literární scénář TV inscenace 2000 Jan Drbohlav

literární scénář TV inscenace

© 2000 Jan Drbohlav

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský

Obraz 1 Vlakové kupé Reál – Interiér – Den

Na stolku vlakového kupé leží cestovní šachovnice s rozehranou partií. Figurky se zlehka natřásají v rytmu, kterým, za hlasitého klapotu, kola vlaku uhání po kolejnicích. Hluk jízdy vlakem. Je vidět, že šachovnice má již něco za sebou. Je odřená, po straně má několik dlouhých vrypů. Také na figurkách je znát, že nejsou nejmladší. Nad figurkami se objeví mužská ruka. Na okamžik zaváhá. Potom posune jednu z figurek a šachovnici otočí o sto osmdesát stupňů. Kupé je prosté, zřejmě druhé třídy. Mladík hrající šachy, Arnošt, je sympatického vzezření, věku přibližně pětadvaceti let. Důvod jeho podivného počínání je v tom, že kupé je prázdné a Arnošt hraje šachy sám se sebou. Zamyslí se nad dalším tahem. Vlak projíždí mírně zvlněnou krajinou. Za okny se míhají telegrafní stožáry. Na horizontu se objevují první osamělé domky, které se rychle a plynule mění v hustší zástavbu. Také rytmus jízdy vlaku se změní. Vlak zpomaluje, ozve se skřípění brzd. Vlak přejede přes několik výhybek s hlasitým drncáním. Skřípění brzd, klapot kol. Arnošt vyhlédne z okna. Chvíli pozoruje měnící se ráz krajiny. Potom se zahledí na šachovnici, jako by si chtěl postavení partie zapamatovat a pak už rychlými pohyby složí figurky i šachovnici do cestovního pouzdra. Než Arnošt sklidí šachy, ráz krajiny se změní ještě více. Objeví se první městské domy. Vlak zpomaluje rychlost jízdy.

1

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Arnošt vstane a šachovnici v pouzdře uloží do malého kufříku, který se až dosud pohupoval v síťce nad Arnoštovou hlavou. Útroby kufříku jsou téměř prázdné, je v něm jenom několik kousků pánského oblečení a postarší obnošená aktovka. Arnošt kufřík zaklapne a vyhlédne z okna. Vlak se blíží do nádraží. Za okny se mihne železniční hradlo a skladové budovy s vykládacími rampami. Arnošt zavře okénko. Rozhlédne se po kupé, jestli na nic nezapomněl, ale nemá s sebou nic než kufřík a na háčku u okna zavěšený plášť. Skřípění brzd. Pozn.: Během tohoto obrazu prostříhávány ÚVODNÍ TITULKY.

budou

2


Obraz 2 Nádraží Jihlava Reál - Exteriér - Den

Maloměstské nádražíčko v pozdním letním odpoledni. Atmosféra je nudná a ospalá. Zaměstnanci nádraží jsou oproti čekajícím cestujícím ve značné přesile. Na ceduli houpající se v mírném vánku zavěšené pod stříškou nádraží je černými písmeny na bílém podkladě vyveden nápis JIHLAVA. Ozve se zahoukání a ze zatáčky vyjede vlak tažený supící lokomotivou. Zastaví před nádražní budovou. Lokomotiva unaveně oddechuje. Skřípění brzd, syčení lokomotivy. Klapnou dveře jednoho z vagónů. Arnošt seskočí ze stupátka na perón a podá si kufřík. Cestující hodlající opustit město nastupují. Výpravčí přelétne pohledem perón. Zdvihne plácačku a přiloží ke rtům píšťalku. Ostrým hvizdem oznámí strojvedoucímu, že vlak se může vydat na další cestu. Lokomotiva si odfrkne a vlak se pomalu rozjíždí. Kola vagónů se otáčejí a zvolna nabírají na rychlosti. Syčení lokomotivy, klapot kol. Arnošt se rozhlédne po nádraží, které je teď už zcela liduprázdné. Chvíli vyčkává. Vlak zmizí z nádraží a jenom sloup dýmu ztrácející se v dálce připomíná, že tu někdy byl. Arnošt se rozhlíží kolem sebe. Zdá se, že se žádného uvítání nedočká a tak s povzdechnutím sebere z prachu perónu svůj kufřík a vydá se napříč kolejištěm k nádražní budově.

3


Obraz 3 Redakce Ateliér - Interiér - Podvečer

Lokální redakce celostátních novin. V rozporu se zažitými představami tu panuje klid a ticho téměř nábožné. Jakpak by také ne, když jediní dva přítomní redaktoři se sklánějí nad stolkem, kterému vévodí velká šachovnice a zástupy bílých a černých figurek. Starší, asi pětačtyřicetiletý muž, který se jmenuje Kašpar, zdvihne ruku a opatrně táhne bílou figurou. Jeho protihráč, sotva čtyřicetiletý muž liščí tváře s cvikrem na očích, jenž se zove Bušek se na okamžik zamyslí a pak kontruje protitahem. Zaklepání na dveře, klapnutí kliky. Oba dva hráči upíjí pivo, které si rozlévají do vysokých sklenic z porcelánového džbánku s uraženým uchem. Jsou tak zabráni do hry, že si ani nevšimnou, že do dveří vstoupil Arnošt. Arnošt pozoruje oba hráče, zabrané do bitvy na čtyřiašedesáti polích. Kašpar natáhne ruku. Chvíli ji nechá viset nad šachovnicí. Potom vybere tu správnou figurku a posune ji na sousední pole. Nahlas se zaraduje. KAŠPAR: A mám tě. Bušek smutně zkoumá šachovnici. Aby se mu lépe zkoumalo, ukusuje chléb s máslem zabalený do promaštěného papíru. Arnoštovi je už chvíle ticha dlouhá a tak si nahlas, významně odkašle. ARNOŠT: (odkašlání) Oba muži sebou trhnou a pohlédnou ke dveřím. KAŠPAR: Fuj, chlape, to jsem se lek´. Chodíš jako duch. Bušek si špatně vyloží důvod Arnoštovy přítomnosti. 4

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský BUŠEK: Redakční návštěvy jsou dopoledne. Arnošt zaloví rukou v náprsní kapse svého saka. ARNOŠT: Já tu nejsem na návštěvě. Čest práci. Kašpar s Buškem si Arnošta změří pohledem. Kašpar přísně a Bušek trochu rozpačitě. KAŠPAR: A co teda chceš? V Arnoštově ruce se objeví nadvakrát složené lejstro. Podá jej Kašparovi. Odpoví na jinou otázku, než Kašpar položil. ARNOŠT: Já jsem přijel z Prahy. Kašpar rozloží lejstro a zkoumavě do něj hledí. Potom papír podá přes rozehranou partii Buškovi. Tomu také adresuje svoji řečnickou otázku. KAŠPAR: Tak v Praze si myslej´, že už nesvedem napsat ani soudničku, co? Arnošt nepochopí, že otázka nebyla určena jemu. ARNOŠT: Já nevím, co si v Praze myslej´. Řekli mi, abych sem jel, tak jsem tady. Ale soudnička to nebude, spíš zvláštní vydání. Bušek si upraví cvikr, jako by nevěřil vlastním očím, složí lejstro a podá ho Arnoštovi. BUŠEK: Tak vás tu vítám, soudruhu… Arnošt nedořečenou větu pochopí a představí se celým jménem. ARNOŠT: Krátký. Arnošt Krátký. Kašpar pohlédne na Arnošta. Zkoumavě ho pozoruje a potom zamudruje. KAŠPAR: Arnošt… To je takový mile buržoazní jméno. Bušek v neznatelném gestu ke Kašparovi zavrtí hlavou. Arnošt Kašparova slova zaregistruje, ale nereaguje na ně ani náznakem gesta. Raději vznese praktičtější dotaz. 5

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ARNOŠT: Kde se můžu ubytovat? Bušek se ujme iniciativy. BUŠEK: Já nevím, na co jste zvyklej, ale tady si moc vybírat nemůžete. Jedinej hotel ve městě je Bílej Beránek. Na náměstí, je to hned za rohem. ARNOŠT: Myslíte, že tam budou mít volnej pokoj? Kašpar se jenom ušklíbne. KAŠPAR: Tam maj´ všechny pokoje volný. Do kanceláře bez klepání vejde postarší, asi pětapadesátiletý muž, poslíček a děvče pro všechno Dobeš. V ruce drží kytici tří růží zabalenou do novinového papíru. Arnošt přítomnost Dobeše zaznamená, ale pak se znovu otočí k Buškovi s Kašparem. ARNOŠT: Taky budu potřebovat svůj stůl… Kašpar kývnutím hlavy Dobešovi poděkuje. Vytáhne z náprsní kapsy peněženku a výměnou za růže putuje do Dobešovy ruky několik bankovek. BUŠEK: Něco vám najdeme. Bez starosti. Dobeš neodolá a vrhne na Arnošta krátký zvědavý pohled. Potom redakci opustí. Arnošt chvíli vyčkává, ale je zřejmé, že se dalšího upřesnění ohledně jeho vlastního působení v redakci nedočká. Zdvihne z podlahy svůj kufřík a mezi dveřmi se rozloučí. ARNOŠT: Tak já přijdu zítra ráno. Čest. Ani jeden z mužů na pozdrav neodpoví. Arnošt na odpověď nečeká a zavře za sebou. Bušek pohlédne na Kašpara. BUŠEK: Ty si nedáš pokoj, viď? Viděls, kdo to lejstro podepsal? Kašpar si prohlíží růže zabalené v novinovém papíru. Jsou nádherné.

6

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský KAŠPAR: Jen klid. Já si před každým hned na zadek nesednu. Bušek si ukousne ze svého chleba s máslem. BUŠEK: Na zadek ne, ale to vo tom sezení… No, nepředbíhal bych událostem. Kašpar odloží růže. Ve výmluvném gestu pokyne k šachovnici. KAŠPAR: Tak dělej… Ať to máš za sebou. Buškovi nejde Arnoštovo poslání z hlavy. Ztratí dokonce chuť do hry. Místo na figurky se dívá na dveře, jako by se měl Arnošt každou chvíli vrátit. Potom vstane, opatrně, aby neporušil postavení figurek, vezme šachovnici a přenese ji na vysokou skříň v rohu. BUŠEK: Dohrajeme to jindy. Kašpar střelí očima po Buškovi. KAŠPAR: Zbabělče!

7


Obraz 4 Hotel Bílý beránek - recepce Ateliér - Interiér - Večer

V recepci Hotelu Bílý beránek panuje stejný ruch jako v redakci, tedy žádný. Prostor je zařízen několika kusy nábytku v architektonickém stylu příhodně nazvaném “co dům dal”. Vedle dveří, které pamatují lepší časy je zákoutí se stolečkem a několika křesílky. O kousek dále jsou lítací dveře do provozních částí hotelu a ještě dále recepční pult z tmavého dřeva. Na stolku vedle pultíku hraje rádio a bliká svým zeleným magickým okem. HLAS Z RÁDIA: … a proto je nutné, postavit se na stráž proti vpádu imperialistických hord, proto je nutné bojovat, třeba s puškou v ruce, bude-li to třeba. Zavilí nepřátelé socialismu, nepřátelé Sovětského svazu, placení wallstreetskými dolary si musí uvědomit, že proti nim stojí národy semknuté v jeden šik, odhodlané bránit svoji budoucnost… Za pultem stojí asi pětatřicetiletý recepční, hotelový zaměstnanec. Na stěně visí dřevěná polička s jednotlivými přihrádkami, ve kterých na háčcích visí klíče opatřené dřevěnými přívěsky s vypálenými čísly. O pultík se opírá Arnošt a očima klouže po zařízení recepce. Z Prahy je zřejmě zvyklý na honosnější prostory. Recepční nerudně zavrčí na Arnošta, který jej vytrhl z příjemné letargie. RECEPČNÍ: Váš občanský průkaz. Arnošt položí na pult svůj průkaz totožnosti. Recepční sáhne po občanském průkazu a svědomitě jej opisuje do knihy hostů. Pomáhá si jazykem vystrčeným v koutku úst. Arnošt naznačí recepčnímu ohledně ubytování.

svoje

přání ARNOŠT: Já bych chtěl nějaký pokoj s výhledem na náměstí… 8

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Recepční přestane psát a střelí po Arnoštovi očima. RECEPČNÍ: Myslíte si, že jste v Alcronu? Tyhle pokoje jsou rezervovaný kvůli tomu procesu… Jen pro stranický kádry… Arnošt vytáhne z kapsy papír, který s úspěchem předvedl už Kašparovi s Buškem. ARNOŠT: Tak to jsou rezervovaný pro mě. Recepční přeletí očima Arnoštovo doporučení. Chybí málo, aby se postavil do pozoru a vzorně zasalutoval. RECEPČNÍ: Promiňte… soudruhu jsem… Vedle zbytečně baculaté knihy hostů leží recepčním rozečtený celostátní list velkého formátu. Arnošt se pokouší přečíst alespoň titulky, které jsou z jeho pohledu vzhůru nohama. Recepční dokončí záznam a otočí knihu k Arnoštovi. Ruka s perem zůstane viset ve vzduchu v nevyřčené nabídce. Arnošt nechá pero recepčního pero bez povšimnutí a z náprsní kapsy vytáhne vlastní psací nástroj. Zvěční svoje jméno do určené kolonky. Recepční si přitáhne knihu hostů zpět, věnuje Arnoštovu podpisu letmý pohled a potom zaklapne masivní kožené desky. Otočí se a z háčku svěsí klíč s přívěskem s číslem osm. Mluví jako když medu ukrajuje. RECEPČNÍ: Prosím… Druhé patro. ARNOŠT: Děkuju. Arnošt.vezme klíč, sebere ze země svůj kufřík a vydá se ke schodům.

9

Krátký…

Nevěděl


Obraz 5 Hotel Bílý beránek - Arnoštův pokoj Ateliér - Interiér - Večer

Arnoštův kufřík dopadne na desku stolu. Hotelový pokoj je standardně zařízen. Jedna postel, jeden stůl, jedna židle, jedna skříň. Na stěně visí zašlé zrcadlo. Arnošt otevře víko svého kufříku a vytáhne svoji aktovku. Odloží ji vedle stolu a na podrápané desce se objeví šachovnice. A vedle ní novinářský notes. Arnošt dostoupí k oknu a pozoruje ruch, dá-li se tak popsat pohyb několika lidí na náměstí. Slunce zmizelo za horizontem tvořeným několika měšťanskými domy na náměstí. Tu a tam projede před okny hotelu automobil, jinak je klid. Arnošt se otočí od okna a spustí záclonu. Sebere ze stolu notes, a z kapsy vytáhne plnící pero. Pokud možná pohodlně se posadí na postel. Opře se zády o zeď, notes otevře a udělá si několik poznámek. Stařičká péra v matraci hlasitě vržou. Zavrzání per.

10


Obraz 6 Domek Marie Ateliér - Interiér - Večer

Pera pod matrací velké manželské dvojpostele vržou jako špatně namazané panty. Vrzání per. Na posteli stojí Kašpar v polobotkách. Natahuje se k jednoduchému lustru a pokouší se vyměnit žárovku, což se mu po chvíli také zdaří. Seskočí z postele a rukou se pokouší vyčistit povlečení, které zašpinil. Pokoj je zařízen pečlivou ženskou rukou. Není sice příliš honosně vybaven, ale zato je vysmýčen do posledního smítka. Na stole stojí váza a v ní jsou umístěny tři růže. Vedle vázy leží pečlivě složený novinový papír. U dveří stojí asi čtyřicetiletá žena, Marie. Kdysi musela být velmi krásná, teď už zbyla jenom tvář, do které je vepsán smutek. Marie si pročítá pomačkaný papírek pokrytý drobným, nepravidelným rukopisem. Kašpar dokončí očistu povlečení. KAŠPAR: Už to je. Marie složí papírek a schová jej do zásuvky staré kredence. MARIE: Děkuju. Kašpar mávne rukou, jako že to nestojí za to. Marie přistoupí ke stolu. Rozloží novinový papír a vytáhne z vázy růže. Pečlivě je oklepe, aby stonky zbavila kapek vody a začne je balit do papíru. MARIE: Nechceš něco k večeři? KAŠPAR: Najím se doma. Kdybych už nevečeřel, Věra by zase… Kašparovi se nechce větu dokončit a tak jenom mávne rukou. MARIE: Jak chceš. 11

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský KAŠPAR: Stejně ani nemám hlad. Dneska nám poslali nějakýho kluka z Prahy, extra kvůli tomu procesu. Marie dobalí růže a položí je na stůl před Kašpara. Zvědavě na něj pohlédne. Kašpar si pohled Marie celkem správně vyloží jako otázku. KAŠPAR: Je to takový komunistický ucho. Já nevím, kde se to v těch mladejch bere. Marie přistoupí ke Kašparovi a upraví límeček jeho košile. MARIE: Tak si na něj dávej pozor. Kašpar si přehodí přes ramena lehké sako. Vezme ze stolu kytici růží zabalenou do novin a na odchodu Marii políbí na čelo. KAŠPAR: Neboj se. Marie se dívá za Kašparem, který zmizí ve dveřích. Po chvíli, možná delší, než by bylo na místě, za ním dveře zaklapne. Klapnutí dveří.

12


Obraz 7 Hřbitov Reál - Exteriér - Den

Krásné letní ráno. Obloha je bez mráčku Slunce vysoko na nebi slibuje další horký den. Šumění stromů, zpěv ptáků, kroky. Arnošt zvolna kráčí upravenou cestičkou vysypanou pískem mezi hroby. Sleduje nápisy na jednotlivých náhrobních kamenech, jednoduchých i mramorových, až se konečně zastaví. Tři hroby obložené čerstvými květinami mu prozradí, že je na správném místě. Arnošt chvíli nad hroby postojí v tichém zamyšlení. Mezi náhrobky ve druhé části hřbitova prochází muž a dvě ženy. Arnošt zaregistruje pohyb a pohlédne směrem k návštěvníkům. Při bližším zkoumání Arnošt zjistí, že mužem je redaktor Rudolf Kašpar. Drží v ruce pugét růží v novinovém papíře. Doprovází jej mladá hezká dívka přibližně Arnoštova věku a starší žena, která se věkem blíží spíše Kašparovi. Kašpar ani žádná z žen si Arnošta nevšimnou. Arnošt pozoruje Kašpara a obě ženy ze stínu zpoza jednoho z náhrobků. Kašpar rozbalí růže a položí je na jeden z hrobů. Dívka se skloní, zapálí bílou svíčku a umístí ji na jednoduchý náhrobní kámen. Všichni tři zůstanou stát v tichém zamyšlení.

13


Obraz 8 Policejní stanice Ateliér - Interiér - Den

Policejní stanice je jedna velká registratura. Všude, kam oko dohlédne, jsou police na nichž se povalují spisy úhledně i méně úhledně svázány v černých deskách. Na každých však nechybí nálepka s vybledlým inkoustovým číslem. U stolu, jemuž vévodí psací stroj sedí Arnošt. Usrkává horkou kávu z hrnečku, který však nemá kam odložit, protože kolem psacího stroje se povaluje tolik nejrůznějších kancelářských propriet, že se deska stolu pod nimi ztrácí. Arnoštovi tak nezbývá, než držet hrneček v dlaních. Naproti Arnoštovi se na židli posadí policista v uniformě. POLICISTA: Takovej případ jsme tu ještě neměli, soudruhu redaktore. Policista si s nepořádkem na stole příliš hlavu neláme. Shrne papíry na jednu hromadu a na uprázdněné místo položí objemný balík papírů svázaný do typizovaných černých desek s jednacím číslem. Kromě objemnosti je jediný rozdíl oproti ostatním deskám v tom, že inkoustové písmo sotva stačilo uschnout, natož vyblednout. Arnošt využije uprázdněného prostoru a vedle desek položí hrneček s kávou. Pomalu, téměř nábožně, rozváže provázek na deskách, které zdobí razítko krajského velitelství národní bezpečnosti v Jihlavě. Policista se nakloní k Arnoštovi. S jistou dávkou hrdosti pozoruje Arnošta listujícího záznamy. Arnošt otočí popsaný list papíru. Před jeho očima se objeví několik lesklých fotografií. Arnošt si je se zájmem prohlíží. Fotografie zachycují tři mrtvá mužská těla ležící na šedivě vykachlíčkované podlaze z různých úhlů. POLICISTA (M.O.): To je svinstvo, co? 14

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Arnošt zdvihne oči k policistovi. Policista ukáže prstem na fotografie, přestože je nad slunce jasné, o čem hovoří. POLICISTA: Jeden agent CIC z Vídně, pár místních přisluhovačů a takhle to skončilo. Dodneška jsou celý Babice vzhůru nohama. Arnošt ještě zběžně prolistuje několik dalších stránek a potom desky zaklapne. ARNOŠT: Můžu si to půjčit? Policista zaváhá. POLICISTA: Normálně se to nesmí… Arnošt vycítí, že policista sám proti zapůjčení dokumentace nic nemá. ARNOŠT: Potřebuju se na to podívat, když o tom mám psát… Policista přimhouří oči, čímž symbolicky naznačí svůj postoj k běžným policejním zásadám. POLICISTA: Stejně to jsou jenom kopie. Originály už maj´ u soudu. Arnošt se chce pokusit uložit složku do aktovky, ale ta je na první pohled pro takový objemný materiál malá. Arnošt marný pokus vzdá. Dopije kávu a vstane od stolu, aktovku v jedné a spisy ve druhé ruce. ARNOŠT: Hlavně jestli tam je všechno. Policista pomalu pokývá hlavou, jako by se to rozumělo samo sebou.

15


Obraz 9 Schodiště Ateliér - Interiér - Den

Tmavá, nepříliš povzbudivě vyhlížející chodba je ukončena úzkým schodištěm, které nestoupá do nebe, ale pouze do prvního patra, kde je ukončeno bíle natřenými dveřmi do redakce. Dveře se otevřou a vyjde z nich Dobeš. Zaklapne za sebou a vydá se po schodech dolů. Zpoza dveří se ozývá klapot psacího stroje. Klapot psacího stroje. Opačným směrem než jde Dobeš stoupá Arnošt. Pod ramenem si nese aktovku i složku spisů, kterou dostal na policejním velitelství. V první chvíli si nemůže uvědomit, kdo je muž jdoucí proti němu, ale po chvíli se rozpomene. Rozpačitě kývne hlavou na pozdrav. Dobeš se uprostřed schodiště zastaví. Přitiskne se k zábradlí, aby uvolnil Arnoštovi cestu. Jak se Arnošt protahuje kolem poslíčka, Dobešovy oči spočinou na černé složce s jednacím číslem. Dobeš pochopí, co si Arnošt nese. Dobeš pokyne hlavou ke složce. DOBEŠ: Já je znal... Také Arnošt k Dobešovi.

se

zastaví.

Zdvihne

oči

Dobeš si všimne Arnoštova pohledu a ochotně doplní informaci. Vemlouvavě hovoří k Arnoštovi, jako by ho chtěl přesvědčit o něčem, co Arnošt dávno ví. DOBEŠ: … všechny tři… a byli to čestný chlapi na svým místě, to mi věř. Věděli, co je správný a taky se podle toho chovali. To je stálo krk. Položili svůj život za naši věc. Arnošt moudře pokyvuje. Ani se nediví, že mu Dobeš tyká, koneckonců tak tomu má mezi straníky být.

16

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Dobeš vidí, že mu Arnošt pozorně naslouchá a tak vemlouvavým tónem pokračuje. Dostává se do ráže. DOBEŠ: A my je teď musíme pomstít. Soudce tím, že ty vrahy pošle na šibenici a ty, že vo tom napíšeš. Arnošt se chápavě usměje a stiskne Dobešovu paži nad loktem na znamení spřízněnosti a ubezpečí ho o tom, že má správný názor na věc. On sám si přece jenom na tykání výrazně staršímu Dobešovi netroufne. ARNOŠT: Můžete se spolehnout. Na těch grázlech nenechám nitku suchou. Až s nima skončím, tak budou litovat, že se narodili. Tohle kupodivu Dobeš slyšet nechce. Ostře pohlédne Arnoštovi do očí a promluví méně vemlouvavě, ale o to více rozkazovačně. DOBEŠ: Tohle nech na prokurátorovi. Ty se postarej, aby lidi pochopili, vo co tady jde. Arnošt překvapeně zaregistruje změnu tónu Dobešova hlasu. Neví, co na to má odpovědět. Dobeš ani na odpověď nečeká. Sestupuje dál ze schodů, jako by neřekl ani slovo. Arnošt se za ním ohlédne, ale pak se vydá k redakci.

17


Obraz 10 Redakce Ateliér - Interiér - Den

Bušek sedí u psacího stroje a ťuká do kláves. Na bílém papírovém jazyku, který vyplazuje starý psací stroj se skládají písmenka jedno vedle druhého. Klapot psacího stroje. Dveře do redakce se otevřou a dovnitř vstoupí Arnošt. Rozhlédne se a pozdraví. ARNOŠT: Čest práci. O okenní parapet se pohodlně opírá Kašpar. Vedle okna stojí další psací stůl, ne sice nový, ale ani zdaleka tak opotřebovaný jako Buškův a Kašparův. A u stolu zbrusu nová židle. KAŠPAR: Dobrej den. Také Bušek Arnošta pozdraví, aniž by však odtrhl oči od psacího stroje. BUŠEK: Čest… Arnošt pochopí, že psací stůl vedle okna patří jemu. Položí na něj aktovku a vedle aktovku policejní spisy. Posadí se na židli a zkusmo se opře, aby si vyzkoušel, jak je židle pohodlná. Kašpar sjede pohledem z Arnošta na složku spisů. KAŠPAR: Čas teda neztrácíš. Mně trvalo deset let, než mi poprvý půjčili do ruky policejní spisy. Arnošt se podívá na Kašpara, ale neříká nic, neví, jestli si z něj starý novinář nedělá legraci. A tak rozváže tkaničku na deskách a začne jimi listovat. Jeden záznam výpovědi fotografie střídá fotografii.

střídá

druhý,

Bušek přestane klepat do psacího stroje. Vytáhne popsaný papír, chvíli si ho prohlíží, potom vstane od stolu a s papírem v ruce vyjde z místnosti. Klapnutí dveří. 18

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Arnošt vytáhne ze své tašky ohmataný notes a z náprsní kapsy vyloví plnící pero. Odšroubuje závěr a rychlými tahy si udělá poznámku na čistou stránku v notesu. Kašpar přes Arnoštovo rameno jednotlivé listy policejní složky.

sleduje

Další stránka ve spisech, další Arnoštova poznámka. Kašpar si pečlivě prohlíží policejní záznamy. KAŠPAR: Jestli ti můžu radit… ARNOŠT: Nemůžete. Arnošt zdvihne oči od spisu ke Kašparovi. Nepříliš uctivým pohledem si svého staršího kolegu změří. ARNOŠT: To totiž nebude jenom jeden článek, jedna reportáž… Kašpar na Arnošta zvědavě pohlédne. KAŠPAR: Ale? Arnošt naváže na Kašparovu otázku. ARNOŠT: … ale možná i knížka… a nebo dokonce filmový libreto. Kašpar sklouzne očima ze spisu na Arnošta. Dlouze se na něj dívá. Potom přehnaně uctivě, s jasně čitelným despektem v hlase Arnoštovi odpoví. KAŠPAR: Aha… Tak to jo… Arnošta nenapadne žádná chytrá replika a tak se raději vrátí ke svým spisům. Otočí další stránku. Jasná černobílá fotografie armádní pistole. Kašpar si prohlédne fotografii vražedné zbraně. Neodolá, aby přece jenom Arnoštovi neporadil. KAŠPAR: Na každej pád… bejt tebou, zastavil bych se za starým Bláhou. Arnošt podruhé během krátké chvíle vzhlédne na Kašpara. Kašpar rozhodí rukama. 19

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský KAŠPAR: Jedinej svědek, jediná pravda. ARNOŠT: Heleďte se, já jsem možná mladej, ale nejsem blbej! Takže mi neraďte co mám dělat, já to sám vím nejlíp. Kašpar si povzdechne. Přejde ke svému stolu a posadí se. Zapálí si cigaretu, natočí čistý papír do svého psacího stroje a za okamžik se redakcí rozlehne klapot klávesnice. Klapot psacího stroje. Arnošt se vrátí ke svým spisům a svým poznámkám. Bouře je, alespoň na krátkou chvíli, zažehnána. Kašpar tluče do psacího stroje rychlostí kulometné palby. Klapot psacího stroje se výrazně zrychlí. Arnošt odloží spisy. Nad čímsi se zamyslí a aby se mu lépe přemýšlelo, sáhne do kapsy a vytáhne z ní krabičku cigaret a zápalky. Vyklepe cigaretu, strčí si ji do úst a škrtne sirkou. Klapot psacího stroje umlkne. Klapot psacího stroje utichne. Zpoza Arnoštových zad se ozve studený hlas Kašpara. KAŠPAR (M.O.): Tady se nekouří, soudruhu Krátký. Arnošt se otočí. Kašpar má v ústech zapálenou cigaretu. S požitkem, s pohledem upřeným na Arnošta vyfoukne cigaretový kouř. Je to horší, než kdyby vrazil Arnoštovi facku. Arnošt chce něco odpovědět, ale nakonec neřekne nic a típne svoji sotva zapálenou cigaretu na porcelánový talířek. Potom vstane, vyjde z redakce a na rozloučenou za sebou práskne dveřmi, až okenní tabulky zadrnčí. Kašpar vydechne cigaretový dým. Nahlas, ale sám pro sebe, okomentuje vzniklou situaci. KAŠPAR: No pozdrav pámbu. Kašparova ruka vytáhne z psacího stroje zpola popsaný list papíru. Na papíře kupodivu není žádný souvislý text, ale náhodné shluky jednotlivých písmen. 20

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Kašpar papír zmačká do kuličky a přesně mířeným, lety praxe vycvičeným hodem, jej pošle do odpadkového koše.

21


Obraz 11 Babická náves Reál - Exteriér - Den

Venkovská náves je prázdná. Okna několika domečků navléknutých na okresní silnici jako korálky na nit, se blýskají ve slunci. Silnice prochází návsí a za nejbližším stavením mizí v ostré zatáčce. Na nebi poletují ptáci. Štěbetání ptáků, bzučení hmyzu. Někde nepříliš daleko zahouká vlak. Houkání vlaku. Ze zatáčky vyjde Arnošt. V nablýskaných polobotkách kráčí po krajnici okresky a zároveň se rozhlíží kolem sebe. V ruce drží svoji aktovku. Arnošt dojde doprostřed návsi a zastaví se. Marně hledá někoho, kdo by mu poradil kudy dál. Z jednoho z baráčků vyjde muž středního věku. Arnoštovi nevěnuje více než letmý pohled a vydá se po silnici směrem od něj. Arnošt se pokusí na muže zamávat, ale ten už je k němu otočen zády a tak na něj Arnošt musí zavolat. ARNOŠT: Haló… haló, prosím vás… Muž se zastaví a ohlédne se. Nedůvěřivě si Arnošta prohlíží. Arnošt se k muži přiblíží. ARNOŠT: Kde bych našel soudruha Bláhu? Muž z Arnošta nespustí oči. MUŽ: Co mu chcete? ARNOŠT: Jenom se ho zeptat na pár věcí. Chvíle ticha. Arnošt pochopí, že s touhle odpovědí nepochodí a tak ještě svoje poslání upřesní. ARNOŠT: Já jsem od novin… 22

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Muž se nakonec rozhodne, že bude Arnoštovi důvěřovat. Ukáže rukou k jednomu z domečků. MUŽ: Bydlí tady… A bude doma, von vod toho střílení moc nevychází… ARNOŠT: Děkuju… Arnoštova odpověď už zastihne muže opět otočeného zády.

23


Obraz 12 Bláhovo stavení Ateliér - Interiér - Den

Plnící pero kmitá po papíře. Každé písmenko se pojí s dalším do úhledného rukopisu. Arnošt sedí za velkým stolem v prostě zařízené venkovské chalupě. Cosi si poznamenává plnícím perem do ohmataného notesu. Rozhlédne se po vybavení baráčku a do svého notesu připojí další poznámku. Do dveří vejde kulhající postarší muž s rukou na pásce, ve které drží dvě skleničky. Ve druhé nese láhev zpola zaplněnou vínem. Spíše konstatuje, než že by se ptal. BLÁHA: Dáte si skleničku? Arnošt zavrtí hlavou. BLÁHA: Je to loňskej ryzlink. ARNOŠT: Já alkohol nepiju. Bláha položí před Arnošta láhev a skleničky. Vysvětlí Arnoštovi, v čem se jeho moravský pohled na věc liší od pražského. BLÁHA: To není alkohol. ARNOŠT: Vážně ne, děkuju. Arnošt se směrem.

pokusí

obrátit

řeč

správným ARNOŠT: Vyprávějte mi, jak to bylo… Tedy jestli můžete…

Bláha si nalije víno, ale nenapije se. Skleničku nechá stát na stole a zdravou rukou promne oči. BLÁHA: Měli jsme schůzi… seděli tam a už jsme chtěli jít domů, když se rozletěly dveře a dovnitř vlezli ty gauneři. Zbraně v rukách a ať prej táhnem na chodbu. Nevěděli jsme, co chtěj´, ale nezbejvalo nám nic jinýho… tak jsme šli… Arnošt si rychle dělá poznámky. 24

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský BLÁHA: Stáli jsme zády k nim… A jeden z těch hajzlů se zeptal, kdo z nás je předseda. Tomáš… teda soudruh Kuchtík… se votočil a… Bláha se odmlčí. Polkne a potom se přes tragické místo vyprávění přenese. BLÁHA: Nevím, proč se ptali, stejně jim to bylo jedno. Začali střílet. Stál jsem vod nich nejdál a stačil jsem vyběhnout po schodech do patra. Pak jsem to dostal. Arnošt vzhlédne. starého muže.

S obdivem

si

prohlíží BLÁHA: Nemyslím si, že jsem zbabělec, ale v tu chvíli jsem jenom čekal, až umřu a strašně jsem chtěl, aby se to už stalo. Jenže najednou bylo ticho… A když jsem se votočil, ty gauneři už byli pryč a dole leželi Tomáš, Mirek a Pepík, všichni mrtví.

Arnoštovo pero kmitá po papíře. BLÁHA (M.O.): Potom na chodbu Tomášova žena…

vyběhla

Anežka…

Bláha se odmlčí při vzpomínce na tragédii. Arnošt vzhlédne, ale neodváží se promluvit. Nechce starého muže rušit, ale Bláha za okamžik pokračuje ve vyprávění sám. BLÁHA: Promiňte… Arnošt s pochopením přikývne. Nepronese ani slovo, nechce rušit muže ze vzpomínky. Bláha se sám vrátí v myšlenkách od Kuchtíkovy manželky k samotnému aktu vraždy. BLÁHA: Ten zvuk samopalu nikdy nezapomenu… Když bylo po válce, myslel jsem… Bláha se zarazí a pak se rychle opraví. BLÁHA: … doufal jsem, že ho už nikdy neuslyším. Arnošt si vzpomene na fotografii v policejních spisech. Skočí Bláhovi do řeči. ARNOŠT: A ta pistole? Bláha zavrtí hlavou.

25

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský BLÁHA: Z pistole se samopalu.

tam

nestřílelo.

Jenom

ze

Arnošt neví, co na tohle svědectví říct. A tak jenom přikývne a udělá si poznámku do svého notesu. ARNOŠT: Aha. Bláha teprve teď upije víno ze skleničky. Je zřejmé, že jeho krátké vzpomínání je u konce. Arnošt se pokusí přimět Bláhu k dalšímu povídání. ARNOŠT: Já bych chtěl slyšet něco, co jste ještě nikomu neřek´… BLÁHA: Já jsem řek´ všechno… Ale počkejte, něco vám ukážu… Bláha se odšourá ke starému příborníku a vytáhne z něj malou červenou knížečku. Téměř nábožně ji položí před Arnošta. Arnošt vezme knížečku do ruky. Je to stranická legitimace, prostřelená kulkou. BLÁHA: Vidíte…? To je Mirkova legitimace… Život mu nezachránila, ale navopak ho vo něj připravila. Arnošt zdvihne oči. Bláha má potřebu svoje prohlášení doplnit. BLÁHA: Musel umřít jenom proto, že byl komunista. Bláha otevře legitimaci na první stránce. Průstřel vede skrz fotografii. BLÁHA: Vzal jsem si ji k sobě. Chtěli ji soudruzi vod SNB…, že prej je to důkaz. “Důkaz čeho?” povídám já. To, že je mrtvej víte i bez tý legitimace a ty, co to udělali, už taky máte. Tak jakýpak copak. Arnošt listuje stranickou legitimací. Opatrně, téměř nábožně, se dotkne průstřelu, kudy prošla kulka. ARNOŠT: Ti grázlové dobře věděli, kam mířit… BLÁHA: To si piš.

26


Obraz 13 Redakce Ateliér - Interiér - Podvečer

Na skříni v redakci leží šachovnice s rozehranou partií Buška s Kašparem. Kašpar se natáhne na špičky a opatrně sejme ze šachovnici skříně. Položí ji na stůl a začne studovat postavení figur. Arnošt sedí u svého psacího stolu. Koutkem oka zahlédne čtyřiašedesát polí s rozestavěnými figurkami. Nedá mu to a šachovnici věnuje alespoň letmý pohled. Potom Kašpara osloví. Vážným hlasem konstatuje. ARNOŠT: No, nezávidím vám. Kašpar se domnívá, že se Arnošt zmýlil v odhadu, které figurky patří jemu a které Buškovi. KAŠPAR: Já mám bílý… Arnošt si postavení figur dobře pamatuje. ARNOŠT: Právě. Kašpar na Arnošta nechápavě pohlédne a potom položí otázku, která nemůže nezaznít. KAŠPAR: Hraješ šachy? Arnošt připustí zjevnou pravdu. ARNOŠT: Trochu. Kašpar přisune šachovnici po stole na půl cesty k Arnoštovi. KAŠPAR: Tak se ukaž, když jseš tak chytrej. Arnošt se na okamžik nad šachovnicí zamyslí a potom posune jednu černou figurku. Kašpar kontruje protitahem. V rychlém sledu se oba hráči střídají. Kašpar se ani nenaděje a přijde o několik figurek. Postavení figur už pro něj není ani zdaleka tak příznivé, ba právě naopak. 27

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Arnošt svoje úsilí ukončí tím, že sebere Kašparovi dámu. Kašpar zamračeně pozoruje šachovnici. Mne si bradu a urputně přemýšlí. Natáhne ruku a už už sáhne po jedné z figur, ale těsně nad ní se jeho ruka zastaví ve vzduchu. Nakonec uchopí jinou a posune ji směrem k sobě. KAŠPAR: Sakra, kluku, mlíko ti teče po bradě, ale šachy hraješ jako Capablanca. Arnošt se kratičce zamyslí. V jeho očích mu bleskne. Také on posune svoji figuru. ARNOŠT: To na vás není ani potřeba. Kašpar dumá. Dlouze dumá a nakonec položí na šachovnici svého krále na znamení porážky. KAŠPAR: Vždycky jsem ovládal umění včas vodejít. Kašpar vyklepne z krabičky další cigaretu. Strčí si ji do úst, pak se zarazí a další cigaretu nabídne Arnoštovi. KAŠPAR: Na škole jsi chodil do šachovýho kroužku, co? Arnošt chvíli váhá, upřeně sleduje Kašpara, a potom cigaretu přijme. Škrtne sirkou. Způsobně připálí nejprve Kašparovi a potom sobě. ARNOŠT: Ani ne. Vod sedumnácti jsem byl v Rudý armádě a tam hrál šachy každej. Měli jsme sebou jenom samopaly a šachovnici. Kašpar se zarazí. Teprve po chvíli promluví, snad aby smazal dojem ze své nepříliš uctivé poznámky. KAŠPAR: Hádám, že´s jim pěkně dával na prdel. Arnošt nevěří vlastním uším. Zdá se mu neuvěřitelné, že by jeho šachové umění mohl někdo klást tak vysoko. ARNOŠT: Já? Kdepak. Voni to hráli moc dobře. Kašpar pokývá hlavou v hrané vážnosti. KAŠPAR: Aspoň něco by jim šlo. 28

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Arnošt se pohorší nad zlehčováním významu Rudé armády. ARNOŠT: Co tím chcete říct? Tisíce Rusů položilo svůj život za ten váš… Zdá se vám to málo? Kašpar se nechce pouštět do debat o Rudé armádě a tak jenom mávne rukou. Arnošt se tak snadno nedá zastavit. ARNOŠT: Stejně jako každej opravdovej komunista… Stejně jako ti tři z Babic… A jestli si to neuvědomujete, potom nechápu, jak můžete dělat v našich novinách. Kašpar se nadechne, aby odpověděl, ale přeruší ho kratičké formální zaklepání. Dveře do redakce se otevřou. Dovnitř vstoupí mladá dívka. Arnošt si uvědomí, že dívku viděl společně s Kašparem na hřbitově. Tázavě se na starého novináře podívá. Kašpar učiní zadost obvyklým formalitám a dívku Arnoštovi představí. KAŠPAR: To je moje dcera Klára... Arnošt Krátký. Momentálně novinář a v budoucnu možná i filmovej libretista... Arnošt stiskne Kláře ruku. Zareaguje na Kašparova slova. ARNOŠT: V dalekým budoucnu, pane Kašpar... Klára se na Arnošta usměje. V jejím pohledu je zřetelný jistý zájem. KLÁRA: Vy chcete psát filmový libreta? Arnošt s nehranými rozpaky pokrčí rameny. Trochu mu vadí, že Kašpar nahlas pronesl něco, o čem on sám dosud jenom sní. ARNOŠT: Nevím. Když mi bylo dvacet, psal jsem básničky. Teď mi je pětadvacet a píšu do novin... Kašpar se nepříliš vesele ušklíbne. KAŠPAR: Tak si dej pozor, abys ve třiceti nepsal jenom udání. Myslím, že to je literární forma, která v týhle společnosti půjde ještě hodně nahoru. 29

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Krátký okamžik uvolnění a spřízněnosti se po Kašparových slovech rozplyne jako dým. Arnošt se ostře podívá na Kašpara. ARNOŠT: Víte co mě zaráží, pane Kašpar? Jak to, že s takovejma řečma ještě nesedíte. Kašparovi zřejmě taková možnost příliš velké starosti nedělá, nebo se tak přinejmenším tváří. KAŠPAR: Protože pak by v našem kraji tyhle noviny velkýho formátu zašly na úbytě. Myslíš, že je lidi tady kupujou kvůli tvejm úvodníkům? Ne. Kvůli mejm soudničkám, já jsem totiž nejvyhlášenější soudničkář v celým vokrese. Je zřejmé, že nejen Arnoštovi, ale ani Kláře nejsou Kašparova slova příliš po chuti. Klára reaguje jenom pohledem, Arnošt slovy. ARNOŠT: Asi proto, že máte k těm vodsouzenejm blízko. Možná jenom krůček. Klára stále mlčí, ale je zřejmé, že s Arnoštem souhlasí. Kašparovi se nechce pouštět se do obsáhlých diskusí. Mrkne na Kláru. KAŠPAR: Už jdu. Počkej na mě. Klára vyprovodí pohledem otce, který vyjde z místnosti. Potom se očima vrátí k Arnoštovi. KLÁRA: Půjdete zítra na zábavu? Je to jediná zábava tenhle měsíc. Arnošt zavrtí hlavou. ARNOŠT: Já tady nejsem od toho, abych se bavil, já musím napsat o tom procesu. Ale třeba sem ještě někdy přijedu. Klára Arnoštovu odpověď pochopí jako prosté odmítnutí. KLÁRA: Třeba. Arnošt si uvědomí, že Kláře svojí odpovědí příliš velkou radost neudělal, a tak se rychle opraví. ARNOŠT: Určitě sem ještě někdy přijedu. 30

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Klára mechanicky zopakuje Arnoštovo úvodní slovo. KLÁRA: Určitě. Klapnou dveře a do redakce vejde Kašpar, v klobouku na hlavě. Kývne prstem na Kláru. KAŠPAR: Můžeme jít. Klára Arnošta ani nepozdraví a vyjde z redakce. Kašpar zavře zvenčí a Arnošt zůstane v redakci sám. Chvíli se dívá na šachovnici s rozestavenými figurkami z okamžiku, kdy se Kašpar vzdal. Bílý král leží mezi ostatními figurkami.

31


Obraz 14 Hotel Bílý beránek - recepce Ateliér - Interiér - Ráno

Z rozhlasu umístěného na stolku vedle recepčního pultu se ozývá břeskná dechovka ranního vysílání, charakteristická skladba, v níž se poroučí větru i dešti. Hudba z rádia. Arnošt s aktovkou v ruce sestupuje po tmavém schodišti. Co krok, to zavrzání dřevěného schodu. Vrzání schodiště. Recepční sedí za pultíkem a listuje v novinách velkého formátu. Arnošt položí na pult klíč od pokoje opatřený dřevěným přívěskem s číslicí osm. Recepční se ani neobtěžuje zdvihnout hlavu. Arnošt už je téměř ve dveřích, když si recepční ještě na něco vzpomene. Skloní hlavu pod recepční pult a když ji narovná, v ruce třímá zalepenou obálku. RECEPČNÍ: Soudruhu Krátký… Arnošt se, už mezi dveřmi, otočí. Recepční zamává na Arnošta obálkou a potom ji položí na pultík před sebe. RECEPČNÍ: Máte tady dopis. Arnošt se vrátí k recepci. Sebere obálku a prohlíží si ji ze všech stran. Na obálce není známka ani adresa, jen jméno Arnošt Krátký napsané verzálkami. ARNOŠT: Kdo to přines´? Recepční pokrčí rameny. Poklepe prstem na desku pultíku. RECEPČNÍ: Nevím. Leželo to tady. Arnošt obálku roztrhne. Vyjme z ní nadvakrát složený list papíru.

32

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Recepční předstírá jakousi činnost, ale nedá mu to, aby se nepokusil letmo nahlédnout Arnoštovi přes rameno. Arnošt zaregistruje zvědavost recepčního a natočí se tak, aby zabránil recepčnímu ve výhledu. Přeletí list papíru očima a pak jej ještě pro jistotu obrátí, aby mu neunikl žádný důležitý detail. Papír je však popsán jenom z jedné strany. Arnošt jej váhavě složí a strčí si jej do zadní kapsy kalhot.

33


Obraz 15 Chodba věznice Ateliér - Interiér - Den

Dlouhá, předlouhá vězeňská chodba, po jedné straně lemována řadou šedě natřených dveří s mohutnými zámky a kukátky ve výši očí. Klapání mříží a odemykaných zámků v nich se rozléhá uzavřeným prostorem. Klapání mříží a zámků. BACHAŘ (M.O.): Normálně se to nesmí… Ale když jste přijel až z Prahy… K mužskému hlasu se přidají kroky. Kroky. BACHAŘ (M.O.): Je jich tady čtrnáct… a každej má svůj vlastní apartmán… aby se nemohli domlouvat co a jak budou říkat… Ze zákrutu chodby vyjde Arnošt s aktovkou v ruce v doprovodu postaršího bachaře. BACHAŘ: Čtrnáct grázlů… Nejprve bachař a potom Arnošt se zastaví u jedněch dveří. BACHAŘ: … a tenhle je nejhorší… To je ten, co zmáčknul spoušť… Bachař otevře špehýrku, aby zkontroloval, je-li vše v pořádku. Zřejmě je, protože po krátkém nahlédnutí poodstoupí a chystá se špehýrku zavřít, ale než tak stačí učinit, Arnošt zvědavě přiloží oko k otvoru. Chvíli mžourá dovnitř a pak se odtáhne. ARNOŠT: To je von? BACHAŘ: Ano, soudruhu redaktore. Bachař znovu krátce nahlédne do cely a potom špehýrku zase zavře. Vloží klíč do zámku a otáčí jím. Cvakání zámku.

34

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský BACHAŘ: Podívejte se na ten jeho ksicht. To je ksicht vraha… Dveře do cely jsou odemčeny. Bachař je otevře a vstoupí dovnitř, následován Arnoštem.

35


Obraz 16 Cela Ateliér - Interiér - Den

Cela, do které vstupuje Arnošt v doprovodu bachaře je malá, se zamřížovaným okénkem. Pod okénkem je pryčna, na které leží Mityska, asi pětadvacetiletý mladík s nepěstěným vousem. Působí mírně a klidně, skoro by se dalo říci sympaticky. Jakmile bachař vstoupí do dveří, Mityska vyskočí a postaví se do pozoru vedle okna. BACHAŘ (M.O.): … ksicht lidský zrůdy… nebo ani to ne, jenom zrůdy v lidský podobě… Tohle je ten, co má na svědomí životy tří našich soudruhů… Arnošt si prohlíží Mityskovu tvář. Snaží se, jak může, ale nějak v ní to, co popisuje bachař, nevidí. Bachař se otočí a dveře do cely zavře. Postaví se před ně s nohama rozkročenýma. Arnošt se rozhlédne po cele. Nepříliš čistá podlaha, stěny s vyrýpanými nápisy v omítce, jednoduchý stůl a židle. Jinak nic. Arnošt přejde ke stolu a posadí se na židli. Mityska tázavě pohlédne na bachaře. Pochopí, za jakým účelem se dostavila návštěva. Promluví velmi tiše. MITYSKA: Já vo ničem nechci mluvit… Bachařovi se Mityskova neochota nelíbí. BACHAŘ: No, no… Arnošt už má připraven svůj notes. Plnící pero čeká ve vzduchu, aby mohlo zapsat první Mityskova slova. Mityska dobře chápe, co se od něj žádá. Odkašle si a spustí. MITYSKA: Doznávám se ke trojnásobné vraždě funkcionářů babického národního výboru Kuchtíka, Netoličky a Roupce. Udělal jsem to… udělal jsem to, protože jsem uvěřil štvaní agenta americké služby CIC Malého. 36

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Arnošt si sice Mityskův projev zapíše, ale příliš spokojen není. Mávne rukou. ARNOŠT: To už znám. Mě spíš zajímá, co ve vašich papírech není. Mityska s dávkou hořkosti smutně, aniž by to myslel jako vtip, poznamená. MITYSKA: Tak to jste jedinej. Bachař ostře pohlédne na Mitysku. Mityska jeho pohled zachytí a potom se podívá na vyčkávajícího Arnošta. Arnoštovo plnící pero se vznáší nad notesem. MITYSKA: Ale já vám nic jinýho nemůžu říct. Prostě jsem vzal pistoli a všechny jsem je postřílel. Co ještě chcete slyšet? Mityska se posadí na kavalec. Schová hlavu v dlaních. Arnošt oznamovacím tónem položí otázku. Výběrem formulace již předjímá Mityskovu odpověď. ARNOŠT: Svého činu samozřejmě litujete. Dlouhé ticho. MITYSKA: Ano. Mityska schová hlavu v dlaních. Má pocit, že toho řekl víc než dost. Arnošt si odplivne.

před

Mityskou

s despektem

37



Arnošt sedí za svým stolem v redakci a metodou pokus - omyl klepe do psacího stroje. Co chvíli nahlédne do poznámek ve svém notesu. Váhavé klapání psacího stroje. Kašpar sedí nad šachovnicí, na níž je rozehraná partie. Dlouze, velmi dlouze uvažuje a potom posune jednu figurku. KAŠPAR: Střelec a7 - c5. Klapání psacího stroje na okamžik umlkne. Arnošt vyhlédne zpoza stroje. Očima zkontroluje postavení na šachovnici, bez většího přemýšlení provede protitah a znovu začne klovat do kláves. Váhavé klapání psacího stroje. Kašpara Arnoštova odpověď zřejmě poněkud zmate. Dlouze uvažuje, několikrát se málem dotkne jedné z figurek, ale vždy ruku stáhne. Klapot psacího stroje se zpomaluje na delší intervaly, až ztichne docela. ARNOŠT (M.O.): Jednomu nerozumím. Kašpar se podívá na Arnošta. Arnošt civí do policejních spisů, do notesu a na papír v psacím stroji. ARNOŠT: Podle Bláhy byly ty smrtící kulky vystřelený ze samopalu. Jenže ve spise je, že se střílelo z pistole. Ten Mityska se dokonce k pistoli přiznal, samopal měl jenom Malý. Kašpar dokončí úvahu za Arnošta. Zároveň odehraje další šachový tah. KAŠPAR: Jenže Malý je mrtvej, že jo. Ten už nikomu nic neřekne. ARNOŠT: No.

38

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský KAŠPAR: Kůň g8 - h6. Arnošt se věnuje šachům jenom polovinou své mysli. ARNOŠT: Vidím. Pane Kašpare, jestli o tom případu víte něco víc, tak mi to řekněte… KAŠPAR: Vím vo něm to, co všichni tady… Kašpar vytáhne psacího stroje.

list

papíru

z Arnoštova Zvuk rychle otáčeného válce.

Arnošt zdvihne hlavu. Kašpar přelétne očima zpola popsaný list papíru. KAŠPAR: Tak v jedenáct zatýkání, jo?

hodin

začalo

rozsáhlé

ARNOŠT: Jo. To byl fofr, co? Že se s nima příslušníci moc nemazlili! KAŠPAR: A divnýho ti na tom není nic? Arnošt se zamyslí, co touhle otázkou Kašpar sleduje. Odehraje další šachový tah. ARNOŠT: Co by mi na tom mělo bejt divnýho? KAŠPAR: Je jedenáct hodin dopoledne. Malý, Mityska a Plichtové se schovávaj´ někde v polích. Esenbáci začínají zatýkat. ARNOŠT: A co? Kašpar položí Arnoštovi zdánlivě příliš snadnou otázku. Posune jednu ze svých figurek po šachovnici. KAŠPAR: Koho začínají zatýkat? Arnošt je s odpovědí hotov raz dva. ARNOŠT: No všechny, co byli s těma vrahama nějak ve spojení. Kašpar kupodivu přikývne hlavou.

39

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský KAŠPAR: Správně… A jak vědí, kdo to je, když ještě nemaj´ tušení, kdo jsou ty vrazi? ARNOŠT: No… Arnošt zahraje svůj tah. Pak se zarazí a bezelstně se zeptá Kašpara, staršího a zkušenějšího. ARNOŠT: Jak věděli, kdo to je? Kašpar Arnoštovi napoví. KAŠPAR: Nejspíš někdo ze skupiny donášel, ne? Arnoštovi spadne kámen ze srdce. Sám se diví, proč na takhle jednoduchou odpověď nepřišel sám. ARNOŠT: Jasně. Takže příslušníci už věděli, s kým maj´ tu čest. KAŠPAR: Jo. Ovšem je tady jedno “ale”… Na Bezpečnost přijde člověk a oznámí, že existuje teroristická protistátní skupina, která chystá takový a takový akce. Proč je teda policisti neseberou? ARNOŠT: Možná… Možná čekali, až se něco semele… Kašpar kývne a zároveň posune svou figurku na šachovnici. Má Arnošta tam, kde ho chtěl mít. KAŠPAR: A dočkali se, viď? Arnošt neodpoví. Raději se vrátí k šachovým figurkám a provede jeden, na první pohled nerozvážný tah. Zdá se, že ho tok Kašparových myšlenek vyvedl z koncentrace. Kašpar si radostně zamne ruce. KAŠPAR: Teď tě mám. Modlil jsem se k Bohu, aby mi dal tu příležitost a už je to tady. Kašpar rychle sebere jezdcem Arnoštovu královnu. Láskyplně se s ní polaská a odloží ji na kraj stolu. Arnošt kupodivu ani nijak dlouho nepřemýšlí a posune po šachovnici střelce. 40

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Kašpar se raduje z nečekané výhody. Chystá se provést další tah, když se zarazí. Dlouze zírá na šachovnici. Potom zdvihne oči k Arnoštovi. KAŠPAR: A to je co, tohleto? Arnošt mlčí. Kašpar studuje postavení figur na šachovnici. KAŠPAR: Vždyť jsem ti vzal dámu, tak hergot... kde je nějaká spravedlnost? Jak´s to udělal? ARNOŠT: Měl jste dávat pozor. KAŠPAR: To je... Arnošt dokončí za Kašpara větu. ARNOŠT: ... třetím tahem mat. Tohle Kašpar říct nechtěl. Zavrtí hlavou. KAŠPAR: ... v prdeli. Arnošt se otočí zpátky k psacímu stroji. Ještě přes rameno směrem ke Kašparovi poznamená něco ze šachové teorie. ARNOŠT: Tomu se říká gambit... když obětujete svoji figuru, abyste získal poziční výhodu. KAŠPAR: Hm. Tak tomu já neříkám gambit, ale blbost. Kdo ti zaručí, že tu výhodu získáš? ARNOŠT: Nikdo. To musíte mít vypočítaný dopředu. Kašpar vztekle smete figurky ze šachovnice. Černé a bílé figurky se rozletí po zemi. Hluk padajících figurek. Arnošt s rukama nad klávesnicí se zarazí. Ohlédne se. ARNOŠT: Tohle nedělejte… To byste nebyl žádnej vopravdovej šachista… Ty figurky za to nemůžou. Kašpar se na Arnošta ušklíbne. KAŠPAR: Já vím, že ne. Ale člověku se uleví. 41


Obraz 18 Špitál Ateliér - Interiér - Den

Pokoj maloměstského špitálu není příliš velký. Jedno jediné okno do výše očí zabílené vápnem, zbylou skleněnou plochou pronikají dovnitř sluneční paprsky. V posteli pod oknem leží policista Veselý, mladý muž, částečně omotaný v obvazech. Vedle postele stojí bíle natřený železný stolek a ještě dále sedí na jediné židli Arnošt s notesem v jedné a plnícím perem ve druhé ruce. VESELÝ: Schovávali se v žitným poli… Všichni čtyři, viděli je z letadla. Udělali jsme rojnici a mysleli, že se vzdaj´, nic jinýho jim ani nezbejvalo… jenže najednou - prásk, prásk… jako na pouťový střelnici. Ale místo železnejch terčů tam byla celá naše jednotka. Arnošt na okamžik přeruší výpověď Veselého. ARNOŠT: A dál? Veselý se co možná nejpohodlněji opře o hradbu polštářů. VESELÝ: Dostali jsme rozkaz zaútočit. A tak jsme postupovali a stříleli a postupovali a stříleli… A potom jsem najednou cejtil, že mám rameno v jednom vohni… a bok taky… Padnul jsem k zemi, nohy mě neunesly… Ale střílel jsem dál… do posledního náboje. Arnošt si poznamenává Veselého slova. ARNOŠT: Soudruhu strážmistře… Veselý se natáhne za sebe. Na okně visí na ramínku jeho zbrusu nová uniforma. Veselý se dotkne nárameníků a pak je přistrčí před Arnošta. Arnošt nerozumí, ale Veselý mu rád svoje gesto vysvětlí. VESELÝ: Nadstrážmistr. Za to, co mi ty syčáci udělali jsem byl povýšenej. 42

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ARNOŠT: V tom poli zůstali naživu Mityska a mladej Plichta… ale co těch zbylejch dvanáct? Veselý mávne zdravou rukou, jako že to nestojí za řeč. VESELÝ: Ty jsme sebrali už ráno. S těma to bylo jednoduchý. Arnošt položí Veselému otázku, která ho trápí. ARNOŠT: A jak jste věděli, kdo to je? VESELÝ: To nevím. Přišel rozkaz z velitelství, tak jsme je zatkli. Veselého tohle téma evidentně zajímá méně, než jeho vlastní hrdinství. Obrátí se na novináře s dychtivým dotazem. VESELÝ: Říkali mi, že možná dostanu i vyznamenání za statečnost. Co si myslíte, soudruhu redaktore, můžou mi ho dát? Arnošt se podívá na hodinky. Zaklapne notes a vstane. Uznale na Veselého kývne. ARNOŠT: Řek´ bych, že určitě. Tolik odvahy jako vy, tady nikdo neukázal. Veselý přivře oči, zřejmě vidí sám sebe s plaketou na hrudi. Když oči zase otevře, Arnošt je ten tam.

43


Obraz 19 Náměstí Reál - Exteriér - Podvečer

Dlažba náměstí je rozpálená jako kovářská výheň. Horké červencové slunce se sice pomalu kloní k západu, ale stále ještě pálí. Relativně nejpříjemněji je uprostřed náměstí poblíž kašny. Stříkající voda vytváří alespoň zdání chládku a když tu a tam zavane lehký vánek, několik kapek se dokonce rozprskne o dlažbu náměstí. O kašnu se opírá Arnošt. Chvíli hledí do zčeřené vodní hladiny, ale hned zase bloudí očima po náměstí a prohlíží si několik lidí, kteří rázují prostranstvím. Na kohosi čeká. Z opačné strany, než kam směřuje Arnoštův pohled, dojde ke kašně Klára. Ponoří ruku do vody a vyšplíchne na Arnošta několik kapek. Arnošt s sebou trhne a prudce se otočí. Když vidí Kláru, neubrání se pocitu zklamání, což je na jeho tváři jasně patrné. Okamžitě ale svůj výraz zakryje mírně strojeným úsměvem. Rozpačitě Kláru pozdraví. ARNOŠT: Dobrý den. Klára se na Arnošta usměje. KLÁRA: Ahoj… Arnošt neví kam s očima. Je rád, že Kláru vidí, ale přece jenom by raději potkal někoho jiného. ARNOŠT: Já bych… s váma… ale mám tady jednu schůzku, víte… Klára zvědavě na Arnošta pohlédne. KLÁRA: S nějakou slečnou? ARNOŠT: Ne… Arnošt si uvědomí, že vlastně neví, s kým se má sejít. ARNOŠT: Vlastně nevím… 44

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Klára se tak snadno nenechá odbýt. KLÁRA: Klidně mi to řekněte… Já můžu jít pryč. Arnošt se rozpačitě pustí do vysvětlování. ARNOŠT: Ale já to vážně nevím. Dostal jsem dopis, od někoho, kdo by se mnou chtěl mluvit o tý vraž… Klára zvědavě naslouchá. Arnošt se odmlčí a v poslední chvíli nahradí nepříjemné slovo jiným, jednodušším. ARNOŠT: … tý události. KLÁRA: Aha… Arnošt je rád, že Klára pochopila o co jde. ARNOŠT: Takže tady musím počkat, až ten člověk přijde. A radši bych byl sám…

45


Obraz 20 Louka Reál - Exteriér - Večer

Neposečená louka se vysoko vzrostlými stvoly. Na horizontu začínají první nízké baráčky Jihlavy, za kterými vyrůstá celé panoráma městečka. Zvuky přírody. Na louce leží na zádech Klára. V ústech má stéblo trávy a mechanicky ho žvýká. Dívá se do nebe. Vedle Kláry leží Arnošt a ještě vedle Arnoštova aktovka. Arnošt vytáhne z kapsy nadvakrát přeložený list papíru, který obsahovala obálka z recepce. Zadívá se do něj. Klára si všimne, co Arnošt dělá. Zavře oči a nahlas deklamuje. KLÁRA: V Jihlavě, desátýho července padesát jedna. Vážený soudruhu redaktore… Arnošt překvapeně pohlédne na Kláru. KLÁRA: … obracím se ne vás jako na člověka, který má národu podat svědectví o procesu s babickými vrahy. Existuje skutečnost, kterou znám jenom já… Jako by mi něco říkalo, že čekám právě na vás. Klára se odmlčí. Arnošt konečně pochopí. ARNOŠT: To jste psala vy… Klára se rozesměje. KLÁRA: Vám to vadí? V Arnoštově hlase je jasně patrné zklamání. ARNOŠT: Ale ne… Jenom… Myslel jsem… Klára vezme Arnoštovi papír, roztrhá jej na několik kousků a zdvihne ruku. Slabý vánek se papírových útržků zmocní a rozfouká je po louce. 46

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský KLÁRA: Omlouvám se, jestli… Arnošt se nenechá přerušit. ARNOŠT: … že budu mít svědka… co by vypovídal jenom mě, chápete… A vůbec, dělat si legraci z těchhle věcí… Přece jde o smrt tří lidí… o smrt tří komunistů… Klára podruhé skočí Arnoštovi do řeči, tentokrát s o poznání větším úspěchem. KLÁRA: Já tady totiž nemám nikoho, s kým bych… mohla jít jen tak… někam… Arnošt se překvapeně podívá na Kláru. ARNOŠT: Jak to? Z Kláry promluví překvapivá trpkost. KLÁRA: Protože kamarády si člověk vybírá, na rozdíl od rodičů. Kamarádi se mě zřekli… kvůli mýmu tátovi, protože všichni vědí… co si myslí o socialismu a tak… a přitom já bych se radši zřekla svýho táty, než… Arnošt se zarazí. Překvapeně se ujistí, že správně slyšel. ARNOŠT: Vy byste se zřekla svýho táty? KLÁRA: A vy ne? Kdyby měl takový názory jako ten můj? ARNOŠT: Já jsem tátu viděl naposledy když mi bylo třináct. Potom musel utýct, schovával se, kde se dalo… a ve čtyřiačtyřicátým ho chytli gestapáci. Vodvezli ho do Pečkárny a už ho nikdy nikdo neviděl. Jenom soudruh Brožík, kterej tam seděl s ním, mi po válce řek´, že nezradil. Kláru soudruh Brožík příliš nezajímá. Nakloní se k Arnoštovi a přivřením očí naznačí, že by nebyla proti tomu, kdyby ji Arnošt políbil. Arnošt správně pochopí, ale přestože se mu Klára líbí, nějak se nemůže odhodlat. A tak si jenom Kláru zblízka prohlíží.

47


Obraz 21 Hotel Bílý beránek - Arnoštův pokoj Ateliér - Interiér - Noc

Arnošt sedí na jediné židli za stolem. O desku stolu se zpola opírá a zpola na ní sedí Klára. Klára si hraje s figurkami rozestavenými na šachovnici. Cvrnkne do černého krále, který spadne mezi šik pěšců. Arnošt okamžitě postaví krále na místo a rozdurděně Kláru napomene. ARNOŠT: Počkejte… Klára se zasměje. KLÁRA: (smích) Máte stejnej výraz jako Tomáš… ARNOŠT: Kdo je Tomáš? KLÁRA: Vy to nevíte…? Arnošt poněkud znepokojeně pozoruje Kláru. ARNOŠT: Já jen že bych nerad… Klára zvážní. Nenechá Arnošta domluvit. KLÁRA: Tomáš byl brácha… Přežil válku, ale v šestačtyřicátým umřel na tetanus. Byl… nebo tedy chtěl bejt novinář… jako táta… jako vy… Arnošt se zarazí. ARNOŠT: Promiňte. KLÁRA: To nic… To už je pryč… Někdy si ani nedovedu vybavit, jak vypadal… Klára se během řeči dotkne rukou Arnoštovy tváře. Arnošt se zavrtí na židli a neznatelně si poodsedne. Klára se na Arnošta usměje a překvapivě přímo se ho zeptá. KLÁRA: Už jste měl ženskou? 48

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Arnošt se téhle otázky lekne. ARNOŠT: Co? Očekávalo by se, že Klára svoji otázku zopakuje, ale ta jenom mlčí. Arnoštovi nezbude, než odpovědět, nejistý tón jeho hlasu jej však usvědčuje ze lži. ARNOŠT: No… samozřejmě… Klára vstane, přejde ke dveřím a zhasne. Pokoj se ponoří do tmy. Dvě postavy, mužská a ženská se objímají a nesměle se vzájemně odstrojují. Jediné světlo, které ozařuje obě siluety je měsíční. KLÁRA: Tomáš taky ne. Umřel a nikdy… Klára se odmlčí. Je jasné, co chtěla říci. Arnošt tiše a nesměle zašeptá. ARNOŠT: To bysme neměli… asi… Klára zavře polibkem Arnoštova ústa. A tak Arnošt už neříká nic, jenom opatrně, tak, jak to viděl v biografu, položí Kláru na postel. Šachové figurky na cestovní šachovnici rozložené do jakési šachové úlohy nebo rozehrané partie, přihlížejí z nočního stolku tomu, jak se Arnošt s Klárou milují. Vrzání per.

49


Obraz 22 Redakce Ateliér – Interiér – Den

Kladívka psacího stroje pomalu klapají jedno za druhým na bílý list papíru a zanechávají za sebou řádku písmenek. Klapot psacího stroje. Arnošt sedí u stolu v redakci. V ústech má zapálenou cigaretu. Na okamžik přestane datlovat a zadívá se do papíru před sebou. Odklepe cigaretu na porcelánový talířek. Potom prudkým pohybem vytáhne papír z psacího stroje, zmuchlá ho do kuličky a chce ho hodit do koše vedle Kašparova stolu. U stolu sedí naproti sobě Bušek s Kašparem. Bušek se pokouší sestavit figurky na šachovnici do výchozí pozice, ale stále mu jich několik chybí. Objeví je na zemi pod stolem. Papírová kulička dopadne na hranu koše, chvíli tancuje po obroučce a nakonec spadne na podlahu. Kašpar se shýbne, ale zmačkaný papír nezahodí. Naopak, rozloží jej a uhladí na koleně. Chvíli do papíru brejlí. Arnošt neunese pohled na to, jak si zkušený novinář prohlíží první nástin jeho článku. A tak raději sáhne po dalším papíru a otočí válcem. Papír se navine na válec, připraven k použití. Kašpar promluví, jako by Arnošt v místnosti vůbec nebyl. KAŠPAR: Pravopis má v malíčku. Ale ten sloh, hanba mluvit. Bušek natáhne ruku. Kašpar mu podá list papíru. Bušek jej přeletí pohledem, nadvakrát jej přeloží a hodí do koše na odpadky. Kašpar se obrátí na Arnošta. Promluví hlasem zbarveným do pedagogického témbru. KAŠPAR: Věty a sukně maj´ bejt krátký, vodstavce a nohy dlouhý. To tě neučili?

50

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Bušek podobné proslovy svého kolegy zná a tak se raději shýbne pod stůl, aby sesbíral poztrácené figurky a připravil je na další šachovou bitvu. Arnošt se neopomene přihlásit k tomu, co všechno umí. Omlouvá sám sebe, proč se mu nedaří. ARNOŠT: To mě učit nemuseli, to vím sám. Já bych jenom chtěl nějak… na úvod… popsat atmosféru a tak… rozumíte… Kašpar vstane a začne přecházet místností sem a tam. Na okamžik se zastaví za Arnoštovými zády a nahlédne přes jeho rameno do rozsáhlého poznámkového aparátu, který si Arnošt připravil. Pak už zase rázuje místností jako voják na přehlídce. KAŠPAR: Tak piš. Titulek: vypovídá.

Prostřelená

legitimace

Bušek zpod stolu, s několika figurkami v rukou překvapeně pohlédne na Kašpara. Nevěří vlastním uším. Arnošt chce něco říci, ale potom si to rozmyslí. Rychle se otočí ke stroji a píše tak rychle, jak jen to je možné. Stále to však nestačí. Klapání psacího stroje. Kašpar pokračuje v diktování. KAŠPAR: Vod našeho zvláštního zpravodaje. Máš to? Arnošt upírá oči na klávesnici, aby pokud možno nedělal překlepy. ARNOŠT: Moment, pane Kašpar. Kašpar jako by Arnošta neslyšel. KAŠPAR: Malá červená knížka. Nic víc a nic méně. Přesto se stala příčinou smrti člověka. Bušek se vysouká zpod stolu. Staví figurky na šachovnici, ale zároveň jedním okem zvědavě pozoruje Kašpara. Arnošt se zoufale pokusí Kašpara alespoň přibrzdit v diktátu. ARNOŠT: Moment… 51

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Klapot psacího stroje přece jenom pozvolna nabývá na rychlosti. Rychlejší klapot psacího stroje.

52


Obraz 23 Šatna textilky Reál - Interiér - Den

Úzká špinavá nudle vydávaná za šatnu jakési jihlavské textilky je po stranách lemována plechovými skříňkami. Vzdálený hluk fabriky. U jedné ze skříněk, před otevřenými dvířky na nichž visí úlomek zrcátka stojí Houf, chlap jako hora neurčitého věku. Zmuchlané promaštěné a právě odložené montérky se válí na horní poličce skříňky. Houf si obléká civilní oblečení. Dopne si knoflík na kalhotách a před zrcátkem si dlaněmi uhladí neposlušné vlasy. S kovovým klapnutím zavře dveře skříňky, za kterými se objeví Arnošt. Klapnutí skříňky. Houf si upraví košili a okomentuje svoji činnost. HOUF: Hotovo. Arnošt mlčky vyčkává, co mu Houf řekne. A dočká se. Houf se na Arnošta usměje. HOUF: Poprvý co chodím po tomhle světě se na mě usmálo štěstí. Víte, já nemám lehkej život… A strašně bych si přál pomoct týhle zemi. Ale co můžu jako vobyčejnej dělník? Arnošt zavrtí hlavou. ARNOŠT: Tohle neříkejte. Právě obyčejný dělníci vedou tuhle zemi dál. Houf přikývne, i když “vedení země dál” se mu zdá stále málo. HOUF: Jo. Jenomže k tomu používaj´ výhradně ruce. A já jsem teď šťastnej, protože můžu použít, s prominutím, pane redaktore, svojí hubu… A dokázat tak, že jsem nežil zbytečně… Když mě vybrali jako soudce z lidu… Arnošt zdvihne ukazováček. 53

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ARNOŠT: Právě… To je to, co mě zajímá… Budete se muset rozhodnout… Houf Arnošta ani nenechá domluvit. HOUF: Já už jsem přece rozhodnutej. Řeknu svý jasný stanovisko k případu těch grázlů a věřím že to přispěje k tomu, že skončej´ tam, kde maj´. Arnošt tázavě pozdvihne obočí. ARNOŠT: A to je? Houf vážně pokýve hlavou. HOUF: To je na šibenici, soudruhu redaktore. Arnošt neví, co k takovému prohlášení dodat. Houf otevře dveře šatny a vyzve tak Arnošta k odchodu. Hluk fabriky zesílí. HOUF: Nedáte si se mnou u nás v kantýně voběd? Vařej´ nám výborně. Arnošt přikývne. ARNOŠT: Rád.

54


Obraz 24 Domek Marie Ateliér - Interiér - Den

Vidlička se zabodne do kousku masa a objede s ním talíř, aby maso nasálo dostatek husté omáčky. Za stolem v Mariině domku sedí Kašpar a poklidně se krmí. Marie sedí naproti němu. Neobědvá, ke spokojenosti jí stačí, když může pozorovat Kašpara, jak mu chutná. MARIE: Dobrý? Kašpar ze sebe vydá nezřetelný zvuk, který má být zřejmě známkou uznání nejvyšší kvality. KAŠPAR: Hm… Hm… Marie se ještě chvíli kochá pohledem na mlaskajícího Kašpara pochutnávajícího si na obědě. MARIE: Tuhle jsem viděla na náměstí Kláru… S tím redaktorem z Prahy… Kašpara tahle informace nepřekvapí. KAŠPAR: Jo, já vím… MARIE: No a? KAŠPAR: Vono jí to přejde. Marie upřesní otázku. MARIE: Já myslela spíš co ten… ten Krátký… Kašpar poněkud nezpůsobně, s plnými ústy, odpoví. KAŠPAR: Tak… Poslouchá, co mu říkám. Marie pronese nahlas to, co jí zřejmě už delší dobu trápí. MARIE: Dej si na něj pozor… 55

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Kašpar odřízne nožem plátek masa a nabodne ho na vidličku. Šermuje vidličkou, aby dodal váhu svým slovům. KAŠPAR: Neboj se… Poslouchá, to jo, ale tím to taky končí. Marie má o Kašpara strach. MARIE: Jen aby kromě poslouchání taky nemluvil. Kašpar si strčí sousto do úst a Marii oponuje. KAŠPAR: To ne… Von jenom poslouchá a musím říct, že k mýmu překvapení docela pozorně. Marie potichu nadhodí možnost, na kterou se bojí byť jenom pomyslet. MARIE: Může to bejt provokatér. Kašpar se zamyslí. Uvažuje, jestli by na Mariiných slovech mohlo být zrnko pravdy. Marie Kašparovi tiše připomene jednu etapu jejího života. MARIE: Vzpomeň si na Pepíka… Kašpar konečně dospěje k závěru a rozhodně zavrtí hlavou. KAŠPAR: Tohle není ten typ. Von to bere strašně vážně. Marie na Kašpara zvědavě pohlédne.

56



Bušek se opírá o okno v redakci a spokojeně ukusuje chleba s máslem. U stolu před Buškem sedí Arnošt s Kašparem u obligátní partičky šachu. Kašpar, stejně obligátně, je na tom velice špatně a oproti téměř plnému stavu Arnoštovy dřevěné armády mu zbývá jenom několik málo figurek. Kašpar se zamýšlí nad šachovnicí, promluví kupodivu o něčem jiném.

ale KAŠPAR: Hele, já jsem studoval práva jenom dva roky, ale jedno vím jistě. Žalobu nemůže připravovat člověk, kterej potom ten případ soudí…

Arnošt se zkoumavě podívá na Kašpara. ARNOŠT: Co mi tím chcete naznačit? KAŠPAR: Že to není jenom proti zdravýmu rozumu, ale taky protizákonný. Bušek přestane polykat chléb s máslem. Upřeně pozoruje Arnošta a pokouší se vyčíst z výrazu jeho tváře, co si myslí. Arnošt nemá potřebu svoje názory skrývat, ale naopak je klidně pronese nahlas. ARNOŠT: Tohle už nikdy neříkejte… Jsou tam nějaký pochybení, to já vím… Ale od toho je soud, aby to všechno objasnil. Jestli je něco protizákonnýho, tak je to vražda tří nevinejch lidí. Nemyslíte? Kašpar zdvihne ruce na znamení omluvy. KAŠPAR: Jako bych nic neřek´… jen jsem si myslel, že bys to moh´ použít do tý svý reportáže. Nic víc. Arnošt chvíli Kašpara pozoruje a potom se silou vůle donutí podívat se na šachovnici. Zhodnotí postavení figur.

57

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ARNOŠT: Vzdejte to. Kašpar zamyšleně pozoruje šachovnici, ale vzdá se mu nechce. Arnošt se podívá na hodinky a vstane od stolu. ARNOŠT: Musím jít… Jestli to chcete mermomocí dotáhnout až do trpkýho konce, tak to dohrajeme až se vrátím. Než se kdo naděje, Arnošt je pryč. Kašpar vyprovodí očima Arnošta ke dveřím. Pak se otočí k Buškovi. Má potřebu něco dodat. KAŠPAR: Jenom jsem to zkusil… Bušek se odlepí od okna. Posadí se na Arnoštovo místo u šachovnice. BUŠEK: Takhle bys před ním neměl mluvit. Kašpar pokrčí rameny. KAŠPAR: Vždyť je to pravda. Bušek pronese nahlas známý fakt. BUŠEK: Pravda přivedla v tomhle státě do kriminálu už hodně lidí. A hraj. Jseš na tahu. KAŠPAR: Myslím, že teď je spíš na tahu mladej. Jenom se mu do toho tahu nechce.

58


Obraz 26 Louka Reál - Exteriér - Den

Arnošt drží Kláru za ruku. Procházejí se loukou, nedaleko od nich, na horizontu začínají první domky Jihlavy. Klára se rozhlédne. Její oči přitahují malé domky jihlavského předměstí. KLÁRA: Chtěla bych se dostat do Prahy... Arnošt si všimne, kam se Klára dívá. ARNOŠT: Proč? Je tady krásně… Klára se posadí na mez. Pohodlně si natáhne nohy před sebe. KLÁRA: Otázka není “Proč?”, ale “Proč ne?” Co si myslíš, že mě tady na malým městě čeká? Myslíš že chci to, co tady zažívá každá druhá? Vdát se, mít kupu dětí a do smrti vodsuď nevytáhnout paty? To zní možná dobře v pohádce, ale pro život je to k ničemu. Arnošt se spustí na trávu vedle Kláry. ARNOŠT: To já bych se zase docela rád usadil někde, kde je klid… Jako třeba zrovna tady… A nemusel bych dělat v novinách, ale třeba v družstvu… teda až bude, že jo… To by mě bavilo… Klára Arnošta snad ani neposlouchá. KLÁRA: Já chci žít ve městě, mít spoustu známejch, chodit do kina, na večeři do restaurace, prostě žít si... Arnošt Kláru přeruší. ARNOŠT: Kvůli tomuhle snad lidi neumírali. Já tě nechápu. KLÁRA: To nepochopí nikdo, kdo nevyroste na malým městě, jako jsem vyrostla já. ARNOŠT: Ty si myslíš, že je to v Praze lepší? 59

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Klára se na Arnošta zkoumavě podívá. Okamžik formuluje svoji odpověď. KLÁRA: Je to jiný. A cokoliv jiný musí bejt stokrát lepší než tohle... Arnošt se zahledí na střechy domků a Jihlavu za nimi. ARNOŠT: Co ti tady chybí? Klára se nevesele ušklíbne. KLÁRA: Všechno, na co si vzpomeneš. Arnošt Kláře nerozumí. ARNOŠT: Například...? Klára se položí na záda. Dívá se do slunce. KLÁRA: Nechtěj po mě příklady, protože když je teď začnu vypočítávat, tak skončím zejtra ráno. A to se říká kdoví jestli. Co je špatnýho na tom, chtít vidět svět? ARNOŠT: Nic. Ale já jen že jsem toho viděl už víc než dost… a myslím, že není o co stát.

60


Obraz 27 Hotel Bílý beránek - recepce Ateliér - Interiér - Večer

V recepci hotelu Bílý beránek je překvapivě živo. Několik mužů se volně cirkuluje prostorem, jiní posedávají v křesílcích u jediného stolku vedle dveří. Tichý šum hovoru. Do hotelu vstoupí Arnošt. Překvapeně se rozhlédne. Hluk je pro tohle místo skutečně nezvyklý. Několik mužů z těch, kteří zaregistrovali Arnoštův příchod, se na něj usmějí a zdvihnou ruku na pozdrav. NOVINÁŘ 1: Buď zdráv… Arnošt stiskne svému kolegovi ruku. A pak ještě dalším. Poměrně obtížně se propracuje k recepčnímu pultíku. Recepční neví kam skočit dřív. Teprve po chvíli zaregistruje Arnošta, který čeká na klíč. RECEPČNÍ: Omlouvám se, ale musel jsem k vám na pokoj nastěhovat pana Hanuse… Říkal že se znáte… Arnošt rezignovaně souhlasu.

kývne

na

znamení ARNOŠT: Známe…

Recepční z tónu Arnoštova hlasu pochopí, že jeho host není příliš spokojen. RECEPČNÍ: Je mi líto. Zítra začíná proces a jinak se to udělat nedá. Arnošt si všimne, jak na něj kdosi mává z křesílka u stolku vedle vchodových dveří. Je to jeho kolega Hanus, jeden z těch, kteří Arnošta při příchodu pozdravili gestem ruky. Když se Arnošt otočí k recepčnímu, ten je už opět v pilné práci a tak Arnoštovi nezbývá, než se probrodit k Hanusovi.

61

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Hanus má na prstu navlečen kroužek s klíčem a dřevěným přívěskem. Arnošt se zatváří nepříliš vesele. ARNOŠT: Tak my budeme bydlet spolu… Arnošt sejme klíč z Hanusova prstu. ARNOŠT: Jdu nahoru. Hanus předvede skleničku.

Arnoštovi

prázdnou HANUS: Já si dám ještě jednu.

62


Obraz 28 Hotel Bílý beránek - Arnoštův pokoj Ateliér - Interiér - Den

Arnošt prochází pokojem a sklízí si svoje roztahané věci na jednu hromádku, aby uvolnil prostor svému spolubydlícímu. Není to zase tak složité, svých věcí nemá mnoho. Po chvíli se ozve tiché zaklepání na dveře. Zaklepání na dveře. Arnošt zaklepání nezaslechne a tak se po chvíli akt klepání opakuje, tentokrát hlasitěji. Zaklepání na dveře. ARNOŠT: No pojď! Dveře se otevřou a v nich stojí Kašpar překvapen a pobaven na nejvyšší míru. KAŠPAR: Hezkej večer… Arnošt sebou trhne a prudce se otočí ke dveřím. Rychle se omluví za své tykání. ARNOŠT: Promiňte, já myslel, že to je někdo jinej… Kašparovi je to jedno. Rozhlédne se po pokojíku. KAŠPAR: Trochu jako ve vězení, co? Arnošt přijme Kašparovu hru. ARNOŠT: Jo. Jen mě mrzí, že nemám samovazbu. Kašpar si prohlíží šachovou Arnoštově nočním stolku.

partii

na KAŠPAR: Na pohřeb těch zastřelenejch přijelo tolik lidí, že bydleli po třech. Všichni chtěli slyšet Kopeckýho a Spurnýho, ale vsadil bych se většina z nich dodneška neví, jak se jmenovali ty mrtví. Ale dost možná, že se navzájem udají. ARNOŠT: To není pravda. Co pořád máte s tím udáváním? 63

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský KAŠPAR: A jak si myslíš, že se z lochu dostal ten tvůj soudruh Brožík? Arnošt na Kašpara překvapeně pohlédne. KAŠPAR: Klára mi říkala… Kašpar se odmlčí a pak se vrátí k původnímu tématu. KAŠPAR: Tvůj táta držel hubu a tak ho popravili. Ale Brožík se z toho dostal a já bych nedal nic za to, že zpíval jak Caruso. Arnošt se ani nediví, odkud má Kašpar tyhle informace. Rychle zavrtí hlavou. ARNOŠT: Soudruh Brožík ne. To ho špatně znáte. Kašpar fakt, že Brožíka neznal, nepopírá. KAŠPAR: Jestli myslíš soudruha Brožíka co je v radě našich novin, tak toho znám víc než je mi milý. Za války si hrál na vojáčky a když ho chytli, neuměl nic lepšího, než říct i to, co nevěděl. Arnošt chce Kašparovi skočit do řeči, ale ten se jen tak nedá. KAŠPAR: Nemysli si, že mu to vyčítám, bůhví, co bych v takový situaci dělal já. Vono držet hubu na zámek, když máš pod krkem bajonet, to chce taky svoje. Ale jde vo to, že když na to nemám, tak se do takovejch věcí jako je vodboj neseru. Kašpar potřese hlavou. Má pocit, že už toho řekl dost, ale pak přece jenom ještě přidá další úvahu. KAŠPAR: A ty parchanti, co přežili díky tomu, že práskli svoje nejlepší kamarády se kterejma chodili za ženskejma, dneska ještě dělaj kariéru. Tak to je, milej Arnošte. Arnošt si tuhle možnost nepřipouští. ARNOŠT: To tedy není. KAŠPAR: Morálku tahle společnost nemá. Udávalo se vždycky a vždycky se udávat bude. Jenže když je udávání povýšený na princip, tak to už přestává legrace. 64

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský V tomhle bodě Arnošt s Kašparem nesouhlasí a také mu to dá najevo. ARNOŠT: Ale pane Kašpar, tady přece není nic povýšený na princip… Kašpar má ve svých názorech jasno. KAŠPAR: Je. A jestli to nevidíš, tak votevři voči. Arnoštovi se nechce pouštět se do takových diskusí. ARNOŠT: To jste přišel proto, abyste mi tohle řek´? Kašpar mávne rukou. KAŠPAR: Ale ne. Sbal si věci. Arnošt překvapeně na Kašpara pohlédne. Neví co si má o Kašparových slovech myslet. ARNOŠT: Proč?

65


Obraz 29 Kašparův dům Ateliér - Interiér - Večer

Arnošt postaví svůj kufřík na stůl. Dívá se, jak Kašpar kmitá kolem plotny. Horká voda z konvice teče do dvou plechových hrnků. Kašpar si jeden z nich nechá a druhý přistrčí Arnoštovi. ARNOŠT: Děkuju. Arnošt se napije a vzápětí vyprskne kafe do oprýskaného umyvadla. ARNOŠT: Co to je? KAŠPAR: Kafe. ARNOŠT: To není kafe… Kašpar svoji upřesní.

původní

odpověď

poněkud KAŠPAR: Je to kafe. S rumem. Nemůžeš dělat novinařinu a nepít kafe s rumem. To se navzájem vylučuje.

Arnošt vrátí Kašparovi hrneček. ARNOŠT: Kafe s rumem nepiju. Kašpar pokrčí rameny. KAŠPAR: Chceš to bez toho kafe? ARNOŠT: Ne. Bez toho rumu. Do dveří vstoupí Klára a starší žena, její matka Věra. KLÁRA: Ahoj tati… Klára si uvědomí, že v místnosti je také Arnošt. Odmlčí se a překvapeně pohlédne na otce. Trochu se poleká, co se stalo. Kašpar pochopí, že svoji dceru vyděsil a tak rychle vysvětlí důvod Arnoštovy přítomnosti. 66

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský KAŠPAR: Arnošt zvostane těch pár dní tady. Horší než v hotelu to bejt nemůže. KLÁRA: Ale… Klára stále neví, co si o tom má myslet a tak Kašpar se ušklíbne. KAŠPAR: Zítra začíná přelíčení… Tak aby se mu líp psalo… Věře se nový podnájemník příliš nelíbí. Střelí očima po Kašparovi. VĚRA: No jo. Místa je tu dost, zvlášť od tý doby, co sis zvyknul jídávat jinde. KAŠPAR: Nezačínej s tím. VĚRA: Budu s tím začínat, dokud s tím ty neskončíš! KAŠPAR: Je to jen… Takový to, jak se na tom nosí pivo… Platonický… Arnošt se usměje Kašparovu vtipu. Věře se to legrační nezdá, otočí se a vyjde z místnosti. Práskně za sebou dveřmi. Bouchnutí dveří. Arnoštův úsměv okamžitě novinář si rozpačitě odkašle.

zmizí.

Mladý ARNOŠT: Můžu se vrátit do hotelu… KAŠPAR: Ale ne…

Kašpar mávne rukou a vydá se za svojí ženou. Klára dostoupí k Arnoštovi a dotkne se jeho ruky. Usměje se. Arnošt dotek Kláry vnímá jenom zpola. Pozoruje dveře, ve kterých zmizela nejprve Věra a potom Kašpar. Kláru hádka jejích rodičů příliš nevzrušuje. Radostně a spiklenecky na Arnošta mrkne.

67


Obraz 30 Kancelář soudce Ateliér - Interiér - Den

Arnošt sedí v soudcově kanceláři, vybavené poměrně luxusně, zřejmě pozůstatky z předválečných dob. Naproti němu se v pohodlném křesle rozvaluje předseda senátu JUDr. Rudý. ARNOŠT: Mě by jenom zajímalo, že vy jste soudce, ale zároveň jste připravoval žalobu… Jestli to tedy jako jde, takhle… RUDÝ: V mimořádném případě jako je tenhle, soudruhu Krátký. V mimořádném případě. Jak jistě račte vědět, měli jsme na přípravu procesu jenom pár dní. Nebyl čas, ohlížet se po někom, kdo by prostudoval materiály a soudil, když já jsem dělal žalobu. Rozumíte? Arnošt rozumí, ale do hlavy mu to nejde. ARNOŠT: Ale jak potom můžete nestraně rozhodnout, když jste hned od začátku přesvědčenej? Soudce si pátravě prohlíží Arnošta. Nakonec se rozhodne, že nejlepší bude, když odpoví otázkou. RUDÝ: Vy snad pochybujete o tom, že jsou vinni? Arnošt zavrtí hlavou nad soudcovou otázkou. ARNOŠT: Já pochybovat nemusím. Já jsem jenom novinář a můj článek nikoho do basy ani na šibenici nepošle. Pochybovat musíte vy. Teď zase vrtí hlavou soudce. RUDÝ: Kdopak vám to řek´, vo tom pochybování, mladíku? Myslel jsem, že vás poslali jako prověřenýho kádra. ARNOŠT: To ano, pane předsedo, ale odkdy nesmí mít prověřenej kádr vlastní názor. RUDÝ: Odjakživa. 68

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Zdá se, že Arnošt nevěří vlastním uším. ARNOŠT: I v socialismu? Soudce se nakloní přes desku psacího stolu k Arnoštovi. Vysvětlování bude zřejmě delší. RUDÝ: Tak se rozhlídněte kolem sebe, člověče, V čem ten socialismus spatřujete? Já ho chci stejně jako vy, ale nejdřív, nejdřív se ten chlív tady musí vyčistit. To halt demokratickou cestou nejde a jestli si myslíte, že jo, tak se s tím hodně rychle rozlučte. Nebo snad chcete říct, že kolektivizace a znárodňování je demokratický? Ne, ale je nutný, abysme se všichni měli líp. Arnošt udiveně pozoruje soudce. Nevyhrožuje, spíš překvapeně konstatuje, jako by byl soudce jeho přítel a on měl potřebu varovat ho před možnými důsledky jeho řečí. ARNOŠT: Tak pozor, pane předsedo. Za tyhle řeči byste taky moh´skončit na Borech. Soudce mávne rukou. RUDÝ: Mě to povídejte, víte kolik lidí jsem já osobně na ty Bory za takovýhle řeči poslal? Slova možná máme stejný, ale stojíme každej na jiný straně barikády. A v tom to bude, že já sedím za tímhle stolem, kdežto ty lidi vo kterejch mluvíte, stojej před ním.

69


Obraz 31 Soudní síň Reál - Interiér - Den

Soudní síň je plná lidí, kteří se přišli podívat, jak budou po zásluze odsouzení vrazi, kteří mají na svědomí tři životy. Jenom první řada, vyhrazená pro obžalované, je dosud prázdná. Prostorem to tiše šumí. Nezřetelný šum tichého hovoru. Také galerie pro novináře je, stejně jako celá soudní síň, zaplněná do posledního místečka. Dveře do soudní síně se otevřou a dovnitř vstoupí Arnošt. Diváci, kteří čekali, že justiční stráž již přivádí obžalované, zklamaně vydechnou. Arnošt se rychle prosmýkne na galerii, na jediné volné místo. Posadí se a na klín si položí svoji aktovku. Na ní rychle umístí notes, založený plnícím perem. Dveře se znovu otevřou a tentokrát vejdou ti, na které zaplněná soudní síň čeká, eskorta policistů doprovázející čtrnáct obviněných. Šum v soudní síni, alespoň na krátký okamžik, utichne. Všichni si prohlížejí tváře třinácti mužů a jedné ženy ve vězeňských hadrech s bílými páskami na rukávech. Arnošt stejně jako ostatní nespustí oči z obžalovaných. Všimne si mezi nimi Antonína Mitysky. Mityska se dívá strnule před sebe, ale i kdyby se rozhlédl, stejně by si Arnošta v té záplavě lidí jenom těžko všiml. Policisté dovedou obžalované na jejich místo do první řady. Policisté i obžalovaní zůstanou stát. V tutéž chvíli se otevřou dveře v zadní části soudní síně a dovnitř vstoupí předseda senátu JUDr. Rudý, soudci Demczak a Vítek a soudci z lidu Houf a Dvořák. v talárech. Všichni přítomní včetně novinářů přivítají soudce tím, že vstanou. Soudci se posadí a celá soudní síň je napodobí. Šoupání židlí. 70

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Předseda senátu JUDr. Rudý se rozhlédne po soudní síni. RUDÝ: Zahajuji soudní přelíčení se členy teroristické skupiny Babice. Uděluji slovo dělnickému prokurátorovi Emilu Eichlerovi. Dělnický prokurátor se postaví a zvučným hlasem začíná číst obžalobu. EICHLER: Občané soudci… ujímám se slova v tomto procesu plném hrůzy, v procesu nad bandity, jejichž činy vyvolaly nesmírný hněv a odpor všech pracujících našeho národa. Novináři stenografují každé slovo dělnického prokurátora Eichlera. EICHLER: Ujímám se slova v procesu, který znovu dokazuje, že svržená vládnoucí třída se neštítí použít nejbestiálnějších a nejsurovějších prostředků, k tomu, aby se znovu uchopila moci. Ve vzteklém běsnění a zlobě sahá k zákeřným vraždám a masovému teroru. Obžalovaní poslouchají prokurátorův hlas. Ale jednotlivá slova nevnímají.

71



Mužská ruka uchopí šachovou figurku a posune ji po šachovnici na sousední políčko. Kašpar s Buškem sedí za stolem v redakci a válčí jednu z nekonečné řady svých bitev na čtyřiašedesáti polích. Bušek, který právě udělal tah, využije okamžiku Kašparova zamyšlení aby se občerstvil. Ukousne kus chleba s máslem a zapije sousto hltem piva ze sklenice. BUŠEK: Tak jak to vypadá s mladým? Kašpar zadumaně studuje postavení figur na šachovnici. Odpoví s očima stále upřenýma na figurky. KAŠPAR: Těžko říct. Bušek si otře bílou pěnu, která mu zůstala kolem úst. BUŠEK: Nechci ti kazit náladu, ale pochybuju, že z jeho pera vypadne něco jinýho než voslavnej článek na demokratickou justici v Československu. Kašpar konečně vymyslí protitah. Posune svoji figurku a teprve potom zdvihne oči k Buškovi. KAŠPAR: To já vím. Ale… BUŠEK: … ale ty mu chceš zasít do makovice aspoň malý semínko nedůvěry, viď? Proto sis ho vzal domů. KAŠPAR: No… spíš ho chci mít na vočích. Kvůli Kláře. A jestli náhodou něco pochytí… Rozumíš…? Bušek se nad dalším tahem příliš nezamýšlí. Přemístí svého střelce po diagonále.

72

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský BUŠEK: Rozumím, ale obávám se, že to nikam nepovede. Nerad používám ustálenejch rčení, ale obecně je známo, že z hovna bič neupleteš. Šach. Také Kašpar si zavdá ze své sklenice s pivem. KAŠPAR: Kde ho vidíš? Bušek poklepe prstem na střelcem odkrytou věž, která ohrožuje černého krále. KAŠPAR: A jo, člověče. Já to úplně přehlíd´... BUŠEK: Jen aby se ti to nevymklo z rukou. Kašpar se pokusí vymanit ze sevření bílých figurek nepovoleným tahem, čehož si pozorný Bušek všimne. Osobně vrátí figurky do předchozího postavení. BUŠEK: Hele, tohle na mě nezkoušej, nemůžeš rošovat když jseš v šachu. Jak by ti bylo, kdyby, nedej bože, přived´ Kláru do hanby a musel si ji vzít. Kašpar provede pravidly dovolený tah. Uvažuje, jestli se mu podaří odvrátit ve vzduchu visící hrozbu porážky a mluví k Buškovi s očima upřenýma na šachovnici. KAŠPAR: No představa, že mám za zetě stranický zvíře, mě dost děsí. Na druhou stranu jsem vosvícenej člověk, já bych Kláře ve štěstí nebránil. Bušek pokračuje v rázném vedení partie a přemístí další svoji figuru do blízkosti černého krále. BUŠEK: Ty máš pocit, že žít s chlapem, kterej má funkci, je nějaký štěstí? Kašpar ustoupí králem na poslední volné místo. Buškovi odpoví otázkou. KAŠPAR: A ty ne? Dokud budou u vesla, budou to mít dobrý. Na druhou stranu, až se s nima ta loď potopí, tak to bude hodně hluboko. Doufám, že se toho dožiju, přece to nemůže tak dlouho trvat. 73

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Bušek vezme dámou Kašparova jezdce. Postaví jej vedle šachovnice k figurkám již vyřazeným z boje. BUŠEK: Jen aby ses neplet´. Mat.

74


Obraz 33 Před soudem Reál - Exteriér - Den

Ze vchodu do jihlavského soudu vychází po skončené první části soudního jednání několik posledních opozdilců. Mezi nimi je i Arnošt, který za chůze uklízí svůj notes do aktovky. Ze stínu pod stříškou vedlejšího vchodu se odloupne mužská postava. Je to Dobeš, který rázně zamíří k Arnoštovi. DOBEŠ: Čest práci. ARNOŠT: Čest… Arnošt netuší, co mu Dobeš chce a tak mlčí a vyčkává. Dobeš chvíli kráčí vedle Arnošta. Po chvíli promluví. DOBEŠ: Včera večer jsem byl za tebou v hotelu… ARNOŠT: Já tam už nebydlím. DOBEŠ: To mi řekli… Dobeš se nasupí, místo současného Arnoštova pobytu mu není příliš po chuti. DOBEŠ: Ten Kašpar ti nějak přirost´ k srdci. Arnošt rozpačitě zavrtí hlavou. Chtěl by říct, že to tak není, ale slova mu nejdou přes rty. ARNOŠT: Ale ne… Dobeš ví svoje. DOBEŠ: A jestlipak víš, že má sice plnou hubu keců vo morálce, ale přitom zahejbá svý manželce…? Se vdanou paničkou a ke všemu se ženskou nejlepšího kamaráda… To je, panečku, lidumil, co? Arnošt na Dobeše překvapeně zírá. Dobešova informace ho trochu vyvede z konceptu. ARNOŠT: Jak jste na to přišel? 75

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Dobeš se zle zašklebí. DOBEŠ: Ke mně se donese všechno. To si zapamatuj, kdybys náhodou chtěl udělat něco nepředloženýho.

76



Arnošt listuje několika papíry najednou. Svým notesem, poznámkami vyvedenými na jednotlivých papírech i strojopisem - základem jeho obsáhlé reportáže. Stále se nemůže srovnat s tím, že fakta nejsou zcela v souladu s vedením procesu. ARNOŠT: Je to zvláštní. Ono to vypadá, jako by se to vůbec nemělo… nemohlo stát… Kašpar pozoruje rozpačitého Arnošta. KAŠPAR: Tak chceš vědět, jak to mohlo bejt? Malý byl agent Státní bezpečnosti. Dal dohromady skupinu místních, který komunisty zrovna dvakrát nemilujou, to mu nemohlo dát takovou práci. A že to byli zrovna ty, který vo kolektivizaci nechtěli ani slyšet, to je snad jasný. Von zpunktoval celou tu babickou záležitost… Takovou kacířskou myšlenku Arnošt prostě přijmout nemůže, ale je ochoten bavit se o ni jako o teorii. ARNOŠT: To je absolutní nesmysl… ale i kdyby to tak bylo, tak jsou stejně vinný, ne? KAŠPAR: Panebože, to já přece nepopírám. Ale jde o to, čím se provinili. Podle mýho soudu to klidně mohlo bejt tak, že ty čtyry vejbory měli jenom vyděsit. Jenže co těm klukům zbejvalo, když Malý zmáčknul spoušť? ARNOŠT: Ale oni vypovídali, že… Kašpar nenechá Arnošta ani domluvit. KAŠPAR: Já vím co vypovídali, stejně dobře jako ty. Jenže já nad tím taky přemejšlím. Podle esenbáků silniční uzávěry a vůbec celá akce začala až ráno. A do rána už mohli bejt Malý a ty tři v Rakousku. Můžeš mi říct, proč, se schovávali v tom poli? 77

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ARNOŠT: Protože jim Malý řek´, že pro ně přiletí letadlo. KAŠPAR: Tak. Ale letadlo nepřiletělo… a Malý je mrtvej… Arnošt vznese logickou námitku. ARNOŠT: No ale kdyby byl od státní bezpečnosti, tak by se přece nenechal zastřelit… To co říkáte, je hloupost. Kašpar pokrčí rameny. Tady je se svým názorem v koncích. KAŠPAR: Byla to jenom teorie… Neříkám, že to tak bylo, ale že to tak mohlo bejt. Nehledě k tomu… Tys ho viděl mrtvýho? Arnošt zavrtí hlavou. KAŠPAR: Nikdo, kdo ho znal, ho neviděl mrtvýho. ARNOŠT: Vy myslíte… že žije? Kašpar pokrčí rameny. KAŠPAR: Nevím. Tam kde vládne Boží les je možný všechno. Arnošt slovní hříčku nepochopí. ARNOŠT: Kdo je to Boží les? Kašpar zdvihne oči k nebesům nad tou nechápavostí. KAŠPAR: Člověče jak ty´s moh´ bojovat proti náckům? Já myslel, že znát řeč nepřítele je to nejdůležitější pro vedení vodboje. ARNOŠT: Já umím... Arnoštovi dojde, koho Kašpar myslí Božím lesem. ARNOŠT: ... aha.

78



Ve vězeňské cele se nachází kupodivu jenom Arnošt s Mityskou. Bachař je ten tam, nicméně Mityska má na rukou pouta, takže nemůže být Arnoštovi ani potencionálně nebezpečný. ARNOŠT: Jestli jste to vopravdu neudělal, tak jak mi vysvětlíte tohle… Arnošt vytáhne z kapsy svůj notes a otevře jej na stránce, kterou má založenou kusem přeloženého novinového papíru. ARNOŠT: Doznání. Já, Antonín Mityska, narozen čtvrtého května devatenáctset dvacet sedm… a tak dále… doznávám, že… Mityska nenechá dokončit Arnošta četbu jeho doznání. MITYSKA: Protože mám rodiče… ARNOŠT: Nezlobte se, ale já vám nevěřím. Já tomu prostě nemůžu věřit. Přece sám sebe nepošlete na šibenici? A co je tohle přiznání jinýho? Arnošt otočí list v notesu. Najde pokračování formulace Mityskova doznání. ARNOŠT: … jsem dne druhého července 1951 … Mityska zavře oči. Zpaměti deklamuje text přiznání. MITYSKA: … spáchal trojnásobnou vraždu tím, že jsem zastřelil tři členy Babického národního výboru a dalšího těžce zranil, s úmyslem rovněž ho zabít. Arnošt chvíli sleduje text Mityskova doznání v notesu, než si uvědomí, že Mityska umí celé doznání slovo od slova zpaměti. Mityska pokračuje v recitaci doznání.

79

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MITYSKA: Celou akci jsem provedl po zralé úvaze a s rozmyslem. Ke svému… Arnošt pochopí, co mu chce Mityska sdělit. Gestem ruky naznačí, že Mityskovi rozumí. ARNOŠT: Že to umíte zpaměti nic nedokazuje. Mityska se nenechá zastavit. MITYSKA: … činu se dobrovolně doznávám a potvrzuji, že na mně nebyl vykonáván… Arnoštovi je situace nesmírně nepříjemná. ARNOŠT: Já vím, co tím chcete říct, to stačí! Mityska nezvyšuje hlas, ale mluví se stále větší naléhavostí v hlase. MITYSKA: … žádný nátlak. Zároveň žádám o co nejpřísnější… Arnošt vstane od stolu. Prudce zaklapne notes. ARNOŠT: Tak už dost!!! MITYSKA: … potrestání, protože si uvědomuji, že… Zarachtá zámek a do cely vstoupí bachař. V ruce drží čerstvé vydání celorepublikových novin velkého formátu. Klapnutí zámku cely. MITYSKA: … si nezasloužím nic jiného než trest nejpřísnější… Arnošt si ani nevšimne, že bachař je už zase zpátky v cele. ARNOŠT: Nevěřím vám! Nemůžu vám věřit! Mityska otevře oči a tiše dokončí větu. MITYSKA: … trest smrti. Teprve teď si Arnošt uvědomí, že přinejmenším část jeho slov zaslechl bachař. Zarazí se. Bachař si zřejmě vůbec neuvědomuje, co se v cele stalo. Radostně zahaleká. 80

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský BACHAŘ: Jako když bičem mrská, co? Arnošt se zarazí. Bachař strčí Arnoštovi před nos noviny složené tak, aby byl jasně čitelný velký titulek Prostřelená legitimace vypovídá. BACHAŘ: Kdybyste mi to podepsal, redaktore… Na památku… Arnošt rozpačitě vytáhne plnící pero a napříč článkem naškrábe svoje jméno, ještě nevypsaným rukopisem. Očima sklouzne na Mitysku. Mityska si Arnošta prohlíží s tichým úšklebkem. V jeho pohledu se objeví záblesk výsměchu.

81

soudruhu


Obraz 36 Kašparův dům Ateliér - Interiér - Noc

Tmavá noc. Okny nakukuje do jednoho z pokojů Kašparova domu matně bílé kolo měsíce. Na posteli leží Arnošt a vedle něj Klára. Oba jsou přikryti jednou, čistě bílou peřinou. Klára si založí ruce za hlavu. Chvíli pozoruje praskliny v malbě stropu a potom se otočí na Arnošta. KLÁRA: Myslíš, že všichni dostanou provaz? Arnošt sjede očima ke Kláře a potom zase zpátky k oknu. ARNOŠT: Nechci o tom mluvit. Ani myslet na to. Klára si nahlas postěžuje. KLÁRA: Jseš jako táta. Arnošt se ušklíbne. Vzpomene si na to, jak podrobně s Kašparem případ probíral. ARNOŠT: To bych ani neřek´. Klára upřesní, co měla na mysli srovnáním Arnošta a svého otce. KLÁRA: Ten na to taky nechce myslet. Arnošt se na posteli posadí. Hodí přes sebe jenom svoji košili, která mu sahá až do poloviny stehen. Vstane, přejde k oknu a vyhlédne ven. Od okna se obrátí na Kláru. ARNOŠT: Ale mluví o tom. Klára zůstane ležet. Je to koneckonců její postel. Jenom se otočí na bok, aby mohla lépe komunikovat s Arnoštem u okna. KLÁRA: Přede mnou ne.

82

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Arnošt se nadechne, aby pronesl nějakou poznámku, ale než tak stačí učinit, ozvou se kroky a klapne klika. Arnošt zareaguje jako blesk. Vyklouzne z postele na stranu dál ode dveří a spustí se na podlahu. Klapnutí kliky. Dveře se otevřou a do pokoje vstoupí Věra. Přes noční košili má přehozený květovaný župan. VĚRA: Klárko…? Spíš…? Klára se otočí k matce. KLÁRA: Ještě ne, mami… Věra dojde ke Kláře a posadí se na kraj pelesti. VĚRA: Já taky nemůžu usnout. Arnošt se tiskne k podlaze za postelí. Ani nedýchá. Věra si rukama promne obličej. VĚRA: Táta ještě není doma. KLÁRA: Mami… VĚRA: Proč mi to dělá? Copak se o něj málo starám? Klára se pokusí matku utěšit. KLÁRA: Třeba je to všechno jinak. VĚRA: Jak, jinak? Myslíš, že jí takhle po večerech pomáhá s velkým prádlem? Věra se odmlčí. Uvědomí si, že tohle téma s dcerou vlastně probírat nechce. VĚRA: Nezlob se… Já jen, že… Nechce se mi zůstat dole sama… Klára potřese hlavou. KLÁRA: Já vím… ale já taky nejsem sama… Věra se zarazí. Očima sklouzne po prázdné místnosti. Všimne si pánských pantoflí ležících vedle stolu. 83

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský VĚRA: Aha… Klára se usměje. Věra vstane a zamíří ke dveřím. Ještě jednou se omluví. VĚRA: … promiň… Jakmile za Věrou zaklapnou dveře, Arnošt se vysouká ze svého provizorního úkrytu. Ve vlasech má chomáč prachu. Klára se rozesměje. KLÁRA: (smích) Měl by ses vidět… Arnošt se ušklíbne. Rukama si pročísne vlasy, aby se zbavil špíny.

84


Obraz 37 Kancelář předsedy okresního výboru Ateliér - Interiér - Den

Sekretářka otevře polstrované dveře do kanceláře vybavené koženými sedačkami a uvede příchozího. SEKRETÁŘKA: Přišel soudruh Kašpar, soudruhu předsedo. Za mohutným psacím stolem zřejmě z konfiskátu jakéhosi bohatého kolaboranta sedí předseda okresního výboru s hlavou holou jako koleno. Listuje nějakými papíry, příchod sekretářky mu nestojí ani za to, aby zdvihl hlavu. PŘEDSEDA: Ať jde dál. Sekretářka zmizí za polstrovanými dveřmi. SEKRETÁŘKA (M.O.): Pan předseda prosí… Za okamžik se v kanceláři objeví Kašpar. Zůstane stát před předsedovým stolem. Předseda výboru jednoduchou židli.

ukáže

rukou

na PŘEDSEDA: Posaďte se.

Kašpar učiní to, k čemu byl vyzván. Předseda se dlouze věnuje jakési složce ležící na jeho stole. Skoro to vypadá, jako by zapomněl, že Kašpar sedí proti němu. Nakonec, když je chvíle už delší než dlouhá, vzhlédne a složku zaklapne. PŘEDSEDA: Tak, soudruhu Kašpare. Víte proč jste tady? Kašpar pokrčí rameny. KAŠPAR: Myslím, že ano. Jde o tu mojí žádost… Předseda pohlédne na Kašpara, jako by si nebyl schopen vybavit, o čem Kašpar mluví a potom zavrtí hlavou. PŘEDSEDA: Ne.

85

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Kašpar se zarazí. Tázavě se podívá na předsedu. PŘEDSEDA: Jde o vaše názory… respektive konkrétně o ty názory, které prezentujete před soudruhem Krátkým. Kašpar mlčí, neví, co na to říci. PŘEDSEDA: Vy naznačujete, že za babickým případem nestojí agent CIC Malý, ale… Předseda se odmlčí. Nechce se mu myšlenku ani dokončit, natož vyslovit. Promne si nos, jako by v tom gestu hledal náhlou inspiraci. Kašpar předsedu mlčky pozoruje. S obavami čeká, co přijde. PŘEDSEDA: Tak se podívejte, soudruhu Kašpare… My vaše občanské postoje známe. Dokonce vám řeknu, že jsme už několikrát vaše vystupování řešili na tady výboru. Nakonec jsme to nechali tak, protože… a to vám můžu říct otevřeně, pochybuju, že byste to nevěděl… je pro nás bezpečnější, mít vás na očích. Předseda národního výboru se odmlčí. Po chvíli pokračuje. PŘEDSEDA: A dokonce, i když je to poněkud paradoxní, jsou to právě vaše články, které zvyšují krajský náklad novin… novin, které prezentují názory naprosto odlišné od těch, které máte vy. KAŠPAR: Já vám nerozumím. PŘEDSEDA: Ale rozumíte. Rozumíte dobře, soudruhu Kašpare. Měl byste si uvědomit, že tady už ani zdaleka nejde jenom o vás. Soudruha Krátkého sem poslali z Prahy… poslali ho, aby napsal reportáž o procesu a on jí napíše, o to se postaráme. Kašpar vstoupí do předsedova monologu, aniž by si uvědomil, že svojí větou vlastně potvrdí předsedova slova. KAŠPAR: Tak o co jde? Předseda se, poprvé za celou dobu rozhovoru, podívá Kašparovi upřeně do očí. 86

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský PŘEDSEDA: O to, že soudruh Krátký je mladý a věci oddaný člověk. O to, že si nepřejeme, abyste před ním vedl takové řeči. A že víme o každém slovu, které jste mu řekl, to si buďte jist. Jako bývalý student práv určitě víte, vo čem mluví paragraf 231. Kašpar kývne. KAŠPAR: Vím. Předseda výboru už má s Kašparem právě tak dost.

rozhovoru PŘEDSEDA: Takže si klidně myslete co chcete, ale jestli nechcete bejt podle tohohle paragrafu souzenej, dejte si hubu na zámek.

87



Soudní síň je opět plná. Novinářské bloky šustí, jinak je naprosté ticho. Odsouzení sedí v první řadě s bílými páskami na rukávech. Strnule hledí před sebe, téměř nereagují. Předseda soudu nahlédne do soupisu svědků. Rozhlédne se po soudní síni a potom zvučným hlasem předvolá další svědkyni. RUDÝ: Předstoupí svědkyně Anežka Kuchtíková… Dveře se otevřou a z chodby, kde čekala na svědeckou výpověď vejde vdova po zavražděném babickém předsedovi. Oči má uslzené od pláče. Když prochází kolem Mitysky, nenávistně zasyčí. KUCHTÍKOVÁ: Ty bestie vrahounská… Mityska nevydrží pohled na Kuchtíkovou a sklopí hlavu. Novináři si okamžitě poznamenávají slova Kuchtíkové do svých bloků. Jedno místo na galerii pro novináře, Arnoštovo, je prázdné. Arnošt není přítomen.

88



Kašpar s Arnoštem hrají v redakci šachy, Bušek jim k tomu kibicuje. Arnoštovo postavení, poprvé za celou dobu jeho pobytu v Jihlavě, není příliš příznivé. Arnošt se rozmýšlí nad dalším tahem déle, než u něho bývá obvyklé. Kašpar využije chvíle ticha, aby Arnoštovi předhodil další myšlenku k úvaze. KAŠPAR: Jeden fakt se voddiskutovat nedá. Kam přišel Malý, tam do měsíce StB zatýkala. Arnošt konečně táhne, ale zřejmě nepříliš šťastně. Hned v následující chvíli by nejraději svůj tah vrátil zpět, kdyby to pravidla umožňovala. Tak si alespoň nahlas postěžuje. ARNOŠT: Já se nemůžu soustředit. Uznávám, že na tom, co říkáte, může málo něco bejt, ale i tak… Bušek zamyšleně pohlédne na Arnošta. Je zřejmé, že Kašparovy výchovné lekce mají možná větší dosah, než se zpočátku zdálo. Kašpar rychle odehraje svůj vlastní tah a pokračuje v řeči. KAŠPAR: Dobře. I kdybych stokrát připustil, že máš pravdu a ty chlapi to vopravdu udělali... Řekni mi, jakej by to mělo smysl... Na to, že to byli komunisti, byli až moc slušný. Pokud vím, nikomu neublížili... Tady má Arnošt názor jasný a pevný. ARNOŠT: To je přece jasný. Byla to demonstrace síly. Kašpar mávne rukou. Vzhledem k jejich činnosti použije nejvhodnější možný příměr. KAŠPAR: Ale jdi. Když budeš chtít demonstrovat svoji sílu, copak to uděláš tak, že mi vezmeš pěšce? To bys mi šel po králi. Arnošt přemýšlí nahlas. 89

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ARNOŠT: Ale když na krále nemůžu... Kašpar jeho slova hbitě doplní. KAŠPAR: ... tak to nedemonstruješ svoji sílu, ale to, že jseš v hajzlu. Arnošt se opět chytí své ideologie jako záchranného lana. ARNOŠT: Však to voni taky jsou. Zatím je ještě živí západní centrály, ale za pár roků, nebo možná už měsíců... Kašpar zavrtí hlavou. KAŠPAR: Jednu chvíli mluvíš docela chytře a za minutu jako úplnej trouba. Vždyť se rozhlídni kolem sebe. I kdyby čistě náhodou skutečně někdo zpoza drátů chtěl vyvolat pozdvižení, tak si vybere někoho úplně jinýho. Tihle chlapi nikomu nic neudělali a tak je jediným praktickým důsledkem to, že lidi jsou teď na všechny, kdo nechtěj´ kolektivizovat nasraný. To je contradictio in subiecto jako kráva. Kašparem použité slovní spojení slyší Arnošt prvně a tak alespoň táhne svoji figurkou. ARNOŠT: Co? KAŠPAR: Protiklad v samotným předmětu. Arnošt zjevně nerozumí, co mu chce Kašpar říci. A tak jenom mlčí. Kašpar pokračuje ve výkladu. S hraným despektem pohlédne na Arnošta a jaksi mimochodem mu sebere jednu figuru. KAŠPAR: Já vím, že pro tebe je Cicero nejspíš jenom velikost písma, ale tenhle chytrej pán se kdysi dávno zeptal “Cui bono?” V čí prospěch? Bušek vyčkává, co Arnošt odpoví, ale Arnošt civí na šachovnici a mlčí, což se Kašparovi nelíbí. KAŠPAR: Takže znovu. Cui bono? Arnošt zdvihne Kašparovi.

oči

od

šachovnice

ke

90

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ARNOŠT: To se mě ptáte? Kašpar kývne. KAŠPAR: Uhád´. ARNOŠT: No to je snad jasný, ne. Nakonec z toho stejně budou mít prospěch komunisti, protože, jak jste sám řek´, lidi teď pochopili, co je to za nepřátelský stvůry. Arnošt se zarazí. Uvažuje o svých slovech. Kašpar jeho přemýšlení nenaruší ani slabikou. Arnošt konečně promluví. ARNOŠT: Počkejte... Nechcete mi snad vážně tvrdit, že by to udělali komunisti. Vždyť ti mrtví, to byli jejich vlastní soudruzi. KAŠPAR: Nedávno sis sednul k šachovnici… A já s tebou. Obětoval jsi dámu, abys… Kašpar si vzpomene na přesný šachový přesný terminus technicus. KAŠPAR: … abys získal poziční výhodu… a pak už jsem byl v prdeli. Mat třetím tahem, pamatuješ? Arnošt si pamatuje. ARNOŠT: No jo. Jenže svět není šachovnice. Kašpar kývne, jako by přesně tuhle odpověď očekával. KAŠPAR: To já vím… ale bojím se, že ty tvoji soudruzi to nevědí. Arnošt odsune šachovnici co nejdále od sebe. ARNOŠT: Dohrajeme to jindy. Za chvíli začíná soud. Kašpar zasvěceně odsekne. KAŠPAR: Jo. A Klára má dneska volno. Arnošt střelí očima po Kašparovi. Překvapeně ho pozoruje, ale nenapadá ho žádná odpověď.

91

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Kašpar mávne rukou, snad že mu je všechno jedno – a nebo aby Arnoštovi v dobrém naznačil, aby mu zmizel z očí. Arnošt rychle místnost opustí. Bušek nevěřícně zavrtí hlavou. Zažil už ledacos, ale tohle ještě ne.

92



Obžalovaní sedí v první řadě soudní síně. Uprostřed řady sedí Mityska s hlavou skloněnou. Soudní síní zní pevný hlas dělnického prokurátora. EICHLER (M.O.): Se ztrátou mocenských pozic ztratila svržená vládnoucí třída i svou lidskou tvář a stala se zvířecí bestií, která pro mamon a bezpracné zisky je ochotna obětovat krev tisíců a milionů lidí. Dělnický prokurátor Eichler soudem i lidovými soudci.

hřímá

před EICHLER: Proto s pocity hluboké nenávisti a s hlubokým rozhořčením jsme sledovali průběh prvých dvou dnů procesu s obviněnými velezrádci Mityskou a spol., kteří zde sedí na lavici obžalovaných jako pachatelé hrozného zločinu, zákeřné a surové vraždy v Babicích.

Přítomní naslouchají prokurátorovu projevu. Soudní síň je zaplněna do posledního místečka. Jen jedno místo je prázdné, to na kterém v galerii pro novináře sedával Arnošt. EICHLER (M.O.): Vidíme na lavici obžalovaných dolary placené agenty imperialismu, který marně usiluje o rozpoutání nové světové války…

93


Obraz 41 Louka Reál - Exteriér - Den

EICHLER (M.O.): … v níž vidí záchranu před svým odhozením na smetiště dějin… Řeč dělnického prokurátora je přerušena hlasitým houkáním vlaku. Houkání vlaku. Louka, kterou mají v oblibě Klára s Arnoštem je čerstvě posečená. Klára tahá Arnošta na nohy. Arnoštovi se nechce vstát a dost možná se mu nechce vůbec nic. Klára se chvíli směje. Potom si všimne, že Arnošt pozoruje město, které má teď díky posečeným vysokým stvolům jako na dlani a zvážní. KLÁRA: Kdysi´s chtěl, abych ti jmenovala důvody, proč bych chtěla do Prahy. Jeden jsem vynechala. Tátu. Arnošt Kláře nerozumí. Tázavě se na ní dívá. Klára Arnoštův pohled správně pochopí jako žádost o vysvětlení. KLÁRA: Ty nevíš co to je, mít z táty strach. A já z něj strach mám, protože je jakej je… Myslí si vo sobě bůhví co a vůbec si neuvědomuje, že každá jeho věta mě může stát existenci. Arnošt s tímhle nesouhlasí.

hodnocením

Kašpara ARNOŠT: Takhle bys o tátovi neměla mluvit.

Klára odbojně našpulí rty. KLÁRA: A proč ne? Tvýho tátu zabili nacisti, takže máš kádrovej profil dobrej, co říkám dobrej, výbornej… Jenže já? Abych se bála, že… Arnošt chce Kláru přerušit, ale ta se nenechá, jenom plynule přejde k jinému tématu. KLÁRA: … a co dělá mámě… 94

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Arnoštovi se konečně podaří přerušit souvislý tok Klářiných myšlenek. ARNOŠT: Já tomu nevěřím… KLÁRA: Čemu? ARNOŠT: No… že by… s nějakou jinou… Klára zdvihne ruku, aby zabránila Arnoštovi dokončit myšlenku. KLÁRA: Znám ho trochu líp než ty, nemyslíš? Arnošt odvede řeč od tématu, v němž se necítí nejjistěji. ARNOŠT: Jak dobře ho znáš? Takhle? Nebo takhle? Klára sleduje Arnošta, který prsty naznačuje různé vzdálenosti. ARNOŠT: Tak, že poznáš, že o nás ví? KLÁRA: To by mu máma neřekla… Jak by se to dozvěděl? Arnošt pokrčí rameny. ARNOŠT: Já nevím, jak to ví… Ale ví to. Určitě… A neřek´ nic. Ani slovo. Klára potřese hlavou. KLÁRA: Protože mu to je jedno. Kašle na mámu i na mě. Arnošt se zatváří, mírně řečeno, nesouhlasně. ARNOŠT: A napadlo tě někdy, že by moh´ mít v něčem… v něčem, co říká, pravdu? Klára kývne na znamení souhlasu. KLÁRA: Napadlo. Nemoh´. Je to největší sobec pod sluncem. ARNOŠT: To je škoda, že to vidíš takhle. Jsou chvíle, kdy bych chtěl bejt jako von. Arnošt vstane. Pustí se loukou směrem k Jihlavě. Kláru nechá stát na místě. 95

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Klára se také zdvihne. KLÁRA: Počkej… Arnošt rázuje směrem k městečku. Nezastaví se, ani se neotočí.

96



Na stole leží šachovnice s rozehranou partií. Bušek sedí na parapetu, a naslouchá Kašparovu vyprávění. Kašpar se prochází redakcí sem a tam. KAŠPAR: Jak ten syčák promluvil, byla ve mně malá dušička, to ti povím. Chvíli si jen tak cintal pentli a potom na mě s dvěstějednatřicítkou. Bušek si v hlavě nalistuje paragraf 231 trestního zákoníku. BUŠEK: Víš, že ti to neříkám prvně, ale měl by sis dávat bacha. Kašpar se uprostřed chůze zastaví. Sevře pravou ruku v pěst a vztekle se udeří do levé dlaně. KAŠPAR: Do hajzlu! Která svině to mohla vykecat? Bušek se uchechtne. BUŠEK: To se ptáš vážně? Vždyť přece víš, kdo je tady v redakci na jejich straně… v jejich straně, lépe řečeno. Kašpar se zamyslí a sám pro sebe si doplní jméno, které měl zřejmě jeho kolega Bušek na mysli. Tuhle možnost odmítne. KAŠPAR: Myslíš na tu krysu Dobeše? Víš, že si dávám sakra velkej pozor, aby mi neujela huba ausgerechknecht před ním. Bušek pokrčí rameny. BUŠEK: Pak už ti ale moc možností nezbejvá. Kašpar se vážně zamyslí. BUŠEK: Myslíš přímo Arnošta? Bušek mlčí, nechá Kašpara, aby si to co řekl přebral sám. 97

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Kašpar se na okamžik zamyslí. Zvažuje pravděpodobnost Buškova názoru. Nakonec zavrtí hlavou. KAŠPAR: Ale hovno. Bušek stále neříká nic. Kašparovi však myšlenka na to, že udavačem je Arnošt nejde z hlavy.

98


Obraz 43 Kancelář soudce Ateliér - Interiér - Den

Arnošt sedí za stolem v soudcově pracovně a zaplňuje prázdné stránky svého notesu rázným rukopisem. Naproti Arnoštovi sedí předseda senátu JUDr. Rudý. Jeho ruka se dotkne složky ležící na kraji stolu. RUDÝ: A teď se podívejte, soudruhu redaktore… Tohle všechno… úplně všechno, jsou dopisy a petice požadující trest smrti pro babické vrahy. Arnošt přestane psát. Civí na hromadu papírů srovnanou na soudcově stole. Předseda senátu JUDr. Rudý namátkou vytáhne několik dopisů a rychle jimi listuje. Prohlíží si jenom jejich konce. RUDÝ: Členové národního a akčního výboru z Nového Veselí - osm podpisů, pracující Dobronínských skláren - čtyřicet dva podpisů…, rezoluce kováků z Královopolské dokonce sto padesát sedm podpisů… Mám pokračovat? ARNOŠT: Nemusíte. Rudý rozhodí rukama. RUDÝ: Vox populi, vox dei. Arnošt chápe, co mu soudce říká, ale přesto vznese poměrně logickou námitku. ARNOŠT: Jenže kováci z Královopolské protokoly. Rozhodnout musí soudce.

nečetli

Soudce odloží dopisy navrch hromádky a pohodlně se opře ve své židli. Ruce si založí na prsou. RUDÝ: Tak. A soudce zákona... Soudce se odmlčí a po chvíli významně svoji větu doplní. 99

musí

rozhodovat

podle

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský RUDÝ: … s přihlédnutím k mínění lidu. A stanovisku vlády, pochopitelně. Arnošt zdvihne oči k předsedovi senátu. Soudce pochopí Arnoštův pohled jako výčitku a má potřebu vysvětlit svá slova. RUDÝ: To neříkám já, je to v bibli. Arnošt vytřeští oči. Soudce poklepe ukazováčkem na tlustospis v kožených deskách ležící na stole. RUDÝ: Klement Gottwald, “Spisy”, strana 79. JUDr. Rudý posune knihu po desce stolu směrem k Arnoštovi. Arnošt chvíli zkoumavě hledí na knihu a potom se vrátí ke svému bloku. Rozpačitě si zapisuje Gottwaldův citát.

100


Obraz 44 Kašparův dům Ateliér - Interiér - Den

Kašpar stojí před zkušenými tahy holí.

zrcadlem.

Břitvou

se

Arnošt vejde do místnosti. Překvapeně si všimne, co Kašpar provádí a potom se významně podívá na hodinky. Venku se šeří. Kašpar v zrcadle zahlédne Arnoštovo gesto. Napůl oholenou a napůl bílou tváří od mýdla se ušklíbne. KAŠPAR: Kdo si váží sebe, ten se holí ráno, kdo si váží ženy, ten se holí večer. Arnošt si mechanicky sáhne na svoji bradu, za což si vyslouží od Kašpara další úšklebek. Potom si odkašle a odváží se položit otázku, kterou má na jazyku už dlouho. ARNOŠT: Můžu se zeptat… KAŠPAR: No…? ARNOŠT: Prej to táhnete s nějakou paničkou… Tón Arnoštovy řeči je lehkovážný, je zřejmé, že Arnošt těmhle pomluvám nevěří a dožaduje se jejich vyvrácení. Ale Kašpar se k tomu nemá. Břitva klouže po jeho tváři sem a tam. Arnošt si zaraženě uvědomí, že to, co slyšel, je možná pravda. Tiše Kašpara osloví. ARNOŠT: Pane Kašpar… KAŠPAR: Co bys chtěl slyšet? Že Pepa sedí v kriminále a má to na doživotí, to ti už neřekli, viď? Kašpar zvýší hlas. KAŠPAR: A já… Já jí jen občas doručím dopis, kterej normální poštou nemůže jít, jestli mi rozumíš… Jsem soudničkář, já mám známý na vobou stranách katru. Jestli to chceš pustit někam dál, tak si posluž.

101

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Arnošt zavrtí hlavou na znamení, že si tuhle informaci nechá pro sebe. KAŠPAR: Nikdy jsem se jí nedotknul jako ženský. Věř tomu nebo ne, mně je to jedno. Kašpar se zarazí. Špinavým ručníkem si setře z obličeje zbytek bílé pěny. Arnošt uvěří, i proto, že uvěřit chce. ARNOŠT: Já vám věřím, pane Kašpar… KAŠPAR: Škoda, že nejseš moje žena. ARNOŠT: A proč jí neřeknete… jak to je…? Kašpar rezignovaně mávne rukou. KAŠPAR: Ženský věřej´ jenom tomu, čemu chtějí… Ta moje určitě. Arnošt mlčí. Co na to taky říci. Kašpar si zblízka prohlíží svoji tvář v zrcadle. Prsty přejede přes zarudlou bradu. Téměř neznatelně se ušklíbne. KAŠPAR: Nakonec… hádám, že budeš jenom rád, když takhle navečír vypadnu z baráku. Co? Arnošt sklopí hlavu. Kašpar zkoumavě pozoruje v zrcadle Arnošta.

102


Obraz 45 Domek Marie Ateliér - Interiér - Večer

Kašpar stojí v setmělé místnosti. Marie mu podává nadvakrát složený list papíru. MARIE: Půjde to? KAŠPAR: Já vím, že jsem mu to neměl říkat, ale… Prostě… Štvalo mě, jak se na mě dívá. Já v něm pořád vidím Tomáše. Marie neodpovídá. Kašpar si strčí papír do kapsy. Uvažuje nahlas. KAŠPAR: Jestli je to provokatér, šel by tak daleko, že by se přetvařoval nejen přede mnou, ale tak před soudcem a vůbec přede všema? Marie konečně promluví, její hlas se zatřese, když si vzpomene na svého muže. MARIE: Jestli je to provokatér, tak jo. Vzpomeň si, jak… jak se dostal Pepík do kriminálu. Vo tom Kánským to nevěděli ani členové strany. Jenom Státní Bezpečnost a to ještě jen ti nejvyšší. MARIE: Jestli nechceš, tak už sem nechoď. Pochopím to. Kašpar neznatelně, ale přece jenom zavrtí hlavou.

103


Obraz 46 Schodiště Ateliér - Interiér - Den

Arnošt vystupuje po temném schodišti k redakci. V tmavém zákoutí chodby je patrný nějaký pohyb. Arnošt strne. ARNOŠT: Je tu někdo? Ticho. Arnošt se postoupí o krok výše, aby lépe viděl. Z výklenku vystoupí mužská silueta. Arnošt má pro strach uděláno. Postoupí o další krok. ARNOŠT: Co chcete, pane Dobeš? Muž přistoupí k zábradlí. Teprve teď pozná Arnošt redakčního poslíčka Dobeše. DOBEŠ: Nechtěl jsem tě vylekat… Arnošt nechápe, proč se Dobeš schovával na schodišti, ale přesto odpoví. ARNOŠT: Nevylekal jste mě. Dobeš dojde až k Arnoštovi. Postaví se těsně k němu, takže mluví přímo do jeho obličeje. DOBEŠ: Prej se vyptáváš jestli ty chlapi náhodou nejsou nevinný. Arnošt zavrtí hlavou. ARNOŠT: Já se neptám, jestli jsou nebo… Dobeš pokračuje, jako kdyby Arnošt neřekl ani slovo. DOBEŠ: Nejsou. To ti můžu garantovat. Arnošt se pokusí vysvětlit důvody svého zájmu o věc.

104

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ARNOŠT: Jestli mám napsat tu reportáž… Dobeš nasadí oficiální tón. DOBEŠ: Tak se podívejte, soudruhu Krátký… Berte to tak, že ten článek už je prakticky vytištěnej. A těm vodsouzenejm houby záleží na tom, jestli jste ho napsal vy, nebo někdo jinej. Ovšem pro vás to může mít poměrně velkej význam. Protože když ho napíšete, a napíšete ho dobře, vo tom nepochybuju, vrátíte se šupem do Prahy, a s sebou si přivezete židli, na který sedává zástupce šéfredaktora. Arnošt upřeně Dobeše pozoruje. Čeká, co přijde, ale poměrně přesně to tuší. DOBEŠ: Vím to. Ale jestli ho nenapíšete, tak vás budou půl roku tisknout jenom v nedělní příloze a potom skončíte před podobným tribunálem jako je tenhle. To už ovšem nebudete sedět na galérce pro novináře, ale pěkně v první řadě a na rukávu budete mít bílou pásku. Dobeš se odmlčí. Má pocit, že toho řekl dost. Arnošt okamžik sbírá sílu na odpověď. Nakonec ji najde. ARNOŠT: Jak bych se ale pak těm vodsouzenejm moh´ podívat do vočí? Kdyby… Dobeš rázně Arnošta přeruší. Jeho námitku umlčí v zárodku. DOBEŠ: Vopravte mě, jestli se pletu, ale vás neplatěj´ za to, abyste se s jim díval do vočí. Vy jste tu vod toho, aby se navopak do vočí nemohli podívat voni nám. A nejen nám, nikomu z tohohle národa. Arnošt už neví, co na to říci, a tak raději mlčí. DOBEŠ: Podívejte se tady na ty dva… a na sebe. Myslíte že mezi váma je rozdíl v něčem jiným, než ve stranický disciplíně? To bych se moc divil, tihle dva psali do novin, když vy jste ještě kopal do hadráku, soudruhu Krátký. Takovou reportáž jako vy, by svedli napsat levou rukou a v pravý by mohli držet láhev. Dobeš poněkud zjemní svoje ostrá slova. Vrátí se k soudružskému tykání. 105

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský DOBEŠ: Jenže ty stojíš na tý správný straně a já to vím. Proto tě sem poslali a proto ty ten článek napíšeš. Dobře víš, jak je to důležitý. V tomhle kraji je to s kolektivizací nalevačku… Arnošt navrhne možné, a podle jeho soudu čestnější, řešení. ARNOŠT: Možná bych moh´ napsat něco, aby lidi do těch družstev vstupovali tak nějak... radostnějc. Dobeš se zle zašklebí. Už nemluví, ale vztekle syčí. DOBEŠ: No jestli si tohle vážně myslíš, tak jsi hloupější než jsem si myslel. Copak se někdo vzdá svýho majetku a vstoupí do družstva jen proto, že si přečte článek v novinách, kterej ještě ke všemu napsal nějakej usmrkanec, co v životě nedržel vidle v ruce? Arnošt se alespoň na okamžik pokusí změnit téma hovoru. ARNOŠT: Tak proč vlastně kolektivizace? Dobeš zavrtí hlavou nad tou nechápavostí. DOBEŠ: Protože to je důležitý pro nás pro všechny. Protože s větším majetkem se líp nakládá. Protože budeme mít větší výnosy... Arnošt má pocit, že mu Dobeš nahrál na smeč. ARNOŠT: A právě tohle je potřeba těm lidem říct. Dobeš zašermuje ukazováčkem mezi svým a Arnoštovým obličejem. DOBEŠ: To si piš, že jim to do těch dubovejch sedláckejch palic natlučeme. Ale na to jsou, holenku, potřeba argumenty silnějšího kalibru, než nějaký liebesbriefy v novinách. Arnošt konečně pochopí, co se mu celou dobu snaží Dobeš říci. ARNOŠT: Například tenhle proces. Dobeš přikývne.

106

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský DOBEŠ: Například tenhle proces. A spousta dalších. Těch lidí ti nemůže přece bejt líto, jsou to normální vrazi. Arnošt si uvědomí, že rozhovor už je zase tam, kde začal. Nepříliš jistě, ale přesto nahlas, se pokusí pronést zásadní námitku. ARNOŠT: To musí určit soud. Důkazy... Slovo “důkazy” Dobeš nezná. DOBEŠ: Představ si, že by příkladně starej Kuchtík byl tvůj táta. Staral by ses vo nějaký důkazy? Stačilo by, kdyby ti na ně ukázali prstem a zhoupnul bys je sám na nejbližší lucerně. Jenže my tady máme demokracii a proto s těma grázlama musí proběhnout nejdřív soud. Arnošt má pocit, že se jeho názory od Dobešových příliš neliší. ARNOŠT: Vždyť já přece vo ničem jiným nemluvím. DOBEŠ: Ale mluvíš. Ten soud tu není proto, aby určil, jestli ty lidi to udělali nebo ne, to víme. Ten soud je tady vod toho, aby rozhod´, kdo dostane špagát a kdo vyvázne jenom doživotím. I když, kdyby bylo na mě... Dobeš si prolomí klouby, které vydají nepříjemné zapraskání, tak nepříjemné, že Arnoštovi tuhne krev v žilách. Zapraskání kloubů. Arnošt mlčí. Dobeš promluví a sevřenou pěstí se několikrát udeří do hrudi. DOBEŠ: Byl´s u rudoarmějců a tam nahoře maj´ z tebe nahnáno. Ale to já zas ne. Já ti klidně řeknu, co si myslím… Protože to cejtím tady rozumíš…? Srdcem… Než se Arnošt stačí nadít, Dobeš seběhne ze schodů a je ten tam. Klapnutí dveří. Arnošt chvíli stojí na místě. Ohlédne se za Dobešem, jako by si nebyl jist, jestli se mu celý rozhovor jenom nezdál. Dobře ví, že ne. 107



Kašpar sedí za stolem v redakci a mlčí, což u něj je jistou zvláštností. Před jeho ruce se přisune šachovnice s rozehranou partií. Arnošt se na Kašpara usměje. ARNOŠT: Nechcete to dohrát? Stojíte si dobře. Kašpar se nepříliš vesele ušklíbne. KAŠPAR: Ani bych neřek´. Arnošt se zarazí. Tázavě se podívá na Kašpara. ARNOŠT: Je tu ještě něco, co bych měl vědět? Kašpar zavrtí hlavou. KAŠPAR: Ne. Do redakce vejde Bušek. Nechápavě zavrtí hlavou a v náznaku vtipu poznamená. BUŠEK: Někdo mi ukrad´ svačinu. Chlapi, jestli máte hlad, tak to řekněte rovnou… Arnošt se posadí na stůl. Bušek pochopí, že na vtipy o jeho chlebu není nikdo zvědavý. Arnošt se nadechne a předestře Kašparovi svůj náhled na věc. ARNOŠT: Tady se stalo něco strašnýho, myslím… Ale bude to nějaký nedorozumění… Nebo omyl… O tom, co se tady děje nemaj´ na okrese neřkuli vejš ani ponětí. Kašparovi se takový alibismus nelíbí. Začíná zapomínat na to, že si sám uložil mlčení. Začíná zvyšovat hlas. KAŠPAR: Já ti dám, že nemaj´ ponětí! Arnošt je překvapen Kašparovou reakcí. 108

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ARNOŠT: Co tím chcete říct? KAŠPAR: Já? Vůbec nic… Ale povídá se ledacos. Příkladně, že Gottwald a Slánský vosobně požadujou trest smrti pro polovičku vobžalovanejch. Státní bezpečnost už vobjednala sedum rakví. Takže si můžeš hodit korunou, pro koho budou. Kašpar se neudrží a přestože si momentálně není jist Arnoštovou loajalitou, nedokáže zmlknout. KAŠPAR: A vůbec, rukopis týhle akce mi až moc připomíná sovětský poradce… Jako skvělý šachisti maj´ každej tah promyšlenej dopředu. Bušek v zoufalém gestu zavře oči. Arnošt vrtí hlavou, tohle je na něj až příliš silná káva. Potom vstane a opouští redakci. Práskne za sebou dveřmi. ARNOŠT: Tohle už nikdy neříkejte! Prásknutí dveřmi. Kašpar chvíli sleduje dveře, jako by doufal, že se Arnošt vrátí. Potom si oběma rukama promne obličej. KAŠPAR: Tak. A je to v prdeli.

109


Obraz 48 Truhlárna Ateliér - Interiér - Den

Hoblík klouže po dřevěné desce. Zanechává po sobě odletující třísky a kroutící se, dřevem vonící hobliny. Arnošt pozoruje pracujícího truhláře. Odhodlává se položit otázku, ale příliš se mu do toho nechce. Truhlář se dokončí pohyb ruky s hoblíkem. Odfoukne třísky a přejede prkno rukou, aby si ověřil, je-li dostatečně hladké. Zřejmě je, protože odloží hoblík a otočí se na Arnošta. TRUHLÁŘ: Tak co potřebujete? V Arnoštových rukou se objeví jeho notes a plnící pero. ARNOŠT: Já jsem novinář… a chtěl bych se jenom zeptat… Víte, jak teď je ten proces… Truhlář se nechce do ničeho zaplétat, tím méně do procesu s obviněnými z vraždy. TRUHLÁŘ: Heleďte se, já dělám jenom svojí práci. Já vo žádným procesu nechci nic vědět, mně do ničeho netahejte. Arnošt truhláře rychle uklidní. ARNOŠT: Já vás nechci do ničeho tahat. Mně jenom zajímaj´ ty rakve. Truhlář na Arnošta podezřívavě pohlédne. TRUHLÁŘ: Jaký rakve? Přestože si Arnošt není jist, jsou-li jeho informace pravdivé, upřesní svoji poznámku. ARNOŠT: No ty, co si vobjednala Státní bezpečnost… TRUHLÁŘ: Jo ty…

110

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Truhlářovi se uleví, že nejde o nic horšího. Otevře dveře do vedlejší místnosti, kterou využívá jako sklad. Mávne rukou kamsi do útrob místnosti. TRUHLÁŘ: Tady jsou, sedum kousků, jedna vedle druhý. Sedm dřevěných truhel z ohoblovaného dřeva stojí ve vedlejší místnosti jako na přehlídce. TRUHLÁŘ: Ale jdete brzo, ještě nejsou hotový.

111


Obraz 49 Před soudem Reál - Exteriér - Den

Arnošt rychlým krokem kráčí k budově soudu. Těsně před tím, než vstoupí dovnitř mu zastoupí cestu Klára. KLÁRA: Ještě se na mě zlobíš? Arnošt se nechce nechat zdržovat, ale aspoň Kláře slušně, i když chladně odpoví. ARNOŠT: Ne. Z tónu Arnoštova hlasu Klára vycítí, že Arnoštova slova jsou s tím, co si skutečně myslí v příkrém protikladu. KLÁRA: Já jsem to tak nemyslela, víš… to s tátou… já… Arnošt Kláru obejde a otevře dveře do soudní budovy. ARNOŠT: Já mu věřím. Ve všem. Promiň. Klára zůstane stát před soudem. Jenom se dívá na dveře, které se pomalu zavírají, až zaklapnou docela. Klapnutí dveří.

112



Bachař stojí zády ke dveřím cely, s rukama založenýma za zády. BACHAŘ: Tak dneska naposledy, co? Arnošt se svým blokem a tužkou v ruce přikývne. ARNOŠT: Určitě. Dneska… Arnošt se zapotácí. Musí se opřít o stůl, u něhož sedí Mityska, aby neupadl. Bachař se starostlivě zamračí. BACHAŘ: Co je vám? Mityska sleduje Arnošta opírajícího se o stůl. ARNOŠT: To bude tím horkem. Můžete mi přinést trochu vody, prosím? Bachař zaváhá. Pak si odepne želízka a rychlým, zkušeným hmatem Mitysku spoutá. Spiklenecky se na Arnošta usměje. BACHAŘ: Hned jsem zpátky. Arnošt kývne. Bachař zmizí v otevřených dveřích. Novinář vytáhne z aktovky Buškův chleba zabalený do ubrousku. Postrčí ho po stole k Mityskovi. Mityska jenom zírá. Arnošt se ohlédne přes rameno ke dveřím cely. ARNOŠT: Snězte si to. Rychle. Mityska se stále k ničemu nemá. Není si jist, myslí-li to Arnošt upřímně. Arnošt Mitysku ještě jednou pobídne. ARNOŠT: No tak… MITYSKA: Děkuju. 113

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Mityska rychle spoutanýma rukama sáhne po chlebu a polovinu zhltne. Pak vstane a přejde ke svému kavalci. Druhou polovinu chleba neobratně ukryje do svého slamníku. Arnošt překvapeně pozoruje Mitysku. Mityska si všimne Arnoštova pohledu. MITYSKA: Večer se sem ještě vrátím. I když asi už ne nadlouho. Arnošt se zadívá Mityskovi do očí. ARNOŠT: Já vám věřím… Už vám věřím… Mityska dojde k oknu a vyhlédne ven. Záměrně promluví k Arnoštovi otočen zády. Spoutanýma rukama uchopí mříže. MITYSKA: Ale já jsem vinnej… Standa i Tonda Plichtový byli vinný… Arnoštovo obočí povyjede. Nechápe, jak to Mityska myslí. ARNOŠT: Jak to? Vždyť střílel Malý, ne? MITYSKA: To jo, ale my tam stáli s ním. To nám nikdo nevodpáře. My všichni jsme vinný. ARNOŠT: Možná před soudem, ale… Mityska se otočí k Arnoštovi. Vysvětlí přesněji svoje slova. MITYSKA: Právě navopak. Ne před soudem, ale před Bohem a před sebou samým. Kdybych tam s Malým nešel… Kdyby tam nikdo z nás nešel, sám by to neudělal, to by nemělo smysl a ty chlapi by byli dneska naživu. Vod tý chvíle se proklínám. Mě nenapadlo, co chce Malý udělat a proto jsem vinnej svojí hloupostí, jsem vinnej tím, že jsem mu důvěřoval. Arnošt promluví tak tiše, jak jen to je možné. ARNOŠT: Za hloupost se nedává provaz. Musíte to všem takhle říct. Mityska zavrtí hlavou. MITYSKA: Dává. 114



Soudce dojde na své místo za dlouhým stolem. Neposadí se, zůstane stát, stejně jako soudci z lidu. Obžalovaní se na pokyn policistů rovněž postaví, aby vyslechli rozsudek. RUDÝ: Jménem republiky. Státní soud, oddělení Brno, rozhodl po hlavním líčení konaném v Jihlavě dnes takto právem… Předseda senátu se na okamžik odmlčí, aby svým slovům dodal dramatický účinek. RUDÝ: Obvinění byli uznáni vinnými trestnými činy velezrady, sabotáže, sedm z nich také z vraždy, jednak z vražd dokonaných, jednak nedokonaných a z pomoci a návodu k vraždám a odsuzují se za to: Mityska Antonín, Plichta Antonín, Němec Drahoslav, Kopuletý František… Arnošt si na rozdíl od ostatních novinářů přítomných v soudní síni jména nezapisuje, jenom si dělá čárky, aby se mu lépe počítalo. RUDÝ: Škrdla Antonín, Drbola Václav František, všichni k trestu smrti.

a

Pařil

Arnošt se dopočítal čísla sedm. Poslední čárkou šest předchozích škrtne. Zavře oči. Soudce pokračuje ve výčtu trestů. RUDÝ: Dále se odsuzují: Roupec Alois a Němec Karel, k trestu odnětí svobody na doživotí. Brabenec Ladislav k trestu odnětí svobody na dvacet pět let, Kopuletá Božena a Stehlík Ludvík k trestu odnětí svobody na dvacet let, Nahodil Jindřich k trestu odnětí svobody na dvacet tři let a Vorlíček Josef k trestu odnětí na dvacet dva let. Majetek všech odsouzených propadá státu. Všichni odsouzení pozbývají čestných práv občanských na deset let.

115

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Mityska sedí nehybně v první řadě. Jeho oči se ani nepohnou.

116


Obraz 52 Kašparův dům Ateliér - Interiér - Den

Kašpar sedí na rozestlané posteli. Drží v ruce skleničku a upíjí z ní víno. Do střízlivosti má daleko. Vedle něj sedí Arnošt s hlavou sklopenou. ARNOŠT: Pamatujete se, jak jste mi řek´, že vo tom víte to, co všichni? KAŠPAR: Jo. Arnošt se nevěřícně Kašpara zeptá. ARNOŠT: A to co vy tedy všichni vědí? Kašpar kývne hlavou. KAŠPAR: Jo. ARNOŠT: Kristepane, ty lidi musej´ komunisty nenávidět. KAŠPAR: Voni je nenáviděj´. Arnošt blikne očima na Kašpara. ARNOŠT: A vy? Kašpar mávne rukou, ale neodpoví. Arnošt přes to, že Kašpar neřekl jediné slovo, pochopí. ARNOŠT: Nalejte mi taky, pane Kašpar, jestli můžete. Kašpar se neobtěžuje s naléváním a podá Arnoštovi rovnou celou láhev. Arnošt chvíli vyčkává, jestli se mu nedostane také skleničky, ale nedočká se. Přiloží si hrdlo k ústům a pije přímo z láhve. ARNOŠT: Kurva, pane Kašpar, rozumíte tomu? Kašpar se natáhne po láhvi a dolije si skleničku.

117

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský KAŠPAR: Já jo. A ty můžeš taky… Stačí se dívat kolem sebe s votevřenejma vočima. A uvažovat… ne tři… ale aspoň jeden tah dopředu. ARNOŠT: Tak to není, pane Kašpar. Někdo na to má žaludek, volit si barvu, ale já ne. Já hraju s tím, co mi daj´. A dali mi černý, tak… tak… Arnošt se odmlčí. Jazyk se mu zapletl do takových úvah, že je ani nechce dokončit. Kašpar neznatelně zavrtí hlavou. Uštěpačně pronese. KAŠPAR: Sakra, kluku… copak to nechápeš? Ty nejseš hráč … ale figurka. Arnošt znovu sáhne po lahvi. Se skleničkou se neobtěžuje.

118


Obraz 53 Náměstí Reál - Exteriér - Noc

Po ztichlém náměstí kráčí Bušek. Dojde ke kašně a tam se zastaví. Vyčkává. Ze stínu kašny vystoupí holohlavý muž, předseda národního výboru. Bušek sáhne do náprsní kapsy a beze slova předá předsedovi složený list papíru. Předseda jej rychle rozloží a v měsíčním světle zkontroluje, je-li dostatečně zaplněn. Je. Předseda papír schová do kapsy a Buška přátelským gestem poplácá po zádech. Zmizí tak rychle, jako se objevil. Bušek se vydá dále náměstím.

119



Kašpar drží v ruce list papíru popsaný písmenky vysypanými z psacího stroje. Nahlas deklamuje. KAŠPAR: Osud jménem Spravedlnost. Od našeho zvláštního zpravodaje. Vzduch se tetelí horkem. Za oknem soudní síně je léto, ale uvnitř vládne mráz. Mráz, který čiší z očí vrahů, soudcem po právu poslaných na smrt… Arnošt text svého článku nekomentuje. Skládá si věci ze stolu do své aktovky. KAŠPAR: Ještě včera jsi mluvil jinak. ARNOŠT: Jenomže včera bylo večer a dneska je ráno. Chvíle ticha. Arnošt nakonec promluví. ARNOŠT: Voni mě sem poslali, abych napsal ten článek. Báli se, že byste to napsal tak, jak to bylo dovopravdy. Jenže to se báli zbytečně. Kašpar zavrtí hlavou, jako by nerozuměl, nebo nechtěl rozumět Arnoštovým slovům. KAŠPAR: A kdo tady mluvil vo gambitu? Já ne. Arnošt potichu položí Kašparovi otázku. ARNOŠT: A co si myslíte, že to je? Kašpar odloží text Arnoštova článku. KAŠPAR: Musím říct, že já si to představoval tak, že vobětuješ svoje výhody, svoje postavení, konečně třeba i svoje peníze ve prospěch morálky. Arnošt mluví stále velice potichu. Nejraději by sám sebe neslyšel. ARNOŠT: Promiňte, pane Kašpar, ale to jste nepochopil co to je gambit. Gambitem máte získat výhodu a ne dostat mat. 120

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský KAŠPAR: A v čem tedy ten svůj gambit spatřuješ? ARNOŠT: V tom, že vobětuju svoji morálku ve prospěch výhod, postavení a peněz. Kašpar se neudrží a vmete Arnoštovi do tváře větu plnou pohrdání. KAŠPAR: Že se nestydíš. Arnošt se sklopenýma očima promluví tak tiše, jak jen to je možné. ARNOŠT: Stydím. Jenže… Já mám život před sebou a nechci skončit jako tyhle... Arnoštův ukazováček poklepe na štůsek fotografií odsouzených. ARNOŠT: Když ten článek nenapíšu já, tak ho napíše někdo jinej… a když už bude v tom psaní, tak rovnou připojí soudničku vo mladým novináři, kterej se zpronevěřil socialistickýmu zřízení a teď po právu rube uran na Jáchymově. Kašpar dobře ví, co má Arnošt na mysli a kupodivu mu to ani nemá za zlé. KAŠPAR: Problém tohohle státu je v tom, že je tu moc lidí, který vědí, co je to gambit. Arnošt mlčky přikyvuje. Souhlasí s Kašparem a ke svému souhlasu ještě připojí otázku, spíše řečnickou. ARNOŠT: To máte pravdu, pane Kašpar. Teď už to vím. Ale co s tím můžu dělat? Kašpar se pokusí vysvětlit Arnoštovi, co od něj čekal. KAŠPAR: Bejt jedním, možná prvním, kterejm jim to hodí na hlavu. Zejtra to udělá druhej, pozejtří třetí a do roka všechno bude tak jak má. Arnošt se zeptá, tentokrát méně řečnicky, ale o to více pragmaticky. ARNOŠT: Vy byste to udělal? Važte odpověď, prosím vás o to. Kašpar se dlouze odmlčí. Chtěl by říct, že ano, ale nějak se k tomu nemůže odhodlat. 121

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Arnošt jeho mlčení pochopí. Žádná odpověď také odpověď. Zaklapne přezku na aktovce. ARNOŠT: Tak vidíte. Kašpar konečně promluví. KAŠPAR: Kdybych byl mladej jako ty, neměl žádný závazky, bylo by to jiný kafe. Jenže když mně bylo tolik co dneska tobě, tak na Hradě seděl tatíček Masaryk a já se nemusel takhle rozhodovat. A teď už nenesu vodpovědnost jenom sám za sebe. Arnošt si zastrkává do kapes saka svoje tužky a vůbec všechny kancelářské propriety. Během této činnosti promluví ke Kašparovi. ARNOŠT: Něco vám povím. Hned po válce mě přidělili do špitálu. Tam jsem viděl lidi zřízený až běda, který jenom čekali na smrt. A víte co? Já myslel, že čím starší člověk, tím víc bude se smrtí smířenej, jenže vono to bylo většinou přesně navopak. Čím starší ty lidi byli, tím víc na životě lpěli. Kašpar nechápe, kam svým proslovem Arnošt míří. Arnošt si nedůvěru.

Kašparův

pohled

vyloží

jako ARNOŠT: Možná je to divný, ale je to tak. A co jinýho je to, vo čem mluvíte? Je to umírání, nic než umírání. Navíc hodně dlouhý a hodně vošklivý.

Kašpar zavrtí hlavou. KAŠPAR: Co tím chceš říct? Arnošt se nadechne. ARNOŠT: Že vám se prostě přes všechny ty vaše řeči v podstatě líbí to teplý místečko co tady u novin máte a chtěl byste, aby ten krok za vás udělal někdo jinej. Jenže nikdo ho neudělá a tak pořád stojíte na místě a mluvíte vo tom, jak by se mělo jít kupředu. Tak je to. Kašpar Arnošta mlčky pozoruje. Potom se otočí a odejde z místnosti.

122

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Arnošt už je také na odchodu. Všimne si šachovnice s rozehranou partií. Nadechne se a potom na rozloučenou jediným úderem srazí všechny figurky. Ty se rozletí po podlaze. ARNOŠT: Sakra!

123


Obraz 55 Nádraží Reál - Exteriér - Den

Arnošt nastupuje do vlaku, který ho zaveze zpět do Prahy. Ještě ve dveřích se otočí, aby si naposledy prohlédl Jihlavské nádražíčko. Z budovy nádraží vyjde Věra. Rozhlíží se, jestli ještě Arnošta nespatří. Všimne si, že ten koho hledá stojí na stupátku vlaku. VĚRA: Pane Krátký… Arnošt se ohlédne. Všimne si Kašparovy manželky a zatváří se poněkud rozpačitě. Věra rychle dojde k Arnoštovi a vtiskne mu do rukou malý balíček. VĚRA: Tady máte na cestu. Arnošt neví, co na to říct a tak si balíček vezme. ARNOŠT: Děkuju. Věra rychle promluví, aby jí Arnošt nezmizel ve vagónu. Podá Arnoštovi kousek papíru. VĚRA: Klárka by byla ráda, kdybyste jí z Prahy napsal. Tady vám posílá adresu, kdybyste zapomněl… Arnošt mechanicky strčí papírek do kapsy. ARNOŠT: Napíšu… Ale… Ještě než odjedu… Věra zdvihne oči. Čeká na další Arnoštova slova. ARNOŠT: Chtěl jsem vám říct… Arnošt jen ztěžka hledá správnou formulaci. ARNOŠT: Pan Kašpar a ta paní… Ta… Věra nechápavě Arnošta sleduje. ARNOŠT: Věřte mu. On… Ozve se píšťalka výpravčího. 124

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Hvizd píšťalky. ARNOŠT: Už musím… Věřte mu… Na shledanou… Věra Arnoštovi moc nerozumí. Ale snad aby ho uklidnila, kývne. VĚRA: Na shledanou… Arnošt za sebou přibouchne dvířka. Bouchnutí dveří. Vlak se pomalu dává do pohybu s hlasitým supěním lokomotivy. Hluk lokomotivy. Za okamžik nejprve lokomotiva a potom celý vlak zmizí v zákrutu za nádražím. Věra se otočí a vrátí se do nádražní budovy.

125


Obraz 56 Vlakové kupé Reál - Interiér - Den

Arnošt stojí v chodbičce vlaku u otevřeného okénka. Nechává si ovívat tvář. Za okny ubíhá krajina. Nejprve maloměstská zástavba se postupně mění v domečky rozeseté po horizontu a potom už následují jenom pole. Arnošt vytáhne z kapsy papírek s adresou. Přidrží jej u okna, takže si s ním vítr může pohrávat, jak se mu zlíbí. Arnošt po chvíli rozevře prsty a papírek zmizí. Pole za okny vlaku vystřídá les. Titulek: Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 1. srpna 1951 potvrdil verdikt státního soudu v případu Babice. Rozsudek nad odsouzenými byl vykonán. Rudolf Kašpar napsal článek o nezákonnosti československé justice, který nebyl nikdy otištěn. Byl odsouzen lidovým soudem k doživotnímu trestu odnětí svobody za rozvracení Československé socialistické republiky. Dcera Klára i manželka Věra se ho zřekly. Po dvou letech strávených v pankrácké věznici Rudolf Kašpar zemřel. Závěrečné titulky.

126

literární scénář TV inscenace 2000 Jan Drbohlav

Recommend Documents