REBELOVÉ Filip Renč, Zdeněk Zelenka, Jan Drbohlav

REBELOVÉ

© 2000 Filip Renč, Zdeněk Zelenka, Jan Drbohlav

scénář: Filip Renč, Zdeněk Zelenka spolupráce na scénáři: Jan Drbohlav

REBELOVÉ Obraz 1 Les u kasáren Noc

Je tma a ticho. Vysoká kasárenská zeď se tyčí skoro až k nebi. Je špinavá, skrz omlácenou omítku místy prosvítá struktura cihel. U její paty rostou do výšky jednoho metru kopřivy. Chvíli se nic neděje a pak do kopřiv dopadnou troje mužské nohy. Nohy se rozeběhnou pryč ode zdi, směrem k lesu. Objeví se jasné světlo, které bloudí po vzrostlých stromech. Přidá se další světelný kužel a po chvilce se ozve také vzteklý hlas. HLAS 1 (M.O.): Stůjte…! Vraťte se, kurva! Vraťte se! Troje nohy dusající lesním podrostem patří ke třem klukům, oblečeným do civilního oblečení. Později se dozvíme, že se jmenují Šimon, Bob a Eman. Velké světelné kužely začnou kmitat podrostem. Kluci se na okamžik dostanou do světla. HLAS 2 (M.O.): Támhle jsou…! Stůjte! Kluci vyběhnou ze světla. Stín noci je opět skryje. A pak se ozve několik výstřelů. STŘELBA Zvolna se začíná vylínat hudba. HUDBA – Měsíc – předehra – piáno

1


REBELOVÉ Obraz 2

Taneční kavárna, Les u kasáren (montáž) Noc

TANEČNÍ KAVÁRNA Taneční kavárna je plná mladých lidí. Je to svět konce 60.let. Jemná předehra piána skončí a nečekaně nastoupí temperamentní šlágr 60.let. Kapela hrábne do kytar a zpěvačka se rozezpívá svým temperamentním hlasem (orig. nahrávka Y. Přenosilové) MĚSÍC Nejdřív jenom tajně nahlédnul a potom dovnitř vešel a snad aby mě trochu rozesmál až na lustr se věšel. Klidně se dívá, jak se svlékám, zatímco já se stínu lekám. Dávno ví, že se tolik bojím, tak zůstal radši se mnou a nežnou tvář mi něžně hladil pavučinou snů jemnou. Zůstal pak se mnou do bílého rána, spala jsem s Měsícem, nebyla jsem sama! Taneční kavárna je plná tance! Páry na parketu divoce tančí, kapela na pódiu divoce vyhrává... U jednoho ze stolů sedí osmnáctiletý mladík Olda se svými dvěma stejně starými kumpány Drmolou a Tuřínem. Ti jediní se moc nebaví, sedí otráveně u stolu, popíjejí s odporem nakyslé víno a nečinně pokukují po roztančených holkách…

xxxxxxxxxxxxxx LES U KASÁREN MĚSÍC – POKRAČOVÁNÍ – SÓLO SAXOFON Šimon, Bob a Eman se prodírají lesní houštinou. Odkudsi zdálky je slyšet dupot nohou. DUPOT NOHOU HLASY (M.O.): - Támhle jsou… - Doprava… doprava… - Do hajzlu, stůjte, vy idioti…! Opět se ozvou výstřely. STŘELBA Kluci se rychle uhnou do tmavější části lesa. Zmizí.

2


REBELOVÉ xxxxxxxxxxxxxx TANEČNÍ KAVÁRNA Zábava na typických “čajích” 60.let je už v tom nejlepším. Všichni užívají života naplno, jen Olda s Tuřínem se stále tváří jako na pohřbu. Tuřín znuděně hledí na zpěvačku, která se svým triem vokalistů sestoupila z pódia na parket a pokračuje ve své pěvecké a pohybové kreaci mezi publikem. Tančící kluci a holky jim dělají uličku, ale pokračují stále v twistování, takže vše působí jako sehrané choreografické číslo... Olda neustále bliká očima po vstupních dveřích do taneční kavárny. Během zpěvu přichází ke stolu druhý Oldův kumpán Drmola a přináší na tácu láhev vína a tři skleničky.

DRMOLA: A je to tady, pánové. Protože – co? Protože střízlivý nás nedostanou a vopilí se nedáme! Drmola si všimne Oldy, který pohledem hypnotizuje vstupní dveře. DRMOLA: Nečum furt na ty dveře. Olda ode dveří ani neodtrhne zrak, jen se ohradí. OLDA: Já na ně nečumím. DRMOLA: A kam teda čumíš? OLDA: No… Koukám… Tak různě… Drmola postaví tác na stůl a rozdělí skleničky, před každého jednu. Začne nalévat. DRMOLA: Nekoukáš “tak různě”, koukáš na dveře. Však vony dorazej´… Že jo, Tuřín… TUŘÍN: Určitě… Bugyna říkala, že přijdou, když jí dám vopsat, jak mi vyšel cotangens alfa v tom druhým příkladu. Olda si nedůvěřivě prohlíží láhev bez viněty, kterou donesl Drmola a chvílemi, jen tak cvičně střelí očima zase ke dveřím. Zeptá se, jako by mu na tom nezáleželo. OLDA: A dals?

3


REBELOVÉ TUŘÍN: Že váháš. Olda si oddechne, ale Tuřín se odmlčí. Jeho sebejistota je náhle ta tam.

TUŘÍN: Jenže… mi to vyšlo úplně blbě…, ´jsem to zapomněl vodmocnit… Olda jen zdvihne oči k nebesům. Drmolu Tuřínovy matematické problémy nezajímají. Pozdvihne svoji sklenici k přípitku. DRMOLA: Tak, pánové, ať nám stojí. OLDA: Na to si nemusím připíjet. Navzdory svým slovům si na tohle Olda připít musí. Vezme si svoji skleničku a ťukne si s Drmolou, až to hlasitě cinkne. Cinknutí.

xxxxxxxxxxxxxx LES U KASÁREN Kluci vyběhnou na lesní mýtinu, zalitou měsíčním světlem. Eman sotva klopýtá. Šimon chytne Emana za paži a vleče ho dál. ŠIMON: Dělej… tak sakra dělej…! Těsně před tím, než kluci zmizí z mýtiny, se ozvou další výstřely. STŘELBA Bob vytáhne z kapsy armádní pistoli, otočí se a několikrát naslepo vystřelí za sebe. STŘELBA ŠIMON: Ser na to…! Zdrhej…! Kluci se opět ztratí ve tmě lesa. Provází je další výstřely. STŘELBA

xxxxxxxxxxxxxx TANEČNÍ KAVÁRNA MĚSÍC - POKRAČOVÁNÍ Dávno ví, že se tolik bojím, tak zůstal radši se mnou a nežnou tvář mi něžně hladil pavučinou snů jemnou. 4


REBELOVÉ

Zůstal pak se mnou do bílého rána, spala jsem s Měsícem, nebyla jsem sama! Tuřín pozoruje tři dívky, které divoce tančí pouze spolu, bez partnerů. Drcne do Oldy. TUŘÍN: Hele, a co támhlety…? Olda si dívky změří jedním pohledem a ohodnotí je s despektem. OLDA: Taky blbý… Do dveří taneční kavárny vstupuje naše trojice stopařek – Tereza, Bugyna a Julča. Tereza je typ neposkvrněné lesní víly, Julča je klasická věrná kamarádka s plachým obličejem, který částečně skrývá za staromódními obroučkami brýlí, a Bugyna je vamp, která svou křehkou duši zdárně zakrývá extravagantním a suverénním chováním. Dívky jsou okamžitě středem pozornosti kolem postávajících frajírků. Jsou zvány na parket, ale jednoho nápadníka po druhém odmítají gestem královen a očima hledají nějaký volný stůl. Bugyna se obrátí na jednoho z mladíků, zřejmě z nižšího ročníku, v poněkud nepadnoucím obleku a kostěnými brýlemi s tlustými skly na nose. Při otázce si ho k sobě dost pevně přitiskne. MĚSÍC - KONEC Potlesk. BUGYNA: Nemáš cígo, brouku…? Mladík se zakoktá, ale ještě než se Bugyně vysmekne a zmizí v davu, stačí odpovědět. MLÁDENEC: Ne… ne… já ne to… nekouřím… Holky procházejí mezi návštěvníky typických čajů 60. let a hledají stůl. Olda teprve teď zahlédne na druhé straně sálu Terezu, Bugynu a Julču. Vyskočí od stolu, mává rukama na způsob větrných mlýnů a hlasitě volá. OLDA: Holky… Holky, Terezo… Tady… Držíme vám flek… Dívky projdou kolem stolu kluků, jakoby je neviděly. Bugyna se jen ostentativně ušklíbne. BUGYNA: Ts…

5


REBELOVÉ Kluci sledují holky, jak si sedají ke stolu ne sice úplně vzdálenému, ovšem také ne k sousednímu. Holky se tváří, jako by kluci pro ně byli vzduch. Tuřín zklamaně vydechne. TUŘÍN: Krávy… Drmolu nezájem holek trápí ze všech tří nejméně. Trochu uštěpačně poznamená.

DRMOLA: No to se nediv, když´s to zapomněl vodmocnit… TUŘÍN: Prosím tě, co má vodmocňování společnýho s tím, jestli si sednou tady nebo támhle? Olda do sebe hodí skleničku, snad aby si dodal odvahy. OLDA: Já tam jdu. DRMOLA: No jen jdi… A řekni jim, že tady Tuřín už to má spočítaný… Tuřín zavrtí hlavou a mlaskne, jako by chtěl Drmolovi naznačit, že tenhle vtip nepatřil k nejpovedenějším. Olda si rychle nalije ještě skleničku. OLDA: Počkej, ještě do druhý nohy… Olda do sebe skleničku kopne na ex.

xxxxxxxxxxxxxx LES U KASÁREN Náhle je úplné ticho… TICHO Na kraji lesa se vynoří tři klukovské postavy. Přerývaně dýchají, nervózně se rozhlížejí. Eman tiše, ale zoufale lamentuje. EMAN: ´ses na ni měl vysrat, na tu pistoli ! Vysrat ses na ni měl! Kdybysme nelezli do toho pitomýho zbrojního skadu, už jsme mohli bejt na Šumavě… Bob Emana kamarádsky.

napomene,

ne

ve

zlém,

spíš

BOB: Drž hubu… Šimon pozorně naslouchá. Zdá se, že je ticho…

6


REBELOVÉ Obraz 3 Taneční kavárna, ATELIÉR Noc

TANEČNÍ KAVÁRNA Napětí předešlého obrazu zruší nečekaně štramácký zpěvák s ulíznutými vlasy a nóbl oblečkem. Skočí na pódium, prudce se otočí na kameru a spustí. GINA Gina, jéjéjé, Gina jsi a Gina, Gina, ó jé ji a ji a jiná jména jí doma dávají! Já však potají jí a jí říkat budu vždycky jenom Gina! Já to vím, že tohle není zrovna české jméno, snad bych jí měl přeci jen říkat Magdaléno, světice z jižní ulice jenomže já já já Ginu mám rád! S prvními tóny písničky se na parket seběhnou tanečníci. A další taneční šílenství začíná, tentokráte ještě divočejší... Temperamentní tanec zaplněného parketu se promění v choreografické číslo, v rámci kterého pár tanečníků “proskočí” do...

xxxxxxxxxxxxxx ATELIÉR ...stylizované dekorace, typické pro 60. léta. GINA - POKRAČOVÁNÍ Toto choreografické číslo pozadí je podkladem pro…

na

jednobarevném

Úvodní titulky. Pozn.: Proskočením z reálné do stylizované dekorace se promění i kostýmy tanečníků z všedních do stylizovaných - černých roláků i kalhot. Choreografie bude uzpůsobena tak, aby výtvarně korespondovala s umístěním titulků v obraze. Když se titulková píseň GINA blíží ke svému finále, “proskočí” naše taneční skupinka zpět do...

xxxxxxxxxxxxxx 7


REBELOVÉ TANEČNÍ SÁL ...tanečního sálu. A zde - již opět ve “svých” kostýmech - ukončí všichni v sále efektně choreografické číslo.

GINA - KONEC Potlesk. A během krátké přestávky, při které se pár tančících vydává ke stolům, zaregistrujeme Oldu se svými kumpány. Olda kupodivu stále ještě sedí u stolu a je na něm vidět, že rozhodně do této chvíle neabstinoval. Nervózně pozoruje Terezu, která s Julčou a Bugynou vzdorují statečně na druhé straně sálu jakýmsi dotěrným frajírkům. Olda dopije skleničku vína. OLDA: Já tam jdu. DRMOLA: Ježíš, tak to furt nevopakuj a jdi… OLDA: Počkej, ještě do druhý nohy… Láhve na stole se jaksi rozmnožily, místo jedné tam už stojí tři, dvě prázdné a jedna plná jen zpola. Olda v rozrušení omylem uchopí prázdnou a marně se pokouší dolít si skleničku. Po chvíli zpozoruje svůj omyl a hmátne po láhvi, kde ještě trochu vína je. Pečlivě, aby ani kapka nepřišla nazmar, naplní svoji skleničku. DRMOLA: Prosím tě, kolik jich máš? Copak jseš stonožka? Tuřín se pokusí ohromit znalostmi z biologie. TUŘÍN: Stonožka taky nemá sto nohou, ale 23 párů… To je 23 x 2… 46 nohou… DRMOLA: Hlavně to nezapomeň vodmocnit. TUŘÍN: A no jo, furt… Tuřín se uraženě napije ze sklenice limonády. Drmola si pohrává s pětadvacetníkem. Položí si ho na nehet palce, vystřelí skoro až ke stropu a pak jej v letu obratně chytne. A znovu a znovu. Úkosem pohlédne na Oldu. DRMOLA: Že tě to baví… Takhle na ni jen zírat... Celý hodiny… Tuřín si rychle přisadí.

8


REBELOVÉ

TUŘÍN: Co – celý hodiny… Celý roky! Drmolův pětadvacetník létá nahoru a dolů. DRMOLA: Tak nezírej… a sbal ji už konečně…! OLDA: To není tak jednoduchý, když… Víte, co si každej den maluje do deníčku…? To neví ani Drmola, ani Tuřín... Oldova otázka je však evidentně zaujala. OLDA: Panenský jablíčko…! TUŘÍN: Tereza…? A proč??? OLDA: No jako že je ještě panna… Nechápavý Tuřín se zatváří chápavě. TUŘÍN: Aha… Drmola vyhodí do vzduchu pětadvacetník a zase ho chytí. Zachechtá se. DRMOLA: Hlavně aby nebyla vorel. Drmolova pravačka přiklopí minci na hřbetu levačky a pomalu ji odkryje. DRMOLA: Je… ty vole… Kapela spustila na pódiu další hit a Olda vidí, že se dívčí trio v čele s Terezou vydává s oněmi frajírky tančit. Olda vstane, pohotově do sebe obrátí skleničku vína, upraví si kravatu a krvelačně poznamená. OLDA: Já tam jdu… Uvidíme, co si tam namaluje zejtra…! A kapela hraje další písničku. TEMNÝ STÍN Na okno klepe ti paprsek z perleti měsíc ho poslal za tebou... Tuřín při pohledu na vzdalujícího se Oldu tradičně nechápe. TUŘÍN: Kam jde…??? 9


REBELOVÉ

DRMOLA: Panebože, ty seš ale žalud natvrdlej…! Asi na jabka, ne…? TUŘÍN: Aha… Tereza, Julča a Bugyna tančí s těmi náhle velmi přítulnými frajírky. Ten, se kterým tančí Tereza, převyšuje všechny tak o hlavu. A právě tenhle hromotluk si teď všiml Oldy, který se zastavil pár kroků od nich. Olda vrávorá a poněkud infantilně se usmívá. Tereza ani hromotluk nechápou, co Olda chce. Olda začne konverzaci poněkud netradičně. OLDA: Zelí, co…? Hromotluk na Oldu vyvalí oči. HROMOTLUK: Co – zelí…? OLDA: … se takhle šlape, ne? Olda se zasměje svému fórku a nabídne Tereze rámě. OLDA: Je libo profesionála…? Hromotluk pohotově zasáhne. HROMOTLUK: Vypadni, nebo si tě budou doma slepovat podle fotografie…! Tereza, která touhy svého spolužáka za ta léta dobře zná, zasáhne, aby předešla hrozícímu konfliktu. TEREZA: Příští tanec, Oldo, jo...? OLDA: No dobrý, dobrý…, tak já si tu počkám…! K údivu všech se Olda vklíní mezi oba tančící a začne se dosti komicky přiopile klátit v rytmu hudby. Jeho taneční kreace jsou tak neobvyklé a krkolomné, že na ně oněměle zírá i onen hromotluk. Mladík, který tančí s Bugynou, se udiveně optá. 2. KLUK: Prosím tě, co je to za blbečka…? BUGYNA: Ále… To je taková naše třídní rarita… 10


REBELOVÉ Bugyna mávne rukou nad Oldou a přitiskne se k tanečníkovi. Ten však netančí, neboť nemůže z těch Oldových kuriózních tanečních kreací spustit oči. Jakmile se Tereza s hromotlukem rozhodnou jít tančit kousek doprava, hup - už je mezi nimi Olda. Jakmile se přesunou doleva - hup, Olda je tam pohotově rovněž...! Není divu, že hromotlukovi začíná pomalu, ale jistě docházet trpělivost. K Tereze s hromotlukem přitančí Julča se svým partnerem. Julča vycítí nebezpečí konfliktu. Kývne hlavou směrem ke stolům.

JULČA: Terezo… Nepůjdem´ si sednout… radši…? Olda cítí, že se mu situace začíná vymykat z rukou. OLDA: Teď? Když mě to začalo bavit…??? Než stačí Tereza jakkoliv zareagovat, Olda ji popadne kolem pasu, vytrhne ji hromotlukovi a už s ní rejdí po parketu. Není divu, že se hromotluk cítí poněkud dotčen a soudě z jeho výrazu, chystá se zcela zásadním způsobem zakročit. Nemůže však Oldu s Terezou dostihnout, protože Olda se překvapivě obratně proplétá mezi tančícími páry, tak, aby byl od hromotluka co nejdále. Hromotluk se prodírá za ním a odhazuje tančící mládež napravo nalevo rukama, které mají velikosti lopat. Olda s Terezou uvíznou v rohu, kam je hromotluk zahnal. Olda se však natáčí tak, aby mezi ním a hromotlukem vždy byla Tereza, takže hromotluk se přes Terezu marně natahuje. Na Oldu nedosáhne. HROMOTLUK: Pojď sem…! Pojď sem, ty zbabělče. Tereza se trochu baví, ale zároveň se trochu obává věcí příštích. Olda se pokusí s Terezou prchnout z rohu zpět do bezpečí sálu, ale tanečník Bugyny mu pohotově nastrčí nohu. Na zemi přistane jak Olda, tak Tereza. Hromotluk se po Oldovi vrhne. HROMOTLUK: A mám tě…! Olda okamžitě vyskočí, rozpřáhne hromotlukovi ubalí facku, jen to mlaskne!

se

a

11


REBELOVÉ Tento čin se Oldovi, pochopitelně, stane osudným. Hromotluk okamžitě ránu opětuje a to tak silně, že Olda po úderu frčí sálem po zádech jak pod vlivem silné vichřice... Profrčí kolem jednoho stolu, druhého, třetího, čtvrtého... až přistane u stolu, za kterým sedí jeho kumpáni Tuřín s Drmolou. Drmola si neodpustí uštěpačnou poznámku.

DRMOLA: Koukám, že tě na těch jabkách čapnul hlídač, co…? Tuřín si, skoro radostně, prohlíží Oldovu tvář. Olda si rukou osahává tvář a alespoň pohmatem kontroluje rozsah škod. Kolem kluků prochází Bugyna se svým tanečníkem. Míří ke svému stolu. Snad se Bugyně Oldy trochu zželelo, protože se zastaví a vyloví z kapsy skládací zrcátko. Podá ho Oldovi. Olda se dívá na svoji tvář v dívčím, svisle prasklém zrcátku. Zkoumá si oko. OLDA: Sakra… Olda se napije vína přímo z láhve a znovu zírá do Bugynina prasklého zrcátka. A na pódiu zpěvák stále zpívá s thymolinovým úsměvem známý hit. TEMNÝ STÍN - POKRAČOVÁNÍ

12


REBELOVÉ Obraz 4 Nádraží Noc

Je ticho, jen někde v dáli tiše supí motor lokomotivy. Je tma. VZDÁLENÉ SUPĚNÍ LOKOMOTIVY Podél nádražní zdi tiše kráčí tři tmavé postavy. Je to Šimon, Bob a Eman. Ozve se zahoukání a skřípění kol. Nákladní vlak brzdí před průjezdem stanicí. HOUKÁNÍ, SKŘÍPOT KOL ŠIMON: Jedem! Kluci se rozeběhnou. V okamžiku, kdy vlak projede stanicí a začne nabírat rychlost, Šimon vyskočí na prázdný plošinový nákladní vagón. Bob Šimona následuje. Také on vyskočí na vagón. Vlak začíná zase zrychlovat. Emanovi se stále nedaří naskočit. BOB: Dělej… kurva dělej…! Eman dělá co může, ale zdá se, že vlak mu ujede. Šimon se natáhne a podá Emanovi ruku. Zasyčí. ŠIMON: Pojď!!! Šimonovi se ve spolupráci s Bobem se mu podaří vytáhnout Emana k sobě na vagón. Eman dopadne na plošinu vagónu. S ulehčením vydechne. EMAN: Ty vole… Bob natáhne ruku a Šimon s Emanem mu na ni plácnou ve výrazném gestu. Bob zapomene na opatrnost a nahlas radostně vykřikne. BOB: Jo!!!

13


REBELOVÉ Obraz 5 Ve třídě Den

Ve školní třídě let šedesátých je ticho. Všichni maturanti cosi soustředěně sepisují. TICHO Učitelka Drtinová, což je klasická stará panna s drdolem na hlavě, dopočítává na tabuli jeden z ukázkových maturitních příkladů. Dvakrát podtrhne správný výsledek a otočí se ke studentům. DRTINOVÁ: Tak… a tohle je jeden z těch složitějších příkladů, který můžete u maturity dostat. Učitelka se odmlčí a s despektem si prohlédne zamlklou třídu. DRTINOVÁ: Protože znám vaše schopnosti, doufejme společně, že se vám tahle prověrka inteligence vyhne… Tereza má hlavu také skloněnou, ale zadání si nepíše. Kreslí si do diáře další panenské jablíčko. Učitelka Drtinová, začichá nosem jako králík. Pokyne znechuceně jedné žačce sedící v první lavici. DRTINOVÁ: Horáková, otevřete okno, je tady cítit alkohol…! Šprtka Horáková ihned vyskočí a úslužně otevírá okno. Ze třídy se začne ozývat slabé chrápání. CHRÁPÁNÍ Drtinová zpozorní. Přísným zrakem si přeměří jednoho studenta po druhém. Upoutá ji spící hlava, opřená o desku lavice. DRTINOVÁ: Á - pan Hedánek patrně hluboce přemýšlí o správnosti mého postupu…! Olda spí hlubokým, opileckým spánkem a teď dokonce začne chrápat velmi silně. SILNĚJŠÍ CHRÁPÁNÍ Učitelka Drtinová použije známý recept proti chrápání. Hlasitě zamlaská. DRTINOVÁ: (mlaskání) Třída se zasměje a to Oldu probudí. 14


REBELOVÉ HLUK TŘÍDY Olda zmateně koktá, což vzbudí další vlnu veselí.

OLDA: Promiňte…, já včera dlouho do noci to… studoval… maturitní… otázky… jsem se učil… SMÍCH TŘÍDY Olda namáhavě zdvihne hlavu z lavice přičemž se ukáže, že má na očích černé brýle, zřejmě kryjící jeho nateklé oko. Vzhledem k tomu, že si při spánku na lavici také přeležel vlasy do tvaru jakési vlny, vypadá jako uprchlík z amerického rock´n´rollového filmu. Drtinová užasne. DRTINOVÁ: No Hedánku…! Váš otec je tak příkladný soudruh, a vy nosíte na hlavě tohleto… OLDA: Co? Jeden ze spolužáků, shodou okolností s podobným, i když v tomto případě záměrně vyčesaným kohoutem, se k Oldovi nakloní. DANEŠ: Háro, vole. Olda si rychle projede rukama vlasy a pokusí se uvést účes do původního stavu. OLDA: To já ne… to bych si… to se přeleželo… já to… mám tvrdý… Třída exploduje smíchy. SMÍCH OLDA: … vlasy… mám strašně tvrdý… DRTINOVÁ: A sundejte si ty brýle. Olda si kupodivu černé brýle upevní na nose, jako by se bál, že mu je Drtinová vezme. OLDA: To prosím ne… Učitelka zavrtí hlavou. DRTINOVÁ: Jestli si myslíte, pane Hedánku, že vám i po maturitě bude všechno procházet jen proto, že váš tatínek pracuje na velvyslanectví v Moskvě, tak se hluboce mýlíte… Slova se ujme Drmola. Nahlas vysvětlí důvod neobvyklé Oldovy image. 15


REBELOVÉ DRMOLA: Má moncla. Dveře do třídy se rozletí.

ROZRAŽENÍ DVEŘÍ Do místnosti vpadne Bugyna. Je neupravená, trochu rozcuchaná a zjevně oblečená ve spěchu. Učebnice si nese jen tak pod paží a teď jí dokonce padají na zem. Učitelka Drtinová se obrátí k Bugyně. DRTINOVÁ: Další vzorná maturantka! Tak co to bude dneska, slečno Schneiderová…? Spolkla jste rtěnku, nebo prasklo pero v budíku? Taky vám možná umřela babička, ne? Bugyna nevědomky použije tutéž výmluvu jako Olda. BUGYNA: To ne, paní profesorko, ale šprtala jsem… skoro celou noc… Bugyna za všeobecného veselí spolužáků dopadne na židli vedle Tuřína. Přes uličku sedí Tereza. Bugyna se k ní nakloní. BUGYNA: Já po tom včerejšku spala jak zabitá… Učitelka Drtinová se otočí k tabuli a začne příklad mazat. Bugyna otevře sešit, aby si znění příkladu zapsala, ale než začne, poslední část rovnice mizí pod mokrou houbou. Tuřín úslužně přistrčí svůj sešit před Bugynu. TUŘÍN: Chceš si to vopsat? Bugyna s despektem postrčí sešit zpátky před Tuřína. BUGYNA: Ani ne. Drtinová se opět chopí křídy, ale než stačí na tabuli cokoliv napsat, do třídy vstoupí postarší muž prvorepublikového vzezření i chování. Třída automaticky vstane. HLUK VSTÁVAJÍCÍ TŘÍDY DRTINOVÁ: Dobrý den, pane řediteli… Ředitel pokyne třídě a ta se posadí. Sotva se Bugyna opět sklátí na židli, utře si zpocené čelo.

16


REBELOVÉ

BUGYNA: Fuj, to je pohybu, takhle po ránu… Tereza se utrpením své kamarádky docela baví. Ředitel se postaví na stupínek a vzletně zahájí proslov. Pokračuje s jistým i když mírně předstíraným, dojetím. ŘEDITEL: Milí studenti! Dnešním dnem končíte školní docházku a čeká vás týdenní příprava na zkoušku, která ukončí vaše tříleté studium. Čeká vás, jak s oblibou nespisovně říkáte, takzvaný… “svaťák”. Není podstatné, co pan ředitel povídá - podstatné pro náš příběh je to, co se během jeho proslovu děje ve třídě: k Tereze putuje rukama spolužáků papírek od Oldy. Když ho Tereza dostane, rozbalí ho a čte. Pak ho zmačká do kuličky. Olda s nadějí hledí na Terezu. Tereza, ač nerada, zachytí Oldův pohled. Rázně zavrtí hlavou. Olda zakývá hlavou, aby se pantomimicky zeptal “proč”? Tereza mávne rukou, aby stejně pantomimicky odpověděla, že “na tom nezáleží”. A ředitel stále řeční. ŘEDITEL: Jak praví staří latiníci - FIT FABRICANDO FABER! Tedy - “Konáním stáváš se teprve boháčem!” Proto, studenti, v následujícím týdnu jen a jen konejte! Žádné lenošení, chcete-li být bohatí hlavně duševně…! Olda se, pochopitelně, tváří dotčeně. Nicméně je však jasné, že je to bojovník, který se jen tak nevzdává... Znovu se pokusí přilákat Terezin pohled. Tereza zatvrzele pozoruje ředitele, snad aby se nemusela setkat s Oldovýma očima. Ředitel se už opravdově začíná dojímat svými vlastními slovy: ŘEDITEL: Vím, že mnozí z vás měli k našemu ústavu i vztah citový a že se právě těmto studentům nebude naše slavná budova po dnešním POSLEDNÍM ZVONĚNÍ opouštět právě lehce… A další ředitelova slova už téměř neslyšíme, protože se začínají ztrácet v prvních tónech písničky “PÁTÁ”. Sledujeme zasněnou Terezu a přes její mlčenlivý detail obličeje slyšíme písničku.

17


REBELOVÉ

PÁTÁ Hodina bývá dlouho trpělivá a potom odbíjí - pátá... A tak tu zpívám slova mlčenlivá o tom že pomíjí pátá!

18


REBELOVÉ Obraz 6

Na chodbách školy, Před školou na ulici (montáž) Den

Dveře třídy se rozletí! PÁTÁ - POKRAČOVÁNÍ Zvonek zvoní, škola končí po schodech se běží Novák leze po jabloni a je náhle svěží. Bláznivej den... Zcela v rozporu s předchozími ředitelovými slovy vyrazili z hlavních dveří na široké schodiště nadšení maturanti, protože se ozvalo POSLEDNÍ ZVONĚNÍ! Následuje bláznivé, až revuální choreografické číslo několika desítek studentů, kteří mají nekonečnou radost z toho, že jejich několikaleté studium je u konce... A je to Tereza, která od začátku tohoto obrazu zpívá. A já smíchem umírám kdosi mě kárá a páni, já nenabírám, neboť pátá právě teď odbila pátá Hodina bývá někdy nekonečnou a pak už odbíjí pátá! A proto zpívám píseň jedinečnou o tom, že odbíjí pátá! Zvonek zvoní, škola končí... Během písničky si všimneme busty T.G. Masaryka, která je umístěna nad hlavním vchodem... Hlavně však sledujeme naše dívčí trio, tedy Terezu, Bugynu a Julču, kterým neustále zastupuje cestu Olda. Bugyna s Julčou před ním - - v rámci choreografie - brání Terezu. Když Olda pochopí, že je jeho snažení o rozhovor s Terezou marné, zůstane stát uprostřed ulice sám a s nakyslým výrazem sleduje vzdalující se a stále zpívající Terezu, která je v obklopení tanečníků - studentů. Olda se naštve a rozeběhne se - nutno podotknout, že díky zbytkům opilosti dosti nejistým krokem - na opačnou stranu ulice, než odcházejí studenti... Zahlédneme ještě učitelku Drtinovou, která se v okně školy pohupuje v rytmu písničky. PÁTÁ - POKRAČOVÁNÍ

19


REBELOVÉ Obraz 7

Ve vlaku, Silnice podél trati (montáž) Den

Motorová lokálka frčí krásnou, prosluněnou krajinou. Z okna lokálky se vyklání Tereza. PÁTÁ - KONEC Jakmile písnička skončí, zaklepe průvodčí Tereze na rameno. Promluví veleúředním hlasem. PRŮVODČÍ DOUŠA: Vaši jízdenku, prosím… TEREZA: Nemám. PRŮVODČÍ DOUŠA: Ale?!? A co máte, slečno? Tereza se od okna otočí a na průvodčího se usměje. Zřejmě se jedná o letitou hru mezi ní a průvodčím. TEREZA: Celý odpoledne volný!!! Tereza sáhne do kapsy a podá průvodčímu platnou jízdenku. Průvodčí ji dvakrát procvakne kleštičkami. DOUŠA: Dneska nějak brzo, Terezko… TEREZA: Začíná nám svaťák, pane Douša. Douša nefalšovaně užasne. PRŮVODČÍ DOUŠA: Vopravdu? Já myslel… že maturuješ až za rok… Tereza pokrčí rameny. Zdá se, že z blížící se zkoušky dospělosti také žádnou radost nemá. TEREZA: Kdo ví, co bude za rok… PRŮVODČÍ DOUŠA: Tak počkej… To já ti musím něco…

20


REBELOVÉ Průvodčí se obrátí a zmizí v kabině motoráčku. Tereza se vyklání z okna tak daleko, jak jen to jde a nechá si tvář ovívat proudícím vzduchem. Všimne si, že z okna druhého vagónu se vyklání Šimon. Jejich pohledy se na okamžik střetnou a pak Šimon zmizí ve vagónu. Tereza se ještě chvíli dívá na prázdné okno. Olda s Tuřínem a Drmolou na svých mopedech opouštějí město a sledují motoráček, který před nimi uhání po kolejích vedle silnice. Olda si zpívá svůj song.

JEZDÍM BEZ NEHOD … Olda zrychluje, zdá se, že svým kamarádům ujíždí a blíží se k vlaku. Průvodčí Douša přináší košíček s jahodami. PRŮVODČÍ DOUŠA: Z vlastní zahrádky, Terezko! Jen pro tebe. Tereza se usměje. Vezme si od průvodčího košíček s nádhernými jahodami. TEREZA: To jste hodnej, pane Douša! Tereza se zarazí se a pak vytáhne z tašky plnící pero. TEREZA: Já vám taky něco dám…! S tím jsem psala celý ty tři roky…! PRŮVODČÍ DOUŠA: Hezký…! Tím se, panečku, budou psát pokuty…! Oba se zasmějí se a vtom se Tereza rychle spustí na podlahu motoráčku. Douša jenom zírá. PRŮVODČÍ DOUŠA: Stalo se něco? Tereza jen sykne. TEREZA: Nejsem tady! Nejsem! Průvodčí Douša neví, co si o tom má myslet. Přeletí očima motoráček a pak vyhlédne z okna. Na polní cestě dohání motoráček Olda na mopedu. Olda, stále v černých brýlích, si všimne průvodčího v okně. OLDA: Tereza dneska nejede, pane Douša? Douša na okamžik zaváhá, ale pak suverénně zalže.

21


REBELOVÉ

PRŮVODČÍ DOUŠA: Kdepak...! Asi to nestihla...! Olda stejně suverénně odhalí lež poukazem na Terezčinu tašku visící na háčku vedle okna. OLDA: A co ta taška...?!? Je tam schovaná, že jo? Tereza pochopí, že je prozrazena. Vstane a křikne na Oldu. TEREZA: Co chceš? OLDA: Musím s tebou mluvit. TEREZA: Poslouchám. OLDA: Takhle ne… mezi čtyřma vočima. Mám pro tebe senza nabídku! TEREZA: Nezájem! Olda přidá plyn a pak neví, jestli má koukat na cestu nebo na Terezu. Nakonec to vyřeší tak, že očima blikne na průvodčího. OLDA: Domluvte jí, pane Douša! Domluvte jí, ať se mi nevyhejbá! Vždyť si šlape po štěstí…! Tereza nervózně přešlápne a tak se stane, že omylem stoupne na košíček s jahodami, což neujde bdělému průvodcovskému zraku Douši. DOUŠA: No, momentálně si šlape spíš po jahodách. Tahle odpověď Oldu zmate. OLDA: Co? Po jakejch jahodách? Tereza rychle ustoupí, aby jahody nedoznaly větší úhony. Olda obrátí svoji pozornost opět k Tereze. OLDA: Moh´ jsem tě svízt… TEREZA: Nechci se vybourat. Olda odpoví trochu uraženě. OLDA: No dovol! Já jsem ještě nikdy neboural!

22


REBELOVÉ PRÁSK! Olda díky nepozornosti při řízení jednostopého vozidla sjede z cesty a převrátí se do škarpy vedle pole, kde předvede efektní salto. Tereza se nejdříve lekne, ale když vidí, že Olda vstává a máchá naštvaně rukama, zakroutí nad tím nešťastníkem hlavou. Průvodčí Douša nad Oldovým karambolem jen zavrtí hlavou.

PRŮVODČÍ DOUŠA: Úžasný! ´jsou jako kočky, tyhle svazáci… Ty maj´ taky snad devět životů… Motoráček pomalu mizí v zatáčce, zatímco Olda staví moped na kola a ohledává škody.

23


REBELOVÉ Obraz 8

Na zastávce u lesa, ATELIÉR (montáž) Den

NA ZASTÁVCE U LESA Motoráček zastavuje na malé, romantické zastávce u lesa. Tereza vystoupí, zamává průvodčímu a motoráček se jako na povel rozjíždí. Tereza zpozorní. Odjíždějící motoráček jí odkryje pohled na tři neznámé kluky. My v nich ovšem poznáváme Šimona, Boba a Emana. Kluci vystoupili z druhého vozu a na druhou stranu, než je nástupiště. Z jejich nejistého chování a výrazů jejich tváří lze vyčíst, že jsou zde poprvé. Z okna odjíždějícího motoráčku se vyklání průvodčí Douša. PRŮVODČÍ DOUŠA: Mládenci! Vždyť jste chtěli jet až do Kostelce! Kluci místo odpovědi na průvodčího jen mávnou rukou, jako že je vše v pořádku a když chtějí vykročit, zahlédnou Terezu. Kluci na sebe znejistěle pohlédnou, pak se otočí a vykročí směrem, který jim ukáže Šimon. Tereza se za odcházejícími kluky dívá. Šimonovi to nedá a ještě se ohlédne. Očima se střetne s pohledem Terezy. Tereza stojí nehybně na zastávce u lesa. Vypadá jako lesní víla. Jakoby z dálky se ozve hudba. HUDBA - motiv “STÍN KATEDRÁL” POZN.: V našem příběhu se několik scén odehrává ve stylizované, ateliérové dekoraci. Tato stylizace je použita v obrazech, které pojednávají o vztahu Šimona a Terezy stylizovány jsou tedy pouze jejich PŘEDSTAVY. Písničky a představy ostatních postav jsou v reálu a exteriéru, ev. v reálně postavené ateliérové dekoraci - viz. Oliver Twist.

xxxxxxxxxxxxxx ATELIÉR - KATEDRÁLA - STYLIZACE Krajina, vlak, kluci - vše zmizelo. Zůstala jen Tereza a Šimon…

24


REBELOVÉ Ocitli jsme se ve stylizovaném prostředí katedrály. Tereza a Šimon stojí proti sobě, mlčí a nemohou ze sebe spustit oči... Tereza stojí před oltářem, Šimon stojí na druhé straně katedrály - uprostřed otevřených, velkých dveří. Mezi nimi je nekonečná řada lavic a pruhy světel z mohutných oken. Ve skutečnosti je to vteřina, která se však stala osudovou…

xxxxxxxxxxxxxx NA ZASTÁVCE U LESA A pak se Šimon - už opět v REÁLNÉM prostředí na Terezu usměje, otočí se a odchází s kluky. HUDBA - motiv “STÍN KATEDRÁL” - konec Kdyby Terezu neprobralo vzdálené zahoukání motoráčku, stála by tam s pohledem upřeným na odcházejícího Šimona snad dodnes.

25


REBELOVÉ Obraz 9 Zahrádka za hospůdkou Den

HUDBA – orchestrálka - motiv “Jó, třešně zrály...” Půvabná venkovská hospůdka jako malovaná. A před ní stojí několik stolů a lavic sestavených z nahrubo ohoblovaných prken. Ze dveří hospody vyjede na stařičkém rozvrzaném kole, ze kterého div nepadají součástky, Terezčin tatínek. V ruce drží tenisovou raketu. Tatínek radostně zahlaholí. TATÍNEK: A co si ještě budete přát? Naše tenisová hospůdka s krásným a poetickým názvem “U rybníka” vám nabízí mnohé speciality z ryb…, tedy když zrovna berou, že ano… Teprve teď se ukáže, komu je tatínkův proslov určen. Na jedné z lavice sedí Alžběta a s úsměvem pozoruje tatínkovo téměř cirkusové představení. O zeď hospody, vedle lavice však stojí opřeny dvě kola – pánské a dámské. Alžběta se usměje, je vidět, že se jí tatínkovo fanfarónství líbí. ALŽBĚTA: Proč tenisová? Tatínek za jízdy na kole manipuluje s tenisovou raketu. Otočí ji v ruce jako před podáním. TATÍNEK: Protože tenis je krásnej sport, ne? A navíc, je tu dokonalej SERVIS… Tatínek naznačí raketou tenisové podání. TATÍNEK: … a jídlo tu nemá nikdy připálenej VOLEJ! Tatínek předvede imaginární tenisový volej. Dojede až k Alžbětě a spiklenecky na ni mrkne. TATÍNEK: Taky jsem měl psa, kterej se jmenoval KURT… Alžběta se rozesměje. Z okna mansardy sleduje tatínkovo téměř umělecké vystoupení Tereza. Usmívá se, protože tohle tatínkovo vtipkování přímo miluje. TATÍNEK: A přes tuhle raketu cedím špagety. Doufám, že nejste z hygienický kontroly. Tatínek za jízdy sebere prázdné sklenice.

26


REBELOVÉ

ALŽBĚTA: Tak já bych si dala nějakou rybí specialitu. Tatínkův hlas zní omluvně. TATÍNEK: Smůla… Dneska nebraly…, mrchy… Ale jestli chcete něco tady z rybníka, tak bych si dovolil doporučit utopence. To je takový stylový… Ze dveří hospody vyjde nerudný, mračící se muž, Alžbětin manžel Utírá si mokré ruce do kalhot a klidně skočí své ženě do řeči. ŽÁRLIVÝ MANŽEL: Máte tam napsáno WC. TATÍNEK: Jo. To na záchodech bejvá. ŽÁRLIVÝ MANŽEL: Ale to je anglicky… Water – Closet, myslím… TATÍNEK: A co jako? ŽÁRLIVÝ MANŽEL: Copak to máme zapotřebí…? My, Slovani…? Můžete tam mít třeba dvě nuly - to taky bejvá… TATÍNEK: Jako že nula vod nuly pojde? Alžběta se nahlas zasměje, což žárlivý manžel kvituje velkou nelibostí. Tatínek se vrátí k Alžbětině objednávce. TATÍNEK: No ale zpátky k těm rybám… Nechcete radši něco vařenýho? Třeba pivo, nebo tak… ALŽBĚTA: Tak jo… dejte mi jedno… Koketování Alžběty s panem vrchním manžela dráždí tak silně, že se mu ve tváři objeví tik. Alžběta je zkrátka nad jeho možnosti. ŽÁRLIVÝ MANŽEL: Vždyť ty pivo nepiješ! ALŽBĚTA: Někdy začít musím… A je dost možný, že právě tady mi bude chutnat…! TATÍNEK: Nejlepší v kraji, milostivá…! Tatínek zmizí ve dveřích hospůdky.

27


REBELOVÉ Tereza si z okna prohlíží dvojici pod sebou. Pak zahlédne v dálce trojici kluků. Pozorně je sleduje, ale kluci jsou ještě docela daleko. Tatínek přijede na kole zpět. Raketu odložil, ale zato veze pivo. Postaví ho před Alžbětu.

TATÍNEK: Jako křen. A cena – jak za první republiky. Tohle všechno vám nabízí naše hospůdka, v širokém dalekém kraji první stoprocentně soukromá. A co můžu přinést vám? Žárlivý manžel, kterému byla tatínkova poslední věta určena, se mračí jako kakabus. ŽÁRLIVÝ MANŽEL: Účet! TATÍNEK: Ale jistě… Hned to bude… Tatínek sleze z kola a vyloví z kapsy účtenku s tužkou. Rychle píše pod sebe cifry. TATÍNEK: Tak to máme dvě piva 3,20, jedna velká limonáda korunu padesát, “kdyžtoprojde” 7,40… Žárlivý manžel se zamračí. ŽÁRLIVÝ MANŽEL: No moment, moment… Co je to to “kdyžtoprojde”? TATÍNEK: Aha… tak to neprošlo… Tatínek ani nehne brvou a poslední cifru škrtá. Rychle sečte čísla a předloží žárlivému manželovi účtenku. Ten vytáhne peněženku. ŽÁRLIVÝ MANŽEL: Pane soukromník… Místo toho cirkusu byste tu mohl mít aspoň čisto! Pořádek a etika, to především! Alžběta se z plna hrdla napije pěnivého moku a k překvapení všech nečekaně a smutně promluví. ALŽBĚTA: Škoda. Oba muži na Alžbětu překvapeně pohlédnou. Alžběta se zhluboka zahledí na orosený půllitr a trochu dvojsmyslně dodá. ALŽBĚTA: Škoda, že jsem to nepoznala dřív. Alžběta vzhlédne k tatínkovi. Když ten jejich vzájemný pohled do očí žárlivý manžel zaregistruje, okamžitě řekne znechuceně:

28


REBELOVÉ

ŽÁRLIVÝ MANŽEL: A pivo tu máte teplý! Jdeme! ALŽBĚTA: Moment! Alžběta pozdvihne svůj půllitr překvapení obou ho vypije na ex. Tatínek Alžbětin hvízdnutím.

výkon

k

ohodnotí

ústům.

K

obdivným

TATÍNEK: (hvízdnutí) Alžběta odloží sklenici a utře si ústa od pěny. ALŽBĚTA: Tak. Žárlivý manžel uchopí Alžbětu pod paží a oba dva odcházejí. HUDBA Tatínek se za Alžbětou obdivně dívá. Alžběta se svým manželem nasednou na své bicykly. Manžel, oblečený do sportovních pumpek, si počíná velmi nešikovně... Alžběta pokyne tatínkovi rukou a vzápětí se i se svým manželem vzdaluje na kolech po prašné silničce. Projíždějí kolem trojice přicházejících mladíků. Z okna mansardy se vyklání Tereza. Také ona si kluků všimne. Jsou to ti, které viděla vystupovat z vlaku - Šimon, Bob, Eman. Jdou prostředkem silnice jako tři spravedliví a mlčí. S jejich příchodem začíná další hudba. HUDBA - tajemství V dostatečné vzdálenosti od hospůdky se kluci zastaví, o něčem se krátce radí a pak se k hospůdce vydává jen Šimon. Tereza sleduje, jak se Šimon blíží k hospůdce. Vidí také Boba s Emanem, kteří se pohodlně uvelebili v mělkém příkopu vedle silnice, zapálili si cigárka a labužnicky bání. Tatínek s tenisovou raketou v ruce dojde k Šimonovi a s několika náznaky imaginární tenisové hry zřejmě netradičně objednává. Tereza se zahledí na Šimona, který je však docela daleko, takže si ho Tereza nemůže detailně prohlédnout. A proto sleze z parapetu a zmizí z okna.

29


REBELOVÉ Obraz 10

V hospůdce, Na zahrádce (montáž) Den

Tereza sbíhá po schodech. Proběhne kuchyní, vběhne do výčepu, přikrčí se u zavřeného okna a zahledí se na zahrádku. Na zahrádce tatínek rozverně klábosí se Šimonem. Co si ti dva povídají, neslyšíme, ale oba se něčemu stále upřímně smějí, což Terezu velmi zaujme. Po chvilce tatínek od Šimona odchází směrem k hospůdce. Pohazuje si tenisovou raketou. Tereza má příležitost prohlédnout si Šimona v klidu a navíc zblízka. Také toho využije. HUDBA - tajemství Šimon je to mladík Terezčiných snů... Ale zároveň je to kluk, který s sebou nese jisté tajemství. Na sobě má poněkud nepadnoucí sako, na nohou nepěkné hnědé polobotky (vojenské), zkrátka všechno, co má na sobě, působí dojmem, že je po starším bráchovi. Náhle se nečekaně Terezčinými zády.

ozva

tatínkův

hlas

za

TATÍNEK (M.O.): Ježíš… Ty se učíš tady? HUDBA - konec Tereza zírá na tatínka, který bere z basy piva, a ze skříně chleba. TEREZA: Ne, já tu hledám to… jsem někde ztratila ten… slovník! TATÍNEK: Jo slovník… Tak to jo, to hledej… Je jasné, že tatínek pochopil naprosto přesně, co tu Tereza pohledává. I on pohlédne oknem na Šimona, který jaksi nesměle přešlapuje na zahrádce. TATÍNEK: Ty ho znáš? TEREZA: Toho kluka…? Jsem ho v životě neviděla… Co je zač…?

30


REBELOVÉ

TATÍNEK: Budou tu prej restaurovat nějaký sochy! On a ty druhý dva… Jeden z nich je sochař… a představ si… ten mrňous prej maluje… Jestli pokoje, tak to musí mít sakra vysoký štafle. Tereza si náhle začne upravovat vlasy, což tatínkovi neujde. TATÍNEK: Koukám, že bys jim nejradši stála modelem! TEREZA: Na to by se spíš hodila ta krasavice, kterou jsi před chvílí tak vobletoval! TATÍNEK: Ta by mohla… stát… Jenže já nejsem sochař! Tatínek vyndá z lednice štangli salámu, mrkne spiklenecky na Terezu a zamíří ven. Sotva vyjde ze dveří, rozverně zahalasí. TATÍNEK: Tak, vážený muži, už se to nese! Štangle salámu, jeden chleba a šest pivíček! A co takhle jedno od cesty, nedáte si? Všichni…? Tatínek má na mysli i ty dva, co se u silnice povalují v trávě. ŠIMON: Ne ne… Šimon znejistěle hledá důvod odmítnutí. ŠIMON: My nemůžem, my musíme, totiž to… ještě pracovat, víte? TATÍNEK: A dyť to máte jedno, jestli restaurujete kostel, nebo jestli se restaurujete v restauraci! Tatínek ukáže na hospůdku a rozverně zahalasí. TATÍNEK: Vstupte do ráje a nebudete litovat! ŠIMON: To vstoupíme, pane hostinský! Šimon dodá s lehce tajemným úsměvem. ŠIMON: A doufám, že to bude brzo...! TATÍNEK: Tak to rád slyším! Kdo miluje žití v ráji, vítán je tu v lednu, v máji! Tatínek dle svého zvyku zaveršuje a za zpěvu své oblíbené písně zmizí ve dveřích výčepu... 31


REBELOVÉ

TATÍNEK: Jo, třešně zrály, sladký třešně zrály... Šimon se nad tím rozšafným chováním svérázného hospodského pousměje, popadne nákup a vykročí zpět k silnici. Když Tereza vidí Šimona odcházet, rozhodne se nepropást svůj možná osudový okamžik. Ovšem co udělat, jak se s tím klukem seznámit...??? Její pohled spočine na velké nákupní tašce... Tereza ji popadne, strčí do ní dvě prázdné, ale objemné papírové krabice a běží k zadnímu vchodu.

32


REBELOVÉ Obraz 11 Kolem hospůdky Den

Tereza vybíhá ze zadního vchodu hospůdky, přebíhá rychle silnici a mizí v lesíku. Tam se schová za hustý keř a když se trojice kluků dostatečně přiblíží, vyjde jakoby nic z lesíka. Předstírá, že nákupní taška je nesmírně těžká, vláčí ji po zemi, co chvíli se zastaví a otírá si z čela imaginární pot… Kluci se blíží k Tereze. Teď si jí Šimon všimne! Zdá se mu ještě krásnější, než na té zastávce... Jdou po silnici proti sobě, ti navzájem si zcela neznámí lidé, blíží se k sobě a - míjejí se! Projdou kolem sebe a Tereza najednou vůbec neví, co udělat. On jí kolem sebe nechal projít! ŠIMON (M.O.): Počkej...! Tereza se okamžitě otočí... Šimon stojí promluví.

uprostřed

silnice

a

s úsměvem

ŠIMON: Nechceš to vzít? Tereza se supěním a předstíranou námahou postaví lehoučkou tašku na silnici. TEREZA: To je dobrý… Mám to už jen kousek… Bob mrkne na Šimona. BOB: Ale jo… von ti s tím tady Šimon rád pomůže, co? Šimon Bobovo mrknutí opětuje. ŠIMON: No jasně. Mám větší sílu, než průměrnej medvěd. Tereza se usměje. Šimon jí způsobem humoru připomíná tatínka. Šimon se skloní uchopí tašku a vší silou ji zdvihne. Taška vyletí k nebi, protože je mnohem lehčí, než Šimon čekal, neváží skoro nic. Kluci se rozchechtají. EMAN: Člověče, ty bys měl vzpírat na olympiádě! Šimon se také baví, ale naoko zabručí.

33


REBELOVÉ ŠIMON: To jsou fóry… Tereza neříká nic, jen se usmívá. Šimon si ji prohlíží od hlavy k patě. Také se usměje.

ŠIMON: My už jsme se viděli… Že jo? TEREZA: To je možný. Tátovi sem chodí spousta lidí. ŠIMON: To je tvůj táta? Sympaťák, fakt… TEREZA: Copak sympaťák… Ale prej má nejlepší pivo v kraji… Do dialogu se vmísí Bob. BOB: Tak to my někdy přijdem´. Tereza nespouští oči ze Šimona. TEREZA: A kdy? Šimon stejně nespouští oči z Terezy. ŠIMON: Až budeme mít žízeň! Tereza se na Šimona usměje a rozeběhne se k hospodě. Taška ze ní jen vlaje. Šimon za ní hledí jak za zjevením. Tereza se u hospody na Šimona ještě ohlédne. Eman dostoupí k Šimonovi, obdivně hvízdne a zavtipkuje s pohledem za odbíhající Terezou: EMAN: Myslíš, že ji dostaneme? Šimon střelí očima po Emanovi. Eman pohotově svoji myšlenku doplní. EMAN: Myslím - tu žízeň…

34


REBELOVÉ Obraz 12 Před opuštěnou továrnou Den

V romantickém prostředí malebného údolíčka stojí opuštěná, polorozpadlá továrna... Z dálky vidíme, že se před ní povaluje naše trojice kluků - Šimon, Eman a Bob. Rozvalují se na vojenských dekách. Bob s Emanem se podle učebnice pro samouky učí anglicky. Šimon leží vedle nich, kouří doutník, mlčí a hledí zasněně do nebe... Eman zkouší Boba z frází, typických pro socialistické učebnice. EMAN: Kolik členů má odborová organizace v této továrně? Bob se rozhlédne kolem sebe po ruinách bývalé fabriky. Zachechtá se. BOB: V týhle? Nula. Zero. EMAN: Neblbni. Bob začne pátrat v paměti po anglickém překladu. Souká ze sebe neobratně: BOB: How many trade union members are there in this factory? EMAN: Naši hosté ze Spojených států vyjádřili svůj obdiv k socialistickému Československu a jeho lidu. BOB: Our guests from the United States expressed their admiration for socialist Czechoslovakia and her people. A teď zas ty - Svazáci začali zpívat národní písně. EMAN: The ČSM members began to sing folk songs… Hele, a není to nějaká blbost? Copak se s náma bude někdo bavit o národních písních? Bob na to nezareaguje, protože ho v učebnici zaujme další perlička: BOB: Pánové! Ovšem bez týhle fráze se ve světě určitě neobejdem´ - Setkali jsme se se sovětskými turistkami a setrvali jsme s nimi v delším soudružském rozhovoru!

35


REBELOVÉ Eman hmátne po slovníku. BOB: Co hledáš…?

EMAN: No ten “soudružskej rozhovor”… BOB: Jdi do háje, člověče, to tam tak budeš potřebovat, soudružskej rozhovor… Já vůbec myslím, že se tady učíme nějaký kraviny… Bob se odmlčí a stejně jako Šimon se zasní. BOB: Všimli jste si, jaký měla ta holka vyvinutý kozy? Eman Bobovu větu pohotově přeloží. EMAN: Did you notice, how developed goats had that girl? BOB: Co to kecáš? “Developed goats”… EMAN: Vyvinutý kozy… To se tak řekne… Vyvinutý je “developed” nebo ještě “progression” a kozy jsou “goats”. BOB: Ježíš, ty jseš lingvista, ty vole… ´si myslíš, že když se naučíš slovník, tak umíš anglicky, viď…? Vyvinutý kozy se řeknou “big tits”. “Big” jsou “velký” a “tits” jsou kozy. Eman se zatváří trochu nedůvěřivě. EMAN: Fakt? Já myslel, že kozy jsou “goats”… BOB: Ale jo… jenomže “goats” jsou kozy jako… Bob si přiloží ruce k hlavě a naznačí jimi růžky. BOB: … kozy… Ale “tits” jsou kozy jako… no jako kozy… Bob naznačí rukama na svém hrudníku mohutné poprsí. Šimon se zašklebí. ŠIMON: Vykašlete se na to voba, vy volové Eman najednou, bez zjevného důvodu, zvážní. Promluví docela tiše. EMAN: Já mám strach. 36


REBELOVÉ Bob se zarazí, ale zdá se, že má stejné pocity jako Eman. Oba dva kluci se podívají na Šimona. Chvíle ticha.

ŠIMON: Pravda je, že já bych se taky nejradši vrátil… Bob poděšeně vyjekne. BOB: Kam? Šimon na kluky s úsměvem pohlédne. ŠIMON: Do tý hospody… Emanovi s Bobem se znatelně uleví. Šimon natáhne před sebe ruku. Kluci mu na ni ve výrazném gestu, stejném, jako na vagónu nákladního vlaku, plácnou. Ozvou se první tóny hudby. HUDBA - orchestrálka - Let na měsíc Prolnout

37


REBELOVÉ Obraz 13

ATELIĚR + Na koupališti (montáž) Den

Prolnout HUDBA - Let na měsíc - pokračování ATELIÉR - MOŘSKÁ PLÁŽ S VOLEJBALOVOU SÍTÍ – STYLIZACE ŠPLOUCHÁNÍ MOŘE V obraze vidíme stylizované prostředí koupaliště se sítí. Šimon a Tereza hrají nějakou míčovou hru... Pinkají si, je to zpomalené, je to pěkné... Je to vlastně stylizovaná pláž, je to představa Šimona, že je s Terezou... A vzápětí se stylizované prostředí mořské pláže promění... Prolnout

xxxxxxxxxxxxxx KOUPALIŠTĚ … v opravdové koupaliště. Jsou slyšet reálné zvuky. REÁLNÉ ZVUKY Tranzistorák vyhrává hit. HUDBA – Let na měsíc - pokračování Tereza, která leží na dece, zkouší Bugynu z ruštiny. I naše tři hrdinky se tedy učí cizí jazyk, ovšem z poněkud jiného teritoria, než z anglicky hovořícího... Bugyna kouří cigáro a mezi práskama odpovídá tak, aby pobavila sebe, Terezu i Julču. TEREZA: Já pazdravlaju vas s dnem vašego raždenija. BUGYNA: Pozdravuju vás se dnem vašeho rožnění… TEREZA: Tavarišč učitel, já zabila domášnoje zadanie. BUGYNA: Soudružko, já jsem zabila pana domácího… TEREZA: Daragoj děduška, ja sprasil vašu dočku.

38


REBELOVÉ

BUGYNA: Drahý dědečku, právě jsem se intimně sblížil s vaší dcerou… TEREZA: Kuda, vy idiote? BUGYNA: Kam jdete, vy idiote…? Občan s pupkem, který právě kráčí kolem si ona slova vztáhne na sebe. Pohoršeně se ohradí. MUŽ S PUPKEM: No dovolte, já se jdu jen zeptat, kdy tady zavíraj´…! Sprosťačky jedny… Bugyna típne cigáro, zaklapne učebnici a prohlásí pevně rozhodnuta. BUGYNA: Tak. A kašlu na to. Provdám se do ciziny devizový, samozřejmě - zařídím si tam kosmeťák a šmytec. Šminkovat přece můžu i bez matury, no ne? Tereza zavrtí hlavou. TEREZA: A jseš si tak jistá, že tě nějakej devizovej cizozemec bude chtít? BUGYNA: Že váháš. Na koho si ukážu, toho dostanu. Bugyna se otočí k Julče. BUGYNA: Co se to furt šprtáš, Julčo? Julča, která je na koupališti snad jediná oblečená si stále cosi čte. Ani nezdvihne oči. JULČA: To je román. Strašně krásnej… TEREZA: Zamilovanej…? Julča se jen záhadně usměje a Bugyna hned začne rozvíjet své oblíbené téma. Obrátí se na Terezu. BUGYNA: Hele, a co ty tři kluci? Nebyli to nějaký burani…? Tereza rozhodně zavrtí hlavou. BUGYNA: A myslíš, že by si dali říct? JULČA: Teda na co ty hned myslíš, Bugyno, to je hrozný… 39


REBELOVÉ Tereza přistrčí před Bugynu učebnici ruštiny.

TEREZA: Tady máš učebnici a šprtej… A nevyzvídej, pořád…! BUGYNA: No já jen… že jsem někde četla, že… že sex uvolňuje v těle takový jako hormony, který jsou výborný na paměť… Na takovouhle stránku… Bugyna otevře učebnici. BUGYNA: … se pak stačí jen podívat a v tu ránu všechno víš - optická paměť se tomu říká…! JULČA: Fakt? TEREZA: To by Horáková musela souložit vod rána do večera… Šprtka jedna… Julča Terezu uklidňuje. JULČA: Prosím tě… Ta to má vysezený… BUGYNA: Tak si myslím, jestli bysme je neměly najít... Vlastně - ze studijních důvodů… Jinak bysme totiž taky nemusely vodmaturovat… TEREZA: Já nikam nejdu. Mě vodsud nedostaneš ani náhodou.

40


REBELOVÉ Obraz 14

Ve zvonici, Před kostelem (montáž) Den

VE ZVONICI ZVONY Zvon místního kostela vyzvání na celý kraj...

xxxxxxxxxxxxxx PŘED KOSTELEM Holky přicházejí náměstíčkem ke kostelu. Dívají se vzhůru k věži kostela. Tereze se příliš nechce. Určitě by se se Šimonem ráda setkala, ale rozhodně ne v přítomnosti svých kamarádek. Bugyna Terezu postrčí. BUGYNA: Ježíš tak pojď… Jseš jak malá, vážně… Takhle si ty svoje jabka budeš kreslit až do důchodu. Tereza zavrtí hlavou. TEREZA: Třeba tu vůbec nedělaj´… BUGYNA: No Lenina na náměstí restaurovat nebudou… a jiný sochy než v kostele tu nejsou. Holky pohlédnou ke vchodu do kostela.

41


REBELOVÉ Obraz 15 V kostele Den

KOSTEL Dívčí trio vchází do zcela prázdného kostela. ZVONY Holky jdou tím vznešeným svatostánkem a zvony nad nimi stále bijí... Ovšem po nějakých restaurátorech tu není ani stopy... Jen malý kluk cosi uklízí na stole před oltářem... Bugyna Terezu vybídne. BUGYNA: Tak se někoho zeptej… TEREZA: A koho asi...? Toho prcka...? Ze zpovědní budky vychází jakási utrápená babka, která se právě vyzpovídala ze svých jistě zločinných hříchů. BUGYNA: Hele… Támhle…! Bugyna ukáže na zpovědní budku... BUGYNA: On tam přece musí sedět, ne? Farář...! Julča vybídne Bugynu takřka prosebně. JULČA: Zeptej se ho, jestli tu něco nevopravujou… Hříšnice Bugyna se vyděsí. Pohlédne na sochu svatého se zdviženým prstem. BUGYNA: Já? Proč já…? JULČA: Protože jinak nevodmaturujem! Sama´s to říkala…! BUGYNA: Prosím tě, ještě by si myslel, že se mu chci vyzpovídat… Tereza se na Bugynu otočí. TEREZA: A nechceš?

42


REBELOVÉ

BUGYNA: Šílíš? Já mu řeknu, co jsem dělala včera večer…, v živejch barvách mu to popíšu, a von zapomene na celibát. JULČA: Počkej… A s kým´s to dělala…? Včera večer…? BUGYNA: Nebuď zvědavá, budeš brzo stará. Tereza se rozhodne. TEREZA: Tak jdu já… Julča ukáže, že drží všechny palce a Tereza se vydá k budce. Julča s Bugynou si sednou do lavice, sepnou ruce jako při modlení a pobaveně sledují, jak se Tereza s ostychem blíží ke zpovědní budce.

xxxxxxxxxxxxxx V BUDCE Tereza si klekne před dřevěnou mřížku, která odděluje hříšníky od faráře. Z druhé strany mřížky se náhle ozve laskavý hlas. FARÁŘ: Tak copak tě trápí, dcero? TEREZA: Já se jen chtěla zeptat, jestli se v tomhle kostele něco neopravuje… sochy, nebo tak… FARÁŘ: A ty bys chtěla pomoct? To je od tebe hezké… TEREZA: Ale ne… Nás by… Totiž… mě by zajímalo, jestli tu něco nedělaj´ takoví kluci. Jeden jako sochař, druhej jako malíř nebo tak nějak… FARÁŘ: Myslíš na hřích? TEREZA: Ne… Nebo vlastně… já nevím… FARÁŘ: A to tě trápí, že...? TEREZA: Netrápí, fakt ne…

xxxxxxxxxxxxxx

43


REBELOVÉ KOSTEL Holky sedí v lavici a soustředěně sledují zpovědní budku. Mají pocit, že už je tam Tereza nějak dlouho.

xxxxxxxxxxxxxx V BUDCE Farář se Terezy zeptá. FARÁŘ: Opravdu se nechceš vyzpovídat? TEREZA: To ne… My jen hledáme ty kluky… FARÁŘ: Aha… Farář pohlédne na Terezu a rozhodne. FARÁŘ: Ale stejně se pomodli dvacetkrát Otčenáš… Preventivně. Tereza vstane a chce jít pryč. TEREZA: A ty kluci…? Dělaj´ tady? FARÁŘ: Oprava kostela...! Farář nešťastně spráskne ruce. FARÁŘ: Na takové zázraky jsem v téhle době, milá dcero, už dávno přestal věřit! Ale kdybys nějaké takové světce potkala, že čekám! Už dvacet let!

xxxxxxxxxxxxx Bugyna s Julčou zpozorní, protože z budky vyjde rázným krokem farář. Vzápětí vykoukne Tereza, která k holkám jen zklamaně rozhodí rukama.

44


REBELOVÉ Obraz 16

Před kostelem, Ulice města, Ateliér – katedrála (montáž) Den

Venku se zatím rozpršelo. Blesk stíhá blesk, někde na blízku hřmí. BOUŘKA Holky vyběhnou z kostela. Bugyna nahlas vykřikne. BUGYNA: A jsme odsouzený…! Odsouzený k reparátu…! TEREZA: Amen… Julča shrne momentální životní pocit všech tří holek. JULČA: Teda já nevím, nezamilujem…

ale

my

se

snad

nikdy

Bugyna si s tímhle faktem hlavu zase tolik neláme. BUGYNA: Mluv za sebe. Já se za-mi-lu-ju! A možná už brzo! Holky se rozloučí mávnutím ruky. BUGYNA: Tak čau! Z velkého nadhledu vidíme tři osamocené postavičky - Julča s Bugynou vběhnou do provazů deště a jedině Tereza zůstane stát před kostelíkem. Ozvou se první tóny krásně smutné, “deštivé” písničky: Tereza nejprve nastaví svou tvář kapkám... A pak také vykročí do deště. Š-Š-Š Agáty šumí, když padá déšť padá mi do vlasů chce mi je splést neví, že láskou chci hlavu si plést a tak mu to ššššššš šepotám! Do mého ticha tiše vkročil ON lásku rozhoupal jak velkej zvon před chrámem lásky byl bláznivej shon každej si šššššššš šepotá Jenže ten den je už včerejší já nevím, proč mě všichni konejší 45


REBELOVÉ

Vždyť nejsem jediná, co bloudí co modlitbu ššššššš šepotá Ten, kdo noci vtéká jako každej den vím, že někdo zbarví černej sen sen zmoklej jako dnešní den po kterém ššššššš šepotám Při této písničce je městečko zcela vylidněné, protože lije jako z konve. Tereza prochází ulicemi a zpívá si svůj milostný song, ve které hlavními protagonisty jsou dva milenci - ona a Šimon. Tereze vůbec nevadí, že už je celá promočená, naopak s velkým požitkem na sebe nechává dopadat teplé kapky letní bouřky. V části písničky, kdy slyšíme pouze sólové trumpety, se ocitneme v Terezčině představě...

xxxxxxxxxxxxxx ULICE Chůze Terezy po deštivé ulici.

xxxxxxxxxxxxxx ATELIÉR – TANEČNÍ ČÍSLO S DEŠTNÍKY Sen se pomalu vytrácí, Tereza se navrací do reality a pak už osamocená odchází deštivou ulicí, která je zaplněna nehybně stojícími chodci s rozevřenými barevnými deštníky... Š - Š - Š – POKRAČOVÁNÍ Prolnout

46


REBELOVÉ Obraz 17 Stráň u trati Den

Prolnout Šimon leží v trávě. Š - Š - Š - KONEC Eman a Bob leží v trávě vedle něho. Ti dva mají ve tvářích mají výrazy napětí. HUDBA - tajemství Kluci soustředěně hledí na nedalekou železniční trať. Šimon pohlédne na semafor. Má na “stůj”. Ozve se hluk blížícího se vlaku. VLAK V zatáčce se objeví nákladní vlak. Ručička semaforu se zvedne na “volno”. Kluci na sebe pohlédnou. A ve tvářích se jim objeví velké zklamání. Vlak, naložený kládami, profrčí kolem. Návěstí semaforu zase spadne na “stůj”. Proč zde kluci leží a co mají za lubem, to v téhle chvíli můžeme jen tušit... HUDBA - tajemství – konec Eman si nahlas povzdychne. EMAN: Co když tu žádnej nezastaví? Šimon sebejistě zavrtí hlavou. ŠIMON: Zastaví. Uvidíš… Vždycky tu nějakej stavěl… Bob si strčí do úst stéblo trávy. BOB: Možná bysme to měli zkusit jinudy… Šimon znovu zavrtí hlavou. ŠIMON: Náklaďákem je to tutovka… Za to ručím hlavou. Eman se nevesele a poněkud mnohoznačně ušklíbne. EMAN: No… právě.

47


REBELOVÉ Obraz 18

Pokoj Terezy, Schodiště v hospodě (montáž) Podvečer

POKOJ TEREZY RUCH HOSPODY Tereza sedí za haldou knih. Oči má zabodnuty v textu, šprtá. Dveře pokoje se otevřou a vstoupí tatínek. Chvíli svoji dceru s úsměvem mlčky pozoruje. Promluví až za okamžik. TATÍNEK: Nech už toho učení a věnuj se trochu životu, Terezo… Tereza zdvihne od učebnice. TEREZA: Hm… když von žádnej učenej z nebe ještě nespad´. Tatínek kývne. TATÍNEK: Jo. A víš proč? TEREZA: Co – proč? TATÍNEK: Proč žádnej učenej z nebe nespad´? TEREZA: Ne. Tatínek se zachechtá. TATÍNEK: Protože by se zabil. Tereza se na tatínka usměje, ale radši se vrátí k učebnici. TATÍNEK: Ale zato z nebe spad´ do lokálu nějakej tvůj nápadník… TEREZA: Co??? TATÍNEK: Ale jestli chceš, tak ho můžu vyhodit…! Tvář Terezy se okamžitě rozjasní - PŘIŠEL!

48


REBELOVÉ TEREZA: Ne ne! Tereza vyskočí od stolu a žene se ke skříni.

TEREZA: Někam ho posaď! TATÍNEK: Už sedí… A před sebou má peprmintku. Tereza ve spěchu vytahuje džíny. TEREZA: Tak že hned přijdu! Tatínek se usměje Terezčině nervóznímu spěchu a zmizí ve dveřích.

xxxxxxxxxxxxxx SCHODIŠTĚ Tereza vykoukne z pokojíku na chodbu. Volá za tatínkem. TEREZA: Hlavně ať počká, jo? Tereza zase zmizí v pokojíku. Tatínek se zatváří lišácky a začne sestupovat do přízemí.

xxxxxxxxxxxxxx Rapidmontáž HUDBA - dynamická, orchestrálka V rychlé montáži sledujeme, jak se Tereza proměňuje v superkočku - honem rychle učesat, namalovat, natáhnout nové džíny, nové triko...! Rychle, rychle, přišel přece - ON!

49


REBELOVÉ Obraz 19

Ve výčepu, Na zahrádce za hospůdkou (montáž) Podvečer

VE VÝČEPU RUCH HOSPODY Udýchaná, perfektně oblečená a namalovaná Tereza vběhne do výčepu mezi žvanivé strejce a rozhlédne se po lokále. Její idol zde však není. Tereza se zklamaně optá tatínka, který na tu její rychlou kostýmní proměnu jen zkameněle zírá s visícím cigárem na rtu. TEREZA: Kde je…??? TATÍNEK: Venku… Tatínek se konečně pohne. TATÍNEK: Snad to s ním nešlehne…

xxxxxxxxxxxxxx NA ZAHRÁDCE ZA HOSPŮDKOU Tereza vyběhne na zahrádku a okamžitě pochopí svůj omyl. Nesedí tu Šimon, ale dolejzálek Olda. Olda užasle civí na vyparáděnou Terezu. OLDA: Teda…! Dost dobrý… V tomhle se učíš? Tereza se zklamaně ušklíbne. TEREZA: Ne, takhle jsem se vyšvihla kvůli tobě. Olda nepostřehne ironii v Terezčině hlase. OLDA: To´s nemusela, mně se líbíš i tak… Normálně… Ale je to dobrý, fakt… Kam se na tebe hrabe ta… Bardotka… Tereza začíná ztrácet trpělivost. TEREZA: Tak to vysyp. Vo co jde?

50


REBELOVÉ OLDA: Vo prázdniny. Tereza vykulí oči. Čekala ledacos, ale určitě ne tohle.

OLDA: Bezvadný prázdniny hned po maturitě. Fotřík mi nabíd´, že bych za ním moh´ přijet… TEREZA: Do Moskvy? To gratuluju. Určitě si to užiješ. OLDA: No ne, počkej… Já myslel… Teda von myslel… Vlastně máma myslela… Olda se trochu zamotá a tak rychle hledá únikovou cestu. OLDA: Vypadáš vopravdu skvěle… Proč jsi nechodila takhle voháklá taky do školy? Tereza pronese poznámku významným tónem. TEREZA: Protože pak by za mnou lezli různý vobejdové až domů. Olda bohužel nepochopí, že Terezčina slova se týkají především jeho samotného. OLDA: To by si nikdo nedovolil… TEREZA: Tak co´s myslel? OLDA: No já myslel, že… že bysme jako spolu, víš… My dva… Tam… Na prázdniny… Tereza na Oldu němě zírá. A Olda už to vidí naprosto jasně. Nadšeně líčí svou představu. OLDA: Vždyť si to představ…! Všechno zadara! Kaviár, šampus a možná by mi táta půjčil i volhu…! TEREZA: Volhu, jo...? A co takhle Dněpr, ten by ti nepůjčil? Že bys na něm postavil pár vodních elektráren… Teď se Olda ale opravdu urazí. OLDA: Ty jseš blbá… já myslel, že bysme… jen my dva, víš… tou volhou třeba jako někam zajeli… TEREZA: No v tvým případě spíš “někoho” zajeli… 51


REBELOVÉ Olda se rozhodne, že poslední Terezčinu větu neslyšel.

OLDA: Třeba na Leninský hory. TEREZA: Tak na Leninský hory? Tereza krokem královny odchází. Překvapený Olda za ní volá. OLDA: Kam jdeš…? TEREZA: Pro pas a pohorky. Tereza zmizí ve dveřích hospůdky. Olda, který zůstal sedět na zahrádce jak nešťastný oukropeček, do sebe lupne na ex zelenou peprmintku.

xxxxxxxxxxxxxx VE VÝČEPU Tatínek si prohlédne výraz, se kterým Tereza vstoupila do výčepu... TATÍNEK: Co ti chtěl? Tereza zamíří ke schodišti. TEREZA: Ale nic… Blbeček… Tatínek čepuje pivo a náhle strne. Ve dveřích hospůdky totiž spatřil onu půvabnou dámu, Alžbětu. Alžběta slézá z dámského kola a hledí s úsměvem na tatínka, který drží v ruce věnec piv. ALŽBĚTA: Prosila bych taky jedno… A tatínek začne tušit, že tato žena bude pro něho zřejmě ženou osudovou…

52


REBELOVÉ Obraz 20 Pokoj Terezy Noc

Je hluboká noc. Tereza spí. Náhle se probudí, protože z přízemí se ozval hlasitý smích. ŽENSKÝ SMÍCH A také hudba. DOBOVÝ ŠLÁGR z rozhlasu po drátě Tereza si hodí něco přes sebe a vyjde ze svého pokojíku.

53


REBELOVÉ Obraz 21 V hospůdce Noc

Tereza sestupuje po schodišti do výčepu, ze kterého se ozývá hlasitá melodie tatínkovy oblíbené písničky. HUDBA – Jó třešně zrály (orig.) - rozhlas Když Tereza nahlédne oknem dveří do liduprázdného sálku, spatří tatínka, jak na Alžbětině dámském bicyklu projíždí mezi stoly. Chvílemi hlasitě zvoní na zvonek. ZVONĚNÍ ZVONKU Alžběta stojí uprostřed místnosti a zřejmě se dobře baví. V ruce drží nedopitý půllitr piva. Tatínek projede kolem výčepního pultu. Všimne si Terezy, údivem otevře ústa a zapomene zatočit. Nabourá do sloupce bas s prázdnými lahvemi. Basy se zřítí a tatínek zmizí za vycíděnou pípou. HLUK Alžběta ani Tereza nedokáží zachovat chladnou tvář a rozchechtají se. Tatínkova hlava se vynoří zpoza chromovaného pultu. TATÍNEK: Terezko… Ty se chceš učit a my tě rušíme, viď…? TEREZA: Ne… ale chtěla jsem spát… Tatínek se vyhrabe zpoza pípy. Obřadně obě ženy představí. TATÍNEK: Moje dcera Tereza… paní Alžběta… Tereza s Alžbětou si podají ruce. Obě dvě na sebe zkoumavě hledí, spíše jako sokyně. ALŽBĚTA: Těší mě. TEREZA: Mě taky těší… Alžběta vycítí z tónu Terezy určitou nevraživost... Aby předešla konfliktu, sáhne po své kabelce a řekla tatínkovi tiše. ALŽBĚTA: Tak já už pojedu…

54


REBELOVÉ Tatínek vytáhne kolo zpoza pultu a raději ho už vede k Alžbětě.

TATÍNEK: No jo no… co se dá dělat… Alžběta se zarazí. Je trochu zklamaná, že ji tatínek nepřemlouvá, aby zůstala. Vezme za kliku, ale je ZAMČENO! Tatínek na Alžbětu vesele zamrká. TATÍNEK: A sakra… Tak to tady asi budete muset zůstat. Já úplně zapomněl, kam jsem dal klíče! Alžběta se usměje. Je ráda, že na přemlouvání, byť trochu netradiční, došlo. Tereza kývne hlavou k výčepu. TEREZA: Visej´ támhle na háčku. Tatínek se na Terezu ohlédne. Chvíli mlčí a pak se vrátí ke konvenčnímu způsobu přemlouvání. TATÍNEK: Kam byste jezdila, Alžběto? Teď? V tuhle hodinu? Co když budete muset foukat do balónku? Alžběta si se smíchem převezme od tatínka kolo. ALŽBĚTA: Cyklisty nezastavujou. Chvíle ticha. Tereza se natáhne k inkriminovanému háčku, sejme z něj klíče a hodí je tatínkovi. Tatínek otevře. Alžběta zamává Tereze a vyjde i s kolem do tmavé noci. Tatínek za Alžbětou vyběhne. TATÍNEK: Tak počkejte, já vás odvezu! Automobilem…! Tereza za tatínkem volá. TEREZA: Ale automobilisty zastavujou!

55


REBELOVÉ Obraz 22 Před hospůdkou Noc

Alžběta nasedá na kolo před hospodou, ve světlém obdélníku přede dveřmi. TATÍNEK: Bejt váma, tak tu přespím, Alžběto. Nahoře je takovej útulnej pokojíček… pro hosty…! ALŽBĚTA: Děkuju… Ale vopravdu bude asi lepší, když pojedu… Alžběta se dívá kamsi za tatínka. Tatínek se otočí. Ve dveřích stojí Tereza. Tatínek neví, co říct. A tak radši mlčí. Alžběta šlápne do pedálů a místo rozloučení zazvoní na bicyklistický zvonek. Ten zní radostně a skoro by se dalo říct, že pro tatínka velmi slibně. ZVONEK ZVONKU Tatínek konečně najde slova. TATÍNEK: Přijedete zas? Alžběta přes rameno tatínkovi zavolá. ALŽBĚTA: Určitě! TATÍNEK: A kdy? ALŽBĚTA: Až budu mít chuť na pivo! Alžběta mizí v zatáčce silnice. Je slyšet její smích a veselý hlas. ALŽBĚTA: A tu já mám poslední dobou pořád…! Až teď se Tereza usměje. Tereza s tatínkem sledují Alžbětu, která na svém kole mizí lehce vrávoravou jízdou ve tmě. TATÍNEK: Líbí se ti, viď? Tak já ti prozradím velký tajemství, Terezko… Mně taky…! A s pocitem absolutního štěstí sebou tatínek práskne do záhonu mezi kytky.

56


REBELOVÉ Obraz 23 Před a v obchodě s botama Den

NA ULICI HUDBA Bugyna, Julča a Tereza kráčí ulicí a nahlas deklamují věty z maturitních odpovědí. TEREZA: Zvláštní zájmy dělnictva jsou v rozporu s existencí rolnického soukromého vlastnictví! JULČA: Matematika se konstituovala ve starověkém Řecku, kde byly zformulovány zásady deduktivní výstavby. Bugyna nečekaně osloví kolemjdoucího typického Čecha v kloboučku z Tonaku a čte z taháku připravenou větu z taháku. BUGYNA: Jestlipak víte, občane… že pro duchovní život evropských národů ve středověku je příznačný náboženský útlak a rozvoj mysticismu? Onen Čech v chůzi opovržlivý pohled.

věnuje

Bugyně

jediný

OBČAN: Po tom je mi hovno, slečinko! Bugyna se nehodlá jen tak vzdát. BUGYNA: No moment… to je důležitá věc… Občanovi je to celkem jedno a mizí za rohem. Zato Tereza má informaci hodnou povšimnutí. TEREZA: Počkej, víš co je mnohem důležitější? Že Horáková se přestala spolíhat na to, co vysedí, a pořídila si tu… jak jsi říkala… optickou paměť! Julča si rychle hormonech.

vzpomene

na

povídání

o

JULČA: Chceš říct že přišla vo to… že… vo to přišla? BUGYNA: Nekecej! Ta brejlatá vobluda? Julča si poznámku o brýlích vztáhne na sebe.

57


REBELOVÉ JULČA: No dovol…

TEREZA: Možná v tom bude nějaká magie. Předevčírem si v tomhle vobchodě koupila nový boty – poprvý za poslední tři roky, prej k matuře – a včera vo to přišla. S tím prodavačem…! Bugyna si zkoumavě prohlíží výlohu.

xxxxxxxxxxxxxx NA ULICI PŘED VÝLOHOU OBCHODU S OBUVÍ Za sklem výlohy se objeví obličeje našeho dívčího tria - Bugyna, Julča a Tereza. Hledí výlohou do prodejny obuvi, ve které postává u regálu s botama mladý, pohledný prodavač. BUGYNA: Tomuhle uchu se to na Horákovou postavilo? JULČA: Nevypadá tak špatně… TEREZA: Tak ti ho nabalíme… Bugyna si prohlíží prodavače. BUGYNA: No jasně… normálně ho Horákový přebereme!

xxxxxxxxxxxxxx V OBCHODĚ S BOTAMA A odpovědí na Bugyninu otázku se stane hudební, choreografické, ale hlavně stepařské číslo “nakupování bot”, při kterém se děvčata předvádějí před oním mladým prodavačem. VČERA NEDĚLE BYLA (orchestrálka) Tereza, Julča a Bugyna jsou v prodejně obuvi a všechny tři si stále nemohou vybrat ty správné boty... Není divu, že mladý prodavač, po kterém evidentně Bugyna “jede”, je z oněch tří nerozhodných zákaznic na infarkt... Nehledě k tomu, že se chová trochu zženštile… trochu upejpavě a trochu jako by ho více zajímali mladíci než dívky… Holky v nových botech tančí, stepují, prohlížejí se v zrcadlech... Mladý prodavač už umdlévá, neboť děvčata si poručila předvést snad všechny boty, které v regálech byly. V samotném finále se tak obchod s obuví změnil v neuvěřitelné skladiště rozbalených krabic a pyramid bot... Když už není co rozbalovat, zcela zpocený prodavač se nesměle optá.

58


REBELOVÉ PRODAVAČ: Tak který???

JULČA: Vzala bych si tyhle. Julča ukáže na jedny lodičky. Prodavač je chce ihned začít balit. Tereza však pohotově a pobaveně dodá. TEREZA: Kdyby na ně ovšem měla! Holky vyprsknou smíchy, Bugyna konsternovaného prodavače do nosu.

cvrnkne

BUGYNA: Tak pa, brouku! A chechtající se dívčí trio vyběhne z prodejny.

59


REBELOVÉ Obraz 24

Stráň nad tratí nedaleko továrny Den

Šimon, Eman a Bob opět leží v trávě. Opět mají ve tvářích soustředěný výraz plný napětí. HUDBA - tajemství Opět hledí na semafor. Ten má na “VOLNO”. Šimon si všimne, že si Bob pohrává s pistolí. ŠIMON: Hele, víš vo tom, že nejsmutnější prací pistolníka je dělat zářez do cizí pažby…? EMAN: Neblbni, schovej to…! Bob si s pistolí pohrává dál. Nevesele se usměje. BOB: Poslední kulku si nechám pro sebe. Eman se bojí, aby to Bob nemyslel vážně. EMAN: Jdi do hajzlu. ŠIMON: Jen klid… jen klid. Šimon se podívá po klucích. ŠIMON: Nás totiž – na rozdíl vod vostatních v tomhle státě – vopravdu čekaj´ světlý zejtřky. Bob se zasní. BOB: Jo… Vidět San Francisco a umřít. EMAN: No kurva, když už tam budem´, to by byla přece blbost, zhebnout… BOB: No hlavně abysme nezhebli, než to uvidíme. Je slyšet blížící se vlak. BLÍŽÍCÍ SE VLAK V zatáčce se tentokráte neobjeví vlak nákladní, ale osobní motoráček.

60


REBELOVÉ Kluci zklamaně vydechnou. Šimon si odplivne do trávy. Motoráček projíždí kolem kluků a průvodčí Douša na ně křičí z okna.

PRŮVODČÍ DOUŠA: Koukám, kluci, že na ten Kostelec nějak nemůžete trefit! Kluci tomu bodrému muži jen ledabyle zamávají a sledují otráveně, jak se od nich chrchlající motoráček pomalu vzdaluje.

61


REBELOVÉ Obraz 25 Před hospůdkou Ráno

Je ráno. Malebná hospůdka “U rybníčka” vykukuje z ranní mlhy. Začíná krásný, slunečný den... Do této ranní pohody vrznou dveře a před hospůdkou se objeví Tereza s tatínkem. TATÍNEK: No, dneska bych nechtěl bejt v tvý kůži… Tatínkovi to nedalo, aby dnes dceru nevyprovodil. TATÍNEK: … ale když ti to vyjde, budeš první úředně potvrzená intelektuálka v naší rodině! Tatínek Terezu obejme. TATÍNEK: Tak se drž! TEREZA: Dík. Tereza si dá tašku pod paží a odhodlaně vykročí vstříc maturitě. TATÍNEK: Jo, málem bych zapomněl! Včera tě tu hledal ten restaurátor! Tereza se rozzáří. TEREZA: On tu byl??? Tatínek přikývne a ohodnotí Šimona. TATÍNEK: Docela sympaťák! TEREZA: To von říkal vo tobě taky… TATÍNEK: Vážně? Škoda, že jsem to nevěděl, to bych ho byl nevyhodil… TEREZA: Počkej…! Tys ho…? TATÍNEK: No nevyhodil jsem ho… ale varoval, to jo…

62


REBELOVÉ TEREZA: Přede mnou?

TATÍNEK: Ne. Přede mnou. TEREZA: Ale tati… Ozve se vrznutí okna otevíraného v prvním patře. Tereza vzhlédne. V okně se objeví Alžběta. V noční košili... Podívá se do krásné krajiny, spokojeně se po příjemné noci protáhne. Tatínkovi neujde, že si Tereza Alžběty všimla a pochopila, že tatínek dnešní noc nestrávil sám. Aby tatínek zakryl rozpaky, optá se proto ihned Terezy coby starostlivý otec maturantky. TATÍNEK: Bitva na Bílý Hoře? Tereza odpoví mechanicky s pohledem na Alžbětu v otevřeném okně v prvním patře. TEREZA: 8.11.1620. TATÍNEK: Kdo zrušil nevolnictví? TEREZA: František II., 1781. TATÍNEK: Kolik půllitrů je metr piv? Tereza se usměje. TEREZA: Čtrnáct… ale myslím, že na tohle se mě ptát nebudou… Drž mi palce, tati. Tatínek Terezu políbí. Tereza se otočí a odchází silnicí od hospůdky. Tatínek, poněkud zaskočený vzniklou situací, pohlédne nejprve na Alžbětu, pak za vzdalující se Terezou a zcela nakonec se v rozpacích podrbe na hlavě.

63


REBELOVÉ Obraz 26

Na zastávce, V motoráčku + ATELIÉR (montáž) Den

NA ZASTÁVCE Ze vzdálené zatáčky vyjíždí motoráček. ZAHOUKÁNÍ MOTORÁČKU Tereza přichází na zastávku. Zastaví se u koleje a čeká. Náhle se za jejími zády ozve mužský hlas. ŠIMON (M.O.): Ahoj… Na lavičce tu sedí... Šimon! TEREZA: Jé… Co tu děláš? ŠIMON: Čekám. TEREZA: Na vlak? ŠIMON: Na tebe. Motoráček se blíží k zastávce. TEREZA: Ale já musím jet… Maturuju… Dneska. ŠIMON: Já vím. Budeš první úředně potvrzená intelektuálka ve vaší rodině. Tereza se zarazí. TEREZA: Koukám, že táta měl povídavou. Šimon se zarazí a začne se prohledávat. ŠIMON: Počkej, co bych ti tak… Nakonec sáhne do náprsní kapsy a vytáhne barevnou pohlednici. Podá ji Tereze. ŠIMON: … pro štěstí. Tereza si prohlíží pohlednici. Je na ní visutý most. TEREZA: Co to je? 64


REBELOVÉ

ŠIMON: Kdybys maturovala ze zeměpisu, tak bys to věděla… Je to docela inspirující… Šimon s Terezou stojí proti sobě, hledí na sebe a zcela nečekaně se ozve, jakoby z dálky, melodie která bude provázet celý jejich vztah. HUDBA – Stín katedrál - orchestrálka

xxxxxxxxxxxxxx ATELIÉR - KATEDRÁLA A již potřetí spatříme Šimona s Terezou ve stylizovaném prostředí mohutné katedrály. Tentokrát však pod hudbou slyšíme i jejich halované hlasy. Jsou to však hlasy vnitřní, šeptané, jsou to útržky textu písně “STÍN KATEDRÁL”. ŠIMONŮV HLAS: Z úsměvů šál dům nebo básní rým co ti mám dárkem dát? A Tereza svým vnitřním hlasem odpovídá rovněž aniž by se jí pohnuly rty - útržkem textu této písně: TEREZČIN HLAS: Přej si co chceš zlatý důl nebo věž sladkou sůl, smutný ráj suchý déšť... ŠIMONŮV HLAS: Můj ideál stín katedrál sen, co si k ránu dávám zdát...

xxxxxxxxxxxxxx NA ZASTÁVCE Z poetického zasnění je probere ostré zahoukání. ZAHOUKÁNÍ MOTORÁČKU HUDBA – Stín katedrál – konec Tereza přeloží fotografii do malého čtverečku a ten si s trčí do kapsy. Nastupuje do motoráčku a optá se Šimona. TEREZA: Kde máš ten svůj doprovod? ŠIMON: Myslíš kluky? Ty jsou ještě v peří.

65


REBELOVÉ

TEREZA: Vy tu vážně něco restaurujete...? Šimon zaváhá. Pak přikývne. TEREZA: A co...? ŠIMON: To je tajný. Zatím… Z okna motoráčku se ozve netrpělivý hlas. PRŮVODČÍ DOUŠA: Tak od kolejí, mládenče, od kolejí, honíme čas! Terezka si stoupne na první schůdek a Šimon ji chytí za ruku: ŠIMON: Kdy tě uvidím? Motoráček se rozjíždí, ruce Terezy a Šimona se vzdalují... Tereza na Šimona volá. TEREZA: Až budu mít resaturátor!

středoškolský

vzdělání,

pane

ŠIMON: Šimon! Jsem Šimon! Průvodčí Douša chápavě přikývne. PRŮVODČÍ DOUŠA: No jo, už chápu! Potkat takovýhle děvče, to bych se taky na Kostelec vykašlal! Tereza mává na Šimona. TEREZA: A přiveď ty svoje kamarády! Znám jedny hrozně opuštěný holky! ŠIMON: Ale kam? Kam máme přijít? Šimon a Tereza se od sebe nezadržitelně vzdalují. TEREZA: Třeba před školu! ŠIMON: Tam ne! Před kostel! Ve tři! Tereza chce ještě něco dodat, ale vlak už je příliš daleko. A tak jenom zastrčí hlavu.

xxxxxxxxxxxxxx V MOTORÁČKU Tereza si prohlíží pohlednici s visutým mostem. 66


REBELOVÉ Obraz 27 Školní chodba Den

V dlouhé školní chodbě všelijak postávají a posedávají pobledlí, mlčenliví maturanti… Někdo ještě šprtá, někdo civí do stropu, neboť se asi modlí, někdo jen tak tupě zírá… Tereza hledí do knížky, ale spíš než text vnímá Šimonovu pohlednici, kterou si mezi stránky založila pro štěstí. Olda si v rychlosti dopisuje taháky a strká si je do rukávu, do boty apod… Julča si zcela klidně čte svůj oblíbený román… Otevřou se dveře a ze třídy vyjde učitelka Drtinová. Oznámí komisně jméno dalšího nešťastníka. DRTINOVÁ: Tuřín…! Oldův kumpán, lehce pobledlý, vstane... DRTINOVÁ: Zvesela, Tuříne, zvesela…! Tuřín vchází do třídy jako na popravu a když za ním zaklapnou dveře, na konci chodby jakási studentka omdlí. Složí se jak štafle…

67


REBELOVÉ Obraz 28 Ve třídě Den

Člen chladnokrevné komise profesorů přistrčí k vyděšenému Tuřínovi pytlík s čísly otázek. Tuřín si třesoucí se rukou vylosuje číslo, Prohlédne si ho, na okamžik zaváhá a sotva slyšitelně zakoktá. TUŘÍN: O-… Os-… Osmnáct… DRTINOVÁ: Nahlas, Tuříne…! Kolik…? Tuřín špitne opět sotva slyšitelně. Pokusí se číslo ukrýt v dlani. TUŘÍN: Osmnáct… Drtinová sáhne po číslu a prohlédne si ho. DRTINOVÁ: Ano, Tuříne… Osmnáct… vám bylo v únoru. Ale vytáhl jste si otázku číslo čtyři. Národní obrození. Tak prosím…. Tuřín se otočí a kráčí k potítku. Jako by nevnímal, vrazí do jedné z lavic a málem upadne. Drtinová ho zachytí. DRTINOVÁ: Nebojte se, to zvládnete… Drtinová ztiší hlas a špitne Tuřínovi do ucha. DRTINOVÁ: Palacký, Jungmann a tak dál…

68


REBELOVÉ Obraz 29 Na chodbě Den

Tereza mrkne na hodinky a obrátí se na Julču, která si stále čte román a nevnímá svět, natož maturitu. TEREZA: Teda kde se ta Bugyna mohla zaseknout? Já vím, že by zaspala vlastní smrt… ale maturitu…? Julča ani nezdvihne oči od knihy. JULČA: Co? TEREZA: Ty to ještě čteš…? JULČA: No jasně! Víš, jak je to pěkný…? Do chodby vpadne Bugyna. Na první pohled je jasné, že se k maturitě dostavila rovnou z nějakého divokého mejdanu. Obrátí se na mírně vyplašeného Drmolu. BUGYNA: ´bych si dala cígo, brouku. Nemáš? Bugyninu otázku zaslechne kolem procházející profesor, člen maturitní komise. Sáhne do kapsy a vytáhne krabičku. Vyklepe jednu cigaretu a nabídne ji Bugyně. PROFESOR: Prosím… Bugyna zrudne. Rozpačitě sáhne po cigaretě. BUGYNA: Děkuju… Profesor Bugyně připálí. BUGYNA: To… to “brouku”… to nebylo na vás… Profesor se usměje. PROFESOR: Škoda. Profesor zmizí ve dveřích třídy. Bugyna za ním chvíli vyvaleně zírá a pak se otočí k Tereze a Julče.

69


REBELOVÉ

BUGYNA: Teda jestli prolezu, tak dám na modlení... A přitom jsem si to do rána procvičovala…! JULČA: Jo? A s kým? BUGYNA: Náhodou jsem šprtala, ty jedna erotomanko. Na smrt bledému Oldovi povolí nervy. OLDA: Ježišmarjá, nemel furt…!!! TICHO!!! Rozrazí se dveře a Tuřín nadšeně zařve. TUŘÍN: Mám to! Mám to! Bugyna dvojsmyslně vyzve Tuřína k činu, čímž rozesměje kolemstojící. BUGYNA: Tak nám to ukaž, Tuříne, když to máš… Do veselé nálady vstoupí Drtinová. DRTINOVÁ: No, dámy… On vás ten smích přejde… Račte…! HUDBA

70


REBELOVÉ Obraz 30 Ve třídě (montáž) Den

HUDBA Velmi pozoruhodné informace se dovíme v montáži útržků odpovědí, které jsou na sebe střihány tak, aby působily co nejabsurdněji Před námi tak defiluje plejáda jednotlivých tváří studentů. Co student, to odpověď… STUDENTI: - V roce 1933 se k moci dostal Adolf Hitler… - významný český básník… - který číslo pí určil jako… - protest pařížských komunardů. - Je zajímavé, že látková výměna probíhá… - s dňom ražděnija Vladimíra Iljiče Lenina… - kterého uvěznili na ostrově Svatá Helena… - aby tam formuloval Zlatou bulu Sicilskou. - Obsah lichoběžníku můžeme definovat jako… - filozofickou otázku, protože… - Řím se rozkládá na… - kaskádě vodních elektráren. - Anton Pavlovič Čechov… - namaloval svůj nejznámější obraz… - slavnou Symfonii z Nového světa, která… - popisuje přírodní krásy Senegalu. - Čína okupovala od roku… - 750 př.n.l. Tróju a ten trojský kůň… - dělnický prezident Klement Gottwald… - byl krátce po svém zvolení zastřelen. Tereza uměla, Bugyna jakž takž také a Olda byl ztrémovaný tak, že mu při zkoušce z ruštiny musel napovídat dokonce sám pan profesor.

xxxxxxxxxxxxxx A po montáži odpovědí následuje montáž hodnocení. Profesoři sdělují studentům výsledky. PROFESOŘI: Výborně. Výborně. Za moc to nestálo. Chvalitebně. Chvalitebně. Dobře… HUDBA - konec A zcela nakonec - již v tichu - Drtinová konstatuje s pohledem upřeným na Julču.

71


REBELOVÉ DRTINOVÁ: A nejhůř z Vejvodová…

celé

třídy

dopadla,

bohužel

–

Julča má okamžitě na krajíčku. DRTINOVÁ: V literatuře máš, děvenko, velké, přímo obrovské mezery! Drtinová předá Julče vysvědčení. JULČA: S odřenejma ušima! Čteš vůbec někdy něco? Julča přikývne a smutně zakuňká. JULČA: Já čtu, kudy chodím… Román. Jeden. Ale zato pořád dokola…

72


REBELOVÉ Obraz 31

Na školní chodbě, Ateliér (montáž) Den

ŠKOLNÍ CHODBA Naštvaná Julča vyjde ze třídy. Práskne svým oblíbeným románem na židli. OLIVER TWIST Raději jsem neměla ten román raději jsem neměla ho číst snad ani list hrdina byl v tom románě schován miluji ho, jmenuje se Twist Oliver Twist! Ze zamindrákované Julči se najednou stane dračice, která to rozjede na plný plyn… Julča zpívá a prochází špalírem maturantů, kteří se promění v tanečníky a vokalisty… Jakmile Julča zazpívá jméno “Oliver Twist”, ocitneme se ve stylizovaném prostředí.

xxxxxxxxxxxxxx ATELIÉR - LONDÝN Písnička je dále inscenována jako Julčina představa. Jsme v náznakové dekoraci londýnské Covent Garden minulého století s Big Benem v pozadí. Na tržišti, mezi kupujícími londýnskými paničkami, tančí zlodějíček jménem Oliver Twist. Celá choreografie je pojednána jako číslo ze slavných holywoodských muzikálů… Je možné, že si až po chvilce uvědomíme jednu podivnost - v představiteli Twista (v kostýmu čtrnáctiletého kluka) poznáváme Šimonova kamaráda Emana! JULČA: Takový muž na světě už není, jenom v knihách nebo dívčím snění Přirovnám ho směle bez prodlení k torérům španělským…

xxxxxxxxxxxxxx ŠKOLNÍ CHODBA Julča sedí na židli uprostřed chodby v obklopení maturantů, kteří tančí ve stejné choreografii jako v “Londýně”, a zpívá přímo do kamery.

73


REBELOVÉ

JULČA: Raději jsem neměla ten román raději jsem neměla ho číst Bugyna se nakloní k Julče a v rámci textu písničky podotkne. BUGYNA: Už ani list!

xxxxxxxxxxxxxx ATELIÉR - LONDÝN A na tržišti teď Julča tančí se svým idolem Twistem, tedy vlastně s Emanem… Julča tančí ve svých maturitních šatech a s románem v ruce. JULČA: Hrdina byl v tom románě schován miluji ho, jmenuje se Twist Oliver Twist Proč jsem se jen naučila číst Bodové světlo náhle osvítí jedno místo v ateliéru, kde sedí za katedrou naše známá maturitní komise. Povstanou a zazpívají Julče káravým hlasem. MATURITNÍ KOMISE: Raději jsi neměla ten román raději jsi neměla ho číst snad ani list Hrdina byl v tom románě schován hrdina co jmenuje se Twist Oliver Twist.

xxxxxxxxxxxxxx ŠKOLNÍ CHODBA A ve školní chodbě už twistují všichni, včetně staropanenské učitelky Drtinové. JULČA: Raději jsem neměla ten román raději jsem neměla ho číst snad ani list Hrdina byl v tom románě schován Miluji ho jmenuje se Twist Oliver Twist. Proč jsem se jen naučila číst… Píseň je ukončena taneční otočkou všech a zdvižením rukou.

74


REBELOVÉ Obraz 32 Ve třídě den

Celý maturitní ročník stojí nastoupen před profesorským sborem a maturitní komisí. Ředitel gymnázia, který se opět dojímá svými vlastními slovy, má slavnostní, závěrečnou řeč. ŘEDITEL: A pamatujte, studenti - FERTILIS, ASSIDUO SI NON RENOVETUR ARATRO, NIL NISI CUM SPINIS GRAMETI HABEBIT AGER. “Nebude-li úrodné pole stále znovu obděláváno, zaroste travou a bodláčím.” Tak i vy, milí studenti, ošetřujte své vědomosti, které jste nabyli na naší Střední všeobecně vzdělávací škole, která se nově pyšní jménem Masarykovým. Úspěšně jste vykonali maturitní zkoušku a přeji vám, aby pro vás byl navždy symbolem šťastného vykročení do života rok 1968!!! Tereza se šťastně usmívá. Náhle nečekaně se ozvou kostelní zvony.

a

zcela ZVONY

75


REBELOVÉ Obraz 33

Ve zvonici, Před kostelem (montáž) Den

VE ZVONICI ZVONY Mohutné zvony vyzvánějí silnými údery na celé městečko. Zvony zní smutně, jakoby městečku zvonil umíráček.

xxxxxxxxxxxxxx PŘED KOSTELEM Ke kostelu přichází Tereza, Bugyna a Julča. Holky se rozhlížejí, hledají kluky, ale nikde je nevidí. Zcela nečekaně spatříme trojici našich holek z velké výšky - subjektivní pohled. Holky se rozhlížejí, usedají na zídku. Rozhodly se čekat… Z okna zvonice vyhlíží Šimon! Když vidí holky, spokojeně usměje a jeho hlava z malého okénka v kostelní zdi zmizí... ZVONY Julča se rozhlédne po prázdném náměstíčku a podívá se na hodinky. JULČA: Tři pět... Bugyna vytáhne cigáro a zapálí si. BUGYNA: Doufám, že to nebyl jen blbej fór… TICHO Po chvilce ticha se z kostela zcela nečekaně ozve vznešená a tichá varhanní hudba. VARHANÍ HUDBA Tereza zpozorní… Je to na varhany hraný motiv písničky “STÍN KATEDRÁL”. HUDBA – Stín katedrál - motiv Ta příjemná, vznešená hudba působí na Terezu přímo magicky… Pokyne holkám, které oné hudbě moc pozornosti nevěnují, aby tu zůstaly a sama se vydá ke dveřím kostela.

76


REBELOVÉ Obraz 34 V kostele Den

HUDBA – Stín katedrál - pokračování KOSTEL Dveře kostela se otevřou a vstoupí Tereza. Kostel je prázdný, světelné pruhy osvětlují řadu lavic. Tereza, zcela okouzlena onou hudbou, popojde pár kroků a vzhlédne. Z podhledu vidíme varhany. Varhaník však přes zábradlí vidět není. Tereza vykročí k malým dvířkám, za kterými je úzké schodiště.

xxxxxxxxxxxxxx U VARHAN Šimon je soustředěn na hru. Malý ministrant šlape měchy a Šimon hraje. Náhle se stane něco, s čím Šimon nepočítal - odkudsi se sem přiřítí pan farář. FARÁŘ: Chlapče nešťastná, co je tohle za nápady?!? Spráskl nešťastně ruce nad Šimonovou hudební produkcí. Šimon se na faráře jen usměje a - což je divné - klidně hraje dál! FARÁŘ: Přestaň, Šimone…! Seběhnou se babky a co pak??? Vždyť by tě tu mohly vidět! Farář se zarazí. Do dveří vejde Tereza. I Šimon ji spatřil. Usměje se na ni a začne hrát s ještě větším zaujetím… Farář se hned staví tak, aby na Šimona nebylo moc vidět. Široce se usměje na Terezu. FARÁŘ: Á, děvenka… Co ty tady zas? Pořád hledáš ty chlapce…? Tereza pohlédne na Šimona. TEREZA: Jednoho jsem už našla. Když pan farář zaregistruje tu výměnu pohledů, pochopí, že ti dva se znají - což mu radost nedělá. HUDBA - Stín katedrál - konec Šimon pohlédne na Terezu a optá se prostě. 77


REBELOVÉ ŠIMON: Líbilo…? Tereza pochopí, že ten koncert byl jen pro ni. Na uvítanou… S úsměvem přikývne. Farář trochu neobratně předstírá, že Šimona vlastně vůbec nezná.

FARÁŘ: Sháníme varhaníka, víš, tak si to chlapec - co šel tady náhodou kolem - zkusil. FARÁŘ: Ale měl bys umět Bacha. Hrát… Farář významně kývne hlavou směrem k Tereze a po tichu, jen pro Šimonovy uši, dodá. FARÁŘ: … a hlavně si ho dávat. Šimon neříká nic, a tak farář pokračuje, tentokrát už nahlas. Zároveň gestem vybídne Šimona k odchodu. FARÁŘ: Cvič o samotě a ničím se nerozptyluj. Mysli jen na to, čeho chceš dosáhnout. ŠIMON: Jistě, pane faráři, na shledanou! Farář vystrčí Šimona s Terezou ze dveří. FARÁŘ: Sbohem, děti, sbohem! Bůh vás provázej.

xxxxxxxxxxxxxx V KOSTELE - NA SCHODIŠTI Šimon na Terezu mrkne. ŠIMON: Tak co středoškolský vzdělání? Tereza se usměje a řekne pyšně. TEREZA: U - kon - če – no!

78


REBELOVÉ Obraz 35 Hřbitov za kostelem Den

Šimon vejde do záběru a hvízdne. HVÍZDNUTÍ Za nedalekými náhrobky se vztyčí dvě postavy Bob a Eman. Tereza, Bugyna a Julča si prohlížejí trojici kluků. Bugyně se zableskne v očích. BUGYNA: Holky, já se zamilovala! Tereza se trochu starostlivě zeptá. TEREZA: Do kterýho? BUGYNA: To ještě nevím. Kluci přicházejí blíž k holkám a pak se stane něco naprosto nečekaného - sotva si Julča zblízka prohlédne Emana, omdlí! Sesune se jako pytel brambor na mramorovou desku jakéhosi hrobu. BUGYNA: Ježišmarjá…! Bugyna s Terezou se snaží ležící Julču křísit. Plácají ji po tváři, ale marně. TEREZA: Co je? Julčo… Prober se… Bob zírá na Julču. BOB: Do prdele, ono je snad po ní! Tluče jí srdce, vůbec? BUGYNA: Tak to nějak zjisti, ne? Bob přiklekne a, na zjišťování srdeční činnosti poněkud netypicky, uchopí oběma rukama Julčina prsa. Zjišťuje, že se mu být lékařem – amatérem docela líbí. TEREZA: Počkej… to se takhle přece nedělá… Nad Terezu se skloní Eman.

79


REBELOVÉ EMAN: Vypadni… Bob se nerad loučí s dotekem Julčiných prsou, ale nakonec odstoupí a uvolní místo povolanějšímu. Eman velmi profesionálním pohybem stiskne Julčino zápěstí. BUGYNA: Tak co? EMAN: V pohodě… Eman drží pravou rukou Julčino zápěstí. Levou ruku otočí tak, aby viděl na hodinky.

EMAN: Stodvacet… Něco ji rozrušilo, ale to zas bude dobrý… TEREZA: Jak to víš? EMAN: Vždyť jsem to studoval. Tereza si uvědomí, že něco nesouhlasí. TEREZA: Ale… Vtom se Julča probere. Nevěřícně zírá na Emana. JULČA: Twist…! Oliver! Bugyna se otočí na Terezu. BUGYNA: Já jsem jí říkala, že z toho románu jednou zblbne. EMAN: Cože…? Jakej Twist…? JULČA: To nic… Možná až teď si i my uvědomíme, že Eman jakoby z oka vypadl představiteli Olivera Twista (stejný herec), kterého jsme viděli ve stejnojmenné písničce. Julča pomalu vstává. Opírá se o Emana. Na hřbitov přicházejí dvě babky. Ještě jsou daleko, ale Šimon si jich přesto všimne. ŠIMON: No… já bych radši šel…

80


REBELOVÉ

JULČA: Proč…? Tohle Romantický…

je

náhodou

skvělý

místo…

Bob poplácá rukou jeden z náhrobků. BOB: Jasně… Každej umírá touhou aby se sem dostal… Tereza se souhlasit.

rychle

snaží

s návrhem

Šimona

TEREZA: Ale jo, chtělo by to někam zajít… Bugyna se vyzývavě na Šimona dívá. BUGYNA: Někam, kde bysme se mohli trochu jako pobavit, že jo? Tereza si všimne Bugynina pohledu na Šimona a rychle promluví. TEREZA: No… oslavit maturitu! Babky vcházejí na hřbitov a nedůvěřivě si tři kluky a tři holky prohlížejí. BUGYNA: Tak to já bych o jednom takovým místě věděla. Tam se rozhodně nudit nebudem!

81


REBELOVÉ Obraz 36 Na pouti Den

Na pouti uprostřed městečka je opravdu živo. HUDBA – Nej, nej, nejhezčí je láska – amplion Typickým pouťovým mumrajem prochází naše šestice. Kluci jsou evidentně nervózní, necítí se mezi takovým množstvím lidí dobře. Nejistě se po sobě dívají. TEREZA: Co je??? ŠIMON: Spousta lidí… na takový malý městečko. BOB: Nechcete to zalomit někam do soukromí? BUGYNA: Hele, frajere, nebereš to trochu hákem? ŠIMON: Vadí? Bugyna se do Šimona zavěsí. BUGYNA: To neříkám, ale my se chcem´ taky trochu bavit – vždyť máme po matuře… no ne, holky? Bugyna se podívá po holkách. Tereza mlčí, trochu zneklidněná chováním Bugyny k Šimonovi, naopak Julča vnímá jenom Emana. BUGYNA: Sakra, vždyť jsme papírově dospělý! BOB: No právě… Šestice se dál prochází poutí. Kluci neklidně pozorují okolí. TEREZA: Proč jste sem vlastně přijeli? BOB: Tak my vám to řeknem´, ale nikde ani muk, jo? Šimon střelí očima po Bobovi. Bob spiklenecky ztiší hlas.

82


REBELOVÉ

BOB: My sem přijeli balit zvědavý holky! Bob se rozesměje, Šimon s Emanem se přidají. Bugyna ukáže rukou před sebe. BUGYNA: Hele, střelnice! Bugyna mrkne na Šimona. BUGYNA: Vystřelíš mi růži? Šimon se podívá po Tereze, ale Bugyna se nehodlá svého “úlovku” vzdát. BUGYNA: Za pusu… Šimon pokrčí rameny. ŠIMON: Tak jo…

xxxxxxxxxxxxxx Jedna, druhá, třetí krepová růže padá k zemi. Šimon střílí jako ostrostřelec, žádná rána nejde vedle. VÝSTŘELY Bugyna radostně tleská. BUGYNA: Hezky… MAJITELKA STŘELNICE: Bravo, mládenče… Ty už´s to někdy musel držet v ruce… Majitelka střelnice sbírá padlé růže a podává je Šimonovi. Spiklenecky se usměje. MAJITELKA STŘELNICE: … tu vzduchovku, myslím… Šimon frajersky mávne rukou, jako že to nic nebylo. BUGYNA: Růže střílíš dobře. A co ženský? ŠIMON: Ty nestřílím. Bugyna se zasměje. BUGYNA: To doufám, ale balíš je taky tak dobře? Šimon na Bugynu mrkne.

83


REBELOVÉ

ŠIMON: Nech se překvapit. Šimon si všimne, že ve spodní řadě zbyla už jen jedna papírová růže. Frajersky se zeptá. ŠIMON: Má některá z vás zrcátko, holky? Bugyna rychle sáhne do kapsy a podá Šimonovi své prasklé zrcátko v umělohmotném rámečku. Šimon se přes zrcátko podívá na poslední růži. V rozbitém zrcátku to vypadá, jakoby tam byly dvě. Šimon se usměje. ŠIMON: Tak kterou? Tu vpravo nebo vlevo? Bugyna přes zrcátko vidí totéž co Šimon. Zasměje se. BUGYNA: Vobě. ŠIMON: Tak vobě jednou ranou. Holky, zírejte! Šimon se postaví zády k růžím a vzduchovku si hodí přes rameno. Pečlivě se zadívá do zrcátka. Majitelka střelnice pro jistotu poodstoupí. MAJITELKA STŘELNICE: Ať mi nevystřelíš mozek z hlavy… Šimon vidí v rozbitém zrcátku Emana s Julčou, kteří stojí vedle střelnice, nic neříkají, jen se na sebe usmívají, Eman ještě k tomu pojídá růžovou cukrovou vatu z obrovitánské porce. Šimon posune zrcátko tak, aby se do jeho zorného pole dostala růže, byť díky rozlomenému zrcátku v dvojjediném vydání. Stiskne spoušť a špejle růže se zlomí v půli. Majitelka střelnice uznale zatleská. Bugyna se k jejímu potlesku připojí. MAJITELKA STŘELNICE: No dobrý…! Majitelka střelnice podá Šimonovi růži a ten ji předá Bugyně. Bugyna mu vlepí pusu, až to mlaskne. Šimon Bugyně pusu vrátí. Bob se cítí trochu odstrčen. Obrátí se na Terezu. BOB: Chceš taky růži? Za pusu… Tereza žárlivě sleduje Bugynu, jak se vine k Šimonovi. TEREZA: Ani ne… 84


REBELOVÉ Tereza si na cosi vzpomene a sáhne do kapsy a vytáhne pohlednici, kterou dostala pro štěstí. Podá ji Šimonovi a promluví docela tiše.

TEREZA: Já už vím, co to je… Golden Gate… Most u San Francisca, postavenej v roce 1937. Měří tři kilometry. ŠIMON: Kdo ti to řek´? TEREZA: Pan Douša… To je náš průvodčí, tady… Ten zná celej svět… Šimon se dívá na Terezu, Tereza se dívá na Šimona. Chvíle ticha. Pak Tereza Šimona políbí. TEREZA: Děkuju. Myslím, že mi to přineslo štěstí. Bob vidí dvě holky obklopující Šimona. Nabude dojmu, že se mu situace vymyká z ruky. BOB: Pojďte jinam… Tady už je nuda… Bugyna chytne Šimona za ruku a vleče ho od Terezy. BUGYNA: Tak jo… Já chci na kolotoč. Všichni odcházejí od střelnice. Eman si nese sotva z poloviny snědenou porci růžové cukrové vaty.

xxxxxxxxxxxxxx Všechny tři holky se posléze sejdou bez kluků za kolotočem. Bugyna nadšeně jásá. BUGYNA: Měla´s pravdu. Jsou dobrý, fakt dobrý. Všichni tři. TEREZA: Tak co se navážíš zrovna do toho… do toho Šimona. BUGYNA: Vo co ti jde? TEREZA: Já vím. Na koho si ukážeš, toho dostaneš. To už jsem slyšela. Julča nechápavě zavrtí hlavou. JULČA: Co blbnete, holky. Vždyť je to lepší než v románě. Tereza se otočí na Bugynu. 85


REBELOVÉ

TEREZA: Tak kterej se ti líbí? Dovopravdy… Bugyna místo odpovědi začne zpívat. MNĚ SE LÍBÍ BOB Mně se líbí Bob a hlavo moudrá zlob se zlob ta láska, to je síla mám ji jen tak v žilách třída vždyť je Bob úspěch má, kam vkročí a když mi sejde z očí v myslí mám jej dál Ten mladý pán v texaskách sám jen sám jak zdá se má přízeň mou a co ho znám ani nevnímám že hezčí než on tu chlapci jsou Mně se líbí Bob... ...a vzkážu každé jiné co láskou po něm hyne playboy můj je Bob. V určité části písničky se do choreografie zcela nečekaně zapojí všichni návštěvníci pouti, takže celé prostranství mezi kolotoči a houpačkami je vzápětí roztančené jak při velkém muzikálovém čísle... MNĚ SE LÍBÍ BOB - KONEC

xxxxxxxxxxxxxx Když písnička skončí, spatříme někde v ústraní Šimona, Emana a Boba. ŠIMON: No řekněte, pánové - kecal jsem nebo ne? Dobrý buchty… Eman s pusou plnou cukrové vaty všechny ujišťuje. EMAN: Hele, ta Julča, to je ta nejhezčí holka, jakou jsem kdy viděl! ŠIMON: Že´s jich už viděl, co…? A nežer furt tu vatu, bude ti blbě! EMAN: Neboj, nebude… Bob pohlédne na holky, které stojí opodál. BOB: No dobrý, ale teď to nejdůležitější. Kdo jim to řekne?

86


REBELOVÉ

EMAN: ´si střihnem, ne? Eman před sebe natáhne ruku. Šimon s Bobem plácnou Emanovu ruku ve výrazném gestu. Klukovské ruce se po chvíli symbolického ticha pohnou a začnou se míhají vzduchem, až se zastaví ve známé hře kámen-nůžky-papír.

xxxxxxxxxxxxxx Bugyna užasne nad tím, co právě vyslechla. BUGYNA: Večírek??? JULČA: A dneska…? BOB: Právě že dneska! EMAN: Když jste tak skvěle odmaturovaly… TEREZA: Vždyť máme večer maturiťák…! BOB: Přišly byste na něj pozdějc. EMAN: Anebo vůbec ne… Zcela nečekaně se za zády kluků ozve hluk motorů. ŘEV MOPEDŮ Olda s Tuřínem a Drmolou objedou kluky a zastaví u holek. Schválně si těch tří jim zcela neznámých kluků vůbec nevšímají. OLDA: Čau holky! Hodíme vás domů, chcete…? TUŘÍN: A večer to na maturiťáku rozjedem… Chvíle ticha. Holkám je přítomnost spolužáků evidentně nepříjemná. Olda se tváří, jako by to neviděl. TEREZA: Nechte nás… Tuřín mrkne na Oldu. Pak se obrátí k Tereze. TUŘÍN: Jaký “nechte nás”, když má pro tebe dvě zprávy, dobrou a špatnou… Kterou chceš slyšet dřív?

87


REBELOVÉ TEREZA: Tu špatnou. TUŘÍN: Miluje tě.

TEREZA: A jaká je ta dobrá? OLDA: Dneska mám volnej kvartýr. Drmola s Tuřínem se chechtají. Tereze se vtip příliš nelíbí. TEREZA: Tak dej bacha, ať ti ho někdo nevykrade. Šimonovi s Bobem a Emanem to také vtipné nepřijde. Bob vezme přátelsky Oldu kolem ramen. BOB: Poslouchej, chlapče… Vidíš támhleten barák? OLDA: No a co? BOB: A přečteš, co je napsaný na tý ceduli pod střechou? Olda trochu mhouří oči, ale nakonec nápis úspěšně přelouská. OLDA: Závěry třináctýho sjezdu splníme. BOB: Fajn. Takže voči máš jako rys. Olda přesně neví, kam Bob míří. OLDA: No… BOB: Čili mě, Šimona a Emana tady vidíš… OLDA: Vidím… BOB: Tak nakopni toho svýho fichtla a vodjeď, než tě vodsud vystřelím jak Rusové Lajku. Tuřín pochopí, že se schyluje k nejhoršímu. TUŘÍN: Já bych radši jel, Oldo, co říkáš? Vždyť se uvidíme večer na maturiťáku, holky, že jo? A kromě toho… jak říkala souška - moudřejší ustoupí.

88


REBELOVÉ Do rozhovoru se vmísí Šimon.

ŠIMON: To teda měla pravdu, ta vaše souška… Drmola se obrátí k Oldovi a Tuřínovi. DRMOLA: Pánové… Kdo uteče, ten vyhraje… a já strašně nerad prohrávám. Drmola našlápne svůj moped a otočí ho, ale Olda se nehodlá vzdát lacino. OLDA: Hele a co kdybyste takhle vypadli vy?!? Za Oldou je vidět policejní volha, která projíždí poutí. Eman, Bob i Šimon si policistů všimnou. BOB: Kurva… Padáme… Šimon rychle připomene holkám, na čem se dohodli. ŠIMON: Domluvený stejně jsme… Takže v šest na zastávce! Ale určitě, jo…? A kluci jsou fuč, mizí v davu… TEREZA: Jo… Holky nechápou, proč kluci tak rychle zmizeli… Zato Olda, v pevném přesvědčení, že kluci prchli ve strachu před jeho svaly, se začne naparovat. V přehnaném gestu si upraví límec bundy.

89


REBELOVÉ Obraz 37 Ulice města Den

HUDBA – pouťová – z ampliónu Kluci utíkají ulicí z poutě a Eman udýchaně fňuká. EMAN: Já to říkal hned - nikde se moc neukazovat! Jestli nás ty esenbáci viděli, tak jsme v háji! ŠIMON: Nebuď hysterickej, prosím tě! BOB: Tudy! Zaběhli do vedlejší ulice. Šimon při běhu mluví k ostatním. ŠIMON: Ale vod týhle chvíle nikam! Rozumíte…?!? EMAN: Kluci počkejte, já už nemůžu! Vyčerpaný Eman se zastaví. Chytne se za břicho. EMAN: Mně je nějak blbě… BOB: Neměl ses tak futrovat tou vatou, troubo! Šimon chytne Emana pod paží a opět běží dál. Eman protestuje: EMAN: Ale ve mně se to strašně mele, já už fakt musím… ŠIMON: Až v bezpečí, kámo, teď není čas!

90


REBELOVÉ Obraz 38 Kolem opuštěné továrny Den

Za rohem továrny Eman zvrací. EMAN: (zvuky dávení) Udýchaný Šimon s Bobem dopadnou do trávy. Šimon se starostlivě dívá za Emanem, který vychází zpoza rohu. ŠIMON: Jaký to bylo? Zpoza rohu se vypotácí pobledlý Eman. EMAN: Růžový… Ty vole… to´s neviděl… Jsem celej vod vaty… Eman se snaží otřít si o trávu polobotky zašpiněné od nestrávené vaty. Bob si toho všimne a zachechtá se. BOB: Buď rád… Poprvý v životě jseš ve vatě… Tak si to užívej… EMAN: Ty jsi blbej, viď… Eman konečně dokončí očistu. Dojde ke klukům, ale neposadí se. Zůstane nad nimi stát, jen se pohodlně opře o strom. Bob se podívá na Šimona, který leží zasněně vedle něj. BOB: Nemyslíš náhodou na ty holky? ŠIMON: Náhodou jo. Sakra, potkat je tak před vojnou… BOB: … tak jsou ti hned po přijímači nevěrný…! ´bych ti moh´ vyprávět… hodiny a hodiny… ŠIMON: Hm… Tak to radši mlč… BOB: Ale vždyť to nemá cenu… Nějaká love story… V naší situaci… Vošustit a vopustit, to říkám já…

91


REBELOVÉ Ukáže se, že Eman sleduje konverzaci kluků docela pozorně.

EMAN: Když já nevím, kluci… Von takovej sex bez lásky… BOB: … je mnohem lepší než láska bez sexu. Na to kašli, vole. EMAN: Jenže já na to nechci kašlat. Kdybysme je mohli vzít sebou… Šimon zdvihne hlavu k Emanovi. ŠIMON: Ty jseš blázen… Copak to jde? Vem´ si jenom dostat se do vlaku… a ani pak to nebude žádná prdel. Eman ví, že má Šimon pravdu, ale přesto se jen tak nevzdává. EMAN: Nebo možná… bysme tu mohli zůstat… tady nás nikdo nenajde. Pár měsíců, možná… Bob se překvapeně na Emana podívá. Šimon vyskočí z trávy, chytne Emana a třese jím – ne však ve zlém, ale spíše v dobrém… kamarádsky… chce, aby Eman ve svém vlastním zájmu pochopil nezvratitelný fakt. ŠIMON: Nebuď magor, vole! Eman se ze Šimonova sevření vykroutí. Tiše, spíš sám pro sebe, konstatuje. EMAN: Já vím. Šimon zůstane stát na místě. Eman se zvolna od kluků vzdaluje. Prochází se polorozpadlou fabrikou. Bob leží v trávě se stéblem v ústech. Šimon chce trochu uhladit předchozí ostrá slova na Emana. Prohlédne si Bobovu zarostlou tvář. ŠIMON: Měl by ses voholit. BOB: Teď? Šimon na Boba spiklenecky mrkne. ŠIMON: Kdo má rád sám sebe, ten se holí ráno. Kdo má rád svou ženu, ten se holí večer. Bob zavrtí hlavou. 92


REBELOVÉ

BOB: To jsou moudra…

xxxxxxxxxxxxxx Eman jde po travou zarostlé železniční vlečce, která vede kolem tovární zdi. Náhle zpozorní. Na konci vlečky stojí ohromná halda starého harampádí a před onou hromadou postává cosi na kolejích. A má to kolečka…

xxxxxxxxxxxxxx Eman vyběhne před továrnu a zařve. EMAN: Kluci, pojďte sem!!! Něco jsem našel! Něco senzačního!! Něco nádhernýho!!! Šimon s Bobem vstanou z trávy a běží k Emanovi.

93


REBELOVÉ Obraz 39 Ve výčepu Den

Do výčepu vejde Tereza. V ruce má balónek z pouti. K jejímu překvapení nespatří za výčepním pultem tátu, ale - paní Alžbětu! Ta čepuje odborně jedno pivo za druhým... Tereza po chvilce rozhodování přistoupí k pultu a poručí si. TEREZA: Taky bych si dala. Alžběta sáhne po malé sklenici. TEREZA: Velký. Alžběta vymění sklenice. Načepuje Tereze pivo a pošoupne před ní půllitr. Tereza si prohlédne načepované pivo proti světlu. TEREZA: Trochu pod míru, ne? ALŽBĚTA: To ti dojde… Tereza se zkoumavě na Alžbětu podívá. Trochu dvojsmyslně poznamená. TEREZA: Mně už to došlo… Všechno. Alžběta cítí, že musí Tereze nějak zdůvodnit svou přítomnost. Usměje se na ni a řekne: ALŽBĚTA: Tvůj táta říkal, že na to sám nestačí, že by tu rád pořádně vařil… Tak tady s ním budu… Tereza skočí Alžbětě do řeči. TEREZA: … i čepovat pivo. Kolik půllitrů je metr piv? Alžběta mlčí. Pochopitelně správnou odpověď nezná. Ticho. Trapnou situaci přeruší tatínek, který vtrhne do výčepu jako uragán. Když spatří Terezu, hned se nedočkavě ptá. TATÍNEK: Tak co - samý jedničky??? Tereza hrdě zahlásí.

94


REBELOVÉ

TEREZA: Jedna, jedna, jedna…, dvě… TATÍNEK: Bože, když si vzpomenu, že moje nejlepší známka na škole byla trojka – a to z chování… To si spolu musíme připít! Tatínek pohlédne na Alžbětu a významně dodá. TATÍNEK: Všichni tři! Tatínek popadne načepovaný půllitr a pozdvihne ho k přiťuknutí. Po chvilce zaváhání zvedne půllitr i Alžběta. Pak Tereza. Přiťuknou si všichni tři. Když se zhluboka napijí toho lahodného moku, tatínek se rozzáří. TATÍNEK: Zázrak, co?

95


REBELOVÉ Obraz 40

Na zastávce, Trať, U továrny + ATELIÉR (montáž) Podvečer

NA ZASTÁVCE Bugyna s Terezou a Julčou sedí na zábradlí a čekají. Na sobě mají to nejlepší, co doma našly... Popravdě řečeno - jsou to kočky. Bugyna se dívá po trati, Tereza na hodinky a Julča do otevřené knihy. Bugyna se na Julču ušklíbne. BUGYNA: Zase Oliver Twist? JULČA: Ne. Kámasutra… Bugyna překvapeně zamrká. BUGYNA: Ale to jsme nebrali, že ne…? Vo čem to je? JULČA: Vo technice milování. BUGYNA: Ukaž…? Bugyna hmátne po knize. Je pěkná, s barevnými ilustracemi. BUGYNA: No dobrý… Tohle bych zase mohla číst furt dokola já… Julča sebere Bugyně knihu. Bugyna se ani nebrání, sáhne do kapsy a vytáhne cigaretu. Připálí si. BUGYNA: Hlavně holky… Pamatujte si, že to musíme udělat přesně navopak než panenka Marie… Zamlklá Tereza poprvé promluví. TEREZA: Jak to myslíš? BUGYNA: No panenka Marie počala, ale nezhřešila… Tak my musíme zhřešit, ale dát si sakra velkýho majzla, abysme nepočaly… Ježíš, to by byl průser. Teď se na hodinky podívá Julča.

96


REBELOVÉ

JULČA: Stejně nepřijdou… To bude vypečenej maturiťák! Tyhle se na nás vykašlou a naši už budou vožralý… Nejradši bych to zabalila… Tereza ukáže kamsi do dálky. TEREZA: Hele! Po zrezivělé, dávno nepoužívané, trávou zarostlé železniční vlečce, uhání k zastávce bizarní vozítko - pestrobarevná, skřípající drezínka na ruční pohon! Šimon s Bobem a Emanem na ní stojí a křičí. KLUCI: Holky! Už jedem´!! Jupííííí…!!! Bugyna sklapne knihu v Julčiných rukách. BUGYNA: Šedivá je teorie, zelený strom praxe!

xxxxxxxxxxxxxx TRAŤ Drezínka (kluci ji “vymódili” kuriózními věcmi, které našli v továrně - stará křesla z autobusu, kancelářská lampa a také bojovný transparent: Brigáda socialistické práce “MÍR”!”) uhání mírně klesající, prosluněnou lesní vlečkou. Rozjařená šestice kluků a holek na ní v nejlepší náladě huláká za jízdy do lesa. KLUCI A HOLKY: - A hurá! - Hurá do Ameriky! - Expres Kostelec – San Francisco! - Hurá! - Ať žije Amerika! - Huráááá! Ve všeobecném nadšení se Bob otočí na zpoceného a již vysíleného Emana, který mechanicky “pumpuje” tyčí, čímž drezínu pohání. BOB: Makej, Emane, kurva, makej, už máme žízeň, že jo, holky? BUGYNA: No jasně, jsme absolutně dehydrovaný! A začíná nejen happeningová jízda, ale také další písnička.

97


REBELOVÉ

HVĚZDA NA VRBĚ - ORIGINÁL Kdo se večer rájem vrací ten ať klopí zraky ať je nikdy neobrací k vrbě křivolaký Jinak jeho oči zjistí i když se to nezdá že na větvi kromě listí visí malá hvězda... Rozjařená šestice projíždí drezínkou kolem polních i lesních cest a profrčí hustým porostem. Náhle se před drezínou objeví... tunel! Drezína do něho vjede.

xxxxxxxxxxxxxx ATELIÉR Jízda drezínky pokračuje dále v duchu G.Meliése... Drezínka s naší šesticí projíždí nočním vesmírem po nakreslených kolejích, míjí obrovský Měsíc s nakreslenýma očima a ústy a pak se už mezi hvězdami blíží rychle k nám. Drezína najede v plné rychlosti na kameru.

xxxxxxxxxxxxxx U TOVÁRNY Drezínka vyjíždí z tunelu opět do reálné přírody. Chvilku jede také podél trati, po které právě projíždí motoráček. Z otevřeného okna se dívá průvodčí Douša. Ten nevěří svým očím - po dávno nepoužívané železniční vlečce jede souběžně s motoráčkem bizarní drezína s jakousi rozjařenou omladinou! Terezu poznal, ti kluci jsou mu poněkud povědomí... Kluci i holky mu bezstarostně zamávají. ŠIMON: Seržante! Sledujte tu lokomotivu! EMAN: Provedu! Všichni se rozchechtají. Eman pumpuje, seč mu síly stačí, ale motoráček se samozřejmě rychle vzdaluje. Navíc se koleje odklání. BOB: No to je na hovno, takhle nesplnit rozkaz! Za války bych vás nechal zastřelit, seržante! EMAN: To je toho. To já bych vás nakopal do prdele špičatou botou, majore, válka neválka! BOB: A co že to neuděláte? 98


REBELOVÉ

EMAN: Nemám špičatý boty! Drezína se od motoráčku vzdaluje čím dále tím rychleji. Udivený průvodčí Douša se z okna motoráčku dívá, jak drezína s naší šesticí míří k nedaleké, dávno uzavřené továrničce. A jak tak kluci a holky svobodně blbnou, na jednom lesním přejezdu málem srazí Oldu z mopedu, ani si toho nevšimnou. Olda ve svém slušivém oblečku evidentně míří na maturiťák… Šokovaný Olda spatří na tom kuriózním vozítku holky ze třídy, ale hlavně Terezu. Otočí mopeda a vydá se za nimi. Drezína se vzdaluje zarostlou lesní tratí. Olda zastaví, neboť pochopil, kam drezína směřuje - ke staré továrně... Olda vypne motor, a zbytek cesty k továrně šlape jako na kole, aby nenadělal hluk. Drezína vjíždí do otevřených vrat továrny.

99


REBELOVÉ Obraz 41

V opuštěné továrně, Před továrnou (montáž) Podvečer

HVĚZDA NA VRBĚ - KONEC Drezína vjíždí po kolejích až do tovární haly. Jede pomalu tím zdevastovaným prostředím a Šimon se ujímá role průvodce. Improvizuje. ŠIMON: Dámy a pánové, vstupujeme do místnosti zvané přijímací hala. Drezína už jede samospádem, protože zcela vyčerpaný Eman již nemá sil k “pumpování”. Eman si otře z čela pot. EMAN: Tak. A seru na to. Šimon ukáže rukou na vytlučená okna. ŠIMON: Nalevo si povšimněte pestrobarevné rozetové vitráže bezejmenného soudruha. Rukopis je charakteristický pro období reálného socialismu, též zvaného vlezdoprdelismu. V souvislosti s tímto soudruhem hovoříme o Mistru Kosteleckého oltáře. Holky se dobře baví. Bob seskočí z drezínky a kami zmizí. ŠIMON: A nyní postoupíme dál… Prosím návštěvníky, aby se nedotýkali vystavených exponátů. Děkuji. Šimon také seskočí z drezínky a ukazuje na velká rezavá vrata vedoucí do nitra továrny. ŠIMON: Nad těmito dveřmi, poničenými, bohužel, zubem času se nalézá obdélníkový tympanon s vlysy… Tereza se na Šimona podívá. TEREZA: Tys dělal průvodce, někdy? Šimon přikývne. ŠIMON: Na škole. Vo prázdninách… To bylo dobrý, to mě bavilo…

100


REBELOVÉ Ze dveří vyjde Bob. Nese prkno, potažené kusem prostěradla a na něm několik talířů s jídlem. Přestože jde jen o tábornickou stravu doplněnou lesními plody, vše je naaranžováno velmi vkusně. Pokrmy vyhlížejí skvostně.

HUDBA - orchestrálka

xxxxxxxxxxxxxx A Šimon s Emanem hned, jako vzorní číšníci, přinášejí další, byť skromné jídelní chody. Dámy již sedí za stolem a nechávají se obsluhovat “číšníky”, kteří je obletují jak v Hiltonu. BUGYNA: To si teda žijete, pánové...! Celé toto obsluhování je choreografické číslo na orchestrálku ze 60.let.

xxxxxxxxxxxxxx K továrně se křovím blíží slídil Olda. Připlíží se až pod okno, vyleze na sud a nahlédne dovnitř. Nad tím, co vidí, začne valit oči. V hale právě “číšníci” dokončují obsluhování “dam”. S koncem hudby dopadnou kluci do starých židlí a choreografické číslo je tak ukončeno. HUDBA - orchestrálka - konec Holky se dají do jídla.

xxxxxxxxxxxxxx Olda slyší, jak s despektem.

holky

chechtají

a

mluví

TEREZA: A to si představte, že bysme se teď na maturiťáku cpali nějakejma volezlejma chlebíčkama! BUGYNA: A bavily se s těma našima blbečkama!

xxxxxxxxxxxxxx Olda, který stále šmíruje oknem, dotčeně protáhne obličej.

xxxxxxxxxxxxxx Julče jídlo vysloveně chutná. JULČA: To je výborný, tohleto… BOB: Vobyčejnej buřtguláš… Ale na pivu… 101


REBELOVÉ JULČA: Fakt?

BOB: No. Ještě by to chtělo trochu chilli, ale to nemám. Do diskuse se vmísí Šimon. ŠIMON: Bob vaří skvěle… ´by moh´ psát kuchařky. Znáte to – vosolíme, vopepříme a za pomalýho míchání lejeme do hajzlu… BUGYNA: Ne… vážně je to dobrý… Bob vycítí příležitost blýsknout se zvláštními schopnostmi. BOB: Vždyť jsem vyučenej kuchař… Tereza se zarazí. Všechny indicie které má jí napovídají, že kluci v něčem nemohou mluvit pravdu. TEREZA: Vy nejste restaurátoři? BOB: ´jsem se vyučil kuchařem, než jsem začal dělat tohleto… Ticho. Sám Bob cítí, že to zní divně. Eman rychle promluví, aby přerušil trapné ticho. EMAN: Třeba jednou někdy zase budeš vařit… Možná v San Franciscu… TEREZA: Proč zrovna tam? ŠIMON: Nejkrásnější město na světě… postavený normálně na skále… Tam jezděj´ lanovky jak tramvaje. Tereza s pochopením na Šimona kývne. TEREZA: A je tam Golden Gate… ŠIMON: No… Nejznámější most… Bob Terezu doplní. BOB: A taky Alcatraz… To je zase nejznámější lapák…

102


REBELOVÉ Šimon chápe, že Bob poznámku o Alcatrazu myslel v žertu, ale stejně se mu příliš nelíbí. ŠIMON: Jdi do hajzlu.

xxxxxxxxxxxxxx A Olda za oknem jen zírá…

xxxxxxxxxxxxxx Je po opulentní večeři. Kluci uklízejí zbytky a holky tak na okamžik zůstanou v továrenské hale samy. Julča se podívá na hodinky. JULČA: No jo, holky… Ale jak se dostaneme domů? Zas tím vehiklem? BUGYNA: Ty chceš jet TEĎ domů? Já ne. TEREZA: Škoda. BUGYNA: Prosím tě, jdi někam… Tereza je odhodlaná bít se za svá práva až do úmoru. TEREZA: Tak co se na Šimona furt lepíš? Bugyna v přehnaném gestu pokrčí rameny. BUGYNA: To víš, lásce neporučíš. Julča se pokouší holky uklidnit. JULČA: Holky, nechte toho… BUGYNA: Tak ať toho nechá vona… Nebude mi poroučet, co mám a co nemám… Bugyna se otočí na Terezu. BUGYNA: A jestli se ti to nelíbí, tak vodjeď… Tereza skutečně vstane, jako by se chystala k odchodu… a pak skočí po Bugyně. Obě holky se do sebe pustí. Julča vyskočí a pokouší se holky od sebe odtrhnout, ale marně. JULČA: Co blbnete… holky… 103


REBELOVÉ Přicházejí kluci. Vyděšeně na peroucí se holky zírají. Zažili už ledacos, ale tohle ještě ne.

BOB: Ty vole, vidíš to co já? EMAN: Julčo…! No tak, nech toho! Šimon upozorní Emana na zjevný fakt. ŠIMON: Vždyť vona se nepere… EMAN: A jo… já jsem z toho tak zblblej… Tereza hodí Bugynu na podlahu a naštvaně odchází.

xxxxxxxxxxxxxx Olda pochopil, že se něco děje. Rychle zdrhá. Tereza vyběhne z fabriky. Zarazí se, protože vidí Oldova záda v lesním podrostu a hluk startujícího motoru. ŘEV MOPEDU Tereza se zastaví. Chvíli uvažuje a pak se vrátí do polorozpadlé fabriky. A Olda uhání na svém pincku lesem…

104


REBELOVÉ Obraz 42 Před továrnou Večer

Všichni vycházejí z továrny. Rozhlížejí se, ale po Oldovi zde již není ani stopy. BUGYNA: Prosím tě - Olda... Co by tu dělal? TEREZA: Přece nemám halucinace! BUGYNA: Jak by nás tu našel? Vždyť je na maturiťáku, ne? Jediná Tereza je přesvědčena, že tu Olda byl. BOB: Co je to za maníka, ten Olda? BUGYNA: Spolužák, takovej šprt jeden… uvědomělej… JULČA: Ten frajírek z pouti… na tom pincku...! EMAN: Ten blb? Šimon se významně podívá na Emana. BOB: No von jeden takovejhle blb může někdy pěkně zavařit...

105


REBELOVÉ Obraz 43 V továrně Noc

Svérázný maturitní večírek pokročil... V hale svítí několik velkých svící… a v tomto přítmí tančí tři dvojice ploužák… Porůznu se střídají partneři, Julča si hlídá, aby byla co nejčastěji s Emanem, Tereza s Bugynou se žárlivě pozorují… Z tranzistoráku jim k tomu zpívá Petr Novák. NÁHROBNÍ KÁMEN - Z RÁDIA Když půjdeš po cestě kde růže vadnou kde rostou stromy bez listí tak dojdeš na místo kde tvý slzy spadnou na hrob co nikdo nečistí Jen starej rozbitej náhrobní kámen řekne ti kdo nemoh´ už dál Tereza s Bugynou se sice náznakově v legraci, ale ve skutečnosti vážně, o Šimona přetahují. Šimon je na rozpacích. Nakonec se rozhodne. Sáhne do kapsy a vytáhne pohlednici Golden Gate. Podá ji Tereze. ŠIMON: Vem´ si to… Na furt… Tereza se usměje, obřadně pohlednici převezme a strčí si ji do kapsy. A od této chvíle už tancuje jenom se Šimonem. Bugyna se trochu naštvaně chopí Boba, Eman zůstává s Julčou. A protože náš film je filmem hudebním, můžeme si dovolit ve vhodném místě prolnout zvolna hudbu z tranzistoráku v tutéž písničku, ale již v perfektním zvuku... Tak sepni ruce svý a zašeptej Amen ať jsi tulák nebo král Dřív děvče chodilo s kyticí růží Rozdávat lidem štěstí a svůj smích Oči jí maloval sám Bůh černou tuší pod jejím hrobem Hned tál sníh…

106


REBELOVÉ Během písničky sledujeme postupné sbližování Boba s Bugynou, Julči s Emanem a Šimona s Terezou. Bugyna se ohlédne po Šimonovi. Bob má potřebu Bugynu zaujmout a tak ji otočí zpátky k sobě.

BOB: Věříš v lásku na první pohled? BUGYNA: Ne. BOB: Tak se podívej ještě jednou… Bugyna se rozesměje. Rezignovaně vlepí Bobovi pusu někam na ucho. Eman políbí Julču. Během písničky se dvojice začínají trousit kamsi do temných koutů rozlehlé továrny. Jako poslední odchází Tereza se Šimonem. NÁHROBNÍ KÁMEN KONČÍ

107


REBELOVÉ Obraz 44 “Ložnice” Emana Noc

Všichni tři kluci mají pro dnešní noc zařízeny v nejrůznějších místech továrny samostatné ložnice. HUDBA - (možná další orchestrálka či písnička) Eman leží na starém ponku s Julčou. Ta ví, k čemu se schyluje, takže si pomalu sundavá brýle… Emanova ruka ruka začne bloudit po jejím těle a Eman přitom vzrušeně šeptá. EMAN: Julčo… Ty jsi tak hezká… Nejhezčí, co jsem kdy viděl, vopravdu nejhezčí… A ty rty, ježišmarjá, ty rty horký…! Eman začne Julču líbat. Julča náhle líbání rázně přeruší. JULČA: Počkej, počkej… Jazyk do pusy… To mi něco připomnělo… Julča sáhne po své knize. JULČA: O týhle erotogenní zóně se píše na stránce dvacet sedum, to tě bude zajímat… EMAN: Ani ne… JULČA: Ne, vážně… počkej… EMAN: Teorie píšou impotenti… Eman jí zaklapne knížku a začne jí svlékat halenku, líbat na tvář, na ucho… JULČA: O tom se tam taky… píše… o impotenci… a taky o ušních… lalůčcích… na straně… šede… sát… de… Julča nedořekne, protože ji Eman dlouze políbí…

108


REBELOVÉ Obraz 45 “Ložnice” Boba v továrně Noc

Bob s Bugynou zřejmě již mají fázi něžného tokání za sebou. Rozdychtěný Bob sundavá Bugyně sukni a horečnatě míří k podprsence... A Bugyna, zcela v souladu se svým temperamentem a náturou, začne přehnaně afektovaně vzdychat. BUGYNA: Co to děláte, pane domácí, mně, chudý holce z kuchyně??? Za chvilku se vrátí vaše paní… pane domácí…! Bob se vyděšeně zarazí. BOB: Co to kecáš…? BUGYNA: Prej to vzrušuje… Říkali v jednom filmu… BOB: Tak to jo, to říkej, říkej to dál, pokračuj! No! Říkej, říkej…! Bob vášnivě pokračuje a pokračuje i Bugyna. BUGYNA: Slitujte se, pane domácí, no tak, slitujte se!!! Víte přece, že jsem chudá holka z kuchyně…! Děvečka jsem, obyčejná, nevinná, absolutně nevinná! Boba její řeči velmi vzrušují, vypadá to, že se blíží velice divoké milování. BOB: Říkej, sakra, říkej…! BUGYNA: Ale co, pane domácí, já už nevím, co… BOB: To je jedno, začni třeba znovu vod začátku… BUGYNA: Když mně to přijde blbý… vopakovat to furt dokola… jako nějaká kráva… BOB: Tak říkej, že jsi ještě panna, to mě vzrušuje nejvíc. Bugyna se vyděsí. BUGYNA: Co?!? 109


REBELOVÉ

BOB: No že jseš panna, říkej… Bugyna rozpačitě sklopí oči. BUGYNA: Ale já jsem… Teď se zase vyděsí Bob. BOB: Co?!? BUGYNA: No že jsem… to… panna… BOB: Nekecej! Bugyna se chce k Bobovi přitisknout. Bob se na improvizovaném loži rázně posadí. BOB: Tak to sorry.Na to já nemám nervy... Bob si zapálí cigaretu. Bugyna poprvé ztratí svou věčnou pózu zkušené a protřelé suverénky. Ve tváři se jí objeví slzy. Náhle je z ní dívka bezbranná, křehká, citlivá… Bob se zarazí. Chvíli váhá a pak cigaretu odhodí. BOB: Neřvi… Bugyna si otírá oči. Bob se k Bugyně přitiskne a začne ji hladit, tentokrát mnohem něžněji. Milostný akt pomalu pokračuje…

110


REBELOVÉ Obraz 46

“Ložnice” Šimona v továrně, ATELIÉR (montáž) Noc

“LOŽNICE” ŠIMONA V největší “ložnici” sedí proti sobě na jakési polorozpadlé peci Šimon a Tereza. V objetí. TEREZA: Už budu muset… Tereza se podívá se na hodinky. TEREZA: Odvezeš mě na vlak? Šimon s úsměvem zavrtí hlavou. ŠIMON: V noci drezíny nejezděj´… Nesměj´… TEREZA: Ale já… Šimon dá Tereze pohotově ruku na rty a začne zpívat svou “romeovsky” laděnou písničku. JÁ BUDU CHODIT PO ŠPIČKÁCH ŠIMON: Zavři pusu a jdi spát… Tereza mu “juliovsky” šeptem skáče do zpěvu. Je to vlastně hudební dialog dvou zamilovaných. TEREZA: Když já to tátovi slíbila…! ŠIMON: … vždyť už bude brzo den… TEREZA: Ještě je noc… Šimon přikrývá Terezu dekou a stále zpívá. ŠIMON: Nech si o mně něco zdát… TEREZA: Tady já neusnu…! ŠIMON: Ať je krásnej ten tvůj sen… Tereza zavírá oči.

111


REBELOVÉ TEREZA: Šimone… Šimon ji pohladí a zvedá se opatrně z postele, aby ji neprobudil.

ŠIMON: Já budu chodit po špičkách, snad tě tím nevzbudím… Šimon se usazuje na starou lavici a zpívá. ŠIMON: Až slunce vyjde v tmách polibkem tě probudím… Soudě podle toho, jak slastně se Tereza ze spaní usmívá, jistě se jí začíná zdát hezký sen.

xxxxxxxxxxxxxx ATELIÉR - V RODINNÉM DOMKU Tereza leží vedle Šimona, a to v “krásné” sektorové ložnici, typické pro 60.léta. Nad postelí visí svatební foto a celé zařízení v domku působí dojmem, že zde žijí opravdu šťastní lidé. ŠIMON: Jdi si lehnout, ať už spíš ať z toho snu něco máš ráno až se probudíš polibek mi taky dáš... Do ložnice vbíhají dvě malé děti. Holčička a chlapeček. Skočí svým rodičům do postele. Je to jako reklama na spokojený rodinný život… ATELIÉR - V KUCHYNI Šimon, který je už oblečen, a to do “slušivého” tesilového obleku z OP Prostějov, se připravuje k odchodu do zaměstnání. Manželka Terezka mu dává do aktovky bandasku a chléb s máslem a pak ho i s dětmi líbá na rozloučenou. ŠIMON: Já budu chodit po špičkách snad tě tím nevzbudím... ATELIÉR - PŘED DOMKEM Prostranství před domkem je nakreslené, jen nový spartak je opravdový. Šimon nasedá před domkem do naleštěného spartaka a mává Tereze, která stojí v okně s dítětem v náruči. Dva šťastnější lidi bychom zkrátka na této planetě stěží potkali. ŠIMON: Až slunce vyjde v tmách polibkem tě probudím...

112


REBELOVÉ Obraz 47

Před opuštěnou továrnou, V továrně (montáž) Svítání

PŘED TOVÁRNOU Je ráno. Údolíčko s opuštěnou továrnou se utápí v ranní mlze.

xxxxxxxxxxxxxx V TOVÁRNĚ Na tvář Terezy dopadají paprsky ranního slunce a zvenku je sem slyšet zpěv ptáků. PTÁCI V celé sluncem prozářené továrně je naprostý klid. Až po chvilce spatříme Šimona. Usnul tam, kde včera zpíval – na staré lavici. Tereza i Šimon usnuli oblečeni, daleko od sebe...Je jasné, že k ničemu “důvěrnému” mezi nimi nedošlo.

xxxxxxxxxxxxxx “LOŽNICE” EMANA Při prvním pohledu do Emanovy ložnice ihned pochopíme, že zde nebyla noc zrovna klidná. Julča, rozcuchaná po divokém milování, sedí na posteli opřena o zeď a kouří labužnicky startku. Působí dojmem zkušené pracovnice pánského klubu, která má za sebou těžkou šichtu… Druhou rukou pevně svírá zcela vysíleného, spícího, silně chrápajícího Emana. Je patrné, že takto prožitá noc Julču zcela proměnila.

113


REBELOVÉ Obraz 48

Před opuštěnou továrnou, Nad tratí (montáž) Ráno

ROZKOPNUTÍ DVEŘÍ Dveře se rozkopnou a objeví se Bob. Je jen v zelených trenýrkách. Bob přijde až na kraj stráně. Ještě se otočí, aby se přesvědčil, že sem opravdu není z továrny vidět, a pak si chce ulevit. Začne močit… jenže pak vytřeští oči. Dole pod Bobem stojí na kolejích vlak s kládami! Semafor má na “STŮJ!” Bob okamžitě zapomene na své potřeby a jako zběsilý se rozeběhne zpět k továrně.

114


REBELOVÉ Obraz 49 V továrně Ráno

“LOŽNICE” ŠIMONA BOB: Vstávej, Šimone! Vstávej! Bob vletí do Šimonovy “ložnice”. BOB: Vstávej! Je tady! Šimon rozespale otevře oči. ŠIMON: Kdo…? Kdo je tady…??? Bob běží dál.

xxxxxxxxxxxxxx “LOŽNICE” EMANA Bob vpadne do “ložnice” Emana. BOB: Zastavil, Emane! Vstávej! Ten vlak zastavil! Má na stůj, chápeš?!? Má na stůj!!! Eman se odtáhne od Julči a otočí se na Boba. EMAN: No a co? Já taky. BOB: Ježíšmarjá, člověče, mrskni sebou, dlouho tu stát nebude! EMAN: Tak pojede další… Eman se znovu přitulí k Julče, ale Bob ho hned nekompromisně začne tahat z pelechu. BOB: Do prdele, vstaň, ty blbče, vstávej! Tak polez z toho pelechu, sakra!!! TICHO

xxxxxxxxxxxxxx

115


REBELOVÉ TOVÁRNA Kluci si rychle dopínají knoflíky. Vcházejí do místnosti v továrně, kde jsou ještě patrné stopy po včerejším mejdanu. Do poloviny dohořelé svíčky, láhve od piva, převržené židle… Holky přicházejí také. Už jsou všichni, jen Bob chybí. Zvenčí se ozve vzdálené houknutí vlaku a ruch pomalu se rozjíždějící soupravy. HLUK VLAKU Bugyna rozespale zívne. BUGYNA: Co se děje? Do fabriky vejde Bob. Zaslechne Bugyninu otázku. Rezignovaně se opře o veřej dveří.

BOB: Ujel nám vlak… to se děje… TEREZA: Ale kolem týhle fabriky jezděj´ jen nákladní… BOB: No… a na ten my čekáme… Julča se překvapeně podívá na kluky. JULČA: Jak to? Šimon má potřebu ze všeho se vypovídat. Možná proto, že toho je víc, než může dvacetiletý kluk unést. ŠIMON: Protože mě kvůli příbuznejm vyrazili ze stavárny a Emana z medicíny. Jenom Bob má ukončený vzdělání, nechali ho udělat učňák. Potkali jsme se v kasárnách v Brodě… BOB: … a zahnuli jsme kramle. TEREZA: Co chceš dělat dál? ŠIMON: Já? To, co jsem začal studovat. Stavět mosty. Tereza vydechne. TEREZA: Golden Gate…

116


REBELOVÉ

ŠIMON: Jo, takový. Ale… No nic… prostě jsem se rozhod´, že se pojedu vosobně podívat, jak takovej Golden Gate vypadá. A kluci jedou se mnou. Bugyna si zaklepe na čelo. BUGYNA: Jestli je to takový, jak říkáš, tak vás přece nepustěj´… Tereza už chápe. Otočí se na Bugynu. TEREZA: Ty jsi pitomá… BOB: Proto nečekáme na vosobák… Voni jsou totiž na hranicích dost háklivý na doklady. ŠIMON: Jezdil jsem sem ke strejdovi na prázdniny… Tak vím, že tu vobčas staví vlak se dřevem… kterej jezdí do Německa. Tereze to nedá, aby se nezeptala. TEREZA: Ty tu máš strejdu? Šimon se usměje a přikývne. Tereza se zamyslí… a pak Šimonův úsměv opětuje. Ví, že ví. TEREZA: Pan farář… Šimon přikývne podruhé. Bugyna také pochopí. BUGYNA: Já už tomu rozumím… Pánové zdrhli z vojny a než se rozloučej´ nadobro, udělali si z nás píchačky…, vojenský matračky…! EMAN: Ale počkej, prosím tě, jaký vojenský matračky…? Mně jde náhodou vo vztah, vopravdu ! Eman se odmlčí. Julča promluví tak drsně chlapským tónem, že všichni strnou. JULČA: Potřebuju panáka. Bugyna se rozesměje. Pak Tereza, Julča i kluci… Napětí se uvolňuje. TEREZA: To je dobře… že ten vlak vodjel!

117


REBELOVÉ Obraz 50 U rybníka Ráno

Mlha. Objeví se Tereza. Vrací se tou ranní mlhou z “maturitního večírku”. Jde a náhle se zastaví. Z té mlhy je totiž slyšet všeobecně dobře známá znělka. ZNĚLKA HLASU AMERIKY A pak se z rádia ozve hlas. ZPRÁVY- ORIGINÁL Z ROKU 1968 (hlas komentátora sděluje, že kolem československých hranic probíhá pohyb nezvykle velkého množství vojenské techniky armád Varšavské smlouvy, údajně pouze v rámci “plánovaných” vojenských cvičení…) Tereza pochopí, kdo ty zprávy poslouchá. Vykročí tím směrem. Jde a v té mlze náhle spatří tatínka. Sedí na břehu rybníka, cigárko v puse, rádio vedle sebe, nohy nataženy, oči zavřeny. TEREZA: Cos chytil? TATÍNEK: Hlas Ameriky… Tady to rušej nějak míň, nebo co… Tereza si sedne vedle něj. Síťka na eventuálně ulovené ryby je prázdná. TEREZA: Neberou, co…? TATÍNEK: Až jednou budou brát, tak pochopím, že se děje něco hodně divnýho… Tatínek se odmlčí. TATÍNEK: Kde´s byla, celou noc…? Tereza provinile kuňká. TEREZA: Ujel mi vlak… Trochu jsme ten maturiťák protáhli… Promiň… Tatínek řekne suše, jako by se ho to netýkalo. TATÍNEK: Sháněli tě spolužáci. Na žádným maturiťáku jsi nebyla. A taky jsi mi nikdy nelhala.

118


REBELOVÉ Tereza studem sklopí oči. Tatínek si ji přitáhne k sobě, obejme ji a pak chvilku jen poslouchají ty neveselé.

ZPRÁVY (padají jména Dubčeka, Brežněva…) Po chvilce se tatínek optá. TATÍNEK: Nic mi neřekneš…? Tereza se jen usměje... A po chvilce se zeptá zamyšleně. TEREZA: Tati… Byl jsi někdy v Německu…? TATÍNEK: Proč se ptáš…? TEREZA: Že bysme tam mohli někdy jet… Anebo ještě dál… Do Ameriky… Tatínek se smutně povzdechne a zaposlouchá se do zpráv, které se ozývají z rádia. Hlasatel v něm informuje o mohutném vojenském cvičení států Varšavské smlouvy v blízkosti čs.hranic. TATÍNEK: Možná by to bylo lepší. ZPRÁVY Z výšky vidíme, že na břehu rybníka sedí v ranním oparu dvě osamělé, k sobě se choulící postavičky - tatínek s Terezou. Jediné, co ruší tuto romantickou pohodu, jsou ony zprávy Hlasu Ameriky, které působí velmi zlověstně.

119


REBELOVÉ Obraz 51 U Oldy doma Den

HUDBA - z magneťáku Byt Oldových rodičů připomíná cikánskou maringotku - absolutní binec a přelidněno. Je jasné, že “maturiťák” skončil zde. Většina spí, někdo ještě popíjí, z vedlejšího pokoje jsou slyšet hlasité zvuky milování. Drmola usnul v objetí s jakýmsi spolužákem… Z pootevřených dveří pokoje je slyšet rozhlas. ROZHLAS Bylo právě třináct hodin... Olda, kterému z té přemíry pití třeští hlava, otevře dveře do koupelny. Spatří tam nahého Tuřína s nahou šprtkou Horákovou. OLDA: Pardón, Tuřín, pardón…! Olda dveře hned zavře. Jde do kuchyně, kde je puštěna televize. A v ní právě probíhá pořad pro vojáky “AZIMUT”. Soudružka redaktorka (v uniformě) hovoří “neformálně” s jakýmsi obtloustlým podplukovníkem. PODPLUKOVNÍK: Ano, soudružko redaktorko, vojíni základní služby nám opravdu čím dál častěji opouštějí útvary. Prostě útěky, útěky se nám množí! REDAKTORKA: A mohl byste - zejména vojínům základní služby přiblížit nějaký závažnější případ z poslední doby? Možná by je zajímaly postihy za takováto závažná provinění… Na obrazovce se objeví fotky s nám velmi známými tvářemi Šimona, Boba a Emana. PODPLUKOVNÍK (M.O.): Šimon Ostrčil, Robert Zátka, Emanuel Brábník. Olda na obrazovku vytřeští zrak. PODPLUKOVNÍK (M.O.): Nedovolené opuštění posádky, celostátní pátrání. Fotografie zase zmizí a objeví se tvář růžolícího podplukovníka. Z chodby se vynoří jakási polonahá spolužačka, uchopí Oldu za ruku a táhne ho pryč. Olda ještě věnuje pohled televizoru a pak si dá říci. Zmizí.

120


REBELOVÉ

PODPLUKOVNÍK: Jejich případ je o to závažnější, že na útěku těžce zranili jednoho z pronásledovatelů, který po převozu do nemocnice svým zraněním podlehl. A postih? Dle zákonů, soudružko, dle zákonů. Ale přesnější informace vám jistě rád podá zde přítomný soudruh vojenský prokurátor! Pokojem tu a tam proplouvají silně podroušení maturanti, ale nikdo z nich nevěnuje pozornost televizní obrazovce. Proč taky… V televizi se slova ujme strohý vojenský fanatik, v jehož tváři se zcela jistě nikdy neobjevil úsměv. PROKURÁTOR: Nedovolené opuštění posádky, nedovolené ozbrojování, ublížení na zdraví s následkem smrti… a zcela jistě i záporný vztah k socialistickému zřízení. To je lehký součet. Uvědomme si, soudruzi, že jsme armádou míru a nedopustíme, aby nějací Ostrčilové, Zátkové či Brábníci oslabovali naší bojeschopnost!

121


REBELOVÉ Obraz 52

V hospůdce, Silnice (montáž) Den

HOSPŮDKA RUCH HOSPODY Tereza běží dolů po schodišti. Přijde až ke dveřím a okénkem opatrně nahlédne do výčepu. Tatínek se projíždí po lokále na Alžbětině dámském bicyklu. Tak tak balancuje, protože řídí jen jednou rukou, ve druhé svírá věnec půllitrů. TATÍNEK: Pivo jako křen, kuchyně jak od maminky, prvorepublikový ceny… a k tomu umělecké vystoupení zdarma! To vše a ještě víc vám nabízí naše restaurace U rybníčka. Tatínek schválně zcela ignoruje výstup, který se odehrává za jeho zády u výčepního pultu. Alžběta tam čepuje pivo a zcela klidně poslouchá svého hysterického, žárlivého manžela, který sem za ní přišel a cosi do ní hučí. TATÍNEK: Akrobatické výkony personálu! Atraktivní podívaná! A jako vrcholné číslo… Tatínek postaví za jízdy pivo před Alžbětina manžela. TATÍNEK: … dovoz piva až na stůl! Alžbětin manžel chytí tatínka za paži a tak ho donutí zastavit. ŽÁRLIVÝ MANŽEL: Už se těším! TATÍNEK: Na to pivko? Tak ať vám slouží…! ŽÁRLIVÝ MANŽEL: Až vám tuhle hospodu seberou, pane! Na to se těším a ta doba jednou přijde. To si buďte jistej! Manžel zamíří rázným krokem ke dveřím. Tam se ještě otočí a křikne na Alžbětu. ŽÁRLIVÝ MANŽEL: A pak ještě ráda přilezeš! Sotva za sebou manžel práskne dveřmi, usmějí se na sebe Alžběta s tatínkem a oba dál zcela nevzrušeně pokračují každý ve své práci. 122


REBELOVÉ

TATÍNEK: A co tu máme dál? Ptáček španělský, kuře ála bažant a bažant ála kuře…! Toť pouhý vzorek ze specialit naší nové kuchařky! Tatínek mrkne na opodál stojící Alžbětu. STÁLÝ HOST: Konečně! Vždyť ty tvý věčný utopenci už se nedali jíst! A protože Tereza vidí, že tatínek s Alžbětou jsou s obsluhou hostů velmi zaneprázdněni, sebere odvahu a otevře malý sklad potravin...

xxxxxxxxxxxxxx SKLAD Tereza začne do velké tašky házet štangle salámu, věnec buřtů, chleba, láhve piva... a také lahvičku chilli.

xxxxxxxxxxxxxx HOSPŮDKA Alžběta se ve výčepu činí. Točí jedno pivo za druhým, prodává cigarety, roznáší talíře… Tatínek na Alžbětině kole rozváží hostům natočená piva.

xxxxxxxxxxxxxx SILNICE Tereza vyjde z hodpody. Nasedne na tatínkovo vrzající kolo a mizí silnicí v dáli. Tatínek, který vyšel na zahrádku s věncem piv v ruce, Terezu zahlédne. Dívá se za ní, jak s naditou taškou na řidítkách sotva udržuje rovnováhu.

123


REBELOVÉ Obraz 53

V továrně, Kolem továrny (montáž) Den

Kluci bezstarostně mastí karty. A zároveň si svérázným způsobem opakují angličtinu. BOB: I take one play card. EMAN: For me, two cards, please. ŠIMON: I stay. Eman zpozorní. Odkudsi z dálky se totiž ozve hluk motoru. MOTOR PŘIJÍŽDĚJÍCÍHO AUTA BOB: Oh shit… What is it…? EMAN: Auto, vole! Eman vystartuje k oknu. Když vyhlédne ven, krve by se v něm nedořezal.

xxxxxxxxxxxxxx Po lesní cestě sem přijíždí několik policejních vozů.

xxxxxxxxxxxxxx EMAN: Kurva, esenbáci…! Kluci začnou okamžitě jednat. Šimon popadne batoh a všichni vyběhnou ke dveřím. Když je otevřou, strnou.

xxxxxxxxxxxxxx I z druhé strany se k továrně blíží policejní vůz. A vojenský gazík k tomu.

xxxxxxxxxxxxxx BOB: Do píči…! To mohly vyžvanit jedině ty holky…! ŠIMON: Tak to dohrajem za čárou. 124


REBELOVÉ

EMAN: Když se za ní dostanem. Kluci se rozeběhnou k poklopu, kterým se sestupuje do podzemí. Když v něm mizí poslední, je už slyšet kvílení brzd. BRŽDĚNÍ AUT

125


REBELOVÉ Obraz 54 Nedaleko opuštěné továrny Den

Poklop v betonu se nadzvedne. Objeví se v něm Šimonovy oči. Dívá se, zda je čistý vzduch...

xxxxxxxxxxxxxx Je odsud vidět k továrně. Pobíhá tam už několik desítek vojáků a esenbáků.

xxxxxxxxxxxxxx Udýchaní kluci začnou opatrně vylézat z kanálové výpusti. Přikrčeni běží pryč. BOB: Tak. A teď už je jasný, že další expres už prošvihnout nemůžem´… Šimon pohlédne na Emana a důrazně dodá. ŠIMON: Nic nás tu už nesmí zdržet! Nic a nikdo! Rozumíš…? Nikdo…! EMAN: A no jo, pořád… Eman přikývne. Moc dobře ví, koho tím “nikdo” Bob myslí... Všichni tři mizí v hustých keřích.

126


REBELOVÉ Obraz 55

Kolem továrny, V továrně (montáž) Den

KOLEM TOVÁRNY K továrně přijíždí na tatínkově kole Tereza. Veze onu tašku s jídlem. Vidí, jak od továrny odjíždějí vojenská a policejní auta. To ji vyděsí... Když auta zmizí v zatáčce, rozeběhne se k továrně.

xxxxxxxxxxxxxx V TOVÁRNĚ Tereza vpadne dovnitř. V tovární hale kluci nejsou… Je tu jen opuštěný stůl po “maturitní” hostině, ale všechno je zpřeházeno a vyrabováno jako po výbuchu. Tereza postupně vpadne do jednotlivých “ložnic”. Kluci nikde… Dokonce tu nemají ani své věci. Tereza zničeně hlesne. TEREZA: Šimone… Krátce se ozve hudební motiv. HUDBA – Stín katedrál – motiv Všechno hezké pro Terezu končí. Uvědomí si, že to byl patrně Olda, kdo kluky udal. Šíleně se naštve a vyběhne z tovární haly ven.

127


REBELOVÉ Obraz 56

Na chodbě domu, U Oldy doma (montáž) Den

Otevřou se dveře a Olda ke svému milému překvapení spatří stát na chodbě Terezu. Ta se ho optá s klidným úsměvem. TEREZA: Jsi doma sám? Olda se hned rozjasní jako sluníčko. Radostně přisvědčí v očekávání věcí příštích. OLDA: Úplně sám… Prásk! Tereza vrazí Oldovi facku, až se mu zatmí před očima. A Tereza je vzápětí k nezadržení. Mlátí Oldu hlava nehlava a soptí a do toho všeho jí také tečou z očí slzy. TEREZA: Ty práskači jeden svazáckej, nadrženej, hajzle závistivej!

ty

parchante

OLDA: Co je, co se děje? Jau! Brání se Olda a couvá před rozzuřenou Terezou do bytu. TEREZA: Tohle mohla udělat jen taková krysa, jako seš ty!!! OLDA: A co? Co jsem udělal? TEREZA: Víš, co je teď čeká?!? OLDA: Koho? TEREZA: Poslals je do kriminálu! Normálně´s je prásknul! OLDA: Já nevím, o kom mluvíš!!! TEREZA: Viděla jsem tě, jak jsi nás šmíroval!!! Tereza vrazí Oldovi takovou ránu, že Olda upadne na podlahu.

128


REBELOVÉ

TEREZA: Tys jedinej věděl, že jsou v tý továrně!!! Olda si drží tvář. Upřímně se zeptá. OLDA: Oni je chytli? TEREZA: Ty premiante jeden zamindrákovanej! Tereza jedním pohybem narazí Oldovi na hlavu jakýsi budovatelský obraz... a konečně se trochu zklidní. Pohlédne na tu směšnou postavičku a se zadostiučiněním poznamená. TEREZA: Tohle jsem měla udělat hned v prváku... OLDA: Já nikomu nic neřek´, Terezo, vopravdu… Já nejsem jako fotr… Tereza si otírá slzící oči. Oldovi už je taky do pláče. OLDA: Takovou sviňárnu, to bych přece neudělal...! Tereza se na něho při odchodu otočí a Olda dodá. OLDA: Už kvůli tobě ne...! Tereza za sebou práskne dveřmi. TEREZA: Chudáku... Na podlaze zůstane sedět zcela zdeptaný Olda.

129


REBELOVÉ Obraz 57

V pokoji Terezy, Před hospůdkou (montáž) Noc

Je hluboká noc. HUDBA Tereza leží v posteli. Oči má ubrečené. ŤUKNUTÍ KAMÍNKU DO OKNA Tereza zpozorní. Po chvilce opět kdosi hodí kamínek na Terezčino okno. Tereza vstane z postele a jde k oknu. Podívá se na dvůr a celá se rozzáří. TEREZA: Šimone…! Tereza rychle otevírá okno. TEREZA: Já myslela, že tě chytili…! ŠIMON: Pššššt…! Šimon a polohlasem poznamená. ŠIMON: Na rozdíl vod těch esenbáků jsem jako kluk tu fabriku prolez horem dolem…

130


REBELOVÉ Obraz 58 Ložnice tatínka Noc

Tatínek, který leží v posteli vedle Alžběty, se probudí. Nejprve zaregistruje Alžbětu, která spí jak andílek… A pak zaslechne hlasy Šimona a Terezy. Vyleze z postele a jde k oknu. TEREZA (M.O.): Šimone… Já… jsem se bála, že už tě nikdy neuvidím… ŠIMON (M.O.): Fakt? Fakt ses bála? TEREZA (M.O.): Strašně moc. A jsem šťastná… že… ŠIMON (M.O.): Já jsem taky šťastnej… asi nejšťastnější občan v celým lidově-demokratickým bloku… ani u kapitalistů takovýho nemaj´… Tatínek pozorně naslouchá.

131


REBELOVÉ Obraz 59

Zahrada za hospůdkou, Ložnice tatínka (montáž) Noc

ZAHRADA ZA HOSPŮDKOU Tereza se usmívá. ŠIMON: Můžeš ven? TEREZA: Cože? Šimon stojí mezi stolky na zahrádce a pokračuje k oknu šeptem. ŠIMON: Jestli můžeš ven… TEREZA: Teď??? Vždyť je půlnoc…! ŠIMON: Jo… hodina duchů… hodina zamilovanejch… Tereza se uchechtne. Nerozhodně vrtí hlavou. TEREZA: Hodina zamilovanejch duchů… Já nevím… ŠIMON: Pořád na tebe myslím a… Aspoň na chvíli… Terezko… Tereza se náhle rozhodne. Zmizí z okna. TEREZA: Počkej na silnici…! ŠIMON: Terezo…! Tereza znovu vykoukne. ŠIMON: Něco k jídlu… nemáš…? Tereza kývne a opět zmizí. Šimon se rozhlédne kolem sebe a pro jistotu zaleze více do tmy.

xxxxxxxxxxxxxx LOŽNICE TATÍNKA Za zády tatínka se ozve tichý hlas. 132


REBELOVÉ

ALŽBĚTA: Ty ji s ním necháš jít? Tatínek si ani nevšiml, že se Alžběta probudila a vše sledovala spolu s ním. Tatínek přikývne. ALŽBĚTA: Teď??? TATÍNEK: Když nepůjde teď, půjde jindy. ALŽBĚTA: A nemáš strach? TATÍNEK: Mám. Tatínek obejme Alžbětu a přitiskne se k ní. TATÍNEK: Hroznej…

133


REBELOVÉ Obraz 60 Kolejiště nedaleko vesnice Noc

Tereza se Šimonem jdou prostředkem železničních kolejí... Každý drží za jedno ucho tu velkou, těžkou tašku s jídlem, kterou Tereza vezla odpoledne do továrny. Šimon hladově ukusuje šišku salámu. Mluví s plnou pusou. ŠIMON: Z tý továrny jsme museli zmizet. Někdo nás tam asi viděl, nebo co… TEREZA: V tom má prsty Olda… ŠIMON: To je ten idiot z poutě? TEREZA: Jo, přesně ten. Chvíli jdou... Tereza se zastaví. Pohlédne posmutněle na Šimona. Mlčky se obejmou. Uprostřed nekonečných kolejí stojí dvě siluety v objetí… ŠIMON: To je škoda… TEREZA: Co? ŠIMON: Že musíme vodjet… Šimon po chvilce políbí něžně Terezu do vlasů. A pak na ústa. A když polibky začnou být čím dál vášnivější, Tereza se náhle ze Šimonova objetí jemně vymaní. Ve svitu měsíce je vidět, že jí z očí kanou slzy. ŠIMON: Nebreč. TEREZA: Já nebrečím. Z Tereziných očí vytryskne další příval slz. Šimon se proti své vůli musí usmát. Tereza si sáhne za krk a rozepne si svůj řetěízek. Pověsí ho na krk Šimonovi.

134


REBELOVÉ ŠIMON: Co blbneš?

TEREZA: Jako´s mi dal ten pohled... Taky pro štěstí... Tereza se usměje. TEREZA: A třeba taky docela inspirující... Šimon Terezu políbí. Ta jeho polibek opětuje.

135


REBELOVÉ Obraz 61

Na zastávce u lesa, V čekárně (montáž) Noc

NA ZASTÁVCE Na nám již známou železniční zastávku, která je teď osvícena pouze jednou malou lucerničkou, přichází Tereza se Šimonem. Vejdou do malé nádražní dřevěné čekárny.

xxxxxxxxxxxxxx V ČEKÁRNĚ Na lavici zde dřímou Eman s Bobem. Je jasné, že tahle dřevěná bouda se klukům stala dočasným úkrytem. Šimon hlasitě hlaholí. ŠIMON: Pánové, něco na zub od Armády… Kluci sebou trhnou. BOB: Co to kecáš? ŠIMON: Vod Armády spásy, volové… Bob s Emanem vystartují po tašce s jídlem. BOB: To jsou fóry… EMAN: Dej to sem… Já mám hlad, že se za mnou lidi votáčej´… Tereza se zkoumavě dívá na Boba a Emana. Pak pohlédne na Šimona. Oči má ještě zarudlé od pláče. TEREZA: Poprvý v životě jsem něco ukradla. ŠIMON: Dík... Chce Terezu políbit jen tak lehce, jako výraz díků, ale vášně, které před chvílí tak nečekaně propukly v kolejišti, teď propukají znovu, a to v ještě větší intenzitě...Polibky ne a ne skončit.

136


REBELOVÉ Bob s Emanem jsou počínáním Šimona a Terezy tak zaskočeni, že dokonce zapomenou na hlad a zírají na ty dva divoce se líbající nehybně se štanglí salámu v ruce. Když už začne být situace velmi důvěrná, optá se Bob šeptem Emana.

BOB: Hele... Asi bysme si to měli sníst venku. EMAN: A proč jako…? BOB: Protože moc mlaskáš, vole… A to ruší…! EMAN: Při čem? Bob nad tím nechápavcem jen obrátí oči v sloup. Eman se plácne do čela. EMAN: A jo...! Kluci si z tašky vezmou chleba, dva lahváče a nechají tu ty dva rozdivočelé milence o samotě.

137


REBELOVÉ Obraz 62 Na zastávce u lesa Noc

Bob s Emanem usedají nedaleko dřevěné boudy na koleje. EMAN: To tu budem´ tvrdnout do rána. BOB: Já bych ho tak nepřeceňoval… Kluci sedí na koleje proti sobě a podávají si štangli salámu, kterou jedí střídavě. Trochu to vypadá, jako by kouřili obřího jointa.

138


REBELOVÉ Obraz 63

Čekárna, Na zastávce + Ateliér (montáž) Noc

ČEKÁRNA HUDBA - Stín katedrál - předehra Tereza se konečně vymaní ze Šimonova objetí. Rozhlédne se po té nevzhledné čekárně. Její pozornost upoutá nástěnka na protější straně, na kterou teď z nástupiště svítí ona jediná lucernička. TEREZA: Víš, jak to vypadá? Jako oltář… Šimon se usměje a přikývne. ŠIMON: Protože jsme v chrámu… V železničním…! Šimon vezme Terezu za ruku a vstává. Jdou ke svému železničnímu oltáři a začínají zpívat svůj hlavní lovesong. STÍN KATEDRÁL Stín katedrál půl nebes bůhví s čím svůj ideál sen, co si dával zdát. Z úsměvů šál dům nebo básní rým co ti mám dárkem dát? Na začátku písničky se Šimon s Terezou zastaví před nástěnkou, která se prolínačkou změní ve skutečný oltář. Stejným způsobem se změní celý interiér čekárny v honosný gotický chrám.

xxxxxxxxxxxxxx ATELIÉR Šimon a Tereza - oba ve svatebním - přicházejí k oltáři.Tereza má přes obličej něžný závojíček. Oba zpívají. ŠIMON + TEREZA: Přej si co chceš zlatý důl nebo věž sladkou sůl, smutný ráj suchý déšť…

xxxxxxxxxxxxxx

139


REBELOVÉ ČEKÁRNA Šimon začíná Tereze rozepínat halenku... Tereza se nebrání... Halenka pomalu dopadá na zem... A zpěv obou pokračuje.

ŠIMON + TEREZA: Ber, tady máš mořskou pláň nebo pláž hudbu sfér jenom ber se mnou též... Na lavici dopadnou Šimonovy kalhoty. Šimon obejme Terezu, políbí se a jejich nahá těla se v tom pološeru začnou proplétat víc a víc.

xxxxxxxxxxxxxx ATELIÉR Šimon a Tereza klečí v gotické katedrále před oltářem. Nasazují si prstýnky. ŠIMON + TEREZA: Můj ideál víš to, co já mám rád Stín katedrál sen, co si k ránu dávám zdát... Šimon zvedne Tereze závojíček a obřadně ji políbí. HUDBA – Stín katedrál – mezihra

xxxxxxxxxxxxxx NA ZASTÁVCE Emanovi to nedá, aby pořád neotáčel hlavu k čekárně. EMAN: Teda… Eman pohlédne na hodinky. EMAN: Ty tam snad dělaj´ paterčata.

xxxxxxxxxxxxxx ČEKÁRNA Tereza se Šimonem se v čekárně vášnivě milují...

xxxxxxxxxxxxxx

140


REBELOVÉ NA ZASTÁVCE A na kolejích před čekárnou řekne Bob odhodlaně Emanovi.

BOB: Víš, kam půjdu hned za čárou...? EMAN: Do hodináče? BOB: Přesně. A zaplatím si rovnou dvě hodiny! EMAN: Tak já taky! BOB: S černoškou! EMAN: Já taky! BOB: Se dvěma najednou! EMAN: Já taky! BOB: A na celou noc! EMAN: Ježíšmarjááááá, já už tam chci bejt…!!! HUDBA – Stín katedrál - konec mezihry

xxxxxxxxxxxxxx PROLÍNAČKOVÁ MONTÁŽ Milování Šimona a Terezy pokračuje... Tato sekvence je prostřihována jejich chůzí katedrálou s průvodem svatebčanů. ŠIMON: Přej si, co chceš zlatý důl nebo věž sladkou sůl, smutný ráj suchý déšť... Ber, tady máš mořskou pláň nebo pláž hudbu sfér jenom ber se mnou též...

141


REBELOVÉ Najednou je DEN a my vidíme vyzdobenou železniční zastávku, která je celá v bílém, takže vypadá jako malý kostelík. A z něho teď vycházejí novomanželé Šimon a Tereza. Doprovází je průvod svatebčanů, mezi kterými spatříme tatínka, Alžbětu, Boba, Emana, Julču s Bugynou, učitelku Drtinovou a také PRŮVODČÍHO DOUŠU! Všichni přítomní jsou oblečeni do bílého, POUZE PRŮVODČÍ DOUŠA JE CELÝ V ČERNÉM. V čele svatebního průvodu jde nám dobře známý, dobrácký pan farář.

ŠIMON: Můj ideál víš to, co já mám rád stín katedrál sen, co si k ránu dávám zdát…

xxxxxxxxxxxxxx POKOJÍK TEREZY Tereza vejde do svého pokojíku, pomalu zavře dveře, opře se o ně. ŠIMON: Ten, co se nám bude zdát… Tereza otevírá deníček, ve kterém má u dnešního data namalované panenské jablíčko… Tereza deníček odloží, vezme si z mísy skutečných jablek jedno obzvlášť hezké a zakousne se do něj. Šťáva z jablka jí teče po bradě. Tereza ji setře. S posledními tóny písničky vidíme Terezu, jak se přikrývá peřinou a se slastným výrazem zavírá oči, aby si něco opravdu hezkého nechala ještě zdát… HUDBA – Stín katedrál – konec

142


REBELOVÉ Obraz 64

Čekárna, Na zastávce (montáž) Ráno

ČEKÁRNA Kluci spí. TICHO Jsou jak sardinky naskládáni na lavici. Šimon se probudí… a strne. Otevřenými dveřmi totiž vidí na perón. Stojí tam - důstojník! Zády k nim. Šimon opatrně budí kluky. Šeptá jim: ŠIMON: Vojáci… Jsou tady…! Ode dveří se ozve mužský hlas. MAJOR (M.O.): Mládenci… Kluci rozespale na majora mžourají. MAJOR: Nevíte, kdy to jede na Kostelec? Osm patnáct nebo osm dvacet pět? Ve dveřích stojí onen důstojník, což je usměvavý, růžolící major nepříliš pronikavé inteligence. MAJOR: Anebo už to snad jelo? EMAN: Nejelo... Opravdu... BOB: Ale jelo, jelo přece… Na Kostelec už to jelo, to jste tady úplně zbytečně! Bob podvědomě ukazuje, na kterou stranu to jelo. Major se trochu diví. MAJOR: Ale Kostelec je přece na druhou stranu… Bob se upřímně podiví. BOB: Na druhou…? A vod kdy? MAJOR: Jede to dneska vůbec? Šimon pohlédne na vylepený jízdní řád.

143


REBELOVÉ

ŠIMON: To záleží na tom, jestli je pracovní den před volnem anebo volno před pracovním dnem, anebo jestli je svátek před volnem anebo po, anebo jestli je… MAJOR: No jo, v tom aby se blbej vyznal. Major brejlí do jízdního řádu. MAJOR: Tak já počkám. Uvidíme. Na majora už to všechno je nějak moc složité. ZAHOUKÁNÍ VLAKU MAJOR: Ááááá…! Slyšíte…? Major znovu brejlí na vylepený jízdní řád. MAJOR: To vypadá na volno před pracovním dnem! Ale pěkně zpožděný. Kluci se podívají z okna a vidí, jak se k zastávce blíží... nákladní vlak, naložený kládami! EMAN: Do prdele! A my u toho semaforu nejsme!

xxxxxxxxxxxxxx NA ZASTÁVCE Plně naložený nákladní vlak se blíží k naší zastávce. A co je naprosto nečekané - začíná brzdit.

xxxxxxxxxxxxxx ČEKÁRNA Kluci vidí oknem čekárny, jak přesně před boudou zastavuje nákladní vagón s kládami. Je to jako výzva, jako dar nebes… Bob položí základní otázku. BOB: Jedem…? Eman pohlédne na majora. BOB: Tak jedem nebo ne??? Tak jedete, sakra?!? Major taktně kluky upozorní. MAJOR: Ale mládenci... Dyť je to vlak nákladní! Eman popadne batoh.

144


REBELOVÉ EMAN: Jedem.

ŠIMON: Počkej…! To já nemůžu takhle bez rozloučení, já jí přece nemůžu jen tak zmizet! TEĎ už nemůžu, chápeš… Bob nehledí na majora, chytne Šimona a zatřese jím. BOB: Ale můžeš, kámo. Protože vono ti totiž nic jinýho nezbejvá!!! EMAN: Vždyť za tebou může jezdit, ne? To byla věta ve správný čas. Šimon o ní bleskově přemýšlí. TICHO ZAHOUKÁNÍ VLAKU Šimon stojí před opravdu rozhodnutím svého života.

nejzásadnějším ROZJEZD VLAKU

Bob náhle chňapne po batohu a vyběhne z čekárny. Za ním Eman a jako poslední Šimon. HUDBA - vítězná

xxxxxxxxxxxxxx NA ZASTÁVCE Kluci vybíhají z čekárny na perón. Běží kolem nic nechápajícího majora a řvou. BOB: San Francisco…! Už jedem…! EMAN: Jupííííí!!! Bob s Emanem běží podél rozjíždějících se vagónů a naskakují. Major si při pohledu na kluky zasněně povzdechne. MAJOR: No jo… Tremping… Taky jsem tak jezdil! Za mlada…! Vlak zrychluje. Vlak začíná zrychlovat. BOB A EMAN: Dělej, Šimone, přidej! Přidej...!!! Šimon se Šimona běží podél vagónů a ne a ne naskočit. Bob se natáhne k Šimonovi a podává mu ruku.

145


REBELOVÉ

BOB: Tak, kurva, dělej…! Šimon natáhne svoji ruku, jako by se chtěl Boba zachytit… ale jen mu vtiskne do dlaně kus ušmudlaného papíru. Bob ho drží v ruce a zděšeně se na ni dívá. BOB: Co blbneš? ŠIMON: To je ta adresa v Mnichově... Za tejden jsem tam… Vlak vyjede ze zastávky a definitivně zrychlí. HUDBA Kluci na Šimona vyděšeně zírají. Šimon ještě chvíli setrvačností běží podél kolejí a pak se zastavuje. Dívá se za vzdalujícím se Bobem a Emanem a jakoby tušil, že je možná už nikdy v životě neuvidí… Kluci stojí na stupátku vagónu bez pohybu, ani mávat nejsou schopni. Nevěřícně se dívají za stále se zmenšujícím Šimonem. Po chvilce vlak s Emanem a Bobem zmizí v zatáčce a Šimon se vrací k zastávce. Od zastávky na Šimonovu postavičku ten šantala major volá. MAJOR: Ujeli, co…? Kdybyste víc trénoval, moh´ jste jet taky! Je to opravdu blb.

146


REBELOVÉ Obraz 65

Jízda autem, Most nad tratí (montáž) Den

Tatínkova stařičká octavie combi sotva popadá dech, když se šplhá pod tíhou velkého nákupu do kopce. Vedle tatínka sedí Tereza s platy vajíček na klíně. Oktávka vjíždí na úzký most, který vede přes trať...Pod ním právě projíždí nákladní vlak, naložený kládami. Tereza náhle vykřikne. TEREZA: Zastav, tati…! Zastav…!!! Na jednom vagónů sedí klukovské postavy. TEREZA: Tak zastav!!! Tatínek absolutně nechápe, proč, ale zastavuje uprostřed mostu. Tereza okamžitě vyskakuje z auta a běží k zábradlí. Volá za vzdalujícím se vlakem. TEREZA: Šimone…! Šimone…! Ši - mo – ne…!!! Pod mostem projede poslední vagón a vlak se rychle vzdaluje. Tereza za vlakem nevěřícně, bezmocně hledí. Vlak mizí v zatáčce a Tereza se domnívá, že mizí i se Šimonem. Ozve se tichý, jakoby vzdálené, hudební motiv. HUDBA – Stín katedrál – klavírní motiv Tatínek vystoupí z auta. Zůstane stát za Terezou, která stále hledí k zatáčce, ve které zmizel poslední vagón. Když se Tereza otočí, spatří tatínek v jejích očích slzy velké jako hrách. Tatínek Terezu obejme. SLÁBNOUCÍ HLUK VZDALUJÍCÍHO SE VLAKU

147


REBELOVÉ Obraz 66

Před hospůdkou, V hospůdce (montáž) Den

PŘED HOSPŮDKOU A Šimon zatím přichází v té nejlepší náladě k hospůdce “U rybníčka”. Píská si zvesela, neboť se těší na setkání s Terezou. Projde zahrádkou, která je ještě uzavřena, a vejde rázně do hospůdky.

xxxxxxxxxxxxxx V HOSPŮDCE V lokále, ze kterého dýchá domácí klid a pohoda, nikdo není. Šimon jde k pípě a chvilku čeká… Pak zaťuká lžičkou o skleničku a rozverně zavolá. ŠIMON: Hospodo…! Hosti přišli…! Ze sklepa se ozve ženský hlas. ALŽBĚTA:(M.O.) Jestli chcete pivo, tak si vemte lahvový! Narážím… ŠIMON: Rád bych mluvil s Terezou. ALŽBĚTA:(M.O.) A kterej vy jste…? ŠIMON: Ze školy! Spolužák… Vona ještě spí? ALŽBĚTA:(M.O.) Jela s tátou pro zásoby! Ale musej tu bejt každou chvíli! To jsou vcelku dobré zprávy, takže se Šimon usměje a rozhlédne se po nějakém půllitru… A protože jsou všechny špinavé, tak si jeden z nich začne vymývat. Chová se v hospůdce jako doma – a to koneckonců vlastně skoro je.

148


REBELOVÉ Obraz 67

Před hospůdkou, V hospůdce (montáž) Den

PŘED HOSPŮDKOU Před hospůdkou zastavuje volha VB. PŘÍJEZD AUTA

xxxxxxxxxxxxxx V HOSPŮDCE Šimon příjezd auta slyší. Usměje se, neboť se domnívá, že přijíždějí táta s Terezkou. Radostně zahlásí hlasu ve sklepě. ŠIMON: Už jsou tady...!

xxxxxxxxxxxxxx PŘED HOSPŮDKOU Z Volhy vystupují z dva esenbáci. Mladší zjevně vypráví vtip. MLADŠÍ ESENBÁK: … a voni povídaj´: “Dobrý, ale proč jsi nekoupil ten salám?” a von na to: “Protože jsem neměl džbánek.” – “Na salám džbánek?” – “Když voni měli jen točenej…” Starší esenbák se opravdu od srdce směje. SMÍCH STARŠÍ ESENBÁK: Dobrý… škoda, že to je vo nás, to ho ani nemůžu vyprávět v hospodě… Oba policisté míří ke dveřím hospůdky.

149


REBELOVÉ Obraz 68 V hospůdce Den

Šimon si nalévá pivo do čerstvě vymytého půllitru. Když spatří, kdo vchází do lokálu, ztuhnou mu rysy v obličeji. TICHO V té strnulé póze lije pivo dál, takže mu přeteče, což neunikne staršímu esenbákovi. Šimon se probere ze strnutí. Zatváří se neutrálně a jakoby nic si jde sednout k nejbližšímu stolu. Starší esenbák po Šimonovi pořád pokukuje. Je natolik zkušený, že v Šimonově chování poznal špatně zakrývanou nervozitu. Esenbáci přejdou k výčepnímu pultu a postaví se k Šimonovi zády. Šimon sedí zcela nehybně za stolem a civí do půllitru. Po chvíli si uvědomí svoji strnulost a rozhodne se napít piva… napije se však jen pěny, takže mu kolem rtů zůstanou bílé vousy. Zaregistruje, že se po něm začal ohlížet i ten mladší esenbák. Oba esenbáci si teď dokonce něco šeptají a ten starší cosi vytahuje z brašny. Ze sklepa se naráženého sudu.

ozve

charakteristický

zvuk SYČENÍ NARÁŽENÉHO SUDU

Esenbáci mají v rukou fotografie. I když na ně nevidíme, dovedeme si představit, kdo na nich asi je. Policisté se na sebe podívají. Je to on! Šimonovi začíná být jasné, že právě začaly poslední minuty jeho pobytu na svobodě. Pohlédne na esenbáky a oni na něho. Téměř současně. Šimon se chce napít, ale nedonese půllitr ke rtům. Položí ho rezignovaně zpátky na stůl.

150


REBELOVÉ Obraz 69

Před hospůdkou, V autě (montáž) Den

Tři páry nohou nastoupí do esenbáckého auta. KROKY Zaklapnou se dveře a auto se s protočením kol rozjede. ZASKŘÍPĚNÍ KOL Volha se Šimonem se vzdaluje od hospůdky. V automobilu sedí zaražený Šimon. Ohlíží se za vzdalující se hospůdkou. Policisté zachytí Šimonův pohled ve zpětném zrcátku. Šimon si dodá odvahu a odkašle si. ŠIMON: Kolik asi tak můžu dostat… za to… že jsme… že jsem zdrhnul…? Mladší esenbák přes zpětné zrcátko na Šimona pohlédne. MLADŠÍ ESENBÁK: No za to, že´s zdrhnul tak rok… za nedovolený ozbrojování další… a dalších dvacet za tu vraždu… Šimon se vyděsí k smrti. Zbledne. ŠIMON: Co?!? MLADŠÍ ESENBÁK: No nedělej, že nevíš… Šimon zděšeně zavře oči. FLASHBACK. Útěk lesem, Bob se otáčí a na slepo za sebe střílí z armádní pistole. Starší esenbák si všimne Šimona, v zoufalství přivírá oči. Otcovsky promluví.

který

STARŠÍ ESENBÁK: To byl taky nápad... střílet po hlídce... ´mi řekni, mladej, jestli ti to stálo za to… Šimon sevře v ruce Terezčin řetízek. Vydechne.

151



Alžbětu, jak stoupá po schodišti ze sklepa. Je slyšet její hlas. ALŽBĚTA (M.O.): A pak že pořádně narazit pivo uměj´ jenom chlapi. Teda, řeknu vám, že… Alžběta vstoupí do lokálu a zarazí se. Překvapí ji, že tam nikdo není. Jen na místě, kde seděl Šimon, spatří skoro netknuté pivo. Leží u něho papírová tříkoruna… HUDBA – Stín katedrál - orchestrálka

152


REBELOVÉ Obraz 71

Jízda autem, Krajina, Železniční přejezd (montáž) Den

HUDBA – Stín katedrál - pokračování Je krásný, letní den. Malebným údolíčkem jede volha VB. Sedí v ní Šimon. Dívá se přes sklo na ubíhající krajinu a je mu zle. Ví, co ho čeká… Volha se blíží k železničnímu přejezdu. Když na něj zvolna vjede, naskytne se Šimonovi pohled na nekonečně dlouhé koleje, po kterých odjeli kluci a které vedou až ke svobodě. Kdyby učinil jiné rozhodnutí, mohl po nich odjet také…. Volha přidá na rychlosti a koleje Šimonovi zmizí z očí. Automobil projíždí městem. U silnice stojí farář. Na krátký okamžik zahlédne Šimonovu tvář za oknem a pochopí všechno. A pak už se od nás Volha vzdaluje úzkou silničkou. Odjíždí kamsi do dáli. HUDBA - konec Volha se Šimonem mizí v zatáčce a zůstává je opuštěná, úzká silnička. Chvilku je jen ticho. TICHO

153


REBELOVÉ Obraz 72 Taneční kavárna Večer

Ulízaný zpěvák, kterého také známe ze začátku příběhu, spustí onu bezstarostně veselou písničku. GINA Gina, jéjéjé, Gina si a Gina, Gina, ó jé ji a ji a jiná jména jí doma dávají já však potají jí a jí říkat budu vždycky jenom Gina! Já to vím, že tohle není zrovna české jméno snad bych jí měl přeci jen říkat Magdaléno světice z jižní ulice jenomže já já já Ginu mám rád! Písnička je stejná, ale atmosféra v sále je naprosto jiná. Místo množství tanečníků zde teď twistuje pouze několik párů. Začaly už krásné letní dny, takže na čaje se nikdo moc nehrne. Na takřka prázdném parketu předvádí své divoké taneční kreace Bugyna a Julča. Je to nečekané, ale obě tančí - s Drmolou a Tuřínem! Na bezstarostné Bugyně i nově zamilované Julče je vidět, že Boba i Emana již zcela pustily z hlavy. U jednoho ze stolků objevíme osamocenou Terezu. Je jak vyhaslá sopka a jen my víme, proč. Netečně sleduje tančící páry a je jí smutno... Bugyna s Julčou ji z parketu gesty vybízejí, aby šla tančit s nimi, ale Tereza jen otráveně zavrtí hlavou a sedí dál bez nejmenšího pohybu... Když pohlédne ke dveřím, spatří přicházet - Oldu! Jejich zraky se na okamžik střetnou. Olda jakoby se rozhodoval, zda k Tereze jít či ne. Tereza si nad tím “práskačem” povzdychne a schválně se natočí tak, aby k Oldovi seděla zády. Olda pochopil, že jakýkoliv kontakt s Terezou není možný. Objedná si u pultu panáka a sedne si k prázdnému stolu. I on teď působí smutně, opuštěně. Oba sedí u těch samých stolů, jako na začátku příběhu, každý na jedné straně takřka prázdného sálu, uprostřed kterého čím dál divočeji tančí dvě dvojice - Bugyna s Tuřínem a Julča s Drmolou.

154


REBELOVÉ Tereza za stolem hledí smutně kamsi do dáli, nevnímá svět. A v očích se jí začínají objevovat slzy... Ještě chvilku sedí takhle nehybně, ještě jednou pohlédne na ty dvě divoce tančící dvojice a pak vybíhá ven. Bugyna s Julčou přestanou tančit a sledují Terezu, která běží přes celý sál k hlavním dveřím. Když jimi proběhne, podívají se Bugyna s Julčou po sobě, povzdychnou si nad Terezčiným utrpením a začnou opět - jakoby nic - tančit temperamentně s Tuřínem a Drmolou. A ulíznutý zpěvák se na pódiu stále snaží, jako kdyby bylo vyprodáno.

155


REBELOVÉ Obraz 73 V kostele Večer

Dveře se otevřou. VRZNUTÍ DVEŘÍ Farář, který právě zapaluje velkou svíci, se leknutím otočí. V otevřených dveřích kostela stojí silueta dívky. Farář ji nepoznává. Silueta vykročí. V tichu kostela se začnou ozývat pravidelné kroky. KROKY A jak se silueta blíží, přichází do světel od svící... Farář ji konečně poznává. Je to Tereza, udýchaná, ubrečená. Farář pochopil, proč přišla. Zvážní ještě víc. Tereza se zastaví pár kroků před ním. A chvilku se na sebe jen dívají. Ti dva, které spojuje osud toho třetího. TEREZA: Pane faráři… prosím vás, nevíte… Je se Šimonem všechno v pořádku? Farář se na Terezu dlouho dívá. Sklopí oči a patrně poprvé v životě zalže. FARÁŘ: Já… já nevím… Snad ano… Tereza se upřeně na faráře dívá. FARÁŘ: Určitě ano… A Tereza uvěří… snad proto, že uvěřit chce. Když farář vidí, v jakém citovém rozpoložení Tereza je, opatrně se jí dotkne a přitiskne ji k sobě. TICHO Uprostřed kostela stojí mezi několika svícemi dvě drobné, smutné postavičky.

156


REBELOVÉ Obraz 74

Na trati, Jízda motoráčkem (montáž) Noc

NA TRATI Motoráček jede nočním údolíčkem. ZATROUBENÍ MOTORÁČKU

xxxxxxxxxxxxxx V MOTORÁČKU Tereza se vrací z města. Sedí v motoráčku zcela sama. Přisedne k ní průvodčí Douša. PRŮVODČÍ DOUŠA: No copak, copak, Terezko? Proč tak smutná? Maturita za tebou, všechno hezký před tebou, ne…? Tereza na něho jen mlčky pohlédne, sklopí zrak. Douša náhle zvážní. Promluví tónem starostlivého ochránce. PRŮVODČÍ DOUŠA: Měl jsem o tebe strach… Tereza se upřímně podiví. TEREZA: Proč…? PRŮVODČÍ DOUŠA: No protože člověk si dneska musí dát pozor na to, s kým se stýká. Tereza Doušovi nerozumí. Vzhlédne k němu. PRŮVODČÍ DOUŠA: No, jak jsem tě viděl s těma… záškodníkama… No na tý drezíně…

těma

Tereza zpozorní. PRŮVODČÍ DOUŠA: Mně byli hned divný, že chtěli jet do Kostelce a vystoupili někde úplně jinde. Tereza na Doušu jen zírá. PRŮVODČÍ DOUŠA: Ale v tý televizi jsem je poznal hned… Douša se chlubí, jako by splnil svoji nejčestnější vlasteneckou povinnost.

157


REBELOVÉ

PRŮVODČÍ DOUŠA: Ještě že jsem je nahlásil dřív, než vám stačili něco udělat… Jo, jo… Člověk musí bejt pořád ostražitej…! O-stra-ži-tej… O-stra-ži-tej… Hlas průvodčího Douši Tereze jako by splýval s duněním kol. HUDBA Tereza se schoulí na sedadle a zahledí se zamyšleně do tmy. Jakoby jí až teď docházely všechny souvislosti. Průvodčí Douša, ještě pro jistotu, dodá. PRŮVODČÍ DOUŠA: Protože s těmahle protisocialistickejma živlama se mazlit co? Nebudeme! Kdo nemá rád socialismus, nemá rád taky nás, co tu žijeme… Ani tebe, Terezko…

xxxxxxxxxxxxxx NA TRATI Rozsvícený motoráček s jediným cestujícím Terezou - se vzdaluje nocí. Po chvilce zcela zmizí ve tmě. HUDBA - konec Prolnout

158


REBELOVÉ Obraz 75 Na křižovatce Ráno

Prolnout A pak je náhle úplné ticho. TICHO A bílo. Všude kolem nás je totiž opět ta hustá, ranní mlha. Po chvilce se z mlhy ozve skřípot. SKŘÍPÁNÍ Vynoří se tatínek na Alžbětině dámském kole. Bezpochyby jede od rybníka, protože má na nosiči připevněny pruty a podběrák, na hlavě má svou rybářskou čapku a na nohou vysoké gumové holinky. Píská si nějakou veselou melodii a je mu dobře uprostřed té ranní tiché idyly. Blíží se k malé křižovatce dvou úzkých asfaltových silniček. A najednou spatří něco, co mu málem vyrazí dech. Z té neuvěřitelně husté mlhy se jako démon vynořil voják. Voják v ruské uniformě… Tatínek zastaví a zírá nevěřícně na toho mužíka jako na zjevení. Onen vojáček stojí sám uprostřed křižovatky, luští cosi v mapě a evidentně je zcela bezradný. Přijde ke sloupku s ukazateli měst a porovnává směry s mapou. Tatínka sice zaregistruje, ale zcela ho přehlíží. Zřejmě má své přísné pokyny. Voják se náhle rozhodne. Ukáže v té mlze jedním směrem a křikne. RUSKÝ VOJÁK: Tudá! Vperjod...! A takřka ihned se tatínek šíleně lekne, protože těsně za ním se z mlhy ozve neuvěřitelný rachot. NASTARTOVÁNÍ MOHUTNÉHO MOTORU Voják popojde stranou a teď ten zázrak tatínek spatří - z husté mlhy se za ohlušujícího rámusu začne nořit jako mystické monstrum – TANK! Tatínek nejprve couvne, aby ho tank nepřejel, a pak se na něj zahledí. Ačkoliv se tank stále blíží, rachot slábne a pozvolna se začne ozývat pouze hudba. HUDBA - jemná, tichá Pásy tanku přestaly rachotit, motor přestal řvát a celý tento výjev tak začal působit snově, až nadpozemsky.

159


REBELOVÉ Tank v té husté mlze “proplouvá” kolem tatínka tiše jako ohromný TITANIC. A jak z té mlhy vyjel, tak v ní zase pomalu mizí...

HUDBA - konec TICHO Tatínek zůstane stát u křižovatky bez nejmenšího pohybu, s pohledem stále upřeným k místu, kde tank zmizel v mlze… Není si jist, zda to všechno nebyl jen sen.

160



Tatínek vtrhne do lokálu jako velká voda. TATÍNEK: Alžběto! Alžběto…! To bys nevěřila… Dva zázraky za jeden den… co den, za jedno ráno… Tatínek plácne na stůl sak s ulovenými rybami. TATÍNEK: Jednak braly ryby, to jsem tu ještě nezažil… A jednak… Alžběta sedí v lokále zcela sama. Zády k tatínkovi. Ten si v tomto okamžiku neuvědomí, že Alžběta poslouchá rádio. Zmlkne. Až teď se Alžběta otočí. A tatínek má okamžitě po náladě. Alžběta má totiž oči červené od pláče... A tatínek si uvědomí, co Alžběta poslouchá. ROZHLASOVÉ ZPRAVODAJSTVÍ: (autentický záznam zpráv čs. Rozhlasu o invazi vojsk států Varšavské smlouvy do ČSSR z rána 21. srpna 1968) Alžběta vstane a zůstane strnule stát. Tatínek se chvíli také nehýbá… Strnulost obou je analogická strnulosti figur v úvodním a závěrečném obrazu. Tatínek není schopen slova, pohybu, ničeho. A pak udělá něco, co je v prvním okamžiku naprosto nepochopitelné - jako šílený vyběhne ven.

161


REBELOVÉ Obraz 77 Před hospůdkou Den

Tatínek vyběhne z hospůdky, nasedne bleskurychle na kolo a vyrazí zpět do mlhy.

162


REBELOVÉ Obraz 78 Na křižovatce Den

Tatínek šlape na kole jak při závodech. Přijíždí tou hustou mlhou až ke směrovkám, u kterých viděl tápajícího ruského vojáka. Seskočí z kola, popadne štangli a začne směrovky natáčet na zcela opačné strany. Jde to ztuha a tatínek u toho supí. TATÍNEK: Jen počkejte... Já vám ukážu, “kudá”… To si pojezdíte...! Když své dílo dokončí, zahledí se na něj se zalíbením a pak spokojeně nasedne na kolo. Jede dál, pravděpodobně směrem k další křižovatce s rozcestníky… Tatínkův první a navíc typicky český odboj zřejmě bude pokračovat.

163


REBELOVÉ Obraz 79 V pokoji Terezy Den

Tereza spí. Když se probudí, spatří tatínka s Alžbětou. Oba sedí u postele nehybně a zamyšleně hledí na Terezu. Tatínek chce něco říct, nadechne se… ale pak vzdych vypustí nosem. Mlčí a tak jako první promluví Alžběta. ALŽBĚTA: Terezko… Tereza pochopí, že tu takhle oba zřejmě sedí již dlouho. Tereza se jich zeptá ve zlé předtuše. TEREZA: Co je...? Tatínek si jen smutně povzdychne a mlčí. Zřejmě nemá odvahu, aby to vyslovil. TEREZA: Co se stalo...? Alžběta sebere odvahu a řekne to za tatínka, potichu a nejistě. ALŽBĚTA: Tatínka napadlo, že bys možná ráda viděla… toho… toho kluka… Tereza se radostně zeptá. TEREZA: Šimona…? Ale on tu přece není... Nebo... je? Tatínek zvážní a shrne vše do jediné věty. Zavrtí hlavou. TATÍNEK: Oblíkni se, Terezko. A je docela možné, že si Tereza až teď všimne navlhlých tatínkových očí... Tereza pochopila, že situace je vážná.

164


REBELOVÉ Obraz 80

V hospůdce, Před hospůdkou (montáž) Den

OBRAZOVÁ MONTÁŽ Tatínek vybere z trezoru peníze, společně s Alžbětou zamkne hlavní vchod, stáhne slunečníky na zahrádce, a zcela naposledy otočí na dveřích cedulku ZAVŘENO. Pak zamíří k oktávce, která je naložena až po střechu. Uvnitř už sedí Tereza... Všichni dělají vše klidně, mlčky, smířeně s osudem. Než tatínek nasedne do oktávky, pohlédne ještě na hospůdku. Na první soukromou široko daleko… TATÍNKŮV HUDEBNÍ MOTIV tatínek pohlédne na klíče od hospody, rozpřáhne se a hodí je do rybníka. A pak už se oktávka s Terezou, tatínkem a Alžbětou rozjede. Tereza se dívá zadním okénkem na vzdalující se hospůdku, na místo, kde strávila svůj celý život. A není divu, že brečí…

165


REBELOVÉ Obraz 81

obrazová montáž pod závěrečnou písničku (V městečku, Státní hranice se závorou, Vojenská věznice, Ateliér, Před školou, Taneční kavárna, V kostele, Na železniční zastávce, Archivní materiál...) Den

Oktávka projíždí městskou křižovatkou. A pak jede kolem školy… Pak míjí místo, kde stála pouť - teď je tu opuštěný plácek, na kterém u vojenského džípu postává ruský voják. postává ruský voják. Nechává si připalovat cigaretu od muže, který mu cosi nadšeně vypráví a plácá ho bodře po ramenou. V onom muži Tereza i tatínek poznávají žárlivého manžela Alžběty. Začíná závěrečná písničku.

obrazová

montáž

pod

ŘEKNI, KDE TY KYTKY JSOU Řekni, kde ty kytky jsou co se tady mohlo stát řekni kde ty kytky jsou kde mohou být... Tereza sleduje okénkem jedoucí octavie to smutné divadlo - mladý prodavač si před obchodem s obuví čte jakési noviny a nevěřícně kroutí hlavou… Jinde zase rodinka snáší z domu své věci do malého náklaďáčku. Tatínkova octavie zastavuje na křižovatce. Tereza z auta spatří Oldu. Ten horlivě několika lidem rozdává jakési noviny. Olda si všimne Terezy v autě. Tereza zadním okénkem jedoucí octavie vidí Oldu, jak běží prostředkem ulice a jak na ni něco volá a pak se zastavuje a už jen mává. Tereza si je v tomto okamžiku jista, že toho, komu svým mylným obviněním tak ublížila, vidí naposledy.

xxxxxxxxxxxxx Následná část montáže bude složena ze zpomalených archivních záběrů zpravodajských týdeníků. Budou to pouze emotivní záběry, vystihující léto i následné měsíce roku 1968 - 69. Smyslem této závěrečné montáže je docílit pocitu, že nekončí jen toto léto, ale CELÁ JEDNA EPOCHA... Dívky je tu během dne otrhaly do jedné kdo to kdy pochopí kdo to kdy pochopí Řekni kde ty dívky jsou 166


REBELOVÉ

co se asi mohlo stát řekni, kde ty dívky jsou kde mohou být...

xxxxxxxxxxxxxx Tatínek v autě pohlédne na Terezu. TATÍNEK: Nebul… Tebe tam aspoň někdo čeká… Kdyby věděl, jak hluboce se mýlí…

xxxxxxxxxxxxxx Dýchavičná, až po střechu naložená oktávka se vzdaluje silnicí, vyjíždí z městečka.

xxxxxxxxxxxxxx A my se nečekaně ocitáme na dvoře vojenské věznice. Vězni tu pochodují dokolečka. Mezi nimi je také Šimon… Na malé tribunce stojí velící důstojník a dohlíží ostřížím zrakem na přesné plnění povelů… Šimon rázuje odevzdaně pod jeho dohledem pochodovým krokem po buzerplacu a nám je jasné, že Šimonův osud je na dlouhá léta zpečetěn. Muži si je vyhlédli s sebou domů odvedli kdo to kdy pochopí kdo to kdy pochopí... Řekni kde ti muži jsou co se tady,k čertu, mohlo stát řekni, kde ti muži jsou kde mohou být... Dále vidíme místa našeho příběhu, která většinou zejí prázdnotou: - prázdná tatínkova hospoda - železniční zastávka, kde se poprvé miloval Šimon s Terezou - školní budova, před kterou je zaparkován ruský džíp. Na parapetu školního okna vidíme kulomet na trojnožce - nad vchodem do školy již není T.G.Masaryka, zbyl po ní jen bílý flek

busta

- a zvony kostela. Kývají se, ale jejich zvuk neslyšíme - a také vidíme dobráka faráře. Tentokráte nemá ve tváři svůj neodmyslitelný, laskavý úsměv. Farář s velmi vážným výrazem zapaluje svíčky v kostele Muži v plné polní jdou do války zas je cpou kdo to kdy pochopí 167


REBELOVÉ

kdo to kdy pochopí A kde jsou ti vojáci co se tady mohlo stát kde mohou být... Do této montáže se nám začnou prolínat tváře našich hlavních hrdinů. Jsou to jen takové krátké úsměvy, pohledy do kamery - vše zpomalené. Vidíme tedy: - Terezku - Šimona - Tatínka - Alžbětu - pana faráře - Bugynu - Julču - Oldu - Tuřína - Drmolu - průvodčího Doušu - a zcela na závěr tohoto stylizovaného defilé vidíme Boba a Emana. Ti dva se šťastně usmívají, objímají se a zdviženými prsty do “viktorky” nás svobodomyslně zdraví. Stojí na pláži a za nimi je nekonečná hladina oceánu… A možná dokonce také Golden Gate… A pak spatříme i zcela opuštěnou taneční kavárnu, ve které se už zřejmě dlouho vůbec netančí, a také silničku, která vede k městečku a na které začínal náš příběh… Kamera se pomalu od městečka vzdaluje a my slyšíme závěrečnou část písničky. Řada hrobů v zákrytu meluzína kvílí tu Řekni,kde ty hroby jsou co se s nimi mohlo stát Řekni, kde ty kytky jsou Co tu kytek rozkvétá od jara do léta kdo to kdy pochopí… kdo to kdy pochopí... A na úplný závěr spatříme ještě obličeje dvou našich hlavních hrdinů - Terezy a Šimona. Dvou lidí, jejichž osud na dlouhá léta rozdělily dějinné události…

168

REBELOVÉ Filip Renč, Zdeněk Zelenka, Jan Drbohlav

Recommend Documents