Hospodin je milosrdný a milostivý

FARNÍ INFORMÁTOR 24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 11. ZÁŘÍ 2011 DRYSICE: NAROZENÍ PANNY MARIE

Hospodin je milosrdný a milostivý

Radostí zajásám v Pánu.

S J. E. Giovannim kardinálem Coppou, čestným občanem Drysic, u hrobu sv. Cyrila v kryptě baziliky sv. Klimenta v Římě, PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE, 30. června 2011 (foto: F. Pohlodek).

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, pozvedněme svůj prosebný hlas k Bohu, který zachovává věrnost navěky, otvírá oči slepým a napřimuje sklíčené, a s upřímností srdce volejme: L: PANE, NAUČ NÁS POČÍTAT NAŠE DNY, AŤ DOJDEME K MOUDROSTI SRDCE.  Za svatou Církev, aby na své pouti čerpala sílu z eucharistie – „pramene a vrcholu veškerého křesťanského života“ a tak byla znamením naděje.  Za lidi současného světa, aby nepodlehli pokušení mnohého, co je s takovou neodbytností obklopuje, ale byli vnímaví pro vnitřní neklid a prázdnotu, jež volají po pravdě o člověku.  Za křesťanské rodiče, aby je inspirovala, vedla a posilovala bdělá a starostlivá péče Panny Marie, s níž provázela svého Syna od chudoby betlémských jeslí až k ponížení kříže.  Za věrné zemřelé, aby za svou upřímnou snahu o následování tvého Syna došli poznání toho, co žádné oko nevidělo, žádné ucho neslyšelo, ale co Tys připravil těm, kdo tě milují. K: Všemohoucí, věčný Bože, který si povoláváš ty, kdo jsou v očích světa nepatrní, abys je skrze víru obdařil svým bohatstvím a učinil je dědici svého Království. Vyslyš naše pokorné prosby a naplň na nás svá zaslíbení. Prosíme o to na přímluvu Panny Marie, Matky našeho Pána Ježíše Krista, neboť On žije a kraluje na věky věků. L: Amen.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 11. - 18. září 2011 DEN

NEDĚLE 11. září

LITURGIE

24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

na poděkování Pánu Bohu za 70 let života a Boží PUSTIMĚŘ požehnání pro rodinu 8.00 FRÉLICHOVU a ZBOŘILOVU

DRYSICE – PATROCINIUM KOSTELA - NAROZENÍ PANNY MARIE - HODY

DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PONDĚLÍ 12. září

ÚTERÝ 13. září

STŘEDA 14. září

JMÉNO PANNY MARIE SV. JAN ZLATOÚSTÝ, BISKUP A UČITEL CÍRKVE SVÁTEK

POVÝŠENÍ SVATÉHO KŘÍŽE

ČTVRTEK 15. září

PANNA MARIA BOLESTNÁ

PÁTEK

SV. LUDMILA, MUČEDNICE

16. září

SOBOTA 17. září

NEDĚLE 18. září

PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 18.00 PODIVICE 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00

na poděkování za dar zdraví a Boží požehnání na poděkování Pánu Bohu za 70 let života a Boží požehnání pro rodinu FRÉLICHOVU a PIVODOVU za + Jaromíra ŠIMEČKA a celou zemřelou rodinu za dar zdraví a Boží požehnání pro živou rodinu za + Františka PIVODU, manželku, rodiče PIVODOVY a CHRASTINOVY za farnosti Drysice, Pustiměř a Podivice POBOŽNOST

KŘÍŽOVÉ CESTY za + Stanislava a Blaženu COUFALOVY a duše v oč. za + rodiče SEDLÁKOVY, syna a Boží požehnání pro r.

SV. KORNÉLIUS, PAPEŽ A SV. CYPRIÁN, BISKUP, MUČ.


PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

za + Františka KRAMPLA, dceru Annu a duše v očistci za + MUDr. Ivetu POLÁCHOVOU a duše v oč. na poděkování za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu KROMBHOLZOVU

PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (4. 9. 2011)

PUSTIMĚŘ: 5.700,-Kč DRYSICE: 4.000,-Kč PODIVICE: 2.300,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KTEŘÍ PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI! FARNÍ INFORMÁTOR, XVII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 18. - 25. září 2011 DEN

NEDĚLE 18. září

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.


PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30

za + Františka KRAMPLA, dceru Annu a duše v očistci za + MUDr. Ivetu POLÁCHOVOU a duše v oč. na poděkování za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu KROMBHOLZOVU za + rodiče MLÝNKOVY, dceru Janu, vnuka Stanislava a duše v očistci

PODIVICE 11.00 PONDĚLÍ 19. září

ÚTERÝ 20. září

STŘEDA 21. září ČTVRTEK 22. září

PÁTEK 23. září

SOBOTA 24. září

NEDĚLE 25. září

SV. JANUÁRIUS, BISKUP A MUČEDNÍK

PUSTIMĚŘ 18.00

SV. ONDŘEJ KIM TAE-GON, KNĚZ, PAVEL CHONG HASANG A DRUHOVÉ, MUČ.

PODIVICE 8.00

SVÁTEK - SV. MATOUŠ, APOŠTOL A EVANGELISTA ČTVRTEK 25. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. PIO Z PIETRELCINY, KNĚZ

na úmysl dárce

za + Františka POHLODKA, DRYSICE manželku, živou a + rodinu 18.00 PUSTIMĚŘ za + Josefa MENŠÍKA, rodiče a Boží požehnání pro rodinu 18.00 PUSTIMĚŘ za + rodiče VEJMOLOVY, stařečky a duše v očistci 18.00

SOBOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE


PUSTIMĚŘ za + Břetislava PETŘÍČKA, dvoje rodiče, živou a + rodinu 8.00 za Justinu POLÁCHOVOU, DRYSICE manžela a rodiče 9.30 za + Metoděje a Marii PODIVICE SMEJKALOVY 11.00

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ZÁŘÍ 1. Za učitele, aby svým žákům předávali lásku k pravdě a vychovávali je k opravdovým mravním a duchovním hodnotám. 2. Aby křesťanská společenství na asijském kontinentě horlivě hlásala evangelium a vydávala radostné svědectví o kráse víry. 3. Za to, aby všechna společenství v církvi, zejména ve farnostech a rodinách poskytovala pomoc a věnovala pozornost těm, kdo byli pokřtěni, nebo se na křest připravují.

FARNÍ INFORMÁTOR, XVII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

FARNÍ INFORMÁTOR 25. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 18. ZÁŘÍ 2011

Blízký je Hospodin vše, kdo ho hledají.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme Pána, který řekl: „Mé myšlení není myšlení vaše, ani mé jednání podobné vašemu jednání“, aby otevřel naše srdce pro poznání toho, co je ve shodě s Boží vůlí: L: MILOSRDNÝ BOŽE, VYSLYŠ NÁS.  Za papeže Benedikta XVI., aby jeho nadcházející apoštolská cesta do Německa posílila místní Církev a dala zaznít hlasu Pána, který i v dnešní době volá k práci na své vinici.  Za Církev, která je znamením a nástrojem jednoty lidského rodu, aby kázáním a svědectvím evangeliu šířila, živila a posilovala naději lidí dobré vůle, a tak vedla jejich kroky na cesty spravedlnosti a míru.  Za věřící všech náboženství, aby ve jménu milosrdného a život milujícího Boha, rozhodně odmítali všechny formy násilí, a o řešení konfliktů usilovali upřímným a trpělivým dialogem, který respektuje odlišné historické, kulturní a náboženské zkušenosti.  Za nás, kteří slavíme tuto eucharistii, abychom z ní čerpali poznání Božího povolání, kterého se nám dostalo v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Pánu.  Za věrné zemřelé, aby za svůj život došli spravedlivé odměny. K: Pane, náš Bože, ty miluješ všechno, co jsi stvořil; svému slunci dáváš vycházet na dobré i zlé. Pomoz nám přemáhat naše sobectví, abychom ve všem dokázali spatřovat Tebe, který žiješ a kraluješ na věky věků. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – SIR 27,33 – 28,9

Čtení z knihy Sirachovcovy. Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci. Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti. Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení? S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí? Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, vzpomeň na hnilobu a smrt a dbej přikázání! Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, vzpomeň na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu! ŽALM 103

Veleb, duše má, Hospodina, – vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! – Veleb, duše má, Hospodina, – a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní! On odpouští všechny tvé viny, – on léčí všechny tvé neduhy. – On vykupuje tvůj život ze záhuby, – on tě věnčí láskou a slitováním. Nechce se přít ustavičně – ani se hněvat navěky. – Nejedná s námi podle našich hříchů – ani podle našich vin nám neodplácí. Jak vysoko je nebe nad zemí, – tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. – Jak vzdálen je východ od západu, – tak vzdaluje od nás naše nepravosti. 2. ČTENÍ – ŘÍM 14,7-9

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými. EVANGELIUM – MT 18,21-35

Slova svatého evangelia podle Matouše. Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát. Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal prodat ho i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: ‘Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.’ A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: ‘Zaplať, co jsi dlužen!’ Jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: ‘Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.’ On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a všechno to pověděli svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: ‘Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože ji mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?’ A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh. Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte.“ 3

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Odpuštěním či neodpuštěním rozhodujeme o své spáse či věčném zavržení Zhruba za měsíc, 16. října, si připomeneme výročí zvolení papeže bl. Jana Pavla II. Tento římský biskup vešel do dějin jako neúnavný hlasatel Božího slova po celém světě, jako ochránce důstojnosti a práv člověka. Papežovo hlásání však nespočívalo jen ve slovech, on promlouval činem, příkladem, životem. V roce 1983 přichází o vánocích do římské věznice, kde došlo k setkání v lidských dějinách ojedinělému: oběť se setkává se svým vrahem. Papež usedl vedle útočníka a půl hodiny spolu mluvili. Agentury nabízely za fotografie a televizní snímek miliardy lir. Byla to jistě velká senzace pro diváky, dokazující, že evangelium není fráze, ale život. Svatý otec naplnil do důsledku Ježíšova slova, že každý musí svému bratru ze srdce odpustit. Pokud jsme naslouchali pozorně evangeliu, byli jsme vtaženi do dvou těžko pochopitelných skutečností. Služebník je zadlužen stamiliónovou částkou, kterou není schopen vlastními silami zaplatit. Lze očekávat, že král ho pošle do vězení, aby svůj dluh nahradil. Následuje ovšem něco nepochopitelného: král mu odpouští celý dluh a dává mu možnost nového začátku. Druhé těžko pochopitelná skutečnost: služebník není ochoten odpustit banální, zanedbatelnou částku svému kolegovi v práci. Tyto silné kontrasty jasně ukazují na postoje Boha a člověka. Před Bohem jsme všichni miliónovými dlužníky. Dnes a denně hřešíme a Bůh nám odpouští velkoryse všechno beze zbytku, protože má bezbřehou lásku ke každému z nás. Nejde jen o kvantitu, ale i o kvalitu odpuštění. Bůh nám odpouští všechno a k tomu ještě v nás vytváří nové lidi, obnovuje křestní milost, probouzí v nás lásku, naplňuje radostí a pokojem. A jaká je naše reakce tváří v tvář této velké Boží skutečnosti? Podobáme se Bohu anebo tomu ničemnému služebníku? Kolik ješitnosti, neochoty, pýchy, liknavosti k tomu, abychom druhého přijali a odpustili! Jaké malichernosti nás vzdalují od našich bližních! Tady je důležité si uvědomit, že jde o naši spásu. Svým odpuštěním či neodpuštěním rozhodujeme o své spáse či 4

věčném zavržení. Stojí nám to za to hněvat se na někoho, kdo nás třeba pomluvil nebo nějak ublížil na cti nebo majetku, abychom tak ztratili věčnost? V prvním čtení jsme slyšeli, že pomsta a hněv jsou ohavnosti, a jen hříšný člověk je chová v srdci. Jsou naše slova, která dost často bezmyšlenkovitě odříkáváme v modlitbě Otče náš - ódpusť nám naše viny jako i my odpouštíme..´pravdivá? A jsme tady v kostele skutečně správně? Nespletli jsme si místo? Máme-li totiž vytvořit společenství Církve, pak není možné, aby v našem středu byl někdo, kdo se nesmířil se svým bratrem či sestrou. ´Přinášíš-li svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar a jdi se napřed smířit se svým bratrem...´. Kdo nemá srdce otevřené k odpuštění, ať do kostela nechodí, protože tím škodí celé farnosti! Bratři a sestry, odpouštějme ve všech oblastech, všechny druhy provinění, dávejme šanci stále našim bližním a když nám to nepůjde, vzpomeňme na nebeského Otce, který nám odpouští královsky.



Smíme se proti zlému bránit? (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

Typický obrázek z venkovského života. Jsem v horské vesničce v Alpách. Sedlák horního dvoru se modernizuje. Už neběhá po stráni dolů a nahoru, ale má auto. Volkswagen tam vyjede. Ale potřebuje spravit a rozšířit cestu. Na jednom místě je pro auto nebezpečná zatáčka, zvlášť v zimě. Bylo by potřeba odkopat kus hrbolaté meze, na které stejně nic neroste. Ale mez patří sousedu a ten nedovolí. Proč? Odprodáním kousku jalové půdy by nic neztratil. Ale důvody nepomáhají. Soused nepovolí, cesta se nespravuje. Slyšíme ovšem nářek a žaloby od sedláka, kterému se hatí bezdůvodně plány. Ale pak se o tom mluví na jiném místě, před jinými. A tam se ozve sympatie pro tvrdého souseda: „Jen ať si ten horní vzpomene! Nepovolný soused kdysi potřeboval podobnou službu. Ale otec dnešního horního sedláka mu řekl: Ani milimetr ti nepopustím! Divíte se, že se dnes vrací stejná odpověď nazpět? Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“. Nevím před kolika lety byla první tvrdohlavost, nevím, kolik let bude trvat druhá. Ale známe dobře, jak se takové vzájemné neústupnosti přenášejí z otců na syny, jak se množí a posilují a jaké důsledky mají pro vzájemné soužití. Stačilo by jednou odpustit, aby se linie msty přetrhla. Ale kdo se k tomu odhodlá? A pak tu je stálá námitka: „Proč to mám být zrovna já, který mám ustupovat?“ Neodplácet zlé zlým ale dobrým (srov. Mt 5, 38násl.). Kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem. Jak krásně se čtou povídky L. N. Tolstého o neodporování zlému. Ale máme přitom dojem neskutečného světa, který není ani pohádkový. V pohádkách se totiž neodpouští, ale trestá. Nedá se pak říci, že by pohádky nevyjadřovaly přirozenou touhu lidí po štěstí, po míru, ale po takovém pokoji, který se zakládá na spravedlnosti. Opus justitiae pax. Mír je důsledek spravedlnosti a ne nějakého slabošského ustupování zlému. Kromě 5

toho předpoklad Tolstého, že se každý zlý napraví, když se mu nebude odporovat, je morálně i psychologicky nedokazatelný. Jak je tomu tedy s křesťanským odpouštěním a neodplácením zlého? Smíme se proti zlému bránit? Nesmí-li to křesťané dělat, pak jsou všechny soudy, policie, vojsko a úřady zásadně amorální. Tím spíš jsou nedovolené rozsudky smrti a vězení. Tolstoj se sice opovážil o takové sladké anarchii snít, ale sám cítil, jak je to utopické. Všichni lidé se nějak hájí, zastat se pak druhého, kdo je pronásledovaný, proti násilníku, to chválí a obdivují všichni. Ale kam až má tato obhajoba jít? Katoličtí moralisté si pomáhají dvěma výrazy, které dost dobře vyjadřují dvojí vnitřní postoj: zákonná obhajoba a pomsta nebo trest. Toto rozlišení vešlo i do státního zákonodárství. Kdo je nespravedlivě napaden, musí se hájit všemi prostředky, které jsou k obhajobě nutné. Ale nesmí svou obhajobu překročit tak, aby se mstil, aby trestal. Určit trest si totiž vyhrazuje společnost, stát, podle soudního rozsudku. Ale i tu se ptají: jakým právem stát trestá. Moralisté odpovídají: Říkáme tomu trest, ale ve skutečnosti je to zase obhajoba, druh kolektivní ochrany. Kdyby nebyly tresty za zločiny, společnost by se rozložila.

Tím se stává reakce proti zlu nejenom dovolená, ale dokonce povinná. Stát, který spravedlivě práva svých občanů nehájí, nekoná svou povinnost. Považujeme také za správné, že se zákonně stíhá i soukromník, který mohl zločinu zabránit, ale neudělal nic k obhajobě napadeného. Ale zase tu je otázka hranice. Kam až tato povinnost sahá. Dávají obyčejně tuto dobrou radu do života: Buď vždycky ochoten hájit práva jiných; jde-li však o tvé vlastní právo, můžeš se ho zříci. Budeš tím větší, čím víc dovedeš odpouštět. Ale tím se vracíme k otázce, jaký je z toho užitek? Nejenom Tolstoj, ale i náš Jaroslav Vrchlický v eposu Hilarion podává tento jednoduchý důvod. Zlo se nemůže přemoci zlem, ale jenom dobrem. Kdo odpustí, dělá dobro a proto přemáhá zlo opravdu a nejenom zdánlivě a na čas, jak se to děje při obhajobě. Úvaha 6

vypadá logicky a přesvědčivě. Ale přece je tu jeden slabý bod. Zlo se přemáhá dobrem. Souhlasíme. Ale právě tu je problém: Nehájit se? je to skutečně dobro nebo slabost ke zlu? Na to se stále ptáme. Aby se dokázalo, že jde opravdu o dobro, uvádí se tento přesvědčivý důkaz. Porovnejme dvojí dobro: soukromé a veřejné, chvilkové a trvalé. Soukromé a chvilkové dobro vyžaduje, abych se hájil. Pro dobro celé společnosti a tedy nakonec i pro moje vlastní trvalé dobro je lepší, když odpustím. Proč bych tedy nesnesl menší zlo, plyne-li z toho větší a trvalejší dobro. Vždyť tento princip aplikujeme v životě stále. Ale aplikujeme jej v jednotě jedné osoby. Ruka zachytí ránu, která by měla udeřit do tváře; dáme si operativně vyjmout část, která by nakazila jiné části. Já sám teď volím menší zlo pro své vlastní větší dobro. Odpustím-li však druhému, zůstává mně přes všechny úvahy pocit, že já trpím pro někoho cizího, který si to popřípadě vůbec nezaslouží. Aby tedy úvaha o dobru celku skutečně platila, bylo potřeba, aby dostala nový základ. Ten jí pak dalo křesťanství svou naukou o mystickém těle Kristově. Všichni, kteří jsme přijali jednoho Ducha svatého, tvoříme jedno těla, jakoby jedno společné „já“. Morální závěr z toho čteme jasně rozvinutý v prvním listu ke Korinťanům (12, 26): „Trpí-li jeden úd, cítí tu bolest všechny ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují“. A o něco výše píše apoštol: „Tělo se přece neskládá z jedné části, ale z mnoha. Kdyby řekla noha: Nejsem ruka a proto nepatřím k tělu, proto ještě k tělu patří! A kdyby řeklo ucho: Nejsem oko a proto k tělu nepatřím, proto ještě k tělu patří! Kdyby bylo celé tělo jenom oko, kde by byl sluch? Kdyby všechno bylo jen jeden úd, kam by se podělo tělo? Takto však je sice mnoho údů, ale jenom jedno tělo“ (1 Kor 12, 14-20). Na tomto základu je ovšem nauka o odpuštění bližnímu docela jasná. Odpouštíme vlastně sami sobě. Udeří-li se někdo při běhu pravou nohou do levé, jistě ho nenapadne, aby to napravil tím, že levou nohou udeří do pravé. Udělá-li to, je to projev nerozumného vzteku, ne spravedlnosti. Můžeme tedy právem říci, že je nauka o odpuštění bližnímu typicky křesťanská proto, že má typicky křesťanský základ: jednotu všech v Kristu. Kdo jí neprožívá, pochybujeme, že by dokázal opravdu vědomě a přitom čestně a mužně odpustit. Odpustit bližnímu je požadavek křesťanského života tak základní, že si jej připomínáme v Otčenáši: „Odpusť nám naše viny, jako i my“, tj. „do té míry jak my odpouštíme našim viníkům“. V životě reformátora východního mnišského života v Bukovině Paisija Veličkovského čteme, že vykázal z kostela před recitací Otčenáše dva mnichy, kteří se povadili a nechtěli si odpustit. Považoval za nemožné, že by v tom stavu mohli modlitbu Páně recitovat bez toho, že by uráželi Boha. Terminologie Otčenáše vypadá na první pohled juridicky. My máme dlužníky. Odpustíme jim a tím si zaplatíme své vlastní dluhy u Boha. Máme tedy z odpuštění samé výhody a to rozhodně větší. Tak to zdůrazňuje i Ježíšovo podobenství o sluhovi, který nechtěl odpustit malý dluh svému společníkovi a proto pán odvolal odpuštění, které poskytl jemu (Mt 18, 23násl.). Tak to potvrzují i slova, která u sv. Matouše následují hned po Otčenáši: „Proto když odpustíte lidem jejich poklesky, také váš nebeský Otec vám odpustí, ale když lidem neodpustíte, ani váš nebeský Otec vám neodpustí vaše poklesky“ (Mt 6, 14-15). Tato právnická mluva tedy vyjadřuje velmi jasně důsledky, které z odpuštění bližnímu plynou pro mne samého. Ale není to jenom nějaká juridická fikce. Je to, abychom to tak nazvali, právní vyjádření hluboké skutečnosti jednoty všech v Kristu. 7

LITURGICKÉ TEXTY 25. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 55,6-9

Čtení z knihy proroka Izaiáše. Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko! Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať změní své smýšlení; ať se obrátí k Hospodinu a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští, neboť mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému – praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho, mé smýšlení od smýšlení vašeho. ŽALM 145

Každý den tě budu velebit – a chválit tvé jméno po všechny věky. – Veliký je Hospodin a veškeré chvály hodný, – jeho velikost je nevystižná. Milosrdný a milostivý je Hospodin, – shovívaný a plný lásky. – Dobrotivý je Hospodin ke všem – a soucit má se všemi svými tvory. Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách – a svatý je ve všech svých činech. – Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, – všem, kdo ho vzývají upřímně. 2. ČTENÍ – FLP 1,20C-24.27A

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům. Bratři! Budu moci oslavit na sobě Krista, ať svým životem, ať svou smrtí. Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem. Avšak kdybych tady žil dál, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A proto nevím, co bych měl volit. Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem – a to je věc mnohem, mnohem lepší; ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě na živu. Jen se chovejte tak, jak to odpovídá Kristovu evangeliu. EVANGELIUM – MT 20,1-16

Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: "Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu. Řekl jim: ´Jděte i vy na mou vinici a dám vám, co bude spravedlivé.´ A šli. Kolem dvanácti a kolem tří hodin odpoledne vyšel znovu a udělal to zrovna tak. Vyšel kolem pěti hodin a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: Ćo tu celý den nečinně stojíte?´ Odpověděli mu: Ńikdo nás nenajal.´ Řekl jim: ´Jděte i vy na mou vinici!´ Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: ´Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, začni od posledních k prvním.´ Přišli ti, kdo nastoupili kolem pěti odpoledne, a dostali po denáru. Když přišli první, mysleli, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru. Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: ´Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik, co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.´ On však jednomu z nich odpověděl: ´Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat, co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?´ Tak budou poslední prvními a první posledními." 8

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Tolik radosti v životě zažiješ, kolik jí sám rozdáš druhým Dnešní podobenství se neobejde bez vysvětlení, protože by nemuselo být správně pochopeno. První skutečnost, kterou nelze opomenout, a která je určitým nosným prvkem pro správné pochopení je to, že Bůh jedná úplně jinak než člověk. V prvním čtení to vyjádřil prorok Izaiáš naprosto jasně: Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému. Jen tak pochopíme, že evangelium není o výši mzdy za odpracované hodiny. My jako lidé bychom logicky a spravedlivě dali těm, kteří pracovali od rána vyšší mzdu než pracujícím pouze jedinou hodinu. Hospodář však i tuto skutečnost hájí tím, že s každou skupinou, ať už přišla kdykoliv, smluvil denár za práci, což splnil – nejednal tedy nespravedlivě. A své počínání zdůvodňuje argumentem, že přece může se svým majetkem jednat, jak chce. Toto podobenství se často nazývá podobenství o štědrém a velkorysém hospodáři. Nepojednává tedy o sociální spravedlnosti, ale o Boží dobrotě. Bůh jistě odplatí každému podle jeho skutků, ale velikost odměny nezávisí na kvantitě čí délce díla, nýbrž na velikosti lásky a čistotě úmyslu s jakým se dílo koná. A tak daleko bohužel my lidé už nedohlédneme. Hodnotíme všechno strašně povrchně, neobjektivně a falešně. Jedině Bůh zkoumá srdce i ledví člověka. Církevní Otcové vidí v dnešním podobenství i následující skutečnost. Dělníci, kteří pracují od úsvitu jsou ti křesťané, kteří od útlého mládí slouží Bohu. Pracovníci deváté hodiny jsou ti, kteří po bouřlivém mládí se díky konverzi dali do služeb Božího království. Pracovníci o dvanácté hodině jsou ti, kteří až ve středním věku, po mnohaletých zkušenostech dospěli k víře; pracovníci třetí hodiny odpolední jsou ti, kteří až v podzimu svého života zmoudřeli a snaží se dohonit, co zmeškali. A mezi pracující pouze jedinou hodinu řadí ty, kteří až na smrtelné posteli se obrátili k Bohu a zakusili projev Boží dobroty – jako třeba lotr po pravici. Máme se tedy radovat z Boží dobroty, ale my se z ní neradujeme. My totiž místo toho, abychom se radovali z Boží dobroty, která je bezmezná a chce zahrnout všechny lidi jakéhokoliv věku, postavení či pohlaví, začínáme reptat jako ti pracovníci a pociťujeme smutek, když se v našem společenství objeví někdo, kdo sem třeba dříve nechodil, saháme mu do svědomí a vytahujeme všelijaké hloupé důvody, abychom projevili svou nevoli k jeho přítomnosti mezi námi. To není postoj křesťana, ale člověka plného závisti a 9

nelásky vůči bližnímu. Bůh takto nejedná. Jeho postoj je jasně vykreslen v podobenství o milosrdném otci, který s otevřenou náručí přijímá marnotratného syna, který se obrátil na správnou cestu. Jestliže nepociťujeme radost z každého nového člověka mezi námi, pak jsme nepochopili křesťanství ani dnešní podobenství a zmítáme se v nějakých matematicko-smluvních představách o Bohu a jeho dobrotě k nám, když si myslíme, že Bůh bude odměňovat podle množství našich vnějších skutků bez ohledu na náš vnitřní úmysl, anebo že můžeme s Bohem jednat jako s obchodním partnerem – zkrátka něco za něco. Bůh nabízí denár věčného života, Božího království, bez omezení každému člověku a my nejsme tady od toho, abychom mu diktovali, komu jej má dát a za co. My se máme snažit, abychom ho sami získali a radovali se, když druzí Boží dobrotu objevují. Chraňme se proto závisti. Svatý Tomáš Akvinský ji definuje jako smutek z dobra bližního. Závistivý myslí jen na sebe, zatímco laskavý člověk přeje druhému. Je to nejpošetilejší hřích, z kterého člověk nemá ani chvilkové potěšení. Opilec na chvíli zapomene na své starosti, zloděj si na chvíli užívá kradené věci, smilník krátce zakouší tělesnou rozkoš. Závistivec však nemá ani na chvilku nic. Druhému nic nevezme ani sám sobě si nepřidá. Spíše svým smutkem ubíjí své síly a může to vést až k podezřívání, nactiutrhání, ba dokonce až k vraždě. Vzpomeňme na Kaina. Napřed Ábelovi záviděl a nakonec ho zabil. Pokud tedy pociťujeme radost z každé nové tváře v našem společenství, děkujme Bohu, protože jsme na tom dobře. Pokud ovšem pociťujeme smutek, prosme, aby nás Bůh zbavil této nákazy, která vážně ohrožuje náš postoj k bližním a velmi škodí celému farnímu společenství. A tak bych rád zakončil pozitivně myšlenkou, kterou bychom si mohli odnést: ńezáviď druhým, přej a bude ti přáno´. Jeden slepec pěstoval za okny svého domu květiny. Od jara až do podzimu krásně kvetly. Zastavil se tam kolemjdoucí a ptá se ho: prosím vás, proč ty krásné květiny pěstujete, vždyť je stejně nevidíte? Slepec mu odpověděl: mám pro to tři důvody: mohu se květin dotýkat, mám rád jejich vůni, a třetí důvod jste vy! „Ale vy mě přece neznáte!“, podotkl kolemjdoucí. Neznám, ale vím, že vám moje květiny udělaly radost a tak mám radost i já. Ptali se bl. Matky Terezy, co je křesťanství? Odvětila: „Křesťanství je dávání radosti“. A tak si pamatujme: tolik radosti v životě budu mít, kolik jí rozdám druhým.



V modlitbě se čekání spojuje s naplněním (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

Stojím na nádraží v řadě, abych si koupil lístek. Je dlouhá a úředník vyřizuje nezvykle pomalu. Od stání bolejí nohy. Když se dostanu až tam, kde začíná mramorová lavička před okénkem, sednu si. Pán, který je za mnou, rozhořčeně rozhodí rukama: „Tohle je přece jenom ostuda!“ Lekl jsem se, myslel jsem, že to platí mně. Ale on chtěl tím vyjádřit 10

sympatii mým slabým nohám. „To hrozné čekání! A je to dnes všude: na nádraží, v úřadech, na letišti, u autobusů. Kolik času dnes člověk ztratí denně zbytečně!“ Jistě v tom pohoršení sympatického pána není nic originálního. Všichni to víme a všichni to denně prožíváme: nepříjemné a únavné ztrácení času v čekaných i nečekaných okolnostech. Ale povzdech, to není řešení. Kdyby byly věci lépe organizované, kdyby lidé byli ukázněnější a vychovanější! Ale víme také, že se prozatím nic nezmění, že jsme proto v přeplněných městech odsouzeni doživotně den co den ztrácet nadarmo spoustu času. Když mu nepomůže společnost, může si v tomto případě pomoci člověk sám? Slyšel jsem už všelijaké praktické rady. Jeden profesor, kterého jsem potkal v knihkupectví, mě prozradil, že sám soukromě kupuje jenom malé knížky kapesního formátu. (Podle rozměru jeho kapsy jsem viděl, že je to formát dost slušný). Když se mně to rozdělení na malé a velké knihy zdálo málo inteligentní pro profesora, zasmál se. „Velké jsou v knihovně. Malé nosím s sebou v kapse a čtu všude, kde musím čekat. Tak alespoň neztrácím zbytečně čas. Moc věcí jsem už přečetl v čekárnách, ve vlacích, v autobusech!“ Jeden cizí bohoslovec v Římě, který už po dvou letech mluvil slušně italsky, se přiznal, že tomu studiu věnoval všechny své cesty autobusem, nic víc a nic míň. Na angličtinu si míní opatřit malý magnetofon se sluchátky, aby nerušil jiné. Stará zbožná sestřička, která chodí denně nakupovat a vyřizovat věci pro ústav, také tvrdila, že žádný čas neztrácí. Má u pasu růženec. „Kolik se jich denně pomodlím! Ostatní mě to skoro závidí!“ Jsou tedy lidé, kteří čas ztrácejí a lidé, kteří čas neztrácejí. Ale my, kteří máme chuť se nad časem zamyslet, si klademe otázku, co to vůbec má být: čas ztratit nebo neztratit. Co je to vůbec čas a jaká je jeho hodnota? Podle prastarých bájí je čas jediná opravdová hodnota, jediná, co věčně existuje. Bůh Chronosčas zrodil bohy a lidi, ale zase je pohlcuje, a pohltí. Věci nebyly, ale čas už byl, věci nebudou, ale čas bude. Jeho symbol je kolo věčně se točící. To, co strhne vyzvedne nahoru, ale pak zase srazí dolů. Jiným symbolem tohoto věčného času, kterému říkají cirkulární, kruhový, je také stočený had, který posouvá hlavu dopředu tím, že užírá svůj vlastní ocas. Dívámeli se tak na čas, a mnoho lidí jej tak vidí, pak v pravém slova smyslu čas ztratit nikdy nemůžeme. Ztratí sami sebe, a ne čas. Ostatně tak se to obyčejně myslí, když někdo řekne, že ztratil čas. Uvědomil si, jak je krátká fáze, když letí na kole Chronosu nahoru, a tu krátkou fázi zabíjí tím, že čeká v řadě, aby si koupil lístek. Nedivíme se roztrpčenosti těch, kdo tuto skutečnost prožívají. Je-li existence života krátká, 11

omezená periodou času, kolébkou a rakví, pak se musí každý postarat, aby toho využil. Staří Římané říkali „Carpe diem!“, užívej dne; „ozdobme se růžemi, dokud ještě kvetou!“ Stará francouzská poesie to vyjadřuje podobně: „Žijte, věřte mi, trhejte už ode dneška růže života!“ Hedonista se tedy bojí, aby neztrácel svůj čas. Ale bojí se o něj i lidé, kteří mají ideály vyšší. Umělec, který chce něco velkého vytvořit, vědec, který chce něco objevit, šetří s každou hodinou. Stejná mentalita stihla i ty, kdo vydělávají a chtějí zbohatnout. Čas jsou peníze. V jednom italském obchůdku jsem viděl nad pultem smaltovou destičku s povzbudivým nápisem: „Požehnej, Pane, všem těm, kdo nám zbytečně neberou čas“. Dnešní produktivní společnosti to vešlo tak do krve, že se lidé bojí ztrácet čas, i když už nemají nic na práci a nic vydělat nemohou. Stalo se to prostě mánií. Myslím, že je to Siňavský, který píše ve své jedné povídce, že si moderní člověk nejlíp odpočine v rychle uhánějícím vlaku. Nemusí nic dělat, a přitom má klidný pocit, že neztrácí čas, protože vlak jede. Stačí, aby vlak zůstal někde stát a je po odpočinku. Přepadne ho mánie o využití času s takovou vervou, že znervózní do krajnosti. Pochopitelně ani tato mentalita není normální. Ale jak ji léčit? Podívejme se, jak se na čas dívá Bible. Tam není čas věčný, věčný je jenom Bůh. On stvořil svět na počátku, ne v čase. Když svět stvořil, dal každému člověku jeho čas, aby se mohl rozvinout, aby se mohl stát v čase to, co mu Bůh určil od věčnosti. Pro Bibli je tedy naprosto nemyslitelné, že by někdo neměl čas. K tomu, k čemu ho Bůh stvořil, každému čas dává, tolik kolik potřebuje. Teď je ovšem potřeba znát, k čemu nás a svět Bůh stvořil. Odpovědi na tuto otázku dávají Exercicie sv. Ignáce, kde jako „Začátek a základ“ (Principium et fundamentum) se definuje cíl života takto: „Člověk je stvořen, aby Boha oslavoval, chválil, jemu úctu vzdával, jemu sloužil a tak svou duši spasil“. Kdy a jak se to má uskutečnit? Na to odpovídá sv. Ignác: Kdykoli a kdekoli. Všechny formy života jsou indiferentní. Sám o sobě nemá hodnotu ani dlouhý ani krátký život, ani zdraví ani nemoc. Je to odpověď jistě správná, tradiční, ale tak zhuštěná, že je potřeba v exerciciích více rozjímání, abychom pochopili důsledky, které z toho plynou. Vraťme se proto k Bibli, která učí totéž názorněji. Bůh dává zemi, hvězdám, lidem čas. Na prvním místě však vidíme ve Starém zákoně, jak dal Bůh čas vyvolenému národu. Od Abraháma přes Josefa, soudce, k Davidovi a prorokům můžeme sledovat postupné časové periody, ve kterých se mohli židé vyvinout a stát se národem, který má svou vlastní řeč, zemi, tradice, kulturu, náboženské instituce. Je to dlouhý čas. Ale ve všech okamžicích, od počátku až do konce je zřejmé, k čemu ta historie míří. Je to příprava na příchod Mesiáše. Cíl dějin Starého zákona je setkání s Kristem. Starý zákon je obraz nejenom Nového zákona jako celku, ale každého člověka, jeho osobního vývoje. I my máme dějiny svého života, jsou tu různé etapy, každé z nich Bůh dává čas. Všechny pak mají jeden smysl: setkání s Kristem. Okamžik, ve kterém k tomuto setkání dojde, vešel z času do věčnosti. Věčnost totiž není nějaký další čas, není to něco, ale někdo, tj. Kristus. S Kristem se ovšem stýkáme různými způsoby podle povolání, které jsme od Boha dostali a podle okolností, prací, modlitbou, trpělivostí, touhou. Mnoho z nás už možná udělalo zkušenost, jak vzácné jsou vlastně ty okamžiky, ve kterých máme dojem, že ztrácíme čas. Nutí nás k zamyšlení nad smyslem všeho, co děláme. Pak si ovšem najdeme i metodu, jak využít čekání, nejlépe modlitbou, protože v té se čekání spojuje s naplněním. 12

XXVI. Světové setkání mládeže Madrid, 16. – 21. srpna 2011 „V Kristu zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry“ - v duchu těchto slov z listu Kolosanům probíhaly v Madridu Světové dny mládeže, kterých se od 16. srpna účastnil také Svatý otec. Svou dvacátou zahraniční a třetí španělskou cestu zahájil papež na římském letišti Ciampino v půl desáté dopoledne. Během letu se na palubě papežského speciálu Alitalia konala tisková konference s 56 přítomnými novináři, kteří zastupovali téměř pět tisíc jejich kolegů akreditovaných v Madridu. Jak sdělil vatikánský tiskový mluvčí, O. Federico Lombardi, počet akreditací byl rekordní a svědčí o nebývalém zájmu médií o papežovu cestu a Světové dny mládeže. Benedikt XVI. během cesty zodpověděl čtyři otázky. První se týkala významu světových setkání mládeže v pastorační „strategii“ církve třetího tisíciletí. „Světové dny mládeže jsou znamením, přílivem světla; zviditelňují víru a Boží přítomnost ve světě a dodávají odvahu k víře. Věřící se často cítí izolováni a téměř ztraceni. Zde zjišťují, že nejsou sami, že existuje velká síť víry a světové společenství věřících a že je krásné zažívat toto univerzální přátelství.“ Příprava Světových dní mládeže, poznamenal papež, se neomezuje pouze na technickou stránku, nýbrž je především vnitřní přípravou, cestou k druhým a společnou cestou k Bohu. Druhý dotaz poukazoval na hlubokou ekonomickou, ale i sociální a morální krizi západní společnosti, spojenou s nejistými vyhlídkami do budoucnosti. Jaké poselství může církev v této situaci předat mladým lidem, kteří upadají do malomyslnosti nebo agresivity? Papež v odpovědi zdůraznil, že nynější hospodářská krize je důsledkem chybějícího etického pojetí ekonomiky. „Znovu vychází najevo to, co Jan Pavel II. řekl ve své první sociální encyklice – člověk musí být centrem ekonomiky, kterou nelze poměřovat maximálním ziskem, nýbrž dobrem každého člověka. Ekonomika v sobě musí zahrnovat zodpovědnost za druhé a funguje dobře pouze tehdy, když druhé respektuje. (...) Církev ve své sociální nauce definuje tuto schopnost vzdát se maximálního zisku, nahlížet skutečnosti z náboženské a humanistické dimenze, tedy existovat jeden pro druhého. Velký počet dobrovolníků, kteří po celém světě nepracují pro sebe, nýbrž pro druhé, dokazuje, že tato výchova k velkým cílům, o niž církev usiluje, je možná a zásadní pro naši budoucnost.“ Třetí otázka vykreslila zdánlivý rozpor mezi dialogem v dnešní společnosti mnoha kultur a vyznání a hlásáním Krista jako jediné Pravdy. 13

„Spojení mezi pravdou a netolerancí, monoteizmem a neschopností vést dialog s druhými, je často se vracejícím argumentem v debatě o dnešním křesťanství.(...) Skutečnost je však zcela jiná, tato argumentace je nesprávná, neboť pravda je přístupná pouze ve svobodě. Pravda jako taková vyhledává dialog, neboť usiluje o lepší poznání a pochopení v rozhovoru s druhým. Hledání pravdy a lidské důstojnosti je nejvyšší obranou svobody.“ Poslední dotaz novinářů se zaměřoval na kontinuitu Světových dní i poté, až se mladí lidé vrátí domů, opadne jejich nadšení a do kostela už možná ani nevkročí. Papež reagoval podobenstvími o rozsévači, jehož semena pokaždé nedopadnou na úrodnou půdu, a o nepatrném hořčičném zrnku, z něhož vyroste velký strom. „Jistě přijde mnoho nazmar a nelze ihned říci – od zítřka začíná velký rozkvět církve. Bůh tak nejedná, nýbrž dává růst v tichosti. Vím, že na Světových dnech mládeže vznikla mnohá životní přátelství a velká naděje v Boží existenci. Důvěřujeme tomuto tichému růstu a jsme si jisti, že Boží semeno skutečně roste, i když o tom statistiky nemluví, a že je pro mnohé začátkem jejich přátelství s Bohem i lidmi.“ Svatý otec s doprovodem přistál v poledne na madridském letišti Barajas. Benedikta XVI. za politickou reprezentaci přivítal španělský královský pár a jménem kléru místní arcibiskup, kard. Antonio M. Rouco Varela. „Španělsko Vás přijímá s velkou radostí a s vděčností vzpomíná na Vaše předchozí návštěvy v naší zemi,“ řekl král Juan Carlos v uvítacím projevu. Připomněl Světové dny mládeže v Santiago de Compostela v roce 1989 a „velkou osobnost“, která je inspirovala – Jana Pavla II. Španělsko „s otevřenou náručí“ přijímá mládež, která se sjela ze všech koutů země, „aby svědčila o touze učinit svět lepším v atmosféře přátelství,“ řekl Juan Carlos. Španělský král připomněl také, že „umělecký, kulturní a náboženský přínos křesťanství je klíčový k pochopení historické osobitosti“ jeho země. Od prvních světových dnů mládeže se svět velmi změnil, ale nadál existuje hlad, nemoci, útoky na práva a důstojnost člověka a především bolest působená válkami a terorismem. Nejsou to lehké časy pro mladé, často frustrované kvůli nedostatku perspektiv – pokračoval Juan Carlos. To, co chybí především je ale „nedostatek hodnot“. „Mládež potřebuje nejen příležitosti, ale také příklad starších, nejen důvody, ale postoje, které motivují, dávají impuls existenci a oživují naději,“ pokračoval v uvítacím projevu vládce Španělska. „Nesmíme mladé zklamat“. „Jejich touhy a problémy musí být i našimi prioritami, protože mládež je budoucností celé společnosti. „Doufáme, že nejen povzbudíš mládež Španělska a celého světa, aby rostla v hodnotách, ale také upozorníš naši společnost, aby podpořila touhy mladých,“ dodal král Juan Carlos a popřál papeži šťastný a plodný pobyt v Madridu. 14

Benedikt XVI. pak poděkoval za pohostinství, s nímž byli mladí z celého světa přijati v rodinách, farnostech a dalších institucích:

¿Por qué y para qué ha venido esta multitud de jóvenes a Madrid? Veličenstvo, děkuji Vám, že jste mne spolu s královnou přišli přivítat, i za Vaše laskavá a milá slova na uvítanou. Slova, která ve mně oživují nezapomenutelné projevy sympatií, kterých se mi dostalo během mých předchozích návštěv Španělska a zejména během mé nedávné cesty do Santiaga de Compostela a Barcelony. Co nejsrdečněji zdravím všechny přítomné tady v Barajas i ty, kteří sledují tuto ceremonii prostřednictvím rádia a televize. S velkou vděčností chci zmínit také ty, kteří v církevním i občanském prostředí s tak obrovským úsilím a obětavě přispěli svým nasazením a svou prací k tomu, aby se tyto Světové dny mládeže v Madridu mohly zdárně konat a přinést hojné plody. Rád bych také poděkoval z celého srdce za pohostinnost mnoha rodin, farností, kolejí a dalších institucí, které přijali mladé lidi přicházející z celého světa nejprve v různých regionech a městech Španělska a nyní v Madridu, tomto velkém a kosmopolitním městě, jehož brány jsou stále otevřeny. Jsem tady, abych se setkal s tisíci mladých lidí z celého světa, s katolíky, stoupenci Krista nebo těmi, kteří hledají pravdu, dávající pravý smysl jejich existenci. Přicházím jako Petrův nástupce, abych utvrdil všechny ve víře a prožil několik dní intenzivní pastorační činností, abych hlásal, že Ježíš Kristus je Cesta, Pravda a Život, abych dal podnět k budování Božího království ve světě i mezi námi; abych povzbudil mladé lidi k osobnímu setkávání s přítelem Kristem, aby tak zakořenili v jeho Osobě a stali se jeho věrnými učedníky a odvážnými svědky. Proč a za jakým účelem přišlo toto množství mladých lidí do Madridu? Třebaže odpověď by měli dát především sami mladí, lze se snadno domyslet, že touží slyšet Boží Slovo, jak stojí v mottu těchto Světových dnů mládeže, aby stavěli na Kristu a byli pevní ve víře. Mnozí z nich slyšeli hlas Boží, možná jen jako lehký vánek, který je pobídl hledat jej usilovněji a sdílet s druhými zkušenost síly, kterou má Boží hlas v jejich životě. Tento objev živého Boha oživuje mládež a otevírá její oči k výzvám světa, ve kterém žije, včetně jeho omezení a možností. Mladí vidí vládnoucí mělkost, konzumismus a poživačnost, tolikerou banalizaci sexuality, tolikerý nedostatek solidarity, tolikerou korupci. A vědí, že bez Boha by bylo stěží možné čelit těmto výzvám, být opravdu šťastní a vkládat veškeré svoje nadšení do uplatňování autentického života. S Ním po boku se jim však dostane světla na cestu i důvodů k naději, aniž by ustupovali od svých nejvznešenějších ideálů, které budou motivovat jejich velkorysé úsilí při budování společnosti, v níž je respektována lidská důstojnost a skutečné bratrství. Tady, v těchto Dnech, mají přednostní příležitost spojovat svá očekávání, vzájemně si vyměňovat bohatství svých kultur a zkušeností, vzájemně se povzbuzovat na cestě víry a života, v němž se někteří možná cítí 15

osamoceni nebo zneuznáni ve svém každodenním prostředí. Avšak nikoli, nejsou osamoceni. Mnozí jejich vrstevníci sdílejí jejich touhy a s důvěrou v Krista vědí, že mají budoucnost skutečně před sebou a nebojí se rozhodujících závazků, které dávají platnost celému životu. Je proto mou nezměrnou radostí je slyšet, modlit se s nimi a slavit eucharistii spolu s nimi. Světové dny mládeže nám přinášejí poselství naděje, jako šum svěžího a čistého vzduchu obnovného vanutí, které nás naplňuje důvěrou při pohledu na zítřek církve a světa. Zajisté nechybějí těžkosti. Přetrvávají napětí a střety na mnoha místech světa je prolévána krev. Spravedlnost a nejvyšší hodnota lidské osoby jsou snadno podrobovány sobeckým, materialistickým a ideologickým zájmům. Ne vždy je náležitě respektováno životní prostředí a příroda, kterou Bůh stvořil s tolikerou láskou. Mnozí mladí hledí s obavami do budoucnosti, protože hledají důstojnou práci nebo o ni přišli anebo není jistá a stálá. Jiní potřebují být varováni, aby nepadli do osidel drog, anebo mají zapotřebí účinné pomoci, pokud do nich bohužel upadli. Nemálo jich v důsledku víry v Krista trpí diskriminacemi, které přecházejí k otevřenému či skrytému pohrdání a pronásledování, ke kterému dochází v různých regionech a zemích. Cílem pronásledování je přimět je, aby se od Něho vzdálili, jsou zbavováni znamení Jeho přítomnosti ve veřejném životě dokonce i zamlčováním jeho svatého Jména. Já však přicházím, abych řekl mladým lidem s celou silou svého srdce: nic a nikdo vám neodejme pokoj, nestyďte se za Pána. On se neváhal stát jedním z nás a zakoušet naše protivenství, aby nás dovedl k Bohu a tak nás zachránil. V této souvislosti je naléhavě třeba pomáhat mladým Ježíšovým učedníkům, aby zůstali pevní ve víře a vzali na sebe úžasné dobrodružství ji hlásat a otevřeně dosvědčovat vlastním životem. Vydávat odvážné svědectví naplněné láskou k bratru, zároveň rozhodné a rozvážné, bez ukrývání vlastní křesťanské identity v ovzduší uctivého soužití s jinými legitimními postoji a zároveň vyžadovat patřičný respekt k tomu svému. Veličenstvo, ještě jednou děkuji za Vaše milé přivítání. Rád bych vyjádřil také svou úctu a blízkost všem národům Španělska, stejně jako svůj obdiv k této zemi tak bohaté dějinami a kulturou, životností své víry, která přinesla tolik plodů v mnoha svatých a světicích všech dob, v mnoha mužích a ženách, kteří opustili svou vlast, aby nesli evangelium do všech koutů světa, a v tolika přímých, solidárních a dobrotivých lidech na celém jejím území. Je to obrovský poklad, který zajisté stojí za to uchovávat konstruktivním postojem k obecnému dobru dneška, a nabízet tak do budoucna zářivý horizont novým generacím. Třebaže v současnosti existují důvody ke starostem, u Španělů převládá touha je překonat svým charakteristickým dynamismem, k němuž značně přispívají jejich hluboké křesťanské kořeny, jež přinesly tolik plodů v minulých staletích. Předem co nejsrdečněji zdravím všechny drahé španělské a madridské přátele a ty, kteří přišli z jiných zemí. V těchto dnech s vámi budu spojen a budu mít na mysli všechny mladé lidi, zejména ty, kteří procházejí zkouškami nejrůznější povahy. Svěřuji toto setkání Nejsvětější Panně Marii a přímluvě svatých ochránců těchto Dnů a prosím Boha, ať synům i dcerám Španělska stále žehná a chrání je. Děkuji. Přestože do Španělska zavítal Benedikt XVI. už dvakrát – na Světové setkání rodin do Valencie a v druhém roce svého pontifikátu a loni do Santiaga de Compostela, hlavní město hostí tohoto papeže poprvé. Madrid, původně rezidence maurského emíra, dobytá v 11. století Alfonsem VI., se stal hlavním městem království až roku 1561, kdy se v něm 16

usídlil dvůr Filipa II. Benedikt XVI. během své čtyřdenní návštěvy navštíví také El Escorial, královský palác a klášter vybudovaný právě tímto panovníkem a jeho synem Filipem III. s úmyslem rekonstruovat funkce Jeruzalémského chrámu a zařadit se tak do genealogie dávných králů Izraele. Právě na tomto místě se papež zítra setká nejprve s řeholnicemi a posléze s mladými univerzitními učiteli. Vyvrcholením jeho cesty bude, jak je zvykem, vigilie s mladými a poté v neděli ráno mše svatá na letišti Cuatro Vientos. Vraťme se ale k současnosti. Navzdory masivní laicizaci posledních desetiletí se většina obyvatel území madridské arcidiecéze – 88% - hlásí ke katolické církvi. Přesto papežské návštěvě předcházejí do poslední chvíle protesty tzv. indignados, tedy rozhořčených, protestujících proti údajně přehnaným nákladům na tuto akci, navzdory opakovaným ujištěním organizátorů o samofinancování Světových dnů mládeže a o velmi šetrném hospodaření. Jejich výroky včera potvrdil také mluvčí španělské vlády, José Blanco, který uvedl, že stát na samotnou akci nijak nepřispívá, náklady hradí církev, poutníci sami a někteří soukromí donátoři. Pokud jde o bezpečnost – dodal – jde o stejné finance, jaké jsou vynakládány na jakoukoliv jinou manifestaci, včetně manifestací indignados. Přesto v noci na dnešek došlo ke střetu policie s manifestujícími na Plaza del Sol. Agentury s odvoláním na mluvčího madridské policie mluví o sedmi zatčených a několika lehce zraněných. Benedikt XVI. se z letiště vydal na apoštolskou nunciaturu v papamobilu. 20-ti kilometrovou trasu jeho cesty lemovaly dvě nepřetržité řady jásajících davů mladých: Dívka 19 let: „Osobně jsem na Světových dnech mládeže poprvé a je to překrásná zkušenost. Je jasné, že nejsme sami a že je mnoho jiných mladých všech národností, kteří věří v Krista a společně utvářejí jediný celek.“ Chlapec 21 let: „Světové dny jsou jedinečnou zkušeností mladé víry žité ve světě. Papežovy promluvy jsou vždycky perly, hluboká nauka pro nás všechny. Ohniskem všeho je však Bůh, a v tomto smyslu jsou slova, která nám řekne Svatý otec, tím nejdůležitějším.“ V Madridu byla v poledne teplota 29 stupňů a to bylo nezvykle chladno. Není tedy divu, že většina hromadných setkání s papežem se koná až po 19 hodině. Benedikt XVI. strávil odpoledne po příletu na apoštolské nunciatuře. V 19 hodin se pak vydal v papamobilu historickým centrem Madridu na Plaza de Independencia, kde při jedné z hlavních 17

městských bran „Puerta de Alcalá přivítal papeže madridský starosta. Po výměně darů papež zasadil při bráně olivovník, jako odkaz na motto setkání „v Kristu zapusťte kořeny“. Dějištěm prvního papežova setkání s mladými byla Plaza de Cibeles, jedno z emblematických náměstí Madridu s klasicistní fontánou, které – jak napovídá název – dominuje sousoší Kybélés, řecké bohyně plodnosti, země a zemědělství, na voze taženém lvy. Spolu s přilehlými prospekty prostranství pojme na 600 tisíc lidí. Zde papež nejprve přivítal mladé poutníky v jejich rodných jazycích:

Con vuestra presencia y la participación en las celebraciones, el nombre de Cristo resonará por todos los rincones de esta ilustre Villa Drazí mladí přátelé, je to pro mne obrovská radost, že se s vámi mohu setkat uprostřed tohoto krásného města Madridu, jehož klíče mi před chvílí laskavě předal pan primátor. Dnes je také hlavním městem mladých lidí celého světa a hledí k němu celá církev. Pán nás tu shromáždil, abychom prožili krásnou zkušenost Světových dnů mládeže. Vaše přítomnost a účast na bohoslužbách dá rozeznít Kristovu jménu v každém koutu tohoto proslulého města. Modleme se, aby jeho poselství naděje a lásky mělo odezvu také v srdcích těch, kdo nevěří nebo se vzdálili od církve. Mnohokrát děkuji za skvělé přijetí, které jste mi připravili při příchodu do města na znamení lásky a blízkosti Petrovu nástupci. Zdravím pana kardinála Stanislava Ryłka, předsedu Papežské rady pro laiky a jeho spolupracovníky z tohoto úřadu, a děkuji za veškerou odvedenou práci. Děkuji zároveň panu kardinálovi Antonio Maria Rouco Varelovi, arcibiskupovi Madridu, za jeho milá slova a za úsilí jeho arcidiecéze, která spolu s dalšími španělskými diecézemi připravila tyto Světové dny mládeže, o které se velkoryse přičinilo také mnoho dalších místních církví celého světa. Děkuji státním, regionálním a místním představitelům za jejich přítomnost a velkodušnou spolupráci na zdařilém průběhu této velké události. Děkuji bratřím v biskupské a kněžské službě, seminaristům, zasvěceným osobám a věřícím, kteří sem přišli doprovodit mladé lidi v jejich putování na setkání s Kristem. Srdečně zdravím v Pánu vás všechny a ještě jednou opakuji, že jsem nesmírně šťasten, že jsem zde spolu s vámi. Kéž plamen lásky Kristovy ve vašich srdcích nikdy nevyhasne.

Il est bon de chercher toujours Drazí mladí francouzského jazyka, odpověděli jste ve velkém počtu na Pánovo volání, abyste se s Ním přišli setkat do Madridu. Blahopřeji vám k tomu! Buďte vítáni na Světových dnech mládeže! Nesete si v srdci otázky a hledáte odpovědi. Vždycky je dobré hledat. Hledat především pravdu, jež není idea, ideologie či slogan, nýbrž Osoba, Kristus, Bůh sám, který přišel mezi lidi! Právem chcete zakořenit svou víru v Něm a stavět svůj 18

život na Kristu. On vás miluje odevždy a zná vás lépe něž kdokoli jiný. Kéž vám tyto dny plné modlitby, nauky a setkání pomohou jej znovu objevit, abyste ho více milovali. Kéž vás provází Kristus v tomto intenzivním čase, kdy jej všichni společně slavíme a modlíme se k Němu.

Make trust in Christ’s word the foundation of your lives! Srdečně zdravím početnou mládež anglického jazyka, která přišla do Madridu. Kéž tyto dny modlitby, přátelství a slavnosti vedou ke vzájemnému sblížení jedněch s druhými a s Pánem Ježíšem. Učiňte z důvěry v Kristovo slovo základ svých životů! Zapusťte v Něm kořeny a stavte na Něm, pevni ve víře a otevřeni k moci Ducha, pak naleznete své místo v Božím plánu a obohatíte církev svými dary. Modleme se za sebe navzájem, abychom byli radostnými svědky Krista dnes i vždycky. Bůh vám všem žehnej.

Ich freue mich, daß ihr so zahlreich gekommen seid Drazí přátelé německého jazyka! Všechny vás srdečně zdravím. Těší mne, že jste přišli v tak velkém počtu. V těchto dnech chceme společně vyznávat, prohlubovat a předávat svoji víru v Krista. Stále znovu zakoušíme, že On je Tím, který opravdu dává smysl našemu životu. Otevřme naše srdce Kristu. On nám tady v Madridu udělí čas plný radosti a milosti.

Vivete queste giornate con spirito di intensa preghiera e di fraternità Drazí mladí Italové! Co nejsrdečněji vás zdravím a těším se z vaší tak početné účasti oživované radostí víry. Prožívejte tyto dny v duchu intenzivní modlitby a bratrství, dosvědčujte životnost farností, sdružení, hnutí a církve v Itálii. Se všemi se rozdělte o toto bohatství. Děkuji.

Firmes na fé, sereis um elo na grande cadeia dos fiéis Drazí mladí z různých zemí, kde je portugalština oficiálním jazykem, i vy, kteří je doprovázíte: buďte vítáni v Madridu! Všechny vás co nejpřívětivěji zdravím a zvu vás, abyste vystoupili k věčným prahům svého mládí a poznali absolutního protagonistu těchto Světových dnů i vašeho života, jak doufám: Krista Pána. V těchto dnech uslyšíte znít jeho Slovo. Nechte se tímto Slovem proniknout, aby mohlo zakořenit ve vašich srdcích a 19

postavte na něm svůj život. Pevni ve víře, budete článkem obrovského zástupu věřících. Není možné věřit bez pomoci víry těch druhých a má víra napomáhá druhým k víře. Církev potřebuje vás a vy potřebujete církev.

Życzę wam dobrych dni, dni modlitwy i umocnienia więzi z Jezusem Zdravím mládež z Polska, rodáky blahoslaveného Jana Pavla II., iniciátora Světových dnů mládeže. Těší mne, že jste přišli do Madridu! Přeji vám pěkné dny, dny modlitby a posílení vztahu s Ježíšem. Nechť vás provází Duch Boží.

Ze shromáždění mladých přivítali papeže zástupci pěti kontinentů, každý ve svém jazyce, a předali Svatému otci dary. Po hymně madridských světových dnů mládeže pak zaznělo podobenství o dvou stavitelích z Matoušova evangelia. Nato pronesl svou promluvu Benedikt XVI.: Drazí přátelé, Děkuji za vřelá slova, která mně adresovali mladí představitelé pěti kontinentů. Srdečně zdravím všechny ty, kteří se zde shromáždili, mladé lidi z Oceánie, Afriky, Ameriky, Asie a Evropy, včetně těch, kteří sem přijít nemohli. Mám vás neustále na paměti a modlím se za vás. Bůh mi dal milost, že vás mohu vidět a slyšet zblízka a spolu s vámi naslouchat Jeho Slovu. Ve čtení, které bylo proneseno, jsme slyšeli úryvek z evangelia, který mluví o přijetí Ježíšových slov a jejich uvádění do praxe. Existují slova, která slouží pouze k zábavě a pomíjejí jako vítr; jiná přinášejí mysli určité poučení. Ježíšova slova však musí dorazit do srdce, zakořenit v něm a ztvárňovat celý život. Bez toho zůstávají prázdná a vyprchávají. Nepřibližují nás k Němu. A Kristus tak zůstává daleko jako hlas mezi mnoha jinými hlasy, které nás obklopují a na které jsme si již zvykli. Tento Mistr, jen k nám mluví, učí nikoli to, co převzal od druhých, ale to, čím je On sám, Jediný, který doopravdy zná cestu člověka k Bohu, protože On ji pro nás otevřel, stvořil ji, abychom mohli dosáhnout autentického života, takového, který vždycky a za každých okolností stojí za to žít a který ani smrt nemůže zničit. Evangelium pak vysvětluje tyto věci podmanivým obrazem toho, kdo staví na pevné skále, odolné proti návalům protivenství, zatímco ten, kdo staví na písku, byť na rozkošném místě, jak bychom řekli dnes, při prvním poryvu větru puká a hroutí se. Drazí mladí, naslouchejte doopravdy Pánovým slovům, aby se ve vás stala „duchem a životem“ (Jan 6, 63), aby se stala kořeny, které budou živit vaši existenci, kritériem jednání, které nás připodobňuje osobě Krista: být chudými v duchu, hladovějícími po spravedlnosti, milosrdnými, čistého srdce a milovníky pokoje. Jednejte tak vytrvale každý den, jako se jedná s opravdovým přítelem, který nás neprodá a s nímž chceme sdílet cestu života. Dobře víte, že nekráčí-li se po boku Krista, který nás vede, 20

rozcházíme se po jiných stezkách, jakými jsou naše slepé a sobecké pudy, lichotivé, ale zištné, klamné a vrtkavé nabídky, které po sobě zanechávají prázdno a frustraci. Využijte těchto dnů k lepšímu poznání Krista a ujistěte se, že jste-li v Něm zakořeněni, pak vaše nadšení a vaše veselí, vaše touhy jít dál, dojít k něčemu vznešenějšímu, až k Bohu, mají stále bezpečnou budoucnost, protože život v plnosti už přebývá ve vás. Nechte jej růst božskou milostí, velkodušně a bez průměrnosti a vezměte vážně do úvahy svatost jakožto cíl. Jsme-li vystaveni slabostem, které nás někdy sužují, počítejme s milosrdenstvím Pána, který je vždy ochoten podat nám znovu ruku a nabízí nám odpuštění skrze svátost pokání. Stavbou na pevné skále bude váš život nejenom pevný a stabilní, ale přispěje k tomu, že se Kristovo světlo odrazí na vaše vrstevníky a na celé lidstvo, když ukážete platnou alternativu mnohým, kteří se nechali unášet životem, protože základy jejich života nebyly konzistentní. Mnohým, kteří se spokojí sledováním módních trendů, utíkají se k bezprostředním zájmům, zapomínají na pravou spravedlnost nebo se uzavírají do svých názorů namísto toho, aby hledali pravdu bez přívlastků. Ano, existují mnozí, kteří se považují za bohy a domnívají se, že nepotřebují kořeny, ani základy, kterými by nebyli oni sami. Rádi by sami rozhodovali o tom, co je či není pravda, co je dobro nebo zlo, spravedlnost nebo nespravedlnost; rozhodovali o tom, kdo je hoden života anebo může být obětován na oltáři jiných perspektiv; konali pokaždé nahodilý krok bez nějakého předem daného smyslu a nechali se vést okamžitým podnětem. Tato pokušení číhají neustále. Je důležité jim nepodléhat, protože ve skutečnosti vedou do pomíjivosti jako život bez horizontů, svoboda bez Boha. My naproti tomu víme dobře, že jsme stvořeni svobodnými k obrazu Božímu právě proto, že jsme protagonisty hledání pravdy a dobra, že jsme zodpovědní za své jednání a nejsme pouze slepými vykonavateli. Jsme kreativními spolupracovníky s úkolem pěstovat a zkrášlovat dílo stvoření. Bůh si přeje odpovědného partnera, někoho, kdo s Ním může vést dialog, a milovat jej. Skrze Krista toho můžeme opravdu dosáhnout, a zakořeněním v Něm dáme své svobodě křídla. Není snad toto velkým důvodem naší radosti? Není snad toto pevná půda pro budování civilizace lásky a života, schopné humanizovat každého člověka? Drazí přátelé, buďte rozvážní a moudří, budujte svůj život na pevném základě, kterým je Kristus. Tato moudrost a rozvaha ať vede vaše kroky a ničeho se nebudete bát a ve vašem srdci bude kralovat pokoj. Pak budete blažení, šťastní, a vaše veselí nakazí druhé. Budou se ptát, co je tajemstvím vašeho života, a objeví, že skála, která nese celou stavbu a na níž stojí celý váš život, je samotná osoba Krista, vašeho přítele, bratra a Pána, Syna Božího, jenž se stal člověkem a který dává konzistenci celému vesmíru. On zemřel pro nás a vstal z mrtvých, abychom měli život, a nyní z Otcova trůnu nadále žije a je nablízku všem lidem a trvale s láskou bdí nad každým z nás. Svěřuji plody těchto Světových dnů mládeže Nejsvětější Panně Marii, která dovedla přitakávat vůli Boží a učí nás jako žádný jiný věrnosti svému božskému Synovi, kterého následovala až ke smrti na kříži. Rozjímejme o tom všem pozorně na zastaveních Křížové cesty. Modleme se, aby naše dnešní přitakání Kristu bylo také bezpodmínečným přitakáním jeho přátelství na konci těchto Dnů a během celého našeho života. Děkuji.  21

Druhý den v Madridu zahájil Benedikt XVI. soukromou mší svatou na apoštolské nunciatuře, odkud odjel do paláce La Zarzuela na severovýchodním předměstí města. Tento původně lovecký zámeček ze 17. století zvolil královský pár za svou rezidenci ihned po svatbě v roce 1962. Král Juan Carlos I. pochází z rodu Bourbonů, podle historiků nejstarší královské rodině Evropy, jejíž původ sahá až k Merovingům. S královnou Sofií, dcerou řeckého krále Pavla, mají tři děti, infantky Elenu a Kristinu a nástupce trůnu, Filipa, který sídlí poblíž svých rodičů v nově postaveném paláci. Připomeňme, že mezi historickými tituly španělského krále je také „Rey católico“, a tradičně se též stává protokanovníkem římské baziliky Santa Maria Maggiore. Královský pár přivítal papeže v doprovodu kardinálů a biskupů u vstupu do paláce Zarzuela. Po představení dalších členů královské rodiny se Benedikt XVI. odebral k soukromému rozhovoru s Juanem Carlosem v jeho pracovně. Krátce před polednem přijel Benedikt XVI. do Escorialu, správněji do královského kláštera sv. Vavřince spojeného s královskou rezidencí, který 50 kilometrů od Madridu nechal postavit v 2. polovině 16. století Filip II. podle návrhu Juana Bautisty de Toledo a Juana de Herrrery. Ohromný komplex obdélníkového půdorysu s delším průčelím přesahujícím 200 metrů, inspirovaný rekonstrukcemi Jeruzalémského chrámu, se stal jedním z nejrozšířenějších vzorů pro barokní kláštery v následujících dvou stoletích. V knihovně Escorialu zamýšlel Filip II. shromáždit veškeré dostupné poznání, palácové prostory zdobí sbírky evropského umění 16. století. Escorial je zároveň pohřebištěm španělských králů a klášterem, ve kterém dodnes žije 28 augustinianů, kteří vedou klášterní školu a vyučují také na přilehlé Universitě María Cristína. 22

Po pozdravu představitelů místní správy a představeného escorialských augustiniánů vstoupil Benedikt XVI. na Královské nádvoří (Patio de los Reyes), kde jej očekávalo 1600 mladých řeholnic z různých kongregací, včetně kontemplativních (přítomna byla i S. Bohumila M. Bunová z Pustiměře!):

El encuentro personal con Cristo que nutre vuestra consagración debe testimoniarse con toda su fuerza transformadora en vuestras vidas Drahé mladé řeholnice, mám obrovskou radost, že se během Světových dnů mládeže, které slavíme v Madridu, mohu setkat s vámi, které jste zasvětily své mládí Pánu, a děkuji za váš milý úvodní pozdrav. Cením si toho, že pan kardinál, madridský arcibiskup, uspořádal toto setkání na tak podnětném místě jakým je klášter svatého Vavřince v Escorialu. Jeho proslulá knihovna uchovává důležitá vydání Písma svatého i mnišských řeholí různých řádů, ale váš život ve věrnosti obdrženému povolání je také cenný způsob uchovávání Pánova Slova, které zní v různých formách vaší spirituality. Drahé sestry, každé charisma je evangelním slovem, které Duch svatý připomíná své církvi (srov. Jan 14, 26). Ne nadarmo „se rodí z naslouchání Božímu Slovu a přijímá evangelium jako normu svého života. Žít v následování Krista čistého, chudého a poslušného je jakási živá »exegeze« Božího Slova. Z něho vyvěrá každé charisma a každá řehole chce být jeho vyjádřením, čímž dává počátek a směr křesťanskému životu vyznačujícímu se evangelní radikalitou.“ (Verbum Domini, 83). Evangelní radikalita znamená „být zakořeněni v Kristu, stavět na Něm a být pevní ve víře“ (srov. Kol 2, 7), což v zasvěceném životě znamená jít ke kořenům lásky k Ježíši Kristu s nerozděleným srdcem a ničemu před touto láskou nedávat přednost (srv. sv. Benedikt, Řehole, IV, 21), se snubní příslušností, jak ji prožívali svatí po vzoru Růženy z Limy a Raffaela Arnaize, mladých patronů těchto Světových dnů mládeže. Osobní setkání s Kristem, z něhož čerpá vaše zasvěcení, musí být dosvědčováno proměňující silou vašich životů a má zvláštní význam dnes, kdy zaznamenáváme „určité »zatmění Boha«, určitý druh ztráty paměti, ne-li přímo odmítnutí křesťanství či popření pokladu naší víry, které může vést ke ztrátě naší nejhlubší totožnosti“ (Poselství ke 26. Světovému dni mládeže 2011, 1). Tváří v tvář relativismu a průměrnosti vyvstává potřeba této radikality, která dosvědčuje, že zasvěcení znamená příslušnost k Bohu nanejvýš milovanému. Tato evangelní radikalita zasvěceného života se vyjadřuje dceřiným společenstvím s církví, ohniskem Božích dětí, které zbudoval Kristus; společenstvím s pastýři, kteří Pánovým jménem sdělují poklad víry přijatý od apoštolů, církevní magisterium a křesťanskou tradici; společenstvím s vaší řeholní rodinou, vděčným uchováváním jejího duchovního pokladu a také úctou vůči jiným charismatům. Společenstvím s ostatními členy církve, laiky rovněž povolanými vydávat svědectví témuž Pánovu evangeliu. 23

Evangelní radikalita se vyjadřuje posláním, které vám svěřil Bůh. Od kontemplativního života, který přijímá Boží Slovo výmluvným mlčením a adoruje jeho krásu v samotě, kterou obývá Bůh, až k nejrůznějším cestám apoštolského života, v půdě, kde klíčí evangelní sémě, ve výchově dětí a mládeže, v péči o nemocné a staré, při doprovázení rodin v úsilí o ochranu života, ve svědectví pravdě, ve zvěstováním pokoje a lásky, v misijním nasazení a v nové evangelizaci, a v mnoha dalších oblastech církevního apoštolátu. Drahé sestry, toto je svědectví svatosti, k níž vás volá Bůh, v bezpodmínečném a těsném následování Ježíše Krista v zasvěcení, společenství a v misijním poslání. Církev potřebuje vaši mladou věrnost, zakořeněnou a založenou v Kristu. Děkuji za vaše velkorysé, naprosté a trvalé „ano“, jímž odpovídáte na povolání Milovaného. Modlím se, aby Panna Maria nesla a doprovázela vaše zasvěcené mládí a velmi si přeji, aby oslovila, povzbudila a osvítila všechny mladé lidi. S těmito pocity prosím Boha, aby hojně odměnil velkorysý přínos zasvěceného života k těmto Světovým dnům mládeže a v jeho jménu vám z celého srdce žehnám. Děkuji. Papež se rozloučil s řeholnicemi latinsky zpívaným Pater noster a požehnáním. Potom přešel do baziliky sv. Vavřince, kde jej neutuchajícím potleskem přivítalo na tisíc mladých vysokoškolských učitelů v pestrých talárech španělských univerzit. Benedikt XVI. se k nim obrátil jako ke „spolupracovníkům při šíření pravdy“. Zvláště pozdravil také účastníky Světového kongresu katolických univerzit, který v těchto dnech probíhal v Avile a kladl si zásadní otázku po identitě a poslání těchto institucí. Právě u tohoto tématu se také zastavil ve své úvaze: je skutečně posláním univerzitního profesora formovat kompetentní profesionály, kteří budou odpovídat poptávce trhu, jak se dnes říká? Jsme skutečně spokojeni s touto užitkovou vizí vzdělání, ptal se papež před shromážděním univerzitních učitelů: Pane kardinále, arcibiskupe Madridu, ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě, drazí otcové augustiniáni, slovutní profesoři a profesorky, vážení představitelé, drazí přátelé, velmi toužebně 24

jsem očekával setkání s vámi, mladí vyučující španělských univerzit, kteří za ne vždycky snadných okolností skvěle spolupracujete při šíření pravdy. Srdečně vás zdravím a děkuji za laskavá slova na uvítanou, jakož i za obdivuhodné provedení hudební skladby, jež zazněla v tomto klášteře nemalé umělecké hodnoty, výmluvně dosvědčující staletý život modlitby a studia. Na tomto tak příznačném místě se ve strohém kameni harmonicky snoubí rozum a víra a vytváří tak jeden z nejslavnějších monumentů Španělska. Zvlášť srdečně zdravím rovněž ty, kteří se v těchto dnech účastnili v Avile Světového kongresu katolických univerzit na téma: „Identita a poslání katolické univerzity“. Když jsem zde spolu s vámi, vybavují se mi v mysli moje první kroky jakožto profesora na univerzitě v Bonnu. Třebaže byly tehdy ještě zřetelné válečné rány a nezřídka panovala materiální nouze, všechno bylo překonáváno nadšením a zaujetím, setkáváním s kolegy různých disciplín a touhou dát odpověď na základní a nejzazší neklid studentů. Tato univerzita, kterou jsem prožíval spolu s profesory a studenty, kteří společně hledají pravdu ve všech vědních oborech, anebo - jak by řekl Alfons X. zvaný Moudrý - toto „shromáždění mistrů a žáků se stejnou vůlí a cílem osvojovat si vědění“ (Siete partidas, partida II, tit. XXXI) objasňuje význam a také definici univerzity. V mottu těchto Světových dnů mládeže „Zakořeněni v Kristu, na něm stavějte a buďte pevni ve víře“ (srov. Kol 2, 7) můžete nalézt inspiraci k lepšímu porozumění své existence a svého poslání. V tomto smyslu, jak jsem již napsal v rámci příprav na tyto dny v Poselství k mládeži, opisují výrazy „zakořenit, stavět a upevnit“ solidní základy pro život. Nicméně, kde najdou mladí lidé tyto opěrné body v rozdrobené a nestabilní společnosti? Někdy se má za to, že poslání univerzitního pedagoga spočívá dnes výlučně ve formování kompetentních a schopných profesionálů, kteří budou přesně a stále uspokojovat poptávku trhu. Tvrdí se také, že za nynějších okolností je třeba preferovat jedině technické schopnosti. Tato užitková vize vzdělávání - i univerzitního - dnes skutečně prosakuje zejména z různých oblastí mimo univerzitu. Nicméně vy, kteří jste jako já prožili univerzitu a nyní působíte jako univerzitní učitelé, cítíte bezpochyby touhu po něčem vznešenějším, co odpovídá všem dimenzím, které tvoří člověka. Povyšuje-li se na hlavní kritérium jenom užitečnost a bezprostřední pragmatismus, mohou být ztráty dramatické: od bezmezného zneužívání vědy podstatně překračující sebe samu až k politickému totalitarismu, který lze snadno zahlédnout tam, kde je eliminováno jakékoli kritérium, které by přesahovalo pouhý mocenský kalkul. Pravá idea univerzity je naopak přesně tím, co nás chrání před takovouto reduktivní a znetvořenou vizí lidství. Univerzita ve skutečnosti byla a je dosud povolána být místem, kde se hledá pravda, která je lidské osobě vlastní. Z tohoto důvodu, nikoli náhodou, právě církev prosadila 25

ustanovení univerzitní instituce, protože křesťanská víra mluví o Kristu jakožto Logu, skrze něhož bylo všechno stvořeno (srov. Jan 1,3), a o lidské bytosti stvořené k obrazu a podobě Boha. Tato dobrá zpráva ukazuje racionalitu celého stvoření a hledí na člověka jako na tvora, který se na této racionalitě podílí a může ji rozpoznat. Univerzita proto ztělesňuje ideál, který nesmí být znetvořen ani kvůli ideologii uzavřené racionálnímu dialogu, ani kvůli pochlebování utilitárním logikám čirého trhu, který v člověku spatřuje jenom spotřebitele. V tom je vaše důležité a životní poslání. Vy jste těmi, kteří máte tu čest a odpovědnost předávat ideál univerzity. Ideál, který jste obdrželi od svých předchůdců, z nichž mnozí byli pokornými učedníky evangelia a právě proto se z nich stali velikáni ducha. Musíme sebe sama vnímat jako jejich pokračovatele ve zcela odlišných dějinách, ve kterých však podstatné otázky lidské bytosti nadále vyžadují naši pozornost a vedou nás, abychom kráčeli vpřed. Společně s nimi jsme články řetězce mužů a žen, kteří se zasadili o to, aby byla víra šířena a aby byla lidským rozumem ctěna. Způsob, jak to dělat, nespočívá jenom v tom, že je vyučována, ale mnohem více v tom, že je žita, ztělesňována stejně jako se vtělil Logos, aby si učinil svůj příbytek mezi námi. V tomto smyslu potřebují mladí lidé autentické učitele, osoby otevřené vůči pravdě různých vědeckých odvětví, kteří jsou schopni naslouchat a sami žijí tímto interdisciplinárním dialogem; osoby přesvědčené zejména o lidské schopnosti činit pokroky na cestě k pravdě. Mládí je privilegovaným časem hledání a setkání s pravdou. Jak řekl již Platón: „Hledej pravdu, dokud jsi mladý, protože neučiníš-li tak, vyklouzne ti z rukou“ (Parmenides, 135d). Tato vznešená aspirace je tím nejcennějším, co můžete svým studentům předat osobním a životným způsobem, nikoli jen některé anonymní a účelové techniky nebo chladná data, užívaná čistě funkčním způsobem. Vroucně vás proto vybízím, abyste nikdy neztráceli tuto vnímavost a žízeň po pravdě, abyste nezapomínali, že vyučování není jenom suchopárné sdělování obsahu, nýbrž formace mladých, které je třeba chápat a vyhledávat. Musíte v nich vzbuzovat žízeň po pravdě, kterou pociťují ve svém nitru, a také touhu překračovat sebe samé. Buďte jim pobídkou a posilou. Z tohoto důvodu je nezbytné mít v první řadě na paměti, že cesta k plné pravdě vyžaduje celou lidskou bytost: je to cesta inteligence i lásky, rozumu i víry. Nemůžeme pokročit v poznání něčeho, nejsme-li podněcováni láskou, a nemůžeme milovat, nespatřujeme-li v tom něco rozumného, neboť „inteligence a láska nejsou vzájemně oddělené: je láska bohatá na inteligenci a inteligence plná lásky“ (Caritas in veritate, 30). Jsou-li spojeny pravda a dobro, pak se snoubí také poznání a láska. Z této jednoty plyne soudržnost života a myšlení, příkladnost, kterou se má vyznačovat každý dobrý vychovatel. Za druhé je třeba vzít v úvahu, že pravda sama je vždycky vznešenější než naše cíle. Můžeme ji hledat a blížit se k ní, ale nemůžeme ji zcela vlastnit. Spíše pravda nás vlastní a motivuje. V intelektuální a pedagogické činnosti je pokora nezbytná ctnost, která nás chrání před samolibostí, jež uzavírá přístup k pravdě. Nesmíme přitahovat studenty k nám samotným, nýbrž posílat je k oné pravdě, kterou všichni hledáme. V tomto úkolu ať vám pomáhá Pán, který vás žádá, abyste byli prostí a účinní jako sůl, jako světlo, které bez rozruchu svítí (srov. Mt 5,13-15). To všechno nás vybízí, abychom neustále hleděli ke Kristu, v jehož tváři se zračí Pravda, která nás osvěcuje, ale která je také cestou, jež nás vede k nepomíjivé plnosti. On je 26

Pocestným, jenž stojí po našem boku a svou láskou nás nese. Zapustíte-li v něm kořeny, povedete dobře naši mládež. V této naději vás svěřuji ochraně Panny Marie, Trůnu moudrosti, aby z vás učinila spolupracovníky svého Syna a přivedla vás k životu, jenž bude smysluplný pro vás samotné a vaše studenty obdaří poznáním a vírou. S Escorialu se Benedikt XVI. vrátil na apoštolskou nunciaturu do Madridu, kde - jak se stalo tradicí Světových dnů mládeže – poobědval se skupinou mladých vylosovaných z řad 30 tisíc dobrovolníků: Pět dívek a pět chlapců ze všech světadílů a k tomu jeden španělský pár. Za Evropu padl los na Evu Jánošíkovou ze Slovenska. O svém setkání s papežem řekla: „Můj los padl jako poslední a byla jsem z toho v šoku. Nedokázala jsem se z toho vzpamatovat. Všichni tleskali, já jsem se z toho rozplakala, a potom mi všichni gratulovali. Cítila jsem se skoro jako po zásnubách… Jinak jsem mimochodem seděla hned vedle Svatého otce a pomohla jsem mu přečíst svoje jméno, protože s tím měl problém :-) Svatý otec během oběda nechával při hovoru iniciativu na mladých. Sám poslouchal, ale velmi aktivně, a reagoval na řečené. Vlastně se každý z nás dvanácti představil, takže, když měl každý pět minut, uplynulo to velmi rychle a byl to pro mne velmi vzácný čas.“ Odpoledne přijal Benedikt XVI. na nunciatuře španělského premiéra, José Luise Zapatera. Soukromý rozhovor s tímto šéfem vládnoucí Španělské socialistické dělnické strany se týkal mimo jiné témat jako ekonomická situace v Evropě nebo hladomor v Africe. Potvrzena byla také aktuálnost dohod mezi Svatým stolcem a Španělskem. Večer se Svatý otec účastnil v centru Madridu Křížové cesty. Rozjímání k jednotlivým zastavením připravily sestry od Kříže, které pečují o nejchudší a nejpotřebnější. V nesení kříže se vystřídali zástupci 15 zemí. Křížová cesta propojila víru a sakrální umění španělských diecézí. Jednotlivá zastavení, tzv. pasos, jsou pašijové scény, které se objevují na ulicích španělských měst v procesích Svatého týdne. Zvláštní pozornost si zaslouží „Poslední večeře“ z Mursie sousoší z 18. století, jehož autorem je Francisco 27

Salzillo, dále Kristus z Mena, nazývaný také Kristus Legionářů z Nmalagy, protože jej v procesích nosí vojáci či Kladení Krista do Hrobu z Leónu ze 17. století. Křížové cesty se účastnili také členové bratrstev po staletí pečujících o toto zpřítomňování pašijí. Na závěr Křížové cesty promluvil Svatý otec: Drazí mladí, vroucně a zbožně jsme se účastnili této křížové cesty, když jsme doprovázeli Krista v jeho utrpení a smrti. Komentáře jednotlivých zastavení od Křížových sester, které slouží těm nejchudším a nejpotřebnějším, nám pomohly vstoupit do tajemství slavného Kristova kříže, který obsahuje pravou Boží moudrost – tu, která soudí svět a ty, kteří se považují za moudré (srov. 1 Kor 1,17-19). Na této cestě ke Kalvárii nám pomohlo také rozjímání nad mimořádnými obrazy náboženských tradic španělských diecézí. Jsou to obrazy, v nichž souzní víra a umění, aby tak zasáhly srdce člověka a vybídly jej ke konverzi. Je-li pohled víry čirý a autentický, krása mu slouží, dovede přiblížit tajemství naší spásy, hluboce nás dojmout a proměnit naše srdce, jak se to stalo svaté Terezii od Ježíše, když rozjímala před obrazem trpícího Krista (srov. Vlastní životopis, 9,1). Když jsme šli spolu s Ježíšem k vrcholu Jeho kalvarské oběti, přišla mi na mysl slova svatého Pavla: „Kristus mne miloval a za mě se obětoval.“ (Gal 2,20). Tváří v tvář lásce tak nezištné, jsme naplněni úžasem a vděčností a ptáme se: Co učiníme my pro Něho? Jakou mu dáme odpověď? Svatý Jan říká jasně: „Z toho jsme poznali lásku: že Kristus za nás položil svůj život. Také my jsme povinni položit život za své bratry.“ (1 Jan 3,16). Kristovo utrpení nás podněcuje, abychom na svá ramena brali utrpení světa v jistotě, že Bůh není někým, kdo je člověku a jeho údělu vzdálen či odcizen. Naopak, on se stal jedním z nás, „aby mohl spolu s člověkem sou-cítit, spolu-trpět způsobem velmi reálným, totiž v těle a krvi… Odtud vstoupil do veškerého lidského utrpení ten, kdo naplno toto utrpení sdílí a spolu ho snáší; odtud do každého utrpení proniká con-solatio, útěcha z přítomné soucitné, spolutrpící Boží lásky, a spolu s ní vychází hvězda naděje“ (Spe salvi, 39). Drazí mladí, kéž láska Boží zvětší vaši radost a pobídne vás, abyste zůstávali nablízku těm, kdo jsou méně obdařeni. Vy, kteří jste velmi citliví ke sdílení života s druhými, nepřecházejte 28

nevšímavě kolem lidského utrpení, kde vás očekává Bůh, abyste ze sebe nabídli to nejlepší: svoji schopnost milovat a soucítit. Různé formy utrpení, které jsme spatřili na Křížové cestě, jsou voláním Pána k tomu, abychom vytvářeli svůj život Jeho následováním a činili ze sebe znamení Jeho útěchy a spásy. „Trpět s druhým, trpět pro druhé; trpět z lásky k pravdě a spravedlnosti; trpět kvůli lásce a s cílem stát se skutečně milující osobou – to jsou podstatné základy humanity, jejichž odložení by člověku přivodilo zkázu“ (ibid.). Doufám, že dokážeme přijmout tato ponaučení a uvádět je do praxe. Obraťme proto svůj zrak ke Kristu, přibitému na drsném kříži, a prosme jej, aby nás naučil pravé a tajemné moudrosti kříže, díky níž člověk žije. Kříž nebyl výsledkem neúspěchu, nýbrž způsobem, jak ukázat lásku, která přistupuje až k tomu nejbezmeznějšímu darování vlastního života. Otec chtěl milovat lidi v objetí svého Syna ukřižovaného z lásky. Kříž ve své formě a ve svém významu představuje lásku Otce a Krista k lidem. V něm rozpoznáváme ikonu svrchované lásky, kde se učíme milovat to, co miluje Bůh a tak, jak On miluje. Toto je dobrá zvěst, která vrací světu naději. Obraťme nyní svoje zraky k Panně Marii, která nám byla na Kalvárii dána za Matku a prosme ji, aby nás podporovala svou láskyplnou ochranou na cestě života, zvláště procházíme-li nocí bolesti, abychom se jako ona snažili stát pevně u paty kříže.  Třetí den své apoštolské cesty zahájil Svatý otec v madridském parku „ Los Jardínes del Buen Retiro“. Tato zelená oáza v centru španělského hlavního města je po celý týden místem udílení svátosti smíření. Podél hlavní cesty, příznačně nazvané „alejí smíření“, bylo rozestaveno dvě stě zpovědnic, vyrobených avilským truhlářským mistrem Emiliem Úbedou podle návrhu Ignacia Vicense, představitele tzv. efemérní architektury a oficiálního designéra Světových dní. Každá zpovědnice je vzdušnou konstrukcí z tří desek ve stylu bílých plachet, s minimálními náklady na výrobu a možností opětovného využití díky snadné sestavitelnosti. Vzhledem k použití obnovitelných materiálů je též ohleduplná k životnímu prostředí. Tyto podmínky si kladli španělští biskupové i pro další architektonické instalace, které byly zbudovány na různých místech města a na letišti Cuatro Vientos. Svatý otec přijel do parku v osm hodin ráno a za zhruba půl hodiny vyzpovídal čtyři mladé lidi – dva ve francouzštině, jednu švýcarskou dívku v němčině a španělskou dívku, která hovořila italsky. Právě jeden z těchto tří jazyků byl podmínkou výběru mladých, kteří mohli přistoupit ke zpovědi ke Svatému otci a kteří byli zvoleni mezi dobrovolníky Světových dnů mládeže. Poté papamobilem přejel po 29

tříkilometrové trase přes město do katedrály „Santa María la Real de la Almudena“. Chrám se vypíná na centrálním náměstí de la Armería před Královským palácem a je zasvěcen patronce města, Panně Marii Almudénské. Madridská diecéze se odloučila od arcidiecéze v Toledu roku 1885 a právě v tomto období (1883) se započalo se stavbou katedrály, již vysvětil o sto let později (1993) bl. Jan Pavel II. Tato impozantní stavba s novogotickým interiérem a neoklasicistní fasádou uchovává sochu Madonny Almudénské ze 16. století, jejíž kult však sahá až do 11. století. Pojem „almudena“ , tedy „citadela“ pochází z arabštiny, a váže se k vyvýšené části města, kde se nacházel původní mariánský kostel. Podle jiné verze je však socha takto označována, protože za arabské invaze byla uschována v „almudín“, arabsky „al-mudy“, tedy v sýpce. Podle lidové tradice sochu přinesl do země apoštol Jakub. Patronkou Madridu byla „Virgen de La Almudena“ prohlášena Pavlem VI. v roce 1977. Uvnitř katedrály čekalo na Svatého otce 1300 bohoslovců, zatímco na prostranství před katedrálou se jich shromáždily na tři tisíce. Benedikta XVI. přivítali před vstupem do chrámu kanovníci katedrální kapituly. Slavnou bohoslužbu doprovázel gregoriánský chorál a s papežem koncelebrovali mnozí biskupové a kardinálové, kteří jsou přítomni na Světových dnech mládeže. Papež se k seminaristům obrátil těmito slovy: Pane kardinále, arcibiskupe Madridu, ctihodní bratři v biskupské službě, drazí kněží a řeholníci, rektoři a formátoři, drazí seminaristé, přátelé, hluboce mne těší, že mohu sloužit mši svatou s vámi všemi, kteří se toužíte stát kněžími Krista, abyste sloužili církvi a lidem, a přijímám s vděčností vaše milá slova na uvítanou. Tato katedrála Santa María La Real de la Almudena je dnes obrovským večeřadlem, kde Pán slaví svou Paschu s těmi, kteří touží jednoho dne v jeho jménu předsedat tajemství spásy. Když vás vidím, opět si uvědomuji, jak Kristus nepřetržitě povolává mladé učedníky, aby z nich učinil své apoštoly, aby poslání církve pokračovalo a světu bylo nabízeno evangelium. Jako seminaristé putujete ke svatému cíli: být pokračovateli poslání, které Kristus dostal od Otce. Povolal vás a následujete Jeho hlas, přitáhnul vás svým pohledem lásky a vykročili jste na cestu služebného kněžství. Pohleďte na Toho, jenž se svým vtělením svrchovaně zjevil Boha světu a svým vzkříšením věrně plní svůj příslib. Vzdávejte mu díky za toto gesto lásky, kterou každému z vás 30

prokázal. První čtení, které jsme vyslechli, nám ukazuje Krista jako nového a definitivního kněze, který ze svého života učinil naprostý dar. Antifonu Žalmu lze vztahovat plně na Něho, když při příchodu na svět řekl svému Otci: „Jsem zde, abych plnil tvou vůli“ (srov. Žl 39,8-9). Ve všem se Mu snažil zalíbit: slovem i skutkem, putováním i přijímáním hříšníků. Jeho život byl službou a jeho obětavost stálou přímluvou, když stanul jménem všech před Otcem jako prvorozený z mnoha bratří. Autor listu Židům praví, že tímto darem navždy přivedl k dokonalosti nás, kteří jsme byli povoláni sdílet jeho synovství (srov. 10, 14). Eucharistie, o jejímž ustanovení pojednávalo dnešní evangelium (srov. Lk 22,14-20), je reálným výrazem tohoto nepodmíněného Ježíšova daru všem - i těm, kdo Jej zradili; nabídkou Jeho těla a Jeho krve za život lidí a na odpuštění hříchů. Krev, znamení života, nám byla Bohem dána jako smlouva, abychom mohli vkládat moc jeho života tam, kde kraluje smrt kvůli našemu hříchu a tak ho ničit. Zlomené Kristovo tělo a Jeho prolitá krev, Jeho svoboda, kterou odevzdává, se prostřednictvím eucharistických znamení mění v nový zdroj vykoupené svobody lidí. V Něm máme příslib definitivního vykoupení a jisté naděje budoucích dober. Skrze Krista víme, že neputujeme k propasti, k mlčení nicoty či smrti, ale jsme poutníky k zaslíbené zemi, k Němu, který je naším cílem a také počátkem. Drazí přátelé, věnujte se přípravě na to, abyste byli apoštoly s Kristem a jako Kristus a abyste byli průvodci na cestě a služebníky lidí. Jak prožívat tyto roky příprav? Především to musí být roky vnitřního ticha, stálé modlitby, usilovného studia a rozvážného začleňování do pastoračních činností a struktur církve. Církev je společenstvím a institucí, rodinou a posláním; je stvořena Kristem skrze Ducha svatého a zároveň výslednicí nás, kteří ji vytváříme svou svatostí i hříšností. Tak to chtěl Bůh, který se neštítí učinit z chudáků a hříšníků své přátele a nástroje vykoupení lidského rodu. Svatost církve je především objektivní svatostí osoby samotného Krista, Jeho evangelia a Jeho svátostí, je svatostí oné moci shůry, která oživuje a podněcuje. Musíme být svatí, abychom nevytvářeli protiklad mezi znamením, kterým jsme, a realitou, kterou chceme vyjadřovat. Dobře rozjímejte o tomto tajemství církve, prožívejte tyto roky svojí formace v hluboké radosti, v postoji učenlivosti, v průzračnosti a radikální evangelní věrnosti, jakož i v laskavém vztahu k času a lidem, mezi nimiž žijete. Nikdo si nevybírá kontext, ani adresáty vlastního poslání. Každá doba má svoje problémy, ale Bůh dává v každé době čas náležité milosti, aby bylo možné se těchto nesnází chopit a překonat je realismem a láskou. Proto za každých okolností, jakkoli by byly tvrdé, musí kněz přinášet plody dobrých skutků na každém poli a za tím účelem uchovávat v hloubi srdce slova, kterými byl v den svěcení nabádán, aby připodobnil svůj život tajemství Pánova kříže. Připodobnit se Kristu, drazí seminaristé, znamená ztotožňovat se stále více s Tím, který se pro nás stal služebníkem, knězem a obětí. Připodobnit se Mu je vskutku úkolem, na 31

který musí každý kněz vynaložit celý svůj život. Víme již, že tento úkol nás přesahuje a nemůžeme jej splnit beze zbytku, ale jak říká sv. Pavel, běžíme k cíli s nadějí, že jej dosáhneme (srov. Flp 3,12-14). Nicméně Kristus, Velekněz, je také Dobrý Pastýř, který střeží svoje ovce i za cenu vlastního života (srov. Jan 10,11). Abyste i v tom napodobili Pána, musí vaše srdce zrát v semináři, setrvat v naprosté ochotě vůči Mistru. Tato ochota, která je darem Ducha svatého, inspiruje rozhodnutí žít v celibátu pro Boží království, odloučení se od hmotných statků, střídmost života a upřímná poslušnost bez přetvářky. Proste Jej tedy, aby vám umožnil napodobovat Jej v jeho lásce ke všem až do krajnosti, nestranit se vzdálených a hříšníků, aby se tak s vaší pomocí obrátili a vrátili na správnou cestu. Proste Jej, aby vás naučil být s velkorysostí a velkodušností nablízku nemocným a chudým. Čelte této výzvě bez zábran a bez průměrnosti. Považujte ji spíše za výmluvný způsob realizace lidského života v nezištnosti a službě jako svědkové Boha, který se stal člověkem, poslové nejvznešenější důstojnosti lidské osoby a v důsledku toho i její důslední obhájci. Podporováni Jeho láskou, nenechte se zastrašit prostředím, ze kterého je vylučován Bůh a ve kterém jsou moc, majetek či rozkoš hlavním kritériem, kterými se řídí život. Možná, že vámi pohrdají, jak se to stává těm, kteří ukazují k nejvyšším cílům anebo demaskují bůžky, před nimiž dnes mnozí poklekají. Bude-li váš život mít zapuštěny kořeny hluboko v Kristu, pak se skutečně ukáže jeho novost a bude mocně přitahovat ty, kteří skutečně hledají Boha, pravdu a spravedlnost. Povzbuzováni svými formátory, otevřte svou duši Pánovu světlu, abyste viděli, zda tato cesta, která vyžaduje smělost a autenticitu, je vaší cestou, a pokračujte až ke kněžství jedině, budete-li pevně přesvědčeni, že vás Bůh volá, abyste byli jeho služebníky, a budete-li pevně rozhodnuti je uskutečňovat v poslušnosti k církvi. S velkou důvěrou se učte od Toho, který sebe sama označil za tichého a pokorného srdcem, opouštějte proto každou lidskou touhu, abyste nehledali sebe sama, ale aby vaše jednání bylo povzbuzením pro vaše bratry, jako v případě svatého patrona španělského diecézního kněžstva, sv. Jana z Avily. Inspirováni jeho duchem, hleďte především k Panně Marii, Matce kněží. Ona dovede vytvarovat vaši duši podle vzoru Krista, svého božského Syna a vždycky vás bude učit uchovávat dobra, která On získal na Kalvárii pro spásu světa. Amen. Před závěrečným požehnáním Svatý otec sdělil shromážděným, že svatý Jan z Avily bude v dohledné době vyhlášen učitelem církve. Papež vyslovil přání, aby slova a příklad tohoto vynikajícího pastýře osvítily kněze i kandidáty kněžského svěcení. Svatý Jan z Avily žil v první polovině 16. století a byl současníkem Svaté Terezie od Ježíše a Svatého Jana od Kříže, kteří se na něj odvolávají ve svých spisech. Je patronem španělského kléru a vojenských kaplanů. Relikviář s jeho ostatky byl během mše svaté 32

vystaven v madridské katedrále. Mistr z Avily, jehož nauka dokonale souzní s druhým Vatikánským koncilem a učením posledních papežů, se tak přiřadí ke třicítce učitelů církve, jejichž seznam se vytváří od osmého století. Obdobně bylo ohlášeno na Světových dnech mládeže v Paříži jmenování Svaté Terezie z Lisieux učitelkou církve a Doctor Amoris v roce 1997. Po mši svaté, zakončené hymnou k Panně Marii Almudénské, se papež odebral do Arcibiskupského paláce, kde obědval se španělskými kardinály a biskupy madridské diecéze. Hostitelem byl madridský arcibiskup kardinál Rouco, který právě dnes oslavil 75. narozeniny. Na apoštolské nunciatuře Benedikt XVI. odpoledne přijal zástupce vládního a církevního organizačního výboru Světových dnů mládeže. Organizátorům z madridské arcidiecéze Svatý otec poděkoval za úsilí, motivované láskou k církvi a touhou po evangelizaci, které jistě přinese bohaté plody a bude odměněno stonásobkem. Dík patří i rodinám a institucím, které organizátory podporovaly, zdůraznil papež. Smíšený výbor, tvořený zástupci města, státu a arcibiskupství nejen dokazuje, že je spolupráce mezi církví a občanskými institucemi možná, nýbrž že dobro může všechny sjednotit. Papež poděkoval zástupcům města za pohostinnost, otevřenost a solidaritu. Pouhý kilometr od letiště Cuatro Vientos, hlavního dějiště Světových dnů mládeže, se nachází ústav sociální péče pro fyzicky i psychicky postižené děti a mládež, který nese jméno svatého Josefa a spravují jej Milosrdní bratři. Právě zde se těsně před vigilií zastavil Benedikt XVI., aby se na místním sportovním hříšti setkal s dvěmi sty postiženými, jejich příbuznými a zdravotníky. Setkání bylo přenášeno také na velkoplošné obrazovky umístěné na Cuatro Vientos. Pane kardinále, arcibiskupe Madridu, ctihodní bratři v biskupské službě, drazí kněží a řeholníci z řádu Milosrdných bratří, vážení představitelé, drazí mladí, přítomní příbuzní a dobrovolníci, srdečné díky za vřelý pozdrav a přijetí, které jste mi připravili. Tuto noc, těsně před modlitební vigilií spolu s mladými celého světa, kteří přišli do Madridu, aby se účastnili těchto Světových dnů mládeže, máme příležitost strávit pár společných chvil. Mohu tak vyjádřit blízkost a úctu papeže ke každému z vás, vašim příbuzným a všem lidem, kteří vás ve zdejším institutu sv. Josefa provázejí a starají se o vás. Mládí, jak jsme připomněli na jiném místě, je věk, kdy se člověku vyjevuje život v plné šíři a plnosti jeho možností a podněcuje ke hledání nejvznešenějších cílů, které dávají životu smysl. Objeví-li se proto na obzoru mladého člověka bolest, býváme otřeseni a možná se ptáme: může být život velkolepý, když je proniknut utrpením? V této souvislosti jsem ve své encyklice o křesťanské naději napsal: „Skutečná míra lidství se podstatně 33

určuje ve vztahu k utrpení a k trpícímu…. Společnost, která nedokáže přijmout trpící a neumí jejich utrpení sdílet a vnitřně nést svým soucitem, je společností krutou a nelidskou“ (Spe salvi, 38). Tato slova odrážejí dlouhou tradici lidskosti, která vyvěrá z oběti, v níž Kristus vydal sebe sama na kříži za nás a za naše vykoupení. Ježíš a v Jeho stopách Bolestná Matka a svatí jsou svědkové, kteří nás učí žít drama utrpení k našemu dobru a pro spásu světa. Tito svědkové k nám promlouvají především o důstojnosti každého lidského života, stvořeného k obrazu Božímu. Žádné utrpení není schopno smazat tento božský otisk vepsaný do lidského nitra. A nejenom to. Tím že Syn Boží svobodně přijal bolest a smrt, promlouvá k nám Boží obraz i ve tváři toho, kdo trpí. Tato přednostní Pánova láska k tomu, kdo trpí, nás učí hledět na druhého průzračně a nabídnout mu kromě vnějších věcí, kterých má zapotřebí, také laskavý pohled. Ten však může vyplynout jen z osobního setkání s Kristem. Toho jste si velmi dobře vědomi vy, řeholníci, příbuzní, zdravotníci a dobrovolníci, kteří s těmito mladými denně žijete a pracujete. Váš život a odevzdanost ukazují velikost, k níž je člověk povolán: mít soucit a z lásky doprovázet trpícího jako to činí Bůh. Vaše laskavé povolání odráží evangelní výrok: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). Na druhé straně jste také svědky nezměrného dobra, kterým je život těchto mladých pro ty, kteří jsou jim nablízku, i pro celé lidstvo. Tajemným, ale velmi reálným způsobem vzbuzuje jeho přítomnost v našich často zatvrzelých srdcích něhu, která nás otevírá ke spáse. Život těchto mladých lidí určitě proměňuje lidské srdce a proto děkujme Pánu za to, že jsme je poznali. Drazí přátelé, naše společnost, v níž se příliš často zpochybňuje nedocenitelná důstojnost života, každého života, vás potřebuje: vy zásadně přispíváte k budování civilizace lásky, ba více, vy jste protagonisty této civilizace. Jako děti církve nabízíte Pánu své životy s jejich souženími a radostmi a ve spolupráci s Ním tak patříte „k velkému pokladu soucitusoustrasti, který lidstvo nezbytně potřebuje“ (Spe salvi, 40). S velkou vroucností vás na přímluvu svatého Josefa, svatého Jana z Boha a svatého Benita Menniho z celého srdce svěřuji Bohu, našemu Pánu: Kéž je On vaší silou a vaší odměnou. Na znamení jeho lásky uděluji apoštolské požehnání vám a 34

všem vašim příbuzným a přátelům.

Benedikt XVI. přijel mezi statisíce mladých shromážděných na letišti Quatro Vientos před 21 hodinou. Vítala jej pestrobarevné mozaika vlajek z celého světa, skandování a potlesky těch, které nedokázalo unavit ani mnohahodinové čekání. Na podiu střízlivé a zároveň působivé konstrukce v papežských barvách, čekalo papeže pět reprezentantů jednotlivých světadílů, kteří v pětici otázek formulovali, co tíží dnešní mladé lidi: Britský konvertita, Paul, se ptal, zda Kristus je Spasitelem všech nebo jen křesťanů. Jak vysvětlit trpícím, že Kristus trpí s nimi a že na nich Bohu záleží, dotazovala se Roselyne z Keni, angažovaná v pomoci lidem stiženým hladomorem. Za měsíc se budu ženit, říkal Robert ze Spojených Států, chceme žít v křesťanském manželství, ale okolí se tváří, že nároky církve jsou příliš vysoké a nejsou pro každého. Jak aspirovat na velké cíle a zároveň nerezignovat na křesťanský život v dnešní společnosti, ptala se Kritzia z Filipín. Stojí opravdu za to stát se křesťanskou, pochybovala Kathleen z Berlína, kterou Kristus přitahuje, ale není zatím pokřtěna. Ve chvíli, kdy Benedikt XVI. pozdravil účastníky a zahajoval svou odpověď se spustil silný déšť vítr, který vyvolal mezi mladými vlnu entusiasmu, ale papeži znemožnil pokračovat v promluvě. Pódium totiž nemělo střechu ale jen symbolický baldachýn ve formě stromu nad papežským trůnem a nad oltářem.

No somos fruto de la casualidad o la irracionalidad, sino que en el origen de nuestra existencia hay un proyecto de amor de Dios Drazí mladí, Všechny vás zdravím, zejména ty mladé, kteří mi položili otázky a kterým děkuji za upřímnost, s níž předestřeli své znepokojení, které v jistém smyslu vyjadřuje touhy vás všech dosáhnout v životě něčeho velkého, něčeho, co naplňuje a činí šťastnými. Jak může být mladý člověk věrný křesťanské víře a zároveň mít velké ideály v dnešní společnosti? V evangeliu, které jsme slyšeli, nám Ježíš v této záležitosti dává odpověď: „Jako Otec miloval mne, tak 35

já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce“ (Jan 15,9). (následovala 20 minutová průtrž mračen..). Drazí přátelé, děkuji za vaši veselou mysl a trpělivost. Máte větší sílu než déšť. Děkuji. Pán nám deštěm posílá četná požehnání. I v tom dáváte příklad. Ano, přátelé, Bůh nás miluje. To je velká pravda našeho života, která dává smysl všemu ostatnímu. Nejsme plodem náhody nebo iracionality. Na počátku naší existence je plán Boží lásky. Zůstávat v jeho lásce tudíž znamená žít zakořeněni ve víře, protože víra není pouhé přijetí abstraktních pravd, nýbrž důvěrný vztah s Kristem, který naše srdce otevírá tomuto tajemství lásky; žít jako osoby, které rozpoznávají, že jsou milovány Bohem. Pokud zůstanete v Kristově lásce, zakořeněni ve víře, naleznete i uprostřed protivenství a utrpení zdroj radosti a veselí. Víra neodporuje vašim nejvznešenějším ideálům. Naopak, pozvedá je a zdokonaluje. Drazí mladí, nepřizpůsobujte se něčemu menšímu než Pravdě a Lásce, nepřizpůsobujte se někomu, kdo je méně než Kristus. Zvláště dnes, kdy převládající relativistická kultura odmítá hledat pravdu, pohrdá hledáním pravdy, což je nejvznešenější touha lidského ducha, musíme odvážně a pokorně nabízet univerzální hodnotu Krista jako Spasitele všech lidí a zdroje naděje pro náš život. Ten, který na sebe vzal naše soužení, dobře zná tajemství lidské bolesti a projevuje svou láskyplnou přítomnost ve všech, kteří trpí a kteří se ve spojení s Kristovým utrpením velmi úzce podílejí na Jeho díle vykoupení. Naše nezištná vnímavost vůči nemocným a potřebným bude vždy pokorným a tichým svědectvím soucitné tváře Boha. Drazí přátelé, nenechte se ochromit jakoukoli nevraživostí! Nemějte strach ze světa, z budoucnosti, ani ze svojí slabosti. Pán vám dal život v tomto dějinném údobí, aby díky vaší víře dále znělo jeho Jméno po celé zemi. Při této modlitební vigilii vás vybízím: žádejte Boha, aby vám pomohl znovu objevit vaše povolání ve společnosti a v církvi a zůstávat v něm s radostí a s veselou myslí. Stojí za to přijmout do svého nitra Kristovo povolání a vydat se odvážně a velkodušně po cestě, kterou nám nabízí! Mnozí jsou povoláni Pánem k manželství, ve kterém se muž a žena stávají jedním tělem (srov. Gn 2,24) a realizují se v hlubokém společenství života. Plán opravdové lásky je denně obnovován a prohlubován sdílením radostí a těžkostí a vyznačuje se úplným osobním darováním. Rozpoznávat krásu a dobrotu manželství proto znamená být si vědomi toho, že jedině kontext věrnosti a nerozlučitelnosti jakož i otevřenosti k božskému daru života odpovídá velikosti a důstojnosti manželské lásky. Jiné však Kristus volá, aby jej následovali blíže v kněžství a v zasvěceném životě. Jak krásné je vědět, že tě Ježíš hledá, hledí na tebe a svým nezaměnitelným hlasem také tobě říká: „Následuj mne!“ (srov. Mk 2,14). Drazí mladí, k tomu, aby bylo možné objevit a věrně uskutečnit tu životní formu, k níž Pán každého z vás volá, je nezbytné zůstávat v jeho lásce jako přátelé. A jak zachovávat přátelství, ne-li prostřednictvím častého kontaktu, konverzace, společenstvím a sdílením nadějí či úzkostí? Svatá Terezie od Ježíše říkala, že modlitba je „důvěrný rozhovor s tím, o němž víme, že nás miluje“ (Vlastní životopis, 8). Nyní vás proto zvu, abychom zůstali v adoraci Krista, reálně přítomného ve svátosti eucharistie, s Ním vedli dialog, položili Mu svoje otázky a naslouchali mu. Drazí přátelé, 36

modlím se za vás celou duší. A prosím, abyste se vy modlili za mne. Prosme Pána tuto noc, abychom přitahování krásou jeho lásky žili vždy věrně jako jeho učedníci. Amen. Nato Svatý otec pozdravil přítomné v jejich jazycích: Drazí mladí francouzského jazyka, buďte hrdí, že jste obdrželi dar víry. Ať vnáší světlo do vašeho života v každé chvíli. Hledejte oporu ve víře svých drahých, ve víře církve! Skrze víru je naším základem Kristus. Společně s druhými ji prohlubujte, navštěvujte eucharistii, tajemství víry par excellence. Jedině Kristus může odpovědět na touhy, které v sobě nosíte. Nechte se uchvátit Bohem, aby vaše přítomnost dala církvi nový rozlet. Drazí mladí, v těchto chvílích ticha před Nejsvětější svátostí pozvedněme svoji mysl a své srdce k Ježíši Kristu, Pánu našeho života a budoucnosti. Kéž sešle svého Ducha na nás a na celou církev, abychom byli majákem svobody, smíření a pokoje na celém světě. Drazí mladí křesťané německého jazyka. V hloubi svého srdce toužíme po tom, co je v životě velké a krásné. Nenechte padnout svoje touhy a přání do prázdna, ale upevněte je v Ježíši Kristu. On sám je základem, jenž nás nese, i bezpečným opěrným bodem naplněného života. Obracím se nyní na mládež italského jazyka. Drazí přátelé, tato vigilie zůstane nezapomenutelnou zkušeností vašeho života i se všemi nezdary, jako je dnešní déšť. Uchovávejte plamen, který Bůh rozžal ve vašem srdci tuto noc: jednejte tak, aby neuhasl, živte jej každý den, sdílejte jej se svými vrstevníky, kteří žijí ve tmě a hledají světlo na svojí cestě. Děkuji. Na viděnou zítra ráno! Drazí přátelé, každého z vás vybízím, abyste navázali osobní dialog s Kristem, předložili mu svoje pochyby a především mu naslouchali. Pán je tady a volá vás! Mladí přátelé, stojí za to cítit ve svém srdci Ježíšovo Slovo a kráčet v jeho stopách. Proste Pána, aby vám pomohl objevit vaše povolání v životě a v církvi, vytrvat v tomto povolání s radostí a věrností s vědomím, že On vás nikdy neopustí, nikdy nezradí. On je s námi až do konce světa. Drazí mladí přátelé z Polska! Naše modlitební vigilie je prostoupena přítomností Kristovou. Přibližte se k Němu plamenem víry v jistotě Jeho lásky. Naplní vás svým životem. Stavte svůj život na Kristu a Jeho evangeliu. Ze srdce vám žehnám! 37

Drazí mladí, prožili jsme společné dobrodružství. Upevněni ve víře v Krista jsme přečkali déšť. Před svým odchodem vám chci popřát dobrou noc. Děkuji za vám za oběti, které přinášíte a nepochybuji, že je velkodušně nabízíte Bohu. Na viděnou zítra, dá-li Bůh, jak doufám. Děkuji vám za obdivuhodný příklad, který jste dali. V Kristu tak jako dnes je vždycky možné čelit životním zkouškám. Nezapomeňte. Děkuji všem. Po promluvě Svatého otce byla v monstranci přivezené z toledské katedrály a za pokračujícího, byť slabšího deště vystavena Nejsvětější svátost. Před odjezdem na nunciaturu papež zasvětil mladé Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Na rozloučenou pak Benedikt XVI. ještě dodal: „Drazí mladí, prožili jsme společné dobrodružství. Upevněni ve víře v Krista jsme přečkali déšť. Před svým odchodem vám chci popřát dobrou noc. Děkuji za vám za oběti, které přinášíte a nepochybuji, že je velkodušně nabízíte Bohu. Na viděnou zítra, dá-li Bůh, jak doufám. Děkuji vám za obdivuhodný příklad, který jste dali. V Kristu tak jako dnes je vždycky možné čelit životním zkouškám. Nezapomeňte. Děkuji všem.“ Adorace pokračovala na letištní pláni až do rána, později už v 17 kaplích, totiž velkých stanech postavených po obvodu prostranství.  Slunečné ráno nad Quatro Vientos ukončilo noc, nepochybně nikterak příjemnou pro dva miliony mladých, kteří strávili celou noc na letištní ploše promoklí po večerní průtrži mračen. Benedikt XVI. po příjezdu na Quatro Vientos po deváté hodině přesedl do papamobilu a dvacet minut projížděl mezi davy shromážděných. Rozjásané přivítání nenechalo v tvářích žádné stopy nepohody. Zatímco na vigilii reprezentoval královskou rodinu následník trůnu Felipe s manželkou, dnes vítal na papeže na pódiu král Juan Carlos a královna Sofie. Na začátku mše svaté se Benedikt XVI. ještě jednou vrátil k včerejšímu dobrodružství: „Mnoho jsem na vás myslel v těch hodinách, co jsme se neviděli. Doufám, že se vám navzdory nevlídnému počasí - podařilo aspoň trochu zdřímnout. Určitě jste nejednou během tohoto rána zvedali oči k nebi a nejen oči, srdce také – a to vás povzbuzovalo k modlitbě. Bůh dokáže všechno obrátit v dobré. V této důvěře, s vědomím, že Pán nás neopouští, začněme naší eucharistickou slavnost, s entusiasmem a upevněni ve víře.“ V homilii Benedikt XVI. položil otázku, která zazněla v evangeliu – za koho lidé pokládají Krista: 38

Tener fe es apoyarse en la fe de tus hermanos, y que tu fe sirva igualmente de apoyo para la de otros Drazí mladí, slavením eucharistie vrcholí tyto Světové dny mládeže. Když hledím na vás, kteří jste přišli v tak obrovském počtu ze všech částí světa, plní se moje srdce radostí, pomyslím-li na zvláštní sympatie, s nimiž na vás hledí Ježíš. Ano, Pán vás má rád a nazývá vás svými přáteli (srov. Jan 15,15). Jde vám vstříc a touží vás doprovázet na vaší cestě, aby vám otevřel brány naplněného života a dal vám účast na svém niterném vztahu s Otcem. My, ze své strany, vědomi si velikosti Jeho lásky, toužíme s maximální velkodušností odpovědět na toto znamení Jeho lásky úmyslem sdílet s druhými radost, kterou jsme obdrželi. I v současnosti se jistě mnozí cítí přitahováni postavou Krista a touží jej lépe poznat. Cítí, že On je odpovědí na jejich osobní neklid. Kým je však doopravdy? Jak je možné, že někdo, kdo žil na zemi před tolika lety, má dnes co do činění se mnou? V evangeliu, které jsme vyslechli (srov. Mt 16, 13-20), jsou popsány dva odlišné způsoby, jak poznat Krista. První je vnějškové poznání, typické pro běžné mínění. Na Ježíšovu otázku: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ učedníci odpovídají: „Jedni za Jana Křtitele, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků“. To znamená, že Kristus je považován za osobnost, jež je v náboženském smyslu větší než ty doposud známé. Ježíš se potom obrací na učedníky osobně a ptá se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr odpoví prvním vyznáním víry: „Ty jsi Kristus, Syn živého Boha“. Víra přesahuje pouhá empirická či historická data a je schopna chápat do hloubky tajemství Kristovy osoby. Víra však není plodem úsilí a rozumu člověka, nýbrž darem Božím: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec.“ Pochází z iniciativy Boha, který nám zjevuje své nitro a vybízí nás k účasti na svém vlastním božském životě. Víra nepodává jen nějaké informace o Kristově totožnosti, nýbrž umožňuje osobní vztah s Ním, přilnutí celou osobou - inteligencí, vůlí a city - k obsahu toho, co Bůh zjevuje o sobě samém. Otázka „A za koho mě pokládáte vy?“ tak vlastně vyprovokovala učedníky, aby ve vztahu k Němu přijali osobní rozhodnutí. Víra a následování Krista spolu úzce souvisejí. A vzhledem k tomu, že víra umožňuje následovat Mistra, musí se upevňovat a růst, prohlubovat a zrát v míře, v jaké se tento vztah s Ježíšem, důvěrnost s Ním, zintenzivňuje a umocňuje. Také Petr a ostatní apoštolové museli jít touto cestou. Teprve setkání se zmrtvýchvstalým Pánem jim otevřelo oči k plné víře. Drazí mladí, také dnes se Kristus obrací na vás se stejnou otázkou, kterou položil apoštolům: „A za koho mne pokládáte vy?“. Odpovězte mu velkodušně a směle, jak to přísluší vašemu mladému srdci. Řekněte mu: Ježíši, vím, že jsi Boží Syn, který dal svůj život za mne. Chci tě následovat věrně a nechat se vést tvým slovem. Znáš mne a máš mne rád. Důvěřuji ti a svůj život vkládám do tvých rukou. Chci, abys byl silou, která mi je 39

oporou, radostí, která mne nikdy neopustí. Ve své odpovědi na Petrovo vyznání mluví Ježíš o církvi: „A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev.“ Co to znamená? Ježíš staví církev na skále Petrovy víry, jež vyznává Kristovo božství. Ano, církev není pouhá lidská instituce jako každá jiná, ale těsně se pojí s Bohem. Sám Kristus se k ní vztahuje jako ke „své“ církvi. Není možné odtrhávat Krista od církve, jako není možné oddělovat hlavu od těla (srov. 1 Kor 12,12). Církev nežije sebou, nýbrž Pánem. On je přítomen uprostřed ní, dává jí život, pokrm a sílu. Drazí mladí, dovolte mi, abych vás jakožto Petrův nástupce, vyzval k posílení této víry, kterou nám předali apoštolové. Postavte Krista, Božího Syna do středu svého života. Dovolte mi však také, abych vám připomněl, že následovat Ježíše ve víře, znamená putovat s Ním ve společenství církve. Nelze následovat Ježíše osamoceně. Kdo podlehne pokušení jednat „na vlastní konto“ či žít víru podle individualistické mentality, která převládá ve společnosti, vystavuje se riziku, že se nikdy nesetká s Ježíšem Kristem anebo skončí následováním Jeho falešného obrazu. Mít víru znamená opírat se o víru bratří, a stejně tak tvoje víra slouží víře druhých jako opora. Prosím vás, drazí přátelé, abyste milovali církev, která vás zrodila k víře, která vám pomohla lépe poznat Krista, která vám dala objevit krásu jeho lásky. Pro růst vašeho přátelství s Kristem je zásadní, abyste se radostně začleňovali do farností, společenství a hnutí, a stejně tak se účastnili každou neděli eucharistie, často přistupovat ke svátosti smíření a pěstovat modlitbu a rozjímání Božího Slova. Z tohoto přátelství s Ježíšem se také rodí podnět, který vede k vydávání svědectví o víře v nejrůznějších prostředích, včetně těch, kde se vyskytuje odmítání a lhostejnost. Není možné setkat se s Kristem a nedat jej poznat druhým. Nenechávejte si Krista pro sebe! Předávejte druhým radost svojí víry. Svět potřebuje svědectví vaší víry, určitě potřebuje Boha. Myslím, že vy mladí, kteří zde zastupujete pět kontinentů, jste podivuhodným 40

důkazem plodnosti Kristova příkazu církvi: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu“ (Mk 16,15). Také vám náleží mimořádný úkol být učedníky a misionáři Krista v různých zemích a státech, kde žije množství mladých, kteří touží po velkých věcech, a když objeví ve svých srdcích možnost autentičtějších hodnot, nenechají se svést falešnými sliby takového životního stylu, který postrádá Boha. Drazí mladí, modlím se za vás z celého srdce. Svěřuji vás Panně Marii, aby vás provázela stále svou mateřskou přímluvou a učila věrnosti Božímu Slovu. Prosím vás také, abyste se modlili za papeže, aby jako Petrův nástupce mohl dále utvrzovat své bratry ve víře. Kéž se v církvi všichni, pastýři i věřící, každodenně více přibližují Pánu, aby rostli ve svatosti života a účinně tak dosvědčovali, že Ježíš Kristus je opravdu Syn Boží, Spasitel všech lidí a živý zdroj jejich naděje. Amen. V závěru mše svaté před modlitbou Anděl Páně papež vyzval mladé, aby po návratu do svých domovů odvážně svědčili o křesťanském životě – aby se církev mohla znovu narodit v mnoha lidských srdcích a dodal: „Hodně jsem přemýšlel v těchto dnech o mladých, kteří čekají na váš návrat. Tlumočte jim moje sympatie, zejména těm, kteří jsou v nesnázích, a také vašim rodinám a společenstvím křesťanského života, ke kterým patříte.“ Papež také přiznal, že jej zasáhlo ohromné množství kněží a biskupů, kteří mladé doprovázeli. Poděkoval jim a povzbudil je k další práci s mládeží. V závěru eucharistické slavnosti Benedikt XVI. poděkoval vojenskému letectvu za zapůjčení letiště Quatro Vientos, právě ve chvíli, kdy se slaví 100. výročí založení Španělského vojenského letectva. Připomněl také na včerejšek připadající třetí výročí neštěstí na letišti Barajas, a vyjádřil soustrast všem, kterých se tato tragédie dotkla. Pak nadešel očekávaný okamžik ohlášení příštích Světových dnů mládeže: v roce 2013 je bude hostit Rio de Janeiro. Španělská delegace pak předala Kříž Světových dnů mládeže mladým Brazilcům. „Svěřuji jako Petrův nástupce všem přítomným velký úkol: neste celému světu poznání Krista a lásku k Němu. On chce, abyste byli v 21. století Jeho apoštoly a posly Jeho radosti. Nezklamte Ho. Děkuji.“ S účastníky Světových dnů mládeže se papež rozloučil pozdravy v šesti hlavních evropských jazycích – a v portugalštině řekl své „na viděnou“. Drazí přátelé, nyní se vrátíte do svých domovů. Až budou chtít vaši přátelé vědět, co se ve vás změnilo po návštěvě tohoto ušlechtilého města a po setkání s papežem a se stovkami tisíců mladých celého světa, co jim řeknete? Zvu vás, abyste před druhými odvážně svědčili o křesťanském životě. Tak budete kvasem nových křesťanů a přičíníte se tak o to, aby se církev opět vynořila v mnoha lidských srdcích. Hodně jsem přemýšlel v těchto dnech o mladých, kteří čekají na váš návrat. Tlumočte jim moje sympatie, zejména těm, 41

kteří jsou v nesnázích, a také vašim rodinám a společenstvím křesťanského života, ke kterým patříte. Přiznávám, že jsem skutečně zasažen tak obrovským počtem biskupů a kněží, přítomných na těchto Světových dnech. Děkuji všem z hloubi duše a zároveň povzbuzuji, aby se nadále s nadšením a zanícením věnovali pastoraci mládeže. Nyní všechny mladé lidi světa, zejména vás, drazí přátelé, svěřuji laskavé přímluvě Nejsvětější Panny Marie, Hvězdy nové evangelizace a Matky mladých; pozdravme ji týmiž slovy, jakými se k Ní obrátil Anděl Páně. Po modlitbě Anděl Páně Srdečně zdravím arcibiskupa vojenského ordináře a děkuji vojenskému letectvu za tak velkodušné zapůjčení vojenského letiště Quatro Vientos a to právě na 100. výročí založení Španělského vojenského letectva. Všechny, kteří v něm slouží, a jejich rodinám svěřuji do ochrany Nejsvětější Panny Marie, jeho patronky Naší Paní Loretánské. Zároveň v souvislosti s třetím výročím vážného neštěstí na letišti v Barajas, které přineslo četné oběti na životech a mnoho zraněných, chtěl bych vyjádřit svou duchovní blízkost a hlubokou sympatii všem, kterých se dotkla tato hrozná událost, i příbuzným zemřelých, jejichž duše svěřuji Božímu milosrdenství. S potěšením chci nyní oznámit, že místem konání příštích Světových dnů mládeže v roce 2013 bude Rio de Janeiro. Prosme Pána, aby už od nynějška pomáhal těm, kteří je budou organizovat, a připravil cestu mládeži celého světa, aby se mohli znovu setkat s Papežem v tomto nádherném brazilském městě. Drazí přátelé, dříve než se rozloučíme, a zatímco mládež Španělska předá mládeži Brazílie kříž Světových dnů mládeže, svěřuji jako Petrův nástupce všem přítomným velký úkol: neste celému světu poznání Krista a lásku k Němu. On chce, abyste byli v 21. století Jeho apoštoly a posly Jeho radosti. Nezklamte Ho. Děkuji.

Le Christ vous demande aujourd’hui d’être enracinés en Lui et de bâtir avec Lui votre vie sur le roc qu’il est Lui-même Drazí mladí francouzského jazyka, Kristus vás dnes žádá, abyste v Něm zapustili kořeny a postavili svůj život na skále, kterou je On sám. Posílá vás, abyste byli jeho odvážnými a nebojácnými, autentickými a věrohodnými svědky. Nemějte strach být katolíky a svědčit o Něm svému okolí bez ustání, prostě a upřímně. Kéž Církev nalezne ve vás a ve vašem mládí radostné misionáře Dobré zvěsti.

As you return home, take back with you the good news of Christ’s love Zdravím mladé anglického jazyka, kteří jsou tu dnes přítomni! Vraťte se domů s dobrou zprávou o Kristově lásce, kterou jste zakusili v těchto nezapomenutelných dnech. Mějte 42

zraky upřeny na Něho, prohlubujte své poznání evangelia a neste hojné plody. Bůh vám všem žehnej. Na viděnou.

Glauben heißt, in eine persönliche Beziehung zu Jesus Moji drazí přátelé. Víra není nějaká teorie. Věřit znamená vstoupit do osobního vztahu s Ježíšem a žít přátelství s Ním ve společenství s druhými, ve společenství s církví. Svěřte Kristu celý svůj život, a pomáhejte svým přátelům dojít ke zdroji života, k Bohu. Pán ať z vás učiní radostné svědky své lásky!

Annunciate a tutti ciò che avete visto e udito Drazí mladí italského jazyka! Všechny vás zdravím! Eucharistie, kterou jsme slavili, je vzkříšený Kristus přítomný a živý uprostřed nás: díky Jemu, je váš život zakořeněn a založen v Bohu a jste pevní ve víře. V této jistotě odjeďte z Madridu a hlásejte všem to, co jste viděli a slyšeli. Odpovězte s radostí na Pánovo povolání, následujte Ho, zůstávejte sjednoceni v Něm a budete přinášet hojné plody!

Para este momento da história, cheio de grandes desafios e oportunidades, que o Senhor vos mandou Drazí mladí a přátelé portugalského jazyka, našli jste Ježíše Krista! Uprostřed společnosti, v níž dominuje relativistická kultura, která odmítá hledat a mít pravdu, cítíte, že jdete proti proudu. A právě do této mimořádné historické chvíle, plné obrovských výzev a příležitostí, vás posílá Pán, aby díky vaší víře na celé zemi dále zněla Kristova Dobrá zvěst. Doufám, že se s vámi setkám za dva roky na Světových dnech mládeže v Rio de Janeiro v Brazílii. Mezitím se za sebe navzájem modleme a dosvědčujme radost, která se rodí z života, který má kořeny zapuštěné v Kristu a je postaven na Něm. Brzy na viděnou, drazí mladí. Kéž vám Bůh žehná.

Bądźcie Jego świadkami Drazí mladí Poláci, pevní ve víře a zakořenění v Kristu! Kéž ve vás přináší plody dary, které jste v těchto dnech od Boha obdrželi. Buďte jeho svědky. Neste druhým poselství evangelia. Svou modlitbou a příkladem svého života pomáhejte Evropě nalézt její křesťanské kořeny. Svátek víry – tak nazval Svatý otec šest uplynulých dní, kdy se španělské hlavní město stalo metropolí mladých, při závěrečném rozloučení s královským párem na madridském letišti Barajas v neděli večer. “Nastal moment rozloučení”, řekl Benedikt XVI. a pokračoval: „Veličenstvo, papež se ve Španělsku cítil výborně.” Ve své promluvě Svatý otec poděkoval královské rodině, představitelům státu, bezpečnostním silám, všem organizátorům, madridskému arcibiskupovi kard. Roucovi a předsedovi Papežské rady pro laiky, kard. Ryłkovi. Ujistil o svých modlitbách obyvatele hostitelské země, zvláště manžele a rodiny, ale i ty, kdo nemohou najít práci. Poté Benedikt XVI. pronesl poselství, určené Španělsku: 43

La fiesta de la fe que hemos compartido nos permite mirar hacia adelante con mucha confianza en la providencia Veličenstvo, vážení státní, krajští a místní představitelé, pane kardinále, arcibiskupe Madridu a předsedo Španělské biskupské konference, páni kardinálové a bratři v biskupské službě, přátelé, nadešla chvíle se rozloučit. Tyto dny, které jsem strávil v Madridu s tak početnou reprezentací mladých lidí ze Španělska a z celého světa, zůstanou hluboce vtištěny do mé paměti a do mého srdce. Veličenstvo, Papež se ve Španělsku cítil výborně. Také mladí protagonisté těchto Světových dnů mládeže byli přijati výborně tady i v mnoha dalších městech a lokalitách, které mohli navštívit v uplynulých dnech. Děkuji Vaše Veličenstvo za Vaše srdečná slova a za to, že jste přišel k mému příletu a nyní k odletu. Děkuji státním, krajským a místním představitelům, kteří svojí spoluprácí projevili citlivost pro tuto mezinárodní událost. Děkuji tisícům dobrovolníků, kteří umožnili zdárný průběh všech bodů programu tohoto setkání: nejrůznějších literárních a hudebních, kulturních a náboženských akcí „festivalu mládeže“, katechezí biskupů i vystoupení Petrova nástupce. Děkuji bezpečnostním a pořádkovým silám, jakož i těm, kteří poskytovali nejrůznější služby: od péče o hudební stránku a liturgii až k přepravě, zdravotní a zásobovací péči. Španělsko je velká země, která ve zdravě otevřeném, pluralitním a uctivém soužití dovede a může činit pokroky, aniž by se zříkala svého hluboce náboženského a katolického ducha. V těchto dnech to opět prokázala, když rozvinula své technické a lidské kapacity v tak zásadním a dlouhodobě perspektivním podniku, který umožňuje mladým lidem zapustit kořeny v Ježíši Kristu, Spasiteli. Zvláštní slova díků patří organizátorům: kardinálovi předsedovi Papežské rady pro laiky a celému personálu tohoto dikasteria, panu kardinálu, madridskému arcibiskupovi, a zejména generálnímu koordinátorovi Světových dnů mládeže mons. Cesarovi Augustovi Franco Martinezovi a jeho četným a velkodušným spolupracovníkům, biskupům, kteří usilovně a obětavě pracovali ve svých diecézích na důkladné přípravě Světových dnů, spolu s kněžími, řeholníky a věřícími laiky. Všem náleží mé poděkování, které spojuji s modlitbou za to, aby Pán žehnal vašim apoštolským námahám. Nemohu také opominout poděkovat z celého srdce mladým lidem, kteří zúčastnili těchto Světových dnů, za jejich radostnou, nadšenou a intenzivní účast. Jim pravím: děkuji a blahopřeji za svědectví, které jste dali Madridu a dalším španělským městům, která jste navštívili. Vybízím vás nyní, abyste do všech koutů světa šířili radostnou a hlubokou zkušenost víry, jak je prožívána v této ušlechtilé zemi. Předávejte svou radost zejména těm, kteří přijet chtěli a z různých důvodů nemohli, těm, kteří se za vás modlili a těm, jejichž srdce bylo osloveno těmito Světovými dny. Svou blízkostí a svědectvím pomozte svým přátelům a druhům objevit, že milovat Krista znamená žít naplno. 44

Opouštím Španělsko spokojen, jsem vděčný všem, ale především Bohu, našemu Pánu, který mi dovolil slavit tyto Dny oplývající tolika milostmi a tolika city a vyznačující se dynamismem a nadějí. Ano, slavnost víry, které jsme se účastnili, nám umožňuje pohlédnout dopředu s velkou důvěrou v prozřetelnost, která vede církev na moři dějin. Proto zůstává mladou a plnou života, třebaže musí čelit obtížným situacím. Je to dílo Ducha svatého, který zpřítomňuje Ježíše Krista v srdci mladých lidí všech dob a tak jim zjevuje velikost božského povolání každého lidského srdce. Mohli jsme také zakusit, jak milost Kristova nechává padnout zdi a odstraňuje hranice, vyrůstající z hříchu mezi národy a generacemi, a činí ze všech lidí jedinou rodinu, jež nachází svou jednotu v jediném společném Otci a která zušlechťuje a respektuje všechno, co nám dal On ve stvoření. Mladí odpovídají závazkem, když se jim upřímně a pravdivě nabízí setkání s Ježíšem Kristem, jediným spasitelem lidstva. Nyní se vrátí do svých domovů jako misionáři evangelia, „zakořeněni a založeni v Kristu, pevní ve víře“, ale budou na své cestě potřebovat pomoc. Svěřuji proto zejména biskupům, kněžím, řeholníkům a křesťanským vychovatelům, aby se věnovali mládeži, která chce v naději odpovídat na Pánovo volání. Netřeba klesat na mysli před těžkostmi, které se v různých podobách objevují v některých zemích. Silnější než to všechno je touha po Bohu, kterou Stvořitel vložil do srdce mladých lidí a moc shůry, která dává božskou sílu těm, kdo následují Mistra a těm, kteří v Něm nacházejí pokrm života. Nemějte strach prezentovat mladým poselství Ježíše Krista v celé jeho integritě a zvát je, aby přistupovali ke svátostem prostřednictvím těch, kterým On dává účast na své vlastním životě. Veličenstvo, před návratem do Říma, bych rád znovu ujistil Španěly, že na ně v modlitbách velmi myslím a modlím se zejména za manžele a rodiny, které čelí těžkostem různé povahy, na potřebné a nemocné, staré a na děti, a také na ty, kteří nemohou najít práci. Modlím se také za mládež Španělska. Jsem přesvědčen, že inspirováni vírou v Krista, nabídnou ze sebe to nejlepší, aby se tato velká země vyrovnala s výzvami přítomnosti a pokračovala na cestě svornosti, solidarity, spravedlnosti a svobody. S těmito pocity svěřuji všechny syny a dcery této šlechetné země přímluvě Panny Marie, naší nebeské Matky a ze srdce všem žehnám. Kéž Pán neustále naplňuje vaše srdce radostí. Děkuji. Král Juan Carlos reagoval na papežova slova svým vlastním vyjádřením díků za papežovu návštěvu a za naději, již Svatý otec vložil do mládeže. „Mládeži, která je pokladnicí citů a hodnot, jako je bratrství, přátelství a solidarita, jste přinesl slova lásky a naděje, radosti a důvěry. Pomáhají nám více spoléhat na velkodušné nasazení mládeže při budování spravedlivějšího, pokojnějšího, solidárnějšího i udržitelnějšího světa, pokud jde o ochranu životního prostředí, kterou si přejeme. Lepší svět založený na respektu, svobodě a důstojnosti lidské osoby vyžaduje úsilí o dialog, porozumění a spolupráci všech, aby dosaženo svornosti překonány krize a výzvy. Budoucnost bude lepší, jedině pokud budeme naše všeobecné zájmy klást nad ty stranické a budeme-li myslet více na potřeby těch druhých než na potřeby nás samotných.“ 45

Benedikt XVI. o Světovém setkání mladých (středeční generální audience Benedikta XVI., 24. srpna 2011)

Drazí bratři a sestry, chtěl bych se dnes v myšlenkách a v srdci krátce vrátit k nádherným dnům, stráveným v Madridu na XXVI. Světových dnech mládeže. Jak víte, tato událost vzbudila v církvi pohnutí – asi dva miliony mladých ze všech světadílů v radosti zakoušely bratrství, setkání s Pánem, sdílení a růst ve víře. Byl to skutečný vodopád světla. Děkuji Bohu za tento cenný dar, jenž dodává naději budoucnosti církve – mladí lidé si rozhodně a upřímně přejí zapustit své kořeny v Kristu, zůstat pevní ve víře a společně putovat v církvi. Děkuji všem, kteří velkoryse pracovali pro tyto Světové dny – madridskému panu kardinálovi a arcibiskupovi, jeho pomocným biskupům, ostatním biskupům ze Španělska a dalších zemí, Papežské radě pro laiky, kněžím, řeholníkům a řeholnicím, laikům. Opětovně vyslovuji svou vděčnost španělským úřadům, institucím a asociacím, dobrovolníkům a všem, kteří nabídli svou podporu v modlitbě. Nemohu opomenout vřelé přijetí, kterého se mi dostalo od Jeho Veličenstva španělského krále s chotí i od celé země. Nemohu přirozeně vystihnout několika slovy výjimečnou intenzitu okamžiků, které jsme prožili. Přichází mi na mysl nezadržitelné nadšení, s nímž mne prvního dne mladí přivítali na náměstí Cibeles, jejich slova plná očekávání, jejich silná touha po směřování k nejhlubší pravdě a k zakotvení v ní – v pravdě, již nám Bůh dal rozpoznat v Ježíši Kristu. V impozantním klášteře El Escorial, bohatém historicky, duchovně i kulturně, jsem se setkal s mladými řeholnicemi a vysokoškolskými učiteli. Prvním z nich – mladým řeholnicím – jsem připomněl krásu jejich povolání, žitého ve věrnosti. Uchovávám si dojem z jejich nadšení, jejich mladé víry a touhy sloužit lidstvu, plné odvahy do budoucnosti. Univerzitním 46

profesorům jsem připomněl, aby skutečně utvářeli nové generace, vedli jejich hledání pravdy nejenom slovy, nýbrž příkladem života, s vědomím, že Kristus je Pravda. Setkáním s Kristem se setkáváme s pravdou. Večer při křížové cestě pestrý zástup mladých lidí s živou účastí prožíval výjevy Kristova utrpení a smrti. Kristův kříž dává mnohem více, než vyžaduje; dává všechno, neboť nás přivádí k Bohu. Následujícího dne jsem sloužil mši svatou v madridské katedrále Panny Marie Almudenské se seminaristy, mladými lidmi, kteří chtějí zapustit kořeny v Kristu, aby jej v budoucnu zpřítomňovali jako jeho kněží. Přeji si, aby povolání ke kněžství vzrůstala. Mezi přítomnými bylo nemálo těch, kteří uslyšeli Boží volání právě při dřívějších Světových setkáních mládeže. Jsem si jist, že i v Madridu Pán zaklepal na dveře do srdcí mnoha mladých, aby jej velkoryse následovali v kněžské službě nebo řeholním životě. Návštěva střediska pro postiženou mládež mi ukázala velkou úctu a lásku, věnovanou každému člověku, a umožnila mi poděkovat tisícům dobrovolníků, kteří v tichosti svědčí o evangeliu lásky a života. Večerní modlitební vigilie a velká závěrečná eucharistická slavnost posledního dne byly dva mimořádně silné okamžiky. Zástup rozjásaných mladých se nenechal zastrašit deštěm e větrem a ztišil se k adoraci Krista, přítomného v Eucharistii, aby Jej chválil, děkoval Mu a vyprosil si od Něj pomoc a světlo.V neděli mladí lidé projevili svou živost a radost při slavení Božího Slova a Eucharistie, které je stále více vedou k Bohu a posilují jejich víru i křesťanský život. Nakonec jsem se v nadšené atmosféře setkal s dobrovolníky, kterým jsem poděkoval za jejich velkorysost. Po závěrečném oficiálním rozloučení jsem opustil Španělsko a v srdci si jako velký dar odvážel uplynulé dny. Drazí přátelé, madridské setkání bylo především ohromujícím projevem víry pro Španělsko i celý svět. Pro mladé lidi, pocházejí ze všech koutů světa, bylo příležitostí k tomu, aby se zamysleli, hovořili spolu, vyměnili si pozitivní zážitky a hlavně se společně modlili a znovu zapustili kořeny svého života v Kristu, věrném Příteli. Jsem si jist, že se vrátili domů s pevným předsevzetím stát se kvasem zástupů a přinášet naději, která se rodí z víry. Doprovázím je svou modlitbou, aby zůstali věrni přijatému závazku, a svěřuji plody těchto Světových dní mateřské přímluvě Panny Marie. Rád bych nyní vyhlásil téma příštích Světových dní mládeže. Mottem setkání příštího roku, která se budou konat v jednotlivých diecézích, je: “Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se!”, zvolené z listu Filipanům (4,4). Mottem Světových dnů mládeže, které se uskuteční v roce 2013 v Riu de Janeiro, bude vyslání učedníků: “Jdětě tedy, získejte za učedníky všechny národy.” (srov. Mt 28,19). Již od této chvíle svěřuji do vašich modliteb přípravu těchto velice důležitých událostí. Děkuji. 47

"Per ipsum, et cum ipso et in ipso..." Slova, jimiž začíná kronika drysické farnosti, jsou vůdčí linii historických vyprávění, založené na paměti a svědectví. Ať tedy jsou světlem i na této cestě k pramenům. Drysice byly původně přifařeny do Pustiměře, a to již před rokem 1232, jak svědčí závěť biskupa Roberta. Roku 1727 si Drysičtí nákladem obce postavili "pěknou kapli, dlouhou tři a širokou dva sáhy, ke cti Narození Matky Boží". Všechno dřevo, 6000 cihel a cent železa na ni daroval tehdejší olomoucký arcibiskup, kardinál Volfgang, hrabě ze Schrattenbachů. Kaple stála před dnešní farou, vpravo u státní silnice do Pustiměře a byla udržována obcí. K jejímu posvěcení došlo někdy po 25. srpnu 1727 pustiměřským farářem Martinem Požarníkem. V roce 1731 se kapli dostalo vzácného daru: stříbrného kalicha, který věnovali drysičtí rodáci a tehdejší prostějovští měšťané, Bohumír Šoc a jeho manželka Eva. Roku 1768 byla ke kapli přistavěna vížka pro malý zvon. Hned po vybudování kaple si Drysičtí vymohli, že jim v ní bývala sloužena mše sv. - napřed třikrát do roka, a od 17. září 1721 povolila arcibiskupská konsistoř, že "pro vroucí horlivost těch, kdo ji slaví" má být mše sloužena až dvacetkrát do roka. Po roce 1736 si měl pustiměřský farář zařídit sloužení mší sv. dle svého.

Tak se v kapli celebrovalo až do roku 1866 asi deset mši sv. ročně. Postupem času se však pomýšlelo na stavbu kostela. Za tímto účelem prodala obec roce 1876 svou obecní hospodu a část pozemků. Na tento úmysl pamatovali i občané, kteří dle svých možností přispěli buď finančně, odkazy či dědictvím. Tak mohly začít přípravy na stavbu. Zpočátku však vznikl spor o jeho umístění: usedlí jej chtěli stavět na návsi; proti tomu však byla celá horní část obce, která jej chtěla mít nahoře u silnice a právem poukazovala na to, že náves není vhodným místem pro kostel, neboť "by tam zapadl a hlavně, že stavební místo tam je močál". Až v roce 1887 došlo konečně ke shodě, že kostel bude stát u silnice. 48

Přičiněním rajhradského benediktinského opata Benedikta Korčiána, příbuzného starosty Jana Korčiána (č. 19), dále přičiněním rolníka Jana Touše (č. 41) a vyškovského advokáta Ctibora Helceleta, jakož i členů výboru - Josefa Polácha, Cyrila Vorálka, Františka Štefka, Františka Krejčíře, Petra Horáka, Cyrila Šoce, Petra Václavíka, Františka Ryšánka, Benedikta Spisara - začala stavba koncem roku 1887. Plány a rozpočty vypracoval A. Mereta, arcib. architekt. Stavební dříví daroval arcibiskup olomoucký, kardinál Bedřich z Fürstenberku. Z kamene, dovezeného v r. 1881, který darovala obec, bylo použito 20m3. Jednotliví občané nalámali a darovali 65m3. Písek se kopal zdarma z role Fr. Ryšánka na Holcusích za Smolovým mostem (asi uprostřed kopce, po levé straně státní silnice; pískovna byla zasypána asi r. 1930). Drysičtí horlivě a obětavě pomáhali dovozy i ruční prací, takže stavba rychle pokračovala. P. Metoděj Špaček, administrátor pustiměřské fary, tak mohl dne 24. června 1888 slavnostně požehnat základní kámen, který byl položen do zdiva, nad zemí již vystavěného. Pustiměřský farář František Buček požehnal 12. prosince 1888 kříž na kostelní věž, který byl hned nato i s bání vytažen na věž. Do věže byly rovněž usazeny tři zvony (4. května 1888) ulité zvonařem E. Webrem v Brně a tam i konsekrované (Narození Panny Marie, sv. Cyril a Metoděj a sv. Florián). V roce 1889 byla zbořena kaple a 15. června téhož roku požehnal P. František Strakoš, kooperátor v Pustiměři, základní kámen farní budovy. Stavěla ji drysická obec z obecního jmění. Stavba kostela a fary stála úhrnem 33.116 zlatých. kromě toho mnoho vykonali zdarma farníci. Kamene se spotřebovalo 126m3 a cihel 399.149 kusů. Slavnostní benedikci hlavního oltáře a svatostánku vykonal 20. října 1889, - o svátku Posvěcení chrámů Páně, XIX. neděli po Svatém Duchu, - rajhradský benediktinský opat, zemský prelát Benedikt Korčián, za účasti četného duchovenstva a nezměrného množství věřících ze širokého okolí. Až do zřízení samostatné duchovní správy - v říjnu 1892 - byl drysický kostel Narození Panny Marie kostelem filiálním, podřízeným farnímu kostelu pustiměřskému. Drysice tehdy měly 116 čísel a dle sčítání z roku 1890, 646 duší.V neděli, 25. října 1896, se konala slavnostní konsekrace nového kostela, kterou vykonal sám olomoucký arcibiskup Dr. Theodor Kohn. Prvním drysickým farářem byl ustanoven P. František Vaculík. Narodil se 12. března 1865 jako syn nadučitele v Bochoři u Přerova. Ve dvaadvaceti letech byl vysvěcen na kněze (24. 8.1887) a působil pak postupně jako kooperátor ve Starém Hrozenkově, v Jestřabí a poté jako kaplan ve Vyškově. Na žádost drysických farníků jej ustanovil na novou drysickou faru arcibiskup Kohn. Osmadvacetiletý kněz se 49

ujal duchovní správy 23. března 1893. V Drysicích setrval téměř půl století až do své smrti. Učitou dobu byl též administrátorem v Želči, což - dle jeho slov "bylo opravdu těžké břemeno, znesnadňované velmi nepříznivým zimním počasím". Byl dobrý zpěvák, tenorista a lovec. S panem řídícím a dvěma pány tvořil partu, která v neděli večer hrávala karty ve vyhrazené světničce hostince u Synků. To byl obligátní život tehdejší drysické honorace. Byl velmi činný. Pamětníci ho chválí jako hospodáře, šlechtitele a včelaře. Založil v Drysicích hasičský sbor, Raifajzenku - v níž býval předsedou dozorčí rady, a rolnickou mlékárnu, přičemž v mladších letech byl jejím ředitelem. Jeden čas byl sekretářem P. Cyrila Stojana. To když Stojan kandidoval na poslance za Vyškovsko. V "Omladině" býval vzdělavatelem a cvičíval divadla. Jeho koníčkem byla historie. Bádal v matrikách, zabýval se místními dějinami a vyhledával rodokmeny jednotlivých usedlostí a rodů v Drysicích. Sbíral též starožitnosti a podnikal vykopávky v Mejlicích u Pustiměře, v lokalitě někdejšího hradu. Část jeho sbírek se nachází ve Vyškovském muzeu, ostatní bylo zničeno při bombardování. Když se v roce 1893 ujímal fary, všichni farníci chodili do kostela. V letech 1912-14 a zvláště po I. světové válce se i v Drysicích spolu s agrarizmem a sokolstvím rozmohlo protináboženské pokrokářství. To mu velmi ztrpčovalo život. Ve dvacátých letech chtěly pokrokářské živly zabrat pro československou církev dokonce i kostel. Ani obec tehdy neplnila své závazky vůči kostelu a faře, a tak zvláště fara chátrala. Zde také P. Vaculík náhle zemřel na srdeční selhání, 24. října 1941. Pohřební obřady vykonal jeho přítel a drysický rodák, rajhradský opat Alois Kotyza. Nad hrobem promluvil i Bohumír Bunža, kanovník a děkan z Vyškova. První drysický farář byl pohřben na zdejším hřbitově, kde očekává své vzkříšení. Jeho nástupcem se stal P. Josef Ambros. Od 20. listopadu 1941 spravoval farnost jako administrátor a poté od 1. dubna 1942 jako farář. Narodil se 1. února 1899 v Určicích jako jediný syn domkáře Vojtěcha Ambrose a jeho manželky Terezie r. Sedláčkové. Už jako sirotek a chovanec své pěstounky Filomeny Macharáčkové absolvoval prostějovské gymnázium. Tady byl jeho spolužákem pozdější básník Jiří Wolker. V 18-ti letech, v důsledku spály prodělané v dětství, oslepl na levé oko. Po teologických studiích byl 5. července 1923 vysvěcen na kněze a působil jako kooperátor v Halenkově, Novém Hrozenkově, Rožnově pod Radhoštěm, v Bojkovicích, ve Vnorovech, jako administrátor v Rohatci a poté v Podivicích jako tamní poslední duchovní správce, neboť občané se vystěhovali a kostel i fara byly vyklizeny. V Drysicích prožil těžké chvíle bojů v roce 1945, zboření fary i poškození kostela. Byl to on, kdo se v poválečných letech postaral o stavbu nové fary i opravu poškozeného kostela, a to i přesto, že jej sužovala cukrovka, v jejímž důsledku 50

zcela oslepl. Naposledy sloužil farníkům mši svatou 26. dubna 1953, o 3. neděli po sv. Duchu. Zbytek života strávil na faře v Drysicích, kde ve věku 59 let zemřel v neděli 23. listopadu 1958. Pohřben byl ve Vnorovech. Od 1. srpna 1954 se stal drysickým administrátorem P. Dr. Jaroslav Kantor. Narodil se 30. května 1909 v Přerově jako čtvrtý z pěti dětí železničáře Štěpána Kantora a jeho manželky Antonie r. Otáhalové. Střední školu studoval v Přerově a bohosloví jako alumnus papežské koleje Nepomucenum v Římě, kde také 22. prosince 1934 přijal kněžské svěcení. Svou primiční mši svatou slavil v podzemí baziliky sv. Klimenta, u hrobu sv. Cyrila. Působil jako kooperátor v Holici u Olomouce, poté 15 let v Soběchlebích u Lipníka nad Bečvou, dva roky ve Vrbně ve Slezsku a 8. srpna celebroval první mši svatou v kostele Narození Panny Marie v Drysicích. Byl skromný, prostý a zvlášť oblíbený u dětí a mládeže vůbec. Zemřel po těžké nemoci, 22. dubna 1957, a byl pohřben vedle profaráře P. Vaculíka na místním hřbitově. Jeho nástupcem se stal 1. září 1957 P. Augustin Navrátil, rodák z Lutopecen u Kroměříže. První bohoslužby v Drysicích konal 8. září 1957 na svátek Narození Panny Marie. V Drysicích působil pouze dva roky, neboť v tragických letech komunistické diktatury byl pronásledován a vězněn. Zemřel 25. září 1964. V roce 1959 bylo vedení duchovní správy svěřeno důchodci P. Františku Strnadovi. Narodil se v Kralicích, okr. Třebíč, jako nejstarší z osmi dětí řídícího učitele Františka Strnada. V deseti letech byl přijat do chlapeckého semináře v Brně, kde v roce 1917 maturoval. Po návratu z I. světové války začal bohoslovecká studia v Brně, a po jejich ukončení přijal 5. července 1922 v tamní katedrále svátost kněžství. Působil jako kaplan v Třebíči, Líšni, Boskovicích a opět v Brně - to už jako invalidní důchodce. V roce 1973 byl stižen mozkovou příhodou. Tento vroucí ctitel Božského Srdce Páně, Matky Boží Panny Marie a neúnavný kazatel a exercitátor zemřel na faře v Drysicích, 19. července 1974, a odpočívá na místním hřbitově. V témže roce se do farnosti přistěhoval P. Josef Hrazdil (bydlel v č. 36), ivanovický farář v.v., trpící těžkým astmatem. Vypomáhal v duchovní správě nakolik mu to zdravotní V této souvislosti nelze opomenout sl. Marii Říčánkovou, hospodyni drysické fary a ženu hluboké zbožnosti. Byla to ona, která v době nemoci P. Strnada přišla se slzami v 51

očích na faru do Želče, aby požádala zdejšího administrátora, P. Rafaela Krále S.D.S. o výpomoc alespoň o nedělích, dokud se zdravotní stav P. Strnada nezlepší. Ten pak do Drysic dojížděl až do roku 1981, kdy farnost začal spravovat excurrendo pustiměřský administrátor, P. Václav Žákovský, který sem dojížděl až do své smrti (10. května 1989). Dekretem arcibiskupství olomouckého byl v červenci 1989 ustanoven administrátorem v Pustiměři a excurrendo administrátorem drysickým, P. Josef Beníček. Vzhledem k tomu, že byl v roce 1991 vyslán na postgraduální studia do Říma, stal se jeho nástupcem P. Vlastimil Bartoň. V roce 1995 byl jmenován farářem pustiměřským a excurrendo správcem drysickým Dr. Beníček. Po pádu komunizmu se tak otevřela nová éra naděje, spočívající na utrpení a svědectvích tolika svědků pravdy i v samotných dějinách drysické farnosti. S finanční pomocí Obecního úřadu v Drysicích, v čele se starostou Luďkem Horeckým, a za přispění všech drysických občanů bylo možné začít s generální obnovou kostela před 100. výročím jeho konsekrace, která se slavila v neděli 27. října 1996. Stavební práce vykonala firma p. Jaroslava Dobeše z Drysic, novou střechu pak zručný zdejší mistr tesař Rostislav Drmola. Stejnou obnovou prošla i budova fary. O slavnosti výročí posvěcení chrámu, 25. října 1998 požehnal olomoucký světící biskup Josef Hrdlička největší zvon, jaký kdy z věže tohoto kostela zazněl: je zasvěcen Matce Boží Panně Marii (nápis na zvonu: Sub tuum praesidium confugimus). Byl ulit z darů občanů jako náhrada za zrekvírované zvony během války. Těmito cestami kráčela Boží prozřetelnost v toku dějin k srdcím a lidským údělům obyvatel této farnosti. A že hlas Nejvyššího nebyl oslyšen, dokládají životní svědectví těch, kteří jako Matka Boží odpověděli na Boží oslovení "Fiat mihi secundum verbum tuum" . Duchovní povolání, jež vyrostla v prostředí této vesnice byla požehnáním nejen pro ni samotnou, ale i pro všeobecnou Církev a duchovní kulturu národa. Jejich svědectví proto nemůže zůstat zapomenuto! Následující řádky nechť jsou výrazem vděčnosti za odpověď těch, jejichž krev koluje i v našich žilách. 13. srpna 1893 slavil v Drysicích primiční mši svatou rajhradský benediktin P. Alois Kotyza OSB . Narodil se v Drysicích 27. února 1869 jako druhý z jedenácti dětí manželů Pavla a Marie Kotyzových. Otec byl rolník, čtvrtláník. Chlapec studoval a maturoval v arcibiskupském semináři v Kroměříži. Členem rajhradského opatství se stal jednoduchou profesí v roce 1889 a slavnými sliby roku 1892, za opata Benedikta Korčiána. Na kněze byl vysvěcen v Brně, 30. července 1893. Pracoval v duchovní správě ve starobylé řádové faře v Domašově, v rosickém děkanství, jehož se poté stal děkanem. Po smrti opata Petra Hlobila (1936) byl zvolen rajhradským opatem a benedikován 9. května 1937. Byl sedmým benediktinským opatem rajhradským. Novináři jej po smrti vylíčili v "Národní Obrodě" a "Katolíku" těmito slovy: 52

"Se svou výraznou tváří, poznamenanou charakteristickými vráskami, s vlasy sčesanými do čela a svým rozvážně mírným, shovívavě dobrosrdečným pohledem se vyjímal zejména v řeholním rouchu téměř jako středověký mnich. Povahy byl bodré, hovorné a vlídné, a živě se zajímal o mnoho věcí, také o historii, o kulturní památky, o dějinné a umělecké krásy republiky a ciziny". Proto také mnoho cestoval po vlasti i cizině: navštívil Polsko, Francii, několikrát Itálii, byl ve Španělsku, v Německu, Švédsku, v Maďarsku, v Jugoslávii, ve Svaté zemi a v Číně. Ti, kdo se ze zvěčnělým prelátem častěji stýkali, hovoří s úctou o jeho životní moudrosti a vzácné zkušenosti. Byl to moudrý stařec (pozn.: přes vysoký věk vůbec jako stařec nevypadal, měl černé vlasy a byl tělesně i duševně svěží), znalý lidských charakterů, bodrý a lidového vystupování, s duševní pružností ve svém věku velmi vzácnou." Po válce, kdy se rajhradský klášter nacházel ve velmi žalostném stavu vyvinul veškeré úsilí a schopnosti při jeho opravě, aby tak důstojně připravil 900. výročí jeho založení. Této slavnosti se však nedožil, neboť tragická autonehoda ukončila jeho život v 78. roce života. Byl pohřben 24. července 1947 v Rajhradě. Nad hrobem byla připomenuta i památná skutečnost, že to byl právě opat Kotyza, kdo dal po válce první podnět k opětnému seskupení českých benediktinských klášterů a k práci pro zřízení Slovanské benediktinské kongregace sv. Vojtěcha. O svátku sv. Anny v roce 1903, přijal v královéhradecké katedrále sv. Ducha kněžské svěcení P. Antonín Kotyza, bratr zmíněného opata Kotyzy. Narodil se 8. září 1879 jako devátý z jedenácti dětí. Studoval a maturoval na Slovanském gymnáziu v Brně. Nosil čamaru a právě slovanství ho přivedlo až ke královéhradeckému biskupovi Brynychovi. Po svěcení kaplanoval do r. 1915 v Proseči a v Nových Hradech, pak byl postupně farářem v Chlebích u Nymburka a ve Velimi. Zde se těžce roznemohl a poslední dvě léta života zůstal upoután na lůžko. Nesl to odevzdaně a říkával: "Pán Bůh mi dával zdraví dost dlouho, musím i toto snést". Zemřel 9. listopadu 1954 a je pohřben ve Velimi. P. Vojtěch Horák OSB, křestním jménem Jan, se narodil 15. prosince 1881 v Drysicích č. 14 jako nejstarší ze tří dětí Petra a Rozálie roz. Matouškové z Podivic. Roku 1893 vstoupil na české státní gymnázium v Kroměříži a tam maturoval v roce 1901. Dvě léta nato, v roce 1903, vstoupil k benediktinům v Rajhradě. Na kněze byl vysvěcen v roce 1907 biskupem Pavlem Huynem. Tři roky byl kaplanem v Ostrovačicích u Rosic, pak do r. 1922 53

kaplanem a potom farářem v Rajhradě do roku 1950. Z dalších míst jeho působení můžeme vyjmenovat Hejnice u Frýdlantu v Čechách, Osek u Duchcova, Králíky u Žamberka a Moravec u Tišnova. Zemřel 3. prosince 1963 a je pochován v Rajhradě. P. Jan Zakopal CSSR, se narodil 31. prosince 1894 v Drysicích jako třetí z dvanácti dětí manželů Františka Zakopala a Marie roz. Pospíšilové. Studia začal ve Vyškově a od tercie pokračoval v Července u Litovle na soukromém gymnáziu redemptoristů, kde byl jeho strýc řeholním bratrem. Po sextě konal noviciát v Bílsku. V srpnu 1912 přišel už jako klerik do Obořiště dostudovat gymnázium a bohosloví. Na kněze byl vysvěcen 18. července 1920 v Praze. Jeden rok pak působil jako katecheta na měšťance v Král. Vinohradech, rok vyučoval septimu a oktávu v Obořišti a pak byl přeložen do kláštera při chrámu sv. Michala v Brně. Tady se přihlásil k práci mezi řeckokatolíky. Koncem srpna 1926 přišel do Strapkova, přijal východní obřad a spolu s dalšími redemptoristy konal misijní činnost mezi řeckokatolíky. V roce 1931 byl přeložen do nového řádového kláštera v Michalovcích, kde působil až do roku 1950. Zemřel 2. ledna 1974. Časově by sem patřila i jména dvou bolestných obětí války. V bitvě u Kollzů padl poručík František Gregor a na Piavě poručík Alois Vlček. Oba studovali a maturovali s vyznamenáním na arcibiskupském gymnáziu v arcib. semináři v Kroměříži. Oba měli v úmyslu studovat na kněze. Z Drysic pocházelo i pět řeholnic. Ctihodná sestra Christofora, křestním jménem Antonie Krejčí, z řádu sv. Karla Boromejského, narozená v roce 1885. Vystudovala na odbornou učitelku v klášteře v Třeboni. Roku 1909 složila řeholní sliby v Praze a poté vyučovala na škole v Třeboni. V roce 1938 zastávala místo představené v klášteře v Líšni u Brna. Nato v roce 1942 odešla do Frýdlantu na odpočinek. Pro nedostatek učitelek však v pedagogické práci pokračovala až do roku 1950. Potom vedla až do r. 1957 zásobování a po přestálé chřipce byla 5. března 1958 stižena srdečním záchvatem, kterému za šest dní podlehla. Vyučovala celkem 42 let. Ctihodná sestra Marie Abráma Smékalová se narodila v Drysicích v roce 1873. Když jí bylo dvacet let odešla do Frýdlantu nad Ostravicí. Poté složila v Praze věčné sliby a odešla do Slaného, kde přes dvacet let pracovala v nemocnici, z toho 14 let jako představená. Nato odchází do Dvora Králové, Kladna a nakonec do Pelhřimova. V nemocnici strávila celkem 55 roků. Do Drysic, na hrob svých rodičů, se naposledy dostala v roce 1946. Ctihodná sestra Marie Polykarpa Taušová z řádu sester sv. Karla Boromejského, křestním jménem Josefa, se narodila v Drysicích 9. června 1877. Jako sedmnáctiletá vstoupila 1. března 1894 do řádu. Obláčku měla 21. listopadu 1896 v Praze a 16. května 1897 tam složila zkoušku na industriální učitelku a působila krátký čas v Broumově a pak v Biedenmansdorfu v Dolních Rakousích. 54

Ctihodná sestra Emílie Kroupová z řádu sester sv. Dominika přišla do Řepčína ve škol. roce 1910/11. Roku 1916 maturovala a začátkem září měla obláčku. Pak učila mj. v Jasené u Vizovic a po dalším roce se vrátila do Řepčína do noviciátu a poté do Jasené, kde působila dalších 19 let. Pak učila rok ve Víceměřicích a tři roky v Bojkovicích. Od roku 1942 pracovala v administrativě ve Střelicích. Ctihodná sestra Emíliána Pořízková z řádu sester sv. Karla Boromejského, křestním jménem Alžběta, se narodila v listopadu 1897 v Drysicích č.p. 110. Studovala u sester dominikánek ve Vyškově. V I. světové válce se dala k ošetřovatelkám raněných u sv. Anny v Brně. Na radu nemocničního kněze P. Maluše vstoupila do kláštera v Kladně. Noviciát konala v Gmundu a sliby složila v Praze. Jako ošetřovatelka nemocných působila v Berouně, Písku, v Prachaticích, Jablonci nad Nisou, v Karlových Varech, v Praze (na Smíchově), v Horní Sloupnici a Chocni. Pak jako katechetka ve Filipově a Jiříkovicích v Krkonoších. Odtud byla povolána do Prahy a odtud soustředěna do Vidnavy spolu s dalšími 400 přestárlými a nemocnými sestrami z různých řádů. Tam prožila 7 let těžké nemoci, které podlehla 25. ledna 1957. Ve Vidnavě očekává své vzkříšení. To jsou kořeny, z nichž vyrůstají novodobé dějiny farnosti. Kostel Narození Panny Marie v Drysicích byl místem mnoha významných setkání: tady o prázdninách r. 1992 vedl duchovní cvičení pro mládež prof. Tomáš Špidlík, S.J.z Gregoriánské univerzity v Římě; sem vůbec historicky poprvé v regionálních dějinách zavítal v neděli 14. září 1997 apoštolský nuncius, arcibiskup Mons. Giovanni Coppa a tady předsedal slavnému Te Deum. Všem drysickým farníkům zaslal u příležitosti 100. výročí posvěcení kostela své Apoštolské požehnání papež Jan Pavel II. U příležitosti 800. výročí založení obce bylo Jeho Excelenci, Mons. Coppovi uděleno “čestné občanství”. Tváří v tvář těmto dějinám nelze přeslechnout hlas výzvy, která k nám zaznívá ze závěti našich otců, vepsané do pamětní listiny založení chrámu:

´Buďte věrni víře po otcích zděděné´. 55

Cestou krásy (středeční generální audience Benedikta XVI., 31. srpna 2011)

Drazí bratři a sestry, v tomto období jsem vícekrát upozornil na nutnost, aby každý křesťan zahlcený tolika každodenními činnostmi našel čas na Boha a na modlitbu. Sám Pán nám nabízí nemálo příležitostí k tomu, abychom si na něj vzpomněli. Dnes bych se chtěl krátce zastavit u jedné z těchto cest vedoucích k Bohu a napomáhajících k setkání s Ním. Je jí umělecké vyjádření, součást oné „via pulchritudinis“, cesty krásy, o níž jsem vícekráte hovořil a jejíž nejhlubší význam by měl dnešní člověk opětovně odhalit. Možná se vám někdy stalo, že jste při pohledu na sochu či obraz, při četbě několika veršů nebo při poslechu hudební skladby pocítili v hloubi duše niterné pohnutí a radost, a tak jste zřetelně zakoušeli, že se nenacházíte před pouhou hmotou, kusem mramoru či bronzu, pomalovaným plátnem, shlukem slov či zvuků, nýbrž před něčím mnohem vyšším, něčím, co „promlouvá“, dotýká se srdce, předává poselství, pozdvihuje mysl. Umělecké dílo je plodem tvořivé schopnosti lidské bytosti, která si klade otázky tváří v tvář hmatatelné skutečnosti, snaží se objevit její hluboký smysl a sdělovat jej prostřednictvím jazyka forem, barev a zvuků. Umění je s to vyjádřit a zpřítomnit potřebu člověka, jenž chce překročit viditelné, svědčí o žízni po nekonečnu a jeho hledání. Je dokonce branou otevřenou do nekonečnosti, krásy a pravdy, které přesahují každodennost. Umělecké dílo může přimět mysl i srdce, aby hleděly do výšky. Existují však umělecká vyjádření, jež jsou skutečnými cestami k Bohu, nejvyšší Kráse, a také nám pomáhají, aby v modlitbě rostl náš vztah k Němu. Jsou to díla rodící se z víry, jež jsou jejím výrazem. Kupříkladu navštívíme-li gotickou katedrálu, jsme unešeni vertikálními liniemi, rýsujícími se vzhůru k nebesům a poutajícími náš pohled a našeho ducha do výšek, zatímco současně pociťujeme vlastní nepatrnost, a přece toužíme po plnosti...Nebo vstoupíme-li do románského kostela, který nás bezprostředně vyzývá k usebrání a modlitbě. Jakoby tyto úchvatné stavby do sebe pojímaly víru pokolení... Či nasloucháme-li úryvku sakrální hudby, jenž rozechvívá struny našeho srdce, naše duše jako by se rozšiřovala a snáze se obracela k Bohu. Vrací se mi na mysl koncert z díla Johanna Sebastiana Bacha, který v Mnichově řídil Leonard Bernstein. V závěru poslední skladby – jedné z Kantát – jsem vnímal – v hloubi srdce, a nikoliv rozumem, že právě vyslechnutá hudba mi předala pravdu – pravdu vrcholného skladatele – a podněcovala mne, abych děkoval Bohu. Vedle mne seděl mnichovský luteránský biskup a já jsem mu spontánně řekl: Kdo toto slyší, ví, že silná víra 56

a krása, vyjadřující nezadržitelně přítomnost Boží pravdy, jsou skutečné. Kolikrát však obrazy nebo fresky, které jsou plodem umělcovy víry a pomocí svých tvarů, barev a světla obracejí naši mysl k Bohu, v nás podněcují rostoucí touhu nabírat z pramene veškeré krásy. Je hluboce pravdivé to, co napsal velký umělec Marc Chagall – malíři po staletí smáčeli své štětce v pestré abecedě, jíž je bible. Kolik příležitostí nám umělecká díla nabízejí k tomu, abychom si připomněli Boha, napomohli své modlitbě, nebo i obrátili svá srdce. Známý francouzský básník, dramatik a diplomat Paul Claudel zakusil Boží přítomnost právě při poslechu zpěvu Magnificat při mši svaté v pařížském Chrámu Matky boží o vánocích roku 1886. Nevstoupil do kostela z pohnutek víry, nýbrž aby mohl argumentovat proti křesťanům. Milost boží však zasáhla jeho srdce.

Drazí přátelé, zvu vás, abyste znovu odkryli, nakolik je umění důležité pro modlitbu a živý vztah k Bohu. Města i vesničky na celém světě skrývají umělecké poklady, jež jsou výrazem víry a povolávají nás ke vztahu k Bohu. Ať se tedy návštěva uměleckých památek stává nejenom příležitostí ke kulturnímu obohacení, nýbrž nechť se navíc přeměňuje v okamžik milosti, ve vzpruhu posilující náš vztah k Pánu a náš rozhovor s Ním, v podnět ke kontemplaci paprsku krásy, jenž nás zasahuje, téměř „zraňuje“ naše nitro a zve nás vzhůru k Bohu – v přechodu od pouhé vnější skutečnosti k hlubší realitě, která zde nachází svůj výraz. Zakončím modlitbou dvacátého sedmého žalmu: „Jen o jedno Boha jsem žádal a o totéž budu vždy žádat: Abych po všechny své dny směl přebývat v domě Božím, hledět na nádheru Boží a hloubati v jeho chrámu“ (Ž 27,4). Doufejme, že Pán nám pomůže, abychom jeho krásu pozorovali v přírodě i uměleckých dílech, byli tak zasaženi jasem jeho tváře a mohli se stávat světlem pro druhé. 57

Sv. Ludmila, kněžna a mučednice V době, kdy na Moravě působil ještě sv. Metoděj, zasedl v Čechách na Přemyslův stolec kníže Bořivoj. Jím začíná vlastně teprve historie českého národa, protože on byl prvním křesťanským knížetem v Čechách. Narodil se asi r. 852 a když mu bylo 22 let, oženil se s dcerou jednoho knížete ze slovanského polabského kmene (Pšovanů, kteří žili na Mělnicku) Ludmilou. Češi v té době byli ještě pohané a též mladá kněžna byla pohankou. Z Bavorska tlačilo se do Čech křesťanství prostřednictvím dobyvačných Němců a vzbuzovalo tudíž u knížat a lidu strach a odpor. (Němci používali šíření křesťanské víry jako záminku pro politickou expanzi.) Zcela jiného rázu byly zprávy o křesťanství, které sem docházely ze sousední Moravy, kde tehdy za mocného knížete Svatopluka spočívalo těžiště politického života našich předků. Bořivoj byl údělným knížetem v Čechách a podřizoval se „králi Svatoplukovi“, jak o tom vypráví Dalimilova kronika. Jistě to nebyla jen obava před Němci, nýbrž i touha poznat křesťanství ve formě, která dovedla uchvátit celou Moravu. Proto se dal Bořivoj se svou manželkou (a knížecím domem) pokřtít sv. Metodějem (asi v r. 874-9) a kmotrem jim byl Svatopluk. Není vyloučeno, že tu sehrál svou úlohu i jiný český světec - sv. Ivan, poustevník, syn kníže Gostomysla z polabských Slovanů, který padl v boji proti Ludvíku Německému, jenž pod záminkou pokřesťanštění polabských Slovanů zaváděl u nich porobu a poněmčení. Sv. Ivan se setkal s Bořivojem a je možné, že ho varoval před přijetím křtu ze západu a radil mu, aby se nechal pokřtít od sv. Metoděje, aby český národ nestihl podobný osud jako polabských Slovanů. Za účelem dalších křtů v Čechách přijel sem i samotný sv. Metoděj. Za této návštěvy bylo přičiněním Bořivoje a jeho horlivé manželky založeno a zbudováno několik chrámů, pro něž sv. Metoděj vysvětil a ustanovil kněze ze svých učedníků. Současně zřídil sv. Metoděj pro výchovu duchovenstva „Křesťanskou akademii“ při chrámu sv. Klimenta na Vyšehradě, která ještě v 11. stol. byla proslulá učeností tamních učitelů; zde se vzdělával i sv. Prokop. Nejpravděpodobnějším sledem události je, že nejprve byl pokřtěn samotný Bořivoj s družinou, který byl v jakési záležitosti na návštěvě u Svatopluka na Moravě, kde mu při hodování nedovolili (podle křesťanských principů), aby seděl za jedním stolem s křesťany. 58

Sv. Metodějovi bylo líto ponížení Bořivojova, který podle obyčeje pohanů seděl při hostině na podlaze, a promluvil k němu o křesťanství. Na otázku Bořivojovu mu odvětil, že jako křesťan by se musel "zříci model a zlých duchů v nich sídlících" a být "připraven věřit z celého srdce v Boha Otce všemohoucího a jeho Syna jednorozeného Pána našeho Ježíše Krista a Ducha Utěšitele, osvětitele všech věřících, nejenom pro světské blaho, ale i pro spásu své duše, aby sis získal slavnou palmu věčnosti a stal se účastným společenství svatých v nevýslovné radosti". Na prosby Bořivojovy a jeho družiny třiceti dvořanů je následujícho dne sv. Metoděj poučil o základech víry a podle obyčeje vykonali půst a pak je znovuzrodil svatým křtem. (V letech 874-879) A když je ve víře plně vzdělal, obdaroval ho a nechal vrátit se domů. Dal mu s sebou kněze ctihodného života jménem Kaicha, jehož v Čechách usadili na hrádku, jehož jméno (Levý) Hradec, kde založili chrám v čest sv. Klimenta, papeže a mučedeníka. Odtud začala misie po České zemi. (Tak dle Kristianovy legendy z konce 10. stol.) Při první návštěvě Metodějově v Čechách (při níž zřejmě vysvětil vzpomenutý chrám sv. Klimenta /nebo jeho základní kámen?, protože Metoděj přišel do Čech po "krátkém čase"/) byla teprve nejpíše pokřtěna sv. Ludmila s mnoha jinými. (Tak dle "Krátkého sepsání o sv. Cyrilovi a Metodějovi i pokřtění země Moravské a České"; z 3. čtvrtiny 10. stol.) Toto je počátek slovanské liturgie v Čechách. Až v první čtvrtině 12. století vnesl Kosmas do svojí kroniky (částečně zfalšovanou) zakládající listinu pražského biskupství, kde se píše, že biskupství (založené v r. 973) má být zřízeno nikoliv podle obřadů nebo zvyklostí bulharského a ruského národa - a bez slovanštiny. (Je to jedno z řady svědectví o tom, jak latinská církev potlačovala byzantsko-slovanské křesťanství, které u nás tehdy bylo v převaze.) Děkan pražské metropolitní kapituly Hilarius Litoměřický, úryvky ze zakládající listiny pražského biskupství, kterou napsal papež Jan XIII.: „Posíláme na tvou žádost biskupa a povyšujeme Pražský kostel na katedrální s příkazem, aby bohoslužby byly konány nikoliv podle obřadů Řeků, ale podle ritu církve římské.“ (Hilarii Litomericensis, S. Ecclesiae Pragensis Decani, 1465) Chrám sv. Klimenta, který byl postaven pro slovanskou misii z Moravy na Levém Hradci, byl nejspíš prvním křesťanským chrámem v Čechách. V souvislosti s Bořivojovou snahou rozšířit křesťanství v Čechách, která narazila na odpor některých pohanů, musel kníže opustit zemi a nalezl útočiště u knížete Svatopluka. Časem se nepokoje uklidnily a on se mohl znovu vrátit na svůj stolec. V době svého moravského exilu prý učinil posvátný slib, že po návratu do vlasti postaví chrám ke cti přesvaté Bohorodice. A opravdu - po návratu postavil v Praze chrám. Příchod a upevnění křesťanství do Čech je tedy spojen s nadpřirozenou pomocí Matky Boží. V životopisu sv. Ivana Českého se praví o Bořivoji, knížeti moravském, že to byl „křesťan řeckého vyznání“ (starobylá staroslověnská legenda). Sv. Ludmila se stala horlivou křesťankou. Po zesnutí sv. Metoděje, když byli jeho učedníci na Moravě persekuováni a nakonec vyhnáni, odešli jistě někteří do Čech, kde byli vlídně přijati a zapojili se do rozšiřování a upevňování slovanské bohoslužby. 59

O tom, jak velice si sv. Ludmila slovanskou liturgii a vzdělanost oblíbila, svědčí to, že svého vnuka Václava dala učit od kněze nejprve „knihám slovanským“ a teprve později latině. Bořivoj brzy zemřel (r. 888), a tak první vzdělavatelkou dobrého zákona v Čechách byla kněžna Ludmila. Již s manželem postavila mnoho chrámů, shromáždila kněze, podporovala chudinu a ujímala se opuštěných a nešťastných. Vlády se ujal jejich první syn Spytihněv, který vybudoval chrám sv. apoštola Petra na Budči. Když zemřel na trůn usedl druhý syn Ludmily Vratislav, který zahájil stavbu basiliky sv. Jiří na Hradě pražském (jejího dokončení se však už nedožilo), který se oženil s Drahomírou. Po jeho nečekané smrti (asi 33 letech věku) stal se jeho právoplatným nástupcem Ludmilin vnuk Václav (první syn Vratislavův), nad jehož výchovou bděla. Václav, řádně ke svému povýšení na stolec knížecí zvolen, byl povolán na Pražský hrad v jinošském věku a velmožové se rozhodli svěřit jeho (i bratra jeho Boleslava) do výchovy Ludmile, dokud nedospěje. Matka Václavova - Drahomíra - v důsledku intrik na knížecím dvoře, v domnění, že Ludmila uplatňuje vliv na Václava a na vládu v zemi proti Drahomíře, byla zachvácena podezřívavostí a nenávistí vůči Ludmile, která se tedy uchýlila na tetínské hradiště. Tam ji však dala Drahomíra dvěma svými bojary zavraždit. Mučednice prosila své vrahy o probodnutí mečem, aby byla její krev prolita stejně jako krev dávných mučedníků; oni ji však zardousili jejím závojem. Tak zemřela sv. Ludmila 16. září mučednickou smrtí ve stáří 60 (61) let (r. 920-1). Sv. Ludmila byla podle Kristiánovy charakteristiky žena plná všelikých plodů dobrotivosti, štědrá v almužnách, v bdění neúnavná, zbožná modlitebnice, v lásce dokonalá, patronka duchovenstva, matka sirot a těšitelka vdov; navštěvovala neúnavně vězně a ve všech dobrých skutcích byla dokonalá. Nad jejím hrobem se začaly dít zázraky. Podle tradice se nad jejím hrobem objevovaly hořící svíce a také jeden slepec nabyl zraku, když se dotkl země, v níž byla pochována. Drahomíra se těchto zázračných událostí zhrozila a nechala na tom místě vystavět kostel sv. archanděla Michaela v naději, že pak budou zázraky připisovány jemu a nikoliv Ludmile. Svatá mučednice se připojila k zástupu Kristových svědků v roce 921 (dle Pekaře v r. 920; dle ruských minejí v r. 928) a Církev slaví její památku 16. září. Když se její vnuk Václav ujal plně vlády nechal vyzdvihnout ostatky své svaté babičky z hrobu a přenést je do pražské baziliky sv. Jiří. Po otevření hrobu se podivili, že její svaté ostatky, vlasy i oblečení, nebyly porušeny tlením. Tato translace (přenesení svatých ostatků) byla zároveň aktem její kanonizace (svatořečení). (Stalo se 19. října, kdy bylo tělo nalezeno, a 21. října, kdy bylo doneseno do Prahy, pět let po jejím umučení.) První Život sv. Ludmily byl napsán staroslověnsky. Hagiografické popisy jejího života jsou většinou psány už jako obhajoba svatosti a úcty sv. Ludmily před tlakem západního latinského křesťanství, a zároveň jako obhajoba slovanské bohoslužby. V. Chaloupecký píše (v předmluvě k Homilii o sv. Ludmile "Factum est" z konce 11. stol.) jednak o tom, 60

že sv. Ludmila byla "nejhorlivější propagátorkou nové víry a pravou ochránkyní mladého křesťanství Metodějova", které však "po rozchodu církve východní a západní roku 1054 pokládáno bylo za věc nedovolenou a za kacířství". A dále pak tam píše, jak přestože "Ludmila již v 10. století stejně v církvi západní jako v církvi východní byla uznávána za světici, měla být její úcta nyní přivedena k zapomenutí". K tomu se vztahuje z pozdější doby tato zajímavá zpráva (stručně zmiňovaná i Chaloupeckým): Třetího října 1100 byl svěcen nový kostel sv. Petra a abatyše Windelmuth předložila pražskému biskupovi Hermanovi mezi ostatky určenými pro oltářní schránku, také část závoje sv. Ludmily. Nato biskup rozhorleně reagoval: »Paní, nemluv mi o její svatosti, nech stařenku, ať odpočívá v pokoji.« K tomu abatyše pravila: »Nemluv, pane, nemluv tak; neboť Bůh pro její zásluhy mnoho velikých věcí denně činí.« Vhodil tedy biskup látku na uhlí sálající plameny. Ku podivu! Obláček kouře a plamének vyšlehl kolem látky, ale nic jí neuškodil. A k zvětšení zázraku přispěla i ta věc, že pro silný žár nebylo možno látku dlouho vyjmouti z plamenů; a když konečně byla vyňata, jevila se tak celá a pevná, jako by téhož dne byla utkána. Této zkoušce ohněm byl přítomen i kronikář Kosmas, který o tom píše: »Tímto zřejmým zázrakem byli jsme - biskup i my všichni - tak překvapeni, že jsme ronili radostí slzy a vzdávali díky Kristu«. (Kosmova kronika česká) Požadavek latinské církve, která převládla v naší zemi, na zapomenutí sv. Ludmily se "bolestně dotýkal české duše, která tím měla být připravena o svou první světici. Proti této snaze píše autor Homilie o svaté Ludmile (Factum est... z konce 11. stol.), který je už srozuměn s tím, že je nutno zapomenout na to, že Ludmila přijala křest od sv. Metoděje a že mu byla oddána celou vroucností své křesťanské duše. Mají se však kvůli tomu Češi zříci své první prostředkyně a ochránkyně u trůnu nebeského? Proti tomu se bouří srdce autora homilie a nadšenými slovy ji velebí a hájí zbožné uctívání sv. Ludmily. Vznik této homilie souvisí patrně se zánikem slovanské bohoslužby a církevní kruhům na pražském biskupství jistě nebylo neznámo, že sv. Ludmila byla "nejhorlivější propagátorkou nové víry a pravou ochránkyní mladého křesťanství Metodějova". (Píše Chaloupecký) Úcta k české prvomučednici rychle rostla, pražský biskup Ota již nedovolil bez papežského souhlasu hýbat s jejími ostatky při přestavbě baziliky sv. Jiří po požáru z roku 1142. Její svatost byla oficiálně uznána v letech 1143-1144, kdy dlel v Praze papežský legát Quido kardinál di Castello. Za biskupa Daniela I. se dostaly části jejích ostatků do několika oltářů pražské diecéze a biskup Daniel II. ji dal ve svém rukopisu De civitate Dei vymalovat mezi čestné patrony. Za Karla IV. byl nad hrobem vytvořen náhrobek vysoké umělecké hodnoty. Když byla v roce 1981 otevřena její hrobka, byla mezi kostmi nalezena i bílá hedvábná látka s vetkaným geometrickým vzorem - nepochybně závoj, kterým si vdané ženy zavíjely hlavu. Veškeré dochované písemnosti popisují kněžnu Ludmilu jako laskavou, milosrdnou a horlivě zbožnou ženu. Sv. Ludmila, česká prvomučednice, se stala nejen patronkou vinařů, babiček, matek a křesťanských vychovatelů, ale především českou spolupatronkou, často nazývanou matka české země. 61

VÝUKA NÁBOŽENSTVÍ NA ZŠ V PUSTIMĚŘI VE ŠKOLNÍM ROCE 2011/2012 Pravidelná výuka začne 13. září 2011 a bude probíhat každé úterý v těchto časech:

1.+ 2.třída: 11.35 - 12.20 3. třída: 12.30 - 13.10 4.- 6. třída: 13.10 - 13.50 Pokud by měl zájem chodit i někdo z vyšších tříd, na rozvrhu se domluvíme individuálně.

Katechetka Mgr. Jana Zehnalová přijímá poděkování od žáků, kteří přistoupili k 1. sv. přijímání.

Všechny děti první třídy dostanou během prvního týdne ve škole přihlášku do náboženství. Starší děti, které navštěvovaly náboženství loni, považuji za přihlášené. Výuka náboženství je otevřena všem dětem bez rozdílu. Každý, kdo se o výuku zajímá, se může přijít kdykoliv nezávazně podívat a poté rozhodnout, zda se přidá ke společenství žáků náboženství. Zde může také dodatečně získat přihlášku. 62

Prosba plná důvěry a útěchy (středeční generální audience Benedikta XVI., 7. září 2011)

Vracíme se dnes k audiencím na Svatopetrském náměstí a ve „škole modlitby“, jíž společně procházíme při středečních katechezích, bych chtěl zahájit meditace o některých žalmech, které – jak jsem připomněl už v červnu - tvoří „knihu modlitby“ par excellence. První žalm, nad nímž se zastavím, je žalmem nářků a proseb, prostoupený hlubokou důvěrou, v níž jistota Boží přítomnosti zakládá modlitbu vyvěrající uprostřed nesmírných nesnází, v nichž se prosebník ocitá. Jde o třetí žalm, podle hebrejské tradice připisovaný Davidovi v okamžiku, kdy prchá před synem Absolómem (srov. v. 1); jedna z nejdramatičtějších a nejkrušnějších epizod života tohoto krále, když si jeho syn uzurpuje královský trůn a David je nucen opustit Jeruzalém, aby si zachránil život (srov. 2 Sam 15 ad.). Situace nebezpečí a úzkosti, které David zakouší, je tedy v podtextu této modlitby, napomáhá k jejímu porozumění a zároveň je předložena jako typická situace, v níž může být tento žalm recitován. V žalmistově úpěnlivém volání může každý člověk rozpoznat bolest, hořkost a zároveň důvěru v Boha, které – podle biblického vyprávění – doprovázely Davida na útěku z jeho města. Žalm začíná vzýváním Hospodina: „Hospodine, kolik je těch, kde mě sužují! Mnoho jich na mě dotírá! Mnoho jich o mně říká: „Ani Bůh mu nepomůže!“ (v. 2-3) Popis, který sám modlící se dává své situaci, je tedy vylíčen v tónech velmi dramatických. Třikrát zdůrazňuje představu množství „četní“, „mnozí“, „tolik“ (slova užitá v italském překladu žalmu, kterým se promluva řídí, pozn. překl.) – což je v originálním textu vyjádřeno stejným hebrejským kořenem, aby tak byla ještě více 63

zdůrazněna nezměrnost nebezpečí, v tomto takřka ubíjejícím opakování. Tento důraz na počet a velikost nepřátel má vyjádřit žalmistovo přesvědčení o naprostém nepoměru mezi ním a jeho pronásledovateli, nepoměru, který vysvětluje a zakládá naléhavost jeho prosby o pomoc. Utiskovatelé jsou mnozí, mají převahu, zatímco modlící se je sám a bezmocný, vydaný na milost a nemilost těch, kdo jej napadají. A přece první slovo, které žalmista vyslovuje je „Hospodin“. Jeho volání začíná vzýváním Boha. Hrozivé zástupy proti němu povstaly a vyvolaly strach, který hrozby ještě zveličuje, činí je ještě většími a úděsnějšími. Orant se ale nenechává přemoci touto vidinou smrti, zachovává pevný vztah k Bohu života, právě k Němu se nejdřív ze všeho obrací a u Něho hledá pomoc. Avšak nepřátelé se pokoušejí zlomit i toto pouto k Bohu a nahlodat víru své oběti. Našeptávají mu, že Hospodin nemůže zasáhnout, tvrdí, že ani Bůh jej nemůže zachránit. Útok tedy není pouze fyzický, ale zasahuje duchovní rozměr: „Ani Bůh mu nepomůže“ – říkají - napadají samé jádro žalmistova ducha. Je to nejzazší pokušení, jemuž je věřící vystaven, pokušení ztratit víru a důvěru v Boží blízkost. Spravedlivý překonává poslední zkoušku, zůstává pevný ve víře, v jistotě pravdy a v plné důvěře v Boha, a právě tak nachází život a pravdu. Zdá se mi, že zde se nás žalm dotýká velmi osobně: uprostřed mnoha problémů jsme v pokušení myslet si, že mě ani Bůh nezachrání, že mě nezná, že to není v jeho silách. Pokušení proti víře je poslední útokem nepřítele - a my mu musíme odolat – a tak nalezneme Boha, nalezneme život. Prosebník z našeho žalmu je tedy volán, aby vírou odpověděl na útoky svévolníků. Nepřátelé – jak říká – mu upírají možnost Boží pomoci, on Jej však nepřestává vzývat, volá Ho jménem, „Hospodine“, ba dokonce se na něj obrací se zdůrazňujícím „ty“, které vyjadřuje pevný a trvalý vztah a zahrnuje v sobě jistotu Boží odpovědi: „Ty však, Hospodine, jsi můj štít jsi má chlouba, ty mi pozvedáš hlavu! Hlasitě jsem volal k Hospodinu, a vyslyšel mě ze své svaté hory (v. 4-5). Vize nepřátel nyní mizí, nezvítězili, protože kdo věří v Boha má jistotu, že Bůh je jeho přítelem: zůstává pouze Boží „Ty“, proti „mnohým“ je postaven jeden jediný, avšak daleko větší a mocnější než množství protivníků. Hospodin je pomocí, obranou a spásou. Jako štít ochraňuje toho, kdo se mu poroučí, dává mu pozvednout hlavu v gestu triumfu a vítězství. Člověk již není sám, nepřátelé nejsou neporazitelní, jak se zdálo prve, protože Hospodin uslyšel úpěnlivé volání utlačovaného a odpovídá z místa své přítomnosti, ze své svaté hory. Člověk volá v úzkosti, v nebezpečí, v bolesti. Člověk prosí o pomoc a Bůh odpovídá. Toto prolínání lidského volání a Boží odpovědi je dialektikou modlitby a klíčem ke čtení celých dějin spásy. Volání vyjadřuje potřebu pomoci a dovolává se věrnosti druhého. Volat znamená činit gesto víry v Boží blízkost a Jeho připravenost naslouchat. Modlitba vyjadřuje jistotu již dříve zakoušené a ve víře přijaté Boží přítomnosti, která se ve spásné Boží odpovědi ukazuje v celé plnosti. Právě toto je podstatné, aby v naší modlitbě byla významná a přítomná, jistota Boží přítomnosti. Proto Žalmista, který se cítí v obklíčení smrti, vyznává svou víru v Boha života, který jej obstupuje jako štít a poskytuje mu nenarušitelnou ochranu. Ten, kdo se měl za již ztraceného, může pozvednout hlavu, protože Hospodin ho zachraňuje. Ohrožený a vysmívaný prosebník je ve slávě, neboť jeho slávou je Bůh. 64

Boží odpověď, která modlitbu přijímá, dává Žalmistovi naprostou jistotu. Rovněž strach se rozplynul a volání se ztišuje v pokoji, v hlubokém vnitřním spočinutí. Klidně jsem ulehl a usnul. Probudil jsem se, protože mi Hospodin pomáhá. Nezaleknu se ani tisíců, kteří mě obličují (v. 6-7). Prosebník, ač uprostřed nebezpečí a boje, může v klidu usnout, v naprosto důvěřivém odevzdání. Protivníci se utábořili kolem něho, oblehli ho, je jich mnoho, šikují se (povstávají) proti němu, vysmívají se mu a snaží se způsobit jeho pád, on se však klade na lůžko a spí v pokojné spočinutí, v jistotě Boží přítomnosti. A při probuzení nachází Boha vedle sebe, jako strážce, který nespí (srov. Ž 121, 3-4), podpírá jej, drží ho za ruku a nikdy ho neopouští. Strach ze smrti je přemožen přítomností toho, který neumírá. A sama noc, hemžící se atavistickými strachy, bolestná noc osamění a úzkostného očekávání , se nyní proměňuje: to co připomínalo smrt se stává přítomností Věčného. Proti viditelnosti nepřítelova útoku, v jeho mohutnosti a impozantnosti, se staví neviditelná přítomnost Boží, s celou svou nepřemožitelnou mocí. A právě k Němu se Žalmista – po té, co vyjádří svou důvěru – obrací v modlitbě: „Povstaň, Hospodine, můj Bože, zachraň mě!“ (v. 8a). Protivníci „povstávali“ (srov. v. 2) proti své oběti, ten, kdo však nakonec „povstává“, aby je srazil, je Hospodín. Bůh odpoví na jeho volání a zachrání ho. Žalm proto uzavírá vize osvobození od nebezpečí, které zabíjí, a od pokušení, které může způsobit záhubu. Po prosbě, s níž se obrací k Pánu, aby povstal k záchraně, prosebník popisuje Boží vítězství. Nepřátelé, kteří ve svém nespravedlivém a krutém útisku symbolizují všechno to, co se staví proti Bohu a jeho plánu spásy, jsou poraženi. Zasažena jsou jejich ústa, takže nebudou již nikoho napadat svým ničivým násilím a nebudou již více rozsívat zlo pochyb o Boží přítomnosti a Jeho působení. Jejich nesmyslná a rouhavá řeč je s konečnou platností popřena a umlčena spásným činem Hospodinovým (srov. v. 8bc). Žalmista tak může uzavřít svou modlitbu větou s liturgickými konotacemi, která s vděčností a chválou oslavuje Boha života: „U Hospodina je spása: Na tvém lidu ať spočine tvé požehnání!“ Drazí bratři a sestry, třetí žalm nám představil prosbu plnou důvěry a útěchy. Když se modlíme tento žalm, můžeme vzít za svůj postoj žalmisty, postavy spravedlivého, který je pronásledován, jenž nachází své naplnění v Ježíši. V bolesti, v nebezpečí, v hořkosti neporozumění a urážek, slova žalmu otvírají naše srdce útěšné jistotě víry. Bůh je stále blízko – také v nesnázích, v problémech, v temnotách života – naslouchá, odpovídá a zachraňuje svým způsobem. Je ovšem třeba uznat jeho přítomnost a přijmout jeho cesty, jako David při svém ponižujícím útěku před synem Absalómem, jako pronásledovaný spravedlivý z Knihy moudrosti a – konečně a v plnosti – jako Pán Ježíš na Golgotě. A když se očím svévolníků zdá, že Bůh nezasahuje a Syn umírá, právě tehdy se ukazuje, všem, kdo uvěřili, pravá sláva a konečné uskutečnění spásy. Kéž nám Pán dá víru, kéž přichází na pomoc naší slabosti a učiní nás schopnými věřit a modlit se v každé úzkosti, v bolestných nocích pochyb a v dlouhých dnech bolesti, abychom se s důvěrou odevzdali Jemu, který je náš „štít“ a naše „chlouba“. Děkuji.

65

MODLITBA ZA OBDRŽENÍ MILOSTI NA PŘÍMLUVU BLAHOSLAVENÉHO JANA PAVLA II. Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala blahoslaveného Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství „Nebojte se! Otevřte, s tebou. Na jeho přímluvu ba dokořán rozevřete brány Kristu!“ nám podle své vůle uděl milost .... (vložit osobní prosbu za uzdravení), o kterou vroucně prosíme v naději, že bude brzy přiřazen k počtu tvých svatých. Amen. S církevním schválením AGOSTINO CARD. VALLINI Generální vikář Jeho Svatosti pro Římskou diecézi. Votivní svíce pustiměřských poutníků u sarkofágu bl. Jana Pavla II., pod oltářem v kapli sv. Šebestiána v bazilice sv. Petra v Římě, PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE, 30. června 2011. Na oltáři sv. Cyrila a Metoděje, Apoštolů Slovanů a Patronů Evropy, v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři, uložena relikvie „z oděvu bl. Jana Pavla II.“ 66

Hospodin je milosrdný a milostivý

Recommend Documents