Hle, ubožák zavolal a Hospodin slyšel

FARN Í I N FO RM ÁT O R 30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 28. ŘÍJNA 2007 Hle, ubožák zavolal a Hospodin slyšel.

Bože, tys poslal svého Syna, aby nám svou smrtí a zmrtvýchvstáním dal svého Ducha lásky. Naši bratři, španělští mučedníci XX. století, přilnuli k Ježíši Kristu tak radikálně a bezvýhradně, žes jim dopřál, aby pro Něj prolili svou krev. Dej nám milost a radost z obrácení, abychom přijali požadavky víry; na jejich přímluvu, a na přímluvu Panny Marie, Královny mučedníků, pomoz i nám, být ve společnosti činiteli smíření a rozvíjet živé společenství mezi údy tvé Církve ve Španělsku; veď nás, abychom spolu s našimi pastýři usilovali o novou evangelizaci a naše životy se staly účinným svědectvím lásky k Tobě i k bratřím. Prosíme o to skrze Ježíše Krista, věrného a pravdivého Svědka, který žije a kraluje na věky věků. Amen. (Modlitba španělských biskupů u příležitosti dnešní beatifikace 498 mučedníků)

K: Bratři a sestry, naplněni vděčností chvalme Pána za jeho úžasné činy k dobru lidí a s pokorou jej prosme: L: BOŽE, VYSLYŠ PROSBY SVÉHO LIDU. ! Za Svatého Otce Benedikta XVI. aby z jeho neúnavného svědectví Kristu – Knězi, Učiteli a Pastýři - dal Pán vzejít hojným plodům Ducha v životě Církve. ! Za věřící naší farnosti, aby modlitbou posvátného růžence stále hlouběji pronikali do tajemství evangelia spásy. ! Za nás, zde přítomné, abychom po příkladu svatého apoštola Šimona byli horliví ve víře, a v apoštolu Judovi nacházeli mocného přímluvce v lidsky beznadějných případech. ! Za nemocné a trpící naší farnosti, aby jim svědectví španělských mučedníků dalo patřit na Ježíše a u něj čerpali sílu i vděčnost za dar uzdravující víry. ! Za věrné zemřelé, aby pro svou věrnost víře až do konce, měli účast na tajemství vzkříšení těla a života věčného. K: Všemohoucí Bože, vyslyš pokorné prosby této své rodiny. Dej, aby s vděčností za nezměrné skutky tvého milosrdenství bojovala dobrý boj, uchovala víru a vytrvala v síle tvého Ducha až do konce. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen. #

ODPUSTKY PRO DUŠE V OČISTCI 1. - 2. listopadu je možno při návštěvě kteréhokoli kostela získat plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci. Kromě tří obvyklých podmínek (sv. zpověď, sv. přijímání, modlitba na úmysly sv. Otce) je podmínkou pomodlit se při návštěvě kostela modlitbu Páně – Otče náš a vyznání víry – Věřím v Boha.

Benedikt XVI. s bratrem Georgem u hrobu rodičů a sestry

Od 1. do 8. listopadu je možno získat po splnění tří obvyklých podmínek denně plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci, návštěvou hřbitova a modlitbou za zemřelé – třeba jen v duchu; v ostatních dnech lze takto získat odpustky částečné.

Vy jste světlo světa

(Mt 5,14) Ústředním prvkem loga beatifikace španělských mučedníků tvoří kříž, výraz „největší lásky“, s níž mučedníci čelili vrcholné hodině, a tak svůj konečný úděl svých životů spojili s Ježíšem Kristem. Mučedníci „zvítězili Beránkovou krví a slovem svého svědectví, protože nemilovali svůj život natolik, že by se zalekli smrti“ (Ap 12,11). Proto červená barva kříže, znamenající lásku povýšenou do krajnosti prolitím krve pro Krista.

Palma, jež provází kříž je symbolem mučednictví prvních křesťanů a vyjádřením konečného vítězství „víry, která přemohla svět“ (srv. 1Jan 5,4). Palma mučednictví svým tvarem na obrázku znázorňuje současně: a) oheň Ducha svatého, jak sestoupil na apoštoly o Letnicích, jak jim Pán předpověděl; b) keř, který hoří a přece neshoří, v němž se Bůh představuje Mojžíšovi ve vyprávění Geneze a je vyjádřeném téhož: láska, která se dává a nekončí; c) světlo, které přichází na svět je výrazem toho, čím jsou křesťané pro lidstvo, jak říká motto beatifikace: „Vy jste světlo světa“ (Mt 5,14). Konečně kruh v němž leží kříž a palma, vyjadřuje plnost života, k níž nás Bůh volá, a ukazuje, jak je třeba číst tuto událost: a) beatifikace mučedníků ze Španělska: „mučedníci ze Španělska“ nikoli „španělští mučedníci“, neboť všichni položili svůj život ve Španělsku během náboženského pronásledování ve XX. století, ovšem ne všichni se ve Španělsku narodili; b) 1934 – 36 – 37: léta, v nichž 498 mučedníků podstoupilo mučednictví; c) Roma 2007: odkaz na rok beatifikace. 3

JOSEPH RATZINGER/BENEDIKT XVI.

JEŽÍŠ Z NAZARETA V. MODLITBA PÁNĚ Horské kázání nastiňuje – jak jsme viděli – celistvý obraz správného lidství. Chce nám ukázat, jak se stávat lidmi. Jeho základní pojmy bychom mohli shrnout do konstatování: člověka lze pochopit jedině vycházíme-li od Boha, a jen tehdy, když žije ve vztahu s Bohem, stává se jeho život správným. Bůh však není dalekým neznámým. Ukazuje nám svou tvář v Ježíši; v jeho konání a v jeho vůli poznáváme myšlenky a vůli samotného Boha. Jestliže být člověkem znamená v podstatě vztah s Bohem, je potom zřejmé, že jeho součástí je mluvit s Bohem a naslouchat Bohu. Proto Horské kázání obsahuje i nauku o modlitbě; Pán nám říká, jak se máme modlit. U Matouše předchází modlitbě Páně krátká katecheze o modlitbě, která nás má především varovat před chybnými formami modlitby. Modlitba nesmí být ukazováním se před lidmi; vyžaduje diskrétnost, která je ve vztahu lásky podstatnou. Bůh se obrací na každého jednotlivě, oslovuje ho jeho jménem, které nezná nikdo jiný, říká nám Písmo (srv. Zj 2,17). Boží láska ke každému jedinci je zcela osobní a má v sobě toto tajemství jedinečnosti, které nelze zveřejňovat před lidmi. Tato podstatná diskrétnost modlitby nevylučuje komunitním dimenzi: samotný Otče náš je modlitbou v první osobě množného čísla, a pouze tehdy, když se stáváme součástí tohoto „my“ Božích dětí, můžeme překročit hranice tohoto světa a pozvednout se až k Bohu. Toto „my“ však probouzí nejniternější část mé osoby; aspekt výlučně soukromý i ten komunitní se musejí v úkonu modlitby prolínat, jak to blíž uvidíme při výkladu modlitby Otče náš. Tak jako ve vztahu muže a ženy existuje sféra naprosto osobní, která vyžaduje ochranný prostor diskrétnosti, a současně vztah páru v manželství a v rodině svou podstatou rovněž zahrnuje veřejnou odpovědnost, tak je tomu i ve vztahu s Bohem: „my“ modlící se komunity a ta nejosobnější dimenze toho, co lze Bohu říci jen osobně, se navzájem prolínají. Další chybnou formou modlitby, před níž nás Pán varuje, je mnohomluvnost, tok slov, v nichž se uháší duch. Všichni známe nebezpečí recitace navyklých formulí, zatímco duch je jinde. Maximální pozornosti dosahujeme, když prosíme Boha o něco, hnáni vnitřní vinou anebo když Mu se srdcem, překypujícím radostí, děkujeme za přijatá dobrodiní. Nejdůležitější věcí – a to bez ohledu na tyto momentální situace – však je, aby vztah k Bohu s Bohem byl přítomný v hlubině naší duše. Aby k tomu došlo, je třeba stále udržovat tento vztah v bdělosti a bez ustání do něj přivádět každodenní události. Budeme 4

se modlit tím lépe, čím více bude v hloubi naší duše přítomné zaměření na Boha. Čím více se stane nosným základem naší veškeré existence, tím více budeme lidmi pokoje. Tím více budeme s to snášet bolest, chápat druhé a otvírat se jim. Toto zaměření, jež zcela poznamenává naše smýšlení, tichá přítomnost Boha v hloubi našeho uvažování, rozjímání a bytí, nazýváme „neustálou modlitbou“. A to je v podstatě tím, co máme na mysli, když mluvíme o „lásce k Bohu“; současně je to nejniternější podmínka a tažná síla lásky k bližnímu. Tato opravdová modlitba, mlčenlivé, vnitřní setrvávání s Bohem, potřebuje pokrm, a k tomu slouží konkrétní modlitba slovy, představami či myšlenkami. Čím více je v nás Bůh přítomný, tím více budeme moci setrvávat u Něj při ústních modlitbách. Ale platí i opak: aktivní modlitba uskutečňuje a prohlubuje naše setrvávání s Bohem. Tato modlitba může a má vyvěrat především z našeho srdce, z našich vin, nadějí, radostí, útrap, z hanby kvůli hříchu stejně jako z vděčnosti za dobrodiní, a tak se stávat modlitbou zcela osobní. Vždy ale potřebuje,e oporu těchto modliteb, v nichž nabylo formu setkání Boha s celou Církví, stejně jako jednotlivých osob v ní. Bez těchto opor by se totiž naše osobní modlitba i naše osobní představa Boha staly subjektivními a skončily by tím, že by spíše odrážely nás samotné než živého Boha. V modlitebních Sv. Benedikt – Patron Evropy, obraz nad hlavním oltářem v Pustiměři formulích, vzešlých nejprve z víry Izraele a pak z víry modlících se Církve, se učíme poznávat Boha i poznávat sebe sama. Jsou školou modlitby a tak povzbuzením k proměnám a otevřenostem našeho života. Svatý Benedikt razil ve své řeholi formuli: „mens nostra concordet voci nostrae“ – ať náš duch odpovídá našemu hlasu (Reg 19,7). Myšlenka obvykle předchází slovu, hledá a formuluje slovo. Ale při modlitbě žalmů, a při liturgické modlitbě obecně, dochází k opaku: slovo, hlas nás předchází, a náš duch se musí tomuto hlasu přizpůsobit. My lidé totiž ani sami nevíme „oč bychom měli správně prosit“ (Řím 8,26) – jsme od Boha příliš daleko, je pro nás příliš tajemný a vznešený. A tak nám Bůh přišel na pomoc: On sám nám vnuká slova modlitby a učí nás modlit se. Dává nám, abychom se ve slovech modlitby, 5

pocházejících od Něj, vydali na cestu k Němu a krok po kroku jej poznávali skrze modlitbu s bratřími, které nám dal, přiblížili se k Němu. U Benedikta se právě citovaná fráze vztahuje přímo na žalmy, velkou knihu modlitby Božího lidu ve Starém i Novém Zákoně: jsou to slova, která Duch svatý daroval lidem, jsou Duchem Božím, jenž se stal slovem. Tak se modlíme „v Duchu“, s Duchem svatým. Mnohem více to pochopitelně platí v případě modlitby Otče náš: když se ji modlíme, prosíme Boha slovy, danými Bohem, říká svatý Cyprián. A dodává: když se modlíme Otče náš, naplňuje se v nás Ježíšův příslib stran pravých ctitelů, kteří se klanějí Otci „v duchu a v pravdě“ (Jan 4,23). Kristus, který je Pravda, nám daroval tato slova, a v nich nám dává Ducha svatého (srv. De dom. or. 2). Tak se tu stává zřejmým i prvek vlastní křesťanské mystice. Tato není především ponořením se do sebe sama, nýbrž setkáním s Duchem Božím ve slově, které nás předchází, setkání se Synem a Duchem svatým a tím vstupem do jednoty s živým Bohem, který je stále v nás, i nad námi. Zatímco u Matouše uvádí modlitbu Otče náš malá katecheze o modlitbě obecně, u Lukáše ji nacházíme v jiné souvislosti – na Ježíšově cestě k Jeruzalému. Lukáš uvádí modlitbu Páně následujícím postřehem: „Jednoho dne se Ježíš na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se …“ (11,1). Kontextem je tedy setkání s Ježíšovou modlitbou, jenž vzbuzuje u apoštolů touhu naučit se od Něj modlit. Je to charakteristické pro Lukáše, který Ježíšově modlitbě vyhrazuje ve svém evangeliu zcela zvláštní význam. Celé Ježíšovo konání vyvěrá z jeho modlitby, je jí podporováno. Tak se podstatné události jeho cesty, v nichž krok po kroku odhaluje jeho tajemství, jeví jako události modlitby. Petrovo vyznání o Ježíši jako Svatém Božím se vztahuje k setkání s Ježíšem v modlitbě (srv. Lk 9,19s); Ježíšovo proměnění je událostí modlitby (srv. Lk 9,28s). Je tedy výmluvné, že Lukáš klade do vzájemného vztahu Otče náš a osobní modlitbu samotného Ježíše. Dává nám tak podíl na své modlitbě, uvádí nás do vnitřního dialogu Lásky Nejsvětější Trojice, takřka pozvedá naše lidské potřeby až k Božímu srdci. To však také znamená, že slova modlitby Otče náš naznačují cestu k vnitřní modlitbě, představují zásadní zaměření pro náš život, chtějí nás připodobnit obrazu Syna. Význam modlitby Otče náš přesahuje sdělení slov modlitby. Chce formovat naše bytí, chce nás vycvičit v Ježíšově smýšlení (srv. Fil 2,5). Pro výklad modlitby Otče náš to má dvojí význam. Na jedné straně je velmi důležité s co největší přesností naslouchat Ježíšovu slovu, tak jak nám bylo předáno v Písmu svatém. Musíme se snažit opravdu co nejlépe poznat Ježíšovy myšlenky, které nám chtěl předat těmito slovy. Musíme však mít rovněž na paměti, že Otče náš pochází z jeho osobní modlitby, z dialogu Syna s Otcem. Tím se chce říci, že kromě slov dosahuje velké hloubky. Zahrnuje celou šíři lidské existence každé doby a proto nemůže být zkoumána pouze historickým výkladem, jakkoli významným. Pro svoje niterné spojení s Pánem dokázali velcí modlitebníci všech věků sestupovat do hlubin přesahujících slovo a mohou proto více odhalit skryté bohatství modlitby. I každý z nás, svým zcela osobním vztahem k Bohu, se může nacházet v této modlitbě zahrnutý a uchovávaný. Stále znovu musí svou mens – svým duchem – kráčet vstříc vox – slovu, které k nám přichází od Syna, musí se mu otevřít a nechat se jím vést. Tak se otevře i jeho vlastní srdce a každému dá poznat, jak se Pán chce modlit právě s ním. 6

Otče náš nám byl Lukášem předán v kratší formě, Matoušem pak ve formě, kterou přijala Církev a kterou používá při své modlitbě. Diskuse o tom, který text je bližší originálu, není zbytečná, ale ani rozhodující. V jedné stejně jako ve druhé redakci se modlíme společně s Ježíšem a jsme vděčni, že v Matoušově formě sedmi proseb se ukazuje zřetelné rozvinutí toho, co je u Lukáše zmíněno jakoby jen částečně. Dříve, než se dáme do výkladu jednotlivých částí, podíváme se nyní krátce na strukturu modlitby Otče náš, tak jak nám ji předal Matouš. Skládá se z úvodní invokace a sedmi proseb. Tři z nich jsou v druhé osobě jednotného čísla, čtyři v první osobě čísla množného. První tři prosby se týkají záležitostí Boha v tomto světě; čtveřice následujících se týká našich nadějí, potřeb a našich těžkostí. Vztah mezi dvěma druhy proseb v modlitbě Otče náš, bychom mohli přirovnat ke vztahu dvou desek Desatera, které jsou v podstatě výkladem dvou částí největšího přikázání – lásky k Bohu a lásky k bližnímu -, vůdčím slovem na cestě lásky. Tak i v modlitbě Otče náš se nejprve potvrzuje Boží primát, z něhož automaticky vychází starost o správné bytí člověkem. Také zde se jedná především o cestu lásky, která je současně cestou obrácení. Aby člověk mohl správně prosit, musí být v pravdě. A pravdou je: „nejprve Bůh, Boží království“ (srv. Mt 6,33). Především musíme vyjít z nás samotných a otevřít se Bohu. Nic se nemůže stát správným, jestliže my sami nejsme ve správném poměru s Bohem. Proto Otče náš začíná Bohem, a od něj vycházeje, nás vede po cestách bytí lidmi. Nakonec sestupujeme k poslední hrozbě pro člověka, za níž číhá Zlo – může se nám vybavit obraz apokalyptického draka, jenž vede válku proti lidem „kteří zachovávají Boží přikázání a hlásí se k Ježíšovu svědectví“ (Ap 12,17). Stále však zůstává přítomný počátek: „Otče náš“ – víme že On je s námi, drží nás ve své ruce, zachraňuje nás. Otec Hans-Peter Kolvenbach, ve své knize Duchovních cvičení, vypráví o pravoslavném starci, který naléhal, „aby se zpíval Otče náš vždy od posledního slova, abychom byli hodni zakončit modlitbu úvodními slovy: „Otče náš“. Takto, vysvětloval starec, se ubíráme cestou velikonoc: „Začíná se na poušti s pokušením, vrací se do Egypta, pak se kráčí cestou exodu se zastávkami Božího odpuštění a many, a díky Boží vůli se dochází do zaslíbené země, Božího království, kde nám On sděluje tajemství svého Jména: „náš Otec“ (str. 65s). Kéž by nám obě cesty, ta vzestupná i ta sestupná, připomínaly, že Otče náš je vždy modlitbou Ježíšovou a že tato se otvírá vycházeje ze společenství s Ním. Prosíme nebeského Otce, kterého známe skrze Syna, a tak v pozadí proseb je stále Ježíš, jak uvidíme v jednotlivých výkladech. Konečně, vzhledem k tomu, že Otče náš je modlitbou Ježíšovou, je motlitbou Nejsvětější Trojice: s Kristem skrze Ducha svatého prosíme Otce. (pokračování příště) 7

MODLITBA ZA JUBILEUM Pane, tys připravil Marii, aby se stala Matkou tvého Syna. Neposkvrněným Početím jsi ji uchránil všelikého hříchu i zranění, jež hřích přináší. Tak byla schopna pronášet své „ano“ víry, od Zvěstování až po kříž. To, co jsi uskutečnil v Marii, Pane, je obdivuhodné. Proto ti vzdáváme díky! V Lurdech, Pane, jsi připravil Bernardetu, aby se stala svědkem zjevení Panny Marie. Ryzostí svého srdce, svou pokorou a odvahou mařila úklady Zlého. To, co jsi uskutečnil v Bernardetě, Pane, je obdivuhodné. Proto ti vzdáváme díky!

A nyní, Pane, se blíží jubileum zjevení. Připrav nás, abychom je oslavili s velkým zápalem radosti. Už nyní nám dej chápat tvé slovo o smíření a pokoji. Otevři naše srdce, naše oči i náruč úzkostem bližních. Jubilejní rok ať je časem milosti pro ty, kdo přijdou k Massabiellské jeskyni, i pro ty, kdo se zpovzdálí připojí k modlitbě poutníků. Jako v Bernardetě, která tolik toužila po přijímání Eucharistie, rozhojni v nás o tomto jubilejním roce, který nám nabízíš, ještě více touhu přijímat Krista a stávat se příbytkem Ducha Svatého, po příkladu a na přímluvu Marie, tvé pokorné služebnice, kterou blahoslavíme se všemi pokoleními. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a navěky věků. Amen. 8

LEGALIZMUS

(úvaha Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Často jsme už slyšeli tuto námitku? Křesťanská morálka je pořád ještě v duchu starozákonního legalizmu. Je to úplný a dokonalý systém zákazů, všeho toho, co normální člověk nesmí. Divíte se pak, že takové učení dnes nikoho neláká? Kdepak je ta „svoboda Božích dětí“?(Řím 8,21), o které píše sv. Pavel? Nač Apoštol národů tolik zdůrazňoval svobodu od Zákona, když křesťané znovu a znovu upadají do pokušení všecko uzákonit a zredukovat radostné poselství evangelia do registru zákazů. Tato námitky se dají přednášet působivě a přesvědčivě. Dokud řečník odbourává pomýlené pojetí, jde všechno hladce. Potíže začnou, když mu pokynou, aby stavěl něco jiného, pozitivního. Pak začne obyčejně zase negativně, vyloučením toho, co by nové být nemělo. Teoretik revolucí Bakunin neváhal prohlásit, že bořit znamená tvořit. Nejsou ovšem všechny revoluce stejně hodnotné. Jde o to, co chceme zbořit a co míníme postavit. I prorok Jeremiáš si byl vědom svého revolučního poselství. Proroci se považovali za vykladače Božího zákona. Co však znamená zákon? Hebrejské slovo Torah překládáme výrazem Zákon a myslíme na psanou sbírku předpisů. Původně to však byl souhrn naučení, živých slov, podání. Byla to zkušenost starých lidí, jak žít moudře a rozumně. V době perské vlády, když se Židé rozptýlili mezi národy, dostal funkcionář ústřední správy písař Ezdráš rozkaz od „velkého krále“, aby všecka ta poučení kodifikoval a ověřil jejich platnost v „národním krbu“, v Judsku (Esdr 6,1 – 8,36). Stalo se to sice z motivů politických, ale význam činu byl velký. Sbírka naučení a podání se stává skutečným Zákonem. V pořečtěné Alexandrii v Egyptě se stal Mojžíšův Zákon juridicky platným pro židovskou menšinu. Jeho předpisy vykládali specializovaní právníci. Ať už se nám to líbí nebo nelíbí, skutečnost je taková, že daleko přesněji a snadněji vyjadřují zákony negativně. Člověk nerad slyší, co všecko musí. Stačí, když se mu řekne, 9

co nesmí, v ostatním se pak cítí svobodným. I desatero je v osmi případech negativní, jen dvě z nich vyslovují pozitivní povinnost. První příkaz v ráji bude zákaz: „Nebudeš jíst ze stromu poznání dobra a zla“(Gn 2,16-17). Než právě tato negativnost může být něčím velmi hodnotným. Je to odbourávání něčeho, ničení, odsouzení k neexistování. Nepokradeš! To znamená: v naší společnosti nesmí mít místo krádež. Nezabiješ! Vraždy se tu nesmějí vyskytovat. A podobně je tomu i jinde. Všechno, čemu říkáme společným jménem zlo, se má vyhladit. Už to samo by stačilo, abychom viděli negativní zákony v pozitivním světle. Ale Starý zákon jde ve svém pojetí Božích příkazů ještě dál. Informuje své posluchače o skutečné situaci člověka: „Hleď, dnes ti dávám před oči život a štěstí, smrt a neštěstí (na volbu). Chci tím, co ti nařizuji, abys miloval Boha, svého Pána, chodil po jeho cestách ...“ (Dt 30, 15-16). Mluvíme-li tzv. legálním, právním pojetí spravedlnosti ve Starém zákoně, nezapomeňme, že se nesmí vytrhnou texty z prostředí, ve kterém vyrostli. Dnes se tomu říká „Sitz im Leben“ a klade se na to velký důraz při vědeckém pochopení výroků, osob, událostí. Není to náhoda, že jsou v Pentateuchu mravní zákony nerozlučně spjaty s historií vyvoleného národa, předpisy se vplétají do líčení bojů a do vypravování o pochodu z Egypta do Zaslíbené země. Nemají samy v sobě absolutní smysl. Ale jsou nutným požadavkem k dosažení životního ideálu: dobytí země. Mluvíme o Starém „zákonu“, ale říká se též stará „smlouva“. Bůh se často na tuto smlouvu odvolává: „Budete-li skutečně poslouchat můj hlas a zachováte-li mou smlouvu, budete mými vyvolenými mezi všemi národy. Celá země je totiž moje; vy pak mně bude lidem kněžským, národem svatým“ (Ex 19, 5-6). Smlouva znamená stanovení podmínek mezi dvěma stranami. Příkazy Zákona je podrobně vypočítávají. Ale podmínky mají smysl jenom v souvislosti s tím, k čemu jsou stanoveny. Zákon je v Bibli cestou k tzv. příslibům, jak říká sv. Pavel: „Židé dostali přísliby“ (Ef 2,12). Ostatní národy nevědí, co chtějí, ale my víme, kam jdeme, oč usilujeme. A to je potřeba mít před očima. Je to ideál velký a bohatý. Nedá se vyjádřit jedním slovem. Bible užívá výrazy různé, všecky obrazné. Nejjednodušší a pro beduíny na poušti nejsnadnější k pochopení byl symbol země. Usadit se v bohaté zemi, co lepšího si mohl přát kočovný exulant? Zachování příkazů je proto motivováno tímto příslibem: „Bůh ti požehná v zemi, do které jdeš, abys ji vzal jako majetek (Dt 30,16). Aby se ideál stal přitažlivější, líčí se její hojnost, bohatost, bezpečnost, slibuje se vítězství nad všemi nepřáteli a nakonec trvalý mír. Těch několik náznaků už stačí k tomu, abychom pochopili smysl Zákona a jeho příkazů ve Starém zákoně. Jsou podmínkou k uskutečnění ideálu života, k tomu, aby dlouhá pouť pouští měla smysl a aby k něčemu vedla. I v Novém zákoně se mluví o přikázáních. Jsou sice nová, ale nejsou snazší, naopak kladou větší požadavky. Ježíš z nich nemíní nic slevit? „Jestliže mě milujete, budete zachovávat moje přikázání“(Jan 14, 15). Je tedy naprosto zbytečné uvažovat o tom, můželi nebo nemůže-li být křesťanství bez přikázání. Není ani tolik důležité myslit na to, aby byla vyjádřeny pozitivně a nebo suše negativně. Obojí formulace má své výhody a nevýhody. Existuje však jedno opravdové nebezpečí, to, které známe ve formě farizeizmu: dát příkazům a zákazům absolutní smysl, nevidět jejich vztah k příslibům, k ideálu života, ke Kristu. V tom případě se pak stávají zákony nejenom nesympatické, ale často i nemorální. Slovní hříčkou bychom mohli mluvit o nemorální morálce. Ztratí-li se z očí obraz Krista, jaký smysl ovšem mohou ještě mít jeho příkazy nebo zákazy? Tu je síla a slabost morální výchovy? Do jaké míry dovede pochopit zákony v souvislosti s Kristem. 10

„Für Christus habe ich gelebt, für Christus will ich sterben" Na svět přišla jako Helena Kafková 1. května 1894 v Husovicích, které jsou dnes součástí Brna. Její otec Antonín pocházel z Náměšti nad Oslavou, matka Marie ze západočeských Přeštic, ale seznámili se ve Vídni, kam odešli jako tisíce dalších Čechů za prací. Po svatbě se Kafkovi vrátili na Moravu, kde však dlouho nepobyli. Dva roky po narození dcery Heleny, již šestého dítěte, se přestěhovali zpět do rakousko-uherské metropole, kde rodina získala roku 1906 domovské právo. Helena zde navštěvovala dívčí měšťanskou školu, ale nepatřila k nejlepším žákyním - určitou roli zde sehrálo i to, že se u Kafků doma mluvilo česky. Po absolvování školy krátce pracovala jako služebná, prodávala tabák v trafice a nakonec nastoupila jako ošetřovatelka do jedné z vídeňských nemocnic. Zde se setkala s řeholnicemi třetího řádu svatého Františka, které zde pracovaly jako zdravotnický personál, a zatoužila stát se jednou z nich. Rodiče, ačkoli pocházeli z katolických poměrů, nebyli nadšeni. "Matka často plakala a chtěla jí tu věc vytlouct z hlavy. Ona však tím tvrdohlavěji trvala na svém," vzpomínala později Helenina sestra Valérie. Helena tehdy z domova utekla, ale pro nezletilost ji do kláštera nepřijali. Do řádu vstoupila až krátce před první světovou válkou - v dubnu 1914. Sloužit nemocným V přihlašovacím dotazníku uvedla, že do řádu vstupuje "z lásky ke službě nemocným". Co všechno ta slova znamenají, pocítila mladá klášterní novicka záhy - krátce po vstupu do řádu asistovala při těžkých operacích. Působila i na interně, kde hrozila infekce. "Nejenže byla nesmírně šikovná na operačním sále, ale uměla zacházet s těžce postiženými osobami a vydržela i tam, odkud mnoho jiných sester uteklo," vzpomínala na ni jedna z jejích kolegyň. Ani tato první těžká zkušenost neodradila Helenu od jejího vysněného záměru - v říjnu 1915 oblékla františkánské roucho a přijala řádové jméno Marie Restituta, Navrácená. Jako by volba řádového jména předurčila její další osud - Restituta ze Sory byla jako křesťanka popravena ve 3. století římským císařem. Její jmenovkyně, sestra Marie Restituta, složila první věčné sliby v roce 1916, definitivní rozhodnutí stát se nevěstou Kristovou pak stvrdila o šest let později. To však již habsburská monarchie neexistovala. Po jejím rozpadu se Helenin otec přihlásil k Masarykově republice, a získal tak československé občanství. Jaký byl vztah jeho řeholní dcery k tomuto státnímu útvaru, není známo. Prý se považovala za Vídeňačku, neboť v prostředí tohoto národnostně různorodého města vyrůstala. Jisté ovšem je, že v jejím chování, jak je popisují svědkové, nalezneme určité rysy typické pro českou národní 11

povahu. Když ve dvacátých letech rodiče Heleny Kafkové zemřeli, byly vazby k její rodné zemi zpřetrhány. Oblíbená, ale i přísná Na jaře 1919 hledaly vídeňské františkánky vrchní sestru do nemocnice ve městě Mödlingu nedaleko od Vídně. Tamní primář doktor Stöhr byl sice vynikající chirurg, ale měl pověst hrubého a konfliktního člověka. Neočekávalo se, že se o toto místo některá sestra přihlásí. Ale stalo se - zájem projevila Marie Restituta. Ačkoli jí bylo pouhých 25 let, stala se zanedlouho vůdčí osobností nemocnice. S obávaným primářem se spřátelila natolik, že jí svěřoval i výchovu svých dětí. "Při operacích, neoperoval-li sám primář, nýbrž některý z mladších lékařů, jsme měli dojem, že operaci vede ona. Měla nástroj připraven dřív, než operatér cokoli řekl. Mohli jsme se od ní hodně naučit," vzpomíná jedna rakouská lékařka, která pobývala v Mödlingu na studentské praxi. Oblíbená sestřička byla na druhé straně přísná a neústupná a její temperamentní povaha jí přivodila nejeden konflikt a vysloužila jí přezdívku sestra Resoluta. Přesto ji lékaři i sestry respektovali, mimo jiné pro její velký smysl pro spravedlnost. "Byla rezolutní v nejlepším slova smyslu, neznala otálení a kolísání," řekl o ní kněz z nedaleké farnosti. Pacienti zase oceňovali její laskavý přístup: "Měla osobní, srdečný kontakt se všemi, mohli jsme jí všechno říci, se vším k ní přijít. Věděla ihned, co koho tlačí a co kdo potřebuje. Byla mateřská k těm, kteří byli skutečně nemocní, citlivky a hypochondry nesnášela." Podle očitých svědků se sestra Restituta v některých věcech chovala jako většina ostatních. Když měla po zvlášť těžké operaci, chodila do místní hospody a hostinské, s níž se přátelila, vždy zavelela: "Běž, přines mi guláš a korbel piva!" Český národní mok byl dokonce jejím nejoblíbenějším nápojem a nejraději ho pila přímo z lahve. Údajně to dokázala tak zručně, že se to od ní někteří pacienti učili. To vše nezůstalo bez vlivu na její postavu - vážila prý přes 100 kilogramů. I když tak Helena Kafková nenaplňuje zažité představy o asketických světcích, byla ve skutečnosti hluboce pobožná. Breviář s sebou nosila i do hospody a den vždy končila modlitbou v nemocniční kapli.

12

Mezi dvěma kříži Po připojení Rakouska k hitlerovskému Německu v roce 1938 nastaly pro katolíky zlé časy. Arcibiskupský palác vídeňského kardinála Innitzera napadli zfanatizovaní příslušníci Hitlerjugend a nacistická diktatury dolehla i na poklidný život v Mödlingu. Primář Stöhr se přestal hlásit ke katolictví a odmítl nechat své nejmladší dítě pokřtít. Z jiného lékaře, doktora Stumfohla, se vyklubal tajný člen nacistické strany a SS. Zejména s tímto mužem začala mít Restituta, která považovala Hitlerovy názory za neslučitelné s učením Kristovým, stále více konfliktů. Proti nacismu bojovala nejprve skrytě, když nechala tajně pokřtít primářovu dceru, později proti němu dokonce vystoupila otevřeně. Když byly v roce 1940 slavnostně zprovozněny nové prostory mödlingské nemocnice, zavěsila Restituta nad vchodové dveře všech místností kříže, a to nikoliv hákové. Bylo nařízeno je odstranit, což však statečná sálová sestra ani její kolegyně Kajetána neučinily. Obě proto měly být z nemocnice vyhozeny, ale jelikož za ně nebyla náhrada, zůstaly. V prosinci 1941 si Restituta nechala v nemocnici sekretářkou opsat dva protinacistické letáky. Když se o tom dozvěděl esesák Stumfohl, oznámil věc policii. 18. února 1942, přesně na Popeleční středu, si pro Marii Restitutu přijelo gestapo a zatklo ji přímo na operačním sále. Poprava pro výstrahu Byla obviněna z přípravy velezrady. Je přitom podivné, že byla zatčena až dva měsíce poté, co se o její protinacistické činnosti dozvědělo gestapo. Zdá se, že její případ byl vybrán jako exemplární pro zastrašení Hitlerových odpůrců z řad katolíků. Restituta byla odsouzena 29. října 1942 k trestu smrti. Záhy přišlo několik žádostí o její omilostnění - kromě rodiny, vídeňského kardinála a papežského nuncia se za ni přimlouvali i někteří vysoce postavení nacisté, například vídeňský župní vedoucí Baldur von Schirach. Vedoucí kanceláře nacistické strany Bormann však označil 13

její čin za "nanejvýš nebezpečný" a zmírnění rozsudku zamítl. Helena Kafková alias sestra Marie Restituta tak byla 30. března 1943 ve Vídni popravena gilotinou. I v nacistickém vězení Restituta podporovala slabé a nemocné. "Vyzařovala z ní zvláštní síla; co řekla, tomu se věřilo. Její čestnost, otevřenost a přímočarost byly prostě jedinečné! Vliv, kterým sestra Restituta působila na spoluvězeňkyně, byl na základě jejího lidství a toho, čím vyzařovala její osobnost, skutečně velký," řekla o ní její spoluvězeňkyně komunistka. Taktéž její dopisy z vězení prozrazují obrovskou vnitřní sílu. Své představené napsala: "Je možné člověka od všeho vzdálit, je možné člověku všechno vzít, ale nikdo mu nemůže vzít víru, kterou má v srdci." Pasovský arcibiskup Eder žehná zvon bl. Sestry Restituty pro kostel sv. Otmara v Mödlingu, 16. 11. 2003

BEATA RESTITUTA ORA PRO NOBIS

MILLESIMO CENTESIMO ANNO MEDLINGENSIS

MICH GOSS J. GRASSMAYR - INNSBRUCK 2003

14

„Sestra Restituta Kafková nebyla ještě ani mladistvá, když projevila svůj úmysl vstoupit do kláštera. Rodiče se proti tomu postavili, ale mladá dívka zůstala věrna svému cíli stát se řeholní sestrou „z lásky k Bohu a k lidem“. Chtěla sloužit Bohu zvláště v chudých a nemocných. Byla přijata k františkánským milosrdným sestrám, aby naplnila své povolání v každodenní nemocniční službě, často náročné a monotónní. Její ošetřovatelská zdatnost, její rozhodnost a srdečnost způsobily, že mnozí ji nazývali sestra Rezoluta místo sestra Restituta. Svou odvahou a rozhodností ducha nedokázala mlčet ani tváří v tvář nacionálně socialistickému režimu. Bez ohledu na zákazy politických představitelů, sestra Restituta nechala ve všech pokojích nemocnice pověsit kříže. O Popeleční středě 1942 ji odvedlo Gestapo. Ve věznici pro ni začala více než rok trvající „Kalvárie“, která skončila na kříži. Poslední slova, která nám zanechala, byla: „Žila jsem pro Krista, pro Krista chci zemřít!“ Když hledíme na sestru Restitutu, můžeme spatřit k jakým výšinám niterné zralosti dokáže Boží ruka člověka přivést. Svým svědectvím Ukřižovanému riskovala život. Ukřižovaného pak chovala ve svém srdci, a znovu mu vydala svědectví krátce předtím, než byla vedena na popravu, když vězeňského kaplana požádala, aby jí „dal křížek na čelo“. Nám křesťanům může být odňato mnoho věcí. Ale kříž, jako znamení spásy, ten si vzít nedáme. Nedopustíme, aby byl odstraněn z veřejného života! Budeme poslušni hlasu svědomí, jež říká: „Více je třeba poslouchat Boha než lidi!“ (Skt 5,29). (Jan Pavel II. v homílii při beatifikaci sestry Restituty Kafkové, Vídeň - Heldenplatz, 21. června 1998) 15

SV. AMBROŽ, BISKUP MILÁNSKÝ

(katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 24. 10.)

Drazí bratři a sestry, svatý biskup Ambrož, o němž dnes budu mluvit, zemřel v Miláně v noci ze 3. na 4. dubna roku 397, na Bílou sobotu, když začínalo svítat. Den před tím, v pět hodin odpoledne se ponořil do modlitby, ležel na lůžku s rukama rozpjatýma jako na kříži. Podílel se tak na slavném velikonočním třídenní, na smrti a vzkříšení Pána. „Viděli jsme, jak pohybuje rty,“ dosvědčuje Paolino, věrný jáhen, který na vybídnutí Augustina napsal jeho životopis, „ale neslyšeli jsme jeho hlas.“ Jednu chvíli se zdálo, že se situace náhle zhoršila. Honorát, biskup z Vercelli, který byl v domě, aby asistoval Ambrožovi a spal v horním poschodí, byl Sv. Ambrož, freska v kopuli kaple sv. Anny v Pustiměři probuzen hlasem, který opakoval: „Honem vstaň! Ambrož umírá....“ Honorát ve spěchu sestoupil - pokračuje Paolino – a podal světci Tělo Páně. Sotvaže je Ambrož přijal a polkl, vypustil ducha a nesl sebou dobré viatikum. Tak se jeho duše posilněna mocí onoho pokrmu, nyní těší ze společnosti andělů“. V onen Velký pátek roku 397 rozpřažené ruce umírajícího Ambrože vyjadřovaly jeho mystickou účast na smrti a vzkříšení Pána. To byla jeho poslední katecheze: jeho slova mlčela, on ale ještě mluvil svědectvím života. Ambrož ještě nebyl nějak starý, když zemřel. Neměl ani šedesát let, protože se narodil kolem roku 340 v Trevíru, kde byl jeho otec prefektem tří Galií. Rodina byla křesťanská. Po smrti otce ho jeho matka ještě jako chlapce přivedla do Říma a připravovala ho na civilní kariéru tím, že mu zajistila solidní řečnické a právnické vzdělání. Kolem roku 370 byl poslán do Milána, aby spravoval provincie Emilii a Ligurii. A právě tehdy tam vzplál boj mezi pravověrnými a ariány, především po smrti ariánského biskupa Ausencia. Ambrož zakročil, aby uklidnil rozpálené mysli dvou proti sobě stojících frakcí a jeho autorita byla taková, že navzdory tomu, že byl prostým katechumenem byl provolán za milánského biskupa. 16

Až do té chvíle byl Ambrož nejvyšším vládním úředníkem severní Itálie, kulturně velmi dobře vybavený, ale stejně bez jakékoli důkladnější znalosti Písem, a proto se nový biskup usilovně pustil do studia. Naučil se znát a komentovat bibli z děl Origena, nesporného mistra „alexandrijské školy.“ Tímto způsobem Ambrož přenesl do latinského prostředí meditace o Písmech, které začal Origenes; zaváděl na Západě praxi lectio divina. Metoda lectio divina pak vyhraňovala celou jeho kazatelskou spisovatelskou činnost. Je ho spisy vyvěrají právě z modlitebního naslouchání Božímu slovu. Začátek jedné Ambrožovy katecheze výborně ukazuje, jak svatý biskup aplikoval Starý zákon na křesťanský život: „Když se četly historie patriarchů a průpovědi přísloví, jednali jsme každý den o morálce,“ říká biskup svým katechumenům a nově pokřtěným z Milána, „abyste si, jimi vychovaní a poučení, zvykli vstupovat na cestu Otců a následovali jejich cestu poslušnosti Božím přikázáním.“ (I misteri 1, 1) Tak Ambrožovo kázání, které představuje nosné jádro jeho nesmírného literárního díla, vychází z četby posvátných knih, abychom žili v souladu s Božím zjevením. Je zřejmé, že osobní svědectví kazatele a úroveň příkladnosti křesťanské komunity podmiňují účinnost kázání. Z toho hlediska je příznačný úryvek z „Vyznání“ sv. Augustina. Co pohnulo srdcem mladého afrického řečníka, skeptického a rozervaného, a co ho přimělo k obrácení, nebyly především pěkné homilie biskupa Ambrože ( i když je hodně obdivoval). Bylo to spíše svědectví milánské církve, která se svorně modlila a zpívala jako jediné tělo. Církev schopná odporovat svévolným činům císaře a jeho matky, kteří se v první dnech roku 386 znovu pokusili zabavit kultovní budovu (chrám) pro ariánské obřady. „V budově, která měla být zabavena,“ vypráví Augustin, „zbožný lid bděl a byl ochoten zemřít se svým biskupem“. Toto svědectví je ve Vyznáních cenné, protože naznačuje, že se něco hýbalo v nitru Augustina, který pokračuje: „Také my, i když ještě duchovně vlažní, jsem se podíleli na vzrušení celého lidu (Vyznání 9,7). Ze života a příkladu biskupa Ambrože se Augustin naučil kázat. Můžeme se odvolat na proslulou africkou řeč, která si zasloužila, aby byla po mnoha stoletích citována koncilní konstitucí Dei Verbum: „Proto všichni příslušníci duchovního stavu,“ nabádá Dei Verbum v článku 25, „především Kristovi kněží a další, kteří se jako jáhni nebo katecheté věnují službě slova, musí zůstat v trvalém styku s Písmem vytrvalou duchovní četbou a důkladným studiem, aby se nikdo z nich nestal „jenom navenek povrchním kazatelem, kterému se uvnitř nenaslouchá“. Drazí bratři a sestry, chtěl bych vám předložit jakousi „patristickou ikonu“, která vyložena ve světle toho, co jsme řekli, účinně reprezentuje „srdce“ Ambrožova učení. V šesté knize Vyznání Augustin vypráví o svém setkání s Ambrožem; byla to jistě velmi důležitá událost v dějinách církve. Doslovně tam píše, že kdykoliv zašel za milánským biskupem, nacházel ho pravidelně zaměstnaného se zástupy lidí, kteří byli plni problémů a pro jejich potřeby nešetřil časem ani silami; nebo když nebyl s nimi (a to bývalo jen na velice krátkou chvíli), buď občerstvoval tělo nezbytným pokrmem nebo živil ducha čtením. A zde Augustin nestačí žasnout, protože Ambrož četl Písmo se zavřenými ústy, jen přelétal řádky očima (srov. Vyznání 6, 3). Vždyť v prvních křesťanských staletích byla četba chápána jen jako prostředek hlásání, a číst hlasitě také usnadňovalo čtenáři chápání toho, co čte. Že mohl Ambrož jen očima přelétat stránky, to naznačovalo udivenému Augustinovi zvláštní schopnost a důvěrnou znalost Písma. A tedy v té četbě, při níž nepohnul rty, kde srdce usiluje dosáhnout plné pochopení Božího slova – to je „ikona“ toho, o čem mluvíme – lze 17

zahlédnout metodu ambrosiánské katecheze: je to samo Písmo, důvěrně asimilované, jež dává obsahy, které je třeba hlásat, aby to vedlo k obrácení srdcí. Tak podle učení Ambrože i Augustina katecheze je neoddělitelná od svědectví života. Katechetovi může také posloužit to, co jsem napsal v „Úvodu do křesťanství“ o teologovi: Kdo vychovává k víře, nemůže riskovat, aby se jevil jako nějaký klaun, který jen „profesionálně“ hraje nějakou roli . Spíše, abychom užili oblíbeného obrazu Origena, spisovatele, kterého si Ambrož zvláště cenil, musí být jako milovaný učedník, který položil svou hlavu na srdce Mistra a tam se naučil způsobu, jak má myslet, mluvit a jednat. A koneckonců pravý učedník je ten, kdo hlásá evangelium nejvěrohodnějším a nejúčinnějším způsobem. Jako apoštol Jan, biskup Ambrož, který se nikdy neunavil opakováním slov: Omnia Christus est nobis! Kristus je pro nás vším! - zůstává autentickým svědkem Pána. Jeho vlastními slovy, plnými lásky k Ježíšovi, zakončeme naši katechezi : „Omnia Christus est nobis! Chceš-li zahojit ránu, On je lékař, spaluje-li tě horečka, On je pramen; jsi-li drcen nepravostí, On je spravedlnost; potřebuješ-li pomoc, on je síla; bojíš-li se smrti, On je život, toužíš-li po nebi, On je cesta, jsi-li v temnotách, on je světlo... Okuste a vizte, jak dobrý je Pán: blažený je člověk, který v Něho doufá (De Virginitate 16, 99).

!

Malá cesta duchovního dětství

(prof. P. Richard Čemus S.J. k 10. výročí prohlášení sv. Terezie z Lisieux učitelkou Církve)

Vyrazit na cestu, snášet námahu putování, zažít nečekaná setkání, a nakonec radost z dosažení cíle, uvědomit si, že je život pouť. Tak by se asi dalo shrnout, co láká každoročně novodobé poutníky vydat se pěšky na posvátná místa. Obnovují-li se tu středověké tradice z dob, kdy Evropu křižovali poutní cesty do Říma, do Jeruzaléma, do Compostely, a jinam, pak jistě ne z nouze, vždyť letadlem by to dnes stálo míň; je to spíš z touhy vybočit ze zaběhaných kolejí všedního života společnosti, stále dokonaleji organizované, která člověka sice zabezpečuje, ale zároveň ochuzuje o radost spontánního prožitku. Sociologové a psychologové poukazují na to, že se tu současný životní pocit promítá do religiozity, tedy do způsobu, jak mnoho lidí dnes žije, nebo hledá, víru v Boha. Například do Compostely putují nejen zbožni katolíci, ale vůbec hledači smyslu života. Na druhou stranu je dnes zřejmý odklon od tradičních církví s jejich pevným systémem neměnných pravd a příklon k náboženstvím nebo 18

spiritualitám dálného Východu, které se chápou neurčitěji jako „cesta“. Taoismus to má slovo „tao“ (=cesta) přímo jako program v názvu. Pro křesťany je to jistě výzva znovu objevit dynamický prvek v církvi. Ne náhodou zdůraznil už II. vatikánský koncil, že církev je Boží lid na cestě do království. Putovat, znamená neuvádět pravdy víry do života zvenčí, ale zažít, jak vyvěrají ze samého života, podobné dítěti, jež se nechá vést za ruku Otcem. Víra tak z abstraktního přesvědčení přechází v důvěrné poznání Toho, kdo vybízí „pojď a následuj mně“ a který na otázku „Pane, kde bydlíš?“ nedává přesnou adresu, ale povolává za poutníky: „Pojďte a uvidíte!“. Je tomu deset let, kdy v neděli 19. října 1997, Jan Pavel II. prohlásil svatou Terezii od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, neboli Terezii z Lisieux učitelkou církve. Už sám fakt, že úmysl tak učinit ohlásil během 12. světového dne mládeže v srpnu téhož roku v Paříži, bylo výmluvné: Světové dny mládeže, na které statisíce mladých putují ze všech koutů světa na setkání s papežem, jsou znamením způsobu, jak a kde mladí dnes hledají Krista. A právě jim a s nimi celé církvi Jan Pavel II. předložil svatou Terezičku jako učitelku. Proč právě jí, která nestudovala teologii a zemřela ve svých 24 letech aniž překročila zdi kláštera? Ze všech 33 dosud prohlášených učitelů církve je malá Terezička nejmladší a vedle Terezie Avilské a Kateřiny Sienské je v dějinách církve třetí ženou vůbec, které se dostalo takového vyvýšení. Titulem učitel, či učitelka církve - vysvětloval mladým Jan Pavel II v Paříži „magistérium zamýšlí poukázat na to,…že učení, které vyznává a hlásá určitá osoba je orientací nejen proto, že je v souladu se zjevenou pravdou, ale protože vrhá nové světlo na tajemství víry a přináší hlubší poznání Kristova tajemství“. Ono nové světlo a ono hlubší poznání, za které vděčíme Terezičce, se pak dá vyjádřit dvěma slovy: malá cesta neboli duchovní dětství. Tak totiž ona sama nazývala svou spiritualitu, svůj způsob jak dojít k Bohu. Malá cesta pro ní znamenala nevyhledávat žádné mimořádné duchovní dary, ale žít v duchovní skromnosti. A právě touto odzbrojující prostotou stále přitahuje a otvírá cestu k Bohu těm, kteří by se zalekli po ní jít, kdyby byla složitá. V tom je Terezička v podivuhodném souladu dokonce i se starověkou moudrostí: „Velký člověk je ten“, řekl čínský filosof Meng Tse ve 4. století před Kristem, „který neztratil srdce dítěte“. Tato dávná lidská moudrost nachází potvrzeni a naplnění v Kristových slovech: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království“. Terezina malá cesta duchovního dětství učí žít v bezprostřednosti dítěte, pro které neexistuje ani včera ani zítra, ale přítomný okamžik, naplněný blízkostí matky a otce. Je to předchuť nebeské blaženosti jako věčného nyní, překypujícího láskou v trojjediném Bohu. Snad právě toto se dnešní člověk nejvíc potřebuje učit, aby mu pro samé plánování život neprotekl jako písek mezi prsty. Lék tu je jen pokorné putování, v důvěře, že ten, který pozval na cestu, dá sílu pro každý dalši krok. Kdo žije plně v přítomnosti, rozpozná Boží ruku i ve všedních událostech života a zakusí že ho Bůh neomylně vede k cíli. Tak, jak to popisuje malá Terezička v Dějinách duše, nebo jak to opěvuje v Písni na dnešní den, z 1. června 1894, jejíž jedna sloka zní: Můj strážný anděle, přikryj mě křídly svými, sviť, aby směr mé cesty zůstal ozářen, volám tě, veď mě a pomáhej vnuknutími aspoň po dnešní den. 19

Tomáš Špidlík

„Maranathà“ ŽIVOT PO SMRTI

„Maranathá“, „Přijď, Pane“, byla jednou z proseb prvních křesťanů. Podle svatého Pavla jsou křesťané „těmi, kdo milují parúsii“ (2Tim 4,8), kdo s radostí čekají na druhý příchod Pána. Jestliže tomu tak mnohdy není, je to i proto, že vzniklo přesvědčení, že existují dva různé životy a jednoho dne se musí nevyhnutelně jeden opustit, aby se přešlo do druhého. To pak činí člověka tragicky rozděleným. Navíc, jistá teologie, se chopila témat, která se vztahují k eschatologii (smrt, soud, peklo, život věčný, …), vypočítává je jedno vedle druhého, a tím přeměnila symboly v logický systém, bez jakéhokoli vztahu ke konkrétnímu životu. Kardinál Špidlík prochází patristické a východní prameny, které popisují poslední časy jako nové stvoření, jako setkání Boží činnosti s dozráváním světa, kde dějiny nejsou jen materiálem pro soud, ale také „stavebními kameny“, z nichž povstane nový Jeruzalém. (kniha vyšla italsky v březnu 2007)

Poslední soud (2) Poslední soud: Kristovo vítězství Výmluvná forma podobenství z Ježíšova apokalyptického vyprávění (srv. Mt 25,31-46) se nabízí, aby dostala přednost při meditacích, kázáních a ikonografii více než ostatní eschatologické pravdy. Je samo sebou, že i v tomto případě, prostoduchý výklad falšuje pravý smysl obrazu. Na druhé straně není těžké obsáhnout základní zjevení, jímž se inspiruje. Dějiny světa musí skončit vítězstvím motivu, s nímž byl stvořen: triumfem Boží lásky, uskutečněné v Kristu, pokořením všeho zla, způsobeného hříchem. Hledáme-li starozákonní předobraz, můžeme se zastavit u řady zlořečení a naproti tomu požehnání, jak jsou vyjmenována v Deuteronomiu (kap. 27-27), zakončená napomenutím: „Vy všichni dnes stojíte před Pánem, svým Bohem, … abys uzavřel s Pánem, svým Bohem, smlouvu, potvrzenou přísahou, kterou s tebou dnes činí Pán, tvůj Bůh“ (Dt 29,9.11). Je tu patrná analogie, ale i rozdíly. Společným prvkem je radikální oddělení zlých a dobrých. Kritériem tohoto rozdělení je Pánův zákon. Nicméně Bůh, původce zákona, stojí téměř v pozadí. Lidé jsou souzeni podle zachovávání slov Tóry. V podobenství nového zákona je naopak na prvním místě osoba Krista: pravým smyslem zákona a jeho kritériem je osobní láska Pána. Dalo by se říct, že celé lidstvo prochází duchovním vývojem, který zakusil svatý Pavel: poznání, že smyslem zákona je Kristus. V porovnání se svatým Pavlem, je tu však ještě jistý pokrok ve vývoji: nyní se Kristus zjevuje ve slávě svého mystického těla, přítomného ve všech svých údech: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto nejnepatrnějších, mně jste učinili“ (Mt 25,40). Tím vývoj vesmíru dospěl ke svému cíli. Kristus, prvorozený všeho tvorstva, je nyní oslaven jako ten, kdo dává smysl všem. Můžeme porovnat tři fáze této evoluce. První stvoření bylo skončeno za šest dní, když se objevil člověk jako koruna tvorstva. Dílo je zdůrazněno a slaveno odpočinkem sedmého dne, soboty. Druhá fáze sestupu Boha do dějin Izraele vrcholí zjevením Bohočlověka a je slavena nedělními liturgiemi Církve. Ve třetí fázi, té kosmické, se zjevuje Kristus universální a po ní následuje „osmý den“ věčnosti. Ve kterém okamžiku se uskutečňuje Kristův soud? Teologové rozlišují osobní soud po smrti každého člověka, a universální soud, na konci věků. Jsou to určující okamžiky naší dějinné existence. Jsou však neoddělitelné ve věčné existenci Boží, ale také ve věčné ve věčné přítomnosti jeho působení v dějinách. V Krédu se modlíme: „Který přijde soudit 20

živé i mrtvé“. Řecké „erchomenos“ vyjadřuje příznačnější výklad: ne pouze „že přijde“, nýbrž že „je přicházející“ postupně, skrze celé dějiny, aby soudě zachraňoval. Je pochopitelné proč prvním křesťanským chrámům vévodil obraz Krista jako císaře. Vítězství křesťanství nad římským impériem se jevilo jako velké znamení časů, převrat hodnot, jež ovládaly společnost: Ježíš, krátce předtím, ve jménu císaře ukřižovaný, nyní sedí na trůnu jako pravý vládce svého údělu, neboť jemu náleží sláva, moc a království na věčné věky. Trůn je symbolem královské moci. Jeho mohutnost ukazuje na královu moc. Trůn olympského Jupitera je znázorněn jako nehybný mramorový blok. Je překvapivé, jak s ním kontrastují křehké a mnohdy vratké nohy Krista Pantokratora, krále nebe a země. On totiž nečerpá svou sílu z trůnu, ale naopak, trůn je pevný protože, že je neochvějný Ten, kdo na něm sedí. V úvahách Otců se však tato „císařská“ perspektiva záhy rozšiřuje až se stává kosmickou. Nebesa a země se stýkají u Kristových nohou. Jestliže se podrobené národy bály síly panovníků, svobodní občané, požívající pax romana byli sužováni strachem hlubším: věděli, že ani jejich císař, ani samotní bohové, úředně uctívaní, nebyli s to zbavit člověka kosmických sil, otroctví prvků, neúprosného osudu. Od těchto mocností neexistuje jiná spása, než odvolání na Krista, tvůrce nebe i země, jenž sedí na trůně a který má na ikonách pod nohama nebeské kruhy, obraz kosmických sil.

Vítězství nad Zlem Kristovo vítězství znamená porážku zla. Ale jak chápat zlo? V dobách Otců se vyskytovaly dvě vzájemně protichůdné pozice. Na jedné straně nám Bible představuje „hřích světa“ jako strašlivou sílu, často zosobněnou rysy Pokušitele, Zlého. Na druhé straně samotní Otcové vnímají povinnost příkře se stavět proti dualizmu, a v důsledku toho prohlašují zlo za „nebytí“, za nedostatek dobra, za nemoc, z níž je třeba se uzdravit. Tento dvojí postoj se znovu nachází v učení askétů. Tito se cítí být atlety, zaměstnanými v boji proti démonům, ale trpce pozorují, že zlo proniklo do jejich srdcí ve formě osobního hříchu, nad nímž je třeba zvítězit vnitřní očistou. První aspekt bude stále zřetelnější v ruské spiritualitě, a to z důvodu její personalistického zaměření, zatímco v asketických knihách Západu sklouzává osobnost démona do druhé roviny. Démonologie ruských mnichů dává ožít zkušenostem mnichů Egypta, Palestiny, Sýrie, a následně nabývá stále více formy přímého střetu Krista s Antikristem. S výrazem Antikrist (doslova „proti-Kristus“) se setkáváme vyloženě v listech svatého Jana (srv. 1Jan 2,18.22; 4,3; 2Jan 7). Ale skutečnost, kterou vyjadřuje, se nachází v různých biblických statích. Rádo se tu vidí pozůstatek antického východního dualizmu. Je tu však značný rozdíl. V mytologiích, dobrá božstva po vítězství nad panujícími chaotickými silami, vždy zaujímají jejich místo. V Bibli, naopak, první místo patří neodmyslitelně Bohu; jeho nepřítel se vplíží do ráje ve formě hada (srv. Gen 3) a v průběhu celých dějin Satan jedná vždy prostřednictvím stvořených sil, především lidí, kteří se stali Bohu nepřátelskými. Pohanští králové jsou často v pokušení postavit se na roveň Bohu (srv. Ez 28,2s; Iz 14,13), ale jejich nadvláda trvá vždy omezený čas, dokud „Gog, král Magogu“ (Ez 38-39) nebude definitivně poražen, způsobem, jenž nacházíme působivě popsán v Apokalypse. Křesťané byli často v pokušení ztotožňovat Antikrista s pronásledovateli, jako byl Nero. Tato označení jsou však pochybná, nebezpečná, a mnohdy motivovaná sektářským duchem. Jestliže v Rusku, na straně naivních, se toto označení dávalo i Petru Velikému a Napoleonovi, literáti naproti tomu vytvářeli 21

symbolické postavy jako představitele směrů, nebezpečných pro současné křesťanství jejich doby. Zmíníme alespoň tři hlavní příklady. Gogol dal Antikristu formu falešného „generálního inspektora“, který nažene strach svým podřízeným, způsobí zmatky a nakonec je sám oslepen přeludem svých lží. Když se pak ukáže pravda, všichni zkamení při příchodu pravého Generálního Inspektora, který je symbolem Boha. Gogol představuje tuto alegorii jako komické divadlo, ale jeho záměrem byl ukázat tragédii civilizace, která se považuje za pokročilou, ale přitom se zakládá na lžích a iluzích falešných důležitostí, aby zapomněla na to, co je pravdivé. Dostojevskij nám ukazuje Velkého Inkvizitora, člověka nezlomné víry a asketického života. Když ale vidí, že Kristovo poselství se zdá příliš tvrdým, snaží se oslabit jeho požadavky pro slabé lidi a přijímá pokušení, kterým Kristus vzdoroval. Touto blahovůlí se nachází ve stavu, kdy odsuzuje samotného Krista, který přišel podruhé na svět. Na začátku jej uvrhne do vězení, ale přemožen jeho láskou ho propouští, ovšem s napomenutím, aby se už nikdy na tuto zem nevracel. Setkání Krista s Velkým Inkvizitorem by se dalo přirovnat k prostřednictví dvou zástav u svatého Ignáce z Loyoly, neboť i protiklady a ignaciánské volby slouží k rozlišení pravé tváře Krista od jeho podlých falsifikátů. Nejpůsobivější je Vyprávění o Antikristu, které napsal Solověva na konci svého života. Kristův odpůrce se zjevuje ve formě – řekli bychom – laického idealizmu: inteligentní člověk, schopný nastolit všechny hodnoty, po nichž lidstvo touží – mír, blahobyt, vědu, umění, dokonce i hodnoty vlastní Církvi, jako Písmo, liturgií a primát římského papeže. Většina věřících jej proto přijímá. Proč tedy malá skupina kolem starce Jana, papeže Petra II. a protestantského profesora Ernsta Pauliho jeho návrhy odmítá? Tito tři se spojili ve vyznání základní pravdy víry: „To, na čem na prvním místě záleží, je osoba Krista“. A právě toto vyznání rozpoutalo Antikristův hněv a způsobilo katastrofy. Svět, žijící zcela bez Krista, se může zachránit jen druhým příchodem Krista na zem. Toto Vyprávění je přidáno na závěr textu s titulem Tři rozhovory, jakési formy rozhovorů, která se odvolává na téma diskuzí s Tolstým. Tento poslední dával přednost morálce evangelia před osobou Spasitele. Navíc, - podle Berďajevova výkladu – se tu Solověva snaží zúčtovat se svou minulostí, dobou velkých teokratických a humánních iluzí. Jeho život mu dal ve skutečnosti pochopit, že dobra nelze dosáhnout – či zlo nelze vymýtit – vzděláním, výchovou či nastolením spořádané a ideál-ní společnosti. Je-li osoba podstatně vztahem, pak rozhodným okamžikem v jejím životě je setkání s Kristem a konečné rozhodnutí pro osobu Krista. Vztah s jinými lidmi se zachrání jen, když v nich vidíme Krista. Tak přicházíme k druhému podstatnému aspektu posledního soudu: spáse věřících. (o ní však příště) 22

Die Anteilnahme an den Situationen und Nöten der Menschen führt zu einem „neuen“ Miteinander und wirkt sinnstiftend

Významnou etapou návštěvy Benedikta XVI. v zemi našich sousedů bylo setkání s Rakouskými dobrovolníky, tzv. volontariátem ve Velkém sále proslulého vídeňského Koncertního domu. Několik hudebních skvostů od Mozarta a Brücknera v podání Vídeňské filharmonie tvořily rámec tohoto setkání ve zcela zaplněném sále pro 1800 osob i za účasti Rakouského prezidenta Heinze Fischera. Takto vyjádřili své sympatie Petrovu nástupci představitelé církevních, ale i státních organizací Rakouských dobrovolníků, z nichž většinu tvořili mladí lidé. Dva z nich Svatého otce také v úvodu oslovili. 21 letý Bernhard Skritek, na jehož příjmení je mimochodem slyšet, jak hluboké jsou vztahy mezi Rakušany a Čechy, mimo jiné řekl: „Vaše návštěva se končí setkáním s námi, kteří sloužíme našim bližním a rozpoznáváme Krista v ženách a mužích kolem nás. Prosíme Vás o slovo povzbuzení pro všechny ženy a muže v organizacích volontariátu; pro nás mladé, abychom se nechali přitáhnout tímto závazkem a pro všechny nositele politické odpovědnosti ve veřejných strukturách.“

Ve svém pozdravu pak salzburský arcibiskup Alois Kothgasser mimo jiné také zajímavým způsobem vyčíslil činnost rakouských dobrovolníků a řekl, že v Rakousku za loňský rok dobrovolníci věnovali společnosti 17 milionů hodin, přičemž vytvořili hodnotu ve výši 23

přibližně 3 a půl miliardy eur. Papež se pak ve své obsáhlé promluvě zaměřil na přínos dobrovolníků k budování civilizace lásky: Slovutný pane prezidente, nejdůstojnější pane arcibiskupe Kothgassere, milé dobrovolnice a ctěné spolupracovnice a spolupracovníci různých pomocných služeb v Rakousku slovutné dámy a pánové, ale především moji milí mladí přátelé! Na toto setkání s vámi dnes, na závěr své návštěvy Rakouska, jsem se obzvláště těšil. Přistupuje k tomu přirozeně také radost z toho, že jsem si mohl nejen vyslechnout nádherně provedeného Mozarta, nýbrž směl jsem i neočekávaně slyšet „Wiener Sängerknaben“. Velmi srdečný dík! Je to krásné setkat se s lidmi, kteří se v dnešní společnosti snaží dávat tvář poselství evangelia; vidět starší i mladší, kteří dávají konkrétně pocítit církvi i společnosti onu lásku, která nás jako křesťany uchvátila: Je to láska k Bohu, která nám dává poznat spoluobčana jako bližního, jako bratra nebo sestru! Naplňuje mne vděčností a obdivem, že se tolik lidí různého věku v této zemi velkodušně a dobrovolně angažuje; jim všem a čestným funkcionářům v Rakousku bych dnes rád projevil zvláštním způsobem svou úctu. Vám, ctěný pane presidente a vám milý pane arcibiskupe ze Salzburgu, jakož i všem vám, mladým zástupcům dobrovolníků v Rakousku, velmi srdečně děkuji za krásná a hluboká slova, která jste mi právě řekli. Díky Bohu, je to pro mnoho lidí věc cti dobrovolně se angažovat pro druhé, pro sdružení, pro nějaký spolek nebo pro určitou potřebu společného dobra. Taková angažovanost je nejprve příležitostí rozvinout svou osobnost a aktivně a odpovědně se zařadit do společenského života. Přesto jsou důvodem tohoto konání někdy velmi rozdílné motivy. Často stojí na počátku zcela prostě vůle vykonat něco smysluplného a užitečného a otevřít oblast nových zkušeností. Mladým lidem jde přirozeně a právem o radost a krásné zážitky, o zkušenost pravého kamarádství při společné, smysluplné akci. Často se spojují vlastní ideje a iniciativy s účinnou blíženskou láskou; jednotlivec se přitom zapojuje do nosného společenství. Rád bych na tomto místě vyjádřil svůj zcela osobní dík za tuto vyhraněnou „kulturu dobrovolnosti“ v Rakousku. Rád bych poděkoval každé ženě, každému muži, všem mladým a všem dětem – dobrovolná angažovanost dětí je stále na vzestupu pomysleme jen na akci „Sternsinger“ o vánocích“ - Vy jste se už, pane arcibiskupe, o ní zmínil. Rád bych také přitom poděkoval především za ony malé i velké námahy a služby, které nejsou vždycky vidět. Děkuji a „Pán Bůh zaplať“ za váš přínos k vybudování 24

civilizace lásky, která slouží všem a vytváří domov. K blíženské lásce nelze nikoho delegovat; Stát a politika – Vy, pane presidente jste to řekl – ji totiž nemohou nahradit přes veškeré potřebné úsilí o sociální stát. Ona vždycky vyžaduje osobní dobrovolné nasazení, pro které však stát má a musí vytvořit příznivé podmínky. Díky tomuto nasazení si pomoc uchovává svou lidskou dimenzi a nestává se odosobněnou. A právě proto nejste vy dobrovolníci žádnou výplní mezer v sociální síti, nýbrž přispíváte k tomu, aby naše společnost měla lidskou a křesťanskou tvář. Právě mladí lidé touží po tom, aby jejich schopnosti a talenty byly „probuzeny a objeveny“. Dobrovolníci chtějí, aby byli požádáni a osobně osloveni. „Potřebuji tě!“ „Ty to dokážeš“. Jak nám dělá dobře takové oslovení. Právě ve své lidské prostotě odkazuje na Boha, který každého z nás chtěl, každému dal jeho úkol, ano každého z nás potřebuje a čeká na naše nasazení. Tak Ježíš povolal lidi a dal jim odvahu k velkému (dílu), na které by se sami neodvážili. Dát se oslovit, rozhodnout se a pak se bez obvyklé otázky po užitečnosti a zisku vydat na cestu – tento postoj zanechává uzdravující stopy. Svatí tuto cestu naznačili svým životem. Je to zajímavá a napínavá, velkodušná a právě dnes aktuální cesta. Ano ke svobodné a solidární angažovanosti je rozhodnutí, které činí člověka svobodným a otevřeným k potřebám druhého, k požadavkům spravedlnosti, ochrany života a uchovávání stvoření. V úkolech dobrovolné služby jde o klíčovou dimenzi křesťanského obrazu Boha a člověka: o lásku k Bohu a bližnímu. Milí dobrovolníci, milé dámy a pánové, angažovat se jako dobrovolníci je ohlasem vděčnosti a zároveň předávání lásky, kterou jsme sami zakusili. „Deus vult condiligentes Bůh chce ty, kteří milují s Ním“ řekl teolog Duns Scotus v 13. století (Opus OxonienseIII.,d.32 q. 1 n.6). Viděno takto, má dobrovolné nasazení mnoho co do činění s milostí. Kultura, která chce všechno vyúčtovat a také všechno zaplatit, která chce společenský život vtěsnat do svíravého korzetu práv a povinností, zakouší skrze nesčetné dobrovolně angažované spoluobčany, že sám život je nezasloužený dar. I když mohou být důvody a cesty dobrovolného angažování rozdílné, mnohostranné a také protichůdné, jejich základem je koneckonců pospolitost, jež je „zadarmo“. Zadarmo jsme dostali život od našeho Stvořitele, zadarmo jsme byli osvobozeni ze slepé uličky hříchu a zla, zadarmo nám byl darován Duch s jeho rozmanitými dary. Ve své encyklice jsem napsal: „Láska je zadarmo, neprojevuje se proto, aby dosáhla nějakého účelu.“Kdo je v pozici pomáhajícího, poznává, že právě tímto způsobem je pomáháno také jemu; není to je jeho zásluhou ani důvodem ke chlubení. Tento úkol je milostí (srov. Deus caritas est,31c.35). Zdarma dáváme dále, co jsme dostali, skrze naše angažování, skrze naši dobrovolnou funkci. Tato logika „bezplatnosti“ přesahuje pouhou morální povinnost či nárok. Bez dobrovolnického nasazení nemohly, nemohou a nebudou moci trvat společné dobro i společnost. Dobrovolná ochota žije a osvědčuje se za hranicemi vypočítavosti a očekáváné protislužby; rozbíjí pravidla ekonomie a trhu. Vždyť člověk je mnohem více než pouze ekonomicky jednající faktor, s nímž se podle toho zachází. Stálý rozvoj a důstojnost společnosti vždy znovu závisí právě na oněch lidech, kteří konají více, než je jejich povinností. Milé dámy a pánové! Dobrovolnické nasazení je služba důstojnosti člověka, která se zakládá na jeho podobnosti Bohu. Irenej z Lyonu říká: „Boží slávou je žijící člověk. Život člověka je však patření na Boha“(Adversus haereses IV, 20,7). Mikuláš Kusánský rozvíjel tento názor ve svém díle o patření na Boha takto: „A protože oko je tam, kde pobývá láska, zakouším, že Ty mě miluješ... Tvé patření, Pane je láska... Když se na mne díváš, 25

dáváš se, skrytý Bože, zahlédnout i ode mne... když se díváš, oživuješ... Tvé patření je působení.“(De visione Dei/Die Gottesschau, v: Philosophisch-theologische Schriften, vydal a uvedl Leo Gabriel, přeložil Dietlind a Wilhelm Dupre, Wien 1967, sv. III,105111). Pohled Boha – Ježíšův pohled nás zažíhá láskou. Pohledy mohou jít do prázdna nebo dokonce pohrdat. A pohledy mohou dávat vážnost a vypovídat o lásce. Osoby nasazené dobrovolně dodávají lidem vážnost, připomínají důstojnost člověka , vzbuzují životní radost a naději. Představitelé dobrovolnictví jsou strážci a advokáti lidských práv a lidské důstojnosti. S Ježíšovým pohledem je spojena ještě jiná forma dívání. „Viděl a přešel kolem“, tak to stojí v evangeliu o knězi a levitovi, kteří viděli ležet na okraji cesty polomrtvého, ale nazasáhli (Lk 10, 31.32). Lidé vidí a přehlédnou, mají nouzi před očima, a přesto se jich to nedoktne. To patří k onomu studenému proudění současnosti. V pohledu druhého, právě onoho druhého, který potřebuje naši pomoc, zakoušíme konkrétní požadavek křesťanské lásky. Ježíš Kristus nás neučí mystice zavřených očí, nýbrž mystice otevřeného pohledu a tím bezpodmínečné povinnosti být vnímaví pro situaci druhého, pro situaci, v níž se nachází člověk, který je podle evangelia naším bližním. Ježíšův pohled, škola Ježíšových očí vede k lidské blízkosti, k solidaritě, ke schopnosti dělit se o čas, dělit se o nadání a také o hmotná dobra. Proto musí být „pro všechny, kteří jsou činní v charitativních organizacích církve, příznačné, že nekonají jen vytříbeným způsobem to, co se má udělat – což je důležité – nýbrž, že prokazují pozornost se srdce.... Toto srdce vidí, kde je zapotřebí lásky a jedná podle toho“(Deus caritas est, 31a.31b). Ano „musím se stát milující osobou, jejíž srdce je otevřeno pro nouzi druhého. Pak naleznu svého bližního nebo lépe: pak jím budu nalezen“. Přikázání milovat Boha a svého bližního (Mt 22, 37-40; Lk 10, 27) nám nakonec připomíná, že my křesťané cestou lásky k bližnímu prokazujeme čest Bohu – to už říkal arcibiskup Kothgasser, když citoval Ježíšova slova: „Co jste učinili jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste učinili (Mt 25, 40). Je-li Ježíš přítomný v konkrétním člověku, s nímž se setkám, pak činnost konaná dobrovolně se může stát zkušeností Boha. Účast na situacích a strastech lidí vede k „nové pospolitosti“ a působí, že člověk nachází smysl. Tak může dobrovolnická služba napomoci osobám, aby vyšly z izolace a zapojili se do společenství. Nakonec bych rád poukázal na sílu a význam modlitby pro ty, kteří jsou činní v charitativní práci. Modlitba k Bohu je východisko z ideologie nebo rezignace tváří v tvář tomu, že člověk zakouší, jak je bída bezmezná. „Křesťané nadále věří navzdory 26

veškeré nepochopitelnosti a zmatkům svého okolí „na dobrotu Boha a jeho lásku k lidem“ (Tit 3, 4). I když jsou ponořeni jako ostatní lidé do dramatické složitosti historických událostí, zůstávají utvrzeni v naději, že Bůh je Otec a miluje nás, i když jeho mlčení zůstává nepochopitelné. Milé dobrovolné a ctěné spolupracovnice a spolupracovníci pomocných služeb Rakouska. Milé a velevážené dámy a pánové! Kdo neplní jen svou povinnost v rodině a v povolání a dělat to dobře už vyžaduje sílu a velkou lásku – kdo se nadto dobrovolně angažuje a dává svůj cenný volný čas do služeb člověka a jeho důstojnosti, jeho srdce se rozšiřuje. Dobrovolníci nechápou pojem bližního v úzkém smyslu slova, ale i v lidech, kteří stojí daleko, poznávají bližního, kterého Bůh přijal a k němuž musí s naší pomocí dospět dílo vykoupení, které dovršil Kristus. Druhý, bližní ve smyslu Kristova evangelia se stává pro nás privilegovaným partnerem tváří v tvář tlakům a naléhání světa, v němž žijeme. Kdo respektuje „prioritu bližního“, žije a jedná podle evangelia a podílí se na poslání církve, která neustále dbá na celého člověka, jemuž chce dát zakusit Boží lásku. Církev plně podporuje tuto vaši cennou službu. Jsem přesvědčen, že od dobrovolníků Rakouska vzejde v budoucnosti mnoho požehnání a doprovázím vás všechny svou modlitbou. Vám všem vyprošuji radost z Boha, která je naší silou (srov. Neh 8, 10). Ať je vám stále nablízku dobrotivý Bůh a ať vás vždy vede přispěním své milosti. Potom už následoval odjezd na vídeňské letiště Schwechat, kde se se Svatým otcem rozloučili Rakouský prezident Fischer a předseda Rakouské biskupské konference, kard. Schönborn. Benedikt XVI. pak k prezidentovi řekl: Ctěný pane prezidente! Na rozloučenou s Rakouskem v závěru mé pouti u příležitosti 850.výročí národní svatyně Mariazell s vděčností v duchu procházím tyto dny tak bohaté na zkušenosti. Cítím, že tato tak krásná země a její lid se mi stali ještě bližšími. Ze srdce děkuji mým spolubratrům v biskupské službě, vládě, jakož i všem zodpovědným činitelům veřejného života, a v neposlední řadě četným dobrovolníkům, kteří přispěli ke zdařilé organizaci této návštěvy. Všem přeji bohatou účast na milostech, která nám byla v těchto dnech dána. Moje zvláštní a vřelé osobní poděkování patří Vám, ctěný pane prezidente, za slova, kterými jste mne obdaroval při tomto loučení a za Váš doprovod a veškerou pozornost během mé pouti. Děkuji! Mohl jsem znovu zakusit, že Mariazell je zvláštním místem milosti, místem, které k sobě v těchto dnech přitáhlo nás všechny a dodalo nám vnitřní posilu k další cestě. Velký počet těch, kteří se na této slavnosti před bazilikou účastnili spolu s námi na místě i v celém 27

Rakousku, nás povzbuzuje, abychom hleděli s Marií na Krista a pokračovali plni důvěry v cestě k budoucnosti. Krásné bylo i to, že vítr a špatné počasí nám nic neubraly, ale jakoby naši radost zvětšily. Už samotným zahájením společnou modlitbou na náměstí „Am Hof“ se vytvořilo shromáždění, jež překračovalo hranice a ukázalo pohostinnou otevřenost Rakouska, která je jednou z největších kvalit této země. Hledání vzájemného porozumění a tvoření stále nových cest usnadňujících důvěru mezi lidmi i národy ať i nadále inspirují národní i mezinárodní politiku této země. Vídeň v duchu své historické zkušenosti a díky poloze v živém středu Evropy tak může přispívat a důsledně favorizovat pronikání tradičních hodnot kontinentu, prostoupeného křesťanskou vírou, a prosazovat je v evropských institucích a v oblasti podpory mezinárodních, mezikulturních a mezináboženských vztahů. Během putování našeho života se často zastavujeme s vděčností za cestu, kterou jsme ušli a v naději a s modlitbou hledíme k tomu, co je ještě před námi. Zastávku tohoto druhu jsem učinil také já v opatství Heiligenkreuz. Tradice, kterou pěstují cisterciáčtí mniší nás pojí s našimi kořeny, jejichž síla a krása pochází v posledku od Boha samého. Dnes jsem mohl v dómu sv.Štěpána slavit neděli, den Páně, spolu s Vámi a s představiteli všech farností Rakouska. Byl jsem tak při této příležitosti spojen zvláštním způsobem se všemi věřícími všech farností Rakouska. Dojemným momentem pro mne bylo nakonec setkání se členy různých organizací dobrovolníků, kteří jsou v Rakousku tak početní a mnohostranní. Tisíce dobrovolníků, které jsem mohl vidět reprezentují tisíce a tisíce kolegů, kteří v celé zemi svou ochotou pomáhat ukazují ty nejušlechtilejší rysy člověka a věřícím umožňují poznat lásku Kristovu. V této chvíli naplňuje mou duši vděčnost a radost. Vám všem, kteří jste sledovali tyto dny, kteří jste vynaložili velkou námahu a mnoho práce, aby se tento nabitý program mohl bez zádrhelů uskutečnit, kteří jste se celým srdcem účastnili pouti a slavností patří ještě jednou mé nejupřímnější poděkování. Na rozloučenou svěřuji přítomnost a budoucnost této země přímluvě Milostné Matky z Mariazell, Magna Mater Austriae a všem svatým a blahoslaveným Rakouska. Spolu s nimi chceme hledět ke Kristu, našemu životu a naší naději. Co nejupřímněji a z celého srdce tedy „Pán Bůh zaplať!“ 7. zahraniční apoštolská cesta Benedikta XVI. se skončila. Letoun Rakouských aerolinií se Svatým otcem a jeho doprovodem na palubě přistál na římském letišti Ciampino v neděli 21:40, odkud Svatý otec odjel do Castel Gandolfa. 28

D i e F r e u n dsc ha ft m i t J e su s i st e i n so sc hö n e s G e sc he n k; m a n ka n n e s n i c ht fü r si c h a l l e i n b e ha l te n ! (Dopis Benedikta XVI. rakouským dětem, které se podílejí na činnosti Papežského díla misijního dětství)

Drahé děti, jsem rád, že u příležitosti mé apoštolské návštěvy v Rakousku, se mohu obrátit zvláště k vám, kteří se aktivně podílíte na iniciativách Papežského díla misijního dětství. Ze srdce vám děkuji za lístky a obrázky, které jste mi věnovaly na znamení vaší náklonnosti a blízkosti mému poslání. Vyjadřují pocity víry a lásky, pro něž Ježíš tolik miloval maličké, přijímal je s otevřenou náručí a dával je za příklad svým učedníkům. „Takovým, kdo jsou jako oni – říkával – patří Boží království“ (Mk 10,14). Chtěl bych vám říct, že si velmi vážím vaší práce v Misijním dětství. Vidím ve vás malé spolupracovníky ve službě, kterou papež prokazuje Církvi i světu: podporujete mě svou modlitbou a také svým úsilím o šíření evangelia. Je totiž mnoho dětí, které dosud Ježíše neznají. A bohužel je i mnoho dalších, kteří nemají ani to nezbytné k životu: jídlo, zdravotní péči, vzdělání; mnohým schází mír a klid. Těmto Církev věnuje zvláštní pozornost, zvláště prostřednictvím misionářů. Také vy se cítíte být povoláni nabídnout svůj příspěvek, jak osobně, tak ve skupině. Přátelství s Ježíšem je tak krásným darem, že jej nelze držet pro sebe! Komu se tohoto daru dostane, ten hned cítí potřebu předat jej jiným; sdílený dar se takto neumenšuje, ale naopak rozmnožuje! Pokračujte v tom! Rostete a zakrátko se stanete dospívajícími a mladými lidmi: neztraťte svého misijního ducha! Uchovejte si vždy čistou a pravou víru, jakou měl sv. Petr. Drazí malí přátelé, vás všechny svěřuji ochraně Panny Marie. Modlím se za vás, za vaše rodiče a sourozence. Modlím se za vaše misijní skupiny a vaše vychovatele, a všem ze srdce udílím Apoštolské požehnání. Z Castel Gandolfa, 3. září 2007 29

MODLITBA ZA OBDRŽENÍ MILOSTI NA PŘÍMLUVU BOŽÍHO SLUŽEBNÍKA PAPEŽE JANA PAVLA II.

Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala papeže Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou. Na jeho přímluvu nám podle své vůle uděl milost ………(vložit svou prosbu o uzdravení duše či těla), o kterou vroucně prosíme, v naději, že bude brzy přiřazen k počtu tvých svatých. Amen. S církevním schválením Kardinál CAMILLO RUINI Generální vikář Jeho Svatosti pro Římskou diecézi 30

LITURGICKÉ TEXTY 30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – SIR 35,15B-17.20-22A

Čtení z knihy Sirachovcovy. Protože Pán je spravedlivý Bůh, nestraní nikomu. Není na straně proti chudákovi a vyslyší modlitbu utištěného. Nepohrdne sirotkovou prosbou ani vdovou, když vylévá svou stížnost. Tíseň utlačeného se skončí, křik ubohého se utiší. Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde. Nevzdálí se, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivě a neobnoví právo. ŽALM 34

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se. Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo, aby vyhladil ze země vzpomínku na ně. Spravedliví volali, a Hospodin slyšel, vysvobodil je z každé jejich tísně. Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuje. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, nebudou pykat, kdo se k němu utíkají 2. ČTENÍ – 2TIM 4,6-8.16-18 Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný! Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod. Při mé první obhajobě nikdo se mě nezastal, všichni mě opustili. Kéž je jim to odpuštěno! Avšak Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů. A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy. Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen. EVANGELIUM –

LK 18,9-14

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: ”Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.‘ Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: ‚Bože, buď milostiv mně hříšnému!‘Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.”

POŘAD BOHOSLUŽEB: 28. října – 4. listopadu 2007 DEN

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ za + Stanislava KOUTNÉHO a rodiče 8.00 NEDĚLE DRYSICE za +Marii ALTMANNOVOU, 30. NEDĚLE manžela, rodiče a bratra 9.30 28. října V MEZIDOBÍ PODIVICE za dar zdraví a Boží požehnání pro celou rodinu 11.00 PONDĚLÍ BL. RESTITUTA KAFKOVÁ, PUSTIMĚŘ za + Jiřinu POHLODKOVOU PANNA A MUČEDNICE 29. října a rodiče 17.00 za + Františka MAHDALA, ÚTERÝ ÚTERÝ PODIVICE dvoje rodiče a Boží požehnání 30. TÝDNE V MEZIDOBÍ 30. října 8.00 pro živou rodinu STŘEDA STŘEDA DRYSICE za + Kateřinu JURAČKOVOU 30. TÝDNE V MEZIDOBÍ 31. října sestru Miladu a duše v očistci 17.00 SLAVNOST za + Benedikta DRBALA, PUSTIMĚŘ V Š E C H S V A T Ý C H rodiče, sourozence a duše v o. ČTVRTEK 16.30 za + Michala ADAMCE, 1. listopadu PO MŠI SV. SVĚTELNÝ PRŮVOD DRYSICE NA HŘBITOV manželku a syny 18.00 PODIVICE za + Josefa PIVODU, manželku, VZPOMÍNKA NA VŠECHNY dvoje rodiče a duše v očistci 16.00 PÁTEK VĚRNÉ ZEMŘELÉ za + Jana SEDLÁČKA, duše 2. listopadu PO MŠI SV. SVĚTELNÝ PRŮVOD PUSTIMĚŘ NA HŘBITOV v oč. a Boží požehnání pro rod. 18.00 SOBOTA SOBOTA 30. TÝDNE V MEZIDOBÍ 3. listopadu za + Jana PŘIKRYLA, PUSTIMĚŘ syna a dvě manželky 8.00 za + Aloise MARKA NEDĚLE DRYSICE 31. NEDĚLE a rodiče 4. listopadu 9.30 V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ za + Bohuslava PUČÁNA, PODIVICE MĚSÍČNÍ SBÍRKA vnučku a duše v očistci 11.00 ZMĚNA ČASU!

(3:00 > 2:00)

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ŘÍJEN

1. Aby křesťané, kteří žijí v menšině, měli sílu a odvahu žít svou víru a vytrvali v jejím svědectví. 2. Aby se Světový den misií stal vhodnou příležitostí k ještě hlubšímu probuzení misijního vědomí v každém pokřtěném. 3. Aby Panna Maria, Matka vtělené Lásky, nás učila poznávat a milovat Ježíše, a tak se stávat prameny živé vody uprostřed světa prahnoucího po pravdě a lásce. 4. Aby Maria, Matka Páně, nám dala pochopit, že úcta k ní je podstatně zaměřena k tomu, aby přiváděla duše ke Kristu. FARNÍ INFORMÁTOR, XIII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.