FARNÍ INFORMÁTOR 33. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 14. LISTOPADU 2010
Přišel Hospodin, aby spravoval národy podle práva.
Eucharistie u hrobu sv. Augustina v bazilice san Pietro in Ciel d´Oro v Pavii, „Vultum tuum, Domine, requiro“, 14. 5. 2010.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH
K: Bratři a sestry, slova proroka Malachiáše: „vám, kdo ctíte mé jméno, vzejde slunce spravedlnosti, které má na svých křídlech uzdravení“, jsou výzvou k vytrvalosti a naději. Proto s důvěrou prosme: L: BOŽE, NAŠE ÚTOČIŠTĚ A SÍLO, VYSLYŠ NÁS. Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby mu Bůh dával sílu být živou ikonou Krista učícího, modlícího se a lámajícího chléb. Za Církev, aby žila vědomím, že Pán je cílem lidské historie, k němuž směřují touhy dějin i civilizací; středem lidského rodu a plností radostných očekávání lidských srdcí. Za všechny lidi, aby se nezastavili u hledání hmotných věcí, ale stále kráčeli vstříc přicházejícímu Božímu království. Za mladé lidi, aby setkání s Ježíšem pod eucharistickými způsobami chleba a vína rozhojňovalo entuziazmus jejich věku, jejich naději i jejich schopnost milovat. Za věřící v Krista, aby žili na této zemi v neustálém hledání toho, co pochází shůry a nezaměnili správné pořadí hodnot života. Za naše věrné zemřelé, ať se na konci časů ukáží s Kristem ve slávě. K: Bože, tys ve své všemohoucnosti stvořil celý svět a svou prozřetelností všechno vedeš ke správnému cíli. Přijmi tyto naše prosby a dej, ať nepřestáváme toužit po tom, co je věčné. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 14. - 21. listopadu 2010 DEN
LITURGIE
FARNOST
PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 14.listopadu
PONDĚLÍ 15.listopadu ÚTERÝ 16.listopadu STŘEDA 17.listopadu ČTVRTEK 18.listopadu
PÁTEK 19.listopadu SOBOTA 20.listopadu
33. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
SV. ALBERT VELIKÝ, BISKUP A UČITEL CÍRKVE SV. MARKÉTA SKOTSKÁ, SV. GERTRUDA, PANNA SV. ALŽBĚTA UHERSKÁ, ŘEHOLNICE ZASVĚCENÍ ŘÍMSKÝCH BAZILIK SVATÝCH APOŠTOLŮ PETRA A PAVLA PÁTEK
33. TÝDNE V MEZIDOBÍ
SOBOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 17.00 ŠVÁBENICE
9.00 DRYSICE 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PUSTIMĚŘ 18.00 VELEHRAD
15.00
PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM SUCHÁ LOZ GENTIUM SLAVORUM 18.00
SLAVNOST
NEDĚLE 21.listopadu
JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE POSLEDNÍ NEDĚLE LITURGICKÉHO ROKU
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
ÚMYSL MŠE SV.
za + Vladimíru a Františka ŠKOLAŘOVY a Boží požehnání pro živou rodinu za + Karla a Marii ALTMANNOVY a Boží požehnání pro živou rodinu na poděkování Pánu Bohu za 50 let společného života za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice za dar zdraví a Boží požehnání pro celou rodinu za + Vojtěcha JANSKÉHO, manželku a duše v očistci ADORACE NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOSTI
za + Janu GAJDUŠKOVOU, živou a zemřelou rodinu CHRÁM SV. BENEDIKTA
PŘÍPRAVA BIŘMOVANCŮ
za + Tomáše kardinála Špidlíka a Boží požehnání pro farnost a obec Pustiměř I. NEŠPORY SLAVNOSTI JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE
za + Jaroslava DRBALA, rodiče a Boží požehnání pro živou rodinu na poděkování za dar zdraví a Boží ochranu během 80 let života s prosbou o další Boží pomoc a požehnání za živou a zemřelou rodinu TRÁVNÍČKOVU
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (7. 11. 2010) PUSTIMĚŘ: 4.750,-Kč DRYSICE: 1.900,-Kč PODIVICE: 1000,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI!
ODJEZD AUTOBUSU NA VELEHRAD – SOBOTA, 20. LISTOPADU 2010 13.15: Podivice 13.25: Drysice 13.30: Pustiměř (všechny zastávky)
FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE – 21. LISTOPADU
2010
Zaradoval jsem se když mi řekli: „Do domu Hospodinova půjdeme!“
„Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je pro vás připraveno od založení světa“ (Mt 25,34: nápis na kříži), „Bůh je větší než naše srdce“(1Jan 3,20: nápis v bronzu) - Hrob P. Františka Beníčka v Suché Lozi. /Otmar Oliva, Petr Novák/
MODLITBA VĚŘÍCÍCH
K: Bratři a sestry, děkujme Bohu Otci, že nás uschopnil k účasti na dědictví věřících ve světle, vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna, v němž máme vykoupení a odpuštění hříchů, a skrze Něj pokorně prosme: L: JEŽÍŠI, PAMATUJ NA NÁS VE SVÉM KRÁLOVSTVÍ. Hlavo těla Církve, tys právě před třemi lety povolal Giovanniho kardinála Coppu do sboru nejužších spolupracovníků papeže Benedikta XVI.: provázej ho svým Duchem, ať jeho moudrost, lidskost a zbožnost je radostí a nadějí života Církve našich dnů. Spasiteli, posvěť svůj lid, posilni slabé, shromáždi rozptýlené a nevěřící povolej k jednotě víry. Soudce světa, až odevzdáš své království do rukou Otce, přijmi nás do slávy a uděl nám dědictví, které je nám připraveno už od založení světa. Králi pokoje, shlédni na tuto zem, kterou jsi posvětil svou přítomností a uděl mír a pokoj místu, kdes před Pilátem vyznal: "Já jsem král". Dědici lidského pokolení, dej, ať se všechny národy shromáždí v tvé Církvi a celá země ať vzdává úctu Tobě, svému Pánu. Prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých, přijmi naše zemřelé do své slávy. K: Všemohoucí věčný Bože, dej, ať celé tvorstvo, vysvobozené z otroctví hříchu, slouží Tobě a bez ustání vzdává chválu a čest tvému jménu. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 21. – 28. listopadu 2010 DEN
LITURGIE
SLAVNOST
NEDĚLE 21.listopadu
JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE
FARNOST
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30
PONDĚLÍ 22.listopadu ÚTERÝ 23.listopadu STŘEDA 24.listopadu
SV. ONDŘEJ DUNG-LAC, KNĚZ A DRUHOVÉ, MUČED.
PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 17.00
ČTVRTEK 25.listopadu
SV. KATEŘINA ALEXANDRIJSKÁ, PANNA A MUČEDNICE
PUSTIMĚŘ 17.00
PÁTEK 26.listopadu
PÁTEK 34. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PUSTIMĚŘ 17.00
SOBOTA 27.listopadu
SOBOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE
POSLEDNÍ NEDĚLE LITURGICKÉHO ROKU
NEDĚLE 28.listopadu
SV. CECÍLIE, PANNA A MUČEDNICE SV. KLEMENT I., PAPEŽ A MUČEDNÍK
1. NEDĚLE ADVENTNÍ ZAČÁTEK NOVÉHO LITURGICKÉHO ROKU
ÚMYSL MŠE SV.
za + Jaroslava DRBALA, rodiče a Boží požehnání pro živou rodinu na poděkování za dar zdraví a Boží ochranu během 80 let života s prosbou o další Boží pomoc a požehnání za živou a zemřelou rodinu TRÁVNÍČKOVU za + Františka a Marii KÜHNDLOVY a syna Zdeňka za + rodinu NAVRÁTILOVU a MENŠÍKOVU za Boží požehnání a dar zdraví pro celou rodinu za + Růženu a Petra POHLODKOVY, živou a zemřelou rodinu za + Milana MIČANA, bratra a Boží požehnání pro rodinu a přátele
za farnosti Pustiměř, PUSTIMĚŘ Drysice a Podivice 8.00 DRYSICE za +Boženu KLUDÁKOVOU, manžela a dvoje rodiče 9.30 za + Bohuslava PUČANA, PODIVICE manželku, vnučku a Boží 11.00 požehnání pro rodinu
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LISTOPAD 1. Aby oběti drog nebo jiných forem závislosti nacházely díky podpoře křesťanského společenství a v moci našeho zachraňujícího Boha sílu k radikální změně života. 2. Aby se misijní činnost církví v Latinské Americe v duchu výzvy svých biskupů rozšířila na celý kontinent a stala se součástí celosvětového misijního poslání Božího lidu. 3. Za stálé překonávání sklonu k lhostejnosti a za citlivou spoluúčast na všech bolestech našich blízkých i vzdálených bratří a sester. FARNÍ INFORMÁTOR, XVI. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (záznamník: 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
LITURGICKÉ TEXTY 33. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – MAL 3,19-20A
Čtení z knihy proroka Malachiáše. Hle, přijde den, který plane jako pec, slámou se stanou všichni zpupní, všichni, kdo se dopouštějí bezbožnosti! Den, který přijde, je spálí – praví Hospodin zástupů – že po nich nezůstane kořen ani větev! Vám, kdo ctíte mé jméno, vzejde slunce spravedlnosti, které má na svých křídlech uzdravení. ŽALM 98
Hrejte Hospodinu na citeru, – na citeru a s doprovodem zpěvu, – za hlaholu trub a rohů, – jásejte před králem Hospodinem! Zahuč, moře, a vše, co je naplňuje, – svět i všichni, kdo jej obývají. – Řeky, tleskejte rukama, – hory, spolu zajásejte! Před Hospodinem, že přišel, – že přišel, aby spravoval zemi, – aby spravoval svět ve spravedlnosti – a národy podle práva. 2. ČTENÍ – 2SOL 3,7-12
Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům. Bratři! Víte sami, jak nás máte napodobovat. Když jsme byli u vás, nezaháleli jsme ani jsme chleba nejedli od nikoho zadarmo. Naopak: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom na to neměli právo, ale dáváme vám sami sebe za vzor, který byste mohli napodobovat. Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, přikazovali jsme vám: ”Kdo nechce pracovat, ať nejí.” A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnáni věcmi, do kterých jim nic není. Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají. EVANGELIUM – LK 21,5-19
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben, řekl Ježíš: ”Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno.” Zeptali se ho: ”Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?” Odpověděl: ”Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: ‚Já jsem to!‘ a ‚Ten čas je tady!‘ Nechoďte za nimi! Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec.” Potom jim řekl: ”Povstane národ proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi. Ale před tím vším vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagogám na soud a do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé jméno. To vám dá příležitost k svědectví. Vezměte si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. Vždyť já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci. Budete zrazováni i od vlastních rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel, a některé z vás usmrtí. Budete pro jméno mé ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Trpělivostí zachráníte svou duši.” 3
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Prožívat přítomnost, konat dobro a nestarat se o budoucnost Jedno přísloví říká, že „zvědavost je nejkratší cesta do pekla“. Člověk zvědavý touží po senzaci a nových skutečnostech, nepoužívá rozum a vůli, no a potom může dopadnout velmi špatně. Eva byla zvědavá a nakonec i Adam, a oba dva dostali vyhazov z ráje, a následky neseme dodnes. Stavitelé babylonské věže byli také zvědaví, co je nad oblaky, chtěli se rovnat Bohu a nakonec Bůh zmátl jejich jazyky a stavba skončila fiaskem. David byl také zvědavý na ženu svého bližního, nespokojil se se ženami, které mu patřily a velmi na to doplatil, zemřel mu i syn. Vidíme tedy, že zvědavost se nevyplácí! Stejně tak i Pán Ježíš varuje dnes své posluchače a každého z nás před falešnými proroky, kteří rostou, jak houby po dešti a snaží se zmást pravověrné katolíky, zvláště pokud jde o poslední věci člověka. Říká ´dejte si pozor, nenechte se svést´. Proto chci dnes mluvit o sektách, falešných prorocích, s nimiž mnozí z vás již zkušenosti máte, ale bohužel kolikrát nevíte, jak se správně zachovat: zda-li je vyslechnout, vést s nimi dialog anebo je zkrátka vyhodit z domu, zabouchnout před nimi dveře. Nejprve připomenu nejznámější z těch, které se objevují u nás i ve světě a pak se zaměřím na jednu z nich, která se nejčastěji objevuje v naší obci. Jsou to, jak dobře víme, Svědkové Jehovovi, kteří od roku 1879 z New Yorku šíří strach časopisem „Strážní věž“ a mimo jiné tvrdí, že po bitvě u Harmagedonu zůstane jen 144.000 vyvolených Svědků, kteří budou mít věčný život v pozemském ráji. Co však říká Písmo – „o tom dni, o té hodině neví ani andělé, ani syn, jen sám otec“, nemluví o počtu spasených. Dále jsou známí tzv. moonisti – církev sjednocení – vlk v rouchu beránčím, ještě jinak zvaní „Federace rodin za světový mír“. Dělají různé akce i u nás. Chtějí podepsat prohlášení manželské věrnosti a chytají do svých sítí hodně katolíků. Kdo by to podepsal, když zakladatel Moon tvrdí, že Eva před manželstvím měla poměr s Luciferem, a z tohoto vztahu se narodil Kain. Proto Bůh poslal druhého Adama – Ježíše, který se měl oženit a založit příkladnou rodinu. Ale vzhledem k tomu, že dřív, než se mu to podařilo uskutečnit, 4
ho zatkli a ukřižovali, poslal Bůh třetího Adama – Moona. A to se podařilo Moonovi a jeho čtvrté ženě. O sobě a své ženě tvrdí, že jsou praví rodiče. Dále jsou zde mormoni, kteří se také nazývají „Církev Ježíše Krista svatých posledních dní“ nebo také „Církev Kristova“. Zakladatelem je J. Smith, který našel zlaté desky, jež pak – za pomoci zvláštních kamenných brýlí přeložil do angličtiny jako knihy „Mormon“. Desky obsahovaly kromě jiného i údaje o tom, že Ježíš po své smrti v Palestině odešel do Ameriky, kde naučil domorodé obyvatele pravému náboženství. Ti údajně tyto zlaté desky napsali. Jsou zde i další sekty jako Poselství Grálu, Rodina, Scientologové, New Age, okultizmus, magie či jiná východní náboženství. Já však chci říci něco o sektě, která se k nám snaží proniknout a získat nové člěny především z řad katolíků. Jsou to Svědkové Jehovovi. ´Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají´, a to platí v plné míře i o Svědcích. Jsou pěkně oblečení, krásně mluví, stále se usmívají, slibují ráj na zemi, ale jen pro 144.000 vyvolených – takže ten zbytek,a to je většina, musí žít ve strachu, že se mezi elitu nedostanou. Sám Kristus však říká, že přišel spasit všechny lidi, ne jen některé. Navíc říká, že nikdo neví, kdy bude konec, ale Svědkové už několik termínů konce světa měli, ale bohužel pro ně to nikdy nevyšlo, tak dnes už raději žádný termín nepředkládají. Máme je, bratři a sestry, přijímat jako zbloudilé ovce. Nekřičet na ně, nevyhazovat je ode dveří. Oni se pak cítí jako mučedníci pro své přesvědčení. Neberme od nich žádnou literaturu, neveďme rozhovory na jejich témata, protože neobstojíme, jelikož jsou velmi dobře školení. Nedávejme jim adresy ani telefonní čísla. Nezúčastňujme se jejích akcí, které pořádají. Važme si jich jako lidí. Poděkujme, ale řekněme jim, že máme jiné přesvědčení a víc se s nimi nebavme a neztrácejme čas. Kolik lidí, kteří přijali nejprve bezplatné pozvání na víkend, potom na týden, na měsíc na nějaké setkání, cvičení, dopadli nakonec jak trosky: bez peněz, úspor, někteří ztratili i zdraví, léta trvající přátelství či rodinné, manželské, sourozenecké svazky. Tedy je hodně takových příběhů díky setrvávání v sektě, plných tragédií, neštěstí, slz a bolestí. Buďme tedy velmi bdělí! Závěrem je třeba říci, že Pán Ježíš nás nechce strašit, co všechno má nastat, chce nás pouze varovat, abychom byli připraveni, protože nevíme dne ani hodiny. Máme tedy setrvávat v nicnedělání a trpně čekat? Na to už křesťanům odpověděl svatý Pavel: ´kdo nechce pracovat, ať nejí´. Máme tedy prožívat přítomnost, konat dobro a nestarat se o budoucnost. Blíží se konec církevního i občanského roku. Budou se dělat uzávěrky, inventury, přehledy, bilance, statistiky. Také Pán Ježíš přijde udělat definitivní inventuru. Nebude počítat zboží, peníze, ale bude rozlišovat mezi dobrými a zlými, učiní zadost spravedlnosti. Zde na zemi totiž spravedlnost není. Mnozí se nespravedlivě obohacují a mají se dobře; druzí poctivě pracují a třou bídu z nouzí a jsou rádi, že přežívají. Pravda se míchá se lží, bezpráví s právem, láska s nenávistí. Nutně tedy musí dojít k rozmotání tohoto klubka, které provede Boží Syn – oddělí jedny od druhých – ovce od kozlů, jedni půjdou do věčného života, druzí do věčné záhuby. Možná nám tato slova nahánějí hrůzu a strach, neradi je posloucháme, zvláště když jsou ještě podbarvena různými katastrofami, které mají nastat před druhým příchodem Krista, 5
jak jsme slyšeli v prvním čtení i v evangeliu. Tady nejde o vědeckofantastické horory a strašidelné předpovědi. Křesťanství není strašení lidí, za které ho bohužel někteří lidé považují. Posvátní autoři nám chtějí pouze připomenout, že země i vesmír jednou skončí, že je zbytečné a směšné zde na zemi si vytvářet věčnost, nějak se zabydlovat, protože trvalý domov máme u Boha. Víme, že se to jistě stane, ale nevíme kdy a za jakých okolností. Možná se konce světa nedožijeme, ale zcela jistě zemřeme, to myslím není třeba připomínat, to každý ví. My se máme na druhý Kristův příchod těšit, protože to bude příchod Boží lásky do našeho života. Křesťané se vždycky na Kristův příchod těšili – Maran atha - ´Přijď, Pane Ježíši´. To jsou poslední slova knihy Zjevení sv. Jana, která uzavírá Nový zákon. Vždyť toužíme po štěstí, radosti, blaženosti, lásce a radosti v její plnosti. Zde na zemi to prožíváme jen jako pouhé záblesky, velmi částečně a povrchně. Vždyť ´ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují ...´. Věříme těmto slovům Písma svatého? My ovšem máme kolikrát zbytečné pochybnosti jen kvůli tomu, že si to nedovedeme představit. Přesahuje to chápání našeho rozumu. Tu nastupuje víra. Svatý Augustin vypráví příběh o lékaři, který se jmenoval Genadius. Ten nevěřil, že po smrti je život věčný, protože si ho nedovedl představit. Jednou však měl pozoruhodný sen. Viděl v něm krásného mladíka, oděného do bílého roucha a ten se s ním dal do hovoru. Ptal se ho zda-li ho vidí. On říká: ´ano´. „Jak mě můžeš vidět, vždyť máš oči zavřené. Čím mě vidíš?“ A Genadius říká - ´to nevím´. Dále se ho ptá: „Slyšíš mě?“ Nato říká: ´ano´. „A čím mě slyšíš, vždyť spíš?“ ´To nevím´. A dále se ho mladík ptá: „A čím ke mně mluvíš, vždyť máš ústa ve spánku zavřená?“ On odvětí: ´Nevím´. Mladík pak rozhovor ukončil slovy: „Genadie, ty nyní spíš a přece mě vidíš, slyšíš a mluvíš se mnou, přestože jsou tvoje oči, uši i ústa zavřená. Přijde hodina, kdy zemřeš. Budeš mrtvý a přece budeš vidět, slyšet a mluvit s Pánem a budeš s ním nekonečně šťastný a to bude tvůj věčný život. Když se lékař probudil, poznal, že mu Bůh tímto ukázal cestu k víře v život věčný. Co však pro to dělat, abychom dosáhli věčného života, napsali co možná nejvíce stránek s kladným obsahem do své knihy života? Je to jednoduché, ale náročné. Na konci života budeme hodnoceni podle lásky k bližnímu – „co jste učinili jednomu ...“. Snažme se žít více pro druhé, žijme láskou a pomáhejme druhým, aby se také oni do nebe dostali. Krásně o tom vypráví jedna legenda ze zbožné Rusi. Car pozval na svůj svátek všechny poddané. Všichni se vydali na cestu. Jen v jedné chalupě seděli dva pospolu a naříkali. Jeden povídá: ´jak já bych rád něco dobrého pojedl a popil, ale nohy mi neslouží, takže tam nedojdu.´ Druhý zase byl slepý a také naříkal, jak by se rád poveselil, ale nedošel by tam, protože nevidí na cestu. Nakonec jim poradil malý chlapec, který šel okolo a slyšel, jak naříkají. Říká jim, ať slepý vezme chromého na záda; chromý dá oči, slepý nohy a dojdou na hostinu oba. A taková je i cesta naše – vzájemně si pomáhat, sloužit druhým tím, co máme a ptát se, kde bych mohl ještě něco dobrého udělat. Tak budeme prožívat štěstí a radost už zde na zemi a toužebně očekávat jeho naplnění na věčnosti. Tak se vyjádřil kdysi před léty v současné době náš druhý kardinál (po arcibiskupu pražském Vlkovi) – prof. Tomáš Špidlík. Vozil jsem ho jako seminarista po Moravě a kdysi přišla řeč i na to, co je podle něho v životě nejdůležitější. Nato on říká docela prostě: „udělat něco dobrého pro druhé“. 6
LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE 1. ČTENÍ – 2SAM 5,1-3
Čtení z druhé knihy Samuelovy. Všechny izraelské kmeny přišly k Davidovi do Hebronu a řekly: ”Hle, jsme tvá kost a tvoje maso. Již dávno, když byl Saul králem nad námi, řídil jsi všechny záležitosti Izraele a Hospodin ti řekl: Ty budeš pást můj izraelský lid, ty budeš vládcem nad Izraelem.” Přišli tedy všichni přední mužové izraelští ke králi do Hebronu a král David s nimi v Hebronu uzavřel smlouvu před Hospodinem, oni pak pomazali Davida za krále nad Izraelem. ŽALM 122
Zaradoval jsem se, když mi řekli: – ”Do domu Hospodinova půjdeme!” – Už stojí naše nohy – v tvých branách, Jeruzaléme! Tam vystupují kmeny, – kmeny Hospodinovy, – jak to zákon přikazuje Izraeli, – aby chválil Hospodinovo jméno. – Tam stojí soudní stolce, – stolce Davidova domu. 2. ČTENÍ – KOL 1,12-20
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům. Bratři! Děkujeme Bohu Otci, že vás uschopnil k účasti na dědictví věřících ve světle. On nás totiž vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů. On je věrný obraz neviditelného Boha, dříve zrozený než celé tvorstvo. V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, svět viditelný i neviditelný: ať jsou to andělé při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti. Všecko je stvořeno skrze něho a pro něho. Kristus je dříve než všechno ostatní a všechno trvá v něm. A on je hlava těla, to je církve: on je počátek, prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých. Tak má ve všem prvenství. Bůh totiž rozhodl, aby v něm sídlila veškerá plnost dokonalosti, a že skrze něho usmíří se sebou všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví, prolitou na kříži, zjedná pokoj. EVANGELIUM – LK 23,35-43
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Když Ježíše ukřižovali, členové velerady se mu vysmívali: ”Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený!” Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: ”Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!” Nad ním byl totiž nápis: ”To je židovský král.” Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: ”Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!” Druhý ho však okřikl: ”Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého.” A dodal: ”Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.” Odpověděl mu: ”Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.” 7
KRISTUS KRÁL (úvaha Tomáše kardinála Špidlíka S.J., čestného občana pustiměřského)
Proč ještě církev slaví svátek Krista Krále, když už dnes skoro žádní králové neexistují? Zařazuje se tím liturgie do minulosti, ztrácí aktuálnost. Ten, kdo tu námitku pronesl, měl jistě dobrou vůli, ale pozitivní návrh nepřipojil. Vždyť vláda světa je problém věčně aktuální, jakoukoliv formou se děje, ať už ji zosobňuje osoba krále nebo prezidenta nebo ministerského předsedy. A vždycky se tu setkává moc lidská s mocí Boží. Je tu protiklad nebo tu má být soulad? Staří Řekové zdůraznili známou pravdu, že člověk je tvor společenský. Užili přitom výrazu „politický“, tj. žije ve spořádané obci, řecky polis, a ne jenom ve stádu jako zvířata. Spořádaná obec ovšem má pevnou vládu. Ale jakou? V primitivní společnosti vládne jeden člověk, ať už má jméno jakékoli: náčelník kmene, kníže, král, císař. Řecky se mu říká despotes, samovládce. Odkud bere svou moc? Je to rozšířené právo otce rodiny na kmen a národ. Ale jak ospravedlnit toto rozšíření? Staří despoté odvozovali svůj původ od bohů. Byzantský císař byl od Boha vyvoleným, i na západě vládli králové „z Boží milosti“. O tom se nepochybovalo. Ale přesto se kladly nutné podmínky, aby se mohlo doopravdy věřit, že je na místě Božím. V 6. století mnich Agapitos píše o právech byzantských císařů. Jsou obrazem Krista, jediného opravdového vládce světa. Ale ten obraz musí být věrný, i když je nedokonalý. Despota, který nejedná podle Božího zákona, je tyran. Křesťanští moralisté proto učili, že je dovoleno kruté tyrany i zabít, protože je to oprávněná sebeobrana lidu. Ale historie ukázala, jak jsou řídcí lidé, kteří by vládli despoticky a přitom byli pravým obrazem lásky Boží k lidem. Proto slovo despota dostalo pohoršlivý význam a ztotožňuje se s tyranem. Velká moc snadno lidi zkorumpuje. Proto se už v řeckém starověku snažili moc vládců omezit i zde na zemi, a to pomocí zákonů. Ty jsou i nad králi a císaři. Vypravuje se poučný příklad, jak zavedli zákonitou vládu ve starověku v Leuki Zefyri. Tam bylo mimo jiné stanoveno, že se má oslepit ten, kdo by byl dopaden při cizoložství. Byl dopaden syn vládce. Ten se podřídil zákonu a chystal se syna oslepit. Ale lid protestoval. Nakonec vládce našel toto řešení: dal synovi vypíchnout jedno oko a druhé sobě. Ať zhyne třebas celý svět, jen když se zachová spravedlnost, zní latinské přísloví. I pro tuto nadvládu zákona nad živými lidmi se hledalo náboženské ospravedlnění. Na konci starověku se rozšířilo tzv. kosmické náboženství. Učí v krátkosti toto: vesmír je úžasně spořádaný celek, protože v něm vládnou neměnné přírodní zákony. Jejich souhrn se jmenuje bůh. Člověk je jenom maličký svět, mikrokosmos, umístěný ve velkém kosmu, makrokosmu. Malý se musí podřídit velkému, pomíjející člověk nepomíjejícímu bohu. 8
Musí tedy lidská společnost žít podle zákonů přírody. Když se ustanoví zákony lidské , ty musí být ohlasem zákonů vesmíru, proto jsou nezměnitelné a platné. Tato filozofie na konci starověku v evropské společnosti převládala. Ale odpovídá učení Písma svatého? K první vědomé konfrontaci došlo v egyptské Alexandrii. Tam se stýkaly různé kultury. Byla tam pověstná filozofická škola Řeků, ale ve městě se usídlila i značná menšina židovská, protože se tam soustředil obchod. Tam učil i nejslavnější židovský filozof z doby Kristovy, Filón Alexandrijský. Protože tam byl přeložen Starý zákon do řečtiny, Filón přinesl ukázat tyto knihy pohanským učitelům, aby jim dokázal, že i Židé znají filozofii. Ale nepochodil. Řečtí filozofové se Písmu svatému smáli. Tam vystupuje Bůh, který se sám mění a mění také přírodní zákony, když dělá zázraky, jako např. když zastavil tok Jordánu nebo rozdělil vlny Rudého moře. Tím porušuje přírodní pořádek. Zbožný Žid Filón nevěděl, jak na tuto námitku přesvědčivě odpovědět. Dodal k tomu jenom tzv. čistě lidský důvod (argumentum ad hominem): když není Bůh svobodný, když je jenom neměnný zákon světa, nebude svobodný ani člověk, který je stvořen k Božímu obrazu; není-li pak svobodný člověk, jak může být vůbec člověkem, pročpak jej chválíme za to, když dělá dobře, a trestáme za to, když dělá zle, vždyť přece za nic nemůže! Tyto důvody jsou velmi vážné, ale nevysvětlují, jak je možné, aby existovaly současně dvě věci: na jedné straně pořádek světa, platnost přírodních zákonů, a na druhé straně svobodný Bůh Otec a svobodný člověk. Smíření těch dvou požadavků vysvětlili teprve křesťané. Věří v Boha Otce, který od věčnosti rodí Syna. Oba jsou osoby, tedy svrchovaně svobodné. Vztah mezi nimi je svazek lásky. Vedle Boha, máme-li to tak říci, existuje svět, vesmír se svými zákony a se svým pořádkem. Ale kde se vzal? Je stvořen svobodně Bohem skrze Syna. Kromě toho Syn Boží se svobodně vtělil do světa a do jeho zákonů. Ale tím neunikly jeho vládě, má je všechny ve své ruce. Tak se stalo, že i to, co se děje podle přírodních zákonů, vstupuje skrze Syna Božího do svobodného vztahu k Otci na nebesích. I ateisté říkají, že je člověk svobodný. Ale do jaké míry? Všude tam, kde jedná svobodně, nějak narušuje pořádek, a všude, kde zachovává pořádek, je tím pořádkem omezen ve svobodě a musí dělat to, co je ustanoveno. Šofér, který jede po zaplněné ulici, musí zachovávat silniční pravidla. Kdyby je porušil, vydává sebe i druhé v nebezpečí života. Má v ruce volant auta, ale ne pouliční dopravu. Jeho svoboda je jenom v tom, že se umí podřídit předpisům a nebo raději nejezdit. Všimněte si v této souvislosti prvních obrazů Spasitele v křesťanských kostelích. Je to typ Krista Krále. Sedí na trůnu, oblečen v císařském šatě. Je to vyznání víry. Zákony mocného římského impéria ho odsoudily k smrti. Ale on přitom prohlásil, že se vydává na smrt svobodně, protože takový je jeho vztah Otci, který všechno řídí. Pilátovi tedy řekl, že moci, kterou se chlubí, že ji má od císaře, může použít jenom natolik, nakolik je mu dovoleno shůry od Otce světel. Ale na některých obrazech je ještě jeden motiv, který nám snadno unikne. Kristus sedí na trůně, vládne tedy všemu, co dělají lidé. Ale pod jeho nohami je oblouk duhy. Je to symbol přírodních živlů. I ty slouží Kristu za podnoží. On je stvořil a dovoluje jim vstoupit do našeho života jenom podle našeho svobodného vztahu k němu a k Otci. Ateisté říkají, že je náboženský postoj k Bohu iluzí a že jsou skutečností jenom přírodní zákony a věda, která je studuje. My naopak věříme, že je ilusí tzv. absolutní neomylnost vědy a že je základ vší skutečnosti svoboda ve vztahu k Bohu Otci skrze Krista – Krále vesmíru. 9
SV. BRIGITA ŠVÉDSKÁ (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 27. října 2010)
Drazí bratři a sestry, v nadšené atmosféře vigilie Velkého Jubilea roku 2000 prohlásil ctihodný Boží služebník Jan Pavel II. svatou Brigitu Švédskou za spolupatronku celé Evropy. Dnes dopoledne bych rád představil její osobnost, poselství a důvody, proč se může od této svaté ženy církev i svět mnohé naučit. Události života svaté Brigity dobře známe, protože její duchovní otcové sepsali její životopis hned po její smrti roku 1373, aby tak podpořili zahájení jejího kanonizačního procesu. Brigita se narodila roku 1303 ve městě Finsta, ve Švédsku, severoevropské zemi, která tři století před tím přijala křesťanskou víru se stejným nadšením, s jakým ji světice přijala od svých rodičů, velmi zbožných osob, patřících ke šlechtickým rodinám blízkým královskému rodu. V životě této světice můžeme rozlišit dvě období. První je charakterizováno jejím stavem šťastně provdané ženy. Manžel se jmenoval Ulf a byl správcem významného regionu švédského království. Manželství trvalo 28 let, až do Ulfovy smrti. Narodilo se jim osm dětí, z nichž druhorozená Karin (Kateřina) je ctěna jako světice, což je výmluvným znamením výchovného vlivu Brigity na její děti. Ostatně, její pedagogická moudrost byla natolik ceněna, že ji švédský král Magnus povolal na jistý čas ke dvoru, aby jeho mladou manželku Biancu z Namur uvedla do švédské kultury. Brigita, duchovně vedená jedním učeným řeholníkem, který ji zasvětil do studia Písma, působila velmi pozitivně na svou rodinu, která se díky tomu stala opravdovou „domácí církví“. Společně s manželem vstoupili do třetího františkánského řádu. Věnovala se velkodušně charitativním skutkům ve prospěch chudých a založila také hospic. Vedle svojí manželky se Ulf naučil zušlechťovat svůj charakter a činit pokroky v křesťanském životě. Po návratu z dlouhé pouti do Santiago de Compostela, uskutečněné roku 1341 spolu s dalšími členy rodiny, se manželé rozhodli, že budou žít ve zdrženlivosti. Krátce poté však Ulf svůj pozemský život ukončil v pokoji kláštera, do něhož se uchýlil. Toto první období života Brigity nám pomáhá docenit to, co bychom dnes mohli definovat jako autentickou „manželskou spiritualitu“. Křesťanští manželé se společně mohou vydat cestou svatosti, když je nese milost svátosti manželství. Nezřídka je to žena, která svou náboženskou vnímavostí, jemnocitem a něhou dovede přimět manžela, aby se vydal cestou 10
víry, právě jako tomu bylo v životě svaté Brigity a Ulfa. S uznáním myslím na mnohé ženy, které i dnes den za dnem osvěcují své rodiny vlastním svědectvím křesťanského života. Kéž Duch svatý probouzí také dnes svatost křesťanských manželů, aby ukázal světu krásu manželství žitého podle hodnot evangelia: lásky, něhy, vzájemné pomoci, plodnosti v plození a výchově dětí, otevřenosti a solidarity vůči světu, účastí na životě církve. Když Brigita ovdověla, začalo druhé období jejího života. Odmítla se provdat podruhé, aby prohlubovala sjednocení s Pánem prostřednictvím modlitby, pokání a charitativních skutků. Také křesťanské vdovy tedy mohou v této světici najít následováníhodný vzor. Brigita totiž po smrti svého manžela, poté co rozdala svůj majetek chudým, odešla do cisterciáckého kláštera v Alvastra, třebaže nikdy nesložila řeholní sliby. Tady začala božská zjevení, která ji provázela po zbytek jejího života. Brigita o nich referovala svým zpovědníkům-důvěrníkům, kteří je přeložili ze švédštiny do latiny a uspořádali vydáním osmi knih, nazvaných Revelationes. K těmto knihám se pojí dodatek, který nese název Revelationes extravagantes, tedy Dodatečná zjevení. Zjevení svaté Brigity jsou obsahově i stylově velice různá. Někdy je zjevení prezentováno formou dialogů mezi božskými Osobami, Pannou Marií, svatými a také démony; dialogů, do nichž vstupuje také Brigita. Jindy je podáno jednotlivé vidění, a potom zase to, co vyjevuje Panna Maria o životě a tajemstvích Syna. Hodnota Zjevení svaté Brigity, jež jsou někdy předmětem určitých pochyb, byla upřesněna ctihodným Janem Pavlem II. v listě Spes Aedificandi: „Církev prohlášením Brigitiny svatosti přijala souhrnnou autenticitu její vnitřní zkušenosti, aniž by se vyjadřovala k jednotlivým zjevením.“ (č.5). Vskutku, čteme-li tato Zjevení, jsme interpelováni v mnoha důležitých tématech. Často se například s velmi realistickými podrobnostmi objevuje popis Kristova Umučení, k němuž Brigita vždycky chovala výsadní zbožnost. Kontemplovala v něm nekonečnou lásku Boha k lidem. Pánovi, který mluví, klade směle do úst tato dojemná slova: „Ó moji přátelé, miluji své ovce tak něžně, že kdyby to bylo možné, chtěl bych pro každou z nich zemřít mnohokrát stejnou smrtí, kterou jsem podstoupil kvůli vykoupení všech“ (Revelationes, kniha I, c. 59). Také bolestné mateřství, které z Marie učinilo Prostřednici a Matku milosrdenství, je argumentem, který se ve Zjeveních často opakuje. Po obdržení těchto charismat si Brigita byla vědoma, že je adresátkou daru velké Pánovy lásky: „Má dcero – čteme v první knize Zjevení – Já jsem si Tě vyvolil pro Sebe, miluj mne celým svým srdcem… více než všechno, co existuje ve světě.“ (c.1). Brigita ostatně dobře věděla a byla o tom pevně přesvědčena, že každé charisma je určeno k růstu církve. Právě z tohoto důvodu se nemálo jejích zjevení obracelo někdy i formou přísných napomenutí k věřícím její doby, včetně náboženských a politických představitelů, aby žili svůj křesťanský život důsledně. 11
Činila to však vždycky v postoji úcty a úplné věrnosti učitelskému úřadu církve, zejména nástupci apoštola Petra. Roku 1349 Brigita opustila navždy Švédsko a odebrala se do Říma. Měla v úmyslu se nejenom účastnit Jubilea roku 1350, ale přála si také, aby papež schválil stanovy řeholního řádu, který chtěla založit a nazvat jménem Nejsvětějšího Spasitele a který měl být tvořen řeholníky i řeholnicemi pod vedením abatyše. Toto je prvek, který by nás neměl překvapovat. Ve středověku existovaly mnišské fundace s mužskou i ženskou větví, které uplatňovaly stejné pravidlo, podle něhož v jejich čele stála abatyše. Ve velké křesťanské tradici byla totiž ženě přiznávána vlastní důstojnost a podle stálého příkladu Marie, Královny apoštolů, také její místo v církvi, které, aniž by splývalo se služebným kněžstvím, mělo pro duchovní růst komunity stejnou důležitost. Spolupráce zasvěcených mužů a žen stále při respektování jejich specifického povolání, nabývá velké důležitosti v dnešním světě. V Římě se Brigita za doprovodu dcery Kateřiny věnovala intenzivnímu apoštolátu a modlitbě. Z Říma se vydala na pouť do různých italských svatyň, zejména do Assisi, rodiště svatého Františka, ke kterému Brigita vždycky chovala velkou úctu. Roku 1371 nakonec uskutečnila svou největší tužbu: cestu do Svaté země, kam se vydala spolu se svými duchovními syny a dcerami, skupinkou, kterou Brigita nazývala „Božími přáteli“. V této době papežové sídlili v Avignonu, daleko od Říma, a Brigita se na ně zpříma obracela, aby se vrátili na Petrův stolec do Věčného města. Zemřela roku 1373, krátce před definitivním návratem papeže Řehoře XI. do Říma. Byla pohřbena provizorně v římském kostele svatého Vavřince na Panisperna, ale roku 1374 její potomci Birger a Kateřina dopravili její ostatky zpět do vlasti, do kláštera ve Vadsteně, sídle řeholního řádu, založeného svatou Brigitou, který vzápětí zaznamenal značný rozkvět. Roku 1391 ji papež Bonifác IX. slavnostně kanonizoval. Svatost Brigity charakterizovaná mnohostí darů a zkušeností, jež jsem zmínil v tomto stručném životopisně-duchovním profilu, z ní činí význačnou postavu dějin Evropy. Svatá Brigita pocházející ze Skandinávie dosvědčuje, jak křesťanství hluboce prostoupilo život všech národů tohoto kontinentu. Jejím prohlášením za spolupatronku Evropy chtěl papež Jan Pavel II., aby se svatá Brigita, žijící ve 14. století, kdy ještě západní křesťanství nebylo raněné rozdělením, účinně přimlouvala u Boha za milost tolik očekávané úplné jednoty všech křesťanů. Drazí bratři a sestry, se stejným úmyslem, který i nám leží na srdci, aby Evropa dovedla neustále čerpat ze svých křesťanských kořenů, chceme se modlit a prosit o mocnou přímluvu svatou Brigitu Švédskou, věrnou Boží učednici a spolupatronku Evropy. 12
La consegna che ci lasciano i nostri Eroi: trovare nella fede e nella preghiera la forza per camminare i avanti
(homílie J. E. Giovanniho kardinála Coppy, hřbitov padlých italských letců, Roma 1. listopadu 2010)
Jako každoročně, o této slavnosti Všech svatých, která předchází Vzpomínce na věrné zemřelé, slavíme zádušní mši svatou za padlé vojenské letce. Jak drahá to příležitost pro vás všechny, zde přítomné, milovaní rodiče, sestry, bratři, děti a příbuzní hrdinských letců, kteří jsou zde uloženi. Také já mám mezi nimi bratra a proto jsem vám velmi blízko a co nejsrdečněji vás zdravím. Uctivě zdravím vrchního velitele, generála Giuseppe Bernardise, ostatní představitele, důstojníky se znakem letců. Děkuji za pozvání vojenskému arcibiskupovi, v zastoupení biskupským vikářem Mons, Giorgiem Nencinim, který s takovou horlivostí pečuje o toto posvátné místo. Zdravím prezidenta a členy národní asociace rodin padlých a invalidů aeronautiky, která tento pamětní obřad svolala. Dnes a zítra jsou hřbitovy celého světa přeplněny návštěvníky hrobů svých drahých: i přesto, že tolik lidí je dnes od Církve vzdáleno, úcta k zesnulým je dosud živým a výmluvným vyjádřením našich křesťanských kořenů; vzpomínám, jak velkou lásku chovají k zemřelým v České republice, kde jsem byl papežským nunciem: i tam, mnohdy uprostřed nevlídného počasí, byly hřbitovy plné a na každém hrobě byl věnec květů. Dnešní slavení nás skutečně přivádí k nejhlubšímu a nejdůležitějšímu jádru křesťanského života. Připomíná nám myšlenku na věčnost. Připomíná, že život není dílem náhody, mechanickým souběhem těkavých atomů, není hříčkou přírody, ne: život pochází od Boha a k Bohu se vrací. Tento den, jakkoli smutný, nám předkládá velmi útěšné poselství. Je především zvěstí o Božím milosrdenství. První čtení z Apokalypsy, otevřelo před našima očima vidění nebes: anděl, který přichází od východu, což znamená, že byl poslán Bohem vykupitelem, ukazuje nesmírné množství vyvolených, kteří byli ušetřeni ran Božího hněvu; pocházejí „ze všech národů, plemen, kmenů a jazyků“ (Ap 7,9), tedy nejsou to pouze křesťané, ale pocházejí ze všech národů světa, a jsou zahaleni do bílých rouch, protože byli všichni zachráněni Kristovou krví a oslaveni Bohem. Anděl je poznamenává Boží pečetí, která je symbolem přináležitosti a ochrany, a oni ho oslavují, neboť k Němu přišli z velikého soužení, z životních trápení a to i těch nejkrajnějších; a navždy dosáhli spásy. Těmito obrazy nám Apokalypsa říká, že budoucnost patří Bohu, a že On jediný je pánem dějin; On vykonává konečnou vládu nad tvory, i nad těmi, kteří jej nechtěli přijmout, odměňuje své věrné, a uvádí je do plánu spásy, jak od věčnosti určil. V evangeliu pak Ježíš vyznačuje cestu pro toho, kdo mu chce navždy patřit v lásce: blahoslavenými prohlašuje chudé, čistého srdce, pokorné, milosrdné, plačící, ty, kdo hladoví a žízní po spravedlnosti, totiž po nebeském království, a kdo trpěli pro spravedlnost. Všem je dána odměna: „budou potěšeni, dostanou za úděl zemi, budou nasyceni, uvidí Boha“: odměna, kterou si zde na zemi ani nepředstavovali, ale která přesahuje veškeré pocity, protože se rodí z nekonečného Božího milosrdenství. Ano, drazí bratři a sestry, svátek Všech svatých je triumfem milosrdenství Boha, jenž dává lidem, - po dramatické zkoušce jejich věrnosti, - štěstí bez konce. Mezi oněmi 13
zástupy svatých, ať kanonizovaných či nikoli, bychom rádi viděli i naše hrdiny. Snad někdy vyvstaly pochybnosti: bude to všechno pravda? Existuje nějaký další život? A ten, který mi byl dražší než zřítelnice oka, bude skutečně tam nahoře, s Bohem? Jsou to otázky více než pochopitelné, tak vznešený je cíl, na nějž nám ukazují: ale musíme mít jistotu. Pán je milosrdenství: tito padlí položili život za svatou věc, nebáli se obětovat pro vlast, to znamená pro nás všechny; některým z nich se nedostalo ani té cti, aby měli hrob, jsou rozptýleni v mořích či na nedostupných místech. K našim hrdinům připojujeme i vzpomínku na Alpinisty, kteří nedávno padli v Afganistánu při obraně míru a bezpečnosti v oné zemi. Tito všichni, s plným vědomím, obětovali nejvzácnější dar, život. Pán, který je vykoupil svou krví, na ně nezapomněl, a tím, že jim slíbil život věčný, neoklamal je. Tato jistota musí vlévat do našich srdcí nepotlačitelnou útěchu. Dnešní svátek je proto také poselstvím naděje. Řekl nám to svatý Jan ve svém prvním listu s téměř neuvěřitelným důrazem: „Hleďte – napsal – jak velikou lásku nám Otec projevil, že se smíme nazývat Božími dětmi, a to skutečně jsme! Už teď jsme Boží děti, ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobni, protože ho uvidíme tak, jak je“ (1Jan 3,1ss). Naděje není utopie, není sen, není klam. Naděje je pravda. Jsme skutečně Boží děti a proto Mu budeme navěky podobní, s Ním spojeni. I tady může vyvstat stín pochybnosti, protože se nám to jeví jako příliš krásné, příliš vznešené. Ale jak říkal Ježíš sv. Anděle z Foligna, on nás nemiloval z žertu. To, co nám slíbil je pravdivé. Budeme jako Bůh! Uvidíme ho tak, jak je. Jsem přesvědčen – a naznačil jsem vám to vloni – že nebe bude tím nejkrásnějším dobrodružstvím, které nám zbývá uskutečnit, vždyť jsme zrozeni pro krásu, radost, světlo: uvidíme Boha, budeme mít před očima co pro nás učinil v divech stvoření a v dějinách spásy; jsem si jistý, že nám toto všechno nechá proběhnout před očima jako film, počínaje prvními stránkami Bible, a dá nám asistovat ve všech etapách svého života, obětovaného pro nás. Ne, v nebi se nenudí! To je něco jiného než Internet! Než Facebook! Naši zemřelí vidí! Otvírají oči pro celou skutečnost Boha a světa, vidí minulost i přítomnost, neustále jsou nám nablízku a modlí se za nás. Jistě, tato naděje nás hluboce zavazuje: musíme se očistit, jak nám dále říkal sv. Jan, musíme být čistí, jako On je čistý, čili průzrační ve svých každodenních počinech; musíme žít v duchu blahoslavenství, abychom jednoho dne mohli dostat zemi za dědictví a vidět Boha, jak nám přislíbilo evangelium. Milovaní, děkujme Pánu za dary jeho milosrdenství. A neztrácejme naději. Svátek svatých nám přes to všechno odhaluje nevyčerpatelná bohatství milosti a štěstí. Odkaz, který nám dnes zanechávají naši hrdinové je nacházet ve víře a v modlitbě sílu ke kráčení vpřed, abychom jednoho dne byli hodni požívat bezmezné radosti jako svatí v nebi. Stejné radosti, na níž už nyní mají v Bohu a s Bohem podíl naši padlí, kteří prošli „velkým soužením“. Ano, drazí přátelé, oni dnes mluví o nepomíjivých hodnotách naší křesťanské civilizace, a předávají nám je svým příkladem a svou obětí. Přijměte toto učení jako jejich nejkrásnější a nepomíjivé dědictví, pro které položili život. Ať je Pán přijme ve svém pokoji.
14
SV. MARKÉTA Z OINGT (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 3. listopadu 2010)
Drazí bratři a sestry, Markéta z Oingt, o které bych dnes rád mluvil, nás uvede do kartuziánské spirituality, jež je inspirována syntézou, kterou prožil a podal svatý Bruno. Neznáme datum jejího narození, třebaže někdy bývá uváděn rok 1240. Markéta pocházela z vlivné rodiny starobylého Lyonského šlechtického rodu Oingt. Víme, že její matka se jmenovala také Markéta, že měla dva bratry – Guiscarda a Ludvíka – a tři sestry: Kateřinu, Isabelu a Anežku. Ta ji pak následovala do kláštera, do kartouzy, a stala se po ní převorkou. Nemáme zprávy o jejím dětství, ale z jejích spisů můžeme vytušit, že bylo poklidné a odvíjelo se v láskyplném rodinném prostředí. A vskutku, když Markéta píše o bezmezné lásce Boží, hojně využívá obrazů z rodinného života a poukazuje zejména na postavy otce a matky. V jedné svojí meditaci se modlí takto: „Něžný Pane, myslím na zvláštní milosti, kterými jsi mne svou péčí zahrnul, zvláště na to, jak jsi mne od mého mládí střežil a jak jsi se o mne staral ve všem, co jsem potřebovala: v jídle, pití, oblečení a obutí. Činil jsi to takovým způsobem, že jsem při tom všem nemusela myslet na nic jiného než na Tvoje velké milosrdenství.“ (Margerita d´Oingt, Scritti spirituali, Meditazione V, 100, Cinisello Baldami, 1997, str. 74). Z jejích meditací můžeme také vyčíst, že vstoupila do kartouzy v Poleteins, aby odpověděla na Pánovo povolání. Opustila všechno a přijala přísnou kartuziánskou disciplinu, aby naprosto patřila Pánu a přebývala s Ním navždy. Píše: „Něžný Pane, opustila jsem svého otce a svou matku, své sourozence a všechny věci tohoto světa z lásky k tobě. Je to však velice málo, poněvadž bohatství tohoto světa není nic jiného než pichlavé trny; a čím více jich kdo má, tím je nešťastnější. Zdá se mi tedy, že jsem neopustila nic než bídu a chudobu, ale Ty víš, něžný Pane, že kdybych vlastnila tisíce světů a mohla s nimi disponovat podle svého zalíbení, opustila bych všechno z lásky k Tobě. A kdybys mi dal i všechno, co máš na nebi i na zemi, nebyla bych spokojena, dokud 15
bych neměla Tebe, protože Ty jsi životem mojí duše, a já nemám, ani nechci mít otce a matku kromě Tebe.“ (ibid., Meditazione II, 32, p. 59). O jejím životě v kartouze máme také málo údajů. Víme, že se roku 1288 stala čtvrtou převorkou a zůstala jí až do smrti 11. února 1310. Z jejích spisů nevysvítají ani žádné zvláštní mezníky na její duchovní cestě. Celý život chápe jako cestu očišťování až k úplnému připodobnění Kristu. Kristus je Knihou, která má být napsána, a do jejího srdce a života se má denně vtiskovat zejména jeho spásonosné utrpení. Ve spise Speculum píše Markéta sama o sobě ve třetí osobě a zdůrazňuje, že jí byl milostí Boží „vtištěn do srdce svatý život, který Bůh Ježíš Kristus vedl na zemi, Jeho dobré příklady a Jeho dobré učení. Nesla něžného Ježíše Krista v srdci tak dobře, že měla dojem jakoby u ní byl přítomen a v rukou držel zavřenou knihu, aby ji vyučoval“ (ibid., I, 2-3, str. 81). „V této knize nacházela život, který vedl na zemi Ježíš Kristus od svého narození až do nanebevstoupení.“ (ibid., I, 12, str.83). Markéta hned od rána denně přistupovala ke studiu této knihy. A když si ji dobře prohlédla, začala číst v knize svého svědomí, které vyjevuje faleš a lži jejího vlastního života (srov. ibid., I,6-7, str. 82). Píše o sobě, aby přinesla užitek ostatním, aby si hlouběji do srdce zapsala milost přítomnosti Boží a její život byl tak denně poznamenáván kontaktem s Ježíšovými slovy a skutky, s knihou Jeho života. To všechno proto, aby život Kristův byl trvale a hluboce vtisknut do duše a mohla tak nahlédnout i dovnitř této Knihy, totiž kontemplovat tajemství Boží Trojice (srov. ibid., II, 14-22; III, 23-40, str. 84-90). Markéta nám svými spisy podává jakýsi záblesk svojí spirituality a umožňuje nám zachytit některé rysy její osobnosti a jejího vůdčího nadání. Je ženou velmi vzdělanou. Běžně píše latinsky, jazykem vzdělanců, ale píše také frankoprovensálským nářečím, což je rarita. Její spisy jsou tak vůbec prvními, které byly v tomto jazyce sepsány a dochovaly se nám. Žije životem oplývajícím mystickými zkušenostmi, které jednoduše popisuje a umožňuje tak vytušit nevyslovitelné tajemství Boha. Poukazuje přitom na meze myšlení při jeho chápání a na neadekvátnost jazyka v jeho vyjadřování. Její osobnost je přímá, jednoduchá, otevřená, plná něhy, velmi vyvážená a přesně rozlišující, schopná vstupovat do hlubin lidského ducha, postřehnout jeho meze, dvojakost, ale také ryzí tužbu a směřování duše k Bohu. Projevuje výraznou vůdčí schopnost a svůj hluboký, mystický duchovní život spojuje se službou sestrám a komunitě. V tomto smyslu je výmluvným úryvek z dopisu jejímu otci: „Tatínku, musím Vám oznámit, že jsem natolik zaneprázdněna potřebami našeho domu, že nemám možnost věnovat se v duchu dobrým myšlenkám. Mám totiž tolik práce, že nevím, co dřív. Letos v sedmém měsíci se nám neurodilo obilí a naše vinice byly zničeny bouří. Kromě toho náš kostel je ve špatném stavu, takže jsme nuceni ho zčásti opravit“ (ibid., Lettere, III, 14, str. 127). Jedna kartuziánská mniška líčí postavu Markéty takto: „Její dílo nám ukazuje okouzlující osobnost, která má pronikavou, spekulativně zaměřenou inteligencí a současně je obdařena mystickými milostmi. Jedním slovem, svatou a moudrou ženu, která umí s nádechem humoru vyjadřovat zcela duchovní city.“ (Una Monaca Certosina, Certosine, in Dizionario degli Istituti di Perfezione, Roma, 1975, col. 777). V dynamice mystického života uplatňuje Markéta zkušenost přirozených citů, očištěných milostí, jakožto privilegovaného prostředku hlubšího chápání a pohotovějšího i vroucnějšího následování božského působení. To proto, že lidská osoba je stvořena k obrazu Božímu a je tedy povolána 16
utvářet spolu s Bohem podivuhodný příběh lásky tím, že se nechá naprosto strhnout Jeho iniciativou. Trojjediný Bůh, Bůh-láska, který se zjevuje v Kristu, ji uchvacuje, a Markéta žije v hlubokém vztahu lásky k Pánu a v protikladu k tomu zároveň vnímá lidskou nevděčnost, vedoucí až k podlosti, až k paradoxu kříže. Markéta tvrdí, že Kristův kříž se podobá porodnímu stolu. Přirovnává Ježíšovu bolest na kříži k bolestem matky. Píše: „Matka, jež mne nosila v lůně, celý den či noc silně trpěla, když mne přiváděla na svět, ale Ty, něžný Pane, jsi pro mne trpěl nikoli jen jednu noc či den, ale přes třicet let…; jak hořce jsi trpěl kvůli mně po celý život! A když nadešla chvíle porodu, bylo Tvoje soužení tak bolestné, že Tvůj svatý pot stékal jako kapky krve po celém těle až na zem“ (ibid., Meditazione I, 33, str. 59). Markéta odkazuje na podání Ježíšova utrpení a kontempluje tyto bolesti v hlubokém soucitu: „Byl jsi dán na tvrdé lůžko kříže tak, že jsi se nemohl hnout, otočit či pohnout končetinou, jako to činí ten, kdo trpí velkou bolestí, poněvadž jsi byl zcela natažen a přibit hřeby… a byly rozdrásány tvoje svaly i vnitřnosti. … Ale všechny tyto bolesti… Ti nestačily, takže jsi chtěl, aby byl Tvůj bok proklán kopím tak krutě, aby Tvoje vnímavé tělo bylo zcela zohaveno a potrháno; a Tvá drahocenná krev vytryskla s takovou prudkostí, že vytvořila širokou cestu jako nějaká velká bystřina“. Tolik Markéta, která potom v souvislosti s Pannou Marií říká: „Nebylo divu, že kopí, které proniklo do Tvého těla, zasáhlo také srdce Tvé slavné Matky, která Tě podporovala s takovou láskou … poněvadž Tvoje láska je vznešenější než všechny jiné lásky“ (Ibid., Meditazione II, 36-39.42, str. 60). Drazí přátelé, Markéta z Oingt nás zve ke každodennímu rozjímání života lásky a bolesti Ježíše a jeho Matky Marie. Tady je naše naděje, smysl naší existence. Rozjímání o Kristově lásce k nám rodí sílu a radost odpovědět toutéž láskou a dát svůj život do služeb Bohu a bližnímu. Spolu s Markétou řekněme i my: „Něžný Pane, všechno, co jsi učinil z lásky ke mně a celému lidskému rodu, mne podněcuje k lásce vůči Tobě, a připomínka Tvého nejsvětějšího utrpení propůjčuje schopnosti mých citů nesrovnatelnou zdatnost Tě milovat. A proto se mi zdá…, že jsem nalezla to, po čem jsem tolik toužila: nemilovat nic jiného než Tebe či v Tobě nebo z lásky k Tobě“ (Ibid., Meditazione II, 46, str.62). Tato postava středověké kartuziánky, celý její život a její myšlení se nám jeví jako vzdálené od našeho života, od našeho způsobu myšlení a jednání. Pohlédneme-li však na podstatu jejího života, zjistíme, že se dotýká také nás a měla by se stát podstatou také naší existence. Markéta, jak jsme slyšeli, pokládala Pána jakoby za knihu, upírala pohled k Pánu a považovala Jej za zrcadlo, ve kterém se odráží naše svědomí. Z tohoto zrcadla vstupovalo do její duše světlo. Nechala vstupovat slovo a život Krista do svého vlastního bytí a tak byla proměňována; svědomí bylo osvěcováno, nalézalo kritéria i světlo a bylo očištěno. Právě to potřebujeme i my: nechat vstoupit Kristova slova, život a světlo do našeho svědomí, aby bylo osvíceno, chápalo, co je pravé a dobré i co je zlé; aby bylo osvíceno a očištěno naše svědomí. Odpadky se nepovalují jenom na ulicích světa. Také v našem svědomí a v našich duších jsou odpadky. Jedině Pánovo světlo, Jeho moc a jeho láska nás očistí, omyje a uvede na správnou cestu. Následujme proto svatou Markétu v jejím pohledu na Ježíše. Čtěme v knize Jeho života, nechme se osvěcovat a očišťovat, abychom se naučili pravému životu. 17
Benedicto XVI en Santiago Peregrino de la Fe y Testigo de Cristo Resucitado
V sobotu, 6. listopadu, Svatý otec odletěl na 18. zahraniční apoštolskou cestu, během níž navštívil dvě španělská města, Santiago de Compostelu a Barcelonu. Z římského letiště Fiumicino odletěl ráno v 8.30. Na palubě papežského letadla proběhla obvyklá tisková konference pro přibližně šedesát novinářů. Benedikt XVI. jim během 10 minut odpověděl na pět otázek. Poutní charakter lidské existence, řekl papež na první z nich, nespočívá jenom v individuálním vyjití ze sebe samého, kdy se člověk vydává fyzicky i duchovně na pouť, aby překročil sebe sama, ale také v komunitním momentu. „Pouť sjednocuje, protože ve společném putování k Bohu objevujeme sami sebe navzájem… Právě putování do Santiaga de Compostela bylo tvůrčím prvkem identity evropského společenství. A dnes dochází k obrodě této snahy poznat se vzájemně, objevit mlčení, svobodu a nalézt Boha.“ Druhá otázka se týkala posvěcení chrámu Sagrada Familia a papež hovořil o tom, co jej nejvíce upoutalo na Gaudího architektonické vizi: „Je to syntéza mezi kontinuitou a novostí, tradicí a kreativitou. Gaudí našel odvahu zařadit se v devatenáctém století do velké tradice katedrál se svou naprosto novou vizí místa slavnostního setkání Boha a člověka. Měl odvahu vstoupit do tradice s novou kreativitou a dokázal tak zviditelnit jednotu a pokrok dějin. A to je krása.“ V souvislosti s tím pak papež v další otázce poukázal na důležitost vztahu mezi vírou a uměním, který považuje za stejně důležitý jako vztah mezi vírou a rozumem. „Církev bývala po staletí matkou umění, velkou pokladnicí umění, hudby, malby, výtvarného umění a architektury, jež se rodily z víry církve. Dnes došlo k určité distanci, která škodí umění i víře. Umění, které by ztratilo kořen transcedence, by nevedlo k Bohu a stalo by se polovičatým. Víra, která by měla umění pouze v minulosti, nebyla by už vírou přítomnosti. Dnes je zapotřebí vyjadřovat víru znovu jako pravdu, která je neustále přítomna. Dialog či setkání mezi uměním a vírou je vepsáno do nejhlubší podstaty víry, musíme učinit vše proto, aby se i dnes víra vyjadřovala autentickým uměním, jako u Gaudího, v kontinuitě a novosti, aby umění neztratilo kontakt s vírou.“ 18
Poslední dvě otázky se týkaly Španělska a papežova vztahu k této zemi. Zvláště bych chtěl přesně citovat papežova slova, o která se opírala zmatená sdělení českých sdělovacích prostředků. Na otázku novináře, který se ptal, zda nedávno ustanovená „Papežská rada pro novou evangelizaci“ nebyla zřízena hlavně kvůli sekularisticky orientovanému Španělsku. „Tuto papežskou radu jsem ustanovil s ohledem na celý svět, protože novost myšlení, těžkost přemýšlet v kategoriích Písma a teologie je všeobecná. Soustředěna je však přirozeně v západním světě s jeho světskostí a laickostí. Víra musí neustále usilovat o obnovu, aby byla vírou dneška a odpovídala na výzvy laickosti. Každá z velkých západních zemí prožívá tento problém různě: Měl jsem například možnost navštívit Francii, Českou republiku, Velkou Británii, kde všude se vyskytuje tento problém způsobem specifickým pro daný národ a jeho dějiny. A platí to ve značné míře také pro Španělsko. Španělsko bylo vždycky také originální zemí víry. Pomysleme na obrodu katolicismu v novověku, která nastala především díky Španělsku např. postavami jako svatý Ignác z Loyoly, svatá Terezie z Avily a svatý Jan od Kříže, kteří katolicismus definitivně obnovili, zformovali fyziognomii moderního katolicismu. Je však stejně tak pravdou, že ve Španělsku vznikla také laickost, antiklerikalismus, silný i agresivní sekularismus, jak bylo patrné ve 30. letech 20. století. K této disputaci, k tomuto střetnutí mezi vírou a moderností, v němž jsou obě strany velice čilé, dochází ve Španělsku také dnes. Pro budoucnost víry a setkání – nikoli střetnutí, ale setkání - mezi vírou a laickostí má ústřední postavení právě španělská kultura. V tomto smyslu jsem tedy při ustanovení zmíněné papežské rady měl na mysli velké západní země, ale zejména také Španělsko.“ Tolik tedy v úplnosti slova Benedikta XVI., v nichž padla zmínka také o České republice. Papežova slova pronesená potom při bohoslužbách v Santiago de Compostela a v Barceloně jsou konkrétním vyjádřením právě onoho zmíněného setkání víry a světskosti. Je škoda, že je média překroutila do konfrontační polohy. Barcelonská bazilika Svaté Rodiny je však zřejmým příkladem toho, že k setkání opravdu dochází a že přináší krásné plody. Ne náhodou, podobně jako před rokem prezident České republiky, hovořil později o skončené papežské návštěvě jednoznačně pozitivně také nejvyšší představitel Španělska. Král Juan Carlos I. vyzdvihnul „výjimečný význam návštěvy Benedikta XVI. pro Španělsko i katolickou církev“. Jeho slova o tom, že „křesťanství je klíčem pro pochopení historické identity Španělska,“ platí nepochybně také o zemích bývalé Koruny české.
Půl hodiny před polednem přistál Benedikt XVI. na letišti v Santiago de Compostela, hlavním městě Galicie, jednoho ze 17 autonomních společenství Španělska. Své jméno nese třiadevadesáti tisícové město po 19
apoštolovi Jakubovi Starším, který je zde pohřben. Tento apoštol byl spolu s Petrem a Janem přítomen Ježíšově proměnění na hoře Tábor a jeho modlitbě v Getsemane. Podle tradice odešel hlásat evangelium právě na Pyrenejský poloostrov. Mučednickou smrt stětím podstoupil v roce 44 v Jeruzalémě. Ostatky byly přeneseny do Španělska a na čas upadly do zapomnění. Hrob znovu objevil v 9. století biskup Teodomir. Apoštol Jakub se stal také patronem Španělů při válce proti Maurům a jeho hrob se stal jedním z nečastějších cílů poutníků z celé Evropy. Vyrostla nad ním katedrála, jež dnes přivítala dalšího z nich – papeže Benedikta XVI. Ještě předtím se mu ale dostalo oficiálního přivítání na letišti. Tam ho čekal následník trůnu princ Filip s manželkou, státní, regionální i místní představitelé, arcibiskup Santiaga de Compostela Julián Barrio Barrio a předseda Španělské biskupské konference kard. Antonio Maria Rouco Varela. Svatý Otec pak pronesl uvítací projev: Královské výsosti, vážení státní, regionální a místní představitelé, pane arcibiskupe Santiaga de Compostela, pane kardinále, předsedo Španělské biskupské konference, páni kardinálové a bratři v biskupské službě, drazí bratři a sestry, přátelé. Děkuji, Výsosti, za laskavá slova, kterými jste mě jménem všech oslovil a která jsou hlubokým projevem vztahu synů a dcer této ušlechtilé země vůči Petrovu nástupci. Srdečně zdravím všechny přítomné i ty, kteří jsou s námi spojeni pomocí sdělovacích prostředků. Děkuji také všem, kteří se na různých církevních a státních úrovních velkoryse podíleli na tom, aby tato krátká, ale intenzivní návštěva Santiaga de Compostela a Barcelony byla velmi plodná. V hloubi svého bytí je člověk vždy na cestě, hledá pravdu. Na této hluboké touze lidské bytosti se církev podílí, sama se vydává na cestu a provází člověka, který touží po plnosti vlastního bytí. Církev zároveň koná svou vnitřní pouť, která vede skrze víru, naději a lásku k tomu, aby světu zviditelňovala Krista. To je její poslání a cesta: být mezi lidmi stále více přítomností Krista, „kterého nám Bůh poslal jako dárce moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení“ (1 Kor 1,30). Proto jsem se také já vydal na cestu, abych utvrzoval své bratry ve víře (srov. Lk 22,32). Přicházím jako poutník v tomto svatém roce Compostely a v srdci chovám tutéž lásku ke Kristu, která vedla apoštola Pavla, aby se vydával na své cesty ve snaze dojít až do Španělska (srov. Řím 15,22-29). Rád bych se takto připojil k velkému zástupu mužů a žen, 20
kteří v průběhu staletí přicházeli do Compostely ze všech koutů Iberského poloostrova a Evropy, dokonce z celého světa, aby stanuli u nohou svatého Jakuba a nechali se proměnit svědectvím jeho víry. Tím, že putovali plní naděje a zanechávali své stopy, utvářeli cestu kultury, modlitby, milosrdenství a obrácení, která se konkrétně projevila v kostelech, nemocnicích, hospicích, mostech a klášterech. Španělsko a Evropa tak získaly duchovní ráz, nesmazatelně poznamenaný evangeliem. Právě jako posel a svědek evangelia půjdu také do Barcelony, abych posílil víru jejího pohostinného a dynamického lidu. Víra zasetá již na počátku křesťanství vyklíčila a vyrostla v ovzduší nesčetných příkladů svatosti a umožnila vznik mnoha dobročinných, kulturních a výchovných institucí. Víra, která inspirovala geniálního architekta Antonia Gaudiho, aby v tomto městě s nadšením a ve spolupráci s mnoha lidmi zbudoval onen div, kterým je chrám Svaté rodiny. S radostí vysvětím tento kostel, v němž se odráží velikost lidského ducha otevřeného vůči Bohu. Mám hlubokou radost z toho, že jsem znovu ve Španělsku, které dalo světu mnoho velkých světců, zakladatelů a básníků, jako např. Ignáce z Loyoly, Terezii od Ježíše, Jana od Kříže, Františka Xaverského a mnoho dalších. Španělsko, kde ve 20. století vznikly nové instituce, skupiny a komunity křesťanského života a apoštolského hnutí, kráčí v posledních desetiletích ve svornosti, jednotě, svobodě i pokoji a dívá se do budoucnosti s nadějí a odpovědností. V důsledku svého bohatého odkazu lidských a duchovních hodnot neustále usiluje i uprostřed těžkostí o pokrok a nabízí mezinárodnímu společenství svou solidaritu. Přínos a iniciativy vašich dlouhých dějin i současnosti spolu s významem těchto dvou míst vaší krásné země, která při této příležitosti navštívím, mne vedou k tomu, abych v duchu objal všechny národy Španělska a Evropy. Podobně jako Boží služebník Jan Pavel II., který z Compostely vyzval Starý kontinent k novému rozkvětu jeho křesťanských kořenů, chtěl bych i já povzbudit Španělsko a Evropu, aby stavěly svou přítomnost a plánovaly budoucnost na autentické pravdě o člověku, na svobodě, která tuto pravdu respektuje a nikdy ji nezraňuje, a na spravedlnosti pro všechny, počínaje těmi nejchudšími a nejbezmocnějšími. Tedy Španělsko a Evropu, které se nestarají pouze o materiální potřeby lidí, ale také o morální, sociální, duchovní a náboženské potřeby, protože všechny tvoří 21
autentické požadavky jediného člověka a jen tak účinně, celistvě a plodně přispívají k jeho dobru. Drazí přátelé, znovu vám vyjadřuji svou vděčnost za vaše vřelé přivítání a vaši přítomnost na tomto letišti. Znovu vyslovuji svou lásku a blízkost milovaným synům a dcerám Galicie, Katalánska a dalších národů Španělska. Svůj pobyt mezi vámi svěřuji přímluvě svatého Jakuba a prosím Boha, aby na vás všechny seslal svoje požehnání. Mnohokrát děkuji. Připomeňme, že Santiago de Compostela slaví letos svatý rok a během něj ho navštívilo na 8 miliónů poutníků, 236 tisíc z nich pěšky po proslulé Svatojakubské cestě. Princ Filip doprovázený princeznou Letizií, označil papežovu návštěvu za velkou čest pro celý národ. „Vaše náklonnost ke Španělsku - řekl princ – má pro nás velkou hodnotu. Španělé se cítí poctěni, že jste během prvních pěti let pontifikátu navštívil Španělsko hned dvakrát.“ Ani hustá mlha nezabránila dvěma stům tisíců lidí, aby Benedikta XVI. vítali v ulicích. Papež je pozdravil galicijsky: „Přímluvě svatého Jakuba svěřuji svůj pobyt mezi vámi a prosím Boha, aby k vám všem dosáhlo jeho požehnání. Tisíceré díky.“ Z letiště se Svatý otec vydal přímo do katedrály, kde ho čekala tisícovka španělských řeholníků a řeholnic, nemocné a nemohoucí osoby. Papež nejdřív v kapli Nejsvětější svátosti setrval v krátké adoraci. Pak se pozdravil s věřícími na prostranství před katedrálou. Ti mu také darovali tradiční pláštík poutníků s typickým symbolem – mušlí. Tu má Benedikt XVI. také ve svém papežském znaku. Po návratu do katedrály se pomodlil před hrobem apoštola Jakuba a po vzoru ostatních poutníků objal jeho sochu. Poté následovalo uvítání místního arcibiskupa mons. Juliána Barrio Barrii. Ten připomněl, že první mučedník mezi apoštoly je symbolem naděje.
22
„Církevní cítění spojuje teologální ctnosti se třemi apoštoly, Petrem, Jakubem a Janem, kteří byli svědky Ježíšovi slávy při proměnění i jeho opuštěnosti při agonii. Jakub je spojován s nadějí, která dává víře smysl, vitalitu a ráz, a den po dni ji směřuje k poslednímu cíli.“ Vaše přítomnost zde je pro nás radostí, zakončil své přivítání arcibiskup Barrio galicijsky: „Tisíceré díky, Svatý otče! Tento domov svatého Jakuba je vaším domovem, domovem Petrova nástupce. Kéž je váš pobyt mezi námi šťastný! S pomocí Boží a apoštola Jakuba!“ Po tomto uvítání se slova ujal také Benedikt XVI.: Páni kardinálové, drazí bratři v biskupské službě, vážení veřejní činitelé, drazí kněží, seminaristé, řeholníci a řeholnice, drazí bratři a sestry, přátelé. Děkuji arcibiskupovi ze Santiaga de Compostela Juliánovi Barriovi Barriovi za laskavá slova na uvítanou, která právě zazněla, rád na ně reaguji a srdečně vás všechny zdravím v Pánu a děkuji za vaši přítomnost na tomto tak významném místě. Jít na pouť neznamená jednoduše navštívit nějaké místo a obdivovat jeho přírodní, umělecké a historické bohatství. Jít na pouť znamená spíše vyjít ze sebe, abychom vykročili vstříc Bohu tam, kde se ukázal, kde se zvlášť oslnivě projevila božská milost a vyvolala hojné plody obrácení a svatosti mezi věřícími. Křesťané se vydávají na pouť především na místa spojená s utrpením, smrtí a vzkříšením Pána, do Svaté země. Potom do Říma, města mučednictví Petra a Pavla, a také do Compostely, která ve spojení s památkou svatého Jakuba přijímala poutníky z celého světa toužící po posílení svého ducha svědectvím víry a lásky tohoto apoštola. Jako nástupce svatého Petra jsem si také přál vydat se v tomto svatém roce 23
Compostely na pouť do domu „Señor Santiago“ (svatého Jakuba), který se připravuje na oslavy osmi set let od svého posvěcení, abych utvrdil vaši víru, posílil vaši naději a přímluvě apoštola svěřil vaše touhy, úsilí a práci pro evangelium. Když jsem objal jeho uctívanou sochu, modlil jsem se za všechny děti církve, jejímž počátkem je tajemství společenství s Bohem. Skrze víru jsme uvedeni do tajemství lásky Nejsvětější Trojice. V jistém smyslu nás objímá Bůh, jsme proměněni jeho láskou. Církev je tou náručí Boha, ve které se také lidé učí objímat svoje bratry a objevují v nich božský obraz a podobu, jež představuje nejhlubší pravdu jejich bytí a počátek pravé svobody. Mezi pravdou a svobodou existuje úzký a nepostradatelný vztah. Poctivé hledání pravdy a touha po ní je podmínkou autentické svobody. Jednu bez druhé nelze žít. Církev, která chce ze všech svých sil sloužit lidské osobě a její důstojnosti, je ve službě obou, pravdy i svobody. Nemůže se jich zříci, protože v sázce je lidská bytost, protože ji pobízí láska k člověku, „jedinému tvoru na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého“ (Gaudium et spes, 24), protože bez této touhy po pravdě, spravedlnosti a svobodě by člověk ztratil sebe sama. Dovolte, abych z Compostely, duchovního srdce Galicie a zároveň školy bezmezné univerzálnosti, vyzval všechny věřící této drahé arcidiecéze i všechny ostatní v církvi ve Španělsku, aby žili osvíceni Kristovou pravdou, aby radostně, důsledně a prostě vyznávali víru doma, v práci i ve svém občanském nasazení. Kéž vás radost z pocitu, že jste Bohem milované děti, vede i ke stále hlubší lásce k církvi, abyste s ní spolupracovali na jejím díle a přinášeli Krista všem lidem. Modlete se k Pánu žně, aby se mnozí mladí lidé zasvětili tomuto poslání v kněžské službě a zasvěceném životě. Dnes tak jako vždycky stojí za to věnovat se po celý život předkládání novosti evangelia. Nechci skončit, aniž bych vyjádřil nejprve svou radost a vděčnost všem španělským katolíkům za štědrost, s níž podporují mnoho charita24
tativních a humanitárních institucí. Nepolevujte v podpoře těchto děl, která přinášejí užitek celé společnosti. Jejich působení se projevuje zejména v nynější ekonomické krizi, ale také při vážných přírodních kalamitách, které zasáhly různé země. S těmito pocity se modlím k Nejvyššímu, aby vám dal tu odvahu, kterou měl svatý Jakub, když svědčil o vzkříšeném Kristu, abyste tak zůstali věrní cestám svatosti a stravovali se pro slávu Boží a ve prospěch těch nejopuštěnějších bratří. Mnohokrát děkuji. Z katedrály se pak Benedikt XVI. odebral do sídla arcibiskupství, kde poobědval se španělskými kardinály a členy stálé rady španělské biskupské konference, která má celkem přes 120 členů. Vrcholem sobotní návštěvy Svatého otce byla eucharistická liturgie na náměstí před katedrálou tohoto známého poutního místa za účasti několika desítek tisíc lidí, ačkoli samotné náměstí Obradoiro má kapacitu jen 8 tisíc. Ostatní byli na přilehlých náměstích, odkud sledovali průběh mše na velkoplošných obrazovkách. Svatému otci připravili bouřlivé přijetí, jež je vlastní zdejšímu temperamentu. Benedikt XVI. se ve své homilii zamýšlel nad potřebami, obavami a
25
nadějemi Evropy, z jejichž nejrozmanitějších koutů lidé kdysi do Compostely putovali, a položil si otázku, jaký je přínos církve dnešní Evropě, která během posledního půlstoletí prošla tolika změnami. Milovaní bratři v Ježíši Kristu, děkuji Bohu za dar, že mohu být tady na tomto nádherném náměstí, plném umění, kultury a duchovního významu. V tomto Svatém roce přicházím jako poutník mezi poutníky a doprovázím mnohé, kteří sem přicházejí a prahnou po víře ve vzkříšeného Krista; po víře věrně hlásané a předávané apoštoly, jako byl svatý Jakub Větší, který je v Compostele uctíván od nepaměti. Jsem vděčný za milá slova arcibiskupa této místní církve, Juliána Barria Barria, na uvítanou a za účast královských výsostí, knížat Asturie, kardinálů a také početných bratrů v biskupské a kněžské službě. Můj srdečný pozdrav patří také poslancům Evropského parlamentu, členům skupiny „Camino de Santiago“, i státním, regionálním a místním představitelům, kteří se chtěli účastnit této bohoslužby. To vše je výrazem úcty vůči Petrovu nástupci a také hlubokého citu, který svatý Jakub z Compostely vzbuzuje v Galicii a v ostatních místech Španělska, která přijímají tohoto apoštola za svého patrona a ochránce. Srdečně zdravím také zasvěcené osoby, seminaristy a věřící, kteří se účastní této eucharistie, a se zvláštním pohnutím také poutníky, tvůrce ryzího jakubského ducha, bez něhož lze z toho, co se zde děje, pochopit jen málo nebo vůbec nic. Věta z prvního čtení tvrdí s obdivuhodnou jasností: „ Apoštolové vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše“ (Sk 4,33). Východiskem všeho, co křesťanství bylo a nadále je, totiž ve skutečnosti není lidská iniciativa nebo plán, ale Bůh, který prohlašuje Ježíše za spravedlivého a svatého po rozsudku lidského tribunálu, který jej odsoudil jako rouhače a buřiče. Bůh, který vytrhl Ježíše Krista ze smrti; Bůh, který přinese spravedlnost všem, kdo byli v dějinách nespravedlivě poníženi. „My jsme svědky těchto událostí, stejně jako Duch Svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají“ (Sk 5,32), říkají apoštolové. Vydali tak svědectví o životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista, kterého poznali, když kázal a konal zázraky. Drazí bratři, na nás dnes je, abychom následovali příklad apoštolů, každým dnem více poznávali Pána a vydávali jasné a účinné svědectví Jeho evangeliu. Neexistuje větší poklad, který bychom mohli nabídnout našim současníkům. Napodobíme tak i svatého Pavla, který uprostřed tolika soužení, ztroskotání a osamocení radostně prohlašoval: „Poklad víry máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám“ (2 Kor 4,7). Vedle slov apoštola národů jsou zde slova evangelia, která jsme právě vyslechli a která nás vybízejí, abychom žili v Kristově pokoře, který ve všem následoval vůli Otce a přišel, aby sloužil a „dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28). Pro učedníky, kteří chtějí následovat a napodobovat Krista, není služba bratrovi pouhou volbou, ale podstatnou součástí vlastního bytí. Je službou, která se neměří na základě světských 26
kritérií toho, co je bezprostřední, hmotné a zdánlivé, ale tím, že zpřítomňuje lásku Boha ke všem lidem ve všech jejich dimenzích a vydává mu svědectví i těmi nejprostšími skutky. Při předkládání tohoto nového způsobu vztahů ve společenství, založeném na logice lásky a služby, se Ježíš obrací také k „velmožům“, protože tam, kde není nasazení pro druhé, vznikají formy nadvlády a vykořisťování, které nedávají prostor pro věrohodné, celkové lidské povznesení. Byl bych rád, aby toto poselství došlo zejména k mladým lidem: právě vám tento zásadní obsah evangelia ukazuje smysluplnou cestu, když se zřeknete krátkodobého egoistického způsobu myšlení, jež je často nabízeno, a přijetím Ježíšova smýšlení se tak můžete plně realizovat a být semenem naděje. Připomínají nám to také oslavy Svatého roku Compostely. A právě to prožívají jako tajemství v srdci – buď vědomě, nebo i bez schopnosti to vyjádřit slovy mnozí poutníci, kteří přicházejí do Santiaga de Compostela, aby objali apoštola. Únava z putování, rozmanitost krajiny a setkání s lidmi různých národností je otevírají vůči tomu nejhlubšímu a společnému, co nás spojuje s lidmi, tj. hledajícími bytostmi, které potřebují pravdu a krásu, zkušenost s milostí, láskou a pokojem, odpuštěním a vykoupením. A v hloubi všech těchto lidí zní přítomnost Boha a působení Ducha Svatého. Ano, každý člověk, který se ztiší a zaujme odstup od svých přání, žádostí a bezprostředních záležitostí a který se modlí, je osvícen Bohem, aby ho potkal a rozpoznal v Kristu. Kdo se vydá na pouť do Santiaga, činí tak v podstatě především proto, aby se setkal s Bohem, který vyzařuje z výsosti Krista, přijímá ho a žehná mu při vstupu do Bran slávy. Jako posel evangelia, které Petr i Jakub podepsali vlastní krví, bych odtud rád pohlédl na celou Evropu, která chodívala na pouť do Compostely. Jaké jsou její největší potřeby, obavy a naděje? Co je specifický a základní přínos církve této Evropě, která v posledním půlstoletí prošla cestou nových změn a projektů? Její přínos se soustředí na tuto prostou a rozhodující skutečnost: Bůh existuje a právě On nám dal život. Pouze On je absolutní, věrná a neměnná láska, nekonečný cíl, který vyzařuje z každého dobra, pravdy a podivuhodných krás tohoto světa; podivuhodných, ale pro srdce člověka nepostačujících. Svatá Terezie od Ježíše to dobře pochopila, když řekla: »Stačí pouze Bůh.« Tragédií je, že se v Evropě zejména během 19. století ujalo a rozšířilo přesvědčení, že Bůh je protivníkem člověka a nepřítelem jeho svobody. To mělo zastínit pravou biblickou víru v Boha, který poslal na svět svého Syna Ježíše Krista, aby nikdo nezahynul a všichni měli život věčný (srov. Jan 3,16). V souvislosti s pohanstvím, podle něhož Bůh člověku závidí a pohrdá jím, svatopisec neochvějně uvádí: jak by mohl Bůh všechno stvořit, kdyby to nemiloval, On, který ve své nekonečné plnosti nic nepotřebuje? (srov. Moudr 11, 24-26). Jak by se mohl zjevit lidem, kdyby je nechtěl chránit? Bůh je počátkem našeho bytí a základem i vrcholem naší 27
svobody, nikoli jejím protivníkem. Jak by si smrtelný člověk mohl zakládat sám na sobě a jak by se hříšník mohl smířit se sebou samým? Jak je možné, že nastalo veřejné mlčení o první a podstatné realitě lidského života? Jak může být to, co je v něm nejvíce rozhodující, uzamčeno pouze do nitra nebo odsunuto do přítmí? My lidé nemůžeme žít ve tmě a nevidět světlo slunce. Jak je potom možné, že se upírá Bohu - slunci inteligence, moci vůle a magnetu našich srdcí - právo předkládat toto světlo, které rozhání každou temnotu? Proto je nezbytné, aby se Bůh opět vrátil a radostně zazníval pod nebesy Evropy; aby toto posvátné slovo nikdy nebylo hlásáno nadarmo; aby nebylo znetvořováno a nesloužilo účelům, které mu nejsou vlastní. Je třeba, aby bylo vyslovováno posvátně. Je nezbytné, abychom je tak vnímali v každodenním životě, v pracovním tichu, v bratrské lásce a těžkostech, které s sebou nese čas. Evropa se musí otevřít Bohu, vyjít mu vstříc beze strachu, přičinit se s jeho milostí o onu důstojnost člověka, kterou objevily ty nejlepší tradice: kromě biblické, jež je v tomto ohledu zásadní, také klasická, středověká i moderní, z níž se zrodily velká filosofická, literární, kulturní a sociální díla Evropy. Tento Bůh a tento člověk se konkrétně a historicky zjevili v Kristu. A Krista můžeme najít na cestách, které vedou do Compostely, protože na nich existuje kříž, v němž se sbíhají a orientují křižovatky. Tento kříž, svrchované znamení lásky nesené až do krajnosti, je tedy darem a zároveň odpuštěním a musí být v noci doby naší polárkou. Kříž a láska, kříž a světlo byla v našich dějinách synonyma, protože Kristus se na něj nechal přibít, aby vydal největší svědectví své lásky, aby nás vyzval k odpuštění a smíření, aby nás naučil přemáhat zlo dobrem. Nepřestávejte si brát poučení od tohoto Krista na křižovatkách cest a života. Bůh nám v Něm vychází vstříc jako přítel, otec a průvodce. Požehnaný Kříži, kéž vždycky záříš v zemích Evropy! Dovolte mu, aby odtud hlásal slávu člověka, vnímal, že je ohrožena jeho důstojnost, když je zbavován svých hodnot a původního bohatství, když jsou ti nejslabší a nejchudší odsouváni na okraj společnosti či na smrt. Nelze se klanět Bohu a nechránit člověka, jeho dítě. Nelze si sloužit člověkem a neptat se, kdo je jeho Otec, a nedávat na tuto otázku odpověď. Evropa přírodních věd a technologií, Evropa civilizace a kultury musí být zároveň Evropou otevřenou pro transcendentno a bratrství s ostatními kontinenty, pro živého a pravého Boha, počínaje živým a pravým člověkem. Toto chce církev přinášet Evropě: pečovat o Boha a starat se o člověka, přitom vycházet z porozumění, které nám o nich nabízí Ježíš Kristus. Drazí přátelé, obraťme pohled naděje ke všemu, co nám Bůh přislíbil a co nám nabízí. Kéž nám daruje svou sílu, osvěží arcidiecézi Compostely, oživí víru svých dětí a pomůže jim zachovat věrnost jejich povolání rozsévat a posilovat evangelium i v těchto krajinách. Kéž svatý Jakub, Pánův přítel, získá hojné požehnání pro Galicii, pro ostatní národy Španělska, Evropy a mnoha dalších míst v zámoří, kde je tento apoštol znamením křesťanské identity a hlasatelem Kristovy zvěsti. 28
“¡Bienvenido a Barcelona, Santo Padre!” V neděli, 7. listopadu 2010, dopoledne Benedikt XVI. vysvětil baziliku Sagrada Familia v centru Barcelony, krátce předtím se setkal s královským párem. Barcelonský chrám Svaté rodiny je poslední katedrální stavbou Evropy, nejen proto, že se jeho architekt, Antoni Gaudí inspiroval v některých rysech středověkou architekturou, ale i proto, že je stavbou mnoha generací. Autorovi bylo od počátku zřejmé, že své dílo nikdy neuvidí. Gaudí nicméně zanechal svým následovníkům velmi podrobné plány, doplněné o tisíce detailních kreseb. Třebaže revolucionáři za občanské války část dokumentace zničili, další architekti zůstali zcela věrni Gaudího záměrům. Stavba byla zahájena v roce 1882 a doposud se podařilo realizovat zhruba 60 procent projektu. Dokončena je hlavní loď, podlaha, vitráže, hlavní oltář a baldachýn. Na tři průčelí, věnovaná tajemství Kristova Narození, Umučení a Slávy, na posledním se ještě pracuje, a 18 věží různých velikostí, z nichž nejvyšší, měří 170m. Chrám pojme na 8 tisíc věřících. K jeho úplnému dokončení bude třeba ještě nejméně dalších dvaceti let. Pozoruhodné je také to, že jde o chrám vystavěný do posledního haléře z darů věřících, bez jakýchkoliv církevních nebo státních dotací. V homilii předcházející působivému obřadu svěcení chrámu Benedikt XVI. s díkem připomněl, ty, kdo se podíleli na více než stoleté historii stavby chrámu, především Antoni Gaudího, který byl jeho duší i tvůrcem, „geniálního architekta a důsledného křesťana“. Vysvěcení chrámu Sagrada Familia označil papež za - v jistém smyslu – vyvrcholení dějin 29
Katalánska, dějin svatosti, uměleckých a básnických děl zrozených z víry. Netajil se ani osobním potěšením z toho, že smí této slavnosti předsedat: Milovaní bratři a sestry, „Tento den je zasvěcen našemu Pánu. Nebuďte zarmoucení, neboť radost z Hospodina je vaše síla“ (Neh 8,9-11). Těmito slovy dnešního prvního čtení chci pozdravit vás všechny, kteří se účastníte této bohoslužby. Srdečně zdravím Vaše Veličenstva, královský pár Španělska, který si upřímně přál připojit se k nám. S poděkováním se obracím na pana kardinála Lluíse Martineze Sistacha, arcibiskupa Barcelony, za jeho slova na uvítanou a pozvání posvětit tento chrám Svaté Rodiny, který je podivuhodnou syntézou techniky, umění a víry. Zdravím také kardinála Ricarda Maria Carles Gordó, emeritního arcibiskupa Barcelony, další kardinály a bratry v biskupské službě, zejména světícího biskupa tohoto výjimečného chrámu, tak početné zastoupení kněží, jáhnů, seminaristů, řeholníků a věřících, kteří se účastní této slavnostní bohoslužby. Zároveň velmi rád zdravím státní, regionální a místní představitele, a také členy ostatních křesťanských společenství, kteří s námi sdílejí radost a vděčnou chválu Boha. Tento den je významným předělem v dlouhých dějinách úsilí, práce a velkorysosti, trvajících více než sto let. V této chvíli bych rád připomněl každého, kdo se podílel na tom, že nás dnes všechny zaplavuje radost: od těch, kdo toto dílo navrhli, až po ty, kdo ho vytvořili; od architektů a zedníků až po ty, kteří různými způsoby přispěli k postupné stavbě této budovy. Vzpomínáme především na toho, který byl duší a tvůrcem tohoto projektu: Antoni Gaudiho, geniálního architekta a důsledného křesťana, jehož pochodeň víry hořela až do konce jeho života, žitého důstojně a ve strohé prostotě. Tato událost je v jistém smyslu také vyvrcholením a vyústěním dějin Katalánska, které zejména od konce 19. století zrodilo mnoho světců, zakladatelů, mučedníků a křesťanských básníků. Dějiny svatosti, uměleckých a básnických děl zrozených z víry dnes shromažďujeme a předkládáme v této eucharistii jako oběť Bohu. 30
Radost z toho, že mohu předsedat této bohoslužbě, ještě vzrostla, když jsem se dověděl, že tato sakrální stavba je již od svého počátku úzce spojena s postavou svatého Josefa. Zejména mne dojala jistota, s níž Gaudí uprostřed nesčetných těžkostí, jimž musel čelit, s naprostou důvěrou v božskou Prozřetelnost řekl: „Svatý Josef tento chrám dokončí“. Je proto nyní symbolické, že ho posvětí papež, jehož křestní jméno je Josef. Co znamená posvěcení tohoto chrámu? V srdci světa, před zraky Boha i lidí jsme v pokorném a radostném úkonu víry pozvedli nezměrné množství hmoty, která je plodem přírody i nezměrného úsilí lidského intelektu, tvůrce tohoto uměleckého díla. Je to viditelné znamení neviditelného Boha, k jehož slávě se tyčí tyto věže jako ukazatele směřující k absolutnu světla a Toho, který je současně Světlem, Výsostí a Krásou. V tomto prostoru chtěl Gaudí spojit inspiraci, kterou čerpal ze tří velkých knih, jimž se sytil jako člověk, věřící i architekt: knihy přírody, knihy Písma svatého a knihy liturgie. Spojil tak realitu světa a dějiny spásy, jak nám je podává Bible a zpřítomňuje liturgie. Dovnitř sakrální stavby vnesl kameny, stromy i lidský život, aby se celé stvoření sbíhalo ve chvále Boží, ale zároveň umístil ven retábly (oltářní stěny), aby před lidi postavil tajemství Boha zjevené narozením, umučením, smrtí a vzkříšením Ježíše Krista. Geniálně tak spolupracoval na utváření lidského vědomí ukotveného ve světě, otevřeného Bohu, osvíceného a posvěceného Kristem. A uskutečnil to, co je dnes jedním z nejdůležitějších úkolů: překonat rozkol mezi lidským a křesťanským vědomím, mezi existencí v tomto časném světě a otevřeností k životu věčnému, mezi krásou věcí a Bohem jakožto Krásou. Antoni Gaudí to všechno neuskutečňoval slovy, ale kamenem, čarami, plochami a vrcholy. Krása je skutečně velikou potřebou člověka; je kořenem, z něhož vyrůstá kmen našeho pokoje a plody naší naděje. Krása také zjevuje Boha, protože krásné dílo je tak jako On čirá nezištnost, zve ke svobodě a vyprošťuje ze sobectví. 31
Zasvětili jsme tento sakrální prostor Bohu, který se nám v Kristu zjevil a daroval, aby byl navždy Bohem s lidmi. Zjevené Slovo, Kristovo lidství a jeho církev jsou tři nejvyšší výrazy toho, jak se ukázal a daroval lidem. „Každý však ať se dívá, jak na tom dále staví. Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je už položen – a tím je Ježíš Kristus“ (1 Kor 3,10-11), říká svatý Pavel ve druhém čtení. Pán Ježíš je kamenem, který nese tíhu světa, který uchovává soudržnost církve a spojuje všechny výdobytky lidstva v definitivní jednotě. V Něm máme Slovo a Boží přítomnost a z Něj církev čerpá svůj život, učení a poslání. Církev není pevná sama od sebe; je povolána být znamením a nástrojem Krista v naprosté odevzdanosti Jeho autoritě a v úplné službě Jeho poslání. Jediný Kristus zakládá jedinou církev; On je skálou, na níž spočívá naše víra. Neseni touto vírou, snažíme se společně ukazovat světu tvář Boha, který je láska. Jedině On je odpovědí na lidskou touhu po plnosti. Je to obrovský úkol, ukázat všem, že Bůh je Bohem pokoje a nikoli násilí, svobody a nikoli donucení, svornosti a nikoli sváru. Proto si myslím, že posvěcení tohoto chrámu Svaté Rodiny v době, kdy člověk hodlá budovat svůj život za zády Boha, jakoby Mu už neměl co říci, je velmi významnou událostí. Gaudí nám svým dílem ukazuje, že Bůh je pravou mírou člověka, že tajemství pravé originality spočívá – jak říkal – v návratu k počátku, kterým je Bůh. On sám, který takto otevíral svého ducha Bohu, dokázal v tomto městě vytvořit prostor krásy, víry a naděje, který člověka vede k setkání s Tím, který je pravda a krása. Své pocity architekt vyjádřil takto: „Jedině chrám je hoden reprezentovat smýšlení lidu, poněvadž náboženství je v člověku to nevznešenější.“ Toto potvrzení Boha s sebou nese nejvyšší potvrzení a ochranu důstojnosti každého člověka i všech lidí: „Nevíte, že jste Božím chrámem… Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!“ (1 Kor 3,16-17). Zde se spojuje pravda a důstojnost Boha s pravdou a důstojností člověka. Posvěcením oltáře tohoto chrámu s vědomím toho, že Kristus je jeho základem, představujeme světu Boha, který je přítelem lidí, a vybízíme lidi, aby byli přáteli Boha. Zacheův příběh, podaný dnešním evangeliem (srov. Lk 19,1-10), učí, že pokud člověk dovolí Bohu, aby vstoupil do jeho života a světa, pokud dovolí Kristu, aby žil v jeho srdci, nebude toho litovat, ale zakusí dokonce radost ze sdílení téhož života a téže nekonečné lásky. Podnět k postavení tohoto chrámu přišel ze Sdružení přátel svatého Josefa, kteří jej chtěli zasvětit Svaté Rodině Nazaretské. Domov tvořený Ježíšem, Marií a Josefem je odedávna považován za školu lásky, modlitby a práce. Stavitelé chrámu chtěli světu ukázat lásku, práci a službu prožívané před Bohem tak, jak je žila Svatá Rodina Nazaretská. Životní podmínky se hluboce změnily a došlo k obrovskému technickému, sociálnímu a kulturnímu pokroku. Nemůžeme se spokojit s tímto pokrokem. Spolu s ním se musí neustále rozvíjet morální pokrok, jako je pozornost vůči rodině, její ochrana a pomoc, protože velkorysá a 32
nerozlučná láska muže a ženy je opravdovým rámcem a základem lidského života při jeho zrodu, narození, růstu a přirozeném skonu. Pouze tam, kde existují láska a věrnost, rodí se a trvá pravá svoboda. Proto církev volá po odpovídajících ekonomických a sociálních opatřeních, aby žena mohla najít své plné uplatnění doma i v práci, aby muž a žena, kteří vstoupí do manželství a vytvoří rodinu, měli rozhodnou podporu ze strany státu, aby byl život dětí chráněn od okamžiku jejich početí jako posvátný a nedotknutelný, aby porodnost byla v úctě a byla ceněna i podporována na právní, sociální a legislativní rovině. Církev se proto staví proti jakékoli formě popírání lidského života a podporuje to, co odpovídá přirozenému řádu v oblasti instituce rodiny. V obdivném rozjímání tohoto překrásného sakrálního prostoru s jeho dlouhou historií víry, prosím Boha, aby v Katalánsku přibývali a sílili noví a věrohodní svědkové svatosti, kteří budou světu nabízet velkou službu, kterou církev může a má lidstvu prokazovat: být ikonou božské krásy, planoucím ohněm lásky, průchodem, aby svět uvěřil v toho, kterého Bůh poslal (srov. Jan 6,29). Drazí bratři a sestry, při posvěcení tohoto chrámu zároveň prosím Pána našich životů, aby z oltáře, který bude nyní pomazán posvátným olejem a na kterém bude vykonána oběť Kristovy lásky, vytryskla trvalá řeka milosti a lásky pro město Barcelonu a jeho obyvatele, a pro celý svět. Kéž tato živá voda naplní vírou a apoštolskou životaschopností tuto arcidiecézní církev, její pastýře a věřící. Rád bych nakonec svěřil laskavé ochraně Matky Boží, Panny Marie, „Růži máje“, „Matce milosrdenství“, všechny vás zde přítomné i ty, kteří slovy a skutky umožnili vznik tohoto architektonického zázraku. Kéž předkládá svému božskému Synovi také radosti a utrpení těch, kteří na toto posvátné místo přijdou v budoucnu, aby – podle slov liturgie posvěcení chrámů – mohli chudí nalézt milosrdenství, utiskovaní pravou svobodu a všichni lidé mohli obléci důstojnost dětí Božích. Amen. Na závěr bohoslužby vyšel Benedikt XVI. bránou Božího Narození na terasu, aby pronesl pravidelnou promluvu před modlitbou Anděl Páně, kterou se pak s věřícími na náměstí a přilehlých ulicích pomodlil. Bratři a sestry v našem Pánu Ježíši Kristu, včera se v Porto Alegre v Brazílii konalo blahořečení služebnice Boží Marie Barbary od Nejsvětější Trojice, zakladatelky kongregace sester Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Hluboká víra a vroucí láska, s níž následovala Krista, probouzí v mnohých přání věnovat úplně vlastní život větší Boží slávě a velkorysé službě bratřím, zejména nejchudším a nejpotřebnějším. Dnes jsem s velikou radostí zasvětil tento chrám Synu Nejvyššího, který se zřekl sám sebe a stal se člověkem, pod péčí Josefa a Marie nás v tichu nazaretského domu beze slov učil důstojnosti a prvotní hodnotě manželství a rodiny, naději lidstva, v níž se život přijímá od početí do přirozeného skonu. Učil nás také, aby se celá církev nasloucháním a uskutečňováním jeho Slova proměňovala v jeho rodinu. A ještě více. Svěřil nám poslání, abychom byli semenem bratrství, které bude po zasetí do každého srdce živit naději. 33
Génius Antonia Gaudího, prostoupen úctou ke Svaté Rodině, kterou v katalánském lidu rozšířil svatý José Manyanet, a inspirovaný horlivostí své křesťanské víry, dokázal proměnit tento chrám na chválu Boží vytvořenou z kamene. Chválu Boha, jejímiž protagonisty stejně jako při Kristově narození, byli ti nejprostší a nejpokornější lidé. Gaudí svým dílem skutečně přinesl svému lidu evangelium. Proto pojal tři venkovní arkády jako katechezi o Ježíši Kristu, jako velký růženec, který je modlitbou prostých. V něm lze rozjímat radostná, bolestná a slavná tajemství našeho Pána. A nejen to: ve spolupráci s farářem donem Gilem Parésem navrhl a ze svých úspor hradil založení školy pro děti zedníků a těch nejobyčejnějších rodin z tehdejší předměstské čtvrti Barcelony. Uskutečnil tak přesvědčení, které vyjádřil slovy: „Chudým se vždycky musí dostat přijetí v chrámu, kterým je křesťanská láska.“ Dnes dopoledne jsem zakoušel radost z toho, že jsem mohl dát tomuto chrámu titul menší baziliky. Na ní mohou muži a ženy všech kontinentů obdivovat průčelí Božího Narození. Rozjímejme nyní o tajemství Vtělení, pozvedněme svoji modlitbu k Matce Boží slovy Anděla, svěřme svůj život životu celé církve a vyprošujme dar pokoje všem lidem dobré vůle. Obřadu svěcení chrámu Svaté Rodiny se účastnilo přibližně 60 tisíc lidí (v samotném chrámu 7 000, na přilehlých ulicích 36 tisíc a na plaza Monumental 15 tisíc lidí). V ulicích Barcelony pozdravilo papeže 250 tisíc lidí. V 17:15 navštívil Benedikt XVI. více než stoleté Dobročinné dílo Nen Déu, které roku 1892 založila blahoslavená Carmen od Dítěte Ježíše Gonzáles Ramos, zakladatelka františkánských sester od Nejsvětějších Srdcí. V institutu, který nabízí lékařskou i psychologickou pomoc, žije na 250 dětí ve věku 3 až 21 let, kteří trpí těžkou epilepsií, autismem, poruchami osobnosti či chování. Struktura zahrnuje také školu a denní stacionář. Pracuje tu osm sester a osmdesát členů personálu a dobrovolníků. Těm všem Benedikt XVI. poděkoval za jejich záslužnou práci. Přivítání papeži připravili arcibiskup Barcelony kardinál Lluís Martínez Sistach, představená komunity sestra Rosarie a dvě děti - Antonio a Marie del Mar, které zpívaly: „Dobré odpoledne, Svatý otče. Jménem všech svých kamarádů z Nen Déu, vám chci poděkovat, že jste přišel do našeho domu a že jste nám dal pocítit štěstí, protože i když jsme jiní, naše srdce umí milovat stejně jako všechna ostatní srdce a chceme být milováni. Také chceme poděkovat našim otcům, kteří nám dali dar života, a těm, kdo se o nás starají,“ pozdravila španělsky Maria del Mar a po ní katalánsky Toni: 34
„Svatý otče, chceme vás poprosit: modlete se za nás, abychom se stali přáteli Ježíše, který si vážil dětí i nemocných. A chceme vás poprosit, abyste nás nosil stále ve svém otcovském srdci! A teď vám moji kamarádi zazpívají písničku. Ať se vám líbí!“ Papež, který během své návštěvy požehnal základní kámen nové budovy institutu, připomněl těsnou souvislost mezi dopoledním posvěcením chrámu Svaté Rodiny a odpolední návštěvou v tomto charitním institutu. Poukázal na to, že sakrální budova je znamením opravdového Božího stánku mezi lidmi a že pro křesťana je pravou svatyní Boha každý člověk, s nímž je proto třeba jednat s maximální úctou i citem, zejména když se ocitnul v nouzi. Pane kardinále, arcibiskupe Barcelony, vážení bratři v biskupské službě,drazí kněží, jáhni, řeholníci a řeholnice,vážení veřejní činitelé, drazí přátelé, mám velkou radost, že mohu být zde s vámi, kteří tvoříte toto více než stoleté dobročinné sociální dílo Nen Déu (Božské dítě). Děkuji za srdečné přivítání, které mi připravili kardinál Lluís Martínez Sistach, arcibiskup Barcelony, sestra Rosario, představená komunity, děti Antonio a Marie del Mar, kteří promluvili jménem všech, kteří tak obdivuhodně zpívali. Vyslovuji svou vděčnost také všem přítomným, zvláště členům patronátu tohoto díla, generální představené a sestrám františkánkám od Nejsvětějších Srdcí, dětem, mládeži i dospělým, kteří byli přijati do této instituce, jejich rodičům a dalším příbuzným, rovněž zaměstnancům a dobrovolníkům, kteří zde konávají svou záslužnou práci. Rád bych zároveň vyjádřil své uznání všem veřejným činitelům a povzbudil je, aby se nadále snažili o to, aby nejvíce znevýhodnění lidé měli přístup k sociálním službám, a také těm, kdo podporují svou velkorysou pomocí soukromé asistenční služby, jakou je tato škola Nen Déu se speciální výchovou. V této době, kdy mnohé rodiny pociťují vážné ekonomické obtíže, musíme jako Kristovi učedníci znásobit konkrétní skutky hmatatelné a trvalé solidarity a ukazovat, že láska je charakteristickým znakem naší křesťanské existence. Posvěcením chrámu Svaté Rodiny se dnes dopoledne poukázalo na to, že sakrální stavba je znamením opravdového Božího stánku mezi lidmi. Nyní chci zdůraznit, jak se spolu s úsilím vaší a podobných církevních institucí, k nimž patří i nová rezidence, kterou jste pojmenovali po papeži, jasně ukazuje, že pro křesťana je pravou svatyní Boha každý člověk, s nímž se proto má jednat s nejvyšší úctou a láskou, zejména když je v nouzi. Církev tak chce uskutečňovat Pánova slova z evangelia: „Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). Tato Kristova slova vedla v této zemi mnohé syny a dcery církve, aby zasvětili svůj život vyučování, dobročinnosti nebo péči o nemocné a lidi s různou formou postižení. Prosím vás, abyste inspirováni jejich příkladem pokračovali v péči o ty nejnepatrnější a nejpotřebnější a dávali jim ze sebe to nejlepší. 35
V péči o nejslabší velmi pomohl během posledních desetiletí obdivuhodný pokrok ve zdravotnictví, který provázelo stále větší přesvědčení o důležitosti ohleduplného lidského vztahu pro dobrý výsledek léčebného procesu. Požadavkem lidské bytosti tedy je, aby k novému technologickému vývoji v medicíně nikdy nedocházelo na úkor lidského života a důstojnosti, aby se tak lidem trpícím nemocemi nebo fyzickým či psychickým postižením vždy dostalo té lásky a pozornosti, která by jim dala pocítit, že jsou ve svých konkrétních potřebách přijímáni jako osoby. Drahé děti a mládeži, loučím se s vámi a děkuji Bohu za vaše životy, které jsou v jeho očích tak vzácné, a ujišťuji vás, že v papežově srdci máte velmi důležité místo. Modlím se za vás každý den a prosím vás, abyste mi svou modlitbou pomáhali věrně plnit poslání, které mi svěřil Kristus. Nezanedbávám ani modlitbu za ty, kteří slouží trpícím a neúnavně se snaží o to, aby postižení lidé mohli mít ve společnosti své správné místo a nebyli v důsledku svých omezení odsouváni na okraj. V této souvislosti chci vyslovit uznání zvláště věrnému svědectví kněží a těch, kteří navštěvují nemocné v jejich domovech, nemocnicích a dalších specializovaných institucích. Ztělesňují význam poskytované útěchy při křehkosti našeho stavu a církev se snaží plnit tuto službu se stejným postojem jako milosrdný samaritán (srov. Lk 10,29-37). Ať Bůh žehná na přímluvu Naší Milosrdné Paní a blahoslavené Matky Carmen od Dítěte Ježíše vám všem, kteří tvoříte velkou rodinu tohoto skvělého díla, i vašim drahým a těm, kteří spolupracují s vaší či podobnou institucí. Kéž je to zpečetěno apoštolským požehnáním, které vám všem ze srdce uděluji. Se Španělskem se Benedikt XVI. rozloučil na letišti v Barceloně v sedm hodin večer. K letadlu ho jménem celé země vyprovodil španělský král Juan Carlos s manželkou Sofií. S ním měl Benedikt XVI. možnost pohovořit necelou čtvrthodinu před začátkem dopolední bohoslužby. Král papeži daroval faksimile takzvaného Zlatého kodexu (Codex Aureus) z roku 1045, který obohatí Vatikánskou knihovnu. Krátce před odletem se Svatý otec setkal soukromě také s premiérem Zapaterem. Mimo krále samozřejmě papeže na letiště doprovodili také kardinálové a biskupové. Také s nimi se dnes setkal a to u oběda v budově barcelonského arcibiskupství. Benedikt XVI. poděkoval za pohostinnost a vlídné přijetí a krátce se za svou cestou ohlédl. Připomněl, že do Compostely přišel jako jeden z mnoha poutníků. Výsosti, pane kardinále, arcibiskupe Barcelony, pane kardinále, předsedo Španělské biskupské konference,páni kardinálové a bratři v biskupské službě,pane předsedo vlády, 36
vážení státní, regionální a místní představitelé, drazí bratři a sestry,přátelé! Mnohokrát děkuji. Byl bych rád, aby tato stručná slova shrnula pocit vděčnosti, kterou si ze své návštěvy Santiaga de Compostela a Barcelony odnáším v srdci. Mnohokrát děkuji, Výsosti, že jste zde chtěli být přítomni. Jsem vděčný za laskavá slova, která mi Vaše Výsost věnovala a která jsou výrazem citů zdejšího ušlechtilého národa k Petrovu nástupci. Zároveň chci vyjádřit svou hlubokou vděčnost ostatním veřejným činitelům, kteří nás doprovázejí, rovněž arcibiskupům ze Santiaga de Compostela a Barcelony, španělským biskupům a mnoha lidem, kteří při spolupráci na zdařilém průběhu této návštěvy nešetřili oběťmi. Srdečně děkuji za všechnu neustálou citlivou pozornost, kterou jste v těchto dnech papeži prokazovali a která svědčí o pohostinnosti a vlídnosti národů této země, tak drahých mému srdci. V Compostele jsem se chtěl připojit jako jeden z poutníků k mnoha lidem ze Španělska, Evropy a dalších míst světa, kteří přicházejí k hrobu apoštola, aby posílili svou víru a obdrželi odpuštění a pokoj. Jako Petrův nástupce jsem přišel také proto, abych utvrdil své bratry ve víře. V té víře, která přišla do těchto zemí již na počátku křesťanství a zakořenila tak hluboce, že zformovala ducha, zvyky, umění a charakter národů, které zde žijí. Ochrana a rozvíjení tohoto bohatého duchovního odkazu je nejen projevem lásky země vůči vlastním dějinám a kultuře, ale také výsadní cestou, jak předávat mladým generacím základní hodnoty, které jsou nezbytné pro vytváření harmonického a solidárního soužití v budoucnosti. Cesty, které procházely Evropou směrem do Santiaga, byly velmi odlišné. Každá měla vlastní jazyk a svoje zvláštnosti, ale víra byla stejná. Existoval společný jazyk: Kristovo evangelium. Poutník se mohl kdekoli cítit jako doma. I přes národnostní odlišnosti si uvědomoval, že je členem velké lidské rodiny, do níž patřili další poutníci a obyvatelé, které cestou potkával. Kéž tato víra najde na tomto kontinentu novou sílu, stane se zdrojem inspirace a umožní růst postoje solidarity a služby vůči všem, zejména skupinám lidí a národů, které jsou v největší nouzi. V Barceloně jsem měl nesmírnou radost z posvěcení baziliky Svaté rodiny, kterou Gaudí pojal jako kamenný hymnus chvály Boha, a navštívil jsem také významnou církevní instituci dobročinného a sociálního charakteru. V dnešní Barceloně jsou to dva symboly plodnosti téže víry, která do hloubi poznamenala zdejší lid a skrze lásku a krásu tajemství Boha přispívá k vytváření společnosti, která bude člověka více hodna. Krása, svatost a láska k Bohu skutečně vedou člověka k tomu, aby žil ve světě s nadějí. Vracím se do Říma po návštěvě pouze dvou míst vaší nádherné země. Rád bych však svou modlitbou a myslí objal bez výjimky všechny Španěly i mnohé další, kteří se zde nenarodili, ale žijí mezi vámi. Všechny si odnáším v srdci a za všechny, zejména za trpící, se modlím a svěřuji je mateřské ochraně Nejsvětější Panny Marie, která je v Galicii, Katalánsku i dalších částech Španělska tolik uctívána a vzývána. Prosím ji, aby vám vymohla od Nejvyššího hojnost nebeských plodů, které vám pomohou žít jako jedna rodina, abyste byli vedeni světlem víry. Žehnám vám ve jménu Páně. S jeho pomocí se uvidíme příští rok v Madridu na Světových dnech mládeže. Nashledanou. 18. apoštolská cesta Benedikta XVI. skončila v neděli ve 22:00, kdy se Svatý otec vrátil do Vatikánu. 37
BENEDIKT XVI. O APOŠTOLSKÉ CESTĚ DO ŠPANĚLSKA (katecheze při středeční generální audienci, 10. listopadu 2010) Drazí bratři a sestry, dnes bych si spolu s vámi rád připomněl apoštolskou cestu do Santiaga de Compostela, kterou jsem s potěšením mohl vykonat minulou sobotu a neděli. Vydal jsem se tam, abych své bratry povzbudil ve víře (srov. Lk 22,32) jako svědek Vzkříšeného Krista, jako rozsévač naděje, která neklame a neselhává, protože pramení v nekonečné lásce Boha vůči všem lidem. První etapou bylo Santiago. Již během uvítací ceremonie jsem mohl vnímat srdečnost, kterou národy Španělska chovají k Petrovu nástupci. Byl jsem přijat opravdu s velkým nadšením a vřelostí. V letošním jubilejním roce Compostely jsem chtěl spolu s mnoha ostatními putovat do této proslulé svatyně. Navštívil jsem „Dům apoštola Jakuba staršího“, který bez ustání opakuje každému, kdo přichází prosit o milost, že Bůh přišel v Kristu na svět, aby jej smířil se Sebou a nepřičítal lidem jejich viny. V impozantní katedrále v Compostele jsem podle tradice s dojetím objal sochu světce a přemýšlel, jak se toto gesto přijetí a přátelství stává způsobem, jak vyjádřit přilnutí k jeho slovu a účast na jeho poslání. Mocné znamení vůle přizpůsobit se apoštolskému poselství, které nás jednak zavazuje, abychom byli věrnými strážci Dobré zvěsti, kterou přinesli apoštolové, aniž bychom podléhali pokušení ji měnit, umenšovat nebo podrobovat jiným zájmům, a jednak každého z nás proměňuje na neúnavné hlasatele víry v Krista slovem a svědectvím života ve všech sférách společnosti. Když jsem spatřil množství poutníků přítomných na slavnostní mši svaté, kterou jsem s potěšením v Santiagu sloužil, meditoval jsem o tom, co vede tolik lidí k tomu, že odkládají své každodenní starosti a vydávají se na kajícnou – někdy dlouhou a namáhavou - pouť do Compostely. Je to tužba dosáhnout Kristova světla, po němž touží jejich srdce, třebaže ji nezřídka nedovedou přesně vyjádřit slovy. Ve chvílích dezorientace, hledání a těžkostí, jakož i ve snaze posílit víru a žít důsledněji, se poutníci do Compostely ubírají hlubší cestou obrácení ke Kristu, který na sebe vzal slabost a hřích lidí i ubohost světa, aby je převedl tam, kde už zlo nemá moc, kde světlo dobra osvěcuje všechno. Jde o lid mlčenlivých poutníků, pocházejících z různých částí světa, kteří znovu zjevují starobylou středověkou a křesťanskou tradici a procházejí městečky a městy, prostoupenými katolicitou. V oné slavnostní eucharistii, prožité spolu s tolika zbožně se účastnícími věřícími, jsem se vroucně modlil, aby se poutníkům putujícím do Santiaga dostávalo daru stát se opravdovými svědky Krista, kterého nově poznali na křižovatkách podmanivých poutních 38
cest do Compostely. Modlil jsem se také, aby se poutníci ve stopách četných světců, kteří během staletí konali „Pouť do Santiaga“, nadále uchovávali její ryzí náboženský, duchovní a kajícnický smysl, nepodléhali banalitě, povyražení a módním proudům. Toto putování po stezkách, vedoucích rozmanitou krajinou a tvořících jakousi síť obepínající Pyrenejský poloostrov i Evropu bylo a nadále je místem setkání mužů a žen nejrůznějšího původu, spojených hledáním víry a pravdy o sobě samých, a přináší hluboké zkušenosti společenství, bratrství a solidarity. Právě víra v Krista dává smysl Compostele, mimořádnému duchovnímu místu, které je vztažným bodem i pro dnešní Evropu v jejích nových podobách a nových perspektivách. Zachování a posílení otevřenosti vůči transcendentnu jakož i plodného dialogu víry a rozumu, politiky a náboženství, ekonomiky a etiky umožní budovat Evropu, která bude věrná svým neodmyslitelným křesťanským kořenům a dokáže plně odpovídat na své povolání a poslání ve světě. V jistotě nezměrných možností Evropského kontinentu a s důvěrou v jeho nadějnou budoucnost jsem proto vyzval Evropu, aby se stále více otevírala vůči Bohu a upřednostňovala perspektivy autentického, uctivého a solidárního setkání s národy a civilizacemi ostatních kontinentů. V neděli jsem zakusil opravdu velkou radost z toho, že jsem mohl v Barceloně předsedat liturgii svěcení chrámu Svaté Rodiny, kterému jsem propůjčil titul baziliky menší. Při rozjímání nad velkolepostí a nádherou této sakrální budovy, která vybízí pozvednout zrak i duši k Nejvyššímu, k Bohu, jsem si připomínal velké budovy náboženského kultu, jakými jsou středověké katedrály, jež hluboce poznamenaly dějiny a tvář hlavních evropských měst. Toto skvostné dílo, oplývající náboženskou symbolikou a vzácným propojením forem okouzlujících hrou světel a barev, jako nějaká obrovská kamenná socha, plod hluboké víry, duchovní vnímavosti a uměleckého talentu Antonia Gaudiího, odkazuje k opravdové svatyni, místu reálného kultu, k nebi, kam vešel Kristus, aby se staral o naše záležitosti u Boha (srov. Žid 9,24). Geniální architekt v tomto velkolepém chrámu dovedl podivuhodně znázornit tajemství církve, k níž jsou věřící přivtěleni křtem jako živé kameny duchovního chrámu (1 Petr 2,5). Chrám Svaté Rodiny byl Gaudím pojat a plánován jako velká katecheze o Ježíši Kristu, jako chvalozpěv Stvořiteli. Do této impozantní budovy vložil svou genialitu ve službách krásy. Slavný architekt považoval tuto práci za poslání, které zapojilo celou jeho osobu. Jakmile přijal pověření vybudovat tento chrám, jeho život prošel hlubokou změnou. Vydal se cestou intenzivního života modlitby, půstu a chudoby, protože pokládal za nezbytné duchovně se připravit na to, aby dokázal vyjádřit hmatatelnou skutečností nezbadatelné tajemství Boha. Lze říci, že zatímco Gaudí pracoval na projektu chrámu, Bůh v něm budoval duchovní příbytek (srov. Ef 2,22), posiloval jeho víru a stále více jej niterně přibližoval ke Kristu. Neustále se inspiroval přírodou, dílem Stvořitele, s nadšením se věnoval poznávání Písma svatého a liturgie a dokázal v srdci města vytvořit chrám hodný Boha a právě tím také hodný člověka. V Barceloně jsem rovněž navštívil dílo Nen Déu, trvající déle než jedno století, které je úzce spojeno s onou arcidiecézí a kde jsou s láskou a odbornou péčí léčeny děti a mládež s různými postiženími. Jejich životy jsou v Božích očích drahocenné a ustavičně nás vybízejí opouštět náš egoismus. V tomto domě jsem byl svědkem radosti, hluboké a nepodmíněné lásky sester františkánek od Nejsvětějších Srdcí, velkodušné práce lékařů, vychovatelů a mnoha odborníků a dobrovolníků, kteří s nevýslovným nasazením působí v 39
této instituci. Požehnal jsem tam také základní kámen nové rezidence, která bude součástí tohoto díla, kde všechno mluví o lásce a úctě k člověku i jeho důstojnosti a hluboké radosti, protože hodnota lidské bytosti spočívá v její existenci, a nikoli v tom, co dělá. Během návštěvy v Barceloně jsem se intenzivně modlil za rodiny, živoucí buňky a naději společnosti a církve. Pamatoval jsem také na trpící, zejména v těchto časech vážných ekonomických těžkostí. Zároveň jsem myslel na mládež, která mne provázela během celé návštěvy v Santiagu i v Barceloně svým nadšením a svou radostí, aby objevovala krásu, hodnotu a závazek manželství, ve kterém muž a žena tvoří rodinu, která velkodušně přijímá život a provází jej od početí do přirozeného skonu. Všechno, co se koná na podporu manželství a rodiny, na pomoc lidem, kteří jsou v nouzi, všechno, čím roste velikost člověka, i jeho nezcizitelná důstojnosti vytváří dokonalejší společnost. Žádné úsilí v tomto směru není zbytečné. Drazí přátelé, děkuji Bohu za intenzivní dny, které jsem strávil v Santiago de Compostela a v Barceloně. Znovu děkuji králi a královně Španělska, knížatům Asturie a všem představitelům. Ještě jednou s uznáním a vřelostí vzpomínám na drahé bratry arcibiskupy oněch místních církví a jejich spolupracovníky, jakož i na ty, kteří se velkodušně zasadili o to, aby moje návštěva v obou těchto překrásných městech byla přínosná. Byly to nezapomenutelné dny, které zůstanou navždy v mém srdci! Zejména dvě důkladně připravené eucharistické slavnosti intenzivně prožité všemi věřícími také díky zpěvům, vzatých jak z velké muzikální tradice církve, tak z děl moderních autorů, byly chvílemi opravdové vnitřní radosti. Kéž všechny odmění Bůh jak to umí jenom On. Nejsvětější Matka Boží a apoštol Jakub ať nadále provázejí svou ochranou jejich putování. Příští rok, dá-li Bůh, vydám se do Španělska znovu, konkrétně do Madridu na Světový den mládeže. Svěřuji předem do vašich modliteb tuto chystanou událost, aby byla pro všechny mladé lidi příležitostí k růstu ve víře. 1300 věřících z naší vlasti se dopoledne setkalo s Benediktem XVI. ve zvláštní audienci, která se konala v bazilice sv. Petra:
„Srdečně zdravím vás, poutníky z České republiky, kteří jste se zde sešli v tak hojném počtu, abyste oplatili mou návštěvu, kterou jsem s radostí vykonal ve vaší zemi v minulém roce. Milí přátelé, vítám vás! Uchovávám si milou a vděčnou vzpomínku na svou příjemnou cestu do vaší krásné země. Myslím zvlášť na vlídnou ochotu vážených představitelů veřejného života, na vřelé přijetí, kterého se mi dostalo od ctihodných bratří v biskupském úřadu, od kněží, zasvěcených osob i od všech věřících, kteří chtěli s nadšením vyjádřit svou víru kolem Petrova nástupce. Vnímal jsem rovněž pozornost, kterou mi věnovali i ti, kdo, byť vzdáleni od církve, hledají přesto skutečné duchovní lidské hodnoty, jichž chce být katolické společenství radostným svědkem. Prosím Pána, aby milosti oné cesty přinesly plody, a přeji křesťanskému lidu České republiky, aby opět s novým elánem a odvahou vydával všude svědectví Evangeliu. Ze srdce vám všem uděluji zvláštní Apoštolské požehnání, které rozšiřuji vašim rodinám a celé vaší vlasti.“ Benedikt XVI. se pozdravil osobně s paní Livií Klausovou, ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem a našimi biskupy. 40
PEREGRINATIO AD LIMINA
APOSTOLORUM GENTIUM SLAVORUM
VELEHRAD
SOBOTA, 20. LISTOPADU 2010 V 15.00H
mše svatá v bazilice Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje ZA + TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA A BOŽÍ POŽEHNÁNÍ PRO FARNOST A OBEC PUSTIMĚŘ
PO MŠI SVATÉ
modlitební memento v bazilice velehradské u hrobky J. E. Tomáše kardinála Špidlíka, S.J.
depositio kytice a votivní svíce pouti „Vultum tuum, Domine, requiro“
SUCHÁ LOZ
modlitba u hrobu P. ICLic. Mgr. Františka Beníčka, I. nešpory slavnosti Ježíše Krista Krále v kostele sv. Ludmily ODJEZD AUTOBUSU:
13.15: PODIVICE 13.25: DRYSICE 13.30: PUSTIMĚŘ (všechny zastávky) 41
ÚSMĚVY TÝDNE Farní hospodyně čte noviny. "Pane faráři, představte si, co tady píšou. - Ženicha ranila mrtvice při svatbě právě ve chvíli, kdy kráčel k oltáři." "Inu, zázraky se stávají a někdo může být zachráněn v poslední chvíli," komentuje článek zkušený kněz. V neděli před kázáním se pan farář omlouvá svým farníkům, že tentokrát bude kázat kratší dobu než obvykle a vysvětluje jim, co se mu stalo: "Kázání jsem měl připravené, ale najednou přiběhl můj pes a téměř celé kázání mi roztrhal, proto dnešní promluva bude asi o polovinu kratší." Po mši svaté přijde za knězem farník z jiné farnosti, který byl shodou okolností přítomen na této bohoslužbě a povídá mu: "Pane faráři, až bude mít tento váš pes štěňata, tak bych rád koupil jedno také pro našeho pana faráře." Zoufale zamilovaný mládenec padl na kolena před dívkou svých snů a prosí ji o ruku. „Neexistuje!“ odsekne dívka. „Můj budoucí manžel musí vydělávat aspoň padesát tisíc měsíčně, musí umět vařit, uklízet, všechno v bytě opravit a musí mě ve všem poslechnout, milovat mě jako bohyni a splnit mi každé přání.“ „No tak dobře!“ vzpamatuje se mládenec, „ale když už klečím, tak mi dovolte, abych se za toho chudáka pomodlil.“ Chviličku před započetím smutečního obřadu se obřadník v síni otočí ke stařičké vdově a ptá se: „Kolik bylo vašemu manželovi?“ „Devadesát osm“, odpoví vdova, „byl o dva roky starší než já.“ „Takže vám je tedy devadesát šest,“ podotkne obřadník. Dáma odpoví: „Už skoro nemá cenu chodit domů, co?“ Během jedné konference diskutovali řeholníci o poslušnosti. Jezuity se otázali: "Váš řád připisuje poslušnosti tak velkou hodnotu! Jak to děláte, že jí tak dbáte?" "Úplně jednoduše," odvětil jezuita. "Představený se u nás nejprve zeptá svého podřízeného, jakou má představu o své budoucí činnosti. A pak mu to přikáže. Takže s poslušností nikdy žádné problémy nemáme." Po chvíli přemýšlení jeden účastník namítne: "Ale vyskytují se přece také řeholníci, kteří sami nevědí, co chtějí. Co pak děláte s nimi?" Jezuita na to: "No z těch děláme ty představené!" Do nebe přichází velká skupina ženatých mužů. Mají si vybrat, do kterých dveří vstoupí. Na jedněch je nápis "Podpantofláči", na druhých "Správní chlapi." Svatý Petr jde na obhlídku a vidí, že přede dveřmi s nápisem "Podpantofláči" je obrovská fronta, zatímco přede dveřmi s nápisem "Správní chlapi" stojí jeden jediný muž. Svatý Petr k němu přistoupí a ptá se: "Jsi si jistý, že tu stojíš správně?" "Naprosto. Původně jsem si chtěl stoupnout mezi ostatní, ale žena mi řekla - ty se postavíš sem!!! 42
