Zlín
Zárí ˇ
Úvodník Dva roky prázdnin Dětem tento týden začala škola. Většina z nich by nejraději zůstala doma a vyhnula se povinnostem, které je opět v novém školním roce čekají. Já jsem to měl podobně. Začátek školy bych klidně posunul. Jako v mém oblíbeném seriálu Dva roky prázdnin. Byl pro mě synonymem dobrodružství, osamostatňování a nových výzev, které život nečekaně přináší. Nebo alespoň delších, nekončících prázdnin. (Zatím jsem neměl možnost být mořeplavcem, i když během naší dovolené v Chorvatsku jsme mohli absolvovat alespoň jednodenní výlet na lodi a tam jsem si některé myšlenky a touhy z mládí připomněl…) Školní rok je takovým novým pomyslným začátkem nové éry. Pro děti, mládež a učitelský sbor možná významnější, než přelom občanského roku. Nemusíme být nutně uvěznění na nějaké plachetnici a testovat svoje schopnosti přežití. Stačí, když si uvědomíme, že život se podobá lodi. Je velmi křehký a vratký. Navzdory tomu, že si ho plánujeme, že se na něho připravujeme, některé skutečnosti nás překvapí více, než bychom chtěli. Někdy dokážeme nasednout na vlnu příležitostí. Jindy se přes nás vlna těžkostí přelije, a my se dusíme a lapáme po dechu. Bez Božího zásahu by to stejně tak dopadlo i s Izraelským národem při přechodu Rudého moře. Neměli by šanci. Bůh však měl jejich cestu pevně ve svých rukou, i když příležitostí k reptání měli Izraelci dost. Pokud bychom měli vkročit do nového školního roku s tím, že si s námi osud zahrává, jak sám chce, byl bych k budoucnosti velmi skeptický. Ani dva roky prázdnin by nemohly vyvážit nabídku Boží přítomnosti v mém životě. On je naší jistotou a nadějí. Sám Hospodin slibuje, že bdí nad kroky každého z nás. Ať už vlny života zvládáme či s nimi bolestně bojujeme. Písmo zaslibuje: Bůh je naše záštita (pomoc, ochrana, opora, podpora, záruka). Exodus 15,2 „Hospodin je má záštita a píseň, stal se mou spásou. On je můj Bůh, a já ho velebím, Bůh mého otce, a já ho vyvyšuji.“ Přeji Vám, abyste se radovali z těch správných jistot ve vašem životě. „Náboženství dává člověku jistoty na základě jeho skutků. Kdežto vztah k Bohu naše jistoty narušuje…“ Jistotou je pouze Hospodin. Martin Žůrek
2
Dobrodružství závislosti na Duchu svatém je každodenní V historii našeho sboru je charakteristickým rysem skutečnost, že naše sborové společenství „ opustilo“ více žen, mužů a dětí, než máme v současnosti členů, přátel a dětí. Mířili za prací – dříve např. na Ostravsko, do dolů. Nebo také do Prahy a okolí. Ale také mnozí zamířili do řad kazatelských. I těch nebylo málo. A v této skupině se nalézá i ten, se kterým je dnes veden náš rozhovor. Nadpis rozhovoru je součástí jedné z jeho odpovědí, a to k tématu jeho současného pracovního zařazení. Pro zlínské pamětníky je Honza Fürst osobou známou, i když od jeho odchodu ze Zlína uplynulo více jak třicet let. Pro ostatní je známé především jeho příjmení. Honza je synem manželů Fürstových. A protože není na škodu dozvědět se o něm trochu víc, vznikl tento náš rozhovor. Domluvili jsme se na něm při příležitosti jeho návštěvy na počátku prázdnin ve Zlíně, když měl u nás kázání. Jsem rád, že se to celé naše zpovídání podařilo a vy máte spolu se mnou možnost nakouknout do světa a života muže, který své mládí prožil v našem zlínském společenství. Určitě v něm ten čas zanechal nějaké stopy. Ve Zlíně bychom se s tebou seznamovat ani nemuseli, protože jsi kus svého mládí prožil zde mezi námi. Jenže čas je ne-
úprosný, zapomínáme, nebo se i mění doba a lidé mezi námi. Takže nezbývá než se zeptat na úvod na to, odkud, z jaké rodiny a prostředí pocházíš? Narodil jsem se na úrodné Hané ve městě Vyškov na Moravě, a to v zimě roku 1961, mamince Jiřince a tatínkovi Vlastimilovi Fürstovým. Maminka byla zřejmě „profesionálně“ na mateřské, protože během 11,5 roku porodila 5 dětí. Z nich moje maličkost byla čtvrtá v pořadí, po prvorozeném Pavlovi, následně Jiřím, Vlastimilovi jun. a před rodinnou princeznou Ivankou. Tatínka jsem od malička viděl velmi málo, protože jako kazatel CASD pracoval mimo domov, tak jsme se s ním setkávali ve čtvrtek večer, když se vracel domů, aby v pátek dopoledne odjel za svojí službou na Olomoucko. Ve skutečnosti jsem jej mohl začít vnímat jako tátu až v Gottwaldově, kam jsme se, tuším, 3. 12. 1969 přestěhovali, poprvé do bytu v majetku církve. Tzn., že maminka je tou ženou statečnou, která zajišťovala celý chod rodiny. Jaké nejranější vzpomínky na Zlín máš, na koho třeba konkrétně a třeba i na jakou vzpomínku, příběh, prožitek tady u nás nikdy nezapomeneš? Úplně první vzpomínka je na Papinův hr3
nec v rukách sestry Lakomé, která nás ve Zlíně přivítala vynikajícím teplým hovězím segedínským gulášem. Na to se nedá zapomenout :) Velmi zajímavé bylo, když nám pan Jeslík, (od hodinářské práce shrbený jako pan Spejbl), dovolil nakouknout do jeho dílničky u okna, nasadil mi lupu a ukázal kolečka hodinek. To byl pro mě borec. Moc rád vzpomínám, jak jsem od těch svých zhruba 9 let mohl vyrůstat v příjemném stínu Milušky Fiuráškové. Nejdřív si mě vedle sebe do altu postavila ve sborovém zpěvu, vedeném nezapomenutelným Milošem Bijokem, a posléze nás nádherně provázela biblickou zprávou o Pánu Bohu v dětské sobotní škole. Super bylo s br. Pernicou a Petrem Gibiecem v mládeži, vedle Ládi Samiece u varhan nebo při poslouchání válečných vyprávění obra, veterána wehrmachtu br. Samiece. Ale stejně nezapomenutelné jsou i jiné, docela malé či velké postavičky, např. ses. Smolkové, (v jejíž garsonce jsem se v určité době učil každou sobotu otevírat Bibli s jejími sousedy – Boží škola pro kazatele), dámy ses. Šedivé, pumpařky ses. Procházkové. Vzpomínám na mého soupeře v rychlostním hledání v Bibli br. Rosťu Pimka, na hlášku br. Kekrta: „Z neúčasti na učitelském shromáždění omlouvá pouze nemoc, smrt a kriminál….)“. Vzpomenout by se daly první lásky apod. Vzpomínáš na to, o čem jsi v dětství a dospívání přemýšlel, že budeš v dospělosti dělat? To bylo jasné. Když mě (měl jsem asi 4 roky) jednou vzal tatínek malovat k babičce do Lhoty a dovolil mi jeho velkou štětkou s barvou jezdit po zdi, chtěl jsem být malířem jako táta. 4
Když jsem viděl ty chlapy, co za oranžovým „kuka“ vozem kouleli popelnice, chtěl jsem být popelářem a když mě tatínek ve Zlíně začal brát na pastorační návštěvy a vyučovací hodiny, chtěl jsem být kazatelem. Jak moc se nakonec představy shodují s realitou současného povolání? A realita? Díky ses. Helence Škrlové jsem se dostával o prázdninách na brigádu do Technických služeb města Gottwaldova jako popelář. I přes ne moc příkladné známky na základní a střední škole jsem od cca 17 let kázal jako laický kazatel a v červnu r. 1989 jsem byl povolán do kazatelského povolání a poslání v CASD. A ať chci nebo nechci, čas od času moje milovaná manželka nazná, že je třeba nějakou místnost už zase vymalovat a tak po mnohém odkládání maluji. Všechna tři přání se mi splnila– může být někdo šťastnější? :) Z výše uvedených odpovědí je jasné, že pocházíš z ryze křesťanského – adventistického prostředí. Ale to automaticky neznamená křesťanskou víru. Jak to bylo u tebe s tou proměnou dítěte křesťanů v muže křesťana? Už od asi čtyř, pěti let mě maminka brala na návštěvy k lidem v našem činžáku, kde jsem třeba zpíval dětské a sborové písničky. (Nechápu, jak to, že tehdy jsem si texty pamatoval a dnes potřebuji zpěvník :) !!!). Když jsem byl s dědečkem ve vojenském prostoru Kozí Horka, zpíval jsem „babkám“ sbírajícím otýpky roští novou písničku, kterou jsem se ve sboru naučil: „Pane můj, ty jsi zaslíbil…“, a tety pak
přicházely sbírat na stejné místo několik dnů… Když jsem s Petrem Hruškou, o rok mladším evangelíkem, seděl na schodech půldomku na Revoluční 2120 s Kralickou Biblí se zeleným zipem a vysvětloval mu sobotu, nebo tehdy, když mě tatínek bral na vyučovací hodiny, vnímal jsem, že moje víra je spojená se službou a svědectvím. Velmi silným vnitřním zápasem jsem procházel v 15 a 16 letech, když jsem mohl hrát za TJ Gottwaldov basketbal, ale musel bych hrát v sobotu. Rodiče mi, tehdy již 3 roky členu církve, basket nezakázali, ale vedli mě k odpovědnosti za své rozhodnutí. A tak jsem nehrál. Možná to tehdy byl spíš strach než láska k P. Bohu, ale i to je proces, kudy se může v určité fázi života vyvíjet víra. Nezanedbatelným vlivem pro vývoj mé víry byla určitě možnost být od asi 15 let učitelem sobotní školy, (příprava s Biblí pro mě byla a je nenahraditelným prožitkem víry), a od 17 let laickým kazatelem. Díky všem za příležitost, trpělivost a vaše povzbuzování. Snad nejsilnějším vlivem v Gottwaldově byla situace, ve které jsem si musel položit otázku: „Město má snad 63 000 obyvatel a to bude spaseno pouze těch 125 členů našeho sboru? Pane, to přece není možné? A co ti ostatní?“ Nato jsem s bratrem Vlastíkem začal na pozvání docházet jednou týdně na setkání katolické mládeže ke studiu Starého zákona Písem svatých. Tehdy jsem poprvé vnímal, že jako ASD máme výjimečné postavení v nesení věroučných důrazů, které nám Duch svatý předal, ale nemáme výlučnost zachráněných. Léta běží nám všem. Jak dlouho je to,
co jsi opustil Zlín a domov u rodičů? Ze Zlína jsme se s manželkou Marcelkou stěhovali v říjnu 1982, asi 2 měsíce po svatbě, do obce Spytihněv a sboru Napajedla, kde jsme byli také mile přijati. Jak se ubíraly tvé cesty poté, co jsi opustil Zlín? Ze Spytihněvi a sboru Napajedla (kde se nám narodil prvorozený syn Honzík) jsme se po mém dokončení vysoké školy stěhovali za prací na Třebíčsko. Zde se nám narodila Verunka a po třech letech Filípek. Po pěti letech v továrně a na vojně jsem požádal o přijetí do kazatelské služby. Mému opakovanému bombardování Moravsko‑slezského sdružení bylo nakonec vyhověno. S tím přišla další stěhování do sborů: - Jablunkov‑Návsí a Bystřice nad Olší (zde se nám narodilo jediné kazatelské dítě - Lucinka, - po třech letech do sboru Znojmo (dva roky také sbor Moravské Budějovice), - po sedmi letech do sborů Ostrava ‑Mariánské Hory, Ostrava‑Město a skupiny Hrabyně, - po osmi letech pak následovaly sbory Karviná, Dětmarovice a Orlová, ale po vstupu do pracovního poměru ve Vězeňské službě ČR jsem nejprve opustil sbor Orlová a po pěti letech i Dětmarovice. A v Karviné začínáme devátý rok služby. Cestou nás opustily přes manželství doposud tři ze čtyř dětí. Moje manželka zůstává v azylovém domě a já zatím ve vězení :) - pracovně!!! To, že jsi synem z kazatelské rodiny, neznamená, že půjdeš v otcových šlépějích. Ale stalo se. Jak to bylo u tebe? Co tě vedlo k tomuto zaměření? Určitě to byl tatínkův příklad. Když jsem 5
po vysoké škole pracoval v továrně jako technolog, jednoznačně jsem se cítil být touto prací nenaplněný. Všechny vzniklé problémy jsem řešil s lidmi z provozu, ne v laboratoři či poloprovoze. A když se kolo dějin přes „Perestrojku“ nahnulo k větší volnosti, následoval jsem příklad svého bratra Vlastíka, ale na rozdíl od něj, (on byl svým kazatelem skutečně doporučen a vedením povolán), se já do služby svým způsobem vnutil :) Jak dlouho již jsi v kazatelské službě? Kde všude jsi dosud byl a jaké vzpomínky si z těch dosavadních míst neseš do svého současného života? V kazatelském povolání se kazatelské službě učím dvacátý sedmý rok, službě ve vězení se začnu učit sedmnáctý rok a kaplanské službě se snažím přijít na kloub devátým rokem. Sbory jsem již zmínil. Vzpomínky? Snad v každém sboru máme přátele nebo přátelsky naladěné lidi. Určitě jsme všude spojeni s těmi, kterým jsme z Boží vůle a milosti mohli pomáhat na cestě k Pánu Ježíši Kristu a do církve. A na to, co bylo smutné, nestojí za to vzpomínat :) Stačí, když se poučím/e. V současné době jsi kazatelem ale také vězeňským duchovním – kaplanem. Jak ses k této službě dostal? Co tě vedlo k této službě? V časopisu Advent byl možná uvedený můj článek: „Od televize do vězení“, v němž jsem popsal, jak do mě Pán Bůh zasel touhu pracovat s lidmi na okraji společnosti a jak, přes bezdomovce z řad bývalých vězňů, mě přivedl k touze sloužit přímo ve vězení. První, kdo mě k práci ve vězení pozval, byla farářka Českobratrské 6
církve evangelické ve Znojmě. To se ještě nezdařilo, a po přestěhování do Ostravy mi br. Ing. Jaroslav Marušák při instalaci do sboru, tedy v okamžiku našeho prvního setkání v předsálí modlitebny oznámil, že s nimi budu chodit do vězení. Tak, takhle jednoduché to bylo. Později jsem zatoužil být nejen dobrovolníkem a členem Vězeňské duchovenské péče. Svoji touhu jsem řekl Pánu Bohu a kompetentním lidem, (manželce, dětem, Renatce Balcarové‑VDP, Bohdanu Pivoňkovi‑VDS), a od roku 2007 sloužím tři dny v týdnu coby kaplan ve věznici Karviná. Co tě na této službě baví, fascinuje? Co ti to dává do tvého života, či dokonce do tvé práce kazatele sboru? V této práci jsem plně závislý na Duchu svatém, protože nemohu pořádně a pravdivě znát příběhy lidí, kterým se chci věnovat. A už vůbec nevím, co právě potřebují. Ale to nevadí, Duch svatý to ví. Dobrodružství závislosti na Duchu svatém je každodenní. Denně mohu sledovat, jak on pracuje a dnes se mu už snažím Jeho práci nekazit a moc nezavazet, spíš být Jeho vědomým nástrojem. Můj sbor je pro mě modlitební oporou a z mojí strany občas dostávají informace o některých zkušenostech apod. Lidé se asi ptají: Má to smysl pracovat s vězni, mezi vězni? Co bys jim odpověděl? O čem vlastně práce mezi vězni je? V okamžiku, kdy se do vězení dostane někdo z vašich blízkých, podobné otázky vymizí. Naopak se lidé ptají, kdo jim pomůže??? A pokud nechceme, aby se jim věnovali členové jiných náboženství či církví, má cenu tam být. A pokud budeme pracovat s člověkem,
který vám něco provedl a on se díky Boží milosti pod jeho vlivem změní, nebude se vám dýchat lépe a bezpečněji? :) Máš určitě zkušenosti a příběhy zpoza mříží. Jaký je pro Tebe ten „nejsilnější“ zážitek, který zůstává hluboko v paměti? Vidíš v něm Boží přiznání? Těžko vybrat jednu zkušenost – o zážitku nerad hovořím. Uvedu například modlitbu, při které Pán Ježíš Kristus osvobodil z démonického sevření muže, který byl v jejich moci. Ten jeho pohled, pokoj a klid v jeho tváři se těžko zapomíná… A co Tvoje soukromí. Takže, co tvá rodina – manželka, děti, další potomci? Něco jsem už uvedl výše, ale snad zmíním jedno takové rodinné „postižení“, úchylku. Podívejte se, jako co pracujeme (kromě mě): - Manželka – pracuje s klienty v azylovém domě, vede kroužky sobotní školy, je laickou kazatelkou a spolu přednášíme několik (většinou rodinných) seminářů. - Syn Honzík – je výjimkou - pracuje jako
konstruktér, ale vedle toho učí v sobotní škole a je laický kazatel (máme od něj první vnučku Christinu Annu). - Dcera Verunka – před mateřskou vedla azylový dům pro ženy a maminky s dětmi, kromě aktivit v jejich rodícím se sboru. (Momentálně od ní čekáme ke Kryštofovi druhého kluka vnuka) :) - Syn Filip – po zakládání komunity pro alkoholově závislé převzal od Verunky, coby psycholog, vedení azylového domu, učí sobotní školu, vede mládež a od devíti let je laickým kazatelem. - Dcera Lucinka – pracuje s psychicky postiženými lidmi a ve sboru začala vedle maminky vést skupinu sobotní školy. - Osobně sloužím také jako dobrovolný kaplan v azylovém domě pro muže. - Suma: všichni, kromě Honzíka, pracují v sociálních službách a všichni v jedné křesťanské organizaci: Slezská diakonie. To je asi charakteristický rys naší rodiny. Má kazatel a vězeňský kaplan vůbec své volno? Jak ho trávíš, co máš za oblíbené volnočasové aktivity? 7
Kazatel a volno? Pokud jsem se díval na vlastního tatínka, tak ty pojmy se k sobě nehodí… Na jaře r. 1990 jsem byl, coby čerstvý kazatel spolu s jinými, instruován zaměstnancem z vedení MSS, že pro kazatele je nemorální pracovat méně jak 1 – 12 hodin denně. V době kazatelské služby jsme s manželkou vytvořili či zpracovali několik seminářů, kterými jsme sloužili tam, kam nás pozvali. Tehdy jsem byl dotazován svým nadřízeným, kdy jsem uvedené materiály vytvořil? Když jsem řekl, že ve svém volném čase, šéf se zeptal: A kazatel má nějaký volný čas? Takže tímto jsem trvale deformován a není to dobře. Díky Bohu za moji manželku, která mi několikrát v životě služby naznačila, že se nevěnuji rodině, což znamená, že se v Božím království setkám s lidmi, kterým se věnuji, ale svoje děti tam asi neuvidím. Takže se dál učím, věnovat se rodině. Jinak mám rád sport a to pasivně i aktivně (volejbal, fotbal, ping‑pong, florbal, basketbal, chůze, běh – dnes už spíš dědečkův klus :) Rád se podívám na sport v TV. Jak často a moc se potkáváš se svou rodinou – i přes vaši vzdálenost? Co ti dává do života rodina, rodinné vazby? Málo často. Už 32 let bydlíme daleko od Zlína, a protože chci slyšet maminčin a tatínkův hlas, tak si téměř každý den telefonujeme. V současnosti církev prožívá dobu konce. Jak ty osobně vidíš naši církev v současné době a jak lidi v ní, vzhledem k tomu, jaké poslání máme nést? Jsem rád, že se mohu na církev dívat pohledem církevního Otce Augustina jako na církev viditelnou a církev neviditelnou. 8
Ta neviditelná, neinstitualizovaná církev je nádherná. Ta viditelná je jen tak dobrá či zlá, jak lidé, co ji tvoří, vnímají Boží lásku, hlas a vůli. A protože je církev složená z lidí jako já, tak si nedělám velké iluze :) Vážím si CASD. Jsem rád, že se stále posunuje v poznávání Boží vůle a nesení evangelia do celého světa. To, že se čas od času objeví lidé či skupiny, které se snaží církev zakonzervovat ve stavu dle jejich pohledu, to je přirozené, i když ne právě šťastné. Ale je to i můj zápas. Také někdy poměřuji lidi podle sebe. Ale to si ostatně můžete přečíst v mých článcích v časopisu Advent. Celou církev se učím vidět jako nevěstu ze Zjevení 21. kapitoly. Co vidíš za pozitiva církve a co za negativa? Pozitiva? Něco jsem již zmínil výš. Třeba možnost vyjádřit se svobodně ke každé věci. Negativa? Že jsou lidé, kteří v tom chtějí bránit, ale i to je v naší hříchem postižené společnosti lidí, žel, přirozené. Budoucnost je to, co by člověk rád. Jak vidíš svou budoucnost, budoucnost rodiny, církve, sborů? S NADSÁZKOU: „Jaký si to uděláš, takový to máš!“ Díky Pánu Bohu se můžeme učit mu důvěřovat, že bude líp… I když mezi tím může být i hůř. Ale, „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš Slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ (Jan 6,68.-69;) Díky za rozhovor – Petr Matula
Drahocenná kniha Máme drahocennou knihu – Bibli. Zamýšleli jste se už někdy nad tím, jaký je to zázrak, že Bible byla tolik pronásledována a vždycky přežila? Od doby, kdy Bible existuje, se stále znovu vynořuje otázka: „Co je na ní tak zvláštního, že lidé všech dob jsou ochotní pro ni nasadit život a přitom druzí proti ní do krve bojují? Nemůže to být jen tak obyčejná kniha. Je přeložena do 334 jazyků, a některé její části dokonce až do 2240 jazyků a nářečí. Vznikala v průběhu 1600 let a přesto dodnes neztratila nic na své aktuálnosti. Je prostě zázrakem. Předčí všechny ostatní knihy, je to prostě zázrak literatury tím, jak vznikla, svou jednotností, pravostí i svou autoritou. Římský císař Dioklecián se roku 303 dal do nejlítějšího boje proti jakékoli křesťanské knize. Takový boj svět nezažil. Téměř každý rukopis byl zničen, mnoho křesťanů přišlo o život a nad zničenými knihami nechal císař postavit vítězný oblouk s nápisem: „Extinto nomine Christianorum – Jméno křesťanů budiž vyhlazeno“! A přece se Bible znovu objevila – když císař Konstantin na prvním všeobecném koncilu vyzvedl Bibli jako „bezchybnou soudkyni pravdy“. Potom přišlo středověké pronásledování, kdy církev Bibli lidem nejen upírala, ale po tisících ji pálila. Dalším prudkým výpadem proti Bibli se vyznačovalo 17. a 18. století. Nejrozhořčenější nepřátelé byli kupodivu muži, kteří proklamovali svobodu myšlení. Bolingbroke, Hume a Voltaire si byli vymýcením Bible tak jisti, že poslední z nich tvrdil, že sto let po něm Bible nebude existovat, že to bude jen starodávná kuriozita. A Bible přesto dnes ještě existuje a je
silnější než dřív! Přečkala všechny bouře a pronásledování a žije dál! Proč? Protože to není lidské dílo, ale Boží! Všechny jiné knihy pocházejí od lidí, ze země. Bible je z nebe. Nejen že v sobě obsahuje Boží slovo, ona sama je Božím slovem! Je to Boží prostředek prodchnutý Božím duchem jako ohněm. Žádná jiná kniha nemá tak závazné požadavky nebo nepředpokládá tolik lidskou poslušnost. Bible oslovuje naše nejniternější svědomí, a to s Boží autoritou. Nedívejme se na ni jen jako na nějakou dobrou nebo dokonce nějakou lepší knihu, ale utvořme pro ni ve svém srdci domov, ve víře, že to není lidské slovo, ale Boží pravda, Boží slovo: svou nekonečnou bohatostí, svým původem, byť napsaná lidmi, plná životodárné moci, osobní v tom, jak s námi mluví a jak ji můžeme používat. Avšak ten největší v této knize je Ježíš Kristus – to on ji naplňuje, je jejím středem, největším tématem. A dokud lidé žijí na této zemi, mluví tato kniha o této nejvyšší osobnosti, po níž v hloubi duše touží celý svět – po Kristu, základním sloupu všech proroctví, po Kristu, který se zjevuje a vysvobozuje, který vstal z mrtvých, vládne jako Pán a jednou přijde zpět. Dokud lidé chodí po této zemi, bude tato kniha přitahovat lidská srdce jako magnet, budou existovat lidé, kteří stojí na její straně, kteří pro ni žijí a umírají. převzato – upravila a vybrala E. Macháčková
9
Sobota na Borčí Pamatujete na loňské prázdniny a poslední prázdninovou sobotu? Říkáte si: „No to už je loni, a co že to bylo“? Pro pamětníky netřeba připomínat, pro zapomnětlivce a nezúčastněné – no přece sobota prožitá v přírodě na zahradě na Kudlově. A protože se to loni líbilo a mělo to své kouzlo, bylo vybráno další takové setkání – sobota v přírodě. Místo, kam se letos ubíraly naše kroky – nebo spíše kola plechových miláčků, bylo trošku vzdálenější zlínským luhům a hájům. Byla nabídnuta možnost strávit sobotu v Ratiboři, na chalupě a zahradě u Jarka Škrly. To Borčí v nadpisu je označením místní části, kde se téměř stoletá chaloupka nachází, pravda, dnes je již kultivovanější. Počasí, které bylo v průběhu léta téměř africké – vedro, sucho - se na počátku týdne, v jehož závěru se měla naše akce v přírodě konat, změnilo na tolik očekávané ochlazení a deštivo. Proto možná začaly padat poraženecké řeči, slova o zrušení… Naštěstí tentokrát počasí jen lehce ochladilo a svlažilo naši přírodu a ani meteorologové se nemýlili. Sobota ráno. Obloha téměř slunečná, teplo již od rána. Místo srazu je na parkovišti u benzinové pumpy na Vršavě. Šest shromážděných aut, další se připojí na cestě, či dorazí přímo do místa určení. Cesta i přes několik omezení kvůli opravám na silnicích proběhla hladce a tak jsme se do Ratiboře dopravili na dohodnutý čas – tj. na 10 hodin dopoledne. I míst na zaparkování bylo dostatek, o to se postaral pán domu. Slunečné počasí, dostatek místa na zahra10
dě, to vše mělo vliv na hladký a klidný začátek. Několik písniček na úvod, modlitba a pak sobotní škola - jak dospělých tak i dětí – to bylo náplní první části. Děti se nám na konci této části vrátily značně změněné – pomalované tváře, ruce… Vypadalo to, že se tety učitelky pomátly a splašily se jim barvičky. Dospěláci mezitím přemýšleli nad tématem Ježíšovy misie. A bylo nad čím přemýšlet! Konec této části zakončila osobní zkušenost Ilči Matulové. Po krátkém odpočinku jsme opět písničkami zahájili část, ve které jsme nejen do klobouků vybírali tradiční finanční dary, ale také slyšeli příběh pro děti od tety Silvy Reitererové – o včeličkách. Potom už jsme se zaposlouchali do slov kázání z úst Martina Žůrka. Konec kázání zakončil pád ze židličky Danušky Škrlové, kterou vedro a myšlenky kázání uspaly. Naštěstí pád neměl následky, jako třeba v případě Eutycha, co usnul a spadl z okna. Danuška padala do měkkého a nic se jí nestalo. Takže nebylo třeba pomoci. Polední čas byl vyhrazen pro občerstvení těla. Oběd byl jak z místní pohostinnos-
hranice republiky. Pak jsme téměř všichni vyrazili na nedalekou usedlost, která má svou bohatou historii. A to z doby 2. světové války, kdy místní obyvatelé pomáhali partyzánům a skrývali je.
ti, tak i z toho, co každý přinesl. Jen nás obtěžovaly příbuzné včeliček z dětského příběhu – vosy. A to tak, že několik z nás dostalo bolestivý a opuchající zásah. V případě Pavči Miklicové dokonce na místě, kdy bylo podezření ne na vosu ale botox. Abych vysvětlil – nateklý ret budil spíše dojem, že se Pavča zkrášlovala u plastických chirurgů. Ale žel ta vosa byla pravda. Mezitím probíhalo volné relaxování, dětské pobíhání kolem nás, pojídání, popíjení… Než jsme se nadáli, byl tu čas na odpolední volné povídání, zpívání či poslech hlavního hudebního hosta v osobě Franty Tomance – téměř domácího písničkáře a donedávna i Zlíňáka. Již dopoledne nám se svou kytarou zapěl něco ze svého bohatého repertoáru. A i odpoledne nás potěšil, naladil… To volné povídání mělo svou náplň. Rozhovor Skřivánkových s domácími – Jarkem Škrlou a Evou Jelínkovou. Otázky se točily kolem nich a jejich života. Protože jsou to veselé kopy, hodně jsme se nasmáli. Ještě pak jsme vyslechli něco ze zážitků z dovolené od Žůrkových a Matulových, kteří letos vyrazili za
A moc nechybělo, aby se i tady nevraždilo a nezapalovalo – stejně jako na Ploštině a jiných místech. No, to bychom asi naši sobotu tady neprožili – nebylo by kde. Zvědavci si prohlédli i místní minimuzeum s vojenskou tématikou. No a pak se zapálil ohýnek, vytáhly se pochutiny, především živočišného původu a opékalo se. Mezitím se opět vyprávělo, bylo veselo… A asi to tak i skončilo. Jak a kdy se odjíždělo, nevím. To už jsem byl na cestě odsud. Věřím, že se odjíždělo nelehko, zdlouhavě a nerado. Ale vše končí, tak i tento požehnaný sobotní den v přírodě. Myslím, že se tam všem líbilo a mělo to cenu se na Borčí setkat a potěšit. Věřím, že opět někde v přírodě prožijeme společnou sobotu. Report z Borčí sepsal P. Matula
11
Vězni svědomí - svoboda v nesvobodě Před prázdninami jsem představil nový seriál, který mapuje osudy, životy a zkušenosti těch, kteří nadřadili své svědomí a víru nad osobní svobodu. Dnes zahajuji prvními dvěma. Oba shodou okolností mají vazbu na Zlín. Prvním je náš milý bratr Adolf Šlosárek, a i když jej známe, díky tomuto zpovídání jsme se něco z doby, kdy byl „nesvobodný“, dozvěděli. Druhým je rodák z nedalekého Damašku a rodný bratr našeho Pavla Smílka – Emil. I když mnozí jej neznají, i jeho krátká zpověď vypovídá něco o době, svědomí a víře tehdy mladého muže.
Adolf Šlosárek Narozen : 17. 6. 1922 Sbor CASD : Zlín Obvinění : kazatelská práce v době, kdy byla církev státem zakázána Trest : 3 roky nepodmíněně Věznice Plzeň – Bory 12
Jak probíhal tvůj duchovní život při věznění? Po celou dobu věznění jsem se modlil. Když mě přivezli, celou noc mě vyšetřovali a až v 5 hodin mě přivedli na celu. A když mě tam přivedli tak byla ještě uzávěrka (doba klidu), tak bachař říká, ať mě nechají spát, i když bude budíček, že mohu spát i dopoledne. Jenže já už neusnul a přemýšlel jsem. Ale první co jsem udělal, když za mnou zavřeli dveře, tak jsem poklekl a prosil Boha o pomoc. Bohu jsem se plně odevzdal. Když jsem byl ve výkonu trestu, tak jsem se modlil každý den ráno, a i přes den, pokud to šlo, prosil Boha za manželku, obě své děti, které už jsme tehdy měli. Také jsem děkoval Bohu za to, že jsem nemusel na Sibiř, jak mi vyhrožovali a strašili mě. A také jsem si sám pro sebe zpíval písničky ze zpěvníku, tak jak jsem si je pamatoval. A ty jsem neustále opakoval. I biblické verše jsem si opakoval. To bylo náplní mých chvil přes den. Zažil jsi nějakou zkušenost, ze které bylo jasné, že byla od Boha? Tak především, když jsem se modlil za určité věci a ono se to naplnilo. Tak to jsem věděl, že je to od Boha. Než jsem měl soud, tak mně vyhrožovali, že mně hrozí trest 15 -25 let věznění. A já se modlil za tu věc. A měl jsem sen, že dostanu 3 roky. Když jsem pak u soudu v Plzni dostal 1,5 roku tak jsem se odvolal proti výši trestu. V Praze u vyššího soudu mně pak dali 3 roky nepodmíněně. To bylo po roce mého věznění, a protože za půl roku byla amnestie, tak já nakonec byl vězněn jen ten 1,5 roku. A kazatel, který byl tehdy u toho soudu, pak říkal mé manželce, ať nepočítá, že budu brzo doma, že mně
Pán ukázal, že budu odsouzen na 3 roky. A já tehdy věděl, že to byl sen od Boha. A takových snů od Boha jsem měl několik a pak se naplnily. Změnil se tvůj vztah k Pánu Bohu, upevnil? Když jsem se pak vracel domů, tehdy jsem bydlel v Plzni, tak mě na Pankráci čekala jedna sestra, kterou tam posla bratr Šustek, tak už jen to, jak jsem z té věznice vyšel, bylo zvláštní. Děkoval jsem Bohu. Pak jsem šel k bratru Šustkovi a byl tam i bratr Kutý, který měl pro mě pár slov, než jsem šel na vlak do Plzně. A tam jsme Pánu Bohu děkovali, že i v té věznici jsem mohl vydávat svědectví. A ještě dodnes mi jeden mladý člověk, který byl se mnou na cele, píše. Jsem rád, že jsem mohl být v Plzni, když tam slavili 90 let sboru. Dnes mám 93 let a děkuji Pánu Bohu, že jsem mu mohl sloužit a být mu užitečný, a že mě předivně vedl. A dodnes prosím o to, pokud mu ještě mohu být užitečný, aby mě zachoval.
Emil Smílek Narozen : 3. 2. 1937 Sbor CASD : Ostrava- Radvanice Obvinění : § 289 – Vyhýbání se vojenské službě Trest : 15 měsíců nepodmíněně Vazba dvakrát – Pardubice – návrat k útvaru Liptovský Mikuláš Jesenice u B. Bystrice – pracovní lágr Jak probíhal tvůj duchovní život při věznění? Více méně ve vzpomínkách, já tam byl sám. Byl tam jeden jehovista a ten mi dal evangelium Janovo a z toho jsem si hodně četl. Ale jinak vzpomínky z domu. Zažil jsi nějakou zkušenost, ze které bylo jasné, že byla od Boha? Co si vzpomínám, tak když jsem byl v Liptovském Mikuláši, a než jsem šel k tomu prokurátorovi, tak jsem dostal to kasárenské, jak se tomu říkalo. A jednou v sobotu dostal strážný rozkaz, aby odvedl vězně někam do práce, někde něco dělat. A já samozřejmě odmítl, vysvětlil jsem mu, proč nemůžu. Jenže to už byl voják prvního ročníku a byl odněkud z východního Slovenska a na mě působil takovým nervním způsobem, takový byl roztěkaný. A když jsem se na něho díval, tak on nevěděl, co má dělat. Tak on na mě: „Nepůjdeš“? „Ne, já nemůžu,“, říkám mu. A on natáhl samopal a říká: „ Já tě tady normálně zastřelím“. Já měl takový klid, že kdyby mě fakt zastřelil, já bych to přijal bez nějakých stresů. Já mu pak domlouval: „ Ty z toho nebudeš mít žádný postih, to je moje věc, já to odmítnul, já budu mít z toho nepříjemnosti, budu mít z toho po13
stih“. No, pak se tedy uklidnil a jak to bylo dál, už si nepamatuji. Brzo jsem pak byl předveden před toho prokurátora. Změnil se tvůj vztah k Pánu Bohu, upevnil? Nikdy jsem toho rozhodnutí nelitoval, tak
jak jsem to udělal. To, že se mi ta víra tak nějak upevnila, je důležité. Každé takové těžkosti a protivenství přináší pro věřícího člověka zocelení a to by měl být i účel takových zkoušek. seriál připravuje P. Matula
Telefonuješ, telefonujeme…? Telefonuješ, telefonujeme…? To je ale naivní otázka a ještě k tomu v dnešní přemodernizované době. Dokonce děti ve škole prožívají ústrky, pokud ještě nemají nějaký mobil. Druhá věc je, že není mobil jako mobil. I tam je možné pozorovat rozdíl. Někdo si zakládá na značce, jiný na barvě, další na tvaru, tloušťce a jiných formách. To zásadní je, že ho používáme tam, kde nás dělí vzdálenost nebo nějaké okolnosti a hlavně potřeba komunikovat. Používáte mobilní linku k Bohu? Vlastně jsem se chtěl zeptat, modlíte se? Modlitba je prostředek, který má překlenout okolnost, která nám brání v hovoru „tváří v tvář“. I to je jakýsi druh přenosu, zvláštností této „přenosové sítě nebo frekvence“ je, že nemá žádnou bariéru, která by ji zastavila či pohltila. Modlitba má úzkou spojitost s uctíváním – úctou. Úcta se projevuje vděčností, respektem, nasloucháním, a řadou dalších aspektů, které ukazují, jaký je vztah mezi dvěma účastníky rozhovoru. V dějinách v otázce uctívání Boha se ukazuje, jak často lidé lpí na formě, která je jen prostředkem. Forma je pozemská možnost něco vyjádřit a může se měnit podle doby a okolnosti ve které právě „telefonujeme“. Ustrnout na formě znamená uctívat formu více než Boha a tím pádem – minout cíl. Modlitba je dialog 14
s Bohem – člověk a Bůh spolu komunikují. Někdy se může stát, že se modlitba stane monologem. Je to jako když vám někdo volá a už vás nepustí ke slovu a ještě vy mu chcete něco říci a on právě – zavěsil. Někdy nám lidem chybí naslouchání, dokonce i mezi dvěma partnery. Jak je to vlastně s tím nasloucháním? Proč máme dvě uši a jen jedna ústa? Nad modlitbou mohou vznikat různé diskuze a otázky. Přirovnal jsem modlitbu k telefonování. Určitým způsobem je to podobné, rozdíl je v tom, že ten druhý na telefonu nepozná, jak se tváříte a zda jsou vaše slova upřímná. Chybí tam ona další složka komunikace – mimoslovní. V rozhovoru s Bohem nelze předstírat – Boha nelze oklamat. V rozhovoru s Bohem rozhodně není potřeba cokoli předstírat. To proto, že Bůh nás velmi dobře zná, je náš Stvořitel. On zná všechny detaily naší tělesné stránky. Není mu neznámá naše duchovní – rozumová a citová oblast. Většina lidí vnímá, že u telefonu má hodnotu možnost spojení a kvalita hovoru. Telefonující lidé neřeší místo, postoj ani design telefonu. Ano jsou lidé, kteří si potrpí na design telefonu. Takové přirovnání nám může pomoci pochopit, proč někdy modlitebníci dávají větší důraz na formu než na samotný
rozhovor. Ani v Bibli nenacházíme přesné předlohy pro formu modlitby. Nejznámější modlitba „Otčenáš“ ukazuje na jádro modlitby nebo vlastně rozhovoru s Bohem. V samotné modlitbě (ani v jiných částech Písma) nenacházíme informaci pro místo vhodné k modlitbě, nenacházíme tam ani, jaký postoj máme zaujmout při modlitbě. Pokud by to bylo závažné, Kristus by určitě na to upozornil dříve, než by představil to, co si máme uvědomit, když „telefonujeme“ s Bohem. Podle toho, jak dáváme někdy důraz na formu, by Ježíš měl říci: musíte se modlit např. v chrámu, musíte přitom klečet, musíte být obráceni na správnou světovou stranu, a podobné důrazy. Ježíš soustředil pozornost svých učedníků na podstatné právě v oné vzorové modlitbě „Otčenáš“.
Pravá uctivost v modlitbě je dána tím nakolik náš duch souzní (nebýt duchem jinde) při modlitbě s Bohem a nakolik jsem pravdivý a pravdomluvný v rozhovoru s Vládcem vesmíru. I modlitba může být zdrojem nedorozumění právě pro zdůrazňování nějaké formy, v tom okamžiku uctíváme formu a poslání modlitby uniká. Nebojme se „telefonovat“ s Bohem. Být sám sebou i při modlitbě. Pokud se začteme do Žalmů, které jsou i modlitbami, můžeme tam vnímat i určitý zápas, touhu a jiné projevy. Nezapomeňme však, že telefon má nejen mikrofon, ale také sluchátko a to je na spojení s Bohem důležitější než mikrofon. převzato z webu www.valklobouky.casd. cz
„Požehnaný návrat“ Naše setkání s Vámi jsem nazval „Požehnaný návrat“. Žít rok v azylu, i když na něho budeme v dobrém vzpomínat, je pro seniory dlouhá doba. Z našeho provizorního stanoviště jsme během této doby na dálku sledovali, jak stavba a přestavba pokračovala. Nic se nezastavilo, ani tok financí z mnoha institucí. Díky všem. Když přišla poslední očekávaná zpráva – přestěhování je povoleno, začalo balení, na které jsme celý rok čekali. Tak tedy my, odrodilci z milosti Boží, jsme mohli opět kormidlo svého návratu nasměrovat do renovovaného našeho „Domova“. Vděčnost patří předně udržovateli našeho života. Dále všem, kteří se věnovali organizačním záležitostem a samozřejmě ošetřujícímu personálu.
Nepřestaneme vzpomínat na požehnaná sobotní dopolední shromáždění. Za to patří rovněž poděkování všem laickým duchovním pracovníkům k nám dojíždějícím. Kdo jste naše provizorní ubytování navštívili, pak jste také zakotvili nejen v krásné oáze přírody, ale i v prostorné, přímo rozběhové vnitřní části našeho ubytování. Pro nás, kteří jsme schopni pohybové aktivity, velice si nyní vážíme možnosti společně být s vámi každou sobotu. Na Klečůvku budeme stále vzpomínat. Podle výpovědi vedle bydlícího správce jsme tam zanechali v tom roce dobrý vliv. Jménem všech spoluklientů na přivítanou s vámi všemi Rudolf Drbohlav. 15
Camporee 2015 – Švýcarsko Estavayer‑le ‑Lac 2.–11. 8.
Camporee je setkání pathfinderů z různých zemí světa ve věku 12 až 16 let. Koná se vždy jednou za čtyři roky a je vždy na jiném místě. Tyto věci převážně platí jen u divizního camporee. Camporee 2015 ve Švýcarsku na téma biblické knihy Jonáš bylo pro Inter‑Evropskou divizi, ale přijely tam i návštěvy z jiných divizí. K obrovské bráně Ninive, naproti největšího švýcarského jezera Lac de Neuchatel, jsme dorazili v pravé poledne v pondělí 3. 8. Cesta autobusem byla příjemná. Už v autobuse jsme si vybrali, s kým budeme sdílet stan. Já jsem spal ve stanu se samotným Jonášem (Mrkosem). Tábor naší unie sousedil s uniemi Itálie, Slovinska, Francie a Velké Británie. V rámci programu se každé dopoledne, kromě soboty, pořádaly 16
různé workshopy, odpoledne se hrály většinou hry. Všechny aktivity byly společné pro všechny země. Poznal jsem tak další kultury a seznámil se s novými lidmi. Večer jsme se scházeli v šapitu (to byl velký cirkusový stan s kapacitou 2500 lidí), kde jsme se učili a blíže seznamovali s příběhem Jonáše. Každý večer jsme začínali písní „Ohromen milostí“, složenou speciálně pro toto camporee. Program pokračoval představením z knihy Jonáš, zpíváním písní, získáváním informací. V úterý jsme si otestovali své schopnosti v pathfinderské hře. Ve středu jsme zase závodili na loďkách z pet lahví, které jsme si sami vyráběli. Ve čtvrtek jsme se ocitli na trhu v Ninive a večer se pořádala mezinárodní večeře. Mohli jsme jíst z jakékoliv unijní kuchyně. Byli zde zástupci těchto zemí: Francie, Singapuru, USA, Bulhar-
Po ukončení camporee jsme v pondělí jeli na dva dny do švýcarských hor v oblasti Eigeru. Švýcarsko je krásná, velmi čistá a upravená země bez náletových porostů. Příští camporee Inter ‑Evropské divize se bude konat za čtyři roky v Česku. Pavel Smílek junior
ska, Švýcarska, Rumunska, Rakouska, Německa, Brazílie, Portugalska, Itálie, Španělska, Belgie, Slovinska, Chorvatska, Británie a naší unie. V pátek odpoledne byly workshopy, v sobotu se hrála Jonášova biblická hra a v neděli jsme si užili vodních aktivit. Celý pobyt jsme měli nádherné, horké počasí a ve volném čase jsme se chodili koupat do jezera.
Babičky jsou chytré Něco pro zasmání… Byla jsem na procházce s vnukem. Zvedl něco ze země a dával si to do pusy. Sebrala jsem mu to a řekla, ať to víckrát nedělá. „Proč?“ zeptal se vnuk. „Protože to bylo na zemi, nevíš, kde to bylo, je to špinavé a pravděpodobně plné bacilů. Bacily často způsobí, že malí chlapci onemocní a necítí se dobře“ odpověděla jsem. Můj malý vnuk se v tom okamžiku na mě podíval s obdivem a prohlásil: „Babi, jak to všechno víš? Ty jsi tak chytrá!“
Rychle mi to zapřemýšlelo a odpověděla jsem: „Všechny babičky takové věci znají. Je to na babičkovském testu. Musí to vědět, jinak se nemohou stát babičkou.“ Šli jsme vedle sebe v tichu několik minut. Vnuk se evidentně zabýval novou informaci, kterou ode mne obdržel. „Aha… už jsem na to přišel! Rozzářil se. Takže když ten test neuděláš, je z tebe dědeček.“ „Přesně tak,“ odpověděla jsem s širokým úsměvem na tváři. převzato, ale dost dobré… 17
Svatební pár Znají se od dětství. Vyrůstali v sousedních sborech – Zlín ( Gottwaldov) a Napajedla. A přesto se museli ocitnout až v Praze, aby se stalo to, co je přivedlo až před svatební oltář. Ano, těm, kteří v sobotu 15. srpna 2015 byli při jejich svatebním obřadu v malém sále evangelického kostela, nemusím vysvětlovat o kom mluvím. Samozřejmě o nevěstě Renatě Wagnerové a ženichovi Pavlu Šenkyříkovi. Svůj život spojili před mnohými svědky a také před samotným Pánem Bohem.
Do jejich společného života jim přejeme vše nejlepší, Boží přiznání a požehnání a také i pokračovatele rodu… Takže od tohoto dne tu máme novou rodinu Šenkyříkových. P. Matula na námět I. Matulové
18
Vzpomínka 98 let bylo dopřáno k pozemskému životu naší milé sestře Božence Navrátilové. Když se skoro před sto lety narodila do zemědělské rodiny v Podolí u Přerova, do doby, kdy vše se muselo doslova „vydřít“ a práce byla denodenním chlebem, nikdo z nás, kdo ji znal, tehdy nežil. Měla těžký a strastiplný život. Po dvou letech manželství přišla o manžela v koncentračním táboře. Další manžel ji byl dán po dalších 16 letech. Poselství tří andělů z knihy Zjevení uvěřila a byla pokřtěna v době, kdy Církev adventistů žila v ilegalitě. Přes všechny těžkosti ve svém životě byla nesmírně obětavá, činorodá, tvůrčí a téměř vždy usměvavá. Také nemoci se jí vyhýbaly.
Když před devíti lety přišla do Zlína, do našeho domova pro seniory spolu se svou rodnou sestrou Drahuškou Danišovou, sedávaly v mé blízkosti. Musím podotknout, že vždy byla usměvavá, ráda si popovídala a byla sluníčkem pro ty okolo sebe. 13. srpna 2015 odešla k dočasnému odpočinku v naději na vzkříšení od Toho, kterému odevzdala svůj život do péče a ochrany. Děkuji Pánu Bohu, že vedl její život zde na Zemi a že svým životem obohatila nejednoho z nás. vzpomínku napsal P. Matula
Sborová oznámení - Koncem září a v říjnu se v naší modlitebně uskuteční přednášky br. Dymáčka pod názvem „Co mám ze života s Bohem, aneb chtěj víc“. Termíny – úterý a pátky (29. 9. , 2., 6., 9., 13., 16. a 20. 10. ) vždy v 18. 30. Prosíme o modlitby za oslovení nových přátel, za Boží moudrost všech, co to budou organizovat a za působení Ducha svatého na lidská srdce. - V pátek 18. 9. se bude konat křest Martina Luptáka a Michala Škrly. Křtít bude J. Šlosárek. - V sobotu 10. 10. proběhne v naší modlitebně okrskové shromáždění.
- V letošním roce budou přednášky modlitebního týdne pro dospělé i pro děti součástí časopisu Advent. Cena bude cca 25 Kč. Kdo chcete tyto materiály, nahlaste se traktátníkovi, aby mohla být udělána hromadná objednávka. - V modlitebně bude k dispozici signalizační zařízení pro obyvatele Efaty, které v případě potřeby přivolá pomoc personálu pečovatelského domu. Bude umístěno v lékárničce v kuchyňce. - V neděli 20. 9. proběhne další ročník akce pro děti Goliášův meč. Pozvánka s podrobnostmi je na nástěnce. tajemnice sboru 19
