Evropský polytechnický institut, s.r.o. Osvobození 699 686 04 Kunovice
PRÁVO EVROPSKÉ UNIE
JUDr. František Hurbiš, JUDr. Dušan Ružič, PhD.
Kunovice, 2009
Autor: © JUDr. František Hurbiš © JUDr. Dušan Ružič, PhD. – doplněná aktualizace Název: Právo Evropské unie Vydavatel: © Evropský polytechnický institut, s.r.o. Kunovice, 2009 © Jazyková redakce: Neprošlo jazykovou úpravou
ISBN 978-80-7314-168-4
Obsah 1
SOUVISLOSTI, KTERÉ VEDLY K VYTVOŘENÍ EU ........................................................... 7
2
EVROPSKÁ UNIE........................................................................................................................ 9 2.2 2.3 2.4 2.5 2.6
3
JEDNOTNÝ VNITŘNÍ TRH ..................................................................................................... 29 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5
4
JEDNOTNÝ PRÁVNÍ AKT ......................................................................................................... 29 VOLNÝ POHYB OSOB.............................................................................................................. 31 VOLNÝ POHYB SLUŽEB .......................................................................................................... 32 VOLNÝ POHYB KAPITÁLU ...................................................................................................... 32 EKONOMIKA EVROPSKÉ UNIE ................................................................................................ 33
SPOLEČNÉ POLITIKY EU ...................................................................................................... 35 4.1 4.2
5
SMLOUVA O EU ..................................................................................................................... 16 PRAMENY PRÁVA EU............................................................................................................. 16 SUPERIORITA PRÁVA EU ....................................................................................................... 17 INSTITUCE A ORGÁNY EU...................................................................................................... 17 LEGISLATIVNÍ PRAVOMOCI EVROPSKÉHO PARLAMENTU ...................................................... 19
SPOLEČNÉ POLITIKY .............................................................................................................. 35 KOMUNITÁRNÍ (KOORDINOVANÉ) POLITIKY EU ................................................................... 37
EMS – EVROPSKÝ MĚNOVÝ SYSTÉM................................................................................ 41 5.1 5.2 5.3 5.4
EVROPSKÝ MĚNOVÝ SYSTÉM ................................................................................................ 41 ROZPOČET EVROPSKÉ UNIE ................................................................................................... 44 STRUKTURÁLNÍ FONDY ......................................................................................................... 46 EURO...................................................................................................................................... 47
6
EKONOMICKÉ VZTAHY EU K TŘETÍM ZEMÍM............................................................. 51
7
VZTAH ČR K EU ....................................................................................................................... 55
8
POSTAVENÍ EU VE SVĚTOVÉM OBCHODĚ ..................................................................... 59
9
ZEMĚ EU..................................................................................................................................... 61
LITERATURA .................................................................................................................................... 75
1
Souvislosti, které vedly k vytvoření EU
Cíle kapitoly: Seznámit studenty s historií vzniku EU a s myšlenkami, jež historicky vedly západní státy k vytvoření Evropského hospodářského společenství. Klíčová slova: Kořeny evropské myšlenky; politické souvislosti; hospodářské souvislosti; bezpečnostní souvislosti. Evropská unie se svými 27 členskými a téměř půlmiliardovým počtem obyvatel (7,5 % světové populace) rozkládá na velké části evropského kontinentu. Od samého počátku se snaží svým obyvatelům zajistit prosperitu a stabilitu. Její politika se nás všech přímo či nepřímo týká. a) Kořeny evropské myšlenky: • V polovině 20. století čerpá v řeckořímském kulturním dědictví – hodnoty humanismu a křesťanství • Podstatou evropské myšlenky je jednota a integrace států b) Politické souvislosti v bodech: • Rozštěpení Evropy a „přerozdělení sil v Evropě“, pád „Hitlerovského“ Německa (následné rozdělení Německa 1949) - západní Evropa se po konci 2. světové války ocitla v bezpečnostní, politické a ekonomické tísni - bylo nutné vytvořit novou bezpečnostní a ekonomickou strategii. Ve společnosti většinově převažoval názor, že mír a bezpečnost nedokáží zajistit klasické národní státy, ale je třeba sjednocující se Evropa. Byla zdůrazňována také potřeba „nového ducha“ v protikladu k meziválečnému ekonomickému a politickému nacionalismu. • Počátky myšlenky evropské integrace – v roce 1946 přišel poprvé s myšlenkou evropské integrace Winston Churchill ve svém projevu ve švýcarském Curychu, kde nabízí vizi „Spojených států evropských“ • Železná opona – jedná se o označení neprostupné hranice, jež se vytvořila mezi západním a východním blokem v době studené války. Nacházela se na západní hranici NDR, Československa, Maďarska, ale i Rumunska a Bulharska. • Pro oblast politických vztahů západoevropských zemí byla založena RADA EVROPY (5. 5. 1949 v Londýně) • úhelným kamenem RE je myšlenka parlamentní demokracie: • právního státu • lidských práv • vynětí lidských práv z výlučných věcí státu podpořilo uzavření Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a Evropského soudu pro lidská práva (nadstátní rys justice) • Rada Evropy se profilovala jako instituce, do jejíž působnosti náleží oblasti veřejného života s výjimkou obranných záležitostí. Jedná se o mezivládní organizaci, která má v současné době 47 členů. USA, Kanada, Mexiko, Vatikán a Japonsko mají status
7
pozorovatele ve Výboru ministrů členských zemí a Kanada, Izrael a Mexiko v Parlamentním shromáždění. c) Hospodářské souvislosti: • Evropské hospodářství bylo po válce silně narušeno, nutností se stala obnova s pomocí dalších států s cílem podpořit hospodářskou obnovu na kontinentě • Založení MMF - Mezinárodní měnový fond – založen na konferenci v Breton Woods (New Hampshire, USA) v červenci 1944 - instituce udržující měnovou stabilitu • Mezinárodní organizace pro obchod – omezení celních tarifů • 1947 v Ženevě byla uzavřena dohoda o GATT, která již není v platnosti • Marshallův plán – oficiální název Plán evropské obnovy, byl přijat Kongresem 3. 4. 1948 s cílem organizovaně zabezpečit americké úsilí pomoci poválečné Evropě jako celku. V důsledku odmítnutí ze strany zemí východního bloku byl plán omezen jen na západní Evropu. • 16. 4. 1949 ustanovení Organizace pro Evropskou hospodářskou spolupráci (v roce 1961 přeměna OECD – organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) • Založení hospodářské unie zemí Beneluxu (Belgie, Nizozemí, Lucembursko) pak celní unie 5. 9. 1949 • Následuje volný pohyb zboží, kapitálu a pracovních sil. d) Bezpečnostní souvislosti: • Studená válka - konflikt mezi národy, který nezahrnuje vojenské akce, ale je zaměřen především na akce ekonomické či politické. • Nemožnost univerzálního systému kolektivní bezpečnosti • Založeno NATO – bylo založeno proti největšímu nepříteli SSSR, formálně žádalo o přijetí – bylo odmítnuto • 14. 5. 1955 Varšavská smlouva odmítla začlenění SRN do EU a NATO
Kontrolní otázky: 1) Které souvislosti vedly ke vzniku ES? 2) Jaké byly historické kořeny vedoucí k této integraci? 3) Posuďte postavení ČR v poválečném období.
Shrnutí: Pochopení souvislostí, které vedly k myšlence vytvořit určité společenství států po druhé světové válce je stěžejní pro potřeby dalšího studia práva a institucí Evropské unie. Historie je vždy součástí přítomnosti. Mezi těmito pojmy musí existovat společná vazba.
8
2
Evropská unie
Cíle kapitoly: Seznámit studenty se základními pilíři EU, s právem Evropské unie a institucemi EU. Klíčová slova: EU; Společná zahraniční a bezpečnostní politika – 2. pilíř; Smlouvy ESUO; EHS; EURATOM; Spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcech; 1951 Paříž - ESUO; 1957 Řím - EHS; 1957 Řím - EURATOM; Smlouva o EU; Prameny práva EU; Superiorita práva EU; Instituce a orgány EU; Evropská rada; Evropský parlament; Legislativní pravomoci EP; Rada EU; Komise; Legislativní iniciativa Komise; Soud; Evropský účetní dvůr (EÚD); Poradní orgány ES; Právo ES – Komunitární právo; Subsidiarita. EU je mezinárodním společenstvím, které od svého posledního rozšíření tvoří 27 členských zemí evropského kontinentu. Jedná se o státní uspořádání sui generis a svou povahou je EU rovněž mezinárodní organizací integračního typu (tzn., že vykazuje rysy nadstátnosti = supranacionality – je nadána pravomocemi v oblasti legislativní, výkonné či soudní) Již motto EU – Jednotná v rozmanitosti (In varietate concordia) - nám napovídá, že hlavním cílem Evropské unie je zajistit mír, bezpečnost a přátelské vztahy v Evropě. Deset historických milníků v historii EU: • 1951 – 6 států zakládá Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) • 1957 – na základě Římské smlouvy vzniká tzv. společný trh • 1973 – Společenství se rozšiřuje na 9 členských států a rozvíjí následně společné politiky • 1979 – první přímé volby do Evropského parlamentu • 1981 – první středomořské rozšíření • 1993 – dokončení jednotného trhu • 1993 – Maastrichtská smlouva ustavuje Evropskou unii!!! • 1995 – EU se rozšiřuje na 15 členů – tzv. „EU 15“ • 2002 – bankovky a mince měny euro jsou uvedeny do oběhu • 2004 – dalších deset států přistupuje k Unii • 2007 - přistoupení dalších dvou států 1) Schumanova deklarace – v roce 1950 předložil Robert Schuman (francouzský ministr zahraničí) návrh sjednocené Evropy, který konkretizuje předcházející prohlášení evropských politiků. Tento dokument obsahoval návrh na vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), které bylo následně založeno Pařížskou smlouvou dne 18. dubna 1951. Tímto aktem byl vytvořen společný trh uhlí a oceli mezi 6 zakládajícími státy (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Spolková republika Německo). Cílem těchto zemí bylo zabezpečit po otřesných zkušenostech z dvou světových válek mír a bezpečnost na evropském kontinentě. 2) Těchto 6 států se následně 25. března 1957 rozhodlo vybudovat na základě Římské smlouvy Evropské hospodářské společenství (EHS) založené na větším společném trhu s rozmanitou škálou zboží a služeb. K 1. červenci 1968 mezi sebou země zrušily cla
9
3)
4) 5) 6) 7) 8)
9)
10)
11) 12)
a v průběhu 60. let zahájily provádění společných politik – zejména v oblasti zemědělské a obchodní. V následujícím období se pro velký úspěch ES rozhodlo přistoupit rovněž Dánsko, Irsko a Spojené království VB. Toto první rozšíření ze šesti na devět členů se uskutečnilo v roce 1973. Společenství zároveň zavedlo novou sociální politiku a politiku ochrany životního prostředí a v roce 1975 zřídilo Evropský fond pro regionální rozvoj (EFRR). V červnu 1979 učinilo Evropské společenství rozhodný krok vpřed, když uspořádalo první přímé volby do Evropského parlamentu. Tyto volby se konají pravidelně každých 5 let. V roce 1981 přistoupilo ke Společenství Řecko, v roce 1986 ho následovalo Španělsko a Portugalsko. Tím byla posílena pozice Společenství v jižní Evropě a zároveň se ukázala naléhavost rozšíření programů regionální pomoci. Celosvětová recese ekonomiky na začátku 80. let přinesla vlnu „europesimismu“. V roce 1985 však znovu vysvitla naděje v podobě tzv. bílé knihy vydané EK, podle níž měl být jednotný evropský trh dokončen do 1. ledna 1993. V roce 1989 se po pádu berlínské zdi dramaticky změnila politická tvář Evropy. 1990 došlo ke sjednocení Německa, země střední a východní Evropy se vymanily ze sovětské nadvlády a vydaly se cestou demokracie. V prosinci 1991 pak zanikl Sovětský svaz. Ve stejném období členské státy jednaly o nové Smlouvě o Evropské unii, kterou pak v Maastrichtu v prosinci 1991 přijala Evropská rada složená z prezidentů a/nebo předsedů vlád členských států. Tato smlouva vstoupila v platnost 1. listopadu 1993 jako Smlouva o EU („Maastrichtská smlouva“). Tato smlouva změnila název Evropského společenství na EU a začlenila do již existujících integrovaných struktur Společenství určité oblasti mezivládní spolupráce (=> tato smlouva dala vznik dnes známé „třípilířové“ struktuře EU) Pod vlivem nové evropské dynamiky a měnící se geopolitické situace se 1. ledna 1995 k EU připojily tři další státy — Finsko, Rakousko a Švédsko. EU tehdy byla na cestě ke svému dosud nejviditelnějšímu úspěchu – vytvoření jednotné měny. V roce 1999 bylo zavedeno euro pro finanční (bezhotovostní) transakce, o tři roky později byly ve 12 státech eurozóny uvedeny do oběhu nové bankovky a mince. Dnes je euro podobně jako americký dolar jednou z hlavních světových měn pro platby a tvorbu rezerv. Nové technologie a stále širší využití internetu mění hospodářství, ale zároveň přináší sociální a kulturní problémy. V březnu 2000 EU přijala „lisabonskou strategii", která modifikuje a do určité míry modernizuje hospodářství Evropské unie a umožňuje mu obstát na světových trzích v hospodářské soutěži s ostatními konkurenty - například Spojenými státy a nově industrializovanými zeměmi. Podle lisabonské strategie je nutné podporovat inovace, podnikové investice a přizpůsobit evropský vzdělávací systém potřebám informační společnosti. V současnosti je hospodářství členských států zatíženo nezaměstnaností a zvyšujícími se náklady na důchody, takže reformy jsou čím dál tím naléhavější. Voliči intenzivněji apelují na vlády, aby našly praktické řešení těchto problémů. Sotva se Evropská unie rozrostla na 15 členských států, už začaly přípravy na nové rozšíření nebývalého rozsahu. V polovině devadesátých let začaly klepat na dveře EU země bývalého sovětského bloku (Bulharsko, Česká republika, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Slovensko), tři pobaltské země, které byly dříve součástí Sovětského svazu (Estonsko, Litva a Lotyšsko), jedna bývalá jugoslávská republika (Slovinsko) a dvě středomořské země (Kypr a Malta). EU tyto žádosti uvítala jako příležitost, která pomůže stabilizovat evropský kontinent a poskytne výhody evropské integrace i těmto mladým demokraciím. Jednání o budoucím členství byla zahájena v prosinci 1997.
10
13) Rozšíření EU na 25 zemí se uskutečnilo 1. května 2004, když k EU přistoupilo 10 z 12 kandidátských zemí. Bulharsko a Rumunsko se přidaly 1. ledna 2007. Dnešní EU se skládá ze tří těsně spojených společenství. Každé z nich bylo utvořeno zvláštní MS. Jsou jádrem dnešní EU => mluvíme o tzv. chrámové struktuře EU složené ze tří pilířů: • 1. pilíř – ES • 2. pilíř – společná zahraniční a bezpečnostní politika • 3. pilíř – policejní a soudní spolupráce ve věcech trestních
ESUO – do roku 2002 !!!
11
V Evropě je mnoho různých organizací s podobnými názvy a záměry, mezi ně patří: 1) Rada EU – Rada ministrů 2) Evropská rada – jednají představitelé států a vlád EU 3) Rada Evropy – samostatná organizace 40 členských států, byla založena 5.5.1949 v Londýně státy Bruselského paktu (Francie, VB a státy Beneluxu), Dánskem, Norskem, Švédskem, Itálií a Irskem - cílem je ochrana a obrana lidských práv a demokratického právního státu na celém kontinentu 4) Soudní dvůr – Evropských společenství – patří k EU 5) Evropský soud pro lidská práva - Štrasburk 6) Mezinárodní soudní dvůr v Haagu – přísluší k OSN Mezinárodní soudní dvůr v Haagu a Evropský soud pro lidská práva jsou soudní orgány, které nemají k EU žádný vztah!!! Podle článku Z37 Smlouvy ES si žádost o členství může podat každá další evropská země. Smlouvy o řízení EU - právní základ EU! • výše uvedené tři smlouvy – o založení ESUO, EHS, EURATOM • Smlouva o EU – 1992 (taktéž známá jako „Maastrichtská dohoda“) • Dohoda o řízení některých institucí v rámci celého ES (1957) a Slučovací smlouva (1965) • Smlouvy o přístupu (1972, 1979, 1985) • Smlouvy o rozpočtu (1970 a 1975) • Jednotný evropský akt (1986) Tyto smlouvy obsahují právní normy, které jsou nadřazeny ostatním v rámci EU! Smlouvy a dokumenty vztahující se k EU Evropská unie se řídí zásadou právního státu. Vše, co činí, je odvozeno ze smluv, které jsou dobrovolně a demokraticky sjednávány všemi členskými státy! Dříve podepsané smlouvy byly pro udržení kroku se společenským vývojem změněny a aktualizovány. Dřívější smlouvy jsou: Lisabonská smlouva - byla podepsána 13. prosince 2007. Než vstoupí v platnost, k čemuž by mělo dojít před příštími evropskými parlamentními volbami v červnu 2009, bude třeba, aby ji ratifikovalo všech 27 členských států. Mezi její hlavní cíle smlouvy patří posílení demokracie v EU a splnění očekávání evropských občanů v oblasti vysokých standardů odpovědnosti, otevřenosti, transparentnosti a účastnictví, jakož i zefektivnění EU a umožnění toho, aby se zabývala dnešními globálními otázkami, jako jsou změny klimatu, bezpečnost a udržitelný vývoj. Dohoda o Lisabonské smlouvě následovala po diskusi o ústavě. „Smlouva o ústavě pro Evropu“ (viz níže) byla přijata představiteli států a vlád na zasedání Evropské rady v Bruselu ve dnech 17. a 18. června 2004, a byla podepsána v Římě dne 29. října 2004, avšak nikdy nebyla ratifikována.
•
•
Niceská smlouva - byla podepsána 26. února 2001 a v platnost vstoupila 1. února 2003. Týkala se zejména reformy orgánů, aby unie mohla účinně fungovat i po rozšíření na 25 členských států v roce 2004 a 27 členských států v roce 2007. Na základě Niceské smlouvy byla vytvořena tzv. konsolidovaná (úplná) znění původní Smlouvy o EU a Smlouvy o ES.
12
•
Amsterodamská smlouva - byla podepsána 2. října 1997 a v platnost vstoupila 1. května 1999. Změnila a přečíslovala Smlouvy o EU a ES. Jsou k ní připojena konsolidovaná znění těchto smluv. Amsterodamská smlouva zavedla číselné označení článků Smlouvy o Evropské unii, jež byly předtím označeny písmeny A až S.
•
Smlouva o EU (= Maastrichtská dohoda) - byla podepsána v Maastrichtu 7. února 1992 a v platnost vstoupila 1. listopadu 1993. Maastrichtská smlouva změnila název Evropského hospodářského společenství na „Evropské společenství“. Zavedla také nové formy spolupráce mezi vládami členských států – například v oblasti obrany a v oblasti „spravedlnosti a vnitřních věcí“. Připojením této mezivládní spolupráce ke stávajícímu systému Společenství vytvořila Maastrichtská smlouva novou strukturu se třemi „pilíři“, které jsou jak politické, tak hospodářské povahy. Touto strukturou je Evropská unie.
•
Jednotný evropský akt - byl podepsán v Lucemburku a Haagu a v platnost vstoupil 1. července 1987, provedl změny nezbytné k dobudování vnitřního trhu.
•
Smlouva o jednotných orgánech - byla podepsána v Bruselu 8. dubna 1965 a v platnost vstoupila 1. července 1967, ustavila jednotnou Komisi a jednotnou Radu tehdejších tří Evropských společenství.
•
Římská smlouva (= Smlouva o založení EHS) – podepsána v Římě 25. března 1957 a v platnost vstoupila 1. ledna 1958. Současně byla podepsána Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom). Obě smlouvy se proto společně nazývají „Římské smlouvy“.
•
Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) - byla podepsána 18. dubna 1951 v Paříži a v platnost vstoupila 23. července 1952. Její platnost skončila 23. července 2002.
Zakládající smlouvy byly částečně modifikovány i při dalších příležitostech – zejména mezi ně řadíme přistoupení nových členských států v roce 1973, 1981, 1986, 2004 a 2007. Smlouva o Ústavě pro Evropu (= euroústava, evropská ústava, evropská ústavní smlouva) • byla pojímána jako základní dokument Evropské unie, který by jakožto jediný text nahradil dosavadní systém několika smluv => během ratifikačního procesu se ovšem ukázalo, že je tento cíl příliš ambiciózní! • měla vycházet z Římských smluv (podepsaných 1957) a Maastrichtské smlouvy (1992), jež měly být doplněny novější Amsterdamskou smlouvou (1997) a Smlouvou z Nice (2001), o nichž bude později řeč. Euroústava měla také zároveň přinést reformy unijních institucí a zajistit transparentní fungování v souvislosti s tehdy se blížícím velkým rozšířením EU o 10 nových států (2004). • v návrhu byla zapracována některá nová ustanovení a zásadní změny ve fungování unie oproti současnému stavu. • návrh byl poprvé zveřejněn Konventem 18. 7. 2003. Tato připravovaná ústava byla zastavena ratifikačním procesem a její další osud je nejistý. Podíváme-li se obecně na názory, které provázely ústavu, měli bychom podotknout, že z úst kritiků zaznívá především výtka na přílišnou náchylnost k federalismu a silnou integrační snahu. Jedním z kontroverzních témat bylo i téma tzv. unijního prezidenta.
13
Smlouva o Ústavě má 4 části, s celkem 448 články. Dále k ní patří 36 protokolů, 2 přílohy, 30 prohlášení k ustanovením Ústavy, 11 prohlášení k protokolům, 9 prohlášení členských zemí. V anglické verzi celkem 852 stran – 349 stran Ústavy, 382 stran protokolů a příloh, 121 stran prohlášení. Za Českou republiku návrh euroústavy podepsali jménem prezidenta Václava Klause tehdejší premiér Stanislav Gross a tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda. Obsah ústavy Ústava se skládá z preambule a čtyř částí: Preambule – poukazuje na společné dědictví Evropy, historické zkušenosti, přesvědčení o společné budoucnosti v rámci evropské integrace a obsahuje také poděkování Konventu. 1) Část I (nepojmenovaná) – je úvodem do smlouvy, popisuje vymezení, cíle a pravomoci Unie, stanovuje základní svobody a práva a definuje občanství EU. Obsahuje také definici symbolů Unie. V hlavě IV se definují orgány a instituce Unie, v hlavě V se pak popisují principy výkonu jejich pravomocí. Hlava V popisuje demokratické principy platné v EU. Hlava VII se věnuje financování Unie. Hlavy VIII a IX popisují vztah Unie s okolními státy, resp. podmínkami pro vstup do Unie a vystoupení z Unie. 2) Část II – Listina základních práv Unie – je založena hlavně na Evropské úmluvě o ochraně lidských práva a z.s. a deklaruje základní nedotknutelná práva, svobody a zásady. 3) Část III – Politiky a fungování Unie – je nejrozsáhlejší částí ústavy. Je založena na existujících základních smlouvách EU, které z velké části přebírá. V hlavě II se deklarují zásady rovnosti a nediskriminace, hlava III podrobně popisuje vnitřní politiku EU, včetně otázek jednotného vnitřního trhu, hospodářské a měnové politiky, fungování měny euro, politik zaměstnanosti, zemědělství a rybolovu, životního prostředí, ochrany spotřebitele, sociální politiky, dopravní, telekomunikační a energetické infrastruktury, výzkumu (včetně výzkumu vesmíru a spolupráce s ESA) či energetiky. Také v kapitole IV definuje tzv. prostor svobody, bezpečnosti a práva, čímž se popisují agendy justice a vnitra a některé další činnosti, kde Unie provádí pouze podpůrnou činnost. Hlava IV je věnována některým zámořským teritoriím. Hlava V se věnuje vnější činnosti Unie, společné zahraniční, bezpečnostní, obranné a obchodní politice, humanitární a jiné spolupráci se třetími zeměmi a mezinárodními smlouvami. V hlavě VI se podrobněji rozvádí fungování Unie a jejích institucí, včetně pravidel pro tzv. posílenou spolupráci. 4) Část IV – Obecná a závěrečná ustanovení – popisuje právní kontinuitu Unie při procesu přijímání ústavy, ruší některé dřívější smlouvy, definuje postupy pro změny ústavy a stanovuje dobu platnosti. Kritika ústavy Návrh ústavní smlouvy se setkal s řadou kritických ohlasů, které jí vytýkají hlavně následující: • Délka a složitost – smlouva má asi 50 000 slov na cca 320 stranách (k tomu téměř dvakrát tolik stran s přílohami, protokoly a prohlášeními), což je výrazně více než jakákoli běžná ústava. Text smlouvy je také psán právním a úředním jazykem, pro běžného občana často téměř nesrozumitelným. Podle kritiků tak lze jen velmi těžko po občanech požadovat rozumné zhodnocení kladů a záporů ústavy a kvalifikované rozhodnutí o jejím (ne)přijetí. Dále, podle kritiků, text obsahuje nejasnosti a rozpory.
14
•
•
•
•
•
• •
Obhájci argumentují tím, že i přes tuto složitost je ústava stručnější a jednodušší než ohromné množství existujících a platných smluv, které fungování Unie řídí dnes. Zrušení principu jednomyslnosti – oproti současné praxi, kdy se v základních otázkách rozhoduje v Unii jednomyslně, ústava zavádí v 26 oblastech rozhodování kvalifik. většinou. To podle některých kritiků ohrožuje suverenitu jednotlivých zemí. Zastánci argumentují tím, že to je jediný způsob, jak v rozšířené Unii může rozhodování prakticky fungovat. Přednost před právem jednotlivých zemí – podle ústavy mají evropské zákony přednost před zákony jednotlivých zemí, což podle kritiků představuje nepřijatelné omezení suverenity členských států. Zastánci však upozorňují na fakt, že tento princip už platí dlouhou dobu, ratifikované evropské smlouvy mají před národním právem přednost. Zda je to však přijatelné jako obecný princip je stále otázkou debaty. Přeměna na evropský superstát – ústava se věnuje některým prvkům, které jsou tradičně spojovány výhradně se suverénními státy (např. vlajka či motto). I slovo ústava naznačuje, že Evropská unie se blíží vytvoření „Evropského státu“, což je pro euroskeptiky nepřijatelná představa. Demokratický deficit – podle kritiků je příliš velká moc věnována EK, která ovšem není přímo volena. EP, jako jediná instituce přímo volená občany EU, má v mnoha ohledech nízké pravomoci, např. nemůže navrhovat zákony. Obhájci ústavy upozorňují na fakt, že Evropský parlament má právo zavázat Komisi k legislativnímu návrhu, což považují za dostatečné. Exekutiva, legislativa a judikatura - tyto státní moci zůstávají i nadále neodděleny. V protikladu k zásadě jejich přísného dělení, jak je základem demokracií, vznikajících od 18., 19. století. Tak například Evropský soud de facto svými rozhodnutími tvoří zákonné normy Unie, EK mimo své exekutivní úkoly také vystupuje jako legislativní orgán. Obranná politika –kritikové se domnívají, že společná evropská obranná politika si za cíl klade hlavně omezení vlivu NATO, potažmo USA. Ekonomická politika – podle kritiků je vůbec zahrnutí některých ekonomických otázek přímo do ústavy nevhodné, v existujících ústavách se taková problematika neobjevuje, ekonomiku ponechává na konkrétních vládách vzniklých v pravidelných volbách. Např. podle článku I.3.3 má být hospodářství EU založeno na sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku, což je pro některé pravicové politiky nepřijatelně socialistická formulace.
Obecná kritika evropské ústavy směřuje k tomu, že před jejím vznikem nebyly jasně zodpovězeny otázky, zda EU vůbec nějakou ústavu potřebuje, jaké jsou na ni kladeny hlavní požadavky a co má ústava řešit. Podle kritiků také nebyl splněn úkol, d, které požaduje více demokracie a Evropu bližší občanům. [1] Ratifikace Evropskou ústavu ratifikovalo 18 členských států: 16 parlamentní ratifikací (Belgie, Estonsko, Finsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Německo, Rakousko, Slovensko, Slovinsko, Řecko), ve dvou členských státech proběhla ratifikace v referendech (Lucembursko, Španělsko). Česká republika evropskou ústavní smlouvu neratifikovala! Na začátku dubna 2007 vydala koalice vládnoucích stran ODS, KDU-ČSL a Strany zelených společné stanovisko k budoucí podobě nového dokumentu. Strany se mj. shodly, že by dokument neměl nést název „ústava" a měl by být vyjednán ještě před rokem 2009. Mezi velké odpůrce a kritiky euroústavy patřil také český prezident Václav Klaus.
15
2.1
Smlouva o EU
Byla podepsána v únoru 1992, platnost má od 1.11.1993. Je nezávislá na ostatních právních normách EU a je také novelou Smlouvy o ES – jakousi Ústavou EU. Smlouva o EU navrhuje: a) Utvořit tzv. EU, která bude založena na dosavadní mašinérii ES, společné politice v oblasti obrany a zahraničních věcí a na společném postoji ve věcech vnitřní bezpečnosti a soudnictví. b) Zavést zásadu subsidiarity, podle níž správní rozhodnutí, která nejsou ve výlučné pravomoci institucí EU, budou učiněna orgány členských zemí a to těmi, které zaručí rychlé a demokratické rozhodnutí. c) Utvořit nový Oblastní výbor, jehož hlavním úkolem bude zajistit zvýšenou účast správních oblastí v rozhodování ve věcech EU. d) Ustanovit proceduru a přijmout rozvrh pro utvoření hospodářské a měnové unie, udělit občanům jednotlivých členských zemí státní příslušnost EU, která jim zaručí rovnoprávnost v určitých oblastech (Euro občanství). e) Zvýšit pravomoc Evropského parlamentu, Finančního a Soudního dvora. f) Zvýšit pravomoc EU v oblasti sociálně právních vztahů.
2.2
Prameny práva EU
Prameny primárního práva EU • Již zmíněné čtyři smlouvy ESUO, EHS, EURATOM a EU • Smlouvy mezi EU a třetími státy – Smlouvy o řízení EU zplnomocňují EU k uzavření mezinárodních smluv ve věcech, které patří k pravomoci EU. Tyto smlouvy mohou obsahovat ustanovení s bezprostředním vnitrostátním účinkem. Platí zde zásada superiority – to znamená, že mají větší právní sílu než normy domácího práva. Smlouvy mezi členskými zeměmi Smlouva o ES ve svém čl. 200 ukládá členským zemím povinnost uzavírat vzájemné dohody v určitých oblastech např. v oblasti zrušení dvojích cel při obchodování uvnitř ES. Tyto dohody však musí být ratifikovány v souladu s právem členské země dříve, než nabudou platnost. Druhotné (sekundární) prameny práva EU Na základě znění čl. 189 Smlouvy o ES, jsou oprávněny přijímat nařízení nebo směrnice a rozhodnout v jednotlivých případech jak Rada ministrů, tak i Komise. Např. oprávnění vydávat stanoviska a doporučení. • Nařízení ES je právním aktem obecně aplikovatelným, který musí být dodržován ve všech členských státech stejným způsobem jako domácí zákony. Pokud je nařízení ES v rozporu s domácím zákonem, platí ustanovení nařízení ES a ustanovení domácího zákona je neplatné. • Směrnice ES je právní akt, který nařizuje vládám členských zemí změnit normy domácího práva za účelem harmonizace práva v určité oblasti. Členské země jsou povinny tak učinit během doby, kterou směrnice stanoví. • Rozhodnutí jsou právně závazná pro subjekty, na něž se vztahují. Mohou se týkat fyzických i právnických osob a také vlády členské země. 16
!!! Veškeré nařízení a směrnice ES a také některá rozhodnutí musí být zveřejněna v Úředním listě ES. • Doporučení a stanoviska nejsou právně závazné, jsou závazné jen tehdy, pokud se týká cíle úpravy. Způsob, jakým se tento cíl promítá je ponechán na rozhodnutí tomu, komu se to doporučuje. Stanoviska – na žádost soudu členské země nebo jiného orgánu se soudní pravomocí, je Soudní dvůr oprávněn podat soudní výklad jednotlivých ustanovení aktů nebo rozhodnout o platnosti
2.3
Superiorita práva EU
Smlouvy o zřízení EU utvářejí nový právní řád, který se promítá do právních řádů všech členských zemí. Zásada superiority práva EU pochází z rozhodnutí Soudního dvora, kde se stanoví: • v případě konfliktu mezi normou práva členské země převládá právo ES • zásada platí bez ohledu na to, zda norma práva členské země byla ustanovena předem nebo poté, kdy smlouva ES nabyla právní platnosti • není důležité, zda norma práva členských států je normou ústavního práva • není důležité ani zda tvoří součást práva trestního nebo civilního Zásada superiority se vztahuje také na ustanovení v nařízeních ES přijatých buď Radou ministrů nebo Komisí. Soudní dvůr provádí výklad práva ES na základě žádosti soudu členské země. Ustanovení práva ES mohou být také vykládána soudy členských zemí. Každé ustanovení práva ES musí být posouzeno: • v kontextu, v němž je použito • s ohledem na zvláštní právní řád zavedený smlouvami o zřízení EU • s ohledem na jeho cíl • s ohledem na veškeré právo, které se k dané věci vztahuje
2.4
Instituce a orgány EU
Na základě Slučovací smlouvy (z roku 1967) mělo ES společné instituce: • Radu ministrů • Komisi • Valnou hromadu (nyní Evropský parlament) • Soudní dvůr Po přijetí Smluv o rozpočtu, Jednotného evropského aktu a Smlouvy o zřízení EU se počet institucí a hlavních orgánů rozšířil o: • Evropskou radu • Finanční dvůr • Soud 1. Instance • Evropskou centrální banku
17
Dnes má EU tyto orgány: 1) Evropská rada: zasedají v ní prezidenti a premiéři členských států; přijímá nejdůležitější rozhodnutí (mj. o směřování EU); řeší i sporné otázky, na níž se neshodly nižší instance. Podléhají jí Evropská komise a Rada ministrů EU. Schází se většinou v Bruselu. 2) Evropská komise: od listopadu 2004 v ní zasedá 25 komisařů reprezentujících členské státy; za ČR expremiér Vladimír Špidla zodpovědný za sociální resort. EK se nazývá také někdy "vládou". Navrhuje nejdůležitější kroky EU. Připravuje návrhy, které ostatní orgány EU mohou obvykle jen odmítnou, nebo přijmout (nebo jednomyslně změnit). Plní úkoly zadané Evropskou radou a Radou ministrů. Kontroluje také plnění smluv EU. Má pravomoci v případě porušení těchto závazků pohnat vlády, firmy před unijní soud (mj. kauza Microsoft, překročení finančního schodku u států s eurem atd.). EK má značný počet výborů a podvýborů. Ty mají pravomoc změnit, pozastavit a rušit rozhodnutí EK - tj. jde vlastně o kontrolu bránící zneužití moci. Komise sídlí v Bruselu. 3) Rada ministrů: zasedá zde 25 ministrů s celkem 321 tzv. váženými hlasy. Jde o nejdůležitější orgán EU schvalující rozhodnutí Unie. Rada ministrů zastřešuje systém dílčích rad (mj. zástupci resortů zahraničí, zemědělství atd.), v nichž zasedají ministři jednotlivých zemí. Pro rozhodnutí rad není zpravidla potřebná absolutní většina hlasů, které byly dílčím států přiděleny. Každý ministr ČR má v radě 12 tzv. vážených hlasů jejich přidělení je dáno dohodou, odrážejí v průměru počet obyvatel daného státu. Scházejí se zhruba osmkrát za rok v Bruselu nebo Lucemburku. 4) Evropský parlament: jediný orgán EU přímo volený občany EU. Spolu s Radou ministrů rozhoduje o přijetí značné části unijních "zákonů". Rozhoduje o rozpočtu Unie. Zodpovídá se mu Evropská komise a většina unijních orgánů. Zasedá zde 732 poslanců. EP úřaduje alespoň čtyři dny v měsíci ve Štrasburku či Bruselu. Dvacet stálých výborů EP pracuje zhruba dva týdny v měsíci v Bruselu. 5) Evropský soudní dvůr: 25 soudců - konečná instance řešící spory zaměstnanců nebo orgánů EU, dále kauzy nedodržování práva EU. Každý občan členského státu může žalovat svou vládu za nedodržování jeho práv - a to za případné porušení závazků, k nímž se vláda jeho země zavázala podpisem přístupové smlouvy k EU. Členské země musejí vynesené rozsudky respektovat. Dvůr sídlí v Lucemburku. 6) Soud první instance: byl vytvořen v roce 1989, protože Soudní dvůr nestíhal řešit rostoucí objem žalob. Zabývá podněty jednotlivců a podniků namířených proti rozhodnutí institucí EU. Nesmí být zaměňován s Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku, který je orgánem Rady Evropy. Počet soudců i funkční obhodí je shodný jako u Soudního dvora. Finanční instituce 1) Evropský účetní dvůr: každá země do něj deleguje jednoho zástupce. Sídlí v Lucemburku. ČR zastupuje Jan Kinšt. 2) Evropská investiční banka: členy jsou státy sdružené v EU. Řídí ji rada guvernérů: kolegium ministrů financí, správní rada a Řídící výbor (prezident a sedm viceprezidentů kteří jsou jmenovaní na šest let). Za ČR viceprezidentem Ivan Pilip. 3) Evropská centrální banka: jejími členy jsou státy EU. Ve správní radě zasedají členové výkonné rady a guvernéři centrální bank jednotlivých zemí. Sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem. 4) Evropská banka pro obnovu a rozvoj: sídlí v Londýně a byla založena v rámci Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Poskytuje půjčky na projekty
18
ve střední a východní Evropě a bývalém SSSR. Evropská banka pro obnovu a rozvoj je financována z rozpočtu EU. 5) Poradní komise: smlouvami mezi členy EU byly také ustanoveny poradní komise institucím EU. Sídlí v Bruselu. • Výbor regionů má 222 členů, zástupci regionů a členských zemí • Hospodářský a sociální výbor • Politický a bezpečnostní výbor – mezinárodní věci a bezpečnost 6) Evropské agentury: k nim se řadí dalších 16 institucí (stav 2005), zvaných Evropské agentury. Mezi nimi: Evrop. agentura pro životní prostředí, Evrop.agentura pro leteckou bezpečnost, Úřad pro harmonizaci vnitřního trhu, Europol a Eurojust. 7) Dohled nad institucemi: Evropský ombudsman má za úkol zabraňovat zneužití pravomocí ve všech institucích EU. OLAF je Evropským úřadem pro potírání korupce / Evropským úřadem pro potírání podvodů ve všech institucích EU, zejména finančních. Konvent: byl tvořen představiteli vlád 15 členských států a 13 kandidátských zemí, zástupci národních parlamentů, zástupci Evropského parlamentu a Evropské komise, pozorovateli z Výboru regionů a Hospodářského a sociálního výboru a zástupci evropských sociálních partnerů a evropského ombudsmana. Předsedou Konventu, který zasedal od února 2002 do července 2003, byl francouzský prezident Valéry Giscard d´Estaing. Evropský konvent byl po ukončení práce na euroústavě rozpuštěn. V evropské politické diskusi se objevily názory, že by se ale Konvent, v té či oné formě, měl stát institucí trvalou a zejména podřízen suverenitě občanů EU, včetně práva na iniciativu a referendum ve věcech ústavy a zákonů EU (inspirací jsou politická práva Švýcarska).
2.5
Legislativní pravomoci Evropského parlamentu
EP - dříve nazýván „Shromáždění“ - ve své původní podobě měl pouze poradní roli. Postupně však na základě zakladatelských smluv získal rozsáhlé pravomoci v legislativní oblasti Společenství. Činnost parlamentu se dělí na 4 procedury: 1) konzultační procedury – v rámci nic je vyžadován názor Parlamentu dříve, než RADA schválí návrh KOMISE (děje se tak např. v případě jednání o cenách zemědělských výrobků) 2) procedury spolupráce - umožňuje Parlamentu formou dodatků zlepšit navrhovanou legislativu (např. v oblasti životního prostředí, rozvoji apod.) 3) procedura spolurozhodování 4) procedura souhlasu • EP a RADA se rovným dílem podílejí na rozhodování o legislativě Společenství • Nedojde-li ke shodě v projednávání, je vytvořen tzv. „dohodovací výbor“ – v něm je stejné množství členů z EP a z RADY za účasti KOMISE. • Cílem je dosáhnout shody – kompromisu, který by prošel jak EP tak i RADOU • Pokud se nedohodnou, může parlament návrh odmítnout • Parlamentní souhlas se vyžaduje pro důležité MS- např. přistoupení nových členů • K posílení role EP došlo po mezivládní konferenci 1996 - 1997 • Byly rozšířeny oblasti legislativy , kde se vyžaduje spolurozhodování EP
19
•
Dále se počítá s prevencí proti kriminalitě
Amsterodamská dohoda z roku 1997 snížila počet uvedených procedur ze čtyř na procedury 3 ⇒ vypuštěna byla procedura spolupráce! Rozpočtové pravomoci Evropského parlamentu • EP schvaluje rozpočet EU • sleduje hospodaření – (kontrola, zda nedochází k podvodům, zneužívání) • projednává výroční zprávu Účetního dvora Kontrolní pravomoci • vykonává politickou kontrolu výkonných orgánů Unie (KOMISE a RADY) 1) Rada EU (dříve označována jako rada ministrů) • je rozhodující institucí EU a zastupuje zájmy členských států na evropské úrovni • členské státy zde sjednávají a přijímají legislativu společenství • složení – podle toho o jaké věci se jedná zastupují ministři všech 27 zemí • předsednictví rotuje v šestiměsíčních intervalech – každý půlrok předsedá jiná země EU • zasedá v Bruselu a Lucembursku • rada rozhoduje buď jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou • má významné pravomoci v oblasti 2. a 3. pilíře Definice kvalifikované většiny - od 1. 11. 2004 došlo ke změně procesu rozhodování kvalifikovanou většinou. Kvalifikované většiny je tudíž po tomto datu dosaženo tehdy, získáli rozhodnutí nejméně určitý konkrétní počet hlasů (prahová výše kvalifikované většiny), jeli rozhodnutí schváleno většinou členských států, změní se počet hlasů přidělených každému členskému státu, kdy všechny členské státy budou mít napříště více hlasů než dosud, avšak toto zvýšení je u nejlidnatějších států vyšší k přijetí rozhodnutí je zapotřebí alespoň 62 hlasů. Rozhodování se přijímá hlasováním. Hlasování může probíhat (jak už bylo řečeno výše): a) Prostou většinou - není-li smlouvou o ES stanoveno jinak b) Kvalifikovanou většinou – ve vymezených případech c) Rozhodování jednomyslně
Členský stát Německo Francie Itálie Velká Británie Španělsko Polsko Rumunsko Nizozemsko Belgie
Hlasy
Členský stát
Hlasy Členský stát Hlasy
29 Česká republika 12 Litva 29 Řecko 12 Slovensko 29 Maďarsko 12 Finsko 29 Portugalsko 12 Kypr 27 Rakousko 10 Estonsko 27 Švédsko 10 Lotyšsko 14 Bulharsko 10 Lucembursko 13 Dánsko 7 Slovinsko 12 Irsko 7 Malta Kvalifikovaná většina 255/345
20
7 7 7 4 4 4 4 4 3
Rozhodovací proces v Radě se děje na 3 úrovních: 1) Pracovní skupiny úředníků členských zemí (jednají o technických aspektech návrhů) 2) Výbor stálých zástupců (COREPER) – snaží se urovnat rozdílné zájmy členských zemí 3) Rada ministrů – jde o třetí politickou rozhodovací úroveň Mezinárodní konference 1996 – 1997 rozhodla, aby se kvalifikovanou většinou rozhodovalo ve několika případech - zejména: • právo volného pohybu a usazování • opatření v oblasti sociálního zabezpečení • oblast kultury, průmyslu • výzkum • životní prostředí 2) Komise (běžně označovaná jako Evropská komise) • sleduje zájmy celého Evropské unie jako celku => komisaři nemají rozhodovat dle zájmů jednotlivých zemí • největší pravomoci v oblasti 1. pilíře • vystupuje jako iniciátor zákonodárství • zastupuje EU při mezinárodních jednáních • správce politik a rozpočtu Evropské unie • Komise je největší institucí Unie!!! • pracovníci jsou placeni z rozpočtu EU • skládá se z 20 členů (komisař) - při výkonu fce jsou nezávislí, nepodléhají žádné vládě ani instituci Komise sídlí v Bruselu. Funkční období trvá je 5 let. Předsedu ustanovují hlasy států nebo vlád shromážděných v Evropské radě po poradě s Evropským parlamentem, ostatní členy určí vlády členských států. Komisi musí schválit Evropský parlament. Legislativní iniciativa Komise Legislativní Proces Unie začíná návrhem Komise, má právo předkládat návrhy stejně jako vlády členských zemí. Zúčastňuje se jednání na všech úrovních. Právo iniciativy nemá Komise v těch oblastech, jež spadají do kompetence mezivládní spolupráce (justice, společná zahraniční a bezpečnostní politika apod.) Při zpracování legislativních návrhů respektuje Komise tři hlavní zásady: 1) definuje evropský zájem - návrh vyjadřující zájem celé Unie 2) důkladně návrh konzultuje - radí se s vládami členských zemí, představitelů průmyslu, odborových svazů, zájmových skupin a nezávislými experty 3) respektuje zásadu subsidiarity - Unie provede některá opatření jen tehdy, pokud je to efektivnější ve srovnání s opatřeními, které podnikají jednotlivé členské státy Formálně pak Komise předá návrh Radě a EP a dále spolu všichni tři spolupracují. Komise dále plní funkci strážce smluv => zajišťuje, aby legislativa byla dodržována a správně aplikována členskými státy. Pokud je závazek určený smlouvou porušen, vystavují se členské země sankcím ze strany KOMISE, popř. Soudního dvoru. Za určitých podmínek může ukládat pokuty jednotlivcům, firmám a organizacím (tito se mohou odvolat k Soudnímu dvoru).
21
Komise trvale sleduje: • aby nedocházelo k nelegálním dohodám o cenách (vytváření kartelů) • subvence poskytování průmyslu vládami členských zemí (některé státní podpory mohou být poskytovány jen s jejím souhlasem) Komise spravuje: • rozpočet Unie • má rozsáhlé výkonné pravomoci v oblasti rozpočtu, práva soutěže a kartelového práva • může samostatně vydávat nařízení, směrnice a rozhodnutí (ročně je jich asi 7 000) • má vlastní zastoupení ve všech čl. zemích EU a 121 delegací ve třetích státech a u MO Způsob rozhodování komise: schází se 1x ročně jedná dle jednacího řádu akty přijímá jako kolektivní orgán jednání řídí předseda rozhodování jsou přijímána prostou většinou – v praxi se uplatňuje konsensus dále se uplatňuje (pro urychlení jednání) • zmocňovací procedura - člen Komise je zmocněn rozhodnout o určité záležitosti sám, aniž by byla narušena společná odpovědnost • oběhová procedura - některé otázky se dávají přes generální sekretariát na vědomí v písemném oběhovém řízení jednotlivým službám a kabinetům. Pokud ve stanovené lhůtě nevzejdou řádné námitky, považuje se text za schválený vzhledem k chystanému rozšíření Unie se k datu rozšíření čeká také Strukturální reforma institucí EU.
• • • • • •
3) Soud (Soudní dvůr nebo evropský soudní dvůr) • dbá na dodržování evropského práva • svou povahou je nadstátním orgánem • působí jako soud občanský • zároveň plní i funkci rozhodčího soudu • rovněž vystupuje jako správní soud • rozhoduje o žalobách FO a PO proti rozhodnutím EU i o žalobách zaměstnanců EU • má 27 soudců (1 země = 1 soudce) a 8 generálních advokátů – ti jsou určeni k nápomoci soudu, jejich hlavním úkolem je poskytnout nezávislé, nestranné odborné stanovisko • funkční období na 6 let • sídlí v Lucemburku 4) Soud 1. instance • sídlí rovněž v Lucemburku • minimálně jeden soudce z každé země • funkční období je 6-roční, možnost opakovaného jmenování • předseda je volen na 3 roky, řídí práci a oddělení Soudního dvora, předsedá jednáním • soudci a generální advokáti jsou jmenováni společnou dohodou vlád členských států • tajemník Soudního dvora je jmenován Soudním dvorem na dobu 6 let • Zásadně jedná o dvou typech případů: 1) v případě přímých podání – ta mohou být předložena Soudu, jiné instituci EU nebo členským státům. Podání, která napadají právoplatnost aktu Společenství mohou být přednesena přímo soudu!!! 2) v případě předběžných opatření – o předběžná rozhodnutí mohou Evropský soud požádat soudy členských zemí v případech, kdy potřebují rozhodnutí o otázkách
22
• • • • • •
•
komunitárního (nadstátní) práva, aby mohly vynést rozsudek. Rozhodnutí soudu je pro národní soud závazné. Komunitární právo je specifický právní systém, který nepatří ani do mezinárodního práva ani do vnitrostátního práva. používá jazyka stejného jako národní soud, kterým byl případ postoupen soud prvního stupně rozhoduje neveřejně rozsudek je však vyhlašován veřejně! rozsudky zavazují účastníky a jsou zveřejňovány v úřední sbírce a Úředním listě ES Soud 1. instance může uložit peněžitou pokutu nebo penále členským státům, které se rozsudku nepodřídí Amsterodamská smlouva z roku 1997 rozšířila pravomoci soudu v otázkách zajištění základních práv občanů a opatření Unie v otázkách azylu a přistěhovalectví a spolupráce v oblasti policie a soudnictví od roku 1954 bylo soudu předneseno 9000 případů, soud vynesl 4 000 rozsudků a ročně vydává asi 300 rozsudků
Evropský soudní dvůr nefunguje jako odvolací instance pro rozhodnutí národních soudů. Může rozhodnout pouze v otázkách Společenství!!! 5) Evropský účetní dvůr (EÚD) • sídlí v Lucemburku • chrání zájmy evropských daňových poplatníků • kontroluje, zda EU vydává finanční prostředky dle schválených rozpočtových pravidel • posiluje nadnárodní charakter evropské integrace • nemá exekutivní pravomoci!!! • EÚD byl založen 22.7.1975 Bruselskou smlouvou v souvislosti se vznikem vlastních příjmů ES a potřebou vnější kontroly hospodaření s veřejnými financemi • po skončení rozpočtového roku předkládá EU ÚD výroční zprávu • má 27 členů, kteří jsou jmenování Radou EU po slyšení EP • předseda je volen členy EÚD na 3 roky • členové EÚD jsou rozčleněni do 5 skupin: 1. auditní skupina I. - ochrana přírodních zdrojů a hospodaření s nimi 2. auditní skupina II. - strukturální politiky, doprava, výzkum a energie 3. auditní skupina III. - vnější akce 4. auditní skupina IV. - vlastní zdroje, bankovní aktivity, provozní výdaje, orgány a instituce Společenství, vnitřní politiky 5. Skupina CEAD – koordinace, hodnocení, prohlášení o věrohodnosti, zajišťování kvality, vývoj komunikace Poradní orgány ES 1) Evropský hospodářský a sociální výbor • sídlí v Bruselu • má 344 členů, funkční období na 4 roky • reprezentuje občanskou společnost a hospodářské sféry EU, hospodářské, sociální a kulturní zájmy • hlavní funkce – konzultativní orgán pro ostatní instituce EU vybavené rozhodovacími pravomocemi; platforma, kde mohou evropské zájmové skupiny vyjádřit své stanovisko k projednávaným otázkám • byl zřízen smlouvou o EHS • dosud vydal na 3 000 stanovisek • vyjadřuje se k otázkám jednotného vnitřního trhu
23
•
2x ročně organizuje „ Fórum o jednotném trhu “ za účasti odborníků čl. zemí Unie ZASTOUPENÍ ČLENSKÝCH STÁTŮ V HOSPODÁŘSKÉM A SOCIÁLNÍM VÝBORU Země
Počet zástupců
Země
Počet zástupců
Francie
24
Švédsko
12
Itálie
24
Bulharsko
12
Německo
24
Dánsko
9
Velká Británie Polsko Španělsko Rumunsko Belgie Česká republika Maďarsko Nizozemsko
24 21 21 15 12 12 12 12
9 9 9 9 7 7 7 6
Portugalsko
12
Rakousko Řecko
12 12
Irsko Finsko Litva Slovensko Estonsko Lotyšslo Slovinsko Kypr Lucembursk o Malta Celkem
6 6 344
2) Výbor pro regiony • byl zřízen smlouvou o EU (1992) • je poradním orgánem Rady a Evropské Komise • zastupuje zájmy regionálních a komunálních územních správ v EU • má 344 členů - skládají se ze zástupců regionálních a komunálních orgánů – politických představitelů • doposud vypracoval stanoviska k otázkám: a) Komunálního volebního práva pro občany Unie b) K Zelené knize o Audiovizuální politice Unie c) Rozvoje Trans evropské sítě letišť d) K rozvoji venkovské turistiky • reformní Lisabonská smlouva potvrzuje status a policku úlohu VR – přináší však následující změny: a) Soudní dvůr bude mít pravomoc rozhodovat o žalobách podaných Výborem regionů na ochranu jeho práv. b) VR bude mít možnost podávat žaloby týkající se porušení zásady subsidiarity některým legislativním aktem. c) Prodloužení funkčního období členů de 4 na 5 lest Rozhodovací proces v EU - těžištěm tohoto procesu je tvorba právních norem. Kompetence jsou rozděleny mezi tři orgány (Evropskou Komisi, Evropský parlament a Radu ministrů). Rozhodovací procesy jsou velmi složité, celkem má ES 23 různých rozhodovacích postupů, ve všech základních otázkách rozhoduje nakonec Rada.
24
Legislativní procedury 1) Procedura slyšení Návrhy právních aktů vypracovává Komise, Rada si k nim vyžádá stanovisko (slyšení) Evropského parlamentu před konečným rozhodnutím. V Evropském parlamentu probíhá jen jedno čtení, definitivně rozhodne Rada, která vydá právní akt. Evropský parlament je pouze informován, zda jeho pozměňovací návrhy jsou přijaty nebo vyly odmítnuty. 2) Procedura spolupráce Dává parlamentu větší možnost ovlivňovat rozhodovací proces. Komise zpracuje návrh právního aktu (zákona), Rada jej posoudí v prvním čtení a vypracuje společně stanovisko a postoupí jej Evropskému parlamentu. Ten může předložit pozměňovací návrhy. Komise pak musí pokračovat v proceduře. Pokud Komise návrh Evropského parlamentu akceptuje, Rada ve druhém čtení schválí návrh kvalifikovanou většinou. Pokud se chce od pozměňovacího návrhu Parlament odchýlit, musí jeho změnu schválit jednomyslně. Když se tak nestane, musí Rada přistoupit na návrh Parlamentu. Tato procedura se od r. 1997 týká jen otázek Evropské měnové unie. 3) Procedura spolurozhodování Byla zavedena Smlouvou o EU. Týká se řešení rozdílných stanovisek Rady a Evropského parlamentu. Zavádí se tzv. Dohodovací řízení. Tato procedura se používá při schvalování právních aktů v oblastech školství, kultury, zdravotnictví, ochrany spotřebitele trans evropských sítí, výzkum ochrany životního prostředí. 4) Procedura souhlasu Používá se při ústavních právních aktech, které určují podobu a strukturu ES: • dohody o přidružení • dohody o přístupu nových čl. států • důležité mezinárodní obchody • jednotný řád pro volby do E. parlamentu
25
Procedura spolurozhodování v evropském zákonodárství
Právo ES – komunitární právo Jde o systém nadstátního práva. Od běžných právních systémů se liší tím, že Evropské společenství získalo od svých členů (= členských států) pravomoc vytvářet právní normy pro jednotlivé státy a také pro jejich vnitrostátní subjekty – PO i FO. a) Komunitární právo je specifickým svébytným právním systémem, který nepatří jako celek ani do práva mezinárodního ani do práva vnitrostátního. b) Subjekty komunitárního práva jsou jak FO, tak PO, které se nacházejí na teritoriu unie i když nejsou jeho příslušníky. c) Komunitární právo je nadřazeno národnímu právu a je aplikováno v rámci EU na všechny subjekty. d) Ustanovení národního práva nesmí být v rozporu s tímto právem. e) Soudci v členských státech mají povinnost toto právo plně aplikovat. f) Všechny normy tohoto práva jsou právně vynutitelné. Toto právo je tvořeno: • primárním právem • sekundárním právem 26
• •
rozsudky ESD zvykové právo platné v ES – jedná se především o stanovisko ESD k platnosti lidských a základních práv v právu ES
Subsidiarita EP Orgány EU vycházejí při sněmu z tohoto principu, čímž se zabezpečuje, že rozhodnutí v rámci EU jsou přijímána co nejblíže k občanovi a zároveň je respektována identita členských zemí. Znamená to, že každý veřejný úkol má být vždy řešen na té úrovni, která jej může uspokojivě splnit – např. na úrovni obce, regionu, spolkové země, členského státu a také na úrovni EU. Rozhodující vliv pro ustanovení a definování principu subsidiarity měly zkušenosti, které člověk, stát i společenství získávaly v oblasti tvorby sekundárního práva při plnění zakladatelských smluv.
Kontrolní otázky: 1) Co je základem prvního pilíře Evropské unie historicky, co tam bylo integračním procesem do současné doby doplněno? 2) Jak se integrovaly orgány jednotlivých smluv do současné podoby orgánů EU? 3) Jaké jsou prameny práva EU?
Shrnutí: Základní pilíře EU slouží k pochopení postupného vznikání společenství států na Evropském kontinentě, což vedlo k vytváření společných hospodářských a politických cílů, k dosažení rozvoje ekonomiky a sjednocení společných kroků po druhé světové válce. Jde o názorné příklady společného úsilí představitelů států západní Evropy a uvědomění si, že společně se dosáhne více než samostatně.
27
28
3
Jednotný vnitřní trh
Cíle kapitoly: Seznámit studenty s cílem jednotného vnitřního trhu, jak se projevuje v praxi zemí EU a ve vztahu ke třetím zemím. Klíčová slova: Jednotný vnitřní trh; jednotný právní akt; fungování jednotného vnitřního trhu; volný pohyb osob; volný pohyb služeb; volný pohyb kapitálu; konkrétní výsledky v ekonomice. • 70. léta - složité období pro světovou ekonomiku i pro západní Evropu. • 80. léta - vyspělé země postiženy nejdelší poválečnou hospodářskou depresí. Západní Evropa pociťovala konkurenci USA, Japonska a dalších zemí Asie. ES to řešilo zaváděním nových mimocelních překážek obchodu pro ochranu svého trhu. Integrační proces stagnuje. Nebezpečí dezintegrace – státy se chtěly opět osamostatnit. ES ztrácelo zahraniční trhy, konkurenceschopnost ES se zmenšovala. Rozšířila se vlna pesimizmu – tzv. euroskleróza. ES konstatovalo, že hlavní příčina spočívá v nedokončeném integračním procesu. ES, přestože bylo v roce 1968 zřízena celní unie, zůstávalo roztříštěno na národní části (každý stát hájil své zájmy). V roce 1985 byl dán návrh ER vytvořit skutečný „prostor bez hranic“ a odstranit bariéry, které rozdělovaly občanské země. Úkol byl svěřen místopředsedovi EK lordu COCKFIELDOVI, který předložil v roce 1985 dokument BÍLÁ KNIHA pod názvem „DOKONČENÍ VNITŘNÍHO TRHU DO ROKU 1992“. V této knize byla analyzována stávající skutečnost v ES a byl předložen program, který obsahoval seznam 300 legislativních opatření. Výsledkem mělo být zřízení jednotného vnitřního trhu Společenství. Rozbor ukázal, že k vytvoření trhu bez vnitřních hranic stojí v cestě tři překážky: • materiální – překážky na hranicích mezi členskými zeměmi • technické – různé standardy v jednotlivých zemích • daňové – členské měly různé systémy nepřímého zdaňování – hlavně pak v sazbách DPH – bylo proto nutná kontrola na hranicích Tento program (k odstranění překážek) byl nazván „PROGRAM 1992“ – byl schválen vládami členských zemí, za své ho vzali podniky a veřejnost.
3.1
Jednotný právní akt
Aby mohl být program realizován, bylo nutné vytvořit právní rámec. Tím se stal Jednotný evropský akt (Single European Act). Byl podepsán členskými zeměmi v únoru 1986 s platností od července 1987 – po ratifikaci členských zemí. Tento akt formuloval úkol ES pro další integrační fázi: vytvoření jednotného vnitřního trhu do konce r. 1992 (zajištění zcela volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu – měl vzniknout rozsáhlý ekonomický prostor bez vnitřních hranic)
•
29
• • • •
•
rozšíření hospodářské politiky koordinované na úrovni ES o obory výzkum tech. vývoje a ochranu životního prostředí rozšíření politik ES o sociální politiku, aby byly smazány rozdíly v ES sbližování hospodářských a měnových politik – poprvé se zde užívá pojem „hospodářská a měnová unie“ reforma rozhodovacích procesů v orgánech ES (rada ministrů získala, aby byl urychlen celý program – nemusí být přijímáno jednomyslně, ale v některých případech stačí kvalifikovaná většina aby země ES mluvili jednotným hlasem a mohly důsledně, solidárně a účinně ochraňovat své společné zájmy
Smlouva z Nice (oficiální název Niceská smlouva) Jedná se o smlouvu pozměňující Smlouva o EU (Maastrichtská smlouva) a Římské smlouvy. Byla podepsána 11. 12. 2000 mezi státy EU na zasedání Evropské rady ve francouzském městě Nice. Po ratifikaci ve všech členských zemích EU (například v Irsku se kvůli ní konalo referendum) vstoupila v platnost 1. 3. 2003. Agenda zaniklého ESUO byla touto smlouvou převedena na ES. Smlouva z Nice změnila způsob rozhodování v EU: v mnoha oblastech se začalo hlasovat kvalifikovanou většinou (místo principu jednomyslnosti). Dále zavádí princip tzv. dvojité většiny (pro přijetí návrhu musí být například 55 % členů Rady EU reprezentujících 65 % obyvatelstva EU). Smlouva z Nice dále zvýšila počet poslanců EP na 732 a přerozdělila hlasy mezi jednotlivými státy v Radě EU a EP. Většina opatření zavedených Smlouvou z Nice měla připravit EU na rozšíření o 10 nových zemí a zabezpečit její akceschopnost do budoucna. Evropská unie – historie, smlouvy a struktura 1952
1958
1967 1993 1999 2003 Evropská společenství E V R O P S K Á U N I E ( E U ) (ES*)
Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) Evropské hospodářské společenství (EHS)
?
Evropské společenství (ES)
Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom)
–> ES *ES: ESUO, Spravedlnost a Policejní a justiční EHS (ES od vnitřní věci spolupráce 1993), Společná zahraniční a bezpečnostní politika Euratom (SZBP)
Římské smlouvy
Slučovací smlouva
Pařížská smlouva
Maastrichtská Amsterdamská Niceská smlouva smlouva smlouva
Ústava EU
Obr. 2 EU – historie, smlouvy a struktura Zdroj: Wikipedia, otevřená encyklopedie [online]. 2000, 02:32, 7. 4. 2006 [cit. 2005-10-11]. Dostupný z WWW:
.
30
Byly v podstatě naplněny čtyři základní ekonomické svobody: • volný pohyb zboží • volný pohyb osob s právem usazovat se, pracovat a žít • volný prostor pro poskytování služeb přes hranice • volný pohyb kapitálu [2] 1) Byly odstraněny bariéry např. v dopravě (zkrácená doba převozu mezi členskými zeměmi). 2) Bylo zavedeno tzv. vzájemné uznávání, to bylo na základě rozhodnutí evropského soudního dvora v roce 1979 ve věci CASSIS DE DIJON, která nemohla být s ohledem na německé národní předpisy. Soud rozhodl, že výrobky vyrobené a schválené v jedné zemi ES mohou být uváděny na trh i v jiných zemích ES. 3) Určité společné zdravotní a bezpečnostní standarty musí být respektovány u vybraných výrobků: potravin, léčiv, automobilů. Zde musí být splněny přísné certifikační standarty.
3.2
Volný pohyb osob
Zaměstnanci a samostatně výdělečně činné osoby ze států EU mají právo bez jakýchkoliv omezení založených na státní příslušnosti být za stejných podmínek jako domácí pracovní síly pracovně činní, usídlit se a požívat sociální výhody místa pobytu v kterékoliv zemi EU (čl. 48 Smlouvy o ES). Spolu se zavedením vnitřního trhu může každý občan v rámci Unie žít, pracovat nebo trávit zbytek života tam, kde si přeje. Aby se předešlo zneužití nadále platných národních sociálních systémů, neplatí zatím právo volného pohybu osob pouze pro ty, kteří jsou odkázáni na pomoc státu. Zákaz diskriminace umožňuje občanům EU příjezd do každého státu EU bez kontroly. Volný pohyb osob předpokládá odstranění řady překážek. Římské smlouvy vztahovaly tyto práva pouze na osoby, které hledaly práci. Jednotný vnitřní trh je liberálnější, nemluví o pohybu pracovníků, ale všech osob, včetně studentů a penzistů, za předpokladu, že mají dostatek prostředků a jsou pojištěny. Chování umožněné občanům dle ES práva: • ucházet se o zaměstnání (nabízené) v každé zemi ES (dnes např. – Německo, Irsko nás chce) • pohybovat se za tím účelem po všech zemích ES • pobývat zde za tímto účelem a vykonávat zaměstnání v souladu s předpisy tohoto státu • zůstat na území tohoto státu i po skončení zaměstnání • využívat bez diskriminace všech sociálních práv (mzda, vzdělání, ochrana zdraví) • nabývat zde majetek (movitý i nemovitý) • vzájemné uznávání diplomů – podle této zásady je zde každý absolvent vysoké školy (alespoň 3 roky) oprávněn vykonávat tuto profesi v dalších zemích ES • 1985 – 5 zemí ES – Belgie, Francie, Lucembursko, Německo a Nizozemí uzavřelo tzv. SCHENGELSKOU DOHODU – která pravila, že se ruší kontrola osob, při přechodu hranic těchto zemí
31
• dohoda byla uzavřena mimo rámec ES a je otevřena ostatním zemím ES. K dohodě
•
později přistoupili další země EU (Portugalsko, Rakousko, Řecko, Španělsko, Finsko a Švédsko), v roce 1977 také Itálie • závazky této dohody nejsou dodnes plně realizovány, jen Belgie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko a Španělsko – plně, Francie pouze částečně Volný pohyb osob v ES si vynutil řešení otázek azylu, víz a přistěhovalectví
Schengenský prostor = prostor, v jehož rámci nejsou na společných státních hranicích vykonávány hraniční kontroly a hranice lze tedy překračovat kdykoli a na jakémkoli místě. Jako hlavní nástroj byla vytvořena informační databáze SIS (Schengen Information System), která uchovává např. záznamy o pohřešovaných osobách a odcizených vozidlech či předmětech. Zastaralá původní databáze SIS I však nedovolila rozšířit Schengenský systém na nové členské státy a bylo rozhodnuto vybudovat zcela novou => vytvořen SIS II. Od 12. prosince tvoří Schengen souvislé území 25 států, a to: • 22 členských zemí EU: Belgie, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Itálie, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemí, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko a Švédsko • 3 nečlenské země EU: Island, Norsko a Švýcarsko Rozšíření Schengenu - 21. prosince 2007 se počet schengenských států zvýšil z 15 na 24: • součástí Schengenu se stalo 9 členských států, které jsou součástí EU od 1. května 2004 • Česká republika, Slovensko • Estonsko, Lotyšsko, Litva • Maďarsko • Malta • Polsko • Slovinsko Hraniční kontroly mezi těmito státy a „starými" členy Schengenu byly zachovány až do doby, kdy Rada EU potvrdila splnění náročných podmínek a stanovila termín zrušení kontrol na vnitřních hranicích (tj. hranicích mezi schengenskými státy).
3.3 • • • •
Volný pohyb služeb
úplná liberalizace (uložit peníze a pojistit se kde chci) služby v dopravě, bankovnictví, pojišťovnictví svobodná povolání veřejné zakázky – ne jen v jednotlivých státech, ale ve všech zemích ES
3.4
Volný pohyb kapitálu
Jedná se o Kapitálový pohyb mezi státy s rozdílnými měnami. S ohledem na důsledky v platební bilanci, a tím i na měnovou stabilitu dané země, podléhá kapitálový pohyb mezi
32
většinou států omezením. Rada ministrů rozhodla v roce 1988 o plné liberalizaci kapitálového pohybu v členských státech EU do 1. července 1990. Prostému občanovi přinesl jednotný vnitřní trh výhody: • Odpadlo dlouhé čekání na hranicích kvůli kontrole zboží • Odpadá hraniční kontrola pohybu osob přes hranice ES • Neplatí se (při překročení hranice) žádné daně za zboží zakoupené v jiné zemi ES • V celém Společenství byla provedena společná bezpečnostní opatření ochraňující občany • Každý občan může pracovat a žít v jiné zemi ES • Odborná kvalifikace se uznává • Občan jako spotřebitel má širší možnosti výběru zboží za nižší ceny jako důsledek zvýšené konkurence
3.5
Ekonomika Evropské unie
Evropská ekonomika má dlouhodobě aktivní saldo běžného účtu platební bilance a nízkou inflaci (zvláště v zemích bývalé "patnáctky"); již několik let však zažívá ekonomickou stagnaci a s tím spojenou relativně vysokou nezaměstnanost. Je třeba říci, že mezi jednotlivými státy existují významné rozdíly jak v ekonomické vyspělosti, tak i ostatních ekonomických ukazatelích. Většina hospodářských aktivit je buď koordinována (např. sociální politika) nebo je zcela v pravomoci institucí Evropské unie (např. obchodní politika). Všechny státy Evropské unie jsou zapojeny do jednotného vnitřního trhu, což znamená, že: je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Neexistují technické překážky obchodu (rozdíly technických požadavcích, různé stupně ochrany duševního vlastnictví apod.). Dvanáct zemí EU (Francie, Německo, Rakousko, Finsko, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Řecko, Itálie, Španělsko, Portugalsko a Irsko) je navíc členy Eurozóny, což znamená, že na jejich území platí jako jediná zákonná měna euro. Konkrétní výsledky v ekonomice: • výsledky mohly být markantnější, kdyby členské země věnovaly více pozornosti legislativě (problém i u nás) • vytvoření jednotného vnitřního trhu nebylo doposud plně dokončeno – přesto byl vytvořen homogenní trh patnácti zemí s 370 miliony obyvatel – největší na světě a to při zachování národní identity členských zemí • proto i pro nás znamená, že vstupem do EU se musíme zapojit do jednotného vnitřního trhu za předpokladu, že sladíme legislativu
Kontrolní otázky: 1. Kdy vznikla myšlenka vytvoření jednotného vnitřního trhu? 2. Co bylo cílem integrace v této oblasti? 3. Jaké výhody a jaká rizika tento trh přináší?
33
Shrnutí: Jednotný vnitřní trh byl jednou z hlavních myšlenek, které byly při zrodu EHS realizovány. Umožnila státům EHS zjednodušené obchodování mezi sebou navzájem, odbourání různých překážek, jako například cla a také vedlo k vytvoření společné politiky vůči třetím zemím.
34
4
Společné politiky EU
Cíle kapitoly: Seznámit studenty s tím, co je cílem společných politik EU, jejich význam, výhody a priority. Klíčová slova: Společné politiky EU; společné politiky; společná obchodní politika (SOP); společná zemědělská politika (SZP); společná dopravní politika (SDP); Komunitární (kooordinované) politiky EU; regionální politika; sociální politika; politika ochrany životního prostředí; politika na ochranu spotřebitele. Uskutečňované politiky v rámci EU jsou dvojího druhu 1) Společné politiky - které provádějí orgány unie na něž členské státy přenášejí v dané oblasti pravomoc. Jmenovitě jde o společnou obchodní politiku, zemědělskou a dopravní politiku. 2) Komunitární politiky - jejich těžiště zůstává v členských zemích a orgány unie pouze zajišťují jejich koordinaci a harmonizaci. Jde o politiku sociální, regionální, vědeckotechnickou a ochranu životního prostředí.
4.1
Společné politiky
1) Společná obchodní politika (SOP): SOP byla zakotvena již v Římských smlouvách. Měla jasně vytyčený cíl: prostřednictvím celní unie přispět ve společném zájmu k rozvoji světového obchodu, k progresivnímu zrušení překážek mezinárodního obchodu a ke snížení celních bariér. Hlavními nástroji společné obchodní politiky jsou: a) společný celní tarif - členské země EU postupují v dovozech zboží z nečlenských států podle společného celního sazebníku, bez ohledu na to, ve kterém členském státu EU se dovoz realizuje; b) exportní podpora - Evropská komise podporuje export členských států především na různých obchodních fórech a setkáních, při prezentaci firem z členských států EU na veletrzích, dohlíží také na koordinaci ostatních aktivit EU; c) ochrana obchodu - Evropská komise chrání výrobce z členských států EU před nekalou konkurencí (dumpingové ceny, státní dotace) zahraničních výrobců. Pro tuto ochranu využívá především ustanovení soutěžní politiky EU o antidumpingových a antidotačních opatřeních; d) smlouvy uzavírané s jednotlivými obchodními partnery. V rámci společné obchodní politiky rozlišuje (nebo rozlišovala) EU šest základních typů dohod se svými obchodními partnery: dohody o celní unii, podepsané s Maltou, Kyprem a Tureckem; dohodu o Evropském hospodářském prostoru, podepsanou s Norskem, Islandem a Lichtenštejnskem; Eurodohody, tj. asociační dohody se zeměmi střední a východní Evropy; Loméské dohody, zajišťující preferenční přístup na vnitřní trh EU státům africkokaribsko-pacifické oblasti. Pro léta 1990-2000 je platná dohoda z Lomé IV; sektorové
35
dohody - především u textilní a oděvní produkce; nepreferenční obchodní dohody a dohody o hospodářské spolupráci se zeměmi Severní a Jižní Ameriky a Asie. Veškeré dohody, uzavírané Evropskou unií v rámci společné obchodní politiky, plně odpovídají duchu multilaterálních dohod uzavřených v rámci SVĚTOVÉ OBCHODNÍ ORGANIZACE – WTO (dříve do 1995 GATT), nebo jdou dokonce ještě nad rámec těchto dohod ve smyslu jejich další liberalizace. Evropská unie je zároveň prostřednictvím Evropské komise plnohodnotným účastníkem multilaterálních jednání v rámci světové obchodní organizace. V oblasti společné obchodní politiky hrají významnou roli KOMISE a RADA. Komise předkládá radě návrhy na provádění této společné politiky, dává doporučení radě, aby zahájila nezbytné jednání (hlavně pokud se jedná o dohody s více státy). U obchodu je třeba rozlišovat mezi obchodem uvnitř EU a obchodem unie s třetími zeměmi. Společná obchodní politika se praktikuje vůči zemím vně hranic unie. Společná obchodní politika znamená, že unie jménem všech členských zemí rozhoduje v otázkách v této oblasti. Zásady volného obchodu se týkají hlavně průmyslového zboží, zatímco výrobky např. zemědělské jsou chráněny a z této zásady vyňaty. Dále jsou z této zásady vyloučeny tzv. „citlivé výrobky“ – textil, obuv, ocel, lodě apod.), uvádějí se dovozní kvóty, mimocelní překážky – dovozní a jiné předpisy. Unie je velmi významný – nejvýznamnější subjekt světového obchodu. V rámci mezinárodních hospodářských organizací má unie zvláštní statut (postavení, úlohu) – stanovy a předpisy. Vůči třetím zemím vytvořila unie systém hospodářských vztahů, kdy bere v úvahu zájmy členských zemí, ale i zájmy třetích zemí. 2) Společná zemědělská politika (SZP): • oblast s výhradními pravomocemi Společenství • podle článku 33 Smlouvy o ES zajišťuje snesitelné ceny pro evropské spotřebitele a slušné příjmy pro zemědělce • k tomuto účelu zakládá společné zemědělské organizace a používá principy jednotných cen a finanční solidarity • realizace je svěřena Komisi a Radě EU Opírá se o tři zásady: • Společný trh pro zemědělské produkty při společných cenách • Zvýhodnění produkce ES před zahraniční produkcí • Finanční solidarita – náklady společné zemědělské politiky jsou hrazeny ze společného fondu (tam přispívají všechny země unie) Společná zemědělská politika se začala uskutečňovat od roku 1962. V roce 1968 byly zavedeny jednotné ceny. V členských zemích jsou vytvořeny intervenční orgány, které zprostředkovávají zásah. Ceny na zemědělském trhu unie nejsou tržní, je zde tzv. intervenční cena – pod kterou nemůže klesnout tržní cena určitého zemědělského produktu, je tedy garantována jako minimální cena. Tento postup stimuluje (povzbuzuje) růst zemědělské produkce, ale také pomáhá financovat nadprodukci, která v unii nemá odbyt. Všechny kandidátské země musí podle názoru EU (komise) vynaložit velké úsilí na restrukturalizaci (změna, přizpůsobení) a modernizaci potravinářského průmyslu.
36
3) Společná dopravní politika (SDP): Byla formálně zakotvena již v Římských smlouvách, avšak její rozvoj do roku 1985 byl velmi pomalý. To se začalo měnit roku 1986, kdy se v souladu s projektem vytváření vnitřního trhu zaměřila především na liberalizaci mezinárodní silniční dopravy a vytváření bezpečnostních standardů pro nákladní dopravu. V současné době se zaměřuje především na budování transevropských dopravních sítí. Důvody, které vedly k této politice: a) Ekonomická integrace (sjednocení) rozšiřuje obchod mezi zeměmi, což vede k vytvoření spolehlivé dopravy b) Doprava napomáhá k volnému pohybu zboží a osob c) Dopravní sektor pohlcuje 40% veřejných investic unie a jeho fungování přímo ovlivňuje mnoho dalších oblastí života V 2. polovině 80. let – pozitivní vývoj – v oboru námořní dopravy, kde se uskutečňuje 85 % zahraničního obchodu, byla zavedena pravidla volné soutěže. V letectví se liberalizací ceny a vpuštěním konkurence podařilo snížit ceny letenek a zvýšila se kvalita poskytovaných služeb.
4.2
Komunitární (koordinované) politiky EU
Regionální politika • V roce 1974 byl založen evropský fond regionálního rozvoje = základní nástroj regionální politiky k financování strukturální pomoci prostřednictvím regionálních rozvojových programů zaměřených nanejvíce postižené oblasti a ke snižování meziregionálních nerovností. V současné době patří mezi nejvýznamnější strukturální fondy • 80. léta – přijetí Řecka (1981), Portugalska a Španělska (1986) – země hluboko pod průměrem zemí ES – obrat v regionální politice • politika doporučuje ekonomickou a sociální soudržnost • snižování rozdílů mezi úrovní různých regionů Priority této politiky a) Pomoc hospodářsky zaostalých regionů b) Pomoc při orientaci na nové druhy hospodářské činnosti pro regiony, které trpí úpadkem průmyslových odvětví c) Pomoc všem regionům, kde nezaměstnanost je dlouhodobá a kde pracovníci starší 25 let jsou bez práce více než 12 měsíců d) Tyto priority zapojit do pracovního procesu kdekoliv v EU e) Pomoct při modernizaci a diverzifikaci (rozčlenění, rozšíření) zemědělské činnosti v zemědělské činnosti ve venkovských oblastech f) Pomoc se týká regionů skandinávských zemí s arktickým podnebím s nízkou hustotou osídlení Regionální politika se soustřeďuje jen na vymezený počet uvedených cílů a přispívá finančně jen té zemi, která sama uskutečňuje vlastní strukturální politické programy. Sociální politika hlavním programem je: • Snadný pohyb pracovníků po celém ES
37
• • • •
Právo usazovat se na celém území ES Harmonizace podmínek BOZP – určují se (radou EU) minimální standardy Rozvíjení dialogu mezi sociálními partnery (zaměstnavatel – zaměstnanec) na evropské úrovni Zavedení základních Sociálních práv, mimo jiné umožňuje zaměstnancům přijímat zaměstnání v rámci celé EU bez zvláštního povolení a za rovných podmínek
Politika ochrany životního prostředí Politika ochrany životní prostředí původně nebyla přijata do zakladatelských smluv. Teprve v 80. letech Společenství prohlásilo, že tato politika patří mezi nejnaléhavější úkoly a byla zahrnuta mezi prioritní úkoly. Byly formulovány tři hlavní úkoly v této oblasti: 1) Udržovat, ochraňovat a zlepšovat kvalitu životního prostředí 2) Přispívat k ochraně lidského zdraví 3) Zajistit obezřetné a racionální (rozumné, účelné, hospodárné) využívání přírodních zdrojů Základní odpovědnost v této oblasti mají členské státy! Pomoc z EU přichází teprve tehdy, může-li být cíle v této oblasti dosaženo lépe. Opatření na komunitární úrovni jsou nezbytné také proto, že řada problémů životního prostředí nemůže být úspěšně řešena v rámci jednoho státu. Společenství také definovalo tři konkrétní zásady pro realizaci hlavních úkolů: 1) Je nezbytné předcházet poškozování životního prostředí spíše než odstraňovat jeho následky 2) Náprava ohroženého životního prostředí se má provádět u jeho zdroje 3) Náhradu musí uhradit znečišťovatel Je stanovena zásada, že požadavky na ochranu životního prostředí musí být zahrnuty do všech ostatních politik, které společenství provádí. Je to jediná politika EU, jejíž zásady je nezbytné promítnout do ostatních aktivit. Politika životního prostředí se provádí prostřednictvím pětiletých akčních programů, kde se řeší otázky znečištění a preventivní strategie. Hlavní opatření se týkají těchto ekonomických standardů: • Kvalitativní standardy (normy) kriteria na ochranu vody • Limity omezující znečištění ovzduší (u elektráren a motorových vozidel) • Nejvyšší přípustné limity pro hlučnost • Zásady pro výrobu a manipulaci s chemickými produkty • Zásady pro zpracování odpadů • Rozvoj ochrany přírody (záchrana ohrožených druhů, ochrana fauny a flóry) Politika na ochranu spotřebitele Její potřeba byla vyvolána vznikem jednotného vnitřního trhu, kdy se obrovsky rozšířila nabídka zboží. Bylo nutné stanovit společné zásady pro ochranu spotřebitele. V této oblasti byly zavedeny tři směry činnosti, jsou to: 1) Ochrana zdraví a bezpečnosti spotřebitele 2) Ochraňovat ekonomické zájmy spotřebitele 3) Poskytovat odpovídající informace spotřebitelům
38
Těžiště politiky je ukotveno v členských státech. Úlohou ES je přispívat k dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele, což spočívá v harmonizaci příslušné legislativy. Zdraví a bezpečnost spotřebitele jsou ochráněny přísnými standardy ve výrobě potravin, limit omezující používání pesticidů, označování zboží původu specifických ingrediencí, udání nejpozdějšího data spotřeby. Přímým požadavkům je podřízena výroba léčiv (SRN), kosmetiky, dětských hraček, plynových spotřebičů apod. Ekonomické zájmy spotřebitele jsou ochraňovány opatřeními proti klamavé reklamě, povodního obchodu apod. V roce 1989 byla vytvořena Poradní rada spotřebitelů složená ze zástupců hlavních evropských spotřebitelských organizací.
Kontrolní otázky: 1) Proč EU dělí politiky na společné a komunitární? 2) Které jsou společné politiky EU? 3) Co ponechává EU k řešení členským státům?
Shrnutí: EHS vytvořila společné a komunitární politiky, čímž na straně jedné odebrala určitou suverenitu členským zemím, na straně druhé však ponechala určitá rozhodnutí na vládách členských států. Společné politiky se dotýkají těch oblastí, které je nutno koordinovat společně přes orgány Evropské unie. Tomuto pravidlu se bude muset podřídit i ČR po svém přijetí.
39
40
5
EMS – Evropský měnový systém
Cíle kapitoly: Seznámit studenty s vývojem měnové politiky v zemích EHS, přijetí zásadních rozhodnutí k vytvoření společné měny, s problémy jednotné měny. Klíčová slova: EMS – Evropský měnový systém; MU – Měnová unie; kriteria konvergence (sbližování); fiskální; měnová; Evropský měnový systém; výsledky EMS; hospodářská a měnová unie; Kritéria pro přechod k měnové unii; Instituce evropské měnové unie; přínosy a náklady měnové unie; vyhlídky měnové unie; rozpočet unie; sestavovaní rozpočtu unie.
5.1
Evropský měnový systém
Zkratka EMS. Evropský měnový systém byl založen rozhodnutím Evropské rady z 15. 12. 1978 a vstoupil v platnost 13. 3. 1979. Nahradil Evropský měnový fond. Založení Evropského měnového systému bylo dalším pokusem prosadit těsnější spolupráci v oblasti měnové politiky a dosáhnout tak relativní měnové stability v Evropě a byl též přímou reakcí na rozpad Brettonwoodského měnového systému, v němž byly evropské měny navázány na americký dolar. Evropský měnový systém zahrnoval body: • země se zavázaly udržovat své měnové kurzy v rozmezí +/-2,25 %, avšak toto rozmezí se ukázalo jako nízké a v roce 1993 bylo zvýšeno na +/- 15% • zavedení košové měnové jednotky ECU a nahrazení Evropské měnové jednotky Evropského fondu pro měnovou spolupráci jako vztažné veličiny systému paritních kursů mezi evropskými ústředními bankami • rozšíření úvěrových mechanismů a také finanční výpomoc /Dodatečné půjčky a úrokové subvence k posílení ekonomiky méně prosperujících členských státu EMS Evropský měnový systém byl nahrazen Hospodářskou a měnovou unií, která vznikla 1. 1. 1999 – vznik ERM II, zrušení navázání cen na ECU, navázání na nově vzniklé euro!!! Konvergenční kritéria (kritéria sbližování) Byla stanovena Maastrichtskou smlovou. Dle nich se každý člen EU může účastnit plánované HMU, jestliže splní následující podmínky. Uvádí se 5 kritérií – 2 fiskální, 3 měnová: Fiskální • Rozpočtový deficit nesmí překročit 3% HDP • Celkový vnitřní dluh nesmí překročit 60% HDP Měnová – tři • Udržení cenové stability • Stabilita v dlouhodobých úrokových sazbách, aby členské země po dobu dvou posledních let udržovaly stanovené rozpětí své měny v EMS bez devalvace
41
Co tvoří Evropský měnový systém? Kursový mechanismus V rámci kursového mechanismu bylo stanoveno rozpětí, v němž se mohly směnné kursy zúčastněných měn pohybovat. Od dohodnutého kursu se mohla každá měna odchýlit o stanovené procento, přičemž byly zpočátku některým zemím poskytnuty výhody. Jakmile se ve vztahu měn dvou zemí dosáhne maximální povolené odchylky od stanoveného kursu, provedou centrální banky povinná opatření. Teprve tehdy, jsou-li taková opatření neúspěšná, může dojít po vzájemné dohodě k úpravě vzájemného kursu. Evropská měnová jednotka ECU/Euro (European Currency Unit/Evropská zúčtovací jednotka) - vznikla v roce 1979 při budováním Evropského měnového systému (EMS). Byla to tzv. košová měna, v jejímž rámci měly jednotlivé měny členských států jistou hodnotu, danou ekonomickou situací příslušné země z hlediska národního důchodu a výměny zboží v EU. ECU se používalo při transakcích mezi centrálními bankami členských zemí EMS. Podíl měn v měnovém koši ECU se upravuje každých 5 let. Rozlišuje se: Oficiální ECU Soukromá ECU Zelená ECU
• • • •
•
•
Oficiální ECU je přepočtová veličina pro platební styk mezi emisními bankami, pro zúčtování nákupů a prodejů na podporu kursu. Poskytuje členům EMS výpomoc pro platební bilanci, jestliže jsou v hospodářsky tíživé situaci. Soukromé ECU (EURO) si může koupit kdokoli v soukromých bankách a ukládat je na konto jako zahraniční měnu. ECU není v žádné zemi oficiálním platidlem, rovněž není v oběhu v podobě mincí nebo bankovek. Se soukromou ECU se obchoduje na některých evropských burzách. Zelená ECU je přepočtová jednotka, v niž se stanoví společně dohodnuté zemědělské ceny ES. Diference mezi agrárními kursy zelené ECU a oficiálními směnnými kursy ECU se překlenou pomocí měnových vyrovnávacích příspěvků.
Úvěrový mechanismus pro poskytování pomoci slabým měnám EMS prováděl operace na podporu oslabených měn. Země, která se dostala do potíží při udržování dohodnutého směnného kursu a při udržování vyrovnané platební bilance, má přístup k úvěrovým zdrojům různého druhu. U tzv. velmi krátkodobého financování na 45 dní si centrální banky navzájem půjčují zdroje potřebné k intervencím. U krátkodobé finanční podpory na 3 měsíce se úvěrové zdroje poskytují k překlenutí pasivní platební bilance. U střednědobé finanční pomoci 2-5 let se úvěry poskytují zemím s vleklými potížemi v platební bilanci. V tomto případě rozhoduje o jejím poskytnutí Rada ministrů. Evropský fond měnové spolupráce Evropský fond měnové spolupráce je zmocněn udržovat 20% dolarových a zlatých zásob členských zemí. Příslušné centrální banky dostávají výměnou ekvivalentní hodnotu v ECU, kterou používají k intervencím na devizových trzích a v mezibankovním clearingu /vzájemné bezhotovostní vyrovnání závazků mezi peněžními ústavy/. Díky tomu je ECU využíván také komerčními bankami, které svým klientům poskytují tzv. obchodní ECU, takže vzniká možnost úvěrovat v ECU.
42
Hospodářská a měnová unie V druhé polovině 80. Let, kdy byla hospodářská a měnová unie vytyčena jako společný a závazný cíl celkové strategie zemí ES do konce 90. Let. Do smlouvy o EU 1992 bylo zapsáno, že mezi základní cíle Unie patří zavedení hospodářské a měnové unie zahrnující i jednotnou měnu. Zároveň bylo stanoveno, že k dosažení tohoto náročného cíle je nutné sblížení podmínek ekonomického vývoje členských zemí, což bylo potvrzeno vymezením 5-ti tzv. konvergenčních kritérií uvedených výše v této kapitole. Nejzávažnější ekonomickou událostí je přechod k HMU v roce 1999. Tato koncepce byla posléze přijata do Maachstrichtské smlouvy o EU, v níž byly přesně časově i obsahově definovány 3 etapy přechodu k HMU. 1) První etapa začala již v polovině r. 1990 a požadovalo se v ní odstranění posledních překážek volného pohybu kapitálu uvnitř Unie. 2) V druhé etapě od počátku roku 1994, vzniká nová instituce Evropský měnový institut EMI, jako předobraz budoucí Evropské centrální banky ECB, která má koordinovat měnovou politiku členských zemí, která má zajistit, aby jejich národní centrální banky byly zcela nezávislé. 3) Třetí etapa začala začátkem roku 1999 a to s těmi zeměmi, které podmínky splňují. Na začátku třetí etapy byly neodvolatelně zafixovány směnné kursy měn zúčastněných zemí, pevně byly také stanoveny jejich kursy vůči nové evropské měnové jednotce EURO, která byla oficiálním platidlem ve všech členských státech EU. Poměr ECU k EURU byl 1:1. 1. ledna 2002 byly zavedeny bankovky a mince nové evropské měny euro nahrazující národní měny, během 6 měsíců. Národní bankovky a mince byly do té doby staženy. Nejaktuálněji bude euro zavedeno na Slovensku – od 1. 1. 2009 Instituce evropské měnové unie: 1) ESCB – Evropský systém centrálních bank – ustanoven na základě Maastrichtské dohody, oficiálně zahájil činnost 1. 1. 1999 jako součást praktické realizace hospodářské a měnové unie. Zahrnuje ECB Evropskou centrální banku a národní centrální banky členských států EU (i těch, které nejsou členy Eurozóny) Byly založeny tyto zásadní principy činnosti ESCB: a) udržování cenové stability b) vytváření a realizace jednotné měnové politiky c) podpora stability měnových kurzů d) správa devizových rezerv e) péče o řádný chod systému centrálních bank . J Úkolem ESCB je zejména definovat a realizovat měnovou politiku společenství, provádět devizové operace. To vše na základě principu otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží! 2) Evropská centrální banka (ECB) – je centrální bankou zemí Eurozóny a provádí měnovou politku „EU 15“, které jako vlastní měnu přijaly euro. Zajišťuje plnění úkolů ESCB a je plně nezávislá. Jejím hlavním cílem je cenová stabilita. Rozhodovacími orgány ECB jsou Řídící rada a Výkonný výbor. a) Řídící rada se skládá z členů výkonného výboru a z guvernérů národních ústředních bank. Vydává směrnice a rozhodnutí nezbytná pro plnění úkolů stanovených ESCB, formuluje měnovou politiku společenství a v případě potřeby též rozhodnutí týkající
43
se střednědobých měnových cílů, klíčových úrokových měr a směrnice pro jejich plnění. Rada má výhradní právo povolovat vydávání bankovek v rámci společenství. Bankovky vydávané ECB a národními ústředními bankami jsou jedinými bankovkami, které mají v rámci společenství postavení zákonného platidla. Hlasy jsou v řídící radě váženy dle podílů národních bank na upsaném kapitálu ECB, přičemž hlasy členů Výkonného výboru se přitom neberou v úvahu. Rozhodnutí je přijato kvalifikovanou většinou. b) Výkonný výbor ECB se skládá z předsedy, místopředsedy a 4 dalších členů s uznávanou kvalifikací a profesionální zkušeností v měnových nebo bankovních záležitostech. Jejich funkční období je 8 let a není obnovitelné. Výkonný výbor rozhoduje prostou většinou. Každý člen má jeden hlas. V případě nerozhodného výsledku je hlas předsedy rozhodující. Přínosy a náklady měnové unie Pro podnikatele obchodující v rámci Unie a stejně tak pro turisty tak odpadají náklady spojené s konverzí měn. Podnikům zapojeným do vnitroevropského obchodu odpadají náklady spojené s vedením vnitropodnikového účetnictví v několika měnách s nutností udržovat v nich pohotovou zásobu. Jednotná měna skoncovala s kolísáním směnných kursů měn členských zemí. Stanovení směnných kursů notnou měrou odstranilo prostor pro spekulace se směnnými kursy. Převládá názor, že v delším období převáží přínosy nad náklady, protože se ve většině zemí sníží míra inflace, odpadnou spekulační útoky na měny členských států a budou odstraněny negativní důsledky kolísání směnných kursů členských zemí.
5.2
Rozpočet Evropské unie
Porovnání rozpočtu EU a národních rozpočtů jednotlivých zemí Rozpočet EU je určen k financování politik EU, administrativních výdajů evropských institucí a další účely. Na rozdíl od národních rozpočtů musí být vždy vyrovnaný, nepřipouští se tedy rozpočtové deficity. Obsahuje méně peněžních prostředků než národní rozpočty jednotlivých zemí, nefinancují se všechny oblasti: 1) armáda a bezpečnost 2) zdravotnictví, školství a sociální zabezpečení Rozpočet EU financuje: a) zemědělskou politiku b) regionální politiku c) administrativní politiku d) neplní stabilizační funkci!!! Rozpočet EU má příjmy, které jsou nezávislé na veřejných financích jednotlivých členských zemí, nejedná se o daně, které by se odváděly do rozpočtu, zdrojem příjmů rozpočtu EU jsou vlastní zdroje, které jsou natrvalo přiděleny EU na financování jejich aktivit. Na základě usnesení Rady v období 1999-2006 nesmí výdaje rozpočtu překročit 1,27
44
% HDP Unie (podíl výdajů národních rozpočtů na HDP jednotlivých členských států se přitom pohybuje okolo 40 %). Rozpočtové rámce EU jsou stanovovány na určité období dohodou 3 institucí - EP, EK, Rada EU - aby byla zajištěna rozpočtová disciplína. Uzavřením dohody se odsouhlasí tyto rozpočtové priority na celé následující období a vytvoří tak finanční perspektivu v rámci, které jsou stanoveny maximální částky a složení předvídatelných výdajů společenství. Rozpočtové zásady: 1) Unity – jednotný dokument 2) Universality – pravidlo nepřevádění, princip hrubého rozpočtu 3) Annuality – vztah k určitému roku 4) Equilibrium – vyrovnanost rozpočtu 5) Specificatium – specifikace výdajů 6) Euro – rozpočet je stanoven na euro Příjmy rozpočtu a) Vlastní zdroje • Celní výnosy (automatické) - vybraná cla za dovoz zboží do EU z nečlenských zemí (90%, 10% si ponechává země na uhrazení administrativních nákladů) tento zdroj klesá, protože cla se snižují • Zemědělské vyrovnávací dávky – obdoba cla, která se platí za dovoz zemědělské produkce do EU , dávky valené na cukr a izoglukózu • Základní zdroj (automatický) - část DPH vytvoření v členských zemí, odvádí se 1% ze základu DPH. Výhledově má klesat. Zajišťuje přes 50% příjmů EU. • Čtvrtý zdroj - příspěvek každé členské země do rozpočtu, je stanoven jako % podíl na vytvořeném HNP dané země b) Další zdroje • Přebytky z předcházejícího roku • Příjmy z administrativních operací institucí • Úroky z opožděných splátek, pokuty apod. Příjmy rozpočtu tvoří převážně odvody založené na HDP členských zemí (73,0 %), dále pak celní poplatky a zemědělské dovozní dávky (11,5 %) a podíl na dani z přidané hodnoty (DPH) členských zemí (14,4 %). Výdaje rozpočtu tvoří výdaje na zemědělství (42,9 %), strukturál.fondy a kohezní fond (35,6 %), vnitřní politiky (7,4 %), zahraniční aktivity (4,3 %), administrativa (5,2 %), rezervy (0,4 %) a před-vstupní pomoc (2,9 %) Regionální politika a strukturální fondy Financování regionální politiky (zabývá se rozvojem a financováním regionů v rámci EU) probíhá ze strukturálních fondů Principy regionální (strukturální) politiky v rámci EU • Princip koncentrace - prostředky se musí soustředit na nejdůležitější problémy • Princip partnerství - o rozdělení finančních prostředků rozhoduje příjemce • Princip vyhodnocení EU jejími orgány - vyhodnotí efektivnost využití prostředků a zhodnotí přínos celé akce
45
• •
Princip programování - zpracovávají se programy, kde se hodnotí slabé a silné stránky regionů a navrhují se řešení Princip doplňkovosti (adicionality) – finance přidělené ze strukturálních fondů, nesmí nahradit investice ze státního rozpočtu
5.3
Strukturální fondy
Strukturální fondy jsou hlavním fiskálním nástrojem Evropské unie k dosahování ekonomické a sociální soudržnosti Evropské unie. Slouží k financování cílů regionální a strukturální politiky EU, čili hlavně ke zvyšování hospodářské vyspělosti evropských regionů. Prostředky z těchto fondů jsou určené na pomoc méně rozvinutým regionům, regionům potýkajícím se strukturálními problémy a na podporu adaptace a modernizace politik a systémů vzdělávání. Strukturální fondy mohou podporovat operace následujících typů: • Přímé investice do vytváření nových pracovních příležitostí • Služby pro malé firmy (poradenství, zahájení podnikání, zakládání nebo na záchranu stávajících firem, finanční inženýrství, transfer technologií, marketing, certifikace, atd.), s cílem rozvinout regionální a místní potenciál a diversifikovat hospodářské aktivity • Základní hospodářská infrastruktura (doprava, telekomunikace, energie, likvidace pevného odpadu, čištění odpadních vod, obnova průmyslových lokalit, podnikatelské parky) • Výzkum a rozvoj, technologické inovace • Infrastruktura pro vzdělávání a zdravotnictví, osobní služby • Zlepšení struktury pro zpracování a prodej zemědělských a rybných výrobků, modernizace zařízení, certifikáty kvality pro místní zemědělské a řemeslné výrobky • Diverzifikace hospodářských aktivit ve venkovských oblastech (hlavně prostřednictvím turistiky) • Ochrana životního prostředí a přírodního dědictví • Obnova budov, rozvoj kulturních hodnot • Obnova krizí postižených městských oblastí • Přeshraniční a nadnárodní spolupráce, výměna zkušeností • Vyhledávání pracovních příležitostí pro mladé lidi, nezaměstnané a ty, kteří strádají nebo jsou ohroženi sociální izolací, prostřednictvím náborové pomoci a školením (vstupní, pokračující a vícestupňové), příprava instruktorů, pracovníků průzkumu, administrativního personálu, stejné příležitosti pro muže a ženy • Rozvoj nových kvalifikací, např. za účelem zvýšení adaptability vůči změnám na pracovním trhu • Přizpůsobení struktury školení a zaměstnanosti V současné době existují následující čtyři strukturální fondy EU: 1. Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF, European Regional Development Fund) – nejdůležitější ze strukturálních fondů, byl založen v roce 1975 a dodnes je objemem finančních prostředků největším fondem. Podporou rozvoje a strukturálních změn fond pomáhá odstraňovat zásadní problémy v zaostávajících regionech a v upadajících průmyslových oblastech. Financuje investice do infrastruktury, vytváření
46
2.
3. 4.
5. 6.
7.
pracovních míst, podporuje místní rozvoj, zaměstnanost, malé a střední podnikání v problémových regionech, vědu a výzkum. Evropský sociální fond (ESF, European Social Fund) - založen v roce 1960 je hlavním nástrojem sociální politiky a zaměstnanosti EU. Pomoc ESF je zaměřena na rozvoj lidských zdrojů a podporu nezaměstnané mládeže, dlouhodobě nezaměstnaných a sociálně znevýhodněných skupin při integraci na trhu práce. Evropský orientační a záruční fond pro zemědělství (EAGGF) - funguje od roku 1962 a z jeho zdrojů je financován rozvoj venkovských oblastí. Jak je patrno z názvu, tento fond je složen ze dvou částí – podpůrné (guidance) a záruční (guarantee). Záruční část tvoří 95 % všech výdajů a slouží k financování společné zemědělské politiky. Součástí systému strukturálních fondů je pouze orientační sekce, jež podporuje rozvoj venkova (což se promítá do modernizace a racionalizace zemědělské výroby). Záruční sekce, působící v oblastech vývozních kompenzací, stabilizací cen atp. (která spravuje zhruba 95 % finančních prostředků fondu), do systému strukturálních fondů nespadá. Finanční nástroj pro podporu rybolovu (FIFG) - založen 1994 za účelem zajištění financování rozvoje přímořských regionů i rybářského odvětví. Podílí na modernizaci rybářského průmyslu. Kohezní fond (CF, Fond soudržnosti) - založen v roce 1993 jako doplňkový fond, který stojí vedle Strukturálních fondů. Je to významný nástroj, který poskytuje finance na významné projekty životního prostředí a infrastruktury. Možnost čerpat z tohoto fondu mají státy, jejichž HDP je nižší než 90% průměru EU. Po prvním květnu 2004 Fond soudržnosti navazuje v ČR na činnost před-vstupního nástroje ISPA, jehož funkce byla analogická. Evropský fond solidarity (EUSF) – EK se rozhodla jej založit na základě zkušeností po ničivých záplavách, které v srpnu 2002 zasáhly střední Evropu. Tento fond funguje nezávisle na ostatních fondech. Členské a přistupující státy mohou žádat o pomoc při velké přírodní katastrofě (tj. při které jsou odhadované škody vyšší než 0,6 % HDP postiženého státu). Důležité je, že úkolem EUSF není plná kompenzace ztrát ani úhrada škod soukromým osobám. V jeho kompetenci nejsou ani dlouhodobé rekonstrukce a ekonomická obnova, tyto aspekty mohou pokrýt strukturální fondy. Byl navržen za účelem poskytování rychlé a flexibilní finanční pomoci – mohou se z něj hradit náklady na dočasné ubytování nebo provizorní opravy důležitých dopravních tepen. Tyto úkoly předtím zastávaly jednotlivé státy. Další důležitou funkcí je prevence proti těmto přírodním katastrofám. Jeho roční rozpočet činí 1 miliardu EUR.
Jeho první úkolem byla pomoc při odstraňování škod po záplavách v Německu, České republice, Rakousku a Francii v roce 2002. O rok později se podílel na likvidaci následků ztroskotání ropného tankeru Prestige ve Španělsku, vulkanické činnosti ve střední Itálii a lesních požárů v Portugalsku.
5.4
Euro
Euro (zkratka EUR, značka €, 1 euro se dělí na 100 centů) je měna eurozóny a po americkém dolaru je druhým nejdůležitějším reprezentantem ve světovém měnovém systému. Měnová politika eurozóny je prováděna Evropskou centrální bankou ve Frankfurtu nad Mohanem.
47
Euro je oficiálním platidlem v 15 z 27 států Evropské unie (těchto 15 států tvoří eurozónu) a v šesti dalších zemích mimo EU. Od roku 2009 se 16. členem eurozóny stane Slovensko. Dne 1. ledna 2002 došlo v zemích EU k jedné z nejvýznamnějších událostí za celou dobu její více než čtyřicetileté existence. V první den roku 2002 byla ve dvanácti členských zemích zavedena jednotná měna s názvem euro. Státy a území mimo eurozónu používající euro: Kromě výše zmíněných členských států eurozóny používají euro i další země a území, aniž by byly členy eurozóny. Některé z těchto zemí mají o používání eura uzavřeny dohody s Evropskou unií, jiné zavedly euro jednostranně bez dohody s EU. 1. Monako, San Marino a Vatikán používají euro na základě dohod s Evropskou unií. Euro jako svou měnu zavedly s ohledem na existenci měnové unie s Francií (v případě Monaka), respektive s Itálií (v případě San Marina a Vatikánu). V Monaku euro nahradilo dříve obíhající francouzský frank a monacký frank, v San Marinu italskou liru a sanmarinskou liru a ve Vatikánu italskou liru a vatikánskou liru. Tyto tři země mohou na základě dohod s EU vydávat omezené množství euromincí se svou vlastní rubovou národní stranou. 2. Dohody s EU o používání eura mají uzavřeny rovněž dvě francouzská zámořská společenství – Mayotte a Saint-Pierre a Miquelon. Tato francouzská území sice nejsou součástí Evropské unie, a tedy ani eurozóny, ale na základě dohod s EU používají euro jako svou měnu. Nemají však povoleno vydávat euromince se svou vlastní rubovou stranou. 3. Jednostranně bez dohody s EU euro zavedly Andorra, Černá Hora a Kosovo. V Andorře euro nahradilo francouzský frank a španělskou pesetu, v Černé Hoře a Kosovu německou marku. 4. Andorra by chtěla podobně jako Monako, San Marino a Vatikán vydávat vlastní euromince, prozatím však k tomu nemá uzavřenu příslušnou dohodu s EU. Dohoda je ve stádiu vyjednávání. 5. Bez formální dohody s EU se euro jako měna používá rovněž ve dvou neobydlených francouzských zámořských územích – v zámořském teritoriu Francouzská jižní a antarktická území a v soukromém vlastnictví Francie Clippertonův ostrov – a také na britských základnách Akrotiri a Dhekelia na Kypru. ČR a EURO Dne 5. září 2005 bylo na společné schůzce ministerského předsedy, ministra financí a guvernéra ČNB dohodnuto, že s ohledem na vývoj reálných ukazatelů české ekonomiky je za vhodné datum pro přijetí eura jako české měny považován 1. leden 2010, vzhledem k tomu, že momentálně však naše země nesplňuje Maastrichtská kritéria pro přechod na euro, bylo předpokládané datum posunuto až na rok 2013. Nutnou podmínkou pro přijetí Eura je splnění Maastrichtských kritérií: • Průměrná míra inflace země v období jednoho roku před prověřením o vstupu do závěrečného stadia nesmí převýšit o více jak 1,5 % průměrnou míru inflace tří zemí s nejnižší mírou inflace. • Dlouhodobá nominální úroková míra nesmí v roce před prověřením země o možnosti vstupu do závěrečného stadia převýšit o více jak 2 % průměrnou úrokovou míru tří zemí s nejnižší mírou inflace
48
•
•
Deficit veřejných financí nesmí převýšit 3 % HDP a státní dluh nesmí převýšit 60 % HDP v době, kdy bude EU prověřovat vstup do EMU Kritérium státního dluhu menšího než 60 % se považuje za splněné, pokud se podíl dluhu na HDP dlouhodobě snižuje Měnový kurz členské země nesmí překročit rozpětí dané EMS a alespoň dva roky před prověřením možnosti vstupu do závěrečného stadia nesmí členská země devalvovat svou měnu oproti měnám ostatních členských zemí EU
Kontrolní otázky: 1. Kdy byly učiněny první kroky k vytvoření Evropského měnového systému? 2. Co bylo jeho cílem? 3. Kdy a jak byl završen?
Shrnutí: Evropský měnový fond se rodil postupně a těžce, ne všechny státy EHS k němu přistupovaly s pochopením. Konečným cílem bylo vytvořit společnou měnu a ulehčit tak vzájemnému obchodování. Tohoto cíle bylo dosaženo, ale zase s výhradami některých členských zemí, které se doposud odmítají společné měně podřídit. Podle posledních odhadů je ČR schopno ke společné měně přistoupit v časovém horizontu šesti až osmi let. Rozpočet Evropské unie je určen k financování politik EU, administrativních výdajů evropských institucí a další účely. Narozdíl od národních rozpočtů musí být vždy vyrovnaný, nepřipouští se tedy rozpočtové deficity. Příjmy rozpočtu tvoří převážně odvody založené na HDP členských zemí (73,0 %), dále pak celní poplatky a zemědělské dovozní dávky (11,5 %) a podíl na dani z přidané hodnoty (DPH) členských zemí (14,4 %). Výdaje rozpočtu tvoří výdaje na zemědělství (42,9 %), strukturál.fondy a kohezní fond (35,6 %), vnitřní politiky (7,4 %), zahraniční aktivity (4,3 %), administrativa (5,2 %), rezervy (0,4 %) a před-vstupní pomoc (2,9 %) Strukturální fondy jsou hlavním fiskálním nástrojem Evropské unie k dosahování ekonomické a sociální soudržnosti Evropské unie. Prostředky z těchto fondů jsou určené na pomoc méně rozvinutým regionům, regionům potýkajícím se strukturálními problémy a na podporu adaptace a modernizace politik a systémů vzdělávání.
49
50
6
Ekonomické vztahy EU k třetím zemím
Cíle kapitoly: Seznámit studenty s jednotlivými přístupy Evropské unie k různým částem světa, historické skutečnosti, které k tomu vedly a postupné sbližování v této oblasti. Klíčová slova: Ekonomické vztahy EU k třetím zemím; se středomořskými zeměmi a zeměmi Blízkého východu; vztahy s USA; vztahy s Japonskem; vztahy s ostatními vyspělými (průmyslově) zeměmi; politika EU vůči zemím Střední a Východní Evropy. Evropské společenství volného obchodu (ESVO) stejně jako EU liberalizovalo svůj obchod s průmyslovými výrobky, tato liberalizace se nevztahuje na zemědělské výrobky! Zboží z ESVO, které obsahovalo v hodnotovém vyjádření méně než 50% cizích komponentů se volně pohybuje v zemích EU. V roce 1992 byla mezi ESVO a EU uzavřena dohodu o vytvoření evropského hospodářského prostoru (platnost 1. 1. 1994). Tato dohoda počítá s rozšířením v oblasti sociální, dopravní, vývoje a výzkum a ochrany životního prostředí. Evropský soudní dvůr získal zároveň pravomoci k řešení sporů mezi zeměmi, které jsou součástí EHP, jedině Švýcarsko na základě referenda, se odmítlo k tomuto programu připojit. Členy ESVO jsou nyní jen 4 země – Island, Lichtenštejnsko, Norsko, Švýcarsko. 1. Ekonomické vztahy EU se středomořskými zeměmi a zeměmi Blízkého východu Tento vztah je založen na situaci, kdy mnohé země Severní Afriky byly součástí koloniální říše některých členských zemí. Proto některé tyto země požadovaly po EU, aby jim byl přiznán zvláštním statut. Další okolní země proto také požadovaly určité výhody. ES tuto otázku řešila uzavřením zvláštních dohod se zeměmi středomoří: Jsou to dohody: • Dohody o spolupráci se zeměmi Magrebhu (Alžírsko, Maroko, Tunis) a Mašreku (Egypt, Libanon, Sýrie) - mají formu jednostranných preferencí. Tyto země mohou bezcelně dovážet průmyslné výrobky do ES. Dovoz některých citlivých položek je omezen kvótami nebo dovozními stropy. • Dohody o přidružení - mohou vést k plnému členství, byly uzavřeny s Kaprem, Maltou a Tureckem. Všechny uvedené země při ní požádaly o přijetí do EU. S Tureckem byla uzavřena dohoda o celní unii (platnost od 31.12.1995). Tyto země získaly bezcelní přístup průmyslových výrobků na trh EU • Dohoda o volném obchodu na zásadách reciprocity (vzájemnosti) - byla uzavřena s Izraelem. • Dohoda s radou spolupráce Perského zálivu (Bahrajn, Katar, Omán, Saúdská Arábie, Sjednocené Arabské Emiráty) Shora uvedené dohody měly vytvořit příznivé podmínky pro rozvoj obchodu. Mnoho těchto zemí se stalo příjemcem pomoci ze zemí EU. Poskytuje se také velká pomoc Palestině (po uzavření dohody o Autonomii s Izraelem). V listopadu 1995 byl v Barceloně zahájen politický a hospodářský dialog mezi EU a 12 středomořskými zeměmi. EU poskytlo v období 1995-1999 hospodářskou pomoc ve výši 4,7
51
% miliard euro. Dalších 9,4% miliard euro ve formě úvěrů od Evropské investiční banky. Do roku 2010 bude vytvořena Středomořská zóna volného obchodu. Země Afriky, Karibské oblasti a Tichomoří (AKT) se při vzniku EHS zavázaly usnadnit výrobcům v původních francouzských kolonií v Africe přístup na svůj trh, poté (po vstupu VB do ES) se tento závazek rozšířil i na bývalé kolonie Velké Británie. Postupně byl vytvořen systém pomoci, který se nyní vztahuje celkem na 69 zemí Afriky, Karibské oblasti a Tichomoří. Země AKT mají v podstatě lepší postavení než ostatní rozvojové země. 2. Ostatní rozvojové země EU má zavedený vůči rozvojovým zemím tzv. Všeobecný rozvojový systém (GSP). Tento systém vychází z doporučení UNCTAD (konference Spojených národů pro obchod a rozvoj). Je poskytován jednostranně ze strany EU. Zboží, které spadá pod GSP je do ES dováženo bezcelně (pro ostatní země platí společný celní sazebník). GSP se vztahuje na hotové, polozpracované výrobky a některé výrobky zemědělců. Neplatí pro textilní výrobky. Tento systém nepočítá s principem reciprocity – může být jednostranně změněn nebo odvolán. Původně neměl tento systém povahu diskriminační, a postupně se v praxi vyvinul ve velmi složitý a selektivní systém. Je uplatňován hlavně vůči zemím latinskoamerickým a asijským rozvojovým. V rámci tohoto přístupu podporuje EU proces regionální integrace v Asii a Latinské Americe. Byla uzavřena dohoda o spolupráci se Sdružením národů jihovýchodní Asie (ASEAN) a bilaterární (dvoustranné) dohody o obchodu a spolupráci s Bangladéší, Indií, Pakistánem, Srí Lankou, ČLR, Mongolskem a Vietnamem. 3. Ekonomické vztahy EU s USA Vztahy s USA byly dlouhodobě napjaté kvůli společné zemědělské politice. EU v podstatě podlehla tlaku USA a začala v této oblasti liberalizovat. Přes všechny problémy usilují země EU a USA o vytvoření Transatlantického společenství. V roce 1995 byl v Madridu vyhlášen společný Akční plán EU a USA, podle něhož obě strany „vytvoří nový Transatlantický trh postupným snižováním nebo odstraňováním překážek, které omezují pohyb zboží, služeb a kapitálu mezi nimi.“ Tento plán podepsali za USA prezident Clinton a za EU předseda Komise Santer a předseda Rady EU ministerský předseda Španělska Gonzáles 4. Ekonomické vztahy EU s Japonskem Od 70. let je velký deficit obchodní bilance ve prospěch Japonska. Nyní vývoz ES pokrývá pouze 30 % dovozů z Japonska. Jednání s Japonskem jsou obtížná, a proto mnoho zemí EU prosazuje ochranářská opatření vůči japonským dovozcům. V roce 1991 byla mezi EU a Japonskem uzavřena zvláštní rámcová dohoda Vztahy s ostatními vyspělými (průmyslově) zeměmi Jde o vztahy s nejvyššími výhodami – mezi ně patří Austrálie, Japonsko, Kanada, Nový Zéland, USA a nyní i Čína. Pro tyto země je EU významným hospodářským partnerem.
52
Kontrolní otázky: 1) Proč zaujímá EU rozdílné postoje k třetím zemím? 2) Koho do kategorie třetích zemí řadíme? 3) Uveďte konkrétní příklady.
Shrnutí: EU zaujímá v této oblasti různá stanoviska, která svým způsobem mají historické kořeny. EU rozlišuje země, které byly koloniemi některého členského státu a tyto země preferuje a ulehčuje obchodování s nimi. Jiné stanovisko pak zaujímá k zemím, které jsou pro ně ze strategického hlediska nutnými partnery (nafta, zemní plyn, apod.). Jiné stanovisko pak zaujímají k obchodování s rozvinutými zeměmi.
53
54
7
Vztah ČR k EU
Cíle kapitoly: Seznámit studenty a objasnit historické i současné vztahy ČR k EU, jejich postupné sbližování až po Dohodu o přistoupení a Smlouvě o vstupu do EU. Klíčová slova: Vztah ČR k EU; PHARE; Agenda 2000 – za silnější a širší Unii; výhody členství; problémy spojené se členstvím v EU 1) leden 1996 – vláda ČR předala oficiální žádost o vstup do EU. Podání přihlášky významně a trvale ovlivní mezinárodní postavení ČR a také vnitropolitický vývoj českého státu. 2) červenec a říjen 1996 – česká vláda předala EK odpovědi na dotazník a doplňkové otázky k přípravě posudku na ČR jako uchazeče o členství v EU. 3) červenec 1997 – EK zveřejnila posudky 10-ti zemí střední a východní Evropy a rozhodla, aby jednání bylo zahájeno s 5 z nich a mezi nimi byla i ČR. Dne 1. května 2004 se Česká republika stala novým členským státem Evropské unie!!! Završila tak dlouholeté období utužování vztahů s Evropskými společenstvími, které začalo sektorovým obchodním ujednáním a postupně se rozšiřovalo směrem k užší obchodní a politické spolupráci. Rozvíjení těsnějších styků s EU ve všech oblastech se stalo charakteristické především pro samostatnou Českou republiku, která učinila vstup do EU jednou ze svých hlavních zahraničněpolitických priorit a svůj cíl v roce 2004 plně realizovala. V současnosti je Česká republika plnoprávným členem Evropské unie, i když existují následující přechodná období vyjednaná v přístupové smlouvě ČR k Evropské unii: • omezení volného pohybu pracovních sil (maximálně do roku 2011, toto omezení se netýká některých zemí, například Spojeného království nebo Irska) • postupné zavádění přímých plateb EU zemědělcům: 25 % v r. 2004, 30 % v r. 2005 a 35 % v r. 2006 • omezení nabývání zemědělské půdy a lesů cizozemci - občany EU (7 let) a přechodné období pro nabývání nemovitostí určených k vedlejšímu bydlení pro cizozemce – občany EU (5 let) • přechodné období do 31. 12. 2006 pro některé hygienické normy v zemědělských podnicích • přechodné období do 31. 12. 2009 týkající se parametrů drůbežích klecí • přechodné období do 31. 12. 2006 pro sníženou spotřební daň z cigaret a další přechodná období pro některé výrobky a služby v nižší sazbě DPH • trvalá výjimka pro sníženou sazbu daně DPH z produktů pěstitelského pálení • množství přechodných období v oblasti ochrany životního prostředí (týkající se obalových odpadů, čištění městských odpadních vod, omezení emisí znečišťujících látek do ovzduší apod.) Vytváření vzájemných vztahů • 1978 - v roce 1978 uzavřela Československá socialistická republika s Evropským společenstvím uhlí a oceli (ESUO) na půdě GATT (Všeobecná dohoda o clech a obchodu) tzv. autolimitační sektorové ujednání pro obchod s hutnickými výrobky.
55
• •
•
•
•
•
1982 - o 4 roky později následovala obdobná bilaterální textilní dohoda mezi ČSSR a Evropským hospodářským společenstvím (EHS). 1988 - v září 1988 navázaly ES a Československá republika diplomatické vztahy. 1. vzájemná dohoda průřezového charakteru je datována 19. prosincem 1988, kdy se v Bruselu sešli zástupci ČSSR a Evropských společenství, aby podepsali Dohodu o obchodu průmyslovými výrobky mezi ČSSR a EHS. Smlouva vstoupila v platnost 1. 4. 1989 a představovala čistě obchodní dohodu nepreferenčního charakteru plně založenou na principu nejvyšších výhod podle pravidel GATT. Platnost byla stanovena na 4 roky. 1989 - vzhledem k změnám způsobeným v Československu událostmi listopadu 1989 pozbyla uzavřená dohoda platnost již po 1 roce a byla nahrazena zcela novou dohodou, která posunula bilaterální vztahy mezi Československem a ES na vyšší úroveň. 1990 - novým smluvním dokumentem se stala Dohoda mezi ČSFR a EHS a Evropským společenstvím pro atomovou energii o obchodu, obchodní a hospodářské spolupráci, tzv. kooperační dohoda. Byla podepsána v Bruselu 7. 5. 1990 tehdejším předsedou federální vlády Marianem Čalfou a tehdejším předsedou Rady ES Geraldem Collinsem společně s místopředsedou Komise Frankem Andriessenem. Tato dohoda byla rozdělena na části věnované obchodu, obchodní spolupráci a hospodářské spolupráci a jejím hlavním cílem bylo zajišťovat rozvoj, diverzifikaci a harmonizaci vzájemných hospodářských vztahů a to včetně zdokonalování k tomu potřebných podmínek. Dohoda byla uzavřena na dobu 10 let s možnosti doplňujících dohod a změn. V praxi byla její platnost ukončena momentem, kdy v platnost vešly tzv. evropské dohody. 1991 – základ reálně bilaterálních vztahů vytvořily až asociační smlovy – tzv. evropské dohody. V případě států střední a východní Evropy se vyjednávání vedla již od konce roku 1990. 16. 12. 1991 došlo k podpisu Evropské dohody o přidružení ČSFR, Maďarska a Polska k Evropským společenstvím. Dohoda kromě jiného obsahovala harmonogram pro vytvoření zóny volného obchodu mezi ČR a ES do 1. 1. 2002. Vzhledem k existenci potřeby ratifikace smlouvy všemi zúčastněnými státy byla současně se vznikem této dohody podepsána Prozatimní dohoda o obchodu a otázkách s obchodem souvisejících mezi ČSFR a EHS a ESUO, která obsahovala podstatná ustanoveni Evropské dohody pro to, aby asociační proces mohl nadále nerušeně probíhat i před ukončením ratifikace. Prozatimní dohoda vstoupila v platnost 1. 3. 1992 a nahradila dohodu z roku 1989. Umožnila konsolidaci předchozích obchodních úlev i postupně a asymetrické zavádění zóny volného obchodu. 1. dohoda Československa s ES, vzniknuvší v prosinci 1991, neprošla ratifikačním procesem, a proto nikdy nevešla v platnost. Evropská dohoda zakládající přidružení mezi ČR a Evropským společenstvím a jejich členskými státy byla uzavřena 4. 10. 1993. a následně 27. 10. 1993 byla tato dohoda ratifikována EP. O několik dní později – dne 8. 12. 1993 - pak Poslanecká sněmovna ČR ratifikovala tuto dohodu. Po ratifikaci parlamentem členských zemí EU vstoupila dne 1. 2. 1995 v platnost! Text dohody byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod číslem 7/1995. Dohoda pak byla několikrát rozšiřována. Evropská dohoda se skládá z preambule a 124 článků v 9 hlavách. Dohoda vytváří rámec pro postupnou integraci ČR do EU a platformu pro politický dialog. Nejdůležitější jsou ustanovení, která se týkají obchodních a hospodářských vztahů mezi ES a ČR. ES poskytuje od roku 1990 ČR pomoc zejména v rámci programu PHARE a v rámci Evropské investiční banky.
Program PHARE Fond PHARE (Poland and Hungary Aid for Reconstruction of the Economy) byl vytvořen v roce 1989, původně byl zaměřen na pomoc Polsku a Maďarsku transformovat jejich
56
ekonomiky z centrálně plánovaných na tržní. Krátce po svém vzniku však byla jeho působnost značně rozšířena na dalších 11 zemí. Zahrnuje celkem 17 aktivit s desítkami projektů, patří mezi ně například podpora vzdělávání, dopravy, veřejných institucí, energetiky, zemědělství, sociální a hospodářské soudržnosti, harmonizace s evropským právem atd. Je zaměřen především na projekty přípravy institucí veřejné správy na vstup do EU. Tento před-vstupní nástroj pomoci využívá Česká republika již od roku 1990. Část každoroční alokace je v posledních letech věnována přípravě na příjímání prostředků ze strukturálních fondů EU v jednotlivých regionech a související institucionální přípravě. Po vstupu České republiky do EU jej nahradil Společný regionální operační program. Program Phare se skládá ze tří programových celků: Národní programy PHARE Programy přeshraniční spolupráce Mnohonárodní programy PHARE
• • •
Ve zprávě „Agenda 2000 – za silnější a širší Unií“ komise hlavně hodnotí demokracii v ČR, pevné instituce – záruka zajištění lidských práv a menšin, tržní hospodářství, bude ale nutné delší právní úpravy, změny v zemědělství, životní prostředí, energetici atd. Přehled uzavření přístupových jednání ČR s EU 1. volný pohyb zboží (7.12.1999) 2. volný pohyb osob (26.10.2001) 3. volný pohyb služeb (29.3.2001) 4. volný pohyb kapitálu (1.6.2001) 5. právo společenství (29.3.2001) 6. hospodářská soutěž (24.10.2002) 7. zemědělství (13.12.2002) 8. rybolov (19.4.1999) 9. doprava (13.12.2002) 10. daně (28.11.2001) 11. hospodářská a měnová unie (7.12.1999) 12. statistika (19.4.1999) 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. 30.
sociální politika a zaměstnanost (1.6.2001) energetika (12.12.2001) průmyslová politika (22.6.1999) malé a střední podniky (10.11.1998) věda a výzkum (10.11.1998) školství (10.11.1998) telekomunikace (19.4.1999) kultura a audiovizuální politika (11.6.2001) regionální politika (22.4.2002) životní prostředí (1.6.2001) ochrana spotřebitelů a zdraví (19.5.1999) spravedlnost a vnitro (12.12.2001) celní unie (14.6.2000) společná zahraniční a bezpečnostní politika (6.4.2000) finanční kontrola (26.10.2001) rozpočet (13.12.2002) instituce (13.12.2002) různé (13.12.2002)
57
Kontrolní otázky: 1) Popište vztah EU k Československu před rokem 1989. 2) Jaký byl vývoj vztahů Československa a EU od roku 1990 do roku 1993? 3) Jaké byly konkrétní kroky vlády ČR k plnému začlenění do struktur EU?
Shrnutí: První kroky Československa k EU byly zahájeny v roce 1991. Dohody, které byly tehdy sepsány nebyly však nikdy ratifikovány, tudíž nevstoupily v platnost. V Československu byla složitá vnitropolitická situace, která vyústila v roce 1993 k rozdělení. Česká republika pak zahájila v témže roce intenzivní jednání s Evropskou unií a jejími členskými zeměmi. Bylo uzavřeno několik dohod, které se postupně doplňovaly. V roce 1996 pak ČR oficiálně požádala o přijetí do EU. Toto bylo realizováno v květnu 2004.
58
8
Postavení EU ve světovém obchodě
Cíle kapitoly: Cílem je seznámit studenty s obchodováním jednotlivých zemí EU a EU jako celku s ostatním světem, vysvětlit proč EU individuálně přistupuje k obchodování k jednotlivým zemím mimo rámec EU. Klíčová slova: Postavení EU ve světovém obchodě; GATT; Obchodní režim EU; Hlavní nástroje společné obchodní politiky ES; Společný celní sazebník; Necelní překážky obchodu. EU, USA a Japonsko jsou hlavními ekonomickými centry světa. Struktura zahraničního obchodu EU je odlišná podle toho, kde se zahraniční obchod odehrává. Takřka 80% obchodování EU tvoří obchod s vyspělými zeměmi – obchodovaným zbožím jsou převážně průmyslové výrobky. S rozvojovými zeměmi je zahraniční obchod zaměřen na zdroje energie. Nejvíce obchodu se realizuje se zeměmi ESVO (Evropské sdružení volného obchodu), USA, středomořskou oblastí, zeměmi OPEC, Japonskem a zeměmi SVE. Do roku 1992 byla obchodní bilance s Japonskem, OPEC, Ruskem, Afrikou a Tichomořím pasivní. Aktivní bilance byla zaznamenána se zeměmi ESVO, USA, SVE a se středomořskými zeměmi. Pro zahraniční obchod a zahraniční politiku EU má zásadní význam Všeobecná dohoda o clech a obchodu z roku 1947 - GATT. GATT (General Agreement on Tariffs and Trade ) je mnohostranná dohoda obsahující pravidla pro řízení obchodu a pro fórum, Světovou obchodní organizaci (WTO), k jednání o obchodních záležitostech a řešení obchodních sporů mezi členy. GATT je významná jak pro podnikatele, tak i pro spotřebitele, neboť její pravidla a postupy vytvářejí rámec pro mezinárodní obchod a obchodní politiku. Ta má reálný dopad na výběr zboží dostupného spotřebitelům a jeho cenu. Žádný členský stát EU nemůže v ZO postupovat samostatně. GATT sdružuje asi 100 států a dalších 30 nečlenských států respektuje jeho pravidla. Česká republika je členem GATT od roku 1948 (Československo bylo zakládajícím členem GATT)!!! GATT v podstatě plní tři cíle: 1) Stanoví pravidla pro provádění mezinárodního obchodu (doložka nejvyšších výhod – zásada nediskriminace) 2) Vytváří rámec pro mezinárodní jednání 3) Zajišťuje konzultace, základ pro smírčí řízení a řešení sporů mezi stranami Obchodní režim EU EU, jak už bylo výše uvedeno, provádí společnou politiku vůči třetím zemím. Hlavní úkoly zde plní EK – předkládá návrhy Radě EU – ta se usnáší kvalifikovanou většinou.
59
Hlavní nástroje společné obchodní politiky ES: • Společný celní sazebník - byl vytvořen v 60tých. letech, jako aritmetický průměr tarifů, které uplatňovali jednotlivé státy ES. Nyní činí celní ochrana ES v průměru asi 2% pro různé výrobky. Některé výrobky mají nulový celní tarif. • Necelní překážky obchodu (netarifní) – navenek méně zřetelné – v praxi stejně účelné! Znamená to odstranění hraničních formalit, dovozních kvót, administrativních a technických předpisů. • Ochrana před nekalými praktikami • Podpora vývozu
Kontrolní otázky: 1. Jaké je postavení EU ve světovém obchodě? 2. Jaké jsou její vztahy k USA a Japonsku? 3. Jak obchoduje EU se zbytkem Evropy?
Shrnutí: EU se snaží dostat na úroveň nejvyspělejších zemí světa jako je USA a Japonsko, a proto orientuje obchodní politiku společně s tím, že ke každé zemi zaujímá odlišná stanoviska a hodnotí přínosy, které lze od jednotlivých obchodních partnerů očekávat. Snaží se vyrovnat schodek mezi vývozem a dovozem, a to hlavně s Japonskem.
60
9
Země EU
Cíle kapitoly: Seznámit studenty s jednotlivými zeměmi Evropské unie, s jejich historií, právem, způsoby obchodování. Klíčová slova: Země EU (EU „27“): Malta, Kypr, Lotyšsko, Litva, Estonsko, Slovenská republika, Maďarsko, Slovinsko, Polsko, Česká republika, Rakousko, Německo, Švédsko, Španělsko, Řecko, Portugalsko, Nizozemí, Lucembursko, Itálie, Irsko, Francie, Finsko, Dánsko, Velká Británie, Belgie, Rumunsko, Bulharsko
61
Belgie • Státní zřízení - Federativní konstituční monarchie • Rok vstupu do EU - 1958 • Velký ekonomický potenciál a politický význam, sídlo EU a NATO (Brusel) • Rozloha - 30 528 km2 • Počet obyvatel - 10,36 milionu (2005) • Hlavní město – Brusel • Jazyk – vlámština, nizozemština, francouzština, němčina • Náboženství - římskokatolické 77 %, islám, protestantství, anglikánství a židovství • Měna – 1 euro (100 centů) • Je tříčlennou federací: • Vlámsko – 5,8 mil. (55% obyvatel) – sever • Valonsko – 3,3 mil. (45% obyvatel) – jih • Hlavní město Brusel • Státoprávní uspořádání složité – 3 komunity podle jazyků: • nizozemská – Flandry a Brusel • francouzská – Valonsko a Brusel • německá – v regionu Valonsko • Je zde 6 parlamentů a 6 vlád: • federální • vlámské • valonské • frankofonní • germanofonní • bruselské Právo Patří do francouzské právní oblasti, avšak velké odchylky od tohoto práva! V procesním právu neplatí zásada, že ten kdo prohraje, platí náklady soudního řízení (proto dlužníci v Belgii spoléhají na to, že menší finanční dluhy směrem k zahraničním věřitelům nebudou předány soudu – velké náklady) • Ochrana průmyslového vlastnictví – soulad s EU • Podle belgického práva přechází vlastnictví ke zboží uzavřením kontraktu • Pohledávky se vymáhají přes inkasní kanceláře nebo přes smíšené obchodní komory nebo přes právníka • V rozhodčím řízení je Belgie členem New Yorkské úmluvy o výkonu rozhodčích nálezů – zahraniční nálezy jsou v Belgii vykonatelné • Uznávaná je také rozhodčí doložka AD HOC • Nejčastější obchodní společnosti – a. s., s. r. o. • 13 svátků s pracovním volnem (připadají-li na sobotu nebo neděli, bývá volno prodlouženo o následující pondělí) • •
Velká Británie = Spojené království VB a Severního Irska • Státní zřízení – konstituční monarchie • Rok vstupu do EU – 1973 • Rozloha - 244 820 km2 • Počet obyvatel – 60, 44 milionů (2005) • Hlavní město - Londýn • Úřední jazyk – angličtina
62
• • • • •
• •
Národnostní složení - Angličané (80 %), Skotové (10 %), Irové (3 %), Velšané (2 %), Asiaté (3 %) Náboženství – anglikánská církev Měna – 1 britská libra (100 pencí) Mimo historické území je součástí státu ostrov Man a Normanské ostrovy (tzv. korunní země s vlastní samosprávou) Dále má Británie závislá území: • Gibraltar • Bermudy • Falklandské ostrovy • Svatá Helena • Kajmanské ostrovy • Montserrat • Turks • Caicos • Britské panenské ostrovy • Pitcairn Úřední a obchodní jazyk - angličtina Wales a Skotsko – částečně Gaelština (původní keltský jazyk)
Právo • Anglosaský okruh • Skotsko má vlastní právní řád • Procesní právo je složité – spolupráce s advokáty (občan na to sám nestačí) • Konkurs - složité • Vlastnictví – na základě kupní smlouvy • Pohledávky – také se vymáhají přes inkasní kanceláře • Rozhodčí řízení – jako v Belgii potažmo i u nás Obchodní podnikání • pět základních forem: a) Společenství – partnerství – zhruba naše obchodní společnost s.r.o. b) Společnosti – zhruba naše a.s. c) Filiálky (pobočky zahraničních firem) – fungují jako britské společnosti d) Joint-Ventures (společné podnikání – tuzemský + zahraniční kapitál) – většinou soukromé společnosti e) Vlastnictví jednotlivce – podniká sám na vlastní riziko a ručí do výše celého jmění Dánsko • Státní zřízení – konstituční monarchie • Rok vstupu do EU - 1973 • Rozloha - 43 094 km2 + Faerské ostrovy a Grónsko (nejsou začleněny do EU, mají vlastní samosprávu) • Počet obyvatel - 5,43 milionů (2005) • Hlavní město - Kodaň • Úřední jazyk - dánština • Národnostní složení – Dánové 96 % • Náboženství - evangeličtí luteráni 85 %, katolíci, muslimové • Měna - 1 dánská koruna (100 ore)
63
Právo • Občanské právo spočívá na místním Starogermánském právu • Je odlišné od středoevropských právních řádů • Obchodní právo není upraveno (jen okrajově) – značná volnost Finsko • Státní zřízení - republika (samostatný stát od r. 1917) – Země tisíce jezer, 1/3 území leží za polárním kruhem • Rok vstupu do EU - 1995 • Rozloha - 338 145 km2 • Počet obyvatel – 5,22 milionů (2005) • Hlavní město – Helsinky • Úřední jazyk – finština a švédština • Národnostní složení - Finové (93 %), Švédové (5,8 %), Laponci • Náboženství - evangelická luteránská církev 84 %, pravoslavní 1 % • Měna – 1 euro (100 centů) • Alandské ostrovy – samostatná provincie s merinárním statutem • autonomie je široká – na ostrovech je vlastní občanství – merinární dohody (sjednané Finskem) musí ratifikovat vlastní parlament • Občané nemají vojenskou povinnost Právo • Nordický právní okruh • Velká pravomoc soudce • Podnikání je upraveno speciálními zákony • patří sem: a) firma podnikatele – jednotlivce b) v. o. s. c) komanditní společnost d) komanditní společnost na akcie e) a. s. f) družstvo Francie • Státní zřízení – republika • Rok vstupu do EU 1958 • Rozloha - 547 030 km2 • Počet obyvatel – 60,65 milionů (2005) • Hlavní město – Paříž • Úřední jazyk – francouzština • Národnostní složení – • Náboženství – římsko-katolické 83-88 %, muslimové 5-10 %, protestanti 2 %, židé 1 % • Měna – 1 euro (100 centů) • Základem obec, 10 obcí Kanton, 3-4 Kantony tvoří okres • Obchodní jazyk – angličtina je akceptovatelná, ale není obvyklá, němčina jen někde • obchod. společnosti: v. o. s., Komandit. společnost na akcie, k. s.
64
Irsko • Státní zřízení - republika • Rok vstupu do EU 1973 • Rozloha – 70 280 km2 • Počet obyvatel – 4, 01 milionů (2005) • Hlavní město – Dublin • Úřední jazyk - Galeština-Irština (starý keltský jazyk) • hovoří jí jen asi 59 % obyvatel • 20 % Irů jí rozumí • Angličtina - hlavně obchodní • Národnostní složení - Irové (94 %), Angličané a Walesané (3,6 %) • Náboženství - římsko-katolické (92 %), anglikáni (2,3 %) • Měna - 1 euro (100 centů) • 4 provincie (v současné době pozbyly prakticky význam) Právo Právní řád založen na britském zvykovém právu Začíná se zavádět právo psané – vydání zákonů Vymáhání pohledávek – přes obchodní komory, inkasní kancelář, teprve pak soud Rozhodčí řízení – stejné jako ve VB (ČR) Formy obchodního podnikání – obdobně jako ve VB
• • • • •
Itálie Státní zřízení - republika – Apeninský poloostrov, ostrov Sicílie a Sardinie Rok vstupu do EU 1958 Rozloha - 301 230 km2 Počet obyvatel – 58,10 milionů (2005) Hlavní město - Řím Úřední jazyk - italština Národnostní složení - Italové (94 %) Náboženství - římsko-katolické Měna - 1 euro (100 centů) Rozdělen do 20 oblastí - regionů V průmyslu již předstihla VB Doprava, průmysl a největší banky patří státu – je tu tzv. „snížená ekonomie“ Velké regionální rozdíly – Sever vyspělý, Jih (na jih od Říma) Důležitou roli hraje tzv. „šedá až černá“ ekonomika (asi 1/3 celé hospodářské činnosti Mafie)
• • • • • • • • • • • • • •
Právo • procesní - Procuratore • právní poradce - Avvocato Formy obchodního podnikání • upraveno v občanského zákoníku z roku 1942 • v současné době dochází k harmonizaci s EU • běžné formy: a) podnik jednotlivce b) a. s. c) s. r. o.
65
d) e) f)
v. o. s. k. s. k. s. na akcie
Lucembursko • Státní zřízení - velkovévodství – dědičnou monarchií • Rok vstupu do EU 1958 • Rozloha - 2586 km2 • Počet obyvatel – 0,46 milionu (2005) • Hlavní město - Lucemburk • Úřední jazyk - francouzština, lucemburština • Národnostní složení - Lucemburčané (67 %), Portugalci (12 %), Italové (5 %) • Náboženství – římští katolíci (95%) • Měna - 1 euro (100 centů) • V Lucemburku sídlí: • Sekretariát EP (evropský parlament) • ESD (evropský soudní dvůr) • Úřad pro vydávání oficiálních publikací ES • Evropská investiční banka, která má více než 170 zahranič. ústavů (je zde neomezené bankovní tajemství – už se přepracovává, výhodné daňové podmínky) • Obchodní jazyk – francouzština, němčina, angličtina Nizozemsko Státní zřízení – konstituční monarchie Rok vstupu 1958 Holandsko je běžné označení pro celé Nizozemsko, pochází ale od názvu bývalého hrabství Holandsko, které zahrnuje dnešní province Severni a Jižní Holandsko, a přesně vzato znamená tedy jen část Nizozemí • Rozloha - 41 526 km2 • Počet obyvatel -16,4 milionů (2005) • Hlavní město - Amsterodam • Úřední jazyk - nizozemština • Národnostní složení - Nizozemci (95 %) • Náboženství - římští katolíci (31 %), protestanti (22 %) • Měna - 1 euro (100 centů) • Má 13 provincií s vlastní samosprávou • Obchodní jazyk – mimo nizozemštinu je to hlavně němčina a angličtina • • •
Právo • Do okruhu Románského práva, obč. právo je více podobné právu německému • Vítězná strana ve sporech automaticky není osvobozena od soudních výloh Formy obchodního podnikání • a. s. • s. r. o. • v. o. s.
66
Portugalsko • Státní zřízení - republika • Rok vstupu 1986 • Zahrnuje západní část Pyrenejského poloostrova, ostrovy Azory a souostroví Madeira, přístav Macao • Rozloha - 92 391 km2 • Počet obyvatel - 10,56 milionů (2005) • Hlavní město - Lisabon • Člení se na 18 provincií a dvě autonomní oblasti (Azorské ostrovy a souostroví Madeira) • Úřední jazyk – portugalština • Národnostní složení - Portugalci (99,5 %) • Náboženství - římští katolíci (95 %) • Měna - 1 euro (100 centů) • Obchodní jazyk – portugalština, francouzština, angličtina (ne němčina) Právo • Jsou zde převzaty právní normy EU • Soudnictví je zdlouhavé Formy obchodního podnikání • Firma jednotlivce • v. o. s. • k. s. a k. s. na akcie • a. s. • s. r. o. • Filiálky • Dceřiná společnost zahraniční firmy Řecko Státní zřízení - republika Rok vstupu do EU 1981 Balkánský poloostrov + ostrovy v Egejském, Jónském a Keltském moři Silně centralisticky řízena Rozloha - 131 990 km2 – z toho 1/3 tvoří asi 2000 ostrovů Počet obyvatel - 10,66 milionů (2005) Hlavní město - Athény – 50% celého průmyslu Úřední jazyk - řečtina Národnostní složení - Řekové (96 %), Makedonci (2 %) Náboženství - řečtí pravoslavní (98 %) Měna 1 euro - (100 centů) Pro zemědělství se hodí asi 27 % rozlohy Žije ze služeb – obchod, námořní doprava a cestovní ruch Dělí se na 51 okresů (NOMÓI) a 10 provincií – prefektur Autonomní oblastí je tzv. Mnišský stát Athos – 3 tis. obyvatel Má trvale pasivní bilanci zahraničního obchodu a velké zadlužení v zahraničí pomáhá jim EU • Psané a tištěné písmo se od sebe liší – tištěné poněkud připomíná azbuku • Obchodním jazykem je angličtina, pro starší francouzština, velmi málo němčina • • • • • • • • • • • • • • • •
67
Právo • Obchodní právo a předpisy, které souvisí s obchodováním se podobá právu francouzskému • Harmonizace s EU probíhá velmi pomalu a formálně Formy obchodního podnikání • Nejdůležitější je a. s., s. r. o. – jako u nás • Obecné partnerství – asi jako u nás v. o. s. • Omezené partnerství – odpovídá naší k. s. • Firmy jednotlivce • Družstvo, tiché společenství, partnerství částečně omezené akciemi Španělsko • Státní zřízení – konstituční monarchie • Rok vstupu 1986 • Iberský poloostrov (+ Baleárské a Kanárské ostrovy) • Rozloha - pevnina 492.463 km2, celkem + ostrovy 504.782 km2 • Počet obyvatel – 43,20 milionů (2005) • Hlavní město - Madrid • Úřední jazyk - španělština v celé zemi, katalánština, baskičtina, galicijština • Národnostní složení - Španělé (74 %), Katalánci (17 %), Galicijci (6 %), Baskové (2 %) • Náboženství - římští katolíci (95 %) • Měna - 1 euro (100 centů) • 52 provincií • Ústava z roku 1978 – bylo vytvořeno (nově) 17 regionů – autonomií (jsou tam zemské vlády a parlament, mají své hlavní město, vlajku a legislativu) • Velké regionální rozdíly • Obchodní jazyk – španělština, angličtina a francouzština Právo Projevuje se zde vliv práva Francouzského Procesní řízení probíhá dlouho a je nákladné
• •
Formy obchodního podnikání Řídí se obchodním zákoníkem, zákonem o nových společnostech a předpisy o obch. rejstříku. • a.s., s.r.o. •
Švédsko • Státní zřízení - konstituční monarchie • Rok vstupu do EU 1995 • Rozloha - 449 965 km2 • Počet obyvatel - 9 milionů (2005) • Hlavní město - Stockholm • Úřední jazyk - švédština • Národnostní složení - Švédové (89 %), Finové (2,3 %), Laponci • Náboženství - luteráni (87 %) • Měna - 1 švédská koruna (100 öre) • 25 provincií v čele s guvernérem
68
• • •
Je členem Severské (nordické) rady (Finsko, Norsko, Dánsko, Island) s cílem prohloubit ekonomickou spolupráci a sbližovat zákonodárství Platí zde tvrdé konkurenční podmínky Obchodní jazyk angličtina, popř. němčina (v prvním dopise obchodnímu partnerovi je vhodné sdělit v jakém jazyce se bude korespondovat)
Právo Odchyluje se od typického evropského práva U kupní smlouvy je účelné prosadit, aby se případné spory řešily podle našeho práva, popř. práva německého či rakouského • Podle práva EU se má vždy použít právo země vývozce • V tomto případě se používá právo Švédska, ale jeho právo mezinárodní – to je v souladu s právem EU • •
Formy obchodního podnikání • a. s. • v. o. s. • k. s. • Družstvo • Firma jednotlivce a pobočka zahraniční firmy Německo • Státní zřízení - spolková republika (16 spolkových zemí) • Rok vstupu do EU 1958 • Rozloha - 357 021 km2 • Počet obyvatel - 82,46 milionů (2005) • Hlavní město - Berlín • Úřední jazyk - němčina • Národnostní složení - Němci (91 %) • Náboženství - protestanti (47 %), řím. katolíci (38 %) • Měna - 1 euro (100 centů) • Německo je v podstatě dvojstupňovou federací • Platí zde pevná dělba pravomocí mezi orgány spolku a jednotlivými zeměmi Jazyk • Němčina – světový jazyk, ale i angličtina a další světové jazyky • Mladší generace dávají také přednost angličtině Právo • Obchodní zákoník z roku 1897 • Občanský zákoník z roku 1896 • Zákon o a.s. a zákon o s.r.o. (u nás všechno v obch. zákoníku.) • Podle německého práva mohou být smlouvy v libovolné formě • V zahraničním obchodě by však měl být v písemné formě. • Pokud nejde uplatnit ve smlouvě právo jedné ze smluvních stran, lze se odvolat na právo třetího státu. Formy obchodního podnikání • Německé právo společností ovlivňovalo právo Rakouské, ale i jiné Románské státy (Španělsko, Francie)
69
• • • •
vos., k.s., a.s., k.s na akcie, s.r.o. Je dovolena kombinace s.r.o. a k.s. Samostatný obchodní Společnost občanského práva (sdružení k dosažení společně stanoveného cíle bez právní subjektivity)
Rakousko Státní zřízení - republika (9 spolkových zemí) Rok vstupu do EU 1995 Rozloha 83 870 km2 Počet obyvatel - 8,18 milionů (2005) Hlavní město - Vídeň Úřední jazyk - němčina Národnostní složení - Rakušané (94 %) Náboženství - římští katolíci (78 %), protestanti (5 %) Měna - 1 euro (100 centů) V roce 1994 vstoupilo do EU V obchodních stycích se užívá Angličtina.
• • • • • • • • • • •
Právo je ovlivněno právem německým. Hlavně obchodní zákoník, zákon o s.r.o. a zákon o a.s. Formy obchodního podnikání • v.o.s. • k. s. • a. s. • s. r. o. Česká republika • Státní zřízení – republika • Rok vstupu do EU 2004 • Rozloha - 78 866 km2 • Počet obyvatel - 10, 30 milionů (2005) • Hlavní město - Praha • Úřední jazyk - čeština • Městské obyvatelstvo - 74,5 % • Gramotnost – 100 % • Správní členění - 14 krajů • Míra inflace (2004) 2,8 % • Míra nezaměstnanosti (2004) 10,3 % • Prognóza počtu obyvatel v r. 2025 – 9,7 milionu, r. 2050 – 8,4 milionu obyvatel • Věkové složení obyvatel: do 15 let – 16 %, 15-64 let – 70 %, nad 64 let – 14 % • Národnostní složení - Češi 90 %, Moravané 3,6 %, Slováci 1,8 % • Náboženství - ateisti 58 %, římští katolíci 26%, evangelická církev 1,3 % • Měna - 1 koruna česká (100 haléřů) Formy obchodního podnikání • a. s. • s. r. o. • v. s. o.
70
•
k. s.
Slovenská republika • Státní zřízení – republika • Rok vstupu do EU 2004 • Rozloha - 49000 km2 • Správní členění - 8 krajů, 79 okresů • Počet obyvatel - 5,43 milionů (2005) • Hlavní město - Bratislava • Úřední jazyk - slovenština • Věkové složení obyvatelstva - do 15 let – 18 %, 15-64 let – 70 %, nad 65 let – 12 % • Národnostní složení - Slováci 86 %, Maďaři 11%, Romové 1,6 %, Češi 1 % • Náboženství - římští katolíci 60 %, slovenští evangelíci 6 % • Měna - 1 slovenská koruna (100 haléřů) Formy obchodního podnikání a. s. s. r. o. v. s. o. k. s.
• • • •
Polsko • Státní zřízení – republika • Rok vstupu do EU - 2004 • Rozloha - 312 000 km2 • Správní členění - 16 vojvodství • Počet obyvatel - 38, 63 milionů (2005) • Hlavní město - Varšava • Úřední jazyk - polština • Národnostní složení - Poláci 97.6 %, Němci, Ukrajinci, Bělorusové – do 1 % • Náboženství - římští katolíci 91 %, pravoslavní • Měna - 1 zloty (100 groszů) Maďarsko Státní zřízení – republika Rok vstupu do EU - 2004 Rozloha - 93 000 km2 Správní členění - 19 žup Počet obyvatel - 10,01 milionů (2005) Hlavní město: Budapešť Úřední jazyk - maďarština Národnostní složení – Maďaři 92 %, Romové 3 %, Němci, Slováci 1 % Náboženství - římští katolíci – 63 %, protestanti 26 % Měna - 1 forint (100 fillerů)
• • • • • • • • • •
Slovinsko • Státní zřízení - republika • Rok vstupu do EU - 2004 • Rozloha - 20 000 km2 • Hlavní město - Lublaň
71
• • • • •
Počet obyvatel – 2,01 milionů (2005) Úřední jazyk - slovinština Národnostní složení - Slovinci 88 %, Chorvati 3 %, Srbové 2 % Náboženství - římští katolíci 83 %, pravoslavní 2 %, protestanti 1,3 % Měna - 1 slovinský tolar (100 stotin)
Estonsko • Státní zřízení – republika • Rok vstupu do EU - 2004 • Rozloha - 45 226 km2 • Správní členění - 15 oblastí • Počet obyvatel - 1,33 milionů (2005) • Hlavní město - Tallinn • Úřední jazyk - estonština • Národnostní složení - Estonci 65 %, Rusové 28 %, Ukrajinci 2,5 % • Náboženství - pravoslavní 19 %, evangeličtí luteráni 14 % • Měna - 1 estonská koruna (100 senti) Litva • Státní zřízení – republika • Rok vstupu do EU - 2004 • Rozloha - 65 300km2 • Správní členění - 10 oblastí • Počet obyvatel - 3,59 milionů (2005) • Hlavní město - Vilnius • Úřední jazyk - litevština • Národnostní složení - Litevci 81 %, Rusové 8 %, Poláci 7 %, Bělorusové 2 % • Náboženství - římští katolíci 72 %, pravoslavní 2,4 % • Měna - 1 litas (100 centů) Lotyšsko • Státní zřízení – republika • Rok vstupu do EU - 2004 • Rozloha - 65 000 km2 • Správní členění - 26 rajónů a 7 městských obvodů • Počet obyvatel - 2,3 milionů (2005) • Hlavní město - Riga • Úřední jazyk - lotyština • Národnostní složení - Lotyši 58 %, Rusové 30 %, Bělorusové 4 % • Náboženství - římští katolíci 15 %, evangeličtí luteráni 15 %, pravoslavní 8 % • Měna - lat (100 santimů) Kypr Státní zřízení – republika Rok vstupu do EU - 2004 Rozloha - 9 250 km2 Správní členění - 6 distriktů Počet obyvatel - 0,78 milionu (2005) Hlavní město - Lefkosia Úřední jazyk - řečtina, turečtina
• • • • • • •
72
• • •
Národnostní složení - kyperští Řekové – 80 %, kyperští Turci – 19 % Náboženství - řečtí pravoslavní 74 %, muslimové 22 % Měna - 1 kyperská libra (100 centů), 1 turecká lira (100 kurušů)
Malta Státní zřízení - republika Rok vstupu do EU - 2004 Rozloha - 316 km2 Hlavní město – La Valletta Počet obyvatel – 0,39 milionu (2005) Náboženství - římští katolíci 99 % Národnostní složení - Malťané 95 %, Britové 2 % Úřední jazyk - maltština, angličtina Měna - maltská lira (100 centů)
• • • • • • • • •
Bulharsko Státní zřízení – republika Rok vstupu do EU - 2007 Rozloha – 110 994 km² Hlavní město – Sofia Počet obyvatel – 7 537 929 Náboženství – bulharští pravoslavní (86 %), muslimové (13 %) Úřední jazyk – bulharština Měna – lev (BGN)
• • • • • • • •
Rumunsko • Státní zřízení – republika • Rok vstupu do EU - 2007 • Rozloha – 238 391 km² • Hlavní město - Bukurešť • Počet obyvatel – 21 698 181 • Náboženství – křesťanství (převážně pravoslavné, též evangelické, řeckokatolické, římskokatolické) • Úřední jazyk – rumunština, regionálně maďarština a němčina • Měna – rumunský leu (RON)
Kontrolní otázky: 1. Které země EU jsou nejsilnější z hlediska ekonomického? 2. Jaké jsou možnosti ČR v obchodování s těmito zeměmi? 3. Které země a proč nepřistoupily na společnou měnu?
Shrnutí: Představit jednotlivé země, včetně krátkého historického vývoje, rozdílných právních systémů a ekonomik vede k pochopení samostatnosti integrity a mentality jednotlivých národů členských zemí Evropské unie. Porovnává se zde rozdílná hospodářská úroveň, která vede orgány EU k přijímání různých nařízení a směrnic, které ukládají členským státům se v těchto oblastech v určitém časovém horizontu srovnat.
73
74
Literatura [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8]
[9] [10] [11] [12] [13] [14] [15]
CIHELKOVÁ, E. Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2003. ISBN 80-7179-804-5. EVROPSKÁ KOMISE. ABC práva Evropských společenství. 5. vyd. Praha : Informační centrum Evropské unie při Delegaci Evropské komise v České republice, 2004. 116 s. Přeloženo z angličtiny. ISBN 80-239-2561-X. EVROPSKÁ KOMISE. Glosář: instituce, politiky a rozšiřování Evropské unie. Praha : Informační centrum Evropské unie při Delegaci Evropské komise v České republice, 2004. 175 s. Obsahuje rejstříky. ISBN 80-239-2451-6. FIALA, P.; PITROVÁ, M. Evropská unie. 1. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. 744 s. ISBN 80-735-015-2. JANÍČEK, L.; DRDLA, M.; RAIS, M. Evropská unie - instituce, ekonomická, bezpečnostní a sociální politika. Brno : Computer Press, 2002. ISBN 80-7226-819-8. ZLÝ, B. Evropská unie a integrační procesy od A až do Z: Výkladový slovník. 2. dopl. a aktualit. vyd. Ostrava : Montanex, 2001. 117 s. ISBN 80-7225-045-0. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. 2000 , 15:35, 6. 4. 2006. [cit. 2006-03-20]. Dostupný z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Smlouva_o_%C3%9Astav%C4%9B_pro_Evropu. Businessinfo.cz, oficiální portál pro podnikání a export [online]. 1997-2006, 02.03.2006 [cit.2006-03-10] – Dostupný z: www.businessinfo.cz/cz/clanky/podnikatelskeprostredi/vnitrni-trh-eu /1000520/39094/. Ministerstvo financí České republiky [online]. [cit. 2006-04-12]. Dostupný z WWW: http:/www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/hs.xsl/rozpocet_eu.html. Wikipedia, otevřená encyklopedie [online]. 2000, 16:04, 14. 4. 2006. [cit. 2006-0310]. Dostupný z http://cs.wikipedia.org/wiki/Euro. Wikipedia, otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2008-13-12]. Dostupný z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Evropsk%C3%A1_unie Bedekr.cz [online]. 2000 [cit. 2006-02-22]. Dostupný z WWW: http://www.bedekr.cz/staty. Wikipedia, otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2008-13-12]. Dostupný z WWW: http:.//cs.wikipedia.org/wiki/PHARE Euroskop [online]. [cit. 2008-13-12]. Dostupný z WWW: http://www.euroskop.cz/ Encyklopedie [online]. [citace 2008-11-13]. Dostupný z www.evropa2045.cz
75
76
Název: Právo evropské unie Autor: JUDr. František Hurbiš, JUDr. Dušan Ružič, Ph.D. Vydavatel, vyrobil: Evropský polytechnický institut, s.r.o., Osvobození 699, 686 04 Kunovice Náklad: 100 ks Počet stran: 74 Rok vydání: 2009
ISBN 978-80-7314-168-4
