Filozofická fakulta Katedra politologie a evropských studií

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

Filozofická fakulta Katedra politologie a evropských studií

Libor Potměšil

Postavení prezidentů v politických systémech České republiky, Polska a Slovenska

Diplomová bakalářská práce

Vedoucí práce Doc. PhDr. Tomáš Lebeda, Ph.D.

Olomouc 2011

-1-

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou bakalářskou práci vypracoval samostatně a na základě uvedených pramenů a literatury.

V Hustopečích dne 14. prosince 2011

-2-

……………………………

Obsah ÚVOD .................................................................................................................................. 6 1. PARLAMETNÍ A POLOPREZIDENTSKÉ REŽIMY ...................................................... 11 1.1. PARLAMENTNÍ REŽIMY ................................................................................................... 11 1.2. POLOPREZIDENTSKÉ REŽIMY .......................................................................................... 15 2. METODOLOGIE PRÁCE ........................................................................................... 20 2.1. METODA SHUGARTA A CAREYHO A JEJÍ MODIFIKACE .................................................... 22 2.2. HODNOCENÍ POSUZOVANÝCH PRAVOMOCÍ MODIFIKOVANÉ METODY ................................ 23 3. OBECNĚ K POSTAVENÍ PREZIDENTA VE VYBRANÝCH ZEMÍCH ....................... 27 3.1. ČESKÁ REPUBLIKA ..................................................................................................... 27 3.2. POLSKÁ REPUBLIKA ................................................................................................... 28 3.3. SLOVENSKÁ REPUBLIKA ............................................................................................. 30 4. KOMPARACE PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ VE VYBRANÝCH ZEMÍCH DLE STANOVENÝCH KRITÉRIÍ ............................................................................................... 31 4.1. JMENOVÁNÍ VLÁDY ..................................................................................................... 31 4.1.1. ČESKÁ REPUBLIKA ................................................................................................... 31 4.1.2. POLSKÁ REPUBLIKA ................................................................................................. 33 4.1.3. SLOVENSKÁ REPUBLIKA ........................................................................................... 33 4.1.4. ZHODNOCENÍ .......................................................................................................... 34 4.2. ODVOLÁVÁNÍ VLÁDY ................................................................................................... 35 4.2.1. ČESKÁ REPUBLIKA ................................................................................................... 35 4.2.2. POLSKÁ REPUBLIKA ................................................................................................. 36 4.2.3. SLOVENSKÁ REPUBLIKA ........................................................................................... 37 4.2.4. ZHODNOCENÍ .......................................................................................................... 37 4.3. PRAVOMOC ROZPOUŠTĚT PARLAMENT ......................................................................... 38 4.3.1. ČESKÁ REPUBLIKA ................................................................................................... 38 -3-

4.3.2. POLSKÁ REPUBLIKA ................................................................................................. 39 4.3.3. SLOVENSKÁ REPUBLIKA ........................................................................................... 40 4.3.4. ZHODNOCENÍ .......................................................................................................... 40 4.4. SUSPENZIVNÍ VETO ..................................................................................................... 41 4.4.1. ČESKÁ REPUBLIKA ................................................................................................... 42 4.4.2. POLSKÁ REPUBLIKA ................................................................................................. 42 4.4.3. SLOVENSKÁ REPUBLIKA ........................................................................................... 43 4.4.4. ZHODNOCENÍ .......................................................................................................... 44 4.5. MOŽNOST VYVOLAT REFERENDUM ............................................................................... 44 4.5.1. ČESKÁ REPUBLIKA ................................................................................................... 44 4.5.2. POLSKÁ REPUBLIKA ................................................................................................. 45 4.5.3. SLOVENSKÁ REPUBLIKA ........................................................................................... 46 4.5.4. ZHODNOCENÍ .......................................................................................................... 46 4.6. ZÁKONODÁRNÁ INICIATIVA .......................................................................................... 47 4.6.1. ČESKÁ REPUBLIKA ................................................................................................... 47 4.6.2. POLSKÁ REPUBLIKA ................................................................................................. 48 4.6.3. SLOVENSKÁ REPUBLIKA ........................................................................................... 48 4.6.4. ZHODNOCENÍ .......................................................................................................... 49 4.7. POSTAVENÍ PREZIDENTA PŘED ZÁKONEM ..................................................................... 49 4.7.1. ČESKÁ REPUBLIKA .................................................................................................... 50 4.7.2. POLSKÁ REPUBLIKA .................................................................................................. 51 4.7.3. SLOVENSKÁ REPUBLIKA ........................................................................................... 51 4.7.3. ZHODNOCENÍ .......................................................................................................... 52 4.8. JMENOVÁNÍ ÚSTAVNÍCH SOUDCŮ ................................................................................. 52 4.8.1. ČESKÁ REPUBLIKA .................................................................................................... 53 4.8.2. POLSKÁ REPUBLIKA .................................................................................................. 54 4.8.3. SLOVENSKÁ REPUBLIKA ............................................................................................ 54 4.8.4. ZHODNOCENÍ .......................................................................................................... 55 4.9. DALŠÍ JMENOVACÍ PRAVOMOCI .................................................................................... 55 4.9.1. JMENOVÁNÍ ČLENŮ

NÁRODNÍ BANKY ............................................................................ 56

4.9.2. JMENOVÁNÍ SOUDCŮ

NEJVYŠŠÍHO SOUDU .................................................................... 57

4.9.3. JMENOVÁNÍ ČLENŮ NEJVYŠŠÍHO KONTROLNÍHO ÚŘADU .................................................. 59 5. CELKOVÉ ZHODNOCENÍ ......................................................................................... 60 -4-

ZÁVĚR .............................................................................................................................. 63 PRAMENY, ZDROJE A LITERATURA ............................................................................. 68 PRAMENY A INTERNETOVÉ ZDROJE ........................................................................................ 68 LITERATURA ........................................................................................................................ 70 ABSTRAKT ....................................................................................................................... 73 ABSTRACT ....................................................................................................................... 74

-5-

Úvod

Tématem této práce je analýza a komparace prezidentských pravomocí v České republice, Polsku a na Slovensku. Většina politologů řadí tyto země na základě jejich politického systému mezi tzv. parlamentní reţimy. V nich je nejvýznamnějším aktérem politického dění parlament, který bývá často jedinou legitimizovanou mocí ve státě. Prezident je pak podle této koncepce pouze hlavou státu, která není hlavním hybatelem výkonné moci v zemi. Prezident má často pouze ceremoniální pravomoci a jeho vliv na politický systém země má jen symbolický a formální význam. Tyto tři země byly vybrány z několika důvodů. Českou a Slovenskou republiku pojí více neţ 70 let společné historie aţ do rozpadu federace na konci roku 1992. V roce 1993 pak vznikly dva nové nezávislé státy, které k sobě však mají stále velmi blízko a jejich vývoj lze v řadě bodů povaţovat za velmi podobný. Polsko je také zemí bývalého východního bloku, je tedy součástí stejného regionu a i v jeho případě se jedná o demokracii, která vystřídala komunistický reţim, panující v zemi déle neţ 40 let. Všechny tři země prošly za posledních 20 let institucionálním vývojem, který se nevyhnul ani institutu prezidenta republiky. V Polsku poţíval prezident na začátku 90. let 20. století v době trvání tzv. Malé ústavy velmi rozsáhlých pravomocí. Vedle Sejmu byl tak prezident v tomto období druhou, neméně důleţitou sloţkou výkonné moci v státě. V tomto období lze polský politický systém kvůli výraznému vlivu prezidenta povaţovat za poloprezidentský. Na Slovensku došlo v roce 1997 k referendu, které mělo na upravení prezidentských pravomocí zásadní vliv. V České republice byly zase do prezidentského úřadu zvoleny dvě mimořádně silné osobnosti, které často ovlivňovaly aktuální politickou situaci, i kdyţ to v parlamentních reţimech nemusí být zdaleka vţdy pravidlem. Nejzásadnějším rozdílem je však způsob volby hlav států v těchto zemích. Zatímco na Slovensku a v Polsku je hlava státu volena přímo občany, v České republice je prezident stále volen zákonodárci. Právě přímá volba prezidenta je jedním ze základních kritérií, které je více neţ parlamentním přisuzována systémům poloprezidentským, kde je pozice prezidenta v politickém systému výrazně silnější. Nabízí se tedy otázka, zda je tomu tak i v případě těchto zemí. Cílem práce je analyzovat a zkomparovat prezidentské pravomoci v těchto zemích, abychom mohli odpovědět na výzkumné otázky práce. Disponují přmo volení prezidenti Polska a Slovenska silnějšími pravomocemi než nepřímo volený prezident České republiky? Splňují Slovensko a Polsko, kromě přímé volby prezidenta i -6-

některá další kritéria poloprezidentských režimů tak, jak je stanovili Maurice Duverger a Giovanni Sartori? Časově je práce vymezena od začátku 90. let, kdy se tyto demokracie začaly nově formovat, aţ po současnost, kdy ale budou jednotlivá kritéria komparována na základě posledních novelizací ústav daných zemí. Výzkumné metody a jejich vyuţití jsou pak detailně popsány ve druhé kapitole této práce. Dosavadní zpracování tématu pravomocí prezidentů v České republice, Polsku a na Slovensku je velmi rozsáhlé a můţeme najít řadu kvalitních studií, kde jsou prezidentské pravomocí, institucionální vývoj institutu prezidenta i jeho celková role v politickém systému podrobně popsány. Metoda, která se bude snaţit porovnávat tři různé prezidenty podle stejných kritérií a tyto pravomoci se snaţit konkrétně kvantifikovat tak, abychom mohli odpovědět na otázku, který z těchto prezidentů čerpá nejvýraznějšími pravomocemi, je však zcela nová a posouvá dosavadní výzkum tohoto tématu. Práce je čleňena na část teoretickou a analytickou. Teoreticky je práce uchopena v kapitole první, analýzou se pak zabývají kapitoly čtyři a pět. Mezi tyto dvě stěţejní části práce jsou vloţeny kapitoly věnující se metodologii a obecnému postavení hlav států v komparovaných zemích. První kapitola se věnuje parlamentním a poloprezidentským systémům. Je zde rozpracován jejich koncept se zaměřením na postavení hlavy státu v těchto reţimech a základní klasifikace parlamentních a poloprezidentských reţimů představena předními politology. Cílem kapitoly je snaha o teoretické uchopení těchto systémů, jejichţ pochopení je zásadní pro následnou analýzu v druhé části práce. Druhá kapitola se věnuje metodologii práce. V tomto oddíle jsem vycházel z konceptu politologů Matthew Soberg Shugarta s Johnem M. Careyem, kteří jako jedni z mála představili metodu snaţící se kvantifikovat prezidentské pravomoci. Tato metoda čítá celkem 10 posuzovaných oblastí, z nichţ bylo v modifikované metodě pouţito šest původních kritérií, které se nejlépe hodily pro účel této práce a další tří kritéria byla přidána tak, aby byl zvolený postup schopen komplexně postihnout sílu prezidentských pravomocí ve zvolených zemích. Třetí kapitola se věnuje obecně postavení prezidentů v České republice, Polsku a na Slovensku. Nedochází zde však k popisování konkrétních pravomocí, ale pouze ke stručné genezi institutu prezidenta a jeho obecnému postavení v daných politických systémech. Čtvrtá kapitola je pak analytickou komparací, kdy budou jednotlivé prezidentské pravomoci a síla prezidentů zkoumány na základě metodologie, které je -7-

věnována druhá kapitola práce. Kapitola je dále rozčleněna na devět podkapitol, které korespondují s devíti zvolenými posuzoványmi kritérii. Vţdy dochází k popsání dané prezidentské pravomoci v kaţdé zemi zvlášť a následné komparaci, vyhodnocení a přidělení bodů. Pátá kapitola shrnuje a hodnotí kapitolu předešlou a jsou zde představeny výsledky výzkumu. V práci je pouţita celá řada publikácí, odborných článků a pramenů. V teoretické části povaţuji za jednu z nejdůleţitějších prací knihu italského politologa Giovanni Sartoriho Srovnávací ústavní inženýrství, která byla vyuţita jak pro charakteristiku parlamentních, tak i poloprezidentských systémů. Tato kniha jiţ sice kvůli datu vydání nemusí být v některých tezích naprosto nezpochybnitelná, přesto ji povaţuji za jednu z nejvlivnějších prací, věnujících se parlamentním a poloprezidentským reţimům. Důkazem toho je i fakt, ţe i na základě Sartoriho pětibodové klasikaci poloprezidentských reţimů bude ověřována druhá výzkumná otázka této diplomové bakalářské práce. Další významnou klasifikaci poloprezidentských reţimů představil francouzský politolog Maurice Duverger ve své práci A New Political System Model: Semi-Presidential Government. Duvergerova klasifikace čítá v porovnání se Sartoriho pouze tři body, ale právě i na tomto teoretickém konceptu bude zkoumána druhá výzkumná otázka. Poloprezidentským reţimům se věnují také jiţ zmínění Matthew Soberg Shugart s Johnem M. Careyem ve své práci Presidents and Assemblies: Constitutional Design and Electoral Dynamics, nebo Robert Elgie, který ve své práci Semipresidentialism in Europe sice vychází z Duvergerova díla o poloprezidencialismech, ale pouští se i do jeho kritiky a dále toto téma rozvíjí. Z českého politologického prostředí byla v první teoretické části práce nejhojněji citována kniha Vladimíra Klokočky Ústavní systémy evropských států, která se podobně jako Sartoriho práce vyjadřuje jak k parlamentním, tak poloprezidentským reţimům. Na rozdíl od

Sartoriho

však

Klokočka

svébytnost

poloprezidentských

systémů

vedle

parlamentarismů a prezidencialismů neuznává. Ve druhé části práce věnující se metodologii pro mě byla jednoznačně nejdůleţitějším titulem kniha Presidents and Assemblies: Constitutional Design and Electoral Dynamics, jiţ zmíněných Matthew Soberg Shugarta s Johnem M. Careyem, z jejichţ práce jsem velmi výrazně čerpal a která také ovlivnila zvolenou metodu. Dále byla v této části textu velmi přínosnou studie Petra Javůrka Prezidenti poloprezidentských systémů, uveřejněná ve sborníku editorů Miroslava Nováka a Miloše Brunclíka pod názvem Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká -8-

republika v komparativní perspektivě. Tento příspšvek představil poloprezidencialismus a jeho výchozí principy, ale pro metodologii práce byla v tomto směru důleţitá zejména kvůli shrnutí přístupů, jak lze posuzovat sílu prezidentů v poloprezidentských reţimech. Analytická část vycházela převáţně z ústav jednotlivých komparovaných zemí a publikací, které se zaměřovaly na politickou realitu v České republice, Polsku a na Slovensku při zkoumání stanovených kritérií. V této části textu byl velmi cenným zdrojem informací jiţ zmíněný sborník editorů Miroslava Nováka a Miloše Brunclíka Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. V tomto sborníku byly uveřejněny studie o prezidentech ve všech zemích, které jsou předmětem této práce. Postavení českého prezidenta je zde věnován celý jeden oddíl. Pro účely této práce byl nejvýznamnějším příspěvek Jana Kysely Prezident republiky v ústavním systému České republiky – perspektiva ústavněprávní.

Postavení

slovenského prezidenta je pak v práci věnována odborná stať Lubomíra Kopečka pod názvem Prezident v politickém systému Slovenska – nelehké hledání fungujícího modelu. Polská hlava státu je pak předmětem zájmu hned dvou kapitol tohoto sborníku. Jedná se o Postavení prezidenta v politickém systému Polska, Litvy a Rumunska autora Petra Javůrka a odborné stati předního českého odborníka na politický systém Polska Michala Kubáta s názvem Prezident v politickém systému Polska. Michal Kubát je dále autorem Demokracie v Polsku, souhrnného textu, který se věnuje vývoji polské Třetí republiky, a kde je významná část textu věnována také vymezení postavení prezidenta v politickém systému. Z dalších prací zmíním publikaci Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky, kterou editoval Vojtěch Šimíček. Tento komplet se věnuje některým důleţitým otázkám ústavněprávního vymezení prezidenta v České republice, ale v komparativní rovině také na Slovensku. Neméně důleţitou byla také publikace Karla Vodičky a Ladislava Cabady Politický systém České republiky. V případě literatury věnující se postavení slovenské hlavy státu to pak byla kniha Petera Horvátha Funkcia prezidenta v ústavných systémoch, z roku 2005. V některých komparovaných kritériích bylo potřeba pouţít kromě politologické literatury a ústav jednotlivých zemí také další rozšiřující právnickou literaturu. Příkladem jsou dvě publikace Karla Klímy z roku 2004, resp. 2005 pod názvy Ústavní právo, 2. rozšířené vydání a Komentář k Ústavě a Listině. V slovenských reáliích je to pak Ústava Slovenskej republiky. Komentár k novelizácii ústavným zákonom č. 90/2001 Z. z. Jána Drgonce.

-9-

Kromě ústav, odborných politologických a právnických prací byla pouţita také celá řada internetových zdrojů. Jednalo se o oficiální stránky institucí, které byly v analytické části komparovnány. Konkrétně se jedná např. o stránky prezidentů v České republice, Polsku a na Slovensku, internetové stránky nejvyšších parlamentních orgánů, nejvyšších soudů, nejvyšších kontrolních úřadů, jednotlivých ústavních soudů, nejvyšších struktur bankovní sféry nebo jednotlivých ministerstev. Na tomto místě bych rád poděkoval Doc. PhDr. Tomáši Lebedovi, Ph.D. za cenné rady a komentáře, které mi v průběhu psaní této práce poskytoval a bez nichţ by tato práce nevznikla.

- 10 -

1. Parlametní a poloprezidentské režimy

Velmi často uţívané kritérium pro dělení různých forem zastupitelské demokracie rozlišuje demokracie parlamentní a prezidentské. K těmto dvěma základním typům začali postupně politologové přiřazovat také reţimy poloprezidentské, často nazývané také semiprezidentské. Pro účel této práce, která se zabývá postavením prezidentů v republikách, které jsou povaţovány za parlamentní nebo se nacházejí na rozhraní parlamentních a poloprezidentských reţimů, není kategorizace a vyčlenění prezidentských reţimů důleţité, a proto se v následujícím textu zaměřím pouze na dva zbývající typy zastupitelské demokracie – parlamentní a poloprezidenstké.

1.1. Parlamentní režimy

Prototypem parlamentní formy vlády se stala Velká Británie z počátku 19. století, jejíţ parlamentní struktura výrazně ovlivnila vývoj politických systému v řadě evropských zemí, tedy těch, které mají parlametní ústavní systém. Nejviditelněji ovlivnila ústavní systémy skandinávských zemí, Belgie a Lucemburska. Zatímco prezidentské reţimy se zpravidla vyskytují pouze v republikách, parlamentní systémy se vůči nim vyčleňují tím, ţe se vyskytují jak v monarchiích (kde parlamentní forma vznikla), tak v republikánských zřízeních. Tato variabilita vyplývá z toho, ţe hlava státu (ať monarcha,či prezident) není ani jediným ani hlavním nositelem výkonné moci, ale především reprezentantem státu jako celku uvnitř i navenek a ve vztahu legislativy a exekutivy má spíše zprostředkovací úlohu (Klokočka 1996: 170). Parlamentní systémy jsou protipólem prezidentských systémů. Loewensteinova definice říká, ţe: „Jde o režim, v němž se hodlá rovnováhy dosáhnout integrací vlády do parlamentu“ (Loewenstein citován in Dvořáková, Kunc 2008). Parlamentní systémy označujeme tímto názvem právě podle jejich výchozího principu, kterým je svrchovanost parlamentu. Společným rysem všech parlamentních systémů je, ţe jsou zaloţeny na sdílené legislativně-exekutivní moci, nedovolují tedy oddělení moci parlamentu a vlády, jako je tomu v prezidenteských reţimech. Dochází zde - 11 -

naopak k výrazné kooperaci mezi legislativou a exekutivou (Hloušek 2007: 194). Nositelem výkonné moci je především vláda, která však nemá svou vlastní legitimní základnu. Je politicky legitimována parlamentem a svoji legitimitu odvozuje od parlamentních voleb. Princip tzv. sdílení moci mezi zákonodárným sborem a vládou je vymezen dvěma kritérii. Prvním z nich je, ţe jsou vlády vţdy jmenovány se souhlasem parlamentu a mohou fungovat pouze s jeho podporou. Pokud tuto podporu ztratí, ztratí současně i schopnost plnit svou výkonnou funkci. Platí tedy, ţe i pád vlády je závislý na rozhodnutí parlamentu, tedy na hlasování o důvěře (Říchová 2002: 61). Zde je ovšem třeba říct, ţe ne vţdy je pouze vláda závislá na parlamentu. V některých parlamentních systémech má totiţ vláda pravomoc parlament (většinou pouze sněmovnu) rozpustit (Verney 1992). Druhým znakem parlamentních systémů je výrazná úloha prezidenta v situaci, kdy opravdu dojde ke svrhnutí vlády parlamentem. Prezident má v takovém případě dvě moţnosti, jak situaci řešit. Můţe příjmout demisi vlády a pověřit určitou osobu sestavením vlády nové, nebo podpoří vládu a rozpustí parlament (resp. sněmovnu), coţ vede k vypsání nových parlamentních voleb (Klokočka 1996: 172). Nutno říct, ţe tyto dvě moţnosti nemusí platit vţdy, ale je to nejčastější způsob, jak prezident tuto situaci řeší. Dalším základním poţadavkem společným všem parlamentním systémům je existence stran, které při hlasování na půďe sněmoven nepřekračují stranické linie a jsou disciplinované. Tyto strany nazval Giovanni Sartori jako parlamentně způsobilé a jejich typickým rysem je disciplína při podpoře vlády, jíţ jsou součástí. V parlamentních systémech je totiţ stranická disciplína jednou z nejdůleţitějších podmínek fungování vlád (Sartori 2001: 111).1 Co se týče rozdělení a klasifikace jednotlivých parlamentních systémů, neexistuje jeden všeobecně uznávaný model. O klasifikaci se pokusila řada politologů. Vladimír Klokočka rozlišuje parlamentarismy na monarchistické a republikánské. Zároveň však dodává, ţe toto rozlišení je příliš hrubé, neţ aby vystihlo základní varianty, ve kterých parlamentní reţim nabývá specifické podoby. Proto přichází s podrobnější kategorizací parlamentních reţimů, které dělí do pěti základních okruhů. Prvním je model britského parlamentarismu, jehoţ zástupcem je Spojené království. Druhým typem jsou

Naopak v prezidentských reţimech můţe být nedisciplinovanost stran často i výhodou. K takové situaci často dochází např. ve Spojených státech amerických. 1

- 12 -

parlamentarismy v dalších kostitučních monarchiích, kam můţeme zařadit Belgii, Nizozemsko, Švédsko nebo Dánsko. Jako třetí skupinu parlamentarismů Klokočka uvádí klasický republikánský parlamentarismus, který popisuje na příkladu Třetí republiky ve Francii. Čtvrtým typem je tzv. racionalizovaný parlamentarismus, jehoţ příkladem je ústava Výmárské republiky od roku 1919. Jako poslední představuje přední český ústavní právník a politolog prezidiální parlamentarismus, kam patří Pátá republika ve Francii (Klokočka 1996: 173-217). Nutno říct, ţe podle mnoha politologů by se neměl čtvrtý a páty typ objevovat mezi parlamentními systémy, ale mezi poloprezidentskými. Klokočka však svébytnost poloprezidentských reţimů po boku parlamentarismů a prezidencialismů neuznává. Italský politolog Giovanni Sartori také povaţuje za základní rys parlamentních systémů neoddělitelnost moci parlamentu a vlády a sdílení exekutivně – legislativní moci, nicméně tato podmínka podle něj nemůţe být zcela dodrţena kvůli svrchovanosti parlamentu. Podle Sartoriho vyţadují systémy, které nazýváme parlamentními, aby vláda byla jmenována, měla podporu a případně byla rozpuštěna na základě hlasování parlamentu. I Sartori se pokouší o rozdělení parlamentních systémů, protoţe podle něj tyto systémy z různých exekutivně – legislativních vazeb produkují různé výsledky – vlády silné a slabé, vlády stabilní i nestabilní, vlády efektivní i strnulé (Sartori 2001: 110). Sartori uvádí tři typy, do nichţ začleňuje systémy. Prvním z nich jsou premiérské resp. kabinetní parlamentarismy, jejichţ prototypem je Spojené království a Německo. Dále pak parlamentní systémy s převahou zákonodárného sboru, kam patří francouzká Třetí republika a parlamentarismy s rozhodujícím vlivem politické strany, jako je tomu v Itálii (Sartori 2001: 111). Dále se Sartori zabývá postavením hlavy výkonné moci (premiéra) v parlametním systému, neboť sdílení moci podle něj přináší velkou proměnlivost. Z tohoto hlediska můţeme předsedu vlády ve vztahu ke členům vlády charakterizovat jako: 1) prvního nad nerovnými 2) prvního mezi nerovnými a 3) prvního mezi rovnými. Jako příklad prvního mezi nerovnými uvádí Sartori vztah mezi britským premiérem a členy jeho kabinetu. Britský premiér vládu v pravém slova smyslu řídí a má volnou ruku při výběru a propouštění ministrů. Vztah prvního mezi nerovnými ukazuje na vztahu německého kancléře ke svým ministrům. Ten uţ sice nemá tak silně nadřazené postavení jako britský premiér, ale stále ho můţeme vnímat jako primuse mezi nerovnými. Ještě výrazně slabší postavnení vůči ministům má pak premiér v běţných parlamentích systémech, kterého proto můţeme

- 13 -

označit jako prvního mezi rovnými (Sartori 2001: 112).Toto Sartoriho dělení má jistě svoji logiku, ale z hlediska aktuálnosti lze polemizovat nad postavením britského premiéra jako prvního nad nerovnými. Sartori totiţ počítá s tím, ţe ve Velké Británii vznikají tradičně jednobarevné kabinety. V posledních volbách však byl tento tradiční obraz narušen a je otázkou, do jaké míry je stále premiér dominantní, musí-li brát ohled i na ministry koaličního partnera. Proto se dle mého názoru jeho dnešní postavení spíše blíţí postavení německého kancléře. Obecně se při shrnutí parlamentních systémů dá říct, ţe se zakládají na předpokladu, ţe parlamentní původ členů vlády umoţní také pruţnější parlamentní politickou kontrolu kabinetu. Dále, ţe se ve vládě sejdou hlavní vůdcové většinové nebo většinových parlamentních stran, coţ také umoţní lepší spolupráci reprezentace i exekutivy (Dvořáková, Kunc 2008). Všichni se zde totiţ podílejí na legislativě i provádění zákonů a trvání vlády je zde hlavně závislé na parlamentní většině. Pro účel této práce je důleţité vyčlenit postavení prezidenta v parlamentním systému. Jak jiţ bylo řečeno, parlamentní reţimy jsou aplikovatelné v monarchiích i republikách. Hlavou státu tak můţe být dědičný monarcha, jako je tomu například ve Spojeném království nebo Dánsku, stejně tak však i prezident. Prezident je pak volen přímo (Island, Rakousko, Irská republika), nebo nepřímo ( SRN, Česká republika) (Říchová 2002: 60). Nepřímo je to pak parlamentem (např. Řecko), nebo zvláštním sborem volitelů (Spolková republika Německo). Přímá volba prezidenta posiluje jeho postavení v struktuře nejvyšších orgánů státu a v politickém systému obecně. Naopak volba parlamentem, resp. volebním grémiem jeho pozici zeslabuje a činí ho výrazně závislým na politických stranách (Holländer 2009: 159). Klokočka pak dodává, ţe postavení hlavy státu je tradičně slabší v monarchiích, neţ v republikách (Klokočka 1996: 172). Jedním ze základních principů klasického parlamentarismu byla dualistická struktura výkonné moci. Tato vyjadřovala princip, podle něhoţ akty výkonné moci měly být výsledkem souhlasného jednání hlavy státu a odpovědných ministrů. Tento dualismus sice formálně funguje dál, fakticky však postupně vymizel, protoţe hlava státu v klasické variantě parlamentarismu ztratila autonomní vliv v politické oblasti a její úloha se omezila na reprezentaci a ceremoniální rituály (Klokočka 1996: 171). Dnes můţeme postavení hlavy státu v parlamentních systémech pojímat na základě dvou základních koncepcí: buď můţe být hlava státu součástí výkonné moci, anebo orgánem „sui generis“, jenţ zprostředkovává mezi mocemi a jehoţ význam roste v krizových situacích (Kysela 2006:

- 14 -

8). Hlava státu je chápána především jako reprezentant státu jako celku uvnitř i navenek a ve vztahu legislativy a exekutivy má spíše zprostředkovací úlohu. Tuto jeho roli také někdy nazýváme jako „Pouvoir neutre“, tedy neutrální sílu při řešení mimořádných situací. V konfliktech mezi vládou a parlamentem zaujímá hlava státu podle původních koncepcí parlamentních systémů postavení vrcholného arbitra, coţ spočívá v tom, ţe buď můţe hlava státu demisi přijmout a pověřit sestavením vlády novou osobu, nebo demisi nepříjmout, coţ zároveň provází povinnost rozpustit parlament a vypsat nové volby. Hlava státu podle původní konstrukce zásadně neodpovídá za své ústavní jednání jinému státnímu orgánu. Jejím důsledkem v soudobém parlamentním systému je poţadavek kontrasignace aktů hlavy státu premiérem nebo ministrem, čímţ se konstruuje nepřímá závislost hlavy státu na parlamentu (Blahoţ, Balaš, Klíma 2007). Tato skutečnost je tradičně ve VB vyjadřována formulí, podle níţ královna panuje, ale nevládne (The Queen reigns but dies not govern). Hlava státu je tedy politicky neodpovědná a v monarchiích ještě dnes při zachování současných ústav také nesesaditelná. Panovník je zde povaţován za symbol jednoty lidu a stojí neutrálně mimo politické zájmy (Pavlíček 2001: 269). I přes zjevnou devalvaci dnešních pravomocí hlavy státu v porovnání s postavením krále v parlamentních monarchiích 19. století, disponuje ještě i dnes hlava státu v parlamentních systémech některými důleţitými pravomocemi. Kromě jiţ zmíněné vnější suverenity (coţ je vyjádřeno jeho oprávněním uzavírat mezinárodní smlouvy a přijímat a pověřovat vyslance), má dále speciální pravomoci ve vztahu k zákonodárné moci, mezi které patří zejména svolávat a rozpouštět parlament a právo suspenzivního veta. Směrem k výkonné moci zejména jmenování a odvolávání vlády a jejích členů, vykonávání pravomoci hlavního velitele ozbrojených sil nebo jmenování vyšších státních úředníků. Ve vztahu k soudní moci je to pak udělování amnestií a milostí a jmenování soudců (Holländer 2009: 159-160).

1.2. Poloprezidentské režimy

Řada politických systémů kombinuje v různé míře kritéria prezidentských a parlamentních modelů. Pro takovéto systémy se obecně vţilo označení poloprezidentská

- 15 -

(semiprezidentská demokracie). Zatímco parlamentní a prezidentské systémy vznikly v 18. století a stabilizovaly se ve stoletím 19., s pojmem semiprezidencialismus se setkáváme aţ ve 20. století, konkrétně v roce 1980, kdy Maurice Duverger publikoval svou zásadní práci A New Political System Model: Semi-Presidential Government, ve které se snaţí rozluštit příčiny rozdílných výsledků fungování systémů v zemích s podobně formulovanou ústavou. Samotný pojem začal být pouţíván v souvislosti s Pátou francouzskou republikou, tj. s uspořádáním podle Ústavy z roku 1958 (Kysela 2006: 9). Při debatách o budoucím politickém uspořádání se diskutovalo o vztahu jednotlivých sloţek moci. V této situaci sehrál zásadní roli francouzský prezident Charles de Gaulle, který se v konfrontaci s parlamentem snaţil vydobýt pro prezidentský úřad co nejvýznamnější pravomoci (Perottino

2005:

72). Tehdejší ústava

jiţ v sobě

zahrnovala

některé

rysy

poloprezidentského systému, ale v některých bodech bylo vyčlenění prezidentových pravomocí nejasné. Prezident de Gaulle si však vyloţil ústavu po svém a přivlastnil si i některé pravomoci, které mu ústava nedávala (Sartori 2001: 130). Od francouzských ústav z roku 1958 a 1962 datujeme silné postavení prezidenta ve Francii, zároveň si můţeme všimnout tendence, kdy je reálná síla prezidenta silnější, neţ jeho vymezení v ústavě. De Gaulleovo jednání lze povaţovat za čistě pragmatické – chtěl získat co největší moc a zároveň si po pádu Čtvrté republiky dobře uvědomoval nutnost stability nového systému, kterou spatřoval v silné exekutivě. Kritéria poloprezidentských systémů se mohou s různými koncepty lišit, jednu charakteristiku však musí mít kaţdý poloprezidentský systém. Jedná se o tzv. duální strukturu autority, tj. dvouhlavou konfiguraci s dvěma osobami v čele – tzv. diarchii prezidenta, který je hlavou státu a premiéra, který stojí v čele vlády (Sartori 2001: 129). Současně jsou oba vybaveni odlišnou legitimitou a jsou na sobě formálně závislí. Systém funguje pouze na součinnosti těchto dvou osob. Podobně jako v čistém prezidencialismu je i zde prezident volen tzv. všelidovou volbou a na striktně stanovené volební období, v jehoţ průběhu je neodvolatelný. Prezidentova legitimita je tedy odvozena od voličů, nikoli od zákonodárců, jako tomu bývá ve většině parlamentních systémů. Miroslav Novák k tomu uvádí, ţe přímá volba prezidenta obecně posiluje prezidentovu pozici v daném systému (Novák 1997: 212). Předseda vlády a celý jeho kabinet je svou legitimitou naopak vázán na parlament, a proto je pro výkon jeho funkce nezbytná většinová podpora legislativy, která má právo vládu odvolat (Říchová 2002: 79-80). Rozdělení výkonné moci mezi dvě hlavy však vyţaduje, aby prezident a předseda vlády vzájemně spolupracovali ve

- 16 -

vztahu k parlamentu. Na vztahu prezidenta a vlády pak závisí, jakou faktickou podobu poloprezidentský systém má. V poiltologické opci nepanuje shoda, zda lze poloprezidentský systém vyčlenit jako třetí model vedle prezidentské a parlamentní demokracie. Například Vladimír Klokočka tuto specifickou kategorii neakceptuje a pouze rozlišuje dvě empiricky se vyskytující varianty autonomního postavení prezidenta a vlády. Prvním z nich je prezidiální parlamentarismus, který je typem parlamentní formy demokratické vlády a kam řadí Pátou republiky ve Francii. Druhou variantou je parlamentní prezidencialismus, kde se kombinace parlamentní a prezidentské formy vlády vychyluje směrem k prezidentskému modelu a jako příklad uvádí současný systém Ruské federace (Klokočka 1996: 210-217 a 223-232). Josef Blahoţ zase pouţívá označení neoprezidentské systémy (Blahoţ, Balaš, Klíma 2007). Shugart a Carey taktéţ odmítají pouţívat označení poloprezidentský systém a podobně jako Klokočka tuto kategorii rozdělují na dva typy podle vztahu prezidenta s premiérem. Prvním typem je premiérsko-prezidentský systém a druhým prezidentsko-parlamentní. V prvním připadě se setkáváme s převahou premiéra nad prezidentem, naopak v druhém je typické nadřazené postavení prezidenta (Shugart, Carey 1992). Maurice Duverger zase odmítá poloprezidentský systém s tím, ţe ten není kombinací parlamentního a prezidentského systému, ale ţe se zde pouze střídají prezidentské a parlamentní fáze. Podle tohoto výkladu je francouzský systém prezidentský, kdyţ je prezidentská a parlamentní většina ve shodě, a parlamentní, kdyţ jsou odlišné (Duverger 1992: 142). Naopak řada politologů hájí svébytnost poloprezidentského reţimu a klasifikují jej jako smíšenou, kompromisní variantu parlamentní a prezidentské demokracie. Nejznámějším propagátorem je Giovanni Sartori, který uvádí, ţe např. francouzský poloprezidentský systém se rozvinul ve smíšený systém v pravém slova smyslu. Tento systém se opírá o flexibilní strukturu duální autority, tedy o dvouhlavou exekutivu, jejíţ první hlava se mění v závislosti na změnách v kombinaci většin (Sartori 2001: 132). Definovat poloprezidentský systém není jednoduché a to zejména kvůli faktu, ţe funkčnost tohoto uspořádání úzce souvisí s širokým manévrovacím prostorem, který je oběma hlavám exekutivy vymezen jak ústavou, tak politickou praxí. Přesto si zde představíme dvě základní definice těchto systémů. Sartoriho definice čítá pět základních bodů, které se vesměs věnují vyčlenění pozice premiéra, prezidenta a jejich vzájemné

- 17 -

interakce. Podle Sartoriho tedy lze politický systém povaţovat za poloprezidentský, pokud splňuje tyto podmínky: 1)

Hlava státu ( prezident) je volena všelidovou volbou – přímo či nepřímo – na pevně dané funkční období

2)

Hlava státu sdílí exekutivní moc s premiérem, coţ vytváří duální autoritu, jiţ vymezují tři kritéria:

3)

Prezident je nezávislý na parlamentu, není však oprávněn vládnout sám, či přímo, a jeho vůle proto musí být tlumočena vládou a procházet přes její rozhodnutí

4)

Premiér a jeho kabinet naopak představují instituce nezávislé na prezidentovi v tom, ţe jsou závislé na parlamentu – jsou závislé buď na důvěře, nebo na nedůvěře parlamentu (nebo na obou) a v obou případech potřebují podporu parlamentní většiny

5)

Duální struktura autority poloprezidentského systému umoţňuje rúzné vyvaţování a také přesunování mocenské převahy uvnitř exekutivy, to však pod přísnou podmínkou, ţe trvá „potenciál autonomie“ kaţdé sloţky exekutivy (Sartori 2001: 139-140). Jednou z nejznámějších definic poloprezidentského systému je definice M. Duvergera, která se skládá ze tří bodů, z nichţ dva se týkají prezidenta a jeden premiéra:

1)

Prezident republiky je volen všeobecným hlasovacím právem

2)

Prezident je vybaven významnými pravomocemi

3)

Naproti němu však stojí premiér a ministři, kteří mají exekutivní a vládní pravomoci a mohou zůstat v úřadě, pokud se neukáţe, ţe parlament je proti nim opozičně naladěn (Duverger 1992: 142). Kategorizace G. Pasquina je velmi podobná. Obsahuje také tři základní body,

z nichţ první a třetí jsou svým vyzněním stejné, jako u Duvergera. Druhý bod se pak také vztahuje k prezidentovým pravomocím, ale na rozdíl od neurčité definice Duvergera, který píše o „významných pravomocích“, tyto pravomoci specifikuje na právo prezidenta republiky jmenovat premiéra a v určitých mezích rozpustit parlament (Pasquino 1997: 130). Jak jiţ bylo uvedeno, typickým příkladem fungování systému, jenţ můţeme klasifikovat jako poloprezidentský, je Pátá republika ve Francii. Mezi další

- 18 -

historické formy tohoto reţimu uvádí Duverger ústavu německé Výmarské republiky z let 1919-1933. Dále pak Portugalsko, Srí Lanku, Finsko, Rakousko, Island a Irsko (Duverger 1992: 147). Sartori navrhuje z tohoto výčtu vyškrtnout Irsko, Rakousko a Island, které sem nelze zařadit jen díky všelidovému hlasování (Sartori 2001: 134). Zajímavým faktem je, ţe ústavy těchto systémů jsou si sice podobné, ale politická praxe a reálné fungování těchto systémů se můţe výrazně lišit. Duverger tuto situaci zkoumal na postavení prezidenta v daných politických systémech a dospěl k závěru, ţe jeho pozice v ústavním systému není dána pouze ústavním zakotvením, ale také kombinací tradic a okolností. Nejdůleţitějším faktorem je pak sloţení parlamentní většiny a vztah prezidenta k této většině (Duverger 1992: 146). Moţností výskytu jednotlivých druhů parlamentní většiny a jejich kombinace s postojem, jenţ k této majoritě zaujímá prezident přehledně shrnuje shrnuje tzv. Duvergerova transformační mříţka. Z ní lze odvodit pět základních postavení, do nichţ se můţe hlava státu v poloprezidentském systému dostat. Nejsilnější postavení má tzv. absolutní monarcha, druhou nejsilnější variantou je monarcha omezený, následovaný diarchou a prezidentem jako členem většiny. Nejslabší je pak postavení prezidenta jako pouhého regulátora (Javůrek 2008: 18). Je-li prezident pouze regulátorem, často dochází k tzv. kohabitaci. Jedná se o období, kdy je parlamentní většina nesouhlasná s prezidentem a ten je fakticky vůdcem opozice (Dvořáková, Kunc 2008). Naopak velmi výrazně roste pozice premiéra, který se můţe opřít o příznivě nakloněný parlament a prezident můţe vyuţívat opravdu jen těch pravomocí, které mu přisuzuje ústava. Prezident je zároveň nucen s vládou sloţenou z politických protivníků spolupracovat. V této roli se ocitl např. neogaullista Jacques Chirac se socialistickou vládou Lionela Jospina (Hloušek 2007: 199). Duvergerovo dělení kladoucí silný důraz na postavení prezidenta k parlamentní většině však nebylo v politologické opci přijato jednomyslně. Například Robert Elgie věnuje větší pozornost tomu, zda v daných zemích existuje tzv. model politického vůdcovství. Dalším kritériem, podle něhoţ lze určovat charakter poloprezidentského reţimu, je pak podle Elgieho to, zda ve zkoumaných zemích došlo k posunu od jednoho dominantního modelu k jinému (Elgie 1999: 280). V závěru lze k poloprezidentským systémům poznamenat, ţe i přes veškeré spory o jejich charakter dnes existuje obecná shoda, ţe jejich kategorizace má své opodstatnění a ţe není zbytečná. Politologové se také shodují na tom, ţe poloprezidentské systémy mají - 19 -

své reálné zástupce (a to přinejmenším v Páté francouzské republice a Finsku). Většina dnešních politologů uţ poloprezidentský systém řadí pro jeho neoddiskutovatelnou specifičnost mezi prezidentské a parlamentní reţimy jako svébytný druh. Stále však mohou při jeho kategorizaci nastat jisté problémy, a proto je potřeba různé formy tohoto systému dále zkoumat.

2. Metodologie práce

Za metodu této bakalářské práce byla vybrána komparativní analýza, která se dle mého názoru jeví pro porovnání prezidentských pravomocí jako nejvhodnější. Komparativní analýza je v současné době nejpouţívanější metodou jak v politologii, tak i v dalších příbuzných vědách jako historii nebo sociologii. Při zvolení této metody je nezbytně nutné rozlišovat mezi prostým srovnáním a komparativní metodou, coţ je nejčastější problém při výběru této metody nejen v politologii (Říchová 2008: 6). Řada prací pak pouze popisuje jednotlivé body, ale nezaměřuje se na jejich vzájemnou komparaci. Této chybě se budu snaţit v práci vyvarovat. Práce se zabývá komparací postavení hlav států v Polsku, České republice a na Slovensku. Výhodou prací zabývajících se postavením prezidenta je, ţe prezidentské pravomoci jsou přesně definované a popsané ve formálních dokumentech, tedy jednotlivých ústavách. Nevýhodu naopak spatřuji v tom, ţe na tomto poli neexistuje mnoho přístupů, které prezidentské pravomoci kvantifikují. Exitují pouze dvě základní uznávané metody, které se o konkrétní kvantifikaci pokoušejí. První přístup, který byl vyvinut J. McGregorem, čítá 27 pravomocí prezidenta, které jsou ohodnoceny jedničkou, pokud prezident danou pravomoc má, nebo nulou, pokud mu dle ústavy nenáleţí. Tuto metodu se snaţil rozvinout a ještě více specifikovat také Tymothy Frey, který však nechává všech 27 pravomocí stejných (Frye 1997: 523525). Výhodou této metody je rozsáhlý záběr pravomocí. Pro tuto práci však není tato metoda vhodná, protoţe se zde rozlišuje přímost, či nepřímost volby prezidenta. U nepřímo voleného prezidenta se ještě hodnoty pravomocí násobí koeficientem 0,5. Jedním z hlavních cílů této prace je přitom snaha kvantifikovat prezidentské pravomoci tak, aby bylo zřejmé, zda prezident v zemích s přímou volbou (v této práci případ Polska a

- 20 -

Slovenska) disponuje silnějšími pravomocemi neţ prezident volený nepřímo (Česká republika). Druhou metodou, jak ohodnotit sílu prezidentských pravomocí, je pak metoda představená Matthew Soberg Shugartem a Johnem M. Careyem v jejich společné práci věnující se postavení a síle prezidentů s názvem Presidents and Assemblies: Constitutional design and electoral dynamics z roku 1992. Tato metoda čítá v porovnání s metodou předešlou pouze deset prezidentských pravomocí. Tyto pravomoci jsou rozděleny na sféru legislativních pravomocí, kterých je šest a sféru pravomocí nelegislativních, které jsou čtyři (Shugart, Carey 1992). Hlavní výhodou této metody je, ţe kaţdá pravomoc můţe nabývat různých hodnot. U některých kritérií je škála 0,1,2,3 i 4 body, v některých případech nemusí být kompletní a nečítá všech pět variant ohodnocení. Tato metoda je tedy schopna postihnout i drobné rozdíly u porovnávaných pravomocí. Naopak nevýhodou směrem k této práci je samotný fakt, ţe daná metoda byla vytvořena pro potřeby kvantifikace prezidentských pravomocí zejména poloprezidentských a prezidentských reţimech a tudíţ jsou zde některé pravomoci, které se v parlamentních systémech nevyskytují. Ani při zkoumání poloprezidentských a prezidentských reţimů nedosahovaly celkové výsledky horních hranic a například Francie, kterou dnes povaţujeme za prototyp poloprezidentského reţimu se silným postavením prezidenta, získala pouze pět bodů ze 40 moţných (Shugart, Carey 1992). Největšími pravomocemi disponoval podle bádání Shugarta s Careyem prezident Chile podle ústavy z roku 1969, který získal 24 bodů. I přes komplikace, které jsem zde zmínil, je však daná metoda tou vhodnější z obou uvedených, je ale potřeba ji pro účely této práce modifikovat.

- 21 -

2.1.

Metoda Shugarta a Careyho a její modifikace

Shugart a Carey tedy stanovili deset kritérií, podle nichţ můţeme určovat prezidentovu sílu. Tyto pravomoce představuje následující tabulka. Legislativní pravomoci Kapesní veto Parciální veto Vydávání dekretů Výlučné pravomoci směrem k legislativě Rozpočtové pravomoci Vyhlášení referenda

Nelegislativní pravomoci Jmenování vlády Odvolávání vlády Pravomoc rozpouštět parlament Vyslovení nedůvěry vládě parlamentem

Tab. 1: Kritéria původní metody Shugartha a Careyho

Z těchto pravomocí jsem vyřadil ty, které jsou velmi výrazné, a vyskytují se pouze v prezidentských reţimech. Konkrétně se jedná o vydávání dekretů a rozpočtové pravomoci. Jedním z bodů, dle kterého Shugart a Carey hodnotí postavení prezidenta a jeho sílu je i vyslovení nedůvěry vládě parlamentem. Toto vyslovení se samozřejmě běţně vyskytuje také u parlamentních reţimů, ovšem v případě parlamentních reţimů na něj nemá prezident vliv. U prezidentských systémů je to prezident, kdo vybírá členy exekutivy a měl by tak mít výhradní právo je také odvolat. Z tohoto důvodu byl vyškrtnut i tento bod. V případě prezidentského práva veta jsem dvě popisovaná veta zaměnili za suspenzivní veto, které je častěji pouţíváno v parlamentních reţimech a je relevantnějším ukazatelem síly prezidenta v legislativním procesu. Pro potřeby této práce byly naopak zvoleny některé další pravomoci, které jsou blíţe parlamentním reţimům v komparovaným zemích a zajistí nám tak větší výpovědní hodnotu. Nová modifikovaná metoda čítá oproti metodě původní jen devět kritérií. Zachování rozdělení na legislativní a nelegislativní pravomoci se pro účely této práce jeví jako nepodstatné. Zachována nebyla ani 40 bodová hranice, které bylo moţno v původní metodě teoreticky dosáhnout, v modifikované metodě lze získat maximálně 38 bodů.

- 22 -

1) 2) 3) 4) 5) 6)

Jmenování vlády Odvolávání vlády Pravomoc rozpouštět parlament Suspenzivní veto Možnost vyvolat referendum Zákonodárná iniciativa Postavení prezidenta před zákonem a možnost jej odvolat Jmenování ústavních soudců Další jmenovací pravomoci

7) 8) 9)

4 4 4 4 4 4 4 4 6

Tab. 2 Kritéria modifikované metody s počtem bodů, které lze dosáhnout

V bodech 1-8 je zachováno klasické hodnocení na stupnici 0-4, kdy nula představuje pravomoc, kterou prezidentovi ústava neposkytuje, nebo poskytuje v minimální moţné míře. Ohodnocení čtyřmi body naopak znamená velmi silnou aţ dominantní pozici prezidenta v dané oblasti. V bodě 9 budou představeny další důleţité jmenovací pravomoci, které jsou komparovatelné. Tyto instituce se tedy nacházejí u všech zkoumaných zemí. Mezi tyto pravomoce patří: jmenování členů národní banky, jmenování soudců nejvyššího soudu a jmenování členů nejvyššího kontrolního úřadu. Tyto pravomoci jiţ nejsou tak důleţité, jako pravomoci v bodech 1-8, navíc jsou běţnější v parlamentních formách demokracie, a proto lze dosáhnout v kaţdé dílčí pravomoci maximálně dvou bodů, pokud je prezidentova pravomoc v dané oblasti autonomní, jeden bod, pokud je sdílená a ţádný bod, nemá-li v dané oblasti ţádné pravomoci. V této kategorii lze tedy dosáhnout aţ šesti bodů, pokud budou prezidentovy provomoci ve všech posuzovaných případech jeho autonomní sférou vlivu. V případě práce se jedná o synchronní komparaci, jelikoţ se zabývá aktuální problematikou, vycházející z analýzy zvolených prvků, jakými jsou politické instituce, struktury, apod., v jednom časovém úseku (Říchová 2008: 6).

2.2.

Hodnocení

posuzovaných

pravomocí

modifikované

metody

1) Jmenování vlády 4 body –

Prezident jmenuje kabinet bez nutnosti schválení parlamentu

- 23 -

3 body –

Prezident jmenuje členy kabinetu, ti však musí být schválení parlamentem

1 bod –

Prezident jmenuje premiéra, který pak jmenuje členy kabinetu

0 bodů –

Prezident nemá v oblasti jmenování vlády ţádné pravomoci

(Shugart, Carey 1992) 2) Odvolávání vlády 4 body –

Prezident odvoládá vládu nebo ministry podle svého uváţení bez jakéhokoliv omezení

3 body –

Prezident odvolává vládu nebo ministry se souhlasem parlamentu

2 body –

Prezident vládu nebo ministry odvolává, ale je v této činnosti omezen

1 bod –

Prezident můţe odvolávat jen v případě, ţe uţ parlament našel za tyto náhradu

0 bodů –

Odvolávání je v kompetenci parlamentu

(Shugart, Carey 1992) 3) Pravomoc rozpouštět parlament 4 body –

Prezident je v pravomoci rozpustit parlament neomezený

3 body –

Prezident je omezen v tom, jak často můţe parlament rozpustit

2 body –

Rozpuštění parlamentu prezidentem vyţaduje nové prezidentské volby

1 bod –

Prezidentské pravomoci v této oblasti jsou omezené a jsou mu poskytnuty pouze jako reakce na určité události

0 bodů –

Prezident nemá pravomoc rozpustit parlament

(Shugart, Carey 1992) 4) Suspenzivní veto 4 body –

Suspenzivní veto je přehlasovatelné kvalifikovanou většinou

2 body –

Suspenzivní veto je přehlasovatelné absolutní většinou

1 bod –

Suspenzivní veto je přehlasovatelné prostou většinou

0 bodů –

Suspenzivní veto není součástí ústavy dané země

5) Moţnost vyvolat referendum 4 body –

Prezidentova pravomoc vyvolat referendum je neomezená - 24 -

2 body –

Prezidentova pravomoc vyvolat referendum je omezená

0 bodů –

Prezident nemá pravomoc vyvolat referendum

(Shugart, Carey 1992) 6) Zákonodárná iniciativa 4 body –

Parlament nemá pravomoc prezidentovy zákony pozměňovat

2 body –

Parlament prezidentovy zákony můţe pozměňovat

1 bod –

Parlament má neomezenou moţnost předkládat pozměňovací návrhy

0 bodů –

Prezident nemá legislativní pravomoci

(Shugart, Carey 1992) 7) Postavení prezidenta před zákonem a moţnost jeho odvolání 4 body –

Prezident disponuje Indemnitou a za normálních okolností je

neodvolatelný 2 body –

Prezident disponuje běţnou imunitou a za normálních okolností je

neodvolatelný 0 bodů –

Prezident má slabou imunitu, nebo je odvolatelný i za okolností,

kdy se neprovinil proti ústavou daným podmínkám 8) Jmenování ústavních soudců 4 body –

Prezident je ve výběru ústavních soudců neomezen

2 body –

Prezident je v této pravomoci omezen

0 bodů –

Prezident nedisponuje pravomocí jmenování ústavních soudců

9) Další jmenovací pravomoci 

Jmenování členů národní banky: ­ 2 body – autonomní pravomoc ­ 1 bod

– sdílená provomoc

­ 0 bodů – prezident nemá výrazné pravomoci 

Jmenování soudců nejvyššího soudu : ­ 2 body – autonomní pravomoc ­ 1 bod

– sdílená pravomoc

­ 0 bodů – prezident nemá výrazné pravomoci - 25 -



Jmenování členů nejvyššího kontrolního úřadu: ­ 2 body – autonomní provomoc ­ 1 bod

– sdílená pravomoc

­ 0 bodů – prezident nemá výrazné pravomoci

- 26 -

3. Obecně k postavení prezidenta ve vybraných zemích

Tato kapitola je věnována porevolučnímu formování postavení prezidentů v Polsku, České republice a na Slovensku. Nebude se však zabývat výčtem konkrétních pravomocí, ale pouze stručnou charakteristikou a vývojem postavení hlav států v komparovaných zemích. Výčtem konkrétních pravomocí a její kvantifikací dle stanovené metody se bude věnovat aţ kapitola čtvrtá – Komparace prezidentských pravomocí ve vybraných zemích dle stanovených kritérií.

3.1.

Česká republika

Prezident je v českém politickém systému jednou z dvou hlav exekutivy, které je věnována hlava třetí Ústavy České republiky. Prezidentovi, jeho postavení a pravomocem jsou věnovány články 54-66 Ústavy. Prezident České republiky je na rozdíl od Polska a Slovenska

volen nepřímo a to oběma komorami Parlamentu, tedy Poslaneckou

sněmovnou a Senátem – na jejich společné schůzi. V prvním kole je pro zvolení některého z kandidátů na prezidenta nutno dosáhnout v kaţdé z komor nadpoloviční většiny všech hlasů. Pokud není prezident zvolen v prvním kole, následuje druhé kolo, eventuálně třetí kolo volby, coţ má zajistit zvolení prezidenta republiky i za nepříznivého rozloţení sil v Parlamentu. Pokud ani takto není prezident zvolen, konají se volby nové. Prezident je volen na pětileté funkční období a můţe být zvolen dvakrát po sobě (Ústava ČR). I v České republice se velmi intenzivně diskutuje o zavedení přímé volby prezidenta. Uţ v roce 2003 podala skupina poslanců v čele s Hanou Marvanovou sněmovně návrh, který měl přímou volbu zavádět („Návrh změny zákona zavádějící přímou volbu prezidenta z 10.1.2003“). Samotný průběh voleb, kdy byl Václav Klaus zvolen aţ na třetí pokus, tuto debatu ještě posílil. V současné době se na parlamentní půdě tyto návrhy znovu začínají objevovat. Nejnovější návrh sociální demokracie dokonce počítá vedle zavedení přímé volby také s redukcí a upřesněním prezidentských pravomocí („ČSSD už ví, jak oseká pravomoci prezidenta“). Je však velmi nepravděpodobné, ţe by ke schválení návrhu došlo natolik rychle, aby byl prezident volen přímo uţ při příštích prezidentských volbách („Senátoři debatovali o kompetencích“).

- 27 -

Pozice prezidenta v politickém systému nebyla po rozpadu Československé republiky stabilizována, prezident hledal konkrétní obory své působnosti a účinné prostředky výkonu svých pravomocí. Ústřední otázkou bylo nové definování vztahu hlavy státu k politickým stranám, vládě a veřejnosti (Vodička, Cabada 2007). Podle ústavy České republiky je prezident hlavou státu a z výkonu své funkce není nikomu odpovědný. Po dobu svého volebního období reprezentuje republiku navenek a symbolizuje vnitřní a vnější svrchovanost státu. Prezident má poměrně významné pravomoci. V čl. 62 a 63 Ústavy ČR jsou uvedeny pravomoci, které prezident vykonává samostatně a ty, které ve spolupráci s vládou (Ústava ČR). V porovnání se slovenským a polským prezidentem je jeho pozice podobná. Má sice některé důleţité pravomoci, ale jeho postavení je v obecné shodě s principy parlamentních reţimů, kde je hlavním hybatelem výkonné moci vláda na čele s premiérem. V krátké historii samostatné České republiky se v pozici prezidenta vystřídali prozatím jen dva politici. Koncem ledna 1993 jim byl zvolen Václav Havel, který byl zároveň i posledním prezidentem Československé republiky.Havel byl zvolen dvakrát po sobě a vyuţil tedy nejdelší moţný mandát. V roce 2003 ho pak vystřídal Václav Klaus. I ten byl znovuzvolen a jeho mandát vyprší na začátku roku 2013.

3.2.

Polská republika

Polský prezident je hlavou státu a podle ústavy je součástí výkonné moci. Polsko postrádalo Ústavu od roku 1991 aţ do roku 1997. V současné době Polsko vychází z ústavy z 2. 4. 1997, kde je prezidentovi věnována hlava pátá, tedy články 126-145 Ústavy (Ústava Polska). Od roku 1990 je prezident volen v přímých a všeobecných volbách na pětileté funkční období s moţností jednoho znovuzvolení. Podle čl.127 Ústavy Polska je kandidát navrhován voliči a pro svou nominaci musí získat minimální počet 100 000 podpisů. Ke zvolení kandidáta dojde, pokud v prvním kole volby získá nadpoloviční většinu hlasů. Pokud se tak nestane, nastává kolo druhé. Do toho postupují dva kandidáti s největším počtem hlasů a ke zvolení stačí zisk nadpoloviční většiny (Ústava Polska). Dalším faktorem, který má vliv na postavení polského prezidenta, je krátká tradice silného prezidentství, která se zformovala v letech 1990-1997. V této době v Polsku fungoval systém, který řada politologů v čele s Michalem Kubátem, řadí díky značné roli prezidenta - 28 -

v systému, mezi poloprezidentské Tak tomu bylo zejména ve funkčním období Lecha Walesy v letech 1990-1995 a účinnosti tzv. Malé ústavy po roce 1992 (Kubát 2004: 278). Malá ústava byl poměrně stručný dokument, který postavení prezidenta z období od pádu komunismu do roku 1992 nikterak neomezoval. Ty tak mohly být vykládány různě. Proto se v tomto období setkáváme s tak výrazným postavením prezidenta v politickém systému, neboť Lech Walesa výhod s nedostatečně specifikovanými prezidentskými pravomocí v Málé ústavě samozřejmě velmi rozsáhle vyuţíval (Kubát 2005: 44). Toto poloprezidentské postavení prezidenta však trvalo jen do roku 1995, kdy byl prezidentem zvolen postkomunistický politik Aleksander Kwasniewski, s jehoţ příchodem do funkce se změnil politický styl prezidenství. Nový prezident přestal důsledně uplatňovat výkonné kompetence dané mu Malou ústavou a nevměšoval se tolik do práce vlády. Politický reţim tedy formálně zůstal přibliţně poloprezidentský, ale v praxi se projevoval spíše jako parlamentní. Dnes je polský prezident sice podle ústavy stále součástí exekutivy, ale Michal Kubát k tomu dodává, ţe jednoznačným hybatelem exekutivy se stala vláda v čele s premiérem a nikoliv prezident, jak tomu bylo na začátku 90. let. Většina pravomocí prezidenta je omezena buď ústavou danými podmínkami jejich vykonávání, nebo principem kontrasignace (Kubát 2008: 16). Řadu prezidentových rozhodnutí totiţ kontrasignuje premiér, který za ně pak nese politickou odpovědnost před sejmem. Od roku 1989 se v Polsku vystřídalo celkem 6 prezidentů. Prvním (přechodným) prezidentem byl zástupce starého reţimu generál Wojciech Jaruzelski, který tento post zastávál mezi roky 1989 – 1990. Po něm se funkce ujal lídr protikomunistické opozice Lech Walesa (1990-1995). Třetím prezidentem byl po dvě funkční období postkomunistický politik Aleksander Kwasniewski. Od roku 2005 stál v čele Polska Lech Kaczynski, který však zahynul před vypršením svého prvního funkčního období při letecké nehodě 10. dubna 2010. V období do prezidentských voleb zastávali funkci prezidenta tehdejší předseda polského senátu Bronislav Komorowski a Bogdan Borusewicz. Bronislav Komorowski pak uspěl v následujících volbách a od 6. 8. 2010 je současným prezidentem („Polští prezidenti“)

- 29 -

3.3.

Slovenská republika

Čl. 101 Ústavy Slovenské republiky uvádí, ţe prezident je oficiálně hlavou státu a zastupuje stát navenek i dovnitř. Výkonná moc, kam se řadí prezident a vláda je vymezena v šesté hlavě slovenské ústavy (Ústava SR). Slovenský prezident byl podle ústavy aţ do roku 1999 volen nepřímo parlamentem. V roce 1999 však došlo k zavedení přímé volby prezidenta, které bylo vyvoláno snahou vyhnout se opakování - z hlediska ústavy velmi negativní situace z roku 1998, kdy se stávající parlament ukázal neschopným zvolit prezidenta. Dalším determinantem zavedení přímé volby bylo, ţe tento u veřejnosti mimořádně populární poţadavek byl jedním z hlavních cílů části antimečiarovských politických stran v letech 1996-1998 (Kopeček 2004: 373). Přímo volený prezident je po novele ústavy z roku 1999 podle čl.101 Ústavy volen voliči na pět let, s moţností jednoho opakovaného mandátu. Kandidáta můţe navrhnout nejméně 15 poslanců NR SR nebo občané na základě petice, kterou podepsalo alespoň 15 tisíc občanů. Zvolen je pak v dvoukolové většinové volbě, kdy v případě, ţe ani jeden z kandidátů nezíská v prvním kole nadpolovoční většinu, nastává kolo druhé, kam postupují dva kandidáti s největším počtem hlasů v kole prvním (Ústava SR). Zavedení přímé volby prezidenta však nedoprovázelo jen určité faktické posílení postavení prezidenta dané přímým mandátem od voličů a jisté posílení jeho pravomocí vůči Národní radě, ale i zcela opačný trend omezování některých dosavadních prezidentských pravomocí. Zvláště důleţité bylo zavedení povinné kontrasignace některých prezidentských rozhodnutí předsedou vlády nebo příslušným resortním ministrem (Kopeček 2004: 367). Obecně však lze konstatovat, ţe slovenský prezident disponuje běţnými pravomocemi obvyklými pro tuto instituci v parlamentních reţimech. Jde tedy především o reprezentativní orgán, jehoţ exekutivní pravomoci jsou výrazně omezeny a jejich nositelem je vláda. Přesto nelze zcela jednoznačně Slovensko zařadit mezi parlamentní reţimy. Někteří politologové, v čele s Vladimírou Dvořákovou, Slovensko i přes značné omezení prezidentových pravomocí řadí mezi reţimy poloprezidentské (Dvořáková, Kunc 2008). Je však otázkou, zda je pouhá přímá volba dostačujícím kritériem pro toto zařazení. Slovenská republika měla od rozdělení Českoslovenka v roce 1993 tři prezidenty. Prvním z nich byl Michal Kováč, který svůj úřad zastával od roku 1993 po jedno funkční

- 30 -

období do roku 1998. V roce 1999 byl pak po politické krizi a jiţ přímo občany zvolen novým prezidentem Rudolf Schuster, který taktéţ ve funkci vydrţel jedno celé funkční období. Od června roku 2004 je pak prezidentem Slovenska Ivan Gašparovič, který byl znovuzvolen v roce 2009 a měl by prezidentem zůstat aţ do roku 2014 („Prezidenti Slovenska“)

4. Komparace prezidentských pravomocí ve vybraných zemích dle stanovených kritérií

V této části budou analyzovány pravomoci a postavení prezidentů komparovaných zemí na základě kritérií představených ve druhé kapitole této bakalářské diplomové práce. Kapitola bude rozčleněna na devět podkapitol, v nichţ budou jednotlivé pravomoci analyzovány a komparovány. Jak jiţ bylo uvedeno výše, budu vycházet z metody představené M.Shugartem a J.Carreyem, jenţ jsem pro potřeby práce upravil.

4.1.

Jmenování vlády

Jmenování vlády bývá často pravomocí prezidenta, která můţe nabývat několik forem, a to v závislosti na typu politického systému. Nejvlivnější postavení při jmenování vlády má prezident, který jmenuje kabinet bez nutnosti schválení parlamentem (4 body). Velmi silné postavení zaujímá také prezident, který členy kabinetu jmenuje, avšak tito musí být schváleni parlamentem (3 body). U parlamentních systémů se však nejčastěji setkáváme s prezidenty nominujícími předsedu vlády, který si poté sám vybírá členy svého kabinetu (1 bod). Nejslabší postavení zaznamenáváme u prezidentů, kteří nemají v oblasti jmenování vlády ţádnou pravomoc (0 bodů) (Shugart, Carey 1992).

4.1.1. Česká republika

- 31 -

Na základě čl. 68 Ústavy České republiky je vláda odpovědná Poslanecké sněmovně a její předseda je jmenován prezidentem republiky, který poté na návrh premiéra jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev, nebo jiných úřadů. Vláda se poté do 30 dní uchází o vyslovení důvěry před Poslaneckou sněmovnou. Pokud vláda důvěru nezíská, opakuje se nominační proces předsedy vlády. V případě, ţe vláda nezíská důvěru Poslanecké sněmovny ani napodruhé, dochází k jistému omezení v pravomoci prezidenta jmenovat vládu, jelikoţ je povinen jmenovat předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny (Ústava ČR). V historii samostatné České republiky tato situace doposud nenastala, avšak teoreticky je moţná. Miloš Brunclík konstatuje, ţe prezident není při výběru předsedy vlády nijak omezen a tato jeho pravomoc je zcela nezávislá na vůli ostatních aktérů (Brunclík 2008: 287). Zároveň však mezi odborníky panuje shoda v tom, ţe by měla vládu sestavovat osoba, která bude mít reálnou šanci získat důvěru Poslanecké sněmovny (Brunclík 2008: 287, Pavlíček 2004: 143, Šimíček 2008: 163). V tomto duchu jednal i Václav Klaus, kdyţ v roce 2004 po demisi vlády Vladimíra Špidly prohlásil, ţe nově jmenovaná vláda se bude muset opírat o 101 nekomunistických hlasů, coţ se nakonec také stalo, a prezident po splnění podmínek jmenoval předsedou vlády Stanislava Grosse (Kubík 2004). Stejně aktivně vystupoval prezident i u dalších vládních krizí, kdy například v roce 2006 odmítl jmenovat vládu navrţenou Mirkem Topolánkem, protoţe se neopírala o podporu většiny poslanců. Václav Klaus měl v té době výhrady také k některým navrhovaným ministrům, nakonec však vládu jmenoval a tím předešel tomu, aby byla vláda jmenována na návrh předsedy Poslanecké sněmovny (Brunclík 2008: 297). Z výše uvedeného vyplývá, ţe tato pravomoc činí prezidenta významným aktérem v době vládních krizí či povolebních vyjednávání, a to i přesto, ţe můţe být po druhém neúspěšném pokusu o jmenování premiéra ovlivněn rozhodnutím předsedy Poslanecké sněmovny.

- 32 -

4.1.2. Polská republika

Pozice polského prezidenta při sestavování vlád je dána čl. 154 a 155 polské Ústavy, podle nichţ má prezident pravomoc pověřit předsedu vlády, který navrhne členy ministerské rady. Takto jmenovaná vláda musí získat důvěru Sejmu, a sice absolutní většinou hlasů za přítomnosti alespoň poloviny zákonného počtu poslanců. V případě, ţe vláda nezíská důvěru, zvolí Sejm předsedu vlády a jím navrţené členy ministerské rady absolutní většinou hlasů za přítomnosti nejméně poloviny zákonného počtu poslanců. Prezident republiky poté takto zvolenou ministerskou radu jmenuje. Není-li ministerská rada vytvořena ani tímto způsobem, jmenuje prezident republiky během čtrnácti dnů předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy ministerské rady. K získání důvěry takto jmenované vlády je poté zapotřebí většiny hlasů za přítomnosti nejméně poloviny zákonného počtu poslanců (Klokočka, Wagnerová 2005). Dnešní pozice polského prezidenta při jmenování vlády jiţ není v porovnání s jeho pozicí před ustavením Ústavy z roku 1997 tak významná, a to z důvodu toho, ţe politický reţim v Polské republice před touto novelizací lze povaţovat za poloprezidentský. Původně měl polský prezident v oblasti jmenování vlády mnohem rozsáhlější pravomoci. Měl právo jmenovat premiéra a konzultovat jména jednotlivých ministrů (Javůrek 2008: 85). Ve třech z pěti moţných etap formování vlády mohl určovat premiéra, projednávat sloţení budoucí vlády a v případě selhání čtyř pokusů měl moţnost zvolit buď rozspuštění parlamentu, nebo jmenování úřednické vlády na šestiměsíční období. Navíc v souladu s jeho pravomocemi v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky měl prezident právo konzultovat obsazení postů ministra obrany, zahraničí a vnitra (Javůrek 2008: 86).

4.1.3. Slovenská republika

V případě Slovenské republiky je na základě čl. 102 slovenské Ústavy prezident tím, kdo jmenuje předsedu a ostatní členy vlády Slovenské republiky a pověřuje je řízením ministerstev. Jedná se o autonomní pravomoc prezidenta, který se musí řídit pouze tím, aby jmenoval premiérem občana Slovenské republiky, který splňuje podmínky volitelnosti do Národní rady, a to na základě čl. 110 Ústavy (Ústava SR).

- 33 -

Slovenský politolog Peter Horváth říká, ţe hlavní princip parlamentní formy vlády, tedy svrchovanost parlamentu nad vládou však vyţaduje, aby prezident respektoval výsledky parlamentních voleb a předsedou vlády jmenoval osobu, která je schopna získat většinovou podporu v Národní radě (Horváth 2005: 56). Zároveň dodává, ţe zvyklostí je jmenovat předsedou vlády lídra nejsilnějšího parlamentního politického subjektu, coţ je z politologického hlediska logickým řešením, ale hlava státu jím není ústavně vázána (Horváth 2005: 57). Zatímco při jmenování premiéra má slovenský prezident volnou ruku, u jmenování jednotlivých ministrů je vázán návrhem předsedy vlády, kterému musí vyhovět. Tento princip byl do slovenské ústavy implementován aţ na základě její novelizace, do té doby měl prezident moţnost návrhu premiéra nevyhovět (Horváth 2005: 57). Takovéto nastavení však není úplně typické pro parlamentní reţimy v nichţ má premiér rozhodující vliv na vytváření svého kabinetu. Prezident takto mohl ovlivňovat činnost vlády a mohl se stát příčinou vládní krize. Z tohoto důvodu byla Ústava novelizována a prezident se dle čl. 116 Ústavy nyní musí řídit doporučením premiéra (Ústava SR). Na rozdíl od případu prezidenta České republiky, který je po druhém neúspěšném pokusu v nominačním procesu vystřídán předsedou Poslanecké sněmovny, nemusí prezident Slovenské republiky v průběhu procesu jmenování premiéra brát ohledy na jiné politické subjekty. Stejně jako v případě České republiky hraje prezident Slovenské republiky důleţitou roli v povolebním vyjednávání a v průběhu vládních krizí.

4.1.4. Zhodnocení

Zhodnotíme-li na základě výše uvedených skutečností postavení komparovaných prezidentů při procesu jmenování vlád, zjistíme, ţe se jedná o tři různé procedury, které však produkují srovnatelné výsledky. Český prezident má právo jmenovat předsedu vlády a na jeho návrh poté jmenovat jednotlivé ministry. Omezení při jmenování vlády nastává pouze v okamţiku, kdy prezidentem jmenovaná vláda nebyla schopna dvakrát získat důvěru v Poslanecké sněmovně. Slovenský prezident má naopak při jmenování vlády vliv na všechny tři moţné pokusy ustavování nového kabinetu. Jak bylo popsáno v podkapitole věnující se Slovenské republice, jedná se o prezidentovu autonomní pravomoc. Postavení polského prezidenta v této otázce bylo Ústavou z roku 1997 značně omezeno. Polský

- 34 -

prezident tak nyní zasahuje do procesu jmenování vlády při prvním a třetím pokusu. Druhý pokus o jmenování premiéra a jeho kabinetu náleţí Sejmu. Jak jiţ bylo zmíněno, jedná se o tři různé procedury se srovnatelnými výsledky. Kaţdý z komparovaných systémů vykazuje jistá specifika, která však v případě námi uţité metody nebudou mít vliv na konečné bodové ohodnocení jednotlivých prezidentů. Všichni analyzovaní prezidenti spadají do kategorie ohodnocené jedním bodem, jelikoţ při sestavování vlády jmenují premiéra, který si však poté vybírá svůj kabinet sám (výjimku tvoří dva případy: 1) třetí pokus jmenování premiéra v ČR a 2) druhý pokus v Polsku).

4.2.

Odvolávání vlády

S tématem jmenování vlády úzce souvisí i její odvolávání. Tato prezidentská pravomoc můţe být opět autonomní, avšak také výrazně omezená či ţádná. Vyuţijeme tedy čtyřbodový systém hodnocení Shugarta a Carreyho, který je odstupňován v závislosti na míře omezení prezidenta. Prezident, který odvolává vládu nebo ministry dle svého uváţení bez jakéhokoliv omezení, je ohodnocen čtyřmi body. Tři body získá prezident, který odvolává vládu nebo ministry se souhlasem parlamentu. Dva body obdrţí prezident, který vládu či ministry odvolává, ale je v této činnosti omezen. Pokud prezident můţe odvolávat jen v případě, ţe parlament našel náhradu, obdrţí jeden bod. Nula bodů připadá prezidentům, kteří nemají na odvolání vliv, protoţe to je v kompetenci parlamentu.

4.2.1. Česká republika

Odvolávání vlády a podávání demisí upravují čl. 62, 68, 73, 74 a 75 Ústavy České republiky. Prezident nemůţe svévolně odvolat vládu, jelikoţ mu tato pravomoc nebyla tvůrci Ústavy přiznána (Pavlíček, Hřebejk 1998). Výše uvedené články Ústavy jasně definují případy, kdy prezident můţe či dokonce musí vládu odvolat. Prezident odvolává členy vlády na návrh předsedy vlády, jak je uvedeno článkem 68 Ústavy ČR (Ústava ČR). Demisi vlády podává do rukou prezidenta ministerský předseda, přičemţ demise ministerského předsedy je v případě ČR brána za demisi celé vlády. Ostatní členové vlády

- 35 -

podávají demisi do rukou prezidenta prostřednictvím premiéra, coţ upravuje čl. 73 Ústavy. Čl. 74 Ústavy říká, ţe prezident odvolá člena vlády, jestliţe to navrhne předseda vlády (Ústava ČR). Jan Kysela argumentuje, ţe v tomto případě prezidentu nepřísluší rozhodovat, zda vyhoví či nikoliv. V zásadě jediné co můţe prezident legitimně udělat, je jednat s předsedou vlády, ministrem navrţeným k odchodu, nebo s představiteli zainteresovaných politických stran. Trvá-li však předseda vlády na svém návrhu, je prezident povinen mu vyhovět (Kysela 2008: 248). Ústava ČR jasně specifikuje případy, kdy k odvolání vlády jako celku nebo jednotlivých ministrů můţe, či musí dojít. V případě České republiky je vláda odpovědná Poslanecké sněmovně, coţ se odráţí i na skutečnosti, ţe prezident nemůţe vládu odvolat na základě svého vlastního rozhodnutí.

4.2.2. Polská republika

Polský prezident je ve srovnatelné pozici jako jeho český protějšek. Ani Malá ústava nepřisuzovala prezidentovi právo rozpouštět vládu, a to i přesto, ţe na základě této Ústavy prezident jmenoval předsedu vlády i jednotlivé ministry (Malá ústava 1992). Na základě čl. 144 Ústavy prezident odvolává vládu a ministerského předsedu pouze na základě impulsu daného Sejmem, kterému je vláda stejně jako v případě ČR odpovědná (Klokočka, Wagnerová 2005). V Polsku je uplatňováno konstruktivní votum nedůvěry, dojde-li tedy k vyjádření nedůvěry vládě a následnému zvolení nového premiéra, přijme prezident demisi vlády a jmenuje Sejmem zvoleného premiéra a jím navrţenou vládu (Kubát 2008: 16). Polský prezident nemůţe dle Ústavy z roku 1997 výrazně omezit působení premiéra, coţ vede k tomu, ţe tito ústavní činitelé nejsou rovnocennými partnery a premiér je ve výhodnějším postaveni. Politolog Michal Kubát k tomu uvádí příklad, kdy byl po volbách v roce 2005

Lech Kaczynski jakoţto nově zvolený prezident poměrně pasivní, coţ

souviselo s tím, ţe reprezentoval stejnou politickou linii jako vláda (Kubát 2008: 15). Situace se však změnila po předčasných volbách v roce 2007, kdy se premiérem stal Donald Tusk reprezentující opozici, coţ vedlo k tomu, ţe se objevily první politické konflikty

- 36 -

(Kubát 2008: 15). Nicméně, jak jiţ bylo zmíněno, není v pravomoci prezidenta, aby premiéra či vládu odvolal.

4.2.3. Slovenská republika

Odvolávání vlády a demise vlády či jednotlivých ministrů upravují čl. 115 a čl. 116 Ústavy Slovenské republiky (Ústava SR). Jak jiţ bylo zmíněno v kapitole věnující se jmenování vlády, slovenská Ústava prošla novelizací, před níţ měl prezident moţnost nevyhovět návrhu předsedy vlády na jmenování či odvolání členů kabinetu. I kdyţ byla slovenskému prezidentovi tato výsada odebrána, zůstala mu v tomto ohledu jedna poměrně silná pravomoc. Čl. 116 slovenské Ústavy říká, ţe kdyţ prezident přijme demisi nebo odvolá člena vlády, určí, který z členů vlády bude dočasně spravovat resort člena vlády, jehoţ demisi přijal (Ústava SR). Slovenský politolog Peter Horváth argumentuje, ţe i kdyţ se jedná o časově ohraničenou záleţitost, můţe být politicky velmi nepříjemná hlavně pro předsedu vlády (Horváth 2005: 94). Zároveň poukazují na typický příklad, kterým je situace z května 2001, kdy tehdejší prezident Rudolf Schuster po odvolání ministra vnitra Ladislava Pittnera nevyhověl návrhu předsedy vlády Mikuláše Dzurindy, aby aţ do jmenování nového ministra vnitra dočasně pověřil řízením tohoto ministerstva právě Dzurindu. Na základě svého rozhodnutí pověřil touto funkcí tehdejšího ministra spravedlnosti Jána Čarnogurského (Horváth 2005: 96). Slovenský prezident nemá stejně jako ten český a polský pravomoc svévolně odvolat vládu či jejího člena. Parlamentní forma vládnutí u zkoumaných zemí vychází z předpokladu, ţe je vláda odpovědná parlamentu nebo jedné z jeho komor (ČR a Polsko), a parlament je tedy tím, kdo má vliv na ukončení funkčního období vlády.

4.2.4. Zhodnocení

Srovnávané kritérium týkající se odvolávání vlády v analyzovaných zemích přineslo opět velmi podobné výsledky. Ani jeden z prezidentů nemůţe odvolat vládu na základě vlastního rozhodnutí. Hlavy států přijímají demise premiérů a jednotlivých členů vlád, avšak

- 37 -

děje se to na základě rozhodnutí parlamentu nebo rozhodnutí premiéra či ministra. Prezident tak nemá ţádnou ústavně danou pravomoc, jak ukončit funkční období vlády. Pokud tedy budeme hodnotit jednotlivé prezidenty na základě námi zvolené metody, musíme všem třem prezidentům udělit nula bodů.

4.3.

Pravomoc rozpouštět parlament

V předchozích dvou kapitolách byla zkoumána kritéria vztahující se ke vztahům prezidenta a vlády, tedy moci exekutivní. Tato kapitola se zabývá pravomocí prezidenta rozpouštět parlament, tedy vztahem prezidenta k moci legislativní. K. von Beyme povaţuje rozpustitelnost parlamentu za nezbytnou podmínku rovnováhy v parlamentním systému, absence tohoto institutu vede k „nepravému parlamentarismu“, čili vládě shromáţdění (Beyme citován in Novák, Brunclík 2008). Parlamentem se vzhledem k nerozpustitelnosti senátu v ČR a unikamerální struktuře parlamentu na Slovensku, rozumí jeho dolní komora. Situace v Polsku je poněkud sloţitější, jelikoţ konec funkčního období Sejmu znamená také konec funkčního období Senátu - Senát je na Sejmu závislý. Prezident však nerozpouští přímo Senát, ale Sejm. Opět vyuţiji metodu Shugarta a Careyho. Dle této metody je pět moţností jak mohou být prezidentské pravomoci ve vztahu k rozpouštění parlamentu koncipovány. Prezident je v pravomoci rozpustit parlament neomezený (4 body). Prezident je omezen v tom, jak často můţe parlament rozpustit (3 body). Rozpuštění parlamentu prezidentem vyţaduje nové prezidentské volby (2 body). Pravomoc prezidenta je omezená, pouze jako reakce na určité události (1 bod). Prezident nemá pravomoc rozpustit parlament (0 bodů) (Shugart, Carey 1992).

4.3.1. Česká republika

Ústava České republiky, konkrétně čl. 62 říká, ţe prezident rozpouští Poslaneckou sněmovnu. Pokud se však zaměříme na čl. 35 Ústavy věnující se moţnostem rozpuštění Poslanecké sněmovny zjistíme, ţe prezident je v této své pravomoci značně omezen a

- 38 -

nemůţe tedy Poslaneckou sněmovnu rozpustit kdykoliv. Důvody vedoucí k rozpuštění Poslanecké sněmovny jsou: nevyslovení důvěry nově jmenované vládě, jejíţ předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny; Poslanecká sněmovna se do tří měsíců neusnesla o vládním návrhu zákona, se kterým vláda spojila otázku důvěry; zasedání Poslanecké sněmovny bylo přerušeno po dobu delší neţ je přípustné, nebo pokud nebyla Poslanecká sněmovna způsobilá se usnášet po dobu tří měsíců, ačkoliv nebylo její zasedání přerušeno a ačkoliv byla v té době opakovaně svolána ke schůzi. Poslanecká sněmovna je taktéţ nerozpustitelná tři měsíce před skončením jejího volebního období (Ústava ČR). V krátké historii samostatné České republiky zatím nedošlo k rozpuštění parlamentu z výše uvedených důvodů. Předčasné volby v roce 1998, k nimţ došlo dva roky před skončením řádného funkčního období Poslanecké sněmovny, byly vyhlášeny na základě zvláštního ústavního zákona o mimořádném zkrácení tohoto období (Vodička, Cabada 2007). Téměř shodně měla být řešena i situace v roce 2009, avšak ústavní zákon o předčasných volbách byl zrušen Ústavním soudem, a to na návrh poslance Miloše Melčáka („Melčák napadl předčasné volby“).

4.3.2. Polská republika

Polský prezident nemá oproti tomu českému tolik moţností, jak Sejm odvolat. Zatímco český prezident můţe Poslaneckou sněmovnu rozpustit ve čtyřech ústavou daných situacích, jeho polský protějšek má tuto moţnost pouze ve dvou případech. Prezident Polské republiky můţe Sejm rozpustit pokud neschválí státní rozpočet nebo pokud třikrát po sobě ztroskotá procedura ustavování vlády (Kubát 2008: 17). Tuto svoji pravomoc můţe však prezident na základě čl. 98 Ústavy vyuţít aţ poté, co tento krok prokonzultuje s maršálky Sejmu a Senátu (Klokočka, Wagnerová 2005). Další moţnosti, v jakých situacích lze Sejm rozpustit, polská Ústava nenabízí, nutno však dodat, ţe ani Malá ústava Polské republiky platná od konce roku 1992, nepřiznávala prezidentovi v tomto ohledu výraznější pravomoci (Malá ústava 1992).

- 39 -

4.3.3. Slovenská republika

Případ Slovenské republiky je v pravomoci rozpouštění parlament podobný tomu českému. Prezident je podle čl. 102 Ústavy oprávněn rozpustit Národní radu v těchto případech: Parlament neschválil programové vyhlášení vlády do šesti měsíců od jejího jmenování; parlament se do tří měsíců neusnesl o vládním návrhu zákona, se kterým vláda spojila otázku důvěry; parlament nebyl způsobilý se usnášet déle neţ tři měsíce, ačkoliv jeho zasedání nebylo přerušeno; zasedání parlamentu bylo přerušené na delší čas, neţ dovoluje ústava (Ústava SR). Prezidentu Slovenské republiky je na rozdíl od prezidenta České republiky znemoţněno uplatnit své právo na rozpuštění Národní rady v době posledních šesti měsíců svého volebního období, v období války, válečného stavu či výjimečného stavu, a to dle čl. 102 Ústavy Slovenské republiky (Ústava SR). Důvodem k tomu je, ţe při mimořádných situacích je obtíţné zabezpečit po rozpuštění parlamentu svobodné demokratické volby. Kromě toho by při mimořádných situacích nebylo moţné zabezpečit kontrolní pravomoci zákonodárného sboru v čase, kdy by to bylo potřebné bez ohledu na to, ţe zvolení schůze takového orgánu by bylo velmi sloţité (Drgonec 2001: 153-154). Dalším rozdílem mezi slovenským prezidentem a tím českým a polským je, ţe slovenský prezident v jednom ústavou daném případě musí parlament rozpustit, a nemůţe tedy vyuţít moţnosti jednat alternativním způsobem a najít jiné řešení vzniklé situace. Touto situací je případ, kdy v lidovém hlasování o odvolání prezidenta nebyl prezident odvolán. Tehdy musí ze zákona Národní radu rozpustit (Ústava Slovenské republiky). V původní verzi ústavy z roku 1992 byl slovenský prezident oprávněn rozpustit Národní radu pouze v prvním z uvedených případů, ostatní byly do ústavy zakomponovány novelizací z roku 1999. Jak je patrné z uvedeného výčtu případů, kdy lze rozpustit Národní radu Slovenské republiky, jedná se o velmi podobné případy jako v České republice.

4.3.4. Zhodnocení Všichni tři prezidenti mají za určitých jasně daných podmínek moţnost rozpustit dolní komoru parlamentu. Vyuţijeme-li pro kvantifikaci tohoto kritéria námi představenou

- 40 -

metodu, zjistíme, ţe prezidenti všech tří zemí na jejím základě získají jeden bod, jelikoţ pravomoc prezidenta lze klasifikovat jako omezenou, pouze jako reakci na určité události. I kdyţ byly analyzovaní prezidenti ohodnoceni stejně, jsou patrné rozdíly, kdy se jako nejslabší v tomto ohledu jeví prezident Polska, kterému je pravomoc rozpustit Sejm přiznána pouze ve dvou případech. Jedním z těchto případů je i situace, kdy Sejm neschválí vládou představený rozpočet, coţ však můţe na druhou stranu znamenat zvýšení tlaku prezidenta na dolní komoru v případě, ţe vláda je sloţena z politiků ze stejné politické opce jako je prezident. Prezident můţe v takovémto případě naléhat na Sejm, aby jím podporovaný rozpočet schválil, v opačném případě by mohl Sejm rozpustit. Prezidenti České republiky a Slovenska jsou na tom v této pravomoci velice podobně.

4.4.

Suspenzivní veto

Aby měl prezident nějakou moţnost ovlivnit legislativní proces, musí disponovat právem veta nad parlamentem přijatou legislativou. Nicméně, pokud by toto veto bylo absolutní, měl by prezident v rukou obrovskou moc. Existuje několik typů vet, avšak v parlamentních reţimech je upřednostňováno veto suspenzivní, které pozbývá platnosti, jakmile jsou splněny předem dané podmínky, např. parlament toto veto přehlasuje potřebnou většinou hlasů. Jan Kysela argumentuje, ţe například v České republice se veto stalo potencionálně zřejmě nejsilnějším nástrojem prosazování představ prezidenta republiky o směřování právního řádu a politiky, a to zejména za těsně většinové nebo menšinové vlády bez disciplinované podpory (Kysela 2006: 17). Metoda Shugarta a Careyho, z níţ v práci částečně vycházím, obsahuje dva typy vet, které se však pro parlamentní reţimy nejevily vhodnými, a proto jsem přistoupil k modifikaci jejich metody a vybral jsem veto suspenzivní, které je pro parlamentní systémy typické. Nejsilnějším prezidentem podle zvolené metody je ten, jehoţ suspenzivní veto je přehlasovatelné pouze kvalifikovanou většinou (4 body). Druhým nejsilnějším je prezident disponující suspenzivním vetem přehlasovatelným absolutní většinou hlasů (2 body). Suspenizvní veto přehlasovatelné prostou většinou je ohodnoceno bodem jedním. Nula bodů získá prezident, kterému ústava suspenzivní veto nepřiznává.

- 41 -

4.4.1. Česká republika

V čl. 50 Ústavy České republiky je uvedeno, ţe prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního. Zákon vrací s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen (Ústava ČR). O takto vráceném zákonu hlasuje Poslanecká sněmovna znovu a má tak moţnost jej přehlasovat nadpoloviční většinou hlasů všech poslanců. Ústavní právník Karel Klíma říká, ţe prezidentské veto se můţe transformovat na veto absolutní, a to v případě, ţe je zákon prezidentovi postoupen na konci funkčního období Poslanecké sněmovny, protoţe nemusí být jiţ způsobilá sejít se k tomu, aby mohla prezidentské veto přehlasovat (Klíma et al. 2005). Jak bylo zmíněno, prezident má právo vetovat všechny typy zákonů, vyjma zákonů ústavních. Toto omezení je poměrně dobře kompenzováno moţností prezidenta vetovat také finanční zákony, tedy i zákon o státním rozpočtu. Tato pravomoc mu dává moţnost vyvíjet silný tlak na vládu, potaţmo na Poslaneckou sněmovnu. Suspenzivní veto bylo a je českými prezidenty poměrně často vyuţíváno, a to zejména současným prezidentem Václavem Klausem, který byl sice největším kritikem vetování zákonů Václavem Havlem, ale přesto toto své právo uplatnil jiţ ve 41 případech, kdy posledním byl zákon o Úřadu práce České republiky ze dne 9. února 2011 („Zákony vetované prezidentem V. Klausem“). Václav Havel byl při vyuţívání této pravomoci o něco méně aktivní, kdyţ během svého působení v pozici prezidenta ČR, vyuţil právo veta ve 27 případech (Chrastilová, Mikeš 2003).

4.4.2. Polská republika

Prezident Polské republiky můţe dle čl. 122 ústavy zákon s odůvodněním vrátit Sejmu k novému projednání. Jestliţe Sejm zákon většinou tří pětin hlasů za přítomnosti nejméně poloviny zákonného počtu poslanců opětovně schválil, podepíše jej prezident do sedmi dnů a nařídí jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů. Jestliţe Sejm zákon opětovně schválil, nemá prezident právo obrátit se na Ústavní soudní dvůr (Ústava Polska). Má také povinnost odmítnout podepsat zákon, který byl Ústavním soudním dvorem prohlášen za protiústavní. - 42 -

Podle deníku The Economist je prezidentské právo veta v Polsku nejsilnějším nástrojem polského prezidenta. V Polsku totiţ pravidelně vznikají slabé vlády, které často nemají v Sejmu potřebnou tří pětinovou většinu („Polish presidentional election 2010“). Prezidentské veto se v Polsku stalo jedním z důvodů konfliktu například mezi prezidentem Lechem Kaczynskim a premiérem Donaldem Tuskem. Premiér Tusk opakovaně poţadoval okleštění prezidentských pravomocí, konkrétně právě silného veta, a to z důvodu vetování několika klíčových zákonů prezidentem Kaczynskim v posledním období („Prezidentské veto v Polsku“) . 4.4.3. Slovenská republika

Stejně jako český prezident má i slovenský prezident moţnost vrátit do patnácti dní zákon Národní radě Slovenské republiky, která prezidentské veto můţe přehlasovat nadpoloviční většinou hlasů všech poslanců. Ústavně je toto zakotveno v čl. 87 a čl. 102 slovenské Ústavy (Ústava SR). Oproti českému měl slovenský prezident aţ do novelizace ústavy v roce 1999 právo vetovat i ústavní zákony, avšak právě zmíněná novelizace jej o toto právo připravila (Kopeček 2008: 198). Na rozdíl od českého prezidenta můţe ten slovenský zasahovat do legislativního procesu a to v situaci, kdy k vrácenému zákonu připojí přesné znění navrhovaných úprav, coţ je podmínkou, která prezidentovi vyplývá z jednacího řádu Národní rady Slovenské republiky, konkrétně z §90 („Jednací řád Národní rady SR“). Na základě tohoto jednacího řádu se poté zákon znovu projednává ve druhém a třetím čtení, coţ je oproti jednomu čtení v případě České republiky také rozdíl. Pro srovnání, prezident Kováč, v porovnání se svými nástupci, vyuţíval právo veta jen omezeně. Za celé své působení v úřadu prezidenta republiky vrátil 38 zákonů (Orosz, Šimuničová 1998). Aktivnějším v tomto směru byl druhý prezident Slovenské republiky Rudolf Schuster, který za stejné období vrátil Národní radě 103 zákony. Podle některých názorů se R. Schuster tímto přístupem choval jako druhá komora parlamentu (Procházka et al. 2002). Zatím poslední slovenský prezident Ivan Gašparovič vrátil parlamentu 49 zákonů („Zákony vetované prezidentem I. Gašparovičem“).

- 43 -

4.4.4. Zhodnocení

Ve všech zemích, komparovaných v této práci, je prezidentu republiky dána pravomoc vetovat zákony suspenzivním vetem. V České republice a na Slovensku je toto veto přehlasovatelné absolutní většinou. Významnější pozici při vetování zákonů má prezident Polska, jehoţ veto je přehlasovatelné pouze kvalifikovanou většinou. Tato prezidentská pravomoc je tak v Polsku prezidentovým nejvýraznějším nástrojem, jak ovlivňovat vládní politiku. Podle námi stanoveného hodnocení tak prezident Polska získává 4 body. Postavení prezidentů v České republice a na Slovensku je v pravomoci suspenzivního veta velmi podobné, v obou zemích je přehlasovatelné absolutní většinou. Jejich postavení je tak ve čtvrté komparované poloţce ohodnoceno shodně dvěma body.

4.5.

Možnost vyvolat referendum

V tomto bodě budu opět vycházet z metody Shugarta a Careyho. Ti rozdělují postavení prezidenta v moţnosti vyvolat referendum podle následujícího klíče. Čtyři body získává prezident, jehoţ pravomoc vyvolat referendum je neomezená. Pokud má prezident moţnost referendum vyvolat, ale je v této pravomoci omezen, dostátá dva body. Ţádný bod pak značí, ţe prezident nemá na vyvolání referenda ţádný vliv. Jen pro doplnění dodávám, ţe se jedná o referenda celostátní, nikoli regionální.

4.5.1. Česká republika

V České republice je referendum zakotveno v Ústavě, prováděcí zákon však stále nebyl přijat. K celostátnímu referendu vyhlašovanému prezidentem republiky tedy prakticky nedochází. V historii České republiky bylo prezidentem vyhlášeno pouze jednou, a to v červnu roku 2003 v souvislosti s celostátním hlasování o přistoupení České republiky k Evropské unii. K tomuto konkrétnímu účelu byl přijat ústavní zákon 515/2002 „O referendu o vstupu České republiky do Evropské unie a o změnách Ústavního zákona 1/1993 v platném znění“, („Ústavní zákon 515/2002“). Zákon o referendul však byl přijat

- 44 -

pouze jednorázově k tomuto účelu a nemá obecnou platnost (Vodička,Cabada 2007). K referendu dochází v České republice pouze na místní úrovni, a to podle zákona 298/1992 Sb. o místním referendu. („Zákon 298/1992 Sb. o místním referendu“). O ustanovení celostátního referenda se však v České republice uţ delší dobu uvaţuje. Poslední iniciativou je návrh ČSSD z října 2011. ČSSD se snaţí návrh prosadit v souvislosti s otázkou vyrovnání se státu s církví. Iniciativu sociální demokracie bude pravděpodobně podporovat i nejmenší vládní strana Věci veřejné, která zavedení prvků přímé demokracie povaţuje za jednu ze svých priorit (Eliášová: 2011).

4.5.2. Polská republika

Na rozdíl od české ústavy rozeznává polská ústava dva druhy referenda: celostátní a regionální. Celostátní referendum, které je předmětem analýzy této kapitoly, můţe být vyhlášeno dvojím způsobem. Sejm má právo vyhlásit referendum absolutní většinou hlasů za přítomnosti nejméně poloviny zákonného počtu poslanců. Prezident Polské republiky pak se souhlasem Senátu uděleným absolutní většinou hlasů za přítomnosti nejméně poloviny zákonného počtu senátorů (Ústava Polska). V případě, ţe se jedná o ústavní referendum, je vyhlášeno Sejmem na základě návrhu minimálně 1/5 všech poslanců Sejmu, Senátu nebo prezidenta republiky (Ústava Polska). Michal Kubát uvádí, ţe Polsko nemá s celostátními referendy nejlepší zkušenost, a to jak v historické perspektivě, tak i po roce 1989, kdy se v Polsku uskutečnila čtyři referenda. První dvě se konala v roce 1996 a týkala se především problémů privatizace (Kubát 2005: 140-141). Dalším bylo ústavní referendum v roce 1997 týkající se nové ústavy. Poslední referendum se konalo v roce 2003 a týkalo se, stejně jako v případě České republiky, otázky přistoupení k Evropské unii. V roce 2005 se mělo konat referendum k otázce navrhované evropské ústavy, to se však kvůli odmítavému postoji k evropské ústavě ve Francii neuskutečnilo („Where member states stand“). V Polsku se v současné době diskutuje o vyhlášení referenda v otázce přijetí eura, avšak prezident Komorowski se staví proti („Poland doesn´t need referendum“).

- 45 -

4.5.3. Slovenská republika

Prezident Slovenské republiky má, stejně jako prezident Polska, moţnost vyvolat referendum za podmínek, které jsou specifikovány v článcích 93-100 slovenské ústavy (Ústava SR). Referendum prezident vyhlašuje, jestliţe o to poţádá alespoň 350 000 občanů, a to do 30 dnů od přijetí petice občanů anebo usnesení Národní rady Slovenské republiky (Ústava SR). Prezident republiky má ústavou dané právo obrátit se před vyhlášením referenda na Ústavní soud SR s otázkou, zda je vyhlášení referenda, tedy jeho předmět, v souladu s Ústavou SR (Ústava SR). První celostátní referendum proběhlo na Slovensku jiţ v roce 1994, a od té doby se konalo dalších šest, z nichţ za nejvýznamnější lze povaţovat referendum z května roku 1997, které se mj. zabývalo otázkou přímé volby prezidenta republiky („Referenda v historii SR“). Slovenští prezidenti svoji pravomoc poţádat Ústavní soud SR o přezkoumání návrhu na vyvolání referenda poměrně často vyuţívají. V případě, ţe o přezkoumání nepoţadají, tak fakticky vyhlášení referenda podporují. Příkladem toho, jak můţe prezident svým postojem k referendu ovlivnit politickou situaci, je konání prezidenta Rudolfa Schustera, který dal v roce 2000 najevo svůj souhlas s vyvoláním referenda o předčasných volbách kdyţ prohlásil, ţe jsou v souladu s Ústavou SR. Ještě před uskutečněním petice tak dal impuls, ţe s referendem souhlasí ( Meseţnikov 2000: 33).

4.5.4. Zhodnocení

V České republice neexistuje institut vyvolání celostátního referenda, a proto je také prezident v této oblasti bez jakékoliv pravomoci. Odlišná je situace v Polsku a na Slovensku, kde celostátní referendum existuje. Prezidenti Polska a Slovenska jsou v této proceduře důleţití, protoţe oba referendum vyhlašují (v Polsku však můţe referendum vyhlásit také Sejm). Kdyţ ale porovnáme reálné pravomoci obou prezidentů v této oblasti zjistíme, ţe v Polsku je jeho postavení výraznější. Prezident je v této pravomoci sice omezen Senátem, který jeho návrh musí podpořit absolutní většinou hlasů za přítomnosti nejméně poloviny zákonného počtu senátorů, nicméně můţe referendum navrhnout svévolně a není tak omezen petiční akcí občanů, jako je tomu na Slovensku. Podle

- 46 -

zvolené metody získává polský prezident 2 body. Slovenský prezident má sice pravomoc obrátit se před vyhlášením referenda na Ústavní soud SR s otázkou, zda je vyhlášení referenda v souladu s Ústavou SR, nemá však moţnost referendum vyvolat sám, a proto je jeho postavení v této oblasti ohodnoceno nula body. Český prezident dostává vzhledem k absenci celostátního referenda v Ústavě České republiky taktéţ nula bodů.

4.6.

Zákonodárná iniciativa

Šestou zkoumanou oblastí je prezidentova zákonodárná iniciativa. Shugart a Carey rozlišují čtyři moţnosti, v nichţ se prezident ve své zákonodárné iniciativě nachází. První tři jsou určeny vztahem k parlamentu, respektive k moţnosti parlamentu zákony pozměňovat. Prvním z těchto případů je situace, kdy parlament nemá pravomoc prezidentovy zákony pozměňovat (4 body). Druhou moţností, které Shugart s Careyem přidělují dva body, je prezident, jemuţ zákonodárná iniciativa náleţí, parlament však můţe tyto zákony pozměňovat. Pokud je parlament v pozici, kdy můţe prezidentovy zákony neomezeně pozměňovat, získává prezident jeden bod. Nula bodů pak náleţí prezidentovi, který nemá legislativní pravomoci (Shugart, Carey 1992).

4.6.1. Česká republika

Prezident České republiky nedisponuje

ţádnou ústavou danou

reálnou

zákonodárnou iniciativou. Nejsilnějším prezidentským nástrojem v oblasti přijímání zákonů je

právo suspenzivního veta, tedy moţnost odmítnout podepsat zákon (s výjímkou

ústavního zákona), který je pak znovu vrácen k hlasování do Poslanecké sněmovny, která ho můţe přehlasovat absolutní většinou (více o moţnosti suspenzivního veta v České republice v kapitole 4.4.1.) Prezident republiky tedy nemá legitimní nástroj, jak prosadit svou legislativu. Prezident má však právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí, kde mu musí být dle čl. 64 Ústavy uděleno slovo kdykoliv o to poţádá (Ústava ČR). Můţe tak svým vlivem a přesvědčivostí argumentů získat členy zákonodárného sboru pro

- 47 -

svůj názor týkající se dané zákonné předlohy (Chrastilová, Mikeš 2003). Tato provomoc je však pouze velmi formální a nemá velký vliv na výsledek hlasování.

4.6.2. Polská republika

Polský prezident disponuje oproti českému zákonodárnou iniciatiovu. Čl. 144 Ústavy Polska uvádí, ţe úřední akty prezidenta vyţadují kontrasignaci předsedy vlády. Jsou zde však uvedeny výjimky, pro které není kontrasignace nutná. V bodě 4. tohoto článku je uvedena také prezidentova pravomoc navrhovat zákony (Ústava Polska). Prezident tak můţe návrhy podávat neomezeně. Jím navrhované zákony jsou pak vystaveny stejné legislativní proceduře, jako u přijímání zákonů jinými politickými subjekty. Kromě prezidenta má zákonodárnou iniciativu také skupina minimálně 15 poslanců, výbory Sejmu, Senát, nebo skupina minimálně 100 000 občanů („Oficiální stránky Sejmu“). V Sejmu je pak návrh zákona schvalován ve třech čteních a pokud je přijat, je postoupen Senátu. Senát má

tři moţnosti, co s návrhem zákona udělat. 1) schválit ve znění

postoupeném Sejmem, 2) schválit s vlastními pozměňovacími návrhy 3) odmítnout zákon jako celek. Sejm má však pravomoc Senát přehlasovat („Oficiální stránky Sejmu“). Institut navrhování zákonů prezidentem Polska je velmi silným nástrojem, jak prosadit vlastní legislativu. Tato pravomoc není v parlamentních systémech příliš rozšířenou a v Polsku ji můţeme povaţovat za důsledek ústavního vývoje v první polovině 90. let. Legislativní iniciativa je prezidenty poměrně často vyuţívaná. Nejaktivnějším prezidentem v této oblasti byl Alexander Kwasniewski, který podal během let 1995-2005 celkem 38 návrhů zákona (Kubát 2005: 50).

4.6.3. Slovenská republika

Situace slovenského prezidenta v oblasti prosazování vlastní zákonodárné iniciativy je téměř totoţná se situací prezidenta ČR. Prezident nedisponuje ţádnou reálnou zákonodárnou iniciativou a podobně jako jeho český protějšek můţe tvorbu legislativních zákonů částečně ovlivňovat pouze svými vystoupeními na zasedáních Národní rady. Dále

- 48 -

můţe podle čl. 102 Ústavy SR podávat Národní radě zprávy o stavu SR a o závaţných politických otázkách (Ústava SR). Prezident můţe k tomuto kroku přistoupit i několikrát do roka, „závaţné otázky“ nejsou definovány a záleţí pouze na prezidentově volbě (Belko 2003: 55). Výše uvedené varianty však nejsou reálnou zákonodárnou iniciativou. Stejně jako v ČR je i na Slovensku nejsilnější prezidentskou pravomocí v legislativním procesu právo suspenzivního veta, která je přehlasovatelné absolutní většinou hlasů (více o suspenzivním vetu na Slovensku v podkapitole 4.4.3.)

4.6.4. Zhodnocení

V České republice a na Slovensku nedisponují prezidenti zákonodárnou iniciativou. Mohou pouze předstupovat před zákonodárný sbor a snaţit se přijímaní legislativy ovlivnit nepřímo. Naopak polský prezident je vybaven zákonodárnou iniciativou, a je tak jedním z politických subjektů, který má tuto pravomoc. Prezidentem navrhované zákony pak podstupují standardní legislativní proceduru, při níţ mohou být pozměňovány. Podle bodů stanovených výše tedy dostává polský prezident dva body, protoţe mu zákonodárná iniciativa náleţí, parlament však můţe tyto zákony pozměňovat. Prezidenti České republiky a Slovenka jsou shodně obodováni nula body, protoţe namají ţádnou reálnou legislativní provomoc, pouze nepřímé nástroje, jak tvorbu legislativy ovlivňovat.

4.7.

Postavení prezidenta před zákonem

Tato kapitola je v rámci práce výjímečná z toho pohledu, ţe nezkoumá ţádnou prezidentovu provomoc vůči dalším subjektům politického systému, naopak zkoumá postavení jiných politických orgánů k prezidentovi. Konkrétně se věnuje postavení prezidentů před zákonem, tedy do jaké míry mohou prezidenti poţívat své imunity a zkoumá i varianty, ze kterých lze prezidenta odvolat. Nutno dodat, ţe tato kapitola je více teoretická, ani v jedné ze zkoumaných zemí totiţ nikdy nedošlo podle platných ústav k soudnímu procesu s prezidentem nebo k reálnému pokusu o jeho odvolání. Toto

- 49 -

kritérium jsem se rozhodl do hodnocení zařadit, neboť se domnívám, ţe stupeň imunity a faktická neodvolatelnost prezidentovi poskytuje psychologickou výhodu. Prezident, který má pocit nezranitelnosti, bude pravděpodobně více aktivistický a bude vyuţívat svých pravomocí moţná aţ na hranu ústavnosti. Jediné, čeho by se takový prezident mohl obávat, je jeho neznovuzvolení. A tak se dá předpokládat i vyšší míra aktivismu v jeho posledním funkčním období. Zůstává ovšem otázkou, nakolik je takový aktivismus psychologickým důsledkem a nakolik historickou tradicí volit jako prezidenty silné osobnosti. Přesto postavení prezidenta v této oblasti povaţuji za důleţitou součást hodnotících kritérií. Stupeň imunity se dělí na různé typy. Poměrně dosti specifickou je tzv. indemnita, která trestní stíhání pro trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce prezidenta vylučuje, a proto jsou prezidentovi disponujícímu touto formou imunity, který je navíc za normálních okolností neodvolatelný, přiděleny čtyři body. Nejrozšířenější formou imunity je ta, kdy je prezident trestně odpovědný pouze v ústavou daných případech. Tato forma imunity je ohodnocena dvěma body, navíc se předpokládá, ţe i zde je prezident za normálních okolností neodvolatelný. Pokud prezident nedisponuje významnou imunitou, nebo můţe být odvolán i za podmínek, kdy se neprovinil proti ústavou daným podmínkam, nedostává ţádný bod.

4.7.1. Česká republika

Podle čl. 65 Ústavy ČR prezidenta republiky nelze zadrţet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo správní delikt. Trestní stíhání pro trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce prezidenta republiky je navţdy vyloučeno. Existuje jediný případ, kdy můţe být prezident trestně stíhán. Tímto případem je velezrada. Prezident můţe být pro velezradu stíhán před Ústavním soudem na základě ţaloby Senátu. Pokud je prezident usvědčen, ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt (Ústava ČR). Z výše uvedeného je patrné, ţe prezident České republiky poţívá absolutní imunity. V českém politickém prostředí je v poslední době diskutována otázka, jak velká by prezidentova imunita měla být a za jakých podmínek by bylo moţné ho stíhat. V případě, ţe by byla zavedena přímá volba prezidenta a došlo také k upravení prezidentských

- 50 -

pravomocí, je jedním z projednávaných bodů i upravení prezidentské imunity. Poslanci navrhují, aby se prezidentská imunita vztahovala pouze k období výkonu funkce (Kopecký: 2011).

4.7.2. Polská republika

Polská Ústava chrání v této oblasti prezidenta výrazně méně, neţ Ústava České republiky. Podle čl. 145 Ústavy je odpovědný za porušení ústavy, zákonů nebo pro spáchání trestného činu. K odpovědnosti však můţe být prezident dohnán jen před Státním soudním dvorem. Obţalobu proti prezidentovi vznáší Národní shromáţdění. Toto rozhodnutí musí být schváleno nejméně dvěma třetinami hlasů zákonného počtu členů Národního shromáţdění a přijímá se na návrh nejméně 140 členů Národního shromáţdění. Pokud je rozhodnutí na obţalobu přijato, je prezidentu republiky pozastaven výkon jeho funkce (Ústava Polska). Článek 134 Ústavy Polska říká, ţe je-li prezident shledán odpovědným za porušení ústavy, zákonů nebo pro spáchání trestného činu, rozhoduje Státní soudní dvůr o sesazení prezidenta republiky z úřadu. V případě sesazení prezidenta vykonává jeho povinnosti maršálek Sejmu (Ústava Polska).

4.7.3. Slovenská republika

Oproti polskému prezidentovi lze toho slovenského podle čl. 107 Ústavy stíhat jen za úmyslné porušení ústavy nebo vlastizradu. Na rozdíl od ČR, kde je prezident odpovědný pouze za ústavní delikt velezrady, je tedy slovenský prezident i trestně odpovědný. O podání obţaloby na prezidenta rozhoduje Národní rada SR, a to tří pětinovou většinou hlasů všech poslanců. Prezidenta pak soudí Ústavní soud Slovenské republiky (Ústava SR). Stejně jako u polského prezidenta, znamená odsouzení ztrátu funkce a způsobilost ji znovu získat. Vedle této moţnosti můţe být prezident SR odvolán čl. 106 Ústavy z funkce proti své vůli před koncem volebního období také tzv. lidovým hlasováním. To vyhlašuje - 51 -

předseda Národní rady na základě jejího usnesení přijatého nejméně 3/5 většinou všech poslanců, a to do 30 dní od přijetí usnesení tak, aby se lidové hlasování konalo do 60 dní od jeho vyhlášení. Prezident je pak odvolán, pokud pro jeho odvolání hlasovala nadpoloviční většina všech oprávněných voličů. Nebyl-li prezident v lidovém hlasování odvolán, rozpustí Národní radu do 30 dní od vyhlášení výsledků lidového hlasování (Ústava SR).

4.7.3. Zhodnocení

Z výše uvedeného vyplývá, ţe nejsilnějším prezidentem v této oblasti je český. Českého prezidenta lze soudit pouze za vlastizradu. Jeho pozici oproti ostatním komparovaným prezidentům posiluje i fakt, ţe za své činy v průběhu výkonu funkce nemůţe být stíhán po konci svého funkčního období. Navíc není za normálních podmínek odvolatelný. Díky tomuto faktu a uţívání tzv. indemnity, je jeho pozice ohodnocena 4 body. Pozice slovenského prezidenta jiţ není tak výrazná, protoţe můţe být souzen i za úmyslné porušení ústavy, nedisponuje tedy indemnitou a je moţné ho stíhat i zpětně. Navíc je zde moţnost odvolání prezidenta tzv. lidovým hlasováním a prezident tak můţe být odvolán, ikdyţ neporuší ústavou dané podmínky k jeho odvolání za delikty proti ústavě. Kvůli moţnosti jeho dovolání lidovým hlasováním tedy nezískává slovenský prezident ţádný bod. Prezident Polska není za normálních podmínek odvolatelný, zato je odpovědný za porušení ústavy, zákonů, ale i pro spáchání trestného činu. Nemá tedy výraznou ochranu ústavy a dle stanoveného hodnocení je mu také uděleno nula bodů.

4.8.

Jmenování ústavních soudců

Postavení prezidentů k soudní moci je v práci zastoupeno vztahem prezidentů k ústavním soudům, které jsou v komparovaných zemích vrcholnými ústavními orgány, jejichţ kompetence jsou zakotveny přímo v jejich ústavách. Prezidentovy pravomoci směrem k ústavnímu soudu jsou tedy hlavním a nejvlivnějším ukazatelem, kterak prezident ovlivňuje vrcholnou justiční sféru v jednotlivých zemích. Zásadní je v této oblasti pravomoc jmenování ústavních soudců. Pokud je prezident v jejich výběru neomezený, získává podle - 52 -

upravené metody čtyři body. Pokud mu tato pravomoc náleţí, ale není v ní osamocen, je ohodnocen dvěma body. Ţádný bod pak značí prezidenta, který nemá na jmenování a výběr ústavních soudců ţádný vliv.

4.8.1. Česká republika

Ústavní soud ČR je v ústavně vymezen čl. 83-89 Ústavy ČR. Skládá se z 15 soudců, kteří jsou jmenováni na dobu deseti let. Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu (Ústava ČR). Na základě čl. 62 Ústavy jmenuje prezident republiky také předsedu a místopředsedy Ústavního soudu. Zatímco Ústava nespecifikuje počet místopředsedů Ústavního soudu, zákon o Ústavním soudu z roku 1993, stanovil počet místopředsedů na dva („Zákon o Ústavním soudu ČR“). Tato pravomoc nevyţaduje souhlas Senátu a spadá tak do autonomních kompetencí prezidenta. Místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová v souvislosti s kompetencí prezidenta jmenovat soudce Ústavního soudu argumentuje, ţe Ústava českému prezidentovi dává moţnost, obměnit celý Ústavní soud, a to v případě, ţe slouţí dvě za sebou jdoucí období (Wagnerová 2008: 103). „Jedinou brzdou při výběru kandidátů je Senát, kterému však pro projednání souhlasu s kandidátem postačí, jedná-li za přítomnosti jedné třetiny členů, přičemž souhlas musí vyjádřit jen nadpoloviční většina z přítomných, tj.14 z 27 senátorů (Wagnerová 2008: 103).“ Současný prezident V. Klaus jmenoval během svého prezidentství jiţ 12 ústavních soudců. Posledním z jmenovaných byl v roce 2005 JUDr. Vladimír Kůrka (Soudci Ústavního soudu jmenovaní prezidentem). Problematickým se však stalo jmenování nových ústavních soudců v letech 2003-2005, kdy se prezident a Senát dostali do sporu, který jmenování soudců brzdil. Senátoři obviňovali prezidenta, ţe záměrně brzdí a ohroţuje činnost Ústavního soudu a naopak prezident argumentoval, ţe kritika jím navrţených kandidátů v Senátu pramení z touhy zviditelnit Senát („Krize při jmenování Ústavních soudců ČR“). Jak je vidět, můţe prezident za určitých okolností poměrně snadno dosáhnout toho, aby jím předloţení kandidáti byli jmenováni. Spor mezi Senátem a prezidentem v letech 2003-2005 však dokládá, ţe tomu tak být nemusí. Jednou jmenovaný soudce se

- 53 -

k prezidentovi republiky musí chovat podle zlatého pravidla „duty of ingratitude“, tedy je k němu „povinován nevděkem“. Tato povinnost soudců Ústavního soudu je ostře sledována zejména ve věcech, v nichţ je prezident republiky účastníkem řízení před Ústavním soudem (Wagnerová 2008: 105).

4.8.2. Polská republika

Polský Ústavní soud (oficiálně Ústavní soudní dvůr) se skládá stejně jako v případě ČR z 15 soudců, kteří jsou individuálně jmenováni, a to na dobu devíti let bez moţnosti opětovného zvolení. Soudci jsou jmenováni Sejmem na návrh minimálně 50 poslanců nebo Prezídia Sejmu (Kubát 2004: 281). Prezident republiky tak nemá na rozdíl od českého prezidenta moţnost navrhovat či jmenovat ústavní soudce. Na návrh kolegia ústavních soudců však prezident jmenuje předsedu a místopředsedu Ústavního soudního dvora, a sice na základě čl. 144 Ústavy (Ústava Polska).

4.8.3. Slovenská republika

Ústavní soud Slovenské republiky se skládá ze 13 soudců, které na návrh Národní rady SR jmenuje na 12 let prezident republiky. Národní rada přitom navrhuje prezidentovi dvojnásobný počet kandidátů, z nichţ si prezident vybírá (Ústava SR). Ústava aţ do své novelizace v roce 2001 stanovovala počet ústavních soudců na deset, jmenovaných na sedm let. Prezident Slovenské republiky má stejně jako jeho český protějšek moţnost jmenovat předsedu a místopředsedu Ústavního soudu z řad ústavních soudců. Na rozdíl od českého a polského prezidenta má ten slovenský moţnost za určitých ústavou daných podmínek ústavní soudce odvolat. Tato prezidentská pravomoc je upravena v čl. 138 Ústavy SR (Ústava SR). Poslední jmenování ústavních soudců proběhlo v roce 2007, kdy prezident Ivan Gašparovič na návrh Národní rady jmenoval devět nových soudců („Jmenování soudců Ústavního soudu SR“). V porovnání s Českou republikou prozatím na Slovensku nedošlo při jmenování ústavních soudců ke konfliktu mezi prezidentem a Národní radou.

- 54 -

4.8.4. Zhodnocení

Ve zkoumané oblasti se jako nejslabší ukázal prezident Polska. Ten nemá na jmenování ústavních soudců reálný vliv, vybírá pouze předsedu a místopředsedu Ústavního soudního dvora a i v této dílčí aktivitě je navíc omezený. Odlišná je situace prezidentů v České republice a na Slovensku. Oba prezidenti mají na výběru a jmenování ústavních soudců zásadní vliv. Dle mého názoru je o málo výraznější český prezident, který si soudce vybírá sám, zatímco prezidentu SR jsou dáni na výběr kandidáti, z kterých poté vybírá. Dalším rozdílem je teoretická moţnost prezidenta SR ústavní soudce i odvolat. Tyto nuance však nebudou mít na hodnocení vliv. Dle námi stanoveného ohodnocení tedy nezískává prezident Polska ţádný bod, protoţe je v této oblasti téměř bez pravomocí. Naopak prezidenti Slovenské a České republiky, kteří mají na jmenování ústavních soudců zásadní vliv, ale i tak jsou v této oblasti omezováni, získávájí shodně dva body.

4.9.

Další jmenovací pravomoci

V deváté a poslední kapitole budou komparovány další důleţité oblasti, ve kterých můţou mít porovnávaní prezidenti pravomoci. Mezi tyto pravomoci byly vybrány: jmenování nejvyšších členů národní banky, jmenování předsedy a místopředsedy nejvyšších soudů, jmenování členů nejvyššího kontrolního úřadu a prezidentova pravomoc udělovat milosti. Není zde zachováno tradiční hodnocení aplikované v předešlých kapitolách, ale v kaţdé dílčí oblasti lze dosáhnout dvou bodů, pokud se jedná o prezidentovu autonomní pravomoc, jednoho bodu, pokud je tato pravomoc sdílená a nula bodů, pokud prezident nemá v dané oblasti ţádné pravomoci.

- 55 -

4.9.1. Jmenování členů národní banky

Prezident České republiky má podle bodu K čl. 62 Ústavy pravomoc jmenovat členy Bankovní rady České národní banky (Ústava ČR). ČNB je ústřední (centrální) bankou České republiky a orgánem vykonávajícím dohled nad finančním trhem. Svou činnost vyvijí v souladu s čl. 6/1993 Sb., o České národní bance („Oficiální stránky ČNB“). Nejvyšším řídícím orgánem ČNB je bankovní rada, jejímiţ členy jsou guvernér, dva viceguvernéři a čtyři členové bankovní rady. Všechny tyto členy bankovní rady jmenuje prezident republiky na šestileté funkční období. Podle zákonu o ČNB je prezident v této své pravomoci zcela neomezený, je to tedy jeho autonomní pravomoc („Zákon o České národní bance“). Podle Jana Kysely můţe být jmenování Bankovní rady centrální banky bez součinnosti jiného orgánu povaţováno za vybočení ze systému checks and balances, protoţe se příliš spoléhá na sebeomezení prezidenta republiky v roli garanta nezávislosti banky. Kysela dává této prezidentově pravomoci velký význam a spolu se jmenováním předsedy vlády a vetováním zákonů se podle něj jedná o jediné prezidentovy pravomoci, které mají reálný dopad na chod ústavního a politického systému v České republice (Kysela 2006: 16-17). Odpovědnost za veřejné finance, resp. za realizaci finanční politiky a hodnotu měny v Polsku nese Polská národní banka. Vrcholným orgánem Polské národní banky je tzv. Rada finanční politiky, která se skládá z deseti členů včetně guvernéra, který stojí v čele banky. Guvernér je jmenován Sejmem na návrh prezidenta republiky, a to na šestileté funkční období. Zbylých devět členů je do svého úřadu jmenováno také na šestileté funkční období. O jmenování členů rady se rovným dílem dělí Sejm, Senát i prezident republiky, kdyţ kaţdý tento orgán volí tři členy Rady finanční politiky („Oficiální stránky Polské národní banky“). V případě polského prezidenta jsou tedy jeho jmenovací pravomoci směrem k Polské národní bance oproti českému prezidentovi výrazně redukovány. Nejvyšším řídícím orgánem Národní banky Slovenska je Bankovní rada. Bankovní rada Národní banky Slovenské republiky má pouze 5 členů – guvernéra, dva viceguvernéry a další dva členy, kteří jsou voleni na pětileté funkční období. Podle Zákona o Národní bance Slovenska jmenuje a odvolává guvernéra a viceguvernéry prezident Slovenské republiky. Další dva členy bankovní rady jmenuje a odvolává vláda Slovenské republiky na návrh guvernéra Národní banky Slovenska („Zákon o Národní bance

- 56 -

Slovenska“). Prezident Slovenska je tedy stejně jako polský prezident omezován při výběru členů národní banky a ani u něj proto tuto pravomoc nemůţeme pokládat za autonomní, jako je tomu v případě prezidenta České republiky.

Zhodnocení Ve zkoumané oblasti jmenování nejvyšších členů národní banky se jako nejsilněší ukázal prezident České republiky, který má ve své pravomoci jmenovat členy Bankovní rady České národní banky. Z tohoto důvodu jsou mu přiděleny dva body. Naopak prezidenti Polské a Slovenské republiky jsou v této oblasti velmi výrazně limitování dalšími orgány. Slovenský prezident se zde jeví jako silnější, kdyţ jmenuje tři z pěti členů Bankovní rady Slovenské republiky včetně guvernéra a dvou viceguvernérů. Polský prezident jmenuje pouze tři z deseti členů Rady finanční politiky. Tato výraznější pozice slovenského prezidenta se však v hodnocení nepromítne. Podle stanovených kritérií patří oběma jeden bod, který značí, ţe prezidenti v této oblasti pravomoc mají, ale omezenou jiným orgánem státní moci.

4.9.2. Jmenování soudců nejvyššího soudu

V čl. 90-96 Ústavy České republiky je zakotveno obecné soudnictví, do kterého spadá také Nejvyšší soud České republiky (Ústava ČR). Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomocí soudů s výjimkou záleţitostí, o nichţ rozhoduje Ústavní soud nebo Nejvyšší správní soud. Nejvyšší soud se skládá z předsedy soudu, místopředsedů soudu, předsedů kolegií, předsedů senátu a dalších soudců. Podle čl. 62 jmenuje prezident republiky předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu. Prezident má pravomoc do těchto funkcí jmenovat jakéhokoliv soudce obecných soudů a není vázán ţádným návrhem ze strany dalších subjektů, přičemţ k tomuto aktu nepotřebuje kontrasignaci předsedy vlády. Jmenování je tedy jeho autonomní sférou vlivu a zároveň zárukou nezávislosti soudního systému a vrcholné instituce obecných soudů (Vodička, Cabada 2007). Ostatní členové Nejvyššího soudu

jsou jmenováni předsedou této

instituce. Prezident tedy není v oblasti jmenování soudců Nejvyššího soudu jediným

- 57 -

aktérem, ale jeho pozici posiluje, ţe má neomezený vliv na jmenování předsedy, který pak jmenuje ostatní soudce. Nejvyšší soud v Polsku spravuje dozor nad činností všeobecných a vojenských soudů. Působí jako dovolací instance, interpretuje zákony, potvrzuje platnost voleb a celostátních referend. Podle čl.183 Ústavy Polska jmenuje prezident soudce Nejvyššího soudu na návrh Státní rady soudnictví. První předseda Nejvyššího soudu je pak jmenován prezidentem Polské republiky na šestileté období za středu kandidátů navrţených Generálním shromáţděním (Ústava Polska). Prezident Polska je tak v této své činnosti omezen, přesto má poměrně výrazné pravomoci. Podle čl.102 bodu t) Ústavy Slovenské republiky jmenuje prezident předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu (Ústava SR). Prezident je však ve jmenování soudců Nejvyššího soudu omezen novelou z roku 2001, kdy byl zaveden nový ústavní orgán Soudní rada, která vznikla, aby posílila nezávislost moci soudní. Soudní rada prezidentovi předkládá návrhy na jmenování a odvolávání soudců do funkce. Tato procedura se týká také soudců Nejvyššího soudu včetně jejího předsedy a místopředsedy (Kopeček 2004: 370). Postavení slovenského prezidenta je tak v této oblasti velmi podobné postavení polského prezidenta.

Zhodnocení Jako nejsilnější se v oblasti jmenování soudců Nejvyššího soudu jeví prezident České republiky. Ten má autonomní právo volit předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu. Samotné soudce sice poté vybírá předseda této instituce, ale právě proto, ţe je do své funkce obsazen prezidentem, můţe docházet k výraznému vlivu prezidenta na personální obsazení Nejvyššího soudu. Prezident České republiky tak není ovlivňován ţádným jiným orgánem státní moci a jeho vliv na personální obsazení Nejvyššího soudu je tak zásadní. I přes fakt, ţe samotné soudce jmenuje předseda Nejvyššího soudu, je tak prezidentova pozice v dané oblasti velmi výrazná, a i kdyţ není tato pravomoc zcela autonomní, je pozice českého prezidenta výrazně silnější, neţ pozice prezidentů Polska a Slovenska. Proto získává český prezident dva body, další zkoumaní prezidenti získávají shodně jeden bod, protoţe jsou v oblasti jmenování soudců Nejvyššího soudu limitování Státní radou soudnictví (Polsko), resp. Soudní radou (Slovensko).

- 58 -

4.9.3. Jmenování členů nejvyššího kontrolního úřadu

Pravomoc prezidenta České republiky jmenovat prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu je uvedena v čl.62 Ústavy České republiky (Ústava ČR). Nejvyššímu kontrolnímu úřadu České republiky je věnován čl.97 Ústavy, podle něhoţ je definován jako nezávislý orgán, který vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. V tomto článku je také uvedeno, ţe prezidenta a viceprezidenta NKÚ jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny. Sloţení Úřadu navrhuje jeho prezident Poslanecké sněmovně, která pak volí 15 členů na návrh prezidenta Úřadu. Podle Ústavy je NKÚ samostatným a nezávislým orgánem v soustavě moci. Karel Klíma se však staví k názoru, ţe jde spíše o „zvláštní ústavní orgán“, neţ o další typ ústavní moci. NKÚ totiţ podle něj, kromě kontrolních oprávnění a moţností, nemá mocenská oprávnění ve vztahu k jiným vrcholným ústavním orgánům (Klíma 2004: 352). Nejvyšší kontrolní komoře jsou v Ústavě Polska věnovány čl.202-207. NKK podle ní spravuje kontrolu hospodaření státních orgánů a podniků včetně samosprávy a také soukromých podniků, pokud jejich činnost jakýmkoliv způsobem souvisí se státním majetkem. NKK je podle Ústavy nezávislý a zodpovídá se pouze Sejmu. Prezident nemá na jmenování členů NKK ţádné pravomoci. Předsedu NKK jmenuje Sejm se souhlasem Senátu na šest let s moţností jednoho znovuzvolení (Ústava Polska). Michal Kubát uvádí, ţe NKK je vysoce prestiţní institucí, která se v Polsku těší velkému respektu (Kubát 2004: 283). Nejvyššímu kontrolnímu úřadu Slovenské republiky se věnují čl.60-63 Ústavy SR. NKÚ Slovenské republiky má téměř totoţné pravomoci jako je tomu v případě České a Polské republiky. Je nejvyšším kontrolním úřadem SR a je nezávislým orgánem kontroly hospodaření na Slovensku. V čele úřadu je předseda, jehoţ společně s místopředsedou volí a odvolává Národní rada SR (Ústava SR). Slovenský prezident tedy v této oblasti podobně jako prezident Polska nedisponuje ţádnými pravomocemi.

- 59 -

Zhodnocení I v třetí zkoumané oblasti deváté kapitoly analytické části se jako nejsilnější prezident ukázal prezident České republiky. Ten jmenuje prezidenta a viceprezidenta NKÚ na návrh Poslanecké sněmovny. Na dalším sloţení Úřadu jiţ pak prezident nemá ţádné pravomoci. Sloţení Úřadu navrhuje jeho prezident Poslanecké sněmovně, která pak volí 15 jeho členů. V případě Polska a Slovenska je situace v zkoumané otázce z pohledu prezidenta totoţná. Ani jeden nemá na jmenování a sloţení Nejvyššího kontrolního úřadu ţádný vliv. Český prezident je

tedy ohodnocen jedním bodem, prezidenti Polska a Slovenska

nezískávají bod ţádný.

5.

Celkové zhodnocení

Jmenování vlády Odvolání vlády Rozpuštění parlamentu Suspenzivní veto Referendum Zákonodárná iniciativa Imunita a možnost odvolání Jmenování ústavních soudců Další významná jmenování celkem

Česká republika 1 0 1 2 0 0

Polská republika 1 0 1 4 2 2

Slovenská republika 1 0 1 2 0 0

4

0

0

2

0

2

5 15

2 12

2 8

Tabulka 3: Síla pozice a pravomocí prezidenta v komparovaných zemích dle modifikované metody

V konečném hodnocení se nejsilnějším podle stanovených kritérií stal český prezident, který dosáhl 15 bodů z 38 moţných. Druhým nejsilnějším je pak polský prezident s 12 body, nejméně bodů pak dosáhl prezident Slovenska s 8 body. Nutno dodat, ţe českému prezidentovi výrazně pomohlo porovnávání postavení prezidenta před zákonem a moţnosti jej odvolat, tedy jediné poloţky, která se nevěnovala postavení prezidenta k jiným orgánům, ale naopak postavením těchto orgánů k prezidentovi. Imunita - 60 -

a moţnost odvolat hlavu státu nemusí mít významný vliv na postavení prezidenta v politickém systému, můţe ale být měřítkem síly ukotvení a stability prezidentského postu v daném systému. Prezident se pak můţe snaţit výrazněji prosazovat v politickém dění, protoţe si je jistý svým neotřesitelným postavením. Také proto parlamentní strany v České republice často o zeslabení prezidentské imunity debatují. Další poloţkou, kde získal prezident České republiky nejvíce bodů, bylo jmenování členů dalších významných institucí, tzn. posuzování síly postavení hlavy státu při jmenování nejvyšších představitelů Národní banky, soudců Nejvyššího soudu a Nejvyššího kontrolního úřadu. V posuzované poloţce ztratil pouze jeden bod za dělbu moci při jmenování prezidenta a viceprezidenta NKÚ s Poslaneckou sněmovnou. Nejvýraznější pravomocí prezidenta Polské republiky se stalo právo suspenzivního veta, které je v Polsku odvolatelné 3/5 většinou a díky kterému je pozice prezidenta Polska při přijímání nové legislativy velmi výrazná. Polský prezident byl také jediným, který získal body v pravomoci vyvolávat celostátní referendum. Oproti českému a slovenskému prezidentovi má také zákonodárnou iniciativou. Prezidentem navrhované zákony jsou pak podstoupeny standardní legislativní proceduře. Z tabulky tedy vyplývá, ţe polský prezident má v pravomocích týkajících se legaislativy výrazně silnější postavení, neţ zbylí dva prezidenti. Tento fakt lze přičítat ústavnímu vývoji do roku 1997, kdy byl politický systém Polska povaţován politology za poloprezidentský. Naopak jeho pozice je velmi slabá v oblasti imunity a moţnosti jej odvolat. Oproti ostatním také nemá silné postavení ve jmenování ústavních soudců, kde je bez kompetencí a zaostal za českým a slovenským prezidentem o dva body. Nepomohlo mu ani zařazení poloţky jmenování nejvyšších představitelů Národní banky, soudců Nejvyššího soudu a Nejvyšší kontrolní komory. Oproti českému prezidentovi zde zaostal o tři body. Pozice slovenského prezidenta nebyla v ţádné ze zkoumaných kategorií dominantní. Naopak stejně jako jeho polský kolega výrazně zaostal za českým prezidentem ve jmenování představitelů Národní banky, soudců Nejvyššího soudu a Nejvyššího kontrolního úřadu, kde zaostal o tři body. Celkem čtyříkrát byl pak ohodnocen nula body, a to v odvolávání vlády, moţnosti vyvolat celostátní referendum, pravomoci legislativní iniciativy a imunitě spolu s moţností jej odvolat. Pro porovnání český a polský prezident nezískali ani bod u tří poloţek. V případě českého prezidenta šlo o naprosto stejné poloţky jako u slovenského s vyjímkou moţnosti jej odvolat. Polský prezident pak vyšel bez bodu taktéţ v nemoţnosti odvolat vládu, navíc nedisponuje výraznou imunitou a - 61 -

nemá vliv na jmenování ústavních soudců. Jedinou poloţkou, kde nezískal bod ţádný z prezidentů, bylo odvolávání vlády. Kdybychom chtěli kvantifikovat postavení prezidentů podle kritérií, které byly vypůjčeny od Shugarta s Careyem, jako nejsilnější by vyšel prezident Polska. V modifikované metodě bylo celkem pět původních kritérií, pokud přistoupíme na nahrazení původních dvou vet vetem suspenzivním, dostaneme dokonce šest původně určených poloţek. Kromě jiţ zmíněného suspenzivního veta se dále jedná o jmenování a odvolávání vlády, rozpuštění parlamentu, vyvolání referenda a moţnosti legislativní iniciativy. V těchto šesti posuzovaných oblastech získal polský prezident celkem 10 bodů, zatímco ostatní dva prezidenti shodně pouze po čtyřech bodech. Naopak v nově přidaných kritériích disponoval nejvýraznějšími pravomocemi český prezident s 11 body, následován slovenským prezidentem se čtyřmi body a polským se dvěma.

- 62 -

Závěr

Tato bakalářská diplomová práce se zabývala analýzou a komparací síly prezidentských pravomocí v České republice, Polsku a na Slovensku. První kapitola se věnovala parlamentním a poloprezidentským systémům. Byl zde rozpracován jejich koncept se zaměřením na postavení hlavy státu v těchto reţimech a základní klasifikace parlamentních a poloprezidentských reţimů jak je představují přední politologové. Tato kapitola byla nutná pro teoretické uchopení tématu a také nám představila kritéria, na jejíchţ základě došlo k posuzování druhé výzkumné otázky týkající se poloprezidentských reţimů. Abychom mohli jednotlivé prezidentské pravomoci analyzovat, srovnávat a následně kvantifikovat, bylo potřeba představit jednotlivé přístupy ke zkoumání postavení prezidentů a jejich reálné politické síly. Pro tuto práci se nejvhodnějším ukázal přístup představený politology Matthew Soberg Shugartem a Johnem M. Careyem, kteří prezidentské pravomoci rozdělili do deseti okruhů. Z této metody jsem částečně vycházel, avšak bylo potřeba ji pro účely práce upravit. Z devíti oblastí modifikované metody bylo převzato šest. Další tři, které poukazovaly na sílu prezidentských pravomocí, byly přidány autorem práce. První posuzovanou oblastí byla role prezidentů při jmenování vlády. Kaţdý z komparovaných systémů zde vykazoval jistá specifika, ale prezidentova role v této oblasti byla u všech tří politických systémů velmi podobná. Při sestavování vlády ve všech třech zkoumaných zemích prezident jmenuje premiéra, který si však poté vybírá svůj kabinet sám. V této oblasti tak měly všechny zkoumané hlavy států velmi podobné pravomoci. Druhým kritériem, podle nějţ byla posuzována reálná síla prezidentů, bylo odvolávání vlády. Také zde disponovali prezidenti téměř totoţnými pravomocemi. Ani jeden z nich nemůţe odvolávat vládu na základě vlastního rozhodnutí. Hlavy států pouze přijímají demise premiérů a jednotlivých členů vlády, avšak to se děje na základě rozhodnutí parlamentu nebo premiéra či ministra. Prezident zde tak nemá ţádnou ústavně danou provomoc, jak ukončit funkční období vlády a je tak pouze vykonávatelem tohoto procesu. Třetí zkoumaná poloţka porovnávala prezidentské pravomoci při rozpuštění parlamentu, se zaměřením na dolní komory. Také zde byla prezidentova pozice u všech tří

- 63 -

zemí velmi podobná. Prezident je v této oblasti velmi omezen a dolní komoru můţe rozpustit pouze v reakci na určité události, nemá zde tedy reálnou politickou sílu. Naopak rozdílné byly výsledky při moţnosti prezidenta vracet zákony, tedy uplatnění tzv.suspenzivního veta. Zde se jako nejsilnější ukázal polský prezident, jehoţ veto je přehlasovatelné pouze kvalifikovanou většinou 3/5 hlasů, naopak v případě českého a slovenského prezidenta stačí absolutní většina. Polský prezident zde tak projevil velkou politickou sílu, která má reálný vliv na přijímání nové legislativy v zemi. Čtvrtou komparovanou oblastí byla moţnost vyvolání referenda. Česká hlava státu zde vzhledem k neexistenci institutu celonárodního referenda neměla ţádný vliv. Naopak v Polsku a na Slovensku jsou prezidenti v této proceduře důleţitými vzhledem k tomu, ţe oba referendum vyhlašují. Polský prezident byl pak v této pravomoci výrazně vlivnější, neboť můţe referendum navrhnout svévolně, byť je omezen Senátem, který jeho návrh musí podpořit absolutní většinou hlasů za přítomnosti nejméně poloviny zákonného počtu senátorů. Prezident Slovenska naopak nemůţe sám referendum iniciovat. Rozdílné výsledky přinesla také šestá zkoumaná poloţka, kterou byla prezidentova legislativní iniciativa. V České republice a na Slovensku jí prezidenti nedisponují, naopak v Polsku je prezident jedním z politických subjektů, kterému ji ústava přiděluje. Navrhované zákony pak podstupují standardní legislativní proceduru, při níţ mohou být pozměňovány. Dále byla porovnávána moţnost prezidentova trestního stíhání a situace, za kterých je moţno hlavu státu odvolat. Nejvýraznější postavením zde prokázal český prezident, který disponuje indemnitou a nelze jej kromě moţnosti spáchání vlastizrady odvolat. V porovnání polského a slovenského prezidenta byl pak ústavou lépe chráněn prezident Slovenska, neboť jeho polský kolega je odpovědný za porušení ústavy, zákonů i spáchání trestného činu. Naopak nevýhodou slovenského prezidenta je moţnost jeho odvolání tzv.lidovým hlasováním. Osmé zkoumané kritérium se věnovalo jmenování ústavních soudců. Také zde se jako nejslabší ukázal polský prezident, který nemá na jmenování reálný vliv, vybírá pouze předsedu a místopředsedy a i v této dílčí aktivitě je navíc omezen. V případě ostatních dvou prezidentů jsou pravomoci srovnatelné. Oba mají na výběru a jmenování zásadní podíl. Slovenskému jsou dáni na výběr kandidáti, z kterých si poté vybírá. Český si pak ústavní soudce vybírá dle svého uváţení. Oba jsou však v činnosti omezováni dalšími politickými subjekty. Poslední zvolené kritérium se věnovalo dalším jmenovacím

- 64 -

pravomocím, a sice jmenování vrcholných členů národních bank, kontrolních úřadů a nejvyšších soudů. V této poloţce výrazně dominoval český prezident, který byl v těchto jmenováních buď zcela neomezený, nebo jen částečně. Vţdy měl však oproti ostatním dvěma prezidentům na jmenování vlivných orgánů státního aparátu zásadní vliv. Na základě analýzy představených kritérií můţeme odpovědět na výzkumné otázky této práce, které znějí: Disponují přmo volení prezidenti Polska a Slovenska silnějšími pravomocemi a postavením, než nepřímo volený prezident České republiky? Splňují Slovensko a Polsko, kromě přímé volby prezidenta, i některá další kritéria poloprezidentských režimů tak, jak je stanovili Maurice Duverger a Giovanni Sartori? Na otázku první lze odpovědět záporně, neboť podle stanovených kritérií disponuje právě nepřímo volený prezident České republiky nejvýraznějšími pravomocemi a politickou silou, kdyţ získal 15 z 38 moţných bodů, zatímco prezident Polska získal bodů 12 a slovenský dokonce jen 8. Český prezident získal oproti ostatním výhodu zejména zařazením sedmého kritéria, kde disponoval silnou imunitou (indemnitou) a faktickou nemoţností jeho odvolání. To je moţné pouze za velezradu. Značně navrch měl i ve jmenování členů důleţitých státních institucí. Výsledky výzkumu ukázaly také na některé další faktory. V legislativních pravomocích je nejsilnějším prezident Polska, který má jako jediný legislativní iniciativu, jeho suspenzivní veto je nejhůře přehlasovatelné a můţe také navrhovat referenda. Naopak slovenský prezident nedominoval nad ostatními v ţádné ze zkoumaných oblastí a můţeme ho tak právem povaţovat za nejméně vlivného ze tří komparovaných prezidentů. Pokud by bylo zachováno pouze šest kritérií, které byly převzaty od Shugarta s Careyem, nejsilnějším z hlediska síly postavení v politickém systému a síly pravomocí, by se stal polský prezident, který, jak bylo uvedeno výše, disponuje oproti ostatním důleţitými pravomocemi zejména v bodech týkajících se legislativy. Odpověď na druhou výzkumnou otázku je naopak kladná. Slovenský a polský prezident splňují kromě přímé volby prezidenta i některá další kritéria poloprezidentských reţimů podle klasifikací představených Mauricem Duvergerem a Giovannim Sartorim. U obou se shodně jedná o třetí Duvergerovo kritérium, které zní: „Naproti prezidentovi stojí premiér a ministři, kteří mají exekutivní a vládní pravomoci a mohou zůstat v úřadě, pokud se neukáže, že parlament je proti nim opozičně naladěn“. Polský prezident částečně splňuje také třetí bod Sartoriho klasifikace, který říká: „Prezident je nezávislý na parlamentu, není však oprávněn vládnout sám, či přímo, a jeho vůle proto musí být - 65 -

tlumočena vládou a procházet přes její rozhodnutí“. Slovenský prezident tuto podmínku nesplňuje, neboť můţe být teoreticky odvolán tzv. lidovým hlasováním na návrh Národní rady. Celkově však s tímto bodem nelze souhlasit ani v případě Polska, neboť bychom museli přistoupit na Sartoriho podmínku vyváţené duální struktury autority u těchto zemí. S tou však nelze souhlasit, jelikoţ oba prezidenti mají podle ústavy moţnosti pouze velmi omezené regulace politiky a většina důleţitých prezidentských aktů vyţaduje kontrasignaci premiéra. Ze stejného důvodu nedochází k naplnění ani čtvrtého Sartoriho bodu, se kterým bychom jinak u obou zemí mohli souhlasit. Jedná se o Sartoriho podmínku nezávislosti premiéra a jeho kabinetu na prezidentovi, naopak jejich závislosti na parlamentu. Nejednoznačná je odpověď na druhou Duvergerovu podmínku poloprezidentských reţimů: „Prezident je vybaven významnými pravomocemi“. Pokud bychom ovšem porovnali pravomoci obou prezidentů podle výzkumu provedeného ve čtvrté kapitole této práce, výraznějšími pravomocemi disponuje polský prezident. K tomuto závěru jsem dospěl zejména kvůli jiţ zmíněným pravomocím v legislativě, tedy moţnosti vetovat zákony, které jsou přehlasovatelné jen 3/5 kvalifikovanou většinou, dále pak díky legislativní iniciativě, která je mu ústavou dána, a moţnosti navrhovat referenda. Celkově tedy lze říct, ţe polský i slovenský politický systém kromě přímé volby hlavy státu a závislosti vlády na parlamentu nesplňují kritéria pro zařazení mezi poloprezidenstké reţimy a svým zařazením spadají do systémů parlamentních. Blíţe poloprezidentským systémům je pak politický systém Polska, kde prezident disponuje výraznějšími pravomocemi a kromě přímé volby hlavy státu a závislosti vlády na parlamentu, je částečně naplněno i další kritérium, kterým je nezávislost prezidenta na parlamentu. Jak vyplynulo z této práce, je zřejmé, ţe institut prezidenta republiky ve všech komparovaných zemích je sloţitý fenomén, který bude zajímavé sledovat i do budoucna. S velkým zájmem budu například pozorovat další debaty ohledně přímé volby prezidenta v České republice. V době dopisování tohoto textu, tedy na přelomu listopadu a prosince 2011, se na české politické scéně opět začínají objevovat hlasy, které přímou volbu prezidenta poţadují. Otázkou by bylo, jak by se případná změna způsobu volby promítla na pravomocích českého prezidenta. Jak bylo zmíněno v třetí kapitole této práce v souvislosti s genezí institutu prezidenta na Slovensku, zavedení přímé volby s sebou nemusí automaticky přinášet také výraznější pravomoci prezidenta. A jak ukázala odpověď na první výzkumnou otázku, přímá volba prezidenta v jedné zemi automaticky neznamená výraznější prezidentské pravomoci neţ v jiných zemích, kde je volen nepřímo. Proto si dovolím nesouhlasit s některými autory v čele

- 66 -

s Vladimírou Dvořákovou, kteří zařazují politické systémy některých

zemí mezi

poloprezidentské pouze na základě přímé volby. Ta je sice základním kritériem, nikoli však jediným.

I kdyţ je tématu prezidentských pravomocí věnována velká pozornost ze strany mnoha autorů, dle mého názoru jsou zde stále velké rezervy v jejich konkrétní kvantifikaci. Přístup, který by byl vhodný pro uplatnění v parlamentních reţimech, totiţ zatím neexistuje. V případě existence takové metody by se pak snáze určovala síla prezidentských pravomocí. Další výzkum by se tak měl zaměřit na vytvoření metody, která by se o to pokoušela. Snad výzkum na toto téma alespoň částečně posunula i tato práce.

- 67 -

Prameny, Zdroje a Literatura Prameny a internetové zdroje

Eliášová, Kateřina. „ČSSD chce změnit Ústavu a nechat občany hlasovat. Poprvé o vyrovnání státu s církvemi“ iHNed.cz, 25. 10. 2011 (online). Dostupné z: http://zpravy.ihned.cz/politika/c1-53377850-cssd-chce-zmenit-ustavu-a-nechat-obcanyhlasovat-poprve-o-vyrovnani-statu-s-cirkvemi (28.10.2011) „Jednací řád Národní rady SR“ Národní rada SR, (online). Dostupné z: www.nrsr.sk/web/default.aspx?SectionId=124 (6.11.2011) „Jmenování soudců Ústavního soudu SR“ Prezident Slovenskej republiky, (online). Dostupné z: http://www.prezident.sk/?vymenovanie-sudcov-ustavneho-sudu (30.11.2011) Kopecký, Josef. „ČSSD už ví, jak oseká pravomoci prezidenta. Nečas svolá schůzku lídrů“ Idnes.cz, 28.11.2011 (online). Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/cssd-uz-vi-jak-osekapravomoci-prezidenta-necas-svola-schuzku-lidru-11o/domaci.aspx?c=A111128_140014_domaci_kop (30.11.2011) Kubík, Jiří. „Klaus přijal demisi Špidlovy vlády“ Idnes.cz, 1.7.2004 (online). Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/klaus-prijal-demisi-spidlovy-vlady-duu/domaci.aspx?c=A040701_095045_domaci_mad (2.11.2011) „Krize při jmenování Ústavních soudců ČR“ idnes, (online). Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/klaus-jmenoval-janu-ustavni-soudkyni-d8n/domaci.aspx?c=A040916_121017_domaci_lja (20.11.2011) „Malá ústava 1992“ Ústava Polska do roku 1997, (online). Dostupné z: http://www.servat.unibe.ch/icl/pl02000_.html (15.10.2011) „Melčák napadl předčasné volby“ idnes, (online). Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/melcaknapadl-predcasne-volby-u-soudu-zvolili-me-na-4-roky-namitap8c/domaci.aspx?c=A090826_152428_domaci_lf (5.11.2011) „Návrh změny zákona zavádějící přímou volbu prezidenta z 10.1.2003“ Epravo, (online). Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/navrh-zmeny-ustavy-ceskerepubliky-zavadejiciprimou-volbu-prezidenta-20831.html (21.10.2011) „Oficiální stránky ČNB“ Česká národní banka, (online). Dostupné z: http://www.cnb.cz/cs/o_cnb/ (22.11.2011) „Oficiální stránky Nejvyššího soudu ČR“ Nejvyšší soud České republiky, (online). Dostupné z: http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/ns_web.nsf/Edit/ONejvyssimsoudu~Obecneinformac e?Open&area=O%20Nejvy%C5%A1%C5%A1%C3%ADm%20soudu&grp=Obecn%C3%A9% 20informace&lng= (28.11.2011) „Oficiální stránky Polské národní banky“ Polská národní banka, (online). Dostupné z: http://www.nbp.pl/homen.aspx?c=/ascx/subgen.ascx&navid=5003 (28.11.2011)

- 68 -

„Oficiální stránky Sejmu“ Stránky Sejmu Polské republiky, (online). Dostupné z: http://opis.sejm.gov.pl/en/procesustawodawczy.php (5.11.2011) „Poland doesn´t need referendum“ News from Poland web, (online). Dostupné z: www.thenews.pl/1/12Artycul/55034,President-Komorowski-Poland-doesnt-need-referendumto-adopt- Euro (24.10.2011) „Polish presidentional election 2010“ The Economist, (online). Dostupné z: www.economist.com/blogs/easternapproaches/2010/07/polish_presidential_election (26.10.2011) „Polští prezidenti“ The official website of the President of the Republic of Poland, (online). Dostupné z: http://www.president.pl/en/president/polish-presidents/ (11.11.2011) „Poslanci chtějí upravit prezidentovu imunitu“ idnes, (online). Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/cssd-uz-vi-jak-oseka-pravomoci-prezidenta-necas-svola-schuzku-lidru11o-/domaci.aspx?c=A111128_140014_domaci_kop (15.11.2011) „Prezidenti Slovenska“ Prezident Slovenskej republiky, (online). Dostupné z: http://www.prezident.sk/ (24.11.2011). „Prezidentské veto v Polsku“ mPortal, (online). Dostupné z: www.zpravy.mportal.cz/prezidentske-veto-podle-tuska-skodi-polske-politice-chce-ho-zmenit28556.html (1.11.2011) „Referenda v historii SR“ Oficiální stránky Ministerstva vnitra SR, (online).Dostupné z: www.minv.sk/?volby-history (8.11.2011) „Senátoři debatovali o kompetencích“ Deník referendum, (online). Dostupné z: http://denikreferendum.cz/clanek/10183-senatori-debatovali-o-kompetencich-primo-volenehoprezidenta (13.11.2011) „Soudci Ústavního soudu jmenovaní prezidentem“ Oficiální stránky Pražského hradu, (online). Dostupné z: http://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/rozhodnuti-prezidenta/jmenovaniodvolani-rozhodnuti/ustavni-soud.shtml (11.11.2011) „Ústava České republiky“ Poslanecká sněmovna ČR, (online). Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html (15.10.2011) „Ústava Polské republiky“ in: Klokočka, Vladimír, Wagnerová, Eliška. 2005. „Ústavy států Evropské unie 2. díl.“ Praha: Linde. „Ústava Slovenské republiky“ in: Klokočka, Vladimír, Wagnerová, Eliška. 2005. „Ústavy států Evropské unie 2. díl.“ Praha: Linde. „Ústavní zákon 515/2002“ Oficiální stránky Ministerstva vnitra ČR, (online). Dostupné z: http://aplikace.mvcr.cz/sbirkazakonu/SearchResult.aspx?q=515/2002&typeLaw=zakon&what=Cislo_zakona_smlouvy (14.11.2011) „Where member states stand“ Official sites of BBC, (online). Dostupné z: www.news.bbc.co.uk/2/hi/europe/3954327.stm (30.10.2011) „Zákon 298/1992 Sb. o místním referendu“ Občanská společnost, (online). Dostupné z:

- 69 -

http://obcan.ecn.cz/index.shtml?apc=uz135247-1- (26.11. 2011). „Zákon o České národní bance“ Česká národní banka, (online). Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/legislativa/zakony/download/zakon_o _cnb.pdf (20.11.2011) „Zákon o Národní bance Slovenska“ Oficiální stránky Národnej banky Slovenska, (online). Dostupné z: http://www.nbs.sk/_img/Documents/_Legislativa/_UplneZneniaZakonov/Z5661992_1_11_201 0.pdf (27.11.2011) „Zákony vetované prezidentem I. Gašparovičem“ Prezident Slovenskej republiky, (online). Dostupné z: www.prezident.sk/?bilancia-prezidenta-sr-2004-2009 (1.11.2011) „Zákony vetované prezidentem V. Klausem“ Oficiální stránky Pražského hradu, (online). Dostupné z: www.hrad.cz/cs/prezident-cr/rozhodnuti-prezidenta/vracene-zakonyparlamentu/index.shtml (6.11.2011) "Zákon o Ústavním soudu ČR“ Ústavní soud České republiky, (online). Dostupné z: http://www.concourt.cz/clanek/1741 (12.11.2011)

Literatura

Belko, Marián. 2003. „Moc výkonná.“ Pp. 49-65. In Lubomír Kopeček (ed.). Od Mečiara k Dzurindovi. Slovenská politika a politický systém v prvním desetiletí samostatnosti. Brno: Mezinárodní politologický ústav MU. Blahoţ, Josef, Vladimír, Balaš, Klíma, Karel. 2007. Srovnávací ústavní právo. Praha: ASPI. Brunclík, Miloš. 2008. „Role prezidenta při vládních krizích v České republice.“ Pp. 286-309 in Novák Miroslav, Miloš, Brunclík (eds.). Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. Praha: Dokořán. Drgonec, Ján. 2001. Ústava Slovenskej republiky. Komentár k novelizácii ústavným zákonom č. 90/2001 Z. z.. Bratislava: Heuréka. Duverger, Maurice. 1992. „A New Political System Model: Semi-Presidential Government“. Pp. 142-150 in Lijphart, Aarend.: Parliamentary versus Presidential Government. New York: Oxford University Press 1992. Dvořáková, Vladimíra, Jiří, Kunc. 2008. „Základní témata komparativních analýz“. Pp. 38-52 in Dvořáková, Vladimíra a kol. Komparace politických systémů: Základní modely demokratických systémů. Praha, Oeconomica 2008.

Elgie, Robert. 1999. „Semi-Presidentialism and Comparative Institutional Engineering“. Pp. 122 in Elgie, Robert (ed.). Semipresidentialism in Europe, Oxford: Oxford University Press.

- 70 -

Frey, Timothy. 1997. „A politics of institutional choice: Post-communist presidencies.“ Comparative Political Studies, 30(2): 523-552. Hloušek, Vít. 2007. „Parlamentní a prezidentské demokracie“. Pp. 193-203 in Hloušek, Vít, Lubomír Kopeček (eds.). Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Brno: Mezinárodní politologický ústav. Holländer, Pavel. 2009. Základy všeobecné státovědy. Plzeň: Aleš Čeněk. Horváth, Peter. 2005. Funkcia prezidenta v ústavných systémech. Bratislava: IVO. Chrastilová, Brigita, Mikeš, Petr. 2003. Prezident republiky Václav Havel a jeho vliv na československý a český právní řád. Praha: ASPI Publishing. Javůrek, Petr. 2008. „Postavení prezidentů v politickém systému Polska, Litvy a Rumunska.“ Pp. 78-119 in Novák, Miroslav, Miloš, Brunclík (eds.). Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských reţimech: Česká republika v komparativní perspektivě. Praha: Dokořán. Javůrek, Petr. 2008. „ Prezidenti poloprezidentských systémů“. Pp.11-27 in Novák, Miroslav, Miloš, Brunclík (eds.). Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských reţimech: Česká republika v komparativní perspektivě. Praha: Dokořán. Klíma, Karel. 2004. Ústavní právo, 2.rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeňek. Klíma, Karel a kol. 2005. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Aleš Čeněk. Klokočka, Vladimír. 1996. Ústavní systémy evropských států. Praha: Linde. Klokočka, Vladimír, Wagnerová, Eliška. 2005. „Ústavy států Evropské unie 2. díl.“ Praha: Linde. Kopeček, Lubomír. 2004. „Slovensko“. Pp. 355-383 in Kubát, Michal a kol. Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy. Praha, EUROLEX Bohemia 2004. Kopeček, Lubomír. 2008. „Prezident v politickém systému Slovenska-nelehké hledání fungujícího modelu. Pp. 171-210. In Miroslav Novák, Miloš Brunclík (eds.). Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. Praha: Dokořán. Kubát, Michal. 2005. Demokracie v Polsku. Praha: Sociologické nakladatelství. Kubát, Michal. 2004. „Polsko“. Pp. 271-294 in Kubát, Michal a kol. Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy. Praha: EUROLEX Bohemia. Kubát, Michal. 2008. „ Polsko: Politický a ústavní systém Třetí republiky“. Pp. 9-37 in Cabada, Ladislav a kol. Nové demokracie střední a východní Evropy. Praha: Oeconomica. Kysela, Jan. 2008. „Prezident republiky v ústavním systému České republiky – perspektiva ústavněprávní.“ Pp. 235-263 in Miroslav Novák, Miloš Brunclík (eds.). Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských reţimech: Česká republika v komparativní perspektivě. Praha: Dokořán. Kysela, Jan. 2006. „Česká republika mezi poloprezidentským a parlamentním reţimem?“ Politologická revue, 12 (1): 5-28.

- 71 -

Lupták, Lubomír. 2008. „Slovensko: Postkomunismus a národné mýty“. Pp. 37-62 in Cabada, Ladislav a kol. Nové demokracie střední a východní Evropy. Praha: Oeconomica. Meseţnikov, Grigorij.2002. „Vnútropolitický vývoj a systém politických strán.“ Pp. 28-47. In Miroslav Kollár, Grigorij Meseţnikov (eds.). Slovensko 2002. Súhrnná správa o stave společnosti. Bratislava: Inštitút pre verejné otázky. Novák, Miroslav. 1997. Systémy politických stran. Praha: Sociologické nakladatelství. Orosz, Ladislav, Šimuničová, Katarína. 1998. Prezident v ústavnom systéme Slovenskej republiky. Bratislava: Veda. Pasquino, Gianfranco. 1997. „Semi-presidentialism: A political model at work“. European Journal of Political Research, 31(3): 128-137. Pavlíček, Václav. 2004. Ústavní právo a státověda. Díl II, Ústavní právo České republiky. Praha: Linde. Pavlíček, Václav, Jiří, Hřebejk. 1998. Ústava a ústavní řád České republiky – komentář. Praha: Linde. Perottino, Michel. 2005. Francouzský politický systém. Praha: SLON. Procházka, Radoslav, Branislav Jablonka, Daniel Lipšic, Vladimír Pirošík, Ernest Valko. 2002. „Právny štát, tvorba a aplikácia práva.“ Pp. 155-182. in Miroslav Kollár, Grigorij Meseţnikov (eds.). Slovensko 2002. Súhrnná správa o stave společnosti. Bratislava: Inštitút pre verejné otázky. Říchová, Blanka. 2007. Úvod do současné politologie. Praha: Portál. Říchová, Blanka. 2008. „Komparativní metoda v politologii“. Pp. 7-35. in Dvořáková, Vladimíra a kol.: Komparace politických systémů: Základní modely demokratických systémů. Praha: Oeconomica. Sartori, Giovanni. 2001. Srovnávací ústavní inženýrství. Praha: SLON. Shugart, Matthew S., John M., Carey. 1992. Presidents and Assemblies: Constitutional Design and Electoral Dynamics, New York: Cambridge University Press. Šimíček, Vojtěch. 2008. „Neodpovědnost prezidenta a soudní přezkoumatelnost některých jehho aktů.“ Pp. 163 in Šimíček Vojtěch (ed.). Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. Brno: Masarykova univerzita 2008. Verney, Douglas V. 1992. „Parliamentary government and presidential government“. Pp.3148. in Lijphart, Aarend (ed.). Parliamentary versus presidential government. Oxford: Oxford University Press. Vodička, Karel, Ladislav, Cabada. 2007. Politický systém České republiky: historie asoučasnost. 2. vydání, Praha: Portál. Wagnerová, Eliška. 2008. „Prezident republiky a Ústavní soud.“ Pp. 97-109. In Vojtěch Šimíček (ed.). Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. Brno: Mezinárodní politologický ústav MU.

- 72 -

Abstrakt

Jako téma bakalářské práce jsem zvolil Postavení prezidentů v politických systémech České republiky, Polska a Slovenska. V práci je pouţita modifikovaná metoda Shugarta a Careyho. Z celkových devíti komprarovaných pravomocí je šest původních a tři nové, které lépe vystihují postavení hlavy státu v parlamentních reţimech. Cílem práce je za pouţití modifikované metody komparovat jednotlivé prezidentské pravomoci ve vybraných zemích a odpovědět na výzkumné otázky. Je postavení prezidentů v zemích, kde jsou voleni přímo (v práci Polsko a Slovensko) silnější, neţ postavení prezidenta České republiky, který je volen nepřímo? Splňují Polsko a Slovensko kromě přímé volby prezidenta i některá další kritéria poloprezidentských reţimů tak, jak je určili Giovanni Sartori a Maurice Duverger? Jako metoda práce byla vybrána komparativní analýza, která je velmi často pouţívanou metodou nejen v politologii, ale také např. v historii. Tato metoda, zkoumající stejné prvky ve stejné časové periodě, se pro zkoumání jednotlivých prezidentských pravomocí jeví jako ideální. Výsledky práce byly překvapivé. Podle jiţ zmíněných komparovaných kritérií dosáhl nejvíce bodů prezident České republiky s 15 body z celkových 38 moţných. Prezident Polska získal 12 bodů a slovenský prezident ještě o dva body méně. Tímto bylo odpovězeno na výzkumnou otázku, kdyţ bylo zjištěno, ţe postavení a síla polského a slovenského prezidenta není i přes přímou volbu výraznější, neţ je tomu v případě hlavy státu v České republice.

- 73 -

Abstract

As a topic of my bachelor thesis I chose The Position of the Head of the State in the Czech Republic, Poland and the Slovak Republic. A modified method of Shugart and Carey is used in this work. From the total of nine of the compared authorities are six original and three new ones that better reflects the status of the head of the state in parliamentary regimes.

The aim of the thesis is to compare individual presidential

authorities in chosen countries and to answer the research questions while using the modified method. Is the status of the Presidents in the countries where they are elected directly (in this work Poland and the Slovak Republic) stronger than the status of the President of the Czech Republic, who is elected indirectly? Does Poland and Slovakia meet some other criteria of semi-presidential regimes as determined by Giovanni Sartori and Maurice Duverger apart from direct presidential election? As a method of work was chosen the comparative analysis, which is very often used not only in Political science, but for instance also in history. This method which examines the same elements at the same time period seems ideal for investigating the Presidential powers. The results of the work were surprising. According to the above mentioned compared criteria the highest score achieved the President of the Czech Republic with fifteen points out of thirty-eight possible total. Polish President achieved twelve points and Slovakian two points less. This answered the research question. It was found out that, despite the direct presidential election, the status and power of the Polish and Slovak President is not more marked than in the case of the President of the Czech Republic.

- 74 -