Hospodin je mé světlo a má spása

FARNÍ INFORMÁTOR 3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 26. LEDNA 2014

Hospodin je mé světlo a má spása.

„Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí!“ (Mt 4, 19) – memento stříbrného jubilea cyrilometodějského povolání; na vlnách Galilejského moře, Izrael, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 26. února 2013.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, v tomto domě Hospodinově prosme jednomyslně všemohoucího Boha, záštitu našeho života, naše světlo a naši spásu: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Za Svatého otce Františka a za pastýře Církve, aby po příkladu Šimona, Ondřeje a synů Zebedeových naslouchali Kristu, který jediný uzdravuje každou nemoc a každou chorobu.  Za svatou Církev Boží, aby Kristův kříž byl moudrostí jejího života, tajemstvím její jednoty i radostným poselstvím naděje, kterou světu přináší.  Za lidi naší doby, aby pochopili, že spravedlivý a člověka důstojný svět nelze vybudovat bez Krista, - Světla, jež vzešlo těm, kdo sídlí v temnotě a v krajině stínu smrti.  Za obyvatele Ukrajiny, Sýrie a všech zemí, kde války a nepokoje vrhají stín na budoucnost celých generací, aby jejich temnoty prozářilo úsilí o pravé bratrství, které je odleskem Boží lásky a základem svornosti a míru.  Za věrné zemřelé, aby dosáhli cíle své víry, že uvidí blaho od Hospodina v zemi živých. K: Věčný Otče, tys dal nad temnotou lidských dějin vzejít Světlu, vycházejícímu z kříže tvého Syna, Dej, prosíme, každému z nás poznat plnost času, sílu k obrácení a radost z příchodu nebeského království. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. L: Amen.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 26. ledna - 2. února 2014 DEN

NEDĚLE 26. ledna

PONDĚLÍ 27. ledna

ÚTERÝ 28. ledna STŘEDA 29. ledna ČTVRTEK 30. ledna PÁTEK 31. ledna SOBOTA 1. února

LITURGIE

SV. ANDĚLA MERICI, PANNA SV. TOMÁŠ AKVINSKÝ, KNĚZ A UČITEL CÍRKVE STŘEDA 3. TÝDNE V MEZIDOBÍ ČTVRTEK 3. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. JAN BOSKO, KNĚZ SOBOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE

UVEDENÍ PÁNĚ DO CHRÁMU ŽEHNÁNÍ SVÍCÍ A PRŮVOD PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ 8.00

za + Jana PŘIKRYLA, živou a + rodinu KOLENIČOVU za+ Karla a Marii ALTMANNOVY a Boží požehnání pro živou rodinu za + Ludvíka FRÉLICHA, rodiče, živou a + rodinu za + Karla HOLUŠU, rodiče, živou a + rodinu za +Marii ZAPLETALOVOU, manžela, živou a + rodinu za + Antonína KOLÁŘE, manželku a děti za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu BENÍČKOVU za děti a mládež ve farnostech Pustiměř, Drysice a Podivice za + Františka BENÍČKA, manželku a syna za + Ferdinanda POSPÍŠILA, živou a zemřelou rodinu za + Jana KLUDÁKA, manželku a dvoje rodiče za + rodinu POSPÍŠILOVU, KOLAŘÍKOVU a ZAPLETALOVU

DRYSICE 9.30

3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

SVÁTEK

NEDĚLE 2. února

FARNOST

PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 8.00 PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LEDEN 1. Aby byl podporován opravdový hospodářský rozvoj, který respektuje důstojnost každého člověka. 2. Aby křesťané různých vyznání směřovali k jednotě, po které toužil Kristus. 3. Aby Pán svou mocí přivedl k naplnění každé dobré rozhodnutí a dílo víry. FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 2. - 9. února 2014 DEN

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ za + Ferdinanda POSPÍŠILA, živou a zemřelou rodinu 8.00 za + Jana KLUDÁKA, NEDĚLE DRYSICE ŽEHNÁNÍ SVÍCÍ A PRŮVOD manželku a dvoje rodiče 2. února 9.30 PRAVIDELNÁ PODIVICE za + rodinu POSPÍŠILOVU, MĚSÍČNÍ SBÍRKA KOLAŘÍKOVU a ZAPLETALOVU 11.00 SV. BLAŽEJ, BISKUP A MUČ. PONDĚLÍ PUSTIMĚŘ za + Josefa SMÉKALA, dvoje SVATOBLAŽEJSKÉ POŽEHNÁNÍ 3. února rodiče a Boží požehnání pro r. 17.00 ÚTERÝ ÚTERÝ PODIVICE za živé a zemřelé dobrodince 4. TÝDNE V MEZIDOBÍ 4. února kostela sv. Cyrila a Metoděje 8.00 SV. AGÁTA, STŘEDA DRYSICE na úmysl dárce PANNA A MUČEDNICE 5. února 17.00 SV. PAVEL MIKI ČTVRTEK za + Konráda LERYCHA, PUSTIMĚŘ A DRUHOVÉ, MUČEDNÍCI 6. února manželku, živou a + rodinu 17.00 za + Vojtěšku PÁTEK DRYSICE SLAVÍKOVOU, manžela, 4. TÝDNE V MEZIDOBÍ 8.00 PÁTEK vnuka, sourozence, živou a +r. 7. února za + Bohuslava POSPÍŠILA, PUSTIMĚŘ manželku, syna, dceru a Boží PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI 17.00 požehnán í pro živou rodinu SV. JERONÝM EMILIANI, SOBOTA za dar zdraví, PODIVICE SV. JOSEFINA BAKHITA, PAN. 8. února Boží pomoc a požehnání 8.00 za farnosti Pustiměř, PUSTIMĚŘ Drysice a Podivice 8.00 za +Ludmilu RACLAVSKOU, NEDĚLE 5. NEDĚLE DRYSICE manžela, dvoje rodiče a Boží 9. února V MEZIDOBÍ 9.30 požehnání pro živou rodinu PODIVICE za + rodiče ČERNÝCH, syna, živou a zemřelou rodinu 11.00 SVÁTEK

UVEDENÍ PÁNĚ DO CHRÁMU

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ÚNOR 1. Aby církev a společnost uznávaly moudrost a zkušenost starších lidí. 2. Za kněze, zasvěcené osoby a laiky, aby plně pracovali na díle evangelizace. 3. Aby dobrotivý Bůh připravil srdce lidí, kteří nepoznali jeho lásku, k přijetí radostného poselství Kristova evangelia. FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

FARNÍ INFORMÁTOR SVÁTEK UVEDENÍ PÁNĚ DO CHRÁMU – 2. ÚNORA 2014

Hospodin zástupů, on je král slávy.

„Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy“ (Lk 2,29-31); u krále Davida, Jeruzalém, Izrael, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 2. března 2013.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Spasiteli, který byl dnes představen v chrámě, předložme v tomto Božím domě prosby putující Církve: L: KRÁLI SLÁVY, VYSLYŠ NÁS.  Ty, jenž jsi světlem k osvícení pohanů, dej, ať jas tvé pravdy zazáří nade všemi, kdo v toku pomíjivosti času hledají Moudrost, která vlévá pokoj do lidských srdcí.  Ty, jenž jsi slávou Izraele, otevři smýšlení světa pro poznání tvé přítomnosti, která promlouvá v Církvi skrze moc, kterou jsi svěřil Petrovi a jeho nástupcům.  Ty, jenž jsi určen k pádu a k povstání mnohých, nauč nás pravému pokání, ať dojdeme k moudrosti srdce.  Ty, jenž jsi znamením, kterému se bude odporovat, zlom moc a nenávisti ve světě skrze pevnou víru křesťanů ve tvé zmrtvýchvstání.  Ty, který ses nám – svým bratřím – připodobnil ve všem, nauč nás důvěřovat tvému milosrdenství, abychom ve zkouškách ani v utrpení neztráceli naději.  Ty, který jsi Simeonovi a Anně splnil své přísliby, uveď do své slávy naše zemřelé, kteří žili s vírou ve tvé slovo. K: Věčný Otče, když se tvůj Syn stal člověkem, byl ti představen v chrámě. Vyslyš modlitby této své rodiny, které ti dnes předkládá. Skrze Krista našeho Pána L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 8,23B-9,3

Čtení z knihy proroka Izaiáše. V první době ponížil Hospodin zemi Zabulon a zemi Neftali, v poslední době však oslaví Mořskou cestu, kraj za Jordánem, Galileu pohanů. Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo. Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost; veselí se před tebou, jako se jásá o žních, jako plesají ti, kdo se dělí o kořist. Neboť jho, které ho tížilo, hůl na jeho šíji a bodec jeho otrokáře jsi zlomil jako za midjanských dnů. ŽALM 27

Hospodin je mé světlo a má spása, – koho bych se bál? – Hospodin je záštita mého života, – před kým bych se třásl? Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: – abych směl přebývat v Hospodinově domě – po všechny dny svého života, – abych požíval Hospodinovy něhy – a patřil na jeho chrám. Věřím, že uvidím blaho od Hospodina – v zemi živých! – Důvěřuj v Hospodina, buď silný, – ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina! 2. ČTENÍ – 1KOR 1,10-13.17

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Napomínám vás, (bratři), jménem našeho Pána Ježíše Krista: Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte. Lidé z Chloina domu mi totiž o vás oznámili, moji (bratři), že se mezi sebou hádáte. Mluvím o tom, že každý z vás říká něco jiného: ”Já držím s Pavlem!”, ”já zase s Apollem!”, ”a já s Petrem!”, ”já s Kristem!” Je Kristus rozdělen? Copak byl za vás ukřižován Pavel? Nebo jste byli ve jménu Pavlově pokřtěni? Neposlal mě totiž Kristus křtít, ale kázat radostnou zvěst, a to ne nějakou slovní moudrostí, aby Kristův kříž nebyl zbaven působivosti. EVANGELIUM – MT 4,12-23

Slova svatého evangelia podle Matouše. Když Ježíš uslyšel, že byl Jan Křtitel uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnau při moři v území Zabulonově a Neftalimově, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroka Izaiáše: ”Země Zabulonova a země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanská, lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině a ve stínu smrti.” Od té doby začal Ježíš hlásat: ”Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.” Když se ubíral podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: ”Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí.” Oni hned nechali sítě a následovali ho. A jak šel odtamtud dál, uviděl jiné dva bratry, Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě. A povolal je. Oni hned nechali loď i otce a následovali ho. Ježíš pak chodil po celé Galileji, učil v jejich synagogách, hlásal evangelium o Božím království a uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu. 3

Rybáři lidí

(zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

„Co mám dělat s lidmi jedné sekty?“ ptal se mě pokojný starší Říman. „Stále mně chodí do domu, zvoní u dveří tak dlouho, dokud jim neotevřu. Sotva je pustím dovnitř, už začnou kázat a není možné je zastavit. Jednou jsem se už dozlobil: „Proč mne nenecháte na pokoji?“ Ale nedali se: „Jsme posláni Kristem, abychom byli rybáři lidí.“ Myslí se to poslání v evangeliu skutečně tímto způsobem?“ Rybáři, které my známe u našich řek, jsou z nejpokojnějších lidí na světě. Sednou si k vodě, nasadí vnadidlo na udici, hodí ji do vody a čekají trpělivě, až se nějaká rybka dá nalákat, až přijde sama. Nechodí tedy rybář za rybami, ale ryby připlavou k němu. Tímto způsobem se mluví o rybářství duchovním, o apoštolátu u východních mnichů. Nechodili do měst, neklepali na dveře. Žili o samotě někde v horách. Ale časem se pověst o jejich dokonalosti roznesla po světě a lidé začali chodit za nimi. Někdy to stálo námahu, dlouhou a obtížnou cestu. Byl jsem za jedním takovým poustevníkem v rumunských lesích. Dovezli mně autem na půl cesty, ale pak se muselo pěšky příkrou stezkou nahoru až k jeho chatě. Takový apoštol ovšem lidi neobtěžuje, spíš obtěžují lidé jeho. A co je tam tak láká? Jeden z populárních ruských svatých Serafín Sarovský byl téhož typu: poustevník a dokonce stylita. V době napoleónských válek strávil tisíc nocí na velkém kameni, aby se modlil za padlé a trpící té doby. Ale lidé se začali k němu hrnout z daleka. Přišel také profesor teologie a zdálo se mu to nepřístojným. Co tu hledají u člověka, který nemá vzdělání? Řekl to i jemu samému. Odpověď byla pěkná: „Všecko lidé ve městech mají. Ale nemají pokoj, vnitřní klid. Opatřte si pokoj a budou okolo vás tisíce!“ Tento způsob apoštolátu, „rybaření lidí“ je vlastní celé církvi. Heidegger stanovil tři stádia, tři stupně, jak se člověk přibližuje k náboženskému životu. První je stádium estetické. Člověk ze světa přijde možná jenom náhodou do kostela. Ovane ho docela jiný vzduch, než ten, který dýchal doposud. Objeví, že existuje něco jiného, než co doposud viděl. Krásné je to, co ukazuje do dálky. Zpěvy v kostele, liturgie, čtení Bible, to všecko zprostředkuje zážitky doposud neznámé. Probudí se touha se s tím světem seznámit, proniknout do něho. Je to začátek, ale u mnoha lidí trvá dlouho, skoro celý život. Chodí do kostela, zajímají se o náboženskou literaturu, o církevní dějiny a umění. Není to pokrytecké. Je to upřímné vyznání, že kromě všedních dní existuje nějaká jiná vyšší 4

skutečnost. Je obdivuhodná. Nač ji popírat? Nač ji škrtat ze společnosti? Lidé tohoto druhu nemohou pochopit ateisty, kteří bojují proti náboženství. Co vám překáží? V té poslední otázce se skrývá slabost tohoto stupně víry. Co vám překáží? Na estetickém stadiu člověk nekonfrontuje, nesrovnává svůj vlastní život s tím, co obdivuje. S nadšením poslouchá Mozartovo Requiem, ale nemyslí přitom na smrt a na pokání. Až jednoho dne mu to přece dojde. Zjistí, že je věřící, ale ne praktikující, že život neodpovídá tomu, co hlásá. Nastupuje tedy druhé stádium duchovního života, kterému říká Heidegger „morální“. Vyznávat náboženství tu znamená snahu žít podle jeho principů. Věří evangeliu ten, kdo je bere za zákon svého jednání. Chce-li tu snahu aplikovat na sebe, stává se vzorným věřícím, možná i asketou. Ukazují na něho jako na vzor, příklad. Ale v tomto stádiu se snadno probudí i poslání prorocké. Vidí, že většina lidí nežije podle evangelia. Proč je nenapomenout nebo dokonce nepokárat? Proč jim nevyhrožovat Božími tresty za pokrytectví, kterému propadli? Takové poslání měli bibličtí proroci. Ale je dáno každému? Bibličtí proroci začínali svá kázání slovy: „Toto praví Hospodin… Hospodin mě posílá, abych mluvil, vkládá svá slova do mých úst…“ Je k tomu potřeba velké odvahy, aby se to mohlo tvrdit a neomylného ujištění ze strany Boží. Není poslaný Bohem ten, kdo se posílá sám. Takoví „apoštolové“ jsou ovšem problematičtí a stávají se obtížnými. Číhá však na tomto morálním stádiu ještě jiné nebezpečí. Člověk, který usiluje o zachovávání morálních předpisů, snadno uvěří, že jeden z mála spravedlivých na světě. Svým způsobem opakuje modlitbu farizeje: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám“ (Lk 18,11-12). Jak jej ocenil Ježíš, víme. Dal přednost publikánovi. Proč? Heidegger upozorňuje, že po druhém stádiu morálním nutně musí přijít třetí, které je opravdu náboženské. Je to uvědomění, že je Bůh Otec, živá osoba, která mluví k nám a my k němu. Slovo náboženství samo naznačuje, že ukazuje „na Boha“, že je tu dialog, který se uskutečňuje v modlitbě. Ta modlitba pak je na prvním místě kající, modlitba publikána: „Bože, smiluj se nade mnou hříšným“ (Lk 18,13). Je snadné se ospravedlnit před zákonem. Ale kdo by se opovážil chlubit se před živou osobou Boha samého? Modlíme se za sebe, ale modlíme se i za druhé. Není možné se modlit bez lásky a láska chce dobro všem. Proto se každá modlitba, i když je docela soukromá a za osobní věc, v jádře modlí za všechno dobro a za všecky lidi. Věřící často dávají sloužit mše na svoje úmysly. Je to dobrý zvyk. Někdy se pak ptají: „Ta mše byla výhradně za mne?“ Odpovídá se: „Byla za celý svět, za všechny lidi, zvláště jsme však doporučili vaše osobní úmysly.“ Modlitba je tedy apoštolát. Podobá se velké síti, do které církev v dějinách stále zahrnuje spoustu ryb. Ti, kdo se modlí, jsou apoštolové rybáři v duchovním slova smyslu. Její účinnost čas od času pozorujeme docela konkrétně. Jedna matka si stěžovala, že odrůstající syn, student, přestal chodit do kostela a když mu začne mluvit o Bohu, odsekne škaredě. Kněz jí dal tuto radu: „Přestaňte mluvit s chlapcem o Bohu a mluvte často s Bohem o vašem chlapci.“ Trvalo to delší dobu, ale nakonec žena přiznala, že to působilo. Je ovšem v církvi i důležitý apoštolát slova. Je to úřad prorocký. K tomu je potřeba Božího poslání. Má je každý a na každém místě? Nad tím je potřeba se zamyslit, když slyšíme různé nezvané apoštoly, ale také když slyšíme ty, o kterých si jsme jisti, že je posílá církev jménem Krista. 5

LITURGICKÉ TEXTY SVÁTKU UVEDENÍ PÁNĚ DO CHRÁMU 1. ČTENÍ – MAL 3,1-4

Čtení z knihy proroka Malachiáše. Toto praví Pán Bůh: „Hle, pošlu svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Panovník, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, přichází – praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako rostlina valchářů! Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let.“ ŽALM 24

Zdvihněte, brány, své klenby, – zvyšte se, prastaré vchody, – ať vejde král slávy! Kdo je ten král slávy? – Silný a mocný Hospodin, – Hospodin udatný v boji. Zdvihněte, brány, své klenby, – zvyšte se, prastaré vchody, – ať vejde král slávy! Kdo je ten král slávy? – Hospodin zástupů, – on je král slávy! 2. ČTENÍ – ŽID 2,14-18

Čtení z listu Židům. Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí. Je přece jasné, že se neujal andělů, ale Abrahámových potomků. Proto se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí. EVANGELIUM – LK 2,22-40

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do chrámu, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: `Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!' Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata. Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.“ Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: „On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.“ Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova – bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužil Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma. Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním. 6

JOSEPH RATZINGER - BENEDIKT XVI. Ježíšovo dětství

Představení Ježíše v chrámě Lukáš uzavírá vyprávění o Ježíšově narození příběhem o tom, co se podle zákona Izraele, dělo s Ježíšem osmý a čtyřicátý den. Osmý den je den obřízky. Ježíš je tak formálně přijat do komunity příslibů, která vychází od Abraháma; nyní patří i právně k izraelskému lidu. Pavel se o tom zmiňuje, když píše v listu Galaťanům: „Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil lidi, kteří Zákonu podléhali. Tak jsme byli přijati za syny“ (4,4s). Současně s obřízkou Lukáš výslovně zmiňuje udělení předpověděného jména, Ježíš – „Bůh zachraňuje“ (srv. 2,31) – takže počínaje obřízkou se pohled upírá k naplnění očekávání, která náležejí k podstatě smlouvy. Součástí čtyřicátého dne jsou tři události: Mariino „očišťování“, „výkupné“ prvorozeného syna Ježíše obětí předepsanou Zákonem a „představení“ Ježíše v chrámě. Ve vyprávění o dětství v jeho celku, a stejně tak i v tomto úryvku, je snadno rozpoznatelný židovsko-křesťanský základ, pocházející z tradice Ježíšovy rodiny. Současně však je zřejmé, že byl zpracován autorem, který píše a myslí po způsobu řecké kultury a kterého lze logicky identifikovat jako samotného evangelistu Lukáše. V této redakci se na jedné straně stává zřejmým, že její autor neměl přesné poznání starozákonního zákonodárství, a na druhé, že se nezajímal o jeho podrobnosti, ale spíše směřoval k teologickému jádru události, kterou chtěl objasnit svým čtenářům. V knize Levitiku je stanoveno, že žena po porodu syna je nečistá (tedy vyloučena z liturgických plnění) po sedm dní; osmý den musí být chlapec obřezán a žena zůstane ještě třiatřicet dní doma, aby se očistila od své krve (srv. Lv 12,1-4). Poté musí přinést oběť očištění, beránka jako žertvu a holoubě nebo hrdličku za hřích. Chudí lidé musejí dát alespoň dvě hrdličky nebo dvě holoubata. Maria přináší oběť chudých (srv. Lk 2,24). Lukáš, jehož evangelium je celé prodchnuto teologii chudých a chudobou, nám tu znovu dává jasně pochopit, že Ježíšova rodina patřila k chudým Izraele; dává nám pochopit, že právě mezi nimi mohlo zrát naplnění příslibu. Také zde znovu chápeme, co chce říci: „narozený pod Zákonem“; jaký význam má skutečnost, že Ježíš říká Janu Křtiteli, že se musí naplnit všechna spravedlnost (srv. Mt 3,15). Maria kvůli porodu Ježíše nepotřebuje očišťování: toto narození přináší očištění světa. Ale je poslušná Zákona a právě tak slouží naplnění příslibů.

7

Druhá událost o kterou se jedná, je vykoupení prvorozeného, který bezpodmínečně patří Bohu. Výkupná cena byla pět šekelů a mohla být zaplacena v celé zemi kterémukoli knězi. Lukáš především cituje „výhradní právo“ týkající se prvorozeného: „Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!“ (2,23; srv. Ex 13,2; 13,12s.15). Zvláštnost jeho vyprávění spočívá však v tom, že pak nemluví o Ježíšově výkupném, nýbrž o třetí skutečnosti, o odevzdání („představení“) Ježíše. Evidentně chce říci: toto dítě nepotřebuje být vykoupeno a nevrátí se do vlastnictví rodičů, ale zcela naopak, bylo odevzdáno v chrámě osobně Bohu, zcela dáno do jeho vlastnictví. Slovo paristánai, zde přeložené jako „představit“ znamená také „obětovat“, v odkazu na chrámové oběti. Tím vyniká prvek oběti a kněžství. O úkonu výkupného, předepsaného Zákonem, Lukáš neříká nic. Namísto toho ozřejmuje opak: odevzdání Dítěte Bohu, jemuž má zcela patřit. Kvůli žádnému z uvedených předpisů Zákona nebylo třeba se představovat v chrámu. Pro Lukáše je však podstatné právě toto první uvedení Ježíše do chrámu, jako místa události. Tady, na místě setkání Boha se svým lidem, namísto úkonu zpětného přijetí prvorozeného, dochází k veřejnému obětování Ježíše Bohu, jeho Otci. Na tento kultovní úkon, v nejhlubším slova smyslu, navazuje u Lukáše prorocká scéna. Starý prorok Simeon a prorokyně Anna – pohnuti Duchem svatým – se objevují v chrámě a jako představitelé věřícího Izraele zdraví „Krista Pána“ (Lk 2,26). Simeon je popsán třemi vlastnostmi: je spravedlivý, zbožný a očekává potěšení Izraele. V úvaze nad postavou svatého Josefa jsme viděli, co znamená muž spravedlivý: muž, který žije v Božím Slovu a z něj, žije v Boží vůli, jak je vyjádřena v Tóře. Simeon je „zbožný“ – žije v postoji vnitřní otevřenosti vůči Bohu. Je niterně blízko chrámu, žije v setkání s Bohem a očekává „potěšení Izraele“. Žije zaměřen k vykupitelské skutečnosti, k Tomu, který má přijít. Ve slově „potěšení“ (paráklésis) zaznívá janovské slovo o Duchu svatém – On je Paraklétos, Bůh utěšitel. Simeon je tím, kdo doufá a očekává, a právě tak na něm už nyní spočívá „Duch svatý“. Mohli bychom říci, že je duchovním člověkem a proto vnímavým k Božím voláním, k jeho přítomnosti. Tak nyní promlouvá i jako prorok. Nejprve vezme dítě Ježíše do náručí a velebí Boha slovy: „Nyní, Pane, můžeš propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji“ (Lk 2,29). Text tak, jak jej tlumočí Lukáš, je už liturgicky upraven. V Církvích Východu i Západu je už od dávných dob součástí noční liturgické modlitby. Spolu s Benedictus a Magnificat, které nám rovněž předává Lukáš ve vyprávění o dětství, patří k patrimoniu modliteb nejstarší žido-křesťanské Církve, na jejíž liturgický život, plný Ducha, se tu můžeme nakrátko podívat. Ve slovech, jimiž se obrací k Bohu, je dítě Ježíš označeno jako „tvá spása“. Zaznívá tu slovo sótér (spasitel), se kterým jsme se setkali v andělově poselství o svaté noci. V tomto hymnu jsou učiněna dvě kristologická tvrzení. Ježíš je „světlem k osvícení pohanů“ a je „slávou tvého izraelského lidu“ (Lk 2,32). Obě tvrzení jsou vzata z proroka Izaiáše, to o „světle k osvícení pohanů“ pochází z první a druhé písně trpícího Jahvova služebníka (srv. Iz 42,6; 49,6). Takto je Ježíš poznán jako Jahvův služebník, který se u proroka objevuje jako tajemná postava, odkazující do budoucna. K podstatě tohoto poslání patří univerzálnost, zjevení národům, kterým Boží služebník nese Boží světlo. Odkaz na 8

slávu Izraele se nachází v útěšných slovech proroka a obrací se k ustrašenému Izraeli, jemuž se ohlašuje pomoc skrze spasitelnou Boží moc (srv. Iz 46,13). Simeon, s dítětem v náručí, poté co velebil Boha, se obrací s prorockým slovem k Marii, které po radostných zmínkách, týkajících se dítěte, oznamuje jistý druh proroctví o kříži (srv. Lk 2,34s). Ježíš „je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli, a jako znamení, kterému se bude odporovat“. Velmi osobní předpověď je nakonec vyhrazena matce: „Tvou vlastní duší pronikne meč“. S teologii slávy je neoddělitelně spjata teologie kříže. K Jahvovu služebníku patří velké poslání nositele Božího světla světu. Toto poslání se však naplňuje právě v temnotě kříže. V pozadí slov o pádu a povstání mnohých je odkaz na proroctví převzaté z Izaiáše 8,14, v němž je sám Bůh označen za skálu, na kterou se naráží a kámen, o který se klopýtá. Tak právě v prorocké řeči o utrpení se jeví hluboký vztah Ježíše se samotným Bohem. Bůh a jeho Slovo – Ježíš, Slovo živého Boha – jsou „znamení“ a vyzývají k rozhodnutí. Odpor člověka vůči Bohu prochází celými dějinami. Ježíš se zjevuje jako pravé Boží znamení právě když na sebe bere a k sobě přitahuje odpor vůči Bohu až po odpor kříže. Tady se nemluví o minulosti. Všichni víme, jak je dnes Kristus znamením odporu, který vposledku míří proti samému Bohu. Znovu a znovu je Bůh sám viděn jako omezení naší svobody, omezení, které je třeba odstranit, aby člověk mohl být plně sám sebou. Svou pravdou se Bůh staví proti mnohotvárné lži člověka, proti jeho sobectví, proti jeho pýše. Bůh je láska. Avšak láska může být i nenáviděna tam, kde se vyžaduje vyjít ze sebe sama a jít za vlastní hranice. Láska není romantickým pocitem blaha. Vykoupení není wellness, koupel sebeuspokojení, nýbrž vymanění se z chápání uzavřenosti ve vlastním já. Cenou za toto vysvobození je utrpení kříže. Proroctví o světle a slovo o kříži jsou ruku v ruce. Nakonec, jak jsme viděli, se toto proroctví o utrpení stává velmi konkrétním – slovem, které se obrací přímo k Marii: „Tvou vlastní duší pronikne meč“ (Lk 2,35). Můžeme předpokládat, že tento výrok se uchovával v prvotní žido-křesťanské komunitě jako slovo, pocházející z osobních Mariiných vzpomínek. Tam se také vědělo, na základě této vzpomínky, jaký konkrétní význam měla tato slova. Ale stejně tak to víme i my spolu s věřící a modlící se Církví. Odpor proti Synu zasahuje i Matku a vrývá se do jejího srdce. Kříž odporu, jenž se stal radikálním, se pro ni stává mečem, který ji proniká duši. Od Marie se můžeme naučit pravému soucitu, osvobozenému od jakéhokoli sentimentalizmu, v přijímání utrpení druhých jako utrpení vlastního. U Otců Církve se necitelnost, nezájem tváří v tvář utrpení druhého považovaly za typické pro pohanství. Proti tomu staví křesťanská víra Boha, který trpí s lidmi a tak nás přitahuje svým soucitem. Mater Dolorosa, Matka s mečem v srdci, je prototypem tohoto hlubokého citu křesťanské víry. Vedle proroka Simeona se objevuje prorokyně Anna, čtyřiaosmdesátiletá žena, která po sedmi letech manželství, žila desítky let sama jako vdova. „Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci“ (Lk 2,37). Je vznešeným obrazem osoby opravdu zbožné. V chrámu je prostě doma. Žije u Boha a pro Boha, tělem i duší. Takto je skutečně ženou plnou Ducha, prorokyní. Protože žije v chrámu – v adoraci -, je přítomna v hodinu, kdy přichází Ježíš. „Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma“ (Lk 2,38). Její proroctví spočívá v její zvěsti – v předávání naděje, z níž žije. 9

Svátost křtu

(katecheze papeže Františka při středeční generální audience, náměstí sv. Petra, 8. ledna 2014)

Dobrý den, drazí bratři a sestry, dnes začneme cyklus katechezí o svátostech a první z nich se bude týkat křtu. Šťastnou shodou okolností připadá právě na tuto neděli svátek Křtu Páně. 1. Křest je svátost, na které se zakládá sama naše víra a v níž jsme naroubováni jako živé údy v Krista a Jeho církev. Spolu s eucharistií a biřmováním představuje takzvanou „křesťanskou iniciaci“, jež je jediným velkým svátostným celkem, který nás připodobňuje Pánu a činí z nás živé znamení Jeho přítomnosti a Jeho lásky. Může nás napadnout otázka: je křest opravdu nezbytný k tomu, abychom mohli křesťansky žít a následovat Ježíše? Není to vlastně jen pouhý rituál, formální církevní akt, kterým se chlapečkovi či holčičce dává jméno? Tato otázka nás může napadnout. V této souvislosti jsou objevná slova apoštola Pavla: „Copak nevíte, že my všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti? Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem“ (Řím 6,3-4). Nejde tudíž o formalitu! Je to úkon, který se hluboce dotýká naší existence. Pokřtěné nebo nepokřtěné dítě není jedno a totéž. Není totéž, je-li někdo pokřtěný a někdo nepokřtěný. Křtem jsme byli vnořeni do nevyčerpatelného zdroje života, kterým je Ježíšova smrt, největší skutek lásky celých dějin. A díky této lásce můžeme žít novým životem, nebýt vydáni napospas zlu, hříchu a smrti, nýbrž žít ve společenství s Bohem a s bratřími. 2. Mnozí z nás si na přijetí této svátosti vůbec nepamatují, což je samozřejmé, pokud jsme byli pokřtěni hned po narození. Již dvakrát či třikrát jsem se tady na náměstí ptal: Kdo z vás si vzpomíná na datum svého křtu, ať zvedne ruku! Je důležité znát den, ve kterém jsme byli ponořeni do onoho proudu Ježíšovy spásy. A dovolím si dát vám jednu radu. A spíše než radu, tak takový úkol na dnešek. Zjistěte si dnes doma datum svého křtu, abyste věděli, na kdy tento tak krásný den připadl. Znát datum svého křtu, znamená znát šťastné datum. Jeho neznalostí riskujeme ztrátu paměti toho, co pro nás učinil Pán, paměti daru, kterého se nám dostalo. V takovém případě bychom křest začali považovat jenom za událost, ke které došlo v minulosti - a to nikoli z naší vůle, ale našich rodičů -takže by neměla žádný dopad na naši přítomnost. Musíme probudit paměť svého křtu. Jsme povoláni žít svůj křest každý den jako aktuální skutečnost svého života. Následujeme-li Ježíše a zůstáváme-li v církvi i přes svá omezení, křehkosti a svoje hříchy, pak je tomu tak díky této svátosti, která nás učinila novým stvořením a kterou jsme byli oblečeni v Krista. Mocí křtu jsme totiž byli po osvobození od prvotního hříchu začleněni do Ježíšova vztahu s Bohem Otcem a stali se nositeli nové naděje, protože křest nám dává novou naději, 10

naději, že jdeme celý život cestou spásy. Nic a nikdo nemůže tuto naději udusit, protože naděje neklame. Pamatujte, že naděje v Pána nikdy neklame. Díky křtu jsme schopni odpustit a mít rádi toho, kdo nás uráží a působí nám zlo, a dokážeme rozpoznat v posledních a chudých tvář Pána, který nás navštěvuje a stává se naším bližním. Křest nám pomáhá rozpoznat Ježíšovu tvář ve tváři strádajících a trpících lidí, v našich bližních. To všechno je možné díky síle křtu! 3. A poslední důležitý prvek. Zeptám se: může někdo pokřtít sám sebe? Nikdo nemůže sám sebe pokřtít! Nikdo. Můžeme o to požádat, toužit po tom, ale vždycky máme zapotřebí někoho, kdo nám udělí tuto svátost ve jménu Páně. Křest je totiž darem, jehož se dostává v kontextu péče a bratrského sdílení. V dějinách vždycky jeden křtí druhého, ten dalšího a ten zase dalšího… je to řetězec. Řetězec milosti. Nemohu pokřtít sám sebe. O křest musím požádat druhého. Je to úkon bratrství, spříznění s církví. Ve slavení křtu tak můžeme rozpoznat ty nejopravdovější rysy církve, která jako matka neustále rodí nové děti v Kristu působením Ducha svatého. Ze srdce tedy prosme Pána, abychom mohli v každodenním životě stále více zakoušet tuto milost, které se nám dostalo křtem, a když nás potkají naši bratři, aby se mohli setkat s opravdovými Božími dětmi, opravdovými bratry a sestrami Ježíše Krista, opravdovými členy církve. A nezapomeňte dnešní úkol: zjistit si a zeptat se na datum svého křtu. Stejně jako znám datum svého narození, musím znát také datum svého křtu, protože je to sváteční den.  „Ježíš nepotřeboval být pokřtěn, ale první teologové říkají, že svým tělem, svým božstvím požehnal ve křtu všechny vody, aby se jim dostalo moci udílet křest. A potom před svým Nanebevstoupením nám Ježíš řekl, abychom šli do celého světa křtít. A od toho dne až po dnes následuje nepřetržitá řada křtů dětí, a potom jejich dětí a jejich dětí… a tato řada pokračuje i dnes. Tyto děti jsou článkem této řady. Vy rodiče máte chlapečka či holčičku, které dnes křtíte, ale za několik let ponesou oni ke křtu svoje dítě, nebo vnouče. To je řetězec víry! Co to znamená? Chtěl bych vám pouze říci, že jste těmi, kdo předávají víru. Máte povinnost předat víru těmto dětem. Tím nejkrásnějším odkazem, který jim zanecháte, je víra! Tolik tedy. Odneste si domů tuto myšlenku. Máme být těmi, kdo předávají víru. Myslete na to, myslete stále na to, jak předávat dětem víru. Dnes zpívá chór, ale nejkrásnějším chórem jsou tyto děti, které povykují.. Některé pláčí, protože nemají pohodlí nebo mají hlad. Mají-li hlad, pak ať jim maminky dají v klidu jíst, neboť protagonisty jsou tady děti. A nyní, s oním vědomím, že jsme těmi, kdo předávají víru, pokračujme v obřadu křtu.“ (homílie papeže Františka při mši svaté s udílením sv. křtu v Sixtínské kapli, 13. ledna 2014) 11

Síla svátosti křtu

(katecheze papeže Františka při středeční generální audience, náměstí sv. Petra, 15. ledna 2014)

Dobrý den, drazí bratři a sestry, minulou středu jsme zahájili krátký cyklus katechezí o svátostech, počínaje křtem. A u křtu bych se chtěl zastavit také dnes, abych zdůraznil jeden velmi důležitý plod této svátosti: díky němu se stáváme údy Kristova těla a Božího lidu. Svatý Tomáš Akvinský říká, že ten, kdo přijímá křest, je přivtělen ke Kristu jakoby byl jeho údem a je přičleněn ke společenství věřících (srv. Summa Theologie III, q. 69, art. 5; q.70, art.1), to znamená k Božímu lidu. Podle učení Druhého vatikánského koncilu dnes říkáme, že křtem vstupujeme do Božího lidu, stáváme se členy putujícího lidu, lidu, který putuje v dějinách. Jako se z generace na generaci předává život, tak také znovuzrozením z křestního pramene se z generace na generaci předává milost, a s touto milostí křesťanský lid putuje v čase jako řeka, která zavlažuje zemi a šíří ve světě Boží požehnání. Od chvíle, kdy Ježíš řekl to, co jsme slyšeli v evangeliu (Mt 28,18-20), učedníci šli a křtili; od té doby až podnes existuje řetězec předávání víry skrze křest. A každý z nás je článkem onoho řetězce, vždy krokem vpřed jako řeka, která zavlažuje. Taková je milost Boží a taková je naše víra, kterou máme předávat svým dětem, aby ji, až dospějí, mohly předávat svým dětem. Takový je křest. Proč? Protože křest nám dává vstoupit do Božího lidu, který předává víru. Toto je velmi důležité. Boží lid, který putuje a předává víru. V síle křtu se stáváme učedníky-misionáři povolanými nést evangelium do světa (Evangelii gaudium, 120). „Každý pokřtěný, ať už je jeho funkce v církvi či úroveň vzdělání ve víře jakákoliv, je aktivním subjektem evangelizace,… Nová evangelizace v sobě musí zahrnovat nový protagonismus každého pokřtěného“ (ibid.,), všech, celého Božího lidu, nový protagonismus každého pokřtěného. Boží lid je lidem učedníků, protože víru dostává, a také misionářů, protože víru předává. A působí to v nás křest, který nám dává milost, a předává víru. Všichni v církvi jsme učedníci a to stále, po celý život; a všichni jsme misionáři, každý na místě, které mu Pán určil. Všichni, i ten nejmenší je misionářem, i ten, kdo se zdá největším, je učedníkem. Někdo z vás však namítne: „Biskupové nejsou učedníci, biskupové znají všechno; papež ví všechno, není učedník“. Nikoli, také biskupové i papež musejí být učedníci, protože nejsou-li učedníky, nepočínají si dobře, nemohou být misionáři, nemohou předávat víru. Všichni jsme učedníky a misionáři. 12

Existuje nerozlučné pouto mezi mystickou a misionářskou dimenzí křesťanského povolání; obě jsou zakořeněny ve křtu. „Když my, křesťané, přijímáme víru a křest, přijímáme působení Ducha svatého, který vede k vyznávání Ježíše Krista jako Božího Syna a k nazývání Boha Otcem, „Abba“. Všichni pokřtění a všechny pokřtěné… jsme povoláni žít a předávat společenství s Trojicí, poněvadž evangelizace je výzva k účasti na trinitárním společenství“ (Dokument z Aparecidy, 157). Nikdo se nespasí sám. Jsme společenstvím věřících, jsme Boží lidem a v tomto společenství zakoušíme krásu sdílené zkušenosti lásky, která nás všechny předchází, ale současně po nás žádá, abychom jedni pro druhé byli „průtokem“ milosti, navzdory svým omezením a hříchům. Komunitní dimenze není jenom nějakým rámcem, ohraničením, nýbrž integrální součástí křesťanského života, svědectví a evangelizace. Křesťanská víra se rodí a žije v církvi, a při křtu rodiny a farnosti slaví přivtělení nového údu ke Kristu a k Jeho tělu, kterým je církev (srov. ibid.,175). V souvislosti s důležitostí křtu pro Boží lid jsou příkladné dějiny křesťanské komunity v Japonsku. Ta byla počátkem 17. století podrobena tvrdému pronásledování. Byli tam četní mučedníci, členové kléru byli vyhnáni ze země a tisíce věřících bylo zabito. V Japonsku nezůstal žádný kněz, všichni byli vyhnáni. Společenství se tehdy stáhlo do ilegality, ve skrytu uchovávalo víru a modlitbu. A když se narodilo dítě, tatínek s maminkou jej pokřtili, protože za určitých okolností mohou křtít všichni věřící. Když se přibližně po dvou a půl století, 250 let poté vrátili misionáři do Japonska, vyšly tisíce křesťanů ven a církev mohla znovu vzkvétat. Přežili díky milostí svého křtu! Toto je ohromující: Boží lid předává víru, křtí své děti a kráčí kupředu. I ve skrytu si uchoval silného komunitního ducha, protože křest z nich učinil jediné tělo v Kristu: byli izolováni a skryti, ale vždy byli údy Božího lidu, údy církve. Z těchto dějin se můžeme tolik naučit. 13

TE DEUM LAUDAMUS ROK 2013 V ŽIVOTĚ CÍRKVE A FARNOSTÍ (3. část)  „Radost evangelia naplňuje srdce i život těch, kdo se setkávají s Ježíšem a kdo se od Něho nechávají vysvobodit z hříchu, smutku, vnitřní prázdnoty a osamění. S Ježíšem Kristem se vždycky rodí a obnovuje radost“. Toto jsou úvodní slova apoštolské exhortace Evangelii gaudium, jejíž oficiální text zveřejnil Svatý stolec v úterý, 26. listopadu 2013 v pravé poledne. Papež František se při redakci dokumentu opíral o závěrečné propozice loňského synodu o nové evangelizaci (7.28.10.2012). Zároveň však „vyjadřuje starosti, které na něj doléhají v této konkrétní chvíli evangelizačního úsilí církve“. Na více než sto stranách pojednává sedmero z mnoha témat, která vyplynula z promluv synodních otců a která nahlíží z pohledu stálého misijního poslání církve. „Sním o misionářské volbě, schopné proměnit každou věc, aby se zvyklosti, styly, rozvrhy, slovník i každá církevní struktura staly vhodným kanálem pro evangelizaci nynějšího světa spíše než pro sebe prezentaci“ (27). Jak na prezentačním brífinku sdělil tiskový mluvčí Svatého stolce, papež František napsal exhortaci letos v srpnu po návratu ze Světových dní mládeže v Riu de Janeiro. Originál je španělský. „Sedm bodů, shromážděných v pěti kapitolách exhortace, vytváří opěrné sloupy papežova pohledu na evangelizaci. Reforma církve; pokušení pastoračních pracovníků; církev vnímaná jako Boží lid, který evangelizuje; homilie a její příprava; společenské začlenění chudých; pokoj a sociální dialog; duchovní motivace misionářského nasazení.“ Pojítkem všech těchto témat je milosrdná Boží láska, doplnil předseda Papežské rady pro novou evangelizaci. Jak papež poukazuje ihned zpočátku dokumentu, nemíní podat nějaký traktát, nýbrž vymezit určitý evangelizační styl, k jehož přijetí také zároveň vybízí. Tímto stylem je radost. „Evangelium, kde slavně září Kristův kříž, naléhavě vyzývá k radosti. (…) Proč nevstoupit do této řeky radosti?“(5), táže se Svatý otec v úvodu apoštolské exhortace. Ačkoliv papež František upozorňuje, že „od papežského magisteria není nutné očekávat definitivní nebo kompletní slovo o všech otázkách, které se týkají církve a světa“ (16) , nabízí v programovém textu svého pontifikátu obsáhlý a vyčerpávající pohled na stav věcí. A činí tak natolik přístupnou a čtivou formou, která nezavdává obavy, že by tento papežský dokument „nevzbudil stejný zájem jako v minulosti, či že by snad rychle upadl v zapomnění“(25). Vyplynulo to ostatně také z tiskové konference, na které apoštolskou exhortaci Evangelii gaudium prezentovali zástupci tří vatikánských úřadů. „Je to apoštolská exhortace s vlastním stylem a jazykem. Rád bych zdůraznil, že se nese v téměř důvěrném tónu a že se vyznačuje hlubokou pastorační harmonií. Jak říká papež František: „Obracím se k věřícím křesťanům, abych je vyzval k nové etapě evangelizace 14

(…) a ukázal putující církvi cesty příštích desetiletí“(1). Při četbě textu vnímáme, že před sebou máme pastýře, který rozjímá v rozmluvě s věřícími.“ Poznamenal arcibiskup Claudio Maria Celli. Jako předseda Papežské rady pro sdělovací prostředky pak vysvětlil, jak papež vnímá úlohu komunikace. „Žijeme v epoše znalostí a informací, které se stávají zdrojem nových forem moci, a to velice často anonymních“ (52), píše v dokumentu papež František. „Papež si je plně vědom toho, že současná společnost je bez rozmyslu přesycována daty, což vede k nesmírné povrchnosti při formulaci morálního stanoviska. Papež proto zdůrazňuje, že je nezbytné vychovávat ke kritickému myšlení a k hodnotové zralosti (64).“ Exhortace neopomíjí zmínku o mediální kultuře a věnuje velký prostor jazyku církevního poselství i způsobu, jakým je podáváno. Papež poukazuje také na cestu krásy via pulchritudinis a umělecké vyjádření při hlásání evangelia. Neváhá je označit za nový jazyk podobenství. Z hlediska synodality a biskupské kolegiality exhortaci nahlížel generální sekretář biskupského synodu, arcibiskup Lorenzo Baldisseri: „Papež měl na zřeteli synodní propozice – cituje je celkem sedmadvacetkrát. Exhortaci rozvíjí v solidním doktrinálním rámci. Za povšimnutí stojí zvláště odkazy na apoštolskou exhortaci Evangelii nuntiandi papeže Pavla VI., které se vyskytují celkem třináctkrát. Kromě citací z církevních otců a středověkých teologů tu figurují zástupci moderní teologie – bl. John Henry Newman, Henri de Lubac a Romano Guardini – i spisovatelé, kupříkladu Georges Bernanos. Papež se opírá o dokumenty latinsko-amerických episkopátů z Aparecidy a Puebla, o závěry 15. shromáždění katolických blízkovýchodních patriarchů a přihlíží k textům biskupských konferencí z Indie, Spojených států, Francie, Brazílie, Filipín a Konga.“ Papež tedy do dokumentu zahrnuje pastorační podněty místních církví, což sekretář biskupského synodu považuje za „kolegialitu v praxi“. Svatý otec z pohledu „vycházejí církve“ (20), tedy církve „putující od sebe k bratru (179), vybízí ke konverzi pastorace. „Vnímáme, že do této „pastorace v konverzi“ touží zahrnout také papežský úřad, když píše: „Přehnaná centralizace namísto pomoci komplikuje život církve i její misionářskou dynamiku. Také papežství a centrální struktury všeobecné církve potřebují slyšet výzvu k pastorální konverzi“ (32).“ Plodem podnětů z místních církví je část věnovaná lidové zbožnosti (124), kterou papež nazývá „lidovou mystikou“, „pravou spiritualitou vtělenou do prostoty“, a dále kapitoly věnované dialogu s různými kulturami a náboženstvími. „Tváří v tvář epizodám násilného fundamentalismu, které nás znepokojují, nás mají sympatie vůči ryzím věřícím islámu dovést k tomu, abychom se vyhnuli nenávistným zevšeobecněním. Jak nás totiž učí katoličtí patriarchové Blízkého východu, pravý islám a korán jsou prosty násilí (253).“ Citoval arcibiskup Baldisseri z exhortace. Ze všech příspěvků konference vyplynulo, že nový dokument papežského magisteria je klíčovým textem a skutečnou smrští. „Papež František obnažuje problémy, se kterými se potýká dnešní člověk a které, ze strany církve, vyžadují více než pouhou přítomnost.(…) Evangelium se musí dostat ke všem, bez rozdílu. Církev je však musí přinášet ve světle adorace – papež nám ihned na počátku připomíná ústřední mystérium naší víry. „Neutíkejme před Ježíšovým vzkříšením, nikdy se nevzdávejme, ať se děje, co se děje.“(3)“ 15

MODLITBA SVATÉHO RŮŽENCE vedená farnostmi Pustiměř, Drysice, Podivice POUŤ ZA OBNOVU RODIN A ZA NOVÁ KNĚŽSKÁ A ŘEHOLNÍ POVOLÁNÍ DĚKANÁTŮ PROSTĚJOV A VYŠKOV VELEHRAD, 19. října 2013

V prvním tajemství radostného růžence rozjímáme andělovo zvěstování Panně Marii. Slyšte Boží slovo z evangelia podle Lukáše. Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria. Anděl k ní vešel a řekl: "Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!" Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: "Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce." Maria řekla andělovi: "Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám." Anděl jí odpověděl: "Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoliv byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného." Maria řekla: "Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova." A anděl od ní odešel. 16

Meditace: Miluji tě, Maria, když se prohlašuješ Boží služebnicí, kterou se stáváš pro svou pokoru. Pro tuto skrytou ctnost máš podíl na Boží všemohoucnosti a přitahuješ do svého srdce Nejsvětější Trojici. Vždyť tě zastiňuje Duch Lásky a Syn, rovný Otci, se v Tobě stává člověkem. Ježíš bude bratrem tolika hříšníků, neváhaje se nazývat tvým prvorozeným. (sv. Terezie od Dítěte Ježíše)

 Ve druhém tajemství radostného růžence rozjímáme návštěvu nejblahoslavenější Panny Marie u svaté Alžběty. Slyšte Boží slovo z evangelia podle Lukáše. V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: ”Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!” Meditace: Královno andělů, s úžasem naslouchám hymnu, který v onu chvíli vyvěrá z tvého srdce. Takto mne učíš chválit Boha a radovat se pouze v Ježíši, mém Spasiteli. Tvá slova lásky jsou jako tajemné růže, jež svou vůní mají provonět budoucí věky. Všemohoucí v tobě učinil veliké věci, nad nimiž chci rozjímat, abych ho nepřestala velebit. (sv. Terezie od Dítěte Ježíše)

 Ve třetím tajemství radostného růžence rozjímáme Ježíšovo narození v Betlémské jeskyni Slyšte Boží slovo z evangelia podle Lukáše. V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se v celé říši provedlo sčítání lidu. To bylo první sčítání a konalo se, když byl v Sýrii místodržitelem Kvirínius. Šli tedy všichni, aby se dali zapsat, každý do svého města. Také Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska, do města Davidova, které se jmenuje Betlém, protože byl z rodu a kmene Davidova, aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ženou, která byla v požehnaném stavu. Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo. 17

Meditace: Když vidím Věčného zavinutého do ubohých plének a slyším pláč božského Slova, ach, milovaná Matko, už nezávidím andělům, vždyť jejich nejvyšší Pán se stal mým bratrem. Jak tě miluji, Maria, která jsi dala vypučet tomuto Božskému Květu na naší zemi! Jak tě miluji, když nasloucháš pastýřům a mágům a vše pečlivě uchováváš ve svém srdci! (sv. Terezie od Dítěte Ježíše)

 Ve čtvrtém tajemství radostného růžence rozjímáme Ježíšovo představení v chrámě Slyšte Boží slovo z evangelia podle Lukáše. Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: 'Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!' Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata. Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: "Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu." Meditace: Miluji tě, Matko, rozpačitá mezi ostatními ženami, když se vydáváš do jeruzalémského chrámu. Miluji tě, když představuješ našeho Spasitele onomu svatému starci, který jej tiskne ve své náruči. Usmívám se a žasnu nad jeho radostí, ale pak jsem dojata jeho modlitbou a proroctvím, které ti předpovídá meč tvých budoucích bolestí. (sv. Terezie od Dítěte Ježíše)

 V pátém tajemství radostného růžence rozjímáme Ježíšovo nalezení v chrámě Slyšte Boží slovo z evangelia podle Lukáše. Ježíšovi rodiče putovali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. A když ukončili sváteční dny a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty; teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v 18

chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Meditace: Maria, jsem si jistá, že i v Egyptě zůstalo tvé srdce tiché a stále plné radosti. Není snad Ježíš nekrásnější vlastí! Co po tom, že jsi v exilu, když ti patří nebe? Ale až se vrátíš do Jeruzaléma, čeká tě velká bolest, tvé srdce zaplaví nesmírná bolest: Ježíš se na tři dny odloučí od tvé něhy a teprve to ti bude skutečným a krutým vyhnanstvím. (sv. Terezie od Dítěte Ježíše)



Modlitba k Panně Marii, Matce Unie Brány milosrdenství, otevři nám, Neposkvrněná Panno Maria, Matko krásného milování a Matko jednoty, a čisté vody Tvého slitování, nechť omyjí naše viny! Z Tebe se věčný Syn věčného Otce narodil na tuto zemi, u Tebe, Matko, se my, synové země, zrodíme pro nebe. Dej nám vyrůstat v pravdě a v lásce, v lidi dokonalé podle míry plnosti Kristovy. Odvrať od nás záplavu zlých myšlenek, žádostí a hříchů, abychom jako vinná ratolest na kmeni Spasitelově přinášeli hojný užitek, podíl měli na slávě, kterou dal Otec svému Synu, a všichni abychom byli jedno; splní se tak poslední odkaz, který nám dal Ježíš. Učiň z nás lidi nové, kteří svlékli člověka starého a oblékli Krista, kteří spějí velkými kroky k nebeské vlasti, kde trůníš Ty, nanebevzatá Královno! Tvému nejčistšímu Srdci se dnes zasvěcujeme, sjednoť nás se Srdcem Ježíšovým, stánkem Nejvyššího, abychom zachváceni Božím ohněm milovali ne ústy a jazykem, ale skutkem v pravdě. Naše Paní a naše Matko, pamatuj, že jsme ode dneška Tvoji! Pohleď, kolik tvých dětí trhá mystické Tělo Církve, kolik našich bratří je v bludu a rozkolu, kolik zaslepených vášněmi, svedených, kolik chudých a pronásledovaných. Pošli hodné dělníky na žeň Beránka, který hříchy světa sňal, ať se utiší Boží hněv a pokoj a jednota, kterou není schopen dát svět, zavládne mezi námi, v rodinách, v národech, v Církvi, ať se obnoví tvářnost celé země. Vždyť jenom Ty jsi naše naděje, spolu s anděly a svatými, našimi nebeskými zastánci. Maria, Matko žádoucí, Tys královna všemohoucí, prosiž za nás za křesťany, svého Syna Hospodina, Kyrie eleison! 19

ZAKONČENÍ ROKU VÍRY V sobotu, 23. listopadu 2013, od brzkého odpoledne zaplňovali baziliku sv. Petra dospělí čekatelé na křest spolu se svými průvodci, ručiteli a katechety. Více než pět set katechumenů z téměř padesáti zemí všech světadílů čekalo na příchod Svatého otce, který s nimi od pěti hodin odpoledne slavil bohoslužbu slova. Na jejím počátku papež František přijal u vstupu do Svatopetrské baziliky pětatřicet žadatelů a položil jim tradiční otázky římského rituálu při obřadu zahájení katechumenátu. (První se ptá na jméno kandidáta. Druhá se táže: Co žádáš do Boží církve? Odpověď zní: „Víru“. A poslední otázka reaguje „Co ti dává víra?“ Odpověď: „Život věčný.“) Poté všichni přítomní vyslechli několik svědectví. Svatý otec v promluvě ke katechumenům hovořil o třech rysech katechumenátu: Drazí katechumeni, zakončení Roku víry vás spolu s vašimi katechety a příbuznými přivedlo sem, abyste reprezentovali mnoho jiných mužů a žen, kteří se ubírají toutéž cestou víry v různých částech světa. Duchovně jsme dnes večer všichni spojeni. Pocházíte z mnoha zemí, odlišných kulturních tradic a zkušeností. A přece dnes večer cítíme, že spolu máme mnoho společného. Především jedno: touhu po Bohu. Tuto touhu evokují slova Žalmisty: „Jako laň prahne po vodách bystřin, tak prahne má duše po tobě, Bože! Má duše žízní po Bohu, po živém Bohu: kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář?“ (Žl 42,2-3). Jak důležité je uchovávat naživu tuto touhu, tuto tužbu po setkání s Pánem a zkušenosti s Ním, s Jeho láskou a Jeho milosrdenstvím. Pokud bude chybět žízeň po živém Bohu, hrozí víře, že se stane zvykovou a vyhasne jako oheň, který není udržován. Hrozí ji, že zatuchne a stane se nesmyslnou. Příběh evangelia (srov. Jan 1,35-42) nám podává Jana Křtitele, který ukazuje svým učedníkům Ježíše jakožto Božího Beránka. Dva z nich se rozhodnou následovat Mistra a potom se stanou „prostředníky“, kteří umožní druhým setkat se s Pánem, poznat Jej a následovat. V tomto vyprávění jsou tři momenty, které odkazují ke zkušenosti 20

katechumenátu. Prvním je naslouchání. Ti dva učedníci naslouchali Křtitelovu svědectví. Také vy, drazí katechumeni, jste naslouchali těm, kteří s vámi rozmlouvali o Ježíši a nabídli vám, abyste Jej následovali a stali se Jeho učedníky skrze křest. V halasu mnoha hlasů, které jsou kolem nás i v nás, jste uslyšeli a přijali hlas, který vám ukázal Ježíše jako jediného, který může dát plný smysl vašemu životu. Druhým momentem je setkání. Ti dva učedníci potkali Mistra a zůstali s Ním. Hned poté postřehli ve svém srdci něco nového: požadavek předávat svoji radost druhým, aby se s Ním mohli setkat také. Ondřej totiž potkal svého bratra Šimona a dovedl ho k Ježíši. Jak prospěšné je rozjímat tento výjev! Připomíná nám, že nás Bůh stvořil nikoli proto, abychom byli sami, uzavřeni do sebe, ale abychom mohli potkat Jeho a otevřít se setkání s druhými. Bůh jako první přichází ke každému z nás, a to je nádherné! On nám vychází vstříc. V Bibli se Bůh ukazuje jako ten, kdo má v setkání s člověkem iniciativu. Hledá člověka a obvykle jej hledá právě, když člověk zakouší hořkou a tragickou zkušenost zrady Boha a útěku před Ním. Bůh neotálí a hned jej hledá. Náš Otec je trpělivým hledačem! Vždycky nás předchází a očekává. Neochabuje v čekání, nevzdaluje se od nás, ale trpělivě vyhlíží příznivý okamžik pro setkání s každým s nás. A když tato chvíle nadejde, nikdy není uspěchaná, protože Bůh s námi touží zůstat dlouho, aby nás podpořil, potěšil a daroval nám svoji radost. Bůh spěchá, aby se s námi setkal, nikoli aby nás opustil. Zůstává s námi. Jako my toužíme po Něm a vyhlížíme Jej, tak také On touží být s Námi, protože patříme Jemu, jsme „Jeho“, jsme Jeho tvorové. Můžeme říci, že také On žízní po nás, aby se s námi setkal. Náš Bůh po nás žízní. Takové je srdce Boha. Je krásné to vnímat. Posledním rysem příběhu je putování. Oba učedníci jdou k Ježíši a potom kus cesty spolu s Ním. To je důležité ponaučení pro nás všechny. Víra je společná cesta s Ježíšem. Na to stále pamatujme: víra je společná cesta s Ježíšem a trvá celý život. Na konci se objeví. Zajisté, občas během cesty pociťujeme únavu a bezradnost. Víra nám však dodává jistotu neustálé Ježíšovy přítomnosti v každé, i v té nejbolestnější a těžko pochopitelné situaci. Jsme povoláni jít, abychom vstupovali stále hlouběji do tajemství Boží lásky, která nás přerůstá a umožňuje nám žít pokojně a s nadějí. Drazí katechumeni, dnes začínáte cestu katechumenátu. Přeji vám, abyste jej prožili v radosti a jistotě, že celá církev je vám oporou a hledí na vás s velkou důvěrou. Maria, dokonalá učednice, ať vás provází: je krásné vnímat ji jako naši Matku ve víře! Zvu vás, abyste si uchovali nadšení prvního momentu, který vám otevřel oči pro světlo víry; abyste si jako milovaný učedník pamatovali den a hodinu, kdy jste se poprvé setkali s Ježíšem a ucítili na sobě Jeho pohled. Nikdy nezapomeňte na tento Ježíšův pohled, který spočinul na tobě… a tobě… a tobě… Nezapomeňte. Je to pohled lásky. Tak si budete stále jisti věrnou láskou Pána. On je věrní a buďte si jisti, že vás nikdy nezradí! 21

Slavnost Ježíše Krista Krále V den liturgické slavnosti Krista Krále konala se na Svatopetrském náměstí závěrečná bohoslužba Roku víry. Petrův nástupce ji sloužil spolu s katolickými patriarchy všech východních ritů a dalšími 1200 kněžími za účasti 60 tisíc poutníků, kteří přišli z různých koutů Itálie a celého světa i navzdory nepříliš slibnému počasí. Až do soboty totiž v Římě prakticky po celý týden pršelo, takže bylo milým překvapením, když se v neděli ráno objevilo na římské obloze slunce. Liturgickou slavnost Krista Krále doprovázel také výjimečný výstav ostatků svatého Petra. Bronzová schránka o velikosti 30 krát 10 centimetrů obsahuje několik (8 úlomků kostí o velikosti 2-3 cm) ostatků z hrobu svatého Petra, který se nachází asi 20 metrů pod hlavním oltářem vatikánské baziliky a který byl archeologicky prozkoumán teprve v druhé polovině minulého století. Vykopávky zahájil ve čtyřicátých letech 20. století papež Pius XII. V roce 1971, poté, co byly ostatky podrobeny vědecké analýze, byla jejich část uložena do zvláštní schránky, aby spočinula natrvalo v soukromé papežově kapli ve zvláštním papežském apartmá, které se nachází ve třetím patře apoštolského paláce ve Vatikánu. Na bronzové schránce stojí latinský nápis “Ex ossibus quae in Arcibasilicae Vaticanae hypogeo inventa Beati Petri Apostoli esse putantur – Část kostí nalezených v katakombách vatikánské arcibaziliky, které se přisuzují blaženému apoštolu Petrovi”. Letos byly tyto ostatky vůbec poprvé vystaveny veřejné úctě a to právě při dnešní příležitosti. Působivý moment nastal během zpěvu Kréda, kdy schránku s relikviemi prvního římského biskupa uchopil do rukou papež František. Svatý otec ve svém kázání hned v úvodu zmínil Benedikta XVI.„na něhož pamatujeme plni sympatií a vděčnosti“, což vyvolalo dlouhý aplaus. Tématem homilie bylo centrální postavení Krista ve stvoření, v lidu a v dějinách: Dnešní slavnost Krista Krále korunuje liturgický rok a také uzavírá Rok víry, vyhlášený papežem Benediktem XVI., na něhož nyní pamatujeme plni sympatií a vděčnosti za tento 22

dar, který nám věnoval. Touto prozřetelnostní iniciativou nám dal příležitost znovu objevit krásu oné cesty víry, jež začala dnem našeho křtu, který nás učinil Božími dětmi a bratry v církvi. Během této cesty, jejímž konečným cílem je plné setkání s Bohem, nás Duch svatý očišťuje a pozvedá, aby nás uvedl do blaženosti, po níž naše srdce touží. Srdečně a bratrsky chci pozdravit zde přítomné patriarchy a vyšší arcibiskupy katolických církví východních obřadů. Pozdravení pokoje, které si vyměníme, bude vyjádřením uznání římského biskupa těmto komunitám, které vyznávají Kristovo jméno s příkladnou věrností, za kterou nezřídka draze platí. Stejně tak chci jejich prostřednictvím pozdravit všechny křesťany žijící ve Svaté zemi, v Sýrii a na celém Východě spolu s přáním, aby všichni obdrželi dar pokoje a smíření. Dnešní biblická čtení mají společné téma, kterým je centrální postavení Krista. Kristus je středem. Kristus je středem stvoření. Kristus je středem lidu. Kristus je středem dějin. 1. Apoštol Pavel nám podává velmi hlubokou vizi tohoto ústředního Ježíšova postavení. Představuje nám jej jako dříve zrozeného než celé tvorstvo: v Něm, skrze Něho a pro Něho bylo všechno stvořeno. On je středem všeho, je počátkem. Ježíš Kristus je Pán. Bůh Mu dal plnost, úplnost, aby v Něm bylo všechno smířeno (srov. 1,12-20). Pán stvoření, Pán smíření. Tento obraz nám umožňuje chápat, že Ježíš je středem stvoření; a proto se od věřícího, pokud jím chce být, vyžaduje postoj uznání a přijetí centrálního postavení Ježíše Krista do vlastního života, myšlenek, slov a skutků. Tak budou naše myšlenkykřesťanské, myšlenky Kristovy. Naše skutky budou křesťanské, skutky Kristovy. Vytratí-li se však tento střed, protože se nahradí něčím jiným, vyplynou z toho jenom škody, pro životní prostředí i pro samotného člověka. 2. Kromě toho, že Kristus je středem stvoření a středem smíření, je také středem Božího lidu. A právě dnes je zde, mezi námi. Nyní je zde, ve Slovu, a bude tady na oltáři, živý a přítomný uprostřed nás, Svého lidu. Je tím, co nám ukazuje první čtení, které vypráví o dnu, kdy Izraelské kmeny přišly za Davidem a před Pánem jej pomazaly za krále nad Izraelem. Kristus, potomek krále Davida, je „bratrem“, kolem něhož se utváří lid a který pečuje o svůj lid, o nás všechny za cenu svého života. V Něm jsme jedno, jediný lid. Jsme sjednoceni s Ním, sdílíme jedinou cestu, jediný úděl. Jedině v Něm, v Něm jako středu máme svoji identitu jakožto lid. 3. A nakonec je Kristus středem dějin lidstva a také středem dějin každého člověka. K Němu můžeme vztahovat radosti a naděje, smutky i úzkosti, z nichž je tkán náš život. Je-li jeho středem Ježíš, jsou i ty nejtemnější chvíle našeho života osvěcovány, dává nám naději podobně jako dobrému lotrovi v dnešním evangeliu. Zatímco všichni ostatní se obraceli k Ježíši s pohrdáním - „Jsi-li Mesiáš, Král a Mesiáš, sestup z kříže!“ – onen člověk, který se po celý život mýlil, lituje a přimyká se k ukřižovanému Ježíši prosbou: „Pamatuj na mě, až přijdeš do svého království“ (Lk 23,42). A Ježíš mu slibuje „Dnes budeš se mnou v ráji“ (v.43), v Jeho království. Ježíš pronáší jenom slovo odpuštění, nikoli odsouzení. A když člověk nachází odvahu o toto odpuštění požádat, Pán nikdy nenechá takovou prosbu padnout do prázdna. Dnes můžeme všichni přemýšlet o svých dějinách, svojí cestě. Každý z nás má svoje dějiny, každý z nás má také svá pochybení, své hříchy, své šťastné i temné chvíle. 23

Prospěje nám tento den přemýšlet o svých dějinách, hledět na Ježíše a z celého srdce mu častokrát, mlčky a srdečně opakovat: „Pamatuj na mě, až přijdeš do svého království. Ježíši, pamatuj na mne, protože se chci stát dobrým, chci se stát dobrým, ale nemám sílu, nemohu, jsem hříšník, hříšnice! Pamatuj však na mne, Ježíši. Ty si na mne můžeš vzpomenout, protože jsi středem, jsi ve svém království!“. Jak krásné! Řekněme dnes všichni, každý ve svém srdci, a víckrát: „Pamatuj na mne, Pane, ty, který jsi středem, ty, který jsi ve svém království!“ Slib, který dal Ježíš dobrému lotrovi, nám dává velkou naději. Říká nám, že milost Boží je vždycky štědřejší než modlitba, která ji žádala. Pán dává vždycky víc, je tolik velkodušný. Dává vždycky více, než o kolik je žádán. Žádáš jej, aby na tebe pamatoval, a on tě přenese do svého království! Ježíš je středem našich tužeb po radosti a spáse. Jděme všichni společně touto cestou. Bohoslužba byla provázena také dalšími zvláštní znameními. Jednak peněžní sbírkou konanou za účelem pomoci Filipíncům postižených tajfunem a v samotném závěru také předání apoštolské exhortace Evangelii gaudium. Papežova exhortace Radost evangelia byla pak oficiálně zveřejněna v úterý, 26. listopadu, ale symbolicky ji už dnes převzalo 36 zástupců Božího lidu z 18 zemí pěti kontinentů. Papež František ji připravil u příležitosti zakončení Roku víry jako programový text svého pontifikátu. Před závěrečným požehnáním pak oslovil papež František přítomné znovu, aby je pozval k polední modlitbě Anděl Páně: Před zakončením tohoto slavení bych rád pozdravil všechny poutníky, rodiny, farní skupiny, sdružení a hnutí, kteří připutovali z tolika zemí. Zdravím účastníky Národního kongresu milosrdenství, zdravím ukrajinskou komunitu, která připomíná 80. výročí hladomoru, „velkého hladu“, záměrně vyvolaného sovětským režimem, a který si vyžádal milióny obětí. Tento den patří naše uznání misionářům, kteří během staletí zvěstovali evangelium a zaseli zrnka víry do mnoha částí světa. Patří mezi ně také bl. Juniper Serra, španělský františkán a misionář, od jehož narození uplynulo letos tři sta let.“ Potom Svatý otec vyzval k mariánské modlitbě Anděl Páně: „Touto modlitbou budeme prosit Pannu Marii o ochranu pro naše bratry a sestry, kteří jsou pronásledováni kvůli svojí víře. Je jich mnoho!“

24

Pět tisíc ukrajinských řeckokatolíků vykonalo 25. listopadu 2013 pouť do Vatikánské baziliky ke hrobu sv. Josafata. Vzpomněli tak na padesáté výročí přenesení ostatků tohoto biskupa a mučedníka, které byly papežem Pavlem VI. uloženy pod oltářem, zasvěceném sv. Bazilu Velikému. Poutníci se účastnili eucharistické liturgie, kterou slavil kyjevsko-haličský arcibiskup Svjatoslav Ševčuk a prefekt Kongregace pro východní církve, kard. Leonardo Sandri. V poledne je pozdravil Svatý otec: „Papež Pavel VI., 22. listopadu 1963, nechal uložit tělo sv. Josafata pod oltář zasvěcený svatému Bazilu Velikému, nedaleko hrobu sv. Petra. Svatý ukrajinský mučedník si totiž zvolil mnišský život podle baziliánské řehole. A učinil tak do hloubky, usiloval rovněž o reformu vlastního řádu, která vedla ke zrodu Baziliánského řádu sv. Josafata. Současně, zpočátku jako prostý věřící, poté jako mnich a nakonec jako arcibiskup, vynaložil všechny své síly pro jednotu Církve pod vedením Petra, Knížete apoštolů. Milovaní bratři a sestry, památka tohoto svatého mučedníka k nám promlouvá o společenství svatých, o životním společenství mezi všemi, kdo patří Kristu. Je to skutečnost, která nám dává předem zakoušet věčný život, neboť důležitým aspektem věčného života je radostné bratrství všech svatých. «Každý bude milovat druhého jako sám sebe – učí svatý Tomáš Akvinský – a proto bude požívat dobra druhého jako vlastního. Radost jedince tak bude tím větší, čím větší bude radost všech ostatních blažených». Pokud takové je společenství církve, pak každý aspekt našeho křesťanského života může být živen touhou po společnému budování, spolupráci, vzájemném učení se jedněch od druhých, po společném svědectví víry. Na této cestě nás doprovází Ježíš Kristus, zmrtvýchvstalý Pán, on je středem tohoto putování. Touha po společenství nás vede ke snaze pochopit druhého, k úctě vůči němu, a také k přijetí a poskytnutí bratrského napomenutí. Milovaní bratři a sestry, nejlepším způsobem, jak slavit svatého Josafata je milovat se mezi sebou navzájem, milovat církev a sloužit její jednotě. K tomu nás povzbuzuje také odvážné svědectví tolika mučedníků nedávného období, kteří jsou velkým bohatstvím a velkou útěchou pro vaši církev. Přeji vám, aby hluboké společenství, po jehož prohloubení uvnitř katolické Církve den co den toužíte, vám pomohlo budovat mosty bratrství také s ostatními Církvemi a církevními společenstvími na ukrajinském území i jinde, kde se vaše komunity nacházejí. Na přímluvu Panny Marie a svatého Josafata, ať vás Pán stále provází a vám žehná!“ 25

UKRAJINA, ZEMĚ MUČEDNÍKŮ Memento 17 miliónů obětí hladomoru, záměrně vyvolaného na Ukrajině sovětským komunistickým režimem

1932/33 - 80 – 2013

Pomník v centru Kyjeva znázorňující sv. Ondřeje, kněžnu Olgu, a sv. Cyrila a Metoděje (vytvořen r. 1911, restaurován r. 1996/

Blahoslavení ukrajinští řeckokatolíci vyprávějí velké dějiny svatosti 26

OTEC ZYNOVIJ KOVALYK: UKŘIŽOVÁN KOMUNISTY NA ZEĎ LVOVSKÉ VĚZNICE Předvoj německého vojska přinutil 29. června 1941 sověty, aby spěšně opustili Lvov a uprchli. Němci otevřeli brány žalářů, aby osvobodili uvězněné. Ve vyhlášené věznici "Brygidky" našli hromady mrtvol, na jejichž tělech byly evidentní stopy krutých mučení. Mnoho přímých svědků vypráví, že viděli nějakého kněze, ukřižovaného na zdi věznice. Tím knězem byl otec Zynovij Kovalyk, řeholník, redemptorista. Bylo mu 38 let a zatčen byl teprve před šesti měsíci. Svědectví jsou přesná, co do popisu a šokující ve své podstatě. Existuje sice dokument sovětské KgB - co do věrohodnosti velmi nejistý, který potvrzuje, že řeholník ve věznici sice zemřel, ale že byl zastřelen. Tedy zlikvidován způsobem... mírnějším! Je zcela jisté, že komunisté zavraždili otce Zynovije ve vězení, ať už zvolili jakýkoli způsob. Nicméně, slova těch, kdo dosvědčují, že jej v onom žaláři viděli ukřižovaného 'jako Ježíše', zní strašlivě. Existují svědectví vězňů, kteří přežili a lidí, kteří poté, co se otevřeli brány věznic - vběhli do věznic s nadějí, že se snad znovu shledají se svými přáteli, které pohltil onen potupný režim. Otec Zynovij se narodil 18. srpna 1903 v chudé rolnické rodině v Ivačiv Horisnyj, vesnici ternopilské oblasti. Ještě předtím, než se stal řeholníkem, vyučoval na základní škole. Vstoupil do kongregace redemptoristů a 28. srpna 1926 složil věčné sliby. Byl poslán do Belgie, aby tam dokončil svá teologická a filozofická studia. Po návratu na Ukrajinu byl 9. srpna 1932 vysvěcen na kněze. Měsíc nato slavil Božskou liturgii ve své rodné vesnici. Při té příležitosti napsal: "Ó Ježíši, přijmi mne s obětí tvého Těla a tvé Krve. Přijmi tuto mou oběť pro tvou svatou Církev, pro kongregaci a pro vlast. Žehnej mým rodičům, přátelům a všem drahým... Ó Maria, drahá Matko, chraň mé kněžství. A vy, moji drazí, když uvidíte tento obrázek, vzpomeňte na okamžik na toho, jehož Bůh učinil hodným být jeho knězem, modlete se za něho a on na vás bude denně pamatovat při Nejsvětější liturgii". Po skončení studií v roce 1932 se odebral do Volyně, aby pracoval mezi pravoslavnými s úmyslem vytvořit bratrský dialog v pravdě a lásce, který by přispěl k jednotě křesťanů. Mladý kněz měl obzvlášť veselou povahu. Jeho spolubratři si vzpomínají na jeho radostného ducha, kterým dokázal povzbudit všechny. Byl považován za nepřekonatelného kazatele lidových misií. Svou prostou a účinnou řečí doslova uchvacoval všechny, kdo mu naslouchali. Už od dětství měl hlubokou úctu k Panně Marii. Se zvláštním zápalem slavil všechny mariánské svátky. Z Volyně se pak přestěhoval do města Stanislaviv (dnešní Ivano-Frankivsk) a společně s otci Porodkem a Antonyšinem konal apoštolskou práci po mnoha vesnicích eparchie. Těsně před sovětskou okupací se přestěhoval do Lvova a nějaký čas zde pobýval v domě redemptoristů sv. Klementa na Zyblykevčské ulici. Otec Zynovij měl zvláštní talent pro ekonomii. Proto mu metropolita 27

Šeptyckyj často svěřoval úkoly tohto druhu. Ale i přesto, že vykonával toto delikátní poslání, 'nikdy neustával ve své kněžské službě. Každou neděli, a to i za bolševické okupace, pokračoval v hlásání Božího slova', jak uvádí jeho kongregace. Velmi intenzívním polem jeho apoštolátu byla zpovědnice. Stále se na něj obracelo množství lidí, kteří hledali útěchu a duchovní vedení. Dokázal najít správnou cestu, jak porozumět každému, a jistě tomu napomáhala i jeho otevřená povaha. Jakmile byl v roce 1939 Lvov obsazen sovětskými vojsky, zabrala policie první patro konventu, kde bydlel. On se však nedal zastrašit. Jeden ze svědků těch dnů vzpomíná, že jeho homílie byly dojemné svou ryzostí. Avšak sovětský komunistický režim nemohl tolerovat, aby nějaký řeholník otevřeně odhaloval jejich lži. Už samo přiznání se ke kněžství bylo tehdy velmi nebezpečné, a mluvit veřejně a jasně proti ateistickému režimu se podle komunistů rovnalo 'vypovězení války'. Mnoha lidem, kteří mu doporučovali, aby byl opatrný, protože jinak riskuje věznění, kněz odpovídal: "Bude-li to Boží vůle, s radostí přijmu i smrt, ale jako kazatel se nikdy nebudu přizpůsobovat, abych sešel z cesty pravdy. Prostí lidé nepotřebují vysokou teologii, potřebují však pravdu o životě - pravdu o životě tady na zemi i o skutečnostech po smrti". Poslední veřejný projev měl v Ternopil, kam jej představení poslali, aby kázal o slavnosti Nanebevzetí Panny Marie v roce 1940. Homílii naslouchalo více než 10.000 lidí. Téhož dne se konalo slavnostní procesí, které vyvrcholilo žehnáním 'misijního kříže'. V noci z 20. na 21. prosince 1940, kolem 22 hodiny, zabušili agenti policie na dveře konventu , který byl ve skutečnosti o patro výš, než jejich úřední místnosti. Víceprovinciál, otec De Vocht, svědek zatčení vypráví: "Otevřel jsem dveře a hned se dovnitř vřítila horda asi deseti policistů, kteří prošli temnou chodbou, a křičeli na mně, abych rozsvítil světlo. Protože z mého pokoje se linulo trochu světla, jali mě a odvlekli do mého pokoje... Nutili mě, abych jim uvedl seznam všech přítomných spolubratří... V té chvíli jsem si u všech nemohl vzpomenout na příjmení... Šéf policistů nařídil, abych mu vydal oficiální seznam všech obyvatelů domu... Všichni policisté tedy šli spolu se mnou hledat tento seznam k otci ekonomovi... U každého pokoje jsem se musel zastavit a říci, kdo v něm bydlí. Jakmile před pokojem otce Kovalyka uslyšel důstojník jméno, pochopil, že našel svou oběť. Silně bušil na dveře, aby probudil chudáka otce. I on, hned jak otevřel, pochopil situaci: byl bledý, ale hned se vzpamatoval. Šéf policie mu přikázal, aby se oblekl, posadil se za psací stůl začal klást otázky a psát protokol, zatímco zbývající dva policisté všechno prohledávali, aby našli aspoň nějaký kompromitující předmět. Položili na stůl staré pasy, které našli ve skříňce, potom dokumenty o pravosti několika relikvií, osvědčení o kněžském svěcení, atd. Ironický úsměv policistů vzbudila i jakási medaile, kterou našli ve stole. Zvláštní zájem šéfa policie vzbudil sešit, do kterého si otec psal homílie, které pronesl během novény k Neposkvrněnému Početí Panny Marie. Tyto věci, spolu s protokolem, - který podepsal otec Zynovij i já, - jak mi řekl šéf policistů, se týkají shody pasů. Byla to fráze, kterou v podobných případech policie často používala. Šéf vysvětloval, že na hranici chytili člověka, který chtěl útéct s pasem na jméno Zynovij Kovalyk. Proto si chtěli ověřit, zda otec Kovalyk nemá s tímto mužem něco společného. Později skoro řval, když mi říkal, že dával pozor, aby neprovokoval lidi, a to se pak nestalo příčinou náboženského pronásledování, protože by to mohlo znamenat věznění". Otec Zynovij však byl odveden. Když opouštěl konvent, žádal představeného o požehnání a rozhřešení, a pak nastoupil do policejního vozu. Snahy redemptoristů získat aspoň nějaké zprávy o spolubratrovi, byly marné. Řeholníci potvrzují, že komunisté odpovídali se 28

zjevným vztekem a jejich informace byli evidentně lživé. Až v dubnu 1941 vyšlo najevo, k čemu ve věznici 'Brygidky' skutečně došlo... Podle svědectví spoluvězňů, kterým se podařilo uniknout masakru, otec Zynovij nikdy ve své kněžské činnosti nepřestal. Jeden z vězňů dosvědčuje, že byl s knězem na stejné cele až do 17. června, tj, do dne, kdy byl odeslán do jiného vězení. V cele č. 71, o rozměrech 4,20x3,5m se tísnilo 32 lidí. Mezi nimi kněz. Samozřejmě tu nebylo místo pro židli či postel. Den co den vedl společnou modlitbou zatčených: modlívali se také společně růženec. Ale v duchu se otec Zynovskij modlil pořád. Neustále konal katecheze a vysluhoval svátostí smíření. Své spoluvězně dokázal podepřít i vyprávěním veselých historek, a tak pomáhal šířit naději v srdcích lidí, kteří žili v nevypověditelných podmínkách. Během vazby, která trvala šest měsíců byl osmadvacetkrát vyslýchán a při jedné příležitosti byl surově zbit. Potom, jednoho dne, který s přesností asi nikdy neurčíme, byl koncem června 1941 zavražděn. Bylo mu 38 let.

 BISKUP THEODOR ROMŽA: "ZEMŘÍT PRO KRISTA ZNAMENÁ ŽÍT NAVĚKY" Mladý biskup, zavražděný v 36 letech. Theodor Romža, apoštolský administrátor v Mukačevu, je jedním z velkého zástupu svědků víry, kteří v krvavém dvacátém století zaplatili za svou věrnost Kristu a Církvi životem, a stali se obětí zrůdných ideologií, které se snažili násilnými a záludnými metodami vykořenit víru z dějin Evropy. Scénou těchto dramatických událostí se stal onen lem Ukrajiny, nazývaný 'karpatská'. Toto území patřilo až do roku 1918 rakousko-uherské monarchii. Poté se stalo součástí československé federace až do roku 1944, kdy i ono skončilo v područí Stalina. Pro řecko-katolickou Církev v Zakarpatské Ukrajině to znamenalo nevýslovná pronásledování a v roce 1949 byla oficiálně zakázána. Mladý biskup Romža tehdy prožíval velmi dramatické období. Krátce před příchodem Rudé armády napsal: "Hranice mezi Užhorodem a Sovětským svazem jsou od sebe vzdáleny pouze šedesát kilometrů.. Ať se stane, co se má stát. Mým záměrem je konat apoštolskou práci právě mezi nimi. Nemám nejmenší pomyšlení na útěk... Na druhé straně, nebylo by žádným neštěstím, kdyby mne zabili. Zemřít pro Krista znamená žít navěky". Když Rudá armáda dorazila do Užhorodu, poctil biskupa zdvořilostní návštěvou velící důstojník, 'ujistil' ho o budoucnosti a dokonce ho pozval, aby pronesl řeč při oslavě výročí ruské revoluce. Text biskupovy promluvy byl samozřejmě velmi prozíravý: děkoval Pánu Bohu za konec války a doporučoval lidem, aby se modlili za pevný a trvalý mír. Sovětští komunisté však spokojeni nebyli, proto nechali v novinách otisknout zfalšovanou verzi 29

biskupovy řeči. Ta se pak stala signálem k začátku systematického pronásledování. Kostely byly obsazeny a předány pravoslavným. Kněží uvězněni. Po biskupu Romžovi se žádalo prohlášení loajality s režimem. Odmítl. Proto byl pozván generály Petrovem a Mechlisem, aby se zodpovídal ze svého počínání. Mechlis, který představoval sovětskou moc, na něj řval, že nadešel čas odloučit se od papeže. Romža však pronesl své jasné 'ne'! Byly vydány dva zákony: jeden o svobodě změnit náboženství bez jakýchkoli formalit a druhý o zabavení farních majetků katolíků. Romža se snažil zabránit tomu, aby se situace zvrhla, ale protože viděl, že je mu stále více znemožňováno třeba jen mluvit s kněžími, vydal se v prostém koňském povoze na generální pastorační vizitaci, která trvala něco přes měsíc. Situace nebyla snadná. Sovětští komunisté se snažili přesvědčit některé kněze, aby se z vlastní vůle nechali jmenovat biskupy s tím, že budou spolupracovat. Avšak dostalo se jim pouze pohrdavého odmítnutí. 29. června 1945 byla karpatská Ukrajina připojena k Ukrajině sovětské. Situace se velmi přiostřila. Ale čím víc doléhalo jho režimu, tím víc biskup Romža kladl důraz na své pastorační misie. Kapka, kterou přetekl kalich, byla slavnost Nanebevzetí Panny Marie v Mukačevu, které se zúčastnilo 83.000 poutníků. Pouze 3.000 z nich tvořili pravoslavní, zatímco zbývajících 80.000 byli katolíci. To už bylo příliš a sověti to nemínili tolerovat: rozhodli, že na biskupa nastraží léčku, až se bude vracet z jedné pastorační návštěvy. Vyprávění o jeho zavraždění jako by čerpalo námět z těch nejkrutějších hororů. 27. října 1947 se biskup vracel z Lavky, kde světil kostel. Byli s ním dva kněží a dva klerici. Po cestě, mezi Cerevicy a Ivanovcy se na ně vyřítilo obrněné vozidlo plné vojáků a policistů a v plné rychlosti narazilo do vozu s evidentním záměrem jej zcela zničit, a tak se postarat, aby biskup zahynul při 'nehodě'. Při srážce byli na místě zabiti koně a povoz se roztříštil na tisíce kousků. Ale Romža a jeho společníci neměli ani šrám. Tehdy se vojáci, ozbrojeni železnými tyčemi, snažili dokonat své dílo: mlátili je až do bezvědomí, a když viděli, že nedýchají, domnívali se, že jsou mrtví. Navíc byli vyrušeni, proto spěšně odjeli. Kolemjdoucí jim rychle přispěchali na pomoc a ve vážném stavu je přepravili do nemocnice v Mukačevu. Za nějakou dobu byli kněží a klerici propuštěni. V nemocnici zůstával jen biskup Romža, jehož zranění byla závažnější. Postupem času se však i jeho zdravotní stav zlepšil. Avšak dvě zdravotní sestry - baziliánky, které mu posluhovaly, byly znenadání odvolány a nahrazeny zdravotní sestrou, 'důvěrnicí' režimu. Tato 1. listopadu 1947 biskupa Romžu otrávila plynem. Umíral šeptajíc: "Ó Ježíši...". V krátké době nezůstalo z ukrajinské Církve skoro vůbec nic. Pět diecézí, deset biskupů, 3.500 kněží, 1.000 řeholnic, 500 seminaristů, dále pak školy, tiskoviny, vydavatelství - to vše zmizelo. Čtyři milióny věřících byly bez pastýřů. Theodor Romža žil 36 let intenzívní misie. Narodil se 14. února 1911 ve Velkém Buchyvu na Zakarpatské Ukrajině za Rakouska-Uherska. Prožíval všechna složitá údobí své vlasti. Narodil se v Maďarsku, stal se československým občanem a zemřel za sovětského režimu. Za svého života byl asi pětkrát svědkem, jak se mění název jeho vlasti. Studoval na gymnáziu v Hustu (1922-1930) a pak byl poslán do Říma do Papežské koleje Rakouska-Uherska, a studoval na papežské Gregoriánské univerzitě. 7. září 1934 se přesunul na 'Russicum' a pokračoval ve studiích na Gregoriánské univerzitě. O vánocích 1936 byl v bazilice Santa Maria Maggiore vysvěcen na kněze. V papežské koleji RaouskaUherska prakticky 'vystřídal' Aloizije Stepinače, dalšího pronásledovaného pastýře a mučedníka (srv. Tady dějiny nemlčely, příloha Farního Informátora 2. neděle v mezidobí, 30

17. ledna 1999). Stepinac přišel do Říma v roce 1924, na kněze byl vysvěcen 26. října 1930 a první mši svatou slavil o slavnosti Všech svatých právě u Santa Maria Maggiore. Po dokončení studií, v červenci 1931 se Stepinac vrátil do Chorvatska. Také Theodor Romža se po skončení studií vrátil domů, ale věřil, že se do Říma vrátí, aby své vědomosti ještě prohloubil. V roce 1937 byl jako voják v Praze, protože Mukačevská eparchie patřila pod československý stát. Po práci v několika farnostech v Zakarpatí, byl jmenován spirituálem semináře a profesorem filozofie. 24. září 1944 pak přijal biskupské svěcení v užhorodské katedrále z rukou apoštolského administrátora Miklose Dudase. Spolu s ním přijali biskupské svěcení i latinský biskup Janos Seffler ze Sat Mar (Rumunsko) a košický biskup Istvan Madaras. Od této chvíle začalo jeho biskupské poslání. Uprostřed tragédie II. světové války a sovětského komunizmu.

 BISKUP JOSAFAT KOCYLOVSKIJ: "VĚRNÝ AŽ DO POSLEDNÍHO ÚDERU SRDCE" "V případě mého zatčení a deportace vás upřímně prosím, abyste oznámili Svatému Otci, že k jeho nohám skládám dar své věrnosti a mé absolutní úcty až do posledního úderu svého srdce, a synovsky prosím o jeho Otcovské požehnání". Tato slova psal papeži Piu XII. v roce 1946 baziliánský biskup z Peremyšle, Josafat Kocylovskij. Byl si vědom, že pro katolickou Církev nastává bolestná Křížova cesta. Josafat Kocylovskij se narodil 3. března 1876 v obci Pakošivka v kraji Sianok v dnešním Polsku. Na křtu dostal jméno Josyf. V roce 1895 se zapsal na lvovskou právnickou fakultu a v roce 1898 studia přerušil a dal se na vojenskou dráhu. Ve Vídni studoval na důstojnické škole se zaměřením na artilerii. Avšak další 'překvapivé' rozhodnutí, bylo rozhodnutím pro kněžství. V roce 1901 vstoupil do ruténské koleje v Římě a studoval filozofii a teologii na papežské univerzitě 'Angelicum'. Na kněze byl vysvěcen 6. října 1907. Po návratu do vlasti přednášel dogmatickou teologii v semináři ve Stanislaviv (Ivano-Frankovsk). 2. října 1911 vstoupil k baziliánům sv. Josafata a po noviciátu v klášteře Krekhiv, nedaleko Lvova, přijal jméno Josafat. Po složení prvních slibů vyučoval teologií v klášteře sv. Honofria. Následně pak ve Lvově konal pro věřící lidové misie a duchovní cvičení pro kněze, řeholníky a řeholnice. Během první světové války byl jmenován rektorem semináře v Kroměříži na Moravě pro 75 studentů-uprchlíků z různých diecézí Galície, kteří utekli před sovětskými vojsky. V roce 1916 zemřel biskup v Peremyšli a Benedikt XV. jmenoval otce Josafata novým biskupem. Biskupské svěcení přijal 23. září 1917 v katedrále sv. Jana Křtitele v Peremyšli z rukou metropolity Šeptyckého a za přítomnosti řecko-katolických a latinských biskupů a 31

jednoho biskupa arménského. Prvním krokem nového biskupa bylo obnovení života diecéze, težce zkoušené během světové války. V roce 1918 založil společnost 'Diecézní pomoci' a zcela se zaměřil na obrodu duchovního života. Až do roku 1937 prakticky neustále navštěvuje všechny farnosti. Zvláštní pozornost věnoval vzdělávání kněží. Vysvětil přes 400 nových kněží a za svého pomocného biskupa a rektora semináře si zvolil otce Lakotu, který byl rovněž beatifikován papežem Janem Pavlem II., 27.června 2001. Úsilí o podporu náboženského života kongregací kráčelo ruku v ruce s rozvojem apoštolátu laiků. Staral se o organizování mládežnických skupin a v roce 1931 založil Katolickou akci. V září 1939 byla diecéze rozdělena na dvě části: jedna pod sovětskou okupací, druhá pod nacistickou. Biskup přebýval v té, kterou okupovali Rusové a onu nacistickou svěřil biskupu Lakotovi. Vstup sovětských vojsk znamenal začátek pronásledování. Biskup tvrdě reagoval na každou hrozbu a jednou sovětského bolševického funkcionáře dokonce důrazně vykázal. Pozvedl svůj hlas pokaždé, když sovětští komunisté bránili ve vyznávání křesťanské víry. Bylo zabito nejméně dvacet kněží. Ale už během tříleté nacistické okupace (1941-43) bylo 25 kněží zatčeno a dva z nich zastřeleni. Dvakrát vyslýchalo biskupa Gestapo a mělo jej pod dohledem. Koncem července 1944 se do Peremyšle vrátila sovětská vojska. Jakmile sověti pochopili, že řecko-katolíci se nestali poslušným nástrojem režimu, a že se od Říma nikdy neodloučí, začali s pronásledováním. V září 1945 byl biskup zatčen poprvé. Propuštěn byl až v únoru 1946, ale jeho zdravotní stav byl vězením těžce podlomen. Situace se ještě přitížila, když bylo 11. února 1946 vydáno nařízení o deportaci Ukrajinců sídlících v Polsku. 26. července byl zatčen ve svém paláci podruhé. Dlouhou dobu byl podroben výslechu a mučení, pak musel nastoupit do kamionu a vezli jej nejprve do Lvova a pak do Kyjeva. Tady se ho snažili přimět, aby přestoupil k pravoslaví. On však s opovržením odmítl. Ve vězení onemocněl zápalem plic, ale i přesto byl poslán do koncentračního tábora Čapajka nedaleko Kyjeva. V tomto lágru zemřel ve věku 71 let, 17. listopadu 1947. v posledních dnech života mu na cele pomáhal jeho spoluvězeň, pravoslavný biskup, který žádal některé řeholnice, rovněž pravoslavné, aby mu pomohly postarat se i o řeckokatolického biskupa Josafata. Nejvýmluvnější je ekumenizmus mučedníků.

 BISKUP HRYHORIJ LAKOTA: "HOROUCÍ VÍRA V MRAZU SIBIŘSKÉHO LÁGRU" "Nezněly zvony Peremyšli, nýbrž kvílel prudký vichr tajgy. Na jeho pohřbu nebyl nikdo z příbuzných, ale cizí lidé. Ano, další oběť pro víru v Krista, pro řeckokatolické vyznání". Tyto dojemné řádky napsal jeden z vězňů Vorkuty, sibiřského lágru, který dobře znal biskupa-mučedníka Hryhorije Lakotu, pomocného biskupa v Peremyšli, umučeného v roce 1950 ve věku 67 let. 32

Hryhorij Lakota se narodil 31. ledna 1883 ve vesnici Holodivka (dnešní Zadnistriany) na území Lvova. Jeho rodiče byli rolníky. 20. června 1903 vstoupil do semináře ve Lvově a 30. června 1908 byl vysvěcen na kněze a jmenován kaplanem v Trostianec. Nato jej požádal biskup v Peremyšli, aby se stal jeho osobním kaplanem a aktechetou na ukrajinském gymnáziu. Ve svých studiích pokračoval ve Vídni, kde vykonával pastorační činnost ve farnosti sv. Barbory. Během I. světové války spravoval čtyři farnosti a aktivně se podílel na vyučování v Peremyšli, kde se v roce 1918 stal rektorem semináře. V roce 1926 jej papež Pius XI. jmenoval pomocným biskupem eparchie Peremyšl a 16. května přijal biskupské svěcení v kostele Narození sv. Jana Křtitele. Otec Mykola Den'ko vzpomíná na biskupa Lakotu: "Dělali jsme si velké starosti, a byli jsme velmi neklidní při pohledu do budoucna. Ale biskup Lakota mi řekl ještě předtím, než jsem odjel do Krakowa: 'Nevím, zda-li nás na našich místech ještě najdete'. Já jsem však odvětil optimisticky, že komunisté by si snad vůbec nedovolili takový krok udělat". Ale biskup s rozhodností prohlásil, že i kdyby pouze jediná duše potřebovala pomoc, místo biskupa je po boku této bytosti, a to za každou cenu. Proto by nikdy neodešel. "Tato odpověď - říká otec Den'ko - se mi tak vryla do paměti, že ji nikdy nezapomenu. Byla mi posilou a útěchou v těžkých chvílích a pomáhala mi přežít". Komunisté přinutili biskupa Lakotu, aby opustil Lvov a bydlel u jedné rodiny. Avšak 25. června 1946 byl zatčen a předveden před kyjevský soud. Ve skutečnosti se jednalo o 'mimořádnou radu bez tribunálu', tzv. 'trojku'. Byl odvezen do Vorkuty na Sibiři, aby si v tomto lágru odpykával desetiletý trest vězení. Ve Vorkutě pracoval nejprve v dolech a potom, kvůli chatrnému zdraví, jako kovář, metař a pří pomocných pracích. V zimě roku 1949 těžce onemocněl a byl převezen do vězeňské nemocnice lágru v Abez, 180km jižně od Vorkuty. Tady mu byly přiděleny nejpotupnější práce, vyhrazené kněžím a biskupům, aby tak byli co nejvíce ponižováni. Ostatní vězni chtěli konat tyto potupné úkoly místo něho, ale biskup se proti tomu rázně postavil. Každého dne na úsvitu slavili kněží posvátnou liturgii. Vše se konalo s velkou prozíravostí, aby nebyli sledováni, protože jim za to hrozil trest smrti hladem. Italský kněz Pietro Leoni vzpomíná: "Biskup Lakota osvěcoval náš bezradný život odsouzenců na doživotí příkladem svých hrdinských ctností". Zemřel ve vězeňské nemocnici, 5. listopadu 1950. Spoluvězeň Dmytro Melnyk vyznal: "Nikdy si nestěžoval na svůj úděl, ale vše odvážně snášel. Před smrtí, když už byl těžce nemocný, jej přestali volat k výslechům. Byl tak slabý, že ani nemohl vstát z postele. Kněží říkali, že v něm v lágru ztrácejí nejdražší bytost. Denně mu nosili sv. přijímání. A on se neustále modlil". Byl pohřben na vězeňském hřbitově v hrobě 'D-14'. A jak poznamenal jeden ze spoluvězňů, kterému ani potupný stav lágru nevzal tvůrčího ducha - v den smrti biskupa Lakoty nezněly zvony katedrály peremyšlské diecéze. Na pohřbu pastýře nebyl nikdo z jeho příbuzných ani z křesťanů jeho diecéze. V posledních hodinách života stáli po jeho boku lidé, kteří sdíleli kruté pronásledování lágru. Byli to lidé, kterým chtěli komunisté vzít veškerou lidskou důstojnost. A přece, v kruté zimě sibiřské tajgy poklekli, aby v modlitbě pamatovali na svého biskupa. Pohřbili ho. A jeden z nich napsal slova veršů na jeho památku. Toho dne, v zapomenutém sibiřském lágru, onoho 5. listopadu 1950 sovětští komunisté prohráli a jejich barbarský režim byl už tehdy poražen.

 33

OTEC ROMAN LYSKO: "ZATČEN A ZAVRAŽDĚN JEN PROTO, ŽE BYL KNĚZ KRISTŮV" Rodina řecko-katolického kněze Romana Lysky, jenž 'zmizel' v roce 1949, pohlcen zrůdným komunistickým režimem, obdržela 20. února 1956 dopis s hlavičkou Prokuratury Sovětského svazu, v němž jí bylo oznámeno, že kněz zemřel 14. října 1949. Dále pak v dopise stálo, že stíhání proti němu bylo zastaveno pro nedostatek důkazů, a tedy otec Roman může být považován za 'rehabilitovaného'. V krátkosti řečeno, sovětští komunisté jej nejprve zatkli, poté celá léta neodpovídali na naléhavé žádosti rodinných příslušníků, a nakonec ho rehabilitovali. Jak absurdní! Až v roce 1956, tedy sedm let po urputném hledání, obdržela rodina zprávu, že zemřel na 'srdeční paralýzu', 14. října 1949. Někteří z vězňů však potvrdili, že jej viděli živého ještě několik měsíců po tomto datu, které sdělily úřady. Je také třeba poznamenat, že otci Romanovi bylo teprve 35 let a nikdy žádnou srdeční chorobou netrpěl. Roman Lysko se narodil 14. srpna 1914 v Horodok, ve lvovském kraji. Už od dětství projevoval velkou touhu pracovat na poli vědy. Během teologických studií publikoval hodnotné články v časopise 'Nyva'. Velmi si ho považoval zvláště rektor teologické akademie, Josyf Slipyj. Měl také vrozený básnický talent. Proto si přál vykonávat pastorační službu mezi lidmi, především mladými. V roce 1938 se oženil s Neonilou Huniovskou a 28. srpna 1941 přijal kněžské svěcení z rukou metropolity Šeptyckého pro lvovskou ukrajinskou arcieparchii, a byl jmenován administrátorem farnosti Koltiv v děkanátě Olijiv. V roce 1944 se stal farářem v Belzets v kraji Zolochiv, kde zůstal až do roku 1948. Odmítl přestoupit k pravoslavné Církvi a proto byl podroben pronásledování a útlaku ze strany sovětských komunistů. Bylo mu rovněž vyhrožováno s pistolí v ruce. Nakonec komunisté zavřeli jeho farní kostel. S rodinou se proto přestěhoval do Horodoku a s velkým rizikem pokračoval tajně ve své činnosti. 9. září 1949 byl zatčen a uvězněn v žaláři na Lonského třídě ve Lvově. Žaloba zněla: protisovětská činnost. Jediným problémem bylo, že byl katolický kněz. Rodina o něm neměla žádné zprávy. Některé odpovědi úředních představitelů bylo zarážející: "Byl poslán do války v Koreji". Neonila, manželka otce Romana, stála 27. června ve Lvově jen několik metrů od oltáře, kde Jan Pavel II. předsedal Božské liturgii, a při níž prohlásil jejího manžela blahoslaveným. Tiše šeptá - "Ode dneška má moje rodina ochránce v nebi". Nerada mluví o tom, co se stalo, o Romanově mučednictví. "Teď je tato bolest jiná říká -. Z našich útrap, z našeho lidu vzešlo cosi velkého, co jsem si tehdy, v roce 1949 vůbec nedokázala ani představit". Dnes je Neonile 79 let. Roman byl o osm let starší. Dnes by mu bylo 87. Neonila vypráví: "V Romanovi bylo silné povolání ke kněžství, a bez přestání konal svou pastorační službu, aniž by se dal zastrašit pronásledováním. Křtil děti, kde to bylo možné, slavil manželství uprostřed lesů a v domech katolických rodin celebroval božskou liturgii. Zavřela se okna a na stůl se postavila vodka s chlebem pro 34

případ, že by komunisté vtrhli do domu a přerušili liturgii, aby se dali přesvědčit, že se tu koná oslava mezi přáteli". Paní Neonila vzpomíná, že to byly dny velkého strachu: "Nikdy nezapomenu na Romanovu usměvavou tvář, když se mu podařilo tajně slavit eucharistii. Byl šťastný". Pak, zatčení: "Tu strašlivou scénu mám stále před očima. Agenti obrátili všechno vzhůru nohama, aniž by našli cokoli kompromitujícího. Pak se chopili Romana a odvlekli ho pryč. Od té doby jsme ho neviděli". Určitou dobu jsme posílali do vězení nějaké balíčky. Podpis na 'vrácence' byl ujištěním, že ještě žije. Ale pak byl na vrácenkách podpis psaný jinou rukou. "Dodnes nevím, jak Roman zemřel. Celý život jsem věnovala sbírání svědectví jeho spoluvězňů. Vyprávěli mi, že nikdy nepropadal zoufalství, modlil se a někdy i zpíval. Měl krásný hlas. Asi ho zabili, protože tato radost byla pro žalářníky neúnosná. Je mi zatěžko uvěřit, že v 35 letech zemřel na infarkt". Vnuk otce Romana říká, že podle některých svědectví měl být mučen na žhavém roštu. Podle jiných byl zase zaživa zazděn.

 OTEC SEVERIJAN BARANYK:

"ROZHOŘČENÍ A ZDĚŠENÍ NAD SOVĚTSKOU KRUTOSTÍ" Komunisté uvařili otce Severijana Štěpána Baranyka v kotli, a polévku pak rozdělovali spoluvězňům v drohobyčské věznici. Hrůzou se zatajuje dech, když čteme tyto výpovědi svědků. První reakcí je rozhořčení a zděšení. Zavíráme svazek s dokumenty, které pojednávají o mučednictví ukrajinského baziliánského řeholníka, otce Baranyka, k němuž došlo mezi 27. a 28. červnem 1941. Jsou to zločiny, o kterých se ani nedá mluvit. Ale jsou to zločiny, které umožňují pochopit dějiny. Ďábelské pronásledování, které sovětští komunisté rozpoutali proti řecko-katolické Církvi vedlo až k nevýslovným činům, které nahánějí hrůzu, ale nepřekvapují. Lítá nenávist, jež živila zuřivé sovětské pronásledování řecko-katolické Církve vyvolala masakry nezměrného rozsahu, který nelze ani vyčíslit. Kdo bude kdy moci určit přesný počet zabitých, uvězněných, zastrašovaných, zbavených těch nejzákladnějších práv? A u kolika mučedníků, pohřbených komunistickým násilím, neznáme jméno ani jejich životní úděl? Svědkové vyprávějí, že otec Baranyk byl uvařen v kotli a pak rozdělován jako polévka. To, co tento ohavný čin činí ještě zrůdnějším je skutečnost, že zajisté nešlo o ojedinělý případ. Sovětští tyrani se s nevýslovnou brutalitou vrhali na oběti, kterými byli řecko-katoličtí kněží, a likvidovali je nelidskými a 'vědecky' šílenými metodami. Výmluvnými jsou svědectví 27 řeckokatolických mučedníků, které Jan Pavel II. beatifikoval 27. června 2001, během své apoštolské cesty na Ukrajinu. 35

Otec Severijan Štěpán Baranyk se narodil 18. července 1889. Neznáme však místo narození, podobně jako nemáme podrobnější zprávy o jeho dětství. Sovětská vřava zničila vše, co se týkalo řecko-katolické Církve. Tak byly nenahraditelně ztraceny i archívy, a dnes je zatěžko vůbec rekonstruovat mnohé historické události, byť se udály teprve nedávno. Víme, že otec Severijan vstoupil 24. září 1904 k baziliánům sv. Josafata v Krevkhivu. Tady završil svou řeholní formaci a 16. května 1907 složil první sliby. V září 1910 pak složil věčné sliby. Baziliánský řád sv. Josafata byl založen v roce 1617 ve Vilniusu, na Litvě a byl inspirován právě mučedníkem sv. Josafatem Kuncevičem a z iniciativy metropolity Josefa Rutského. Baziliáni prožívali systematická pronásledování už za ruských carů. Dnes je jich kolem 600, přičemž polovina z nich žije na Ukrajině. Jejich úloha skutečných rozsévačů naděje je neustále nedílnou součástí života ukrajinského lidu, zvláště pak, když toto poslání je hluboce zakořeněno ve svědectvích mučedníků. Krevkhiv - místo formace otce Baranyka, je nádherným starobylým klášterem, který se nachází asi 35 kilometrů severozápadně od Lvova. Sovětští komunisté klášter vážně poškodili a poté, co vyhnali mnichy jej dokonce přebudovali na blázinec. Dnes se konečně zrestaurovaný klášter stal znovu místem modlitby a cílem poutníků. Otec Baranyk byl vysvěcen na kněze 14. února 1915 a poslán do kláštera Zovka nedaleko Krevkhivu. Baziliánské středisko Zovkha bylo známé svou misionářskou činností. Ve spolupráci s nesmírně aktivní farní komunitou se zde nacházela i historická a velmi výkonná tiskárna, která je doposud skutečným centrem vydavatelské činnosti pro celou řecko-katolickou Ukrajinu. Otec Baranyk se s nadšením chopil svého poslání. Především se věnoval katechezi dětí. Dokonce pro ně vydával časopis s názvem 'Naš priatel'. Avšak ani práce s těmi nejmladšími či vydavatelská činnost jej neodloučili od další činnosti ve farnosti. Vedl 'Mariánskou družinu' a 'Apoštolát modlitby za šťastnou hodinu smrti'. Měl na starosti sirotčinec a vzdělávání dalších mnichů. Navíc vedl dny duchovní obnovy pro věřící. Byl milým člověkem, který všude přinášel radost, byl upřímným a dobrosrdečným - vzpomínají ti, kdo ho znali. V roce 1932 se otec Baranyk stal představeným baziliánského kláštera a farářem kostela Nejsvětější Trojice v Drohobych, která byla jednou z nábožensky nejvýznamnějších oblastí celé západní Ukrajiny. Jako představený měl otec Baranyk značnou odpovědnost. Avšak nikdo by si tehdy ani nedokázal představit, že zemře v Drohobych jako mučedník. Jakmile do Drohobych dorazili ruští vojáci, zakázala Kgb otci Baranykovi a otci Senkivskému - baziliánskému řeholníkovi, rovněž blahořečenému 27. června ve Lvově Janem Pavlem II. - opustit klášter kvůli válečnému stavu. Věřící však, protože tušili, k čemu dochází, radili oběma kněžím, aby co nejrychleji opustili klášter. Ale oni se odmítli vzdát své odpovědnosti. Pravili: "jestliže nás nenajdou, budou se mstít na komkoli, kdo jim přijde do cesty. Proto bude lépe zůstat". Dva baziliáni se tedy připravili svátostí smíření, a trpělivě čekali, co nastane. 26. června 1941 byli odvezeni do vězení v Drohobych a odtud už živí nevyšli. Dva či tři dny po jejich zatčení dorazilo do Drohobych německé vojsko. Byli osvobozeni vězni, kteří se nacházeli v sovětských žalářích. Němci lidem dovolili, aby šli hledat své příbuzné. Jakmile však otevřeli závory věznic, to co spatřili, byla zdrcující scéna hrůzy. Josyf Lastoviak, jeden ze svědků této události, vzpomíná: "Na konci června 1941 se fronta přiblížila k Drohobych. Za věznicí jsem viděl velikou zamaskovanou jámu, pokrytou pískem. Když se bolševici stáhli, přišli Němci a lidé běželi k věznici, aby identifikovali své zmučené příbuzné. Mnozí z nich se zastavili u 36

závory. Byl jsem tehdy ještě chlapec, a nechápal, kdeže se vůbec nacházím. Proto jsem vylezl na strom. To, co jsem spatřil, bylo strašné. Viděl jsem Němce, jak poslali několik lidí, aby kopali v jámě pokryté pískem. Vytahovali z ní umučená těla vězňů. Vedle jámy stál stan, pod nímž leželo i zohavené tělo otce Severijana Baranyka: bylo nepřirozeně vzedmuté, černé, tvář zkřivená... Později mi otec řekl, že na hrudi měl vyřezaný kříž. Viděl jsem jeho tělo tak z deseti, patnácti metrů“. Když několik let po válce bylo oficiálně zveřejněno v Sophia Morska, co se ve vězení stalo především kněžím, bylo sděleno, že "jeden z nich byl uvařen v kotli a dán ostatním vězňům k jídlu. Jiní byli zahrabáni do země až po krk a pak zadupáni". Místo, kam bylo tělo otce Baranyka pohřbeno zůstává dodnes neznámým. Mnohá svědectví dokládají, že byl pohřben s dalšími osobami v hromadné jámě na hřbitově v ulici M. Hruševského ve městě Drohobych. V roce 1991, během pietní vzpomínky obětí komunistického totalitarizmu, byly v Drohobych symbolicky neseny v průvodu dvoje máry: otců Baranyka a Senkivského. Lidé na své mučedníky nezapomněli.

 OTEC OLEKSA ZARYCKYJ: "ODVÁŽNÝ FARÁŘ, ´TULÁK PRO KRISTA´" Je hluboce působivé, když ještě dnes, po tolika letech, křesťané v kažašské Karagandě, který byla 'územím lágrů', chovají v srdci hlubokou úctu k otci Oleksovi Zaryckému. Dosvědčuje to P. Johan Trej, rektor semináře v Karagandě: "Staří lidé mnoho vyprávějí o jeho hrdinském životě a mučednické smrti". A stejně je tomu i ve Lvově, kde rovněž nezůstal otec Oleksa zapomenut. Narodil se 17. října 1912 ve vesnici Bil'ce na území Medyncyi ve lvovském kraji. Měl pět sourozenců. Do roku 1934 studoval na lvovské teologické akademii, a tam dozrálo jeho kněžské povolání. Metropolita Josyf Slypij o něm 28. března 1964 napsal: "Byl hluboce duchovní a zbožnou osobností, upřímného a rozvážného smýšlení. Mám ho v paměti jako stále radostného, živého a ochotného k práci. Není tedy nic divného, že už za studií svým duchovním životem přitahoval pozornost. Měl být jmenován spirituálem v menším semináři, avšak jeho křehké zdraví to nedovolilo. Byla mu proto svěřena pastorační péče o jednu vesnickou farnost". I později, ve farnostech, které mu byly svěřeny, usiloval o prohloubení duchovního života, zvláště pak se věnoval výchově mládeže. Pro ty nejmenší založil i útulek. S příchodem sovětů v roce 1939 musel přenechat svůj domov ve Strutyn několika rodinám ruských dělníků, kteří přišli na Ukrajinu stavět železnici. Vláda zakrátko zakázala i vyučování katechizmu. Samozřejmě, že se nenechal zastrašit, a tajně pokračoval ve výuce. 37

Řeholnice, sestra Konstanzia Senjuk, nyní představená baziliánek, byla tehdy děvčetem, ale vzpomíná si dobře, jak je pan farář Oleksa vybízel, aby nikdy nezradili víru v Krista. Paní Anastázie Korostel' dodnes nezapomněla ani na jeho poslední kázání: říkal, že zakrátko vyprší lhůta, kterou dostal, aby podepsal přestup k pravoslavné Církvi a dodal, že jeho odpověď zní - 'ne', protože nikdy by nemohl zradit Ježíše a Církev. Nikoho proto nepřekvapilo, že byl zatčen. Šest měsíců zůstal ve věznici v Zolochiv. Po převozu do Lvova byl podroben velmi brutálním výslechům, při nichž byl dokonce 'kropen' asfaltem či dlouho držen v ledové vodě. Byl považován za 'politického disidenta' a 29. května 1948 jej zvláštní rada pod Ministerstvem vnitra SSSR odsoudila na 8 let vězení v lágrech. Nejprve byl poslán do irkutské oblasti, kde musel kácet stromy. Poté jej převezli do Mordovia, kde nadále pokračoval v těch nejnamáhavějších pracích. Avšak ani za těchto krutých podmínek se nevzdal svého pastýřského poslání. Tajně slavil liturgii a vysluhoval svátosti. Většinu svého pobytu v lágrech strávil na Sibiři a v Kazachstánu, v Karagandě, kam se chtěl vrátit i po svém propuštění, protože jako 'nežádoucí' pozbyl ve své vlasti všech práv. Město Karaganda, jehož název znamená 'černý kímen', bylo založeno v roce 1934 prvními exulanty dle 'sovětského programu' genocídy. Němci z volžské oblasti, Ukrajinci a další oběti komunizmu, byly v třicátých letech násilně přepraveny na toto pusté azijské místo, kde našli jen nějakou ruinu, kterou však - vzhledem k 45 stupňovým mrazům, nebyli schopni opravit. Lidé si proto kopali obydlí v zamrzlé zemi - 'zemljanky', a pokrývali je dřevem či pletivem. Tady měli své 'byty'. V těchto podmínkách dokázalo přežít jen velmi málo lidí. V letech 1955-56 byla v Kazachstánu vyhlášena amnestie a na jejím základě mnoho vězňů propuštěno. Tak se 10. dubna dostal na svobodu i otec Oleksa. Zůstal v tomto kraji i nadále, a po domech a v dolech slavil eucharistii. Na jaře 1957 se vrátil do Galície a setkal se s biskupem Vasyl Veličkovským, který jej požádal, aby se sešel s metropolitou Slipyjem, který se ještě tehdy nacházel v sibiřském lágru. Otec Oleksa se hned vypravil do Krasnojarsku, avšak po setkání se Slipyjem byl zatčen policií a podroben pětidennímu výslechu Kgb. Nicméně i přesto se s metropolitou několikrát setkal. Znali se dobře, jak dokazuje i výše citovaný 'portrét' otce Oleksy, jenž hrdinný metropolita nastínil v roce 1964. Slipyj ho jmenoval apoštolským vizitátorem pro celé území Kazachstánu, a jako sídlo mu určil Karagandu. O tomto svém rozhodnutí metropolita informoval Svatého Otce po svém osvobození v roce 1963. 27. října 1957 jej sovětské úřady rehabilitovaly. Začal tedy s pastorační činností na území Samary, Orenburgu, na území Uralu a v Kazachstánu. Stále byl na cestách. Označoval se za 'tuláka pro Krista', protože nikde neměl stálé sídlo. Avšak znovu se proti němu rozpoutalo kruté pronásledování. Například v Čeljabinsku byla jeho fotografie vylepena na každé zdi, aby kdokoli jej potká, mohl hned informovat sovětské bezpečnostní orgány. V roce 1962 byl v Karagandě znovu zatčen a na základě žaloby z 'tuláctví' odsouzen na dva roky do lágru. Rozsudek byl samozřejmě vynesen proto, že byl knězem. Dlouhá léta hrozného strádání se vážně podepsala i na jeho fyzickém stavu. Den co den umíralo v lágru 30-40 lidí kvůli bití, či hladem. Často byla těla pouze házena do jam, aniž by úmrtí kdokoli zaznamenal. Otec Oleksa zemřel 30. října 1963 v nemocnici Dolynka během chirurgického zákroku. V roce 1964 se bratrovi otce Oleksy - Ivanovi, - který byl také jistou dobu 'hostem' lágru, podařilo identifikovat pohřební místo. Na hruď kněze pověsil malý kříž a nad jeho hrobem pak vztyčil velký, kovový. 38

BISKUP MYKOLA ČARNECKYJ: "I KOMUNISTÉ 'PŘEDPOVÍDALI' JEHO BEATIFIKACI" Sovětští komunisté už v roce 1959 předpovídali, že biskup Mykola Čarneckyj bude beatifikován. I k jeho hrobu dokonce postavili agenty Kgb, aby násilím bránili křesťanům, kteří sem přicházeli, aby se tu modlili. Biskupredemptorista Mykola Čarneckyj, apoštolský exarcha volyňských a podljašjevských Ukrajinců zemřel 2. dubna 1959 ve věku 74 let na následky závažných onemocnění, kterými prošel v průběhu dlouhého věznění v gulazích. Obyvatelé Ukrajiny považují beatifikaci mučedníka Mykoly - kterou vykonal Jan Pavel II. 27. června ve Lvově - za potvrzení toho, co na vlastní oči viděli. Mykola Čarneckyj se narodil 14. prosince 1884 v Semakivtsi, malé vesničce na západní Ukrajině. Jeho rodiče - Alexandr a Paraševa - byli rolníky. Poté, co dozrálo jeho kněžské povolání, poslal jej na studia do Říma stanislavivský (dnes IvanoFrankivsk) ukrajinský biskup Hryhorij Khomyšin, také on blahořečený 27. června. Sedm let strávených v ukrajinské koleji v Římě věnoval Mykola systematickému studiu filozofických a teologických oborů. 2. října 1909 jej biskup Khomyšin vysvětil na kněze. V Stanislaviv pak začal přednášet v semináři a stal se spirituálem. Nato v roce 1914 vypukla první světová válka a život na vesnicích se stal velmi dramatickým. Mykola je začal pěšky obcházet a navštěvoval ty, kdo potřebovali třeba jen slovo útěchy. Tím se však vystavoval nebezpečí, že bude nakažen tyfem, k čemuž zakrátko skutečně došlo. Nemoc jej postihla velmi bolestně. Na počátku roku 1918 se rozhodl vstoupit do kongregace Redemptoristů, která teprve před nedávnem zahájila svou činnost v Galícii. V roce 1919 začal noviciát a 16. září 1920 složil řeholní sliby. V roce 1926 byl poslán do řeholního domu ve Volyni, kde i přes nesmírné problémy konal horlivý apoštolát pro jednotu křesťanů. Papež Pius XII. jej jmenoval titulárním biskupem lebedským a apoštolským vizitátorem území Volyně a Podlašja. Biskupské svěcení přijal 8. února 1931 v kostele sv. Alfonza v Římě z rukou biskupa Khomyšina. Zprávu o jeho jmenování přijali všichni s nadšením včetně pravoslavných a židů. První ukrajinský biskup-redemptorista však byl už od prvních kroků své pastýřské služby podroben pronásledování. Již v roce 1939, v době první bolševické okupace, byli redemptoristé z Volyně vyhnáni. Biskup Mykola se přestěhoval do kláštera na zyblykevičské ulici ve Lvově. Metropolita Šeptyckyj jej během první bolševické okupace západní Ukrajiny jmenoval apoštolským exarchou pro Ukrajince tohoto území. Aby si vydělal na živobytí začal pracovat v kamenolomu, kde lámal kámen na budování silnic. Ani tato tvrdá dřina mu nebránila, aby konal svou biskupskou službu. Situace se však ještě přitížila v roce 1941, kdy přišli Němci. Metropolitovi Šeptyckému se však podařilo obnovit činnost teologické akademie ve Lvově, kterou komunisté potlačili, a biskup Mykola byl jmenován jejím profesorem. Studentům přednášel nejen filozofii a 39

teologii, ale v těchto těžkých letech je učil především naprosté důvěře v Boha. Studenti na něj vždy vzpomínali jako na 'muže modlitby', takže - jak později přiznali - zdál se být pohroužen do rozhovoru s Bohem "i tehdy, když kráčel ulicemi Lvova a padaly bomby". Jakmile se do Galície vrátili v roce 1944 sověti, začalo dramatické pronásledování. 11. dubna 1945 o 20h večer zabušili na vrata konventu redemptoristů ve Lvově agenti Kgb. Jeden z nich se tázal otce Josefa De Vocht, kdo v tomto domě bydlí. Když uslyšeli jméno biskupa Mykoly zařvali: "On je tady?" A hned se nechali zavést ke dveřím jeho pokoje. Poté, co otevřel dveře, pozdravil: "Pochválen buď Ježíš Kristus!" Místo odpovědi jej agenti udeřili a vtrhli do pokoje. Tam všechno bezohledně zpřeházeli, všude slídili a ikony poházeli na zem. Odnesli kalichy a relikviáře, dokonce i biskupský kříž a prsten. Pak začal výslech, a po něm si jej odvedli. Ještě před odchodem biskup Mykola požádal otce De Vochta o absoluci. Poté musel nastoupit do černé dodávky. Ve zprávě pak agenti uvedli, že nebylo použito násilí. Dveře biskupova pokoje zapečetili a stejně tak i jeho knihovnu. Dalších dvacet příslušníků Kgb pak venku střežilo klášter, aby se biskup nepokusil o útěk. Sovětský tribunál jej odsoudil za "spolupráci s nacistickým režimem", čili s tím režimem, který mu nedovolil vykonávat jeho pastýřské poslání řecko-katolického biskupa. Pak následovalo "obvyklé" obvinění, že je "agentem Vatikánu". Pak jej mučili v budově sovětských tajných služeb na Lonského ulici ve Lvově. Budili ho a nutili vstávat uprostřed noci, vyslýchali a bili. Nato jej poslali zpět do cely. A tak tomu bylo den co den. Znenadání však došlo k něčemu, co nikdo nečekal: jeden z trýznitelů byl tak zlomen biskupovým svědectvím, že se obrátil. Prosil ho za odpuštění a pokorně se vyzpovídal tomu, jehož měl mučit. Biskup mu udělil rozhřešení a otcovsky jej objal. Byl však převezen do Kyjeva, kde ho čekal proces. Spolu s ním byli ve vězení metropolita Slipyj, biskupové Budka a Khomyšin a otec Verhun (poslední tři rovněž beatifikováni 27. června). Nastal mu rok mučení a ponižování. Poté následoval očekávaný rozsudek: umístění do tábora nucených prací. Byl odsouzen na šest let za spolupráci s nacisty, kteří ho ve skutečnosti pronásledovali, a dalších deset let dostal za to, co sovětští komunisté považovali za nejtěžší provinění, že totiž byl ve styku se Svatým Stolcem. Biskup Mykola byl spolu se Slipyjem poslán do maličkého sibiřského městečka Marijins'k. Jeden z jeho spoluvězňů, Antin Kňazyns'kij, vzpomíná: "Patřil ke svědkům víry, kteří byli stále připraveni vydat svědectví své lásky ke Kristu Pánu, a to až k prolití krve.... Biskup stále hledal ty nejubožejší a nejvíc ponižované, aby jim řekl: "Bude líp, zakrátko bude líp, to je jisté. Toto Pán nemůže dopustit na dlouho". Všechny znal jménem. Pak jsem byl s biskupem Mykolou převezen do jiného lágru, v Orlovo Rozovo". Ani zde neustal podpírat ty nejubožejší. V roce 1947 byl poslán do lágru Vorkuta, kde potkal metropolitu Slipyje. Musel konat těžkou práci v kovárně. Jeho zdraví se rapidně zhoršovalo. Spoluvězni vzpomínají: "Všechna mučení a fyzická utrpení snášel trpělivě, aniž by si zoufal. Naopak, stále byl pohroužen do modlitby za ty, kdo mu dělali zle". Není snadné vypočítat přesně všechny přesuny z jednoho lágru do druhého, k nimž byli vězni přinuceni. Sovětský systém byl co do vynalézavosti jak fyzicky a psychicky zničit vězněné, čím dál víc "rafinovanější" a promyšlenější. V roce 1948 pobýval biskup v lágru Mordovia, kde ho ještě v roce 1953 spatřil italský jezuita otec Piero Leoni. Následujícího roku jej převezli do lágru ve Vorkutě a pak znovu vrátili do Mordovia. Podle důvěryhodných zdrojů, biskup podstoupil v letech 1945-56 kolem 600 hodin mučení a pobýval v 30 různých lágrech a věznicích. Otec Sokol, který jej zahlédl v roce 1956 40

říkal, že se nacházel v tak zuboženém stavu, že lékaři mu už ani nedávali naději na přežití. Jak se o tom komunističtí představitelé dověděli, rozhodli, že jej rychle pošlou do Lvova, aby ukázali, že na jeho smrti nemají žádný podíl. Ale on nemohl ani chodit. Proto jej poslali do Lvova ještě se dvěma dalšími vězni, aby ho cestou podpírali. Na železniční stanici už čekali dva redemptoristé, otcové Drnukhovskyj a Repetylo. Milosrdné sestry sv. Vincence si ještě vzpomínají na jeho příjezd: "Kněží jej přivedli do bytu na Ohienkově ulici, kde bydlelo dvacet sester. Jeho vzhled byl zoufalý, vyzáblý, jen kost a kůže. Když ho sestry viděly tak zuboženého, propukly v pláč. Po chvíli ticha jim biskup řekl: "Neplačte, pojďme raději do kaple a zazpívejme společně Te Deum, na poděkování Pánu Bohu". Stav byl tak vážný, že biskup musel být hospitalizován v nemocnici. Biskup Vasyl Velyčkovskyj - rovněž beatifikován 27. června ve Lvově - na tuto událost vzpomíná v listě, který psal v roce 1961: "Po nějaké době se zázračně uzdravil a pobýval s jedním z bratří v samostatném pokoji, jako v cele. Modlil se a četl". Modlitbou pokračoval biskup Mykola ve svém apoštolátu. Připravoval kandidáty ke kněžství a více než deseti z nich udělil kněžské svěcení. Avšak zlepšení zdravotního stavu nemělo dlouhého trvání. Znovu musel být hospitalizován v nemocnici, kde se o něj, jak jen mohly, staraly milosrdné sestry sv. Vincence. Zemřel 2. dubna 1969. Jeho posledními slovy bylo vzývání Matky Boží ustavičné pomoci. Nikdo nepochyboval, že jeho smrt byla způsobena útrapami, které podstoupil v lágrech. Sestra Onysyma (Maria Rymyk), která v prvním období "katakomb" pracovala jako zdravotní sestra ve třetí městské nemocnici ve Lvově (dnes pojmenované po metropolitovi Šeptyckém), mu sloužila ve dne i v noci. Pokus o chirurgický zákrok skončil neúspěšně, protože nemoc byla již ve velmi pokročilém stádiu. Pohřeb se konal 4. dubna 1959. Božská liturgie byla slavena tajně v pokoji, kde zemřel. Stařičký kněz latinského ritu vedl smuteční průvod na hřbitov v Kul'parkivu. Jeden polský kněz zazpíval "Salve Regina". Krátce nato začali k hrobu přicházet věřící, aby se tu modlili, a to i přes přísné kontroly komunistů, kteří nepřestávali biskupa hlídat ani po smrti. Už v roce 1960 bylo rozhodnuto o započetí kauzy svatořečení. Jan Pavel II. jej 27. června 2001 prohlásil ve Lvově 'blahoslaveným'. Právě v tomto městě byl zatčen a tady před 42 lety zemřel.

 BISKUP VASYL VELIČKOVSKYJ: VYSVĚCEN NA BISKUPA V HOTELOVÉM POKOJI V MOSKVĚ 4. února 1963, v jednom z pokojů hotelu 'Moskva' v hlavním městě SSSR, udělil metropolita Josyf Slipyj biskupské svěcení redemptoristovi Vasylu Velyčkovskému. Krátce předtím dostal naléhavý telegram, v němž ho metropolita žádal, aby "přinesl potřebné". Velyčkovskyj se tak prakticky stal "místodržícím" a jako biskup měl nyní vést řecko-katolickou Církev, poté, co metropolita Slipyj odjel do Říma, když byl po přímé intervenci papeže Jana XXIII. propuštěn po 18-ti letech ze sibiřských gulagů. Ještě téhož večera metropolita Slipyj, doprovázený Mons. Johannesem Willebrandsem, papežským vyslancem z Říma, nastoupil na moskevském nádraží do vlaku a přes Polsko a Československo dorazil do Vídně. Odtud pak pokračoval do Říma, kam dospěl 9. února. 41

Vasyl Velyčkovskyj tedy přijal biskupské svěcení v docela zvláštní "katedrále"... kterou byl hotelový pokoj v Moskvě. Arcibiskup Sterniuk uvádí: "Bylo naléhavě zapotřebí zachovat apoštolskou posloupnost. Proto Slipyj udělil tajně biskupské svěcení Velyčkovskému, který mne pak sám žádal, abych mu asistoval a v roce 1964 mě tajně vysvětil na biskupa". Vasyl Vsevolod Velyčkovskyj se narodil 1. června 1903 v Stanislaviv (dnes Ivano-Frankivsk) v rodině s dávnými kněžskými kořeny. V roce 1920 vstoupil do semináře a poté začal s noviciátem u redemptoristů. Horlivě se pak vydal konat lidové misie po vesnicích. Po šestileté práci ve Volyni se v roce 1942 odebral do Ternopil. Nato přišli sověti a s nimi problémy. Situace se zdramatizovala, ale svědkové vyprávějí, že otec Vasyl neváhal i přes nebezpečí pokračovat ve svém díle. 11. dubna 1945 byl zatčen. Komunisté mu nabídli, aby přešel k pravoslavné Církvi. On však jasně odvětil: "Ne, nikdy!" Byl proto převezen do Kyjeva a tam podroben vyšetřování. Na ony chvíle vzpomíná takto: "Zavřeli mě do maličké místnosti, kde si nebylo možné ani pokrčit nohy". Po dvou letech trýznění byl vynesen rozsudek: trest smrti. V kapesním kalendáři a v jeho modlitební knížce pak našli napsáno: "Ach, Matko Boží, chraň nás před rudou hrozbou". K exekuci mělo dojít za tři měsíce, avšak on ani přesto nikdy neustal konat apoštolát ve věznici. Vtom přišla zpráva, že trest byl změněn na desetileté vězení. Pracoval v lágru na území Kirova ve skladu se zdravotnickým materiálem. Poté byl v roce 1947 převezen do Vorkuty na Sibiř, kde musel pracovat v uhelných dolech. Odtud ho převezli do Volodymyru a pak zpátky do Vorkuty: tady v -50oC mraze vězni pracovali v dolech. Později biskup přiznal: "Náboženský život byl ve vězení docela živý. Denně se mi dařilo slavit eucharistii. Jako oltář i paténa mi posloužil kulatý kovový uzávěr od konzerv". Tuto hrdinnou Církev nedokázal zničit nikdo. Jeden ze spoluvězňů, Borys Mirus, říká: "V galerii mých vzpomínek zaujímá první - 'čestné' místo právě on. Byl mimořádným člověkem nesmírné důstojnosti. Chlapci jej nazývali "našim kaplanem". Požíval nesporné úcty. Byl stále usebrán v modlitbě růžence. Modlil se za nás, ale také za ty, kdo nás hlídali a bili. Křesťanskou láskou miloval i naše prokleté dozorce! Ani se tomu nechce věřit, ale je to pravda! Měl jsem to štěstí, že jsem se u něj mohl vyzpovídat a tato událost zanechala v hloubi mé duše nesmazatelnou stopu". V roce 1955 mu vypršel desetiletý trest a mohl se vrátit do Lvova. Všechny kostely byly zavřené. Proto si vybavil malou kapličku ve svém bytě na ulici Vozzjednannja. Oltář, na němž každodenně celebroval byl z papírových krabic. Cestoval, aby slavil liturgii, vysluhoval svátostí manželství, křtil, zpovídal a těšil pronásledované řecko-katolíky. V roce 1959 jej Svatý Stolec jmenoval biskupem 'tajné' řecko-katolické Církve na Ukrajině. Avšak těžké zdravotní problémy nedovolily, aby mohl přijmout biskupské svěcení. Proto k němu došlo až v roce 1963, kdy jej z rukou metropolity Slipyje přijal v moskevském hotelovém pokoji. Ještě před druhým zatčením mu policie dvakrát prohledala byt. K zatčení došlo 2. ledna 1969. Důvod byl závažný: zůstal katolíkem a "konal mezi lidmi protikomunistickou agitaci a propagandu, a tak zrazoval od fyzické i intelektuální práce pro rozvoj sovětského státu, a nikdy nebyl příkladným občanem Svazu sovětských socialistických republik; kromě toho napsal a rozšiřoval knihu o Matce Boží ustavičné pomoci, v níž se bez alegorii 42

snažil dokazovat svou tezi, že člověk bez víry nemůže být nikdy pravým občanem, věrným své vlasti; poslouchal rovněž vysílání Rádia Vatikán". Rozsudek: tři roky vězení. Jakýsi Belins'kyj psal v novinách: "Proces s Velyčkovským skončil. Přesvědčený uniat byl za svou kriminální činnost spravedlivě odsouzen". Jsou to slova největší pocty jaké se ze strany toho, kdo je psal mohlo biskupovi vůbec dostat. Ve věznici Komunars'k těžce onemocněl srdeční chorobou. Jeho sestra, občanka Jugoslávie, se několikrát obrátila na sovětskou vládu se žádostí o propuštění anebo alespoň o poskytnutí léčby. Nikdy však nedostala odpověď. V oněch letech biskup Vasyl hrozně trpěl krutým zacházením, jehož následky nesl po celý další život. Druhé období věznění skončilo 27. ledna 1972. Sovětští komunističtí představitelé mu však nedovolili vrátit se do Lvova a navrhli mu, aby si šel "odpočinout" k sestře do Jugoslávie. Jak ironicky zní tato slova z úst komunistů, kteří člověka dlouhá léta likvidovali v lágrech a pak mu řeknou, aby si šel odpočinout do Jugoslávie, která byla za Titovy vlády dalším "rudým rájem"? Ještě před propuštěním z lágru mu aplikovali injekci s jakousi chemikálii, která nadosmrti vážně poškodila jeho zdraví. Po krátkém pobytu v domě sestry v Zagábrii, se představil kardinálu Slipyjovi v Římě. V soukromé audienci jej přijal i papež Pavel VI. Poté navštívil Kanadu, kde byl s velkou vroucností přijat mnoha ukrajinskými emigranty. Ve Winnipegu řekl: "Po tolika letech exilu a věznění, daleko od svých rodáků, jsem rád, že jsem zde mezi vámi, mezi Ukrajinci svobodného světa. Jakou radostí je moci se svobodně modlit v našem kostele, aniž by hrozilo, že za to budete posláni do lágru či vězení; jak krásné je moci se modlit v ukrajinském kostele, rodnou řečí. Vězení a tábory nucených prací podlomily a zničily mé zdraví. To je ale můj kříž, který na svých ramenou nesl sám Pán". To jsou poslední slova, která pronesl na veřejnosti - v homílii, kterou měl 17. června 1973 v Troj, u příležitosti 50. výročí kněžského svěcení svého strýce, P. Pavla Teodoroviče. Biskup Vasyl zemřel 30. června 1973 ve Winnipegu v Kanadě ve věku 69 let. Vypravíte-li se dnes do domů řecko-katolických rodin či do "tajných" klášterů, které v dobách pronásledování organizovaly slavení Božské liturgie či katechetická setkání, mnohdy uslyšíte: "Tady byl Vasyl Velyčkovskyj.. tady celebroval Vasyl Velyčkovskyj". Je to ta nejkrásnější a stále živá vzpomínka na jeho apoštolát.

 ANDRIJ IŠČAK: ZABIT NA MÍSTĚ, KDE SE PAPEŽ SETKAL S 500.000 MLADÝCH Andrij Iščak byl zavražděn v Sykhiv 26. června 1941 - na místě, kde se přesně 60 let nato shromáždilo více než půl miliónu mladých, aby se modlili spolu se svým přítelem, papežem. Farář tohoto místa, - které kdysi tvořilo periferii Lvova, zatímco dnes je lidnatou čtvrtí, - byl zabit 43

právě před šedesáti lety komunisty jen proto, že byl katolickým knězem. A dnes dějiny předkládají tuto dojemnou "souhru" dat: 26. června 1941 byl zastřelen čtyřiapadesátiletý kněz v Sykhivu pro svou věrnost Kristově Církvi a papeži. 26. června 2001 se v Sykhivu shromáždilo půl miliónu mladých Ukrajinců právě kolem papeže, jemuž bylo konečně umožněno uskutečnit cestu do země mučedníků. Otec Andrij se narodil 23. října 1887 v Mykolajiv na Dněstru ve lvovském kraji. Studoval ve Lvově a v Innsbrucku a v roce 1914 byl vysvěcen na kněze pro lvovskou ukrajinskou arcieparchii. Během I. světové války byl kaplanem na frontě. Po skončení války se začal věnovat pastorační službě. V letech 1923-28 byl farářem v Milno a poté přednášel na lvovské teologické akademii. V roce 1930 pokračoval ve studiích na Papežském Orientálním Institutu v Římě, a po návratu se stal farářem v Sykhiv. Velkého uznání si získal i pro své významné vědecké bádání. Někteří z očitých svědků vyprávějí o síle jeho ducha, když měl čelit pronásledování. Stále opakoval, že pastýř nikdy neopouští své stádce a neuchyluje se ze strachu do ústraní. 26. června 1941 jej zatkli bolševičtí vojáci. Svědkové uvádějí, že viděli, jak kněze vlekli do lesíka, který se nachází kousek za farním kostelem, a odtud zaslechli dva výstřely. Pak ho už nespatřili. Dva dny předtím byl zatčen a podroben dlouhému výslechu. Po deseti dnech, když Rusi odtáhli a přišli Němci, někteří z těchto svědků se vydali kněze hledat. A našli ho právě v lesíku. Mrtvé tělo bylo prokláno bodáky. Vzali je a pohřbili nedaleko starého dřevěného kostelíka Nejsvětější Trojice. Dnes stojí v Sykhivu nový kostel, zasvěcený Narození Panny Marie.

 MYKOLA CEHELSKYJ: I PŘES PRONÁSLEDOVÁNÍ, ZŮSTAL S FARNÍKY Poté, co se 25. ledna 1947 dověděli, že jejich farář, Mykola Cehelskyj byl odsouzen k 10 letům "tvrdého" lágru, shromáždili farníci ze Soroka 700 podpisů, aby vyvrátili směšná obvinění komunistů z "vlastizrady" a "špionáže". Avšak skutečnost, že jej lidé měli tak rádi, ještě ztížila jeho postavení v očích zabedněných sovětských komunistických představitelů (podobně tomu bylo i v naší vlasti, a pamětníci obou stran dosud žijí!). Když nepomohl ani tento pokus o jeho vysvobození, farníci neochabovali a postarali se mu o štólu vyrobenou z gázy, o víno v lahvičce i o chléb na hostie. Tak mohl otec Mykola slavit eucharistii i v lágru. Na několik lístků papíru, - které zůstaly jako jeho duchovní deník i farní informátor, - se mu dokonce podařilo zaznamenat úmysly mší svatých, slavených v lágru. Tento vzácný dokument pak pozoruhodnými cestami poslal příbuzným. Z více než 600 slavení liturgie, které zaznamenal, byla většina obětována za farníky, rodiče, příbuzné, 44

přátele, kněze, za odpuštění hříchů a za zemřelé. Poslední eucharistii, která je v seznamu uvedena, slavil 10. srpna 1948 za "šťastnou cestu". Mykola Cehelskyj se narodil 17. prosince 1896 v Strusiv v ternopilském kraji. Následujícího dne přijal svátost křtu z rukou otce Vasyl Levytského, farního vikáře řecko-katolického kostela Přenesení ostatků sv. Mikuláše. Jeho rodina, jak z otcovy tak z matčiny strany, byla hluboce zbožná, a mnozí z jeho předků byli kněžími. V roce 1918, po ukončení studií na ternopilském gymnáziu, začal Mykola studovat teologii ve Lvově. Po skončení studií v roce 1923 se oženil s Josyfou Rutychovou, jejíž tři bratři byli kněžími. Měli čtyři děti, dva chlapce a dvě dcery. Z rukou metropolity Šeptyckého přijal 5. dubna 1925 svátost kněžství pro lvovskou ukrajinskou arcieparchii. Nato začal s obdivuhodnou činností ve farnostech. Založil mnoho náboženských sdružení a také jedno družstvo. Zvláštní péči však věnoval mládeži. Jeho pastýřská pozornost pak byla obrácena především k lidem chudým. Pomáhal těm nejpotřebnějším rodinám. Sám přitom žil skromně, takže bychom jej mohli nazvat chudým. Postavil kostel sv. Demetria v Soroko a začal budovat knihovnu. Metropolita si otce Mykoly velmi vážil a svěřoval mu mnoho významných úkolů. Jmenoval jej dokonce i 'protopresbyterem' města Hrymajliv. Vesnice Soroka - v níž byl otec Mykola farářem - si i přes sovětská a nacistická pronásledování uchovala pevnou víru. Bez ohledu na ateistické pronásledování, vyložil farníkům i příbuzným, že nepřestoupí k pravoslaví (čili podle sovětských komunistů ke státnímu náboženství, čímž se zřekne papeže a bude spolupracovat s režimem)1, a že nikdy z vesnice neuprchne. Vzhledem k tomu, že mu bylo jasné, že zakrátko bude uvězněn, ještě zintenzívnil svou pastorační službu. Avšak právě v těchto klíčových dnech onemocněl. Po návštěvě lékařů ze Lvova, mu byla předepsána hospitalizace v nemocnici. 1

Podobný scénář provozovali a provozují komunisté ve všech jimi ovládaných zemích. V naší zemi např. usilovali o odloučení od Říma vytvořením organizace pro režimně orientovaných kněží sdružených v komunistické organizaci 'Pacem in terris'. Zatímco Svatým Otcem jmenovaní biskupové byli v Československu vězněni a odsuzováni k mnohaletým nuceným pracím, tato pro režimní "hierarchie", bez církevně-právní autority, avšak se silnou a všemocnou podporou státu 'prosperovala'. Vláda si formou tzv. "státního souhlasu" vyhrazovala jednostranně a zcela nezákonně právo schvalovat, zakazovat či odvolávat, pokud šlo o jakýkoli církevní úřad. Bez 'státního souhlasu' bylo církevní jmenování považováno za neplatné. Hnutí 'Pacem in terris' si tak osobovalo 'vládu' nad životem Církve v naší zemi. A to byl pouze první krok komunistické moci. Následovalo všestranné úsilí o získání alespoň nějakého církevního uznání ze strany Svatého Stolce pro tyto vládní 'oblíbence', a to prostřednictvím jmenování členů hnutí na hierarchická místa v Církvi: prakticky šlo o jmenování 'kapitulních vikářů' uvolněných diecézí. Celá záležitost byla docela snadná, vzhledem k tomu, že se předpokládala naprostá podřízenost kapitul komunistické vládě. Byla to jedna z cest, jak mělo hnutí nepozorovaně proniknout do církevních struktur. Pod pláštíkem lásky k vlasti a k "míru" se ve skutečnosti sledoval jediný cíl: zajistit komunistům podporu kněží pro politickou linii jejich strany a to jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. Tímto tahem chtěl stát dosáhnout uznání Svatého Stolce, který by jmenoval státní 'spřízněnce' za biskupy uprázdněných diecézí. 45

Odmítl: "Nemohu opustit své farníky!" Koupil si léky a vrátil se do Soroky. 28. října 1946 byl za protisovětskou kampaň uvězněn. Převezli ho do žaláře v Kopychynzi a poté do Chrotkive a Ternopil. Jediným jeho proviněním bylo, že zůstal řecko-katolickým knězem a nepodrobil se nátlaku komunistů, kteří jej chtěli přinutit, aby přešel k pravoslaví. Byl dokonce obviněn, že byl nacistickým "důvěrníkem" a 25. ledna 1947 jej vojenský tribunál oddělení Ministerstva vnitra odsoudil k 10 letům lágru. Nato byl odeslán do Mordovia. Jeden z kněží, který byl ve stejném táboře nucených prací jako Mykola říkal, že trpěl nesmírnými bolestmi. Avšak v dopisech, které domů psal, se o nich vůbec ani nezmínil. Napsal, že pokud by podepsal přestup k pravoslaví, byl by osvobozen. To neučinil. Tón jeho dopisů je vlídný a i pevný současně. Zemřel 25. května 1951 ve věku 55 let. Byl pohřben na vězeňském hřbitově v Potma. V roce 1992 byl soudně rehabilitován, neboť tribunál uznal obvinění vznesená proti otci Mykolovi za neopodstatněná. Při četbě jeho listů z lágru, nelze potlačit dojetí. Tak např. 25. září 1949 píše manželce "Má nejsladší ženo! Na den svátku Zesnutí Panny Marie připadlo 25 výročí našeho sňatku. S láskou vzpomínám na náš rodinný život a ve svých snech jsem denně s tebou a s našimi drahými dětmi, proto jsem šťastný. V den Zesnutí jsi mi s láskou dlouze hleděla do očí. Nikdy na to nezapomenu". Se stejnou vroucností a láskou se obracel i na své děti: "Otcovsky vás líbám na čelo a prosím vás, abyste žili čestně, uchovali si nevinnost... a byli daleci všeho zla. Za to se modlím nejvíc". Své dopisy pak končíval těmito slovy: "Ať vás nikdy neopouští Boží požehnání a neustálá pomoc Matky Boží". V tom spočívá síla ukrajinské řeckokatolické Církve; síla, která pramení z víry v Krista. Jinak by nebylo možné čelit hrůznému pronásledování sovětských komunistů. A celé generace křesťané necouvli ani o krok. Snášeli útisk a násilí všeho druhu, a i přesto, že se tomu mohli vyhnout, pokud by spolupracovali s režimem, Krista a jeho Církev nezapřeli. Tváří v tvář těmto hrdinům XX. století, této bezbranné síle mučedníků, byly Stalinovy divize poraženy. 46

Josef kardinál Beran 1888 - 29. prosinec – 2013

(předmluva kardinála Špidlíka S.J. ke knize o kardinálu Beranovi - „Uchovávám vás ve svém srdci“)

Jsem jedním posledních živých pamětníků na pana kardinála2, ale moje paměť v tomto případě zůstává živá, protože vzpomínám rád. Kdy jsem jej viděl poprvé? Bylo to těsně po válce. Na Velehradě se sešli kněží, kteří přežili koncentrační tábory. Jejich vzpomínky byly někdy otřesné, nebo jen smutně dojemné. Jeden z nich však mluvil krátce a prostě. Byl to rektor pražského semináře Josef Beran. Obsah jeho proslovu byl stručný: „Dachau jsem s pomocí Boží přežil a doufám, že jsem udělal to, co bylo mou povinností“. Když ta slova pronesl, nejistě se usmíval, jako by byl někdo, kdo se vrátil z daleké cesty, ale při únavě neztratil svůj klid. Podobný dojem měl i někdo jiný už předtím, uprostřed tragické situace, kdy se žilo to, nač se vzpomíná. Jeden z italských kněží z Livorna, který také přežil Dachau, mně vypravoval, jak tam chodil potají k Beranovi ke zpovědi, protože u něho nacházel v tom místě beznaděje trochu klidu a povzbuzení. Já se svými osobními vzpomínkami však musím přeskočit mnoho let. Znovu jsem pana kardinála uviděl, až přijel či jej přivezli, aby úřadně přijal kardinálskou hodnost v Římě. 2

Narodil se 29. prosince 1888 v Plzni. Dětství prožil v chudé, ale velmi zbožné rodině, kde mohlo vyrůst jeho kněžské povolání. Na kněze byl vysvěcen v Římě 10. června 1911, od roku 1939 se stal profesorem teologické fakulty Karlovy univerzity. V roce 1941 byl gestapem odvlečen do Terezína a později do Dachau, kde pobyl až do konce války. 4. a11/listopadu 1946 byl Piem XII. jmenován pražským arcibiskupem a 8. prosince 1946 vysvěcen. Během únorových událostí roku 1948 varoval celý národ před krveprolitím a v pastýřském listě z 2. března vybízel k návratu ke křesťanským mravním hodnotám. Po únoru odmítl vyslovit loajalitu církve k novému režimu.Od 19. června 1949 byl střežen nejprve v Arcibiskupském paláci do 10. března 1951 a pak byl internován až do roku 1965 v Roželově, v Růžodolu, v Paběnicích, v Mukařově a v Radvanově. Když se rozhodl Pavel VI. jmenovat českého primase kardinálem, pokoušel se zástupce Svatého stolce vyjednávat s vládními úřady, aby arcibiskup Beran směl odjet do Říma na slavnostní předání kardinálského klobouku. Arcibiskupu Beranovi bylo tedy dovoleno opustit Československo, ale za cenu, že se již nevrátí zpět do vlasti. V Římě 25. února 1965 jmenoval Pavel VI. arcibiskupa Berana kardinálem a přidělil mu titulární kostel sv. Kříže na Via Flaminia v Římě. Na 2. vatikánském koncilu pronesl projev o svobodě svědomí. Na nemocného kardinála těžce zapůsobily srpnové události roku 1968. Jeho požehnaný život se uzavřel 17. května 1969 v římské koleji Nepomucenum. K jeho úmrtnímu loži přišel papež Pavel VI. Ačkoliv kardinál Beran nabídl několikrát rezignaci na svůj úřad, Pavel VI. si přál, aby zůstal až do smrti pražským arcibiskupem. Byl pohřben v kryptách baziliky sv. Petra v Římě v blízkosti hrobu Knížete apoštolů dne 22. května 1969, když pražská vláda odmítla dát povolení k převozu těla do Prahy. Je jediným Čechem, který byl kdy na tom místě pochován. V roce 1998 byl zahájen proces jeho blahořečení. 47

Ubytoval se v koleji Nepomucenum, kde jsem byl tehdy spirituálem. Bydlil jsem ve světnici právě naproti jeho, a tak jsem chtě nechtě viděl, jak trávil svá poslední léta svobody či vyhnanství. Bylo to zase podle starého stylu: pokud možná nenápadně a klidně. Jeho nečekaný příjezd do Říma způsobil tehdy v žurnalistickém světě značný rozruch, mluvilo se bláhově o tom, že se začíná trhat železná opona mezi Východem a Západem, novináři se hrnuli a žádali o rozhovor. V tak delikátní situaci dostal pan kardinál pokyn, aby se vyhnul politickým prohlášením. On sám se velmi rád podle té rady zachoval. Dal se od žurnalistů vyfotografovat a utišil je malým žertem, přeložením svého jména do italštiny. Volného času využíval k modlitbě, pro kterou si dal zařídit v koleji vlastní kapličku s titulem sv. Kříže, a začal psát spisek o blahoslavené Anežce Přemyslovně. Ale v italské veřejnosti se přesto stal populárním, a to v oboru, který jeho samého těšil, ve veřejných lidových bohoslužbách. V Itálii bývají při různých příležitostech slavnostní, venkovská města a svatyně obyčejně hledají vyšší církevní hodnostáře, kteří by jim předsedali. Kardinál Beran se dával rád pozvat a tak projel značnou část vlašského území. Bylo to vždycky k všeobecné spokojenosti. Přijímal pocty s tichým úsměvem, sloužil liturgii zbožně, mluvil prostě a přitom dobře italsky, pak rozmlouval s lidmi, kteří se k němu hrnuli, žehnal děti. Při návratu domů so zdřímnul únavou v autě s pokojným vědomím, že udělal to, co měl. Tyto italské pouti na krátko přerušil zájezd ke krajanům v Americe, kteří tehdy ještě žili v zachovalých skupinách. Náš kardinál tím získal dalekosáhlou popularitu. Ocenil to i papež Pavel VI. Mluvil před ním někdo o potřebě svatých kněží pro dnešní svět. Papež prý jenom tiše pošeptnul: „Některé takové přece máme, například kardinála Berana“. Že to byl výrok, který vyšel ze srdce, se dá poznat podle toho, že kardinála občas pozval na oběd. To bylo tehdy neobvyklé, proti tradičnímu ceremoniálu kurie. Ale nejvíc se projevilo při kardinálově smrti. Na tu okolnost mám nejživější vzpomínky, i když se všechno událo neobyčejně rychle. V sále Nepomucena jsme s pozvanými hosty slavili svátek sv. Jana Nepomuckého. Všimnul jsem si, že se pan kardinál choval nějak zamlkle, stál jakoby v ústraní. Nemohl jsem ovšem tušit, že tu stál na nohou naposledy nebo, chceme-li říci, předposledy, protože ráno nato stál ještě na nohou při mši, ale to už bylo opravdu s velkou námahou. Já jsem se ten den připravoval na cestu dávno vytouženou. Díky dubčekovské periodě jsem dostal dovolení po mnoha letech odloučení navštívit starou vlast. Ale zastavili mne na chodbě: „Odložte cestu, pan kardinál umírá.“ Nemohl jsem tomu uvěřit, ale fakta se rychle potvrdila. Rektor kardinálovi nesměle řekl, aby si lehnul do postele, že dostane pomazání nemocných. Kardinál beze slova uposlechl. Po dobu obřadu, při kterém jsme byli všichni, co byli nablízku, on sledoval všechny modlitby při plném vědomí, pak dal všem požehnání, jednotlivým podal ruku na rozloučenou, ale tu už se mu víčka přivírala. Neposiloval dech ani kyslík. Sekretář Msgre. Škarvada běžel k telefonu, aby uvědomil papeže. Kyslíkový přístroj jsem dostal do ruky já, abych jej přidržoval. Ruka se mi ovšem třásla, ale s posvátnou úctou jsem sledoval, jak se dech zpomaloval a najednou přestal. Ecce quamodo moritur justus, hle, jak umírá spravedlivý. Zakrátko nato se objevil sám Pavel VI., který nechal všeho a rychle přispěchal. Sekretář Škarvada, který jej přivedl, šeptal kardinálovi do ucha: „Je tu Svatý otec“. I papež se snažil něco povědět. Ale pochopil, že už nezbývá než se pomodlit. U dveří, když odcházel, nás napomenul, abychom zachovali věrně kardinálovu památku. K tomu odkazu patří pochopitelně tato kniha. Často jsem slýchával dotazy z různých stran: Jak jste daleko s přípravou beatifikace kardinála Berana? Vždycky jsem se snažil 48

utěšit netrpělivé. Po léta jsem pracoval jako poradce při římské kongregaci pro svatořečení, proto jsem snadno chápal potíže v našem případě. Hned na počátku totiž musí komise pěti nestranných historiků podepsat ujištění, že už se posbíraly všechny dokumenty, které se k osobě vztahují. V případě kardinála Berana to nebylo snadné. Vždyť byl činný na tolika místech a jeho postoj v tragických momentech naší historie se stal rozhodujícím ve veřejných církevních i politických událostech. To vzbudilo ovšem mnoho reakcí, dosvědčených v rozptýlených dokumentech. Nesmíme se proto divit, že se svatořečení takových osobností normálně prodlužuje. Jsme tedy velmi vděčni autorce a spolupracovníkům za vydání této knihy, která znamená rozhodný krok kupředu. A moje osobní vzpomínky, které se odvažuji k tomu předeslat, mají také jistou váhu. Dokazují, že vzpomínka na kardinála Berana zůstává živá. Četba dokumentů ji ještě víc oživí. Ale opravdu živou silou se stane modlitbou, když budeme o přímluvu prosit i jeho s ostatními našimi patrony, kteří s Kristem věčně žijí a jimž leží na srdci, abychom nezahynuli my i budoucí.

Modlitba u hrobu Josefa kardinála Berana

V KRYPTÁCH VATIKÁNSKÉ BAZILIKY, ANNI PAULINI PEREGRINATIO – 27. ČERVNA 2009

Prosme Boha, aby v nás oživil jeho odkaz, abychom jako on milovali eucharistii protože bez této lásky každá lidská láska uvadá, živoří a hyne. Abychom jako on milovali Pannu Marii, protože ona nás naučí dokonale znát a milovat Ježíše. Abychom jako on věrně a oddaně milovali Církev a svatého Otce, protože kde je Církev a Petr, tam je Ježíš. Abychom jako on milovali vlast a národ a osvědčovali tuto lásku poctivou, nezištnou a obětavou prací pro všechny. Abychom jako on milovali všechno stvořené, neboť jen taková láska udrží v nás idealizmus a strhne jiné k následování. Abychom jako on nevyhledávali velkých činů, ale posvěcovali všechny všední dny trpělivostí, tichostí, pokorou a dobrotou srdce. Abychom jako on nade všecko milovali vůli Boží, v jejímž naplnění chceme spatřovat smysl života vezdejšího a záruku života věčného. Amen. 49

REQUIEM AETERNAM DONA EIS, DOMINE, ET LUX PERPETUA LUCEAT EIS. REQUIESCANT IN PACE. AMEN.

Hedvika ADAMCOVÁ 2.1.1924 – 13.1.2013 Pustiměřské Prusy

Anežka KOTYZOVÁ 5.2.1929 – 17.2.2013 Drysice

Dobromila CHYTILOVÁ 16.10.1929 – 25.2.2013 Drysice

Antonín JEŘÁBEK 10.10.1934 – 23.4.2013 Pustiměřské Prusy

Emil ŠARKÖZI 25.9.1938 – 2.5.2013 Zelená Hora

Růžena RADOMILOVÁ 27.5.1921 – 16.5.2013 Pustiměřské Prusy

Marie ŠMEHLÍKOVÁ 19.4.1919 – 10.7.2013 Pustiměř

Jaroslav SNÍDAL 12.6.1957 – 9.8.2013 Pustiměřské Prusy

Anna CHRASTINOVÁ 14.4.1936 – 14.9.2013 Podivice

Vlasta RYŠÁNKOVÁ 13.4.1929 – 7.10.2013 Drysice

Věčné odpočinutí dej jim, Pane, a světlo věčné ať jim svítí! Ať odpočívají v pokoji. Amen. 50