UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra politologie a evropských studií

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra politologie a evropských studií

Lukáš Martinák

Armáda v pozici proti-demokratického aktéra demokratizačního procesu: Ověření teorie na případech Sýrie a Pákistánu (teorie demokracie; armáda a stanovení pěti definičních parametrů; analýza politických režimů muslimských států; systémová pozice armád Sýrie a Pákistánu)

Bakalářská diplomová práce

Vedoucí bakalářské diplomové práce: Mgr. Jan Čuřík OLOMOUC 2009

Děkuji Mgr. Janu Čuříkovi za nedocenitelnou pomoc při psaní této práce. Za jeho konstruktivní připomínky, inspirativní zdroje a tolik potřebnou trpělivost. Také mu děkuji za toleranci a pochopení pro beletrii a texty s jejím nádechem.

Prohlašuji na svou čest a svědomí, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně s pomocí mého vedoucího práce, s použitím uvedených pramenů a literatury. V Olomouci 20. března 2009

______

____

Obsah ÚVOD............................................................................................................................................3 1. DEMOKRACIE NA POČÁTKU XXI. STOLETÍ..............................................................10 1.1 DEFINICE DEMOKRACIE A JEJÍCH FOREM......................................................................................12 1.1.1 Základní rysy demokratického systému.....................................................................13 2. ARMÁDA A MOŽNOSTI JEJÍ PROFILACE V POLITICKÉM SYSTÉMU................16 2.1 IDENTIFIKAČNÍ KRITÉRIA ARMÁDY.............................................................................................18 2.1.1 Profesionální statut....................................................................................................18 2.1.2 Civilní kontrola..........................................................................................................20 2.1.3 Absence aktivních hospodářských zájmů...................................................................21 2.1.4 Masová armáda.........................................................................................................22 2.1.5 Dlouhodobá militaristická propaganda....................................................................23 2.2 DETERMINACE POVAHY ARMÁD PODLE STANOVENÝCH KRITÉRIÍ......................................................24 3. MUSLIMSKÝ SVĚT A POVAHA TAMĚJŠÍCH POLITICKÝCH SYSTÉMŮ............25 3.1 TERMINOLOGICKÉ UCHOPENÍ.....................................................................................................25 3.2 OBECNÁ POVAHA REŽIMŮ MUSLIMSKÉHO SVĚTA...........................................................................26 3.2.1 Reprezentativní model režimu muslimského světa.....................................................29 4. SÝRIE......................................................................................................................................31 4.1 SYRSKÁ ARMÁDA A JEJÍ POLITICKÝ STATUS.................................................................................32 4.2 CIVILNÍ KONTROLA NAD SYRSKOU ARMÁDOU?.............................................................................34 4.3 HOSPODÁŘSKÁ DIMENZE ARMÁDY.............................................................................................35 4.4 POČETNÍ VELIKOST SYRSKÉ ARMÁDY..........................................................................................36 4.5 AGRESIVITA SYRSKÉ ARMÁDY...................................................................................................38 4.6 EXPLICITNÍ VYJÁDŘENÍ – SÝRIE................................................................................................39 5. PÁKISTÁN..............................................................................................................................40 5.1 POLITICKÉ INTERVENCE PÁKISTÁNSKÉ ARMÁDY............................................................................42 5.2 VZTAH CIVILNÍHO A VOJENSKÉHO APARÁTU................................................................................42 5.3 MILBUS A JEHO HOSPODÁŘSKÁ EXPANZE....................................................................................44 5.4 VELIKOST PÁKISTÁNSKÉ ARMÁDY..............................................................................................45 5.5 ARMÁDNÍ RÉTORIKA OBHAJOBOU VLASTNÍCH ZÁSAHŮ...................................................................46 5.6 EXPLICITNÍ VYJÁDŘENÍ – PÁKISTÁN...........................................................................................48 ZÁVĚR.......................................................................................................................................49 PRAMENY A LITERATURA.................................................................................................53 PRAMENY.............................................................................................................................53 Periodika............................................................................................................................53 Internetové.........................................................................................................................53 LITERATURA.......................................................................................................................55 ABSTRAKT...............................................................................................................................58

ÚVOD Vývoj globálního demokratizačního hnutí posledních 20 let lze zjednodušeně shrnout dvěma klasickými příspěvky. Americký politolog Francis Fukuyama přispěl do diskuze o osudu politických režimů svým dílem „Konec dějin?“ („The End of History?“, 1989). Ve své eseji vyložil Fukuyama vlastní „prognostické“ vidění budoucnosti světového řádu, ve kterém v pomyslném souboji mezi politickými režimy definitivně zvítězilo liberální pojetí demokracie. Dílo zdůrazňuje nejen technologickou a vojenskou převahu Západu, ale i jeho morálních základů. Fukuyamův postoj je s přihlédnutím k tehdejším událostem odůvodnitelný. Avšak dnes se zdá, že byl možná přespříliš optimistický. Na tuto zdánlivou skutečnost navazuje druhá, světově známá publikace Samuela P. Huntingtona: Střet civilizací: boj kultur a proměna světového řádu (The Clash of Civilizations and the Making of World Order, 1996).1 Autor naopak zdůrazňuje trend vymezování se jednotlivých globálních kulturních celků, jenž nazývá civilizacemi, vůči sobě navzájem a tím pádem stojí v myšlenkové opozici k Fukuyamově vizi „opanování“ světa demokracií. V současnosti, na počátku 21. století, však můžeme pozorovat jevy a procesy, které F. Fukuyama ani S. Huntington ve svých pracích buďto nepředvídali, či pro zjednodušení ignorovali. Rozpad tzv. východního bloku a následně Sovětského svazu na konci 80. a na počátku 90. let přinesly do řad laické i odborné veřejnosti vlnu nadšení a optimismu v prognostických odhadech dalšího rozšiřování demokracie do zbytku světa. Avšak vystřízlivění se dostavilo nečekaně brzy. Dnes, na konci první dekády nového milénia, je zcela zřejmé, že nedemokratické režimy přetrvávají.2 Nýbrž naopak, jejich zdroje legitimity se

1

Huntington na Fukuyamovu tezi sám reaguje v úvodu své knihy a odmítá její základní myšlenku.

zdají být stále stejně silné. Jako příklady můžeme uvézt tři významné globální aktéry: po zániku SSSR bylo Rusko nuceno projít obdobím vnitřní destability a hledání nové národní a politické identity. Po zvolení Vladimira V. Putina do úřadu prezidenta Ruské federace bylo toto mezidobí završeno a k překvapení Západu nedošlo k transformaci v konsolidovanou demokratickou společnost, k hodnotovému připojení se ke zbytku Evropy. Nové Rusko se postupně vrací ke svým imperiálním odkazům a jako specifický semi-autoritativní režim upevňuje pozici světové velmoci. Druhým příkladem může být Čínská lidová republika. Po celou dlouho historii existence čínské civilizace nikdy obyvatelé této nejlidnatější země nepoznali výhody a nevýhody demokratického státu. Země dosáhla nebývalého ekonomického růstu, komunistická nomenklatura pochopila klady volnějšího trhu a podporuje významné posuny k liberalizaci čínského hospodářství. Ekonomická liberalizace ale prozatím nejde ruku v ruce s demokratizací politického systému. Výjimkou mohou být příklady politické transformace Jižní Koreje, Španělska aj., jejichž odklon od nedemokratického režimu byl podobného průběhu. Za třetí stojí za zmínku radikální islamismus a politická nestabilita zemí Blízkého východu. V muslimských regionech vznikla paradoxní situace, při níž boj proti hnutím a ideologiím otevřeně nepřátelským (není ovšem pravidlem) vůči demokratickým hodnotám dodává zdánlivou legitimitu a mezinárodní uznání více či méně autoritářským systémům. Státy jako Saúdská Arábie, Egypt, Jordánsko, Pákistán a mnoho dalších se připojily k boji proti mezinárodnímu terorismu na stranu Spojených států a jejich západních spojenců, čímž odvedli pozornost světové veřejnosti od plánované transformace svých vnitřních poměrů. Přičemž „radikální islamismus“, jenž se stal pro neokonzervativní elity Bílého domu ústředním symbolem teroru, nachází odezvu jen u nepatrné části muslimské populace. Majoritní část muslimské společnosti se od něj distancuje, je „marginálním hnutím, kterého se většina štítí.“3 Vedle Západu,4 který je ve srovnání se zbytkem světa zdánlivě homogenní skupinou národních států, se pro hledání společných průniků nabízí 3

SOBOTA, Jiří: Zpráva o budoucnosti světa. Respekt, 19, 2008, č. 35, s. 37.

-4-

region, běžně nazývaný Blízký východ. V užším pojetí se jedná o oblast jihovýchodního středomoří a Arabského moře: státy Malé Asie, Levanty, Perského zálivu, Arabského poloostrova a území Egypta. Ve veřejností všeobecně vnímaném kontextu však může tento termín zahrnovat bezmála celý svět, v němž islám představuje dominantní náboženství v minulosti i současnosti. Bezpochyby se jedná o velkou skupinu států, národů, etnik a konfesních podskupin s odlišnou historií, jazykem, zvyklostmi a tradicemi, politickými systémy, mezinárodní orientací i náboženského vyznání. Dle Huntingtonovy terminologie můžeme „islámskou civilizaci“ rozdělit do oblastí arabské, turecké, perské a malajské,5 což napovídá o značné heterogenitě zahrnutých států. V práci pro zjednodušení stanovujeme pro označení zkoumané skupiny zemí termín „muslimský svět“, který je později blíže definován.6 Pro politickou vědu důležitým společným atributem států je demokratický deficit, jenž je ústřední zkoumanou veličinou této práce. Ke

splnění

účelu

shrnutí

různých

politologických

přístupů

k demokratizaci v rámci této práce postačí článek americké politoložky Evy Bellin,7 ve kterém se autorka zabývá problematikou demokratizace poválečného Iráku.8 Postupně zde definuje pět v teoriích přechodů nejčastěji se opakujících podmínek pro úspěšné ustavení demokratických institucí: „[1] určitá úroveň ekonomického rozvoje, [2] relativní etnická homogenita, [3] historická zkušenost s vlastním demokratickým systémem, [4] pro-demokratický postoj a rétorika legitimních vůdců země, [5] efektivita fungování státních institucí.“9 Který z těchto předpokladů islámské státy splňují? Které naopak nejsou naplněny? 5

Tamtéž, s. 45.

6

Od Huntingtonovy charakteristiky islámské civilizace se muslimský svět odlišuje zejména nezahrnutím malajské větve, s jejíž začleněním společně s arabskými, tureckými a perskými muslimskými státy nesouhlasím pro značnou historickou, kulturní, politickou a společenskou specifičnost. 7

Eva Bellin je členkou katedry politologie na Hunter College of the City University of New York. Dlouhodobě se zabývá problematikou demokratizace zemí Blízké východu a je autorkou knihy Stalled Democracy: Capital, Labor, and the Paradox of State Sponsored Industrialization. 8

BELLIN, Eva: The Iraqi Intervention and Democracy in Comparative Historical Perspective. Political Science Quarterly, 119, 2004–2005, č. 4, s. 595–608. 9

Tamtéž, s. 597–601.

-5-

A které

z nich

jsou

skutečně

nezbytnými

podmínkami

pro

úspěch

demokratizačních snah v těchto (ale i v jiných) zemích? Za prvé, ekonomický rozvoj společnosti je obtížně sledovatelná a definovatelná proměnná. Nabízející se ekonomický ukazatel HDP/osobu je často kritizován pro svou nepřesnost při odhadu reálného ekonomického stavu společnosti, k čemuž se přiklání také Adam Przeworski (Democracy and Development, 2000).10 Avšak ani dnes upřednostňovaný Index lidského rozvoje (Human Development Index, HDI) nevysvětluje historické příklady úspěšného ustavení a fungování demokracie v dříve chudých a zaostalých zemích (příkladem Island, Irsko aj.). Za druhé, islámské země jsou povětšinou etnicky, nábožensky i kulturně různorodého složení. To však v konfrontaci s příklady etnicky heterogenních zemí, jimž se podařilo vytvořit stabilní demokratickou institucionální strukturu (např. Rumunsko, Indie aj.),11 jako nezbytná podmínka 10

Jako příklady falzifikující hypotézu o přímé úměrnosti ekonomického rozvoje a míry demokracie ve společnosti mohou posloužit země Perského zálivu, jež nelze za demokratické považovat: Saudská Arábie – 24 tis. (USD/osoba); Omán – 26 tis.; Spojené arabské emiráty – 39 tis.; Bahrain – 34 tis.; Kuvajt – 41 tis.; Katar – 87 tis. Z opačného poměru domněnku falzifikuje Indie, demokratický stát (pouze 2,7 tis.). (World Economic Outlook Databáze, October 2008. In: Archiv International Monetary Fund (http://www.imf.org/external/index.htm), http://imf.org/external/pubs/ft/weo/2008/02/weodata/weorept.aspx? sy=2008&ey=2008&ssd=1&sort=country&ds=.&br=1&pr1.x=29&pr1.y=12&c=512%2C446%2 C914%2C666%2C612%2C668%2C614%2C672%2C311%2C946%2C213%2C137%2C911%2 C962%2C193%2C674%2C122%2C676%2C912%2C548%2C313%2C556%2C419%2C678%2 C513%2C181%2C316%2C682%2C913%2C684%2C124%2C273%2C339%2C921%2C638%2 C948%2C514%2C943%2C218%2C686%2C963%2C688%2C616%2C518%2C223%2C728%2 C516%2C558%2C918%2C138%2C748%2C196%2C618%2C278%2C522%2C692%2C622%2 C694%2C156%2C142%2C624%2C449%2C626%2C564%2C628%2C283%2C228%2C853%2 C924%2C288%2C233%2C293%2C632%2C566%2C636%2C964%2C634%2C182%2C238%2 C453%2C662%2C968%2C960%2C922%2C423%2C714%2C935%2C862%2C128%2C716%2 C611%2C456%2C321%2C722%2C243%2C942%2C248%2C718%2C469%2C724%2C253%2 C576%2C642%2C936%2C643%2C961%2C939%2C813%2C644%2C199%2C819%2C184%2 C172%2C524%2C132%2C361%2C646%2C362%2C648%2C364%2C915%2C732%2C134%2 C366%2C652%2C734%2C174%2C144%2C328%2C146%2C258%2C463%2C656%2C528%2 C654%2C923%2C336%2C738%2C263%2C578%2C268%2C537%2C532%2C742%2C944%2 C866%2C176%2C369%2C534%2C744%2C536%2C186%2C429%2C925%2C178%2C746%2 C436%2C926%2C136%2C466%2C343%2C112%2C158%2C111%2C439%2C298%2C916%2 C927%2C664%2C846%2C826%2C299%2C542%2C582%2C443%2C474%2C917%2C754%2 C544%2C698%2C941&s=PPPPC&grp=0&a= (15. 2. 2009).) 11

Index mezinárodní organizace Freedom House za rok 2008, skládající se ze dvou dílčích ukazatelů, pro uvedené státy v rozmezí 1 (vynikající dodržování) až 7 (běžné nedodržování): (politická práva, občanské svobody) Island 1, 1; Irsko 1, 1; Rumunsko 2, 2; Indie 2, 3. Více viz Freedom in the World 2008: Country Subscores. In: Webové stránky organizace Freedom House (http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=1), http://www.freedomhouse.org/uploads/Cha rt118File168.xls (9. 9. 2008).

-6-

neobstojí. Za třetí, zkušenost s již dříve fungující demokracií může být nanejvýš pokládána za faktor zvyšující pravděpodobnost úspěchu procesu, nikoli však nutnou podmínku (logicky vzato, většina evropských demokracií vznikala bez jakékoli původní demokratické praxe). Za čtvrté, je obtížné vymezit společenské elity etnicky a nábožensky heterogenního obyvatelstva. Kdo je považován za legitimního představitele lidu? V případě blízkovýchodních zemí za ně můžeme považovat islámské učence (ulamá), požívající mezi věřícími velké autority. Nicméně tato autorita má své meze v hranicích jednotlivých konfesních skupin (sunnité, ší’ité, drúzové apod.), přičemž v postavení, rigiditě nauky i vlivu jednotlivých učenců se jednotlivé náboženské skupiny zásadně liší.12 Zbývá poslední předpoklad. Neefektivita státních institucí, jež nepracují v zájmu

většiny,

nýbrž

privilegované

menšiny.

Příčinou

je

korupce,

netransparentnost, zastávání veřejných funkcí neveřejně jmenovanými osobami, tzn. obsazování těchto funkcí bez užití všeobecných voleb. V tomto ohledu volby nelegitimně zastupuje svévůle organizací, které vedle politické moci sleduje také své ekonomické zájmy, pro jejichž naplnění volí cestu ovládnutí politické sféry. Podobným spolkem obvykle bývá vedle rozsáhlého organizovaného zločinu či nomenklaturních politických stran zejména armáda (i jiné ozbrojené složky). Z dříve uvedených skutečností vyplývá, že v procesu ustavování demokracie i její následné konsolidace sehrává proměnná pozice armády v politickém

systému

blízkovýchodních

států

pivotální typickou

roli,

což

překážkou

je

pro

naprostou

k demokratizaci

většinu

politického

systému. Hypotézou práce tedy je: „Demokratizace většiny zemí převážně muslimského obyvatelstva není doposud úspěšná. Ústřední příčinou nezdaru je profilace tamějších armád jako proti-demokratických aktérů politického systému.“ Rozdělení práce do jednotlivých kapitol sleduje zvolenou metodologii. V následujícím přehledu jsou uvedeny pouze primární prameny a literaturu, nikoli veškerou. První kapitola je věnována krátkému náhledu do tématiky teorií 12

Obzvláště od 60. let 20. století v sunnitském světě vliv ulamá upadá ve prospěch islámských aktivistů – autodidaktů.

-7-

demokracie a demokratizace. Na základě díla S. Huntingtona (Třetí vlna. Demokratizace na sklonku dvacátého století, 2008) a Larryho Diamonda (Is the Third

Wave

of

Democratization

Over?,

1997)

analyzuje

problém

úspěch/neúspěch globálního rozšíření demokracie a relevanci zkoumání nedemokratických režimů na počátku 21. století. Druhá část kapitoly má za cíl stanovit soubor podmínek funkční demokracie, které by byly ve shodě s obecně přijímanými studiemi. Porovnává mezi sebou klasické definice demokracie (J. Schumpeter 2004, G. Sartori 1987) a teorii polyarchie Roberta Dahla (Demokracie a její kritici, 1995; O demokracii. Průvodce pro občany, 2001), přičemž tyto podmínky vyvozuje a srovnává je s ekonomickým pojetím demokracie za pomoci díla Anthonyho Downse (An Economic Theory of Democracy, 1957; citováno z knihy Democracy od Jacka Livelyho, 1990), které je do jisté míry odlišné od politologického konceptu. Druhou kapitolou práce analyzuje ozbrojené síly státu jako politickou instituci v demokratické či nedemokratické společnosti. Na základě děl vojenských odborníků Karla Jíchy, Jana Dubenského a Lubomíra Brokla (Armáda a ideje, 1993), Zdeňka Kříže (Armáda, společnost a politika v České republice, 2004) a amerického politologa S. Huntingtona (The Soldier and the State. The Theory and Politics of Civil-Military Relations, 1964) nabízí pět definičních kritérií pro-demokraticky, resp. proti-demokraticky profilované armády a souhrnně je uvádí v tabulce (viz Tab. 1) na konci kapitoly. Kritéria je použity v dále v textu. Obecná charakteristika zemí muslimské většiny je zasazena do kapitoly třetí. Ověřuje, zda jsou tyto země relevantní množinou objektů pro výzkum demokracie a demokratizace. Vymezuje pojem „muslimský svět“, zkoumanou množinu států diferencuje dle politologických – Anoushiravan Ehteshami (Is the Middle East Democratizing?, 1999) – a ekonomických měřítek – Oliver Schlumbereger (Transition in the Arab World: Guidelines for Comparison). Výstupem kapitoly je reprezentativní model režimu muslimského světa, který sjednocuje obecně platné parametry tamějších režimů a nabízí zjednodušený model k porovnání.

-8-

Poslední kapitoly, čtvrtá a pátá, jsou případovými studiemi režimů Sýrie a Pákistánu. Výběr těchto dvou zemí byl z jistých důvodů úmyslný. Práce využívá teoretické koncepce „most-likely“ a „least-likely“ případových studií dle Harryho Ecksteina.13 Syrský režim je v této studii „most-likely“ případem: fakt, že se jedná o nedemokratický režim se silnou armádou a její významnou pozicí, je odborné veřejnosti dobře znám. Ověření hypotézy na jeho příkladě není příliš přínosné (je ovšem typickým příkladem odpovídajícím reprezentativnímu modelu). Zjištění, že Pákistán, jakožto „least-likely“ instance, nefalzifikuje hypotézu, je daleko více hodnotné, protože je obtížnější jeho režim definovat v intencích kategorií politických režimů i přes současné mediální pozornost. Obě kapitoly jsou z hlediska analytického postupu obdobné. Za použití výsledných demokratických podmínek první a charakteristických kritérií druhé kapitoly provádí deskripci syrského a pákistánského režimu a zdejších ozbrojených sil a ověřují relaci mezi povahou systému a armády. Primárními zdroji pro tyto dvě kapitoly jsou studie od Eduarda Gombára (Dramatický půlměsíc. Sýrie, Libye a Írán v procesu transformace, 2001) a Ayeshi Siddiqi (Military Inc. Inside Pakistan’s Military Economy, 2007). Jinými slovy, tato práce je empiricko-analytickou studií, jež z klasických politologických teoretických konceptů vyvozuje srovnávací kritéria. Tyto pak komparuje s výsledky případových studií. Prameny a literatura jsou k danému tématu rozmanité. Teorie demokracie je dnes již probádaným politologickým odvětvím, nabízejícím různé přístupy a závěry. Nedostatky, se kterými jsme se setkali při psaní práce, se týkají především tématu role armády během demokratizačního procesu. Ačkoli mnoho autorů upozorňuje na nebezpečí hrozící demokratickým reformátorům ze strany ozbrojených

a

bezpečnostních

složek,

nenabízejí

řešení

pro

ty

z nedemokratických režimů, v nichž armáda tvoří fundamentální složku vládnoucího aparátu. Oblast studií přinášejících poznatky o rozpadu vojenskobyrokratických diktatur, konkrétně transformace armády v pro-demokratickou instituci, je dosud nedostatečně kvalitní. 13

ECKSTEIN, Harry: Essay on Political Theory, Stability, and Change. Los Angeles 1991, s. 159–164.

-9-

1. Demokracie na počátku XXI. století Lidská společnost může být vnitřně organizována dvěma elementárními způsoby: na základě rovnosti (de facto rovnosti v držení politických práv, již neoddělitelně provázenou rovností před zákonem)14 všech za své činy odpovědných členů společnosti – občanů; a promítnutím hierarchické struktury, třídící členy podle jejich hmotného či nehmotného majetku, původu, moci nebo také charakterových vlastností a schopností, do vzájemných vztahů mezi jednotlivci společnosti, resp. k determinaci jejich společenského postavení. Druhý způsob přerozdělování byl po celou historii lidského sdružování se častější odpovědí na otázku, jak řešit složitost mezilidského komunikace a celoskupinového rozhodování. A ačkoli lze jisté prototypy demokracie vyhledat mezi různými, dnes již často obecnému povědomí zapomenutými kmeny či civilizacemi, a je znám i od dob athénského „zlatého věku“ z děl slavných filozofů (nemluvě o středověkých severoitalských městských útvarech), zůstává v měřítku vývoje lidských dějin menšinovým řešením. Konečně 20. století (v jistých případech 19. století) přineslo jak kvalitativní, tak i kvantitativní rozmach demokracie globálního rozsahu. Bylo však také kolébkou jejích největších antagonismů v podobě levicových i pravicových totalitních režimů, které vznikly spojením starého autoritářského způsobu řízení státu s moderními výdobytky vědy, techniky a lidského potenciálu. Ačkoli je v postmoderní době demokracie, jakožto forma správy věcí veřejných nebývale rozšířena a obecně vnímána jako „nejlepší z nejhorších“, tudíž nejpřijatelnější, kvantum nedemokratických režimů je značné, existující v mnoha rozmanitých variacích. S. Huntington svou teoretickou koncepcí demokratizačních vln (The Third Wave. Democratization in the Late Twentieth Century, 1992) empiricky zachycuje podstatu dynamiky nastolování a zároveň destrukce demokratických systémů s celosvětovým záběrem. Jedná se totiž 14

Antičtí Řekové žijící ve starověkých demokratických městských státech (tedy především Athéňané) si své politické zřízení neodmyslitelně spojovali s pojmy isegoria – obdobou dnešního práva na politickou participaci – a isonomia – zákon platí pro každého stejně bez ohledu na společenské postavení.

- 10 -

o nikdy nekončící proces. K přechodu k demokracii došlo podle autora v období posledních dvou století ve třech vlnách, jichž se pokaždé účastnilo více zemí (Huntington ale nepochybuje o případech, které se udály mimo hlavní vlny). Jeho studie pojednává o 74 státech, včetně několika muslimských (např. Pákistánu, Turecka nebo Súdánu),15 které se svými vnitropolitickými a systémovými změnami řadí k hlavním vlnám. Každá z demokratizačních vln byla ale se zpožděním provázena reakční „protivlnou“, sérií zhroucení nových demokracií a (znovu)nastolením nedemokratických režimů. I přes určité výhrady, které Huntingtonovo dílo vzbuzuje, je jeho práce velmi přínosná pro pochopení vztahu mezi demokracií a nedemokracií a přechodů mezi nimi navzájem. Obsahuje teorii jakési evoluce zrodu a zániku demokracií ve světě a přináší několik zajímavých empirických poznatků, nesoucích obecnější platnost. Dle historických zkušeností se mnoho nově vzniklých parlamentních systémů zhroutilo ve svůj opak, avšak jednalo se pouze o dočasnou fázi na cestě k jejich konečnému výsledku – politické rovnosti a participaci veřejnosti na politickém životě. Huntington časově vymezuje jednotlivé vlny.16 Počátek třetí a zároveň poslední z nich zasazuje do roku 1974, k události tzv. „karafiátové revoluce“. Studie byla dokončena počátkem 90. let, kdy bylo vzhledem k nedávnému rozpadu Sovětského svazu (1991), popř. „východního bloku“ (cca 1989–90), a konsolidaci nových demokratických režimů, jež byla teprve v počátcích. Tudíž z pochopitelných důvodů není třetí demokratizační interval zprava uzavřen. Nicméně v současnosti se již můžeme odvážit konstatovat, že vlna ztratila svou původní sílu a, i když se může jednat pouze o dočasnou pauzu k možné budoucí čtvrté vlně, vidíme, že „liberální demokracie zastavila svou expanzi do světa“.17 15

HUNTINGTON, Samuel P.: Třetí vlna. Demokratizace na sklonku dvacátého století. Brno 2008, s. 23–24. 16

První vlna („dlouhá vlna“) v letech 1828–1926, druhá vlna („krátká vlna“) v letech 1943– 1962. Autor se ale předem vyvaruje přesného ohraničení. Některé případy přechodů do jednotlivých kategorií nezapadají a považovat navržené letopočty s absolutní platností je, dle autora, svévůle výzkumníka. (Tamtéž, s. 24.) 17

DIAMOND, Larry: Is the Third Wave of Democratization Over? An Empirical Assessment. In: Univerzity of Notre Dame (http://www.nd.edu/), http://www.nd.edu/~kellogg/publications/ workingpapers/WPS/236.pdf (30. 6. 2008), s. 37.

- 11 -

Jako objekty třetí „protivlny“ se nabízejí středoasijské státy – bývalá součást SSSR – či některé latinskoamerické radikálně levicové režimy (zvláště pak Venezuela, Bolívie, ale i jiné). Ke zdárnému završení demokratizace jakéhokoli státu je potřeba znát a přesně stanovit význam pojmů demokracie, jakožto cílového a požadovaného produktu, a zejména starý režim, protože „pouze výchozí stav definuje možné cesty, které povedou k cílovému stavu“,18 a i pro naše účely bude jejich teoretické uchopení klíčové.

1.1

Definice demokracie a jejích forem

Než přejdeme ke slovnímu vymezení pojmu demokracie, musíme vyřešit dilema dvojznačnosti, jež se naskýtá. Podle mnoha současných politologů je definice složitější a přesahuje možnosti nabízející překlad slova složeného ze starověké řečtiny. Zmíněné dilema vězí v rozdílu mezi ideou demokracie (která je předmětem především politické filozofie) a reálným politickým režimem, poněvadž se v tomto případě „dostává do rozporu ideál s realitou“.19 Pro potřeby výzkumu budeme tedy zacházet pouze s pojmem, označujícím politický režim, založený na demokratických zásadách a provázený problematikou úzce spojenou s aplikací ideálního modelu do politické praxe. Politologie nabízí nepřeberné množství definic demokracie. S lehkou nadsázkou můžeme tvrdit, že každý v teorii demokracie zainteresovaný autor nám předkládá své vlastní pojetí, jež však ve své většině vyjadřují stejnou ideu. Za klasickou definici může být považována ta, kterou nám nabízí Joseph Schumpeter: demokracie „je takové institucionální zřízení, které umožňuje činit politická

rozhodnutí

a

v němž

jednotlivci

získávají

rozhodovací

moc

v konkurenčním zápase o voličův hlas“.20 Na těchto myšlenkových základech postavené ústavní uspořádání je také často označováno za liberální demokracii,

18

DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra – KUNC, Jiří: O přechodech k demokracii. Praha 1994, s. 36.

19

ŘÍCHOVÁ, Blanka: Úvod do současné politologie. Srovnávací analýza demokratických politických systémů. Praha 2007, s. 34. 20

SCHUMPETER, Joseph A.: Kapitalismus, socialismus a demokracie. Brno 2004, s. 287.

- 12 -

ve které se, dle slov Giovanni Sartoriho,21 snoubí „liberalismus volající po svobodě a demokracie po rovnosti“.22 Sartori má především na mysli svobody politické a svou „liberální rovnost“ koncipuje blízce Lockově rovnosti příležitostí. Tímto způsobem uvažované ideály nejsou svou existencí ve vzájemném rozporu. S moderními demokraciemi, ať už většinového (tzv. westminsterského)

či konsociačního

(popř. konsenzuálního)

typu,

jsou

neodmyslitelně a neoddělitelně spjaty. Je tudíž přijatelné i pro potřeby této práce používat termín demokracie bez dalšího přívlastku.

1.1.1

Základní rysy demokratického systému

Pro přesnější a deskriptivní vymezení nám americký politolog Robert Dahl nabízí soubor sedmi institucí, jimiž by měla každá demokracie (v konceptu R. Dahla „polyarchie“) disponovat:23 1. Kontrola nad vládním rozhodováním o politických zásadách je svěřena voleným vládním úředníkům. 2. Volení vládní úředníci jsou vybíráni a pokojně odvoláváni v poměrně častých, spravedlivých a svobodných volbách, ve kterých je zcela omezen nátlak. 3. Prakticky všichni dospělí mají právo hlasovat v těchto volbách. 4. Většina dospělých má také právo ucházet se o veřejné úřady, o které se ucházejí kandidáti v těchto volbách. 5. Občané mají účinně prosazované právo na svobodu projevu, zejména politického, včetně kritiky vládních úředníků, chování vlády, převládajícího politického, eko-nomického a společenského systému a převažující ideologie. 6. Mají také přístup k alternativním zdrojům informací, jež nejsou monopolem ani vlády, ani žádné jediné skupiny. 21

G. Sartori svým chápáním demokracie navazuje na myšlenkový proud, jehož představiteli byli např. Alexis de Tocqueville nebo Raymond Aron. 22

SARTORI, Giovanni: The Theory of Democracy Revisited. Part 2, The Classical Issues. Chatham 1987, s. 383. 23

DAHL, Robert A.: Demokracie a její kritici. Praha 1995, s. 212. Viz také ŘÍCHOVÁ, B.: Přehled moderních politologických teorií, s. 162.

- 13 -

7. A konečně mají účinně prosazované právo vytvářet svrchovaná sdružení včetně politických, jako jsou politické strany a zájmové skupiny, jež se pokoušejí ovlivňovat vládu konkurencí ve volbách a dalšími pokojnými prostředky, a rovněž do těchto sdružení vstupovat. Tento soubor politických institucí tvoří díky kombinaci jednotlivých svých prvků základní kritéria, podle nichž lze objektivním měřením analyzovat a srovnávat úroveň „demokratičnosti“ daného státu: (1) účinná participace, (2) volební rovnost, (3) poučené porozumění (voliči mají přístup k objektivním zdrojům informací), (4) kontrola nad nastolováním témat k projednávání (neustálá kontrola výkonné moci zvolenými zástupci), (5) zapojení všech dospělých (všeobecné volební právo).24 Funkční demokratický systém tedy musí naplňovat každou z výše uvedených pěti podmínek, přičemž mírou úspěšnosti se mohou demokracie od sebe lišit a vytvářet tak pestrou směsici. K potvrzení teorie R. Dahla můžeme komparovat jeho strukturálněfunkcionální přístup s výstupy ekonomické školy, konkrétně prací amerického ekonoma Anthonyho Downse (An Economic Theory of Democracy, 1957) a jeho teorií demokracie. Mluví o takovém politickém systému, ve kterém se pořádají „[a] pravidelné volby, v nichž všichni duševně zdraví, dospělí a stálí obyvatelé odevzdávají jeden hlas, a skrze ně jedna strana (či koalice stran) z určitého počtu získá moc vládnout v období do dalších voleb; [b] vlády neomezují politické aktivity občanů, kteří se neangažují násilného svržení moci, a neúspěšné strany nevyužívají ilegálních prostředků, aby ty vítězné připravily o plody vítězství.“25 Proveďme tedy srovnání s pěti podmínkami R. Dahla: první Downsovo tvrzení zřetelně obsahuje předpoklady existence Dahlových bodů (1), (2) a (5);26 kritéria (3) a (4) jsou v poněkud skrytější formě zahrnuty v druhé větě – mediální 24

DAHL, Robert A.: O demokracii. Průvodce pro občany. Praha 2001, s. 39–40. Viz také ŘÍCHOVÁ, B.: Přehled moderních politologických teorií, s. 161–163. 25

LIVELY, Jack: Democracy. Cambridge 1990, s. 90.

26

Downs navíc dodává předpoklad o volební soutěži více politických stran, což je nutnou součástí svobodných voleb, resp. demokratické obměny politických elit.

- 14 -

prostředí, jež není ze strany vládních orgánů pravidelně podrobováno restrikci, přirozeně vytváří opoziční proudy a tedy alternativní zdroje informací. Politicky aktivní občané, disponující svými plnohodnotnými politickými právy jsou nejsvrchovanějším kontrolorem fungování vlády. Na základě výsledku tohoto srovnání, jež nalezlo průnik mezi dvěma velmi odlišnými koncepcemi teorie demokracie, můžeme předpokládat, že Dahlova kritéria představují širší, odborně přijímaný konsenzus.

- 15 -

2. Armáda a možnosti její profilace v politickém systému Každý politický systém je složitým kompozitem řady subjektů, které jsou mezi sebou propojeny jednosměrnými či obousměrnými vazbami, a jejichž síť je dána zejména primárním nastavením, např. ustavujícím právním zákonem (psaná ústava), nebo souborem mnohdy nekodifikovaných tradičních pravidel (z nichž vychází např. nepsaná ústava Spojeného království). To jsou prakticky jediné přístupy k sestavení politického systému. Zmíněné subjekty, svým způsobem stavební

částice

„politického

těla“,

jsou

v demokratických

režimech

organizacemi plnícími své resortní úkoly, ideálně v součinnosti se sebou navzájem. Armáda, resp. veškeré složky obrany státu, není výjimkou. Její specifikum, odlišující ji od jiných politických institucí, spočívá ve vlastních prostředcích a sledovaných cílech. Armáda je subjekt disponující donucovací mocí, díky níž je politický systém jako celek udržován v existenci. Tato donucovací moc je směrována v prvé řadě směrem ven (obrana státu před státy jinými či různými mezinárodními aktéry) – v této oblasti je armáda nezastupitelná; v druhé řadě se podílí společně s policejními a záchrannými složkami na vnitřní udržení bezpečnosti a sociální stability. Svou strukturou je jasně hierarchizovaná a tím bývá mnohdy pojímána jako „bytostně pravicová a značně autoritářská“27 (lpěním na nekritičnosti k autoritám, disciplíně a osobní i skupinové cti). Armáda plní v systému rozličné funkce, jež lze rozčlenit do čtyř skupin. Každá z těchto skupin představuje armádu v jiném světle:28 •

nástroj válčení – nejstarším posláním armády, či obecně jakýchkoli ozbrojených složek, je úspěch ve válce. Armády jsou budovány a neustále připravovány na možný budoucí střet s jinou politickou společností, jež rovněž operuje svou ozbrojenou silou. Mohou však s ohledem na vlastní strategii a mocenské postavení vlastního zázemí sledovat dvě různé cesty:

27

HEYWOOD, Andrew: Politologie. Praha 2004, s. 398.

28

Tamtéž, s. 398–404.

- 16 -

útok, nebo obranu (podle taktického zhodnocení situace mnohdy také kombinaci obou). Toto rozlišení je velmi důležité pro identifikaci podstaty režimu, který daná armáda zastupuje: „Expanzionistické státy se […] zpravidla vyznačují vysokými vojenskými výdaji“29 (existují samozřejmě výjimky, odvislé na mocenskopolitické situace, ale k tomu viz 2.1.4). •

záruka vnitřního pořádku a stability – díky svému potenciálu není armáda využívána jen na poli mezinárodního soupeření. Její donucovací prostředky,

budící respekt, hrají neodmyslitelnou

roli vnitřního

stabilizačního prvku. Nejméně kontroverzní je povolání armády k zajištění bezpečí obyvatelstvu při hrozících či probíhajících přírodních katastrofách. Jestliže je ale použita k řešení vnitrospolečenských konfliktů, stává se vnitropolitickým nástrojem a tudíž i vnitropolitickým aktérem, což s sebou přináší mnohá rizika. •

zájmová

skupina

–

„Armáda

v demokratické

společnosti

je

specializovanou byrokratickou institucí.“30 V nedemokratických režimech nabývá poněkud jiných rozměrů, avšak stále zůstává zájmovou skupinou. Její nejcennější devízou je specializace ve své sféře. Ačkoli je v demokraciích podřízena civilní správě, při konzultacích o vojenských a zahraničních otázkách je to právě vrchní velení, která má velký vliv na konečné rozhodnutí nejvyšších civilních představitelů. V zájmu vojáků, od vojínů až po generalitu, je budování kariéry, tím pádem růst armády, jejího rozpočtu, technologická vylepšení, atd. Armáda bývá ve svých zájmech často blízce napojená na další lobbistické skupiny, jako např. vojenskoprůmyslový komplex. •

alternativa civilní vlády – postavení armády v systému, její potenciál a prostředky jsou často, obzvláště pro armádu samotnou, postačujícími argumenty pro svržení, popř. částečné obsazení civilní vlády. Díky své

29

Tamtéž, s. 399.

30

BROKL, Lubomír: Národní, občanský a vlastenecký princip v podmínkách armády. In: JÍCHA, Karel – DUBENSKÝ, Jan – BROKL, Lubomír (Edd.): Armáda a ideje. Praha 1993, s. 43.

- 17 -

hierarchii a organizovanosti je pro mnohé dostatečnou náhradou v časech „ekonomické zaostalosti, ztráty legitimity civilních vládců, konfliktu mezi armádou a vládou,“ nebo jednoduše při „příznivém mezinárodním kontextu“.31 Převzetí státní moci může být dlouhodobé nebo přechodné. V prvním případě vznikají vojensko-byrokratické diktatury,32 jež jsou bezpochyby v jasném rozporu s demokratickým uspořádáním, v případě druhém se generalita chápe moci při destabilizujících společenských poměrech, aby později uvolnila své místo zpět civilním zastupitelům (jako příklad může sloužit turecká armáda, stavící se do pozice neutrální a nekonfesní organizace a ochranitelky politických myšlenek Mustafy Kemala).

2.1

Identifikační kritéria armády

Nejen z výše popsaných funkcí a faktorů fungování armády vyplývá několik poznatků. Po-dobně, jako lze rozlišovat podle souboru určitých kritérií politické společnosti na demokratické a nedemokratické, tak je možné i nalézt odlišnosti mezi armádami v těchto společnostech a definovat jejich průsečík v bodech, v nichž budou nabývat odlišných hodnot. Tyto identifikační kritéria jsou výsledkem dosavadních poznatků, zmíněných v předchozí kapitole. Množina sice

nebude

vyčerpávajícím

výčtem,

avšak

měla

by

obsahovat

ty

nejsignifikantnější z existujících. Zatímco hodnoty prvních tří jsou nominálními indexy demokratického/nedemokratického charakteru armády, zbylé dvě spíše poukazují na zvýšenou pravděpodobnost validity s nimi spojeného předpokladu.

2.1.1

Profesionální statut

Již od dob, kdy došlo ke kontaktu mezi dvěma společenstvy, zaujímá armáda nezastupitelnou funkci vedení válek. Ve starověku a středověku byla přítomnost vojska v kterékoli oblasti společenského života neodmyslitelná. Hranice mezi 31

HEYWOOD, A.: c. d., 407.

32

Odborníkem v problematice vojenských autoritářských režimů je Juan J. Linz, rozvádějící svou teorii o nedemokratických ne-totalitárních režimech ve svých spisech Totalitarian and Autoritarian Regimes (1973).

- 18 -

civilním a vojenským byly velmi nejasné. V průběhu 19. století dochází k mohutné obecné technické modernizaci, jež nemohla armádu opomenout. Státy budují permanentní ozbrojené síly vyzbrojené stále dokonalejšími váleč-nými nástroji a nahrazující občanské armády, jejichž síla a respekt byly odvozovány přede-vším z početního stavu. Demokracie s sebou přinesla další omezení společenského rozsahu armádních funkcí a armáda se stala profesí ve službách společnosti. Její charakter je dán naplňováním základních faktorů: odbornosti, odpovědnosti a společenské sounáležitosti.33 Profesionalizace armády je provázena zaváděním profesionální vojenské etiky, jež svou podstatou ctí zásady demokracie a přísně vymezuje vojákovi jeho pole působnosti. Dochází touto cestou k substituci „vysoce zpolitizovaných přesvědčení

nepolitickou

profesionální

etikou,“34 která

jasně

stanovuje

kompetence mezi vojenskými a politickými činiteli. To je zcela fundamentální prvek, protože „idea odpolitizovanosti armády […] je vlastní demokratickým zemím.“35 Role vojáka je tímto zúžena na tři základní funkce vůči státu: (a) reprezentativní – „reprezentuje nároky na vojenské zabezpečení uvnitř státního soukolí“;36 (b) poradenskou – jak bylo řečeno, je odborníkem „ve svém oboru“ a závažné vojensko-politické volby nelze vykonávat bez konzultace představitelů armádních sborů; (c) exekutivní – voják „implementuje rozhodnutí státu s respektem k vojenskému zabezpečení, dokonce i když

rozhodnutí je

v rozporu s vojenským úsudkem“.37 Jak je zřejmé, funkce profesionální armády jsou veskrze nepolitické v tom smyslu, že armáda není autonomní politická jednotka. Výstupem profesionalizace je tudíž ne-militarizace (popř. demilitarizace) politiky a to v různých podobách. Předcházení a eliminace takových praktik, jako je 33

HUNTINGTON, Samuel P.: The Soldier and the State. The Theory and Politics of CivilMilitary Relations. New York 1964, s. 8–10. 34

HUNTINGTON, S. P.: Třetí vlna, s. 236.

35

JÍCHA, Karel: Význam a poslání idejí v životě armády. In: JÍCHA, Karel – DUBENSKÝ, Jan – BROKL, Lubomír (Edd.): Armáda a ideje. Praha 1993, s. 13. 36

HUNTINGTON, S. P.: The Soldier and the State, s. 72.

37

Tamtéž, s. 72.

- 19 -

obsazování veřejných správních a samosprávních úřadů aktivními či bývalými představiteli ozbrojených sil.38 Dle politologa a historika Zdeňka Kříže je tento jev indikátorem eroze občanského politického systému.39

2.1.2

Civilní kontrola

Slovy R. Dahla: „Pokud existují vojenské a policejní organizace […], pak musí být podřízeny civilní kontrole.“40 Podřízenost armády veřejně voleným zastupitelům je v demokracii podmínkou přežití režimu. Lid, resp. občané společnosti nabývající individuálních politických práv, je svrchovaným vládcem převádějícím své kompetence na volené zástupce. Armáda, jakožto organizace nevolená, nýbrž jmenovaná, musí být nástrojem vlády a odpovědná parlamentu. Civilní vláda musí mít k dispozici instrumenty k jejímu řízení, jako např. pravomoci k výměně velení a jmenování důstojníků oddaných demokratickým hodnotám. Pyramida moci, v níž armáda zatupuje nižší pozici, může být narušena ze dvou antagonistických směrů: jeden z nich jsme zmínili výše (viz 2.1.1), tzn. armáda infiltruje politiku obsazením úřadů či rovnou systémovým převratem (instituce tzv. pretoriánství);41 v druhém případě přichází nebezpečí pro demokracii ze strany politiky. Jedná se o proces politizace armády, při němž civilní správa přesahuje mez kontroly a snaží se ovládnout ozbrojené složky prostřednictvím politických zástupců.42 Jinou podobou se shodným výsledkem je 38

Zmíněné způsoby militarizace politiky jsou uplatňovány přibližně v poslední dekádě v Izraeli. Posilování nezávislosti armády na civilní vládě je nebezpečným průvodním jevem eroze demokracie. 39

KŘÍŽ, Zdeněk: Armáda, společnost a politika v České republice. Brno 2004, s. 92.

40

DAHL, R. A.: Demokracie a její kritici, s. 223.

41

R. Dahl se pozastavuje nad pretoriánstvím jakožto nadvládou armádní elity nad výkonnou mocí a jako recept k řešení nabízí „masové rekrutování“, které do řad armády přivede mnoho, dosud vojensky neindoktrinovaných branců, jenž napomohou k rozkladu relací mezi důstojnictvem a mužstvem. (Tamtéž, s. 224) Ačkoli tvrzení lze historicky podložit, existuje také mnoho falzifikujících případů. Pro hypotézu hovoří rozklad carského vojska v průběhu válečných let 1915–1917, avšak proti o několik let starší příklad rudé armády během masového nasazení ve druhé světové válce. Zdá se, že jako nástroj v levicových režimech masový odvod selhává. 42

Typickým příkladem jsou komunistické režimy druhé poloviny 20. století, v nichž byl ke každé větší jednotce přidělen tzv. politický důstojník. Dodnes jsou tyto praktiky užívány

- 20 -

militarizace politiky zahájená z iniciativy civilní vlády. Proces je provázen stylizací politického vůdce do role vrchního velitele, oblékající vojenskou uniformu bez jakékoli kvalifikace, čímž otevírá občanský prostor armádě. Nejčastěji uváděnými příklady jsou fašistické režimy meziválečných let nebo vojenské režimy zemí třetího světa.43

2.1.3

Absence aktivních hospodářských zájmů

Politická společnost je tvořena soustavou více či méně na sobě závislých institucí zaměřených na různé sféry vlivu a zájmů. Armáda je specifickou organizací především proto, že je nepostradatelným a monopolním aktérem ve sféře obrany. Obrana země zahrnuje i ochranu hospodářství, které je „životadárnou půdou“ státu. Obzvláště v době války je průmysl slabinou, o jejíž vyřazení se nepřítel usiluje. Hospodářství ale v demokratických společnostech funguje na principu volné soutěže ekonomických subjektů, které jsou si rovny v příležitostech. Už z tohoto důvodu nemůže být armáda účastníkem tržní soutěže, protože jako pro stát existenčně důležitá instituce disponuje vlastním rozpočtem uvolněným z veřejných financí a lehce tím může čelit konkurenci. Kromě toho, aktivní účast na hospodářství země není její sférou účasti. Armáda by si měla hledět svého společenského poslání, což je plnění výhradně vojenských úkolů, nikoli vlastní ekonomické zájmy.44 Turecko patří ze skupiny muslimských zemí, snažící se o vlastní demokratizaci k nejúspěšnějším. I přesto je pro něj jednou z hlavních překážek v integraci do západních (resp. evropskými) mezinárodních společenství statut turecké armády. Roku 1961 při jednom ze svých protivládních převratů vytvořila „Armádní asociaci vzájemné pomoci, běžněji známou pod tureckým akronymem v levicových nedemokratických režimech (např. Čína, Severní Korea, aj.). 43

Vzorem militarizovaného diktátora byl Saddám Husajn, který převzal roli vojáka během převratu 1979, poněvadž „civilní členové strany [Baas], tedy i Saddám Husajn, zastávali méně důležité úlohy“. (KARSH, Efraim – RAUTSI, Inari: Saddám Husajn. Politická biografie. Praha 1996, s. 40.) 44

HUNTINGTON, S. P.: Třetí vlna, s. 236. Autor v citovaném díle nabízí pět „směrnic pro demokratizátory“, z nichž pátou radou je zaměření se na omezení vlivu armády. Jeho doporučení pro reformisty uvnitř vládnoucí strany se velmi podobají koncepci liberalizace a demokratizace A. Przeworského (Democracy and the Market, 1991).

- 21 -

OYAK, což otevřelo vojenským silám dveře do obchodu a průmyslu.“

45

Pronikla

téměř do všech oblastí trhu, včetně zbrojařského průmyslu, automobilového průmyslu (OYAK Renault), bankovnictví (AXA OYAK), akciového trhu (OYAK Yatirim), apod. Turecká armáda je tedy prakticky nezávislá na rozpočtu centrální vlády i centrální moci samotné. To je vzor negativních výsledků problematiky vojenských ekonomických aktivit.

2.1.4

Masová armáda

„Demokratické spojení národů bude žít v míru.“ Těmito slovy by se dala shrnout jedna z ústředních myšlenek díla K věčnému míru Immanuela Kanta. Jeden z teorémů teorie demokracie – demokracie spolu neválčí – je dnes běžně uznáván a citován i nepolitologickými odborníky. K čemu by pak demokratické zemi byla armáda masových rozměrů? Budování početného vojska si ve většině případů berou za cíl nedemokratické státy s expanzionistickou politikou, které pro ni budou mít jistě využití. Masová armáda, navíc posilována militaristickou propagandou (viz 2.1.5), pak dosahuje vysokého společenského kreditu a mnohdy i moci nad civilním aparátem státu. Jak už tomu zpravidla bývá, i zde musíme zohlednit falzifikující výjimky. Spojené státy americké vydržují přibližně 1,5 milionu mužů a žen ve zbrani46 a disponují tak kvantitativně druhou největší armádou vůbec. Skutečnost je ale třeba hodnotit s přihlédnutím k americké zahraniční politice a její účasti ve „válce proti terorismu“, spojenou se společnou okupací Iráku a Afghánistánu. Demokratické země, kterým buďto hrozí vypuknutí, nebo jsou už postihnuty válečným stavem, obecně budují početnější ozbrojené síly, než je u nich běžné. Historickým příkladem je konání Republiky československé, zejména do konce září 1938, kdy československá armáda představovala v poměru k celkovému počtu obyvatel jednu z nejpočetnějších „demokratických“ armád (bezmála 1,3 mil. osob).47

45

AHMAD, Feroz: The Making of Modern Turkey. London 1993, s. 12.

46

Souhrnně sečten personál všech složek ozbrojených sil USA, tzn. United States Army, United States Air Force, United States Navy, United States Marine Corps, United States Coast Guard.

- 22 -

Opačnou výjimkou je nedemokratický režim, čerpající legitimitu ze zdroje nevojenské povahy. Tradicionalistické monarchie, stranické diktatury nebo teokratické režimy, pro něž vlastní armáda představuje potenciální nebezpečí. Jako příklad takového vztahu mezi politickou garniturou a armádou se nabízí Saudská Arábie. Královský rod Saúdů, obklopen moderně vyzbrojenou osobní elitní gardou a hlavní spojenec USA v blízkovýchodním regionu nemá potřebu vydržovat silné regulérní vojsko. Důležitou proměnnou je i charakter státu: „rentiérský“ stát, který není plně konsolidovaný, postrádající pevnou správní strukturu a neposkytující základ k širší identitě etnicky heterogenního obyvatelstva.

2.1.5

Dlouhodobá militaristická propaganda

Činnost armády v době války a době míru je velmi odlišná. Ve válečných letech je potřeba mobilizovat společnost a zapojit ji, přizpůsobit nebo ji jen udržovat mimo vojenské operace. K tomuto nasazení civilních zdrojů slouží válečná propaganda, jejíž úloha je přesvědčit občany o spravedlivé nutnosti zničit nepřítele. Mír znamená pro armádu, instituci vytvořenou primárně k vedení válek, čas neúplného využití jejího potenciálu: „ve stavu nikdy nevyužité připravenosti.“48 Válečná propaganda je nedílnou součástí ozbrojených konfliktů a v moderním válečnictví toto pravidlo platí dvojnásob. Jestliže se ovšem vyskytuje ve společnosti bez vyhlášeného válečného stavu s jinou společností, je existence militaristické propagandy přinejmenším nezvyklé. Státy sice nejsou jediní mezinárodní aktéři, avšak jako jediné představují dostatečnou hrozbu k celospolečenskému podřízení válečným plánům.

47

MINAŘÍK, Pavel – ŠRÁMEK, Pavel: Čísla a fakta předválečné armády. In: Webové stránky Československá armáda, http://armada.vojenstvi.cz/index.htm (13. 2. 2009). 48

HEYWOOD, A.: c. d., s. 399.

- 23 -

2.2

Determinace povahy armád podle stanovených kritérií

Díky výše uvedeným proměnným můžeme rozhodnout, ve které zemi armáda překračuje demokratické hranice působnosti a ovlivňuje tak samotnou povahu politického režimu. Pro názornost nám poslouží následující tabulka:

Atributy armády

profilace armády v systému

profesionální statut civilní kontrola participace na hospodářství počtem masová dlouhodobá milit. propaganda

pro-demokratická ano ano ne

proti-demokratická ne ne ano

spíše ne spíše ne

spíše ano spíše ano

Tab. 1: Pozice armády v politickém systému v závislosti na rozlišujících proměnných.∗



Názvy nezávislých proměnných nejsou přesné ani vyčerpávající, nýbrž slouží pouze jako vodítko. Jejich podrobnější popis je uveden výše (viz 2.1.1, 2.1.2, 2.1.3, 2.1.4, 2.1.5).

- 24 -

3. Muslimský svět a povaha tamějších politických systémů 3.1

Terminologické uchopení

Název kapitoly vědomě začíná souslovím „muslimský svět“, jež ukrývá velmi obecný, široký a nekonkrétní význam. Slouží pro účely této práce – je svým způsobem pracovním názvem. Terminologicky je totiž v souhrnných označeních množina států s muslimskou většinou obyvatelstva těžko uchopitelná a současná politologie zná a používá několik výraziv. Za „muslimským světem“ se v tomto případě skrývají země regionu Blízký východ (arab. aš-šarqu´l-awsat), v anglosaské literatuře Střední východ (Middle East), a částečně i země střední Asie. Nejvíce se pojmu blíží tzv. „širší střední východ“ (Greater Middle East) zavedený organizací G8 k označení asijských a afrických zemí „třetího“ světa s muslimskou většinou. Jmenovitě se pak jedná o Egypt, Saúdskou Arábii, Jemen, Omán, Spojené arabské emiráty (dále jen SAE), Bahrain, Katar, Kuvajt, Irák, Jordánsko, Izrael, Libanon, Sýrii, Turecko, Írán, Libyi, Tunisko, Alžírsko, Maroko, Západní Saharu, Mauretánii, Súdán, Somálsko, Džibutsko, Pákistán a Afghánistán. Tento vyčerpávající výčet musí být předem zredukován o ty státy, které se očividně z historických, etnických a politicko-režimních důvodů značně odlišují od obecné povahy celé skupiny. V případě Izraele jsou naplněny první dva z důvodů. Jeho politický systém byl vytvořen židovstvem převážně evropské diaspory a ačkoli se Izraelci hlásí k historii starověkých království Izrael a Juda, instituční a kulturní charakter je příliš ovlivněn evropskou tradicí, kontinuita židovské civilizace byla na dobu delší než dvě milénia přerušena. Vymyká se tím z množiny po tisíciletí krystalizujících se muslimských společností. Politicky lze jednoznačně vypustit Západní Saharu pro její status okupované země, Somálsko jakožto failed state, jehož státní aparát není schopen efektivního samostatného fungování, a ze stejné příčiny i Afghánistán. Írán a Súdán jsou zeměmi, které od 70. let nastoupily cestu pro muslimské

- 25 -

společnosti dosud nevídanou, Eduardem Gombárem výstižně nazvanou teokracie.49 Džibutsko sice roku 1977 vystoupením z koloniálního systému získalo nezávislost na Francii, v zemi však i nadále zůstala přítomna francouzská armáda sloužící ke kontrole rozsáhlých oblastí Indického oceánu. Přítomnost Francouzů podmiňuje nezájem Džibutska ve vydržování vlastní armády. Nakonec Irák je třeba vyřadit, poněvadž prakticky postrádá nezávislou správu (bezpochyby by ovšem mohl v množině figurovat před spojeneckou invazí 2003).

3.2 Obecná povaha režimů muslimského světa

Obr. 2: Širší Blízký východ dle G8 – muslimský svět.

Není třeba široce rozvádět, že země muslimského světa (myšleno i v celkovém rozsahu) mají problémy s realizací demokratického modelu ve svém politickém dominiu.50 Lze je v závislosti na způsobu institucionálního řešení dále rozdělit do

49

GOMBÁR, Eduard: Dramatický půlměsíc. Sýrie, Libye a Írán v procesu transformace. Praha 2001, s. 121. 50

Jen pro ilustraci Freedom House ve své každoroční studii uvádí: Alžírsko – 6 (politická práva), 5 (občanské svobody); Bahrain – 5, 5; Egypt – 6, 5; Jordánsko – 5, 4; Kuvajt – 4, 4; Libanon – 5, 4; Libye – 7, 7; Mauretánie – 4, 4; Maroko – 5, 4; Omán – 6, 5; Pákistán – 6, 5; Katar – 6, 5; Sýrie – 7, 6; Tunisko – 7, 5; Turecko – 3, 3; SAE – 6, 5; Jemen – 5, 5. (Freedom in the World 2008: Country Subscores. In: Webové stránky organizace Freedom House (http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=1), http://www.freedomhouse.org/uploads/ Chart118File168.xls (9. 9. 2008))

- 26 -

čtyř hlavních skupin. Jestliže použijeme typologii Anoushiravana Ehteshamiho, můžeme země definovat následovně:51 •

tradiční monarchie – Jordánsko, Maroko;

•

konzervativní monarchie – Bahrain, Kuvajt, Omán, Katar, Saúdská Arábie, SAE;52

•

sekulární republiky – Egypt, Sýrie, Tunisko, Turecko;

•

republiky kombinující sekulární a nábožensky inspirované principy – Libye, Jemen.

Vedle zdroje legitimity je dalším, v dopadu na povahu režimu, důležitým parametrem použitelným při rozlišování muslimských, resp. islámských republik a monarchií vlastnictví ropného bohatství. Tzv. „resource-rich“ a „resourcepoor“ státy se kromě povahy politického systému a míry snahy o politickou nebo ekonomickou liberalizaci nepodobají ve struktuře a pozici armády. Oliver Schlumberger nabízí v tomto směru vhodnou typologii:53 •

tradiční autoritarismy/ „resource rich“ – Saúdská Arábie, Bahrain, Omán, Katar, SAE;

•

tradiční autoritarismy/ „resource poor“ – Jordánsko, Maroko;

•

byrokratické autoritarismy/ „resource rich“ – Irák, Libye, Alžírsko;

•

byrokratické autoritarismy/ „resource poor“ – Egypt, Tunisko, Sýrie, (lze zařadit i Pákistán).

Ve Schlumbergerově charakteristice čtyř typů muslimských režimů se zřetelně odráží tzv. ropné prokletí. Tradiční autoritarismy bohaté na ropné zdroje v minulosti neprodělaly žádné významné politicko či ekonomicko liberalizační kroky. Naproti tomu jejich chudší monarchistické protějšky jsou více závislé 51

EHTESHAMI, Anoushiravan: Is the Middle East Democratizing? British Journal of Middle East Studies, 26, 1999, č. 2, s. 203. 52

Fundamentální rozdíl mezi tradiční a konzervativní monarchií tkví ve zdrojích legitimity. První preferuje oproti druhé vedle náboženského postavení vladaře spíše historickou legitimitu vládnoucího rodu, i když jeho příbuznost s Prorokem je neodmyslitelnou součástí režimní profilace. 53

SCHLUMBERGER, Oliver: Transition in the Arab World: Guidelines for Comparison. In: European University Institute (http://www.iue.it/), http://www.iue.it/RSCAS/WPTexts/02_22.pdf (26. 2. 2009).

- 27 -

na zahraničních finančních zdrojích a snadněji tak podléhají tlaku zvenčí. Jordánsko a Maroko bylo dle autora v procesu politické liberalizace nejúspěšnější v regionu. „Bohaté“ byrokratické autoritarismy

byly ustaveny

skrze revoluční či vojenský převrat. Z nutnosti vyplývající ze svého nejistého postavení přistoupily k reformám, avšak nikdy nepodnikly reálné demokratizační kroky. Poslední skupina „chudých“ republik má osud podobný „bohatým“ republikám: vládnoucí vrstva se dostala k moci obdobnou cestou. Mají bohaté zkušenosti s liberalizačním procesem, ovšem všechny se vyznačují zlomem, při němž zabrzdily a následně zastavily všechny liberalizační pokusy. Jedná se o fenomén tzv. deliberalizace. Nejdůležitější a zároveň příznačnou komplikací muslimských států je systémová pozice armády, a to bez ohledu na republikový či monarchistický princip zřízení. Na nepřirozeně silném postavení ozbrojených sil se shoduje převážná část odborníků zainteresovaných v politickém a mezinárodním systému muslimského světa napříč politologickými školami. Na konci 19. a počátku 20. století se v muslimských zemích ustavovaly nové vlády, více či méně založené na ústavnosti a západních vzorech. V jejich čele stály elity s evropským vzděláním bez valné vazby na domácí obyvatelstvo a udržující svůj režim pouze díky podpoře evropských velmocí, zejména pak Velké Británie a Francie. „Tyto režimy zejména v 50. letech 20. století, ale i později, převážně zanikly a nahradily je autoritářské vlády s rozhodující vojenskou kontrolou.“54 V současnosti jsou tak „ve většině zemí Blízkého východu sebevíce patrimoniální armády normou“,55 s tím, že „vojáci, kteří jsou ve většině těchto zemí u moci, už tradičně zdůvodňují své autoritářství a odpor k demokracii a politickému pluralismu ‘sionistickým nebezpečím’.“56 Dnes se, možná pod vlivem zkušeností s neúspěšnými taženími proti Izraeli, armády již

54

LEWIS, Bernard: What Went Wrong? Western Impact and Middle Eastern Response. New York 2002, s. 125. 55

POSUSNEY, Marsha P.: The Middle East’s Democracy Deficit in Comparative Perspective. In: POSUSNEY, Marsha P. – ANGRIST, Michele P. (Edd.): Authoritarianism in the Middle East. Regime and Resistance. Boulder 2005, s. 11. 56

KEPEL, Gilles: Válka v srdci islámu. Praha 2006, s. 22–23.

- 28 -

převážně

(s

jistými

výjimkami)

z antiizraelské

rétoriky

stáhly.

Svou

společenskou pozici nově o to více utužily v politické a hospodářské oblasti státu.

Reprezentativní model režimu muslimského světa

3.2.1

Muslimský svět je pestrou paletou různých politických režimů, což plyne z výše naznačeného. V kontextu tohoto regionu si nyní můžeme z praktických pohnutek předvést reprezentativní model státu, jenž poslouží jako univerzalizující konkrétum a jehož výstupy uplatníme v příštích kapitolách. Použijeme-li výrazivo nestora teorií nedemokratických režimů Larryho Diamonda, můžeme takový model označit za „pseudodemokracii“, či „soutěživý autoritarismus“?57 Soudím, že druhý z termínů je odpovídající. K uchopení problematiky systémové profilace armády v zemích muslimského světa použijeme publikaci Stevena Cooka, který zkoumá roli armád na konkrétních případech Egypta, Alžírska a Turecka.58 Mezi

pseudodemokracie

L.

Diamond

řadí

především

„volební

demokracii“, jež se od liberální demokracie odlišuje právě absencí „skutečně přísného a ověřitelného dodržování politických svobod a občanských práv.“59 Jinými slovy se jedná o neliberální demokracii. Avšak nutnou podmínkou pseudodemokracie je alespoň relativní svobodnost voleb: musí být prosty nátlaku politické moci (státu, armády, policie, justice atd.) na volební aktéry. Diamondovi se „onou hranicí neakceptovatelnosti míry prohřešků jeví […] vytvoření stavu se zjevnou nestejností šance opozice vůči vládě ve volebním klání.“60 Je tedy možné definovat modelový stát jako soutěživý autoritarismus, jenž využívá voleb jako fasádu vlastní nedemokratické praxe a nechuti k demokratickým principům vůbec přistoupit, což je odvoditelné pro překročení 57

BALÍK, Stanislav – HOLZER, Jan: Debata o hybridních režimech. Stručná rekapitulace pokusu o paradigmatickou změnu. Politologická revue, 12, 2006, č. 2, s. 15. 58

Cook se již v úvodu své knihy pozastavuje nad typizačním potenciálem své práce. Výsledky jím předkládaných případových studií lze aplikovat v obecném měřítku. Selekce tří států slouží ke znázornění nejpalčivějších případů. 59

Tamtéž, s. 16.

60

Tamtéž, s. 18.

- 29 -

Diamondovy hranice, nebo liberalizovanou autokracii,61 užívající státem řízený a limitovaný liberalizační proces jako argument snahy o uspokojení hlasů mezinárodních organizací. Invaze armády do politického systému, stejně jako do průběhu volební soutěže, je nedílnou součástí politické praxe. Její společenská prestiž je vysoká. Představuje hráz chránící stabilitu země proti lokálním povstáním, kterými historie muslimského světa bohatě oplývá (Sýrie 1982, Tunisko 1987, Irák 1991, Libye 1993 aj.).62 Po více méně neúspěšných snahách ze strany civilních vlád o hospodářský rozvoj v 70. a 80. letech vojenští představitelé obsadili nejvyšší úřady výkonné moci a „s rétorickým důrazem na prioritu neoliberálních ekonomických přístupů“ počali s privatizacemi. Nutno podotknout, že je řeč o mocenských špičkách vojenského aparátu, nikoli řadové členy armády. Tyto špičky, shromažďující kolem sebe jednotky indoktrinovaných vojáků věrných režimu, tvoří pretoriánské jádro a zbytek armády vedle nich sehrává roli obranného obalu. Jak se ale později ukázalo, „osobní finanční zisk nebo přínos pro vojenský establishment je mnohem důležitější než ekonomický rozvoj.“63 Hlavním interesem armády se touto cestou staly aktivity v „ekonomice, zahraniční

a

bezpečnostní

politice,

politickém

a

státním

aparátu

a nacionalismu.“64 Není pochyb o tom, že v takovém státě, jenž jsme použili jako modelovou situaci, je jakýkoli demokratizační posun ve sporu se zájmy armády. Schází ověřit stanovenou hypotézu na případových studiích: Sýrie a Pákistánu.

61

BRUMBERG, Daniel: The Trap of Liberalized Autocracy. Journal of Democracy, 13, 2002, č. 4, s. 56–68. Termín „autokracie“ má oproti „autoritarismu“ obecnější význam. Ten je totiž v politické vědě definovaným pojmem, obsahující vlastní omezující a definující kritéria k odlišení od demokracie i totalitarismu. Pro omezení zmatečnosti lze nahradit „autokracii“ v tomto konkrétním případě výrazem „autoritarismus“. 62

Nekompromisní reakce ze strany režimů vůči opozičním vzedmutím jsou vedeny údernými silami sestavenými z tzv. pretoriánských gard, elitních jednotek a obrněných divizí, přičemž zbytek armády zůstává ve své většině nevyužit z nejistoty její loajálnosti. 63

COOK, Steven A.: Ruling But Not Governing. The military and political development in Egypt, Algeria, and Turkey. Baltimore 2007, s. 19. 64

Tamtéž, s. 18.

- 30 -

4. Sýrie Sýrie,

neboli

Syrská

arabská

republika

je

jednou

z významných

blízkovýchodních zemí. V době studené války hrála klíčovou roli v soupeření mezi Spojenými státy a Sovětským svazem a i po rozpadu sovětského impéria představuje významného aktéra v lokálním mezinárodním politickém systému (dokladem může být její role v první válce v zálivu). Sýrie z hlediska politického režimu plně zapadá do stanoveného modelu země muslimského světa (viz 3.2.1). Je autoritářským režimem v němž: •

Orgány

provádějící

sestavovány

ze

kontrolu

svobodně

nad

volených

výkonnou

mocí

zástupců,

nejsou

nýbrž

dle

klientelistického klíče z převážně jedné etnické menšiny. Touto skupinou jsou alawité, šíitští muslimové65 tvořící asi 12 % obyvatelstva země.66 Významné funkce ve vládnoucí straně Baas (Obroda) a armádě jsou zastávány převážně alawity. Sám prezident Baššár al-Asad je alawitou a členové jeho blízké rodiny stojí v čele nejdůležitějších vojenských i civilních úřadů. •

Volby do parlamentního tělesa nejsou prováděny pravidelně a vůbec ne svobodně. Zástupci vzešlí z těchto voleb jsou věrni prezidentovi a závislí na jeho dobré vůli. „Nikde není otázka střídání [politických elit] natolik vážná jako v arabském světě […]. Problém je zvláště akutní v Sýrii.“67 Volby jsou v Sýrii „politicky insignifikantní“.68

•

Ačkoli Syřané disponují všeobecným volebním právem, bez limitů mohou využívat pouze jeho aktivní podobu. Jak již bylo řečeno, elity jsou

vybírány

korupčním

způsobem

na

základě

nepotismu

a klientelismu.

65

Alawité byli prohlášeni roku 1973 šíity fatwou libanonského šíitského vůdce imáma Músá asSadra. Více viz GOMBÁR, E.: c. d., s. 55. 66

KROPÁČEK, Luboš: Islámský fundamentalismus. Praha 1996, s. 157.

67

EHTESHAMI, A.: c. d., s. 212.

68

Tamtéž, s. 210.

- 31 -

•

Institut svobody slova v Sýrii neexistuje, i když není striktně postihována. Občané země ani mají přístup k alternativním zdrojům informací. Média v zemi jsou kontrolovaná vládou a stranou Baas, obyvatelstvo má však přístup k zahraničním tiskovým, rozhlasovým a televizním stanicím (např. al-Džazíra, al-Arabíja). Přísná cenzura se ovšem vztahuje na politické aktéry. „Dokonce ani spojencům strany Baas není dovoleno tisknout vlastní letáky pro veřejnost.“69

•

Občanská společnost je potlačována. Syrský režim je „velmi restriktivní vůči zakládání nestátních, nestranických a nevládních sdružení.“70 I když se to docela nezdařilo, režim se prostřednictvím strany Baas a jejích přidružených organizací snaží o ovládnutí odborů, které si dodnes ponechávají nízkou úroveň nezávislosti. Na poli politických stran nepůsobí pro vládnoucí Baas reálný soupeř. Sdružuje své satelitní spojence v Národní progresivní frontě, čímž vylučuje jakoukoli možnou opoziční činnost.

Při porovnání syrské politické reality s pěti výše uvedenými demokratickými (polyarchickými) kritérii R. Dahla (viz 1.1.1), které jsme si určili jako podmínky pro obecné posuzování demokratičnosti režimu, vyjde nám jednoznačný výsledek: ve všech pěti bodech Sýrie představuje převážně nedemokratické zřízení. Jakou roli však v této situaci zastávají syrské ozbrojené síly?

4.1

Syrská armáda a její politický status

Dějiny nezávislého státu Sýrie jsou prodchnuty politickými převraty vedenými nebo z významně podporovanými armádou. Mezi léty 1949–1970 země prošla 15 úspěšnými převraty,71 o neúspěšných ani nemluvě. Z toho hned v roce 1949, 69

PERTHES, Volker: The Private Sector, Economic Liberalization, and the Prospects of Democratization: the case of Syria and some other Arab countries. In: SALAMÉ, Ghassan (ed.): Democracy without Democrats?: The Renewal of Politics in the Muslim World. London 1994, s. 264. 70

Tamtéž, s. 265.

71

Z těch nejzásadnějších můžeme uvést: 1950 – vojenská diktatura Adiba aš-Šišaklího; 1961 – vojenským převratem v Sýrie je zrušena Sjednocená arabská republika (SAR); 1963 – vojenským převratem se moci ujímá strana Baas; 1971 – po vnitrostranické půtce se do čela státu staví Háfiz al-Asad. Více viz BAHBOUCH, Charif: Sýrie. Historie, kultura, geografie. Praha

- 32 -

tři roky po získání nezávislosti na Francii, proběhly tři úspěšné puče.72 Současný režim prezidenta Baššára al-Asada však disponuje účinnými nástroji v prevenci pučů ze strany ozbrojených sil. Nejpůsobivějším a nejzřetelnějším z nich jsou tzv. pretoriánské jednotky.73 Tento prevenční systém byl vybudován již otcem dnešního syrského prezidenta Háfizem al-Asadem. Elitní složky slouží jako paralelní armáda k řadovému vojsku, jsou povinovány poslušností samotnému prezidentovi a jejich loajalita je podmíněna shora. Nejvyšší velení těchto sborů je personálně obsazeno členy a nejbližšími přáteli „prezidentské dynastie“ Asadů. Tvoří tak mocenskou politickou kastu, která je zodpovědná pouze diktátorovi. Podle studie E. Gombára je politická moc v Sýrii pyramidově rozdělena do čtyř úrovní. První a zároveň nejvyšší ztělesňuje prezident. Druhou úrovní jsou vrchní velitelé štábů pretoriánských jednotek, kteří jsou v neustálém kontaktu se svým jediným nadřízeným a zastávají funkci hráze proti politickým tlakům opozičních sil. Jsou pojistkami, které spustí při jakémkoli sebemenším odporu ze strany armády, civilního obyvatelstva (k tomuto účelu mohou sloužit i pravidelné ozbrojené síly, avšak snahou blízkovýchodních režimů je profesionalizovat širší armádu pro eliminaci hrozby jejího protirežimního povstání) i ze strany jiných pretoriánů. Pro druhou z funkcí bylo zkouškou povstání ve městě Hamá roku

2005, s. 78–80. 72

QUINLIVAN, James: Coup-proofing: Its Practise and Consequences in the Middle East. International Security, 24, 1999, č. 2, s. 134. 73

Druhým, velmi mocným nástrojem je etnicky založený pocit sounáležitosti. Komunitám alawitů, pocházející hlavně ze západosyrského pohoří Jabal an Nusairían, se v době těsně po skončení francouzské mandátní správy otevřela cesta k získání společenského kreditu a lepší životní úrovně prostřednictvím důstojnického vzdělání vojenských akademií. Po neúspěšném, alawitskými generály vyprovokovaném puči ze strany vlivných drúzských generálů v roce 1966 a po blíže neobjasněné sebevraždě prominentního isma’ilského generála roku 1969 už nic alawitům nestálo v cestě k ovládnutí syrské armády. Více viz tamtéž, s. 140.

- 33 -

198274 vedené Muslimským bratrstvem,75 třetí z funkcí prověřila tzv. nástupnická krize v letech 1983–84.76 Elitní ozbrojené síly tak reprezentují nesmírně silného politického aktéra, od jehož momentálního rozpoložení (nyní ve prospěch prezidentského režimu) je odvislý celý politický systém země. Mezi pretoriánské složky (jejichž velitelé jsou zastoupeni v druhém stupni mocenské pyramidy) se řadí: Obranné roty (Defense Companies), Republikánská garda (Republican Guard), Speciální jednotky (Special Forces), Třetí obrněná divize (3rd Armored Division), První obrněná divize (1st Armored Division).77

4.2 Civilní kontrola nad syrskou armádou? Civilní kontrola nad výkonnou mocí syrské armády prakticky neexistuje. Rozhodně ne ve smyslu podřízenosti ozbrojených sil veřejně volenému parlamentnímu orgánu. Gombár uvádí, že třetí mocenskou úrovní syrské mocenské pyramidy jsou představitelé hegemonní strany Baas, kteří jsou vybíráni do svých funkcí pomocí klientelistického klíče. Volení zástupci, jejichž nezávislost či schopnost opozičního smýšlení je v Sýrii více než diskutabilní, tvoří čtvrtou a tudíž nejnižší mocenskou kastu. Nejvlivnějších z nich jsou navíc

74

Jak jsme si řekli v předchozí kapitole (viz 3.2.1), armáda je v zemích muslimského světa nástrojem protiobčanské represe. Nespokojenost často přechází v otevřená povstání. Jedno z nich bylo v Sýrii krutě potlačeno v Hamá, kdy bylo město zcela obklíčeno 12 tis. vojáky a za použití těžké artilerie, tanků a vrtulníků bylo celé srovnáno se zemí. (BROWNLEE, Jason: Political Crisis and Restabilization: Iraq, Libya, Syria, and Tunisia. In: POSUSNEY, Marsha P. – ANGRIST, Michele P. (Edd.): Authoritarianism in the Middle East. Regimes and Resistance. Boulder 2005, s. 50.) Háfiz al-Asad po masakru v Hamá: „Oni jsou odpadlíci. My hájíme islám, náboženství a vlast.“ (KROPÁČEK, L.: c. d., s. 157.) 75

Muslimské bratrstvo, resp. jeho syrská odnož, se profilovala a do jisté míry i dodnes profiluje jako strana socialistického islámu, požadující „politickou reformu zahrnující občanská práva, zákaz mučení a vládu práva“. (BROWNLEE, J.: c. d., s. 49.) Slovy vůdce hnutí Mustafy asSibáího (1961): „Islámský socialismus uznává zákonnost soukromého vlastnictví a umožňuje tak nadaným členům společnosti účastnit se konstruktivního soutěžení [...] nevede ke třídnímu boji [...] je to morální socialismus.“ (KROPÁČEK, L.: c. d., s. 157.) 76

V roce 1983 prezident Háfiz al-Asad těžce onemocněl, což přineslo ožehavou otázku jeho nástupnictví. O své údajné právo se přihlásil prezidentův bratr Rifát, velitel pretoriánské jednotky Obranné roty. Diktátor proto aktivoval další pretoriány, Republikánskou gardu, Speciální jednotky a Třetí obrněnou divizi, povolal je do sídelního města Damašek, čímž Rifáta přinutil upustit od plánovaného převzetí úřadu. 77

QUINLIVAN, J.: c. d., s. 147–148. Pro srov. GOMBÁR, E.: c. d., s. 28.

- 34 -

členové baasistické vlády, vysocí úředníci a prezidentem jmenovaní provinční guvernéři.78 Lze s nadsázkou konstatovat, že naopak armáda drží hlídku nad civilní správou.

4.3 Hospodářská dimenze armády Zhodnotit postavení syrské armády v hospodářské dimenzi státu je v současnosti komplikovanější, než tomu bylo v ještě nedávné historii. Během posledních čtyř let bylo vojenské velení nuceno přehodnotit své ekonomické aktivity souběžně se změnou syrsko-libanonského vztahu. Před alawitskou expanzí do nejvyšších vojenských kruhů tvořila sunnitská většina syrského obyvatelstva nejpočetnější část středních a vyšších sociálních tříd. Sunnité byli ekonomickou a společenskou elitou země, do níž se menšiny nebyly schopny v krátkodobém horizontu efektivně kooptovat. Bohatí sunnitští obchodníci a farmáři, žijící v přepychových čtvrtích Damašku, se pro nově posílené alawitské důstojnictvo stali překážkou ve snaze o proniknutí do ekonomického života společnosti. Díky jejich nezpochybnitelném vlivu v armádě nebylo těžké uplatnit v praxi prezidentem Asadem vydaný dekret o znárodnění syrských bank, jenž byl součástí politiky levicové vlády Baasu, čímž ekonomicky zlikvidovali bohaté vrstvy městského obyvatelstva. Na základě smlouvy podepsané 22. května 1991 v Damašku byly formálně upraveny „nadstandardní“ vztahy mezi Sýrií a Libanonem. Syrské jednotky byly přítomny na území svého souseda od roku 1976 ve spojitosti s dlouhou a poměrně krvavou libanonskou občanskou válkou. V září téhož roku byla stvrzena podpisem společného obranného spojenectví, jehož výsledkem byla legitimní přetrvávající vojenská přítomnost Sýrie na území Libanonu.79 Situace beze změny pokračovala až do roku 2005, kdy se poslední vojáci ze sil kdysi čítajících přibližně 40 00080 mužů navrátili zpět do Damašku. Během 78

GOMBÁR, E.: c. d., s. 23.

79

Tamtéž, s. 59.

80

WILSON, Scott: Last Syrian Soldiers Depart Lebanon. In: Archív serveru The Washington Post (http://www.washingtonpost.com/), http://www.washingtonpost.com/wpdyn/articles/A18716-2005Apr27.html (5. 3. 2009).

- 35 -

jejich přítomnosti v Libanonu vojenské elity čerpaly výhody z kontroly hlavním neuralgických uzlů libanonského hospodářství. Jedním z nich byla oblast údolí Biqá, úrodné zemědělské lány sloužící k obohacování důstojnického sboru pěstováním a pašováním hašiše a opia.81 Dnes

představují

nekompromisní

zásah

vojenských

struktur

do hospodářství dvě obrovské armádní stavební společnosti: Establishment for the Execution of Military Construction a Military Housing Establishment. Jsou cílovým subjektem více něž poloviny investičních prostředků vyhrazených na stavbu správních budov a rozvoj infrastruktury. Systémem státních subvencí a odstraněním zahraničně-obchodních a měnových omezení „armáda získala privilegované postavení v hospodářském životě země.“82 Do jiných odvětví hospodářství armáda intervenuje skrze Medical Industries Organization, Military Social Organization aj. S jejich pomocí armáda „převzala kontrolu nad důležitými ekonomickými sektory a průmysly napojenými na veřejnou práci, stavebnictví, lehký průmysl, zemědělskou produkci, manufakturní výrobu baterií, balené minerální vody a nábytku.“83

4.4

Početní velikost syrské armády

Výzbrojí a počtem aktivně sloužících i pasivních rezerv je syrská armáda jednou z nejvíce respektu budících sil ve svém regionu. Potřeba udržování početné stálé armády je důsledkem několika historických i soudobých zahraničně i vnitřně politických příčin. Z těch prvních je bezpochyby nejisté geopolitické postavení země v druhé polovině 20. století. Sýrie byla v zejména 50. a 60. letech (do jisté míry i první poloviny let 70.) v permanentních přípravách na ozbrojený střet se židovským státem. Dále v 70., 80. a části 90. let byli Syřané aktivně zapojeni do krvavé libanonské občanské válce, mezinárodní vztahy se sousedním Irákem Husajnova režimu byly velmi chladné. Pravděpodobnost válečného konfliktu 81

QUINLIVAN, J.: c. d., s. 154.

82

GOMBÁR, E.: c. d., s. 31.

83

MORA, Frank O. – WIKTOROWICZ, Quintan: Economic Reform and the Military: China, Cuba, and Syria in Comparative Perspective. In: Cuba Study Group (http://www.cubastudygroup.org/), http://www.cubastudygroup.org/index.cfm?FuseAction=Data Pipes.ViewFile&File_id=123 (6. 3. 2009).

- 36 -

mezi těmito dvěma zeměmi nebyla zanedbatelná. Nesmíme zapomínat, že ve stejné době je Sýrie stále formálně ve válečném stavu s Izraelem. Situace se obzvláště vyostřila izraelským vpádem do Libanonu v roce 1982.84 Izraelské síly se z Libanonu, tohoto zranitelného místa pro Sýrii, stáhly až po 18 letech a jak rok 2006 připomněl, hrozba války i nadále přetrvává. Vnitropolitické veličiny jsou důsledkem historických momentů. Po skončení první světové války byla Sýrie připojena k francouzské koloniální správě. Její tehdejší hranice, jež jsou platné dodnes, byly uměle vytvořeny bez dostatečné reflexe složité sociální sítě mezi kmeny oblastí Levanty.85 Vznikl tak dlouhodobý problém faktické neexistence širší národní identifikace obyvatel blízkovýchodních zemí (obzvláště palčivý je v Iráku, Sýrii a Izraeli, resp. Na Západním břehu Jordánu). Sýrie tedy představuje sociálně nestabilní celek, který hrozil v druhé polovině 20. století eskalovat. Armáda plní funkci stabilizačního prvku. Od roku 1986 platí tendence snižování počtu aktivně sloužících vojáků. V tomto roce čítaly syrské zbrojené síly asi 400 tis. mužů.86 Rok 2001: okolo 310 tis. vojáků rozložených mezi jednotlivé ozbrojené složky.87 Pro současné síly Syrské arabské republiky po odchodu z Libanonu a zejména libanonského údolí Biqá se jako logický budoucí postup nabízí program redukce. V tomto ohledu je však Asadův režim příliš limitován, poněvadž hromadné propouštění ze služby 84

Izrael zahájil invazi do Libanonu s cílem vypudit odtud bojovníky OOP. V Bejrútu se k Izraelským vojákům připojili libanonští křesťanští falangisté a společně se jim podařilo obklíčit palestinské bojovníky a asi půl milionu civilistů. Následovalo intenzivní bombardování. Více viz HOY, Claire – OSTROVSKY, Viktor: Lstí a klamem. Znepokojivý pohled do nitra Mosadu. Bratislava 1991, s. 328–329. 85

Sýrie je komplexní etnickou a náboženskou mozaikou. Arabská většina představuje na 80 % obyvatelstva, menšinami jsou pak Kurdové, Arméni, Čerkesové, Peršané, Romové, Turci, Turkmeni, Albánci a Židé. Převážnou konfesní skupinou jsou sunnité (74 %), následují šíité, alawité (12 %), ismáilité (1,5 %), Drúzové (3 %). Z křesťanů melkité, syrští katolíci, arménští katolíci, maronité a chaldejci, kteří uznávají papežský primát. Ke křesťanům neuznávajícím vedoucí postavení Svaté stolice se řadí pravoslavní, gregoriánští Arméni, syrští jakobité. (BAHBOUCH, Ch.: c. d., s. 115.) 86

GOMBÁR, E.: c. d., s. 31.

87

Pozemní armáda – 215 tis. můžu, vzdušné síly – 40 tis. aktivního a 90 tis rezervního personálu, protiletecká obrana – 55 tis. vojáků. (BENNETT, Richard M.: The Syrian Military: A Primer. Middle East Intelligence Bulletin, 3, 2001, č. 8, http://www.meib.org/articles/0108_s1.htm (5. 3. 2009)).

- 37 -

přinášející velkému počtu produktivního obyvatelstva ztrátu sociálních jistot vojenské kariéry by jen posílilo společenskou nestabilitu. Od nástupu Baššára alAsada naopak prochází syrská armáda „první reorganizací a zvýšením početních stavů“,88 čímž si i nadále udržela svou masovou povahu.89

4.5 Agresivita syrské armády Během zmíněných 50. a 60. let minulého století byla v rámci vládnoucí strany Baas v Sýrii dominantní vojenská radikální frakce, tvořená vojenskými špičkami tehdejšího režimu. Pro toto období je příznačná agresivní válečná rétorika ze strany vládnoucího aparátu a potažmo stranické nomenklatury vůči židovskému státu, prakticky se projevující nejen ve válečných přípravách, ale i přímo krvavých konfliktech 1948 a 1967. Strana, resp. armádní velení sledovalo agresivní linii zahraniční politiky. V případě zemí tzv. úrodného půlměsíce je nanejvýš nutné rozlišovat mezi vojenskou rétorikou a její realitou. Z důvodu, který byl výše nastíněn, má každý režim těchto výrazně etnicko heterogenních států značný problém s vlastní legitimností. Pro mladé státy, jako byla Sýrie, byla válka tolik potřebným nástrojem legitimace a vytváření národní pospolitosti. Fenomén se naplno projevil po nástupu Háfize al-Asada (1970). Jakožto tvůrce zahraniční politiky provedl svou zemi zlomovým přesunem od revizionistických snah směrem k realistickému vhledu do mezinárodního politického systému. Sýrie začala uplatňovat umírněnější doktrínu, která vyplynula z poučení vlastní neschopnosti zničit Izrael90 bez bývalých spojenců, jejíž význam ještě umocňoval neúspěch 88

DYČKA, Lukáš: Syrská armáda a reakce na Izraelsko-libanonský konflikt. In: Oficiální portál Informačního centra o NATO (http://www.natoaktual.cz/), http://www.natoaktual.cz/syrskaarmada-a-reakce-na-izraelsko-libanonsky-konflikt-pj5-/na_analyzy.asp? c=A070416_122851_na_analyzy_m02#tema (5. 3. 2009). 89

Nejlépe srovnatelným údajem pro posouzení masovosti armády je poměr počtu vojáků k celkovému počtu obyvatel. Zatímco pro Českou republiku (BUREŠ, Vítězslav: Vývoj počtů vojáků v armádě od konce druhé světové války. In: Webové stránky Ministerstva obrany (http:// www.army.cz), http://www.army.cz/scripts/ detail.php?id=3894 (5. 3. 2009)) platí podíl 0,25 %, pro Sýrii výsledek činí 1,65 %. 90

Mocenská politika se dále umírňuje reakcí na faktický rozpad Ligy arabských států: Egypt v letech 1978–79 uzavírá jednostrannou mírovou smlouvu s Izraelem za zprostředkování Spojenými státy, pokračujíce Jordánskem 1994, postupným nevměšováním se ze strany Saúdské Arábie a Libye.

- 38 -

zpočátku nadějné jomkupirské války (popř. ramadánové války). Během realistické zahraniční politiky hrála válečná rétorika Asadova velení již pouze symbolickou, legitimizační roli.

4.6 Explicitní vyjádření – Sýrie K přehledné rekapitulaci výsledků, kterých jsme analýzou dosáhli v této kapitole, poslouží následující tabulka. Inspirací bude Tab.1 (viz 2.2): typ politického režimu

Syrská arabská republika

liberalizovaný autoritarismus

Atributy armády

profilace syrské armády

profesionální statut svrchovaná civilní kontrola participace na hospodářství počtem masová dlouhodobá milit. propaganda celkový charakter

ne ne ano (privátní participace elit) ano ne proti-demokratická

Tab. 2: Charakteristika syrské armády z hlediska její systémové profilace.

- 39 -

5. Pákistán Islámská republika Pákistán je dědictvím britského koloniálního impéria a jako takové si sebou nese přejaté prvky politického systému uplatňovaného britskou správou. Faktem mluvícím ve prospěch tohoto tvrzení je, že „Pákistán a Bangladéš rovněž ukazují, že za určitých okolností mohou být islám a demokracie skloubeny.“91 Definovat jeho politický režim jako demokracii či autoritarismus by nebylo fakticky správné. Pákistán má historickou zkušenost s funkčními demokratickými institucemi, které jsou v zemi hluboce zakořeněné a jež znemožňují stát označit za nedemokratický. Příkladem mohou být nezávislá a vlivná soudní moc (zejména pak Nejvyšší soud)92 a v regionálním kontextu velmi rozvinutý stranický systém. Na druhou stranu nelze systém srovnávat s plnohodnotnými demokraciemi západoevropského typu. Jednotlivé atributy systému jsou: •

Všeobecné

volební

právo

je

přístupné

všem

občanům,

u dosažitelnosti veřejných postů je to však složitější. Některé z vysokých představitele,

správních kteří

míst

k udržení

jsou svých

vyhrazené pozic

pro

vojenské

argumentují

svou

nenahraditelností při boji proti radikálním islamistům.93 •

Svobodě projevu jsou v Pákistánu ze strany vlády kladeny překážky. Ačkoli je právně uzákoněna existence politických (taktéž opozičních) stran, poslední volby 2008 byly ve znamení šikany

91

WATERBURY, John: Democracy without Democrats?: the potential for political liberalization in the Middle East. In: SALAMÉ, Ghassan (ed.): Democracy without Democrats?: The Renewal of Politics in the Muslim World. London 1994, s. 25. 92

V listopadu 2007 prezident Mušaraf vyhlásil výjimečný stav k posílení pravomocí armády v období, kdy boje proti muslimských radikálům na severozápadě země nabyly na intenzitě. Nejvyšší soud toto odmítl a označil vyhlášení výjimečného stavu za nelegální. Diktátor soudce odvolal a jmenoval do úřadu nejvyššího soudního orgánu své přívržence. Tento krok byl jedním z ústředních příčin ztráty Mušarafovy popularity a v konečném důsledku jeho odvolání v srpnu 2008. 93

Argument je přinejmenším sporný, protože armáda a radikální islamistické proudy nebyly vždy protivníky. Gen. Mušaraf tolik bojuje proti fenoménu, jenž byl v Pákistánu vytvořen a využit gen. Zijaúlem Hakem ve snaze rozšířit moc země v sousedním Afghánistánu. Pro srov. GRARE, Frédéric: Islam, Militarism, and the 2007–2008 Elections in Pakistan. Carnegie Endowment, 2006, č. 70, s. 8.

- 40 -

opozičních kandidátů ze strany policie a armády, projevující se v podobě „policejního maření opozičních manifestací a odstraňování legálních opozičních transparentů a billboardů.“94 •

Předchozí pákistánské vojenské diktatury nebyly schopny plně kontrolovat společnost bez civilní účasti na vládě. Od roku 1999 byli do vojenských kabinetů kooptováni zvolení civilní politici. A ačkoli měli nezanedbatelný vliv na utváření vládní politiky, jejich roli nelze přikládat příliš velký význam.

Od roku 2008, resp. od posledních voleb v Pákistánu, v nichž prezidentská strana Pákistánská muslimská liga (PML-Q) utrpěla porážku od obou hlavních politických oponentů (získala třetí nejvyšší počet hlasů) – Pákistánské lidové strany (PPP) a Pákistánské muslimské ligy Naváze Šarífa (PML-N), ztratil prezident Parvíz Mušaraf většinovou oporu v parlamentu a po značném tlaku ze svého úřadu odstoupil, čímž se do jisté míry Pákistán posunuje více směrem k demokratickému obsazování veřejných úřadů a demokracii obecně. Pákistán, jak již bylo předesláno, nesplňuje parametry modelového státu muslimského světa. Pojem soutěživý autoritarismus neodpovídá pákistánské politické realitě, poněvadž volby, ve smyslu politické instituce, nejsou pod přímou kontrolou armády a mají dostatečný potenciál k omezení jejího podílu na tvorbu politiky. Stejné platí i pro liberalizovaný autoritarismus, protože liberalizační kroky, jež země bezpochyby v historii dávné i nedávné podstoupila, nejsou výsledkem „maskujících“ snah nedemokratického vojenského režimu, ale důsledkem socio-politických pohybů uvnitř společnosti, jimž režim nedokázal efektivně čelit a odrazit je. Stále ale Pákistán zůstává nedemokratickým režimem, ve kterém je svobodnost pravidelných voleb narušována zásahy bezpečnostních složek, kde armáda není pod zjevnou kontrolou civilní správy, čehož využívá k častým legálně vedeným státním převratům. Ovšem i v době její nejrozsáhlejší moci byla nucena kooptovat civilní politiky či technokraty. Z důvodu komplexnosti nedávného vývoje v zemi a faktu, že deskripce 94

ADAMS, Brad: Pakistan: Election Commission Not Impartial. In: Human Rights Watch (http://www.hrw.org/), http://www.hrw.org/en/news/2008/02/10/pakistan-election-commissionnot-impartial (8. 3. 2009).

- 41 -

politického režimu není stěžejním tématem této práce, jsme definovali Pákistán nekonkrétním termínem vojensko-byrokratický nedemokratický režim.

5.1

Politické intervence pákistánské armády

V dosažení tak vysokého společenského vlivu armády sehrály fundamentální roli politické otřesy druhé poloviny 20. století: po celou dobu své existence, jež trvá 62 let, má Pákistán zkušenost se čtyřmi vojenskými diktaturami. První vojenský puč přinesl rok 1958, v jehož čele stál polní maršál Muhammad Ajjúb Chán (1907–1974).95 Po jeho pádu roku 1969 nastoupil ve funkci hlavy státu s absolutní mocí generál a později prezident Aga Muhammad Jahja Chán (1917– 1980),96 který však ztratil svou moc již po dvou letech,97 kdy byl v prosinci zvolen prezidentem Zulfikar Alí Bhutto (1928–1979), otec zavražděné vůdkyně opoziční Pákistánské lidové strany Benazír Bhuttové (1953–2007). Třetí vojenskou diktaturou byl režim generála Muhammada Zijaúla Haka (1925– 1988), jenž se od předchozích odlišoval snahou o islamizaci společnosti. Armáda se jmenovala nejvyšším ochráncem víry islámu. Nakonec téměř deset let, 1999– 2008, se do historie země zapsal režim generála a prezidenta Parvíze Mušarafa (*1943), jehož donedávná politika do značné míry ovlivňuje Pákistán i dnes. Projevem rozsáhlé intervence armády je početné obsazení správních postů, zejména provinčních gubernátorských úřadů, vysokým důstojnictvem.

5.2

Vztah civilního a vojenského aparátu

Občanská společnost a armáda existují v Pákistánu vedle sebe v křehké rovnováze. Jejich symbióza je objektem zkoumání pákistánské bezpečnostní analytičky Ayeshi Siddiqy. Vypracovala typologii šesti teoretických modelů

95

MAREK, Jan: Pákistán. In: FILIPSKÝ, Jan: Dějiny Bangladéše, Bhútánu, Malediv, Nepálu, Pákistánu a Šrí Lanky. Praha 2003, s. 215–223. 96

Tamtéž, s. 224–229.

97

Významnou měrou k pádu prezidenta Jahja Chána přispěla válka mezi Západním a Východním Pákistánem, která skončila vyhlášením nezávislosti Bangladéše (1971).

- 42 -

vztahu armáda-společnost, přičemž sledovala míru zásahů armády do politickospolečenského života státu.98 Vládu P. Mušarafa, z níž vychází politika armády v současnosti,99 označila jako režim s dominancí armády v roli rodiče-opatrovníka společnosti.100 Tento jev lze vysledovat v 50. a 60. letech 20. století, kdy byly armády v zemích třetího světa všeobecně vnímány jako progresivní společenské síly a záruka nezávislosti

a suverenity

mladých

států.

Pro

tento

typ

je

příznačné

institucionalizované postavení armády, její ústavní zakotvení ve struktuře systému „k zabezpečení její dominantní pozice jakožto součásti vládnoucí elity.“ Mezi civilní částí vlády a vojenskými veliteli existuje partnerství, v němž je „přežití“ civilních politiků „závislé na armádě.“101 Což zákonitě implikuje pravomoc armády v případě politické krize kontrolovat klíčové státní orgány, dosazením důstojníků vyšších a středních hodností do těchto funkcí až do doby, kdy se situace vrátí do „relativně stabilních poměrů“. Z předešlého

jasně

vyplývá,

že

armáda

disponuje

rozsáhlými

pravomocemi (např. vyhlášení výjimečného stavu), jež jí umožňují intervenovat do politiky bez legitimního svolení civilní vlády.102 Tím je významně narušena rovnováha a subordinace ve prospěch důstojnictva a na úkor volených reprezentantů.

98

Rozlišila od sebe (1)společensko-vojenské partnerství, (2)autoritativní politicko-byrokratické partnerství, (3)vládní vojenskou dominanci, (4)arbitrární vojenskou dominanci, (5)rodičovskyopatrovnickou vojenskou dominanci, (6) válečnickou dominanci. Typologie je řazena vzestupně podle míry vojenské dominance. (SIDDIQA, Ayesha: Military Inc. Inside Pakistan’s Military Economy. Oxford 2007, s. 36–57.) 99

Po podání demise Parvíz Mušaraf nenásledoval příklad svých předchůdců a neuchýlil se do exilu. Jeho současný vliv na pákistánský veřejný život je předmětem dohadů. 100

Vedle Pákistánu jej sdílí i Turecko a Indonésie. Rozsah pravomocí, síla, společenský kredit a historické činy turecké a pákistánské armády jsou si velmi podobné. 101

Tamtéž, s. 51.

102

Příkladem za všechny může být vojenský převrat z r. 1999 vedený gen. Mušarafem. Jednotky pákistánské armády 12. října „obsadily důležité státní budovy a letiště po celé zemi. Parvíz Mušaraf [...] jako obvykle vyhlásil výjimečný stav, zrušil ústavu, rozpustil parlament a sám se postavil do čela výkonné moci se skromným titulem ‘hlavní výkonný důstojník’.“ (MAREK, J.: c. d., s. 257.) Nutno podotknout, že vše proběhlo bez sebemenšího odporu.

- 43 -

5.3

Milbus a jeho hospodářská expanze

A. Siddiqa ve své analýze upozorňuje na existenci značného vojenského „šedého“ kapitálu, který označuje souhrnným názvem „Milbus“.103 Milbus je zřetelným ukazatelem moci představitelů armády na civilní správu: velitelé, zastávající zároveň vysoké funkce státní správy či vyvíjející na ně účinný vliv, odčerpávají ze státního rozpočtu finance do „vnitřní armádní ekonomiky“, nemající dopad na výši dříve odhlasovaného dotačního balíku pro záležitosti obrany.104 Jestliže sledujeme politickou situaci Pákistánu skrze tento fenomén milbus, je jasné, že armáda je v zemi dominantním ekonomickým aktérem.105 Vedle primárního úkolu armády, tzn. vnější a vnitřní obrany státu, sleduje pro vlastní účely mnohem důležitější sekundární funkci. Jsou jí ekonomické projekty určené pro obnovu a rozvoj země. Je zainteresována v budování pozemních komunikací, zabezpečování sítí elektrické energie i běhu různých komerčních projektů – s tím i spojené pronásledování ilegálních aktivit v jimi sledovaných odvětvích – a „odplevelování korupce z chodu státu“.106 V několika slovech řečeno, armáda se podílí nejen na obraně území, nýbrž též na politickém a socioekonomickém rozvoji společnosti. Svůj druhotný úkol pákistánská armáda vnímá velmi senzitivně a vskutku svědomitě jej naplňuje. Není mylným zdáním, že drží ve svých rukou ekonomické

„impérium“,

existující

a

fungující

paralelně

k civilnímu

hospodářství. Struktura vnitřní vojenské ekonomiky je decentralizovaná a lze ji rozdělit do tří hlavních segmentů: zemědělství, výroba a služby. Nedílnou součástí tohoto komplexu jsou již zmíněné čtyři důležité sociální fondy: Faudži Foundation (FF), Army Welfare Trust (AWT), Shaheen Foundation (SF) a Bahria Foundation (BF), z nichž čerpají zdroje vojenské organizace, např. The

103

SIDDIQA, A.: c. d., s. 1.

104

Další zjevná podobnost s tureckou armádou.

105

Armáda disponuje čtyřmi velmi významnými sociálními fondy: Faudži Foundation, Army Welfare Trust, Shaheen Foundation a Bahria Foundation. Více viz tamtéž, s. 18. 106

Tamtéž, s. 64. Ačkoli armáda v boji proti korupci nezastupuje pouze roli jejího perzekutora.

- 44 -

National

Logistic

Cell,107

Frontier

Works

Organization108

či

Special

Communication Organization.109 Důsledkem netransparentnosti je velká část „impéria“ skryta očím veřejnosti i mezinárodních partnerů. Vrcholným orgánem mocenské hierarchie je Ministerstvo obrany, resp. prezident (v případě vojenské příslušnosti), což však neznamená, že armádní ekonomická síť je centrálně plánována. Naopak, jedná se pouze o administrativní centrum, které víceméně nezasahuje do záležitostí poměrně nezávislých lokálních vedení.

5.4 Velikost pákistánské armády Pozemní armáda s personálem čítajícím přes půl milionu mužů je největší organizací v zemi. Je následována Pákistánskými vzdušnými silami (PAF) o 45 tisícové posádce a Pákistánským námořnictvem (PN), disponujícím silou 25 tisíc mužů. Moc v ozbrojených silách je hierarchizována a rozdělení pravomocí sleduje fyzickou sílu jednotlivých sekcí. Velitel pozemních sil požívá nejvyšší autority a taktéž jeho velitelský štáb je v hierarchii nad velitelskými štáby PAF a PN. Pákistánská tajná informační služba (InterServices Intelligence, ISI) je pod kontrolou armády a zodpovídá se vrchnímu veliteli pozemních sil navzdory tomu, že oficiálně je její hlavou ministerský předseda.110

107

Zabývá se transportem zboží v celé zemi a disponuje jednou z největších veřejných dopravních flotil v Asii. Dále se podílí na budování cest, mostů a obilných skladišť. Více viz tamtéž, s. 114–115. 108

Její oblastí zájmu je konstrukce silnic a výběr mýtného. Byla hlavním aktérem v projektu budování pozemního spojení mezi Pákistánem a Čínou. Ačkoli většinu zaměstnanců tvořil vojenský personál, spadala organizace ve svých počátcích pod kontrolu Ministerstva komunikace. Více viz tamtéž, s. 116. 109

Organizace byla založena za účelem zřízení telekomunikačních sítí v severních oblastech Pákistánu a Pákistánem ovládaném území Kašmíru. Současně s armádou je kontrolována i Ministerstvem informačních technologií. Více viz tamtéž, s. 116–117. 110

Pakistan Armed Forces. In: Center for Defense Information (http://www.cdi.org/), http://www.cdi.org/issues/Asia/PAKISTAN.html (8. 3. 2009). Pro srov. SIDDIQA, A.: c. d., s. 61.

- 45 -

5.5

Armádní rétorika obhajobou vlastních zásahů

Pákistán byl nucen již od svého založení v roce 1947 hájit svou velmi složitou geopolitickou pozici. Sousedství dvou velmocí a blízkost Sovětského svazu byly bezpochyby důležitým aspektem ovlivňujícím vnitropolitický vývoj země. Vykrystalizovala tím vedoucí úloha armády jakožto alternativy ke „slabé“ civilní formě vlády. Dokladem složité bezpečnostní situace byly válečné konflikty, byly a jsou neuspořádané pohraniční problémy a je spojenectví se Spojenými státy americkými. Indie byla a stále je pro Pákistán největším konkurentem v zápase o statut regionálního hegemona. V letech 1947–1948/49 propukla první válka o oblast Kašmíru.111 Následovaly další dvě v letech 1965 a 1971, přičemž výsledkem poslední byl rozpad Pákistánu a vznik nezávislé Lidové republiky Bangladéš. Nutno podotknout, že problém kolidujících pákistánských a indických zájmů v Kašmíru není doposud uspokojivě vyřešen. Na západní hranici země představoval (na čemž se nic nemění ani dnes) bezpečnostní riziko Afghánistán, konkrétně v letech 1955–63 vyostřený spor o osud pákistánských Paštunů, kteří ve vlastní zemi představují periferní menšinu, ale naopak v Afghánistánu významnou součást kmenových společenství. Důsledkem

svého

významného

geostrategického

postavení

byl

na Pákistán vyvíjen tlak ze strany USA (i SSSR) na uzavření spojeneckého paktu. To se podařilo roku 1950 uzavřením bilaterální smlouvy mezi oběma aktéry o dodávkách amerických zbraní do Pákistánu a následným dlouhodobým rozvojem vzájemné spolupráce. Po pádu sovětského impéria Pákistán neztratil svou kruciální roli mezi spojenci USA v Asii. 11. září bylo pro něj příležitostí k novým možnostech posílení vlastní důležitosti. Tzv. válka proti terorismu je 111

Kašmírský mahárádža Hari Sinh po rozpadu Britské Indie zvolil cestu nezávislosti. Našel podporu jak u Velké Británie, tak Spojených států amerických. Nicméně Kašmírské knížectví mělo podle pravidel o rozdělení původního britského dominia připadnout Pákistánu pro jeho islámskou většinu obyvatelstva (77 %). Roku 1947 vtrhli do provincie muslimští horalové z Pákistánské strany hranice, později následováni dobrovolníky i pravidelnou pákistánskou armádou. V beznadějné situaci se mahárádža rozhodl pro připojení svého léna k Indii a ta odpověděla vysláním armády k jeho ochraně. Více viz MAREK, J.: c. d., s. 192–193.

- 46 -

v současnosti nejsilnějším argumentem armády k obhajobě vlastních pozic uvnitř i navenek. Z vnitropolitického hlediska je však jeho obhajoba problematická. Akademik, bývalý poradce na francouzské ambasádě v Islámábádu Frédéric Grare ve svém článku Pakistan: The Myth of an Islamist Peril (2006) nabízí neobvyklý pohled na vztah mezi vedoucí vojenskou garniturou a islamistickými hnutími v Pákistánu. Přesvědčení o hrozbě islamistů vzniklo zahraniční politikou Západu (USA),112 který nejen z obav, že se radikálním skupinám mohou dostat do rukou zbraně hromadného ničení, podporoval vojenský režim jako údajně jediný schopný postarat se o bezpečnost v regionu. Tato strategie si v Pákistánu nalezla své místo. Ačkoli islamisté nebyli nikdy v takové „pozici, ze které by mohli politicky nebo vojensky ohrozit jediné centrum moci v Pákistánu – armádu“,113 režim je využívá k opodstatnění svých záměrů a kroků – získává legitimitu. Západní politická veřejnost by měla od sebe rozlišovat „nábožensky inspirované politické strany“ a „sektářské skupiny“.114 První z jmenovaných se adaptovaly na soutěživý charakter stranického systému a naučily se „hrát podle pravidel“. Dokázaly oslovit voliče a reflektovat jejich požadavky, integrovaly se do politického systému a tato soutěž udržuje jejich cíle a prostředky ve vyrovnané poloze. Na druhé straně hlavním nástrojem sektářských skupin je násilí, zastrašování a nátlak v mnoha podobách. Jejich podíl na celkovém počtu „islamistických“ stran a hnutí je ale marginální.

112

Hlavním zastáncem této linie je tzv. neokonzervativní škola, která našla velkou oporu v administrativě George W. Bushe. Více viz KEPEL, G.: c. d., s. 45–73. 113

GRARE, Frédéric: Pakistan: The Myth of an Islamist Peril. Carnegie Endowment – Policy Brief, 2006, č. 45, s. 1. 114

Tamtéž, s. 2.

- 47 -

5.6 Explicitní vyjádření – Pákistán K přehlednému shrnutí kapitoly nám poslouží následující tabulka: typ politického režimu

Islámská republika Pákistán

vojensko-byrokratický nedemokratický režim

Atributy armády

profilace pákistánské armády

profesionální statut svrchovaná civilní kontrola participace na hospodářství počtem masová dlouhodobá milit. propaganda celkový charakter

ne ne ano ano ano proti-demokratická

Tab. 3: Charakteristika pákistánské armády z hlediska její systémové profilace.

- 48 -

ZÁVĚR I přesto, že od 70. let 20. století byly politické systémy ve světě, zejména pak ty nedemokratické, konfrontovány s „třetí vlnou demokratizace“, politických společností muslimského světa se téměř nedotkla. Většina z nich reagovala buďto režimem řízenou liberalizací, jež byla ukončena dříve, než oslabila tamější autoritativní

elity

(příklad

Sýrie

aj.),

nebo

v nich

skutečně

došlo

k demokratickému posunu, který byl ovšem zablokován následnou protidemokratickou reakcí za velkého přispění armádních složek (příklad Pákistánu aj.). Sledovaná skupina států, námi označená jako muslimský svět, je svým významem (z hlediska územní rozlohy, počtu obyvatel, dispozicí nerostného bohatství, geostrategické polohy) pro potřeby výzkumu empiricky velmi rozsáhlá. Jedná se veskrze o nedemokratická politická uspořádání se silnou systémovou pozicí ozbrojených sil. Fakt, že armády mohou vládnout dostatečnou mocí k ohrožení demokratických institucí či snahy o jejich vybudování ve společnostech, je doložen mnoha vědeckými výzkumy. Inspirací mohou být studie režimů Latinské Ameriky, jež byla a do značné míry je známa náchylností k vojenským převratům. Na základě poznatků ze studií Dirka Kruijta115 a Kirka Bowmana116 vyplývá nepřehlédnutelná podobnost osudů muslimských a latinskoamerických zemí, v nichž i po pádu vojenských diktatur armáda vystupuje jako „šedá eminence, prostřednictvím ‘povinných vojenských poradců’ a ‘civilně-vojenských kravat’ mezi občanským sektorem, zpravodajskou službou a velením generálů.“117 Komparace těchto dvou odlišných a přitom podobných světů by byla bezpochyby relevantní i inovativní, schopná pozoruhodných výstupů, jež by mohly sloužit při pochopení nezdaru demokracií etablovat se

115

KRUIJT, Dirk: Low Intensity Democracies: Latin America in the Post-dictatorial Era. Bulletin of Latin American Research, 20, 2001, č. 4, s. 409–430. 116

BOWMAN, Kirk: Taming the Tiger: Militarization and Democracy in Latin America. Journal of Peace Research, 33, 1996, č. 3, s. 289–308. 117

KRUIJT, D.: c. d., s. 413.

- 49 -

v zemích islámského vyznání. Takový výzkum však přesahuje možnost této práce. Stanovením pěti proměnných, které nám posloužily jako popisné instrumenty k charakteristice armád v muslimských zemích, se nám nabídla možnost identifikace konkrétních ozbrojených sil jakéhokoli zkoumaného státu. Předem tím odhadnout chování armády v nadcházejících klíčových okamžicích. K tomuto účelu je však potřeba jejich popisu věnovat větší pozornost. Zaprvé, je praktičtější a efektivnější upustit od nominálních proměnných a nahradit je proměnnými poměrovými. Zadruhé, určit rozsah a hloubku působení jednotlivých proměnných na vnitřní re/definici armády. Nakolik jedna či druhá ovlivňují armádní velení ještě před fází decision making. Zatřetí, postihnout možné intervenující proměnné. Obzvláště pak u posledních dvou – „velikost armády“ a „dlouhodobá militantní propaganda“ – zjistit, zda nejsou pouze společným důsledkem jedné příčiny (pro své vzájemné ovlivňování). Nabízí se například proměnná „zkušenost s válečnými konflikty se sousedícími státy“. Analýza politických systémů zemí muslimského světa potvrdila nutnost zaměřit se při zkoumání demokratizačních procesů na jejich ozbrojené síly. Předběžným vyřazením států, jejichž studium by v koncepci této práce nabídlo odlišné závěry ve srovnání se zbytkem skupiny či by bylo přímo irelevantní (Írán, Súdán, Západní Sahara, Irák, Afghánistán, Somálsko, Džibuti a Izrael), jsme získali konečnou množinu zkoumaných objektů. Reprezentativní model těchto objektů představuje ideální předlohu, splňující podmínky výzkumné hypotézy. Případové studie režimů Sýrie a Pákistánu, oba objekty zkoumané množiny, hypotézu potvrdily doložením konkrétních faktů. První ze zmíněných režimů je autoritarismem par excellence. Atributy syrské armády nabývají hodnot proti-demokratického aktéra, ačkoli absentuje výrazná militantní rétorika. To dokazuje předchozí domněnku, že se nejedná o nutnou podmínku proti-demokratického vnitřního nastavení, nýbrž aspekt pouze zvyšující jeho pravděpodobnost. Není profesionální byrokratickou institucí v tom ohledu, že její intervence v oblasti státní politiky nejsou ojedinělé. Sýrie byla svědkem mnoha vojenských převratů, z nichž několik bylo úspěšných.

- 50 -

Civilní kontrola nad armádou není funkční. Nejvyšší velitelé pretoriánských gard jsou za svou činnost odpovědni jen prezidentovi, který sám pochází z vojenských kruhů. Veřejně volení zastupitelé jsou ve srovnání s generály politicky marginální. Nejen politicky, ale i hospodářsky armáda ovládá celou syrskou společnost. Její ekonomické interesy (vojenských elit a velitelů pretoriánských gard) představují pojistku proti snahám o její podřízení civilním institucím a zajišťuje armádě tok finančních zdrojů nezávislých na státním rozpočtu. Svým počtem představuje masivní organizaci, ačkoli v poslední dekádě podstoupila redukční opatření. Je zajímavým tématem ke studiu sledovat proměnu mimovojenských aktivit a zájmů armády, souběžně se změnou její struktury a oficiálních vojenských cílů. Na druhou stranu Pákistán je poměrně rozvinutou občanskou společností s demokratickými návyky z dob britské koloniální správy a proti-demokratičnost zdejší armády se tudíž zdá kontrastnější a jako nástroj verifikace hypotézy je celkově hodnotnější. Její zásahy do politického vývoje země jsou patrné ještě z nedávných dějin. Období demokratického rozvoje čtyřikrát vystřídala vojenská diktatura, jež dřívější posun zastavila a nastavila autoritářský režim. Silná pozice armády v pákistánském ústavním systému jí dává pravomoci často převyšující možnosti kontroly ze strany civilních orgánů a činí ji tak suverénním správcem sobě vyhraněného politického sektoru. Pákistánská armáda je také velmi činorodá v oblasti hospodářské. Vytvořila paralelní „šedou“ ekonomiku, jež přivádí do armádního rozpočtu finance bez jakékoli možnosti státní regulace a bez přispění do rozpočtu státního. Jedná se o personálně největší organizaci v zemi a její „proti-islamistická“ rétorika a propagace boje proti terorismu je pro mnohé argumentem k obhajobě přerostlého armádního aparátu. K tomu, aby mohla hypotéza platit v obecném měřítku na úrovni teorie, postrádá práce dostatečný počet případových studií. Zaprvé, studií státu/ů s funkčními demokratickými institucemi a pro-demokraticky orientovanou armádou, jež posílí teorii nesouhlasným závěrem negované původní hypotézy. Zadruhé, sledováním přechodu od nedemokratického směrem k demokratickému režimu, k čemuž může posloužit kupříkladu jeden ze států Latinské Ameriky.

- 51 -

Pravděpodobně by takto získané vědomosti mohly pomoci k rozřešení demokratizačního „bludného kruhu“ států muslimského světa. Proniknutí do složitého vztahu mezi armádou a státem v zemích muslimského světa je klíčem k porozumění demokratizačního nezdaru. Většina nalezišť ropných surovin se nachází na území států, jejichž obyvatelé nemohou rozhodovat o jejich využití. Ropná produkce, tolik potřebná pro chod demokratické části světa, je v rukou nedemokratických vlád, jež svou legitimitu budují na rozličných základech. Společným znakem je v jejich případě vždy „předimenzované“ postavení armády v roli politického subjektu, která je zároveň nástrojem suverenity státu navenek i vlády k vlastnímu obyvatelstvu. Pozoruhodnou výjimku představuje šíitský Írán, v jehož politickém systému je armáda zcela podřízena civilní-teokratické moci. Jistě vhodný objekt pro další posílení výzkumu: srovnání tradičních arabských monarchií s novodobým modelem státu s vlivnou teokratickou vrstvou a vyhledání rudimentu v podobnostech či odlišnostech mezi charaktery politických režimů, armád a jejich vzájemných vztahů. Snaha o demokratizaci tohoto regionu, ať už z iniciativy Evropské unie či Organizace spojených národů, nevykazuje přesvědčivé výsledky. Jednou z příčin je právě role armády a její vliv na politické dění uvnitř i navenek země. Podpora od mezinárodních společenství putuje do rukou zkorumpovaných vojenských a polovojenských režimů s úmyslem potlačení jakéhokoli projevu islamismu, jenž je vnímán jako největší protivník demokratických principů. Všechny islamistické strany a hnutí nejsou soustředěny na vytvoření autoritářského teokratického zřízení. Většina těchto islamistů jsou opozičníci, jejichž primárním úkolem je rozbití režimů pošlapávajících lidská práva a korumpujících celou muslimskou společnost. Co by následovalo po jejich převzetí moci se můžeme jen domnívat. Nicméně se zdravému rozumu jeví pokus nápravu s nevelkou nadějí na úspěch prospěšnější, než další podpora diktatur, v nichž armáda zastupuje funkci ochrany před „destabilizujícími“ demokratickými reformami.

- 52 -

PRAMENY A LITERATURA PRAMENY Periodika BENNETT, Richard M.: The Syrian Military: A Primer. Middle East Intelligence Bulletin, 3, 2001, č. 8, http://www.meib.org/articles/0108_s1.htm (5. 3. 2009). BOWMAN, Kirk: Taming the Tiger: Militarization and Democracy in Latin America. Journal of Peace Research, 33, 1996, č. 3, s. 289–308. EHTESHAMI, Anoushiravan: Is the Middle East Democratizing? British Journal of Middle East Studies, 26, 1999, č. 2, s. 199–217. GRARE, Frédéric: Islam, Militarism, and the 2007–2008 Elections in Pakistan. Carnegie Endowment, 2006, č. 70, 20 s. GRARE, Frédéric: Pakistan: The Myth of an Islamist Peril. Carnegie Endowment – Policy Brief, 2006, č. 45, 8 s. KRUIJT, Dirk: Low Intensity Democracies: Latin America in the Postdictatorial Era. Bulletin of Latin American Research, 20, 2001, č. 4, s. 409–430. QUINLIVAN, James: Coup-proofing: Its Practise and Consequences in the Middle East. International Security, 24, 1999, č. 2, s. 131–165.

Internetové ADAMS, Brad: Pakistan: Election Commission Not Impartial. In: Human Rights Watch (http://www.hrw.org/), http://www.hrw.org/en/news/2008/02/10/pakistanelection-commission-not-impartial (8. 3. 2009). BUREŠ, Vítězslav: Vývoj počtů vojáků v armádě od konce druhé světové války. In: Webové stránky Ministerstva obrany (http://www.army.cz), http://www.army.cz/scripts/detail.php ?id=3894 (5. 3. 2009). DIAMOND, Larry: Is the Third Wave of Democratization Over? An Empirical Assessment. In: Univerzity of Notre Dame (http://www.nd.edu/), http://www.nd.edu/~kellogg/publications /workingpapers/WPS/236.pdf (30. 6. 2008), 54 s.

- 53 -

DYČKA, Lukáš: Syrská armáda a reakce na Izraelsko-libanonský konflikt. In: Oficiální portál Informačního centra o NATO (http://www.natoaktual.cz/), http:// www.natoaktual.cz/syrska-armada-a-reakce-na-izraelsko-libanonsky-konfliktpj5-/na_analyzy.asp?c=A070416_122851_na_analyzy_m02#tema (5. 3. 2009). Freedom in the World 2008: Country Subscores. In: Webové stránky organizace Freedom House (http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=1), http://www.freedomhouse.org/uploads/Chart118File168.xls (9. 9. 2008). MINAŘÍK, Pavel – ŠRÁMEK, Pavel: Čísla a fakta předválečné armády. In: Webové stránky Československá armáda, http://armada.vojenstvi.cz/index.htm (13. 2. 2009). MORA, Frank O. – WIKTOROWICZ, Quintan: Economic Reform and the Military: China, Cuba, and Syria in Comparative Perspective. In: Cuba Study Group (http://www.cubastudygroup.org/), http://www.cubastudygroup.org/index.cfm? FuseAction=DataPipes.ViewFile&File_id=123 (6. 3. 2009). Pakistan Armed Forces. In: Center for Defense Information (http://www.cdi.org/), http://www.cdi.org/issues/Asia/PAKISTAN.html (8. 3. 2009). SCHLUMBERGER, Oliver: Transition in the Arab World: Guidelines for Comparison. In: European University Institute (http://www.iue.it/), http://www.iue.it/RSCAS/WP-Texts/02_22.pdf (26. 2. 2009). WILSON, Scott: Last Syrian Soldiers Depart Lebanon. In: Internetový archív The Washington Post (http://www.washingtonpost.com/), http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/articles/A18716-2005Apr27.html (5. 3. 2009). World Economic Outlook Databáze, October 2008. In: Archiv International Monetary Fund (http://www.imf.org/external/index.htm), http://imf.org/external/ pubs/ft/weo/2008/02/weodata/weorept.aspx? sy=2008&ey=2008&ssd=1&sort=country&ds=.&br=1&pr1.x=29&pr1.y=12&c= 512%2C446%2C914%2C666%2C612%2C668%2C614%2C672%2C311%2C94 6%2C213%2C137%2C911%2C962%2C193%2C674%2C122%2C676%2C912 %2C548%2C313%2C556%2C419%2C678%2C513%2C181%2C316%2C682% 2C913%2C684%2C124%2C273%2C339%2C921%2C638%2C948%2C514%2 C943%2C218%2C686%2C963%2C688%2C616%2C518%2C223%2C728%2C 516%2C558%2C918%2C138%2C748%2C196%2C618%2C278%2C522%2C69 2%2C622%2C694%2C156%2C142%2C624%2C449%2C626%2C564%2C628 %2C283%2C228%2C853%2C924%2C288%2C233%2C293%2C632%2C566% 2C636%2C964%2C634%2C182%2C238%2C453%2C662%2C968%2C960%2 C922%2C423%2C714%2C935%2C862%2C128%2C716%2C611%2C456%2C

- 54 -

321%2C722%2C243%2C942%2C248%2C718%2C469%2C724%2C253%2C57 6%2C642%2C936%2C643%2C961%2C939%2C813%2C644%2C199%2C819 %2C184%2C172%2C524%2C132%2C361%2C646%2C362%2C648%2C364% 2C915%2C732%2C134%2C366%2C652%2C734%2C174%2C144%2C328%2 C146%2C258%2C463%2C656%2C528%2C654%2C923%2C336%2C738%2C 263%2C578%2C268%2C537%2C532%2C742%2C944%2C866%2C176%2C36 9%2C534%2C744%2C536%2C186%2C429%2C925%2C178%2C746%2C436 %2C926%2C136%2C466%2C343%2C112%2C158%2C111%2C439%2C298% 2C916%2C927%2C664%2C846%2C826%2C299%2C542%2C582%2C443%2 C474%2C917%2C754%2C544%2C698%2C941&s=PPPPC&grp=0&a= (15. 2. 2009).

LITERATURA AHMAD, Feroz: The Making of Modern Turkey. London, Routledge 1993, 252 s. BAHBOUCH, Charif: Sýrie. Historie, kultura, geografie. Praha, Dar Ibn Rushd 2005, 176 s. BALÍK, Stanislav – HOLZER, Jan: Debata o hybridních režimech. Stručná rekapitulace pokusu o paradigmatickou změnu. Politologická revue, 12, 2006, č. 2, s. 5–29. BELLIN, Eva: The Iraqi Intervention and Democracy in Comparative Historical Perspective. Political Science Quarterly, 119, 2004–2005, č. 4, s. 595–608. BROKL, Lubomír: Národní, občanský a vlastenecký princip v podmínkách armády. In: JÍCHA, Karel – DUBENSKÝ, Jan – BROKL, Lubomír (Edd.): Armáda a ideje. Praha, Magnet-Press 1993, s. 38–51. BROWNLEE, Jason: Political Crisis and Restabilization: Iraq, Libya, Syria, and Tunisia. In: POSUSNEY, Marsha P. – ANGRIST, Michele P. (Edd.): Authoritarianism in the Middle East. Regimes and Resistance. Boulder, Lynne Rienner Publishers 2005, s. 43–62. BRUMBERG, Daniel: The Trap of Liberalized Autocracy. Journal of Democracy, 13, 2002, č. 4, s. 56–68. CAROTHERS, Thomas: The End of the Transition Paradigm. Journal of Democracy, 13, 2002, č. 1, s. 5–21. COOK, Steven A.: Ruling But Not Governing. The military and political development in Egypt, Algeria, and Turkey. Baltimore, The Johns Hopkins University Press 2007, 189 s.

- 55 -

DAHL, Robert A.: Demokracie a její kritici. Praha, Victoria Publishing 1995, 349 s. DAHL, Robert A.: O demokracii. Průvodce pro občany. Praha, Portál 2001, 192 s. DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra – KUNC, Jiří: O přechodech k demokracii. Praha, Sociologické nakladatelství 1994, 156 s. ECKSTEIN, Harry: Essay on Political Theory, Stability, and Change. Los Angeles, University of California Press 1991, 412 s. MAREK, Jan: Pákistán. In: FILIPSKÝ, Jan (ed.): Dějiny Bangladéše, Bhútánu, Malediv, Nepálu, Pákistánu a Šrí Lanky. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2003, s. 181–269. GOMBÁR, Eduard: Dramatický půlměsíc. Sýrie, Libye a Írán v procesu transformace. Praha, Nakladatelství Karolinum 2001, 215 s. HEYWOOD, Andrew: Politologie. Praha, Eurolex Bohemia 2004, 482 s. HOY, Claire – OSTROVSKY, Viktor: Lstí a klamem. Znepokojivý pohled do nitra Mosadu. Bratislava, Ikar 1991, 399 s. HUNTINGTON, Samuel P.: The Clash of Civilizations and the Remaking of World Order. New York, Simon and Schuster 2003, 367 s. HUNTINGTON, Samuel P.: The Soldier and the State. The Theory and Politics of Civil-Military Relations. New York, N.Y.: Vintage Books 1964, 534 s. HUNTINGTON, Samuel P.: Třetí vlna. Demokratizace na sklonku dvacátého století. Brno, CDK 2008, 343 s. JÍCHA, Karel: Význam a poslání idejí v životě armády. In: JÍCHA, Karel – DUBENSKÝ, Jan – BROKL, Lubomír (Edd.): Armáda a ideje. Praha, MagnetPress 1993, s. 8–25. KARSH, Efraim – RAUTSI, Inari: Saddám Husajn. Politická biografie. Praha, Melantrich 1996, 344 s. KEPEL, Gilles: Válka v srdci islámu. Praha, Nakladatelství Karolinum 2006, 294 s. KROPÁČEK, Luboš: Blízký východ na přelomu tisíciletí. Praha, Vyšehrad 1999, 288 s.

- 56 -

KROPÁČEK, Luboš: Islámský fundamentalismus. Praha, Vyšehrad 1996, 264 s. KŘÍŽ, Zdeněk: Armáda, společnost a politika v České republice. Brno, Vojenská akademie v Brně 2004, 111 s. LEWIS, Bernard: What Went Wrong? Western Impact and Middle Eastern Response. New York, Oxford University Press 2002, 172 s. LIVELY, Jack: Democracy. Cambridge, Basil Blackwell 1990, 154 s. PERTHES, Volker: The Private Sector, Economic Liberalization, and the Prospects of Democratization: the case of Syria and some other Arab countries. In: SALAMÉ, Ghassan (ed.): Democracy without Democrats?: The Renewal of Politics in the Muslim World. London, I. B. Tauris 1994, s. 243–269. POSUSNEY, Marsha P.: The Middle East’s Democracy Deficit in Comparative Perspective. In: POSUSNEY, Marsha P. – ANGRIST, Michele P. (Edd.): Authoritarianism in the Middle East. Regime and Resistance. Boulder, Lynne Rienner Publishers 2005, s. 1–18. ŘÍCHOVÁ, Blanka: Přehled moderních politologických teorií. Empirickoanalytický přístup v soudobé politické vědě. Praha, Portál 2006, 303 s. ŘÍCHOVÁ, Blanka: Úvod do současné politologie. Srovnávací analýza demokratických politických systémů. Praha, Portál 2007, 208 s. SARTORI, Giovanni: The Theory of Democracy Revisited. Part 2, The Classical Issues. Chatham, Chatham House 1987, s. 257–542. SCHUMPETER, Joseph A.: Kapitalismus, socialismus a demokracie. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2004, 470 s. SIDDIQA, Ayesha: Military Inc. Inside Pakistan’s Military Economy. Oxford, Oxford University Press 2007, 292 s. SOBOTA, Jiří: Zpráva o budoucnosti světa. Respekt, 19, 2008, č. 35, s. 34–39. WATERBURY, John: Democracy without Democrats?: the potential for political liberalization in the Middle East. In: SALAMÉ, Ghassan (ed.): Democracy without Democrats?: The Renewal of Politics in the Muslim World. London, I. B. Tauris 1994, s. 23– 47.

- 57 -

Abstrakt Práce je zaměřena na problematiku demokratizace hybridních režimů, konkrétně režimů zemí s muslimskou většinou. Ze zkoumané skupiny států jsou předem vyloučeny muslimské společnosti východně od Bangladéše včetně. Pro výslednou skupinu je užíván souhrnný název muslimský svět. Práce analyzuje rozdílný charakter armád v demokratických a v nedemokratických režimech a jaký dopad má na povahu politického režimu. Na případových studiích Sýrie a Pákistánu poté ověřuje, do jaké míry tamější ozbrojené síly splňují model nedemokraticky profilované armády. Hypotézou je: „Demokratizace většiny zemí převážně muslimského obyvatelstva není doposud úspěšná. Ústřední příčinou nezdaru je profilace tamějších armád jako proti-demokratických aktérů politického systému.“ V první kapitole jsou analyzovány prameny a literatura zaměřené na teorie demokracie s cílem vymezit podmínky funkční existence demokracie. Druhá kapitola se zabývá obecnou analýzou armády s pokusem stanovit její vymezující kritéria, podle nichž lze definovat armádu jako politického aktéra s demokratickou či nedemokratickou profilací. Kapitola následující nabízí rozpravu o charakteru režimů muslimského světa, zda jsou relevantní pro studium demokratizace, definuje termín muslimský svět a ze získaných poznatků dále definuje modelový případ režimu, jenž splňuje základní politická kritéria těchto států. Kapitoly čtyři a pět jsou případovými studiemi států Sýrie a Pákistán. Jejich obsahem je popsat syrský a pákistánský režim prostřednictvím výstupů první kapitoly, analyzovat podobnost režimů s politickým modelem třetí kapitoly a zasadit profilační kritéria armády z druhé kapitoly do kontextu tamějších ozbrojených složek. Hypotéza práce byla ověřena a závěr nabízí rozpravu nad možnostmi rozšíření výzkumu, zlepšení definičních kritérií tak, aby mohla práce přispět k diskuzi o významu armády v demokratizačních procesech a upozornit na předem neúspěšnou snahu mezinárodních organizací, pokud nebudou reflektovat skutečné rozložení pro-demokratických a proti-demokratických sil.

- 58 -

The thesis is focused on the field of democratization of hybrid regimes, especially regimes of states with Muslim majority. The studied group of these states is reduced. Excluded states are Bangladesh and these eastward from it, and the reduced group is entitled by the term “Muslim world”. The thesis analyzed different characteristics of the armies in democratic and undemocratic regimes, and what impact it brings in relation to political regime. Through case studies of Syria and Pakistan, the thesis verifies a fact that those two local armed forces correspond with a model of undemocratically profiled army. The hypothesis is: “Democratization of most of the countries in the Muslim world is unsuccessful. A pivotal cause of this phenomenon is the undemocratic structure of local armed forces in the role of the political system’s participants. In the first chapter the sources and literature focused on the theory of democracy and democratization are analyzed with the purpose to define general conditions of democracy. The second chapter is attempting to analyze army and to determine its definition criteria. Discussion about the relevance of regimes of the Muslim world for political science research is in the next chapter. There “Muslim world” is defined, and the chapter offers a model regime with overall characteristics of the states in the group. The last chapters, forth and fifth, are case studies of Syria and Pakistan. They contain a description of local regimes by using the first chapter’s outputs, study similarities among these two political systems and model case from the previous passage. The final goal of the forth and fifth chapters is to compare Syrian and Pakistan army activities and behaviour with the definition criteria from the second chapter. The hypothesis has been verified. The conclusions offer ideas to the discussion about possibilities to improve the study, and to warn of future failures in a process of democratization in the states of the Muslim world, if international organizations would not reflect the undemocratic nature of regional armed forces.

- 59 -