Evropský polytechnický institut, s.r.o. 1. soukromá vysoká škola na Moravě Kunovice
METODOLOGIE VĚDY
Prof., PhD Karel Lacina, Dr.Sc.
Kunovice
2010
Autor: © Prof., PhD Karel Lacina, Dr.Sc. Vydavatel: © Evropský polytechnický institut, s.r.o. Kunovice, 2010 Neprošlo jazykovou úpravou
ISBN: 978-80-7314-
Obsah 1 2 3 4
ZÁKLADNÍ PŘÍSTUPY ................................................................................................ 5 VĚDA JAKO SLOŽITÝ POZNÁVACÍ SYSTÉM .................................................... 7 VÝVOJOVÉ ETAPY VĚDECKÉHO MYŠLENÍ .................................................. 13 CHARAKTERISTICKÉ ZNAKY VĚDY ................................................................. 19 4.1 Konzistence vědy ..................................................................................................... 19 4.2 Institucionální charakter vědy .................................................................................. 22 4.3 Morální aspekty vědy ............................................................................................... 22 5 VĚDA, INFORMACE, ŘÍZENÍ ................................................................................... 23 5.1 Význam informací pro vědecký výzkum ................................................................. 23 5.2 Klasifikace informací ( na příkladu ekonomických informací): ............................. 24 5.3 Hodnocení informací............................................................................................... 24 5.4 Základní operace s ekonomickými informacemi ..................................................... 25 6 EVROPSKÁ DIMENZE NÁRODNÍ POLITIKY VÝZKUMU ............................. 27 7 KONCEPCE NÁRODNÍHO PROGRAMU VÝZKUMU ČESKÉ REPUBLIKY 29 Z Á V Ě R Y……. ................................................................................................................... 31 POUŽITÁ LITERATURA .................................................................................................... 33
1 ZÁKLADNÍ PŘÍSTUPY a) Obecná východiska: objekt teoretického výzkumu Každý teoretik zkoumá svět, který jej obklopuje.Obecně platí, že objektem jeho (jejího) zkoumání je celá planeta a celý vesmír. Tato planeta je ovšem – jak víme, zjevně nestejnorodá – je heterogenní, neboť je tvořena různými, často velmi odlišnými subjekty. Jakou povahu má námi zkoumaná realita? Složitost výzkumu a teoretického uchopení reality spočívá v první řadě ve skutečnosti, že svět, který zkoumáme, je nejen heterogenní, ale navíc se neustále mění. Některé přírodní formy a procesy trvají pouze velmi krátkou dobu, jiné mají dlouhodobou povahu. Přesto je každá – tj. i dlouhodobá - existence svým způsobem jen dočasná a stabilita věcí je pouze relativní. Právě zejména díky dané skutečnosti, tj. díky konstatování dočasnosti a relativnosti, je možno svět, který nás obklopuje, poznávat. Je tomu tak zvláště proto, že pokud by zkoumaná realita byla stejnorodá, homogenní a neměnná, nebyl by poznávající subjekt rozlišitelný od jeho okolí. Svým způsobem by vůbec neexistoval, neboť subjekt poznání musí být nutně strukturovaný, jinak by jej okolní svět nemohl vnímat. Proces rozlišování (tj. diferenciace) jednotlivých částí nás obklopujícího okolního světa je tudíž samozřejmou nezbytnou podmínkou biologické existence – a to i v případě nejprimitivnějších forem života. Setkáváme se s ním již na nejzákladnější úrovni smyslového vnímání (například při rozlišování mezi příjemnými a nepříjemnými pocity, bezpečím a nebezpečím, atd.). Vědomé rozlišování jednotlivých částí okolního světa tudíž svým způsobem lze označit za počáteční metodu vědeckého poznání!!! V úvodu výkladu problematiky metodologie teoretického výzkumu můžeme dále konstatovat skutečnost, že takto pojatý výzkum potvrzuje: a) přímou či nepřímou závislost veškerých objektů zkoumání b) vzájemné působení mezi nimi (interakce) V teorii si dále musíme být vědomi skutečnosti, že objekty, které zkoumáme, mohou podléhat postupným změnám (tj. mohou se transformovat – což skutečně probíhá), přičemž je pochopitelné, že produkty zmíněných transformací nemohou vznikat z ničeho. b) Teorie a vědecké poznání Metodologie je - jak bylo v úvodu naznačeno - bezprostředně spjata především s vlastním vědeckým poznáním. Obecně lze konstatovat, že věda byla postupně vytvořena člověkem cestou získávání nových poznatků. Tím se konec konců člověk odlišil od ostatních jedinců živé říše. Zpočátku – tj. především v období starověku - byl vědecký výzkum závislý hlavně na aktivitách „velkých osobnost“. Postupně ovšem tím, jak se zvyšoval počet vědců (zejména od konce 18. století), se věda jako celek stala výslovně společenským fenoménem
Dílčí závěry: V úvodu bylo již konstatováno, že objektem teoretického zkoumání byl a zůstává formálně celý svět, který není homogenní, nýbrž heterogenní(neustále se měnící), a zároveň i celý vesmír. Věda tudíž díky rozsahu objektu jejího zájmu významnou měrou přispívá: • k poznávání velké škály přírodních a společenských procesů a forem, z nichž některé trvají pouze relativně krátkou dobu a jiné mají poměrně dlouhodobou povahu Teoretický výzkum zároveň pomáhá: • rozlišovat jednotlivé části okolního světa, což jako proces představuje nezbytnou podmínku biologické existence veškerých - tj. jak nejprimitivnějších, tak nejvyspělejších - forem života Jak již bylo uvedeno, vědomé rozlišování jednotlivých částí okolního světa tudíž vlastně představuje počáteční metodu vědeckého poznání. Položíme - li si otázku, které konkrétní vědní disciplíny nejvíce ovlivňují koncepci teoretické činnosti, můžeme odpovědět, že věda je přirozeně bezprostředně spjata s řadou oborů lidské činnosti, avšak vždy byla a i dnes nadále její koncepce zůstává výrazně ovlivněna především filosofií. Je tomu tak proto, že jednou z významných otázek, kterou si filosofie v dřívějších dobách i dnes musela a musí klást, je problematika klasifikace věd a vytváření pokud možno objektivní a racionální soustavy vědních disciplín. Z uvedeného důvodu třetí část mého výkladu bude zaměřena na charakteristiku vývoje filosofických přístupů k vědě.
2 VĚDA JAKO SLOŽITÝ POZNÁVACÍ SYSTÉM Obecné zásady Obecně platí, že termíny „věda“ a „vědecký“ mají mnoho významů – a to zejména s přihlédnutím k souvislostem, v nichž se používají. Věda bývá obvykle v nejužším slova smyslu charakterizována jako uspořádaná, otevřená soustava poznatků, tj. jako určitý systém. Tento systém ovšem není statický, nýbrž dynamický, neboť neustálým objevováním nových faktů, zákonů a teorií se obohacuje a roste. Věda samozřejmě v našem světě není jediným existujícím systémem. Podobně i ve společenské praxi se většinou setkáváme s institucemi, které se zabývají konkrétní specializovanou činností (školy, zdravotnická zařízení, podnikatelské subjekty, úřady veřejné správy, atd.). Rovněž na ně lze - obdobně jako na vědu a na vědecké poznání - nahlížet jako na komplikované i méně komplikované systémy, jejichž narušení vnímáme především u kontinuálně probíhajících procesů. V tomto případě zkoumáme kde a proč k poruše došlo a jakým způsobem ji můžeme nejúčinněji odstranit. Obecně, máme - li příležitost podílet se aktivně na odstraňování určité jednotlivé poruchy, zjišťujeme: • konkrétní složitost takovýchto systémů a zároveň • návaznost jednotlivých subsystémů v rámci jednoho většího systému. Obdobně je tomu v případě získávání vědeckých poznatků. K tomu, abychom mohli zavést jistý řád do interakce mezi subsystémy, se často používají metody systémových věd, jimiž jsou především obecná teorie systémů, kybernetika a další. Všichni se asi shodneme v konstatování, že zvláště složitým systémem jsou věda vědecký výzkum. I z uvedených důvodů je k nim třeba rovněž přistupovat i z pohledu teorie obecné systémů. Podstata metodické činnosti Obecně platí, že každá cílevědomě prováděná aktivita člověka, která směřuje k pokud možno rychlému, efektivnímu a opakovatelnému výsledku je metodickou činností. Tato metodická činnost představuje specifickou lidskou poznávací aktivitu vztahující se ke způsobu chování lidí. Zmíněná aktivita se uplatňuje především ve vědě. HOVOŘÍME O VĚDECKÝCH METODÁCH POZNÁVÁNÍ NEBO O VĚDECKÉ POZNÁVACÍ METODĚ (uvedená klasifikace se vztahuje buď k jediné metodě, nebo k celému soubor metod vlastních určitému vědnímu oboru – hovoříme o přírodovědecké, fyzikální, analytické metodě, atd.). Slovem „metoda“ se tudíž označuje postup, či způsob jednání, který vede k dosažení vytčeného cíle. Ve vědě jde především o postup umožňující získávání poznatků. Jinými slovy, metoda je souborem požadavků a principů, které při zkoumání určitých jevů skutečnosti k tomu, aby byl schopen zkoumanou realitu podrobně poznat a pochopit, musí člověk respektovat. Metoda je proto způsobem účelného jednání, promyšleným postupem.
Metody se vztahují především ke dvěma podstatným oblastem. První z nich představuje • sféra vědeckého poznávání druhou je • sféra rozhodování a řešení problémů V každodenním životě se velmi často setkáváme s poznatky, které současně v pracovní činnosti, zvláště pak ve výzkumu, velmi často využíváme. Někdy jde o: 1. poznatky, jež jsme si osvojili na základě našeho smyslového poznání, jindy o 2. ucelený systém poznatků, k nimž jsme nedospěli naší osobní (individuální) zkušenosti, nýbrž nám byly nějakým způsobem sděleny Nejtypičtějším příkladem systematického sdělování poznatků je studium, které je současně i důležitou součástí teoretické práce. Sdělené poznatky velmi často bereme na vědomí a osvojujeme si je jako určitou danou skutečnost, jako poznání, že se „věci mají tak a tak“. Jen zřídkakdy si klademe otázky typu „proč“ jsou tyto věci uspořádány určitým způsobem. Ještě méně často se ptáme, „Jak se vůbec přišlo na to, že jsou věci uspořádány deklarovaným způsobem?“. Kladení výše uvedených otázek je přitom velmi důležité, neboť především druhá z uvedených otázek se dotýká vlastní problematiky metodologie. V dnešní době intenzivního vývoje v oblasti teoretického poznávání je ovládnutí způsobů, jimiž získáváme poznatky, často důležitější než konkrétní znalost těchto poznatků. Stejně důležité je umění spočívající v „efektivním zacházením“ s poznatky a vědomostmi. Jedná se o problematiku, která je metodologii vědy vlastní. Proto lze konstatovat , že právě zmíněné skutečnosti podstatnou měrou zvyšují roli metodologie v soudobém světě. Současně samozřejmě platí, že metody jsou páteří veškeré praktické lidské činnosti. Dějiny vědy se proto dají mimo jiné charakterizovat jako dějiny používaných metod. Některé metody používané ve vědě se postupně stávají rutinními nástroji výrobní nebo kontrolní činnosti, jiné jsou vlastní jen teoretickému vědeckému bádání. Z pohledu rozvoje vědeckého výzkumu jsou nejcennější takové metody, které se stávají nástrojem progresivně se rozvíjejícího poznávacího procesu ve vědě. Jiné metody, jež byly někdy ve vědě použity,mohou být naproti tomu problematické od samého jejich počátku nicméně nejednou dlouho přežívají. Jaké jsou hlavní charakteristické rysy v praxi používaných metod? 1. Podobně jak v dřívějších staletích v případě metod využívaných v praxi je důraz položen na to, aby především měly empirickou povahu. 3. Ve vědě se samozřejmě používá velké množství metodických postupů, v nichž metodické kroky prováděné v určitém racionálním pořadí na sebe navazují. Hovoříme proto o řetězení metod. 4. K praktickému využívání jakékoli metody je nutná existence celé řady subjektivních a objektivních činitelů. Mezi hlavní subjektivní činitele patří:
•
nezbytné znalosti a praktické dovednosti lidí, které jsou zpravidla výsledkem dlouhodobého vzdělávacího úsilí a cílevědomě získávaných zkušeností
K objektivním činitelům realizace metod patří: • materiální zabezpečení projektované činnosti • informovanost • dosažení nezbytné úrovně profesního myšlení • stupeň vývoje společenské poptávky • sociálně psychologické charakteristiky terénu a další Role metodologie Termín „metodologie“ je možno interpretovat jako nauku o metodách. Její podstata nespočívá v pouhém popisu metody nebo metod. Základem je analýza směřující k postižení racionality a vzájemných souvislostí mezi jednotlivými dílčími kroky. Metodologie vědy zároveň zkoumá souvislosti mezi předmětem poznání a metodou, na jejímž základě je konkrétního poznatku dosahováno. Všeobecně platí, že každá speciální vědní disciplína má svůj soubor metod – svou metodiku. Současně je obvyklé, že metody jednoho vědního oboru přebírají i metody a metodiky jiných oborů (v případě fyziky jde například o matematickou metodiku, v případě programování o logiku). Společným znakem vědeckého poznávání – nehledě na skutečnost, že se jednotlivé vědní disciplíny mohou v mnoha aspektech ve svých metodách lišit - je skutečnost, že veškeré vědecké metody směřují k tomu, aby: • co nejadekvátněji postihly předmět dané vědy ( její obecné a specifické rysy) • byly transparentní, přesné a • byly efektivní Jedná se o otázky, jimiž se přednostně zabývá obecná metodologie. Nastíněnými problémy se ovšem obzor obecné metodologie nevyčerpává. Obecná metodologie věnuje pozornost daleko širší škále problémů. K těm základním patří otázky typu: • „Jaké máme prostředky k postižení předmětu našeho poznání?“ • „Co jsou to fakta?“(na něž se v odborných diskusích často odvoláváme). • „Jakou úlohu v našem poznání hrají hypotézy?“ • „Je náš jazyk dostatečně „přesný“ k adekvátnímu vyjádření toho, co jsme poznali?“ • „Jakým způsobem definujeme základní pojmy?“ • „Kdy nějaké tvrzení vyplývá z jiných tvrzení?“ • „Můžeme svá tvrzení dokázat a jak?“ Metodologie se ovšem zaměřuje i na řešení daleko složitějších problémů, zejména takových, jež souvisejí s jistými filosofickými koncepcemi a které směřují k postižení zdrojů vědeckého poznání a činitelů, které je ovlivňují. V daném případě se obecná metodologie snaží hledat odpovědi zejména na následující otázky: • „Co způsobuje výrazné zvraty ve vědeckém poznání?“ • „Jak dochází k převratným vědeckým objevům?“ Jde samozřejmě o problémy, které ve vědě patří k nejzávažnějším a k nejnáročnějším.
V rámci metodologie někdy vymezujeme pojem „elementární metodologie“. Předmětem jejího zájmu jsou takové okruhy problémů jako: • zpřesňování a vymezování pojmů • problematika definování a definic • využívání logických prostředků potřebných pro zpřesňování našich úvah • úloha hypotéz a způsoby jejich ověřování • výstavba teorií a posuzování jejich vlastnosti • problematika dokazování a zdůvodňování • způsoby a pravidla správné argumentace Průběžné shrnutí: Vědou o metodách, jimiž člověk dospívá k efektivnímu poznání skutečnosti, je metodologie. V praxi nejčastěji hovoříme o metodologiích speciálních vědních disciplín. Základem metodologie vědy je obecná metodologie zabývající se především filosofickým zobecněním speciálních metodologických disciplín. Její závěry a metodické postupy musí být zcela pregnantní, neboť pouze tehdy jsou zpětně respektovány v odborných disciplínách a jim odpovídajících speciálních metodologiích. a) Nejfrekventovanější pojmy ve vědeckém poznání Z důvodu snahy o větší srozumitelnost přednášené problematiky zahájíme tuto část výkladu připomenutím určitých důležitých pojmů, které mají ve vědě značný význam: Jako systém charakterizujeme uspořádaný soubor prvků, mezi nimiž existují jisté vztahy. Lze jej chápat jako relativně uzavřenou část nějakého prostředí, která je s tímto širším prostředím spojena vstupy do systému a výstupy ze systému do okolí. Námi rozlišovaný počet vstupů, výstupů, podnětů a reakcí vyjadřuje tzv. rozlišovací úroveň. Systém je definován strukturou a chováním, přičemž struktura je dána prvky systému a vazbami mezi nimi. Prvek systému •
je elementární částí systému, v němž probíhá transformační proces
Chováním systému •
se rozumí souhrn jeho reakcí na výstupech jako funkcí podnětů
Okolí systému •
představuje účelově definovanou množinu prvků, které nejsou prvky daného systému
Stav systému •
je souhrnem definovaných podmínek nebo vlastností systému, které lze v daném časovém okamžiku rozpoznat
Vnitřní prvek systému •
je takový, který vykazuje vazby pouze uvnitř téhož systému
Stabilita systému •
je vlastností systému: po jeho vychýlení z rovnovážného stavu se do původního systém snaží zpět vracet, v něm setrvat, případně udržovat výchylky z rovnovážného stavu v určitých přípustných mezích
Spolehlivost systému •
představuje pravděpodobnost, s níž systém uskutečňuje svou funkci
Organizace systému •
představuje způsob místního časového a funkčního uspořádání prvků a vazeb systému
Termín „ovládání systému“ •
představuje působení na systém bez zpětné kontroly měřením
Dalším důležitým pojmem je „transformace“ • můžeme je charakterizovat jako změny stavů na vstupech v důsledku podnětů v daném období a změny na výstupech jako časová náročnost reakcí Transformační proces • •
pak představuje proces přeměny podnětů systému na jeho reakci množina stavu vstupů a výstupů se nazývá repertoár podnětů, nebo repertoár reakcí
Pojem •
je elementární formou odrazu skutečnosti v myšlení
Informace • je předávaným sdělením (zprávou) o sledovaném jevu, jimž se u jeho příjemce zmenšuje neurčitost jeho vědomostí o tomto jevu Definice •
je určením významu určitého výrazu nebo pojmu vyjádřením jeho obsahových znaků. Definice pojem vymezuje.
Problém • je představován úkolem, který má být řešen. Je dosud nevyřešenou vědeckou otázkou. Dokládá nedostatečnost našeho vědění a současně signalizuje nutnost rozšířit stupeň poznání. Hypotéza • je domněnkou, která slouží jako pomocný důkazný prostředek zatím nedokazatelného vědeckého poznatku. Současně je charakterizována jako pravděpodobný výklad jevů, o jejich správnosti se zatím nelze vědeckými prostředky přesvědčit.
Regulace • je procesem, jímž se určité vlastnosti systému udržují v jistých regulovaných vztazích k jiným podmínkám. Regulace proto slouží k udržování relativní stability fungování systémů z hlediska určených vlastností nebo podmínek. Řízení • představuje v systému působení řídící složky na výkonnou složku pomocí vzájemného informačního spojení (toto spojení se nazývá „informační zpětná vazba“). Působení řídící složky je zaměřeno na takové žádoucí rozhodování ve výkonných složkách, s jehož pomocí se dosahuje cílového chování – tj. daného cíle prosazovaného řídícím systémem a uskutečňovaného řízeným systémem. Vazba • představuje způsob spojení mezi částmi systému nebo mezi jeho prvky Hraniční prvek • vykazuje vazbu s okolím systému Rovnoměrný stav • systému vzhledem ke konkrétní transformaci je stavem, který se touto transformací nemění Ekvifinalita • je vlastností systému umožňující dosáhnout sledovaného cíle z různých výchozích stavů Můžeme rovněž konstatovat, že na základě různých kriterií existují: • rozdílné typy systémů Mezi jednotlivými typy jsme zároveň schopni vysledovat: • hierarchii systémů Tuto hierarchičnost systémů musíme mít ve vědeckém výzkumu neustále na mysli, neboť představuje velmi příznačný rys přírodních, technických i společenských věd. S přihlédnutím k výše uvedeným pojmům vědu lze ze systémového hlediska chápat jako: systém se zpětnou informační vazbou, v němž jsou získávány informace na úrovni reakcí (zvláště výrazně daný fakt vystupuje v přírodních vědách). Přitom platí, že informace se ve vědě získávají na základě složitého měření reakcí, jímž se podávají zprávy zvláštního charakteru, kterým je konkrétní vědní disciplína.
3 VÝVOJOVÉ ETAPY VĚDECKÉHO MYŠLENÍ Vývoj vědeckého myšlení ve starověku, středověku a v novověku Základy metodologického myšlení se formovaly již ve starověku – a to především v antickém filosofickém světě. Jako jeden z prvních problémů filozofové řešili hlavně problematiku schopnosti jazyka adekvátně vyjádřit naše poznání (což dodnes patří k velmi závažným problémům i soudobé obecné metodologie). Tyto otázky si například kladli známí řečtí filosofové Herakleitos z Efesu a Sokrates. Sokrates patřil k prvním filosofům, kteří rozpracovali otázky metody vedení diskusí, jejímž smyslem je nalézání správných odpovědí. Je možno tudíž konstatovat, že Socrates byl jedním z historicky prvních tvůrců uceleného přístupu k vědeckému bádání. Dalším z významných starořeckých filosofů byl Pythágoras, který především zkoumal různé aspekty přesnosti myšlenkových postupů, jednoznačnosti a nevyvratitelnosti toho, co již bylo dokázáno. Starořeckým filosofem byl rovněž Aristoteles, jenž byl ve středověku pokládán za klíčovou vědeckou autoritu. Aristoteles obohatil metodologii přístupů k vědeckému bádání především jako autor souboru prací o logice pod společným názvem „Organon“. Název „Organon“ byl označením pro „nástroj“ k získávání „vědění“. V porovnáním s epochou starověku období středověku nebylo v zásadě příliš příznivé pro vědecká bádání. Nicméně se v této době poprvé objevil nový fenomén, který je možno – s jistou nadsázkou – označit za jakési počátky internalizace vědeckého bádání. Docházelo k tomu již na prvních evropských univerzitách (v Oxfordu, Cambridge, na Sorbonně), na nichž postupně studovali posluchači z většího počtu států. Obecně však bylo vědecké myšlení ve středověku výrazně utlumeno v důsledku převládající scholastiky. Proto po několik staleté přestávce se vědecké myšlení víceméně znovu rozvíjelo až od šestnáctého století - a to především na bázi empirie. Středověký přístup byl založen především na představě, že veškeré naše přesvědčení o tom, že lidské vnímání a chápání skutečnosti je dostatečně hodnověrné a spolehlivé, čerpáme - li z empirie. Akcentována byla dále skutečnost,, že základem empirie je komunikace člověka se světem v průběhu jeho každodenní praktické činnosti. Význam empirie pro poznávací proces byl zdůrazněn především v počátečním období rozvoje novověké vědy, které začalo kritikou středověké scholastiky. Na počátku bylo stanovisko – tlumočené například anglickým filosofem státníkem konce šestnáctého a počátku sedmnáctého století Francisem Baconem (zakladatelem myšlenkového proudu empirismu), že věda by v nejširší míře měla sloužit praktickému životu. V té době šlo o skutečně odvážný krok. Nastíněné myšlenky dále ve druhé polovině sedmnáctého století rozvíjel a dále upřesňoval zakladatel sensualismu Angličan John Lock. Oba tito Angličané se dosti odlišovali od francouzského filosofa a matematika a jednoho z představitelů tzv. racionalismu, Reného Descarta žijícího rovněž - jako John Lock - ve druhé polovině sedmnáctého století. Mezi empiristy a racionalisty trvaly dlouhé spory. Racionalisté zdůrazňovali především roli rozumu a sebepoznávání. Empiristé tvrdili, že každé poznání je založeno na zkušeností a že
smyslové vnímání je jediným zdrojem našich poznatků. Velký důraz kladli na důležité vlastnosti empirických jevů, jimiž jsou jejich opakovatelnost a současně reprodukovatelnost konkrétních jevů za stejných podmínek. Konstatovali, že na zmíněném základě se vytváří zkušenost. Ztotožňovali smyslový stupeň poznání s poznáním vůbec a zanedbávali racionální stupeň poznání. V polovině devatenáctého století se jako jeden z prvních evropských filosofů moderní doby k problematice vědeckého poznání přihlásil Francouz August Comta, zakladatel filosofického směru zvaného positivismus. Comta jako první položil zvýšený důraz na abstrakci. Svým způsobem navázal na mnohem starší filosofy: na Platona, Aristotela, Francise Bacona, Thomase Hobbese, Davida Huma, ale i Jana Ámose Komenského, kteří se opřed ním k problematiky vědy a jejího členění na vědní obory ještě daleko dříve vyjadřovali. Přínosem Comty k rozvoji vědeckého bádání byla v první řadě snaha o klasifikování vědy podle stupně jejich abstrakce . Jak se v devatenáctém století vyvíjel přístup k teoretickému poznávání v českých zemích? Obdobnou otázku jako Comta si v roce 1885 v českém akademickém prostředí položil i profesor Karlovy univerzity a pozdější první president Československé republiky T.G. Masaryk, když vydal spis „Základové konkrétné logiky“. V něm mimo jiné konstatoval: „Při nynější rozsáhlosti lidských vědomostí, při množství věd už vyvinutých a stále se vyvíjejících, a konečně při vzájemnosti věd tvořících všecky dohromady jednotný celek, třídění věd je nutným požadavkem časovým,ovšem i velmi nesnadným. Cenu konkrétní logiky v tom sluší hledati, že nás poučuje, jak ve přirozené soustavě věd jest věda vědě prostředkem věcným, metodologickým a historickým. Tím pak, že (vědec) tříděné vědy v soustavu uvádí a ukazuje, jak jedna s druhou a se všemi souvisí, jednota věd se poznává. [citováno podle: Tulka J.:“ Věda a vědecká metodologie I“,UPa 1995] Vliv filosofie na způsoby formování vědecké metodologie ve dvacátém století Nastíněné názory a stanoviska tlumočené významnými vědci mimo jiné dokládají skutečnost, že každá nová speciální metodologie vědy přirozeným způsobem vzniká ve vzájemné kritice konkurujících si přístupů. Způsoby argumentace stoupenců a odpůrců určitého pohledu přitom působí na vznik nových idejí. Každá nová koncepce totiž musí vypracovat vlastní vztah k předchozímu pojetí, přijmout či odmítnout dosavadní řešení problémů již dříve řešených v příslušné vědní disciplíně a formulovat vztah k existujícím problémům. Znamená to zároveň, že každá speciální metodologie konkrétních vědních disciplín je ovlivněna filosofií, logikou i předchozími obrazy vědy. Respektování těchto vazeb nám umožňuje pochopit a interpretovat metodologické koncepce, které popisují strukturu vědění,jeho dynamiku a vývoj,porozumět obecným metodám poznání. Těmito otázkami se přednostně zabývala metodologie vědy ve dvacátém století. V průběhu minulého století byla především významně akcentována filosofická podstata metodologie vědy. Bylo v zásadě dosaženo shody ve stanovisku, že přístupy k teoretickému bádání vycházejí z obecného chápání procesu osvojování vědeckých poznatků,jimž se filosofie přednostně zabývá. Uznává se zároveň, že formy filosofických přístupů ovšem mohou mít velmi složitou povahu.
Z filosofického pohledu se v zásadě dá hovořit o třech na sebe navazujících obrazech vědy. Prvním je tzv. Logistický model, jehož hlavními představiteli byli G. Frege, B. Russell a A. Whitehead. Dalším je tzv. Empirický model reprezentovaný hlavně L. Wittgensteinem a R. Carnapem. Třetí model je charakterizován jako Kulturně historický model. Jeho hlavními představiteli jsou K. Popper, M. Polanyi, T. Kuhn, J. Hintikk a P. Feyerabend. Současná věda je již zhruba od poloviny dvacátého století ovlivněna zejména přístupem, který byl rozvíjen tzv. logickým positivismem. Jeho silnou stránkou je skutečnost, že se představitelé logického pozitivizmu zaměřují na provádění logické rekonstrukce vědeckých teorií, na odhalování konceptuální struktury vědecké teorie a jejích empirických základů. Využívají k tomu zejména logicko - matematické prostředky. Logický positivismus jako metoda klade velký důraz na analytickou činnost, přičemž zároveň požaduje, aby z analýzy byly vyloučeny psychologické a historické faktory vývoje vědy. Jeho stoupenci totiž tvrdí, že tyto psychologické a historické faktory svou povahou do vědy nepatří. Koncepce vědy v podání zastánců logického positivismu proto kladou důraz na studium struktury vědění a ponechávají stranou jeho sociální a kulturní pozadí. Logický positivismus především dokládá a odůvodňuje hypotetickou povahu vědeckých tvrzení, což je jedním z předpokladů pro odlišení a pro srovnávání vědeckých teorií. Vychází z představy o existenci jedné logické univerzální struktury. V tom ovšem spočívá slabá stránka logického positivismu, neboť vývoj vědy ukázal, že neexistuje žádná logická univerzální struktura. Je tomu tak především proto, že každý logický systém obsahuje některá tvrzení, která nelze dokázat, ani ověřit vlastními prostředky tohoto systému. Musíme tudíž připustit existenci většího počtu logických systémů. Dalším problémem, jimž se logický positivismus zabýval a zabývá, je otázka kritérií vědeckosti. Vývoj vědy v průběhu dvacátého století potvrdil, že univerzální tvrzení, jež logický positivismus preferuje, nemohou být v žádném případě verifikována ve formě zákonů, neboť by si verifikace vyžadovala nekonečnou řadu potvrzení. Logickým důsledkem dané skutečnosti se stalo zpochybnění principu verifikace a jeho upřesnění. Vzhledem ke skutečnosti, že zastánci logického positivismu věnují velkou pozornost problematice verifikace vědeckých poznatků, zastavíme se na chvíli u tohoto problému. Obecně platí, že verifikace má dvě roviny. První je spojena s verifikovatelností významu určitého tvrzení nebo teorie. Stoupenci logického positivismu konstatují, že podmínkou porozumění významu určitého tvrzení nebo teorie je především schopnost porozumět podmínkám, za nichž lze ospravedlnit víru v jejich pravdivost či negaci. V souladu s uvedeným přístupem může být význam tvrzení nebo teorie potvrzen prostřednictvím značného množství procedur, s jejich pomocí testování probíhá a které jsou prostředkem testování – a tím i verifikování určitého jevu nebo jeho odmítnutí. Druhou rovinu verifikace lze interpretovat tak, že veškeré syntetické znalosti je možno si představit jako znalosti empirické - tj. že tyto znalosti jsou založeny na svědectví našich smyslů.Logický positivismus lze celkově charakterizovat jako koncepci, která plně neodpovídá vědecké praxi. Jinými slovy, vytváří obraz vědy, jež je ve své čisté podobě dosti vzdálen reálnému vědeckému poznání. Na rozdíl od zastánců logického positivismu stoupenci historického přístupu kritizují preferenci abstraktních a formálních modelů vědy vytvářených zastánci logického
pozitivizmu. Mezi stoupenci historického přístupu již ve třicátých letech dvacátého století patřili K. R. Popper, W. V. Quine a A. Koyré, ve čtyřicátých letech L. Wittgenstein. Ke skutečnému rozchodu s logickým positivismem však došlo teprve v padesátých a v šedesátých letech dvacátého století. V té době k hlavním kritikům logického positivismu patřili C. G. Hempel, M. Polanyi, N. Hanson, T. S. Kun, S. Toulmin a P. Feyerabend. Zmínění teoretikové odmítli především: • nadměrné zveličování formálních metod studia vědy a • neúměrné soustředění teoretiků na řešení problémů spojených s hledáním logických souvislostí mezi teorií a empirickou bází Konstatovali dále, že představitelé logického positivismu podstatu vědeckého poznávání a vědeckých teorií spatřují jen v jejich statické podobě, přičemž je vytrhují z kontextu kultury člověka. Proti jejich stanovisku stavěli úsilí demonstrovat dynamiku vědeckého poznání na základě respektování specifických rysů kultury. Konstatovali zejména, že ve struktuře obrazu vědeckého poznání musí být reflektována a zastoupena humanistická dimenze. Významným představitelem uvedené školy byl T. S. Kuhn, který na příkladech z dějin fyziky dokládal proměnu vědeckých paradigmat. Zdůrazňoval, že věda s růstem anomálií přechází v krizové a následně v revoluční období. Období krizového vývoje se podle Kuhna vyznačuje střetáváním konkurenčních paradigmat. V revolučním období jsou pak objevována nová paradigmata. Takto se podle jeho názoru mění způsob vidění světa – a s ním spojené reálné vědecké problémy a odpovídající metody jejich řešení. Soudobé pohledy jsou obecně založeny na stanovisku, že: • vědecké poznání nemá univerzální, ani nadčasové základy – jak zdůrazňují zastánci logického positivismu – a že • je vedeno historicky podmíněnými a proměnlivými předpoklady Uvedené přístupy hlásají hlavní představitelé historické školy, jimiž jsou M. Polanyi, T. Kuhn, P. Feyerabend a S. Toulmin. Tato historická škola v sobě obsahuje dvě protikladné tendence. Na jedné straně mezi jejími představiteli existují značné obsahové a metodologické odlišnosti. Současně se však jejich názory navzájem ovlivňují a rozvíjejí ideje svých předchůdců. Stoupenci historické školy zastávají názor, že hlavním posláním filozofie vědy je objasňování racionálních změn ve vědě. V dané souvislosti kladou důraz na princip historičnosti. Další filosofickou školou je tzv. kritický racionalismus představovaný v první řadě K. Popperem, který vědu označoval za systém proměnlivého vědění. Tato koncepce klade důraz jednak na hledání rozdílů mezi vědou a pseudovědou (v první řadě metafyzikou a ideologií), jednak na racionální rekonstrukci výzkumné činnosti. Filosofické principy redukuje jen na takové, které lze uchopit a analyzovat prostředky moderní logiky. Kritický racionalismus se orientuje na stálé hledání cest ke zdokonalování teorie. Stoupenci koncepce kritického racionalismu zdůrazňují, že vědec postupuje racionálně, když: • formuluje odvážné vědecké hypotézy a současně
•
je vystavuje rozmanitým pokusům o jejich vyvrácení
Synonymem racionality je podle nich dodržování principu nekompromisní kritiky, která se samozřejmě opírá o vědeckou metodologii. Racionální kritiku teorií a hypotéz stoupenci kritického racionalismu (v první řadě P. Feyerabend) vydávají za jediného garanta vědeckého pokroku. Filosofie má podle jejich názoru zdůvodňovat a vysvětlovat dynamiku a proměnu vědy.
4 CHARAKTERISTICKÉ ZNAKY VĚDY Samotné slovo „vědec“ je relativně nové. Poprvé jej v roce 1840 použil Angličan Whewell ve spisu „Philosophy of the Inductive Science“. Formováním nových vědních oborů a budováním nových vědeckých center věda nabyla mnoha znaků výsadního povolání, včetně dlouhé výchovy vědeckých pracovníků a jejich soustavného intenzivního vzdělávání.
4.1
Konzistence vědy
Ve vědě často vedle sebe koexistují vzájemně málo slučitelné: • hypotézy • teorie • způsoby interpretace faktů, které jsou samy o sobě nepochybné. Současně existují i fakta, pro něž ani soudobá věda nemá uspokojivé vysvětlení. Proto se ve vědě dlouhodobě prosazuje snaha převést veškerý její obsah na společný výkladový základ. Daný přístup se týká především jednotného používání pojmů, které jsou ve všech vědních disciplínách podrobně specifikovány. Mimo jiné s uvedeným cílem jsou vědecké teorie neustále podrobovány vzájemné konfrontaci a hledají se způsoby jejich zobecnění. K vypracovávání hypotéz a teorií používáme ve vědě několik klíčových metod . Jak již bylo uvedeno,v zásadě platí, že každá speciální vědní disciplína má svůj soubor metod, tj. svou metodiku. Samotné slovo „metoda“ v užším smyslu označuje vědecký postup umožňující získávání poznatků. V širším smyslu je označením pro soubor požadavků a principů,které člověk při zkoumání konkrétní oblasti reality musí zachovávat. Přitom platí, že současně vědní obory přebírají metody a metodiky jiných vědních disciplín. Konkrétní příklad: Fyzika například vedle vlastní metodiky používá též matematickou metodiku. Jinými slovy je možno konstatovat, že každá lidská cílevědomě prováděná činnost, která vede k pokud možno rychlému, efektivnímu a opakovatelnému výsledku,může být označena za „metodickou činnost“. Ta je především specifickou uvědomělou lidskou činností. Hovoříme o vědeckých metodách poznání. DÍLČÍ SHRNUTÍ: Připomeňme si, co již bylo konstatováno: Na dějiny vědy je možno rovněž nahlížet jako dějiny metod. Některé z nich se postupně stávají rutinními nástroji výrobní či kontrolní činnosti. Jiné naopak mohou být problematické od samého počátku – přičemž se často dosti pozdě přichází na to, jak jsou neadekvátní a škodlivé. Nejcennější jsou samozřejmě takové metody, které se stávají nástrojem progresivně se rozvíjejícího poznávacího vědeckého procesu. Z uvedeného přístupu budeme vycházet i v následujícím výkladu. Ve vědeckém výzkumu klíčovou roli hraje devět následujících metod: • metoda komparace (srovnávání) • metoda abstrakce • metoda indukce (tj. postupu od zvláštního k obecnému)
• • • • • •
metoda dedukce (tj. postupu od obecného ke zvláštnímu) metoda analýzy metoda syntézy metoda generalizace (tj. zobecnění) metoda modelování a metoda analogie (tj. hledání obdoby)
Metoda komparace • je nejjednodušší z uvedených metod. Jejím účelem je poznat, v čem se zkoumaný jev liší od jiných, nebo v čem se shoduje. Znamená to, že uvedená metoda umožňuje stanovit shody a rozdíly mezi předměty a jevy. Metoda abstrakce • umožňuje abstrahováním vyčlenit z celistvé, spojené a nerozlišené reality určitou její část, vlastnost, či vztah. Abstrahováním se především vyčleňují podstatné vlastnosti a oddělují se nepodstatné vlastnosti. Tato metoda nám proto pomáhá při formulování vědeckých pojmů, kategorií a vědeckých zákonů. Výsledkem jsou pojmy a kategorie vytvořené jako zobrazení vyabstrahovaných jevů. Metoda indukce • je myšlenkovým nástrojem, který umožňuje v procesu indukování postupovat od jedinečných jevů k obecným poznatkům. Postup indukce je vždy spojen s dedukcí.Indukce je úplná, jestliže postup k obecnému poznatku byl odvozen ze všech jevů daného souboru či celku na základě hodnocení každého jedinečného jevu. Indukce je uplatnitelná pouze v případě, že celek má konečný, přehledný a poznaný počet prvků. Indukcí na základě zkoumání jednotlivých jevů praxe dospíváme k teoretickým zobecněním. Běžně ovšem často hovoříme o tzv. neúplné indukci, níž se nevychází ze všech jevů celku, nýbrž pouze z části těchto celků. Závěry neúplné indukce nejsou jednoznačné, jsou jen pravděpodobné. Metoda dedukce (neboli odvození) • představuje myšlenkový proces, v němž za určitých předpokladů logicky vyvozujeme závěr. Pravdivý závěr se vyvozuje od určitých výroků, které jsou považovány za pravdivé. Dedukce spočívá v tom, že se vyvozuje z obecného jednotlivé. Jejím prostřednictvím se teoretické závěry ověřují v praxi. Metodou analýzy (rozkládání) • myšlenkově rozčleníme skutečnost na její jednotlivé části:elementy, vlastnosti, relace a procesy. Daný postup nám umožňuje poznat jednotlivé stránky zkoumaného jevu. Analýza předpokládá, že v každém jevu je určitý systém (tj. množina prvků ve vzájemných vztazích, které tvoří jistý celek), v němž platí jisté zákonitosti. Cílem analýzy je tento systém (jeho jednotlivé rozhodovací prvky a jejich vzájemné vazby) poznat – a na tomto základu odhalit zákonitosti chování = fungování = tohoto systému. Neodmyslitelnou součástí analýzy je kritika, která pomáhá rozhodnout, zda údaje z literatury odpovídají skutečnosti. Kriticky se zkoumá původnost a pravost pramene, jeho obsahová neporušenost. V této souvislosti je třeba připomenout že pramenem je každý dokument, z něhož můžeme čerpat poznatky o minulém nebo soudobém dění.
•
analýzou se ovšem poznávání jevu zdaleka nevyčerpává, neboť vědecké poznání musí odhalit i vlastnosti celistvého jevu. K tomu je nutno poznávat vztahy mezi jednotlivými částmi, vlastnostmi a stránkami věci, vnitřní souvislosti předmětu, jeho fungování, dynamiku – a tím i celkovou povahu jevu. K danému poznání se dopracováváme na základě syntézy.
V zásadě platí, že existuje několik následujících analytických metod – a to: • klasifikační analýza (klasifikací buď řadíme dílčí jevy do skupin či tříd, nebo třídíme soubor do dílčích skupin) • vztahová analýza (zkoumá závislosti mezi jevy) • kauzální analýza (zkoumá příčiny jevů) • systémová analýza (zkoumá složitější systémy s cílem je pochopit a vysvětlit: jevy neposuzuje jako izolované veličiny, nýbrž se snaží postihnout jejich chování v systému, aniž by se při tom celek rozpadl na jednotlivé části). Metoda syntézy (skládání) • představuje myšlenkový postup, v němž na základě určitého vědecky stanoveného kriteria vytváříme celistvou představu zkoumaných jevů. Syntéza umožňuje odhalit vnitřní zákonitosti fungování a vývoje jevu. Je vědeckou metodou poznávání celku. Metoda generalizace (zobecnění) • je myšlenkovým procesem, v němž přecházíme od jedinečného (zvláštního) k obecnému, od méně obecného k obecnějšímu. Je samozřejmé, že má - li být toto zobecnění pravdivé, musí přechod od jedinečného k obecnému korespondovat se skutečností. Vědecké zobecnění vyžaduje generalizaci podstatných, zákonitých vlastností. Metoda modelování • představuje postup, v němž pomocí abstrakce se v procesu poznání zjednodušuje zkoumaná skutečnost. Touto cestou jsme schopni lépe objasnit některé vlastnosti, vztahy a procesy skutečnosti. Daný postup je možný proto, že myšlení člověka si za určitých okolností může konstruovat ideální předpoklady umožňující myšlenkové experimenty. Právě v tomto případě hovoříme o modelování. Obecné charakteristické znaky metod: Základními znaky jsou: • instrumentální nebo racionální praktická užitečnost • empirický charakter 5. korektnost, reprodukovatelnost, adekvátnost a realizovatelnost Dalším významným faktorem je řetězení metod – tj. existence množství metodických procedur, v nichž na sebe navazují dílčí metodické kroky prováděné v určitém racionálním pořadí. Dodržení správného sledu takovýchto kroků je důležité jak z hlediska dosažení stanoveného cíle, tak z hlediska celkové efektivity (v první řadě časové) vykonávané práce. Pokud jde o obecné podmínky realizace metod, patří mezi ně celá řada subjektivních a objektivních činitelů. Subjektivními jsou především: • znalosti a praktické dovednosti lidí
K objektivním činitelům patří: • materiální zabezpečení projektované činnosti • informovanost a dosažení nezbytné úrovně profesního myšlení • stupeň vývoje společenské poptávky • sociálně - psychologické charakteristiky terénu, apod. Součástí vědeckého poznávání je provádění hluboké analýzy veškerých ve vědě používaných metod. Velmi důležitým pojmem je samozřejmě samotné označení „metodologie“. V nejvlastnějším slova smyslu je metodologie vědou o metodách, jimiž člověk dospívá k efektivnímu poznávání skutečnosti. Běžně hovoříme o metodologiích speciálních vědních disciplín a o „obecné metodologii věd“, která se zabývá filosofickým zobecněním speciálních metodologických disciplín. Její závěry a metodické postupy musí být zpětně respektovány v odborných disciplínách a jim odpovídajících speciálních metodologiích.
4.2
Institucionální charakter vědy
Historie lidstva podává i svědectví o tom, že se s postupujícím rozvojem společnosti z populace vyčleňuje stále vyšší procento lidí, kteří se buď výhradně, nebo téměř výhradně zabývají vědeckovýzkumnou činností. K tomuto účelu se zřizují vysoké školy, ústavy základního a aplikovaného výzkumu a vědecké společnosti. Rozrůstá se tak materiální základna vědy. Především některé renomované výzkumné ústavy se počtem zaměstnanců a značným základním jměním svým charakterem přibližují až k průmyslovým podnikům. Mnohde se dnes výrobní a výzkumná činnost prolínají (především v případě tzv.“klastrů“ – clusters).
4.3
Morální aspekty vědy
Objektivní věda se zabývá morálkou – etikou. Avšak přesto je produkce vědy ve většině případů eticky indiferentní. Daná skutečnost vědce nezbavuje starosti o to, jak jsou společensky využívány výsledky jejich práce. Uvedený aspekt je zvláště naléhavý v přírodních vědách (od konce druhé světové války především v oblasti atomového výzkumu). Problematika etického chování vědce samozřejmě vystupuje do popředí i v dalších disciplínách, ekonomické a další společenskovědní nevyjímaje. Z uvedených důvodů zhruba od šedesátých let minulého století jsou zpočátku v podnikatelském, později v nepodnikatelském sektoru vypracovávány různé etické kodexy. V nich jsou poměrně pregnantně - třebaže s rozdílnou naléhavostí a s odlišnými sankcemi - stanovena různá omezení, mající například v případě vědeckého základního a aplikovaného výzkumu zabránit zneužití jeho výsledků.
5 VĚDA, INFORMACE, ŘÍZENÍ 5.1
Význam informací pro vědecký výzkum
Veškeré vědní disciplíny pracují s informacemi, které jsou spjaty s komunikováním systému: a) s okolím b) uvnitř systému [Wiener N.:“Kybernetika a společnost“,Nakladatelství ČSAV 1963] Obecně platí, že informací (tj. údajem vyhodnoceným co do určitosti a použitelnost), sdělením o budoucím, minulém nebo současném jevu, se u příjemce informace odstraňuje jistá jeho neznalost či neurčitost. Z pohledu řízení jsou informace závažné tehdy, jestliže mohou řídícímu subjektu sloužit jako podklad pro rozhodování – a tím i pro management. Proto v současné době vztah mezi komunikačním systémem a rozhodováním velmi výrazně vystupuje do popředí. Jak je známo, teorie informací, která je specifickou vědou, jež se vyvinula z kybernetiky, chápe množství informace jako množinu možností co do informovanosti řídícího subjektu. Role informací je ovšem podstatně širší, neboť shromažďování a hodnocení informací má rozhodující postavení v prvních fázích vědeckého výzkumu. V tomto smyslu se jedná především o tzv. ALFA – informace, u nichž se kromě jejich určitosti přihlíží také k jejich obsahovému významu. Je přirozené, že převážná většina vědeckých poznatků původně vznik v praktické výrobní a hospodářské činnosti.Prakticky od nejstarších dob – tj. od starověkých civilizací – existuje těsné spojení mezi vědou a technickými změnami. Tato vazba se ještě více prohloubila v souvislosti se zahájením a průběhem průmyslové a posléze vědecko- technické revoluce. Na druhé straně ani uvedená vazba sama o sobě neobjasňuje příčiny růstu role vědy. Abychom na otázku týkající se úlohy vědeckého bádání v soudobém světě byli schopni exaktně odpovědět, musíme podrobně sledovat i sociální faktory, které jsou důsledkem především technických a ekonomických přeměn a jež současně technické a ekonomické změny do značné míry také předurčují. Daný aspekt dnes například ve své vědeckovýzkumné politice akcentuje Evropská unie. Platí ovšem, že technická úroveň výroby v kterémkoli období determinuje hranice možných forem sociální organizace. Technická úroveň výroby v kterékoli její historické fázi, která je výsledkem aplikace vědních poznatků své doby, má tudíž určující povahu. Daná skutečnost souvisí i s praktickým využíváním vědeckých informací v reálné hospodářské a společenské praxi. V případě již zmíněných ALFA – informací jsou za nejvýznamnější považovány ekonomické informace. Posuzují se především z hlediska relativní hodnoty - tj. pragmaticky – z pohledu jejich významu pro řídící subjekt v určitém řídícím postavení. Z uvedeného hlediska mají ALFA – informace těsný vztah k hospodářskému řízení a k rozhodování v něm a o něm.
Vědecký výzkum v oblasti ekonomických věd klade velký důraz na posuzování ekonomických informací ve spojení s cíli řízení, obsahem, metodami a nástroji hospodářského řízení a s konkrétním řídícím systémem, jemuž ekonomické informace slouží jako podklad pro poznání, rozhodování a pro kontrolu. Jako taková je ekonomická informace funkcí řízení. Vazba mezi řízením a informacemi vyplývá především ze skutečnosti, že řídící systém může vykonávat efektivní řízení teprve tehdy, jestliže pro řízení a pro rozhodovací procesy využívá neméně efektivní informační systém, jímž se snižuje informační nejistota o řízeném systému.
5.2
Klasifikace informací ( na příkladu ekonomických informací):
1)Členění ze strukturálního hlediska (tj. hierarchické členění): • základní • sdružená • informační soubor. 2) Z hlediska spojení hospodářské organizace s vnějším světem: • interní • externí 3) Z funkčního hlediska: • plánové • účetní • statistické • operativně technické
5.3
Hodnocení informací
Používají se následující kvantifikovatelná kriteria: 1. Pohotovost informací (z pohledu trvání doby, která uplynula od faktu, který informaci osvědčuje, do doby, kdy je k dispozici jako podklad pro rozhodování a pro řízení). Spolehlivost informaci (je dána mezemi – tzv. intervaly přípustnosti – v nichž se informace pokládá za pravdivou). 2. Podrobnost a úplnost informací. 3. Nákladovost získání informací. 4. Dosah informace (chápeme jím následky spojené s tím, jsou-li či nejsou- li informace k dispozici). 5. Dynamičnost nebo stabilnost informace (z pohledu toho, jak se informace v čase mění, nebo zda zůstává stabilní). 6. Podmíněnost informace (z pohledu její závislosti na jiných informacích, případně na okolnostech).
V další fázi procesu hodnocení informací ve vztahu k jejich zpracovávání se používají následující kriteria: a) Předvídatelnost o perspektivních informacích b) Přizpůsobivost (flexibilita) a pružnost (verzatilita) informace v případě přizpůsobivosti se zkoumá schopnost přizpůsobení informace konkrétním podmínkám ekonomické reality a jejím změnám v čase. c) Pružnost informace (se rozumí možnost manipulovat s číselnými údaji s pomocí různých procedur a dosahovat tak nové výsledky). d) Citlivost informace na změny podmínek (souvisí s dynamičností nebo stabilitou informace). e) Kontrolovatelnost informace (pod tímto pojmem rozumíme možnost porovnávat a hodnotit informace zpětnou vazbou). f) Jednoznačnost - čili srozumitelnost informace Charakteristickými rysy ekonomických informací a opakovatelnost (například u účetních zápisů).
5.4
je
jejich
hromadnost
Základní operace s ekonomickými informacemi
1. Uchovávání informací (tj. zaznamenávání a shromažďování informací na nositeli informací : na papíru, magnetické disketě, na hard disku, v paměti počítače). 2. Změna nositele informace (spočívá v přehrání informací z magnetické diskety na hard disk nebo do paměti počítače). 3. Přenos informace (tj. přeprava informace na jiné místo – např. odesláním magnetické diskety poštou na jiné místo, v němž se informace zpracovávají – tzv. hmotný přenos, nebo přenos informace počítačovou sítí – tzv. nehmotný přenos). 4. Zpracování informace rozčleněné do fází: • evidence (tj. systematického uspořádání záznamu jako nejjednoduššího způsobu zpracování) • sumarizace (při níž dochází k agregaci a tím i ke kvalitativní změně informace) • pořádání informací (řazení a třídění informací) • výběr informací pro určitý účel • numerická transformace vstupních informací na nové výstupní informace
6 EVROPSKÁ VÝZKUMU
DIMENZE
NÁRODNÍ
POLITIKY
Každý členský stát Evropské unie je povinen vypracovat Národní program výzkumu, respektující principy platné pro vypracovávání a schvalování dlouhodobých programů výzkumu v Evropské unii jako celku - a podobně i ve většině dalších zemí Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). Daný přístup je charakteristický především v případě rámcových programů výzkumu a technologického vývoje. Pokud jde o způsoby financování projektů spadajících pod osm zmíněných programů, platí následující zásady: Při uplatnění výsledků výzkumu v soukromém sektoru • je výzkumná činnost podílovým způsobem financována z veřejných rozpočtů a ze soukromých zdrojů, v první řadě ze zdrojů podniků Při uplatnění výsledků ve veřejném sektoru • je výzkum financován pouze z veřejných rozpočtů Při uplatnění výsledků výzkumu ve zdravotnictví • se výzkum rovněž financuje jen z veřejných rozpočtů Ve většině členských států OECD se prosadil přístup, podle něhož jsou pro návrh programu výzkumu, jeho průběžné a závěrečné hodnocení používána stejná, předem stanovená kritéria. Hlavními rámcovými kriterii pro hodnocení návrhů projektů jsou následující: • potřebnost projektu (s důrazem na jeho praktičnost a realizovatelnost) • očekávaný přínos a kvalita projektu (včetně specifikování faktorů, které realizaci projektu mohou ohrozit) • proveditelnost a realizace projektu (akcentující hodnocení personálního zabezpečení projektu se specifikací prokazatelných odborných zkušeností řešitelů) Evropská dimenze Národního projektu výzkumu spočívá i ve skutečnosti, že věda spolu s celoživotním a terciálním vzděláváním jsou chápány jako integrální součásti strategie rozvoje lidských zdrojů. Tato strategie tvoří v rámci Evropské unie jakousi páteř Národních programů zaměstnanosti, které jsou každých šest měsíců povinně národními vládami předkládány Evropské radě k posouzení. Vědeckému výzkumu, profesnímu a celoživotnímu vzdělávání se přikládá tak značný význam proto, že - jak již bylo konstatováno - Evropská unie na svém zasedání konaném v Lisabonu v roce 2000 vytyčila grandiozní cíl: do roku 2010: přeměnit evropský prostor v nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější část soudobé světové ekonomiky. Uvedený cíl ovšem nebyl splněn.
Jejími klíčovými charakteristickými rysy - jak neuvádí v rámci tzv. Lisabonském procesu - mají být: • udržitelný růst • zvyšující se počet pracovních míst • posílená sociální soudržnost Přímá vazba mezi vědeckým výzkumem a aplikací jím dosažených výsledků do vysokoškolské výuky představuje charakteristický jev pro všechny vyspělé ekonomiky. V tomto směru náš evropský kontinent není v žádném případě výjimečný. Naopak se objektivně musí srovnávat se Spojenými státy americkými, NAFTOU a s Japonskem, v nichž je tato vazba dlouhodobě pokládána za jednu z dominant. Zmíněná vazba promítnutá do hospodářské sféry je v současné době v globálním měřítku všeobecně pokládána za jednu z nejúčinnějších strategií zvyšování konkurenceschopnosti státu a zároveň za vysoce efektivní cestu k dosažení celonárodní prosperity. Dosavadní vývoj navíc umožňuje předpokládat, že se postupem k informační a znalostní společnosti bude dále zvyšovat význam celého terciálního sektoru, (v první řadě vysokoškolského), který je spjat s výzkumem a s vývojem. Díky takovémuto vytváření sítí partnerství a spolupráce (angl.: partnership and networking) se některé regiony v Evropě, v Severní Americe a Japonsku rozvíjejí daleko rychleji než ostatní. Vytvářejí se tzv. „klastry“ (anglicky „clusters“, jejichž charakteristickými rysy jsou právě bezprostřední zavádění výsledků základního a aplikovaného výzkumu do ekonomické praxe v podnicích zaměřených především na výrobu výpočetní techniky nové generace, biotechnologie a na další dynamické obory. Vysoké školy v těchto „shlucích“ hrají jednu z klíčových rolí.
7 KONCEPCE NÁRODNÍHO ČESKÉ REPUBLIKY
PROGRAMU
VÝZKUMU
Obecně platí, že problematika národního výzkumu a vývoje úzce souvisí s celkovou problematikou lidských zdrojů. Cíli stanovenému v tzv. Lisabonské strategii odpovídají i stávající programy tzv. Evropské politiky zaměstnanosti ADAPT a EMPLOYNMENT s podprogramy YOUTHSTART, HORIZONT, INTEGRA a NOW. V nich je výrazně akcentována potřeba rozvinutí systémů celoživotního vzdělávání opírajícího se – mimo jiné o aplikaci nejnovějších vědeckých poznatků. S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem jsou v členských státech Evropské unie vypracovávány i národní programy výzkumu a vývoje. V České republice byl návrh „Národního orientovaného výzkumu a vývoje“ připraven formou veřejné zakázky. Vytvoření zmíněného dokumentu zdůraznilo potřebu zpracování dokumentu „Národní politika výzkumu a vývoje České republiky“, který byl vytvořen na základě „Národně orientovaného výzkumu a vývoje.“ Mimo jiné v něm byla zohledněna ustanovení Memoranda o porozumění mezi Evropskými společenstvími a Českou republikou o přidružení České republiky k bodu 6 „Rámcového programu výzkumu, vývoje technologií a demonstračních činností na období 2002 – 2006“ přijatého Evropskou unií. „Národní program výzkumu a vývoje České republiky“ vyhlášený na léta 2004 – 2009 přihlížel i k výsledkům „Analýzy vývoje a stavu výzkumu v České republice a jejich srovnání se zahraničím“, který vláda České republiky schválila usnesením č. 516 ze dne 22. května 2002. Na základě zmíněných dokumentů je výzkum a vývoj u nás financován jednak přímými dotacemi poskytovanými Akademii věd ČR a vysokým školám, jednak prostřednictvím Grantové agentury ČR a grantové agentury Akademie věd ČR. Z výčtu je zřejmé, že většina uvedených prostředků je věnována na podporu tří až pětiletých projektů základního výzkumu schvalovaných cestou veřejných soutěží. Dalším zdrojem pro financování vědeckého výzkumu a vývoje v České republice jsou prostředky uvolňované některými ministerstvy v rámci specifických rezortních programů. Ty z různých důvodů nejsou součástí Národního programu výzkumu. Počítalo se s tím, že se mělo ročně na Národní program výzkumu celkově vynakládat kolem tří miliard Kč. Jako hlavní cíle Národního programu výzkumu se uváděly následující: • zvýšit výkonnost a efektivnost výzkumu v České republice – a tím současně zvýšit jeho přínos pro ekonomiku a pro společnost jako celek • proto soustředit zdroje podpory a výzkumné kapacity na vědecký výzkum menšího počtu vybraných problémů, jejichž řešení je společensky naléhavé, pro jejichž řešení existují dostatečné podmínky a u nichž se dá reálně předpokládat, že dosažené výsledky budou využity v praxi • zajistit dynamickou obnovu a rozvoj výzkumných kapacit v České republice – a to s využitím veškerých možností, které nabízí mezinárodní spolupráce ve vědeckém výzkumu • zbavovat veřejnost případných obav z nežádoucích výsledků výzkumu a vývoje
•
celkově zvýšit odbornou úroveň výzkumné práce a praktické využívání výsledků výzkumu
„Národní program výzkumu“ byl tvořen pěti tématickými a třemi průřezovými programy, které se dále člení na podprogramy. Veřejné soutěže na financování návrhů projektů se vyhlašují pro tyto jednotlivé programy. Tematické programy se nazývaly: • Kvalita života (včetně řešení problematiky životního prostředí a jeho ochrany a sídel budoucnosti). • Informační společnost. • Konkurenceschopnost při udržitelném rozvoji (včetně bezpečné a ekonomické dopravy). • Energie pro ekonomiku a společnost (s důrazem na racionální využívání energie a na obnovitelné energetické zdroje). • Moderní společnost a její proměny (s akcentem na sociální soudržnost, sociální diferenciaci a národní identitu). Třemi průřezovými programy byly následující: • Lidské zdroje pro výzkum (s důrazem na podporu začínajících pracovníků ve výzkumu a na lidské zdroje pro výzkum). • Integrovaný výzkum (prováděný především ve výzkumných centrech). • Regionální a mezinárodní spolupráce ve výzkumu. Národní program výzkumu je po předchozím projednání v Radě pro výzkum a vývoj schvalován vládou České republiky. Celostátně je koordinován ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR – a to prostřednictvím Rady národního programu výzkumu. Znovu se v tomto případu využívá osvědčená praxe z většiny členských států OECD, v nichž jsou národní programy výzkumu a vývoje koordinovány jedním, maximálně dvěma ministerstvy (a to hlavně v případě velkých států). Poskytovatelé výzkumu zřizují odborné poradní orgány pro hodnocení návrhů projektů výzkumu, které jsou předkládány v rámci veřejných soutěží vyhlašovaných pro jednotlivé dílčí programy. Podobně jako ve většině členských států OECD se i u nás prosadil přístup,podle něhož jsou pro návrh programu výzkumu,jeho průběžné a závěrečné hodnocení používána stejná, předem stanovená kriteria. Hlavními rámcovými kriterii pro hodnocení návrhů projektů jsou následující: • potřebnost projektu (s důrazem na jeho praktičnost a realizovatelnost) • očekávaný přínos a kvalita projektu (včetně specifikování faktorů, které realizaci projektu mohou ohrozit) • proveditelnost a realizace projektu (akcentující hodnocení personálního zabezpečení projektu se specifikací prokazatelných odborných zkušeností řešitelů)
ZÁVĚRY Pokusíme - li se o jistá zobecnění nastíněných koncepcí, lze konstatovat, že jsou pro ně příznačné některé základní znaky: 1. Konstatování, že teoretické uchopení vědy je možné jen tehdy, pokud rekonstruujeme dynamický model vědeckého poznání. 2. Poznatek, že vědecká teorie ve svém vývoji prochází určitými etapami a že je spjata s analytickým vyčleňováním podstatných struktur studovaných objektů a se zobecňováním takto získaných poznatků. 3. Teoretické znalosti se rodí na základě formulování hypotéz a jejich empirického odůvodnění. 4. Vědecké poznání má celistvou povahu. Proto nemůže být rozloženo na vzájemně nezávislé roviny. Jakékoli tvrzení vzniklé na základě pozorování se opírá o odpovídající teorii, tj. je infiltrováno teorií. 5. Metodou sloužící k rozpracování modelů vědy je systém rozmanitých východisek a přístupů: historických, metodologických, psychologických, sociologických, logických a dalších. 6. Hypotézy vznikají na základě získaných experimentálních dat a teoretických entit z jiných teorií. Přenesení z jiných teorií se opírá o analogii, jejímž zázemím jsou intuice a jiné psychologické procesy. 7. Hypotetické modely jsou transformovány na základě experimentálního ověřování. 8. Filosofické koncepce jsou úzce propojeny s vědou. Filosofie buď konstruktivně nebo negativně ovlivňuje vědu. Současně filosofická tvrzení vstupují do struktury teorií. 9. Vývoj vědeckého poznání není jen induktivním přechodem od empirické fáze vědy, rozšiřováním sféry empirických dat, k zobecněním, zákonům, teoriím. Vývoj vědy není jen kumulací verifikovaných poznatků. 10. Cílem vědeckého poznání je dosažení hodnověrných poznatků, lepší porozumění určitým fenoménům, řešení většího množství vědeckých problémů, vytváření obecnějších a kompaktnějších teorií. 11. Vědecké teorie jsou navzájem nezávislé. 12. Existence několika odlišných obrazů vědy je důsledkem měnící se sociální a kulturní atmosféry. Je tomu tak proto, že obraz vědy v jeho rozmanitých podobách je způsobem sebeidentifikace vědecké komunity. 13. Střetávání rozmanitých obrazů vědy spolukonstituuje vnitřní život vědy a současně povahu jejích sociálních a kulturních vazeb a interakcí. 14. Věda vystupuje jako celistvý, strukturovaný a hierarchický systém s určitým jazykem, pojmy, problémy, hypotézami, teoriemi, principy, pravidly a metodologickými postupy. 15. Věda obsahuje reflexivní formu poznání, která je prostředkem sebepoznání jako východiska pro rozvoj a obohacování vědeckého myšlení. Reflexivnost zajišťuje převahu vědeckého myšlení nad mimovědeckými formami poznávání. 16. Současnou vědeckou, filosofickou a historickou reflexi odlišuje posun směrem k posílení významu sociálních, antropologických a humanistických přístupů v pohledu na vědecké poznání. To se projevuje jednak v rostoucím zájmu představitelů mnoha humanitních a sociálních disciplín o vědu, jednak v proměně povahy metodologické a logické reflexe vědy. Přístupy a koncepce posledních desetiletí dokládají skutečnost, že do všech forem reflexe vědy vstupují humanistické prvky. 17. Současná věda obsahuje v sobě subjektivní zaměřenost badatele a je ovlivněna jeho sociálními a individuálními aktivitami.
18. Uchopení předmětů vnějšího světa je závislé na vnitřních mechanismech vědeckého poznání. Současně se odvíjí od duchovní, tj. subjektivní, reality, která je významným zdrojem proměny vědeckého poznání.
POUŽITÁ LITERATURA 1. [citováno podle: Tulka J.:“Věda a vědecká metodologie I“,UPa 1995] 2. [Wiener N.:“Kybernetika a společnost“,Nakladatelství ČSAV 1963]
Prof., PhD Karel Lacina, Dr.Sc. ___________________________________________________________________________ METODOLOGIE VĚDY Vydal Evropský polytechnický institut, s.r.o., Osvobození 699, 686 04 Kunovice V ediční radě Odborné knižní publikace 1. vydání, náklad 200 ks Počet stran: 34 Rok vydání: 2010 ___________________________________________________________________________ ISBN: 978-80-7314-
