Evropský polytechnický institut, s.r.o. 1. soukromá vysoká škola na Moravě Kunovice
FILOZOFIE
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
2011
Evropský polytechnický institut, s.r.o. 1. soukromá vysoká škola na Moravě Kunovice
Filozofie
Autor: Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Kunovice, 2011
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc. Filozofie 2. vydání Vydavatel, nositel autorských práv, vyrobil: (C) Evropský polytechnický institut, s.r.o., 2004 ISBN 978-80-7314-239-1
OBSAH ÚVOD DO FILOZOFIE.......................................................................................................... 5 1
PROLOG. NEJSTARŠÍ ŘECKÁ FILOZOFIE ............................................................. 7 1.1 ETYMOLOGIE SLOVA FILOZOFIE ..................................................................................... 7 1.2 PRVOTNÍ MÝTUS A JEHO ROZŠTĚPENÍ ............................................................................. 8 1.3 FILOZOFIE A JINÉ POSTMÝTICKÉ ÚTVARY ....................................................................... 8 1.4 NEJSTARŠÍ ŘECKÁ FILOZOFIE, PŘÍRODNÍ, TAK ŘEČENÁ PŘEDSOKRATOVSKÁ, OD THALETA PO DEMOKRITA ........................................................................................................ 9 1.5 CHARAKTERISTIKA FILOZOFIE ..................................................................................... 12 1.6 SAMOSTATNÁ PRÁCE STUDENTA. K ZAMYŠLENÍ. ......................................................... 12 1.7 SHRNUTÍ ...................................................................................................................... 13 1.8 PŘÍLOHA ...................................................................................................................... 13
2 ŘECKÁ FILOZOFIE DOBY KLASICKÉ A POKLASICKÉ OD SOKRATA AŽ PO EDIKT CÍSAŘE JUSTINIÁNA R. 529 ........................................................................ 15 2.1 2.2 2.3 2.4 2.5 2.6 2.7 2.8 3
FILOZOFIE VE STŘEDOVĚKU (476 – 1492)............................................................ 25 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5 3.6 3.7 3.8
4
CHARAKTERISTIKA DOBY ............................................................................................ 15 SOFISTÉ. SOKRATES ..................................................................................................... 16 SOKRATICI. PLATÓN A AKADEMIE. ARISTOTELES, LYKEION A PERIPATETICI............... 18 EPIKUREISMUS ............................................................................................................. 20 STOICISMUS ................................................................................................................. 21 SKEPSE. EKLEKTICISMUS. SYNKRETISMUS................................................................... 22 SAMOSTATNÁ PRÁCE STUDENTA .................................................................................. 23 SHRNUTÍ ...................................................................................................................... 23 DUCHOVNÍ ATMOSFÉRA ROZKLADU ŘÍMSKÉHO IMPÉRIA .............................................. 25 VZNIK A VÝVOJ KŘESŤANSKÉHO NÁBOŽENSTVÍ ........................................................... 26 PATRISTIKA. AURELIUS AUGUSTINUS .......................................................................... 27 SCHOLASTIKA. SPOR O UNIVERSÁLIE ........................................................................... 27 VRCHOL SCHOLASTIKY. TOMÁŠ AKVINSKÝ ................................................................. 29 SHRNUTÍ ...................................................................................................................... 30 SAMOSTATNÁ PRÁCE STUDENTA .................................................................................. 31 PŘÍLOHA ...................................................................................................................... 32
FILOZOFIE V NOVOVĚKU (1492 – PO SOUČASNOST) ....................................... 35 4.1 RENESANCE A REFORMACE .......................................................................................... 35 4.1.1 Renesance............................................................................................................. 35 4.1.2 Reformace............................................................................................................. 37 4.2 NOVOVĚKÝ RACIONALISMUS A EMPIRISMUS ................................................................ 38 4.2.1 Racionalismus ...................................................................................................... 38 4.2.2 Empirismus........................................................................................................... 39 4.3 OSVÍCENSTVÍ ............................................................................................................... 40 4.4 KRITICISMUS ................................................................................................................ 41 4.5 POKANTOVSKÁ FILOZOFIE 19. A 20. STOL. ................................................................... 42 4.5.1 Idealismus............................................................................................................. 42 4.5.2 Voluntarismus (lat. voluntas = vůle).................................................................... 43 4.5.3 Materialismus (z lat. materialis = hmotný, látkový, předmětný) ......................... 43
4.5.4 Novokantovství. Herbartismus ............................................................................. 43 4.5.5 Pozitivismus. Evolucionismus .............................................................................. 44 4.5.6 Pragmatismus....................................................................................................... 44 4.5.7 Fenomenologie ..................................................................................................... 44 4.5.8 Česká filozofie ...................................................................................................... 45 4.5.9 Shrnutí .................................................................................................................. 45 4.6 SAMOSTATNÁ PRÁCE STUDENTA. NÁMĚTY K PŘEMÝŠLENÍ .......................................... 45 5 ÚVOD DO FILOZOFIE ČLOVĚKA (FILOZOFICKÉ ANTROPOLOGIE) A DO FILOZOFIE HODNOT (AXIOLOGIE).............................................................................. 47 5.1 FILOZOFIE ČLOVĚKA .................................................................................................... 47 5.1.1 Sokratův antropologický obrat............................................................................. 47 5.1.2 Pojetí člověka v kulturních dějinách Evropy........................................................ 48 5.1.3 Antropologický obrat ve 20. století ...................................................................... 50 5.1.4 Člověk tváří v tvář sobě a světu ........................................................................... 50 5.1.5 Shrnutí .................................................................................................................. 57 5.1.6 Samostatná práce studenta. K zamyšlení ............................................................. 57 5.2 ÚVOD DO FILOZOFIE HODNOT ...................................................................................... 58 5.2.1 Evoluční východisko objasnění pojmu hodnota ................................................... 58 5.2.2 Druhy hodnot........................................................................................................ 59 5.2.3 Shrnutí .................................................................................................................. 60 5.2.4 Samostatná práce studenta. K zamyšlení ............................................................. 60 6
Z FILOZOFIE PŘÍTOMNOSTI ................................................................................... 61 6.1 6.2 6.3 6.4
K HODNOTOVÉ DIMENZI SOUČASNÉ EVROPY ............................................................... 61 OSIDLA POSTMODERNY ............................................................................................... 66 SAMOSTATNÁ PRÁCE STUDENTA .................................................................................. 71 SHRNUTÍ ...................................................................................................................... 71
Úvod do filozofie Text má za úkol ukázat studujícím, jak si člověk v průběhu dějin tvořil obecné představy o okolním světě, o sobě samém a o životě vůbec. Jak vznikla filozofie jako výraz sebeuvědomění člověka uvnitř kultury daného místa a času. Z dobově podmíněných filozofických otázek a odpovědí získají studující kritický nadhled i ve vztahu k současné problematice lidského života, životní cesty, smyslu a štěstí. Konkrétně doložený obraz evoluce i ponětí o dynamické stabilitě duchovních hodnot, vhled do procesů kontinuity i diskontinuity dějin lidského ducha dává předpoklad k tomu, aby se člověk vyvaroval opakování minulých chyb a omylů a naopak, aby navázal na kulturní dědictví, na hodnoty nadčasové nebo nově v nových podmínkách aktualizované. Studium dějin filozofie, byť ve stručné podobě a formou vybraných problémů, přispívá k prohloubení všeobecného vzdělanostního rozhledu, ke kultivaci a kritičnosti myšlení, k schopnosti vést dialog a být tolerantní. Vede k nezištné angažovanosti a k vědomí, že řešení kulturních úkolů není nikdy definitivní, ale že je před každou generací vždy znovu otevřeno.
5
6
1
Prolog. Nejstarší řecká filozofie
1.1 Etymologie slova filozofie 1.2 Prvotní mýtus a jeho rozštěpení 1.3 Filozofie a jiné postmýtické kulturní útvary 1.4 Nejstarší řecká filozofie 1.5 Charakteristika filozofie a její hlavní obory 1.6 K zamyšlení 1.7 Příloha. Xenofanova kritika polyteismu. Úryvek ze Sofokleovy tragédie Antigona Cíl kapitoly: pochopit specifika, východiska a funkce filozofického přístupu ke skutečnosti na cestě od rozštěpení původního všeobsáhlého mýtu a odlišení filozofie (později též vědy) od náboženství a od umění. Klíčová slova: Mýtus; filozofie; věda; náboženství; teismus; ateismus; polyteismus; panteismus; přírodní filozofie; kosmologie; kosmogenie; počátek a pralátka; monismus; materialismus; idealismus; dualismus; pluralismus; ontologie (metafyzika); gnoseologie (noetika) Povinná literatura pro všechny kapitoly: Některé dějiny filozofie staršího data, které se podaří studujícímu sehnat: DRTINA, F. Úvod do filozofie. I.-II. Praha : 1948. HÖFFDING, H.; KRÁL, J. Přehledné dějiny filozofie. Praha : 1946. TVRDÝ, J. Průvodce dějinami evropské filozofie. Praha : 1947. TVRDÝ, J. Úvod do filozofie. Praha, Brno, B.Bystrica : 1947. Nepodaří-li se, jsou k dispozici novější překlady: ANZENBACHER, A. Úvod do filozofie. Praha 1991. STÖRIG, H.J. Malé dějiny filozofie. Praha : Zvon, 1991. Některý filozofický sborník z 90. let 20. stol. Doporučená literatura pro tuto kapitolu Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973. Některé literární zpracování řeckých bájí.
1.1
Etymologie slova filozofie
Etymologie = nauka o původu slov, výklad smyslu slova podle jeho původu. Slovo filozofie je řeckého původu. Filó znamená miluji, sofia je moudrost. Antičtí mudrci (snad sám Pythagoras) přičítali ve své skromnosti moudrost bohům, pro sebe si vyhrazovali jen touhu po moudrosti a lásku k ní. Filosof byl tedy ten, kdo miluje moudrost, kdo je oddán přemýšlení, hledání pravdy, vědění. (Původní filosofie píšeme podle současného způsobu filozofie).
7
Definice filosofie
1.2 Centrem filosofie nebyly Atény, rozvíjela se v okrajových oblastech řecké kultury, např. v Iónii, jižní Itálii nebo na Sicilíi
Mýtus - příběh symbolického nebo náboženského významu; neskutečný, vymyšlený příběh
Prvotní mýtus a jeho rozštěpení
Mudrce-filozofy měly již staré kultury v Mezopotámii, v Číně, v Egyptě. Náš evropský kulturní okruh má své kořeny ve starém Řecku, a matečným prostředím filozofie byla řecká mytologie. Od pradávna vyznačuje lidskou bytost potřeba orientovat se ve světě, vědět, chápat, rozumět. Jednou probuzené vědomí člověka je často uváděno v údiv, tolik věcí budí úžas. Bouře, blesky, hromy. Zrození a smrt. Sny. Záhada světa a života. Kde se vzal? Kam spěje? Proč? Co je svět? A co jsem já? A odkud to všechno? Potřeba orientovat se ve světě je zároveň potřebou uspořádaného světa. Člověk hledá pravidelnosti, příčiny a následky dění, principy, které neplatí jen dnes, ale budou platit i zítra, chce se dobrat celku, syntézy a smyslu veškerenstva. A tak lidé od pradávna shromažďují a tradují zkušenosti, silně emotivně prožívané. Z generace na generaci si předávají svá vysvětlení pozoruhodných jevů, hledají analogie s vlastním individuálním životem, zobecňují, vyprávějí si personifikované příběhy, oživují neživé síly a předměty, přisuzují skryté významy vnímaným znakům, dávají kolektivní výraz svým emocím, ustalují symboliku obřadů a rituálů včetně poezie slov, rytmů, tvarů a tónů. Tak vzniká mýtus, fantazijní výklad nějaké záhady světa a života, spontánní, živelné a nekritické zobecnění a objasnění citově prožívané zkušenosti lidí, vyjádřené a často i předváděné neobyčejným příběhem; častá je personifikace přírodních sil a dějů, zásahy nadpřirozených bytostí. A tak se vyprávějí, dramatizují a tančí báje o uspořádání světa pozemského, nadzemského i podsvětního. Báje o vzniku světa a o generacích bohů, jak se postupně objevovaly a ujímaly vlády nad světem. Báje o vzniku lidí, ohně, písma, řemesla a kultury vůbec. Báje nerozlišuje mezi skutečností a fantazií. Obsahuje prvky antropomorfismu, sociomorfismu a hylozoismu.1 Řecký mýtus je nejstarší pokus podat ucelený obraz o jevech přírody a života. Mytologie je názorovým základem homérských eposů (Homéros, asi 8. stol. př.n.l., Ilias a Odysseia), Hesiodos (asi 8. stol.př.l.) zbásnil řeckou mytologii v díle Theogonia (Zrození bohů). Kultivovanou formou podal řecké báje římský básník Ovidius (+18 po n.l. ve sbírce Metamorfosy (Proměny).
1.3
Filozofie a jiné postmýtické útvary
Postupným civilizačním vývojem, s přibývajícím věděním a kritičností myšlení dochází k rozštěpení prvotního mýtu. Vydělují se z něj filozofie (a z ní postupně jednotlivé vědy), umění, náboženství. Co uvedené kulturní útvary z původního mýtu převzaly a dále rozvinuly? Náboženství zachovalo obřady, rituál, institucionalizaci kultu. Legitimizuje nadpřirozené zdroje poznání (sny, věštby, extatické vytržení, zjevení, zázraky, mystickou intuici). Prastará animistická víra v nadpřirozené bytosti a síly dostane postupně sofistikovanější podobu. Na jejím zdogmatizování pracují generace 1
Antropomorfismus = připisování lidských vlastností jevům přírody. (Zvířata a věci mluví. Stromy, kameny, prameny atd. zosobněny). Sociomorfismus = nejen v lidské společnosti, i v přírodě vládne osud, spravedlnost, zákony. Hylozoismus = (hylé= hmota) představa, že hmota je živá, vznikají z ní živí tvorové. 8
vykladačů a uskutečňovatelů kultu. Existence „jiného světa“ a vyšší bytosti se předpokládá. Umění podrželo fantazijní obrazy a soustředilo se na vytváření smyslově vnímatelných forem lidského vyjadřování a sebevyjadřování. Využívá názornosti, plnosti smyslů, skutečnost napodobuje (imituje) nebo různým způsobem přetváří, interpretuje, vyjadřuje. Vypovídá o skutečnosti přímo nebo prostřednictvím symbolů. Výpovědi umělců mohou být smyslově emocionální i smyslově racionální. Filozofie převzala od mýtu snahu vyložit celek a smysl. Omezila se však na postup racionální (racionalismus). Za zdroj poznání přijala zkušenost (empirii) a úvahu. Odmítla předpoklady, které rozum nemůže přijmout (víru v nadpřirozeno a tajemno, tj. fideismus, obskurantismus, okultismus). Vytváří rámec pro světový a životní názor člověka, vztažný rámec pro obecnou reflexi o světě a o životě, pro chápání skutečnosti i sebepochopení člověka. Závazné jsou pro ni zákony logiky: zákon identity, sporu, dostatečného důvodu. Věda – vědní disciplíny se z filozofie postupně vydělily na základě specializace. Zatímco filozofie zkoumá skutečnost jako celek, komplexně, jednotlivé vědy zkoumají specifické části skutečnosti, každá podle svého předmětu. Rozvinuly bohatství výzkumných metod, opírají se o pozorování, pokusy, rozumovou analýzu. Shromažďují fakta, tvoří hypotézy a verifikují je. Ve výsledcích sledují objektivizaci, opakovatelnost, praktickou použitelnost. Ideálem vědy je exaktnost, matematický výpočet. Věda, filozofie, umění a náboženství jsou kulturní útvary svébytné, ale jejich společné kořeny a skrytá příbuznost může v různých kulturně historických kontextech vést k vzájemnému ovlivňování a kontaminování. Nicméně východiska a funkce jsou jasně diferencované.
1.4
Nejstarší řecká filozofie, přírodní, tak řečená předsokratovská, od Thaleta po Demokrita
Nejstarší řecká filozofie je dílem Iónů, řeckého kmene, který osídlil Attiku s hlavním městem Athénami, ostrovy v Egejském moři a pobřeží Malé Asie. Právě zde, v maloasijské Iónii vznikla filozofie, v živých obchodních, námořních a kulturních centrech, jako byla města Milétos a Efesos, ostrov Samos aj. Odtud se podnikaly zámořské cesty, sem připlouvaly cizí koráby a právě zde měli Řekové možnost navazovat styky s jinými kulturami a získávat cenné poznatky astronomické, geometrické, medicínské apod.; např. z Egypta, z Babylonie a jiných zemí. Získané poznatky významní myslitelé dále rozvíjeli, obohacovali, a co více – filozoficky prohloubili. Bohužel, jejich díla se dochovala jen ve zlomcích a zprávách „z druhé ruky“. (Zlomky předsokratovských myslitelů. ČSAV, Praha 1962). I tak jsou dochované fragmenty svědectvím o vstupu filozofie do evropské kultury. Prvenství náleží Miléťanům: Thales (624-547) ztratil víru v mýtické výklady, že na počátku byl Chaos, z něj vystoupila Země, Láska, Tma a Vzduch, Nebe a Oceán, Noc a Den atd. Hledal rozumem odpověď na otázku, co je podstatou a počátkem (arché) všeho jsoucna. Pozoroval moře, dávalo lodím plout a ukrývalo život pod hladinou, pozoroval déšť, hasící žízeň všeho živého, viděl klíčit semena ve vlhkém prostředí, rostlinné šťávy a krev živočichů poznal jako nositele života. A tak na základě
9
Milétská škola (Thalés z Mílétu; Anaximandros a Anaximenés) snažili se najít pralátku, která je základem světa
zobecnění svých pozorování odpověděl: Zem spočívá na vodě. Všechno pochází z vody. Podstatou a počátkem všeho je voda. Anaximandros (610-546) usoudil, že pralátka, dávající všemu vznikat, je neurčitelná a nekonečná, nazval ji apeiron, z ní se vydělují živly (voda, vzduch, oheň, země), vířivým samopohybem. Anaximenes (588-525) se pustil do pozorování po vzoru Thaletově. Všiml si, že vítr napíná plachty lodí, pozoroval, jak všechno živé dýchá, že ani člověk nemůže být bez vzduchu. A tak usoudil, že podstatou všeho je vzduch a ostatní látky vznikají jeho zřeďováním a oteplováním, nebo zhušťováním a ochlazováním. Další středisko iónského obchodu, mořeplavectví a kultury, Efesos, proslavil Herakleitos. Herakleitos-již od starověku nazýván „Temný“, či „Plačící filosof“ Pluralismus ve filosofii (z lat. pluralis -množný, vícerý) označuje směr, který zdůrazňuje mnohost a rozmanitost světa
Herakleitos (540-480) z Efesu zaměřil svou pozornost na účinky slunečního záření, na význam tělesné teploty u živočichů, na úlohu ohně při zpracování kovů a jiných úkonech lidské praxe. Prohlásil, že oheň je pralátkou a praživlem všeho jsoucna. Herakleitos proslul svým učením o pohybu. (Vše plyne, nic nezůstává stát. Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Boj protiv je otcem všech věcí, původcem vznikání a zanikání. Světu vládne logos, všeobecný zákon, prapříčina.) Anaxagoras (500-428) z Klazomen přenesl filozofii z iónského regionu v Malé Asii do Athén doby Periklovy. Soudil, že existují nepatrné částečky veškeré rozmanitosti, „semena věcí“, která se prvotním vířivým pohybem uspořádala ve známé jsoucno. Příčinou onoho pohybu je přírodní rozumový princip, nus (rozum). Ne mechanický samopohyb, ale princip účelného uspořádání. Filozofie zdomácněla i na západním pobřeží Sicílie a v Jižní Itálii, kde měli Řekové rovněž své osady (Graetia magna). Tyto osady založil druhý velký kmen řecký, Dórové, kteří měli své centrum na Peloponésu ve Spartě. Empedokles (490-430) z Akragantu na Sicílii učil, že jsou 4 živly (oheň, vzduch, země, voda), které se navzájem slučují a odlučují a tvoří tak podstatu všeho vznikání a zanikání jsoucna. Změnu působí Láska a Nenávist (přitažlivost a odpudivost). Oponentury se dostalo Herakleitovu učení o pohybu ve škole elejské, která vznikla v Elei, řecké osadě v Jižní Itálii. Patří sem Xenofanes (580-480), Parmenides (540440), Zenon (490-430), Melissos (440 bojoval v čele samoského vojska proti Periklovi a Sofoklovi).
Eleaté se jako první antický filosofický směr zabývali řešením otázek naprosto obecně (metafyzika)
Rozumově a logicky rozvedli úvahu o bytí, které jest, zatímco nebytí není. Bytí může být jen jedno, neproměnné, nevzniká ani nezaniká, prostě je. Pak ale nemůže existovat změna, pohyb, množství. Smysly nás klamou. A jako důkaz předkládali své aporie (logicky sporné, neřešitelné úlohy): Letící šíp je v klidu, protože není možné, aby v konečném čase prošel nekonečným množstvím prostorových bodů. Ze stejného důvodu Achilles nedohoní želvu, jestliže se dala na cestu dříve než on. Eleaté narazili na problém podstaty a jevu (problém bytí = ontologie) a na problém poznání rozumového (racionalismus) a smyslového (senzualismus) či zkušenostního (empirismus). Poznání, jeho zdroje a hranice zkoumá teorie poznání (gnoseologie). Vrcholem iónské přírodní filozofie je nepochybně učení Demokritovo.
10
Demokritos (460-370) z Abdér v Trákii uvažoval o dělitelnosti hmoty a o tom, že lze dospět k částicím nekonečně malým, které jsou dále nedělitelné. (První, kdo vyslovil slovo atom – atomos = nedělitelný). Pohybem atomů, které se liší tvarem, velikostí, polohou a pořádkem, vznikají všechny věci, „slučováním a rozlučováním podle nutnosti“. S Demokritem se přátelil jeho vrstevník, slavný starověký lékař Hippokrates (460377). Medicínu zakládal na pozorování a zkušenosti. Odmítal pověru a šarlatánství. Nemoc vzniká přirozeně, přirozeně se také musí léčit vzduchem, vodou, správnou životosprávou, správně připraveným jídlem. Objevil 4 temperamenty – sangvinik, cholerik, flegmatik, melancholik (utvářejí se podle poměru různých tělesných tekutin). Lékař musí mít mravní charakter. Hippokratova přísaha – platí dodnes. Nejstarší filozofové uvažovali také o tom, z čeho a jak vznikl svět (kosmogonie), jakou podobu má svět a jak je uspořádán (kruhová deska na vlnách oceánu, válec v pevné klenbě nad námi i pod námi, krouživý pohyb kulovitých nebeských těles). Především však hledali podklad, podstatu bytí. Jak jsme viděli, ten podklad byl hmotný, látkový (voda, vzduch, oheň…). Ale stejně je možno najít i nehmotnou podstatu bytí. Uveďme dva z těch, kteří se o to pokusili. První z nich, Pythagoras, patří mezi uvedené nejstarší řecké, předsokratovské filosofy. Druhý, Platón, jako Sokratův žák reprezentuje již další období (posokratovské). Jejich základní přístup ke skutečnosti se nám však jeví stejný, platí obecně. Pythagoras (580-500) pocházel z ostrova Samu. Před perským nebezpečím odešel do řeckého Krotonu v Jižní Itálii a založil tu školu. Byl geniální matematik. Kudy chodil, viděl geometrické útvary a číselné poměry jejich částí. A tak není divu, že za podstatu a princip bytí prohlásil – číslo. Jeho žáci studovali číselné poměry tónů (hudební harmonie) i pohybů nebeských těles (harmonie sfér). Dospěli (2000 let před Koperníkem) k heliocentrickému světovému názoru. Platón (427-347) z Atén, byl také ctitelem matematiky. Nad vchodem do učiliště, které založil a vedl, Akademie, byl nápis – Nevstupuj, neumíš-li geometrii. Ale jeho ústředním zájmem bylo logické definování důležitých abstraktních pojmů. Lidé by přeci měli vědět, co je dobro, co je krásno, láska, spravedlnost…. Když Platón hledal, co spojuje různé dobré, krásné, spravedlivé atd. věci a skutky, objevil jejich ideu. Za podstatu světa pak prohlásil – zcela pochopitelně – ideu, ideje. Filozofové, kteří se soustředili na látkový podklad bytí, byli označeni jako materialisté. Filozofové, kteří poukazovali na nějaký nehmotný podklad či princip bytí, jsou uváděni jako idealisté. Ale viděli jsme, že filozofický přístup ke zkoumání skutečnosti je jim společný. Tento přístup je přirozený (naturalismus)- zakládá se na pozorování, zkušenosti a rozumové úvaze. Podstatou filozofického přístupu je zobecňování – tady hrozí nebezpečí ukvapeného nebo jednostranného úsudku a subjektivních preferencí. Filozofický přístup je otevřený – každý může vstoupit do diskuse, protože hledání pravdy nikdy nekončí.
11
Atomisté (Leukippos, Demokritos) se snažili o materialistický a deterministický výklad světa, popírali spojitost látky, ale na rozdíl od Eleatů připouštěli vznik, změnu a zánik, které vysvětlovali jako projevy spojení nebo rozpojení atomů
1.5
Charakteristika filozofie
Od dob antiky filozofie hledá odpovědi na nejzákladnější a nejobecnější otázky, které si člověk klade. Jde o problémy světa, života, přírody, společnosti, kultury, poznání, jedince. Snaží se ujednotit poznatky a zkušenosti člověka, získané ve speciálních vědních a jiných pracovních oborech, vytváří obecný rámec pro tvorbu uceleného světového a životního názoru člověka. Nalézá v rozmanitosti jednotu a z ní zase vykládá mnohost, objevuje v proměnlivosti stálost a ve stálosti proměnlivost. Je sebereflexí člověka a jeho kultury daného místa a času. Vyvíjí se spolu s ním a uspokojuje jeho potřebu racionálně svět a jeho úkazy vysvětlovat, poznání různého původu a druhu integrovat, pomáhá člověku v životě se orientovat. Na rozdíl od speciálních věd, které používají převážně metod analytických, je pro filozofii charakteristická metoda syntetická. Filozof čerpá nejen z objektivní zkušenosti, která je zpracována vědecky, ale uplatňuje i osobní poznání, vnitřní zkušenost, své naděje a touhy. Velké filozofy charakterizuje právě hluboký vhled do nitra lidské duše, jímž vynikají nad druhé lidi a který je činí duchovními vůdci. V tom záleží jejich originalita i trvalá kulturní hodnota jejich díla. Dějiny filozofie podávají trvalé typy a vzory pokusů o řešení lidských problémů, o vysvětlení světa, o pojetí smyslu života, o určení pravdy, dobra a krásy. Ani filozofické otázky ani odpovědi nestárnou, ale stávají se podněty pro myšlení pozdějších generací. V průběhu dějin evropské filozofie se vyhraňovaly velké problémové okruhy, z kterých se postupně staly jednotlivé filozofické disciplíny. V informaci o počátcích řecké filozofie jsme zachytili počátek nauky o podstatě přírody a bytí – ontologii (jinak metafyziku). Nejstarší filozofové neměli zpočátku nejmenší pochybnosti o tom, že jsou schopni pravdivě poznávat svět. Ale jak přibývalo názorů, a to dokonce protichůdných, vynořily se otázky, jak je možné naše poznání, jakou máme jistotu, že poznáváme správně? A pokusy řešit tyto otázky vytvořily další filozofickou disciplínu – noetiku (gnozeologii), filozofii poznání.
1.6
Samostatná práce studenta. K zamyšlení.
Je správné mluvit o „filozofii výroby kartáčků na zuby“, o „filozofii výběru hráčů pro ligové utkání“, o „filozofii stánkového prodeje suvenýrů“? Kterými slovy (termíny) by bylo vhodné slovo filozofie v uvedených souvislostech nahradit? Co je filozofie? Vysvětlete její východisko a funkci v lidském životě. Čím se liší filozofie od mýtu, náboženství, umění, vědy? Vysvětlete pojmy racionalismus, senzualizmus, empirismus, materialismus, naturalismus, idealismus. Jak zní věta Thaletova? Jak zní věta Pythagorova? Posuďte úryvek ze Sofokleovy tragédie Antigona (v příloze). Rozeberte Xenofanovu kritiku polyteismu (v příloze). Uvažte, zda platí dosud zásady (gnómy) „sedmi mudrců“ (byli mezi nimi Solon athénský, známý Thales aj.) – jako: Ničeho příliš! Spěchej pomalu! Co nemáš ty rád, nečiň druhému! Poznej sám sebe! Drž se pravdy. Jednej spravedlivě! Ovládej se!
12
1.7
Shrnutí
Nejstarší ustálený a obecně uznávaný vzorec myšlení (paradigma) řecké antiky představuje Mýtus. Mýtus jako věkovitá citově prožitková zkušenost generací, tradovaná příběhem, podobenstvím, parabolou a ztvárňovaná v rozmanitých kultech, mystériích i jednotlivých druzích umění. Přírodní děje, zrození a smrt, zločin a trest, všechno v mýtickém období řídí neúprosná nutnost (ananké), která vládne nad přírodou, nad osudem bohů i lidí. Nové paradigma přinášejí přírodní filozofové. Opouštějí fantazie Mýtu, usilují o poznání světa pozorováním a úvahou, racionální reflexí. Kladou si svobodně své otázky po počátku a pralátce světa, a také svobodně a po svém, každý podle svých životních zkušeností a na základě vlastního osobitého zobecnění, si na své otázky odpovídají. Dospívají k názoru, že světu vládne Logos, světový rozum a harmonický řád vesmíru.
1.8
Příloha
Sofokles (496-406) Antigona, sbor 15 kmetů, rádců králových, přel. Ot. Vaňorný Mocného sic je mnoho, však člověk všeho je mocnější. Ten se přes siné moře až Pouští za větrů bouřlivých A cestu razí se přívalem Vln, smáčejících loď. I Zemi týrá, ze všech nejvyšší Bohyni, nezmořitelnou a neznavnou, Již rok od roku plíživým rozrývá Pluhem, oře půdu s koní plemenem.
On v řeči a myšlení též Se prchavém vycvičil, pud Si osvojil zakládat obce, uniká I jasným mrazům nevlídným I chmurným střelám, přívalům Důmyslně, bez důmyslu nechápe Se ničeho, co nastává. Smrti jenom neumí Se zbýt, však trapných nemocí Ví, jak ujít.
Do léče opeřenců též Chytá ostražitých si rod, jímá divokých šelem dav, Rovněž zvířectvo mořských vod Jak lovit do sítě spletité Ví člověk důvtipný. On krotí důmyslným způsobem Šelmu, jež v polích a horách pobíhá, Ohříveného i koně bujného, Býka divokého, jho jim klada v týl.
Tu dovednost maje a vtip I moudrost, jíž netušil, hned Je ke zlu a hned zas k dobru náchylen Když vlasti šetří zákonů A bohy utvrzených práv, Město povznáší, však ničí je, kdo čin Si směle druží nepěkný. Nebuď ani smýšlení Ani krbu mému blízek tak, Kdo tak jedná.
Xenofanes (mezi r. 580-480) kritizoval tradiční představy o bozích Všechno to bohům v básních svých Homér a Hesiod přiřkli, všechno to, co zdá se i u lidí hříchem a hanbou, krást i cizoložit a navzájem podvádět sebe. Aithiopové svým bohům nos tupý a černou pleť přiřkli, Thrákové svým oči modré a vlasy dávají rusé.
13
Xenofanes jako první kritizuje řecké náboženství. Vadí mu nejen nemorální chování bohů, ale i jejich antropomorfizace (přisuzování lidských rysů, vlastností či přímo lidské podoby)
Kdyby však voli a lvi a koně též dostali ruce, aby i uměli kreslit a vyrábět tak jako lidé, koně by podobné koňům a voli podobné volům kreslili podoby bohů a právě taková těla jejich by robili, jakou i sami postavu mají. Avšak bůh je jeden, největší mezi bohy a lidmi, není však ani postavou ani myšlenkou podoben lidem. Celý vidí, celý myslí, celý slyší. Stále trvá na svém místě, bez pohybu a bez námahy svou myslí vším pohybuje. Xenofanes odmítá antropomorfický polyteismus a vyjadřuje panteismus (z řec. pan = všechno, bůh = příroda, vesmír, veškerenstvo). Teismus (z řec. theos = bůh, víra v boha), Monoteismus (v jednoho), Polyteismus (ve více bohů), Ateismus (popírá existenci boží).
14
2
Řecká filozofie doby klasické a poklasické Od Sokrata až po edikt císaře Justiniána r. 529
2.1 Charakteristika doby 2.2 Sofisté. Sokrates 2.3 Sokratici. Platón a Akademie. Aristoteles, Lykeion a peripatetici 2.4 Epikuros a jeho Zahrada 2.5 Stoici a Malovaná stoa 2.6 Skepse. Eklekticismus. Synkretismus 2.7 Samostatná práce studenta Cíl kapitoly Poznat hlavní postavy a směry myšlenkového úsilí z doby vrcholného rozvoje řecké antiky, pochopit uvažování ve znamení obecné platnosti Logu, rozumného řádu všeho světového dění, sledovat postupné ochabování filozofického úsilí najít pravdu od nejistoty a pochybování až k zániku filozofie. Klíčová slova Antropologický obrat; podstata; látka a forma; pravda absolutní a relativní; pravda objektivní a subjektivní; etika; sofistika; eudaimonismus; hedonismus; kynismus; platonismus; aristotelismus; epikureismus; stoicismus; skepse; eklekticismus; synkretismus Literatura (doporučená): XENOFON. Vzpomínky na Sokrata. 1972 NOVOTNÝ, F. O Platónovi. I-IV. Praha : 1948-9 ARISTOTELES. Metafysika. Praha : 1946. ARISTOTELES. Poetika. Praha : 1948. LUCRETIUS. O přírodě. Praha: Laichter, 1948. CICERO. O přirozenosti bohů. Praha : Laichter, 1948. EPIKTETOS. Rukojeť. Rozpravy. Praha : ČSAV, 1957. MARCUS AURELIUS. Hovory k sobě. Praha : Toužimský a Moravec, 1948. BARTOŇKOVÁ, D.; BARTONĚK, A. Přímořským světem Helady. 1987. Antická kultura. Praha : Orbis, 1961.
2.1
Charakteristika doby
Filozofická tvorba je vždycky podněcovaná existenční, sociální a kulturní skutečností doby. Změny lidského prostředí a vznik nových konkrétních problémů inspirují i filozofické myšlení, které svým specifickým způsobem společenskokulturní realitu spoluutváří. Obdivuhodný vzestup řeckého ducha („řecký zázrak“) dosáhl svého vrcholu během 50 let po slavných vítězstvích v perských válkách za svobodu a nezávislost (r. 490 bitva u Marathonu, 480 u Thermopyl a u Salaminy, 479 u Plataj). Řecko se ubránilo
15
imperiální agresi a expanzi a pocítilo obrovský impuls ničím neomezované svobody ve všech sférách lidské činnosti, počínaje výrobou a obchodem, přes rozmach výstavby, architekturu, sochařství, divadlo, vědu aj. Avšak vrcholný rozkvět „doby Periklovy“ (Perikles umírá 429) přináší již příznaky příští krize. Hospodářský rozmach, hromadění majetku a koncentrace kapitálu podkopaly ducha soudržnosti uvnitř obcí i mezi nimi navzájem. Dřívější orientace občanů na obecné blaho je vystřídána ohledem na vlastní zájem. Bezohledná ziskuchtivost vlivných skupin vede k vleklé válce Peloponéské (431-404) a oslabí všechny zúčastněné obce; dočasně vítězní Sparťané dosazují v Aténách vládu 30 tyranů; na maloasijském pobřeží se znovu rozněcují boje s Peršany. Demokrat Demosthenes marně varuje před rozpínavostí makedonského krále Filipa (slavné polemické řeči – filipiky). Řekové se stanou jeho kořistí a ztratí samostatnost (338 bitva u Chaironeie). S Filipovým nástupcem Alexandrem se Řekové účastní tažení do Persie, do Egypta, do Indie. Alexandr nařídil sňatky Řeků s Peršankami, zavedl okázalé ceremonie po vzoru východních vladařů, zakládal nová města jako střediska obchodu a kultury (nejslavnější byla Alexandrie v Egyptě). Řečtina se stává světovým jazykem a řecká vzdělanost se šíří po celém Alexandrově impériu a mísí se s různými regionálními kulturními vlivy. Modelování filozofického obrazu světa se děje na základě nových zkušeností člověka, ne již doby helénské (před Alexandrem), ale doby helenistické (po Alexandrovi). Mezitím vzrostla moc druhého slavného národa starověku – Římanů. Postupně se Imperium Romanum postaví po bok říším Alexandrových nástupců (říše egyptská, syrská, makedonsko-řecká) a po čase je všechny ovládne. R. 146 nepadlo jen foinické (punské) Kartago, ale i řecký Korint a Řecko se stává římskou kolonií. Mnoho řeckých filozofů (jakož i jiných odborníků) odchází do Říma, po řecké kultuře je tu veliká poptávka. A tak řecká kultura se pod vládou Říma (tady se latinizuje) šíří po celém Středozemí včetně severní Afriky a Přední Asie až k Eufratu, na sever k Rýnu a Dunaji a na západ do Galie, Hispánie a Británie. Vrchol řeckořímské antiky spadá do období sklonku republiky a vlády císaře Augusta.
2.2 Význam sofistů: 1.přenesení pozornosti od přírody k člověku 2.kritické zkoumání podmínek a hranic myšlení 3.kritické zkoumání morálky a její začlenění do filosofie jako etiky 4.rozvoj stylistiky a rétoriky
Sofisté. Sokrates
V době rozkvětu po vítězství nad Peršany se v Řecku a zvláště v Aténách (sídle jednoty řeckých obcí) velice rozšířily možnosti občanů uplatnit se ve veřejném životě. Postupující demokratizace způsobila, že již nebyl tak důležitý rodový původ jako schopnost uplatnit se a prosadit se. A tu se objeví skupina potulných vzdělanců, říkají jim sofisté (doslova moudří muži). Cestují od města k městu, pořádají kursy a za peníze učí nejen základy všeobecného vzdělání, ale i znalost občanských a politických záležitostí, právo a zákony, ale hlavně praktické dovednosti řečnit, diskutovat, ovlivňovat mínění druhých, dokazovat, příst se a hádat, vyvracet argumenty protivníka, vyhrávat v slovních soubojích. Někteří sofisté se neostýchali ani učit triky „jak dělat z černého bílé“ nebo „z většího menší“ a naopak, podle toho, jak se to klientovi hodí. Šlo jim o okamžitý úspěch. Ve vztahu k pravdě zaujali stanovisko skeptické (pochybovačné); naše poznání není absolutní, je jen poměrné (relativismus), výsledek poznávání záleží na osobě poznávající (subjektu) více než na předmětu poznání (objektu). Protagoras z Abdér (480-410): „Člověk je míra všech věcí, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou. Jak se co komu jeví, takové to i jest.“ 16
Gorgias z Leontin na Sicilii (480-380) provokoval paradoxem (byla to narážka na eleatské učení, viz. 1.4): „Nic není. A kdyby něco bylo, nemohli bychom to poznat. A kdybychom to poznali, nemohli bychom to sdělit. Nic není.“ Radikální skepse tu přechází v nihilismus. I dnes v debatách dochází leckdy k porušování logických pravidel („jeden mluví o voze, druhý o koze…“). Ale takové chyby mohou vznikat i úmyslně, aby byl protivník zmaten, vyveden z míry, uveden v omyl. Takovým chybám (a sofisté je ovládali) říkáme sofismata. Některé „cvičné příklady“ sofismat se zachovaly: Rohatý. „To, co jsi neztratil,máš. Ztratil jsi rohy? Ne? Tedy je máš.“ Kréťan. „Jeden Kréťan řekl: Všichni Kréťani jsou lháři.“ Mluví-li pravdu, popírá platnost věty. Lže-li, popírá ji rovněž. Euathlos. Muž toho jména se učil u Protagory s podmínkou, že mu zaplatí, až vyhraje svůj první soudní proces. Když studia dokončil, nevěnoval se soudní činnosti. Protagoras mu hrozil žalobou a usuzoval takto: „Vyhraju-li, Euathlos mi bude nucen zaplatit na základě soudního rozsudku. V opačném případě mi rovněž musí zaplatit, protože vyhraje svou první soudní při“. Ale sofistův žák se nezalekl: „Rozhodne-li soud v Protagorův prospěch, nezaplatím, protože jsem prohrál. Rozhodne-li v můj prospěch, nezaplatím na základě soudního rozsudku.“ Různí sofisté zastávali různé názory – hlásali rovnost a všelidskost, ale i bezuzdné právo silnějšího – zabývali se rozdílem mezi tím, co v lidském chování určuje příroda, co společenský mrav či zákon – uvažovali o bozích aj. Do dějin řeckého myšlení však vstoupili jako protivníci Sokratovi a Platónovi. Sokrates (469-399), aténský sochař, z duše neměl rád sofisty. Nelíbilo se mu, že učí za peníze, protivila se mu jejich povrchnost. Subjektivismus a relativismus je nenutily k soustředěnému přemýšlení a hledání pravé moudrosti jako cesty k blaženému životu. Odmítl učení přírodních filosofů (od Thaleta po Demokrita, protože „hvězdy, stromy a kameny nás ničemu nenaučí“). Byla to doba počínající politické krize athénské obce, otázky občanské se jevily důležitější než záhady vesmíru. A tak Sokrates zaměnil své občanské povolání (byl sochařem) za to, co pokládal za své životní poslání – hledat spolu se svými spoluobčany jistoty, pevný řád, něco, co trvá, i když se všechno mění, uniknout skepsi. Římský politik a spisovatel M.T.Cicero (106-43) to později ocení, když napíše: „Sokrates první svedl filozofii z nebe a usadil ji ve městech a také do domů ji přivedl a přinutil ji, aby bádala o životě a mravech, o dobru a zlu.“ (Antropologický obrat v starověké filozofii.) Sokrates cítil, že pro své působení nemá žádnou oporu („Vím, že nic nevím“), ale zároveň si uvědomoval, že v hloubi duše spočívá rozumový úsudek a mravní svědomí (daimonion), a že je třeba klást vhodné otázky, abychom se postupně dobrali hledané pravdy. („Poznej sám sebe“.) Sokrates často opouštěl svou dílnu (manželka Xantippa prý mu to měla za zlé) a trávil mnoho času na agoře (aténském náměstí), kde vedl veřejné diskuse s občany o otázkách mravnosti, práva, politiky. Návodnými otázkami (sokratovský dialog) vedl k úsudku, ironizoval negativní příklady ze života, indukcí dospíval k obecnému poznání (co je dobro vůbec, ne jenom pro někoho), hledal společnou podstatu dobrých skutků a vlastností – jejich pojem. Věřil, že cíl života je blaženost, blaženost je ctnost (první hodnota), spočívá ve vědění o dobru, v pravém poznání dobra. Etický člověk zná pojem dobra, dobro je naučitelné. „Nikdo nehřeší vědomě“. Vědomím
17
Sokratovský rozhovor
Cíl života
nemyslí jen rozum (to by byl morální intelektualismus), ale rozum organizující vůli a naslouchající citu, hlasu svědomí (daimonion). Sokrates ve svých veřejných diskusích zdůrazňoval zásadovost a neúplatnost, a patrně tak prováděl nepřímou kritiku tehdejších vládců obce. Popudil si je, byl obžalován, že kazí mládež a zavádí nové bohy. Odsouzen k smrti nevyužil možnost přáteli připraveného útěku z vězení, protože poslušnost zákonů pokládal za absolutní povinnost. Vypil číši bolehlavu a zemřel. Sám nic nenapsal, jeho myšlenky dochovali jeho žáci, sokratovské školy a zvláště Platón.
2.3
Platónovy ideje
Sokratici. Platón a Akademie. Aristoteles, Lykeion a peripatetici
Někteří Sokratovi žáci vzpomínali na jeho osobnost, např. známý historik a vojevůdce Xenofon (440-360), někteří navazovali na jeho tvorbu pojmů na základě hledání podstatných a obecných znaků objasňovaných věcí; nejznámější jsou představitelé dvou morálních koncepcí, hedonikové a kynikové. K prvním patří Aristippos; žil v severoafrické Kyréně a učil (byl to elegantní světák se sklonem k požívačnosti), že cílem života je slast, přítomnost libých počitků. Moudrý pěstuje klid mysli a vědění o tom, jak se vyvarovat nepříjemných dojmů. (Řec. rozkoš = hédoné, škola hedonistická či kyrénská). Protikladné stanovisko zaujali „filozofové žebrácké hole“, Athéňan Antisthenes a Diogenes ze Sinope. Učili, že člověk je tím šťastnější, čím méně má potřeb. Pravá blaženost spočívá v bezpotřebnosti. Kynikové („psí“) získali své jméno patrně proto, že zdůrazňovali lidskou přirozenost a odmítali společenské konvence. Pohoršovali tím, zejména Diogenés, o kterém je množství historek, že bydlel v sudu, neskrýval přirozené akty, odmítal stud, choval se jako „pes“. (Kynismus známe v latinizované podobě jako cynismus = necitelnost, otrlost, nestoudnost.) Celé Sokratovo myšlení a podněty dřívější filozofie sloučil v první samostatnou soustavu jeden z nejobdivovanějších myslitelů antiky – Platón (427-348). Pocházel ze vznešené rodiny athénské. Nezažil již léta rozkvětu rodné obce, ale období politických nesvárů a peloponéské války. Věrný žák Sokratův, literárně nadaný, napsal třicítku dialogů, v nichž moudrý Sokrates (básnická fikce i vzpomínka) beseduje o otázkách etiky, estetiky, noetiky, přírodní filozofie, politiky apod. Svému učiteli věnoval i působivou (fingovanou) „Apologii Sokrata“. Po smrti Sokratově hodně cestoval po řeckých městech v Malé Asii a v Itálii. V Syrakůsách se pokusil jako poradce tamějšího vládce uskutečnit svou představu ideálního státu. Po návratu do Athén založil učiliště – Akademii. Trvala od r. 387 před n. l. až do uzavření pohanských filozofických škol císařem Justiniánem r. 529 n. l. Platón je tvůrcem idealistického názoru (viz. kap. 1.4), pravé jsoucno náleží podle něho ideám (podstatám, substancím), věci kolem nás jsou jen jejich nápodobou, obrazem. K objasnění této myšlenky používá Platón proslulé přirovnání, zvané „jeskyně“. Lze si představit, že jsme v osvětlené jeskyni, zády k východu, díváme se na protější stěnu a vidíme na ní různé tvary. Ty jsou ovšem pouze stíny skutečných věcí a dějů, které existují za našimi zády. Pokládáme je za skutečnost, protože se o pravém stavu věcí po celý život nemůžeme přesvědčit. Duši lidskou přirovnal Platón k „dvojspřeží“. Vozatajem je rozum, jeden kůň je naše citlivost, druhý naše žádostivost. Citlivost (vášnivost) je ochotná poslouchat rozum, ale smyslná žádostivost strhává spřežení ze správné cesty a ohrožuje ideální bytí.
18
Otázky státu, jeho uspořádání a praktické etiky občanského života Platóna zaměstnávaly celý život. Napsal o nich dva spisy, radikální Ústavu, když byl na vrcholu svých sil, Zákony, když byl již stár, smířlivější a tolerantnější. Platón byl přesvědčen, že nebude konce běd v obcích a v celém lidském pokolení, „pokud se filozofové nestanou vládci nebo vládci filozofy“. Z Platónových myšlenek: Je třeba spojit dórskou kázeň a aténskou vzdělanost. Pravý zákon je dílo zdravého rozumu, jeho účelem je blaho státu, duševní a tělesná zdatnost občanů. Zákonodárce má zamezovat spory tříd, zavádět svornost a mír, aby se stát nerozpadl. Nerovnost jmění je nebezpečná. Péči o duši náleží přednost před péčí o tělo. Politika se zakládá na mravnosti, k ní má též vychovávat občany. Nejen k statečnosti, též k uměřenosti, spravedlnosti a moudrosti. Účelem států je mír, ne válka. Zákonodárcovo dílo začíná péčí o mládež. Vláda se má řídit ideami, cílem je kalokágathie (všestranná dokonalost člověka). Snahy o materiální prospěch a zisk jsou nízké. Proto také vládci v ideálním (utopickém) státě nemají soukromý majetek, aby pro soukromé zájmy nezanedbávali veřejné úkoly. (Platonský komunismus). Aristoteles, (384-322) největší systematik řecké filozofie, pocházel ze Stageiry na Chalkidice v Thrakii. Jeho otec byl lékařem makedonského krále. Jako 17letý přišel do Athén a vstoupil do Platónovy Akademie, kde vytrval až do Platónovy smrti (384). Nespokojen s novým vedením vycestoval z Athén a po čase přijal nabídku makedonského krále Filipa, aby se stal učitelem jeho syna Alexandra. V této funkci zůstal až do doby, kdy se (20letý) Alexandr stal králem. Žák zůstal učiteli vděčný a posílal mu ze svých výprav zajímavé nálezy do přírodovědných sbírek. R. 335 se Aristoteles vrátil do Athén a založil tu vlastní učiliště – Lykeion (latinizovaná forma lyceum). Ve sloupoví – peripatos - s žáky rozmlouval, procházeje se (procházeti=peripatein), a proto jim říkali škola peripatetická. Po smrti Alexandra Makedonského sesílilo v Athénách protimakedonské hnutí, a tak Aristoteles raději Athény opustil. Záhy poté však zemřel. Množství Aristotelových spisů seřadili jeho pokračovatelé takto: Organon (spisy logické), Fysika (spisy o nebi, meteorech, anatomie a fysiologie zvířat, o duši, o vnímání, o paměti, o spánku, o snech, o dechu, o životě a smrti apod.) Za Fysikou následuje Aristotelova „první filozofie“, tj. nauka o bytí, tedy ontologie. Protože za se řekne řecky meta – byl tento obor označen slovem Metafysika. Další spisy jsou Ethika, Politika, Rétorika, Poetika aj. Charakteristika učení: Zatímco Platón umísťoval ideje (obecné jsoucno) mimo tento svět (transcendence), Arist. učí, že jsou v předmětech (imanence). V logice pokračuje v rozvíjení základů Sokratových a Platónových (pojem, definice, soud, dělení) a přidává úsudek – sylogismus (Všichni lidé jsou smrtelní. Sokrates je člověk. Sokrates je smrtelný). Nejvyšší pojmy, pod které lze všechny věci podřazovat, nazývá kategorie (např. substance, kvantita, kvalita apod.). V noetice je realista (res = věc) – pravda je shoda našeho myšlení se skutečností. Noetickou zásadu přenáší do logiky jako zásadu sporu: Není možné, aby současně něco bylo a nebylo. V metafysice – substance jsou jednotlivé věci individuálně existující, obecné jsoucno, esence, neexistuje samo o sobě, ale v jednotlivinách. Podkladem všeho dění je látka, materia. K ní musí přistoupit forma (platonská idea, eidos) – aby se z neurčitosti stala substancí. Změna nastává působením vnější a vnitřní příčiny (ta je zároveň účelem). Látka je možnost, v ní existuje věc potenciálně, příslušnou změnou aktuálně. Pohyb se děje od možnosti ke skutečnosti. Změna je pohyb.
19
Etika
Z řec. kalos kai agathos-krásný a dobrý, tělesná a duševní harmonie a dokonalost
Ideje u Aristotela
Duše u Platóna má tři části: 1.Myšlení (je v hlavě – je jedinou nesmrtelnou částí duše) 2. vůli 3. žádostivost
Etika Kritika Platonova komunismu
Odkaz helenismu
Druhy pohybu: vznikání, zanikání, růst, zmenšování, změna kvality, přemístění v prostoru. U Demokrita je pohyb mechanický samopohyb, u Aristotela má pohyb příčinu i účel (řecky telos), teleologický názor. (Věc má svůj předem daný cíl – entelechii.). Dualismus látky a formy. Spekulativně stanoví pojem látky bez formy a formy bez látky. Vývojová stupnice forem: anorganický svět, rostlinný, živočišný, člověk. Čistá forma, forma forem, čistá aktualita, prapříčina a nejvyšší účel, podobně jako Anaxagorův nús – první hybatel. Aristoteles byl polyhistor, ale jeho vlastní obor byla biologie. Od něj máme pojem organismus, duši chápal jako formu těla. Zpočátku nevědomý princip životní se pozvedá k vědomí po stupních: duše rostlinná, vegetativní (asimilace potravy a rozmnožování), živočišná čili smyslová (schopnost vnímání, žádosti a pohybu), u člověka přistupuje rozum, který je nesmrtelný, božský (duše lidská čili rozumová). V etice i politice hlásá Ar. „zlatou střední cestu“, střed mezi krajnostmi. Blaženost spočívá v naplnění lidského účelu – dokonalosti duše, která rozumem udržuje žádostivosti a vyznačuje se ctnostmi jako statečnost, moudrost, zdrženlivost, a zejména spravedlnost. Ctnost charakterizuje úmyslné jednání na základě rozumové úvahy; je tedy svobodné (svobodná volba mezi dvěma možnostmi) a odpovědné jen mravnímu cíli. Ve společnosti mají vládnout střední vrstvy. Platónský komunismus odmítá, je přesvědčen, že každý se stará jen o to, na čem má přímý zájem. Umění povznáší mysl, ušlechtile baví a umělým vyvoláváním vášní paralyzuje jejich zhoubný vliv (katharsis – očištění). S postupujícím politickým úpadkem společnosti ztrácí i myšlení svůj elán. Ztráta společenských perspektiv vyvolává nevíru ve smysl poznávání vnějšího světa stejně jako úvah o dokonalých zákonech, ústavách a státech. Celé 4. století se vyznačuje stále častějšími útěky z veřejného života do soukromí. Po ztrátě řecké samostatnosti pod makedonskou nadvládou (338) je tento útěk všeobecný. „Žij nepozorovaně“, je heslo dne. Helenistické období inspiruje nové filozofické soustavy, které po podmanění Řecka Římem (146) spoluutvářejí duchovní kulturu nové světové říše. Imperium Romanum, řecko-římská antika. (Útoky Germánů a Hunů; 375 říše rozdělena na Východní, hlavní město Byzantion, podle zakladatele Konstantinopolis, Cařihrad, dnes Istanbul, a Západní s Římem, r. 476 zničena Germány. Říše byzantská podlehla r. 1453 Turkům).
2.4
Cíl života
Epikureismus
Zakladatel školy Epikuros (341-270) zřídil v Athénách dům s parkem, aby měl kde besedovat se svými žáky a rozvíjet své učení. Místu se říkalo „Zahrada Epikurova“ a učilo se tam logice (kritéria pravdivosti), fyzice (úkazy přírody) a etice (o správném životě). Etika byla jádrem učení, ale předpokládala i poučení o uspořádání vesmíru. Epikuros navázal na učení Demokritovo; celý svět se skládá z atomů: i duše, i bozi, kteří žijí v mezihvězdných prostorách. Jsou nesmrtelní a blažení, o lidské věci se nestarají. Je zbytečné bát se jich. Život ve shodě s přirozeností je zdrojem štěstí. Člověk touží po slasti, ale musí se řídit rozumem, moudrostí. Jsou různé slasti, nejvýše stojí nepřítomnost strasti, klid duše (ataraxie). Bezuzdné požívačství není rozumné. Cílem života není rozkoš (hédoné), ale blaženost (eudaimonia). Eundaimonismus. Blaženost dává život v kruhu přátel, přemýšlení a besedy o moudrosti, vzájemná podpora a pomoc v rodině a mezi přáteli. Sobectví ničí lidské
20
štěstí, „milovat je být šťastný, být šťastný je milovat“. Blažený člověk se nebojí ani smrti: „Jsme-li my, není smrt. Nastane-li smrt, není již nás“. U Epikura můžeme zaznamenat rozchod s dřívější soudržnou etikou řeckých občanů; jeho etika je individualistická, soukromá, kosmopolitní. Šířila se v době helenistické i římské. V Římě se o to zasloužil T. Lucretius Carus, který napsal nadšenou báseň „O přirozenosti věcí“ v duchu Epikurova učení (žil v 1.stol. př.n.l.). Epikurejcem byl také vynikající básník Horatius (rovněž 1.stol. př.n.l.).
2.5
Stoicismus
Filozofie, která ovlivňovala životní názor antiky (včetně utváření základů křesťanství) od svého vzniku ve 4.stol. př.n.l. až do zákazu pohanské filozofie císařem Justiniánem r. 529 n.l. Nauku založil v Athénách Zenon z Kitia (336-264), pokračovatelé byli Kleanthes z Assu (331-233) a Chrisippos z Kilikie (281-208). Školu tvořili většinou chudí nebo zchudlí přistěhovalci z neřeckých území. Neměli vlastní prostory, scházeli se ve veřejném sloupořadí (Stoa poikilé – malované sloupoví), odtud dostali své jméno – stoici. Podobně jako epikurejci uznávali 3 části filozofie (logiku, fyziku a etiku) a podobně kladli největší důraz na etiku. Ve fyzice navázali na Herakleita a jeho učení o ohni jako látkové podstatě světa a o zákonitosti všeho vesmírného dění, označované slovem logos, a znamenající jednotu materiální i formální, hybné i účelové příčiny. V praktické životní filozofii (ethice) navázali na kyniky (jejich ideál byla bezpotřebnost) a na jejich dělení všech faktorů lidského života podle toho, zda jsou nebo nejsou pro moudrého člověka důležité. Usoudili, že skutečně záleží jen na tom, co má člověk ve své moci, a to je stav mysli, svobodný úsudek a ctnost. To, co člověk nemůže ovlivnit, zdraví, nemoc, smrt, věk, krása, bolest, chudoba či bohatství, to jsou věci lhostejné (adiafora). Všechno zlo, které člověku přináší doba a politické poměry, je pravému mudrci lhostejné. Ideál stoické morálky je žít ve shodě s přírodou (kosmickým řádem), nést bez odporu svůj úděl, na ničem nelpět. Žádoucí je soběstačnost (autarkie), oproštění od afektů a emocí (apathie), trvalý klid (ataraxie). Ctnost dává člověku blaho, vnitřní svobodu. Hlavní rozkvět stoicismu nastal v Římě. Hlásil se k němu Neronův učitel L.A.Seneca (4-65 p.n.l), propuštěný otrok Epiktétos (46-130 n.l.) i císař Marcus Aurelius Antoninus (121-180 n.l.). V dochovaných spisech učí, že pravá blaženost spočívá v ctnosti a ctnost je poslušnost všeobecných zákonů přírody. K ctnosti je zapotřebí vědění, moudrosti (tady se vracejí před kyniky až k Sokratovi). Ve světě vládne nutnost, které se člověk musí podrobit (determinismus). „Chtějícího osud vede, nechtějícího vleče“. Snášej a zdržuj se, za všech okolností zachovávej klid. Život je jako hostina či představení. Odehraj svou úlohu a jdi, poděkuj za účast na slavnosti a udělej místo jiným. Svět je stálá změna a život pouhé zdání. Ani na životě nezáleží. „Dveře jsou otevřeny“. Nejeden významný stoik v Římě odešel ze života dobrovolně. Stoikové měli soucit s člověkem, s jeho slabostí, nedostatečností, hříšností. Ctili rovnost všech lidí na celém světě, odsuzovali otroctví, měli porozumění pro společné pojmy všech náboženství, směřovali k sbratření všech lidí.
21
Logos Etapy stoicismu: 1.Starší stoa Zénon z Kitia zakladatel stoicismu Kleanthés Chrýsippos 2.Střední stoa Poseidónios 3.Mladší stoa Seneca Epiktétos Marcus Aurelius
Stoický klid
2.6
noetická skepse
Eklektikvyběrač, vybírali z jiných učení co se jim hodilo
Přijetí křesťanství
Skepse. Eklekticismus. Synkretismus.
Již sofisté pochybovali o možnosti získat pravdivé poznání. Soudili, že o každé věci lze mluvit z různých hledisek a rozhoduje přesvědčivé podání. Vzdělávali pohotové řečníky a obratné politické vůdce, položili základy propagandě. Skepsis znamená řecky rozvažování, zkoumání – my ji překládáme podle způsobu onoho rozvažování či zkoumání jako pochybnost, nedůvěru. Sofisti představují první vlnu noetické skepse v řecké filozofii. Působením Sokrata, Platóna, Aristotela a jejich žáků byla noetická skepse na čas zapomenuta, zmíněné filozofické směry se vyznačovaly důvěrou v možnost poznání. Skepsi obnovil Pyrrhón z Elidy (365-275). Provázel Alexandra Makedonského v tažení na Východ, poznal různé kraje a jejich způsoby života. Po návratu do rodného města učil, že ve skutečnosti není nic samo o sobě dobrého nebo krásného – všechno záleží na platných mravech a na zvyku. Moudrý proto zůstává klidný a lhostejný. Nálada helenistické doby vlivem pronikání kultur a relativizace hodnot a norem byla skepticismu příznivá. Skepse se šíří i mezi platoniky v Akademii; prohlašují, že naše poznání může být nikoli pravdivé – pouze pravděpodobné (probabilismus). Časem se pouštějí do kritiky jiných škol pro jejich dogmatismus (nekritické přesvědčení) a tvrdí, že o předmětu poznání nemůžeme nic vědět. Můžeme jen usilovat o vzájemný souhlas našich představ o něm. Dřívější objektivismus (od objektu, od předmětu poznání) se mění na subjektivismus (východisko od podmětu, subjektu poznávání). Skepse se šíří i v Římě. Tady se často spojuje s prvky platonismu, stoicismu, peripatetismus – vzniká často vnitřně nesourodá směrnice názorů – eklekticismus. Elektik byl státník a spisovatel M.T.Cicero (106-43 př.n.l.), jeden z nejvzdělanějších a nejplodnějších spisovatelů řeckých Plutarchos z Chaironeie (48-120 n.l.) i Galénos z Pergamu (130-200 n.l.), osobní lékař císaře Marca Aurelia, nejslavnější lékař římského období. Mírná skepse byla vlastní i vědcům, kteří rozvíjeli své obory v egyptské Alexandrii v tamějším Museu a knihovně, badatelsko-pedagogickém zařízení. Vědění pokládali za relativní, ale to nám pro život i pro vědu stačí. Položili základy mnoha vědním oborům. Racionální skepse nemohla uspokojit citové potřeby množství frustrovaných lidí, jejichž kultury se na přelomu věků v přibývajícím zmatku setkávaly. Válečné vpády, regionální vzpoury. Rozum nedává žádné východisko. A tak se hledají jiné, vyšší, nadrozumové, mystické zdroje poznání. Najednou je všude plno kazatelů, proroků, divotvorců, astrologů, mystiků. V zjitřené době se hledá tajemné splynutí se jsoucnem jako únik z nepochopitelné a drásající skutečnost. Dochází k synkretismu (slučování) nauk filozofických a náboženských. V Alexandrii (ale i v Palestině) vzniká filozofie židovsko-řecká (hlavní představitel Filon Alexandrijský). Šíří se mystický novopythagoreismus, novoplatonismus (škola alexandrijsko-římská, athénská a syrská). Stále většího významu nabývá zpočátku pronásledované křesťanství (za Nerona, Decia, Diokletiana). Za Konstantina (313) uznáno státem, karta se obrací, postupně jsou pronásledováni zase pohané. Julián Apostata (332363) se marně pokusil obnovit pohanské kulty. Theodosius II. r. 390 zrušil olympijské hry, delfskou věštírnu, chrámy starých bohů. Křesťanství se státní podporou vytlačuje filozofii, filozofické školy zanikají. R. 529 uzavřel císař Justinián Platónovu Akademii v Athénách a zakázal pěstovat filozofii. Poslední filozofové odešli do Persie.
22
2.7
Samostatná práce studenta
Kompletizujte informace o řecké filozofii z kapitoly 1.4 a 2. Sestrojte časovou přímku a naneste na ni významné politické události z jedné strany, významné filozofické osobnosti, školy a směry na straně druhé. Navrhněte jako odborný poradce pro cestovní kancelář trasu turistického zájezdu (letadlem, lodí, autokarem) – Po stopách řeckých filozofů. Pořiďte si terminologický slovník z lekcí o řecké filozofii. Pokuste se řešit elejské aporie o nemožnosti pohybu (1.4). Pokuste se řešit sofistická sofismata (2.2). Rozeberte výrok : „Prokážete největší službu státu a národu, když pozdvihnete – nikoli střechy domů, ale duše občanů, neboť je lépe, aby velké duše přebývaly v malých domech, než aby duše nízké číhaly v příbytcích velkých.“ Epiktétos z Hierapole Co myslíte, že zůstává živé, zajímavé nebo podnětné z řecké a řeckořímské antiky?
2.8
Shrnutí
Doba rozmachu řecké společnosti, vítězných válek a hospodářského vzestupu podporuje všeobecné přesvědčení o vládě Logu. Logos se účastní antropologického obratu filozofie, poznání člověka a lidských věcí zdá se neoddělitelné od poznání přírody a vesmíru. Logos má svůj podíl na sporu Sokrata se sofisty i na budování klasických systémů, jako byly platonismus, aristotelismus, epikureismus a stoicismus. Přibývající krizové jevy helenistického a posléze římského imperia však oslabují víru v moc a sílu lidského poznání. Společenské zvraty a převraty zpochybňují existenci rozumného světového řádu, šíří se skepse, stále více filozofů opouští kritický rozum a uchyluje se k eklektickému mísení různých nesourodých názorů nebo dokonce z prvků filozofických a náboženských vytváří fantastické synkretické soustavy. Svět Logu postupně odchází spolu se světem řeckořímské antiky, na jeho místo nastupuje svět středověké náboženské víry a nových říší, zbudovaných na troskách římského imperia. Nové názorové paradigma charakterizuje Fides (víra), náboženské přesvědčení (fideismus).
23
24
3
Filozofie ve středověku (476 – 1492)
3.1 Duchovní atmosféra v době rozkladu římského impéria 3.2 Vznik a vývoj křesťanského náboženství 3.3 Patristika. Aurelius Augustinus 3.4 Scholastika. Spor o universálie 3.5 Vrchol scholastiky. Tomáš Akvinský 3.6 Shrnutí 3.7 Samostatná práce studenta 3.8 Příloha. Rozhovor učitele Alkuina s královským synem Pippinem Cíl kapitoly: pochopit historické souvislosti vzniku a vývoje křesťanství, které je i se svým judaistickým základem vedle řecké filozofie a římského práva dalším uznávaným zdrojem evropské kulturní identity Klíčová slova: Starý zákon (judaismus); Nový zákon (křesťanství); pohanství; (supra) naturalismus; (supra) racionalismus; církev; kacířství; apologetika; patristika; scholastika; universalie; realismus; nominalismus; askeze; mnišské řády; tomismus; universalismus; geocentrický a heliocentrický názor světový Doporučená literatura: Biblí svatá. Starý a Nový zákon KOSIDOWSKI, Z. Čo rozprávali evanjelisti. Bratislava : Obzor, 1988. TEILHARD DE CHARDIN. Vesmír a lidstvo. Praha : Vyšehrad, 1990.
3.1
Duchovní atmosféra rozkladu římského impéria
Pád říše Západořímské předznamenal historické období, v kterém se na troskách kdysi mocných států a jejich kulturních pokladů ujímali vedení dosavadní „barbaři“; jejich ozbrojené houfy táhly celým známým světem, přelévaly se z místa na místo, jejich vládcové rozbíjeli společenské, politické, výrobní, obchodní, mravní i jiné instituce a zvyky. Trvalo to celá staletí, než byly položeny základy nové vzdělanosti a mezinárodních vztahů. Rozvrat, zmatek, sestup z bývalé úrovně postihl přirozeně i oblast lidské duchovní tvorby, kultury, filozofie. Tento sestup ovšem nezačal až r. 476. Připravoval se mnohem dříve, spolu s morálním úpadkem římského císařství. Vzpomeňme na ztrátu důvěry v platnost lidského poznání (skepse), na posílení iracionalistických prvků ve filozofii pythagorejské (novopythagoreismus pěstuje mystiku čísel, numerologii), v platonismu (novoplatonikové spekulují o tom, jak z původní duchovní podstaty emanují odstupňované řády jsoucen, patrných v bezprostředním nazírání, extázi, očistě a splynutí s bohem). Synkretismus slučuje filozofické prvky s prvky různých východních kultů, s magií, čarodějnictvím, démonologií, okultismem a s mysteriózním zasvěcováním v tajemných obřadech.
25
3.2
Prameny křesťanství
Apologetikaobrana, obhajoba křesťanství
Vznik a vývoj křesťanského náboženství
V této atmosféře vznikalo i nové náboženství, jehož dějiny rovněž patří k zdrojům, evropské kulturní identity. Za císaře Augusta se narodil a za jeho nástupců dospěl a začal své nábožensko-reformní působení v Palestině Ježíš Galilejský. Z judaistických základů jeho učení se postupně zformovalo křesťanství, zpočátku pronásledované, od r. 313 státem uznané a posléze nařízené, povinné a nedotknutelné státní náboženství. Výklad křesťanství obsahuje Nový zákon (4 Evangelia, vyprávění o životě Kristově podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Poslední je ovlivněn mystikou, prvky stoicismu a Herakleitova učení). Navazuje na judaismus, přejímá Starý zákon, zdůrazňuje jeho mesianismus a interpretuje jej jako předpověď Kristova příchodu. Epištoly sv. Pavla nesou vlivy židovsko-platonského učení Filona Alexandrijského a stoicismu. Křesťanský kult obsahuje mysterické prvky – především křest a „večeři Páně“ tzv. „přijímání“ (nekrvavá oběť, jí se kousek boha, tj. božského pneumatu, s cílem získat odpuštění hříchů a pojistit si nesmrtelnost). Křesťané raného středověku – a je to doba válek, převratů a ukrutnosti – věřili na brzký zánik světa (apokalypsa), na nový příchod Kristův a jeho 1000 letou vládu na zemi (chiliasmus), byli lhostejní k věcem tohoto světa, šlo jim o spásu duše. V době všeobecně zjitřené, horečnaté, plné vizionářství, proroků, kouzel a znamení obrnili se rezignující důvěrou v Boha a tajemství vykoupení. Sociálně byli pasivní, soudili, že pána je zapotřebí poslouchat, třeba i zlého. Ale Bůh zjedná nápravu: „Vy jste se měli dobře na zemi, my se budeme mít dobře na nebi“. Proti naturalismu klasické řecké filozofie postavilo křesťanství supranaturalismus. Je třeba potlačovat tělesnost a smyslnost, odumřít světu časnému, snášet trpělivě strasti a svízele. Ideál chudoby a askeze vedou k věčné blaženosti, mučednictví k svatosti. Proti racionalismu klasické řecké filozofie postavilo křesťanství supraracionalismus. Víra je podmínkou spasení. „Stvořitel je nedostupný našemu chápání, lépe je „neznat“, věřit a být živ v božské lásce než upadat do bezbožnosti spekulativním chytračením“. Církev se postupně konstituovala v prostředí zpočátku zcela nepřátelském. Mnoho duchovních se proto věnovalo apologetice. Vycházeli z toho, že křesťanství je jedině správná a spasitelná nauka, jež byla dána člověku neomylným zjevením. Někteří apologeti uznávali antickou filozofii, vykládali ji alegoricky a dokazovali, že se shoduje s křesťanstvím. „Platón je Mojžíš, mluvící řecky“, anebo „božský logos je rozšířen po celém světě“. Filozofie je propedeutika křesťanství, Logos je syn boží, moudrost sama, pravda boží. Jeho prostřednictvím bůh stvořil a řídí svět. „Svět je dílo slova, která má sílu vytvářet dobro. A protože slovo je vždy něčí slovo, musí být i ten, komu náleží“. Jiní apologetové naopak filozofii odmítají a zatracují. „Po Kristovi nepotřebujeme vědychtivost. Po Evangeliu nepotřebujeme bádání. Věřím, protože to je absurdní“. (Q. S. Tertullian 150-220, právník v Kartagu). Po r. 313 státní náboženství již apologetiku nepotřebuje. V křesťanských představách a názorech se křížilo mnoho vlivů. Není divu, že mezi vykladači učení byly časté spory, které byly řešeny (často netolerantně a násilně) na církevních koncilech. Některé názory se staly pravověrnými, byly kanonizovány (dogmata), jiné byly zavrženy a jako kacířské pronásledovány. V prvním tisíciletí byly kacíři např. gnostikové, manichejští, ariani, donatisté, monofysité, nestoriáni, na východě pavliciáni, ikonoklasti, blogomilové. 26
3.3
Patristika. Aurelius Augustinus
Starší období působení církevních otců, kteří byli církevními spisovateli, se nazývá patristika. Trvalo do 9. stol. Patristika nerozlišuje mezi filozofií a teologií. Křesťanskou věrouku považují „patres“ za pravou filozofii. Svět chápou jako omezený v čase i prostoru, bůh jej stvořil z ničeho (kreacionismus), a brzy zase zanikne. Člověka ovládají božské síly, svět naplňuje množství andělů a démonů. Došlo ke ztrátě historické perspektivy, kritického vztahu k tradici a dokumentům, fantastika se pěstuje bez omezení. Věda se omezuje na ustálené tradování sedmera svobodných umění, jak je vypracovali alexandrijští učenci (trivium = gramatika, rétorika, dialektika a kvadrivium = aritmetika, geometrie, astronomie a musika). Nejvýznačnějším představitelem patristiky je Aurelius Augustinus (354-430). Rodem z Kartaga (otec pohan, matka křesťanka), vzdělán v řecké filozofii, působil jako učitel rétoriky v Římě a v Miláně. Stal se křesťanem, knězem, biskupem. Augustin si položil otázku i s odpovědí: „Co chceš poznávat? Boha a duši. A víc už nic? Zhola nic“ Mezi četnými spisy vyniká upřímná osobní „Zpověď“ (Confessiones). Bůh je mu nejvyšší dobro a nejvyšší blaženost lidská spočívá ve věčném patření na něho. Dějiny lidské jsou dějinami bojů mezi státem Božím a státem pozemským. Lidé žili nejprve bez zákona, kdy nebylo boje se svody a požitky tohoto světa, potom pod zákonem, kdy byli v boji poraženi, a posléze budou žít v době milosti, kdy nad pokušením a svody světa zvítězí. Historické etapy vyznačují osobnosti Starého Zákona (Adam – Noe- Abraham – David – babylonské zajetí), období milosti začíná Kristem a končí „věčnou sobotou“, kdy předurčení ke spáse budou tvořit obec svatých a ostatní zůstanou na věky zavrženi. Přijímá základní platonské ctnosti (moudrost, statečnost, umírněnost a spravedlnost), křesťanské (víra, naděje a láska) pokládá za vyšší, nadpřirozené. Augustinovy názory vládly dlouhou dobu pokřesťanštěné Evropě a poskytovaly podněty různým směrům, často i protichůdným. Ovlivnily středověký boj mezi mocí světskou a církevní, mezi ortodoxií a reformací, mystikové i biblistikové na něj navazovali, jeho psychologické postřehy ožily v renesanci i v moderní době. Přesvědčivým způsobem převedl filozofii ze svobody rozumu pod vládu autority Zjevení a církve.
3.4
Scholastika. Spor o universálie
Tím, že se křesťanství stalo státním náboženstvím a stanovilo svá základní dogmata – zejména o stejné postatě Boha Otce i Syna i Ducha svatého, o tom, že je jeden Bůh, ale jsou tři božské osoby (dogma o Trojici) – měnila se úloha filozofie, která se stávala pomocnou vědou teologie, což bylo později vyjádřeno pregnantně výrokem, že „filozofie je služka teologie“. Toto postavení filozofie je charakteristické pro další středověké období, které následuje po patristice a trvá zhruba od 9. stol. (od doby Karla Velikého) až do konce středověku – scholastika. Scholastika, školská učenost, rozvíjí se s rozvojem křesťanských škol pro katechumeny (připravující se ke křtu), pro školy klášterní, kapitulní i dvorské. Kromě křesťanského náboženství obsahuje zbytky antické vzdělanosti (7 svobodných umění). Výsledky antické vědy jsou zapomenuty, dochovala se jen tříšť z antických autorů v kanonických knihách a v patristice. Z Platona je znám jen neúplný dialog Timaios, z Aristotela Kategorie s komentářem. Se západoevropským
27
Patres-církevní otcové
O Boží obci: Augustinus představuje teorii dvou států – odraz světa idejí a smyslové skutečnosti. 1.Boží stát - je jediným pravým, dokonalým a věčným státem. Je to obec, kterou založili dobří věřící. Tento neviditelný stát má svého pozemského představitele, své zákony a vládu, a tou je církev. 2.Pozemský stát - oproti „Božímu státu“ tento „světský stát“ neorganizuje společnost na základě víry, ale na lidské přirozenosti, je tedy vládou zla a hříchu.
Scholastika: 1.Raná (11.–12.) st., spor o univerzálie 2.Vrcholná (13. st.), františkáni a dominikáni 3.Pozdní (14.– 15. st.)
Křížové výpravy
Templářská pečeť
středověkem kontrastuje poměrně vysoká úroveň arabské vědy a techniky a kultury vůbec, která se stala dědičkou antického světa (šíře zájmů, množství vědomostí, organizace školní výchovy aj.). Arabské impérium se šířilo od 7. stol. z Arábie až k Indu a přes severní Afriku až do Španěl. Právě zde – Maurové – v mnohém předešli Evropu; náboženská snášenlivost, přepisování knih na papír (z Číny), desítková soustava, arabské číslice, lékařské operace, bezplatné školy, umělé zavodňování, chrámy, paláce a zahrady. Maurský sloh. Pohádky tisíce a jedné noci. Staletí trvající reconquista, poslední tvrz (Granada) padla 1492. Arabští filozofové se opírali o hojnější překlady antických spisů, komentovali je a tak se jejich prostřednictvím obohacuje i západoevropské myšlení. Prostředníky byli i Židovští filozofové, kteří působili v diaspoře na území arabských kalifátů (Cordoba, Bagdád). V 11. až 13. stol. se západní Evropa seznamovala s vyšší kulturou arabskou a byzantskou i ve Východním Středomoří, do kterého západní svět uspořádal celkem 8 křížových výprav za „osvobození božího hrobu“ a za „osvobození svaté země“. Kříž a meč byly zpočátku neslučitelné. Ale když se církev trpící změnila v církev vládnoucí a bojující, činila světským zájmům ústupky. Bližního bylo třeba milovat, pravda, ale nevěřící přece není bližní? V křižáckých výpravách vládl duch ryze světský, radost ze života, z dobrodružství, z poznání cizích krajů, z krásy a lásky a nejednou i – z dobývání pohádkového bohatství Východu. Rytířská kultura protiřečila křesťanskému asketizmu. Byl to jiný svět, budoucí rytíř (panoš) se také nemusel učit sedm svobodných umění, ale sedm rytířských ctností (jízda na koni, plavání, běh a skok, kopí, meč a luk, zpěv a loutna, verše a dvornost k dámám, šachy). A také dostát danému slovu a pomáhat slabým. Rytířské řády (Johanité, Templáři, Němečtí rytíři) se pokusily o militantní koncepci křesťanství. K nevěřícím pohanům, jinověrcům a kacířům byli nemilosrdní. Středověká filozofie zná dva hlavní zdroje poznání: přirozené vědění-dílo rozumu (ratio) a nadpřirozené Zjevení, které přijímá víra (fides). Podle postoje k vztahu rozumu a víry se projevují dvě tendence: racionalismus, činí kompromisy s věroukou (teorie „dvojí pravdy“), fideismus, nezpochybnitelnost dogmat, u některých mystika. Absolutizaci víry představovali od samých počátků poustevníci, kteří se zřekli pozemského života a trávili svůj čas v samotě, chudobě a rozjímání a mniši, kteří podobné cíle chtěli sledovat kolektivně, zakládali mnišské řády a stavěli kláštery. (Nejstarší byli benediktýni od začátku 6. stol.). Známé výroky: „Víra předchází rozum. Věřím, abych rozuměl. Rozum slouží víře. Věříme, abychom poznávali, nepoznáváme, abychom věřili.“ Poznání pravdy a boha se má dojít vnitřním prožíváním, kontemplací, meditací, extází. Bernard z Clairvaux, zakladatel řádu cisterciáckého (1090 – 1153) a první opat kláštera řádu, založil ještě 72 klášterů dalších. Rádce papeže, kazatel druhé křižácké výpravy, odpůrce a pronásledovatel racionalistů. Pohrdal světem i pohanským věděním, za skutečnou ctnost pokládal pokoru, z níž vyrůstá pravá láska a pravé poznání. „Tajemný vjezd duše do nebe, sladký návrat ze země těl do náboženství duchů, vzdání se Bohu a v Bohu“. Byl mimo jiné odpůrcem „rytíře dialektiky“ a trubadura mezi scholastiky“, Petra Abelarda (1079 – 1142), pro jeho racionalismus a kriticismus vůči autoritám při nepředpojatém hledání pravdy a přispěl tak k životním pohromám této pozoruhodné postavy středověku. (V době zpřísňování požadavku na kněžský celibát prožil vášnivý román tajné lásky a tajného sňatku s dívkou Heloisou, neteří kanovníka. Vztah byl prozrazen, pohoršený kanovník ho dal přepadnout a vykleštit. Po delším
28
pobytu v klášteře se Ab. vrátil do Paříže jako uznávaný učitel, ale byl po druhé pro své neortodoxní názory odsouzen – papežem i koncilem). Nicméně racionální vzdělanost se šíří, proslulá jsou v 11. stol. vzdělávací střediska v Chartreuse, Remeši, Lyonu, Fuldě. R. 1200 založena v Boloni universita pro studium právnické (římské právo se dochovalo). Další university 13. stol. (v Oxfordu, Sorbonna v Paříži) mají již 4 fakulty: nižší (přípravnou) artistickou (sedm svobodných umění) a vyšší – lékařskou, právnickou a teologickou. Přes oživení, které nastalo s příchodem scholastiky, přínos myšlení je spíše samoúčelný. Vzdělanci nechtějí objevovat nové, je jim uloženo zdůvodňovat dané. A tak celá pokolení se namáhají se zpracováním různých figur a modů sylogismu, pěstují verbálně logickou ekvilibristiku. Hlavní problém, který se řeší mezi scholastiky, je problém universálií (obecným pojmům). V Porfyriově komentáři k Aristotelovu pojednání o kategoriích (obecných pojmech) bylo napsáno: „O rodech a druzích, zdali jsou to věci tělesné či netělesné a zdali existují odloučeny jsouce od smyslných věcí či v těchto věcech smyslných trvají, o tom neodvážím se nic říci, je to zvláště vznešený úkol a vyžaduje zkoumání.“ V odpovědi na Porfyriův problém se scholastikové rozdělili do dvou skupin: Universalia sunt realia – realisté. (Obecniny jsou reálné). Universalia sunt nomina tantum – nominalisté. (Obecniny jsou pouhá jména).
Vznik universit
Spor o univerzália
Realisté: existuje pouze obecné a jedno. Existence všeho mnohého a jedinečného je pouze zdánlivá, není ničím jiným než klamem smyslového vnímání. Universalia sunt ante res. Obecné pojmy jsou před věcmi. Ožívá tu extrémně pochopený platonský realismus = idealismus. Nominalisté: existují pouze jednotliviny, které tvoří reálnou mnohost věcí. Existence obecného jednoho je zdánlivá a nemá žádný význam za hranicemi myšlení a řeči. Obecné pojmy jsou pouhá jména, zvukové schránky slov (flatus vocis). Jsou po věcech. Pro církev byly oba směry ve své krajnosti nebezpečné. Realismus příliš zobecňoval. Vedl k popření reálnosti osob Trojice Boží. Umožňoval ztotožnit Boha s přírodou (panteismus). Dovoloval hledat pravé náboženství v tom, v čem se křesťanství s jinými náboženstvími shoduje. /Mělo zůstat výlučné). Nominalismus zas vedl k popření jediného Boha, k uznání triteismu, k rehabilitaci smyslových vjemů a reálnosti smyslového světa. Prostředkující roli měli umírnění realisté, kteří obecné kladli do pojmů: pojem (konceptus) vzniká abstrakcí některých rysů reálných věcí.
3.5
Vrchol scholastiky. Tomáš Akvinský
Tomáš Akvinský (1225 – 1274), nejvýznamnější představitel vrcholné scholastiky a systematiky všeobecného vědění středověku, řešil otázku universalií ve shodě s umírněným realismem: Universalia (obecný pojem, kategorie) existují před věcmi (v Božím rozumu), ve věcech, jako jejich esence (bytnost) i po věcech (v myšlení člověka). Ital urozeného původu (pocházel od Neapole), vzdělával se u benediktinů, později u dominikánů, do jejichž řádu vstoupil a v němž vynikl. Působil jako učitel teologie v Paříži, v Neapoli, u papežské stolice. Dominikáni („psi Páně“) byli bojovní šiřitelé
29
Boží Trojice- je společné označení Boha v křesťanském dogmatu o třech osobách, totiž Otci, Synu a Duchu svatém, které sdílejí jediné božství.
Za svatého byl prohlášen roku 1323
Důkazy boží existence
Císař Justinián v roce 313 vydal Edikt milánský, jímž ukončil pronásledování křesťanů a zaručil náboženskou svobodu všem obyvatelům říše
katolicismu. Bojovali proti kacířství nejen „planoucími hranicemi“, ale i „logickými sylogismy“, finesami logických úsudků. Tomáš Akvinský působí v době vrcholu scholastiky, kdy učený svět studuje již celého Aristotela a od dobytí Toleda (1085) celou filozofickou literaturu arabskožidovskou. Zakládají se university a řádové školy (nově vzniklé žebravé řády františkánů a dominikánů podporují studium filozofie a vedou učené spory). Objevuje se potřeba usoustavnit všechno, co tehdejší člověk zná, prověřit z hlediska církevního učení a dát k dispozici potřebám vzdělávání. Tomáš Akvinský není první, kdo se ujímá úkolu vypracovat takovou „sumu poznání“, ale je nejúspěšnější. Summa teologie a Summa proti pohanům jsou církví přijaty jako oficiální učení – tomismus. Tomismus je encyklopedie oficiální nauky křesťanské zdůvodněné pomocí Aristotelovy filozofie. Bůh je pramenem vší pravdy, teologická dogmata nejsou proti rozumu, ale nad rozum. Náš svět je nejdokonalejší z možných, vždyť se zakládá na účelnosti a na vševědoucnosti Boží. Bůh je čistá forma, hybná a konečná příčina světa. Duše je rovněž forma, je nesmrtelná. Zánikem dochází k oddělení formy od hmoty. Cílem života je blaženost, nejvyšší je zření Boha, úplná až na onom světě. Tomáš Akvinský podává důkazy Boží existence: musí být první hybatel musí být první příčina nahodilost implikuje nutnost k pojmu nejvyšší dokonalosti patří i existence účelnost přírody nemůže být sama od sebe Přes všechny spory uvnitř církve i mimo ni (církev potírá platonizující augustiniánství, arabský aristotelismus, scotismus, nominalismus, amalrichány, františkánské spirituály aj.) vytváří se ucelený universální názor světový, který povznáší člověka z jeho malosti a těší jej v jeho sklíčenosti a dává mu poučení o všech osudech od počátku světa, od narození až k smrti. Tento názor poskytuje církvi kanonizovaná soustava aristotelsko-ptolemaiská: Země je středem světa, nad námi nebe stálic, mezi nebem a zemí slunce a planety, konající pravidelný pohyb kolem země, středu vesmíru. Na zemi člověk, pán a koruna všeho tvorstva, pro nějž byl celý tento svět stvořen. Na zemi se dál vývoj podle dvou základních dogmat, o prvotním hříchu a o vykoupení. „V Adamovi lidstvo zhřešilo, v Kristu bylo vykoupeno.“ Jediná je církev, universální, jediné je písmo svaté, jediný je Aristoteles (plnost vědění o světě přirozeném), jediný je jazyk dorozumění učeného světa, mezinárodní, církevní a světový – latina. Na universitách se čtou a vykládají předepsané texty (čtení – lektiones), k nim se druží učená hádání (disputace) k procvičení znalostí a argumentů podle pravidel formální logiky. Spor realismu a nominalismu je též sporem universalismu a individualismu. Spor končí ve 14. stol. vítězstvím nominalismu, který otvírá cestu svobodě myšlení jednotlivce a uvolňuje tak cestu renesanci a reformaci – hlavním myšlenkovým hnutím počínajícího novověku.
3.6
Shrnutí
Zatímco klasická řecká filozofie vytváří autonomní školy, které sdružují učitele, žáky, příznivce k svobodnému a nezávaznému formování názorů, na troskách řeckořímské civilizace se postupně vytváří jediná organizace jako institucionální 30
základna pro formování a schvalování idejí. Je to církev (kyriaké oikia = dům boží), společenství věřících, zpočátku trpící útlakem a pronásledováním, od r. 313 státem uznaná a povinně zavedená jako církev obecná = katolická. Církev se organizuje podle správních celků římské říše, vytváří si hierarchii (duchovenstvo), obřady, přijímá (kanonizuje) některé knihy a názory, háji dogmata, odmítá apokryfy, pronásleduje kacíře. Přirozené rozdíly mezi západní (Řím) a východní částí impéria (Konstantinopolis) se prohloubily po rozdělení říše na dvě části (395). Od prohlášení církve za státní instituci stal se její hlavou císař, což na východě zůstalo trvale v platnosti (césaropapismis). Avšak na západě po pádu říše (476) a nástupu nestabilních vlád germánských kmenů hrál stále významnější roli římský biskup, stojící v čele jediné tehdy fungující organizační sítě. Prohlásil se za nástupce apoštola Petra a činil si nárok být duchovní hlavou nejen církve, ale celého západního světa. Pozdější spojení s franskými panovníky mu přineslo vlastní stát a stálý růst vlivu i v důsledku pokřestění Irů, Germánů, západních Slovanů. Římský papež měl časté spory s východními patriarchy a jejich císaři. R. 1054 nastal definitivní rozkol, oba vrcholoví hodnostáři se dali vzájemně do klatby a na světě byla církev římskokatolická a církev východní, pravoslavná. Obě se pokládají za „pravé“. Západní i východní duchovní otcové (patres) se od počátku vyrovnávali s myšlenkovým odkazem řeckořímské antiky, jak jej našli v pokleslé a fragmentární podobě, provázející zánik celé civilizace. Z konglomerátu různých filozofií a kultů konstituovali křesťanskou věrouku, učení, které nečinilo rozdílu mezi filozofií a teologií. Vynikající představitel patristiky je A. Augustinus. Od 9. stol. (doba Karla Velikého) stoupá nový zájem o školské vzdělávání, vzniká scholastika, školská učenost. Kromě křesťanské věrouky pěstuje sedm svobodných umění. Raná scholastika zná z antiky jen zlomky, pozdní se opírá o Aristotela v celé šíři (i dík arabským a židovským učencům). Vrchol scholastiky představuje Tomáš Akvinský. Spojením křesťanství s učením Aristotelovým vytvořil systém, který katolická církev vyznává dosud (modernizovaný jako novotomismus). Pro příští vývoj je důležité, že Tomáš převzal geocentrický obraz kosmu, jak jej v 2. stol. n.l. vypracoval a doložil pozorováním na území celé říše alexandrijský astronom, aristotelik Klaudius Ptolemaios (13 knih, v 9. stol. přeloženy do arabštiny, „almagest“, v 15. stol. do latiny). Názor se stal dogmatem. Co bojů, utrpení, pronásledování a smrtí stálo, než se podařilo prosadit heliocentrický názor Kopernikův. Církev jej připustila až r. 1822.
3.7
Samostatná práce studenta
Jak se promítají společenské krize a příznaky civilizačního rozkladu do sféry lidského myšlení? Čím se liší křesťanství od starších pohanských kultur? Co má společného s judaismem a s islamem? Co vyznačují pojmy naturalismus a racionalismus na rozdíl od supranaturalismu a supraracionalismu? Charakteristika fideismu a racionalismu. Realismus a nominalismus . Jakou životní filozofii vyznávali mniši, jakou rytíři? Kteří jsou největší představitelé křesťanské náboženské filozofie ve středověku? Čím do formování středověké evropské vzdělanosti zasáhli Arabové a Židé? Čím se liší obraz člověka podle Sofoklea (1,7) a podle Alkuina (3,8)? 31
Tzv. Velké Schizmarozštěpení církve na církev západní (Římskokatolick á ) a východní (dnes pravoslavné církve)
Heliocentrismus významně rozvinuli Galileo, Kepler a Newton
3.8
Příloha
Vyučování v palatinské (dvorní) škole Karla Velikého Z rozhovoru královského syna Pippina s jeho učitelem Alkuinem Pippin: Co je to písmeno? Albinus = Alkuin: Strážce dějin. P: Co je to slovo? A.: Zrádce mysli. P.: Kdo tvoří slovo? A.: Jazyk. P.: Co je to jazyk? Bič vzduchu. P.: Co je to vzduch? A.: Strážce života. P.: Co je to život? A.: Radost blažených, hoře nešťastných, čekání na smrt. P.: Co je to smrt? A.: Nevyhnutelný konec, nejistá pouť, pláč pozůstalých, zpečetění odkazu, lupič lidí. P.: Co je to člověk? A.: Kořist smrti, přecházející poutník, host na zemi. P.: Komu se podobá člověk? A.: Jablku. P.: Jaké je postavení člověka? A.: Jako lampy ve větru. P.: Kde je jeho odpočinek? A.: Mezi šesti stěnami. P.: Kterými? A.: Nad, pod, vpředu, vzadu, vpravo, vlevo. P.: Kolik má průvodců? A.: Čtyři. P.: Které? A.: Teplo, chladno, sucho a vlhko… -----------------------------------------------------------84. P.: Co je podivné? A.: Nedávno jsem viděl člověka, který stál, živý nebyl a chodil a vůbec nebyl. P.: Jak je to možné, vysvětli mi to! A.: Obraz ve vodě. P.: Proč jsem na to sám nepřišel, když jsem to tolikrát viděl? A.: Protože jsi mladík nadaný a bystrý, předložím Ti několik jiných podivných věcí, pokus se, dokážeš-li sám uhodnout. P.: Dobrá, ale musíš mě opravit, budu-li hádat špatně. 85. A.: Udělám, jak chceš. Kdosi neznámý mluvil se mnou, ačkoli neměl jazyk ani hlas, nikdy nebyl ani nebude a také jsem ho neslyšel ani ho neznám. P.: Snad sen tě klamal, mistře? 92. A.: …Není a přece má jméno a volajícímu odpovídá. Co je to? P.: Zeptej se listí v lese. ------------------------------------------------------------------100. A.: …Co je to, co je a přece není? P.: Nic. 32
A.: Jak může být a přece není? P.: Podle jména jest, věcně však není… J.P. Migne, Patrologia latina CI, col. 975-800. Přeložil Dr. J. Váňa. Alkuin (735-804), pocházel z anglosaské rodiny, vedl proslavenou školu v Yorku, kde se sám předtím vzdělával. Na výzvu Karla Velikého ujal se vedení palatinské (dvorní) školy a široké vzdělávací činnosti u dvora. Později se stal opatem kláštera v Toursu a zřídil tu školu. Čerpal ze soudobých kompendií pro trivium a kvadrivium a mystiky.
33
34
4
Filozofie v současnost)
novověku
(1492
–
po
4.1 Renesance a reformace 4.1.1 Renesance 4.1.2 Reformace 4.2 Novověký racionalismus a empirismus 4.2.1 Racionalismus 4.2.2 Empirismus 4.3 Osvícenství Kriticismus Pokantovská filozofie 19. a 20. stol. Idealismus Voluntarismus Materialismus Novokantovství. Herbartismus Pozitivismus. Evolucionismus Pragmatismus Fenomenologie Česká filozofie Shrnutí Samostatná práce studenta. Náměty k přemýšlení Cíl kapitoly: orientace v myšlenkovém světě novověké Evropy, poznat hlavní filozofické směry, které ovlivňují názory současných lidí a dávají podněty k řešení i současných problémů lidského života a světa Klíčová slova: Renesance; reformace; naturalismus; humanismus; individualismus; přírodověda; metody poznání; racionalismus; ampirosmus; osvícenství; subjektivní a objektivní idealismus; mechanický a dialektický materialismus; kriticismus; valuntarismus; evolucionismus; pozitivismus; pragmatismus; fenomenologie. Doporučená četba: SCHULZ, K. Kámen a bolest HANUŠ, M. Muž touhy ČAPEK, K. Hovory s T. G. Masarykem MASARYK, T.G. Ideály humanitní
4.1
Renesance a reformace
4.1.1
Renesance
Renesance vzniká jako nová životní nálada v 15. a 16. stol. a z bohatých italských měst se šíří po západní Evropě, ani papežský stolec se jí neubrání. Vyznačuje ji
35
Z z fran. renaissance (znovuzrození)
Charakteristika doby
Renesance ve světě
Renesance v Čechách
odvrat od přísného středověkého supranaturalismu ke skutečnému světu a k pozemským radostem. Kontrast s dosavadním církevním učením překlenuje teorie dvojí pravdy, pravdy teologické (nebeské) a filozofické (pozemské). Odevšad zaznívá heslo „příroda“ (naturalismus), hlavním cílem je jedinec a jeho svobodný rozvoj (individualismus) a užívání darů života (hedonismus). Kolektivní či universální tendence již nesměřují k církvi a křesťanství, ale k státu, případě k všelidské humanitě. Středověké ideje blednou samy v jasu nového života (výnosný obchod s Levantou, v níž Turci postupně vyřadí Byzanc z konkurence, objevné zámořské cesty, hospodářský pokrok, růst bohatství). Rozšíření a uvolnění duchovního života připravovali již dříve středověcí racionalisté, nominalisté a vykládači antické literatury, kterých přibývalo hojnějším stykem s Východem. Po loupeživých křižáckých výpravách ze Západu sama Byzanc hledá spojení s Římem, protože ji stále více ohrožují Turci (14. – 15. stol.) Po pádu Cařihradu (1453) mnozí řečtí učenci emigrují do Itálie. V Evropě se šíří vedle latiny i řečtina, řecké originály se čtou v bohatším výběru a novýma očima: ne již pro potřebu církve a zdůvodňování dogmat, ale pro obohacení života. Novou vnímavost již dříve podnítili básníci – Dante Alighieri (1265-1321), Francesco Petrarca (1304-1374), Giovanni Bocaccio (1313-1365). Nadšení pro antické památky a vzory inspiruje malíře, sochaře, architekty. Cosimo Medicejský zřizuje na svém dvoře ve Florencii (1459) Platonovu Akademii, v níž působí vedle domácích filozofů i nově příchozí Řekové. Působí tu i mladý sochař Michelangelo Buonarroti (1475-1564), politické ideje sepisuje Nicolo Machiavelli (1469-1527). V zájmu sjeednocení a ustavení mocného státu neváhá doporučovat vládci jakékoli prostředky (krajní utilitarismus, „účel světí prostředky“). O dokonalé společnosti z hlediska prostého lidu uvažuje Angličan Thomas More (1478-1535) a Ital Thomasso Campanella (1568-1639). Prvního dal popravit anglický král Jindřich VIII.1, druhý, za podněcování Italů proti španělskému útlaku, byl 27 let vězněn a mučen. Renesanci vyznačuje nejen nový životní pocit a skvělé umění, ale též začátek novověké vědy. Objevuje se nejdříve ve spojení s magií, astrologií, kaballou2 (např. šarlatáni na dvoře Rudolfa II., Paracelsus aj.), ale imponuje obrovskou zvídavostí a již prvními skutečnými objevy (astronomie, mechanika, fyzika). Avšak církev, která měla dosud monopol na veškeré vědění, staví se k novým poznatkům nepřátelsky. Mikuláš Kopernik (1473-1542), z polské Toruně, tají své heliocentrické výpočty ze strachu o život až do své smrti. Galileo Galilei (1564-1642) je přísným dekretem papežským donucen výsledky svého pozorování dalekohledem odvolat. Giordano Bruno (1548-1600) je pro své neortodoxní názory (tendence k panteismu) benátskou a římskou inkvizicí krutě mučen a upálen. Mezi renesančními vzdělanci se šíří hnutí humanismu. Z nadšení pro antiku horlivě překládají staré autory, vlastní tvorbou je napodobují, opravují středověkou latinu podle antických vzorů (Cicero!), skládají vzorné dopisy a posílají si je po celé Evropě. I my jsme měli v době předbělohorské takové humanisty. Uveďme několik jmen za mnohá: Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic si dopisoval s proslulým Erasmem Rotterdamským, znalec státního práva Viktorin Kornel ze Všehrd sestavil soubor českého práva („knihy devatery“), které cenil nad právo římské. K současné jazykové módě prohlašuje: „Chci latinu ovládati, ale česky psáti a mluviti“. U dvora Rudolfa II. pobývali astronomové Tycho de Brahe a Johanes Kepler. Psaly se kroniky (např. Václav Hájek z Libočan) a cestopisy (do Cařihradu Václav Vratislav z 1 2
odtrhl se od papežského Říma a prohlásil se hlavou anglikánské církve, kterou sám ustavil židovská mystika 36
Mitrovic, do Palestiny a do Egypta Křyštof Harant z Polžic +1921). Tadeáš Hájek z Hájku zpracoval česky proslulý Herbář Mathioliho. Vzdělávací literaturu a vícejazyčné slovníky vydával v Praze Daniel Adam z Valeslavína (tajný Český bratr), zeť nakladatele Melantricha. Pro účast na českém odboji byl popraven vynikající lékař a anatom Jan Jesenius. Původem Slovák, byl v té době rektorem university Karlovy. (Zal. r. 1348 jako první ve střední Evropě).
4.1.2
Reformace
Reformace vzniká z odlišných pohnutek, ale ve stejném dobovém klimatu, a proto se šíří souběžně s renesancí. Je to odpor proti světskému panování církve, která hlásá náboženství lásky a chudoby, ale sama se jím neřídí. Sám papež a mnoho kněží se oddává světským a tělesným požitkům. Reformaci předcházela některá „kacířská“ hnutí středověku, jako byli Katharové, Albigenští, Valdenští; vesměs násilím potlačena a vyhubena. U nás smysl křesťanství objasňoval spisovatel Tomáš ze Štítného a kazatelé, jako byli Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova. Hnutí za nápravu církve mělo své příznivce i na universitách. V době papežského schismatu (dvoj- a trojpapežství) působily v universitních kruzích silně myšlenky Angličana Johna Viklefa (-1384), který nepokrytě kritizoval světský majetek a moc církve jako příčinu náboženského úpadku. Na pražskou universitu přinesl myšlenky Viklefovy z Oxfordu Jeroným Pražský. Jeho přítel, Jan Hus, (nar. 1369 v Husinci) je schvaloval. Tak začal Husův spor s církví, protože ta odsoudila Viklefovy spisy k spálení jako kacířské. Husův význam v tragicky zakončeném sporu (+1415 v Kostnici, Jeroným Pražský upálen o rok později) je světový i národní. Věrnost přesvědčení i proti mnohonásobně silnější autoritě, neúplatná láska k pravdě i v ohrožení života, odpovědnost vlastnímu svědomí i odpovědnost za působení na „ty druhé“, práce pro národ, jeho jazyk a literaturu jsou trvalé hodnoty evropské kultury. Na husitské učení navázal Petr Chelčický (+1460) a jím inspirovaná Jednota Českých bratří (zal. 1458 v Kunvaldě). Její vrchol představují Jan Blahoslav (1523-1571) a Jan Amos Komenský (1592-1670). Dík Jednotě máme vzorný překlad Bible (Kralické), odkaz k péči o čistotu a bohatství jazyka, lásku k vlasti, péči o mládež, školy a vzdělávání. Čeští bratři byli pronásledováni, po porážce českých stavů na Bílé hoře 1620 vypuzeni. Dodnes existují v Anglii a v USA (Pensylvánie) jako církev Moravských bratří, potomků pobělohorských exulantů. Mají i vlastní universitu, Moravskou kolej. Reformace u jiných národů se vyvíjela podobně a není pochyb o tom, že česká reformace tu měla svůj vliv, přímý i nepřímý. Martin Luther (1483-1546) z Wittenbergu, při studiu Husových spisů prohlásil: „Já sám jsem husita, a husitou byl i sv. Pavel a sv. Augustin“. Ulrych Zwingli (1484-1531), v Curychu a jiných švýcarských městech. Jan Kalvín (1509-1564), v Ženevě. Odtud se kalvinismus šířil po záp. Evropě i v Americe. Příslušníkům reformovaných církví říkáme protestanti. Název vznikl r. 1529, když německá knížata protestovala proti omezování luterství v Německu. Jde o náboženské směry, které se oddělily od katolické církve na protest proti zneužívání moci katolickou církví a papežem, a proti autoritě papeže se dovolávaly autority Bible jako zjevení Boží vůle. Ani protestantské církve se však nevyhnuly netolerantnímu zneužívání moci. (Např. kalvinismus se v Ženevě uvedl náboženským terorem, včetně upálení Španěla M. Serveta pro teologickou úchylku (věřil v Boha, ale ne ve 3 božské osoby).
37
Předchůdci Jana Husa
Jednota bratrská vznikla ze zklamání nad zmarem husitské revoluce, s tím, že zavrhla program obrany víry mečem
Reformace v Evropě
Protireformace reakce římskokatolické církve na protestantskou reformaci
Jezuité
Směr, který je v protikladu k empirismu, zdůrazňuje rozumovou stránku poznání. Pravé poznání je možné jen díky rozumovým soudům Newtonovy zákony: 1.zákon setrvačnosti, 2.zákon síly, 3.zákon akce a reakce
U nás od nástupu Habsburků v pol. 16. stol. sílí snaha po absolutním zřízení a po rekatolizaci. Po prohraném zápase šlechty s panovníkem (Bílá hora 1620) je protestantství vypuzeno násilnou protireformací, kterou ukončil až toleranční patent Josefa II. r. 1781. Traduje se, že jsme se husitskou reformací „vymkli z evropského kulturního vývoje“. Ale co země, kde reformace zvítězila a dodnes jsou protestantské, jako třeba severní Německo, Švédsko, Nizozemí, Anglie, Švýcarsko, USA aj.? Není spíše ta dlouhodobá „absence v evropském kulturním vývoji“ zaviněna násilnou rekatolizací, násilnou konfiskací statků protestantské šlechty, násilnou emigrací šlechty, měšťanstva a inteligence, která v exilu podala důkaz o své vzdělanosti a mravní úrovni? Za mnohé uveďme Jana Amose Komenského (1592-1670) a jeho dílo trvalé hodnoty. Nejenže položil základy novodobé pedagogiky, ale podal i systematické dílo obrody (všenápravy) věcí lidských v duchu realismu, demokratismu a humanismu v rozměru osobním, národním, mezinárodním a všelidském. Svědectví o povaze a příčinách pobělohorského úpadku podává i Bohuslav Balbín (1621-1688), katolický kněz a jezuita (člen řádu Tovaryšstva Ježíšova, který založil Ignác z Loyoly r. 1534 k potlačení reformace a obnově moci katolické církve v čele s papežem), vynikající historik; pro své vlastenectví se dostal do rozporu s vedením řádu a byl rozmanitě persekvován. Jeho proslulá Obrana jazyka slovanského, zvláště českého z r. 1672 mohla být vydána až v době národního obrození (zásluhou F.M. Pelcla, r. 1775).
4.2
Novověký racionalismus a empirismus
4.2.1
Racionalismus
V 17. stol, se vytváří v Evropě nové duchovní klima. Náboženská protireformace vytlačuje renesanční radost ze života, zdůrazňuje kázeň, poslušnost autoritě církevní i státní, obecnou politickou doktrínou se stává absolutismus. Ani příroda již není zdrojem nadšeného obdivu, ale zůstává předmětem nepředpojatého zkoumání. Renesanční zvídavost se již nepodařilo potlačit. Studium starověké vědy (Eukleida a Archimeda) je provázeno novým prohloubeným metodickým zkoumáním a pokusnictvím. Ožívá i Demokritovsko-Epikurský atomismus (Gassendi), konstituuje se moderní přírodověda, odlišná od knižního aristotelismu i od renesančního nekritického mísení fantazie a pravdy. Metody se bedlivě připravují a výsledky matematicky ověřují. Jako v antice vzniká nezištná radost z vědy a odhalování všeobecných pravd. Usiluje se o určitost, přesnost, jasnost, racionální zdůvodnění. Nepochybuje se o schopnosti rozumu podat o světě, o člověku a jeho určení pravdu nepochybnou, absolutní. Vědci se inspirují i inženýrskými úkoly, které zadává stát pro dobu války i míru. Věda nepodává již poznatky ojedinělé, ale vytváří systém, na kterém pracují odborníci různých specializací, jako byli astronomové a fyzici Galileo Galilei (15641642) a Johannes Kepler (1571-1630), chemik a fyzik Robert Boyle (1627-1691) a zvláště mimořádně nadaný všestranný přírodovědec Isaak Newton (1643-1727), jehož systematický obraz světa na zemi i v kosmu byl doplněn a korigován až autorem teorie relativity Albertem Einsteinem (1879-1955). První důsledný systematik v novověké filozofii byl Francouz René Descartes, Cartesius, (1596-1650). Žil v době války třicetileté (krátce i jako voják), hojně se vzdělával a cestoval, dopisoval si i s dcerou českého „zimního krále“ Alžbětou 38
Descartův dualismus
Falckou a se švédskou královnou Christinou. Na jejím dvoře také zemřel. Je prvním uživatelem deduktivní, analytické metody ve filozofii (a objevitelem analytické geometrie). Své úvaly začíná metodickou skepsí. Pochybujeme-li, dospějeme podle něho posléze k záchytnému bodu, o kterém již pochybovat nelze. Tímto bodem je myšlenka: „Myslím, tedy jsem“. Od ní se odvíjí poznání, které je jasné a zřetelné. V metafyzice Descartes učí, že existuje nekonečná substance (Bůh) a dvě substance konečné – hmota a duch. Tělo (hmota) má atribut rozprostraněnosti, atributem ducha je vědomí. Jde o metafyzický dualismus. V přírodní filozofii, ostatně opatrně formulované, aby nenarazil na odpor teologů, abstrahoval od smyslových znaků a vysvětloval všechno mechanicky, z vlastností prostoru, rozměru, tvaru a pohybu. Učinil tak konec všelijakým „skrytým silám“ a „účelům“. Mechanický způsob výkladu odpovídá dobovému poznání. Descartes objevil pro psychologii pojem reflex. Ovšem pojetí mechanismu jako universálního principu i pro živé organismy se ukázalo jako redukce složitějších systémů na systémy jednodušší a bylo dalším vývojem překonáno. Na Descarta navazuje Baruch Spinoza (1632-1677), holandský žid (rodina před inkvizicí již dříve prchla z Portugalska). Nadaný a vzdělaný, zklamal naděje židovské obce, protože kritizoval Bibli. Byla nad ním vynesena kletba, byl vyobcován, musel opustit město. Celý život vedl boj za svobodu myšlení, získal i příznivce a podporovatele. Dožil v Haagu, korespondoval s vynikajícími učenci své doby. Poznání pokládal za nejvyšší úkol mravní. Ideálem mu bylo spojení ducha s přírodou. Bůh a příroda mu splývaly (panteismus). Teologové ho odsuzovali jako ateistu. Ale pozdější němečtí humanitní filozofové, Goethe, Lessing a Herder se k němu hlásili s obdivem. Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716) chápe svět jako soustavu nezničitelných duchovních monad (nikoli hmotných atomů) – je to spiritualistický pluralismus. Je radikálním optimistou, a věří, že „tento svět je nejlepší ze všech možných světů“ . (Stihne ho kritika Voltairova). Byl stoupencem irenických snah Komenského, snažil se o smír mezi katolíky a protestanty. Udržoval styky s mnoha vzdělanci své doby. Polyhistor, v matematice objevil infinitesimální počet. V Berlíně dal podnět k zřízení Akademie věd (1700).
4.2.2
Empirismus
Shodou okolností, z které se stala tradice, v britské ostrovní říši se nerozvíjel ve stejnou dobu racionalizmus jako na kontinentě, ale empirismus. Tradici orientace na zkušenost (empirii) založil ještě pod vlivem renesančního životního pocitu Francis Bacon z Verulamu (1561-1626). Plný nadšení z přibývajícího poznání hlásal, že „Vědění je moc“ a sestavoval po celý život plány, jak se zmocnit veškerého vědění a jak zužitkovat poznání přírody pro potřeby životní praxe. Pro své projekty se snažil získat královnu Alžbětu, pak krále Jakuba I., kdy se stal nejvyšším hodnostářem, lordem-kancléřem. Podobně jako Descartes se zabýval úvahami jak zdokonalit metody poznání. Ale zatímco Descartes preferoval metodu analytickou (deduktivní, geometrickou), Bacon preferoval metodu empirickou, induktivní. Indukcí dospíval od jednotlivých zkušenostních případů k obecné pravdě. Snil o technickém pokroku, představoval si věci, kterým dnes říkáme telefon nebo vzducholoď. K lidskému poznání byl kritický, varoval před předsudky, navyklými stereotypy, antropomorfismy. Zastával teorii dvojí pravdy. Obor vědy a víry, rozumu a zjevení se podle něho nedá slučovat.
39
Panteismus
Monady
Učení o idolech Idoly jsou překážky (klamy) objektivního poznání. F.Bacon rozeznává 4: 1.idol lidského rodu 2.idol jeskyně 3.idol tržiště 4.idol divadla
John Locke (1632-1704), studoval filozofii, medicínu, přírodní vědy; jako poradce a domácí učitel sdílel politické osudy svého příznivce (příprava revoluce r. 1688 – za moderní stát z vůle národa a za svobodu svědomí) i politický asyl ve Francii a v Holandsku. Pro hlásání tolerance stal se předmětem útoků (anglikánské) církve. První z filozofů, který věnoval systematické dílo výhradně otázkám noetickým (gnoseologickým). Studuje vznik poznání a jeho jistotu, spolehlivost, platnost. Zdůrazňuje vnímání smyslové jako bránu, kterou k nám přichází veškerá látka pro naše myšlení. „Duše dítěte je tabula rasa“ (čistá, nepopsaná deska), teprve zkušenosti se na ni zapisují. „Nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech.“ George Berkley (1685-1753) posouvá teorii poznání výrazně k posílení úlohy vnímajícího subjektu. Neboť existovat znamená – býti vnímán. Vyvrací z pozic anglikánské církve důsledky „nové vědy“, polemizuje s volnými mysliteli; působil krátce i jako misionář mezi Indiány v Americe, posléze biskupem v Irsku. David Hume (1711-1776), z jižního Skotska, pobýval i ve Francii (přátelil se s Rousseauem), posléze v Edinburghu. Napadl dva pojmy, které hrály důležitou úlohu v systémech 17. stol., totiž pojem substance a kauzality. Nejsou předmětem našeho vnímání, vnímáme jen jednotlivé jevy, nikoli jejich vnitřní vztahy a souvislosti. Humova skepse působila zejména na pozitivismus a jeho zdrženlivost ke všemu, co není dáno jako pozorovatelná fakta.
4.3
1774 školská reforma, 1775 robotní patent, 1781 toleranční patent, 1781 patent o zrušení nevolnictví
Osvícenství
Osvícenství je nový proud rozmachu lidského ducha. Navazuje na rozvoj přírodovědy od 16.stol. (Galilei, Kopernik, Newton aj.), chce moderní názor světový popularizovat, chce šířit světlo poznání, bojovat proti tmářství pověry, získávat porozumění pro ideu tolerance. I stát má být racionální a tolerantní, respektovat lidská práva, rovnost, svobodu a bratrství. Ideje se rodí již v renesanci (Itálie), v Holandsku 17.stol., výraznou podobu získává osvícenství v Anglii 17. a 18. stol., vrcholu dosáhlo ve Francii 18. stol. (Argumenty pro francouzskou revoluci i americký boj za nezávislost). Hesla dne: přirozené náboženství, deismus, volná myšlenka, baconovská víra ve společenský pokrok dík přírodovědě; slavná francouzská Encyklopedie. Demokratická a revoluční hnutí ve vyspělých zemích. Osvícení panovníci v zemích méně pokročilých. U nás tereziánské a josefinské reformy. Osvícenec J. Dobrovský. Osvícenství ovlivnilo všeobecný konsensus názorový v Evropě v 19. a 20. stol. Naše národní obrození s ním splývá. Teprve v nedávné době se objevily výraznější pokusy zpochybnit jeho hlavní ideje. Tyto pokusy souvisí se snahami oživit myšlenky Friedricha Nietzsche (1844-1900), profesora klasické filologie v Basileji a kritika evropské společnosti, zejména jejího kultu rozumu. A právě rozum podle Nietzscheho škodí lidstvu, demokratizuje svět, který je svou podstatou aristokratický. Sokratovský racionalismus stejně jako křesťanská morálka brání ve společnosti uplatnit právo silnějšího, vládu elity a příchod nadčlověka, který se všemi slabými nemilosrdně skoncuje. Deismus – (z lat. deus = bůh) osvícenské náboženství: bůh je prapříčina světa, do jeho chodu a našich životů nezasahuje. Ctíme ho nejlépe rozumovým a mravním usilováním o pokrok a dobro.
40
J.Locke: Esej o lidském rozumu
4.4
Kriticismus
V zemích, kde se naplno neprojevila renesance, přichází s osvícenstvím též novohumanismus, obnovení řeckého ideálu (harmonie těla i ducha, krásno a umění, aténská demokracie). (Winckelmann, Herder, Humboldt). (U nás klasická gymnázia od 19.stol. do pol. 20.stol.). Immanuel Kant (1724-1804) prožil celý život v Královci. Stal se vysokoškolským učitelem. Nechtěl podávat filozofii hotovou, chtěl učit filozofovat. Vývoj se zatím ubíral cestou racionalismu a empirismu, s oběma směry se Kant dobře seznámil, osvojil si také novou, newtonovskou metodu výkladu světa a nakonec se vyrovnal i se svérázným učením Rousseauovým. J.J.Rousseau (1712-1778) byl přítelem francouzských encyklopedistů (sám pro tento nádherný slovník věd, umění a řemesel zpracoval některá hesla z teorie hudby). Nesdílel však s nimi jejich bezvýhradný vědecký optimismus. Sám ve své autobiografii vypráví příhodu, jak šel navštívit přítele Diderota1 (byl zrovna v politickém vězení), sedl si u cesty, aby si odpočinul, otevřel časopis, a co neviděl: Otázku, kterou vypsala Akademie věd v Dijonu s tím, že nejlepší odpověď odmění. Otázka zněla: „Přispěla obnova věd a umění k zušlechtění mravů?“ Rousseau pocítil mocné vzrušení a rázem vypracoval odpověď, jejíž hlavní myšlenky byly tyto: Člověk je od přírody dobrý a šťastný, společnost jej kazí, kultura ho činí otrokem. Vědy a umění jsou výplodem nečinnosti, pohodlí, přepychu, společenské nerovnosti. Záchrana je „v návratu k přírodě“. Rousseau promluvil jako romantik a jako demokrat. Cena člověka nemá být určována původem, postavením, majetkem, ale ani vzděláním, nýbrž výhradně hloubkou jeho citu a upřímnosti. Kant si vzal za úkol všechny novodobé směry uvést do vzájemné rovnováhy na základě kritického prozkoumání možností našeho poznání. Jeho hlavní dílo tvoří tři spisy, Kritika čistého rozumu, Kritika praktického rozumu a Kritika soudnosti. Slovo kritika je jeho slovo erbovní. Vzpomíná, že ho D. Hume svou skepsí probudil z dogmatického spánku (dogmatismus u Kanta = naivní myšlení, které se neopírá o předběžnou kritiku poznávacích možností lidského rozumu) a uvědoměle buduje systematický výklad poznání. Všímá si toho, čím vědomí disponuje před zkušeností (apriori) a čím po zkušenosti (aposteriori). Dospívá k názoru, že to, co poznáváme, jsou jevy, závislé na našich poznávacích schopnostech. Za nimi je „věc o sobě“, našemu poznání nepřístupná. Kant tak uzavírá jedno období novověké filozofie a otvírá cestu ke konstituování mnoha noetických směrů, které vycházejí buď od objektu, předmětu poznání a jeho působení na člověka (0-filozofie), zatímco jiné, včetně Kanta, vycházejí od poznávajícího podmětu, subjektu (S-filozofie). Objekt, věc o sobě, je u Kanta nepoznatelná (agnosticismus). Kanta charakterizuje poetický citát „Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“; makrokosmos a mikrokosmos, záhada světa a záhada života a mravní povinnosti – to byly dva hlavní předměty jeho uvažování. Kategorický imperativ – nezávislý na zkušenosti (apriorní) a na účelech jednání. Týká se autonomní vůle jedince: „Jednej tak, aby princip tvého jednání mohl platit všeobecně, pro všechny.“
1
Denis Diderot (1713-1784), jeden z nejvýznamnějších encyklopedistů. 41
Dílo: 1.Emil aneb O výchově 2.O společenské smlouvě 3.Rozprava o původu a základech nerovnosti mezi lidmi Tyto teze se naplno projevily ve VFBR (1789-1799) I. Kant vymezuje úkol filosofie třemi otázkami: Co mohu vědět? Co mám činit? V co mohu doufat?
agnosticismus nemožnost poznání, nepoznatelnost
4.5
Pokantovská filozofie 19. a 20. stol.
Filozofická díla jsou podobná dílům uměleckým. Zatímco nové vědecké objevy ruší platnost příslušných objevů dřívějších, nová umělecká díla neruší význam děl předchozích. Obdivovatelé se neřídí datem jejich vzniku, a nejrůznější umělecké výpovědi stojí v kulturním dědictví lidstva vedle sebe. Podobně je tomu i s filozofickými myšlenkami. Prudká industrializace a rozmáhající se globalizace činí skutečnost těžko proniknutelnou. Jedinec je v historickém poli determinován místem, časem a postavením, takže různě prožívá narůstající krizovost civilizace a rozpory mezi hlásanými osvícenskými ideály a jejich deformovanou realizací. Jako by skutečnost nabízela filozofům tisíc tváří, žádný z nich nemůže reagovat na všechny a každý reaguje podle své osobitosti. Proto v daném období vzniká mnoho filozofických směrů, proto nám filozofie nabízí mnoho cest za poznáním podstaty a smyslu. Kant stanovil zásadní meze lidskému poznání- jev a věc o sobě – ne všichni s tímto odkazem stejně zacházeli. Jedni chtěli „věc o sobě“ odhalit, druzí ji prostě škrtli jako nepotřebnou, když o ní nemůžeme nic vědět. Jedni se chtějí soustředit na důkladné zkoumání jevů, za pomoci vědy si ověřovat daná fakta, zkušenost a smyslová data, druzí se zaměřili na sledování obsahů našeho vědomí za pomoci metodického niterného (sebe) zření.
4.5.1 Idealismus idejím připisují bytí, resp. vládnoucí postavení; materiální svět (pokud jeho existenci uznávají) je pak na idejích či duchu závislý
Hegelova triáda
Idealismus
Romantičtí idealisté klasické německé filozofie první poloviny 19. stol. chtěli vytvořit obraz světa z čistého rozumu. Podle nich není zapotřebí pozorování, měření a experimentování. Pouhou spekulací je možno poznat pravdu o veškerenstvu, podstatu, smysl, ideu jsoucna sama o sobě. Zkušenosti a odborné vědy jsou k nepotřebě, teploměr, dalekohled a drobnohled k smíchu. Jen čisté myšlení ukazuje ideu věci. Spekulace je možná dík geniální intuici, která je dána jen vyvoleným – Géniům. Názory často fantastické, řeč poetická, mlhavost a neurčitost. Nicméně skutečnost chápána v pohybu, kvalitativní rozmanitosti, tj. dialekticky. V tom tito filozofové překonali mechanistickou koncepci světa 17. a 18. stol., která byla statická, redukovaná na kvantitativní vztahy, bez smyslu pro vyšší vývojové kvality. Mechanistická koncepce světa byla i dalším vývojem vědy překonána, a tak pozdější směry, založené na zdůrazňování kvalit a pohybu jako vitalismus (M. Bergson) nebo celkovosti organismů a účelnosti jejich forem jako holismus, se již míjejí cíle. Nová věda je systémová a respektuje skutečnosti různého řádu, neredukuje je výkladem jen podle zákonů mechaniky. Z uvedeného období dějin filozofie uvedeme alespoň tři jména. J.G. Fichte (1762-1813) vyhlásil v duchu subjektivního idealismu, že Já (subjekt) konstituuje vnější svět (Nejá) činem, vytváří jeho smysl. Lidské vědomí se zpředmětňuje v totalitě jevů. Příroda je překážkou lidské svobody, stupňováním aktivní činnosti ji překonáváme. F.W.J.Schelling (1775-1854) nastoluje objektivní idealismus. Duch (objektivní) je totožný s přírodou. Připomíná B.Spinozu a novoplatonskou mystiku. G.W.F.Hegel (1770-1831) je z nich nejvýznamnější a nejsystematičtější. Idea jako čisté myšlení se stává přírodou (jinobytí, zezevnění, idea ve své jinakosti), na třetím stupni se oba momenty sjednocují ve formě lidstva, které disponuje duchem subjektivním (individuální vědomí), 42
objektivním (právo, morálka, mravnost, rodina, společnost) a dospívá k nejvyššímu stupni, duchu absolutnímu (umění, náboženství, filozofie), (Oblíbené triády). Svět je vylíčen jako proces, samopohyb ducha, přes násilnou konstrukci učení obsahuje mnoho cenných myšlenek. Všeobsáhlý objektivní idealismus. Hegel svůj systém pokládal za dovršení a konec filozofie, vyřešení všech záhad. Jeden z žáků Hegelových, Marx Stirner (+1856), postavil na místo „věci o sobě“ jedince, já, které prý vytváří veškerou skutečnosti. Jde o subjektivní idealismus, ba dokonce solipsismus (vědomí subjektu, já sám se rovná pravé skutečnosti). Stirner hlásá svobodu od všeho, co není subjekt sám, tedy od všech idejí, mravnosti, vlasti apod. V jistém smyslu na něj navázal F. Nietzsche, a v egoismu současných chamtivých konzumentů ožívá tento egocentrický amoralismus opět.
4.5.2
Voluntarismus (lat. voluntas = vůle)
Nikoli ducha, myšlení, ideu, ale vůli pokládá A.Schopenhauer (1788-1860) za podstatu světa (Kantovu „věc o sobě“). Vysoce oceňuje indickou filozofii (zvl. buddhismus) a svět vykládá jako vůli a představu (iluzi, sen). Příčinou všeho dění ve světě i v člověku je slepá síla toužit a prahnout po něčem. Tato síla je neukojitelná, a proto přináší člověku nutně strast a bolest. Voluntarismus tak ústí do pesimismu1. Jen potlačením, popřením vůle po něčem (nic nechtít) se může člověk osvobodit a dojít klidu. Schopenhauerovská nálada se hojně šířila po prohraných politických snahách r. 1848.
4.5.3
Materialismus (z lat. materialis = hmotný, látkový, předmětný)
Jiní Heglovi žáci odmítali nepoznatelnou „věc o sobě“ a přihlásili se k smyslovému i rozumovému (vědeckému) poznání světa, který je podle nich hmotné povahy. Podstatou světa není duch, jak učil Hegel, nýbrž hmota. Ale ta je v pohybu, v dialektickém vývoji a střetání protikladů, jak učil Hegel. Dialektický materialismus ukazuje, co a jak se děje s hmotou anorganickou, organickou a oduševnělou (lidský mozek). Historický materialismus aplikuje učení o dialektickém pohybu na dějiny lidské společnosti. Mezi zakladatele materialismu patří L.Feuerbach, kritik náboženství a hlasatel ateismu. K. Marx (1818-1883) se zabýval analýzou kapitalismu a spolu s B. Engelsem spojil svou filozofii se socialistickým dělnickým hnutím a s vizí beztřídní společnosti. Pod jménem marxismus-leninismus se učení po říjnové revoluci 1917 v Rusku stalo oficiální a zdogmatismovanou doktrínou v Sov. Svazu a ve všech zemích, které k sobě připojil. Mimo tuto státní doktrínu a svobodně je marxismus rozvíjen v Evropě i jiných částech světa dosud.
4.5.4
Novokantovství. Herbartismus
Vraťme se však ještě k první polovině 19. stol., kdy němečtí idealističtí filozofové svým nekritickým znevažováním vědeckého poznání kompromitovali samu filozofii. Zatímco věda dík usilovné práci hromadila poznatky, objevy a vynálezy, romantické 1
Dílo: Svět jako vůle a představa
Pesimismus (z lat. pesimus=nejhorší) – opak optimismu 43
Teorie tříd, třídního boje
fantazie o přírodě byly neudržitelné. Tehdy zvedli někteří filozofové poplašný křik „Zpět ke Kantovi“. Hledali novou orientaci na základě pramenného studia dějin filozofie vůbec i na základě studia děl I.Kanta zvláště. Vznikl novokantismus. Jiný pokus o zvědečtění filozofie na základě psychologie podnikl J. F. Herbart (17761841). Kombinoval nedůsledně empirii s Leibnizovou monadologií. Mimo filozofii se herbartismus uplatnil zejména v estetice a v pedagogice.
4.5.5
Pozitivismus. Evolucionismus
Jestliže idealisté vycházeli z „čistého pomyslu“, z „ideje“, vytvořil Francouz A.Comte (1798-1857) „pozitivní filozofii“, poznání toho, co je dané, co je faktické, co není vyspekulované, nadpřirozené nebo „metafyzické“. O tom, co je „pozitivní“, Zákon 3 stádií rozhoduje věda. Comte navázal na Huma, encyklopedisty, Saint Simona a zjistil, že dějiny lidského poznání ve společnosti procházejí třemi stadii (náboženské, lat. societas = metafyzické, pozitivní) a založil sociologii, vědu o společnosti, naplněn společnost optimistickou vírou v pokrok. řec. logos = věda Na Comta navázal přední anglický filozof a sociolog Herbert Spencer (1820-1903). Jako Comte usiluje o poznání „pozitivní“, které se realizuje prostřednictvím vědy. Podal systematiku různých vědních oborů, přírodních i společenskovědních, na jejich základě chtěl vytvořit jednotný názor světový. Princip, který spojuje jednotlivé Spencerův oblasti a je základem pro syntézu je – princip vývoje: látka a pohyb, integrace a organicismus (společnost jako dezintegrace, diferenciace a homogenita, rytmické střídání vývoje (evoluce) a živý organismus) rozkladu (involuce), progresu a regresu. Spencer spojuje pozitivismus s evolucionismem. První teorie vývoje organického světa formuloval Charles Darwin (1809-1882), anglický biolog. Vliv jeho díla na současnou vědu a filozofii Soc. darwinismus trvá, umožnil revizi jednostranného mechanismu, tradovaného vlivem fyziky a po 2. sv. válce, mechaniky. Aplikace Darwinova učení o vývoji druhů v přírodě a boje o život ve zkušenosti s nacismem a formě „sociálního darwinismu“ na lidskou společnost je nepřijatelná a slouží jen holocaustem ostře k ospravedlnění expanze a agrese těch, kteří jsou silnější, protože mají více peněz, odsouzen více moci a více zbraní.). V dalším vývoji ve 20.stol. je v podstatě realistický přístup ke skutečnosti v pozitivismu vystřídán fenomenalismem a subjektivismem (např. empiriokriticismus), pozitivismus ztrácí se zřetele otázky života a soustřeďuje se na otázky logiky (logistiky), sbližuje se s matematikou, provádí formalizaci pojmů a proměňuje se v metodologii přírodních věd.
4.5.6 Pragmatický zaměřený k praktickému užitku, prospěchu
Pragmatismus
K praktickému životu naopak směřoval pragmatismus, vznikl v USA jako americká národní filozofie praktického života. Spor o reálnosti nebo ideálnosti světa je lhostejný, důležité je praktické chování, které směřuje k užitku; ztotožňuje dobro s užitkem a za pravdu pokládá to, co se osvědčí. (U nás je známý J.Dewey (18591952), od něhož jsme v období mezi dvěma válkami vydávali spisy, jako: Škola a společnost, Výchova k práci, Demokracie a výchova. Výklad pragmatismu podal ve své diplomové práci K.Čapek r. 1917.
Fenomenologická Fenomenologie metoda- všímá si 4.5.7 zkušenosti samétak jak se člověku Jeden z nejznámějších filozofů 20.stol. je Edmund Husserl (1859-1938), prostějovský rodák, profesor ve Freiburgu, zakladatel fenomenologie. sama dává či „zjevuje“ (Jan Fenomenologie je směr subjektivně idealistický, sám se charakterizuje jako „věda o Patočka) 44
podstatách“. Podstatu zříme intuitivně ve svém vědomí, když se zaměříme na nějakou věc a odmyslíme si od ní všechno nepodstatné, co závisí na místě a času. Zření pravé podstaty nám neumožňují „vědy o faktech“, protože ztratily význam pro život. Husserl používá složitou terminologii, ale fenomenologická metoda se uplatňuje v existencialismu a u řady filozofů dodnes. Existencialisté neusilují o pochopení podstaty (esence), ale o postižení problémů lidské existence. Mezi nejznámější patří Němec M.Heidegger a Francouzi, filozofující spisovatelé – A.Camus a J.P.Sartre. Zájem o fenomenologickou metodu u nás podnítil J.Patočka (1907-1977).
4.5.8
Česká filozofie
Myšlenkový vývoj našeho národa byl násilně přerušen a umrtven ztrátou samostatnosti a habsburskou kolonizací r. 1620. Až generacím obrozenců v době osvícenství se jej podařilo znovu probudit. Naši vzdělanci 19. stol. reagovali ve svých dílech na podněty zahraničních směrů, ale řešili především naléhavé úkoly domácí. Největší zásluhy si získal T.G.Masaryk (1850-1937), z Hodonína, vzdělanec, státník a diplomat světového formátu, hlavní ze zakladatelů první ČSR, a její první president. Poučen filozofií světovou (Hume, Comte, Kant, Rusové) navázal na domácí myslitelskou tradici (J.Hus, J.A.Komenský, K.Havlíček Borovský, F.Palacký) a formuloval filozofii národních dějin jako hledání smyslu a programu. Usiloval o povznesení národa a jeho vůle reformovat život ve jménu demokracie a humanity. Noeticky je TGM kritický realista, který usiluje o harmonii rozumu, citu i vůle v zájmu nepředpojatého poznání i účinného zasahování. Krizím se nevyhýbá, ale čelí jim. Masarykovský kritický realismus vychází z toho, co bylo a je, a směřuje k tomu, co býti má, v duchu demokratismu a humanismu. Masarykovy myšlenky popularizovali jeho žáci, např. J.B.Kozák, J.Král, F.Krejčí, J.Tvrdý. Četné žáky našel i na Slovensku. Neprávem toto dílo bylo po léta opomíjeno.
4.5.9
Shrnutí
Filozofie 19. a 20. stol. je bohatě rozrůzněná. Hlavní tendence, které rozmanité směry prolínají a přecházejí i do stol. 21., jsou přiřaditelné k několika základním orientacím. Historicky nejstarší neotomismus se vyrovnává s ustavičným pokrokem věd z pozic svého křesťanského kreacionismu. Novopozitivismus stále usiluje očistit filozofický jazyk od metafyzických pseudoproblémů, v extrémních případech ztrácí obecnější srozumitelnost a proměňuje se v matematickou logiku. Neorealismus zachovává „zdravý rozum“ a chce se zabývat realitou, často ji však nalézá jako „obsah vědomí“, nikoli vně tohoto vědomí. Nedogmatický marxismus rozvíjí své principy, které se ještě nevyčerpaly. Fenomenologie je nezpochybnitelně subjektivně idealistická. Provokující příval nihilismu přináší tzv. postmoderna, nová výzva pro filozofii, která by měla čelit rozkladným jevům současné civilizace.
4.6
Samostatná práce studenta. Náměty k přemýšlení
Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti. Také prosím , abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli. Jan Hus, 1415 45
Dílo T.G.Masaryka, např: Česká otázka, Ideály humanitní, Otázka sociální, Nová Evropa, Rusko a Evropa, Světová revoluce
Chceme, aby k sestavování vševědného díla byli připuštěni všichni, kdo uvažovali o zbožnosti, mravech, vědách a uměních, bez ohledu na to, je-li to křesťan nebo mohamedán, žid nebo pohan a stejně bez ohledu na to, ke které by se hlásil sektě, ať už je to pytagorejec, akademik, peripatetik, stoik, Essejan, Řek, Říman, starověký nebo současný, doktor nebo rabín, bez ohledu na církev, synodu, koncil, zkrátka všichni, a byli vyslechnutí, co přinášejí dobrého. Jan Amos Komenský, 1639 Budeme-li se tak všichni chovat, pak ovšem musí zahynouti náš národ hladem duchovým. Já aspoň, kdybych byl třeba cikánského rodu a již poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych si pokládal přičinit se všemožně k tomu, aby aspoň čestná památka po něm zůstala v dějinách člověčenstva. F.Palacký (pochybovačům o budoucnosti češtiny), 1825 Nebyl jsem nikdy šovinista, nebyl jsem ani nacionalista. Často jsem tvrdil, že myšlenka národní přitahuje mě svou stránkou sociální a mravní. Potlačení národů je hříchem proti lidskosti. To není ještě zlo být malým národem. Malost je v tom, že člověk neprohlédne a nehledá prostředků k odstranění své malosti. I velcí národové mají své problémy. Když jsme národ menší, máme jen jiné prostředky, jako člověk, který má chaloupku, nemůže pracovat takovými prostředky jako ten, kdo má palác. Ale je otázka, nemůže-li být člověk v chaloupce šťastnější, vzdělanější než v paláci. Ovšem, běda mu, bude-li se opičit po tom, kdo má palác. Mezi národností a mezinárodností není protivy, naopak shoda. Národ není mimo, není vedle člověčenstva, a proto všechno, co děláme pro národ, dobré i špatné, tím samým děláme pro lidstvo. Pro lidstvo samo ani nic dělat nemůžeme, protože nestojí mimo, proti nebo nad národem. Národ je část lidstva, my všichni jsme lidstvo… pro ideál lidskosti úsilně a prakticky lze pracovat především doma. T.G.Masaryk, 1890 a později Zadání: Charakterizujte ve skupinách různé filozofické směry a formulujte argumenty pro jejich platnost nebo pro jejich vyvracení.
46
5
Úvod do filozofie člověka (filozofické antropologie) a do filozofie hodnot (axiologie)
5.1 Filozofie člověka 5.1.1 Sokratův antropologický obrat Pojetí člověka v kulturních dějinách Evropy Antropologický obrat ve filozofii 20. století Člověk tváří v tvář sobě a světu Dimenze biologická, vitální Dimenze společenská, civilizační Dimenze osobnostní, kulturní Shrnutí Samostatná práce studenta. K zamyšlení Filozofie hodnot Evoluční východisko objasnění pojmu hodnota Druhy hodnot Shrnutí Samostatná práce studenta. K zamyšlení Cíl kapitoly: Orientace ve filozofické antropologii a ve filozofii hodnot (axiologii) – dvou filozofických oborech, které jsou v současné době se zřetelem na krizové jevy konzumně pojaté euroamerické civilizace nejaktuálnější. Ujasnění si vlastního stanoviska pokud jde o pojetí člověka a jeho hodnotovou orientaci. Klíčová slova: Antropologie; lidská specifika (antropina); esence a existence; existencialismus; intence a transcendence; několikerá determinace lidské existence; axiologie; hodnota; druhy hodnot; hodnotový paradox; meze růstu Doporučená literatura: ČERNÝ, V. První sešit o existencialismu. Praha : 1948. FROMM, E. Umění milovat. Praha : 1966. KUČEROVÁ, S. Člověk – Hodnoty – Výchova. Prešov : 1996. MACHALOVÁ, T.; HROCH, J. Základy filozofie. Brno : 1992.
5.1
Filozofie člověka
5.1.1
Sokratův antropologický obrat
Počátek této – v moderní době horlivě pěstované disciplíny - jsme našli u Sokrata (469-399).Tento vynikající myslitel ve svých veřejných diskusích s občany nadhazoval morální problémy a zdůrazňoval zásadovost a věrnost svědomí (daimonion). Přitom polemizoval se sofisty, soukromými učiteli nauk, určených 47
Antropologický obrat = již není pozorován subjektem objekt (příroda), ale pozornost se obrací na člověka
k úspěšné veřejné praxi. Odsuzoval jejich morální relativismus (uměli dělat „z černého bílé“ a naopak, hlásali, že „každý má svou pravdu“). Nejznámější jsou Protagoras (483-411) a Gorgias (483-375). Sokrates si popudil mocné vládce aténské obce, byl obžalován za „zavádění nových bohů“ a odsouzen k smrti. Ač měl možnost uprchnout ze žaláře, chtěl osvědčit poslušnost zákonům. Vypil číši bolehlavu a zemřel. Sám nic nenapsal, jeho myšlenky dochovali jeho žáci, zvláště Platón (427-347), autor řady sokratovských dialogů a krásné „Obrany Sokrata“. Sokratův „antropologický obrat“ se udál v době politické krize aténské obce, kdy se otázky mezilidské a občanské jevily důležitější než zásady přírody a vesmíru. „Poznej sebe sama“, učil Sokrates, „hvězdy, stromy a kameny nás ničemu nenaučí“. Od vnějšího světa se obrátil k světu vnitřnímu. Římský politik a spisovatel, M.T.Cicero (106-43 př.n.l.) ocenil Sokrata, že „první svedl filozofii z nebe a usadil ji ve městech a také do domů ji přivedl a přinutil ji, aby bádala o životě a mravech a o dobru a zlu“. Od těch dob se problematika člověka v dějinách myšlení nepřestává vracet.Koresponduje se stavem společnosti.
5.1.2
Filosofické pojetí člověka od antiky po 20 st.
Pojetí člověka v kulturních dějinách Evropy
Snad milión let existuje lidská bytost na planetě Zemi, zápasí o svůj život, o svůj vývoj, o svůj vzestup, o více života, vývoje, vzestupu. Tváří v tvář přírodě i vlastní hmotné civilizaci, tváří v tvář dějinám i duchovní kultuře poznává, uvědomuje si a chápe i sebe sama, interpretuje si svůj život, vykládá a zdůvodňuje si smysl své existence. Kdo je člověk? Odkud přichází? Kam jde? A slovy filozofa osvícenského období Immanuela Kanta (1724-1804): Co může vědět? Co má činit? V co smí doufat? Pojetí sebe sama uprostřed světa se mění v závislosti na úrovni lidského poznání, na charakteru lidských zkušeností, na stupni dějinného kultivačního procesu, kterým člověk prochází a kterým se stává stále více člověkem. Sebepoznání a sebepochopení člověka se mění v závislosti na stupni humanizace. Avšak co znamená být více člověkem, nevím-li, co je být prostě člověkem? V pamětech kulturních dějin Evropy najdeme nejeden pokus definovat člověka. Je to přírodní, iracionální, sama sobě záhadná bytost prvobytných mýtů; Homo sapiens a Zóon politikon antiky; Obraz Boží, Nesmrtelná duše a Odsouzenec k hříchu ve středověku; Nositel rozumu, Stroj, Homo faber (bytost vyrábějící stroje), Živočich (nic víc, než to, co jí) v nové době. Hylik – Psychik-Pneumatik novoplatoniků, psychoanalytické Id, bojující s Ego a Superego, Hobbesův Homo Homini Lupus, později Homo Homini Amicus, od přírody zlý, potřebný kultivace a zušlechtění, Lockova Tabula rasa, od Přírody dobrý podle Rousseaua, jen společnost a kultura jej kazí…… egoista……………… altruista……………. zvíře………… ..anděl………………intelekt……….slepá vůle………..tvořivá vůle…………..vůle k moci. ………….poznamenán dědičným hříchem, zavržený, milosti Boží potřebný……….ne Boží, ale lidské lásky potřebný………………..čeho všeho potřebný, ztělesněný nedostatek………odsouzen k svobodě, sama nevypočitatelná svoboda a úzkost…….budovatel, jehož jméno zní hrdě…………informační kanál kybernetiků a signusing animal sémantiků . Jsou to narážky na různá pojetí člověka, známá z literatury filozofické, náboženské i z beletrie. Homo sapiens. Koncept řecko-římské antiky i křesťanství. Člověk pojat jako mikrokosmos – svět v malém , jako „koruna stvoření“. Specifičnost člověka se hledá ve sféře vědomí, duch předčí tělo, podílí se na dokonalosti (odtud vede cesta
48
úvah až k představě o nesmrtelnosti duše). Racionalistická a idealistická filozofie novověku akceptuje autonomii lidského rozumu, svobodu tvořivé činnosti a mravního sebeurčení. V poslední době sílí důraz na lidskou osobnost pouze v sobě zakotvenou. Zóon politikon. Aristotelova teze, že člověk je společenský tvor, stojí v základu jeho úvah o společnosti, státním zřízení, ústavě. Homo faber. Koncept naturalistický, evoluční, descendenční. Rozvíjen od antiky (atomistika) až dodnes (mechanismus a materialismus novověké filozofie). Člověk vykládán od svého biologického základu, z něhož vyrůstá i duševno. Potvrzení v přírodních vědách (např. darwinismus). Člověk je živočich, který vyrábí nástroje, tím rozvíjí inteligenci a řeč, tvoří symboly, znaky, znamení. Mechanismus redukuje člověka na systém podnětů a reakcí, podobný stroji. Naturalismus má mnoho podob, projevuje se i biologizací člověka, redukcí na pudy a tělesné potřeby, agresivitu a sexualitu. Novoplatonikové učili o hiearchii sfér bytí: hmota (hylé), duše(psyché) a duch (pneuma). Lidé se liší podle toho, která sféra má u nich převahu. S. Freud rozeznává v lidské psychice podvědomí (Id), sféru vědomé činnosti a racionality (Ego) a sféru norem a ideálů (Superego). T. Hobbes – „člověk člověku vlkem“, vrozený egoismus je trvalý, s ohledem na vlastní prospěch „člověk člověku se stává přítelem“. J. Locke – vědomí novorozeněte se podobá čisté, nepopsané desce (tabula rasa)teprve zkušenosti (vnější i vnitřní) na ni píší a tak vzniká lidské poznání a utváří se osobnost. Náboženská antropologie kolísá od pojetí člověka stvořeného k obrazu Božímu k pesimistické vizi, např. u sv. Augustina:“ A co jsme ? Nádoba hnoje, střepin a hnisu, plný zápachu a hrůzy, slepý, chudý, nahý, podrobený mnohým nedostatkům a neznající svého východu ani vchodu. Jsem bídný, smrtelný, ten, jehož dny jsou pomíjející jako stín….“. Zdůraznění vůle (A. Schopenhauer), vůle k moci (F. Nietzsche), potřeby moci jako sebeuplatnění (A. Adler). Rozmanitost niterných potřeb člověka rozprostřela humanistická psychologie, např. potřeby smyslu, účasti a porozumění atd. (Rogers, Frankl). Signusing animal – tvor užívající znaku (Ogden a Richards). Pro současnou problematiku mají velký význam další dva modely, sice jednostranné, ale v praxi rozšířené: Behavioristický model – Koncept přírodovědně orientované psychologie, vznikl a rozšířil se ve 20. stol. v USA, odtud do všech průmyslových zemí. Pojmy jako vědomí , duše, duch, duševno odmítnuty jako neverifikovatelné (nic jim neodpovídá). Pozornost se soustřeďuje na vnější chování člověka, které se skládá z reakcí (R) na jednoduché podněty (S). Osobnost je souhrn navyklých reakcí, které jsou naučitelné a vznikají vnějšími vlivy na základě podmiňování (posilování nebo tlumení reakcí na některé podněty). Z každého dítěte může vyrůst génius nebo zločinec, záleží na schopnosti vychovatelů a účinnosti podmiňování. Mezi výchovou a manipulací není rozdílu. Kybernetický model – Člověk je otevřený samořídící systém; schopen přizpůsobení v zájmu sebezachování a udržení rovnováhy s prostředím (homeostáza). Chová se podle programu, rušivé podněty sám vyrovnává. Učením přijímá, zpracovává a ukládá informace. Proces učení lze řídit, např. programovaným učením.
49
Člověk je živočich, žijící v obci (zóon politikon), a nemůže tedy žít sám
S.Freud: Rozdělení mysli
Zejména teorie Adlerova a částečně i Nietzcheho byly zneužity fašismem
S-R psychologie
Kdo vlastně je člověk a jaký je? A jaký je svět, v němž mu je přebývat? Dobrý? Zlý? Mají pravdu optimisté? Mají pravdu pesimisté?
5.1.3
Existencialismus Východiskem mu byl člověk jako jedinec izolovaný od společnosti, člověk bez vazeb, plný úzkosti, pocitu nesmyslnosti existence a vědomí nevyhnutelnosti smrti, odcizení a naprosté osamělosti.
Novodobý „antropologický obrat“ (tzv. antropologismus) znamená zvýšení pozornosti k problematice lidského jedince, subjektivity a prožívání znepokojivých momentů a krizí současného lidstva. Stal se vědomou opozicí k scientismu, jednostrannému způsobu vědeckého poznávání a ovládání skutečnosti, kterému chybí smysl pro souvztažnost všech věcí a pro svět člověka, lidského života a lidských hodnot. Vyznačuje se exaktností, skutečnost rozkládá, kvantifikuje, mechanizuje, zbavuje ji celistvosti,kvalitativní rozmanitosti, jedinečnosti a neopakovatelnosti. Moderní filozofie existence (zrála ve 20. století mezi 2 válkami) kritizuje starší filozofii, že konstruovala svět bez člověka. Podobně jako kdysi Sokrates odmítá ontologii a její úsilí postihnout obecné vlastnosti jsoucna, pro které zanedbala problémy lidské existence. Obecně známý je již historický výrok, kterým J.P.Sartre (1905-1980) v době 2. světové války proklamoval odvrat od světa neměnných podstat k světu proměnlivého individuálního dění. Sartre postavil proti sobě dva pojmy:pojem esence, podstaty,stálého souboru vlastností nějaké věci,a pojem existence, reálné přítomnosti nějaké věci ve světě. Přitom konstatoval, že prastará představa, svým původem antropomorfisticko-náboženská, klade podstatu před existenci. Dodnes jsou lidé nakloněni věřit, že nejdříve existuje idea, záměr, projekt, pak teprve věc, která může existovat jen ve shodě se svou podstatou. V duchu této představy se např. celé osvícenské 18. století domnívalo, že všichni lidé mají společnou podstatu – totiž konstantní lidskou přirozenost. Ve skutečnosti neexistuje taková přirozenost, prohlásil Sartre, neboť „u člověka – jedině u člověka – existence předchází podstatu.“ Jestliže se tedy myslitelé 18. století domnívali, že jde o to, aby se v lidech vrozená přirozenost rozvinula, moderní filozofové antropologické orientace sledují spíše, jak člověk svou přirozenost teprve utváří. Soudí, že náš život nemá zajisté smysl kosmického rozměru, sub specie aeternitatis je člověk směšné nic. Zato máme příležitost dát životu nejeden význam z hlediska lidských kulturních dějin. Ptáme-li se, kdo je člověk, ptáme se zároveň, kým se může a má stát. Lidskou existenci lze uchopit ve dvou kategoriích: v kategorii intence (vztaženosti k něčemu) a v kategorii transcendence (překračování daného). Všimněme si dimenzí, v kterých člověk prožívá sebe a svět, dimenzí, které ho omezují a určují, v kterých se může jako člověk svébytně realizovat.
5.1.4 Holismus Způsob nazírání na přírodu jako na součást každého člověka a na člověka jako součást celé přírody.
Antropologický obrat ve 20. století
Člověk tváří v tvář sobě a světu
5.1.4.1 Dimenze biologická, vitální Člověk je součást přírody, antropologie je součást zoologie. Člověk jako biologická struktura může fungovat jen v přírodním prostředí, v prostředí, v němž se může obnovovat výměnou látek a energií, v němž může růst a zrát, v němž se může rozmnožovat. Jen za přítomnosti vzduchu, slunce, vody, rostlinstva, živočišstva a společenství sobě podobných se může člověk reprodukovat jako jedinec i jako druh.
50
Přírodní determinovanost je neúprosná a neproměnná. Hlad po ukojení biologických potřeb má drtivou sílu přírodního živlu. Přírodnost člověka, jeho závislost na poměrně úzce vymezených podmínkách (vzduch, voda, teplota,tlak, tíže, potrava), přírodní determinovanost fyzické struktury a fyziologických funkcí člověka, jeho začleněnost, nevydělitelnost z biologického „apriori“ lze sotva označit lépe než existencialistickým – „být vržen“, „být v tom“, bez volby, bez odvolání, nezměnitelně. Podrobeni neúprosné vládě nutnosti, neúplatnému fátu starých bájí jsou lidé dodnes.Vždyť jednou ze zákonitostí biologického života je, že může existovat jen omezenou dobu. Komplikovaná buněčná struktura se složitým chemismem se po čase rozpadne v méně složité sloučeniny a v prvky, které jsou stálejší. Děj, který člověk nepřipravuje, neplánuje, a který přichází jako osudová rána důsledků navždy nenapravitelných. Člověka nelze vyprostit z přírodní vázanosti.Má nutně ustavičný kontakt s přírodou. Je článkem nelítostného potravního řetězce. Nese si kus přírody v sobě. Je na ni napojen a je její součástí. Hladoví a lační po objektech svých animálních potřeb. Všechny snahy zapřít a potlačit biologickou sféru lidského života vedly jen k deformacím člověka. Je proto méně člověkem? Je přírodní dimenze života mimo naše lidství a lidskost nebo je spíše přirozenou základnou, na které teprve můžeme stavbu humanizace sebe i světa postavit? Je mnoho znaků, které má člověk společné s ostatními živočichy. Jsou však i lidská specifika, jimiž se člověk od ostatního tvorstva výrazně liší. Evoluční teorie učí, že náš vzdálený předek se vzpřímil, začal jednoho dne svýma volnýma rukama zhotovovat nástroje a používat ohně. Objevil symbolické myšlení a řeč, vytvořil kulturu. Sláb a nedostatečně vyzbrojen pro boj o život v přírodě, vybudoval si vlastní umělý svět, nové prostředí, které mu umožnilo nejen přežít, ale dosáhnout dominujícího postavení. Výklad počátků není ovšem bez problémů. Rozšířená hypotéza vykládá, že předchůdce člověka byl nedostatečně vybaven, že mu chyběly i potřebné instinkty, a proto rozvinul svůj intelekt, takže jeho původní nedostatkovost vedla k pozitivnímu přetváření světa, nedostatek se stal bohatstvím (Herder,Gehlen). Avšak je možné, že byl člověk všestranně vybaven, ale že svou fyzickou sílu a své instinkty ztratil proto, že je nepotřeboval, neboť myslel. Projevil se u něho vliv autodomestikace, vliv života v umělých podmínkách, které změnily, jak víme, i původní vlastnosti předků dnešních domácích zvířat. Obě pozice mají stejné konsekvence: nedostatek je zároveň bohatstvím. Růstový rytmus člověka je jiný než růstový rytmus zvířete. Ve srovnání s ostatními živočichy se člověk rodí předčasně. Nehotový, s nedokončeným vývojem mozku, neschopen samostatného přemisťování v prostoru, žije první rok svého života sice mimo bezpečí mateřského těla, zato však pod vlivem bohatých podnětů sociálního světa. Mnohem déle bezmocné ve srovnání s ostatními mláďaty, překonává je dítě výsledky svého vývoje (A. Portmann). Větší délce období lidského dospívání odpovídá i větší délka lidského stáří. Stáří je u člověka delší než u kteréhokoli zvířete. Přitom lidské stáří není jenom postupný úpadek, ubývání sil, nýbrž i další vývoj, zrání v psychické a duchovní oblasti. Svéráznost, jedinečnost, neopakovatelnost lidské individuality se právě v období stáří zvýrazňuje. Zvířecí život má sice rytmus podle střídání dne a noci, ročních období, anatomickofyziologického vývoje, hladu a sytosti, pudu a ukojení, avšak nemá zítřek, nemá včerejšek, nemá čas. Jen člověk je bytost historická, jeho biografie má minulost i
51
Holismus Způsob nazírání na přírodu jako na součást každého člověka a na člověka jako součást celé přírody.
Charles Darwin ji poprvé zveřejnil v roce 1859
Socializace Za základní formy sociálního učení jsou považovány sociální posilování, imitace a identifikace
budoucnost.Člověk je sice vázán na přírodní podmínky, není však svázán s žádným specifickým prostředím. Člověk je bytost nespecializovaná. Je sice na instinkty chudý, zato jeho orgány jsou mnohostranně použitelné a jeho chování mimořádně plastické. Je schopen tvořivě odpovídat na měnící se situace, dovede se nejen lépe přizpůsobovat rozmanitým podmínkám, nýbrž i samy podmínky přetvářet a sám sobě přizpůsobovat. Živočich nepoznává svět kolem sebe. Je úzce spjat se svým specifickým výsekem skutečnosti, ke kterému patří, na který reaguje strukturou smyslů, instinktů a orgánů, jíž je vybaven jeho druh. Pro ostatní svět je uzavřen, ostatní svět je uzavřen jemu. Člověk nemá svůj specifický výsek světa, člověku je otevřen celý svět, protože i on je otevřen podnětům celého světa. Žádný druh není tak rozšířen ve všech klimatických a vegetačních pásmech země jako člověk. Zatímco zvíře je plně ovládáno akčním schématem instinktu, člověk poznává svět nezávisleji, celistvěji, bohatěji, objektivněji. Jeho reakce nejsou jednoznačně určeny. Typický je pro něj ustavičný přebytek podnětů s možností i nutností volby z potencionálních variant jednání. Člověk je otevřen celku, má smysl pro celek, jen v celku a úplnosti nalézá smysl. Z hlediska celku dovede poznávat i sám sebe, z hlediska celku dovede i sám od sebe odhlédnout. Úsilí pochopit celek je úsilím najít pravdu. Dominující postavení člověka na zemi spočívá ve schopnosti přetvářet přírodu, vytvořit nepřírodní, polidštěný svět. Bezohledně pochopená dominance bez odpovědnosti, šetrnosti a lásky však přináší nebezpečí postupného zániku živé přírody, a posléze i člověka. Lidskost není vrozena, dítě se jí musí učit.I lidské chůzi i řeči i myšlení i práci se musí učit. Bez lidského společenství není možno stát se lidskou bytostí. A tak je člověk sice nejsvobodnější z tvorů ve vztahu k přírodnímu prostředí, zato však nejzávislejší na prostředí, které je vytvářeno lidmi. Stát se člověkem, tvořit, jednat, přemýšlet, znamená překonávat přírodu, překonávat to, co je dáno od přírody a přírodou. K zvláštnostem člověka patří, že mu lidskost nebyla nikým přikázána, že však přece své bytí chápe jako úkol. Člověk je sice také přírodní bytost, specificky lidské je však nad přírodou, překračuje přírodu. Pojem biologická antropologie je tedy vlastně protimluv, chceme-li říci, že člověk není zvíře, že je něco jiného než zvíře. 5.1.4.2 Dimenze civilizační, společenská Pro živočicha a jeho chování je charakteristická prostá intence, vztaženost k okolnímu světu, bezprostřední uspokojování potřeb biologické reprodukce. Pro člověka je charakteristické překročení přírodní danosti, změna daných způsobů chování, změna daných způsobů uspokojování potřeb. Lidská intence – toť transcendence. Nejasný, skrytý a temný je začátek lidských dějin. Ale je nepochybné, že proces antropogeneze (vzniku člověka) nastal v okamžiku, kdy se až dosud inteligentní živočich odvážil kroku navíc.Osudového kroku za hranice prostoru, v němž bylo bytí neproblematické, instinktivně jisté a uzavřené, animálně bezstarostné, protože nevědomé. Osudový krok, když onen tvor odložil uspokojení své žádosti, zadržel bezprostřední akt, chopil se nástroje a zahájil činnost prostředečnou, prostředkující, záměrnou a cílevědomou. Začal zhotovovat nástroje, začal pracovat. Takový je začátek vývoje bytosti, která zůstává stále živočichem, ale zároveň je ustavičně něčím víc. Je člověkem. Podivuhodné na této bytosti je to, že dovede svět
52
obohacovat jinak než pouhou reprodukcí: tvoří ze sebe, co nebylo, dává ze sebe víc, než je sama. Následky používání nástrojů, rozumí se systematického a plánovitého vkládání něčeho třetího mezi sebe a okolní svět, byly dalekosáhlé. V okamžiku, kdy se člověk vytrhl z původní neproblematické jednoty s přírodou, ocitl se v situaci neurčité, nejisté, otevřené. Pocítil následky distance, oddělení, odloučení od přírody. Přestal splývat se svým prostředím, přestal splývat se svou činností. Pocítil tíseň svého odloučení, své osamocenosti, své bezmocnosti. Negativní pocity tím silnější, čím méně se cítil zajedno s přírodou a čím více si byl vědom sám sebe. Starozákonní mýtus o vyhnání prvních lidí z ráje podává poetický výraz prožitků člověka, který ztratil ráj nevědomosti, neuvědomělé jednoty s přírodou, instinktivní jednoty, imanentního trvání v živočišné existenci tehdy, když utrhl ovoce ze stromu poznání. Aspirace člověka na vědění, na samostatnou orientaci ve světě se pociťuje jako vina, jako hřích, jako prokletí. Ráj neuvědomělosti byl ztracen dědičně, i pro všechny příští generace. Šlo o neodčinitelný hřích, který již nikdy nedovolí, aby se člověk zbavil břemene vědomého vztahu k přírodě i vědomí osamocenosti. Návrat zpět do holé živočišnosti není ani možný, ani žádoucí, a tak „hřích“ se stále obnovuje a pociťuje, nutí člověka hledat cesty z úzkosti odloučení a k spojení a osvobozující jednotě na vyšším stupni, nikoli jako zvíře, ale jako člověk. „Čím vyšší je stupeň individualizace člověka, tím naléhavěji je pociťována tato nejhlubší lidská potřeba – nebýt odloučen“. (E. Fromm) křesťanské náboženství v laickém podání biblický zážitek této úzkosti a nejasné viny za pocit slabosti a nedostatečnosti interpretovalo způsobem stejně známým jako zavádějícím. (Akt přirozené pohlavnosti sotva mohl člověka vyhnat z ráje, který kypěl životem, jak líčí kniha Genesis, první kniha Mojžíšova). V okamžiku osudové distance od přírody pocítil člověk i čas jako napětí mezi přítomnou žádostí a jejím budoucím uspokojením. Pocítil úzkost z plynutí času, pomíjivosti, do níž se všechno propadá, která všechno bere a všechno vrhá do nicoty. Pocítil i hřejivost naděje a víry v budoucnost, která slibuje. V distanci mezi sebou a přírodou, v časovém a kauzálním oddálení poznal člověk své nitro, svou subjektivitu, své já, svůj osud, význam vědomých snah, vědomí sebe sama jako původce některých činností a výtvorů. Nové zkušenosti, nové prožitky zmnožily soustavu jeho potřeb. Staré zůstaly, k jejich uspokojení bylo však zapotřebí získat celou řadu nových prostředků. Dosud neznámé potřeby přibyly. Ztráta bezprostředního neproblematického zakotvení vyvolala především nutnost hledat a tvořit vždy nové podmínky existence, klást si vždy nové cíle za ustavičného napětí lidských sil. Lidské bytí je neklidné bytí. Člověk je bytost stále otevřená i svým výtvorům. Je tvůrcem a výtvorem kultury. Mění se svou vlastní činností, mění se vlivem svých vlastních výtvorů. Dík práci uspokojuje člověk své potřeby vždy lépe. Dík práci má potřeby stále nové. Avšak bez práce by je nedovedl uspokojit vůbec. Nedovedl by žít jako živočich mimo oblast lidské civilizace. Člověk svou tvořivou činností přetváří danou přírodní skutečnost, „zpředmětňuje“ sám sebe, promítá, realizuje své záměry, myšlenky, city a přání do světa kolem. Přitom probouzí, rozvíjí, zdokonaluje, stupňuje své síly. Tímto procesem se svět zároveň „zlidšťuje“. Člověk vytváří „druhou přírodu“, svět věcí, v kterém „poznává sám sebe“, vždyť uměle vytvořené věci ztělesňují jeho ideje.
53
Antropogeneze člověka - Starý zákon
Humanizace (polidštění) člověka
Od té doby je marno hledat přirozenou podstatu člověka, přirozenou kulturu, přirozené potřeby, přirozenou morálku, přirozené právo, přirozené náboženství. Neboť všechny kulturní výtvory jsou svobodným dílem člověka, nikoli přírody, a jejich „přirozenost“ je možno chápat jen jako přiměřenost určité kulturně historické situaci. V procesu přetváření světa odhaluje člověk své možnosti a schopnosti, rozvíjí své vnitřní bohatství, násobí své vnitřní statky. Tím, že zlidšťuje svůj svět, stává se i on sám vždy více člověkem, polidšťuje sám sebe. Člověk dědičně ztratil jistoty instinktivního chování zvířat. Výměnou za ně získal potence lidských schopností, lidských smyslů, lidských bytostných sil.Z toho plyne, že člověk se člověkem spíše stává, než rodí. Má-li si osvojit lidskou přirozenost a podstatu, musí být „polidštěn“. Osvojovaná přirozená podstata člověka není ovšem stálá, nýbrž je proměnlivá, daná příslušnými společensko-historickými tradicemi. Dítě přijímá určitý, společensky podmíněný pohled na svět. Jeho osobnost se vyvíjí v nesmírně členitém poli vlivů. Nalézá svět hotový, jeho aktivita spočívá v osvojování daných rolí a normativních vzorců různého charakteru.Avšak adaptabilnost dítěte není neomezená. Jeho osobitost jako by vybavovala jeho vědomí svéráznou soustavou filtrů, které některé vlivy přímo nasávají, jiné propouštějí, pro další jsou neprůchodné. Osobnost si uchovává jistou míru nezávislosti, jež jí dovoluje nebýt pasivním odrazem vnějších podmínek. Zralá osobnost se vyrovnává s některou oblastí „druhé přírody“ natolik, že ji pouze nereprodukuje, ale skutečně lidským způsobem aktivně zvládá. Její tvůrčí neklid se projevuje stálou revizí hodnotících soudů, trvalým zájmem o pravdivé poznání, mravní i estetickou kulturu, trvalým nepokojem v těchto oblastech. Přináší něco nového, něco svého, leckdy objektivně významného. Transcendence je podstatná lidská vlastnost, není však obecná v tom smyslu, že by všichni lidé v minulosti i současnosti požívali plné tvůrčí svobody. Svoboda je kategorie historická, její stupeň závisí od stupně humanizace člověka a jeho dějin. Jak se uplatňuje svobodná tvořivost člověka v současnosti? Nelze popřít, že v současné době i dimenze „druhé přírody“ je světem, do něhož je člověk často „vržen“, světem, který je „apriori“ hotov a dán, který člověka jednostranně přizpůsobuje a pohlcuje, který jím manipuluje, který ho řídí systémem norem a institucí, sugescí komunikačních prostředků a masové zábavy, diktátem veřejného mínění, hotovými hodnotovými vzorci, z nichž mnohé protiřečí globálním etickoekologickým výzvám. Je to svět, který svou složitostí a spletitostí odcizuje člověka sobě samému, rozkládá ho do stále většího množství rolí, atomizovaný svět protiřečivých hodnot, v němž integrace jedince v celistvou osobnost je stále náročnější a obtížnější. Růst „druhé přírody“ znamená nepochybně nejen růst komfortu, technizace, hojnosti vnějších možností člověka ve způsobu jeho života. Je zároveň i činitelem negativně determinujícím. Stoupající komplikovanost společenského světa člověka dezorientuje. Ani spotřební sytost nemůže zastřít vzrůstající pocit prázdnoty a cizoty mezi lidmi, kteří rezignují na autenticky činné zasahování do neprůhledně strukturovaného světa. Netroufají si aktivně si svět osvojovat, činně do jeho stavu zasahovat, rozumět mu a přetvářet jej. Jsou spíše předměty, které jsou vydané světu na pospas, něco, co si naopak „svět“ přivlastňuje jako pasivní, manipulovatelné věci bez vůle a samostatných snah. Hlasitě proklamovaná svoboda se stává iluzí. Avšak člověk, má-li zůstat člověkem, musí být činný, musí překračovat sám sebe a své tkvění v daném okamžiku? Zajisté. Manipulovatelní, odcizení lidé se utíkají do
54
druhotné, neautentické aktivity. Usilují o vnější úspěch a prestiž, vyznávají spotřební ideály, ideály člověka, který chce něco mít, aby mohl zapomenout na úsilí autenticky být. Konformují se s daným stavem, s danou situací. Milují zábavy, pestré, hlučné, spektakulární i šokující. Občas se potřebují něčím otupit, někteří neuvědoměle protestují ( alkohol, hypertrofie sexu, drogy, hazardní hry, frenetické fandovské běsnění, brutalita a agresivita, tuláctví, ba i zločin). Autentická transcendence je spojena se stále většími nároky na racionální pronikání do sítě mezilidských vztahů, na vědění, na umění, na sportovní výkony atd. Tvořit je stále obtížnější. Ale jen v opravdovém transcendování toho, co jest, prožívá člověk svou existenci jako plnost, jen autentické úsilí o překonání daného činí člověka člověkem, a dává jeho životu smysl. 5.1.4.3 Dimenze kulturní, osobnostní Lidské bytí je bytí neklidné a ohrožené. Lidská kultura je výtvorem bytosti, které není dáno spočinout. Vztah k světu je vždy znovu nutno řešit tvořivými činy. Vždy znovu je třeba usilovat o potvrzení vlastní existence ve vnějším světě. Odedávna a navždycky dvojznačné kouzlo životní pouti: touha odejít, objevovat, získávat, dobývat – a stesk po trvalé záštitě domova, touha po dobrodružstvích a dálkách – a kotvení v půdě předků, neklid a krása vzdálených cílů – a nebezpečí nenávratu. Tvořit je stav intenzivního napětí. Člověk překonává úsilím zátěž daného, břemeno zvykovosti, objevuje možnosti nového, anticipuje je, dává svému projektu objektivní tvar. Napětí mezi ideálním záměrem a jeho realizací je zdrojem tvůrčí trýzně. Štěstí tvorby je v odhodlání jít a usilovat, v zmáhání překážek, v cestě za cílem, který, jak se zdá, je stále blíž a blíže. Hořkost tvorby je v poznání vždy znovu ověřovaném, že vytoužený cíl ve své imaginativní úplnosti je nedosažitelný, úsilí nedovršitelné, vždy jen relativní, dílčí, částečné. Ethos a pathos tvůrčího zápasu je v objevování možností objektivovat ideje, tvořit hodnoty, uskutečňovat záměry – bez záruky, bez jistoty úspěchu. Proto je transcendence zdrojem nadějí a úzkosti. Paradox tvorby spolu s nedostupností absolutního poznání a s jistotou smrti patří k existenciálním znakům člověka, k jeho smutné moudrosti a skromné pýše. J.W.Goethe (1749-1832) ve svém celoživotním díle, monumentální filozofické jevištní básni „Faust“, směřuje k tomuto vyústění: Já světem jen se hnal a hnal……….. Chyt´ za vlasy, co rozkoší se zdálo, Odvrh´, co nepostačovalo, A nesháněl, co uklouzlo. Já povždy dychtil, naplno vždy žil, A tak probouřil svůj všechen život. Zprvu mocně, divě, však teď to moudře jde, Teď rozvážlivě…………. Ba, tímto smyslem proniknut chci býti, Poslední závěr moudrosti je ten: Jen pak jsi hoden svobody a žití, Když rveš se o ně den co den. Transcendence, která je člověku bytostně vlastní, nespočívá jen v nutnosti každodenního styku s vnějším světem, ale projevuje se i jako stálá snaha po sebeuskutečnění a sebedotvoření. Vnitřní úsilí dosáhnout uvědomělé jednoty sám se sebou, dosáhnout integrace vnitřního světa, úsilí o vlastní životní dovršení, dovršení
55
sebe v osobnost se interpretuje jako nekonečná touha přejít v jiné, v sobě ukončené bytí. Být sám sebou, být svůj,být týž v myšlence, slově i skutku, realizovat své záměry, uspokojovat své oprávněné potřeby, uskutečňovat se a potvrzovat jako osobnost svobodná, autentická, obnovující ustavičně vratkou rovnováhu mezi sebou a světem, je touha, která se v reálných konfrontacích často stává zdrojem intenzivních krizí individua. Aby člověk dospěl k pozitivní transcendenci, musí se emancipovat od nereflektovaných vazeb, forem, názorů, kterými je obklopen. Zdůrazněme, že musí být sám sebou, aby mohl být něčím tváří v tvář světu. Jeho osobnostní integrace je nutnou podmínkou jeho kulturního přínosu. Avšak cesta k osobnosti, k moudrosti a racionálnímu pohledu na svět a „vlastní míru“ v něm není snadná. Obtížné zkoušky a riskantní situace ji vymezují zcela nutně. Naděje a obavy podněcují každého, kdo žije tvořivými záměry a tvořivou seberealizací, která ostatně jediná může uspokojivě naplnit lidský život. Lidská aktivita není nepodmíněná, vychází ze základních biologických tendencí, je s nimi spojena, ale povznáší se nad ně do té míry, že ve svých vrcholných projevech vnuká iluzi, že zpřetrhala všechny svazky s přírodou a existuje zcela nepodmíněně. Myšlení a obraznost jednou probuzené přesahují mnohonásobně oblast praktické činnosti. Člověk je pak chápán jako bytost po výtce teoreticky činná, nazírající, meditující, filozofující, vázaná k světu jen duchovním zájmem, zvídavostí, po případě soucitem nebo vyšším příkazem. V tradicích idealistické filozofie je jednostranné přecenění dimenze kulturní, dimenze duchovních hodnot. Zralost filozofie (stejně jako zralost lidstva nebo individua) se osvědčuje i v tom, jak dovede hledět bez iluzí a mýtických sebeklamů tváří v tvář skutečnosti, jejím omezením i rizikům a s jakou odvahou si vzdor tomu dovede klást své úkoly. Zralá filozofie nebude zalhávat biologickou dimenzi člověka ani znehodnocovat jeho materiální kulturu (civilizaci). Říše ideálních projektů, perspektiv a regulativů žije jen ve spojení a součinnosti s těmito sférami, je jim podněcována a oživována, aby zase je na oplátku inspirovala a korigovala. Vzdálí-li se dimenze duchovních hodnot příliš od ostatní skutečnosti, stává se pomyslným světem abstraktních idejí a snů, k němuž z reálného světa cesty nevedou. Je to svět krásný, ale samoúčelný a planý, svět marného stesku. Ne všichni lidé jsou stejně lidmi, neboť ne všichni dosahují optimálního stupně humanizace dané historické etapy. Ne každý se realizuje jako tvůrce, ne každá transcendence má stejný objektivní význam. Lidé jsou si rovni, ale nejsou stejní. Čím je osobnost zralejší, tím má její osvojování světa více aktivní, výběrový a tvůrčí charakter, ať již se děje vypracováváním významů technických v oblasti materiální produkce nebo významů pravdivostních ve sféře vědeckého poznání nebo je vzmachem ducha po významech dobra a krásy, které člověk objevuje a tvoří mimo sebe do té míry, jak v sobě rozvíjí specificky lidské hodnotící vztahy k světu. Tím, jak přibývá dějinných produktů a významů, roste kulturní dědictví, které si musí každá nastupující generace osvojit, roste břemeno minulosti, které stále více člověka tíží. Čím bohatší je lidský svět, tím obtížnější je skutečný tvůrčí čin, který by přinášel něco objektivně nového z hlediska celé společnosti a její kultury. Avšak lze předpokládat, že čím obtížnější bude objektivní lidská transcendence, tím více prostoru získá transcendence osobnostní, překonávání sebe sama, úsilí o autentičnost celku osobního života. Jestliže civilizační dimenze světa „druhé přírody“ umožňuje člověku uspokojovat způsobem technicky stále dokonalejším materiální i společenské potřeby, kulturní
56
dimenze dává člověku předpoklady k tomu, aby v sobě integroval přírodu i společnost a překonal konformovaný ideál konzumního člověka bez vyšších aspirací ideálem autentického člověka tvořivého. Existencialisté soustředili právem pozornost na stálou nedokončenost lidského života. Dokud trváme, dáváme svému životu vždy znovu obnovovaný smysl. Lidské bytí je živá možnost (Jaspers), návrh (Heidegger), projekt (Sartre). Situace člověka – to je vrženost do konkrétní dějinné situace, v níž musí volit svou pozici. Člověk se vytváří, stává, projektuje, děje, je vrhán k budoucnosti, stále ve svých volbách svoboden: svoboda je jeho neodvolatelným údělem. Existencialisté absolutizují s vyzývavou jednostranností temné stránky života.M.Heidegger upozornil např. na pocit absurdnosti z bezdůvodnosti života (disteleologie), na pocit úzkosti, přimykající se k jeho konečnosti, na průvodní jevy situovanosti ve světě, jejíž podmínkou jsou vztahy k ostatním lidem. Člověk je svou podstatou ohrožen biologicky (nemoc, úraz, smrt), společensky (neuspokojivé postavení, společenské tlaky a zvraty) i osobně (neschopnost realizovat své integrativní ideje a ideály). Lidský život není idyla. Ale člověk zná též situace, v nichž pociťuje život jako podivuhodný zázrak a dar, radost a štěstí. Může-li být tedy život i zdrojem milosti a okouzlení, pak je velikou šancí, možností realizovat se pozitivně jako člověk. Přes všechna rizika může člověk usilovat o činné potvrzení své existence ve světě, v němž veškeré negativitě navzdory může rozkvétat i radost a krása.
5.1.5
Shrnutí
Lidská specifika (anatomie, vzpřímená postava, volné ruce, páteř, nohy, mozek, mluvidla) bytost, která se rodí předčasně (růstový rytmus) bytost schopná a potřebná výchovy (lidství jako výsledek učení) bytost sociální, spolubytí, interpersonality bytost nespecializovaná, otevřená světu, přístupná mnoho podnětům nikoli jen úzkému výseku skutečnosti, na kterou se adaptovala (celá Země) bytost nutnosti volby a smyslu pro celek, v úplnosti hledá pravdu bytost svobody, hledající smysl, překračující danost, intence a transcendence bytost vědomá si sebe v čase a v čase se reflektující bytost dvojznačné tělesnosti, dualismu vnějšího a vnitřního aspektu (jsem tělo nebo mám tělo) bytost nejednoznačných výsledků přetvářecí činnosti
5.1.6
Samostatná práce studenta. K zamyšlení
Jak souvisí se specifiky lidského druhu základní lidské vlastnosti jako svoboda, odpovědnost, autentičnost, potřeba úplnosti a celistvosti? V jakém smyslu je lidský život dar, riziko a úkol? Co znamená, že člověk je bytost intence a transcendence, tvořivosti a hledání smyslu? Jakou úlohu v kultivaci člověka má práce, myšlení a řeč?
57
Axiologie nebo také filosofie hodnot se zabývá hodnocením a hodnotami
Vznik filosofie hodnot
5.2
Úvod do filozofie hodnot
5.2.1
Evoluční východisko objasnění pojmu hodnota
Přechod od forem neživé přírody k formám živým je charakterizován vznikem kvalitativně vyšší formy interakce na základě nového systému – subjektu na straně jedné a objektu na straně druhé. Interakce mezi oběma prvky vztahu se děje na základě signalizace, která je možná jen při zvláštní formě dráždivosti, smyslovosti, schopnosti mít počitky, reagovat na podněty. Avšak zatímco duševní život živočichů umožňuje účelné vztahy mezi organismem a prostředím dík reakcím na bezprostředně vnímatelné znaky reality, člověk dovede reagovat na signální modely reality, jak je v sociální interakci představuje řeč nebo jiné znakové systémy. Subjekt je určitá živá struktura, která přijímá podněty (signály, informace) z vnějšího světa a reaguje na ně. Objekt představuje elementy z vnějšího či vnitřního prostředí, pokud s nimi individuální vědomí vstupuje do interakce. Subjekto-objektový vztah je nutnou podmínkou pro výměnu látek mezi organismem a prostředím a zabezpečení existence organismu ve vztahu k okolnímu světu. Sbližování s příznivým a vzdalování se od škodlivého je elementární základ axiologického (hodnotícího) vztahu subjektu k objektu. Je vlastní všemu živému, u člověka nalézáme jeho uvědomělou formu. Systém S-O je samoregulující. Tuto samoregulaci zajišťuje hodnocení, výběr podnětů a přiměřených reakcí organismu. Hodnotou a stimulem je to, co uspokojuje potřeby subjektu. Člověk od nepaměti hodnotil a usiloval o hodnoty, aniž měl nějakou teorii hodnot, podobně jako myslel a logicky myslel dříve, než měl logiku, esteticky a umělecky tvořil dříve, než měl estetiku. Praxe tu všude předbíhala teorii. V tvořivém zápase s přírodní nutností mění člověk svět o sobě ve svět pro sebe. Přistupuje k věcem tohoto světa, k objektům živým i neživým, konkrétním a smyslovým s ustavičně pátravou bedlivostí. Jaké je jejich tajemství? Čím jsou a čím mu mohou být? Jaký smysl v nich může objevit, jaký smysl jim může dát? Každá z věcí obsahuje v sobě skryté významy,každá z nich může být zdrojem sytosti, tepla, hojnosti, smyslového okouzlení, hojivosti, radostného vytržení, nebo naopak nese ve své hloubi hrozbu, nebezpečí, nemoc, strádání, smrt. A člověk v nekonečných procesech zkoušky a omylu objevuje to, co podporuje životní tendence, i to, co je omezuje a ničí. Objevuje hodnoty kladné i záporné, neboť „uštědřování i odpírání, toť kořen všech tajemství nejblíže člověka“, jak praví Josef Čapek. Axiologická tématika má zvláštní význam pro společnost a její řízení. Stará řecká rodová společnost měla své mýty a tradice, přikázané vzorce chování, které bylo nutno dodržovat. Ale s úpadkem víry v mýtus a tradice se ukazuje potřeba konstituovat nový řád. Jak žít? Na pořad dne se dostávají otázky cílů, projektů, programů, zásad, pravidel – co přijmout, co odmítnout – tedy otázky hodnot. Nikoli ovšem v teoretické podobě, ale zcela prakticky. Obecný pojem hodnoty stará řecká filozofie ještě nezná, uvažuje se konkrétně o dobru a různých druzích dobrosti, o užitku, ctnosti, statečnosti, moudrosti, spravedlnosti, kráse, blaženosti, uměřenosti, rozkoši aj. Prakticky se řeší problém hodnotové orientace. Přímým zakladatelem filozofie hodnot je až filozof osvícenského období, Immanuel Kant (1724-1804). Kant žádal, aby rozum kriticky zkoumal sám sebe ve vztahu k poznávání přírody (aspekt ontologický a gnoseologický), aby provedl kritiku vůle ve vztahu k našim povinnostem (aspekt etický) a aby provedl i kritiku naší soudnosti ve vztahu k účelnosti, kráse a dokonalosti věcí (aspekt estetický). V rozlišení těchto aspektů a v osamostatnění aspektu axiologického (axiá = cena, hodnota, významnost) 58
od poznávacího (gnoseologického) je Kantova zásluha. Od těch dob se vyvinula řada novodobých filozofických škol, které axiologickou tématiku rozmanitě tématizovaly a řešily.
5.2.2
Druhy hodnot
Lidské hodnoty vznikají v dimenzích, v nichž si člověk osvojuje svět. Jsou průmětem jeho potřeb vitálních i civilizačních a kulturních. Člověk jedná ve smyslu vrozených, přijatých a samostatně vytvořených hodnot. Opatřuje si předměty a situace, aby kladné hodnoty získal, chrání je, aby je neztratil, zápasí s hodnotami negativními. Vysvětlit přirozenou regulaci chování živočichů prostřednictvím valorizační polarity libost a nelibost v pojmech biologie, ale i kybernetiky, nepůsobí potíže. Obtížné je vysvětlit vznik lidské hodnotní sféry, která přesahuje svět animální a ruší jej i podržuje v nové rovině. Lidské hodnocení je multidimenzionální. Z různých hledisek může být různé, dokonce protichůdné. Svár přírody a civilizace, civilizace a kultury, přírody a kultury, svár minulosti a přítomnosti, svár jedince a prostředí, jedince a společnosti, různých společností, svár hodnot různého řádu, taková je látka dramatu lidského života. Načrtněme model lidských hodnot podle dimenzí, v nichž člověk prožívá sebe a svět. 1. Přírodní hodnoty můžeme dělit do dvou skupin: Hodnoty vitální odpovídají potřebám tělesné existence. Podněcuje je v nás příroda. Jsou výrazem tendence udržet a prosadit, uchovat a rozvinout život organismu. Jsou to podmínky uchování života, zdraví, svěžesti, zdatnosti, příjemnosti, tělesného blaha. Sociální hodnoty jsou projevem vztahu člověka k druhým lidem a k sobě samému mezi nimi. Člověk má potřebu asociace, touží po družnosti, vzájemnosti, citové odezvě, chce milovat a být milován. Má současně potřeby egotické, tendenci uplatnit se, prosadit se, být uznán, oceněn, mít prestiž. 2. Civilizační hodnoty jsou podmínkou i výsledkem společenské výroby a organizace, techniky a ekonomiky. Civilizační hodnoty, užitek, komfort zbavují člověka bezprostřední závislosti na přírodě, umožňují mu vytvářet materiální kulturu, svět utilitárních významů. 3. Duchovní (kulturní) hodnoty jsou ohniskem, kolem kterého vyrůstá niterná kultura člověka, jedince i společnosti. Patří sem tvůrčí sebeuvědomění a sebevyjádření, úsilí postihnout smysl věcí, plnost života, uchopit vztah člověka k světu a životu ve světle významů pravdivostních, etických či estetických, filozofie a umění, intelektuální rozvoj, citové bohatství, vzdělanost, duchovní tvorba. Duchovní hodnoty odpovídají potřebě integrace, vnitřní jednoty, jednoty sebe a světa, jednoty všech rozmanitých a různorodých tendencí, potřebě uvědomělého řádu života. Činná lidská intencionalita a transcendence vytváří svět „druhé přírody“ jako svět kladných hodnot, jako svět bezpečí, sytosti, ukojení. Vždyť všechna činnost člověka není než tvorba hodnot, jejich ochrana, úsilí o jejich udržení, rozmnožení, rozvíjení. Paradoxně, překročením určitých hranic, spěje materiální civilizace k devastaci přírody i kultury, ohrožuje lidstvo i celou biosféru planety.
59
Dělení hodnot
5.2.3
Shrnutí
Filozofická antropologie a axiologie (filozofie člověka a hodnot) jsou základem dalších oborů, jako je etika, estetika, kulturologie aj. Ty všechny studují hodnoty lidského života v jejich historické proměně i nadčasové stálosti. Jazykem systematiky můžeme říci, že hodnota je to, co je eufunkční člověku jako bytosti přírodní, společenské a kulturní. Hodnoty jsou dílem našeho rozumu, citu a vůle. Ne všechno, o co člověk usiluje, je hodnotou v širším nebo delším časovém horizontu. Nejednou se hodnoty navzájem vylučují a člověk musí volit, vytvářet si vlastní hodnotovou orientaci. Existující pluralita hodnot nesmí vylučovat, ale naopak žádá předpokládat nejen identitu a integritu osobnosti, ale i nadosobních celků (skupin, komunit, národů) v zájmu mírové komunikace a přátelského dorozumění. Osud člověka, Evropy i světa závisí na objektivní platnosti a závaznosti hodnotových principů prověřených (a stále znovu prověřovaných) strastiplným historickým vývojem lidstva.
5.2.4
Samostatná práce studenta. K zamyšlení
Hodnota je to, o co se má člověk snažit, co stojí za to, aby se stalo předmětem jeho chtění. (F. Krejčí) Promyslete si citát a uvažujte o tom, co z prvků současné konzumní společnosti je a co není skutečnou hodnotu. Uvažujte, k jakým hodnotám je zapotřebí vychovávat budoucí generace.
60
6
Z filozofie přítomnosti
6.1 K hodnotové dimenzi současné Evropy Osidla postmoderny Samostatná práce studenta Shrnutí Cíl kapitoly: práce se souvislým textem, rozbor, vyhledání hlavních myšlenek, samostatný výklad a interpretace, samostatné náměty, příklady a návrhy k řešení tématizované problematiky. Příčina všech zmatků ve světě spočívá v tom, že lidé nerozeznávají nezbytné od zbytného, že nechtějí rozlišovat cenné od bezcenného, a že se ženou jako stádo ne tam, kam je třeba jít, ale kam se jde. J.A.Komenský Klíčová slova: Krizové jevy; monyismus; Midasovo prokletí; neoliberalismus; egocentrismus; ztráta společenského konsensu; subversní úloha médií; destrukce; koláž; systém; svoboda a odpovědnost; kritika osvícenství a starších forem racionality; pozitivní deviace; hybris Doporučená literatura: LYOTARD,J.F. O postmodernismu. Praha : FÚ AV ČR 1993. GAL, F., MARCELLI, M. Za zrkadlem moderny. Bratislava : 1991. FOUCAULT, M. Diskurs, autor, genealogie. Praha : 1994. WELSCH, W. Naše postmoderní moderna. Praha : 1994. TOEFFLER, A. Šok budoucnosti. New York : 1970. FUNDA, O. A. Znavená Evropa umírá. Praha : 2000.
6.1
K hodnotové dimenzi současné Evropy
Hodnotou míníme (podle filozofa F.Krejčího) to, co má být chtěno, co stojí za to, aby se stalo předmětem našeho chtění. Z hlediska integrální antropologie je hodnota to, co je eufunkční člověku jako bytosti přírodní, společenské a kulturní. Hodnota je věc rozumu, citu a vůle. Různé hodnoty různě utvářejí, motivují a integrují jedince v sobě samém i ve vztahu k společenským strukturám, které ho přesahují. Společenské změny působí proměny hodnotových orientací, vyvolávají napětí, skryté i otevřené neshody a konflikty v pojetí zásad a smyslu života jedinců i národů, v tvorbě identity individuální i skupinové. V uplynulém desítiletí jsme přijali program výchovy k evropanství. V seminářích, na konferencích a v publikacích jsme hledali kořeny a zdroje evropské identity z hlediska filozofie, historie, politologie, kulturologie. Bylo v tom hodně idealizace,
61
mýtizace i mystifikace. Evropa byla např. představena jako „historicky jednotný útvar“, jako „jednotná politická, sociální a duchovní skutečnost“ nebo dokonce jako „otevřenost a otevřenost jako pokora“, zcela podle zbožných přání autorů. Ale zazněly i hlasy realistické. J. Krejčí, který se vrátil z exilu jako emeritní profesor University v Lancasteru, na semináři o výchově k evropanství (Kouty, 1995) položil 2 otázky: Budeme duchem dost velcí, abychom se příležitosti (otevřená Evropa a svět) chopili? Budeme dost mravně uvědomělí a pevní, abychom nepodlehli svodům krátkodobého prospěchu a pohodlí oportunismu? Na straně západní Evropy je otázka ještě složitější: Udrží se její civilizace? Bude schopná rozšířit svou koncepci lidských práv do oblasti, v níž je moc dosud silnější než právo? Charta OSN (1941) deklaruje nejen svobodu projevu a vyznání, ale též svobodu od nouze a strachu. Sociální smír vnitřní i vnější (zvláště se zeměmi islámu) může zabezpečit jen institucionalizovaná koncepce lidských odpovědností. Na jiné konferenci o výchově k evropanství (Liberec, 1996) P.Piťha poukázal na problém naší vzdělávací orientace. Směřujeme k americko-evropskému modelu konzumní společnosti a k imperiální aroganci? Máme usilovat o snadný technický pohyb v současné civilizační vlně (počítače, angličtina, management, marketing atd.) a upevňovat tak doktrínu výkonu a úspěchu se všemi asociálními důsledky a s tím, že se výchova k evropanství přesmykne k výchově sebezáhubných destrukčních sil? Neměli bychom se zaměřit nikoli na neexistující evropskou jednotu, ale na dlouhodobý proces evropské harmonizace? Na výchovu slušných lidí, úcty k vlastnímu jazyku a k hluboké znalosti vlastní kultury, neboť jen ta dává schopnost a ochotu chápat a oceňovat kultury jiné? V hojných publikacích časopiseckých i knižních kritizují autoři různého názorového zaměření nedostatky současné civilizace, v níž „vichr globalizace“ vyvrací a „spodní vlny“ neoliberalismu podemílají tradiční hodnoty, na kterých dlouhodobě spočíval náš společenský konsensus. Dočetli jsme se i výstižné odpovědi na často opakovaný slogan: „Návrat do Evropy? Ano, pokud se Evropa vrátí sama k sobě, pokud se ona vrátí k své vlastní identitě.“ Jako ideové pilíře, na kterých Evropa a evropanství stojí, bývají uváděny řecká filozofie (láska k moudrosti), římské právo, židovsko-křesťanské náboženství a renesanční věda. O.A.Funda ukazuje, jak z těchto základů vzešly symbolické hodnoty Evropy, totiž svoboda, odpovědnost, humanita, racionalita, exaktnost a tolerance. Ty jsou dědictvím řecko-římské antiky, staré Izraele, křesťanství a sekulárního humanismu. Avšak tyto ústřední evropské ideje ztratily motivační sílu: svoboda podlehla mocenským zájmům, tolerance poklesla do lhostejnosti, odpovědnost hasne, protože již není odpovědných rozhodnutí a činů, historie minulého století (ale i historie nejnovější) dokládá selhání humanity – ať již křesťanské, ať sekulární. Racionalita a exaktnost se člověku odcizily, staly se samoúčelnými. A tak „Znavená Evropa umírá“, jak zní titul Fundovy knihy. Odhalení úpadku nepřišlo jako blesk z čistého nebe. Na varovné příznaky deformované realizace evropských hodnot reagovali J.J.Rousseau, romantičtí básníci i realističtí spisovatelé 19. a 20. století, socialisté různých směrů, Marx, Masaryk, humanisté, existencialisté, ekologové, urbanisté a mnozí jiní. Někteří spatřili v krizi euroamerického systému dokonce již poslední fázi postupujícího rozkladu (Spengler, Toynbee).
62
Od Nietzscheho přes Heideggera a Arendtovou k dnešku se formuje zvláštní kritický směr, který si vzal na mušku rozum. Neitzsche jej odsoudil jako zbraň slabých, demokratizuje prý svět, který je svou podstatou aristokratický. Sokratovský racionalismus stejně jako křesťanství brání uplatnit ve společnosti princip vůle k moci, právo silnějšího, vládu elity, příchod nadčlověka. Pod vlivem antiracionalistické inspirace pak nejeden pisatel odhaluje „první chybu“ dnešních potíží ve víře v moc lidského rozumu a v přesvědčení o neomezené disponibilitě či manipulovatelnosti přírody a přírodních sil. V určení momentu, kdy došlo k chybnému nastavení historické výhybky, však nejsou antiracionalisté jednotného názoru. Mocná vlna kritiky napadá osvícenskou tradici uplynulých dvou staletí. Osvícenci jsou prý příčinou katastrof 20. století i současnosti. Šířili vzdělanost a ideály emancipace (volnost, rovnost, bratrství), zanedbali péči o duši, nahradili ji zájmem o vnější svět a o manipulativní moc vědotechniky, a tím způsobili odvrat od Boha a Božího řádu a ztrátu přirozeného světa. Zamlčuje se, že většina vlivných osvícenců věřila v Boha nebo Vyšší princip. Zastírá se, že krutých konfliktů a nelidskostí nebylo v předosvícenské době méně, a že teprve právě osvícenstvím iniciované zápasy a procesy vedly k zlidštění společnosti, k šíření vzdělanosti a k zlepšení do té doby velmi bídné úrovně života většiny lidí v zemích západní civilizace. Někteří antiracionalisté nazřeli hlouběji do dějin a našli F.Bacona a R.Descarta jako viníky. Jejich empirismus, jejich racionalismus, jejich spojení s galileovskonewtonovskou astronomií a fyzikou to prý přivedlo naši civilizaci na scestí. Ale prolistujme alespoň něco z děl filozofů 17.stol. Uvidíme, že nezanedbávali péči o ducha a mravnost. Poznání přírody chápali sice jako sílu a moc, ale chtěli jí užívat pro blaho lidí v kontextu tehdy ještě velmi tvrdých životních podmínek. Nenaváděli k bezohledné exploataci přírodních sil podle dnešních měřítek. Současné zneužívání vědy a techniky pro bezhraničně neodpovědné sobecké zájmy, mrhání a plýtvání přírodními zdroji i hotovými výrobky by si ani neuměli představit. Další pátrači objevili pachatele v renesanční vědě a vůbec v celém odkazu doby od Quatrocenta po Seicento (14. – 16. století), kdy ožil antický naturalismus a racionalismus a kdy se rozmohl individualismus v podobě touhy po osobním rozvoji a po poznání světa. Najdeme i autory, kteří evokují idealizovaný svět středověké víry a náboženského života. Chyba prý nastala už ve 13. století, kdy se lidé nedali cestou srdce a ryzí vroucnosti, po které kráčel sv. František z Assisi v souznění s přírodou a žebráky v bratrské lásce; dali se cestou rozumu, následovali sv. Tomáše Akvinského, který pro ucelený výklad světa neváhal přijmout pohanské učení Aristotelovo. Ale cožpak je možno racionalitu kteréhokoli dějinného období doopravdy zavrhnout? Cožpak nedává člověku zbraň proti nemoci a hladu, nezbavuje ho bezmoci, pověry a hlouposti, nedává mu vědomí lidské důstojnosti a poučené odpovědnosti? V pátrání po viníkovi (kdo vlastně vypustil toho džina z láhve?) byl objeven i naivní antropocentrismus Starého Zákona. V knize Genesis praví Hospodin prvním lidem: „Naplňte zemi a podmaňte ji a panujte nad rybami mořskými a nad ptactvem nebeským i nad všelikým živočichem hýbajícím se na zemi.“ Ale rozumíme správně tomu slovu panování? Je to příkaz k plenění a vykořisťování? Vždyť člověk je stvořen k obrazu Božímu, k obrazu Boha - Stvořitele! Není to spíše – v daném kontextu života a práce biblických lidí – výzva k obdělávání, správě a ochraně, jedním slovem – k hospodaření ve světě božích stvoření?
63
3 etapy Renesance: 1.trecento – 13.stol. 2.quatrocento – 14.stol. 3.cinquocento – 15.stol. seicento – 16.st, přechod v manýrismus
Ale nakonec byl viník dopaden jinde, v mýtickém Řecku, na samém počátku civilizačního vývoje. Prý to byl Prométheus, opovážil se vzít bohům olympským oheň, dal jej lidem a naučil je písmu, řemeslům a vědám. Prométheus to tedy zavinil, že se dal člověk cestou pokroku, růstu a rozvoje a dospěl až k dnešní civilizační krizi. Prométheovský princip svobodné lidské vůle, její vzpoury proti nadvládě a jejího zápasu s daností a překážkami za rozvoj poznání a vzdělanosti byl tedy zpochybněn a s ním všechny historické podoby racionality. Ale tím je zpochybněna v základu veškerá evropská kultura, její identita, její hodnotové paradigma. Neboť jako evropské hodnotové paradigma je uváděn právě řecký ideál – žít ve shodě s rozumem (logos, ratio). Filozofové zdůrazňují kritické hledání pravdy, aktivní úsilí uskutečnit ideál, ideu svobodného rozvoje osobnosti, noosférickou orientaci evropského světového názoru. A shodují se v tom objektivisté i subjektivisté. Ale co vlastně plyne ze zpochybňování lidské racionality? Máme se snad vrátit do stavu nerozvitého živočišného vědomí? Cožpak jen předcivilizační nebo dokonce předlidská úroveň života může dát bezpečí a spokojenost? Cožpak neexistuje lidská (rozumná) alternativa ke gigantickému rozvoji produkce a konzumu, k ustavičnému zvyšování tempa, produktivity, efektivity, konkurenceschopnosti, ke ztrátě smyslu existence kromě usilování o majetek a materiální požitky? (Dotazovaný mladík v televizní besedě: „Člověk si najde práci a vydělá si peníze a něco si koupí. A najde si lepší práci, více si vydělá a více si koupí). Cožpak musíme přijmout „poslední monoteismus“, kterým se stala honba za penězi (monyismus) s kultem spekulativního a lichvářského zisku – stejně pošetilým a sebezničujícím jako byl kult zlata v antické báji o králi Midasovi? Víme, že ani přirozený antropocentrismus ani kritická racionalita ani věda a technika ba ani světový názor renesanční a osvícenský to nezavinily. Umožnily pozitivní vývoj, kulturu a vzdělanost. Otázka tedy zůstává? Proč se civilizace octla na scestí? Protože pokrok technický není provázen pokrokem etickým. Protože odkaz antické filozofie žít ve shodě s rozumem, tj. s přírodou a kosmickým řádem byl opuštěn, protože nedělitelné a dvojjediné poznání objektivního světa spolu se zdokonalováním člověka se časem vytratilo. Protože nejsou systémově váženy a respektovány všechny souvislosti, příčiny a důsledky lidských činnosti. Od počátku nového věku, od objevných zámořských cest K.Columba a ostatních mořeplavců, od prvotní akumulace kapitálu se formují novodobé struktury moci. macchiavellistickým způsobem – násilím zjevným i skrytým si podmaňují svět a jako mýtický Midas proměňují věci i vztahy ve zlato. Mocenské zájmy udržují a zmnožují výnosné technologie, které stále více znehodnocují přírodu a přirozený stav věcí, přirozenost a přirozenou morálku člověka nevyjímaje. Netrpíme přemírou rozumu, ale jeho nedostatkem, když se nepokoušíme o nápravu. O.A.Funda poukazuje na to, že civilizace zaniká mimo jiné – když ztratila jistý nepsaný konsensus. Konsensus o tom, co se smí a co se nesmí. Jakmile se tento konsensus hroutí, hroutí se komunikace ve společnosti a nastává rozklad. Jestliže většina přestane tento konsensus sdílet, je marno snažit se jej vtěsnat do deklarací, chart, zákonů a právních norem. Ani demokracie nás nemůže zachránit, protože ta funguje jen za předpokladu většinou slušných lidí respektovaného konsensu. Paradigma evropské kultury obsahuje svobodu člověka jako zástupce lidského rodu. Je to jen zdánlivý individualismus, jedinec je chápán jako modus, individuální projev rodového. Má právo i povinnost vůči rodu se zdokonalovat, mravně rozvíjet, poznávat, vzdělávat se. Duchovní, intelektuálně mravní rozvinutí lidské bytosti je
64
důležitější než ovládnutí okolního světa. V 19. a 20. stol. byla zdůrazněna jedinečnost lidské osobnosti, ale myšlenka odpovědnosti vůči celku nepřestala dominovat. Touha po svobodném rozvoji všech motivovala i racionální úvahy o dokonalém uspořádání společnosti. Avšak na přelomu 20. a 21. stol. došlo k povážlivému posunu: od sociocentrické orientace chování k orientaci egocentrické. Ústup vzájemnosti a ohleduplnosti, nebrzděná touha po sebeprosazení a sebeuspokojení hrozí zničit etos, které dosud drželo společnost pohromadě (Wolf. Brezinka). Došlo ke zhroucení téměř všech tradičních hodnot. Etos konzumu se vydává za náhradu etických norem. Dezintegrující síly vytvářejí životní styl individuálního sebeuspokojení bez morálních zábran (Zb. Brezinski). Ultraliberální konzumní systém, zbavený všech hodnot a podporovaný propagandou, je falešný fetiš. Komunismus měl úspěch právě jako reakce na bezuzdný kapitalismus (Papež Jan Pavel II.). Veřejný prostor je kolonizován agresivním molochem komunikačního a informačního průmyslu, který z něj vytlačuje relevantní otázky a tím jej paralyzuje. Krize relevance v kultuře přestoupila práh únosnosti – všechna stará a vznešená slova, v nichž je zobecněna tisíciletá zkušenost lidstva našeho kulturního okruhu – o jehož zachování a smysl pečujeme – znějí v naší počítačové džungli nepřesvědčivě, falešně, kýčovitě. Všechno se zdá na pozadí nedohledných změn „globalizace“ málo relevantní (V. Bělohradský). Evropští analytikové zjišťují, že kořeny demokracie jsou podemílány spodními vodami ve větších hloubkách: růstem nerovností, rozmohlým neobčanstvím občanů, důrazem na krajní individualismus, nezájmem o celek. Podemílání demokracie přispívá ke vzniku organizovaného kulturně hlubinného mediálního zločinectví (zločinectví médií). Média rozvracejí kulturní archetypy jako setrvalé soustavy lidských hodnot vlastních mnoha kulturám a historicky působících jako hodnotové stabilizátory soužití lidí ve společenstvích. Rozsah hodnotové zločinnosti médií je úměrný tržní disfunkci při jejich operaci s informacemi a též výkonnosti manipulativních technologií, kterých užívají. Futurologové vyzývají k zvýšené aktivitě občanů a institucí při péči o kulturní kvalitu roztroušených hodnotových systémů ve smyslu priorizace humanistické výchovy a prospolečensky motivovaných postojů (OFS, 1997). Nadarmo se pokoušejí osobnosti různých oborů hledat nějakou novou etiku pro budoucnost našeho světa (viz Dialogy 20. stol., Paříž, UNESCO 8.12.2001). Budoucnost našeho světa závisí na udržení archetypů naší kultury – principů vzdělanosti a kritického myšlení, principu sebeomezení v zájmu vlastního seberozvoje a principu humanismu s ohledem na druhé (co nemáš ty rád, nečiň druhému). Neomezený růst produkce v globálním měřítku stejně jako čekání nějaké samočinné nápravy vedou ke katastrofě a zhroucení. Rozum velí dobrovolně přijmout meze růstu i moci, produktivní síly orientovat nikoli na nekonečné rozšiřování výroby, ale na péči o přírodu a životní prostředí, zdraví člověka, o více volného času a o vyšší kvalitu jeho využívání, o duchovní hodnoty, o kulturu ducha i těla. Takové omezení přináší menší zatížení surovinových a energetických zdrojů, zato však větší stimulaci lidských schopností a možností intelektuálních a morálních. Takové omezení sotva zavedou vládci konzumu a destruktivních médií. Ale je možno vytvářet ostrůvky pozitivní odchylky od dehumanizujícího proudu, chránit sebe i druhé před rozkladnými vlivy, pěstovat nezávislý život ve shodě s rozumem, citem, přírodou i kulturou. Je možno šířit a střežit hodnoty nepředstíraného
65
humanismu, lidské důstojnosti, demokracie občanů, svébytnosti i vzájemnosti národů. Takové ostrůvky se mohou stát útočištěm člověku v ničivém příboji současné civilizační fáze a nadějí pro budoucnost. Základním prvkem postmoderny je pluralita názorů, odmítá koncepci jediné pravdy a jediného cíle a usiluje o alternativní přístup ke světu
Jean Francois Lyotard - O postmodernismu
Postmoderna v Čechách
6.2
Osidla postmoderny
V první polovině 20. stol. se v USA udomácněl v různých druzích umění, v kritice a teorii, programech a výkladech nový eklekticismus, označený jako postmoderní. Jeho repertoirem je tvorba různorodých koláží, míšení vysoké kultury s vulgárností a undergroundem, rušení hranic mezi druhy, žánry, úrovněmi. V 70. letech začali postmodernismus pěstovat někteří evropští filozofové (M. Foucault, J.L. Lyotard, J. Derrida, J. Baudrillard, Američan R. Rorty, aj.). Při vší různosti tématiky, způsobu myšlení i stylu je spojuje určitá dobová nálada, dobový způsob vnímání a interpretace. Vymezují se svou negací moderny, kulturního období, které prý iniciovala karteziánská a osvícenská filozofie. Soudí, že moderní racionalita vyčerpala své tvořivé možnosti a spěje k zániku. Podle postmodernistů neexistuje universální pojetí světa, objektivně platné pravdy a hodnoty. Lyotard zlehčuje zobecňující ideové koncepce, jako hegelianismus, marxismus, liberalismus apod. označením „metavyprávění“ a místo nich preferuje dílčí příběhy, mnohost a singularitu událostí, diskontinuitu, nejistotu. Neexistuje ucelený obraz světa, přírody, dějin, existuje jen pluralita životních způsobů a činností, skupin, oblastí a koncepcí lokálních a provizorních. U Baudrillarda vyznívá důsledek této fragmentarizace zvláště pesimisticky: vývoj nemá smysl, historie skončila, naděje na lepší budoucnost neexistuje.1 K nám vtrhla tzv. postmoderna v 90. letech, vítána jako náhrada dříve oficiálně hlásaného marxismu – leninismu jako “vědy všech věd a učení všech učení”. Zdálo se, že velice souzní s náladou popřevratové transformace. Stalo se módou pronášet kritické poznámky na adresu Galileiho a Newtona, Bacona a Descarta. Stalo se módou prohlašovat, že pád komunismu je pádem vědy a „pyšného rozumu,“ že končí éra novověku s motivy renesance, osvícenství, pozitivismu a socialismu, že je konec s vírou v poznatelnost světa a zobecnitelnost poznaného. Destabilizující příliv subjektivismu, skepse a nihilismu byl nevyčerpatelný. 2 A tu se objevilo osvobozující slovo z řad postmodernistů samých. W. Welsch v publikaci nazvané příznačně „Naše postmoderní moderna“ tvrdí, že v postmoderně nenajdeme ani jednu myšlenku, která by nebyla již v moderně přítomna. Mění se jen preference a důrazy. Autor rozlišuje dvě postmoderny, postmodernu skutečnou, přesnou a náročnou, která na půdě odborných disciplín filozofických a speciálně vědeckých usiluje legitimně o nové pochopení problémů nové doby a která – doufejme – překoná i současné tendence k nihilismu a pesimismu – a postmodernu povrchní, bezbřehou a náladovou, která je na postupu a má povahu módního trendu. Prostřednictvím masmédií jsme u nás konfrontováni právě s touto modifikací postmoderny, o které autor říká: „Odrůdy této bezbřehé postmoderny sahají od 1
J.F.Lyotard, O postmodernismu. Fil. Ústav AV ČR, Praha 1993. 206 s. F.Gal, M.Marcelli (sest.), Za zrkadlom moderny. Bratislava 1991 M.Foucault, Diskurs, autor, genealogie. Svoboda, Praha 1994 2 Předchozí dogmatické traktování marxistické filozofie nekultivovalo noetické myšlení, které se včas nerozpomnělo na kritický realismus; ten se vyrovnal jak s realismem naivním tak s přílišným subjektivismem a skepsí Humovského ražení i s Kantovským fenomenalismem. Představitelem kritického realismu u nás byl T. G. Masaryk a jeho pokračovatelé. 66
vědeckých universálních směsí v lacanovsko-derridovské omáčce až k nahraných scénářům elegantní kulturní módy. Jejím krédem je, že cokoli, aby to bylo zdařilé, musí být řádně promícháno v kokteil s hojnými exotickými přísadami. Vezme se libido a ekonomie, digitalita a cynismus, esoterika a simulace, přidá se něco New Age a apokalypsy a postmoderní hit je hotov. Je to výtvor libovůle, všehochuti a odlišení za každou (vlastně žádnou) cenu. V současnosti se těší velké oblibě a je značně rozšířen. Sugeruje, že existuje jen subjektivní libovůle, žádná závaznost, určitost, objektivní verifikace a platnost. Je to postmoderna lunaparku, masového konzumu a komerčního braku.“3 Welsch prohlašuje postmodernu za radikální modernu a zdůrazňuje její smysl pro pluralismus. Připouští, že ten existuje už od antiky, ale v postmoderně se stává dominantní normou. Podle něj se postmoderní filozofie zříká výlučnosti, uznává diferencované typy racionality, její heterogenitu. Je proti unifikaci světa, ať již ji projektuje sociální filozofie nebo technické inženýrství nebo komunikační technologie. Nežije však z negace všeho minulého, čelí přítomné současnosti nesoučasného a váží si svých předchůdců, mezi nimiž uvádí Aristotela, Pascala, Kanta, Diderota, Wittgensteina… Pokládám za zvláště důležité připomenout Welschovy teze o tom, že precizní postmoderna se neřídí hloupou libovůlí a svévolí matoucí nevázanosti, ale usiluje o zdůvodněnou pluralitu rozlišovacích postupů. Mnohost nerozpouští v chaosu naivní či cynické nivelizace a indiferentnosti, precizuje rozdíly a odlišnosti a provádí hlubokou kritiku. Nejde jí o provokativní úvahy, ale o žitý život. Skutečná postmoderna není iracionální, když už není racionální, tedy je spíše hyperracionální. Neholduje nezávaznému „anything goes“, ale velmi přesně dbá o rozdíly mezi dobrým, pochybným a katastrofálním. Nepropaguje libovůli a svévoli, má smysl pro specifické, ale pojmenovává i obecné závaznosti. Není obhájkyní dezorientace, je stoupenkyní přesných pravidel. Bylo řečeno, že postmodernismů je tolik, kolik je postmodernistů a že výraz postmodernismus není přesně definován. Připomínám tuto okolnost právě na tomto místě, abych vyjádřila přesvědčení, že má kritika bude postihovat onu formu postmoderny, kterou W.Welsch označil jako povrchní, bezbřehou a náladovou. Připusťme, že postmoderna současnou problematiku netvoří, ale odráží. Letecká doprava a telekomunikace, stejně jako hospodářská globalizace způsobily, že různorodé se stalo blízkým a současnost nesoučasného přirozenou. Přiblížením světadílů a kulturních okruhů došlo k prolínání rozdílných konceptů, očekávání a hodnot. Připomeňme si někdejší „Šok budoucnosti“ A. Tofflera, který se mezitím stal u nás šokem přítomnosti.4 Tempo vývojových změn ve společnosti se nadměrně zvýšilo, překračuje lidskou schopnost adaptace. Dochází ke střetům mezi kulturami i mezi generacemi. Prosazuje se jiné pojetí dosavadních konstant, jako je práce, rodina, láska, šíří se dezorientace, povrchní konformismus, anarchismus, ztráta autentičnosti, bezmyšlenkovitost, přibývají play-boy kluby a night-kluby a erotické kluby a kina pro homosexuály, vzrůstá pověrčivost, přibývá sekt a duchařů, spiritistů i teroristů, narkomanů, kriminálních živlů, roste nekontrolovaná moc a s ní spojená iracionalita. Graduje stálá akcelerace v čase a globalizace v prostoru. 3 4
W. Welsch, Naše postmoderní moderna. Zvon, Praha 1994 A. Toffler, Šok budoucnosti. New York, Random House 1970, Bern, Scherz 1971. 391 s. 67
Vládne nestálost, dočasnost mění vztahy k věcem, lidem, institucím, idejím. Wegwerf-civilizace triumfuje, kupuje a odhazuje se stále více, aby bylo místo pro nové zboží; vzniká odhazovačná mentalita. Ztrácí se spojení s minulostí, s tradicí, kulturou předků, s domovem. Dominuje povrchnost a neosobnost a mobilita. Potřeby se rychle mění. Nový styl určuje komunikační technologie, mediální celebrity, populární herci, šoumeni, zpěváci a muzikanti, bestsellery, skandály, pomíjivost zájmů, rychlé a ustavičné měnění „pocitů“, prožitkový průmysl, šokující kult bizarnosti. Chaos bez struktury vyvolává psychické napětí. Mnohost alternativ neurotizuje. Přemíra netříděných informací a intenzita smyslových podnětů vedou k vnitřní chudobě a prázdnotě. Chybějící kotva se hledá v hromadění majetku. Poslední monoteismus je moneyismus (zbožňování peněz, novodobý kult zlatého telete), bylo řečeno na adresu vládnoucí ideologie, která připouští nejrůznější způsoby obohacení, a získávání materiálních požitků za každou cenu podporuje jako přirozenou potřebu člověka a podstatu lidské existence.5 Vládne vulgární materialismus, uctívány jsou peníze a zpeněžitelné kvality. Osobní čest, lidská důstojnost, vzdělanost, niterná kultura, jemnost, vkus a takt – o nic z toho není na trhu zájem, nemá to ceny ani vážnosti. Lyotard poznamenal, že dnešního studenta nezajímá poznání pravdy, ale zdrojů bohatství a moci.6 Postmoderní zpochybňování moderní racionality má podobu denunciace osvícenského způsobu myšlení, jako (prý) instrumentálního způsobu ovládání přírody a příčinu řady krizových jevů současné postindustriální společnosti a jako (prý) zdroje rozmanitých optimalizačních idejí, které údajně způsobily nevýslovné hrůzy novověkému lidstvu. Právě démonizované vědě a racionalitě kladou postmoderní kritici za vinu, že není s to vyřešit problémy člověka a lidstva, které se jeví jako rozporné důsledky pokroku; jako by pravým viníkem nebylo bezostyšné sobectví, které bezohledně ve světovém měřítku výsledků vědecko-technického pokroku využívá a zneužívá. Připomeňme, že osvícenská racionalita vysvobodila Evropu z příšeří středověké mystiky a supranaturálně chápaných dogmat křesťanské věrouky. Překonala klatbu, vloženou na kritické myšlení a vrátila do Evropy dávno zapomenutý antický vklad, totiž svobodný prostor diskuse vedené toliko silou rozumově sdílené argumentace. Od osvícenského racionalismu vede přímá cesta k demokracii a k sekulárnímu humanismu, včetně ideálů svobody, rovnosti a bratrství. Postmoderna překvapivě odmítá objektivní rozum i historický pokrok a dějinné perspektivy. Jestliže osvícenci byli přesvědčeni, že pravdivé poznání dokáže zformulovat kritéria pro odlišení pravdy od nepravdy, dobra od zla a krásna od nekrásna, s postmoderním antiracionalismem a antiuniversalismem je spjatý i hodnotový relativismus: hodnotový konsensus mezi lidmi prý není možný.7 K racionalitě patří ovšem i přiznání vlastních hranic. Od dob antiky jsou si racinalisté vědomi, jak velký je nepoměr mezi tím, co známe (kapka) a mezi nepoznaným (moře). Současnou terminologií můžeme říci, že nejsme geneticky vybaveni pro poznání a život v celém jsoucnu. Poznáváme jen část skutečnosti, relevantní pro naše přežití. Jsme bytostí středních dimenzí mezi mikro a makro světem, selektivně 5
L. Karlík, Nejen o monetarismu. In: S. Kučerová (red): Bilance a výhledy. Konvoj, Brno 2000. 375 s. 6 J.F.Lyotard, O postmodernismu. Fil. Ústav AV ČR, Praha 1993. 206 s. 7 O.A. Funda, Znavená Evropa umírá. Karolinum, Praha 2000. 208 s. 68
postihujeme část skutečnosti prostřednictvím racionálních konstrukcí či konceptuálních modelů: tvoříme hypotézy a teorie s nutností stále je testovat a verifikovat.8 Rozum je nedokonalý, jistě. Ale to neznamená, že nerozum je dokonalejší! Z krize přítomnosti nás nevyvede antiscientismus, iracionálno, mystika a mystéria, ale důslednější, kritičtější, racionálnější, systémovější myšlení.9 Složité a souvztažné komplexní problémy současného světa vyžadují systémové přístupy. Jen systémově lze zkoumat zvolenou realitu v její propojené členitosti a jednotě s prostředím, hledat základní, tzv. systémotvorné faktory, vnější i vnitřní vztahy a dynamiku vývojových procesů zkoumaných učleněných relativních celků – systémů. Respektovat jejich celistvost i otevřenost. (Podrobněji viz např. kap. 1.3 in B.Blížkovský, Systémová pedagogika. Amosium, Ostrava 1997. 2. vyd. 315 s.). K paradoxům přítomnosti patří, že náladová postmoderna dobové krizové jevy a narůstající nestrukturovaný chaos nejen vyjadřuje a afirmuje, ale i nevybíravými způsoby prosazuje. V rozporu s vlastním deklarovaným odsuzováním výlučnosti se sama chová výlučně, nezná toleranci. Vylučuje právo na jiné mínění, diskvalifikuje a dehonestuje všechno, co stojí v cestě totální a universální destrukci, dekonstrukci, dekompozici. Relativismus absolutizuje a přehání ve smyslu zásady „všechno nebo nic“. Princip (pravidlo) neplatí vždy a všude? Neplatí tedy vůbec! Nevíme všechno? Nevíme tedy nic! V mnohohlase postmoderní publicistiky můžeme vysledovat symbolická hesla pokleslého liberalismu a individualismu. Nápadné je zbožnění ideje svobody bez protipólu odpovědnosti, svobody ne jako sebevlády, ale jako hovění svévoli a libovůli. Odtud se odvíjejí chytrácká sofismata, nalíčená na případné kritiky extrémních jevů kulturní periférie. Kritik se ocitá na minovém poli demagogických zákazů byť i jen zdánlivého narušování vševládnoucí svobody. Kde bereš, kritiku, tu opovážlivost pronášet hodnotící a normativní soudy? Nehřeš touhou zušlechťovat, šířit osvětu a vzdělanost! Hřích proti svobodě je chtít zvyšovat něčí etickou a estetickou úroveň! Kde bereš tu opovážlivost myslet si, že víš, co je dobré a krásné? A tak se kritici zdržují soudů, „mlčí, aby zůstali filozofy“. Ale druhá strana se nezdržuje skutků. A tak dík principu nezasahování kvete brak všeho druhu, brutalita, nestydatost, vulgárnost. Tolik neřesti – to přece dokládá, kolik máme svobody!10 Jedinec je přestimulován bombardováním smyslů a přesycen informacemi, v nichž se nerozlišuje mezi podstatným a vedlejším. Místo opravdového života se nabízí 8
M. Král, Kam směřuje civilizace. Praha 1998 Tažení proti rozumu vyvolává sklon k iracionalitě i u inteligentních lidí. Neuvěřitelné děje se rozvíjejí kolem astrologie, horoskopů, sekt, totalitních náboženských organizací, satanismu, ufologie, uctívačů „mimozemšťanů“, schopných navázat s nimi „spojení“. Výrobci drog prosperují stejně jako provozovatelé mystických rituálů k oživení energie. Každý guru má hned kupu přívrženců. Čas od času se na veřejnost dostane zpráva o neuvěřitelných činech a zločinech z této sféry. 10 Postmoderní destrukce kultury se projevuje nejen jako antiracionalismus, ale též jako výsměch etickým normám chování. Porno-herectví, pornografie, prostituce se pokládají za práci (profesi) jako kterákoli jiná. Sexuální nevázanosti nestojí nic v cestě, frivolnost, lascivnost, oplzlost jsou běžnou náplní zábavních pořadů, baviči se předhánějí v koprolalii, obnažování těla a intimit nezná mezí. K veřejným promluvám v televizi patří pošklebky nad čítankami, čítankovými „moudry“, povinnou četbou, básničkami „nazpaměť“. Inscenace a interpretace klasických děl se podřizuje dehonestujícímu vidění světa, bez úcty k autorům a jejich dílu, bez snahy respektovat jejich východiska, nejčastěji jako příležitost k šokující exhibici inscenátora (interpreta) a persifláži předváděného díla. Samozředmě pod heslem tvůrčí svobody. Dovršení postmoderní destrukce se projevuje v tzv. antipedagogice, která i výchovu prohlašuje za omezování svobody a páchání násilí. 9
69
Sofisma logicky záměrně chybný úsudek
zábava, stále více zábavy a stále pokleslejší. Pochybní hrdinové a pochybné vzory. Nová mytologie televizních seriálů. Veřejný svět se stal bláznivým cirkusem, v němž je možno ubavit se k smrti. Umění kdysi chtělo člověku pomáhat hledat smysl, dobro, krásu. Dnes? Hledání smyslu postrádá smysl, všechno je dovoleno, neexistuje tabu, hranice, mez, všechno je možno zesměšnit a je k smíchu. Cílem umění je šokovat, uvádět v úžas, urážet. Sílí destrukce a zlý smích, který neposiluje, ale ničí, uráží a tupí, vysmívá se a ponižuje. Šíří se nihilismus v převleku klauniády. Celkovou atmosféru duchovního proudu současnosti dokresluje konservativní vztah k uplynulým dvěma poosvícenským stoletím. Vyčítá se jim selhání moderního projektu emancipace lidstva, odmítá se moc rozumu i humanitní a demokratické ideje a spása se hledá v návratu k středověkému postoji smíření s daným stavem, v péči o duši, v obnově kastovního zařízení pokory a poslušnosti, eventuelně s perspektivou začlenění do nově se formujících euroamerických struktur. Zarážející a šokující je dikce náladové postmoderny. Stálá útočná konfrontace, podezíravý mizantropismus, pomstychtivá nenávist, posměch a pošklebování místo argumentu, kterému jde o věc. Rafinovaně zavádějící je ztotožnění zla s novověkou touhou člověka zdokonalovat sebe i svět. Ztotožnění zla s vůlí k optimalizaci člověka. S obviněním idejí a projektů sociální nápravy za neštěstí a bědy, které postihly tolik lidí uplynulých 2 století. Jako by neštěstí a bědy neprovázely lidstvo i předtím. A jako by ideje a projekty působily samy, jako by za nimi nestáli lidé, tvůrci, vyznavači, uskutečňovatelé, a v negativních případech i zneuživatelé a falzifikátoři. Duchovní produkce minulosti je naše kulturní dědictví, přejímáme je od minulých generací a přejímáme i závazek uchovávat je a dále rozvíjet. Postmodernisté je ovšem vidí jinak: „Shrnující formule se válejí v našem veřejném prostoru jako komunikační odpad, který se zčásti ničí, zčásti odváží do knihoven, muzeí, archivů …“ A místo shrnujících formulí minulosti nabízejí pohotově koláž doby z fakt, jako: „Internet, ledničky, poprava M. Horákové, terorismus, podprsenky, které pálily feministky, zázračná podprsenka, které dělá reklamu topmodelka Herzigová, rozbité výlohy Mc Donald´s, Beatles, Windows XP“.11 Ale nepoukazuje i tento příklad postmoderní charakteristiky doby k potřebě racionálně ji uchopit, fakta utřídit, uvést do souvislostí, najít podstatné a vedlejší, uvést do systému – tj. ukázat komplexní komplementaritu komponent v kontinuitě a v kontextu? A není systémový přístup povolán k tomu, aby čelil i hodnotovému relativismu, protože umí ukázat, co je a co není funkční a pozitivní se zřetelem na systém lidského organismu, lidské psychiky, lidské společnosti, lidské kultury? Lidský rozum je zajisté podmíněn svým vývojem biologickým a sociokulturním. Nemůže překročit hranice svého místa a času, není mu dáno absolutní poznání. Každé poznání odpovídá naší omezené zkušenosti a paměti. Ale to vůbec není málo. Stačí nepředpojatě posoudit, čeho dosáhli naši předchůdci. Budeme-li trpělivě snášet nehotovost dění, budeme-li chránit pozitivní kulturní dědictví minulosti a pochopíme-li postmodernu (tu pravou, ne módní) ne jako kapitulaci, ale jako výzvu dál se snažit uskutečňovat nedokončené projekty lidstva, pak splníme svou úlohu, přispět k tomu, aby člověk na zemi existoval jako člověk, bytost rozumná.
11
V. Bělohradský, Jak přežít vědy o člověku aneb Století Patrika Ouředníka. Nad knihou Europeana, Stručné dějiny dvacátého věku. 70
6.3
Samostatná práce studenta
Prodiskutujte danou tématiku ve skupinách a podejte shrnutí a závěry. Vypracujte projevy (referáty, přednášky) k dané tématice a předneste je.
6.4
Shrnutí
Mediálně podporovaný proud tak zvané postmoderny se zaměřuje na odmítání lidské racionality a historicky se utvářející vzdělanosti a mravnosti. Těší se z nejrůznějších forem destrikce etických a estetických řádů. Spojuje se s pokleslým neoliberalismem a extrémním egocentrismem, pod záminkou svobody člověka bez hranic si nepřipouští odpovědnost ani za stav přírody ani lidské společnosti. Budoucnost globalizovaného světa přenechává volné hře trhu a finančních toků. Jestliže paradigma moderny (novověku od dob renesance) vystihoval princip rozumu (Ratio), přirozeného poznávání světa a pořádání věcí lidských, paradigmatem období postmoderny se stává Hybris. Jde o významný pojem ze staré řecké mytologie, znamená překročení lidské míry, narušení všech řádů. Děje se tak z přesycenosti, nevázanosti, svévole, zpupnosti a pýchy, zaslepenosti, chtivosti a chamtivosti. Řečtí tragikové (Aischylos, Sofokles a Euripides) ukazovali, jak lidskou rouhavou Hybris stihá Spravedlnost utrpením – také bez míry. Svět potřebuje nové, vysvobozující paradigma, všelidskou dohodu o všeobecně platném morálním řádu na celé planetě – Éthos. Použitá literatura: [1] KRATOCHVÍL, O. Management. Kunovice : EPI, s.r.o., 2004. [2] KRATOCHVÍL, O. Marketing. Kunovice : EPI, s.r.o., 2004.
71
72
Název: © Filozofie Autor: © Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc. Vydavatel, vyrobil: © Evropský polytechnický institut, s.r.o. Osvobození 699, 686 04 Kunovice Náklad: Počet stran: Rok vydání:
30 ks 72 2011
ISBN: 978-80-7314-239-1
