Definice jš (= Jan Štěpán), 1998 definice (z lat. definitio, určení, výměr; řec. horismos) jazykový prostředek, jímž vymezujeme (omezujeme) význam výrazu již existujícího (d. analytická) nebo stanovujeme význam výrazu nově zaváděného (d. syntetická). Cílem je jednoznačné přiřazení významu definovanému výrazu (definiendum) prostřednictvím významu výrazu, jímž se definuje (definiens), tj. jde o sémantické normování jazyka. D. stanoví rovnost významů těchto výrazů prostřednictvím definiční rovnosti (= df) v případě, že denotátem obou výrazů není pravdivostní hodnota. D. má pak tvar: definiendum = df definiens. Např. "čtverec = df rovnostranný pravoúhlý rovnoběžník". Jestliže denotátem obou výrazů je pravdivostní hodnota, stanoví d., že oba výrazy mají stejnou pravdivostní hodnotu prostřednictvím definiční ekvivalence (-=df) D. pak má tvar: definiendum -= df definiens. Např. ... (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 80.)
00-12
Denotace jš (= Jan Štěpán), 1998 denotace (z lat. denotare, označovati) vztah mezi jménem a tím (konkrétním či
abstraktním objektem), co jméno označuje. Vztah d. je dán jazykovou konvencí (v čase navíc proměnlivou) národních jazyků, ve skutečnosti je nahodilý, avšak v komunikaci závazný. Vztah d. je podstatou extenzionalismu ( F 0extenzionalita). AD Viz též F0 konotace, AD F 0reference. AD (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 85.)
00-12
Denotát jš (= Jan Štěpán), 1998 denotát
to, co je označeno F 0jménem, AD jazykovým výrazem ( F 0denotace). AD D. jedinečného jména je individuální objekt, d. obecného jména je třída objektů, např. d. slova kniha jsou všechny předměty, které lze pojmenovat jako kniha. D. oznamovací věty ( F 0výrok) AD je pravdivostní hodnota. (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 85.)
00-12
Invariant jš (= Jan Štěpán), 1998 invariant
(z lat. invarius, neproměnlivý) objekt, jehož všechny atributy jsou konstantní. Takový objekt se při žádné transformaci (speciálně např.v závislosti na čase) nemění. I. jsou všechny abstraktní entity, tedy např. F 0pojmy AD - jsou nezávislé na jazykových výrazech, kterými jsou vyjádřeny (obecně může být pojem vyjádřen více různými výrazy přinejmenším v různých národních jazycích), i na mimojazykových a mimomyšlenkových objektech, které determinují (ty jsou u empirických pojmů vždy proměnlivé). Dále jsou i. propozice, resp. soudy, a to i ve vztahu k pravdivostním hodnotám, jejichž jsou nositeli. Konečně jsou i. všechna čísla, u nichž je tento atribut nepochybně nezávislý na zprostředkujícím jazykovém vyjádření. Právě tento ve skutečnosti marginální aspekt je zdrojem řady neopodstatněných mýtů u předchozích entit. (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 193.)
00-12
Jazyk
jš (= Jan Štěpán), 1998 jazyk znaková ( F 0znak) AD dorozumívací soustava, prostředek formulace myšlenek a lidské komunikace. J. těsně souvisí s myšlením, je však spíše následkem a produktem myšlení než jeho příčinou. Je nejvhodnějším nástrojem sdělování myšlenek, skutzečně efektivní komunikasci však často znesnadňuje (bez záměru uživatele j.) expresivní nedostatečností, příp. nepřesností (oproti myšlení). Vedle j. přirozeného (zvukového či psaného; F 0j.A Dpřirozený) existuje též F 0j.A Dvědecký, F 0j.A Dformalizovaný (matematika, logika) nebo umělé j. různých druhů (programovací jazyky, esperanto apod.).y (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)
00-12
Jazyk formalizovaný jš (= Jan Štěpán), 1998
jazyk formalizovaný interpretovaný F 0kalkul. AD Kalkul je vytvořen čistě formálně a stane se j. f., když k němu připojíme sémantická pravidla, která připisují význam jeho správně utvořeným výrazům. Funkčně je j. f. aparátem odvozování a F 0důkazu AD ve formalizovaných věd. oborech. (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)
00-12
Jazyk
objektový jš (= Jan Štěpán), 1998 jazyk objektový jazyk, který je předmětem daného zkoumání. Toto zkoumání však
nelze provést v samotném j. o., k tomu potřebujeme nějaký jazyk vyšší úrovně, bohatší než j. o., v němž lze vypovídat o j. o.; teprve v něm lze definovat F 0syntax, AD příp. F 0sémantiku AD j. o. Viz též F 0metajazyk. AD (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)
00-12
Jazyk
přirozený jš (= Jan Štěpán), 1998 jazyk přirozený znaková soustava sloužící běžné komunikaci ve formě mluvené, příp. psané. J. p. vykazuje řadu nedostatků ( F 0homonymie, AD
synonymie,
F0AD
vágnost),
F0AD
které jej diskvalifikují jako prostředek přesného vyjadřování a sdělování. Proto jsou pro odborné účely vyvíjeny F 0jazyky AD vědecké. (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)
00-12
Jazyk
vědecký jš (= Jan Štěpán), 1998 jazyk vědecký znaková soustava sloužící interní komunikaci a prezentaci výsledků ve vědě. Sestává z nějakého fragmentu F 0j.Apřirozeného D a speciální terminologie (obojí výběr je vždy specifický pro určitou věd. disciplínu) spolu s pravidly pro jejich užívání. Význam každého výrazu j. v. musí být jednoznačný ; odborné termíny splňují
tuto podmínku implicitně, převzaté prvky přirozeného jazyka musí být zpravidla zpřesněny ( F 0definice, AD F0 explikace). AD (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)
00-12
Jméno jš (= Jan Štěpán), 1998 jméno jazykový výraz, který je bezprostředně nositelem F 0významu, AD tj. především označuje nějaký konkrétní či abstraktní předmět odlišný od tohoto výrazu, tzv. denotát. Ke j. se pojí dvě sémantické ( F 0sémantika) AD kategorie: F 0denotát AD a F 0smysl, AD při/202/čemž smysl chápeme jako "myšlenkovou" kopii denotátu, tj. jako to, co j. vyjadřuje. Např. jednoduchému či spíše složenému vlastnímu j., obecnému j. a
výrokové větě (jako j. F 0výroku) AD odpovídá po řadě individuum, třída a pravdivostní hodnota jako denotát a individuální F 0pojem, AD vlastnost a F 0soud AD jako smysl. (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 201.)
00-12
Pojem jš (= Jan Štěpán), 1998 pojem základní abstraktní entita umožňující zobrazení skutečnosti v myšlení, avšak na subjektu nezávislá, resp. F 0smysl AD jazykového výrazu, tj. mentální prostředník mezi jazykovým výrazem a jeho F 0denotátem. AD P. vystihuje podmínky, které musí objekt splňovat, aby byl denotátem příslušného jména. P. nemusí být vázán na jediný jazykový výraz (synonymie, viz též F 0definice) AD a objekt nemusí být určen jediným p.
Rozeznáváme pojmy obecné, singulární a prázdné podle toho, zda koncipují třídu objektů, jediný či žádný objekt. Toto členěné však lze uplatnit absolutně jen u neempirických p., jinak platí pouze pro zvolený možný svět ( F 0svět AD možný) a fixní čas. P. je ovšem nezávislý na stavu světa i čase, je invariantní ( F 0invariant). AD P. tedy nelze vytvořit, jak se dosud mylně traduje, p. se lze dobrat, objevit jej. (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 319.)
00-12
Sémantika jš (= Jan Štěpán), 1998 sémantika
součást F 0sémiotiky, AD která studuje vztahy mezi F 0formou AD (kterou výhradně zkoumá F 0syntaktika) AD a F 0významem AD F0 znaků AD a jejich komplexů. O každém výrazu lze na úrovni s. rozhodnout nejen zda je nebo není gramaticky správný, ale navíc dodává, příp. nachází F 0interpretaci AD (správných) výrazů, tj. přiřazuje výrazům objekty, k nimž odkazují.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 361.)
00-12
Sémiotika jš (= Jan Štěpán), 1998 sémiotika disciplína, která zkoumá vlastnosti
znaků a znakových soustav o sobě, dále jejich významových vztahů F 0význam) AD a interpretačních otázek ( F 0interpretace) AD a konečně jejich funkcí v komunikaci. Znakovými soustavami mohou být přirozené, umělé i formalizované F 0jazyky. AD Sémiotika se dělí na F 0syntaktiku, AD F0 sémantiku AD a F0 pragmatiku. AD F0AD
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 361.)
00-12
Sémantika
logická jš (= Jan Štěpán), 1998 sémantika logická součást logiky, která zkoumá významovou stránku jazykových výrazů formalizovaných jazyků ( F 0jazyk AD formalizovaný); je pojata buď extenzionálně ( F 0extenzionalita), AD kdy vychází z označovací funkce jazykových výrazů a pak závisí na volbě F 0interpretace AD daného jazyka; nebo je pojata intenzionálně ( F 0intenzionalita), AD tj. staví na vyjadřovací funkci jazykových výrazů a závisí pak na všech možných interpretacích daného jazyka ( F 0svět A D možný).
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 361.)
00-12
Smysl jš (= Jan Štěpán), 1998 smysl 1. koncept, myšlenkový obsah jazykového výrazu, informace sdružená s výrazem, která umožňuje identifikovat denotát toho výrazu, pokud existuje. S. je to, co jazykový výraz vyjadřuje. Např. F 0denotát AD výrazů "Jitřenka" a "Večernice" je týž; je to planeta Venuše, ale jejich s. je různý. S. (Sinn) a denotát (Bedeutung) jako odlišné sémantické kategorie zavedl F 0G. A D Frege. Soudobé snahy v analytické filosofii o překonání jím navržené koncepce #sémantiky vedou k preferování vztahu vyjádření jako primárního, tedy k interpretaci jazykových výrazů pouze prostřednictvím s. Vztah označení je považován za sekundární a v podstatě irelevantní v úvahách o významu
jazykových výrazů. Poznamenejme, že samotný termín s. není v řadě národních jazyků jednoznačný a při jisté fixaci může poskytovat více výsledků (bez významového posunu). Zde je chápán bezkontextově, tj.& objektivizovaně, nezávisle na situaci promluvy, postoji mluvčího ap., a proto zaručuje jedinečnost. Viz též F0 pojem, AD F0 propozice, AD F 0soud. AD 2. F 0účel. AD (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 372.) 00-12
Soud jš (= Jan Štěpán), 1998 soud 1. základní akt myšlení, myšlenka vyjadřitelná oznamovací větou (důsledně vzato F 0propozice, AD ovšem v poněkud psychologistickém pojetí), v níž se něco tvrdí o objektech, v tradiční logice ( F 0logika AD tradiční) subjekt-predikátový F 0výrok: AD analytický s. vykládá obsah pojmu (tělesa jsou rozprostraněná), syntetický s. spojuje pojmy ne nutně spolu související (tělesa jsou těžká), apriorní s. nevyžaduje zkušenost (1 + 1 = 2), aposteriorní s. je výsledkem zkušenosti (ryby žijí ve vodě), asertorický s. konstatuje skutečnost (slunce svítí), modální (problematický) s. vyjadřuje ´objektivní´ možnost (slunce může vyhasnout), kdežto apodiktický s. nutnost (člověk je smrtelný);
ve všech předchozích spojeních lze místo termínu s. užít i termínu F 0výrok, AD ne však termínu F 0věta; AD toto členění je tradiční, soudobá logika je prakticky nevyužívá, speciální případy s., v nichž se kombinují uvedené typy, řečí filosofie analytická; 2. též F 0propozice, AD zákl. abstraktní entita tvořená určitým uspořádáním jednodušších abstraktních entit - F 0pojmů; AD myšlenkový (nikoli však subjektivně chápaný) obsah F0 věty; AD s. je to, co věta vyjadřuje, může však být vyjádřen i více větami; s. je tou entitou, které lze bezprostředně připsat pravdivost či nepravdivost ( F 0hodnota AD pravdivostní), věta je nositelem pravdivostní hodnoty zprostředkovaně - přes s., který vyjadřuje. (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 377.) 00-12
Svět
možný jš (= Jan Štěpán), 1998 svět možný klíčový pojem soudobé logické sémantiky a analytické filosofie, prostředek F 0interpretace AD především modálních logik ( F 0logika AD modální). Intuitivně lze prezentovat s.m. jako jednu /390/ z představitelných realizací světa odlišných od tzv. aktuálního (skutečného) světa. Jedná se o logicky přijatelnou (myslitelnou) alternativu reálného světa, přičemž logicky nepřijatelný je takový svět, v němž např. něco současně je a není. Tedy s. m. se liší od reálného světa aspoň v jednom atributu
připisovaném F 0individuím. AD Z tohoto hlediska lze potenciálně nekonečnou množinu s. m., označovanou omega, rozdělit na dvě disjunktivní třídy vzhledem ke zvolenému atributu ... (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 389-90.)
00-12
Výrok jš (= Jan Štěpán), 1998 výrok logická kategorie užívaná zpravidla ve významu syntaktickém pro
větu, ale i sémantickém pro F 0soud AD či F 0propozici. AD Podle (smíšené) definice je v. jazykový výraz, u nějž má smysl uvažovat, zda je pravdivý nebo nepravdivý (tj. jméno F0 hodnoty AD pravdivostní, vyjadřující soud či propozici). Musí jít o oznamovací větu, která neobsahuje volné F 0proměnné AD (zájmena). V. je determinován časově a místně, tj. v tomto ohledu není ten jazykový výraz nijak parametrizován (např. v “prší” je chápán F0AD
jako nezávislý na kontextu). F 0Logika AD výroková člení v. na jednoduché (neobsahují žádnou vlastní část, která je v., resp. Neobsahují žádnou logickou F 0spojku), AD např. 3 . 5 = 15, a složené (obsahují aspoň jednu vlastní část, která je v., tj. obsahují aspoň jednu spojku), např. 2 ≤ 4 - je to zkratka pro (2 < 4) nebo (2 = 4); F 0logika AD predikátová člení v. na singulární (jedinečné; neobsahují žádný F 0 Akvantifikátor), D existenční (začínají existenčním kvantifikátorem) a obecné (začínají obecným kvantifikátorem), např. (po řadě) 0 < 5, … (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 436-7.) 00-12
Význam jš (= Jan Štěpán), 1998 význam mnohoznačná sémantická kategorie uvažovaná v kontextu “v. jazykového výrazu”, přičemž jazykovým výrazem může být slovo, sousloví nebo věta jednoduchá i složená, ne však nadvětná struktura jako je např. úsudek: 1. U F 0G. A D Fregeho /438/ je v. (v nìm. Bedeutung) totéž jako F 0denotát, AD totiž reálný či abstraktní objekt odpovídající uvažovanému jazykovému výrazu a jím označený; 2. V čes. úzu
odpovídá v. jazykového výrazu jak denotát, tak F 0smysl AD toho výrazu, příp. obojí, tedy to, co příslušný jazykový výraz označuje, nebo (v nevylučovacícm smyslu) to, co vyjadřuje. V této souvislosti nepřipadá v úvahu (spíše pragmatická) interpretace termínu v. jako dopad èi dosah. Naznačená podvojná povaha v. nevyčerpává všechny v úvahu přicházející typy “předmětů”, které může výraz reprezentovat jako svůj v. Tyto možnosti jsou čtyři a každá přináší jisté potíže : v lze chápat jako předmět reálného světa, což je ale důsledně splněno pouze u vlastních jmen ; dále v. může být předmět myšlenkového světa mluvčího, čímž se likviduje intersubjektivita a prakticky vylučuje komunikace ; další a v současné době převládající koncepce považuje v. za předmět světa bidejí (dle F 0Platóna), AD tj. abstraktní entitu dosažitelnou rozumovým poznáním, existence takového světa ovšem představuje zásadní fil. problém ; a podle poslední koncepce v. není předmět, ale pouze parafráze výrazu, jiný jazykový obrat, tedy v. nepřekračuje meze jazyka a důasledně vzato veškerá realita se redukuje na jazyk. Třetí pojetí v. se ukazuje jako nejadekvátnější i nejvýhodnější mj. i proto, že jako příslušná abstraktní entita se uvažuje prostě F 0množina AD (buď přímo jako v. nebo jako explikace v.), což je objekt fil. neutrální, nezávislý na fil. východiscích. (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 437-8.)
00-12
Explikace jš (= Jan Štěpán), 1998 explikace (z lat. explicatio, rozvinutí, rozbor, výklad) postup zpřesnění významu jazykových výrazů v jejich označovací funkci ( F 0denotace). AD Uplatňuje se u výrazů, které jsou vágní, tj. denotačně nepřesné. Zpřesňovaný výraz se nazývá explikandum, zpřesňující výraz explikát. Zpřesnění zprostředkuje smysl těchto jazykových výrazů ( F 0pojem). AD Pro explikát se požaduje podobnost s explikandem a maximální exaktnost. E. se využívá především při přechodu od pojmů v klasifikační formě (vysoký)
k pojmům v komparativní formě (vyšší než) a pojmům v kvantitativní-metrické formě (vysoký 2 m). (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 117.)
00-12
Extenze jazykového výrazu jš (= Jan Štěpán), 1998 extenze jazykového výrazu (z lat. extendere, rozšiřovat) totéž co F 0denotát AD jazykového výrazu; v tradiční terminologii též rozsah pojmu. V intenzionální koncepci logiky jsou e. takové objekty, které jsou nezávislé na možném světě ( F 0svět AD možný) a F0 čase. AD (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 117.)
00-12
Extenzionalita jš (= Jan Štěpán), 1998 extenzionalita koncepce
sémantiky, podle níž jsou logicky reprezentovatelné pouze F 0extenze. AD Předpokládá omezení na jediný možný (skutečný) svět a fixní čas (časový řez). Toto pojetí je výhodné a postačující při aplikaci především klasické logiky ( F 0logika AD klasická) na věd. jazyky, je však nedostačující pro logickou analýzu přirozeného jazyka ( F 0analýza AD logická). Speciálně je e. omezením, které přijímá klasická logika a týká se výběru F 0funktorů. AD Přípustné jsou zde pouze takové funktory, pro něž platí, že F 0denotát AD složeného výrazu vzniklého užitím příslušného funktoru je plně určen pomocí denotátů složek, přičemž F 0smysl AD těch výrazů nehraje žádnou roli. F0AD
Např. všechny F 0spojky AD výrokové logiky ( F 0logika AD výroková) vyhovují této podmínce. (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 117.)
00-12
Intencionalita ib (= Ivan Blecha), 1998 intencionalita (z lat. intentio, napětí, úsilí, záměr, pozornost) zákl. vlastnost vědomí, projevující se vztažností všech psych. aktů k nějakému transcendentnímu ( F 0transcendere) AD korelátu, přičemž tento korelát nemusí reálně existovat. Nenávidímeli, nenávidíme vždy něco, myslíme-li, myslíme vždy na něco apod. I. prozrazuje naši zásadní prereflexivní vázanost na něco, co nás nutně transcenduje, neboť i fiktivní představu lze držet jen díky podmínkám, platným pro mínění či zakoušení reálného vnějšího předmětu. Pojem i. byl znám již ve F 0scholastice. AD Zde označovala i. způsob, jakým poznání objektivně přijímá a drží formu vnějších věcí, aniž by přitom samo tuto formu nabývalo. Soudobé filosofii připomněl pojem i. F 0Fr. A D Brentano, když na něm
založil popis psychických fenoménů a jejich členění a když využil hodnotící intence ke zdůvodňování mravního poznání. Na jeho výzkumy navázala tzv. intencionální psychologie a ve filosofii pak zejm. F 0E.A DHusserl, který i. chápal jako zákl. vazbu mezi noetickými akty očištěného vědomí a jejich noematickými koreláty ( F 0korelace, AD F0 noema, AD F0 noese). AD V různých obměnách hrála pak i. důležitou roli i v jiných fenomenologických koncepcích (u F 0M. A D Heideggera jako existenciální vztaženost k celku bytí v podobě F 0starosti, AD u F 0R. A D Ingardena jako vrstevnatá vazba, v níž je drženo umělecké dílo jako významuplný útvar, u F 0M. A D Schelera jako reálná účast naší existence na bytí světa, u F 0E.A DLévinase jako vztah k “jinému, druhému” apod.). Význ. roli hraje pojem i. rovněž ve filosofii F 0J.A R. D Searla v jeho pojetí mysli a spol. jednání), jakož obecně v celé soudobé diskusi o tzv. umělé inteligenci, neboť její odpůrci argumentují právě tím, že umělé inteligenci chybí na rozdíl od lidské mysli vlastnost i. (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 191.)
00-12
Intenzionalita jš (= Jan Štěpán), 1998 intenzionalita koncepce, poprvé rozvinutá v logice školy F 0Port A D Royal, podle níž v logické F 0sémantice AD jsou intenze určujícím faktorem pro stanovení významu jazykových výrazů. Toto je východiskem pro logickou analýzu přirozeného jazyka ( F 0analýza AD logická), ale není to nutné pro řešení sémantiky věd. jazyků. V přirozeném jazyce se totiž vyskytují i F 0funktory AD takového druhu, že F 0denotát AD složeného výrazu utvořeného pomocí takového funktoru nelze určit bez znalosti F 0smyslu AD tohoto funktoru či jeho argumentů. Např. pravdivost složené věty “P.M. si myslí, že V.H. je čestný muž” nezávisí na tom, zda její konstituenta – věta “V.H. je čestný mož” – je pravdivá či nepravdivá. Je snad zřejmé, že funktor “P.M. myslí, že …” nepatří do věd. jazyka, což však vůbec neznamená, že věty takto vytvořené nemohou ovlivnit
spekulativní úvahy vedoucí k formulaci naprosto seriózních věd. tvrzení, které je ovšem třeba navíc verifikovat i nezávisle na této autoritě. I. přispěla rovněž k řešení problému F 0paradoxu AD analýzy tím, že definitní deskripce ( F 0deskripce AD 2) chápe jako role, nikoliv jako jména individuí. (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 192.) 00-12
Interpretace
ib (= Ivan
Blecha), 1998 interpretace (z lat. interpretari, vykládat, překládat, umět posoudit) v širším smyslu výklad vůbec. V F 0hermeneutice AD jedna z metod, jíž má být smysl daného textu nebo jiného duchovního útvaru převeden do obecného a zpravidla jazykově fixovaného porozumění. Přitom se vědomě rezignuje na postulát úplné bezpředsudečnosti, neboť každé porozumění je vázáno na množství předchůdných, interpretaci ovlivňujících podmínek. (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 192.)
00-12
Modality
jš
(=
Jan
Štěpán), 1998 modality jazykové výrazy, které modifikují
výroky obecně bez ohledu na jejich pravdivostní hodnotu. Jedná se o neextenzionální F 0spojky AD ( F 0extenzionalita), AD resp. intenzionální ( F 0intenzionalita) AD F0 operátory. AD Jsou to např. takové modifikátory výroků jako “je možné, …”, “je nutné, že …” (m. aletické), “vím, že …”, “věřím, že …” (m. epistemické), “tvrdím, že …” (m. asertorické), “přikazuji …”, “zakazuji …” (m. deontické), “bylo …”, “bude …” (m. časové) apod. Jednotnou logickou teorii m. nelze vytvořit pro rozdílnou povahu jednotlivých typů m. Jedině aletické m. mají logický charakter, ostatní jsou pojmy mimologické (empirické) a vzájemně nesourodé. Viz F0 logika AD asertorická, deontická, epistemická, c hronologická, intenzionální, modální. Věty tvořené prostřednictvím m. epistemických a asertorických jsou na pragmatické ( F 0pragmatika) AD úrovni nazývány postojové věty a jejich zkoumáním se zabývá též F0AD
filosofie analytická či F 0pragmatika AD logická.
F0AD
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 271.) 00-12
Kalkul
jš
(= Jan Štěpán), 1998 kalkul (z lat. calculus, počet) F 0systém AD F0 znaků AD a pravidel pro operace se znaky. K. je dán souborem primitivních symbolů (abecedou), formačními pravidly (gramatikou), souborem F 0axiomů AD a transformačními (odvozovacími) F 0pravidly. AD K. umožňuje v podstatě mechanickou práci se znaky bez ohledu na jejich F 0význam. AD Tento styl je typický pro formální vědy (logika, matematika), ale je ideálem všech exaktních věd. Interpretovaný k. nazýváme F 0systém AD formalizovaný. (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 205.)
00-12
Metajazyk
jš (= Jan
Štěpán), 1998 metajazyk jazyk, který slouží k popisu a výkladu
syntaxe, popř. F 0sémantiky AD jiného jazyka ( F 0jazyk AD objektový). M. tedy musí obsahovat jazykové prostředky pro označení všech výrazů zkoumaného jazyka a dále pro různé syntaktické a sémantické charakteristiky daného jazyka (např. pravdivost, bezespornost atd.). M. proto musí být výrazově i expresivně bohatší než objektový jazyk. M. (i pro formalizované jazyky) zpravidla obsahuje alespoň fragment přirozeného jazyka. Viz též F 0supozice. AD F0AD
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 266.)
00-12
Množina
jš (= Jan
Štěpán), 1998 množina libovolný soubor libovolných vzájemně odlišitelných objektů (prvků m.) uvažovaný jako jeden celek. Na rozdíl od F 0třídy AD nemusí jít o objekty homogenní (splnující současně nějakou vlastnost). M. je vymezena, lze-li zjistit, zda libovolně zvolený objekt je či není jejím prvkem. Pojem m. lze korektně definovat pouze axiomaticky. (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 271.)
00-12
Pragmatika jš (= Jan Štěpán), 1998 pragmatika
součást F 0sémiotiky, AD zabývající se komplexním zkoumáním vztahů znaků daného jazyka (nebo jazyka vůbec) mezi sebou, jejich významovými vztahy i vztahy k jejich uživatelům; p. je nadstavbou F 0sémantiky, AD jejíž problematiku rozšiřuje o komunikační funkci jazyka. F0AD
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 324.)
00-12
Pragmatika
logická
jš (= Jan Štěpán), 1998 pragmatika logická fil.-logická disciplína, která se zabývá logickou přirozeného jazyka, speciálně významově postojovými vztahy. splývá s analytickou filosofií ( F 0filosofie AD analytická).
analýzou Do značné míry
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 324.)
00-12
Syntaktika jš (= Jan Štěpán), 1998
F0AD
syntaktika
sémiotická disciplína ( F 0sémiotika), AD která studuje F 0jazyk AD pouze z hlediska forem znaků ( F 0znak AD 1), aniž přihlíží k tomu, co jazykové výrazy znamenají, tj- zabývá se pouze vztahy mezi znaky, resp. řadami znaků a jejich tvořením. Nepřihlíží k F 0významu AD znaků, tedy o jakémkoliv výrazu lze na úrovni s. pouze rozhodnout, zda je nebo není gramaticky správný. (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 393.)
00-12
Syntax(e)
jš (= Jan
Štěpán), 1998 syntax (z řeč.) způsob výstavby
jazyka, souhrn pravidel formace a transformace
F0AD
přípustných (a v důsledku toho i smysluplných) jazykových F 0výrazů AD toho jazyka (tj. “slov” i složitějších struktur). S. se váže ke konkrétnímu jazyku a je pro každý daný jazyk specifická, obecné problémy s. řeší F 0syntaktika. AD (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 393.)
00-12
Syntax
jš
logická (= Jan Štěpán), 1998
syntax logická 1. systém pravidel udávajících jak skládat (tvořit a spojovat) výrazy určitého logického
kalkulu, tedy
F0AD
syntax konkrétního jazyka logiky; 2. součást
F0AD
F0 metalogiky, AD která zkoumá strukturu a vlastnosti neinterpretovaných kalkulů, tj. problémy jako je F 0bezespornost, AD F0 úplnost, AD F 0nezávislost AD axiomů, dokazatelnost ( F 0důkaz); AD zabývá se jimim pouze na úrovni F 0jazyka, AD bez ohledu na možný F 0význam AD jednotlivých jazykových výrazů i jejich komplexů.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 393.)
00-12
Symbol jš (= Jan Štěpán), 1998 symbol
jazykový znak, příp. více znaků ( F 0znak AD 1), který vedle tvarové charakteristiky má i významovou charakteristiku ( F 0význam), AD tj. něco označuje ( F 0denotát) AD a něco vyjadřuje ( F 0smysl); AD s. jako součást nějakého F 0jazyka AD je zpravidla
spojován s jazyky formalizovanými. (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)
00-12
Symbolika
logická jš (= Jan Štěpán), 1998 symbolika logická
souhrn znaků symbolického jazyka logiky. Je to několik kategorií F 0symbolů, AD z nichžb se podle určitýchn pravidel tvoří výrazy formálního F0 jazyka AD logiky. V logice se užívá (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)
00-12
Nitro
(niternost)
F. I. Ťutčev, 1803-73 Silentium Mlč, skrývej v bázni žárlivé vždy myšlenky i city své! Nad duše tvojí hlubinou nechť objeví se, zapadnou jak v nočním nebi hvězdný plam:
Ty mlč a těš se jimi sám! Zdaž duše můž´ se vyjádřit? Zdaž jiný můž tě pochopit? Taj žití svého uzří, mníš? Ne, slovem cit svůj poskrvníš, zdroj v nitru zkalíš k hlubinám: Tož mlč a živ se jím vždy sám! Žít nauč se vždy samoten! V tvém nitru, nikým nespatřen, svět tajuplných dum a tuch je skryt; je zničí vnější ruch a sežhne ostrý slunce plam: Tož naslouchej jich písni sám! (Výbor z ruské lyriky, př. Jan Říha, Hradec Králové 1936, s. 76-77.)
00-12
Pojem jš (= Jan Štěpán), 1998 pojem základní abstraktní entita umožňující zobrazení skutečnosti v myšlení, avšak na subjektu nezávislá, resp. #smysl jazykového výrazu, tj. mentální prostředník mezi jazykovým výrazem a jeho #denotátem. P. vystihuje podmínky, které musí objekt splňovat, aby byl senotátem příslušného jména. P. nemusí být vázán na jediný jazykový výraz (synonymie, viz též #definice) a objekt nemusí být určen jediným p. Rozeznáváme pomy obecné, singulární a prázdné podle toho, zda koncipují třídu objektů, jediný či žádný objekt. Toto členěné však lze uplatnit absolutně jen u neempirických p., jinak platí pouze pro zvolený možný svět (#svět možný) a fixní čas. P. je ovšem nezávislý na stavu světa i čase, je invariantní (#invariant). P. tedy nelze vytvořit, jak se dosud mylně traduje, p. se lze dobrat, objevit jej. (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 319.)
00-12
Smysl jš (= Jan Štěpán), 1998 smysl 1. koncept, myšlenkový obsah jazykového výrazu, informace sdružená s výrazem, která umožňuje identifikovat denotát toho výrazu, pokud existuje. S. je to, co jazykový výraz vyjadřuje. Např. #denotát výrazů "Jitřenka" a "Večernice" je týž; je to planeta Venuše, ale jejich s. je různý. S. (Sinn) a denotát (Bedeutung) jako odlišné sémantické kategorie zavedl #G. Frege. Soudobé snahy v analytické filosofii o překonání jím navržené koncepce #sémantiky vedou k preferování vztahu vyjádření jako promárního, tedy k interpretaci jazykových výrazů pouze prostřednictvím s. Vztah označení je považován za sekundární a v podstatě irelevantní v úvahách o významu jazykových výrazů. Poznamenejme, že samotný termín s. není v řadě národních jazyků jkednoznačný a při jisté fixaci může poskytovat více výsledků (bez významového posunu). Zde je chápán bezkontextově, tj.& objektivizovaně, nezávisle na situaci promluvy, postoji mluvčího ap., a proto zaručuýje jedinečnost. Viz též
#pojem, #propozice, #soud. 2. #účel. (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 372.) 00-12
Denotát jš (= Jan Štěpán), 1998 denotát
to, co je označeno #jménem, jazykovým výrazem ( #denotace). D. jedinečného jména je individuální objekt, d. obecného jména je třída objektů, např. d. slova kniha jsou všechny předměty, které lze pojmenovat jako kniha. D. oznamovací věty (#výrok) je pravdivostní hodnota. (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 85.)
00-12
Denotace jš (= Jan Štěpán), 1998 denotace (z lat. denotare, označovati) vztah mezi jménem a tím (konkrétním či
abstraktním objektem), co jméno označuje. Vztah d. je dán jazykovou konvencí (v čase navíc proměnlivou) národních jazyků, ve skutečnosti je nahodilý, avšak v komunikaci závazný. Vztah d. je podstatou extenzionalismu (#extenzionalita). Viz též #konotace, #reference. (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 85.)
00-12
Definice jš (= Jan Štěpán), 1998 definice (z lat. definitio, určení, výměr; řec. horismos) jazykový prostředek, jímž vymezujeme (omezujeme) význam výrazu již existujícícho (d. analytická) nebo stanovujeme význam výrazu nově zaváděného (d. syntetická). Cílem je jednoznačné přiřazení významu definovanému výrazu (definiendum) prostřednictvím významu výrazu, jímž se definuje (definiens), tj. jde o sémantické normování jazyka. D. stanoví rovnost významů těchto výrazů prostřednictvím definiční rovnosti (= df) v případě, že denotátem obou výrazů není pravdivostní hodnota. D. má púak tvar: definiendum = df definiens. Např. "čtverec = df rovnostranný pravoúhlý rovnoběžník". Jestliže denotátem obou výrazů je pravdivostní hodnota, stanoví d., že oba výrazy mají stejnou pravdivostní hodnotu prostřednictvím definiční ekvivalence (-=df) D. pak má tvar: definiendum -= df definiens. Např. zaváděného. (Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 80.)
00-12
Moudrost Ozeáš
10Kdo
jest moudrý, porozuměj těmto věcem, a rozumný poznej je; nebo přímé jsou cesty Hospodinovy, a spravedliví choditi budou po nich, přestupníci pak padnou na nich. Ozeáš 14, 10
(6630, Biblí svatá, podle kralického vydání z r. 1579-1593, s. 782.)
00-12
Odvrácení
(od Boha)
Ozeáš
7Nebo
lid můj ustrnul na svém odvrácení se ode mne, a ač ho k Nejvyššímu volají proroci, však žádný ho neoslavuje.
Ozeáš 11, 7
(6630, Biblí svatá, podle kralického vydání z r. 1579-1593, s. 782.)
00-12
Oběti Ozeáš 5Protož
otesával jsem je skrze proroky, i zbil jsem je řečmi úst svých, aby soudů tvých světlo vzešlo. 6Nebo milosrdenství oblibuji a ne obět, a známost Boha více nežli zápaly. Ozeáš 6, 5-6 13Z
obětí darů mých obětují maso a jedí, ale Hospodin neoblibuje jich. Protož jižť zpomene na nepravost jejich, a vyhledávati bude hříchů jejich, že se oni do Egypta navracují. Ozeáš 8, 13 (6630, Biblí svatá, podle kralického vydání z r. 1579-1593, s. 779 a 780.)
00-12
