Cahiers du CEFRES N° 6, Dějiny a paměť Françoise Mayer, Marie-Elizabeth Ducreux (Ed.)
_____________________________________________________________ Jiří FIDLER, Vladimír PILÁT Tradice odboje ve Francii v názvech vojenských jednotek Čs. armády
_____________________________________________________________ Référence électronique / electronic reference : Jiří Fidler, Vladimír Pilát, « Tradice odboje ve Francii v názvech vojenských jednotek Čs. armády », Cahiers du CEFRES. N° 6, Dějiny a paměť (ed. Françoise Mayer, Marie-Elizabeth Ducreux). Mis en ligne en avril 2012 / published on : april 2012 URL : http://www.cefres.cz/pdf/c6/fidler_pilat_1995_tradice_odboje_francie.pdf Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE http://www.cefres.cz Ce document a été généré par l’éditeur. © CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE
Tradice odboje ve Francii v názvech vojenských jednotek Čs. armády Jiří Fidler – Vladimír Pilát
Jednou z oblastí uchovávání společenské paměťti, kterou naše historická věda dosud ani nezachytila, neřkneme-li zpracovávala, jsou názvy armádních jednotek a velitelství, připomínající většinou tradice prvního a druhého národního boje. Udělování (a po roce 1948 i odebírání) čestných názvů byl proces, který se z původní představy zachování paměťi na nejvýznamnější události a osoby rezistence změnil v politikum vládnoucí strany, která z něho učinila rituální prvek své tzv. výchovy v duchu revolučních a bojových tradic. V průběhu první světové války vznikající ozbrojené síly našeho státu organizačně vycházely ze zkušeností dohodových spojenců. Paradoxem však zůstává, že určité prvky vojenského ritu přebíralo revoluční vojsko z rakousko–uherské armády. Jedním z těchto prvků byla i část čestných názvů vojenských jednotek. Tyto názvy se poprvé objevují u pluků tzv. ruských legií v létě 1918, kdy přebírají husitskou tradici: – 1.pluk Mistra Jana Husa, – 2. pluk Jiřího z Poděbrad, – 3. pluk Jana Žižky z Trocnova. Tradice je zcela česká, avšak forma vojenského ritu, pluk nazvaný dle historické osobnosti, byl převzat, pravděpodobně nevědomky, z rakousko–uherské armády (např. IR.1 Kaiser, IR.3 Erz-herzog Karl, IR.54 Starhemberg). Podle ruského vzoru (tj. označení pluku názvem regionu) pak byly nazvány další pluky legií, např. Pražský, Hanácký, Slezský apod. Návrat legií do vlasti a jejich unifikace s domácím vojskem znamenal i začlenění legionářských názvů pluků do ritu nové československé armády. Protože však své názvy přinesly pouze ruské legie, bylo v roce 1922 rozhodnuto o udělení čestných názvů i ostatním legionářským jednotkám. Pluky francouzských legií tak obdržely následující názvy:
– 21. pěší pluk – Maršála Foche (dle vrch. velitele Dohody), – 22. pěší pluk – Argonský (dle regionu bojišť legií), – 23. pěší pluk – Amerických Slováků (dle dobrovolníků), – 2. hraničářský prapor – Roty Nazdar (dle jednotky). O 15 let později, 9.října 1937, byl legionářský název 6. pěšího pluku Hanáckého rozšířen o jméno hlavního velitele čs. legií, francouzského generála Pierre Janina (při příležitosti jeho 75. narozenin). Čs. armáda tak měla těsně před 2. světovou válkou ve stavu 5 jednotek, které uchovávaly ve svých názvech a svém ritu tradici společného boje našich a francouzských jednotek za první světové války. Po 2. světové válce československá armáda řešila otázky čestných názvů svých jednotek a velitelství až v roce 1947. Při obnově původních a stanovování nových názvů se ale začínaly objevovat první komunistické zásahy do interpretace dějin. V námi sledované oblasti čestných názvů francouzské provenience směřovaly tyto zásahy k odstranění jim nepohodlných pojmenování, což se projevilo zrušením označení pluků podle zahraničních osobností, zde konkrétně maršála Foche a generála Janina. Čistě komunistické zdůvodnění tohoto kroku – Francie může v budoucnu patřit k našim nepřátelům – bylo schváleno čs. politickým a armádním vedením již na podzim 1947. Přes tento nonsens se však podařilo prosadit aspoò regionální názvy pluků spojených s Francií: – 18. pěší pluk Loirský (2.odboj), – 21. pěší pluk Terronský (1.odboj), – 22. pěší pluk Argonský (1.odboj), – 23. pěší pluk Amerických Slováků (1.odboj), – 46. pěší pluk Roty Nazdar (1.odboj), – 52. dělostřelecký pluk Dunkerský (2.odboj),
– 7. letecký pluk Invasní (2.odboj), – 24. letecký pluk Biskajský (2.odboj). Kromě těchto pluků obdržel ještě 4. letecký pluk pojmenování Letce Vašátka po významném českém pilotovi, který patřil k nejúspěšnějším stíhačům v leteckých bojích nad Francií. Ironií osudu však k definitivnímu pojmenování jednotek a velitelství čs. armády došlo až rozkazem prezidenta republiky z 3. března 1948, tedy týden po únorovém puči. Naše armáda tak měla ve svém stavu 9 pluků s názvy, upomínajícími na společný boj s Francouzi za 1. a 2. světové války, ale postupně se utužující diktatura proletariátu učinila s těmito buržoazními přežitky krátký proces. Nejjednodušším způsobem likvidace pro KSČ nepřijatelných názvů se staly několikeré reorganizace armády, během nichž došlo k rušení jednotek se "závadným" označením. Tak byly v roce 1950 zrušeny 46. pěší pluk Roty Nazdar, 4. letecký pluk Letce Vašátka a 24. letecký pluk Biskajský. Pluk Amerických Slováků byl přejmenován již 29. března 1949 na pluk Pavola Országa Hviezdoslava. Pluky Dunkerský, Loirský a Invasní přišly o své názvy v květnu 1950, kdy místo nich získaly, zcela nahodile a bez jakékoli kontinuity, názvy bojišť z východní fronty. Nejdéle se udržely pluky s názvy Terronský (nahrazen v září 1952 označením pluk. Dr. Ivana Sekaniny) a Argonský (název zrušen až v květnu 1955), pravděpodobně díky tomu, že političtí důstojníci tato místa nedokázali přesně lokalizovat. Přelom 40. a 50. let se tak stal kritickým pro dějinnou paměť naší armády. Pluky, vytvořené na základě tradic odboje za 1. a 2. světové války a pojmenované dle nejvýznamnějších akcí a osobností odboje, ztrácejí oficiálně své tradiční názvy a jsou jim násilně vnuceny implantáty, s jejich skutečnou historií nijak nesouvisející. Plukovní historická paměť je tak nahrazena pamětí řízenou, či spíše nařízenou. Nová česká armáda stojí nyní před závažným úkolem úplné reorganizace. Je povinností historiků prosadit navrácení tradičních názvů jednotek a velitelství do armádního povědomí. K tradičním názvům patří i pojmenování, související se společným bojem Čechů a Francouzů v obou světových válkách. Lze však uvažovat i o pojmenováních nových, o osobnostech, jejichž život je praktickou ilustrací česko–francouzské spolupráce. Mezi tyto osobnosti rozhodně patřil československý a francouzský generál Louis Eugène Faucher, účastník 1. a 2. světové války, náčelník francouzské vojenské mise v ČSR, organizátor našeho odboje ve Francii za 2. světové války, po-
válečný tvůrce Společnosti francouzsko–československého přátelství. V příštím roce uplyne 30 let od jeho smrti, což je vhodná příležitost trvalého připomenutí jeho osobnosti a významu pro naší armádu. Společenská paměť a její uchovávání je ovšem také záležitostí politickou. Výsledky voleb a pokračující volební preference koaličních stran však vytvářejí naději, že tradicionalismus a historismus, tedy atributy vlastní pravicové politice, dokáží obnovit i historickou paměť naší armády. Paměť, která je do značné míry svázána právě s Francií.
