Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám

FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE – 20. LISTOPADU

2011

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.

Pantokrator – Kristus vševládný v kopuli baptistéria sv. Jana Křtitele ve Florencii, Peregrinatio in Corde Ecclesiae, 7. 7. 2011.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Kristus, Král vesmíru a dějin je dříve než všechno ostatní, a všechno má trvání v něm. Vzývejme jej proto s důvěrou a volejme: L: PANE, PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ.  Králi a Pastýři, provázej svatého otce Benedikta XVI. na jeho dnešní apoštolské cestě v Beninu, aby utvrdil ve víře a naději křesťany Afriky a přilehlých ostrovů, zvláště pak ty, kdo zakoušejí nejistotu a násilí.  Spasiteli, obnov a posvěť svůj lid, posilni slabé, shromáždi rozptýlené a nevěřící povolej k jednotě víry.  Dědici lidského pokolení, dej, ať se národy v síle Ducha svatého shromáždí ve tvé Církvi a celá země ať vzdává úctu Tobě, svému Pánu.  Králi pokoje, shlédni na tuto zem, kterou jsi posvětil svou přítomností a uděl mír a pokoj místu, kdes před Pilátem vyznal: "Já jsem král".  Prvorozený z těch, kdo se probudí ze spánku smrti, přijmi naše zemřelé do své slávy. K: Všemohoucí Bože, tys všechno obnovil ve svém Synu. Dej, ať Ti slouží celé tvorstvo a vzdává chválu tvému jménu. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE 1. ČTENÍ – EZ 34,11-12.15-17 Čtení z knihy proroka Ezechiela. Tak praví Pán, Hospodin: „Hle, já sám vyhledám své stádo a ujmu se ho. Jako se pastýř stará o své stádo, když je mezi svými rozptýlenými ovcemi, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam se rozprchly v mlhavém a mračném čase. Já budu pást své stádo, já jim dám odpočinek – praví Pán, Hospodin. Budu hledat ztracené, zpět přivedu rozptýlené, obvážu zraněné, posílím slabé, budu střežit tučné a silné, pást je budu svědomitě. Co se pak týká vás, moje stádo – tak praví Pán, Hospodin – budu soudit mezi ovcí a ovcí, mezi berany a kozly.“ ŽALM 23

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, – dává mi prodlévat na svěžích pastvinách.Vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout. – Občerstvuje mou duši, – vede mě po správných cestách – pro svoje jméno.Prostíráš pro mě stůl – před zraky mých nepřátel, – hlavu mi mažeš olejem, – má číše přetéká.Štěstí a přízeň mě provázejí – po všechny dny mého života, – přebývat smím v Hospodinově domě – na dlouhé, předlouhé časy. 2. ČTENÍ – 1KOR 15,20-26.28 Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Kristus vstal z mrtvých, a to jako první z těch, kteří zesnuli. Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. Ale každý v tom pořadí, jaké mu patří: na prvním místě je Kristus, pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde. Potom nastane konec, až odevzdá své království Bohu a Otci a až zlomí vládu všech možných knížat, mocností a sil. On totiž musí kralovat, „dokud mu Bůh nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám“. Jako poslední nepřítel pak bude zničena smrt. A až mu bude všechno podřízeno, tehdy se i sám Syn podřídí tomu, který mu všechno podřídil, aby byl Bůh všechno ve všem. EVANGELIUM – MT 25,31-46

Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. Tu řekne král těm po své pravici: ‘Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.’ Spravedliví mu na to řeknou: ‘Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsem tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?’ Král jim odpoví: ‘Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.’ Potom řekne i těm po levici: ‘Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít; byl jsem na cestě, a neujali jste se mě, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě; byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.’ Tu mu na to řeknou také oni: ‘Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, na cestě nebo nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?’ On jim odpoví: ‘Amen, pravím vám: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.’ A půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života.“

POŘAD BOHOSLUŽEB: 20. - 27. listopadu 2011 DEN

NEDĚLE 20. listopadu

PONDĚLÍ

LITURGIE

FARNOST

SLAVNOST

PUSTIMĚŘ 8.00

JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE

ÚTERÝ

ZASVĚCENÍ PANNY MARIE V JERUZALÉMĚ SV. CECILIE,

22. listopadu

PANNA A MUČEDNICE

STŘEDA 23. listopadu ČTVRTEK 24. listopadu PÁTEK

SV. KLEMENT I., PAPEŽ SV. KOLUMBÁN, OPAT

21. listopadu

25. listopadu

SOBOTA 26. listopadu

NEDĚLE 27. listopadu

SV. ONDŘEJ DUNG-LAC, KNĚZ A DRUHOVÉ, MUČED. SV. KATEŘINA ALEXANDRIJSKÁ, P. A MUČ. SOBOTA 34. TÝDNE V MEZIDOBÍ

1. NEDĚLE ADVENTNÍ

ÚMYSL MŠE SV.

za + rodinu ZBOŘILOVU, VŠETULOVU a Boží požehnání pro živou rodinu SVÁTOST KŘTU: Šárka DOBEŠOVÁ DRYSICE za + Boženu KLUDÁKOVOU, manžela a živou rodinu 9.30 za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 11.00 za farnosti Pustiměř, PUSTIMĚŘ Drysice a Podivice 17.00 PODIVICE za + Anežku BENÍČKOVOU, manžela, syna a Boží požehnání 8.00 za + Marii a Martina DRYSICE HLAVÁČKOVY, ž. a +rodinu 17.00 za + Františka JURÁSKA, DRYSICE syna a Boží požehnání 17.00 za + Karla ŠTRAJTA, PUSTIMĚŘ rodiče a sestry 17.00

PUSTIMĚŘ za + P. Dominika ADAMCE a + P. Benedikta KORČIÁNA 8.00 za + Marii SEDLÁKOVOU, DRYSICE manžela a syna 9.30 za + Jana a Annu PODIVICE LANGEROVY 11.00

PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (6. 11. 2011)

PUSTIMĚŘ: 5.300,-Kč DRYSICE: 1.800,-Kč PODIVICE: 1.100,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KTEŘÍ PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI!

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LISTOPAD 1. Za východní církve, aby rostlo poznání a uznání jejich úctyhodné tradice jako duchovního pokladu pro celou církev. 2. Aby africký kontinent nacházel v Kristu sílu kráčet cestou smíření a spravedlnosti. 3. Za odpuštění všech našich vin a dluhů, kdy jsme opomenuli nebo zanedbali naplňování tak závazného daru, jakým je přijetí a rozvíjení Božího života ve svátosti křtu, a to jak sami u sebe, tak vůči těm, za které neseme spoluodpovědnost. FARNÍ INFORMÁTOR, XVII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Podobni svému Králi, šiřitelé jeho království Slavíme dnes poměrně moderní a mladý svátek, protože ho zavedl papež Pius XI. v roce 1925. Název svátku nás však vrací hluboko do minulosti či do světa pohádek či historických románů. Najdou se sice i dnes králové a královny, ale jde jen o velmi malé procento mocenské autority. Místo králů máme prezidenty, a někdejší královští rádcové jsou dnes nahrazováni ministry, služebnictvo pak parlamentem či kongresem, v každém státě mají zainteresované osoby jiná práva a povinnosti dané ústavou a zákonem. V jedné věci se však mocní tohoto světa shodují, totiž, že si žijí – jak říkáme – „nad poměry“. Zkrátka a dobře bohatství, moc, sláva a blahobyt patří bezesporu k jejich životnímu postavení. V tomto ohledu je náš král poněkud jiný. Jeho království totiž není z tohoto světa, jeho vláda a moc se projevuje jen v jedné věci a to v lásce, konkrétně ve službě druhým. Podobenství o posledním soudu nám v různých obrazech nebo lépe řečeno v určitých službách bližnímu, naprosto jasně ukazuje, co znamená mít Ježíše za krále svého života a budovat jeho království zde na zemi. Nakonec vidíme, že jediným měřítkem pro všechny bez rozdílu věku, pohlaví, postavení, vyznání, národnosti, barvy pleti, bude co jsme udělali pro své bližní. Matka Tereza kdysi řekla, že i my, kteří všechno hmotné máme, přesto hladovíme. Říká konkrétně: „Dnešní lidé hladoví po lásce. Můžete jet třeba do zemí jako Anglie, Ameriky či Austrálie, kde není hlad po chlebě, ale tam trpí lidé strašnou opuštěností, zoufalstvím, nenávistí, cítí se nežádoucími, bezmocnými a beznadějnými. Tito lidé potřebují někoho, kdo by jim porozuměl, naslouchal jim a vážil si jich.“ A upřímně řečeno, je to i náš problém, v našich poměrech. Je třeba vidět ty naše babičky a dědečky, kteří se potřebují někomu vypovídat; jsou to naši manželé a manželky, které nemáme zanedbávat, ale žít jejich životem; a také děti potřebují především vás, rodiče, váš čas, který je pro ně tím nejlepším dárkem. Kéž nás dnešní litanie a zasvěcení Božskému Srdci Páně znovu vyprovokuje ke službě druhým, abychom se tak více podobali našemu Králi a stali se šiřiteli jeho království. 3

Krista Krále (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

Francouzské nakladatelství Grasset vydalo kdysi knížku s nadpisem Écrits spirituel du Cardinal Saliége – Duchovní spisy kardinála Saliége, tuluského arcibiskupa, který zemřel roku 1956. V katolickém světě byl znám jako neohrožený bojovník za práva církve. Tato knížka ukazuje jinou stránku jeho osobnosti, jeho vnitřní život. Jsou tu z velké části sebrány jeho exerciční přednášky k řehoním sestrám. Zde je jedna ukázka: Dvojí láska, praví sv. Augustin, postavila dvě města. Láska k světu Mozaika Krista – Pantokratora postavila Babylón a láska k Bohu na sarkofágu Tomáše kardinála Špidlíka, S.J. na Velehradě. zbudovala Jeruzalém. Zeptejte se sami sebe, co máte rádi, a poznáte, ve kterém z těch měst máte domovské právo. V této hodině je Jeruzalém ve válečném stavu s Babylónem. V této vyhlazovací válce se projevuje pravá odvaha jak Jeruzaléma, tak i Babylónu. Město církve, město našeho Pána, je napadeno obyvateli města Satanova. Město Satanovo se domnívá, že jsou k tomu příhodné okolnosti, a sleduje proto velmi účinnou taktiku. Které jsou tyto příhodné okolnosti? Babylón napadá Církev, protože má velkou výhodu co do počtu. Těch, kteří našeho Pána neuznávají, je daleko více než těch, kteří ho uznávají. Nekřesťanů je ve světě víc než křesťanů. A kdybychom chtěli spočítat všechny ty, kteří mají raději štěstí lidské? Kolik by jich bylo? Jsou všude, v redakcích, ve vládě, v ateliérech, v dílnách. Jsou dnes pracovní prostředí, kde je katolický život skoro nemožný. Takové prostředí by se mělo změnit, ale aby se změnilo, bylo by potřeba být v něm. Nezmění se, leda zevnitř, dáme-li do něho silnou dávku katolického kvasu. Babylón vyniká však nejenom početně, nýbrž i vědou. Knih Babylónu je mnoho, ve všech oborech: sociálním, politickém, dějepisném, přírodovědném. Každoročně vydává celé knihovny. Babylón vyniká také na poli politickém. Má tedy na své straně sílu. A ještě víc. Spolupracují s ním i občané Jeruzaléma. Jsou tu lidé, kteří obnovují touhu po požitku ve všech těch, kteří se stali křesťany, aby je odtrhli od našeho Pána. Předkládá se jim všechna rozkoš smyslová, fyzická, tělesná. Všechny neřesti mají stánek na ulici a neřest je ve filmu všude. Ne že by film byl sám sebou špatný, ale pronikla do něho neřest, zrovna tak jako do divadla. Srdce člověka se stále kloní k panovačnosti, pýše, k žádostivosti a k bohatství. Nájemníci Babylónu šeptají do uší lidem z Jeruzaléma: „Pojďte s námi, u nás je štěstí, u nás jsou peníze!“ Babylón má v Jeruzalémě své spojence, kteří dosáhli toho, že mnoho křesťanů žije životem nekřesťanským a nazývají se křesťany jen z důvodů politických. Tak se stane, že slyšíme slova: Křesťanství je politika, jako každá jiná, jenže už vyšla z módy. Jsou 4

křesťané, kteří hájí víru v politice, ale ne ve svém vlastním životě, ani ne ve svém svědomí. Jak chtějí zachránit víru jiným? Je mnoho těch, kteří se dali Babylónem získat. Mají nadbytek, pohodlí a spokojenost. Babylón je velmi vychytralý. Aby získal člověka, vžívá se do jeho přirozených požadavků. Používá pohanských národnostních motivů. Vlast je nade vše, tak našeptává. A Bůh? O tom se nemluví, protože Babylón se kryje vždycky dvojjazyčnými slovy. Chce zničit Jeruzalém, ale neřekne to, nazývá to raději neutralitou. Nejde obyčejně zostra. Zpočátku klade jemné léčky, které ponenáhlu zaměňuje za řetězy. Inspiruje jednotlivé myšlenky, které se časem stávají míněním, potom plánem a nakonec zákonem. Avšak právě v této bitvě se projevuje pravá povaha Babylónu a Jeruzaléma. Babylón znamená zmatek myšlenek a věcí. Hlásá svobodu člověka, a přitom ho zotročuje, připoutává ke stroji, ke kapitálu, k výrobní produkci. Hlásá, že lidský rozum může všechno, a přitom tento rozum neví nic ani o svém původu. Hledá mír a bratrství, a přitom vyvolává válku. Babylón je město slz. Tam se pláče, protože lidé jsou oklamáni, jsou zabíjeni. Člověk se tam cítí nešťastným. Nejlepším důkazem toho je horečná činnost, se kterou hledá nové a nové potěšení, a jeho stálý neklid. Babylón je město nenávisti. Podívejte se, jak ho nemohou vystát ti, kteří tu jsou: ani velcí, ani malí. Babylón je město beznaděje. Podívejte se, co řekl profesor Sorbony: „Uznávám, že ve skutečnosti není ani jeden opravdový bezbožník na zemi, protože by skončil ihned sebevraždou.“ Naopak Jeruzalém je město světla, město života, protože ví, jak s ním nakládat. Ví, odkud život pochází a kam směřuje. Jeruzalém je město lásky, lásky Boží a lásky lidské nehledě na naše slabosti. Je to město, kde se Bůh stal člověkem, kde se Ježíš Kristus dává za potravu. Je to potřeba uskutečňovat tuto jednotu, kterou v Církvi nacházíme: jeden chléb a jedno tělo. Tato nádhera mystického těla Kristova, eucharistie, jeho svátosti, jeden stůl pro nás všechny, kteří jsme částí téhož těla. Duch Jeruzaléma proniká i do samého Babylónu a je potřeba, aby se to dálo víc a více, je potřeba se za to bít. Pod kterým praporem chcete stát? Odpověděli jste už? Dejte si tedy pozor, abyste nespolupracovali s Babylónem uvnitř, ve svém nitru. Tam je zapotřebí útoku ostrého, rozhodného a stálého. Důvěřujte, říká vám Ježíš, já jsem přemohl svět. Nade všemi těmi vášněmi, které by vás mohly přemoci, jsem už triumfoval. Důvěřujte v mé vítězství, které jsem už dobyl. Vítězíte-li jen zdánlivě, stačí chtít, abyste zvítězili doopravdy. 5

„Chi dona se stesso, si assicura la visione di Dio e del suo Paradiso, partecipa alla luce della gloria divina, raggiunge la gioia che non tramonta più, il premio della fedeltà con cui è vissuto…“ (homílie J. E. Giovanniho kardinála Coppy při eucharistii za padlé Italského vojenského letectva, Sacrario Caduti dell´Aeronautica, Roma, 1. listopadu 2011)

Drazí příbuzní padlých, kteří odpočívají na tomto posvátném místě v očekávání svého vzkříšení! Z hloubi srdce vás všechny zdravím a jsem vám tak blízký, vždyť i já tu mám pohřbeného bratra, a zažil jsem, jaká je bolest rodiny zasažené takovou ztrátou. Děkuji za vaši přítomnost, vrchní veliteli vzdušných sil, generále Giuseppe Bernardisi, i ostatním představitelům, letcům ve službě, uctivě zdravím prezidenta a členy Národní asociace rodin padlých v letectvu. Vaše přítomnost je poctou tohoto obřadu. Jako každoročně jsme se sešli, abychom slavili mši svatou za naše drahé, kteří položili život za vlast. Je to chvíle hlubokého dojetí, rovněž s ohledem na 150. výročí Sjednocení Itálie, jež letos dává této vzpomínce zvláštní význam. I oni, stejně jako hrdinové povstání, zemřeli za Itálii: Itálii jednoho národa, náboženské víry a morální cti; Itálii, bohatou mimořádným dědictvím dějin, umění, civilizace. Naši padlí se obětovali za Itálii, aby ji bránili, učinili svobodnou a nezávislou, aby ji dali lepší budoucnost. Proto jejich životy, jejich postavy dnes živěji září v naší vzpomínce, která už sama o sobě je vnímá stále přítomné. Je mezi nimi tolik mladých, na něž se usmívala budoucnost, tolik mužů, kteří žili pro vzdálené rodiny, pro rodiče, manželky, syny; někteří zahynuli na moři, a jejich oběť je připravila i o důstojný hrob. Myslíme na všechny, na jejich touhu žít, na jejich bohatství ducha, srdce, vůle. Byli rozdrceni dramatickým a předčasným koncem. Smrt je největší záhadou naší existence, neboť jsme byli stvořeni k dobru, kráse, štěstí, pro rodinu, pro dary, které život sebou přináší. Byli osobami nám drahými, nezapomenutelnými, nenahraditelnými. Smrt přeťala nit jejich života a pohroužila nás do trýzně jejich mlčení. Pro ně to byla strašlivá zkouška; ale je to i naše zkouška, náš zármutek, náš neklid, který se snaží najít odpověď. I přesto všechno, odpověď existuje. Jestliže se život žil jako poslání v naplňování povinnosti, s obdivuhodnou silou ducha, a pro ryzí ideál lásky, lásky k Bohu a k druhým, potom nabývá nevýslovné hodnoty, která přesahuje smrt. Slavnost svatých, která se dnes slaví v liturgii Církve, vrhá zářivý odlesk na život a smrt, na život věčný i na tento život pozemský, jako znamení a definitivní vítězství lásky. Svatí prožili svůj vezdejší život v konání dobra, a stali se tak našimi vzory. Jejich dnešní svátek nám dává pochopit, jak říkal sv. Irenej, že „člověk je slávou Boží“. A je dobře připomenout naše padlé v pohledu světců, kteří jsou skutečně oslavou Boží a oslavou člověka. V 1. čtení z Apokalypsy, byl vylíčen anděl, který vystupuje na Východě jako posel světla a života – Východ označuje vycházení slunce, zdroje života - . Tento anděl vede „bezpočetný zástup“ bíle oděných, tedy mučedníků, očištěných v krvi Kristově, kteří se 6

obětovali pro Boha a pro bratry, a kteří prošli „velikým soužením“ utrpení. Boží slovo nám těmito symbolickými znázorněními připomíná, že ten, kdo dává sebe sama pro druhé, zajišťuje si vidění Boha a jeho ráj, má účast na světle božské slávy, dosahuje radosti, která nikdy nekončí, věčné odměny věrnosti, s níž žil. Evangelium nám pak ukázalo cestu, která vede do nebeského království: řeklo nám, že náš každodenní život musí být neustálým vítězstvím nad sebou samými, ve velkorysém úkolu konat dobro. Je to nesnadný a vděčný program, který nám předkládá Ježíš v horském kázání (Mt 5,1-12), jenž dostal název Magna charta křesťanství. Řeč začíná vyhlášením blahoslavenství, kterým jsem naslouchali a která jsou skrytou duší každého pravého křesťanského jednání. Blahoslavenství změnila svět. A uchovávají si svou aktuálnost a hodnotu i dnes. Jak řekl II. vatikánský koncil, všichni, kněží i laici, musíme „skutečně vyjadřovat ve svém životě ducha blahoslavenství“ (Apostolicam Actuositatem, 4). Tak jednali naši padlí, bez póz a okázalostí: byli chudými v duchu, protože se zřekli největšího a podstatného dobra, kterým je život, aby ho obětovali pro vlast; podstoupili tvrdé oběti; žili dobře, jako pokorní a skromní, i když vybaveni úžasnými technickými schopnostmi, a zdatní k odvážným operacím; obětovali se za mír a spravedlnost. Jaké to lekce pro náš současný svět, pro lidi, kteří hledají ráj v drogách a v nepočestnosti, pro mladé, kteří, jak říkají, chtějí všechno a hned, bez námahy. Naši padlí však díky své formaci a výchově zůstali věrni blahoslavenstvím, jak je hlásal Kristus, plnili svou každodenní povinnost, nepohodlnou, těžkou a náročnou, jen aby obětí života vytvořili lepší budoucnost pro Itálii, tedy pro nás. Tímto hluboce lidským a přesvědčivým počínáním, nás vybízejí k následování, abychom k nim mohli jednoho dne dospět do nekonečného štěstí věčnosti. Svým příkladem nám poskytují mocné potvrzení učení sv. Jana, jemuž jsme naslouchali ve 2. čtení: apoštol mluvil o daru, který pro nás Bůh připravuje, když nás nazývá Božími dětmi, a jimi skutečně jsme; protože, píše, „už nyní jsme Boží děti, ale až on se ukáže, budeme mu podobni, protože ho uvidíme tak, jak je“ (1Jan 3,1s). Bratři a sestry. Toto je odpověď, kterou nám dává Boží slovo na záhadu smrti. Tato neláme vztahy, která nás pojí s našimi padlými: protože žijí v Bohu, vidí ho tak, jak je, a jsou přidruženi k zástupům, jež anděl světla uvedl do Božího království, protože byli věrni duchu blahoslavenství. Přestože je nevidíme, oni patří na nás, neopouští nás, nepřestávají se o nás zajímat, milovat a modlit se za nás. Modleme se za ně! Četl jsem v tyto dny pěkná zamyšlení jednoho laika: „Modlitba slouží zesnulým i nám. Připomíná nám, že mezi námi a nimi, náklonnosti, kamarádství a přátelství pokračují, neboť před Bohem jsme všichni současníky, on nás všechny zahrnuje jediným pohledem. Spoledně tak kráčíme k němu, pomáhajíce si navzájem. Chcete snad, aby matka už nekráčela po boku svých dětí, které zůstali zde na zemi? Který přítel by ti nezůstal po boku? Ani nepomyslet! Když odcházím ze hřbitova, cítím se znovu nabitý, povzbuzený žít s větším nasazením a intenzitou“. A tak tomu skutečně je. Dnes nám naši padlí dávají pocítit svou blízkost svým něžným hlasem: „Neplač, já jsem s tebou, odjakživa a navždy; jsem ti po boku v každodenních těžkostech, neopustím tě. Buď věrný nauce a příkladu, který jsem ti zanechal“. Ano, drazí, nejsme sami. V tento den světla a lásky, i když smíšené s velkou bolestí, nám naši padlí promlouvají do srdce a vybízejí nás, abychom pokračovali v brázdě ctnosti, velkorysosti a lásky, kterou nám vytyčili během svého života. 7

Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem (středeční generální audience Benedikta XVI., 9. listopadu 2011)

Drazí bratři a sestry, v předcházejících katechezích jsme rozjímali některé Žalmy, které jsou typickými příklady modlitebních žánrů: nářku, důvěry, chvály. V dnešní katechezi bych se chtěl pozastavit u Žalmu 119 podle hebrejského číslování čili 118 Benedikt XVI. v modlitbě před lebkou sv. Václava ve Staré Boleslavi, 28. 9. 2009. podle řeckolatinského. Je to Žalm velmi specifický, jediný svého druhu. Jednak pro svoji délku, neboť se skládá ze 176 veršů rozdělených do 22 slok po osmi verších. A potom proto, že je to „abecední akrostich“, to znamená, že je řazen podle hebrejské abecedy, která se skládá z 22 písmen, přičemž každá sloka, přesněji první slovo z oněch osmi veršů, začíná postupně vždy jedním z písmen této abecedy. Je to originální a velmi náročná literární skladba, do níž autor musel vložit veškerý svůj um. Pro nás je však nejdůležitější ústřední téma tohoto Žalmu. Jde totiž o velkolepý chvalozpěv na Pánovu Tóru, totiž na Jeho Zákon, což je výraz, který je třeba chápat v jeho širším a plném významu jako ponaučení, nauku, životní ukazatel. Tóra je zjevením, Slovem Božím, které interpeluje člověka a vyvolává důvěřivou odpověď poslušnosti a velkorysé lásky. Tento Žalm je prostoupen láskou k Božímu Slovu a oslavuje jeho krásu, spásnou moc a jeho schopnost obdarovávat radostí a životem. Boží Zákon totiž není tíživé břemeno, nýbrž dar milosti, která osvobozuje a obšťastňuje. „Z tvých příkazů se budu těšit, nezapomenu na tvá slova“ (v.19) a dále: „Voď mě po stezce svých předpisů, neboť v ní mám zalíbení“ (v. 35); a ještě: „Jak miluji tvůj zákon Hospodine! Po celý den o něm rozjímám“ (v. 97). Zákon Páně, jeho Slovo je středem žalmistova života. V něm nachází útěchu, rozjímá o něm a uchovává jej v srdci: „Ve svém srdci uchovávám tvůj výrok, abych se neprohřešil proti tobě“ (v.69). Věrnost Žalmisty se rodí ze slyšeného Slova, které uchovává v nitru, rozjímá o něm a miluje ho. Právě jako Maria, která „uchovávala a rozjímala v srdci“ slova, která jí byla určena, i podivuhodné události, ve kterých se Bůh zjevoval a žádal souhlas víry (Lk 2,19.51). Náš Žalm hned v úvodu praví, že jsou „šťastni, kdo kráčejí v zákoně Hospodinově“ (v. 1b) a „kdo dbají na jeho přikázání“ (v. 2a), takže Panna Maria je podle 8

žalmistova popisu postavou dokonale věřící. Ona je vskutku „blahoslavenou“, jak ji označila Alžběta, protože „uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána“ (Lk 1,45). O Ní a o Její víře vydal svědectví Ježíš, když na slova jedné ženy, která zvolala: „Blahoslavený život, který tě nosil“, odpověděl: „Spíše jsou blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho“ (Lk 11, 27-28). Zajisté, Maria je blahoslavená proto, že její lůno nosilo Spasitele, ale především proto, že přijala zvěst Boží a byla vnímavou a milující opatrovnicí jeho Slova. Žalm 119 je tedy celý utkán z tohoto Slova života a blaženosti. Jeho ústředním tématem je „Slovo“ a „Zákon“ Páně. Vedle těchto výrazů se pak téměř ve všech verších vyskytují jejich synonyma jako „výroky“, „předpisy“, „přikázání“, „ponaučení“, „přísliby“ a „soudy“; a dále mnohá slovesa s nimi spjatá jako zachovávat, střežit, dbát, chápat, znát, milovat, rozjímat a žít. Ve 22 slokách tohoto Žalmu se vystřídá celá abeceda a také veškerý slovník důvěrného vztahu věřícího člověka k Bohu. Nacházíme tu chválu, díkůvzdání, důvěru, ale také prosbu a nářek, vždy však prodchnutý jistotou z Boží milosti a moci Božího Slova. I verše nejvíce proniknuté bolestí a pocitem temna zůstávají otevřeny naději a jsou prostoupeny vírou. „Přilnula k prachu má duše, navrať mi život podle svého slova“ (v. 25), modlí se s důvěrou Žalmista; „I když jsem jako měch v kouři, nezapomínám na tvé příkazy“ (v. 83), zní volání věřícího. Jeho věrnost, třebaže vystavená zkoušce, nachází sílu v Pánově Slovu: „abych odpověděl těm, kteří mě tupí, vždyť důvěřuji v tvá slova“ (v. 42), prohlašuje pevně. I v úzkostné perspektivě smrti jsou Pánova přikázání jeho opěrným bodem a jeho vítěznou nadějí: „Bezmála mne zahubili na zemi, já však jsem neopustil tvá nařízení“ (v. 87). Boží zákon, předmět vroucí lásky pro žalmistu i pro každého věřícího, je zdrojem života. Touha jej chápat, zachovávat a řídit jím celou svoji existenci charakterizuje spravedlivého člověka, který věří v Pána a přemítá o něm „dnem i nocí“, jak praví Žalm 1 (v. 2). Zákon Boží je třeba uchovávat „v srdci“, jak praví dobře známý text Šemá v Deuteronomiu: „Slyš Izraeli… Tato slova, která ti přikazuji, ať zůstanou v tvém srdci! Vštěpuj je svým synům, mluv o nich, když budeš přebývat doma nebo budeš na cestách, když budeš uléhat i vstávat“ (6,4.6-7). Střed života, Boží zákon vyžaduje, aby srdce naslouchalo z poslušnosti nikoli servilní, nýbrž synovské, důvěřivé a chápavé. Naslouchání Slovu je osobním setkáním s Pánem života, setkáním, které se má odrazit v konkrétních rozhodnutích a stát se cestou a následováním. Když je otázán Ježíš, co je třeba dělat k dosažení života věčného, poukazuje na cestu zachovávání Zákona, ale vyjevuje, co dělat, aby byl naplněn: „Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě“ (Mk 10,21). Naplněním Zákona je následování Ježíše, putování po Ježíšově cestě spolu s Ním. Žalm 119 nás tedy přivádí na setkání s Pánem a orientuje nás k evangeliu. Obsahuje jeden verš, u něhož bych se chtěl pozastavit. Je to verš č. 57: „Prohlásil jsem za svůj úděl, Hospodine, že budu střežit tvá slova“. Také v ostatní žalmech prohlašuje žalmista, že Pán je jeho „údělem“, „dědictvím“: „Ty jsi Hospodine mým dědičným podílem i mou číší“, praví Žalm 16 (v. 5a); „Já však chci stále být u tebe: uchopils mě za pravici“ prohlašuje věřící v Žalmu 73 (v. 23) a v Žalmu 142 volá žalmista k Pánu: „Rozpínám k tobě své ruce, 9

má duše po tobě žízní jak vyprahlá země“ (v. 6). Výraz „úděl“ odkazuje k události rozdělování zaslíbené země mezi jednotlivé kmeny Izraele, kdy Levité nedostali žádné území, neboť jejich „údělem“ byl samotný Pán. Dva texty Pentateuchu v této souvislosti užívají tento výraz doslovně: „Hospodin řekl Árónovi: «V jejich zemi nebudeš mít dědictví ani podíl mezi nimi, já jsem tvůj podíl i tvé dědictví mezi Izraelity» praví kniha Numeri (18,20) a Deuteronomium zdůrazňuje: „Proto nedostal Levi podíl na půdě ani dědičný majetek se svými bratry; jeho dědictvím je Hospodin, jak mu slíbil Hospodin, tvůj Bůh“ (Dt 10,9; srov. Dt 18,2; Joz 13,3; Ez 44,28). Kněží, kteří jsou z kmene Levi, tedy nemohou být vlastníky půdy v zemi, kterou Bůh dal svému lidu do údělu, aby naplnil svůj slib, učiněný Abrahamovi (srov. Gen 12,1-7). Vlastnictví země, základní prvek stability a možnost přežití, bylo znamením požehnání, protože v sobě zahrnovalo možnost postavit dům, vychovat děti, obdělávat pole a žít z plodů země. A právě Levité, kteří zprostředkovávali posvátno a Boží požehnání nemohou jako ostatní Izraelité mít toto vnější znamení požehnání a tento zdroj obživy. Cele oddaní Pánu musí žít jenom z Něho, svěřit se jeho prozřetelné lásce a velkodušnosti bratří bez vlastního podílu, protože jejich dědičným majetkem je Bůh, který je jejich zemí a dává jim život v plnosti. Žalmista našeho 119. Žalmu aplikuje tuto skutečnost na sebe: „Prohlásil jsem za svůj úděl“. Jeho láska k Bohu a Jeho Slovu jej vede k radikálnímu rozhodnutí mít Pána za jediné dobro a střežit jeho Slovo jako drahocenný dar, cennější než jakékoli dědictví a každý pozemský majetek. Náš verš lze totiž přeložit dvojím způsobem a mohl by se tlumočit následovně: „Mým údělem je Pán, rozhodl jsem se střežit tvá slova.“ Oba překlady si neprotiřečí, nýbrž vzájemně doplňují: Žalmista tvrdí, že jeho údělem je Pán, ale také to, že střeží Boží Slovo, jak zazní později ve verši 111: „Mým dědictvím navěky jsou tvá přikázání, neboť jsou radostí mého srdce“. V tom spočívá štěstí Žalmisty. Jemu, stejně jako Levitům bylo dáno za dědičný úděl Boží Slovo. Drazí bratři a sestry, tyto verše mají obrovský význam také dnes pro nás všechny. Především pro kněze, povolané žít pouze Pánem a jeho Slovem, bez dalších jistot; mít Jeho za jediné dobro a zdroj života. V tomto světle lze chápat svobodnou volbu celibátu pro nebeské království a znovu ji objevit v její kráse a síle. Tyto verše jsou však důležité pro všechny věřící. Celý Boží lid patří jenom Jemu. Pánovo „Královské kněžstvo“ (srov. 1 Petr 2,9; Zj 1,6; 5,10) je povoláno k radikalitě evangelia, má dosvědčovat život, který přinesl Kristus, nový a definitivní „Velekněz“, jenž se obětoval za spásu světa (srov. Žid 2,17); 4,14-16; 5,5-10; 9,11). Pán a Jeho Slovo jsou naší „zemí“, kde žijeme ve společenství a radosti. Nechme tedy Pána, aby nám vložil do srdce tuto lásku ke svému Slovu a aby středem našeho života byl On a jeho svatá vůle. Prosme, aby naše modlitba a celý náš život byl osvícen Božím Slovem, které je svítilnou našim nohám a naší stezce, jak praví Žalm 119 (srov. v. 105), aby naše putování bylo bezpečné v zemi lidí. A Maria, která přijala a zrodila Slovo, ať je naší vůdkyní a útěchou, hvězdou jitřní, která ukazuje cestu k blaženosti. Potom se ve své modlitbě budeme také moci radovat nad neočekávanými dary Páně a nezaslouženým dědictvím, které nám bylo dáno, slovy žalmisty ze 16. Žalmu: „Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, můj podíl padl do rozkošného kraje, mám velkou radost ze svého dědictví (Žl 16,5.6). 10

sv. Klára z Assisi – 800 - sv. Anežka Česká

1

Susanne Ernst První obraz OHLÁŠENÍ JEJÍHO NAROZENÍ Když ji její matka ještě nosila v těle, viděla ve snu zřetelně předzvěst budoucích událostí. Viděla totiž, jak vstoupila do komory, v níž byly uchovávány četné drahocenné šaty její královské rodiny. Když je prohlížela, uviděla mezi nimi viset kutnu a plášť šedé barvy, jakož i provaz, s nímž se sestry řádu sv. Kláry přepásávají. Když se nad tím silně podivila, kdo asi dal tak hrubý a prostý oděv mezi její drahocenné šaty, slyší hlas, který jí říkal: „Nediv se, neboť dítě, které nosíš, přijme takový oděv, a stane se světlem pro celý český národ!“ (CL I, 9-12)

Oděv klarisek lze chápat jako šat, který odpovídá duši člověka; je to bojový šat pravdy proti lži. Hábit klarisek je oděv nahoty a chudoby naší lidské přirozenosti. Člověk jako Boží tvor je dítě Otce, nevěsta Ducha sv. a příbytek/matka Slova. Drsný šat je oděv Vtělení Syna v Ježíši Kristu. Nošením tohoto šatu je v hloubi míněno nesení kříže, následování Ježíše. 1

Tato Tabula vitae (obraz života), zveřejněná v Textech z františkánské spirituality (č. 172), se orientuje podle nejstaršího životopisu sv. Anežky České, latinské legendy „Candor Lucis Eterne“ (Zář věčného světla), za jejíž překlad do německého jazyka roku 2007 vděčíme Menšímu bratru P. Johannesi Schneiderovi OFM. 1 Podnět k vypracování ikony sv. Anežky České povstal poptávkou Sr. M. Th omy Wüpping OSC, abatyše klarisek v Brně, pro jejíž společenství také tato ikona vznikla. Po víceletém čekání mohl díky mé cestě do Anežčina kláštera v Praze v minulém roce a uvedenému německému znění nejstarší Anežčiny legendy vzniknout náčrt. Tento náčrt Vita se orientuje formálně podle Tabule Vitae sv. Kláry, která se nachází u sv. Kláry v Assisi. 2 Rozvinutí celkové kompozice a jednotlivých scén Vita se podařilo díky duchovním a uměleckým radám P. Johannese Schneidera OFM. Dále se do toho zapojili svými modlitbami klarisky z Brna, klarisky z Maria Enzersdorf, pan Nicholas Waldstein-Wartenburg, P. Peter Paul Mayer OFM a Fr. Raphael Statt OCist, jimž jsem zavázána srdečným díkem. Paní Marie Radkovská z Prahy přispěla svým provázením v Anežčině klášteře v Praze a paní Alia Weingartner svou uměleckou pomocí, že tato ikona mohla vzniknout. Poděkovat musím především mé vlastní rodině, Michaelovi, Chrastině a Gabriele, kteří dali náš obývací pokoj na více měsíců k dispozici pro pracovnu. S trpělivostí a dobrotou podporovali a snášeli tento pracovní proces! Deo Gratias! Susanne Ernst Bürmoos, 2. března 2008, na svátek sv. Anežky České.. 11

Svatá Klára píše svaté Anežce Vy jste si zvolila raději pohrdání tímto světem než čest, chudobu než bohatství, a před poklady na zemi jste dala přednost pokladům v nebi (1LAn 22: FP 2866). Oděný se nemůže utkat s nahým, dřív totiž bývá k zemi sražen ten, koho lze za něco uchopit. Je nesnadné žít si nádherně na tomto světě a v nebi kralovat s Kristem, neboť snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý vejde do nebeského království. Kvůli tomu jste odhodila roucha, to je bohatství světa, abyste v boji nepodlehla a úzkou cestou a těsnou branou mohla vejít do nebeského království. Je to jistě šťastná a nejvýš chvályhodná výměna: opustit pozemské pro věčné, pomocí pozemského si zasloužit nebeské, získat stokrát víc za jedno a k tomu ještě blažený život bez konce (1LAn 27-30: FP 2867-68). Kdo by se nehrozil úkladů nepřítele lidského pokolení, který pýchou pomíjejících věcí a marné slávy usiluje obrátit v nic to, co je větší než nebe? Je s jistotou známo, že z milosti Boží duše věřícího člověka, nejdůstojnější z tvorů, je větší než nebe. Neboť nebe s ostatními tvory nemohlo pojmout Stvořitele, zatímco jedině věřící duše je jeho příbytkem a sídlem a to jen láskou, kterou nemají bezbožní, jak svědčí Pravda: „ Miluje-li mne kdo, bude ho milovat můj Otec, i jí budu v něm mít zalíbení, přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Jako totiž slavná Panna panen nosila ho tělesně, tak i ty, když v pokoře a chudobě kráčíš v jeho šlépějích, vždy můžeš čistým a panenským tělem duchovně nosit téhož Pána a chovat v sobě toho, který objímá tebe i všechny věci, a budeš mít to, co v porovnání s jinými pomíjejícími statky tohoto světa budeš mít jistěji (LAn3 2026: FP 2891-93).

Boží slovo Slyš, dcero, a pohleď, nakloň svůj sluch, zapomeň na svůj národ, na svůj otcovský dům! Sám král touží po tvé kráse: vždyť je tvým pánem, před ním se skloň! (Žl 45[44], 11-12) Když jsem byl tvořen v skrytu, spřádán v hlubinách země, tvé oči viděly mé skutky a v tvé knize jsou zapsány všechny; dny byly stanoveny dříve, než jediný z nich nastal. (Žl 139[138], 15-16) Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je kazí mol a rez a kam se zloději prokopávají a kradou. (Mt 6, 19) Nebo co jste vyšli vidět? Člověka oblečeného do jemných šatů? Ti, kdo nosí skvělé šaty a žijí v přepychu, jsou přece v královských palácích. (Lk 7, 29) Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí ve svém Milovaném. (Ef 1, 4-6) 12

Druhý obraz CÍSAŘOVA NABÍDKA K SŇATKU Když pak uplynula jistá doba, vyžádal si ji prostřednictvím poslů syn císaře Bedřicha za manželku a byla rodiči zprostředkováním těchto poslů zasnoubena s uvedeným jinochem... A hle, po nedlouhé době přišli poslové císaře a také anglického krále k rodičům panny a předhánějíce se prosili, aby byla dána tomu kterému pánu za manželku (CL I, 29; 43).

Protože však nemohla být skryta tak zářící lampa pod nádobu, rozšířila se pověst o jejího jménu a o jejích ctnostech všude kolem po sousedních zemích jako olej a dostala se dokonce až k císaři. Ten vyslal – jako už předtím k otci - nyní podruhé posly k bratru panny, kteří s mnoha přísliby prosili, aby svou sestru neodepřel pro manželství s ním. Zatímco tento souhlasil s přáními žadatele, rozvažovala Kristova panna o tom, co přísluší Pánu, aby byla svatá na těle a na duchu. A aby v zástupu panen ozdobených liliemi mohla následovat Beránka, předsevzala si, že se neprovdá za žádného ze smrtelníků, ať by byl z jakéhokoli stavu a důstojnosti. Aby však jistěji setrvala ve svém předsevzetí, které přijala z Božího vnuknutí, položila ruku na to větší tím, že vyjevila vznešenému náměstku Kristovu, panu papeži Řehoři IX., prostřednictvím počestných a mlčenlivých poslů svůj skrytý úmysl. Blažený biskup se potěšil z této velkomyslné odevzdanosti panny a posílil ji týmiž posly v Pánu laskavým listem, když zároveň doporučil a potvrdil její svaté předsevzetí. (CL II, 14-19) Volba bezmanželství není žádné pohrdání manželstvím, vždyť muž a žena jsou stvořeni k vzájemnému doplnění, a toto doplnění patří k tomu, být Božím obrazem. Stejně tak nepohrdalo toto rozhodnutí pohlavní realitou člověka, která patří k základní dynamice milování. Volba bezmanželství je volbou ve prospěch duše; počítá se zřeknutím toho nejcennějšího a nejkrásnějšího v pozemském životě, aby se v radikální jednoznačnosti takřka předjímal věčný život. Pochopitelně tím člověk zakouší větší vydanost, bezprostřednější „hlad“ po lásce, k níž je pro věčnost stvořen: po účasti na milování samé Nejsvětější 13

Trojice. Cudnost znamená vytrvat v „prázdnotě“, v jistotě naděje, že je toužebně očekáván Ženichem Ježíšem Kristem, Svatá Anežka zde sdílí se svatou Klárou osobně prožívaný odpor proti běžné sňatkové politice ve „vlastním domě“. Je ovšem třeba uvážit, že odmítnout možnost stát se německou císařovnou Svaté římské říše dalo mnohem zřetelněji zazářit contemptio mundi (pohrdání světem) a „skandál“ byl v jistém smyslu ještě veřejnější než u šlechty v Assisi. Pro Kláru zřejmě bylo „Anežčino rozhodnutí pro Božího Beránka“ neuvěřitelným potvrzením její vlastní životní volby. Zachované čtyři Klářiny listy Anežce jsou tím prvním a základním komentářem k životu české princezny, která se stává klariskou.

Svatá Klára píše svaté Anežce Ačkoli jste mohla užívat cti a slávy tohoto světa jako manželka vznešeného císaře, jak by se slušelo na vaši i jeho velikost, tím vším jste z celé duše opovrhla a z celého svého srdce zvolila svatou chudobu a život v přísné kajícnosti. Zvolila jste si za ženicha muže mnohem vznešenějšího, samého Pána Ježíše Krista, který zachová vaše čisté a neporušené panenství navždy bez úhony. (1LAn 5-7: FP 2861) Neboť jsi pohrdla vznešeností pozemského království a málo hodnými nabídkami sňatku s císařem, aby ses stala milovnicí svaté chudoby; v duchu velké pokory a vroucí lásky přilnula jsi ke šlépějím toho, s nímž jsi byla uznána za hodnou zásnub. Klidně, radostně a hbitě jdi po cestě k velké blaženosti v tichém následování. Pospíchej, ale dej pozor, aby se na tvé nohy nezachytilo něco z pozemského prachu (2LAn 6-7; 1213: FP 2873.75) Abys prozpěvovala novou píseň s ostatními svatými pannami před trůnem Boha a Beránka a následovala ho, kamkoli půjde. Neboť jako jiná přesvatá panna, svatá Anežka, zasnoubila ses podivuhodně s nebeským Beránkem, který snímá hříchy světa, a opustila jsi všechny marnosti tohoto světa. Šťastný je ten, komu je dopřáno účastnit se této svatební hostiny, aby celým srdcem přilnul k tomu, nad jehož krásou žasnou neustále zástupy nebešťanů. (4LAn 3b; 8-10: FP 2899.2900-2901).

Boží slovo Líbezně voní tvé oleje, nejčistší olej - tvé jméno, proto tě dívky milují. Táhni mne za sebou! Dáme se v běh. Veď mě, králi, do svých komnat! (Pís 1, 3-4) Pravím Hospodinu: „Ty jsi můj Pán. Bez tebe nemám štěstí.“ (Žl 16[5], 2) Ale v čem jsem dříve viděl pro sebe prospěch, to považuji nyní kvůli Kristu za škodu. Ano, vůbec všecko to považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen; nemám přece vlastní spravedlnost, která 14

se získá zachováváním Zákona, ale tu, která pochází z víry v Krista, spravedlnost, kterou dává Bůh na základě víry. Nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše. (Flp 3, 7-9; 13-14) Nikdo se nemohl té písni naučit než těch sto čtyřiačtyřicet tisíc vykoupených ze země... Byli vykoupeni z lidí jako prvotiny pro Boha a pro Beránka. (Zj 14, 3-4)

Třetí obraz STAVBA ŠPITÁLU, KLÁŠTERA PRO MENŠÍ BRATRY A SESTRY; ANEŽKA SAMA VSTUPUJE DO KLÁŠTERA Nakonec zbudovala jako její sestřenka, blahoslavená Alžběta, všeobecný špitál pro nemocné na předmostí městského mostu v Praze ke cti svatého vyznavače Františka... Tam usadila „Křížovníky s červeným křížem a hvězdou“, kteří se měli starat o choré, a každého, kdo by to potřeboval, pečlivě zaopatřovat vším potřebným. Postarala se také o to, aby uvnitř města Prahy byl zřízen z jejích vlastních prostředků klášter Menších bratří ke cti jmenovaného slavného vyznavače, stejně jako slavný klášter pro sestry řádu svaté Kláry ke cti Spasitele světa... O následujících Letnicích (spěchala) se sedmi pannami z vysoké šlechty ze svého království jako nevinná holubice ze zkázonosné potopy tohoto časného světa do archy svatého řádového života. Když v klášteře obdržela tonzuru a jako druhá Ester odložila královský oděv, přioděla se šatem hodícím se k nářku a pláči, aby se tím připodobnila hábitem a chováním své chudé Matce Kláře. (CL III, 7-10; 14-15)

Je příznačné, že Anežka přijímá hábit od Menších bratří, tak jako její duchovní Matka Klára, která v noci z Květné neděle na pondělí Svatého týdne v roce 1211 v Porciunkuli přijala od Františka a prvních Menších bratří svůj „svatební šat“. Kdo obléká tento hábit, musí vědět, že tím obléká samého Krista, ano takřka je připravena být jeho tělem a krví, dát se mu. Nyní začíná 15

pro Anežku doba zásnub k svatbě s Beránkem. Anežka se stává Beránkovou nevěstou (sponsa). Opuštěním celého svého dosavadního života se Anežka zcela vyprázdnila, docela „vybílila“, což je naznačeno jejím bílým spodním oděním. Kdo se takto nechá celkově Kristem ovládnout, nikdy tím není sám, vždy už tu čeká na něj společenství bratří a sester, jak se říkalo v prvotní církvi: společenství svatých. Anežka se tím stává živou ecclesia/církví, jako už nesčetné ženy před ní, které se přímo staly „podobou Matky Boží“ (tak je označována sv. Klára)... Rozhodující nebylo jen vnější vybudování tří řeholních domů, ale to, že se Anežka sama nechala zabudovat jako živý kámen do řádové rodiny Františka a Kláry. Tuto skutečnost lze ještě dnes cítit v prostorách Anežčina kláštera v Praze, třebas je nyní využíván jako státní muzeum. Navzdory tomu světskému je tam to duchovní stále ještě přítomné!

Svatá Klára píše svaté Anežce Velmi se raduji a plesám v Pánu, když slyším slavné zvěsti o vašem svatém životě a bezúhonném chování, které se nedostaly jen ke mně, nýbrž se šíří snad po celém světě. Z celého svého srdce jste zvolila svatou chudobu a život v přísné kajícnosti. Zvolila jste si za Ženicha muže mnohem vznešenějšího, samého Pána Ježíše Krista, který zachová vaše čisté a neporušené panenství navždy bez úhony. Když ho budete milovat, zůstanete vždy čistá; když se ho dotknete, budete ještě čistší; když se mu oddáte, nepřestanete být pannou. (1LAn 3; 6-8: FP 2860-62).

Boží slovo Myrhou, aloí, kassií voní všechna tvá roucha, blaží tě zvuk strunných nástrojů. Vstříc ti vycházejí dcery králů, Po své pravici máš královnu, ozdobenou ofírským zlatem... V plné kráse vstupuje královská dcera, její šat je protkán zlatem. V barevném rouchu ji vedou ke králi, za ní ti přivádějí panny, její družky. Provázeny radostným jásotem vstupují v královský palác. (Ze Žl 45[44]) Hledejte svou sílu v Pánu, v jeho všemohoucnosti. Oblečte se do plné výzbroje Boží, abyste mohli čelit ďáblovým nástrahám. Vedeme přece zápas ne proti nějaké obyčejné lidské moci, ale proti knížatům a mocnostem, proti těm, kteří mají svou říši tmy v tomto světě, proti zlým duchům v ovzduší. Proto vezměte na sebe plnou Boží výzbroj. Jen tak budete moci odolat, až bude zle, všecko překonat a obstát. Stůjte tedy pevně, opásáni pravdou, oblečeni pancířem spravedlnosti, obuti odhodlaností, jakou dává evangelium pokoje. Vždy se hned chraňte vírou jako štítem. Tak budete moci 16

uhasit všechny ohnivé střely Zlého. Vezměte přilbu spásy a meč Ducha, to je slovo Boží. Při každé příležitosti proste a modlete se. (Ef 6, 10-18) Když dal Bůh Abrahámovi přislíbení a neměl nikoho vyššího, při kom by mohl přísahat, přísahal při sobě samém: Zahrnu tě jistě požehnáním a velmi tě rozmnožím... Tyto dvě nezměnitelné skutečnosti vylučují, že by Bůh mohl klamat. Proto se s důvěrou opřeme o toto útočiště a jistě dosáhneme vytoužených hodnot, které jsou nám určeny. V této naději máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši, která proniká až dovnitř nebeské velesvatyně. (Žid 6, 13-14; 18-19) Kdo zvítězí, bude oblečen do bílého. Neboť nadešla Beránkova svatba, jeho nevěsta se připravila. Bylo jí dáno, aby se oblékla do skvěle bílého kmentu - kmentem jsou dobré skutky věřících... Kdosi mi řekl: Zapiš to: Blaze těm, kdo jsou pozváni k Beránkově svatební hostině. (Zj 3, 5; 19, 8-9)

Čtvrtý obraz ANEŽKA KONÁ NEJNIŽŠÍ SLUŽBY Po příkladu nejvyššího Mistra chtěla mezi Kristovými služebnicemi spíše konat ty nejnepatrnější a nejvíc opovrhované služby, než být obsluhována. Znamenitá panna se nezalekla před topením v kamnech a obstaráváním kuchyně pro konvent sester, naopak připravovala s velkou oddaností vlastníma rukama zvláštní pokrmy a posílala je nemocným a churavým bratřím. Tak se starala jako Marta o službu Kristu a občerstvovala a sytila Pána v jeho chudých. Mísy a ostatní kuchyňské nádobí umývala s velkou radostí srdce, také příbytky sester a různé špinavé kouty tajně čistila, když se pro Krista všem stala kalem. V obdivuhodné pokoře a sebepřekračování zapomínala na vrozenou zchoulostivělost a nechala 17

si v jemnocitném soucítění přinášet páchnoucí a špinavé šátky nemocných sester a malomocných. Potom je prala svýma jemnýma rukama, takže častým praním takových věcí v ostrém louhu a pracích prostředcích často měla rozpraskané ruce. (CL IV, 4-9) Stát se nevěstou Beránka, to vyžaduje konkrétně se osvědčit v každodenním životě. Anežka zrcadlí Krista vykonáváním těch nejprostších a nejnepříjemnějších služeb hospodyně: je to zpřítomnění Mistra Ježíše, jenž prokazuje svým učedníkům otrockou službu, když jim umývá nohy. Zde je Anežka rovněž zrcadlem své Matky Kláry, která dokázala prožívat své konkrétní následování v samozřejmé činnosti hospodyně. Jaké je to konkrétní pochopení služby společenství a úřadu abatyše! Přitom to „velké“ v zásadě nespočívá v tom, co se dělá, ale s jakým smýšlením se to koná: Anežka se tu stává symbolem kontemplativní existence: princezna a „zabráněná“ císařovna stává se služkou a umývá nádobí po svých spolusestrách. Avšak právě tím uskutečňuje to rozhodující královské: učit se docela konkrétně milovat. Všechno, co se děje pro Krista, třebas to nejméně nápadné, stává se tak plodnou přímluvou za život druhých. Skutečnost a účinnost takového zastupování tuší zřejmě jen ti, kdo v tom žijí a rozvíjejí tím něco jako „kontemplativní poznávání“. „Světu“ zůstává takový smysl skryt: v nejlepším případě se přibírají psychologické vzory představ, chce-li se chápat smysl takové redukce života, jakou uskutečňuje Anežka.

Svatá Klára píše svaté Anežce Objímej chudičkého Krista jako chudá panna! (2LAn 18: FP 2878) Do tohoto zrcadla se denně dívej, královno a snoubenko Ježíše Krista, v něm ustavičně pozoruj svou tvář, aby ses vně i uvnitř ozdobila květy nejrozličnějších ctností a oděla těmi rouchy, jimiž má být oděna dcera a nejdražší snoubenka nejvyššího Krále. V tomto zrcadle pak se skví blahoslavená chudoba, svatá pokora a nevýslovná láska, jak to budeš moci s Boží milostí pozorovat po celém zrcadle. (4LAn 15-18: FP 2903-2904)

Boží slovo Svoje bedra opásává silou a hbitě se tuží svými pažemi. Vidí, jak se jí dílo daří. V noci nehasne její lampa. (Př 31, 17-18) Víte, že panovníci tvrdě vládnou nad národy a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, 18

a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny. (Mt 20, 25-28) Ježíš vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu. (Jan 13, 4-5)

Pátý obraz SVATÁ KLÁRA POSILUJE ANEŽKU V JEJÍM PŘEDSEVZETÍ Když pak se její obdivuhodná svatost dostala k uším svaté panny Kláry, radovala se tato, že Boží milostí byla oplodněna tak ušlechtilým dorostem a velebila velikost Nejvyššího. Těšila ji hojně svými líbeznými listy mateřským, uctivým a co nejsrdečnějším způsobem a horlivě ji posilovala v jejím svatém předsevzetí. Současně jí jako závdavek dědičného následování poslala svou Řeholi, která byla potvrzena papežem Inocencem IV. blažené paměti. Tu přijala ovečka Kristova oddaně a dosáhla zase od papeže Alexandra IV. šťastné paměti potvrzení pro sebe a sestry svého kláštera na trvalé časy. (CL IV, 12-15) Klára povzbuzuje a těší Anežku, a Anežka těší a povzbuzuje Kláru. Svědectví tohoto vzájemného přátelství obou žen je jedním z nejvzácnějších pokladů Kláriny spirituality. Klášter sv. Damiána v Assisi a klášter u Nejsv. Vykupitele v Praze jsou spojeny poutem 19

řehole (kterou tehdy Klára a její sestry zachovávaly a která byla pro Anežku a její sestry potvrzena papežem Inocencem IV.) a listů. Zůstaly nám zachovány čtyři listy, které napsala Klára Anežce. Jimi můžeme vidět do Klářina „vnitřního života“, do jejího hlubokého srdce, které je zraněné jako nevěsta v Písni písní. Obě ženy se povzbuzují a posilují, že chtějí žít v nejvyšší chudobě. Reálný, všední život jako nevěsty Beránka vyžaduje útěchu a povzbuzení, vždyť člověk je sám sebou slabé tělo a tak bezmocný a vydán všanc, jak to tento způsob života přináší, nemůže obstát vlastní silou. Ten, kdo žije v osobní a společné chudobě, rozhodl se vyřadit se z programu sebezáchrany zajištěním a učí se stálé odkázanosti na Dárce všech darů. Musí se chtít naučit plavat jako ryba ve vodě lásky k chudému Ukřižovanému. Obě ženy poznávají jedna na druhé vlastní povolání, přičemž Kláře patří spíše úloha matky a Anežce úloha dcery.

Svatá Klára píše svaté Anežce Buď zdráva, nejmilejší sestro - a paní, protože Pán je tvým Snoubencem; a mne i moje sestry, které se velice radujeme z dober Páně, jež v tobě svou milostí působí, vroucně ve svých svatých modlitbách doporoučej Pánu! (2LAn 24-25: FP 2881-82) Velmi se v Pánu raduji z tvého pevného zdraví, postavení i stálých úspěchů v dobře započatých věcech. Z toho všeho poznávám, že jdeš horlivě k nebeské odměně. Vím, že tímto šlechetným následováním chudého a pokorného Ježíše Krista doplňuješ nedostatky moje i mých sester. (3LAn 3-4: FP 2884) Kéž tedy, královno nebeského Krále, vzplaneš tímto žárem lásky! Zároveň kéž pamatuješ na nevýslovné rozkoše, poklady a věčné pocty, vzdychej mocnou touhou srdce a láskou volej: „Táhni mě za sebou, nebeský Ženichu, poběžím po vůni tvých mastí! Poběžím a nezastavím se, dokud mě neuvedeš do vinného sklípku, dokud nebude tvá levice pod mojí hlavou, dokud mě tvá pravice blaženě neobejme a nepolíbíš mě polibkem svých úst!“ Při tomto uvažování pamatuj na svou chudičkou matku a věz, že jsem blahou vzpomínku na tebe nesmazatelně napsala na listy svého srdce, že tě mám za nejmilejší ze všech! (4LAn 27-34: FP 2905-2907).

Boží slovo Jen jedno je tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech. (Ef 4, 4-6) Vám se přece dostalo té milosti, že smíte v Krista nejen věřit, ale také pro něj trpět... Dovršte mou radost tím, že budete stejně smýšlet, že vás bude pojit jedna láska, že budete jednomyslní... Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých. (Flp 1, 29; 2, 2.4) 20

Šestý obraz MODLITBA ZA VZKŘÍŠENÍ ZEMŘELÉ NETEŘE Jednoho dne se stalo, že dcerka jejího bratra, pana krále, jako malé dítě zemřela, a byla přinesena ke klášteru, kde Kristova panna dlela, aby tam byla pohřbena. Když viděla plakat paní královnu, matku zemřelé, byla pohnuta převelikým soucitem, padla vedle már na tvář a tiše se modlila... Přitom se začala modlit toto responsorium: „Jenž jsi z hrobu vzkřísil mrtvého Lazara...“ A hle, chladné tělo bez života se náhle začalo zahřívat a žíly tepaly, jak je to obvyklé u živých. Duše zemřelé však promluvila k panně Kristově, která se ještě modlila: „Proč mě voláš z radosti zpět do vyhnanství a bídy? Věz však, že když to děláš, nebudu nikdy moci být ani svým rodičům ani jiné živé duši útěchou, tak budou smutní!“ Když to Boží panna zaslechla, zanechala modliteb o její vzkříšení, a hned tělíčko, které se teplem a tepem žil projevovalo jako živé, bylo opět studené jako předtím. (CL VII, 24-30) Klára zde plní lásku a poslušnost k duši a projevuje se tím jako pravá Klářina učednice 2. Anežka nese utrpení členů své rodiny; avšak lidská bolest nad ztrátou dítěte v životě zcela zasvěceném duchovním hodnotám už není tím nejvyšším měřítkem. Zdá se, že zázrak tu spočívá spíše v tom, že Anežka dbá o duši neteře a dává přednost této skutečnosti, než že by její modlitba měla moc, mrtvé tělo její neteře povolat zpět k životu.

Svatá Klára píše svaté Anežce Pevně věřím, že víte, že nebeské království je přislíbeno a udělováno od Pána jen chudým, neboť kdo přilne k věcem tohoto světa, ztrácí ovoce lásky. Je to jistě šťastná a nejvýš chvályhodná výměna: opustit pozemské pro věčné, pomocí pozemského si zasloužit nebeské, získat stokrát víc za jedno a k tomu ještě blažený život bez konce. 2

Srv. Požehnání Kláry 14: „Buďte vždy milovnicemi Boha, svých duší a všech svých sester“ (FP 2857). 21

Také vás prosím co nejsnažněji v Pánu: abyste mne, svou nehodnou služebnici a ostatní vám oddané sestry, které tu se mnou žijí v klášteře, zahrnula do svých modliteb, abychom jimi posilovány došly milosrdenství Ježíše Krista a spolu s vámi mohly požívat věčného patření. (1LAn 25.30.33-34: FP 2867.68.70) Je s jistotou známo, že z milosti Boží duše věřícího člověka, nejdůstojnější z tvorů, je větší než nebe. Neboť nebe s ostatními tvory nemohlo pojmout Stvořitele, zatímco jedině věřící duše je jeho příbytkem a sídlem, a to jen láskou, kterou nemají bezbožní. (3LAn 21-23: FP 2892). Jeho vůně křísí mrtvé, patření na něho oblažuje všechny občany nebeského Jeruzaléma. (4LAn 13: FP 2901)

Boží slovo Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde. Nevzdálí se, dokud Nejvyšší nezakročí. (Sir 35, 17-18) Vejděte těsnou branou! Neboť prostorná je brána a široká cesta, která vede k záhubě, a mnoho je těch, kdo tamtudy vcházejí. Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji najdou! (Mt 7, 13-14) Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží. (Mt 11, 29-30) Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho; ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho. (Lk 9, 24) Právě tak i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se vlastně máme modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a Bůh, který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí. Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. (Řím 8, 26-28)

Sedmý obraz NA ZNAMENÍ KŘÍŽE STROM PŘINÁŠÍ UZDRAVUJÍCÍ JABLKA Vznešená paní jménem Žofie, manželka rytíře Konráda, bydlela v Praze proti vchodu kláštera, v němž přebývala služebnice Boží. Stalo se pak, že jmenovaná paní 22

byla jednou po porodu tak zesláblá, že po mnoho dní nepřijala potravu ani nápoj a tak jevila spíše obraz mrtvého člověka než živého. A hle, jednoho dne začala mluvit, jako by byla ve vytržení, a řekla: „Oh, kdyby mi tak moje paní Anežka dala ze své ruky k jídlu jablko!“ Anežka pak, jež překypovala srdečným soucitem se zarmoucenými, spolutrpěla s hlubokým smutkem rytíře a spěchala do ovocné zahrady kláštera... Když pak udělala nad jedním stromem znamení životodárného kříže a vzývala Nejsvatější Trojici, uviděla na jediné větvičce spolu viset tři jablka. Spěšně je utrhla a poslala je jmenované paní Žofi i se slovy: „Sněz tyto od Boha podivuhodným způsobem darované plody s důvěrou, neboť jimi s přispěním Páně nabudeš nejen zdraví těla, ale i duše.“ Tu se její muž vrátil radostně s uzdravujícím prostředkem, a potom co vzýval jméno Kristovo, podal jej s důvěrou k ústům své choti. Když tato ucítila Boží sílu vycházející z plodů, hned otevřela oči, strhla plody k sobě a začala je tak dychtivě jíst, jako kdyby nebyla nikdy nemocná. (CL VIII, 9).

Také zde je Anežka plně učednicí své Matky Kláry: v síle životodárného kříže dochází k uzdravení pro druhé. Ten, kdo žije tak úzce spojen s Ježíšovým umučením jako Klára a Anežka, tomu je k „dispozici“ spojovat utrpení druhých lidí s Ježíšovou skutečností a účinností. Zde se také ukazuje, jak velice je příkaz kontemplativního života existenciální přímluvou. Anežka si zde vyprosí jablko jako plod znamení kříže ne pro sebe, ale pro nemocnou ženu. Spolutrpět s Ježíšem vede k citlivějšímu vnímání a soucítění s trpícími; klauzura (klauzurní zahrada) se stává „otevřením nebe“ pro druhé, pro svět. Možná, že zde je vlastním zázrakem Boží láska muže a jeho víra, když Kristovým jménem „spolupracuje“ s Anežkou vyvolávající zázrak.

Svatá Klára píše svaté Anežce Abych užila slov Apoštola, nazývám tě pomocnicí samého Boha a oporou křehkých údů jeho tajemného těla. (3LAn 8: FP 2886) Na konci zrcadla pak s úžasem pohleď na nevýslovnou lásku, s níž se rozhodl trpět na dřevě kříže a zemřít nejpotupnější smrtí. Toto zrcadlo, zavěšené na dřevě kříže, napomínalo kolemjdoucí: „Vy všichni, kteří jdete cestou, pozorujte a vizte, je-li bolest jako bolest moje!“ Odpovězme mu, když na nás volá a lká, jedním hlasem a jedním duchem: „Budu si tě ustavičně připomínat, můj duch bude chřadnout ve mně!“ (4LAn 2326: FP 2904)

23

Boží slovo Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost... A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti. (Kol 3, 12.14) My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, odění pancířem víry a lásky a přilbou naděje ve spásu. (1 Sol 5, 8)

Osmý obraz SMRT SVATÉ ANEŽKY Příštího dne, totiž v pondělí, z ní začala vyzařovat zvláštní radost, takže vypadala jako by se usmívala, a celé její tělo bylo až do šesté hodiny zahaleno do světelného jasu. Když se však bratři pomodlili Nonu a začali mši, v hodinu, kdy Vykupitel lidského rodu za naši spásu visel na kříži a odevzdal ducha, odporučila tato Bohu plně milá služebnice svou duši do rukou nebeského Otce. Zesnula 2. března roku milosti 1281 blaženě v Pánu a vstoupila pod ochranným doprovodem andělů plesajíc do věčných radostí. (CL XI, 26-28)

V čem spočívalo Anežčino světlo pro její národ, ba pro všechen lid Boží? Není náhodné, že v stejnou dobu, kdy je pozdvihována Eucharistie, Anežka odevzdává svou duši nebeskému Otci. Vždyť celá její cesta jako klarisky nebyla 24

nic jiného než „odevzdávání duše Otci“. Toto odevzdávání (restituere) celé existence Nejsv. Trojici - které se pro člověka jako „druhého Adama“ nemůže uskutečnit bez třecí plochy - rozněcuje oheň, který je nezničitelným světlem: ne Anežka, ale Beránek bez poskvrny zazáří. V Anežce a skrze ni zazáří odevzdanost Vykupitele; potřebné lidstvo dostává v Anežce novou přítomnost oddanosti Bohočlověka Ježíše Krista. Lze říci, že Anežčin život se stal Eucharistií. Anežka se plně přenechala Otci a On ji zcela zakořenil do Chleba života a kalicha spásy: pro její sestry a všechny klarisky (4. a 5. obraz); pro její bratry a všechny Menší bratry (2. a 3. obraz); pro český královský dům a šlechtu její doby (1. a 6. obraz); pro celý národ (7. obraz); pro celou církev a tím pro svět a pro nás nyní a dnes, v jednom těle Kristově (8. obraz). Povzbuzuje nás a vyzývá, abychom se odvážili volby pro Božího Beránka.

Svatá Klára píše svaté Anežce K jeho objímání jste už vyvolena, on vaši hruď ozdobil drahokamy, uši vzácnými perlami, celou vás zkrášlil topasem a na hlavu vám vsadil korunu, na níž je vyryto znamení svatosti. (1LAn 10-11: FP 2862) Tvé jméno bude zapsáno v knize života a bude slavné mezi lidmi na věky. Za pomíjející věci tohoto světa dostaneš statky věčné, budeš mít podíl na slávě nebeského království na věky a budeš žít bez konce. (2LAn 22-23: FP 2880) Šťastný je ten, komu je dopřáno účastnit se této svatební hostiny, aby celým srdcem přilnul k tomu, nad jehož krásou žasnou neustále zástupy nebešťanů, touha po něm všechny k němu přitahuje, rozjímat o něm občerstvuje, jeho dobrota naplňuje, jeho sladkost vyplňuje, památka na něho mile svítí, jeho vůně křísí mrtvé, patření na něho, který je odleskem věčné slávy, jasem věčného světla a zrcadlem bez poskvrny, oblažuje všechny občany nebeského Jeruzaléma. (4LAn 9-13: FP 2901)

Boží slovo Zavedl mě do vinného sklepa, vztyčil nade mnou korouhev lásky. Posilněte mě koláči z hrozinek, osvěžte mě jablky, neboť jsem chorá láskou. Jeho levice je pod mou hlavou, svou pravicí mě objímá. (Pís 2, 4-6) Položí ti na hlavu překrásný věnec, obdaří tě korunou slávy. (Př 4, 9) Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce, královskou čelenkou v dlani svého Boha. Nebudeš se již nazývat „opuštěná“ a tvá zem „Osamělá“. Tvým jménem bude „Mé zalíbení je v ní“ a jméno tvé země „V manželství daná“, neboť si v tobě zalíbil Hospodin a tvá země dostane muže. (Iz 62, 3-4) Buď věrný až do smrti; pak ti dám věnec života. (Zj 2, 10) 25

EPISTULAE

Em.mo P.D. Francisco S.R.E. Presbytero Cardinali Tomášek, Archiepiscopo Pragensi, VII expleto saeculo ab obitu Beatae Agnetis a Praga (List papeže Jana Pavla II. pražskému arcibiskupovi, Františku kardinálu Tomáškovi, u příležitosti 700. výročí úmrtí sv. Anežky České)

Ctihodný a milovaný bratře, v roce, kdy církev slaví osmisté výročí narození serafínského Otce Františka z Assisi, je vhodné si také připomenout, že 2. března uplyne sedm set let od blažené smrti blahoslavené Anežky České, která spolu se svatou Klárou věrně kráčela v jeho šlépějích, když opustila dům, bratry, sestry, matku i otce pro lásku ke Kristu a aby vydávala svědectví Jeho evangeliu (srv. Mk 10,19). Žila a zemřela v Praze, pověst jejich ctností se však už za jejího života šířila celou Evropou. Proto se i já chci připojit, jak to činili už moji předchůdci a zvlášť její současník Řehoř IX., k oslavě této blahoslavené, kterou právem po staletí Pražané a český lid vzývají jako svou přímluvkyni u Boha, a která je současně také jednou z nejušlechtilejších postav Vašeho národa. Život blahoslavené Anežky byl mimořádný, stejně jako i celá její osobnost. Byla dcerou českého krále Přemysla Otakara I., narodila se na přelomu prvního desetiletí třináctého století a byla spřízněna s předními královskými a knížecími rodinami střední Evropy a Dánska. Po otci pocházela ze slavného rodu českých světců Ludmily a Václava, její pratetou byla svatá Hedvika Slezská, její sestřenicí svatá Alžběta Durynská a její neteří svatá Markéta Uherská. Klidu rodinného života se však těšila jen krátce. Už jako tříletá byla spolu se starší sestrou Annou poslána do kláštera cisterciaček v Trebnici u Vratislavi, v němž tehdy žila i svatá Hedvika. Ta útlému děvčátku vštěpovala základní pravdy víry, ta ji učila i prvním modlitbám a uváděla ji do křesťanského života. Příklad tety se hluboce vepsal do Anežčina srdce a následně ji provázel celým životem. V šesti letech byla svěřena premonstrátkám doksanského kláštera, kde se naučila číst a psát. Už tam byla tak zaujata modlitbou, že jí dávala přednost před hrami s kamarádkami. Zasnoubení s Jindřichem, sicilským a německým králem, synem císaře Fridricha II., vytrhlo osmiletou Anežku ze zátiší kláštera a uvedlo ji do světského prostředí vídeňského dvora, kde jako budoucí císařovna měla nabýt patřičného vychování. Ale Anežka se tam necítila dobře. Rozdávala hojné almužny a častými posty umrtvovala své tělo. Už tehdy se zcela zasvětila Matce Boží a po jejím příkladu toužila uchovat své panenství neporušené. Zásnuby tedy byly zrušeny. Přesto však se česká princezna nevyhnula politickým spekulacím, které se na její účet odehrávaly na pražském královském dvoře. Za manželku ji chtěl i sám císař Fridrich II. a ze sňatku sešlo jen díky samotnému papeži Řehoři IX., 26

který na Anežčinu prosbu intervenoval u jejího bratra. Zpráva o tomto odmítnutí, zdůvodněném slovy apoštola: „ti, kdo mají co dělat s tímto světem, ať v něm neutkvějí, neboť věci tohoto viditelného světa pomíjejí“ (1Kor 7,31), se však rozšířila po celé Evropě a vzbudila velký obdiv. Anežka si z celého srdce přála žít evangelijní ideál a „starat se o věci Páně, aby byla svatá na těle i na duši“ (1Kor 7,34). Dobře totiž věděla, že kdo se dá přemoci láskou k pozemským statkům, není s to radovat se v Pánu (srv. Sv. Řehoř Veliký, In Ezechielem II., XVIII., IX., 16: CCL 142, str. 896). Když se od českých šlechticů, kteří se vrátili z Itálie, dozvěděla o sv. Františkovi z Assisi a o novém řádu svaté Kláry, zatoužila i ona následovat chudého Krista v naprosté chudobě. Zbavila se proto všech svých šperků, ozdob i rouch a výtěžek rozdala chudým, maje na paměti, že dobré skutky, i ty, co pocházejí z pomíjivých statků, nepomíjejí nikdy. Příklad svaté Hedviky a svaté Alžběty Durynské, „těšitelky nuzných“, ji vedl k založení hospice v Praze, a při něm bratrstva Křižovníků s Červenou hvězdou (kteří se později stali řeholními kanovníky, srv. Annuario Pontificio 1981, str. 1207), aby pečovali o nemocné. Anežka sama pak vstoupila do kláštera klarisek, který předtím zbudovala v Praze na břehu Vltavy v části, které se dodnes říká „Na Františku“. „Jako holubice se vznesla z potopy zvráceného světa do archy svatého řádu“ (J. Kapistrán Vyskočil, Legenda blahoslavené Anežky a čtyři listy svaté Kláry, Praha 1932, str. 107), provázena dalšími pěti dívkami, dcerami předních pražských šlechtických rodin. V klášteře se k nim připojilo pět klarisek, pocházejících z Trenta, které tam vyslala sama svatá Klára. Ta jí později od svatého Damiána poslala list, v němž vyjadřuje potěšení z Anežčina věhlasu, „známého nejen jí, ale skoro celému světu“ a s nadšením chválila ji chválila za to, že dala přednost 27

zasnoubení s Kristem přede všemi poctami světa, a z celým srdcem si zvolila „přesvatou chudobu a tělesná strádání“, a tak se stala nevěstou „nejvznešenějšího Ženicha“ (Vyskočil, cit. dílo, List I., str. 139). Tak se mezi oběma Božími ženami zrodilo jedno z nejkrásnějších přátelství. Přestože jim nebylo dáno setkat se na této zemi, a jejich životy se tolik lišily, pojila je stejná láska ke Kristu a táž touha po svatosti. Klášter klarisek v Praze se díky Anežčinu příkladu stal ohniskem, z něhož vznikaly další kláštery v Čechách, Polsku i v jiných zemích. Anežka se vzdala i své pravomoci nad hospicem, který založila a jenž měl klariskám zajišťovat nezbytnou obživu, a prohlásila, „že chce raději trpět nouzi a bídu, než se odklonit od Kristovy chudoby“ (Vyskočil, cit. dílo, str. 109). Láska, planoucí v jejím srdci jí nedovolovala uzavírat se do neplodné samoty, ale vedla ji k tomu, aby se dala do služby všem. Starala se o nemocné sestry, pečovala o malomocné a postižené nakažlivými chorobami, prala jim šaty a v noci je vyspravovala, a tak dosvědčovala, že stavba jejího duchovního života spočívá na pevném základě pokory. Tak se stala matkou nuzných a získala si v srdci pražských chudých a prostých místo, které jí patří po staletí. Její činorodá láska byla živena modlitbou, soustředěnou na Kristovo utrpení. Trpící Kristus totiž pro ni byl vyjádřením nejvyšší lásky a jeho Kříž jí dodával útěchu především v posledních letech jejího života, kdy s hrdinskou trpělivostí a bez nářku snášela neštěstí, křivdy, chudobu i nemoci, a tak až do krajnosti následovala Krista. Milovala samotu jako příležitost oddávat se modlitbě a kontemplaci, během níž často upadala do extáze. Se spolusestrami nehovořila mnoho, ale pokud mluvila, její slova byla prodchnuta láskou ke Kristu a touhou po ráji, takže jen stěží skrývala slzy. Jako vzácné dědictví Františkovo a Klářino uchovávala úctu k Eucharistii, a bylo to její zásluhou, že tato pronikla i do klášterů řádu a později vyvrcholila v touhu po každodenním svatém přijímání. Utrpení provázelo Anežku neustále. Byla často nemocná. Když se jednou roznemohla natolik, že tušila blízký konec a chtěla přijmout viatikum, niterný hlas ji ujistil, že ji na věčnost předejdou všichni členové její rodiny. A vskutku, během svého dlouhého života viděla umírat svého otce, některé příbuzné, své bratry a sestry, - a mezi nimi i samotného krále Václava I., jehož se jí podařilo smířit ve svém klášteře s odbojným synem Přemyslem Otakarem, a byla svědkem jejich polibku míru, - a téměř všechny jejich děti. Aby vypila kalich utrpení až do dna, měla 26. srpna 1278 během večerních modliteb vidění tragické smrti svého synovce, krále Přemysla Otakara II., který toho dne padl v bitvě na Moravské poli. 28

Také Klára, její nejmilejší sestra, zemřela mnoho let před ní, roku 1253, v roce, kdy zemřel její otec. Přátelství mezi Anežkou a Klárou trvalo dvě desetiletí, bylo stále ryzejší a tím silnější až do té míry, že italská světice milovala českou blahoslavenou jako matku i dceru zároveň. Před smrtí se s ní rozloučila tklivým listem, v němž ji nazvala „polovinou své duše“ (Vyskočil, cit. dílo, List IV., str. 147). Anežčin život pohasínal jako obětní svíce za obzvlášť smutných okolností. Čechy byly po smrti Přemysla Otakara II. obsazeny cizími vojsky, panoval tu zmatek a násilí, lidé mřeli hladem a morem, a před branou klarisek, jejichž spíže byly prázdné, se tísnili vyhladovělí umírající, hledající pomoc. Uprostřed těchto hrůz Anežka – už tehdy uctívaná jako svatá – uzavírá 2. března 1282 svou pozemskou existenci. Její odchod ze světa byl prodchnut láskou okolostojících sester a Menších bratří, i její vroucí touhou po nebeském Ženichu. Ještě před smrtí sestry napomínala, aby Jej vždy věrně milovaly a následovaly Ho v pokoře a chudobě, a po příkladu svatých Františka a Kláry byly vždy podřízeny jeho Zástupci a Římskému Stolci. Tak v přesmutné době, kdy usoužení a opuštění Čechové úpěnlivě vzývali svého národního ochránce svatého Václava, aby „nedal zahynouti jim ni budoucím“ („Svatováclavský chorál“), mohli otevírat svá srdce i Anežce, dceři téhož královského rodu, která z útrap oněch dnů odešla na věčnost, aby jim pomáhala u trůnu svého božského Ženicha. A tak tomu bylo i později. Její krajané, vědomi si její dobroty a milosrdenství, jak je projevovala během pozemského života, hledali u ní útočiště a pomoc, a tak vznikla úcta, kterou potvrdil a schválil můj předchůdce Pius IX. v roce 1874. Co však nyní, můj ctihodný a milovaný bratře, říká tato vaše Blahoslavená vám, kteří žijete v její zemi v dnešní době? Především stojí před vašimi zraky jako vzor dokonalé ženy (srv. Př 31,10), která umí uskutečňovat své ženství ve velkorysé a nezištné službě, jež v jejím případě zahrnovala celý národ, od královské rodiny až po ty nejchudší a nejodstrčenější. Zasvěcené panenství učinilo její srdce svobodným, více jej zapálilo láskou k Bohu a ke všem lidem (srv. Perfectae Caritatis cit. u Jana Pavla II., Familiaris consortio, 16), a dosvědčilo, „že Boží království a jeho spravedlnost je onou drahocennou perlou, která stojí za to, aby se jí dala přednost před jakýmkoli jiným byť sebecennějším protože je jedinou pokladem, nepomíjející hodnotou“ (Jan Pavel II., Familiaris consortio, 16). Jako zakladatelka řádu Křižovníků s červenou hvězdou, který trvá dodnes, a prvního kláštera klarisek na českém území, Anežka ukazuje i na hodnotu řeholního institutu, kde bratři a sestry „po příkladu prvotní Církve, v níž obec věřících měla jedno srdce a jednu 29

duši (srv. Skt 4,32), vedou společný život, setrvávajíce na modlitbách a ve společenství téhož ducha“ (srv. Skt 2,42; Perfectae Caritatis, 15). Jako pravá dcera svatého Františka, uměla Anežka „moudře užívat stvořených věcí tak, aby už nyní přiváděly k tomu, co je věčné“ (Vstupní modlitba 17. neděle v mezidobí). Sytila hladové, starala se o nemocné, posluhovala starým, povzbuzovala bezradné a tak dokázala přinášet pokoj a smíření, dodávat útěchu a novu naději. Ctihodný bratře, není snad třeba i dnes takové ochotné a nezištné služby? I tam, kde by už nebyli ti, kdo hladovějí po chlebu hmotném, žije přece ještě tolik lidí, kteří se cítí osamoceni a opuštěni, kteří jsou zarmoucení a zoufalí, kterým chybí teplo upřímné lásky a světlo ideálu, který neklame. Nepotřebují snad potkat ve svém životě Anežku, která by jim přinesla pokoj a radost, úsměv a naději? Tajemství blahoslavené Anežky tkvělo v jejím spojení s božským Ženichem, v její modlitbě. V modlitbě, které se naučila ještě jako dívenka od svaté Hedviky, modlitbě, která se stala dýcháním její duše a nevyčerpatelným pramenem nesmírné síly, kterou projevila v tolika zkouškách svého života. Jaký to příklad pro kněze a řeholníky, pro vychovatele a rodiny! Bez Krista nejsme křesťany, ale nelze mít Krista, jestliže ho nehledáme ve stálé a vytrvalé modlitbě. „Kdo zůstává ve mně a já v něm, přináší mnoho ovoce, neboť beze mě nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5). Blahoslavená Anežka si zvolila evangelium, a žila i jeho blahoslavenství. Blahoslavenství chudých, plačících, tichých, těch, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, blahoslavenství milosrdných, šiřitelů pokoje, pronásledovaných (srv. Mt 5,3-10). Její život a zvláště jeho poslední léta, nebyly snadné. Ale ona, právě proto, že byla čistého srdce, dokázala ve všech lidských událostech vidět Boha, a proto zůstávala silná a plná důvěry, vědoma si toho, že (těm, kdo milují Boha všechno napomáhá k dobrému“ (Řím 8,28). Anežka nebyla okrajovým příběhem vašich dějin, Spíše je jedním z posledních a nejkrásnějších květů dynastie Přemyslovců, kteří vstoupili do dějin svatým Václavem a jeho babičkou svatou Ludmilou, kterou pokřtil svatý Metoděj. Jde o kořeny vaší národní kultury, o vaši duchovní identitu. Střezte žárlivě toto dědictví a předávejte je neporušené vašim dětem! Kéž Vám z nebe pomáhá blahoslavená Anežka, tak jako svou přímluvou přispívala tolika generacím před vámi během pohnutých dějin vaší vlasti. A protože jde o apoštolku františkánské spirituality ve vaší zemi, rád bych, milovaný a ctihodný bratře, použil slov Prosťáčka z Assisi: „Ať vám Pán žehná a ochraňuje vás! Ať vám ukáže svou tvář a je k vám milosrdný! Ať na vás milostivě pohlédne a dá vám svůj pokoj!“ Ze srdce uděluji své zvláštní apoštolské požehnání Tobě, Tvým ctihodným spolubratřím v biskupské službě, kněžím a seminaristům, řeholníkům a řeholnicím, i všem věřícím Československa.

Z Říma, 2. února 1982, čtvrtého roku mého pontifikátu.

30

SVATÁ ANEŽKA ČESKÁ (homílie papeže Jana Pavla II. při historickém svatořečení, 12. listopadu 1989 v bazilice sv. Petra v Římě)

„Učte se ode mne“ (Mt 11,29) Dnes, v neděli, 12. listopadu 1989, jsme my, zde shromáždění, slyšeli tato slova Ježíše, našeho mistra a Pána, obsažená v evangeliu sv. Matouše: „Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“. „Učte se ode mě, neboť mé jho je sladké a břemeno lehké“. „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě“ (Mt 11,29). Když Církev nad těmito slovy rozjímá, patří dnes na dvě postavy, které celým svým životem přijaly tuto výzvu božského Mistra: blahoslavenou Anežku Českou a blahoslaveného bratra Alberta Chmielovského z Krakova. Vzájemně je dělí mnoho věků: od XIII. do XX. století. Spojuje je však zvláštní duchovní blízkost: dědictví svatého Františka z Assisi a svaté Kláry: stejně jako blízkost národů, z nichž pocházejí: Česka a Polska. Dnes je spojuje společná kanonizace, kterou Církev zapíše do seznamu svých svatých tuto dceru českého národa a tohoto syna národa polského. A dochází k tomu v měsíci listopadu, kdy v našich srdcích zní ještě živá ozvěna slov knihy Zjevení svatého Jana: „Viděl jsem … veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků. Všichni stáli před trůnem .. a volali mocným hlasem… Amen! Sláva, chvála, moudrost, díkůvzdání, čest, moc a síla našemu Bohu na věky věků!“ (7,9-12). Hle, „to jsou ti, kteří prošli velikým soužením a roucho si doběla vyprali v Beránkově krvi“ (Zj 7,14). Toto je pravda o jejich životě: „učili“ se od Krista, který je „tichy a pokorný srdcem“; „vzali na sebe své jho“. A hle, nalezli odpočinutí pro své duše: svatost a tedy věčnou dokonalost v Bohu. Blahoslavená Anežka Česká i přesto, že žila v době, která je té naší velmi vzdálená, zůstává i dnes zářným příkladem křesťanské víry a hrdinské lásky, jež vybízí k zamyšlení a následování. O jejím životě a její spiritualitě vhodně vypovídají slova prvního Petrova listu: „Ovládejte se a na věci se dívejte střízlivě, abyste se mohli věnovat modlitbě“. 31

Tak psala hlava apoštolů křesťanům své doby; a dodává: „Především se mějte vroucně rádi … Buďte jeden k druhému pohostinní bez reptání“ (1Pt 4,7-9). Právě to bylo životním programem sv. Anežky: už od nejútlejšího věku zaměřovala svůj život k hledání nebeských dober. Poté, co odmítla několik nabídek k sňatku, rozhodla se zcela oddat Bohu, aby byl v jejím životě oslaven skrze Ježíše Krista (srv. 1Pt 4,11). Když se díky minoritám, kteří tehdy přišli do Prahy, seznámila s duchovní zkušeností sv. Kláry z Assisi, chtěla následovat její příklad františkánské chudoby: z vlastního dědictví založila v Praze nemocnici svatého Františka a klášter „Chudých sester“ či „Damianitek“, kam sama vstoupila o Letnicích v roce 1234, kdy složila slavné sliby čistoty, chudoby a poslušnosti. Zachovaly se proslulé dopisy, které jí adresovala svatá Klára z Assisi, aby ji vybídla k pokračování v započaté cestě. Tak se zrodilo duchovní přátelství, které trvalo skoro dvacet let, aniž by se kdy tyto dvě svaté ženy potkaly. „Buďte jeden k druhému pohostinní bez reptání“ (1Pt 4,9). To bylo normou, kterou svatá Anežka neustále inspirovala své počínání a s naprostou důvěrou vždy přijímala události, které Prozřetelnost dopřávala, s jistotou, že všechno pomíjí, ale Pravda zůstává navěky! To je poučení, které nová světice dává také vám, její drazí rodáci, a dává ho všem. Lidské dějiny jsou v neustálém pohybu; časy se mění s různými generacemi a vědeckými objevy; nové technologie, na obzoru stále putujícího lidstva se ale zračí i nové starosti: ovšem Kristova pravda, která osvěcuje a zachraňuje, v proměně událostí přetrvává. Vše, k čemu na zemi dochází si Nejvyšší buď přeje anebo to dopouští, aby lidé cítili žízeň či nostalgii po Pravdě, tíhli k ní, hledali ji a nacházeli! „Každý ať žije podle milosti, které se mu dostalo, a dává ji do služby bližním“, tak píše dále sv. Petr a uzavírá: „Kdo vykonává úřad, ať to koná v síle, které se mu dostalo od Boha, aby ve všem byl oslavován Bůh skrze Ježíše Krista (1Pt 4,10-11). Ve svém dlouhém životě, sužovaném i nemocemi a utrpením, svatá Anežka skutečně energicky naplnila svou službu lásky, pro lásku Boží, když jako v zrcadle kontemplovala Ježíše Krista, jak ji k tomu nabádala sv. Klára: „V tomto zrcadle se zračí blažená chudoba, svatá pokora a nevýslovná láska“ (List IV.: „Františkánské Prameny, vyd. 1986, č. 2903). A tak Anežka Česká, kterou dnes s radostí vzýváme jako „svatou“, i přesto že žila v nám tak vzdálených staletích, měla významnou roli při občanském a kulturním rozvoji svého národa a svou křesťanskou vírou a láskou zůstává naší současnicí; je příkladem odvahy a duchovní pomocí pro dívky, které se velkodušně zasvětily řeholnímu životu; je ideálem svatosti pro všechny, kdo následují Krista; je pobídkou k dobročinné lásce, 32

prokazované všem s naprostou oddaností, překonávající všechny překážky rasy, národa i mentality; je nebeskou ochránkyní naší namáhavé každodenní pouti. Proto se k ní můžeme obracet s velkou důvěrou a nadějí.  Promluva k českým poutníkům po modlitbě Anděl Páně – 12.11.1989 Drazí poutníci z Československa! Během kanonizace blahoslavené Anežky jsem mohl být s vámi a skrze vás s Církví ve vaší vlasti. Nyní když jsme recitovali modlitbu Anděl Páně, jsem myslel na mariánské svatyně rozseté po Čechách, Moravě i Slovensku. Spojme se proto s vašimi rodáky, kteří se utíkají k Matce Boží ve Staré Boleslavi, na Svaté hoře, na Svatém Hostýnku, na Velehradě, v Levoči a v Šaštíně, a prosme ji společně, aby vás provázela svou pomocí zvláště v tomto roce, věnovaném prohloubení vaší víry. Bůh žehnej vám všem zde i ve vlasti!

 Promluva k více než 13.000 věřících, kteří připutovali z Československa (Jan Pavel II. při setkání v Aule Pavla VI. ve Vatikáně, v pondělí 13. listopadu 1989)

Pane kardinále, bratři v biskupské službě, pane ministře a vážení členové vládní delegace, kněží, řeholníci a řeholnice, drazí seminaristé a poutníci! „Haec est dies quam fecit Dominus, exsultemus et laetemur in ea!“ Toto je den, který učinil Pán: jásejme a radujme se z něho! Naše setkání nelze zahájit vhodnějšími slovy, než tímto velikonočním zpěvem Církve. Radujme se a jásejme! Radujme se a jásejme, protože Církvi v Čechách nadešel vytoužený den, v němž byla povýšena ke cti oltářů její svatá ochránkyně, Anežka Přemyslovna. Radujme se a jásejme také proto, že k její poctě dospěla z vaší vlasti pouť, která nemá ve vašich dějinách obdoby, v čele s vašim milovaným a ctihodným kardinálem Tomáškem, českým primasem. Je to jistě plod přímluvy této světice, která dokázala spojovat, co bylo rozděleno, že se dnes setkáváme ve svorném společenství Čechů a Slováků, pobývajících ve vlasti i žijících v zahraničí, stejně jako i německy mluvících poutníků, pocházejících z Čech a Moravy. Tuto církevní jednotu symbolizuje také přítomnost vašich pastýřů, biskupů pověřených pastorační péčí o rodáky v zahraničí. Jistě, počet vašich biskupů není ještě úplný, ale skutečnost, že v uplynulých měsících bylo možné obsadit některé diecéze, uprázdněné už několik let, je vroucím přáním do budoucna a potvrzuje naši naději, že bude konečně možné ustanovit i ve vaší vlasti příslušné biskupské konference. Svatá Anežka však nespojuje pouze rodáky naší doby. Její kanonizací se naplnila touha dlouhé řady generací, které dychtily po tomto oslavení, aniž 33

by ho mohly spatřit. Mezi biskupy bych rád vzpomněl zesnulého kardinála Berana, jenž životopisnému bádání o svaté Anežce věnoval několik let svého života. Ale myslím i na jiné, kteří si ve své paměti uchovali obraz této duchovní sestry svaté Kláry a něžné matky všech sklíčených. Zůstala drahá každému Čechovi bez rozdílu vyznání. Jsem rád že mohu mezi vámi přivítat oficiální delegaci československé vlády, která přišla, aby svou přítomností uctila tuto znamenitou dceru českého krále. Ano, svatá Anežka je drahá všem Čechům, což dokazuje i skutečnost, že její postava je znázorněna v sousoší sv. Václava na stejnojmenném pražském náměstí, které je už jedno století pódiem vašich národních dějin. To, že k jejímu svatořečení došlo až v tomto století, není jistě náhodné. Josef kardinál Beran Svatá Anežka má zřejmě od Boží Prozřetelnosti dary právě pro vaši generaci. Jedním z nich je nepochybně desetiletí duchovní obnovy vašeho národa, vyhlášené s pastorační prozíravostí vašim kardinálem Tomáškem. Vyvrcholí jubileem sv. Vojtěcha, ale bylo zahájeno ve jménu blahoslavené Anežky. Kéž by všechny modlitby předchozích generací dokázaly spojit ve vroucí modlitbu za zdar této iniciativy. Ať toto úsilí, během něhož jste provázeni a skoro vedeni za ruku svými svatými patrony, dosáhne pro každý jednotlivý rok vytčených plodů. Témata „Víra v moderním světě“, „Rodinný život“, „Práce a společenská odpovědnost“, „Evangelizace a modlitba“ – abych uvedl aspoň některá – nejsou než stupně k dokonalejšímu životu podle evangelia, jež vaše světice prožívala s pokorou srdce po příkladu svatého Františka a svaté Kláry. Svatá Anežka byla ženou modlitby, ale současně ženou, konající skutky blíženské lásky. Důkazem toho jsou domy, které vybudovala v Praze: jeden ke službě chudým nemocným; druhý pro zasvěcený život. Jsem proto rád, že mohu pozdravit zde přítomné řeholníky a mezi nimi velmistra Křižovníků s červenou hvězdou, dědiců nemocničního bratrstva, které světice založila, jakož i řeholnice různých řádů a kongregací, jež rozmanitým způsobem následují Anežčin příklad. Kéž by nedávné dovolení dané ženským kongregacím, že mohou přijímat novicky, bylo podnětem k novému rozkvětu řeholního života ve vašich zemích, obnovením nezištné činnosti ve prospěch potřebných bližních. Drazí poutníci, vaše pouť nemůže skončit dnes. Musí pokračovat a vést vás ve šlépějích svaté Anežky, ke Kristu Pánu, v němž jediném najdete odpověď na všechny vaše problémy. Ať vás na této cestě provází mé apoštolské požehnání na přímluvu Matky Boží, „Paládia české země“. 34

Se zvláštní vroucností zdravím četné slovenské poutníky, kteří přišli do Říma na slavnou kanonizaci svaté Anežky, v čele s prvním trnavským arcibiskupem. Buďte vítáni! Duchovní poselství nové světice promlouvá velmi živě i k vám. V „roce obnovy víry“, vyhlášeném vašim metropolitou se toto poselství stává výzvou, v níž se život svaté Anežky skví jako příklad a vybízí k následování. Duchovní dílo této světice totiž vzešlo z víry, která určovala její vztahy s Bohem, lidmi, i s historickými událostmi. Váš „rok obnovy víry“ je spjat také s připomínkou výročí smrti blahoslavených košických mučedníků, kteří vydali nejvyšší svědectví víry, kdy za ni položili život. Rok obnovy je také přípravou na uzavření druhého křesťanského milénia. Kolik je to příležitostí k zamyšlení, k obnově ve víře! Víra vedla vaše předky od počátků jejich náboženských a kulturních dějin, a pomáhala jim překonat všechny překážky a úskalí. Víra je i pro současné generace světlem, které ukazuje východ z tunelu nezájmu a nevěry. Víra je silou, která dává odvahu a pomáhá vytrvat. Je tím největším Božím darem, který máme s vděčností přijmout a velkoryse rozmnožit. Drazí slovenští poutníci! Odneste si z věčného města při této příležitosti nový olej, posilu ve své víře! První Petrův nástupce slovanského původu vám připomíná, co říká svatý Petr: vytrvejte vždy „silní ve víře“ (1Pt 5,9). Své požehnání uděluji ze srdce všem Slovákům ve vlasti i v zahraničí. Jsem velmi rád, že mohu pozdravit německé katolíky pocházející z Čech a Moravy, a účastní se této audience. Anežka, dcera českého krále, k níž vzhlížíme jako k světici, je skutečným Božím darem Církvi. Společně s ostatními sedmi dámami vysoké pražské aristokracie, složila slib chudoby. Postavila se zájmům státu a s obdivuhodnou rozhodností dala přednost jednání podle svého svědomí, nakolik šlo o její náboženský a osobní život. Její rozhodnutí, založené na ideálech svaté Kláry, podpořil a stvrdil papež. Život nové světice musí být příkladem pro nás všechny, nakolik každý musí sledovat své vlastní povolání, i když by se tomu vnější podmínky stavěly na odpor. Svatá Anežka rozhodla o svém životě podle svědomí a zvolenou cestu věrně sledovala. Právě tento aspekt ji činí příkladnou ženou i v naší době: ukazuje nám směr a je nám vůdkyní. Mnozí Němci, kteří svou prací přispěli k rozvoji země, se na pozvání otce sv. Anežky odebrali do Čech. Právě v oněch dobách začíná soužití dvou etnických skupin. Svatá Anežka ať je nám všem příkladem svým životem založeném na vzájemném respektu, bez nenávisti a nesvárů! Její kanonizace, která vás tu shromáždila, ať je impulsem pro budoucnost, vyznačující se souladem, spoluprací a vzájemným porozuměním. Za tímto účelem uděluji vám i všem vašim drahým mé zvláštní apoštolské požehnání. 35

“Moudrostí svítila své rodné zemi, útěchou vlasti byla v dobách všech, modliteb zastřela ji perutěmi, bouřlivý mrak když hrozil nivám Čech.”

“MULIER FORTIS”

(interview s postulátorem kanonizace Anežky České, Mons. prof. ThDr. Jaroslavem Václavem Polcem3) Připravoval jste podklady pro svatořečení blahoslavené Anežky České. S jakými nadějemi jste tehdy svou práci spojoval, a jak se Vám tyto naděje vyplnily?

Znamenalo to projít všechny soudobé dokumenty, které se týkaly života svaté Anežky. To znamená nejenom její životopis a čtyři listy sv. Kláry, ale také všechny zmínky o ní v různých, i cizích kronikách, protože ona se vyskytuje také jinde. Dále se jednalo o snahy o vypracování nové řehole pro klarisky, protože sv. Anežka se účastnila aktivně také na této práci. Takže bylo potřeba prostudovat problémy, spojené s onou řeholí. To jsme ještě v době, kdy žila sv. Klára. Pak bylo třeba nikoliv napsat životopis, ale především seřadit dokumenty chronologicky a tématicky do skupin, aby se připravil materiál pro dvě komise: jedna byla komise historická, složená s odborníků-historiků v Římě, a pak další komise složená z teologů. Ty pak měly o záležitosti rozhodnout. To byl vlastně můj úkol, který víceméně zabíral léta od narození svaté Anežky až přibližně do roku 1500. Mons. Němec, který se mnou spolupracoval, se zase postaral o to, že sebral hlavní dokumenty, které se týkaly nepřetržité úcty ke svaté Anežce až do dnešní doby. Nesmírně pomohl také apoštolský list Jana Pavla II., který vydal u příležitosti 700. výročí smrti svaté Anežky. Když jsem tenkrát chodil na kongregaci a připravovali jsme celý proces, především dokumenty, které se zachovaly, říkával jsem si: ‘Co asi svatá Anežka vyvede, až proces skončí?’ Protože situace, která byla v posledních létech jejího života skoro neřešitelná doba braniborské okupace Čech, kdy v Čechách vlastně panovalo bezvládí, kdy Braniboři ničili zemi, a kdy syn Přemysla Otakara II., malý Václav II., král a dědic české země byl odvlečen do Branibor - trvala vlastně až do smrti svaté Anežky. A více méně tři měsíce po její smrti se situace najednou skoro zázračně rozřešila. Malý Václav II. se vrací zpátky do 3

Jaroslav Polc se narodil 14.9.1929 v Chicagu českým rodičům. Po přestěhování rodiny do Prahy zde absolvoval základní a střední školu; maturoval na Jiráskově gymnáziu v roce 1948. Poté studoval v letech 1948-1950 na St. Procopius College v Lisle, v americkém státě Illinois. Teologická studia absolvoval v Římě v letech 1950-1955 na Papežské lateránské univerzitě, kde získal licenciát teologie. Po vysvěcení na kněze 25.9.1955 v Green Bay v Wisconsinu (USA) působil několik let v duchovní správě v diecézi Green Bay. V roce 1962 byl promován na doktora teologie na Papežské lateránské univerzitě. V letech 1960-1962 byl současně knihovníkem Papežského pastoračního ústavu na téže univerzitě a tajemníkem nově založeného patristicko-středověkého ústavu "Jan XXIII.". V roce 1963 byl jmenován ředitelem knihovny Lateránské univerzity a byl jím až do roku 1991. V roce 1964 získal licenciát církevního práva na Ústavu obojího práva Lateránské univerzity a diplom školy paleografie a diplomatiky při Vatikánském tajném archivu. V letech 1968-1989 řídil náboženskou edici římské Křesťanské akademie, v níž vyšlo 110 svazků, a spolupracoval s Křesťanskou akademií na přípravě odborných sympozií. Zároveň spolupracoval s římskými ústředními církevními úřady a s filatelistickým a numismatickým oddělením Vatikánské pošty při navrhování série známek s českou a ekologickou tématikou. 29.4.1991 byl Jaroslav V. Polc jmenován docentem pro obor církevní historie Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy (KTF UK) v Praze a 14.10.1992 profesorem pro obor katolických církevních dějin a patrologie. Od roku 1994 byl rovněž členem odborné komise Českého historického ústavu v Římě. V čele KTF UK stál jako děkan v letech 1997-2002. Zemřel 15.1.2004 v pražské Nemocnici pod Petřínem. 36

Čech, a za jeho vlády nastává velký rozkvět české země. A to byla otázka, kterou jsem si kladl: zda se bude opakovat něco podobného. A bylo to, řekl bych, skoro prozřetelnostní, že jsem s tím tak dlouho otálel, a že jsem neměl čas, takže zatímco bylo možné ty dokumenty sebrat během dvou až tří let, trvalo to od roku 1982 až do roku 1989. Co se stalo, to všichni víme. Mnoho lidí, možná že většina národa, spojovalo události konce roku 1989 se svatořečením blahoslavené Anežky. Když se podíváme kolem sebe dnes, vypadá to, jako by to nadšení, s nímž lidé vítali svatořečení blahoslavené Anežky z větší části vyprchalo; jako by si lidé na tuto národní světici už ani nevzpomněli, kromě charitativní oblasti. Jaký je Váš názor? Svatý Bernard už dávno napsal, že ‘nadšení to je něco jako stoh slámy: zapálí se a shoří!’ Myslím si, že to je situace, která následovala po kanonizaci svaté Anežky. A svatá Anežka tomu národu opravdu pomohla. Já bych to skutečně spojoval. Situace sice spěla k nějaké změně už tenkrát, ale takovým prvním impulzem bylo, když Jan Pavel II., den po svatořečení sv. Anežky ‘mařil’ dozor státu nad Církví během oné velké audience, kterou udělil v aule Pavla VI. 12.000 lidí, která vypadala jako politický projev, poněvadž nebylo věty, která by nebyla přerušována bouřlivým potleskem. A byl to určitý program pro Církev zde, až dojde k oné veliké změně. Takže jsem skutečně přesvědčen, že tato kanonizace, která byla vysílána také Československou televizí, a kterou současně vysílal Vatikánský rozhlas i Svobodná Evropa, skutečně měla vliv na změnu situace. Svatá Anežka žila v době tak trochu podobné době naší: s elitářskými, kosmopolitickými a konzumními trendy. Jaký měl její příklad vliv na českou společnost té doby, a nebylo by vhodné a možné využít jej i dnes? Řekl bych, že sv. Anežka upozornila tenkrát, jako věrná následovnice sv. Františka z Assisi, na skutečné hodnoty. Jednak v osobním životě na skromnost, pokoru a především chudobu. A potom v jejím styku s ostatními na cit s lidmi, kteří jsou pronásledovaní; styk s lidmi, kteří jsou sociálně slabí. To bylo cílem jejího života. Ale přitom to nebyl nějaký humanizmus, který se často hlásá a nějaké nadace, které sice pomáhají potřebným lidem, nakonec bych řekl, že konečně i ty nadace ať chtějí nebo nechtějí jsou inspirovány charitativní činností Církve, která byla odjakživa nositelkou charitativních snah. Ale že sv. Anežka, na rozdíl od takových čistě lidských trendů, spojovala právě tuto svoji činnost s hodnotami nadpřirozenými. Co říká sv. Anežka Vám osobně? Čím je Vám významná a blízká? Pomáhá Vám její příklad nějak ve vašem osobním životě? Mně je kromě toho, co jsem již řekl, blízká asi jednou věcí. A to zdůraznil kdysi také sv. Otec ve svém zmíněném apoštolském listě. Ona byla, jak říkáme ‘Mulier fortis’ čili ‘silná žena’, která když byla přesvědčena, že má pravdu, nebála se ani papežů. A máme skutečně dopisy papežů, které to dokazují. Právě proto ji také papežové dávali za vzor například kastilské královně té doby, a jiným už pro její velmi statečné rozhodnutí, že z princezny se stává prostou řeholnicí. To byla veliká věc a bylo k tomu zapotřebí velké odvahy. Ta odvaha ji provázela celým životem. Vždyť nakonec ona zajistila mír českému království, když smířila Přemysla Otakara s jeho otcem Václavem I. během bratrovražedné občanské války. Byla to ona, která přinesla mír české zemi. V tom by snad bylo možné vidět vzor pro nás k nastolení míru mezi znesvářenými lidmi v této zemi. 37

Dopis papeže Benedikta XVI. kardinálu Meisnerovi4 Našemu ctihodnému bratru, Joachimu kardinálu Meisnerovi, arcibiskupu metropolitovi kolínskému Mezi události velmi významné pro věřící českého národa se dle našeho soudu řadí liturgická oslava svaté Anežky České, kterou do seznamu nebešťanů zapsal v roce 1989 náš předchůdce, blahoslavený Jan Pavel II. Nastává rok již osmistého výročí jejího narození. Tato světice podala důkazy vynikajících ctností, a to jak – spolu se svatou Klárou – v řadách následovníků svatého Františka, tak vůči chudým této země, o jejichž povznesení se starala. Soudíme, že již přešla ona veliká hořkost a smutek času, v němž triumfovaly síly nepřátelské náboženství a zbožnosti. Sama církev, jak se zdá, nastoupila bezpečnou a příznivou cestu, aby s pomocí nejlaskavějšího Pána spěla do budoucího času k plodnému završení. Přiměřeně a svobodně se tak rozvíjí duchovní úsilí, aby Boží lid zakoušel náležitou péči, a mohl tak přinášet hojné plody zbožnosti. Jistě se tedy sluší náležitě připomenout tuto událost a po zásluze vyzdvihnout její význam. Z těchto důvodů se 12. listopadu koná v Praze oslava narození této světice, a to v roce, kdy slavíme rovněž výročí 800 let od založení řádu klarisek, jehož byla sv. Anežka vynikající členkou. Aby tento obřad byl slavnostnější a působivější, rádi jsme vyhověli žádosti ctihodného bratra Dominika Duky OP, arcibiskupa pražského, i ostatních biskupů České republiky a rozhodli jsme se vyslat některého z význačných představitelů církve, který by tam v našem zastoupení přijel a reprezentoval nás. Naše mysl se obrací k tobě, náš ctihodný bratře, který jsi již tak mnoho učinil pro dobro tohoto národa, a jsi tedy jistě velmi vhodný k tomu, abys tuto službu zastal a znamenitě splnil. Proto Tě, náš ctihodný bratře, s hlubokou úctou jmenujeme naším mimořádným vyslancem a ustanovujeme Tě, aby ses ujal vedení výše řečené oslavy. Kéž tedy všem účastníkům této velké slavnosti i všem věřícím, kteří se tam shromáždí, ukážeš naši přízeň i hlubokou náklonnost. Velmi toužíme po tom, aby rostl počet následovníků a následovnic této světice. Proto se dovoláváme ochrany svaté Anežky a přejeme si, abys všem přítomným udělil naším jménem apoštolské požehnání, které nechť je znamením duchovní obnovy i dokladem nebeských milostí pro budoucí čas. Dáno ve Vatikánu dne 20. října roku 2011, v sedmém roce našeho pontifikátu.

4

Kardinál Joachim Meisner, který přednese poselství papeže Benedikta XVI., je od roku 1989 kolínským arcibiskupem a metropolitou kolínské církevní provincie. Biskupské svěcení přijal už v roce 1975 a byl jmenován pomocným biskupem erfurtsko-meiningenským. Roku 1980 ho blahoslavený Jan Pavel II., se kterým se osobně už dlouho znal, jmenoval biskupem v Berlíně. Tím byl do roku 1989. Jeho diecéze se rozkládala na obou polovinách tehdy rozděleného města. V letech 1982 až 1989 byl také předsedou Berlínské biskupské konference. Ta od poloviny 70. let do konce 90. let zahrnovala území Německé demokratické republiky. Jako berlínský biskup, jak známo, tajně vysvětil mnoho českých kněží a v roce 1989 se také účastnil v Římě svatořečení Anežky České. Se sv. Anežkou Českou ho však pojí ještě jedna věc. Kardinál Meisner pochází ze slezské Vratislavi (narodil se zde 25. prosince 1933), kde byl založen po Praze druhý klášter řádu křižovníků, za jehož zakladatelku lze sv. Anežku považovat. 38

Kázání papežského legáta kardinála Joachima Meisnera u příležitosti oslavy 800. výročí narození svaté Anežky České Praha, katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, 12. listopadu 2011 „A ty, Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší z předních Judových měst“ (Mt 2,6) říká prorok s poukazem na to, že se tam měl narodit Ježíš Kristus. Analogicky můžeme říci: „A ty, země Česká, vůbec nejsi nejsekularizovanější zemí Evropy, vždyť žádný národ není vyznamenán tolika zemskými patrony jako ty.“ Mezi nimi má postavení jakési první dámy svatá Anežka Česká z Prahy. Její osmisté narozeniny slavíme dnes 12. listopadu v den výročí jejího svatořečení. Je to pro nás příležitost, abychom vzdali dík Bohu, jenž v životě a smrti svých svatých vyjevuje svou velikost, a abychom si Relikviář s ostatkem připomněli, že krev světců sv. Anežky České, nadále koluje v obyvatelích uchovávaný v pokladu této země. Češi by se neměli svatovítské katedrály. smiřovat s tím, že jsou označováni za nejateističtější národ. Skutečnost, že jejich země je vyznamenána a požehnána tolika světci, by je naopak měla naplňovat sebevědomím a zároveň vědomím, že s křesťanstvím zvítězí. Zemští patroni, to není nějaká zbožná svatozář obklopující národ, tito ochránci jsou něco jako motor, jenž jejich krajanům umožňuje, aby do přítomné doby misijně vnášeli zvěst o Božím milosrdenství ke všem lidem. Hodláme-li například v diecézi nebo ve farnosti zjistit počet členů církve, nesmíme brát v potaz pouze statistiku obyvatelstva. Musíme k nim přiřadit i všechny svaté z litanií, vždyť světci jsou ve společenství svatých neustále mezi námi přítomni. Slavíme-li dnes svatou Anežku Českou, nemá to nic společného s nostalgií, naopak daleko spíš s přítomností, v níž nás svatá Anežka s milostí Boží chce a může uschopňovat pro budoucí časy. Evropa se v naší době odetíná od svých křesťanských kořenů, tím se všude v mnoha oblastech oslabuje proces růstu. Evropa je kontinent s nejmenším počtem dětí, s nejmenším počtem zdravých rodin, má proto do budoucna nejmenší vyhlídky. Svatá 39

Anežka Česká patří k mocným kořenům křesťanské Evropy. Narodila se počátkem roku 1211 jako dcera českého krále Přemysla Otakara I. Její tetou byla svatá Hedvika Slezská, jíž byla svěřena do výchovy v proslulém klášteře v Třebnici. Výchova pak pokračovala u sester premonstrátek v Doksanech. Velká uherská princezna, svatá Alžběta, podnes jedna z hlavních patronek Německa, byla její sestřenice. U počátků Evropy stojí svaté rodiny, svaté rody, svaté ženy a svatí muži. Cítili se osobně zavázáni Kristovým výrokem, že prvním přikázáním je: „Budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou duší“ (Mt 22,37). A druhé se mu podobá: „Budeš milovat svého bližního jako sebe samého“ (Mt 22,39). Jak nám ukazují dějiny lidstva, bez prvního přikázání není druhé vůbec možné. Teprve láska k Bohu umožňuje lásku k člověku. Svatá Anežka se svými svatými příbuznými je toho dokladem. Ze vztahu k Bohu v uctívání a bohoslužbě, tedy z kultu, vyrostla evropská kultura, v níž člověk zaujal místo ve svém důstojenství a přijetí jakožto Boží obraz a sestra a bratr Ježíše Krista dle slov Písma: „Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, svatý národ“ (1 Petr 2,9). Politika určovala královským rodinám tvrdé osudy. Anežku již jako dítě a dívenku záměrně využívali k politickým cílům tím, že ji často zaslibovali různým evropským panovnickým domům do manželství. Ona však nabídky větších i menších vladařů k sňatku odmítla, dokonce i hohenštaufského císaře Fridricha II. a předtím i Jindřicha VII., jakož i anglického krále. Věděla, že se člověk nikdy nesmí stát prostředkem k nějakému účelu. Účel nikdy prostředky neposvěcuje. Pro ni, ženu 13. století, bylo jasným znamením, že Boha je třeba poslouchat víc než člověka. Plnila vědomě i závazek vůči národu tím, že po otcově smrti roku 1230 provázela svého bratra, jenž se stal králem, radou i skutkem. Její poslání však bylo jiné. Žádnými výsadami, majetky či prestižním postavením se nedala připravit o svou vnitřní svobodu. Milostí Boží se jí podařilo rázně se osvobodit, což tehdejší evropský svět uvedlo v úžas. Vydala se za františkánským ideálem chudoby a v osobě svaté Kláry z Assisi nalezla souputnici, která jí pomohla vkročit přímo do šlépějí svatého Františka. Roku 1233 založila v Praze klášter klarisek, sama do něho vstoupila o rok později a stala se jeho abatyší. Kromě toho v hlavním městě Čech zřídila špitál pod patronací svatého Františka. Odtud pak vznikl řád křižovníků s červenou hvězdou, jejž roku 1237 potvrdil papež Řehoř IX. Svatá Anežka je jediná žena, která založila mužský řád. Tato komunita bratří a kněží se věnovala službě chudým, poutníkům a nemocným, později byla změněna v rytířský řád a existuje dodnes. Druhý klášter po Praze byl založen ve slezské Vratislavi, odkud pocházím. Moje tamější domovská farnost byla inkorporována ke křižovnickému klášteru svatého Matěje. Proto se od dětství cítím se svatou Anežkou úzce spjat a toto spojení hrálo v mém osobním životě nemalou roli. 40

Stejně jako její sestřenice Alžběta se svatá Anežka stala pro chudé lidi milosrdnou samaritánkou a pro bezprávné andělem tím, že se za ně zasazovala a přimlouvala u svého královského bratra. V důsledku pohnutých politických i církevně politických dějin Čech a Moravy nedošlo k jejímu brzkému svatořečení jako u Hedviky a Alžběty. Zůstávala však neustále přítomná v paměti a v srdcích Čechů i Moravanů. K jejímu blahořečení došlo teprve roku 1874. Touha po tom, aby byla prohlášena svatou, tím jen vzrostla. V českém národě vždy panovalo přesvědčení, že skutečná doba štěstí nastane v Čechách a na Moravě tehdy, až bude Anežka svatořečena. A tak se skutečně stalo. Z podnětu stařičkého kardinála Tomáška a mnoha dalších angažovaných nadešel pak onen požehnaný den její kanonizace, 12. listopad 1989. Ani já sám na tento den nikdy nezapomenu. Ve Svatém Petru v Římě jsem před bohoslužbou hledal své místo mezi ostatnímu kardinály. Sekretář Svatého Otce, nynější kardinál a krakovský arcibiskup, mi vzkázal, abych se dostavil k portálu Svatého Petra a kráčel v papežově doprovodu, protože Svatý Otec věděl o mé sounáležitosti s tak silně utiskovanou církví ve vaší zemi. Poté co v Polsku roku 1981 vyhlásili stanné právo, byly hranice mezi Polskem a Československem uzavřeny tak neprodyšně, že se do Polska dalo vycestovat jen přes tehdejší Německou demokratickou republiku. V ní jsem jako berlínský biskup mohl tajně vysvětit mnoho dobře připravených mladých mužů na kněze pro jejich českou vlast. Když jsem procházel střední lodí k portálu svatopetrského chrámu, bylo vpravo i vlevo rozestaveno ke koncelebraci již množství kněží a biskupů v ornátech. Mezi nimi jsem rozeznal mnohé z těch, které jsem tajně vysvětil, oblečené v kněžském rouchu. Zastavil jsem se u nich a zděšen řekl: „Pro Boha živého! Co tu děláte? Až se vrátíte domů, zavřou vás a čekají vás jen samé postihy a útrapy!“ Ale oni mi vítězoslavně odpověděli: „My už zpátky do katakomb nepůjdeme. Vrátíme se veřejně jako Boží kněží. Spolu s 41

národem přece víme: Až bude Anežka Česká prohlášena za svatou, nastanou pro náš národ i naši zemi nové a lepší časy.“ Tato událost, která byla předzvěstí převratu, mě tam v Římě jakožto občana NDR a posléze berlínského biskupa citově zasáhla hlouběji než pád berlínské zdi. Přesně pět dní po slavnosti v Římě vypukla 17. listopadu v Praze Sametová revoluce a 23. dubna 1990 mohl Svatý Otec, blahoslavený Jan Pavel II., vykonat svou první návštěvu Prahy, v nedávno ještě komunistické zemi. Při uvítání papeže na pražském letišti, prohlásil – jak známo – prezident Václav Havel: „Svatý Otče, nevím, co to je zázrak. Ale to, že jste dnes zde u nás v Praze, zázrak je!“ Ano, je to zázrak, že první dámě českého národa, svaté Anežce České, můžeme ve smyslu uchovávané tradice „Až budeš svatořečena, nastanou pro nás šťastnější časy“ poděkovat, neboť se tak skutečně stalo. Spousty koalic a konstelací politické povahy v minulosti ztroskotaly, ale svatí zemští patroni stojí při nás, jsou na naší straně, jdou s námi. Ať se stane cokoli! Liturgie praví: „Bůh je veliký v životě i smrti svých svatých.“ Jeho svatí jsou naši svatí. Tvoříme veliké společenství v communio sanctorum. Proto se osmisté výročí narození svaté Anežky týká nás všech. Anežka náleží k tomuto národu, k této zemi, náleží k Evropě. Z tohoto závazku nemůžeme své svaté, jmenovitě svatou Anežku, propustit. Jsou pro nás nepostradatelní a my musíme splnit ještě tolik úkolů. Avšak ani svatá Anežka nemůže propustit nás z naší povolanosti podávat svědectví našim bližním i o jejich vyvolení Bohem. Pro sebe samé nechceme přitom nic. Jako blahoslavený papež Jan Pavel II. je chceme oslovit: „Nebojte se Krista! Otevřte mu svůj život! On nám dává důstojnost Božích dětí tím, že z nás činí své sestry a bratry.“ U příležitosti Druhého vatikánského koncilu předali 18. listopadu 1965 polští biskupové pod vedením Karola Wojtyły, našeho blahoslaveného papeže Jana Pavla II., svým německým bratřím v biskupském úřadě pozdravné poselství. Stojí v něm, co je posláním evropských světců a evropských křesťanů, a totéž kladou na srdce i nám. Píší: „Stavět mosty mezi národy dokáží jen svatí lidé, jen ti, kdo mají čisté úmysly a čisté ruce. Nechtějí bratrskému národu nic vzít, ani jeho jazyk, ani zvyky, ani zemi, ani hmotné statky, naopak: sami mu přinášejí svrchovaně hodnotné kulturní statky, ba vůbec to nejcennější, co mají: sebe samy.“ Svatá Anežko Česká, ty nám dáváš to nejcennější, co vůbec můžeš dát, sebe samu. Proto jsme spoluobčany světců a ve spojení s nimi jsme obyvateli Božího domova. Nikdy na toto svoje důstojenství nezapomínejme! Amen.

+ Joachim kardinál Meisner , arcibiskup Kolína nad Rýnem 42

Svatá Alžběta Durynská, sestřenice sv. Anežky České (1207 – 19. 11. 1232) Evropa, obdařená bohatstvím katolické víry, dosáhla nových stupňů civilizace a kultury, vybudovaných na troskách pohanského Říma. Novému společenskému řádu se tak dostalo neslýchané vitality sociálních i osobních ctností, jimiž žila křesťanská rodina. Nikdy to nebylo tak zřejmé jako ve středověku, kdy v královských palácích Evropy vládli svatí panovníci. Tito mužové a ženy chápali svou svatost jako vrchol své vznešenosti. Katolické národy buď s Božím požehnáním prosperovaly anebo platily za nevěrnost vůči svým svatým povinnostem. Svědectvím působení síly Boží milosti, jsou maďarští válečníci, kteří patřili k nekrutějším a nejhůře podmanitelným, a přece právě z nich vzešli velcí svatí monarchové. Tato královská linie začala obrácením vůdce Maďarů, Gézy, v roce 975, jehož syn sv. Štěpán se stal maďarským králem a panoval v letech 1000-1038. Štěpán a jeho následníci usilovali o to, aby co nejvíce rozšířili vliv křesťanské víry i za hranice své země. Právě v této rodině se skví sv. Alžběta Uherská jako jedna z nejzářivějších hvězd. V krátkém údobí svého čtyřiadvacetiletého pozemského života dokázala obdivuhodně uskutečňovat Boží záměry, zpočátku jako princezna, později jako manželka, matka a vdova, která sama prožívala a neúnavně předávala nastupujícím generacím nevýslovnou hodnotu sebeodříkání a lásky ve službě Bohu. Otec sv. Alžběty, - Ondřej II., bohatý a mocný maďarský král, začal panovat v roce 1205. dějiny jej charakterizují jako „statečného, podnikavého, zbožného, velkorysého a optimistického vladaře, který se nikdy nestaral o zítřek“. Pro utužení svých politických svazků se oženil s německou komtesou Gertrudou z Andechs-Merana, pocházející v přímé linii z rodu Karla Velikého. Sestrou královny Gertrudy byla Hedvika, manželka slezského knížete, později prohlášena za svatou; její sestřenicí pak sv. Anežka Přemyslovna. Další sestrou Alžběty byla abatyše benediktinek a dva její bratři oblékali kardinálský purpur, jako „knížata Církve“. Alžběta se narodila v polovině roku 1207 v královském paláci v Poszony, dnešní Bratislavě. První tři léta života strávila šťastně se sestrou Marii a bratrem Bélou, který jednoho dne nastoupil na otcův trůn jako král Béla IV. Už od nejútlejšího věku Alžběta milovala hudbu, tanec a hry na vesnicích. Její největší radostí však bylo dávat almužny, aby ulehčila utrpení chudých. Alžbětin zápal pro ctnost a modlitbu odpovídá dokonale jejímu jménu, které v hebrejštině znamená „klanějící se Bohu“ či „Bohu zasvěcená“. Ovšem ani v daleké budoucnosti se jí nerýsovalo, že by mohla následovat svou tetu z matčiny strany, 43

benediktinskou abatyši. Podle dobových obyčejů jí otec krátce po narození určil životní dráhu, sledující politické záměry. Rozhodl, že se Alžběta stane durynskou kněžnou. Durynský lankrabě Hermann I. byl mecenášem umění a jedním z nejbohatších a nejvlivnějších evropských panovníků počátku XIII. století. Byl bratrancem Fridricha II., císaře Svaté říše římské. Jeho historický hrad Wartburg byl centrem velkoleposti a kultury. Ovšem i přes tuto slávu jeho království, byl mužem hádek: feudální knížata byla ve vzájemné válce a v konfliktu s královskými a císařskými představiteli. Přátelské vztahy a opora v cizích mocných národech bylo proto víc než důležité. Hermann při sbírání informací o možných výhodných spojencích nemrhal časem a hledal přitom vhodnou manželku pro svého mladého syna Ludwiga. K uskutečnění tohoto záměru došlo spíše nečekaně. Jednou odpoledne nahnal všem na hradě Wartburgu strach velký Kingslohr, vrchní „minnesingers“, či německých trubadúrů, když pronesl proroctví: „Vidím, jak se v Maďarsku skví zářivá hvězda“ – a dodal v transu – „její paprsky doléhají až k Wartburgu, a odtud se šíří do celého světa. Dále vězte, že tam se mému pánu, maďarského králi, narodila dcera jménem Alžběta. Ona bude dána za choť synu vašeho knížete, stane se světicí a její svatost naplní radostí celé křesťanství“. Lankrabě Hermann vzal Kingslohrova slova vážně a začal bedlivě zvídat mezi všemi, kdo přicházeli z Maďarska, aby zjistil, zda se oné noci princezna skutečně narodila. Potěšen vším, co o ní slyšel, začal plánovat zasnoubení Alžběty se svým synem. V blažené nevědomosti stran všech strategii, které se kolem ní odehrávaly, se Alžběta musela ve čtyřech letech znenadání zříci všech radostí nevinného dětství. Z dalekého Durynska totiž dorazil rytířský oddíl, aby si princeznu vzal a odvezl ji do nového domova. Podle tehdejších zvyků tam měla vyrůstat se svým budoucím manželem a jeho rodinou. Tady se jí mělo dostat výchovy a dvorních způsobů, aby se mohla stát dobrou manželkou budoucího panovníka. Durynští rytíři přijeli se dvěma doprovodnými vozy. Po třech dnech oslav a náboženských obřadů, opouštěli Maďarsko s třinácti vozy, naloženými Alžbětiným věnem a velkolepými dary pro durynský dvůr. Jak uvádějí starobylé kroniky: „Spousta nádherných nádob ze zlata a stříbra; ty nejdražší drahokamy, prsteny, náhrdelníky, pásy poseté šperky; stříbrná koupelna, bez počtu šatů, polštářů a lněných povlečení purpurové barvy; věci takové ceny a krásy, jaké nikdo v durynské zemi nespatřil“. Kromě těchto úžasných věcí, tu pro Alžbětu bylo i šest nádherných arabských koní, spolu se sluhy a rytíři. Odjíždělo s ní i maďarské služebnictvo, stejně jako její osobní služebné, z nichž dvě jí zůstaly věrnými přítelkyněmi až do smrti. Právě jim vděčíme za mnoho životopisných informací o svaté Alžbětě. 44

Ještě než vyrazili, král Ondřej vložil svou dceru „světlo svých očí a radost svého života“ do náručí hraběti Waltrovi de Varila se slovy: „Slib mi na víru křesťanského rytíře, že budeš vždy věrným přítelem mého děvčátka a že ji budeš chránit“. Varila přislíbil: „Budu ji chránit a povždy jí zachovám věrnost“. Královna Gertruda dala své dceři spíše chladné sbohem, a jen řekla: „Chovej se jako princezna“. Až později se děvče dovědělo, že matka byla dva roky nato zavražděna skupinou povstalců. Cesta z rodného kraje do nového domova – durynského města Eisenach, trvala několik měsíců, protože královský konvoj byl všude vítán a oslavován. Konečně dorazili na hrad Wartburg, jenž se vypínal na vrcholu hory, obehnán více než stovkou mil hlubokých lesů. Mohutný věkovitý hrad sloužil jako pevnost pro okolní vesnice. Vnější zdi byly deset stop silné, vnitřní šest. V popisu čteme: „Kamenné hradby s těžkými branami a strážní věže, padací most, nedostupné římsy, podzemní žalář, strmá a vysoká opevnění, temné a vlhké chodby, kuchyně, pekárny, světnice pro služebnictvo, zahrady a stáje…“. Po svém příjezdu byla princezna uvítána lankrabětem Hermannem a jeho manželkou Sofií, která jí představila novou rodinu: jejího snoubence, jedenáctiletého Ludwiga, i další své děti: desetiletého Hermanna, čtyřletou Anežku, Hermanna Raspa a Konráda. K této rodině přibylo ještě šest dětí durynských šlechticů, které měly Alžbětu provázet při hrách. Dvě z nich – Guda a Isentruda, se posléze stanou jejími nejbližšími po celý život. K oficiálnímu zasnoubení obou dětí došlo v hradní kapli, kde biskup požehnal Alžbětě a Ludwigovi. Byla to „láska na první pohled“, nakolik ji takto lze mezi dětmi nazvat. Vzájemně se oslovovali „bratře a sestro“. Bylo jim spolu krásně a když byli ještě malí, trávili spolu co nejvíce času. Jenže jako budoucí panovníci mocného království se museli ještě mnohému naučit. Pod dohledem Ludwigovy matky Sofie se Alžběta a její družky učily němčině, francouzštině, latině, dějinám království, hudbě, literatuře, vyšívání, stejně jako tkát len pečovat o tapiserie a garderobu. Prvořadou důležitost zaujímalo důsledné cvičení se v tom, jak se stát „budoucí královnou Lankrabství“. Mezitím se Ludwig zase cvičil ve všem, co bylo předpokladem pro budoucího durynského panovníka. Podle rytířské tradice se už v sedmi letech stal „pážetem“. Učil se dokonalým způsobům posluhování šlechticům a dámám. Jako rytíř měl vlastní služebnictvo, zbroj a koně. Také on se učil latině, francouzštině, hudbě, matematice, jezdeckým schopnostem a válečnému umění. Říká se, že Ludwig byl neobyčejně fyzicky i intelektuálně zdatný. Byl dokonalým ztělesněním středověkého rytíře: „vysoký, 45

pěkně urostlý, pohledný, přitahoval každého, kdo se k němu přiblížil, byl výmluvný, chrabrý a nebojácný“. Alžběta pak tyto jeho kvality povýšila do nadpřirozené roviny, když Ludwiga učila jednat z lásky k Bohu. To je jednou z příznačných vlastností světice, jakou se stala Alžběta. Nikdy, ani na okamžik, nechtěla nic, co by nebylo v souladu s Boží vůlí. Stále více si uvědomovala, že takovým je právě její svazek s Ludwigem. Tím, že jej milovala, plnila Boží vůli, milovala tedy Boha. To pak přenášelo jejich lásku do zcela jiné roviny – stala se jim cestou ke svatosti, kterou po nich z výsosti chce sám Bůh. Vskutku bylo vedením Boží prozřetelnosti, že Ludwig bral svou výchovu tak vážně. Musel totiž usednout na trůn už v mladistvém věku, protože otec v roce 1207 zemřel. Příčinou tragické smrti starého lankraběte byly jeho politické obtíže a spojenectví proti Církvi, jež vyústila v jeho exkomunikaci. Ve středověku se exkomunikace považovala za nejtěžší potrestání. Tento závažný trest se ukládal za účelem nápravy rouhače a jako obhajoba spravedlivého. Exkomunikace znamenala pro panovníka vyloučení ze všech bohoslužeb, z veřejné modlitby a svátostí Církve, a pokud ve své zatvrzelosti setrval, byl nucen vzdát se svého úřadu a jeho poddaní byli zbaveni povinnosti být mu oddáni. Tato rána spolu se ztrátou syna Hermanna, jej připravily o rozum a po nějaký čas jej musel Ludwig zastupovat. Jednoho dne se pak lankrabě vydal na projížďku a už se nevrátil. Smrt tchána Alžbětu hluboce zasáhla. Vždyť jej kromě Ludwiga milovala víc než kohokoli jiného. Vroucně se modlila za spásu jeho duše. Alžběta i Ludwig společně ronili slzy nad modlitbou, kterou našli v Sofiině modlitební knížce: „Ježíši, tobě svěřuji duši tvého služebníka Hermanna, který i přesto, že se poskvrnil zločinem či hříchem, zůstává stále tvým tvorem, pro nějž byla prolita tvá svatá Krev a jenž na tebe vkládá své naděje. Chraň jej zlého nyní i navěky. Vymaň ho z moci a násilí jeho nepřátel. Uchraň ho tělesného strachu a nenadálé smrti. Tobě ho svěřuji s nadějí a vírou, že může být spasen.“ Po době smutku byl Ludwig už jako osmnáctiletý pasován na rytíře, čímž byla učiněna výjimka běžného věku jednadvaceti, a přijal jméno Ludvík IV, lankrabě durynský. Velkolepému a propracovanému ceremoniálu předsedal biskup Naumberg. Dle feudálního obyčeje Ludwig zaplatil Fridrichu II. vazalský poplatek a sám přijal závazek od svých šlechtických poddaných. Znám svou čestností a vznešeností ducha, požíval mladý lankrabě respektu i u okolních panovníků. Jeho osobní kaplan jej popsal jako „veselého, odvážného, zbožného, čistého a jedinečného“. Alžběta byla šťastná, když slyšela Ludwigovo vyznání: „Má duše patří Bohu, můj život mému králi, mé srdce mojí paní Alžbětě, a má čest mně samotnému“. Z úcty k chudým poručil, aby se tradiční ceremonie omezila na hostinu. To pobouřilo dvůr, který mu měl za zlé, že se nechal ovlivnit Alžbětou. 46

Světice na dvoře panovníka Alžběta už od počátku pohrdala marnostmi dvorního života. Často jí vytýkali, že nemá cit pro tradiční detaily. Nebyla to však lhostejnost, co ji činila odlišnou, nýbrž spíše její hluboká spiritualita, která jí dávala patřit bezvýznamnost a nedůležitost marností světa. Jako princezna měla šatník plný nádherného šatstva, které však oblékala jen aby plnila povinnosti svého stavu a aby se líbila manželovi. I když se objevila ve skvostných šatech však její služebné věděly, že pod nimi nosí kající šat, aby jí nedovolily příliš přilnout k pozemským marnostem. Alžběta už ve dvanácti letech překvapila dvůr svým přehlížením okázalostí a slavností. O svátku Nanebevzetí Panny Marie se měla účastnit slavnostní mše svaté v nádherných šatech: „to znamenalo, že ona i ostatní princezny si měly obléct bohatě zdobené lněné a sametové šaty, dlouhé vyšívané řízy s kožešinovým přehozem, jakož i skvostné pláště, nesené pážaty, vyšívané perlami a drahokamy; jejich doprovod pak měly zdobit zlaté řetězy a šperky. Mladičké princezny si zřejmě nenasazovaly tradiční lněnou kapuci, nýbrž splývající závoje a korunky do plavých vlasů. Jakmile vstoupily do vyzdobeného kostela, poklekly nejprve před křížem, načež Alžběta, nepokračovala na čestné místo spolu s ostatními, ale sundala si korunu, položila ji pod kříž a se zahalenou tváří zůstala ležet na zemi před křížem“. Oči všech byly upřeny na budoucí manželku lankraběte. Když ji jeho matka napomenula, jak ukládal protokol, Alžběta odvětila: „jak bych si já, ubohý tvor, mohla nadále brát korunu pozemské důstojnosti, když vidím mého Krále, Ježíše Krista, korunovaného trním?“ Z celého srdce toužila přijímat našeho Božského Pána ve svatém přijímání, ale musela počkat, až jí bude dvanáct, jak ukládala tradice. Jen Gudě, své nejdražší přítelkyni svěřila, že se jí Ježíš mnohokrát ukázal v Eucharistii a v chudobě. Když jednoho dne rozdělovala jídlo u hradní brány, spatřila mezi žebráky Ježíše. Dotkl se těch kolem a jejich tváře se proměnili v tu Jeho, a tak jej mohla spatřit v chudých, nemocných, postižených a nechtěných. Už nemohla dopustit, aby ji její přirozený odpor vzdaloval chudým, anebo aby se nechala odvrátit jejich špínou nebo ošklivostí. S jistotou si byla vědoma, že náš Pán po ní žádá, aby se ujímala sklíčených. To vyvolalo pozdvižení na dvoře, kde byla ještě považována za cizinku a nazývali ji „malou maďarskou cikánkou“. Pokud by nedošlo k zasnoubení s Ludwigem, které celou záležitost prolomilo, byl by pro ni život na dvoře neúnosný. Alžbětina zbožnost byla doslova hmatatelná ve všem jejím konání. I za prahem kaple všude spatřovala Kristovu přítomnost. Čím více dospívala, tím více její chování 47

pohoršovalo dvorní dámy, které mezi sebou reptaly, že je příliš svatá, příliš se modlí a měla by se stát spíše řeholnicí než manželkou knížete. Vtom dorazila zpráva, že události v Maďarsku se nevyvíjejí nikterak dobře. Její otec Ondřej, který přislíbil svou účast v Křižácké válce, uskutečnil naopak pokojnou výpravu přes Jericho a Rudé moře a po krátkém střetu ze Saracény se stáhl zpátky. Takové ponížení, spolu s neschopností vrátit peníze, které si na výpravu půjčil, bylo důvodem jeho pádu. V této situaci se maďarské spojenectví už Durynským nejevilo tak slibně, a proto začali přehodnocovat volbu Alžběty pro budoucího lankraběte. Věc se začala široce diskutovat a proto Ludwigova matka svolala bez jeho vědomí radu. To, co se Alžbětě nejvíce vyčítalo, byla její zbožnost a vstřícnost vůči chudým. Jak by jí mohly být svěřeny peníze pro dobro království? Alžběta se o zasedání rady dozvěděla a proto se hájila sama. Poté, co se mnoho hodin modlila, svěřila se Waltrovi de Varila, rytíři, kterého jí dal otec, že se bála konspirace, jež by ji oddělila od milovaného Ludwiga. Varila obešel dvorní radu a ptal se přímo Ludwiga, jaké má záměry s Alžbětiným osudem. Ludwig ukázal na jeden z nejvyšších vrcholů Durynska, a přísahal, že i kdyby se celá ta hora stala zlatem, za svou Alžbětu by ji nevyměnil. „Je mi dražší než cokoli na zemi a žádnou jinou si za ženu nevezmu, jen ji“.

Marcos da Cruz (1610-1683), sv. Alžběta Uherská, kaple třetího řádu sv. Františka, Lisabon 48

Jakmile vešlo Ludwigovo rozhodnutí ve známost, řeči ustaly a od té chvíle se i s Alžbětou jednalo vlídněji. Vynořily se však další zkoušky, které kladly manželství značné překážky. Tou největší byla Ludwigova falešná exkomunikace ze strany arcibiskupa, který se snažil zabrat jeho území. Ludwig odmítl postoupit svá práva nespravedlivým žádostem, shromáždil své oddíly a přinutil preláta, aby z něj i jeho otce sňal exkomunikaci.

Svaté manželství Na jaře 1221 Alžběta a Ludwig konečně uzavřeli manželství. Bylo jí čtrnáct, zatímco jemu jedenadvacet. Svatby se účastnilo celé království, stejně jako vyslanci království maďarského, kteří přinesli dary z nevěstiny rodné země. Od nynějška byla Alžběta „durynskou lankraběnkou“ jakož i „Paní Wartburgu“. Po týdenním slavení se život vrátil do běžných kolejí a nový pár mohl svobodně vládnout hradu bez vměšování Ludwigovy matky, která se uchýlila k mnišskému životu do konventu cisterciaček sv. Kateřiny, který nechal zbudovat její manžel. Hrad Wartburg tak znovu ožil jako centrum činnosti a veselí. Pod novými lankrabaty prošel několika zásadními úpravami, včetně největšího sálu pro hostiny. Znovu se sem vrátili trubadúři a znovu nastaly šťastné časy, bez extravagancí předchozího království. Ludwig byl na svou ženu velmi pyšný na svou honosně oděnou ženu. Neměl však tušení o náboženských důvodech, které se skrývaly za jejím vzezřením. „Není to z tělesného zalíbení či marnosti, že se tak zdobím“, svěřila se, „Bůh je mi svědkem, ale jen skrze křesťanskou lásku mohu odvrátit od mého bratra (mého manžela) všechny příležitosti rozmrzelosti či hříchu, pokud by se mu na mně něco nelíbilo, a on mne může milovat v Pánu. A Bůh, který požehnal našim životům na zemi, nás může spojit v nebi.“ A dále: „V Bohu miluji svého manžela; kéž by nám On, jenž posvětil manželství, nám dal život věčný“. Svatost této mladičké manželky nejlépe vystihl svatý František Saleský, který o ní prohlásil: „Hrála si, tančila a účastnila se rekreačních shromáždění, bez obav, že by tím jakkoli utrpěla její zbožnost, která byla pevně zakotvena v její duši. Ta pak rostla mezi svátky a marnostmi, kterým byla pro svůj sociální stav vystavena. Velké plameny živí vítr, zatímco maličké plamínky hasnou, nejsou-li před ním chráněny.“ Nový sál pro hostiny poskytoval nové možnosti setkávání. Jedné noci vystoupil německý vypravěč příběhů v omšelém hábitu právě založeného řádu menších bratří. Sváteční shromáždění uchvátil svým vyprávěním o „malém chudém bohatém člověku“, který se jmenoval František a o jeho řádu. Alžběta byla velmi příjemně překvapena vším, co slyšela a zatoužila stát se jeho následovnicí a pomoci mu s obnovou Církve. Svou cestu našla v pomáhání chudým. 49

Chudí Když nebyl Ludwig doma, odkládala své honosné šaty a oblékala se jako vesničanka v době smutku. Poté vycházela do vesnice, aby pomáhala poddaným a naslouchala jejich problémům. Viděla, jak žijí a poznávala, jak skutečně smýšlejí o svých panovnících; pochopila, jak nenávidí bohaté, kteří se jimi stali na jejich účet. Rolníci pracovali velmi tvrdě, museli platit tíživé daně a šlechta s nimi mnohdy velmi zle zacházela. Na těchto misích milosrdenství ji provázely služebné … do osady malomocných však chodila sama. Přinášela jídlo, oblečení, ale především něco mnohem důležitějšího – přinášela lásku a útěchu katolické nauky. Byla dokonalým ztělesněním křesťanské charity. Mnoho prostředků, které měla k dispozici, používala k placení dluhů, nákupu jídla a šatů, k péči o chudé a pohřbívání mrtvých. Její dobročinnost byla výzvou celému feudálnímu systému. Alžbětina činnost pochopitelně nezvyšovala její popularitu u dvora. Alžběta v sobě začala pociťovat velký rozpor a zdálo se jí, jakoby vedla dvojí život. I přesto, že den co den se spolu s Ludwigem účastnili mše svaté, byla tu i spousta světských záležitostí, které bylo třeba mít na zřeteli. Bála se, že její láska k manželovi bude zápolit s láskou k bohu. Jednoho dne pohlédla při mši svaté na Ludwiga ve chvíli požehnání a rozplakal se. Ludwig o příčině jejího pláče neměl tušení. Odešel z kaple, ale když se vrátil, nalezl ji v slzách. I jeho oči se však zalily slzami ve chvíli, kdy mu sdělila důvod svého zármutku. Hluboce se ho dotkla ryzost jejího nitra. Často se umrtvovala, když uprostřed noci vstávala, aby se po straně postele modlila. Když se Ludwig natáhl, nahmatal její chladné dlaně, sepnuté na přikrývce. Schoulil je do těch svých a šeptal jí: „Pošetři se, sestřičko“. Jednou ji potkal, jak běží po ulici a zástěru měla plnou chleba pro chudé. Když se jí zeptal, co to nese, upustila zástěru … a místo chleba se objevily nádherné, svěží růže… Jednou, po celodenním podělování chudých, se přihodilo, že k Ludwigovi přišli znenadání maďarští šlechtici, aby jménem krále Ondřeje zjistili, jak se daří dceři a pozvali manžele do Maďarska. Alžběta právě odložila své honosné šaty a měla na sobě jen drsnou lněnou halenu. Neunikl jí Ludwigův ustaraný výraz, ale uklidnila ho slovy: „Nikdy jsem se nepyšnila tím, do čeho se oblékám. Ale promluvím o tom s Bohem, takže se může stát, že si mého oblečení nevšimnou“. Jen co vstoupila do velkého sálu, hleděli na ní Maďaři s velkým zalíbením, neboť „její šaty zářily jako rosa z perel!“ Později na Ludwigův dotaz odvětila s úsměvem: „Když Bůh Giambattista Pittoni, sv. Alžběta Uherská rozdává almužny, chce, dokáže i takové věci“. 50

Muzeum krásných umění, Budapešť, 1734

Ludwig s Alžbětou pozvání do Maďarska přijali. Bydleli v Pozsony, na hradě, kde se narodila. Otec, jehož už pak nikdy nespatřila, ji zahrnul skvostnými dary. I přesto, že se šťastně vrátili, nemohla se Alžběta zbavit myšlenky, že peníze, které na cestu použili, pocházeli z daní, odváděných chudými království. Byla zdrcena poznáním, že panovníci myslí víc na moc, pohodlí a peníze, než na své poddané. Toužila po prostém životě a snažila se přesvědčit Ludwiga, aby s těmito přáními souhlasil. On však jí vlídně vysvětlil, že jejich povinností je vládnout a že jejich poddaní by je nerespektovali, pokud by žili skromněji.

Na cestě svatosti V té době dospěli do Německa menší bratři, přicházející s výzvou všem křesťanům k prokazování lásky vůči chudým. Alžběta a Ludwig je pozvali na svůj hrad a snažili se jim všemožně pomoci. Alžběta nechala pro bratry postavit kapli a svatý František jí z vděčnosti poslal svůj sešlý plášť, aby jí poděkoval. Pro Alžbětu se stal jedním z nejvzácnějších pokladů. Jeden z bratří se na její prosby stal jejím duchovním vůdcem. Pod jeho vedením se stále více přibližovala našemu Pánu, jehož utrpení jí bylo předmětem prvořadé úcty a zdrojem síly. Manžel byl právě na cestách, když 28. března 1222 se Alžbětě narodil první syn. Ludwig po obdržení zprávy jásal. Po otci mu dali jméno Hermann. Jen co to bylo možné, přinesla jej matka do kaple svaté Kateřiny, aby ho představila Bohu. Nesla ho ve stříbrné kolébce, kterou si před deseti lety přivezla do Durynska. Trápila ji starost, že by tento její syn mohl být poután k této zemi natolik, že by zapomněl na Boha. Zpovědník ji však uklidnil: „Tvou povinností je nyní starat se o syna … Bůh má radost, když každý praktikuje ctnost podle svého životního stavu. Ty jsi vévodkyní, manželkou a matkou. Je velmi těžké, nikoli však nemožné, praktikovat chudobu i přesto, že jsi bohatou panovnicí. Můžeš ale praktikovat jiné ctnosti jako trpělivost, pokoru a dobrotu, jak nyní činíš. Může být Boží vůlí, abys zůstala tak, jak jsi. Tvou největší obětí by mohlo být zřeknutí se své vůle“. Tuto radu poslechla a stala se tak věrnou učednicí svatého Františka. Mezi její nejoblíbenější skutky lásky patřila starost o malomocné. Její švagrová Anežka jednou potkala Ludwiga, který se právě vracel domů a sdělila mu, že Alžběta šla až příliš daleko se svou dobrotou. Jen co překročili práh domu, ukázala mu, že jeho lůžko byl darováno 51

malomocnému. Ve chvíli, kdy pohlédli na muže, znetvořené rysy se před jejich zraky proměnily v tvář Krista. Nato Ludwig vlídně pravil: „Alžběto, sestro drahá, vždyť to byl Kristus, kterého jsi omývala, sytila a o něhož ses starala. Oba nyní učiníme vše pro to, abychom mu sloužili v jeho trpících chudých“. A vybudovali nemocnici pro malomocné. Ludwig si stále více uvědomoval, že nemá co do činění s běžnou ženou, a její zázraky jej mnohdy naplňovaly bázní. Napsal papeži, a žádal o duchovního vůdce, a chtěl aby byl poslán otec Konrád. Ale ještě než přijel, narodilo se jim další dítě, - dívenka, které dali po Ludwigově matce jméno Sofie. Na rozdíl od františkánů, nový zpovědník poznal, že je přísný. S Ludwigovým svolením a za jeho přítomnosti Alžběta otci Konrádovi slíbila, že jej bude poslouchat ve všem, kromě toho, co se týká manželských povinností. Složila také slib, že pokud ovdoví, bude zachovávat stálou čistotu. Konrád po Alžbětině smrti přiznal, že ve chvíli, kdy tento slib vyslovila, mu Bůh dal spatřit zářivý jas její duše v celé její kráse. Modlil se, aby byl schopen vést tuto duši, svěřenou jeho pastýřské péči. V zimě 1225 se Ludwigova sestra Anežka provdala a opustila Wartburg. Tím byla Alžběta vysvobozena z dlouhého příkoří přítomnosti švagrové. Čekala však další zkouška. Ta zima totiž byla jednou z nejhorších v evropských dějinách vzhledem k záplavám, bídě, moru a neštovicím. Ludwig byl mimo domov ve službách císaře. Devatenáctiletá Alžběta se tedy musela postarat o hrady, vesnice i poddané. Jen co zima pominula, rolníci obléhali hrad Wartburg kvůli obilí. Správci jim však zahradili cestu. Když o tom Alžběta slyšela, rozplakala se a osobně se vydala do vesnic, aby rozdávala jídla co jen mohla. Správcové ji sice poslechli, ale trvali na tom, že nesmí vydat rezervní zásoby obilí. Zoufalá královna prodala své rodinné šperky, aby koupila jídlo a když došlo, nařídila, aby se sýpky otevřely. „Budeme-li štědří, hlady E. Blair, Štědrost sv. Alžběty Uherské neumřeme. Musíme věřit“, říkala. Rytíři a dvorní dámy se však postavili proti Alžbětě a spojili se se správci a fojtstvím, takže počínání královny bylo zastaveno. Tato se modlila a fojtství otevřelo své brány. Alžběta tak denně dostávala 900 bochníků chleba, byly otevřeny kuchyně s polévkami a vytvořen hospic pro děti a mládež. 52

Krutá zima konečně polevila. Ale přišla epidemie neštovic. Na ulicích leželi mrtví. Alžběta brala své děti do soukromé kaple a tam se modlili: „Pane Bože, svěřuji Ti sebe samu, své děti i celou moji rodinu. Drž nade mnou svou ochranou ruku, když konám tvou vůli a dej mi sílu, abych to dokázala“. Pak vyšla, aby pečovala o nemocné a pohřbívala mrtvé. Ve venkovských oblastech jí pomáhaly ženy a jejich služebnictvo, takže Alžběta mohla postavit malou nemocnici u cesty v podhradí. V Německu šlo o první nemocnici postavenou laiky. Nastalo léto a díky horku se zápach nemocí a smrti stával na ulicích nesnesitelným. Ani to však Alžbětě nedokázalo zabránit v jejím díle lásky, v němž neustala dokud nákaza nepominula. Nástup podzimu, nová sklizeň a návrat Ludwiga to vše bylo příslibem lepší zimy. Avšak jen co se přiblížil k městu, už ho maršál a fojt informovali o rozdaném obilí a zpravili ho o ztrátách. Poté, co vyslechl všechny jejich reklamace, se zeptal: „Jak se daří mé ženě? To je vše, co mě zajímá; ostatní není důležité. Nechte, ať rozdá chudým, co chce; dokud budu mít její lásku, jsem šťastný“. Potom s nimi odešel do sýpek. Jakmile je otevřeli, shledali, že byly zázračně plné až po okraj. A co na to Alžběta? Její výklad zněl: „Dala jsem Bohu, co mu patří a On uchoval, co je vaše a mé“.

Alžbětin kříž To o čem Ludwig se svou ženou po návratu nemluvil byla katastrofální politická situace císaře. Fridrichovi tehdy hrozilo, že bude exkomunikován, protože nesplnil daný slib, že povede křižácké tažení jakmile bude zvolen císařem. Ludwigovou povinností proto nyní bylo neodkladně sledovat císaře a odít se křižáckým křížem. Nechtěl o tom mluvit s manželkou, kterou miloval, ale když na to náhodou přišla, pochybovala o úspěchu a téměř padla do mdlob. Ludwig ji utěšoval, a vzpomínal, e když byli mladí mluvili o tom, že se stanou křižáky a že tradicí durynských panovníků bylo bránit Svatou zemi. Jeho hrdinská manželka však odvětila: „nebudu tě zdržovat. Je to Boží vůle. Zcela jsem se mu darovala a teď musím darovat i tebe“. Ještě před odjezdem Ludwig shromáždil rytíře a poddané, kteří zůstali a nařídil jim, aby se postarali o ženy a děti. „Naše země je v míru“, konstatoval, „Nyní opouštím své pokojné království, moji milovanou manželku, mé malé děti, vše, co je mi drahé, a odjíždím jako Kristův poutník. Vroucně vás prosím, abyste se za mne den co den modlili, abych se, je-li to vůle Boží, vrátil zdravý do svého království.“ Otec Konrád byl pověřen správou kostelů a klášterů v království. Ludwig povolal také svou matku, aby pomohla jeho rodině, zvláště pak Alžbětě, která čekala třetí dítě. Veškerou správu pak předal svému bratru Jindřichovi. O vigílii svátku sv. Jana Křtitele, 23. června 1227, nastala chvíle loučení. Ludwig políbil svou matku, požehnal dětem, ale Alžběta se od něj nedokázala odtrhnout. Spolu s ním cválala na koni až na hranice Durynska, kde ji Ludwig řekl, že se musí vrátit, protože se musí ujmout velení pluků, které se tam shromáždily. Bylo to velmi bolestné loučení; ukázal jí prsten a řekl, ať věří jen té zprávě, kterou bude provázet tento prsten. „Ať Bůh, co jest na nebi, ti žehná, má sestřičko. Ať žehná dítěti, co porodíš. S jeho pomocí dokážeš rozvíjet to, na čem jsem se dohodli. Vzpomínej na náš šťastný život, na naši svatou lásku a nikdy na mě nezapomeň ve svých modlitbách“. 53

Její oči ho provázely až do chvíle, než zapadl za obzor. Po návratu se tyto oči proměnily v ozdoby bolesti. Trávila dny v očekávání narození dítěte, modlila se, činila pokání a starala se o chudé a nemocné. Mezitím, po dlouhé a strastné cestě přes Alpy, se Ludwig a jeho oddíly setkali s císařem v italském Brindisi. Pluky byly decimovány horečkou, ale přesto postupovaly k Otrantu. Tady Ludwig zemřel a zde přijal svátost nemocných a viatikum. Když umíral, dal svůj prsten rytířskému důvěrníkovi, aby jej předal jeho manželce a oznámil jí úmrtí. Zemřel 11. září 1227 ve věku sedmadvaceti let. Jeho posledním přáním bylo, aby byl pohřben v Durynsku. Po namáhavé cestě dorazili rytíři k Alžbětě se smutnou zprávou u Ludwigově smrti právě v době, kdy porodila třetí dítě – děvčátko, jemuž dala jméno Gertruda. Dlouho se zdráhali jí zvěst oznámit. Když ji konečně uslyšela, zvolala: „To ne! Je mrtev! Mrtev! Můj drahý manžel je mrtev! Nyní pro mě umřel celý svět i všechny jeho radosti.“ Zhroutila se a museli ji odnést na lůžko. Osm dní v samotě plakala. Celý hrad oplakával ztrátu milovaného panovníka, ale její bolest byla nesrovnatelná. Nakonec Alžběta překonala díky modlitbám bolest a nechala si zavolat rytíře, aby jí vyprávěl podrobnosti o posledních okamžicích jejího drahého manžela.

Vyhnání z hradu Ještě než v roce 1227 opadl těžký sníh, ujal se plné moci nad královstvím Alžbětin švagr, jakožto dědic, a oficiálně se prohlásil lankrabětem, přičemž lidu oznámil, že k tomu byl donucen, protože královna není kompetentní a je velkou marnotratnicí. Neřekl jim však, že vybral všechny fondy Alžběty i jejich dětí. Šlechta jej pochopitelně podpořila a začala proti ní tvrdě vystupovat, protože Ludwig byl mrtev a neměl ji kdo bránit. Nakonec byla Alžběta z Wartburgu vyhnána a ponechána na pospas ulicím vesnice. Nezastala se jí ani duše. Lidem z vesnice bylo zakázáno, aby jí poskytli přístřeší, přestože mnohým z nich pomáhala. První noc strávila na statku, kde jí uvolnili místo vepři, kteří byli vyhnáni ven. Zůstali s ní věrné služebné, zatímco o tři děti se postarali Ludwigovi přátelé. Po několik měsíců musela snášet toto kruté zacházení, vydělávala si šitím, tkaním a pomocí všude, kde ji přijali. Přítrž této situaci učinilo až naléhání Alžbětina strýce z matčiny strany, opata Kitzingena a jeho bratra, bamberského biskupa, kteří pro ni a její děti poslali a ujali se jich v klášteře. Po náležité pomoci a pobytu v klášteře, jenž se pro malou Sofii stal celoživotním domovem, strýc povolal Alžbětu na hrad Pottenstein, ve francouzských horách. Tento mocný prelát totiž doufal, že provdá svou jednadvacetiletou neteř za císaře Fridricha, který před časem ovdověl. Neměl totiž tušení o předchozím Alžbětině slibu. Když Alžběta vyslechla jeho záměry, uchýlila se k modlitbě a své krásné svatební šaty nechala na oltáři panny Marie v nedalekém klášteře jako záruku rozhodnutí, že dostojí svému slibu. Jejím modlitbám se vzápětí dostalo odpovědi, protože byla neodkladně povolána do Durynska, aby pohřbila ostatky svého manžela. Černá rakev, pokrytá křížem, byla otevřena a ona pohlédla na bílé kosti svého drahého Ludwiga. Hned jak se vzchopila, pronesla hlasitě tuto modlitbu: „Pane, děkuji Ti, žes mne potěšil tak dlouho očekávaným pohledem na kosti mého muže. Víš, že ačkoli jsem ho hluboce milovala, nermoutím se nad obětí, kterou Ti můj muž 54

přinesl, a kterou jsem Ti přinesla i já. Dala bych celý svět, jen abych ho zase měla, spolu sním bych prosila o chléb, ale beru si Tě za svědka, že ho proti Tvé vůli nebudu volat k životu, i kdybych tak mohla učinit za cenu pouhého jednoho klobouku. Nyní jej odevzdávám tvému milosrdenství. Ať se na nás naplní Tvá vůle“. Alžběta, která byla ještě královnou, oslovila poddané a věrné rytíře, kteří přinesli domů tělo jejího manžela. Poděkovala jim za věrnost a zpravila je o tom, jak dopadla po smrti svého pána. Oni se postarali o obranu jejich práv i nároků dětí a přinutili Jindřicha, aby Alžbětě vrátil postavení, které jí po právu náleží. Ona však odmítla vrátit se na Wartburg a uchýlila se na rodinný hrad Marbourg-Hess, s odpovídající rentou a tím, co zůstalo z jejího věna, což už bulko zanedbatelné.

Poslední dny slávy Otec Konrád, její duchovní vůdce, o tomto období napsal: „Po smrti svého manžela Alžběta tíhla k co nejvyšší dokonalosti a ptala se mne, co dělat, aby to bylo co nejzáslužnější, zda žít jako eremita, či v klášteře nebo nějakým jiným způsobem. Její mysl byla upřena k přání prosit od domu k domu a se slzami mě prosila, abych jí to dovolil“. Konrád jí však nařídil, aby vzala vše, co má a použila to pro chudé. Bylo jí dovolena připojit se k třetímu řádu sv. Františka, čímž se stala první ženou, která tento krok učinila. Krátce nato ji následovaly i dvě její věrné přítelkyně. V té době byl Třetí řád svatého Františka znám jako „Kající bratři a sestry“ a byl mnohem přísnější než dnes. Jeho členové oblékali drsné šaty, recitovali kanonické hodinky, po většinu roku se postili a čtyři dny v týdnu nejedli maso. Alžběta se tomuto životu pokání dokonale přizpůsobila a o velkém pátku se zavázala slibem, že se všeho zříká. Pokud jde o její děti, tak Hermann odešel na hrad Kreuzberg, aby tam byl vychován jako budoucí lankrabě, a dvě dívky byly poslány do kláštera. Nepřekvapuje, že král Ondřej poslal pro dceru, aby se vrátila do Maďarska, kde mohla žít v pohodlí. Odpověděla takto: „Řekněte mému otci, že jsem šťastnější tady, než na svém hradě. Požádejte ho, ať se za mě modlí a dvůr ať požádá, aby učinil totéž. Mému dobrému otci řekni, že se za něj stále modlím“. Otec se však pokusil ji přimět k návratu ještě jedenkrát. Tentokrát k ní poslal důvěrného rytíře Waltera z Varila, který se snažil ji přivést domů. Jako poslední úkon odříkání jí otec Konrád nařídil, aby poslal domů obě věrné služebné a nahradil je drsnou a nevychovanou vesničankou a hluchou stařenou. V listopadu 1231 nadešla otci Konrádovi hodina smrti. Jeho největší starostí byla péče o Alžbětinu duši. Ujistila jej těmito slovy: „Drahý otče, nebudu potřebovat ochranu. Nejsi ty, kdo umíráš, nýbrž já“. Čtyři dny nato byla Alžběta stižena horečkou. Když se zpráva o její těžké nemoci roznesla, přicházely velké zástupy, aby ji spatřily. Dvanáct dní neustával proud návštěvníků. Nakonec Alžběta požádala, aby zavřely brány, aby sama s Bohem připravila svou duši. Otec Konrád vyslechl její zpověď a podal jí viatikum. Sbohem jí přišli dát i Guda, Isentruda, i další přátelé. A ona jim věnovala to nejdražší, co měla – plášť svatého Františka. Když se blížila půlnoc její štěstí a radost vzrůstaly. Tehdy řekla: „V tuto hodinu přivedla Panna Maria na svět Spasitele. Mluvme o Bohu, o malém Ježíškovi, vždyť je půlnoc, hodina, kdy se Ježíš narodil a byl položen do jesliček, a tak vzešla nová hvězda, 55

jakou nikdo předtím nespatřil: v tuto hodinu přišel spasit svět; spasí i mne v tuto hodinu , kdy vyšel ze smrti a zachránil uvězněné duše; z tohoto ubohého světa osvobodí i tu mou“. Po krátké odmlce zašeptala: „Buď se mnou, Maria! Nadešla chvíle, kdy Bůh povolává svého přítele na svatební hostinu. Ženich hledá svou nevěstu … Tiše! … Tiše!“ To se odehrálo v noci 19. listopadu 1232; nebylo jí ještě ani čtyřiadvacet let. Starobylý rukopis uvádí, že její dcera, čtyřletá Gertruda, v dalekém Marbourg říkala: „Slyším jak v Marbourg zvoní umíráček: v tuto chvíli zemřela drahá paní, moje dobrá maminka“. Alžběta byla podle svého přání pohřbena v kapli nemocnice, kterou založila. Krátce nato napsal otec Konrád podrobné pojednání o životě Alžběty, jejich ctnostech a zázracích, vzhledem k právnímu zkoumání Církve o její svatosti. Ani smrt nezastavila Alžbětinu lásku k potřebným. Zázraky, které během svého života skrývala se staly zřejmými všem, kdo ji prosili za přímluvu, především těm, kdo se modlili u jejího hrobu. Do Říma bylo odesláno 130 zpráv o zázracích na její přímluvu. Nebyli uzdravováni jen nemocní a zázračně vyřešena i spousta těžkostí, ale jsou zdokumentovány i zázraky vzkříšení na přímluvu svaté Alžběty Uherské. Ty dokazují ohromující sílu její přímluvy a její soucit s rodiči, kteří trpí smrtí svých dětí. V pěti doložených případech to byly právě děti, které byly vráceny životu díky modlitbám rodičů k této úchvatné světici a slibu konat dobro k její poctě. O letnicích roku 1235, pouhé čtyři roky po smrti, byla Alžběta kanonizována papežem Řehořem IX. za přítomnosti Ludwigovy matky a dvou bratří, svých drahých přátel Gudy a Isentrudy, Waltera z Varila, i svých dětí: čtrnáctiletého Hermanna, dvanáctileté Sofie a osmileté Gertrudy. Přenesení jejich ostatků v roce 1236 byl přítomen i císař Fridrich, který na její hrob položil korunu se slovy: „Protože jsem tě nemohl korunovat jako císařovnu v tomto světě, korunuji tě alespoň nyní jako nesmrtelnou královnu Božího království“. Život svaté Alžběty Uherské je příkladem dokonalého naplňování Boží vůle a věrnosti vlastnímu životnímu postavení. Byla obklopena bohatými, a přece se nikdy nenechala odvést od lásky k chudým. Hluboce milovala muže, který jí lásku opětoval, a přece nikdy ve svém srdci neodsunula Boha na druhé místo. Měla všechno, nic jí nescházelo; to, co dostala, rozdala. Nikdy nezahořkla, když se k ní štěstí obracelo zády. Vskutku křesťansky přijala bolest nad smrtí manžela a se stejnou průzračností přijala i tu svou. Její dějiny nejsou legendou, nýbrž vkládají se do našich rukou jako příklad k následování. Ať už žiješ na zámku či v bytě, svatá Alžběta Uherská tě vybízí k následování jejich kroků k Božímu trůnu, v neúnavném plnění jeho vůle. Svatá Alžběto Uherská, oroduj za nás. 56

MOZAIKY NA SARKOFÁGU J.E. TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA, S.J. ATELIÉR ŘÍMSKÉHO CENTRA ALETTI

JOSEF SE DÁVÁ POZNAT SVÝM BRATŘÍM (krypta dolního chrámu sv. Pia z Pietrelciny v San Giovanni Rotondo, Itálie)

Bezdůvodně odmítnutý, odvržený, nenáviděný, stává se zdrojem záchrany. Od obilného snopu k zrnu Eucharistie. Kristus je očekáván a předobrazen ve Starém zákoně. Josef Egyptský je obrazem velikonočního Krista, ale také nádherným podobenstvím otce Pia: i on byl odmítán, kritizován, posmíván, ale nakonec bratři došli záchrany díky němu. Prozřetelnost jako cesta spásy.

Pustiměřští poutníci v kryptě chrámu sv. Pia z Pietrelciny v San Giovanni Rotondo, Anni Paulini Peregrinatio, 3. 7. 2009. Na oltáři této nové svatyně v slavil kardinál Tomáš Špidlík svou diamantovou primici – 60 let kněžství, 22. 8. 2009. 57

BOŽÍ MOUDROST (sakristie katedrály de Santa María la Real de la Almudena, Madrid)

Boží Moudrost, svědek a kustód stvoření. Před „dvěma rukama“, jimiž Otec tvoří svět, Krista a Ducha svatého, je znázorněna Boží Moudrost, která se zalíbením dlela před Bohem, když tvořil: „Od věčnosti jsem utvořena, od začátku, dříve, než povstala země. Než byly propasti, jsem se narodila, než byly prameny, bohaté vodou, dříve než byly hory zaklíněny, před pahorky jsem se narodila, dříve než učinil zem a role, první hromady zemského prachu. Když rozpínal nebesa, byla jsem tam, když obzor vyměřoval nad propastí, když oblaka vyměřoval na výsostech, když dával sílu pramenům oceánu, když určoval moři jeho meze, aby vody nepřekročily jeho břehy, když hloubil základy pro zem, tu jsem u něho přebývala jako nejmilejší dítě, den co den jsem mu byla potěšením, před ním jsem si v každou dobu hrála, hrála jsem si na okruhu jeho země, rozkoší mi bylo s lidmi se stýkat.“ (Přísl 8,23-31). Boží Moudrost je Boží vizí když tvoří, jeho ideou, jeho představou, plánem. Proto ji lze právem chápat jako paměť a ochránkyni stvoření. „Moudrost je strážným andělem světa, jenž jako pták co zakrývá svá ptáčata, zahaluje svými perutěmi všechny tvory, aby je krok po kroku vychovávala k pravému bytí“, říká V. Solovjov. Boží Moudrost je přítomna v celém tvorstvu: „Poznal jsem vše skryté i viditelné, neboť mě tomu naučila umělkyně všech věcí – moudrost. V moudrosti je duch myslící, svatý, jedinečný a přece mnohotvárný, jemný, hbitý, pronikající, neposkvrněný, jasný, nepodléhající utrpení, milující dobro, bystrý, nezkrotitelný, konající dobro, milující lidi, stály, neklamný, bezstarostný, všemohoucí, na vše dozírající, pronikající všechny duchy myslící, čisté a nejjemnější. Neboť moudrost je pohyblivější než všechen pohyb, svou čistotou všechno proniká a prostupuje. Ona je výdech Boží moci, čirý výron slávy Všemohoucího, poněvadž nic poskvrněného se do ní nedostane, neboť je odlesk věčného světla, neposkvrněné zrcadlo Boží činnosti a obraz jeho dobroty. Ač je jedna, všechno zmůže, ač zůstává v sobě, všechno obnovuje a tvoří tak Boží přátele a proroky.“(Mdr 7,21s). „Je rozeseta v celém tvorstvu, je přítomností Boží paměti, která především uchovává svět v jeho záměru, a navíc jej stále více přivádí k jasnému projevení této vnitřní skutečnosti světa. Nebeská podstata, skrytá pod zdáním nižšího světa, byla zářivým duchem znovuzrozeného lidstva, Anděl uchovávající zemi, budoucí a definitivní zjevení Boha“, říká V. Solovjov. Boží moudrost je proto základem živého, nikoli abstraktního myšlení. Přísluší Bohu. Je principem personifikace. Myšlení moudrosti uvažuje ve vztahu mezi tvorstvem a Stvořitelem. Moudrost je tedy soustředěna v Kristu, v Matce Boží a v Církvi. Dnešní mentalita, která se zakládá na abstraktních principech, vytvořila vědu a poznání, jež neberou ohled na pravý život. Proto je nesmírně důležité vést k poznání, že ideje se noří do Božích idejí a díky tomu jsou živé. Totéž platí i o našich představách. Jde tedy o moudrý způsob uvažování: Moudrost spojuje poznání a život. Poznání se překládá do takového životního stylu, aby život trvale věčně. 58