Hospodin zjevil svou spásu před zraky pohanů

FARN Í I N FO RM ÁT O R 28. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 14. ŘÍJNA 2007

Hospodin zjevil svou spásu před zraky pohanů.

PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM – EUCHARISTIE V KALISTOVÝCH KATAKOMBÁCH (12. 6., DVD Č. 6)

K: Bratři a sestry, naplněni vděčností chvalme Pána za jeho úžasné činy k dobru lidí a prosme, aby nám dal vytrvat ve víře až do konce. L: BOŽE, OBNOV DIVY SVÉ LÁSKY. ! Za Svatého Otce Benedikta XVI. aby z jeho neúnavného svědectví Kristu – Knězi, Učiteli a Pastýři - dal Pán vzejít hojným plodům Ducha v životě Církve. ! Za věřící naší farnosti, aby modlitbou posvátného růžence stále hlouběji pronikali do tajemství evangelia spásy. ! Za nás, zde přítomné, abychom po příkladu a na přímluvu sv. papeže a mučedníka Kalista byli horliví ve víře, činorodí v lásce a tak ukazovali cestu naděje kajícím hříšníkům. ! Za nemocné a trpící naší farnosti, aby mysleli na Ježíše Krista a u něj čerpali sílu ke každodennímu poznávání jeho věrnosti, i k vděčnosti za dar uzdravující víry. ! Za věrné zemřelé, aby pro svou věrnost víře až do konce, měli účast na tajemství vzkříšení těla a života věčného. K: Všemohoucí Bože, ty skrze svou Církev šíříš ve světě Kristovo vykupitelské dílo. Dej, ať jsme vděčni, že smíme být svědky tvé nezměrné lásky a v síle tvého Ducha vytrváme až do konce. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 28. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – 2KRÁL 5,14-17

Čtení z druhé knihy královské. Náman sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý. Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: ”Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli. Nyní vezmi, prosím, dar od svého služebníka.” Elizeus odpověděl: ”Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu!” Ačkoli na něj naléhal, aby vzal, odepřel. Náman pak řekl: ”Když tedy opravdu nechceš, dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu.” ŽALM 98

Zpívejte Hospodinu píseň novou, – neboť učinil podivuhodné věci. – Vítězství je dílem jeho pravice, – jeho svatého ramene. Hospodin uvedl ve známost svou spásu, – před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. – Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost – Izraelovu domu. Všechny končiny země uzřely – spásu našeho Boha. – Jásejte Hospodinu, všechny země, – radujte se, plesejte a hrejte! 2. ČTENÍ – 2TIM 2,8-13

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi. Milovaný! Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka, který byl vzkříšen z mrtvých. To je moje evangelium. Právě kvůli němu trpím, dokonce jako zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. Proto kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Krista Ježíše. Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat. Když ho zapřeme, zapře také on nás. Ale i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe. EVANGELIUM –

LK 17,11-19

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí. Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: ”Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!” Když je uviděl, řekl jim: ”Jděte a ukažte se kněžím.” A jak odcházeli, byli očištěni. Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl Ježíšovi k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán. Ježíš na to řekl: ”Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?” A jemu řekl: ”Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.”

SÍLA SLOVA

(úvaha Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Vypravoval mně zástupce americké episkopální církve anglikánské tento zážitek z Moskvy. Byl tam při slavnosti ruského millenia a dostal se do blízkosti starověrců, kteří se odloučili od oficiální pravoslavné církve před několika staletími. Protože ten stařeček stál osamocen a s nikým nemluvil, Američanovi ho bylo líto a problém řešil svým způsobem. Vytáhl z kapsy krabičku dobrých doutníků a nabídl ji knězi. Ten se vyděsil. Ale když viděl rozpačitý Američanův pohled, pochopil, že ten gestem nemínil nic zlého, zavolal mladého společníka ze své církve starověrců, který mluvil anglicky. Ten pak vysvětlil dárci, že samo gesto nabídnutí doutníku, by mohlo znamenat urážku kněze. Vždyť starověrci nekouří a považují to za hřích. Nad tím se zas podivil Američan: „Hřích? A proboha proč?“ Odpověď zněla vážně a prorocky: „Ne, co vchází do úst člověka poskvrňuje člověka, ale co z úst vychází“(Mt 15,11). To ovšem znělo našemu Američanovi tak hrozně, že si neopustil otázku skrytě jízlivou a skeptickou: „A ten hřích je opravdu těžký a smrtelný?“ Mladý starověrec zaváhal, radil se se starým knězem, ten pak dodal velice vážně: „Je dnes mnoho hříchů ve světě, ale já myslím, že opravdu těžký je jen jeden: odsuzovat bližního.“ Tato odpověď ovšem zahasila v Američanově srdci veškerou jízlivost. Dodal, že na to stále myslí. Stojí to skutečně za uváženou. Z úst člověka vycházejí slova. Je jich daleko víc, než jich má svět zapotřebí. Ale plýtváme jimi, protože je nebereme vážně. I „Následování Krista“ opakuje výrok starých mudrců: „Co jiného jsou slova než slova. Létají vzduchem, ale kámen nerozrazí.“ Není dobře brát tuze vážně to, co se říká. Na Hané se to ilustrovalo jadrným přirovnáním: „Kdyby byla ústa mostem, to by bylo těch vykoupaných v potoce!“ Ale Chesterton je stejně vtipný, když hájí opačný názor. V jedné z jeho povídek přijde postarší pán usmiřovat dva rozvaděné umírněným napomenutím: „Prosím vás, lidé, mějte rozum a nehádejte se o slova!“ Ale dostane pádnou odpověď: „A o co bychom se měli vlastně hádat, když ne o slova? Snad jen o jídlo nebo o počasí? Nejsou slova něco neskonale dražšího?“ Slova totiž vycházejí z úst, ale mají hluboké kořeny, které jdou až do 3

mysli a do srdce. Jsou tedy něčím, co je víc naše než peníze nebo povrchní zájmy. Proto radili od nejstarších dob moudří lidé, aby se slovy neplýtvalo, abychom jimi šetřili. „Příroda nám dala dvě uši a jedna ústa“:říkali Řekové. „To proto, abychom víc poslouchali a méně mluvili.“ Pythagorovi žáci musili po mnohá léta žít v mlčení. Proto nazývali „pythagorejský způsob života“, když někdo nemluvil. U křesťanů patřily od počátku různé stupně mlčení k přísnosti mnišského života. I mezi svatými byli takoví, kteří po léta nemluvili, nebo alespoň v postu. Ale se slovy je to jako s penězi. Nešetří se jen proto, aby se šetřilo, ale aby se za ušetřené něco cenného koupilo. Slovo totiž má velkou hodnotu. Kupuje přátele i nepřátele. Mírné slovo rozbroje hasí, zlé je rozdmýchává. Za slova si tedy kupujeme postavení ve společnosti, poměr k bližnímu. Je to za lacino? Někdy to stojí víc než cokoliv jiného, protože se musí umět slovo v ústech zadržet a jindy zase vypustit. A to je těžké. České přísloví říká, že slovo vyletí z úst jako ptáček ale zpátky už je ani párem volů nevtáhneš. Nezbývá než nést následky. Ale podivuhodné je i to, že se slovy upravuje nebo narušuje poměr k samému Bohu. Jedna z hlavních zásad evangelia je: „Nesuďte a nebudete souzeni. (Mt7,1) „Jakou měrou naměříte jiným, tak vám bude naměřeno.“ (Mt 7,2) Většina našich slov je totiž soud. Některá z nich vypadají velice jednoduše, ale přesto je v nich vyjádřen postoj k tomu, o čem mluvíme. Nemusíme to říkat nahlas, ale podvědomě je v každé větě skryt souhlas nebo nesouhlas s tím, co komentuje. „Podívejte, jak vypadá!“ „Ten to řekl!“ Nesoudíme jenom věci, ale soudíme i bližního. „Ten má klobouk! Ta má punčochy!“ Ale často to jde do hloubky: „Takového bych nechtěl potkat!“ „To je jednání! To je člověk, před tím nás ochraň Pán Bůh!“ Můžeme ten úsudek zadržet? Přece musíme myslit o tom, co vidíme a musíme mluvit pravdu. Bylo by pokrytectví tvrdit, že se mi něco líbí, když k tomu mám odpor. Křesťanské morálka nemůže nikoho nutit, aby z lásky ke ctnosti lhal a přetvařoval se. To jistě ne. Ale nařizuje mu, nebo alespoň radí, aby mlčel, aby nezasedal na soudnou stolici, když to není jeho povinnost. Je to totiž, jak jsme viděli z evangelia, nebezpečné před soudem Božím. Právě pro tento důsledek se tolik radí k mlčení. Asketické knihy jsou plné napomenutí ovládat se v řeči. Ale jsou naštěstí i autoři, kteří dovedli vyzdvihnout i druhou stránku problému: účinnost a sílu dobrého slova. Patří mezi ně např. sv. Řehoř Naziánský. Byl básník a miloval krásu rodného jazyka. Jeho přítel sv. Bazil ho však vysvětil na biskupa a později jej zvolili metropolitou v Cařihradě. Necítil se k tomuto úřadu. Měl rád samotu a ústraní. Ale není možné utíkat před povinností. Je povolán k tomu, aby Bohu sloužil. Ale jak? Každý má svůj přirozený dar. Sv. Řehoř cítil, že jeho talent je dar řeči, dar slova. Obětuje tedy Bohu tuto vlastnost a bude mu sloužit slovem. Vždyť schopnost mluvit je obraz samého Krista. On je Slovo, které vyslovil Otec a které se stalo tělem, mluvilo lidskou řečí a ohlásilo spásu lidí. Kristus jako člověk mluvil aramejsky. Ale sv. Řehoř se rozhodl, že mu zasvětí svoje ústa, aby mohl mluvit Kristus řecky. Tím se uskuteční to, co bylo úmyslem Jana Křtitele: být hlasem volajícího na poušti (Mt 3,3), hlasem, který připravuje příchod samého Krista. Víme, že sv. Řehoř Naziánský byl osobní oblíbenou četbou sv. Cyrila I on zasvětil Bohu dar jazyka, tentokrát, aby Kristus mohl mluvit řečí slovanskou. I ma si tedy musíme stále a stále uvědomovat, jak velká je moc jazyka. Z úst vychází mnoho zla, ale také mnoho dobra, jimi se boří ale i staví svět i jeho krása, když máme účast na slově Boha stvořitele nebe i země. 4

Tomáš Špidlík

„Maranathà“ ŽIVOT PO SMRTI „Maranathá“, „Přijď, Pane“, byla jednou z proseb prvních křesťanů. Podle svatého Pavla jsou křesťané „těmi, kdo milují parúsii“ (2Tim 4,8), kdo s radostí čekají na druhý příchod Pána. Jestliže tomu tak mnohdy není, je to i proto, že vzniklo přesvědčení, že existují dva různé životy a jednoho dne se musí nevyhnutelně jeden opustit, aby se přešlo do druhého. To pak činí člověka tragicky rozděleným. Navíc, jistá teologie, se chopila témat, která se vztahují k eschatologii (smrt, soud, peklo, život věčný, …), vypočítává je jedno vedle druhého, a tím přeměnila symboly v logický systém, bez jakéhokoli vztahu ke konkrétnímu životu. Kardinál Špidlík prochází patristické a východní prameny, které popisují poslední časy jako nové stvoření, jako setkání Boží činnosti s dozráváním světa, kde dějiny nejsou jen materiálem pro soud, ale také „stavebními kameny“, z nichž povstane nový Jeruzalém. (kniha vyšla italsky v březnu 2007)

Poslední soud Problém, jak ho chápat Maranathá, „Přijď, Pane Ježíši!“ (srv. Ap 22,20). Tak se modlili první křesťané, toužící spatřit tvář Spasitele světa. Jak tedy mohlo dojít k tomu, že sám Ježíš se stal rex tremendae maiestatis a setkání s ním se představuje jako dies irae, calamitatis et miseriae? Vina za tuto proměnu se dává latinskému středověku, ale je to pravda jen zčásti. Barokní kazatelé probouzeli jiné pocity s úmyslem, aby se zatvrzelí hříšníci třásli strachem. Ostatně už v patristické době Nikon z Černé Hory napomíná, že není dobře brát lidem strach ze soudu, protože bez bázně Boží se člověk vystavuje nebezpečí hříchu. A dnes? Problém se přechází konstatováním, že to není moderní téma a že lidé takové řeči nesnášejí. Koneckonců, i teologové začínají pochybovat o existenci pekla. Předkládají se rovněž závažné námitky psychologické. Ruský filozof Fjodorov napsal, že Dante byl géniem odplaty. A podle Berďajeva, jeho pouť do pekla rozvíjí „instinkt odplaty“ a přenáší ho z času do věčnosti. Ale vážnější teologická námitka spočívá v právě zmíněné proměně: jak je možné, že milosrdný Ježíš se najednou změní v neúprosného soudce? Často, odpovídají duchovní autoři, Ježíš vystupuje jako milosrdný vůči všem, i vůči hříšníkům, ale pouze v tomto životě, který je časem pokání. Na věčnosti, když čas pokání skončil, se objeví jako spravedlivý soudce, rex tremendae maiestatis. Dá se tato proměna vysvětlit tak snadno? Někteří Otcové, scholastici i sám Kalvín, se snažili přesvědčit, že tento smutný epilog je vyvážen radostnou vizí, že věčná spravedlnost zvítězí nad veškerou zlobou světa. Mnohem jasnější pohled však v posledních letech zastává minský metropolita Filaret, který píše: „Čteme-li Bibli, neunikne naší pozornosti jak často se tu setkáváme s obrazem soudu. Ve Starém zákoně slovo soud čteme 300 krát a v Novém 74 krát, a to v různých souvislostech: v eschatologických a prorockých zjeveních, v zákonných normách a ve skutečných okolnostech života národa i celého lidského rodu. Soud je tedy pojem, jímž se vydává svědectví víře, duchovním zásadám, Boží existenci: Bůh je tady! … A vy jste mými svědky, říká Pán, že já jsem Bůh“. Důležitý je tedy výchozí bod, odkud začneme naše úvahy. /pokračování příště/ 5

Dějiny dokazují, že demokratické většiny se mohou mýlit (Benedikt XVI. k účastníkům plenárního zasedání mezinárodní teologické komise, 5. 10. 2007)

Pane kardinále, ctihodní bratři biskupové vážení profesoři a drazí spolupracovníci, Velmi mě těší, že se s vámi setkávám na závěr vašeho výročního valného zasedání. Chci především vyjádřit svůj dík za slova na uvítanou, kterými jste se ke mně, pane kardinále, jako prezident Mezinárodní teologické komise, jménem všech obrátil. Práce tohoto sedmého „pětiletí“ Mezinárodní teologické komise, jak jste, pane kardinále, připomenul, již přinesly konkrétní plod. Byl zveřejněn dokument „Naděje na spásu pro děti, které umírají bez křtu“. Tento argument je tam projednán v souvislosti se všeobecnou spásonosnou vůlí Boha, s jediným všeobecným prostřednictvím Krista, s primátem Boží milosti a svátostnosti církve. Jsem přesvědčen o tom, že tento dokument představuje opěrný bod, který může být užitečný jak církevním pastýřům, tak teologům; může být zároveň pomocí a pramenem útěchy pro věřící, kteří ve svých rodinách prožili utrpení z náhlé smrti dítěte, dříve než mohlo být pokřtěno. Je totiž zapotřebí pronikat stále hlouběji do chápání různých projevů Boží lásky, která nám byla zjevena v Kristu, a to ke všem lidem, zvláště k těm nejmenším a nejchudším. Blahopřeji vám k dosaženým výsledkům a zároveň vás povzbuzuji, abyste usilovně pokračovali ve studiu dalších témat pro toto pětiletí, které jste zpracovávali v minulých letech i na tomto plenárním zasedání. Jsou to, jak jste Vy, pane kardinále, připomněl, základy přirozeného mravního zákona a zásady teologie a její metody. Během audience 1. prosince 2005 jsem prezentoval některé základní linie práce, kterou teolog musí vykonávat ve společenství s živým hlasem církve pod vedením jejího učitelského úřadu. Rád bych se nyní zvláště zaměřil na téma přirozeného mravního zákona. Jak je pravděpodobně známo, konaly se z podnětu Kongregace pro nauku víry, a dosud se organizují v různých univerzitních centrech a sdruženích sympozia a studijní dny s cílem určit linie a souběžnosti, užitečné v konstruktivním a účinném prohloubení nauky o přirozeném mravním zákonu. Tato výzva našla doposud kladné přijetí a značný ohlas. A proto se s velkým zájmem očekává přínos Mezinárodní teologické komise, zaměřený především na ospravedlnění a vysvětlení základů všeobecné etiky, patřící k velkému dědictví lidské moudrosti, jež tvoří v určitém smyslu účast rozumného tvora na věčném Božím zákoně. Nejde tedy o téma výlučného nebo převážně konfesijního rázu, i když učení o přirozeném mravním zákoně je 6

osvěcováno a rozvíjeno v plnosti světla křesťanského Zjevení a naplnění člověka v tajemství Krista. Katechismus Katolické Církve dobře shrnuje hlavní obsah učení o přirozeném zákonu zdůrazněním, že „ukazuje první a podstatná závazná pravidla, která řídí mravní život. Jeho opěrným bodem je touha po Bohu, prameni a soudci všeho dobra a podřízení se mu, a také smysl pro druhého jako sobě rovného. Jeho hlavní příkazy jsou vyjádřeny v desateru. Tento zákon není nazýván přirozený ve vztahu k přirozenosti nerozumných bytostí, nýbrž proto, že rozum, který jej vyhlašuje, patří výlučně k lidské přirozenosti"(č. 1955). Tímto učením se dosahují dva podstatné cíle: na jedné straně se chápe, že mravní obsah křesťanské víry není ukládán svědomí člověka zvnějšku, nýbrž, že je to norma, která má svůj základ v samotné lidské přirozenosti; na druhé straně je přirozený zákon, který je sám sebou dostupný každému rozumnému tvoru, je základem pro navázání dialogu se všemi lidmi dobré vůle a všeobecně vzato také s občanskou a světskou společností vůbec. Vlivem faktorů kulturní a ideologické povahy se však občanská společnost dnes nachází v situaci bloudění a zmatku. Ztratila se původní evidence základů lidské bytosti i jejího etického jednání, a učení o přirozeném mravním zákonu se střetává s jinými názory, které ho přímo popírají. To všechno má nesmírné a závažné důsledky na občanský a společenský řád. Nemálo současných myslitelů zastává pozitivistické pojetí práva. Podle nich se lidstvo či společnost nebo faktická většina občanů stává posledním pramenem občanského zákona. Problémem, který vzniká, tedy není hledání dobra, nýbrž úsilí o moc nebo spíše o rovnováhu moci. Kořenem této tendence je etický relativismus, v němž někteří spatřují dokonce jednu z hlavních podmínek demokracie, protože relativismus prý zaručuje toleranci a vzájemné respektování osob. Kdyby tomu tak bylo, pak by se momentální většina stala posledním pramenem práva. Dějiny s velkou zřejmostí ukazují, že většiny se mohou mýlit. Pravá racionalita není zaručena souhlasem většiny, nýbrž pouze průhledností lidského rozumu v Rozumu stvořitelském a společným nasloucháním tomuto Prameni naší racionality. Jsou-li ve hře základní požadavky důstojnosti lidské osoby, jejího života, instituce rodiny, spravedlnosti společenského řádu, totiž základní lidská práva, žádný zákon, udělaný lidmi, nesmí zvrátit normu vepsanou Stvořitelem do srdce člověka, aniž by tím sama společnost nebyla dramaticky postižena v tom, co tvoří její neodvolatelný základ. Přirozený zákon se tak stává pravou zárukou, poskytnutou každému, aby svobodně žil a byl respektován ve své důstojnosti a chráněn před každou ideologickou manipulací a před jakoukoliv svévolí a znásilňováním ze strany silnějšího. Nikdo se nemůže vymanit z tohoto vztahu. Kdyby kvůli tragickému zatemnění kolektivního svědomí dospěly skepse a etický relativismus ke zrušení základních zásad přirozeného mravního zákona, pak by byl radikálně zraněn sám demokratický řád ve svých základech. Proti tomuto zatemnění, jež je krizí spíše té lidské než křesťanské civilizace, je třeba mobilizovat všechna svědomí lidí dobré vůle, laiky nebo příslušníky náboženství odlišných od křesťanství, aby se na poli kultury a v občanské i politické společnosti zasazovali společně a účinně o vytvoření nezbytných podmínek pro úplné uvědomění si nezcizitelné hodnoty přirozeného mravního zákona. Na jeho respektování totiž závisí, zda budou jednotlivci i společnost pokračovat cestou autentického pokroku ve shodě se zdravým rozumem, který je účastí na věčném Rozumu Boha. Drazí, velice si vážím vaší oddanosti, kterou se vyznačujete, a velmi si cením práce, kterou jste vykonali a konáte. Přeji vám vše dobré k vašim dalším úkolům a ze srdce vám žehnám. 7

MULTIFORMIS SAPIENTIA

Mnohotvárná Boží moudrost se mnohdy zřetelněji zjevuje některým milovaným Kristovým učedníkům, a těmto, tajemným záměrem a jedinečnou svobodou, je dopřáno pochopit celou tu „šířku i délku, výšku i hloubku: poznat také Kristovu lásku, přesahující všechno poznání“ (Ef 3,18). Těmito slovy začíná apoštolský list s datem 27. září 1970, jímž papež Jan Pavel II. prohlásil sv. Terezii z Avily „učitelkou Církve“. Následující řádky chtějí alespoň v krátkosti přiblížit dějiny světice, o níž už sv. Pius X. řekl: „Tato žena byla tak veliká a tak užitečná pro spásné vzdělání křesťanů, že se zdá, že není o mnoho či vůbec o nic menší než velcí Otcové Církve…“. *28. 3. 1515 v Avile ve středním Španělsku. 1528-30 od prvního náboženského zápalu se dostala do krize dospívání, ve svých spisech zmiňuje svou tehdejší dětskou touhu po mučednictví, píše, že ve svých šesti či sedmi letech byla schopna myslet na Boha a svatost, toužila spatřit Boha, ovšem dodává: „velice jsem si přála zemřít jako oni, Bernini, Extaze sv. Terezie z Avily, avšak ne tak pro lásku k Bohu, nýbrž chrám Panny Marie Vítězné, Řím proto, abych se mohla co nejrychleji dobrat štěstí, o němž jsem četla, že se nachází v nebi“ (Ž 1,4. Milovala četbu rytířských románů: je dobré si ovšem uvědomit, co v její době obsahoval rytířský ideál: věrně sloužit králi a žít naprosto bezúhonně, bránit chudé, nelhat, nikomu nekřivdit, neutlačovat druhé … Bylo tu i to, co sama Terezie vnímala jako jeho úskalí a to sám pojem cti, honra - o tom, co má být opravdovou ctí podle Terezie viz Ž 20, 26: „Lituje doby, kdy dbala pouze na čest či spíše na iluzi, o níž si myslela, že je ctí, totiž to, co svět nazývá čest. Dnes totiž vidí, že je to velká lež, do níž jsme všichni zapleteni. Vidí, že ryzí čest není lživá, nýbrž spočívá na pravdě, oceňuje totiž, co je hodné vážnosti, a považuje za nicotnost, co je nicotné. A tedy to, co pomíjí a co není k Boží slávě, je nicotnost a méně než nic.“ Umí si tedy cenit toho, co je skutečně podstatné a dokáže to odlišit od nedůležitého, nicotného. Obraz Tereziina dětství je útržkovitý, ve své autobiografii zaznamenala vzpomínku na dětské hry na poustevničení a několik dalších drobností – je dobré nezapomenout, že vždy 8

se vracíme s jistým odstupem k vzpomínkám na to, co vytvořilo náš současný vztah s Bohem, jaké byly jeho počátky a ze zlomků se někdy pokoušíme rekonstruovat celek, proto i Tereziina „duchovní“ autobiografie zůstane neúplná. Vyrostla v sympatickou mladou dámu zahrnutou sympatiemi mnoha mladých mužů a jedním z jejích největších potěšení, zdá se, bylo umět využít tyto sympatie ve svůj prospěch. „Začínala jsem si uvědomovat přirozené dary, kterými mě Pán zahrnul (lidé kolem mi říkali, že jich mám mnoho), a namísto abych za ně děkovala Bohu, začala jsem jimi Boha urážet. (Ž 1, 8)… Oblékala jsem se do rafinovaných oděvů, abych byla obdivovaná, velmi jsem pečovala o své ruce a o své vlasy, užívala různých vůní a oddávala se všemožným marnivostem, kterých vzhledem k mému nadání pro tyto věci bylo nemálo.“ (Ž 2,2) „Nedopouštěla jsem se ovšem těžkých hříchů, hanebné chování mě přirozeně odpuzovalo. Snažila jsem se prostě strávit čas povídáním… Strach, že bych přišla o čest mi dával sílu, abych nepodlehla pokušení k těžkým hříchům. Za nic na světě bych nic takového neudělala. A věřím, že žádná lidská přízeň by mě nedonutila ze cti slevit.“ 1531 Terezie byla rodinou poslána na výchovu do kláštera augustiniánek. V té době už byla po smrti její druhá matka a starší sestra se provdala, takže nikdo v domě nebyl schopen Terezii usměrnit. Klášter, který vedla doña Maria de Briceño, byl nedávno založený, a Terezii se v něm dostalo kromě obvyklé výchovy určené mladým ženám té doby i uvedení do vnitřního života. Postupně se začal proměňovat také její názor na sám řeholní život: z původně ničím nezakrývaného odmítání („všemi silami jsem se vzpouzela myšlence, že bych snad mohla být řeholní sestra“, řeholnice se jí zdály příliš asketické) se vyvinulo porozumění a schopnost načerpat něco z oné poklidné atmosféry kláštera. Někdy dokonce mniškám jejich schopnost usebrání záviděla. V klášteře pobyla zhruba rok a půl, vrátila se do otcovského domu kvůli svému zhoršujícímu se zdravotnímu stavu. Hledání místa 1533-34 Žije v otcovském domě. Čte listy sv. Jeronýma. Rozhoduje se pro řeholní povolání a přesvědčuje k podobné volbě i svého bratra Antonia. „Začala jsem se velice modlit, nahlas, a prosila jsem všechny, aby se za mne přimlouvali u Boha, aby mi napověděl, v jakém životním stavu mu mám sloužit. Ovšem zároveň jsem si přála, aby to nebylo, že se mám stát řeholnicí, doufala jsem, že mě nezavolá na onu cestu, i když jsem se zároveň bála i myšlenky na vdávání.“ (Ž 3,2) 9

Prvotní motivace Tereziny volby povolání jsou trochu úsměvné: „pomaličku jsem se rozhodovala, že se snad přemůžu a budu ho následovat“, neboť „řeholní život nemůže být horší než očistec, tudíž jestliže jsem dosud žila tak, že bych si zasloužila peklo, můžu zbytek života prožít v očistci, s nadějí, že pak bude možné vstoupit přímo do nebe.“ Když se tedy nakonec skutečně dostala k volbě, „rozhodla jsem se říci to otci, což pro mě znamenalo jako bych už na sebe oblékala řeholní oděv, protože jsem tehdy tak lpěla na čestném slově, že když už jsem jednou vyslovila svůj záměr, nebyla bych se ho zřekla za nic na světě.“ (Ž 3,7) Jak se po letech změní Terezin pohled na život v klášteře! Už mu nebude říkat očistec, ale „ráj“: malý ráj na zemi, „kousek nebe“. 1535 Prchá z otcovského dobu, aby vstoupila do avilského karmelitánského kláštera Vtělení. První roky svého řeholního života žila velmi příkladně: „Od prvních chvil mě Bůh naplňoval radostí za to, že jsem přijala tento životní stav. Tato velká radost mě dodnes neopouští, o to víc, že změnil mou vyprahlost, která sužovala mou duši, ve velkou něhu.“ (Ž 4,2) Všechno ji na řeholním životě těší, ale začíná i její dlouhý vnitřní boj (který potrvá téměř dvacet let!) o očistu motivací svého povolání, protože není schopna se dobrat syntézy mezi láskou k Bohu a láskou k lidem, žije v trvalém konfliktu: ráda rozmlouvá o duchovních tématech, ale také vnímá zbytečnost všeho mluvení, všeobecné rozptýlení, které každé setkání přináší, má dojem, že rozmluvami s přáteli zrazuje věrnost vůči Bohu. Období krize 1538 Terezie je postižena těžkou nemocí, celkově fyzicky zkolabuje a téměř po tři roky bude paralyzovaná a jen pozvolna se opět obnoví její pohybové schopnosti. Čte Francisca Osunu a Řehořův komentář na knihu Job. 1539-43 Terezie kolísá mezi duchovním zápalem a vlažností, prožívá dlouhé období duchovní vyprahlosti, velkého volního úsilí, avšak s malými výsledky: „jak bych chtěla umět popsat otroctví, ve kterém se tehdy nacházela má duše! Dobře jsem chápala, že otročím, ale nevěděla jsem čemu, ani jsem nemohla uvěřit, že všechno je tak pomíjivé, jak mi říkalo mé svědomí. Moji zpovědníci tomu nepřipisovali velký význam: jeden z nich mi dokonce říkal, že podobná setkání a vztahy mi neuškodí ani kdybych už dospěla do stavu vysoké kontemplace… Jenže moje duše uvnitř cítila, že vůbec nedělá, co by měla, pro toho, jemuž byla tak zavázána.“ (Ž 8, 11) “Strávila jsem téměř dvacet let na tomto rozbouřeném moři, padala jsem a opět se zvedala, ale pozvedala jsem se špatně, protože jsem pak padala stále znova… Můj život byl jeden z nejsmutnějších jaké si lze představit, protože jsem se ani neradovala z Boha, 10

ani jsem nenacházela zalíbení ve světě. Když jsem se pouštěla do světských radostí, trápila jsem se vzpomínkou na to, co dlužím Bohu a když jsem byla s Bohem, rušila mě náklonnost ke světu. A byl to tak trudný boj, že nevím, jak jsem byla schopna ho vydržet jediný měsíc, natož tolik let.“ (Ž 8,2) „Uvědomovala jsem si, že tohle není žádný život“ (Ž 8, 12), říká Terezie. Tato krize ovšem vyplývá z toho, že brala vážně životní stav, ve kterém měla žít. Bude to nakonec Bůh, kdo ji svou milostí pomůže vystoupit z této krize a učinit rozhodující krok „druhého obrácení“. 1544-53 Terezie se navrací k praxi vnitřní modlitby, jejího duchovního doprovázení se ujal p.Vincente Barrón, pokračuje Terezin zápas o poctivý duchovní život. 1554 před sochou bičovaného Ježíše obdržela mystickou milost (Ž 9,1), která ji pohnula k definitivnímu rozhodnutí pro autentický duchovní život. Čte Vyznání sv. Augustina. Mystické dary 1554-58 období intenzivního života modlitby a meditace, doprovázeného křesťanskou askezí, klade teď důraz na skutečnou Boží přítomnost v duši člověka (Ž 18,15) a na Kristovo lidství (Ž 22), které ji přivedou na práh kontemplace. 1558-60 dva roky oplývající mystickými milostmi, prvá vidění Kristova lidství, které se stává její “živou knihou” (Ž 26,5; 27, 2; 28,3; 29,13), myšlenka založit reformovaný klášter (Ž 32-26). Píše první Relaci. 1562-67 zakládá reformovaný Karmel, začíná psát. 24. 8. 1562 inaugurace Karmelu sv. Josefa v Avile (Ž 32-36), pět let poklidného života ve sv. Josefu, píše 2-3 Relaci a Vlastní životopis. Zakládání Terezie nezakládá své kláštery, aby odpověděla na nějaké dobové potřeby církve, ale nutnost nalezení nové formy vychází z jejího intenzivního vztahu s Bohem a z úsilí o „reformu“ sebe samé: „Když jsem přemýšlela o tom, co bych mohla pro Boha udělat, napadlo mě, že první, co bych měla, bylo uskutečnit dokonaleji povolání k řeholnímu 11

životu, kterého mi bylo od Boha dopřáno.“ (Ž 32,9) „Neuměla jsem se rozhodnout, protože jsem byla spokojená tam, kde jsem žila, klášter se mi líbil a měla jsem tam celu, jakou jsem si přála.“ (Ž 32,10) Nepronásledovaly ji tedy reformátorské touhy, na nový Karmel začíná myslet po 27 letech pobytu v klášteře a nová podoba vzniká postupně během rozhovorů s ostatními sestrami . Ví, že ji čeká něco velmi problematického: „Strašně mě to trápilo, protože jsem cítila, jak už houstne vzduch pod tíhou všemožných obtíží a veliká trápení, které by mě to stálo, a to ani nemluvím o faktu, že jsem se ve svém starém kláštere měla moc dobře. I když jsem se starala o tu záležitost i dříve, nikdy ne tak rozhodně, aby z toho něco bylo… byla jsem rozpačitá a velmi jsem pochybovala o tom, co by se mělo podniknout.“ (Ž 32,12) “… řeči, smích, obviňování z touhy po dobrodružství. Říkali mi, že bych udělala dobře, kdybych zůstala ve svém klášteře… Nevěděla jsem, co dělat, už proto, že se mi zdálo, že alespoň zčásti měli pravdu.“ (Ž 32,14) Také její klášterní sestry jí moc nerozuměly: „Za nějaké věci mě odsuzovaly neprávem, jako například, když říkaly, že jsem to všechno dělala, abych byla vážená, abych získala dobré jméno a podobně, ale byla jsem si vědoma, že v jiných měli pravdu, například, když tvrdili, že jsem byla horší než ostatní, že když nedodržuji dobře řeholní řád vlastního domu, kdovíjak si myslím, že budu dodržovat jiný, přísnější, že pohoršuji druhé a že chci za každou cenu zavádět novoty.“ (Ž 36,13) K tomu se přidaly i vnitřní pochyby: „Ďábel mne nutil, abych se s úzkostí ptala, jak to chci udělat: uzavřít se v tak přísném domě, když jsem tak plná nemocí, jak jen snesu všechno to tvrdé pokání, když přicházím z tak prostorného a pohodlného kláštera, kde jsem se cítila tak dobře a měla tolik přítelkyň, zatímco kdoví, zda s těmi novými bych byla tolik spokojená. Stále jsem si opakovala, že jsem na sebe vzala příliš těžké závazky, které mě mohly dovést k zoufalství a to právě bylo ďáblovým cílem…“ (Ž 36,8) Jakoby tu pokušení spočívalo právě v tom zapomenout, že počátek všeho díla je u Pána. Tereza prožívala velký vnitřní zmatek a úzkost, vrátily se jí některé psychologické postoje, které charakterizovaly na počátku jejího povolání: strach, úzkost, potřeba obklopit se spřízněnými dušemi… - jakoby ono pokušení uzávorkovalo její pětadvacetiletou duchovní zkušenost, možná proto, aby se onen „nový začátek“ ukázal jako pravá milost a nic než Boží milost: „…měla jsem v hlavě jen můj pohled na věc, zatímco víra a ostatní ctnosti upadly do hlubokého spánku, byla jsem ze všeho tak unavená, že mi chyběla síla, abych je uvedla do chodu a bránila se jimi před tolika výpady“ (Ž 36,7) 12

Když Tereza najde svobodu, najde s ní zároveň životní harmonii, kterou vyžadoval její životní stav: “Tolik jsem si přála onu fundaci, proto, abych se mohla od všeho odpoutat a uskutečnit své řeholní povolání s větší dokonalostí a v přísnější klauzuře. (Ž 36,5) “Ach, velikosti Boží! Myšlenka na to všechno mne naplňuje úžasem a vidím, s jakou péčí mi chtělo Jeho Veličenstvo pomoci, aby se tento koutek ráje mohl založit, tento příbytek, v němž Jeho Veličenstvo nachází své zalíbení, jak mi jednou v modlitbě sdělil. Tedy že tento dům je Jeho rajským potěšením. Mně se opravdu zdá, že Jeho Veličenstvo si osobně vyvolilo duše, které zde shromáždilo, mezi nimiž žiji i já a velmi se tomu divím. Nevěděla bych o lepších, jež by si tak přísný, chudý a kontemplativní klášter mohl přát. Všechno přijímají s takovou kuráží a radostí, že si jedna připadá nehodná, že si sem zasloužila přijít. Zvláště ty, které sem Pán povolal, aby opustily mnohé marnosti a svody světa, kde by mohly ve štěstí žít podle jeho zákonů, zde byly Pánem obdařeny takovým množstvím útěchy, že jasně vidí, že jim Pán vrátil stonásobek za to, co opustily, a proto mu nepřestávají děkovat.“ (Ž 35,12) „Jednoho dne, zatímco jsem se zabývala reformou řádu, Pán mi řekl: „Ty udělej, co můžeš. Zbytek ponech na mě a neznepokojuj se. Těš se z dobra, kterého se ti dostalo a kterého je tolik. Můj Otec má v tobě zalíbení a Duch svatý tě miluje.“ (R 13) 1567 setkání s Janem od Kříže, rok poté zakládá první mužský reformovaný Karmel. 1566-67 píše Cestu dokonalosti. Období zakládání klášterů a formace prvních mnišek (klade důraz na samotu: „nejen mnišky, ale poustevnice“, návrat k prvotní řeholi, mlčení, klauzura, omezený počet řeholnic v jednom klášteře, dobré vstupní rozlišování povolání, kontemplace jako základ povolání… – není jen syntézou duchovní cesty, ale i syntézou hlavních rysů karmelitánské spirituality) 1571 první zkušenost tajemství Nejsvětější Trojice (R 16) 1572 uprostřed jinak velmi činného období se jí dostává milosti duchovního sňatku (R 35) a další kontemplace tajemství Trojice. 1577 zakládání klášterů po celém Španělsku, píše Vnitřní hrad, vrchol mystické zkušenosti Terezie. 1580-82 její bohatá duchovní zkušenost a služba církvi se uzavírá v Albě de Tormes 4.10.1582. 13

Uplynul měsíc od sedmé apoštolské cesty Svatého Otce, při níž Benedikt XVI. zamířil do země našich jižních sousedů, kde žije 8 milionů 220 tisíc obyvatel, z nichž 73% tvoří katolíci. Cíl této apoštolské cesty byl mariánský – proto její poselství předkládám v tomto měsíci věnovaném Matce Boží Růžencové. Rakouská katolická církev spravuje kromě 3.072 farností, také 924 vzdělávacích a 895 charitativních center. V zemi působí 4 323 kněží, více než 5000 řeholních sester a 16.840 pastoračních asistentů. Cílem cesty Svatého otce je především poutní místo Mariazell, které je dobře známé i v naší vlasti. Účast na sobotních oslavách 850. výročí založení této svatyně přislíbil Benedikt XVI. ještě jako kardinál v září roku 2004, kdy navštívil Mariazell v rámci pouti středoevropských národů. Motto apoštolské cesty Benedikta XVI. do Rakouska zní - „Hledět na Krista“ - a je slovním vyjádřením gesta Matky Boží, ukazující na dítě ve své náruči, jak je známo právě z milostné sošky uctívané v Mariazell. Pastorační návštěva Petrova nástupce v této tradičně katolické středoevropské zemi se však pochopitelně začíná v hlavním městě. Vídeň, kdysi střed Evropy, je i dnes sídlem 14 mezinárodních organizací, mezi nimiž je např. OSN a Mezinárodní agentura pro atomovou energii AIEA. Žije zde 1 milion 635 tisíc obyvatel, z nichž katolíků je 80%. Zvláštní letoun Italských aerolinií s papežem, nejbližšími spolupracovníky a akreditovanými žurnalisty na palubě odstartoval z římského letiště Ciampino v 9:30 dopoledne. Vzdálenost 770 km urazil za 1h 45min a během letu mohli jako vždy přítomní žurnalisté položit Svatému otci několik otázek. Na otázku, zda krizi, kterou prožívala v 90. 14

letech církev v Rakousku, považuje Benedikt XVI. dnes za překonanou, Svatý otec odpověděl: „Chci především poděkovat všem věřícím, řeholníkům a kněžím, kteří zůstali církvi věrni a kteří i v církvi složené z hříšníků rozpoznali tvář Krista. Nemyslím si by tyto těžkosti byly překonány, protože život a tím i víra je v každé historické době vystavena těžkostem. Víra je vždycky žita v obtížných kontextech. Touto návštěvou bych však rád také přispěl k uzdravení těchto zranění. Vidím, že se v rakouské církvi objevují nové naděje a podněty, a rád bych potvrdil tuto ochotu kráčet dále v důvěře, že Pán je v církvi přítomen, a pokračovat směrem k cíli našeho života ve snaze o lepší svět.“ Těsně před polednem přistál Airbus 321 na vídeňském letišti Schwechat, kde Svatého otce přivítal u schůdků z paluby letadla rakouský prezident Heinz Fischer a vídeňský arcibiskup kardinál Christoph Schönborn. Vídeň přivítala Svatého otce „londýnským počasím“ a proto se přivítání konalo v letištní hale. Tam na Benedikta XVI. čekal také rakouský kancléř Alfred Gusembauer, členové vlády a všech 26 rakouských biskupů. Přítomna byla i skupina mladých a dětský pěvecký sbor. Rakouský prezident Heinz Fischer v promluvě na přivítanou řekl: „Jsme ve středu Evropy, uznáváme naši zodpovědnost vzhledem ke sjednocené Evropě. Součástí našeho pojetí svobody, zakořeněné v ústavě, je svoboda praktikování náboženství. Hlásíme se k základům mírového soužití mezi náboženskými společenstvími uznanými zákonem a jsme připraveni k dialogu.“ Benedikt XVI. ve své promluvě na letišti vyjádřil svou radost z toho, že má příležitost navštívit Rakousko, ve kterém, jak řekl, se cítí „trochu jako doma“.

Die Kultur dieses Landes ist wesentlich geprägt von der Botschaft Jesu Christi und dem Wirken der Kirche in seinem Namen Pane prezidente, pane kancléři, ctěný pane kardinále, drazí bratři v biskupské službě, vážení dámy a pánové, drazí mladí přátelé! S velkou radostí vstupuji poprvé od začátku svého pontifikátu na Rakouskou zemi, zemi, kterou důvěrně znám a to nejenom proto, že je zeměpisně nedaleko mého rodiště. Děkuji Vám, pane prezidente, za srdečná slova, kterými jste mne jménem všeho rakouského lidu přivítal. Vy víte, jak velice jsem spřízněn s Vaší vlastí a s mnoha osobami i místy Vaší země. Tento kulturní prostor ve středu Evropy překračuje hranice a sbíhají se v něm podněty a síly z různých částí kontinentu. Kultura této země je bytostně prodchnuta poselstvím Ježíše Krista a činností, kterou vykonala Církev v jeho jménu. To všechno a ještě mnoho jiných věcí způsobuje, že se mezi vámi, drazí Rakušané, cítím trochu jako doma. 15

Důvodem mého příjezdu do Rakouska je 850. výročí založení poutního místa Mariazell. Tato mariánská svatyně je v určitém smyslu jakýmsi mateřským srdcem Rakouska a má odedávna zvláštní význam také pro Maďary a slovanské národy. Je symbolem otevřenosti, která překonává nejenom zeměpisné a národnostní hranice, ale v osobě Mariině odkazuje na bytostně lidskou dimenzi: schopnost otevřít se Božímu Slovu a jeho pravdě. V této perspektivě nadcházejících tří dnů bych rád podnikl pouť do Mariazell. V posledních letech dochází mezi mnoha lidmi k potěšujícímu růstu zájmu o poutě. Právě ve skutečnosti putování nacházejí i mladí lidé novou cestu k meditativní reflexi, vzájemně se poznávají a společně zakoušejí stvoření, ale také dějiny víry, ve které nezřídka neočekávaně objevují moc přítomnosti. Svoji pouť do Mariazell zamýšlím jako přebývání na cestě spolu s poutníky naší doby. V tomto smyslu za okamžik v centru Vídně zahájím společnou modlitbu, která bude jakoby duchovně doprovázet můj pobyt v této zemi. Mariazell představuje nejenom historii 850 let, ale na základě historické zkušenosti a zejména gestem mateřského pokynu zázračné sošky směrem ke Kristu otevírá také cestu do budoucnosti. V této perspektivě bych dnes rád spolu s politickými autoritami této země a představiteli mezinárodních organizací pohlédl na naši přítomnost a budoucnost. Zítra budu na slavnosti Narození Panny Marie, titulární slavnosti Mariazell, místě milostí. V eucharistické slavnosti před bazilikou se podle Mariina pokynu shromáždíme kolem Krista, který přijde mezi nás. Jeho budeme prosit, abychom jej mohli stále zřetelněji rozjímat, rozpoznávat ho ve svých bratřích, sloužit Mu v nich a jít společně s Ním k Otci. Jako poutníci do Svatyně, v modlitbě a prostřednictvím sdělovacích prostředků, budeme sjednoceni se všemi věřícími a lidmi dobré vůle v této zemi i daleko za jejími hranicemi. Pouť neznamená jen cestu ke Svatyni. Podstatná je také cesta návratu ke každodennosti. Náš každodenní život začíná každý týden nedělí – dnem Božího osvobození, který chceme přijmout a uchovat. Tak budeme slavit neděli v bazilice svatého Štěpána ve společenství se všemi těmi, kteří se ve farnostech Rakouska a na celém světě shromaždují ke mši svaté. Dámy a pánové! Vím, že v Rakousku je neděle jakožto den volna spolu s volným časem ostatních dnů mnohými zčásti využíván k dobrovolnické službě druhým. Také tímto velkodušně a nezištně nabízeným úsilím pro blaho a spásu druhých se vyznačuje pouť našeho života. Kdo „hledí“ na bližního – vidí jej a prokazuje mu dobro – hledí na Krista a slouží Mu. Vedeni a povzbuzeni Marií chceme zaostřit náš křesťanský pohled na výzvy, kterým je třeba čelit v duchu evangelia a plni vděčnosti a naděje kráčet od minulosti bohaté milostmi do budoucnosti plné příslibů. Pane prezidente, drazí přátelé! Těším se na tyto dny v Rakousku a na počátku své pouti skládám Vám a všem ostatním srdečné Grüss Gott! Před tím než se Svatý otec vydal z letiště na cestu do centra Vídně, rozzářil jeho tvář široký úsměvem poslech pěveckého sboru dětí z katolických škol, které své vystoupení zakončili 16

tradičním vídeňským vítáním Nového roku, ale namísto: „Vítej, nový roku“, volali „Vítej, Svatý otče“. Krátce před polednem se Benedikt XVI. vydal na vídeňské náměstí Am Hof. Toto historické náměstí v barokním slohu charakterizuje především mariánský sloup z roku 1667, který Benedikt XVI. zvolil jako místo prvního setkání s obyvateli Rakouské metropole. Sloup byl vybudován císařem Ferdinandem III. jako poděkování za osvobození Vídně od velkého nebezpečí. Ještě předtím než Benedikt XVI. promluvil ke shromážděným z balkónu blízkého kostela, ve kterém pak zahájil eucharistickou adoraci, která probíhala nepřetržitě po celou dobu pobytu Svatého otce v Rakousku, přivítal ho vídeňský kardinál Christoph Schönborn: „Svatý otče, vedle mnoha lidí, kteří jsou s Vámi dnes prostřednictvím rádia a televize, je tu mnoho mladých z Vídně a sousedních krajů, kteří přišli až sem, aby Vás pozdravili. Jsou to především studentky a studenti z katolických škol. Jsou tu také lidé z mnoha etnických skupin. Jen zde ve Vídni žije 200 tisíc katolíků z jiných zemí. Mnoho z nich dnes přišlo pozdravit papeže. Oni jsou univerzální církví ve Vídni! Kněží, řeholníci a laici se sešli na tuto slavnost víry. Všichni Vás tu i přes nepřízeň počasí srdečně vítají. Jsme šťastní, že jste přijel, Svatý otče. Víme, jak máte rád naši zemi a její obyvatele. Jsme šťastní, že je nástupce apoštola Petra s námi. Tomu řekl Kristus slova, která jako skála, podpírají církev po staletí: „Ty jsi Petr, to je skála, a na této skále zbuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou“ (Mt 16,18). Tato Kristova slova jsou stále platná. A týž Kristus buduje svou církev také dnes. Ona není jen dílem člověka, i když je v ní mnoho „lidství“, v její síle i slabosti. Církev je živá proto, že Kristus ji obnovuje svým Duchem.“

Benedikt XVI. poděkoval kardinálu Schönbornovi za vřelá slova na přivítanou a pozdravil také vídeňského primátora a ostatní veřejné činitele, mladé a příslušníky cizojazyčných komunit. Vysvětlil, že jako první etapu své pouti do Mariazell zvolil Mariánský sloup, aby se spolu s ostatními na okamžik zamyslel nad významem Matky Boží pro Rakousko minulé i současné, jakož i nad významem, jaký má pro každého.

Heilige Maria, Dir vertraue ich das Land Österreich und seine Bewohner an Hilf uns allen, zu Werkzeugen des Friedens werden für Österreich, für Europa und für die Welt Jako první etapu své pouti do Mariazell jsem zvolil Mariánský sloup, abych se spolu s vámi na okamžik zamyslel nad významem Matky Boží pro Rakousko minulé i současné, jakož i nad významem, jaký má pro každého z nás. Srdečně zdravím vás všechny, kteří jste se přišli pomodlit k Mariánskému sloupu. Díky vám, drahý pane kardinále, za vřelá slova na uvítanou. Zdravím pana primátora a všechny přítomné veřejné činitele. Můj zvláštní pozdrav patří také mladým a příslušníkům cizojazyčných komunit Vídeňské arcidiecéze, kteří se po této liturgii Slova sejdou v kostele, kde budou až do pozítří účastnit 17

výstavu Nejsvětější svátosti. Uskuteční tak konkrétně to, co chceme v těchto dnech činit všichni: hledět spolu s Marií na Krista. S vírou v Ježíše Krista, vtěleného Božího Syna, souvisí již od počátků zvláštní úcta k jeho Matce, k oné Ženě, v jejímž lůně On přijal lidskou přirozenost a ba dokonce s ní sdílel tlukot jejího srdce, Ženě, která jej s jemnocitem a úctou provázela životem až k jeho smrti na kříži, a jejíž mateřské lásce na konec svěřil milovaného učedníka a s ním i celé lidstvo. Maria svým mateřským cítěním i dnes přijímá pod svou ochranu lidi všech jazyků a kultur, aby je společně v rozmanité jednotě přivedla ke Kristu. K Ní se můžeme obracet v našich starostech a potřebách. Od Ní se však máme také učit vzájemně se přijímat v té lásce, kterou Ona přijímá nás všechny: každého, jehož v jeho jedinečnosti a jako takového chce a miluje Bůh. V univerzální rodině Boží, ve které je místo pro každého, má každý rozvíjet vlastní dary pro dobro druhých. Mariánský sloup, vybudovaný císařem Ferdinandem III. jako poděkování za osvobození Vídně od velkého nebezpečí byl jím samotným odhalen právě před 360 lety, a má být i dnes znamením naděje. Kolik lidí se zastavilo u tohoto sloupu a v modlitbě pozvedlo své oči k Marii! Kolik jich v osobních těžkostech zakusilo moc její přímluvy! Naše křesťanská naděje však sahá dále než k realizaci našich malých i velkých tužeb. Pozvedáme oči k Marii, která nám ukazuje k jaké naději jsme byli povoláni (srov. Ef 1,18). Ona totiž zosobňuje to, čím člověk skutečně je! Před chvílím jsme slyšeli v úryvku z listu Efesanům, že nás Bůh ještě před stvořením světa vyvolil v Kristu. On od věčnosti zná a miluje každého! K jakému cíli nás vyvolil? Abychom byli svatí a neposkvrnění před jeho tváří v lásce! A to není neuskutečnitelný úkol: v Kristu nám již daroval jeho uskutečnění. Jsme vykoupeni! Pro naše spojení se vzkříšeným Kristem nás Bůh naplnil veškerým duchovním požehnáním. Otevřeme naše srdce, přijměme ten drahocenný odkaz! Pak budeme moci společně s Marií pět chválu její milosti. A budeme-li přinášet naše každodenní starosti k neposkvrněné Matce Kristově, On nám bude pomáhat otevírat naše malé naděje ke stále větší, opravdové naději, která dá smysl našemu životu a bude nás moci naplnit hlubokou a nezničitelnou radostí. V tomto smyslu bych nyní rád, spolu s vámi, pozvedl své oči k Neposkvrněné, svěřil Jí modlitby, které jste ji před chvílí přednesli a vyprošoval její mateřskou ochranu této zemi a jejím obyvatelům: Svatá Maria, Neposkvrněná Matko našeho Pána Ježíše Krista, v tobě nám Bůh daroval prototyp Církve a správného způsobu realizace našeho lidství. Tobě svěřuji tuto Rakouskou zem a její obyvatele: pomoz nám všem následovat tvůj příklad a orientovat náš život zcela k Bohu! Učiň ať se pohledem na Krista stává stále podobnějšími Jemu jako opravdové děti Boží! Potom také my, naplněni veškerým duchovním požehnáním, budeme moci stále lépe odpovídat na jeho vůli a stávat se nástroji pokoje pro Rakousko, Evropu i svět. Amen. 18

Promluvu na náměstí Am Hof zakončil Benedikt XVI., modlitbou k Neposkvrněné Matce našeho Pána Ježíše Krista. Z téhož balkónu, z něhož dnes na náměstí Am Hof mluvil Benedikt XVI., žehnal zástupům věřících také papež Pius VI., a to při své apoštolské cestě do Vídně v roce 1782. Krátkou, ale významnou částí programu návštěvy Benedikta XVI. v Rakousku bylo setkání s vrchním Vídeňským rabínem Paulem Chaimem Eisenbergem a předsedou Rakouské židovské obce Arielem Muzicantem u památníku rakouských obětí Šoah na Židovském náměstí. Památník stojí ve čtvrti, kde se ve středověku nalézalo židovské gheto. Má jednoduchý tvat krychle a z iniciativy Simona Wiesenthala ho navrhla Rachel Whiteread. Odhalen byl v roce 2005. Mramorový základ nese jména koncentračních táborů, kde během nacizmu zemřelo na 65 tisíc rakouských Židů. Benedikt XVI. se u památníku krátce pomodlil. Z nunciatury se po krátkém odpočinku kolem 17 hodiny vydal Benedikt XVI. papamobilem do 3 km vzdáleného císařského paláce Hofburg. Tento historický komplex budov, náměstí, nádvoří a zahrad, které tvoří jakési město ve městě, byl takřka sedm století (1283 - 1918) sídlem císařského rodu Habsburků. Pojí se také k naší vlasti a to tím, že jádro tohoto komplexu vděčí za svůj vznik českému králi Přemyslu Otakarui II. Zámecká pokladnice uchovává korunu svaté říše římské. Oficiální rezidence rakouského prezidenta se nachází v císařském apartmá, přesněji v Leopoldovském křídle, postaveném v polovině 16.století. Interiér pochází z doby Marie Terezie. Rakouský prezident Heinz Fischer se tam v soukromé audienci setkal s Benediktem XVI., který se pozdravil i s ostatními rodinnými příslušníky. Po toto setkání se papež odebral spolu prezidentem do velkého přijímacího sálu, kde na něj čekalo 183 rakouských poslanců a 60 senátorů Rakouského parlamentu, velvyslanci zemí akreditovaní v Rakousku, spolu s významnými představiteli světa kultury, mezi nimiž byli např. všichni rektoři Rakouských universit. 19

Benedikt XVI. tu přednesl obsažnou promluvu:

Ein Land, das so viel bekommen hat, muß auch viel geben Úvod Je mi velkým potěšením a ctí setkat se dnes s Vámi, pane prezidente, se členy federální vlády, jakož i s představiteli politického a veřejného života Rakouské republiky. Toto setkání v Hofburgu odráží dobré, vzájemné a důvěrou proniknuté, vztahy mezi Vaší zemí a Svatým stolcem, z čehož se upřímně těším. Vztahy mezi Svatým stolcem a Rakouskem jsou součástí rozsáhlého celku diplomatických vztahů, které mají v městě Vídeň důležitou křižovatku, protože zde sídlí i různé mezinárodní organizace. S potěšením přijímám přítomnost mnoha diplomatických reprezentantů, které tímto uctivě zdravím. Děkuji Vám, dámy a pánové velvyslanci za vaši oddanost nejen ve službách zemím, které zastupujete, a jejím zájmům, ale také společné věci míru a porozumění mezi národy. Toto je moje první návštěva jakožto římského biskupa a nejvyššího pastýře katolické Církve v této zemi, kterou však již dlouho znám z mnoha předešlých návštěv. Dovolím si říci, že je pro mne potěšením být zde. Mám tady mnoho přátel a jako bavorský soused dost důvěrně znám způsob života i Rakouské tradice. Můj velký předchůdce, papež Jan Pavel II., blahé paměti, navštívil Rakousko třikrát. Pokaždé byl přijat lidem této země velice srdečně, jeho slova byla pozorně vyslechnuta a jeho apoštolské cesty tu zanechaly stopy. Rakousko Rakousko dosáhlo v posledních letech a desetiletích úspěchů, o kterých by se dvě generace nazpět ještě nikdo neodvážil snít. Vaše země zaznamenala nejen značný ekonomický pokrok, ale dospěla také k příkladnému sociálnímu soužití, jehož synonymem se stal výraz „sociální solidarita“. Rakušané mají důvod k vděčnosti a projevují to tím, že mají srdce otevřené k chudým a bezbranným ve své zemi, ale také tím, že jsou velkodušní, pokud jde o to vyjádřit svou solidaritu, když ve světě dojde ke katastrofám či neštěstím. Velké iniciativy „Lichts ins Dukel“ – „Světlo v temnotách“ před Vánocemi a „Nachbar in Not“ – „Soused v tísni“ – jsou krásným svědectvím tohoto cítění. Rakousko a rozšíření Evropy Nacházíme se na historickém místě, z něhož byla po staletí spravována říše, která spojovala rozsáhlé části střední a východní Evropy. Toto místo a tato chvíle nám prozřetelnostně skýtají příležitost pohlédnout na celou dnešní Evropu. Po hrůzách války a traumatických zkušenostech totality a diktatury, vykročila Evropa na cestu ke sjednocení kontinentu ve snaze zajistit trvalý řád míru a spravedlivého rozvoje. Rozdělení, která po desetiletí bolestně poznamenávala tento kontinent, jsou sice politicky překonána. Z velké 20

části však ještě zbývá uskutečnit jednotu v myslích a srdcích lidí. Ačkoliv po pádu železné opony roku 1989 mohla být nějaká ta přepjatá naděje zklamána a v některých ohledech je možno vznášet i oprávněnou kritiku na adresu některých evropských institucí, sjednocovací proces je přesto dílem velkého významu a tomuto kontinentu, souženému stálými konflikty a bratrovražednými válkami, přinesl čas míru, kterého se dlouhou dobu nedostávalo. Účast na tomto procesu představuje zejména pro země střední a východní Evropy další podnět k vnitřnímu upevnění svobody, právního státu a demokracie. V této souvislosti je třeba zmínit přínos, který k tomuto procesu vzešel od mého předchůdce, papeže Jana Pavla II. Také Rakousko, které se nachází na hranicích mezi tehdejším Západem a Východem, jako určitá spojnice hodně přispělo k tomuto sjednocení a má z něj také, na což netřeba zapomínat, i velký užitek. Evropa „Evropský dům“, jak rádi nazýváme tento kontinent, bude pro všechny vděčně obývaným místem pouze tehdy, bude-li vybudován pevný kulturní a morální základ společných hodnot, které čerpáme z našich dějin a z našich tradic. Evropa nemůže a nesmí zapřít své křesťanské kořeny, které představují dynamickou složku naší civilizace na cestě třetím tisíciletím. Křesťanství tento kontinent hluboce přetvořilo, o čemž ve všech zemích a zvláště v Rakousku svědčí nejenom četné kostely a významné kláštery. Víra se projevuje především v nespočetných lidech, jejichž život v průběhu dějin až do dneška naplňuje nadějí, láskou a milosrdenstvím. Mariazell, významná Rakouská národní svatyně je současně místem setkání různých evropských národů. Je jedním z míst, kde lidé čerpali a dosud čerpají „moc shůry“ k řádnému životu. V těchto dnech křesťanská víra nachází svůj výraz na III. Evropském ekumenickém shromáždění, konaném v Sibiu/Hermannstadt (Rumunsko) a jejím mottem je „Kristovo světlo osvěcuje všechny. Naděje a obnova jednoty v Evropě“. Bezděčně se mi vybavuje vzpomínka na středoevropský „Katholikentag“, který roku 2004 pod mottem „Kristus naděje Evropy“ shromáždil v Mariazell mnoho věřících! Dnes se mluví o evropském životním vzoru. Myslí se tím určitý společenský řád, obnášející účinnou ekonomiku a sociální spravedlnost, politickou pluralitu a toleranci, svobodu a otevřenost, ale také uchovávání hodnot, které tomuto kontinentu dávají jeho zvláštní postavení. Tento vzor, podmíněný moderní ekonomií, stojí před velkou výzvou. Často zmiňovaná globalizace nemůže být zastavena, ale je naléhavým úkolem a velkou odpovědností politiky dát jí řád a meze a předejít tomu, aby se uskutečňovala na útraty nejchudších zemí a nemajetných lidí v bohatých zemích a na úkor budoucích generací. Evropa zajisté prožila a vytrpěla svá pochybení. Patří mezi ně ideologické zužování filosofie, vědy a také víry; zneužívání náboženství a rozumu k panovačným cílům; degradace člověka za pomoci teoretického a praktického materialismu a nakonec tolerance 21

degenerovaná v indiferenci, jež je zbavena vztahu k trvalým hodnotám. Mezi příznačné rysy Evropy však patří také schopnost sebekritiky, která ji v širokém panoramatu kultur celého světa odlišuje a charakterizuje. Život Právě v Evropě byl poprvé formulován pojem lidských práv. Základní lidské právo, které je předpokladem všech ostatních práv, je právo na samotný život. Platí to pro život od početí až do jeho přirozeného skonu. V důsledku toho nemůže být interrupce lidským právem, nýbrž jeho protikladem. Je to „hluboká sociální rána“, jak to neúnavně zdůrazňoval náš zesnulý spolubratr, kardinál Franz König. Když to říkáme nevyjadřujeme tím nějaký specificky církevní zájem. Spíše se stáváme advokáty hluboce lidské touhy a mluvčími nenarozených, kteří nemají hlas. Nezavírám oči před problémy a konflikty mnoha žen a uvědomuji si, že věrohodnost našich slov závisí také na tom, co samotná Církev koná proto, aby se dostalo pomoci ženám v nouzi. Obracím se proto na zodpovědné politiky, aby nedopouštěli takový stav věcí, ve kterém jsou děti považovány za příznak nemoci a aby označení nespravedlnost, které Váš právní řád připisuje interrupci, nebylo faktickým stavem věcí rušeno. Říkám to kvůli obavám o lidské hodnoty a je to jen část toho, co nám dělá starosti. Další je snaha učinit vše pro to, aby se evropské země znovu otevřely a přijímaly děti! Povzbuzujte mladé lidi, aby manželstvím zakládali nové rodiny a stávali se matkami a otci! Prokážete tím dobro nejen jim samotným, ale i celé společnosti. Rozhodně vás také povzbuzujeme ve vašich politických starostech o podmínky, které umožňují mladým párům děti vychovávat. To všechno však nebude k ničemu, pokud nedokážeme vytvořit v našich zemích nové klima radosti a důvěry v život tak, aby děti nebyly považovány za břímě, ale za dar pro všechny. Mou velkou starostí je také debata o tzv. „aktivní pomoci k smrti“. Je třeba se obávat toho, že jednoho dne bude moci být činěn nevyslovený či výslovný nátlak na osoby těžce nemocné nebo staré, aby požádaly o smrt anebo si ji sami způsobily. Správnou odpovědí na utrpení na sklonku života je láskyplná pozornost a doprovázení k smrti, zejména paliativní medicínou, a nikoli „aktivní pomoc k smrti“. K potvrzení tohoto lidského doprovázení ke smrti je však zapotřebí naléhavých strukturálních reforem ve všech oblastech zdravotního a sociálního systému a organizace struktur paliativní asistence. Je k tomu zapotřebí i konkrétních kroků: psychologické a pastorační doprovázení lidí těžce nemocných a umírajících, jejich příbuzných, lékařů a ošetřujících. V této oblasti koná velké věci „Hospizbewegung“. Celkový rámec těchto úkolů však nelze delegovat jenom na ně. Mnohé jiné osoby musí být připraveny nebo povzbuzovány k ochotě, aby se bez ohledu na čas i výdaje ujímaly láskyplné pomoci těžce nemocným a umírajícím. 22

Dialog rozumu Součástí evropského odkazu je také tradice myšlení, jejíž podstatou je bytostná korespondence mezi vírou, pravdou a rozumem. Jde tady o otázku, zda rozum stojí na počátku a v základě všech věcí nebo ne. Jde o otázku, zda na počátku skutečnosti stojí náhoda a nutnost, zda je tedy rozum nahodilým druhotným produktem iracionálna v oceánu iracionality a zda tedy nakonec také postrádá smysl; anebo, zda je naopak pravdou to, co je obsahem zásadního přesvědčení křesťanské víry: In principio erat Verbum – Na počátku bylo Slovo, na počátku všech věcí je tvůrčí Rozum Boha, který se rozhodl se s námi, lidskými bytostmi sdílet. Dovolte mi citovat v tomto kontextu Jürgena Habermase, filosofa, který navíc není stoupencem křesťanské víry: „Křesťanství není pro normativní sebevědomí novověku pouhým katalyzátorem. Rovnostářský univerzalismus, z něhož vyplynuly ideje svobody a solidárního soužití, je přímým odkazem židovské spravedlnosti, křesťanské etiky a lásky. Tento odkaz byl ve své podstatě nezměněn a vždy znovu kriticky osvojován a nově interpretován, k čemuž dodnes neexistuje alternativa.“ Úkoly Evropy ve světě Z jedinečnosti jejího povolání se tedy odvozuje i jedinečná odpovědnost Evropy ve světě. V tomto ohledu tedy Evropa především nesmí zapírat sebe samu. Kontinent, který demograficky rychle stárne, se nesmí stát kontinentem duchovně starým. Evropě se dostane lepšího sebevědomí, přijme-li ve světě odpovědnost, která vyplývá z její jedinečné duchovní tradice, z jejích mimořádných schopností a velké ekonomické síly. Evropská unie by proto měla přijmout vůdčí roli v boji proti chudobě ve světě a za mír ve světě. S vděčností můžeme konstatovat, že evropské země a Evropská unie jsou mezi těmi, kteří nejvíce přispívají k mezinárodnímu rozvoji, ale měly by také uplatňovat svou politickou relevanci například tváří v tvář urgentním výzvám, jež klade Afrika a nezměrné tragédie onoho kontinentu, jako metla AIDS, situace v Dárfúru, nespravedlivé vykořisťování přírodních zdrojů a znepokojující obchod se zbraněmi. Politické a diplomatické úsilí Evropy rovněž nemůže zapomínat na přetrvávající těžkou situaci Středního východu, kde je nezbytný vklad všech, aby bylo favorizováno zřeknutí se násilí, vzájemný dialog a opravdu mírové soužití. Musí také i nadále růst ve vztazích k národům latinské Ameriky a k Asijském kontinentu prostřednictvím příhodných výměn a styků. Závěr Ctěný pane prezidente, vážené dámy a pánové! Rakousko je zemí bohatou na mnohá požehnání: ohromující přírodní krásy, jež každoročně přitahují miliony lidí, kteří zde tráví dovolenou; nezměrné kulturní bohatství, vytvořené a uchovávané mnoha generacemi, 23

množství osob obdařených uměleckým talentem a velkými tvůrčími silami. Viditelné je svědectví, které vydávají produkty píle a talentů obyvatelstva, které pracuje. A to je důvod vděčnosti i hrdosti. Rakousko však jistě není nějakým „ostrůvkem štěstí“ a ani si to nemyslí. Sebekritika je vždy ku prospěchu a samozřejmě je rozšířena i v Rakousku. Země, která tolik dostala, musí také hodně dávat. Může v mnohém spoléhat na sebe samu a také od sebe samé požadovat jistou odpovědnost ve vztahu k sousedním zemím, Evropě i světu. Rakousko za mnohé z toho, čím je a co má, dluží křesťanské víře a jejímu obrovskému vlivu na lidskou osobu. Víra zformovala hluboký charakter této země a jejího lidu. Je proto nutně v zájmu všech nedopustit, aby v této zemi jednoho dne svědčily o křesťanství jenom kameny! Rakousko by totiž bez živé víry už nebylo Rakouskem. Vám a všem Rakušanům, především starším a nemocným, ale i mladým, kteří mají život ještě před sebou, přeji naději důvěru, radost a Boží požehnání! Bouřlivého přivítání přivítali se Benediktu XVI. dostalo vpodvečer od mladých Vídeňáků před papežskou nunciaturou, když vyšel na balkon. Jeden mladík pak papeže za všechny oslovil: „Svatý otče, máme šílenou radost, že jste přišel k nám, do Rakouska. A dovolíte-li mi, rád bych krátce řekl, že Vás konec konců jakožto rodilého Bavořana vlastně pokládáme za polovičního Rakušáka a jsme ohromně šťastní, že jste tady!“

Nato Benedikt XVI. odpověděl: „Drazí přátelé, jsem rád, že vás tady teď potkávám. Přestalo pršet, abychom tady spolu mohli chvíli pobýt. Cítím ve vás radost víry, a to mi umožňuje cítit se mladým. Bůh vám to oplať!“

!

Mit Maria finden wir den rechten Weg, der ins Licht führt und in die Freude der ewigen Liebe

Vzhledem k nepříznivému počasí musel Svatý Otec překonat 90 km vzdálenost z Vídně do Mariazell místo původně plánovaného vrtulníku vozem. Na místo dorazil před desátou hodinou dopolední. Ještě před bohoslužbou se pomodlil v kapli, kde je uchovávána milostná soška Panny Marie s dítětem Ježíšem v náručí. Před pódiem, které bylo umístěno vedle baziliky, kde Svatý otec krátce po půl jedenácté začal sloužit eucharistickou bohoslužbu, bylo shromážděno okolo 10 tisíc lidí, dalších 15 tisíc věřících sledovalo mši na velkoplošných obrazovkách na prostranství kolem baziliky. Dohromady tu bylo nejméně 30 tisíc poutníků. I druhý den papežovy návštěvy Rakouska provázel vytrvalý déšť. Účastníci bohoslužby, včetně prezidenta Heinze Fischera a jeho 24

doprovodu, byli proto oblečeni do pláštěnek a tvořili tak pestrobarevný zástup. Čtení z proroka Micheáše, z listu Římanům a Matoušova evangelia zazněla chorvatsky, slovinsky a německy a přímluvy polsky, německy, slovensky, česky a rumunsky. Na začátku bohoslužby Svatého otce pozdravil biskup zdejší diecéze, mons. Egon Kapellari. Přivítal také všechny přítomé poutníky, veřejné činitele i zástupce křesťanské ekumeny. V promluvě řekl mimo jiné: „Zvláštní geografická pozice baziliky v Mariazell omezuje počet účastníků slavnosti. Ale tito poutníci představují všechny farnosti a církevní společenství v Rakousku a zároveň vytvářejí barevné spektrum katolické církve v Rakousku a celé univerzální církve. (...) Milióny věřících a lidí hledajících víru zakusily na přímluvu Panny Marie, že Mariazell je pramenem Božího milosrdenství. Tento pramen zde vyvěrá i dnes. Ode dávna je tu Marie nazývána „Magna Mater Austriae“, „Magna Domina Hungarorum“ i „Alma Mater Gentium Slavorum.“

V homílii eucharistické bohoslužby Benedikt XVI. řekl: Drazí bratři a sestry, naší velkou poutí do Mariazell slavíme titulární slavnost této svatyně, slavnost Mariina Narození. Již 850 let sem přicházejí se modlit lidé z různých národů a zemí a přinášejí s sebou touhy svých srdcí a svých zemí, své niterné obavy i naděje. Mariazell se tak pro Rakousko, i daleko za jeho hranicemi, stalo místem pokoje a smířené jednoty. Tady lidé zakoušejí utěšující dobrotu Matky, tady potkávají Ježíše Krista, ve kterém je Bůh s námi, jak praví dnešní evangelium. Ježíš, o kterém čtení z proroka Micheáše říká: On bude pokoj (srv. 5,4). Dnes se řadíme do obrovského zástupu poutníků mnoha staletí. Stojíme u Matky Páně a prosíme: Ukaž nám Ježíše. Ukaž nám, poutníkům, Toho, který je zároveň cesta a cíl: pravda a život. Úryvek z evangelia, který jsme právě slyšeli, otevírá náš výhled ještě více. Představuje dějiny Izraele, počínaje Abrahámem, jako putování, které s výstupy i sestupy, po krátkých i dlouhých cestách nakonec ústí v Kristu. Rodokmen nám svými světlými i temnými 25

postavami, s jejich úspěchy i pády ukazuje, že Bůh dovede psát rovně i po křivých linkách našeho života. Bůh nám nechává naši svobodu a přesto umí nalézt v našich selháních nové cesty pro svou lásku. Bůh neselhává. Tento rodokmen je zárukou věrnosti Boha, zárukou, že nás nenechá padnout a pozváním k neustálé orientaci našeho života k Němu na stále nové cestě směrem ke Kristu. Jít na pouť znamená mířit určitým směrem, kráčet k cíli. To uděluje cestě i námaze svou krásu. Mezi poutníky Ježíšova rodokmenu byli i takoví, kteří zapomněli na cíl a chtěli být cílem sami sobě. Vždy znovu však Pán probouzel také ty, kteří se nechali pobídnout nostalgií po cíli a svůj život zorientovali. Podnět ke křesťanské víře, počátek Církve Ježíše Krista byl možný proto, že v Izraeli žily osoby s hledajícím srdcem, osoby, které se nezabydlely ve zvycích, ale hledaly něco více: Zachariáš, Alžběta, Simeon, Anna, Maria a Josef, Dvanáctero apoštolů a mnozí jiní. Protože jejich srdce bylo plné očekávání, mohli rozpoznat v Ježíši Toho, kterého poslal Bůh, a stát se tak počátkem jeho univerzální rodiny. Církev pohanských národů mohla vzniknout proto, že jak v oblasti Středozemí, tak v Malé a střední Asii, kam přišli poslové Ježíše Krista, existovaly osoby plné očekávání, které se nespokojovaly s tím, co dělali a mysleli druzí, ale hledaly hvězdu, která by jim ukázala cestu k samotné Pravdě, k živému Bohu. Toto nepokojné a otevřené srdce potřebujeme. Je jádrem našeho putování. Také dnes v určitém smyslu nestačí být a myslet jako všichni ostatní. Projekt našeho života sahá dále. Potřebujeme Boha, onoho Boha, který nám ukázal svou tvář a otevřel své srdce: Ježíše Krista (srov. Jan 1,18), jenom On nám ze svého nitra mohl zjevit Boha a zjevit nám rovněž, kdo jsme my, odkud pocházíme a kam jdeme. V dějinách najdeme zajisté mnoho velkých osobností se svými lidskými omezeními. Avšak pouze On je Bůh a proto je pouze On mostem, který přivádí do přímého kontaktu Boha i člověka. Pokud jej tedy nazýváme jediným Prostředníkem spásy všech, která platí pro všechny, která zajímá všechny a kterou mají koneckonců všichni zapotřebí, pak to vůbec neznamená pohrdat jinými náboženstvími, ani pyšně absolutizovat naše myšlení, nýbrž být získáni Tím, který se nás v nitru dotknul a obdaroval, abychom my mohli také obdarovávat druhé. Naše víra se rozhodně staví na odpor rezignaci, jež pokládá člověka za neschopného pravdy, jako by pro něho byla příliš velká. Tato rezignace na pravdu je jádrem krize Západu, Evropy. Pokud totiž pro člověka neexistuje pravda, nemůže pak rozlišovat ani dobro od zla. Potom se velké a podivuhodné výdobytky vědy stávají dvojsečnými: mohou otevírat nové důležité obzory pro dobro, pro spásu člověka, ale také – jak vidíme – mohou se stát úděsnou hrozbou zničení člověka i světa. My potřebujeme pravdu. Máme zajisté v důsledku svých dějin strach z toho, že víra v pravdu s sebou nese intoleranci. Pokud nás zachvacuje tento strach, který má své dobré historické důvody, je zapotřebí hledět na Ježíše takového, jak jej vidíme tady ve svatyni Mariazell. Vidíme jej ve dvou podobách: 26

jako dítě v Matčině náruči a na hlavním oltáři baziliky jako Ukřižovaného. Tyto dvě podoby nám říkají: pravda se neprosazuje vnější mocí, ale je pokorná a dává se člověku pouze prostřednictvím vnitřní moci své vlastní existence. Pravda dokazuje sebe samu v lásce. Nikdy není naším vlastnictvím, naším produktem, stejně jako nelze produkovat lásku, nýbrž pouze obdržet a předávat jako dar. Této vnitřní moci pravdy máme zapotřebí. V tuto moc pravdy my křesťané důvěřujeme. Jejími svědky jsme. Musíme ji předávat jako dar, stejně tak jako jsme ji přijali. „Hledět na Krista“ - je mottem tohoto dne. Tato pobídka hledajícímu člověku se přetváří vždy znovu ve spontánní prosbu, která se obrací zejména k Marii, jež nám darovala Krista jako svého Syna: „Ukaž nám Ježíše!“ Prosme takto z celého srdce dnes; prosme tak i jindy, niterně hledejme Vykupitelovu Tvář. „Ukaž nám Ježíše!“ Maria odpověděla tím, že jej nejprve představila jako dítě. Bůh se stal pro nás maličkým. Bůh nepřichází s vnější mocí, ale přichází v bezmocnosti svojí lásky, která je jeho silou. Dává se nám do rukou. Žádá naši lásku. Vybízí nás, abychom se stali také maličkými, sestoupili z našich vysokých trůnů a naučili se tak stát v pravdě a v lásce. Dítě Ježíš nám přirozeně připomíná také všechny děti světa, v nichž nám vychází vstříc. Děti, které žijí v bídě; které jsou vykořisťovány jako vojáci; které nikdy nemohly zakoušet rodičovskou lásku; děti nemocné a trpící, ale také ty radostné a zdravé. Evropa se stala chudou na děti: chceme všechno sami pro sebe a asi nepříliš důvěřujeme v budoucnost. Země by se ocitla bez budoucnosti, kdyby vyhasly síly lidského srdce a rozumu srdcem osvíceného, kdyby Boží tvář přestala osvěcovat zemi. Tam, kde je Bůh, tam je i budoucnost. „Hledět na Krista“ - pohleďme ještě krátce na Ukřižovaného na hlavním oltáři. Bůh vykoupil svět nikoli prostřednictvím meče, ale Kříže. Umírající Ježíš má rozevřené paže. Je to především gesto Utrpení, ve kterém se pro nás nechal přibít na kříž, aby nám dal svůj život. Avšak rozevřené paže jsou zároveň postojem modlitby, postojem, který zaujímá kněz, když v modlitbě rozevírá ruce: Ježíš proměnil utrpení – svoje utrpení a svou smrt – na modlitbu, na úkon lásky k Bohu a k lidem. Proto jsou tyto roztažené paže nakonec také gestem objetí, 27

kterým nás On chce přitáhnout k sobě a obejmout v náruči své lásky. Takto je obrazem živého Boha, je Bohem samotným, jemu můžeme důvěřovat. „Hledět na Krista!“ Učiníme-li tak, uvědomíme si, že křesťanství je víc a něčím jiným než morální soustavou, řadou požadavků a zákonů. Je darem přátelství, které přetrvá v životě i ve smrti: „Už vás nenazývám služebníky, ale přáteli“ (srov. Jan 15,15), říká Pán svým. V toto přátelství důvěřujeme. Avšak právě proto, že křesťanství je víc než morálka, že je právě darem přátelství, právě proto v sobě nese také velký morální náboj, kterého je nám tváří v tvář výzvám naší doby tolik zapotřebí. Čteme-li spolu s Ježíšem Kristem stále novým způsobem Sinajské Desatero a pronikáme do jeho hloubek, pak se nám jeví jako velká škola. Je v prvním řadě přitakáním Bohu. Bohu, který nás miluje a vede, řídí nás a přesto nám nechává naši svobodu, ba dokonce z ní tvoří pravou svobodu (první tři přikázání). Je to přitakání rodině (čtvrté přikázání), „ano“ k životu (páté přikázání), „ano“ k zodpovědné lásce (šesté přikázání), „ano“ k solidaritě, sociální odpovědnosti a spravedlnosti (sedmé přikázání), „ano“ k pravdě (osmé přikázání) a „ano“ k úctě vůči osobám a k tomu co jim patří (deváté a desáté přikázání). Mocí našeho přátelství s živým Bohem žijeme toto mnohotvárné přitakání a zároveň je neseme jako indikátor cesty v našem světě. „Ukaž nám Ježíše!“. Touto prosbou k Matce Páně jsme se vydali na cestu. Stejná prosba kéž nás provází v našem každodenním životě. Víme, že Maria naši prosbu vyslyší: ano, kdykoli hledíme k Marii, ukazuje nám Ježíše. Tak můžeme nacházet správnou cestu, krok za krokem ji sledovat, plni radostné důvěry, že vede ke světlu – do radosti věčné Lásky. Amen! Na konci dopolední bohoslužby Svatý otec pozdravil poutníky v několika jazycích. Nechyběla ani čeština: „Srdečně zdravím též poutníky z České republiky. Svěřuji vás všechny do mateřské ochrany Panny Marie. Chvála Kristu!“ Po mši svaté Benedikt XVI. poobědval s Rakouskými biskupy, arcibiskupy a kardinály v přilehlém benediktinském klášteře. Kuriozitou dnešního setkání rakouských biskupů se Svatým otcem 28

na společném obědě byl speciální dárek, který mu pro tuto příležitost připravili. Benedikt XVI. totiž dostal darem CD s nahrávkou mariánských písní nazpívaných samotnými biskupy. V 16:30 se Svatý otec rozloučil s benediktínskou komunitou v Mariazell a poté se přesunul do baziliky, kde se v 16:45 modlil nešpory spolu s kněžími, řeholníky, jáhny a seminaristy. V Rakousku se ke katolické církvi hlásí téměř 6 milionů obyvatel z celkového počtu 8,2 miliónů, tedy 72 % obyvatel. Působí tu celkem 4 323 kněží. Na jednoho kněze tak připadá 1 901 obyvatel, z toho skoro 1 382 katolíků. Na kněžství se v Rakouských seminářích připravuje celkem 315 mužů. Benedikt XVI. se ve své promluvě zaměřil pozornost na tři „evangelní rady“, které dávají obsah životu radikálního následování Krista: chudobu, čistotu a poslušnost.

Christus nachfolgen heißt in die Gesinnung Christi, in den Lebensstil Jesu hineinwachsen Ctihodní spolubratři v kněžském úřadu, milovaní mužové a ženy zasvěceného života, drazí přátelé! Shromáždili jsme se v ctihodné bazilice naší „Magna Mater Austriae“ v Mariazell. Po mnoho generací se zde lidé modlí o přímluvu Matky Boží. My to chceme učinit i dnes. Chceme s ní zazpívat chvalozpěv dobrému Bohu a Pánu za přijatá dobrodiní, zvláště za nesmírný dar víry. Chceme jí také svěřit záležitosti svého srdce: vyprosit si ochranu pro církev, vzývat její pomoc za dar dobrých povolání pro naše diecéze a řeholní společenství, za její přímluvu pro rodiny a její slitovnou modlitbu za všechny lidi, kteří hledají východisko ze svých hříchů a snaží se o obrácení a konečně svěřit její mateřské péči všechny nemocné a staré lidi. Kéž velká Matka Rakouska i Evropy napomáhá nám všem v hluboké obnově víry. Milí přátele, vy jako kněží a řeholníci jste služebníci a služebnice Kristova poslání. Jako před dvěma tisíci lety Ježíš povolal lidi, aby ho následovali, tak také dnes vyrážejí mladí mužové a ženy fascinováni Ježíšem, když je povolá, a pohnuti touhou dát svůj život do služeb církve, aby pomáhali lidem. Odvažují se následovat Krista a chtějí být jeho svědky. Život v následování Krista je opravdu odvážný čin, protože jsme neustále ohrožováni hříchem, nesvobodou a odpadnutím. Proto všichni potřebujeme jeho milost, jako ji v plnosti dostala Maria. Učíme se jako Maria, stále hledět na Krista a od něho si brát míru. Smíme se s církví, jejíž hlavou je On, podílet na univerzálním poslání spásy. Pán povolává kněze, řeholníky a laiky, aby šli do světa a do jeho různorodé skutečnosti a tam aby spolupůsobili při budování Božího království. Činí to ve velké a pestré mnohosti: hlásáním, budováním obcí, v různých pastoračních 29

službách, v účinné lásce a žité charitě, v bádání a vědě pěstovaných v apoštolském duchu, v dialogu s okolní kulturou, podporováním spravedlnosti, jakou chce Bůh a neméně pak v kontemplaci trojjediného Boha, konané v ústraní i společnou chválou Boha ve svých komunitách. Pán vás zve k putování církve „na její cestě časem“. Zve vás, abyste vykročili spolu s ním na jeho cestě a podíleli se na jeho životě, který je dodnes křížovou cestou a cestou Zmrtvýchvstalého napříč Galilejí našeho života. Vždycky je to ale je tentýž Pán, který nás zve k jedné víře skrze jeden křest. Účast na jeho cestě obsahuje tedy obojí: dimenzi kříže – neúspěchy, utrpení, nepochopení, ba dokonce pohrdání a pronásledování – ale také zakoušení hluboké radosti v jeho službě a zážitek hluboké útěchy ze setkání s Ním. Jako církev má společenství a každý pokřtěný křesťan zdroj svého poslání ve zkušenosti ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista. Středem poslání Ježíše Krista a všech křesťanů je hlásání Božího království. Toto hlásání ve jménu Ježíše Krista znamená pro církev, pro kněze, pro řeholní křesťany a pro všechny pokřtěné být v světě jeho svědky: vydáváte svědectví smyslu, který koření v stvořitelské lásce Boha a staví se proti všemu nesmyslu a zoufalství. Stojíte na straně těch, kteří bojují o tento smysl, na straně všech těch, kteří chtějí dát životu kladnou podobu. Modlíce se a prosíce, jste obhájci těch, kteří hledají Boha. Vydáváte svědectví o naději, jež proti veškerému tichému i hlasitému zoufalství poukazuje na věrnost a náklonnost Boha. Tím stojíte na straně všech, jejichž záda jsou ohnuta pod tíživými osudy a kteří se nezbaví svých otrockých košů. Vy vydáváte svědectví o lásce, která se obětovala za lidi a tak zvítězila nad smrtí. Stojíte na straně těch, kteří nikdy nezakusili lásku, kteří se nezmohou na to, aby věřili v život. Stojíte tak proti mnohostranným formám skryté a otevřené nespravedlnosti jakož i proti šířícímu se pohrdání lidmi. Tak má být vaše existence, milí bratři a sestry, jako existence Jana Křtitele velkým a živým ukázáním na Ježíše Krista, vtěleného Syna Božího. Ježíš nazval Jana, že je hořící a svítící lampa (srov. Jan 5, 35). Buďte i vy takovými lampami! Dávejte svému světlu svítit do naší společnosti do politiky do světa hospodářství do světa kultury a bádání. I kdyby to bylo jen malé světlo uprostřed mnoha klamných, 30

dostává svou sílu a svůj lesk od velké jitřenky, zmrtvýchvstalého Krista, jehož světlo svítí a nezapadne. Následovat – my chceme následovat! –to znamená vrůstat do smýšlení Krista do Ježíšova životního stylu. Tak to říká list Filipanům: „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus – (srov. Flp 2, 5). „Hledět na Krista“ zní heslo těchto dní. Při nazírání na Něho, velkého učitele života, církev odhalila tři známky smýšlení Ježíše Krista. Tato tři znamení, která nazýváme spolu s tradicí evangelickými radami - se stala výraznými prvky života radikálního následování Krista: chudoba, čistota a poslušnost. Trochu se zamysleme v této hodině nad těmito znameními. Ježíš Kristus, který byl bohatý veškerým bohatstvím Boha, se kvůli nám stal chudým. Tak to říká svatý Pavel v listu Korinťanům (2 Kor 8, 9). Je to nezbadatelné slovo, nad nímž se máme znovu a znovu zamýšlet. V listu Filipanům stojí: „sám sebe se zřekl...ponížil se a byl poslušný až k smrti a to k smrti na kříži“ (Flp 2, 8). On který se stal chudým, blahoslavil chudé. Svatý Lukáš nám ve své verzi blahoslavenství ukazuje, že se toto radostné prohlášení - blahoslavenství chudých – plně vztahuje na chudé lidi v Izraeli jeho doby, kde byl drtivý rozdíl mezi bohatými a chudými. Svatý Matouš nám ovšem ve své verzi blahoslavenství vysvětluje, že pouhá materiální chudoba jako taková sama o sobě nezaručuje přiblížení se Bohu, neboť srdce může být tvrdé a naplněné žádostí po bohatství. Dává nám však jako celé Písmo svaté poznávat, že Bůh je v každém případě zvláštní způsobem nablízku chudým. Tak se stane zřejmým, že křesťan v nich vidí Krista, který čeká na něho, na jeho nasazení. Kdo chce Krista radikálně následovat, musí se zřeknout hmotného majetku. Ale musí tuto chudobu Kristovu také žít jako vnitřní osvobození pro Boha a pro bližního. Otázka chudoby a chudých musí být pro všechny křesťany, ale zvláště pro nás kněze a řeholníky jak jednotlivce tak pro řeholní společenství, znovu a znovu předmětem zpytování svědomí. Právě v naší situaci, myslím, kdy se nám nedaří nijak špatně, kdy nejsme chudí, musíme se zamýšlet zvláště nad tím, jak čestně žijeme toto povolání. A rád bych proto doporučil zpytování vám, nám i sobě. Abychom správně pochopili, co znamená čistota, musíme vyjít z jejího pozitivního obsahu. A ten opět najdeme jenom v nazírání Ježíše Krista. Ježíš žil ve dvojí náklonnosti: k Otci a k lidem. V Písmu svatém poznáváme Ježíše jako modlícího se, který tráví noci v rozhovoru s Otcem. Když se modlí, vkládá své lidské bytí, ale i naše lidské bytí do synovského vztahu k Otci. Tento dialog s Otcem se pro nás stává vždy novým posláním do světa. Jeho poslání ho vedlo k čistému a nerozdělenému obrácení se k člověku. Ve svědectvích Písma svatého se nenajde v žádném okamžiku jeho života, v jeho jednání s lidmi, že by se přimísil nějaký vlastní zájem nebo osobní užitek . Ježíš miloval lidi v Otci, od Otce a tímto způsobem pravdivě, v jejich vlastním bytí, v jejich realitě. Vstup 31

do smýšlení Ježíše Krista, do tohoto celého spolubytí s živým Bohem v tomto čistém spolubytí s lidmi, zcela jim být k dispozici, tento vstup do smýšlení Krista, inspiroval Pavla v jeho teologii a životní praxi, které odpovídají na Ježíšovo slovo o panictví (panenství) pro Boží království (srov. Mt 19, 12). Kněží a řeholní osoby nežijí bez vztahů. Čistota neznamená: z toho jsem chtěl vyjít, ale naopak intenzivní pozitivní vztah, vztah k živému Bohu a odtud k Otci. Proto také slibem bezmanželské čistoty neslibujeme individualismus nebo život bez jakéhokoliv vztahu, nýbrž slibujeme, že s intenzivními vztahy, kterých jsme schopni a kterými jsme obdarováni, vstoupíme zcela a bezvýhradně do služby Božího království a tím do služby lidem. Tak se stanou kněží a řeholníci sami lidmi naděje. Tím, že zcela sází na Boha, ukazují, že je pro ně Bůh skutečností, vytvářejí přítomnost Božího království v prostoru světa. Vy, drazí kněží a řeholníci, podáváte velký přínos: Uprostřed veškeré žádostivost, všeho egoismu, onoho „nemohu čekat“, konzumního hladu, uprostřed kultu individuality, se pokoušíme žít nezištnou lásku k lidem. Žijeme naději, která ponechává naplnění Bohu, protože věříme, že on naplňuje. Co by se stalo, kdyby nebyly v dějinách křesťanství takové osoby, na něž se dá poukázat? Co by bylo ze světa, kdyby neexistovali kněží, muži a ženy v řádech a společenstvích zasvěceného života, kteří by vzorově žili naději na větší splnění lidských přání a zkušenost Boží lásky, jež přesahuje lidskou lásku? Svět také potřebuje naše svědectví a to právě dnes. Pojďme k poslušnosti. Ježíš žil celý svůj život, od klidných roků v Nazaretě až do okamžiku smrti na kříži v naslouchání Otci, v poslušnosti k Otci. Zahleďme se například na noc na Olivové hoře. „Ne má, ale tvá vůle se staň!“ Ježíš bere v této modlitbě veškerou naši zpěčující se svévoli do své synovské vůle, přeměňuje naši vzpouru ve svou poslušnost. Ježíš byl mužem modlitby. V tom byl ale zároveň mužem, který naslouchal a poslouchal: „Stal se poslušný až k smrti a to k smrti na kříži“. Křesťané vždy zakoušeli, že se skrze odevzdanost do vůle Pána neztratí, nýbrž že dojdou k nalezení hluboké totožnosti a vnitřní svobody. V Ježíšovi objevili, že ten, kdo ji daruje, se najde a že se stane svobodným ten, kdo se zaváže poslušností, jež má základ v Bohu, 32

kterého hledá. Naslouchat Bohu a poslouchat ho nemá nic společného s odcizením a ztrátou sebe sama. Při vstoupení do Boží vůle přicházíme teprve k naší opravdové totožnosti. Svědectví o této zkušenosti potřebuje právě dnešní svět uprostřed své touhy po „seberealizaci a sebeurčení“. Romano Guardini uvádí ve své autobiografii, jak mu v jednom kritickém okamžiku, kdy se mu stala víra jeho dětství pochybnou, bylo darováno nosné rozhodnutí celého jeho života – obrácení - když se setkal s Ježíšovým slovem. že se najde, kdo se ztratí (srov. Mk 8, 34 nn; Jan 12, 25) že nemůže dojít k žádnému nalezení sama sebe a seberealizaci, aniž by se člověk neopustil, aniž by se neztratil. Ale pak mu vyvstane otázka: Kam se smí ztratit? Komu se darovat? Jemu se stalo jasným, že se můžeme zcela darovat jen tehdy, když padneme do Božích rukou: Jen v něm se můžeme ztratit, jen v něm se můžeme nakonec nalézt. Ale pak přišla otázka: Kdo je Bůh? Kde je Bůh? Nyní pochopil, že Bůh v němž se smíme ztratit, je pouze ten Bůh , který se stal konkrétním a blízkým v Ježíši Kristu. Avšak tu vyvstane ještě jedna otázka: Kde najdu Ježíše Krista? Jak se mu mohu opravdu dát? Odpověď, kterou našel Guardini ve svém zápase, zní: Ježíš Kristus je nám konkrétně přítomen jen ve svém těle, v církvi. Proto musí poslušnost vůči Boží vůli, poslušnost k Ježíši Kristu být zcela konkrétně a prakticky pokornou poslušností k církvi. Myslím, že právě v tomto bodu musíme důkladně zpytovat své svědomí. To všechno se nachází shrnuto v modlitbě svatého Ignáce z Loyoly, která je pro mě tak veliká, že se ji téměř neodvažuji modlit, ale k níž se musíme znovu a znovu probojovávat: „Vezmi, Pane, a přijmi celou moji svobodu, mou paměť, můj rozum a moji celou vůli, vše co má a co vlastním. Tys mi to dal; Tobě to, Pane vracím zpět. Všechno je Tvoje, nakládej s tím podle své vůle. Dej mi jen svou lásku a milost a jsem dost bohatý, a to mi stačí“ (Duchovní cvičení, 234). Milovaní bratři a sestry! Vy nyní jdete zpět do světa svého života, do svých církevních, pastoračních a lidských prostředí. Naše velká přímluvkyně a Matka Maria, kéž vztáhne svou ochranou ruku na vás a na vaše působení. Ať se přimlouvá u svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista. Se svým poděkováním za vaše modlitby a vaše působení na vinici Páně spojuji svou vroucí prosbu k Bohu o ochranu a dobro pro vás všechny, pro lidi vůbec, zvláště ty mladé zde v Rakousku, ale i v jiných zemích, z nichž pocházejí někteří z vás. Ze srdce vás všechny doprovázím svým požehnáním. Mezi těmi, kdo se nešpor účastnili nechyběl ani bratr Svatého otce Georg Ratzinger. Po skončení nešpor se Benedikt XVI. vrátil na papežskou nunciaturu ve Vídni. (dokončení příště) 33

MODLITBA ZA OBDRŽENÍ MILOSTI NA PŘÍMLUVU BOŽÍHO SLUŽEBNÍKA PAPEŽE JANA PAVLA II.

Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala papeže Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou. Na jeho přímluvu nám podle své vůle uděl milost ………(vložit svou prosbu o uzdravení duše či těla), o kterou vroucně prosíme, v naději, že bude brzy přiřazen k počtu tvých svatých. Amen. S církevním schválením Kardinál CAMILLO RUINI Generální vikář Jeho Svatosti pro Římskou diecézi 34

POUŤ

ZA OBNOVU RODIN A ZA NOVÁ KNĚŽSKÁ POVOLÁNÍ DĚKANÁTŮ VYŠKOV A PROSTĚJOV DO KATEDRÁLY SV. VÁCLAVA V OLOMOUCI

SOBOTA – 20. ŘÍJNA 2007 Závazné přihlášky: PUSTIMĚŘ–p. Šmehlíková; DRYSICE–p. Adamcová; PODIVICE–p. Maráková Odjezd autobusu: 15.30: PODIVICE (u kostela) 15.45: PUSTIMĚŘ (zast.: u kříže v Prusích, u ZŠ) 15.50: DRYSICE (zast. ČSAD na návsi)

Cena dopravy: dospělí – 100,-Kč; děti a mládež - zdarma

POŘAD BOHOSLUŽEB: 14. – 21. října 2007 DEN

LITURGIE

NEDĚLE 14. října

PONDĚLÍ 15. října ÚTERÝ 16. října STŘEDA 17. října ČTVRTEK 18. října PÁTEK 19. října SOBOTA 20. října

NEDĚLE 21. října

FARNOST

PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 28. NEDĚLE 9.30 V MEZIDOBÍ PODIVICE 11.00 SV. TEREZIE OD JEŽÍŠE, PUSTIMĚŘ PANNA A UČITELKA CÍRKVE 17.00 SV. HEDVIKA, ŘEHOLNICE, OLOMOUC PATRONKA SLEZSKA 9.30 SV. MARKÉTA MARIE PUSTIMĚŘ ALACOQUE, ŘEHOLNICE 14.00 SV. IGNÁC ANTIOCHIJSKÝ, DRYSICE BISKUP A MUČEDNÍK 17.00 PODIVICE SV. LUKÁŠ, EVANGELISTA 8.00 SVÁTEK PUSTIMĚŘ 17.00 PÁTEK PUSTIMĚŘ 28. TÝDNE V MEZIDOBÍ 8.00 SOBOTA OLOMOUC 28. TÝDNE V MEZIDOBÍ 18.00 PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 29. NEDĚLE 9.30 V MEZIDOBÍ PODIVICE SVĚTOVÝ DEN MISIÍ 11.00

ÚMYSL MŠE SV.

za + Víta POSPÍŠILA, rodiče, živou a zemřelou rodinu za + Stanislava KUPČÍKA a duše v očistci za živé a + řeholnice řádu sv. Dominika v Podivicích za + Františku MRTVOU a zemřelou rodinu za + Josefa ROŽKA, dvoje rodiče a duše v očistci pohřeb: Ludmila MEDKOVÁ (91) za + Vojtěcha KNAPA, dceru a duše v očistci za + Karla PUČÁNA, manželku a dvoje rodiče za + Annu GÁBOROVOU, manžela, dceru a dvoje rodiče za + Františku ŠNAJDROVOU a zemřelou rodinu za Boží požehnání pro rodinu BENÍČKOVU a ZELENKOVU

za + Františka ZBOŘILA, bratra, rodiče, živou a +rodinu na poděkování za dar zdraví a Boží požehnání za + Marii a Ludvíka FRÉLICHOVY, syna, živou a + rod.

PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA PUSTIMĚŘ: 5.800,-Kč; DRYSICE: 4.200,-Kč; PODIVICE: 2.100,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI.

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ŘÍJEN

1. Aby křesťané, kteří žijí v menšině, měli sílu a odvahu žít svou víru a vytrvali v jejím svědectví. 2. Aby se Světový den misií stal vhodnou příležitostí k ještě hlubšímu probuzení misijního vědomí v každém pokřtěném. 3. Aby Panna Maria, Matka vtělené Lásky, nás učila poznávat a milovat Ježíše, a tak se stávat prameny živé vody uprostřed světa prahnoucího po pravdě a lásce. 4. Aby Maria, Matka Páně, nám dala pochopit, že úcta k ní je podstatně zaměřena k tomu, aby přiváděla duše ke Kristu. FARNÍ INFORMÁTOR, XIII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.