Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Katedra politologie a evropských studií
Delana Mikolášová
Ústava a rozšiřování — dvě strany stejné mince (Esej)
Olomouc 2005
Obsah 1.
ÚVOD ................................................................................................................................. 3
2.
EVROPA NA KŘIŽOVATCE DĚJIN .................................................................................. 4 2.1. 2.2.
3.
ÚSTAVA ČI ÚSTAVNÍ SMLOUVA? .................................................................................. 6 3.1. 3.2.
4.
EVROPA A SUPERSTÁT..................................................................................................... 6 EVROPSKÁ ÚSTAVA POTŘEBUJE EVROPSKÝ DEMOS .............................................................. 7
JEDNOTNÁ V ROZMANITOSTI ....................................................................................... 8 4.1. 4.2.
5.
CESTA KE KONVENTU O BUDOUCNOSTI EVROPY ................................................................ 4 VÝSLEDKY DEBATY V KONVENTU ...................................................................................... 5
QUO VADIS, EUROPA? .................................................................................................... 8 „ALIBISMUS“ STARÉ EVROPY........................................................................................... 9
ZÁVĚR.............................................................................................................................. 10
2
1. Úvod Evropská unie se v současnosti nachází v dalším stádiu integračního procesu. Deset nových členských států, které do Evropské unie vstoupily 1. května 2004, prošly odlišným historickým vývojem než původní „patnáctka“. Další významnou událostí, která vyvolává řadu debat, je zahájení ratifikace dokumentu nazvaného „Smlouva o Ústavě pro Evropu“. Jednání o ústavním dokumentu1 a souběžná integrace zemí s odlišným historickým vývojem jsou pro dnešní Evropu výzvou a zároveň problémem, který je třeba řešit. Jak spolu integrace a ústavní dokument souvisí? Odpověď hledá tato práce. Stěžejní myšlenkou je výrok německého kancléře Gerharda Schrödera: „Rozšíření a ústava jsou dvě strany stejné mince.“2 Práce, která z této teze vychází, je koncipována do tří částí. V první z nich je předmětem zájmu historické a politické zázemí, jež vedlo k ustavení Konventu o budoucnosti Evropy, debata nad vymezením jeho mandátu a náplní jeho práce ve vztahu k integraci. Druhá část práce se zabývá diskusí nad pojmenováním výsledného dokumentu: zda je právně korektní hovořit o „ústavní smlouvě“, jaký je ideologický pojem slova „ústava“ a do jaké míry je tento pojem v evropském prostoru revoluční. V závěrečné části je předmětem analýzy realistický přístup jednotlivých členských států k ústavnímu dokumentu, který dokazuje existenci úzké vazby mezi jeho přijetím a rozšiřováním Evropské unie o nové členy. S touto tématikou souvisí i zamyšlení nad duchovním odkazem sjednocené Evropy a její kulturní rozmanitostí, vyjádřené heslem „Jednotná v rozmanitosti“. Práce se zde zaměřuje na vztah rozmanitosti k rozšiřování a naopak. Cílem práce však není deskripce vlastního ústavního dokumentu – nezabývá se změnami, které dokument přináší, neanalyzuje obsah společných politik, či reformu institucí. Předmětem analýzy není ani zkoumání důsledků případného zamítnutí ústavního dokumentu některým z členských států, jelikož si tato obsáhlá problematika žádá prostor pro samostatnou analýzu. Práce se naopak snaží zhodnotit některé myšlenky Smlouvy o Ústavě pro Evropu ve vztahu k integraci, přičemž se nejedná o popis obsahu konkrétních článků tohoto dokumentu, ale o snahu analyzovat určitý étos z nich vycházející a jeho následné uvedení do vztahu k ústřední myšlence vycházející ze Schröderova citátu. Stěžejním Kvůli existující debatě nad názvem ústavy práce užívá pro zjednodušení neutrálního pojmu „ústavní dokument“. 2 Hirschl 2004, 1. 1
3
pramenem práce je výzkum Rana Hirschla prezentovaného ve working paperu Hegemonic Preservation in Action? Assessing the Political Origins of the EU Constitution, kde vnímá vztah ústava – rozšiřování z realistického až pragmatického hlediska; dále vychází z komentářů k ústavnímu dokumentu prezentovaných Johnem Erikem Fossumem a v českém prostředí Markétou Pitrovou a Petrem Fialou. Při
hodnocení
problematiky
vztahu
ústavního
dokumentu
k dějinám
a k legitimnosti „ústavy“ se práce pouze okrajově dotýká problematiky evropského lidu, jelikož debata o jeho definování a jeho existenci vůbec je značně diferencovaná. Touto problematikou se zabývá Mathias Kumm, John Erik Fossum či Rainer Arnold.
2. Evropa na křižovatce dějin 2.1. Cesta ke Konventu o budoucnosti Evropy Evropská unie se s příchodem nového milénia ocitla na historické křižovatce. Hlavním problémem se stalo rozšiřování. Státy, které do Evropské unie v roce 2004 nově vstoupily, ji „zvětšily“ nejen po stránce geopolitické, ale prohloubily i rozdílnost mezi jednotlivými státy. Stín dalšího rozšiřování (v podobě vstupu Bulharska, Rumunska a následně států Balkánu a Turecka), který se nad sjednocenou Evropou nadále vznáší, volá po reformě společných institucí, které je nutno pro potřeby nynější „pětadvacítky“ přetransformovat. Pozornost si zaslouží i stávající nezbytnost posílit politickou legitimitu vznikající silné Evropy, což se týká hlavně řešení problematiky demokratického deficitu3. S příchodem nového tisíciletí bylo a stále je potřeba o nové podobě Evropy jednat.4 Formulováním strategie dalšího vývoje a otázkou budoucnosti Evropské unie se v prosinci 2001 zabýval summit v Laekenu. Vyústil v přijetí Laekenské deklarace, v jejíž závěrečné části se mluví o svolání Konventu o budoucnosti Evropy, kde za předsednictví Valery Giscarda d´Estainga zasedali představitelé států a vlád, zástupci národních parlamentů, Evropského parlamentu a Komise, a to včetně reprezentantů teprve vstupujících zemí, čímž tyto země získaly právo podílet se na podobě budoucí Evropy.5 Mandát Konventu byl vymezen pro několik oblastí:
Evropské instituce disponují nízkou míru odpovědnosti vůči občanům členských zemí (ti nemají např. možnost ovlivnit složení Komise, mít informace z jednání probíhajících za zavřenými dveřmi apod.). Nastává tak nerovnost mezi pravomocemi institucí a schopností občanů ovlivnit jejich agendu. 4 Fossum 2003, 1. 5 Fiala a Pitrová 2003, 165. 3
4
rozdělení a vymezení působnosti Evropské unie, zjednodušení nástrojů jí užívaných, zajištění demokratické transparentnosti a projednání alternativ zjednodušení stávajících smluv.6
2.2. Výsledky debaty v Konventu Konvent tedy neměl mandát pro vypracování návrhu ústavy, měl pouze jednat o budoucích výhledech Evropy a připravit prostor pro jednání následné mezivládní konference. 105 členů Konventu pod d´Estaingovým vedením však svou činnost soustředilo ústavodárným směrem, tedy směrem natolik odlišným a do jisté míry neočekávaným, že se začalo mluvit o Smlouvě zakládající Ústavu pro Evropu.7 Jednání Konventu probíhala přibližně rok a pět měsíců. Text „Návrh smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu“, který z Konventu vzešel, byl prezentován v červenci 2003 v Římě a následně na něj v říjnu stejného roku navázala mezivládní konference.8 Debata o budoucí „ústavní“ Evropě nebyla však překvapením pro ty, kdo věnovali pozornost projevu německého ministra zahraničí Joschky Fischera na Humboltově Univerzitě v Berlíně v květnu roku 2000. Fischer hovořil o budoucnosti Unie a zmínil také fakt, že Evropská unie potřebuje ústavu, kterou budou její občané považovat za svou. Jedině tak bude možno překonat existující krizi legitimity, kdy instituce Unie fungují odděleně od občanů a kdy zároveň neustále klesá zájem občanů o dění v Unii.9 Přestože bývá činnost Konventu předmětem kritiky kvůli jeho nedostatečnému mandátu pro vytváření ústavy, rozhodující slovo v něm měli početně nejsilnější zástupci národních parlamentů. Z tohoto pohledu je tedy činnost Konventu legitimizována, protože zástupci národních parlamentů představují zástupce volené lidem členských zemí. Práce Konventu byla navíc transparentní a nebránila se vlivu veřejnosti ani kritice. Konvent také pod vlivem různých politických tlaků odrážel odlišné vize a rozdílná pojetí evropské budoucnosti.10 Rozšířená námitka kritiků Konventu, že jeho činnost nevycházela přímo z vůle lidu, se dá do jisté míry ospravedlnit skutečností, že v Evropě neexistovalo žádné panevropské hnutí, které by
Pitrová 2003, 316. Fossum 2003, 11. 8 Brand 2004, 6. 9 Eriksen et al 2005, 2. 10 Eriksen et al 2005, 2. 6 7
5
ideu ústavnosti propagovalo tak silně, jak to bylo obvyklé v minulosti při vytváření ústav jednotlivých národních států.11 Konventu se podařilo zdůraznit politickou dimenzi integrace: Evropa už nestála pouze na ekonomických základech, přestože tomu tak v době jejího vzniku a utváření bylo, ale vydala se směrem k vyšší formě spolupráce. V současnosti tak vzniká nová vysoce integrovaná entita, kterou k další integraci motivují kromě ekonomických i politické a kulturní důvody.12 Tento postoj by se dal zkráceně vyjádřit slovy „My Evropané nemůžeme už dlouho předstírat, že Unie je pouze ekonomický počin.“13 Smlouvu zakládající Ústavu pro Evropu slavnostně podepsali zástupci pětadvaceti členských států Evropské unie 29. října 2004 v Římě14, což nesporně poukazuje na fakt, že Evropa ve svém vývoji dospěla až na „ústavní“ půdu.
3. Ústava či ústavní smlouva? 3.1. Evropa a superstát Debata o tom, zda text předložený Konventem a následně pozměněný mezivládní konferencí je ústavou, ústavní smlouvou či smlouvou o ústavě, vyvolával ostré výměny názorů mezi odborníky na mezinárodní právo, politiky, diplomaty i některými filozofy. Členské státy Evropské unie se v současnosti nacházejí ve fázi ratifikace dokumentu nazvaného „Smlouva o Ústavě pro Evropu“, což je nejlepší možné vyřešení názvu, tento termín není pouze stylistický. Samotné slovo „ústava“ vyvolává v mnohých politicích strach z omezení národní suverenity. Obávají se, kromě jiného, vzniku jakéhosi superstátu, který pojme národní státy, jež se v jeho „útrobách“ následně rozplynou.15 Tyto pesimistické domněnky se opírají o fakt, že Evropská unie bude mít všechny atributy státu: ministra zahraničí Evropské unie, společnou měnu, vlajku, hymnu či Den Evropy, tudíž se logicky stane superstátem. Je tato domněnka oprávněná? Je zřejmé, že dokument, který právě prochází v členských státech ratifikací, je výjimečný v tom smyslu, že evropské státy nemají zkušenosti se slovem „ústava“ v nadnárodním pojetí. Evropská unie tak sestupuje ze vztahu Unie – členský stát Fossum 2003, 11. Fossum 2003, 15. 13 Eriksen et al 2005, 1. 14 Pitrová 2005, 27. 15 V českém prostředí podobné obavy vyjádřil v roce 2003 Václav Klaus, Benjamin Kuras či Dalibor Plichta. 11
12
6
na úroveň Unie – občan, protože právě samotného občana se ústava přímo dotýká. Existence ústavního dokumentu je zároveň vysláním jasného signálu, že Evropská unie není pouze funkční organizací, ale posouvá se dál směrem k politickému společenství.16 Jedná se bezpochyby o důležitý milník na cestě k hlubší integraci. Národní stát tedy již není nejvyšší formou politické organizace.17 Zároveň jej však nenahrazuje superstát. Superstát musí mít podle weberovské definice monopol na užití násilí v daném státě, což v případě Unie není možné – teoreticky by to znamenalo, že jednotlivé členské státy ztratí možnost trestat své občany a vše budou řešit pouze nadnárodní orgány.18 Evropská unie sice po ratifikaci dokumentu získá oficiálně právní subjektivitu: stane se subjektem mezinárodního práva, bude moci uzavírat mezinárodní dohody či vystupovat před soudem jako žalující i žalovaná strana, ale „…právní subjektivita…však neevokuje nahrazení mezinárodně právní subjektivity členských států…“.19 Jinými slovy to znamená, že jakýkoliv členský stát může uzavírat i nadále mezinárodní dohody a vystupovat v soudních sporech, Evropská unie tyto pravomoci národních států nepřebírá. Nedochází také k centralismu státní moci, pouze k nadřazení unijního práva národnímu, což funguje v současné Evropě i bez „euroústavy“.
3.2. Evropská ústava potřebuje evropský demos Smlouva o Ústavě pro Evropu se nachází na pomyslném mezistupni mezi mezinárodní smlouvou a ústavou v historickém slova smyslu, jež by byla nadřazena jednotlivým členským státům unie a jež by de facto přetvořila Unii v jeden federální stát.20 Samotný pojem „ústava“ má mnohem hlubší smysl, než bychom mu snad mohli přisuzovat. Historické ústavy jednotlivých národních států vždy vyjadřovaly jasnou vůli lidu; pokud se jednalo o ústavy federálních států, k jejich přijetí stačil souhlas většiny států vstupujících do federace (jako tomu bylo v případě USA), ne tedy souhlas všech států (jak jej nyní podmiňuje evropský ústavní dokument). Zdrojem legitimity ústavy obecně byl a je lid.
Eriksen et al 2005, 4. Diez-Picazo 2004, 1. 18 Diez-Picazo 2004, 17. 19 Kohout 2004, 7. 20 Diez-Picazo 2004, 2. 16 17
7
Pro legitimní užívání pojmu „evropská ústava“ by proto bylo nutné získat nejprve souhlas „evropského lidu“. Nejednalo by se však o jednotlivé národy členských zemí, nýbrž o evropský lid jako celek. Z tohoto důvodu by se k legitimizaci ústavy muselo užít všelidového hlasování ve všech členských státech Evropské unie pod podmínkou, že počty hlasů pro a proti nebudou sčítány v jednotlivých členských státech odděleně, nýbrž budou vyhodnocovány komplexně bez ohledu na národní původ voličů.21 Odmítnutí evropské ústavy v jednom členském státě by tedy v tomto pojetí nebylo rozhodující, pokud by jej většina evropských voličů v dalších státech naopak přijala. To evokuje otázku právní definice samotného pojmu „evropský lid“ (evropský demos) a následné uvažování nad skutečností, zda současná Evropa tento demos má, či zda jde pouze o souhrn občanů Unie. Občanství unie je však pouze symbolické, jelikož je doplňkově vázáno na občanskou příslušnost v členské zemi. Užívání pojmu „evropská ústava“ nemá tedy funkční, ale spíše integračně-psychologický a integračně-politický účinek, který má členské státy motivovat k dalším integračním krokům. Označení „ústavní smlouva“ považuje mnoho odborníků na mezinárodní právo za chybné spojení, neboť „mezinárodní smlouva“ vznikající dohodou vlád a „ústava“ vznikající z vůle lidu, jsou vzájemně neslučitelné.22 „Smlouva o Ústavě pro Evropu“ je přijatelným konsensem při řešení tohoto problému. „Smlouva“ vyjadřuje ustanovení mezi vládami jednotlivých členských zemí, jež teprve vytváří prostor pro jednání lidu jako celku.
4. Jednotná v rozmanitosti 4.1. Quo vadis, Europa? Preambule „Smlouvy o Ústavě pro Evropu“ je silně antropocentrická a odráží hodnoty, kterými se současná Evropa cítí vázána. Společné hodnoty míru, spravedlnosti a demokracie by měly být vůdčími proudy v procesu další integrace. Sjednocená Evropa hrdě hlásící se ke svému společnému duchovnímu odkazu odráží skutečnost, že je stále kulturně a spirituálně jednotná; není tedy pouze dimenzí součtu ekonomických výkonů či počtu svých obyvatel.23 Zároveň však klade důraz na hrdost a národní identitu národů a zdůrazňuje práva jednotlivců začleněním „Listiny základních práv Unie“ přímo do textu dokumentu. Arnold 2003a, 15. Arnold 2003b, 12. 23 Novotný 2004, 30. 21
22
8
Heslem Evropské unie se stává výstižně spojení „Jednotná v rozmanitosti“, plně vyjadřující orientaci na další rozšiřování a zároveň prohloubení integrace, jež neohrozí rozmanitost hodnot spoluvytvářejících celou Evropu. Nemůže tedy hovořit o ztrátě národní identity či práva národů na sebeurčení. Strážcem rozmanitosti jsou jednotlivé
národní
parlamenty,
jež
pomáhají
ochraňovat
pluralitu
názorů
a demokracii na národní úrovni a zároveň kontrolují dodržování těchto principů v celé Unii.24
4.2. „Alibismus“ staré Evropy Vývoj evropské integrace jde ruku v ruce s vývojem k nadnárodnímu dokumentu ústavního typu. Proces vytváření ústavy je komplexem odlišných potřeb, nejedná se tedy výlučně o důvody ekonomické či politické. Idealisté tvrdí, že ústava je výsledkem vzorových myšlenek demokracie, budování národa a důrazu na lidská práva; funkcionalisté tvrdí, že se jedná o důsledek systematických potřeb Evropské unie. Pravda je patrně někde uprostřed. Podle Rana Hirschla se jedná o propojení všech příčin, rozhodně však ne o výraz revoluce evropského lidu.25 Za vznikem ústavy se skrývá mnoho různých tlaků, které na její vývoj působí již delší dobu a které ovlivňují také její „načasování“ na evropské politické scéně. Politické elity, které o ústavním dokumentu jednaly, byly pod vlivem různých ekonomických, profesních i osobních zájmů. Proces vytváření „Smlouvy o Ústavě pro Evropu“ tedy nemůžeme chápat jen v dimenzi ušlechtilosti vlastní myšlenky ústavy jako kontinuity kulturní odkazu Evropy, přestože i tato skutečnost je v jistém smyslu revoluční. Zájem členských zemí pětadvacítky byl motivován hlavně realistickými zájmy, jak posílit své ekonomické a politické pozice, ke kompromisům v jednání často docházelo až po kritickém zhodnocení výhod a ztrát.26 Ústavnost může sloužit jako určitá forma pojistky, jež stabilizuje situaci v členském státu a dělá ji méně náchylnou k otřesům, což v důsledku přispívá k předvídatelnosti situace v zemi, a tím např. k přílivu investic ze zahraničí.27 Stejně tak proces vytváření ústavního dokumentu podmiňuje snaha zachovat a neohrozit hegemoniální postavení „staré“ integrační Evropy v čele s Francií a Německem. Nové členské země totiž nemají padesátiletou zkušenost s různými stupni integrace jako
Fossum 2003, 20. Hirschl 2004, 5. 26 Pitrová 2003, 317. 27 Hirschl 2004, 15. 24 25
9
jádro Evropy, které se obává rozdílných politik v nově přistoupených zemích. Lze to demonstrovat na příkladu polské podpory americké invaze do Iráku, kterou neschvalovala hlavně Francie obávající se vzrůstu amerického vlivu v „evropském“ Polsku. Evropa se po posledním rozšíření stala více rozmanitou v ekonomickém i kulturním smyslu. „Rozmanitost“ není tedy jen součástí hesla Evropské unie, ale zároveň i dvojsečnou zbraní, kterou mohou nově přistupující státy ohrožovat ty zakládající.28 Střední Evropa se ve srovnání s „jádrem“ Evropy sice liší v některých ekonomických ukazatelích, ale kulturně mu není tak vzdálená. Jiná situace by ovšem nastala v případě vstupu balkánských států či Turecka, které se odlišují nejen ekonomickými hodnotami, ale i těmi kulturními či náboženskými (jak je patrné v muslimském Turecku). Ústavní dokument, který prohlubuje spolupráci v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky, přispívá alespoň k rámcové stabilizaci situace. Rozdílnost mezi jednotlivými členskými státy přetrvává dál, dokument ji však zároveň vymezuje do jakési politické, ekonomické, bezpečnostní, právní a kulturní matice, přijatelné pro všechny členy Evropské unie. Sjednocená Evropa se takto nebrání pouze negativní stránce plynoucí z rozšiřování, zároveň se snaží uchránit i své vnitřní demokratické hodnoty před nebezpečím rostoucího vlivu extrémní pravice či stran čerpajících z rasistických hodnot.29 Podstatu vztahu „ústava – rozšiřování“ vystihují slova Jacka Strawa, britského ministra zahraničí: „Ústava byla potřebná z důvodu učinit proces rozšiřování lepším.“30
5. Závěr Práce se snaží podepřít názor Gerharda Schrödera vyřčený v úvodu, že ústava a rozšiřování spolu souvisí. Tento vztah však není založen pouze na ideálech demokracie, lidských práv či kulturní jednoty. Vnímat ústavní dokument a rozšiřování Evropy pouze z pohledu morální potřeby Evropanů sdílet společné hodnoty by bylo poněkud utopistické, posvátná úcta k „euroústavě“ není na místě. Pojmenování ústavního dokumentu jako „Smlouva o Ústavě pro Evropu“ je nejvhodnějším možným řešením, které v názvu vyjadřuje nejen mezivládní úroveň jednání (ve slově smlouva), ale zároveň prostor pro legitimizaci ústavy evropským
Hirschl 2004, 24. Hirschl 2004, 21. 30 Hirschl 2004, 26. 28 29
10
lidem, i když přesné definování pojmu „evropský lid“ je zatím sporné. „Evropská ústava“ není pojmem vhodným pro současný ratifikovaný dokument, jelikož v Evropě neexistuje žádné vlivné panevropské lidové hnutí, které by existenci takové ústavy požadovalo, čímž by ji legitimizovalo. Samotný pojem „ústava“ je tedy pro označení dokumentu příliš silný a má spíše psychologicko-politický účinek. Není to však výrazem skutečnosti, že by snad „Smlouva o Ústavě pro Evropu“ nebyla lidem legitimizována – v době její přípravy v Konventu na její podobu měli značný vliv členové národních parlamentů, tudíž reprezentantů lidu. Definitivní podobu dokumentu pak vytvořila mezivládní konference, což opravňuje v názvu k užití slova „smlouva“. Dokument je jak svým názvem, tak procesem svého vytváření a schvalování, jakýmsi „hybridem“ mezi mezinárodní smlouvou a ústavou. Ratifikace Smlouvy o Ústavě pro Evropu a rozšiřování Evropy spolu velmi úzce souvisí hlavně z důvodů realistického pojetí vztahů mezi jednotlivými členskými státy. Ústavní dokument směruje správným směrem evropskou „rozmanitost“, aby nepřerostla v neovladatelný a nebezpečný fenomén (hlavně v případě vstupu balkánských států a Turecka). Jde také o úpravu ekonomických a politických vztahů, včetně jasně definovaného vztahu Evropské unie k třetím státům, jež zajišťuje osoba ministra zahraničí Evropské unie. To značí vůli vytvářet společnou zahraniční a bezpečnostní politiku evropských států, od které se v budoucnu očekává zabránění situacím, kdy se jednotlivé členské státy neshodnou na společném postupu v konkrétních situacích jako tomu bylo v případě Iráku. Schröderův výrok „Rozšíření a ústava jsou dvě strany stejné mince.“ se tedy potvrzuje hlavně v realistické rovině.
11
Bibliografie Arnold, Rainer, 2003a. ‘Evropská ústava – první komentář I.’. Evropské právo, 7, č. 10: 13-16. Arnold, Rainer, 2003b. ‘Evropská ústava – první komentář II.’. Evropské právo, 7, č. 11: 11-19. Arnold, Rainer, 2004. ‘Evropská ústava: základní dokument pro budoucnost’. Právní rozhledy, 12, č. 9: 313-21. Brand, Michiel, 2004. ‘Affirming and Refining European Constitutionalism: Towards the Establishment of the First Constitution for the European Union’. EUI Working Paper LAW 2/04. San Domenico, Itálie: European University Institute. Diez-Picazo, Luis, 2004. ‘Treaty or Constitution? The Status of the Constitution for Europe’. Jean Monnet Working Paper 5/04. New York, NY: New York University School of Law and Woodrow Wilson School of Public and International Affairs at Princeton University [http://www.jeanmonnetprogram.org/papers/04/040501-11.html]. Eriksen, Erik Oddvar, John Erik Fossum, a Mattias Kumm et al, 2005. ‘The European Constitution: the Rubicon Crossed’. ARENA Report 3/05. Oslo, Norsko: University of Oslo [http://www.arena.uio.no]. Fiala, Petr a Markéta Pitrová, 2003. Evropská unie. Brno, Česká republika: Centrum pro studium demokracie a kultury. Fossum, John Erik, 2003. ‘Still a Union of deep diversity? The Convention and the Constitution for Europe’. ARENA Working Paper 21/03. Oslo, Norsko: University of Oslo [http://www.arena.uio.no]. Hirschl, Ran, 2004. ‘Hegemonic Preservation in Action? Assessing the Political Origins of the EU Constitution’. Jean Monnet Working Paper 5/04. New York, NY: New York University School of Law and Woodrow Wilson School of Public and International Affairs at Princeton University [http://www.jeanmonnetprogram.org/papers/04/040501-05.html]. Kohout, Jan, 2004. ‘Evropská ústavní smlouva v Konventu a na Mezivládní konferenci’. Evropské a mezinárodní právo, 13, č. 3-4: 6-11. Loužek, Marek (ed), 2003. Návrh evropské ústavy s komentáři. Praha, Česká republika: Centrum pro ekonomiku a politiku. Novotný, František Pavel, 2004. ‘Spor o evropské dědictví’. Mezinárodní politika, 28, č. 2: 30-32. Pitrová, Markéta, 2003. ‘Evropská ústava: institucionální návrhy a jejich důsledky’. Politologický časopis, 10, č. 4: 315-37. 12
Pitrová, Markéta, 2005. ‘Euroústava je jako bianko šek’. Revue politika, 16., č. 2: 27-29.
13
