literární scénář Jan Drbohlav 2003

literární scénář

Jan Drbohlav © 2003

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský

Obraz 1 Kostel Reál – Interiér - Den

Kostelíčkem zní varhanní hudba. Hudba. Úvodní titulky. Vesnický kostel je naplněn lidmi, kteří přišli na nedělní pobožnost. Je zima, všichni jsou oblečeni do teplých kabátů, ale i v kostele je vidět jisté kastování. V prvních řadách sedí bohatší sedláci, kteří mají na sobě huňaté kožichy s vyhrnutými límci, v zadních řadách chudší bezzemci ve vyspravovaných kabátech… ale všem bez rozdílu stoupá od úst pára. A varhanní hudba stále zní. Hudba. Varhaník, asi pětadvacetiletý mladík Rubeš se činí. Jeho zkřehlé prsty tisknou klávesy a píšťaly vydávají své charakteristické tóny. Na kazatelně stojí farář Toufar, dvaačtyřicetiletý muž v kolárku. S přivřenýma očima poslouchá hudbu. Rubešovy prsty obratně poletují nad klaviaturou. Hudba stále zní, když se něco stane. Kostelem se rozlehne tiché ševelení lidských hlasů. Šum v kostele. Rubeš se během hry pokouší z kúru zahlédnout, co se stalo, ale nevidí nic, než hloučky lidí, kteří si cosi šeptají. Toufar na kazatelně otevře oči. Shlíží shůry na své farníky. Šum v kostele. Skupinky lidí se k sobě naklánějí a o čemsi si, poněkud nezpůsobně šeptají. Kdosi dokonce ukazuje rukou někam k oltáři. Farář shlíží na mladou, asi dvacetiletou dívku v první řadě. Je to jeho neteř, která mu dělá farskou, Marie. Toufar ji očima vyzývá, aby nu naznačila, co se stalo. Marie zachytí Toufarův pohled. Neznatelným pokrčením ramen dá Toufarovi najevo, že neví, co se stalo. 1

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Hluk z lodi kostela doléhá na kúr čím dál tím více. Rubeš se od varhan vyklání, aby zjistil, co způsobilo to pozdvižení. To má za následek poněkud nejisté zakolísání a snad i několik falešných tónů v hudbě. Hudební rozkolísaná pasáž. Rubeš se rychle vrátí ke svým varhanám. Hudba opět nabude na jistotě. Hudba. Zakolísání v hudbě má zásadní vliv na farníky, kteří, jako by si uvědomili nevhodnost svého počínání, pomalu utichají. Toufar z kazatelny přehlédne zaplněný kostel. Už je zase ticho, i když jakési tajemné a cosi napovídající. Rubeš dokončí varhanní skladbu mohutnou kódou. Toufar zdvihne ruku, aby požehnal věřícím. Učiní ve vzduchu znamení kříže. TOUFAR: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. Celý kostel Toufarovi sborově odpoví. LIDÉ V KOSTELE: Amen. Ruch v kostele napovídá, že mše je u konce a lidé se začínají rozcházet do svých domovů. Šum v kostele.

2


Obraz 2 Policejní stanice Reál – Interiér – Den

Do místnosti venkovské policejní stanice vejde asi pětačtyřicetiletý policista Goldbricht. Pečlivě si otírá boty o hadr, který leží na podlaze hned za dveřmi a potom ze sebe shodí kabát, který zakrývá uniformu člena Sboru národní bezpečnosti. Pověsí kabát na věšák vedle dveří a přejde ke stolu. Sáhne po zásuvce. Goldbrichtova ruka vytahuje zásuvku, v níž kromě srovnaného balíku čistých papírů a několika tužek leží také svazek klíčů. Goldbricht vezme klíče a přejde ke dveřím, které jsou naproti vstupním. Odemkne je a nahlédne do jakési místnosti. GOLDBRICHT: Budíček! Chvíli se nic neděje a pak z vedlejší místnosti vyklopýtá sedlák Vaniš, mohutný muž zvící dobře dvou metrů, s rukama, co připomínají lopaty. Rozespale si protírá oči. Goldbricht vrátí klíče do zásuvky a posadí se ke stolu. GOLDBRICHT: To mi řekni, Pepo, jestli máš tohle zapotřebí. Vaniš promluví přátelsky.

na

Goldbrichta

celkem VANIŠ: Hele, já hlavně nemám zapotřebí, aby si ze mě někdo dělal v hospodě srandu. Takovej pak spláče nad vejdělkem. GOLDBRICHT: Jo, jenže to pak pro mě musí Věrka až domů, že jejímu tatíkovi demoluješ putyku. VANIŠ: Já jsem žádnou putyku nedemoloval.

Goldbricht si sundá policejní čepici a mistrným, přesně mířeným hodem ji umístí na věšák nad visící kabát. Vaniš pochvalně přikývne. 3

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský GOLDBRICHT: Vzal´s na toho přespoláka židli a pár sklenic zařvalo. VANIŠ: Já to Ferdovi zaplatím. GOLDBRICHT: To já vím. Goldbricht se věnuje nějakým lejstrům na stole. Vaniš si není jist, jestli to bylo ze strany Goldbrichta všechno. VANIŠ: Můžu jít? Goldbricht zdvihne oči k sedlákovi. GOLDBRICHT: No jo. VANIŠ: Tak spánembohem… Goldbricht mávne rukou, čímž definitivně vyžene Vaniše z policejní stanice. Pak se vrátí ke svým lejstrům.

4


Obraz 3 Náves Reál – Exteriér – Den

Přestože je mrazivá zima, lidem před kostelem se nějak nechce rozejít se do svých domovů. Shromažďují se u kostelních dveří, hlasitě diskutují a živě gestikulují. MUŽ 1: Já jsem to neviděl, ale moje žena jo… MUŽ 2: Já to taky viděl. Normálně se pohnul, nejdřív doleva, pak doprava a pak znovu doleva. MUŽ 3: Kdyby to viděli jeden nebo dva lidi, tak nic neřeknu… ale takhle… Jedna z žen, se šátkem na hlavě, se připojí k diskutujícím mužům. ŽENA 1: Byl to zázrak! Byl to zázrak! Muži na ženu pohlédnou. MUŽ 1: Tys to taky viděla? Na vlastní voči? Žena na okamžik zaváhá. ŽENA 1: No… já ne… ale všichni, co to viděli, to říkaj´… že to byl zázrak… Ke skupince se připojí další žena, starší a na první pohled skeptičtější. ŽENA 2: Prosím tebe, ty bys taky viděla zázrak ve všem. Já jsem nic neviděla a bůhví, co se vlastně stalo… Druhý muž si obhajuje stanovisko. MUŽ 2: Já jsem to viděl a povídám ti, že se pohnul… Celkem třikrát, dvakrát doleva a jednou doprava. ŽENA 2: Kdoví, co´s viděl… 5

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MUŽ 2: Povídám ti, že jsem viděl, jak se hejbal. To ti můžu vodpřisáhnout, jak tady stojíme… Jako vidím tebe, tak jsem to viděl… seděl jsem skoro naproti tomu kříži… Druhá žena zřejmě na zázraky nevěří. ŽENA 2: To si říkej, co chceš. Z kostela vyjde farář Toufar. Druhá žena se na něj obrátí. ŽENA 2: Vy jste to taky viděl, velebnosti? Toufar zavrtí hlavou. TOUFAR: Ne. Žena vidí v Toufarově prohlášení potvrzení své pravdy. ŽENA 2: No… tak co jsem vám říkala. Ani pan farář nic neviděl… MUŽ 2: Já svejm vočím věřím… Toufar spěchá na faru mezi hloučky svých farníků, kteří se ne a ne rozejít. Cosi magického, co někteří z nich spatřili při mši jim brání, aby se rozešli tak jako obvykle.

6



Policejní čepice dopadne na věšák, ale nezachytí se na něm a po visícím kabátu sklouzne na podlahu. Kostelní varhaník a zároveň mladší strážmistr Rubeš, nespokojeně zavrtí hlavou. RUBEŠ: Chce to trochu cviku. Goldbricht, který sedí za stolem na Rubeše pohlédne a zavrtí hlavou na znamení nesouhlasu. GOLDBRICHT: Chce to dvacet let sedět na týhle židli. Rubeš přejde místností, shýbne se a pověsí svoji čepici spořádaně na věšák. Před Goldbrichtem stojí psací stroj. Goldbricht hledí na bílý list papíru, který je navinutý na válci. Rubeš od věšáku pohledem přejede místnost. RUBEŠ: Co to píšete? GOLDBRICHT: Zatím nic. Ticho. Goldbricht se nemá k tomu, aby svoji odpověď upřesnil a Rubeš se má zrovna tak málo k tomu, aby svoji otázku rozvedl. Nakonec Rubeš nahlédne Goldbrichtovi přes rameno. RUBEŠ: Hlášení nahoru? Goldbricht hřbetem ruky klepne na papír trčící z válce. Papír se zavlní a odhalí další listy, proložené karbonovým papírem. GOLDBRICHT: Jo. Pěkně třikrát vyhotovený, s předepsanou hlavičkou a vlastnoručně podepsaný. Jestli na svý práci něco nesnáším, tak je to tohle. Rubeš se posadí naproti Goldbrichtovi.

7

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský RUBEŠ: Co budete psát? Vo tý zabíjačce u Hašků? Goldbricht zdvihne oči od psacího stroje. Zkoumavě si Rubeše prohlíží. GOLDBRICHT: Řekni to ještě jednou… Mám poslat udání na chlapa, kterej podříznul svoje vlastní podsvinče? RUBEŠ: Zákony to zakazujou. GOLDBRICHT: Tak to jsou divný zákony. Rubeš se zarazí. Nejistě přiloží prst k ústům. RUBEŠ: I stěny mají uši. Goldbricht se pátravě zahledí na Rubeše, chvíli váhá a pak se co možná nejpohodlněji opře o dřevěné opěradlo židle. GOLDBRICHT: Tady ne. Tady jsou stěny z normálních cihel a malty… uši nikdy neměly a mít nebudou. Rubeš neodpoví a raději se pokouší poklidit nepořádek na Goldbrichtově stole, rovná papíry, tužky a vůbec všechny kancelářské propriety co na stole jsou. Goldbricht se zamyslí a nakonec se skloní nad psacím strojem. Dvěma prsty začne cosi vyťukávat. Klapot psacího stroje. GOLDBRICHT: Z tohohle jim vypadnou voči z důlků. Rubeš neodolá zvědavosti, vstane a přejde za Goldbrichta. Goldbricht na okamžik přestane psát a ohlédne se po Rubešovi. Pak se vrátí ke své práci. Klapot psacího stroje. Rubeš nahlédne přes rameno datlujícího Goldbrichta. S úšklebkem si pročte prvních pár řádků hlášení. RUBEŠ: Myslíte, že tohle je to, co chtějí nahoře slyšet?

8

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský GOLDBRICHT: Ne. Ale něco slyšet chtěj´ a já nebudu nikomu za kašpara, abych hlásil, že si Koubová uvařila polívku ze svý vlastní slepice. No ne? Goldbricht kývne hlavou k psacímu stroji. GOLDBRICHT: Tohle nikomu neublíží. RUBEŠ: Já vím, že je to blbý… ale to s tou slepicí byste měl napsat spíš, než že se v kostele třikrát hejbnul křížek… Goldbricht se na Rubeše chvíli dívá. Potom sejme z hlavy placatou kšiltovku, odznak policejní moci a přesně mířeným hodem ji vrhne na věšák stojící u dveří. Kšiltovka se zachytí podšívkou za háček na věšáku a bezpečně se zastaví v rytmickém zahoupání. Goldbricht se na Rubeše ušklíbne. GOLDBRICHT: Zvopakuj mi to ještě jednou, až se naučíš tohle. RUBEŠ: Rozumím. Goldbrichtovy prsty se znovu rozeběhnou po klávesnici psacího stroje. Klapot psacího stroje.

9


Obraz 5 Fara Reál – Interiér – Večer

Hrnec s bramborami bublá na kuchyňské plotně. Ženská ruka vařící s vodu solí. Marie vaří faráři Toufarovi oběd. Zručně krájí zeleninu, kterou se chystá vhodit do vroucí vody, aby bramboračka byla jaksepatří. Do dveří kuchyně vstoupí farář Toufar. Spokojeně obhlíží bublající hrnce. Marie se na Toufara obrátí od plotny. MARIE: Už víš, co se stalo? Toufar sebere z prkénka Marii mrkev a začne ji chroupat. TOUFAR: Ne. Totiž vlastně… vím, ale je to zvláštní… Pár lidí vidělo, že se pohnul kříž u oltáře… Během mše. Marie s kuchyňským nožem v ruce zírá na Toufara. MARIE: Pohnul? TOUFAR: Dvakrát doleva a jednou doprava… říkají… Víš, ten kříž co je nalevo od oltáře, kousek od sakristie. MARIE: Jak se mohl pohnout? Toufar dochroupe mrkev. TOUFAR: Já nevím… myslím, že se jim to jenom zdálo… Tedy myslel bych si to, kdyby to viděl jeden nebo dva lidi… Ale bylo jich víc. Marie odstaví vroucí polévku z plotny. Věnuje se vaření, ale tu a tam se obrátí směrem k Toufarovi. MARIE: Vilém neviděl nic … a to má kostel z kúru jako na dlani. 10

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský TOUFAR: Celou vesnicí to teď jde jako jeden hlas… Prý zázrak… MARIE: Třeba by se to mělo někam hlásit. TOUFAR: Kam? Marie se natáhne do skříňky a vytáhne dva bílé hluboké talíře. MARIE: Já nevím… Možná na arcibiskupství… Toufar zavrtí hlavou. TOUFAR: A co? Že dvacet nebo třicet farníků vidělo, jak se pohnul obyčejný dřevěný kříž. Já nevím, co viděli, ale zato vím, že když se taková věc rozkřikne, budou z toho jenom nepříjemnosti. MARIE: Půjdeš se na ten křížek podívat? TOUFAR: Možná zítra… a možná vůbec nikdy. Třeba si na to pozítří už nikdo ani nevzpomene… Marie už neřekne nic. Servíruje horkou bramborovou polévku, ze které se jenom kouří.

11


Obraz 6 Freimanův byt Reál – Interiér – Ráno

Hlasité zvonění budíku se rozléhá ložnicí bytu režiséra Freimana. Zvonění budíku. Zpod peřiny, která leží zmuchlaná na posteli vykoukne mužská hlava. Je to režisér Freiman, asi třicetiletý muž, po ránu ve značně neupraveném stavu. Freiman mžourá na budík a pak jej umlčí rázným stiskem dlaně. Budík utichne. Za okny ložnice je už den. Freiman se otočí na druhý bok. K jeho překvapení leží vedle něj dlouhovlasá blonďatá dívka. Freiman na dívku překvapeně zírá, jako by si nebyl jistý, kde se tam dívka vzala. Dívka otevře oči. Také ona vypadá, jako by chvíli nevěděla, kde je, ale pak se na Freimana zářivě usměje. EVA: Dobrý ráno… Freiman se natáhne k nočnímu stolku, kde se ve změti nejrůznějších předmětů, tužek, papírů, novin a podobného haraburdí schovává krabička cigaret a sirky. Freiman vyklepe cigaretu z krabičky, škrtne sirku, zapálí si a vydechne šedobílý cigaretový kouř. Pak se otočí zpátky k Evě. FREIMAN: Měl jsem pocit, že jsme se včera rozešli. Eva zívne. EVA: Jo, něco takovýho jsi říkal. Freiman zkoumá postavení ručiček na budíku. Ciferník ukazuje pár minut po jedenácté. FREIMAN: Budu muset jít. Mám tu schvalovačku… EVA: Neříkal jsi, že dneska…

12

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský FREIMAN: Jo, dneska. Eva se zavrtá pod peřinu. EVA: No tak běž. Freiman si znovu přiloží cigaretu k ústům. FREIMAN: Ale já jsem to včera myslel vážně. To, co se stalo potom… no… to na věci nic nemění… Výraz Evy projde rychlou proměnou, od rozverného úsměvu až po chladné sevření rtů. EVA: Jo tak tys to myslel vážně… FREIMAN: Můžeš to brát jako takový hezký rozloučení. EVA: Parchante. Freiman cigaretu.

celkem

nevzrušeně

pokuřuje

Eva vztekle stane z postele. Nahá projde ložnicí, ve které panuje děsivý nepořádek, jehož byl zmatek na nočním stolku pouhým stínem. Cestou přes sebe přehodí Freimanův, o několik čísel větší župan. EVA: Na to, abych ti zařizovala frekvence ve studiu jsem ti byla dobrá, co? Freiman se škodolibě uchechtne. FREIMAN: Nejen na ty frekvence. Eva si chvíli přebírá v hlavě, jak to Freiman myslel a když si to přebere, práskne za sebou dveřmi ložnice, až okenní tabulky zadrnčí. Freiman se natáhne po budíku, přeřídí ho na zvonění na půl dvanáctou a znovu ulehne. Hořící cigaretu odloží do popelníku na nočním stolku. Z cigarety pomalu a líně stoupá dým.

13


Obraz 7 Kostel Reál – Interiér – Den

Prázdným venkovským kostelíkem rozléhají rázné mužské kroky.

se Kroky.

Kostelem prochází farář Toufar. Před oltářem krátce poklekne, pak se zdvihne a zamíří ke dveřím do sakristie. V poslední chvíli se zarazí a vrátí se k malému dřevěnému křížku. Toufar si křížek chvíli si jej zblízka prohlíží, pak se pokřižuje, poklekne na chladnou kamennou podlahu a sepne ruce. Tiše se začne modlit.

14


Obraz 8 Chodba studia Reál – Interiér – Den

Chodba studia v objektu starých hal barrandovských ateliérů je dlouhá, vykachlíčkovaná šedivými dlaždičkami. Chodbu lemuje několik dveří. Před jedněmi postává režisér Freiman a kameraman Robek, muž o něco starší než Freiman. Je to muž středního věku, střední postavy a vůbec – středního všeho. Oba dva muži kouří cigarety a popel odklepávají do provizorního popelníku z plechové krabice na filmovou surovinu. Dveře jsou pootevřené a zní z nich zvuk k jakémusi, právě schvalovanému filmu. Filmová hudba z dokumentárního snímku. Freiman nahlédne škvírou v pootevřených dveří do místnosti projekce. Potom si odklepe cigaretu do plechové krabice a mrkne na Robka. FREIMAN: Už jedou titulky. Robek v popelníku zamáčkne rovnou zbytek cigarety. ROBEK: Slyším. Co že netleskaj´? Freiman se na Robka ušklíbne. Dělá si legraci sám ze sebe. FREIMAN: Asi usnuli. Dveře se pootevřou o něco více a z projekce na chodbu se prosmýkne asi pětačtyřicetiletý muž s vysokým čelem, šéfdramaturg studia Ludvík. Ludvík chytne Freimanovu ruku a začne s ní pumpovat. LUDVÍK: Blahopřeju, soudruhu Freimane. Soudruhu řediteli se to moc líbí. Freiman odpoví poněkud přezíravě, ovšem z tónu jeho hlasu je zřejmé, že přezíravostí maskuje skutečnou nervozitu.

15

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský FREIMAN: No, to jsem sám rád. Také Robek nahlédne, teď již širší mezerou do místnosti projekce. Spokojeně mrkne na Freimana. Ludvík konečně pustí Freimanovu ruku. Nakloní se k režisérovi a spiklenecky šeptá. LUDVÍK: Ovšem ani soudruh ředitel nechápe, jak se vám podařilo vyjednat ty náhradní frekvence ve zvukovém studiu, když tam bylo… nebo tedy mělo být pořád plno. Freiman pokrčí rameny, jako by to byla ta nejsnadnější věc na světě. FREIMAN: Kouzlo osobnosti. Robek střelí po Freimanovi očima. Ušklíbne se, protože ví své. Hudba k dokumentárnímu filmu pomalu utichá. Na chodbu vycházejí další účastníci projekce. Zastavují se u Robka s Freimanem, tu a tam jim stisknou ruku, nebo je přátelsky poplácají po zádech. Jako poslední vychází z projekce ředitel, postarší mohutný muž napasovaný do o několik čísel menšího obleku, s nevkusnou, povolenou, zářivě červenou kravatou rozměrů a tvaru menšího ubrousku. Také on stiskne Freimanovi ruku. ŘEDITEL: Dobré. Opravdu dobré… Má to vnitřní sílu. Šéfdramaturg polívčičku.

Ludvík

si

rychle

přihřívá LUDVÍK: Já už jsem mu to říkal… že se vám to líbilo…

Ředitel kývá hlavou, šéfdramaturga studia.

aby potvrdil

slova

ŘEDITEL: No, myslím, soudruhu Freimane, že vás čeká velká budoucnost. FREIMAN: To snad nás všechny, ne?

16

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Robek blikne očima po Freimanovi, ale zdá se, že si ředitel skryté narážky ani nevšiml. A pokud si ji všiml, nechá ji raději být, protože se mu nechce pouštět do sporu s režisérem Freimanem. ŘEDITEL: Nevím, jak nás všechny, ale vás docela určitě. Ráno mi volali z ministerstva… Chtěli by, abyste pro ně natočil… Freiman poněkud nezpůsobně skočí řediteli do řeči. FREIMAN: Já? ŘEDITEL: Ano, soudruh náměstek zmiňoval přímo vaše jméno… FREIMAN: A to jim nevadí, že připravuju film, kterej si výslovně objednali už na podzim…? Ředitel pokrčí rameny. ŘEDITEL: Tohle je asi důležitější. Freiman nevěří vlastním uším. FREIMAN: Důležitější nebo ne… Vy přece víte, že už mám po obhlídkách a produkce dokončuje natáčecí plán… nemůžu teď dělat na něčem jiným, i kdyby to bylo sebevíc důležitý. Ředitel si chvíli Freimana prohlíží, jako by ho viděl poprvé v životě, pak se otočí a odchází dlouhou chodbou. Šéfdramaturg studia Ludvík poplácá Freimana po zádech a spěchá za ředitelem. LUDVÍK: Jen tak dál… jen tak dál. Ale ministerstvu byste měl vyhovět. Koneckonců se jedná o vaši budoucnost. Robek s Freimanem na sebe pohlédnou. Freiman nechápavě zavrtí hlavou. FREIMAN: Copak už se tady všichni zbláznili?

17


Obraz 9 Fara Reál – Interiér – Den

Mužské ruce se noří a zase zdvihají z necek. V rukou drží jakýsi kus prádla. Voda jen šplouchá. Ruce patří strážmistru Rubešovi a prádlo neteři faráře Toufara Marii. Marie vstoupí do místnosti, v níž Rubeš pere jako o život. MARIE: To vážně nemusíš… Rubeš vyždímá prádlo do necek a položí je na stůl. RUBEŠ: Mně to nevadí. Vážně ne. Marie si vezme vypraný kus prádla. Prohlíží si ho a zdá se, že je všechno v pořádku, prádlo vypadá, jako by ho prala ona sama. MARIE: Podezřívala jsem tě, že ses přišel vyptávat na ten zázrak. Tohle Rubeše ani nenapadlo. RUBEŠ: Proč? MARIE: Nebyl bys zdaleka první a určitě ne poslední. RUBEŠ: A je na co se vyptávat? Marie se nakloní nad necky a ještě jedno vyždímá prádlo. Poslední kapky vody dopadají do necek. MARIE: Ne. RUBEŠ: Tak vidíš. Já jsem přišel za tebou. Chtěl jsem tě vidět. Těžko říci, zda Rubešovo prohlášení dělá Marii radost, nebo ne.

18

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MARIE: Vždyť víš, že je to zbytečné. Dokud mě bude strýček potřebovat… RUBEŠ: A potom? Až tě potřebovat nebude? MARIE: Nevím… To je ještě daleko… O kom se mluvívá, nedaleko bývá. Do dveří vejde farář Josef Toufar. RUBEŠ: Pochválen buď Ježíš Kristus. Toufar na Rubeše kývne. TOUFAR: Až na věky. Přišel jste si pro tu partituru? Rubeš je potěšen, že mu sám farář nabídl únikovou cestu. Rychle přisvědčí. RUBEŠ: No… TOUFAR: Marie by vám ji donesla… Toufar se obrátí ke své neteři. TOUFAR: Dojdi, prosím tě, Vilémovi pro ty noty. Mám je u sebe na stole. Marie vyjde z místnosti. Toufar zůstane sám s Rubešem. TOUFAR: Pozval jsem na neděli ještě Hanuše z Čestic. Zahrajete si čtyřručně. Tedy, jestli chcete… Rubeš kývne. RUBEŠ: Chci. TOUFAR: Jen mi na ty noty dejte pozor. Poslali mi je až z kongregace. RUBEŠ: Nemusíte se ničeho bát. Toufar přikývne. Čeho by se také bál?

19


Obraz 10 Čížkova kancelář Reál – Interiér – Podvečer

Kancelář doktora Čížka je velká a rozlehlá, s vysokými stropy. Stěny zdobí zarámované fotografie a prosklené vitríny s nejrůznějšími porcelánovými servisy. Je jich tolik že to vypadá téměř jako u ředitele dobře prosperující porcelánky. Za velkým, masivně stavěným dřevěným psacím stolem sedí doktor Čížek, muž překvapivě o něco mladší než Robek. Čížek blahosklonně pokyne rukou k pohodlné židli u psacího stolu stojící naproti němu. ČÍŽEK: Posaďte se. Robek učiní, jak mu je nakázáno. Nejistě se zavrtí. Do místnosti vstoupí sekretářka s kávou. Položí ji na stůl před kameramana a stejně tiše jako přišla zase zmizí. Vysoké polstrované dveře za sebou zavře. Robek s Čížkem osamí. Čížek si krátký okamžik pátravě prohlíží Robkovu tvář a pak se široce usměje. Pohledem zkontroluje obsah Robkova hrnečku a potom na kameramana mrkne. ČÍŽEK: Něco ostřejšího? Robek se usměje. Tady je doma. ROBEK: To já rád. Čížek vstane od stolu a otevře jednu z vitrín. Vytáhne dvě skleničky na tenké stopce. Z hluboké zásuvky psacího stolu vytáhne láhev bez etikety. ČÍŽEK: Pravá moravská slivovice. Zabavili jsme ji jednomu sedlákovi, pálil ji načerno… no a co s ní… Prodat to nemůžeme a vylít ji by byl hřích…

20

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Robek sleduje Čížka, který kolem něj krouží s lahví slivovice v ruce. Čížek natáhne ruku s otevřenou lahví k Robkovi. Robek znalecky přičichne k hrdlu láhve. ČÍŽEK: Měl toho litry… Čížek nalije slivovici do dvou skleniček a jednu z nich podá Robkovi. Posadí se zpátky ke stolu a pozdvihne svoji skleničku směrem ke kameramanovi. Skleničky o sebe cinknou. Cinknutí skleniček. ČÍŽEK: No, soudruhu Robku, proč jsem si vás nechal pozvat… Robek ještě chvíli Čížka nevnímá. Poté, co do sebe obrátil skleničku doma pálené kořalky, má mírné potíže s dýcháním. ROBEK: Sakra, to je síla… Čížek se na Robka přátelsky usměje. ČÍŽEK: Mluvil jsem s ředitelem ateliérů… Režisér Freiman nechce vyhovět našemu přání a… Robek od sebe odstrčí prázdnou skleničku a jako by zapomněl, kde je, skočí Čížkovi do řeči. ROBEK: Ne, že nechce, ale nemůže… My teď připravujeme ten dokument, co jste chtěli a on se prostě potřebuje soustředit jenom na jednu věc… Teď už se Čížek neusmívá. Mluví stále klidně, ale už mnohem méně přátelsky. ČÍŽEK: Ta věc, o které mluvíme, se musí udělat dobře a hlavně rychle. Nevím, jestli to soudruh Freiman pochopil. ROBEK: Ale ano… Jenže… Vždyť to může natočit třeba Borský… nebo Kraus…

21

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ČÍŽEK: Jenže pan Borský to natočí jako jedno z těch melodramat co dělal před válkou a Kraus… no… myslím, že mi rozumíte. Čížek upřeně pozoruje Robka, který poslušně kývne. ROBEK: Chcete, aby to mělo… Robek se rozpomene na formulaci, kterou slyšel od ředitele studia. ROBEK: … vnitřní sílu. ČÍŽEK: Tak. ROBEK: Ani nevíme, o co vlastně jde… Čížek sáhne do zásuvky a vytáhne velkou obálku. Přistrčí ji před Robka. Robek na kratičký okamžik zaváhá a pak obálku otevře. Z obálky vypadnou lesklé fotografie a několik listů papíru popsaných strojem a pokreslených neumělými náčrtky. Čížek se na Robka znovu usměje. ČÍŽEK: Pokud jsou naše informace správné, nejméně jedna z těch fotografií by se mohla Freimanovi líbit. Robek se rychle probere fotografiemi. Pak podlehne zdánlivě přátelské atmosféře a opětuje Čížkův úsměv. ROBEK: Jo… To asi jo. Čížek se pohodlně zhoupne na židli. ČÍŽEK: Takže teď je to na vás. Ještě skleničku? Robek se zarazí. Neví přesně, na čem je. ROBEK: Ale já přece nemůžu Freimana nutit… Protože se Čížek odpovědi nedočká, sáhne po láhvi a nalije kořalku do skleničky bez Robkova souhlasu.

22

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ČÍŽEK: Můžete. Nebo přesněji řečeno – musíte. Ručíte mi za to, že to Freiman natočí, protože já to tak chci. A jestli ne… Čížek se zamyslí a hledá přesnou formulaci. ČÍŽEK: Freimana potřebuju, ten je jenom jeden, ale kameramanů jako jste vy, neurazte se, těch je dvanáct do tuctu. Rozumíte mi? Robek má najednou tak sucho v ústech, že se nezmůže ani na odpověď. Čížek kývne rukou ke skleničce kořalky. ČÍŽEK: Vypijte si to. Na vaše zdraví. Robek zaváhá, ale jen na okamžik. Sáhne po kořalce a hodí ji do sebe, jako by to byla voda. Tentokrát je už připraven, takže k žádným dýchacím potížím nedojde.

23


Obraz 11 Před farou Reál – Exteriér – Podvečer

Je večer. Do tmy září jiskřivě bílý sníh a mrazivým vzduchem sem a tam poletují sněhové vločky. Okna fary svítí do tmy a kreslí na bílý sníh před farou žluté obdélníky světla. Je klid… jen zdálky se ozve vrčení motoru automobilu. Hluk motoru. Od návsi se po zasněžené a zledovatělé silnici pomalu blíží velký tmavý vůz. Automobil vykrouží elegantní oblouk a zastaví přímo před farou. Motor zhasne a z automobilu vystoupí dva muži v dlouhých kabátech. Jeden z mužů vytáhne z kapsy novinářský blok. Nalistuje příslušnou stránku s adresou a pohledem na cedulku s popisným číslem visící na zdi fary zkontroluje, zda je všechno v pořádku. Druhý muž prvního pozoruje. První muž strčí blok do kapsy a chystá se zaklepat na dveře. Druhý muž prvního zastaví. MUŽ 2: Počkej ještě… První muž na druhého pohlédne. Druhý muž vyloví z kapsy papirosku a strčí si ji do úst. Zapálí si. MUŽ 1: Myslíš, že se tam nekouří? Druhý muž se uchechtne. MUŽ 2: Tam se kouří akorát tak z kadidelnice. První muž si hraje s fotoaparátem, který má pověšený na krku. Rozhlíží se kolem sebe. Jeho oči kloužou po ztichlých vesnických staveních. MUŽ 1: Tak dělej…

24

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Druhý muž rychle kouří. Potahuje z papirosky šluk za šlukem a vypouští do vzduch šedý cigaretový dým. První muž se skloní a nabere do rukou hrst sněhu. Uplácá z něj sněhovou kouli. MUŽ 1: Je to nějaká divná vesnice. Mám tu takovej blbej pocit. Zdá se, že druhého muže pocity prvního nezajímají. Věnuje se jen svojí cigaretě. První muž napřáhne ruku a švihne sněhovou koulí. Koule se rozprskne o kmen stromu stojící opodál. Druhý muž uznale přikývne. MUŽ 2: Dobrý… První muž uplácá další kouli. MUŽ 1: Tak kuř, nebo ta druhá bude pro tebe. Druhý muž se uchechtne.Otočí se čelem k faře. MUŽ 2: Nevěřím, že bys napad´ bezbrannýho, kterej ještě ke všemu k tobě stojí zády. Prásk! O záda druhého muže se rozprskne sněhová koule. Druhý muž se otočí jako na obrtlíku. Teď se zašklebí první muž. MUŽ 1: Nikdy nikomu nevěř. Druhý muž zahodí papirosku do sněhu. Také on se skloní a bleskurychle uplácá sněhovou kouli. MUŽ 2: Jak myslíš. Druhý muž švihne po prvním koulí, ale trefí jen jeho rameno. První muž rychle hněte sněhovou kouli, stejně jako druhý. Chystá se regulérní koulovačka. Sněhové koule sviští vzduchem. Oba muži uskakují před sněhovými koulemi, hnětou další munici a pálí.

25

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský První muž prudce švihne sněhovou koulí po druhém. Druhý muž se skloní a koule se rozprskne o dveře fary. Oba muž se zarazí. Pohlédnou na sebe a rychle se narovnají. Upravují si kabáty. Dveře fary se otevřou a v nich stojí Marie. Zvědavě hledí na oba muže. Pak její zrak sklouzne na zbytky rozprsknuté sněhové koule na dveřích. První muž se omluvně usměje. MUŽ 1: Promiňte… MUŽ 2: Můžeme mluvit s panem farářem? Marie rozpačitě oba muže pozoruje. MARIE: Už je pozdě… Druhý muž kývne hlavou k zaparkovanému autu. MUŽ 2: My jsme přijeli až z Jihlavy… Dlouho ho nezdržíme… Marie neochotně ustoupí z obdélníku dveří. MARIE: Tak pojďte. První muž na Marii přátelsky pokývne. MUŽ 1: Děkujeme. Oba muži se prosmýknou kolem Marie a zmizí v budově fary. Dveře za nimi zaklapnou.

26


Obraz 12 Fara Reál – Interiér – Podvečer

Marie vede oba návštěvníky úzkou a tmavou chodbou k pokoji, z jehož otevřených dveří září teplé žluté světlo. Marie ukáže rukou ke dveřím. MARIE: Tady… Oba muži vstoupí do pokoje. Za velkým jídelním stole, pod jednoduchým dřevěným křížem sedí farář Toufar. Před sebou má otevřenou bibli a obyčejnou tužkou cosi píše na čisté listy papíru. Zdvihne oči ke dveřím. Ve dveřích stojí oba muži v dlouhých zimních kabátech. MUŽ 1: Dobrý večer. MUŽ 2: Dobrý večer. Toufar si oba muže si prohlíží. TOUFAR: Pochválen buď Ježíš Kristus. První muž odpoví podle zvyku. MUŽ 1: Až na věky. MUŽ 2: Pan farář Toufar? Farář Toufar přikývne a vstane od stolu. Dojde k návštěvníkům. TOUFAR: To jsem já. Druhý muž se usměje. Napětí pomine. MUŽ 2: My jsme z jihlavský Jiskry. MUŽ 1: Chceme napsat článek o tom… zázraku. 27

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Toufar zavrtí hlavou. TOUFAR: Ale já vám o tom nic neřeknu. Já to ani neviděl. Zkuste se obrátit na některého z farníků. MUŽ 2: Farníci nám kostel neotevřou, pane faráři. První muž významně rozhrne svůj kabát. Na břiše se mu houpe jednooká zrcadlovka. MUŽ 1: Potřebujeme udělat pár obrázků. Víte, že se o tom zázraku mluví až na okrese? Toufar pohlédne na Marii, která stojí ve dveřích a pozoruje dění v pokoji. Pak se vrátí pohledem zpět k mužům. TOUFAR: A co se o tom na okrese povídá? Oba muži na sebe krátce pohlédnou. MUŽ 1: Tak… Že to není samo sebou… Druhý muž prvního rychle doplní. MUŽ 2: Že je to znamení… Toufar si skepticky prohlíží oba příchozí. Pokrčí rameny. TOUFAR: Čeho znamení? Chvíle ticha. MUŽ 1: Mysleli jsme si, že nám to řeknete vy. Farář Toufar zavrtí hlavou. TOUFAR: Víte… Bůh má tisíce způsobů, jak dát najevo svoji vůli. Proč by to dělal tak, že pohne křížem v kostele jedné malé vesnice v Čechách? První muž namíří svůj fotoaparát na Toufara a stiskne spoušť. Místností šlehne fotografický blesk.

28

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Toufarovi není celá procedura příliš příjemná. Zdvihne ruku na protest a zároveň tak trochu proto, aby si zakryl tvář, kdyby jej muž chtěl znovu fotografovat. TOUFAR: Prosím ne. Druhý muž pokračuje v rozhovoru jako by se nic nestalo. MUŽ 2: Nevěříte na zázraky? TOUFAR: Věřím… Věřím že Ježíš uzdravoval nemocné, věřím, že vzkřísil Lazara z mrtvých, věřím, že potom, co ho ukřižovali, vstoupil na nebesa… Věřím, že má moc tím křížem pohnout… ale nevěřím, že by to udělal. První muž převine film ve fotoaparátu. MUŽ 1: Otevřete nám ten kostel, pane faráři? MUŽ 2: Musíme přivézt nějaké obrázky a článek. Šéfredaktor na něj čeká, vyjde to v nedělní příloze. Toufar chvíli váhá. Nakonec se rozhodne. Projde kolem obou mužů a zamíří na chodbu. TOUFAR: Tak pojďte. Ale jenom na chvíli, mám práci. První muž Toufara ujistí, že jej dlouho nezdrží. MUŽ 1: Stačí nám pár minut. Uděláme nějaký fotky a pak už vás nebudeme obtěžovat. MUŽ 2: Promluvíme si s někým, kdo to viděl na vlastní oči. Marie podá Toufarovi kabát. Toufar do kabátu vklouzne a zapne si knoflíky. Zamíří ke dveřím fary. Oba muži jej následují.

29


Obraz 13 Kavárna Reál – Interiér – Podvečer

Pražská kavárna v zimním podvečeru tiše šumí. Je pracovní den a tak je obsazeno jenom několik stolků, mezi kterými se proplétá číšník se stříbrným podnosem, na kterém roznáší objednávky. U jednoho ze stolků, u okna vedoucího do rušné ulice sedí Robek s Freimanem. Před oběma stojí na stole hrnečky s kávou, ze které se ještě kouří. Robek usrkne z hrnečku a trochu ukřivděně si Freimanovi stěžuje. ROBEK: Kde´s byl, prosím tě? Hledal jsem tě doma i u Evy… FREIMAN: U Evy už mě příště nehledej. ROBEK: Pochopil jsem, že se něco děje, když mi práskla s telefonem. Freiman se usměje. FREIMAN: Znáš to – lehce nabyl, lehce pozbyl. ROBEK: Já ti nerozumím… Sakra, vždyť to je tak krásná ženská… Existuje nějakej rozumnej důvod, proč už nejste spolu? FREIMAN: Jo, existuje. Tomu důvodu je jednadvacet let a má vlastní byt. Ale hlavně – a teď mě sleduj – její fotr je šéfem laborek v Krátkým filmu. Robek zavrtí hlavou, přestože je na podobné excesy u Freimana zvyklý. ROBEK: Tak mi řekni nejdřív její míry… a pak její telefon, abych věděl, kde tě mám shánět, až si zase ten chlap z ministerstva vyvzpomene.

30

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský FREIMAN: Ani do jednoho ti nic není. Ale jmenuje se Ivana. ROBEK: Doufám, že není tak sprostá jako Eva. Freiman zdvihne k Robkovi oči. FREIMAN: Myslel jsem, že ti jen práskla telefonem. Robek se na Freimana ušklíbne. ROBEK: Jo, ale předtím jsem si musel vyslechnout desetiminutový kázání. Jseš nevděčnej hajzl, kdyby tě to zajímalo. Freiman se rozesměje. FREIMAN: To vím už dávno. ROBEK: A ta Ivana… Už je ruka v rukávě? FREIMAN: Zatím ne, ale brzo bude. Věř starýmu vlkovi. Robek odloží šálek s kávou. Ticho. Freiman pochopí, vážnějším tématu.

že

teď

bude

řeč

o FREIMAN: Stejně je divný, že si zavolali tebe a ne mě… ROBEK: Asi tě taky nemohli sehnat.

Robek se nakloní k Freimanovi a přestože není podezření, že by je někdo poslouchal, pro jistotu ztiší hlas. ROBEK: Ale co ti budu povídat, byla ve mně malá dušička. Freiman na Robkovu hru nechce přistoupit. Mluví nahlas. FREIMAN: V tobě a malá dušička? Robek pokrčí rameny. ROBEK: Jo, kamaráde, a to je ještě slabý slovo. Zadek jsem měl staženej jak panic před bordelem. 31

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Freiman pustí problém z hlavy. FREIMAN: Tak co jim zase přelítlo přes nos? Robek sáhne pod stůl a vytáhne ošoupanou aktovku. Vyloví z list papíru a podá ho Freimanovi. ROBEK: Tohle. Freiman si vezme od Robka papír a zahledí se do něj. Rychle pročítá text. FREIMAN: To je nějaká blbost, ne? ROBEK: To je námět, kterej já natočím a ty zrežíruješ. FREIMAN: Já myslím… ten kříž… Robek pokrčí rameny. ROBEK: Je to hrozně jednoduchý. Nějakej farář z vesnice, která snad ani nemá jméno, měl kázání a během něho se párkrát naklonil dřevěnej kříž za ním. Režisér Freiman dále rozvíjí úvahu. FREIMAN: Jestli se fakt pohnul… tak by… ale ne, to je pitomost… ROBEK: Já ti řeknu, co se pohnulo. Ruka toho faráře se pohnula… když tahal za ten drát… Freiman zdvihne oči k Robkovi. FREIMAN: Za jakej drát? Robek podá Freimanovi druhý list papíru s krátkým textem a jednoduchým, neuměle vyvedeným nákresem. Freiman přeletí přisvědčí.

papír

očima.

Zklamaně FREIMAN: Aha.

Robek zkoumavě pozoruje Freimana.

32

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ROBEK: Tebe to nějak vzalo. Snad nevěříš na zázraky. Freiman sáhne po své kávě. Nejprve opatrně usrkne, aby zjistil, jestli je ještě horká a pak se zhluboka napije. FREIMAN: Já myslel, že to bude jako když ty italové natočili film o soše Panny Marie, jak ronila krvavý slzy… ROBEK: Tady budeš ronit krvavý slzy akorát ty, když to nenatočíš, jak voni chtěj´. FREIMAN: Mě by zajímalo, co je ministerstvu vnitra do nějakýho faráře, kterej tahá za drátky. Robek znovu ztiší hlas. ROBEK: To je asi právě to, co je znervózňuje. Doteďka tahali za drátky jen voni. Freiman dopije svoji kávu jedním hltem. FREIMAN: Jo, cesty Boží a ministerstva vnitra jsou nevyzpytatelný. Hele, to je nějaký šmé, že se zajímaj´ zrovna vo takovouhle pitomost… a já už jsem věnoval tomu co teď děláme až moc času na to, abych to jen tak zastavil… Vždyť je to taky pro ně, tak co nám můžou? Hrneček, který Freiman pokládá na podšálek cinkne jako by chtěl udělat tečku za kavárenským rozhovorem, ale Robek se nevzdává. ROBEK: Podívej se aspoň na tohle… To mám vod toho Čížka… Robek vytáhne z tašky fotografie a pohodí je před Freimana. Freiman se uchechtne. FREIMAN: To je dobrý. Tak na vobhlídky už za nás jezdí náměstek ministra. To se mi líbí. ROBEK: No von zrovna ne… ale nějakej jeho poskok, asi. Freiman rychle prolistuje fotografie, ale žádná z nich ho příliš nezaujme.

33

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Robek, jako by náhodou, položí před Freimana poslední fotografii. Ta Freimana okamžitě zaujme. FREIMAN: Kdo to je? ROBEK: Nevím. FREIMAN: Nekecej… Co je to za ženskou? Na fotografii je vidět tvář Marie. ROBEK: Hezká, ne? Freiman zdvihne oči k Robkovi. FREIMAN: Hezká? To máš teda chudej slovník. Kvůli týhle holce by vyplulo na moře tisíc lodí. Robek trochu podlézavě přikývne. ROBEK: To´s řek´ hezky. FREIMAN: To řek´ Shakespeare. Já jen cituju. Freiman zkoumá fotografii. Pak ji odhodí na stůl k ostatním, škrtne sirkou a zapálí si cigaretu. Na okamžik se zarazí a znovu si ji vezme do rukou. Pobaveně zavrtí hlavou, jako by oceňoval způsob, jakým ho Robek láká k natáčení filmu. FREIMAN: Hele já vím, že co se vo mě říká… že natočím cokoliv… a všechno dobře… Jenže… Freiman se odmlčí a znovu si prohlíží fotografii. Marie vypadá skutečně nádherně.

34


Obraz 14 Kostel Reál – Interiér – Večer

Blesk fotoaparátu na kratičký okamžik ozáří potemnělý interiér kostela. Prostý, jednoduchý kříž stojící na polokulovitém podstavci vrhá stín na stěnu za sebou. Druhý z obou mužů si ho zblízka prohlíží. MUŽ 2: To je ten kříž? Farář Toufar se snaží co nejlépe zamotat se do kabátu, aby využil každý kousek tepla. Když promluví, od úst mu stoupá pára. TOUFAR: Ano. První muž komponuje záběr. Obchází kříž ze všech stran a hledá nejvhodnější úhel záběru. MUŽ 2: A jak se pohnul? Toufar se dívá na kříž, jako by jej viděl poprvé v životě. TOUFAR: Prý dvakrát doleva a jednou doprava… ale říkal jsem vám… já to neviděl… Další záblesk ozáří kříž. Druhý muž chce na kříž sáhnout, ale pak se zarazí. Obrátí se k faráři. MUŽ 2: Můžu? Toufar pokrčí rameny. Druhý muž se dotkne kříže. Pokouší se jej naklonit tu na jednu, tu zase na druhou stranu. Kříž se ani nehne. Toufar s lehce pobaveným úsměvem přihlíží počínání druhého muže. Druhý muž pohlédne na Toufara. Jeho tvář najednou vůbec není přátelská.

35

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MUŽ 2: Jak jste to udělal? Toufarovi povyjede obočí překvapeně vzhůru. TOUFAR: Co prosím? MUŽ 2: Ptám se, jak jste to udělal, že se ten kříž hejbal. První muž spustí fotoaparát od očí. Náhle se o fotografie vůbec nezajímá. Přistoupí k Toufarovi. MUŽ 1: Sám se ten kříž nepohnul, to víme voba dva. Toufar blikne očima po prvním muži. Polekaně o krok ustoupí. TOUFAR: Nerozumím vám. První muž promluví k Toufarovi velice ostře. Docela samozřejmě mu začne tykat. MUŽ 1: Ale rozumíš. Moc dobře mi rozumíš. Druhý muž se rychle k prvnímu přidá. MUŽ 2: Říkal jsi, že na zázraky… přinejmenším na takovýhle zázraky nevěříš… MUŽ 1: To znamená, že s tím krucifixem musela pohnout nějaká lidská ruka, když s ním nehnula ruka Boží. MUŽ 2: No a v tý chvíli, kdy se hejbal, u něho nikdo nestál… nebo snad jo? Toufar nestačí ani odpovědět, sotva pohne hlavou, aby zavrtěl na znamení nesouhlasu, už zase mluví první muž. MUŽ 1: Takže to muselo bejt na nějakým špagátě, ne? MUŽ 2: No a teď jsme u toho. Umíš si představit, že by tady někdo tahal po zemi nějakej špagát a ty by sis toho nevšim´?

36

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MUŽ 1: Ergo, musel´s to bejt ty. Toufar od obou mužů poodstoupí. TOUFAR: Pánové, budu vás muset požádat, abyste odešli. Oba muži na sebe pohlédnou. Pobaveně se na sebe ušklíbnou. MUŽ 2: Jo, půjdeme, neboj se. Ale nepůjdeme sami. První muž vytáhne z kapsy jakousi průkazku a zamává s ní Toufarovi před očima. MUŽ 1: Bezpečnost. Toufar se sveze do první dřevěné lavice, která je po ruce. Oba muže jako by nevnímal. Muži nevěřícně hledí na faráře. MUŽ 2: No vztyk! Oba muži pro faráře jako by neexistovali. Toufar upírá svoje oči na kříž před sebou. MUŽ 1: To ti máme pomoct, co? MUŽ 2: Jestli ti můžu radit, nehraj si s náma a vstaň! Další chvíle ticha. Oběma mužům dojde trpělivost. Druhý muž uchopí Toufara za loket a táhne ho směrem vzhůru. Ocelově šedá pouta zaklapnou na farářově zápěstí. Farář se bez odporu nechá zdvihnout. Při pohybu smete z lavice zapomenutou modlitební knížku. Knížka přistane na kamenné podlaze. MUŽ 1: No tak vidíš, že to půjde. Oba muži si modlitební knížky ležící na zemi nevšímají. Postrkují Toufara směrem k východu z kostela. TOUFAR: Kam mě vedete? Druhý muž se na Toufara zle zašklebí.

37

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MUŽ 2: To se nech překvapit. MUŽ 1: Ale bát se nemusíš. Jen nám řekneš, co chceme slyšet a za pár dní budeš zase doma. Toufar s pouty na rukou rezignovaně kráčí mezi oběma muži. TOUFAR: Marie bude mít o mě starost… Oba muži na sebe pohlédnou. MUŽ 1: To je ta tvoje… hm… farská? Toufar postřehne tón lehkého pobavení. Rychle vysvětluje. TOUFAR: To není farská… Je to moje neteř… MUŽ 2: Neboj se. Řekneme jí, že´s jel s náma na pár dní do Jihlavy… A že budeš bydlet v moc nóbl hotelu. První muž se zachechtá, aby ocenil kolegův vtip s hotelem. TOUFAR: Prosím vás, vyřiďte jí, ať mi připraví nedělní kázání. Druhý muž na Toufara pohlédne Toufar si mužův pohled vysvětlí jako nedůvěru. TOUFAR: Prosím vás… Ona mi často pomáhá… MUŽ 1: No jo… Tak jí to řeknem´… TOUFAR: Ať se podívá na Evangelium svatého Jana, kapitolu 18, verš 12. Ona už bude vědět. První muž rázně vystrčí Toufara z kostela. Dveře zaklapnou za všemi třemi s hlasitým bouchnutím. Bouchnutí dveří.

38


Obraz 15 Kavárna Reál – Interiér – Den

V pražské kavárně na v podvečer jenom šumí.

rušné

třídě

to Ruch kavárny.

U jednoho ze zastrčených stolků sedí naproti sobě režisér Freiman a Ivana, velice hezká dívka s thymolinovým úsměvem. Ke stolku dorazí číšník s láhví vína a dvěma skleničkami. Skleničky postaví před Ivanu a Freimana a po způsobu prvorepublikových vrchních nalije s jednou rukou za zády na dno Freimanovy skleničky trochu vína. Freiman předvede malý rituál koštování vína. Nejprve si přivoní, aby okusil buket, pak skleničkou lehce zakrouží, ochutná a proti světlu na skleničku pohlédne. FREIMAN: Ano. Bílé. Ivana vyprskne smíchy. Číšník naopak chápe Freimanův žert jako znevážení svého stavu. Mrazivě se režiséra otáže. ČÍŠNÍK: Mohu rozlévat? Freiman světácky mávne rukou. FREIMAN: Jistě. Číšník nalije víno do obou skleniček a rychle se vzdálí. Ivana zdvihne sklenici k přípitku. Freimanova sklenička cinkne o Ivaninu. Oba dva se na sebe dlouze dívají. FREIMAN: Víš… já bych ti moh´ říkat všechny takový ty věci, jak máš krásný voči, nádhernou postavu, dlouhý nohy… Ale pravda je, že jsem se do tebe na první pohled zamiloval a je mi úplně jedno, jestli máš voči modrý nebo zelený… IVANA: Hnědý…

39

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský FREIMAN: No, tak vidíš… A já jsem si toho ani nevšim´, protože… no prostě, protože to pro mě není důležitý… Ivaně se tahle slova dobře poslouchají a je to na ní vidět. Upije víno ze skleničky. FREIMAN: A proto chci vypít s tebou tady tuhle láhev a pak jet ke mně a dělat věci, vo kterejch jsem zatím jenom toužil. Freiman se chystá vypít víno na ex. FREIMAN: Na splněný sny. Na Ivaně je vidět, že Freimanovi jeho sny splní, a ráda. Její slova však Freimana poněkud rozladí, takže se ani nenapije. IVANA: Dneska to nejde… Ani zejtra, to jsem u našich… Ale mohli bysme v pondělí odpoledne… FREIMAN: V pondělí jsem mimo Prahu… IVANA: Kam jedeš? Freiman se poctivě snaží vzpomenout si, ale to se mu nedaří. FREIMAN: Do nějaký vesnice… ani nevím, jak se jmenuje… IVANA: Musíš tam? FREIMAN: Už jsem to slíbil. IVANA: No tak až se vrátíš… FREIMAN: No jo… tak na šťastný návraty… Skleničky o sebe cinknou a Freiman konečně vypije víno.

40



Zatímco za okny mrzne až praští, na policejní stanici je díky rozpáleným kamnům stojícím v rohu místnosti teplo. Vedle kamen je poloprázdný uhlák s rezavým pohrabáčem a ještě vedle stojí věšák. Za stolem, na místě, kde sedává Goldbricht, se rozvaluje Rubeš. V ruce drží policejní čepici. Rubeš vyměřuje vzdálenost a směr k věšáku. Máchne rukou, čepice vyletí, těsně mine věšák a spadne na podlahu vedle uhláku. Rubeš si povzdychne, vstane a přejde místnost. Skloní se pro čepici, když se ozve zaklepání. Zaklepání. Rubeš zdvihne čepici, opráší ji a nasadí si ji na hlavu. Otevře dveře. Za dveřmi stojí Marie, zachumlaná do dlouhého kabátu, se šátkem na hlavě. Rozpačitě pozdraví. MARIE: Můžu dál? Rubeš poodstoupí ode dveří. RUBEŠ: Pojď. Marie vejde do místnosti. Rubeš za ní zavře dveře a potěšeně se na Marii usměje. RUBEŠ: Přišla jsi za mnou? MARIE: Já… potřebovala Goldbrichtem.

bych

mluvit

s panem

RUBEŠ: Ten tu momentálně není. Ale měl by přijít každou chvíli. Můžu pomoct já? Marie neví, kam s očima. MARIE: Já… Já nevím… Já…

41

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Zpoza dveří se ozvou jakési zvuky, někdo si čistí boty o rohožku, a pak se dveře rozletí a vstoupí Goldbricht. Rubeš pozdraví, jak se na podřízeného sluší a patří. RUBEŠ: Dobrý den. Goldbricht odpoví na pozdrav a zároveň přivítá Marii ležérním zasalutováním. MARIE: Dobrý den. GOLDBRICHT: Viděl jsem tě, jak jsme jdeš… Volal jsem na tebe, ale tys mě neslyšela… Marie mlčí. Neodpovídá. Goldbricht se postaví ke kamnům a nad jejich rozpálenou plochou si mne ruce, aby se co nejrychleji zahřál. Sundá si čepici a pověsí si ji na věšák. GOLDBRICHT: Co se stalo? Marie hledí Goldbrichta.

se

strachem

v očích

na MARIE: Já nevím, co se stalo… Včera u nás byli nějaký dva chlapi. Že prej novináři z jihlavský Jiskry. Strýček jim šel otevřít kostel, aby si mohli vyfotit ten kříž… a už se nevrátil domů…

Goldbricht se posadí ke stolu. Hraje si s tužkou, kterou vezme ze stolu. GOLDBRICHT: Nic ti neřek´? Marie zavrtí hlavou. MARIE: Ne. Ale přišel jeden z těch dvou… Že pospíchají do Jihlavy. Strýček že jede na pár dní s nimi… a že bude bydlet v nějakém hotelu… A taky že mi vzkazuje, abych mu pomohla připravit kázání… GOLDBRICHT: No tak vidíš…

42

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MARIE: Já… já myslím, že to byla policie. Že ho zatkli. Goldbricht nejistě pohlédne na Marii. GOLDBRICHT: Prosím tě, proč by ho zatýkali? Marie se strachem v očích pohlédne na Goldbrichta. MARIE: Nikdy jsem mu s kázáním nepomáhala. A navíc… Evangelium svatého Jana, kapitola 18, verš 12… Goldbricht zdvihne oči k Marii a rozhodí rukama. Citovaný verš mu nic neříká. GOLDBRICHT: No, to´s mi toho řekla… Rubeš, který bibli dobře zná, tiše promluví. RUBEŠ: „Vojáci s důstojníkem a židovská stráž se zmocnili Ježíše a spoutali ho.“ Marie shlíží na Goldbrichta sedícího u stolu. MARIE: Já jsem tomu taky úplně nerozuměla… ale ráno jsem musela kostel otevřít náhradním klíčem… A na zemi ležela modlitební knížka. Kdyby mohl, tak by ji zvedl a položil na lavici… Nenechal by ji ležet na zemi, to vím určitě. GOLDBRICHT: Třeba si jí nevšim´. MARIE: Tomu nevěřím… Goldbricht na Marii mlčky hledí. Pak promluví. GOLDBRICHT: To ještě nic neznamená. Marie zavrtí hlavou. MARIE: Ale znamená… a vy to víte… GOLDBRICHT: Já zavolám na okres. Přeptám se… ale myslím, že to bude v pořádku.

43

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MARIE: Prosím vás… udělejte něco. Goldbricht Marii uklidňuje. GOLDBRICHT: Všechno bude dobrý… Uvidíš… MARIE: Já se bojím, že nebude. Ale… děkuju. Marie rychle vyjde z místnosti. Zavře za sebou dveře. Rubeš přejde místností a posadí se naproti Goldbrichtovi. Čeká, co se bude dít. Neděje se nic. Goldbricht si stále hraje s tužkou a pozoruje ji, jako by to byla ta nejzajímavější věc na světě. Rubeš přistrčí před telefonní aparát.

Goldbrichta

stařičký RUBEŠ: Nezavoláte tam?

Goldbricht dělá, jako by telefon neviděl. Pomalu zavrtí hlavou. GOLDBRICHT: Toufar je v Praze na Pankráci. Ráno mi volali a ptali se, jestli na něj vedu nějakou složku. Rubeš pohlédne na Goldbrichta. Chvíli to trvá, než se odváží položit otázku. RUBEŠ: Proč jste jí to neřek´? Goldbricht ztěžka vydechne. GOLDBRICHT: Protože… Já nevím. Co jsem jí měl říct? RUBEŠ: Jak tam bude pan Toufar dlouho? GOLDBRICHT: Nevím… To nikdo neví… Já ani nevím, proč tam je, ale to mi stejně nikdo neřekne. Rubeš se dívá na Goldbrichta. RUBEŠ: To je kvůli tomu kříži… kvůli tomu zázraku…

44

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Goldbricht na Rubešova slova neřekne nic. Vstane od stolu, přejde místností, sebere z věšáku čepici, nasadí si ji na hlavu a beze slova vyjde z policejní stanice. Práskne za sebou dveřmi. Rubeš v místnosti osamí.

45



Na čihošťské návsi leží sníh. Tu a tam se objeví někdo z místních, ale zase rychle zmizí. Je mráz a zima zalézá za nehty. Po silnici se k návsi blíží černý automobil. Uprostřed návsi vykrouží elegantní oblouk a zastaví přímo před kostelem. Hluk motoru. Záclonka v okně jednoho ze stavení na návsi se pohne jak kdosi z usedlíků pozoruje automobil. Motor utichne a dveře automobilu se otevřou. Z vozu vystoupí režisér Freiman s kameramanem Robkem. Oba dva muži se rozhlížejí po návsi. Náves je prázdná, nikde není ani živáčka. FREIMAN: Tohle miluju… Tramvaje zvoněj´, auta trouběj´, spousta lidí pořád někam pospíchá… Typickej ruch velkoměsta. Freiman se zachumlá do svého kabátu. Robek sáhne do kapsy a vytáhne klíče. ROBEK: Chcíp´ tu pes. Robek zastrčí klíče do dveří kostela a odemkne. Velké dveře tiše vrznou a otevřou se. Ačkoliv se to zdá nemožné, z kostela čiší ještě větší chlad, než je na návsi. Robek si povzdechne a vstoupí dovnitř. Freiman se ještě naposledy rozhlédne, než bude následovat Robka. Všimne si ženské postavy, postávající nedaleko od kostela. Ženská postava se nehýbá. Jen stojí u jednoho z domů a pozoruje automobil i Freimana. Freiman se snaží pohledem odhadnout, co je žena zač, ale nedaří se mu to. Žena je příliš zachumlána do oblečení.

46

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Žena se stále ani nepohne, jen si upraví šátek, který se jí svezl až do čela. Teprve teď si Freiman všimne, že se jedná o dívku z fotografie. Chce něco říct, zavolat na ni, ale než tak učiní, Marie zmizí za domem. Freiman sykne k otevřeným dveřím kostelíka. FREIMAN: Viděls ji? Z kostela vystrčí hlavu Robek. ROBEK: Koho? FREIMAN: To byla holka z tý fotky… Jestli Bůh existuje, přijde sem za náma a zeptá se mě, jestli jsme se už někdy neviděli… Robek mávne rukou. ROBEK: Prosím tebe… Freiman s Robkem vstoupí do kostela. Náves zůstane prázdná.

47



Freiman s Robkem procházejí kostelíkem. Obklopuje je magická atmosféra svatého místa. Ze všech koutů kostele táhne mrazivý chlad. Je ticho, kostelem se jenom rozléhají jejich kroky. Kroky. Oba dva muži se kolem sebe rozhlížejí. Mlčky si prohlížejí náboženské artefakty, sochy, obrazy. Freiman si prohlíží kostel. Opatrně, skoro nábožně se dotkne jedné z kamenných soch. Zdá se, že ho atmosféra zcela pohltila. Neklidně se zavrtí a ohlédne se. FREIMAN: Ty vole, já mám pocit, jako by mě někdo pozoroval. Kameraman Robek si z prstů udělá kukátko a v duchu komponuje záběry. Skrz prstové kukátko se ušklíbne na Freimana. ROBEK: Aby to nebyla Státní Bezpečnost. FREIMAN: Jdi do hajzlu. Zimní slunce proniká do kostela skrz barevnou vitráž na oknech a kreslí na podlaze mozaiku z pestrobarevných čtverečků. Barevná mozaika zaujme Robka. Dojde až k místu, kde se pestré čtverečky promítají na chladnou kmennou podlahu. Zdvihne ruku a zkoumá které okno vrhá na podlahu barevné dílky. ROBEK: Hele, koukni na tohle. Škoda, že to nemůžeme točit na barvu, tohle by bylo pěkný… Freiman se otočí na Robka, aby viděl, co mu kameraman ukazuje. Pokrčí rameny. Robek rozvíjí svůj nápad.

48

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ROBEK: Ten farář by moh´ projít tím světlem… a tady, přesně tady, by se zastavil… Robek činí to, co právě popisuje.. Zastaví se tak, aby měl barevné kostičky světla na své tváři. ROBEK: Víš… jako že přemejšlí… a v tu chvíli by zašlo slunce, ty barevný světýlka by zmizely… a von by šel dál… namontovat drát na ten kříž… To by šlo, já bych to zvenku přisvítil dvěma dvoukilama a jak bych je zhasnul… Freiman pobaveně pozoruje Robka. Robek luskne prsty. ROBEK: … najednou šero, chápeš… FREIMAN: Chápu, ale černobílý to nevyjde tak dobře… ROBEK: To já vím, ale stejně… Freiman se otočí od Robka a ponechá ho jeho kameramanským myšlenkám. Prohlíží si řadu obrazů, tvořících křížovou cestu. Dojde až k inkriminovanému kříži, který se podle svědectví měl pohybovat. Freimanova ruka se ponoří do kapsy a vyloví náčrtek s technickým řešením zázraku. Freiman si prohlíží náčrtek a pokouší se jej srovnat se skutečností. FREIMAN: Jak to asi fungovalo? Je ticho. Robek neodpovídá. Freiman se otočí a hledá svého kameramana. Zdá se, že kostel je prázdný, nikde není ani živáčka. Freiman neklidně přešlápne z nohy na nohu. Zavolá nahlas. FREIMAN: Kde jseš? Robek odkudsi promluví, ale není vidět. ROBEK (M.O.): Tady…

49

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Freiman pohledem propátrává tmavé kouty kostela. Nikde nikdo. FREIMAN: Kde? Robek vyhlédne ze staré dřevěné zpovědnice. Kývne rukou na Freimana. ROBEK: Pojď se na něco podívat… Freiman vrátí nákres do kapsy. Vydá se ke zpovědnici. Nejprve si ji prohlédne zvenčí a potom se skloní k místu, kde klečí zpovídaný. Závěs oddělující místa faráře a zpovídaného se odhrne. Za dřevěnou mřížkou se objeví Robkova hlava. Robek zaklepe klouby prstů na dřevěnou mřížku. ROBEK: Ty vole, voni tady maj´ taky mříže. FREIMAN: Já vím… Jako dítě jsem v pár kostelích byl… ROBEK: To je proto, aby farníci nevrazili svýmu zpovědníkovi pár facek, když jim uloží deset otčenášů a deset zdrávasů, ne? Freiman pokrčí rameny. Sám neví, proč tam dřevěná mřížka je. Robek se zachechtá. ROBEK: Nebo je to navopak pro faráře… Aby si pomalu zvykali… Robkova slova se Freimanovi nelíbí. FREIMAN: To je blbej vtip. Freiman se klekátka.

opírá

o

zpovědnici

v místě

Robek pohlédne skrz dřevěnou mřížku na Freimana. ROBEK: Tak se mi svěř, synu. Co tě trápí? Teda kromě toho, že žiješ v hříchu s nějakou jednadvacítkou… FREIMAN: To, že nevím, jak to natočit, to mě trápí… Jak to fungovalo… Ten kříž, myslím… 50

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ROBEK: Jo, já vím… Ale ty to nějak natočíš, synu… a jestli ne, ukládám ti jako pokání deset let nepodmíněně za rozvracení Československé republiky. Freiman se na Robka ušklíbne. Pak se rozhlédne po kostele a strne. Kousek od zpovědnice stojí Marie. Robek se hrabe ze zpovědnice, ale Marie si v první chvíli nevšimne. Freiman do Robka významně šťouchne. Chvíle ticha. Pak Freiman Marii osloví. FREIMAN: Co tady děláte? Marie se s despektem dívá na oba muže, kteří svojí přítomností znesvěcují zpovědnici. MARIE: To bych se měla zeptat já vás. Viděla jsem vás už před kostelem… FREIMAN: Vím, že jste mě viděla. Vy jste viděla mě a já jsem viděl vás. Freiman zaloví rukou v kapse a vytáhne klíče od kostela svázané k sobě kusem drátu. Jsou to klíče faráře Toufara. Freiman jimi zacinká. FREIMAN: Jsme tady na vobhlídce. Budeme točit dokument vo tom… no… vo tom zázraku… Já jsem režisér Freiman… Marie užasle zírá na klíče ve Freimanově ruce. Freiman si neuvědomí, že se děje něco, co by se dít nemělo. Rozhodne se, že bude kout železo, dokud je žhavé. Dojde k Marii a předvede jeden ze svých úsměvů určených jenom pro ženy. FREIMAN: Když už jste tady… chtěl bych vám říct něco, co jsem ještě nikomu neřek´… Víte… já bych vám moh´ mluvit o tom, jak máte krásný voči, nádhernou postavu, dlouhý nohy… Robek jenom pobaveně žasne. Chtě nechtě musí obdivovat Freimanovu neuvěřitelnou schopnost komunikovat s opačným pohlavím.

51

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský FREIMAN: … ale pravda je, že jsem se do vás na první pohled zamiloval a je mi úplně jedno, jestli máte voči modrý nebo zelený… Marie zdvihne oči k Freimanovi, ale pravděpodobně vůbec nevnímá, co Freiman říkal. V očích má slzy. MARIE: Kde jste vzal ty klíče? Freiman se zarazí a nechápavě civí na Marii. FREIMAN: Cože? MARIE: To jsou strýčkovy klíče… Co se s ním stalo? Robkovi poklesne čelist. Freimanovi rovněž. Ticho. Nakonec promluví Freiman. FREIMAN: Já… já nevím. Dali nám je, abysme se dostali dovnitř… Marie neřekne nic, jen stiskne rty a rozeběhne se směrem k sakristii. Před oltářem rychle poklekne a pak už zmizí v sakristii. Freiman s Robkem na sebe pohlédnou.

52


Obraz 19 Vyšetřovna Reál – Interiér – Den

Jednoduchý kancelářský psací stůl s kovovýma nohama a dřevotřískovou deskou připomíná spíše školní lavici, než psací stůl vyšetřovatele. Stůl je uklizen, několik málo dokumentů leží přesně v pravém rohu, srovnáno do komínku, na druhé straně stolu leží černý telefon. Hlavní dominantou stolu je psací stroj, za kterým sedí mladý, asi sedmadvacetiletý vyšetřovatel Mácha. Mácha si hraje se svými náramkovými hodinkami. Přikládá je k uchu, nařizuje, natahuje je… Stěny vyšetřovny jsou proti hluku vypolstrovány přibitými starými matracemi. Jediným místem, na kterém matrace nejsou, jsou dveře, které se otevřou a dovnitř vstoupí bachař v uniformě, doprovázející faráře Toufara. Toufarův kolárek je ten tam, kněz má na sobě šedivý vězeňský mundůr s modře vyvedeným číslem napsaným na hrudi inkoustovou tužkou. BACHAŘ: Soudruhu vyšetřovateli, na váš rozkaz jsem přivedl obviněného Toufara. Mácha si připne náramkové hodinky na ruku a gestem ruky naznačí, aby bachař zmizel. Bachař gesto pochopí a poslušně opustí místnost. Dveře za ním zaklapnou. Mácha si mlčky prohlíží Toufara, který stojí před jeho stolem. Pak si vezme z komínku dokumentů nahoře ležící složku, otevře ji a zběžně jí listuje. Toufar vyšetřovatele pozoruje v očekávání věcí příštích. Vyšetřovatel Mácha zdvihne oči od spisu. Překvapivě slušně Toufara vybídne. MÁCHA: Posaďte se… Toufar se rozhlédne. Nikde není žádná židle a tak rozpačitě zůstane stát. Mácha Toufara po očku pozoruje. Pak rázně vstane a zplna hrdla se rozchechtá. 53

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MÁCHA: (smích) Toufar sleduje Máchu, který prochází kolem něj. Už se zdá, že vyšetřovatel faráře mine, ale pak se Mácha zastaví a prudce se vrátí k Toufarovi. Pevně ho chytne za límec. MÁCHA: Neboj se, ty hajzle… Sedět budeš, ale v tomhle lochu a do konce života! Toufar mlčí, jen se mu třese hlava, jak s ním Mácha cloumá. Konečně má Mácha cloumání Toufara dost. Obejde stůl, posadí se na židli. Z hromádky papírů vezme čistý list a naroluje ho do psacího stroje. MÁCHA: Jméno? Toufar promluví tiše a pokorně. TOUFAR: Josef Toufar. Mácha zdvihne oči od psacího stroje a na faráře se oboří. MÁCHA: Nahlas! Toufar odpovídá stále stejně tiše, snad jen razantněji. TOUFAR: Slyšel jste. Mácha zavrtí hlavou. MÁCHA: Neslyšel. Toufar zopakuje své jméno přece jenom hlasitěji. TOUFAR: Josef Toufar. Mácha nadatluje Toufarovo předtištěného formuláře.

jméno

do MÁCHA: Ročník narození? TOUFAR: Devatenáct set dva.

54

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Klapot psacího stroje naznačuje Máchovu činnost. MÁCHA: Bydliště? TOUFAR: Čihošť čtyřicet jedna. MÁCHA: Zaměstnán? TOUFAR: Farář v kostele Nanebevzetí panny Marie v Čihošti. Mácha dopíše poslední slova a psací stroj od sebe odsune. MÁCHA: No, popovídali jsme si hezky. A ty teď stejně hezky, ale hlavně rychle vysypeš, jak´s to udělal a proč´s to udělal. Toufar zavrtí hlavou. TOUFAR: Co? Mácha se na Toufara zakření v nevěřícném úšklebku. MÁCHA: Nedělej ze sebe vola. TOUFAR: Já nevím, co po mně chcete. MÁCHA: Chci vědět, jak jsi udělal, že se ten pitomej kříž hejbal a proč jsi to udělal. Jasný?!? Toufar má pocit, že nejlepší bude, když řekne pravdu. TOUFAR: Vždyť já jsem to ani neviděl… Pravda, jak se zdá, Máchovi nestačí. MÁCHA: Bodejť bys to viděl, když´s měl ten kříž za zádama. Ale prej jsi tahal za nějakej drát… aby se to hejbalo… a to chci vod tebe slyšet. Toufar promluví poněkud vzdorně. TOUFAR: Já jsem za žádný drát netahal. 55

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MÁCHA: Kříže se samy vod sebe nenakláněj´. Ty možná věříš na zázraky, ale já ne… Mácha otevře zásuvku stolu a vytáhne z ní zlověstně vyhlížející policejní obušek. MÁCHA: … já věřím na Gottwalda. V tom je mezi náma rozdíl. TOUFAR: Já vám Gottwalda neberu, tak mi nechte Boha. Mácha práskne obuškem o stůl, až všechno, co je na stole poposkočí. Rána obuškem do stolu. Toufar sebou trhne. Pozoruje vyšetřovatele. Mácha vstane ze židle, sebere ze stolu obušek a poplácává si s ním o dlaň. Obejde stůl, dostoupí těsně za Toufara, položí mu obušek zepředu na krk a obouruč si k sobě Toufara přitáhne. Máchovy rty se téměř dotýkají Toufarova ucha. MÁCHA: Teď poslouchej, ty dobytku. Dostal jsem rozkaz z tebe to přiznání dostat a já rozkazy plním. Kapišto? Toufar neodpovídá. Mlčí. Mácha zvyšuje na Toufara hlas. MÁCHA: Koukni se tady na ty stěny kolem… Toufar na Máchův pokyn nereaguje a tak mu vyšetřovatel prudce smýkne hlavou sem a tam. MÁCHA: No jen se koukni! Ty stěny jsou takhle vypolstrovaný, abys nerušil vostatní, až budeš řvát. Mě rušit nebudeš, mně to nevadí. Mácha několikrát švihne Toufara obuškem přes záda a přes hlavu. MÁCHA: Klidně řvi! Toufar stále mlčí. Mácha s rozmyslem obuškem mlátit.

ho

začíná

56

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MÁCHA: Tak řvi! Toufar neřve, ani se ranám neuhýbá, jen se polohlasně začíná latinsky modlit otčenáš. TOUFAR: Pater noster, qui es in caelis… Mácha na okamžik strne a pak začne Toufara mlátit ještě mnohem intenzivněji. MÁCHA: Tohle slyšet nechci. Toufar pokračuje v modlitbě. TOUFAR: … sanctificetur nomen tuum, adveniat regnum tuum… Mácha nevěří vlastním uším. Bije Toufara obuškem po celém těle a postupně přidává i pěsti. MÁCHA: Ty´s mně nerozuměl? TOUFAR: Fiat voluntas tua, sicut in caelo et in terra… MÁCHA: Máš řvát… řvát a nebo kápnout božskou! Mácha srazí Toufara na zem. Bije obuškem ležícího faráře. TOUFAR: Panem nostrum quantidianum da nobis hodie et dimitte nobis debita nostra… MÁCHA: Tady se mluví česky! Toufar se snaží krýt si rukama hlavu a stále polohlasně mluví latinsky. TOUFAR: … sicut et nos dimittimus debitoribus nostris et ne nos inducas in tentationem, MÁCHA: Ty hajzle, ty si ze mě srandu dělat nebudeš! Mácha zahodí obušek a začne do Toufara kopat.

57

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský TOUFAR: …sed libera nos a malo. Amen. Pater noster, qui es in caelis… Máchova bota přistane na farářově obličeji. Z Toufarova nosu se vyřine proud krve, ale farář stále pokračuje v modlitbě, i když tišeji, pomaleji a trhaněji. TOUFAR: … sanctificetur nomen tuum, adveniat regnum tuum. Fiat voluntas tua, sicut in caelo et in terra. Mácha kope do Toufara jako smyslů zbavený. MÁCHA: Poslouchat budeš, poslouchat! TOUFAR: Panem nostrum quantidianum da nobis hodie et dimitte nobis debita nostra, sicut et nos dimittimus debitoribus nostris et ne nos inducas in tentationem… Toufar pomalu umlká, až zmlkne docela. Omdlí. TOUFAR: … sed libera nos a malo. Amen. Mácha ještě několikrát do nehybného těla kopne a potom se zarazí. Sebere ze země obušek a strčí ho do zásuvky stolu. MÁCHA: Služba! Do dveří v okamžiku vstoupí službu konající bachař. Mácha kývne hlavou k ležícímu omdlelému faráři. MÁCHA: Vodnýst! A vzpamatuje! BACHAŘ: Rozkaz! Bachař se skloní k Toufarovi, uchopí ho za podpaží a vytáhne jeho bezvládné tělo z místnosti.

58

polejte

ho

vodou,

ať

se

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Mácha dojde až ke dveřím, vyhlíží chodbou za bachařem táhnoucím Toufara a potom dveře zavře. Pak přejde ke stolu a posadí se na židli. Přitáhne si k sobě psací stroj a snad aby se uklidnil, začíná datlovat písmenko po písmenku. Bílý papír se pomalu zaplňuje zápisem z prvního výslechu.

59


Obraz 20 Silnice/Automobil Reál – Exteriér/Interiér – Podvečer

Zasněženou silnicí pomalu a opatrně klouže černý automobil. Silnice se vine mezi kopcovitou krajinou a vůz na ní vypadá tak trochu jako zatoulaný černý brouk. Hluk motoru. Za volantem vozu sedí Robek. Vedle něj, na sedadle spolujezdce se rozvaluje Freiman. Mračí se na Robka i na celý svět. Ulevuje si nahlas. FREIMAN: Vole… Vole… Vole! Robek má potřebu se Freimanovi omluvit. ROBEK: Ani ve snu by mě nenapadlo, že to je neteř toho faráře... FREIMAN: Před ní jsem ze sebe udělal idiota... a navíc... mohly by z toho bejt jen problémy, kdyby něco... ROBEK: Věř mi, že... Freiman mávne rukou, čímž Robka umlčí. FREIMAN: Já ti věřím, ale kdybych to byl věděl, tak bych do toho nešel... Před Čížkem bysme si to klidně zdůvodnili... Sakra, vždyť jsme zastavili připravený natáčení jen kvůli tomuhle nesmyslu... Robek mlčí, ale je zřejmé, že s Freimanem tak úplně nesouhlasí. FREIMAN: Já tomu stejně pořád nerozumím... Proč by to ten farář dělal? Takovou blbost... Teď je Robek pevnější v kramflecích.

60

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ROBEK: Protože ty místní tady jsou věřící… Komunisti chtěj´ kolektivizovat a církev potřebuje nějakej argument proč ne. FREIMAN: Co s tím má společnýho křížek, kterej se točí jako korouhvička? ROBEK: Hodně. Stačí jeden zázrak, farář pak řekne „žádný družstvo, Bůh si to nepřeje“ a tím je to daný. FREIMAN: Říkal Čížek… ROBEK: Říkal Čížek. Robek se věnuje řízení. Míjí sedlácký žebřiňák tažený unaveným koníkem, který zatáčí ze silnice na polní cestu. Zvířeti stoupá od úst pára, stejně jako sedlákovi Vanišovi, který sedí na kozlíku. Freiman se ohlédne za žebřiňákem. FREIMAN: Asi máš pravdu v tom, že jinej důvod ty sedláci mít nemůžou. Přece je jasný, že ve větším se líp hospodaří. Tenhle chudák má jednoho koně, možná ještě tak jednu krávu… a celej život žije z ruky do huby. Robek mlčí. Freiman se zamyslí a pak se ještě naposledy vrátí k původnímu tématu. FREIMAN: A stejně bych to nevzal, kdybych věděl, že ta holka je neteř toho faráře… Je to škoda, je vážně krásná… Černý automobil vyjede z vedlejší zasněžené silnice a zabočí na hlavní. Vůz přidá na rychlosti a zamíří na Prahu. Hluk motoru.

61


Obraz 21 Rubešův domek Reál – Interiér – Večer

V domku strážmistra Rubeše je útulno a teplo. Rubeš jen v noční košili se chystá ulehnout, když se ozve naléhavé zaklepání. Klepání na dveře. Rubeš dojde ke dveřím a opatrně otevře a vyhlédne ven. RUBEŠ: Proč nespíte? Co se stalo? Do domku vejde Goldbricht. Rozhlédne se po domku. GOLDBRICHT: Jseš tu sám? RUBEŠ: Jo. Dáte si kafe? GOLDBRICHT: Velký. Rubeš se otočí k plotně a postaví na ni hrnek s vodou. Pak otevře příborník a prohledává jej. Na vysvětlenou se otočí na Goldbrichta. RUBEŠ: Máma jela do Korytan a já nevím, kde máme… jo tady… Rubeš konečně nalezne plechovou dózu s kávovinovou směsí. Do porcelánového pucláku naloží dvě lžičky. GOLDBRICHT: Nechce se mi do pelechu… Jestli Toufara zatkli vopravdu kvůli tomu hlášení… RUBEŠ: Zatkli… a vy to víte. Ale za to nemůžete… Nikoho nemohlo napadnout, že… A vůbec, šlo to tak rychle… Možná, že to bylo připravený a na nějaký hlášení jenom čekali… GOLDBRICHT: Rozjedu se na vokres. Rubeš nalije do pucláku vroucí vodu. Horkou kávu servíruje Goldbrichtovi. 62

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský RUBEŠ: Měl byste se na to vykašlat. GOLDBRICHT: Myslel jsem, že budeš první, kterej mě bude přesvědčovat, abych jel... Nejen kvůli Toufarovi, ale taky kvůli Marii. RUBEŠ: Přesvědčoval bych vás, kdybych si myslel, že to má nějakej smysl… že tím něčeho dosáhnete… Goldbricht opatrně upije ještě horkou kávu z hrnečku. GOLDBRICHT: Já vím, že se tady vod vosumačtyřicátýho… vlastně vod šestačtyřicátýho, když to vezmu kolem a kolem… dějou divný věci… Ale tohle je přece pitomost… Rubeš obezřetně zavrtí hlavou. RUBEŠ: Těm nahoře nepřipadá.

to

zřejmě

jako

pitomost

GOLDBRICHT: Kterejm nahoře? Na vokrese? Na kraji? Nebo ještě vejš? Goldbricht se odmlčí, aby mohl Rubeš něco dodat, ale ten neřekne nic, a tak Goldbricht pokračuje. GOLDBRICHT: Stejně jako já musím psát ty hlášení, tak voni musej´ vykázat nějakou činnost… a tu a tam někoho zavřít, i kdyby ho měli za pár dní zase pustit. Jenže teď si vybrali toho nesprávnýho. A já jim to musím říct. RUBEŠ: Víte, že se nedostanete ani přes práh první kanceláře… GOLDBRICHT: Ale dostanu… Já totiž vím, na který dveře zaklepat. Rubeš položí Goldbrichtovi praktickou otázku. RUBEŠ: Mám to říct Marii? Že tam chcete jet? Goldbricht zavrtí hlavou.

63

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský GOLDBRICHT: Ne. Chci, aby to bylo překvapení, až Toufar zabuší na dveře fary. Rubeš si evidentně není jist Goldbrichtovým úspěchem, ale Goldbricht je přece jenom jeho nadřízeným a tak mu neodporuje.

64


Obraz 22 Hospoda Reál – Interiér – Noc

Vesnická hospoda jako vymalovaná v podvečer žije ruchem a shonem. Hostinský Gelnar i jeho dcera Věra se činí, Gelnar točí půllitry jeden za druhým, Věra je roznáší jako velké skleněné věnce mezi štamgasty, dělá čárky na lístky a sbírá použité nádobí. Hluk hospody. U jednoho ze stolů sedí sedlák Vaniš a společně s několika dalšími popíjí pivo z půllitrů. Do hospody vejde, se skleněným džbánem plným vody v ruce jeden z místních bezzemků Kubelík, muž liščí tváře a nepříliš upraveného vzezření. Kubelík dojde k pípě a postaví džbán na výčepní pult. Věra donese otci prázdné půllitry. VĚRA: Ještě čtyři. GELNAR: Už se to točí. Gelnarova ruka zručně pracuje s pípou. Zatímco pivo v půllitrech pomalu dochází na plnou míru Gelnar vylije vodu z Kubelíkova džbánu a postaví ho pod pípu. Věra se opře o výčepní pult. Využívá chvíli čekání k tomu, aby dala odpočinout unaveným nohám. Kubelík stojí vedle ní. Sedlák Vaniš dopije půllitr a položí ho na stůl. Otočí se v židli a všimne si Kubelíka. VANIŠ: Nikdy bych nevěřil, že budeš mít tu vodvahu, vlízt sem, mezi nás… Kubelík se tváří, jako by se ho Vanišova věta netýkala. Jeden ze sedláků u Vanišova stolu se na Vaniše ušklíbne. JANECKÝ: To není vodvaha, to je drzost…

65

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Vaniš gestem ruky přivolává Kubelíka ke svému stolu. VANIŠ: Pocem, ty sráči! Kubelík se rozpačitě rozhlédne, jako by nevěřil, že Vaniš myslí právě jeho. KUBELÍK: Já? VANIŠ: Vidíš tu ještě nějakýho jinýho sráče? Přestože se Kubelíkovi nabízí odpověď, Kubelík raději mlčí.

pádná

Vaniš vstane, udělá dva kroky a už stojí před vyděšeným Kubelíkem. Chytne ho za límec a přitáhne si ho k sobě, takže oba muži si hledí do očí. VANIŠ: Víš vo tom, že otec Toufar sedí na Pankráci? Kubelík sípavě odpoví, tak, jak mu dovoluje pevné sevření Vanišových rukou. KUBELÍK: To ví každej. Vaniš se s takovou odpovědí nespokojí. VANIŠ: A víš taky proč? KUBELÍK: Kvůli tomu zázraku… protože to nafixloval. VANIŠ: Tys ho při tom viděl? Kubelík zavrtí hlavou. KUBELÍK: Neviděl. VANIŠ: Tak proč´s na něj poslal to udání? KUBELÍK: Já žádný udání neposílal. Vaniš ještě zesílí svoje sevření.

66

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský VANIŠ: Ne? Ty máš smůlu v tom, že tady si všichni vidíme do voken… Loni´s poslal udání na Fliegra, že si chová vlastní prase. K Vanišovi se od jeho stolu přidá další statkář, Davídek. DAVÍDEK: A na Kruckýho taky. Že nechce družstvu půjčit mlátičku. Kubelík mlčí. VANIŠ: No? Co řekneš na tohle? KUBELÍK: Že na vás taky dojde. VANIŠ: No rozhodně nejdřív dojde na tebe… Vaniš ubalí Kubelíkovi takovou facku, že nešťastný udavač vezme druhou o podlahu. Hostinský Gelnar od pípy, kde čepuje Kubelíkovi pivo do skleněného džbánku, zjednává pořádek. GELNAR: No, no… chlapi… Jestli se chcete rvát, tak jděte ven. Vaniš se skloní, chytne Kubelíka za klopy a táhne ho k sobě vzhůru. Odpoví Gelnarovi přes rameno, aniž by se na hostinského jen podíval. VANIŠ: Já se nechci rvát. Ty jo? Kubelík si otře rukou krev, která se mu spouští z nosu. KUBELÍK: Ne. Vanišova slova jsou určena hospodskému. VANIŠ: Tak vidíš, Ferdo. Nikdo se tu nechce rvát. Vaniš pustí Kubelíka, který se sveze zpátky na výčepní pult. Pak se vrátí ke svému stolu, kam Věra právě pokládá plný půllitr a bere si prázdný. Věra se na Vaniše nepatrně usměje. Vaniš se otočí na hospodského. 67

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský VANIŠ: Akorát tu jeden práskač dostal pár po hubě. Kubelík si kapesníkem otře krev z obličeje. Na Vaniše ani nepohlédne. Vezme džbánek s pivem, položí na výčepní pult zmačkanou bankovku a beze slova se vytratí z hospody. Vaniš přiloží plný půllitr k ústům a hltavě pije. Jeho splávek jako by byl bezedný. JANECKÝ: Máš se na něj vykašlat… DAVÍDEK: To hovado ti za to nestojí. Ještě bude bůhvíkomu vykládat, co si myslíš vo družstvu a tak… Vaniš odloží prázdný půllitr, který vypil na ex, na stůl a rukávem si otře bílou pěnu kolem úst. VANIŠ: Já se za to nestydím. Proč do družstva nikdy nedám ani slepici klidně řeknu každýmu, kdo se mě zeptá. Janecký i Davídek se také chopí svých půllitrů. Mlčí. Gelnar očima přeletí hospodu a pak už se zase věnuje čepování. Skutečně se vlastně nic důležitého neděje.

68


Obraz 23 Okresní úřadovna StB Reál – Interiér – Den

Malá kancelářička v některé ze zastrčených budov okresního města patří místní úřadovně Státní Bezpečnosti. Referent v nepadnoucím saku sedí za oprýskaným kancelářským stolem a pohrává si s plnícím perem. Před ním leží hromada tiskopisů a několik knih vázaných v plátně. ESTÉBÁK: Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím… Co mě přeložili z Jihlavy… Naproti referentovi sedí u stolu ve své sváteční uniformě nadstrážmistr Goldbricht. GOLDBRICHT: Vona ta Praha je přece jenom trochu z ruky… Referent se nenechá přerušit a pokračuje v monologu. ESTÉBÁK: … takže jsem rád, že ses stavil… jenže mám trochu moc práce na to, abych ti vysvětloval, co a jak. Vod toho tady vopravdu nejsem. Musí ti stačit, když ti řeknu – a to je taky to jediný, co ti řeknu – že je to otázka bezpečnosti státu. Goldbricht nechápavě zavrtí hlavou. GOLDBRICHT: Jakej má význam pro bezpečnost státu nějakej farář z vesnice vo pár vobyvatelích? Farář, kterej se stará sám vo sebe? ESTÉBÁK: Vono je to tak, Honzo… my tady nepřemejšlíme nad tím, jestli to má nějakej význam nebo ne. My dostaneme rozkaz a ten splníme. Goldbricht zavrtí hlavou. GOLDBRICHT: To je přece nesmysl… Estébák si Goldbrichta podezřívavě prohlíží.

69

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ESTÉBÁK: A nebo ti řeknu ještě jinak… Ty sám… dostal jsi někdy rozkaz, o kterým jsi nevěděl, proč jsi ho dostal? A splnil jsi ho? Goldbricht poctivě přikývne. GOLDBRICHT: Jo. ESTÉBÁK: Tak v čem je rozdíl? GOLDBRICHT: Já jsem sice nevěděl, proč jsem ho dostal, ale byl jsem si jistej, že ty, co mi ten rozkaz dali, to vědí. Referentovi ztuhnou rysy. ESTÉBÁK: A vo tomhle já nikdy nepochybuju. Goldbricht promluví velice tiše, ale o to důrazněji. GOLDBRICHT: Možná bys měl. Estébák zavrtí hlavou. ESTÉBÁK: Neblbni, Honzo… Když dostaneš rozkaz přímo z ministerstva, z kanceláře samotnýho náměstka ministra, tak vo tom prostě nepochybuješ. Protože kdybys pochyboval, tak by se taky snadno mohlo stát, že bys skončil tam, co ten farář. GOLDBRICHT: Kterej náměstek ministra ten rozkaz vydal. ESTÉBÁK: Doktor Čížek. Jméno doktora Čížka Goldbrichtovi zcela evidentně není neznámé. GOLDBRICHT: Nevěděl jsem, že doktor Čížek je tvůj nadřízenej. ESTÉBÁK: Člověče, nedělej si ze mě srandu… Estébák poprvé promluví s Goldbrichtem jako rovný s rovným.

70

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ESTÉBÁK: Moje nadřízená je i uklízečka, která na ministerstvu vynáší vodpadky. Protože i ta má vyšší šarži než já… a pochybuju, že bys to nevěděl. Goldbrichtovi se nechce rozebírat vztahy mezi referentem okresní úřadovny a ministerstvem vnitra. GOLDBRICHT: To je tvoje věc. Já jsem jenom vobyčejnej policajt, nic víc… To tys byl taky, jestli si pamatuju… A jako vobyčejnej policajt vím jedno... Toufar nikdy.… nikdy nepřestoupil zákony a já nechápu, proč… Estébák Goldbrichta rázně přeruší. ESTÉBÁK: Honzo, já už nevím, jak ti to mám říct jinak. Mě trestní rejstřík toho Toufara ani v nejmenším nezajímá… Mě dokonce nezajímá ani ten Toufar. Já jsem prostě dostal příkaz toho chlapa zadržet a eskortovat do věznice Pankrác a moji lidi to udělali. To je všechno. Goldbricht mlčí a tak může referent okresní úřadovny pokračovat. ESTÉBÁK: A jestli máš nějaký pochybnosti, nebo námitky… tak se vobrať na doktora Čížka. I když, upřímně řečeno, bych ti to moc nedoporučoval. Referent významně vezme nějaký papír a začne jej studovat, což má být znamením pro Goldbrichta, že slyšení je u konce.

71



Před kostelem parkuje několik osobních automobilů a jeden nákladní. Dva technici v pracovním oblečení a teplých vlněných rukavicích vykládají z nákladního automobilu propriety potřebné k natáčení filmu. Světla, stativ pro kameru, zakládací pytel… Několik místních obyvatel pozoruje ruch před kostelem, ale jinak je náves spíše prázdná. U jednoho z osobních vozů postávají režisér Freiman a kameraman Robek. Oba dva kouří. Robek pohledem kontroluje techniky, kteří stěhují natáčecí propriety do kostela. Dýchne si do dlaní. ROBEK: Hele, natoč to, jak chceš, ale hlavně rychle, nebo mi tady umrzne prdel. FREIMAN: Nemůžu za to, že každej záběr svítíš hodinu. Já bych to radši udělal takový syrový. Dziga Vertov, kino-oko a tak, znáš to… ROBEK: Jo, ale nějak to vypadat musí. Po silnici se blíží další automobil. Dojede až k ostatním, zastaví a řidič vypne motor. Robek se vydá za techniky do kostela. Ještě na odchodu Freimana osloví. ROBEK: Ty budeš první, kdo bude ve střižně řvát, že to nemá světlo a že jsem ti natočil černocha v tunelu. Freiman mávne rukou a zahodí cigaretu. Teprve teď si všimne nového automobilu. Přejde k němu a skloní se, aby viděl, kdo přijel. Za okénkem je vidět zbědovaná tvář faráře Toufara. Freiman zaklepe na okénko u řidiče. To sjede dolů a objeví se řidič v uniformě bachaře. Freiman kývne hlavou k zadnímu sedadlu.

72

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský FREIMAN: To je von? BACHAŘ: Koho byste čekal? FREIMAN: Může ven? Bachař se ohlédne za sebe. Toufar sedící na zadním sedadle vypadá všelijak, ale rozhodně ne jako vězeň, který by pomýšlel na útěk. Bachař si narovná čepici. BACHAŘ: Ale jo… Bachař vystoupí z automobilu. Otevře zadní dveře a Toufara vytáhne ven. Toufar má na sobě kupodivu svůj kolárek, ale jinak vypadá zle. Jeho tvář je samá podlitina. Sotva se drží na nohou. Neříká nic, jen se rozhlíží kolem sebe po návsi. Freiman napřáhne k Toufarovi ruku. FREIMAN: Dobrý den. Já jsem režisér Freiman. Toufar nechá Freimanovu ruku viset ve vzduchu. Ne snad, že by ji nechtěl stisknout, ale protože ji prostě nevnímá. Freiman pozoruje Toufarovu tvář. FREIMAN: Budete se mnou mluvit? Okénko jednoho ze zaparkovaných automobilů sjede dolů. Za ním se objeví tvář doktora Čížka. Čížek pátravě pozoruje Toufara. Freiman si Čížka nevšimne. Stále sleduje Toufara. FREIMAN: Je vám zima? Chcete chodit? Do rozhovoru se vmísí bachař. Z tónu jeho hlasu je patrná téměř nábožná úcta k režisérské profesi. BACHAŘ: Jestli chcete chodit, pane režisére, tak můžete. Stačí říct slovo a von bude pochodovat jako na cvičáku, to vám garantuju. 73

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Toufar se dá ztěžka do pohybu. Pomalu přechází k otevřeným dveřím kostela. Freiman jej doprovází. Toufar se sotva plouží, je vidět, že mu každý krok dělá obrovské problémy. Bachař oba muže následuje tři kroky za nimi. Čížek za odcházejícími muži hledí. Pak okénko automobilu, v němž doktor Čížek sedí, opět vyjede nahoru. Freiman promluví opatrně, aby Toufara příliš nevylekal. FREIMAN: Řeknete mi na kameru, proč jste to udělal? Toufarovy oči pozorují Freimana. Farář ztěžka promluví promodralými rty. Jeho slova jsou jen slabě slyšitelná. TOUFAR: Věříte v Boha? Freiman jenom zavrtí hlavou. Toufar rezignovaně přikývne. Očekával to. TOUFAR: Tak je zbytečné, abych vám vysvětloval, že jsem to neudělal. FREIMAN: Proč je to zbytečný? TOUFAR: Protože to nepochopíte. Freiman rozpačitě hledí na faráře. FREIMAN: Zkuste to. Já se budu snažit… Toufar změní téma rozhovoru. TOUFAR: Proč nevěříte? FREIMAN: Je pět let po válce… A kdyby Bůh existoval, tak by nedopustil, aby se dělo to, co jsem viděl. TOUFAR: Co když má Bůh takové úmysly? Freiman nechápavě zavrtí hlavou. FREIMAN: Tak v takovýho Boha věřit nechci.

74

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Toufar pohlédne na Freimana zpod přivřených víček. TOUFAR: A v jakého Boha byste chtěl věřit? FREIMAN: Já… Nevím… Já ani nevím, jestli bych vůbec v nějakýho věřit chtěl… TOUFAR: Bůh je neskonale dobrotivý. Freiman nevěří vlastním uším. FREIMAN: Sakra, jak tohle vůbec můžete říct? Vždyť to byl vlastně ten váš Bůh, co vás do týhle situace dostal! Na návsi, nedaleko od Freimana s Toufarem stojí Marie. Dívá se na svého strýce, chtěla by se k němu rozeběhnout, ale kvůli přítomnosti všech lidí kolem si netroufne. Toufar ani Freiman si Marie nevšimnou. TOUFAR: Pak tedy existuje. FREIMAN: Tak dobře… Chtěl jsem říct… ne Bůh, ale víra v něj… Toufar si povzdychne. Jeho hlas je čím dále tím slabší. Zapotácí se a Freiman ho rychle přidrží, aby farář neupadl. Toufar se o Freimana opírá a mluví jen ztěžka. TOUFAR: Credo, ergo sum. FREIMAN: Co? TOUFAR: Věřím, tedy jsem. Freiman zapátrá v paměti. FREIMAN: To je jinak… Myslím, tedy jsem. TOUFAR: Pro mě je to totéž. Víte proč vy si nikdy nekleknete před oltářem? Protože vy věříte jen tomu, co vidíte. Já věřím tomu, co cítím.

75

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Ozve se klapnutí dvířek automobilu. K oběma mužům se blíží doktor Čížek. Klapnutí dveří. Toufar ztěžka vstoupí do kostela následován Freimanem. Marie stojí před kostelem a dívá se na otevřené dveře, kterými jeden z techniků táhne jakýsi kabel. Chvíli váhá a pak se rozhodne. Chce vstoupit do kostela, ale zastaví ji jeden z mužů v civilu. MUŽ: Vy patříte ke štábu? MARIE: Ne…, ale… Muž poněkud neurvale vezme Marii za rameno a odvádí ji dále od kostela. MUŽ: Tak se seberte a vypadněte. Tady nemáte co dělat. Marie chvíli stojí na místě a pak muže poslechne. Zmizí mezi zvědavými přihlížejícími na návsi.

76



V kostele je už vše připraveno k natáčení. Dvě velká filmová světla míří na schodiště kazatelny. Všude se vinou kabely, pod kazatelnou je připravena kamera, ke které se sklání kameraman Robek a režisér Freiman. V kostelních lavicích posedávají technici, s rukama zastrčenýma hluboko do kapes. Všem stoupá od pusy pára. Některý z techniků v kostele dokonce bezostyšně kouří a popel z cigarety odklepává na chladnou kamennou podlahu. Technici se spolu polohlasně baví. Robek se zdvihne od hledáčku kamery. FREIMAN: Já ti to projdu… Koukni na to. Robek přikývne. Znovu se skloní ke kameře. Freiman se postaví kazatelnu. Průběžně počínání.

ke schodům, na komentuje svoje FREIMAN: Tady začne. Takhle půjde nahoru…

Robek skrz oko kamery pozoruje Freimanovo počínání. V první lavici sedí Toufar. Je zřejmé, že mu je zle, jenom ztěžka se drží, aby se nezhroutil. Z jedné strany Toufara sedí bachař, ze druhé doktor Čížek. Oba dva se zájmem přihlížejí přípravám k natáčení. Freiman stoupá po schodech. FREIMAN: Asi takhle rychle? Trobek od kamery na Freimana mávne. ROBEK: To je dobrý, ale musí jít víc ke kameře. Jako úplně přimáčknutej k tomu zábradlí. Freiman se podle pokynů přesune ke straně schodiště.

kameramana

77

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský FREIMAN: Tak? ROBEK: Jo, to je vono… FREIMAN: Fajn. Freiman vystoupá až na kazatelnu. Rozhlédne se po imaginárně zaplněném kostele a opře se rukama o zábradlí kazatelny. Robek u kamery si pochvaluje kompozici. ROBEK: Jo. Dobrý. Freiman seběhne z kazatelny. FREIMAN: Můžeme? ROBEK: Jo. Kameraman Robek ještě přejde k jednomu ze světel a o pár centimetrů jej natáčí jinak. Freiman kývne na Toufara. FREIMAN: Tak pojedeme. Toufar nereaguje, pohne se, až když jej bachař vytáhne z lavice. FREIMAN: Díval jste se? Musíte jít takhle hodně při kraji. Dojdete až nahoru, tam se rozhlédnete a opřete se vo to zábradlí… Toufar mlčí. Zírá na Freimana. Freiman neví, co říct a tak jen mávne rukou směrem ke kazatelně a sám se postaví vedle Robka. FREIMAN: Tak se připravíme. Ticho! Jeden z techniků, který drží klapku, zahodí cigaretu na podlahu kostela. Vyskočí z lavice. FREIMAN: Kamera… Robek stiskne tlačítko na kameře. Ozve se charakteristické vrčení přístroje.

78

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ROBEK: Jede. FREIMAN: Klap! Technik strčí klapku před kameru a klapne. Klapnutí. FREIMAN: Akce! Chvíli se nic neděje, jako by Toufar nevěděl, co se po něm chce. Nakonec se přece jenom rozejde. Apaticky a ztěžka stoupá po schodech. Freiman nespokojeně Toufara pozoruje. Je jasné, že něco není v pořádku. Toufar kráčí po schodech na kazatelnu. Potácí se a nakonec se sesune na schodiště. Zůstane sedět na jednom ze schodů. FREIMAN (M.O.): Stop! Freiman s Robkem na sebe pohlédnou. Bachař vyskočí z lavice. Zdvihá Toufara a nutí ho do chůze. BACHAŘ: Vstávej! No vstávej, ty hajzle… Freiman pozoruje nemohoucího Dojde k Čížkovi. Tiše promluví.

Toufara. FREIMAN: To dneska nenatočíme…

Čížek se stisknutými rty pozoruje Toufara, který se s pomocí bachaře zdvihl, ale sotva se drží na nohou. Freiman vrtí hlavou. FREIMAN: Já nevím, co jste s ním dělali, ale tohle nejde. To by bylo vidět, že… Freiman hledá slova. FREIMAN: … že není v pořádku… Čížek přemýšlí.

79

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ČÍŽEK: Dobře. Tak natočte všechno, co potřebujete a co můžete dělat bez něj… A tohle uděláme jindy. Freiman se otočí na Robka. FREIMAN: Tak uděláme ten kříž, ten drát, to tahání za něj v blízkým detailu a tak… Robek se zamyslí. ROBEK: Fajn. Běž si to připravit a já ti zatím udělám nějaký prostřihy. Freiman se na Robka ušklíbne. FREIMAN: Ty bys taky furt dělal nějaký prostřihy… Robek opětuje Freimanův úšklebek. ROBEK: A jak jseš pak ve střižně rád, že je máš… Oba muži se rozejdou po své práci. V první řadě polosedí pololeží Toufar a nad ním se sklání bachař s doktorem Čížkem. V kostele to hučí pracovní atmosférou jako v úle. Hluk přípravy natáčení.

80


Obraz 26 Policejní stanice Reál – Interiér – Podvečer

Za svým stolem na policejní stanici sedí Goldbricht. Na sobě má uniformu a na hlavě placatou čepici. Tužkou si na papír kreslí nějaké čmáranice a občas vyhlédne do tmy za oknem. Do dveří bez zaklepání vejde Rubeš. Způsobně si oklepává sníh z bot hned na hadru za dveřmi. Goldbricht zdvihne oči k Rubešovi. GOLDBRICHT: Už vodjeli? RUBEŠ: Jo. GOLDBRICHT: Chtěl jsem si promluvit s tím Čížkem, ale nepustili mě k němu… Rubeš si sundá kabát a zavěsí ho na věšák vedle dveří. RUBEŠ: Já jsem vám to říkal. Goldbricht odloží tužku a papír. GOLDBRICHT: Připadám si jako tabletenisovej míček. V Praze nebyl, že prej bude tady, tady sice je, ale zase se k němu nedostanu… Teď budu muset znovu do Prahy a vona to je docela štrapáce… Rubeš přejde k roztopeným kamnům v rohu místnosti. Nahřívá si nad nimi ruce. RUBEŠ: Marie chce jet do Prahy taky, řek´ jsem jí, že to k ničemu nepovede… A, nezlobte se, myslím, že vy tam taky pojedete zbytečně. Goldbricht si sundá policejní čepici a poškrábe se ve zpocených vlasech. Potom pohlédne na Rubeše, napřáhne se a přesně mířeným hodem umístí čepici na věšák vedle dveří. Čepice se zahoupe na háčku.

81

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Rubeš, který má k věšáku jenom krok, rezignovaně přikývne. RUBEŠ: Pochopil jsem.

82


Obraz 27 Vyšetřovna Reál – Interiér – Noc

Farář Toufar stojí před stolem v Máchově vyšetřovně. Mácha obchází kolem něj, s nezbytným pendrekem v ruce a spokojeně se pochechtává. MÁCHA: Tak pro začátek… natáčením?

Co

to

bylo,

s tím

Toufar mlčí. MÁCHA: Pan doktor Čížek tě za dělnický peníze veze přes půl republiky, abys moh´ bejt v tom filmu, a ty pak simuluješ, jak ti je zle? Mácha si poklepává pendrekem o otevřenou dlaň. MÁCHA: To už se příště nebude vopakovat, protože já pak musím vysvětlovat, že jsem se tě ani prstem netknul… Toufar pozoruje Máchu, který se napřáhne pendrekem. Toufar ucukne, ale naběhne si jen na druhou Máchovu ruku, který vrazí faráři facku. Mácha se zachechtá tomu, jak se Toufar nechal překvapit. MÁCHA: Tak… a teď zpátky k tomu, proč tu jseš… To sis vážně myslel, že ti to projde…? Toufar neodpovídá, nemá vlastně ani na co odpovědět. MÁCHA: No? Co sis myslel? Že uděláš zázrak, všichni sedláci se budou slejzat u tebe v kostele? Že k tobě budou vzhlížet jako k pánubohu? Že když jim řekneš, aby nevstupovali do družstev, že tam nevstoupěj´? Co sis myslel? Mácha každou otázku doprovází rytmickým poklepáváním pendreku o nataženou dlaň.

83

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MÁCHA: Máš černou duši, jestli na to věříš… a já to všechno chci vod tebe slyšet… a nejen slyšet… já taky chci, abys to všechno pěkně podepsal… Toufar semkne rty. Hledí upřeně před sebe a nedává na sobě znát ani nepatrné pohnutí mysli. TOUFAR: Ze svých hříchů se budu zpovídat jen před Bohem. Toufarova věta nepříčetnosti.

Máchu

rozzuří

do MÁCHA: Já jsem ten Bůh!

Toufar už zase mlčí. Stále hledí před sebe s kamenným výrazem v očích. Mácha se trochu uklidní. Napije se ze skleničky vody, která leží na stole. MÁCHA: Tak rychle… a do toho… Teď to všechno vyklop, já to zapíšu, ty to podepíšeš a vodvezeme tě někam na Jáchymov, nebo kam… To se má stát a to se taky stane. Vony totiž ty vaše mlejny melou. My se jen postaráme, aby mlely trochu rychlejc. Toufar promluví tiše a klidně. TOUFAR: Nemám se k čemu přiznávat. V Máchovi už zase začíná kypět zlost. MÁCHA: Ty si myslíš, že když nemáme důkazy, nemůže se ti nic stát, je to tak? Toufar přikývne. TOUFAR: Je… Mácha zařve, v oknech.

až

se

zatřesou

tabulky MÁCHA: Není!

Mácha se napřáhne obuškem.

84

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MÁCHA: Já to přiznání vod tebe potřebuju a já ho taky dostanu. Toufar mlčí. Mácha udeří Toufara obuškem po zádech. MÁCHA: Tak mluv! Mluv! Mluv! Toufar se pokouší chránit si rukama hlavu ale Mácha řádí jako smyslů zbavený. Nepřestane, dokud Toufar neleží na zemi bez známek života. Mácha klidně odloží obušek, přejde ke stolu a dopije skleničku s vodou. Teprve potom přejde ke dveřím a otevře je. MÁCHA: Služba! Za okamžik vstoupí do místnosti jeden z bachařů. Mácha ukáže rukou na ležícího Toufara. MÁCHA: Nějak ho proberte, pokračovat. Bachař neřekne ani slovo, chopí se Toufarova těla a vytáhne ho z vyšetřovny. Mácha zavře za bachařem dveře, přejde ke stolu a posadí se na židli. Teprve teď dá průchod svému vzteku a práskne obuškem do stolu, až sklenička poposkočí.

85

za

hodinu

budeme


Obraz 28 Sekretariát ministerstva Reál – Interiér – Den

V sekretariátu ministerstva to jako vždy jenom hlučí pracovním nasazením. Sekretářky se věnují svým psacím strojům, asistenti přecházejí sem a tam a přenášejí lejstra z místa na místo. V sedačce pro návštěvy sedí polozapomenutý Goldbricht ve své parádní uniformě. Nemá před sebou ani kávu, ani cokoliv jiného, co by naznačovalo, že je na ministerstvu vítaným hostem. Tu a tam některá ze sekretářek nebo z asistentů na Goldbrichta pohlédne, ale jinak si ho nikdo nevšímá. Goldbricht netrpělivě zkontroluje čas na svých náramkových hodinkách. Pokusí se usadit co nejpohodlněji, ale protože cítí, že je zde nezvaným hostem, stále nějak se mu to nějak nedaří. Konečně se otevřou vysoké vypolstrované dveře, které vedou do Čížkovy kanceláře. Stojí v nich doktor Čížek, oblečen do dlouhého kabátu s kloboukem na hlavě a s aktovkou v podpaží. Čížek za sebou zavře a zamíří ke dveřím ze sekretariátu. Goldbrichta si ani nevšimne. Goldbricht vyskočí ze sedačky. GOLDBRICHT: Doktor Čížek? Čížek si Goldbrichta dlouze změří. Mlčí. S vysvětlením přispěchá jeden z Čížkových sekretářů. SEKRETÁŘ: To je pan Goldstein, pane doktore… Jak jsem vám říkal, že na vás čeká… GOLDBRICHT: Goldbricht. Ne Goldstein, Goldbricht. Z Čihoště. Já jsem posílal to hlášení, vo tom… no vo tom… zázraku… Čížek pozoruje Goldbrichtovo drmolení.

86

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ČÍŽEK: Co pro vás můžu udělat? Goldbricht nesměle Čížka požádá o schůzku. GOLDBRICHT: Věnujte mi pár minut vašeho času. Čížek se podívá na hodinky. Těžko říct, zda mluví pravdu, nebo lže. ČÍŽEK: To nepřichází do úvahy. Za půl hodiny na mě čeká ministr vnitra. Goldbricht si dodá odvahy a mluví tak rychle, aby ho Čížek nestačil přerušit. GOLDBRICHT: Já jsem vám chtěl jenom říct, že… že se se musela stát nějaká chyba… Policie pana Toufara zatkla a to je přece pitomost. Čížek zapomene na čas. ČÍŽEK: Myslíte? GOLDBRICHT: No jistě. Vždyť von přece nic neudělal… Kdybych věděl… ČÍŽEK: Kdybyste věděl co? Goldbricht polkne. GOLDBRICHT: Že toho člověka sebere Státní bezpečnost… Čížek Goldbrichta mrazivě pozoruje. ČÍŽEK: Tak…? GOLDBRICHT: Tak bych… Goldbricht se odmlčí. Neví, co říct. ČÍŽEK: Snad radši ani nepokračujte. Jste příslušník sboru národní bezpečnosti a je vaší povinností starat se o pořádek a klid. GOLDBRICHT: Jak rozvrací pořádek to, že se někde v kostele pohne kříž…? A tomu já stejně nevěřím… a předpokládám, že ani vy. 87

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ČÍŽEK: To není otázka víry… tu ať si nechá ten farář… Problém je v tom, že díky tomu… Čížek se uchechtne. ČÍŽEK: … no… tomu „zázraku“ se lidi táhnou za církví jak slepice po flusu. Ale abych ulehčil vašemu svědomí, tedy jestli nějaký máte… Goldbricht stiskne rty. ČÍŽEK: … my jsme věděli, že se něco takového chystá… že se něco takového stane. Vzhledem k tomu musím bohužel konstatovat, že to vaše hlášení nebylo příliš přesné a podrobné… Pro vás, jako příslušníka SNB, to není dobré vysvědčení. Čížek nasadí přísně komisní tón. ČÍŽEK: Takže vy, soudruhu nadstrážmistře, se teď seberete, vrátíte se do té vaší Čihoště a budete dál posílat hlášení. Jako by se nic nestalo… Protože ono se vážně nic nestalo, chápete? Goldbricht nechápe. GOLDBRICHT: Jenže vono se stalo… Čížek už toho má právě tak dost. ČÍŽEK: Ale ne. Státní bezpečnost zatkla faráře, který podvedl celou svojí farnost… jenom proto, aby posílil vliv církve v kraji… aby posílil nechuť kolektivizovat. A to není nic proti tomu, co se teprve stane, jestli nepřestanete s těma řečma, co máte. Protože potom zatkne Státní bezpečnost vás, soudruhu strážmistře. Goldbricht mlčí. Čížek se obrátí ke Goldbrichtovi zády a bez pozdravu vyjde ze sekretariátu.

88


Obraz 29 Střižna Reál – Interiér – Noc

Ve střižně je tma. Všude panuje strašlivý nepořádek, na střihacím stole se povalují kousky filmu, mezi tím vším leží papíry s poznámkami. Do ticha se ozve nesmělé zaklepání. Klepání na dveře. Chvíli se nic neděje a pak se dveře otevřou. Do temné střižny vstoupí Marie. Proti světlu do chodby je vidět jen její silueta. Marie pomalu přistoupí ke střihacímu stolu. V pološeru, kdy tma je rozbíjena světlem lampy zvenčí si prohlíží kousky filmu. Náhle se ozve hlasité zakašlání, cvakne vypínač a střižnu zalije světlo z malé lampičky. Marie se rychle otočí. Zakašlání, cvaknutí vypínače. Na staré rozdrbané pohovce v rohu střižny leží střihač Opatrný, přikrytý tenkou dekou bez povlečení. Zírá na Marii jako na zjevení. OPATRNÝ: Co tu chcete? MARIE: Promiňte… Já hledám režiséra Freimana. Opatrný jinou odpověď snad ani nečekal. OPATRNÝ: Překvapilo by mě, kdybyste hledala někoho jinýho. Freiman už je dávno v pelechu. MARIE: On mi řekl, abych za ním přijela do Prahy… ale já nevím, kde bydlí… A nemám ani kde přespat… OPATRNÝ: No, tak to jsme dva… Marie střihače potichu zaprosí. MARIE: Nemohl byste mi dát jeho adresu? Opatrný zavrtí hlavou.

89

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský OPATRNÝ: To bych teda nemoh´, slečno… Marie vysvětluje důvody svého pozdního příjezdu. MARIE: Já bych přijela dřív… ale jedu až od Jihlavy a tam u nás byla silnice zasypaná sněhem. Autobus jel krokem. Nevěděla jsem, kde ho hledat, tak jsem to zkusila tady… OPATRNÝ: Rád vám věřím, ale nemůžu pro vás nic udělat. MARIE: Já… tady v Praze nikoho jiného neznám… Opatrný pokrčí rameny. OPATRNÝ: Je mi líto. Marie rozpačitě hledí na střihače. Opatrnému se Marie zželí. Odkašle si. OPATRNÝ: (odkašlání) Zárubova dvanáct, Praha sedum… Ale jestli mu řeknete, že tu adresu máte vode mě, tak mě zabije. Ve světle malé lampičky vypadá tvář Marie neuvěřitelně krásně. OPATRNÝ: Možná… Marie zamíří ke dveřím. MARIE: Děkuju… A… myslíte, že bude doma? Opatrný pokrčí rameny. Už zase mizí pod pokrývkou. OPATRNÝ: To nikdo neví. Marie se mezi dveřmi se střihačem rozloučí. MARIE: Na shledanou… a dobrou noc… Opatrnému bliknou v očích plamínky. OPATRNÝ: Dobrou noc.

90

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Ozve se cvaknutí lampičky a střižna se opět ponoří do pološera. Světlý obdélník dveří potemní, jak za sebou Marie zaklapne. Cvaknutí lampičky.

91


Obraz 30 Freimanův byt Reál – Interiér – Noc

Režisér Freiman, oblečen jenom do spodního prádla, se pohodlně rozvaluje na pohovce. Po zemi se povaluje spousta nejrůznějších časopisů a novin, mezi tím vším tu a tam nějaká knížka, na stole leží talíř s nedojedenou staromládeneckou večeří. Z rádia hraje hudba. Hudba. Freiman si čte nějaký magazín. Otočí list a pak se ozve zvonek ode dveří. Zvonek. Freiman nevzrušeně odloží časopis, vstane a přejde ke dveřím. Otevře je. Za dveřmi stojí Marie, která, když spatří Freimana jen ve spodním prádle, je ještě více rozpačitá, než by jinak byla. MARIE: Dobrý večer… Freiman jenom zírá. FREIMAN: Ježíšikriste, co tady děláte…? Okamžik… Freiman poněkud nezpůsobně nechá Marii stát v chodbě a zmizí do nejbližších dveří. Za okamžik je zpátky, oblečen do domácího županu. Zavazuje si uzel na froté pásku. FREIMAN: Ještě před pár dnama bych dal nevím co za to, abyste mi zaklepala na dveře, jenže teď když vím, že… MARIE: Prosím? FREIMAN: To nic, promiňte… Marie začíná nabývat ztracené sebejistoty, možná se dokonce na Freimana smutně usměje.

92

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MARIE: Ne… To vy promiňte… ale nevím, na koho jiného se mám obrátit… Chvíle ticha. Freiman k obývacímu pokoji.

ukáže

rukou FREIMAN: Tak… pojďte dál…

Marie si mechanicky sundá šátek a kabát. Freiman přiskočí a odebere kabát i se šátkem ji odebere. Vrací se do chodby a ještě mezi dveřmi si vzpomene, co patří k povinnostem dobrého hostitele. FREIMAN: Nedáte si kafe? Nebo tak něco…? Marie zavrtí hlavou. Posadí se ke stolu. MARIE: Ne… ale děkuju… Freiman je v okamžiku zpátky. Usedne naproti Marii a pokouší se, alespoň symbolicky, uklidit stůl. Talíře odkládá bezostyšně na zem za sebou. Marie si hraje s uzávěrem své kabelky. MARIE: Já… bych vás chtěla poprosit… Marie se odmlčí. MARIE: Pomozte mi… Vy přece víte, že strýček nic neudělal. Mluvil jste s ním, musíte to vědět… Freiman zavrtí hlavou. FREIMAN: To nevím. Marie pohlédne na Freimana. Prosebně se na něj dívá. MARIE: Ale já to vím… Já mu věřím. On… on by nic takového nemohl udělat… Freiman stále nevěřícně vrtí hlavou. FREIMAN: Někdo to nějak udělat musel... a uznejte sama, že kdyby to udělal kdokoliv jinej než von, tak by si toho musel všimnout... Marie s Freimanem nesouhlasí.

93

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MARIE: Nezlobte se, ale nemáte pravdu. Prý tam natáhl nějaký drát… Jestli, já říkám JESTLI, tam nějaký drát byl, mohli ho natáhnout od sakristie na druhou stranu, podél zdi a toho by si nevšiml. FREIMAN: No dobře… ale i kdyby… a všimněte si… Freiman napodobí intonaci Marie. FREIMAN: … já říkám KDYBY to tak bylo… tak jste na špatný adrese… Já nejsem příslušník SNB. Já to přece nevyšetřuju. Já jen točím dokument podle podkladů, který mi dají… MARIE: Ale přece chcete vědět, co se vlastně stalo… a jak se to stalo… FREIMAN: Nechci to vědět. Marie na Freimana chvíli mlčky hledí. Freiman má potřebu ospravedlnit se sám před sebou. FREIMAN: Já jsem si tohle téma nevybral… Jestli mám bejt upřímnej, mně to vlastně ani nezajímá. Věřte mi, že bych vám rád pomoh´, ale… Z chodby se ozve cvaknutí zámku. Do bytu kdosi vstoupí. Cvaknutí zámku. Kroky. Freiman i Marie se otočí ke dveřím. Do pokoje vpluje Eva. V rukou drží klíče. EVA: Vidím, že jdu právě včas. Freiman nejistě blikne očima na Marii. FREIMAN: No… Eva pokračuje v rázném tónu řeči. EVA: Já jsem ti totiž přišla vrátit klíče, tak je můžeš předat rovnou tady slečně Ivaně… Freiman se na Evu ušklíbne.

94

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský FREIMAN: Koukám, že si Robek pouštěl hubu na špacír. Eva Freimana neposlouchá. EVA: Jste slečna Ivana? Marii je celá situace značně nepříjemná. MARIE: Ne… Eva hodí klíče na stůl před Freimana. Obrátí se na Marii, jako by Freiman v místnosti ani nebyl. EVA: No to je jedno, ať se jmenujete jak chcete… Jen bych vás před ním chtěla varovat. Je to hajzl, kterej vás využije a pak do vás kopne jako do prašivýho psa. Stejně jako mě. Freiman chce něco říct, ale Eva ho nepustí ke slovu. EVA: Sbohem! Eva vyjde z pokoje. Freiman se zdvihne a jde za ní, ale než vyjde z obývacího pokoje, ozve se z chodby prásknutí dveří. Prásknutí dveří. Freiman se vrátí k Marii. FREIMAN: Omlouvám se. MARIE: Já vím, že pro mě… nebo spíš pro strýčka asi nemůžete nic udělat… Marie prosebně hledí na Freimana. MARIE: … ale mně by stačilo, kdybych věděla, co s ním vůbec je. Já ani nevím, kam ho odvezli… a jestli něco nepotřebuje… a nikdo mi nic neřekne… Freiman si hraje se svazkem klíčů. FREIMAN: Máte kde přespat? Marie zavrtí hlavou. MARIE: Ne. 95

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Freiman přistrčí svazek klíčů zpátky před Marii. FREIMAN: Tak si je zatím nechte. MARIE: To nejde… FREIMAN: Nebojte se… Já můžu spát tady na gauči… Marie se na Freimana dlouze dívá. MARIE: Děkuju… Freiman si prsty promne spánky. Možná přece jenom přemýšlí, kde a jak obstarat informace o Toufarovi.

96


Obraz 31 Cela Reál – Interiér – Den

Mužská ruka buší na bytelné dubové dveře opatřené silný kováním. Bušení na dveře. Cela je tmavá a vlhká. Za okny je sice den, ale vypadá to tak trochu, jako by byla noc, protože úzkým okénkem příliš denního světla do cely neproniká. U dveří stojí mukl v trestaneckém mundúru a tluče pěstí do dveří. MUKL: Tak votevřete, sakra… Hej…! Votevřete! Po chvíli bušení se dveře skutečně otevřou. Stojí v nich bachař v uniformě. V ruce drží černý pendrek. BACHAŘ: Tak co je to tady? Bude tu klid! Mukl kývne hlavou kamsi za sebe. MUKL: Ten farář… Na jednoduché palandě pod oknem leží Toufar. Tvář i tělo má pokryté modřinami. Tiše sténá a na okolí nereaguje. TOUFAR: (sténání) Bachař zapomene na základní bezpečnostní předpisy. Dveře nechá otevřené a přejde k Toufarovi. BACHAŘ: Co mu je? Mukla ani nenapadne, aby využil příležitosti a utekl. Dostoupí k bachaři. MUKL: Já nevím. Pár hodin takhle leží a sténá. Jenže předtím aspoň mluvil, ale teď z něj už nevypadne ani slovo. Bachař neurvale zatřese s Toufarem.

97

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský BACHAŘ: No co je? Ty simulante… Toufarova hlava sklouzne ke straně. Farář má otevřené oči, ale bachaře jako by neviděl. Zakalené bělmo jeho očí svítí do slabě osvětlené cely. Bachař znovu zatřese Toufarem. BACHAŘ: No tak… Mukl přihlíží bachařovu konání. MUKL: Já… já myslím, že je po něm. Bachař se na mukla ani nepodívá. Ujišťuje sám sebe. BACHAŘ: Ale hovno. Tyhle hajzlové maj´ tuhej kořínek. Toufarova ruka sjede z palandy. Bezmocně se houpe ve vzduchu.

98


Obraz 32 Ulice Reál – Exteriér – Den

Natáčení na jakémsi úřadě je u konce. Před šedivým domem technici balí kabely a světla, kdosi vynáší ze dveří domu kameru. Ruch ulice. Ze dveří vycházejí jako poslední režisér Freiman a kameraman Robek. Robek nahlíží do popsaného listu papíru. ROBEK: Neměj péči, stihneme to natočit všechno. V kriminalistickým ústavu na nás s tím křížem v nejhorším počkaj´. Chceš ještě něco? Freiman trochu ztiší hlas, aby ho neslyšeli technici od kamery, kteří nakládají celý aparát do automobilu. FREIMAN: Jo. Ty taky musíš Evě vyslepičit všechno, co ti řeknu, viď? ROBEK: No co? Potkala mě, ptala se mě… Mimochodem, nemoh´ bys mi nějakou z těch tvejch vopuštěnejch přenechat? Když pořád tvrdíš, jak jsem neschopnej? FREIMAN: Přenechám ti tu poslední, když budu vědět, že ta další už je ta pravá. Robek svoje slova myslí smrtelně vážně. ROBEK: Abych tě nevzal za slovo… Freiman odpoví neméně vážně. FREIMAN: Klidně mě za slovo vem´. Jestli tě někdy pošlu na rande místo sebe, budeš vědět, že ta, co je v tu chvíli u mě doma, je na celej život… Ale až s ní budeš sedět na víně, musíš si dát hubu na zámek. Robek poslední Freimanova slova správně pochopí jako výtku.

99

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ROBEK: Nevěděl jsem, že ti to s tou Evou bude vadit. Freiman mávne rukou. FREIMAN: Vo mně nejde. Ale udělala scénu před… no to je jedno, před kým… a to mi vážně příjemný nebylo. Robek zvědavě zdvihne obočí. ROBEK: Před tou… Ivanou? Freiman zavrtí hlavou. FREIMAN: Ale ne… Před… tou Pospíšilovou… ROBEK: Kterou Pospíšilovou? FREIMAN: No před tou Toufarovou neteří… Robek překvapením otevře ústa. ROBEK: No, to je výborný, vopravdu… Nejdřív mi vynadáš, že jsem ti neřek´, co je zač – já to přisámbůh nevěděl – a pak si ji sám nastěhuješ do kvartýru. FREIMAN: Já jsem si ji do kvartýru nenastěhoval. Přijela za mnou sama. ROBEK: Čím dál, tím líp… Tak se jí rychle zbav, nebo nás voba dva přivede do maléru. To si myslíš, že se ty nahoře nedozvěděj´, u koho teď Toufarova neteř přespává? Freiman promluví překvapivě střízlivě. FREIMAN: Má nádherný voči… Robek se podezřívavě rozhlédne kolem sebe, jestli je nikdo neposlouchá. ROBEK: Myslel jsem, že ti je jedno, jestli jsou modrý nebo zelený… Freiman mávne rukou.

100

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský FREIMAN: Ále… ROBEK: Ty jseš vážně blázen. Taky by na nás mohla bejt nasazená… Přišla za tebou a teď čeká, co uděláš… FREIMAN: Já jsem možná blázen, ale ty jseš paranoik. Freiman se otočí a odchází mrazivou ulicí.

101


Obraz 33 Před věznicí Reál – Exteriér – Den

Na dvoře pankrácké věznice stojí auto s rozsvícenými světly a běžícím motorem. Kolem postává několik bachařů. Žhnoucí špičky jejich cigaret září do podvečerní tmy, která je jen tu a tam rozbíjena svítícími reflektory. Hluk běžícího motoru. Dveře do jedné z budov se otevřou. Objeví se dvě mužské siluety v uniformách nesoucí nosítka s bezvládným Toufarem. Muži u auta zahazují cigarety. Otevírají dveře automobilu. BACHAŘ 1: No těbůh. BACHAŘ 2: Nech si ty kecy a nalož ho. BACHAŘ 1: Já jen, že mi zasviní celý auto vod krve… Toufar je nakládán do automobilu. Protože bezvládného muže není snadné uložit na zadní sedadla, muži se potí a funí. Konečně je Toufar bezpečně naložen do vozu. Dva bachaři se posadí k němu a automobil se pomalu rozjede. Velká brána pankrácké věznice se pomalu otevírá. Hluk otevírání brány. Automobil s Toufarem vyjíždí na ulici.

102


Obraz 34 Freimanův byt Reál – Interiér – Podvečer

Freimanův byt je poprvé v režisérově životě – a zřejmě také naposled – uklizen a vysmýčen do posledního smítka prachu. Uprostřed toho neobvyklého pořádku stojí Freiman a jenom zírá. FREIMAN: To jste nemusela… Tohleto… Marie s prachovkou v ruce se na Freimana usměje. MARIE: Udělala jsem to ráda… Ptal jste se někoho? Jak jste říkal…? Freiman zavrtí hlavou. FREIMAN: Ne… Nešlo to… Ale zejtra jedu znova točit do Čihoště a tam by Toufar… pan Toufar… měl bejt… Marii v očích blikne světélko radosti. MARIE: Takže když se vrátím domů… FREIMAN: To by bylo nejlepší. Když tam budete, já zkusím zařídit, abyste s ním mohla mluvit… aspoň pár slov… MARIE: Děkuju. Strašně moc děkuju… Freimanovi není dobře po těle, protože na rozdíl od Marie ví, že to, co říká není pravda. Chvíli váhá, než přizná barvu. FREIMAN: Ne, je to nesmysl. Nejezděte nikam… Do kostela se během natáčení stejně nedostanete… a když, tak ho budou hlídat dvakrát tolik… Marie Freimana zklamaně pozoruje. MARIE: Ale říkal jste… 103

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Freiman se zlobí sám na sebe. FREIMAN: Já vím, co jsem říkal. Vy tu šanci nedostanete, já jo… Já se ho zeptám, co a jak… Marie prosebně osloví Freimana. MARIE: Kdybych mu napsala dopis, dal byste mu ho? Freimanovi se příliš nechce mít u sebe cokoliv písemného, ale nakonec hodí starosti za hlavu. FREIMAN: No… Tak dobře… A když to jen trochu půjde, přinesu vám nějakej vzkaz vod něj. MARIE: Já vím, že když ode mě dostane dopis, bude v pořádku… Bude vědět, že na něj myslím… FREIMAN: Chcete ten dopis napsat teď hned? Marie přikývne. MARIE: Jestli by vám to nevadilo… FREIMAN: Tak si sedněte a pište. Kus papíru se tady snad někde najde… MARIE: V první zásuvce v prádelníku. Freiman se rozesměje. Napětí najednou opadne. FREIMAN: No… výborně… Marie se posadí ke stolu. Freiman přejde k prádelníku a skutečně v první zásuvce objeví balík papíru. Jeden čistý list vezme a podá jej Marii i se svým plnícím perem. Marie se skloní nad papírem a začne psát. Úhledná písmenka začnou pokrývat bílou plochu papíru.

104


Obraz 35 Sanopz – příjem Reál – Interiér – Podvečer

Farář Toufar leží na lůžku na příjmu Sanopzu. Kolem něj pobíhá zdravotní sestra a nad jeho bezvládným tělem se sklání službu konající lékař. LÉKAŘ: No, to jste ho přivezli brzo… Lékař drží Toufara za ruku a měří mu tep. Otevře jeho oči a svítí do nich malou baterkou. Zkoumá Toufarovy životní funkce. U dveří příjmu v uniformách.

postávají

dva

bachaři

Dveře se otevřou a do místnosti příjmu vjede další zdravotní sestra s pojízdným lůžkem. SESTRA 2: S dovolením… Bachaři uhýbají sestře s vozíkem, ale místnost příjmu je příliš malá a tak se musí vmáčknout vedle lékaře k Toufarovu lůžku. Lékař rychle sundává Toufarovi vězeňský mundůr. Objeví se farářova hruď s fialově zabarvenými podlitinami. Lékař zdravotní stav Toufara dále nekomentuje. LÉKAŘ: Pomozte mi s ním… Bachaři na sebe pohlédnou, ale k dílu se nemají. Lékař na oba bachaře ostře pohlédne. LÉKAŘ: Voblíct jste ho do toho mundúru uměli, tak mi teď pomozte ho z těch hadrů svlíknout. Bachaři rozpačitě a nešikovně pomáhají lékaři vysvléknout Toufara z mundúru. Jejich nešikovnost je do očí bijící. Sestra s vozíkem je odstrčí. SESTRA 2: Pardon…

105

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Sestra s lékařem obratně zbaví Toufara vězeňských hadrů. Zručně přeloží Toufara na vozík a zamíří s ním ke dveřím. LÉKAŘ: Dejte ho na čtyřku a na ráno připravte sál. Lékař se obrátí na první sestru, která vyplňuje jakési papíry. LÉKAŘ: A vy zavolejte doktora Černýho, má dneska příslužbu… Ať je na sedmou tady. SESTRA 1: Ano, pane primáři. Jeden z bachařů si odkašle. BACHAŘ: Bude v pořádku? Lékař si oba bachaře nevěřícně prohlíží. Pak zavrtí hlavou, ne snad že by odpovídal na otázku, ale spíše v zoufalství nad takovou hloupostí. Aniž by co řekl, vyjde z místnosti příjmu za sestrou, která odvezla Toufarovo bezvládné tělo. Sestra vytáčí telefonní číslo. SESTRA 1: Doktor Černý? Dobrý večer pane doktore… Pan primář by potřeboval, abyste sem hned ráno přijel… Oba bachaři na sebe mlčky pohlédnou. Čekají, co bude dál a snaží se, pokud možno, nepřekážet.

106



Kostel v chladném odpoledni působí velmi nepřívětivě. Za okny je šedo a tak ani barevné vitráže v oknech neprojasňují atmosféru tak, jak by měly. V kostele panuje pracovní atmosféra. Chystá se další natáčení. Freiman o čemsi diskutuje s Robkem, technici tahají kabely. Freiman se obrátí na techniky, kteří dokončují svoji práci. FREIMAN: Tak budeme moct? Jeden z techniků odpověď.

houkne

Freimanovi TECHNIK: Pět minut. FREIMAN: Fajn… Už čekáme jen na toho Toufara…

Zpoza jednoho kostelního rohu se vynoří postava v kněžském kolárku. Zamíří k Freimanovi. Freiman vytáhne z kapsy nadvakrát přeložený list papíru a vyjde faráři vstříc. V půlce cesty se zarazí. Muž v kněžském oblečení není Toufar, ale Čížek. Dojde až ke strnulému Freimanovi. ČÍŽEK: Je to takhle v pořádku? Freiman nevěří vlastním očím. FREIMAN: Na co si to hrajete? Kde je pan Toufar? Čížek potřese hlavou. ČÍŽEK: Toufar je… no řekněme… indisponován. Jestli to chcete natočit, budete muset vzít zavděk mojí maličkostí. Čížek si Freimana.

všimne

papíru

ruce

režiséra

107

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ČÍŽEK: Co to máte? Freiman si strčí list papíru zpátky do kapsy. FREIMAN: Nic, co by vás mohlo zajímat. Čížkova zvědavost zřejmě nezná mezí. ČÍŽEK: Ukažte mi to… Freiman zaváhá, potom papír zase vytáhne a nerozloženým jím zamává Čížkovi před obličejem. FREIMAN: To je seznam záběrů, který jsem chtěl dneska s panem Toufarem natočit. Já totiž točím dokument, soudruhu Čížku… a ne nějaký amatérský divadelní představení. Čížek vztekle stiskne rty. Osoba režiséra Freimana ho zajímá více než nějaký papír v jeho ruce. Promluví velice chladně. ČÍŽEK: Je mi líto, ale Toufara k tomu vašemu natáčení prostě mít nebudete. Tak mi řekněte, kam se mám postavit, kam jít… ať to máme z krku… Robek pozoruje diskusi Freimana s Čížkem od kamery. Nikoho jiného, jak se zdá, Čížkův převlek nezajímá. FREIMAN: Nebudu moct natočit jedinej detail… když to budete vy a ne ten farář… ČÍŽEK: Proč ne? FREIMAN: No… Freimanovi dojdou slova. ČÍŽEK: Kdo toho Toufara zná? Pár lidí tady ve vsi… jinak nikdo… Čížek se na Toufara ušklíbne.

108

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ČÍŽEK: Myslím, že můžete natočit detailů, kolik chcete. I když moje tvář není pochopitelně ani zdaleka tak důležitá, jako moje ruce… když budu tahat za ten drátek… Freiman neví, co na to říct. Hledá pomoc u Robka, ale ten jenom neznatelně pokrčí rameny. Čížek urychlí Freimanovo rozhodování. Dojde před schody na kazatelnu. ČÍŽEK: Mám se postavit sem? Freiman mlčí. Stále není schopen jakéhokoliv rozhodnutí. Robek střelí očima po Freimanovi. Rozhodne se zachránit situaci a na okamžik zastoupí režiséra. ROBEK: Asi o dva kroky zpátky… Po vaší pravý ruce… Čížek poslušně couvne. ČÍŽEK: Tak? Robek se skloní k hledáčku. Tím dá Freimanovi čas, aby mohl dojít ke kameře. Uvolní hledáček a zatím stále konsternovaný Freiman do něj pohlédne. Promluví ne úplně jistým hlasem. FREIMAN: Tak… ještě o krok… asi… Čížek ještě couvne. Vše je připraveno. Robek doběhne k jedné z lamp a nepatrně ji natočí. Znovu se vrátí zkontrolovat kompozici a pak kývne na Freimana. ROBEK: Jo. Můžeš. Čížek zkoumavě pozoruje Freimana. Stále si není jist, jak to je s oním inkriminovaným listem papíru. ČÍŽEK: Ukažte mi ten papír, co jste měl… Ať vím, co přesně mám udělat… Freiman vytáhne papír z kapsy, teatrálně ho přetrhne na několik malých kousíčků a ty si zastrčí zase zpátky.

109

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský FREIMAN: Heleďte, jestli mám dneska něco natočit, tak nemám čas na pitomosti. Kamera… Robek stiskne tlačítko na těle přístroje. ROBEK: Jede. FREIMAN: Klap! Jeden z techniků nastrčí do záběru klapku. Čížek na okamžik zaváhá, jestli by přece jen neměl vidět útržky papíru ve Freimanově kapse, ale nakonec jej vrčení kamery donutí, aby na to zapomněl. Rychle a sebejistě vystupuje po schodech na kazatelnu. Zvuk kamery. Kamera hlasitě vrčí.

110


Obraz 37 Freimanův byt Reál – Interiér – Den

Ve Freimanově bytě je ticho. Marie v obývacím pokoji přechází sem a tam s prachovkou a pokouší se, alespoň částečně poklidit nepořádek, který na první pohled vůbec poklidit nejde. Prachovka klouže po policích s ledabyle poházenými knížkami. Přejede přes jakousi malou sošku, snad cenu z filmového festivalu. Marie na okamžik prachovku odloží a sošku si zblízka prohlíží. Vezme ji do ruky a potěžká ji V tu chvíli se ozve zvonek u dveří. Zvuk zvonku. Ruka Marie se zastaví v pohybu. Marie na chvíli zaváhá a pak opatrně, potichu, položí sošku zpátky na polici. Po špičkách přejde do chodby ke dveřím. Zvonek se ozve podruhé a naléhavěji. Zvuk zvonku. Marie se tiše připlíží ke dveřím. Přitiskne oko ke kukátku. Zdeformovanou optikou kukátka je vidět na chodbu, kde přede dveřmi stojí Ivana. Marie se po špičkách opět vzdálí ode dveří, ale rozpačitě zůstane stát v chodbě. Neví, co má dělat. Ještě jednou, krátce, se ozve zvonek a pak už je slyšet jen klapot dámských podpatků na schodišti. Zvuk zvonku. Ženské kroky na chodbě. Marie se dívá na zavřené dveře. Pak se posadí na podlahu vedle nich.

111


Obraz 38 Před kostelem Reál – Exteriér – Den

Na návsi před kostelem se shromáždilo několik lidí, kteří pozorují, co se děje. Jedním z přihlížejících je také sedlák Vaniš. Přítomní se tiše dohadují. Ruch vesnice. Dveře kostela se otevřou a ven vyjde jeden z techniků. V ruce drží kabel, který smotává do úhledné smyčky. Vesničané se zájmem přihlížejí. Z kostela vyjde režisér Freiman a kameraman Robek. Za nimi kráčí doktor Čížek, který si ještě v chůzi svléká poslední součásti farářova oblečení. Robek drží v ruce kameru a rozhlíží se, kam by ji mohl odložit. Freiman se na Robka obrátí. FREIMAN: Tak snad máme všechno… ROBEK: Taky doufám… Jestli si nevymyslíš ještě něco extra… ale i kdyby sis vymyslel, stejně ti bude něco ve střižně chybět. To bych tě nesměl znát. Sedlák Vaniš se oddělí od skupinky a zastaví režiséra Freimana. VANIŠ: Promiňte… vy tady tomu velíte? Freiman se na Vaniše usměje. FREIMAN: No… dalo by se to tak říct… VANIŠ: Je tady otec Toufar? FREIMAN: Není. VANIŠ: Myslel jsem… Promiňte…

112

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Vaniš se odvrátí a chce odejít. Freiman vytuší, že by Vaniš byl ochotný mluvit a tak jej zastaví. FREIMAN: Počkejte okamžik. Říká se, že farář Toufar udělal ten… zázrak… Freiman se odmlčí. Hledá slova. FREIMAN: … aby posílil vliv církve… aby církev mohla líp ovládat věřící… aby nevstupovali do družstev, například… Vaniš rázně zavrtí hlavou. Nechápe, jak může někdo říci takovou hloupost. VANIŠ: To je přece nesmysl… s tím církev nemá nic společnýho… FREIMAN: A vy jste v družstvu? VANIŠ: Ne. FREIMAN: Proč? Vaniš se zamyslí. Zopakuje otázku. VANIŠ: Proč? Freiman kývne, aby Vaniše povzbudil při zpovědi. VANIŠ: Víte, to je tak… Narodíte se, jako kluk to všechno nenávidíte, práci na poli a tak… Protože ta se nikdy nezastaví… Vaniš vypočítává jednotlivé body.

na

prstech

své

ruky VANIŠ: Na jaře sázíte, v létě jsou žně, na podzim se oře, v zimě se spravujou pluhy a nářadí… a tak pořád dokola…

Freiman nenápadně, aby si ho Vaniš nevšiml, kývne rukou na Robka. Naznačuje prstem, že má Robek zapnout kameru. Za svými zády luská. Luskání.

113

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský VANIŠ: A vždycky, když byste chtěl jít čutat merunu, nebo pozdějc s holkou na rande, nikdy nemůžete… a těšíte se na jediný… jak vodsud vypadnete, jako by vám za patama hořelo, tak brzo, jak jen to půjde… Ale pak se něco stane… Váš táta najednou nemůže uzvednout oj pluhu, sotva dejchá, když má hodit na vůz pytel zrní a máma se na vás kouká a vočima vás prosí, abyste nikam nevodcházel… Tak si řeknete „fajn, ještě jeden jedinej rok, co mi to udělá…“ A děláte všechno to, co jste dělal ty roky předtím, jenom už tomu nevelí váš táta, ale vy. Robek konečně pochopí. Nasadí si kameru na rameno a s tím objektivem, jaký na kameře zrovna je, dojde k Freimanovi. Freiman Vaniše zarazí. FREIMAN: Řek´ byste mi to na kameru? VANIŠ: Klidně… Ale stejně to asi nezvopakuju… FREIMAN: To nevadí, normálně pokračujte… Jeden z techniků nastrčí před Vanišův obličej mikrofon. ZVUKAŘ: Můžeme… Vaniš tázavě pohlédne na Freimana. Ten mu gestem ruky naznačí, aby mluvil. VANIŠ: Když já nevím, kde… Jo…, pak se modlíte, aby ten rok utek´ co nejrychlejc… Jenže z toho roku jsou dva, pak čtyři… a pak se voženíte, narodí se vám dítě, žijete se ženou a s děckem v malým pokojíku nahoře v mansardě… a pak se probudíte a zjistíte, že počítáte, kdy si koupíte novýho koně a jestli si budete moct dovolit větší kus pole, protože co jinýho než takhle počítat vám s manželkou a děckem na krku zbejvá… Freiman blikne očima po Robkovi, aby se ujistil, že kamera jede.

114

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský VANIŠ: A to je ta chvíle, kdy si uvědomíte, že vás to chytilo do pasti, stejně jako vy chytáte do pastí myši ve stodole… s přeraženým hřbetem už víte, že se vodsud nikdy nedostanete. Jenže vy, na rozdíl vod tý myši taky víte, že jste se do tý pasti chytil dobrovolně, že jste do toho kusu špeku kousnul, přestože jste tak nějak vevnitř věděl, že se péro uvolní a past sklapne… Robek má jedno oko přilepené k hledáčku kamery, druhým bloudí po okolí, kdyby se vyskytlo něco zajímavého, co by bylo hodné natočení. Ale protože se nic neděje, objektiv kamery zůstává upřen na Vaniše. VANIŠ: … a to je taky přesně ta chvíle, kdy pochopíte, proč nevodešel váš táta, i když jste ho za to do týhle chvíle tisíckrát proklínal. Teď už víte, že to neudělal přesně ze stejnýho důvodu jako vy… protože tady na tom poli prožil to samý co jeho táta a táta jeho táty a takhle to šlo až bůhví kam. Freiman mechanicky přikyvuje. Naslouchá Vanišovu vyprávění.

115


Obraz 39 Sanopz - operační sál Reál – Interiér – Den

Světla sálu nad operačním lůžkem jasně září a vytvářejí úzký světelný kužel. Pod světlem leží na operačním stole Toufar. Jeho tělo je zakryto zelenými plentami. Za jeho hlavou sedí na svém místě anesteziolog, kolem Toufarova těla stojí dva lékaři a zdravotní sestra. Lékařům i sestře kryje obličej rouška. Jeden z lékařů se narovná. LÉKAŘ: Sestro… Sestra pochopí. Přiskočí s tampónem a otře lékaři zpocené čelo. Lékař blikne očima k anesteziologovi. LÉKAŘ: Jak vypadá? Anesteziolog nespouští oči z jakéhosi přístroje, který ukazuje stav pacienta. ANESTEZIOLOG: No, já bych se moc nezdržoval. Zatím je dobrej, ale mám pocit, že mu to dlouho nevydrží. Druhý lékař pozoruje otevřenou ránu. LÉKAŘ 2: Sestro… odsávejte, strašně to krvácí… První lékař se znovu nakloní nad operační stůl. Sestra rychle odsává krev a uvolňuje lékaři prostor. Anesteziolog nahlas promluví zpoza svého přístroje. ANESTEZIOLOG: Klesá mu tlak. Lékař zhodnotí situaci. LÉKAŘ: Tak ho zavřeme. To nejhorší je hotovo, ale jestli to bude krvácet, tak pámbu s ním.

116

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Druhý lékař nastaví ruku. Sestra mu do ní nacvičeným pohybem vloží lékařskou jehlu. Anesteziolog vyhlédne zpoza přístroje. S obavami o osud pacienta pozoruje oba lékaře. Druhý lékař obratně zašívá otvor v Toufarově těle. První lékař se odvrátí a odchází z operačního sálu. Sestra asistuje lékaři, který Toufara šije, ale stihne ještě mrknout po doktorovi u dveří. SESTRA: Jak ho mám zapsat? Lékař se ohlédne po sestře. LÉKAŘ: Já vám nerozumím… SESTRA: No oni říkali, že se jmenuje Toužimský… ale mezi sebou o něm mluvili jako o Toufarovi… Já jsem je slyšela… Druhý lékař obratně váže uzlíky na jednotlivé stehy. Lékař u dveří stojí s rukou na klice. LÉKAŘ: A vám řekli, že se jmenuje Toužimský? SESTRA: Ano. LÉKAŘ: Tak na co se mě ptáte? Sestra sklopí hlavu a věnuje se asistenci druhému lékaři. SESTRA: Já jen… Promiňte. Lékař ode dveří ještě před odchodem houkne na sestru. LÉKAŘ: Na pokoji mu dejte dva kubíky Promazinu a pak se můžeme společně modlit. Toufarova tvář popelavě šedá.

na

operačním

stole

je

117


Obraz 40 Freimanův byt Reál – Interiér – Noc

Za okny Freimanova bytu panuje hluboká noc. V pokoji svítí jenom malá lampička, která vyzařuje úzký kužel světla. Marie sedí v pološeru. Kolem Marie přechází Freiman a zdá se, jako by si Marie vůbec nevšímal. Mluví zklamaně, vztekle a možná i trochu se strachem. FREIMAN: Já nevím, co se stalo… Sakra já to prostě nevím… Vůbec ho nepřivezli… A místo něj se tam v kolárku promenoval ten Čížek… Ježíši, málem jsem mu ten papír musel dát… Marie s obavami v hlase promluví. MARIE: A jak jste… Marie nedomluví a nechá konec věty viset ve vzduchu. Freiman sáhne do kapsy a otevře dlaň. Z jeho ruky padají k zemi útržky popsaného papíru. FREIMAN: Bylo to vo fous. Do prdele, bylo to vo fous. Marie se skloní k podlaze a sbírá kousíčky papíru do své dlaně. FREIMAN: Nakonec mě vlastně zachránil protože… Pojďte někam na kafe…

Robek,

MARIE: Teď? Freiman se podívá na hodinky. FREIMAN: Proč ne? MARIE: Doma už v tuhle chvíli dávno spím… FREIMAN: Jenže tohle je Praha… Můžeme jít třeba do Alcronu… Nebo do Ambassadoru… Tam mají ještě otevřeno… 118

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Marie se rozpačitě dívá po Freimanovi. MARIE: Dneska už ne… Třeba zítra… Freiman dojde k oknu a vyhlédne z něj. FREIMAN: Zejtra jsem celej den ve střižně a asi nepřijdu dřív, než jako dneska… ale kdybyste chtěla, tak… Freiman se zarazí. Zmlkne. Z okna je vidět, jak za rohem parkuje velký černý vůz. Jsou z něj vidět jenom přední světla. Marie vzhlédne od podlahy, poslední útržky svého dopisu.

kde

sbírá MARIE: Děje se něco?

Freiman se rychle vrátí k Marii a nakloní se k ní. Zapomene na společenské konvence i na to, že Marii vyká. Přiblíží svoje rty k jejímu uchu a jenom sykne. FREIMAN: Mluv… Mluv vo čem chceš, jako bych tu byl… MARIE: Co? FREIMAN: Mluv! Marie nechápe, ale mluví. MARIE: No… tak jestli chcete, tak na tu kávu s váma ráda půjdu, ale… Freiman se vyplíží z pokoje. Rychle přejde přes setmělý obývací pokoj. MARIE (M.O.): ... mám hrozný vlasy. Já bych chtěla, když jsem v Praze… Freiman vyhlédne z okna. Opatrně, sotva o pár centimetrů, poodhrne záclonu. MARIE (M.O.): … najít si nějaký salón… Možná by bylo hezké, kdybych se nechala ostříhat na krátko…

119

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Před domem parkuje tmavý automobil. Ve voze sedí dva muži. Freiman automobil pozoruje. MARIE (M.O.): … četla jsem v jednom časopise, že se to teď nosí… Nakrátko… Ale ne úplně na kluka… Freiman se plíží přes obývák zpátky do ložnice. Marie vzhlédne. Freiman jí gestem ruky naznačuje, aby pokračovala. MARIE: ... ale třeba by mi to ani neslušelo… Já si sama sebe vůbec neumím představit… Od malička mám vlasy takhle dlouhé… Freiman se na vlasy Marie ani nepodívá. FREIMAN: Určitě by ti to slušelo… Freiman kývne hlavou směrem k obývacímu pokoji. Marie pochopí a vydá se stejnou cestou jako Freiman k oknu. FREIMAN: Už půjdu spát. Zívám jak mlíkařskej pes a vod rána stříhám. Marie se dívá z okna. Vidí tutéž scenérii jako Freiman, včetně zaparkovaného automobilu a dvou mužů v něm. FREIMAN: Dobrou noc. MARIE: Dobrou noc. Pohledy Freimana a Marie se střetnou. Freiman na rozdíl od svých slov kýve na Marii, aby ho následovala. Oba dva vejdou do koupelny. Freiman rozsvítí a pustí vodu v umyvadle naplno. Hlasité šumění vody. Freiman položí prst na svoje ústa a naznačuje Marii, aby jenom šeptala. Marie se nakloní k Freimanovi. Svými rty se téměř dotýká režisérova ucha, což by v jiné situaci asi působilo velmi eroticky. MARIE: Co se děje? 120

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský FREIMAN: Ty dva chlapi v autě… Byli tam, už když jsem přišel… Ty sis jich nevšimla? MARIE: Ne… Myslíte, že… že jsou tady kvůli mně? Freiman pokrčí rameny. FREIMAN: Vím já? Vyloučený to není. MARIE: Pojedu domů. Nechci, abyste měl problémy… Marie se narovná a chce odejít, ale Freiman si ji rychle přitáhne těsně k sobě. Jejich rty se na okamžik málem dotknou. FREIMAN: No, to víš, že jo… To je to nejlepší, co bys teď, v noci, mohla udělat… Neblázni… Marie mimoděk a určitě ne záměrně trvá na vykání. MARIE: Co chcete dělat? FREIMAN: Nevím… Uvidíme ráno. Dobrou noc… MARIE: Dobrou noc… Chvíli to vypadá, že se Marie s Freimanem políbí, ale nakonec se tak nestane. Marie už vychází z koupelny, když se Freiman, skoro něžně, dotkne jejího ramene. Stále šeptá. FREIMAN: Myslela´s to vážně? To s těma vlasama…? MARIE: Já nevím, možná… Já jsem o tom vážně četla… FREIMAN: Jestli chceš, někam tě pošlu… Marie se rozpačitě dívá na Freimana. Diskuse o účesu v téhle chvíli ji připadá poněkud nepříhodná, ale přesto pokračuje v rozhovoru. Dokonce nesměle začne Freimanovi tykat. MARIE: Vám by se to… Tobě by se to líbilo?

121

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Freiman se na Marii usměje. Zdá se, že by se mu to opravdu líbilo. Freiman políbí Marii na tvář a zavře vodu v umyvadle. Marie čeká, co bude dál. Stále usmívající se Freiman si znovu položí prst na rty. Tentokrát naznačuje, že řečí už bylo dost.

122


Obraz 41 Sanopz – pokoj Reál – Interiér – Den

Pokoj zdravotnického zařízení zvaného Sanopz je zařízen lépe než jakýkoliv pokoj v běžné nemocnici. Jednoduché, ale upravené lůžko, noční stolek, dokonce stůl a židle. Na lůžku leží Toufar, otočen zády ke dveřím. Dveře pokoje se otevřou a dovnitř vstoupí zdravotní sestra s injekcí v ruce. SESTRA: Dobrý den… Toufar neodpovídá, ale na tom zřejmě není nic divného, protože to sestru nijak nezneklidní. Přejde k Toufarovi a skloní se nad ním. SESTRA: Já vám teď píchnu injekci, pane Toužimský a pak budete moct zase spát… Sestra Toufara otočí na záda. Toufarova ruka se sveze z postele a bezmocně se houpe ve vzduchu. Sestra se zarazí. SESTRA: Pane Toužimský…? Pane Toufare…? Toufar stále nereaguje. Sestra se nad Toufarovo tělo nakloní a otevře mu jedno víčko. Zkoumá reakci zorniček a potom, zneklidněně přiloží dva prsty na Toufarovu krční tepnu. Chvíli čeká a pokouší se nahmatat tep. Marně. Toufarova tvář je mrtvolně bílá. Je jasné, že je Toufar mrtev. Sestra odloží injekci na noční stolek. Vezme Toufarovu ruku a položí mu ji na hruď. Přetáhne přes Toufara deku. Je po všem.

123


Obraz 42 Střižna Ateliér – Interiér – Den

Ve střižně probíhají dokončovací práce na Freimanově dokumentu. Za střihacím stolem sedí střihač Opatrný, místností přechází sem a tam režisér Freiman. Na matnici střihacího stolu se odvíjí Vanišova výpověď. VANIŠ: … co jeho táta a táta jeho táty a takhle to šlo až bůhví kam. A že vy, jestli máte kousek cti v těle, potáhnete tu káru dál, čistě jenom proto, že tu stejnou káru táhnul váš táta, ke kterýmu jste vzhlížel, i když jste ho nenáviděl. A taky víte, že až přijde ten čas, vezme za vás tu káru váš syn, kterýmu je zatím jenom pět, ale jednou mu bude vo dvacet let víc a pak vás pochopí. Opatrný pohlédne na Freimana, který se zájmem naslouchá Vanišovu hlasu. VANIŠ (M.O.): A jak tak při tom chodíte do kostela a přemejšlíte vo Bohu, pochopíte, že ty latinský slova, In nomine patris, Ve jménu otce, mají ještě jeden, další… a pro vás mnohem důležitější význam. Teď už víte, že to všechno děláte ve jménu otce, ale ne Boha na nebesích, ale ve jménu vašeho táty, kterej tom vašem poli umřel, když ho to kleplo vo loňskejch žních a to mu nebylo ještě ani šedesát. Freiman se posadí na židli vedle Opatrného. Vanišův hlas zní naléhavě, jako by chtěl Freimana přesvědčit o svojí pravdě. VANIŠ: A taky víte, že ani to pole, ani krávu a koně nemůžete dát někomu, kdo na tom poli v životě nestál a v životě z něj neviděl, jak za vrchovinou zapadá slunce. Film vyběhne z střihacího stolu a hlasitě pleská, jak volný konec filmu naráží na střihátko. Pleskání filmu.

124

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský FREIMAN: Mně se to strašně líbí… OPATRNÝ: Jo, je to hezký… ale jestli chceš pro toho člověka něco udělat, tak to vystřihneš a zapomeneš, že´s to kdy natočil. Freiman zase vstane. Začne přecházet po střižně. Opatrný se po Freimanovi otočí. Čeká na pokyn, co má dělat. Freiman se konečně rozhodne. FREIMAN: Vyndej to. Opatrný zručně rozlepí film v posledním střihu a Vanišova výpověď putuje do velkého látkového pytle. FREIMAN: Co místo toho? OPATRNÝ: No já bych šel rovnou na ten mechanismus… V tuhle chvíli už se divák orientuje… Freiman přikývne. FREIMAN: Tak jo… Opatrný najde záběr a slepí políčka k filmu k sobě. Rychle, skoro poslepu, nasadí film do drážek a pustí jej. Freimann pozoruje matnici a pak nespokojeně zavrtí hlavou. FREIMAN: To vypadá blbě. Střihač Opatrný odpoví Freimanovi, který stojí za jeho zády. OPATRNÝ: Jak´s to natočil, tak to vypadá. FREIMAN: A co takovej ten blízkej… víš, jak tahá za to lanko… a přesto bysme přešli rovnou na celek. Střihač se zatváří skepticky. OPATRNÝ: Hm. 125

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Dveře střižny se otevřou a dovnitř vejde kameraman Robek, který se přišel podívat, jak jsou dokončovací práce daleko. Freiman se ohlédne. FREIMAN: No, tys nám tu ještě chyběl. Robek se naoko durdí. ROBEK: No, no… Už jste použili ty prostřihy, který jsi nechtěl a já jsem je pro jistotu natočil? Místo Freimana odpoví střihač Opatrný. OPATRNÝ: Ještě ne, ale už se k tomu schyluje. Opatrný k sobě zručně slepí dva kousky filmu a pustí je. Na matnici se opět rozeběhne obrázek, který se v zápětí zastaví. OPATRNÝ: Můžu ubrat tak čtyři vokna… Freiman pozoruje matnici, na které svítí okénko s obrázkem kněze na kazatelně. Freiman se obrátí k Robkovi. FREIMAN: Člověče… je mi docela líto toho faráře. Robek se uchechtne. ROBEK: Tak ho můžeš pozvat na premiéru… OPATRNÝ: Jo, ten už dávno chcípá někde na Jáchymově. Ticho. Na všechny přítomné ve střižně padne nepříjemná atmosféra. FREIMAN: Člověče, já ti ho furt vidím před sebou… A pořád se sám sebe ptám, jestli jsem mu tím bijákem nějak… jako neublížil, rozumíš? Opatrný s Robkem na sebe pohlédnou. Opatrný od Robka odhlédne a věnuje se svojí práci. Robek se obrátí na Freimana. Promluví nezvykle tiše. ROBEK: Neublížil jsi mu… ani jsi nemoh´. Protože za prvý – nějak se to stát muselo… myslím ten kříž, jak se hejbal… a to všechno kolem… a uznej sám, že ten farář k tomu měl nejblíž… 126

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Freiman na Robka zírá a neodpoví. Robek se obrátí o pomoc ke střihačovi. ROBEK: No ne? Opatrný ani nezdvihne oči od střihacího stolu. OPATRNÝ: Hm. Robek znovu pohlédne Pokračuje v monologu.

na

Freimana. ROBEK: Ale hlavně za druhý… Blbý by bylo, kdybys natočil film a teprve potom ho chlupatý zhaftli… To by se dalo vykládat tak, že´s ho vlastně prásknul. Jenže – všimni si – vono je to přesně navopak. Nejdřív ho lízli a teprve pak tys udělal tenhle biják.

Freiman zamyšleně pokyvuje hlavou. FREIMAN: Já vím… ROBEK: Tak co se tak blbě ptáš? Tys jen udělal svojí práci. Freiman se rozmluví, jako by chtěl ze sebe dostat všechno, co se v něm usadilo za posledních pár let. FREIMAN: No jo. Já jsem udělal svojí práci. Tys vzal kameru a udělal jsi svojí práci. Tady Marek k sobě lepí vokýnka filmu, protože dělá svojí práci… V tomhle státě všichni dělaj´ jenom svojí práci a farář, kterej má stát na kazatelně pak sedí v lochu. Opatrný střelí očima po Freimanovi, ale neřekne nic. Zajímá se více o filmová políčka než o dialog, který probíhá za jeho zády. Robek nechápavě vrtí hlavou. ROBEK: Prokristapána, co tě to posedlo? FREIMAN: Já si myslím, že von to neudělal… To s tím křížem… Robka Freimanův názor doopravdy zaujme. Vezme si židli, otočí ji a posadí se na ni opačně, tak že má opěradlo pod bradou. 127

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ROBEK: Proč? Freiman se pokusí co nejlépe formulovat svoji myšlenku. FREIMAN: Protože… Já jsem s ním mluvil… Tys u toho nebyl, tys zrovna svítil ten kostel… Ale já jsem si s ním povídal a von vopravdu věří… Myslím jako v Boha a tak… Robek nevěřícně potřese hlavou. ROBEK: A co? Myslíš, že ten, kdo věří, nemůže bejt zároveň podvodník? Freiman mluví spíše k sobě, než k Robkovi. FREIMAN: To jo… ale já bych řek´, že někdo, kdo věří v Boha tak strašně moc jako ten Toufar, by nikdy neudělal šmé, který je s tou vírou nějak spojený… Teprve teď se Freiman obrátí na Robka. FREIMAN: Rozumíš? Robek se zamyslí nad Freimanovými slovy: Pak se v něm probudí pragmatičnost. ROBEK: No… Tak to hlavně nikomu neříkej. Opatrný si ve shodě se svým jménem rychle pospíší. OPATRNÝ: Já jsem nic neslyšel. Robek se zachechtá a poplácá Opatrného po zádech. ROBEK: Chytrej kluk. Opatrný namotá film na cívku a stiskne tlačítko. Na sítnici se objeví filmový obrázek. Trhaně se rozeběhne.

128


Obraz 43 Kancelář ředitelství věznice Reál – Interiér – Den

V kanceláři ředitele věznice, stroze a střízlivě zařízené místnosti, sedí doktor Čížek a upíjí kávu z malého koflíku. Tu a tam pohlédne na hodinky. U okna stojí ředitel věznice a vyhlíží na vězeňský dvůr. Když si všimne, že Čížek kontroluje čas, rychle náměstka ministra uklidňuje. ŘEDITEL VĚZNICE: Bude tady hned… Už pro něj šli… Čížek mávne rukou. ČÍŽEK: Žádný spěch… Ještě okamžik to trvá a pak se dveře otevřou. Do místnosti vstoupí vyšetřovatel Mácha. MÁCHA: Soudruhu řediteli, přišel jsem na váš rozkaz… Ředitel věznice se odvrátí od okna. Pokyne rukou k Čížkovi. ŘEDITEL VĚZNICE: Soudruh Mácha… Soudruh Čížek… Mácha přejde kanceláří k Čížkovi. Čížek vstane a potřese si s Máchou rukou. ŘEDITEL VĚZNICE: Soudruh Čížek je náměstkem ministra vnitra a… Mácha se patolízalsky usměje. MÁCHA: Já soudruha Čížka znám. Čížek ukáže rukou na volnou židli. ČÍŽEK: Posaďte se. Mácha se posadí. Netuší, proč byl předvolán, což mu ovšem Čížek vzápětí vysvětlí. ČÍŽEK: Vy jste vyšetřoval obviněného Toufara? 129

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MÁCHA: Ano. Čížek otevře svoji aktovku, vytáhne list papíru a zahledí se do něj. ČÍŽEK: Josef Toufar včera v osm hodin dvacet minut večer zemřel… Na následky zranění způsobených… no, řekněme… vašimi vyšetřovacími metodami… Mácha se na okamžik zarazí. MÁCHA: Soudruhu náměstku… Čížek promluví překvapivě chladně. ČÍŽEK: Měl byste se vyšetřovateli.

trochu

ovládat,

soudruhu

MÁCHA: Já jsem nevěděl… ČÍŽEK: Vědět nemusíte. Ono by stačilo, kdybyste trochu přemýšlel. Potřebovali jsme jeho přiznání. Takhle se z něj pro ty jeho farníky stane mučedník. Mácha promluví, jako by nevěřil vlastním uším. Ještě nikdo mu příliš tvrdé vyšetřovací metody nevyčítal. MÁCHA: Vždyť to byla normální svině černoprdelnická. Nic jinýho si nezasloužil, než chcípnout… aby se sám přesvědčil, že žádnej Bůh není. Čížek přikývne. ČÍŽEK: To ano, ale dalo se to udělat civilizovaněji. Donutit ho k přiznání, pak ho zavřít, dejme tomu na čtyři, pět let… A během prvního roku by ho zastřelili při pokusu o útěk, například. Je to sice banální, ale funguje to… Mácha mlčí. Neví, co na to říct. A tak Čížek může pokračovat. ČÍŽEK: No to už je teď jedno. Potřebuji to jeho přiznání… Podepsané.

130

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MÁCHA: Ale ten parchant nic nepodepsal… Čížek se upřeně zahledí na Máchu. Mluví pomalu a pečlivě artikuluje, snad aby mu Mácha lépe porozuměl. ČÍŽEK: Potřebuji jeho podepsané přiznání. Máchovi svitne. MÁCHA: Rozumím. Čížek s uspokojením přikývne. ČÍŽEK: Pokud mi to doručíte na ministerstvo nejpozději zítra v poledne, nebudu z toho, co se stalo, vyvozovat žádné důsledky. Je vám to jasné? Mácha jenom hlesne. MÁCHA: Ano, soudruhu náměstku. Čížek vstane od stolu. Uloží list papíru, z něhož četl zpátky do aktovky. ČÍŽEK: To je všechno. Ředitel věznice odstoupí od okna, jako by se právě teď probudil ze spánku. ŘEDITEL VĚZNICE: Doprovodím vás. ČÍŽEK: To je v pořádku. Cestu znám. Čížek bez rozloučení opustí kancelář. Mácha a ředitel věznice zůstanou v kanceláři sami.

131


Obraz 44 Kavárna Reál – Interiér – Podvečer

Ve Freimanově oblíbené kavárně sedí Ivana a netrpělivě se dívá na hodinky. Poklepává prsty o stůl. U stolu Ivany se zjeví kameraman Robek, ve svém nejlepším obleku. ROBEK: Dobrý večer… Ivana překvapeně vzhlédne. IVANA: Dobrý večer. Robek si přisedne ke stolu naproti Ivaně. ROBEK: Omlouvám se, že obtěžuju… Já jsem kameraman Robek a posílá mě režisér Freiman… Ivana si ulehčeně oddechne. Pokládala Robka za jednoho z kavárenských obejdů, kterých potkala v životě dost a dost. IVANA: Kde je? Robek se zatváří rozpačitě. ROBEK: On bohužel nemůže dneska přijít, dokončuje nějaký film a nestačil vám to dát vědět… ale protože věděl, že tady budete čekat, poslal mě, abych vám dělal společnost… tedy pokud si to budete přát, samozřejmě… Ivana se Robka rozmrzele zeptá. IVANA: Vůbec nepříjde? ROBEK: Asi ne… Můžu vás pozvat na skleničku? Tedy jaksi v jeho zastoupení… Robek se překonává. Snaží se, aby vypadal jako dokonalý kavalír, a to se mu kupodivu dokonce i daří.

132

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Ivana chvíli váhá, ale nakonec jí Robkovo kavalírství vlastně pobaví. Usměje se na něj. IVANA: Proč ne. Ale hlavně mi neříkejte, že vás nezajímá jaký mám oči… Robek rád slíbí, cokoliv si Ivana přeje. ROBEK: Slibuju. Nehledě k tomu, že mě to zajímá. Máte je hnědý… Kavárna tiše šumí a večer utíká. Šum kavárny.

133



Na policejní stanici, za stolem, na židli, kde sedává Goldbricht, sedí tentokrát Rubeš. Tiše si hraje s plnícím perem. Do místnosti vstoupí Goldbricht. Oklepe si sníh z bot, setřese jej z čepice a čepici zavěsí na věšák. Pohlédne na Rubeše. GOLDBRICHT: Volal´s tam? Rubeš přikývne. RUBEŠ: Jo. Goldbricht dojde ke stolu a tam se zastaví. GOLDBRICHT: No a? Kde je? Rubeš se sklopenýma očima odpovědi se mu příliš nechce. Goldbricht k odpovědi.

netrpělivě

vyzve

mlčí.

Do

Rubeše RUBEŠ: Kam ho vodvezli?

Rubeš tiše promluví. RUBEŠ: Na hřbitov. Goldbricht polekaně pohlédne na Rubeše. GOLDBRICHT: Co? Rubeš se stále věnuje spíše plnícímu peru, než svému nadřízenému. RUBEŠ: Je mrtvej, pane Goldbricht. Mrtvej. Goldbricht zvýší hlas. Přesvědčuje ani ne tak Rubeše, jako spíše sám sebe.

134

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský GOLDBRICHT: To není pravda… To nemůže bejt pravda… Vždyť… Vždyť když ho zatkli, byl zdravej jako řípa… Na co by umřel, prokristapána… Rubeš mlčí. Pozoruje Goldbrichta. Goldbricht už skoro křičí. GOLDBRICHT: Voni ti lhali! Jseš jenom vobyčejnej strážmistr, mlíko ti ještě teče po bradě, tobě přece nebudou… Rubeš se na Goldbrichta dlouze dívá. Potom si sundá policejní čepici a od stolu ji hodí na věšák. Čepice se zachytí na věšáku, zahoupe se a zůstane viset. Tohle gesto donutí Goldbrichta, aby konečně zmlkl. Goldbricht pohlédne na Rubeše, jako by od strážmistra konečně očekával nějakou smysluplnou větu. RUBEŠ: Krchovy jsou plný lidí, co do kriminálu vodcházeli zdravý jako řípa… a teď si čuchaj´ ke kytkám vodspoda. GOLDBRICHT: Nic mu nebylo, slyšíš? Nic mu nebylo… Rubeš promluví velmi Goldbrichta uklidnil.

pragmaticky,

aby RUBEŠ: Nechtěli mi říct, co se stalo. Já… Já myslím, že… umřel při výslechu.

Goildbricht se otočí k oknu. Mlčky vyhlíží ven a dívá se, jak sněží. Velké vločky poletují vzduchem a dopadají na venkovní parapet. Promluví zády k Rubešovi. GOLDBRICHT: Víš, že žádná vločka není stejná jako jiná? Miliardy sněhovejch vloček a každá vypadá trochu jinak, než... Goldbricht zmlkne. Pomalu se obrátí na Rubeše. GOLDBRICHT: Ví to Marie? Rubeš pomalu zavrtí hlavou.

135

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský RUBEŠ: Ne. Totiž já nevím… Vona vodjela do Prahy a vůbec mi neřekla kam… Já ani nevím, kde tam spí… Bůhví, s kým tam je… Já ji nechci ztratit… Je to všechno posraným nahorů. GOLDBRICHT: Neboj se. Vona se vrátí… a až se vrátí, tak… tak ji to neříkej. Já… já jí to řeknu sám. RUBEŠ: Dobře. Goldbricht se znovu otočí k oknu. Na policejní stanici zavládne ticho. A venku stále sněží.

136


Obraz 46 Kavárna Reál – Interiér – Večer

Číšník v kavárně přináší láhev bílého vína a dvě skleničky ke stolku, u kterého sedí režisér Freiman a naproti němu Marie. Marie má vlasy ostříhané na krátko a sluší jí to snad ještě více, než kdykoliv předtím. Číšník, který si dobře pamatuje Freimanovo vtipkování na režiséra chladně pohlédne a s ochutnáváním vína se příliš nezdržuje. Nalije rovnou obě dvě skleničky plné. Marie si číšníka vůbec nevšímá. MARIE: No… já jsem zatím jela na tu adresu, jak jsi mi řekl… a když jsem tam dorazila… už jsem toho měla právě tak dost a říkala jsem si, jestli mě teď nevezme... už se sem nikdy nedostanu, protože nic na světě mě nepřinutí, abych tu cestu podstoupila ještě jednou. Freiman se s úsměvem dívá na Marii, která jako by byla ve svém živlu. Přistrčí před ní skleničku s vínem, ale Marie jako by ji neviděla. MARIE: Ale ona naštěstí měla pochopení. Už měla dávno skončit, ale řekla mi: „Když už se sem trmácíte z takový dálky, tak se posaďte, já vás ještě vezmu...“ Marie vezme do rukou skleničku, ale stále se ještě nenapije. MARIE: No co budu vyprávět, trvalo to přes hodinu a tady dole mi na to dala natáčky namočené cukrovou vodou… Freiman si také vezme svoje víno, ale ještě než se napije, Marie zmlkne a její veselost je ta tam. Je jí do pláče, ale zatím statečně odolává. MARIE: Vrátím se domů. Freimanova ruka, která nese k jeho ústům sklenici vína se zarazí ve vzduchu.

137

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský FREIMAN: Proč? MARIE: Protože ti ubližuju, už jenom tím, že jsem tady. FREIMAN: To je pitomost… Marie se na Freimana smutně usměje. MARIE: Není a ty to víš. To auto… Freiman Marii rychle přeruší. FREIMAN: Ráno už tam nestálo. MARIE: Ne, ale za rohem stálo jiné. FREIMAN: Třeba jsme se spletli. Třeba hlídali někoho jinýho, vždyť v tý ulici bydlí přinejmenším dvě stě lidí… Marie mlčí. FREIMAN: Nejezdi. Chci, abys tady zůstala. MARIE: Co bys dělal, kdybys nemohl točit filmy… Freimana trochu překvapí změna tématu, ale nijak ji nekomentuje. FREIMAN: Já mám rád divadlo… Tak asi něco takovýho… Možná operu – nesměj se mi… MARIE: Ty si vůbec neumíš představit, že bys třeba musel dělat někde v továrně, kdyby něco… FREIMAN: To si nikdo neumí představit, než se mu to stane… Ale takhle nemůžeš uvažovat… Marie se zasní. MARIE: Já jsem se vždycky strašně chtěla podívat do Prahy… Jenže… Teď bych byla radši, kdybych tu vůbec nikdy nebyla, kdybych Prahu nikdy neviděla a strýček… 138

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský FREIMAN: Už víme, že byl na Pankráci a že ho asi někam vodvezli… Aspoň než budeme vědět, kde je teď, zůstaň tady… Teprve teď se Marie napije vína ze skleničky. Freiman rovněž. Marie maličko, hlavou.

skoro

neznatelně,

zavrtí

139


Obraz 47 Zvukové studio Reál – Interiér – Den

Ve zvukovém studiu probíhají dokončovací práce dokumentárního filmu. V projekci sedí vedle sebe režisér Freiman a doktor Čížek, za nimi, v křeslech pro přihlížející se rozvaluje střihač Opatrný a šéfdramaturg studia Ludvík. Před křesly je matnice projektoru, na které mohou přítomní sledovat děj snímku. Freiman se s tužkou v ruce probírá listy papíru, ne kterých je napsán komentář k dokončovanému filmu. Za prosklenou stěnou je vidět nahrávací studio, ve kterém sedí spíkr, s mikrofonem před ústy. Spíkr hlasitě promluví z prosklené kukaně. SPÍKR: Tak jedeme, pánové… Vodpoledne mám ještě frekvenci v rozhlase… Freiman ani nezdvihne oči od papírů. FREIMAN: Moment… Šéfdramaturg Ludvík se ze zadní řady nakloní k Freimanovi. Tiše šeptá. LUDVÍK: Děje se něco? Freiman zažene Ludvíka gestem ruky. FREIMAN: Ale nic… Ludvík se uraženě stáhne. Opatrný je na podobné Freimanovy výstřelky zvyklý, takže ho režisérovo chování nevyvádí z klidu. Freiman zírá do papírů. Mne si prsty spánky, aby napomohl lepšímu soustředění. Čížkovi se už pauza zdá také příliš dlouhá. ČÍŽEK: Co se vám nelíbí? Freiman ukáže prstem na jeden řádek v textu. Cituje.

140

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský FREIMAN: Sledujete faráře, který připravil mechanismus, jehož pomocí za několik okamžiků způsobí "zázrak". Farář připravuje lanko, kterým uvede kříž do pohybu z kazatelny. Freiman si dá záležet na slově "zázrak", které vysloví zvláštním způsobem, aby bylo na první pohled zřejmé, že se o žádný zázrak nejednalo. FREIMAN: Víte sám nejlíp, že tohle není Toufar. Freiman pozoruje okénko zastaveného filmu na matnici projekce. Čížek potřese hlavou. ČÍŽEK: A komu to vadí? FREIMAN: Mně. Opatrný sleduje Freimana, jako by viděl někoho, komu právě přeskočilo. FREIMAN: Není to Toufar a není to autentický záznam. Já jsem dokumentarista a mám točit pravdu. Tohle by mu mohlo ublížit, až bude soud. Čížek ostře pozoruje Freimana a rychle uvažuje. ČÍŽEK: A co by lépe vyhovovalo vašemu uměleckému přesvědčení? Z Čížkovy fráze jasně vyplývá, že se Freimanovi spíše posmívá, než aby ho bral vážně. Freiman si vezme do ruky text. Rychle improvizuje. FREIMAN: Sledujete rekonstrukci situace, kdy farář Toufar připravil mechanismus, jímž později způsobil onen zázrak. Figurant připravuje lanko, kterým bylo možné uvést kříž do pohybu přímo z kazatelny... a tak dál. Čížek stiskne rty. Spíše konstatuje, než se ptá.

141

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ČÍŽEK: A když to nebude nenatočíte...?

po

vašem,

tak

to

FREIMAN: Ne. ČÍŽEK: Je vám jasné, že ten film je prakticky hotový a komentář může natočit kterýkoliv jiný režisér? Freiman pomalu přikývne. FREIMAN: Jo, to je mi jasný. Opatrný ani nedutá. Čížek chvíli přikývne.

zvažuje

situaci.

Nakonec

ČÍŽEK: Dobře, tak to natočte, jak jste to říkal... Ale přesně tak a už na tom nezměníte ani slovo. Freiman si po vyhrané bitvě může dovolit gesto vítěze. FREIMAN: Všechno ostatní je v pořádku. Z prosklené kukaně rozdurděného spíkra.

se

ozve

hlas SPÍKR: Pánové, já nevím, jak vy, ale já za čtvrt hodiny odcházím…

Freiman se zdvihne z křesílka. Zamíří ke dveřím do kukaně. FREIMAN: Vydrž vteřinu, jdu k tobě… Skrz skleněnou stěnu je vidět Freiman, který vejde do kukaně, skloní se ke spíkrovi s papíry a tužkou v ruce a opravuje spíkrův text. Ludvík s Opatrným na sebe pohlédnou. Je ticho.

142



Policista Goldbricht sedí za svým stolem na policejní stanici. Ozve se zaklepání na dveře. Zaklepání. Goldbricht zdvihne hlavu. GOLDBRICHT: Dál! Do dveří vejde Marie. Rozhlédne se po místnosti. MARIE: Dobrý den… Goldbricht si prohlíží účes Marie a užasne. GOLDBRICHT: Co to máš s vlasama? Marie neodpoví a i proto si Goldbricht si vyloží návštěvu Marie po svém. GOLDBRICHT: Vilém tady není… MARIE: Já jsem přišla za vámi… Goldbricht ukáže rukou na volnou židli, ale Marie jenom zavrtí hlavou. Dojde ke stolu a zůstane stát u Goldbrichta. Shlíží na něj z výšky. MARIE: Nevíte… Nevíte, co je se strýčkem? Goldbricht mlčí. Marie mluví překotně rychle, jako by se mohla ze svých starostí vymluvit. MARIE: Byla jsem v Praze… a ptala jsem se, ale nikde mi nechtějí nic říct… Z Pankráce ho snad odvezli, ale ani to není jisté… Goldbricht si odkašle. GOLDBRICHT: Já… 143

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Goldbricht se odmlčí. Hledá slova, jakými by Marii řekl pravdu. Otře si zpocené čelo. GOLDBRICHT: Já to nevím… ale myslím… Marie polekaně Goldbrichta pozoruje. Goldbricht promluví tak rázně, jak jen dokáže, což ovšem příliš rázně není. GOLDBRICHT: Myslím… že bude v pořádku. Marie si ulehčeně oddechne. Goldbricht stiskne rty. GOLDBRICHT: Určitě bude v pořádku. MARIE: Děkuju… GOLDBRICHT: Najdeme ho… Já i ty, společně… V očích Marie zasvitne malé světélko naděje. MARIE: Jak? Goldbricht rychle improvizuje. GOLDBRICHT: Objedeme spolu všechny věznice… všechny, co v tomhle státě jsou… Budeme se ptát po Josefu Toufarovi, faráři z Čihoště. Tobě by nic neřekli, ale já jsem policajt… Já k nim vlastně patřím… a jednou mi řeknou „Jo, je tady“ nebo tak něco… Marie si už představuje okamžik, až se tak stane. MARIE: Uvidím ho? Goldbricht se zarazí. GOLDBRICHT: Budeš vědět, že… že je naživu a že je v pořádku… Marie neví, jak Goldbrichtovi poděkovat a tak ho uchopí za ruku a chce mu jí políbit. MARIE: Děkuju, pane Goldbricht…

144

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Goldbricht se Marii rychle vykroutí. Takové projevy vděčnosti mu nejsou příjemné. GOLDBRICHT: No tak, neblázni… Policajtovi v socialistickým státě se ruka nelíbá… Marie pochopí, že líbání ruky by bylo poněkud nepřístojné a tak se rychle narovná. V očích se jí zalesknou slzy. MARIE: Najdeme ho. Vím to… Teď už to vím. Goldbricht neřekne ani slovo. Marie se obrátí a vyběhne z policejní stanice. Goldbricht se za Marií dívá a potom schová hlavu v dlaních. Je mu ze všeho zle.

145


Obraz 49 Chodba studia Reál – Interiér – Den

Na chodbě studia postává náměstek ministra Čížek. Vyčkává. Z jedněch dveří vyjde režisér Freiman a zamíří chodbou k východu. Čížek se odlepí od zdi. Pokyne Freimanovi na pozdrav. Freiman Čížkův pozdrav podobným gestem opětuje a chystá se kolem náměstka projít. Ten jej však zastaví. ČÍŽEK: Soudruhu režisére… Freiman se zastaví a pomalu se k Čížkovi vrátí. Je zřejmé, že se mu s Čížkem příliš diskutovat nechce. Čížek přátelsky poplácá Freimana po zádech. Usměje se na něj. ČÍŽEK: Jsem rád, že tomu filmu věnujete takovou péči… Freiman se naoko zatváří polichoceně. FREIMAN: Ano… ale takovou péči já věnuju každýmu svýmu dokumentu. Je to moje práce. Čížek přikývne. ČÍŽEK: Já vím… já vím… Jenže tenhle poběží skoro ve čtyřech stech kopiích najednou. FREIMAN: Ani nevím, jestli chci. ČÍŽEK: Ale chcete. Freiman neodpoví. Náměstek ministra přátelský tón hlasu.

opět

nasadí

velice

146

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ČÍŽEK: Víte, je to naše povinnost… otevřít oči všem, kteří nechtějí budovat socialistickou zemi… Ukázat jim, co a jak… FREIMAN: To je vaše povinnost, ne moje. ČÍŽEK: Vaše také. Film má moc. Obrovskou moc. A jestliže máme informace… nejen my, ale i vy… informace o tom, že některý farář chce škodit komunistické straně, třeba tím, že za pomoci nějakých falešných zázraků zabrání tomu, aby se vstupovalo do družstev… musíme se postarat, aby se o tom dozvěděla co nejširší veřejnost. FREIMAN: Jenže ty sedláci, vo kterejch mluvíte… Ty do družstva nechtěj´ a chtít nebudou ne ve jménu Boha… ale ve jménu svýho táty, kterej na jejich polích třeba umřel… ČÍŽEK: No a my se zase ve jménu našich otců musíme postarat o to, aby všechno bylo společné. A nejen ve jménu našich otců, ale také těch, kteří zakládali stranu, ve jménu těch, které umučilo Gestapo, ve jménu těch, kteří padli na barikádách. Protože to je komunismus, víte? Freiman mlčí a pozoruje Čížka, který vypadá, jako by si svůj proslov pečlivě připravil předem. FREIMAN: V čím jménu ještě? Čížek tázavě pozdvihne obočí. ČÍŽEK: To je vám málo? Režisér Freiman v první chvíli neodpoví, ale je vidět, že mu to málo je. Čížek také mlčí. FREIMAN: Vono je strašně jednoduchý, schovávat se za něčí jméno… ČÍŽEK: To se ti vaši křesťané schovávají také, jestli jste si nevšiml.

147

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský FREIMAN: Všim´, ale o žádnejch barikádách v bibli není ani slovo. Čížek potřese hlavou, jako Freimanově nechápavosti.

by

nevěřil

ČÍŽEK: Víte, jak to myslím… FREIMAN: Natočil jsem to, co jste chtěli a jak jste to chtěli… Prokristapána, co chcete víc? ČÍŽEK: Chci, abyste věděl, že my… vy i já… jsme na té správné straně plotu a ten, co jste o něm točil na špatné. Ne naopak. Freiman pokýve hlavou. FREIMAN: Ano… Na shledanou… Režisér Freiman ani nevyčká, až mu Čížek odpoví na pozdrav a pokračuje v chůzi dlouhou chodbou. Čížek se dívá za odcházejícím Freimanem. ČÍŽEK: Na shledanou… Freiman zatočí za roh chodby a je ten tam.

148


Obraz 50 Před věznicí Reál – Interiér – Den

Jaro pomalu přebírá vládu nad zimou. Stále je ještě chladno, ale příroda se pomalu probouzí. Jedna z českých věznic je umístěna v bývalém zámku. Vysoká dřevěná brána má v sobě umístěné malé dvířka a právě ty se otevírají. Z věznice vychází policista Goldbricht ve své sváteční uniformě a Marie se šátkem na hlavě. Dvířka za nimi zaklapnou. Marie se nešťastně ohlédne. Věznice vypadá zvenčí hrozivě. Oba dva zamíří ke Goldbrichtově autu, staré prvorepublikové Tatře. Titulek: Snímek s názvem „Běda tomu skrze něhož…“ měl premiéru 10. března 1950. Byl nasazen do českých a slovenských kin v dodnes nepřekonaném počtu 376 kopií. Titulek: Režisér Freiman natočil ještě několik dokumentárních filmů. V roce 1953 zpracoval snímek o státním pohřbu Klementa Gottwalda. Poté se věnoval operní režii a k dokumentárním snímkům se již nikdy nevrátil. Titulek: Marie Pospíšilová se, společně s Janem Goldbrichtem, čtyři roky pokoušela najít místo pobytu faráře Josefa Toufara. Teprve poté jí bylo oficiálně sděleno, že Josef Toufar zemřel ve vyšetřovací vazbě krátce po svém zadržení. Závěrečné titulky.

149

literární scénář Jan Drbohlav 2003

Recommend Documents