HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA Téma č. 3: MIKROEKONOMICKÁ POLITIKA Petr Musil
Mikroekonomická HOPO Politika hospodářské soutěže Strukturální politika Důchodová politika (politika přerozdělovací) Sociální politika
Politika hospodářské soutěže proč politiku hospodářské soutěže vůbec
provádět? mikroekonomické základy → vznik NedoKo. → vznik neefektivností na trzích (alokační a výrobní) neefektivnosti jako důsledek existence monopolní síly bariéry vstupu do odvětví omezují konkurenci
Politika hospodářské soutěže jako nástroj k ochraně konkurence na trzích
Dopady vzniku NedoKo. P Náklady mrtvé váhy
P*
MC
Lernerův index monopolní síly: L = P – MC P
AC
P
P-MC
Výrobní neefektivnost
Q*
D=AR
L ϵ (0;1) L = 0, pak DoKo. L → 0, pak větší monopolní síla
Q
MR
Politika hospodářské soutěže se snaží zabránit koncentraci trhů nebo koncentrované trhy regulovat tak, aby docházelo k co nejmenším neefektivnostem
Teoretické koncepce politiky hospodářské soutěže Klasický liberalismus a svobodná soutěž – hospodářství má svůj přirozený řád, nezávislý na rozhodování mikro.subjektů – jeden subjekt nemůže ovlivnit trh jako celek – pol. hosp. soutěže prakticky zbytečná 2. Ordoliberalismus – uznává svobodné soutěžní prostředí, ale v prostoru, který vymezí stát skrze institucionální strukturu (praktické uplatnění především v Německu po WW2) 3. Nová klasická škola – vychází z klasického liberalismu – stát nemůže mít kvalitativně lepší informace než subjekty na trhu, tudíž nemůže zabezpečit lepší řešení než jaké zajistí tržní rovnováha (viz např. Rothbard) 1.
Teoretické koncepce politiky hospodářské soutěže 4. Chicagská škola – důraz především na
transparentní, jasná, srozumitelná a stabilní pravidla – vytvořit takový stupeň konkurence, který je nejefektivnější z hlediska nákladů na její dosažení 5. Škola optimální intenzity soutěže – DoKo. automaticky nezajišťuje technologický pokrok, k tomu je třeba určitá koncentrace na trzích – optimální intenzita soutěže je taková, která tento pokrok zajistí – široký oligopol s mírnou diferenciací produkce
Cíle, nástroje a nositelé politiky hospodářské soutěže Cíl: podpora konkurence Nástroje: veškeré legislativní normy, které se
směřují k naplnění cíle a všechny výkony orgánů a institucí k tomu oprávněných, jež podle těchto norem jednají Nositelé: zpravidla antimonopolní úřady (u nás ÚOHS), parlamenty, vlády
Praktické provádění politiky hospodářské soutěže Antimonopolní úřady zpravidla: zjišťují stupeň koncentrace na trzích (např. pomocí HHI – Herfindahl-Hirschmanův index) zjišťují, zda nedochází ke zneužívání dominantního postavení na trhu posuzují rizika fúzí a někdy jim zabraňují snaží se odhalovat a postihovat kartelové dohody (horizontální i vertikální kartely) vymezují relevantní trh (výrobkový, geografický a „časový“) provádí cenovou regulaci posuzují oprávněnost veřejné podpory tržním subjektům (aktuálně podpora bankám, automobilovému průmyslu atd.)
Strukturální politika jde o působení vlády na trzích s cílem zmírnit
dopady měnící se struktury ekonomiky struktura ekonomiky – podle podílů odvětví na tvorbě HDP nebo na zaměstnanosti základní členění: zemědělství (A), průmysl (I), služby (S), neboli sektor: primární, sekundární a terciární původní struktura ekonomiky: A,I,S – tj. s nejvyšším podílem zemědělství a nejnižším podílem služeb na HDP i zaměstnanosti moderní struktura: S,I,A – HDP je dnes ve vyspělých zemích ze 70 % i více tvořen službami
Strukturální změny strukturální změny souvisí s ekonomickým
vývojem strukturální změna = změna struktury HDP i zaměstnanosti, tj. změna významnosti jednotlivých sektorů v ekonomice jsou provázeny krátkodobým hospodářským propadem a růstem nezaměstnanosti dlouhodobě velmi žádoucí, neboť vedou k vyšší efektivitě ekonomických procesů strukturální krize – v případě delší dobu trvajícího poklesu hospodářství v souvislostí se strukturální změnou
Faktory strukturálních změn Vnitřní faktory přicházejí ze strany poptávky nebo nabídky poptávka – zpravidla změna preferencí spotřebitelů, změna disponibilního důchodu domácností, změna relativních cen zboží a služeb nabídka – především inovace Vnější faktory změny devizového kurzu, změny cen vstupů a produkce na světových trzích ale i hospodářská politika státu (fiskální i monetární)
Přístupy státu ke strukturální politice Liberální přístup: strukturální změny jsou vnímány jako přirozený proces na trzích – zásahy státu jsou zde nepatřičné nebo dokonce škodlivé Intervencionistický přístup: zásah státu jako oprávněný, neboť na trzích převažují nedokonalosti a strnulosti
Typy strukturální politiky Podpora poražených – vláda aktivně pomáhá odvětvím, kde dochází ke strukturálním krizím – cílem je zabránit ekonomické krizi a následné politické destabilizaci – riziko: vyhoví-li vláda „hlasité“ skupině, pak těžko obhájí, proč jiným nepomáhá 2. Vybírání vítězů – smyslem je identifikovat obory s vysokým potenciálem růstu a ty podporovat s cílem zvýšit budoucí konkurenceschopnost země – nejčastěji podpora výzkumné a inovační činnosti 3. Nové strategie – široká prorůstová politika – odstranění selektivních podpor a podpora celkové konkurenceschopnosti země (např. investice do vzdělání, podpora mobility pracovní síly, investice do infrastruktury, tvorba příznivého podnikatelského prostředí apod.) 1.
Oblasti působení strukturální politiky zemědělská – argumenty pro: soběstačnost v
produkci potravin, rozdrobenost zemědělské výroby, stabilizace cen zemědělské produkce atd. průmyslová – zpravidla ztotožněna s politikou podpory poražených regionální – podpora regionům postižených strukturální krizí (např. podpora vzniku průmyslových zón v oblastech s vysokou UNE) dopravní – zajištění dopravní obslužnosti podpora malého a středního podnikání – malé firmy jsou vystaveny vyšším rizikům než velké
Nástroje strukturální politiky dotace daňová zvýhodnění snadnější přístup k úvěrům regulace cen speciální fondy licence vývozní a dovozní kvóty státní zakázky
cla mimotarifní překážky vyrovnávací platby
Problémy strukturální politiky aktivizace zájmových skupin – státní podporu si
zajistí ten, kdo nejvíce křičí – např. zemědělci: malá, ale dobře organizovaná skupina efektivita – za jakou cenu bylo dosaženo stanoveného cíle? politika podpory poražených – zakonzervování statutu quo, prodlužování agónie neperspektivních odvětví, která stejně skončí – další ztráta efektivity informační asymetrie – ten, kdo je lépe informovaný o možnosti státní podpory, má vyšší šanci ji získat
Důchodová (přerozdělovací) politika Základní problém = nerovnost v bohatství a v rozdělování rozdělování – výsledkem toku důchodů vlastníkům výrobních faktorů – tento tok se děje na základě tržních principů souvisí s produktivitou VF produktivita VF ovlivněna: vzděláním, schopnostmi, dovednostmi → nerovnost v rozdělování logickým výsledkem nerovnosti v lidských vlastnostech je nerovnost spravedlivá? → „věčný“ konflikt mezi efektivností a rovností
Měření nerovnosti Lorenzova křivka – rozdělení důchodů mezi
jednotlivými percentily domácností, které jsou seřazeny od nejchudších po nejbohatší Giniho koeficient – vychází z Lorenzovy křivky, udává poměr plochy mezi skutečnou a nivelizovanou Lorenzovou křivkou a plochy pod nivelizovanou Lorenzovou křivkou - nabývá hodnot od 0 do 1, blíží-li se hodnota nule, pak existuje nízká nerovnost v rozdělování, pokud jedničce, pak existuje vysoká nerovnost v rozdělováníi
Lorenzova křivka 100 LC – důsledek přerozdělení
% důchodu
nivelizovaná LC
LC – tržní rozdělování
0
% domácností
100
Nástroje přerozdělování daně – především progresivní sociální zabezpečení – jako protiváha daním minimální mzda – jako garance vyšších příjmů
nízkopříjmové pracovní síle
Stát blahobytu (welfare state) různé typy státu blahobytu anglo-saský typ státu blahobytu – důraz na
schopnost zajistit si blahobyt vlastními silami – zodpovědnost za sebe sama případně za rodinné příslušníky – stát se „má postarat“ až ve chvíli, kdy je objektivně vyloučeno postarat se o sebe vlastními silami skandinávský typ státu blahobytu – důraz na paternalistický stát, vysoký stupeň přerozdělování, silné sociální jistoty, veřejné služby, vysoký podíl sociálních výdajů na HDP apod.
Problémy přerozdělovací politiky vytváření závislosti na vládě – vláda si „kupuje“
voliče za sliby sociálních jistot a blahobytu – obzvláště patrné v současné ČR neefektivnost – přerozdělování může působit demotivačně – pokles ekonomické aktivity: „proč bych se měl snažit, když mi to stát sebere a rozdá nefachčenkům?“ nižší výkonnost ekonomiky – není však jednoznačně prokázáno – Švédsko je příkladem, kde jde skloubit vysoký stupeň přerozdělování se solidní výkonností ekonomiky
Rozdělení příjmů v ČR
Rozdělení příjmů v ČR
Rozdělení příjmů v ČR
Rozdělení příjmů v ČR
Rozdělení příjmů v ČR
Rozdělení příjmů v ČR
Rozdělení příjmů v ČR
Sociální politika Funkce sociální politiky: ochranná – zmírnění důsledků sociálních událostí (UNE, nemoc, stáří apod.) přerozdělovací – zmírnění nerovností v rozdělování důchodů homogenizační – spojena s přerozdělovací funkcí avšak jde o širší pojem, netýká se jen příjmů, ale životních podmínek jako celku stimulační – podpora žádoucího jednání jednotlivců a skupin preventivní – dbá na to, aby k nežádoucím sociálním situacím nedocházelo
Typy sociální politiky 1. reziduální (liberální) – důraz na svobodu a
zodpovědnost individua, spoléhá na trh, jeho instituce a rodinu a až když selžou, má přijít na řadu stát 2. korporativní – sociální potřeby mají být prvotně uspokojovány prostřednictvím pracovního výkonu a zásluh – větší role státu oproti reziduálnímu 3. redistribuční – stát má dominantní úlohu v sociální oblasti
Subjekty a objekty sociální politiky Subjekty: stát a jeho orgány – parlament, vláda zaměstnavatelé – povinni zabezpečovat opatření stanovená státem, což je určité povinné minimum – zaměstnavatelé mohou svým zaměstnancům poskytovat sociální služby nad tento rámec – otázka image firmy další instituce – odbory, komory, svazy, církve apod. Objekty: oblast práce – regulace trhu práce, pracovních podmínek, vztahů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, sociální diskriminace sociální zabezpečení – sociální transfery (přímé a nepřímé), sociální služby
Principy sociální politiky princip sociální spravedlnosti – nejstarší princip,
snaží se o něj každý stát, ale otázka, co je spravedlivé... princip solidarity – pomocí redistribuce, je solidarita spojena s povinností nebo dobrovolností? princip subsidiarity – založen na tom, že každý má nejprve pomoci sám sobě princip participace – otázka šancí každého podílet se na fungování společnosti
Nástroje sociální politiky právní a jiné normy, na které navazují: sociální příjmy sociální služby věcné dávky účelové půjčky úlevy a výhody apod.
