Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám

FARN Í I N FO RM ÁT O R 4. NEDĚLE VELIKONOČNÍ – 13. 4. 2008 Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.

JEŽÍŠ, DOBRÝ PASTÝŘ, katakomby sv. Priscily, Řím: jedno z nejstarších vyobrazení v katakombách

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, se všemi křesťanskými společenstvími, která dnes slaví eucharistii, prosme Ježíše, dobrého pastýře za svatá povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu: L:PANE, VYSLYŠ PROSBY SVÉHO LIDU. ! Prosme za Svatého Otce Benedikta XVI., aby jeho nadcházející apoštolská cesta do Spojených států amerických byla výzvou k hlubšímu poznání Krista, naší naděje. ! Prosme za církevní komunity a rodinná společenství, aby jako místa výchovy a růstu ve víře, dokázala pečovat o zárodky povolání k duchovnímu stavu. ! Prosme za ty, kdo uslyšeli nebo uslyší hlas Pána, který je volá k následování ve své službě a k budování Božího lidu, aby na tento dar Ducha poslušně odpověděli. ! Prosme, aby se naše farní společenství každodenně obracelo k Bohu, a tak stále věrohodněji vydávalo svědectví evangeliu. ! Prosme za misionáře, řeholníky a řeholnice, aby pokorně a s láskou vydávali svědectví Kristovy lásky k člověku. ! Prosme za všechny matky, aby po příkladu Panny Marie poznávali v každém daru života vznešené povolání, které jim svěřuje sám Bůh. ! Prosme za zemřelé, ať mají účast na hostině tvého království. K: Dobrý Bože, děkujeme ti, že probouzíš ve své Církvi povolání. Dej, ať věřící pochopí tento dar, a mladé povzbuď, aby šli za tvým hlasem. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen

LITURGICKÉ TEXTY 4. NEDĚLE VELIKONOČNÍ 1. ČTENÍ – SKT 2,14A.36-41

Čtení ze Skutků apoštolů. V den letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti apoštoly a slavnostně promluvil k lidem: "Ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali." Když to uslyšeli, proniklo jim to srdce a ptali se Petra i ostatních apoštolů: "Bratři, co máme dělat?" Petr jim odpověděl: "Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého. Vždyť to zaslíbení platí vám i vašim dětem, ale také všem, kdo jsou ještě daleko, které si povolá Pán, náš Bůh." Ještě mnoha jinými slovy je zapřísahal a vybízel: "Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!" Ti, kdo jeho slovo ochotně přijali, byli pokřtěni. A ten den se k nim přidalo na tři tisíce lidí. ŽALM 23

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, – dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, – vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, – občerstvuje mou duši. Vede mě po správných cestách, – pro svoje jméno. – I kdybych šel temnotou rokle, – nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. – Tvůj kyj a tvá hůl, – ty jsou má útěcha. Prostíráš pro mě stůl – před zraky mých nepřátel, – hlavu mi mažeš olejem, – má číše přetéká. Štěstí a přízeň mě provázejí – po všechny dny mého života, – přebývat smím v Hospodinově domě – na dlouhé, předlouhé časy. 2. ČTENÍ – 1PETR 2,20B-25

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra. Milovaní! Když děláte dobře, a přesto musíte trpět, je to milé Bohu. K tomu jste přece byli povoláni. Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. ´On nezhřešil a nikdo od něho neslyšel nic neupřímného.´ Když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel, když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě. On sám na sobě vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom byli mrtví hříchům a žili spravedlivě. Jeho ranami jste uzdraveni. Byli jste kdysi jako bludné ovce, ale nyní jste se vrátili k pastýři a strážci svých duší. EVANGELIUM – JAN 10,1-10

Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl: "Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otevře a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. Za cizím však nikdy nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají." Ježíš jim pověděl toto přirovnání, ale oni nepochopili, co jim tím chce říci. Ježíš proto řekl znovu: "Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neuposlechly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti."

Poselství Svatého Otce Benedikta XVI. k XLIV. Světovému dni modliteb za povolání 13. dubna 2008 – 4. neděle velikonoční

Téma: "Povolání ve službě církve – misie" Drazí bratři a sestry! 1. Pro Světový den modliteb za povolání, který se bude slavit 13. dubna 2008, jsem vybral téma: Povolání ve službě církve – misie. Apoštolům zmrtvýchvstalý Ježíš svěřil poslání: "Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého," (Mt 28,19) a ujišťoval: "Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa" (Mt 28,20). Církev je misijní jako celek a také v každém svém členu. V síle svátostí křtu a biřmování je každý křesťan povolán vydávat svědectví a hlásat evangelium, avšak misijní rozměr je zvláštním a intimním způsobem vázán ke kněžskému povolání. Ve smlouvě s Izraelem Bůh svěřil vybraným osobám, které povolal a poslal k lidu ve svém jménu, poslání být proroky a knězi. Tak to učinil například s Mojžíšem: "Nuže pojď," řekl mu Hospodin, "pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, z Egypta… Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře" (Ex 3,10.12). Podobně tomu bylo i u proroků. 2. Přísliby učiněné otcům se plně uskutečnily v Ježíši Kristu. II. vatikánský koncil o tom tvrdí: "Aby tedy Kristus splnil Otcovu vůli, uvedl v život nebeské království na zemi, zjevil nám jeho tajemství a svou poslušností uskutečnil vykoupení" (věroučná konstituce Lumen gentium, 3). Ježíš si vybral učedníky jako úzké spolupracovníky na mesiášské službě již během svého veřejného života, když kázal v Galileji. Na příklad když při události rozmnožení chlebů říká apoštolům: "vy jim dejte jíst" (Mt 14,16), pobízí je tím k tomu, aby na sebe vzali zodpovědnost za potřeby zástupu, jemuž chce nabídnout pokrm k nasycení, ale také zjevit pokrm, "který zůstává k životu věčnému" (Jan 6,27). Byl pohnut a soucítil s lidmi, protože jak procházel městy a vesnicemi, potkával vysílené a skleslé zástupy "jako ovce bez pastýře" (srov. Mt 9,36). Z tohoto pohledu lásky vyvěrá jeho výzva učedníkům: "Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň" (Mt 9,38) a s přesnými instrukcemi vyslal Dvanáct nejprve "ke ztraceným ovcím Izraelova domu". Jestliže se pozastavíme a rozjímáme nad touto statí Matoušova evangelia, která je obvykle nazývána "misijní řečí", zpozorujeme zde všechny aspekty, které charakterizují misijní 3

činnost křesťanského společenství, které chce zůstat věrné příkladu a učení Ježíšovu. Odpovídat na Pánovo povolání znamená podstoupit s rozvážností a prostotou každé nebezpečí a dokonce i pronásledování, poněvadž "není žák nad učitele ani služebník nad svého pána" (Mt 10,24). Tím, že se učedníci sjednotí s Mistrem, už nejsou sami při hlásání království nebeského, ale je to sám Ježíš, který v nich působí: "Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mne poslal" (Mt 10,40). Kromě toho jako praví svědkové "vyzbrojeni mocí z výsosti" (Lk 24,49) kážou "pokání a odpuštění hříchů" (Lk 24,47) všem lidem. 3. Dvanáct přijímá název "apoštolové", protože jsou vysláni Pánem a určeni k tomu, aby procházeli po cestách světa a hlásali evangelium jako svědkové Kristovy smrti a zmrtvýchvstání. Svatý Pavel píše křesťanům v Korintu: "My – to je apoštolové – kážeme Krista ukřižovaného" (1 Kor 1,23). Kniha Skutky apoštolů přisuzuje velmi důležitou roli v procesu evangelizace také dalším učedníkům, jejichž misijní povolání vyvěrá z přicházejících okolností, mnohdy bolestných, jako bylo vyhnání následovníků Kristových z vlastní země (srov. 8,1-4). Duch Svatý učiní, aby tato zkouška byla přetvořena v příležitost milosti a využita k tomu, aby jméno Pánovo bylo hlásáno dalším lidem, a tak aby se rozšířil okruh křesťanského společenství. Jak píše Lukáš v knize Skutků, jedná se o muže a ženy, "kteří nasadili svůj život pro našeho Pána Ježíše Krista" (15.26). První ze všech, povolaný samotným Pánem, aby se stal pravým apoštolem, je bez pochyby Pavel z Tarsu. Na příběhu Pavla, největšího misionáře všech dob, vysvítá z mnoha hledisek, jak úzký je vztah mezi povoláním a posláním. Když byl svými protivníky obviněn, že není oprávněným apoštolem, odvolává se opakovaně na vlastní povolání, kterého se mu dostalo přímo od Pána (srov. Řím 1,1; Gal 1,11-12.15-17). 4. Na začátku, ale i později je to vždy láska Kristova, která apoštoly "pohání" (srov. 2 Kor 5,14). Jako věrní služebníci církve šli v průběhu staletí, poslušni působení Ducha Svatého, nespočetní misionáři ve stopách prvních učedníků. II. vatikánský koncil to zaznamenává: "Ačkoli na každého Kristova učedníka připadá příslušný díl závazku šířit víru, Kristus Pán vždy povolává z řad učedníků ty, které sám chce, aby byli s ním a aby je posílal kázat národům (srov. Mk 3,13-15)" (dekret Ad gentes, 23). Kristova láska byla předávána bratřím příkladem i slovy, skutečně celým životem. "Zvláštní misijní povolání na celý život," napsal můj ctěný předchůdce Jan Pavel II., "si zachovává stále svoji plnou platnost: ztělesňuje příklad misijního úsilí církve, která vždy potřebuje radikální a bezvýhradné sebeobětování, nové a odvážné podněty" (encyklika Redemptoris missio, 66). 5. Mezi osobami, které se plně věnují službě evangelia, jsou zvláštním způsobem kněží povoláni hlásat Boží slovo, udílet svátosti, především eucharistii a svátost smíření. Jsou posláni ke službě nejmenším, nemocným, trpícím, chudým a ke všem, kteří procházejí těžkými chvílemi v oblastech země, v níž se nacházejí, a také k lidem, kteří dodnes neměli možnost pravého setkání s Ježíšem Kristem. Jako misionáři přinášejí první hlásání jeho vykupitelské lásky. Statistiky dosvědčují, že díky pastorační činnosti kněží, kteří jsou plně oddáni spáse bratří, počet pokřtěných každý rok stoupá. V této souvislosti zvláštní uznání patří "kněžím 'fidei donum', kteří ve službách misijního poslání církve kompetentně a s velkodušnou oddaností budují společenství církve tím, že mu hlásají Boží slovo a lámou chléb života, aniž by šetřili své síly. Je nutno děkovat Bohu za mnohé kněze, kteří snášeli 4

utrpení až k oběti svého života, aby sloužili Kristu. … Jsou to strhující příklady, které mohou mnoho mladých zapálit k tomu, aby i oni následovali Krista, vydali svůj život za druhé a tak nalezli pravý život" (apoštolská exhortace Sacramentum caritatis, 26). Skrze své kněze je tedy Ježíš přítomen mezi dnešními lidmi i v nejvzdálenějších koutech země. 6. Odjakživa jsou též v církvi mnozí muži a ženy, kteří pohnuti působením Ducha Svatého si volí radikální způsob života podle evangelia tím, že skládají sliby čistoty, chudoby a poslušnosti. Tento zástup řeholníků a řeholnic, kteří patří do mnohých institutů kontemplativních i činných, má "velmi veliký podíl na evangelizaci světa" (dekret Ad gentes, 40). Řeholníci kontemplativního života se ve společné neustávající modlitbě vytrvale přimlouvají za lidstvo; řeholníci činného způsobu života svým nejrůznějším charitativním působením vydávají všem živé svědectví o Boží lásce a milosrdenství. Těmto apoštolům dnešní doby služebník Boží Pavel VI. řekl: "Díky tomu, že se zcela zasvětili Kristu, mohou řeholníci dobrovolně a svobodně všeho zanechat a jít hlásat evangelium až na kraj světa. Jsou vynalézaví, jejich apoštolát je často velmi originální a jejich genialita vzbuzuje obdiv. Jsou i velkodušní. Nalézáme je často v misiích jako předsunuté hlídky, riskují přitom své zdraví a někdy i život. Ano, církev je jim opravdu velmi zavázána" (apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, 69). 7. Kromě toho, aby církev mohla stále rozvíjet misijní poslání jí svěřené Kristem a aby nechyběli evangelizátoři, které svět tolik potřebuje, je nezbytné, aby v křesťanských společenstvích nepolevovala stálá výchova víry mládeže i dospělých. Je nezbytné udržovat u věřících živý smysl misijní zodpovědnosti a solidarity s lidmi celého světa. Dar víry volá všechny křesťany ke spolupráci na evangelizaci. Toto povědomí je živeno kázáním a katechezí, liturgií a trvalou formací k modlitbě. Zvyšuje se projevy vzájemného přijetí, lásky, duchovního doprovázení, rozjímání a rozlišování, stejně jako pastoračními projekty, jejichž podstatná část je zaměřena na povolání. 8. Pouze v duchovně řádně obdělané půdě mohou vykvést povolání ke služebnému kněžství a k zasvěcenému životu. Skutečně, křesťanská společenství, která žijí intenzivně misijním rozměrem tajemství církve, nikdy nebudou přinášet sama sebe. Misie jako svědectví Boží lásky se stane obzvláště účinnou, když je sdílena společenstvím, "aby svět uvěřil" (srov. Jan 17,21). Za dary povolání církev vzývá Ducha Svatého každý den. Jako na svých počátcích, shromážděna kolem Panny Marie Královny apoštolů, se od ní církevní společenství učí vyprošovat na Pánu rozkvět nových apoštolů, kteří by dokázali mít takovou víru a lásku, které jsou nezbytné pro misijní poslání. 9. Svěřuji tuto úvahu všem křesťanským společenstvím, aby si ji osvojila a získala z ní především podnět k modlitbě. Povzbuzuji v úsilí všechny, kteří pracují s vírou a velkorysostí ve službě pro povolání. Posílám formátorům, katechetům a všem, zvláště mládeži, která je na cestě hledání svého povolání, ze srdce své apoštolské požehnání. Ve Vatikánu, 3. prosince 2007

5

DUCHOVNÍ POVOLÁNÍ V ÚVAHÁCH TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA S.J.

Kněžská identita

Mluví se o kněžství žen. Ta otázka sama by nebyla obtížná. Ale je s ní spojena druhá, daleko vážnější: V čem je vlastně identita katolického kněžství? Vždyť v žádném stavu nepozorujeme tolik rozdílů. Je těžko postavit sociologicky vedle sebe rybáře Petra a kardinála z New Yorku, ženatého maronitského v horách a asketu z trapistického kláštera. I práce je různá. Jsou kněží v duchovní správě, na školách, v úřadech, politici. Jsou mezi nimi lidé prostí vedle intelektuálů, umělců, myslitelů. Jsou tu vědci i hříšníci. Romány, které se snaží vžít do psychologie kněží, nejsou vždycky zdařilé. Buď kněze idealizují jako lidské dobráky, nebo v nich vidí spoustu vnitřních konfliktů (Bernanos). I oni sami se snaží o to, aby se od laiků tuze nelišili, ale přesto je tu stálý odstup od ostatních. Ten odstup se dříve podporoval, dnes se hledí naopak umenšovat. Vždyť přece zdůrazňujeme, že i laici mají podíl na „všeobecném kněžství“. Církev je sice „hierarchická“. Ale je tu i ta okolnost, že hierarchie převzala během století mnoho světských forem, privilegií, aby si zajistila místo ve společnosti. Mnoho z nich jsou už zastaralé. Které z nich odstranit a které si máme uhájit? I texty evangelia dnes exegeti vysvětlují šířeji než dřív. Kněžím byla jistě svěřena moc „rozvazovat a svazovat“, odpouštět hříchy, posvěcovat a žehnat svět. Ale nemají tuto funkci svým způsobem i laici? Kde jsou hranice mezi hierarchií a lidem? Abychom dali odpověď na tyto otázky, začněme od toho, co je všem křesťanům společné, a postupujme pozvolna ve formě jistých bodů: 1. První předpoklad je povolání všech křesťanů k všeobecnému kněžství. Všichni si mají navzájem odpouštět hříchy, modlit se za sebe, posvěcovat se. 2. K tomu je ovšem potřeba mít Ducha svatého. Křtem jej dostali všichni křesťané, aby byli chrámem Ducha. 3. Ptáme se ovšem: Mají Ducha svatého všichni stejně? Jsou veliké rozdíly ve svatosti. Proto je také modlitba a ostatní činnosti u svatých daleko silnější. Čím je kdo světější, tím je i působivější jeho „všeobecné kněžství“. O Panně Marii tvrdíme, že je její modlitba všemohoucí, protože je plná Boží milosti. 4. Do plnosti posvěcení mají na konci věků dojít všichni. I celý vesmír bude posvěcen. Ale přesto už dnes jsou v církvi jakoby předzvěsti budoucí dokonalosti. Jsou to svátosti. Ve křtu voda dává život věčný, v eucharistii jsou chléb a víno stravou duše. I kněžství je svátost. Když kněz slaví mši, neomylně proměňuje svými slovy oltářní dary. Ve zpovědnici neomylně odpouští hříchy. Jeho modlitba se stala svátostnou, nabyla zvláštní sílu. Svátosti jsou dar Kristův církvi putující na zemi. Nezávidí tedy na osobní dokonalosti kněze. Ten je udílí platně, i když je sám v hříchu. Tuto pravdu musela po staletí církev hájit. Ale současně po všechny věky stále vybízí kněze, aby usilovali o osobní svatost. Jinak vzniká velká vnitřní rozpolcenost mezí tím, co kněz dělá, a tím, čím je. Stará formule při kněžském svěcení je proto vybízí: „Imitamini quod tractatis. Napodobte to, čím se zabýváte!“ 6

Řeholní život

Mnišský život se vyskytuje v mnoha náboženstvích, zvláště na Dálném Východě: v Tibetu, v Indii, v Japonsku, atd. Objevené listiny v Kumránu nám zachovaly pravidla klášterního života u židů. Pro studium je důležité si uvědomit, jaké vlivy působily na vznik mnišství křesťanského, co je tu tedy typicky křesťanské, a které formy jsou stálé a osvědčené. Liberální historikové ovšem hledají souvislost s pohanskými prvky, s heretickými směry. Jisté je, že tu působilo mnoho prvků. Přirozená zkušenost se mísí se zjevením evangelia. Nejlépe však vidíme hlavní motivy řeholního života na třech nejstarších dokumentech. První hlavní svědectví o řeholním životě máme v Životopisu sv. Antonína poustevníka, který napsal sv. Atanáš Alexandrijský. Antonín slyšel v kostele evangelium: „Chceš-li být dokonalý, prodej vše, co máš …“ (Mt 19,21), odešel do pouště, aby hledal dokonalost. Jsou tu tři hlavní motivy: 1) Je potřeba žít podle přirozenosti, ale té, jaká byla v ráji před hříchem, v jednotě s Duchem svatým. 2) Nedá se to uskutečnit ve světě. Je proto nutný „útěk ze světa“. 3) S pomocí Boží je člověk schopen očistit sebe a celý svět od zla, najít stálý styk s Bohem. Je tedy mnišský život snaha o dokonalého člověka v obnoveném světě. Ve stejné době s Antonínem žije sv. Pachomius. I on usiluje o obnovu přirozeného života, ale ne o samotě, nýbrž ve společnosti s druhými. Praví křesťané žijí společně, mají společné jmění, tvoří jakoby společnou rodinu. Nevyhledávají přílišnou askezi, ale spíš bratrskou soudržnost a pospolitost. Největší vliv na pozdější řeholní život měla Pravidla sv. Bazila Velikého. I on věří, že je možný pravý křesťanský život ve společnosti s jinými. Aby se však nerušili, musejí být „stejné mysli“. Ale jak sjednotit mysli tolika různých lidí, kteří se sešli? Nepůjde to jinak, než když každý vezme za své upřímně Boží slovo. To stvořilo svět a dodnes zaznívá v Písmu svatém. Písmo je tedy jediným opravdovým pravidlem řeholního života. Čím se tedy liší řeholníci od lidí světských? Mají stejný ideál, usilují o stejnou dokonalost. Řeholníci však užívají prostředků, které k tomuto cíli jistěji vedou. Slibují celibát, aby si jistěji uchovali čisté srdce. Mají slib chudoby, aby se odříkali světa. Slibují poslušnost, aby žili v rukách Boží prozřetelnosti. Nejsou tedy tři sliby samy o sobě dokonalost, ale jsou velmi účinnými prostředky, jak dosáhnout cíle. Mezi třemi řeholními sliby se dnes často klade na první místo poslušnost. Přitom však o ní mladí lidé nemají vysoké mínění. Neradi se podřizují. Jak jim pomoci? Jak lépe ujasnit pojmy? V řečtině jsou dva výrazy: hypótaxis a hypakoé, které můžeme přeložit jako 7

„podřízenost“ a „poslušnost“. Je v obojím značný rozdíl. Slepě se podřizujeme všemu, co je nutné: přírodním i lidským zákonům, silnějším lidem. Ale cítíme to jako násilí. Slovo „poslušnost“ pochází od poslouchání, slyšení. Slyšíme osoby, které k nám mluví. Poslechneme je? Otcové církve byli přesvědčeni, že člověk je něco tak velkého, že může poslouchat jenom Boha. Boží slovo nás stvořilo a Boží slova nás zdokonalují v existenci. Další otázka pak zní: Kde mluví Bůh? List Židům odpovídá: „Mnohokrát a mnoha způsoby“ (Žid 1,1). Jsou tedy i různé druhy poslušnosti, podle toho, kde slyšíme Boží hlas nejlépe. U starých mnichů převládala poslušnost k duchovnímu otci. Sv. Bazil se chce nechat více řídit slovy Písma. Jiní se odvolávají na tradici Církve, kde se zjevuje hlas Ducha. Proti přílišnému tradicionalizmu se tzv. blázni pro Krista odvolávali na Boží hlas zaznívající v hlasu vlastního svědomí. Úřední církev pak vyžaduje ve věcech víry poslušnost, protože je vedena Duchem svatým. Která je tedy pravá poslušnost? Všechny hlasy Boží, jsou-li pravé, tvoří harmonii. Být poslušným tedy znamená umění slyšet Boha ve všem a v každém, koho potkám; zároveň však je to i umění odlišit hlasy nepravé, které harmonii Božího světa ruší. Často se však namítá, že se vyžaduje od poslušného úplné zničení „vlastní vůle“, tedy zničení lidské důstojnosti. Je to však nedorozumění. Výraz „vlastní vůle“ neznamená oslabovat vůli člověka. Ta se musí naopak vychovávat a posilovat. Slovem „vlastní vůle“ označovali asketi tvrdohlavost, chuť za každou cenu ospravedlnit zlé sklony a nerozumné nápady. Ty ovšem člověka, když je přijme za své, zničí. V pěstování slibu chudoby se proplétají v dějinách řeholní společnosti dva motivy. Jeden je biblický: mít pevnou důvěru v Boha a nestarat se o hmotné zajištění. Druhý motiv převládl v klášterech se společným životem. Tam má naopak řeholník zajištění, má je i ve správné míře, tj. nemá ani nadbytek ani nedostatek. Nemusí se tedy starat o životní potřeby, může se plně věnovat službě Boží. Cíl slibu celibátu je čistota srdce. Není to zatrpklost staromládenectví, ale plnost lásky. Muž a žena se přirozeně milují. Bůh je spojil v manželství. Tato láska je však odleskem lásky Boží. Proto také roste, píše svatý Jan Zlatoústý, tak, jak se vyvíjí i Boží zjevení: od tělesného k duchovnímu; panictví tedy slibují ti, kteří pochopili krásu lásky duchovní. Jsou tedy už předzvěstí budoucího věku. 8

SV. BENEDIKT Z NURSIE

MUŽ BOŽÍ, JENŽ SE SKVĚL NA TÉTO ZEMI TOLIKA ZÁZRAKY, A O NIC MÉNĚ NEZÁŘIL VÝMLUVNOSTÍ, S NÍŽ UMĚL VYKLÁDAT SVOU NAUKU (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 9. 4.)

Drazí bratři a sestry, chtěl bych dnes mluvit o svatém Benediktovi, zakladateli západního mnišství, a také patronovi mého pontifikátu. Začnu slovem svatého Řehoře Velikého, který o svatém Benediktovi napsal: „Muž Boží, jenž se skvěl na této zemi tolika zázraky, a o nic méně nezářil výmluvností, s níž uměl vykládat svou nauku“ (Dial. II,36). Velký papež napsal tato slova roku 592. Bylo to již 50 let po smrti svatého mnicha, který v paměti lidí stále žil a jeho dílo mělo zásadní vliv na rozvoj evropské civilizace a kultury. Nejdůležitější pramen o jeho životě představuje druhá kniha Dialogů svatého Řehoře Velikého. Není to životopis v klasickém smyslu. Snaží se v ní podle dobových měřítek ilustrovat pomocí příkladu konkrétního člověka – svatého Benedikta – výstup na vrcholky kontemplace, který může uskutečnit ten, kdo se odevzdá Bohu. Podává nám tedy vzor lidského života jakožto výstupu na vrchol dokonalosti. Svatý Řehoř Veliký v této knize Dialogů také vypráví o mnoha zázracích, které tento světec vykonal, ale ani tehdy nechce jen Obraz nad hlavním oltářem chrámu sv. Benedikta v Pustiměři vyprávět o nějakých podivnostech, ale dokázat jak Bůh, který varuje, pomáhá i trestá, zasahuje do konkrétních situací lidského života. Chce ukázat, že Bůh není vzdálenou hypotézou kladenou do počátku světa, ale je přítomen v životě člověka, každého člověka. Tuto perspektivu jeho „životopisce“ lze chápat také v obecném kontextu jeho doby: na přelomu V. a VI. století byl svět zmítán děsivou krizí hodnot a institucí, zapříčiněnou pádem Římské říše, invazí nových národů a úpadkem mravů. Řehoř chtěl prezentací svatého Benedikta jakožto „zářivé hvězdy“ ukázat v této úděsné situaci, právě v tomto městě Řím, východisko z „temné noci dějin“ (srov. Jan Pavel II., Insegnamenti, II/1, 1979, str.1158). Světcovo dílo, zvláště jeho Řehole, se skutečně ukázalo nositelem autentického 9

duchovního kvasu, který během staletí a v rozsahu daleko přesahujícím jeho vlast a jeho dobu proměnil tvář Evropy a po pádu politického celku vytvořeného římskou říší vzbudil novou duchovní a kulturní jednotu, založenou na křesťanské víře, sdílené národy tohoto kontinentu. Právě tak vznikla realita, kterou nazýváme „Evropa“. Narození svatého Benedikta bývá kladeno do roku 480. Pocházel, jak říká sv. Řehoř, ex provincia Nursiae – z regionu Nursie. Jeho dobře postavení rodiče jej poslali studovat do Říma. Dlouho však ve Věčném městě nezůstal. Řehoř k tomu podává zcela věrohodné vysvětlení, když poukazuje na skutečnost, že mladý Benedikt byl znechucen životním stylem mnoha svých druhů ze studií, kteří žili nevázáným životem, a nechtěl upadnout do stejných chyb. Chtěl se líbit pouze Bohu; soli Deo placere desiderans (II Dial. Prol 1). Ještě před ukončením svých studií proto Benedikt opustil Řím a odebral se do horské samoty na východ od Říma. Po první periodě strávené ve vesnici Effide (dnes Affile), kde určitou dobu žil spolu s „řeholní komunitou“ mnichů, stal se poustevníkem v nedalekém Subiacu. Celé tři roky tam žil v jeskyni, která je od vrcholného středověku „srdcem“ benediktinského kláštera zvaného „Sacro Speco“. Období v Subiaku bylo dobou samoty s Bohem, pro Benedikta to byla doba zrání. Tady musel snést a překonat tři základní pokušení každé lidské bytosti: pokušení sebeurčení a touhy stavět sebe samého do středu, pokušení smyslnosti a nakonec pokušení hněvu a pomsty. Benedikt byl totiž přesvědčen, že pouze po přemožení těchto pokušení bude moci druhým říci něco užitečného pro jejich situaci a potřeby. A tak bude jeho usmířená duše plně s to kontrolovat hnutí vlastního já a být tak tvůrcem pokoje kolem sebe. Teprve pak se rozhodl založit první své kláštery v údolí Anio, nedaleko Subiaca. Roku 529 Benedikt opustil Subiaco, aby se usadil na Montecassino. Někteří tento jeho přesun vysvětlovali jako útěk před intrikami závistivého místní církevního hodnostáře. Tento pokus o vysvětlení se však ukázal jako málo přesvědčivý, protože jeho náhlá smrt nepřivedla Benedikta k návratu (II Dial. 8). Ve skutečnosti je toto rozhodnutí projevem vstupu do nové fáze jeho vnitřního zrání a jeho mnišské zkušenosti. Odchod ze vzdáleného údolí Anio na Monte Cassino – výšinu, která ční nad rozsáhlou okolní rovinou a je už zdáli vidět – měl podle Řehoře Velikého symbolickou povahu: skrytý mnišský život má svůj důvod existence, ale klášter má v životě církve a společnosti také svůj veřejný účel: má zviditelňovat víru jako sílu života. A skutečně, když Benedikt 21.března 547 ukončil svůj pozemský život, zanechal ve své Řeholi a v jím založené benediktinské rodině odkaz, který během staletí až doposud v celém světě přináší plody. V celé své druhé knize Dialogů nám Řehoř ukazuje, jak byl život svatého Benedikta ponořen do ovzduší modlitby, nosného základu jeho existence. Bez modlitby neexistuje zkušenost Boha. Benediktova spiritualita však nebyla niternost kladená mimo realitu. V neklidu a zmatcích své doby Benedikt žil před Božím zrakem a právě tím nikdy neztratil ze zřetele povinnosti každodenního života i člověka s jeho konkrétními potřebami. Pohledem na Boha pochopil realitu člověka a jeho poslání. Ve své Řeholi označil mnišský život za „školu služby Pánu“ (Prol. 45) a žádal své mnichy, aby „nic nemělo přednost před božským oficiem” (tedy liturgií hodin či breviářem) (43,3). Zdůrazňuje však, že modlitba je v první řadě úkonem naslouchání (Prol. 9-11), které se má potom vyjadřovat konkrétní činností. „Pán očekává, že každý den odpovíme skutky na jeho svaté učení“, říká Benedikt (Prol. 35). Život mnicha se tak stává plodnou symbiózou činnosti a kontemplace, „aby byl ve všem oslavován Bůh“ (57,9). Na rozdíl od snadné a egocentrické seberealizace, jež je dnes často vychvalována, je prvním a neodmyslitelným závazkem učedníka svatého 10

Benedikta upřímné hledání Boha (58,7) na cestě vyšlapané pokorným a poslušným Kristem (5,13) k lásce, před níž nesmí ničemu dát přednost (4,21; 72,11) a právě tak - ve službě druhému – stane se člověkem služby a pokoje. Uplatňováním poslušnosti, kterou uskutečňuje víra, oživovaná láskou (5,2) dosahuje mnich pokory (5,1), jíž Řehole věnuje celou kapitolu (7). Takto se člověk stává stále podobnějším Kristu a dosahuje pravé seberealizace jakožto stvoření k obrazu a podobě Boha. Poslušnosti učedníka musí korespondovat moudrost opata, který v klášteře zaujímá „postavení Krista“ (2,2; 63,13). Jeho postavu, vykreslenou zvláště ve druhé kapitole Řehole profilem duchovní krásy a náročného závazku, lze pokládat za Benediktův autoportrét, protože – jak píše sv. Řehoř Veliký – „Světec nemohl učit jinak než jak sám žil“ (Dial. II,36). Opat musí být zároveň něžným otcem a přísným učitelem (2,24), pravým vychovatelem. Je nepoddajný k neřestem, ale především je povolán napodobovat něhu Dobrého Pastýře (27,8), a „spíše pomáhat než dominovat“ (64,8), „zdůrazňovat spíše skutky než slovy všechno, co je dobré a svaté“ a „ilustrovat božská přikázání vlastním příkladem“ (2,12). Aby byl schopen rozhodovat se zodpovědně, musí být také opat tím, kdo naslouchá „radám bratří“ (3,2), protože „Bůh často zjevuje tomu nejmladšímu to nejlepší řešení“. Tato dispozice činí Benediktovu Řeholi, napsanou před patnácti stoletími, až překvapivě novou! Veřejně činný člověk má být i v těch nejmenších oblastech vždycky také člověkem, který umí naslouchat a dovede se učit od toho, komu naslouchá. Benedikt označuje Řeholi za „minimum, načrtnuté jen pro začátek“ (73,8), ale ve skutečnosti nabízí užitečné ukazatele nejen mnichům, ale také všem těm, kteří hledají vedení na své pouti k Bohu. Svou uměřeností, lidskostí a střízlivým rozlišováním mezi tím, co je v duchovním životě podstatné a co je druhotné, si uchovala svou osvěcující sílu až dodnes. Pavel VI., který vyhlásil 24. října 1964 svatého Benedikta patronem Evropy, tím chtěl vyslovit uznání podivuhodnému dílu Světce, které mělo prostřednictvím Řehole vliv na formaci evropské civilizace a kultury. Dnes, po století hluboce zraněném dvěma světovými válkami a po pádu velkých ideologií, jež se ukázaly být tragickými utopiemi, Evropa hledá vlastní identitu. K vytvoření nového a trvalého celku je zajisté třeba politických, ekonomických a právních nástrojů, ale je také třeba etické a duchovní obnovy, která čerpá z křesťanských kořenů kontinentu, jinak Evropu zrekonstruovat nepůjde. Bez této životní mízy je člověk vystaven nebezpečí, že podlehne starému pokušení chtít zachraňovat sebe samého – utopii, která různými způsoby přivodila v Evropě dvacátého století, jak na to poukázal papež Jan Pavel II., „bezprecedentní úpadek bolestných dějin lidstva“ (Insegnamenti, XIII/1, 1990, str.58). Hledejme i dnes pravý pokrok nasloucháním Řeholi svatého Benedikta jako světlu na naší cestě. Tento velký mnich zůstává pravým mistrem, v jehož škole se můžeme učit umění žít pravý humanismus. 11

MEDITACE PÍSMA

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Peregrinatio ad limina apostolorum, s kardinálem Špidlíkem v papežské kapli Redemptoris Mater ve Vatikáně, 13. 6. 2007

Ptala se matka Petříka: „Chodíš na katechismus, umíš zpaměti odpovědi, které tam jsou na otázky?“ Petřík matku překvapil svým prohlášením: „Pan kaplan nám říkal, že je lepší, když se naučíme zpaměti texty z evangelia, abychom jich pak mohli použít, když se naskytne příležitost.“ Matka se podivila této moudré radě a povzbudila chlapce, aby tak dělal. Jednoho z následujících dní ho šla ráno vzbudit: „Petříku, vstávej rychle!“ Ten se nedbale otočí a prohlásí vznešeně: „Ženo, má hodina ještě nepřišla.“ Užil tedy textu Písma při denní příležitosti a zdá se, že ho tentokrát nepochválili. Ale praxe sama, které ho chtěli naučit, je stará. Od prvních dob patřilo ke křesťanskému životu čtení Písma, alespoň úryvků při liturgii. V klášteřích bylo četba někdy dlouhá. Nemohlo se však předpokládat, že si čtené všichni hned zapamatují a že by jim hned posloužilo k praxi. Proto doporučoval svým mnichům sv. Pachomius, aby každý den o něčem z Písma rozjímali. Jak to dělali? Docela prostě. Z dlouhé četby si vybrali jen jeden verš, který jim připadl vhodný, a ten si během dne v duchu nebo i nahlas opakovali, např. „Ochraňuj mne, Bože, k tobě se utíkám“ (Ž 16,1). To se dobře hodilo, když byla práce plná překážek. „Hospodin je můj pastýř, nebudu se báti“ (Ž 23,1). To si v moderní době říkal jeden student, který měl velký strach ze zkoušek. Ale nemusí to být vždycky hned tak bezprostředně praktické. Jde spíš o to, abychom v záplavě mnoha smíšených dojmů zvenčí neztratili ducha evangelia. Je to praxe velice jednoduchá, jakoby primitivní, ale poslouží i lidem inteligentním. Dá se to ukázat na příkladu jednoho dobrého duchovního, který se přiznal, že to byla jediná cesta, která mu pomohla. Brzo potom, co vyšel ze semináře, se dostal na místo, kde ho práce doslova zavalila od rána do večera. Byl z toho nešťastný. Vždyť se nemodlím, nerozjímám, co ze 12

mne bude? Úplný pohan! Ale na radu svého duchovního otce si pomohl v nouzi. Hned ráno, když vstal, naučil se zpaměti jednu větu z evangelia. Tu pak si v duchu opakoval při každé vhodné i nevhodné příležitosti: u snídaní, před tím než vzal telefon, v autobuse. Druhý den si vzal hned větu další. Za rok se s radostí přiznal, že mu nebylo evangelium nikdy tak blízké a nikdy je tak konkrétně nevnímal, jako teď, když by se zdálo, že má v hlavě tisíce jiných záležitostí, na které myslet musí. Ale právě tu je jádro problému. Zaměstnaní mívají v hlavě tisíce různých problémů a jsou vždycky rádi, když se jednoho zbaví a mohou na něj zapomenout. Nad těmi mnoha myšlenkami, které se střídají a jedna vytlačuje druhou, zvítězí ta, která je stálá. Proniká z vědomí do podvědomí a sama se vrací, kdykoli je k tomu čas. Této psychologické zkušenosti užívají i reklamy na zboží. Jdete městem a na každém rohu ulice se čte, že ten a ten nápoj nejlíp osvěží unaveného. Nevěnujete tomu pozornost a nezajímá vás to. Ale pak se náhodou stane, že potkáte známého, pozve vás na kousek řeči a zeptá se, co může nabídnout k pití. Automaticky řeknete jméno toho, co bylo hlásáno na rozích ulice. Zneužívaly tohoto psychologického násilí některé totalistické režimy v tzv. vymytí mozku. Vypravoval jeden misionář, který se v době jednoho tuhého režimu dostal do temného vězení, kde pořád cosi zaznívalo v amplionu. Trpěl tím velmi, ale doufal že to přežije. Přežil to, dostal se z vězení, ale byl ze země vypovězen, protože se u soudu přiznával k tomu, že je ve službě kolonialismu a že je špion. Dodnes neví, co všecko říkal. Bylo to všechno nahrané v tom amplionu, který ve vězení mu hučel ve dne v noci. My chválabohu dnes ve vězení nejsme, ale nám ve dne v noci zaznívají do pozornosti věci, které nás nezajímají a zatěžují. Dobrou obranou proti tomu je jedna stálá myšlenka, kterou si sami přejeme podržet. Je to ta, která odpovídá naší duši. Bereme-li tu myšlenku z Písma svatého, brzo zjistíme, že Písmo a vnitřní hlas srdce mluví stejně a že se navzájem utvrzují. Proto se Písmo nemá jenom číst, ale je určeno k meditaci. Výraz meditace je sám v sobě zajímavý. Vzali jsme jej z latiny, meditari, ale i to navazuje na hebrejské slovo haga, které znamenalo původně šuškat, polohlasně šeptat, uprostřed jiných lidí si říkat sám pro sebe něco svého, po případě to sdělit nejlepšímu příteli. Metaforicky to nazvali latinští mniši také ruminatio, přežvykování. Zvířata, která nazývají přežvýkavci, jsou pozoruhodná tím, že rostou mohutně a sílí, ačkoli mají jenom slabou stravu, někdy jenom planou trávu. Ale mají dokonalý proces trávení, využijí pro sebe všeho, co je obsaženo v polním stéblu. Tohoto naturalistického obrazu použili tedy k sycení duše Písmem. Každé Boží slovo má v sobě skryto hloubku, která se dá jenom postupně strávit. Ruský duchovní spisovatel Teofán Zatvornik doporučuje tento druh rozjímání evangelia jiným obrazem. Píše: „Není ani možné pokoušet se popsat užitek, který dosahuje ten, kdo se naučí zpaměti některé úryvky z Písma. V duši se setkáváme s podobným jevem, jako když zkazitelné ovoce dáme do cukru. Cukr pronikne do všech pórů, sladkost je prosákne a uchová před zkázou. Podobně i duše, dobře prosáknutá Božími slovy, která se naučila nazpaměť, odmítá zkázu špatných a marných myšlenek a naplňuje se sladkou vzpomínkou na Boží věci.“ Týž autor dává ještě tuto cennou radu. Cílem četby je dát proniknout Božímu slovu do srdce, kde se stává modlitbou. Proto si musíme z textů vybrat a zvolit ty, které se dotkly našeho srdce nebo slovy vyjadřují city, které už zakouší. Jsou-li naše city přidružené k nějakému posvátnému textu, jsou jakoby „oděné“ Písmem.“ Dnes se na mnoha místech otvírají biblické kursy, aby se Bibli lépe porozumělo, ale pravé duchovní studium je vnitřní a tu jsme sami sobě nejlepšími učiteli. 13

B r a m b o r y to j so u B o ží da r y . S e dl á k i c hu di n a m á c e l á r o di n a . P o př e j n á m j i c h, B o že , a b u de n á m do b ř e . Asi kvůli nezvyklému vzhledu a příslušnosti do čeledi lilkovitých (podobně jako rulík zlomocný), rostlin, jejichž listy mají halucinogenní účinky a příchuť čarodějnictví; či snad proto, že byly považovány za příčinu epidemií, jež pustošily kontinent; ale i proto, že se nenacházejí v Bibli a zrají pod zemí: v tom všem zřejmě spočívá skutečnost, že poté, co se z Nového světa dostaly do Evropy tyto podivné a neznámé hlízy, zvané brambory, - spolu s kukuřicí a rajčaty – je někteří považovali za „ďáblův chléb“. Stanuli nepochybně před plodinou, která byla neznámá a lišila se od všech, na něž byli Evropané zvyklí. Jíst brambory znamenalo odvážný zlom v tradici, založené povětšině na biblickém učení: bylo to jako sáhnout po zakázaném ovoci z rajské zahrady. Ale šlo i o gastronomický hazard: skutečnost, že se nedaly jíst syrové, je pro zrak rolníků činilo málo přitažlivými, protože nevěděli jak je jíst. Ostatně nebyli sami. Už španělský král Filip II. zřejmě poslal v roce 1565 papeži jisté množství brambor, které – poněvadž byly považovány za lanýže a snědeny za syrova – vyvolaly mezi nepozornými stolovníky nechutenství. Bylo třeba čekat až do Třicetileté války (1618-1648), kdy epidemie a hlad sedmnáctého století pomohly překonat předsudky a přispěly k hlubšímu poznání brambor a jejich rozsáhlému systematickému pěstění. Vojenská tažení, jimiž se vyznačovalo napoleonské období, a zajištění jejich zásobování, vedla zvláště v jižní Evropě k dalšímu rozšíření pěstění této hlízy. Dějiny brambor lze vyprávět jako skutečný románový příběh. Lze o nich však také pojednat z různých pohledů, od antropologie k archeologii, od ekonomie k politice, jak to učinil už v roce 1948 Redcliffe Salaman ve své knize Společenské dějiny brambor, označované historikem Ericem Hobsbawnem za „nepřekonatelný monument erudice a lidské sympatie“. Je vhodné vrátit se k těmto dějinám právě v letošním roce, který OSN vyhlásila Mezinárodním rokem brambor (www.potato2008.org). Vše začalo asi před čtyřmi tisíciletími – podle některých už před 8000 lety – na březích jezera Titicaca, nejvýše položeného jezera na světě, které se rozprostírá na ploše 8000km2 vysoko v Andách v nadmořské Ing. Michal Navrátil z Podivic na břehu jezera Titicaca 14

výšce 3800m, na hranici mezi Bolívii a Peru. Tady – podle badatelů – obyvatelé domorodých osad začali s domácím užíváním rostlin, divoce rostoucích na březích jezera. Vědci se domnívají, že šlo právě o brambory, a to pro jejich schopnosti dozrávat ve vysokých polohách a snášet i velmi nízké teploty. Tím umožnily přežití lidí v těchto velehorách už předtím, než sem dospěly odolné hybridy kukuřice.

Byli to právě Inkové, kteří dali bramborám název „papa“ a začali s jejich pěstováním a šířením po jihoamerickém kontinentu. Brambory se uctívaly jako božstvo zvláštním kultem, výročními slavnostmi a zvířecími obětmi. Důkazy o tom nacházíme na jídelních soupravách, jejichž dekorace a formy o tom vypovídají. Hlízy ve tvaru chuňo, sušeného bramboru, se dokonce pohřbívaly se zesnulými, aby je provázely na poslední cestě, stejně jako je provázely na zemi. Do Evropy pak brambory dopravili Španělé, i když primát se připisuje různým osobnostem a různým pramenům. Říká se dokonce, že několik exemplářů přivezl už Krištof Kolumbus necelý rok po svém vylodění na Haiti. Mořeplavec – jak říká tradice –je měl přinést jako dar španělské královně Isabelle Kastilské, a hlízy měly být následně zasazeny do zahrad královského paláce. K většímu přísunu došlo až mnohem později. Jejich náklad přivezl v roce 1531 Francesco Pizzaro, který je objevil při dobývání Peru. Totéž učinil cestou přes Tichý oceán Juan de Castellanos, člen výpravy španělského dobyvatele Gonzaga Jiménez de Quesady. Castellanos vypráví, že když v roce 1537 vstoupil do domů domorodců, skrytých v serpentinách středních kolumbijských Kordilér, našel tu zásoby kukuřice, fazolí a „lanýžů“. Protože výprava během cesty do Ameriky nenašla zlato, vrátila se do vlasti s „kořistí“ brambor. Od té doby se tyto hlízy – jejichž název pochází z karibského výrazu batata, označujícího sladké brambory (české označení – brambory, vzniklo zkomolením Braniborska, odkud do českých zemí; podle jiného názoru vznikl název brambory ze slova bamboly – starého označení pro hlízy) – narážely na odpor a nedůvěru starého kontinentu, kde jej Evropané považovali za příčinu skrofulózy, syfilitiky, rachitizmu a různých horeček. Vzhledem k tomu, že se jim přičítal podíl na šíření malomocenství, byly brambory dány na index ve francouzském městě Besançon, ediktem vydaným kolem roku 1630. Když v roce 1774 dolehl na Prusko hlad a bída, vystoupil dokonce císař Fridrich II. Veliký nařídil pěstování brambor. Ale poté, co poslal náklad sadbových brambor do Karlbergu, aby je lidé zasadili, dostalo se mu od místních představitelů výmluvné odpovědi: „Toto zboží … nechtějí ani psi“. Musel proto poslat podruhé schopného žoldáka, aby změnil smýšlení místních a naučil rolníky, jak je třeba brambory pěstovat. Je však také pravda, že po dlouhou dobu panovalo mínění, že brambory přispívají k demografickému rozvoji, „neboť 15

bylo pozorováno – píše David Henry v roce 1721 – že v oblastech západního Irska, kde brambory tvořily prakticky jedinou poživatinu obyvatel, nezřídka potkáš manžele, kteří mají šest, sedm, osm, deset a mnohdy i více dětí“. Ze Španělska se brambory rozšířily do Portugalska, Německa – kde byl objeven první recept, sahající do r. 1581 – a do Francie, kde je bosí karmelitáni používali jako pokrm pro hospice a nemocnice. Ve skutečnosti ve Francii, navzdory královně Marii Antoinettě, která jejich květy nosila dokonce i v korzetu, se brambory příliš neujaly. Francouzský agronom Olivier de Serres popsal detailně jejich pěstování ve své knize Théâtre d´agriculture et Mesnage des champs a následujícího roku pak Charles de l´Écluse podal v knize Rariorum plantarum historia jejich podrobný vědecký popis. Právě tomuto muži, který byl dlouhou dobu dvorním botanikem císaře Maxmiliána II., vděčí Rakousko za počátek pěstění brambor a dalších exotických plodin na svém území. Nicméně na úspěch musely brambory čekat až na Antoine-Augustina Parmentiera, lékárníka a agronoma, který je „objevil“ během Sedmileté války (1756-1763). Když byl pruskými vojsky zatčen a poznal dietní výživu, jejíž základní složkou byly brambory, chtěl šířit jejich hodnotu. V roce 1773 se mu jako výzkumníkovi podařilo před osvíceným akademickým senátem pařížské medicíny dokázat nepodloženost předsudků, jež se kolem brambor nahromadily. A nejen to. Aby co nejvíce rozšířil jejich poznání, nechal pole kolem Paříže osázet brambory. Současně požádal krále, aby jeho vojáci ve dne pole hlídali, a král mu vyhověl. Vskutku účinný reklamní vynález, vzhledem k tomu, že obyvatelé této oblasti, ze tvarovosti nad takovou pozorností, chodili na pole v noci, aby kradli tyto „vzácné“ hlízy, a tak zajistili jejich šíření. A to do té míry, že už během revoluce v roce 1789 se brambory staly výsostným lidovým pokrmem a na začátku 19. století se jim dostalo uznání i v kuchyních šlechty. Ostatně právě ve Francii vznikl první receptář věnovaný speciálně bramborám (1773). Do Anglie zřejmě brambory dorazily jinými cestami, a to díky botaniku Hariotovi, který věnoval vzácnou hlízu sirovi Walteru Raleighovi. Zpočátku se však pěstovaly na jihu Irska a to jen z dekoračních důvodů, coby exotická kuriozita. Jejich výživná hodnota byla oceněna až později. Naopak anglická produkce byla více méně určena na vývoz, takže si Adam Smith ve své knize Bohatství národů posteskl, že jeho rodáci nedokázali ocenit produkt, jenž ukázal svou výživnou hodnotu v sousedním Irsku. Na počátku XIX. století dokonce došlo k pokusu o nařízení zákona, aby se obyvatelé přiměli k pěstování brambor a ustoupili od dražšího bílého chleba jakožto základní poživatiny. Také v Itálii, kam brambory přinesl velkovévoda Ferdinand II. Toskánský, sloužily tyto až do roku 1580 jako dekorační rostliny pro ozdobu zahrad. Na jejich další rozšíření se muselo čekat další dlouhé století. Velmi k tomu přispěla i osvětová činnost, kterou vykonal vědec Alessandro Volta. Ten této novince natolik věřil, že ji chtěl představit i akademickému světu, i když se mu tento záměr nepodařil. I přes obecný nezájem, přiměl slovutný badatel své rolníky, aby pěstovali a konzumovali brambory, a tak přispěl k jejich šíření na poloostrově. K pochopení důležitosti brambor v dějinách je třeba přenést pozornost na jeden zvláštní aspekt a tím jsou migrace. Lze skutečně říci, že právě brambory se staly hlavní příčinou emigrací do Amerik v polovině 19. století. Nemoc brambor (Phytophtora infestans, bramborová plíseň, která působí usychání listů a hnilobu hlízy), která byla příčinou hrozivé bídy, totiž přinutila statisíce evropských zemědělců opustit své domovy a hledat lepší životní podmínky v novém světě. Zvláštní i tragický byl případ Irska, kde se brambo16

ry staly během padesáti let největším zdrojem obživy ostrovanů. Tím, že téměř veškerou zemědělskou produkci soustředili na brambory, doplněnou jen minimem živočišné výroby či mlékem, vedlo v 18. a 19. století k trvalému snižování úmrtnosti a zdvojnásobení počtu obyvatelstva. Výše Dublin: pomník irským emigrantům uvedená epidemie však během velké bídy v roce 1845 zasáhla všechna pole a na celém ostrově zavládla bída a hlad, jenž po sobě zanechal desetitisíce mrtvých a způsobil masovou emigraci do Amerik (mimochodem je pravděpodobné, že právě Irové přinesli brambory do Spojených států amerických v roce 1719). Ve Společenských dějinách brambor se Salaman pozastavuje u používání brambor jako nástroje vykořisťování jedněch sociálních vrstev druhými. A nejen to. Ukazuje také, jak se za některých okolností brambory používaly k udržení či navýšení ceny pracovní síly. Vzhledem k rozsáhlosti se touto oblastí nebudeme podrobně zabývat. Můžeme však nepochybně konstatovat, že od chvíle, kdy se tato hlíza stala neodmyslitelným ne-li jediným pokrmem rozlehlých národů, bylo této poživatiny používáno jako účinného prostředku politické a ekonomické moci. Zůstává ostatně pravdou, že v období válek – naposledy první a druhá světová válka – byly brambory jedinou plodinou zajišťující přežití miliónům lidí. Mimochodem, právě v těchto dobách se zkoušely metody jejich uchovávání prostřednictví sušení, aby se zajistilo zásobování vojsk. Takto připravované produkty ovšem nedošly ocenění.V druhé polovině dvacátého století se však vyvinuly jiné postupy od lyofylizace k zamražování, čímž se z velké části vyřešilo uchovávání. Během staletí se brambor užívalo i k jiným cílům, než coby pokrmu. Zůstaneme-li u lidového folklóru, pak např. vysušená hlíza v tašce či pověšená na krku brání revmatizmům. V publikaci z roku 1886, určené královským strážníkům čteme, že „vodu z vařených brambor lze použít k vyčištění nárameníků, ozdob na čapce a biretu, cvočků a všech stříbrných předmětů obecně; je rovněž vyzkoušena účinnost při odstraňování neblahých nánosů, které se tu nacházejí a k tomu, aby se kovu vrátil původní lesk“. Stejně tak je známo, že bratři Lumierové používali v roce 1904 bramborovou moučku k seřízení barevných membrán, jež byly předchůdcem moderních fotografických filmů. Od „ďábelského chleba“ po nezbytný pokrm miliónů lidí v těžkých údobích – tak tedy brambory vyprávějí své dějiny světa, tvořené přesvědčeními, předsudky, ale také vědeckými jistotami a ekonomickými výpočty. Dějiny sice složité, ale přesvědčivé, které je dobře objevit, aby se dnešku – jak zdůrazňuje OSN – ukázala úloha této prosté hlízy při zlepšení zajištění výživy a v boji proti chudobě. 17

Video - poselství papeže Benedikta XVI. adresované katolíkům a obyvatelům Spojených států amerických u příležitosti nadcházející apoštolské cesty

Drazí bratři a sestry ve Spojených státech amerických, milost a pokoj od Boha, našeho Otce, i od Pána Ježíše Krista ať je s vámi se všemi! Již za několik dní zahájím svou apoštolskou cestu do vaší milované země. Před odletem bych vám rád zaslal svůj srdečný pozdrav a pozval vás k modlitbě. Jak jistě víte, budu moci navštívit jen dvě města: Washington a New York. Úmyslem mé cesty je však duchovně se setkat se všemi katolíky ve Spojených státech. Zároveň doufám, že má přítomnost mezi vámi bude vnímána jako bratrské gesto ke všem církevním společenstvím i jako znak přátelství vůči členům jiných náboženských tradic a všem lidem dobré vůle. Vzkříšený Kristus svěřil apoštolům a církvi své evangelium o lásce a pokoji a chtěl, aby tato zpráva byla hlásána všem lidem. V tuto chvíli bych chtěl přidat i slova díků, neboť jsem si vědom toho, že na přípravách mé cesty již dlouho intenzivně pracuje mnoho lidí z církevních kruhů i ve veřejných službách. Zvláště jsem vděčný všem, kdo se za úspěch cesty modlí, protože modlitba je ze všeho nejdůležitější. Drazí přátelé, toto říkám z přesvědčení, že bez síly modlitby a bez hlubokého sjednocení s Pánem mohou naše lidské snahy dokázat jen málo. Tomu nás konečně učí i naše víra: Bůh chce spasit nás, svět i celé dějiny. On je pastýř svého lidu. Přicházím s posláním od Ježíše Krista, abych vám přinesl jeho slovo života. Společně s vašimi biskupy jsme jako téma mé apoštolské cesty vybrali tři prostá, avšak podstatná slova: "Kristus naše naděje". Ve stopách svých ctihodných předchůdců, Pavla VI. a Jana Pavla II., přicházím do Spojených států poprvé jako papež, abych zde hlásal tuto velikou pravdu: Ježíš Kristus je naděje mužů i žen každého jazyka, rasy či kulturního a sociálního prostředí. Ano, Kristus je Boží tváří přítomnou mezi námi. Skrze něj dosahuje náš život plnosti a s ním se můžeme, jako jednotlivci i jako národy, stávat rodinou, kterou spojuje bratrská láska podle věčného plánu Boha Otce. Vím, jak hluboce 18

je toto evangelní poselství zakořeněno ve vaší zemi. Přicházím, abych se s vámi o ně podělil při oslavách a setkáních. Poselství o křesťanské naději chci také přinést do Valného shromáždění Organizace spojených národů, které zastupuje národy celého světa. Vskutku, svět nyní potřebuje naději mnohem více než kdy jindy: naději na mír, spravedlnost a svobodu. Tato naděje však nemůže být naplněna bez poslušnosti Božímu zákonu, který Kristus dovršil přikázáním lásky k druhým lidem. Dělejte druhým tak, jak chcete, aby lidé dělali vám, a vyvarujte se všeho, co nechcete, aby vám druzí dělali. Toto "zlaté pravidlo" nám ukazuje Bible, platí však pro všechny lidi včetně nevěřících. Je to zákon vepsaný do lidských srdcí, na něm se všichni mohou shodnout a když se jedná o záležitosti druhých lidí, lze se jimi zabývat pozitivním a konstruktivním způsobem pro dobro celého lidstva. (španělsky:) Zasílám svůj srdečný pozdrav španělsky mluvícím katolíkům a vyjadřuji vám svou duchovní blízkost, zvláště mladým, nemocným a starým lidem, těm, kteří procházejí obtížnou situací, i všem potřebným. Ujišťuji vás o svém vroucím přání být co nejdříve mezi vámi, ve vaší milované zemi. Mezitím vás prosím o intenzivní modlitbu za plody mé nadcházející apoštolské cesty a povzbuzuji vás k tomu, abyste si udrželi vroucí naději ve Vzkříšeného Krista. (anglicky:) Drazí bratři a sestry, drazí přátelé ve Spojených státech, velmi se těším na chvíle, které s vámi strávím. Chci, abyste věděli, že i když je během mého krátkého pobytu v plánu jen několik setkání, srdcem jsem blízko vám všem, zvláště nemocným, slabým a osamoceným. Ještě jednou vám děkuji za modlitební podporu mé cesty. Ke každému z vás zasílám svůj vroucí pozdrav a vyprošuji vám ochranu Panny Marie. (španělsky:) Kéž vás provází a ochraňuje Panna Maria a Bůh ať vám žehná. (anglicky:) Bůh vám žehnej. 19

PROGRAM APOŠTOLSKÉ CESTY BENEDIKTA XVI. DO USA Papež Benedikt XVI. odletí z Říma v úterý 15.4. v poledne. Ve Washingtonu, kde přistane v 16.00 hodin místního času, jej přivítá prezident Spojených států George Bush. Dne 16.4. se po krátké návštěvě v Bílém domě papež setká s americkými katolickými biskupy a kardinály a pozdraví zástupce katolických charitativních nadací. Následující den bude Benedikt XVI. předsedat mši svaté na národním stadionu v hlavním městě USA, odpoledne se setká s univerzitními studenty a večer s představiteli jiných vyznání. V pátek 18.4. odcestuje Svatý otec z Washingtonu do New Yorku do sídla Organizace spojených národů, kde promluví ke generálnímu shromáždění. Večer se zúčastní ekumenického setkání a o den později bude v katedrále sv. Patrika v New Yorku slavit bohoslužbu, po níž bude následovat setkání s mladými lidmi a seminaristy. Dalším důležitým bodem cesty bude v neděli 20.4. návštěva Ground Zero, kde se Svatý otec pomodlí za oběti atentátů. Odpoledne bude sloužit mši svatou na stadionu Yankees a večer odletí zpět do Říma. Jeho návrat je plánován na pondělí 21.4. v 10.45 hodin středoevropského času.

Statistické údaje o Církvi v USA Podle údajů platných k 31.12.2006 žilo tehdy v USA 299.226.000 obyvatel, z toho 67.530.000 katolíků (22,6 %). Ve 194 místních církvích (diecézích a jim na roveň postavených územních celcích) existovalo 18.992 farností a 2.121 jiných pastoračních center. V církvi k tomuto datu působilo 436 biskupů, 30.037 diecézních a 14.691 řeholních kněží (celkem tedy 44.728 kněží), 15.101 trvalých jáhnů, 5.254 řeholních bratrů, 64.973 řeholnic, 416 členů sekulárních institutů, 536 laických misionářů a 405.071 katechetů. V seminářích se na kněžství připravovalo 4.922 bohoslovců. Katolická církev v USA provozovala 11.159 mateřských a základních škol, 1.277 středních škol a 266 vysokých škol a univerzit, ve kterých se učilo a studovalo 2.217.386 žáků a 886.014, respektive 930.883 studentů. Kromě školských zařízení vedla též církev 570 nemocnic, 261 ambulancí, 1.256 domovů pro seniory či postižené, 1.411 dětských domovů, 1.348 poraden pro rodiny a ochranu života, 3.003 vzdělávacích a rekvalifikačních center a 993 dalších institutů. Papež Benedikt XVI. odcestuje na návštěvu Washingtonu a New Yorku ve středu 16.4. a ve Spojených státech setrvá do neděle 20.4. Během této své 8. apoštolské cesty se setká s prezidentem Georgem Bushem, navštíví sídlo OSN, kde bude mít projev k Valnému shromáždění, a v obou městech bude také slavit mši svatou s místními věřícími. FARNÍ INFORMÁTOR, XIV. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.

20

PEREGRINATIO

AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM PADOVA „DOCTOR EVANGELICUS“, SVATÝ ANTONÍN PADUÁNSKÝ „Pán jej obdařil schopností chápat Svatá písma, aby ke všemu lidu promlouval o Ježíši slovy, jež jsou nad med sladší. /Tomáš z Celana/

Svatý Antonín Paduánský se narodil v roce 1195 v portugalském Lisabonu. Jedna barokní tradice uvádí jako den jeho narození 15. srpen. Byl synem šlechtických rodičů Martina de‘Buglioniho a Marie Taveiry. Jeho rodný dům se nacházel jen pár metrů od lisabonské katedrály (obr.), v níž byl pokřtěn a dostal jméno Fernando. První léta formace strávil pod moudrým vedením dómských kanovníků. Mezi spolužáky byli i chlapci, kteří se už tehdy rozhodli pro kněžství. Právě tady se s největší pravděpodobností zrodila v srdci mladičkého Fernanda touha zvolit si kněžskou službu. Byla to však morální prostřednost, povrchnost a zvrácenost společnosti, jež ho přivedly ke vstupu do augustiniánského kláštera v São Vicente za hradbami Lisabonu, aby tak mohl žít evangelijní ideál bez kompromisů. Tady přebýval dvě léta. Jenže, obtěžován neustálými návštěvami dvou přátel, s nimiž neměl nic společného, požádal o přeložení do jiného augustiniánského kláštera. Tak se uskutečnila jeho první velká cesta dlouhá 250 kilometrů, jež dělí Lisabon od Coimbry, tehdejší portugalské metropole. Fernandovi bylo 17 let. Přišel do prostředí, kde posléze žil osm let (1212-1220) ve velké komunitě čítající kolem sedmdesáti členů. Pro lidskou a intelektuální formaci světce to byla léta nesmírně důležitá. Mohl se spolehnout na slovutné učitele i na bohatou a soudobou knihovnu. Fernando se zcela oddal studiu humanitních a teologických věd, i proto aby se vyhnul napětí, jež čas od času komunitou procházelo. Roky strávené v Santa Cruz v Coimbře zanechaly hlubokou stopu v psychické fyziognomii budoucího apoštola. Už povahou se jeví jako muž v ústraní, hrdý na své tajemství, jakoby uzavřený do svých pracovních povinností, které mu skoro nedopřály oddechu. Zcela svobodně se vzdal společenských ambicí, byl vzdálen tomu, aby stavěl na odiv sebe či své vlohy, nedůvěřoval polemikám a vůbec se nezajímal o vnějškovost jakéhokoli druhu, pokud jej k tomu nevedla povinnost evangelijního svědectví. Z Coimbry vychází jako zralý muž. 21

jeho teologická kultura, živená Písmem svatým a tradicí Otců, dospěla do definitivního stádia. V Santa Cruz byl Fernando vysvěcen na kněze, někdy kolem roku 1220. Také v jeho případě byla prominuta církevní směrnice, která stanovila nejnižší věk k přijetí kněžství na třicet let. Koncem léta 1220 Fernando žádal, aby směl opustit řád kanovníků sv. Augustina a přijmout františkánský ideál. Není jisté, zda osobně poznal první františkány, kteří na území působili. Jisté je, že o nich slyšel vyprávět a že ho uchvátil jejich ideál. Fernanda strhl jejich příklad života, který se mu jevil jako nejvěrnější uskutečňování evangelijních zásad. Zvláště pak, když byly převezeny do Portugalska ostatky pěti františkánů, kteří zahynuli mučednickou smrtí v Maroku – z Infante Pedro do Ceuty a odtud do Algesiras, Sevilly a nakonec do Coimbry (kde jsou uchovávány a uctívány dodnes). Vypráví se i o zázracích, které ještě prohloubily úctu k nim. Byli rovněž sepsány jejich činy. To vše přispělo k tomu, že františkánské hnutí bylo středem pozornosti všech portugalských věřících. Fernandova žádost o vstup k těmto následovníků svatého Františka z Assisi uzrála ve vizi mocného misijního povolání, a zvláště pak k prolití krve. V září roku 1920 Fernando odkládá bělostný augustiniánský hábit a obléká drsnou tuniku z hrubé látky a provaz kolem boků. Při této příležitosti rovněž opouští své křestní jméno a přijímá jméno Antonín, podle egyptského mnicha, po němž byla pojmenována pustevna Santo Antao dos Olivãis, kde žili františkáni. Po krátkém studiu františkánské řehole se Antonín vypravuje do Maroka. Cesta – jak po zemi, tak po moři – kudy se tam vydal zůstává neznámá. S největší pravděpodobností – podle františkánského zvyku – jej provázel spolubratr, ovšem i jeho jméno nám zůstává skryté. Poté, co dorazil na území Miramolinu do Marakéše či na další místa, přijal ho do svého domu nějaký křesťan, který zde sídlil z obchodních či jiných důvodů. Protože se chtěl světec obrátit na muslimy, musel se dokonale naučit jejich arabskému jazyku, což nebylo pro Lisaboňana té doby, pocházejícího z dvojjazyčné zóny, nikterak snadné. V opačném případě se mohl spolehnout na svého společníka: pokud ne oba, pak aspoň jeden z nich musel být v arabštině odborníkem. Antonín však své kazatelské plány nemohl uskutečnit, protože jej přepadla blíže nespecifikovaná tropická nemoc. Aby alespoň částečně vyzdravěl, rozhodl se vrátit do vlasti, aniž by jej opustil ideál mučednictví. Byl tedy přinucen Maroko opustit a po moři se vrátit domů. Ovšem z důvodu silných protivětrů byla loď odváta až k vzdálené Sicílii. Antonín, o němž tradice vyprávějí, že se vylodil v Milazzu (Messině), byl cizím neznámým mnichem, mladým a bez vládních pověření, navíc tělesně sužován nemocí. Sicilská rekonvalescence trvala asi dva měsíce. Poté, co se od sicilských spolubratří dověděl o generální kapitule, opustil Sicílii a vypravil se vzhůru do Assisi, kde kapitula zasedala od 30. května do 8. června 1221. Antonín z Lisabonu – nikomu neznám, protože vstoupil do řádu teprve před několika měsíci, strávil devítidenní zasedání v odloučení a samotě, ve sledování a úvahách. Byl jedním z mnoha. Ničím se nelišil. Při 22

odchodu si jej žádný z „ministrů“ nevzal sebou. Jakmile skoro všichni odešli, povšiml si ho bratr Gracián, provinční mistr z Romagne. Jakmile se dověděl, že mladý frátr je knězem, požádal ho, aby šel s ním. Spolu s Graciánem z Bagnacavallo a dalšími spolubratry, Antonín dorazil v červnu 1221 do Montepaola. Dny trávil na modlitbách, meditacích a pokorné službě bratřím. Během této služby mohl světec vyzrát ve svém františkánském povolání, prohloubit náhle ukončenou misionářskou zkušenost, posílit asketické úsilí a žít kontemplací. Důvěryhodné prameny říkají, že svatý Antonín setrval v Montepaolu až do letnic (22. května) či maximálně do září téhož roku. Zpočátku, vzhledem k převažujícímu posvátnému ohledu jaký se bral na kněze, chovali se spolubratři k Antonínovi uctivě. Když viděl, jak si jeden ze společníků vytvořil ze skály pustevnu, naléhavě jej žádal, aby mu ji přenechal. A dobrý spolubratr se podřídil zanícené touze mladého Portugalce. A tak každého rána, po společných modlitbách, Antonín spěchal do své cely (dodnes pietně uchovávané), aby žil v samotě s Bohem, v přísném pokání a niterné modlitbě, ve vytrvalé četbě Písma svatého a meditacích. O kanonických hodinkách a po čas jídla se připojoval k bratřím. Ve své vroucí oddanosti pokání zkrušil natolik své zdraví posty, bděními a bičováním, že mnohdy po zaznění zvonu, který svolával ke shromážděním, klopýtal a téměř padal, nebýt jeho starostlivých spolubratří, kteří ho podpírali. Antonín si povšiml, že jeho ideální spolubratři spojovali modlitbu se vzájemnou službou. Ale čím mohl přispět on sám? Promluvil o tom s kvardiánem (představeným bratří). Došli k závěru, že by mohl umývat skromné kuchyňské nádobí a zametat dům. V září 1222 přijímali ve Forli kněžské svěcení dominikánští a františkánští řeholníci. Bylo zvykem, že předtím, než se hlouček těch, kdo měli být svěceni, odebral do městské katedrály, aby z rukou biskupa Alberta přijali posvátná svěcení, zaznělo ke kandidátům kázání. Nikdo však tímto úkolem nebyl dopředu pověřen a proto žádný z přítomných dominikánských ani minoritských kněží nebyl připraven. Když nadešel čas, aby někdo promluvil, všichni odmítli při takové příležitosti improvizovat Pouze představený z Montepaola znal Antonínovy vlohy. Poté, co by osloven, i on se chtěl vymluvit. Ale sklonil se před naléháním představeného a s klidem se ujal slova. S rozvíjejícím se dialogem ve zvučné latině, se výrazy stávaly vroucnějšími a přesvědčivými, originálními i působivými. I proti vůli, odhalil hlubokou biblickou kulturu a strhující spiritualitu. Posluchače ovládlo dojetí, nadšení a především úžas. Nicméně liturgie pokračovala dále svatými svěceními. Oči všech však byly od toho okamžiku upřeny na portugalského mnicha, zapomenutého eremitu, jenž se tak neslýchaným způsobem stal středem pozornosti své komunity. Znovu se vrátil do Montepaolo, ale jen aby se rozloučil se svou jeskyní, aby objal bratry, svěřil se jejich přízni a modlitbám. 23

Rozhodli, že se soustředí na kazatelskou činnost, aby tak mohl plně uplatnit své znalosti a nadání. jeho věroučná příprava byla tak hluboká, že i sv. František mu začal důvěrně říkat „můj biskup“. V Rimini však Antonínova kázání neměla úspěch, neboť zde mezi obyvateli silně převažovali bludaři a ti ho přirozeně nechodili poslouchat. Sv. Antonín se tedy odebral na mořské pobřeží a začal kázat rybám. Hned se jich u něho nahromadilo velké množství. To byl jeho první, nikoli však poslední zázrak. Brzy následovaly další, které vzbudily ještě větší rozruch, takže ve sv. Antonínovi postupně převážil divotvůrce. proto ho začali posílat na místa, která byla nejvíce zamořena bludaři. Ve Veroně kázal proti tyranskému vládci tohoto města, Ezzelinovi da Romano a přimlouval se za uvězněné Guelfy. Po nějaké době si zvolil za své stálé sídlo malý klášter, zvaný Arcella, ležící asi kilometr od hradeb města Padovy. Jednoho večera se nemohl vrátit do své cely a zůstal ve městě jako host v domě hraběte Zina Camposampiera. Hostitel byl svědkem jiného známého zázraku. Viděl totiž sv. Antonína, jak drží něžně v náručí Jezulátko. Jeho tužbou bylo konat pokání na místech, kde se umrtvoval sv. František, např. ve Verně anebo v okolí Assisi. Pro takový způsob života však neměl dostatečně pevné zdraví. Bránila mu v tom zejména vodnatelnost. V postní době roku 1231 těžce roznemohl v poustevně u Camposampiero. Naložili ho na vůz, aby ho odvezli do Padovy. Když dojeli do jeho kláštera Arcella, sv. Antonín již dále nechtěl a zůstal tu ve své cele. Zrak měl stále upřený vzhůru k nebi, a když se ho spolubratři ptali, zda něco vidí, odpověděl: „Ano, vidím svého Pána Ježíše Krista.“ Zdálo se, že usíná. Svatý Antonín zemřel 13. června 1231. Bylo mu teprve 36 let. Je až neuvěřitelné, co toho nastudoval, že tolik kázat a tolik vykonal. Za svatého jej prohlásil už Řehoř IX. necelý rok po smrti. Pius XII. mu přidal titul církevní učitel.

24

SLOVO K DUŠI POUTNÍKA OD J. E. TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA S.J.

S v. A n to n í n s J e ží ške m Sochy a sošky sv. Antonína s Ježíškem vidíme často. Do Padovy, kde je pochován, ode dávna chodí mnoho poutníků. Je tam v bazilice i tzv. slovanská kaple. I sám sv. František z Assisi si ho cenil jako svého dobrého učedníka, „ovečku Boží“. Dovolil mu dokonce to, čemu on sám nepřál a co některým i zakazoval, tj. studovat. Pročpak byl takové mysli? Dnes přece církevní představení horlivě vyzývají své bohoslovce, aby studovali. Víme dobře, že františkánské hnutí vzniklo jako duchovnost prostých lidí. Bratři měli zůstat na úrovni chudých lidí a jejich kněží se snažili nelišit se tuze od nich ani duševní úrovní. Museli ovšem znát poselství evangelia, ale měli se vyvarovat učených universitních diskusí. Antonín byl jeden z prvních, kterému se vyšší studie dovolily. Absolvoval je dobře, církev mu dala dokonce titul doctor ecclesiae, učitel církve. Jak vysvětlíme tuto povolnost k němu ze strany sv. Františka? Celkem snadno. Neztratil totiž tu prostotu, kterou evangelium vyžaduje: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského“ (Mt 18,2). Cestu „duchovního dětství“ v nové době propagovala sv. Terezička od Jezulátka. Ale její základy jsou už v době Otců církve. Byla to odpověď na jednu z prvních herezí, kterou označujeme slovem gnosticismus. Řecké slovo gnosis znamená poznání. V pohanském starověku, zvláště v Egyptě, bylo mnoho gnostiků, kteří hledali v náboženství nějaké tajemné hlubší poznání, kterým by se odlišovali od obecného lidu. Tato mentalita pronikla i do křesťanství. I křesťanští gnostici se chlubili tím, že oni chápou skrytou pravdu Písma, zatím co obyčejní věřící se musí spokojit jenom zachováváním přikázání. Nejdůležitějším spisem z patristické doby proti tomuto bludu je traktát Proti herezím, napsaný sv. Irenejem z Lyonu. Jeho argument se dá shrnout velmi stručně takto. I Ježíš přišel, aby nám přinesl pravé poznání Boha. Předal je i svým učedníkům a pověřil je, aby je nesli do celého světa. Ale upozornil je vážně, že jeho slovům ani oni sami neporozumějí, dokud nedostanou Ducha svatého: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy“ (Jn 16,12-13). S tím textem křesťanští gnostici plně souhlasili. Tvrdili, že Ducha svatého mají a dokazovali to právě tím, že mají mnoho vědomostí a že tím převyšují obecný lid. Sv. Irenej jejich tvrzení vyvrací docela prostě. Máte pravdu, říká jim, že opravdové hlubší poznání Kristova evangelia dává Duch svatý. Ale ten je neviditelný, protože je Bůh. Boha pak poznáme ze znamení, kterými on sám nám dává. Jaká jsou znamení Ducha svatého? V církvi je jich mnoho. Shrnuje je stručně sv. Pavel v pověstné 13. kapitole 1. listu ke Korintským: „Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velkou víru, že bych hory 25

přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem“ (13,2). „ Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, sem jenom dunící kov a zvučící zvon“ (13,1). Sv. Pavel tu nepodceňuje duchovní poznání, ale jasně ukazuje, že jeho podmínkou je pravá láska. Není tedy gnostik. Sv. Irenej z toho udělá tento závěr. Tak zvaní povýšení křesťané se chlubí svými znalostmi, ale ty jsou falešné, protože jsou bez nutného základu. Daleko lepší poznání evangelia mají prostí neučené věřící, kteří žijí a pracují v lásce a dokonce i děti jsou Kristu blíž, než bláhoví spekulanti o víře. Touhy po hlubším poznání Kristovy pravdy, se ovšem nezříkáme. Usilovali o to především ti, kdo si zvolili za cíl života kontemplativní život. Ale přijali plně i oni podmínky stanovené Irenejem. Vyjadřovali je dvěma řeckými slovy: theoria a praxis. Slovu teorie se tu rozumí duchovně, jako pravé poznání Boha. Duchovně se chápe i slovo praxe, jako činnost v dobrých skutcích a v lásce. Ale zamýšlejí se na jejich vzájemném poměru. Co je dřív? V technickém světě se klade na první místo teorie. Inženýr, který staví dům nebo most nebo cokoli jiného, musí nejdříve vypracovat přesný plán a pak jej věrně uskutečňovat. Nikoho nepustí do práce bez takového plánu. Je proto zajímavé, že v duchovním životě tento poměr obrátili. Křesťanská víra se musí nejdříve žít a pak ji teprve dovedeme lépe pochopit. Vychází se tedy z praxe k teorii. Technicky vychovaným lidem, a takoví jsme dnes skoro všichni, se to zdá divné. Musíme si proto stále uvědomovat, že víra není technika. Proto nás napomíná myslitel B. Vyšeslavcev: „Pro moderní intelektualismus je prorocký výrok Leonarda da Vinci: Veliká láska je dcerou velkého poznání. My křesťané tvrdíme opak: Velké poznání je dcerou velké lásky.“ Velké věci poznáváme, jenom když se snažíme dorůstat do jejich výšky. Boha můžeme poznat, jenom když jsme mu podobni, protože Bůh je láska (1 Jn 4,8.16). Pěkně je to také vyjádřeno v byzantské liturgii. Tam se recituje Věřím v Boha před začátkem eucharistické modlitby proměňování. Diákon vyzývá lid slovy: „Milujme druh druha, abychom mohli jednomyslně vyznávat: Věřím v jednoho Boha Otce...“ Z toho uzavírá sv. Efrém, že pravda a láska jsou dvě křídla duše, aby se mohla vznésti do výše. Ale vraťme se nyní k tomu, čím jsme svou úvahu začali: soškou sv. Antonína s Ježíškem v náručí. Sv. František mu dovolil studovat a být učeným, protože v něm viděl někoho, kdo má přitom srdce prostého dítěte. Nebude se pro svou učenost nad nikoho vyvyšovat a jemu samému to nepoplete hlavu. Dost zajímavé je to, že se dnes stal sv. Antonín i patronem ztracených věcí. Nevím, jak k tomu došel. Ale řekl bych, že jednu věc naší generaci musí pomoci znovu najít: ztracenou jednotu mezi lačností poznávat stále nové věci a prostou láskou ke všem lidem a úctu k dětem. Ať se tedy jeho soška, kterou tak často vidíme, stává dnešním lidem výmluvnou. 26

Qui es-tu Bernadette? Dějiny Lurd jsou neodmyslitelně spjaty s dívenkou, která vypovídá své svědectví. I my se proto chceme ptát: „Kdo jsi, Bernardeto?“ Kolik to zlomů v životě Bernardety Soubirousové z Lurd do Nevers, ze mlýna Boly do kláštera SaintGildard, od okamžiku, kdy spatřila světlo světa – 7. ledna 1844 po chvíli, kdy odevzdala svou duši Pánu – 16. dubna 1879! Životní pouť prvorozené dcery zkrachovalého mlynáře, jehož nejzažší bída uvrhne do vězení, přechází od jedné chatrče do druhé, a končí ve starobylém městském vězení v Cachot. Zná nemoci, hlad, vyděděnost, nejistotu zítřka, pohrdání ze strany těch, kdo mají všechno. Jen stěží dokáže číst a psát.Je dospívající dívkou své doby, která na sobě pociťuje důsledky rodící se industrializace. Láska blízkých a víra v Boha jí dávají kráčet lurdskými ulicemi se vztyčenou hlavou. Uprostřed tohoto svého údělu dochází v životě Bernardety k nečekanému setkání s „Paní z Massabielle“. Bůh jí dává poznat svou lásku, kterou převrací řád, nastolený lidmi: ve chvíli, kdy všichni, co všechno znají a ve svých rukou drží moc, tvrdí s jistotou, že k přetváření světa stačí rozum, On jde hledat dívenka, která ani neumí francouzsky.

"C'est parce que j'étais la plus pauvre et la plus ignorante que la Sainte Vierge m'a choisie" Vše začalo 11. února 1858 za velkého vzruchu, jako poryv větru. Panna Maria se poprvé zjevuje Bernardetě u Massabiellské jeskyně: „Svatá Panna si mě vyvolila proto, že jsem byla nejchudší a nejneznalejší“

"Voulez-vous me faire la grâce de venir ici quinze jours?" Krásná Paní se zeptala „chtěla bys“: „Chtěla bys přicházet na toto místo po patnáct dní?“ … a Bernardeta odpověděla „ano“. Svobodné „Ano“, bez váhání, zatímco věhlasní a moudří lékaři, kteří se na ni přišli podívat, se o ní vyjadřují s povýšenou slohovou nabubřelostí, odkazujíce do kategorií „katalepsie a hysterie“. Bez jakýchkoliv obav a strachu vyslovené „ano“, zatímco jí vyhrožují žalářem. „Ano“ vyslovené bez rozpaků před těmi, kdo s ní jednají jako s lhářkou nebo jí dávají jméno „Svatoušek“, a chtějí si utrhnout aspoň lem kapesníku, šatů či odstřihnout chomáček vlasů. „Ano“, vyslovené s pokorou, ale důstojností, když vybízí, aby vstoupila do Kongregace, působící v nemocnicích, hospicích a školách, a to i přesto, že nemá vzdělání, kompetence, bez zavazadel … Večer, 7. července 1866, Bernardeta překračuje práh Saint-Gildard, mateřského domu Kongregace neverských sester lásky, které poznala v hospicu v Lurdech. Vydává se na evangelijní cestu, jak ji předkládá Kongregace, kterou si zvolila. 27

"Dieu est Charité" Tato slova – „Bůh je láska“ – vytesaná do kamene vstupního portálu, četla Bernardeta hned při svém příchodu do Nevers. Vyjadřují zkušenost, která už byla hluboko vepsána do jejího srdce: totiž zkušenost překvapivé Boží lásky ke každému člověku. Během 13 let, které Bernardeta stráví v Saint-Gildard, působí napřed jako pomocná ošetřovatelka, později jako hlavní sestra, sakristánka, často však sama nemocná.

"Je ne vivrai pas un instant que je ne le passe en aimant" V Nevers, v tichém a skrytém životě, bytostně prožívá hlubokou solidaritu s těmi nejchudšími, spojena s Ježíšem, který tak miloval, že vydal sám sebe, se snaží každým gestem i slovem vyjádřit touhu svého srdce: „Nežít jediný okamžik bez toho, že bych milovala“.

"On la quitte plus fort et plus assuré qu'on est venu" Bernardeta, ke konci života často churavá, prožívala poslední dny na ošetřovně Svatého kříže: „Člověk ji opouští silnější a jistější, než když přišel“. Bernardeta, stejně jako nemocní, sama na sobě zakouší ponížení závislosti na druhých, trápení nad neužitečností. Z tohoto utrpení však činí místo otevřenosti druhým, místo hluboké solidarity se všemi, kdo prožívají stejný přechod.

"...Assurément, je n'aurai pas choisi cette inaction où je suis réduite." "Ma prière est ma seule arme..." Bernardeta nezůstává pasivní, ani zahleděnou do sebe. Jejím stavem je stálá bdělost, aby se neutápěla v bolestech: „Tuto nečinnost, na níž jsem omezena, jsem si pochopitelně nezvolila… Jedinou mou zbraní je modlitba“. Své lůžko nazývá „bílou kaplí“. Ti, kdo jí byli nablízku, popsali, jak „kruté byly bolesti její poslední nemoci, zanícená hruď v jednom ohni, kosti kolena zarudlé od stravujícího zánětu“. Tyto poslední týdny na ošetřovně Svatého kříže, jsou pro Bernardetu údobím fyzické, ale nepochybně i duchovní zkoušky, „nocí“ víry. O sílu a vytrvalost, však prosí Ježíše, čerpá ji z Ukřižovaného. Ve středu, 16. dubna 1879, v týdnu velikonočního oktávu, nadchází v poledne „hodina“ kdy příběh Bernardety Soubirousové spěje ke svému završení. Jako Ježíš na Kalvárii, i ona svěřuje svůj život do rukou Božích, do náruče Boha, který „je naším Otcem a oplývá vůči nám nekonečnou něžností“. Bernardeta byla svatořečena 8. prosince 1933 papežem Piem XI. 28

VE ŠLÉPĚJÍCH SV. BERNARDETY

Jubilejní lurdskou pouť tvoří čtyři etapy: 1. Farní kostel, v němž se dosud uchovává křtitelnice, v níž byla Bernardeta pokřtěna 2. „Cachot“, kde rodina Soubirousových bydlela 3. Brána sv. Michaela, arkády a jeskyně 4. Oratoř hospicu, kde Bernardeta přistoupila k prvnímu svatému přijímání mezi 17. a 18. zjevením Na každém z těchto míst dostávají poutníci samolepku, kterou nalepí do pamětního znaku vykonané pouti. Tuto pouť papež Benedikt XVI. obdařil zvláštní milostí plnomocných odpustků za následujících podmínek: 1. svatá zpověď 2. svaté přijímání 3. modlitba na úmysly Svatého Otce 4. na každé etapě putování „setrvat nějakou dobu ve vroucí usebranosti“, zakončené - modlitbou Otče náš - Věřím v Boha - mariánskou modlitbou Jubilea či jinou mariánskou modlitbou. 1. VE FARNÍM KOSTELE Ve stávajícím kostele se uchovává i křtitelnice, v níž byla Bernardeta pokřtěna. Na zdi vidíme reprodukci potvrzení o křtu, poškozenou požárem. Ještě předtím, než se Bernardeta stala vizionářkou, byla křesťanskou. Byla prohlášena „svatou“, protože dokázala dobře žít milost svého křtu. MŮŽEME SE RUKOU DOTKNOUT KAMENNÉ KŘTITELNICE KŘÍŽE: „VE JMÉNU OTCE I SYNA I DUCHA SVATÉHO“

A POTOM UDĚLAT ZNAMENÍ

29

Lze připojit modlitbu: „Křtem jsi mne, Pane, učinil členem tvého Království. V Bernardetě přinesl křest plody svatosti. Dej, ať mě pouť na toto místo v jubilejním roce zjevení obnoví v křestní milosti.“ Podle značek na zemi pokračujeme dále ke Cachot.

2. V „CACHOT“ Od listopadu 1856 žila rodina Soubirousových (rodiče se čtyřmi dětmi) v jediné místnosti, v níž byl alespoň krb. Prostředí to bylo vlhké a temné. Bída a potupa! Stejně jako si Bůh vyvolil Marii v maličké a zapomenuté osadě jménem Nazaret, tak i Maria nachází svou vyslankyni právě tady, v nejzazší chudobě. TADY

JE VHODNÉ MEDITOVAT JEŽÍŠOVA SLOVA: „BLAHOSLAVENÍ CHUDÍ, NEBOŤ JIM PATŘÍ NEBESKÉ KRÁLOVSTVÍ“ A MARIINA SLOVA V MAGNIFICAT: „SHLÉDL NA SVOU NEPATRNOU SLUŽEBNICI“.

Před či po návštěvě Cachot můžeme připojit modlitbu: Pane, Tys shlédl k poníženosti své služebnice, Marie. Ji sis vyvolil, aby dala světu tvého Syna. Neznámá dívka z Nazareta se stala Matkou Boží, Madonou! Abys připomněl evangelijní poselství, vyvolil sis v tomto „cachot“ Bernardetu, v očích světa ubohou. Dej, ať tato etapa jubilejní pouti rozjasní můj pohled na chudé a dá mi proniknout do ducha Blahoslavenství. Bílý pásek nás přivede až k bráně sv. Michaela.

3. K JESKYNI 1) U brány svatého Michaela Můžeme recitovat tuto modlitbu: Pane Ježíši, ty jsi brána! Ty nám dáváš vejít do nebeského království a dáváš nám přejít do života věčného! Dej nám s radostí prožít setkání s Marii u jeskyně, kde se zjevila Bernardetě. Dej, ať dokážeme pochopit její výzvu k obrácení. 30

Pokračujeme po bílém pásku, který nás přivede k arkádám.

2) U arkád V Římě o „Svatém roce“ vstupují poutníci do bazilik „svatými branami“. Tyto brány nahrazuje v Lurdech sedmero arkád před jeskyní. Pod každým z oblouků je mozaika, znázorňující Madonu s Dítětem: Maria nám dává svého Syna. K

UCTĚNÍ TÉTO IKONY SE JÍ MŮŽEME DOTKNOUT, POLÍBIT JI ČI PŘED NÍ POKLEKNOUT STEJNĚ JAKO PŘED KŘÍŽEM O VELKOPÁTEČNÍ LITURGIÍ.

Můžeme recitovat následující modlitbu: Maria, naše Matko, nauč nás jako Ty opakovat: „Hle, jsem služebnice Páně!“ Nauč nás jako Ty chválit: „Velebí má duše Pána, a můj duch jásá v Bohu mém Spasiteli.“ Provázej mne nyní k prameni jeskyně, symbolu života a radosti! PROCHÁZÍME KOLEM FONTÁN, JEJICHŽ VODA VYVĚRÁ Z PRAMENE. PRÁVĚ TOTO JE NAŠE CHVÍLE, ABYCHOM UDĚLALI TO, CO MADONA ŽÁDALA PO BERNARDETĚ: „JDĚTE SE NAPÍT Z PRAMENE A UMYJTE SE V NĚM“. 3) U jeskyně Pokud je to poutníkům možné, nezůstávají pouze stát před jeskyní: vstupují dovnitř a procházejí. S těmi, kdo stojí před jeskyní či před nimi a za nimi, tvoří komunitu tiché modlitby. V Bibli se často setkáváme s výrazem: „Hospodin je má skála!“ NYNÍ

NASTÁVÁ I VHODNÁ CHVÍLE K ZAŽEHNUTÍ SVÍCE A JEJÍMU POSTAVENÍ NA VELKÝ SVÍCEN SE SLOVY:

Od chvíle, kdy se Panna Maria zjevila Bernardetě, neustávají na tomto místě hořet svíce. Ať milost jubilea prozáří i můj život! Ať ve mně oživí předsevzetí být světlem, pro zásluhy Krista, který je světlem světa! PŘED JESKYNÍ SE DOPORUČUJE RECITOVAT MODLITBU LURDSKÉHO JUBILEA. Znovu se vydáme na cestu vyznačenou na zemi. 31

4. V KAPLI HOSPICU Neverské sestry dobročinné lásky měly na už před zjeveními na tomto místě útulek a školu pro dívky. Od ledna 1858, po svém návratu z Bartrés, začala tuto školu sester navštěvovat i Bernardeta. Tady rovněž mohla začít s přípravou na první svaté přijímání, k němuž přistoupila 3. června 1858. Ale naučila se tu i sloužit těm neopuštěnějším nemocným. Jubilejní pouť začala křtem a končí eucharistií a službou: je putováním křesťanského života. Kristus se zpřítomňuje v oltářní svátosti i v bratřích, bližních: „Cokoli jste učinili pro jednoho z těchto mých nejnepatrnějších bratří, mně jste učinili!“ V TÉTO

KAPLI NENÍ NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOST, MŮŽEME VŠAK OPAKOVAT STEJNÉ GESTO, JAKÉ KONAJÍ KNĚŽÍ NA ZAČÁTKU MŠE SVATÉ: POLÍBIT OLTÁŘ.

Tady můžeme recitovat modlitbu: Pane, oživ ve mně lásku k Eucharistii, i úsilí o službu těm, které potkám, a kdo potřebují mou pomoc. Ať se za mne přimlouvá svatá Bernardeta, která dokázala v duchu spojit eucharistii a službu, a nyní je ve světle u Tebe!

32

MODLITBA LURDSKÉHO JUBILEA Bože, náš Otče, mezi vším tvorstvem jsi dal vykvést Marii, dokonalému stvoření, „Neposkvrněnému Početí“. Tady, v Lurdech, toto jméno sama vyslovila a Bernardeta je pak opakovala. Neposkvrněné Početí je voláním naděje: zlo, hřích a smrt už nejsou vítězové. Maria, znamení, které předchází, jitřenka spásy! Maria, jež´s nevinností a útočištěm hříšníků, tebe prosíme.

Ave, Maria gratia plena! Dominus tecum. Benedicta tu in mulieribus, et benedictus fructus ventris tui, Iesus. Sancta Maria, Mater Dei, ora pro nobis peccatoribus, nunc et in hora mortis nostrae. Amen.

Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší. Amen.

Pane Ježíši, tys nám dal Marii za Matku. Ona sdílela tvé utrpení i tvé zmrtvýchvstání. Tady, v Lurdech, se ukázala Bernardetě smutná pro naše hříchy, ale zářící tvým jasem. Skrze Ni ti svěřujeme všechny radosti a bolesti: ty naše, ty nemocných i ty celého lidstva. Maria, naše Matko a Sestro, důvěrnice a oporo nás všech, tebe prosíme Ave, Maria gratia plena! … Duchu svatý, tys Duchem lásky a jednoty. Tady, v Lurdech, žádala Maria skrze Bernardetu, aby se tu postavila kaple a chodila sem procesí. Inspiruj Církev, kterou Kristus zbudoval na Petrově víře: shromáždi ji v jednotě. Veď putování Církve: ať je věrná a odvážná! Maria, ty jež naplněna Duchem svatým, jsi Snoubenkou i Služebnicí. Tys vzorem křesťanů a mateřskou tváří Církve: tebe prosíme. Ave, Maria gratia plena! … 33

Pro tolik milostí, kterých se na tomto místě dostalo, pro všechna obrácení, všechna odpuštění, uzdravení, pro povolání a přísliby, k nímž zde došlo či kterým tu dáš vzejít, pro radost ze služby, kterou nám dáváš zakoušet: Lurdská Madono, tobě děkujeme! Se všemi našimi bratřími a sestrami, s národy, prahnoucími po míru a spravedlnosti, s mladými, hledajícími svou cestu, ty, která ses ukázala dívence Bernardetě jako mladičká, s obětmi zármutku, nemoci, postižení, nezdarů, s těmi, kdo mají důvod k zoufání: Lurdská Madono, tebe prosíme! Neboť tys Božím úsměvem, odleskem jasu Kristova, příbytkem Ducha svatého; protože ty sis vyvolila Bernardetu v její ubohosti; neboť tys Hvězda jitřní, Brána nebeská a první ze vzkříšených tvorů: Lurdská Madono, tebe obdivujeme, a spolu s tebou opěvujeme Boží úžasné činy: Magnificat! Magnificat anima mea Dominum, et exsultavit spiritus meus in Deo salutari meo. Quia respexit humilitatem ancillae suae. Ecce enim ex hoc beatam me dicent omnes generationes. Quia fecit mihi magna, qui potens est, et sanctum nomen eius. Et misericordia eius a progenie in progenies timentibus eum. Fecit potentiam in brachio suo, dispersit superbos mente cordis sui. Deposuit potentes de sede et exaltavit humiles. Esurientes implevit bonis et divites dimisit inanes. Suscepit Israel puerum suum, recordatus misericordiae suae. Sicut locutus est ad patres nostros, Abraham et semini eius in saecula. Gloria Patri et Filio et Spiritui Sancto, sicut erat in principio et nunc et semper et in saecula saeculorum. Amen.

a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. Mocně zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen.

Velebí má duše Hospodina

34

Tato modlitba se skládá ze šesti strof. Lze použít jen tři první nebo tři poslední; anebo lze každou ze dvou částí použít ve dvou různých okamžicích. Po každé strofě se může recitovat modlitba Zdrávas Maria.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 13. – 20. dubna 2008 DEN

LITURGIE

FARNOST

PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 13. dubna

4. NEDĚLE VELIKONOČNÍ SVĚTOVÝ DEN MODLITEB ZA DUCHOVNÍ POVOLÁNÍ

PONDĚLÍ 14. dubna ÚTERÝ 15. dubna STŘEDA 16. dubna ČTVRTEK 17. dubna PÁTEK 18. dubna SOBOTA 19. dubna

PO 4

PONDĚLÍ NEDĚLI VELIKONOČNÍ

PO 4.

ÚTERÝ NEDĚLI VELIKONOČNÍ

SV. BERNARDETA SOUBIROUS, ŘEHOLNICE PO 4.

ČTVRTEK NEDĚLI VELIKONOČNÍ

SV. STANISLAV, BISKUP A MUČEDNÍK SOBOTA PO 4. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 3. VÝROČÍ ZVOLENÍ PAPEŽE

DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 18.00

5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ

za + Břetislava PETŘÍČKA, rodiče HROZOVY, živou a zemřelou rodinu za + Františka ZAKOPALA a rodiče za + Františka ZAKOPALA a rodiče za + Benedikta KRAMPLA, rodiče a sourozence

KRÁSENSKO

na úmysl dárce 9.00 DRYSICE za živou a + r. POLÁCHOVU a NAVRÁTILOVU 18.00 za + Vojtěcha ADAMCE PUSTIMĚŘ a dvoje rodiče 18.00 PUSTIMĚŘ za + Františka SMEJKALA, manželku a živou rodinu 18.00 PUSTIMĚŘ 11.00

BENEDIKTA XVI.

NEDĚLE 20. dubna

ÚMYSL MŠE SV.

SVATEBNÍ OBŘAD:

Eva ŠEVČÍKOVÁ a Jiří NOVOTNÝ

na poděkování za dar zdraví PUSTIMĚŘ a Boží požehnání během 50 let manželství s prosbou o další 8.00 Boží pomoc a požehnání za + Františka a Marii DRYSICE SYNKOVY, dceru, rodiče a +r. 9.30 za + Jenovéfu ČTVRTNÍČPODIVICE KOVOU, manžela, dceru 11.00 a rod. JUŘENOVU

PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PUSTIMĚŘ: 5.400,-Kč; DRYSICE: 1.700,-Kč; PODIVICE: 2.500,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI.

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC DUBEN 1. Aby křesťané, i v obtížných a složitých situacích dnešní společnosti, neúnavně svým životem hlásali, že Kristovo vzkříšení je zdrojem naděje a pokoje. 2. Aby budoucí kněží v mladých církvích byli více kulturně a duchovně formováni k hlásání evangelia svým národům i celému světu. 3. Aby nás moc Zmrtvýchvstalého osvobodila od všech forem strachu a smutku, a dala nám vydávat svědectví radosti a naděje tam, kde žijeme. 4. Aby Pouť k Neposkvrněnému Početí otevřela srdce poutníků k hlasu Matky Boží, promlouvající v Lurdech i v mariánských svatyních Evropy, a přinesla požehnání životu farností.