Hospodin je milosrdný a milostivý

FARNÍ INFORMÁTOR 3. NEDĚLE POSTNÍ – 7. BŘEZNA 2010

Hospodin je milosrdný a milostivý.

U pramene v Lurdské jeskyni – Peregrinatio ad Immaculatam Conceptionem, 21. 6. 2008.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Bůh Mojžíšův je Bohem blízkým a současně vzdáleným; je ve světě, ale není ze světa, je Bohem, který nám jde vstříc: proto k němu volejme: L: TY, KTERÝ JSI, SMILUJ SE NAD NÁMI. z Tys Mojžíšovi zjevil v hořícím keři na Sinaji své jméno a dal mu vstoupit do „zářivé temnoty“: dej i nám kráčet dobou postní v síle tvého Jména. z Ty, který skrze víru v tvého Syna zjevuješ svou spravedlnost, dej, aby doba postní byla pro každého křesťana časem opravdového obrácení a intenzivního poznání tajemství Krista, který přišel naplnit veškerou spravedlnost. z Aby nadcházející Pouť k Turínskému plátnu pomohla lépe pochopit tajemství lásky Božího Syna k nám a stala se výzvou k Jeho následování. z Prosme za ty, kteří nás předešli a spí spánkem pokoje, aby měli plnou účast na životě věčném, k němuž se na křtu zrodili. K: Otče svatý, vzdáváme Ti díky pro tvé svaté Jméno, které si učinilo příbytek v našich srdcích. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 7. – 14. března 2010 DEN

NEDĚLE 7. března

PONDĚLÍ 8. března ÚTERÝ 9. března STŘEDA 10. března ČTVRTEK 11. března

PÁTEK 12. března

SOBOTA 13. března

NEDĚLE 14. března

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

za + Marii SLÁMOVOU PUSTIMĚŘ a Boží ochranu pro rodinu 8.00 DRYSICE za +Ludmilu PEPRNÍČKOVOU 3. NEDĚLE POSTNÍ manžela a syna 9.30 PRAVIDELNÁ PODIVICE za +Františku POSPÍŠILOVOU, manžela a duše v očistci MĚSÍČNÍ SBÍRKA 11.00 PONDĚLÍ PO 3. NED. POSTNÍ VELEHRAD za + P. Františka BENÍČKA SV. JAN Z BOHA 17.30 a za nová kněžská povolání ÚTERÝ PO 3. NEDĚLI POSTNÍ PUSTIMĚŘ za +Anežku KOUDELKOVOU, SV. FRANTIŠKA ŘÍMSKÁ, ŘEH. manžela a syna 17.00 DRYSICE POBOŽNOST STŘEDA 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY PO 3. NEDĚLI POSTNÍ za živé a zemřelé DRYSICE drysické farníky 17.00 ČTVRTEK PODIVICE za + rodinu POSPÍŠILOVU, PO 3. NEDĚLI POSTNÍ PUČANOVU a duše v očistci 8.00 PODIVICE POBOŽNOST 15.00 KŘÍŽOVÉ CESTY PÁTEK PUSTIMĚŘ POBOŽNOST PO 3. NEDĚLI POSTNÍ 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY za + Jaroslava ROZEHNALA, PUSTIMĚŘ rodiče z obou stran 17.00 a Boží požehnání pro rodinu SOBOTA PO 3. NEDĚLI POSTNÍ

4. NEDĚLE POSTNÍ

PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

za + Josefa VLČE, syna Stanislava a Boží požehnání za + Emílii ADAMCOVOU, manžela a syny za + rodiče MARÁKOVY, ZAKOPALOVY a PLISKOVY

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC BŘEZEN 1. Aby světová ekonomika byla řízena podle zásad spravedlnosti a poctivosti a s ohledem na skutečné potřeby lidí, zvláště nejchudších. 2. Aby církve v Africe byly všude na celém kontinentu znamením a nástrojem usmíření a spravedlnosti. 3. Aby křesťané odolali pokušení konzumního stylu života a znovu objevili hodnotu postní kázně a střídmého způsobu života. FARNÍ INFORMÁTOR, XVI. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz..

FARNÍ INFORMÁTOR 4. NEDĚLE POSTNÍ – 14. BŘEZNA 2010

Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.

Návrat k Otci západního mnišství, Patronu Evropy a pustiměřské farnosti – v jeskyni sv. Benedikta v Subiacu, 29. 6. 2009.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, obraťme se k Bohu, našemu Otci, který nás křtem svatým vysvobodil z moci temnoty a učinil nás dětmi světla, a s důvěrou volejme: L: PANE, DEJ NÁM KRÁČET VE TVÉM SVĚTLE. z Prosme za Svatého Otce Benedikta XVI., aby neustále vydával Církvi svědectví o Kristu, Vykupiteli člověka. z Ty, který skrze víru v tvého Syna zjevuješ svou spravedlnost, dej, aby doba postní byla pro každého křesťana časem opravdového obrácení a intenzivního poznání tajemství Krista, který přišel naplnit veškerou spravedlnost. z Prosme za nás všechny, abychom se naučili hodnotit lidi a jednat s nimi ne podle vnějších ohledů, ale vždy respektovali jejich osobní důstojnost. z Aby nadcházející Pouť k Turínskému plátnu pomohla lépe pochopit tajemství lásky Božího Syna k nám a stala se výzvou k Jeho následování. z Prosme za zemřelé, kteří vedeni světlem víry žili z tvé prozřetelnosti, aby nyní patřili na tvou slávu v nebi. K: Otče, probouzíš v nás vědomí porozumění a modlitby za naše bližní. Dej, ať se to projevuje v úsilí našeho každodenního života. Skrze Krista našeho Pána. L. Amen.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 14. – 21. března 2010 DEN

NEDĚLE 14. března

PONDĚLÍ 15. března ÚTERÝ 16. března STŘEDA 17. března ČTVRTEK 18. března

PÁTEK 19. března

SOBOTA 20. března

NEDĚLE 21. března

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

za + Josefa VLČE, syna PUSTIMĚŘ Stanislava a Boží požehnání 8.00 za + Emílii ADAMCOVOU, DRYSICE 4. NEDĚLE POSTNÍ manžela a syny 9.30 za + rodiče MARÁKOVY, PODIVICE ZAKOPALOVY a PLISKOVY 11.00 PONDĚLÍ za + Josefa LUSKU PUSTIMĚŘ PO 4. NEDĚLI POSTNÍ a dvoje rodiče 17.00 ÚTERÝ za + Josefa BĚLÁNKA, PODIVICE PO 4. NEDĚLI POSTNÍ manželku, živou a + rodinu 8.00 STŘEDA DRYSICE POBOŽNOST PO 4. NEDĚLI POSTNÍ 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY SV. PATRIK, BISKUP za + Josefa MAHDALA, DRYSICE manželku, živou a + rodinu 17.00 ČTVRTEK PO 4. NED. POSTNÍ PUSTIMĚŘ za + Josefa MENŠÍKA, SV. CYRIL JERUZALÉMSKÝ,B.. rodiče a Boží požehnání 17.00 PODIVICE za pomoc a ochranu Boží na přímluvu P. Marie a sv. Josefa 8.00 SLAVNOST PODIVICE POBOŽNOST 15.00 KŘÍŽOVÉ CESTY za + P. Josefa AMBROSE SV. JOSEF, DRYSICE a + P. Josefa HRAZDILA SNOUBENEC PANNY MARIE 15.30 PUSTIMĚŘ POBOŽNOST 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY za + Josefa SNÍDALA, PUSTIMĚŘ rodiče a duše v očistci 17.00 SOBOTA PO 4. NEDĚLI POSTNÍ

5. NEDĚLE POSTNÍ

PUSTIMĚŘ za + Josefa KRKOŠKU, syna, vnuka, pravnuka, živou a + r. 8.00 za + Marii SEDLÁKOVOU, DRYSICE manžela a syna 9.30 za +Marii FRÉLICHOVOU, PODIVICE manžela, syna, zetě, živou a +r. 11.00

FARNÍ INFORMÁTOR, XVI. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.

LITURGICKÉ TEXTY 3. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – EX 3,1-8A.13-15 Čtení z druhé knihy Mojžíšovy. Mojžíš pásl stádo svého tchána Jitra, midjanského kněze. Když jednou vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Chorebu. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který šlehal ze středu keře. Díval se, a hle – keř hořel plamenem, ale neshořel. Mojžíš si řekl: ”Půjdu se podívat na ten zvláštní zjev, proč keř neshoří.” Když Hospodin viděl, že se přichází podívat, zavolal ze středu keře: ”Mojžíši, Mojžíši!” A on odpověděl: ”Tady jsem!” Bůh řekl: ”Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.” A pokračoval: ”Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!” Mojžíš zahalil svou tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha. Hospodin pravil: ”Viděl jsem bídu svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem.” Mojžíš pravil Bohu: ”Hle, já přijdu k synům Izraele a řeknu jim: ‚Posílá mě k vám Bůh vašich otců.‘ Když se zeptají: ‚Jaké je jeho jméno?‘ – co jim mám říci?” Bůh pravil Mojžíšovi: ”Já jsem, který jsem!” A dodal: ”Tak řekneš synům Izraele: ‚Ten, který jest, posílá mě k vám.‘” A ještě pravil Bůh Mojžíšovi: ”Tak řekneš synům Izraele: ‚Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův, posílá mě k vám!‘ To je moje jméno na věky, to je můj název po všechna pokolení.” ŹALM 103 Veleb, duše má, Hospodina, – vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! – Veleb, duše má, Hospodina – a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní! On odpouští všechny tvé viny, – on léčí všechny tvé neduhy. – On vykupuje tvůj život ze záhuby, – on tě věnčí láskou a slitováním. Hospodin koná spravedlivé skutky, – zjednává právo všem utlačeným. – Oznámil své plány Mojžíšovi, – izraelským synům své skutky. Hospodin je milosrdný a milostivý, – shovívavý a nadmíru dobrotivý. – Jak vysoko je nebe nad zemí, – tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. 2. ČTENÍ – 1KOR 10,1-6.10-12-13 Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Chtěl bych vám, (bratři), připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a v moři, všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Pomřeli na poušti. Tyto věci se staly nám pro výstrahu, abychom netoužili po špatnostech, jako toužili oni. Ani nereptejte, jako někteří z nich reptali, a za to byli pobiti od (anděla) Zhoubce. To se jim přihodilo jako výstražný příklad a bylo to napsáno jako poučení pro nás, kteří žijeme v době poslední. Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl. EVANGELIUM – LK 13,1-9 Slova svatého evangelia podle Lukáše. V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. Řekl jim na to: ”Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete. Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete.” Vypravoval pak toto podobenství: ”Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři: ‚Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?‘ On mu však odpověděl: ‚Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.‘”

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Kdo, ne-li já; kdy, ne-li teď! Dnes a denně se dovídáme ze sdělovacích prostředků o různých tragických událostech, přírodních katastrofách, teroristických útocích, a to všechno nás více či méně vyvádí z míry podle toho, nakolik se nás týkají. Nebylo tomu jinak ani v době Ježíšově. Pilát potlačuje vzpouru židovských nespokojenců hrubým masakrem, nestabilní stará věž se zřítí a připraví o život nevinné lidi. Přirozeně se tedy ptáme po příčinách těchto událostí, ale zvláště se ptáme po lidech, kteří to nepřežili, proč to potkalo zrovna je? Pán Ježíš však zvědavým posluchačům nedá odpověď a vede je spíše k tomu, aby všechny tyto skutečnosti chápali jako znamení, že i náš život může podobně nečekaně skončit. Z toho plyne, že se nemáme strachovat, ale právě naopak, radovat se z toho, že ještě žijeme. Bůh má s námi trpělivost jako ten zahradník s oním fíkovníkem, a dává nám ještě šanci. A tak si máme říci stejně jako třeba sv. Augustin: Mohli jiní, mohly jiné, pročpak ne ty, Augustine?...., Josefe, Marie, Anno, Jene,… Kdo, ne-li já; kdy, ne-li teď! Tato výzva nás přímo burcuje k tomu, aby náš život byl zase plodný, abychom nesli dobré ovoce. Slova dojímají, ale příklady táhnou, říká se. V úterý bude památka svaté Františky Římské. Provdala se za šlechtice, ale zklamala se v něm, protože mu chyběl šlechtický duch. Byl to prý opilec, hrubián, rváč a měl slabost pro ženy. Řekli bychom, že šlo o nejhorší kombinaci v mužově charakteru. Františka si poplakala, neutíkala k mamince, ani když viděla, že manžela nezmění. Rozhodla se žít naplno pro své děti. Měla jich šest. Tři zemřely ještě jako kojenci, čtvrtá, Anežka, umřela jako dvouletá, pátý synek v pěti letech a zůstal nakonec jediný chlapec – Jan. Jenže po nějaké divoké rvačce manžel vypálil někomu statek a ten se zase pomstil tím, že jim zdemoloval dům, synka Jana unesli jako rukojmí. Syna už nikdy neuviděla a manžel se také kdesi ztratil. V takové situaci měla jistě hodně důvodů k zoufání. Zůstala sama v prázdném domě: vdova-nevdova, matka-nematka, manželka-nemanželka. Poplakala si, ale nezoufala. Na radu zpovědníka změnila celý svůj život. Řekla si, vždyť v Římě je tolik dětí, o které se jejich maminka nestará. A tak to najednou všechno doma ožilo. Františku zná jako hodnou tetu kdejaké děcko z ulice. Najde si pro ně čas, poradí, povzbudí, pomůže. Když potom umírá, zná a miluje tuto paní celý Řím. Nebylo třeba ani zahajovat zvláštní proces jejího svatořečení. Všichni věděli, že zemřela světice. Myslím, že máme jeden příklad pro ty, kteří jsou v této chvíli na dně. Žádná situace není pro křesťana zoufalá, vždycky se dá vytěžit i z kříže, který na nás doléhá. To je ono obrácení k lepšímu.

Jsou však jiní, kteří se cítí zdraví, spokojení, plní sil, a proto obrácení nepotřebují. Zdá se jim, že už udělali dost. Je známo ze života svatého Vincence z Pauly, zakladatele charity, že jeho dílo zaujalo i francouzskou královnu. Ta se ho jednou ptala: „Otče, vy už jste udělal tolik dobrého, tolika lidem jste pomohl, co by po vás ještě Pán Bůh mohl chtít?“ A Vincenc odpovídá pokorně jediným slovem: „víc“. A tak osloveni Božím slovem, povzbuzeni příkladem svatých, ať jsme dnes naplněni radostí z toho, že nám Pán dává ještě šanci, že můžeme ještě něco dobrého a pěkného vykonat pro šíření jeho království na této zemi.

™

Popelec

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

“Pomni, člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš!“ Ta slova pronášená na popeleční středu, některé tak postrašila, že se mohou užívat při obřadu i jiná: „Čiňte pokání a věřte evangeliu!“. Je to něco jiného, nebo chceme říci totéž jinými slovy? Některým se zase zdá, že není estetické užívat popelu v blízkosti oltáře a dámám, které jsou pěkně oblečené, se může sypat popel na hlavu jenom symbolicky maličko na čelo. Pokusme si tedy připomenout, kdy ten obřad vznikl a co se tím chce říci. Byl nějaký prastarý předkřesťanský zvyk sypat si hlínu a popel na hlavu nebo házet popel do vzduchu. Těžko nemocné ukládali na popel, zklamaní a zarmoucení si lehávali na zem a přikrývali se zemí. Chtěli tím říci, že už se považují za mrtvé, že pro ně nemá život smysl. Ve Skutcích apoštolů (22,23) se dočítáme, že Židé házeli popel do vzduch proti sv. Pavlovi. Naznačovali tím, že ho považují pro svůj národ za mrtvého. Ale ku podivu dávali v jiných zemích popelu i opačný význam: brahmáni mu připisovali sílu očistnou. Ve starém Mexiku proto popelem očišťovali novorozeně, v Indii užívali popele jaké léku proti nakažlivým nemocem, v Irsku se sypal „popel sv. Jana“ na pole, aby bylo úrodné. Z takové směsice významů ovšem nezmoudříme. Původ křesťanského zvyku je potřeba hledat v Bibli. Člověk vyhnaný z ráje po svém hříchu slyšel Boží rozsudek: „K vůli tobě nechť je země prokleta po celý tvůj život... V potu tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš“ (Gn 3,17-19). Prach vzniká, když země nemá dost vláhy a vyschne, popel je ze spálené vegetace. Takový nebyl stvořen ráj. Pramen živé vody zajistil zemi tak, že byla kvetoucí zahradou a v ní byl člověk kvetoucí mládím a svěžestí. Prach a popel je tedy důsledek hříchu, zasahuje tedy na prvním místě toho, kdo hřích způsobil. Vyzná-li to dnes nahlas, uvědomuje si svou vinu a dělá pokání. Příhodná doba k tomu je pochopitelně začátek postní doby ve středu, která dostala jméno středa popeleční. Jak jsme už řekli nějaký podobný obřad se nachází i v jiných náboženstvích staré tradice. I tam si lidé posypávají hlavu popelem a dělají to i důkladněji. Ale přesto je v našem obřadě

něco docela nového. Nemá nám to uniknout, protože je to na pohled nenápadné. Popel se totiž napřed světí. Obřad svěcení říká opak toho, značí popel. Znamená vzkříšení, svěcená voda je symbol života. Staré rity byly plačlivé, naříkající nad smutným osudem všeho živého a marností všeho pozemského. Nepopíráme to ani my, je dobře, když si to připomeneme. Ale je to jenom jedna stránka skutečnosti. Bible nám současně ukazuje i druhou část medaile. Upřímným pokáním a Božím požehnáním se dá všechno zlo napravit. S tím úmyslem a s tou důvěrou přijímáme na počátku postní doby obřad popelce jako výzvu k napravení všeho zla a k obnovení země. Je to doba přípravy na velkonoce, kdy se nepokřtění křtili a oblékali rouch ho nevinnosti a kdy celá církev se s nimi podle slov sv. Lva Velkého ztotožňuje v obnově. Kdy ten zvyk vznikl? Nejstarší písemnou zprávu najdeme u sv. Řehoře Velikého. Tímto způsobem se přijímali do společenství církve tzv. veřejní hříšníci, kteří byli pro svá velká provinění na čas vyloučeni. Ale na počátku postní doby je užitečné, abychom si připomněli, že před Bohem musíme vyznat svou vinu všichni. V Římě se to dálo takto. Blízko starého Cirkus Maximus, kde se za pohanských dob děly hrubé a krvavé hry, je kostel vzkříšeni. Tam se shromáždil papež s celou kurií a s hlavou posypanou popelem spolu se zástupem lidí šli pěšky na vyvýšinu k bazilice sv. Sabiny ke společné modlitbě. Ve světě ten obřad brzo napodobili. V Římě se uchovává v kratší formě dodnes, sv. Otec koná obřad popeleční středy odpoledne právě u sv. Sabiny. Mimochodem upozorňujeme, že tu jistou dobu pobýval i sv. Vojtěch, tedy i on se možná účastnil toho procesí v té době. A dnes? Děje se to odpoledne, aby se mohli dostavit mnozí seminaristé z ciziny, kteří tu studují. Zůstává to pro ně pěknou vzpomínkou na Věčné město, vzpomínkou ne triumfální, ale duchovní. V době pontifikátu Pavla VI. jsem k této pobožnosti chodíval spolu se studenty Nepomucena. Pamatuji se na malý detail. Stavěli se co nejblíže k východu baziliky s nadějí, že budou moci sv. Otce pozdravit, až bude vycházet, ale nikdy se jim to nepodařilo. Vyšel ven nějak divně. Já jsem to věděl, ale raději jsem to neříkal. Papež totiž soukromě zaskočil tam, kde nechtěl, aby se o tom mluvilo. Žila tam v blízkém konventu sester jedna Američanka jako poustevnice docela uzavřená světu. A co bylo zvláštního je skutečný fakt, že po celá léta nic nejedla, jenom sv. přijímání, dostávala okénkem do cely. Pavel VI., který dovolil, aby ji sestry přijaly, využil příležitost, aby se u ní kratičko zastavil. Takové posty, jaké ona konala, ovšem nejsou pro obyčejný lid. Poustevnice se dožila dost vysokého věku, ačkoli prý i spávala jen na zemi. Co komu řekla a napsala snad jednou uveřejní, ale dnes se dává přednost, aby se o tom mlčelo. Je nebezpečí, že by to dalo příležitost k senzačnosti a ne k zamyšlení nad smyslem křesťanského pokání. Tělesný půst je jenom symbol postu vnitřního, povinného pro všechny a pokud možné co nejúplnějšího: odříkání se zlých myšlenek a žádostí. Vyjadřuje to samo slovo pro pokání, které rádi ponecháváme v řečtině, jazyku evangelia: metanoia. Znamená změnu myšlení, od nižšího k vyššímu, podobně jako se od fyziky pokročí k metafyzice. Denně musíme strávit mnoho myšlenek, které škodí našemu duchovnímu zdraví a zbavují nás klidu. Kdo se naučí postit tak, že si zlé myšlenky do srdce nepřipustí, ten správně pochopil smysl postní doby a obřadu popelce, kterým ji otvíráme. U sv. Sabiny zpívá lid při procesí tato slova: „Očisť mne, Pane, a budu čistě žít. Kyrie eleison.“

LITURGICKÉ TEXTY 4. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – JOZ 5,9A.10-12 Čtení z knihy Jozue. Hospodin pravil Jozuovi: ”Dnes jsem z vás odvalil egyptskou hanbu.” Synové Izraele se utábořili v Gilgalu a slavili Velikonoce čtrnáctého dne toho měsíce večer na jerišských planinách. Na druhý den po Velikonocích jedli z úrody té země: nekvašené chleby a pražená zrna. Téhož dne přestala padat mana. Byl to druhý den, když jedli z úrody té země. Synové Izraele už neměli manu, toho roku jedli z výnosu země Kanaán. ŹALM 34 Ustavičně chci velebit Hospodina, – vždy bude v mých ústech jeho chvála. – V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, – ať to slyší pokorní a radují se. Velebte se mnou Hospodina, – oslavujme spolu jeho jméno! – Hledal jsem Hospodina a vyslyšel mě, – vysvobodil mě ze všech mých obav. Pohleďte k němu, ať se rozveselíte, – vaše tvář se nemusí zardívat hanbou. – Hle, ubožák zavolal a Hospodin slyšel, – pomohl mu ve všech jeho strastech.

2. ČTENÍ – 2KOR 5,17-21 Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom hlásali toto usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření. Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha. EVANGELIUM – LK 15,1-3.11-32 Slova svatého evangelia podle Lukáše. K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: ”Přijímá hříšníky a jí s nimi!” Pověděl jim tedy toto podobenství: ”Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: ‚Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.‘ On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával. Tu šel do sebe a řekl: ‚Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!‘ Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.‘ Ale otec nařídil služebníkům: ‚Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!‘ A začali se veselit. Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: ‚Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.‘ Tu se starší syn rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: ‚Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!‘ Otec mu odpověděl: ‚Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.‘”

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Nejkrásnější podobenství Vyslechli jsme si, bratři a sestry, jedno z nejkrásnějších evangelijních podobenství našeho Pána, jež se také nazývá „perlou“ či „skvostem“ a nevím už jakého superlativu bych použil, abych vyjádřil hloubku a zároveň přesažnost podobenství o marnotratném synu. Díky různým pohledům a výkladům tohoto podobenství se někdy nazývá také podobenstvím o milosrdném otci, ba dokonce o marnotratném otci. Hlavní postavou celého vyprávění není totiž syn, který všechno prohýřil, ale otec, který je nejen milosrdný, ale vskutku marnotratný. Jeho jednání se neřídí lidskou spravedlností, nýbrž dobrotou a láskou. Synovi nejen odpouští, ale dává mu nekrásnější šaty, dostává prsten na ruku – symbol moci, která se předává z otce na syna, dostává nikoli nějakou obyčejnou, nýbrž luxusní obuv, která se nosila jen při významných příležitostech. Postaral se tedy o to, aby se syn dal do gala a navíc uspořádal hostinu, která se koná ve všední den, což si mohli dovolit jen bohatí: otec poráží ne kůzle, ale vykrmené tele, tedy zase to nejlepší, co vychoval, no a ještě zařídí i hudbu. Jeho jednání je naprosto nepochopitelné. Místo spravedlivého potrestání, které syn zasluhoval, se mu dostává uznání a ocenění, na které neměl nejmenší nárok. Takový je skutečně Bůh. Kéž bychom toto vědomí Boha v sobě, nikdy ho neztratili a opustili všechny falešné představy o Bohu, které jsme možná zdědili od svých předků. Pamatujme si, že díky špatným představám o Bohu, mnozí lidé víru opustili, protože pro ně víra nebyla radostí, ale něco skličujícího, omezujícího a přežitého. Jaké jsou nejčastější špatné představy o Bohu? - Bůh = policajt, dozorce = „oko Boží všechno vidí, toho nikdo neošidí“, sleduje tě, je ti v patách; to nám jistě nahání strach. Bůh tě vidí, má „skrytou kameru“, omezuje naši svobodu. Bohužel až do takových extrémů sahá zbožná fantazie a může způsobit i psychickou neurózu. - Bůh jako přísný soudce, tyran = sotva uděláš nějaký hřích, následuje trest. Nejednou jsme slyšeli, když se někomu něco zlého stalo: ´vidíte, Pán Bůh ho potrestal!´ Opusťme, milí přátelé, tyto zcestné představy o Bohu, jako policajtovi, dozorci či tyranovi, a mějme v srdci jen jedno jediné vědomí Boha – jako milosrdného a dobrého otce z našeho podobenství.

My se podobáme někdy jednomu, jindy druhému synovi. Oba synové totiž byli velkými egoisty. Nemají otce rádi: první utíká z domu pryč, protože si myslí, že bez něho se bude mít lépe; druhý doma zůstává, ale tvrdí, že ho otec zanedbává, není štědrý, cítí se jako pracovník za mzdu, neoslovuje ho „otče“ jako syn. A přes to všechno, i když jsou oba sobečtí, vypočítaví, nevděční, otec je miluje. Ani my se v našem středu příliš neradujeme z těch, kteří mezi nás přicházejí. Nepřejeme jim. Navíc hledáme všelijaké důvody, kterými chceme ospravedlnit své jednání. Nejednou jsem slyšel: vždyť ona tam chodí jen kvůli farářovi, nebo o jiném se zase říká: včera ještě mával rudým praporem … a dnes spíná ruce k Bohu; před revolucí strašil děti, že se nedostanou na školy, když budou chodit do kostela a do náboženství, a dnes sám nevynechá jedinou nedělní mši svatou a přijde i ve všední den. Kéž bychom následovali mladšího syna v obrácení, otce v jeho lásce ke každému, kdo se s upřímným srdcem vrátil na správnou cestu. Počínání staršího syna ať je pro nás odstrašujícím příkladem. Radujme se opravdu z každého člověka, který mezi nás přichází, aby se i v našem společenství setkal s Kristem. Snažme se přijímat bližního jako otec z podobenství, který se nepohoršuje, nýbrž naopak – raduje se, že našel správnou cestu. Tímto podobenstvím se nám také dává jasně najevo, že Bůh stojí o každého z nás, nikdo mu není lhostejný, nabízí svou lásku a nechává na nás, zda-li o ni projevíme zájem či nikoliv. Kéž bychom na základě tohoto správného vědomí Boha, jako milujícího otce, znovu otevřeli svá srdce zvláště ve svátosti smíření a sami zažili na vlastní kůži veliké obdarování, kterého se dostalo mladšímu synovi. V jednom náboženském časopise jsem četl článek, který nesl nadpis „šest důvodů proč se zpovídat“: 1) Kdo se zpovídá, přiznává své viny. Člověk, který si nepřizná chybu, žije ve zkreslené a klamné představě o sobě. Když však má svou vinu přiznat, vyslovit ji nahlas před knězem a rozhodnout se s ní rozejít, jde o velmi důležitý psychologický moment, který více zavazuje a motivuje k práci na sobě samém, než nějaké neurčité uznání viny ve svém nitru, nemluvě o jasných slovech, která řekl Pán Ježíš: „Komu hříchy odpustíte…“. 2) Kdo se zpovídá nenechává Boha čekat. Bůh čeká na člověka. Bez nás nedělá nic. Bůh tě stvořil bez tebe, ale nespasí tě bez tebe, říká sv. Augustin. Ten, kdo jde ke zpovědi, následuje marnotratného syna – „vstanu a půjdu k svému otci“. 3) Kdo se zpovídá přijímá odpovědnost za druhé – hřích není jen osobní věcí, ale oslabuje, ohrožuje rodinu farnost, společenství. Je to jako kouř, který se sice valí z jednoho komína, ale znehodnocuje zdraví mnoha lidem. 4) Kdo se zpovídá, přijímá od Boha mimořádné dary a milosti. Máme jistě všichni zkušenost, že od zpovědnice odcházíme lepší, silnější, obohaceni. Nejít ke zpovědi by bylo jako kdyby si člověk nevyzvedl prémie – bylo by to absurdní. 5) Kdo se zpovídá, duchovně roste. I průměrný sportovec dnes potřebuje trenéra, protože bez něho by jen stěží dosáhl patřičného výkonu. Tak i ten, kdo má svého zpovědníka, čerpá z jeho rad, zkušeností, z jeho vedení, aby dosáhl mety nejvyšší – věčného života. 6) Kdo se zpovídá, zůstává na cestě. Víme dobře, jak dopadne výlet, kdy se přestaneme řídit turistickými značkami – někde sejdeme, cíle nedojdeme. Ten, kdo se pravidelně zpovídá, ověřuje si směr podle Božích značek a znovu si ujasňuje cíl.

Proměnění Páně

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Navštívili příbuzní stařenku: „Babičko, povězte nám, jak se vám vede, daří se vám lépe?“ – „Prosím vás, jak by se mi vedlo, copak nevidíte, jak se ten svět změnil? Už nic z toho nepoznávám.“- „Víte co? Když vás ta změna světa straší, podívejte se do zrcadla a srovnejte to s fotografií, když jste se vdávala!“ Svět se mění, to nás nesmí postrašit. Mění se všecko živé a my v něm. „Vzpomeňte si, babičko, když jsem dělal doktorát na univerzitě a vy jste byla u to, pak jste nade mnou zalomila rukama: Proboha, Jeníku, jsi to ještě pořád ty?“ Jeden pedagog, který byl představeným v chlapeckém internátu, celou neděli obyčejně trávil tím, že hovořil s maminkami, které přišly svoje potomky navštívit, a občas se smával: „Je to zajímavé, matka odpustí chlapci snadno všecko, co na něj žaluji, ale jednu věc mu těžko promíjí: že roste a že se mění.“ Tátové to vidí realističtěji, zajímá je, jestli se chlapec pohoršil nebo polepšil. Církev se dívá na lidi především z tohoto „otcovského„ hlediska. Svátost smíření je tomu zasvěcena. Dnes je dost takových, kteří obviňují katolické moralisty, že jsou upřílišení a že svým horlením proti všem hříchům narušují spontánní přirozený vývoj člověka. Je tedy potřeba si uvědomit, co je a co není přirozené. Přirozené je to, co patří k přírodě. Je např. přirozené, že naše pokožka vystavená letnímu slunci zčervená a pak zhnědne. Proti přírodě je, když se na ní objeví vyrážka, nebo i to, když ji vystavujeme slunci tak, že je spálená. Podobně je přirozené, když člověk, stvořený k obrazu a podobenství Božímu, ten obraz zdokonaluje; je proti přirozenosti, když jej zohaví. Zdokonaluje je dobrem, poškozuje zlem. Morální příručky, které nám ukazují, co je dobro a co je zlo, nejsou k narušení přirozeného vývoje, ale praktickou pomůckou k hledání a zdokonalování vlastní identity. To, že se měníme, pozorují na nás ostatní. Někdy je to tak nápadné, že to komentují zvoláním: Už tě nemohu ani poznat, tak jsi se změnil! Je dobře, když si to uvědomujeme především sami a svůj vývoj kontrolujeme. Děvče, které by chtělo dostat cenu královny krásy, se ovšem stále sleduje v zrcadle. Máme však všichni zrcadlo vnitřní. Vnější a

tělesné změny se odrážejí i v lidské psychologii. Některé změny nás těší, jiné zarmucují. Považuje se za moudrého ten, kdo se umí těm zarmucujícím dovedně vyhnout. Najde na své životní cestě všelicos, ale pochválí ho lidovým rčením: umí v tom dobře bruslit, nikdo a nic mu nohy nepodrazí. Ale zkušení lidé mu tuze nevěří, dodávají: Však on také jednou na něco naletí a bude naříkat, že svět nezmění. Jak se má tedy zachovat ten, kdo je opravdu moudrý? I on ví, že svět tuze nezmění, ale je si vědom, že musí změnit především sebe. Tak učili už staří stoici. Ale ukažme si to raději na příkladu obyčejné ženy z lidu. Vypravovala svůj životní příběh takto. Když jsme se s mužem brali, malovali jsme si mnoho krásných plánů. On se zklamal ve své práci, nešlo to tak dobře, jak si to představoval. A já jsem se zklamala v něm. Začal dávat všecku vinu mně, bručel a nadával, stal se nesnesitelným. Plakala jsem a myslela jsem na rozvod. Přešlo to? Nepřešlo, on se nezměnil, ale změnila jsem se já. Napřed jsem plakala, a teď, když bručí a nadává, tak se mu směji. Zdá se, že to vyhovuje i jemu, nemusí si dělat výčitky svědomí, a proto se někdy i jemu podaří nakonec se zasmát. Vidíme tu tedy příklad pravé životní moudrosti: zaujmout ke změnám správný postoj. Ten ovšem může být jenom čistě lidsky moudrý, který se zvrhne v laciné chytráctví, anebo se stane důstojně náboženský. Příkladem v Písmu jsou proroci, Bylo jich ve Starém Zákoně mnoho. Čím se vyznačovali? Slovo prorok je odvozeno od slovesa rokovat, mluvit. Byli to tedy lidé, kteří mluvili, kázali s velkým úspěchem, poslouchali je a mnoho z toho, co řekli je napsáno. Proč je poslouchali s takovým zájmem, poznáme z titulu, kterého se jim dostalo na počátku. Nazvali je prostě „vidoucí“. Božím osvícením viděli smysl toho, co se ve světě přihodilo, a proto učili lidi, jaký správný postoj mají k tomu zaujmout. Jsou ještě i dnes proroci? Jedním z podstatných privilegií církve je její prorocký dar: privilegium chápat události světa a ukazovat všem, jaký správný postoj mají zaujmout. Církev nejsou jenom kněží, ale všechen Boží lid. Proto sv. Pavel píše Korinťanům, aby všichni prosili Boha o prorocký dar, tj. ve všech okolnostech poznali, jaký mají zaujmout postoj k tomu, co je potkalo, co se ve světě děje. To jim dává potěchu a radost, protože tak najdou Boha ve všem. Nejlepším příkladem takového osvícení, o kterém čteme v Novém Zákoně je historie proměněni Páně na hoře Tábor (Mk 9,2-1). Kristus vstoupil s třemi učedníky na horu a tam se před nimi proměnil. V čem ta proměna byla? Změnil svou formu a podobu? Pak už by to nebyl on, apoštolé by ho nepoznali. Co se tedy změnilo? Duchovní autoři, kteří ten text vykládají, jsou zajedno v tom, že se změnilo světlo, ne vnější, ale světlo očí. Viděli Ježíše v jeho vnější podobě jako dříve, ale prohlédli duchovním zrakem pod povrch vnějškosti, bylo jim najednou jasné, že ten syn člověka je syn Boží. Tzv. Hesychasté, hnutí mezi mnichy křesťanského východu, si tu scénu brali jako program duchovního života: prosit Boha a snažit se o čistotu srdce, abychom dostali i my „světlo Tábora“, schopnost vidět ve všem Boží prozřetelnost, přítomnost Krista. To nám přinese štěstí, řecky hesychia, proto se to hnutí nazvalo hesychasmem. My Češi si přitom mimoděk vzpomeneme na výrok prezidenta Masaryka, že „Tábor je náš program“. Nevíme ovšem dobře, v jakém smyslu to mínil on. V jiném smyslu než my o tom uvažují i ti, kdo dnes propagují jisté meditace převzaté z dalekého východu. I oni jsou hesychasté, usilují o dosažení duchovního štěstí a míru. Ale jejich metoda je jiná: chtějí se cvičit v zapomenutí světa i sebe, aby byli zcela ponořeni v oceánu božství. Křesťanský Bůh je stvořitel světa a Kristus do světa vstoupil, aby svět spasil. Proto se i my musíme snažit o to, bychom ho ve světě našli a uviděli, V tomto smyslu platí nesporně i pro nás, že je Tábor náš program.

„Vultum tuum, Domine, requiro“

PEREGRINATIO

Sv. Jan Bosco (2) (střípky ze života Otce mladých) ZA KNĚŽSTVÍM Dvacátého čtvrtého června byl svátek Jana Křtitele. Bosco slavil jmeniny a zároveň mu začínaly čtyřměsíční prázdniny. Po ranních bohoslužbách se vydal pěšky do Castelnuova a odtud stoupal polní cestou do Sussambrina. Dvanáct kilometrů cesty považoval za nádhernou vycházku kvetoucí přírodou. Jeho příchod ohlásilo kdákání vyplašených slepic na dvorku. Nejvíce si ho prohlížela maličká neteř. Bratr Josef se ve dvaceti letech oženil s Marií Calossovou z Castelnuova. První holčička jim zemřela za tři měsíce. Pak se jim narodila Filomena. Příchod strýce Jeníka znamenal pro ni vítanou změnu. Nehnula se od něho, když pracoval s pilou, kladivem nebo dlátem. A když se dal do šití a oprav šatů a prádla, pokaždé vymyslel pro malou Filomenku nějakou zábavu. Na vinicích se již dalo odhadovat, jaká bude úroda hroznů, zatímco na polích žloutlo obilí. Když dozrálo, Jan zavřel dílnu, vzal srp a zapojil se mezi žence. I když si chránil hlavu před prudkým sluncem širokým slaměným kloboukem, přesto byl za chvíli celý propocený. Vůbec mu to nevadilo. Nadšeně vítal změnu. Po osmi měsících sedavého života bez pohybu nyní mohl vybít své síly užitečnou prací ve volné vonící přírodě. Skončil filozofii a 3. listopadu 1837 zahájil v semináři studium teologie, vědy o Bohu; nezbytné vzdělání kandidáta kněžství. Bylo rozděleno na pět roků. Na prvním místě byla dogmatika, což znamená studium křesťanských pravd, pak morálka, což je věda o správném křesťanském životě, Písmo svaté, církevní dějiny a další obory. Pro život kněze je studium teologie nezbytně potřebné. Mladý muž klade základy, hodnotí, formuje se, osvojuje si smýšlení církve. Během kněžského života ještě leccos doplní, prohloubí, přehodnotí pod tlakem nových skutečností, ale stěží již změní započatý styl života. Způsob vidění a hodnocení bude trvale poznamenán životem a studiem v semináři, který ho připraví na kněžské působení. Na Jana Bosca měly roky teologie silný vliv. I když dostal mimořádné dary, přesto zůstal dítětem své doby a synem tehdejší církve. Abychom ho pochopili, je důležité pochopit tehdejší myšlení, styl duchovního vedení, literaturu, kázání, vše, co ovlivňovalo jeho smýšlení. Dogmatická teologie všechno hodnotila postojem Boha soudce, obavou o věčnou spásu a strachem před věčným zavržením. Všechny skutečnosti se hodnotily pod zorným úhlem věčnosti, to znamená nakolik přiváděly k věčné blaženosti nebo k věčnému zatracení.

Morální teologie se soustřeďovala na postoje svobody vůči Božímu zákonu a vedla k odpovědnému ztotožnění se s Božím zákonem. Zodpovědné svobodě ponechávala mizivě málo prostoru. Posvátné řečnictví zasévalo do citlivých duší seminaristů úzkostlivost. Všude se argumentovalo, že to a ono vyžaduje Boží majestát. Seminární výchova neustále připomínala nebezpečí, která ve světě číhají na kněžskou existenci. Duch, který zde vládl, dusil mladistvý optimismus a probouzel vědomí, že je nesnadné dát Bohu, co mu náleží. Není divu, že nakonec i Jan Bosco začal přehánět svou askezi na nerozumnou míru. Stejným obdobím prošla v té době většina bohoslovců. Jeho lidskou normalitu zachránilo zdravé vesnické smýšlení. ZVLÁŠTNÍ DOHODA S DRUHÝM SVĚTEM – Poslyš, nebylo by krásné, kdyby ten, kdo z nás dvou dříve zemře, přišel podat zprávu, jak se mu daří na druhém světě? Aloise návrh zaujal. – Tak si to slibme. Když Bůh dovolí, ať ten, kdo dříve zemře, přijde říci, jestli je v nebi … „Alois měl bohužel pravdu. Zatímco jsem se v kapli modlil, Comollo omdlel. Vyskočila mu vysoko teplota a zdravotní stav byl vážný. 31. března se slavil Boží hod velikonoční. Alois přijal Kristovo tělo jako posilu na cestu do věčnosti. Ubývaly mu síly. Když s Janem osaměl, vzal ho za ruku a začal se loučit. – Jeníku, za chvíli se musíme rozejít. Plánovali jsme, jakými se staneme kněžími, jak si budeme pomáhat a společně se radit. Bůh má jiné záměry. Slib mi, že se za mě nepřestaneš modlit.“ Zemřel 2. dubna. Bosco mu dosloužil a držel jeho ruce ve svých. Comollovi nebylo ani dvacet dva let Během následujících osmačtyřiceti hodin se událo něco neuvěřitelného. Don Bosco to popsal následovně: „V noci ze třetího na čtvrtého dubna jsem ležel na lůžku v ložnici asi s dvaceti bohoslovci. Kolem půlnoci se ozval na chodbě silný hluk. Vypadalo to, jako by se přiřítil ke dveřím ložnice těžký kočár tažený mnoha koňmi. Všichni se probudili, ale nikdo se ani nepohnul. Byl jsem hrůzou celý ztuhlý. Hluk se přibližoval a sílil. Dveře ložnice se prudce rozletěly. Tu jsem slyšel jasný Comollův hlas, třikrát mi opakoval: – Bosco, spasil jsem se! Pak nastalo ticho. Spolužáci vyskákali z lůžek. Někteří hledali ochranu u dohlížejícího asistenta Josefa Fiorita. Pokud si vzpomínám, poprvé jsem se tehdy doopravdy bál. Měl jsem takový strach, že v tu chvíli bych byl nejraději umřel. Šok zapříčinil těžké onemocnění, které mě přivedlo na pokraj hrobu.“ Kronikář oratoře don Lemoyne, který žil s Donem Boscem od roku 1883 prohlásil, že don Josef Fiorito vyprávěl představeným oratoře tuto událost mnohokrát jako svůj osobní zážitek. KNĚZ NEJDE DO NEBE SÁM V listopadu roku 1840 započal poslední rok teologie. 29. března 1841 přijal jáhenské svěcení. 26. května začal jáhen Bosco duchovní cvičení jako bezprostřední přípravu ke kněžskému svěcení. Duchovní rádce mu doporučil, aby se během té doby co nejvážněji zamýšlel nad slovy žalmu: „Kdo vystoupí na horu Páně? Kdo smí prodlévat v jeho svatyni? Ten, kdo má čisté ruce i srdce.“

Poctivě hodnotil svůj život a současně si uvědomil, že jeho ruce, od chvíle, kdy mu je matka poprvé sepjala k modlitbě, zůstaly podivuhodně čisté. Do sešitu si zapsal: „Kněz nejde nikdy do nebe sám. Nejde sám ani do pekla. Jestli si počínal dobře, půjde do nebe s dušemi, které spasil svým dobrým příkladem. Jestli si počínal špatně, jestli pohoršoval, zatratí se s dušemi, které svedl svým příkladem. Ze všech sil se proto vynasnažím splnit následující předsevzetí. Následovalo devět hlavních předsevzetí pro celý život. Z větší části jde o rozhodnutí učiněná při oblékání kněžského šatu. Tři z nich poznamenala charakteristicky jeho život: • Co nejpřísněji budu využívat čas. • Kdykoli půjde o spásu duší, budu rád trpět, snášet pokoření a pracovat. • Kéž mě všude provází láska a mírnost svatého Františka Saleského. KNĚZEM NA VĚKY 5. června 1841 se Jan Bosco položil v bílé albě v arcibiskupské kapli před oltář. Začaly obřady kněžského svěcení. Přítomní kněží a bohoslovci zpívali za doprovodu varhan litanie ke všem svatým. Vzývali svaté církve: Petra, Pavla, Benedikta, Bernarda, Františka, Kateřinu, Ignáce a další, aby si kandidát znovu připomněl velké vzory, které je povinen od tohoto dne následovat. Pak bledý, dojatý a rozhodnutý povstal a poklekl před světitelem. Arcibiskup Alois Fransoni vložil na jeho hlavu ruce a vzýval Ducha svatého, aby sestoupil a posvětil na kněze šestadvacetiletého muže z castelnuovských samot. Potom se Jan připojil k hlasu svého světitele a spolu s ním přinášel svou první nekrvavou oběť. Byl z něho Don Bosco. „První mši jsem celebroval v kostele svatého Františka z Assisi. Doprovázel mě můj vzácný dobrodinec don Cafasso. Byl svátek Nejsvětější Trojice a já byl toužebně očekáván v rodišti, kde už spoustu let nebyla primice. Dal jsem přednost Turínu, abych mohl svou první mši slavit bez rozptylování a bez okázalosti u oltáře Andělů strážných. Považuji tento den za nejkrásnější ve svém životě. Při vzpomínce na zemřelé jsem vzpomínal na své přátele, především na dona Calossa. Po celý život jsem ho považoval za svého největšího a přednostního dobrodince.“ Přežívá zbožné přesvědčení, že Pán splní přání, o které prosí novokněz při první mši svaté. S největší vroucností jsem prosil o účinnost slova, abych mohl prokazovat dobro duším.“ Druhou mši svatou chtěl slavit ve velkém turínském chrámu zasvěceném Panně Marii Těšitelce. Když pozvedal oči k Panně zářící jako slunce, uvědomil si, že to je již sedmnáct let, co mu ve snu řekla: – Buď pokorný, statečný a silný. Dosud se jen připravoval. Nyní nadcházel čas, kdy začínal všechno chápat. NA PRAHU KNĚŽSKÉ SLUŽBY Co nyní udělá Don Bosco? Je vzdělaný, rád by se vrhl do práce, je chudý. Dostal tři nabídky. Bohatá janovská rodina by ho ráda získala za učitele svých dětí. V těch dobách bohaté rodiny neposílaly své syny a dcery do škol. Držely si ve svých palácích soukromé učitele a vychovatele. Kněží měli přednost, protože dávali záruku poctivosti. Bohatí Janované nabízeli Donu Boscovi tisíc lir ročního příjmu. Bylo to výborné zajištění. Spolurodáci ho prosili, aby přijal uprázdněné místo kaplana v Morialdu. Zaručovali mu dvakrát větší plat, než bylo zvykem. Castelnuovský farář don Cinzano ho chtěl ustanovit svým zástupcem. Rovněž mu sliboval dobré zajištění.

Všichni si ho předcházeli nabízením peněz, jako by se kněžstvím otevírala hmotně dobře zajištěná budoucnost. Jediná matka Markéta, která celý život musela počítat s každým soldem, mu připomněla opak: – Jestli zbohatneš, nikdy nevkročím do tvého domu. Šel se poradit s donem Cafassem. – Co mám dělat? – Nic nepřijímejte. Pojďte do ústavu pro doškolování kněží a doplňte si kněžskou přípravu. Don Cafasso viděl nejdále. Odhadl, že lidské i duchovní poslání Dona Bosca by mělo daleko přesahovat rámec působení v nějaké rodině nebo farnosti. Bude ho potřebovat Turín, kde rostly nové čtvrti a začínala nová doba se složitými problémy. Don Cafasso si ho hlídal, aby se mu neztratil. TRH NA LIDSKOU SÍLU Na hlavním tržišti objevil skutečný trh s lidskou silou. „Nedaleko Porta Palazzo se to hemžilo prodavači. Jedni nabízeli zápalky, jiní čištění bot. Postávali tu špinaví lidé, čeledínové, prodavači pohlednic, pomocníci a nosiči, většinou samí hoši, všichni chudí, často ze vzdálených krajů. Žili ze dne na den.“ Nejdříve navázal kontakty s kameníky, zedníky, fasádníky, dlaždiči a pokrývači. Když se z počátku pokoušel k nim přiblížit, nedůvěřivě se obraceli a odcházeli. Byli zcela jiní než chudí hoši z Becchi. Nezajímaly je hry, vyprávění, závody, vycházky. Byli to vlci, neurvalí hoši z jeho snů. V jejich tvářích objevoval spíše strach než krutost. Neměli zájem, nedůvěřovali, bylo třeba jednoho po druhém vykoupit dobrotou a bezmeznou trpělivostí. Zaměstnané hochy nalézal po práci v kantýnách a hospodách. Nebyli na tom o mnoho líp než ti, co se bez cíle potulovali ulicemi. Neměli zázemí, nikdo se o ně nezajímal. Zaměstnavatelé hledali jen nejlacinější pracovní síly. Lidská existence jim byla lhostejná. Don Bosco procházel městem a hledal řešení. NÁVŠTĚVA VĚZNICE V té době byly v Turíně čtyři věznice. Když se jednou chystal don Cafasso do jedné z nich na návštěvu, pozval s sebou Dona Bosca. Mladý novokněz byl silně otřesen, když procházel temnými chodbami; odkud všude čišela zima a vlhko. Smutné a bledé tváře vězňů v něm probudily účast a soucit. Počínání některých v něm naopak probouzelo odpor a hnus. Největší bolest pocítil, když viděl za mřížemi hochy. „Pohled na velký počet chlapců od dvanácti do osmnácti let mě vyvedl z míry. Byli urostlí, silní, schopní a já musel přihlížet, jak zde tráví život v nečinnosti, jak jsou dohryzáni hmyzem, bez chleba hmotného i duchovního.“ Doprovázel dona Cafassa stále častěji. Nakonec přicházel za hochy sám. Pokud to dovolil strážní dozor, pokoušel se o osobní rozhovory. Nejčastěji pro ně míval lekci z katechismu. Zpočátku se mu příliš nedařilo. Musel snášet urážky a cynické poznámky. Po čase si získal u některých důvěru, takže mohli spolu hovořit jako přátelé. Časem věděl o každém, proč tu je a jak se sem dostal. Nejčastěji to bylo za krádeže. Někdy kradli z hladu, někdy proto, že si potřebovali obstarat něco nutného k životu. Někdy vykrádali bohaté z nenávisti, protože je nechtěli zaměstnat a byla jim lhostejná jejich krajní nouze.

JMENUJI SE BARTOLOMĚJ GARELLI Všechno začalo nenápadně ráno na svátek Neposkvrněné, 8. prosince 1841. Téhož roku otevřel v Turíně don Cocchi první oratoř. Don Bosco byl v tomto městě teprve měsíc. Sám popsal, co se tehdy přihodilo. „Na svátek Neposkvrněné Panny Marie jsem se oblékal na mši svatou. Kostelník Josef Comotti si všiml mladíka stojícího v koutě a zavolal ho, aby mi šel ministrovat. – Nedovedu, odpověděl postrašeně. – Jen se nestyď, nikdo jiný tu není, nedělej drahoty a honem běž. – Nedovedu, znova opakoval mladík. Nikdy jsem ještě neministroval. – Dobytku jeden, pak tu nemáš co dělat, dopálil se sakristán. Když nedovedeš ministrovat, proč jsi sem lezl? Vztekle chytil násadu oprašovadla a začal s ní bít hocha po hlavě. Ten se dal na útěk. – Co si to dovolujete? okřikl jsem ho rázně. Proč ho bijete? – Protože přišel do sakristie a nedovede ministrovat. – Nepočínal jste si dobře. – Co vám je po tom? – Je to můj přítel. Rychle ho zavolejte. Musím s ním mluvit. Vystrašený hoch se vrátil. Byl rozcuchaný, kabát měl špinavý a potrhaný. Přišel z venkova. Doma mu asi řekli: – Nezapomeň chodit v Turíně na mši. Poslechl, ale styděl se jít do kostela mezi svátečně oblečené věřící. Zkusil to vklouznout do sakristie. Na venkově to bývá běžná praxe. – Byl jsi už na mši? zeptal jsem se laskavě. – Nebyl. – Zajdi si na ni. Pak s tebou musím promluvit o něčem, co tě bude zajímat. Slíbil mi to. Když jsem skončil mši svatou a díkučinění, zavedl jsem ho na kůr a s usměvavou tváří jsem ho oslovil: – Jak se, příteli, jmenuješ? – Bartoloměj Garelli. PRO ZAČÁTEK JEDNO ZDRÁVAS MARIA Don Bosco si klekl a pomodlil se Zdrávas Maria. Po pětačtyřiceti letech pak svým salesiánům řekl: – Všechny dary, které nám dalo nebe, jsou ovocem onoho prvního Zdrávas Maria, které jsem se modlil vroucně a s přímým úmyslem. Když se domodlil, úvodem se přežehnal. Všiml si, že Bartoloměj se pokoušel o něco podobného. Pak mu v jeho nářečí – byli krajané – vyprávěl, že na Boha se obracíme jako na otce. – Bartoloměji, řekl mu na konci, byl bych rád, kdybys přišel příští neděli zas. – Přijdu rád. – A nechoď sám. Přived i své kamarády. Bartoloměj Garelli, malý zedník z Asti, se stal prvním Don Boscovým zprostředkovatelem mezi mladými dělníky na svém pracovišti. Vyprávěl jim, že se potkal se sympatickým knězem, který dovede také pískat, a tlumočil jeho pozvání. Neděle byla za tři dny. Přišlo jich devět. Nešli do kostela svatého Františka z Assisi. Přišli za Donem Boscem. Začala oratoř.

NESROZUMITELNÉ KÁZÁNÍ V kostele svatého Františka usilovně kázal mladý kněz. U vedlejšího oltáře sedělo na stupních několik mladých zedníků. Opírali se jeden o druhého a spali. Do chrámu přišel i Don Bosco. Hned si všiml spících hochů. Šel za nimi, vzbudil je, usmál se na ně a polohlasně, aby nerušil kazatele, se otázal: – Proč spíte? – Ničemu nerozumíme, odpověděl rozespale největší. – Zbytečně si kvůli nám ničí hlasivky, dodal druhý. – Hoši, pojďte za mnou! řekl a odvedl si je do sakristie. Mezi hochy byl Karel Buzzetti, Jan Gariboldi a Germano. Později se stali salesiány a třicet až čtyřicet let žili s Donem Boscem na Valdoccu a pomáhali mu. Tehdy to byli neznámí mladí zedníci. Později velké opory jeho díla. Do sakristie přišel i Bartoloměj se svými kamarády. Počet se zvyšoval. Don Bosco se s nimi nejdříve krátce pomodlil, pak měl kázáníčko střižené na ně. Bylo živé, dialogické, zajímavé, plné epizod a informací. Pak se vrátili do kostela, sedli si do lavic a Don Bosco měl pro ně mši svatou. Po mši dostal každý buchtu. Dopoledne bylo dlouhé, hoši měli chuť si něco zahrát. Zavedl je vedle na dvůr ústavu pro doškolování kněží. Na velké běhání byl nedostačující, ale lepší něco než nic. Když se objevil nějaký kněz, rychle mizeli pryč. Když si toho všiml don Guala a don Cafasso, dovolili chlapcům volně si na prostranství hrát. Šlo jen o neděle. Ve všední den byli až do setmění v práci. Dovolení nikdy neodvolali, i když zakrátko vzrostl jejich počet z patnácti na osmdesát. Pro kněze to znamenalo rozloučit se s nedělním klidem. Když spustilo všech osmdesát hochů naplno, byl to jistě silný koncert pro jejich nervy. Přesto zde hochy nechali po celé tři roky, co tu Don Bosco bydlel. KDYBYCH MĚL JEN KUS CHLEBA Hochy lákala za Donem Boscem především jeho srdečná a opravdová dobrota. Denně se o ní přesvědčovali. Celý den byl všem k dispozici a nejrůznějšimi způsoby jim pomáhal. Celé hodiny je učil číst, psát a ovládat čtyři základní početní úkony. Pokud na to nestačil sám, dovedl jim zajistit náhradní učitele. Když někdo neměl práci nebo měl mizerného zaměstnavatele, hledal tak dlouho, dokud mu nesehnal vhodné zaměstnání u poctivého křesťana. Když nutně potřebovali peníze, věděli, že Don Bosco pohotově vyndá peněženku a pomůže. Když měli problémy, stačilo přijít a říci: – Potřebuji s vámi mluvit. Stavte se u mě v práci. Poslechl, chodil, vylezl na lešení, procházel dílnami. Často stačilo pár slov, aby bylo lépe. Jednou z jeho často užívaných vět, která má dodnes cenu zlata, byla: „Mám tě tak rád, že kdybych jednoho dne měl jen kus chleba, rozdělil bych se o něj s tebou napolovic.“ Kdykoli bylo třeba někoho napomenout, učinil tak, ale nikdy před druhými, aby nepokořil. Když někomu něco slíbil, splnil to za sebetěžších podmínek. V těch dobách se pokoušelo pomáhat chudým hochům více kněží. Ale každý si počínal jinak. Jejich laskavost byla profesionální, neosobní, tuctová. Stačí si přečíst pravidla svatého Aloise Pavoni nebo výchovné směrnice Školských bratrů. Všichni přikazovali laskavost vůči hochům, ale hoši se nesměli projevovat trochu živěji, tím méně se bouřlivě vydovádět. Všude se ukládalo mlčení, soustředění, ústraní.

Don Boscova laskavost byla docela jiná. Byla živá a veselá. Již jako zakladatel Veselé společnosti objevil hodnotu hlučné radosti, potřebu veselosti a uvolněnosti. Jeho zásadou bylo: „Hrejte si, skákejte, křičte. Jde mi jen o to, abyste nehřešili.“ Za ideální prostor považoval volný terén, hřiště, kde se dalo svobodně křičet a do omrzení běhat a hrát. Samozřejmě, že nenechával hochy bez dohledu. Jeho neustálá přítomnost je však nespoutávala, nýbrž povzbuzovala. Přesvědčil se, že vychovatel nesmí být dozorcem, nýbrž účastníkem jejich zábavy ÚTULEK PRO NEMOCNÉ DĚTI V létě roku 1844 skončil pro Dona Bosca tříletý pobyt v ústavu pro doškolování kněží. Don Cafasso se vydal do čtvrti Valdocco za teologem Borelem. Byl duchovním ředitelem útulku, který založila markýza Barolo. – Rád bych vám doporučil dobrého kněze. Byl bych rád, kdybyste se mu postaral o světnici a živobytí. – Ale tady nejsem pořádně vytížený ani já. Nevíte, jak bych ho měl zaměstnat? zaprotestoval teolog. – Práci si najde sám. Není třeba mu ji shánět. Kdybyste mu nemohl zajistit plat, budu ho vydržovat ze svého. Jmenuje se Don Bosco a v našem ústavě rozvinul velmi nadějný apoštolát mezi chudými hochy. Jestliže se mu nepostaráme o místo, arcibiskup ho pošle za kaplana do nějaké vesnické farnosti a hoši, o které se začal starat, budou zase na ulici. Byl by to hřích. – Souhlasím. Netušil jsem, oč jde. Hned zajdu za markýzou. Don Cafasso se vrátil do ústavu. – Sbalte se, řekl Donu Boscovi, a jděte do Valdocca za donem Borelem. Budete mít čas věnovat se svým hochům. … Markýza, která právě překročila šedesátku, zůstávala nadále temperamentní energickou a vzácně ryzí ženou. Zaimponovala jí Don Boscova smělost a otevřenost. Dovolila mu shromaždovat hochy na prostranství u rozestavěného ústavu pro nemocné děti. Rovněž mu slíbila, že mu v nové budově uvolní dvě místnosti, které by mohl používat jako kapli, jakmile to stavební práce dovolí. Teoreticky bylo oběma všechno jasné. Ale skutečnost pak byla zcela jiná. STĚHOVÁNÍ ORATOŘE V neděli 13. října Don Bosco oznámil chlapcům, že se oratoř stěhuje do Valdocca. Nastal rozruch. Pestrými barvami jim vylíčil, co viděl ve snu: – Hoši, tam nás čeká volný prostor, který bude patřit pouze nám. Tam budeme moci bez omezení zpívat, běhat, hrát si. Všichni se těšili. Nemohli se dočkat tak lákavé změny. Příští neděli 20. října putovali po skupinách na popsané místo. Šli podél řeky Dory, procházeli loukami, pak začínaly budovy Cottolengova Malého domu a objekty markýzy Barolo. Vedle byly malé domky se zahrádkami. Hoši nevěděli, kde jsou. Bloudili, klepali na místní obyvatele a dotazovali se: – Kde tady bydlí Don Bosco? Kde má oratoř? – Jaký Don Bosco? odpovídali podrážděně. Neznáme. Co je oratoř? Dejte nám pokoj a táhněte odtud, nebo uvidíte. Don Bosco tušil zmatky a byl ve střehu. Jak zaslechl křik a nadávky, hned spěchal naproti. Don Borel za ním. Když hoši zjistili, že dosud neexistuje ani hřiště, ani kaple, byli zklamáni.

– Hoši, věřte! Všechno, co jsem vám slíbil, budeme mít. Uvidíte. Zatím pojďte do mé světnice a do pokoje dona Borela. Zaplnili oba pokoje, schodiště i dvorek. Bylo jich dvě stě. Jak je udržet v pořádku, když začal Don Bosco zpovídat? KÁZÁNÍ O ZELÍ Don Bosco nebyl spokojen ani s rozhodnutím správy, ani s místem. Nemohl zde mít pro hochy mši svatou, nemohl zde končit setkání večerním požehnáním, nebylo zde vhodné místo pro přechovávání eucharistie, o kterou se při výchově nejvíce opíral. Místo pro rozptýlení hochů rovněž nevyhovovalo. Hrát se dalo jen na ulici, kde jezdily kočáry a povozy a lidé na koních. Hned se dal do hledání vhodnějšího místa. Dostal jednu místnost v budově, kde mohl mít katechismus a školu. Don Borel se pokoušel zvednout náladu kázáním, které vešlo do dějin oratoře pod názvem: Kázání o zelí. „Milovaní hoši, zelí neutvoří pořádně velkou hlávku, jestliže se nepřesazuje. S naší oratoří je to stejné. Je nucena se stěhovat z místa na místo. Při každém přesunu se náš počet zvětší. Vy i já se tážeme: Jak dlouho nás tady nechají? Nebudeme si tím zatěžovat hlavu. Budeme důvěřovat Pánu. Jistě na nás myslí, určitě nám pomůže a nepřestane nám žehnat.“ Nové těžkosti se ohlásily brzy, za několik týdnů. Vedení městských mlýnů poslalo městské správě stížnost, že hoši vážně poškodili kostel a budovy a tvoří nebezpečný houf, který mohou snadno zneužít revolucionáři. Jejich přítomnost také ohrožuje morálku zdejší čtvrti. MICHÁLKU, BER! V září došlo u mlýnů k setkání, které ovlivnilo jeho život. Tlačil se kolem něho houf chlapců. Každý chtěl dostat medailku. Stranou stál bledý hoch. Měl osm let. Ne levém rukávu měl černou pásku, před dvěma měsíci mu zemřel otec. Netlačil se, čekal, až budou všichni poděleni. Když se dostal na řadu, Don Bosco už medailky neměl. Usmál se na chlapce: – Michálku, tady máš, ber, řekl mu. Ale co brát? Neznámý kněz, jehož viděl poprvé, měl prázdné ruce a nic mu nedával. Pouze mu nabízel svou levici a pravicí naznačoval, že mu jí chce půlku odříznout. Chlapec se mu díval nechápavě do očí. – Michálku, my dva se budeme o všechno dělit napolovic. Souhlasíš? Co tehdy Don Bosco viděl? Nikdy to neprozradil. Ale chlapec se skutečně stal jeho pravou rukou, jeho prvním nástupcem a hlavou salesiánské kongregace. Jmenoval se Michal Rua. Smysl rozhovoru o dělení se napůl pochopil až o mnoho let později. Dona Bosca měl celý život vroucně rád a nechal se ovlivňovat jeho veselostí, elánem a láskou. KNIHY NAPSANÉ MÍSTO SPÁNKU V říjnu vyšla Donu Boscovi tiskem první kniha: Církevní dějiny pro školy. Psal ji pro hochy po večerech při petrolejové lampě. Není to žádné vědecké dílo. Ani žádná další kniha z jeho pera nebude určena elitě. Psal jednoduchou přístupnou formou, aby hoši rozuměli. V Církevních dějinách vypráví o papežích, o světlých činech církve, o vlivu svatých. Ukazuje, kolik dobra se v každé době konalo mezi lidem Božím. V roce 1847 vydal Don Bosco Biblické dějiny, v roce 1849 Desetinnou soustavu. Tehdy se zaváděla do praxe. V roce 1855 vydal Dějiny Itálie. Vedle knih pro školní potřebu napsal a vydal ještě mnoho knih a brožur o životech svatých, o náboženském vzdělání, o duchovním životě. Psal i zábavnou četbu. Žádná jeho

kniha není bestsellerem, ale všechny jsou důkazem lásky k mládeži, k obyčejným lidem, k církvi. Někteří jeho knihy pomlouvali, někteří je i nenáviděli. Zášť a zaujatost dosáhly takových rozměrů, že jeho nepřátelé vymýšleli plány, jak by se ho zbavili. DON BOSCO JE BLÁZEN? Když jednou večer Don Bosco vysvětloval katechismus, zastavil u skupiny uzavřený kočár. Vystoupil z něho don Ponzati a don Nasi. Dlouho prý se neviděli, aby se s nimi jel trochu projet. – Jsi unavený. Projížďka na čerstvém vzduchu ti udělá dobře. Současně si trochu popovídáme. – Moc rád. Skočím si pro klobouk a hned jsem tady. Začali mu přeochotně otevírat dveře kočáru a dávat přednost. – Prosím, vystup si a vyber si nejpohodlnější místo. Proč ta neobvyklá laskavost? Postřehl léčku. – Děkuji. Neslušelo by se, abych nastupoval první. Když viděli, že jinak si nedá říci, nasedli si první. Don Bosco bleskově přibouchl dvířka a nařídil kočímu: – A teď co nejrychleji do blázince. Čekají tam. Na psychiatrii byli překvapeni. Čekali jednoho a přijeli dva. Když se začali ohrazovat, že jde o omyl, nebrali je vážně. Propustili je až na intervenci ústavního kaplana. Případ skončil sice vesele, ale Donu Boscovi do smíchu nebylo. Důstojní pánové byli z nezdaru pořádně rozčileni. Později se zase usmířili a především don Nasi pomáhal Donu Boscovi v oratoři při zavádění hudby. Tuto dobu popisuje ve Vzpomínkách s hořkostí: „Všichni se mě stranili. Spolupracovníci mě nechali samotného se čtyřmi sty hochů.“ POČÁTKEM VŠEHO BYLA STARÁ KŮLNA Naráz mu zastoupil cestu drobný muž. Měl potíže s vyjadřováním, silně koktal. Představil se jako Pankrác Sladký, výrobce sody a čistících prostředků. – Je to pravda, povídá, žc hledáte místo pro laboratoř? – Ne laboratoř, ale oratoř. – Na tom nezáleží, jak si to nazýváte. Chci vám jen říci, že vím o místě. Pojďte, dovedu vás tam. Majitel se jmenuje František Pinardi. Je to moc hodný člověk. … Tam byla něco podobného jako stodola nebo větší kůlna. Existuje dodnes. Kdo přijde do Valdocca, může si ji prohlédnout. Je přilepena u areálu budov vedle baziliky Panny Marie Pomocnice. I dnes je to temná kůlna. A přece z ní vyšlo celé gigantické dílo Dona Bosca. Je opatřena zdaleka viditelným nápisem: Kaple Pinardiho. V kapli ji proměnili salesiáni v roce 1929, kdy ji celou rekonstruovali. Dnes je to útulná, nádherně vymalovaná kaplička. Když tam poprvé vstoupil 5. dubna 1846 Don Bosco, byla to neupravená nízká bouda patnáct krát šest metrů, se dvěma místnostmi. Nelíbila se mu. Chtěl ji odmítnout. – Nevyhovuje mi. Je moc nízká, namítal. – Upravím vám ji podle přání, nabídl se Pinardi. Vyhloubím ji, zhotovím schody a opatřím podlahu. Uvidíte, že z toho bude hezká laboratoř. – Nechci laboratoř. Potřebuji oratoř. Něco jako malý kostelík, kde bych se mohl scházet s hochy.

PROGRAM ORATOŘE Don Bosco nám ve Vzpomínkách popsal program valdocké oratoře: „Časně ráno se otevíral kostel a až do začátku mše se zpovídalo. Mše bývala v osm hodin. Když byl u zpovědnice velký nával, posunula se až na devátou hodinu. Po mši svaté byl výklad evangelia nebo vyprávění z Písma svatého. Pak byla až do oběda škola.“ V poledne si udělal Don Bosco hodinovou pauzu, aby se naobědval a trochu si odpočinul. Od jedné začínala rekreace: hry, kuželky, gymnastika. O půl třetí byla lekce z katechismu, pak růženec, krátká promluva, zpívané litanie a požehnání. „Dále byl volný program. Kdo chtěl, mohl se učit nebo zpívat nebo hrát nebo číst. Většina kluků se až do setmění bavila hrami. Tyto chvíle jsem využíval k individuálním rozhovorům s hochy. Přiblížil jsem se k jednomu a pošeptal mu nějakou radu, jinému jsem doporučil větší poslušnost, dalšímu dochvilnost na katechismu, jinému jsem nabídl, aby se vyzpovídal.“ ZA SVŮJ ŽIVOT VDĚČÍM VÁM Byla první červencová neděle v roce 1846. Don Bosco ji prožil mezi hochy v oratoři. Celý den bylo vedro a slunce přímo pálilo. Když se večer vracel do svého bytu v útulku, cestou omdlel. Donesli ho na lůžko. Silně se rozkašlal a začal chrlit krev. Prudce mu stoupla teplota, potil se, na první pohled bylo zřejmé, že jeho stav je kritický. I on se domníval, že se přiblížil konec života. Přijal svátost pomazáni nemocných a viatikum. Po lešeních a dílnách se rozlétla zpráva, že umírá. Večer po práci spěchaly houfy mladých zedníků a dělníků před okna jeho pokoje, zde zamlkle postávali, tak jak byli v pracovních šatech a bez večeře. Lékař zakázal jakoukoli návštěvu. Markýza poslala k jeho lůžku ošetřovatele, který se od něho nesměl vzdálit. Hoši ho prosili: – Řekněte nám, jak mu je, pusťte nás k němu, aspoň se na něho podívat. Potřebuji mu říci jen slovíčko. Kdyby věděl, že jsem tady, měl by radost a přál by si mě vidět… Kdy bude zdráv? Je to pravda, že zemře?… Ošetřovatel byl neoblomný. Don Bosco se pohyboval osm dní mezi životem a smrtí. V těch dnech nebyla s hochy řeč. Pracovali za slunečního úpalu a celý den nic nejedli ani nepili, aby mu svými oběťmi vyprosili na Pánu zdraví. Ve dne v noci se střídali v chrámu Panny Marie Těšitelky. Před jejím obrazem stále někdo klečel. Často se jim zavíraly oči únavou, vždyť měli za sebou dvanáctihodinovou směnu. Ale odolávali, protože Don Bosco jim nesměl zemřít. Někteří ve své nerozvážné velkorysosti slíbili Panně Marii, že se budou celý život denně modlit růženec. Jiní učinili slib, že celý rok budou jíst jen suchý chléb s vodou. V sobotu krize vrcholila. Don Bosco se dusil, neměl sil si odkašlat. Zdálo se, že v noci zemře. Ale nestalo se tak. Naopak, nastal obrat. Panna Maria vyslyšela prosby hochů, kteří nemohli dále žít bez otce. O poslední srpnové neděli vyšel poprvé z domu. Opíral se o hůl, chůze ho vyčerpávala, ale nevzdal se. Zamířil k oratoři. Jak ho hoši zahlédli, utíkali mu naproti. Nejsilnější ho posadili do křesílka, Vyzvedli na ramena a v průvodu si ho nesli na hřiště. Jásali, zpívali, skákali radostí. Don Bosco se rovněž nedovedl ubránit dojetí. Namačkali se do kaple a společně děkovali Pánu. Pak nastalo velké ticho. Don Bosco povstal, aby pronesl pár slov. – Za svůj život vděčím vám, řekl. Ujišťuji vás, že od nynějška bude patřit výhradně vám.

SETKÁNÍ SE STARÝM PŘÍTELEM Lékaři předepsali dlouhou rekonvalescenci v naprostém klidu. Odebral se k matce a k bratrovi do Becchi. Hochům slíbil: – Až opadá listí ze stromů, vrátím se natrvalo k vám! … S přibývajícími silami prodlužoval svoje vycházky. Jednou zašel až do Capriglia. Když na zpáteční cestě procházel lesem, vyskočil proti němu zarostlý muž a hrubě na něho zakřičel: – Peníze nebo život! Don Bosco se lekl, ale pohotově odpověděl: – Jsem Don Bosco. Žádné peníze nemám. Současně se díval upřeně do útočníkovy tváře. Byla mu povědomá. I když byl maskován šátkem, zblízka ho poznal. – Kortézi, je to možné, že bys mě chtěl zabít? oslovil útočníka. Poznal v něm hocha, kterého chodil navštěvovat do turínské věznice. I Kortéz poznal svého dobrodince a byl by se nejraději propadl do země. – Done Bosco, odpusťte mi! zaprosil lítostivě. Je ze mě zase ničema. A začal mu vyprávět svůj zoufalý životní příběh. Když ho propustili z vězení a vrátil se domů, všichni se proti němu postavili a vyhnali ho. Nezastala se ho ani matka a označila ho za ostudu celé rodiny. Nikde nemohl najít zaměstnání. Jakmile se zmínil, že se vrací z vězení, všude před ním zabouchli dveře. Nikdo mu nedal příležitost, aby ukázal, že není zlý. Než došli do Becchi, měl Kortéz odbavenou životní zpověď. Don Bosco ho pozval do rodiny. Představil ho: – Potkal jsem se se starým přítelem a jsem rád, že dnes s námi povečeří. PŘÍCHOD MATKY MARKÉTY K uskutečnění svého plánu potřeboval i pomoc matky. Jak jí to říci? Bylo jí padesát osm let. V Becchi byla autoritou, kterou všichni ctili. Může si dovolit vytrhnout ji ze zdejší pohody a zbavit ji radosti ze života mezi vnoučaty? Jednoho večera si dodal odvahy a zašel za ní. – Maminko, mám pro vás návrh. Nechtěla byste jít se mnou na nějaký čas do Turína? Ve Valdoccu mám pronajaté tři světnice. Rád bych postupně poskytoval domov těm, kdo ho ztratili. Vzpomínáte si, jak jste mi kdysi řekla, že za mnou nikdy nepřijdete, jestliže zbohatnu? Přesvědčíte se, že žiji chudě a šťastně. Je tu pak ještě další důvod. Čtvrť, ve které jsem začal, má nevalnou pověst. V blízkosti mého střediska jsou krčmy a domy se špatnou pověstí. Nerad bych proto bydlel sám. Takovou nabídku nečekala. Nikdy ji nenapadlo, že by měla své stáří dožít v cizím prostředí. Mlčela, uvažovala. Don Bosco pokračoval. – Nechtěla byste se stát matkou mých opuštěných hochů? Dlouho mlčela a pak odpověděla jednou větou: – Jestliže se domníváš, že si to Pán ode mě přeje, půjdu. KONFLIKT S VLASTENECKÝMI KNĚŽÍMI V Turíně a v Římě se konaly manifestace na počest Pia IX. a jeho reforem. Arcibiskup Fransoni byl zastáncem přísně konzervativního křídla a byl dost zmaten vývojem událostí. Nejvíce ho soužilo zneužívání papežových snah při prosazování revolučních myšlenek. Ostatní piemontští biskupové byli nadšeni liberálním kurzem v církvi. Posílali svým diecezánům vlastenecké pastýřské listy.

Mnozí kněží šli ještě dál. Podlehli vlastenectví a potřeby věřících se staly až druhořadou záležitostí. Někteří pomáhali i Donu Boscovi a pokoušeli se řešit sociální otázku. Don Bosco se k vlastencům nepřidal. Nedal se strhnout politikou. Nechtěl dělat velké dějiny. Kolem sebe viděl spousty malých příležitostí, o kterých se v dějinách nehovoří. Denně se na něho obracel stále větší počet bezradných hochů, kteří nevěděli, jak dál. Zasvětil život výhradně těmto starostem. Za 710 lir ročního nájemného obsadil všechny světnice Pinardiho domu a louku kolem. Celou parcelu opatřil zdí, dvěma vrátnicemi a jakousi kanceláří. Kolem oratoře byly totiž domy s nevalnou pověstí a jejich osazenstvo se často přicházelo bavit po svém do Don Boscova objektu. Ohradou se izoloval od těchto vlivů. Louku proměnil ve velké hřiště. Malý pás země u domu uhájila matka Markéta pro zahrádku, kde pěstovala salát, brambory a zeleninu. KNĚZ ZLODĚJ Jindy musel použít jiné taktiky. Zatímco se don Borel staral o oratoř, on bloudil po náměstích a okolí. Na chodnících byly skupiny mladých karbaníků. Uprostřed na rozestřeném kapesníku leželo někdy až dvacet lir. Nejdříve hráče pozoroval a odhadoval situaci. Pak se bleskově shýbl, sebral kapesník s penězi a dal se do běhu. Tohle hoši od kněze nečekali. Vyskákali, začali ho pronásledovat a křičeli: – Vrať nám naše peníze! – Vrátím, až si mě chytíte. Pěkně si pospěšte. Utíkal do oratoře, proběhl branou přímo do kaple. Hoši za ním. Zde právě kázal don Borel shromážděným chlapcům. Začal výstup. Don Bosco předstíral, že je pouliční prodavač. Mával kapesníkem, přerušil kazatele a vyvolával: – Mám výborná lízátka. Kdo si ode mě koupí lízátko? Kazatel předstíral rozčilení a okřikl rušitele: – Drzoune, co tě to napadlo? Tady není žádné náměstí. Rychle zmiz! – Ale tady je tolik hochů. Jistě si každý rád koupí ode mě lízátko. Hoši, kdo si koupí? Dialog byl v dialektu, hoši se smáli odpovídali na výzvy. Nově příchozí byli ze scény celí zmatení zvědavě pozorovali, jak hádka skončí. Vzájemné rozčilování pokračovalo dál. Dialog se přenesl na téma, jak hospodařit s penězi a jak je možno se snadno odnaučit sprostým řečem. Rozhovor končil výzvou, aby každý usiloval o přátelství s Bohem. Na konci se již smáli i nově příchozí, kteří pronásledovali zloděje svých peněz. Hoši se dotlačili k Donu Boscovi a chtěli zpět své peníze. – Vrátím vám je, až skončí pobožnost. Chvilku ještě vydržte. Pak vyšli všichni na hřiště. Hoši dostali ke svým penězům ještě svačinu. Slíbili, že si budou raději chodit hrát sem. Většinou dodrželi slovo. OTEC SE SEKEROU V té době navštěvoval oratoř asi čtrnáctiletý hoch. Když se to dozvěděĺ jeho otec, který byl každý večer opilý, zakázal mu to. Byl obchodníkem. Chlapec ho neposlechl a chodil dál. Otce to rozčílilo a synovi slíbil, že mu rozbije hlavu, jestli ještě jednou půjde za Donem Boscem. Příští neděli hoch přesto přišel. Když se večer vrátil domů, otec ho očekával. V ruce držel sekeru, vstal a zakřičel: – Žes byl zase u Dona Bosca? Chlapec se polekal a prchal z domu. Otec se pustil za ním.

– Až tě chytím, tak tě zabiju! křičel. Scénu sledovala i matka. Vyběhla za manželem, aby ho odzbrojila. Hoch měl nohy rychlejší. Když doběhl do oratoře, měl značný náskok. Zabouchal na dveře, ale nikdo mu neotevřel. Ze strachu vylezl na morušovník. Neměl již listí, byla zima, ale vidět ho nebylo, protože byla tma. Vzápětí přišel opilec se sekerou. Tvrdě zabušil na dveře. Markéta předtím zahlédla oknem hocha lezoucího na strom. Šla otevřít. Opilec s hulákáním vtrhl dovnitř a rovnou do pokoje Dona Bosca. – Kde je můj syn? zařval. – Tady ho určitě nenajdete, ohradil se rezolutně Don Bosco. – Vím, že je u vás! A začal otevírat dveře a skříně. – Až ho chytnu, tak ho zabiju. – Co si to zde dovolujete? energicky zaprotestoval Don Bosco. Řekl jsem vám, že tady není. A i kdyby byl, tak zde jste v cizím bytě a nemáte tu co dělat. Jakým právem si dovolujete takhle hulákat? Vypadněte, nebo zavolám policii. – Policii půjdu zavolat, důstojnosti, já. A ta vám poručí, abyste mi vrátil kluka. – Výborně, pojďme na policii oba. Až jim povím, jak jste se zde choval, velkou radost z vás mít nebudou. A až jim dosvědčíme, že jste chtěl zabít svého syna, určitě si vás tam hned nechají. Opilec ztratil kuráž a s kletbami a křikem odešel. Pak vyšel ven i Don Bosco, přiblížil se ke stromu a tiše volal hocha, aby slezl dolů. ARCIBISKUPOVO UZNÁNÍ Don Bosco říkal, že bydlí s hochy v domě patřícím k oratoři svatého Františka Saleského. Od začátku tím dával najevo, že prvořadou záležitostí je zde oratoř. V květnu založil mezi hochy Družinu svatého Aloise. Každý člen se zavazoval ke třem povinnostem: dávat dobrý příklad, varovat se neslušných řečí a přijímat svátosti. Družina se stala zakrátko náročným společenstvím, v němž si všichni pomáhali stát se lepšími. Měsíc po této události, 21. června, se okázale slavil svátek svatého Aloise. Don Bosco svěřil jeho přímluvě své hochy a dal jim ho za vzor mravní čistoty. Přišel pan arcibiskup a uděloval svátost biřmování. Když vstupoval do kaple, neuvědomil si, že není v katedrále. Zavadil mitrou o strop a spadla mu na zem. Všechny to rozesmálo. I Jeho Excelenci. Pohotově pronesl: – Vidíte, jak si považuji, že jsem mezi hochy Dona Bosca. Jinde tento obřad vynechávám. Vám budu kázat výjimečně s odkrytou hlavou. Po obřadech se rozvinul přátelský rozhovor, při němž se řešil případ biřmovaných hochů. Bylo povinností místního faráře uvědomit kolegy farností, do nichž hoši patřili, aby provedli ve svých matrikách záznam o přijetí biřmování. Vznikl problém, kam zprávu poslat, když hoši nepatřili nikam. Pan arcibiskup vyřešil problém nečekaně pružně. Prohlásil oratoř za farnost opuštěných hochů. Před přítomnými faráři z města tak potvrdil postavení Dona Bosca a oprávněnost jeho počínání. DOVOL, ABYCH SE VRÁTILA DOMŮ Na jedno nedělní odpoledne ohlásil Brosio veřejné vystoupení. Přišlo hodně lidí. Hoši měli předvést ukázku bitvy. Dopadlo to špatně. Pronásledovaná strana byla zatlačena do zahrádky matky Markéty a celou ji zdevastovala. Ze zeleniny, fazolí, rajčat a salátu nezbylo nic.

Sama pozorovala tuto zkázu z okna, ale nikdo nedal na její volání. Když bitva skončila, přivedla do zničené zahrádky syna a zavyčítala: – Podívej se, co mi tví kluci provedli. Všechno zničili. Když se večer všichni pomodlili, hoši dali dobrou noc a šli spát. Matka Markéta rozžala olejovou lampu a dala se do spravování šatů a prádla. Don Bosco si sedl vedle ní a pomáhal jí. Nejčastěji přišíval knoflíky. Byla to pro oba jediná klidná chvíle, kdy mohli spolu hovořit a řešit starosti, kterých bylo stále více než dost. Tentokrát Markétě nebylo do řeči. Zničená zahrádka a znevážená námaha se jí dotkly příliš hluboce. Hochy znala, ale podobnou bezohlednost nečekala. Don Bosco hledal vhodná slova, aby ji potěšil, ale nedařilo se mu. – Jeníku, řekla po chvíli mlčení, nějak mě všechno zmohlo. Jsem už stará. Pusť mě zpět do Becchi. Denně jsem pracovala od východu slunce do pozdních večerů, nikdy jsem nečekala žádnou zvláštní vděčnost, ale dnešní bezohlednost mě zranila. Nemám sílu pokračovat dál. Měla pravdu. Pro to, co jí kluci provedli, nebylo omluvy. Don Bosco mlčel. Celý život rozdala ve službě bližním. Nikdy nemyslela na sebe. Po chvíli ticha udělal jediné gesto. Ukázal na kříž visící na stěně. A stará venkovanka pochopila. Chvíli seděla se sklopenou hlavou, pak vstala, šla si pro svoje šití a dala se do opravování, aby ráno nemuseli hoši do práce v děravých šatech. Pak se už ani jednou nepokoušela o návrat do rodného kraje. Dožila svůj život mezi synovými rošťáky. Potřebovali matku. Mnozí jinou nepoznali. Aby dokázala pokračovat, musela častěji pozvedat oči k ukřižovanému Pánu. OTŘESENÁ NADĚJE Druhá polovina roku 1848 byla ještě bouřlivější. Bylo potlačeno povstání v Praze a v Paříži a u Custozy porazili Rakušané Karla Alberta. Politikové a lid připisovali porážku neschopnosti mocných a dožadovali se potrestání zodpovědných činitelů. Bylo zakázáno veřejné shromaždování a podporovalo se tažení proti kněžím. Don Bosco popsal ony měsíce následovně: „Každý výpad proti knězi nebo proti náboženství se hodnotil jako vlastenecký čin. Několikrát jsem byl přepaden doma i na ulici. Když jsem jednou vyučoval katechismus, někdo na mě vystřelil z pušky. Střela proletěla oknem a mým talárem mezi paží a hrudí, zaryla se do zdi a nechala v ní velkou stopu. Stalo se to v Pinardiho kapli. Hoši byli výstřelem silně postrašeni. Také jsem se ulekl, protože jsem si uvědomil, že jsem vyvázl jen o vlásek. Abych uklidnil posluchače, komentoval jsem událost s humorem: – Na podobné efekty nejsem zvyklý. Podívejte se, jak dopadl můj talár. Taková díra! Je mi ho líto, vždyť se ničím neprovinil a nemám náhradní. Panna Maria mě ochránila.“ Jeden z hochů pak vyndal projektil ze zdi. Byla to pořádná kulka. – Jindy jsem byl uprostřed velkého houfu chlapců. Nebylo dosud nijak pozdě. Tu mě napadl dlouhým nožem neznámý mladík. Zachránil jsem se šíleným útěkem domů. Také don Borel vyvázl přímo zázrakem před kulkou z pistole. Byly to výsledky štvavé kampaně některých novin. Dva články měly například nadpis: „Ve Valdoccu se chystal převrat… Valdocký kněz a nepřátelé vlasti.“ Dříve než skončil pohnutý rok 1848, přihodila se ve Valdoccu událost, která posílila Don Boscovu naději. Jeden z jeho hochů oblékl kleriku. Byl to jeho spolurodák a jmenoval se Ascanio Savio. Od prvopočátku navštěvoval oratoř. Nyní měl vstoupit do semináře, ale ten

byl zavřený. Arcibiskupská kurie mu dovolila uskutečnit obřad obláčky u Cottolenga. Jinak měl nadále zůstat u Dona Bosco a pomáhat mu. Nezůstal u něho natrvalo. Za čtyři roky vstoupil do semináře a stal se diecézním knězem. O Donu Boscovi prohlásil: – Měl jsem ho rád jako vlastního otce. A Don Bosco o něm napsal: „Svěřil jsem mu hned část asistence, výuku katechismu a starost o další naše záležitosti. S úlevou jsem pociťoval, že mi někdo pomáhá. První beránek se stal pastýřem.“ Don Bosco nám zanechal z těch dob vzpomínku na zvláštní událost. V oratoři se oslavoval nějaký svátek a stovky hochů byly připraveny setkat se s Pánem při svatém přijímání. Don Bosco začal mši svatou a byl přesvědčen, že ve svatostánku je dostatečné množství konsekrovaných hostií. Když začal rozdávat Tělo Páně, zjistil, že ciborium je skoro prázdné. Josef Buzzetti, který se staral o sakristii, jednoduše zapomněl přichystat na oltář další ciborium. Přišel na to až po proměňování, kdy už se nedalo nic dělat. Don Bosco se těšil, jak se toho dne stane náš Pán hostem všech hochů, a zatím měl k dispozici několik částeček. Začal rozdávat. Podělil už hezky velký počet a k údivu svému i Buzzettiho se v ciboriu udržoval neztenčený počet. Dostalo se na všechny. Případ několikrát vyprávěl i v pozdějších letech. Pán mu dal najevo, že s ním je ve chvílích nejistot. Posílil jeho víru a naději. DON BOSCO A POLITIKA Don Bosco se dostal do konfliktu s politikou poprvé v roce 1848. Tehdy k ní zaujal jednoznačný postoj. Odkázal ho svým synům: „Přesvědčil jsem se, řekl, že se musím vzdát politiky, jestliže chci vykonat trochu dobra. Vždycky jsem se řídil touto zásadou a proto jsem mohl ledacos vykonat a neměl jsem kvůli tomu žádné těžkosti. Ba častokrát mi pomohli i takoví, od nichž bych pomoc nikdy neočekával.“ Tehdejší doba ho přesvědčila, jak je politika vratká. Byl svědkem toho, jak vedoucí činitelé během krátké doby upadali do královské nemilosti a ze svých vysokých postavení se poroučeli do vyhnanství. Proto se pevně rozhodl, že se nikdy nepřidá k žádné politické straně. Svou cestu nazval politikou otčenáše. Rozuměl tím spásu duše a výchovu opuštěných hochů. Během let se přesvědčil a na vlastní kůži často pocítil, jak dovedli být veřejně vychvalovaní politici křiví, věrolomní a bezcharakterní. Za všech situací stál vždy na straně papeže. Řídil se jeho radami a vždy, i když si tím škodil, papeže hájil. Prohlásil: – Vždy stojím za papežem. Jako katolík poslouchám slepě papeže. Jestliže chceme zůstat katolíky, musíme smýšlet a věřit stejně jako papež. ROK 1849 Nejvíce spoléhal na Gastiniho a Revigliu. Roku 1848 dělal pro ně a pro dalších jedenáct duchovní cvičení. Tohoto roku je pořádal dvakrát, protože počet stoupl na šedesát osm. Stále sledoval, vybíral a vedl některé jednotlivce, u nichž předpokládal, že by mohli být v budoucnu kněžími. Na konci exercicií si zavolal Josefa Buzzettiho, Jakuba Belliu, Karla Gastiniho a Felixe Revigliu a řekl jim: – Velmi nutně potřebuji někoho, kdo by mi pomáhal s oratoří. Nechtěli byste to být vy? Co na to říkáte? – Jak bychom vám mohli pomáhat?

– Především byste se měli vrhnout do studia, hned začít s latinou a pak s dalším. Když bude Bůh chtít, mohli by z vás být jednou kněží. Čtyři hoši se beze slova dohodli tím, že si chvíli hleděli do tváří. Pak přijali nabídku. Don Bosco si dal jednu podmínku. Vyndal kapesník a zmačkal ho. – Přál bych si, řekl, abyste se stali v mých rukou ve všem tak poslušnými jako tento kapesník. Z přítomné čtveřice měl základní vzdělání pouze Bellia. Don Bosco svěřil v srpnu hochy energickému donu Chiavesovi. Sám jim dal základy italštiny a v září s nimi zašel do Becchi k bratru Josefovi. Zde se s nimi pustil do latiny. Do Turína se vrátili v říjnu. Přišli právě na slavný pohřeb, kterým se loučilo město s Karlem Albertem. Druhou událost zapsala markýza Marie Fassatiová: „Tuto událost jsem slyšela na vlastní uši od samého Dona Bosca a snažila jsem se ji popsat co nejvěrohodněji. Jednou volali Dona Bosca k hochovi, který navštěvoval oratoř a nyní těžce onemocněl. Bohužel nebyl v Turíně a vrátil se až za dva dny. Když zašel za nemocným, bylo již na dveřích smuteční oznámení. Šel přesto dál, aby aspoň potěšil zničené rodiče. S pláčem mu vyprávěli, že syn ráno zemřel. Chtěl ještě jednou chlapce vidět. Zavedli ho do pokoje zemřelého. – Když jsem vešel do světnice, potvrdil Don Bosco, napadlo mě, že by hoch nemusel být mrtvý. Přiblížil jsem se k jeho lůžku a zavolal na něho: Karle! Otevřel oči, pozdravil a usmál se. – Done Bosco! zvolal, probudil jste mě ze strašného snu. Přítomní se vylekali a s křikem utíkali ze světnice, až pokáceli svíce. Don Bosco zatím uvolnil hocha z prostěradla, do kterého byl zabalen. – Zdálo se mi, začal vyprávět, že jsem spadl do dlouhé temné jeskyně, která byla tak těsná, že jsem se v ní začal dusit. Na dně jsem viděl jasný prostor, kde se právě odbýval soud nad mnohými dušemi. Můj strach a úzkost se staly nesnesitelnými, když jsem viděl velký počet odsouzených. Zakrátko jsem měl být také souzen. Dostal jsem hrozný strach, protože jsem vykonal špatně svou poslední zpověď. Najednou jste mě vzbudil. Mezitím se vrátil otec s matkou a radovali se, že syn opět žije. Karlík je radostně přivítal. Když se s nimi objal, prosil je, aby ho nechali s Donem Boscem o samotě. Vyznal mu, že se dopustil těžkého hříchu. Když onemocněl, volal hned Dona Bosca. Ale ten nebyl doma. Přišel za ním jiný kněz, kterého neznal, a neměl odvahu vyznat mu svůj hřích. Bůh mu právě dal poznat, že za svatokrádežnou zpověď zasloužil peklo. Vyzpovídal se s velkou lítostí. Jakmile dostal rozhřešení, zavřel oči a šťastně usnul. Byl mrtev.“ Třetí příhodu zachoval Josef Buzzetti a potvrdil ji Karel Tomatis, který patřil rovněž mezi první hochy bydlící v Pinardiho domě. Don Bosco chodil na svátek zemřelých s hochy na hřbitov. Když tam vykonali pobožnost, vrátili se a pražili jedlé kaštany. Koupil jich tři velké pytle. Matka Markéta nevěděla, jaké úmysly s nimi má a proto jich připravila asi čtyři kila. Když pro ně Buzzetti zašel a viděl, jak jich je málo, řekl: – Don Bosco bude nemile překvapen, až zjistí, že jich je upražena taková trocha. Hned ho jdu upozornit.

Ale nebylo snadné se k němu dostat. Byl již obklopen dovádivým zástupem. Vzal do rukou košík, vysypal do něho horké kaštany a dal se do rozdávání. Každý dostal plnou hrst. Buzzetti na něho volal: – Nevystačí vám na všechny. Dávejte méně. – Jak to? V kuchyni jich jsou přece tři pytle. – V kuchyni není nic. Všechny máte v košíku. Přinesl jsem všechno. Don Bosco byl překvapen, ale rozdával hlučícímu zástupu dál. – Slíbil jsem každému plnou hrst. Musím splnit slovo. Dále rozdával po plných hrstech. Buzzetti byl stále netrpělivější, protože podle jeho odhadu měl být košík již dávno prázdný. Bylo již poděleno velké množství, ale hodně jich rovněž ještě čekalo na svůj díl. Všimli si toho i další. Stovky očí pozorovaly prázdný košík, z něhož dovedl vylovit pro každého plnou hrst. Dostalo se na všechny. Toho večera začali hoši při loupání kaštanů nadšeně provolávat: – Don Bosco je svatý! UZNÁNÍ BOSCOVA DÍLA ZE STRANY ÚŘADŮ Koncem roku 1849 podal Don Bosco na ministerstvo vnitra žádost o podporu své oratoře. V polovině ledna 1850 se objevili v oratoři tři senátoři. Měli se přesvědčit o Don Boscově činnosti a podat o ní v senátě a na ministerstvu zprávu. Odnášeli si velmi pozitivní dojmy. Viděli, jak prožívalo pět set hochů nedělní odpoledne hrami na hřišti. Navštívili i kapli, kde se hoši tísnili při bohoslužbách a velké sympatie v nich vzbudil útulek, v němž bydlelo třicet hochů. Informovali se na jejich denní program. Hrabě Sclopis náhodně zastavil jednoho hocha. Jmenoval se Josef Vanzino. Byl z Vareze, pracoval jako kameník, otce již neměl. Když se hrabě zeptal na matku, hoch se rozplakal a přiznal, že je ve vězení. – A co děláš večer? Kde bydlíš? tázal se účastně hrabě. – Žiju tady u Dona Bosca. Zachovala se zpráva, kterou přednesl v senátě senátor Pallavicini. Má datum 1. března. Čteme v ní: „Dílo ušlechtilého a horlivého kněze Jana Bosca je vrcholně náboženské, morální a prospěšné. Město by utrpělo velkou škodu, kdyby mělo zaniknout nebo se omezit pro nedostatek prostředků. Naše komise naléhá na ministerstvo vnitřních záležitostí, aby účinně podpořilo dílo tak užitečné a prospěšné.“ Výsledkem rozpravy bylo, že senát dal Donu Boscovi tři sta lir a ministr Urban Rattazzi dva tisíce lir. Peníze přišly velmi vhod, ale nebyly tím největším ziskem. V Piemontě byla již delší čas napjatá situace mezi církví a státem. Návštěva a relace tří senátorů rozptýlily všelijaké předsudky a podezření. Ze strany úřadů mu přestalo hrozit nebezpečí. TŘICET TISÍC LIR A MALÁ ZÁVRAŤ Po obláčce prvních čtyř kleriků začal Don Bosco shánět dům. Nemohl žít ze dne na den v podnájmu, o který mohl kdykoli přijít, kdyby se našel kupec. V neděli odpoledne vyhledal pana Pinardiho. – Kdybyste si řekl křesťanskou cenu, koupil bych celý váš dům. – Ujišťuji vás, že žádnou jinou cenu bych nechtěl. Jakou cenu byste si řekl na mém místě vy? – Tázal jsem se čestného znalce. Jmenuje se inženýr Spezia. Celý váš objekt odhadl na 26 až 28 tisíc lir. Dal bych vám 30 tisíc.

– Zaplatil byste celou sumu naráz? – Kdybyste si přál naráz, pak naráz. – Dobrá. Tady je moje ruka. Za čtrnáct dní podepíšeme smlouvu. Don Bosco stiskl panu Pinardimu ruku a dostal malou závrať. Třicet tisíc lir je kupa peněz. Kde je vezme? Za pouhých čtrnáct dní! Ve Vzpomínkách napsal: „Začal jsem vyjednávat s Boží prozřetelností. Toho večera mě výjimečně navštívil don Cafasso. O svátcích a o nedělích nikdy nepřicházel. Řekl mi, že zbožná hraběnka Riccardiová mu nabídla 10 tisíc lir, které má podle svého uvážení použít k rozmnožení oslavy Boží. Druhého dne přišel řeholník rosminián a půjčil mi 20 tisíc lir. Na čtyři procenta úroku. Opat Rosmini nikdy nehledal majetek ani výhody. Tři tisíce lir za převod majetku zaplatil pan Cotta, v jehož bance se uložily peníze.“ Stalo se to 19. února 1851. Don Bosco viděl v této záležitosti režii Boží prozřetelnosti a pokyn pokračovat na započaté cestě vpřed. PRVNÍ SALESIÁNSKÝ KOSTEL Když jednoho večera opravoval s matkou Markétou potrhané obleky a prádlo chlapců, kteří již spali, jakoby pro sebe prohodil: – Nyní se dám do stavby krásného kostela ke cti svatého Františka Saleského. – Ty chceš stavět kostel? Kde vezmeš peníze? Každý den dáváme s bídou dohromady peníze na jídlo a oblečení hochů. A ty by ses chtěl dát do stavby kostela? Domnívám se, že by ses měl nejdříve hodně dlouho radit s Pánem a odpovědně celou záležitost zvážit. – Kdybyste měla, maminko, peníze, dala byste mi je? – Dala. Ale ty víš, že momentálně nemám ani liru. – Vy snad pochybujete, že Bůh, který je ještě velkorysejší než vy, mi je nedá? … Stavby se ujal Federico Bocca. Když s ním dojednával Don Bosco základní záležitosti, žertovně upozornil: – Občas mi budou chybět peníze k zaplacení výloh. Doufám, že se tím nedáte nikdy odradit a budete směle pokračovat dál. – Nebylo by tedy lepší se stavbou počkat a neunáhlovat se? – Naopak. Byl bych moc rád, kdyby příští rok kostel stál a sloužil našim potřebám. … Kostel byl vysvěcen 20. června 1852. Tehdy vévodil celému okolí. Dnes se krčí pár metrů od baziliky Panny Marie Pomocnice a ve srovnání s ní připomíná spíše malou kapli. Ve skutečnosti byl tento kostelík až do června 1868, tedy celých šestnáct let, středem a srdcem jeho díla.

„OSLAVENÝ KŘÍŽ ZMRTVÝCHVSTALÉHO KRISTA“ POSELSTVÍ TURÍNSKÉHO ARCIBISKUPA K DOBĚ POSTNÍ 2010 ROK VÝSTAVU TURÍNSKÉHO PLÁTNA

Milovaní, chápu jako vzácný Pánův dar, že mohu znovu přijít ke každému z vás prostřednictvím tohoto krátkého poselství. Je to konkrétní způsob starostlivosti o vaši víru, ale současně příležitost, jak vám otevřít mé srdce a dát vám podíl na tom, co považuji za zásadní v naší společné cestě následování Pána Ježíše Krista. Stále mám na paměti a osobně se mě dotýkají krásná slova sv. Augustina: „Pro vás jsem biskupem, s vámi jsem křesťanem“. Jako Boží Církev, která je v Turíně, společně začínáme posvátnou dobu postní. V představách mnohých, zvláště pak méně mladých, toto slovo vyvolává téměř spontánně myšlenku smutných dní a nekonečných týdnů. Nemůže tomu ani být jinak, jestliže se soustředíme výhradně na sebe sama. Doba postní se nám pak skutečně jeví jako pochmurná a dlouhá, máme-li na mysli pouze odříkání, oběti či proměny, které musíme udělat, abychom se obrátili a změnili život. Vše se však náhle mění, jen co se necháme uchvátit smyslem této doby a cílem tohoto putování: Kristovými velikonocemi, přechodem ze smrti do života, jeho přechodem z mrazivých temnot hrobu do hřejivého Božího světla. Vydáváme se proto na cestu, stejně jako to činili naši otcové po čtyřicet let na poušti, v jistotě, že i my budeme moci stanout v zaslíbené zemi, té skutečnější a pravdivější, jediné vlasti vskutku obyvatelné pro všechny lidi, toužící po životě a věčnosti, kterou je samotná Osoba Pána Ježíše, Ukřižovaného Vzkříšeného, Zmrtvýchvstalého a Žijícího na věky. Nesmíme zapomínat, že On je cílem našeho postního putování. On je středem celého liturgického roku, protože je srdcem celého křesťanského života. Byl bych proto rád, kdybychom s duší pokornou a vnímavou, jako by to bylo poprvé a jako by se obracela přímo ke každému z nás, znovu naslouchali mocným a zaníceným slovům, jimiž apoštol Pavel před tolika lety burcoval korintské křesťany: „Nevstal-li Kristus, marné je naše kázání a marná je i vaše víra. … Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí. Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli! (1Kor 15,14.19-2). Rok co rok prožíváme stejné putování, aby se v našem nitru rozšířily prostory naděje, která spočívá na skutečnosti „setkání s Ježíšem Kristem, vzkříšeným

z mrtvých“. Zbraněmi modlitby, postu a almužny vedeme neustálý boj proti temnotě našich srdcí, aby se v nás mohlo jasněji rozzářit oslnivé světlo velikonočního rána. Nyní už v bezprostřední blízkosti výstavu Turínského plátna, na které jsme se v tomto pastoračním roce připravovali zvláštním diecézním putováním, když jsme rozjímali nad „Passio Christi, passio hominis“, utrpením Kristovým, které dává hodnotu a smysluplnou odpověď na každé utrpení lidské, bych chtěl nabídnout prosté zamyšlení, aby nám bylo ještě zřejmější, jak světlo Ježíšova vzkříšení je s to prozářit hlubinu tajemství jeho utrpení i našeho samotného lidského utrpení.

Láska volá po lásce Když čteme evangelijní vyprávění o Ježíšově utrpení, jsme otřeseni zuřivostí s jakou na něj dopadlo zlo a nenávist lidí. Dav, který jej krátce předtím oslavoval, nyní křičí a žádá jeho odsouzení; vojáci jej bijí s největší krutostí, jaké jsou schopni. Kolemjdoucí pak a náboženští vůdcové té doby i samotní zločinci, ukřižovaní po jeho boku, vidouce jeho tělo visící na kříži, nejenže nejsou jati pražádným lidským soucitem, ale zahrnují ho nevraživostí, kterou s největší pravděpodobností, v sobě chovali a v skrytu šířili po léta. «Ti, kteří tudy procházeli – líčí evangelista Matouš – potupně proti němu mluvili, potřásali hlavou a říkali „Chtěl jsi zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět, Zachraň sám sebe, jsi-li syn Boží a sestup z kříže!“ Stejně tak se mu posmívali i velekněží, vykladatelé Písma a starší: „Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže.“ Stejně potupně ho napadali i zločinci, kteří s ním byli ukřižováni» (Mt 27,3944). Jde o násilí tím ohavnější, že dopadá na nevinného a bezbranného člověka, který – jak řekne o něco později apoštol Petr, - „všude procházel, prokazoval dobrodiní a uzdravoval všechny, které opanoval ďábel, protože Bůh byl s ním“ (Skt 10,38). Ale čteme-li evangelium jsme stejně tak zdrceni když musíme konstatovat, že Ježíš v hodině svého utrpení a své smrti zůstává bez blízkosti a tepla těch, s nimiž sdílel vše, které jsi vyvolil, kteří se stali „jeho“, které něžně miloval a miluje „až do krajnosti“. Ježíš trpí a umírá sám a opuštěný, zbaven solidarity apoštolů, jímž se pokorně zavázal důvěr přátelstvím. Utěšuje ho pouze přítomnost Marie, jeho Matky, Jana a několika mála žen, stojících u Něj pod křížem; všichni ostatní přátelé se vytratili. Ježíš trpí a je doslova obklopen tímto zlem, tímto násilím a touto nenávistí. On však tímto svým utrpením prochází s jedinečnou důstojností. Právě tento aspekt nás nejvíce zasahuje v evangelijním líčení Passio Christi (Kristova utrpení). A nejen to: věčný Syn Boží, který se stal tělem, činí z tohoto svého utrpení největší a nejprospěšnější dílo, jaké kdy vykonal. Ve skutečnosti podstupuje zlo, ale svou vůlí jej proměňuje zevnitř, a číní jej úkonem důvěrné, naprosté a definitivní odevzdanosti do rukou Otce. Jeho utrpení se tak stává spasitelnou obětí, kterou Ježíš zcela přináší Otci; a tímto gestem stvrzuje život, prožívaný v jistotě, že Bůh je jeho Otec, na nějž skládá všechnu svou důvěru, protože

nikdy nemůže zradit. Zatímco jej lidé tupí, políčkují, bijí a trýzní jeho tělo, Ježíš právě v tomto svém zmučeném a až k smrti ztrýzněném těle, se odevzdává Otci, jeho láskyplné vůli z lásky ke všem lidem, i k těm, kteří jej zabíjejí, v důvěrné jistotě, že On, právě proto, že je Otec, nemůže nechat v hrobě ztrouchnivět svého milovaného Syna. A vskutku ho o velikonočním ránu vzkřísí. Toto vzkříšení bude odpovědí lásky, kterou Otec nabízí za lásku, s jakou se mu Ježíš daroval, aniž by si cokoli ponechal pro sebe. Láska Kristova utrpení a smrti vyzvala lásku, s níž jej Otec vzkřísí „třetího dne“. Tím, že Ježíše vzkřísil z mrtvých, jako by Otec potvrdil, že bezmezná oběť Kristova života zasluhuje dar stejně naprostého a bezvýhradného života, života věčného, života, který už nebude moci být zničen červem smrti. Ale současně jako by říkal i nám, že život je pravý a skutečně hodný člověka tehdy, jestliže je nabídnut a darován až do krajnosti, jako to udělal Ježíš. Proto my křesťané, i přesto že známe Krista vzkříšeného z mrtvých, nepřestáváme téměř paradoxním způsobem zobrazovat a rozjímat Ježíše trpícího v Pašijích a na kříži. Je to náš způsob, jak vzpomínat, jak si znovu připomnět, že vzkříšení je výzvou stále a znovu se vracet ke Kristovu kříži, abychom viděli čím, skutečně byl a čím je: nikoli nevýslovnou „krvavou událostí“, ale místem, na němž se zjevuje kdo je Bůh a tedy čím může být a kým se může stát člověk, je-li věrný svému povolání lásky.

Kristovo vzkříšení a utrpení člověka Právě proto, že Ježíšovo zmrtvýchvstání je s to prozářit jeho kříž, osvěcuje i naše kříže, naše trápení. Jestliže mnoha způsoby uctíváme kříž a vnímáme nutnost uchovávat Turínské plátno, uctívat je a rozjímat nad ním, jak to zakrátko učiníme, je tomu tak i proto, že si uvědomujeme, že Kristův kříž bytostně připomíná mnohé kříže lidstva. Jeto umučení nás skutečně odkazuje na tajemství zla, které na nás až příliš často doléhá, dává nám trpět a drtí nás. Uctíváme Kristův kříž a v modlitbě přecházíme před Turínským plátnem i proto, že skrze víru víme, že velikonoční světlo, prozařující Ježíšovo utrpení, osvítí i nesčetné útrapy nás všech. Pánovo vzkříšení především říká, že utrpení, a to i to nejkrutější a nekončící, „je konečné“, má svůj konec. Víme velmi dobře, že jsou nemoci, trápení, pocity zármutku a úzkosti, jež nám mohou brát chuť do života a mohou nás vést k domnění či pocitu, že život je pod vládou zla. Každý z nás zná osoby, které prožívají ať v rovině fyzické, psychologické či duchovní křížovou cestu, jež se zdá být nekonečnou. Možná i nám samotným bylo dáno v zajetí dlouhého utrpení anebo jsme prožili či přímo nyní prožíváme úzkost a vnitřní temnotu, které se jeví jako bezvýchodný tunel. Vzkříšený Ježíš nás však ujišťuje, že zlo, každé zlo, i zlo smrti, je už nyní omezeno, má svůj konec. Nepřestává na nás sice doléhat, zraňovat nás a tisícerým způsobem srážet, ale Pánovo vzkříšení je jako přehrada, která nám zaručuje, že i přes všechen jeho nápor a prudkost, nás zlo nikdy nebude moci definitivně zdrtit. Nesmíme proto zapomínat, že „poznání“ Ježíše Krista vzkříšeného není pouhou intelektuální skutečností. Znamená žít z Něj a v Něm. Svatý Pavel, který to hluboce prožil, může vyznat: „To už nejsem já, ale ve mně žije Kristus“ (Gal 2,20). V Jeho objetí, objetí Živého, se nám tak nabízí možnost projít nocí bolestí a utrpení tím, že ze svého života učiníme oběť Bohu příjemnou, protože jej budeme prožívat v důvěře, že On nepřestává být dobrým Otcem, ve své dobrotě silnějším než zlo, které nás svírá a na pohled se zdá, že nás drtí a podrobuje. Zlo zůstává zlem, nemůžeme ho popřít, ani utrpení není třeba pochopitelně vyhledávat. Ba co víc, „vědomi si“Ježíšova zmrtvýchvstání, jsme mnohem

schopnější rozpoznávat vše, co je zlem a utrpením a pojmenovat je! Ale pokud na nás dolehnou, víme také, že ve společenství s Kristem zmrtvýchvstalým se nám otvírá možnost nabídnout se Bohu Otci a stejně jako v situacích radosti a blahobytu, nepřestávat hledat jeho vůli, která je vždy vůlí dobra a vykoupení od zla, pro nás i pro všechny lidi. Jako věřící ve Zmrtvýchvstalého, který v nás niterně přebývá, jsme rovněž schopni si povšimnout mnoha zárodků vzkříšení, s nimiž se můžeme potkat už v tomto pozemském životě. Navyklí patřit na Krista, dostáváme „oči vzkříšení“, abychom viděli to, co už má nádech života věčného: mladí, kteří hledají, jak pravý smysl svého života a usilují o to, aby rostli v daru života; tisíceré iniciativy solidarity, které se kolem nás neustále hemží; rozhodnost a citlivost, s níž se mnozí ujímají situací chudoby a bolesti druhého; věrnost mnoha manželů a jejich nasazení při výchově dětí; vážnost, s níž tolik dospělých prožívá svou práci a odpovědnost; smysl pro spravedlnost, který živí tolik jedinců i různých sdružení … Dobro obecně nedělá rozruch; proto ani nevzbuzuje zájem. Kristovo zmrtvýchvstání nás uschopňuje vidět ho a dát mu místo, které mu náleží! Ježíš Zmrtvýchvstalý nám konečně dává sílu, abychom šířili život a nabízeli kolem nás příležitosti zmrtvýchvstání. Nebylo to náhodou, že křesťané vnímali už od počátku křesťanství výzvu uskutečňovat faktickou a prozíravou charitou svou víru ve Vzkříšeného Pána. Svatý Pavel mluví o „víře, která se projevuje láskou“ (Gal 5,6). Protože patříme k Němu, víme, že jej musíme zpřítomňovat darováním našeho vlastního života tam ostatní lidé prožívají svůj velký pátek utrpení a bolesti. Je v tomto smyslu žádoucí znovu oživit vzácnou diecézní aktivitu „Postní doba bratrství“, aby se pro jednotlivé křesťany, stejně jako pro společenství této naší milované turínské Církve stala příležitostí ke svědectví bratrské lásky sdílení jakožto plodu našeho společenství se Zmrtvýchvstalým.

Vzkříšeni z hříchu To, co jsem doposud řekl o velkém tématu Kristova vzkříšení, ústřední události celé naší víry, jež dává smysl a spásnou hodnotu každé situaci našeho utrpení i útrap našich bratří, potřebuje další krok v našem zamyšlení. Nasloucháme-li upřímně mužům a ženám naší doby a chceme-li se zhostit všech těžkostí, s nimiž se potkávají, nemůžeme přehlédnout velká skrytá trápení, pohroužená v hlubinách nitra, kterými jsou mnohé vnitřní trýzně, jež jsou plodem rozličných situací hříchu. Vstoupíme-li s vírou a modlitbou do tajemství Ježíšova utrpení, nemůžeme opomenout, co nám říká svatý Petr: „On vynesl na svém těle naše hříchy na dřevo kříže, abychom už nežili hříchu, ale spravedlnosti. Jeho ranami jste byli uzdraveni“ (1Pt 2,24). Tady, jak vidíme, se mluví o duchovním uzdravení z hříchu, o něž musíme z celého srdce usilovat jako o dar a plod Pánova utrpení. Už Izaiáš ve své čtvrté písni o Božím Služebníku, připomínal tragickou tíhu hříchu lidstva, kterou na sebe vezme budoucí mesiáš, aby je obětí svého života vykoupil: „Byl proboden pro naše hříchy, zdeptán pro naše nepravosti … Pán na něj složil nepravosti nás všech“ (Iz 53,5-6). V době, jakou je ta naše, kdy převládá šířící se sekularizovaná kultura, v níž u mnohých ochablo či přímo vymizelo vnímání „citu pro hřích“, bych rád probudil svědomí všech, abychom se přesvědčili o nezměrných katastrofách, které hřích působí v životě osob, rodin i společnosti. Jestliže se Boží zákon už nepovažuje v životě lidí za důležitý, musíme mít odvahu připomenout s realizmem závažné negativní důsledky, které mají všichni před očima. Kolik rodin zrozených z čisté a upřímné lásky snoubenců končí v troskách, protože

smlouva lásky, která je zakládala, nezůstala zakotvena ve svátostné milosti a Božím milosrdenství, která by uzdravila každou ránu či mravní křehkost a dodala nezbytnou vnitřní sílu trvalé věrnosti, která je nezbytnou podmínkou pro radost manželů i klid dětí. Rozšíří-li se pak náš pohled ještě dál na celou společnost, nemůžeme popřít mravní úpadek, do něhož se lidé řítí, jakmile do jejich srdce vstoupí hřích. Samotné zprávy, které den co den přicházejí do našich domovů, nám poskytují dostatečně výmluvný obraz o tom, kolik utrpení je ve světě způsobeno tolika přestoupeními Božího zákona. Víme, že dobro je silnější než zlo. Proto my, Ježíšovi učedníci, neúnavně s přesvědčivostí hlásáme, že Boží láska – je-li přijata – vždy vítězí nad každým našim hříchem. Izaiáš nám to připomíná těmito slovy: „I kdyby jako šarlat byly vaše hříchy, vybílí se jako sníh. Kdyby byly rudé jako purpur, zbělí jak vlna. Jestliže s radostí poslechnete, z hojnosti země budete jíst. Jestliže se však vzepřete, budete-li se bouřit, meč vás pohltí. Ano, to promluvila Hospodinova ústa“ (Iz 1,18-20). Naplnění těchto slov vidíme, když Ježíš sám v den zmrtvýchvstání prochází zavřenými dveřmi večeřadla, kde jsou apoštolové zavřeni ze strachu před Židy, a jako prvotinu svých velikonoc jim přináší dar svého pokoje: „Pokoj vám“. Poté na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny; komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou (Jan 20,19.22). Nesmíme proto zapomínat, že „passio hominis“ (lidské utrpení) zahrnuje také ony rány a strádání, jež činí kvůli hříchu hořkým a mnohdy zoufalým život tolika lidí. Ovšem jestliže se naše zkroušené a kající srdce otevře lásce ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista, potom vymizí i utrpení způsobená našim hříchem, neboť „Passio Christi“(Kristovo umučení), po němž následuje vzkříšení, nám jako dar přináší milosrdenství, odpuštění a tedy možnost nového života. Budeme-li toto hledat, při slavení velikonoc budeme moci zakusit „integrální vzkříšení“ jako smysluplnou odpověď na tolikerá utrpení fyzická, psychická, citová či jakákoli jiná, a současně jako duchovní uzdravení od všech situací hříchu, neboť v setkání s Kristem máme účast na jeho vítězství nad smrtí a hříchem. Přál bych si, aby nadcházející výstav Svatého plátna přinesl opravdovou útěchu a sílu těm, kdo prožívají situace utrpení a dal všem příležitost zakusit, že v duchovní rovině může znovu začít nový život, jak nám to doporučuje svatý Pavel: „Jestliže jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry ne na to, co je na zemi“ (Kol 3,1-2). Milovaní, prožívejme příhodný čas doby postní tak, aby nám o velikonocích byla dána milost spatřit ve víře vzkříšeného Ježíše a vyznat jako svatý Tomáš, že dosud nese rány utrpení, neboť nás tak miloval, že se za nás vydal na smrt. Přeji sobě i vám všem, abychom se nechali naplnit až po okraj Duchem Vzkříšeného, abychom zakusili nevýslovnou radost nového života: života schopného projít spolu s Ježíšem i bolestí, smrtí i každou situací hříchu. Tak budeme schopni solidaritou a starostí o život bližních šířit kolem sebe jas Pánova zmrtvýchvstání. Ať vědomí, že na nás svým zářivým pohledem patří Zmrtvýchvstalý, dává sílu přiblížit se k jiným a při pohledu do jejich očí, zvláště jsou-li obtíženi, trpící či zdrcení zlem, jim dát podíl na radosti vzkříšení.

„JÁ JSEM HOSPODIN TVŮJ BŮH, NEBUDEŠ MÍT JINÉHO BOHA MIMO MĚ“ (Ex 20,1-2.13)

NEZABIJEŠ! Před rokem se během tří měsíců připojilo 50 tisíc lidí pod petici proti eutanazii. Pomohli tak říci jasné „ne“ snahám o její uzákonění a pravicoví politici se tak mohli při jednáních opřít o hmatatelnou vůli občanů. Úmysl prosadit eutanazii však nezmizel. Dostanou-li se k moci socialisté (ČSSD), lze podle jejich dlouhodobých postojů očekávat brzkou legalizaci eutanazie. „Stále [...] stojíme za návrhem, aby pomoc při odchodu ze života v případě nevyléčitelného pacienta nebyla považována za vraždu,“ řekl poslanec a právní expert za ČSSD Jeroným Tejc. (MF Dnes, 30. říjen 2008) Sociální demokraté podle něj předloží novelu, která eutanazii podpoří: „Tyhle věci chceme určitě prosadit.“ (HN, 12. listopad 2008) Smutnou ironií je, že tuto stranu volí často i křesťané a lidé soucítící s druhými, a to i přes to, že právě socialisté za více jak 200 let prakticky zničili evropskou civilizaci založenou na křesťanských hodnotách. Zbožštili v Evropě materialismus, který místo ráje na zemi zplodil hnědé a rudé totality 20. století. Dnes se socialisté stali vůdčí politickou silou Evropské unie, a tak není divu, že i zákony zde vytvářené omezují svobody jednotlivých zemí a stále více centralizují veškerou moc. Volby nejsou to hlavní, důležitější je průběžné aktivní práce s politiky. Nelze čekat, že jeden hlas vhozený jednou za čtyři roky mnoho změní. Když už se ale tato hra na demokracii (vládu lidu) hraje, je škoda ji nevyužít. A je dobré se zamyslet, jaké je dnes hlavní nebezpečí a co je opravdu tím menším zlem. Jsme přesvědčeni o tom, že hlavní zlo se chystá v souvislosti se záměrem prosadit eutanazii (na národní úrovni nebo i v rámci EU). Eutanazie - legální zabíjení lidí – je zlo, které se nedá vyvážit ekonomickými nebo jinými sliby. A strana, která má reálnou

možnost toto způsobit, je u nás ČSSD. I když jsou mezi poslanci za ČSSD někteří velmi slušní lidé, vzpomeňme, jak jejich předseda Jiří Paroubek všechny své poslance nakonec přiměl podpořit homosexuální sňatky. Ideologie této strany má v podstatě náboženskou povahu: její stoupenci si chtějí hrát na Boha, touží měnit člověka i společnost.

Eutanazie a ekonomika Důchodový systém se hroutí, ve zdravotnictví chybějí peníze a především se nerodí další generace daňových poplatníků. Aby bylo možné udržet dnešní jistoty - současný životní standard, pokládají někteří za nutné snížit počet ekonomicky nepřínosných lidí – starých a nemocných, a to nejlépe vytvořením společenské atmosféry, kdy se pro eutanazii „dobrovolně“ rozhodnou. O této motivaci se veřejně příliš nemluví, ale o to silněji ladí se sobectvím současné společnosti i jednotlivců. Mnoho lidí se rádo zbaví příbuzných, aby o ně nemuseli pečovat, nebo aby se dostali k jejich majetku, zvláště když jim stát k tomu požehná a řekne: „Ano, jsou situace, kdy je správné starého a nemocného člověka zabít.“ Je to stejné jako při umělých potratech, kde na základě odmítání, vyhrůžek a strachu chodí ženy „svobodně“ usmrtit dítě, které nosí pod srdcem.

Druhý motiv - spasit společnost Druhý motiv, společensky mnohem nebezpečnější, je přesvědčení o poslání spasit společnost a vytvořit ráj na zemi. Toto přesvědčení je společné všem levicovým stranám: zeleným, rudým i oranžovým. Rozdíl mezi socialisty a komunisty není v cíli, ale pouze ve formě boje. Socialisté všech barev degradují důstojnost nesmrtelného lidského jedince na úroveň zvířete – na pouhé uspokojení smyslů (chléb a hry), kde veškerá zodpovědnost, spravedlnost i naděje jsou iluzí a končí hrobem. Dlouhodobou vizí socialistů není pomoc jednotlivci, ale vybudovat novou, dokonalejší společnost bez Boha. Nejsou zde proto, aby sloužili jednotlivci, ale aby lidstvo změnili a vytvořili nového člověka. Proto nemají žádné zábrany ve svých pokusech jak se společností manipulovat, aby dosáhli ráje. V této pseudonáboženské vizi pramení současný kulturní tlak, v jehož vizi je všem vnucován homosexuální model rodiny, ve kterém se muž a žena nedoplňují, ale mají dělat vše stejně; ničí roli ženy jako matky; bojují za potraty, kříží lidské a zvířecí zárodečné buňky, vybíjejí postižené nenarozené děti, chtějí zdarma vnucovat antikoncepci, chtějí od nejútlejšího věku formovat děti, a proto obnovují kolektivistické jesle, proto bojují od nejútlejšího věku za sexuální výchovu, proto vysokými daněmi zbavují lidi peněz, aby pak mohli dotacemi určovat, na co smí kdo peníze využít, proto vytvářejí novou morálku ve které nikdo nesmí přejet brouka a svědomí zatěžuje netříděný odpad, ale smilnit, lhát, krást, zabíjet je tolerováno. Pro socialisty neexistuje nedotknutelná oblast. Stejně jako neexistovala žádná zapovězená oblast pro přesvědčeného národního socialistu Hitlera nebo pro socialistu Mussoliniho, pro něhož byl Marxův Kapitál biblí. Jejich jména se však dnes zmiňovat nesmí, a abychom nezapochybovali, je nám z „osvícených“ médií neustále připomínáno, že nacisté a fašisté patřili na politickou pravici.

Poručíme dešti, smrti... Proto socialisté chtějí i eutanazii, aby mohli svůj ideál člověka – uspokojené zvíře – dotáhnout do vítězného cíle: aby dostali smrt „pod kontrolu“ a vyhnuli se nepříjemným

otázkám po smyslu života a po smyslu utrpení. Kdyby chtěli opravdu pomoci lidem od utrpení, zaměřili by se na masivní rozvoj hospicové péče a netabuizovali by řešení otázek po smyslu života. Nic není nebezpečnější než falešná náboženská vize. Proto v míře, v níž jsou konzervativní strany ochotny ke spolupráci se socialisty (i rudými), samy svůj program pošlapávají. ODS a další tzv. liberálové jsou orientováni sobecky. Je to sice nemravné, ale není to tak nebezpečné. Především proto, že respektují alespoň částečně lidské přirozenosti, tedy to, jak je člověk udělán, neboť přeci jen staví na svobodě a zodpovědnosti. Pokud tím postaví hráz socialismu, pak je toto menším zlem.

Laciné jistoty Každý se musí rozhodnout, zda mu socialisty nabízené JISTOTY stojí za to. Člověk si může svobodně vařit sám ze surovin ale je to spojené s prací i zodpovědností. Nebo může chodit do veřejné vývařovny, kde je JISTOTA nasycení jedním blafem s úsměvem nabízeným jako svobodná volba – ber, nebo měj hlad. Stejně takovou svobodu nabízejí u potratů i eutanazie – tvé obtíže nás nezajímají, ale jdi na potrat; léčba bolesti nás nezajímá, ale můžeš požádat o eutanazii; tvůj strach, co bude po smrti, nás nezajímá, ale zkrať si trápení a požádej o eutanazii, tvé otázky po smyslu umírání tvého dítěte nás nezajímají, řekni, a my to ukončíme. Praktickým programem u socialistů všech barev je naplnění břicha a poskytnutí zábavy masám, a to ideálně z cizích prostředků nebo na dluh. Problémem je, že kvůli demografii veřejné prostředky i přes nesmírné zdanění každého z nás vysychají a sociální stát s důchodovým systémem, jak jej dnes známe, je už prakticky mrtvý. Čím déle se bude řešení odsouvat a čím déle se bude žít na dluh, tím větší množství lidí bude muset být následně v tichosti zabito, aby zbylo dost pro ostatní. Ti se ale mohou mezitím radovat, užívat si a volit socialisty, aby jim „zabezpečili jistoty až do okamžiku jejich vlastního zabití“.

Co je menším zlem? U strany, která se přímo hlásí ke křesťanství, je souznění s programově materialistickým socialismem velmi nemravným poselstvím, v podstatě i smrtícím. Představa ráje bez nutnosti kříže byla totiž pro křesťany vždy pokušením. Veřejné koketování KDU-ČSL s ČSSD je pro mnohé křesťany zavádějící. Výsledkem je u nich pocit, že oranžová strana není tak špatná, a volí ji. Jaká je vlastně role křesťanského politika? Je tragickou chybou myslet si, že jeho úkolem je pouze správně hlasovat (a bohužel ani toho nebyli ministři za KDU-ČSL při jednání o potratech schopni, i když je fakt, že např. v blokaci eutanazie v minulosti velmi pomohli). Hlavním úkolem křesťanského politika je vnášet do společnosti hodnoty, které vycházejí z rozumu. Vysvětlovat občanům srozumitelným jazykem proč (!) je něco dobrem a něco zlem. Jedná se v podstatě o jednu z forem misií. Pokud hlasují správně, ale neříkají proč, nutně tím budí dojem, že jsou omezení, dogmatičtí a jako slepci jen poslouchají papeže. Pak paradoxně i témata lidovci navržená, která sama o sobě nemají nic společného s vírou, jsou smetena ze stolu jako náboženská. Vrcholem tohoto druhu pohoršení a ignorance jsou věty začínající: „Jako křesťan hlasuji...“ Vždyť témata jako eutanazie, potraty, antikoncepce, rozvody, náhradní výživné, gender agenda,

homosexualita, ničení rodin skrze nepřímé daně, rodinná mzda, volební právo rodin, svoboda svědomí atd. nemají absolutně nic společného s vírou, ale pouze se zdravým rozumem. A pokud nejsou schopni křesťanské hodnoty vnášet do společnosti, pak nemají v roli politiků co dělat. Toto se týká křesťanů ve všech stranách!

Toho, co se podařilo, není málo Pokusy o legalizaci eutanazie u nás zatím neprošly. Pokus o zavedení beztrestného napomáhání k sebevraždě byl také zatím smeten ze stolu. Je ale příliš málo říkat pouze „ne“. Je třeba trvale pomáhat rozvoji hospicové péče, zvláště domácí hospicové péče, přesunout finanční prostředky pro péči z institucí do rodin, atd. Avšak bez toho, aby se naše společnost časem vrátila od nelidského materialismu zpět ke křesťanskému pojetí důstojnosti člověka, se dá pouze oddalovat pád do propasti, na jejímž dnu se na nás stále hladově zubí jako memento plynové komory. /Radim Ucháč, předseda Hnutí pro život, www.prolife.cz/

Číhošťský zázrak roku 1950 Adventní zázrak v Číhošti Na třetí adventní neděli 11. prosince 1949 došlo v Čihošti -v malé vesničce na Vysočině poblíž Ledče nad Sázavou - k události, která je dodnes zahalena rouškou tajemství. Při mši svaté v místním kostele, právě při kázání faráře Josefa Toufara, se půlmetrový kříž umístěný na hlavním oltáři několikrát pohnul ze strany na stranu. Farář sám o ničem nevěděl: dle vlastnoručního záznamu ve svém deníku byl informován o této události až následující den místním kovářem panem Pospíšilem. Kromě zmíněného kováře pohyb křížku při mši svaté však zaregistrovalo ještě dalších 18 svědků, kteří začali šířit zprávu o podivném jevu do širokého okolí. O tuto událost se však mimo to začínají okamžitě zajímat i orgány komunistické policie - do Čihoště je vyslán strážmistr Goldbricht z Ledče, který podal hlášení o podrobné prohlídce "Zde je ten, kterého neznáte..." kostela i zmíněného křížku. Nenašel však tehdy vůbec nic, co by se dalo přičíst nějaké technické manipulaci, ať už ze strany kohokoli. Na Hod Boží Vánoční téhož roku se ovšem při mši svaté křížek na oltáři pohnul opět. I tentokrát vše vidělo několik věřících a zvěst o zázraku v Čihošti se rychlostí blesku rozlétá po republice. Do Čihoště se začínají sjíždět zvědavci ze širokého okolí a znervosnělá jihlavská StB postupuje případ do Prahy pod označením "nedovolená manipulace s křížkem". Věci dostávají rychlý spád a zatímco Čihošť během ledna navštěvují i církevní autority, aby vyšetřily situaci (mezi prvními přijel například opat sousedního želivského kláštera Vít Tajovský), nad nebohým farářem Toufarem se stahuje smyčka. V sobotu 28. ledna 1950 přijíždějí na čihošťskou faru dva muži - prý z tiskové agentury - a žádají prohlídku kostela. Vycházejí poté společně s farářem z fary - údajně do chrámu - a všichni mizí za hřbitovní zdí. To byl poslední okamžik, kdy byl Josef Toufar viděn živý. Ještě týž den je totiž namísto do svého kostela zmíněnými muži převezen na StB do Jihlavy a odtud 29. ledna eskortován do Valdic. Zde za pouhý měsíc "vyšetřovatelé" pod vedením Ladislava Máchy (mimochodem v roce 1968 usvědčeného, leč dodnes nepotrestaného) proměnili zdravého a silného venkovského kněze v bezvládnou zkrvavenou trosku. V sobotu 25. února nastává u vězně krise a všechny prvotní příznaky hovoří o rozsáhlém zánětu pobřišnice následkem proděravění střev či žaludku. P. Josef Toufar je Fotografie již pohnutého křížku na oltáři z prosince roku 1949. Kříž je viditelně nakloněn dopředu a současně pootočen doprava...

proto na přímý zásah ministerstva vnitra převezen prakticky již v agonii do pražského SANOPZU k urgentní operaci zažívacího traktu. (Ministerstvo zřejmě mělo eminentní zájem na tom, aby zůstal naživu pro připravovaný monstrproces, ve kterém by se veřejně doznal před celým národem k podvodnému zázraku s pohyblivým křížem.) Ke otřesnému způsobu, jakým z kněze Toufara bylo vynucováno "přiznání" k zinscenování zázraku, lze uvést dvě svědectví od tehdejšího personálu SANOPZU, pořízená v roce 1968: Zdravotní sestra SANOPZU: "...byla jsem i v koncentráku, viděla jsem už v životě hodně, ale nikdy tak hrozný případ násilí. Na jeho těle nebylo jediné nekrvavé místo, z úst mu vytékaly sliny a krev..." MUDr. František Maurer: "Při operaci Josefa Toufara jsem tehdy asistoval. Dělali jsme všechno, co bylo v lidských silách, ale toho člověka nebylo možno zachránit. Byl neobyčejně surovým způsobem utlučen k smrti. Řekl bych - jasná vražda!" Krátce po operaci v SANOPZU dne 25. února 1950 ve 20.35 hodin P. Josef Toufar umírá. Jako diagnosa je dodatečně uveden zánět pobřišnice po perforaci žaludku. Tělo nebohého faráře bylo poté pohřbeno do hromadného hrobu spolu se čtyřiceti dalšími zemřelými v Praze - Ďáblicích a jeho smrt je úředně oznámena pozůstalým až v roce 1961, kdy jim notářství v Havlíčkově Brodě sdělilo, že Josef Toufar zemřel 25. 2. 1950 na zánět močových cest (?). Režim nicméně bez ohledu na smrt P. Toufara rozjíždí ideologickou kampaň, ve které jej označuje za agenta Vatikánu, západního špióna a dovedného manipulátora, který se "neštítil použít pro své cíle i podvodu s domnělým zázrakem". Dovedně se přitom daří zamlčovat, že farář je již díky vyšetřovacím metodám komunistické policie několik týdnů mrtev. V údajně dokumentárním filmu z "rekonstrukce zločinu" s názvem "Běda tomu, skrze něhož..." (který byl v rámci kampaně povinně promítán ve všech kinech v republice kromě Ledečska a pochopitelně samotné Čihoště) dokonce v roli faráře Toufara na kazatelně, oděn do mešních rouch, vystupuje osobně sám státní prokurátor dr. Čížek... Jak to vlastně ve skutečnosti bylo, nelze dnes po desetiletích asi už s určitostí nikdy objasnit. Ať již však pohyblivý křížek nastražila StB sama, aby měla záminku k Zvětšený detail dobové fotografie křížku na oltáři... tvrdému úderu proti církvi (souběžně se zatčením Toufara byl totiž zatčen jeho "soused" želivský opat Vít Tajovský a většina opatů a vyšších církevních hodnostářů v republice a posléze v takzvané Bartolomějské noci z 13. na 14. dubna 1950 násilně internováni všichni řeholníci z více jak 140 českých a 70

slovenských klášterů), či zda se před pětačtyřiceti lety stal v malé vesnici na Vysočině opravdu zázrak, nemůže změnit nic na faktu, že se kněz Josef Toufar, původem z Arnolce u Jihlavy, stal skutečným mučedníkem Kristovy církve, jenž prolil svoji krev až do poslední kapky. (Použité dokumentární materiály: František Drašner - Čihošťský zázrak, 1990 a Rudolf Ströbinger - Stalo se v adventě, 1968)

Vzpomínky želivského opata Víta Tajovského na kněze a mučedníka Josefa Toufara Výňatek z autentických vzpomínek jednoho z nedobrovolných aktérů čihošťských událostí, opata želivského kláštera Premonstrátů Víta Bohumila Tajovského (1912-1999), na osobnost Josefa Toufara:

Jsem spolužák pátera Toufara z gymnasia v Havlíčkově Brodě. Bylo to pro nás tehdy překvapení, když k nám do primy nastoupil dospělý pětadvacetiletý letý muž. Josef pocházel z Arnolce od Polné, kde rodiče měli statek a nechtěli, aby studoval. Proto se na gymnasium zapsal až po jejich smrti. Za jeden rok pak ovšem udělal dvě třídy a studoval u nás až do kvarty. Jelikož však byl Havlíčkův Brod pro něho dosti daleko, přestoupil v kvintě do gymnasia v Chotěboři. Zde také dokončil studia a poté odešel do 51. opat želivského kláštera premonstrátů Vít Bohumil Tajovský (1912 - 1999) semináře v Hradci Králové. Tam jsme se opět setkali: Já jsem studia dokončoval a on začínal. Jeho první "místo" bylo v obci Zahrádka. Já jsem znal předchozího faráře, za kterým jsem jezdil a tak jsem se spřátelil i s Josefem Toufarem - říkali jsme mu "Pepíček". Hojně jsem mu vypomáhal. Toufar se - díky svým povahovým vlastnostem - stával velmi oblíben a lze říci, že byl skutečně vzácným člověkem. O zázraku v Číhošti , který se stal v adventě roku 1949, jsem se já osobně dozvěděl až 5. ledna 1950. Tehdy jsem se vracel ze sv. Kopečku u Olomouce, kde jsem v prosinci v ženském premonstrátském klášteře dával duchovní cvičení. Na nádraží v Olomouci se objevil prof. dr. vicerektor Kulíšek ze semináře v Hradci Králové a říkal: Pane opate, co se to děje u vás v Číhošti - nevíte o tom, že se tam stal zázrak? Já jsem tomu ovšem nevěřil. Dr. Kulíšek mi tedy řekl, abych tam jel, věc vyšetřil a podal zprávu biskupovi... Ihned druhý den jsem se tedy do Čihoště vydal, a to společně s páterem Rafaleem a také s primářem plicního oddělení z Humpolce, dr. Richterem - mým osobním lékařem - který se o celou záležitost velmi živě zajímal. V Číhošti nám popsali, že asi dvaadvacet lidí vidělo hýbání křížem. (Dodnes ovšem opravdu nevím, zda to byla pouze fantasie místních farníků, nebo to opravdu někdo nějak připravil. Celá věc je mi dodnes záhadou, kterou zatím stále ještě nikdo spolehlivě neobjasnil...)

Toufar nechal ještě před naší návštěvou udělat fotografie toho křížku na oltáři a já - když jsem snímky uviděl - jsem ho důrazně varoval, aby byl s touto věcí velmi opatrný, že by ho mohli zatknout. Toufara skutečně zatkli 28. ledna a převezli jej ihned do Kartouz (Valdic, pozn. red.), kde tehdy byla vyšetřovací vazba pro církevní hodnostáře a kněze vůbec. Mě současně s tím obvinili, že jsem z Vatikánu přivezl rozkaz, abych zde, na Českomoravské vysočině, "způsobil" zázrak. Měl jsem to prý zinscenovat proto, aby lidé nevstupovali do JZD. Proto jsem byl 30. ledna 1950 zatčen také. Oni měli připravena veškerá doznání, která jsme - já i Toufar - odmítli a tak jsme byli převezeni do kasemat, nazývaných "temnice". Šlo o kobky se zatemněnými okny, v nichž byl pobyt zostřen tvrdým půstem. Desátý den jsem si už proto v duchu říkal, že asi podepíšu všechno. Bez jídla, pití, bez lůžka, leželi jsme pouze na betonu. Každou hodinu nás bachař budil, museli jsme se postavit do pozoru a říci své číslo a pak do úpadu cvičit. Pak si člověk mohl lehnout, ale pokud odmítl nebo nemohl vstát, vylili na něj kbelík studené vody. Že je Pepíček vězněn v cele bezprostředně vedle mě jsem poznal bezpečně po sluchu - on si tam totiž zpíval duchovní písně! Potom nám - vězňům ponechaným o žízni - jednoho dne přinesli v hrnečku nápoj, který byl na chuť velmi ostrý. Slyšel jsem již dříve, že věznitelé v komunistických kriminálech připravují nějaké omamné, halucigenní látky a proto jsem se tehdy překonal a podezřelý nápoj nevypil. Bachař na mě totiž neviděl a tak jsem si pouze jakoby polil šaty. Bohužel však Josef Toufar tuto ostrou tekutinu zřejmě vypil. (Zemřel totiž na perforaci žaludku, přičemž příčinou mohl být právě i tento nápoj.) Druhý den pak Josefa odvezli do pražského sanatoria na operaci, kde - jak jsem se později dověděl - zemřel. Pepíček byl opravdu statečný. Vydržel i když musel hodně trpět - byl opravdu krutě bit. Lékaři, kteří jej přijímali prý tehdy uvedli, že měl podlitiny, modřiny a otoky. Přiznání k hýbání s křížkem v Čihošti z něj chtěli zřejmě věznitelé stůj co stůj vytlouci, bez ohledu na jeho stav, zdraví, či jak se ukázalo i jeho život.... (Záznam rozhovoru s opatem Tajovským, z něhož pochází tento výňatek, byl pořízen Regionalistem v klášteře v Želivě v únoru roku 1998)

Vlastnoruční náčrtek situace okolo křížku v číhošťském kostele od P. Toufara (z dopisu svému spolubratru Janu Dvořákovi)

Stane se Číhošť poutním místem? Číhošť na Havlíčkobrodsku se stává neoficiálním poutním místem, a to nejen kvůli událostem z adventního a vánočního času v roce 1949. Zřejmě i proto dle návštěvní knihy v místním chrámu Nanebevzetí Panny Marie - jenž proslul takzvaným číhošťským zázrakem z konce roku 1949 - přijíždějí do Číhoště od pádu komunismu prakticky den co den desítky poutníků z Česka i Evropy. Jak Regionalistu sdělili místní farníci, dodnes neobjasněný pohyb křížku na oltáři v roce 1949 - kvůli němuž byl komunistickými vyšetřovateli v únoru 1950 nelidsky umučen farář Josef Toufar - nebyl podle nich údajně jediným nevysvětlitelným jevem. Stal se prý pouze počátkem celého řetězu zvláštních událostí, které se zde vyskytují prakticky až do dnešních dnů. "Pohyb kříže na oltáři ve dnech 11. a 25. prosince 1949 nebyl tehdy zdaleka posledním," řekla Regionalistu očitá svědkyně událostí před padesáti roky, dnes jednasedmdesátiletá Jaroslava Trtíková. Jak doplnila, nový oltářní křížek v číhošťském chrámu Nanebevzetí Panny Marie (původní "zázračný" kříž z lipového dřeva komunistická policie nechala ihned po zatčení faráře Toufara z kostela odstranit a beze stopy zlikvidovat) se naprosto stejným způsobem jako jeho Stává se číhošťský kostel dalším českým poutním místem? (na předchůdce v adventu 1949 pohyboval na Popeleční středu 22. fotografii současný křížek na oltáři v února 1950 (tedy tři dny před smrtí Josefa Toufara) a zejména Číhošti) pak o slavnosti Božího Těla téhož roku, která v roce 1950 připadla na 8. června. "Jenže tentokrát jsme již raději my všichni - kteří jsme v ony zmíněné dny v číhoštském kostele byli - o zázraku důsledně mlčeli. Riskovat znovu zatýkání v obci nebo snad dokonce i další životy jsme v žádném případě nechtěli," prohlásila pamětnice. Jak doplnila, svědci opětovného pohybu křížku z roku 1950 proto poprvé o této události veřejně promluvili v době uvolnění poměrů v roce 1968. "Ani tehdy se však nebylo radno o události ještě nějak výrazněji šířit," doplnila Jaroslava Trtíková. Jak uvádějí další místní farníci, k pozoruhodnému jevu v Číhošti došlo rovněž loňského roku ve výroční den takzvaného číhošťského zázraku. "V pátek večer 11. prosince 1998, poté, kdy královéhradecký biskup Dominik Duka v našem chrámu posvětit nový oltář, se po příchodu biskupa a hostů na zamrzlém okně v kuchyni na faře v Číhošti Po příchodu biskupa a hostů se dne 11. 12 .1998 objevil z jinovatky obrazec ve tvaru naprosto na zamrzlém okně v kuchyni na faře v Číhošti objevil pravidelného kříže, který z bližšího pohledu dle z jinovatky obrazec ve tvaru naprosto pravidelného kříže, který z bližšího pohledu dle pamětníků pamětníků připomínal původní oltářní křížek z připomínal původní oltářní křížek z dob pana faráře dob pana faráře Toufara," uvádí v této souvislosti Toufara. Zdeňka Pipková ze Světlé nad Sázavou. Podle

jejího mínění, podporovaného dalšími obyvateli obce, prý tak v loňském roce došlo k opakování zázraku jinou formou. Navíc podle nic šlo o jev, který mohlo nerušeně pozorovat mnoho svědků včetně biskupa Duky a který mohl proto být také jednou z místních farnic vyfotografován. "Okno bylo zamrzlé, nikde jinde okolo žádný jiný ornament nebyl, pouze onen kříž. Zůstal na okně až do druhého dne. K polednímu, když začalo svítit sluníčko, se křížek beze stopy rozpustil," vzpomíná Z. Pipková.

Ve výroční den číhošťského zázraku zemřel opat Tajovský Padesátý první opat želivského premonstrátského kláštera Vít Bohumil Tajovský zemřel v sobotu 11. prosince 1999 v 11 hodin dopoledne ve svých 87 letech v klášteře v Želivě. Jeden z nejstarších opatů na světě tak odešel přesně na hodinu a den půlstoletí poté, kdy se 11. prosince roku 1949 na oltáři v sousední Číhošti při kázání Tajovského spolužáka faráře Josefa Toufara třikrát ze strany na stranu pohnul dřevěný kříž. Opat Vít Bohumil Tajovský (*1912 v Klanečné na Havlíčkobrodsku) byl prvním církevním hodnostářem vyšetřujícím ještě bezprostředně v roce 1949 okolnosti číhošťského zázraku a proto se po následujícím zásahu komunistického režimu stal i jednou z jeho prvních obětí. Následující represe komunistických orgánů vůči církvi se mimo desítek jiných dotkla též opata Tajovského, jenž byl v souvislosti se zmíněným zázrakem zatčen a odsouzen na dvacet let těžkého vězení. Po propuštění z komunistických věznic po amnestii v roce 1960 byl opatu Tajovskému úřady zakázán výkon kněžské služby, takže až do svého odchodu do pense v roce 1972 byl nucen pracovat výhradně v nekvalifikovaných dělnických profesích. Svého úřadu se mohl Vít Bohumil Tajovský - zvolený za opata želivskou premonstrátskou komunitou v lednu roku 1948 - ujmout až na sklonku roku 1989 a tak se současně stát nejdéle sloužícím opatem v celé Evropě. Roku 1996 byl opatu Tajovskému za jeho celoživotní postoje udělen řád Tomáše Garrigua Masaryka.

První kněz umučený českými komunisty by mohl být blahořečen První obět komunistické zvůle z řad duchovních, číhošťský farář Josef Toufar, by mohl být v budoucnu prohlášen za blahoslaveného. Regionalistu to sdělil generální vikář královéhradecké diecese P. Josef Socha. "Všichni bychom si toto velmi přáli, a to nejen proto, že pan farář Toufar byl prvním umučeným knězem v komunistické éře," řekl vikář. Jak informoval, zahájení procesu beatifikace Josefa Toufara bylo osobním přáním již předchozího hradeckého biskupa Karla Otčenáška. Podle P. Sochy je však nejdříve nutno nashromáždit dostatečné množství materiálů týkajících se jak osoby patera Toufara, tak i samotných číhošťských událostí v roce 1949. "Sběrem dokumentů a vyšetřováním zmíněných událostí jsou v současné době pověřeni světelský farář pater Pospíšil a též doktor Pokorný," upřesnil vikář Socha. Jak dodal,

případná beatifikace Josefa Toufara je prozatím mírně komplikována neexistencí všech potřebných dokumentů k číhošťským událostem, o což se důsledně postaraly různé komunistické orgány v šedesátých, sedmdesátých i v osmdesátých letech. "Je samozřejmé, že celé věci by pomohlo i případné prokázání některého zázraku," doplnil generální vikář.

Nekrácené vzpomínky pamětníků číhošťského zázraku (doslovný přepis zvukových záznamů rozhovorů s pamětníky číhošťského zázraku pořízených Regionalistem v Číhošti dne 11.12.1999)

Růžena Lebedová, 76 let: Celých 50 let to nemohu zapomenout, protože nejhorší bylo to, když ho (Toufara, pozn. red.) odvedli; to, co se stalo, to nezapomeneme v životě, zejména my pamětníci. Ale potom to bylo pro nás zlé - hlavně o nedělích - když důstojný pán byl pryč. To bylo hrozné. Když se křížek na oltáři pohnul, v kostele jsem byla, ale neviděla jsem to. Bylo nás osm z baráku, ale žádný z nás to přímo neviděl. My jsme byli upoutáni na Toufarovo kázání, protože tenkrát on kázal o tom, že Spasitel je zde ve statostánku, a v tom se to stalo. Po události jsme byli pronásledováni. Tatínek byl varhaníkem a bratr byl zavřený šest neděl v Jihlavě za to, že to pomáhal zinscenovat. To však nebyla vůbec pravda , bratra však odvedli na dalších čtrnáct dní na Pankrác, ale to už byl páter Toufar mrtvý, stejně byl na Pankráci zavřený, jenom chodil na výslechy a pak ho pustili, když byl pan farář mrtev a bratr se k ničemu nepřiznal. My zde v Číhošti celý zázrak z roku 1949 máme pouze za úkaz Boží, my to nemáme za nějaké inscenace pátera Toufara. To totiž není pravda, protože páter Toufar si ani kolo neopravil. Když píchl kolo, na kterém jezdil na náboženství po školách, musel počkat, až mu někdo vyměnil pneumatiku. Jakpak by pak mohl toto zinscenovat? Potom navíc, když se křížek pohnul, byl celý kostel přece prohlížen. Přijeli i esenbáci z Ledče nad Sázavou, chtěli křížek narovnat nebo dát zpět na oltář - a on se vždy svalil, protože na jiný oltář prostě nepatřil. A tak ho nenarovnali. Zkoušeli, jestli by stál na druhém oltáři, což se nestalo, stál pouze na hlavním oltáři. Původní křížek rozbili, při natáčení toho jejich filmu úplně a nedali nám z něj ani třísku. My jsme chtěli aspoň kousek z toho křížku na památku. Řekli nám, že je v Praze, a nedali nám nic. Ten jejich film "Běda tomu, skrze něhož" se v Čihošti nikdy nepromítal, přestože jsme tu měli kino. Jedině tady se nesměl promítat, například v Ledči nad Sázavou ho v kině tehdy dávali. Až po revoluci v roce 1989 nás vzali do autobusu a v Ledči nám ho promítli. Zaplakali jsme hnusotou, co to tam natočili. V tom filmu na kazatelně nestál pan farář Toufar, to mohu říci zcela jistě. (Dle některých pramenů stál ve filmu Běda tom, skrze něhož..." na kazatelně číhošťského kostela oblečen v albě a ornátu státní prokurátor Karel Čížek, pozn. redakce Regionalistu) Pátera Toufara do Čihoště dovezli den před smrtí, vynesli ho prý na kazatelnu a on pak druhý den skonal. Nemohl nahoru po schůdcích dojít, jak byl ubitý - nohy a celé tělo měl rozbité. Ale už ten film s ním nemohli natočit, protože se tam prý zhroutil. V tom filmu

neúčinkoval ani nikdo z místních. Hnali nás od kostela pryč; vůbec jsme se k němu nesměli přiblížit, jenom jsme tak zpovzdálí pozorovali četníky. Události v Číhošti v prosinci roku 1949 si vysvětlujeme jedině jako úkaz Boží, že ve svatostánku je ten, kterého mnozí neznají, jak řekl důstojný pán. Tak, jedině tak si to představujeme. My všichni. Rádi bychom však věděli, proč v tak chudém kostelíčku, jako je náš, se toto stalo. Pro věřící to znamenalo moc, protože jsme věděli, že málokdo sem chodí. Po zatčení pátera Toufara sem dováželi své kněze, mše zde byly a když sem přišel jiný páter, zase se to ukázalo (pozn. red.: pohyb křížku se údajně znovu v Číhošti objevil vícekrát, a to i po smrti P. Josefa Toufara) a on nás prosil, abychom byli ticho. Zázrak se nejednou opakoval. Bylo to 25. prosince 1949 - na Boží hod, v únoru a na Boží tělo v červnu 1950. Pak už jsme nic neřekli, protože jsme se báli mluvit, aby nám zase pátera nesebrali. Jaroslava Trtíková, 71 let: Viděla jsem před 50 lety v neděli 11. prosince 1949 to kývání křížku. Byl to pro nás zázrak. Každý si nejdříve myslel sám o sobě, že je to špatné znamení a tak, až když se to rozkřiklo, poté jsme to měli jako Boží úkaz. Je to již 50 let a žádné opravdové vysvětlení dosud nikdo nepodal. Každé tahání drátků je vyloučené, kdepak to. Křížek se pohnul - co si vzpomínám - dvakrát nebo třikrát nalevo, napravo. Je vyloučeno, že by byl pohyb trhaný a že by to udělala StB je také vyloučené. To vůbec nepřipadá v úvahu. Cizí lidé tu neděli v kostele vůbec nebyli. Páter Toufar byl velmi oblíbený, veselý a společenský člověk. Vzpomínáme na něj v dobrém, měli jsme ho rádi. Stanislav Kovanda, 70 let: Když se to o křížku rozkřiklo, chtěli to lidé vidět. Říkal jsem, že jim to nebudu popisovat, jestli chtějí, ať si tam zajedou, že to není z Ledče nad Sázavou daleko. Třeba jsem je do Číhoště zavezl a křížek nad svatostánkem bylo možno si prohlédnout ze všech stran. Základna kříže byla polokoule v průměru o třech centimetrech a po tom pohnutí se stočil, překlonil se přes svoji základnu a tak zůstal stát. A to také viděl strážmistr SNB Goldbricht z Ledče nad Sázavou, který to popsal, ale jeho vedení se to zřejmě nelíbilo, tak to přepracovali a pak teprve se o tom začalo jednat. Od prosince do půlky ledna si toho tady nikdo nevšiml - to byla běžná věc, až teprve sem začali lidé chodit, začala se o Číhošť zajímat bezpečnost. Je vyloučeno, že by to instalovala StB. Tomu tady nikdo nevěří, protože kdo měl možnost si křížek prohlédnout na svatostánku ví, že byl celý jemně zaprášený, a to úplně stejně jako všechno ostatní kolem. A květinám, co tam prý byly například v tom jejich filmu, se tady v Číhošti říká koště. Byla totiž neděle v adventu a to asi komunisté nevěděli, že v adventu a postě se na svatostánek nic nesmí dávat. Proto tu neděli 11. prosince na svatostánku nebylo okolo křížku vůbec nic.

Proč se tehdy křížek pohnul, to nevím. Jsou věci, kterým my nerozumíme, to nemohu říci. Ovšem, že by v tom zasahovala lidská ruka, tomu nevěřím. Okamžitě po mši to tam jeden z našich věřících prozkoumal a vůbec nic tam nenašel. S tím strážmistrem Goldbrichtem jsem se setkal dlouho po oněch událostech, bylo to již v době, kdy byl v důchodu. Řekl jsem mu z legrace: "Vy jste se prý bál vzít křížek do ruky?" On mi odpověděl: "To buď klidný, dobře jsem si ho prohlédl ze všech stran a že to, co jsem napsal, se nehodilo, za to já nemohu..." Další zázraky jsem již neviděl, protože jsem byl mimo: v 50. roce v letním období jsem byl v Ostravě. Je ovšem pravda, že jsem o dalším kývání křížku slyšel. Na pátera Toufara my pamětníci vzpomínáme velmi dobře. Organisoval Sdružení katolické mládeže, pořádal dokonce v neděli odpoledne taneční. Skutečně ho zde měli mladí lidé rádi. Že by on sám byl schopen udělat instalaci pohybu kříže, to vůbec ne. Měl motorku a jediné co uměl bylo, že si do ní nalil benzín. Václav Trtík, 76 let: Tehdy (11. prosince 1949, pozn. red.) zde bylo asi 300 lidí, plný kostel, a pohybu křížku si všimlo 19 lidí. Páter Toufar měl přitom pravou ruku na prsou a levou ukázal na svatostánek. Já osobně jsem to viděl až podruhé to bylo na Hod Boží 25. prosince - a také potřetí, opět za čtrnáct dní. Třikrát se to stalo za života pátera Toufara. Mohu dosvědčit, že se to skutečně tady tehdy stalo a že pan farář Toufar za nic nemůže - o život přišel nevinně. Do Čihošti dnes jezdí celé autobusy poutníků i ze zahraničí - z Evropy, Indie, Japonska. Věřím tomu, že se to stalo a žádný nemůže říct, proč se to stalo. Žádné důvody na vysvětlenou zatím nejsou.

„Číhošťská farnost je příkladem toho, že neexistuje obec, farnost, která by byla bezvýznamná. Maličká Číhošť se stala známou v celé České republice i v zahraničí. Proto také kněžská služba i v té nejzapadlejší farnosti není zbytečná a bezvýznamná."

"Nedávno byl v číhošťském kostelíku proveden restaurátorský průzkum, při němž byla objevena gotická malba z 2. poloviny 14. století, na níž je velký kříž a postavy císařovny sv. Heleny a císaře Konstantina. Překvapením to bylo pro samotné restaurátory," (Biskup Mons. Dominik Duka v Číhošti, 11. 12. 2009 u příležitosti 50. výročí číhošťských událostí)

DUCHOVNÍ SLUŽBA ŘÍMSKOKATOLICKÉ CÍRKVE PACIENTŮM NEMOCNICE VE VYŠKOVĚ NÁVŠTĚVA KNĚZE U PACIENTA Návštěvu kněze s přijetím Kristových svátostí je možné domluvit na všechna oddělení nemocnice a to: a) v naléhavých případech na tel.č. 739 246 000; 723 156 896 b) v nemocniční kapli v době otevření a konání bohoslužeb

BOHOSLUŽBY V NEMOCNIČNÍ KAPLI

• mše svatá sobota 18,15 hod. • bohoslužba slova se sv. přijímáním úterý 18,15 hod. čtvrtek 18,15 hod. neděle 10,30 hod. Příležitost ke sv. zpovědi je každou sobotu před i po mši svaté.

NEMOCNIČNÍ KAPLE PANNY MARIE BOLESTNÉ - otevřena k návštěvě a osobní modlitbě: pondělí – pátek 15,00 – 17,00 hod. - během této doby je možno si zde zapůjčit duchovní literaturu