Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Katedra politologie a evropských studií
Delana Mikolášová
Projevy krize současného státu v éře globalizace (esej z Úvodu do politologie)
Olomouc 2005
Obsah 1. ÚVOD .......................................................................................................................................................... 3 2. KRIZE STÁTU V ROVINĚ EKONOMICKÉ ........................................................................................ 4 2.1. HROZBA NADNÁRODNÍCH SPOLEČNOSTÍ ................................................................................................ 4 2.2. EKONOMICKÁ A VĚKOVÁ POLARIZACE GLOBÁLNÍ SPOLEČNOSTI ........................................................... 5 3. KRIZE STÁTU V EKOLOGICKÉ ROVINĚ ......................................................................................... 5 3.1. STÁT A PODMÍNKY JEHO OBČANŮ PRO ŽIVOT ......................................................................................... 5 3.2. GLOBÁLNÍ EKOLOGICKÁ KRIZE VE VZTAHU K STÁTU ............................................................................. 6 4. KRIZE STÁTU V BEZPEČNOSTNÍ ROVINĚ...................................................................................... 7 4.1. WEBEROVO POJETÍ STÁTU A BEZPEČNOSTNÍ HROZBY ............................................................................ 7 4.2. GLOBÁLNÍ TERORISMUS ........................................................................................................................ 8 4.3. FUKUYAMOVO POJETÍ PŘÍČIN TERORISMU ............................................................................................. 9 5. EXISTUJE CESTA Z KRIZE?................................................................................................................. 9 6. ZÁVĚR...................................................................................................................................................... 10 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ....................................................................................................... 12
2
1. Úvod Každý člověk uskutečňuje svoji existenci uvnitř státu. Stát vytváří zákony, jejichž prostřednictvím pak následně řídí chod společnosti a tím i způsob života jednotlivce. Úkolem státu je v prvé řadě zajistit bezpečnost svých občanů. Současný svět, v němž jednotlivé státy fungují, se rychle rozvíjí. Zavádění nových technologií, zmenšování vzdáleností díky rychlé přepravě lidí, zboží, informací i financí – vše vytváří tlak na instituci státu jako takovou. Nejenže roste počet problémů moderního světa, ale zároveň se tyto problémy stávají hrozivější a aktuálnější. Je tedy současný stát v krizi, když není schopen problémy moderního světa zastavit? Existuje lepší zřízení než je stát? A jestliže se stát opravdu nachází v krizi, jaké znaky tuto krizi určují? Práce vychází z hypotézy Karla W. Deutsche, který rozvíjí myšlenku, že základní slib vlády – ochrana života obyvatel státu – se stal v moderním světě neuskutečnitelný, současný stát se proto nachází v krizi. V souladu s touto hypotézou si práce klade za cíl analyzovat jednotlivé aspekty krize a dokázat tak její existenci. Zaměřuje se na tyto aspekty v několika stěžejních rovinách – ekonomické, ekologické a bezpečnostní. Hlavní důraz je kladen na bezpečnostní rovinu korespondující s problémem globálního terorismu. Stát jako instituce se snaží teroristickým útokům zabránit, protože představují značné nebezpečí pro jeho obyvatele, přičemž se nejedná ani tak o počty obětí jako o fakt, že teroristům se daří šířit atmosféru strachu v daném státě, čemuž vláda nedokáže zabránit. Nejistota a nebezpečí, které veřejnost pociťuje a které stát zároveň nedokáže eliminovat, evokuje myšlenku krize současného státu. Fenomén terorismu práce pojímá jako hlavní důkaz existence
krize.
Pro objektivnost se práce zabývá také analýzou krize v ekonomické a ekologické rovině, ale důkladné hodnocení krize v těchto rovinách není hlavním cílem práce. Práce se snaží informovat i o jednotlivých pohledech na možnosti řešení krize. Protože je však problematika složitá a existuje velké množství reálných i nereálných názorů, jak vzniklou situaci řešit, omezuje se práce na pouhé vytyčení základních směrů řešení.
3
2. Krize státu v rovině ekonomické 2.1. Hrozba nadnárodních společností Jednou z funkcí státu je podle Deutsche snaha zajistit občanům prosperitu, bohatství a vyšší sociální postavení. Vše bude zajištěno v prosperujícím, sociálně orientovaném státě tzv. welfare state.
Současnou společností
však prorůstá
globalizace, která je definována jako „proces směřující k celosvětové integraci a organizaci výroby, obchodu, bankovních a finančních operací, technologií a informací…spjatých s fenoménem světové nadvlády nadnárodních korporací…“.1 Díky globalizaci se státy do jisté míry stávají závislými na nadnárodních společnostech (sítích hypermarketů, výrobních koncernů apod.) vybírajících si svá nová působiště hlavně podle míry zdanění v daném státě. Státy se proto snaží na svém území vytvořit pro nadnárodní společnosti podnikatelsky zajímavé prostředí, které by s sebou automaticky přineslo příliv financí. Nadnárodní společnosti vytvářejí nový druh moci, který se v mnoho ohledech vymyká vlivu vlád, naopak do značné míry jejich rozhodování formuje. Finanční transakce velkých objemů probíhající mimo vládní kontrolu jsou pro národní ekonomiky značnou hrozbou. Tímto způsobem dochází k ohrožení suverenity a autonomnosti národního státu.2 Přestože si vlády snaží udržet svoji suverenitu, ekonomické subjekty s aktivitami na globální úrovni ovlivňují svými požadavky vlády jednotlivých států tak, aby pravidla hry vyzněla v jejich prospěch. Velkým problémem jsou úniky na daních, zisk firem z výroby také nemusí být investován v místě vzniku, ale převáděn do mateřské firmy v jiném státu, na což doplácí zejména státy třetího světa. Právě tyto státy jsou slabé ve smyslu, že nemají dostatečné institucionální a ekonomické kapacity k tomu, aby byly schopné vynutit si dodržování svých vlastních politik odlišných od zájmů nadnárodních společností.3 Chudé země se zadlužují, stávají se nestabilními a stále více závislými na západních nadnárodních společnostech. Mezi bohatými západními státy a slabými státy třetího světa tak vzrůstá ekonomická propast.
1
Zoubek 2003, 7.
2
Zoubek 2003, 16.
3
Fukuyama 2004, 100.
4
2.2. Ekonomická a věková polarizace globální společnosti Prohlubují se rozdíly nejen mezi bohatými a chudými státy, ale i mezi bohatými a chudými občany uvnitř jednoho státu. Dochází k sociální polarizaci: bohatší se stávají ještě bohatšími, chudí ještě chudšími. Snižuje se počet pracovních míst finančně ohodnocených průměrnými mzdami, naopak roste počet málo placených a občasných zaměstnání. Ve společnosti dochází k jevu, kdy střední třída buď chudne, nebo naopak přechází do kruhů bohatších honorací a elit.
Vzniká „dolní třída
chtěných i nechtěných obětí sociálního systému“.4 Stát je nucen nezaměstnané občany zabezpečit, zatímco bohatá elita vysílá signály, že pracovat se již nevyplácí. Nároky obou pólů společnosti tak rostou a tím, kdo se ocitá pod tlakem, je stát. V západních státech je zřejmý i další trend: klesá porodnost a obyvatelstvo stárne. Občané v produktivním věku brzy nebudou schopni uživit ty ekonomicky neaktivní. Západní ekonomiky čelí tzv. „krizi šedivění“ – rostoucím nákladům na penzijní systém a zdravotní péči pro seniory.5 Stát proto musí dříve či později přistupovat k důchodovým reformám. A zatímco ekonomicky vyspělejší polovina planety v důsledku nízké porodnosti vymírá, rozvojové země se potýkají s opačným problémem. Demografické odhady OSN hovoří o skutečnosti, že v roce 2050 bude Zemi obývat až deset miliard lidí, z toho 88 % bude žít právě v rozvojových zemích.6 V budoucnosti tak můžeme očekávat migrační vlny z méně vyspělých oblastí do bohatších států, které budou s největší pravděpodobností ekonomicky ohrožovat původní západní obyvatelstvo. Koncepce státu blahobytu (welfare state) bude stále obtížněji proveditelná.
3. Krize státu v ekologické rovině 3.1. Stát a podmínky jeho občanů pro život Deutsch tvrdí, že jednou z funkcí státu je zvýšit vzdělání společnosti prostřednictvím tzv. iniciativního učení, které se bude týkat nového vztahu k životnímu prostředí v oblastech jako je např. využívání přírodních sil či výzkum vesmíru.
4
Zoubek 2003, 17.
5
Filipský 2004, 16-17.
6
Zoubek 2003, 26.
5
Současný stát musí čelit stále akutnějšímu problému, jak zabezpečit pro své obyvatele bezpečné a zdravé životní prostředí, které je nutnou podmínkou pro život. Ekologové upozorňují na fakt, že globální ekologická krize již nastala. Stav celé planety se bude i nadále zhoršovat a stát není schopen uchránit efektivně své občany před důsledky této krize. Tání ledovců způsobí zvýšení hladiny světových moří, oceán zaplaví rozsáhlé městské aglomerace jako je New York, Londýn či Hamburk. Ohroženy budou mnohé ostrovní a nížinné státy jako Nizozemí či Bangladéš. Budou se rozšiřovat světové pouště na úkor orné půdy, což ohrozí až přes miliardu lidí. Tornáda a uragány zasáhnou stále větší oblasti světa, severnější oblasti světa včetně Střední Evropy budou trpět častějšími záplavami. Urychlí se šíření epidemií v rozvojových zemích, na druhou stranu bude vzrůstat i počet onemocnění způsobených stresem a špatným životním stylem ve vyspělých zemích. Bohaté státy se stanou cílem migračních vln z chudých oblastí Afriky, Latinské Ameriky a Asie. Problémy způsobené ekologickou krizí se nevyhnou žádnému světadílu.7
3.2. Globální ekologická krize ve vztahu k státu Nabízí se otázka, zda stát jako instituce bude za takovéto situace schopen ochránit své obyvatele. Zabrání rozšiřování pouští či postaví bariéry v přímořských oblastech proti zvyšující se hladině moří? Jediným východiskem je zabránit dalším změnám klimatu, ekologickou krizi stabilizovat a zodpovědně přistupovat k jejímu zmírňování. Situaci výstižně hodnotí Erazim Kohák: „…smyslem života je mít stále víc a jediným úkolem státu je to umožňovat, protože vzestup spotřeby překlene všechny problémy, které jsme nedokázali vyřešit. Všechno ostatní musí počkat.“8 Ekonomický rozmach západních států má za následek negativní jev, kdy ekologickým otázkám stále ještě není věnována taková pozornost, jakou by si v současné kritické situaci zasloužily. Státy se snaží získat co největší bohatství např. zaváděním nových technologií či urychlováním dopravy. To vyvolává vzrůstající potřebu pohonných hmot a nerostných surovin, jejichž následné spalování způsobuje nevratné změny klimatu. Na příkladu USA můžeme demonstrovat skutečnost, jak stát nevěnuje budoucnosti a zdraví svých občanů přílišnou pozornost a dává přednost okamžitému
7
Zoubek 2003, 31.
8
Kohák 1998, 63.
6
zisku a rozvoji, kterým se tak daří vítězit nad záchranou životního prostředí. Přitom budou státy v budoucnosti nuceny investovat stále větší finanční prostředky do odklízení následků podvodní, tornád, neúrody způsobené suchem apod. Existují však už i první kroky správným směrem jako je např. podepsání Kjótského protokolu9 Ruskem. Kohák dále upozorňuje na fakt, že společnost toužící stále po větším bohatství sama sebe nakonec zničí. Společnost (a zároveň stát ji ovládající) by se bezpodmínečně měla přestat zajímat pouze o krátkodobý zisk, a naopak se by se měla zaměřit na dlouhodobé cíle ochrany životního prostředí.10
4. Krize státu v bezpečnostní rovině 4.1. Weberovo pojetí státu a bezpečnostní hrozby Moderní stát je vystaven celé řadě bezpečnostních hrozeb. Deutsch v této souvislosti zmiňuje hlavně problému ochrany obyvatelstva před termonukleární hrozbou, která byla aktuální v podmínkách studené války. Spojené státy propracovaly v 70. letech minulého století strategii „vzájemného zaručeného zničení“, kdy při jaderném výpadu Sovětského svazu byly schopny odvetně tzv. druhým úderem zabít 20 až 25 procent jeho obyvatel díky rychlému užití až 400 jaderných náloží.11 Lidské i ekologické ztráty by byly katastrofální, a to bez možnosti Sovětskému svazu jim účinněji zabránit. V současném světě však státu hrozí daleko aktuálnější hrozba než jaderný útok – globální terorismus. Práce se zaměřuje hlavně na tento bezpečnostní fenomén, který pojímá jako hlavní nebezpečí pro fungování moderního státu. Pokud vyjdeme z tvrzení Maxe Webera, že stát má monopol na využití fyzické síly na určitém území a pouze on je oprávněn užít násilí, pak teroristické skupiny tento monopol jednoznačně porušují – násilí užívají nezávisle na státu. Jednotlivé teroristické buňky
9
Kjótský protokol byl podepsán v roce 1997, jedná se o dohodu o omezení produkce skleníkových
plynů a zabránění zhoršování životního prostředí. Hlavní zájem na jeho dodržování má Evropa, Rusko protokol podepsalo až v roce 2005. USA se od něj od nástupu prezidenta Bushe z ekonomických důvodů stále distancují. 10
Kohák 1998, 63.
11
Krejčí 1997, 293.
7
propojené sítí vzájemných kontaktů lze označit za nadnárodní nestátní organizace schopné zastrašovat obyvatelstvo daného státu, případně jej i fyzicky likvidovat. Definice terorismu se liší. Oskar Krejčí jej definuje jako politický nástroj ozbrojeného boje slabých proti silným, kdy jejich strategie předpokládá velkou výhru při malém riziku.12 Maxmilián Strmiska zdůrazňuje, že terorismus je charakterizován především svou neomezeností, nepředvídatelností a nelidskostí a představuje tajnou, nevyhlášenou válku.13 Nadnárodní teroristické skupiny jsou tedy schopny účinně vést válku a státům nezbývá nic jiného, než se proti nebezpečí bránit.
4.2. Globální terorismus Globální terorismus představuje v současnosti fenomén komplexně zpochybňující jednu ze základních funkcí, které má stát plnit – bezpečnostní funkci, přesněji roli bezpečnostního garanta společnosti.14 Veřejnost se stále častěji ptá, zda je stát schopen konkrétnímu teroristickému útoku dopředu zabránit. Zatímco v 60. letech se terorismus objevoval pouze v souvislosti s několika palestinskými útočnými akcemi na izraelském území, dnes je pojímán jako komplexní problém týkající se celého západního světa. Zasáhl i Spojené státy a Evropu (útoky na Světové obchodní středisko v roce 2001 a útoky na madridská nádraží v roce 2004). Teroristům se daří šířit ve společnosti strach zejména proto, že útočí na ty části obyvatelstva, které by v případě vojenského konfliktu mezi státy nebyly cílem vojenských operací.15 Současný stát se dostal do situace, kdy mu válku nemusí vyhlásit pouze druhý stát, ale i nestátní organizace typu teroristické skupiny. Jako příklad můžeme uvést postoj Bushovy administrativy k útokům z 11. září 2001, která je automaticky považovala za akt vyhlášení války Spojeným státům. Chování teroristů evokuje nutnost změnit politiku států z důvodu zvyšujících se bezpečnostních hrozeb, vypracovávají se nové strategie boje proti terorismu, kdy je zřejmá snaha státu ochránit své občany. Se změnou státních politik
se však mění i samotný terorismus momentálně
dosahující mimořádně vysokého vývojového stupně; stává se útočnějším, přesnějším a hrozivějším. Je na tak vysokém stupni vyspělosti, že si v současnosti může vybírat 12
Krejčí 1997, 276.
13
Stmiska 2001, 11.
14
Sviatko 2004, 37-40.
15
Sviatko 2004, 37-40.
8
místa svého působení – teroristické skupiny se neobjevují už jen v zemích třetího světa jako tomu bylo v 60. a 70. letech, ale i v zemích s vyspělou ekonomikou a vysokou životní úrovní.
4.3. Fukuyamovo pojetí příčin terorismu Jaké jsou příčiny globálního terorismu? Americký politolog Francis Fukuyama považuje za zdroj terorismu slabé státy (tzv. weak states) a státy v úpadku (tzv. failed states), které se podle něj staly největším problémem v mezinárodních vztazích po konci studené války.16 Poukazuje na zajímavou skutečnost, že Afganistán byl natolik slabým státem, že se stal rukojmím nestátní instituce – teroristické organizace al-Kajdá – a posloužil jí jako základna teroristických operací ve světovém měřítku.17 Přestože teroristické organizace jsou nestátní instituce, existuje zde pevná vazba na fungování státu a jeho následné chování na světové scéně. Fukuyama obhajuje Bushovu politiku argumentem, že stát by měl být schopen zajistit svoji bezpečnost v případě nutnosti i tak, že změní režim v jiném státě, který terorismus podporuje. Problematika terorismu získává nový rozměr: je možné narušit suverenitu jiného státu ve snaze ubránit svou vlastní bezpečnost? Terorismus ovlivňuje světovou veřejnost, která začíná vyvíjet silný tlak na politiky, aby změnili stávající svazky mezi státy. Otvírá se cesta k válce mezi státy a teroristickými organizacemi, ale i mezi jednotlivými státy navzájem. Válka obyvatelstvu způsobí jen další ztráty a pocit nebezpečí, který teroristický čin ve společnosti vyvolává a kterému stát jako instituce nedokáže zabránit, nezmizí, naopak se válkou vystupňuje.
5. Existuje cesta z krize? Pokud se budeme snažit najít zřetelnou a reálnou cestu z krize, která by byla obecně přijatelná, nejspíš neuspějeme. Již sám Deutsch tvrdil, že nové, udržitelné uspořádání v souvislosti s krizí státu není známo. Pokusy najít řešení problému se orientují několika směry. Sociolog Jan Keller říká, že u zrodu moderní společnosti a státu stojí proces centralizace moci.18 Fukuyama vidí jako ideální řešení silný národní stát
16
Za tyto státy považuje např. Somálsko, Rwandu, Kosovo či Haiti.
17
Fukuyama 2004, 97.
18
Keller 1992, 12.
9
s propracovanými státními institucemi a s co největší schopností rozhodovat o svém vlastním osudu bez ohledu na mezinárodní organizace či zásady mezinárodního práva. Vyzdvihuje USA jako „jedinou supervelmoc“ zajišťující bezpečnost ve světě, zatímco Evropu hodnotí jako příliš pacifistickou a konzervativní. Podle něj Evropa, jejíž pohled na světové uspořádání je správný pouze v abstraktní rovině, tíhne k mezinárodním organizacím a právům hlavně proto, že se cítí slabší než USA.19 Hlavní otázkou v současné politice po 11. září nemá být, jak stát omezit, ale naopak jak ho budovat.20 Evropa má odlišný názor na státní suverenitu a na pravomoci národního státu. Evropská unie stojící na myšlenkách Jeana Monneta a Jacqua Delorse, kteří se snažili o co největší pravomoci nadnárodních orgánů v procesu integrace, je na cestě k nejvyššímu stupni sjednocení – k politické unii. Státy své pravomoci v otázkách bezpečnosti, daňového a právního systému posupně přenášejí na supranacionální instituce. Mezi Spojenými státy a Evropu tak panuje v této oblasti značná neshoda. Se zajímavou myšlenkou přichází izraelský sociolog a politik Amitai Etzioni doufající ve vytvoření „globálního modelu dobré společnosti“, se kterým bude souhlasit mnoho národů a který bude spojovat úctu k právům jednotlivce se závazkem vůči obecnému blahu, čímž myslí především globální životní prostředí.21 Zdůrazňuje, že ekologické faktory obecně dokáží regiony světa sjednocovat, protože podporují komunikaci mezi lidmi.22
6. Závěr Práce se snaží analyzovat jednotlivé aspekty předpokládané krize státu v ekonomické, ekologické a především v bezpečnostní rovině. Dospívá k závěru, že na současný stát působí tlaky globalizace, které omezují jeho působnost v oblastech jako je např. podřizování politiky států politice nadnárodních korporací, neschopnost zabránit tzv. „krizi šedivění“ apod. Další zkoumanou otázkou byl vztah státu a ekologie. Oteplování planety a s ní spojené jevy způsobují, že stát není schopen své občany bezpečně ochránit před „rozmary“ přírody. 19
Fukuyama 2004, 113.
20
Fukuyama 2004, 120.
21
Etzioni 2004, 7.
22
Etzioni 1965, 27.
10
V bezpečnostních otázkách politika státu podléhá de facto rozhodnutí nestátních teroristických organizací schopných ovlivnit vojenskou politiku státních aktérů prostřednictvím
atmosféry
strachu
záměrně
rozšiřovanou
mezi
veřejností.
Teroristické akce jsou stále nebezpečnější a útočnější a fungování státu se musí tomuto neblahému trendu přizpůsobit. Analýza všech tří zmiňovaných rovin podložená pádnými argumenty dokazuje, že současný stát se opravdu nachází v krizi. Hypotéza vyslovená v úvodu práce se tedy potvrdila. Otázkou však stále zůstává, jestli existuje nějaké lepší zřízení než je právě stát. Odpověď na otázku práce rámcově zmiňuje již v kapitole Existuje cesta z krize? Kritizovat stát jako instituci je rozhodně jednodušší než hledat adekvátní řešení, které je obtížně nacházet už kvůli odlišnému vnímání problematiky Evropou a Spojenými státy. Zajímavý je názor Fukuyamy, který právě na odlišné vnímání problematiky upozorňuje. Odborné publikace se zaměřují hlavně na konkrétní problémy státu či globalizace, ale přesný a jasný plán reformy státu jako instituce většinou nepodávají. Závěr práce by mohla výstižně zhodnotit Kellerova slova: „Moderní stát a vědci teoretizující o podstatě moderní společnosti se navzájem potřebují.“23
23
Keller 1992, 12.
11
Seznam použité literatury Etzioni, Amitai, 1965. Political unification. A Comparative Study of Leaders and Forces. New York, NY: Holt, Rinehart and Winston, Inc. Etzioni, Amitai, 2004. Jak vzniká globální společnost. Praha: Masarykova dělnická akademie. Filipský, Jan, 2004. ‘Tichá revoluce: Indie v období globalizace’. Mezinárodní politika, vol. 28, no. 9: 16-18. Fukuyama, Francis, 2004. Budování státu podle Fukuyamy. Praha: Alfa Publishing. Keller, Jan, 1992. Nedomyšlená společnost. Brno: nakladatelství Doplněk. Kohák, Erazim, 1998. Zelená svatozář. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Krejčí, Oskar, 1997. Mezinárodní politika. Praha: Victoria Publishing. Strmiska, Maxmilián, 2001. Terorismus a demokracie. Pojetí a typologie subverzivního teroristického násilí v soudobých demokraciích. Brno: Mezinárodní politologický ústav. Sviatko, Martin, 2004. ‘Terorizmus ako osobitný druh vojny’. Mezinárodní politika, vol. 28, no. 2: 37-40. Zoubek, Vladimír, 2003. Postmoderní problémy recentní státovědy. Praha: Policejní akademie České republiky.
12
