Jan Keller, sociologický "punker" (Filip Czudek) 20.7.2011
idnes.cz - blog
str. 0
Jan Keller Jana Kellera povaţuji za jednoho z nejznalejších lidí v České Republice, zabývající se dnešní EuroAtlantickou společností. On sám se sice hlásí k levici, přesto si nemyslím, ţe jeho názory jsou jen o tom, ţe vše co je doprava je špatné, a vše co je doleva je to nejlepší, tak jak mu to podsouvají jeho oponenti. Názory pana Kellera jsou prostě jen pravdivé, nic víc, nic míň. Upozorňuje na to, (tak jako já zde ) ţe tak jak byl nastaven kapitalismus neoliberály v 70.letech je cestou do pekel. A musíme doufat, ţe se to nevyhrotí aţ do bodu, kdy by nastala revoluce, zapříčiněná další krizí, (v horizontu 10 aţ 15 let) která by uţ nutně vedla k zhroucení celého finančního trhu. Coţ by znamenalo chaos a mnoho obětí na ţivotech. Já zastávám cestu řízené evoluce, která je cestou na dlouhou trať a není takovým šokem jako cesta revoluční. Jan Keller není ţádný "rudoch", který by chtěl zatočit s kapitalismem, a nastolit nějaký totalitní reţim, jak je v této zemi zvykem označit kaţdého, kdo upozorňuje na problémy s ním spojené, coţ je důsledek naší totalitní minulosti. Na západ od nás s tím nemají nejmenší problém, a o negativních důsledcích neoliberálního kapitalismu se tam vedou velké diskuse napříč celou společností. Jan Keller je člověk velmi vzdělaný a nazývá věci pravými jmény, tak jak ve skutečnosti jsou. Pravda, ale někdy velmi bolí a o to víc, kdyţ navíc není populární. Tento článek je zde uveden v doslovném znění, tak jak ho publikoval Jan Keller, od něhoţ jsem dostal laskavé svolení k uveřejnění na blogu iDNES.cz
Prof. PhDr. Jan Keller, CSc. Dva druhy pravicových voličů Voliči levice a pravice u nás představují uţ dlouhodobě dva početně vcelku vyrovnané soubory, a to přesto, ţe česká populace je v rovině svých postojů spíše levicová. Běţně tento rozpor vidíme u studentů vysokých škol, kteří velice často volí pravici, naprostá většina z nich však odmítá platit školné. Poloţme si otázku, jaké motivy vedou ty naše spoluobčany, kteří ve volbách volí pravicově. Je třeba předeslat, ţe jejich motivy jsou velice různorodé a určitou úlohu v konečném rozhodování sehrává mediální manipulace. Nebudu se věnovat těm lidem, kteří volí pravicově, protoţe je minulý reţim reálně poškodil, ani těm, kteří tvrdí, ţe je minulý reţim poškodil, i kdyţ z něho ve skutečnosti docela dobře profitovali. V mnoha případech se totiţ jedná o zástupný motiv. Vidíme to z toho, ţe řada lidí, kterým bylo v minulosti ublíţeno, dnes volí levicově. A to často na rozdíl od těch, kdo na minulém reţimu parazitovali a dnes jsou nejpravicovější ze všech. Řadu takových případů zná jistě kaţdý ze svého okolí. Jak lze tedy početnost a stabilitu pravicových voličů vysvětlit? Ještě docela nedávno někteří tvrdili, ţe ţádná pravice a levice přece uţ dávno neexistuje, ţe takové dělení je dnes prý uţ zastaralé. Světová hospodářská krize snad uţ i těmto lidem ukázala, ţe dělení na pravici a levici bude ještě dlouho aktuální. Klíč k určování pravice V zásadě toto dělení probíhá podle vztahu k sociálním právům a k základním sociálním jistotám, podle ochoty solidarizovat se s druhými, podle vztahu k existenci veřejného sektoru. Budu se proto zabývat pravicovými voliči z hlediska jejich sociálního postavení a materiálních zájmů. Voliče pravice můţeme rozdělit do dvou hlavních kategorií. Do prvé patří ti, kteří se obejdou bez sociálního státu (a moţná i bez státu vůbec), anebo si alespoň myslí, ţe se bez něho obejdou. Pro tyto lidi jsou všechny výdaje na sociálno nesmyslné, protoţe jim ukrajují z jejich peněz. Jejich exponenti ve vládě pro ně zařídili rovnou daň a je jen otázka času, kdy i rovná daň se jim bude zdát příliš vysoká. Do druhé skupiny patří lidé, kteří sociální stát a veřejný sektor sice potřebují, volí ale pravici z jiných důvodů. Těchto důvodů můţe být, jak uvidíme, celá řada. Tato skupina je mnohem početnější neţ první a někteří z jejích členů jsou na sociálních dávkách existenčně závislí. Znám příklad hned dvou ostře pravicových inţenýrů, jejichţ rodiny ţijí na hranici bídy, oni však kandidují za pravicové strany. Takovým lidem pracovně říkám pravicově orientovaná městská chudina.
Setina se obejde bez státu Nejprve k první skupině, tedy k těm, kdo jsou proti sociálnímu státu, proti veřejnému sektoru a proti jakékoliv solidaritě a troufají se bez toho všeho obejít. Také tato skupina se rozpadá na dvě části. Především v ní najdeme malé mnoţství lidí, kteří jsou na tom finančně tak dobře, ţe skutečně sociální stát (a moţná ani stát jako takový) k ničemu nepotřebují. Jejich počet je velmi nízký – odhaduji ho na méně neţ 1% voličů – ale existují. Jsou schopni hradit si sami tu nejlepší soukromou zdravotní péči i soukromé vzdělání pro své děti, třeba i na vybraných školách v cizině. Na stáří jsou pojištěni v soukromém penzijním fondu. Nevědí, co to je veřejná doprava. Mají své vlastní právníky. Někteří z nich si mohou dovolit vydrţovat soukromou ochranku. Tito lidé opravdu stát a veřejný sektor k ničemu nepotřebují. Povaţují ho jednoduše za přítěţ a daně, které musejí platit, jsou pro ně vyhozené peníze. Tito lidé jsou natolik omezeni jen na sledování svého osobního profitu, ţe nejsou ochotni uvaţovat v širším kontextu. Neberou ohledy na nikoho, velká část z nich je prostě asociální. To platí i pro ty mezi nimi, kteří se různými cestičkami dostali k velkým majetkům, i kdyţ pocházejí z niţších vrstev. Problémy společnosti by chtěli řešit po americkém vzoru. Kriminalizace chudoby V USA řeší sociální problémy jednoduše tím, ţe uţ více neţ dva miliony chudých lidí zavřeli od počátku 80. let do vězení. Naprostá většina tamějších vězňů jsou mladí, málo kvalifikovaní lidé černé pleti. Tímto způsobem si v USA vydatně sníţili míru nezaměstnanosti oproti Evropě. Existují dokonce grafy, které dokládají, ţe např. výdaje na sociální bydlení klesaly v jednotlivých státech Unie stejným tempem, jakým rostly výdaje na stavbu a provoz vězení. Vězení se stává sociálním bydlením těch nejniţších vrstev. Přitom aţ třetina vězení je ve Spojených státech uţ zprivatizována, takţe z kriminalizace chudoby bohatnou majitelé věznic. Čím více lidí končí za mříţemi, tím více peněz pro provozovatele vězení ze státních dotací plyne. Takto dnes funguje země svobody a garant demokracie. Vraťme se ale k našim bohatým asociálům. Těch lidí, kteří se u nás obejdou bez státu, a proto pohlíţejí na daně jako na velké příkoří, je u nás jen hrstka, i kdyţ mají velké slovo v médiích. Místy to vypadá, ţe si stihli zprivatizovat i média veřejnoprávní. Sociální stát zatím nepotřebují Mnohem více je těch, kdo si pouze myslí, ţe bez sociálního státu se uţ navţdycky obejdou. Jsou to mladí lidé, vysokoškoláci, ţijící hlavně ve velkých městech. Právě to je nejpočetnější skupina pravicových voličů. Patří mezi ně většina vysokoškolských studentů a hlavně nastupující vysokoškoláci kolem 30 let věku. Tvoří jádro pravicových voličů a kromě KSČM odmítají velice tvrdě i sociální demokracii. Tito lidé zatím opravdu sociální stát skoro k ničemu nepotřebují. Ţijí si vcelku dobře a je velkým paradoxem, ţe si ţijí dobře do značné míry díky předlistopadovým poměrům. Minulý systém totiţ udrţoval velice nízko počty vysokoškoláků. U nás jich bylo méně neţ 8 %, zatímco ve Francii či v Německu je v populaci téměř uţ 30% vysokoškolských vzdělaných lidí. Protoţe u nás bylo vysokoškoláků v minulosti málo, nemají ti dnešní téměř ţádné problémy najít uplatnění a velká část z nich má relativně vysoké platy. Předlistopadový systém dnešní mladé pravici vytvořil skvělé nástupní podmínky do ţivota. Zbavil ji konkurence. Starší kohorty vysokoškoláků postupně odcházejí a uvolňují vlně mladých místo. Navíc se dnešní mladí vysokoškoláci mnohem později ţení a vdávají a mají jen minimum dětí. Mezi další vedlejší důsledky reálného socialismu patří stále ještě přetrvávající relativně nízká cena bydlení. (Je to jen relativní, koncem 60. Let činil v Ostravě nájem zhruba 7% průměrného příjmu.) Dnešní mladí vysokoškoláci zdědili z minulého reţimu také to, ţe stále ještě nemusejí platit na veřejných vysokých školách školné. V jaké situaci jsou v porovnání s nimi francouzští anebo němečtí vysokoškoláci? Za studium platí školné. Kdyţ vystudují, místa jsou obsazená v důsledku masifikace školství od konce 60. let. Pro rostoucí část z nich zbývá jen méně placená práce, ke které by dříve stačila maturita. Nemají šanci našetřit si na byt, protoţe bydlení zdraţilo za 20 let na dvojnásobek, takţe velké části z nich byt opatřují a hradí rodiče. Existuje rozsáhlá odborná literatura o tom, jak potomci středních vrstev přicházejí v těchto zemích o iluze. Pikantní je, ţe revoluční studenti z roku 1968 brzy po vystudování obsadili všechny lukrativní pozice v ekonomice i státní správě na celý zbytek 20. století. Školy však během celé té doby chrlily další kvanta studentů. Kaţdá následná věková kohorta tak má niţší a niţší šance uplatnit se v profesním ţivotě alespoň na úrovni svých rodičů. Pravicoví studenti profitují ze socialismu
My k tomuto stavu směřujeme také, ale dnešní generace vysokoškoláků to ještě ve větší míře nehrozí. Teprve jejich děti se ocitnou v situaci dnešních rakouských a německých studentů, kteří obsazují fakulty. Jsme tedy skutečně v krajně paradoxní situaci. Hlavní silou, která drţí pravici u moci, jsou mladí vysokoškoláci, kteří profitují z toho, ţe reálný socialismus reguloval počty vysokoškoláků. Člověk by si řekl, ţe si za to zaslouţí platit školné. Ale to by nebyl správný postoj. Jakmile se začne platit školné, doplatí na to potomci chudších rodin. V Bílé knize vzdělanosti je to dobře pojištěno. Návrh na zavedení školného počítá s tím, ţe ti, kdo zaplatí školné počátkem školního roku přímo z ruky, budou mít 20 % slevu. Studenti z bohatších rodin tedy zaplatí jen 80 % školného, studenti z rodin chudších budou platit plné školné. V další části dokumentu se píše o tom, ţe půjčky, které si ti chudší budou muset na placení školného vzít a které budou splácet po absolvování školy, aţ jejich příjem dosáhne průměrného příjmu v zemi, budou vysoce úročeny. To prý proto, aby si je nemohli brát bohatí studenti, kteří by vyuţili niţšího úročení k tomu, ţe by si vypůjčené peníze sami uloţili na vyšší úrok. Prostě proto, aby bohatí nespekulovali, budou chudí platit jako mourovatí. Školné tedy bude skutečně působit jako sociální síto a odsune potomky chudších rodin do kratších a málo lukrativních studijních oborů, kde se bude snad platit méně. Po škole pak mnozí z nich zjistí, ţe i nízké školné bylo drahé, protoţe budou pracovat na místech, která vysokoškolské vzdělání vůbec nepotřebují. K tomu, ale dojde aţ někdy v horizontu dalších 10 aţ 15 let. Do té doby se budou naši vysokoškoláci oddávat iluzi, ţe systém, který tady vznikl, je snad budován pro ně. Je opravdu smutné, ţe dočasné výhody dokáţí i vzdělané lidi zaslepit natolik, ţe podporují u moci síly, které hájí úplně jiné neţ jejich zájmy. Není to ale zvláštnost jen českých vysokoškoláků. Uţ před léty kdosi napsal, ţe příslušníci středních vrstev se vyznačují tím, ţe ze všech sil a s velkým přesvědčením hájí zájmy těch, kdo stojí nad nimi. Vysoké školy nástroj na sníţení populace Abych shrnul tuto první kategorii: Odhadem do ní patří 1 % populace, ti, kteří by se docela obešli bez státu a bez veřejného sektoru. A zhruba dalších 10 % populace, ti, kdo se bez sociálního státu zatím obejdou, protoţe dostali zadarmo zatím ještě výnosné vzdělání, mají zatím ještě relativně laciné bydlení a zůstávají svobodní (anebo si nepořídili děti), takţe mohou ze všech nejvíce investovat do spotřeby. V podstatě se přiţivují nejen na minulosti, ale také na budoucnosti. Nevychovávají budoucí plátce průběţného penzijního systému. Není úplně jisté, zda a o nakolik vysoké školy v dnešních podmínkách zvyšují vzdělanost národa. S určitostí však můţeme říci, ţe působí jako stroj na sniţování populace. A aţ bude zavedeno školné, budou mít vysokoškolačky ještě méně dětí, aby měly dost peněz na splácení půjček. To je zjištěno v těch spolkových zemích Německa, kde se školné platí. Schizofrenní pravice Jak vypadá druhá skupina, tedy ti, komu se nedaří příliš dobře, a přestoţe sociální stát vyloţeně potřebují, volí pravicově. Česká sociologie nám k tomu mnoho neřekne, proto se musíme obrátit k sociologii evropské. Francouzští badatelé zjišťují, ţe lidé, kterým se nedaří a jdou sociálně dolů, mají zvláštní politické postoje. Jsou v tak trochu schizofrenní pozici. Jsou vysloveně proti neoliberalismu, protoţe ten vytváří podmínky, kdy přicházejí o dobře placenou práci. Zároveň jsou však krajně kritičtí na adresu sociálního státu s jeho snahou redukovat sociální nerovnosti. Zároveň tedy od státu poţadují, aby je chránil a reguloval ekonomický ţivot, ale zároveň kritizují státní intervence na pomoc nezaměstnaným, chudým a sociálně vyloučeným. Vyčítají jim, ţe nepracují, zatímco oni sami vzali i hůře placenou práci poté, co přišli o tu lépe placenou. Přitom nejsou ochotni připustit, ţe část těch hůře disponovaných mohla zůstat bez práce právě proto, ţe je o jejich práci připravili oni sami. Výsledek je takový, ţe mnozí lidé, kteří jdou sociálně dolů, sestupují ze středních vrstev do vrstev niţších, volí spíše pravicově. Častěji neţ jiní volí dokonce ultrapravicově. Kdo za to můţe? Nedávno byla publikována ve Francii studie o lidech, kteří ţijí v jednom ze skromných předměstí řadových domků na severním okraji Paříţe. Starousedlíci, kteří v 60. letech snili o vzestupu do středních vrstev, ale kterým se nepodařilo našetřit si a přestěhovat se do atraktivnější části města, volí pravicově. Chtějí se tím aspoň symbolicky povznést nad ty, kdo ţijí stejně skromně jako oni, nepobírají však důchod, ale jsou na podpoře. Volí napravo také proto, aby tím vyjádřili protest proti nově příchozím, arabským a černošským rodinám, kterým se podařilo povznést se na jejich úroveň. A co je nejparadoxnější: Pravicové (a dokonce ultrapravicové) strany volí i tito arabští a černošští imigranti.
Chtějí tak sami sobě osvědčit, ţe jsou právě tak dobří Francouzi jako oni starousedlíci, kteří na ně pohlíţejí s despektem. Troufám si tvrdit, ţe mnoho českých pravicových voličů volí pravici z podobných důvodů. Nemají se nijak zvlášť dobře a jejich vyhlídky jsou mizerné. Ale toho, kdo za to můţe, hledají směrem pod sebou. Patří sem lidé ze středních vrstev i lidé z vrstev niţších. Těm ze středních vrstev vadí, ţe musejí na ty úplně dole přispívat svými daněmi a pojistným. A ti úplně dole? Ti, čím mizerněji jsou v práci placeni, tím větší nenávist cítí vůči těm, kdo jsou bez práce a ţijí z dávek. Bují mezi nimi odpor k Romům. Vytunelované pohodlí a dávky nenávisti Nikdo z nich si nepoloţí otázku, jaký je poměr mezi škodami vzniklými tunelováním, krádeţemi a korupcí a výší sociálních dávek (včetně těch pro Romy). Kdyby se u nás tolik nekradlo a netunelovalo, mohli jsme na sociálních dávkách (nebo na jejich obdobě – občanském platu) pohodlně ţít všichni. Protoţe se krade a tuneluje, podobají se naše platy spíše sociálním dávkám. Pravice dokáţe i tohoto stavu mistrovsky vyuţít. Přímo odborně dávkuje míru nenávisti mezi niţšími vrstvami. Pravicoví politici zbavují bohaté povinnosti platit daně a chtějí umoţnit firmám platit zaměstnancům stále méně (sem patří poţadavek na zrušení minimální mzdy). To vede k tomu, ţe stále větší podíl daní platí střední vrstvy. Tyto vrstvy ale nevyčítají bohatým, ţe se z placení vyvlékli. Zlobí se na ty pod sebou, ţe na ně musejí platit. Nic proti sociálnímu státu, jen kdyţ … Je jasné, ţe v zájmu pravice není úplně zrušit sociální stát. Pravice proti němu brojí spíše jen z propagandistických důvodů. Nemá ve skutečnosti vůbec nic proti sociálnímu státu. Ovšem za podmínky, ţe na něj budou přispívat a jeho chod financovat prakticky pouze střední vrstvy. Z takového sociálního státu můţe pravice naopak vydatně profitovat: zajišťuje sociální smír (a tedy garantuje jistotu pro investory), zajišťuje minimální zabezpečení populace (takţe nehrozí, ţe ti nejchudší budou roznášet nakaţlivé nemoci a krást z hladu). Ale především: ţiví nekonečné spory mezi těmi, kdo jsou na tom jakţtakţ dobře, a těmi, kdo jsou na tom vyloţeně špatně, mezi středními a niţšími vrstvami. Proto je cílem chytřejší částí pravice právě minimální sociální stát. Je to stát, který má tak nízké výdaje, ţe jeho reţii utáhnou samotné střední vrstvy. Bohatí a firmy na něj nemusejí přispívat, coţ je motivuje k větší péči o co nejvyšší vlastní zisky. To, ţe ho financují střední vrstvy, směruje jejich zlobu proti těm dole. Pomocí čistě fiskálních opatření jsou ti nahoře schopni tuto zlobu přesně dávkovat a hlavně – odvracet ji od sebe. Vylučování a uzurpace Vše funguje na principu, kterému se v sociologii říká princip uzavírání. Teorie uzavírání vysvětluje, jak se různé sociální vrstvy dělí o ţádané zdroje. Tato teorie má výhodu v jednoduchosti. V zásadě si vystačí se dvěma pojmy – vylučování (exkluze) a uzurpace. Vylučování znamená, ţe jisté skupiny si vytvoří monopol na zdroje určitého druhu a vyloučí z přístupu k nim všechny ostatní. Skupiny vyloučené z přístupu ke zdrojům mohou pak pouţít dvě strategie: Strategii uzurpace – snaţí se opět získat nárok na to, co jim bylo odňato. Tato strategie můţe sahat od nevýrazné redistribuce aţ po zbavení dominantní vrstvy moci. Anebo mohou samy střední vrstvy pouţít strategii exkluze vůči skupinám ještě slabším. Střední vrstvy se mohou buďto směrem nahoru snaţit zpět získat část privilegií mocných, anebo mohou směrem dolů usilovat o vyloučení niţších z toho mála, co jim zbývá. Střední vrstvy nejsou připuštěny ke skutečně moci, zato však dokonale vyuţívají svobodu vylepšit svoje poměry aspoň na úkor těch, kdo jsou pod nimi. Je v zájmu mocenské elity, aby střední vrstvy rozehrávaly na co nejvíce frontách strategii vylučování, tedy aby se snaţily odepřít přístup ke zdrojům těm ještě hůře postaveným. Tato strategie jde přímo proti solidaritě bezmocných, která by mohla horní vrstvy skutečně ohrozit. Tolik strategie uzavírání, kterou rozvíjejí především anglosaští sociologové. Prokletá solidarita Z hlediska teorie uzavírání lze vysvětlit také povahu sociálního státu a povahu reforem, které ho mají zmodernizovat. Vznik sociálního státu není ničím jiným neţ výsledkem snah středních a niţších vrstev získat alespoň část zdrojů, které by jinak měli pod kontrolou pouze mocní. Klíčovým bodem reforem sociálního státu je naopak omezení přístupu k bezplatné lékařské péči, k sociálním dávkám, ke státem garantovanému starobnímu důchodu. Minimální sociální stát financovaný pouze středními vrstvami
má být zárukou toho, ţe logika exkludování ovládne střední a niţší patra společnosti. Spoléhá se na to, ţe střední vrstvy budou mít stále méně, stále více budou muset za všechno platit, ale a přitom budou stále pravicovější, stále více budou obviňovat ty pod sebou a stále více budou proklínat solidaritu. Pro prozření Kocábizace Celý tento mechanismus manipulace funguje jakţtakţ dobře, pokud ekonomika jako celek roste. A je příznačné, ţe základy pro teorii uzavírání byly poloţeny v dobách poměrně výrazného ekonomického růstu. Teorie uzavírání není schopna rozlišit dvě zcela rozdílné situace. Je přece něco jiného, ţijeme-li ve společnosti s vysokým a trvalým růstem, anebo ţivoříme ve společnosti ekonomicky stagnující, či upadající. Ve společnosti výrazného růstu mají i ti, kdo jsou na jejím dně, moţnost svoji situaci alespoň v rovině spotřeby relativně zlepšovat. A středním vrstvám se můţe dařit provoz sociálního státu utáhnout. Ve společnosti, která je v hospodářské krizi, se bohatí snaţí stále bohatnout a stále více si ukusují z koláče, který neroste. Všichni ostatní pak ztrácejí o to více. Jsem optimista a domnívám se, ţe by to mohlo přivést jiţ brzy alespoň část pravicově orientovaných středních vrstev k zásadnímu prozření. Uvědomí si, ţe těm dolním lze vzít uţ tak málo, ţe je to nikdy k těm nahoře nepřiblíţí. Naopak, oni sami budou klesat stále níţe. Aţ k tomu dojde, je šance, ţe levice výrazně posílí. Ale aţ k tomu dojde, výrazně vzroste téţ riziko, ţe ti skutečně mocní přestanou hrát hru na demokracii, do které se zatím s většími anebo menšími rozpaky nutí. Začnou zakazovat politické strany, které budou říkat lidem pravdu. Povolí jen takové názory, jeţ budou nekriticky vychvalovat mocné a vlivné. Pracovně toto riziko pak nazývám kocábizací politiky. Pokud do té doby nepřekoná česká levice svoji rozdrobenost a pokud v tom klíčovém okamţiku nebudeme co nejúţeji spojeni s levicí v západní Evropě, nebudou mít ti, kterým jde o sociálně spravedlivou společnost, ani tu nejmenší šanci. Internet = bič na média Já mám jenom dva dotazy, z toho první – na média – přišel v různé formulaci dvakrát. Takţe nejdříve média.Z dotazů bylo zřejmé, ţe někdo si stále ještě myslí, ţe naše média nejsou tak úplně nestranná. Já si to také myslím, je zbytečné o tom dlouho mluvit, ale zároveň si myslím, ţe tady jsou dvě určité šance. Za prvé internet umoţňuje šířit informace, které se nedostanou do oficiálního tisku. To vědí jak novináři z MF Dnes a Lidových novin, tak to vědí lidé v televizi. Myslím si, ţe je otázka času, kdy oni budou muset vzít v potaz to, ţe na internetu se dnes píše o masových demonstracích studentů v Německu, o obsazení všech vysokých škol v Rakousku, a u nás se o tom v rozhlase, tisku a televizi nedozvíte ani slovo. Ono to totiţ znevěrohodňuje oficiální média, protoţe jejich čtenáři a posluchači pak nemají dojem, ţe jsou kvalitně informováni. A druhá věc. Reţimní média mají jednu velkou slabinu – potřebují totiţ senzace, aby zvýšila svoji sledovanost, a mocenská elita si počíná takovým způsobem, ţe senzace tam jsou jako na běţícím pásu. Pokud by si média nevšimla toho, co se dělalo na právnické fakultě v Plzni, jakým způsobem tam Marek Benda a další získávali svoje tituly a diplomy, tak uţ jsem přesvědčen, ţe teď, v tuto dobu, by celá aféra byla uţ zametena pod koberec a komise ministerstva školství by vůbec nic nevyšetřovala. Média to dělají proto, protoţe potřebují zvyšovat svůj odběr, a tak občas sáhnou k tomu i tady, protoţe mocenská elita si o to přímo koleduje. To znamená, ţe pokud by časem média třeba začala psát o tom, jak podnikali, jak bývalý ministr dopravy přišel ke své vilce za 130 milionů v Saúdské Arábii, jak podnikal bývalý ministr vnitra, určitě by měla větší sledovanost neţ seriál Ordinace v růţové zahradě. A o to těm lidem jde, protoţe oni jsou pak podle toho také placeni a podle toho, tolik reklam mají. Takţe je určitá naděje. Bezzubá inventura Druhá otázka: studenti, jejich vztah k politice a zvláště jejich vztah k levicové politice. Zatím to není ţádná sláva. Kdyţ si vezmete – schválně jsem si ji studoval – Inventuru demokracie, se kterou přišlo 1500 studentů Karlovy univerzity. To je naprosto bezzubý text. Začíná tím, ţe nás vůbec nezajímají spory pravice a levice. Jestliţe toto studenti napíší, tak je jasné, ţe oni vůbec neví, co se v té zemi děje a vůbec netuší, co je v poměrně krátké době čeká. Všechny jejich poţadavky klouzají po povrchu. Chceme, aby politici neměli tak rozsáhlou imunitu – to je přece úplně zbytečné. Pokud budou zmanipulovány soudy, tak nic nepomůţe, ţe politici budou zbavováni své imunity, jako docent Wolf, například. Další příklad toho, jak klouţou po povrchu – nechceme, aby byla tak vysoká korupce. Je to divné, nedovedu si představit, ţe by se sešla nějaká jiná skupina studentů a vydala manifest Chceme,
nám ta korupce nestačí, chceme, aby byla ještě větší. Prostě poţadovat takové věci, to jsou naprosté banality. Ti lidé si neuvědomují, ţe korupce není náhodný jev v tomto systému. Strach nebo sranda My ţijeme v systému, který doporučuje „zbohatněte“ a schopný člověk si sám cestu ke zbohatnutí najde. Kdyţ byla debata na internetu, jak se dostal Marek Benda k titulům, k diplomům, tak uţ tam byli čtenáři, kteří jsou tak zkaţení dnešní dobou, ţe tam psali: Vy jim závidíte, ţe jsou tak schopní, ţe si to načerno opatřili. Jestliţe by se někde měl ilustrovat rozpad hodnot, tak to je tady toto. On potom ještě řekne: Tak kdyţ to prasklo, tak já půjdu jinou cestou. Správně tam někdo psal do novin, ţe je to, jako kdyby zloděj auta vysedl a řekl: Dobře, tak kdyţ jste mě chytili, tak já to auto teda vrátím, kdyţ to jinak nejde. Takţe jsem těm studentům – oni chtěli nějaký názor – řekl, ať si uvědomí, v čem je rozdíl mezi nedemokratickými a demokratickými systémy. Ţe nedemokratický systém je takový, kde občané mají strach z mocných. Demokratický systém je takový, kde vláda a mocní mají obavu a strach z občanů. My dnes ţijeme v systému, kde vláda má z občanů jen velkou srandu. Zamyšlení a úvahy Jana Kellera a Václava Bělohradského nad touto společností, délka 95 min.
Prof. PhDr. Jan Keller, CSc. (Bio) (* 23. ledna 1955 Frýdek-Místek) je moravský sociolog, publicista, environmentalista. V letech 1974-1979 vystudoval historii a sociologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Studium ukončil obhajobou doktorské práce na téma koncepce dějin u Maxe Webera. V 70. a 80. letech byl členem KSČ. Působil jako interní aspirant ČSAV, poté jako závozník ČSAD a jako učitel na střední škole v Havířově. Od roku 1983 byl odborným asistentem na katedře sociologie filozofické fakulty v Brně. Jako stipendista francouzské vlády absolvoval v druhé polovině 80. let studijní pobyty na univerzitách v Bordeaux, v Aix-en-Provence a na paříţské Sorbonně. V roce 1992 obhájil habilitační práci O byrokratizaci státní správy ve Francii za starého reţimu. V roce 1999 byl jmenován profesorem pro obor sociologie na Masarykově univerzitě v Brně. Od roku 2000 působí jako profesor sociologie na fakultě sociálních studií Ostravské univerzity. Oblastmi jeho odborného zájmu jsou dějiny sociologie, obecná sociologická teorie, teorie organizace, problematika sociálního státu, teorie modernizace a globalizace, společenské souvislosti ekologických problémů, ekologie a trvale udrţitelný rozvoj. Publikuje články věnované těmto tématům a také novinové komentáře, nejčastěji v deníku Právo. Je autorem řady odborných i popularizačních knih z oblasti sociologie a ekologie. V poslední době se zapojil do kampaně proti plánům na stavbu americké vojenské základny v ČR, jakoţto součásti plánovaného systému protiraketové obrany USA. Vystupuje téţ proti placenému školnému, které shrnul do deseti důvodů. Hezký den. URL| http://czudek.blog.idnes.cz/c/201132/Jan-Keller-sociologicky-punker.html _____________ http://fss.osu.cz/
