nejvěcnější obraz událostí kolem Opoziční smlouvy, se kterým může přijít čtenář do styku, a bylo by tedy vhodné, aby se nová kniha Lubomíra Kopečka dočkala co největšího zájmu ve veřejné či mediální diskuzi, protože by mohla velmi napomoci společenskému vnímání tehdejší doby, a tím pádem i vnímání politiky v České republice jako celku, což, domnívám se, byl i primární záměr autora, jen ho dostatečně neakcentoval. Závěrem tedy i přes zmíněné nedostatky lze knihu doporučit všem zájemcům o tehdejší události a nezbývá než doufat, že se publikace dočká minimálně takového zájmu, jako předcházejí dvě knihy Lubomíra Kopečka, protože autor má rozhodně k tématům, která otevírá, co říci, a pokud bychom jeho dílo vnímali jako práci intelektuála píšícího o politice, nelze zakrýt jednoznačné klady jeho práce, které ještě více vynikají v kontrastu s existujícími texty jiných autorů. Jaroslav Bílek Katedra politologie Filozofická fakulta Univerzity Hradec Králové
Marek Skovajsa: Struktury významu. Kultura a jednání v současné sociální teorii Praha: Sociologické nakladatelství, 2013. 222 stran. ISBN 978-80-7419-163-3 Marek Skovajsa patří v našem prostředí k těžko přehlédnutelným a pevně etablovaným sociálním badatelům střední generace. Již jeho prvotina o politické kultuře vyplnila v domácím prostředí zející mezeru v tematizaci a koncepčním uchopení významného tématu sociálního bádání. Také jeho druhá kniha
148 | RECENZE / BOOK REVIEWS
o občanském sektoru, na které se podílel jako spoluautor i jako editor, představuje významný a často odkazovaný přípěvek v promýšlení, zkoumání a diskusích o občanské společnosti a neziskovém sektoru. Zatímco jeho první monografie byla spíše (byť velmi poučeným) překlopováním na Západě rozvinutého diskursu o politické kultuře do domácí prostředí, předkládaná publikace (která je jeho habilitační prací) vykazuje znaky nejen obdivuhodné orientace v problematice, ale také koncepční i interpretační originality. Zdá se, jako by jeho habilitační práce oproti předchozím monografiím zařadila ještě „o něco vyšší rychlost“: její záběr i obecná úroveň – mohu-li soudit – patří v místní produkci na poli sociální teorie k tomu nejlepšímu a jednoznačně převyšuje úroveň lokální politologické koncepčně orientované badatelské tvorby. Publikace jednak představuje úctyhodnou a velmi ambiciózní syntézu, která nese znaky hluboce poučeného kompendia k aspektům (politické) kultury v kontextu sociální teorie vybraných „velikánů“ západních sociálních věd (Alexander, Parsons, Giddens, Bourdieu a Habermas). Kniha je ale také argumentačně sevřeným a zaměřeným zkoumáním vztahu kultury a jednání na pozadí představovaných přístupů zmíněných „velikánů“. Bylo by velmi obtížné rekapitulovat obsahovou (tematickou, koncepční a argumentační) bohatost práce v celém jejím záběru, proto se omezím na velmi stručné shrnutí a na nutně subjektivní rekapitulaci hlavního cíle práce, kterým je promýšlení a pokus o překonání dilematu v propojení strukturní a činnostní roviny bádání a výzkumu. Osobně totiž čtu práci Marka Skovajsy především jako příspěvek k epistemologicky metodologickým diskusím. Na závěr připojím kritické zhodnocení i vlastní východisko.
První kapitola je zaměřena na interpretaci vývoje zkoumání politické kultury na pozadí evoluce sociální teorie (především v USA). Kapitola poukazuje na zajímavou skutečnost, že kulturalistický obrat politickými vědami v podstatě příliš neprostoupil. Spor kulturalismu a racionalismu tak přes neúspěšné pokusy o etablování kulturálních teorií v politické vědě vedl podle autora k dominanci racionalismu (přístupu racionální volby). Dominancí paradigmatu racionální volby se politologie – především ta americká, která je však kolébkou klasického pojetí politické kultury – více epistemologicky i metodologicky přimkla k ekonomii. Druhá kapitola je pro porozumění argumentační linie celé knihy klíčová, neboť představuje a kriticky hodnotí Alexandrovo pojetí relativní autonomie kultury. Na základě rozboru tohoto pojetí autor interpretuje v Alexandrově pojetí relativní autonomie kultury metodologická pnutí a ambivalence, jež jsou vyjádřeny v dilematu konkrétní autonomie kultury. Hlavní inspirací této autorovy kritiky je především text americké socioložky Anne Kaneové, ve kterém rozlišuje právě mezi konkrétní autonomií kultury a analytickou autonomií kultury. Konkrétní autonomie kultury je s odkazem na Kaneovou interpretována jako autonomie kultury zasazená do konkrétního sociálního kontextu, zatímco analytická autonomie kultury je interpretována jako kulturní systém (nebo model), který je abstrahován ze sociální reality. Analytická autonomie kultury tedy představuje teoretickou konstrukci výzkumníka a má podobu hypotézy. Konkrétní autonomie kultury naopak odpovídá empirickému dokazování. Marek Skovajsa (opět s odkazy na Kaneovou) hovoří ve vztahu k těmto dvěma rovinám autonomie kultury o dvou stupních výzkumného procesu, u kterého však podle něj nemůže a priori předpokládat, že
mezi těmito dvěma výzkumnými rovinami (konstrukcí výzkumníka a mentálním světem aktéra) existuje samozřejmý a bezproblémový přechod. Odkrytím tohoto nezdůvodněného epistemologického předsudku dospívá Marek Skovajsa k formulování již výše zmíněného dilematu konkrétní autonomie kultury. Dilema konkrétní autonomie kultury podle Marka Skovajsy vlastně představuje jakousi sémioticky deviantní konstrukci, neboť pokud má kultura tvořit autonomní systém, nemůže být myšlena konkrétně. Naproti tomu, pokud je kultura chápána konkrétně jako subjektivní významy či stavy vědomí aktérů v konkrétních situacích, pak nemůže být autonomní. Jinými slovy, badatel zkoumající kulturní struktury naráží na problém, že kultura je autonomní pouze jako zkonstruovaný analytický systém, ale zůstává nevyjasněno, jakou roli hraje autonomní kultura v konkrétním jednání. Přechod mezi konkrétní autonomií kultury a analytickou autonomií kultury představuje podle Marka Skovajsy základní sociálněvědní problém a preciznější promýšlení tohoto přechodu tvoří hlavní motiv celé práce. Zkoumání argumentačně-analytických, koncepčních a metodologických možností k překonání zmíněného dilematu pak tvoří vodítko při interpretaci sociálních teorií zmíněných „velikánů“ v ostatních kapitolách recenzované publikace (druhá až pátá kapitola). K překonání dilematu abstraktní kulturní struktury a konkrétního jednání zavádí Marek Skovajsa koncept struktury významu, který představuje v jeho rozboru ústřední pojem; tento pojem je koneckonců také názvem jeho monografie. K formulaci tohoto konceptu využívá mimo jiné Searlovo chápání subjektivity a intencionality. Koncepce intencionálního aktéra rozlišuje mezi subjektivně míněnými významy a různými vrstvami jejich
POLITOLOGICKÁ REVUE 1/2015 | 149
objektivizace. V intencionálních stavech aktéra se nacházejí obsahy, které lze podle autora popsat jako struktury zkušenosti či výkladové rámce přirozeného světa aktéra. Právě tyto výkladové (či interpretační) rámce nazývá Marek Skovajsa objektivizovanými strukturami významů. Od subjektivních struktur významu pak můžeme analyticky postupovat ke stále vyšším rovinám jejich objektivizace. Autor tento postup názorně demonstruje na příkladu výroku „Masaryk je otec vlasti“ (na str. 176). Tento vhodně použitý příklad čtenáři pomůže objasnit jádro jinak poměrně abstraktní argumentace. Postupem analytické objektivizace dospívá Marek Skovajsa k formulování kulturně strukturního výroku „Metafora Masaryk je otec vlasti tvořila součást struktury politické kultury meziválečného Československa“. Kulturní struktury tedy představují objektivizace vyšší intenzity, než struktury významů (které naopak představují objektivizace struktur a obsahů nižší intenzity či „subjektivizace“ vyšší intenzity). Autorův pokus o překonání dilematu konkrétní autonomií kultury vychází, jak přiznává sám Marek Skovajsa, ze silného pojetí aktérství (agency), které se vyznačuje předpokladem kognitivní resonance aktéra a struktur i výkladových rámců samých. Ve vazbě na Searla interpretuje autor zmiňované výkladové rámce jako uspořádané a stabilní, což aktéra brání před vnějšími i vnitřními konflikty (frustracemi a neurózami). Konzistence a stabilita výkladových rámců (a struktur významů) je součástí aktérovy intencionality a jejich tvůrcem je čistá subjektivita zajišťující aktérovo funkční psycho-sociální ekvilibrium. Tyto výkladové rámce (i kulturní struktury) mají sklon ke stabilitě a kladou odpor změnám (podle autora) ne proto, že jsou stabilní jakožto analytické
150 | RECENZE / BOOK REVIEWS
modely, ale proto, že aktér má tendenci udržovat svůj zkušenostní svět hermeneuticky stabilní. Cizí či ne-známé se aktér snaží přetavit v důvěrně známé. Kultura proto působí jako omezovač jednání, což ovšem podle autora neznamená, že reorganizace výkladových rámců není možná, je však mnohem méně pravděpodobná a vždy se do jisté míry musí nutně opírat o již existující výkladové rámce. Tolik pokud jde o můj subjektivní pokus o interpretaci hlavního motivu recenzované práce. Do jaké míry je (či bude) překonání dilematu konkrétní autonomií kultury jakožto snahy o překonání epistemologicky-metodologického dilematu mezi strukturním a činnostním přístupem (structure – agency) pomocí koncepce intencionálního aktéra, které autor předkládá, úspěšné či produktivní, si netroufám hodnotit. Jde nepochybně o pokus úctyhodný a zajímavý – je důvěryhodně konceptualizovaný a precizně vyargumentovaný, stejně tak i přiměřeně originální a náležitě inspirativní. Jeho produktivitu však bude třeba posuzovat spíše v závislosti na jeho recepcích a koncepčním využití či v rámci užití v konkrétních empirických aplikacích. Je třeba říci, že jakkoli je text logicky strukturován a klíčové argumenty a pozice jsou zevrubně rozebírány a opakovaně připomínány, nejde o snadno přístupný text. Čtení textu komplikuje jednak vysoká úroveň abstrakce, stejně tak i šíře probíraných souvislostí odkazujících k četným koncepčním paralelám, k rovinám dobových terminologických sporů a metodologických diskursů. To svědčí o ohromné autorově erudici, avšak nevychází to vstříc výzkumníkům orientovaným spíše v terminologii konkrétních sociálních teorií a přístupů. Tento aspekt publikace je jistě možné chápat jako přednost. Přesto mi chvílemi připadalo, že pokud by autor ubral na (k encyklopedismu inklinujícím) diskursivně
koncepčním referování, posílila by se tak vazba na klíčovou argumentační linii a text by získal na utaženosti, zaměřenosti a atraktivitě. Také častější odkazování ke konkrétním situacím či příkladům by povzbudilo čtenářovo soustředění. S vysokou mírou abstrakce souvisí také to, že celý rozbor je výrazně koncepčně a abstraktně argumentačně přetížen a dovedu si představit obohacení analýzy častějším vztažením k historické či kulturní podmíněnosti bádání; to však není kritická poznámka, spíše jde o přání recenzenta. Nakonec k vlastnímu východisku, jež se pokusím formulovat jako diskusní otázku. Marek Skovajsa se ve své analýze opakovaně dotýká otázky kulturní změny. Jeho pokusu o překonání dilematu konkrétní autonomií kultury, kterým se snaží lépe promyslet dynamiku psychologických a sociálních procesů při utváření společnosti, by možná prospělo, pokud by se pokusil robustněji tematizovat a argumentačně uplatnit právě problém kulturní změny. Kladu si otázku, zda je smysluplné analyticky zarámovat problém překonání dilematu konkrétní autonomií kultury bez položení si otázky, jak je kulturní změna vlastně možná. Nebo ještě jinak, nemohla by tato otázka (tedy otázka po reorganizaci struktury významů) pomoci v promýšlení přechodu mezi mentalitou aktérů a kulturními strukturami? V jistém smyslu chápu autorův koncept přechodu od struktur významu ke kulturním strukturám jako jakýsi blueprint interpretace dynamiky kulturní změny. Pouze s tím doplněním, že koncept kulturní změny předpokládá dynamiku kognitivní disonance ve vztahu mezi strukturami významů a kulturními strukturami, a tedy také v rámci struktury významů konkrétního aktéra. Jak jinak si totiž představit mechanismus (kulturní) změny než jako řadu vnitřních de/stabilizací
a niterných konfliktů. Takovou dynamiku však označuje autor za podstatně méně pravděpodobnou než dynamiku stabilizující usazené kulturní struktury i struktury významů. Je tedy otázka, zda silné pojetí aktérství neskrývá nezdůvodněný předsudek právě ve svém pojetí subjektivity. Přístup silného aktérství je nejspíš oprávněný, pokud jde o krátkodobý horizont sociálních změn. Avšak pouhý pohled do dějin naznačuje, že reorganizace výkladových rámců i změny kulturních struktur nejsou zas tak ničím neobvyklým. Možná, že koncept relativní autonomie kultury by bylo vhodné a produktivnější interpretovat právě na případech kognitivní disonance „subjektivních“ struktur významů a „objektivních“ kulturních struktur. Koncepce silného aktérství, která se zdá být metodologicky správná, se tak může jevit příliš konstruktivistická a abstraktní. Ve své obecnosti možná nedokáže nabídnout dostatečnou variabilitu v porozumění množství důsledků a forem kulturního střetávání. Přístup autora – zdá se mi – tak zůstává zakotven ve funkcionalistickém paradigmatu kultury, které nedokáže (a nechce) dostatečně plasticky tematizovat právě otázku kulturního střetávání a změny. Celá analýza tak zůstává více strukturně než činnostně orientována. S odkazem na Gerarda Delantyho (Delanty, 2011), který vychází ze vztahového post/reprezentačního pojetí kultury, je možné argumentovat tím, že kultury bývají resistentnější či flexibilnější, avšak všechny procházejí procesem změn a trans/kulturace. Koncepce intencionálního aktérství a struktur významů sice věrohodně interpretují, jakým způsobem jsou mentální stavy aktéra provázány s kulturními strukturami a naopak, nevím však, zda dokážou nabídnout dostatečnou perspektivu a nástroje k tomu, jak se mohou (struktury a jednání) ve své omezující dynamice vzájemně
POLITOLOGICKÁ REVUE 1/2015 | 151
reorganizovat. Takovou otázku si však Marek Skovajsa ani neklade, čili, jak zmiňuji výše, jde o formulování subjektivního východiska a pokus o řečnickou otázku. V reakci na jeden z podařených bonmotů obsažených v recenzované publikaci, a sice že „kultura nepředstavuje řešení, ale problém“, by bylo možné replikovat, že kultura nepředstavuje problém sama o sobě (neboť jde o jakýsi stav sociální rovnováhy). Bylo by tedy možné říci, že kultura sama o sobě není problémem, ale řešením. Problémem je (kulturní) střetávání, které dnes představuje naléhavou výzvu nejen pro občanské společnosti, ale stejně tak i pro sociálněvědní výzkum. Závěrem bych rád zopakoval, že recenzovanou publikaci považuji za skvělou. Marek Skovajsa prokázal obdivuhodnou orientaci v otázkách (politické) kultury v kontextu vůdčích sociálních teorii. Práce je nesmírně poučená, výborně strukturovaná, přesvědčivě vyargumentovaná, náležitě ambiciózní a neskrývaně originální. Vřele ji doporučuji badatelům (i motivovaným studentů) sociálněvědních disciplín, pro které představuje porozumění dynamice sociálních změn nevyhnutelnou a permanentní výzvu. Karel B. Müller Katedra politologie Fakulta mezinárodních vztahů VŠE v Praze
Seznam zdrojů / Delanty, G. (2011) Cultural diversity, democracy and the prospect of cosmopolitanism: a theory of cultural encounters. British Journal of Sociology, 62(4), 633–656.
152 | RECENZE / BOOK REVIEWS
Philip Zimbardo: Luciferův efekt. Jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí Praha: Academia, 2014. 624 stran. ISBN 978-80-200-2346-9 Kniha Luciferův efekt, jejímž autorem je světoznámý sociální psycholog Philip Zimbardo, začíná citátem z knihy Ztracený ráj Johna Miltona: „Mysl je svým vlastním prostorem a tak může vytvořit z ráje peklo či z pekla ráj“. Autor tímto odkazem již na začátku knihy upozorňuje na tenkou hranici mezi dobrem a zlem, tedy na hlavní téma celé knihy. Luciferův efekt je nejen nejpodrobnějším popisem jednoho z nejslavnějších experimentů sociální psychologie, který začal v neděli 14. srpna roku 1971 ve sklepních prostorách Stanfordovy univerzity a jehož autorem je právě Philip Zimbardo, ale také aplikací jeho zjištění na události spojené s válkou proti terorismu, konkrétně s mučením ve věznici Abú Grajb. Kniha je tím pádem propojením psychologických procesů a politické reality. Philip Zimbardo ve své knize velmi dobře odpovídá na otázku, která se nám vzhledem k událostem, jako jsou např. teroristické útoky a reakce na ně v podobě Georgem W. Bushem vyhlášené války proti terorismu, objevuje na mysli. Jak může někdo páchat tak brutální činy? Nabádá nás k oproštění se od dispozičního přístupu, který vidí příčiny selhání v charakteristikách jednotlivce, a k zamyšlení se nad situačním přístupem, jenž naopak zdůrazňuje sílu prostředí v kontextu lidského chování, aniž by tím jakkoli člověka zbavoval odpovědnosti za své činy. Knihu je možné rozdělit do tří částí. První se věnuje popisu průběhu tzv. stanfordského vězeňského experimentu a jeho analýze. Druhá
