FARNÍ INFORMÁTOR 25. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 21. ZÁŘÍ 2014
Blízký je Hospodin všem, kdo ho hledají.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme Pána, který řekl: „Mé myšlení není myšlení vaše, ani mé jednání podobné vašemu jednání“, aby otevřel naše srdce pro poznání toho, co je ve shodě s Boží vůlí: L: MILOSRDNÝ BOŽE, VYSLYŠ NÁS. Za Svatého otce Františka, aby jeho nadcházející apoštolská cesta do Albánie, zbavené komunistické tyranie, dala národu společně kráčet s Bohem vstříc naději, která nezklame. Za Církev, aby na přímluvu sv. Matouše, kázáním a svědectvím evangeliu šířila, živila a posilovala naději lidí dobré vůle, a tak vedla jejich kroky na cesty spravedlnosti a pokoje. Aby završená Pouť k zázrakům víry byla poutníkům stálým mementem posvátných míst, a v každodennosti života jim dávala zaslechnout výzvy k modlitbě, pokání a naději, a tak přinášela požehnání jim i životu farností. K Tvé přímluvě, Královno míru, se utíkáme s naléhavou prosbou za mír na Ukrajině, zvláště se modlíme za mrtvé, jejich rodiny a za všechny, kdo v této zemi trpí. Synu člověka, jenž přijdeš ve slávě Otce, učiň přítrž krutému násilí na obyvatelstvu Iráku, Sýrie, Nigérie, a mezi všemi členy lidské rodiny dej vzejít jitřence pokoje a smíření. Za věřící všech náboženství, aby ve jménu milosrdného a život milujícího Boha, rozhodně odmítali všechny formy násilí, a o řešení konfliktů usilovali upřímným a trpělivým dialogem, který respektuje odlišné historické, kulturní a náboženské zkušenosti. Za nás, kteří slavíme tuto eucharistii, abychom z ní čerpali poznání Božího povolání, kterého se nám dostalo v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Pánu. Za věrné zemřelé, aby za svůj život došli spravedlivé odměny. K: Pane, náš Bože, ty miluješ všechno, co jsi stvořil; svému slunci dáváš vycházet na dobré i zlé. Pomoz nám přemáhat naše sobectví, abychom ve všem dokázali spatřovat tvou vůli. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 21. - 28. září 2014 DEN
NEDĚLE 21. září
LITURGIE
25. NEDĚLE V MEZIDOBÍ SV. MATOUŠ, APOŠTOL A EVANGELISTA
PONDĚLÍ 22. září
PONDĚLÍ 25. TÝDNE V MEZIDOBÍ
ÚTERÝ 23. září STŘEDA 24. září ČTVRTEK 25. září
SV. PIO Z PIETRELCINY, KNĚZ
PÁTEK 26. září
SV. KOSMA A DAMIÁN, MUČEDNÍCI
SOBOTA 27. září
SV. VINCENC Z PAULA, KNĚZ
STŘEDA 25. TÝDNE V MEZIDOBÍ ČTVRTEK 25. TÝDNE V MEZIDOBÍ
SLAVNOST
NEDĚLE 28. září
SV. VÁCLAV, MUČEDNÍK HLAVNÍ PATRON ČESKÉHO NÁRODA
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za + Františka HROZU, PUSTIMĚŘ živou a + rodinu 8.00 DRYSICE za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu MARKOVU 9.30 PODIVICE za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu KROMBHOLZOVU 11.00 za +Františka a Marii POHLODKOVY, + rodinu PUSTIMĚŘ PŘIKRYLOVU, ZBOŘILOVU 18.00 a KRATOCHVÍLOVU za + Annu a Jana PODIVICE LANGEROVY 8.00 za farnosti Drysice, DRYSICE Pustiměř a Podivice 18.00 za + Emila ŠARKŐZIHO, PUSTIMĚŘ živou a + rodinu 18.00 za + Bohuslava KLIMEŠE, PUSTIMĚŘ syna Jiřího, živou a zemřelou rodinu KLIMEŠOVU 18.00 a KRATOCHVÍLOVU za + Rudolfa POSPÍŠILA, PODIVICE dvě manželky a čtyři děti 8.00 za + rodinu ZBOŘILOVU, PUSTIMĚŘ VŠETULOVU a za Boží 8.00 požehnání pro živou rodinu za +Ludmilu PEPRNÍČKOVOU, DRYSICE manžela, syna 9.30 a Boží požehnání pro rodinu na poděkování za dar zdraví PODIVICE a Boží požehnání 11.00 pro rodinu PUČANOVU
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (7. 9. 2014) PUSTIMĚŘ: 4.500,-Kč DRYSICE: 5.000,-Kč PODIVICE: 1.600,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI!
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ZÁŘÍ 1. Aby mentálně postižené osoby byly obklopeny láskou a pomocí, kterou potřebují k důstojnému životu. 2. Aby křesťané inspirováni Božím slovem sloužili chudým a trpícím. 3. Za moudrost a Ducha Svatého pro všechny děti a studenty, jejich rodiče a učitele. FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 28. září - 5. října 2014 DEN
NEDĚLE 28. září
LITURGIE
FARNOST
SLAVNOST
PUSTIMĚŘ 8.00
SV. VÁCLAV, MUČEDNÍK HLAVNÍ PATRON ČESKÉHO NÁRODA
PONDĚLÍ 29. září ÚTERÝ 30. září STŘEDA 1. října ČTVRTEK 2. října PÁTEK 3. října SOBOTA 4. října
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
SV. JERONÝM, KNĚZ A UČITEL CÍRKVE
PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00
SV. TEREZIE OD DÍTĚTE JEŽÍŠE, PANNA A UČITELKA CÍRKVE
DRYSICE 18.00
SV. MICHAEL, GABRIEL A RAFAEL, ARCHANDĚLÉ
SVATÍ ANDĚLÉ STRÁŽNÍ PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI SV. FRANTIŠEK Z ASSISI
PUSTIMĚŘ 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00 PUSTIMĚŘ 8.00
NEDĚLE 5. října
27. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
ÚMYSL MŠE SV.
za + rodinu ZBOŘILOVU, VŠETULOVU a za Boží požehnání pro živou rodinu za +Ludmilu PEPRNÍČKOVOU, manžela, syna a Boží požehnání pro rodinu na poděkování za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu PUČANOVU za + Jana PŘIKRYLA, živou a zemřelou rodinu za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za + Vojtěcha a Annu NAVRÁTILOVY, syna a + příbuzné za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice za Boží požehnání na přímluvu sv. Františka za poutníky ve šlépějích sv. Františka a na jejich úmysly za + Stanislava KOUTNÉHO, rodiče a Boží požehnání pro živou rodinu za + P. Jana ZAKOPALA a sourozence za +Naďu SUCHÁNKOVOU, živou a zemřelou rodinu
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ŘÍJNA 1. Za oblasti světa zasažené válkou a násilím, aby jim Pán daroval pokoj a mír. 2. Aby oslavy Světového dne misií probudily v každém věřícím nadšení k hlásání evangelia po celém světě. 3. Aby nás úcta k Panně Marii vedla k pozornosti vůči Božímu slovu a k pohotové službě bližním. FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST SV. VÁCLAV A – 28. ZÁŘÍ 2014
Ty, Hospodine vládneš nade vším.
Modlitba za národ u oltáře sv. Václava v bazilice sv. Petra v Římě, Peregrinatio ad Limina Apostolorum, 9. června 2007.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Bůh je náš Otec a ví, co potřebujeme. Spojme tedy své modlitby s prosbami našich svatých patronů, svěřme mu potřeby Církve, naší země i celého světa a volejme s důvěrou: L: UKŘIŽOVANÝ JEŽÍŠI, SMILUJ SE NAD NÁMI. Za Svatého otce Františka, aby jeho apoštolská cesta do Albánie, zbavené komunistické tyranie, dala národu společně kráčet s Bohem vstříc naději, která nezklame. Bože našich otců, posilni naši víru, stůj při nás v dobách zkoušek a chraň nás před vlažností a lhostejností. Dej nám žít uprostřed světa spravedlivě a bezúhonně, nauč nás odpouštět a učiň z nás šiřitele pravého pokoje. Upevni v rodinách svornost a lásku, a nauč nás předávat světlo víry dalším generacím. Otevři naše srdce potřebám bližních a nauč nás spojovat náš život s Kristovou obětí. Pamatuj na všechny věrné zemřelé, zvláště na ty, kdo bojovali a položili život za naši svobodu, a dej jim slávu života věčného. K: Všemohoucí věčný Bože, dej ať po vzoru svatého mučedníka Václava žijeme moudře a spravedlivě, ať statečně usilujeme o to, co slouží k nastolení tvého pokoje a přemáháme zlo dobrem. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 25. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 55,6-9
Čtení z knihy proroka Izaiáše. Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko! Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať změní své smýšlení; ať se obrátí k Hospodinu a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští, neboť mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému – praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho, mé smýšlení od smýšlení vašeho. ŽALM 145
Každý den tě budu velebit – a chválit tvé jméno po všechny věky. – Veliký je Hospodin a veškeré chvály hodný, – jeho velikost je nevystižná. Milosrdný a milostivý je Hospodin, – shovívaný a plný lásky. – Dobrotivý je Hospodin ke všem – a soucit má se všemi svými tvory. Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách – a svatý je ve všech svých činech. – Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, – všem, kdo ho vzývají upřímně. 2. ČTENÍ – FLP 1,20C-24.27A
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům. Bratři! Budu moci oslavit na sobě Krista, ať svým životem, ať svou smrtí. Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem. Avšak kdybych tady žil dál, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A proto nevím, co bych měl volit. Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem – a to je věc mnohem, mnohem lepší; ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě na živu. Jen se chovejte tak, jak to odpovídá Kristovu evangeliu. EVANGELIUM – MT 20,1-16
Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: "Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu. Řekl jim: ´Jděte i vy na mou vinici a dám vám, co bude spravedlivé.´ A šli. Kolem dvanácti a kolem tří hodin odpoledne vyšel znovu a udělal to zrovna tak. Vyšel kolem pěti hodin a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: ´Co tu celý den nečinně stojíte?´ Odpověděli mu: ´Nikdo nás nenajal.´ Řekl jim: ´Jděte i vy na mou vinici!´ Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: ´Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, začni od posledních k prvním.´ Přišli ti, kdo nastoupili kolem pěti odpoledne, a dostali po denáru. Když přišli první, mysleli, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru. Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: ´Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik, co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.´ On však jednomu z nich odpověděl: ´Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat, co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?´ Tak budou poslední prvními a první posledními." 3
Zjevení Boží dobroty (zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
Mechanický správkář si dal za výklad nápis: „Spravím všecko, co ve vaší domácnosti nefunguje.“ Jeden muž strčil do jeho dílny hlavu s dotazem: „Mohl byste přijít napravit hlavu mojí tchýni:“ Správkař odpověděl duchaplně: „Lidé jsou nástroje, které se pokazily už v ráji. Do dílny Boží nezasahuji.“ Toho názoru ovšem nejsou vychovatelé. Když jsem jednou přinesl z obecné školy pololetní vysvědčení, otec byl toho názoru, že se pohoršené zámky dají napravit řemenem. Fungovalo to. V tak banálních zkušenostech se setkáváme od mládí se základním problémem: Jak napravit zlo, které neustále proniká do našeho života? I v mechanických poruchách začneme brzy rozlišovat mezi škodou napravitelnou a nenapravitelnou. Rozsah jedné nebo druhé situace závisí na tom, je-li někdo optimista nebo pesimista. Nás křesťany ovšem zajímá tato otázka z mravního hlediska. Jak a nakolik se dá napravit zlo, které považujeme za největší, tj.hřích. V katechismu jsme se sice naučili, že se dá každý hřích odpustit a napravit pokáním. Ale není snadné tyto výrazy správně pochopit a vytušit jejich hloubku. Abychom si usnadnili přístup k věci, začněme postupně rozlišovat různé druhy nápravy. První zlo, se kterým se potkáváme, jmenují teologové zlem fyzickým, na rozdíl od hříchu, zla morálního, za které jsme odpovědni. Fyzické zlo je viditelné a cítíme je, ale může se přihodit úplně nevinně. Sklouzl jsem na schodech a zlomil jsem si nohu. Obyčejná zlomenina už není pro lékaře dnes problém. Po několika týdnech v nemocnici a při trošce opatrnosti při rekonvalescenci je noha taková, jaká byla předtím. Zlo se tedy napravilo. Úplně? Když se mne ptají, jak jsem se vyhojil, tvrdím, že úplně. Ale něco se přece jenom muselo obětovat. Musel jsem si vytrpět trochu bolesti, ztratil jsem čas v nemocnici, možná tu byly i výlohy. Kdybych si na to stěžoval, řekli by mně: „Buďte rád, že to dopadlo tak dobře.“ Při fyzických zlech, které se napravily, je vždycky jakási nenapravitelná škoda. Tak je tomu v nemoci, při poškození auta, při požáru v bytě. Někdy je ta škoda tak velká, že zasáhne tvrdě a bolestně do našeho života. Známá francouzská novela La parrure (Náhrdelník) vypravuje o ženě úředníka, která si vypůjčila od přítelkyně perlový náhrdelník na slavnostní večer. Ztratila jej. Nezbylo, než potají koupit nový. Dluh vznikl takový, že oba manželé po léta pracovali, aby jej zaplatili. Ta, která chtěla dělat velkou dámu, se stala pradlenou. Po letech potká svou bývalou přítelkyni, od které si náhrdelník vypůjčila. Ta se diví její předčasné zestárlosti a sešlosti. Nehoda s náhrdelníkem vyjde najevo. Ale objeví se daleko víc. Vypůjčený náhrdelník nebyl z pravých perel, byla to laciná imitace. Šlo tedy o omyl, který se dá napravit, peníze vrátit. Ale život v nejlepších letech prošel v bídě a trápení. To pak už nikdo nenapraví. 4
Podobná nenávratnost ztraceného života je v každém hříchu. Řekněme, že byl někdo po dvacet let zlodějem, opilcem, podvodníkem. Pak nastane změna. Úplně se napraví a začne spořádaný život. A těch dvacet let předtím? Ta oplakává jako ztracená. V této souvislosti se pak ptáme, jaký smysl má mít obrácení na smrtelné posteli. Ten, kdo po celý život trápil své nejbližší, si hodinu před smrtí uvědomí, že dělal zle, lituje toho, odprosí lidi a Boha. Napraví se tím skutečně život? I mezi světci jsou, zhruba řečeno, dva typy: ti, kteří si zachovali dobrotu, čistotu a ctnost od prvního mládí, a pak druzí, kteří se obrátili od zla v jednom okamžiku osvícení. Můžeme vedle sebe postavit sv. Aloise a sv. Augustina. Jisté je, že sv. Augustin oplakával svá mladá léta jako ztracená a děkuje Bohu, že mohl alespoň v dospělém věku poznat dobro: „Pozdě jsem si Tě zamiloval, věčná Lásko.“ Ale on současně věří v účinnost svých slz, které omývají Boží obraz v duši, který tam byl od počátku a zlem se pošpinil. Kazatelé si pomáhají při vysvětlení tohoto tajemství příkladem. Mluví o malíři, kterému se na plátno rozlilo kus černě. Mohl by tu část plátna odstřihnout a udělat obraz menší. To by odpovídalo v životě psychologickému obrácení, změně k dobrému. Schopný mistr si však dovede pomoci jinak. Koncipuje obraz jinak, tak aby k němu pařila i ta černá skvrna. Mělo tam být pole lilií, ale udělá tam černý les. Jisté je, že jsou sv. Alois a sv. Augustin dva různé obrazy Boží milosti. První je jako celé pole lilií, na druhém obraze obdivujeme, jak lilie rostou v sousedství černého lesa. V jednom obdivujeme sílu Boží čistoty, ve druhém lépe vysvítá Boží milosrdenství. Není pochyby o tom, že tato „zpětná síla“ křesťanského pokání přesahuje lidské možnosti. Sv. Augustin, který o tom často přemýšlel, nás ujišťuje, že je to něco daleko víc než stvoření světa, že odpuštění, smytí hříchu je skutečně mistrovské dílo umělce Boha. Dogmatická teologie spojuje sílu křesťanského pokání s tajemstvím vzkříšení. Apoštolé dostali moc odpouštět hříchy až od Zmrtvýchvstalého (srov. Jn 20,23). Kristovo vzkříšení totiž dalo moc jeho kříži, jeho vítězstvím se stala oživující jeho smrt. Tato síla se dodnes projevuje ve křtu vodou, který je obraz smrti a vzkříšení. Potopením pod vodu se zobrazuje smrt, vyjitím z vody návrat do života. Pokání nazývají „křest slz“, protože i tu se odpouštějí hříchy. Neujde nám, že slovo pokání zní dnešnímu člověku nesympaticky, protože si neuvědomuje obrovskou sílu, která je v něm skryta. O jednom pověstném zpovědníku se vypravuje, že rád často ujišťoval své okolí těmito slovy: „Kdyby mně dal Pán Bůh na vybranou buď stvořit nový svět nebo si sednout do zpovědnice a odpouštět lidem hříchy, rozhodně bych volil své místo ve zpovědnici. Je to radost dávat dělníkům poslední hodiny týž plat jako těm, kdo pracovali celý den“ (srov. Mt 20,1 násl.). Je to tiché zjevování Boží dobroty, voda měnící vyschlou poušť v zahradu ráje. (foto: poutníci u hrobu sv. Matouše v kryptě katedrály v Salernu, Itálie, Peregrinatio Ad Portam Fidei, 10. července 2012). 5
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Bůh jedná úplně jinak než člověk Dnešní podobenství se neobejde bez vysvětlení, protože by nemuselo být správně pochopeno. První skutečnost, kterou nelze opomenout a která je určitým nosným prvkem pro správné pochopení je to, že Bůh jedná úplně jinak než člověk. V prvním čtení to vyjádřil prorok Izaiáš naprosto jasně: "Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému. Jen tak pochopíme, že evangelium není o výši mzdy za odpracované hodiny. My jako lidé bychom logicky a spravedlivě dali těm, kteří pracovali od rána vyšší mzdu než pracujícím pouze jedinou hodinu. Hospodář však i tuto skutečnost hájí tím, že s každou skupinou, ať už přišla kdykoliv, smluvil denár za práci, což splnil - nejednal tedy nespravedlivě. A své počínání zdůvodňuje argumentem, že přece může se svým majetkem jednat, jak chce. Toto podobenství se nazývá často podobenství o štědrém velkorysém hospodáři. Nepojednává tedy o sociální spravedlnosti, ale o Boží dobrotě. Bůh nabízí denár nebeského království každému člověku bez omezení. Bůh jistě odplatí každému podle jeho jednání, ale velikost odměny nezávisí na kvantitě či délce díla, nýbrž na velikosti lásky a ryzosti úmyslu s jakým se dílo koná. A tady bohužel my lidé už nevidíme. My hodnotíme všechno strašně povrchně, neobjektivně a falešně. Jedině Bůh zkoumá srdce i ledví člověka. Církevní otcové vidí v dnešním podobenství i tuto skutečnost. Dělníci, kteří pracují od úsvitu, jsou ti křesťané, kteří od útlého mládí slouží Bohu. Pracovníci od deváté hodiny jsou ti, kteří po bouřlivém mládí se díky konverzi dali do služeb Božího království. Pracovníci o dvanácté jsou ti, kteří až ve středním věku, po mnohaletých zkušenostech dospěli k víře; pracovníci třetí hodiny odpolední jsou ti, kteří až v podzimu svého života zmoudřeli a snaží se dohnat, co zmeškali. A mezi pracující pouze jedinou hodinu řadí ty, kteří až na smrtelné posteli se obrátili k Bohu a zakusili projev Boží dobroty jako třeba lotr po pravici. Máme se tedy radovat z Boží dobroty, ale my se z ní neradujeme. My totiž místo toho, abychom se radovali z Boží 6
dobroty, která je bezmezná a chce zahrnout všechny lidi jakéhokoliv věku, postavení či pohlaví, začínáme reptat jako ti pracovníci a pociťujeme smutek, když se v našem společenství objeví někdo, kdo sem třeba dříve nechodil, saháme mu do svědomí a vytahujeme všelijaké hloupé důvody, abychom projevili svou nevoli k jeho přítomnosti mezi námi. To není postoj křesťana, ale člověka plného závisti a nelásky vůči bližnímu. Bůh takto nejedná. Jeho postoj je jasně vykreslen v podobenství o milosrdném otci, kdy s otevřenou náručí přijímá svého syna, který se obrátil na správnou cestu. Jestliže nepociťujeme radost z každého nového člověka mezi námi, pak jsme nepochopili křesťanství ani dnešní podobenství a zmítáme se v nějakých matematicko-smluvních představách o Bohu a jeho dobrotě k nám, když se myslíme, že Bůh bude odměňovat podle množství našich vnějších skutků bez ohledu na náš vnitřní úmysl, anebo že můžeme s Bohem jednat jako s obchodním partnerem - zkrátka něco za něco. Bůh nabízí denár věčného života Božího království bez omezení každému člověku, a my tady nejsme od toho, abychom mu diktovali, komu jej má dát a za co. My se máme snažit, abychom ho sami získali a radovali se, když druzí Boží dobrotu objevují. Chraňme se proto závisti. Sv. Tomáš Akvinský ji definuje jako smutek z dobra bližního. Závistivý myslí jen na sebe, zatímco laskavý člověk přeje druhému. Je to nejpošetilejší hřích, z kterého člověk nemá ani chvilkové potěšení. Opilec na chvíli zapomene na své starosti, zloděj na chvíli užívá kradené věci, smilník krátce zakouší tělesnou rozkoš. Závistivec však nemá ani na chvilku nic. Druhému nic nevezme, ani sám sobě nic nepřidá. Spíše svým smutkem ubíjí své síly a může to vést až k podezřívání, nactiutrhání a k vraždě. Vzpomeňme na Kaina - napřed Ábelovi záviděl a nakonec ho zabil. Pokud tedy pociťujeme radost z každé nové tváře v našem společenství - děkujme Bohu, protože jsme na tom dobře. Pokud ovšem pociťujeme smutek, prosme, aby nás Bůh zbavil této nákazy, která vážně ohrožuje náš postoj k bližním a velmi škodí i celému farnímu společenství. A tak bych rád zakončil pozitivně myšlenkou, kterou bychom si mohli odnést: nezáviď druhým, přej a bude ti přáno. Jeden slepec pěstoval za okny svého domu květiny. Od jara až do podzimu krásně kvetly. Zastavil se tam kolemjdoucí a ptá se ho: prosím vás, proč ty krásné květiny pěstujete, vždyť je stejně nevidíte. Slepec mu odpověděl: mám pro to tři důvody: - mohu se květin dotýkat - mám rád jejich vůni - a třetí důvod jste vy! Ale vy mě přece neznáte! Neznám, ale vím, že vám moje květiny udělaly radost a tak mám radost i já. Ptali se Matky Terezy, co je to křesťanství, a ona jim odpověděla: křesťanství je dávání. Křesťan nezávidí, je velkorysý. A tak si pamatujme: tolik radosti v životě budu mít, kolik jí rozdám druhým. 7
LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI SV. VÁCLAVA 1. ČTENÍ – MDR 56,9-21
Čtení z knihy Moudrosti. Vládcové, k vám se obracejí má slova, abyste se naučili moudrosti a neklesli. Ti totiž, kdo svatě střeží svaté příkazy, budou uznáni za svaté, ti, kdo jsou o nich poučeni, najdou ospravedlnění. Buďte tedy žádostiví mých slov, mějte po nich touhu, a poučí vás. Moudrost září a nevadne, snadno ji vidí ti, kdo ji milují, dává se nalézt těmi, kdo ji hledají. Předchází ty, kdo po ní touží, a ukazuje se jim první. Neunaví se, kdo k ní časně přichází, najde ji, jak mu sedí u dveří. Myslet totiž na ni je svrchovaná prozíravost, kdo kvůli ní bdí, brzy je bez starosti. Vždyť sama obchází a hledá ty, kdo jsou jí hodni, na cestách se jim ukazuje s přízní a při každé myšlence jim vychází vstříc. Neboť její začátek je zcela upřímná touha poučit se, chtít se poučit je láska k ní, láska k ní je zachovávat její přikázání, dbát o přikázání je zajistit si nesmrtelnost, nesmrtelnost pak dává místo u Boha. A tak touha po moudrosti přivádí ke kralování. Vládcové lidí, když se tedy těšíte z trůnů a žezel, ctěte moudrost, abyste kralovali navěky. ŽALM 1KRON 29
Tvá je, Hospodine, velikost a moc, – nádhera, lesk i vznešenost, – neboť tobě patří všechno na nebi i na zemi. obě, Hospodine, přísluší kralovat, – ty jsi svrchovaně povýšený nade vším, – od tebe je bohatství a velebnost. y vládneš nade vším, – v tvé ruce je síla a moc, – z tvé ruky pochází všechna velikost a vláda. 2. ČTENÍ – 1 PETR 1,3-6; 2,21B-24
Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra. Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, na dědictví skvělé a trvalé. Je pro vás připraveno v nebi; protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc a vede ke spáse, která se má ukázat nyní v poslední době. A proto budete potom jásat, i když vás snad musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky. Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. "On nezhřešil a nikdo od něho neslyšel nic neupřímného." Když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel, když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě. On sám na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom byli mrtví hříchům a žili spravedlivě. Jeho ranami jste uzdraveni. EVANGELIUM – MT 16,24-27
Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš řekl svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši? Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání." 8
„SĚ NYNĚ“ PRVNÍ STAROSLOVĚNSKÁ LEGENDA O SVATÉM VÁCLAVI V 28. den měsíce září zabití svatého Václava, knížete českého. Pane, požehnej, Otče.
Hle, nyní se naplnilo prorocké slovo, které řekl sám náš Pán Ježíš Kristus: Přihodí se zajisté v posledních dnech, a ty, jak se domníváme, jsou právě nyní, povstane bratr proti bratru svému a syn proti otci svému, a člověku budou jeho domácí nepřáteli. Neboť lidé budou k sobě nemilosrdní, ale Bůh odplatí jim podle skutků jejich. Byl jeden kníže v Čechách jménem Vratislav a jeho žena se zvala Drahomíra.1 I narodil se jim prvorozený syn a na křtu dali mu jméno Václav. Když povyrostl a bylo třeba mu udělit postřižiny, otec jeho Vratislav pozval k nim jednoho biskupa s jeho notářem i s jeho duchovenstvem. V chrámě svaté Marie byla proň odzpívána mše, a potom biskup vzal hocha a postavil jej na rohu stupně před oltářem a požehnal jej slovy: „Pane Ježíši Kriste, požehnej tohoto hocha, jakos požehnal všechny své spravedlivé“.2 A tak s požehnáním byl postřižen. Proto se domníváme, že hoch požehnáním tohoto biskupa a jeho zbožnými modlitbami počal růst chráněn milostí Boží. Jeho bába Ludmila dala jej vyučit v knihách slovanských pod vedením kněze, a on si dobře osvojil jejich smysl. Vratislav pak jej poslal do Budče, tam se hoch počal učit knihám latinským a osvojil si je dobře.3 Když otec jeho Vratislav zemřel, dosadili Češi na dědičný trůn jeho syna, knížete Václava. Jeho bratr Boleslav vyrůstal pod ním, neboť oba byli ještě malí. Ale matka jejich Drahomíra zajistila zemi a spravovala lid, dokud Václav nedospěl, a když dospěl, sám se jal spravovat svůj lid.4 Měl čtyři sestry, ty provdali a vybavili do různých knížectví. 1
O křtu Vratislava ani Drahomíry se nemluví. Předpokládá se zcela automaticky, že byli oba křesťané. Proto také dávají Václava s naprostou samozřejmostí pokřtít hned po narození, jak se slušelo. 2 Postřižiny se udělovaly chlapcům v sedmi letech věku. Severoruská redakce legendy (text Minejní) se v tom od charvátské významně liší ve znění biskupova požehnání, uvádí jej v celé nezkrácené podobě: "A požehnal jej biskup takto řka: „Pán Bůh Ježíš Kristus požehnejž pachole toto, jakož jsi požehnal všechny spravedlivé své: Abrahama, Izáka, Jakoba, a [jakož] jsi korunoval pravověrné císaře, rovné apoštolům, Konstantina a Helenu“. 3 Jestliže Ludmila dala vyučit Václava v knihách slovanských pod vedením kněze (a on si dobře osvojil jejich smysl) a pak byl otcem poslán do Budče (patrně dodatek podle legendy X), aby se vyučil v knihách latinských (zde ho učil kněz, zvaný Učen, jak praví Crescente a II. stsl. legenda, podle Kosmových anagramů totožný s moravským biskupem Gorazdem), potom logicky v sídle Vratislavově (což zřejmě nebyla Praha, kde vládl Spytihněv) by musel tehdy působit pouze slovanský kněz, latiny neznalý. Je ovšem možné, pokud Ludmila sídlila na Budči (D. Třeštík 1997, s. 364-366), že knihám slovanským i latinským Václava učil tentýž kněz – biskup Gorazd-Učen. 4 Po smrti knížete Vratislava (†921) dosadili Václava na trůn a „Boleslav vyrůstal pod ním“. Ale „oba byli ještě malí“, a tak vládla Drahomíra. Z této nelogické změti informací má racionální jádro asi jen zpráva o Drahomířině regentské vládě, o níž Crescente vůbec nemluví. Proč k ní vůbec došlo? Vždyť Václav už nebyl žádný mladíček, v roce 921 měl asi 26 roků, jak vyplývá z antropologicko lékařského průzkumu jeho kosterních pozůstatků, který provedl E. Vlček (1997, s. 112, 126, 1349
Milostí Boží vskutku kníže Václav nejen se dobře naučil knihám, ale i ve víře byl dokonalý. Všem nuzným prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedával ukřivdit, všechny lidi chudé i bohaté miloval, přisluhoval služebníkům Božím, kostely zlatem zdobil. Ježto věřil celým srdcem v Boha, konal za svého života všechny dobré skutky, jaké jen mohl. I zpychli mužové čeští, vždyť kníže jejich byl ještě mlád, a ďábel vnukl jim do srdce dřív jako do srdce Jidášovi, zrádci Páně, aby povstali proti svému pánu Václavovi jako Židé proti Kristu. Neboť je psáno, že každý, kdo povstává proti svému pánu, podoben je Jidáši. Ti tedy namluvili Boleslavovi: Bratr Václav tě chce zabít a dohodl se o tom se svou matkou a se svými muži. Ti zlí psi i Václava před tím navedli, aby vyhnal svou matku bez viny. Ale Václav byl si vědom, co je to bázeň Boží, a ulekl se slova, jež dí: Cti otce svého i matku svou a milovat budeš svého bližního jako sebe samého. Aby splnil všelikou spravedlnost Boží, přivedl svou matku nazpět a velmi se kál a s pláčem pravil: Pane Bože, nepokládej mi to za hřích. A připomínal si též slova proroka Davida, jenž řekl: Hříchů mé mladosti a mých nevědomostí nevzpomínej, Pane.5 Kál se tedy a ctil svou matku, ona pak se radovala z jeho víry a z dobroty, kterou konal. Neboť nejenže chudým a ubohým a pocestným a mnohým jiným prokazoval dobrodiní, jakož jsme shora řekli, nýbrž vykupoval i ty, kteří byli prodáni do otroctví. Na všech hradech vystavěl kostely velmi krásně a v nich se postaral velkolepě o služebníky Boží z mnohých národů, kteří tam konali bohoslužby dnem i nocí podle ustanovení Božího a jeho služebníka Václava. A jak mu Bůh vložil do srdce, vystavěl kostel svatého Víta.6 Boleslavovi však, bratru jeho, který byl proti němu naveden, zasel ďábel zlobu do srdce, aby jej zabil, a tak nebyla spasena jeho duše na věky. Když se přiblížil den svatého Jimrama, jemuž byl svatý Václav zbožně oddán a veselíval se v tento den, ti zlí psi pozvali Boleslava a konali s ním ďábelskou poradu o jeho bratru Václavovi jako kdysi Židé o našem Pánu Ježíši Kristu. Kdykoli se někde slavilo posvěcení chrámu, jezdíval Václav do všech chrámů. I vešel do hradu Boleslavova v neděli na svátek Kosmy a Damiana. Když vyslechl mši, chystal se vrátit domů do Prahy. Ale Boleslav jej zadržel s podlým úmyslem a řekl mu: Proč 135, 137), čili ve Václavově věku příčina v žádném případě nebyla. Svůj lid tedy nezačal spravovat „až dospěl“, když dospělý byl již v roce otcova úmrtí, ale zřejmě až po Arnulfově zásahu v Čechách v roce 922, kdy Drahomíra byla donucena odstoupit, či spíše byla vyhnána. Tehdy měl Václav 27 let a Boleslav asi patnáct (nebo méně), a jak uvádí I. stsl. legenda,„rostl pod ním“ (charv.), resp. „počal mu býti poddán“ (Vost., Min.). Jeho skutečný věk ovšem legendista uvést nemohl, protože pak by Václav vypadal jako slaboch, který si svoje právo na stolec nedokázal vůči „matce“ prosadit. Proto se také v žádné václavské legendě nemluví o Václavově dožitém věku! 5 Legendista se vůbec nezmiňuje o Ludmilině vraždě, proto může mluvit „o matce bez viny“, chybí mu pak motiv pro Václavovo vyhnání Drahomíry. K tomu stejně mohlo dojít až po Arnulfově zásahu (922), tedy až poté, co se Václav ujal vlády. Je proto možné, že v době, kdy tato legenda vznikla, se kult sv. Ludmily buď ještě neprosadil, anebo naopak legendista nechtěl opakovat to, co v té době již bylo zaznamenáno ve staroslověnské legendě ludmilské – dnes ztracené. Ta musela vzniknout ještě za života knížete Václava, když se v ní mluvilo jen o Václavově matce jako o vražedkyni a Boleslav I. tu vůbec nebyl jmenován. Co bylo jejím obsahem můžeme dnes usuzovat jen ze staroslověnského Prologu o sv. Ludmile nebo z latinské Fuit. 6 Na všech (»přemyslovských«) hradech nechal postavit kostely“, nad tím se asi pozastavovat nebudeme. Proč však na Pražském hradě staví právě rotundu? Stavbu podle velkomoravských vzorů. Stál zde již kostel P. Marie, kde byl pohřbený jeho strýc Spytihněv, a bazilika sv. Jiří, v níž nalezl spočinutí jeho otec Vratislav. Pro svoji bábu Ludmilu dává postavit při bazilice samostatnou kapli. Nabízí se tu tedy logické vysvětlení, že svatovítskou rotundu dal Václav postavit nad hrobem svého děda Bořivoje. Byl to přece právě Bořivoj, kdo přenesl moravské křesťanství do Čech (Kristián, kap. 2). Kromě toho Václav zřejmě usiloval o to, aby staroslověnská liturgie zazněla i na Pražském hradě, nejen v rotundách v jeho blízkém či vzdálenějším okolí – rotunda (?) sv. Klimenta na Levém Hradci, rotunda sv. Petra na Budči, rotunda sv. Kosmy a Damiana v Boleslavi. 10
odcházíš, bratře? Vždyť máme i zdravý nápoj. On tedy neodřekl bratru, ale vsedl na kůň a zahájil hru se svou družinou na hradě Boleslavově.7 A tu se domníváme, že mu pověděli: Bratr Boleslav tě chce zabít. Ale on tomu neuvěřil a poručil to Bohu. Když nastala noc, shromáždili se ti zlí psi na dvorci jednoho z vrahů Hněvsy, zavolali Boleslava a s ním se usnesli na onom ďábelském záměru proti jeho bratru. Neboť jako se kdysi Židé shromáždili a kuli pikle proti Kristu, tak se tito zlí psi sešli a radili, jak by svého pána knížete Václava zavraždili. I řekli: Až půjde na jitřní, tehdy si naň počíháme. Časně zrána zvonili na jitřní. Jakmile Václav uslyšel zvon, řekl: Díky tobě, Pane, že ses mi dal dočkat tohoto jitra. I vstal a šel na jitřní. Hned v bráně jej dostihl Boleslav. Václav se naň ohlédl a řekl: Bratře, včeras nám dobře posloužil. K uchu Boleslava se naklonil ďábel a zkazil jeho srdce, že mu odpověděl: Nyní ti chci lépe posloužiti. Po těch slovech udeřil jej mečem po hlavě. Václav se obrátil a řekl: Co ti to napadlo, bratře? A po těch slovech jej uchopil a srazil na zem. Tu přispěchal jakýsi Tuža a ťal Václava do ruky. Ten poraněn na ruce pustil bratra a běžel do chrámu. Tu dva ďábli řečení Tira a Česta ubili jej v bráně chrámové. Hněvsa pak přiskočil a probodl mu bok mečem. Václav ihned vypustil svou duši se slovy: V ruce tvé, Pane, poroučím ducha svého (Luk. 23, 46). V tom hradě zabili i jakéhos Mstinu, urozeného muže Václavova, ostatní pak hnali do Prahy, některé povraždili a jiní se rozprchli po zemi. I nemluvňátka kvůli němu povraždili. Mnohé ženy provdali za jiné muže, služebníky Boží vyhnali a kdejakou ďábelskost napáchali. Tira pak řekl Boleslavovi: Pojďme a zabijeme též i vaši matku, tak nejednou oželíš bratra i matku. Boleslav však řekl: Nemá, kam by se poděla, dokud nebudeme hotovi s jinými. A odešli a nechali Václava rozsekaného a neuklizeného.8 Tu kněz jeden Krastěj vzal a položil jej před chrámem a přikryl jej plachtou. Jakmile uslyšela matka, že její syn byl zavražděn, přišla a hledala jej. A když ho spatřila, s pláčem padla na jeho srdce a posbírala všechny údy jeho těla, neodvážila se však je odnést k sobě domů, ale umyla je a oblékla v příbytku knězově, a pak jej zanesla a položila do chrámu. A poněvadž se bála, že bude zavražděna, utekla do Charvat, takže Boleslav ji tu už nezastihl. I povolal jednoho kněze jménem Pavla, aby vykonal modlitbu nad tělem Václavovým. Pohřbili potom úctyhodné tělo Václava, dobrého a spravedlivého ctitele Božího a milovníka Kristova, duše pak jeho odešla k Bohu, jemuž sloužil s nábožností a kázní. Krev jeho však po tři dny nechtěla vsáknout do země. Až třetí den, jak všichni viděli, krev jeho se ztratila a vzešla v chrámě nad ním, takže se všichni divili. Doufáme však v Boha, že se na přímluvy zbožného a dobrého muže Václava ukáže ještě větší zázrak. Neboť jeho utrpení se vpravdě vyrovnalo utrpení Kristovu a svatých mučedníků. Vždyť i o něm konali poradu jako Židé o Kristu, rozsekali ho stejně jako Petra a nemluvňátka kvůli němu povraždili jako i kvůli Kristu. 7
Na všech „přemyslovských“ hradech tehdy asi stál kostel. To vše ukazuje, že Václavova vražda nebyla spáchána „nešťastnou náhodou“, jak se domnívá D. Třeštík (1997, s. 434), ale že šlo o dlouho dopředu pečlivě připravovaný zločin. Jinak by se na místě vraždy nemohli „náhodou“ objevit jen oba hlavní protagonisté a čtyři spiklenci, ale nikdo z Václavovy družiny! První, co Boleslav po vraždě udělal bylo, že zlikvidoval nejen Václavovu družinu, ale i jeho přátele v Praze, a Boleslavovi družiníci dokonce i „nemluvňátka“. A když už byli v ráži, chystali se i na Boleslavovu matku Drahomíru. Pokud by šlo o „nechtěnou“ nešťastnou náhodu, jak chce D. Třeštík (1997, s. 434), nenechali by Václava „rozsekaného a neuklizeného“! 11
8
Byl pak zabit kníže Václav 28. dne měsíce září. Bůh udělil pokoj jeho duši na místě věčného odpočinutí se všemi spravedlivými, i s těmi, kteří kvůli němu byli pobiti, ač byli nevinni. Bůh však nezanechal své vyvolené na posměch nevěřících, ale shlédl na ně svým milosrdenstvím a obrátil jejich kamenná srdce na pokání a doznání hříchů (Ezech. 11, 19; 36, 26). Tak i Boleslav se rozpomenul, jak veliký hřích spáchal, modlil se k Bohu a všem jeho svatým a přenesl tělo svého bratra, spravedlivého muže Václava, do Prahy a řekl: Zhřešil jsem a svého hříchu jsem si povědom (Ž 50, 5-6)9. Uložili jej v kostele svatého Víta po pravé straně oltáře dvanácti apoštolů, kde sám řekl při stavbě chrámu. Bylo pak přeneseno tělo knížete Václava, milovníka Kristova, 4. den měsíce března. Ať Bůh umístí jeho duši v lůně Abrahámově, Izákově a Jakubově, kde odpočívají všichni spravedliví a čekají na vzkříšení svých těl v Kristu Ježíši, Pánu našem, jemuž sláva na věky. Amen.
CRESCENTE FIDE CHRISTIANA ZÁKLADNÍ LATINSKÁ SVATOVÁCLAVSKÁ LEGENDA, X. STOLETÍ
Za vzrůstu křesťanské víry v oněch dnech odvrhl z Božího pokynu a podnětu mrzkou modloslužbu a dal se dobrovolně pokřtít vévoda český Spytihněv spolu s vojskem, jakož i veškerým svým lidem.10 Ten také vystavěl zděný kostel svaté Boží rodičky Marie a ještě jiný ke cti svatého Petra, knížete apoštolů. V obou se štědrostí Boží milosti dělo přemnoho zázraků. A když svrchu řečený ctihodný muž vykročil z tohoto života, shromáždili se všichni jeho lidé a zvolili si místo něho za vévodu a knížete jeho mladšího bratra jménem Vratislav. Ten rovněž pilně setrvával při křesťanském náboženství a zbudoval kostel zasvěcený blahoslavenému Jiřímu, velikému mučedníkovi.11 Vratislavův starší syn, blahoslavený Václav, Božím vnuknutím již od útlého věku vždy toužil po vzdělání. Jeho otec, přeje si vyhovět touze synova srdce, poslal jej do města jménem Budeč, aby ho tam
9
To, co se u Boleslava dostavilo po vraždě, lze stěží nazvat „lítost“ nebo „pokání“, ale spíš „chladná kalkulace“. K translaci Václavova těla nedošlo tři roky po vraždě, jak uvádějí některé legendy (Crescente, Gumpold, Kristián,II. stsl. legenda), ale podle D. Třeštíka (2000, I., s. 11) až v šedesátých letech 10. století v souvislosti s přípravami na založení pražského biskupství, tzn. až 30 let po vraždě, a to by byla opravdu velmi pozdní lítost. PodleVavřincovy legendy k tomu došlo dokonce až „za času pana Vojtěcha, vznešeného vyznavače a biskupa“ (Vojtěch byl zvolen biskupem v roce 982 na Levém Hradci). Protože Boleslav I. zemřel v roce 972, šlo by pak o lítost až jeho syna Boleslava II. (972-999). 10 V legendách je vždy zdůrazněn křest prvního knížete dosud pohanského národa. Fakt, že křesťanství přenesl z Moravy do Čech již Spytihněvův otec Bořivoj, tato legenda velkoryse přehlíží. Nepovažuje ho za českého knížete. Bere na vědomí až Spytihněva, který, na rozdíl od svého otce Bořivoje, se v Čechách již narodil. Kromě toho to byl právě Spytihněv, jenž se roku 895, tj. rok po Svatoplukově smrti (†894), poddal v Řezně východofranskému králi Arnulfovi. 11 Mezi vladařské povinnosti každého křesťanského panovníka patřilo další šíření křesťanství. Stavěli proto kostely a shromažďovali kněze a kleriky. Pokud Crescente zdůrazňuje, že Spytihněv postavil zděný kostel P. Marie, je docela dobře možné, že Bořivojův kostel stejného zasvěcení, který dal podle Kristiána postavit na hradě pražském, byl pouze dřevěný. Na možnost existence dřevěných církevních staveb (ecclesia lignea) v míře větší než se dosud předpokládalo upozorňuje P. Sommer (2001, s. 76-85). 12
cvičil v žaltáři jistý kněz, zvaný Učen.12 Tehdy se blahoslavený Václav s chápavou myslí rád pustil do učení a den ode dne se stále více zdokonaloval. Potom se však jeho otec rozloučil s tímto světem. Tehdy sešel se veškeren lid oné země, zvolil blahoslaveného Václava za vévodu na místě otcově a dosadil ho na jeho stolec. Tenkrát svrchu řečený mladíček,13 i když již byl v hodnosti knížecí, nijak nezapřel svého dobrého vychování. Byl totiž věrný a moudrý, v řeči pravdivý, na soudu spravedlivý. A když chtěli jeho soudcové někoho odsoudit k smrti, hned si bral nějakou záminku a odcházel ze soudu, jsa pamětliv toho, co je řečeno v evangeliu (Luk. 6, 37): „Nesuďte, a nebudete souzeni“. Rovněž boural vězení a pozutínal všecky šibenice. Měl také mnoho soucitu k sirotkům a byl otcem naříkajících a vdov i utěšitelem raněných; hladovějící krmil, žíznícím poskytoval nápoj, nahé odíval svými šaty; nemocné navštěvoval, mrtvé pohřbíval, hosty a cizince vlídně přijímal jako své příbuzné; kněžím a klerikům uctivě posluhoval, zbloudilým ukazoval cestu pravdy. Nadto osvědčoval také pokoru, trpělivost, mírnost a především lásku. Násilím a lstí nikomu na světě nic neodňal. Své vojsko vybavoval nejenom zbraněmi, ale i nejlepším oděvem. Takové a jim podobné vlastnosti osvědčoval již od útlého věku, duchovně napodobuje činný život církevní. A také v postním čase putoval do kostelů od města k městu po strmých stezkách pěšky a bos, takže se dokonce v jeho šlépějích objevovala krev. Na těle oblečen drsnou žíněnou košilí a přes ni ozdoben královským rouchem bez ustání vzdával díky jedinému Bohu. Proto v době žní, vstávaje ještě za noci, tajně vycházel do polí, požínal pšenici, nosil ji na ramenou do svého domu, zde mlátil, v mlýncích smílal a mouku přesíval. Podobně ještě za hluboké noci brával s jediným panošem vědro a chodil pro vodu, při jejím čerpání říkal slova: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“, nosil ji domů a z ní i z připomenuté mouky pekl oplatky. Stejně tak s věrným služebníkem chvátal za nočního ticha na svou vinici, zde česali hrozny, hustě je nakladli do putny, skrytě nosili do jeho světničky, tam lisovali víno v lisu a nalévali do džbánu. A to vše dělal proto, aby tak mohli kněží přinášet Pánu oběť spásy.14 12
Byl-li Václav poslán právě na Budeč, kde již v té době nejspíš stála rotunda postavená Spytihněvem (podle moravských vzorů), lze předpokládat, že kněz, zvaný Učen, ho učil knihám latinským, jak víme z I. stsl. legendy. Podle Kosmových anagramů by tento kněz Učen měl být totožný s moravským biskupem Gorazdem. V sídle knížete Vratislava (kterým až do roku 915 asi nebyla Praha) tedy v té době museli působit pouze slovanštíkněží. I v místě, na němž žila Václavova bába Ludmila, které nemuselo být nutně totožné se sídlem Vratislavovým, působil slovanský kněz, který Václava učil knihám slovanským. Podle D. Třeštíka (1997, s. 364-366) žila právě na Budči. Nasvědčovalo by tomu i zdejší pohřebiště velkomoravského typu (J. Frolík-Z. Smetánka 1997, s. 34n). Pak je ovšem na místě předpokládat, že onen učený kněz vzdělával Václava v knihách slovanských i latinských. Víme, že arcibiskup Metoděj učinil svým nástupcem právě Gorazda, jednoho ze svých spolehlivých učedníků: „Je to muž svobodný a z vaší země, dobře obeznalý v latinských knihách a zbožný. To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má“ (ŽM VII.). Kosmovo ztotožnění biskupa Gorazda s knězem Učenem je proto zcela na místě. Protože bezpečně víme, že do Bulharska se svými druhy neodešel, je předpoklad, že odešel do Čech, pochopitelný a zcela logický. Navíc, když nemůžeme zcela vyloučit předpoklad, že mohl být Bořivojův mladší bratr, jemuž Rostislav předurčil církevní dráhu. 13 Informaci, že – v rozporu se skutečností – byl Václav při ustanovení knížetem ještě mladíček, si autor nemohl vymyslet. Musel ji převzít z nějaké své předlohy. Za ni je považována ztracená „legenda X“ (D. Třeštík 1997, s. 248). Ta však žádné údaje o věku knížat neobsahovala, jak je patrné z Crescente i z Gumpolda. Obsahovat je však mohla nedochovaná staroslověnská ludmilská legenda – viz např. údaj „33 let“ ve Fuit a Proložní legendě. Za povšimnutí také stojí, že legendista nic neví o Drahomířině regentské vládě, nebo se mu do jeho koncepce legendy nehodila – Václav byl zvolen na stolec bezprostředně po Vratislavově smrti. 14 Václav samozřejmě nemohl „tajně“ sklízet, co nezasel. Jednalo by se o polní pych. Tuto pasáž asi nemůžeme brát úplně doslova, ale v jejím symbolickém významu. Sklizni nutně musí předcházet setba a setbě zase orba. Podobně Kristián říká o Metodějovi (kap. 1) i o Václavovi (kap. 6), že „mnoho snopků [úrody víry] do stodoly Krista Pána sklidili“. Předtím ovšem Konstantin s Metodějem coby souspřeží táhli jednu brázdu (resp. tlačili pluh do stejné brázdy). Konstantin13
Ale bylo by nevhodné, abychom mlčky pominuli také to, co jsme se doslechli z vypravování hodnověrných lidí, že totiž již tehdy z vnuknutí Božího předvídal budoucnost. Z množství jeho věšteb připomenu aspoň jedinou: Jednoho dne, který nadešel v pravidelném toku času, vystoupil do hořejší části paláce a vyhlédnuv z okna řekl jednomu žákovi: „Tenhle příbytek staršího kněze Pavla mi připadá jakoby pustý“.15 Mezitím Václavova matka, která zůstala pohankou, vešla v radu s nejukrutnějšími muži a zde vznikla otázka: „Co uděláme? Vždyť měl být knížetem, ale dal se pokazit od kněží a je z něho mnich!“16 I poslala ony neblahé muže ze zášti k své tchyni, přeblažené stařeně jménem Ludmila, aby ji zavraždili. Ti vskutku vykonali, co jim bylo přikázáno; její duše oproštěná od těla, v slávě mučednické se odebrala k Pánu. Tehdy také oloupili mnoho kněží a kleriků o vše, co měli, a vyhnali je ze země. Tím se naplnilo Václavovo proroctví, které nedávno vyslovil. A od onoho dne doráželi na přeblaženého Václava spoustou hrozeb požadujíce, aby vystřízlivěl z duchovního vzdělání, a hlídali ho. On však vytrvale s sebou nosil malou knížku, ukrývaje ji pod šatem, na každém příhodném místě pilně v ní čítal a těžce vzdychaje neobyčejně želel zaslepenosti jejich srdce. Když se pak všichni ti řečení zlovolníci ubírali, aby obětovali modlám berany a selata a pojídali z těchto ohavných žertev, sám se od nich pod vhodnou záminkou vzdaloval a nikdy se nepotřísnil jejich hodováním; ani nápojů, které ku poctě model popíjeli, nikdy neokusil. Když však dospěl v muže, svolal všechny své muže i matku a vytýkal jim jejich nevěru i zatvrzelost srdce, řka: „Proč jste mi bránili učit se zákonu mého Pána Boha a sloužit jemu jedinému? Ale byl-li jsem dosud ve vaší moci, od této chvíle vypovídám vám poslušnost a chci sloužit Bohu“.17 I povolal zpět z vyhnanství kněze a kleriky k velikému veselí; též kostely byly otevřeny, křesťanské náboženství počalo vzkvétati a ďábel utrpěl přemnohou újmu. Tou dobou mnoho kněží ze země Bavorské a Švábské, k nimž došla pověst o něm, proudilo k němu se svatými ostatky a knihami. Těm všem daroval v hojnosti zlata, stříbra, krzen, služebnictva i šatstva, jak kdo právě potřeboval. Také se všichni tito mistři podivovali jeho učenosti. Mohl totiž být napodobitelem žalmisty, který z vnuknutí Ducha svatého řekl (Ž. 118, 99): „Nade všecky své učitele rozumnější jsem učiněn, neboť svědectví tvá jsou má přemyšlování“. Též v jeho mysli třpytil se jas vzácné perly a Pán ráčil mu udělit tak významnou milost, že i z bitev vycházel vítězně. Byl urostlé postavy a těla tak cudného, že si vroucně přál prožít život neženat. Mírné lidi oslovoval vlídně; o kterých se však dozvěděl, že jsou
Cyril také „pečoval všude, kamkoli přišel, o setbu semen z proroků a evangelií“. Řeč je tedy o šíření křesťanství a zajištění nezbytných potřeb kněží pro posvátný obřad proměnění chleba a vína v tělo a krev Kristovu. 15 Tento motiv s Václavovým viděním a proroctvím „o jakoby pustém příbytku kněze Pavla“ najdeme pak u Gumpolda (kap. 9), Kristiána (kap. 3) a ve II. stsl. legendě (kap. 9) 16 Protože se Václav dal pokazit od kněží, zamýšlí Drahomíra, která tu vystupuje bezejmenná, zavraždit Ludmilu. To postrádá logiku, motiv vraždy byl nepochybně jiný. Srovnej I. stsl. legendu, kde se Drahomíra naopak „radovala z víry jeho“. Tehdy také oloupili a vyhnali ze země mnoho kleriků a kněží. Tedy ne všechny! Má to snad znamenat, že vyhnali jen ty, co kazili Václava? Nebo ty, kteří přišli z Bavorska? 17 Václav vytýká svým mužům a matce, že mu bránili sloužit Bohu (hrozili mu a hlídali ho), nikoliv, že mu bránili vládnout! Legendista vynechává Drahomířinu regentskou vládu. Nezmiňuje se o jejím vyhnání ani o přenesení Ludmilina těla. Musel tedy náměty vybírat a upravovat nějaký rozsáhlejší text, který tyto náměty obsahoval – viz např. I. stsl. legenda. Drahomíra také sotva mohla zůstat pohankou, autor tu zřejmě podlehl legendistické šabloně – pohanská vražedkyně a křesťanská světice jako její oběť. 14
surovci nebo bezdůvodně se toulají, popíjejí v krčmách a odpadají od křesťanství, hned je dával přivazovat břichem ke stolu a přísně mrskat mnoha biči. Ani ve dne ani v noci neustával v modlitbách. Proti starému nepříteli lidského pokolení, ďáblovi, vždycky pozvedal štít víry a neviditelný meč Ducha svatého, jímž je slovo Boží.18 Byl totiž bez reptání pravý ctitel Boží a podle předpisů apoštolových poučováním, zapřísaháním a káráním zval mnohé k hostině Hospodářově; vyrvav je z moci ďáblovy a posadiv na klín svaté matky církve, vytrvale je živil nebeskými krměmi. Tehdy však jeho mladší a horší bratr jménem Boleslav dal se ošálit ďáblovou lstí a s bezbožníky pojal proti řečenému blahoslavenému muži zločinný záměr, že ho zahubí. Václav o tom věděl, a jako muž v úpalu dne trávu kosící žízní po vodě, tak sám nepochybně toužil dojíti smrti mučednické; nepřál si však, aby se to stalo rukou vlastního bratra, protože ho měl rád, a protože věděl, že by bratr pro takovýto čin neušel věčnému peklu. Tou dobou zamýšlel vystavět chrám Hospodinovi. I obrátil se po poslech na zbožného biskupa města Řezna, jménem Tuto, s tímto vzkazem: „Můj otec vystavěl chrám Pánu Bohu, já pak zamýšlím založit s Tvým svolením19 kostel Pánu Bohu ke cti svatého Víta, mučedníka Kristova“. Biskup Tuto tehdy rozpjal ruce s díkůvzdáním Hospodinovi a s jásotem řekl: „Toto vyřiďte mému synovi, blahoslavenému Václavovi: Tvůj kostel již stojí před tváří Pána Boha co nejpůvabněji zbudován“. A když to poslové podle biskupova rozkazu vyřídili, velice se Václav zaradoval a svolav všechny, sám s pomocí Boží položil základní kámen20 k podivuhodné stavbě kostela zasvěceného svatému Vítu. Tou dobou chtěl jít do Říma, aby ho papež oděl rouchem mnišským;21 hodlal se totiž pro lásku k Bohu vzdát svého knížectví a postoupit je bratrovi. Nemohl však tak učinit pro shora jmenovaný kostel, protože nebyl ještě dostavěn. Tehdy jeho svrchu řečený bratr, stejně jako kdysi, uradil se s bezbožníky a poslal k němu posla, aby jej lstivě pozval do jeho domu22 jakoby na hostinu, ve skutečnosti však na smrt. Ani toto nebylo Václavovi tajemstvím. A když nadešla doba k odchodu, naposled pozdravil všechny své přátele, hned se vydal na cestu a toho dne pobyl na hostině s těmito zarputilými nepřáteli. Tenkrát se kdosi nahnul k jeho uchu a pošeptal mu: „Prchni, můj 18
„Štít víry a meč (resp. kopí) Ducha svatého, jímž je slovo Boží“ jsou zbraně víry (Ef 6, 16-17; Kristián, kap. 6), součást Boží zbroje 19 Ke stavbě kostela Václav žádné biskupovo povolení nepotřeboval. Odráží se tu zřejmě pozdější svolení řezenského biskupa Wolfganga ke zřízení pražského biskupství (D. Třeštík 1997, s. 258). Václavovi ale nejspíš nešlo jen o stavbu nějakého konkrétního kostela (ecclesia), ale výstavbu samostatné české církve (ecclesia) po Rostislavově vzoru. S tím nepochybně souvisí i Václavův záměr „jít do Říma“ a vše dohodnout s papežem. 20 P. Sommer (2001, s. 38) připouští používání „základního kamene“ (lapis primarius) při zakládání církevních staveb v zemích s rozvinutým křesťanským rituálem snad v 10. století, s jistotou v 11. století. „Je vyloučeno, aby církevní kultura Čech, která ideu základního kamene zjevně převzala, užívala tento kámen již ve století devátém“. Autor zde naráží na nález základního kamene uvnitř levohradecké rotundy sv. Klimenta, stavby, připisované dosud Bořivojovi. Navíc tu prý byl, vzhledem ke své poloze, prokazatelně použit druhotně (kříž vyrytý do kamene není ve svislé, ale ve vodorovné poloze). Z toho autor vyvozuje, že Bořivoj stavebníkem této rotundy být nemohl. Není dokonce vyloučeno, že první kostel v Čechách, o němž mluví Kristián, byl pouze dřevěný. Na druhou stranu nelze pouštět ze zřetele, že „církevní kultura Čech“ sem byla Bořivojem přenesena z Moravy již »hotová«. Pokud se týká kříže vyrytého „ve vodorovné poloze“, nelze ani vyloučit, že byl vyryt dodatečně. Podobný kříž vyrytý „ve vodorovné poloze“ můžeme najít i na jednom z kamenů velkomoravského kostelíka v západoslovenských Kopčanoch. Je tomu tak nejspíš proto, že ve zdivu žádný kámen ve svislé poloze není. Z toho však nelze vyvozovat, že kámen s vodorovně vyrytým křížem tu byl použit „druhotně“, že by se nutně muselo jednat o „základní kámen“, který byl v nějaké „původní“ stavbě orientován svisle. Takovou jistotu rozhodně nemáme. 21 Je spíše pravděpodobnější, že to byl již Václav, kdo usiloval o založení pražského biskupství (ne-li přímo arcibiskupství), ne až jeho vrah. 22 Crescente místo Václavovy vraždy ještě neuvádí, autor jej buď neznal, nebo lokalizaci vraždy nepovažoval za důležitou. 15
pane, co nejrychleji, protože tihle lidé tě chtějí co nevidět zabít!“ On však nechtěl utéci, znovu vešel mezi hodovníky a chopiv se číše, přede všemi nebojácně pravil zvýšeným hlasem: „Ve jménu blahoslaveného archanděla Michala vypijeme tuto číši s prosbou, aby nyní uvedl naši duši k pokoji věčného radování, amen.“ Oné noci, ještě před úsvitem následujícího dne, jak míval často v svém obyčeji, šel do kostela na jitřní pobožnost. Na cestě se potkal se svým bratrem a řekl mu: „Včera jsi nám pěkně posloužil, Bůh ti to odplať!“ On však vytasil z pochvy meč a udeřil jím svatého muže do hlavy se slovy: „A dnes ti chci takhle posloužit!“ Svou ranou způsobil jen lehké škrábnutí, protože ho opustila síla pro strašlivou bázeň. Blahoslavený Václav byl by ho mohl snadno přemoci, protože se mu podařilo vychvátit mu meč z ruky, ale nechtěl se sám poskvrnit. Ale bratr se dal do křiku: „Hola, kde jste? Pomozte mi!“ Tu přiběhli všichni oni zlovolníci ze skrýší a drásajíce Václava mnoha ranami mečů i kopí jej zabili. Na tomto tedy zápasišti jeho duše vysvobozena z vězení pozemského života a ověnčena krvavým vavřínem odebrala se k Pánu dne osmadvacátého září.23 Jeho bezduché tělo chvatně uložili do hrobu a jeho nevinnou krev, která postříkala zemi i prkna, smyli vodou. Když však vstali druhého dne ráno, spatřili na témž místě prolitou krev a znovu ji vodou smyli. A když vstali třetího dne, opět spatřili na řečeném místě prolitou krev a musili ji vodou smývat po třetí. Tenkrát snad hned se chvatně rozběhli do města Prahy, povraždili všechny jeho přátele24 a pronásledovali jeho kleriky, jakož psáno jest (Zach. 13, 7; Mat. 26, 31; Mar. 14, 27): „Bíti budu pastýře, a rozprchnou se ovce.“ Ale oni vrazi sami, kteří jej udolali, štváni jsouce zlými duchy uprchli a víc se neobjevili; jedni z nich pomřeli štěkajíce jako psi a skřípějíce zuby, druzí zase setrvali až do smrti vychrtlí a ohluchlí. Jeho tělo odpočívalo na témž místě po tři roky. Tu měli kteřísi lidé vidění ve snách, že by je měli přenést do kostela, který on sám vystavěl. I vstali o půlnoci, vyzvedli jeho tělo z hrobu,25 naložili na vůz a přijeli s ním k bystřině, jejíž vzduté vody se přelily přes břehy a nedovolovaly přechod. Tu sklíčeni nesmírným žalem vydali se hledat dříví, aby vystavěli most. Při návratu však shledali, že vůz se svatým tělem stojí na druhé straně bystřiny beze známek smočení. Co máme o tom poznamenat, než že jej tam přepravil zásah všemohoucího Boha? I vozkové vidouce tento zázrak velice se divili. A tak s ním přijeli k řečenému kostelu. Tehdy rozžehli světlo, prohlédli tělo a shledali, že je neporušené a všechny jeho rány zacelené; jenom jediná rána mokvala krví, ta, kterou mu na začátku zasadil bratr. Světcovo přenesení se slaví čtvrtého března.
23
Šlo tedy nepochybně o předem připravený a promyšlený čin (srovnej D. Třeštík 1997, s. 434, který z přízně věnované Boleslavovi I., zakladateli starého českého státu, akt úkladné vraždy překvalifikoval na neúmyslné zabití). Z údajů autora Crescente rok Václavovy smrti žádným způsobem nevyčteme. 24 V obavách z možné pomsty Václavových přátel v Praze, pro jistotu povraždili i je. Dokonce i nemluvňátka, jak uvádí I. staroslověnská legenda. 25 Podle D. Třeštíka (2000, I., s. 11) k přenesení Václavova těla nedošlo 3 roky po vraždě, jak uvádí Crescente, ale až 30 let po ní. Translaci dává do souvislosti se snahou Boleslava I. o založení pražského biskupství. Viz list papeže Jana XIII. Boleslavovi. Z tohoto důvodu se jeví, že i další „přesné“ časové údaje v legendách, např. o dožitém věku knížat (Kristián, Fuit), jsou pouze domněnky a odhady legendistů, vzdálených od popisovaných událostí padesát a více let. D. Třeštík (1997, s. 449n) však na nich staví jako na „historických faktech“. Podle Vavřincovy legendy (část 12.) došlo k přenesení Václavova těla z Boleslavi do Prahy až „za času pana Vojtěcha, vznešeného vyznavače a biskupa“ (Vojtěch byl biskupem zvolen roku 982 na Levém Hradci), tzn. až za vlády Boleslava II. (972-999). 16
PALÁDIUM ZEMĚ ČESKÉ Stará Boleslav není jen srdcem národní tradice svatováclavské. Na tomto nejstarším poutním místě mariánském je uctívána Panna Maria s Ježíškem, zpodobněná na starobylé kovové ikoně (19 x 13,5 cm). Tradice uvádí, že tento obrázek, či spíše reliéf, vytvořený v korintské mědi (tato směs snad vznikla, když Římané dobili bohaté a krásné řecké město Korint a zapálili je) Při tomto požáru teklo roztavené zlato, stříbro a mnoho dalších kovů potůčkem do blízkého moře, kde ztuhlo. Později tuto směs z moře vybírali a nad zlato si jí vážili, jak udává například Plinius v knize Libros Naturalis Historiae.) a pozlacený, daroval sv. Metoděj ke křtu sv. Ludmile. Ludmila si tento reliéf odnesla na svůj hrad Tetín, kde jej vroucně uctívala. Po její mučednické smrti zdědil tento reliéf její vnuk Václav, kterého vychovala v mariánské úctě. Václav měl tento reliéf takřka ustavičně u sebe a zbožně jej uctíval. Měl jej u sebe také při válečném tažení proti vévodovi Radslavovi, který zastrašen zázrakem, když viděl kolem svatého Václava dva anděly, podrobil se pražskému knížeti bez boje. V dramatických chvílích po jeho zavraždění Václavův věrný sluha Podiven obrázek v obavě před zneuctěním zahrabal do země dál od hradiště, a pak i jeho vrahové dostihli a oběsili, v místech, kde stojí kaple blahoslavenému Podivenu zasvěcená. Reliéf, který ležel v zemi nejméně dvě staletí, vyoral rolník na poli, tam, kde dnes stojí mariánský chrám , snad někdy v polovině století dvanáctého. Kanovníci staroboleslavské kapituly na místě nálezu postavili kapli a reliéf do ní umístili. Začal přitahovat poutníky z okolí i z Prahy a zrodila se nová, mariánská poutní tradice, která vyrostla z hloubky svatováclavské legendy. Když byl svatý Václav 28. září, snad roku 929, úkladně zavražděn svým bratrem Boleslavem, byl s ním i bl. Podiven – pobočník svatého Václava, který jej provázel téměř na každém kroku. Podiven, který znal duchovní hodnotu Václavova mariánského reliéfu pro svého pána, nechtěl reliéf nechat vrahy potupit, sejmul jej z hrudi 17
mrtvého knížete a utíkal pryč z města. Vrazi svatého Václava se báli, že nepohodlný svědek unikne, a dali se tedy do jeho pronásledování. Podiven, protože viděl, že před nimi neuteče, schoval reliéf na vršku za Boleslaví a utíkal dále k lesu. Na pokraji lesa jej však vrazi dostihli a na jednom ze stromů oběsili. Od této doby byl mariánský reliéf téměř po dvě a půl století ztracen. Další dochovaná legenda nám vypráví o jeho nalezení. Kolem roku 1160, za doby panování Vladislava I., jakýsi rolník oral na svém poli. Najednou se však jeho koně zastavili a nechtěli jít dál. Několikrát musel koně mocně pobídnout, aby se hnuli, a když se dali opět do kroku, pluh se zaryl hlouběji a v brázdě se objevil lesklý kovový obrázek Panny Marie s Ježíškem v náručí. Protože netušil, o jaký obrázek jde, vzal si jej domů. Užasl však, když druhý den ráno zjistil, že je obrázek pryč. Ještě více se ale podivil, když kovový obrázek nalezl na místě, odkud ho předešlý den vzal. Když se toto opakovalo i další dva dny, pln zmatku vzal obrázek, donesl ho kanovníkům do kostela sv. Václava a vyprávěl jim, co se mu přihodilo. Oni ihned reliéf umístili ve svatyni. Opakovalo se však to, co se dělo oráčovi. Ráno byl vždy reliéf na původním místě nálezu. To přimělo kanovníky o celé věci více přemýšlet, a tak dospěli k názoru, že Panna Maria si dle všeho přeje být uctívána na místě nálezu svého obrázku. Proto byla na tomto místě zbudována malá svatyňka a na jejím oltáři obraz vystaven. Pravost této legendy je předmětem mnoha sporů. Jelikož neexistují přímé prameny potvrzující legendu, musíme se spolehnout pouze na souhru souvislostí a fakt, že reliéf, který se dnes nachází ve Staré Boleslavi, je skutečně dle expertíz zhotoven z takzvané korintské mědi, která je známá ze středomoří, z míst, odkud přišel sv. Metoděj s bratrem Cyrilem. Vzezření reliéfu však odpovídá spíše století patnáctému, kdy byl pravděpodobně původní reliéf pro velké poškození (vlivem času a husitských válek, které od svého počátku silně ovlivnily Starou Boleslav) opraven a nabyl dnešní podoby. Lze předpokládat, že dnešní podoba je velmi blízká obrázku, který nosil svatý Václav na své hrudi. Po celá staletí přicházely do Staré Boleslavi proudy poutníků, kteří navštěvovali místo mučednické smrti svatého Václava a zároveň prostřednictvím tohoto vzácného reliéfu přednášeli skrze Bohorodičku své prosby našemu Pánu. Počátkem 17. století, když byl již císař Rudolf II. slabým, neduživým starcem, využili této situace čeští stavové a vyvinuli na něj nátlak. On, jelikož je nutně potřeboval, podlehl jejich tlaku a 9. července roku 1609 vydal královský majestát, který protestantům v Čechách zajišťoval úplnou svobodu a četné výsady. V této pro katolíky pohnuté době však svitla naděje – reliéf Bohorodičky s Ježíšem. Toho se ujali dva horliví jezuité P. Colens a 18
P. Cristecius, kteří zorganizovali velkolepé procesí od Staré Boleslavi. Dne 18. srpna 1609 byl tento reliéf prohlášen Palladiem země české. Po prohlášení boleslavského reliéfu Palladiem stoupá rok od roku počet poutníků přicházejících se mu poklonit. Množí se také zprávy o zázračných vyslyšeních proseb. S příchodem Matyáše II. na český trůn význam Staré Boleslavi ještě pokročil. Jeho manželka Anna Tyrolská byla velkou mariánskou ctitelkou a neobyčejně se zajímala o Starou Boleslav. Z její strany také vzniká první popud ke stavbě důstojného stánku – dnešního chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Na tento projekt také okamžitě věnovala několik tisíc dukátů. Byly založeny sbírky mezi lidem a v roce 1617 začala stavba nové mariánské svatyně. Stavitelem byl Ital Jakub de Vaccani. I přes to, že 15. prosince 1618 zemřela císařovna Anna a 20. března 1619 císař Matyáš, byla stavba roku 1623 dokončena. Takto velkolepá stavba za pouhých šest let. To samo o sobě hovoří o tom, s jakou láskou a nasazením byla budována. 14. února 1632 vtrhli do Staré Boleslavi dva saští důstojníci s vojáky a mimo jiných cenností uloupili i posvátné Palladium, které věnovali plukovníku Vavřinci Hoffkirkovi, jenž nenáviděl Rodičku Boží. Umínil si, že ji potupí zvláštním způsobem, a tak 29. března dal na Staroměstském náměstí přímo proti Týnskému kostelu postavit šibenici a na ní oběsit jakéhosi tesařského tovaryše. Proti této šibenici potom postavil dvě židle a na jednu z nich přibil Palladium hřebem. Dodnes je na Palladiu na to památka, a to díra na krku Panny Marie - dnes zakrytá šperkem. Palladium si jako válečnou kořist odvezl Hoffkirk do Lipska, kde jej dal bedlivě střežit v naději, že za něj dostane značné výkupné. Tak se také nakonec stalo. Za reliéf Rodičky Boží – Palladium - bylo vyplaceno na tu dobu neslýchané výkupné 100 tisíc zlatých. Je s podivem, že národ zdecimovaný válkami byl schopen tak vysoké výkupné zaplatit. I v tom můžeme shledat Boží vůli. Pro srovnání, o jakou hodnotu se jednalo, můžeme uvést, že menší panství se zámkem, lesy a polnostmi se dalo v té době pořídit přibližně za 5000 zlatých. Po vykoupení bylo Palladium slavnostně vráceno do Staré Boleslavi dne 12. září 1638. Slavnostního navrácení se zúčastnil mimo jiných významných osobností i sám císař Ferdinand III. Po slavném návratu Palladia bylo ve Staré Boleslavi opět zaznamenáno mnoho zázračných vyslyšení a uzdravení. Již roku 1639 však do Staré Boleslavi vtrhli Švédové. Přišel švédský vojevůdce Jan Banner a ve Staré Boleslavi nechal mnoho domů zbořit a zbudovat z nich opevnění. Chrámy byly z větší části ušetřeny, jen severní věž kostela sv. Václava byla ubourána, vysypána sutí a na ní instalována děla proti Brandýsu. 27. června byly však chrámy vyloupeny a oltáře zcela zničeny. Drahocenné Palladium společně s chrámovými klenoty bylo díky opatrnosti děkana Bílka včas přeneseno do Prahy. Bylo svěřeno paní Brigitě z Lobkovic, která jej vzala s sebou ke dvoru do Vídně císařovně Marii Anně, manželce Ferdinanda III. Tam se dostalo Matce Boží drahocenných perel a korunky, také byl zhotoven trůnek z ebenu, zlata, perel a velkých smaragdů. Všechen ten materiál byl přivezen až ze vzdálené Indie. Anna byla totiž dcerou krále Filipa III.–španělského a právě Španělsko mělo v Indii své kolonie, ze kterých bylo vše dovezeno. Po odtažení švédských vojsk v roce 1640 bylo stále Palladium ve Vídni. To ale nevadilo poutníkům a do Staré Boleslavi přicházely velkolepé poutě jako například ta ze 7. na 8. září, kdy se celou noc střídala kázání, zpěvy a modlitby před osiřelým oltářem. Palladium 19
bylo ve Vídni celých osm let. Ovšem po korunovaci Ferdinanda IV. českým králem bylo Palladium na prosbu těžce nemocné císařovny Marie Anny předáno pražskému arcibiskupovi Arnoštu z Harrachu se žádostí o slavnostní vrácení zpět do Staré Boleslavi. K tomu byl 19. srpna 1646 opět sestaven velkolepý průvod z Prahy do Staré Boleslavi. Ze všech kostelů v Praze prý vycházel průvod, který se u chrámu sv. Víta spojoval a v čele s Palladiem země české směřoval do Staré Boleslavi. Neměl to však být pro Palladium vysněný klid. Již roku 1648 se začali švédové opět nebezpečně blížit k české zemi, a proto bylo Palladium opět převezeno do Prahy a uloženo v chrámu sv. Víta. Spoléháno bylo na to, že tam nepadne tak lehko do rukou nepřítele. Švédský generál Wrangel se dostal se svým vojskem až k Plzni. Tam se k němu připojil jakýsi plukovník Arnošt z Ottowaldu a prohlásil, že za příslušnou odměnu mu prozradí, jak se snadno dostat do města Prahy. Generál přistoupil na jeho návrh a již 25. července byl 3 hodiny cesty od Prahy. Krátce po půlnoci se mu skutečně mezerou v hradbách podařilo vniknout do města. Švédové se tak zmocnili Hradčan a Malé Strany. Na Staré a Nové Město se jim však proniknout nepodařilo. O to se měl postarat kněz Jiří Plachý, který s jedním z druhů ihned po prvním poplachu zavřel staroměstskou mosteckou bránu. Švédové zde plenili po celé tři dny, neušetřili ani chrám sv. Víta a při tom se jim do rukou dostalo i Palladium. Neměli ho však dlouho. Velkou zásluhu na tom měla opět paní Brigita z Lobkovic, která se společně s Annou Magdalénou dobře znala se švédským velitelem Karlem Gustavem. Obrátila se na něj a vyložila mu, jak velice by se zavděčil nové císařovně Marii Leopoldině, kdyby jí staroboleslavský obraz zaslal do Vídně. Jemu se tato rada zalíbila tím více, že zrovna jednal s císařem o míru. Tak se Palladium ocitlo opět ve Vídni. Císařští manželé přijali jej s velkou radostí a umístili ihned ve své kapli. Jelikož Praha byla stále obléhána švédskými vojáky, měli velkou obavu, že se Švédové zmocní i Starého a Nového města. Upřímně se proto před Palladiem modlili o záchranu Prahy. Jejich prosby byly vyslyšeny a Švédům se nepodařilo Prahu dobít. Nakonec švédové na svůj záměr zcela rezignovali. Brzy poté byl uzavřen takzvaný Vestfálský mír, kterým byla třicetiletá válka ukončena. Začala ihned jednání o navrácení Palladia zpět do Staré Boleslavi. Na nátlak arcibiskupa a vlivných šlechticů se Ferdinand III. rozhodl Palladium vrátit, a to co nejslavněji. Uspořádána k tomu byla opět velkolepá pouť a 8. září stanulo Palladium opět na oltáři chrámu ve Staré Boleslavi. K této příležitosti složil český varhaník a skladatel Adam Michna z Otradovic také novou píseň oslavující Pannu Marii. S potěšením můžeme říci, že od této doby Palladium neopustilo českou zemi. V letech 1674-80 byla z Prahy do Staré Boleslavi vystavěna Svatá cesta, takzvaná Via Maria, čítající čtyřiačtyřicet výklenkových kaplí vzdálených od sebe přibližně 400 m, tj. na vzdálenost Karlova mostu, ozdobených mariánskými a svatováclavskými motivy. Co význam Staré Boleslavi neobyčejně pozvedlo v očích prostého lidu, byl zájem českých panovníků a vládců o Starou Boleslav. O císaři Karlu IV. je známo, že přicházel často do těchto míst s pražským arcibiskupem Arnoštem. Boleslav navštívil i císař Zikmund a byl zde dokonce i Ladislav Pohrobek. Památný obraz dále uctili císařové Ferdinand I., Maxmilián II., Rudolf II., Ferdinand II. a III., Leopold I. se přišel k Matce Boží do Staré Boleslavi poklonit jen v roce 1657 šestkrát. Staroboleslavské zápisy zaznamenávají k roku 1702 návštěvu Josefa I. s chotí Vilemínou. Dále poklekl před 20
Palladiem také Karel, král španělský, Karel VI., císařovna Marie Terezie, Josef II., František I., Ferdinand Dobrotivý a po delší dobu velmi často navštěvoval staroboleslavskou svatyni rakousko-uherský císař Karel I. se svojí chotí Zitou. Od sedmnáctého století závodí se svými panovníky v úctě k Palladiu také zemská šlechta. Mnozí z nich si jako zvláštní výsadu vyprošují, aby po smrti byli pohřbeni u Palladia. Jejich počet potom dosahuje čísla téměř 200. Jaký byl nával poutníků do Staré Boleslavi v první polovině 18. století, dovedeme posoudit z toho, že kolem roku 1740 bylo jen v mariánské svatyni a pouze v letních měsících rozdáno na 52 000 svatých přijímání. V roce 1772 potom v obou svatyních přes 110 000 svatých přijímání, z toho přes 55 000 v chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Dobové záznamy také hovoří o tom, že přicházely poutě čítající až 20 000 poutníků, při kterých se zpovídalo nepřetržitě celý den, celou noc a další den, a ani tak se nedalo vyhovět všem kajícníkům. Velmi silnou ranou pro poutníky směřující do Staré Boleslavi byla doba josefínská, a to především díky vydanému zákazu poutí. Jak si stěžuje kronikář v této době, počet procesí klesl k číslu 60 a svatých přijímání bylo podáno pouze 19 000. 22. ledna 1833 se zmocnilo veškerého obyvatelstva staroboleslavského velké vzrušení. Uprostřed noci vzplanul náhle chrám Panny Marie jakousi tajemnou září a tento jev trval asi dvě hodiny. Opakovalo se toto i 3. března 1834. Obyvatelstvo plno úžasu vstupovalo do chrámu ve snaze dopátrat se zdroje této záře, ale nic nenalezlo. Nebylo to ostatně ojedinělé. Nejznámější takové osvětlení bylo v noci ze 14. na 15. srpna 1639. Období kolem roku 1900 bylo pro Starou Boleslav asi jedno z nejsmutnějších. Poutě k Palladiu velice poklesly, mnoho lidí o něm dokonce ani nikdy neslyšelo. Obratem však byl rok 1918 a s ním národní uvědomění. Symboly českého národa získaly opět svůj význam a nejen díky P. Málkovi, který se později také stal kanovníkem ve Staré Boleslavi, byly významné poutě obnoveny. Především pouť a velkolepé slavnosti k příležitosti svatováclavského milénia v roce 21
1929 opět oživily kult Palladia, který se začal velmi rychle šířit mezi lidem. Dne 19. května 1929 přišli redemptoristé a začali se věnovat Staré Boleslavi. Již v roce 1930 byla mariánská svatyně opravena uvnitř i navenek nákladem 380 000 Kč. Do Staré Boleslavi opět začali chodit poutníci z celých Čech a jižní Moravy. Některá procesí čítala až 1000 poutníků. Dalším velkým mezníkem Palladia byl rok 1938. Slavilo se 300leté výročí přenesení obrazu z Prahy do Staré Boleslavi. Navíc byla další světová válka takříkajíc „na spadnutí“ a mladý československý stát byl ohrožován Hitlerem. V této době bylo Palladium jako hvězda, ke které se mohl národ obrátit a žádat ochranu své země. Jen 2.-4. července přišlo asi 80 procesí ze všech stran Čech i Moravy. Největší z těchto procesí, čítající 1200 poutníků, bylo z vikariátu českobrodského. Mezi nejmohutnější patřila pouť 17. července z diecéze královéhradecké, která čítala 3000 věřících v čele se svým biskupem Mořicem Píchou. 14. srpen 1938 pak můžeme klidně prohlásit „Dnem Slovanů“. Sešli se zde Češi, Moravané, Slezané, Slováci, Rusíni a Poláci. Ti všichni byli spojeni jedinou prosbou směřující k Rodičce Boží a k svatému Václavovi: „Nedej zahynout nám, ni budoucím!“ Nutno podotknout, že to bylo opravdu zapotřebí. Dne 7.-11. září byly hlavní jubilejní slavnosti Palladia. I Němci byli z této slavnosti rozpačití. O slavnostech, pokud je známo, psalo 91 novin a časopisů, z toho 66 českých, 5 slovenských, 15 německých, 4 americké, 1 polské a 1 vídeňské. Palladium bylo převezeno slavnostní kolonou do Prahy na Staroměstské náměstí. Svou velkolepostí překonávaly události všechny odhady. Prosit k Palladiu přišlo přes 150 000 lidí. Týnský chrám, do kterého se vejde 7000 lidí, nestačil, a tak vynesl kněz Palladium ven na náměstí a tam je podal k uctívání. Slavnost byla také přenášena československým rozhlasem. Celé toto velké uctívání a chvála Palladia byla zároveň velkou manifestací proti nacismu. 11. září po mši svaté v Týnském chrámu bylo Palladium kolonou 91 automobilů ověnčených bílými květy, za účasti mnoha politiků a představitelů církve, převezeno zpět do Staré Boleslavi. Kostel i náměstí byly dokonale zaplněny věřícími a mezi nimi očekával Palladium i sám kardinál. Slavnostní zakončení této slavnosti bylo přenášeno nejen československým, ale i francouzským rozhlasem. Když 15. března 1939 Němci zabrali i to, co po českém státu ještě zbylo, putovaly četné poutě do Staré Boleslavi, a to až do 1. září, kdy po vypuknutí německo-polské války přišla nařízení značně omezující národní i náboženskou svobodu. Do té doby však přicházely 2-3 poutě denně, více než polovina z nich čítala 500-1000 lidí. Ve strachu před Němci bylo Palladium tajně zazděno a nahrazeno věrnou kopií. Z tohoto úkrytu bylo vyjmuto teprve 23. června 1945. Po osvobození Československa se rychle rozšířila myšlenka na oslavy k poděkování Panně Marii za ochranu země. Byl stanoven termín od 24. června do 1. července 1945. První zastávkou byl kostel sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně, kde se již od čtvrté hodiny ranní kupili lidé očekávající Palladium. Lidí se zde sešlo kolem 10 000. Po uctívání pokračovalo Palladium svou cestou po Praze. Dalším místem zastávky byl vinohradský chrám Božského Srdce Páně, kde nové tisíce věřících vítali Ochránkyni a její posvátný obraz. Zde bylo Palladium až do druhého dne uctíváno davy věřících. K večeru bylo převezeno do kostela sv. Václava na Smíchově. Opakovaly se davy věřících, kteří uctívali Palladium až do poledne dalšího dne. Ve středu v poledne bylo převezeno k uctění ubohým ctitelům, kteří jej nemohli sami navštívit - do Vincentina, k slepcům, do 22
nemocnice apod. Chrám v Holešovicích byl Palladiu vyhrazen středeční večer a celý čtvrtek. Opět se opakovaly velké zástupy děkujících věřících. Vrcholem však mělo být uctívání u sv. Ignáce. Tato nejnavštěvovanější pražská svatyně takové davy věřících ještě nezažila. Pobožnosti zde trvaly až do půl třetí do rána, poté byla svatyně již od časných ranních hodin opět plná v očekávání svěcení kněží před Palladiem, které začínalo o půl osmé. Jen za dva poslední dny zde bylo podáno na 8 000 svatých přijímání. V neděli 1. července se zde také uskutečnila závěrečná pobožnost a Palladium bylo převezeno zpět do Staré Boleslavi, kde jej již očekávaly nové davy lidí. Dnes můžeme tyto události hodnotit s odstupem času. Můžeme také říci, že Matka Boží staroboleslavská vyslyšela prosby českého národa. Která z evropských zemí byla méně poničena II. světovou válkou? Může to být jen Boží ochranou, že je Praha i dnes tak krásnou evropskou metropolí, která zůstala téměř nedotčena. Přes všechny hrůzy této války byla česká i moravská města ušetřena absolutního zničení, jaké například postihlo polskou Varšavu a mnoho jiných evropských měst. Po velkolepých oslavách na „poděkování Panně Marii staroboleslavské“ se však měla historie tohoto skvostu opakovat. Přišel duben roku 1950 a s ním internace redemptoristů, nejen ze Staré Boleslavi. Také se začala stupňovat represe komunistického režimu proti katolické církvi a svobodě vůbec. Na místo redemptoristů se ujímají Staré Boleslavi diecézní kněží – kanovníci staroboleslavské kapituly sv. Kosmy a Damiána. Ti však neměli žádné zkušenosti se šířením úcty k Matce Boží staroboleslavské a ani reálné možnosti, jak s tímto kultem nakládat. Proto význam poutního místa začíná, právě s rostoucí represí režimu, výrazně upadat. Následná „ateizace“ Československa ještě více tento úpadek prohlubuje. Dle mého názoru přichází asi nejtemnější období kultu Palladia. Jestli na přelomu 19. a 20. století byli lidé, kteří o Palladiu neslyšeli, tak v této době se jen těžko hledají lidé, kteří o něm alespoň zaslechli. Jen sporadicky se objevují věrní ctitelé, kteří se i přes hrozbu persekucí ze strany režimu odvažují přijít, poklonit se Palladiu a také navštívit místo mučednické smrti sv. Václava. Teprve s pádem komunistického režimu v celé střední Evropě přichází uvolnění. Začínají vzrůstat počty poutníků a lidé ztrácejí strach z pořádání veřejných poutí. Jen velmi těžko se však daří hrstce příznivců – obdivovatelů Palladia - organizovat větší poutě do těchto míst. V roce 2003 však přichází do Staré Boleslavi na pozvání pana kardinála Miloslava Vlka řád kněží pallotinů, kteří se ujímají poutního místa kultu Palladia země české společně s kultem svatého Václava. Přijímají tak těžký úkol spočívající v obnově jednoho z nejzanedbanějších poutních míst v Čechách. Úkol, který je také výzvou všem věrným příznivcům Staré Boleslavi, aby se zapojili, každý svými možnostmi, do obnovy jednoho z nejhezčích duchovních míst a k šíření úcty Palladia země české – nenahraditelné záštity celé země. Děkujme Matce Boží za všechna dosud vyslyšená přání a za ochranu české země. Modleme se, aby i v dalších letech byla naší ochránkyní a aby i nadále láskyplně naslouchala našim snažným prosbám, směřujícím skrze ni k Pánu Bohu.
„Maria, Matko žádúcí, tys Královna všemohúci. Prosiž za ny, za křesťany svého Syna, Hospodina: Kriste eleison!“ 23
Giovanni kardinál Coppa - sv. Václav homílie ve Staré Boleslavi, 28. září 1992 Přišli jsme dnes do tohoto města modlitby a národní hrdosti, abyste uctili svatého Václava na stejném místě, kde byl zabit vrahy poslanými vlastním bratrem. Podivným údělem nese toto staré město jméno bratrovraha, ale září v celých Čechách, Moravě a na Slovensku, jakož i v celém světě svatým jménem vašeho ochránce.¨ Václav! Jméno, které nám připomíná mnoho věcí. Jeho svatost, jeho sílu, jeho odevzdání a jeho schopnost být mučedníkem. Připomíná nám lidskou zlobu také v jeho vlastní rodině, barbarství a krutost drsných časů. Ale svatý Václav září nad temnotami a vyzařuje světlo dobroty a lásky, lásky k bližnímu, jež vítězí nad zlem, nenávistí a strašnou slepotou ducha. Z této lásky k bližnímu, která zůstává po věky a získává obdiv, důvěru a oddanost všech, hlavně zde v Čechách, kde se svatý Václav stal také obrazem vaší země, vzorem mužných a jemných ctností, stejně tak i obrazem české duše. Svatý Václav! Milujete jej silně i po tolika staletích od jeho smrti: dokazujete to nejen svou dnešní přítomností, ale zejména úctou, kterou vy, vaši rodiče a vaši předkové chovali k tomuto světci, jak dosvědčuje jméno Václav, které nosili, nosí a budou nosit nesčetní lidé. Přiznám se vám, že zejména na začátku svého poslání zde v této zemi, kterou mám čím dál víc rád, jsem byl udiven všemi zdejšími Václavy. Je to velmi krásné a vydá to za tisíc slov lásky, kterou světci vyjadřujete. Svatý Václav! Myslím že mezi ctnostmi, jimiž nám dal příklad, jsou některé obzvláště výmluvné pro nás, muže a ženy na prahu třetího milénia. Za prvé jeho láska k eucharistii. Víme dobře, že připravoval vlastníma rukama hostii a víno pro mši svatou. Kníže, který věděl, že žádné lidské důstojenství není příliš velké před tajemstvím, v němž žije nezměrná Boží láska k nám, kde se obnovuje nesrovnatelný poklad oběti kříže. V den, kdy byl zabit, probudil se jako obvykle velmi časně, aby šel na mši svatou. První staroslovenská legenda nám říká, že "zdobil mnoho kostelů", bezpochyby proto, že v kostelech je skrytý Pán Ježíš, přítomný v proměněné hostii. Eucharistie je síla silných. "Když vidím člověka klečícího před svatostánkem, poznávám v něm pravého člověka", řekl kdysi velký katolický irský politik. Slavný italský romanopisec Alessandro Manzoni se obrátil v kostele, kde prosil Pána, aby mu pomohl najít vlastní mladičkou ženu, ztracenou ve zmatku davu v Paříži. A navíc, moderní francouzský spisovatel André Frossard, který napsal známou knihu Bůh je, já jsem ho potkal, se obrátil náhle a podivuhodně. On, marxista a syn přesvědčených komunistů, našel víru před Nejsvětější svátostí v kostele, kam náhodou zašel. 24
Ano, moji drazí bratři a sestry, člověk je velký, když má pravou víru v živého Krista. Ne vzdálený Kristus, ale ten, který žije mezi námi, blízko v našich domovech, u nás, kteří trpíme, milujeme, pracujeme v tomto velmi krátkém životě. Svatý Václav byl velký především pro tuto víru: nebyl slabý jak se komunistická propaganda marně pokoušela přesvědčit ve svém zrádném boji proti pravdě. Vy jste určitě nikdy nevěřili těmto lžím. A svatý Václav vás chránil, když vás vysvobodil z tísně. Mějte vždycky lásku k eucharistii, svatému přijímání a mši svaté. Za druhé: z eucharistie, z tohoto pramene čerpal lásku. Protože Nejsvětější svátost je svátostí lásky a živí v nás pravou, věčnou lásku. Staroslověnská legenda nám ještě říká: "Podle evangelia konal dobro všem". Jedině evangelium může hlásat a evangelium udržovat tuto lásku, kterou dnes tolik potřebujeme. Dnes umíráme na nedostatek lásky. Chodíme ulicemi a nevidíme ostatní. A v místě, kde žijeme, neznáme možná ani ty, kteří žijí vedle nás. Řídíme vůz a možná, že působíme nepříjemnosti anebo vyvoláváme nebezpečí, protože nebereme ohled na ostatní. Svatý Václav miloval všechny. I před svou smrtí překonal vražednou nenávist bratra a ačkoliv byl silnější, jednal s ním přátelský, mírně a trpělivě. Učme se od něho milovat bližní, protože Ježíš nám říká, že křesťané se poznají podle toho, jak se navzájem milují. (srv. Jan 13,35). Za třetí. Svatý Václav nám vypráví o klidné a radostné čistotě. Také tuto vybranou ctnost čerpal v eucharistii, která je svátostí čistých a silných. Podle starých zpráv si představujeme, jak mohl vypadat život panovníkova dvora, kde zajisté žili svatí, ale kde bylo možné nalézt také úpadek mravů, prostopášnost, poklesky ve svátosti manželství. Svatý Václav chodil v tomto podivném světě dvořanů bez poskvrny. Ať svatý Václav, tento muž mladý a silný, čistý a ušlechtilý, vysvobodí naši vlast ze spouště nečistoty. A ještě slovo. Zde ve Staré Boleslavi je uctíván také starobylý obraz Panny Marie, který svatý Metoděj daroval kněžně Ludmile, a u kterého se určitě modlil malý svatý Václav. Tento obraz se po podivuhodných zvratech dějin stal paládiem země české. V tento, tak slavný den, prosme se svatým Václavem nejblahoslavenější Pannu Marii: ji svěřme sebe, své rodiny, své bolesti, své naděje. Jí svěřme své děti, mládež, naše nemocné. Ji prosme, aby rozmnožila naši víru v eucharistii, naše závazky v lásce, naše odhodlání k čistotě pro zdraví a plodnost rodin, pro zralost mládeže, pro duchovní a mravní integritu národa. Ať svatý Václav spolu s Pannou Marii, vaším nezničitelným paládiem a naší milující a mocnou matkou, se za nás přimlouvají. Ať vám Bůh vždycky žehná. (foto: na předcházející straně - bohoslužba ve Staré Boleslavi; na této straně: kardinál Coppa při eucharistii u oltáře sv. Václava v bazilice sv. Petra v Římě) 25
Církev je Matka (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 3. září 2014)
Dobrý den, drazí bratři a sestry! V předešlých katechezích jsme vícekrát zaznamenali, že křesťany se nestáváme sami od sebe, svými silami, samostatně a laboratorně, ale jsme zrozeni a rosteme ve víře uvnitř onoho velkého těla, kterým je církev. V tomto smyslu je církev opravdu matkou. Matka církev nám dává život v Kristu a umožňuje nám žít spolu s ostatními bratry ve společenství Ducha svatého. 1. Vzorem tohoto mateřství je pro církev Panna Maria, která je nejkrásnějším a nejvznešenějším vzorem, který může existovat. Objasnily to již první křesťanské komunity a pozoruhodně to vyjádřil Druhý vatikánský koncil (srov. Lumen gentium, 63-64). Mariino mateřství je určitě ojedinělé a jedinečné, dovršilo se v plnosti času, kdy Panna porodila Božího Syna počatého z Ducha svatého. Mateřství církve je však přesto pokračováním toho Mariina a je jako by jeho prodloužením v dějinách. V plodnosti Ducha církev stále rodí nové děti v Kristu, vždy v naslouchání Božího Slova a v chápavosti Jeho plánu lásky. Církev je matka. Ježíšovo narození v Mariině lůně je totiž předzvěst znovu zrození každého křesťana v lůně církve, poněvadž Kristus je prvorozený z mnoha bratří (srov. Řím 8,29). Z Marie se narodil náš bratr Ježíš, který je vzorem, a my všichni jsme narozeni v církvi. Rozumíme tedy tomu, že vztah, který spojuje Marii a církev, je velice hluboký. Pohledem na Marii objevujeme tu nejkrásnější a nejlaskavější tvář církve, a podíváme-li se na církev, rozeznáváme jemné Mariiny rysy. My křesťané nejsme sirotci, máme matku a to je velkolepé. Nejsme sirotci. Církev je matkou, Maria je matkou. 2. Církev je naší matkou, protože nás ve křtu porodila. Pokaždé když křtíme dítě, stává se dítětem církve, patří církvi. A od toho dne nám církev jako starostlivá matka umožňuje růst ve víře, ukazuje nám mocí Božího Slova cestu spásy a brání nás před zlem. Církev dostala od Ježíše cenný poklad evangelia nikoli proto, aby si jej nechávala pro sebe, nýbrž proto, aby jej velkodušně rozdávala druhým jako to dělá matka. Tato služba evangelizace příznačně vyjevuje mateřství církve, která se snaží jako matka nabízet svým dětem duchovní pokrm, který živí křesťanský život a činí jej plodným. Všichni jsme proto 26
povoláni přijímat otevřenou myslí a otevřeným srdcem Boží Slovo, které nám církev denně rozdává, neboť toto Slovo je schopné nás změnit zevnitř. Jedině Boží Slovo má tuto schopnost změnit nás zevnitř, v našem nejhlubším nitru. Tuto moc má Boží Slovo. A kdo nám dává Boží Slovo? Matka církev, která nás tímto slovem kojí jako děti a po celý život nás tímto slovem vychovává. To je grandiózní! Právě matka církev nás proměňuje Božím Slovem zevnitř. Boží Slovo, které nám podává církev, má schopnost nás proměnit a rozhýbat naše lidství nikoli světskou tělesností, nýbrž Duchem. Církev se snaží ve své mateřské péči ukazovat věřícím cestu k životu plodnému radostí a pokojem. Osvíceni světlem evangelia a podporováni svátostnou milostí, zejména eucharistií, můžeme orientovat svá rozhodnutí pro dobro a odvážně a s nadějí procházet temnými momenty a křivolakými stezkami. Cesta spásy, po níž nás církev vede a provází silou evangelia a svátostnou oporou, nám dává schopnost bránit se zlu. Církev má odvahu matky, která ví, jak bránit svoje děti před nebezpečími, jež plynou z přítomnosti satana ve světě, aby je přivedla na setkání s Ježíšem. Matka svoje děti vždycky brání. Tato obrana spočívá také v povzbuzování k bdělosti, je třeba se mít na pozoru před klamem a svodem zlého. Neboť satan, ačkoli byl Bohem přemožen, se stále vrací, aby pokoušel. Známe to, všichni jsme pokoušeni, byli jsme pokoušeni a jsme pokoušeni. Satan – říká sv. Petr - „jako řvoucí lev obchází a hledá, koho by mohl zhltnout“ (1 Petr 5,8). Je na nás, abychom nebyli naivní, nýbrž bděli a postavili se proti němu silní vírou. Odolávali podle rad matky církve, odolávali s pomocí matky církve, která jako dobrá matka v obtížných chvílích vždycky svoje děti doprovází. 3. Drazí přátelé, toto je církev, kterou máme všichni rádi. Toto je církev, kterou miluji: matka, které leží na srdci dobro jejích dětí a která je schopna dávat za ně svůj život. Nesmíme však zapomínat, že církev nejsou jenom kněží nebo my biskupové. Nikoli, církev jsme všichni. Souhlasíte? - Jsme děti, ale také matky druhých křesťanů. Všichni pokřtění, muži i ženy, jsme církví společně. Kolikrát jen ve svém životě nedosvědčujeme toto mateřství církve, tuto mateřskou odvahu církve! Kolikrát jsme zbabělí! Svěřme se proto Marii, aby nás jako matka našeho prvorozeného bratra Ježíše naučila osvojit si téhož mateřského ducha ve vztahu k našim bratřím, upřímnou schopnost přijímat, odpouštět, posilovat, vlévat důvěru a naději. To je to, co dělá matka. 27
Církev je Matka: učí skutkům milosrdenství (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 10. září 2014)
Dobrý den, drazí bratři a sestry! V našem cyklu katechezí o církvi jsme začali uvažovat o tom, že církev je matka. Posledně jsme zdůraznili, jak nám církev umožňuje světlem a silou Božího Slova růst, ukazuje nám cestu spásy a brání nás před zlem. Dnes bych rád podtrhl významný aspekt tohoto výchovného působení naší matky církve, totiž způsob, jakým nás učí skutkům milosrdenství. Dobrý vychovatel míří k podstatě. Nezabíhá do detailů, ale chce předat to, na čem doopravdy záleží, aby syn či žák našel smysl a radost ze života. Pravdu! A podstatné je podle evangelia milosrdenství. Podstatou evangelia je milosrdenství. Bůh poslal svého Syna, Bůh se stal člověkem, aby nás spasil, tedy aby nám prokázal milosrdenství.Zřetelně to říká Ježíš, který shrnuje pro učedníky svoje učení slovy: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36). Může existovat křesťan, který není milosrdný? Nemůže. Křesťan nezbytně musí být milosrdný, protože v tom spočívá jádro křesťanství. Církev, věrná tomuto učení, nemůže než opakovat svým dětem totéž: „Buďte milosrdní“ jako je Otec a jako byl Ježíš. Církev tedy jedná jako Ježíš. Nedává teoretické přednášky o lásce, o milosrdenství. Nešíří ve světě filosofii, cestu moudrosti... Křesťanství je jistě i toto všechno, ale v důsledku, reflektováním. Matka církev učí jako Ježíš příkladem, a slova slouží k vysvětlení významu jejích skutků. Matka církev nás učí dávat najíst hladovému, napít žíznivému, obléknout neoděného. A jak to dělá? Dělá to příkladem mnoha světců a světic, kteří to všechno vzorně konali; a činí to také příkladem mnoha tatínků a maminek, které učí svoje děti, že to, co nám přebývá, je pro ty, kteří mají nedostatek. To je velmi důležité. V těch nejobyčejnějších křesťanských rodinách platilo vždycky zlaté pravidlo pohostinnosti: nikdy nechybí pokrm či postel pro toho, kdo je v nouzi. Jedna maminka mi v jedné jiné diecézi kdysi vyprávěla, jak tomu učila svoje děti a říkala jim, aby dávaly jíst tomu, kdo má hlad. Měla tři. Jednoho dne u oběda, když byl tatínek v práci a zůstala se svými třemi dětmi ve věku sedmi, pěti a čtyř let sama, zaklepal u dveří nějaký pán a prosil o něco k jídlu. Maminka mu řekla: „Počkejte chvíli.“ Vrátila se a řekla dětem: „Je tu nějaký pán a chce jíst. Co uděláme?“ – 28
„Dejme mu najíst, maminko, dejme mu najíst.“ Každý měl na talíři kus masa a brambory. „Dobře, dáme mu každý polovinu ze svého.“ – „Ach, to ne, mami, to ne.“ – „Ale tak to je, musíš mu dát ze svého.“ Tak učila tato maminka děti, jak dát najíst druhému ze svého. Tento krásný příklad mi moc pomohl. „Ale, maminko, mně nic nezbude...“ – „Ale jdi! Dej ze svého“. Takto nás učí matka církev. Vy početné maminky, které jste zde, víte, jak máte učit svoje děti, aby se dělili o svoje věci s těmi, kdo mají nedostatek. Matka církev učí být nablízku nemocnému. Kolik jen svatých a světic sloužilo Ježíši tímto způsobem! A kolik jen obyčejných mužů a žen denně prokazuje tento skutek milosrdenství v nemocnicích, domovech důchodců, či ve vlastním domě, když slouží nemocnému člověku. Matka církev nás učí být nablízku tomu, kdo je ve vězení. Někdo možná řekne“ „Ale, otče, to je nebezpečné. Jsou to zlí lidé.“ – Ale každý z nás – slyšte dobře – každý z nás je schopný dopustit se téhož, co učinil onen muž či žena, kteří jsou ve vězení. Všichni máme schopnost zhřešit a udělat totéž a pochybit v životě. Oni nejsou horší než ty a než já. Milosrdenství překonává každou zeď, každou bariéru a neustále vede ku hledání člověka, lidské tváře. Milosrdenství mění srdce i život, může obrodit člověka a umožnit mu, aby se nově zařadil do společnosti. Matka církev učí být nablízku tomu, kdo je opuštěn a umírá o samotě. To dělala blahoslavená Tereza na ulicích Kalkaty a dělali a dělají mnozí křesťané, kteří nemají strach stisknout ruku tomu, kdo je na odchodu z tohoto světa. Také zde se dostává milosrdenství tomu, kdo odchází, i tomu, kdo zůstává, a umožňuje nám pocítit, že Bůh je větší než smrt a pokud zůstáváme v Něm, loučíme se „na shledanou“. To dobře pochopila blahoslavená Tereza. Říkali jí však: „Matko, to je ztráta času.“ Nacházela na ulici umírající lidi, jejichž těla ohryzovali potkani. Donesla je domů, aby umírali v čistotě a klidu, s pohlazením a v pokoji. Říkala jim na shledanou! A tam, u nebeské brány na ni pak čekali, aby jí otevřeli. Stejně jako ona jednají mnozí. Doprovázejme lidi k dobré a pokojné smrti. Drazí bratři a sestry, církev je matkou tím, že učí svoje děti skutkům milosrdenství. Osvojila si tuto cestu od Ježíše a naučila se, že je to pro spásu podstatné. Nestačí mít rád ty, kteří nás mají rádi. Nestačí prokazovat dobro tomu, kdo prokazuje dobro nám. Ježíš říká, že tak to dělají pohané. Aby se svět změnil k lepšímu, je třeba prokazovat dobro tomu, kdo nám to nemůže oplatit, jako to učinil Otec nám, když nám dal Ježíše. Kolik jsme zaplatili za svoje vykoupení? Nic, všechno zadarmo! Prokazujme dobro a nečekejme nic nazpět, na oplátku. Tak jednal Otec s námi, a my máme jednat stejně. Konej dobro a jdi dál! Jak krásné je žít v církvi, v naší matce církvi, která nás učí tomu, co nás učil Ježíš. Děkujme Pánu, který nám dává milost mít za matku církev, jež nás učí cestě milosrdenství, která je cestou života. Děkujme Pánu. 29
Církev: katolická a apoštolská (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 17. září 2014)
Dobrý den, drazí bratři a sestry! Tento týden budeme dále mluvit o církvi. Když vyznáváme svoji víru, tvrdíme, že církev je „všeobecná“ (tj. katolická) a „apoštolská“. Jaký je však vlastní význam těchto dvou slov, dvou charakteristických rysů církve? A jakou hodnotu mají pro křesťanské komunity a pro každého z nás? 1. Katolická znamená všeobecná. Kompletní a jasnou definici nám v prvních staletích podává jeden z církevních otců, svatý Cyril Jeruzalémský: „Církev je bezpochyby katolická, tedy všeobecná, protože je rozšířena po celém světě od jednoho konce ke druhému a protože obecně a neporušeně učí všem pravdám, které mají lidé poznat o tom, co je na nebi i co je na zemi.“ (Katecheze XVIII, 23). Zřejmým znamením katolicity církve je skutečnost, že mluví všemi jazyky. A je to účinkem Letnic (srov. Sk 2,1-13). Duch svatý totiž uschopnil apoštoly i celou církev, aby dala zaznít dobré zvěsti spásy a Boží lásky až do končin země. Církev se tak zrodila jako katolická, to znamená, že je od počátku „symfonická“ a nemůže nebýt katolická, je projektována k evangelizaci a k setkání se všemi. Boží Slovo se dnes čte ve všech jazycích, všichni mají evangelium ve své řeči, aby jej mohli číst. A znovu se vracím k tomu, že je vždy dobré nosit s sebou v kapse či v tašce malé vydání evangelia a během dne si z něj kousek přečíst. To nám prospívá. Evangelium je rozšířeno ve všech jazycích, protože církev, zvěst Vykupitele Ježíše Krista je v celém světě. Církvi se říká katolická, protože je všeobecná. 2. To že se církev zrodila jako katolická, znamená, že se zrodila „vyjitím“ a že se narodila jako misionářská. Kdyby apoštolové zůstali ve večeřadle, aniž by vyšli šířit evangelium, byla by církev pouze v tamtom lidu, městě a večeřadle. Všichni však vyšli do světa, jakmile se sesláním Ducha svatého zrodila církev. A proto říkáme, že se církev zrodila „vyjitím“ jako misionářská. A to je vyjádřeno 30
označením apoštolská, protože apoštol je ten, kdo nese dobrou zvěst Ježíšova Zmrtvýchvstání. Tento termín nám připomíná, že církev stojí na základech apoštolů a v kontinuitě s nimi. Apoštolové šli a zakládali nové církve, ustanovovali nové biskupy po celém světě, v kontinuitě. Všichni jsme dnes v kontinuitě s touto skupinou apoštolů, kteří obdrželi Ducha svatého a potom vyšli kázat. Církev je poslána přinášet všem lidem zvěst evangelia spolu se znameními něhy a moci Boží. I to plyne z události Letnic. Duch svatý totiž překonává každý odpor, přemáhá pokušení uzavřít se do sebe mezi pár vyvolených a považovat se za jediné adresáty Božího požehnání. Pokud takto jedná nějaká skupina křesťanů a řekne si „my sami jsme vyvolení“, nakonec zemře. Nejprve zemře duše a potom tělo, protože nemá život, není schopna zrodit život, další lidi a národy, není apoštolská. Právě Duch svatý nás vede na setkání s bratry i těmi nejvzdálenějšími v jakémkoli smyslu, aby spolu s námi mohli sdílet lásku, pokoj a radost, kterou nám zanechal jako dar Vzkříšený Pán. 3. Co znamená pro naše komunity a pro každého z nás patřit k jedné církvi, která je katolická (všeobecná) a apoštolská? Znamená to především mít na srdci spásu celého lidstva, nebýt lhostejní či nezúčastnění k údělu mnoha našich bratří, nýbrž být k nim otevření a solidární. Dále to znamená mít smysl pro plnost, úplnost i harmonii křesťanského života a vždycky odmítat dílčí a jednostranné pozice, které nás uzavírají do sebe. Být součástí apoštolské církve, znamená uvědomovat si, že naše víra je zakotvena ve zvěsti a svědectví Ježíšových apoštolů. Tam je zakotvena; je to dlouhý řetězec, který tam začíná. A proto se máme vždycky cítit posláni, cítit se vysláni ve společenství s nástupci apoštolů a se srdcem naplněným radostí zvěstovat Krista a Jeho lásku k celému lidstvu. A tady bych rád připomněl heroický život mnoha, mnoha misionářů, kteří opustili svoji vlast a šli zvěstovat evangelium do jiných zemí, na jiné kontinenty. Jeden brazilský kardinál, který pracuje v Amazonii, mi říkal, že když přijde do nějaké vesnice či města v Amazonii, vždycky jde na hřbitov, kde najde hroby těchto misionářů: kněží, bratří a sester, kteří přišli hlásat evangelium, tedy apoštolů. A má za to, že všichni mohou být hned kanonizováni, opustili vše, aby hlásali Ježíše Krista. Vzdávejme díky Pánu za to, že naše církev má tolik misionářů, tolik misionářek a potřebuje jich ještě více! Děkujme za to Pánu. Možná, že mezi mnoha mladými chlapci a děvčaty, kteří jsou zde, někdo pocítí ochotu stát se misionářem, tedy do toho! Je krásné šířit Ježíšovo evangelium. Jen odvahu! Prosme tedy Pána, aby v nás obnovil svého Ducha a každá křesťanská komunita a každý pokřtěný byl tak vyjádřením svaté matky církve katolické a apoštolské. 31
Lidstvo potřebuje plakat a toto je čas pláče „Jsme jako / na podzim / na stromech / listí”, napsal italský básník Ungaretti na frontě v červenci roku 1918. Jeho kratičká báseň Vojáci vystihuje atmosféru dnešní papežovy návštěvy na severoitalských vojenských hřbitovech. Doprovázelo ji ryze podzimní, deštivé a chladné počasí, které ostře kontrastovalo s ranním římským sluncem. A zároveň ticho, výmluvnější než slova, strohá sevřenost papežova hlasu, hutnost jeho výpovědí, ze které bylo vymazáno vše zbytečné… Papežský speciál přistál na letišti Ronchi dei Legionáři v severoitalském kraji Furlánsko-Julské Benátsko o půl deváté ráno. Kromě místních biskupů a italského premiéra Petrova nástupce vítaly desetitisíce věřících. Papež František však ke svým přesunům používal zakrytý vůz, aby zachoval pietní ráz dnešní vzpomínky. Petrův nástupce se do historického regionu Furlánsko vrací po dvaadvaceti letech. Jan Pavel II. se v květnu 1992 modlil za oběti první světové války právě ve vojenském památníku Redipuglia. Je dobré si uvědomit, že dějiny této oblasti severovýchodní Itálie, která se rozlohou i počtem obyvatel rovná asi jedné desetině České republiky, psaly tři etnicko-jazykové kultury evropského kontinentu : románská, slovanská a germánská. Po staletí tu spolu žili, ale také se střetávali Furlanové, tedy mluvčí furlanštiny, východní odnože rétorománštiny, a dále Italové, Slovinci, Němci, Židé a Romové. Proto také vnímání dějinných událostí, včetně první světové války, tu není černobílé, podotýká Carlo Roberto Maria Redaelli, biskup Gorice, diecézního města kdysi rozděleného hraniční zdí na italskou a slovinskou část. „Je tu jistě historický a turistický zájem spojený se stým výročím první světové války, avšak v gorickém kraji je tato vzpomínka dosud živá, velmi živá…Máme tu kněze, kteří si pamatují své tatínky v rakouské uniformě. Téměř všechny kostely v této oblasti byly za první války zničeny a poté znovu vystaveny. Lidé tu vědí, co je válka, a rozumí tak i dnešním válkám. V naší pomezní oblasti jsme hodně pokročili, podstoupili jsme očišťování paměti, protože na obou stranách dosud žijí lidé s bolestnými vzpomínkami. Také hranice, které dělily Gorici na dvě části, už neexistují. Přesto je důležité více se poznávat, poskytovat možnosti k navázání vztahů. Snažíme se o to se sousedními diecézemi a hledáme příležitosti ke společné modlitbě i zamyšlení.” Popisuje život ve své diecézi biskup Redaelli. První zastávkou Františkovy jednodenní cesty byl rakousko-uherský vojenský hřbitov v obci Fogliano, na kterém jsou uloženy ostatky téměř patnácti tisíc vojáků. Bývalí nepřátelé tehdejšího Italského království odpočívají většinou ve společných hrobech. Právě jim patřila první modlitba Svatého otce, který na hřbitov vstoupil sám a položil tu květiny. Jistě tak uctil rovněž památku našich padlých. Do vojenských operací v oblasti řeky Soča (italsky Isonzo) bylo na jaře roku 1917 nasazeno 40-45 tisíc mužů, pocházejících z Čech a Moravy. Mnozí z nich tu v rakousko-uherské uniformě položili život. Ve vzdálenosti pěti set metrů od rakousko-uherského vojenského hřbitova, v obci Redipuglia, leží nejrozlehlejší italský vojenský památník. Architektonické dílo z konce 32
třicátých let minulého století (1938) slavnostně otevírali italský král Viktor Emanuel III. spolu s Benitem Mussolinim, který na italské frontě bojoval. Památník má podobu vojenského šiku, který se řadí za hrobem generála Emanuela Filiberta, vévody z Aosty. Monumentálních dvaadvacet stupňů obřího schodiště zakrývá hroby sta tisíce mrtvých italských vojáků. Pouze necelých čtyřicet tisíc z nich má jméno. Na samém vrcholu pomyslné Kalvárie ční trojice křížů. Svatý otec u vstupu do památníku slavil v 10 hodin dopoledne mši svatou spolu s vídeňským arcibiskupem, kardinálem Schönbornem, záhřebským arcibiskupem, kardinálem Bozaničem, a emeritním pražským arcibiskupem, kardinálem Vlkem. Ten zastoupil kard. Dominika Duku, který je v rámci České biskupské konference předsedou rady pro duchovní službu v armádě, avšak nemohl se zúčastnit. Dále byli kromě místních biskupů přítomni biskupové ze Slovinska, Slovenska, Rakouska, Maďarska a Chorvatska, stejně jako delegace italské islámské komunity. Za přítomné vojenské biskupy a kaplany papeže Františka přivítal arcibiskup Santo Marcianò, vojenský ordinář pro Itálii. „Děkujeme vám, že jste nás vyburcoval z naší lhostejnosti. Válka povstává z netečnosti a její vinou také pokračuje. Přišli jsme z mnoha zemí, které světová válka zranila a poničila a ze kterých poslala na smrt mnohé naše bratry. Válka podněcuje nezájem, protože už nevnímáme, že trpící a umírající jsou naši bratři. Vy, Svatý otče, nám však stále připomínáte, že základem míru je bratrství.“ Zdůraznil italský vojenský biskup v úvodním pozdravu. Na podobenství o posledním soudu z Matoušova evangelia ( Mt 25,31 – 46) pak Svatý otec navázal homilií, ve které pronesl působivý apel na svědomí lidstva, které „potřebuje plakat“, Bylo mi dáno kontemplovat krásu celého zdejšího kraje, ve kterém muži i ženy svojí prací pečují o rodinu, děti si hrají a starci sní, a nyní jsem se ocitl tady na tomto hřbitově a nezbývá mi, než říci jediné: válka je šílenství. Zatímco Bůh o své stvoření pečuje a my lidé jsme povoláni s Ním spolupracovat, válka pustoší. Ničí také to nejkrásnější, co Bůh stvořil: lidskou bytost. Válka zpřetrhá všechno, včetně bratrských svazků. Válka je šílenství, jejím rozvojovým plánem je zmar, tedy snaha rozvíjet se pustošením! Chamtivost, nesnášenlivost, mocenské ambice… jsou motivy, které podněcují rozhodnutí vést válku, a tyto motivy jsou nezřídka ospravedlňovány ideologií. Předchází jim však vášeň, pokřivený popud. Ideologie je ospravedlnění a není-li ideologie, přichází Kainova odpověď: „Co je mi do toho?”, „Copak jsem strážcem svého bratra?” (Gen 4,9). Válka se nedívá nikomu do tváře: staří, děti, maminky, tatínkové... - „Co je mi do toho?“ Nad vchodem tohoto hřbitova ční výsměšné motto války: „Co je mi do toho?“ Všichni tito lidé, jejichž ostatky zde spočívají, měli svoje plány, svoje sny..., ale jejich životy byly přervány. Proč? Protože lidstvo řeklo: „Co je mi do toho?“. Dnes, po druhém selhání jiné světové války, je asi možné mluvit o třetí válce, která běsní „po kouskách“, zločiny, masakry a pustošením... 33
Bylo by čestné, kdyby na první stránce novin stál titulek: „Co je mi do toho?“. Kain by řekl: „Copak jsem strážcem svého bratra?“. Tento postoj je přesný opak toho, co po nás žádá evangelium. Jak jsme slyšeli: On je v tom nejmenším z bratří: On, Král, Soudce světa je hladovým, žíznivým, cizincem, nemocným, vězněným... Kdo se stará o svého bratra, vstoupí do radosti Pánovy. Kdo to však nečiní a svými opominutími říká: „Co je mi do toho?“, zůstane venku. Tady i na dalším hřbitově je mnoho obětí. Dnes si je připomínáme. Je tu pláč, je tu bolest. A odtud si připomínáme všechny oběti všech válek. I dnes existují četné oběti... Jak je to možné? Je to možné, protože také dnes jsou v zákulisí geopolitické zájmy a plány, chtivost peněz a moci; zbrojní průmysl vypadá velice důležitě! A tito plánovači teroru, tito organizátoři střetu jakož i zbrojní podnikatelé si vepsali do srdce: „Co je mi do toho?“ Moudří uznávají pochybení, zakoušejí bolest, litují, žádají odpuštění a pláčí. Váleční kšeftaři svým „Co je mi do toho?“, vepsaným v srdci, možná hodně vydělají, jejich zkažené srdce však postrádá schopnost plakat. Kain neplakal, nedovedl plakat. Dnes visí Kainův stín nad námi tady, na tomto hřbitově. Je tady patrný. Je zřetelný v dějinách, které začínají rokem 1914, a táhne se až do našich dnů. Je patrný i v těchto našich dnech. Srdcem syna, bratra a otce vám všem a pro nás všechny vyprošuji obrácení srdce: přejití od „Co je mi do toho?“ k pláči. Za všechny padlé »zbytečného krveprolití«, za všechny oběti šílenství válek všech dob. Pláč, bratři, lidstvo potřebuje plakat a toto je čas pláče. Mše svaté na italském vojenském hřbitově se účastnilo přibližně 15 tisíc lidí. V závěru liturgie Svatý otec daroval třinácti přítomným vojenským ordinářům františkánské votivní lampy, které budou v italských diecézích doprovázet pietní vzpomínku na padlé první světové války. Náčelník Generálního štábu Italské armády, generál Binelli Mantelli, naopak papeži věnoval kartotéční list jeho dědečka, Giovanniho Bergoglia. Ten jako člen pluku italských bersaliérů, tedy polních myslivců či ostřostřelců, bojoval na řece Piavě. V poledne papež František ze severní Itálie odletěl, aby o hodinu později přistál v Římě a vrátil se do Vatikánu. 34
„Miluji tě, a proto tě učiním více ženou.“ „Miluji tě, a proto tě učiním více mužem.“ V neděli, 14. září, o svátku Povýšení svatého Kříže, Petrův nástupce slavil ve vatikánské bazilice eucharistii spojenou s udílením svátosti manželství. Dvacet párů složilo před Bohem své manželské sliby. Polovina z nich byla mladší třiceti let a věk nejstaršího páru se blíží k padesátce. Všichni novomanželé pocházeli z Itálie. Papež František ve své homilii komentoval starozákonní epizodu o měděném hadu jako protiléku na pokušení omrzelosti ve vztahu k manželskému a rodinnému životu: První čtení mluví o putování lidu na poušti. Pomysleme na tyto putující lidi, vedené Mojžíšem. Byly to především rodiny: otcové, matky, děti, prarodiče; muži a ženy každého věku, mnoho dětí i utrmácených starých lidí… Tento lid připomíná církev putující pouští dnešního světa, připomíná Boží lid, který se skládá především z rodin. To nám umožňuje zamyslet se nad rodinami, našimi rodinami putujícími životem v každodenních dějinách… Nelze vypočítat sílu, lidský náboj, který je obsažen v jediné rodině: vzájemná pomoc, výchovné doprovázení, vztahy rostoucí společně s lidmi, sdílení radostí i těžkostí… Rodiny jsou prvním místem, kde jsme osobně utvářeni, a zároveň jsou jakýmisi „cihlami“ vytvářejícími společnost. Zpět k biblickému vyprávění. V jisté chvíli „lid omrzelo být stále na cestě“ (Nm 21,4). Jsou unavení, nedostává se jim vody, k jídlu mají pouze „manu“ – zázračný pokrm, který daroval Bůh, ale který se uprostřed krize jeví jako příliš skrovný. Stěžují si proto a mluví proti Bohu a Mojžíšovi: „Proč jste nás odvedli...“ (srov. Nm 21,5). Přichází pokušení vrátit se zpět, opustit cestu. Pomysleme na ty manželské páry, které „omrzelo být na cestě“ manželského a rodinného života. Únava z cesty se stává omrzelostí, ztrácejí chuť manželství a nečerpají už vodu ze svátostného pramene. Všední život se stává tíživým, občas „nudným“... Během tohoto zbloudění – říká Bible – objevují se jedovatí hadi, jejichž uštknutí způsobuje lidem smrt a mnozí umírají. Tato skutečnost dovede lid ke kajícnosti a prosí tedy Mojžíše, aby na Hospodinovi vyprosil odstranění hadů. Mojžíš prosí Pána a dostane se mu protiléku. Pohled na měděného hada, kterého vztyčil na kůlu, uzdraví každého, kdo byl hadem uštknut. 35
Co znamená tento symbol? Bůh neodstraňuje hady, ale nabízí protilék. Skrze měděného hada zhotoveného Mojžíšem, Bůh uděluje svoji sílu, kterou je Jeho milosrdenství, jež je silnější než pokušitelův jed. Ježíš, jak jsme slyšeli v evangeliu, se s tímto symbolem ztotožnil. Otec totiž „dal“ z lásky Jeho, Jednorozeného Syna lidem, aby měli život (srov. Jan 3,13-17). A tato nezměrná Otcova láska pobídla Syna Ježíše stát se člověkem, služebníkem a zemřít pro nás na kříži. Proto jej Otec vzkřísil a dal mu vládu nad veškerenstvem. Tak to vyjadřuje hymnus svatého Pavla v listu Filipanům (2,6-11). Kdo důvěřuje ukřižovanému Ježíši, dostává se mu Božího milosrdenství, které uzdravuje ze smrtelného jedu hříchu. Protilék, který lidu nabízí Bůh, je určen také a zejména těm manželům, které „omrzela cesta“ a jsou hryzáni pokušeními malomyslnosti, nevěrnosti, regrese a opuštěnosti... Také jim Bůh Otec dává svého Syna, Ježíše, nikoli, aby je odsoudil, ale spasil: budou-li Mu důvěřovat, uzdraví je milosrdnou láskou, která prýští z Jeho kříže, silou milosti, která obrozuje a vrací na cestu manželského a rodinného života. Láska Ježíše, který požehnal a posvětil jednotu manželů, je s to uchovat jejich lásku a obnovit ji, pokud se lidsky vytratí, naruší a vyčerpá. Kristova láska může manželům navrátit radost ze společného putování, protože manželství spočívá ve společné cestě muže a ženy, na níž má muž poslání pomáhat manželce, aby byla více ženou, a žena má pomáhat manželovi, aby byl více mužem. To je poslání, které máte. „Miluji tě a proto tě učiním více ženou.“ „Miluji tě, a proto tě učiním více mužem.“ Toto je vzájemnost růzností. Nejde to hladce, bez konfliktů, ne. To by nebylo lidské. Je to náročná, někdy obtížná a někdy také konfliktní cesta, ale takový je život! A rámci této teologie, kterou nám dává Boží Slovo o putujícím lidu a také rodinách, které putují, a putujících manželech, jedna malá rada. Je normální, že se manželé dohadují, je to normální. Dochází k tomu vždycky. Radím vám však: nikdy nekončete den bez usmíření. Nikdy! Stačí malé gesto. A pokračuje se v cestě. Manželství je symbolem života, reálného života, není to pohádka! Je to svátost lásky Krista a církve, lásky nacházející v kříži své potvrzení a svoji záruku. Přeji vám všem krásnou cestu, plodnou cestu, na níž roste láska. Přeji vám štěstí. Kříže přijdou, ale vždy je tu Pán, aby vám pomohl kráčet dál. Pán vám žehnej! 36
Jak se nyní žije v Sýrii Situaci v tomto starobylém a největším městě na severozápadu Sýrie popsal během své návštěvy v Římě tamější apoštolský administrátor pro katolíky latinského ritu, mons. Georges Abu Khazen, kterého jmenoval loni papež František. Pochází z Libanonu a žije v Aleppo od roku 2004. První otázka italského deníku Il Manifesto se týkala prohlášení prezidenta USA ohledně dohodnutého společného zásahu vojsk NATO proti tzv. kalifátu, jehož ozbrojenci nedávno pronikli ze Sýrie do Iráku. Prezident Obama v souvislosti s tím řekl, že budou podniknuty nálety také v Sýrii. „Jedno arabské přísloví říká – reagoval Abu Khazen - že, »Kdo dovedl osla nahoru na minaret, bude jej umět tak také odvést dolů«. A kdo jej přivedl? Řekla to samotná Hillary Clintonová: »Bojujeme nyní proti těm, které jsme stvořili«. K zastavení tzv. Islámského státu (ISIS, ISIL) a dalších teroristů je třeba přimět Saúdskou Arábii, Katar, Turecko i Spojené státy americké, aby přestávali dodávat zbraně a přestali financovat vrahy. A potom: Kdo kupuje lacinou ropu, kterou prodávají tito hrdlořezové? Souhlasím se Svatým otcem, který řekl, že je potřeba je zastavit a nikoli bombardovat zemi. Viděli jsme, že válečné operace USA v minulosti nepřinesly nikdy dobré výsledky, nýbrž jenom smrt a zmar… Pomysleme na Irák a Libyi.“ Jak se nyní žije v Sýrii? – zněla další otázka italského listu. „V Sýrii po staletí žili různé náboženské skupiny a mnohé národnosti, řekl Abu Khazen. Tato země, která je nyní terčem války a ekonomických sankcí v minulosti přijala statisíce iráckých, palestinských, libanonských a súdánských uprchlíků. A zdůrazňuji, že pro ně nikdy nebyly budovány stanové tábory jako tomu je nyní v sousedních zemích pro syrské utečence. ISIS a také Al Nusra a další teroristé vyhrožují všem, kdo nechtějí přijmout jejich sektářství, anebo je rovnou zabíjejí. Říkáme to již roky a nikdo nás neposlouchá. Nyní je celý Blízký východ v nebezpečí, zejména pokud by se v Sýrii zhroutil stát.“ O situaci přímo v Aleppu pak Abu Khazen řekl: „Je tragická jako v celé zemi. Po letech této války nyní ISIS postoupil do Iráku a také směrem k Aleppu zdejší obyvatelstvo terorizuje. 60% křesťanů z města – žilo jich tu 200 tisíc – již odešlo, většinou do zahraničí. Zůstali chudí… Ve čtvrtích obývaných většinou křesťany je cítit ohrožení, třebaže trochu méně, protože jsou kontrolovány syrskou armádou. Protivládní ozbrojené skupiny, k nimž se druží také běžní delikventi, obklíčili velkou část Aleppa. Nyní však už existuje spojení s okolím, takže je možné dopravit vše potřebné, ale život je zde velmi obtížný. Všechny továrny byly vypleněny a zničeny. Není práce. Pouze ti, kdo jsou ve státní správě nebo důchodci mají nějaké příjmy. Nemocnice fungují minimálně, mnozí lékaři odešli. Kdo zůstal poskytuje obrovskou službu.“ Poslední otázka se týkala činnosti tamějších řeholníků a vůbec křesťanů v tomto městě. „Především je třeba říci – pokračoval Abu Khazen – že ani ze zahraničních řeholníků, ať mužů či žen, nikdo neodešel. Máme zde Afričany, Latinoameričany, Evropany… Poskytujeme humanitární pomoc a útěchu. Snažíme se také obnovit infrastrukturu. Když vyhodili do vzduchu vodovod, začali jsme hloubit studnu. Voda byla ve 152 metrech, trochu kalná, ale jaká radost. Jídelny sester Matky Terezy, františkánů, maristů a jezuitů fungují pro všechny, křesťany i muslimy. Když se jedna humanitární muslimská organizace, která se stará o staré a nemohoucí lidi, ocitla uprostřed bojů, přestěhovali se k nám, do domu nesoucí jméno Ježíše – dělníka. A podobně je tomu i na mnoha jiných 37
místech. To vše pomůže k usmíření, pokud a až skončí válka, přestanou-li ji ze zahraničí podporovat“ – říká Abu Khazen, apoštolský administrátor válkou zničeného syrského města Aleppo pro deník italských komunistů Il Manifesto 12. září 2014.
Nikdy jsem nechoval zášť vůči těm, kteří mi – podle lidských měřítek – ukradli život Při tiskové konferenci, zaměřené na nadcházející apoštolskou cestu do Albánie, radil vatikánský tiskový mluvčí přítomným novinářům, aby si prostudovali dostupnou literaturu o komunistickém pronásledování katolické církve. O. Federico Lombardi sám doporučil jedno knižně útlé, avšak neobyčejně pohnuté svědectví z italského nakladatelství AdP. “Je to překrásná knížečka, která je mi velmi drahá a jmenuje se: „Už mne považovali za mučedníka – Kvítka albánského jezuity“. Když padl komunismus, byl jsem provinciálem italské jezuitské provincie, ke které patří také Albánie. Nevěděl jsem, kdo z tamějších řeholníků zůstal naživu. Zprávy přicházely pouze občas, a tudíž bylo jisté, že někdo z nich zemřel. Nakonec jsme se shledali se třemi spolubratry – dvěma osmdesátiletými kněžími a jedním stařičkým bratrem. Jeden z těch dvou kněží se jmenuje Anton Luli. Pronesl své svědectví ve vatikánské aule Pavla VI., u příležitosti padesátého výročí kněžského svěcení Jana Pavla II.“ O. Anton Luli se narodil v albánské horské vsi Lóhja poblíž Skadaru v roce 1910. Ve čtrnácti letech vstoupil do semináře a o pět let později do Tovaryšstva Ježíšova. Vyučoval ve Skadaru a Tiraně a v květnu dvaačtyřicátého roku (13.5.1942) přijal kněžské svěcení. Po vypovězení Tovaryšstva z Albánie byl v roce 1946 jmenován rektorem papežského semináře a xaveriánské koleje ve Skadaru. Obě tyto instituce albánský komunistický režim zničil za velkolepého nasazení vojenských sil, které se zejména postaraly o zabrání kulturních statků. Za své vzala knihovna o čtyřiceti tisících svazcích, avšak po kulturní prázdnotě měla již brzy následovat lidská likvidace. Takto ji před Janem Pavlem II. (7. listopadu 1996) vylíčil O. Anton Luli. „19. prosince 1947 mne zatkli a obvinili z protivládní agitace a propagandy. Prožil jsem 38
sedmnáct let přísné vazby a mnoho dalších let nucených prací. Mým prvním vězením se v onom mrazivém prosinci stal maličký záchod v jedné horské skadarské vsi. Prožil jsem v něm devět měsíců. Musel jsem spát schoulený na ztvrdlých výkalech a nikdy jsem se nemohl narovnat, natolik byla ten prostor stísněný. O vánocích toho roku (jak bych to mohl zapomenout?) mne odsud vytáhli a převedli mne na jinou toaletu ve druhém patře vězení. Vysvlékli mne a pověsili za provaz, který mi procházel pod podpaždím. Byl jsem nahý a dotýkal jsem se země jen špičkami nohou. Cítil jsem, jak pomalu a neúprosně pozbývám smyslů. Chlad pozvolna stoupal tělem, dosáhl až k hrudi a když srdce začalo selhávat, zoufale jsme vykřikl. Přiběhli mí věznitelé, stáhli mne dolů a zkopali mne. Oné noci jsem na onom místě a v samotě tohoto prvního mučení prožil pravý smysl Vtělení a Kříže. Avšak v těchto utrpeních byl po mém boku a v mém nitru stále přítomný Pán Ježíš, Nejvyšší a Věčný Kněz. Utěšoval mne a podpíral tak, že to někdy bylo až „mimořádné“, jakou radost a útěchu mi tím sděloval. Nikdy jsem nechoval zášť vůči těm, kteří mi – podle lidských měřítek – ukradli život. Po osvobození jsem náhodou na ulici potkal jednoho ze svých mučitelů. Bylo mi ho líto, šel jsem mu vstříc a objal jsem ho. Propustili mne při amnestii v roce 1989. Bylo mi 79 let. Taková tedy byla má kněžská zkušenost všech těchto let. Jistě se velmi liší od zkušenosti jiných kněží, ale určitě není jediná. Tisíce kněží trpěli pronásledováním z důvodu Kristova kněžství. Prožili různé zkušenosti, které však všechny spojuje láska. Kněz je v první řadě člověk, který poznal lásku. Člověk, který žije proto, aby miloval – miloval Krista a v Něm všechny lidi, v každé životní situaci. A to až do té míry, že položí svůj život. Vše nám může být odebráno, ale nikdy nám nikdo nevyrve ze srdce lásku k Ježíši, lásku k bratřím“, pronesl O. Anton Luli před papežem Wojtylou. Albánský jezuita zemřel v římské jezuitské koleji sousedící s kostelem Jména Ježíš na sklonku tisíciletí (1998) a byl pohřben ve své rodné vsi. Z osmdesáti osmi let svého života jich čtyřicet dva protrpěl v komunistických lágrech. Svá poslední léta věnoval veřejným svědectvím o tom, co zakusil. Jeho posluchače vždy ohromoval klid a nezaujatost jeho vyprávění. Dokázal se vyrovnat také se smrtí svých bratří v kněžské službě: “Někteří z mých spolubratří byli po falešných a podvodných procesech zastřeleni a zemřeli jako mučedníci víry. Jako chléb lámaný pro spásu mé země a krev prolévaná na její záchranu slavili svou poslední, osobní eucharistii. Po mně Pán žádal, abych rozpřáhl paže a dával se přibíjet na kříž. V odpírané kněžské službě a v životě stráveném v řetězech a všemožném mučení jsem slavil svou eucharistii, svou kněžskou oběť", zaznělo ve vatikánské aule po modlitbě nešpor, kterou Jan Pavel II. slavil při půlstoletí svého kněžství. Ze šesti biskupů a 156 albánských kněží 65 zemřelo mučednickou smrtí. Polovina z nich byla popravena, druhá polovina zemřela na následky mučení. Dalších 64 zemřelo v důsledku dlouholetého věznění a nucených prací. Ze třicítky kněží, kteří přežili, vím pouze o jediném, který neprošel vězením. Probíhá beatifikační proces čtyřiceti albánských mučedníků, jehož diecézní fáze se uzavřela 8. 12. 2010. Nyní čekáme na dekret, uznávající mučednictví. Papež má velký zájem, aby proces pokračoval. Mezi čtyřiceti oběťmi komunismu jsou dva biskupové, třicet kněží, několik laiků, jeden seminarista a jeden postulant a také jedna žena, která prošla strašným mučením. 39
Z promluv papeže Františka Evangelium v kapse „Pavel říká: Nepřišel jsem k vám, abych vás přemlouval argumenty nebo pěknými slovními obraty … Ne. Přišel jsem k vám mluvit s jiným stylem, který se zakládal na projevování Ducha a jeho moci. To proto, aby se vaše víra opírala ne o moudrost lidskou, ale o moc Boží. Protože Boží slovo je něčím jiným, něčím co není stejné jako slovo člověka, slovo lidské moudrosti, slovo z oblasti přírodních věd, slovo filozofické … Ne. Je to něco jiného, přichází jiným způsobem.“ Podobně je tomu v dnešním evangeliu, když Ježíš v nazaretské synagoze vykládá Písmo. Jeho krajané jej z počátku obdivují, ale pak vzplanou hněvem a snaží se ho zabít: Přešli z jedné strany na druhou, právě proto, že Boží slovo je něčím jiným, než slovo lidské. Bůh k nim totiž promlouval ve svém Synu, Ježíš sám je tedy Božím slovem, a proto se Ježíš stává důvodem pohoršení. Kristův kříž pohoršuje. Moc Božího slova spočívá v Ježíši Kristu, našem Pánu. Jak máme přijímat Boží slovo? Tak jak se přijímá Ježíš Kristus. Církev nám říká, že Ježíš je přítomen v Písmu, ve svém slově. Proto je tak důležité přečíst si během dne jeden úryvek z evangelia: Proč? Abychom se ho naučili nazpaměť? Ne. Ale abychom nalezli Ježíše, protože Ježíš je přítomen právě ve svém slově, ve svém evangeliu. Pokaždé, když čtu evangelium, nacházím Krista. Ale jak přijímám toto slovo? Je třeba je přijmout, jako se přijímá Ježíš, tedy s otevřeným srdcem, s pokorným srdcem, s duchem podle blahoslavenství. Protože Ježíš přišel tímto způsobem. Přišel s pokorou, chudý, pomazán Duchem svatým. Ježíš je Božím slovem, protože je pomazán Duchem svatým. Také my, pokud chceme naslouchat Božímu slovu a přijmout ho, musíme se modlit k Duchu svatému a prosit jej, aby pomazal naše srdce duchem, kterého nacházíme v Ježíšových blahoslavenstvích. Uděláme dobře, když se kdykoliv během dne sami sebe zeptáme: Jak přijímám Boží slovo? Jako něco zajímavého? Ve stylu: Kněz dnes kázal o tomto … a bylo to moc zajímavé! Jak je ten kněz vzdělaný! Nebo ho přijímám jednoduše proto, že se jedná o živého Ježíše, protože je to Jeho slovo? A jsem schopen – pozor na tuto otázku – koupit si malé vydání evangelia (které mě nestojí moc peněz), abych ho mohl nosit v kapse nebo v tašce a když mám možnost, abych si z něho během dne přečetl jeden úryvek, abych v něm našel Ježíše? Uděláme dobře, když si položíme tyto dvě otázky. Kéž nám v tom Pán pomáhá.“ 40
Stařenky a teolog Lidé žasli nad Ježíšovým učením, protože Jeho slova měla autoritu, „svrchovanou moc“, jak praví úryvek z Lukášova evangelia v dnešní liturgii (Lk 4,31-37). A právě o povaze této Pánovy autority a následně té křesťanovy hovořil papež František v dnešní homilii. „Ježíš nebyl běžný kazatel, protože Jeho autorita je ze zvláštního pomazání Duchem svatým. Ježíš je Syn Boží, který je pomazán a poslán, aby přinesl spásu, aby přinesl svobodu. A někteří se nad tímto Ježíšovým stylem, Jeho identitou a svobodou pohoršovali. „A my si můžeme položit otázku, jaká je naše křesťanská identita? A Pavel to dnes říká přesně. »Nevyjadřujeme se slovy, kterým učí lidská moudrost« (srov. 1 Kor 2,13). Pavlovo kázání není takové proto, že studoval na Lateránu nebo na Gregoriáně. Ne, ne! Ne lidská moudrost, nýbrž »jak tomu učí Duch, takže nauku pocházející od Ducha také vyjadřujeme řečí od něho vnuknutou. Ovšem člověk se schopnostmi pouze přirozenými nepřijímá ty pravdy, které přicházejí od Božího Ducha«. Člověk to sám nemůže pochopit!“ A proto, pokud my křesťané nerozumíme dobře věcem Ducha, nevydáváme a nenabízíme svědectví. Nemáme identitu. Věci Ducha se člověku zdají hloupé a nemůže je pochopit. Avšak člověk pohnutý Duchem »může vynést úsudek o všem, ale sám nepodléhá úsudku nikoho« (1 Kor 2,15). „Máme tedy smýšlení Kristovo, to znamená Kristova Ducha. V tom je křesťanská identita, totiž nemít ducha tohoto světa, tedy onen způsob myšlení a usuzování... Můžeš mít pět doktorátů z teologie, ale nemít Božího Ducha! Možná budeš velký teolog, ale nejsi křesťan, protože nemáš Ducha Božího! Toho, který dává autoritu (svrchovanou moc). Tím, který ti dá identitu, je Duch svatý, pomazání Ducha svatého.“ Proto lid neměl rád ony kazatele a učitele zákona, protože mluvili sice o teologii, ale nedotkli se srdce, nedali svobodu. Takoví si nepočínali tak, aby lid nalezl svoji identitu, protože nebyli pomazáni Duchem svatým.“ „Ježíšova autorita – a křesťanova autorita – vychází právě z této schopnosti chápat věci Ducha, vyjadřovat se řečí vnuknutou Duchem. Častokrát nacházíme mezi věřícími prosté stařenky, které možná nedokončili základní školu, ale které mluví o těchto věcech lépe než nějaký teolog, protože mají Ducha svatého. Toho, kterého má svatý Pavel. O toho máme prosit všichni. Pane, daruj nám křesťanskou identitu, tu, kterou jsi měl Ty. Daruj nám Svého Ducha. Daruj nám Svůj způsob myšlení, Svůj způsob cítění a vyjadřování: uděl nám Pane pomazání Ducha svatého.“ 41
Proč se pyšnit hříchy Petr a Pavel nám umožňují chápat, že křesťan se může chlubit dvěma věcmi: „vlastními hříchy a ukřižovaným Kristem“. Proměňující moc Božího Slova vychází z tohoto uvědomění. Pavel proto v prvním listu Korinťanům zve každého, kdo se považuje za moudrého, aby se „napřed stal pošetilým. Jenom tak se stane moudrým. Moudrost totiž, jak ji chce tento svět, je v očích Božích pošetilost“ (1 Kor 3,18-19): „Pavel nám říká, že moc Božího Slova, která mění srdce i svět a dává nám naději a život, nespočívá v lidské moudrosti. Nespočívá v krásném mluvení a hezkém vyjadřování věcí za pomoci lidské inteligence. Nikoli. To je pošetilost, říká. Moc Božího Slova přichází odjinud. Moc Božího Slova prochází srdcem kazatele, a proto Pavel říká těm, kdo káží Boží Slovo, aby se stali pošetilými, to znamená nevkládali svoji jistotu do svojí moudrosti, do moudrosti, jak ji chce tento svět.“ Apoštol Pavel se nechlubí tím, kde studoval – „a studoval u nejvýznamnějších profesorů té doby“ – nýbrž „pouze dvěma věcmi“: „On sám říká:»Chlubím se pouze svými hříchy« (srov. 2 Kor 12,9). To pohoršuje. Jinde pak praví: »chlubím se pouze Kristem a to ukřižovaným« (srov. Gal 6,14). Moc Božího Slova je v setkání mých hříchů a krve Krista, který mne zachraňuje. A nedojde-li k tomuto setkání, pak se srdci nedostává síly. Zapomeneme-li na toto setkání, které se v našem životě stalo, dojde k našemu zesvětštění a chceme mluvit o Božích věcech lidskou řečí, která je k ničemu, nedává život.“ Také Petrovi – v dnešním evangeliu o zázračném rybolovu (Lk 5,1-11) – se dostává zkušenosti setkání s Kristem při pohledu na vlastní hřích. Spatřuje Ježíšovu moc i sebe samého. Padá Ježíšovi k nohám se slovy: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“. V tomto setkání Krista a mých hříchů spočívá spása: „Privilegovaným místem setkání s Ježíšem Kristem jsou naše hříchy. Pokud křesťan není schopen se cítit hříšníkem i zachráněným krví ukřižovaného Krista, je polovičatým a vlažným křesťanem. Vyskytují-li se upadající církve, upadající farnosti, upadající instituce, pak se tamější křesťané určitě nesetkali s Ježíšem Kristem anebo na toto setkání s Ježíšem Kristem zapomněli. Moc křesťanského života a moc Božího Slova spočívá právě v tom momentu, kdy se já hříšník setkávám s Ježíšem Kristem, a toto setkání obrací a mění můj život... a dá ti sílu hlásat spásu druhým.“ Položme si několik otázek: „Jsem schopen říci Pánu, že jsem hříšník? Nikoli však teoreticky, ale vyznáním konkrétního hříchu. A jsem schopen věřit, že právě On mne svojí krví zachránil z hříchu a dal mi nový život? Mám důvěru v Krista? Čím se může křesťan chlubit? Dvěma věcmi, totiž vlastními hříchy a ukřižovaným Kristem, zakončil papež dnešní ranní kázání v kapli Domu sv. Marty. 42
Nová vína do nových měchů Evangelium je „novost“ a Ježíš po nás chce, abychom „nechali stranou dočasné struktury. Křesťan nesmí „být otrokem mnoha drobných zákonů, nýbrž otevřít srdce novému přikázání lásky“. Učitelé zákona chtějí Ježíše přivést do úzkých a ptají se, proč se jeho učedníci nepostí. Pán však do léčky nepadne a promluví o novosti a slavnosti. „Mladé víno do nových měchů. Toto je novost evangelia. Co nám evangelium přináší? Radost a novost. Učitelé zákona byli uzamčeni ve svých přikázáních a předpisech. Svatý Pavel, který o nich mluví, říká že před příchodem víry, tedy Ježíše, jsme byli všichni střeženi pod zákonem jako vězni. Zákon těchto lidí nebyl špatný. Byli střeženi, ale uvězněni v očekávání příchodu víry. Oné víry, která byla zjevena v Ježíši. Lid měl zákon daný Mojžíšem a potom množství dalších zvyků a menších zákonů, které kodifikovali tito učitelé. Zákon je chránil, ale jako vězně! A oni očekávali osvobození, definitivní svobodu, kterou dal Bůh svému lidu spolu se svým Synem. Novost evangelia spočívá v tom, že od tohoto zákona osvobozuje: „Někdo mi může říci: »Ale, otče, copak křesťané nemají zákon?«. Ano! Ježíš řekl: »Nepřišel jsem zákon zrušit, ale naplnit.« A plností zákona jsou například blahoslavenství, zákon lásky, naprosté lásky, kterou nás miloval Ježíš. Oněm učitelům zákona Ježíš vytýká, že zákonem lid nechránili, ale zotročovali jej spoustou menších zákonů a věcí, které se měli dělat. Skutků prokazovaných bez svobody, kterou nám přináší Ježíš svým novým zákonem, který potvrdil svou vlastní krví. Toto je novost evangelia, které je slavností, radostí a svobodou. A právě na toto vysvobození čekal veškerý lid střežený zákonem jako vězeň. To nám chce Ježíš říci, když mluví o novosti, o mladém vínu a nových měších, abychom neměli strach měnit věci podle evangelního zákona. Pavel správně rozlišuje mezi syny zákona a syny víry. Mladé víno do nových měchů. Proto po nás všech církev žádá určité změny. Žádá, abychom ponechali stranou dočasné struktury, které ničemu neslouží! A vzali nové měchy evangelia. Je nepochopitelná mentalita oněch učitelů zákona, oněch farizejských teologů. Jejich mentalita je nepochopitelná duchem evangelia. Jsou to odlišné věci. Styl evangelia je jiný a vede k naplnění zákona. Ano! Avšak novým způsobem. Je to mladé víno v nových měších.“ Evangelium je novost! Evangelium je slavnost! A evangelium lze žít plně pouze v radostném a obnoveném srdci. Pán ať nám udělí milost dodržovat tento zákon, zachovávat zákon, který Ježíš přivedl k plnosti v přikázání lásky, v přikázáních, která vycházejí z blahoslavenství. Pán ať nás obdaří milostí nezůstat ve vězení a daruje nám milost radosti a svobody, kterou nám přináší novost evangelia.
Nepatrná a svatá Při pohledu na Marii se ptejme, zda necháváme Boha, aby s námi putoval – vyzval papež František v kázání při ranní liturgii ze slavnosti Narození Panny Marie v kapli Domu sv. 43
Marty. Papež zdůraznil, že Bůh je přítomen v událostech velkých i malých a trpělivě s námi putuje, ačkoli jsme hříšníci. V den liturgické slavnosti Narození Panny Marie papež rozjímal o stvoření a cestě, po které Bůh putuje dějinami spolu s námi. Při čtení knihy Geneze hrozí, že si Boha představíme tak trochu jako kouzelníka, který tvořil věci kouzelnickou hůlkou. Bůh však věci stvořil spolu s jejich vnitřními zákonitostmi, které jim dal, aby se rozvíjely a dosáhly plnosti. Pán obdařil veškerenstvo autonomií, nikoli však nezávislostí: Poněvadž Bůh není kouzelník, nýbrž Stvořitel. A když v biblickém podání šestého dne stvořil člověka, dává mu jinou, poněkud odlišnou autonomii, která není nezávislostí, nýbrž svobodou. Řekl člověku, aby se dal na cestu dějinami. Proto jej také učinil zodpovědným za stvoření, aby nad ním vládl a přivedl jej k plnosti času. A co je plnost času? To co měl na srdci Bůh: příchod Svého Syna. Protože – jak jsme slyšeli v prvním čtení (Řím 8,28-30) - Bůh nás všechny předurčil, abychom byli ve shodě s obrazem jeho Syna.“ A to je cesta lidstva, cesta člověka. Bůh si přál, abychom byli jako Jeho Syn a aby Jeho Syn byl jako my,“ řekl dále papež v souvislosti s úryvkem dnešního evangelia (Mt 1,1616.18-23) podávajícího Ježíšův rodokmen. „V tomto seznamu jsou svatí i hříšníci, ale dějiny pokračují, protože Bůh chtěl, aby lidé byli svobodní. A když člověk uplatnil svoji svobodu špatně, Bůh jej sice vyhnal z ráje, ale dal mu slib, takže z ráje odešel s nadějí. Jako hříšník, ale s nadějí! Svou cestou lidé nejdou sami, Bůh putuje s nimi, poněvadž učinil rozhodnutí, ve kterém si zvolil čas, nikoli okamžik. Je Bohem času, Pánem dějin, který putuje spolu se svými dětmi. A to až k plnosti času, kdy se Jeho Syn stává člověkem. Bůh putuje spolu se spravedlivými i hříšníky. Putuje se všemi, aby došli k definitivnímu setkání s Bohem.“ Evangelium zakončuje tyto staleté dějiny jednou drobností v jedné nepatrné vesnici spolu s Josefem a Marií. Bůh velkých dějin je přítomen také v těch nepatrných dějinách, protože chce putovat s každým. „Nebát se velkých věcí, ale počítat i s nepatrnými, je božské“ Takový je Bůh, je přítomen ve věcech velkých i nepatrných. Pán putuje. Bůh je také Pánem trpělivosti. Boží je trpělivost, kterou měl se všemi těmi pokoleními, se všemi lidmi, kteří žili svoje dějiny milosti i hříchu. Bůh je trpělivý. Bůh kráčí spolu s námi, protože chce, abychom všichni dosáhli shody s obrazem Jeho Syna. A od chvíle, kdy nám dal stvořením svobodu, nikoli nezávislost, dodnes v tomto putování pokračuje. A takto se dostáváme k Marii. Dnes jsme v jakési předsíni těchto dějin, u Narození Matky Boží. V modlitbě prosíme, aby nám Pán daroval jednotu ve společném putování a pokoj v srdci. Taková je milost tohoto dne. „Dnes můžeme hledět na Pannu Marii: nepatrnou, svatou, bezhříšnou, čistou, předurčenou k tomu být Matkou Boží a vidět také ty dlouhé staleté dějiny, které jsou za ní. Ptejme se: 44
Jak putuji svými dějinami já? Dovoluji Bohu, aby šel se mnou? Nechám Jej, aby šel se mnou anebo chci jít sám? Dovolím mu, aby mne pohladil, pomohl mi, prominul mi a přivedl mne až k setkání s Ježíšem Kristem? – To bude cíl naší pouti: setkání s Pánem. Z této otázky dnes můžeme mít užitek: Dovolím Bohu, aby se mnou měl trpělivost? A takto, při pohledu na tyto velké dějiny i onu nepatrnou zemi, můžeme chválit Pána a pokorně Jej prosit, aby nám daroval pokoj, onen pokoj srdce, který může darovat jenom On a který nám daruje pouze tehdy, necháme-li Jej, aby šel s námi.“
V Ježíšově seznamu Ježíš není profesorem přednášejícím z katedry. Je mezi lidmi a nechává je, aby se ho dotýkali a tak se uzdravovali. Tři momenty Ježíšova života. Prvním je modlitba. Ježíš – říká evangelista »strávil celou noc v modlitbě s Bohem«. „Ježíš se modlí za nás. Zdá se možná trochu divné, že On, který nás přišel spasit a disponuje mocí, se modlí k Otci. A dělá to často. Ježíš je velký přímluvce. Stojí nyní před Otcem a modlí se za nás. A to nám má dodává odvahy! Protože v obtížných chvílích, nouzi a podobně, nás napadne: »Vždyť Ty se za mne modlíš. Modli se za mne, Ježíši, pros Otce za mne!« Taková je jeho dnešní práce: modlí se nás, za svou církev. Často zapomínáme, že se Ježíš za nás modlí a je naší silou. Říkejme Otci: »Nevidíš-li nás, Otče, hleď na svého Syna, který za nás prosí.« Od začátku se za nás Ježíš modlí. Modlil se, když byl na zemi a nadále se modlí nyní za každého z nás a za celou církev. Po modlitbě Ježíš vyvolil dvanáct apoštolů. Pán říká jasně: „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás“ (Jan 15,16). Toto je druhý moment, který nám dodává odvahu: Jsem vybrán, jsem Pánova volba! V den křtu mne vyvolil. Pavel v souvislosti s tím řekl: „Bůh si mne vybral v lůně své matky“ (Gal 1,15). My křesťané jsme tedy byli vybráni. Toto jsou záležitosti lásky! Láska nehledí, zda má někdo nevzhlednou či pohlednou tvář, ale miluje! Stejně jedná Ježíš: miluje a s láskou vybírá. A vybírá všechny. Nemá seznam těch, kteří jsou »důležití« podle světských kritérií. Jsou to obyčejní lidé. Běžní lidé. Všichni však mají jeden význačný rys: jsou hříšníci. Ježíš vybral hříšníky. Vybírá si hříšníky a to mu učitelé zákona vytýkají: Chodí jíst spolu s hříšníky, mluví s prostitutkami... Ježíš volá všechny! Vzpomeňme na podobenství o svatební hostině, kdy pozvaní nepřišli. Co učinil pán domu? Poslal své služebníky a řekl jim: Přiveďte všechny, dobré i zlé – praví evangelium. Ježíš vybral všechny. Ježíš vybral také Jidáše Iškariotského, »který se stal zrádcem« (Lk 6,16). Největší hříšník, ale byl Ježíšem vybrán. Potom je tu třetí moment: Ježíš je lidem nablízku. Mnozí přicházejí, »aby ho uslyšeli a byli uzdraveni ze svých nemocí«. Množství lidí se ho snažilo dotknout, protože »z něho vycházela síla a uzdravovala všechny«. Ježíš je uprostřed svého lidu. Není profesorem, učitelem či mystikem vyhýbajícím se lidu a přednášejícím z katedry. Nikoli! Je mezi lidmi a nechává je, aby se ho dotýkali. Nechává lidi, aby se k němu obraceli s prosbami. Takto 45
je lidem Ježíš nablízku. Tato blízkost ale pro Něho není něčím novým. Svým počínáním ji zdůrazňuje, ale vyplývá z onoho prvního rozhodnutí, jímž si Bůh vybral svůj lid. Bůh říká svému lidu: »Kde je národ, kterému by byl jejich Bůh tak blízko, jako Já jsem vám« (srov. Dt 4,7). Blízkostí Boha k Jeho lidu je Ježíšova blízkost lidem. Takový je náš mistr, takový je náš Pán. Je tím, který se modlí, vybírá lidi a nestydí se být blízko lidem. A to nám dává důvěru v Něho. Svěřujeme se Mu, protože se modlí, protože nás vyvolil a protože je nám nablízku.
Ti hloupí z křesťanů »Milujte své nepřátele« – praví citát z dnešního evangelia (Lk 6,27-38), ze kterého vysvítá „neohraničenost lásky. Ježíš od nás chce, abychom se modlili za ty, kteří s námi nakládají špatně, pokračoval papež a položil důraz na slovesa, která v této pasáži používá Pán: Milujte, prokazujte dobro, žehnejte, modlete se a neodpírejte. „Právě v tom spočívá darování sebe samého dát srdce těm, kteří nás nemají rádi, působí nám zlo, tedy nepřátelům. V tom je novost evangelia.“ Ježíš nám totiž ukazuje, že mít rád ty, kteří mají rádi nás, není záslužné, protože totéž činí hříšníci. Křesťané jsou však povoláni milovat svoje nepřátele: »Prokazujte dobro, půjčujte a nic nečekejte zpět. Vaše odměna bude hojná«. Zajisté evangelium je novost, nesnadná novost, kterou je obtížné uskutečňovat, ale v tom spočívá následování Ježíše“. „Někdo řekne: »Otče... já se na to necítím takto jednat!« - Necítíš-li se, pak je to tvůj problém, ale křesťanství v tom spočívá! Taková je cesta, které nás učí Ježíš. - »V co tedy mohu doufat?« - Vydejte se Ježíšovou cestou, která je milosrdenstvím. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Jedině s milosrdným srdcem budeme moci dělat až do konce všechno, co nám Pán radí. Křesťanský život není sám na sebe odkazující. Je životem, který vychází ze sebe a dává se druhým. Je darem, láskou a láska se nevrací k sobě, není sobecká: dává se. Ježíš od nás chce, abychom byli milosrdní a nesoudili. „Častokrát se zdá, že jsme byli jmenováni soudci těch ostatních: řečmi, pomluvami a souzením všech, avšak Pán nám říká: »Nesuďte, a nebudete souzeni.« A nakonec žádá, abychom odpouštěli a tak bude odpuštěno nám. Každý den to říkáme v Otčenáši odpusť nám... jako i my odpouštíme. Pokud neodpouštím, jak mohu prosit Otce o odpuštění? Toto je křesťanský život. Někdo možná řekne: »Ale otče, to je hloupost!« - Ano, v těchto dnech jsme slyšeli svatého Pavla, který říkal totéž. Kristův kříž se jeví jako hloupost a nemá co do činění se světskou moudrostí. »Otče, takže být křesťanem, znamená stát se v určitém smyslu hloupým?« - Ano. V určitém smyslu ano. Znamená to odmítnout světskou chytrost a konat to, co od nás chce Ježíš. Vyúčtujeme-li to, provedeme-li bilanci, pak se zdá, že je v náš neprospěch. Tato cesta je však Ježíšova, tedy velkodušnost, velkomyslnost a neohraničené sebedarování. Proto Ježíš přišel na svět a takto jednal: dal, odpustil, nemluvil o druhých špatně a nesoudil. Být křesťanem je nesnadné a křesťany se můžeme stát jedině Boží milostí, nikoli svými silami. A sem patří modlitba, kterou je třeba konat každý den: Pane, daruj mi milost stát se dobrým křesťanem, dobrou křesťankou, protože já to nedokážu. Čteme-li to poprvé, zalekneme se. Vezměme však evangelium a čtěme šestou kapitolu Lukáše podruhé, potřetí i počtvrté... učiňme to a prosme Pána o milost chápat, co znamená být křesťanem, a také o milost, aby z nás křesťany učinil On, protože to nemůžeme učinit sami. 46
