Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám

FARN Í I N FO RM ÁT O R 4. NEDĚLE POSTNÍ – 2. BŘEZNA 2008

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, obraťme se k Bohu, našemu Otci, který nás křtem svatým vysvobodil z moci temnoty zla a učinil dětmi světla, a s důvěrou volejme: L: PANE, DEJ NÁM SVÉ SVĚTLO. ! Abychom vedeni postní výzvou Svatého Otce, následovali Krista, který se pro nás stal chudým. ! Abychom dokázali chápat ty, kdo dlí v temnotě neznalosti či omylu jak v oblasti náboženské, tak i v postojích každodenního života. ! Aby se rozvíjelo lékařské bádání ve prospěch zrakově i jinak postižených. ! Abychom se naučili hodnotit lidi a jednat s nimi ne podle vnějších ohledů, ale vždy respektovali jejich osobnost. ! Aby svět ctil důstojnost ženy, hlouběji chápal jejího “génia” služby lidskému pokolení a dal jí větší prostor v životě společnosti. ! Prosme za zemřelé, ať mají účast na světle tvé slávy. K: Otče, probudil jsi v nás vědomí pro pochopení a modlitbu za své bližní. Dej, ať toto poznání také dokážeme přeložit do konkrétních skutků solidarity každodenního života. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 4. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – 1SAM 16,1B.6-7.10-13A

Čtení z první knihy Samuelovy. Hospodin řekl Samuelovi: „Naplň svůj roh olejem a jdi! Posílám tě k Jesseovi, Betlémanu, protože jsem si vyhlédl krále mezi jeho syny.“ Když Samuel přišel a spatřil Eliaba, řekl si: „Jistě tenhle je před Hospodinem jeho pomazaný.“ Hospodin však řekl Samuelovi: „Nevšímej si jeho vzhledu ani vysoké postavy, neboť ho vylučuji. Nedívám se totiž jako člověk; člověk soudí podle zdání, Hospodin však vidí do srdce.“ Jesse předvedl před Samuela sedm svých synů, ale Samuel řekl: „Mezi nimi Hospodin nevyvolil nikoho.“ A zeptal se: „Jsou to již všichni chlapci?“ Jesse odpověděl: „Ještě je nejmladší, ten pase stáda.“ Samuel tedy řekl Jesseovi: „Pošli pro něho, neboť nesedneme k jídlu, dokud sem nepřijde.“ Poslal tedy a uvedl ho: byl plavovlasý, s krásnýma očima a milého vzhledu. Tu řekl Hospodin: „Nuže, pomaž ho; to je on.“ Samuel vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů. Od toho dne i nadále působil s Davidem Hospodinův duch. ŽALM 23

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, – dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, – vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, – občerstvuje mou duši. Vede mě po správných cestách – pro svoje jméno. – I kdybych šel temnotou rokle, – nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. – Tvůj kyj a tvá hůl, – ty jsou má útěcha. Prostíráš pro mě stůl – před zraky mých nepřátel, – hlavu mi mažeš olejem, – má číše přetéká. Štěstí a přízeň mě provázejí – po všechny dny mého života, – přebývat smím v Hospodinově domě – na dlouhé, předlouhé časy. 2. ČTENÍ – EF 5,8-14

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efezanům. Bratři! Byli jste kdysi tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla. Ovoce toho světla totiž záleží ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v životě podle pravdy. Zkoumejte, co se líbí Pánu, a nemějte žádnou účast v těch neplodných skutcích tmy; spíše je veřejně odsuzujte. Vždyť člověku je hanba už jen o tom mluvit, co ti lidé potají páchají. Všechno, co se odsoudí, ukáže se v pravém světle. Všechno totiž, na co se vrhne světlo, je potom zřejmé. Proto se říká v Písmu: „Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí.“ EVANGELIUM – JAN 17,1-9

Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý. Plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a řekl mu: „Jdi se umýt v rybníku Siloe“ – to slovo znamená „Poslaný“. Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl. Sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat, se ptali: „Není to ten, který tu sedával a žebral?“ Jedni tvrdili: „Je to on.“ Jiní říkali: „Není, ale je mu podobný.“ On řekl: „Jsem to já.“ Přivedli toho bývalého slepce k farizeům. Ten den, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla zrovna sobota. Také farizeové se ho znovu vyptávali, jak nabyl zraku. On jim odpověděl: „Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím.“ Někteří farizeové říkali: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Jiní ale namítali: „Jak by mohl hříšný člověk dělat taková znamení?“ A nemohli se dohodnout. Znovu se tedy zeptali toho slepého: „Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?“ On odpověděl: „Je to prorok.“ Řekli mu: „V hříších ses celý narodil a ty nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho. Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: „Věříš v Syna člověka?“ Odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ Ježíš mu řekl: „Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví.“ On na to řekl: „Věřím, Pane!“ a padl před ním na kolena.

ZDRŽENLIVOST

(úvaha Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Optal se jeden představený ve skupině asketů jednoho moudrého poustevníka: "Mám být k mladým poddaným přísný a držet je zkrátka anebo jim pokud možná vyhovovat?" Prý dostal tuto odpověď: „Dávej vepříkům a mladým poddaným všecko, co chtějí. Poznáš brzo rozdíl, budeš mít dobré vepře a špatné poddané.“ V Novém zákoně a v duchovní literatuře najdeme mnoho termínů, které s různým odstínem chtějí říci v podstatě totéž: zapírání, odříkání, duchovní vysvlečení, umrtvování. V řečtině je časté slovo apotagé, která doslovně znamení „dát sbohem“ a připojuje se k tomu: světu, všemu. Jan Poustevník z Lykopole rozlišuje tři stupně odříkání: „Odřeknutí tělesné je opuštění jmění; odřeknutí psychické je zanechání vášní; odřeknutí duchovní znamená zříci se svého mínění. Evangelisté užívají často slovesa „zapřít sebe sama“ jako by to byl někdo, koho neznáme. Sv. Petr zapřel Krista. Bylo to v okamžiku slabosti. V disposici duchovní sily jsme schopni něčeho jiného. Pomlouvají nás např., mělo by nás to roztrpčit, ale my se usmějeme, jakoby mluvili o někom neznámém, sebe jsme zapřeli. Ze staré řecké filosofie pochází výraz zdrženlivost. Zadržíme koně, který by se nebezpečně rozjel s vozem ve kterém sedíme. Podobně musíme zadržet sami sebe, když nás chce k něčemu strhnout vášeň. V tělesném životě je zdrženlivost podmínkou zdraví. Jez do polosyta, pij do polopita, vyjdou ti naplno léta! Podle známého židovského filosofa Filona z Alexandrie je zdrženlivost v přímém protikladu k rozkošnictví a vede k nesmrtelnosti. V Alexandrii vznikla i první křesťanská katechetická škola a její vedoucí Klement byl první v křesťanské literatuře, který ten termín vysvětluje. Definuje zdrženlivost jako disposici nikdy nepřekročit to, co je podle zdravého rozumu. Nedivíme se, že ten výraz pochází z helenistického prostředí. Řekové měli velký smysl pro harmonii, kterou viděli v přírodě. Kosmos je stejné slovo pro pořádek a pro vesmír. Krásu uměleckého díla viděli především v harmonii všech tvarů. 3

Každý výraz se ovšem může špatně pochopit. Řecky se řekne zdrženlivost enkrateia. Tzv. enkratické sekty se chtěly zdržovat jistých věcí absolutně. Zdržovali se např. masitých pokrmů. To samo může být užitečné, ale oni šli tak daleko, že považovali maso samo za zlé a pojídání masa za hříšné. Chválili panenství, a proto odsuzovali manželství. Pod záminkou horlivosti došli na scestí. Proto v pravidlech pro své mnichy věnoval sv. Bazil výkladu o pravé zdrženlivosti dvě kapitoly. Poukazuje na to, že je to úsilí o život podle přírody. Tu vidíme, že každá rostlinka bere ze země tolik solí a z podnebí tolik vláhy, kolik potřebuje ke svému růstu: nic víc a nic míň. To, o se v přírodě děje mechanicky, člověk to musí dělat vědomě, svobodně a s rozumem. Mniši mají v tom ohledu dávat dobrý příklad ostatním lidem a ukázat, že opravdových potřeb není tolik, jak si lidé často představují. Nejsou také stejné pro všechny lidi a pro každou chvíli. V některých starých klášteřích se dávalo jídlo všem ve stejné míře, aby si lidé navykli nevyhledávat výjimky a cítili se všichni rovni. Bazil je proti tomu zásadně. Nejsou všichni stejně silní, stejně urostlí. A jeden a týž člověk cítí jinou potřebu jídla po těžké práci nebo po dlouhé cestě na rozdíl od dnů odpočinku. Musí se proto naučit každý sám vypěstovat smysl pro správnou míru. Vlivem baziliánské duchovnosti mluví autoři východní o zdrženlivosti často. Aby to populárně objasnil, podává jeden z nich příklad, jak se v tomto směru člověk snadno klame. Organismus, jak všichni víme, potřebuje pít tekutiny, jsou potřebné ke strávení a k udržení normálního tělesného stavu. Potřeba se projeví žízní. K jejímu uhašení by stačila čistá voda, ale někdo si navykl hasit žízeň vínem. Tak se mu stalo samozřejmým, pevně uvěří, že už by bez vína nemohl žít. Bohužel, jak dodává autor, stalo se něco tragického. Čím je společnost vyspělejší, tím víc špatných návyků si osvojuje. Lidé bez všeho studu hájí jako nutné potřeby něco, co je nejenom známkou přesycenosti, ale i to, co je zřejmě škodlivé, začne se to považovat za přirozené. Když to dojde do tragického stupně, nazýváme to zhýralostí, kterou pak už ostatní odsuzují. Ale přitom se považuje obecně za nutné to, co k tomu vede. Jak se v tom případě hájit, jakým způsobem svou zhýralost nebo mini-zhýralost léčit? V křesťanské tradici ta metoda dostala název umrtvování. Mluví se o tom zvláště v naučeních pro řeholníky, napomínají se novicové, aby se všude a ve všem umrtvovali. Občas se vyskytnou námitky proti tomu výrazu. Zdá se nevhodný. Vždyť dokonalost je v tom, abychom žili plným rytmem. Dá se však praxe umrtvování docela prostě vyložit příkladem. Lékař, který mně má vytrhnout zubní kořen, dáseň napřed umrtví. Udělá ji na necitelnou na tu dobu, když bude v ústech pracovat. V duševním životě se děje něco podobného např. v tomto případě. Fotbalový fanoušek ví o tom, že v televizi vysílají utkání dvou mužstev a ví také, že by se od toho neodtrhnul, kdyby se na to začal dívat. Bohužel musí nutně do večera dokončit jistou práci. Má ovšem velkou touhu podívat se alespoň na začátek. Ale ovládne se. Zhasne televizi. Je to pro něho bolestivé, ale ví, že by se pak už neovládnul. Nedokončit práci by mělo pak daleko bolestivější následky, než je to nemilé dočasné umrtvení. Teoreticky bychom to mohli vyslovit takto. Život se žije pokud možná plně. Ale právě k tomu je nutné stále umět rozpoznávat, co je k dobrému životu potřebnější a co je méně potřebné a možná i škodlivé. Obětovat menší pro větší, nedůležité k prospěchu toho, co je nutné, tomu říkáme moudře žít. Je-li to neužitečné a škodlivé příliš citlivé, přitahuje-li nás nebezpečně, vyvstává automaticky potřeba umrtvit ten sklon. Kde to je? Pochopitelně je to ve všem a všude. Krejčí musí šít všecky šaty podle správné míry. Podobně musíme strojit i celý náš život podle míry svého osobního povolání. 4

„SLOVO BOŽÍ JE PLNÉ ŽIVOTA A SÍLY“ (Židům 4,12)

PRVNÍ POSTNÍ PROMLUVA PAPEŽSKÉHO KAZATELE

Fr. Raniera Cantalamessy, ofmcap KAPLE REDEMPTORIS MATER VE VATIKÁNĚ, 22. ÚNORA 2008 V přípravě na biskupský synod o Božím slově (5. – 26. října 2008) a s ohledem na Lineamenta, která byla k němu vydána, je úmyslem předložit zamyšlení nad hlásání evangelia v Kristově životě (Ježíš „který káže“) a v poslání Církve (Kristus „kázaný“), nad Božím slovem, jakožto prostředkem osobního posvěcení (lectio divina) a nad vztahem mezi Duchem svatým a Slovem (duchovní četba Písma svatého).

Boží slovo v životě Kristově „Ježíš začal kázat“ S ohledem na biskupský synod, který se bude konat v říjnu, jsem uvažoval nad tím, že letošní postní kázání budu věnovat tématu Božího slova. Postupně se zamyslíme nad hlásáním evangelia v životě Kristově, čili nad Ježíšem „který káže“, nad hlásáním v poslání Církve, neboli nad Kristem „kázaným“, nad Božím slovem jako prostředkem 5

osobního posvěcení, lectio divina, a nad vztahem mezi Duchem a Slovem, v praxi duchovní četbou Písma svatého. Toto kázání začínáme v den, kdy Církev slaví svátek Stolce svatého Petra a to není pro naše téma bezvýznamné. Především je nám příležitostí, abychom vzdali hold a naši náklonnost a úctu tomu, který dnes sedí na Petrově Stolci, Svatému Otci Benediktu XVI. Dále nám připomíná to, co sám apoštol Petr píše ve svém druhém listě, totiž, že „žádné proroctví Písma není ponecháno soukromému výkladu“ (2Petr 1,20) a že tedy každý výklad Božího slova se musí posuzovat živou tradicí Církve, jejíž věrohodný výklad je svěřen apoštolskému magistériu, a jedinečným způsobem, magistériu Petrovu. Je pěkné, u příležitosti, jakou je ta dnešní, a v kontextu současného ekumenického dialogu, připomenout známý text svatého Irenea: „Protože by bylo příliš zdlouhavé vypočítávat posloupnosti všech Církví, vezmeme ohromnou, starobylou a všem známou Církev, která byla založena a ustanovena v Římě dvěma nejslavnějšími apoštoly Petrem a Pavlem … S touto Církví, z důvodu jejího nejvěrohodnějšího původu (propter potentiorem principalitatem), musí být nezbytně v souladu každá Církev, čili věřící, kteří pocházejí ze všech koutů – s tou, v níž se pro všechny lidi uchovává Tradice, pocházející od apoštolů“1. V tomto duchu, nikoli bez bázně a třesení, se chápu prezentace mých úvah nad tématem Božího slova, v přítomnosti Petrova nástupce, biskupa Římské Církve.

1. Kázání v Ježíšově životě Po vyprávění o Ježíše křtu pokračuje evangelista Marek slovy: „Ježíš se odebral do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,14s). Matouš pak píše: „Od té doby začal Ježíš hlásat: „Obraťte se, neboť se přiblížilo Boží království“ (Mt 4,17). Těmito slovy začíná „Evangelium“, chápané jako Ježíšova dobrá zvěst – neboli od Ježíše vycházející a Ježíši podrobena -, lišící se od dobré zvěsti „o“ Ježíšovi pozdějšího apoštolského kázání, zaměřeném na Ježíše. Jde o událost, která zaujímá přesné místo v čase a prostoru: dochází k ní „v Galileji“, „poté, co byl Jan uvězněn“. Sloveso, jež evangelisté používají – „začal kázat“, ukazuje na to, že jde o „počátek“ něčeho nového nejen v Ježíšově životě, ale i v samotných dějinách spásy. Tuto novost vyjadřuje list Židům takto: „Bůh, který mnohokrát a mnoha způsoby mluvil v minulosti k našim předkům skrze proroky, promluvil k nám v této poslední době skrze svého Syna“ (Žid 1,1-2). Začíná zvláštní čas spásy, nový ´kairos, který se šíří asi dva a půl roku (od podzimu roku 27 do jara roku 30 po Kristu). Této své činnosti Ježíš přikládá takovou důležitost, že říká, že byl poslán od Otce a posvěcen pomazáním Ducha právě k tomu, aby „hlásal chudým radostnou zvěst“ (Lk 4,18). V situaci, kdy ho chtěli někteří zadržet, vybízí apoštoly, aby odešli: „Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych tam hlásal radostnou zvěst; protože k tomu jsem přišel“ (Mk 1,38).

1

6

Sv. Irenej, Adv. Haereses, III., 2.

Kázání je součástí takzvaných „tajemství Kristova života“ a tak k němu budeme přistupovat. Slovem „tajemství“ se v tomto kontextu rozumí událost Ježíšova života, nesoucí spásný význam, a jako takovou ji slaví Církev ve své liturgií2. Jestliže neexistuje zvláštní liturgický svátek Ježíšova kázání, je tomu tak proto, že se připomíná v každé liturgii Církve. „Liturgie slova“ ve mši svaté nění nic jiného než liturgické zpřítomnění Ježíše, který káže. Jeden text II. vatikánského koncilu říká: „Kristus je přítomen ve svém slově, neboť je to on, kdo mluví, když se v Církvi čte Písmo svaté“3. Jako v dějinách, kdy Ježíš poté co kázal Boží království, odešel do Jeruzaléma, aby se dal v oběť Otci, tak i v liturgii, poté, co znovu pronesl své slovo, obnovuje své obětování se Otci prostřednictvím eucharistie. Když na konci preface říkáme: „Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně: Hosana na výsostech“, přenášíme se pomyslně do okamžiku, kdy Ježíš vstupuje do Jeruzaléma, aby tu slavil svou Pachu; tady končí čas kázání a začíná čas utrpení. Ježíšovo kázání je tedy „tajemstvím“, protože neobsahuje pouze zjevení nauky, nýbrž vysvětluje samotné tajemství Kristovy osoby; je podstatné pro pochopení jak toho, co předchází – tajemství vtělení -, tak i toho, co následuje: velikonoční tajemství. Bez Ježíšova slova, by zůstaly němými událostmi. Šťastnou intuicí Jana Pavla II. bylo, že začlenil kázání Božího království mezi „tajemství světla“, jež připojil k radostným, bolestným a slavným tajemstvím růžence, vedle Kristova křtu, svatby v Káně, proměnění a ustanovení eucharistie.

2. Kristovo kázání pokračuje v Církvi Autor listu Židům psal nějaký čas po Ježíšově smrti, tedy velmi dlouho poté, co Ježíš přestal mluvit; a přece říká, že Bůh k nám promluvil ve svém Synu „v poslední době, v těchto dnech“. Považuje tedy tyto dny, v nichž žije jako součást „Ježíšových dnů“. Proto, kousek dál, když cituje slova žalmu: „Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce“, vztahuje je na křesťany, řka: „Dejte si pozor, bratři, aby se u nikoho z vás nevyskytlo srdce zlé a nevěřící, takže by odpadl od živého Boha. Spíše se navzájem povzbuzujte den co den, pokud ještě trvá ono dnes“ (srv. Žid 3,7s). Bůh tedy i dnes mluví v Církvi a mluví „ve svém Synu“. V konstituci Dei Verbum čteme – „Bůh, který mluvil v minulosti, nepřestává mluvit se snoubenkou svého milovaného Syna, a Duch svatý, skrze něhož zaznívá živý hlas evangelia v Církvi, a skrze Církev pak v celém světě, uvádí věřící do veškeré pravdy a působí, aby slovo Kristovo v nich bohatě přebývalo“4. Ale jak a kde můžeme slyšet „jeho hlas“? Boží zjevení je uzavřené; v jistém smyslu už Božích slov nepřibývá. A hle, objevujeme další příbuznost mezi Slovem a Eucharistií. Eucharistie je přítomna v celých dějinách spásy: ve Starém zákoně jako předobraz

2

Srv. Av. Augustin, Listy 55, 1,2. Sacrosanctum concilium, 7. 4 Dei Verbum, 8. 3

7

(velikonoční beránek, Melchisedechova oběť, mana) v Novém zákoně jako událost (Kristova smrt a zmrtvýchvstání), v Církvi jako svátost (mše svatá). Kristova oběť se završila a uzavřela na kříži; v jistém smyslu tedy už Kristovy oběti nepokračují; a přece víme, že je tu znovu oběť a to jediná oběť kříže, která se zpřítomňuje a působí v eucharistické oběti. Událost pokračuje ve svátosti, dějiny v liturgii. Podobně je tomu i s Kristovým slovem: přestalo existovat jako událost, ale nadále existuje jako svátost. Boží slovo (dabar) v Bibli, především ve zvláštní formě, kterou má u proroků, je vždy událostí; je slovem-událostí, neboli slovem, které vytváří určitou situaci, jež tvoří v dějinách stále cosi nového. Často se opakující obrat: „Hospodinovo slovo zaznělo k …“, bychom mohli přeložit: „Hospodinovo slovo dostalo konkrétní formu u …“ (u Ezechiela, Ageovi, u Zachariáše, atd.). Tato slova-události pokračují až k Janu Křtiteli. U Lukáše čteme: „V patnáctém roce vlády císaře Tibéria …, sestoupilo Boží slovo na Jana, syna Zachariášova, na poušti (factum est verbum Domini super Johannem)“ (Lk 3,1ss). Po tomto okamžiku toto vyjádření zcela z Bible mizí a na jeho místě se objevuje jiné; nikoli už: „Factum est verbum Domini“, nýbrž „Verbum caro factum est“: Slovo se stalo tělem (Jan 1,14). Událost je nyní osobou! Nikde se nesetkáme s větou „Boží slovo sestoupilo na Ježíše“, protože on sám je Slovem. Po provizorních uskutečněních Božího slova u proroků, nyní následuje uskutečnění plné a definitivní. Bůh tím, že nám dal Syna – píše svatý Jan od Kříže – řekl nám jednou provždy všechno a už nemá co víc zjevovat. Bůh se stal jistým způsobem němým, protože už nemá co říct5. Je však třeba si dobře rozumět: Bůh se stal němým v tom smyslu, že neříká nové věci ve srovnání s tím, co řekl v Ježíši, nikoli však ve smyslu, že by už nemluvil; stále nově říká to, co už jednou vyslovil v Ježíši!

3. Svátostné slovo, které se slyší Už nejsou slova-události, čili pronesená v daném čase a prostoru a jako taková neopakovatelná; jsou však slova svátostná. Svátostná slova jsou Boží slova „vyřčená“ jednou provždy a shromážděná v Bibli; slova, která se vracejí, aby se stala „aktivní skutečností“ pokaždé, když je Církev s autoritou pronáší, a Duch svatý, který je inspiroval se vrací, aby je roznítil v srdci toho, kdo jim naslouchá. „Z mého vezme a vám to oznámí“, říká Ježíš o Duchu svatém (Jan 16,14). Když se mluví o Slovu jako o „svátosti“, bereme tento výraz nikoli v technickém a vyhraněném smyslu „sedmera svátostí“, nýbrž v nejširším smyslu, kdy se o Ježíši mluví jako o „prvotní svátosti Otce“ a o Církvi jako o „všeobecné svátosti spásy“6. Maje před očima definici svatého Augustina o svátosti, jakožto „slovu, které se vidí“ (verbum 5 6

8

Srv. sv. Jan od Kříže, Výstup na horu Karmel II., 22, 4-5. Srv. Lumen gentium, 48.

visibile)7, zvykli jsme si naopak definovat Boží slovo jako „svátost, která se slyší“ (sacramentum audibile). V každé svátosti se rozlišuje viditelné znamení a neviditelná skutečnost, kterou je milost. Slovo, které čteme v Bibli samo o sobě není než hmotným znamením (jako voda při křtu a chléb při eucharistii)., spojení mrtvých hlásek nebo maximálně slovem lidského slovníku, jako kterékoli jiné; zasáhne-lui však víra a osvícení Duchem svatým, pak prostřednictvím tohoto znamení tajemně vstupujeme do kontaktu s živou pravdou a Boží vůlí, a slyšíme samotný hlas Kristův. „Kristovo tělo, píše Bossuet, není už v úctyhodné svátosti reálně přítomné, nakolik Kristova je v hlásání evangelia. Způsoby, které vidíte v tajemství eucharistie jsou znamení, ale to, co je v nich obsaženo je samotné tělo Kristovo; slova Písma, kterým nasloucháte, jsou znamení, ale myšlenka, k níž přivádějí, je samotnou pravdou Božího Syna“. Svátostnost Božího slova se ukazuje v tom, že mnohdy působí zjevně za hranicemi chápání člověka, který může být omezený a nedokonalý, působí takřka samo sebou, ex opere operato, jako říká teologie. Ve slovech Písma je cosi, co jedná za hranicemi jakéhokoli lidského vysvětlení; existuje zřejmá disproporce mezi znamením a skutečností, kterou působí, na niž dává pomyslet, stejně jako je tomu u svátostí. Když prorok Elizeus říkal syrskému Námanovi, který k němu přišel, aby byl uzdraven z malomocenství, že se má sedmkrát ponořit do Jordánu, tento s hněvem namítl: cožpak nejsou lepší Abana a Parpar, řeky damašské, než všechny vody izraelské? Nemohl bych se umýt v nich, abych byl uzdraven? (2Král 5,12). Náman měl pravdu: syrské řeky byly nepochybně lepší a na vody bohatší; přesto, když se vykoupal v Jordáně, byl uzdraven a jeho tělo bylo jako tělo mladíka, k čemuž by nikdy nedošlo, pokud by se vykoupal ve velkých řekách své země. Tak je tomu i s Božím slovem obsaženým v Písmu. Mezi národy, ale i v Církvi byly a budou knihy vznešenější, než některé z knih Bible (stačí pomyslet na Následování Krista), nicméně žádná z nich nepůsobí tak jak působí byť nejskrovnější z inspirovaných knih. Po skončení četby mešního evangelijního úryvku, Církev vyzývá předčítajícího, aby políbil knihu a řekl: „Ať slova evangelia zahladí naše hříchy“ (per Evangelica dicta deleantur nostra delicta). Uzdravující síla Božího slova je dosvědčena v samotném Písmu: „Neuzdravila je ani bylina ani olej, říká se o izraelském národě na poušti, ale tvé slovo. Pane, které uzdravuje všechno“ (Mdr 16,12). Zkušenost to potvrzuje. Slyšel jsem jednoho člověka, který v televizním programu, kterého jsem se účastnil, vydal toto svědectví. Byl alkoholikem v posledním stádiu; bez pití už nevydržel ani dvě hodiny; rodina byla na pokraji zoufalství. Pozvali ho spolu se ženou na setkání nad Božím slovem. Dali mu číst úryvek z Písma. Jedna věta jím projela jako ohnivý blesk a cítil, že je uzdraven. Následně pak, pokaždé, když byl v pokušení napít se, běžel a znovu otevřel Písmo svaté na tom místě. Jen co zase přečetl ona slova, cítil, jak se mu opět vrátila síla, takže dnes je zcela zdráv. Když chce říct, jaká to byla věta, 7

Sv. Augustin, Traktáty o Janově evangeliu, 80,3. 9

hlas se mu zlomí dojetím. Bylo to slovo Písně Písní: „Tvá něha je sladší než víno“ Píseň 1,2). Tato prostá slova, domněle cizí jeho případu, způsobila zázrak. Podobnou epizodu čteme ve Vyprávěních ruského poutníka. Nejproslulejším však je příběh Augustinův: Když četl slova svatého Pavla Římanům 13,11ss: „Zanechme skutků temnoty … Veďme počestný život, jako ve dne; ne v necudnostech a prostopášnostech …“, pocítil „jas klidu“, jenž se mu rozhostil v srdci a poznal, že je uzdravený z otroctví těla8.

4. Liturgie slova Existuje prostor a okamžik, kde dnes Ježíš mluví nejslavnostnějším a nejjistějším způsobem, a to je liturgie slova ve mši svaté. Tato, jak jsem říkal na začátku, není než liturgickým zpřítomněním Ježíše, který káže. V počátcích Církve byla liturgie slova oddělena od eucharistické liturgie. Učedníci, jak zpravují Skutky apoštolů, „den co den všichni společně, chodili do chrámu“; tam naslouchali četbě z Bible, recitovali žalmy a společnou modlitbu s ostatními Židy; dělali to, co se dělá při liturgii slova; potom se shromažďovali odděleně ve svých domech, aby „lámali chléb“, totiž aby slavili eucharistii (srv. Skt 2,43). Velmi záhy se však tato praxe stala nemožnou, a to jak kvůli nepřátelství ze strany židovských představených, tak vzhledem k tomu, že Písma pro ně nabyla nového významu, zcela zaměřeného na Krista. Proto se i naslouchání Písmu přesunulo z chrámu a synagogy do míst křesťanského kultu, a stalo se dnešní liturgií slova, která předchází eucharistické modlitbě. V popisu eucharistického slavení, jak je zaznamenal svatý Justin ve II. století je liturgie slova nejen její integrující součástí, ale ke čtením ze Starého zákona se už připojovala ta, jenž světec nazývá „paměti apoštolů“, tedy evangelia a listy, prakticky Nový zákon. Biblická čtení, kterým se naslouchá v liturgii, nabývají nového a silnějšího smyslu, než když se čtou v jiných kontextech. Jejich cílem ani tolik není, aby se lépe poznala Bible, jako když se čte doma či v biblické škole, nýbrž aby se poznal ten, který se zpřítomňuje při lámání chleba, aby se pokaždé vrhlo světlo na některý zvláštní aspekt tajemství, které se chystáme přijmout. Skoro programovým způsobem je to patrné na příběhu emauzských učedníků: bylo to při naslouchání výkladu Písma, kdy srdce učedníků začala roztávat, takže ho pak dokázali poznat při lámání chleba. Jeden příklad za mnohé: čtení XXIX. neděle v mezidobí cyklu B. První čtení je úryvek o trpícím služebníku, který na sebe vzal nepravosti lidu (Iz 53,2-11); druhé čtení mluví o Kristu veleknězi, zkoušeném ve všem jako my, vyjma hříchu; evangelijní úryvek mluví o Synu člověka, který přišel, aby dal svůj život jako výkupné za mnohé. Všechny tyto tři úryvky vrhají světlo na základní aspekt tajemství, které se chystáme slavit a přijmout v eucharistické liturgii.

8

Sv. Augustin, Vyznání, VIII., 12. 10

Při mši svaté se slova a příběhy nejen vyprávějí, nýbrž znovu prožívají; vzpomínka se stává skutečností a přítomností. To k čemu došlo „za onoho času“, se odehrává „v tomto čase“, „dnes“ (hodie), jak se liturgie s oblibou vyjadřuje. Nejsme pouze posluchači slova, ale přímými účastníky a činiteli v něm. Toto slovo se obrací k nám, zde přítomným; jsme povolání, abychom my sami zaujali místo připomínaných postav. Také zde napomůže k pochopení pár příkladů. V prvním čtení se čte příběh o Bohu, jak mluví k Mojžíšovi z hořícího keře: my se při mši svaté nacházíme před skutečným hořícím keřem … Čte se o Izaiášovi, jak dostává na rty řeřavý uhel, který ho očišťuje k poslání: my se chystáme přijmout na své rty pravý hořící uhel, toho jenž přišel aby přinesl oheň na zemi … Ezechiel je vyzván, aby snědl svitek prorockých řečí a my se chystáme jíst toho, který je samotným slovem, které se stalo tělem a stalo se chlebem … Věc bude ještě jasnější, když ze Starého zákona přejdeme do Nového, od prvního čtení k úryvku evangelia. Žena, která trpěla krvácením si je jistá, že bude uzdravena, podaří-li se jí dotknout lemu Ježíšova šatu: co říci o nás, kteří se chystáme dotknout víc než jen lemu pláště? Jednou jsem naslouchal evangelijnímu příběhu o Zachovi a byl jsem zasažen jeho „aktuálností“. Já jsem byl Zachem; ke mně se obracela slova: „Dnes musím být v tvém domě“; byl jsem to já, o němž se mohlo říct: „Vešel jako host k hříšníkovi!“, a byl jsem to já, komu potom, co jsem ho přijal ve svatém přijímání Ježíš řekl: „Dnes přišla do tohoto domu spása“. A tak je tomu s každým evangelijním příběhem. Jak se neztotožnit při mši se Simonem, který tiskne v náručí Dítě Ježíše, s Tomášem, který se dotýká jeho ran? Dnešním evangeliem, ve feriálním slavení pátku druhého postního týdne, je podobenství o zlých vinařích (Mt 21,33-43): „naposled k nim poslal svého syna; řekl si: Na mého syna budou mít ohled!“Vzpomínám si jaký účinek měla tato slova na mě, když jsem jim jednou spíše roztržitě naslouchal při mši. Týž Syn se chystá, aby se mi dal ve svatém přijímání: byl jsem připraven, abych ho dokázal přijmout s úctou, jakou nebeský Otec očekává? Nejen skutky, ale i slova evangelia, jimž ve mši nasloucháme, nabývají nového a silnějšího významu. Jednoho letního dne jsem slavil mši svatou v maličkém klauzurním klášteře. Evangelijním úryvkem byl Mt 12. Nikdy nezapomenu, jaký dojem na mně zanechala Ježíšova slova: „Hle, tady je nyní někdo víc než Jonáš … Tady je nyní někdo víc než Šalomoun“. Bylo to, jako bych je v tu chvíli slyšel poprvé. Pochopil jsem, že ta 11

dvě příslovce „tady“ a „nyní“ znamenají skutečně tady a nyní, totiž v tuto chvíli a na tomto místě, nejen v době, kdy žil Ježíš na zemi, před mnoha staletími. Od onoho letního dne se mi ta slova stala drahými a blízkými novým způsobem. Často mi při mši svaté, když pro proměňování poklekám v nitru vyvstane: „Hle, tady je nyní někdo víc než Šalomoun! Tady je někdo víc, než Jonáš!“ „Vy, kdo jste zvyklí účastnit se božských tajemství, – říkával Origenes křesťanům své doby, - když přijímáte tělo Páně, uchováváte ho s veškerou pozorností a úctou, aby ani drobet neupadl na zem, aby nic z posvěceného daru nepřišlo nazmar. Jste právem přesvědčeni, že by bylo hříchem nechat z něj v nedbalosti upadnout úlomky. Jestliže pro uchování jeho těla jste tak pečliví, a je dobře že jimi jste -, vězte, že opomíjet Boží slovo není menší vinou, než nechávat ladem jeho tělo“9. Mezi tolika Božími slovy, která den co den slyšíme při mši svaté nebo v liturgii hodin, je skoro vždy některé určeno zvláště nám. Ono samo dokáže naplnit celý náš den a osvítit naši modlitbu. Jde o to nedopustit, aby padlo do prázdna. Rozmanité sochy a basreliéfy dávného východu představují písaře, jak naslouchá hlasu panovníka, který diktuje či mluví: je vidět, jak je celý v pozoru: nohy zkřížené, trup vzpřímený, oči dokořán, uši napnuté. Je to postoj, který se u Izaiáše připisuje Pánovu Služebníku: „Každého rána mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníků“ (Iz 50, 4). Tak musíme být i my, když se pronáší Boží slovo Přijměme tedy jako by se obracela k nám výzva, kterou čteme v úvodu k Řeholi svatého Benedikta: „S očima otevřenýma Božímu světlu, s pozorným sluchem a plným údivu naslouchejme Božímu hlasu, jenž se k nám den co den obrací a volá: Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce, a dále: kdo má uši, slyš co Duch říká církevním obcím“10.

9

Origenes, In Exod. hom., XIII, 3. Západní mnišská pravidla, Qiqajon, Comunità di Bose, 1989, str. 53. 12

10

JOSEF KARDINÁL BERAN 2. února 1948

11

P a stý ř ský l i st

k svá tku b l a ho sl a ve n é A n e žky Č e ské Až bude v Čechách nejhůře, má býti podle dávné pověsti nalezen již tak dlouho hledaný hrob naší bl. Anežky. Třebaže tolik toužíme, aby konečně už byly vypátrány ostatky bl. Anežky, třebaže se na ten úmysl i modlíme, přece si na druhé straně nepřejeme, aby poměry v Čechách i v celém našem státě ve zhoršení dospívaly k vrcholu. Nemůžeme však říci, že by poměry naše nebyly těžké. Jsou smutné, velmi smutné, takové, jakých si nezasloužil náš dobrý lid po tak smutných a těžkých utrpeních. Máme proto malomyslnět? Máme my kněží ztrácet chuť k práci a činnosti? Jsme čeští kněží. Zůstaneme věrni svému národu i v dobách nejkrutějších. Zůstaneme věrni i své církvi u vědomí, že právě věrností své církvi nejvíce prospějeme svému lidu! Církev svatá má zaslíbení svého Zakladatele: „A brány pekelné ji nepřemohou“ (Mt 16,18), přislíbení Krista, jenž jindy řekl: „Důvěřujte, já jsem přemohl svět!“ (Jan 16,33). Sv. Jan jako by vykládal tento výrok svého Mistra, napsal v I. epištole (4,4): „Všecko, co se zrodilo z Boha, přemáhá svět.“ (v.5) „Kdo však přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?“ Ano, přemůžeme svět vírou, vírou ve jméno Ježíš, vírou ve jméno Boha, vírou účinnou, vírou skutky dokazovanou, neboť víra bez skutků je mrtvá“ (Jak 2,17 a ns.). A tím pomůžeme i své vlasti. 11

Narodil se 29. prosince 1888 v Plzni. Dětství prožil v chudé, ale velmi zbožné rodině, kde mohlo vyrůst jeho kněžské povolání. Na kněze byl vysvěcen v Římě 10. června 1911, od roku 1939 se stal profesorem teologické fakulty Karlovy univerzity. V roce 1941 byl gestapem odvlečen do Terezína a později do Dachau, kde pobyl až do konce války. 4. a11/listopadu 1946 byl Piem XII. jmenován pražským arcibiskupem a 8. prosince 1946 vysvěcen. Během únorových událostí roku 1948 varoval celý národ před krveprolitím a v pastýřském listě z 2. března vybízel k návratu ke křesťanským mravním hodnotám. Po únoru odmítl vyslovit loajalitu církve k novému režimu.Od 19. června 1949 byl střežen nejprve v Arcibiskupském paláci do 10. března 1951 a pak byl internován až do roku 1965 v Roželově, v Růžodolu, v Paběnicích, v Mukařově a v Radvanově. Když se rozhodl Pavel VI. jmenovat českého primase kardinálem, pokoušel se zástupce Svatého stolce vyjednávat s vládními úřady, aby arcibiskup Beran směl odjet do Říma na slavnostní předání kardinálského klobouku. Arcibiskupu Beranovi bylo tedy dovoleno opustit Československo, ale za cenu, že se již nevrátí zpět do vlasti. V Římě 25. února 1965 jmenoval Pavel VI. arcibiskupa Berana kardinálem a přidělil mu titulární kostel sv. Kříže na Via Flaminia v Římě. Na 2. vatikánském koncilu pronesl projev o svobodě svědomí. Na nemocného kardinála těžce zapůsobily srpnové události roku 1968. Jeho požehnaný život se uzavřel 17. května 1969 v římské koleji Nepomucenum. K jeho úmrtnímu loži přišel papež Pavel VI. Ačkoliv kardinál Beran nabídl několikrát rezignaci na svůj úřad, Pavel VI. si přál, aby zůstal až do smrti pražským arcibiskupem. Byl pohřben v kryptách baziliky sv. Petra v Římě poblíže hrobu apoštola dne 22. května 1969, když pražská vláda odmítla dát povolení k převozu těla do Prahy. Je jediným Čechem, který byl kdy na tom místě pochován. V roce 1998 byl zahájen proces jeho blahořečení. 13

Doba svatopostní je dobrou oživení náboženské horlivosti. Využijme dobře této doby jak k vlastnímu posilnění, tak i k posilnění duší nám svěřených! V začátek postu spadá svátek bl. Anežky. Neříká nám nic její světlý příklad? Co nám po ní zbylo? Co nám ji připomíná? 1. Zpustlý klášter Na Františku, - Je to hanba nás Čechů, ne na posledním místě nás českých katolíků, že toto posvátné místo je dosud v rozvalinách. „České Assisi“. – Jak by si takové památky vážili jinde! Než kolik let musel čekat chrám svatovítský na své dokončení? Milénium svatováclavské bylo vzpruhou. A chrám byl do roku 1929 dobudován. Musí být podobnou vzpruhou i snaha všech upřímných Čechů a Slováků, aby co nejvíce bylo urychleno svatořečení12 té, kterou chtěl již Karel IV. mít oslavenou na oltářích. Přičiňme se, aby práce na obnově dědictví Anežčina co nejvíce pokračovala. Podejme pomocnou ruku všem, kdož o tuto obnovu usilují! Hojnými příspěvky nahrazujte pokání, když vzhledem k poměrům současným i letos ještě je půst omezen na Popeleční středu a Velký pátek. Ale zamysleme se ještě nad jednou okolností! Zpustošení kláštera Anežčina bylo výsledkem bratrovražedných bojů! Je bolestivý pohled na rozvaliny měst a chrámů v Rusku, Polsku, Anglii i jinde v Evropě, ale spoušť tuto zavinila zloba nepřátel. Tím smutnější je zpustošení zaviněné bratrovražednými boji. Není to hrozné memento i pro dobu naši? Kdo rozdmychuje bratrovražedné boje u nás, je největším nepřítelem národa! A jsou, kteří je rozdmychují! Neskrývejte se za lid! Lid, ten dobrý náš lid, si nepřeje toho, co mu přičítáte! Je bratrovražedný boj i vedený jazykem: pomluvou, osočováním, udáváním, jež není oprávněné. Milí bratři! Na kazatelně, ve zpovědnici a kde jen můžete, hleďte působit na své svěřené, aby prohlédli a poznali, kdo jsou jeho nepřátelé. Urovnávejte rozbroje v rodinách, osadách, ve veřejném životě. My kněží musíme být nejen hlasateli, ale i spolutvůrci míru. Věnujme svrchovanou píli této službě svému lidu a svému národu v době svatopostní! 2. Blahoslavenou Anežku nám dále připomíná řád křižovníků, jí založený. Český rytířský řád, řád špitálníků. Jsem vděčen tomu řádu, že pro český národ i pro církev svatou u nás tolik dobrého vykonal. Kéž by i řady jeho byly rozhojněny novým zdatným dorostem! Vždy se osvědčil jako český řád, rytířský řád, který nezapomněl na svůj účel – 12

Anežka Přemyslovna byla svatořečena 12. listopadu 1989 v Římě papežem Janem Pavlem II. 14

mírnit bídu strádajících. Ale tento odkaz bl. Anežky platí i pro nás všechny. Všichni, každý z nás, musí být českým rytířem, plným pochopení pro potřeby bližních a plným lásky k trpícím. Už v promluvě na svátek sv. Václava jsem to zdůraznil. Nezapomínejte! Použijte všech možností doby svatopostní a vychovávejte zejména mládež v duchu české rytířskosti. České – uvědoměle národní a vlastenecké -, a rytířskosti v plném slova smyslu. Rytíř musil si uchovat svůj štít čistý, bezúhonný, věrností k Marii Panně se zavazoval hájit čest a důstojnost ženy a přísahal přispět vždy k pomoci na obhájené víry. Mládeži drahá! Bez víry a prakticky žitého náboženství neuhájíš si svůj štít čistý a bezúhonný! Místo abys pomáhala zvýšit čest a důstojnost ženy v bláto šlapané v tisku, v divadle, v kinech i v životě vůbec – neomlouváš svou slabostí své jednání úplně přizpůsobené zbahnilosti doby? Láska k Marii Panně i zde bude oporou v tvém úsilí o nápravu mravů. A boj za víru? Je stejně čestný jako boj za národní přesvědčení. Kdo nezradí víru, jistě nezradí ani svůj národ! Konečně láska k potřebným? Znovu připomínám, že právě doba postní nás zavazuje nezanedbat žádné příležitosti k skutkům tělesného i duchovního milosrdenství, k těm skutkům jimž přislíbil Ježíš Kristus odplatu veřejnou v den soudu posledního, který i sebe samého ztotožnil s potřebnými v památných slovech: „Cožkoliv jste učinili jednomu z nejmenších mých bratří, mně jste učinili!“ (Mt 25,40). 3. Kříž u Karmelitek. Nebudou všichni vědět, že kostel karmelitek na Hradčanech skrývá vzácnou památku na bl. Anežku. Hned proti vchodu na stěně visí velký kříž, nápadný krvavými ranami na kolenou. Podle dávného podání před tímto křížem v klášterní chodbě se modlila bl. Anežka ve chvíli, kdy na Moravském poli umíral její synovec Přemysl Otakar II., posetý ranami. Před tímto křížem, v této pro český národ tak osudové chvíli, se modlila za český lid. Svatý kříž v době postní zvlášť musí být uctíván. Slovy, písněmi, modlitbami, ale hlavně životem. Kříž Kristův zvítězil nad křížem hákovým, kříž Kristův vítězí nade všemi, kdož proti kříži bojují. Satan byl, jest a bude vždy vůdcem odpůrců kříže. Milujme Kristův kříž, milujme jej i ve svých životních křížích! Bolestí a utrpením na kříž Kristův přibiti, statečně plňme své povinnosti. A pod křížem Kristovým vroucně prosme za vítězství pravdy v našem národě. Vítězství lži by znovu na náš národ uvalilo pohromu doby braniborské. Uctívejme kříž s naší světicí, bl. Anežkou, a prosme ji, aby svou přímluvou oddálila od našeho národa tresty, jež nevědomostí a, žel Bohu, někdy i zlobou znovu přivolávají ti, kdož slouží ďáblu, a ne Kristu. A spojte tyto své modlitby i s modlitbami mými, jež s vámi obětuji za drahý český národ vždy, kdykoliv mohu, v kostele karmelitek před křížem Anežčiným. V Kristu nejmilejší! Doba svatopostní je doba spásy. Proto doba spásy, že je to doba kajícnosti. Prožívejme ji v duchu bl. Anežky České a pod její ochranou! My kněží musíme předcházet dobrým příkladem duším nám svěřeným. Modleme se vroucněji a pozorněji svaté oficium, modlitbu církve za církev. Buďme vřelejší při oběti nejsvětější, kdy ve spojení s bolestnou Pannou Marii svoláváme předrahou Krev Ježíšovu na svůj lid! Uctívejme sv. Kristův kříž celým svým životem, svědomitým plněním přikázání Božích i stavovských povinností, i obětmi upřímné lásky blíženské. Budou-li všechny tyto skutky vykonávány ve stavu milosti posvěcující – a řádná sv. zpověď velikonoční nám stav této Boží milosti zajistí – přinese doba postní smír uráženému Srdci Božímu, a radost velikonoční jistě bude zárukou vítězství Kristovy pravdy, vítězství, jež jedině může národu našemu zabezpečit klid a trvalý mír. Amen. Nechť vám všem žehná trojjediný Bůh Otec, Syn a Duch svatý. Amen. 15

SV. AUGUSTIN

BŮH JE JEDINOU ODPOVĚDÍ NA NEKLIDY LIDSKÉHO SRDCE (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 27. 2.)

Náhrobek sv. Augustina v Pávii

Drazí bratři a sestry, Dnešním setkáním bych chtěl zakončit prezentaci postavy sv. Augustina. Věnovali jsme se již jeho životu, jeho dílu a některým aspektům jeho myšlení a dnes bych se chtěl vrátit k jeho niternému zážitku, který z něj učinil jednoho z největších konvertitů křesťanských dějin. Nad touto jeho zkušeností jsem za zamýšlel minulý rok během své pouti do Pávie, abych tam uctil ostatky tohoto církevního otce. Chtěl jsem mu tak vyjádřit úctu celé katolické církve, ale také zviditelnit svou osobní zbožnost a vděčnost této postavě, s níž se cítím svázán ve svém životě teologa, kněze i pastýře. Zážitek sv. Augustina je dodnes přístupný především díky jeho Vyznáním, díla, které napsal ke chvále Boží a které stojí u počátků jedné ze specifických literárních forem Západu: autobiografie, tedy osobního výrazu vědomí o sobě samém. Kdokoli se seznámí s touto mimořádnou, okouzlující a dodnes velmi čtenou knihou, snadno postřehne, že Augustinova konverze nebyla ani nečekaná, ani od počátku plně uskutečněná, ale může být v plném a vlastním smyslu definována spíše jako cesta, která zůstává vzorem pro každého z nás. Toto putování zajisté vyvrcholilo konverzí a pak křtem, ale neskončilo onou Velikonoční vigilií roku 387, když tohoto afrického rétora v Milánu biskup Ambrož pokřtil. Cesta Augustinovy konverze totiž nenápadně pokračovala až do konce jeho života, 16

takže lze opravdu říci, že její tři různé etapy, které lze snadno rozlišit, představují jednu jedinou velkou konverzi. Svatý Augustin byl vášnivým hledačem pravdy a to od začátku až do konce svého života. První etapa cesty jeho konverze se uskutečnila postupným přibližováním ke křesťanství. Od jeho matky Moniky, k níž byl neustále velmi připoután, se mu totiž dostalo křesťanské výchovy a ačkoli pak během svých mladých let vedl nespořádaný život, vždycky pociťoval hlubokou přitažlivost ke Kristu, protože lásku k Pánovu jménu pil spolu s mateřským mlékem, jak sám zdůrazňuje (srov. Vyznání, III,4,8 ). Avšak i filosofie, zejména platónského ražení přispěla k jeho dalšímu přiblížení se Kristu a ukázala mu existenci Logu, stvořitelského rozumu. Knihy filosofů mu ukazovaly, že existuje rozum, z něhož pochází celý svět, ale neřekli mu, jak dosáhnout tento Logos, který se zdál tak vzdáleným. Teprve četba listů svatého Pavla ve víře katolické církve mu plně zjevila pravdu. Tuto zkušenost syntetizuje Augustin v jedné z nejproslulejších pasáží svých Vyznání. Vypráví tam, že v mukách svých reflexí se jednoho dne odebral do zahrady a najednou zaslechl dětský hlas, který opakoval říkanku, kterou nikdy dříve neslyšel: tolle, lege, tolle, lege, „vezmi, čti, vezmi, čti“ (VIII, 12,29). Vzpomněl si tehdy na konverzi Antonína, otce mnišství, a spěšně se chopil pavlovského kodexu, který měl chvíli před tím v rukou, otevřel jej a pohled mu padl na úryvek z listu Římanům, kde apoštol vybízí odložit skutky těla a obléknout se v Krista (13, 13-14). Pochopil, že toto slovo bylo v té chvíli určeno jemu osobně, přicházelo od Boha prostřednictvím apoštola a ukazovalo mu, co má v oné chvíli dělat. Pocítil tak, že se rozpouštějí temnoty pochybností a on je svobodný k tomu, aby se dal cele Kristu: „Obrátil jsem k tobě celé svoje bytí“, komentoval to později (Vyznání, VIII,12,30). To byla jeho první a rozhodující konverze. K této základní etapě svého dlouhého putování došel africký rétor, díky svému vášnivému zaujetí pro člověka a pro pravdu, vášni, která jej vedla hledat velkého a nedostupného Boha. Víra v Krista mu umožnila pochopit, že Bůh, zdánlivě tak vzdálený, ve skutečnosti tak vzdálený nebyl. Stal se nám totiž blízkým tím, že se stal jedním z nás. V tomto smyslu vedla víra v Krista k dovršení dlouhého Augustinova hledání na cestě pravdy. Pouze Bůh, který se stal „hmatatelným“, jedním z nás, byl skutečně Bohem, ke kterému bylo možné se modlit, pro něhož a s nímž bylo možné žít. To je cesta, kterou je třeba kráčet s odvahou a zároveň pokorou, v ustavičné otevřenosti a očišťování, které má každý z nás neustále zapotřebí. Avšak onou Velikonoční vigilií roku 387, jak jsme řekli, Augustinova cesta neskončila. Vrátil se do Afriky a založil malý klášter, kde se usadil s několika přáteli, aby se věnovali kontemplativnímu životu a studiu. To byl jeho životní sen. Nyní byl povolán žít plně pro pravdu, s pravdou a v přátelství s Kristem, který je pravda. Krásný sen trval tři roky, až do doby kdy byl, ke své nevoli, vysvěcen v Hippo na kněze a byl poslán sloužit věřícím. Přitom sice pokračoval v životě s Kristem a pro Krista, ale ve službě všem. Bylo to pro něho velmi obtížné, ale hned na počátku pochopil, že pouze životem pro druhé a nikoli jenom pro svou soukromou kontemplaci, mohl skutečně žít s Kristem a pro Krista. Augustin se tedy zřekl života pouhé meditace a naučil se - nikoli bez obtíží – dávat k dispozici plody své inteligence k užitku druhých. Naučil se předávat svou víru prostým lidem a žít tak pro ně ve městě, které se stalo jeho městem, neúnavně vyvíjet velkodušnou a svízelnou činnost, kterou v jednom ze svých krásných kázání popisuje takto. „Kázat, diskutovat, znovu získávat, povzbuzovat, být k dispozici všem – to je obrovský úkol, velká tíže a nezměrná námaha“ (Serm. 339,4). Tuto tíži však na sebe vzal, neboť pochopil, že 17

právě tak mohl být blíže Kristu. Pochopit, že k druhým se přichází v jednoduchosti a pokoře – to byla jeho pravá druhá konverze. Ale je tu ještě poslední etapa augustiniánské cesty, třetí konverze. Ta, která jej každý den života vedla k tomu, aby prosil Boha o odpuštění. Zpočátku si myslel, že když už je jednou pokřtěn, žije ve společenství s Kristem, ve svátostech a při slavení eucharistie dosahuje života, jak je podán v horském kázání: dokonalosti darované křtem a opětovně potvrzované v eucharistii. V poslední etapě života pochopil, že to, co řekl ve svých prvních promluvách o horském kázání, tedy že jako křesťané nyní žijeme trvale v tomto stavu, bylo pomýlené. Jen samotný Kristus opravdu a plně realizoval horské kázání. Potřebujeme být obmyti Kristem, který nám umyje nohy, a jím obnovováni. Potřebujeme ustavičnou konverzi. Až do konce budeme potřebovat pokoru, která uznává, že jsme hříšníky na cestě, dokud nám Pán nepodá ruku definitivně, aby nás uvedl do života věčného. V tomto posledním postoji pokory, den po dni prožívaném, Augustin zemřel. Tento postoj hluboké pokory před jediným Pánem, Ježíšem, jej přivedl také ke zkušenosti intelektuální pokory. Augustin, který je jednou z největších postav dějin myšlení, totiž během posledních let svého života podrobil všechna svá četná díla pronikavému kritickému zkoumání. Tak vznikl jeho spis Retractationes („revize“), kterým tak svoje, opravdu velkolepé, teologické myšlení zařazuje do pokorné a svaté víry té, kterou nazývá jednoduše jménem Catholica, tedy Církví. „Pochopil jsem – píše právě v této své nejoriginálnější knize (I,19,1-3), že jeden jediný je opravdu dokonalý a že slova horského kázání jsou uskutečněna pouze v jednom jediném: v samotném Ježíši Kristu. Avšak celá Církev – my všichni, včetně apoštolů – musíme každý den prosit: odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům“. Augustin se obrátil ke Kristu, který je pravda a láska, následoval jej po celý život a stal se vzorem každé lidské bytosti, nám všem, kteří hledáme Boha. Proto jsem chtěl završit svou pouť do Pávie před hrobem tohoto velkého milovníka Boha a symbolicky předat církvi a světu svou první encykliku, nazvanou Deus caritas est. Ta totiž mnoho dluží, zejména ve své první části, právě myšlení svatého Augustina. I dnes, stejně jako v jeho době, potřebuje lidstvo poznat a především žít tuto základní skutečnost: Bůh je láska a setkání s ním je jedinou odpovědí na neklid lidského srdce. Srdce, obývané nadějí, která je snad ještě v mnoha našich současnících potemnělá a neuvědomělá, ale která nám křesťanům už dnes otevírá budoucnost, takže svatý Pavel napsal, že „v naději jsme spaseni“ (Řím 8,24). Naději jsem věnoval svou druhou encykliku Spe salvi a také ona je široce poplatná Augustinovi a jeho setkání s Bohem. V jednom krásném textu sv. Augustin definuje modlitbu jako výraz touhy a tvrdí, že Bůh odpovídá tím, že rozšiřuje naše srdce směrem k Němu. Musíme očišťovat naše touhy a naděje, abychom přijali Boží něhu (srov. In I Ioannis 4,6). Ta jediná nás totiž otevírá také pro druhé a zachraňuje nás. Modleme se tedy, aby nám bylo v našem životě každý den dopřáno následovat příklad tohoto velkého konvertity, abychom jako on potkávali v každé chvíli našeho života Pána Ježíše, jediného, který nás spasí, očišťuje a dá nám pravou radost, pravý život. 18

TAJEMSTVÍ RŮŽENCE SVĚTLA BAZILIKA SVATÉHO RŮŽENCE V LURDECH ATELIÉR CENTRA ALETTI, ŘÍM

Od stvoření k plnosti Kristova vykupitel-ského díla, každá etapa dějin spásy zakládá a umocňuje schopnost hmoty stát se ikonou Božího království. Už od prvního dne stvoření jsou vody křestním obmytím; dávají nám poznat, že i kosmická realita, která vstupuje do liturgie (chléb, olej, víno, voda), není podružná, ani zaměřená k tomu, aby nesla význam, který je sám o sobě jiný, ale odhaluje pravý důvod jejího stvoření, když nám dává překročit omezené chápání, na které ji při denním užívání zužujeme. Ve svátosti se hmota stává průzračnou, dává prostupovat světlu. Hle, tady je zdroj správného a zdravého vztahu ke stvoření.

JEŽÍŠŮV KŘEST

Jan Křtitel je zobrazen jako asketa zcela pohlcený svým posláním stát se gestem toho, jenž ukazuje na Beránka Božího, který snímá hříchy světa, Božího Syna, spasitele lidí. Poznání Boha není čímsi abstraktním, teoretickým. V Janově evangeliu je patrné, jak prostředí připravené Janem Křtitelem je privilegovaným místem ke zjevení Mesiáše. Jan Křtitel otevřeně ukazuje na hřích lidstva a vybízí k pokání. 19

Člověk poznává svou pravdu, to, kým je, a proto se v něm přirozeně rodí otázka po spáse jako otázka zásadní a životně důležitá. Kristus sestupuje do vod a bere na sebe stav lidstva, přijímá smrt jako daň za hřích. Je živý, ale zdá se být mrtvý, pohlcen vodami. Ve skutečnosti však dává vodám životní sílu, schopnost rodit syny světla. On, světlo, světlo předává a Jan Křtitel je svědkem světla.

SVATBA V KÁNĚ

Tato evangelijní scéna má pro dnešní svět zvlášť významné poselství. V Janově evangeliu se říká, že třetího dne byla svatba v Káně. Podle starověkého počítání času (dnes, zítra a třetí den), se scéna odehrává dva dny po čtyřech dnech, o nichž se předtím vypráví u Jana (1,19.29.35.43). Chce se tím říct, že třetí den, kdy se konala svatba, v počítání dnů od začátku Janova evangelia, odpovídá ve skutečnosti šestému dni. Čtyři plus dva. „Třetího dne, počínaje čtvrtým tedy šestého dne počítaném od začátku, se konala svatba v Káně Galilejské“, říká Origenes ve svém komentáři. Umístěním svatby do šestého dne, se činí přímý odkaz na Jana 19,31, tedy na Ježíšovu smrt. Šestý den je rovněž dnem 20

stvoření člověka. Je tedy dnem zrození nového člověka na kříži. Protože evangelium říká, že svatba byla třetího dne, zdůrazňuje se tu vztah s dnem zmrtvýchvstání. To znamená, že velikonoční tajemství smrti a zmrtvýchvstání jsou souřadnicemi pro porozumění svatbě v Káně. Proto je Ježíš zobrazen z ranou v boku: aby se ukázala jeho velikonoční a manželská dimenze. Jeho otevřený bok na kříži, z něhož vytryskla krev a voda, připomíná teologickou pravdu o Církvi jako manželce. Lze rovněž připomenout, že manžel a manželka jsou v Bibli symbolem vztahu mezi Bohem a lidstvem. Mariina slova „už nemají víno“, vykládaná ve světle textů knihy Moudrosti a Kazatel, chtějí říci: „nemají už lásky“. Tato slova tedy mohou vyjadřovat i konec náboženství bez lásky, náboženství, které se omezilo na formality, legalizmy, moralizmy, atd. Otcové ztotožňovaly kamenné nádoby s marností náboženství, v němž už zákon není strážcem náboženského vztahu, nýbrž stal se základem legalizmu. Náboženství, ve kterém se vyčerpala láska, se stává zbytečným jhem, které budí alergii vůči všemu náboženskému. To je zvlášť aktuální dnes, a to nejen ve Francii. Manželé se často prezentují smutní, protože už nemají lásku. V naší kultuře je smutek zvlášť dramatickým tématem. Vztah člověka k Bohu je sám o sobě pramenem lásky a radosti. Kristus, nový ženich odděluje lidstvo od temnot, úzkosti, a spojuje ho 21

s Bohem, ve vztahu lásky – pokud je křesťanská víra – k němuž se svobodně přidružuje ve věrnosti, lásky, kterou ani smrt nedokáže uhasit. Tehdy se s docela jinou pozorností naslouchá slovům Matky Boží „učiňte, co vám řekne“. Boží slovo – plně uskutečněné v osobě Krista, jako láska Otce k lidstvu – se stává horizontem nové smlouvy. Na tomto horizontu lze chápat i zjevení Panny Marie.

HLÁSÁNÍ BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ A VÝZVA K POKÁNÍ

Když se Jan Pavel II. modlil tajemství světla poprvé, u tajemství hlásání Božího království citoval úryvek z Janova evangelia (Jan 20,1923: Večer toho prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci, když ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Najednou stál uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám!“ To řekl a ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když viděli Pána. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás“. Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny. Komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“. Toto tajemství světla je vyobrazeno na dvou panelech. Na jednom je znázorněn Kristus, jak prochází zavřenými dveřmi, ukazuje zraněný bok a krvavé rány na rukou, vydechuje Ducha svatého a tak dává apoštolům moc odpouštět hříchy. Boží království se představuje s radikální novostí: odpuštění hříchů. Jedině Bůh může odpouštět hříchy. Osmý den označuje tuto novost smýšlení, uvažování, tvořivosti, která se naprosto liší od logiky, tvořivosti dne sedmého. Osmý den je dnem, co nezná západu, tedy bez časového omezení, či lépe, osmý den je mírou všech ostatních dní. Čas se totiž měří vycházeje z osmého dne. V osmém dni se všechno setkává, vše je tu současné a vzájemně propojené. Příčinnost a rozumová logika sedmého dne pominuly a vše je přítomné 22

v jednotě. Proto apoštolové stojí před Kristem, který zjevně nechává dveře zavřené. Ale ony nejsou zavřené. Jsou jako zrna na obilném klasu, aby připomínaly dávnou eucharistickou modlitbu: „Jako tento lámaný chléb byl rozptýlen po návrších a sebrán, aby byl jedno, tak se tvá Církev shromažďuje ze všech koutů tvého Království“ (Didaché, IX, 4). Druhý panel představuje uzdravení ochrnulého, který se spuštěn skrz střechu. Spása přichází skrze odpuštění hříchů a týká se našeho vztahu k Bohu. Kristus uzdravuje ochrnulého tím, že mu odpouští hříchy, neboť ten, jemuž jsou odpuštěny hříchy, je uzdraven, v tom smyslu, že je spasen, protože už není sám, podroben smrti, nýbrž opět ve spolčenost ví s Bohem, který je život. Kvůli ostatním přítomným, kteří chtějí Ježíše odsoudit, protože se odvážil odpustit hříchy – což náleží jedině Bohu -, Kristus uzdravuje chromého tělesně, což je snazší, ale méně důležité. Co nám to všechno naznačuje? Lze být s Bohem, lze být v osmém dni, ale dosud tělesně nemocní. A přece jsme vykoupeni k životu, co nezaniká. Ale i opak může být pravdou: můžeme požívat dobrého zdraví a nežít spásou. Proto den, kdy se zdraví zhroutí, se zakouší jako tragédie naší ne-spásy, zatímco ten, kdo žije spásou, si už nevšímá tragické povahy nemoci a tělesné smrti. Kristus konečně uzdravuje ochrnulého, aby ukázal, že odpuštění je stejně reálné jako vstát a chodit.

PROMĚNĚNÍ

Kristus je pravým sluncem – proto vše kolem dlí v temnotě. Podle Otců se oči apoštolů otevřely a oni spatřili nehasnoucí světlo na tváři Toho, kterého pak uvidí posmívaného a k smrti ztýraného. Přítomnost Mojžíše a Eliáše, tedy zákona a proroků, dosvědčuje, že Kristova Pascha konečně odhalila smysl jejich poslání, ale také význam všech proroctví, 23

všech zákonů, všech časů. Světlo velikonočního tajemství Ježíše Krista je pečetí všech proroctví i každého zákona, neboť velikonoční tajemství je zárukou cesty, na níž se uskutečňuje láska ke každému člověku i ke všem lidem. Láska žije ve velikonočním rázu, v dění velikonočního třídenní. Jedině Kristova láska je s to podstoupit smrt, zlo, utrpení, neúspěch; jedině láska toto všechno dokáže zahrnout a proměnit ve své světlo. Je to jediná cesta proměny celého stvoření, dějin, aby vše dostalo tvář v osobní dimenzi. Eliáš je zobrazen s pergamenem a Mojžíš s deskami zákona. Jsou to větší postavy než postavy tří apoštolů dole, jako by se chtělo zdůraznit, že bez Starého zákona není Nového, totiž že Starý zákon obsahuje předobrazy zjevení světla v Novém zákoně.

USTANOVENÍ EUCHARISTIE Tento přechod z temnot ke světlu se slaví v eucharistii. Křtem jsou křesťané skutečně naroubováni na Krista, vyrváni z temnot a transplantováni do světla. Eucharistií mají opravdu podíl na samotné krvi Kristově. Křtem nám Bůh dává život, když nás tvoří tělem Kristovým a v eucharistii se tato pravda neustále uskutečňuje a my jsme živeni ze zdroje naší totožnosti. Kristus se dává každému, kdo se účastní eucharistie, aby nás 24

zahrnul do velikonočního tajemství, v němž se on vydal lidem do rukou, abychom mohli poznat dobrotu Pána, který nám důvěřuje a považuje nás za hodny své důvěry. Scéna je sestavena tak, že tři apoštolové – Petr, Jakub a Jan, dostávají chléb, zatímco zbývajících devět pije z kalicha, který Kristus nabízí jako kalich spásy. Apoštolové mají ruce zakryté pláštěm, je to starobylé náboženské gesto bezmezné úcty. Dnes se jeví jako zvlášť důležité připomínat tato gesta a nové vědomí posvátna, tajemství, aby se překonalo klima povrchnosti a banality. 7Apoštolové si byli vědomi, že ve chvíli Poslední večeře došlo k něčemu jedinečnému. Gestem zakrytí rukou – připomínajícím ruce Adama a Evy, kteří pojedli z ovoce zakázaného stromu – apoštolové vyjadřují svůj pravdivý postoj. Jediným apoštolem, který má v této skupině nezahalené ruce je Jidáš, který v nich drží vak s penězi, jako by ochromen jejich vlastněním. Je současně jediným, kdo odchází od přijímání, a proto je jeho tvář téměř schována za rozcuchanými vlasy. Odejít od přijímání znamená izolovat se, a izolování se znamená smrt. Život zaručuje jedině přijímání. Vlastnit a mít vede k odloučenosti a útěku. 25

Je třeba ještě uvést, že na dvou bočních branách jsou znázorněny dva tradiční symboly. Vlevo je slunce, rudý kruh na bílém povrchu je jedním z prvních zobrazení člověka, který chce namalovat světlo. Co to znamená? Vstoupíme-li do chrámu, vstupujeme do světla a stáváme se „syny světla“, onoho světla, kterým je Kristus, slunce spravedlnosti. Nachází se tu i latinský nápis, který říká, že toto dílo bylo vytvořeno v upomínku na Jana Pavla II., který se poprvé modlil tajemství světla právě v Lurdech:

mysteria lucis in memoriam Iohanni Pauli II. Na pravé bráně se nachází palma s datlemi – symbol hojnosti života. Datle se jedí během celého roku, což znamená že nic nechybí, že život je zajištěn pro věčnost. To, co je ve světle, má život, protože světlo je životem člověka. Na centrálním oblouku jsou dva latinské verše. Slova Panny Marie: „učiňte, co vám řekne“ a slova Ježíšova: „to konejte na mou památku“. 26

PEREGRINATIO

AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM 18. – 29. ČERVNA 2008

STŘEDA, 18. ČERVNA V časných ranních hodinách odjezd z Pustiměře. Odpoledne příjezd do Padovy. Prohlídka baziliky sv. Antonína, nocleh. ČTVRTEK, 19. ČERVNA 6.30: mše svatá v bazilice, snídaně, odjezd do La Saletty, putování po místě zjevení, večeře, modlitební vigílie a světelný průvod, nocleh. PÁTEK, 20. ČERVNA Mše svatá v bazilice, snídaně, meditace mariánského poselství La Saletty.

Odjezd do Lurd (příjezd navečer), večeře, světelný průvod, nocleh.

SOBOTA, 21. ČERVNA Lurdy: odpustková jubilejní pouť. Poutní program v Lurdech. Nocleh s plnou penzí. 27

NEDĚLE, 22. ČERVNA Odpustková jubilejní pouť. 9.30: mezinárodní mše sv. v podzemní bazilice sv. Pia X. Poutní program v Lurdech. Nocleh s plnou penzí.

PONDĚLÍ, 23. ČERVNA Odpustková jubilejní pouť. Mše sv. u Massabielské jeskyně, Poutní program v Lurdech. Plná penze.

Po večeři odjezd do španělské svatyně Santiago de Compostela. ÚTERÝ, 24. ČERVNA Dopoledne příjezd do Compostely pouť k hrobu apoštola sv. Jakuba staršího, 8.00: mše svatá v katedrále.

Odpoledne odjezd do portugalské Fatimy. Ubytování, večeře, 21.30: modlitba růžence v kapli zjevení (5. tajemství česky - jeden z poutníků)

světelný průvod, nocleh. STŘEDA, 25. ČERVNA Snídaně, dopolední poutní program ve Fatimě, oběd, 17.00: mše sv. v kapli zjevení, večeře, 21.30: modlitba růžence v kapli zjevení (5. tajemství česky - jeden z poutníků)

světelný průvod, odjezd do Biarritz. ČTVRTEK, 26. ČERVNA Příjezd do Biarritz, koupání v Atlantiku. Odpoledne odjezd do Lurd, mše svatá, večeře, světelný průvod, nocleh. 28

PÁTEK, 27. ČERVNA Snídaně, odjezd do Paray le Monial, prohlídka svatyně Božského Srdce Páně. 19.00h: mše svatá v kapli zjevení sv. Markétě Marii Alacoque, večeře, noční adorace, nocleh. SOBOTA, 28. ČERVNA Snídaně, odjezd do Nevers.

10.45h: mše sv. v kapli sv. Bernardety, přejezd Švýcarskem, večeře u Bodamského jezera, odjezd do vlasti. NEDĚLE, 29. ČERVNA 19.00: mše svatá v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři ZAHÁJENÍ ROKU SV. PAVLA, U PŘÍLEŽITOSTI MM. VÝROČÍ NAROZENÍ APOŠTOLA NÁRODŮ 29

MODLITBA JUBILEA Bože, náš Otče, mezi vším tvorstvem jsi dal vykvést Marii, dokonalému stvoření, „Neposkvrněnému Početí“. Tady, v Lurdech, toto jméno sama vyslovila a Bernardeta je pak opakovala. Neposkvrněné Početí je voláním naděje: zlo, hřích a smrt už nejsou vítězové. Maria, znamení, které předchází, jitřenka spásy! Maria, jenž´s nevinností a útočištěm hříšníků, tebe prosíme. Zdrávas Maria … Pane Ježíši, tys nám dal Marii za Matku. Ona sdílela tvé utrpení i tvé zmrtvýchvstání. Tady, v Lurdech, se ukázala Bernardetě smutná pro naše hříchy, ale zářící tvým jasem. Skrze Ni ti svěřujeme všechny radosti a bolesti: ty naše, ty nemocných i ty celého lidstva. Maria, naše Matko a Sestro, důvěrnice a oporo nás všech, tebe prosíme Zdrávas Maria … Duchu svatý, tys Duchem lásky a jednoty. Tady, v Lurdech, žádala Maria skrze Bernardetu, aby se tu postavila kaple a chodila sem procesí. Inspiruj Církev, kterou Kristus zbudoval na Petrově víře: shromáždi ji v jednotě. Veď putování Církve: ať je věrná a odvážná! Maria, ty jenž naplněna Duchem svatým, jsi Snoubenkou i Služebnicí. Tys vzorem křesťanů a mateřskou tváří Církve: tebe prosíme. Zdrávas Maria … Pro tolik milostí, kterých se na tomto místě dostalo, pro všechna obrácení, všechna odpuštění, uzdravení, pro povolání a přísliby, k nímž zde došlo či kterým tu dáš vzejít, pro radost ze služby, kterou nám dáváš zakoušet: Lurdská Madono, tobě děkujeme! Zdrávas Maria … Se všemi našimi bratřími a sestrami, s národy, prahnoucími po míru a spravedlnosti, s mladými, kteří hledají svou cestu, ty, jenž ses ukázala dívence Bernardetě jako mladičká, s obětmi zármutku, nemoci, postižení, nezdarů, s těmi, kdo mají důvod k zoufání: Lurdská Madono, tebe prosíme! Zdrávas Maria … Neboť tys Božím úsměvem, odleskem jasu Kristova, příbytkem Ducha svatého; protože ty sis vyvolila Bernardetu v její ubohosti; neboť tys Hvězda jitřní, Brána nebeská a první ze vzkříšených tvorů: Lurdská Madono, tebe obdivujeme, a spolu s tebou opěvujeme Boží úžasné činy: Zdrávas Maria … 30

PEREGRINATIO AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM PUSTIMĚŘ – PADOVA – LA SALETTE – LOURDES - SANTIAGO DE COMPOSTELA FATIMA – PARAY LE MONIAL - NEVERS – PUSTIMĚŘ

CENA POUTNÍHO ZÁJEZDU: 12.000,-Kč CENA ZAHRNUJE: DOPRAVU (cca 7.300km) - nový moderní komfortní bus VOLVO UBYTOVÁNÍ - 4 noci s plnou penzí (snídaně, oběd, večeře ),

3 noci s polopenzí (snídaně+ oběd/večeře), 1 noc se snídaní CENA NEZAHRNUJE: cestovní pojištění PŘIHLÁŠKA:

Dr. Josef Beníček, 683 21 Drysice 115, 517.356.351(záznamník); mobil: 723.593.106 [email protected]

POŘAD BOHOSLUŽEB: 2.– 9. března 2008 DEN

NEDĚLE 2. března

LITURGIE

4. NEDĚLE POSTNÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PONDĚLÍ 3. března ÚTERÝ 4. března

PO 4.

PONDĚLÍ NEDĚLI POSTNÍ

PO 4.

ÚTERÝ NEDĚLI POSTNÍ

STŘEDA 5. března

PO 4. NEDĚLI POSTNÍ

ČTVRTEK 6. března

ČTVRTEK PO 4. NEDĚLI POSTNÍ

STŘEDA

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 16.30 DRYSICE 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00

za +Anežku KOUDELKOVOU, manž., syna a duše v oč. za +Marii ALTMANNOVOU, manžela a rodiče za + Josefa PIVODU, manželku a dvoje rodiče na poděkování za dar zdraví a Boží požehnání za +Ladislava HRUBÉHO, manželku a dva syny

DRYSICE 8.00 PÁTEK 7. března

SOBOTA 8. března

NEDĚLE 9. března

PO 4.

PO 4.

PÁTEK NEDĚLI POSTNÍ

POBOŽNOST

KŘÍŽOVÉ CESTY za + Jarmilu KLIMEŠOVOU a manžela za +Františku ZBOŘILOVOU, manžela, 2 syny, živou a +rod. na poděkování za dar zdraví s prosbou o další Boží pomoc pro celou rodinu

PUSTIMĚŘ 16.30 PUSTIMĚŘ 16.30 PUSTIMĚŘ 17.00

KŘÍŽOVÉ CESTY za + Karla ŠTRAJTA, rodiče a sestry

PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

za + Josefa VLČE, syna Stanislava a duše v očistci za + Jana PŘIKRYLA a manželku za + Metoděje a Františku MALÍKOVY

POBOŽNOST

KŘÍŽOVÉ CESTY POBOŽNOST

SOBOTA NEDĚLI POSTNÍ

5. NEDĚLE POSTNÍ

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC BŘEZEN 1. Aby byla chápána důležitost odpuštění a smíření mezi lidmi a národy a aby církev svým svědectvím šířila Kristovu lásku. 2. Aby křesťané pronásledovaní pro evangelium posíleni Duchem svatým odvážně a otevřeně svědčili Božímu slovu. 3. Aby úsilí těch, kteří pracují na polích, požehnal Bůh také příhodným počasím. FARNÍ INFORMÁTOR, XIV. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.