JAN JAKUB FILIP KRYŠTOF
ŠKR DLÍK
Tvá slova
OBSAH:
Jan Škrdlík
Hora se třemi vrcholy
Jakub Škrdlík
Pokuta
Filip Škrdlík
Sto do noci za půl království
Kryštof Škrdlík
O bílé koze
Slovo o autorech
Jan Škrdlík Hora se třemi vrcholy
TVÁ SLOVA Každé ráno, když po úbočích stékají bystřiny krve nechce se ti vstávat Pokaždé během tisícího dne když otcům kane rosa ze rtů – schováváš se v obilí Každý večer zas a zas nechce se ti věřit že tě najdou opět Slova co zahřejí a rozpustí se – v Divotvorných Ústech
TŘI SYNOVÉ Zatím, co pod dveřmi spala meluzína vyrůstal jsi v oáze pod hodinami s kukačkou Pod hodinami co z nich odkapává ticho To ticho! V něm rostou ochmýřené pampelišky Připomínají ti, že čas je tu Připomínají ti, že už nemáš otálet… *** Zatím, co se špinavé mraky honily obzorem my jsme pilně hledali tvou zemi – zemi tajného jména To my jen tak děláme že ji vidíme Jenže ona je doopravdy tady! To my si jen tak hrajeme že vidíme v jejím srdci poklad Ale on tam doopravdy je! Připomíná mi to co doopravdy hledáme! ty a já… ***
Zatím, co se stíny marně ploužily alejemi šlapali jsme spolu do kaluží utíkali jsme smáli se A ty kaluže jsou tak křišťálově čisté! a voda stříká až nad nebesa a voda nás omývá celé Je hned hřejivě horká a hned milosrdně chladná Připomíná nám naše duše spojené v otcovství a synovství… *** Díky Tobě Bože!
ZÁZRAK Zamával jsem a něco ve mně se sevřelo …a já vím, co to bylo… – křídla stehlíků, brhlíků, křídla ledňáčků které jsem kdysi nakradl a zavřel do zlaté klece kterou nosím uvnitř Zamával jsem na rozloučenou a všechno to ptactvo zalapalo po dechu když má třesoucí se ruka vykreslila do vzduchu naše „sbohem“ Hledám po kapsách zrezavělý zlatý klíč Rychle otevřít to vězení! Pustit vězně aby zpívali! Pustit je tím ránem tím šerosvitem tím polospánkem okolo Nechat je letět přede mnou až tam co se vynořuje má trojklaná hora
Jeden kopec ale tři vrcholy Je přede mnou Je nade mnou Za prvním kopcem novoluní Za druhým spí slunce v peřinách z mlhy A za třetím se pomalu otáčí bělostný kosočtverec našeho dětství Tam dojít – to něco znamená Ten překročit – to se už podobá zázraku A ten zázrak se stal! Vítej dobrodružství nového dne!!!
KAM AŽ? Kam až sahá závora kterou se zavíráme když čekáme až se naplní naše sklepy? Co takového hlídáme ty a já? Jeden druhého? Toho, co se zpil vínem? Aby mu snad někdo neukradl jeho opilost? Ale proč šetřit když vinař tak krásně hraje na housle? Jsou věci které se ví a neví zároveň zatím co venku kopretiny pomalu dospávají svůj poslední létající sen…
VTEŘINA ZA VTEŘINOU Vteřina za vteřinou voní prostorem jako křídla slunečnic – intráda smetánky lékařské co dá smyčcům napít zlatavého prášku (navzdory smetánkám a k nelibosti lékařů) Ano: Toto je nový začátek Začíná paprsky rána a končí krví červánků Pak to vše znovu ale už navěky *** Proto sestup ze své věže ze slonoviny a uvidíš jak to slunce zvědavě nahlíží chlapcům do kapes Mají tam tajný tabák žhavý jako jejich touha Tabák, co dýmí dým aby se zahalilo jak se chlapci mění v muže *** Lehni si do trávy, netrap se, zavři oči Za všechno může ta – zlatá kalafuna
CO MY S TÍM NADĚLÁME, LÁSKO Stojíme tiše A slova mávají z rychlíku a jako řeka se valí z naší otevřené Pandořiny skřínky Co my s tím naděláme, lásko když se slova vracejí z války vykoupaná ve světle a přinášejí vzkaz z opačného tábora že boje jsou zbytečné? Jsme jako otevřené knihy – marné předstírání Pijeme hořkou kolumbijskou kávu obklopeni naším bezeslovím A to světlo je všude Už se ho nezbavíme, má lásko …a to je dobře…
SRDCE JAKO KOMETA Mé srdce je jako unavená kometa klopýtá mezi létavicemi A má láska jako holubice posílám ji hledat naši unavenou zemi zemi, co se právě vynořila v tichu naší předsíně Je dostonáno! když kukačkové hodiny tiše kukají své Rekviem nad našimi splíny Ano: Je dostonáno! Dostonáno jest! Proto už neotálej, má lásko! když rozžhavená unavená kometa se prosyčela vesmírem až ke tvé hlavě a tvoje vlasy se projiskřily s mými…
ZA PŘIVŘENÝMI VÍČKY Za přivřenými víčky tma tmoucí a před nimi odpalují si své lucerničky Karafiátovi Broučci Co je před? A co je za? Co je vně? A co je uvnitř? Kde končí svět? A kde už konečně začínáš ty? Nevím! Vím jen, že ti kdysi někdo vtiskl do očí žhavý uhlík …aby tě tma nepohltila
VŮNĚ – v tůních naházená jako houba, co vypije každou slzu a zanechá jen med sladké vojtěšky na posečených stráních našich duší – tajných znaků plná plná toho, co je a vždycky bylo tiše si voní naše čiročiré zapomenutelno Ta posečená tráva! Na klávesnici stébel vyťukáš svůj kód Jinak se totiž nelze dostat ze Země ničeho a nikoho která ani není Zemí A ty se bojíš ale zároveň to chceš nebo ne?
KAM JSME TO DOSPĚLI? Kam jsme to dospěli? Zatímco na potlesk čekají dospělí, hraje si dítě v předsíni s anděly Bylo to, když na svazích hor zavoněly mandloně Bylo to, když dítě marně žadonilo „na koně“ Bylo to, když ve městě v lednu pršelo když nikomu o slávu rozdělit se nechtělo Kam jsme to dospěli?… …Já odcházím, příteli Půjdu si hrát s dítětem a – s anděly
Z ULICE MNE NĚKDO VOLÁ Z ulice mne někdo volá: „Juanillo!“ a člověku je tak nějak zvláštně milo A já schoulený na posteli prožívám tíseň co chápe jenom hvězdný prach co leží v noci na horách kde si tiše zpívá svoji píseň a bojí se – uklízeček – aby ho neutřely
STROM Sestupuješ mezi dva útesy dole mokré obilím které v bouřlivých přívalech hladí jejich okraje A už jsi dole Ty vlny zlatého žita ti zaplavují nohy Vlny žita zlatého ve vycházejícím slunci Kdepak je? Kdepak je ten starý brach? Starý brach Charón? „Styx už nestojí za nic“ volá na mě z dálky „Převážím tady Vidíš to moře? Moře obilí? Vidíš ty milióny klasů? Ulom jeden a dej mi ho (Kdopak by dnes hledal zlaté větévky?) A obolus? Nejsem přece takový morous! Víš“ nakloní se k tobě „Je tady krásně Ale mám veliký problém
Ta samota! Nikdo sem nepřichází! Lidé dnes běhají jen za tím co je škaredé Ani nevíš, jak jsem rád že jsi tady“ Pak se zastaví A jako nějaké zvíře větří v povětří Jako nějaké zvíře nemocné podezřením Něco se chystá? Asi ano Rychle se přeplav Nečekej, má lásko Ještě je čas A tehdy si jich poprvé všimneš – pavoučích sítí které obepínají tento svět A na každé z nich Kapička ukradené vody Jak krásně se lesknou Věrolomnice! Jak hluboce se může člověk mýlit, že ano? *** Zlatou větévku ani obolus nemáš Marně hledáš po kapsách Ještě, že je ten Charón tak přátelský Asi se změnil Čas každého změní Ty tisíce let něco znamenají
Jemu opravdu věříš když se opře do vesel když se jeho loďka pohybuje – vlnami obilí – vlnami žita – vlnami zlata – řekou zapomnění – mořem zapomnění – ach neodcházej, můj sne A kdo jsi ty? Už nevíš A vědělo se to někdy: Kdo jsi? Už nevíš A věděl to vůbec někdy někdo? Ano, Bůh to ví! A ty? Proto jsi přece tady! A ten Charón? To je opravdu dar! Výborný průvodce podsvětím Kamarád na život a na smrt I když spíše na smrt, že ano? Ale kdo ví? On se asi opravdu změnil Ten starý brach ***
Popadne tě zvědavost „Prosím, půjč mi jedno veslo“ A tak veslujete spolu A Charón tě zasvěcuje Něco takového není každý den! Na tohleto se čeká To jsou chvíle vzácné! Chvíle, kdy nevíš A pak najednou víš To už se nemůže opakovat A proto zanech všeho Nech mléko překypět Nech železo vychladnout Přestaň ohýbat stromky – přestože jsou ještě mladé Tak málo je třeba! Usedni k nohám toho, který ví Naslouchej Tuhle roli ti nikdo nevezme Neodcházej *** Ptáš se Stromu (vynořil se právě nad obzor) „Jsi skutečně pouze kdesi v dálce? Nebo vyplňuješ celou oblohu? Jsi malý stromek bojující s větrem v pohoří Fénix? Nebo všeobjímající Velikán ze zahrady Eden?
Ale není čas Už na tebe volá Charón: „Věci se nevyvíjejí dobře! Vidíš ty pavučiny všude kolem? Vidíš ty zlodějky vody?“ Táhne tě za ruku Chce, abyste se schovali před smrtonosným suchem v kořání černobýlů a bodláků V kořenech je ještě trochu vláhy V kořenech mají rostliny svá srdce Slyšíš ta srdce slabounce tlouct? Něco ti to připomíná Ano, to znáš Zní to jako vzdychání Vzdychání kukaček kterým se zastesklo – po vlastních dětech Ale ano! Svědomí, tluč na dveře, když umírá Strom! Svědomí, tluč na dveře! Ať poznáme, že tu nejsme sami! Že na druhé straně dveří někdo je! A chce vstoupit! Vždyť ještě chvilka zbývá Vždyť ještě všechny ohně nedohořely Ještě se holubicím nezavřela víčka
Ještě poslední vzácná kapka neukápla tam – co dřímá dítě Ještě nedopadla zpátky rybka která z poslední kalužiny vody vyskočila pro zlatý paprsek – utkaný z našich vzpomínek Ještě neuzrálo rozhodnutí Navždy Tě odmítnout Nebo přijmout *** Vzpomínáš? Jak jsme byli rádi že jsme se rozhodli přijmout v tu noc, kdy Strom vstal z mrtvých kdy rozmetal všechny pavučiny? To blesk ho probudil Udeřil z čistého nebe A na místě kde stával se ukázala jeho černá silueta Jaká hrůza zachvátila ty kteří doufali, že umřel Jaká hrůza zachvátila svět! Ale nyní? Už není svět ani podsvětí – jen země s tím mořem
Už není sen ani bdění – prostě jen bytí Už nejsou přátelé ani zrádci – prostě jen lidé To vidíš jasně na tom Charónovi I když on asi není člověk Ale nebuďme malicherní A nejsou už úspěchy a neúspěchy A není už den a noc A není už spěch ani klid – jen země s tím mořem zlatého zapomnění – země, která také vstala z mrtvých Ale nejkrásnější je že místo dobrých či zlých je tu už jen zástup dětí Dětí, kterým nebe odpustilo že rozlily mléko – mléčné dráze A proto neodcházej! Neodcházej, lásko! Přece víš, jak je to se vzpomínkami! Kdo je nemá – jako by nebyl… Přece víš, jak je to se snem Vydrží jen sedm chvil po probuzení… Co budu mít za těchto sedm chvil? Vždyť už se zavírá brána
Rychle, co si zapamatovat? To, jak se Charón ten starý brach opil štěstím a pivem až se z toho válela smíchy celá krajina? Ne, ne! to není tak důležité I když je to krásné Pospěš si, brána se zavírá To, jak Strom z měsíčního svitu počal líbezné víly a ty čisté panny Ho chválily ve dne v noci? Ne, ne! to není tak důležité I když je to krásné Pospěš si, brána se zavírá To, jak dobře bylo kolik nového se stalo kolik přátel přišlo jak jsme se zalykali tím nádherným tichem? Ne, ne! to není tak důležité I když je to krásné Ale pospěš si Teď už se brána skutečně zavírá!
Spíše ty děti! Spíše to dítě které v nás tluče na dveře To je důležité Dítě a dveře Dětská ruka a klika na dosah To je důležité Jít a pohnout klikou To je důležité A kdyby nic jiného To, že smíš! Na to nezapomeň Než se zavře brána *** … ***
Vzpomínáš?
ČÍ JE TA ZAHRADA? Procházíš zahradou Procházím zahradou Tajemná a krásná krásná a tajemná zahrada co po naší chudobě jak po klouzačce dávných jarních omylů sklouzla až do srdce A ty… Procházíš zahradou která není má A já… Procházím zahradou která není tvá Čí asi je? Dobrá otázka pro zářivou snídani kdy v horkém šálku tají ledy A paprsky zeleného jitra se těší na nás dva
PAMPELIŠKY Kdo jsou ty malé skotačivé pampelišky co přibíhají se smíchem na tvou zahradu? Jsou to vzpomínky? Co přišly tě potěšit na tvářích svým lehkým chmýřím? Jsou to tvá malá sluníčka? Co ti přišla posvítit do krásy všedních dní? Jsou to tvé malé děti? Které učíš? Které miluješ? Jsou to tvé krásné sny? Co zůstaly věrné? Co jsou stále tady? Jsou to tvé nové dny? Co se vlní dál a dál? pšeničnými poli… Ano, a ještě víc! Zavři oči! Vidíš je? Jsou to malá psaníčka o lásce
PROSTOR LÁSKY Pravou dlaní odstrčíš stěnu co spadne až za obzor do levé dlaně popadneš nekonečno V pokoji v pokoji – v komnatě kde slunce vane z dáli do dáli kde paprsky světla tečou od časů až do časů kde zpívá skřivan co vetře ti je do vlasů dlaněmi dotýkáš se cizích světů co nejsou cizí v tvém nitru raší stébla trávy co léčí a jsou ryzí Tvůj spánek hlídají dvě laně hlídací Hlídají sen co se stále navrací a provází tě od nevidím do nevidím
LISTUJEME V SRDCÍCH JAKO V KNIHÁCH Listujeme v srdcích jako v knihách Co stránka to jiná barva podzimu Letí, letí listy po barevné stráni nahoru a ještě výš Co list to jiná barva co list to jiný kříž co list to jiné odpuštění co list to jiné nalezení co list to jiná moc k nádhernému překvapení moc k životu bez nadsázky Co list to stejně vzácný dar tvé usměvavé lásky
TO TY, LÁSKO! Jak smutné večery mívají obchodníci s odpuštěním! Na jejich krámy padá prach co tak tlačí…
*** To ty, lásko! Jako holubice letíš do svahu hory Jako nůž, když roztíná stránky Knihy abys v ní našla to pravé slovo: MILOST
V TICHU TVÝCH VODOPÁDŮ V tichu tvých polibků umírám svému umírání ohlušen záplavou Božích vodopádů když zalyká mě milost milostí Zadrží prudkost mého pádu? když svatý mír uprostřed bouří v duši se uhostí? Děkuji hodinám za tiché tikání a že mi své ručky s láskou podávají na procházku časem – těmi zapomenutými kraji – kde konečně existuje tady a teď a v něm my tak skuteční! Tam kde uprostřed úsměvů slzy nás omývají…
JAKO STARÉ PENDLOVKY Zalykáme se štěstím jako staré pendlovky když svým ramenem roztínají nevybuchlá granátová jablka V sadě za mostem v tom místě se ledacos ztrácí a ledacos nalézá tady klíče, tadyhle brýle támhle dětská náušnička co ji poryv větru smetl z ucha aby neslyšelo co nemá slyšet co má zůstat skryto dokud stromy nedorostou do nebe A to se jednoho dne stane TO SE STANE!
Mému srdci blízká čtenářko a čtenáři, děkuji, že jste dočetli až sem – už jen tím jste mi blízcí, že jste se mnou mé verše sdíleli! Než zazní poslední báseň, chtěl bych Vám něco říct: Ta poslední je svým způsobem určena pro každou Tebe, ženo, která jsi seshora přijala do srdce lásku a něhu ženymatky a máš odvahu nést ji do světa. A ty, která jsi to doposud neučinila, učiň tak! Tato láska je totiž tak silná, že nad ní smrt nemá moc. Ani Ty, její nositelka nemůžeš zemřít, ale budeš přijata Prozřetelností do života věčného. Tak tomu věřím a to jsem Ti chtěl říct, ženo. A pokládám také za důležité říct to Vám, mužům o ženách. Nechme zaznít poslední slova této mé části sbírky. Děkuji za čas strávený s Vámi. Následují 3 oddíly mých 3 synů. Děkuji Bohu za mužskou-otcovskou lásku, kterou umístil do mého srdce a já ji přes veškeré mé chyby smím žít a za kterou vděčím také jim. Váš Jan Škrdlík
V BLÁZNOVSTVÍ TVÉ LÁSKY V bláznovství tvé lásky i laně zapomínají pít Stromy se zamýšlejí jak tě potěšit když pláčeš slzy opuštěných dětí aby se ulevilo malým srdéčkům která už nemohou dál Topoly se sklánějí a navíjejí nit tvého svatebního závoje A ty děti půjdou jako družičky až se jednou propadneš do objetí tam za mostem kam se chodí pouze jedním směrem a zpátky už se nemusí…
Jakub Škrdlík Pokuta
SKRYTÁ IDENTITA Má skrytá identita v područí mých stínů Modročerný oblak ve všem co bys líbal Zlíbat a ponechat ve věčnosti času Zlíbat a ponechat vyrvat z očí ďasu
Rozervaná realita s příchutí pravdy v každém druhém šálku Káva je hořká nauč se ji milovat Muži mají rádi hořkost Ženy mají rády muže Konstantně hořký boj Kořeny zrn zapuštěny hluboko v zemi Je to jako trn zabodnutý hluboko v tvé dlani
Už se ho nezbavíš Ženy jsou hořkost a muži jsou ženy Káva je smrt a její chuť je život My všichni jsme svatí daleko od nás A Káva je smrt a její chuť je život
SLAVNOSTI Slavnosti Pod rozvášněným nebem Ukryté vzpomínky na budoucnost Pod širokoúhlou kamerou Nového světa Tě zamykají ve tvé vlastní kostce Podivných zvyklostí Bez duchu a řádu tance V každém tvém kroku Je cítit tak trochu Tvá pobledlá a uzamčená Zrcadlově obrácená Rovina odejmutí tebe
MELUZÍNA Slyším meluzínu lásky Prokluzuje mezi větvemi stromů Ne a ne se zachytit Cítím hromobití ve tvém hlase Elektrické pole sílení mé duše V zajetí našich pocitů mysli A přirození Přirození v mysli
NA VÝLETĚ Šeljupin a ta jeho věčná touha po pozornosti. Ty jeho vymyšlené příhody jsou vskutku neuvěřitelné. Tuhle mi jednu hroznou vykládal, když jsme spolu šli na procházku do lesíku… Naštěstí ji nedovykládal! Když byl v nejlepším, tak si totiž uvědomil, že si zapomněl cvaknout jízdenku. Nejbližší cvakač byl dost daleko a než jsme k němu došli, jako na potvoru jsme potkali lesního revizora! A hned nás začal honit s kyjem z jakéhosi divného dřeva. Ještě teď mi dumá hlavou, co to bylo za dřevo. Každopádně bylo tak tvrdé a těžké, že když se rozmáchl, aby Šeljupina praštil a Šeljupin uhnul, otočilo se vlivem jakýchsi podivných fyzikálních zákonů a praštilo lesního revizora zezadu přímo do hlavy. No to se může stát jen Šeljupinovi. Šeljupin zastrčil omráčenému revizorovi pokutu do náprsní kapsy a šli jsme domů.
VZKAZ Z NEZNÁMA Šeljupin je mistr v napínání. Jako tehdy, když mi vykládal, jak byl na tom skautském táboře jako indián a pomáhal dětem pořádně vypnout luky. Vypnout luk tak, aby byla tětiva naprosto napnutá, není tak jednoduché, ale léta tréninku se Šeljupinovi vyplatila. Mimo jiné se na tom táboře stala jedna zvláštní věc. Byly zrovna tři hodiny ráno, Šeljupin se z ničeho nic probudil ze sna s divným pocitem, jakoby venku někdo přecházel. Vylezl ze stanu a procházel tábořiště. Bylo slyšet jen šumění stromů a hučení potoka, když v tom Šeljupin uslyšel prasknout větvičku přímo za ním. Otočil se, ale uviděl jen nehybný keř… Tvarem mu připomínal lidskou postavu, ale to se v noci stává se všemi keři (to věděl). Šeljupin jde ke keři blíž a blíž. Pomaloučku se přibližuje. Uši napnuté, chlupy naježené. Připraven na jakoukoli situaci. Šeljupin pociťoval strach, ale zároveň cítil, že nemůže couvnout. Věděl, že co se má stát stane se. A taky, že jo.
HLAD PO VĚDĚNÍ Šeljupin byl dost dobře rozčarován. Už toho na něj zkrátka a dobře, (abych tak řekl, či chcete-li, napsal) bylo moc. Paní domácí mu už zase dávala výklad o vývoji ženských haploidních pohlavních buňek. Šeljupin, rozený biolog, který znal ženské haploidní pohlavní buňky jako své boty, i když měl tendenci si je občas někde zapomenout, ale to je zase na jiný příběh, začal pěnit jakousi podivnězpěněnou pěnu. Paní domácí, rozená psycholožka, začala Šeljupinovi dávat výklad o zvládání emocí a ovládání biologických procesů na nich závislých. Šeljupin, nerozený psycholog, se rád nechal poučit, přestal podivněpěnit a doposlouchal pozorně výklad paní domácí až do konce. Byl rád, že si zase rozšířil obzor a že je zas o něco chytřejší.
PŘIZNÁNÍ Šeljupin měl rád ženy. Šeljupin měl na ženách rád úplně všechno. Šeljupin se na ženy rád díval. Šeljupin se žen rád dotýkal. Šeljupin rád ženy slyšel. Šeljupin rád ženy cítil. A ze všeho nejraději by ženy ochutnával. Šeljupin často litoval této své vlastnosti a obdivoval všechny ostatní muže, kteří se k ženám dokázali chovat, jakoby na nich nic nebylo. To Šeljupin jakž takž dokázal pouze v případě žen nepěkných, boubelatých, bohatých a politicky angažovaných. Jinak ale Šeljupin ženy zbožňoval. Nejvíc ze všech zbožňoval tu, kterou měl doma, a kterou taktéž mohl vidět, dotýkat se jí, slyšet jí, cítit jí i ochutnávat ji každý den, na druhou stranu zbožňoval i všechny ty ženy z tramvají, autobusů a vlaků, z ulic a chodníků, z kina i z obchodu. Měl rád všechny ty usměvavé uvaděčky, hostesky, prodavačky a letušky. Brigádnice, sestřičky, dobrovolnice i řidičky, které potřebují pomoct s výměnou píchlého kola. Šeljupin měl rád všechny ženy. Šeljupinovi z toho úplně třeštila hlava a proto raděj hned utíkal domů vzít si prášek a zdřímnout si.
OCHRANA PŘÍRODY Šeljupin má moc rád psaní na psacím stroji. Vždycky začne něco psát, většinou to začne slovem vagabund a potom pokračuje. Už napsal tolik listů, že má v plánu zajít za jedním pánem od vedle, který je prý velké zvíře. To zvíře Šeljupinovi doporučil jeden jeho známý, který je taky zvíře (I když menší). To velké zvíře Šeljupinovi doporučilo, že by mohl těch listů udělat další kopie a potom to rozdávat na ulici společně s reklamní Colou. Ta Cola se rozdává v takových pěkných plechovkách na 0,25l, které se recyklují, a Šeljupin už má dokonce koupenou lepící pásku, aby mohl na každou plechovku jeden list nalepit. Globalizace.
VELKÝ SKOK PRO LI DSTVO MALÝ PRO ŠELJUPINA Šeljupin je moudrý a zodpovědný člověk. Vždy když jede tramvají, nebo autobusem, považuje za svou osobní povinnost seznámit mladé světaneznalé muže, dívky, kluky a holky s nástrahami dospívání, dospělosti, nevědomosti a moderní doby. Snaží se vyzdvihnout konzervativní hodnoty… Jestli se starému kontinentu podaří přejít ve zdraví do dalšího století, bude to jeho zásluha, říkají kamarádi z restaurace U Hrušky, kam Šeljupin chodí každý večer po dobrovolné celodenní práci v MHD. Šeljupin je pedagog a vychovatel v terénu. Šeljupin plní svou povinnost navzdory nepochopení až otevřenému nepřátelství některých cestujících. Vždy, když leží s naraženým zadkem v kaluži na ostrůvku tramvaje, kam doplachtil vlivem negativních hodnot dnešní společnosti, neztrácí naději a zápal pro své svaté poslání.
HÁDKA Šeljupin zaslechl: „Absurdní.“ „Pravda,“ řekl si a šel své manželce koupit na usmířenou po hádce kytičku, bonbóny, nové záclony, boty, prstýnek a dva lístky do kina na romantický film, kam už se taky moc těšil…
HRDINA NAŠÍ DOBY Šeljupin se naložil do vany. Ve vaně si ze všeho nejradši hrál s lodičkami. Kapitán Šeljupin je na zádi svého mírně se houpajícího zaoceánského parníku, koupe se ve svém malém bazénku, jak mají kapitáni většinou ve zvyku, a sleduje obzor za lodí kvůli ledovcům. Šeljupin je svědomitý kapitán připraven v případě nehody opustit bazének jako poslední.
KRÁLOVNO Ó ty má lásko všedních Dnů Má lásko denní Krásy Přední to královno mých slepých Pohledů Přední to královno Letmých to záchvěvů Mých slepých Dnů Královno mých Pohledů Královno mých Pohledů Královno mých Bolestí při umírání V širé pláni
Filip Škrdlík Sto do noci za půl království
PROTOŽE JSEM BEZ TEBE v tom starém domě dveře bez křídel okna bez nebe a ozvěna hlasů zebe mě bez tebe
JAK MLČÍME Jak Mlčíme je sto do noci za půl Království a mezi námi jako déšť plují unavené zapomenuté časy ale Podívej se zlatíčko u dna je koberec a připomíná barvou i vláknem realitu lásky hřbety významných i méně známých myší Sedíme u stolu My dva já ty jen tebou dosazenej kocour v peří je tu ten třetí… Sedíme, Jsme dva já a kocour se topí V Opeře
Tak slané italsky drastické zatímco jiní si lepí Slunovrat S bolavým mozkem díváš se v tobě kotvím v té nejhlubší možné hloubce
ZMATENÝ Rám okna a růže zčernávajíce neuvadá! naopak! Stala se mým koníčkem Když jsem se pokoušel jít spát psal jsem hlubokou, naprosto absurdní věc a její závažnost mi požírala obě už tak nevyrovnané části mozku V kůži mám zaseklé, možná i zhnisané její trny a z nosu tečou nemocné šípky Práh dveří a nástroj dohrávajíce nedoznívá naopak! Stal se mou posedlostí
Když jsem se pokoušel vstát hrál jsem zaujatě, a bylo mi jedno, co hraji a návykovost mě osvobodila od závislosti Když mi to nevadilo ztratil jsem touhu po dokonalosti Jsem zmatený a je to pocit krásný Když vám ráno šeptá: Zhasni! A večer zabývá se básní
SEDĚLI JSME TAM seděli jsme tam úplně dole kde jsou city pouhou hrou ty a já a naše role, hrané s plnou jistotou a falešná krása zmařená naši vinou z plných plic a ráda jásá při pohledu na tu naši, ale přesto trochu jinou divadelní premiéru vskutku skotačivou a taky neviditelnou jako v němém filmu odezíráš ze rtů polknutá slova za scénou a přesto věříš v existenci tam kdesi daleko v zemi kde není vidět ani slyšet a zadarmo a v plné kráse podává se realita hořká a mrtvolně studená a když ji vidíš, sníš o divadle beze slov a proto seděli jsme tam úplně dole kde jsou city pouhou hrou ty a já a naše role, hrané s plnou jistotou a falešná krása
zmařená naši vinou z plných plic a ráda jásá při pohledu na tu naši, ale přesto trochu jinou divadelní premiéru vskutku skotačivou a taky neviditelnou jako v němém filmu odezíráš ze rtů polknutá slova za scénou a přesto věříš v existenci tam kdesi daleko v zemi kde není vidět ani slyšet a zadarmo a v plné kráse uzdravení cítíš v hlase v tom divadle beze slov a hořkost a studenost ztrácejí nad námi moc
ÚSVIT ŠERA DÁVNO ZAŠLÝCH PAPRSKŮ Úsvit šera dávno zašlých paprsků Zcela zrádné oddané myšlenky tvých přeletů Melancholie v krvi proudí sny v tvé hlavě a mé touhy pouze a jen bloudí Nenacházím co měl jsem ještě včera Pět set schodů v jeden den ušla mi moje víla a přitom zahynula jako padlý anděl záhy měsíc hledá kámen žhavý a moudrý jako před léty když neměl jsi strach z podvečera Šla za mnou a řekla mi moje víla že poezii takhle v noci píšou definitivní cvoci
TRHÁM TVÉ ZLATÉ VLASY trhám tvé zlaté vlasy časy kde se potuluje meluzína v blátě a černá hlína sype rozdrolené zlomky okamžiku toho který přistihl nás při zániku ničí pohled ať už uvnitř nebo… nebo uvězněná myš v kleci sama skučí zatímco hraješ si s životem já hraji si se slovy mezitím brutálně vraždíš mě a já šířím pomluvy je to tak: nenávist krátká je uhnije nediv se, uhnije na souši sépie uschlá a zapáchá mořský živočich smrti vzdych mrtvá je sépie a nenávist ožije
PROTOŽE JSEM BEZ TEBE je mi smutno ale vím že i když tu straší v temné komoře a ani tabák nenahradí, když je to neviditelný že violoncello je součást ubohé disharmonie uvnitř mého srdce pusto je třeba že tu moře nezpívá a slunce zebe možná i zamrzá měsíc hřeje možná i spaluje písek žadoní o trochu cukru a sůl je sladká jako pomsta… z kohoutku kape suchá voda sama po sobě žízní a pak to dopadá přesně tak jako když v ložnici pozoruji sestupující plíseň jak kape do úst mých nejbližších a oni se radují bylo by mě líto ale místo toho říkám si jaká škoda, že je atmosféra příliš krátká na to aby se tu něco stalo všechno je obyčejné a tak šílené i když jsou okna bez křídel a stropy zcela bez nebe zaklíněné dveře a střecha ze skla, přes které vidíš sám sebe vím, že to je všechno tak protože jsem bez tebe
Kryštof Škrdlík Bílá koza
BÍLÁ KOZA Přiletěl jsem za tebou na bílé koze protože na nic jiného nemám Koně nemám, ani krávu ale to je jedno prostě na bílé koze a už to nech bejt
Jan Škrdlík
Jakub Škrdlík
Filip Škrdlík
Kryštof Škrdlík
Jan Škrdlík (*1964) je svým občanským povoláním hudebník – violoncellista. Jeho zájem o literaturu se ale projevil i vlastní literární tvorbou, jejíž ukázku představuje tato publikace vydaná společně s básněmi jeho tří synů. Koncertní aktivity ve Španělsku podnítily jeho vlastní tvorbu ve španělském jazyce. V současné době Jan Škrdlík mimo jiné studuje obor španělská literatura na Masarykově univerzitě v Brně. Synové Jana Škrdlíka obklopeni uměleckým prostředím, začali záhy tvořit. Otiskujeme zde dadaistické povídky devatenáctiletého syna Jakuba, který napsal také básně, odvysílané nedávno rozhlasovou stanicí Vltava, dále ukázky tvorby Filipa (15) a jednu svěží básničku nejmladšího syna Kryštofa (10).
