Krize na trhu druhotných surovin Příčiny, důsledky a opatření

Krize na trhu druhotných surovin Příčiny, důsledky a opatření

Přepis diskusního semináře ze dne 18. 9. 2009 k projektu:

Strategie prevence vzniku a třídění využitelných složek komunálního odpadu na obecní úrovni a formování trhu s vytříděnými surovinami v České re republice SP/2f1/77/07

Praha, prosinec 2009

IEEP, Institut pro ekonomickou ekonomickou a ekologickou politiku při Národohospodářské fakultě Vysoké školy eko ekonomické v Praze

Seznam vystupujících: vystupujících: PhDr. Věra Havránková Bernard Herodin Ing. Miroslav Horák Prof. RNDr. Jiří Hřebíček, CSc. Prof. Ing. Jiřina Jílková, CSc. Ing. Zbyněk Kozel JUDr. Ing. Petr Měchura Ing. Jan Slavík, Ph. D. Ing. Jana Střihavková Ing. Jarmila Šťastná Ing. Ladislav Trylč RNDr. Martina Vrbová, Ph. D.

IEEP, Institut pro ekonomickou a ekologickou politiku při Náro Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze nám. W. Churchilla 4 130 67 Praha 3 – Žižkov tel./fax:

+420 224 095 564

e-mail:

[email protected]

web:

http://www.ieep.cz

IEEP, Institut pro ekonomickou a ekologickou politiku při Národohospodářské fakultě Vysoké školy eko ekonomické v Praze

Prof. Ing. Jiřina Jílková, CSc.: Vítám vás na našem semináři, který je věnován trhu druhotných surovin. Jmenuji se Jiřina Jílková a působím jako profesorka na VŠE v Praze a na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Tento seminář povedu jako moderátor. Budeme mluvit česky, máme tady i zahraniční hosty, kterým bude paní kolegyně překládat. Náš seminář bude trvat asi do jedné hodiny, máme tedy vymezený čas přibližně 3 hodin. Uděláme přestávku asi tak v půl dvanácté. Na úvod bych vás chtěla poprosit, abyste se tady cítili jako kolegové na akademické půdě – tzn. v prostředí neutrálním, svobodném, kde každý může vyjadřovat své názory sám za sebe. Nemluvíme tady žádným způsobem za naše instituce a nebudeme to nikde rozvíjet ani citovat. V tom vidíme hlavní úlohu naší akademické obce a naší ambicí je vytvořit toto svobodné a neutrální prostředí. Když jsme sestavovali program našeho semináře, tak jsme poprosili, aby jako hlavní přednášející nebo hlavní řečníci vystoupili (budu představovat bez titulů) pan kolega Zbyněk Kozel, pan Bernard Herodin a kolega Jan Slavík z VŠE. Nechali jsme na vás, zda budete mluvit podle prezentace nebo jenom ve formě volného příspěvku. V diskusi jsme potom požádali o příspěvek paní Janu Střihavkovou z Ministerstva životního prostředí, ale raději ty instituce nebudu tak zdůrazňovat. Poprosili jsme kolegy z MPO, nevím, jestli si někdo z nich našel čas, aby přišel. Pana Petra Měchuru z České asociace odpadového hospodářství a pana Horáka z firmy SPDS-Aporeko. Diskuse je otevřená samozřejmě všem ostatním. Chci vás požádat, abychom naši diskusi a naše úvahy směřovali k základním tématům, která se tady pokusím vymezit. V dnešních Lidových novinách je uveden článek „Češi jsou mistři v třídění plastů“ a zaznívá tam takový uklidňující tón, že krize v oblasti druhotných surovin je zažehnána. Asi to úplně tak není, ale jako ekonomové můžeme odhadnout, že se situace třeba vrátila na úroveň na začátku roku 2000. Chci zde vymezit hlavní otázky k diskusi. První otázka: Jak můžeme a můžeme vůbec zasahovat do trhu druhotných surovin na straně nabídky a na straně poptávky? Prosím, abychom nezůstali jen u strany nabídky a neakcentovali pouze celý systém regulace. Berme ho v tuto chvíli jako daný a jenom trochu měnitelný. A druhá otázka: Jaké jsou ekonomické, respektive socioekonomické souvislosti našich návrhů? Pro první část našeho semináře mám představu, že bychom zvládli prezentace, možná i některé diskusní příspěvky. Uvidíme, jak nám to časově vyjde a pak budeme pokračovat po přestávce. Ještě jednou děkuji, nabídněte si občerstvení, někteří z vás přijeli i z větší dálky. Všichni účastníci mají před svým místem vizitky, takže snad není třeba, abychom se individuálně představovali. Máme tady kolegy z akademické obce, ze soukromých firem, ze státní správy, ale i naše studenty, což jsem ráda. Takže vám přeji příjemné tři hodiny a prosím pana kolegu Kozla, aby vystoupil s poněkud větším úvodním výkladem.

Ing. Zbyněk Kozel: Dobrý den, já jsem se rozhodl tady ukázat prezentaci, kterou dámy a pánové z ministerstva znají. Je to prezentace, která byla použita během českého předsednictví v rámci úvah o krizi druhotných surovin. Ty probíhaly v únoru (vidíte tam datum). Stejná prezentace byla později použita na schůzce všech šéfů odpadových odborů ministerstev EU a čísla, která uvidíte, byla posléze podkladem pro rozhodování rady ministrů ve věcech, které se týkaly druhotných surovin. Co bylo závěrem rady ministrů, záměrně neřeknu, protože si myslím, že by to mohlo tuto diskusi zbytečně ovlivňovat. Když mi to připomenete někde úplně na závěr, tak se k tomu můžeme třeba vy-


jádřit. Nejdřív, abych se vyjádřil správně akademicky, co nebo kdo byl účastníkem výzkumu: Účastníkem výzkumu bylo 24 zemí, takže vidíte, že to nebyla celá EU, dokonce je tam navíc mimo evropskou unii zejména Norsko a Island, které do EU nepatří, nicméně se nacházejí v našem odpadovém prostoru. Co bylo zjištěno – bavíme se o únoru – zajímavá informace je, že pouze ¹⁄₃ z členských zemí EU, respektive z výzkumu indikuje, že by měla nedostatek kapacity pro recyklaci. Ovšem teď hovoříme o tzv. fyzické kapacitě. Fyzická kapacita znamená, že ty provozy, které jsou nainstalovány, vybudovány atd., umějí zpracovat ten odpad, který se vygeneruje v daném státě v rámci všech předpisů a tak dále. Neznamená to ovšem, že se s tím odpadem dá následně něco udělat, jde jen o to, že fyzicky a technicky ta kapacita existuje. Mluvíme o 1/3 zemí, ovšem když se na to podíváme z hlediska populace, a množství populace v podstatě odpovídá i množství odpadu, tak je to jenom 20 % Evropy, která pociťuje nedostatek recyklační kapacity ve fyzickém slova smyslu. Horší je, když se zeptáme na kapacity v ekonomickém slova smyslu, protože ekonomická kapacita znamená nejen, že to umíme fyzicky, technologicky recyklovat, ale také že se toho odpadu následně pokud možno za pozitivní cenu také umíme zbavit ve formě druhotné suroviny, že se to prostě dá prodat. Tady už vidíte, že je to výrazně horší. Polovina zemí nemá kapacitu na ekonomickou recyklaci plastů. Vidíte, že ten výzkum se dělal podle jednotlivých komodit a vidíte, že ten problém se dnes netýká jenom plastů, ale začíná se týkat i dalších komodit. Začíná se objevovat nedostatek kapacity, u skla je to 26 %, nedostatek kapacity je u lehkého hliníkového šrotu a papíru. Můžeme konstatovat, že v polovině EU dnes neexistuje komerční poptávka po recyklovaných plastech. Prostě neexistuje. Čili polovina Evropy fakticky vzato plasty recykluje tak, že buď agresivně dotuje jejich recyklaci, aby vnutila odběratelům ten plast, nebo jde reálně o vývoz. Opět si všimněte v těch jednotlivých komoditách, že hovoříme o plastech – je pravda, že plasty byly hlavním předmětem krize v únoru, ale všimněte si, že situace není růžová ani v kovech a hliníku. Zajímavý je pohled na to, jak evropské státy dovážejí či vyvážejí materiály, druhotné suroviny. Zjistíte velmi snadno, že polovina států v Evropě je čistým exportérem druhotných surovin. Čistý exportér znamená, že export je větší než import. Týká se to zejména papíru, týká se to z větší míry plastů, minimálně skla. Je to pochopitelné u skla, kde jsou bariérou přepravní vzdálenosti. U papíru jde jednoznačně o čínský export, export do Číny. Pokud jde o import materiálu, kdo dováží druhotné suroviny v Evropě, odpověď zní v zásadě nikdo. Něco málo je dovozu skla, ale to jsou dovozy mezi jednotlivými evropskými státy. Jinak je dovoz zanedbatelný. Polovina všech států v Evropě řeší svou recyklaci exportem mimo EU. A tady si myslím, že se dostáváme k prvnímu momentu, který stojí za pozornost. Evropa sice přijala spoustu předpisů na zvýšení recyklace, spoustu předpisů na to, co paní profesorka nazývá nabídkovou stránkou, ale pokud jde o poptávku, tak vnitroevropskou poptávku po těchto surovinách nemáme. To znamená, že polovina našeho vytříděného, upraveného a pečlivě podle druhu rozděleného odpadu nakonec opouští EU a při dlouhých přepravních vzdálenostech končí ve výrobě někde úplně jinde, minimálně v Asii. Můžeme z toho učinit závěr, že Evropa je zcela závislá ve své snaze o dosažení recyklační společnosti na globálním trhu, protože pouze globální trh je schopen zkonzumovat druhotné suroviny, které v Evropě vznikají. Když se podíváte tady na tento graf, tak vidíte že ta čísla jsou až drastická. 87 % evropské recyklace papíru je nějak závislých na globálním trhu. Pokud jde o papír, který je z domácích zdrojů, čili z tříděného sběru z domácností, tam je to trošičku lepší, ale ne o moc. Stejně šílená čísla vidíme u plastů. Polovina plastů se recykluje mimo Evropu. Šrot, ten dokážeme zpracovat sami. Můžeme tedy konstatovat: problém Evropy z hlediska recyklace není fakticky vzato ve fyzické kapacitě. My nepotřebujeme investice do recyklačního průmyslu, my nepotřebujeme investice do různých zařízení na recyklaci odpadu. My potřebujeme fakticky vzato odbyt pro tento odpad. Odbyt je náš klíčový problém a reálně dnes se


ten odbyt odehrává v zahraničí, v domácím prostředí nejsme schopni realizovat to, co se vytřídí. A tady ten (graf) říká něco, co by mělo znít asi jako alarmující zvonek každému ekonomovi. Vidíte tam tři sloupečky. To zelené je poptávka uvnitř Evropy po daném materiálu, to červené je skutečný produkt uvnitř Evropy, to znamená, kolik toho odpadu dokážeme vytřídit a připravit k recyklaci – je to vyjádřeno v % vůči poptávce. To žluté ukazuje, co se stane, když všechny evropské státy splní dnes přijaté existující a platné předpisy zvyšování recyklace do roku 2015. Můžete vidět, že zatímco už dnes trpíme převisem nabídky papíru nad poptávkou, bude se tato situace do roku 2015 pouze zhoršovat. Totéž bude platit u tříděného papíru, který jde z domácností. U skla tam vidíte, že dojde ještě ke zhoršení situace, která už dnes je poměrně špatná, už dnes Evropa vyváží sklo i do takových míst jako Brazílie. Pokud jde o plasty, tam se situace bude zhoršovat ještě dramatičtěji. V roce 2015 lze např. u PET předpokládat, že u nás v Evropě bude 2x víc vytříděného PET než bude poptávka. Jedině u lehkého hliníkového šrotu lze mluvit o tom, že by se dala předpokládat nějaká vyvážená nabídka a poptávka. Co z tohohle grafu vyplývá? To, co jsme zažili letos na jaře, kdy téměř zkolaboval trh s druhotnými surovinami. Lidové noviny dnes ovšem píší, že se to napravilo. Ono se to napravilo, ale tak, že dnes se lze toho odpadu sice zbavit, ovšem za ceny, které jsou ekonomicky velmi, velmi špatné. Nicméně to, co hrozilo na jaře, že vůbec nebude ten odpad kam dávat, to v dalších letech bude spíš obvyklá a standardní situace. Budou to pravděpodobně velmi krátké a agresivní cykly, které mohou zcela destabilizovat evropské odpadové hospodářství. K čemu vede převis nabídky nad poptávkou, ví každý ekonom: ke změně cenové hladiny. Tenhleten šílený graf vám ukazuje propad cen druhotných surovin na začátku února tohoto roku v porovnání s polovinou roku 2008. Vidíte, že to už není ani cyklický jev, to je skutečná krize nebo skutečný kolaps trhu, protože propady typu 70 % ceny, 80 % ceny a podobně nelze označit za recesi, to je prostě kolaps. Součástí našeho výzkumu pro předsednictví ČR byla otázka, kdy jsme se ptali v jednotlivých státech, jestli lidé nebo jednotliví odpadáři cítí převis nabídky nad poptávkou v Evropě a jestli ho vnímají jako dlouhodobý problém. Jak vidíte, tak odpověď „ano“ (to jsou ty červené sloupečky) vlastně platí univerzálně u všech materiálů s výjimkou skla a PET. Ovšem tady podotýkám, že ti odpadáři odpovídají na to, zda se umějí toho odpadu zbavit, což znamená také ho vyvézt do Číny. Proto PET tady není problém, protože se nezpracuje v Evropě. Tudíž můžeme konstatovat, že klíčovým problémem recyklace je nízká poptávka. Jak vidíte, tady ten dotaz byl položen jinak u odpadářů – jestli cítí dostatečnou poptávku po vytříděných surovinách. Většina odpovědí uváděla nízkou nebo velmi nízkou poptávku. Výjimkou bylo opět do jisté míry sklo, kde se dá hovořit o relativně vyrovnaném trhu. Tady bych možná skončil nebo přece jen velmi rychle – byla to anketa mezi hospodáři v jednotlivých zemích. První otázka: Jestli je problém reflektovaný v médiích? Jak vidíte, média se o tento problém zajímají. Zajímavé je, jestli krize v druhotných surovinách měla dopad na chování spotřebitelů vůči k třídění – ne, neměla, pouze v některých státech. Jiná otázka, která byla položena: zda experti vnímají existující cykly v druhotných surovinách jako hazard z hlediska ztráty důvěry lidí v systém třídění. Tady už vidíte, že se recyklace mění, že se dá mluvit o krizi důvěry v recyklační systém. Otázkou byl protekcionismus, zda si někdo myslí, že se tady některé státy snaží zavést protekcionismus. Odpověď byla většinou ano. Konec konců dnes už můžeme mluvit o tom, že se tak stalo – v některých státech se pokusili uzavřít nebo uzavřeli své trhy před dovozem odpadu k recyklaci. A otázka byla, zda je v současné době krizí ohroženo plnění recyklačních cílů stanovených v jednotlivých státech. Ve většině státech odpověď zněla ne. Ovšem to „ne“ je prozatím, upozorňuji na ten rok 2015. Možná trošičku k diskusi o tom, jak by se dalo pomoci recyklačnímu průmyslu. Otázka byla, zda by pomohlo recyklačnímu průmyslu, kdyby mohl


vydávat CO2 povolenky jako součást dodatečného příjmu. Odpověď byla většinově ano (15:7), že by tento systém mohl fungovat. Druhá otázka, protože je to typický návrh, byla, zda by pomohlo, kdyby ve veřejných zakázkách byly povinně využívány recykláty, např. ve stavebnictví pro veřejné účely atd. Tady odpověď zněla, že by to také relativně pomohlo. Další otázka byla, zda se experti domnívají, že by EU měla udělat velkou revizi všech recyklačních cílů, předpisů atd. tak, aby byly upraveny na existující ekonomické podmínky – jak vidíte, většinově ano. A otázka byla: Domníváte se, že v budoucnu budete mít problém s recyklační kapacitou, tentokrát míněno fyzickou? Odpověď je v polovině států ano, protože očekávají zavírání recyklačních provozů. Pokud jde o problematičnost jednotlivých surovin, tady vidíte, jak to s problematickými surovinami zhruba je. Paradoxně, což je novinka, se do problematických surovin začíná dostávat papír, což dříve nebylo, textil je takový odjakživa. Jako suroviny s větší budoucností jsou hodnoceny dnes polystyrény, kovy, PET a sklo. Závěry, které byly předneseny: V současné době je v Evropě dostatek recyklačních kapacit, ale nejsou ekonomicky využitelné, existuje převis nabídky nad poptávkou v papíru, kovech a skle, který ovšem se dá považovat za cyklickou záležitost. Pokud jde o plasty, tam převis existuje dlouhodobě a skutečně vyžaduje systémové řešení. Děkuji za pozornost.

Prof. Ing. Jiřina Jílková, CSc.: Děkuji panu Kozlovi, který naznačil zásadní témata jak na straně poptávky, tak na straně nabídky. Má někdo z vás spíše takový technický dotaz nebo technický komentář? Obecnou diskusi bych potom otevřela po těch prvních třech vystoupeních. Pokud ne, poprosím pana Herodina, aby vystoupil se svým příspěvkem.

Bernard Herodin: Dobré dopoledne všem. Jsem velmi rád, že jste mě pozvali do vašeho institutu. Musím říct, že je to poprvé, co se vůbec v nějaké zemi setkávám s institutem, který propojil ekonomickou a ekologickou politiku a myslím si, že je to velice chytrý přístup k této otázce. Na úvod bych rád řekl, že moje znalosti českého prostředí a celé situace v ČR jsou poměrně špatné, takže když budu mluvit ve svém příspěvku o nějakých faktech, tak to budu z pohledu evropské situace a budu uvádět i některé příklady, které mohou odporovat tomu, co je nyní v ČR, jak to vyjádřil Zbyněk. Rád bych vysvětlil svůj pohled na krizi v druhotných surovinách třemi způsoby. Nejprve to bude krize z pohledu ekonomického, potom z politického a sociálního. Co se týče toho prvního bodu, tedy ekonomické stránky, s tím co zde uváděl Zbyněk o tom, jaká existuje globální krize v oblasti nabídky a poptávky. Chtěl bych se nicméně vrátit k některým bodům, které zde byly popsány. První bod se týká cen. Myslím si totiž, že v té studii, která zde byla popsána, se hodně podrobně mluvilo o cenách a že tam byla hodně výrazně zvýšena hrozba celé té krize v porovnání s cyklickými výkyvy. A chtěl bych se zmínit o něčem, co bych nazval spekulace. Suroviny a druhotné suroviny se totiž ubíraly stejným směrem jako finanční produkty. Uvedu příklad z Francie – všichni aktéři, všechny subjekty v recyklačním řetězci se snažili optimalizovat cenu na své úrovni. Jde o to, že místní úřady neposkytovaly druhotné suroviny těm subjektům, které recyklují. Ty je naopak zase nedodávaly na trh a trh je okamžitě nedodával na globální trh, a tím tedy vznikal takový umělý nedostatek kapacity. Je vlastně z lidského hlediska přirozené, že když se ceny zvyšují, tak na tom chtějí lidé vydělat. Ale když se pak probudíte, zjistíte, že to byl


všechno jen sen. Je to ještě o to dramatičtější, že tento trh je poměrně úzký. Studie, kterou zde uvedl Zbyněk, byla z tohoto pohledu velmi relevantní, protože se ukázalo, že v každé zemi existuje tendence recyklovat spíše na místní úrovni – ten záměr je sociální, marketingový a také politický. To znamená, že ten trh nefunguje tržně, že zde neexistuje normální přirozená nabídka a poptávka. Několik let už ve Francii probíhá to, že neziskové subjekty získávají dotace na recyklaci směsného plastu, a sice způsobem, který není udržitelný. Tyto dotace poskytují výrobci různých potravinářských výrobků a v cenách těch výrobků jsou pak zahrnuty náklady na toto neekologické a neudržitelné zpracování. Druhý bod, který bych chtěl dodat k Zbyňkově prezentaci, se týká také nabídky a poptávky a jde o otázku: co zahrnují ceny druhotných surovin oproti cenám prvotních surovin? Pokud se podíváme na druhotné suroviny, tak v těch cenách by podle konceptu, který je založen na tom, že výrobce má určitou odpovědnost za zpracování, měly být zahrnuty i náklady, které odpovídají reálným nákladům na zpracování. Tzn., že cena druhotných surovin by měla odrážet skutečnou hodnotu jednotlivých položek té ceny. A myslím si, že u prvotních surovin je situace jiná. V prezentaci bylo také uvedeno, že se nedostatečně počítá se situací, která nastane v budoucnosti. Podíváme-li se na příklad dnešní ceny ropy, je jiná, než bude zítra nebo v budoucnu. Je to jasné, protože tato surovina není obnovitelná, takže dnes je jiná cena než bude zítra. Ale myslím si, že bychom měli druhotné suroviny považovat za investici, nikoli pouze za spotřební zboží. S tím, jak postupně primární suroviny mizí, jejich ceny samozřejmě stoupají a s postupujícím časem bude proto stále zajímavější recyklovat a třídit odpad, a ten rozdíl mezi druhotnými a prvotními surovinami bude daleko jasnější. K tomu, aby se tak stalo, ovšem potřebujeme, aby se politici sjednotili, aby měli politickou odvahu a aby politicky nahlíželi do budoucnosti. Na začátku zde bylo řečeno, že se nacházíme na akademické půdě a že tedy můžeme volně vyslovovat své názory. Právě proto bych řekl, že toto je bod, o kterém bychom měli diskutovat. Myslím si, že v současné době je velká škoda, že ceny, které platíme za ropu, platíme státům, které v oblasti ekologie nemají vůbec žádné ambice. Plýtváme tedy surovinou, která zde v budoucnu nemusí být. Samozřejmě nevíme, jak dlouho ještě vydrží, jestli 10 let nebo 100 let, ale je jisté, že jednou dojde. Tak to byl jeden bod. Druhým bodem je, že zákonodárci, vlády a politici žádají občany, aby sbírali a třídili obaly a baterie. Přitom to však má velice malý dopad, jak bylo ukázáno v té studii, protože výkupní ceny klesají o nějakých 70-80 %. Myslím si, že v Evropě se můžeme stát skutečnou necyklující společností pouze v případě, že se přestaneme stoprocentně soustředit jenom na elektrické žárovky a na třídění obalů. Je třeba, abychom zjistili, jaký je skutečný populární dopad recyklování, abychom zvolili nějakou snadnou cestu i z politického hlediska. Buď je to tak, že zde skutečně máme ekologický problém, a potom musíme přijmout dramatické řešení, anebo v druhém případě tady vůbec žádný ekologický problém neexistuje, a proto můžeme jen obrátit list a zabývat se něčím jiným. Za posledních 20 let se dělo to, že rozhodnutí byla přijímána na nejvyšší úrovni bez ohledu na to, jaký budou mít nakonec dopad na ekologii a životní prostředí a také na ekonomii. Často docházelo k tomu, že jsme zvolili špatnou cestu a nyní je třeba, abychom svůj přístup změnili a také změnili investice. Poslední bod je sociální hledisko. První bod je ten, že, jak jsme viděli ve Zbyňkově prezentaci, není dostatečná poptávka po recyklovaném materiálu. Všichni víme, že jsou zde problémy s využitím těchto surovin, že jsou zde také problémy dané regulací, protože například PET se nedá používat v potravinářství. Ale jsou tu ještě důležité dva body, a protože už jsem zkritizoval politiky, tak bych chtěl ještě zkritizovat samotné společnosti. Myslím si, že ve společnostech je dramatický nedostatek inovací. Společnosti neinovují, jsou konzervativní, a pokud mají výrobek, který dobře funguje a dobře se prodává, tak vůbec nejsou nuceny něco měnit. Pokud pracujete v oddělení marketingu v nějaké společnosti, tak je jasné, že


se vám vůbec nebude chtít vysvětlovat zákazníkům, spotřebitelům, k jaké minimální změně v tom výrobku došlo, protože máte pocit, že by si mohli přestat váš výrobek kupovat. Zvláště pokud byste jim měli vysvětlovat, že se ve vašem výrobku nacházejí druhotné suroviny, které pocházejí odněkud z popelnice. Druhý bod, který se týká sociálního hlediska je, že potřebujeme spotřebitele vzdělávat v tom, jaký je ekonomický a ekologický dopad jejich spotřeby. Potřebujeme jim vysvětlovat, jak jejich spotřeba ovlivňuje naše životní prostředí a je také nutno jim říci, že pokud volí mezi dvěma výrobky, tak nikdy nejde o výběr neutrální. Jedním z výrobků, který do budoucna bude mít velké problémy, je textil. Je třeba spotřebitelům vysvětlit, že například velice levné oblečení, které pochází od výrobců na Dálném východě, pokud odhlédneme od dopadů, který způsobuje přeprava na dlouhou vzdálenost, bude mít toto oblečení značný dopad na naše životní prostředí. Kvalita tohoto oblečení je totiž tak nedostatečná, že tento materiál se nedá dobře recyklovat, nedá se s ním dělat nic jiného, než ho spálit nebo ho použít, ale ta použitelnost je velice nízká. Tak to je konkrétní význam udržitelnosti. Takže máme na výběr – buď budeme kupovat výrobky s nízkou životností, které nejdou recyklovat a které jsou škodlivé pro životní prostředí, nebo svůj přístup změníme a budeme volit výrobky dlouhodobé životnosti, které jsou kvalitní a dají se recyklovat. V takovém případě zajistíme pro naše děti lepší životní prostředí, lepší budoucnost než máme dnes.

Prof. Ing. Jiřina Jílková, CSc.: Děkuji. Poprosím pana Slavíka. Ještě dotaz: Jsou technické otázky k vlastnímu vystoupení pana Herodina? K diskusi o těch zásadních otázkách se vyjádříme později. Nejsou? Tak poprosím pana Slavíka.

Ing. Jan Slavík, Ph. D.: Dámy a pánové, já bych opravdu chtěl jenom velice krátce před tou samotnou diskusí nastínit tu její část, která tady dosud ještě nebyla zmíněna, a sice: Měli jsme tady nějakou krizi, která měla své příčiny a důsledky, ale teď jak zabránit tomu, aby se taková krize opakovala někdy v příštím období. Od pana Kozla víme, nebo jsme alespoň viděli v rámci jeho prezentace, že jakákoli změna v letech příštích bude velice obtížná. Přesto však, existují nějaká opatření, která by mohla přispět k tomu, že by ty krize měly menší dopad na jednotlivé zúčastněné subjekty? Tomu bych chtěl věnovat i naši dnešní diskusi – tzn. opatřením, co s tím. Tam bych ale chtěl, pokud se skutečně zaměříme na opatření proti krizi druhotných surovin, zdůraznit jednu věc, která tady byla mými předřečníky už zmíněna. Tou hlavní příčinou krize na trhu druhotných surovin je jednoduše rozpor mezi tržní poptávkou po recyklovaných produktech a regulovanou nabídkou, která je tvořena předpisy a směrnicemi EU, v našem případě recyklačními kvótami. Trh druhotných surovin, a to už zmínil pan Herodin, se naprosto zásadním způsobem liší od jakéhokoli jiného trhu statků a služeb. Proč? Jednoduše proto, že pokud na přirozeném trhu dojde k takovému výkyvu poptávky, tak to bude mít za následek ztrátu subjektů na trhu, jejich přirozený odchod, hlavně těch, jejichž investice byly nejméně efektivní a produktivní. Avšak v případě trhu druhotných surovin nabízející strana nemůže reagovat na sníženou poptávku, protože nabídku tvoří spotřebitelé. Spotřebitelé a jejich sklon třídit odpad. A nemůžeme samozřejmě motivovat spotřebitele, aby odpad netřídili. To pochopitelně nejde. To znamená, že tady máme jasný rozpor mezi tržní poptávkou a řekněme Evropskou unií regulovanou nabídkou surovin. A zajímavé je, že zatímco v případě tržních statků a služeb vede výkyv poptávky jednoduše k odchodu těch nejméně efek-


tivních subjektů z trhu, tam je to naprosto přirozené, nikomu z nás ani nepřijde, že se něco děje, je to naprosto skryté v tom trhu. Avšak na trhu druhotných surovin je situace jiná. Najednou to bije do očí, je to velká krize. Je to tím, že se jedná o tak choulostivou otázku, jako je životní prostředí a odpad? Já jsem teď v projektu, v jehož rámci je workshop organizován, uspořádal dotazníkové šetření u zpracovatelů druhotných surovin v ČR a jedním z výsledků je naprosto paradoxní situace. Ty subjekty si moc dobře uvědomují, že jejich úloha na trhu je ospravedlnitelná pouze tím, že tady existuje nějaká regulace, že evropská komise skutečně zásadním způsobem vyžaduje plnění recyklačních kvót. Pokud by tady tato regulace nebyla, jejich úloha na trhu by skončila, popřípadě by se snížila. Moc dobře si tuto situaci uvědomují. Jenže tím, že jejich úloha na trhu je v podstatě motivovaná státem, v případě jakékoli podobné krize najednou cítí, že když oni reagovali na potřeby státu, tak by se o ně stát měl také postarat. Jednoduše pokud dojde k výkyvu poptávky, najednou ta zařízení nejsou vytížená, ztrácejí klientelu a dostávají se do záporných čísel, tak najednou mají pocit, že by jim stát měl pomoci. Samozřejmě dotacemi nebo právě těmi povinnými nákupy výrobků vyrobených z druhotných surovin. Dochází tedy k jakési regulační spirále. Jedna regulace byly recyklační kvóty, a ty vyvolávají další regulaci – prostě se o mě postarejte, když jste to vlastně zavinili, státe nebo EU. Domnívám se, že tuhle regulační spirálu nelze zastavit. Na jedné straně i na druhé straně v podstatě vede k něčemu, co tady bylo před rokem 1989, k plánovanému hospodářství. To znamená, že stát bude jasně garantovat nejenom tu nabídku, kterou v podstatě generuje v současné době, ale i tu poptávku. A najednou jsme úplně mimo tržní hospodářství, volné tržní hospodářství, které EU produkuje a snaží se mít, ale dostáváme se do plánovaného hospodářství, které jsme znali a víme, kam to vedlo. A právě z této perspektivy se domnívám, že bychom se měli dívat i na ta opatření. Tzn,. že první a myslím, že zásadní otázka (ačkoli paní profesorka Jílková na začátku řekla: „Berme tu regulaci takovou, jaká je a pojďme se podívat, jestli můžeme nějakým způsobem ovlivňovat poptávku“), já se domnívám, že jedním z klíčových opatření proti krizi nebo snížení jejích účinků je, že se v prvé řadě zamyslíme nad tím, do jaké míry a jakou roli v současné době plní recyklační cíle, kvóty, jestli jsou relevantní. Domnívám se, že víceméně řada zemí (včetně ČR) už ty recyklační kvóty plní, a tudíž otázka uvolnit je či ponechat je pro nás irelevantní. Recyklaci už najednou motivuje nikoli poptávka Evropské komise, ale v podstatě spotřebitel sám. To znamená, že omezením recyklačních kvót by se v podstatě nic nezměnilo, protože spotřebitel je zvyklý recyklovat. Chce recyklovat, vyžaduje recyklaci. A tudíž by reálný dopad na nabídku byl řekněme velice omezený. Otázkou je, do jaké míry velice striktně lpět na plnění recyklačních kvót v zemích, kde k tomu reálně nejsou dobré podmínky, tj. v zemích, které do EU přistoupily relativně nejpozději, tam jsou podmínky nejméně vhodné a samozřejmě dosažení těch kvót je velice nákladné. Má tedy smysl lpět na plnění kvót i v těchto zemích? A tady bych možná nastolil jednu trochu diskutabilní otázku: Ekonomové velice rádi používají v politice ochrany životního prostředí, takzvané obchodovatelné povolenky. Jestli by třeba recyklační cíle nemohly být předmětem obchodování mezi zeměmi EU. Země, které k tomu mají lepší podmínky, by samozřejmě recyklovaly více a země, které k tomu mají horší podmínky, by recyklovaly méně. Naprosto přirozený proces. Takto direktivně EU stanoví určitou hladinu recyklace bez ohledu na to, co to ty státy stojí, jaké náklady to vyvolává a samozřejmě jaké důsledky to má. A to je právě ta krize. Dalším systémovým opatřením dle mého názoru je odstranit veškeré překážky, které v současné době brání volnému trhu s druhotnými surovinami na evropském trhu. Z toho výzkumu, který jsem zmínil, jednoznačně vyplývá, že ten trh je nesmírně rigidní. Uplatnění a žádost o přepravu, získání povolení trvá 3-6 měsíců. Samozřejmě, že v takovém prostředí nemůžeme reagovat na spontánní výkyvy cen, které na evropském trhu vznikají. Proto, ačkoli to slovo


v současné době dostalo velice pejorativní nádech, jednoznačným doporučením by měla být liberalizace tohoto trhu, otevření trhu. V podstatě skutečné, reálné zrušení národních hranic a volný pohyb druhotných surovin mezi zeměmi EU. S tím samozřejmě souvisí i klíčová otázka, kterou tady řešíme už několik let – jaký je rozdíl mezi odpadem a produktem? Jakmile se tohle nevyřeší, tak jakákoli liberalizace je samozřejmě úplně zbytečná. Toto jsou dle mého názoru klíčová a systémová opatření. Jakákoli další opatření stimulující stranu poptávky, a jak už tady bylo zmíněno, public procurement a private procurement neboli nakupování, povinné nakupování výrobků z recyklovaných materiálů státní správou, jsou opatření pouze krátkodobá a nesystémová. Stejné je to s otázkou snížené sazby DPH. Na jaké produkty by se to vztahovalo? Jak definovat, na který produkt se snížená sazba vztahuje a na který již ne? 50 % obsah recyklovaných materiálů nebo 100 %? To je ta část. Druhá část je, jestli by skutečně došlo k tomu, že by se snížená sazba DPH promítla do koncových spotřebitelských cen. Další problém: Nikde není řečeno, že spotřebitel pocítí, že výrobky vyrobené z druhotných surovin jsou levnější než ty z primárních. Další opatření jako třeba finanční pobídky – opatření definovaná Evropskou komisí na počátku března tohoto roku. Myslím, že i v tomto případě jsou to opět pouze kosmetické změny, kdy v současné době spotřebitelé, pokud odpad třídí, tak to není proto, že z toho něco mají, ale právě proto, že cítí, že by třídit měli, že chtějí udělat něco pro životní prostředí. Použiji ošklivý termín: vnitřní motivace, to žene spotřebitele k třídění odpadu, nikoli finanční pobídky. A navíc, bavíme se o dalším navyšování surovin na trhu, které bude mít za následek další disproporce mezi nabídkou a poptávkou. Ještě chtěl zmínit jednu věc, kterou uvedl už pan Herodin, a sice, jakým zásadním způsobem je trh druhotných surovin závislý na vývoji cen surovin primárních, v případě plastu samozřejmě ropy. Jakákoli regulace nabídky z pohledu Evropské komise končí tam, kde začíná neregulovaný trh primárních surovin, tzn. opět: Kdybychom chtěli více uplatňovat druhotné suroviny, museli bychom tímto regulovat suroviny primární a dostáváme se opět do toho plánovaného hospodářství. Z toho plynou jednoznačné závěry, které tady není potřeba dál rozvádět. Dámy a pánové, to je ode mne vše. Skutečně jen impulsní příspěvek, reakce na vystoupení mých předřečníků a spíše příspěvek do další diskuse. Byl bych rád, kdybychom se skutečně zamysleli nad těmi opatřeními a pokud se nám to povede, formulovali nějaká doporučení, která mohou přispět do současné diskuse a mohla by mít nějaké dlouhodobé účinky, tzn. měla využití ať už ze strany ministerstev nebo jakýchkoli jiných profesních sdružení v ČR. Děkuji za pozornost.

Prof. Ing. Jiřina Jílková, CSc.: Děkuji panu Slavíkovi. Jen bych chtěla doplnit, že ty návrhy nemusí být definovány jako konsensuální, nemusíme se na všem shodnout. Spíš si udělejme takový přehled, sadu myšlenek a ty mohou být rozdílné, nemusíme tu všichni být ve shodě. Ještě před pauzou bych poprosila všechny, kteří slíbili takový menší ucelený příspěvek, a sice paní Střihavkovou z MŽP, pana Měchuru a pana Horáka a pana Drahovzala, aby vystoupili. Mají rámec deseti minut a pak bychom si udělali přestávku. A druhá část by již byla věnována diskusi v širším poli. Takže poprosím kolegy z MŽP.


Ing. Jana Střihavková: Dobrý den. Než se budu chvilku věnovat připravovaným opatřením, která by měla vést k rozvoji kapacit určených k jinému než materiálovému využití odpadu, tak bych poprosila o stručné slovo svého kolegu pana Trylče, který má na starosti u nás na ministerstvu obaly.

Ing. Ladislav Trylč: Já bych spíš v tomto příspěvku jenom stručně shrnul opatření, které MŽP učinilo nebo hodlá učinit v souvislosti se situací na trhu druhotných surovin. Jednak jde o urychlení čerpání prostředků ze strukturálních fondů. V tuto chvíli je zpracováno na SFŽP a cílem je zkrátit termíny na minimální úroveň, a pak tedy původní záměr, že by byly poskytovány zálohy případným zájemcům byl zavržen z důvodu vysokých rizik. Co se týče přímé podpory surovinové politiky, bylo diskutováno samozřejmě s ministerstvem financí o rozšíření okruhu sazeb se sníženou DPH také na materiálové využití komunálního odpadu. Výklad MF zatím říká, že není možné v souladu se směrnicí o DPH uplatnit sníženou sazbu DPH na zpracování odpadu, neboť tím se v uvedené směrnici rozumí např. na skládkování komunálního odpadu, nikoli jeho průmyslové využití. Další bod, o němž už tady byla řeč, je alternativní využití směsných plastů do protihlukových stěn u dálnic. Tam probíhá jednání s ministerstvem dopravy, nicméně vím, že to narazilo na značný odpor ze strany Ředitelství silnic a dálnic. Snažil jsem se získat argumenty, proč ty směsné plasty tak vadí. V podstatě takový souhrnný argument byla nedůvěra vůči tomu materiálu, nevyzkoušenost a špatné ošetřování v průběhu realizace nebo provozu té komunikace. Další opatření, které ministerstvo teď připravuje, je účelná podpora dotřiďovacím linkám z OPŽP s cílem zkvalitnit třídění odpadu. To je z mé strany všechno.

Prof. Ing. Jiřina Jílková, CSc.: Chcete něco dodat?

Ing. Jana Střihavková: Určitě. Jedna z věcí, kterou krize na trhu druhotných surovin ukázala bylo, že samozřejmě nelze rigidně trvat na hierarchii nakládání s odpady, že je to pro praxi v určitých situacích nepoužitelné. Na řadě obdobných setkání, jako je toto, se říká, že v ČR neexistují kapacity na zpracování, dostatečné kapacity na energetické zpracování odpadů, komunálních odpadů, což zaznívá ze všech možných stran, ať už je to otázka navyšování cen za ukládání odpadu na skládky nebo právě ta situace, která nastala nyní. Z toho důvodu MŽP přistoupilo k opatřením, která by měla podpořit rozvoj a výstavbu technologií na energetické využívání komunálních odpadů, a to jak na úrovni legislativní, tak investiční. Jak určitě víte, probíhá novela plánu odpadového hospodářství, která byla vyvolána čistě za účelem zrušit ten „zákaz“ státní podpory pro spalovny komunálních odpadů. Jenom pro vaši informaci, v jaké fázi se nyní nachází proces změny POH, 9. září byl ukončen termín pro zaslání připomínek k novele a teď v pondělí bude probíhat vypořádání připomínek, které ministerstvo k této novele obdrželo. Dále potom paralelně byla koncepce této změny POH předložena do procesu SEA, tam závěrem zjišťovacího řízení bylo řečeno, že není třeba podrobit tuto změnu koncepce posuzování vlivu na životní prostředí. To je to, co se týká legislativních změn, a zároveň je připravována výzva z OPŽP. Jako podklad pro tuto výzvu


byla vytvořena studie, kterou zpracovávala společnost Bioprofit. V podstatě je finální ta první část, která se týkala zmapování situace v ČR a možnosti výstavby zařízení k mechanickobiologické úpravě odpadů s návaznou investicí do úpravy kotlů za účelem spoluspálení nadsítné výhřevné frakce z těchto zařízení. Pro vaši informaci: Výstupy z této studie byly prezentovány tento týden na konferenci v Luhačovicích, takže budou určitě k dispozici. Druhá část studie má v podstatě obdobné zaměření, nicméně pro spalovny komunálních odpadů. Její výsledky a výstupy budou v dohledné době taktéž k dispozici. Hlavním výsledkem této studie by měl být návrh kritérií, podle nichž budou přijímány a financovány projekty na výstavbu zařízení, ať už to bude MBÚ nebo spalovny komunálních odpadů. Zároveň bylo, což si myslím, že bude také zajímavý podklad, uzavřeno výběrové řízení na zpracování další studie, která by se podle mých informací měla více zaměřit na ekonomiku odpadového hospodářství. V současné době je pouze vybrán zpracovatel, což bude Ecomanagement, a tato studie by měla být také podkladem k finálnímu nastavení výše podpory pro jednotlivá zařízení tak, aby prostředky ze SFŽP byly vynaloženy účelně, protože jak všichni víte, poměrně dost prostředků bylo vynaloženo právě na podporu materiálového využívání odpadu a je evidentně potřeba se zaměřit i na energetické využívání. To je z mé strany jen takový souhrn, který odráží aktivity a práci na ministerstvu, které by měly vést k vyvážení technologií v ČR k nakládání s komunálním odpadem.

Ing. Jarmila Šťastná: Měla bych technickou otázku: pro ministerstvo byla zpracována studie VaV, která jednoznačně prokázala, že MBÚ je v ČR prakticky nepoužitelné. Výsledky této studie ministerstvo nebere v úvahu?

Ing. Jana Střihavková: Projekt, o kterém mluvíte, byl ukončen v roce 2007. Výsledky v úvahu samozřejmě bereme. Ta studie VaV, tak jak jsem se s ní seznámila, ten projekt byl mimo jiné zaměřen hodně i na vlastnosti podsítné frakce a současný stav legislativy – zda je možné v současné době vůbec tuto frakci ukládat na skládky atd. Jedna z věcí, která poukazuje na to, že vývoj v ČR se v této oblasti posunul je, že ta studie VaV říká, že cementárny jednoznačně nemají zájem a ani technologické zázemí spoluspalovat na nadsítnou frakci. To je třeba věc, která se teď v současné době změnila. Takže tam určitý posun je a nikdo neříká, že by záměrem ministerstva, které to ani v podstatě nemůže dost dobře ovlivnit, bylo postavit na území republiky deset MBÚ a slepě prosazovat technologii, kterou je potřeba využít tam, kde jsou k tomu lokální podmínky, jako například v Karlovarském kraji.

RNDr. Martina Vrbová, Ph.D.: Já se k tomu nebudu úplně vyjadřovat, protože znám částečně pozadí všech těchto různých studií. Co se týče využití na nadsítné frakce v cementárnách, tak o to má vážný zájem pouze jedna, a hlavně cementárny neřeší využití na nadsítné frakce pro celou ČR. To je potřeba si říct. Je potřeba si také říct, že závěry studií Bioprofitu jsou tendenční. Ani Karlovarský kraj, který nemá v současné době žádné smlouvy s jednotlivými původci a nedisponuje žádným odpadem, nemá projekt dořešený. Je naivní se domnívat, že bude řešit MBÚ a nějaké energetické využití, když není vyřešeno spalování na nadsítné frakce. Většina lidí se mylně domnívá, že spalování nadsítné


frakce se může dělat v jakékoli teplárně nebo v jakémkoliv spalovacím zařízení. To není pravda. Spalovací zařízení podle stávající legislativy musí být vybaveno čištěním spaliv, stejně jako jakákoliv spalovna komunálních odpadů. Taková zařízení v současné době v ČR nejsou. A ani jedna z těch studií, včetně toho Karlovarského kraje, nepředpokládá výstavbu takových zařízení. Takže výstavba MBÚ je pouhou úpravou odpadů a neřeší žádné využití odpadů. Z jedné hromady nám zbudou dvě hromady, přičemž jednu dáme na skládku a s tou druhou nevíme, co udělat, protože kromě cementáren ji nikdo neumí spálit.

Ing. Jana Střihavková: Nebudu komentovat…

RNDr. Martina Vrbová, Ph.D.: Myslím, že jsme trošku od tématu odběhli…

Prof. Ing. Jiřina Jílková, CSc.: Je to k tématu paní kolegyně nebo další dotaz?

PhDr. Věra Havránková: Doplním jen technickou poznámku. Je to tak, že v současné době probíhá připomínkové řízení k novele vyhlášky o skládkování, kterou všichni známe. Novela zákona je připravena přesně tak, aby bylo možné uložit podsítnou frakci, kterou zmíněná studie označila za téměř neuložitelnou. A samozřejmě, domnívám se, mluvím teď za MPO, že projednání novely bude velmi obtížné, protože jestliže jde MŽP skutečně o životní prostředí, tak takovéhle tendenční ústupky bude velmi těžké prosadit. My se samozřejmě nebudeme zabývat otázkou ukládání podsítné frakce, ale vyhláška celá má problematické parametry v té části, kterou novelizuje, proto bude velmi obtížné ji vůbec prosadit. To bylo k tomu, co s tím MBÚ.

Prof. Ing. Jiřina Jílková, CSc.: Paní kolegyně, jenom kratičký komentář. Nemusíte se cítit ochotna obhájit ministerstvo definitivně.

Ing. Jana Střihavková: Ne, to vůbec ne. Jenom nebudu nyní reagovat na novelu vyhlášky, to je otázka vypořádání připomínek. K tomu, co říkala paní Vrbová, se také nebudu vyjadřovat k jednotlivým bodům. Pouze pro shrnutí, současný stav je takový, že jsou mapovány možnosti úpravy odpadů na MBÚ s jejich následným spoluspalováním, možnost výstavby a za jakých okolností bude výstavba spaloven komunálních odpadů podporována státem. To, jaké zařízení, kde a za kolik se v ČR postaví, je otázka následujících měsíců. Rozhodně není cílem ministerstva v současné době říci, že tady máme tolik a tolik cementáren a vyřešíme tím všechny směsné komunální odpady. Takhle to není.


Prof. Ing. Jiřina Jílková, CSc.: Dobře, ukončíme tady toto téma a poprosím pana Měchuru k dalšímu příspěvku.

JUDr. Ing. Petr Měchura: Vážení přátelé, já jsem si místo referátu připravil tabulku. Je to určité zjednodušení, ale na druhé straně se nám bude lépe diskutovat. Název mám: Krize na trhu využitelných odpadů, nikoli druhotných surovin, protože za prvé zákon to nezná a já jsem odpadář, takže to pojímám mnohem ve větší šíři. Nejde tedy jen o papír, kovy, plasty, sklo a textil, ale o oleje, stavební materiály, bioodpady a palivové dřevo. To je tam velice důležité, protože ono má výsadní postavení. Když si uvědomíme, že neexistuje žádný les, kde by se dělalo dřevo na palivo a ne na prkna, tudíž piliny a všechno palivové dřevo je odpad. Chtějme tedy, aby se s ním zacházelo stejně, respektive s ostatními odpady stejně jako s tím dřevem. Pak nám bude mnohem lépe, to by měl být náš vzor. Takže k příčinám: Jednou z příčin je nárůst využitelných odpadů. Zkrátka je méně popela a více výrobků s ukončenou životností. Dále je tu nárůst vytříděných odpadů, tzn. lépe třídíme. Důsledkem je nepřipravenost odbytových kapacit. Možná opatření: stavba nových třídiček, nových linek na tuhá alternativní paliva, stavba nových speciálních spaloven, protože ty na komunální odpad to spalovat nemůžou, ty jsou projektované před třiceti lety na určitou výhřevnost. Nyní jsou již na hraně a každá větší výhřevnost je již ničí. Další z možností, která by byla reálná, je spalování některých potenciálních odpadů doma v teplovodních krbech. Ty totiž splňují požadavky nařízení vlády na emise a účinnost je tam přes 80 %. Nevýhoda je, že jich je málo. Na druhé straně je potřeba jasně říct, co se nesmí spalovat v normálních kamnech, v normálních kotlích. Další možností je příprava na spoluspalování. Kdo byl v cementárně před třiceti lety, tak ví, že tam vždycky byla jenom jediná tryska na mazut nebo naftu. Kdo tam byl v poslední době, tak ví, že tam leží vedle těch hořáků několik trysek na různá jiná paliva. Cementárny většinou využívají nebezpečné odpady, protože jsou pro ně výhodnější, takže nečekejme, že tam budou spalovat některé přebytky z vytříděných využitelných odpadů. Proto je potřeba najít jiné kapacity, kde jednoduchou výměnou hořáků budeme moci spálit to, co nikdo nechce – tzn. nejhorší druhy papíru, které nikdo nechce ani v době, kdy není krize, nebo některé plasty. Další příčinou jsou cyklické výkyvy v odbytu, tzn. v řádu měsíců a let. Důsledkem jsou občas plné sklady či dvory, jak jsme viděli letos v zimě. Teoretickým opatřením je návrat k plánování, ale to jsme si vyzkoušeli 40 let a víme, že to nefunguje. Další možností je výstavba nových skladů – to je drahé a zdražilo by to výrobky. Takže takovou reálnou možností je vytváření nárazových kapacit na zpracování přebytků, to znamená tím spoluspalováním, jak jsem o tom už hovořil. Další příčinou je snížení cen primárních surovin. Tady především ropa šla náhle před půl rokem na třetinu. Důsledkem je absolutní nekonkurenceschopnost využitelných odpadů a recyklátů, především plastů, částečně u kovů a papíru. Opatření: zase výstavba nových skladů, to je drahé. Garantované výkupní ceny. Kdo to bude garantovat, jestli stát nebo kolektivní systémy, to je otázka. Další možností je nějaký finanční polštář. Tady je problém, že obor odpadového hospodářství je neusazený, to není jako v Rakousku nebo v Německu. Je tady velká konkurence, turbulence, takže ty polštáře zkrátka nefungují. Tady vidím z reálných možností buď legislativu, tzn. povinné procento recykláže. Když to funguje u pohonných hmot – když v naftě musíme mít 5 % bionafty a nebo pár procent lihu v benzínu, nevidím důvod, proč by v některých výrobcích nebylo povinně pár procent recyklátu. Další možností je využití pro veřejné zakázky, jak to prezentoval exministr Bursík. Když jsem se nedávno ptal v Transformu, tak mi bylo potvrzeno, že vůbec žádné státní zakázky nemají. A ty výmluvy, jak tady o tom hovořili kolegové z MŽP, kteří se vymlouvají na to, že


to není vyzkoušené, to je hloupost. Zajděte do Transformu, tam mají z toho udělaný velikánský plot už dvacet let, aniž ho nějak ošetřují, takže se můžete podívat, jak to funguje. Z toho nemůže mít nikdo obavy. Tady jde spíš o to, že existuje cementářská lobby, jsou to věci finanční a lobbyistické, a ty je potřeba nějak eliminovat. Další příčinou je drastické snížení odbytu v době hospodářské krize, především exportu v loňském roce. Důsledkem jsou náhle plné dvory a sklady. Teoretickým opatřením je návrat k socialismu, ten sice nezná hospodářské krize, ale je v krizi permanentně, tudy cestička také nevede. Nové sklady také nejsou řešením, protože to prodraží všechny náklady. Dlouhodobé kontrakty, ty jsou velice rizikové. Když si vzpomenu na nynějšího prezidenta Klause, který před 15 lety na otázku, kdo nejlépe investoval z jeho rodiny v kupónové privatizaci, tak přiznal, že to byla jeho babička. On, který má vystudovanou ekonomii a kde co, investoval hůře než jeho babička. Neumím si tedy představit, že by naši manažeři byli tak dobří, aby dokázali udělat tak dobré dlouhodobé kontrakty. Tudy cesta asi také nevede. Finanční polštář také není možný, protože tady je poddimenzováno, ten také nefunguje. Takže vidím jedinou možnost – úvěry z rizikového fondu. Vytvoření nějakého fondu, jako jsou třeba rizikové fondy na rekultivaci skládek nebo z Fondu životního prostředí nebo přímo ze státního rozpočtu. Vždyť si vezměme šrotovné, to je přesně ono. Proč stát podporuje automobilky a nepodporuje odpadový průmysl, to nechápu. Takže tady bych viděl buď možnost úvěru, nebo podporu ze státního rozpočtu nebo z nějakého fondu, který na to bude vytvořen. Není to zase nic výjimečného, ty různé fondy jsou na pár kampeliček a tak podobně, takže vytvořme něco podobného. Další příčinou je nedostatek kapacit pro alternativní zpracování. Důsledkem jsou plné dvory nerecyklovatelných využitelných odpadů, hlavně papíru, plastů, olejů. Opatřením je tedy umožnit spoluspalování. Toto MŽP již pochopilo a není už proti spalování jako před půl rokem. Další příčinou je nárůst nákladů na sběr využitelných odpadů, zkrátka jsou vyšší náklady. Důsledkem je podfinancování odvětví kvůli špatné legislativě. Jak to řešit? Je potřeba více peněz do odvětví využitelných odpadů za prvé od kolektivních systémů, to se částečně děje z Ekokomu, z EU, tam možná to ještě nevyužíváme. Dále je potřeba využít emisních povolenek. Uvědomme si, že ty emisní povolenky od Japonska nám byly dány, abychom snížili emise skleníkových plynů, a to je především metan, který je 22x horší než CO2. Pan exministr Bursík díky svým neschopným poradcům z hnutí Duha to dal na program Zelená úsporám, tzn. na daleko horší opatření, a navíc se to nikdy nevyčerpá. Kdyby se dala část na kompostárny, na spalovny apod., bylo by to využito mnohem lépe a účinněji. Bude potřeba i více peněz od obcí a měst. Tam se snažíme o snížení DPH, ale o tom budu ještě hovořit, a od občanů, tam zase může pomoci dát to do nižší sazby DPH. Dalším opatřením by byla změna legislativy, o tu také bojuje naše asociace. U místního poplatku chápeme, že musí být omezen shora, ale dát tam 500 Kč a držet to 10 let, to je nesmysl. Takže musí-li být omezen shora, dejme tam fiktivní částku třeba 5 000 Kč, ne 1 250, jak navrhuje ministerstvo, protože než se to schválí, tak už to zase bude málo. Místní poplatek tedy budiž, ale omezit fiktivní částkou tak vysokou, aby si to každý rozmyslel a udělal v obci podle sebe a obhájil to. Další možností je zrušení věcně usměrňované ceny u komunálních odpadů. Také už nesmysl, protože tam už je konkurence. Bylo by to určité zjednodušení a ušetření peněz. Poslední příčinou je nedostatečná podpora odbytu pro koncové zákazníky. Důsledkem je nevytížení výrobních závodů, hlavně tedy Transformu a jiných na zpracování plastů, které krachovaly. Možné opatření je snížit DPH pro všechny odpady. Tady si uvědomme, že existují odpady pevné a odpady kapalné, tzn. splaškové vody. To, co spláchneme do záchodové roury, co tam projde, tzn. do 10 cm, má sníženou DPH, kdežto když to samé hodíme do popelnice, má to DPH o 10 % vyšší, což je absolutní nesmysl. Proto jsme požádali ministerstvo financí aby to narovnalo. Částečně nám vyšlo vstříc, takže od dubna komunální odpady, jejich zpracování, má nižší DPH, ale stále to ještě není na úrovni


splaškových vod. Takže se snažíme dál a dál žádáme ministerstvo, aby to bylo vyrovnáno, tzn., rozšířeno i na odpady podobné komunálním, tj. od malých živnostníků, a opravdu i na všechny ty odpady velkých rozměrů, mobilní sběr a podobně. To by pomohlo občanům, měli by na to více peněz a mohlo by se to tedy opticky zvýšit. Další možností je snížení DPH pro koncové zákazníky. Tady je velká možnost právě díky tomu dřevu. Uvědomme si, že když piliny, které jsou odpadem, slisujeme, uděláme z nich brikety nebo to nařežeme na špalky, má to okamžitě jen 9 % DPH a dobře se s tím obchoduje. Mně zde nyní nejde o snížení DPH pro recykláty – jestliže dělám z PVC PVC nebo z PET PET, to je něco jiného. To je věc EU a je to běh na dlouhou trať. Mně jde o to, snížit DPH u koncových výrobků, kde jde pouze o materiálové využití – slisujeme, zahřejeme a podobně. Pokud směsné plasty jenom zahřejeme, neuděláme z toho znovu plast, PET nebo PVC, ale uděláme z toho lavičku, prkno, tak to bez problémů může mít menší DPH jako palivové dřevo. Jestliže uděláme to, že ten nejhorší papír nameleme a použijeme jako tepelnou izolaci, může mít zase nižší DPH, stejně jako sklo nebo textil. Tuhle věc můžeme udělat u více výrobků, např. u stavebních odpadů. Jestliže tam nameleme cihly a beton a dáme do toho cement, tak je to recyklace, za to nebojuji. Bojuji za to, jestliže tu drť vysypeme někam, kam jsme předtím museli vysypat štěrk, na který jsme museli rozdrtit půlku kopce a tu žulu rozmlátit s velkými energetickými náklady, tak jestliže použiji nadrcené kamení, beton a podobně, tak to by mělo mít nižší DPH a mělo by se to odrazit v jejich vyšším využití. To jsou celkem jednoduché věci, které lze udělat pomocí metodického pokynu ministerstva financí, případně to dát do zákona. Narovnaly by se tím vztahy vůči třeba tomu palivovému dřevu a jiným odpadům, to samé platí pro bioodpady. Myslím, že by to pomohlo vyřešit právě ty špičky krizí. Nevyřešíme tu krizi celkově, jak tady o tom hovořil pan Kozel, to zkrátka zase je běh na dlouhou trať, to nebude jednoduché a na to je potřeba se připravit finančně do budoucna. Zkrátka odpady budou stát čím dál tím více, protože se už jen tak někam nevyhazují, ale zpracovávají se. Proto jsem na to upozorňoval pana ministra na setkání před měsícem. Je potřeba za to zkrátka více platit, uvědomit si to, ale na druhé straně by nám to všem pomohlo ve zpracování a v omezení špiček těch krizí, a o to nám jde. Děkuji.

Prof. Ing. Jiřina Jílková, CSc.: Děkuji panu Měchurovi a poprosím dalšího kolegu, aby vystoupil s krátkým příspěvkem. A to je pan Horák.

Ing. Miroslav Horák: Ano, děkuji. Já bych si snad dovolil úvodem za Svaz průmyslu druhotných surovin poznamenat jen takovou drobnost, že termín tohoto workshopu se časově vlastně téměř kryje se začátkem krize druhotných surovin v minulém roce. Jinak bych chtěl říct snad obecně, zmiňovali se o tom kolegové, že trh druhotných surovin chápeme jako trh v zásadě standardní. Trh, který pracuje na základě nabídky a poptávky, trh, který je plně závislý na hospodářském vývoji téměř všech průmyslových odvětví na světě. Ceny, které jsou částečně odvozeny v prvé řadě od cen primárních surovin, ty ceny jsou v zásadě vždy nižší než ceny primárních surovin. Potom samozřejmě přicházejí do úvahy spekulativní záležitosti a otázky možnosti výše těch cen pro odběratele, kteří si to vždy stanovují a my s tím vždy musíme souhlasit. Rozdíly mezi jednotlivými druhy druhotných surovin v tomto smyslu, kdy jsme schopni se uplatnit na trhu nebo ne, jsou dány kupříkladu tím, že sklady lze tvořit u takových materiálů, které nepodléhají povětrnostním podmínkám.


Když to zkrátím, tak u sběrového papíru to je velký problém. To je další otázka, která má vliv na to, jakým způsobem se realizují objemy a v jakých cenách a jaká je potom samozřejmě i možnost udržet nabídku. Co se týče omezení, omezení existují v trhu. Český trh druhotných surovin je plně integrální součástí mezinárodního obchodu. To jsou otázky přepravy, to je otázka toho, nakolik druhotná surovina není definována a je to v současné době odpad a podle toho se s tím zachází. Když se potom spáchá vyhláška jako před dvěma roky o tom, že se smí nebo nesmí dovážet odpad, tak do toho spadnou druhotné suroviny a v tu ránu celé obchodní vztahy mohou být nebo by mohly být narušeny. Ale to byla jen taková poznámka. Co se týče toho, jaký je stav na trhu druhotných surovin, tady se zmínily takové údaje, které už nejsou pravdivé. Ten vývoj, zase musím zdůraznit, souvisí s vývojem světové hospodářské situace. Ještě bych se vrátil k tomu, nakolik je trh druhotných surovin z mezinárodního hlediska integrální: je třeba říct, že více než 50 % objemů sběrového papíru je vyváženo především do zemí EU, méně než 50 % je vyváženo železného šrotu a v některých případech i barevných kovů. To jenom k tomu obecnému. Co se týče vývoje na trhu druhotných surovin v tomto roce, je třeba říct, že ten nebyl skokový do léta tohoto roku, protože, jak známo, trh druhotných surovin má své vrcholy v průběhu druhého čtvrtletí a na konci čtvrtletí třetího. Letní měsíce jsou tradičně takovými měsíci, kdy odbyt druhotných surovin není vysoký vzhledem k běžné praxi odběratelských firem jako jsou papírny a hutě, které provádějí v té době odstávky k údržbě zařízení. Na začátku druhého čtvrtletí, kdy se ceny ještě mohly pohybovat kolem 400 Kč za tunu smíšeného sběrového papíru, už v té době se tak trochu objevily impulsy, že papírenský průmysl má zájem snad už ne na tom, aby tvořil sklady, ale měl větší důvěru v to, že se odbytová situace lehce zlepší. Bylo to svým způsobem paradoxně u zboží, které se začalo prodávat za vyšší ceny, i když nebyly zase tak vysoké, aby se recyklační firmy dostávaly z červených čísel. Když si uvědomíme, že průměrný náklad na tunu sběrového papíru nebo i směsných plastů je kolem 800 Kč, tak těch 400 Kč je katastrofa. Letní měsíce u šrotu – tam ta situace byla velmi vážná a propad 70 % existoval v celém prvním čtvrtletí. Dlouhodobé smlouvy nebo vůbec smlouvy, to téměř neexistuje ani do dneška. Jedná se o slovo, které jsme dřív neznali, jedná se o příkupy. Nikoli o to, že by se kontrahovalo a že by kontrakt, který se sjedná v polovině měsíce, platil na konci druhého měsíce z hlediska objemu a především cen. U šrotu se celé to období jednalo v zásadě o příkupy s tím, že odběratelé, ocelárny, neměly zájem na tvorbě skladů. Byl zájem především o tzv. starý šrot neboli šrot ze zdrojů komunálních nebo obchodních, menší zájem byl o šrot nový čili odpadní materiál z výroby. Taková tedy byla situace, letní měsíce měly rozhodnout. Proti všem předpokladům začaly hutě tvořit sklady. Závislost Evropy na vývozu šrotu je známá věc, pokud Turci odebírají a Dálný východ, nejen Číňané také, tak je situace lepší nejen v cenách, ale i v objemech. To se, ačkoliv Ramadán končí až 20. září také stalo. Tzn., že současné ceny se snížily celkem na 50 % meziročně. Jestliže se loni prodávala tuna kovového šrotu za 11 000, tak dnes se pohybujeme kolem 5-6 tisíc, mluvím o té nejvyšší ceně. Nebo zhruba 200 euro a asi 300 dolarů, s kterými musí i tuzemský exportér počítat. U sběrového papíru je v současné době nedostatek na trhu. Nabídka je nižší oproti poptávce, a jedná se o smíšený papír a o lepenku, kde ceny vzrostly oproti srpnu o 400-600 Kč, protože byly otevřeny nové papírenské kapacity v Maďarsku a Polsku, v Německu dokonce otevřeli největší rozvlákňovač sběrového papíru na světě. Taková je situace dnes. Je v souladu s tím, jak se vyvíjí hospodářská situace světová. Kdybych měl mluvit o prognóze, je známo, že do konce října by měla tato situace vydržet. Na konci roku se před každým prognostikem otevírá jenom černá propast, protože, pokud naplní např. ocelárny sklady, budou muset nutně šetřit, ceny betonové oceli, ceny tyčových produktů prostě budou klesat. Začínají klesat a klesaly v minulém týdnu. V oblasti sběrového papíru jde např. o to, jak prosakují zprávy, že by se měly zavírat pa-


pírny v Evropě a přesouvat se na východ. Z cenového hlediska to samozřejmě bude problém a částečně i v objemech, ale jinak si myslím, že by to mělo mít velký dopad na objemy, které by se tady měly sebrat a využít. I tam bude potřeba, aby se sběrový papír v tom či onom procentu na výrobky používal a sběrové systémy tam prostě neexistují a hned tak nebudou. Co se týče těch opatření, jen krátce bych zmínil, že pro recyklační průmysl je důležité, aby se vymezily druhotné suroviny vůči odpadu. V současné době to probíhá na půdě EU, my se účastníme těch stanovisek tak, aby naši zástupci v komisích měli informace, které vyhovují především těm, kteří druhotné suroviny produkují. Ještě jsem se nezmínil o tom počátku, o hospodaření se surovinami. Na to není čas, mohu se o tom zmínit později, když bude zájem, ale domníváme se (a státní správa k tomu nemá chuť ), že by se měly zavést koncesované živnosti v oblasti hospodaření s druhotnými surovinami. Máme i zájem, aby byly zahájeny práce na zákonu o oběhu výrobků, aby se tak dokončily materiálové toky a bylo zřejmé co je co, s čím se hospodaří, pod jaké kontroly a administrativu tyto firmy a společnosti patří. Také se domníváme, že tak, jak poklesly investiční pobídky v ČR pro možnost investovat i ze zahraničí, je pro oblast druhotných surovin poměrně kruté. Když si uvědomíme, že loni byly zavřeny dvě velké papírny, Bělá a Kappa ve Štětí, znamená to propad odbytu 130 tisíc tun.

Prof. Ing. Jiřina Jílková, CSc.: Děkuji panu kolegovi. Tím jsme ukončili první blok. Děkuji všem za prezentace a vystoupení. Teď bude15 minut přestávka, určitě ji využijete pro bilaterální diskuse. Za 15 minut se tu sejdeme a budeme pokračovat podle dalších bodů.

DISKUSE Ing. Zbyněk Kozel: …Podle situace, o kterou se jedná. Typicky balená voda. Na balenou vodu se můžeme v Čechách dívat jaksi zlým okem z hlediska environmentálního, ovšem v mnoha státech, kde nemáte přístup k pitné vodě na každém rohu, je to úplně něco jiného. Každý má nějaké koníčky. Některé lidi může bavit jízda závodními BMW, ale zase máte lidi, kteří rádi cestují a tráví celý svůj život na cestách letadlem, což má vlastně stejný dopad na životní prostředí. Měli bychom tedy asi definovat ekologickou výchovu v poněkud jiné rovině. Především by člověk měl vědět, jaký dopad má jeho činnost na životní prostředí, a pak by mu měla být zachována určitá svobodná volba, protože si myslím, že nikdo z nás nechce životní prostředí poškozovat. Tzn., že je-li spotřebitel informovaný a umí reálně posoudit, co kdy potřebuje, tak se podle toho také bude chovat. Vybere si například těžší obal, který je ovšem sterilní, když potřebuje ukládat zásoby na dva roky a vybere si odlehčený obal v případě, že hodlá tu věc spotřebovat dnes odpoledne.

Bernard Herodin: Vy jste řekl, že budete provokativní. Také se pokusím být provokativní, ale trochu jiným způsobem. Slyšeli jsme od pana Slavíka, že lidé chtějí třídit, ale já si tím nejsem tak jistý, protože v některých zemích, například ve Finsku, už lidi třídění omrzelo. Oni totiž musí ten odpad třídit na tolik kategorií, že už se rozhodli, že ho raději ani třídit nebudou. V některých zemích je to tak, že se třídí jen v určitých částech země a v jiných ne. Například v Itálii se třídí na severu, na jihu je


už mafie a tam se netřídí. Slyšeli jsme také, že pokud by zde regulace nebyla, lidé by stále třídili. Já si ale myslím, že to není způsobeno žádnou regulací, ale důležitá je právě ta osvěta a vzdělávání, aby si lidé zvykli na určitý způsob života, na určité chování a myslím, že jsou potřeba i kulturní aspekty. Je tedy důležité, abychom děti už na základních a středních školách vzdělávali, abychom jim vysvětlili, jak se mají chovat, jaké výrobky si mají kupovat, jak se mají chovat v hypermarketech, a to je podle mne prvořadý úkol v této oblasti.

Prof. RNDr. Jiří Hřebíček, CSc.: Já bych se té otázky prevence odpadů chtěl dotknout z dvou různých pohledů. První pohled je to, co jsem zažil na vlastní kůži, kdy od loňského roku řešíme projekt EU na posílení participace lidí z hlediska vlivu na životní prostředí a energetickou účinnost. Já jsem se dohodl na dvou ministerstvech, českém a slovenském, na tématu: prevence odpadů, abychom do toho vtáhli experty ze Slovenské i z České republiky i lidi. Je k tomu jednoduchá aplikace na internetu, která je všeobecně přístupná. Abychom neporušili žádný zákon, oslovili jsme prostřednictvím Eniwebu přes 4 000 lidí, expertů, vybraných zástupců měst, státní správy a otevřeli jsme k tomu prostřednictvím internetu diskusi. Z těch 4 000 oslovených lidí reagovalo v podstatě 40, což je 0,1 %. My jsme tu prevenci otevřeli z hlediska implementace nové směrnice Evropské komise o odpadech tak, abychom pomohli České a Slovenské republice získat zpět reakci na její implementaci. To se nám tedy nepodařilo. To byl tedy jeden pohled, který jaksi doplňuje – ano, máme skvělé vzdělávání, lidi třídí a podobně. Ale kdyby se měli zamyslet nad prevencí, jak jít do toho recyklačního fondu nebo do systému recyklace, tak velmi málo lidí jde se svou kůží na trh. Druhá systémová věc, kterou tady chci otevřít: Ta diskuse, co se vedla předtím, směřovala více do oblasti prevence komunálních odpadů, ale to, co tady říkal pan doktor Měchura – komunální odpady jsou 4 % z celkového odpadu, nám jde o prevenci globálně. Teď mě tady opravili – 10 %. Ale já si myslím, že připravujeme nástroje, které souvisí s tou prevencí, na těch to musíme postavit. Je to sledování životního cyklu výrobku (LCA), tzn. takové technologie, které nám umožní, abychom minimalizovali dopad na životní prostředí. To je výzva pro inženýrské nebo technické vysoké školy. Na druhé straně to není jen v podstatě to, co máme v normách ISO 14040 k LCA, ale teď je tady další posun. Dokážeme si spočítat náklady na životní cyklus a odpady, tzn., že máme materiálové environmentální účetnictví a normy OCECD, a ekonomicky si spočteme, kolik stojí nový výrobek a jeho životní cyklus. Myslím si, že toto bude pro nás další pomoc, abychom dovedli odhadnout pomocí norem (standardů), o čem tady byla řeč, proč třeba tu je krize druhotných surovin – ekonomický vztah primárních a recyklovatelných surovin a podobně vliv globalizace a dopadů ekonomické krize. Já se na to dívám z té akademické, výzkumné sféry, která je schopna odhalit příčiny a prognózovat chování např. s využitím LCA.

PhDr. Věra Havránková: Dovolím si připojit se k diskusi a uvedu několik praktických příkladů. Myslím, že zásadní problém prevence spočívá v tom, aby ty odpady vůbec nevznikly, abychom v technologickém řetězci „dokázali“ ty odpady neprodukovat. Typickou ukázkou jsou například aktivity, které směřují k využití popílků a podobných materiálů v ČEZ. Všichni víme, že ČEZ Energo má dnes výrobky, vůbec nevznikají odpady a že ty nepodléhají REACH. To je správné a oni samozřejmě postupují zcela v souladu s platnou legislativou. Jsou to objemově a hmotnostně velmi významné toky odpadů a navíc, protože REACH umožňuje takový postup, tak samozřejmě vzhledem k tomu, že


jsou to obdobné materiály, které vznikají v obdobných technologiích, dochází tady k synergii typické pro tyto energetické výroby. Druhá záležitost, která mi připadá pro prevenci naprosto zásadní, je otázka odpad – neodpad. My (jako Česká republika) bychom měli být daleko iniciativnější v této věci, protože my prostě pasivně čekáme, co nám v té Evropě předloží k nějakému stanovisku (viz teď kovy, železný šrot, hliník). Na to se teď nějakým způsobem vypracuje nějaké stanovisko, které se pak předá do Sevilly. Myslím, že to není správný postup, že bychom měli vytipovat komodity, které jsou pro nás klíčové v oblasti problematiky druhotných surovin a sami nějakým způsobem iniciovat dojednání těch postupů, kdy se bude připouštět, že se z odpadu stane výrobek. A pokud jde o třetí záležitost, velmi vítám, co tady řekl kolega Slavík. Myslím, že jakékoliv další nebo významnější zasahování státu do celé této problematiky je ke škodě. Přece každý podnikatel si velmi dobře hlídá náklady a sám si je vědom, jak významné položky jsou pro něj odpady. A jakákoliv další regulace, která je mu přikázána, je prostě jaksi nedůvodná už když si uvědomíme, že například náš zákon o odpadech se od roku 2002 více než dvacetkrát novelizoval. To už je prostě předpis, který není možné v praxi nějak naplnit, natož realizovat jeho zásady.

Ing. Miroslav Horák: Já mám snad jen takovou poznámku. Prevence vzniku odpadů mi připadá, ten výraz mi připadá tak poněkud prázdný. Protože už jen to neudělání, v takovémto případě, prostě neumím si to vůbec představit, protože život a běh světa je takový, jaký je a když se něco dělá, tak z toho něco zbude, vždycky. Myslím si ale, že by se mělo spíše jednat o prevenci vzniku materiálově nevyužitelných odpadů. Že to by se mělo v celé této záležitosti preferovat. Vím, že se už začínaly objevovat takové první vlaštovky v tom smyslu, teď nevím, jestli si to dobře pamatuji, že výrobci plastů museli ty své výrobky označovat v případě, že je míchají do jedné hračky, do těch výrobků atd. Myslím, že to by mělo být zásadní, o co by se měl svět snažit. Jinak jenom takovou malou poznámku: Jestli se tady hovoří o tom, že občané třídí zdarma, není to tak úplně pravda. V této republice to do roku 1989 pravda vůbec nebyla. Nicméně je část komunálních zdrojů. které jsou ze zdrojů, které musí ta recyklační firma hradit tomu dotyčnému, ať se jedná o sběrový papír nebo o šrot. Já jsem se tady trochu zmínil, že je nedostatek smíšeného papíru na trhu, jen momentální. Je to ale kvůli tomu, že ten zdroj není právě z těch sběren, které ještě existují. Že není ani v takové míře od obchodních řetězců, jak by teď bylo potřeba, a to vůbec nemluvím o lepence. To zase samozřejmě souvisí s morálkou lidí, která není bezbřehá. Tady prostě když se člověku naznačí, že když něco odevzdá, že za to jednak nic nedostane a jednak zjistí, že je toho moc, že je to asi zbytečné, tak ta morálka upadá. S tím jsou desetileté zkušenosti, že pak se jedná při tom náběhu z hlediska obchodu, když to řeknu takhle jednoduše, tak to trvá zpravidla 3-4 měsíce, než se dostaneme na tu dřívější úroveň morálky. Takže to je jen taková poznámka, že všechno něco stojí. Ještě taková drobnost. Když se Česká republika prezentovala na Mezinárodní nevládní organizaci v Bruselu, tak se mi například takoví Rakušané smáli, že my za ten papír ještě platíme, co to je za nesmysl. Zatímco oni rozjíždějí sice od 70. let kontejnerový systém, podstatně dražší. Jenomže náš smíšený papír tehdy byl a v zásadě dodnes je nejžádanější smíšený papír na evropském trhu z hlediska kvality.

JUDr. Ing. Petr Měchura: Já tady souhlasím s panem kolegou, že prevence odpadů je skutečně především krásné heslo pro akademickou sféru, ale všimněte si, že příroda, ta je plně odpadová. V přírodě je vlastně všechno


odpadem, ale příroda to umí bezvadně zacyklit a recyklovat, že na konci to nijak neškodí. Takže to je hlavní směr, kterým bychom měli jít. Nechtít třeba z PET lahví dělat opět panenský PET, ale využít to nějak dál a teprve pak to zase nějak vrátit. Jde o to maximálně ty věci využít, materiálově to recyklovat, pak se třeba vrátit opět nazpátek, třeba za sto, za tisíc let. Příroda je odpadová a z toho vycházejme, hledejme tedy opatření především v té oblasti, jak to dobře zacyklovat a recyklovat.

Ing. Zbyněk Kozel: To je hezký, ale můžete to uplatnit pouze tam, kde jde redukce odpadu snadno. To je víceméně ve výrobě, kde je možné využít meziprodukt. Místo abych z něj udělal odpad, tak jej můžu použít dál. Souhlasím naprosto s tím, že by bylo skvělé, kdyby neexistovaly nevyužitelné odpady, že by odpady šly opět do výroby, jak už říkal pan Měchura. To je to kolečko.. Teď mi do toho spadá jedna zajímavá věc. Ukazoval jsem tady, že Evropa 50 % z toho, co slavně vytřídí, exportuje na globální trh. Když jsem řekl globální trh, všichni víme, že to jde vlastně do Asie. Vzniká zajímavá otázka: Ekonomicky smysluplná recyklace může fungovat pouze tehdy, když odpad po příslušné úpravě skončí ve výrobě. A tady je jádro celé věci. Jestliže odpad dnes čím dál tím více směřuje k tomu, že Evropa spotřebovává, živí se finančními službami a všemi možnými materiálními a nemateriálními součástmi HDP, které jsou někdy diskutabilní, tak výrobu kvůli mnoha nápadům, předpisům, sociálním opatřením, opatřením na snížení účinnosti trhu práce, protože jinak se nazvat nedají, opatřením, která jsou nesmírně drahá a zbytečná, jako je třeba REACH apod., tak když kvůli tomu úspěšně vystěhováváme výrobu do Asie, vzniká jednoduchá věc. My nemáme co recyklovat, prostě protože nic nevyrábíme. Takže Evropa má ve své recyklační společnosti v podstatě dvě možnosti. Buď se naučí vrátit výrobu opět do Evropy a pak může dělat uzavřené kolečko, o kterém mluvil pan Měchura (myslím, že při dnešních technologiích by to bez problémů šlo), a pak se budeme bavit o prevenci v tom smyslu, že je lepší prostě dělat obal těžší, ale z takových materiálů, aby šly od sebe snadno oddělit a recyklovat. Anebo Evropa nevrátí výrobu do Evropy a v tom případě řešíme interkontinentální systém recyklace. Je-li vůbec řešitelný, to je otázka. A pak bychom asi měli vidět prevenci ve snižování hmotnosti a objemu a v konečném energetickém spalování, protože nám nic jiného nezbude. Protože, nezlobte se na mně, ale sbírat v Evropě papír, abych ten papír následně vyexpedoval lodí do Asie, kde se z něj pak udělá lepenka, do které dají televizi a pošlou nám ji zpátky do Evropy, to považuji za dost velkou hloupost.

Ing. Miroslav Horák Není tak úplně pravda, že se tady nevyrábí, že není co recyklovat. Rozhodující je spotřeba. Spotřeba Evropy je největší ze všech kontinentů, tedy skoro největší.

Ing. Zbyněk Kozel: Víte velmi dobře, že v současné době začala Evropská komise projednávat nové alarmující materiály, ve kterých se dozvíme, že většina recyklací se provádí v Asii a vymýšlí se nová směrnice, která by zabránila exportu do Asie za účelem recyklace, poněvadž je to neenviromentální.


Ing. Miroslav Horák: To bychom se dostali daleko. Co provádí Indie a co provádí Indie v jednom měsíci a co provádí v druhém měsíci a jestli jsou prázdné kontejnery proto a proto ne. Ale takový je zvyk a s tím se prostě nedá nic dělat. Recyklační průmysl je hezký, pakliže je za ním řekněme životní prostředí, pak to dostává i nějakou váhu. Když jenom řekneme recyklační průmysl a když řekneme ekonomický, tak se najednou zjistí, že ty finanční objemy, které se točí v této branži, jsou vlastně z celosvětového hlediska nevýznamné. Já tady mohu prohlásit, že průmysl druhotných surovin nebo recyklační průmysl dnes představuje roční finanční objem zhruba 40 až 50 miliard. Co to je z hlediska ekonomiky České republiky? S tím něco udělat není až tak jednoduché. Když už mluvíme konkrétně, tak tady jde přece o lobby, která je silnější a která je slabší. Zatím zelená lobby vítězila. Bůhví, kdo to platí, to já nevím, ale v Evropě vítězila poměrně slušně, a proto se tady děly takové věci jako značkování málem každého kusu sběrového papíru, aby se vědělo odkud je. Přitom tahle zelená lobby vůbec nemyslí na to, kolik to stojí a jestli to je ekonomicky výhodné.

Ing. Zbyněk Kozel: Já souhlasím s tím, že tady asi nevyřešíme vystěhování výroby do Asie, ale když už se tam vystěhovává, tak bychom to měli v recyklačních cílech a vůbec názorech EU vzít na vědomí, protože když tady ta výroba nebude, tak není co recyklovat.

Ing. Miroslav Horák: Když tady nebude výroba, tak tady bude spotřeba. Když skutečně zavřou papírny v Čechách a přestěhují se někam 300 km na východ, tak to ještě neznamená, že nebude spotřeba.

Ing. Zbyněk Kozel: Mně nejde o to, jestli je papírna v Čechách nebo v Německu, to je pro dosahování recyklačních cílů jedno. Ale jestli je v Asii nebo v Evropě, to je dost podstatný závěr pro celou evropskou recyklační společnost. Zatím to tedy vypadá, že se nám celá výroba pomaličku přestěhovává do Asie.

Ing. Miroslav Horák: Souhlasím, ale zase ta recyklace tady bude, jelikož v Asii nejsou systémy úvěrové. Neexistují. Žádný, který by byl plně funkční. O poslední snaze vím jen, že nějaká firma v Turecku chtěla s něčím takovým začít v minulém roce, ale jinak se to tam bude muset vozit. Ale za co? Nebude to jednoduché.

Ing. Zbyněk Kozel: Tím posledním říkáte totéž co já. Jestliže tedy akceptujeme, že se evropský odpad bude recyklovat v Asii, v tom případě řešíme docela složitou ekonomickou otázku. Budeme mít regulovanou nabídku, jak říká pan Slavík, v Evropě, která bude produkovat odpad, ale jeho odbyt bude závislý na cyklickém chování trhu, kterému jsou naše evropské regulace lhostejné. Takže Evropa bude muset pravděpodobně vytvořit speciální vyrovnávací fond, který bude kompenzovat cenu všech druhotných surovin pocházejících z Evropy na globálním trhu. A to jsme skutečně už u plánova-


ného hospodářství. Nikoli typu bývalého Československa, dokonce ani RVHP, protože to už je Sovětský svaz.

Prof. Ing. Jiřina Jílková, CSc.: Chce někdo reagovat?

Ing. Zbyněk Kozel: Pokud může Evropa regulovat sama sebe uvnitř, tak to jde, ale jestliže recyklaci mám v Asii a chci regulovat nabídkovou stranu, tak musím regulovat i poptávku, čímž se dostávám buď do globální regulace, nebo do speciálních evropských rezervních fondů pro vývoj globálního trhu.

Prof. Ing. Jiřina Jílková, CSc.: Ale agrární politika je regulována také v souvislosti s globálním trhem.

Ing. Zbyněk Kozel: „Také je to nejúspěšnější regulační politika Evropy.“

Ing. Miroslav Horák: Tady jde o stranu nabídky – jestli tu potenci jsem schopen získat nebo ne. A když k tomu propadu cen dochází, a už se o tom před několika lety mluvilo, tak vytvořit nějaký fond, který by působil jako subvencování cen v nákupu ze zdrojů. Protože pohyb těch cen v nabídce, ať už se jedná o výrobní odpady nebo o komunální odpady, ten je poměrně rozhodující v tom, jestli firma zpracovávající daný materiál přežije nebo ne. Konkurence na trhu ve zdrojích je taková, trumfování se cenou je takové, že výsledná marže je potom minimální právě kvůli tomu, že ten trh skutečně existuje. On má totiž tady pevnou cenu, a aby se dostal k tomu materiálu v čase, tak musí ta cena z průměru jít klidně o nějakých 20-30 % nahoru. A marže v této branži jsou rozhodující pro přežití. V prvním pololetí jsou bohužel marže takové, že největší firmy na trhu jsou na tom špatně.

Prof. Ing. Jiřina Jílková, CSc.: Já bych ukončila tohle dílčí téma a vrátila bych se k otázce kapacit v ČR. Teď jsme uprostřed období využití strukturálních fondů a MŽP má na to poměrně silný nástroj. Kdybychom se tedy mohli v diskusi dostat k tomuto tématu. Jakým způsobem, jaké kapacity podporovat, jaké mechanismy, jaké priority? Právě ty protichůdné názory tady prezentovat.

Ing. Zbyněk Kozel: Začnu jednou věcí, kterou poslouchám v ČR patnáct let, že stát pomůže investicím do kapacit toho či onoho. On i pomohl. Ale chtěl bych říct jednu věc, která je velice důležitá pro odpadové hospodářství. My tady mluvíme o cyklických vývojích, o dopadech cen atd. Jsou to věci, kterým nezabráníme. Tyto turbulence jsou na globálním trhu a my s tím nic neuděláme. Kapacita pro jakýkoli odpadový systém je ten nejmenší problém. Skutečný problém vzhledem k přeregulované Evropě jsou provozní náklady, které probíhají kontinuálně, zatímco příjmy z prodeje se mění.


Tudíž takové to zaklínadlo ministerstva na jakýkoli problém: „Připravujeme další a další fondy na podporu kapacit“, to je v podstatě absurdní. My tady mluvíme o převisu nabídky nad poptávkou a chceme ten převis řešit výstavbou dalších kapacit na výrobu. To je samo o sobě ekonomický nesmysl. Za druhé, když se podíváte třeba na systémy nakládání s komunálním odpadem, není problém vystavět nějaké zařízení, to je to nejmenší. Problém je pokrývat provozní náklady. Čili když už stát chce něco dotovat, spíš by se měl zamýšlet nad tím, jakým způsobem kompenzovat třeba provozní náklady, nebo jakým způsobem dělat kompenzační fondy, které by pokryly tržní výkyvy, ale s investicemi do kapacit si podnikatelská sféra umí poradit sama. Konec konců když má projekt hlavu a patu, tak na to banka peníze dá, i když to možná posledních 6 měsíců není pravda. Z hlediska obcí jde o něco podobného – tam není problém s investicemi, problém jsou provozní náklady v situaci recese, jakou známe dnes. To, co málem zahubilo tříděný sběr na začátku tohoto roku, nebyl nedostatek investic, ale nedostatek cash flow na provozní náklady.

Ing. Miroslav Horák: Já s tím samozřejmě souhlasím, nicméně že se tady zavírají velké provozy a vypadá to, že by to příští rok nemělo být jenom v oblasti papíru, ale i v oblasti hutní, to je něco, co je špatné nejen pro recyklaci, ale i pro hospodaření s odpady atd., a vůbec pro fungování ekonomiky jako takové, protože nejdřív musím něco do něčeho dát, abych z toho něco měl. To je legislativa, která už se netýká jenom nás, tzn. aby zahraniční firmy skutečně odváděly daně tady u nás a ne aby sídlily v Holandsku.

Prof. Ing. Jiřina Jílková, CSc.: Ale to jsme u elementárních problémů. Kde končí jeden problém, tam druhý začíná. V každém případě jsme před dlouhodobou krizí veřejných rozpočtů, kterým trpí všechny evropské země. K otázce rozpočtu, k lidem na ministerstvu, kteří budou rozdělovat peníze – chcete ještě něco doplnit?

Ing. Jana Střihavková: V současné době se mluví na ministerstvu o podpoře kapacit. Ne z toho pohledu globálního, jak jste to tady prezentoval. Co tady v současné době chybí, je článek energetického využití odpadů, což se během posledního roku projevilo velmi silně.

Ing. Zbyněk Kozel: Takhle jsem to nemyslel, já myslel na materiálovou recyklaci.

Ing. Jana Střihavková: Tak na to jsou v republice kapacity.

Prof. Ing. Jiřina Jílková, CSc.: Co se týče energetického využití odpadů, na to nejsem odborník, ale byla jsem přítomna diskusi právě víc z energetického průmyslu. Tam je i problém certifikace kvality a tak dále. Je to považováno asi za významné téma, že? Bylo by dobré na těchto diskusích mít i kolegy právě z tohoto druhého oboru.


Ing. Jana Střihavková: Co se týče spoluspalování odpadů ve spalovacích zařízeních, tam je problém v tom, že se jim to z toho celkového náhledu příliš nevyplácí, oni nemají motivaci, proč by to měli dělat. Náklady na monitoring jsou vysoké. Další věc je pak otázka, o které mluvila paní Havránková a která se týká výstupů. Kvalita výstupu se najednou posune úplně někam jinam a jeho vlastnosti potom nebudou splňovat kritéria na výrobky a budou mít vysoké náklady pro nakládání s odpady. Samozřejmě cena těch primárních surovin nebo primárních paliv není tak vysoká, aby se vyplatilo spalovat odpady. Diskutuje se o tom, jak to zvýhodnit, například z pohledu biomasy.

Prof. Ing. Jiřina Jílková, CSc.: Chce se ještě někdo vyjádřit k tomuto problému? Kapacity, využití biomasy, energetické odpady?

Ing. Zbyněk Kozel: Tady byl teď zmíněn naprosto totální paradox. Když vyrábíme energii a spalujeme přitom něco, co shodou okolností spadlo do kategorie odpadů, tak máme jiné emisní limity. Absolutní nesmysl. Dopad na životní prostředí je úplně stejný, ať se to zařízení pod komínem jmenuje spalovna nebo elektrárna. Když si vezmete základní myšlenku – já mám znát naprosto všechny chemikálie ve výrobku a jejich vlastnosti. Tím tedy automaticky říkáte, že použít recykláž do výrobku nejde. Jedině za tu cenu, že ten výrobek podrobím detailní chemické analýze. Dostáváme se tak k regulativnímu opatření, jež napravuje chybu regulativního opatření. Tím, jak říkal Honza Slavík, budujeme celou kaskádu šílených úlev, výjimek, předpisů, doporučení, atd. Máme nějaké limity pro spalovny, vedle toho pro elektrárny a přemýšlíme o tom, jak udělat pro ty elektrárny nějaké úlevy, kdyby chtěly spalovat odpady, aby nebyly spalovnami. Vždyť je to absurdní.

Prof. Ing. Jiřina Jílková, CSc.: My se teď průběžně dostáváme k dalšímu tématu, kterým jsem to chtěla zakončit, a to jsou vlastně taková ta regulační opatření, bariéry pro recyklaci a pro další využití odpadů. Pokud považujete z vašeho pohledu něco za závažné, tak to tu můžete přednést. Čím je ten trh umrtvován…

Ing. Zbyněk Kozel: Já bych možná řekl něco o ekonomických nástrojích, ale i prohibitivních. Víte, jakýkoli nástroj může dosáhnout jen toho, co je reálné, realistické a do jisté míry pro lidi přirozené. Pokud se pokusíte jakýmkoli nástrojem dosáhnout něčeho jiného, tak obvykle vytvoříte pouze kriminální sféru. Existuje jedna moc hezká statistika asi 8 let stará. Je to statistika OSN, která říká, že z kriminálních sektorů ekonomiky je na prvním místě samozřejmě výroba a distribuce drog a na druhém místě odpady. Myslet si a být přesvědčen, že tím, že do zákona napíšu, že se něco nesmí nebo smí a že podle toho budou odpady fungovat, je představa rozumná, pokud jsou jednoduchá a rozumná tato kritéria. Pokud nejsou, věřte tomu, že život a podnikatelská sféra si poradí s tím, jak věci překvalifikovat, překlasifikovat atd. Klasický případ: Není tady pan Havelka z inspekce, ten by vám řekl, co se v současné době děje v této v oblasti. Smíchají se dva nebezpečné odpady dohromady a je z toho výrobek, a nikdo tomu není schopen zabránit. Ani v rámci předpisů o nebezpečných odpadech, které jsou poměrně razantní. Takže opět, myslím, že prohibitivní opatření mohou být, ale nejdřív musí ta prohibitivní opatření získat podporu většiny stakeholderů, aby se


ověřilo, zda jsou realistická. Pak je schopna ta komunita sama sebe uhlídat, aby nedocházelo k nekalé soutěži. Všichni známe prohibitivní opatření typu například již zmíněné vyhlášky (která platila tuším asi 8 dní) o zákazu přepravy odpadu přes hranice ČR jako reakce na odpad v Libčevsi. Jejím důsledkem byly na hranicích fronty kamionů s papírem, který se nemohl dostat do republiky a z republiky, a ministerstvo pak hledalo způsob, jak rozumně a nenápadně tu vyhlášku zrušit.

Prof. Ing. Jiřina Jílková, CSc.: Děkuji, blížíme se ke konci našeho semináře. Jako poslednímu bych dala slovo panu Herodinovi, našemu zahraničnímu hostu, ať se vyjádří k tématu, které považuje za závažné, o čem bychom měli více diskutovat, co považuje za bolestné…

Bernard Herodin Já se vrátím k tomu, co už jsem tu říkal dříve. Nejdůležitějším bodem je podle mého názoru právě chování spotřebitelů a nejdůležitější je, abychom přijímali opatření, která budou ovlivňovat toto chování. Abychom zařídili postupný vývoj tohoto chování, abychom zajistili správný vývoj produktů, chování spotřebitelů, aby spotřebitelé upřednostňovali udržitelné výrobky a abychom také působili na vlády, aby přijímaly pouze nejdůležitější nařízení a právní předpisy.

Prof. Ing. Jiřina Jílková, CSc.: Na závěr semináře bych chtěla poděkovat všem, kteří se zasloužili o jeho zorganizování, děkuji paní překladatelce, děkuji všem přednášejícím a diskutujícím. Děkuji všem, že jste přišli. Určitě se sejdeme ještě příště na neutrální půdě a budeme v uvolněné atmosféře diskutovat.

Krize na trhu druhotných surovin Příčiny, důsledky a opatření

Recommend Documents