literární scénář TV filmu 2005 Jan Drbohlav

literární scénář TV filmu

© 2005 Jan Drbohlav

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský

Obraz 1 Nádraží – perón Reál – Exteriér – Noc

Malé, venkovské nádražíčko uprostřed hluboké podzimní noci. Obě ručičky stařičkých hodin zavěšených pod stříškou kryjící perón před nepohodou se pomalu blíží ke dvanáctce. Všude kolem se rozvaluje mlha, jako by tam byla doma. Úvodní titulky. Z dálky se ozve supění unavené lokomotivy, která za sebou táhne tři vagónky, navlečené na kolejnicích jako korálky na náhrdelníku. Hluk přijíždějícího vlaku. Vlak vyjede ze zatáčky a za hlasitého syčení páry brzdí ve stanici. Skřípění kol oznamuje všem, kteří by to chtěli slyšet, že vlak zastavuje. Syčení páry, skřípění kol. Na perón vychází ze své kukaně výpravčí, postarší muž s poněkud pomačkanou uniformou a plácačkou v podpaží. VÝPRAVČÍ: Kde ses flákal? Z okénka lokomotivy vyhlédne strojvedoucí. Ušklíbne se na výpravčího. STROJVEDOUCÍ: Pár minut jsme čekali v Česticích, až projede náklaďák s krávama. Dneska má dobytek přednost i před lidma. Výpravčí se tázavě zadívá na strojvůdce, jako by se ho němě ptal, jak to myslí. Strojvůdce raději zmizí kdesi v útrobách lokomotivy. Dveře vagónů se otevírají. Na perón vystupuje přibližně deset lidí. Někteří automaticky zamíří k nádražní budově. Šest cestujících, po dvou z každého vagónu zůstane stát na peróně. Nejprve se zdá, že tito cestující k sobě nepatří, ale během malé chvilky se shluknou jako kuřata opuštěná kvočnou. Jeden z mužů, Pavel, je asi padesátiletý, k němu patří přibližně pětatřicetiletá Hana, ostatní jsou ve věku kolem pětadvaceti let.

1

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Výpravčí zkontroluje, jestli vystoupili skutečně všichni, kteří vystoupit chtěli, zapíská na píšťalku a zdvihnutím plácačky dá vlaku zelenou. Vlak se za hlasitého zvuku dá znovu do pohybu, nejprve pomalu, ale postupně zrychluje. Hluk rozjíždějícího se vlaku. Šestice cestujících na peróně, čtyři muži a dvě ženy, se kolem sebe rozpačitě rozhlíží. Výpravčí skupinku podezřívavě sleduje, ale nakonec se vrátí do své kukaně. Ze stínu pod stříškou perónu se vynoří tmavá postava asi čtyřicetiletého muže ve venkovském oblečení, s bekovkou na hlavě. Muž dojde až ke skupince cestujících. Není jasné, jestli tam čekal celou dobu, nebo jestli přišel právě teď. Muž promluví k cestujícím. JIŘÍ: Že jste si dali na čas… Šestice se po sobě podívá a pak, pomalu, se na jejich tvářích objeví výraz úlevy. JIŘÍ: Měli jste přijet už v deset. Slova se ujme nejstarší člen skupiny, asi padesátiletý Pavel. PAVEL: My jsme se zdrželi v Plzni. Jeden vlak jsme nechali ujet, protože… no… zdálo se nám, že nás někdo sleduje. Jiří pátravě na Pavla pohlédne. JIŘÍ: A sledoval? PAVEL: Já nevím, snad ne. Ale pro jistotu jsme jeli zvlášť, po dvou v každým vagónu. Jiří promluví ke skupince s nezastíraným despektem. JIŘÍ: No, to jste udělali moc dobře. Chvíle ticha. Pak znovu promluví Jiří, ostře, přímo k Pavlovi, kterého zřejmě považuje za mluvčího skupiny.

2

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský JIŘÍ: Co prachy? Pavel sáhne do kapsy a vytáhne svazek bankovek. Ukáže je Jiřímu. PAVEL: Museli jsme prodat nějaký šperky, ale máme to všechno. Jiří sáhne po penězích a bez přepočítávání je strčí do své kapsy. JIŘÍ: Prodávat jste nemuseli nic, já bych vzal i zlato. V okně kukaně výpravčího se pohne záclona. Výpravčí zřejmě přes sklo sleduje podivnou skupinku cestujících. Jiří pohyb v okně zaregistruje a jenom sykne směrem k ostatním. JIŘÍ: Pojďte. Skupinka se vydá za Jiřím, který zamíří podél kolejí k blízké polní cestě. Trvá to jen mžik a skupinku pohltí tma a mlha. Nádražíčko osiří.

3


Obraz 2 Taneční sál Reál – Interiér – Noc

Malý taneční sál. Většina stolů je obsazena a také parket je zaplněn. Malý, asi šestičlenný band hraje jednu ze slavných swingových melodií. Hudba. Tanečníci na parketu se vlní v rytmu swingu.

4


Obraz 3 Les Reál – Exteriér – Noc

Hustý les je očima jen těžko proniknutelný i ve dne, natož pak v noci. Proto jsou nejprve slyšet tiché kroky, praskání větviček a přerývané dýchání, a teprve potom se z mlází vynoří šestičlenná skupina vedená sedmým do počtu, Jiřím. Kroky, praskot větviček, dýchání. Za Jiřím kráčí Pavel s Hanou, dále potom Ivan, Milan s Klárou a skupinku uzavírá Petr. Jiří má zřejmě dobrou fyzičku, protože jeho dech není slyšet, zato ostatní dýchají, jako by za sebou měli výstup na Matterhorn. Jiří se k ostatním obrátí. JIŘÍ: Tiše. Skupinka se zastaví. Z hada utvoří hlouček, předklánějí se a co možná potichu oddechují. Klára se v předklonu opře o strom.

5



Kapela v tanečním sále dohraje. Její členové se posilňují pivem či vínem přímo z láhve. Mezi stoly se proplétá asi třicetiletá servírka Olga. Sbírá prázdné sklenice. K mikrofonu se postaví provozní tanečního sálu Stehlík. Protože není na mikrofon zvyklý, odkašle si přímo do něj, což mikrofon okamžitě přenese do reproduktorů. STEHLÍK: (hlasité odkašlání) Dámy a pánové, jak jste si mohli všimnout, z technických důvodů dnes nehraje band, na který jste zvyklí… Doufám, že nová kapela, která… Jeden z muzikantů sáhne po trubce a nahlas zatroubí těsně vedle ucha provozního. Ten sebou jen trhne, což v tanečním sále vyvolá salvu smíchu. Zatroubení trubky. Zvuk trubky inspiruje také ostatní členy bandu, aby sáhli po svých nástrojích. Za malý okamžik se ozve další známý kus swingového repertoáru kapely. Hudba. Provozní Stehlík chce ještě něco říct, ale protože zábava už je v plném proudu, vzdá to a sleze z pódia.

6



Skupinka v lese hlasitě vydechuje, někdo je opřen o strom, jiný v hlubokém předklonu. Jiřímu se skupinky zželí. Povzbudivě se na ně usměje. JIŘÍ: Už to není daleko. Milan starostlivě pozoruje Kláru. Nakloní se k ní a cosi jí šeptá. Jiří sleduje tichý a nezřetelný hovor obou mladých členů skupinky. JIŘÍ: Děje se něco? Milan zdvihne oči k Jiřímu. Promluví trochu rozpačitě. MILAN: Je v tom. Chybí jen málo, aby Jiří překvapeně hvízdl. JIŘÍ: No pozdrav pámbu. Tahle informace je překvapením také pro ostatní členy skupinky. Všichni tázavě Kláru pozorují. Klára se pokusí o statečný úsměv. KLÁRA: To bude v pořádku. Vážně… Jiří zkontroluje čas na svých náramkových hodinkách. JIŘÍ: Jestli chcete, můžeme si chvíli odpočinout. Ale ne dlouho… Milan vděčně blikne očima po Jiřím. Ivan se předkloní a zhluboka vydechuje. IVAN: Už nebudu kouřit. Přísahám.

7



Swingový band pokračuje ve hraní. Hudba. Servírka Olga tentokrát roznáší nápoje. Na platu má několik piv a také několik šálků s kávou. S platem nad hlavou zručně balancuje mezi stoly.

8



Je čas vydat se opět na cestu. Klára se pomalu narovnává. Milan jí přitom pomáhá. Ivan se rezignovaně přidá. Petr si upraví dlouhý kabát. Najednou je vidět, že pod ním něco skrývá. Pohyb Petrovy ruky přiláká pozornost Jiřího. JIŘÍ: Co to máte? Petr skoro neznatelně zavrtí hlavou. PETR: Nic. Jiří se s touhle odpovědí nespokojí. Pod Petrovým kabátem se jasně rýsují hranaté tvary. JIŘÍ: No tak… Petr si rozpačitě rozepne kabát. Ukáže se, že pod ním skrývá malý podlouhlý kufřík. JIŘÍ: Řek´ jsem jasně žádný kufry. PETR: To není kufr… Jiří vytrhne Petrovi kufřík z rukou. JIŘÍ: Ne? Hana se strachem v očích pozoruje Jiřího. Jiří otevře kufřík a jeho obsah vysype do mechu. Po mechovém podloží se kutálí klarinet. PETR: To je můj klarinet. Jiří zavrtí hlavou. JIŘÍ: Nic. Chcete kvůli takový pitomosti skončit na Jáchymově?

9

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Petr neřekne nic, jenom stiskne rty. Všichni se zase dají na cestu, jen Hana stále stojí na místě a zírá na klarinet jako uhranutá. Pavel se po Haně otočí. Natáhne k ní ruku a chce stisknout její dlaň. Hana promluví velice potichu. HANA: Já nejdu. Pavlova ruka klesne. PAVEL: Co? Hana promluví o poznání hlasitěji. HANA: Já nejdu! Zabijou nás všechny jak tu jsme. PAVEL: Neblázni. HANA: Prostě nejdu. Jiří se znovu, tentokrát trochu nervózně, podívá na hodinky. JIŘÍ: Helejte, paninko, nedělejte zmatky. Je to bezpečný. Víte kolik lidí jsem už takhle dostal za čáru? Pavel vezme Hanu za ruku, ale ta se mu vytrhne. PAVEL: Nemůžeš tady zůstat. Už je pozdě. HANA: Ty mně nerozumíš? Já nepůjdu! Jiří si přiloží ukazováček k ústům. JIŘÍ: Potichu! Hana se podívá na Pavla. Nechybí málo, aby měla v očích slzy. HANA: Běž sám… Pavel se nervózně ohlédne po ostatních. Mlčí. HANA: Já…

10

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Než Hana stačí domluvit, vloží se do diskuse Jiří. JIŘÍ: Teď už ale vážně musíme. Hana se chytne větve jednoho ze stromů, jako by očekávala, že se ji všichni pokusí odtáhnout násilím. Klouby na její ruce jsou úplně bílé. HANA: Já… nemůžu… Jiří už toho má dost. Obrátí se k ostatním a gestem je vyzve k odchodu. JIŘÍ: Pojďte… Ostatní členové skupiny se rozpačitě dívají na Pavla s Hanou. Pavel se znovu ohlédne po ostatních ze skupiny. Pak se otočí k Haně a v jeho hlase se objeví narůstající panika. PAVEL: Oni… nemůžou jít sami… Nevědí kam, neuměj´ jazyk… Budou ztracený… Teď už i Jiří nepatrně zvýší hlas a sykne. JIŘÍ: Pojďte! Mladší členové skupinky jsou bezradní. Je zřejmé, že si neumějí představit, že by měli opustit Pavla. PAVEL: Musíme. Hana neznatelně zavrtí hlavou.

11



Veselá swingová skladba zní tanečním sálem. Hudba. Na parketě je opět plno. Páry se vlní, houpou a točí v rytmu swingu.

12



Hana se stále křečovitě drží stromu. HANA: Běž sám. Jiří rázně kývne hlavou směrem, kterým se musí skupina vydat, a to hned. Pavel cítí na sobě tázavé pohledy členů skupinky. Podívá se na Hanu, která se stále křečovitě drží stromu. Polkne. PAVEL: Já… připravím to tam pro tebe… Uvidíš, že to je bezpečný… a jak to bude možný, přijedeš za mnou… Hana kývne hlavou a snad tomu i věří. Jiří se beze slova otočí a vydá se na cestu. Ostatní kromě Pavla jej váhavě následují. Pavel stále ještě zůstává u Hany. PAVEL: Musíš se mě zříct... Řekni, že´s o ničem nevěděla a že mě do smrti nechceš vidět... Řekni, že… Řekni… Poslední v mlází.

členové

skupinky

pomalu

mizí PAVEL: Miluju tě…

Hana jenom na sucho polkne, ale stále se odmítá pustit stromu. Pavel se k Haně nakloní a políbí ji. Jiří se co možná nejtišeji prodírá křovím. Ostatní jej následují. Jako poslední se ke skupince připojí Pavel, ale co chvíli se otáčí, jako by věřil tomu, že si to Hana nakonec rozmyslí.

13



Muzikanti všechno.

dávají

do

swingové

muziky Hudba.

Provozní se opírá o bar v rohu místnosti a víceméně spokojeně pozoruje malé lidské moře vlnící se v rytmu swingu.

14



Jiří provede všechny hustým křovím na úzkou lesní pěšinu. Potichu promluví k Petrovi, aby zahnal tísnivé ticho. JIŘÍ: Jakou to mělo cenu? Petr nechápe, o čem je řeč. PETR: Co? JIŘÍ: Ten… klarinet… PETR: Patnáct tisíc… ještě před válkou… Jiří jenom hvízdne. JIŘÍ: Pane jo… Pavel se ještě naposledy ohlédne, ale pěšina za ním je prázdná.

15



Swingová skladba vrcholí. Hudba. Muzikanti hrají, na parketě se tancuje a mezi lidmi se proplétá Olga, která se snaží obsloužit všechny, kteří si to přejí. V tanečním sále je teplo, světlo, ale hlavně veselo.

16


Obraz 13 Falešná hranice Reál – Exteriér – Noc

Dva pohraničníci v uniformách se procházejí cestičkou vysekanou v nízkém mlází a vysypanou uhrabaným pískem. Na dlouhém vodítku vedou vlčáka bez košíku, který pobíhá sem a tam, jak mu vodítko dovolí. Na hrudích se jim houpají zavěšené zbraně. Oba dva pohraničníci spolu vedou nevzrušený hovor. POHRANIČNÍK 1: Co´s mu na to řek´? POHRANIČNÍK 2: Co jsem mu asi tak moh´ říct, když je to můj nadřízenej? Sklapnul jsem kufry, držel jsem hubu a jen jsem se modlil, aby se mě nezeptal, jak to, že vím, kde celou noc byl. POHRANIČNÍK 1: Hm. Nedaleko od obou pohraničníků je husté křoví, za kterým protéká malý potůček. U kmene jednoho z vysokých stromů leží, částečně v potoku, částečně na jeho břehu celá skupinka včetně Jiřího, s obličeji zabořenými do mechu. Všichni se snaží nedýchat. Ivan už to nevydrží a zdvihne hlavu. Nadechne se co možná nejtišeji, ale přesto je slyšet slabé zasípění jeho cigaretami zničených plic. Jiří neváhá ani vteřinu, natáhne ruku a neurvale srazí Ivanovu hlavu zpátky do mechu. Oba pohraničníci se na své obchůzce zastaví. Jeden z nich vytáhne z kapsy pomačkanou krabičku cigaret a dvě vyklepe. Natáhne ruku s krabičkou ke druhému. POHRANIČNÍK 1: Abys přišel na jiný myšlenky. Plamínek sirky na okamžik ozáří tváře obou pohraničníků. Všichni členové skupinky se tisknou k zemi s hlavami skloněnými.

17

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Pes na dlouhém vodítku cosi vyčenichá. Jede čenichem po zemi a začne se prodírat křovím směrem ke skupince. Několikrát hlasitě štěkne. Štěkání psa. Ležící skupinka se ani nepohne. Pohraničníci si všimnou psa, který už je napůl v křoví. Jeden z nich prudce trhne vodítkem. POHRANIČNÍK 2: Pocem! Ze psa v křoví už toho příliš není vidět. POHRANIČNÍK 2: Slyšíš?!? Pohraničník znovu,tentokrát ještě prudčeji trhne vodítkem a psa doslova vytáhne z křoví. Pes se nechá přitáhnout k pohraničníkům, ale aspoň na ně vyčítavě zaštěká. Štěkání psa. POHRANIČNÍK 1: Co to s ním dneska je? POHRANIČNÍK 2: Asi je taky nasranej… POHRANIČNÍK 1: Jo… jenže ten by toho troubu na rozdíl vod tebe rovnou sežral. Oba pohraničníci se s hořícími cigaretami v ústech opět vydají na obhlídku. Za malý okamžik jsou ti tam. Skupinka úlevně vydechne jako jeden muž. Klára skoro plačtivě zašeptá. KLÁRA: Říkal jste, že tady nikdo nebude. Jiří blikne očima k Pavlovi. Jeho tichý hlas zní trochu vyčítavě. JIŘÍ: Zdrželi jsme se… kvůli… Jiří kývne hlavou kamsi za sebe. Pavel stiskne rty. PAVEL: Já vím, proč jsme se zdrželi. Jiří se postaví jako první. Ostatní jej následují. 18

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský JIŘÍ: Už jste měli bejt dávno za čárou… a já v pelechu. Na tahle slova nikdo neodpoví. Co na to také říct?

19


Obraz 14 Nádraží – čekárna Reál – Interiér - Noc

Čekárna venkovského nádražíčka je jedna velká místnost s otlučenými zdmi. Na stěně visí velký jízdní řád a nad ním nádražní hodiny, které ovšem pravděpodobně nejdou, protože sklo kryjící jejich ciferník je to tam a z obou ručiček zůstala jen ta velká. Na dlouhé lavici přiražené ke stěně naproti té, na které visí jízdní řád, sedí Hana a nepřítomně se dívá před sebe. V rohu místnosti stojí stará plechová kamna, která se marně snaží, aby v místnosti udržovala alespoň trochu přijatelné teplo… či lépe řečeno snažila se, protože teď se k nim sklání výpravčí, lomcuje roštem a čistí přihrádku na popel. Vytáhne z kamen plechovou zásuvku plnou popele. Šourá se čekárnou, ale nedá mu o, aby se nezastavil u Hany. VÝPRAVČÍ: Kam máte namířeno? Hana se na výpravčího ani nepodívá. HANA: Domů. VÝPRAVČÍ: Ale teď už nic nejede, paninko. Až ráno, ve čtyři patnáct, se vrací ten courák, co jste s ním přijela… Přijela jste s ním, ne? Teprve teď uslzené oči.

Hana

zdvihne

k výpravčímu HANA: Můžu tady zůstat?

Výpravčí na Hanu rozpačitě zírá. VÝPRAVČÍ: Musím to tu zamknout. HANA: Nemám kam jít, takhle v noci… VÝPRAVČÍ: Já vám to věřím, ale…

20

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Výpravčí významně zachrastí svazkem klíčů svázaných drátem. Hana mlčí.

21



Louka z obou stran ohraničená lesem je ozářená srpkem měsíce, který vyhlédl zpoza mraků. Z lesa na kraji louky se vynoří Jiří následován zbývajícími členy skupiny. Jiří se zastaví a máchne rukou k druhému lesíku na opačné straně louky. JIŘÍ: Sto metrů tímhle směrem je Německo. Dál už půjdete sami. Skupinka se po sobě podívá. JIŘÍ: Nebojte se. Jděte jeden za druhým… a hlavně neutíkejte. Žádný rychlý pohyby. Už jste skoro venku, tak to neposerte. Pavel je zamlklý a co chvíli se otáčí směrem, odkud celá skupinka přišla. Je zřejmé, že roli vůdce převzal někdo jiný, nejspíš Milan. MILAN: A… ten němčour…? Na tváři Jiřího se snad poprvé za celou dobu objeví nepatrný náznak úsměvu. JIŘÍ: Klid… Už na vás čeká… MILAN: Ale kde? JIŘÍ: Von si vás najde. Bez obav. Skupinka se po sobě dívá. Nikomu se nechce vydat se na nekryté území jako prvnímu. Jiří kývne hlavou směrem, kde je Německo. JIŘÍ: Jděte už. A jak jsem říkal… pomalu… Milan se nadechne. Natáhne k Jiřímu ruku a Jiří ji po krátkém zaváhání stiskne.

22

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MILAN: Díky. Díky za všechno… Milan se vydá prázdným prostranstvím. Kráčí, jak mu bylo řečeno, pomalu. Ostatní jej husím pochodem následují. Jediný Pavel rozpačitě zůstane stát na kraji palouku. Jeho oči se střetnou s očima Jiřího. Jiří pochopí, co se Pavlovi honí hlavou. JIŘÍ: Nemyslete na ni, teď na ni nemůžete myslet… Bude to přesně, jak jste řek´… Přejde příště… Nebojte se… Pavel chvíli stojí na místě, pak zavře oči, nadechne se a vykročí za ostatními. Skupinka, teď už jen pěti lidí, se pomalu, husím pochodem, blíží k okraji vzdáleného lesíka. Jiří skupinku pozoruje. Pak se pohodlně opře o silný kmen jednoho ze stromů a z kapsy vytáhne zmuchlanou krabičku cigaret. Milan dorazí na kraj lesíka jako první… a ostatní jsou za okamžik u něj. Rozpačitě se rozhlížejí, jako by si nebyli jisti, jestli dorazili na správné místo. Náhle se ozve hlasitý povel. GRENZPOLIZEI: (něm.) Hände hoch! Všichni sebou trhnou a ohlédnou se. Za nimi stojí muž v uniformě německé pohraniční policie. Německý pohraničník se hlasitě rozesměje. GRENZPOLIZEI: (smích) (něm.) Entschuldigen… ale tohle vždycky zabere… Všichni se po sobě dívají, nevědí, co si mají myslet. Německý pohraničník přátelským natáhne ke skupince ruku.

gestem GRENZPOLIZEI: (něm.) Vítejte ve svobodné zemi.

Jako první německou ruku stiskne Milan a pak i ostatní. Rozjařeně, jako malé děti, se doslova tlačí, aby se mohli přivítat s německým pohraničníkem. Poslední se, bez zvláštního spěchu, dostane na řadu Pavel, ale i on stiskne pohraničníkovu ruku.

23

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský GRENZPOLIZEI: (něm.) Jste všichni? Ticho. Nakonec kupodivu odpoví Pavel. PAVEL: Ja. GRENZPOLIZEI: (něm.) Já vás teď odvedu ke srubu americké armády, je to jen kousek. Tam si vás převezmou… a postarají se o všechno ostatní. IVAN: Co říkal? MILAN: Myslím, že nás někam odvede. K nějakejm američanům, nebo co… IVAN: Jestli to bude zase do kopce, tak padnu. Ivan se teatrálně zřítí na záda do měkkého, německého mechu. Grenzpolizei s pochopením sleduje Ivana i ostatní. GRENZPOLIZEI: (něm.) Tak už pojďte… Ivan vyskočí z mechu a s Petrem následují německého pohraničníka. Milan se drží za ruku s Klárou, skupinku uzavírá Pavel, který se ještě jednou, naposledy, ohlédne. Louka mezi oběma lesíky je prázdná. I tak může vypadat loučení s domovem.

24


Obraz 16 Před srubem Reál – Exteriér – Noc

Vlajka před srubem americké armády zplihle visí. Prostranství před srubem, jakýsi „apleplac“ osvětluje lampa zavěšená na drátu mezi dvěma stromy. Opodál parkuje otevřený americký jeep, snad ještě předválečné výroby a stejně předválečný německý náklaďáček s krytou korbou, ovšem poznávací značkou americké provenience. Mezi stromy na apelplac vyjde grenzpolizei následován skupinkou uprchlíků. Všichni se zastaví a rozhlížejí se kolem sebe. IVAN: Ty vole, jsme tady… Jsme tady. Teď už tomu věřím. Klára se přitiskne k Milanovi a ten ji k sobě přivine. Petr se podívá na Pavla, který se stále nemůže vzpamatovat z toho, co se stalo. Petr chce něco říct, ale nakonec si to rozmyslí a svoje slova raději spolkne. Ivan rozzářeně dojde k jeepu. Klukovsky rozpustile se směje. Nahne se přes dvířka k volantu a několikrát stiskne tlačítko klaksonu. Hlasité troubení klaksonu. IVAN: Haló! Jsme tady! Dveře srubu se otevřou a nakreslí tak na zem žlutý obdélník světla vycházející zevnitř. Ve dveřích stojí mužská silueta. Teprve když muž vykročí ze světla, silueta se změní ve vysokého důstojníka americké armády v dokonale padnoucí uniformě. MAJOR: (angl.) Welcome. Už jsme o vás měli starost. Pojďte, prosím, dál. Major všechny vyzve gestem ruky vstoupili do srubu. A tak se také stane.

aby

25


Obraz 17 Srub - důstojnický klub Reál – Interiér – Noc

Na stěnách visí státní insignie USA a vedle nich fotografie prezidenta Trumana. U stěny pod prezidentskou fotografií stojí staré pianino, podobné těm ze saloonů na divokém západě a už na pohled vypadá šantánově rozladěné. Na pianinu je rádio, ze kterého se ozývá swingová hudba. Hudba z rádia. Uprostřed místnosti stojí stůl s několika židlemi kolem. Na stole leží krabička Lucky Strike k volnému použití a poloprázdná láhev bourbonu. U malého stolečku sedí americký voják v uniformě a vykládá si pasiáns. Skupinka pěti uprchlíků stojí v místnosti a téměř nábožně se rozhlíží. Slovo má major americké armády. MAJOR: (angl.) Na začátek jenom stručně… Tady od vás dostaneme všechny nacionále a převezeme vás do sběrného tábora v Schönhausenu. Tam si podáte žádost o politický azyl v té zemi, kam chcete jet. Ivan se neudrží a svojí chabou angličtinou a příšernou výslovností skočí majorovi do řeči. IVAN: (špatná angl.) Amerika. Všichni chceme do Ameriky. New Orleans, nebo… tam někam… Kde se hraje jazz. Majorovi americké armády přeběhne po tváři pobavený úsměv. MAJOR: (angl.) Good. V táboře zůstanete možná čtvrt roku roku, možná půl… než se vyřídí vaše vystěhování… ale jednoho dne za vámi přijdou s tím, že máte cestu volnou. Hudba z rádia dohraje a ozve se jingle oznamující název hudebního pořadu. Hudební jingle. HLAS Z RÁDIA: It´s swingtime!

26

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Milan nábožně poslouchá. MILAN: Myslím, že jsem umřel a teď jsem v nebi… Po jinglu začne z rádia hrát další swingová skladba. Petr se obrátí k Pavlovi. PETR: Já se normálně rozbrečím. Major rozdává všem přítomným dotazníky k vyplnění. MAJOR: (angl.) Posaďte se a pište. Nikdo kromě Pavla majorovi nerozumí, ale dotazník v jejich rukou je natolik výmluvný, že všichni nakonec pochopí, co se po nich chce a usadí se kolem stolu. Ivan sáhne po cigaretách Lucky Strike. PAVEL: Saint Louis. MAJOR: (angl.) Prosím? Pavel promluví plynnou s dokonalou výslovností.

angličtinou PAVEL: (angl.) Ne New Orleans, ale Saint Louis… Já jsem tam žil, skoro deset let. Před válkou… MAJOR: (angl.) V pořádku. Můžete Amerika je svobodná země.

kam

chcete,

Všichni poslušně vyplňují dotazníky. MAJOR: (angl.) Než vás odvezeme do toho Schönhausenu, rádi bychom vás požádali o spolupráci… Jestli byste mohli na druhou stranu těch dotazníků uvést jména vašich příbuzných nebo známých, kteří by byli ochotni s námi spolupracovat v boji proti… komunistickýmu režimu. Všichni pohlédnou na Pavla. PAVEL: Máme napsat jména lidí, který by byli ochotný s nima spolupracovat… Milan ochotně otočí dotazník.

27

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MILAN: Těch vám napíšu nejmíň sto, na to vám ten papír nebude stačit. Major se na Milana přátelsky usměje. Také Pavel otočí dotazník na druhou stranu, ale pak se, místo psaní, rozhlédne po místnosti. Jeho oči přiláká opuštěné piáno u stěny. PAVEL: (angl.) Víte, co mi tady chybí? Major tázavě zdvihne obočí. PAVEL: (angl.) Tady u toho piána má sedět černošskej seržant odněkud z Biloxi a hrát Chattanooga Boogie, nebo tak něco. Pavel přejde k pianinu, posadí se za něj a zdvihne víko. Jeho prsty se automaticky dotknou kláves. Všichni ostatní se sklání nad svými dotazníky. Pavlovi prsty se rozeběhnou po klávesách. Pavel na klavír doprovází swingovou skladbu z rádia. Klavírní doprovod. Všichni ze skupinky pohlédnou na Pavla. Také major jej zvědavě pozoruje. PAVEL: (angl.) To je pro mojí ženu. MAJOR: (angl.) Jak to myslíte? Pavel neodpoví, hlavou.

jenom

nešťastně

zavrtí

Zatímco všichni píší jména na druhou stranu papíru, Pavlův dotazník leží před prázdnou židlí. Pavel dále sedí u piána a hraje. Klavírní doprovod swingové skladby z rádia.

28


Obraz 18 Nádraží – perón Reál – Exteriér – Noc

Hana sedí na lavičce na ztichlém peróně. Ozvou se šouravé kroky. Mužské kroky. K Haně dojde výpravčí a chvíli se na ni dívá. Zdá se, že Hana si přítomnost výpravčího vůbec neuvědomuje. VÝPRAVČÍ: Co se vám stalo? Hana neodpovídá. Výpravčí má potřebu se alespoň náznakem omluvit. VÝPRAVČÍ: Já jsem musel tu čekárnu zamknout… Z dálky se ozve zahoukání vlaku. Houkání vlaku. Za okamžik už vláček přisupí do stanice a zastaví. Nikdo nevystupuje. Hluk přijíždějícího vlaku. Výpravčí se nervózně podívá po Haně. VÝPRAVČÍ: Jestli chcete jet, tak pojďte… Hana se zdvihne, ale není schopná k vlaku dojít, výpravčí jí pomáhá. Z okna lokomotivy se vykloní strojvedoucí. Významně se dívá na hodinky. STROJVEDOUCÍ: Co je? VÝPRAVČÍ: Hned… Výpravčí pomáhá Haně do vlaku. VÝPRAVČÍ: Někdo vám umřel? Hana sotva slyšitelně promluví. HANA: Já… Já myslím, že jo…

29

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Výpravčí neví, jak na Hanina slova odpovědět a tak za ní jenom zaklapne dveře vagónu.zdvihne plácačku a zapíská na píšťalku. Pískání píšťalky. Strojvedoucí zmizí v kabině a za okamžik se vlak dává do pohybu. Hluk rozjíždějícího se vlaku. Hana stále stojí s obličejem přilepeným k okénku ve dveřích vagónu a vyhlíží ven, jako by ještě stále věřila, že se někde objeví Pavel. Pak vlak zrychlí a Hanina tvář zmizí. Za chvíli je ten tam celý vlak. Výpravčí se dívá za odjíždějícím vlakem. Pak si navyklým gestem vloží plácačku do podpaží a zajde do budovy nádraží.

30



Skupinka uprchlíků doprovázená americkým vojákem, který si ve srubu vykládal pasiáns, míří k malému náklaďáčku. Ivan se zastaví před sloupem, na kterém líně povlává americká vlajka a rozverně jí zasalutuje. Voják si Ivanova gesta všimne a na tváři se mu rozlije úsměv. Pak přejde ke korbě náklaďáku a odhrne plachtu. ŘIDIČ: Prosím. Před srubem sice chybí tlumočník, ale v téhle chvíli už ani není tlumočník potřeba. Všichni chápou, co se po nich chce. Jeden po druhém se šplhají na korbu náklaďáku. Mírné problémy s nastupováním má Klára, ale Milan jí pomůže a vyhoupne se na korbu za ní. Jako poslední nastupuje Pavel. Ještě pohledem přejede srub a i on zmizí v útrobách korby. Řidič spustí plachtu a chystá se nastoupit, když se zpod plachty vynoří Ivanova hlava. IVAN: Nemáš cigaretu? Voják se nechápavě na Ivana podívá. Ivan gestem ruky naznačí, jako by kouřil. IVAN: Cigaretu. Voják sáhne do kapsy dokonale padnoucí uniformy. Hodí Ivanovi na korbu poloprázdný balíček Lucky Strike. IVAN: Díky. Máš to u mě. Řidič otevře dveře náklaďáčku, nastoupí a nastartuje. Hluk motoru.

31

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Ze srubu rychle vychází major s vyplněnými dotazníky v ruce. Rychle dojde k náklaďáčku a zatluče pěstí na korbu. Zpod plachty se vynoří hlavy uprchlíků. Seržant za volantem sleduje co se děje za náklaďáčkem ve zpětném zrcátku. Major se vyčítavě podívá na Pavla a zdvihne k němu ruku s dotazníky. MAJOR: (angl.) Vy jste mi nenapsal žádný jména… Pavel mlčí. Je vidět, že je myšlenkami někde úplně jinde. MAJOR: (angl.) Někoho přece musíte znát… Máte ženu, tak třeba ona… Pavel stále nereaguje. Ostatní na Pavla pohlédnou, jako by si teprve teď vzpomněli, že Hana zůstala před hranicemi. MAJOR: (angl.) Nebo její otec… Ten by určitě… PAVEL: (angl.) Já nevím… nezlobte se… nevím… Pavel zmizí za plachtou korby. Major chvíli váhá a nakonec mávne papíry v rukou směrem k řidiči náklaďáčku. Řidič vidí ve zpětném zrcátku majora, dávajícího pokyn k odjezdu. Zařadí rychlost a náklaďáček se pomalu, kodrcavě rozjede. Hluk motoru.

32


Obraz 20 Korba automobilu Reál – Interiér – Noc

Korba jedoucího náklaďáčku je ponořena do tmy. Jen tu a tam ze tmy vystupují obličeje uprchlíků. Ivan kouří a do temnoty žhne konec jeho cigarety. IVAN: Von říkal čtvrt nebo půl roku, ale to je nějaká blbost, ne? Takový papíry musej´ bejt vyřízený za pár dní. PETR: Jak to mám vědět? IVAN: Přece taková maličkost nemůže trvat tak dlouho jako v Praze… Do prdele, to by přece vůbec nemělo smysl zdrhat… Ivan se rozesměje úlevným smíchem, že to nejhorší už mají za sebou. IVAN: … protože jestli to tam bude stejný, tak to nás všechny čeká dost velký zklamání. MILAN: My s váma nepojedeme… PETR: Jak – nepojedete? MILAN: No nepojedeme… do Ameriky. My chceme do Austrálie. IVAN: Neříkej, že nás necháš ve štychu. Kdo bude tam v New Orleans místo tebe vrzat basu? Ivan se obrátí na Pavla. IVAN: Řekni něco. Pavel neříká nic. Má svých starostí dost a hlavu plnou myšlenek na Hanu.

33


Obraz 21 Lesní cesta, palouk Reál – Exteriér – Noc

Náklaďáček americké armády kodrcá lesní cestou. Cesta je natolik úzká, že se vůz musí doslova prodírat mezi nižšími větvemi stromů, které zasahují skoro až do poloviny cesty. V okamžiku, kdy vůz vyjede na jakýsi palouk a zdá se, že teď už bude cesta volnější, kousek před náklaďáčkem se rozsvítí dvě silná světla. Teprve teď se ukáže, že na paloučku parkuje velký černý automobil s českou poznávací značkou. Náklaďáček zastaví, ale motor nezhasne. Hluk motoru běžící naprázdno. Okénko náklaďáku sjede dolů a řidič z něj vystrčí hlavu. ŘIDIČ: (angl.) What´s happened? Z černého automobilu vystoupí dva policisté. V rukou drží armádní pistole, připravené k výstřelu. POLICISTA 1: Ven! ŘIDIČ: (angl.) I don´t understand, sorry… POLICISTA 2: Aus! Plachta na korbě se poodhrne. Uprchlíci opatrně vyhlížejí ven, aby zjistili, co se stalo. Policisté mrknutím oka zkontrolují situaci na korbě vozu. Uprchlíci s otevřenými ústy sledují z korby, co se děje na palouku. Z černého automobilu vystoupí třetí policista – velitel zásahu. Také on drží v ruce pistoli připravenou k výstřelu. V automobilu zůstane jenom řidič. VELITEL: No tak!

34

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Dveře náklaďáčku se otevřou a z nich váhavě vystoupí americký řidič. S rukama nad hlavou se postaví před policejního velitele. ŘIDIČ: (angl.) Tohle nemůžete. Tady nejste v tom vašem komunistickým pekle, tady jste ve svobodné zemi… Velitel policie zřejmě anglicky umí, protože místo odpovědi natáhne zbraň. Cvaknutí pistole. ŘIDIČ: (angl.) Rozumíte tomu, co vám říkám? Velitel pohledem zkontroluje, jestli uprchlíci vše vidí a pak stiskne spoušť. Ozve se hlasitý výstřel a americký řidič se se zasténáním sesune do mechu na palouku. Výstřel. ŘIDIČ: (zasténání) Policejní velitel přejde ke korbě náklaďáku a kochá se zděšením uprchlíků. Prohlíží si jejich tváře. Zastaví se u Pavla a ukáže na něj prstem. VELITEL: Ty. Dolů! Pavel se rozpačitě ohlédne po ostatních a pak se pomalu spustí z korby. Postaví se těsně před policejního velitele. Oba dva muži se vzájemně měří pohledy. Velitel se ohlédne přes rameno na své podřízené. Kývne hlavou směrem k náklaďáčku. Jeden z policistů projde kolem Velitele a Pavla a vyšplhá se na korbu. Spustí za sebou plachtu. Druhý z policistů se vyhoupne do kabiny náklaďáčku, jehož motor stále běží na volnoběh. Zabouchne za sebou dveře, je slyšet zarachocení převodovky a pak se náklaďáček dá do pohybu. Zarachocení převodovky, hluk motoru Pavel se zoufale dívá za odjíždějícím náklaďáčkem a pak se za ním rozeběhne. Marně se snaží zachytit se korby náklaďáčku. Velitel policie Pavla.

klidně

pozoruje

utíkajícího

35

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Náklaďáček vyjede z palouku na širší lesní cestu, než je ta, po které přijel, a zrychlí. Pavel ještě několik metrů běží za odjíždějícím vozem. Pak z obou stran lesní cesty vyjdou další dva muži v policejních uniformách a zastoupí Pavlovi cestu. Červená stopsvětla náklaďáčku mizí mezi stromy. Pavlovy nohy ještě mechanicky uběhnou několik metrů a pak se zastaví. Pavel se zoufale ohlédne. U černého automobilu s otevřenými dvířky stojí policejní velitel. Neříká nic, ale také žádných slov není potřeba.

36


Obraz 22 Automobil Reál – Interiér – Noc

Černý automobil kodrcá po úzké a hrbolaté lesní cestě. Tu a tam přejede přes kořeny stromů, nebo přes výmol ve vyjetých kolejích. Okolní stromy osvětlují silné světlomety automobilu. Řidič se dívá upřeně před sebe. Sleduje cestu. Na zadních sedadlech sedí Pavel a vedle něj policejní velitel. Pavel mlčky pozoruje stromy míhající se v okénku automobilu. Rty má stisknuté a neříká nic. Policejní velitel si Pavla prohlíží. Po tváři mu přeběhne sotva zřetelný úsměv, nebo spíše úšklebek. VELITEL: Tak už to řekni. Pavel se na policistu vedle sebe nechápavě podívá. PAVEL: Co? VELITEL: Že tohle si nemůžeme dovolit. PAVEL: To si nemůže dovolit nikdo, tohle vám nemůže projít. Velitel policejního zásahu se zachechtá a hrubě poplácá po tváři, je to něco mezi přátelským popleskáním a fackou. VELITEL: Šikula. S tebou se bude spolupracovat jedna radost. Pavel na velitelova slova nijak nereaguje. Znovu se obrátí k okénku a vyhlíží ven do nočního lesa, který pomalu ubíhá kolem vozu. PAVEL: Kam mě vezete? Teď je na veliteli, aby neodpověděl, a tak velitel mlčí, jen se pobaveně usmívá.

37



Před srubem americké armády je ticho a liduprázdno. Zvedá se vítr, protože americká vlajka povlává sem a tam a hlasitě pleská o stožár. Zvuk pleskání vlajky. Ze zatáčky lesní cesty vyjede černý policejní automobil. Řidič vykrouží elegantní půloblouk a zastaví vůz přímo uprostřed apelplacu. Z automobilu vystoupí policejní velitel, přejde k zadním dvířkům automobilu a otevře je. Usměje se na Pavla. VELITEL: Jseš doma. Chvíli se nic neděje a pak se Pavel vysouká z vozu. Nechápavě zírá na srub americké armády. PAVEL: Tohle vám nikdy neprojde. VELITEL: To už jsi říkal. Dveře srubu se otevřou. Stojí v nich major americké armády. Major vytáhne z kapsy pomačkanou krabičku Lucky Strike a vyklepe z ní jednu cigaretu. Strčí si ji do úst a připálí si. Klidně pozoruje Pavla i policejního velitele. Pavel udělá směrem k americkému majorovi tři rychlé kroky. Zarazí se, když vidí, že major se ani nepohne, ale aspoň rychle anglicky drmolí. PAVEL: (angl.) Pane majore, přepadli nás… Československá policie… Vašeho řidiče zastřelili. Ostatní naložili do auta a asi zavlekli zpátky do Čech, jen mě odvezli sem, nevím proč… Major na Pavla klidně pohlíží ode dveří srubu. Náhle se ozve zvuk natahování policejní pistole. Cvaknutí pistole.

38

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Pavel se zarazí. Pomalu se otočí. Policejní velitel stojí pár kroků od Pavla a míří na něj nataženou zbraní. Pavel jenom mlčky polkne. Po očku se podívá za sebe, ale zdá se, že majora americké armády situace nevyvádí z míry ani v nejmenším. Policejní velitel se na „Pavla usměje. Kloub jeho ukazováčku zbělá v okamžiku, kdy velitel stiskne spoušť. Ozve se hlasitý výstřel. Výstřel. Přestože policejní velitel stál jen několik kroků od Pavla a mířil mu přímo na hruď, nic se nestane. Pavel se zděšeně dívá na velitele policie a pak na svůj kabát. Nemůže pochopit, jak to, že stále žije. Policejní velitel se hlasitě rozchechtá. VELITEL: (smích) Major v uniformě americké armády odhodí zpola vykouřenou cigaretu a zašlápne ji podpatkem. Pak kývne hlavou za sebe k otevřeným dveřím do srubu a promluví kupodivu česky. MAJOR: Tak pojďte. Pavel vyvalí na majora oči. MAJOR: No…? Velitel zastrčí pistoli zpátky do pouzdra a pobaveně do Pavla šťouchne. VELITEL: Neslyšels pana majora? Major se podívá na velitele a nepatrně, sotva znatelně, zavrtí hlavou. Pavel se po veliteli ohlédne. V jednu chvíli to dokonce vypadá, že po něm skočí, ale pak se obrátí, sklopí hlavu a následuje majora do útrob srubu. Velitel zůstane poslušně stát venku přede dveřmi, jen je za Pavlem zavře.

39


Obraz 24 Srub - důstojnický klub Reál – Interiér – Noc

Pavel stojí uprostřed srubu, kde ještě před chvílí zažíval opojné chvíle svobody. Ve srubu je pestrá směs vojáků v nejrůznějších uniformách – amerických, německých i českých. Všichni mají o práci postaráno, každý se věnuje svým záležitostem, někdo si čistí zbraň, jiný poklízí… Kolem Pavla obchází v kruhu major v uniformě americké armády. Chodí stále dokola. MAJOR: Líbíte se mi… a budu k vám tak upřímnej, jak jen to půjde… Tohle všechno, co tu vidíte, to je vlastně jen jako. Proč bysme měli složitě chytat lidi, kterejm se nelíbí naše lidovědemokratický zřízení někde v Německu nebo v Rakousku? Tak jsme si postavili falešnou hranici a lidi choděj´ za náma sami. No řekněte, není to dobrej nápad? Pavel vytřeštěně zírá na majora. PAVEL: To není pravda. To nemůže bejt pravda. Major se natáhne ke stolu a sebere z něj láhev skotské. MAJOR: Přihněte si. Major podává láhev Pavlovi. Pavel jenom odvrátí hlavu. PAVEL: Já nepiju. MAJOR: Jak myslíte. Major pokrčí rameny a poslouží si sám. Lokne si whisky přímo z láhve. PAVEL: Kde jsou všichni, co šli se mnou?

40

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MAJOR: Na Borech. To je kriminál, kterej je odsud nejblíž. Pavel zoufale zavře oči. PAVEL: Proč jsem tady? Major se na Pavla přátelsky usměje. MAJOR: To máte tak… Mně se líbilo, co jste říkal…, že by tu měl někdo sedět a hrát jazz… Pavel nechápavě na majora zírá. MAJOR: Sedněte si k tomu piánu. PAVEL: Prosím? Major se na Pavla zašklebí, jako by mu dělalo radost, co říká. A ono mu to asi radost dělá. MAJOR: Černoch sice nejste, ale my tady na barvu kůže nekoukáme. A anglicky mluvíte jako česky. Sedněte si k tomu piánu a zahrajte mi něco. PAVEL: Ne. MAJOR: Ale no tak… Major vytáhne z pouzdra svoji pistoli významně ji položí na stůl před sebe.

a MAJOR: Přece vás nebudu přemlouvat…

Pavel promluví s rovným.

s majorem

jako

rovný PAVEL: O slovu hrdost jste ještě neslyšel?

Major se na Pavla chvíli dívá a pak se ušklíbne. Promluví jako by si povídal se svým nejlepším přítelem.

41

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MAJOR: Hrdost je drahej špás, kamaráde… A ne každej si ji může dovolit. Vás šacuju na jednoho z tý sorty, co maj´, aspoň pokud jde o tu hrdost, pořádně vysoko do žlabu. Sedněte si a hrajte. PAVEL: To neudělám nikdy, rozumíte? Nikdy. Nejsem taková krysa jako vy! Major se na Pavla ostře podívá… a pak se rozesměje hlasitým smíchem. MAJOR: Jen si poslužte. Já už jsem vo sobě slyšel ledacos. PAVEL: Klidně mě odvezte kam chcete… MAJOR: O vás nejde, jestli tomu správně rozumím… Ale máte ženu. Pavel se zarazí. PAVEL: Není tady. Nic neudělala. MAJOR: Její manžel je třídní nepřítel, a to stačí. Bude mít ze života peklo. Vyhoděj´ jí z jedný práce, pak z druhý, třetí… Stane se z ní štětka někde v Perlovce, jen aby měla na chleba. Nakonec stejně skončí v lágru v Pardubicích. Mezi ženskejma, co utloukly svoje rodiče kvůli pár šestákům. Viděl jsem holku, kterou tyhle ženský znásilňovaly noc co noc a nebyl to hezkej pohled. Sedněte si a hrajte. PAVEL: Já… nemůžu… MAJOR: Fajn. Naložte ho a vodvezte do vyšetřovací vazby na Bory. Dva vojáci přejdou k Pavlovi a chystají se splnit rozkaz. MAJOR: A stavte se rovnou taky pro milostpaní, ta pojede na Pardubice. PAVEL: Počkejte ještě… Počkejte…

42

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MAJOR: Heleďte se, pane Hajne, je to strašně jednoduchý. Vy tady s náma nějakej ten pátek pobudete, budete sedět u piána a hrát si ten váš swing… a když s váma budu spokojenej, časem se vrátíte domů a doma na vás bude čekat vaše paní, netknutá a čistá jako lilie. Major natáhne k Pavlovi svoji pravici. MAJOR: Máte moje čestný slovo. Ruku na to… Pavel majorovu ruku okázale ignoruje. PAVEL: Jak vám můžu věřit? Majorova natažená ruka je stále mezi oběma muži. MAJOR: Nijak. Ale ruku mi podat musíte, na to si já potrpím. Chvíle ticha. Pak Pavel se sebezapřením majorovu ruku stiskne. PAVEL: Co řeknu manželce, když se vrátím… a ona si bude celou dobu myslet, že jsem někde… MAJOR: Však vy už jí to nějak vysvětlíte. Můžete jí třeba říct, že venku je to všechno jenom imperialistický pozlátko. Major se na Pavla nehezky ušklíbne. MAJOR: A že vám oběma bude líp tady, kde máte svý jistý... Pavel se stále nemůže vyrovnat s tím, co se stalo. MAJOR: Tak a teď už si sedněte a hrajte. Pavel se posadí k piánu. Otevře jej a zavře oči. Není to však proto, aby ukázal, že umí hrát zpaměti. Jeho prsty se zlehka dotknou kláves. Veselá swingová skladba hraná na klavír. Major spokojeně pokyvuje hlavou do rytmu. Dveře srubu se otevřou a do místnosti vstoupí převaděč Jiří.

43

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Pavel otevře oči. Když zjistí, kdo přišel, nezaváhá ani okamžik. Vstane od piána a skočí po Jiřím. PAVEL: Ty svině! Pavel, jako by zapomněl na okolní svět, chytne Jiřího pod krkem. Jiří jen sípe a pokouší se vymanit z Pavlova sevření. Oba dva se potácejí místností a bourají židle. Hluk rvačky. Major pobaveně pozoruje rvačku. MAJOR: No, no… Dva vojáci v amerických uniformách zakročí. Odtrhávají od sebe Pavla a Jiřího.

44


Obraz 25 Byt Hajnů Reál – Interiér – Den

Do bytu pronikají paprsky ranního slunce. Ve světelných paprscích se tiše vznáší jemný prach. Byt je poloprázdný, světlé skvrny na stěnách naznačují, kde kdysi visely obrazy, stály skříňky či prádelníky. Jen tu a tam zapomenutý kus nábytku dokazuje, že v bytě stále ještě někdo může bydlet. Náhle se ozve hlasité bušení na dveře. Rány do dveří. POLICISTA 1 (M.O.): Otevřete! Okamžitě otevřete! V posteli, jednom z mála kusů nábytku, který je na svém místě, se zavrtí spící Hana. Pomalu otevírá oči. POLICISTA 1 (M.O.): Slyšíte? Víme, že tam jste! Hana pomalu vstává. Odhodí přikrývku a natáhne na sebe postarší župan, který ležel v nohách postele. Protře si oči. HANA: Už jdu… Hana se pomalu došourá ke dveřím a otevře je. Za dveřmi, na schodišti činžovního domu, stojí dva policisté v uniformách. Pobaveně Hanu pozorují. Hana mechanicky stáhne k sobě volné cípy županu a přitáhne je odrbaným páskem. HANA: Co se stalo? Policisté bez vyzvání vstoupí do bytu a zavřou dveře. Rozhlížejí se kolem sebe. Světlé skvrny na stěnách nemohou ujít jejich pozornosti. POLICISTA 1: Oblíkněte se. Půjdete s náma.

45

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Hana chvíli rozpačitě stojí na místě a dívá se na policisty. Čeká, až policisté opustí pokoj, nebo se alespoň otočí. To se však nestane. Policisté velmi vyčkává.

dobře

vědí,

proč

Hana POLICISTA 2: Řekli nám, že vás nesmíme ani na vteřinu pustit z očí.

První policista si pobaveně přisadí. POLICISTA 1: Abyste nám nezahnula kramle, jako váš starej. Hana na okamžik zauvažuje a pak otevře dveře jediné velké skříně, která v místnosti zbyla. Schová se za nimi. HANA: Nevím, o čem mluvíte. POLICISTA 2: Ale no tak… Nám přece nemusíte věšet bulíky na nos… Hana stiskne rty. Svlečený župan hodí policistům zpoza dveří skříně přímo pod nohy. V dané chvíli to vypadá jako výsměch. Druhý policista vykročí ke skříni, aby si prohlédl nahou Hanu za jejími dveřmi, ale první policista jej zadrží a neznatelně zavrtí hlavou. Hana si prohlíží skříň, ale příliš šatů v ní nevisí. Hana si nakonec vybere jedny letní a nasouká se do nich. Policisté trpělivě vyčkávají. Konečně Hana vyjde zpoza otevřeného křídla dveří. Policisté oblečení.

s úšklebkem

zhodnotí

Hanino POLICISTA 1: V tom vám bude zima.

Hana neodpoví. Přejde ke dveřím bytu a tam zůstane stát. Je připravena. Druhý policista zaklapne Haně kolem zápěstí pouta. Hlasité cvaknutí pout zní v poloprázdném bytě skoro jako výstřel. Cvaknutí pout.

46


Obraz 26 Policejní stanice Reál - Interiér - Den

Pražská policejní stanice je zařízena téměř spartánsky. Jednoduchý stůl, několik židlí, na stole lampička a složka plná papírů. Za stolem sedí policejní vyšetřovatel Daneš a před ním Hana s rukama v klíně, takže není vidět, jestli má na zápěstí dosud pouta či nikoliv. DANEŠ: Vy nevíte, kde máte manžela? HANA: Ne… Totiž ano, vím, že odjel hrát někam k Náchodu… Daneš pokýve hlavou, jako by tomu, co mu Hana sděluje, skutečně věřil. DANEŠ: A kdy se vrátí? HANA: Zítra večer… říkal… DANEŠ: Hm. Tak to pro vás budu mít asi trochu překvapivou zprávu. Hana zareaguje tak, pravděpodobně očekává.

jak

se

od

ní HANA: Stalo se mu něco?

Daneš neodpovídá, v deskách na stole.

jen

listuje

papíry HANA: Slyšíte? Stalo se mu něco?

Daneš se na Hanu upřeně podívá. DANEŠ: Váš manžel se dnes v noci pokusil o ilegální přechod státních hranic, paní Hajnová. Hana sotva zašeptá. HANA: Pokusil…? Daneš nechá Haninu otázku bez odpovědi. 47

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský DANEŠ: A nebyl sám. Vy jste o ničem nevěděla? HANA: Ne. Já… Daneš se znovu zahloubá do papírů. Cosi tam vyčte. DANEŠ: Mám tady napsáno, že váš byt je skoro prázdnej… obrazy, nábytek… všechno pryč. HANA: My… my jsme hledali jinej byt… A Pavel říkal, že… Hanin hlas pomalu umlká, až ztichne docela. Daneš kupodivu pro Hanu chápavě pokýve hlavou a cosi si do papírů poznamená. DANEŠ: Takže vám řekl, že se budete stěhovat. Hana odpoví poněkud nelogicky. HANA: Já jsem vážně o ničem nevěděla… DANEŠ: Vždyť já vám to věřím. Nerad to říkám, ale pro tyhle protistátní živly znamená manželství míň než nic. HANA: A přešel…? Ty hranice… Daneš zaklapne desky. DANEŠ: No… Tak to by bylo. Služba! Do dveří vstoupí jeden z policistů, kteří Hanu zatýkali. Hana natáhne k Danešovi ruce s kovovými pouty v naději, že pouta budou odemčena. Daneš kývne hlavou k policistovi. DANEŠ: Odvést! Teprve teď Hana pochopí, že se vysvobození nedočká. HANA: Počkejte… přece mě nemůžete zavřít…

48

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Policista poněkud neurvale uchopí Hanu za rameno a doslova ji zdvihne ze židle. Vystrčí ji ze dveří vyšetřovny.

49


Obraz 27 Srub – ubikace Reál - Interiér - Den

Pavlova ruka dopíná knoflík u krku. V horním patře jsou zřízeny ubikace pro ubytování potřebných lidí. Vypadá to tam trochu jako v kasárnách – jeden stůl, jedna židle a pár paland. Pavel v uniformě amerického seržanta stojí před majorem. Major si Pavla spokojeně prohlíží, pak se zarazí a vstane. Prochází se kolem Pavla a tu a tam cvrnkne do límce uniformy a pečlivě si prohlédne průramky. Pavel se zaťatými zuby strpí celou proceduru. Major zatahá Pavla za spodní část saka uniformy. MAJOR: Tady to nesedí… Provianťák zdvihne oči k majorovi. PROVIANŤÁK: Já to přešiju, to bude ajn cvaj. Major kývne na Pavla. Pavel pochopí, sako si zase rozepne a podá jej provianťákovi. MAJOR: Ty kalhoty si rovnou nechte na sobě, ať si na ně zvyknete. Major kývne na provianťáka. Ten pochopí, co se po něm chce a hodí Pavlovi špinavý hadrový pytel. Pavel zachytí pytel v letu. Tázavě se podívá na majora. MAJOR: Do toho si dejte civil. V rukou majora se objeví americká armádní pistole. Major jí podá Pavlovi. MAJOR: Je prázdná, voloviny.

50

kdyby

vás

napadly

nějaký

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Pavel se skloní a zastrkává si pistoli do pouzdra. Je bez saka a tak je vidět zlatý řetízek s houslovým klíčem, který se mu houpe na krku. Major si řetízku všimne a natáhne k Pavlovi ruku. MAJOR: Dejte mi to… Pavel pohlédne na majora. Neví, o čem major mluví. Major prstem rozhoupe Pavlův řetízek, čímž naznačí, o co mu jde. Pavel zaváhá. MAJOR: Tady jste u armády a ne někde na venkovský pouti. Pavel si sundá řetízek s přívěškem houslového klíče a vloží jej majorovi do dlaně. Major si všimne jeho zlatého kroužku na prsteníčku levé ruky. MAJOR: Prstýnek. Pavel si prstýnek poslušně sundá, ale majorovi jej neodevzdá. Strčí si ho do kapsy. Major chvíli váhá, jestli má trvat na odevzdání prstýnku, ale nakonec Pavla nechá být. MAJOR: A pamatujte si – jedno jediný český slovo může stát vaší ženu kejhák. Pavel mlčí, ale to se majorovi nezdá jako dostatečná reakce. MAJOR: Rozuměl jste mi? Pavel odpoví svojí plynnou angličtinou. PAVEL: (angl.) Jo, rozuměl jsem vám dobře. MAJOR: To je fajn. Major se na Pavla spokojeně ušklíbne.

51


Obraz 28 Cela předběžného zadržení Reál - Interiér - Den

Skrz zamřížované okno svítí do policejní cely. V cele je několik žen neurčitého věku, ale zato docela jistého řemesla. Ženy se povalují na palandách. Od nich, co nejvíce stranou, se drží Hana. Aby mohla být tak daleko, jak jen to je možné, musí sedět na zemi. Ženy si Hanu dobírají. ŽENA 1: Ty jseš nějaká nafrněná, poslouchej… ŽENA 2: Tady se ti nelíbí? ŽENA 1: Vždyť tu jseš mezi svejma. Hana skrčí nohy, obejme je rukama a představuje si, že je někde daleko pryč. Ženy se jen tak snadno nevzdávají. ŽENA 2: Nebo ne? Tak nám řekni, proč jsi tu. Protože Hana mlčí, odpoví za ni další z žen. ŽENA 3: Křísla´s amanta žiletkou po krku, co? Z toho kouká pěknej flastr. První žena seskočí z palandy a šťouchne do Hany nohou, asi tak jako se šťouchá do mrtvého zvířete na lesní cestě. ŽENA 1: Mluv. Hana se, pokud je to vůbec možné, stáhne ještě více do sebe, ale to ženu stojící nad ní neodradí. Znovu do Hany nohou šťouchne, i když tentokrát je to víc kopnutí. ŽENA 1: Mluv! Stálé mlčení Hany je signálem pro ostatní ženy, aby také slezly ze svých paland a obstoupily Hanu ze všech stran

52

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ŽENA 3: Třeba je němá. Druhá žena se nehezky zašklebí. ŽENA 2: To hned zjistíme. Naštěstí pro Hanu se ženy do zjišťování nestačí pustit, protože se ozve zarachocení zámku a dveře cely se otevřou. Rachocení zámku. Do cely vstoupí policista Daneš. Za ním stojí postarší, asi pětapadesátiletý muž a stejně stará žena. Daneš má dostatek zkušeností, aby si uvědomil, co se v cele odehrává a tak jeho otázka je spíše řečnická. DANEŠ: No tak! Co se to tady děje? Ženy poodstoupí a tím odkryjí pohled postaršímu páru na Hanu stočenou do klubíčka u zdi. Muž i žena jen mlčky zírají, zato ženy v cele si z přítomnosti policisty nic nedělají. ŽENA 1: Za těmahle dveřma se neděje nikdy nic. Daneš natáhne ruku k Haně. DANEŠ: Pojďte… Hana pomalu za pomoci Daneše vstává. DANEŠ: Promiňte, paní Hajnová, ale jistě chápete, že jsme si vás museli prověřit… že jste, jak jste nám říkala, o ničem nevěděla… Daneš ustoupí ze dveří, aby Hana mohla projít. Hana se tak dostane těsně k postarší ženě. Je to její matka. Obě ženy se na sebe chvíli dívají. Pak Hanina matka vytne dceři facku jako trám a potom se sama rozpláče. To ponížení! Hanina matka vyklopýtá z cely, Hana ji pomalu následuje. Postarší muž, Hanin otec, dostoupí až na kraj cely, což neunikne ženám v cele. ŽENA 2: Hej, dědku… nechceš si vrznout?

53

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Ženy v cele se na sebe pobaveně podívají. Hanin otec rychle vyjde z cely. Daneš se ostře podívá po žen, která oslovila Hanina otce. DANEŠ: Ty drž hubu! Víš, kdo to je? ŽENA 1: Ne, ale když se ho zeptáte, třeba vám to řekne. Ostatní ženy v cele se rozesmějí. ŽENY: (smích) Daneš promluví kupodivu docela tiše. DANEŠ: Krávo blbá. Ten si vozí zadek v Čajce a když ukáže takhle… Daneš ve známém gestu obrátí vztyčený palec k zemi. DANEŠ: … zůstaneš tu na doživotí. Teprve teď ženy ztichnou. A pak už za Danešem zapadnou dveře a zarachotí zámek. Rachocení zámku.

54


Obraz 29 Před srubem Reál - Exteriér - Noc

Lampa zavěšená na drátech osvětluje apelplac i přilehlé prostory kolem srubu. Z lesa se vynoří muž v uniformě německého „grenzpolizei“. Společně s ním přichází manželská dvojice středního věku. GRENZPOLIZEI: (Něm.) Tak a jste tady. Dál už je to jenom na vás… Ze srubu vychází major v uniformě americké armády. Promlouvá k příchozím navlas stejnými slovy, jako vítal Pavla a jeho skupinku. Je zřejmé, že se jedná o dokonale nacvičenou roli. MAJOR: (angl.) Welcome. Už jsme o vás měli starost. Pojďte, prosím, dál. Muž se ženou na sebe pohlédnou. Vstoupí do srubu. Major blikne očima na německého pohraničníka a pak následuje manželskou dvojici.

55


Obraz 30 Srub - důstojnický klub Reál - Interiér - Noc

Ve srubu je všechno připraveno na představení. Rádio je tentokrát vypnuto, ale to nevadí, protože u klavíru sedí Pavel a improvizuje podle známých swingových melodií. Klavírní swingová hudba. Manželé sedí u stolu a před sebou už mají rozdány tužky a dotazníky. Major stojí za jejich zády a nahlíží jim přes ramena. MAJOR: (angl.) Na začátek jenom stručně… Tady od vás dostaneme všechny nacionále a převezeme vás do sběrného tábora v Schönhausenu. Tam si podáte žádost o politický azyl v té zemi, kam chcete jet. Žena rozumí angličtině jen zčásti. ŽENA: Kam že pojedeme? Muž, který majorovi porozuměl lépe ženě vysvětlí, o co jde. MUŽ: Pojedeme kam chceme, ale nejdřív budeme muset do nějakýho tábora. ŽENA: Na jak dlouho? MUŽ: To neříkal… aspoň myslím… Oba manželé se skloní na dotazníky, ale za krátký okamžik muž zdvihne oči. Všimne si, že fotografie prezidenta Trumana se vlivem vlhkosti v jednom rohu poněkud odchlipuje. MUŽ: (angl.) Támhle se vám to odlepuje. Žena se na muže podívá a pak nevěřícně zavrtí hlavou a zdvihne oči kamsi k nebesům. Major se podívá na prezidentský portrét a pak jen vyštěkne povel.

56

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MAJOR: (angl.) Desátníku! Dejte to do pořádku! Muž v uniformě amerického desátníka sedící u stolku opodál doslova vyskočí. DESÁTNÍK: (angl.) Yes, sir! Desátník rychle vyjde ze srubu. Muž potěšeně pohlédne na ženu. MUŽ: Viděla´s to? Tohle je Amerika. Pavel stále hraje na piáno, ale to mu nezabrání, aby se tu a tam neohlédl po manželském páru. Major Pavlovy pohledy zachytí, ale nijak je nekomentuje. MAJOR: (angl.) Než vás odvezeme do toho Schönhausenu, rádi bychom vás požádali o spolupráci… Jestli byste mohli na druhou stranu těch dotazníků uvést jména vašich příbuzných nebo známých, kteří by byli ochotni s námi spolupracovat v boji proti… komunistickýmu režimu. Muž se ujistí, že rozuměl správně. MUŽ: (angl.) Prosím? MAJOR: (angl.) Abyste na druhou stranu těch dotazníků uvedli jména těch, kteří by byli ochotni nám pomoci. Pavel znovu střelí očima po dvojici. MUŽ: Máme napsat nějaký lidi, co by chtěli bojovat proti komunismu. ŽENA: Já jsem mu rozuměla… Žena mluví tlumeným hlasem, i když je to vlastně jedno – Američané jí přece nemohou rozumět. ŽENA: Napiš tam Karla…

57

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MUŽ: Ten by proti komunistům nehnul prstem… Je strachy posranej až za ušima. ŽENA: To je jedno… Žena kývne hlavou k majorovi, který postává opodál a prohlíží si nějaké papíry ve složce. ŽENA: … to oni přece nevědí… A bude to vypadat líp. Je to trapný, že neznáme skoro nikoho, kdo… MUŽ: Ty jsi taky nechtěla jít, jseš stejná jako voni. ŽENA: Nezačínej zas. Jsem tady, ne? A napiš ho tam. Muž nepatrně zvýší hlas. MUŽ: Napiš si ho tam sama. ŽENA: To víš, že ho tam napíšu. Jedno jméno, to nic neznamená… a třeba nám to zkrátí vo měsíc ten tábor, ten Schönbrunn… MUŽ: Schönhausen. Žena mávne rukou. ŽENA: Ježíšmarjá, to máš fuk. Chceš se pořád hádat, i tady…? Žena se skloní nad papírem a zuřivě píše. Zřejmě do dotazníku vyplňuje jména všech známých i neznámých, na které si dokáže vzpomenout. Pavel hraje na piáno, ale současně od manželské dvojice nedokáže odtrhnout zrak.

58


Obraz 31 Byt Kališových Reál - Interiér - Noc

Byt rodičů Hany je zdánlivě honosně, ale ve skutečnosti velmi kýčovitě zařízen. Uprostřed velkého obývacího pokoje, u stolu s leštěnou deskou, sedí Hana. Kolem ní přecházejí sem tam její rodiče a atmosféra připomíná soudní řízení. HANA: Čekáte, že vám budu děkovat? Hanina matka se zastaví přímo nad svou dcerou.. KALIŠOVÁ: To si piš, že na to čekáme. Hana k matce zdvihne oči. HANA: Pustili by mě tak jako tak… Matka zavrtí hlavou nad tím, jak špatně vychovala svoji dceru. KALIŠOVÁ: Jo, ale kdy? HANA: Já jsem nevěděla, že chce… že chce odejít… KALIŠOVÁ: Zničil život tobě i nám. Hana se pokusí mírně oponovat… HANA: Prosím tě, jak by… … ale její pokus je uhašen v zárodku tichým ale dostatečně důrazným prohlášením otce. KALIŠ: Budeš mít ze života peklo. A my taky. KALIŠOVÁ: Tatínek má nějaký postavení… a trvalo dlouho, než ho získal. Dneska se před ním lidi ukláněj´ až k zemi a on si teď nemůže dovolit… Hana zaujme bojový postoj. 59

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský HANA: Co si nemůže dovolit? KALIŠOVÁ: Nedělej, že mi nerozumíš. Hanin otec se spíše smířlivě pokusí manželku uklidnit. KALIŠ: Počkej… KALIŠOVÁ: Co chceš dělat, sama? Ten tvůj… Matka raději Pavlovo jméno ani nevysloví. KALIŠOVÁ: … už si na tebe nikdy nevzpomene. Hanina matka se opře o stůl, aby mohla pohlédnout Haně z očí do očí. KALIŠOVÁ: No odpověz! Hana nemůže odpovědět na něco, na co odpověď nezná, a tak mlčí.

60



Důstojnický klub je prázdný Poslední z „uprchlíků“ opustil srub a všichni muži v amerických uniformách už jsou také ti tam… Jen Pavel zůstal sedět u piána. Přestože už je v místnosti sám a mohl by přestat, pokračuje ve hraní. Smutně veselá swingová skladba se line prostorem důstojnického klubu. Hudba. Pavel se zabere do hraní. Během skladby si vymýšlí vlastní swingové variace… a zarazí se až v okamžiku, kdy se ozve plácnutí rukou. A za okamžik další… a další… Pomalé tleskání. Pavel se otočí, aniž by přestal hrát. U dveří stojí major. Opírá se o veřeje a pomalu, velmi pomalu, skoro přízračně tleská. Major se na Pavla přátelsky usmívá. Pomalé tleskání. Pavlovy prsty se na klaviatuře zpomalují, až se zastaví docela. Také major pozvolna přestane tleskat. Ticho. Pavel se dívá na majora. Je to souboj pohledů, v majorově je patrné vítězství, protože Pavel je zlomen, v Pavlově očích je vidět ponížení a nenávist. Napjaté ticho je přerušeno, když do místnosti vstoupí převaděč Jiří. Tázavě se podívá na majora i Pavla. Příchod Jiřího je pro Pavla tou poslední kapkou. Pavel vstane od piána a rychle vychází z místnosti. Major, který se stále opírá o veřeje dveří mu s úsměvem uvolní cestu.

61


Obraz 33 Park Reál – Exteriér – Den

Městský park v pochmurném podzimním odpoledni. Obloha je ocelově šedá a vypadá to, že se co chvíli spustí pořádný podzimní liják. Parkem spěchá Olga, asi třicetiletá, docela sympaticky vyhlížející žena. Vyhýbá se kalužím, které na parkové cestičce zůstaly po posledním dešti. Pod jedním ze stromů stranou od cesty stojí Hana. Jakmile se Olga přiblíží, Hana na ni zavolá, tiše, ale dostatečně na to, aby se Olga za hlasem otočila. HANA: Olgo… Olga zírá na Hanu jako na zjevení. OLGA: Ježíšikriste, co tady děláš? Hana neodpovídá. Olga dojde k Haně, ale stále nemůže uvěřit tomu, koho vidí před sebou. OLGA: Jak to, že nejseš s Pavlem? Všichni jsou z toho hin, že jste zmizeli, celá kapela… v Tančírně se o ničem jiným nemluví… HANA: Já jsem nešla. Olga má oči navrch hlavy. OLGA: Co? Jak to? HANA: Já nevím, já… měla jsem strach… co jsme vyjeli z Prahy jsem si byla jistá, že se něco stane, že se to nepovede. A pak… Petr měl sebou klarinet, ten převaděč si toho všimnul, křičel na něj, Petr ten klarinet musel zahodit… a… já jsem v tu chvíli prostě nemohla… Pavel slíbil, že to tam všechno připraví a já že přejdu třeba za rok, nebo tak… On musel jít kvůli ostatním, ty by tam byli úplně ztracený…

62

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Hana vypadá, jako by si vlastně ani sama neuvědomovala, jak se to všechno seběhlo. OLGA: A povedlo se jim to? Je všechno v pořádku, jsou venku? HANA: Já nevím, snad jo. Nemám vůbec žádný zprávy… Olga se pokusí uklidnit Haninu narůstající paniku v hlase. OLGA: My na Pavla všichni myslíme… i na ostatní… Hana tiše špitne, neslušného.

jako

by

říkala

něco HANA: Prosím tě, neříkej nikomu… že jsem měla jít s Pavlem. Jseš jediná, která věděla dopředu, že jdeme…

Olze tahle prosba připadá nesmyslná. OLGA: Kdo by se ptal? Hana pokrčí rameny. HANA: Já nevím, někdo… OLGA: To je pitomost… Olga nabídne Haně pomoc. OLGA: Kdybys něco potřebovala, cokoliv… přijď do Tančírny. Nejen za mnou… Budeš tam vždycky vítaná… Olga se odmlčí. OLGA: Můžu říct, že jseš tady? HANA: Já nevím… nevím vůbec nic… Obě ženy vypadají v prázdném parku smutně a opuštěně.

63



Pavel stojí v místnosti s palandami u okna, zády ke dveřím a vyhlíží z okna ven. Kam oko dohlédne, všude je les. Do místnosti vejde převaděč Jiří. Pavel si příchodu Jiřího nevšimne a tak převaděči nezbývá, než si odkašlat. JIŘÍ: (odkašlání) Pavel se otočí. Jakmile spatří toho, kdo jej přišel navštívit, stiskne rty. JIŘÍ: Chtěl bych s váma mluvit. PAVEL: Musím tady bejt… musím tady mlátit do piána… musím držet hubu a krok… Pavel se podívá vztekem v očích.

na

Jiřího

s nelíčeným PAVEL: … ale nemusím si s váma tady nic vykládat. A nebudu.

Jiří promluví smířlivým tónem. JIŘÍ: Já jsem vám chtěl jen říct pár věcí, který byste měl vědět… o kterejch bych chtěl, abyste věděl… Pavel se už během Jiřího řeči otočí opět k oknu. Převaděče nechá ostentativně za svými zády.

64


Obraz 35 Pražská ulice Reál - Exteriér - Den

Pražská ulice kdesi na rozhraní Žižkova a Vinohrad. Šedivá obloha se konečně protrhla a z nebe se k zemi snáší drobné kapky studeného podzimního deště. Vlhká dlažba se leskne. Přestože je den, ulice je prázdná, je slyšet jen klapot dámských podpatků. Klapot podpatků. Ulicí v dešti spěchá Hana. Nad hlavou má otevřený deštník. Zpoza rohu vyjde Václav, mladší, asi třicetiletý sympatický muž. Volnou chůzí kráčí za Hanou. Gumové podešve jeho bot jsou tiché. Hana prochází ulicí, Václav se drží několik metrů za ní. Po chvíli je zřejmé, že Václav Hanu sleduje. Kopíruje rychlost její chůze, když se Hana zdrží obcházením velké louže, také Václav zpomalí svoji chůzi. Hana prochází kolem několika obchůdků. U jednoho se z nich se zastaví a prohlíží si výlohu. Také Václav se zastaví. Přimáčkne se k fasádě pod nízký balkónek, aby byl chráněn před deštěm a vytáhne z kapsy krabičku cigaret. Mechanicky jednu z nich vytáhne a vloží si ji do úst. Po očku pozoruje Hanu. Obchod, který Hanu zaujal, je místní koloniál a jeho výloha je poloprázdná. Přesto se však za výkladem najde něco, co Hanu zaujme. Hana na okamžik zaváhá a pak vstoupí dovnitř. Václav, stále s nezapálenou cigaretou v ústech, se zamyslí a pak rychlou chůzí projde kolem koloniálu. Do výlohy se ani nepodívá. Skrz výklad je vidět Hana, která stojí u pultíku a čeká, až bude obsloužena.

65


Obraz 36 Dům Hajnů Reál - Interiér - Den

Zvenčí oprýskaný činžovní dům vybudovaný někdy ve dvacátých letech, si v interiéru ještě uchovává jistou noblesu z dob, kdy byl postaven. Poměrně široké schodiště se vine kolem stěn vzhůru, pro návštěvníky, kterým se nechce do schodů je k dispozici výtah. Sice starý, ale fungující. Před výtahem je v každém patře velké odpočívadlo, v přízemí je toto odpočívadlo doplněno ještě o velkou kamennou lavici. Na lavici sedí Václav. V ústech žmoulá cigaretu, kterou si stále ještě nestačil zapálit a listuje novinami. Mohutné dveře do domu se se zaskřípěním otevřou a dovnitř vstoupí Hana. Ještě mezi dveřmi skloní deštník a oklepává jej ven tak, aby voda stekla na chodník před domem. Václav blikne očima na Hanu, ale pak se vrátí ke svým novinám. Hana dojde až k odpočívadlu v přízemí a stiskne tlačítko přivolávače výtahu. Domem se rozlehne tiché hučení, jak výtahová kabina klesá z vyšších pater. Hučení výtahu. Václav zpoza otevřeného deníku zkontroluje, že Hana čeká na výtah a pak se opět skryje za rozevřenými listy novin. Je slyšet zaharašení výtahu, který dojede do přízemí a pak hlasité rachocení otevíraných dveří. Dva tři kroky ženských nohou, další rachocení a pak už jen hluk výtahu, který naznačuje, že kabina se dala do pohybu. Hluk výtahu. Václav odloží noviny a zarazí se. Zatímco kabina výtahu jede směrem vzhůru, Hana stojí před výtahovými dveřmi a upřeně Václava pozoruje. HANA: Proč mě sledujete? Václav složí noviny a strčí je do kapsy. Udělá krok směrem Haně. 66

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Hana couvne ke schodišti. HANA: Slyšíte? Václav, stále mlčky, s nezapálenou cigaretou v ústech udělá další krok k Haně. Hana už na nic nečeká. Obrátí se a utíká po schodišti směrem vzhůru. Václav vyplivne cigaretu na zem. Vydá se za Hanou. VÁCLAV: Počkejte… Hana nečeká a utíká. Její lodičky klapou po chladných kamenných schodech. Rychlý klapot podpatků. Václav trochu přidá do kroku. VÁCLAV: Počkejte, potřebuju s váma mluvit… Hana se vzrůstající panikou proběhne odpočívadlem v prvním patře a po schodišti spěchá do druhého. Václav se vykloní přes zábradlí a dívá se vzhůru, aby odhadl, jak daleko je Hana před ním. Haniny nohy kmitají po schodišti jako o závod.

67


Obraz 37 Byt Hajnů Reál - Interiér - Den

Je slyšet rychlé odemykání zámku, pak se otevřou dveře a do bytu vpadne udýchaná Hana. Rychle za sebou přibouchne dveře, opře se o ně zády a sveze se k zemi. Sedí na podlaze a stále se opírá zády o dveře, jako by vstup do bytu chtěla bránit vlastním tělem. Přerývaně dýchá. Chvíli se nic neděje. Pak Hana vstane a opatrně vyhlédne kukátkem ve dveřích na chodbu. Zdá se, že chodba je prázdná. Hana se otočí, udělá krok ode dveří, druhý… a pak se ozve hlasité drnčení zvonku. Zvonění zvonku. Hana strne nepohne.

uprostřed

Zvonek zadrnčí naléhavostí.

pohybu.

znova,

se

Ani

se

zvláštní Delší drnčení zvonku.

Hana váhá,. Neví, co má dělat. Nakonec se obrátí zpět ke dveřím a tiše k nim přistoupí. Znovu vyhlédne kukátkem na chodbu. Pak se nejistě od kukátka odkloní. Zdvihne ruku a dveře zajistí bezpečnostním řetízkem. Pak otevře, jen na pár centimetrů. Úzkou škvírou vyhlíží ven. V úzké škvíře mezi otevřenými dveřmi je vidět Václavova tvář. Hana přidržuje rukou dveře. Václav vsune ruku do škvíry a chytne Hanu za zápěstí. VÁCLAV: Paní Hajnová… Hana se Václavovi vytrhne. HANA: Já se vás bojím, jděte pryč… Hana nahlas křičí. HANA: Jděte!

68

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský VÁCLAV: Paní Hajnová… HANA: Proč jste mě sledoval? Viděla jsem vás už na ulici. Václav promluví klidně a skoro tiše. Pokouší se Hanu uklidnit. VÁCLAV: Potřebuju s váma mluvit… a na ulici jsem nechtěl… ani v domě… chci s váma mluvit o vašem manželovi. Hana se zarazí. HANA: Co je s ním? VÁCLAV: Je v těžký situaci… Není to jednoduchý… HANA: Podařilo se to? Je venku? Václav mluví uklidňujícím hlasem, ale na Hanu to má opačný účinek. VÁCLAV: Já vám teď nemůžu říct víc. Ale kdybyste mě pustila dál… O tom, že pozve Václava k sobě Hana ani na okamžik neuvažuje. HANA: Vy jste od policie… VÁCLAV: Paní Hajnová, neblázněte. Kdybych byl od policie, tak se tady s váma vůbec nebavím. To bych ty dveře rovnou vyrazil… Václav použije trochu absurdní argument. VÁCLAV: A byli bysme dva. Hana stejně absurdně souhlasí, ale na jejím postoji se nic nemění. HANA: Já vím. Jděte pryč! Václav na Hančinu výzvu nereaguje. Jen se na ni škvírou ve dveřích mlčky dívá.

69

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Hana mechanicky opakuje, co říkala už stokrát, ovšem se stále narůstající panikou. Na Václava se ani nepodívá. HANA: O ničem jsem nevěděla. Měli jsme se stěhovat, Pavel chtěl bydlet blíž k Tančírně… Tam každej večer hrál a nechtěl se v noci trmácet tak dlouho domů. Našli jsme takovej menší byt, na inzerát. Proto tady není skoro žádnej nábytek, hodně jsme toho prodali. Já jsem o ničem nevěděla… že chce ven a tak… o ničem jsem nevěděla… Ticho. Hana se odmlčí a vyhlédne škvírou mezi dveřmi ven z bytu. Zdá se, že na chodbě nikdo není. Hana se opatrně přiblíží ke dveřím. Pokud jí škvíra ve dveřích dovolí, vyhlíží na chodbu. Václav je pryč. Chodba je prázdná. Hana pomalu a potichu zavře dveře. Skryje hlavu v dlaních.

70


Obraz 38 Nádraží – perón Reál - Exteriér - Noc

Na perón malého nádraží dopadá jenom světlo z kukaně výpravčího, který je ještě v práci, jinak je nádražíčko temné. Na peróně, pod hodinami, stojí asi pětatřicetiletý muž, stejně stará žena a malá, asi desetiletá holčička. Přestože už je hluboká noc, holčička je poměrně čilá – a mnohem klidnější, než její rodiče. OTEC: Prosím tě, klid. Zatím se nic neděje. Matka kývne hlavou k hodinám nad sebou. MATKA: Podívej se, kolik je hodin. Já nevím, co budeme dělat. OTEC: Přijde. Uvidíš, že přijde. Ještě jsme mu nezaplatili, nemělo by žádnej smysl, kdyby nepřišel. MATKA: Tak kde je? Z tmavého stínu se vynoří postava Jiřího. JIŘÍ: Tady. Otec se ujme role hlavy rodiny a vlastně i hlavy všeho. OTEC: No kde jste byl, člověče? Snad jsme vám slíbili dost na to, abyste přišel včas. Žena je nervózní a já taky. Jiří se na muže ušklíbne. JIŘÍ: Mám sto chutí vás tady nechat a poraďte si, jak umíte. Muž se zarazí. Trochu mu spadne hřebínek. OTEC: Co se stalo?

71

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský JIŘÍ: To jsme si nedomluvili, tohleto… OTEC: Co? Jiří kývne hlavou směrem k holčičce. JIŘÍ: I tak je to riziko… A s malým dítětem… to je šílenství. MATKA: Přece ji tady nemůžeme nechat. JIŘÍ: Může nás prozradit, ta cesta není žádná legrace… Rozbrečí se někde v lese a co pak s ní. Matka chce něco říct, ale otec ji stiskne za předloktí. OTEC: Nerozbrečí. Ona to zvládne. Holčička neodolá, aby se Jiřímu nepochlubila. Otevře na něj ústa. ANNA: Já mám rovnátka… hele… Jiří si Anny nevšímá. JIŘÍ: Je to na vaši zodpovědnost. Kdyby něco, zdrhnu a klidně vás tam nechám. Otec sáhne do kapsy a vytáhne svazek bankovek. Strčí je do kapsy Jiřímu. OTEC: Ale nenecháte… To by neudělal nikdo… Jiří neodpoví, jen se na otce s úšklebkem podívá.

72


Obraz 39 Byt Olgy Reál - Interiér - Noc

Hančina ruka si pohrává se skleničkou s červeným vínem. Kuchyň v bytě Olgy je více obývacím prostorem, než místem na vaření. Uprostřed místnosti je velký stůl a kolem něj stojí několik židlí. Na stole stojí láhev vína a dvě poloprázdné skleničky. Naproti sobě sedí Hana a Olga. Olga kouří cigaretu v dlouhé špičce. Sáhne po láhvi a naznačí Hance, že jí její skleničku dolije. OLGA: Měla sis poslechnout, co ti chce říct… Hanka dlaní ruky svoji sklenici zakryje a tak naznačí Olze, že už nebude. HANA: Moh´ to bejt někdo od policie… OLGA: To moh´… ale taky to moh´ bejt někdo z druhý strany. Kdybys nemluvila a jenom poslouchala, nemohlo se nic stát. HANA: To teď vím taky… jenže v tu chvíli… měla jsem strašnej strach… OLGA: Jestli to byl někdo od policie, tak ho ještě uvidíš… A jestli ne… Olga nechá větu nedořečenou. HANA: Já jsem jen pořád dokola opakovala, že jsem o ničem nevěděla… Pavel mi řek´, že mi nedokážou, že… že jsme měli jít spolu… Hana se napije ze skleničky. Olga se znovu pokusí Haně dolít víno. OLGA: To jo, jen možná zapomněl na to, že oni nic dokazovat nemusej´.

73

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský HANA: Já už nebudu. Olga pokrčí rameny a dolije jen sobě. OLGA: Divný je, že normálně odešel. Hana kývne. HANA: Právě. Třeba vážně něco věděl… OLGA: Tak ti to moh´ říct mezi dveřma… HANA: Přece tam z venku musejí mít nějaký kontakty i tady, ne? Olga promluví tak jistě, jak jen dokáže, ale přesto je na první pohled zřejmé, že se spíše pokouší Hanu uklidnit. OLGA: Asi jo. Určitě. HANA: Dala bych nevím co za to, abych věděla, co teď Pavel dělá. Hana dopije svoji skleničku a postaví ji na stůl.

74



Pavel sedí za klavírem v důstojnickém klubu ve srubu a hraje. Nedívá se nalevo napravo, zajímají ho jenom klávesy. Hudba. Matka sedí u stolu vedle své dcery, které začíná únavou klesat hlava. Otec stojí u stěny a zblízka si s úsměvem prohlíží velkoformátovou fotografii prezidenta Trumana. MAJOR: (angl.) Na začátek jenom stručně… Tady od vás dostaneme všechny nacionále a převezeme vás do sběrného tábora v Schönhausenu. Tam si podáte žádost o politický azyl v té zemi, kam chcete jet. Otec zaklepe prstem na Trumanovu fotografii. Promluví trochu školometskou angličtinou. OTEC: (angl.) To je váš prezident? MAJOR: (angl.) Ano. Rozuměl jste mi? Musíte vyplnit dotazník a napsat, kam chcete. OTEC: (angl.) My bysme zůstali tady, v Německu… Major s úsměvem pokrčí rameny. MAJOR: (angl.) Vaše věc. Ale u nás je to lepší. Tak ten dotazník, prosím… Otec se posadí ke stolu, vezme o ruky dotazník a tužku. Dcera se ve srubu nudí. Vstane od stolu a přejde k Pavlovi. Postaví se vedle něj a upřeně ho pozoruje. Pavel vrhne na holčičku krátký pohled, ale pak se už vrátí očima ke klávesám. Holčička neodolá, nepochlubila.

aby

se

Pavlovi

75

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský ANNA: Já taky hraju na piáno. Jenom ne tak hezky. Ale maminka stejně říká, že jednou budu slavná. Pavel se sebezapřením upírá oči na černé a bílé klávesy před sebou. Jen silou vůle zabrání tomu, aby se na holčičku nepodíval. Pak se natáhne za sebe a sáhne po skotské, která je k dispozici „uprchlíkům“. Lokne si přímo z láhve a pak už se zase věnuje klavíru. Holčička se nezdarem s Pavlem nenechá odradit.

při

komunikaci ANNA: Zahrál byste mi „Já mám koně“?

Otec s matkou se sklánějí nad dotazníkem, ale přesto zaregistrují, že jejich dcera obtěžuje muže v uniformě seržanta americké armády. OTEC: Pojď sem, Aničko… Pán je Američan, neumí česky. Pavlovi stéká po tváři kapička potu. Pohlédne na rodinu u stolu. Nikdo z rodiny si Pavla nevšímá. Otec i matka se soustředí na vyplňování dotazníků, jen holčička na Pavla pohlédne s nadějí v očích. Pavel se rozhodne. Nadechne se… a jeho prsty se rozeběhnou po klávesách. Začne hrát holčičkou požadovanou písničku ve swingové variaci. Písnička „Já mám koně“ ve swingové úpravě. Otec ani matka na Pavlovu hru nereagují. Jen holčička se rozzáří radostí. Američan jí porozuměl. Pavel se zoufale snaží zachytit pohled alespoň jednoho z rodičů. Nepatrně zesílí úhozy na klávesy. Holčička pochopí, že hudební produkce je určena více pro rodiče, než pro ni samotnou. Zatahá matku za rukáv. ANIČKA: Mami… Pavel se téměř usměje. Zdá se, že si rodina přece jen něčeho všimne. Prásk! Majorova ruka vytne Pavlovi důkladnou facku. Hudba utichne. Plesknutí facky. Ticho.

76

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Pavel se chytí za tvář. Rodina včetně dcery strne. Všichni s otevřenými ústy zírají na nečekanou situaci. Pavel neříká nic, jen se stále drží za tvář. Major chytne Pavla za límec uniformy a doslova jej vynese ze srubu. Vyhodí jej ven. Hlasitě zařve. MAJOR: (angl.) Drž hubu, nebo je v tu ránu po tobě! Matka s otcem se na sebe zděšeně dívají. MATKA: Co říkal? OTEC: Nevím, teď jsem mu nerozuměl ani slovo. Major jen ztěžka nalézá ztracený klid. Pokusí se na rodinu usmát, ale je to znatelně falešný úsměv. MAJOR: (angl.) Omlouvám se… Je to alkoholik, je tady, v Německu, vlastně za trest… OTEC: (angl.) Promiňte, ale moje angličtina není dobrá. Co se stalo? Major odpoví co nejjednoduššími slovy a záměrně přesně vyslovuje. MAJOR: (angl.) To nic, toho si nevšímejte. Omlouvám se. Vyplňte, prosím, ten dotazník. Otec s matkou nevědí, jak se zachovat a tak se vrátí k dotazníku jako k nejsnadnějšímu způsobu vyřešení trapné situace.

77


Obraz 41 Před srubem Reál - Exteriér - Noc

Za srubem, mezi několika stromy leží Pavel. Nehýbá se a ani se mu hýbat nechce. Z prostranství před srubem je slyšet startování nákladního automobilu. Hluk startujícího náklaďáku. Za okamžik po nastartování projede kousek od Pavla náklaďáček. Jsou z něj vidět jenom zadní brzdová světla a už je pryč. Pavel se s námahou nadzdvihne a když vidí, jak náklaďáček mizí na lesní cestě, zase poklesne do mechu. K Pavlovi dostoupí muž v uniformě německého pohraničníka, „Grenzpolizei“. Muž si Pavla prohlíží a pak jej s rozmyslem kopne do ledvin. Pavel jenom zasténá. PAVEL: (zasténání) Grenzpolizei se škodolibě usměje a znovu Pavla kopne. A znovu… Pavel se plazí po zemi vystlané suchým jehličím, jako by mohl uniknout kopancům. Spíše než o únik se jedná o mechanický pohyb. Špička boty vojáka v německé uniformě se zaboří do Pavlova těla někde tam, kde je žaludek. Pavel jenom hekne a převrátí se na záda. Vypadá trochu jako velký a nešikovný brouk, kterého kdosi obrátil na krovky. Kopance, sténání. Pavel se znovu otočí na všechny čtyři a pokouší se odplazit z dosahu bot vojáka v německé uniformě. Tentokrát se mu to skutečně podaří, zarazí se až v okamžiku, kdy se doplazí k naleštěným vysokým holínkám. Zdvihne oči. Nad Pavlem stojí major a shlíží na něj z výšky. MAJOR: Tady se hraje podle našich not. Doufám, že si to od týhle chvíle budete pamatovat.

78

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Major se obrátí a společně s mužem v německé uniformě odkráčí. Pavel zůstane ležet na místě. PAVEL: (sténání) Chvíli se nic neděje a pak k Pavlovi dostoupí převaděč Jiří. Skloní se k němu a tiše špitne. JIŘÍ: Vím, co jste udělal… Jste dobrej člověk… Pavel, pokud mu síly dovolí, se ostentativně od Jiřího odvrátí.

79


Obraz 42 Před továrnou Reál - Exteriér - Den

Prostranství před menší továrničkou v podzimním odpoledni. Je krátce po konci první směny a to neznamená nic více a nic méně než to, že zaměstnanci po skupinkách opouštějí továrničku. Procházejí kolem vrátnice, před kterou stojí a rozverně jim salutuje postarší vrátný, s brýlemi silnějšími než jogurtová skla a, pochopitelně, s velkým pouzdrem na služební zbraň za pasem. Ve skupince žen, které mezi zaměstnanci převažují, vychází z objektu továrny také Hana. Zatímco se ostatní ženy vesele baví, Hana kráčí mlčky. Skupina žen i s Hanou prochází kolem píchaček. Každá z nich si automaticky odpíchne. Vrátný jednu z žen spiklenecky osloví. VRÁTNÝ: Copak děláte dneska večer, paní Dvořáková? Oslovená žena na vrátného mrkne. Věkový rozdíl mezi nimi je takový, že vrátného otázku není možné brát jinak než jen jako žert, kterým skutečně je. DVOŘÁKOVÁ: Co byste řek´? VRÁTNÝ: A nechtěla byste to dělat se mnou? Žena laškovně zahrozí vrátnému prstem. DVOŘÁKOVÁ: No pane Rubeš… VRÁTNÝ: ´sem se jenom zeptal, no… Ženy pokračují v chůzi, když se náhle ozve mladší mužský hlas. VÁCLAV (M.O.): Paní Hajnová… Hana se otočí. U stěny vrátnice stojí Václav a klidně se na Hanu usmívá.

80

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Hana se zastaví. Neví, co má dělat a tak jen stojí v proudu spěchajících žen. Václav se odlepí od vrátnice a přistoupí k Haně. Vezme ji za předloktí a široce se na ni usmívá, i když ten úsměv není ani tak určen Haně jako všem okolo. Promluví velice tiše. VÁCLAV: Klid. Usmívejte se a mluvte, jako kdybysme se znali už dávno. Hana se na Václava usměje, ale je to docela křečovitý úsměv. Václav musí Hanu popostrčit, aby se dala do pohybu. Jedna z kolemjdoucích žen si Václava všimne a vrhne na Hanu zvědavý pohled. Pohled ženy Václavovi neujde. Promluví nahlas, snad možná trochu hlasitěji, než je potřeba. VÁCLAV: Pozdravuje tě Alžběta a vzkazuje, že kdybys něco potřebovala, máš si jí klidně říct. Hana se přinutí k odpovědi. HANA: Já… já vím. Je hodná. VÁCLAV: To víš, ve svým věku je už ráda, když… Václav vyvádí Hanu z areálu továrny. Znovu ztiší hlas. VÁCLAV: Dostal jsem pokyn, abych se o vás postaral… Hana promluví stejně tiše jako Václav. HANA: Vy jste… tam zvenku? Václav neodpoví. Jen mlčí, ale jeho pohled i mlčení jsou tak významné, že si to Hana přeloží jako jednoznačnou odpověď. HANA: Nemůže… nemůže mi to ublížit, nějak? Když nás spolu uviděj´… Hana se odmlčí.

81

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Václav se na Hanu usměje a přirozeným gestem ji vezme kolem pasu. Za jiných okolností by se Hana asi vzpíral takové důvěrnosti, ale nechce na sebe poutat pozornost ostatních žen. Navíc je Václav skutečně velmi sympatický muž, o několik let mladší než je Hana a které z žen by takové gesto neudělalo dobře? VÁCLAV: Co by se mohlo stát…? Vždyť jsem Čech jako poleno… HANA: Já nevím… VÁCLAV: Pojďme někam… ať tady nestojíme tak na ráně… Hana zaváhá. HANA: Já bych vás vzala k sobě, ale… mám strach, jestli mě neodposlouchávají, rozumíte, jestli… VÁCLAV: V pořádku. Vyberte nějaký místo, kde bysme spolu mohli mluvit… HANA: Dobře, ale musíte mi dát pár minut. Potřebuju se trochu upravit a… a… je Pavel v pořádku? VÁCLAV: Až pak… ale… žije a to je pro vás asi to nejdůležitější… Václav vede Hanu od továrny. Je do ní stále zavěšen a vypadá to jako ta nejpřirozenější věc na světě.

82


Obraz 43 Srub - kancelář majora Reál - Interiér - Den

Kancelář majora ve srubu je jednoduchá a strohá – psací stůl, jedna židle a registratura u stěny, to je všechno. Na židli za stolem sedí major a před ním stojí Pavel, s rukama za zády. MAJOR: Já nevím, jestli jste pochopil, proč jste tady, pane Hajne… Major čeká na Pavlovu odpověď, ale té se nedočká. MAJOR: Když budete dělat to, na čem jsme se dohodli, budeme kamarádi. PAVEL: My dva nebudeme kamarádi nikdy. Pavel se na majora podívá s nelíčenou nenávistí v očích. Vytáhne pravou ruku zpoza zad. Drží v ní láhev skotské a tak trochu majorovi navzdory si z ní přihne. Z majora spadne maska bodré přátelskosti. Hlasitě zařve. MAJOR: Přestaň chlastat, když s tebou mluvím! Pavel se znovu napije z láhve. MAJOR: Jenom takhle lusknu prstama a chcípneš! Major luskne prsty, aby Pavlovi názorně naznačil, jak málo stačí. MAJOR: Pochopil´s to? Pavel se upřeně dívá na majora, ale vypadá to, jako by se spíše než na něj díval skrz.

83


Obraz 44 Taneční sál Reál - Interiér - Noc

V tanečním sále hraje veselá swingová hudba v podání malého orchestru. Swingová skladba. Taneční sál je zaplněn, u všech stolů jsou židle obsazeny. Jen jeden stůl má ještě volná místa, je to stůl u kterého sedí Hana s Václavem. Vypadá to trochu zvláštně, prázdný ostrůvek v lidském moři. Mezi stoly se proplétá Olga v černých šatech servírky s bílou zástěrkou. Na plechovém tácku roznáší kávy a skleničky s vínem. Hana se snaží zachytit pohlede Olgy, aby si s Václavem mohla objednat, ale Olga Hanu nevidí. Nebo, protože je téměř vyloučené, že by svoji přítelkyni nezahlédla, se tak alespoň tváří. O barový pult, za kterým kmitá číšník, se opírá provozní Tančírny Stehlík. S nelibostí pozoruje Hanu i Václava. Olga konečně zamíří ke stolu Hany a Václava, ale pak zachytí nesouhlasný pohled provozního a změní směr chůze tak, že se stolku Hany obratně vyhne. Hana nepochopí, že ignorování všemi, i Olgou, je záměrné. HANA: Olgo… Olgo… Václav situaci dobře rozumí a tak jen položí Haně ruku na předloktí. Téměř neznatelně zavrtí hlavou. VÁCLAV: Nechte to tak, paní Hajnová… Václav vstane, postaví se před Hanu. Secvakne paty, jako by podával hlášení a kratičce se ukloní. VÁCLAV: Smím prosit?

84

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Překvapená Hana neví, jak na tuhle situaci zareagovat a tak to vyřeší tak, že nereaguje vůbec. Pohne se až v okamžiku, kdy k ní Václav natáhne ruku. Václav se k haně skloní a svoje gesto doplní jednoduchým vysvětlením. VÁCLAV: Bude to vypadat přirozeně… HANA: Jo, ale budou si myslet, že sotva Pavel zmizel… Hana větu nedokončí, ale z jejího výrazu je zřejmé, co si ostatní budou myslet. VÁCLAV: Nechte je při tom. Co na tom záleží…? Václav ztiší hlas, takže je ho v hlasité hudbě sotva slyšet. VÁCLAV: A navíc to bude pro vás bezpečnější, myslím. Hana vstane. Václav, jako dobře vychovaný muž jí nabídne rámě a Hana se do Václava zavěsí. Václav dovede Hanu až na parket. Oba dva začnou tančit. Provozní se zamračí, když vidí Hanu s Václavem, ale neudělá nic. Nejraději by však byl, kdyby oba zmizeli a to je také na výrazu jeho tváře jasně vidět. Václav se k Haně při tanci přitiskne. Hana se chce odtáhnout, ale neudělá to, protože Václav začne šeptat do jejího ucha. VÁCLAV: Přešli čáru, všichni… Hana se neudrží a na její tváři se objeví úsměv. Václav trochu nešťastně zavrtí hlavou. VÁCLAV: Jenže pak se něco podělalo. Hana strne a na okamžik přestane tančit. En díky Václavovi, který ji vede, si nikdo ničeho nevšimne. HANA: Co se stalo?

85

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský VÁCLAV: Dostali je český esenbáci… Všichni kromě vašeho muže jsou na Borech. HANA: A Pavel? Václav se na Hanu chvíli mlčky dívá a pak na ni spiklenecky mrkne. VÁCLAV: Utek´ jim. Dostal se do uprchlickýho tábora v Schönhausenu, jestli jste o něm někdy slyšela… Haně se uleví tak, že je to na ni vidět. HANA: Díky bohu. Zatímco Hana s Václavem tančí a Hana je do Václava zavěšena už zcela dobrovolně, parket kolem nich se zvolna vyprazdňuje. VÁCLAV: To víte, lehký to tam není… jako v každým takovým táboře… Dělá co může a čeká, až mu povolej´ azyl ve Státech. Václav během tance sáhne do kapsy a cosi z ní vytáhne. VÁCLAV: Tohle vám posílá, abyste… abyste mi věřila, že jdu od něj… Hana nastaví ruku a Václav do její dlaně spustí Pavlův řetízek, který Pavel musel odevzdat majorovi. Hana řetízek sevře v ruce a úlevně vydechne. Po jejích tvářích se koulí slzy a přitom se usmívá. Teď už věří každému Václavovu slovu. Parket už je zcela prázdný. Odstup, který si všichni drží od Hany s Václavem je zcela hmatatelný. Hana si teprve teď uvědomí, že má vlastně s Václavem sólo. Nechápavě zavrtí hlavou. HANA: Já tomu nerozumím, byla jsem tady vždycky jako doma… VÁCLAV: Nemůžete jim to mít za zlý. Oni se vás bojej´… Ne třeba dneska, ale jednou sem můžete přijít a přivíst sebou Státní bezpečnost.

86

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Hana o sice chápe, ale není jí to nijak příjemné. Přestane tančit a zamíří ke svému stolu. Václav ji následuje. Stůl, u kterého oba dva seděli, než šli tančit, a který byl předtím zcela prázdný, je najednou zaplněn. Hana neřekne ani slovo a mlčky zamíří k východu. Václav ji galantně následuje.

87


Obraz 45 Srub – ubikace Reál - Interiér - Noc

V místnosti ubikací ve srubu leží na spodním lůžku jedné z paland Pavel a jenom heká. PAVEL: (sténání) Ve dveřích stojí převaděč Jiří. Opírá se o futro a pozoruje sténajícího Pavla. Pak přejde k palandě, na které Pavel leží a opatrně se k němu posadí. Pavel si všimne, že někdo přišel, ale ani si neuvědomí, kdo to je. PAVEL: Mně je zle… Jiří na Pavla soucitně pohlédne. JIŘÍ: Bil tě? Pavel stále leží a na převaděče nepohlédne. Možná si stále ještě neuvědomuje, s kým mluví.

ani ani PAVEL: Ne, to je z chlastu… Já nikdy moc nepil a jak jsem tam viděl tu holčičku, tak jsem si prostě musel loknout… a pak, v kanceláři, to už jsem pil jen jemu na vztek…

Jiří neříká nic, jen upřeně Pavla pozoruje. Pavel se zavřenýma očima si mne prsty své spánky. PAVEL: A taky mi je zle… ze sebe samotnýho… Ta holčička se na mě dívala… a já neměl odvahu něco říct… Teprve teď se Pavel obrátí na druhý bok. Uvědomí si, s kým si to vlastně, celkem bezelstně, povídá. JIŘÍ: Ale měl… jen jsi to neřek´ slovama. Nemůžeš za to, že si toho nevšimli… Pavel se na Jiřího chvíli dívá, pak jen stiskne rty a opět se obrátí k Jiřímu zády.

88


Obraz 46 Ulice/Před domem Hajnů Reál - Exteriér - Noc

Noční ulicí vedoucí k domu, kde bydlí Hana, kráčí Václav. Hana je do něj zavěšená, vypadá to, že jsou letití přátelé, ne-li něco víc. Hana gestikuluje volnou rukou. Mluví možná zbytečně nahlas. HANA: Připadala jsem si tam jako zlodějka… Možná hůř než to… Václav mluví mnohem tišeji. VÁCLAV: Ale vy jste zlodějka. Vy jste jim ukradla jejich pocit bezpečí… Jejich jistotu, že se jim nemůže nic stát… HANA: Jenže za to přece nemůžu… VÁCLAV: Já vím. Už na to nemyslete. Václav s Hanou se blíží k velké louži, která se rozlévá přes celý chodník. Václav si louže všimne jako první. VÁCLAV: Pardon… Václav se vymaní z Hanina sevření, udělá několik rychlých kroků a Hanu předejde. Před louží si rozepne svůj plášť do deště a shodí ho z ramen. Hana se zastaví a pozoruje, co Václav dělá. Jenom žasne. Pavel klepnutím roztáhne plášť na jeho největší možnou šířku a podšívkou nahoru jej položí přes louži, tak, aby Hana mohla přejít suchou nohou. Hana se skoro zhrozí. HANA: Co to děláte? Takovej pěknej kabát… Václav Haně podá obřadně ruku, aby ji přes kabát převedl.

89

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský HANA: Neblázněte… Hana na okamžik zaváhá, ale pak přes kabát přejde. Je to vlastně takové spiklenecké gesto sounáležitosti s Václavem. VÁCLAV: Koupil jsem ho v Německu. Voda se skrz něj nedostane. HANA: Jo, ale pošlapala jsem vám podšívku. Václav oklepe kabát a skutečně, ten je téměř úplně suchý. Václav jej nadvakrát přeloží a hodí si kabát přes předloktí. VÁCLAV: To je jedno. HANA: Jste… zvláštní. VÁCLAV: A jakej ještě jsem? Hana se sama do Václava zavěsí. HANA: Hodnej. Co vlastně děláte? VÁCLAV: Obchod. Proto se občas dostanu ven a mám možnost něco pro někoho udělat, když je potřeba… Václav se odmlčí. Po chvíli ticha opět promluví. VÁCLAV: … a taky hledám lidi, který by mohli pomáhat tady zevnitř. Hana s Václavem dojdou až před dům, kde Hana bydlí. Tam se oba zastaví. Chvíli se na sebe dívají, pak Václav potichu promluví. VÁCLAV: Potřebovali bysme i lidi na nejvyšších místech. Nevíte, jestli by třeba váš otec… HANA: Táta? Jak by moh´ pomoct? VÁCLAV: Copak nevíte, co váš otec dělá? Hana potřese hlavou. 90

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský HANA: Právě že vím. Šéfuje nějakýmu výzkumnýmu ústavu. VÁCLAV: Jo, ale v tom ústavu se dělá s uranem. A proto sedí ve státní komisi pro vývoz do Moskvy, společně se čtyřma ruskejma poradcema. Chápete to? Jen on a čtyři Rusové… HANA: To jsem ani nevěděla… VÁCLAV: Denně spolu pijou vodku a celá partaj z něj má hlavu v pejru. Protože… no… stačí, aby vašemu otci něco přelítlo přes nos a zejtra máme jinýho prezidenta. Václav se odmlčí. VÁCLAV: Takže… kdyby nám třeba nějak vyšel vstříc… Hana se na Václava rozpačitě podívá. HANA: To co říkáte, slyším prvně, ale i tak… Myslím, že táta by nepomoh´ ani mně… VÁCLAV: To nic, zapomeňte na to. HANA: Já bych vám řekla, kdybych si myslela, že by to šlo, ale… nevím. Václav zavrtí hlavou. VÁCLAV: Řek´ jsem, abyste na to zapomněla. Byl to jen nápad. Hana se dívá na Václava a Václav na Hanu. Pak se Václav k Haně skloní a políbí ji. Hana na okamžik Václavův polibek opětuje, ale pak jako by si uvědomila, že dělá něco, co by neměla, se od Václava odtáhne. HANA: To ne… prosím… to ne… Hana se obrátí a rychle vběhne do domu. Václav zůstane stát před domem. Dívá se na dveře, které se pomalu dovírají a po tváři mu přeběhne spokojený úsměv.

91


Obraz 47 Srub - důstojnický klub Reál - Interiér - Den

Za okny srubu je denní světlo. Pavel sedí u klavíru a jen tak si preluduje sám pro sebe. Hraje jakési variace swingových skladeb, sám sobě pro radost. Klavírní swingová skladba. Oknem nahlíží do srubu převaděč Jiří. Za okamžik jeho hlava zmizí. Pavel si Jiřího nevšimne a hraje dál. Jeho prsty doslova létají po klávesách. Dveře místnosti se otevřou a dovnitř tiše vklouzne Jiří. Zůstane stát u dveří. Pavel koutkem oka zaregistruje pohyb v místnosti. Blikne očima ke dveřím a když spatří Jiřího, přestane hrát. JIŘÍ: Hraj dál. Pavel se k pokračování svého koncertování nemá. JIŘÍ: Je to hezký… Pavel chvíli zvažuje, jestli má Jiřímu vyhovět, ale nakonec usoudí, že už je to asi jedno. Obrátí se na stoličce zpátky ke klavír a položí ruce na klaviaturu. Klavírní swingová skladba. Pavlovy ruce běhají po bílých i černých klávesách nahoru i dolů.

92


Obraz 48 Velitelství StB Reál - Interiér - Den

Kladívka psacího stroje dopadají na bílý papír natočený na válci. Mužské ruce sice mírně nejistě, ale přesto docela pravidelně tisknou klapky psacího stroje. Klapot psacího stroje. Muž za strojem cosi dopíše, odstrčí od sebe psací stroj a zdvihne oči k Václavovi. ESTÉBÁK: Jak to jde? Za psacím strojem sedí postarší muž a u stolu naproti němu se rozvaluje Václav. Václav má v ústech nezapálenou cigaretu. VÁCLAV: Dobře. ESTÉBÁK: Dostaneš to z ní? VÁCLAV: Bez obav. ESTÉBÁK: Nahoře už jsou nervózní. Chtěli by to spustit. VÁCLAV: No vždyť jo. Voni si vždycky něco vymyslej´ a my abysme tady dělali zázraky. Muže naproti Václavovi zřejmě trochu irituje Václavova nezapálená cigareta v ústech. Sáhne po sirkách, vytáhne jednu z krabičky a škrtne. Sirka vzplane a muž natáhne ruku s hořící sirkou k Václavovi. Václav jenom zavrtí hlavou. VÁCLAV: Ne, díky. Muž upustí hoříc sirku do prázdného popelníku na stole. Sirka v popelníku pomalu dohořívá. ESTÉBÁK: Hlavně nezapomeň, že to musí bejt písemně. Jeho, nebo aspoň její vlastní rukou. 93

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský VÁCLAV: To už jsem slyšel stokrát. ESTÉBÁK: Tak to slyšíš po stoprvní. Písemně, vlastní rukou a podepsaný. Cigareta ve Václavových ústech z jednoho koutku do druhého.

putuje VÁCLAV: Dostaneš to, máš moje slovo. Jen by bylo fajn, kdyby aspoň jednou bylo potřeba vyrazit něco z nějaký mladší ženský. Tyhle starý už mi lezou krkem.

Muž za stolem se na Václava ušklíbne. To by se líbilo kdekomu.

94


Obraz 49 Před srubem Reál - Exteriér - Den

Na prostranství před srubem panuje čilí ruch. Na apelplacu je zaparkován náklaďáček se zdvihnutou kapotou. Nad motorem se sklání několik vojáků. Jiní uhrabují apelplac tak, aby byl docela čistý bez listí, jiní si čistí zbraně či opravují výstroj. Vypadá to docela jako na cvičišti americké armády. Ruch před srubem. Ze srubu vyjde Pavel a několik kroků za ním kráčí Jiří. Pavel se uprostřed apelplacu zastaví. Na vodorovné větvi jednoho ze stromů u apelplacu dělá major shyby. Zjevně má vynikající fyzičku. Pavel se dívá, jak major cvičí. Major doslova ucítí Pavlův pohled v zádech. Během cvičení se ohlédne. Když zjistí, že je to Pavel, zase hlavu otočí zpátky a pokračuje ve cvičení. Mezi jednotlivými shyby mluví k Pavlovi za svými zády. MAJOR: Americkej v kondici.

voják…

se

Jiří dostoupí těsně za Pavla. JIŘÍ: Pojď se projít. Pavel se ohlédne. PAVEL: Já nikam nejdu. JIŘÍ: Jen pojď. Chci ti něco říct. PAVEL: Tak mi to řekni tady. Přestože jsou Pavel s Jiřím dost daleko od nejbližších vojáků, Jiří ztiší hlas. JIŘÍ: To nejde.

95

musí

udržovat…

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Pavel na Jiřího zvědavě pohlédne, ale hned zase nasadí na tvář masku plnou nezájmu. Rozhlédne se po vojácích všude kolem. PAVEL: Myslím, že ani nemůžu. JIŘÍ: Ale můžeš, neboj se. Celej tenhle prostor je hlídanej, takže tady se nikdo nebojí, nechat tě na pokoji. Dialog Pavla a Jiřího skutečně probíhá stranou jakéhokoliv zájmu vojáků. Jiří vykročí úzkou cestou mezi stromy. Pavel jej po chvilce váhání následuje. Zdá se, že si nikdo z vojáků odchodu obou mužů ani nepovšiml. Všichni pokračují v tom, co dělají, dokonce i major dělá dále jeden shyb za druhým.

96


Obraz 50 Les Reál - Exteriér - Den

Uprostřed lesa je malá, čerstvě vykácená mýtina. Na dvou pařezech sedí Pavel a Jiří. Jiří vytáhne z kapsy pomačkanou krabičku cigaret a dvě vyklepe. Natáhne ruku s cigaretami k Pavlovi. Pavel jenom zavrtí hlavou. PAVEL: Co´s mi chtěl? Jiří zastrčí jednu cigaretu zpátky do krabičky a druhou si strčí do úst. Pak vrátí krabičku do kapsy. Zběžně si vyhrne rukáv pravé ruky a luskne. V jeho rukou se objeví hořící sirka. Jiří po očku pohlíží po Pavlovi, jestli ho jeho kouzlo zaujalo. Pavel na kouzelnický trik Jiřího nereaguje a tak si Jiří připálí. Mluví s cigaretou v ústech, zatímco si rukáv zase shrnuje. JIŘÍ: Umím si představit, co si o mně myslíš. Pavel promluví velmi uštěpačně. PAVEL: Opravdu? Jiří šlukne z cigarety a vydechne kouř někam k nebi. JIŘÍ: Jenže… Já jsem na tom stejně jako ty… Možná hůř… mám dvě děti, tak mě maj´ vomotanýho vokolo prstu ještě dalších deset, dvacet let… Možná navždycky… PAVEL: To je šílený. JIŘÍ: Ono na ně taky jednou dojde… Pavel zavrtí hlavou. PAVEL: Tomu nevěřím, teď už ne…

97

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský JIŘÍ: Na každou svini někde čeká řezník. Jiří se podívá Pavla. Ten jeho pohled opětuje. PAVEL: Já jen nechápu, co z toho maj´, že si mě tu držej´. Přece to není jen kvůli tomu, že potřebujou, aby jim tady někdo brnkal synkopy na klimpr. Převaděč se na Pavla usměje vědoucím úsměvem. JIŘÍ: To víš, že ne. Jenže tvůj tchán je velký zvíře… a umíš si představit ten průser, kdybys zahnul kramle? PAVEL: Tady by vo tom nikdo ani necek´. JIŘÍ: Jo, ale pro zápaďácký noviny by to bylo sousto. Takže zdrhnout tě nechat nemohli… a kdyby tě zašili do lapáku, bylo by to stejný, jako bys byl za kopečkama… a možná dokonce horší. To by se totiž už vůbec neutajilo. Jiří se na chvíli odmlčí. Pavel na Jiří ho pohlédne zpod přivřených očí. JIŘÍ: Takže jim se vlastně náramně hodí, že jseš tady… tak nějak mimo čas a prostor… jseš – a vlastně nejseš… Pavel se dívá do krajiny, jejíž obraz prosvítá skrz stromy.

98


Obraz 51 Dům Hajnů/Byt Hajnů Reál - Interiér - Den

Po schodišti domu, ve kterém bydlí Hana, stoupá Olga. Dojde až ke dveřím bytu Hajnových a zazvoní. Zvuk zvonku. Nic se neděje. Olga se pokusí podívat se do bytu kukátkem, ale to je pochopitelně uzpůsobeno k pohledu opačným směrem, takže Olga nevidí nic. A tak Olga poodstoupí ode dveří a znovu stiskne tlačítko zvonku. Zvuk zvonku. Po chvíli se z bytu ozvou kroky. Pak se dveře otevřou, ale jen na úzkou škvíru vymezenou délkou bezpečnostního řetízku. Ve škvíře je vidět obličej Hany. Kroky z bytu. Olga se na Hanu usměje. OLGA: Odkdy se zavíráš na řetízek? Hana mlčí. OLGA: Můžu dál? Hana neodpoví a tak Olga musí pokračovat v rozhovoru mezi dveřmi. OLGA: Ty jseš naštvaná… HANA: A co´s čekala. Seděli jsme tam a byli jsme pro vás míň než vzduch. Olga se pokouší vysvětlit Haně, co se vlastně stalo. OLGA: Nemohla jsem nic dělat. Stehlík nám zakázal, nám všem, nejen mně, se na tebe třeba jenom podívat. Hana beze slova zavře dveře.

99

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Olga neví, co má dělat. Cítí se trochu trapně. Pak se však ozve zachřestění otevíraného bezpečnostního řetízku. Zacinkání bezpečnostního řetízku. Dveře se znovu otevřou, tentokrát dokořán. Poodstoupí, aby Olga mohla vejít. Tak se také stane. Hana za Olgou zavře dveře a odvede ji do pokoje, stále poloprázdného. Olga si prohlíží světlé obdélníky na stěnách ukazující, kde dříve byl nábytek. OLGA: Pane jo… Olga poklepe prstem na jeden ze světlých obdélníků na stěně. OLGA: Tady visel ten originál… HANA: Je pryč. Všechno je pryč. Ticho. Pak Hana promluví. HANA: Chceš kafe? OLGA: To bych si dala… Hana přejde do kuchyně. Olga ji následuje. Hana natočí vodu do konvice a postaví ji na plotnu. OLGA: Co to bylo, za mužskýho? Ten… Olga nechá větu nedořečenou, ale Hana dobře pochopí, koho Olga myslí. Po tváři jí přeběhne trochu hořký úsměv. HANA: Myslela jsem, že vám Stehlík zakázal se na nás i podívat. OLGA: Zakázal. Ale já jsem ho neposlechla… Hana mlčí. OLGA: No tak…

100

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský HANA: Nechtěl, abych o něm mluvila… Olga pochopí, o kom je řeč. OLGA: Jo to byl ten od Pavla… Hana rozpačitě mlčí. Olga se na Hanu spiklenecky usměje. OLGA: Ale je to hezkej chlap. Hana odsype do hrnečku mletou kávu ze sáčku. OLGA: No a co kluci? A Klára…? Hana promluví tiše a nešťastně. HANA: Je to blbý. Přešli, ale estébáci je zatáhli zpátky. Seděj´ na Borech. Olga jenom vydechne. OLGA: Ježíšikriste. Já jsem myslela… Já jsem věřila… A… Pavel… Hana chvíli váhá s odpovědí. Teprve pak promluví. HANA: Pavel jim utek´… Je v Německu a čeká na Ameriku. Ale nech si to pro sebe, prosím tě. OLGA: Za koho mě máš? Olga schová hlavu do dlaní, jako by jí teprve teď došlo, co se vlastně stalo. OLGA: Panebože, to přece není možný… Hana zalije horkou vodou kávu v hrnečku.

101


Obraz 52 Les Reál - Exteriér - Den

Jiří sedí na pařezu a poklidně pokuřuje. Přestože se to nesmí, celkem bez zábran odklepává popel do mechu. Pavel sedí na druhém pařezu a hlavu má v dlaních. Je mu ze všeho špatně. Po chvíli ticha zdvihne Pavel hlavu k Jiřímu. PAVEL: Proč ta šaškárna chlupatejma?

s přepadením

auta

Jiří gestikuluje s cigartou v ruce. JIŘÍ: Protože kdyby je normálně odsud odvezli do lapáku, dostalo by se to ven. PAVEL: Ale co pak bude se mnou? JIŘÍ: Tebe maj´ v hrsti stejně jako mě. Pavel nesouhlasně potřese hlavou. PAVEL: Nemám děti ani rodiče. JIŘÍ: Ne, ale máš ženu. A ta má rodiče. I kdybys je neměl bůhví jak rád, neumím si představit, že bys byl ochotnej je zničit. PAVEL: Dokázal bys nějak… dát vědět mojí ženě? Co se stalo, že jsem tady… a přinést mi od ní nějakou zprávu, jestli je ona v pořádku? Jiří se na Pavla dlouze dívá. JIŘÍ: Jo, asi jo. Ale nespěchej s tím. Přijde chvíle, kdy to bude mít smysl. PAVEL: Pro mě to má smysl už teď. Pavel zírá na Jiřího. Neví, co dalšího říct. Nakonec si téma přece jenom najde.

102

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský PAVEL: Proč mi to všechno říkáš? Jiří se usměje a pak zapíská prvních pár tónů slavné swingové skladby In the Mood. JIŘÍ: (pískání) Pavel se na Jiřího tázavě podívá. JIŘÍ: Jako dítě jsem foukal klarinet… a strašně jsem chtěl bejt muzikantem… Jenže jsem se nikdy nedostal dál, než k C dur. Jak tam byly ty křížky a béčka, to už na mě bylo moc složitý. Jiří rozhodí rukama v marném gestu. Pavel se na převaděče usměje. Najednou zapomene na situaci ve které se ocitl. PAVEL: Vždyť na tom nic není. To je jednoduchej kvintovej a kvartovej kruh. Křížky jdou po kvintách – fis, cis, gis, dis, ais, eis, his. G dur, D dur, A dur, E dur, H dur, Fis dur, Cis dur. Béčka po kvartách – bé, es, as, des, ges, ces, fes. To je F dur, B dur, Es dur, As dur… Jiří Pavla gestem ruky zarazí. JIŘÍ: To je jako bys na mě mluvil latinsky. Pavlovi to jako latina nepřijde. PAVEL: Ale ne… je to jako abeceda. Jiří nechce mluvit jenom o hudbě. Vzpomene si, proč ještě prozrazuje Pavlovi svá tajemství. JIŘÍ: A taky ti to říkám… protože jsem viděl, co jsi udělal pro tu holčičku. Pavel se znovu zachmuří. Krátká chvíle uvolnění je ta tam.

103


Obraz 53 Byt Kališových Reál - Interiér - Den

Byt Kališových je svým vybavením příkrém rozporu s tím, ve kterém bydlí Hana. Pravda, poněkud kýčovitě, ale přesto relativně luxusně. U velkého stolu s leštěnou deskou sedí u dvou šálků s kávou Hana a její matka. Hančina matka promlouvá vyčítavým tónem.

k dceři

velmi KALIŠOVÁ: Když jsem se to dozvěděla, myslela jsem, že… že si snad něco udělám. HANA: Ale mami… KALIŠOVÁ: Táta to má teď tak těžký… HANA: Táta to nemůže mít těžký, je u nich a… v tý komisi, taky… KALIŠOVÁ: Právě. Dělá pro ně první poslední, ale stejně na něj nasazujou… Má strach, aby se ho nechtěli zbavit, do tý komise se cpou další, mladší.

Hanina matka promluví zdánlivě mimo téma rozhovoru. KALIŠOVÁ: Je divná doba. HANA: Chtěla jsem se tě zeptat… Myslíš, že by táta třeba nechtěl pomoct… lidem… Hana opatrně formuluje otázku, ale nějak se jí nedostávají slova. KALIŠOVÁ: Jakejm lidem? HANA Zvenku. Kališová nevěří vlastním uším.

104

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský KALIŠOVÁ: Co?!? HANA: Slyšela´s mě. KALIŠOVÁ: Ty ses zbláznila. HANA: Sama jsi říkala, že je divná doba. KALIŠOVÁ: Tak divná zase ne. Chvíle ticha. KALIŠOVÁ: Díky tátovi a hlavně díky komunistům máme všechno tohleto… Kališová rozhodí rukama. Jaksi mimoděk ukazuje na vybavení bytu, starožitné skříňky, i nevkusné a kýčovité porcelánové figurky stojící na háčkovaných podložkách. KALIŠOVÁ: Díky tátovi a komunistům sis mohla například ve třiceti dodělat školu. Táta to začal vyřizovat hned v šestačtyřicátým a partaj mu pomohla. HANA: K čemu mi to je, když dělám ve fabrice jako kancelářská krysa? KALIŠOVÁ: To bylo tvoje rozhodnutí a dobře víš, že jsme s tím s tatínkem nikdy nesouhlasili. Hana jenom mávne rukou, jako by chtěla zamést pod stůl svůj nešikovný argument. Matka Hany se nehodlá jen tak vzdát. KALIŠOVÁ: Stejně za to může ten… ten grázl. HANA: Mami…

105

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský KALIŠOVÁ: Jakýpak mami. Mám pravdu a ty to dobře víš. Nechtěli jsme, aby sis ho vzala, jenže ty´s musela mít svojí hlavu. Úplně tě celou zbláznil s tou svojí muzikou. Jenže, milá zlatá, mlátit do piána, to není žádnej život pro slušnýho člověka. Od začátku jsem věděla, že je to obyčejnej nemakačenko a parchant k tomu. O tolik starší, než ty, copak je to normální? HANA: Já půjdu pryč, poslouchat.

mami,

tohle

nemusím

KALIŠOVÁ: Já vím, tohle se ti nelíbí. Parchant. Hana vyběhne z místnosti a práskne za sebou dveřmi. V chodbě stojí Hanin otec, který zřejmě právě přišel, na sobě má ještě plášť. Hana na něj jen blikne očima a pak zmizí z bytu. Hanin odchod její matku nezastaví. Pokračuje v dialogu, vlastně teď k monologu jen ke čtyřem stěnám. KALIŠOVÁ: Jestli si něco v životě vyčítám, tak že jsem nezabránila vaší svatbě. Přisámbůh, měla jsem to udělat. Kališová přistoupí k onu a vyhlédne na ulici.

106


Obraz 54 Ulice Reál - Exteriér - Den

Hana vyběhne z hezkého domku ve vilové čtvrti. Rychle spěchá ulicí. Okno vilky, ze které Hana vyběhla, se otevře. Do ulice se vykloní její matka. KALIŠOVÁ: Vrať se! Hana neslyší, nebo spíš dělá, že neslyší. Kališová se vyklání z okna až kam jí to parapet dovolí a křičí na Hanu čím dál tím hlasitěji. KALIŠOVÁ: Je to parchant! Parchant! Parchant! Hana spěchá, aby se dostala co nejrychleji z dosahu matčiných slov. KALIŠOVÁ: Jestli na toho grázla nezapomeneš, budeš litovat! Kališová pozoruje svoji dceru, která utíká ulicí, jako by ji za patami hořelo. Pak pochopí, že dcera se už nevrátí, ale možná je jí to jedno. Okno zase zavře.

107



Do srubu vstupuje skupinka mladých, asi pětadvacetiletých mladíků. Mají oči navrch hlavy. MLADÍK 1: Čum, vole. A ostatní mladíci, podle pokynů prvního z nich, čumí. Cigarety značky Lucky Strike, docela nová láhev pravého bourbonu, obraz amerického prezidenta na zdi. Dva američtí vojáci sedí u menšího stolku u stěny a s kartami gin rummy si vykládají pasiáns. Pavel u klavíru hraje společně s rádiem, ve kterém právě končí jakási swingová skladba. Swingová skladba. MLADÍK 2: A pravej jazzman. Já se poseru. Pavel dohraje zároveň se skladbou v rádiu. Do ticha se ozve jingle swingové stanice. HLAS Z RÁDIA: It´s swingtime! Za mladíky vstoupí major. Rozhodí ruce, ve kterých drží připravené dotazníky. MAJOR: (angl.) Vítám vás, ve svobodné zemi… První mladík promluví na majora česky. MLADÍK 1: Tohle si nech vod cesty, strejdo. MAJOR: (angl.) Než vás odvezeme do v Schönhausenu, poprosím vás, vyplnili tyhle dotazníky. MLADÍK 2: No jo, jasně. Mladíci se rozesadí kolem stolu. Major jim rozdává papíry.

108

tábora abyste

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MAJOR: (angl.) Jméno, příjmení, a tak dál… a hlavně kam chcete… Na druhou stranu pak, prosím, napište jména vám známých osob, které by byly eventuálně ochotny, společně s námi, bojovat proti režimu. Třetí mladík se zašklebí. MLADÍK 3: Já tam napíšu fotra, ty vole. Ten se posere, až mu CIA zaklepe na dveře. Třetí mladík neváhá ani vteřinu a skloní se nad papír. Pavel už zase hraje na piáno. Hraje forte, aby pokud možno vůbec neslyšel, o čem je řeč. Slyšet to nepotřebuje, dobře už to zná. Swingová skladba ve forte. Majorovi se síla Pavlova hraní nezdá. MAJOR: (angl.) Nemlať do toho tak… Není slyšet vlastního slova… Pavel se jen nadechne, ale hraje stále stejně, nebo téměř stejně silně.

109


Obraz 56 Velitelství StB Reál - Interiér - Noc

Noční kancelář je osvětlena jen lampičkou na stole příslušníka StB. Je to zřejmě ona pověstná lampička, které se používá během výslechů. Světlo z lampičky vrhá dlouhé a trochu magické stíny. U stolu sedí naproti sobě Václav a jeho šéf. Václavův nadřízený podává Václavovi list papíru. ESTÉBÁK: Tady to máš černý na bílým. Václav přeletí policistovi.

očima

papír

a

vrátí

ho VÁCLAV: Nespěchej na mě. Ono to půjde. ESTÉBÁK: Já na tebe nespěchám. To nahoře…

Estébák cvrnkne prstem do papíru. ESTÉBÁK: Máš na to už jen pár dní. VÁCLAV: Jestli to chtěj´ celý zabít, tak ať na mě pospíchaj´. Tenhle tejden za ní nepůjdu. ESTÉBÁK: To přece musíš. Už´s jí měl na háčku, aspoň jsi to říkal… Václav nevěřícně ignorance.

zavrtí

hlavou.

Taková VÁCLAV: Chodíš na ryby? ESTÉBÁK: Na takový pitomosti nemám čas. VÁCLAV: No a to je možná právě ta chyba. Kdybys chodil na ryby, tak bys věděl, že nejdřív musíš povolit, abys moh´ zaseknout.

Estébák vzdychne. Václavovi příliš nerozumí.

110



Pavel sedí u piána a hraje, tak, jak mu velí jeho role. Hudba. Major stojí nad čtyřmi mladíky sedícími u stolu. Spokojeně se probírá jejich dotazníky. Pak se na mladíky spokojeně zašklebí. MAJOR: (angl.) Protože nám nefunguje nákladní auto, musíme to udělat jinak. MLADÍK 1: (angl.) Co? Nerozumím. MAJOR: (angl.) Máme hlášení, že jste příslušníci Státní bezpečnosti a chcete ven jen proto, abyste tam u nás vyvolávali nepokoje. Druhý mladík nechápavě zavrtí hlavou. MLADÍK 2: (angl.) Co je to za nesmysl? MAJOR: (angl.) To není nesmysl, to je fakt. MLADÍK 3: (angl.) My přece ani nechceme do Ameriky, my bysme zůstali tady, v Německu. MAJOR: (angl.) Je mi líto. Budete eskortováni zpět do Československé republiky. Všichni mladíci vstávají od stolu. Stojí proti majorovi, který si je měří pobaveným pohledem. MLADÍK 2: (angl.) To nemyslíte vážně…! MAJOR: (angl.) Na hranicích si vás převezmou vaši soudruzi. Metál za to asi nedostanete, ale jak znám Státní Bezpečnost, mávnou nad tím rukou a za čas to s nějakýma dalšíma rozvědčíkama zkusí znova. 111

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Čtvrtý mladík jenom česky vydechne. MLADÍK 4: To ne… MAJOR: (angl.) Odvést! Dva muži v amerických uniformách vstanou od stolu. Mlčky se postaví k mladíkům. Prvního mladíka přejde humor. Také on tiše zašeptá česky, na angličtinu si ani nevzpomene. MLADÍK 1: Prosím vás… prosím… Jeden z vojáků v americké uniformě chytne prvního mladíka pod rameny a vyhodí ho ven, tam se ho ujímají další vojáci. Druhý mladík se pevně chytne stolu v marné naději, že s ním vojáci nepohnou. Ti se s ním však nebaví, chytí ho, zkroutí mu ruce a vyhodí ho ven. MLADÍK 2: Nechte mě, nechte mě! MLADÍK 3: Na tohle nemáte žádný právo! Zatímco vojáci vynášejí druhého mladíka ven, třetí začne demolovat zařízení místnosti. Láhev whisky letí na podlahu, stůl je najednou obrácen vzhůru nohama… Hluk demolování místnosti. Major běsnícího mladíka pozoruje víceméně pobaveně. MAJOR: (angl.) No tak, mladej… Takovýho jsme tady ještě neměli… Pavel se ohlédne, aby zjistil, co se děje, ale pokračuje v hraní. Vojáci zpacifikují i třetího mladíka a ten také putuje ven ze srubu. V místnosti zůstane kromě vojáků, majora a Pavla už jenom čtvrtý mladík, tichý a snad proto také trochu zapomenutý. Teprve když čtvrtý mladík promluví, ostatní jakoby si ho až teď všimli. Mladík mluví česky, stále velmi tiše, nehádá se, nevyhrožuje, spíše jenom slušně oznamuje.

112

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MLADÍK 4: Já zpátky nepůjdu… Vojáci se k mladíkovi blíží. Mladík před vojáky couvá, až narazí zády do Pavla hrajícího na piáno. Pavel se ani nehne a pokračuje v hraní. MLADÍK 4: Já zpátky prostě nepůjdu… Mladík se ohlédne na Pavla. Všimne si armádní pistole v pouzdře za jeho pasem. Neváhá ani vteřinu a jedním zručným, téměř kouzelnickým pohybem Pavlovu pistoli vytrhne z pouzdra. Všichni se zarazí. Teprve teď Pavel přestane hrát a otočí se od piána. Major z role Američana nevypadne. MAJOR: (angl.) Ty hajzle! Polož to a dej ruce nad hlavu. Nehraj si se mnou! Mladík zavrtí hlavou a na tváři se mu objeví něco jako úsměv. Pomalu, beze spěchu, zdvihne zbraň a namíří na majora. Přesto však couvá, jako by mohl uniknout z dosahu vojáků. MAJOR: (angl.) Polož to, slyšíš? Hned! Pavel zděšeně sleduje celou scénu. Mladík zády narazí na stěnu. Už není kam ustoupit. Pomalu natáhne zámek pistole. Také v majorových rukou se objeví zbraň. Major rychle a obratně namíří na mladíka. Jeho prst vklouzne do lučíku spouště. Pavel se neudrží a hlasitě česky vykřikne. PAVEL: Nestřílejte! Proboha, nestřílejte! Mladík vytřeští oči a pohlédne na Pavla. MLADÍK 4: Co to má znamenat? Major se na Pavla ani nepodívá. Udělá krok k mladíkovi, se stále namířenou zbraní v ruce. Mladík jako by si ani neuvědomoval bezprostřední nebezpečí. Jeho ruka s pistolí nepatrně poklesne.

113

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MLADÍK 4: Jak to, že mluvíte česky? MAJOR: (angl.) Něco se vám zdálo… MLADÍK 4: Nezdálo. Já to vím… Mladík znovu zdvihne zbraň a zamíří majorovi přímo na obličej. Několikrát se opakuje a vypadá to, jako by si chtěl zbraní vynutit majorovo doznání. Prst na spoušti zbělí. MLADÍK 4: Mluvil česky… Mluvil česky! Major stiskne rty. Několikrát stiskne kohoutek své pistole a do mladíka vyprázdní celý zásobník. Hluk výstřelů. Mladík se sesune po stěně srubu na zem. Na přední straně jeho bílé košile se rozlévá krev a vytváří zajímavý, téměř květinový vzor. Pavel ani nedutá. Zírá na tu spoušť kolem sebe s otevřenými ústy. Major se rázně otočí. Teprve teď si uvědomí, že v místnosti je ještě Pavel. MAJOR: Zavři hubu, ať ti do ní něco nevletí. A vypadni. Pavel vstane a dostoupí až k majorovi. Z několika centimetrů se dívá majorovi do očí. PAVEL: Jste normální vrah… MAJOR: Mířil na mě vodjištěnou zbraní. PAVEL: Ale nebyla nabitá! Vy jste věděl, že nebyla nabitá! Major se posměšně na Pavla ušklíbne. MAJOR: Nevěděl… Pavel se beze slova otočí. Pomalu se šourá k otevřeným dveřím, neschopen udělat normální krok. Pak však přece jenom zrychlí a vyběhne ze srubu. Je slyšet jenom dávení, jak venku před srubem zvrací.

114

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský PAVEL: (dávení) Major i ostatní se vrátí pohledem k mrtvému mladíkovi. Košile mladíka už je víc červená, než bílá.

115


Obraz 58 Před domem Hajnů Reál – Exteriér – Den

V tiché ulici, ve které bydlí Hana, se ozve hluk motoru. Hluk automobilu. Z hlavní třídy zatočí do ulice černá Čajka, velký vůz ruské výroby. Automobil pomalu dojede až před činžovní dům, v němž se nachází Hanin byt. Tam automobil zastaví. Ticho. Chvíli se nic neděje, pak se otevřou dveře auta. Z Čajky vystoupí Kališ, otec Hany, a zamíří ke dveřím činžovního domu. Kališův řidič za volantem si udělá pohodlí. Široce se rozvalí na sedadle, zapálí si papirosku a sáhne po novinách psaných azbukou.

116


Obraz 59 Byt Hajnů Reál – Interiér – Den

Hana nese v rukou dva šálky s horkou kávou. Z obou se ještě kouří. U stolu v kuchyni sedí Kališ. Rozhlíží se kolem sebe a prohlíží si holé stěny poloprázdného bytu. Hana předloží jeden šálek s kávou před otce, druhý položí na volné místo na stole a posadí se k němu. Kališ si hraje s hrníčkem. Nějak se mu nechce začít mluvit o tom, proč vlastně přijel, a tak si hledá náhradní téma. Tímto tématem se však haně příliš nezavděčí a tak mluví jeden přes druhého, skáčou si do řeči a vlastně se ani moc neposlouchají. KALIŠ: Nesmíš se na maminku zlobit. Ona… HANA: Tati… KALIŠ: Vždyť ji znáš… HANA: Já o tom nechci mluvit… KALIŠ: Ona to myslí dobře… HANA: Je to přece moje věc… KALIŠ: Má jen svoji hlavu… HANA: To já taky… Ticho. Kališ i Hana ve stejnou chvíli. Kališ se rozpačitě napije kávy. HANA: Proč jsi přišel?

117

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský KALIŠ: Chtěl jsem… Hana se na otce tázavě podívá. Kališ si dodá odvahy. KALIŠ: … no, jak jsi říkala mamince… to o tom pomáhání lidem… HANA: Ty´s to slyšel? KALIŠ: Jak jsi to myslela? Hana automaticky ztiší s otcem v bytě sama.

hlas,

ačkoliv

je HANA: Mám kontakt na jednoho člověka… co jezdí často ven… obchodně… a oni hledají někoho, kdo by moh´ něco udělat tady zevnitř…

Kališ automaticky přijme za své tichý tón Hanina hlasu. KALIŠ: Nevím, jestli bych byl co k čemu… ale myslím, že by nebylo špatný, ukázat nějakou… Kališ hledá správné slovo. KALIŠ: … nějakou vstřícnost. Poslední dobou se kolem mě motaj´ divný lidi… Nevím, co si o tom mám myslet. Vypadá to skoro jako by chtěli… Hana zvědavě pohlédne na otce, ale ten svoji myšlenku nedokončí. KALIŠ: Jseš si jistá, že je na ten tvůj kontakt spolehnutí? Hana si mechanicky hraje se zlatým řetízkem svého manžela, který má pověšený na krku. HANA: Určitě. Kališ pokýve hlavou. KALIŠ: Hlavně to neříkej mamince. Malý zlatý houslový klíč se míhá mezi Haninými prsty.

118


Obraz 60 Les Reál - Exteriér - Podvečer

Pomalu se stmívá. V hustém lese přichází šero o něco dříve. Hustým podrostem klopýtá Pavel. Prodírá se křovím a snaží se najít co nejpřístupnější cestu. Je vidět, že obtížná cesta dává jeho fyzičce co proto. Přerývané dýchání. Pavel se na okamžik zastaví a uvažuje, kudy dál. Pustí se dál skrz vysokou houštinu. V jednom z křoví, ke kterému Pavel míří, je vidět neznatelný pohyb. Vypadá to, jako by tam na Pavla někdo čekal. Pavel se prodere až ke křovisku. Teprve teď si uvědomí, že něco není v pořádku. Zarazí se. Z křoví se vynoří Jiří. Zvědavě si Pavla prohlíží, jako by ho viděl poprvé. JIŘÍ: Co tady děláš? Polekaný Pavel rychle Jiřímu vysvětluje, o co jde. PAVEL: Já už tady nebudu ani vteřinu. Rozumíš? Ani vteřinu. JIŘÍ: Neblázni… PAVEL: Mně to totiž konečně došlo… Oni mě nenechaj´ jít… stejně jako nenechali toho kluka, kterého jsem zabil tím, že jsem promluvil… Jiří pozoruje Pavla, ze kterého doslova tryskají jednotlivé věty. JIŘÍ: Nikoho´s nezabil.

119

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský PAVEL: Sám´s to říkal… Oni nemůžou dopustit, aby se to prozradilo… To jen já jsem takovej vůl, že mi to došlo až teď. Pavel zoufale vrtí hlavou. PAVEL: Ale teď už mě nic nezastaví. Jiří stiskne rty. JIŘÍ: Pojď… Pavel se zarazí. PAVEL: Co? JIŘÍ: Říkám ti, pojď… Jiří se otočí k Pavlovi zády a aniž by na něj čekal, vydá se na cestu úzkou pěšinou mezi křovisky. Na Pavla už se ani neohlédne a tomu nezbude, než ho následovat.

120


Obraz 61 Státní hranice Reál - Exteriér - Podvečer

Při výhledu z kraje lesa je vidět kopcovitá krajina všude kolem. Napravo i nalevo v dálce rámují výhled dvě vysoké dřevěné věže – špačkárny. Z lesa se vynoří Jiří a několik kroků za ním Pavel. Pavel si prohlíží prostor před sebou. Uprostřed louky je tu a tam křovisko. Pavel pochopí, že jsou u hranic a chybí jen vteřina, aby se rozeběhl napříč loukou. Jiří si všimne, k čemu se Pavel chystá a pevně jej chytí za předloktí. Tiše sykne. JIŘÍ: Počkej… Pavel se snaží vykroutit se ze sevření Jiřího. PAVEL: Řek´ jsem, že mě nic nezastaví… Jiří na Pavla zasyčí. JIŘÍ: Tiše! Teprve Jiřího napomenutí probere Pavla zpět do reality. Jiří Pavla pomalu a opatrně pustí, jako by se bál, že Pavel nebude dbát jeho výstrahy a pustí se přes louku sám. Pavel však zůstane stát. Jiří sotva šeptá. JIŘÍ: Něco ti ukážu… Jiří se skloní a ze země sebere oblázek, právě tak do ruky. Pavel nechápavě Jiřího pozoruje. Jiří se napřáhne a vší silou vrhne oblázek někam doprostřed louky. Oblázek dopadne do křoví a způsobí poměrně hlasitý zvuk v křovisku. Úder oblázku do kmene, zašustění listí. Téměř okamžitě se ozvou výstřely.

121

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Krátká dávka ze samopalu. Jakmile dozní hluk výstřelů, zazní rázný mužský hlas. POHRANIČNÍK (M.O.): Stůj! Kdo tam? Pavel zděšeně zírá na křoví, kam dopadl oblázek. Jenom polkne. PAVEL: Přesvědčil jsi mě. JIŘÍ: Nejdřív střílej´, pak se ptaj´. Jiří se posadí na mech a opře se zády o jeden ze stromů. Poplácáním na mech naznačí Pavlovi, aby učinil totéž. Pavel se sveze do mechu vedle Jiřího. Ztěžka oddechuje a prohlíží si krajinu. Jiří mávne rukou kamsi před sebe. JIŘÍ: Koukni se támhle… Pavel pozoruje horizont na druhé straně louky, kam ukazuje Jiří. Po horizontu projíždí americký jeep. Opodál vlaje u jakéhosi stavení americká vlajka. Pavel schová hlavu v dlaních. Německo je na dosah a přece tak vzdálené. Přestože jsou prokazatelně sami, Jiří trochu ztiší hlas. JIŘÍ: Jednou za čas mě nechaj´ někoho převíst doopravdy. Pavel překvapeně pohlédne na Jiřího. PAVEL: Jak to myslíš? Jiří mluví stále potichu. JIŘÍ: Zvenku se musí aspoň občas někdo ozvat domů. Bylo by divný, kdyby… kdyby všichni lidi, který jdou se mnou přes čáru, skončili ve Valdicích nebo na Mírově. To by se za chvíli vědělo, že… že dělám pro druhou stranu. Pavel jenom žasne. Neříká nic.

122

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský JIŘÍ: Tak až přijde čas, převedu tebe i s manželkou. Tentokrát dovopravdy a s plnou parádou. PAVEL: To ti přece nedovolej´… JIŘÍ: Ptát se jich nebudu. Jiří se uchechtne. JIŘÍ: Já jsem se tady narodil. Na druhou stranu čáry jsem chodil už jako kluk – jen pro ten plezír. Pavel vydechne. Zadívá se na druhou stranu státní hranice. Sní s otevřenýma očima.

123


Obraz 62 Pražská ulice Reál - Exteriér - Den

Jednou z pražských ulic v podzimním odpoledni kráčí Hana ve svých nejlepších šatech, které jí zbyly. V ruce drží malý papírek. Hana prochází kolem činžáků, které nevypadají příliš úhledně. Zastaví se u vchodu jednoho z nich. V Haniných rukou se znovu objeví papírek s adresou. Hana naposledy porovná zapsanou adresu s číslem domu. Pak se nadechne a vstoupí do domu.

124


Obraz 63 Činžovní dům Reál - Interiér - Den

Činžovní dům je tmavý a špinavý, na zemi jsou skvrny od bláta, které nikomu nestojí za tu námahu, aby je setřel. Oprýskané zdi s vyškrábanými iniciálami nejrůznějších jmen a odpadlým kusem omítky také nepůsobí nijak vábně. Dovnitř do domu vejde Hana. S nelibostí si prohlíží interiér domu. Hana dojde až k notně omláceným poštovním schránkám. Na většině z nich kupodivu ještě zůstaly jmenovky. Hanin zrak klouže od jedné jmenovky ke druhé. Když Hana zkontroluje poslední schránku, zůstane před nimi rozpačitě stát. Znovu je přehlédne a pak se obrátí. Pohlédne na dveře bytu naproti schránkách, na které je kromě jmenovky ještě zvláštní nápis „domovní důvěrník“. Hana chvíli zaváhá a pak stiskne tlačítko zvonku. Ozve se nepříjemné drnčení připomínající spíše zvuk budíku, než zvonek u dveří. Drnčení zvonku. Jsou slyšet šouravé kroky a pak otevře muž ve velmi obnošeném domácím oblečení. HANA: Dobrý den. DŮVĚRNÍK: No prosím. HANA: Vy jste tu domovní důvěrník? Důvěrník si Hanu zkoumavě prohlíží. Uhaduje, proč zazvonila na jeho dveře. DŮVĚRNÍK: Jo, to bych byl… Co se stalo? Račte si na někoho stěžovat?

125

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský HANA: Ne. DŮVĚRNÍK: Von si tady někdo stěžuje každou chvíli, víme? Hana zavrtí hlavou. HANA: Já si nechci stěžovat… Důvěrník uzavře svoji úvahu. DŮVĚRNÍK: Jenže je to každýmu houby platný, stejně všechny posílám na uliční výbor a tam se chce málokomu. Já tady dřív bejval domovník. Teď ze mě udělali důvěrníka – a co z toho mám? Akorát tak bolení hlavy. HANA: Já jsem se jen chtěla zeptat, kde tady bydlí pan Lánský? DOMOVNÍK: Pan – kdo? Hana zopakuje Václavovo jméno. HANA: Václav Lánský. DOMOVNÍK: Toho neznám. HANA: Musí tady bydlet, říkal mi to. Kovářova dvacet devět, Praha pět… Je mu asi tak třicet, vysokej, tmavovlasej… Domovník na Hanu pobaveně pohlédne. Hana si domovníkův pohled vyloží, a správně, jako poněkud nestoudný. HANA: No dovolte… DŮVĚRNÍK: Tady žádnej Lánskej nebydlí a hotovo dvacet. Já to musím vědět, já jsem tady důvěrník. A řeknu vám, není to žádnej med. Domovník zavře dveře Haně před nosem. Hana rozpačitě zůstane stát před zavřenými dveřmi.

126


Obraz 64 Srub – důstojnický klub Reál - Interiér – Podvečer

Důstojnický klub ve srubu je prázdný a čistě upravený. Zdá se, jako by se tu nikdy nic nestalo, všechno je na svých místech. Místností bloumá Pavel. Piáno ho zajímá méně než roh místnosti, kde major zastřelil mladíka s pistolí. Pavel se posadí na bobek a zkoumá podlahu, která je tak čistá, že by se z ní dalo jíst. Pavel se dlaní dotkne podlahy. Přejede pár prken a pak si dlaň prohlédne. Na Pavlově dlani není ani smítko, ani šmouha, prostě nic. V místnosti se ozvou kroky. Kdosi dostoupí za Pavlova záda. Kroky. Pavel sebou trhne a otočí se. Zdvihne oči vzhůru. Nad Pavlem stojí Jiří. V ruce drží podlouhlý balíček v pomačkaném papíru, převázaný krouceným papírovým provázkem. Jiří přejde doprostřed místnosti a na stůl položí balíček. JIŘÍ: Něco jsem ti přines´… Pavel rychle vstane. Cítí se trochu hloupě. JIŘÍ: Máš narozeniny… PAVEL: Jak to víš? JIŘÍ: Viděl jsem ten tvůj dotazník. PAVEL: Aha… Jiří postrčí podlouhlý balík po stole směrem, kde sedí Pavel. PAVEL: Co to je?

127

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský JIŘÍ: Tak se podívej… Pavel přejde ke stolu a sáhne na balík. Strhne z něj papírový provázek, kterým je balík zavázán a odmotá pomačkaný papír. V balíku je Petrův cenný klarinet. Pavel na Jiřího tázavě pohlédne. PAVEL: Co blbneš? JIŘÍ: Já jsem se pro něj vrátil. Ten kluk říkal, že to stálo patnáct tisíc… Pavel postrčí klarinet před Jiřího. PAVEL: Já na klarinet nehraju. Tys říkal, že´s na něj foukal. JIŘÍ: To už je hodně dávno. PAVEL: Tak si ho nech… Mě nepatří a… Petr ho teď asi potřebovat nebude. Jiří se na Pavla rozpačitě dívá.

128


Obraz 65 Dům Hajnů Reál - Interiér - Večer

Činžovní dům, ve kterém bydlí Hana je podvečer klidný a tichý. Na kamenné lavici na odpočívadle před výtahem sedí jakýsi muž. Jeho tvář je schována za novinami, kterými listuje. Do domu vejde Hana. Zklamaná, snad i smutná, projde nevšímavě kolem muže. Přejde k výtahu a stiskne tlačítko přivolávače. Nic se však nestane. Muž složí noviny. Teprve teď se ukáže, že je to Václav. Odkašle si. VÁCLAV: (odkašlání) Hana se otočí… a usměje se. HANA: Dobrý den. VÁCLAV: Z práce? HANA: Ano… Totiž ne… Já jsem byla na té adrese, co jste mi dal… Hledala jsem vás… VÁCLAV: Co jste mi chtěla? HANA: Vidět vás… Hana se rychle opraví. HANA: Mluvit s váma. Ale ta adresa… Václav větu Hany doplní. VÁCLAV: … není správná. Hana se zatváří trochu vyčítavě. HANA: Vy mi nevěříte?

129

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský VÁCLAV: Já nevěřím nikomu. Nemůžu si to dovolit. Václav pokýve hlavou. VÁCLAV: Je to jednoduchý. Říkal jsem vám, ať o mně nikomu neříkáte… Hana mlčí. Neříká nic. VÁCLAV: Řekla jste o mně někomu? Hana se na Václava rozpačitě dívá. VÁCLAV: No řekla? Hana stále neodpovídá. Její mlčení je pro Václava stejně jasné jako odpověď. VÁCLAV: Tak vidíte. HANA: Nezlobte se na mě, ale ona nás stejně viděla spolu, ptala se mě na vás. Líbil jste se jí… Vzájemné pohledy a dlouhé ticho, které může skončit jenom jedním způsobem. HANA: Chcete jít nahoru? Teď se usměje Václav. VÁCLAV: Rád. Hana znovu stiskne tlačítko výtahu. Opět se nic nestane.

přivolávače HANA: Zas je to rozbitý…

Hana stojí k Václavovi zády a tak si nevšimne, že Václav udělá několik rychlých kroků a vezme ji do náručí. Nazdvihne si ji, aby se mu lépe nesla a zamíří ke schodišti. Hana protestuje. HANA: To ne… Nedělejte takový věci… Václav se, i s Hanou v náručí, vydá do schodů. HANA: Nedělejte to.

130

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Hana skoro šeptá. HANA: Prosím, ne… Václav kráčí s Hanou v náručí po schodišti. Protože má dobrou fyzičku, tak se, jak se zdá, ani nezadýchá.

131


Obraz 66 Byt Hajnů Reál - Interiér - Večer

Na podlaze bytu leží poházené mužské i ženské šaty. Od dveří do bytu až k posteli tak oblečení tvoří jasnou cestu a ukazuje, kudy se ubíraly kroky příchozích. V pokoji svítí jenom žárovka na kusu drátu na místě, kde kdysi visíval lustr. V posteli leží pod peřinou Hana a Václav. Václav má v ústech nezapálenou cigaretu, kterou jen tak, podle svého zvyku, žmoulá v ústech. Václav rukou objímá Hanu. VÁCLAV: Hodně by mi to pomohlo, kdybych moh´ vykázat nějaký výsledky. HANA: Já to chápu. VÁCLAV: Taky potřebuju ukázat, že se snažím… Václav se na okamžik zamyslí – nebo alespoň hraje, že přemýšlí. VÁCLAV: S otcem jsi náhodou nemluvila…? O tom, co jsem říkal… HANA: Mluvila… VÁCLAV: No a? Hana chvíli mlčí. VÁCLAV: Upřímně řečeno, hodně by mi pomohlo, kdybych sehnal někoho, jako je on. Hana se na Václava usměje. Pak se nakloní z postele a sáhne po své kabelce, která se válí na zemi. Vytáhne z ní list papíru a podá ho Václavovi. HANA: Stačí?

132

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Václav přeletí papír očima. Pak Haně vrátí úsměv a vezme ji do náruče. VÁCLAV: To víš, že stačí… To je dokonce víc, než jsem čekal… Hana se k Václavovi přivine. Oba dva se zavrtají do peřin.

133


Obraz 67 Srub - důstojnický klub Reál - Interiér – Večer

Pavel a Jiří sedí u stolu v důstojnickém klubu ve srubu. Mezi nimi leží, jako nějaký zapomenutý artefakt, Petrův klarinet. A také otevřená láhev whisky. Je zřejmé, že oba dva už z láhve něco málo upili. Jiří po láhvi sáhne a protože nemají skleničky, napije se přímo z hrdla. Pak láhev odloží a sáhne po klarinetu. Mechanicky si hraje s jeho klapkami. JIŘÍ: Já jsem to musel udělat. Pochop to… zahazování toho co lidi nesou sebou, to patří k věci… Kdybysme šli přes čáru doopravdy, bylo by to zrovna tak. Je to prostě hra… Teď se přímo z láhve napije Pavel. PAVEL: Umíš anglicky? Jiří zavrtí hlavou. PAVEL: Swing, to je anglicky houpačka. A přesně tak jsem si připadal v Praze. Chvíli, když jsem hrál, mi bylo dobře a zapomněl jsem úplně na všechno. Jenže pak byl konec, lidi zatleskali, já se probral a zas jsem byl nohama na zemi. Na komunistický zemi, kde nemůžeš věřit nikomu a ničemu. Pavel mluví velmi trpce. PAVEL: A to, co se tady stalo mi jenom připomnělo, že jsem z Československa ani nevytáh´ paty. Jiří neříká nic, jen Pavla poslouchá. Pavel odstrčí od sebe láhev whisky a kývne hlavou k piánu. PAVEL: Pojď si zahrát… abysme byli aspoň chvíli nahoře, než to s náma zase houpne dolů. JIŘÍ: Já nic neumím.

134

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Pavel se hořce usměje. Zapíská úvod In the Mood, podobně, jako ho pískal Jiří. PAVEL: (pískání) JIŘÍ: V čem to je? Pavel se posadí ke klavíru a zdvihne víko. Jeho prsty se rozeběhnou po klávesách. PAVEL: V As dur. Čtyři béčka. Pamatuješ, co jsem ti říkal? Bé, es, as, des. Pavel zahraje rozložený kvintakord As dur. Jiří zhodnotí své schopnosti klarinetisty. JIŘÍ: Tak to jsem dohrál. Pro Pavla není žádný problém skladbu z hlavy přetransponovat. PAVEL: Nevadí, vezmem´ v céčku. To je lehký… Pavel zahraje na klavír úvodní frázi slavné skladby In the Mood z hlavy přetransponované do C dur. Klavírní skladba In the Mood. Jiří jen zírá na Pavlovy ruce a pokouší se zapamatovat sled not. Pavel si všimne pohledu Jiřího a pobaveně se usměje. PAVEL: No jednodušší už to nemůže bejt. Koukej… Pavel znovu zahraje úvodní část skladby In the Mood, tentokrát výrazně pomaleji. Každou zahranou notu doprovodí jejím názvem. PAVEL: C… E… G… C… C… C… C… H… C… G… E… G… Fis… F… E… Dis… D… C… E… G… C… JIŘÍ: Hm. Jiří přiloží klarinet k ústům a pokusí se z něj vyloudit Pavlem předehranou sekvenci tónů, ale příliš se mu to nedaří.

135

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Jednotlivé, nejisté a občas chybné tóny hrané na klarinet. Pavel ho pomocí klavíru opraví. Jednotlivé tóny hrané na klavír. PAVEL: Ne. C… H… C… a pak tam dál G… Fis… F. Jiří se znovu pokusí o sekvenci tónů, opět nepříliš úspěšně, i když tentokrát to zní o něco lépe. Nejisté tóny hrané na klarinet. PAVEL: G… Fis… F… Tam ti chyběla jedna doba. Další pokus Jiřího, ještě jistější. Tóny hrané na klarinet. PAVEL: Mám jeden sen, asi hloupej… ale chtěl bych jednou jedinkrát v životě stát na scéně, aby do mě praly dva reflektory, zleva i zprava… Já zvřu oči, takhle roztáhnu ruce… Pavel ukáže jak by roztáhl ruce. PAVEL: … ukloním se… a pak se ozve ohromující potlesk. Asi to souvisí s tou touhou, bejt na houpačce pořád nahoře… Jenže to nejde… Tak pojď ještě jednou… Jiří zahraje úvod In the Mood a Pavel naváže klavírem. In the Mood, klarinet + klavír. Několik vojáků zvědavě nahlíží do srubu, aby zjistili, kdo to tam muzicíruje.

136


Obraz 68 Park Reál - Exteriér - Den

Parkem se prochází Hana s Olgou. Hana řeší svůj problém. HANA: Já jsme mu říkala, že ne, že to takhle nechci… Jenže on se mě prostě neptal. Olga Hanu pobaveně pozoruje. Přestože je mladší, zkušeností má zřejmě na rozdávání. OLGA: Tohle mi neříkej. Když ženská nechce, tak se nic takovýho nestane. HANA: Já jsem si připadala jako opilá. Možná jsem měla… já nevím… OLGA: Jestli se to bude opakovat… Hana rychle skočí Olze do řeči. HANA: Nebude… Hana se ještě pro jistotou opraví. HANA: Nesmí se to opakovat. Co bych řekla Pavlovi. Olga se zarazí. Chybí málo, aby si zaťukala na čelo. OLGA: Co bys mu říkala, prosím tě. HANA: Já Pavlovi nemůžu lhát. Nevím, jak to máš se svejma mužskejma ty, ale já… Až ho uvidím… jestli ho ještě uvidím… Všechno mu řeknu. Olga o smysluplnosti takového jednání není přesvědčena. OLGA: No, to je to nejlepší, co bys mohla udělat, vážně… Nemusíš mu přece lhát, stačí když budeš mlčet. Hana zavrtí hlavou. 137

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský HANA: On to pozná. Podívá se na mě a hned bude vědět, že se něco stalo. Olga Hanu přesvědčuje o své pravdě. OLGA: Takovej mužskej co by to poznal, se ještě nenarodil. HANA: Řeknu mu to a poprosím ho, aby mi to odpustil. OLGA: Milá zlatá, ty jseš někdy tak naivní, až to bolí. Obě ženy kráčí parkem, každá zahloubaná do svých myšlenek.

138


Obraz 69 Les Reál - Interiér - Den

Na palouku uprostřed lesa sedí na dvou pařezech Pavel a Jiří. Jiří si hraje s klarinetem, s jeho klapkami, občas do něj foukne a vyloudí z něj pár tónů. Pavel Jiřího s mírným pobavením pozoruje. Nepřesně zahraná stupnice. Jiří si všimne Pavlova pobaveného pohledu. JIŘÍ: Nesměj se mi… PAVEL: Já se ti nesměju… akorát že jsi místo E zahrál Es. Jiří pokrčí rameny a odloží klarinet do mechu. JIŘÍ: Víš, jak jsem ti říkal, že tě převedu, až přijde čas? Pavel rezignovaně kývne, snad už ani nevěří, že k tomu někdy dojde. PAVEL: Jo. Jiří spiklenecky na Pavla mrkne. JIŘÍ: Tak ten čas přišel. Příští tejden budu mít otevřený dveře. Pavel na Jiřího tázavě pohlédne. Jiří kývne hlavou. JIŘÍ: Až se bude střídat směna, přejdeš. PAVEL: Myslíš to vážně? JIŘÍ: Smrtelně vážně. Pavel okamžitě začne spřádat plány.. PAVEL: Co proto mám udělat? 139

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský JIŘÍ: Co bys proto chtěl udělat? PAVEL: Já nevím… Jiří zavrtí hlavou. JIŘÍ: Nemůžeš proto připravenej.

udělat

nic.

Jen

bejt

PAVEL: No ale někdo musí Haně říct… JIŘÍ: O to se postarám. Mám v Praze svůj kontakt. Jiří opět sáhne po klarinetu a vyloudí z něj několik tónů. Tóny hrané na klarinet. Pavel si Jiřího muzicírování nevšímá a mluví do hudby. PAVEL: Ať jí řekne, aby se ničeho nebála. Že… že jí to vzkazuju. Jiří vytáhne klarinet z úst, aby mohl promluvit. JIŘÍ: To jí můžeš říct sám, až se uvidíte. Pavel se zhluboka nadechne. Sní o tom, že jeho pobyt v Československu je u konce.

140


Obraz 70 Byt Hajnů Reál - Interiér - Den

Ozve se odemykání zámku a dveře do bytu se otevřou. Dovnitř vstoupí Hana. Zavře za sebou dveře, odloží si kabát a strne. V předsíni stojí neznámý muž. Hana otevře ústa, ale než stačí vykřiknout, muž rychle promluví. Slova se z něj sypou o překot. MUŽ: Nekřičte, nekřičte… Musím s váma mluvit, nebyla jste doma a na chodbě jsem čekat nemoh´, já vám to vysvětlím… Hlavně nekřičte… Hana stále stojí u dveří, připravená okamžitě utéct na chodbu. HANA: Jak jste se sem dostal? MUŽ: Kusem drátu, ale nebojte se, nic jsem tady nevzal… HANA: Tady není co vzít… Co mi chcete…? Muž promluví už poněkud pomaleji. MUŽ: Já vám nesu vzkaz… Vyděšená Hana stále měří očima vzdálenost ke dveřím. HANA: Dejte mi ho a jděte pryč, prosím vás. MUŽ: Vono to asi bude delší… Muž sáhne do náprsní kapsy. Hana okamžitě uskočí ke dveřím, jako by očekávala, že muž z kapsy vytáhne zbraň. Muž si toho všimne. MUŽ: Mě se vopravdu nemusíte bát…

141

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Muž podruhé sahá do kapsy, tentokrát mnohem obezřetněji. Opatrně, jen palcem a ukazováčkem odklopí kabát a jen dva prsty, ukazováček a prostředníček, ponoří do náprsní kapsy. Když prsty vytáhne, drží mezi nimi složený kus ušmudlaného papíru. Tak, jak papír drží mezi ukazováčkem a prostředníčkem, jej podá Haně. Hana papír rozloží. Po očku stále pozoruje muže. Pak si uvědomí, od koho papír je a přestane dávat na muže pozor. Oči se jí zalijí slzami. MUŽ: Proto jsem nechtěl zůstávat na chodbě… HANA: Říkal, že to bude trvat rok a je to sotva pár měsíců. Muž pokrčí rameny. MUŽ: Změnily se určitý vokolnosti. Nemůžu vo tom s váma mluvit. HANA: Jak se má? MUŽ: Já vo tom vopravdu nemůžu mluvit. Měl jsem vám jen předat ten vzkaz. HANA: Já… já ještě nejsem připravená. MUŽ: Na takovou věc není nikdo připravenej. Prostě se musíte nadechnout a ten krok udělat. Haně se stále koulí z očí slzy. Mechanicky si je otře. HANA: A nemám žádný peníze… MUŽ: Tohle je gratis, na účet podniku. Hana si pročítá vzkaz znovu a znovu. MUŽ: Myslím, že nemáte nad čím přemejšlet. Jestli chcete někdy jít, tak teď. Muž pokračuje v přesvědčování Hany.

142

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský MUŽ: Jen vás zapřísahám, nesmíte to říct živý duši. Nikomu – rodině, nejlepší kamarádce, prostě absolutně nikomu. Můžete mi to slíbit? Haně se mentorování muže nelíbí. HANA: Jsem už velká holka. MUŽ: Nevěřila byste, kolik velkejch holek kroutí flastr v Pardubicích… a to jen proto, že si pustily pusu na špacír před svým šamstrem. Muž se na Hanu vážně podívá. MUŽ: Já půjdu, jestli už nic nechcete vědět… Ale máte tam všechno napsaný, kdy tam máte bejt a tak… Muž se odmlčí, aby Haně umožnil na cokoliv se doptat, ale Hana mlčí. MUŽ: Už se nikdy neuvidíme. Hodně štěstí. Muž se protáhne kolem Hany a zmizí ve dveřích. Způsobně za sebou zavře. Hana zapomene na obezřetnost a znovu si pročítá rukou psaný dopis.

143



Pavel se na ubikacích sklání pod svoji palandu. Vytáhne špinavý hadrový pytel, ve které má své civilní oblečení. Obrátí pytel vzhůru nohama. Všechno oblečení, vlastně všechen Pavlův majetek se vysype na palandu. Pavel prohrábne svoje věci a najde kalhoty. Sáhne do kapsy a vytáhne z nich snubní prstýnek. S jistým zadostiučiněním si ho navlékne na prst. Všechno oblečení Pavel složí, tentokrát velmi pečlivě, aby zabíralo co nejméně místa. Jeden kus šatů po druhém vkládá zpět do špinavého hadrového pytle.

144


Obraz 72 Taneční sál Reál - Interiér - Den

Taneční sál před otevřením je podivně prázdný a vypadá opuštěně. Na pódiu se povalují nástroje swingového bandu, většina židlí je ještě na stolech. U jednoho ze stolů jsou dvě židle postavené normálně a na nich sedí Hana s Olgou. Olga udělá Haně na čele křížek. OLGA: Budu na tebe myslet. HANA: Tentokrát to dokážu. Vím to. OLGA: Hlavně neudělej nějakou pitomost. Jakmile Pavla uvidíš, tak ne že mu skočíš kolem krku, všechno mu řekneš a budeš prosit o odpuštění. Na očích Hany je vidět, že přesně tohle zamýšlí. Olga si výrazu Hany dobře všimne. OLGA: Holka, holka… Ty vůbec mluvíš víc, než bys měla. Ten člověk – neřek´ ti náhodou, abys to nikomu nevykládala? HANA: Tobě to snad říct můžu. Chci, aby někdo věděl, že jsem šla… Kdyby něco… OLGA: Uklidni se. Hana na krátký okamžik zavře oči. Když je otevře, stékají jí po tváři slzy. Tiše šeptne. HANA: Bojím se. Strašně se bojím. Olga otře Haně slzy. Hana vstane, obrátí se a bez rozloučení opouští taneční sál. Skoro utíká.

145

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Ve dveřích se Hana málem srazí s Provozním Stehlíkem. Stehlík vstoupí do sálu, ale ještě se za Hanou ohlédne. Pak dojde k Olze, která se nemá k tomu, aby vstala od stolu. Stehlík stojí nad Olgou jako anděl zkázy. STEHLÍK: Říkal jsem jasně, že si nepřeju, aby ses s ní vybavovala. Olga už má provozního také plné zuby. Sáhne do kabelky a vytáhne svůj občanský průkaz. Hodí ho na stůl před Stehlíka. Provozní tázavě zdvihne oči k Olze. STEHLÍK: Co blbneš? OLGA: No jen se podívej. Osmnáct mi už bylo. STEHLÍK: Myslím to dobře. OLGA: Ne, ty myslíš jen na sebe. Já ti to nemám za zlý, ale nepleť se do toho, s kým mluvím a s kým ne. Stehlík chce něco odseknout, ale nakonec podá Olze průkaz, aniž by ho otevřel. STEHLÍK: Co chtěla? OLGA: Rozloučit se. STEHLÍK: Ale? A kampak jede? Olga zalže jako profesionálka. OLGA: Do Náchoda. Má tam tetu. Stehlík se neudrží. STEHLÍK: Zaplať pámbu. Doufám, že se už nevrátí. Provozní Stehlík zamíří do zázemí tanečního sálu. Olgu nechá sedět u stolu.

146


Obraz 73 Kavárna Reál - Exteriér - Den

Malá kavárnička v centru Prahy. V úzké, podlouhlé místnosti je jen pár stolů a ještě sporadicky obsazených. V jakési kóji, stranou pozornosti, sedí Václav a Hana. Před nimi stojí sklenice s vínem. VÁCLAV: Chtěl jsem tě vzít sem, protože dneska je to extra příležitost. Hana je trochu duchem nepřítomná. HANA: Co se děje? Václav zdvihne k Haně.

svoji

skleničku

s vínem VÁCLAV: Pojď se nejdřív napít…

Hana si s Václavem přiťukne, ale je vidět, že je stále nesvá. VÁCLAV: Tvůj muž dostal tu Ameriku. Už si balí kufry. Hana potěšeně vydechne. HANA: Tak proto… VÁCLAV: Proto co? Hana se už už nadechuje, aby Václavovi prozradila tajemství o svém odjezdu, ale nakonec si to rozmyslí. HANA: Nic. VÁCLAV: Teď už to po mě přeberou jiný… Hana, kupodivu pro Václava, nijak neprotestuje. Hraje si se skleničkou vína, než z ní znovu upije.

147


Obraz 74 Nádraží – perón Reál - Exteriér - Noc

Na perónu malého nádražíčka čeká výpravčí s plácačkou vloženou v podpaží. Občas zkontroluje své náramkové cibule. Z dálky se ozve supění vlaku a za okamžik už malý motoráček vjíždí do stanice. Hluk přijíždějícího vlaku. Vlak zastaví. Jednu chvíli to vypadá, že nikdo nevystoupí, ale pak se přece jenom dveře vagónu otevřou a na perón vystoupí Hana. Výpravčí na nic nečeká. Zabouchne za Hanou dveře, pohledem zkontroluje, že už nikdo vystupovat nehodlá, zdvihne plácačku a zapíská na píšťalku. Pískání na píšťalku. Motoráček se dá zase do pohybu. Hluk vlaku. K Haně, jako by se vyloupl odnikud, přistoupí Jiří v dlouhém hubertusu, zapnutém až ke krku. Tiše ji osloví. JIŘÍ: Pojďte a dopadne…

nebojte

se.

Všechno

Hana, na které je vidět že se bojí čím dál tím víc, se nechá vést Jiřím k čekárně. JIŘÍ: No pojďte… Výpravčí už je na odchodu, když se zarazí a otočí se. Bedlivě si Hanu prohlíží. VÝPRAVČÍ: Vás už jsem někdy viděl, paninko. Hana strne, převaděč Jiří rovněž. Výpravčí používá plácačku jako ukazovátko. Několikrát plácačkou pokyne směrem k Haně. VÝPRAVČÍ: Na lidi já mám paměť jako slon... Hana i Jiří mlčí. Nakonec se výpravčí odvrátí a vejde do své osvětlené kukaně.

148

dobře

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský HANA: On mě poznal. JIŘÍ: To je jedno. Někdo na vás čeká… Jiří vede Hanu ke dveřím do čekárny. Ty se otevřou a na perón vyjde Pavel. Hana strne a překvapením téměř otevře ústa. V první chvíli vůbec nepřemýšlí nad tím, jak se tam Pavel, který přece má být v Americe, objevil. Udělá krok a vrhne se mu do náruče. Jiří by se už rád vydal na cestu, ale nechce rušit magii setkání. Pavel se objímá s Hanou, což přiláká pozornost výpravčího, který stále přemýšlí, odkud Hanu zná. Jiří si všimne, že se pohne záclona za osvětleným oknem kukaně výpravčího. Jiří zatahá Pavla za šos kabátu. JIŘÍ: Pojďte… Pojďte vodsud z toho perónu… Pavel s Hanou se stále vzájemně dotýkají. Všichni tři i s Jiřím zmizí ve dveřích do čekárny.

149


Obraz 75 Nádraží – čekárna Reál - Interiér - Noc

Hana se s Pavlem v čekárně ještě chvíli objímají. Pak Hana od Pavla odstoupí. Haně doslova září oči. HANA: Co tady děláš? Pavel se zarazí. Promluví poněkud nejistě. PAVEL: Já… Víš… Stalo se něco strašnýho… Hana znervózní. Její dobrá nálada je ta tam. PAVEL: Když jsme šli přes čáru… Pavel se zoufale podívá na Jiřího. Jiří pochopí. Významně se podívá na hodinky a poklepe na ně ukazováčkem. Pak se otočí a vrátí se na perón.

150


Obraz 76 Nádraží – perón Reál - Interiér - Noc

Jiří postává na perónu. Přejde k prosklené a osvětlené kukani výpravčího. Opatrně nahlédne dovnitř. Skrz záclonu je vidět výpravčí, který už odložil plácačku i svoji čepici a sako. Teď stojí u kamen jen v košili a vaří si na nich vodu na kávu. Jiří udělá pár kroků po peróně tam a pár kroků zase zpátky. Pak se podívá na své náramkové hodinky a skleněnými dveřmi nahlédne do čekárny. V čekárně stojí naproti sobě Hana s Pavlem. Pavel gestikuluje a zřejmě se pokouší Haně všechno vysvětlit, Hana se na Pavla dívá, jako by nebyla schopna pochopit, co jí Pavel říká. Jiří se otočí k čekárně zády. Zapaluje si cigaretu, když se ozve hlasitý hovor Hany, který nemá daleko ke křiku. HANA (M.O.): To není pravda, to nemůže bejt pravda! Převaděč vyplivne cigaretu a vtrhne do čekárny.

151


Obraz 77 Nádraží – čekárna Reál - Interiér - Noc

V čekárně stojí Hana těsně před Pavlem a z očí jí metají blesky. Jiří osloví Hanu i Pavla důrazným šepotem. JIŘÍ: Vy jste se zbláznili? Ticho! Pavel ani Hana si Jiřího vůbec nevšímají. HANA: Jak´s to moh´ udělat? Jak´s to moh´ vůbec udělat? Já tě nenávidím! PAVEL: Musel jsem… Hana tenhle argument nepřijme. HANA: Prosím tebe… PAVEL: Dělal jsem to, abys… HANA: Desítky lidí jsou ve vězení kvůli tobě… S tímhle zase nesouhlasí Pavel. PAVEL: Ne kvůli mně… Hana už zase zvyšuje hlas. HANA: Já s tebou nikam nepůjdu. Jiří se opět pokusí zakročit. JIŘÍ: Nechte toho! Chcete podělat úplně všechno? HANA: Můžeme se vrátit domů… a pak si každej jít svou cestou. Pavel zavrtí hlavou. Dobře si uvědomuje, že cesta zpátky je vyloučená.

152

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský PAVEL: Ne, to nemůžeme. JIŘÍ: Pojďte… Pojďte… Pojďte hned… HANA: Nikam nejdu. Hana je na hranici hysterie. HANA: Já jsem v Praze… Hana se zarazí. Teprve teď si začne uvědomovat souvislosti. Promluví tišeji, ale není to kvůli Jiřímu. HANA: Chceš říct, že´s vůbec nebyl v tom táboře v Německu? Že ti nedali tu Ameriku…? Hana nečeká na Pavlovu odpověď. Sepne ruce kolem svých úst a ztěžka vydechuje. Teprve teď jí dochází, že Václav nikdy v kontaktu s Pavlem nebyl – a co z toho všechno vyplývá. HANA: Prokristapána, to přece znamená, že… Pavel na Hanu zírá, nedokáže si vysvětlit poslední proměnu, kterou Hana právě prochází. Z perónu do čekárny výpravčí, jenom v košili.

nahlédne

zvědavý

Jiří si výpravčího všimne. Sykne na Hanu s Pavlem. JIŘÍ: Pro Boha Svatýho, pojďte…! Jiří už na nic nečeká. Otevře dveře čekárny, které vedou ven z nádraží a doslova vystrká Pavla i Hanu z čekárny ven do tmy. Výpravčí se nakloní ke skleněné výplni dveří mezi čekárnou a perónem. Rukou si stíní oči, aby lépe viděl.

153


Obraz 78 Les Reál - Exteriér - Noc

Převaděč se prodírá úzkou klikatou pěšinou vedoucí strmě vzhůru mezi keři. Za převaděčem se houštím prodírá Pavel a Hana. Pavel přece jenom kráčí jistěji, protože cestu už zná. Hana se ztěžka vleče několik kroků za Pavlem. Pavel se ohlédne za Hanou. Hana sklouzne po příkrém svahu a sjede několik metrů zpět. Jen tak tak, že nevykřikne nahlas. Pavel se zastaví. Čeká na Hanu. Hana se zdvihne a znovu se drápe do svahu. Pavel natáhne ruku a uchopí Hanu za předloktí. Pomáhá jí vzhůru. Hana se Pavlově ruce vytrhne a zasyčí na něj. HANA: Nešahej na mě. Vůbec na mě nešahej… Převaděč už je skoro na vrcholku kopce. Zaslechne šepot Hany, který se v tichu lesa zdá hlasitější než křik a ohlédne se, co se děje pod ním. Pavel chvíli čeká, jestli si to Hana nerozmyslí, ale ta se na něj ani nepodívá. Pavel se tedy v marném gestu obrátí a šplhá se do příkrého kopce sám.

154


Obraz 79 Státní hranice/Taneční sál – montáž Reál - Exteriér - Noc

Na kraji lesa se objeví jako první převaděč Jiří. Krátce po něm dojdou ke krajním stromům Pavel a Hana. Oba dva jsou udýcháni, Hana výrazně více. Pavel ukáže rukou ke vzdálenému obzoru a tiše na Hanu špitne. PAVEL: Támhle už je Německo. Hana stiskne rty. Chvíli to vypadá, že ji to vůbec nezajímá. Jiří se na Pavla povzbudivě usměje. JIŘÍ: Ty už to znáš. Jeden za druhým, neutíkat, žádný rychlý pohyby. Pavel s Hanou se na sebe podívají. Není to pohled dvou zamilovaných, spíše pohled dvou lidí, kteří jsou shodou okolností podstoupit spolu těžkou osudovou zkoušku. Pavel se nadechne a chce vykročit, ale Jiří jej zastaví. JIŘÍ: Ještě ne. Jiří odhrne rukáv svého hubertusu. Podívá se na hodinky. Hodinová ručička ukazuje na dvanáctku a minutová se k ní neúprosně blíží. Pavel tiše promluví na Jiřího. PAVEL: Pojď taky… JIŘÍ: To nejde. PAVEL: Pojď… JIŘÍ: Neblázni…

155

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský PAVEL: Přece víš, že tě nenechaj´, abys… Jiří jen mlčky zavrtí hlavou. Pavel zmlkne, pochopí, že Jiřího nepřesvědčí. Jiří sleduje hodinky. Rukou přidržuje Pavla, jako by hrozilo nebezpečí, že se mu Pavel vytrhne a vydá se na cestu dříve, než to bude bezpečné. Konečně je pravá půlnoc. Převaděč přestane sledovat hodinky a zašeptá. JIŘÍ: Teď. Dveře jsou otevřený… Pavel natáhne k Jiřímu ruku. PAVEL: Díky za všechno. Jiří na okamžik zaváhá, ale pak mu ruku stiskne. Neřekne nic. PAVEL: A nezapomeň… křížky po kvintách, béčka po kvartách… Pavel se ohlédne po Haně a vydá se na cestu. Hana kráčí za ním, přesně tak, jak radil Jiří. Za malý okamžik vyjdou Pavel a Hana na nechráněnou část hraničního pásma. Pomalu postupují směrem k Německu. Jiří sáhne pod dlouhý hubertus a vytáhne zpod něj klarinet. Chvíli čeká a v okamžiku, kdy se Pavel s Hanou dostanou až doprostřed hraničního pásma, přiloží jej k ústům. Zahraje prvních pár tónů ze slavné skladby Glenna Millera In the Mood. Tóny klarinetu, In the Mood. Tóny klarinetu se hlasitě rozléhají prostorem. Hana s Pavlem uprostřed hraničního pásma strnou. Ozve se cvaknutí, zapraskání nabíhajících výbojek a prostor hraničního pásma zalije silné světlo ze špačkáren. Silné reflektory svítí křížem a připomínají nasvícení divadelní scény. Zvuky rozsvěcovaných výbojek. Filmová hudba – In the Mood – pokr.

156

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Pavel s Hanou se zmateně rozhlížejí. Pak Pavel pochopí. Natáhne se k Haně. Ta tentokrát jeho ruku pevně stiskne. Oba dva se rozeběhnou směrem k německé hranici. Ze špačkáren se ozvou výstřely ze samopalů. Střelba. Nejprve padne do trávy Hana. Její ruka vyklouzne z Pavlova sevření. Pavel se zastaví. Zoufale se dívá na Hanu u svých nohou. Pavel stojí přímo uprostřed dvou světelných kuželů ze špačkáren. Chvíli se nic neděje. Potom se Pavel nadechne, zavře oči, rozpřáhne ruce a ukloní se. Střelba ze samopalů se ozve znovu. Pak se i Pavel zhroutí do trávy, pár metrů od území Spolkové republiky Německo. Střelba. x x x x x Kapela v tanečním sále hraje skladbu Glenna Millera In the Mood. Muzikanti dávají do hry celé své srdce. In the Mood – pokr. v aranžmá kapely x x x x x Ze strážní věže slézá mužská postava. Proti měsíčnímu světlu je vidět jen její silueta. Pak však postava sleze až na zem a dojde až k Jiřímu. Teprve teď se ukáže, že je to major v uniformě americké armády. Major Jiřímu zasalutuje a pak se předpisově zahlásí. MAJOR: Soudruhu podplukovníku, dovolte mi podat hlášení. JIŘÍ: Proveďte! x x x x x V tanečním sále pokračuje veselá zábava. Olga se proplétá mezi tančícími páry a roznáší kávy i víno. x x x x x Převaděč Jiří a major kráčí lesní cestou. Jiří se zastaví, aby si zapálil cigaretu a major, protože je to jeho podřízený, se poslušně zastaví rovněž.

157

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Major promluví, sice uctivě, ale přesto s jistým otazníkem v hlase. MAJOR: Plukovník Hanuš nebude rád, že se muselo střílet. Jiří pokrčí rameny. JIŘÍ: Že to zrovna vám vadí. Nemohli jsme ho nechat jít, to víte stejně dobře jako já. Šaškujeme tady s přepadáváním aut, aby nikdo z nich nevěděl, že z Československa nevytáhli paty, tak jsme nemohli nechat odejít člověka, kterej věděl úplně všechno. To bysme byli blázni a já si to klidně zodpovím. Major chce ještě něco říci, ale nakonec mlčí. Jiří si toho však dobře všimne a tak svůj proslov ještě doplní. JIŘÍ: Nehledě k tomu, že je to stejně všechno vaše vina. Kdybyste dohlídnul na to, aby do toho dotazníku napsal jméno svýho tchána, moh´ dostat jen pár let a bylo by. Takhle… Jiří mávne rukou, čímž jasně naznačí majorovi, že chce na všechno co nejrychleji zapomenout. x x x x x Provozní tanečního sálu Tančírna spokojeně pozoruje probíhající zábavu. Všichni se dobře baví a hudba hraje víc než nahlas. x x x x x Několik pohraničníků v hraničním pásmu odnášejí bezvládná těla Hany a Pavla. Nesou je kamsi k lesu tak dlouho, dokud je nepohltí temná noční mlha. Titulek: V letech 1949-52 bylo při Akci Kámen zatčeno téměř 2000 občanů Československé republiky. Titulek: Akce Kámen byla ukončena na podnět americké ambasády, která se náhodně dozvěděla o neoprávněném využívání amerických státních symbolů, což bylo zakázáno výnosem Kongresu. Za jakým účelem jsou tyto symboly využívány ambasáda nikdy nezjistila.

158

scénář Jan Drbohlav režie Jaromír Polišenský Titulek: Až do roku 1968 občané uvěznění v důsledku Akce Kámen nevěděli, že nikdy nepřekročili státní hranice Československé republiky, a že se stali obětí mystifikace Státní Bezpečnosti. Závěrečné titulky.

KONEC

159

literární scénář TV filmu 2005 Jan Drbohlav

Recommend Documents