věc nepřišli sami. Řemdihák, Bzikavka… To jen tak namátkou.

Kulíšek vyloví z kapsy tužku a poznamenává si jména na manžetu. Pěšinka mávne rukou. Kulíšek:

Píšu si, pane starosto.

Pěšinka:

Ále… Nechte toho. Víme o nich. Já se spoléhám se na vaši výmluvnost, která je už téměř pověstná. Vy tak krásně dovedete zavřít, s prominutím, huby všem těm reptalům. Já vám důvěřuji, Kulíšku, a to není málo!

Kulíšek:

Děkuji, pane starosto. Budu se bít za pisoár až do roztrhání těla.

Pěšinka:

To snad ani nebude nutné. Stačí, když přesvědčíte nadpoloviční většinu členů obecní rady. Dokonce, teď mě tak napadá, možná by bylo lepší, kdybyste vzal ten nápad za svůj…

Kulíšek:

Ale to já vezmu, to se spolehněte.

Pěšinka:

Nerozumíte mi. Kdybyste ho vzal za svůj jaksi… se vším všudy. Aby v obecní radě ani nepadlo moje jméno. Jak jsem už řekl, sedí tam víc než dost závistivců.

Kulíšek:

To prosím pěkně nemohu. To je tak skvělý nápad, pane starosto, váš nápad, že nikdo neuvěří, že je z mojí hlavy. Každý za tím bude hledat někoho jiného.

Pěšinka:

Ale nebude, Kulíšku.

Kulíšek:

Bude.

Pěšinka:

Nebude a dost! Ten nápad je váš.

Kulíšek:

Když myslíte, pane starosto… Ale já se pořád domnívám, že…

Pěšinka:

Nedomnívejte se, Kulíšku. Nedomnívejte se a jednejte. Jednejte jako pravý muž. Jednejte jako člověk, kterému leží na srdci blaho celé obce. Postavte si pomník! Postavte si pisoár!

Kulíšek:

Jak račte.

Pěšinka:

A abyste věděl, že nejsem nevděčník, řekněte mi, co by vám udělalo největší radost… Tak skvělý nápad, jako jste měl vy s tím pisoárem, si zaslouží odměnu.

Kulíšek:

Pane starosto…

Pěšinka:

No tak. Neostýchejte se.

Kulíšek:

Opravdu mohu? 5

ZVONOKOSY


Pěšinka:

Opravdu můžete. Do toho.

Kulíšek:

Je to vlastně taková maličkost. Já už několik let, ne-li desetiletí, marně čekám na inspektorský diplom. Když si vezmu, že diplom dostal i kolega Ovsík ze Žumprova, a ten prosím svévolně vyňal z vyňatých slov babyku, protože u nás neroste… Tak proč ne já? No řekněte sám. Proč ne já?

Pěšinka:

To je opravdu maličkost, Kulíšku. Příští týden mám schůzku s poslancem Duplikátem. Nepochybujte o tom, že druhý den poté, co bude pisoár slavnostně odhalen, zaklepe na vaše dveře spěšný posel od zemské školní rady.

Kulíšek:

Děkuji, pane starosto.

Pěšinka:

Neděkujte. Zasloužíte si to.

Kulíšek:

A teď…

Pěšinka:

Teď pojďme k Macarátovi. Abychom zapili naše malé, ale důležité ujednání.

Kulíšek:

Jistě, pane starosto. Jestli dovolíte, bude mi ctí, pozvat vás na aperitiv.

Pěšinka:

Dovolím.

Oba muži vejdou do dveří Macarátova hostince. Z opačné strany přicházejí na náměstí představitelé opozice notář Sakumpak a lékárník Famfule v tichém, spikleneckém rozhovoru. Sakumpakovi občas ujede hlasitější slovo, ale vždy se ihned ztiší. Sakumpak:

Musím vám říct, pane lékárníku, že tohle už překračuje všechny meze!

Famfule:

Jsem jedno ucho, pane notáři.

Sakumpak:

Tak si představte, že Inocenc Kulíšek, ten bezvýznamný učitýlek, ke kterému bych neposlal ani svého psa aby ho naučil aportovat, prý dostane diplom od zemské školní rady!

Famfule:

Jak to víte?

Sakumpak:

To je složitější. Kulíšek to řekl Botičkovi, Botička to řekl Pořízkovi, Pořízek to řekl Čuprovi a Čupr to řekl Čuprové. A teď: Čuprová to řekla Cizrníkové, Cizrníková to řekla Cizrníkovi, Cizrník to řekl Čubíkové, Čubíková to řekla Baráčkovi a Baráček to řekl mně.

Famfule:

Aha…

Sakumpak:

Ovšem samozřejmě jsem vás nevolal proto, abych se bavil o nějakém diplomu. Mnohem zajímavější je, zač ten diplom ve skutečnosti dostane.

Famfule:

A zač ten diplom dostane, jestli se smím ptát?

Sakumpak:

Smíte. Stejně jako jsem se já zeptal Baráčka, Baráček se zeptal Čubíkové, Čubíková se zeptala Cizrníka, Cizrník se zeptal Cizrníkové no a tak dále… Nebudu to zdržovat… Zkrátka a dobře mi před pár minutami touhle tichou poštou přišla odpověď. Podržte se.

Famfule:

Jako by se stalo.

Sakumpak:

Kulíšek dostane diplom, protože prosadí v obecní radě návrh na vybudování… veřejného pisoáru!

Famfule:

To je nápad! Už nebudeme muset… jaksi na veřejnosti… ale budeme moci… jaksi v soukromí… že… Jenom je zvláštní, že právě tohle zajímá zemskou školní radu. 6

ZVONOKOSY


Sakumpak:

Pane lékárníku, bez urážky, ale vy jste přece trouba! Samozřejmě, že zemské školní radě je úplně jedno jestli v naší vesnici bude stát veřejný pisoár… Těm by bylo jedno, i kdyby tu měla stát vojenská střelnice. Důležité, a pro pochopení celé věci podstatné je, že zemská školní rada ocení Kulíškovu učitelskou práci na návrh poslance Duplikáta, který je shodou okolností nejlepším přítelem – no, koho, pane Famfule?

Famfule:

Starosty Pěšinky.

Sakumpak:

To není úplně přesné. Toho alkoholika Pěšinky, který si na starostu jenom hraje a úřaduje z Macarátovy hospody. Z toho je naprosto jasné, že to je Pěšinkův nápad a Kulíšek je jenom jeho prodlouženou rukou. Výkonnou silou, abych tak řekl.

Famfule:

No ale i tak… Takový pisoár, to je přece vymoženost! Na to se v Žumprově nezmůžou ani za sto let. Nebo vy jste snad proti?

Sakumpak

Samozřejmě, že jsem pro. Pokrok nezastavíš.

Famfule

To bych si ani nedovolil.

Sakumpak

Ale protože s tímhle návrhem přišel Pěšinka, tak bychom ho prostě a jasně měli odmítnout. To dá rozum.

Famfule

Rozum? Tomu nerozumím. Být pro a hlasovat proti?

Sakumpak

To je politika.

Famfule

Politika naší strany?

Sakumpak

Nechte si ty poznámky. To je politika všech stran. Bohužel, celá věc je mnohem složitější. Kdybychom hlasovali proti hned chytneme nálepku hňupů, kteří se brání osvíceným myšlenkám.

Famfule:

Promiňte mi moji zvědavost, pane notáři, ale co tedy budeme dělat?

Sakumpak:

Příští týden mám shodou okolností schůzku s poslancem Foukalem.

Famfule:

A ten to zatrhne!

Sakumpak:

Ale vůbec ne! Ten to podpoří, na moji žádost, samozřejmě. Tak se hezky s Pěšinkou svezeme i my… Ale mezi lidi musíme pustit, že se jedná vlastně o věc pochybnou, zcela amorální, stavbu Satanovu… No, však vy si něco vymyslíte.

Famfule:

Proč já?

Sakumpak:

A já snad? Je vám doufám jasné, že já se v takovéhle diverzní akci nemohu angažovat. Pěšinka si myslí, že Kulíšek lidem zavře ústa, ale vy, Famfule, vy jim musíte otevřít oči! A pak, až se něco semele – a že se semele, to vám povídám – budeme z obliga a ještě to využijeme.

Famfule:

Já jen, že si nejsem jistý, jestli jsem pro takovou věc ten pravý…

Sakumpak:

Ale jste, pane lékárníku, jste. Já vám důvěřuji, a to není málo!

Famfule:

Děkuji.

Sakumpak:

Když se na to podíváte správnou optikou, blíží se volby, ve kterých vyhrajeme a já jako budoucí starosta, budu potřebovat nějakou pravou ruku. Nejlépe někoho studovaného, kdo umí promluvit k lidem. Rozumíte mi?

Famfule:

Naprosto.

Sakumpak:

A teď bychom si mohli zaskočit k Macarátovi. Co vy na to? 7

ZVONOKOSY


Famfule:

Výborně. Pokud dovolíte, bude mi ctí, jestli vás budu moci pozvat na aperitiv.

Famfule:

Dovolím.

Oba muži vejdou do Macarátova hostince. Scéna 2

Na scénu vběhne jedna dívka a z opačné strany druhá. Doběhnou k sobě, cosi si špitají a chichotají se. Na scénu vběhne třetí dívka a z opačné strany čtvrtá dívka, Růženka Baráčková. Dívky se pošťuchují a smějí se. Anna:

Já jsem dneska ráno viděla pana Lorence Pořízka!

Bedřiška:

To je toho, já jsem ho viděla včera!

Cecílie:

To je toho. Já jsem ho viděla předevčírem!

Anna:

Jenže já jsem ho viděla jenom ve spodním prádle! Ještě ani nevyšlo slunce a on už se vykláněl se z okna. A zpíval si!

Bedřiška:

Určitě krásně!

Cecílie:

Určitě nahlas!

Smích. Anna:

Už tady dlouho nebude.

Bedřiška:

Tak špatně zase nevypadá.

Cecílie:

Naopak – vypadá velmi dobře.

Smích. Anna:

Brzo se vrátí do Paříže.

Bedřiška:

Jak jsi na to přišla?

Cecílie:

Proč si to myslíš?

Anna:

Řekl mi to.

Bedřiška:

Ty jsi s ním mluvila?

Cecílie:

To má tak někdo štěstí…!

Anna:

Mluvila jsem s ním a on mě pozval na schůzku! Na randez-vous…

Růženka:

Pst!

Ze dveří hospody vyjde hostinský Bohdan Macarát. Se zalíbením se dívá na čtyři smějící se dívky. Dívky umlknou, chvíli si něco špitají a potom se smíchem odběhnou. Bohdan se za dívkami dívá tak dlouho, než z hospody vyjde jeho žena Jarmila. Jarmila:

Zase koukáš co kde lítá?

Bohdan:

Ale ne…

Jarmila:

Bohdane, Bohdane… Tobě se honěj´ myšlenky bůhví kde a já abych zastala všechnu práci. Peču, vařím, smažím, víno roznáším, o hosty se starám… A ještě se nechám od štamgastů po zadku plácat jako včera… 8

ZVONOKOSY


Bohdan:

Včera tě plácnul po zadku akorát Přežvejkal… a když jsem se na něho podíval, radši objednal víno pro všechny. A tak z toho byl dvojí užitek. Vydělali jsme a ještě jsem se zbavil těch patoků co si normálně nikdo neobjedná.

Jarmila:

Co ty víš, jestli jenom Přežvejkal?

Bohdan:

Jarmilo!

Jarmila:

Existuje jeden muž… Co říkám muž, jeden chlap, pro kterýho bych udělala všechno na světě… jen kdyby on něco udělal pro mě.

Bohdan:

Jarmilo!!!

Jarmila obejme Bohdana a políbí ho. Jarmila:

A ten chlap se jmenuje Bohdan Macarát a náhodou je to můj manžel. Jenom pro mě nic nechce udělat.

Bohdan:

No jo. Tak cos to říkala?

Jarmila:

Nanosit vodu, nanosit dříví, načepovat víno ze sudů do džbánků. Pro začátek.

Bohdan:

Už jdu na to.

Ze dveří hospody vyjde mladík Standa Botička. V ruce drží prázdnou sklenici. Standa:

Paní Jarmilo…

Jarmila:

Už jsem u tebe, Stando.

Jarmila znovu obejme Bohdana. Namočí prst do džbánku vína a udělá Bohdanovi na nose vínem tečku. Bohdan:

No Jarmilo…

Jarmila Bohdana políbí a oba se vrátí do hospody, Jarmila cestou dolije Standovi skleničku. Standa zůstane stát před hospodou a upíjí víno. Scénu přeběhnou čtyři dívky, stále se pošťuchují a smějí. Jedna z nich, Růženka, zůstane stát uprostřed náměstí. Standa odloží skleničku a jde k ní. Políbí se. Po chvíli se Růženka Standovi vytrhne. Růženka:

Ne. Nemůžeš mě líbat takhle na náměstí.

Standa:

Z čehož vyplývá, že kdekoliv jinde můžu.

Růženka:

Nemůžeš nikde. Až budeme mít po svatbě.

Znovu se líbají. Standa:

Tak to tě nebudu moct líbat nikdy. Naši nikdy nedovolí, abych si tě vzal.

Růženka:

Ne. Naši nikdy nedovolí mě, abych si tě vzala.

Další polibky. Standa:

Tak se jich nebudeme ptát.

Růženka:

Budeme se jich ptát, protože ty jsi slušný hoch a já jsem slušné děvče.

Polibek.

9

ZVONOKOSY


Růženka:

Zeptáme se jich, oni nám to dovolí, budeme mít velkou svatbu, spoustu družiček a nový pan farář nás oddá.

Standa:

Proč hned myslet na nejhorší?

Růženka:

Ty mě nemáš rád?

Standa:

To víš, že mám. To já řek´ jen tak.

Růženka:

Jen aby.

Z hospody vyjde Bohdan Macarát, nese si sekerku na dříví. Pozoruje Standu s Růženkou. Standa:

A co bude pak? Po tom až nás pan farář oddá?

Růženka:

Pak budeme mít spoustu dětí, nejdřív malou Růženku, pak malého Standu…

Standa:

Ne. Nejdřív Standu a pak Růženku.

Růženka:

To je jedno.

Standa:

A pak?

Růženka:

A pak budeme žít šťastně až do smrti.

Standa s Růženkou se znovu líbají. Na scénu vejde Eulálie Čubíková. Užasle dojde k Bohdanovi. Čubíková:

Vidíte je, pane Macarát? Už se slézají i na náměstí. Začali v lese, pokračovali na louce za humny a teď už to klidně dělají na náměstí!

Bohdan:

Co přesně dělají, slečno Čubíková?

Čubíková:

Líbají se. Je to odporné. A nehygienické.

Macarát:

No tak, slečno Čubíková. Jsou ještě mladí. I vy jste byla mladá. I když už je to pár let.

Čubíková:

Byla jsem mladá, ale nikdy jsem se nelíbala!

Bohdan:

Možná proto se díváte na svět tak, jak se díváte.

Čubíková:

Vsadila bych se, že se ani rodičů neptali na dovolení.

Bohdan:

Jistě ptali. Standa je slušný hoch a Růženka slušné děvče.

Standa s Růženkou se přestanou líbat. Všimnou si Čubíkové. Standa:

Pozdrav Pánbůh.

Růženka:

Pozdrav Pánbůh.

Čubíková:

Pěkné mravy. Jen co je pravda.

Růženka:

Myslíš, že něco viděla?

Standa:

Viděli ti, co vidět chtěli.

Růženka:

Já jsem ti říkala, že mě nesmíš líbat na náměstí… ani nikde jinde!

Standa s Růženkou odběhnou. Bohdan vejde do přístěnku.

10

ZVONOKOSY


OBRAZ 2 Čuprův krám

Běžný krámek malého městyse dobově zařízený. Je zde ke koupi vše, co se koupit dá. Potraviny všeho druhu, domácí potřeby všeho druhu. V popředí je vysoký bytelný pult z léty vyhlazeného dřeva, v pozadí dveře do obytné části domu. Scéna 3

Pořízek:

Dobrý den, paní Čuprová. Jak se máte?

Čuprová:

Skvěle, pane Pořízku, jen co je pravda. Je nádherný den a obchody se hýbají. Co vám mohu nabídnout?

Pořízek:

Chléb, nejlépe měkký, sýr, nejlépe tvrdý. A šunku od kosti, tu já rád. Zdravíčko slouží?

Čuprová:

Znamenitě. Nikdy nesloužilo lépe. A dál?

Pořízek:

Mléko. Prý je zdravé, tvrdí v novinách, ale znáte to. Co je v novinách musíte třikrát obrátit, odečíst čtyři a vydělit dvěma. Doma všechno klape?

Čuprová:

Jako hodinky. Manžel je milý a pozorný. Včera mi přinesl pugét růží, a to mám narozeniny až příští měsíc. Buď si spletl datum nebo ženu. Co ještě?

Pořízek:

Vejce. Asi tak deset kousků. Pěkně běloučké, kulaťoučké. Je tak uklidňující pozorovat ten dokonalý tvar, přírodní výtvor… a ještě více uklidňující je jíst z nich omeletu. Což mi připomíná, že bych nepohrdl hráškem. Kdepak je pan manžel?

Čuprová:

Venku. U dodavatelů.

Pořízek:

Tak? Copak tam dělá pěkného?

Čuprová:

Vyjednává nějaké slevy.

Pořízek:

Šikovný obchodník. To se tedy hned tak nevrátí.

Čuprová:

S tím lze počítat.

Pořízek obejde pult a majetnicky Čuprovou obejme. Políbí ji. Pořízek:

Nemohl jsem se dočkat, až půjdu nakupovat. Je to zvláštní, doma mě nakupování ani zdaleka tak nebaví jako tady.

Čuprová:

To bude tím, že kdybys líbal toho vašeho Kauffersteina, šimraly by tě jeho fousy.

Pořízek:

To bude tím, že Kaufferstein má mnohem menší… jak to nejlépe popsat… přednosti, než ty. Je méně ochotný. A chléb od něj chutná po omítce.

Čuprová:

Miluješ mě?

Pořízek:

Víc než Kauffersteina. 11

ZVONOKOSY


Čuprová:

To je málo.

Pořízek:

Víc, než svoji sestru.

Čuprová:

Pořád málo!

Pořízek:

Víc, než kohokoliv jiného.

Čuprová:

Víc, než tu čůzu Macarátovou?

Pořízek:

Neříkej jí čůza…

Čuprová:

Víc než tu flundru Macarátovou?

Pořízek:

Neříkej jí flundra.

Čuprová:

Víc než tu poběhlici Macarátovou?

Pořízek:

Mnohem víc!

Čuprová:

Tak to dokaž!

Pořízek s Čuprovou zmizí za pultem. Chvíli se nic neděje. Potom do dveří vtrhne Ferda Čupr, Juditin manžel. Čupr:

Už stojí!

Stále se nic neděje. Po další chvíli se zpoza pultu vynoří zrudlý Pořízek. V ruce drží desetník. Pořízek:

Říkal jsem vám, paní Judito, že ho najdeme!

Zpod pultu se vynoří zrudlá Judita. Čuprová:

Měl jste to nechat být. Večer bych si ho našla sama.

Čupr:

Povídám, už stojí!

Pořízek:

Kdo stojí?

Čupr:

Ne kdo, ale co! Pisoár stojí. A je to panečku něco. Ty ladné tvary, ten moderní vzhled… ale hlavně, ta účelnost! Tuhle nádheru nám bude celé okolí závidět!

Čuprová:

Myslela jsem, že jsi u dodavatelů.

Pořízek:

Vaše paní říkala, že právě dojednáváte nějaké rozsáhlé slevy. Tedy vy jste obchodník, to se vám musí nechat.

Čupr:

Myslel jsem, že tam zaskočím, ale nedalo mi to. Víte, Lorenci, vy nejste zdejší, ale já jsem tady, ve Zvonokosech, prožil každičký den, co jsem na světě. Byl jsem u toho, když se stavěla fara, byl jsem u toho, když se stavěla radnice… A teď, když se staví pisoár, musím u toho být zas! Vždyť komu se poštěstí, aby o sobě mohl říct, že stavěl historický mezník?

Čuprová:

Jestli trochu nepřeháníš.

Čupr:

Nech být. Já vím, že tady pro Lorence to nic neznamená, u nich ve městě je pisoárů jistě jako naseto. Ale tady na vesnici je to dějinná událost.

Pořízek:

Možná byste se divil, ale ani u nás to ještě není samozřejmost.

Čupr:

Mimochodem, Lorenci… povím vám něco pro zasmání. Víte, co se ke mně doneslo? Že prý mi nasazujete parohy tady s Juditou… (smích) 12

ZVONOKOSY


Dlouhé, nepříjemně dlouhé ticho. Čuprová:

To je nestydatá lež!

Pořízek:

Kdo to řekl?

Čupr:

K popukání, co?

Pořízek:

No… to tedy ano… Já a paní Judita… Jak byste si mohl pomyslet…? Totiž chtěl jsem říct… Jak by si vůbec někdo mohl pomyslet…

Čupr:

Ale já jí to vytmavil! Já jí vyndal perka!

Čuprová:

Komu?

Čupr:

No komu asi? Čubíkové! Té ropuše jedné, zelené… Povídám jí: „Co se pletete do věcí, do kterých vám nic není? Co se pletete do věcí, které se dějí za zdmi spořádaných domů? Já se taky nestarám o to, co děláte, když zatáhnete záclony… a přisámbůh, ani bych to vědět nechtěl.“

Pořízek:

Co by dělala, modlí se.

Čupr:

Štěnice jedna. Měli jste vidět, jak mazala… a ještě se u toho křižovala. Ještě jednou řekne něco takového a já jí rozšlápnu jako švába! Já že jsem paroháč!

Čuprová:

No tak Ferdo, už se uklidni… Neber si to tak… Nalij si bejaoulais a uleví se ti.

Čupr:

Ještě se tam vrátím. Stavba je hotová ale zbývá spousta práce okolo. A možná by se mělo i hlídat!

Pořízek:

Pročpak to?

Čupr:

Copak jste nic neslyšel? Sakumpakovci brojí proti pisoáru – mezi řečí, samozřejmě. Bůhví, co jim na tom vlastně vadí.

Pořízek:

A to by se hlídalo i v noci?

Čupr:

Tak daleko to nedojde. Ale aspoň do zítřka, než bude slavnostní… slavnostní… slavnostní…

Pořízek:

Inaugurace.

Čupr:

To je to slovo. Inamurace. Než bude ta slavnostní inamurace. Má přijet dokonce poslanec Duplikát. Takovou slávu tady nepamatujeme. A teď si představte, že by přijel poslanec, pronesl projev, a pak se ukázalo, že někdo náš svatostánek zneuctil! Budeme to muset promyslet. Jdu tam.

Pořízek:

No nic. Já už půjdu také …

Čupr:

Jen zůstaňte, Lorenci. Jen zůstaňte. Ať si kdo chce myslí co chce, já své ženě důvěřuju. A to není málo!

Pořízek:

Myslím, že…

Čupr:

Zůstat, řekl jsem. Hned tak se nevrátím, snad až odpoledne. Ať si ta můra Čubíková třeba pukne zvědavostí.

Čuprová:

No když myslíš…

Čupr:

Myslím. Hezky se bavte.

Čupr odejde. Čuprová:

Tak jsi to slyšel. Můj muž mi důvěřuje.

13

ZVONOKOSY


Pořízek:

A to není málo.

Čuprová:

Ale já TOBĚ nedůvěřuju. Dokonce Tě svým způsobem chápu. Jsi mužský jak má být… každá ženská ze Zvonokos by si na tebe chtěla aspoň sáhnout. A ta coura Macarátová nejvíc!

Pořízek:

Neříkej jí coura.

Čuprová:

Musím jí tak říkat. Bydlíš v jejich hostinci a máš ji celý den na očích. A ačkoliv to říkám nerada, jisté… přednosti jí musím přiznat.

Pořízek:

Tak dobře. Chceš slyšet pravdu? Jak to doopravdy je mezi mnou a Jarmilou?

Čuprová:

Ano. Ne. Nevím. A neříkej jí Jarmila.

Pořízek:

Když jsem přijel a ubytoval se… Líbila se mi. Líbila se mi natolik, že jsem ji oslovil… jako ženu, chápeš…

Čuprová:

Já to věděla!

Pořízek:

Nech mě domluvit.

Pořízek:

Dala mi košem, stručně a jasně řečeno. Řekla mi, že je svému muži věrná – a nikdy to nebylo jinak.

Čuprová:

To by jí bylo podobné, nestydě.

Pořízek:

Neříkej jí nestyda. A teprve potom jsem si šel koupit…

Čuprová:

… chléb nejlépe měkký a sýr nejlépe tvrdý…

Pořízek:

… a šunku od kosti, tu já rád…

Čuprová:

…a prodala ti ji jedna úplně obyčejná ženská…

Pořízek:

… která má tvary Botticelliho Venuše…

Čuprová:

… a srdce na dlani…

Pořízek:

Kdy říkal tvůj muž, že se vrátí?

Čuprová:

Až odpoledne.

Pořízek:

To je za pár hodin.

Čuprová:

Co říkal můj muž, když odcházel?

Pořízek:

Abychom se dobře bavili.

Pořízek obejde pult a majetnicky Čuprovou obejme. Pořízek:

Ještě chceš dokázat, že tě miluju víc než kohokoliv jiného?

Čuprová:

Teď víc, než kdykoliv dřív.

Pořízek:

Miluju tě.

Čuprová:

To není nic proti tomu, jak já miluju tebe.

Pořízek:

Ty musíš mít vždycky poslední slovo, viď.

Chvíle ticha. Čuprová promluví teprve po pauze. Čuprová:

Samozřejmě.

14

ZVONOKOSY


Pořízek s Čuprovou zmizí ve dveřích do obytných částí domu. Po chvíli vejde do krámku farář Calaba. Rozhlíží se, prohlíží si vystavené zboží a čeká na obsluhu. Čekání je dlouhé. Nakonec do krámku vejde Babeta. Babeta:

Pozdrav Pánbůh pane faráři.

Calaba:

Dejžto Pánbůh.

Babeta:

Co vy tady?

Calaba:

No tak… Asi to pro vás nebude překvapivá odpověď, ale já jsem si přišel něco koupit.

Babeta:

Je to pro mě překvapivá odpověď. Tedy tak trochu… Víte já jsem se starala o nebožtíka jako farská… On si nikdy nechodil nakupovat, já jsem pro něj obstarávala všechny pochůzky.

Calaba:

Aha…

Babeta:

Tak jsem si myslela, jestli byste se neurazil…

Calaba:

… že byste pokračovala ve svém zaměstnání i u mě.

Babeta:

Ano. Tak nějak. Přibližně.

Calaba:

Ale klidně. Víte, já nevím, jak to chodí tady ve Zvonokosech. Ještě když jsem byl v semináři, a to už je let…

Babeta:

Zas tak dlouho to nemůže být.

Calaba:

Děkuji. No tak ještě když jsem byl v semináři, tak jsme…

Babeta:

Neurazte se, pane faráři, ale vy jste vlastně velice mladý člověk.

Calaba:

Proč bych se měl urážet? Tak v tom semináři…

Babeta:

Tak mě napadá, to jistě velmi trpíte, když jste ve svém věku pořád sám. Jste přece chlap!

Calaba zůstane stát s otevřenou pusou, ale rychle se snaží nabýt ztracenou jistotu. Calaba:

Bohužel. V našem stavu musí člověk dělat pokání, slečno Babeto.

Babeta:

Ovšem ve výkladu šestého přikázání je mnoho sporných otázek. Kdybyste neměl o těchto věcech nějaké znalosti, ne třeba důkladné, ale aspoň dostatečné, mohl byste vést duše svých farníků po špatných cestách. Nikdo nemůže být znalcem v otázkách, které si sám neoblíbí.

Calaba:

To můžete mít pravdu, ale… Poslyšte, jak jste říkala… to o tom starání… Vy jste se o mého předchůdce starala jaksi se vším všudy, jestli tomu správně rozumím…

Babeta:

S nebožtíkem panem farářem – a to byl opravdu svatý člověk – jsme se vždycky dohodli.

Calaba:

Aha…

Calaba si trochu rozpačitě a trochu zkoumavě Babetu prohlíží. Calaba:

No, koneckonců… Ale jak bych činil pokání? Tedy kdybych teoreticky, že…? Nemohu se přece zpovídat sám sobě, to by postrádalo logiku.

15

ZVONOKOSY


Babeta:

V Žumprově je také pan farář, pane faráři… Oni byli domluvení… Své tělesné hříchy opakovali vždy v pondělí a ve čtvrtek, a v úterý a v pátek se pak navzájem zpovídali… V úterý jezdil žumprovský farář sem, v pátek náš pan farář tam – a navzájem si poskytli rozhřešení.

Calaba:

Přece nemohu takhle obtěžovat žumprovského faráře, když se ani neznáme.

Babeta:

Nemusíte přece k němu jezdit, pane faráři. Máme tu poštu. Nebožtík pan farář, dej mu Pánbůh věčnou slávu, to v posledních letech dělal zrovna tak.

Calaba:

Odpuštění telegrafem?

Babeta:

No jistě. Začali to takhle dělat jednu zimu, když žumprovský pan farář zapadl do závěje i s kolem. Místo něj pak přišel jenom telegram: Jako obyčejně. Veliká lítost. Misere mi obratem. A náš pan farář odpověděl: Absolvo te. Pětkrát Otčenáš, pětkrát Zdrávas. Já také jako obyčejně. Hluboké pokání. Misere mi expres. Žumprovský farář poslal rozhřešení a bylo to.

Calaba:

No… uvidíme.

Babeta začne vybírat zboží, které si hodlá zakoupit a skládá je na pult. Calaba:

Co to děláte?

Babeta:

Nakupuju. To se tady tak dělá, někdy… Když Čuprová není v krámě. Poslední dobou tedy dost často. Kde jí je konec?

Calaba:

A jak jí zaplatíte?

Babeta:

Normálně. Takhle…

Babeta položí na pult peníze a nákup si složí do tašky. Odchází. Calaba jenom vrtí hlavou. Calaba:

To je neuvěřitelné. U nás by lidé rozebrali celý krám i s pultem a tady… Věděl jsem to. Boží lidé!

Tma.

16

ZVONOKOSY


OBRAZ 3 Náměstí

Náměstí městyse se poněkud změnilo. Hlavní dominantou se nyní stal pisoár, pozoruhodná stavba připomínající venkovský altán zámeckého sídla. Pisoár je však zatím přikryt obrovským kusem bílého plátna, takže jsou vidět jen některé stavební prvky rozněcující zvědavost. Vedle pisoáru je postavena improvizovaná tribuna pro řečnická vystoupení. Scéna 4

Na náměstí městyse jsou shromážděni všichni, co ve Zvonokosech něco znamenají. Na stupínku stojí mladý básník Lohengrin Mišpulka a recituje vlastní verše. Lohengrin:

Ó vy, slavný občane náš, rodem velmi prostý, Velkou jste si uměl získat moc a pocty Jenom vlastní pílí, spolu s krušnou prací A dnes vaše sláva se domů nám se vrací. Ó vy, jehož jméno v dějinách je psáno, Celé město volá v toto slunné ráno: Pavle Alexandře Jene Duplikáte, Buďte vítán, sláva, zde nás věrné máte!

(výkřiky, hlasité volání bravo, syčení, tiché volání „fuj“, Sakumpak k Famfulemu a poslanci Foukalovi:) Duplikát:

Krásné verše… Sám jste je napsal?

Lohengrin:

Ano, pane poslanče. Lohengrin Mišpulka.

Duplikát:

Lohengrin? Neobvyklé jméno.

Lohengrin:

Umělecký pseudonym. Lohengrin…

Duplikát:

Lohengrin?

Lohengrin:

No… Lohengrin… Wagner…

Duplikát:

Tak Wagner? Ne Mišpulka?

Lohengrin:

Ano. Totiž ne…

Duplikát:

Tak vy jste básník, pane Wagner? To je velmi pěkné, takové spisovatelské povolání. Člověk to může dotáhnout daleko. Takový Victor Hugo si jistě přišel na pěkné peníze. Jeden můj dávný přítel také psal všelijaké maličkosti… Umřel v chudobinci… No nic. To neříkám proto, abych vás odradil od této životní dráhy. Jak se říká takovým veršům, co jste recitoval?

Lohengrin:

Alexandríny, pane poslanče. Říkal jsem si, když se jmenujete alexandr, nemohu napsat báseň v trocheji… nebo jambu…

Češpivo:

Tak do toho! 17

ZVONOKOSY


Votlučka:

Není snadné držet v sobě dlouho mladé zvonokosské víno!

Kostohryz:

Jestli chcete něco říct tak mluvte, jestli ne, nezdržujte to!

Pěšinka:

Račte, pane poslanče. Pomohu vám. Tribuna je vaše. Lid si vás žádá!

Duplikát za Pěšinkovy asistence vystoupí na stupínek. Pěšinka se na stupínek nacpe s poslancem. Duplikát:

Nádherné počasí. A kromě toho… Jakou mám radost, že jsem zase zde, ve starých dobrých Zvonokosech! Často na vás s dojetím vzpomínám předrazí přátelé, předrazí krajané… bývalí spoluobčané.

Pěšinka:

Je tomu dávno, co jste byl naposledy ve Zvonokosech?

Duplikát:

Jestli je to dávno? Je nebe modré? Od té doby uteklo jistě nejméně čtyřicet let! Tenkrát vám, milý Pěšinko, ještě visely svíčky pod nosem.

Pěšinka:

Ba ne, pane poslanče. To už jsem byl na rozpacích, jestli to co mám pod nosem je ještě nudle, nebo už vousy.

Smích a potlesk z „Pěšinkovy části“ publika. Duplikát:

A teď k tomu, proč jsme se tu vlastně sešli. Generace následují jedna za druhou, jako vlny narážející na útesy a pozvolna a neúnavně je podemílající. Neustávejme dorážet na útesy nerovnoprávností, sobectví a především starých zvyků, které jsou již dávno překonány. Neustávejme ve svém boji za nové zítřky, které budou lepší než… které budou lepší než staré včerejšky. Budoucnost nám přinese mír a blahobyt, ale jen tehdy, pokud se o to zasadíme sami, svoji poctivou každodenní prací.

Botička:

Bravo, pane poslanče!

(výkřiky, hlasité volání bravo, syčení, tiché volání „fuj“) Duplikát:

Vy, občané Zvonokos, jste dnešní den učinili velký krok směrem k novým zítřkům… a tím krokem je pisoár… Není to jen krok, ale je to POKROK… Je to pokrok, kterým jste sami vnesli světlo do vašeho příbytku… a do vašich duší. Za okamžik odhalíme tuto stavbu, která vám bude navždy připomínat, že zatímco vaši otcové v potu tváře močili na ploty, vy, už můžete vykonávat svoji potřebu v soukromí, v k tomu určeném stánku. A to výhradně díky naší pokrokové straně!

(výkřiky, hlasité volání bravo, syčení, tiché volání „fuj“, Duplikát sleze ze stupínku a chystá se odhalit pisoár) Duplikát:

Mohl bych mluvit hodiny a hodiny, na to jsme my, poslanci, školení…

(smích ze „spřátelené“ části publika) Baráček:

O tom ve vašem případě nepochybuju.

Duplikát:

… ale asi bude lepší, když udělám to, na co všichni čekáte. Chtěl bych tedy vašemu novému pisoáru popřát mnoho dobrého. Nechť dobře slouží!

Sakumpak:

Ještě okamžik, pane poslanče!

Duplikát:

Co se děje? 18

ZVONOKOSY


Sakumpak:

Shodou okolností naší vesnicí dnes projíždí váš kolega poslanec Foukal… Jistě račte znát. Rád by připojil pár slov.

Duplikát:

Co to má znamenat? Vy jste ho pozval?

Pěšinka:

Samozřejmě že ne. Neměl jsem ani ponětí… To je akce Sakumpaka. Chce se přiživit na téhle slávě.

Foukal:

Bude to jen pár slov. Vidím, že všichni zde přítomní muži jsou hotovi vykonat svoji potřebu… A někteří jistě už od rána, což může být poněkud nepříjemné.

Duplikát:

Tak pojďte, pane kolego. Rádi si vás vyslechneme. (K Pěšinkovi.) Tohle vám nezapomenu!

Pěšinka:

Pane poslanče, já přísahám že jsem ani stínem netušil…

Duplikát:

Mlčte!

(Foukal vyleze na stupínek) Foukal:

Vážení a milí občané Zvonokos. Vyslechli jsme si jímavá slova kolegy poslance Duplikáta, který zmiňoval nové generace a nějaké vlnobití, nebo tak něco... Chtěl bych vám jen připomenout, že ve jménu pokroku bylo velmi často zničeno to dobré, co nám předchozí generace, předchozí vlny řečeno slovy kolegy Duplikáta, odkázaly. Abych zůstal u příměru s vodou, musíme dbát na to, abychom s vaničkou nevylili i dítě!

(výkřiky, hlasité volání bravo, syčení, tiché volání „fuj“) Foukal:

Pokrok samozřejmě ano, pokrok musí být. Ale za jakých obětí, ptám se, za jakých obětí už přestává mít pokrok smysl? Jde o to, abychom nedocílili Pyrrhových vítězství, kdy v každé vesnici bude stát pisoár, ale lidé budou mít hlad. To se nesmí stát a právě o to se naše strana, jediná demokratická strana, vší mocí zasazovala, zasazuje a bude zasazovat.

(výkřiky, hlasité volání bravo, syčení, tiché volání „fuj“) Foukal:

Jinými slovy – pisoár ano, pisoár vám dají naši kolegové z parlamentu, ale o vše ostatní se postará pouze a jenom naše strana. Naše strana plně podporuje výstavbu pisoárů… ale kromě toho také hodlá řešit všechny vaše problémy, o kterých víme.

(výkřiky, hlasité volání bravo, syčení, tiché volání „fuj“) Baráček:

Tak teď nevím. Je ten člověk pro, nebo proti?

Baráčková:

To máš jedno. Je náš, tleskej.

Botička:

Já do nich vidím jak do nadmutý kozy. Ručičky jim jdou šejdrem, ale když jde o to, na něčem se přiživit, jsou první na forhontě.

Botičková:

To máš jedno. Baráčkovic tleskaj, tak pískej.

Cizrník:

Bravo, třikrát bravo!

Čupr:

Já mu vyhladím vrásky.

Duplikát:

(K Pěšinkovi) Usmívejte se… Usmívejte se, proboha, nebo je z vás po volbách mrtvý muž.

Pěšinka:

Jak myslíte. Ale osobně bych mu nejradši jednu vrazil. 19

ZVONOKOSY


Duplikát:

To nejste sám. Ale já si to s ním v parlamentu vyřídím. Teď je potřeba ukázat všem, že nás takováhle drzost jen tak nepoloží. Koneckonců, jsou to jenom slova.

Foukal:

Ve shodě se svým předřečníkem bych chtěl zdůraznit svoji víru v to, že vám pisoár bude dobře sloužit… a když ne na věky věků, tedy aspoň po tu dobu, než se moci opět ujme naše strana.

Famfule:

To je nádhera. Že to ale umí podat!

Sakumpak:

Jakpak by neuměl. Vždyť jsem mu to napsal. To s tím předřečníkem, to Duplikáta pěkně nadzdvihne.

(výkřiky, hlasité volání bravo, syčení, tiché volání „fuj“) Cizrník:

Bravo! Třikrát bravo!

Cizrník významně tleská. Čupr:

Heleď se, Cizrníku, ještě jednou tleskni a pak zatleskám já, ale svýma rukama na tvojí hubu!

Cizrník:

To by sis mohl zkusit. Vyhrožovat, to je tak všechno, co umíte!

Botička:

To by ses divil.

Baráček:

Co se do toho pleteš?

Botičková:

Nech ho.

Baráčková:

A ty přestaň tleskat. Jseš jako malej.

Pěšinka:

Teď přichází ta památná chvíle. Pisoár bude odhalen v plné kráse!

Foukal sleze ze stupínku. Duplikát se chystá odhalit pisoár, ale Foukal se samozřejmě postaví vedle něj. Oba dva společně zatáhnou za provaz a obrovský kus bílé látky zakrývající pisoár se sveze k zemi. Výkřiky, volání bravo. Duplikát uchopí láhev beaujolais přivázanou na provázku a společně s Foukalem ji mrští proti dvířkům pisoáru. Láhev se roztříští. Pěšinka:

A zbývá poslední věc, kterou musíme teď na tomto místě učinit. Je třeba pisoár pokřtít a já si myslím, že těžko najdeme vhodnějšího člověka, než našeho veleváženého hosta pana poslance Duplikáta.

Duplikát:

Ó nikoliv, pane starosto. Mnohem vhodnější pro takovou poctu je zde přítomný kolega Foukal. Račte, pane kolego.

Foukal:

Opravdu nechcete vy? Koneckonců právě vaše strana s pisoárem přišla, my jsme jen vyjádřili…

Duplikát:

Ne, ne… Tak hezky jste mluvil…

Foukal rozpačitě zmizí ve dveřích pisoáru. Pěšinka:

Já vám nerozumím, pane poslanče. Proč se vzdávat bez boje? Mohl jste to být vy, Foukal by souhlasil.

Duplikát:

Myslím, že to bude blamáž, jakou žádný pisoár ještě nezažil.

Sakumpak:

To je ale syčák, ten Duplikát. Ten to má moc dobře spočítaný.

Famfule:

Jak to?

20

ZVONOKOSY


Nic se neděje. Dlouhou dobu se nic neděje. Někteří z netrpělivých Pěšinkových přívrženců začínají pískat. Čupr:

No tak, Foukale! Cvrnkej rychleji…

Cizrník:

Nerozptyluj ho. Vždycky to nejde.

Botička:

Správnýmu chlapovi to jde.

Baráček:

Nezáleží ani tak na tom, co má chlap dole, jako na tom, co má nahoře.

Pískot se změní ve zlý smích. Čupr:

Famfule! Možná bys měl předepsat panu poslanci nějaké pravidelné užívání!

Cizrník:

Jen aby ho spíš nepotřebovala tvoje žena.

Čupr:

Co tím chceš říct?

Cizrník:

To si snadno domyslíš!

Hrozící hádku zažehná Foukal, který konečně opustí pisoár. Foukal:

Není důležitá rychlost, ale kvalita, pánové.

Smích. Duplikát:

Říkal jsem vám to.

Pěšinka:

Vy prostě dokážete všechno obrátit ve svůj prospěch, pane poslanče.

Duplikát:

To bych prosil.

Pěšinka:

A teď všichni ostatní. Řaďte se do fronty, pěkně jeden po druhém dostane se na všechny. Dostane se na všechny.

A muži se skutečně řadí. Hádka je alespoň na okamžik zapomenuta. Tma. Scéna 5

Náměstíčko je prázdné, jen z altánu pisoáru vyjde Lohengrin Mišpulka a rychlým krokem zmizí ze scény. Na náměstí se seběhnou tři dívky z Mariánské družiny, tentokrát bez Růženky. Anna:

Už jste to slyšely?

Bedřiška:

Co?

Anna:

No že…

Anna ztiší hlas a jenom špitá. Za okamžik se všechny tři dívky rozesmějí. Cecílie:

Opravdu? No to jsou věci!

Anna:

Ani nevím, jestli jí máme závidět!

Bedřiška:

Nebo jestli jí máme litovat.

Cecílie:

A nebo obojí.

21

ZVONOKOSY


Smích. Anna:

Já se těším. Rozhodně to bude něco, co rozhýbe Zvonokosy. Beztak mám pocit, že se tady nic neděje.

Bedřiška:

Ani přítomnost pana Pořízka na tom nic nezmění.

Cecílie:

A pisoár už vůbec ne.

Smích. Dívky odběhnou a ještě si něco šeptají. Na prázdné náměstíčko dojde Standa. Zmizí v altánu pisoáru. Jenom chvilka a už je zase venku, na rozdíl od Foukala je mladý a zcela zdráv. Zapíná si poklopec. Standa:

Měl pravdu, pan Duplikát. Je to přece jenom pokrok, takový pisoár. Jen mě trochu mrzí, že se nemůžu strefovat do díry po suku na Baráčkovic plotu. Jo, pokrok si žádá oběti.

Standa zamíří k hospodě. Ze dveří vyjde Jarmila Macarátová. Jarmila:

Jak se máš, Stando?

Standa:

Děkuju za optání, paní Jarmilo. Mám se tak skvěle, jako se má každý ve Zvonokosech, když se blíží vinobraní.

Jarmila:

A máš ze života radost?

Standa:

Nevím, proč bych neměl mít ze života radost. To se rozumí, že mám radost.

Jarmila:

To se rozumí. A opravdu máš radost?

Standa:

Opravdu.

Jarmila:

Je to příjemné, mít ze života radost.

Standa:

To tedy je.

Jarmila:

A to máš tedy jako kromě radosti ještě žízeň, že jsi přišel.

Standa:

To ano, paní Jarmilo. Mám žízeň jako trám.

Jarmila:

Takže bys chtěl asi něco pít, ne?

Standa:

To bych rád, když budete tak hodná.

Jarmila:

Jako obyčejně?

Standa:

Jako obyčejně.

Jarmila odejde do hospody. Za okamžik se vrací s kameninovým džbánkem a sklenicí. Standa se zhluboka napije. Standa:

Poslouchejte, paní Jarmilo… Proč jste se mě ptala, jestli mám radost ze života.

Jarmila:

To já jen tak.

Standa:

To nebylo jen tak, paní Jarmilo. To já poznám, víte…? Někdo o mě něco povídal?

Jarmila:

To víš, pořád se něco povídá.

Standa:

A co?

22

ZVONOKOSY


Jarmila:

No… O Růžence.

Standa:

O Růžence?

Jarmila:

No ano, o Růžence Baráčkovic. Ty se tomu divíš?

Standa:

To bych nejdřív musel vědět, co se povídá.

Jarmila:

O jejím bříšku se povídá.

Standa:

O jejím bříšku?

Jarmila:

Tak tak.

Standa:

No servus. Přineste mi rychle něco k pití, paní Jarmilo.

Jarmila:

Už jsem ti přinesla.

Standa:

Aha. Promiňte.

Standa se znovu zhluboka napije. Standa:

Tak proto mě nechtěla vidět…

Jarmila:

Ale ty za to jistě nemůžeš, Stando.

Standa:

Za co nemůžu?

Jarmila:

No za to Růženčino bříško.

Standa:

A někdo říkal, že můžu?

Jarmila:

Lidi toho napovídají. Já jen, kdyby to náhodou byla pravda…

Standa:

Tak potom…?

Jarmila:

Tak potom bys jistě věděl, co máš dělat.

Standa se potřetí zhluboka napije. Jarmila:

Já myslím, že ať to udělal kdo chtěl, měl by se s Růženkou oženit. Je to hezké děvče, tahle Růženka. Nakonec, jinak by se to ani nestalo, co…?

Standa:

To ano, paní Jarmilo.

Jarmila:

Já totiž myslím na Růženku, když to říkám.

Standa:

Já taky myslím na Růženku, když vám odpovídám.

Jarmila:

Jsi hodný chlapec, Stando.

Standa:

Vy jste taky hodná, paní Jarmilo.

Jarmila se chystá vrátit se do hospody. Stando:

Nechte mi tady ten džbán, paní Jarmilo. Prosím vás.

Jarmila:

Jak chceš, Stando.

Jarmila položí džbán na zem a vejde do hospody. Standa se posadí na kamenný schod. Standa:

No servus, fixumvérum.

Standa se napije přímo ze džbánu a zbytek vína si vylije na hlavu. Tma.

23

ZVONOKOSY


OBRAZ 4 Fara

Střídmě zařízená místnost hodná vysoce zbožného muže. Na stěně visí velký krucifix s Kristem, jinak je pokoj zařízen zcela běžným, snad jen poněkud opotřebovaným nábytkem. Stůl, židle, v rohu klekátko. Jediným, poněkud rozmařilejším zařízením místnosti je velké zrcadlo na stěně vedle dveří do chodby. Scéna 6

Farář Calaba stojí uprostřed místnosti a hlasitě hřímá. Calaba:

Tak pravil Pán a z toho si musíme brát poučení. V jeho slovech, v jeho skutcích, jest ukryta veškerá moudrost lidstva. Kdo bude naslouchat slovům Páně, kdo se bude řídit jeho skutky…

Calaba dojde k zrcadlu a hřímá proti němu. Bedlivě se pozoruje. Calaba:

… ten bude žít šťastný život... Ale co to plácám!

Calaba se nakloní nad stolem a cosi tužkou přeškrtá. Calaba:

Musím si přiznat, že mě ty tělesné hříchy, jakkoliv příjemné, poněkud rozptylují od mé práce. Možná by stačilo jedenkrát týdně. Tak znovu.

Calaba se vrátí k zrcadlu. Znovu hlasitě zahřímá. Calaba:

Tak pravil Pán a z toho si musíme brát poučení. Psáno jest v písmu: „Klepejte a bude vám otevřeno.“

Ozve se zaklepání. Calaba:

Ano, tak.

Znovu se ozve zaklepání, tentokrát je o stupínek naléhavější. Calaba si uvědomí realitu. Calaba:

Dále!

Vejde slečna Čubíková. Hned se hrne do místnosti. Čubíková:

Pozdrav pánbůh, velebný pane.

Calaba:

Dejžto, slečno Čubíková, dejžto. Copak vás sem přivádí?

Čubíková:

Chtěla bych se vyzpovídat. Zhřešila jsem, otče.

Calaba:

Ale no tak, slečno Čubíková. Vždyť jste byla u zpovědi předevčírem. Navíc, abych byl upřímný, ani si vás nedovedu představit, jak hřešíte. Spíš mám pocit, že si ve své zbožnosti vykládáte jako hřích i věci docela obyčejné a normální. 24

ZVONOKOSY


Čubíková:

Je vaší povinností, dát mi rozhřešení.

Calaba:

Já vím. Já vím. Ale jestli to bude jako vždycky, tak vám rovnou říkám, že to bude jednou Otčenáš, jednou Zdrávas, a to na vás budu ještě zbytečně přísný.

Čubíková:

Ó ne, pane faráři. Tentokrát to bude vážnější.

Calaba:

Tak do toho, slečno Čubíková. Ať to mám z krku. Chtěl jsem říct, ať je to za vámi.

Oba dva se posadí na otoman. Čubíková:

Ten pisoár, velebnosti. Ten pisoár je příčinou všeho zlého. Je zřídlem veřejného pohoršení a mravní zkázy. Je to předvoj, špinavá přední hlídka výbojných pekelných vojů.

Calaba:

Obávám se, že vám nerozumím. Jisté přirozené nezbytnosti jsou, milá slečno, úděl Prozřetelnosti. Není možné vidět něco špatného v objektu, v němž mají být ukájeny.

Čubíková:

O objekt nejde, pane faráři. Chlapi přijdou, vezmou za kliku, ale je obsazeno. Co takový chlap udělá? Vymočí se vedle, samozřejmě. Jenže chlapi, to pekelné plemeno, bez urážky, pane faráři, má ještě potřebu, vystavovat ten svůj nástroj na odiv. Já jsem to na vlastní oči viděla!

Calaba:

Jednou Otčenáš, jednou Zdrávas. Já jsem vám to říkal.

Čubíková:

Ale kromě mě to taky každou chvíli vidí dívky z Mariánské družiny, které chodí kolem! A ti chlapi ukazují… no… ukazují všechno!

Calaba:

Milá slečno, těch několik neslušností, se jistě dá vysvětlit přirozenou – a nikoliv zlovolnou – nestydatostí venkovských obyvatel. Tyto drobné příhody – hodné politování, pochopitelně – nemohou nakazit dívky z Mariánské družiny. Ty chodí, milá slečno, s očima cudně sklopenýma.

Čubíková:

Těm nic neujde, to mi věřte. Vidím je z okna. Jejich nevinnost je pálí, ani si netroufám říct kde. Znám mezi nimi několik, které by se daly velmi lacino. Zadarmo, nebo snad dokonce za méně, než zadarmo. A ještě by se pěkně poděkovaly!

Calaba:

Nemyslím si, že naše dívky mají o jistých věcech předčasné zkušenosti. A i kdyby snad tomu tak bylo – třebaže jsem přesvědčen o opaku – určitě by to nebylo tak hrozné, aby se to nedalo napravit svatebními ohláškami.

Čubíková:

A to je mi pěkná věc, pane faráři. Takže vy byste takové pelešení podporoval?

Calaba:

Pelešení? Já přece nepodporuji vůbec nic! Jen tvrdím, že všechno zde, na Zemi, je s dovolením Pánaboha dílo lidské a že účelem žen je mateřství. „Roditi budeš v bolesti“, psáno jest v Písmu. V bolesti, slečno Čubíková. O žádném pelešení se nemluví!

Čubíková:

Takže ty, které nerodí, nejsou dobré na nic. Jako já. Pravda, pane faráři?

Calaba:

Ale milá slečno… Právě naopak. Církvi je třeba vybraných a ušlechtilých duší. Ale takových je málo. Nemůžeme všechnu mládež vésti touto cestou… cestou panenskou, slečno, protože ta vyžaduje až příliš neobyčejných vlastností…

25

ZVONOKOSY


Čubíková:

Nenamáhejte se, pane faráři. Dobře rozumím tomu, co jste právě řekl. Původně jsem vám to vůbec nechtěla prozradit, protože, jak jste správně poznamenal, každý se musí vyzpovídat ze svých hříchů… Ale jestliže máte tak zaslepené oči, musí se najít někdo, kdo vám řekne co a jak. Růženka Baráčková je samodruhá.

Calaba:

Sama – druhá?

Čubíková:

Samodruhá. Nedělejte, že mi nerozumíte. A jsem moc zvědavá, co jí poradíte, až přijde za vámi do zpovědnice.

Calaba:

Jak se to mohlo stát?

Čubíková:

Copak nevíte, jak se takové věci stávají, velebný pane? No, jen jí uklidněte tím, že svatební ohlášky všechno napraví.

Calaba:

To přece není jen tak, taková věc…

Čubíková:

Sám jste to říkal, není to ani pět minut.

Calaba:

Jistě. Možná jsem něco takového pronesl – v rozrušení. Ovšem to jsem myslel teoreticky…

Čubíková:

Ono je skoro jedno, jak jste to myslel. Já vás zapřísahám, abyste sjednotil všechny dobré katolíky v úsilí, aby to doupě nemravnosti, ten pisoár myslím, bylo zničeno, rozbouráno a srovnáno se zemí.

Calaba:

Tedy slečno Čubíková – i při vědomí toho, že se Růženka Botičková nachází v požehnaném stavu, pořád mi ještě není úplně jasná příčinná souvislost mezi Růženkou a pisoárem.

Čubíková:

Ale vždyť je to přece jasné, pane faráři. Já jsem si jistá, že kdyby Růženka neviděla to… to… to co viděla, ani by ji nenapadlo takhle zhřešit. Nemusela by za vámi přijít a žádat Pána o odpuštění.

Calaba:

Ještě nepřišla.

Čubíková:

Ale přijde!

Calaba:

A vy se skutečně domníváte, že taková věc, jako odstranění toho pisoáru může zabránit dalším podobným případům?

Čubíková:

Co si myslím já není až tak důležité. Mnohem důležitější je, že totéž si jistě bude myslet pan arcibiskup, kterého v této věci hodlám navštívit. A pan arcibiskup se bude zajisté také zajímat o váš názor na věc.

Calaba:

To zní skoro jako výhružka.

Čubíková:

To zní jako fakt, že já svoji povinnost splním. Do vašeho svědomí nevidím.

Calaba:

Slečno Čubíková… pojďme se na to posadit…

Čubíková:

Už sedíme, pane faráři.

Calaba:

Aha. No já to myslel spíš tak, že se společně zamyslíme a jistě najdeme řešení, které bude uspokojivé pro nás pro oba.

Čubíková:

Notář Sakumpak vás jistě podpoří.

Calaba:

Notář Sakumpak mě jistě podpoří, ale tahle vesnice není jenom notář Sakumpak.

Čubíková:

A lékárník Famfule také.

26

ZVONOKOSY


Calaba:

A lékárník Famfule také, samozřejmě. Jenže uvědomte si, že církev potřebuje podporu napříč politickým spektrem. Abych byl upřímný, nechce se mi jít proti radnici. Víte jaká je doba.

Čubíková:

Jsem si jistá, že pana arcibiskupa bude vaše politická prozřetelnost zajímat neméně než váš názor na pisoár. Ne že by se mi za ním chtělo, je to přece jenom trochu z ruky. Ale jsou fakta, o kterých by měl být informován.

Calaba:

Jinými slovy, pokud vystoupím proti pisoáru, nebudete se muset vydat na cestu.

Čubíková:

Pokud bude pisoár zbourán, pane faráři. Ale já nepochybuji o tom, že pokud vy, kněz a zbožný muž, morální autorita naší obce, dostatečně důrazně a veřejně vystoupíte, budete respektován. A tedy že pisoár bude odstraněn.

Calaba:

Chápu.

Čubíková:

To jsem ráda. Já opravdu odmítám strpět to mužské vytahování se, kdo to má větší, kdo výše a tak dále.

Calaba:

Zdá se, že ty mužské musíte sledovat docela pozorně.

Čubíková:

Co vidím, vidím.

Calaba:

A vy byste se nechtěla ujmout toho zbožného úkolu? Burcovat. Přesvědčit ostatní. Dokázat to.

Čubíková:

Schody se musí mýt odshora, pane faráři. Od vás. A nebo ještě lépe – od samotného arcibiskupa.

Calaba:

Rozumím. Jenom jsem se zeptal. Pozítří na kázání promluvím lidem do duší. Problém je v tom, že mezi mými ústy a jejich dušemi se ještě nalézají jejich hlavy.

Čubíková:

Já vám důvěřuji, pane faráři. A to není málo.

Calaba:

Pěkně děkuju za takovou důvěru.

Čubíková:

Co prosím?

Calaba:

Ale nic.

Čubíková:

No a s Růženkou… no Bůh jí pomáhej. Buďte s Bohem, velebný pane.

Calaba:

Sbohem.

Čubíková odejde. Calaba:

Babo!

Čubíková se vrátí. Čubíková:

Říkal jste třikrát Otčenáš a třikrát Zdrávas?

Calaba:

Pětkrát. Proste Všemohoucího o odpuštění.

Čubíková:

Děkuji.

Čubíková odejde. Calaba:

Děsná!

27

ZVONOKOSY


OBRAZ 5 Náměstí

Náměstíčko opět doznalo změn. Ke zvonokoskému posvícení patří soutěž v pití vína a tak hostinský Macarát vystěhoval před hospodu dřevěné stoly a lavice, uprostřed nichž, jako starověká obětina, trůní na dřevěných kozách velký sud vína a vedle něj jednoduchá dřevěná tabule, snad odcizená z školní třídy, na které je křídou zaznamenáno několik jmen a vedle nich mnoha čárkami zachycen pijácký výkon. Scéna 7

Za jedním ze stolů sedí Ferda Čupr a pije na ex sklenici vína. U tabule stojí učitel Kulíšek. Jakmile Čupr dopije a položí sklenici na stůl, Kulíšek udělá čárku. Čupr:

Bohdane! Ještě jednu, do druhé nohy!

Kulíšek:

Upřímně vám řeknu, pane Čupr, že na tuhle tabuli radši píšu početní příklady.

Z hospody vyjde Bohdan se sklenicí v ruce. Postaví ji před Čupra a uznale pokývá. Bohdan:

Koukám, že to bereš vážně.

Čupr:

To si piš.

Bohdan odejde. Kulíšek:

Obávám se, že Glgavkův rekord stejně nepřekonáte. Tři sta dvacet dva sklenic vína za čtyři dny, to je… to je… to je strašně moc!

Čupr:

Uvidíme.

Kulíšek:

Ještě bych připomněl, že Glgavka umřel ve dvaačtyřiceti na cirrhozu.

Čupr upije ze sklenice. Čupr:

Dej mu pánbůh věčnou slávu. Přinejmenším musím získat titul Krále Truňku letošního vinobraní. Ten loňskej rok Cizrníkovi nezapomenu. Vedu?

Kulíšek:

Vedete. Ale jestli vám to za to stojí.

Čupr:

Kdyby to byl Papáček, neřekl bych ani slovo. Kdyby to byl Voštipa, jenom bych se smál. Ale Cizrník, pane Kulíšku! Konkurence! Přece chápete, že to nemůžu nechat jen tak.

Kulíšek:

Ani moc ne.

Čupr:

Bodejť byste chápal, když vy žádnou konkurenci nemáte. Měl jsem bejt učitelem… Kdybych se líp učil. Už mi to ani nechutná.

Čupr dopije sklenici. Kulíšek udělá čárku a oba dva odejdou. K jinému ze stolů se posadí Botička – otec a Botičková – matka. 28

ZVONOKOSY


Botička:

Tak teď nevím, mámo. Mám mu vrazit pár facek, nebo blahopřát?

Botičková:

Vraž mu pár facek a pak mu poblahopřej.

Botička:

Možná bych to měl udělat obráceně. Víš, tak aby jako nejdřív viděl, že si toho jeho chytrýho kroku vážíme… ale na druhou stranu zase aby mu bylo jasný, že si nemůže dělat co chce.

Botičková:

Udělej to jak chceš, ale hlavně nad tím moc nepřemejšlej. Jinak zapomeneš jedno nebo druhý.

Botička:

Stando, tak kde seš?!?

Ke stolu dojde Standa. Nejistě se posadí. Standa:

Ano tati?

Botička:

Chci ti promluvit do toho… Do duše.

Standa:

Hele, táto, já bych ti chtěl říct, že by sis měl uvědomit, že už jsem dospělej, že jo…

Botička:

Nebuď drzej. Já ti chci blahopřát a ty takhle…

Standa:

Aha. Já myslel, že mi chceš dát pár facek…

Botička:

Jedno po druhým.

Standa:

Jak to myslíš?

Botička:

Jak to říkám. Sakra kluku, plná vesnice holek jako lusk a ty se musíš zapomenout zrovna s tou Baráčkovic.

Standa:

Když ona je moc hezká, táto.

Botička:

Hezká, hezká… Za to si nic nekoupíš. Co je ovšem mnohem zajímavější, je to, že Baráčkům patří vinice Na slunečné. Nejlepší vinice v kraji. Uvědomuješ si to, kluku pitomá.?

Standa:

Uvědomuju.

Botička:

No, takže já to zkrátím. Zapomenu na to, že se Růženka jmenuje Baráčková, se starým Baráčkem co jsme si, to jsme si, ale holce dá právě tuhle vinici věnem. Je ti to jasný?

Standa:

Je.

Botička:

Výborně. Možná, že přece jenom nejsi tak pitomej. Růženka dostane věnem vinici a já budu první kdo vám bude blahopřát. A Baráčkovi už z vinice neuviděj´ ani floka. Tohle pomyšlení za to stojí.

Standa:

Děkuju, táto.

Botička:

Ještě mi neděkuj, ještě není nic hotovo. Myslíš, že Baráček tu vinici Růžence dá?

Standa:

Ono mu vlastně ani nic jinýho nezbejvá.

Botička:

Máš recht, kluku.

Na scénu vejde Ferda Čupr. Zastaví se u stolu, kde sedí Botičkovic. Čupr:

Už jste to slyšeli? To jsou věci!

Botičková:

Bodejť bysme neslyšeli. Vždyť tady Standa je toho příčinou.

Čupr:

Standa? 29

ZVONOKOSY


Botičková:

No kdo jinej?

Čupr:

Co tě to napadlo, kluku pitomá?

Botička:

Počkej, počkej… Standovi můžu nadávat jenom já. A že jsem ho za to nepochválil, to je snad jasný.

Čupr:

Nepochválil, nepochválil… S tím se musí něco udělat!

Standa:

To už teď půjde dost těžko.

Čupr:

Jak, těžko? To prostě musí jít!

Botička:

Já bych to neviděl tak černě. Vono všechno zlý je pro něco dobrý.

Čupr:

To mi teda řekni, co je na tom, že se bude farář takhle angažovat, dobrýho!

Botička:

Dobrý je na tom to, že když s tím budeme souhlasit, dostaneme vinici.

Čupr:

Cože? Tak vy za to dostanete vinici? Vy jste prodali sami sebe! Za třicet stříbrných! Vy Jidášové!

Botička:

Počkej, Ferdo, počkej… To jsou silný slova. Na tom nakonec není nic špatnýho, a to už úplně pomíjím, že ti je pendrek do toho, co za to dostanu.

Čupr:

Do toho mi není nic, to máš pravdu. Ale já myslel, že táhneme za jeden provaz!

Botičková:

Vo čem to mluvíš? Jednou je Růženka v tom, tak si ji Standa vezme. My taky víme, co se sluší a patří.

Čupr:

Vo čem to mluvíš ty? Ať si Standa vezme za ženu třeba svatýho Rocha. Já mluvím vo faráři Calabovi.

Botička:

No to s tím snad tak trochu souvisí, ne? My chceme svatbu pěkně v kostele, se vším všudy. To bez faráře nejde.

Čupr:

Tak moment. Já mluvím vo tom, že farář bude zejtra kázat proti pisoáru! A Standa za to může…

Botička:

Stando! Tak vono nakonec na ty facky dojde!

Standa:

No táto… Copak je to moje vina?

Botička:

Neříkej mi „táto“! (K Čuprovi) Jak´s přišel na to, že za to může Standa?

Čupr:

Vždyť jsi mi to teď řek´.

Botičková:

Ale ne za to kázání. Standa může za to, že je Růženka v tom.

Čupr:

Růženka je v tom? Blahopřeju Stando.

Standa:

Děkuju.

Botička:

Tak farář bude kázat proti pisoáru? Co ho to posedlo? Já myslel, že to je osvícenej člověk a teď tohle…

Čupr:

Co ho posedlo, to nikdo neví. Ale jistý je, že zejtřejší kázání bude prej moc zajímavý. Už si vo tom cvrlikají vrabci na střeše.

Z hospody vyjde Bohdan a mlčky postaví před Botičkovic víno. Před Čupra položí zvláštní sklenici. Čupr:

Za chvíli, Bohdane. Za chvíli.

30

ZVONOKOSY


Macarát zmizí v hospodě. Ke stolu na opačné straně Dojde Baráček – otec, Baráčková – matka a Růženka. Baráček:

Já bych tě roztrh´!

Baráčková:

Františku! Je ještě mladá…

Baráček:

No právě, že je ještě mladá.

Baráčková:

Ale tak mladá už zas není.

Baráček:

Vo to přece vůbec nejde. Takovejch mužskejch kolem, a pěknejch… a vona se musí spustit zrovna s Botičkou. Starej Botička to má moc dobře spočítaný. Teď bude chtít věnem vinici Na slunečné. Já do něj vidím.

Růženka:

Táto…

Baráček:

Neříkej mi „táto“.

Růženka:

A jak ti mám říkat?

Baráček:

Ále… Jediný dobrý na tom je, že Botička, a to se mu musí nechat, je nejlepší vinař v kraji.

Baráčková:

Když jsem ti to tuhle řekla, tak´s mi vrazil pár facek. To ti nezapomenu.

Baráček:

Nevotvírej starý rány. Já nevím, jak to ten chlap dělá, víš, že jsem vyzkoušel všechno. Jistý je, že výnos z vinice Na slunečné může zdvojnásobit. A kam půjdou peníze? Chlup starej Baráček pustit umí. Takže já jí dám Růženě věnem, Botička zdvojnásobí výnos a nám z toho dá půlku. Nám zmizej´ starosti s jednou vinicí, ale peníze zůstanou.

Baráčková:

To je chytrý.

Baráček:

Viď? Copak myslíš, že jsem Na slunečné dřel ty léta jen tak, pro nic za nic?

Růženka:

Táto!

Baráček:

No jo, no. Ale to ti povídám. Půlka výnosu je naše, jinak žádná svatba!

Z hospody vyjde Macarát. Mlčky postaví před Botičkovic džbán vína a zase zmizí. Na scénu vejde Kulíšek, obratně se vyhne stolu, kde sedí Baráčkovic a posadí se k Botičkovým s Čuprem. Kulíšek:

Už jste to slyšeli? To jsou věci!

Čupr:

To o tom kázání, nebo o tom, že si Standa bude brát Růženku Botičkovic.

Kulíšek:

Obojí.

Botička:

Slyšeli.

Kulíšek:

Co s tím budeme dělat?

Botičková:

Standovu svatbu bych nechala stranou, o tý už se namluvilo dost.

Kulíšek:

No vždyť já to taky tak myslím. Bohužel, farářův záměr pouze svědčí o tom, že církvi se nedá věřit v ničem. Vůbec v ničem.

Čupr:

Ví to starosta?

Kulíšek:

Budu upřímný, pánové, starosta je v koncích. A víte, kdo za to může? Tady Standa!

Botičková:

No Stando! 31

ZVONOKOSY


Kulíšek:

Tedy jaksi v přeneseném slova smyslu, samozřejmě. Farář bude kázat proti pisoáru, protože pisoár prý může za úpadek morálky – což bude ilustrovat na příkladu Růženky, která je samodruhá, aniž by byla vdaná.

Botička:

To se spraví. Baráček nám upíše věnem vinici Na slunečné, Standa si Růženku vezme a je to. Až to bude v pořádku u notáře, před Pánembohem se to vždycky nějak srovná.

Kulíšek:

To ano, ale už to neřeší problém s farářovým zítřejším kázáním. A víte sami, jaký si získal Calaba ve vesnici vliv.

Čupr:

Tak to vyřešíme rychle a elegantně, tak, jak podobný situace řešili už naši tátové. Jestli se Calaba vo pisoáru skutečně zmíní, jenom zmíní, tak já osobně si ho podám. Jako že je Bůh nade mnou.

Kulíšek:

K tomuhle slibu bych si Boha jako svědka nebral. A jak byste si ho chtěl podat, pane Čupr?

Čupr:

Rukama. Těmahle rukama.

Kulíšek:

Nevím, jestli tohle to správné řešení.

Čupr:

Rozhodně je nejjednodušší. Při všem, co mi je svatý, zejtra na kázání padne slovo „pisoár“ a já si nebudu brát servítky.

Čupr vypije sklenici. Čupr:

Kulíšku, udělejte čárku.

Tma. Scéna 8

Je čas bohoslužby, tentokrát přednášené přímo v plenéru. Stoly jsou ty tam, zato je k dispozici stupínek pro řečníky, nyní k použití jako improvizovaná kazatelna. Na kázání se shromáždili všichni Zvonokosané, kteří byli přítomni slavnostní inauguraci pisoáru. Je plno. Na stupínku stojí Calaba a nepříliš jistě pronáší text kázání. Calaba:

Za onoho času, když se přiblížil, uzřev město, zaplakal nad ním řka: Ó, kdybys poznalo aspoň v tento den, který je ti ještě dán, které by věci tobě ku pokoji byly, ale skryto jest to nyní před očima tvýma. Neboť přijdou na tě dnové nešťastní a obklíčí tě nepřátelé tvoji valem a oblehnou tebe a soužiti tě budou ze všech stran. A s zemí srovnají tě…

Čupr:

To mluvíte o pisoáru, velebný pane?

Calaba:

Právě jste slyšeli, drazí v Kristu, co řekl Pán Náš, když spatřil Jeruzalém.

Čupr:

Tak Jeruzalém? Ne pisoár?

Cizrník:

Mlč Čupře a neruš pobožnost.

Čupr:

Ty mi taky můžeš.

Baráček:

Má pravdu. Nepřerušuj pana faráře.

Botička:

Tak ať se vyžvejkne, co má na srdci.

32

ZVONOKOSY


Calaba:

A kdyby Ježíš dnes chodil naším krajem, neměl by příležitost říci podobná slova? Máme zde lásku k bližnímu, ačkoliv nežijeme v době, kdy od nás Bůh nežádá oběti a mučednictví. Žijeme v době všelijakých vymožeností.

Botička:

Ale teď už mluví o pisoáru.

Baráček:

Pan farář může kázat o čem chce!

Čupr:

Tak ať to řekne jasně!

Cizrník:

On to říká, je tvoje chyba, že to neslyšíš.

Čupr:

Chcete říct, velebnosti, že se má náš pisoár srovnat se zemí?

Calaba:

To ne, samozřejmě, že ne.

Čubíková:

Už mám jízdenku na vlak, velebnosti.

Calaba:

I když musím uznat, že se kolem té stavby dějí věci, které by se dít neměly.

Čupr:

Kolem jaké stavby?!?

Calaba:

Ehm… kolem pisoáru!

Botička:

Teď to řek´!

Čupr křičí lehce přiopilým hlasem. Čupr:

Chcát přece pámbu nezakázal!

Calaba:

Co prosím?

Čupr:

Povídám… Že chcát přece pámbu nezakázal.

Cizrník:

Drž hubu a zmiz.

Čupr:

Ty drž hubu. Ty zmiz!

Cizrník:

Naposledy ti povídám, abys vzal do zaječích, nebo ti nakopu zadek!

Čupr:

Tak si to zkus, ty tchoři!

Cizrník:

Lepší tchoř, než jelen!

Čupr:

Proč jelen?

Cizrník:

Protože jelen nosí na hlavě to, co ty!

Čupr:

Vopovaž se to opakovat!

Cizrník:

Protože jelen, stejně jako ty nosí na hlavě parohy!

Čupr:

Chceš říct, že mi Judita zanáší?

Cizrník:

Jo! A taky bych ti moh´ říct s kým, ty noční žabaři!

Čupr:

Nemůže zanášet každá, která by chtěla! Však ses kolem Judity vometal dost a dost!

Cizrník:

Já že jsem se vometal kolem Judity?

Čupr:

Jenže Judita tě poslala k vodě. Pometlem tě hnala! Bezkulko!

Cizrník:

Paroháči!

Calaba:

No tak, no tak… Bratři Kristu!

33

ZVONOKOSY


Vypukne rvačka. Po Calabovi kdosi hodí misálem a pak už se to mydlí. Chlapi i ženské, všechno na jedné hromadě. Hluk rvačky, výkřiky. Botička:

Je to tak. Trpělivost růže přináší. Celej život jsem čekal na tu správnou příležitost, a když už jsem si myslel, že se nedočkám, je to tady!

Baráček:

Co tím chceš říct?

Botička:

Přibližně tohle!

Botička skočí po Baráčkovi, Baráček po Botičkovi. Botičková:

Dej mu, Karle! Všichni víme, že ho Baráčková krmí jenom nudlema, protože pořádnej flák masa uvařit nesvede!

Baráčková:

Já že nesvedu? František může jíst maso od božího rána. Já zastanu místo jak před plotnou, tak před zrcadlem. Nemusím kvůli věčnejm starostem o svýho muže vypadat jako flundra.

Botičková:

Kdo u tebe vypadá jako flundra?

Baráčková:

To si snadno domyslíš.

Botičková:

Jak chceš!

Ženy si vjedou do vlasů. Celá vesnice se pere nebezpečně blízko sochy svatého Rocha. Calaba:

Spoluobčané! Bratři! Jste všichni jedné víry! Vzpamatujte se, pro Boha svatého!

Kdosi vrazí do sochy svatého Rocha, která se skácí. Soše upadne hlava. Čubíková:

Svatý Rochus, dar paní hraběnky, se rozbil! Lidi, to je neštěstí! Náš patron je bez hlavy! Zvoňte na poplach!

A skutečně, kostelní zvony se rozezní. To však nikoho nemůže zastavit ve svatém boji za bytí a nebytí pisoáru. Čubíková:

Zvonokosy stihne neštěstí! To vám povídám, jako že se Čubíková jmenuju!

Pak už kdosi srazí i starou pannu Čubíkovou. Bitka vrcholí, zatímco všechno kolem pohasíná a zvony znějí. Tma.

KONEC 1. DĚJSTVÍ

34

ZVONOKOSY


2. DĚJSTVÍ

35

ZVONOKOSY


OBRAZ 6 Hospoda

Macarátova hospoda vypadá tak, jak hospoda vypadat má. Stoly s lavicemi jsou opět naskládány uvnitř, dominantou prostoru je samozřejmě výčep. Po stranách jsou dveře do hostinských pokojů či chodby. V pozadí hospody jsou vždy otevřené dveře s průhledem na náměstí. V průhledu je snad vidět kousek pisoáru. Scéna 9

Hospoda je poměrně zaplněna, u každého stolu kdosi sedí. Většina přítomných ještě nese stopy po bitce na náměstí. Tu má někdo ruku na pásce, tu jiný ovázanou hlavu, další zase náplast na tváři. Mezi přítomnými však chybí hlavní aktéři rvačky Čupr s Cizrníkem. U jednoho ze stolů sedí také farář Calaba. Jarmila roznáší víno. Jarmila:

Tak, milí zlatí, už je to tady. Víno z vašich sklepů vám ty hlavy zchladí.

Bohdan:

A jestli ne, já se s váma párat nebudu. Já nejsem jako pan farář. Tady se mi rvát nebudete.

Češpivo:

Vždyť se ti tady nikdo rvát nechce.

Bohdan:

To já jen tak pro jistotu.

Votlučka:

Slyšeli jste to o Cizrníkovi?

Kostohryz:

Ne, co?

Votlučka:

Dostal prý ránu na místo… velmi choulostivé, řeklo by se. Na to nejchoulostivější. Nemůže ani chodit.

Češpivo:

To je jenom spravedlivé. Koneckonců, on zaútočil na to Čuprovo stejným způsobem… I když jen verbálně, samozřejmě.

Botičková:

Vy chlapi jste stejně zvláštní. Takoví siláci a tak snadno zranitelní na jednom jediném místě.

Baráčková:

Každý je někde zranitelný. Někdo na těle, jiný na duši.

Votlučka:

No Ferda Čupr rozhodně na těle. Má rozbitou hlavu a krev z něj prý crčela jako z vola. Proudem.

Kostohryz:

To pořád ještě dopadl lépe než svatý Rochus. Tomu už nepomůže nikdo, ten má hlavu úplně pryč.

Botička:

To se nám to vinobraní letos moc nevyvedlo.

Baráček:

Jakpak by ne. Vyvedlo se. O žádném vinobraní se nebude mluvit tolik jako o tom letošním.

Botička:

Povídám, a kdo mě chce slyšet, ten mě slyší, že se nevyvedlo.

Baráček:

Takhle může mluvit jenom ten, co dostal pár přes hubu. Vinobraní bylo jako žádný jiné. Jen tu slyším bzučet nějakýho komára.

Botička:

Já ti ukážu komára!

36

ZVONOKOSY Bohdan:

Gabriel Chevallier, Jan Drbohlav Chlapi!!!

Do hospody vejde Čuprová. Čuprová:

Blouzní. Pořád jenom blouzní. Není tady Famfule?

Do hospody vejde Cizrníková. Cizrníková:

Sténá. Pořád jenom sténá. Není tady Famfule?

Čuprová:

Ty mi vůbec nelez na voči. Lehkoživko!

Cizrníková:

Ty mi nelez na voči, ty budižkničemu!

Jarmila:

Ženský!!!

Cizrníková s Čuprovou se probodávají pohledem. Čuprová:

S tebou já dejchat stejnej vzduch nebudu!

Cizrníková:

Ne ty se mnou, ale já s tebou, dejchat stejnej vzduch nebudu!

Obě ženy se vyhrnou z hospody. Ve dveřích se srazí a padne pár šťouchanců. Češpivo:

Tak. To bysme měli.

Do hospody vrazí Kulíšek. V ruce drží čerstvé vydání novin. Kulíšek:

Co jim je?

Votlučka:

Co byste řek´?

Kulíšek:

Pánové… a dámy, mám zde čerstvý výtisk Vinařské hlásnice. Ne že bych měl radost z toho, že se jméno Zvonokos vláčí tiskem, ale na druhou stranu kvituji s potěšením, že se tam velmi objektivně zmiňují o… no o těch událostech, co se tady staly. Jestli dovolíte, tak bych vám…

Do hospody vejde Famfule. Také on drží v ruce noviny Famfule:

Cizrníková s Čuprovou si venku rvou vlasy. Stalo se něco?

Kostohryz:

Co byste řek´?

Famfule:

Vážení přítomní… právě jsem na poště vyzvedl nové vydání Tradičních hlasů. Trochu mě sice mrzí, že je Zvonokosům věnována taková publicita, nicméně je dobré, že se ke čtenářům dostanou seriózní zprávy informující o skutečnostech, kterých jsme všichni byli svědky. Pokud vás to zajímá, rád vám…

Kulíšek:

Okamžik, pane lékárníku. Jak jste si jistě ráčil všimnout, byl jsem tady dřív. Já budu číst první!

Famfule:

Ale račte. My křesťané máme takovou zásadu, že udeří-li nás někdo, nastavíme druhou tvář. Přičemž připomínám, že tato zásada je při vědomí toho, co se stalo, poněkud bolestná.

Kulíšek:

Já jsem ateista.

Kulíšek zdvihne oči vzhůru a výrazným gestem dá najevo svoji nehranou radost.

37

ZVONOKOSY


Kulíšek:

Díkybohu.

Baráček:

Nerouhejte se!

Češpivo:

Ticho! Čtěte, pane Kulíšku.

Famfule:

Ale pak budu číst já!

Votlučka:

Taky si vás poslechneme, pane Famfule.

Kulíšek:

Ehm… Tak tedy… Vinařská hlásnice píše: Titulky – Výjev z dob za svobodu vyznání. Farář se propůjčuje k hanebnému činu. Pobuřující útok příznivce opozice. Text – vyberu jen to nejpodstatnější – V neděli se stal městys Zvonokosy místem nestvůrného jednání místní opozice, které vyvrcholilo bitkou, jakou kraj nepamatuje. Nachmelený občan, vydávající se za čestného obchodníka, nejprve slovem a potom činy napadl spořádaného občana, řádného plátce daní, který si v potu tváře vydělává na chléb svůj vezdejší a který přišel na bohoslužbu, aby ulevil znavenému tělu i duši. Farář však nejenže nezabránil inzultaci, ale útočníka ještě vhodně volenými slovy podporoval v jeho konání. Čestně smýšlející spoluobčané, příznivci obecní rady, se napadeného zastali, ale za toto své jednání byli napadeni přesilou opozičníků, se kterou svedli lítý boj. Přestože chuligánů, kteří se na veřejnosti neštítí vystupovat s pamfletem, který nazývají stranickým programem, bylo několikanásobně více, vyšli příznivci obecní rady z boje jako nezpochybnitelní vítězové.

Kulíšek se odmlčí. Mírný potlesk. Kulíšek:

Ano. Taková je celá pravda.

Famfule:

Zpravodaj Vinařské hlásnice zřejmě utrpěl těžké zranění, takže si nic nepamatuje. Poslechněte si, co píší Tradiční hlasy. Cituji. Titulky: Vrátili jsme se o staletí zpět. Farář se propůjčuje k hanebnému činu. Hnusný čin opilce podplaceného obecní radou. Text pak praví – čtu jen to nejzajímavější – Sváteční den městyse Zvonokosy byl zneuctěn nepřátelským aktem, který vyvolali příznivci obecní rady. Jeden z podroušených občanů, který se o sobě domnívá, že je obchodníkem, nejprve slovem a potom činy napadl skutečného moderního businessmana, který se přišel potěšit Slovem Božím. Farář však nejenže nezabránil inzultaci, ale útočníka ještě vhodně volenými slovy podporoval v jeho konání. Napadeného se naštěstí zastali čestně smýšlející spoluobčané, příznivci opozice, kteří v ostrém souboji odolali i několikanásobné přesile rozzuřených sympatizantů obecní rady.

Famfule se odmlčí. Mírný potlesk. Famfule:

Tohle se stalo, pane Kulíšku. Tohle – a nic jiného!

Kulíšek:

Ale jděte!

Famfule:

Jen si to přečtěte, umíte-li číst.

Kulíšek:

Vy si přečtěte tohle, jestli rozpoznáte jednotlivá písmenka.

Famfule:

Rozumím určité nejistotě, která z vás na první pohled vyzařuje. Byl to přece váš nápad, pane Kulíšku. Takže vy – a jedině vy – nesete odpovědnost za to, co se stalo… i za to, co se teprve stane!

Kulíšek:

Tak za prvé to…

38

ZVONOKOSY


Kulíšek se zarazí. Vzpomene si, co slíbil Pěšinkovi. Kulíšek:

… byl můj nápad, to je pravda, ale za druhé – a to především – vy jste to byl, kdo ho navenek schvaloval a mezi řádky haněl, pane!

Famfule:

Tak aby bylo jasno, já jsem si to…

Pauza. Také Famfule se rozpomene na daný slib. Famfule:

… vymyslel, to je pravda… Ale copak jsem vyvolal tu strašlivou bitku? To byl, jak Tradiční hlasy správně poznamenávají, váš přítel pan Čupr. Ne můj dobrý známý – a nyní těžce zraněný – pan Cizrník.

Kulíšek:

S čím kdo zachází, s tím také schází. Mohl si dobře spočítat, že zaútočit na pana Čupra je holý nerozum, nerozvážnost, která ho mohla stát i víc než jen bolest v rozkroku.

Famfule:

Než jen bolest! Vás tam asi ještě nikdo neudeřil. Nu, může se to stát, taková věc se přihodí jedna dvě.

Kulíšek:

Vyhrožujete mi, pane lékárníku?

Famfule:

Konstatuji fakta, pane učiteli. Chcete-li to pokládat za vyhrožování, pak prosím.

Diskuse vzbudí živý zájem mužů v hospodě. Češpivo:

No tak do toho!

Votlučka:

Nenechte se pobízet!

Kostohryz:

Chutě!

Češpivo:

Nevsadíme si?

Votlučka:

Ale klidně. Sázím na lékárníka. Je zvyklý na tvrdou manuální práci, jak v moždíři drtí soli.

Kostohryz:

Já volím učitele. Je chytřejší a obratnější. Nepochybně se smrtelnému úderu vyhne a dost možná jeden či dva zasadí.

Famfule:

Jste jim pro smích, učitelskej!

Kulíšek:

Já ne. To vy, léčivko.

Mezi oba muže se postaví hostinský Macarát. Bohdan:

Ale no tak… To vám to včera nestačilo?

Češpivo:

Oni se včera neprali.

Votlučka:

Zbaběle zahnuli kramle.

Kostohryz:

Ó ne, to nebylo zbabělé. To bylo chytré, šetřili síly na dnešní pěstní zápas.

Famfule:

Jděte stranou, pane hostinský. Nerad bych vás udeřil.

Kulíšek:

Z cesty, pane hostinský! Nemohu nést následky, pokud byste stál v místech, kam za okamžik povedu úder.

Bohdan:

Nenechám si rozmlátit lokál kvůli vašim hloupostem! Ven! Oba dva!

Rozpačité ticho.

39

ZVONOKOSY


Bohdan:

No tak! Slyšeli jste?!? Zmizte a vraťte se, až vám hlavy vychladnou!

Famfule:

Respektuji váš soukromý majetek, pane Macaráte.

Kulíšek:

Já rovněž.

Bohdan:

A po cestě uvažujte o tom, že ke všemu nedošlo kvůli pisoáru, ale jenom kvůli nevěrný ženský. Kdyby byl Cizrník neřek´ Čuprovi, že nosí na hlavě parohy, nic by se nestalo.

Oba muži opustí hospodu. Kostohryz:

Takovejch chlapů je… Kvůli tomu se nikdo nerve, za to nikdo nemůže. Nemůžete chtít po ženské, aby byla věrná.

Bohdan:

To není pravda. Ženská zanáší jenom tomu, kdo sám chce. Já to nechci a proto paroháčem nebudu.

Češpivo:

To jsou silný slova.

Votlučka:

O co se vsadíš?

Jarmila:

Bohdane!

Bohdan:

Počkej, nech mě!

Kostohryz:

Tak o co se vsadíš?

Jarmila:

Přece mi věříš, ne?

Bohdan:

Právě proto že ti věřím. Jakmile mi někdo dokáže, že jsem paroháč, narazím sud vína a takový chlap může pít týden zadarmo.

Botička:

No, to je slovo.

Bohdan:

Netěšte se zbytečně.

Baráček:

Nech na hlavě.

Jarmila:

To jsou špatný vtipy.

Češpivo se zdvihne od stolu. Češpivo:

Já jsem slyšel dost.

Votlučka:

Já taky.

Kostohryz:

Já budu mít voči na šťopkách.

Češpivo v Votlučkou a Kostohryzem opustí hospodu. Jarmila:

Proč říkáš takový věci, Bohdane. Nelíbí se mi to.

Bohdan:

Ale jdi. Mělo by tě těšit, že bych za tebe dal ruku do vohně. Nebo mi chceš říct, že bych se moh´ spálit?

Jarmila:

A tahle tvoje otázka se mi už vůbec nelíbí!

Jarmila se rozeměje a políbí Bohdana na tvář. Bohdan s uspokojením pokývne. Bohdan:

Tak vidíš.

Jarmila Bohdana obejme. Namočí prst do džbánku s vínem a udělá Bohdanovi na nose vínem tečku. Znovu se políbí a oba odejdou.

40

ZVONOKOSY


Scéna 10

Proklamativně co nejdál od sebe, ale přesto u jednoho stolu sedí Pěšinka se Sakumpakem. Pěšinka:

Tak co, pane notáři?

Sakumpak:

Co – co?

Pěšinka:

Jste spokojen, předpokládám.

Sakumpak:

Spokojen s čím?

Pěšinka:

Spokojen s tím, co se stalo. Přál jste si vyvolat nepokoje a už je to tady.

Sakumpak:

No dovolte? Jak jste přišel na to, že jsem si přál vyvolat nepokoje?

Z obytné části hospody vejde Jarmila. Mlčky položí před Sakumpaka s Pěšinkou sklenice vína a zase zmizí. Sakumpak:

Já jsem si snad vymyslel pisoár? Nemůžu za to, že se vám to vymklo z rukou.

Pěšinka:

A já jsem si ho snad vymyslel? To byl nápad Kulíška.

Sakumpak:

Jistě. A Famfule byl proti. Poslouchejte, pane starosto… Možná bych už téměř mohl říct exstarosto, tomuhle může věřit možná tak obecní troup Mrňouch…

Pěšinka:

Dobře, přiznávám, že pisoár byl zčásti můj nápad, ale neměl jsem na mysli nic jiného, než zvonokosské blaho. Zvonokosské blaho! A vy jste ho, to je teď takové módní slovo, torpédoval.

Sakumpak:

Nechcete mi snad říct, že Čupr vyvolal hádku na můj pokyn?

Pěšinka:

Ne. Hádku v konečném důsledku vyvolala Čubíková a já bych moc rád věděl, kolik jste jí za to zaplatil.

Sakumpak:

Teď žertujete. Dovedete si představit, jak naše strana jedná se slečnou Čubíkovou?

Pěšinka:

Podívejte se, pane notáři, abyste viděl, že jsem k vám upřímný, můžu vám sdělit, že jsem podnikl jisté kroky, které pro vás budou… nu, jak to říci… nepříjemné.

Sakumpak:

Upřímnost za upřímnost. Ani já jsem nezahálel. A mohu vás ubezpečit, že moje kroky povedou k tomu, že se to houpající křeslo pod vámi zvrátí.

Oba muži vstanou. Pěšinka:

Škoda že nemohu říct totéž o vás – jenomže já to nemohu říct proto, že se pod vámi nemá co zhoupnout.

Sakumpak:

Laciná slovní hříčka.

Pěšinka:

Tímhle jsme spolu skončili. Původně jsem si myslel, že budete důstojným soupeřem, který ačkoliv prohrává, hraje fér. Ale jestliže se uchylujete k takovému vedení souboje, kdy rozdáváte rány pod pás…

Sakumpak:

Asi tak, jako váš oblíbenec Čupr?

Pěšinka:

Laciná slovní hříčka. No zkrátka v takovém případě jsme spolu dnes mluvili naposledy. Sbohem, pane notáři. 41

ZVONOKOSY Sakumpak:

Gabriel Chevallier, Jan Drbohlav Sbohem, pane starosto.

Oba muži odejdou. Do hospody vstoupí hraběnka z Kratihájů. Zamíří k Calabovi sedícímu u jednoho ze stolů. Hraběnka:

Pozdrav Pánbůh, pane faráři.

Calaba:

Eh…?

Hraběnka:

Vy jste tady nový a zřejmě mě neznáte. Já jsem Adelajda, hraběnka z Kratihájů, rozená Holajdová z Holajdova.

Calaba:

Těší mě. Severin Calaba rozený Calaba. Zato ovšem z Paříže. Jak jste mě tu našla?

Hraběnka:

Vaše farská mi řekla, že jste tady.

Calaba:

Co pro vás mohu udělat, paní hraběnko?

Hraběnka:

Abyste mi rozuměl, pane Calabo, já mám ráda církev. Já dokonce podporuji církev, a to nemalými finančními částkami. Věnovala jsem Zvonokosům sochu svatého Rocha.

Calaba:

To je chvályhodné, paní hraběnko.

Hraběnka:

Ovšem zato jaksi očekávám jisté protislužby, rozumíte.

Calaba:

V otázce protislužeb jsem jako doma. Jen bohužel nevím, co přesně máte na mysli.

Hraběnka:

Je to prosté a jednoduché. Jsem ráda informována, takže očekávám, že se mi také za moje, řekněme investice, informací dostane, chápete?

Calaba:

Naprosto.

Hraběnka:

Takže… Poslouchám.

Calaba:

Ano. Ale co?

Hraběnka:

No co se tady stalo. Zvony vyzváněly tak, že to bylo slyšet až na náš zámek. Na jednu stranu to bylo potěšující, protože jsem zvuk vašich kostelních zvonů neslyšela už nejméně dvacet let, naposledy když ve Zvonokosech hořelo. Ale zároveň to z téhož důvodu bylo trochu znepokojující. Jistě mi rozumíte.

Calaba:

Rozumím.

Hraběnka:

Takže bych chtěla vědět, co se tu stalo.

Calaba:

Nic. Nebo skoro nic. Malé nedorozumění. Drobné hašteření. Vesnická strkanice.

Hraběnka:

Zámek a fara, šlechta a církev, mají kráčet ruku v ruce. Souhlasíte, pane faráři?

Calaba:

Souhlasím.

Hraběnka:

Tak kolem toho přestaňte chodit jako pes kolem horké kaše. Chci slyšet jasně, co se tu stalo a co znamenalo to vyzvánění, které vzbouřilo celý kraj!

Calaba:

Znáte Růženku Baráčkovou z Mariánské družiny, paní hraběnko?

Hraběnka:

Není to taková ta dívenka co zpívá na kůru o trochu méně falešně než ostatní? Takové to neviňátko, co by člověk pustil k přijímání i bez zpovědi?

42

ZVONOKOSY Calaba:

Gabriel Chevallier, Jan Drbohlav To je ona. Ovšem ona přijímala… něco jiného. Musíme být připraveni na početí, které bohužel nebude neposkvrněné.

Hraběnka se hlasitě rozesměje. Hraběnka:

A který mládenec je tak šikovný? Nebo spíš tak nešikovný?

Calaba:

Jistý Botička. Stanislav Botička.

Hraběnka:

Znám. Tak Růženka čeká s mladým Botičkou malé… To je krása! Připomíná mi to moje mládí.

Calaba:

Potíž je v tom, že čekají malé, aniž by dosud vstoupili do stavu manželského.

Hraběnka:

Ale co. To se dá přece napravit raz dva. To ovšem nevysvětluje ty zvony.

Calaba:

Část zvonokosských občanů se domnívá, že za Růženčin požehnaný stav nemůže ani tak mladý Botička jako mravy, které se uvolnily výstavbou pisoáru. A tyhle názory pronášejí natolik nahlas, že je nemohou neslyšet ti, co pisoár postavili. Pak stačí málo, jedna jiskřička…

Hraběnka:

A kotel vybuchl.

Calaba:

Trochu se to popralo…

Poslední větu zaslechne Kulíšek, který právě vešel na scénu. Kulíšek:

Popralo se to, to ano, pane faráři. Ovšem zapomněl jste dodat, že to byl představitel opozice, kdo podle napadl příznivce obecní rady. Ovšem my se zastrašit nedáme. Ani opozicí, ani církví.

Hraběnka:

Kdo je tenhle tajtrlík?

Kulíšek:

Proč sprostě urážíte váženého člena učitelského sboru, vyznamenaného inspektorským diplomem?

Hraběnka:

Nejposlednější z mých lokajů, pane učiteli, toho ví o slušném chování víc než vy. Žádný z mých sluhů by se neodvážil bez dovolení vstoupit do rozhovoru hraběnky z Kratihájů!

Kulíšek:

Vaše jedovaté sliny, špinavé reakcionářské poznámky, mi nedostříknou ani na kotníky. Bývaly doby, kdy byste si je odpykala pod gilotinou.

Hraběnka:

Ovšem taky bývaly doby, kdy lidé mého společenského postavení dávali neotesance vašeho rázu pověsit… a před tím ještě potupně zmrskat! Skvělá výchovná metoda.

Kulíšek:

Jsem vyznavač Robespierra a tyhle řeči jsou mi k smíchu. Chtěl jsem říct jenom tolik, že naše pokroková strana si pisoár vzít nedá a třeba za něj položí život, bude-li to třeba. Poroučím se!

Kulíšek si odplivne. Sebere z jednoho ze stolů klobouk, který si zde prve zapomněl a odejde. Hraběnka:

Myslím, že už chápu. Zmíním se arcibiskupovi…

Calaba:

To snad ani nebude nutné, paní hraběnko.

43

ZVONOKOSY


Hraběnka:

Ale ano. Proč se s tím máte potýkat vy? Já se zmíním arcibiskupovi, arcibiskup utrousí pár slov na vhodných místech a můžete to pustit z hlavy.

Calaba:

Nerad bych do toho zatahoval někoho dalšího.

Hraběnka:

To je v pořádku. Ráda to pro vás udělám. Jak už jsem říkala, šlechta a církev mají kráčet…

Calaba:

… ruku v ruce.

Hraběnka:

Ano. Ruku v ruce. Buďte s Bohem, pane faráři.

Calaba:

S Bohem.

Hraběnka odejde. Za okamžik vstoupí do hospody farská Babeta. Posadí se k Calabovi. Babeta:

Pane Severíne. Pojďte domů. Dneska je pondělí.

Calaba neodpovídá. Babeta:

No tak, pane Severíne. Nechte už toho.

Calaba:

Já jsem to slyšel, víte?

Babeta:

Co jste slyšel?

Calaba:

No… Kulíška. I Famfuleho. Četli noviny, co se píše o tom, co se stalo v neděli. A oni mají pravdu.

Babeta:

Kdo? Kulíšek? Nebo Famfule?

Calaba:

Ti v novinách. Já za to totiž můžu. Já jsem proti tomu pisoáru nic neměl a Čubíkovou jsem měl hned vyhodit. Ona na mě s arcibiskupem a já jsem byl rád, že jsem tady a že mám klid. Měl jsem ji vyhodit.

Babeta:

To si nesmíte tak brát. My ji tady všichni známe, vy ještě ne.

Calaba:

Nebo jsem měl aspoň něco udělat, když se to semlelo. Měl jsem slézt tam dolů k nim. Ale já se bál, víte.

Babeta:

Dobře, že jste neslez´. To byste měl teď obvázanou hlavu nebo ruku na pásce. A dneska je pondělí!

Calaba:

Zklamal jsem.

Babeta:

Teprve zklamete, jestli nepůjdete domů.

Calaba:

Je mi hůř, než tomu nešťastnému svatému Rochovi.

Babeta:

Teď máte možnost, abyste ukázal, co ve vás je. Zvonokosy budou potřebovat novou sochu. Bude potřeba udělat sbírku. Přesvědčit lidi. Burcovat.

Calaba:

Dovedete si představit, jak chodím od chalupy k chalupě? Po tom všem?

Babeta:

Ne.

Calaba:

Já taky ne. Jděte domů, Babeto. Přijdu později.

Babeta:

Půjdu, pane Severíne. Ale je pondělí.

Calaba:

Já vím. To mě Bůh trestá. Já věděl, že se to telegrafem nespraví.

Babeta odejde. Calaba zůstane sedět v rohu, ale je tak nenápadný, že už v hospodě vlastně ani není. 44

ZVONOKOSY


OBRAZ 7 Kancelář

Bohatě zařízená kancelář hodná vysoce postaveného muže. Veškeré kusy nábytku nesou znaky rozmařilého plýtvání. Obrovský stůl, pohodlné křeslo, dokonce dvě skříně, vyřezávané, zdobené decentní malbou. Dveře do chodeb ministerstva. Na stole leží několik stařičkých telefonních aparátů, tlačítko pro přivolávání podřízených a pak také několik hracích kostek s kelímkem. Scéna 11

Ministr sedí za svým stolem a hraje sám se sebou v kostky. Promíchá je v kelímku za hlasitého rachocení a potom obrátí kelímek na stůl. Prohlédne si hod, vrátí kostky do kelímku a opakuje úkon. Ozve se zaklepání na dveře. Luvelák:

Dále!

Dveřmi z chodby vstoupí sekretář. Sekretář:

Omlouvám se, že obtěžuji, pane ministře, ale přišel za vámi poslanec Duplikát.

Luvelák:

Mám práci. Je to důležité?

Sekretář:

Tvrdí, že ano.

Luvelák:

Tak ať jde dál. Ale vy… ještě jednou se nezeptáte návštěvy na důvod proč přichází a letíte. Je vám to jasné?

Sekretář:

Ano prosím.

Sekretář zmizí a na scénu vejde poslanec Duplikát. Duplikát:

Smím, pane ministře?

Luvelák:

Ale račte, pane poslanče. Co vás sem přivádí, mohu-li se ptát?

Duplikát:

Zvonokosy, pane ministře.

Luvelák:

Dvě šestky, jedna pětka a tři trojky, házím ještě jednou. Co jste to říkal?

Duplikát:

Říkal jsem „Zvonokosy, pane ministře“. Vy asi nevíte…

Luvelák:

Ale vím samozřejmě, že vím, drahý příteli. Asi dvaapůl tisíce obyvatel. Nechcete si se mnou zahrát v kostky?

Duplikát:

Dva tisíce osm set padesát, podle posledního sčítání.

Luvelák:

Kéž bych se v životě nespletl o víc. Vrhcáby?

Duplikát:

Znám.

Luvelák:

Já vím, že znáte. Nechcete si zahrát?

Duplikát:

Bude mi ctí.

45

ZVONOKOSY


Luvelák:

Tak co máte na srdci? Začínám.

Duplikát:

Zvonokosy, pane ministře.

Luvelák:

To už jste říkal. Trojky. Teď vy.

Duplikát:

Vysoké. Patrně vám není známo, co se ve Zvonokosech děje. Je to ostuda a hanba. Jenom si pane ministře představte – pokrokové síly postavily ve Zvonokosech veřejný pisoár…

Duplikát podá ministrovi složku s papíry. Luvelák odloží složku na stůl a hodí kostkami. Luvelák:

Malá postupka.

Duplikát:

Bravo. A zpátečnické živly se pokoušejí zvrátit kolo dějin. Situace už je tak daleko, že se do věci pokusila vložit církev. No považte, církev. Jako by církvi bylo něco do čistě světských záležitostí!

Luvelák:

Házejte.

Duplikát:

Ano. Pisoár prý kazí mravy ve vesnici. Pětky. Došlo dokonce k jakési bitce. A já vás žádám, abyste vší mocí svého úřadu zasáhl a nepřipustil další eskalaci napětí.

Luvelák:

Sudé. Co jste říkal?

Duplikát:

Že vás žádám, abyste…

Ozve se zaklepání. Luvelák:

Dále!

Otevřou se dveře a na scénu vejde sekretář. Sekretář:

Poslanec Foukal žádá o slyšení.

Luvelák:

Mám práci. Je to důležité?

Sekretář:

Tvrdí že ano.

Luvelák:

Ať jde dál. Ale vy… Já nežertuju! (k Duplikátovi) To je materiál…

Duplikát:

Neberte to nijak osobně, pane ministře, ale nerad bych se tu se svým ctěným kolegou potkal. Myslíte, že bych se mohl někde ukrýt?

Luvelák:

Poněkud neobvyklá žádost, ale jak vám libo. Ve skříni.

Duplikát:

Děkuji.

Duplikát se schová do skříně. Vejde Foukal. Foukal:

Dobrý den pane ministře.

Luvelák:

Dobrý den. Co byste rád?

Foukal:

Rád bych s vámi promluvil o vesnici Zvonokosy. Znáte?

Luvelák:

Ano. Dva tisíce osm set padesát obyvatel podle posledního sčítání.

Foukal:

Dva tisíce osm set čtyřicet dva přesně. Úžasné, jaký máte přehled.

Luvelák:

Jako ministr vnitra musím mít přehled. Nezahrajete si se mnou v kostky?

Foukal:

Bude mi potěšením, pane ministře.

Luvelák:

Vrhcáby? 46

ZVONOKOSY


Foukal:

Proč ne.

Luvelák:

Začínáte.

Foukal:

Jde o to, že místní obecní rada nedbala názoru prostých občanů a pokusila se rozvrátit dobré občanské vztahy stavbou pisoáru. Pětky.

Luvelák:

Ty už hodil Duplikát.

Foukal:

Co prosím?

Luvelák:

Nic. Mám rozehranou partii.

Foukal:

Tak liché. A považte – do celé věci se vložil místní farář a tenhle pisoár ještě podpořil.

Foukal podá ministrovi složku s papíry. Luvelák odloží složku na stůl a hodí kostkami. Luvelák:

Velká postupka.

Foukal:

Bravo. Není divu, že se dokonce strhla nějaká bitka. A já vás žádám… jedničky… abyste vší mocí svého úřadu zasáhl.

Luvelák:

Není mi zcela jasné, co přesně bych měl udělat.

Foukal:

Například…

Ozve se zaklepání. Luvelák:

Dále!

Otevřou se dveře a vstoupí sekretář. Sekretář:

Přišel arcibiskup lyonské diecéze, pane ministře. Tvrdil, že je to důležité, ale nechtěl mi sdělit, oč přesně se jedná. Tak jsem ho vyhodil.

Luvelák:

Troubo! (k Foukalovi) To je materiál… (k sekretáři) Arcibiskup lyonské diecéze se vám nebude zpovídat! Upalujte za ním!

Foukal:

Neberte to osobně, pane ministře, ale nerad bych se tu s arcibiskupem setkal. Mohl bych se tu někde schovat?

Luvelák:

Ale klidně.

Foukal:

Vás to nepřekvapuje?

Luvelák:

Ani ne. Do skříně. Do té ne. Do tamté.

Foukal:

Proč ne do téhle? Ta je větší.

Luvelák:

Protože jsem politik.

Foukal:

Přiznám se, že vám ne zcela rozumím, pane ministře.

Foukal se schová do druhé skříně. Vejde arcibiskup. Arcibiskup:

Je to skandál, pane ministře. Skandál!

Luvelák:

Co přesně?

Arcibiskup:

Vesnice Zvonokosy, znáte?

Luvelák:

Dva tisíce osm set čtyřicet dva obyvatel podle posledního sčítání. Nezahrajete si se mnou v kostky?

47

ZVONOKOSY Arcibiskup:

Gabriel Chevallier, Jan Drbohlav Kostky nehraju. Tak nějak, asi dvaapůl tisíce, pokud vím. A jeden kněz, zbožný muž. Místní politická elita se jej pokusila zatáhnout do svých nekalých rejdů. Obě strany si vzaly za záminku farářovo kázání a vyprovokovaly dokonce jakousi bitku.

Arcibiskup podá ministrovi složku s papíry. Luvelák odloží složku na stůl. Luvelák:

A vy mě žádáte, abych vší mocí svého úřadu zasáhl.

Arcibiskup:

Jak to víte?

Luvelák:

Intuice. Pane arcibiskupe, máte moje slovo, že se pokusím tuhle věc nějak urovnat.

Arcibiskup:

Děkuji.

Luvelák:

Ještě něco?

Arcibiskup:

Ne. Abych řekl pravdu, nečekal jsem, že se tak rychle domluvíme. Věřím, že se příště setkáme za trochu příjemnějších okolností. Bůh vás ochraňuj, pane ministře.

Luvelák:

Děkuji.

Arcibiskup odejde. Foukal vystrčí hlavu ze skříně. Foukal:

Už je pryč?

Luvelák:

Právě odešel.

Foukal:

Nečekal jsem, že se tak rychle domluvíte. Takže…

Luvelák:

… takže máte moje slovo, že se pokusím tuhle věc nějak urovnat.

Foukal:

Děkuji.

Luvelák:

Ještě něco?

Foukal:

To je vše. Věřím, že příště se setkáme za trochu příjemnějších okolností.

Luvelák:

Nepochybně. Na shledanou, pane poslanče.

Foukal:

Na shledanou pane ministře.

Foukal odejde. Ze skříně vykoukne Duplikát. Duplikát:

Už je pryč?

Luvelák:

Právě odešel.

Duplikát:

Výborně. Takže…

Luvelák:

… takže máte moje slovo, že se pokusím tuhle věc nějak urovnat.

Duplikát:

Děkuji.

Luvelák:

Ještě něco?

Duplikát:

To je vše. Věřím, že příště se setkáme za trochu příjemnějších okolností.

Luvelák:

Nepochybně. A že jste nečekal, že se tak rychle domluvíme?

Duplikát:

Ale ano. Vy jste znám jako moudrý člověk. Proč bych to neměl čekat?

Luvelák:

To nic… Na shledanou pane poslanče. 48

ZVONOKOSY Duplikát:

Gabriel Chevallier, Jan Drbohlav Na shledanou, pane ministře.

Duplikát odejde. Luvelák ještě jednou hodí kostky na stůl a potom stiskne tlačítko. Vejde sekretář. Sekretář:

Volal jste mě, pane ministře?

Luvelák:

Ano. Poslyšte, tak mě napadlo… Vím o nové akciové společnosti. Právě se zakládá, báječný obchod. Neměl byste zájem?

Sekretář:

Ne, děkuji, pane ministře. Ještě splácím dluhy z té minulé.

Luvelák podá sekretáři tři složky s papíry. Luvelák:

Nevadí. Poslyšte, já mám teď schůzku s šéfredaktorem večerníku a pak večeři s bankéřem… Tady jsou nějaká akta, tak se na to podívejte a zařiďte, co je potřeba. Tahanice v nějakém zapadlém městečku. Podle mě je to hloupost, ale jsou tam nějaké raporty a pár výstřižků z novin.

Během Luvelákova monologu se sekretář posadí za stůl a ministr přejde ke dveřím. Sekretář:

Rozumím.

Luvelák:

Hlavně se vyhněte komplikacím s arcibiskupstvím. To by nám tak ještě scházelo.

Sekretář:

Já to zařídím.

Luvelák:

Věděl jsem, že je na vás spolehnutí.

Luvelák odejde. Sekretář stiskne tlačítko a na scénu vejde asistent. Sekretář mu podá složku s papíry. Asistent:

Volal jste mě, pane sekretáři?

Sekretář:

Ano. Neznáte někoho, kdo hledá byt? Mám několik nabídek. Skvělá poloha, nízké odstupné.

Asistent:

Bohužel.

Sekretář:

No nic… Tohle mi teď hodil ministr na stůl. Jde o nějakou vesnici a nějakou rvačku. Já musím pro prefektovu dceru, vezu ji do dancingu a nemám čas, lámat si hlavu nějakou dírou.

Během sekretářova monologu se asistent posadí za stůl a sekretář přejde ke dveřím. Sekretář:

Ještě je v tom nějak zapleten biskup či co. Nějak to vyřiďte.

Asistent:

Jistě, pane sekretáři.

Sekretář:

Výborně.

Sekretář odejde. Asistent stiskne tlačítko na stole a na scénu vejdou dva úředníci. Asistent jim podá složku s papíry. Úředník 1:

Potřebujete něco, pane asistente?

Asistent:

Nechce někdo z vás koupit ojeté auto? Mám teď dvě nebo tři skvělé příležitostné koupě.

Úředník 2:

Proto jste nás přece nevolal.

49

ZVONOKOSY Asistent:

Gabriel Chevallier, Jan Drbohlav Ale to vám nebrání, abyste nekoupil. Člověk koupí vůz vždycky v den, kdy by si to nejméně myslel. Věřte mi to. Rolls Royce, poslední typ, přepychová karosérie.

Během asistentova monologu se oba úředníci posadí ke stolu a asistent přejde ke dveřím. Asistent:

Tak se aspoň postarejte o Zvonokosy. Je to nějaký politický spor na venkově. Sekretář starýho mi to sem hodil a já zítra odevzdávám rukopis do tiskárny.

Úředník 1:

Jak si přejete.

Asistent odejde. Úředníci otevřou spis a chvíli listují papíry. Úředník 2:

Tak co myslíte, pane kolego?

Úředník 1:

Já bych tam poslal četníky. Ti obnoví pořádek raz dva. V nejhorším případě někoho zatknou.

Úředník 2:

Jestli to není zbytečné. Možná by stačilo ten spis založit, mohlo by se to vyřešit samo.

Úředník 1:

Pojďme si hodit kostkou. Vyšší vyhrává.

Úředník 2:

Proč ne?

Oba dva hodí kostkou. Úředník 1:

Dvě pětky. Co teď?

Úředník 2:

Pošleme tam četníky – ale pod záminkou cvičení. To je takové hezké neutrální řešení.

Úředník 1:

Dobrý nápad. Napíšete rozkaz vy nebo já?

Úředník 2:

Pojďme si hodit kostkou. Vyšší vyhrává.

Úředník 1:

Proč ne?

Oba dva hodí kostkou. Úředník 2:

Dvě dvojky. Co teď?

Úředník 1:

Tak vy pište a já budu diktovat. To je takové hezké neutrální řešení.

Tma.

50

ZVONOKOSY


OBRAZ 8 Hospoda

V Macarátově hospodě se toho moc nezměnilo. Snad jen to, že prostor je dispozičně jaksi rozdělen na dvě části, aby pisoáromilci a pisoárobijci byli alespoň částečně odděleni a nemohlo tak dojít k dalším výpadům mezi oběma znesvářenými skupinami. Scéna 12

V hospodě, přímo uprostřed, sedí dívky z Mariánské družiny. Na jedné straně hospody pak kolem velkého stolu Botičkovi, na druhé straně, v patřičné vzdálenosti, Baráčkovi. Anna:

Už jsem si dala šít šaty pro družičky. Budou růžové.

Bedřiška:

Já taky.

Cecílie:

Já taky.

Anna:

No to je hezké. Ještě že já budu mít štrikované kanýry a vzadu velkou mašli.

Bedřiška:

Já taky.

Cecílie:

Já taky.

Anna:

Ještě lepší. To budeme vypadat jako četníci na přehlídce. Co budete mít na hlavě?

Bedřiška:

Klobouček.

Cecílie:

Co jiného?

Anna:

Ale jaký? Já růžový s bílým lemováním a aplikacemi.

Bedřiška:

Já taky.

Cecílie:

Já taky.

Anna:

Tak dost. To bude podařená svatba.

Bedřiška:

To bude vypečená svatba.

Cecílie:

To bude smutná svatba.

Anna:

Každá svatba jiná než tvoje je smutná.

Bedřiška:

Jak jsi na to přišla?

Cecílie:

Lorenc Pořízek nepřišel, co?

Dívky se chichotají. Anna:

Stejně jsem nechtěla, aby přišel.

Bedřiška:

Co bys s ním taky dělala?

Cecílie:

Procházeli byste se při měsíčku?

Anna:

Bylo novoluní. 51

ZVONOKOSY


Bedřiška:

No právě.

Cecílie:

Ať se vrátí do Paříže za paničkama.

Smích. Anna:

Copak tu nemáme dost hezkých, chytrých a milých mládenců?

Bedřiška:

To tedy nemáme.

Cecílie:

Ani náhodou.

Anna:

A není to jedno?

Bedřiška:

Je.

Cecílie:

Tak vidíte!

Dívky se se smíchem zdvihnou a vyběhnou z hospody. Botička:

Musíme se poradit, co dál. Je to vážná věc.

Botičková:

Proto se radíme v hospodě.

Botička:

Všechny důležitý věci se řešej´ v hospodě. Tak to bylo, je a bude.

U vzdálenějšího stolu. Baráček:

Nedívejte se tam…

Baráčková:

Vždyť se nedíváme.

Baráček:

Růžena se dívá.

Růženka:

Já se dívám na Standu. Já ho mám ráda.

Baráček:

No právě. To musíme probrat. Povídám ti, nekoukej tam.

Baráčková:

Co bys chtěl probírat? Růženka je v tom a jiný řešení, než že se vezmou, nevidím.

U vzdálenějšího stolu. Standa:

No já bych myslel…

Botička:

Ty mlč a poslouchej, o čem si budeme s maminkou povídat.

Standa:

… že se stejně nedá nic dělat. Růženka je v tom a to už nikdo zpátky neotočí.

Botička:

Mlč! Já bych myslel, že se stejně nedá nic dělat. Růženka je v tom a to už nikdo zpátky nevotočí.

Standa:

Vždyť to říkám.

Botička:

Mlč, ti povídám. Co myslíš, Marie?

Botičková:

To stejný.


Podívejte se na starýho Botičku… Nedívejte se tam.

Baráčková:

Vždyť jsi řek´, abysme se podívaly.

52

ZVONOKOSY Baráček:

Gabriel Chevallier, Jan Drbohlav To jsem myslel vobrazně. Podívejte se na starýho Botičku. Co mu chybí? Vinice Na Slunečné? To jistě, ale zase na druhou stranu, když se Standa vožení a pořídí si rodinu, kdo bude Botičkovi dřít na jeho vinicích? Aha? Myslím, že je pro ně výhodnější aby Standa nechal Růžu na vocet a jenom platil alimenty.

Růženka popotahuje. Baráček:

Nebreč.

Růženka:

Já nebrečím…

Růženka propukne v usedavý pláč. Baráčková:

No tak… A co kdybysme dali Růžence věnem Slunečnou a chtěli třeba jenom čtvrtku výnosu.

U vzdálenějšího stolu. Botička:

Já bych snad dokonce souhlasil s tím, aby dali Růžence věnem Slunečnou a dostávali čtvrtku výnosu. Nakonec, kdyby nám kluk zůstal na krku a musel Růženě platit alimenty, vyšlo by to nepoměrně dráž.


No to ne… Vždyť jsi sama viděla, jak po mě Botička skočil – ještě než jste se do sebe pustili s Botičkovou.

Baráčková:

Ale von po tobě neskočil.

Baráček:

Jak to, že ne?

Baráčková:

Na to von by se nezmoh´. To ty jsi skočil po něm!

Baráček:

Myslíš?

Baráčková:

Určitě. Ty jseš chlap jak hora, tys po něm skočil a tys mu dal!

Růženka:

Tatínku…

Baráček se odmlčí. Uvažuje. Promluví po pauze. Baráček:

No jo. Já jsem prostě starej vůl, co s ním všichni vořou.

Růženka okamžitě přestane plakat. Růženka:

Nejsi, tatínku.

Do hospody vejde Eulálie Čubíková. Zůstane stát u dveří a zvědavě pozoruje dění. Baráček vstane od stolu. Botička rovněž. Sejdou se přesně na půl cesty. Baráček:

Tak jak to, Františku, uděláme?

Botička:

No, nejspíš bysme se měli nějak dohodnout… jsem si myslel.

Baráček:

Jo, já to vidím zrovna tak.

Botička:

Tak hele. Standa si vezme Růženku, když jí dáš věnem vinici Na slunečné.

53

ZVONOKOSY


Baráček:

Dobrý, s tím já tak nějak počítám. Ale je to nejlepší vinice v kraji a mně se na ní nějak nedařilo… Když to dobře půjde, tak během pár let zdvojnásobíš výnos a já bych chtěl čtvrtinu zisku.

Botička:

Dobrý, s tím já taky počítám.

Baráček:

Takže svatba může bejt, totiž spíš musí bejt co nejdřív.

Botička:

Příští měsíc, řek´ bych. Dřív se to asi nestihne.

Baráček:

Tak vidíš, Karle, že jsme se dohodli jako dospělí lidi.

Botička:

No bodejť by ne.

Baráček:

A nějakej pisoár nám může bejt ukradenej, ne?

Botička:

To může.

Baráček:

Ať se třeba zbourá…

Botička:

No počkej, to ne. Když už tu jednou stojí…

Baráček:

No dobře, ale víš sám, čeho byl takovej pisoár příčinou.

Botička:

Ale von nebyl ničeho příčinou. Jen ať tu hezky je, na věky věkův.

Baráček:

Nezačínej zase.

Botička:

Ty nezačínej.

Baráček:

Já jen říkám, že by se měl zbourat a byl by klid.

Botička:

Tak to právě neříkej.

Baráček:

Já si můžu říkat co budu chtít. Pisoár by se měl zbourat.

Botička:

Pisoár by měl zůstat tam, kde je.

Baráček:

No jak myslíš!

Botičková:

Karle!

Baráčková:

Františku!

Baráček skočí po Botičkovi, Botička po Baráčkovi. Oba dva se pokouší dostat soupeře na kolena. Používají k tomu povolené i zakázané chvaty. Tlučou do sebe, supí a vyrážejí ze sebe jednotlivá slova. Baráček:

A ty sis opravdu myslel, ty mezuláne, že bych dal svoji dceru tomu tvýmu synáčkovi, co mi chodil vochcávat ploty, a ještě ti přihodil nejlepší vinici, která v kraji je?

Botička:

Ne, to ty sis myslel, že já, nejlepší vinař v Bejauolais zdvojnásobím výnos z tvojí vinice a ještě ti budu platit! Ale to ses přepočítal, protože Standa by si nikdy nevzal takovou, co si nechá uplíst outěžek!

Baráčková:

Františku!

Botičková:

Karle!

Baráček:

Na to musej bejt dva! Ženská sama si ho neuplete. I když ty si možná myslíš, že jo.

Botička:

O hó… Tak to já ti rychle vysvětlím, co si myslím. Ale vo tobě!

Baráček:

Takovej, co by mi moh´ něco vysvětlovat, se ještě nenarodil.

Botička:

Jakto, že ne?

Standa:

Tati! 54

ZVONOKOSY Růženka:

Gabriel Chevallier, Jan Drbohlav Táto!

Oba vinaři se sebou vymetají všechny kouty hospody. Eulálie Čubíková spráskne rukama. Čubíková:

Už to zase začíná! Sodoma Gomorra! Sodoma Gomorra! Zase došlo na moje slova!

Botička s Baráčkem ve smrtelném objetí potácejí sem a tam. Vyklopýtají z hospody. Botičková:

Karle!

Baráčková:

Františku!

Zbytky rodin následují rvoucí se muže. Scéna 13

Ze dveří vedoucích do obytných částí domu vejde Lorenc Pořízek. Téměř ve stejný okamžik vstoupí na scénu Jarmila Macarátová. Oba se na sebe usmějí. Jarmila:

Chutnalo vám, pane Pořízku?

Pořízek:

Znamenitě. Ostatně jako vždy. Nepamatuji se, že bych tu kdy jedl něco, co by nesneslo ta nejpřísnější měřítka. Prožívám cosi jako, no, nestydím se to říci, chuťový orgasmus. Všechny buňky v těle mi zpívají Aleluja.

Jarmila:

Ale pane Pořízku…

Pořízek:

Řekl jsem něco špatně?

Jarmila:

Ale ne, vůbec ne… Jen mě překvapilo trochu neobvyklé slovní spojení.

Pořízek se posadí ke stolu. Pořízek:

Teď by nebylo od věci zapít jídlo dobrým vínem.

Jarmila:

Tady.

Jarmila přinese Pořízkovi džbánek a sklenici. Posadí se vedle něj. Pořízek:

Víte co by mi ještě přišlo vhod? Po dobrém jídle a dobrém víně? Dobrý digestiv. Ovšem káva s koňakem je trochu staromódní, nemyslíte?

Jarmila:

Stejně nemáme koňak.

Pořízek:

Nevadí. Já jsem stejně myslel na něco jiného… však vy mi rozumíte, paní Jarmilo.

Pořízek se pokusí Jarmilu obejmout, což se mu také skutečně podaří. Jarmila:

Ale pane Pořízku… To přece nemůžete. Vždyť za pár dní odjíždíte.

Pořízek:

Právě proto, že za pár dní odjíždím. Chtěl bych, abyste si na mě zachovala hezkou vzpomínku. A já na vás.

Jarmila:

To je to… Přiznám se, že mi jste sympatický… Ostatně asi stejně jako každé zvonokosské ženě…, ale tohle bychom neměli.

Pořízek:

Ano, to bychom neměli.

55

ZVONOKOSY


Jarmila:

Tak mě pusťte.

Pořízek:

Nepustím.

Jarmila:

Budu křičet!

Pořízek:

Nebudete.

Jarmila:

Máte pravdu. Nebudu.

Pořízek:

Protože by vás stejně nikdo neslyšel.

Jarmila:

Je to tak.

Pořízek:

Tak vidíte.

Jarmila:

A vy byste si opravdu chtěl na mě zachovat hezkou vzpomínku?

Pořízek:

Samozřejmě.

Jarmila:

Takovou, abyste na ni nezapomněl?

Pořízek:

Přesně tak.

Jarmila:

Tak dobře.

Jarmila vlepí Pořízkovi facku, až to zadrnčí. Pořízek Jarmilu s úlekem pustí. Jarmila vstane. Jarmila:

Omlouvám se, ale říkala jsem vám to hned jak jste přijel. Jste chytrý, hezký, milý… Ale já mám svého muže a toho bych nevyměnila za nic na světě. Teď už to nezapomenete, že?

Pořízek si drží tvář. Pořízek:

Nezapomenu.

Jarmila:

Výborně. Tak zatím na shledanou.

Jarmila odejde. Pořízek chvíli vyčkává a pak odejde také. Do dveří hospody vejde kapitán Cajdrnoha v četnické uniformě. Rozhlíží se. Cajdrnoha:

Hej hola! Hola hej! Je někdo doma?

Ticho. Cajdrnoha si prohlíží hostinec. Upije vína ze džbánku po Pořízkovi. Cajdrnoha:

Halóóó!

Na scénu vejde Bohdan Macarát. Bohdan:

Dobrý den. Čím posloužím?

Cajdrnoha:

Vy tomu tady velíte?

Bohdan:

Jak prosím?

Cajdrnoha:

Jestli jste tady od toho.

Bohdan:

Ano. Bohdan Macarát. Majitel.

Cajdrnoha:

Výborně.

Cajdrnoha rozbalí před Macarátovýma očima jakýsi papír.

56

ZVONOKOSY


Cajdrnoha:

Kapitán Cajdrnoha, velitel četnického oddílu. Ministerstvo vás tímto žádá, abyste poskytl dostatečný počet lůžek pro ubytování naší jednotky.

Bohdan:

To mám radost.

Cajdrnoha:

Tohle si můžete nechat. Ministerstvo vám pak bude refundovat nějaké peníze. Kde máte pokoje?

Bohdan:

Nahoře. Ukážu vám.

Cajdrnoha přejde ke dveřím hospody. Cajdrnoha:

Nástup k ubytování!

Do hospody vejdou další četníci. Macarát si je měří nepříliš radostným pohledem. Bohdan:

Tudy, prosím. Račte…

Bohdan Macarát otevře dveře do obytné části domu. Četníci i s Cajdrnohou jej následují. Cajdrnoha si bez ptaní přivlastní Pořízkův džbánek.

57

ZVONOKOSY


OBRAZ 9 Cizrníkův krám

Cizrníkův krám vyhlíží zcela stejně jako Čuprův, jen je situován jaksi naruby. Co je u Čupra vlevo, tady je vpravo a naopak. Scéna 14

Farář Calaba nakupuje v Cizrníkově krámku. Obsluhuje jej paní Cizrníková. Cizrníková:

Co že jste dneska neposlal Babetu, velebný pane?

Calaba:

Budu si chodit nakupovat sám. Nebudu mít přece Babetu vždycky k ruce. Musím si navyknout…

Cizrníková:

Co ještě si dáte?

Calaba:

To kdybych věděl. Snad… ještě máslo. Ano, máslo. Jako by mi nestačilo to, co mám na hlavě.

Cizrníková:

Takové věci neříkejte, pane faráři.

Calaba:

Proč ne? Když jsem sem přišel, bylo tohle městečko k zulíbání. Klidné, tiché, milé. Všichni se usmívali a kdo se neusmíval, bylo to proto, že ho bolela ústa ze smíchu předchozího dne.

Cizrníková:

Ó, to ne.

Calaba:

Jak to, že ne?

Cizrníková:

Vy jste tu teprve krátce, pane faráři. Vy ještě nemůžete dokázat nahlédnou všechno. Snad až tu budete pět nebo deset let, pak to možná pochopíte.

Calaba:

Co pochopím?

Cizrníková:

Že Pěšinka nenávidí Sakumpaka, Kulíšek Famfuleho, Baráčka… A to všechno taky naopak, samozřejmě.

Calaba:

Pak je to ještě horší, než jsem si myslel. Já… domníval jsem se, že jsem způsobil něco zvláštního, něco neobvyklého, ale něco, co se objevilo a při troše dobré vůle by mohlo zase zmizet. Ale jestli jsem vytáhl na povrch něco, co dlouho dřímalo pod ním, tak to nezmizí. Pak je tedy moje vina ještě stokrát horší.

Cizrníková:

Začalo to konkurencí a pokračovalo to už bez zřejmých důvodů… Nebo obráceně, to už nikdo neví. Ale je to stejné, jako je to všude. Koneckonců podívejte se na mého muže a Čupra. Čupr by do našeho krámu nikdy nevstoupil!

Do krámku vstoupí Čupr s ovázanou hlavou. Čupr:

Pozdrav Pánbůh.

Calaba:

Dejžto Pánbůh. 58

Botička

ZVONOKOSY


Cizrníková:

Co tady děláš? Co sem lezeš? Po tom co jsi udělal Jendovi…

Čupr:

Zavolej ho.

Cizrníková chvíli váhá a potom hlasitě zakřičí. Cizrníková:

Jendo!

Vejde Cizrník, kulhající, o holi. Čupr:

Buď zdráv.

Cizrník:

Ještě si ze mě dělej srandu!

Čupr:

Ne, počkej. Já to myslím vážně. Už jsi slyšel, co je novýho?

Cizrník:

Doufám, že ten tvůj kvelb zkrachoval a ty táhneš i s Juditou do Žumprova. Nebo radši ještě dál.

Čupr:

Přijeli četníci. Prej na cvičení.

Cizrník:

A co jako?

Čupr:

Někdo je musel zavolat.

Cizrník:

No to dá rozum.

Čupr:

Jenže mně se to nelíbí. Teda nejen mně, mluvil jsem s půlkou vesnice. Víš dobře, že se tady stalo už ledacos, ale vždycky jsme si to vyřídili mezi sebou. Nám nikdo nebude nařizovat co smíme a co ne. Co se ve Zvonokosech uvaří, to se taky ve Zvonokosech sní.

Cizrník:

Jo.

Čupr:

Takže než vypadnou musíme držet pohromadě.

Ticho. Čupr:

Takže musíme držet pohromadě.

Cizrník:

Přijeli četníci?

Čupr:

Jo.

Cizrník:

Někdo je sem zavolal?

Čupr:

Jo.

Ticho. Cizrník:

A souhlasí s tím půlka města.

Čupr:

Souhlasí s tím celý město.

Ticho. Cizrník:

Tak to musíme držet pohromadě.

Čupr:

Jo.

Cizrník:

Ale jenom než vypadnou.

Čupr:

Já to vidím zrovna tak.

Calaba:

A nemohli byste držet pohromadě i potom?

59

ZVONOKOSY


Oba muži se na Calabu ostře podívají. Čupr:

Ne.

Cizrník:

Ne.

Ticho.

60

ZVONOKOSY


OBRAZ 10 Hospoda

V Macarátově hospodě to vypadá jako na manévrech. Všude se povalují četnické čepice, kabáty a vůbec veškeré myslitelné propriety. Jinak je ovšem v hospodě prázdno, tedy kromě četníků a jejich kapitána Cajdrnohy, pochopitelně. Z místních není u Macaráta ani noha. Scéna 15

Cajdrnoha se poklidně krmí obří porcí. Z výčepu přichází Jarmila a přináší džbán vína. Položí ho před Cajdrnohu. Cajdrnoha:

Děkuji.

Jarmila se posadí vedle něj. Chvíli jej mlčky pozoruje. Cajdrnoha:

Děje se něco, paní hostinská?

Jarmila:

Ano, pane kapitáne.

Cajdrnoha:

Vidíte. A já bych právě řekl, že se neděje nic. Poslali nás sem na cvičení, což se zpravidla dělává, objeví-li se nějaký problém. Jenže, my žádný nevidíme.

Jarmila:

A jak dlouho trvá takové cvičení?

Cajdrnoha:

To je naprosto v mé kompetenci. Mám důvěru nadřízených a jsem oprávněn provádět cvičení tak dlouho, jak uznám za vhodné. Jak už jsem se zmínil, tedy většinou tak dlouho, dokud na něco nenarazíme. Proč se ptáte?

Jarmila:

Protože od té doby, co jste se nastěhovali do našeho hostince, jsme tu neměli ani jednoho hosta. Ono je to tak, pane kapitáne, že lidé vidí rádi četníky, jen když je nezbytně potřebují. A pokud tomu tak není, tak se raději drží od nich dál.

Cajdrnoha:

Ale to já přece vím. Občas si připadám si tak trochu jako krysař. Nebo ras.

Jarmila:

Jestli tu zůstanete ještě pár týdnů, nebudeme moct splácet půjčku. Nebudeme mít z čeho. Můj muž už kvůli tomu pěkných pár dní nespí.

Cajdrnoha:

A vy svého muže určitě bezmezně milujete, že?

Jarmila:

To ano, pane kapitáne.

Cajdrnoha si Jarmilu se zalíbením prohlíží. Cajdrnoha:

Vy jej možná milujete natolik, že jste ochotná udělat cokoliv proto, aby mohl zase klidně spát.

Jarmila:

To ano, pane kapitáne.

Cajdrnoha:

To rád slyším. 61

ZVONOKOSY


Cajdrnoha obejme Jarmilu podobně, jako to před časem udělal Pořízek. Cajdrnoha:

Víte o tom, paní hostinská, že jste skoro nadpozemsky krásná? Už vám to někdy někdo řekl? Tedy kromě vašeho manžela, pochopitelně.

Jarmila neodpovídá. Cajdrnoha:

Závidím mu, víte? Závidím mu od první chvíle, co jsem vás spatřil. Ale co že mlčíte? Není vám příjemné, jak se vás dotýkám? Jestli je to tak, jen mi to řekněte a já vás hned pustím. Nerad bych vás uváděl do rozpaků.

Jarmila stále mlčí. Cajdrnoha zapomene na víno. Cajdrnoha:

Můžeme se domluvit tak, že když tady ve Zvonokosech najdu něco jiného, nebudu se muset pídit po tom, proč jsem vlastně přijel. Jinými slovy – budeme moci odjet.

Jarmila se beze slova zdvihne a zamíří ke dveřím do obytných částí. Cajdrnoha ji následuje. V tutéž chvíli vstoupí do hospody tři muži. Češpivo:

Viděli jste to?

Votlučka:

Já to viděl.

Kostohryz:

Já taky.

Češpivo:

To ovšem znamená…

Votlučka:

… že Macarát prohrál…

Kostohryz:

… a my můžeme inkasovat.

Češpivo:

Celý sud vína…

Votlučka:

… toho nejlepšího vína, co se letos v kraji urodilo…

Kostohryz:

… bude náš.

Češpivo:

Kdo mu to řekne?

Votlučka:

Já tedy ne.

Kostohryz:

Já taky ne.

Češpivo:

Je to nespravedlivá sázka, když nemůžeme převzít výhru bez strachu, abysme nedostali po hubě.

Do hospody vběhne Macarát. Mává kusem papíru. Bohdan:

Kdo to poslal? Kdo mi to poslal?!?

Češpivo:

Těžko odpovědět.

Votlučka:

Otázka je příliš obecná.

Kostohryz:

Ani nevíme, co to je?

Bohdan:

Nemá to známku, někdo mi to musel strčit do schránky… A nemá to ani podpis.

Macarát třese jednotlivými muži. Češpivo:

No no… 62

ZVONOKOSY


Votlučka:

Počkejte…

Kostohryz:

Zkuste si vylít zlost na někom jiném.

Bohdan:

To přece nemůže bejt pravda!

Češpivo:

Třeba to pravda není.

Votlučka:

Třeba je to jenom sprostá pomluva.

Kostohryz:

Nebo nepotvrzená domněnka.

Bohdan:

Je to pravda. Cejtím to tady.

Bohdan si zatluče pěstí do hrudníku v oblasti srdce. Do lokálu vejde Jarmila. Macarát se na ni ihned oboří. Bohdan:

Jak jsi mi to mohla udělat? Jak jsi mi to mohla udělat, tohleto? No řekni!

Jarmila:

Co?

Bohdan:

Nedělej se, že nevíš, o čem mluvím!

Bohdan zamává Jarmile papírem před nosem tak rychle, že jde sotva něco přečíst, ale Jarmila pochopí. Jarmila:

Bohdane…

Bohdan:

Už jsem jako Čupr. Bůh ví, kolikero paroží vlastně nosím. Jedno? Dvojí? Čtvero?

Jarmila:

Bohdane… já ti to vysvětlím

Bohdan:

Nic mi nevysvětluj. Budu všem pro smích! A já blbec ještě vyprávím, že ženská zahýbá jenom tomu chlapovi, kterej sám chce!

Češpivo:

Vida. Možná máme přece jenom ještě šanci na výhru.

Votlučka:

Jako čestný muž jistě přizná svoji porážku.

Kostohryz:

A jakožto takový jistě osobně vyvalí ze sklepa sud toho nejlepšího Bejauolais.

Češpivo:

Otázkou je, máme-li na něj právo. Sázka zněla tak, že sud dostane ten, kdo nevěru prokáže.

Votlučka:

A tu jsme neprokázali my, ale obyčejný kus papíru.

Kostohryz:

A navrch ještě nepodepsaný.

Do hospody vejde Cajdrnoha. Cajdrnoha:

Dobrý den vespolek.

Bohdan:

Nech si svůj dobrej den a táhni odkud jsi přišel, mizero!

Cajdrnoha se na okamžik zarazí. Jeho dobrá nálada jej však neopustí. Cajdrnoha:

Copak se vám nelíbí, pane hostinský?

Bohdan:

Na to je snadná odpověď. Váš ksicht, pane kapitáne.

Cajdrnoha:

No, no…

Bohdan:

Jestli tě tady uvidím ještě za pět minut, tak…

Cajdrnoha:

Tak co? 63

ZVONOKOSY


Bohdan se nerozpakuje a vrhne se na Cajdrnohu. Začne jej zasypávat údery pěstmi i kopanci. Cajdrnoha útok neočekával a tak se ani nestačí bránit, jen se pokouší ukrýt se před Bohdanovou zuřivostí. Četníci sahají po zbraních. Četník 1:

Hej! Okamžitě toho nechte, pane!

Četník 2:

Slyšíte?

Četník 3:

Nebo budeme muset střílet!

Bohdan dál tluče do Cajdrnohy jako smyslů zbavený. Bohdan:

Tvůj ksicht se mi nelíbí, rozumíš? Rozumíš?!?

Četníci odjistí zbraně. Četník 1:

Ustupte!

Tři muži se rychle klidí. Jediná, kdo zůstane na místě je Jarmila. Četník 2:

No tak! Ustupte, paní hostinská.

Cajdrnoha:

Na co čekáte?

Četník 3:

Proboha, ustupte!

Cajdrnoha:

Palte!

Četníkům se naskytne výhodná pozice. Zazní trojí výstřel. Jarmila se zhroutí. Bohdan okamžitě pustí Cajdrnohu a skokem je u Jarmily. Četníci se na sebe rozpačitě dívají. Bohdan:

Jarmilo! Jarmilo!

Do hospody pomalu vcházejí občané Zvonokos. Kulíšek, Famfule, Pěšinka, Sakumpak, Čubíková, Botičkovi, Baráčkovi… Kulíšek:

Co se stalo?

Cajdrnoha si upraví pomačkanou uniformu. Obrátí se na četníky, kteří stále jenom zírají na Bohdana objímajícího zraněnou Jarmilu. Cajdrnoha:

Konali jste jenom svoji povinnost. Bránili jste napadeného důstojníka. Cvičení je skončeno! Vracíme se!

Četníci bez toho, aniž by se ohlédli vypochodují z hospody uličkou, kterou jim vytvoří občané Zvonokos. Bohdan:

Jarmilo… To bude v pořádku. Uvidíš.

Jarmila natáhne ruku k nejbližšímu stolu, na kterém zůstal nedopitý džbán vína. Bohdan jí rychle džbán vína podá a chce jí pomoci napít, ale Jarmila pít nechce. Obejme Bohdana, namočí si prst do džbánu a udělá vínem Bohdanovi na nose tečku. Její hlava poklesne a džbán ji vypadne z ruky. Konečně se vzpamatuje lékárník Famfule a přiklekne k ležící Jarmile. Dotkne se její ruky a potom přiloží hřbet své dlaně nad její ústa. Chvíli se ani nehne, potom vstane a poodstoupí. Také všichni ostatní ustupují. Bohdan:

Jarmilo!

64

ZVONOKOSY


Bohdan vyběhne ze dveří hostince. Málem se srazí s přicházejícím farářem Calabou. Když Calaba vidí, co se stalo, oběma rukama si zakryje tvář. Náhle se ozve hysterický smích. Čubíková:

(smích) Já jsem to říkala! Došlo na moje slova! Sodoma Gomorra! Sodoma Gomorra! Jarmila je mrtvá a to všechno jenom kvůli malému kousku papíru!

Všichni se na Čubíkovou dívají. Češpivo:

Jak to víte?

Čubíková:

Kvůli kousku papíru!

Votlučka:

Jak to víte?

Čubíková:

(smích)

Kostohryz:

Jak to víte?!?

Čubíková ze sebe začne strhávat šaty. Stále se hystericky směje. Famfule k Čubíkové přistoupí a pokouší se ji zarazit, ale Čubíková, už polonahá, se mu vytrhne. Vyběhne z hospody jako předtím Macarát. Všichni se znovu dívají na mrtvou Jarmilu. Všichni také ještě o krok poodstoupí. Tma. Scéna 16

Hospoda je prázdná, jen u jednoho ze stolů sedí Sakumpak a Famfule. Sakumpak k Famfulemu naléhavě hovoří. Sakumpak:

Je to tragédie, pane lékárníku, samozřejmě. Ale svět se točí dál. Svět se totiž neohlíží na životy, víme? Svět se točí pořád dokola a s ním i politika. Volby se blíží a Pěšinka nás už nesmí předběhnout.

Famfule:

Mně to je tak trochu jedno, pane notáři.

Sakumpak:

Ale to vám nesmí být jedno. Protože jestli vám to bude jedno, tak takových obětí, jakou byla paní Macarátová mohou být desítky. Stovky. Tisíce! Ti, kteří jsou právě teď u moci se totiž nezastaví před ničím. Proto musíme přijít s nápadem, který nám pomůže volby vyhrát! Proč? Aby se takovéhle tragédie neopakovaly. Rozumíte?

Famfule rezignovaně přisvědčí. Famfule:

Ano.

Sakumpak:

No vidíte. Tak se mi líbíte. Já po vás nechci, abyste teď hned sypal z rukávu, co všechno můžeme udělat, ale něco dělat budeme muset. Pěkně si to v klidu promyslete a až budete vědět co a jak.

Famfule stále mluví rezignovaným hlasem. Famfule:

Jak račte.

Sakumpak:

No vidíte. Teď mluvíte jako skutečný vlastenec.

Do hospody vejde Kulíšek s Pěšinkou. Famfuleho se Sakumpakem si nevšímají a usadí se u jiného stolu.

65

ZVONOKOSY


Pěšinka:

Snad vám nemusím připomínat, že opozice nespí, pane Kulíšku. Opozice totiž nikdy nespí.

Kulíšek:

Abych byl upřímný, pane starosto, já teď nemám na opozici ani moc myšlenky.

Pěšinka:

Chyba, Kulíšku. Chyba! Opozici nesmíte pustit ze zřetele, protože když ji pustíte ze zřetele, je to jako byste ji pustil ze řetězu.

Kulíšek:

Copak vám paní Macarátové není ani trochu líto?

Pěšinka:

Je. Samozřejmě, že je. Ale tím, že přestanete se mnou… a vlastně s celou naši stranou spolupracovat, tím ji nevzkřísíte, Jí už nepomůžete, ale můžete pomoci spoustě jiných lidí. A to svojí angažovanou prací, kterou jste znám. No tak.

Kulíšek:

Já bych rád, ale obávám se, že to prostě v sobě nezlomím. Uvědomujete si, na čem jsme se to spolupodíleli?

Pěšinka:

Uvědomuji, to si nemyslete že ne. Ale my jsme přece nevěděli, že to takhle dopadne. My jsme to všechno dělali z čistých ideálů.

Kulíšek:

Jsou to divné ideály, na jejichž konci je smrt.

Pěšinka:

No tak, pane Kulíšku. Vzmužte se. Potřebuju od vás slyšet, že vám mohu i nadále důvěřovat. Protože jestli nezabráníme opozici v převzetí moci, může být takových obětí desítky. Co desítky, stovka. Tisíce.

Kulíšek:

Myslíte?

Pěšinka:

To vím. Já tomuhle řádění musím učinit přítrž, ale k tomu potřebuju vědět, že s vámi mohu počítat. Mohu, pane učiteli?

Kulíšek odpoví rezignovaným hlasem. Kulíšek:

Můžete.

Pěšinka:

Mohu se na vás spolehnout?

Kulíšek stále mluví tiše a rezignovaně. Kulíšek:

Samozřejmě.

Pěšinka:

No vidíte, Kulíšku. Takhle se mi líbíte. Uvidíte, že až tohle všechno přebolí, budete na sebe hrdý.

Kulíšek neodpoví. Do hostince vstoupí farář Calaba v civilním oblečení s kufříkem, s jakým do Zvonokos přijížděl, v ruce. Společně s ním vejdou Růženka a Standa. Růženka:

Kam jedete, pane faráři?

Calaba:

Vracím se do města. Myslel jsem si, že se schovám před zlobou, před záští, před nenávistí, před tím vším zlem někam na venkov, ale ono to nejde. Protože zloba, zášť, nenávist… není ve městě nebo na vesnici, ale v lidech. A je hodně hluboko.

Růženka:

Jako ve slečně Eulálii…

Calaba:

Ve slečně Eulálii nebylo zlo, ale spíš smutek. Smutek z lidí, smutek ze sebe sama. A taky hodně zoufalství. Vyčítám si, že jsem jí neuměl pomoct.

Standa:

Pane faráři…

66

ZVONOKOSY


Calaba:

Musím pryč. Vy sem patříte, já ne.

Růženka:

My už taky ne. My taky odjíždíme. Do Paříže… a pak možná ještě někam dál.

Calaba:

Jedete za lepším?

Standa:

Ne. Jedeme od horšího.

Calaba:

Každý od něčeho utíká… A nemusí to ze zbabělství… ale z bezmoci. Arcibiskup mi nabídl farnost v Ardéche. Já to odmítl. Já už nechci být knězem. Tak, jako vy už nechcete žít tady, já už nechci patřit k církvi. Já už se nedokážu dívat na lidi a vidět jenom to dobré v jejich duších. Protože toho dobrého je někdy víc, někdy míň, ale dohromady moc málo. Buďte sbohem. A hodně štěstí.

Růženka:

Vám taky, pane faráři.

Standa:

Vám taky.

Calaba se dotkne jejich tváří, jako by jim chtěl požehnat, ale pak si uvědomí, že už toto právo pozbyl. A tak se jenom obrátí a odejde. Růženka se Standou se obejmou.

KONEC 2. DĚJSTVÍ

67

ZVONOKOSY. Gabriel Chevallier, Jan Drbohlav

Recommend Documents