Evropský polytechnický institut, s.r.o. 1. soukromá vysoká škola na Moravě
Kunovice
PSYCHOLOGIE
Doc. PhDr. Milan Vinklárik, CSc. PhDr. Milan Brázda
2011
Evropský polytechnický institut, s.r.o. Osvobození 699, Kunovice
Psychologie
Doc. PhDr. Milan Vinklárik, CSc. PhDr. Milan Brázda
2011
Název: © Psychologie 2. aktualizované vydání Autoři: © Doc. PhDr. Milan Vinklárik, CSc. © PhDr. Milan Brázda Vydavatel: © Evropský polytechnický institut, s.r.o. Kunovice, 2011 Neprošlo jazykovou úpravou ISBN: 978-80-7314-257-5
Obsah ÚVOD ........................................................................................................................................ 9 1 PŘEDMĚT, POSLÁNÍ A VÝZNAM PSYCHOLOGIE .............................................. 11 1.1 VĚDECKÉ VYMEZENÍ PŘEDMĚTU PSYCHOLOGIE ........................................................... 11 1.1.1 Co je psychologie? .............................................................................................. 11 1.1.2 Obory, disciplíny psychologie ............................................................................. 11 1.1.3 Význam psychologie ............................................................................................ 13 1.2 METODOLOGIE A METODY PSYCHOLOGIE..................................................................... 13 1.2.1 Úvod .................................................................................................................... 13 1.2.2 Základní otázky metodologie psychologie .......................................................... 14 1.2.3 Výzkum, expertíza, poradenství, klinické postupy ............................................... 14 1.2.4 Metody psychologie............................................................................................. 15 1.2.5 Další metody ....................................................................................................... 16 1.2.6 Psychologické testy ............................................................................................. 17 1.3 KONTROLNÍ OTÁZKY KE KAPITOLE .............................................................................. 17 1.4 SHRNUTÍ KAPITOLY ...................................................................................................... 17 2 NÁSTIN VÝVOJE PSYCHOLOGIE ............................................................................ 21 2.1 PODMÍNKY VZNIKU A VÝVOJE PSYCHOLOGIE JAKO VĚDY ............................................. 21 2.1.1 Od naivních představ k antické filozofii .............................................................. 21 2.1.2 Psychologické názory v antické filozofii a medicíně ........................................... 21 2.1.3 Psychologické názory ve středověké křesťanské filozofii.................................... 22 2.1.4 Psychologické názory v novověké filozofii .......................................................... 22 2.2 VZNIK VĚDECKÉ PSYCHOLOGIE .................................................................................... 23 2.2.1 Rozvoj psychologie jako vědy. Významné psychologické teorie ......................... 23 2.2.2 Psychologický atomismus a asocianismus, experimentální psychologie ............ 24 2.2.3 Würzburská škola a „Gestaltpsychologie“ ......................................................... 24 2.2.4 Psychoanalýza ..................................................................................................... 24 2.2.5 Individuální psychologie A. Adlera a analytická psychologie C. G. Junga........ 25 2.2.6 Vědy o chování, behaviorismus ........................................................................... 25 2.2.7 Existenciální analýza, humanistická psychologie ............................................... 25 2.3 SOUČASNÁ PSYCHOLOGIE ............................................................................................ 26 2.4 KONTROLNÍ OTÁZKY .................................................................................................... 26 2.5 SHRNUTÍ ...................................................................................................................... 27 3 ÚVOD DO OBECNÉ PSYCHOLOGIE A PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI............. 31 3.1 ÚVOD DO OBECNÉ PSYCHOLOGIE ................................................................................. 31 3.1.1 Činnosti člověka .................................................................................................. 32 3.1.2 Základní psychické jevy ...................................................................................... 33 3.2 PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI............................................................................................ 35 3.3 KONTROLNÍ OTÁZKY KE KAPITOLE .............................................................................. 45 3.4 SHRNUTÍ KAPITOLY ...................................................................................................... 46 4 ÚVOD DO PSYCHOLOGIE POZNÁVÁNÍ ................................................................ 51 4.1 ČITÍ A VNÍMÁNÍ ............................................................................................................ 51 4.1.1 Smyslové klamy, iluze, halucinace ...................................................................... 52 4.2 PŘEDSTAVY, FANTAZIE ................................................................................................ 52 4.3 POZORNOST A PAMĚŤ ................................................................................................... 53
4.4 4.5 4.6
MYŠLENÍ A ŘEČ, PORUCHY MYŠLENÍ ............................................................................ 55 KONTROLNÍ OTÁZKY KE KAPITOLE .............................................................................. 56 SHRNUTÍ KAPITOLY - ÚVOD DO PSYCHOLOGIE POZNÁVÁNÍ .......................................... 56
5 ÚVOD DO VÝVOJOVÉ PSYCHOLOGIE .................................................................. 59 5.1 5.2 5.3 5.4
PERIODIZACE PSYCHICKÉHO VÝVOJE ........................................................................... 60 POPIS PSYCHICKÝCH JEVŮ U JEDNOTLIVÝCH VÝVOJOVÝCH STÁDIÍ .............................. 61 KONTROLNÍ OTÁZKY KE KAPITOLE .............................................................................. 65 SHRNUTÍ ...................................................................................................................... 66
6 ÚVOD DO SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE ..................................................................... 69 6.1 6.2 6.3 6.4 6.5 6.6 6.7
SOCIALIZACE, SOCIÁLNÍ UČENÍ .................................................................................... 70 POSTOJE ....................................................................................................................... 70 SOCIÁLNÍ INTERAKCE, PERCEPCE A CHOVÁNÍ ............................................................... 72 KONFLIKTY .................................................................................................................. 74 SOCIÁLNÍ KOMUNIKACE ............................................................................................... 74 KONTROLNÍ OTÁZKY KE KAPITOLE .............................................................................. 76 SHRNUTÍ ...................................................................................................................... 76
7 VYBRANÉ PROBLÉMY PSYCHOLOGIE PRÁCE .................................................. 81 7.1 VZNIK A VÝVOJ PSYCHOLOGIE PRÁCE .......................................................................... 81 7.1.1 Vznik psychologie práce...................................................................................... 81 7.1.2 Psychologie práce v problémové oblasti vztahu člověk – stroj .......................... 83 7.1.3 Psychologická stránka pracovních podmínek a jejich dopad na výkonnost a spokojenost pracovníků ....................................................................................... 85 7.2 ADAPTACE ČLOVĚKA V ORGANIZACI ........................................................................... 85 7.2.1 Adaptace.............................................................................................................. 85 7.2.2 Pracovní adaptace .............................................................................................. 86 7.2.3 Sociální adaptace ................................................................................................ 86 7.2.4 Adaptace na organizační kulturu ........................................................................ 87 7.2.5 Adaptace na pracovní skupinu ............................................................................ 88 7.2.6 Závěr ................................................................................................................... 89 7.3 PRACOVNÍ KARIÉRA, DUŠEVNÍ HYGIENA A KONCEPCE ŽIVOTNÍHO PROGRAMU MANAŽERA ............................................................................................................................. 90 7.3.1 Průběh pracovní kariéry ..................................................................................... 90 7.3.2 Duševní hygiena v životě manažera .................................................................... 90 7.3.3 Koncepce životního programu a efektivní cesty životem .................................... 92 7.4 VEDENÍ PORADY - PRAKTICKÁ UKÁZKA POUŽITÍ PSYCHOLOGICKÝCH POZNATKŮ ........ 93 7.4.1 Stadia vedení porady ........................................................................................... 94 7.4.2 Zásady doporučované vedoucímu pracovníkovi k vedení porady ...................... 94 7.5 KONTROLNÍ OTÁZKY .................................................................................................... 95 7.6 SHRNUTÍ ...................................................................................................................... 95 8 PSYCHOLOGIE V MANAŽERSKÉ PRAXI ............................................................ 101 8.1 KOMUNIKACE JAKO FORMA STYKU S PSYCHIKOU DRUHÉHO ...................................... 101 8.1.1 Základní formy vztahů v komunikaci ................................................................ 101 8.1.2 Základní komunikační principy ......................................................................... 103 8.2 NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE V PRAXI .......................................................................... 104 8.3 VYJEDNÁVÁNÍ (NEGOCIACE) ...................................................................................... 108 8.3.1 Praktikum vyjednávání ...................................................................................... 110 8.3.2 Ústupky.............................................................................................................. 114
8.3.3 Typy vyjednávačů. ............................................................................................. 116 8.4 ASERTIVITA ............................................................................................................... 116 8.4.1 Asertivní techniky .............................................................................................. 118 8.5 AGRESIVNÍ CHOVÁNÍ ................................................................................................. 119 8.5.1 Základní definice agresivity .............................................................................. 119 8.5.2 Agrese jako naučený způsob chování................................................................ 120 8.5.3 Faktory ovlivňující agresi ................................................................................. 120 8.5.4 Závěr ke stati ..................................................................................................... 121 8.6 JAK ZVLÁDAT STRES .................................................................................................. 121 8.6.1 Kroky vedoucí k poznání vlastních stresových úrovní ...................................... 122 8.6.2 Program eliminace negativních důsledků stresu .............................................. 124 8.6.3 Efektivní řízení času a faktor významu událostí................................................ 127 8.6.4 Zvládnutí stresu ................................................................................................. 127 8.6.5 Závěr ke stati ..................................................................................................... 128 8.7 KONTROLNÍ OTÁZKY .................................................................................................. 128 8.8 SHRNUTÍ .................................................................................................................... 129 POUŽITÁ LITERATURA .................................................................................................. 137
Úvod Předkládaný učební text chce pomoci studentům bakalářského studijního programu orientovat se v základních otázkách psychologie jako vědy o člověku, o jeho psychice. Text je rozdělen do několika kapitol, jejíchž obsah konvenuje se skladbou přednášek a cvičení u prezenční i kombinované formy výuky bakalářského studia. V závěru každé kapitoly jsou seřazeny kontrolní otázky pro samostatnou práci, jejichž zvládnutí by mělo studentovi napovědět, zda pronikl do základů dané problematiky. Při tvorbě učebního textu bylo využito především autorů a jejich publikací uvedených v seznamu použité literatury. Je to např. Čáp, J., Říčan, P., Smékal, V., Nakonečný, M., Gillernová, I., Buriánek, J., Bedrnová, E., Nový, I., Hill, G. a další. Uvedený seznam zároveň studentovi ukazuje, kde je možné získat hlubší informace ke studované problematice.
9
10
1
Předmět, poslání a význam psychologie
Cíle kapitoly Po nastudování této kapitoly budete umět: 1. Charakterizovat předmět zkoumání psychologie 2. Zařadit psychologii v soustavě věd 3. Vyznáte se v sytému psychologických věd 4. Dokážete specifikovat význam psychologie pro člověka (sebe) i společnost Klíčová slova: Psychologie, předmět, obory a disciplíny psychologie, metodologie a metody psychologie, psychologické testy.
1.1
Vědecké vymezení předmětu psychologie
1.1.1
Co je psychologie?
Je to věda o psychice, lidském chování. Zkoumá duševní jevy, jak působí v životě člověka, jak se v průběhu jeho života utvářejí a vyvíjejí. Psychologie je věda, která patří mezi vědu společenskou ale i přírodní. Slovo psychologie pochází řeckého psyché (duše) a logos (učení). Jako vědní obor vznikla v 2. pol.19. století, ale její název pochází už ze starověku. Předmět psychologie je možné vymezit následovně. Psychologie je věda zabývající se otázkami podstaty, vzniku, vývoje, činnosti a ovlivňování lidské psychiky. Posláním psychologie jako vědy zabývající se psychikou člověka je tedy nejen objasňování zákonitostí psychické činnosti, ale také praktické ovlivňování podmínek utváření této psychiky. 1.1.2
Obory, disciplíny psychologie
Místo psychologie v soustavě věd Psychologie je vědou hraniční, vědou na pomezí věd přírodních a společenských. Je to dáno tím, že předmět zkoumání má aspekty přírodovědné (biologické, fyziologické …) i společenské (vliv společenských, sociálních podmínek…). Dnes psychologie představuje složitou soustavu psychologických disciplín, jejichž klasifikaci je možné provést z různých hledisek. Systém psychologických věd můžeme rozčlenit do tří skupin:
základní psychologické vědy (teoretické) speciální psychologické vědy (zaměřují se na konkrétní obory lidské činnosti) aplikované (užité) psychologické vědy
11
Psychologie a její předmět
Základní psychologické disciplíny
Základní psychologické discipliny zahrnují psychické jevy a skutečnosti, které mají nejobecnější charakter a postihují psychologické jevy z nejzákladnějších hledisek: a) Obecná psychologie – se zabývá nejzákladnějšími a nejobecnějšími poznatky o regulaci chování řízeného psychikou. Podává popis jednotl.částí psychiky. b) Sociální psychologie – zkoumá utváření a projevy psychických jevů v sociální interakci. Zkoumá charakter vzájemných vztahů. c) Vývojová (ontogenetická) psychologie – popisuje psychický vývoj člověka od jeho narození do úmrtí. d) Psychologie osobnosti – zkoumá strukturu, dynamiku a vývoj osobnosti. Popisuje a vysvětluje podobnosti a odlišnosti mezi lidmi. Syntetizuje získané psych. poznatky o člověku. e) Metodologie psychologie – řeší problémy, které úzce souvisí s pochopením metodologických přístupů nebo výzkumných projektů, teorií a jejich užití . f) Psychopatologie – se zabývá chorobnými změnami psychických jevů vycházejících z nejrůznějších příčin neurologických, endokrinologických či společenských g) Dějiny psychologie – zkoumají vývoj psychologického myšlení od nejstarších dob.
Speciální psychologické disciplíny
Speciální psychologické discipliny: a) Psycholingvistika – je psychologií řeči, studuje vzájemné vztahy mezi myšlením a řečí b) Zoopsychologie – zkoumá psychiku zvířat na různých stupních vývoje. Poskytuje materiál pro srovnávací (komparativní) PSY, která srovnává psychiku zvířat a lidí. c) Psychofyzika – zkoumá vztahy mezi fyzikálními vlastnostmi podnětů a jejich počitkovými a vjemovými kvalitami. d) Biopsychologie – shromažďuje poznatky o biologicko-fyziologické determinaci psychiky. e) Psychofyziologie – se zabývá materiálním základem psychických jevů, zejm. mozkovými procesy, které jsou základem psychických jevů, charakterizujících člověka jako bytost společenskou. f) Farmakopsychologie – sleduje účinky chemických látek, léků, drog atd. na psychiku g) Diferenciální (srovnávací) psychologie – studuje rozložení a rozdíly mezi měřitelnými psychickými jevy (schopnostmi, vlastnostmi), interindividuální rozdíly (mezi pohlavími, společenskými skupinami,..) h) Psychometrie – se orientuje na konstrukci testů
Aplikované psychologické disciplíny
Aplikované psychologické discipliny: a) Pedagogická psychologie – sleduje člověka v podmínkách výchovy, zkoumá základy, činitele a zákonitosti výchovy, vyučování a vzdělávání. Zaměřuje se i na osobnost a činnost učitele a analýzu výchovně vzdělávacích cílů a prostředků. b) Psychologie práce – studuje psychologické aspekty (př. vliv prac. prostředí na prac. výkon, rozmísťování pracovníků, otázky bezpečnosti práce, vztahy na pracovišti,…) c) Inženýrská psychologie – se zabývá konstrukcí strojů a strojních zařízení ve vztahu k psychickému založení člověka, který má stroj obsluhovat. d) Poradenská psychologie – má pomáhat jedinci efektivněji se orientovat ve složitějším životě, vycházet z lepšího poznání sama sebe a optimalizovat
12
rozvoj osobnosti. Zabývá se školním, výchovným, profesním a manželským poradenstvím. e) Klinická psychologie – se zaměřuje na poznávání a diagnostiku psychických poruch a defektů z poruch. f) Forenzní (soudní) psychologie – se používá v soudní praxi při zjišťování psycholog. zvláštností delikventa, při vyšetřování a posuzování výpovědí svědků, apod. g) Psychologie – sportu, dopravy, trhu a reklamy, vojenská, řízení, umění, ekologická, … 1.1.3
Význam psychologie
Umožňuje, aby se člověk mohl ve společnosti ostatních lidí pohybovat relativně bezproblémově, k tomu vytváří vhodné předpoklady m.j. znalost základních mechanismů a zákonitostí fungování lidské psychiky. Pro úspěšného manažera je tedy nezbytné osvojit si základní poznatky psychologie, resp. psychologie práce. Psychologie nám tedy pomáhá: a) b) c) d) e)
poznat sama sebe (chování k jiným, mezilidské vztahy) poznat druhé (porozumět jim, pomáhat, tolerovat…) profesionálně, řeší různé problémy (člověka, odborníka, společnosti…) vzdělávat a kultivovat člověka, lidskou společnost udržovat duševní hygienu
1.2
Metodologie a metody psychologie
Následující stať je orientována zejména na definice z oblasti základních otázek metodologie a popis forem odborných psychologických činností, zejména výzkumu, expertízy, poradenství a klinických postupů. Metody psychologie jsou pak popsány tak, aby podaly stručný obraz o jejich historii, možnostech a využití. 1.2.1
Úvod
Psychologie je, jako každá věda, tvořena systémem vědecky získaných a objektivně platných poznatků. Tyto poznatky jsou formulovány na základě sebraných a vyhodnocených údajů. Ke sběru a hodnocení faktů disponuje psychologie určitou metodikou. Teoretická nauka zabývající se metodami se nazývá metodologie a metody jsou nástroje, jejichž pomocí se získávají a vyhodnocují empirická data. Slovo metoda má řecký původ, označovalo cestu k cíli. Psychologie nepatří mezi exaktní vědy, a tak jí objevované zákonitosti mají zpravidla povahu pravděpodobnostní. V této stati jsou dále popsány nejdůležitější metody a jejich charakteristiky tak, aby byly zcela evidentní jejich rozdíly, specifika a možnosti využití. Poslední část je věnována stručnému popisu a charakteristice psychologických testů, jež se využívají za účelem zjištění intelektových schopností a výkonností jedince. 13
Význam psychologie
1.2.2 Metodologie psychologie
Základní otázky metodologie psychologie
Vědecká metoda je způsob, jakým se dospívá k vědeckým poznatkům. Je to tedy určitý, přísnými pravidly vymezený postup. Metodologie je teorií vědecké metody. Jejím úkolem je především sladit předmět vědy se způsobem jeho vědeckého studia, tj. vypracovat k předmětu dané vědy přiměřený způsob sbírání a vysvětlování faktů, která umožňují poznávání tohoto předmětu. Vědecká psychologie se opírá o empirická fakta, tj. o elementární vědecké výpovědi o daném předmětu; jejich zobecňováním se dospívá k vědeckým teoriím a dedukcí těchto teorií pak k uplatňování vědy v příslušné oblasti praxe. Objektivita má v psychologii význam intersubjektivity; jde o souhlasnou výpověď na sobě nezávislých pozorovatelů o určitém objektu pozorování, přičemž souhlas nemusí být absolutní, ale musí být nenáhodný a to, co bylo pozorováno, musí být ověřitelné za těchže podmínek pozorování. Základním aspektem psychologických výzkumů je pak srovnání průměrných hodnot výsledků dosažených u zkoumané skupiny a u skupiny kontrolní. Velkou část psychologických zákonů lze také označit jako zákony pravděpodobnostní (stochastické). 1.2.3
Metody psychologie
Výzkum, expertíza, poradenství, klinické postupy
1. Výzkum Výzkumná činnost je zaměřena na získávání nových poznatků. Výzkumné získávání poznatků probíhá jako systematické, kontrolované, empirické a kritické zkoumání hypotetických tvrzení. Výzkumná činnost představuje základ rozvoje psychologických disciplín. Důležitým aspektem výzkumu je jeho etická stránka. U zkoumaných osob je třeba zacházet se získanými údaji o nich jako s daty důvěrnými. 2. Expertíza Psychologická expertizní činnost vychází především z požadavků praxe. Východiskem je zadání obecného problému zadavatelem. Formuluje doporučení pro praxi (zadavatele), včetně návrhů praktických opatření a zobecňuje výsledky expertízy (rozšíření, zpřesnění psychologické teorie). 3. Poradenství Poradenská činnost se někdy blíží činnosti expertizní (např. psychologické vyšetření a posouzení vhodnosti uchazečů o zaměstnání v rámci výběrového, konkursního řízení), jindy může mít charakter odborných konzultací či osvěty (např. v otázkách vedení lidí), uplatňuje se také jako individuální poradenství. 4. Klinické přístupy Klinický přístup se vyznačuje základním zaměřením na psychologickou pomoc konkrétnímu člověku – jedinci. Uplatňuje se hlavně ve zdravotnictví, ale i v psychologické poradenské činnosti. Je charakteristický větší časovou náročností i specifickými přístupy psychologického působení.
14
1.2.4
Metody psychologie
Mezi základní metody psychologie zařazujeme. 1. Pozorování Psychologické pozorování je základní psychologickou metodou, která spočívá v záměrném, cílevědomém, systematickém a plánovitém vnímání a registraci informací o vnějších projevech jedince pozorovatelem. Obvykle se dělí na pozorování vlastního prožívání a na pozorování chování druhých osob.
Pozorování
Introspekce - byla dlouho považována za nejdůležitější metodou psychologie. Dnes je termín introspekce nahrazován termínem fenomenologická metoda. K introspekci se vrací současná humanistická psychologie. Extrospekce – toto pozorování chování, může být zdokonalováno užitím různých technik (magnetofonový záznam, film, fotografie), může být skryté nebo se může pozorovatel účastnit pozorovaného jevu (např. skupinového řešení problému), může probíhat v přirozené nebo uměle vytvořené situaci. Pozorování může být volné nebo předem usměrněné určením daných kategorií chování, které mají být pozorovány (např. kooperativní chování během dětské hry, nikoli hra vůbec). Z časového hlediska se rozlišuje krátkodobé a dlouhodobé pozorování. 2. Experiment Je pokládán za nejhodnotnější metodu zavedenou do psychologie před více než sto lety. Jde o vědeckou metodu, jíž zkoumáme psychické jevy v uměle vytvořených, záměrně měněných podmínkách. Na rozdíl od pozorování dochází při experimentu ke kontrolovanému, předem přesně vymezenému zásahu do průběhu sledovaného jevu. Přirozený experiment – jde o cílevědomé změny podmínek a ovlivňování a sledování těchto změn u zkoumaného jevu. Osoby mohou, ale také nemusí vědět, že jsou předmětem experimentálního výzkumu. Laboratorní experiment – předpokládá vědomou účast. Probíhá v uměle vytvořených podmínkách, jeho předností je možnost přesnější registrace pozorovaných jevů. Nevýhodou je nepřirozenost podmínek, za nichž experiment probíhá.
Experiment
Díky experimentální metodě byla vytvořena experimentální psychologie, která podstatně přispěla k obohacení poznání v psychologii; zavedením experimentu do psychologie začalo vlastně její zvědečťování. 3. Rozhovor a dotazník Rozhovor a dotazník řadíme k tzv. exploračním metodám. Slouží k zjišťování informací prostřednictvím otázek a odpovědí. Rozhovor musí sledovat předem stanovený cíl a z každého rozhovoru by měl být pořízen záznam. Standardizovaný rozhovor – obsahuje přesně formulované otázky, předkládané každému dotazovanému ve stejném znění i pořadí, za srovnatelných vnějších a vnitřních podmínek. Tazatel provádí záznam většinou v průběhu rozhovoru.
15
Rozhovor a dotazník
Nestandardizovaný rozhovor – je více volný a pružný, zcela v rukou tazatele. Obvykle se při něm používá pouze jakási hrubá osnova.
Rozhovor je velmi cenná metoda, ale jen má doplňkový charakter, protože není vždy objektivní, hlavně v interpretaci a vyhodnocení. Nevýhodou rozhovoru je především značná časová náročnost, kterou ovšem lze eliminovat do písemné formy. Tuto formu dotazování reprezentuje dotazník. Dotazníky účelové – jsou sestavovány speciálně pro daný výzkumný problém. Standardizované dotazníky (diagnostické) – uplatňují se při poznávání různých osobnostních rysů, či kvalit, především však ke zjišťování zájmů, postojů, psychopatologických, temperamentových a obecných motivačních vlastností. Základem dotazníku jsou otázky, které mohou být konstruovány jako tzv. otázky otevřené (respondent odpovídá volně, vlastními slovy), ty se uplatňují zvláště při nejednoznačné kategorizaci odpovědí, a otázky zavřené (jsou na ně v různých formách předtištěny varianty odpovědí a respondent zaškrtává, která mu nejvíce vyhovuje. Anketa je zvláštní formou dotazníku. Od dotazníku se liší rozsahem (malý počet otázek), formou distribuce (pošta, tisk) a výzkumným záměrem – uplatňuje se fázi předvýzkumu, mapování terénu, příp. ke zjištění veřejného mínění. Škálování
4. Škálování V psychologii vystupuje vážný problém měření psychických jevů, který úzce souvisí s problémy experimentování. Prostředkem měření je tedy v psychologii škálování. Měření psychických vlastností osobnosti se nazývá psychometrie. Obecně platí, že mnohé psychické vlastnosti jsou „měřitelné“ za pomoci různých typů škál. Škálování se uplatňuje zejména v měření postojů pomocí dotazníků. Výhodou škálování je, že dosažené výsledky jsou statisticky zpracovatelné, nevýhodou je, že zachycují škálovaný psychický fenomén jen hrubě a nepostihují různé nuance, přičemž formulace rozdílů bývá někdy problematická.
Sociometrie
5. Sociometrie Sociometrie je specifickou metodou psychologie, především sociální a vývojové, pomocí níž se měří sociální vztahy uvnitř malých skupin, zejména vztahy přitažlivosti a odpudivosti mezi jejich členy. Z provedených výběrů a odmítnutí lze sestavit obraz vztahů ve skupině, určit její dominantní osoby, pozici jednotlivých členů ve skupině. Výsledky se tabelárně nebo graficky vyjadřují v tzv. sociogramu (např. školní třídy, pracovní skupiny atd.). S pomocí sociometrie lze řešit různé skupinové problémy, např. konfliktnost uvnitř skupiny a další. 1.2.5
Další metody
Další metody
1. Kazuistika – metody sloužící studiu jedinečných případů. Údaje se získávají zpravidla rekonstrukcí životopisu zkoumaného jedince. Používá se zejména v klinické psychologii a v psychopatologii. 16
2. Studium objektivních materiálů – registrace těch objektivních skutečností a podmínek, které významným způsobem zkoumaný jev provázejí, ovlivňují či přímo určují. 3. Psychologický výcvik – metoda intervenční, specifický přístup k rozvíjení sociálně interakčních schopností, resp. dovedností ( např. trénink asertivity ), Anamnéza – je tzv. zjištění individuálního vývoje a průběhu života jedince, probíhá většinou jako tzv. amnestický rozhovor, někdy se používá i dotazníku. 1.2.6
Psychologické testy
Psychologické testy
Psychologické testy představují soubor standardizovaných úloh, jejichž řešení má určitou vypovídací hodnotu o existenci či míře rozvinutosti psychické vlastnosti zkoumaného jedince. Uplatňují se zvláště při zjišťování míry intelektových předpokladů a výkonnosti. Testy měří výkon (tj. o výsledku testované osoby můžeme prohlásit, že je lepší (horší) než výsledky osoby jiné). Typickou oblastí uplatnění psychologických testů je diagnostika úrovně intelektových schopností. Jedním z testů, kterého se pro tyto účely využívá, je Amthauerův TSI (test struktury inteligence). Podstatou tohoto testu je úkol pro vyšetřovanou osobu za určitý, přesně stanovený čas vyřešit určitý počet úloh různé povahy.Testy určí stupně rozvinutosti intelektových schopností, schopnost abstraktního, zobecňujícího myšlení, schopnost chápání vztahů a souvislostí, schopnost operování s čísly, představivost, paměťové schopnosti atp.
1.3
Kontrolní otázky ke kapitole
1. Pokuste se o vymezení předmětu a významu psychologie pro člověka. 2. Uveďte základní členění systému psychologických věd, kam zařadíte obor „psychologie práce“. 3. Které základní metody zkoumání se uplatňují v psychologii, k čemu se využívají psychologické testy.
1.4
Shrnutí kapitoly
Psychologie je věda o psychice, lidském chování. Zkoumá duševní jevy, jak působí v životě člověka, jak se v průběhu jeho života utvářejí a vyvíjejí. Psychologie je věda, která patří mezi vědu společenskou ale i přírodní. Slovo psychologie pochází řeckého psyché (duše) a logos (učení). Jako vědní obor vznikla v 2. pol.19. století, ale její název pochází už ze starověku. Předmět psychologie je možné vymezit následovně. Psychologie je věda zabývající se otázkami podstaty, vzniku, vývoje, činnosti a ovlivňování lidské psychiky.
17
Posláním psychologie jako vědy zabývající se psychikou člověka je tedy nejen objasňování zákonitostí psychické činnosti, ale také praktické ovlivňování podmínek utváření této psychiky. Místo psychologie v soustavě věd Psychologie je vědou hraniční, vědou na pomezí věd přírodních a společenských.Je to dáno tím, že předmět zkoumání má aspekty přírodovědné (biologické, fyziologické …) i společenské ( vliv společenských, sociálních podmínek…). Dnes psychologie představuje složitou soustavu psychologických disciplín, jejichž klasifikaci je možné provést z různých hledisek. Systém psychologických věd můžeme rozčlenit do tří skupin
základní psychologické vědy (teoretické) speciální psychologické vědy (zaměřují se na konkrétní obory lidské činnosti) aplikované (užité) psychologické vědy
Základní psychologické discipliny zahrnují psychické jevy a skutečnosti, které mají nejobecnější charakter a postihují psychologické jevy z nejzákladnějších hledisek: a) Obecná psychologie b) Sociální psychologie c) Vývojová (ontogenetická) psychologie d) Psychologie osobnosti e) Metodologie psychologie f) Psychopatologie g) Dějiny psychologie Speciální psychologické discipliny: a) b) c) d) e) f) g) h)
Psycholingvistika Zoopsychologie Psychofyzika Biopsychologie Psychofyziologie Farmakopsychologie Diferenciální (srovnávací) psychologie Psychometrie
Aplikované psychologické discipliny: a) Pedagogická psychologie b) Psychologie práce – studuje psychologické aspekty (př. vliv prac. prostředí na prac. výkon, rozmísťování pracovníků, otázky bezpečnosti práce, vztahy na pracovišti,…) c) Inženýrská psychologie – se zabývá konstrukcí strojů a strojních zařízení ve vztahu k psychickému založení člověka, který má stroj obsluhovat. d) Poradenská psychologie – má pomáhat jedinci efektivněji se orientovat ve složitějším životě, vycházet z lepšího poznání sama sebe a optimalizovat rozvoj osobnosti. Zabývá se školním, výchovným, profesním a manželským poradenstvím. e) Klinická psychologie f) Forenzní (soudní) psychologie 18
g) Psychologie – sportu, dopravy, trhu a reklamy, vojenská, řízení, umění, ekologická, … Význam psychologie Umožňuje, aby se člověk mohl ve společnosti ostatních lidí pohybovat relativně bezproblémově, k tomu vytváří vhodné předpoklady m.j. znalost základních mechanismů a zákonitostí fungování lidské psychiky. Pro úspěšného manažera je tedy nezbytné osvojit si základní poznatky psychologie, resp. psychologie práce. Psychologie nám pomáhá a) b) c) d) e)
poznat sama sebe (chování k jiným, mezilidské vztahy) poznat druhé (porozumět jim, pomáhat, tolerovat…) profesionálně, řeší různé problémy (člověka, odborníka, společnosti…) vzdělávat a kultivovat člověka, lidskou společnost udržovat duševní hygienu
Metodologie psychologie Psychologie je, jako každá věda, tvořena systémem vědecky získaných a objektivně platných poznatků. Tyto poznatky jsou formulovány na základě sebraných a vyhodnocených údajů. Ke sběru a hodnocení faktů disponuje psychologie určitou metodikou. Teoretická nauka zabývající se metodami se nazývá metodologie a metody jsou nástroje, jejichž pomocí se získávají a vyhodnocují empirická data. Psychologie nepatří mezi exaktní vědy, a tak jí objevované zákonitosti mají zpravidla povahu pravděpodobnostní. Vědecká psychologie se opírá o empirická fakta, tj. o elementární vědecké výpovědi o daném předmětu; jejich zobecňováním se dospívá k vědeckým teoriím a dedukcí těchto teorií pak k uplatňování vědy v příslušné oblasti praxe. Mezi základní metody psychologie zařazujeme. 1. 2. 3. 4. 5.
Pozorování Experiment Rozhovor, dotazník a anketa Škálování (psychometrie) Sociometrie
Další metody využívané v psychologii
Kazuistika Studium objektivních materiálů Psychologický výcvik Anamnéza
19
Psychologické testy Psychologické testy představují soubor standardizovaných úloh, jejichž řešení má určitou vypovídací hodnotu o existenci či míře rozvinutosti psychické vlastnosti zkoumaného jedince. Uplatňují se zvláště při zjišťování míry intelektových předpokladů a výkonnosti. Testy měří výkon (tj. o výsledku testované osoby můžeme prohlásit, že je lepší (horší) než výsledky osoby jiné). Typickou oblastí uplatnění psychologických testů je diagnostika úrovně intelektových schopností. Jedním z testů, kterého se pro tyto účely využívá, je Amthauerův TSI (test struktury inteligence – podstatou tohoto testu je úkol pro vyšetřovanou osobu za určitý, přesně stanovený čas vyřešit určitý počet úloh různé povahy).Testy určí stupně rozvinutosti intelektových schopností, schopnost abstraktního, zobecňujícího myšlení, schopnost chápání vztahů a souvislostí, schopnost operování s čísly, představivost, paměťové schopnosti atp.
20
2
Nástin vývoje psychologie
Cíle kapitoly Po nastudování této kapitoly budete umět: 1. Nastínit vývoj psychologie 2. Specifikovat podmínky vzniku psychologie jako vědy 3. Vyznáte se vývoji psychologických názorů evropské kultury 4. Dokážete stručně charakterizovat významné psychologické teorie Klíčová slova: Věda, duše, filozofie, psychologie, antika, křesťanství, renesance, novověk, psychofyzika, psychologický atomismus a asocianismus, psychoanalýza, behaviorismus, současné směry v psychologii.
2.1
Podmínky vzniku a vývoje psychologie jako vědy
Vznik psychologie jako samostatné vědy spadá až do konce 19. století. Její „předvědecký“ vývoj má však velmi bohatou historii.
Vznik psychologie
Při utváření psychologických názorů a konstituování psychologie jako samostatné vědy hrály významnou roli
již od starověku filozofie, náboženství, prudký rozvoj přírodních věd v období renesance, rozvoj věd společenských v novověkých dějinách.
2.1.1
Od naivních představ k antické filozofii
Již primitivní člověk si povšiml , že život souvisí s dýcháním. Dech, duše (řec. psyché) byl považován za nositele života, jakýsi neviditelný životní princip. Konkrétnější představy o duši byly v různých kulturách a u různých etnik odlišné. Od prvních naivních představ se pojetí duše vyvíjelo přes představy mytické až k filozofickým koncepcím duše. Pro vývoj evropské kultury měla významný vliv především antická řecká filozofie. Proto se dále zmíníme o některých antických filozofech, kteří výrazněji přispěli k formování psychologických názorů. 2.1.2
Psychologické názory v antické filozofii a medicíně
Jde zejména o idealistické koncepce duše: Platóna, Aristotela: Platón, o duši hovoří jako o jsoucnu, které vstupuje do smrtelného těla člověka s idejemi. Člení ji do tří vrstev - rozum (sídlí v hlavě), emoce (v srdci) a pudy (v játrech). Odraz některých Platonových myšlenek je možné najít i v současné
21
Názory Platóna a Aristotela
psychologii (v psychoanalýze S. Freuda). Největší přínos pro formování psychologických názorů v rámci antické filozofie představují myšlenky Aristotelovy. Aristoteles (4. stol. př.n.l.). Jeho spis Peri Psychés (O duši) bývá považován za první ucelené psychologické pojednání. Zdůraznil zde důležitý metodický princip, že věci (jevy) je třeba sledovat již od jejich vzniku a jak se dále vyvíjejí. Člověk je podle Aristotela jednotou těla a duše, která je tvořena třemi složkami. Velkou pozornost věnoval otázkám poznání, zvláště poznání rozumového. Přínos Aristotela pro psychologii je tak významný, že bývá označován za předchůdce vědecké psychologie. Nezanedbatelný přínos představovali v antice řečtí lékaři Galénos, Hippokrates. Objevili souvislosti mezi tělesným a duševním. Hyppokrates formuloval teorii čtyř typů povahy (temperamentu) člověka. Vznikla tak dodnes používaná temperamentová typologie. 2.1.3 Středověká křesťanská filozofie
Psychologické názory ve středověké křesťanské filozofii
Křesťanství se jako nový světonázorový proud upevňuje okolo 5. století n.l. Stává se státním náboženstvím a z filozofie tak činí pomocnou vědu teologie. Převládala nábožensko-křesťanská interpretace názorů na duševní život. Tomáš Akvinský – nestaví již poznání „zjevené“ proti rozumu, ale pouze nad rozum. T. Akvinský nově zavedl pojem svědomí, které chápe jako nadpřirozenou mohutnost duše člověka. Křesťanská filozofie sloužila však převážně zdůvodňování a obhajobě křesťanské teologie a jejích dogmat. 2.1.4
Novověká filozofie
Psychologické názory v novověké filozofii
Již období renesance je nejen návratem k antickému ideálu krásna, ale ve vztahu k psychologii především obdobím zesílení zájmu o člověka vůbec. Renesanční období znamenalo ohromný přínos v oblasti metodologie vědy. Významné postavení získalo jednak pozorování, jednak experiment. Francouz René Descartes byl považován za otce moderní psychologie.Svým výrokem: „Myslím, tedy jsem“, pohřbil přežívající křesťanský dogmatismus. Zavedl pojem vědomí. Popsal reflexní pohyb (základ pozdější reflexologie). J. O. de La Mettrie navazuje na Descartesovy mechanické koncepce člověka, dokazuje závislost duševního života na fyziologii těla a mozku. Mimořádný vliv na utváření vědecké psychologie měly koncepce J. Locka. John Locke - významný představitel anglické empirické filozofie. Člověk podle něj přichází na svět jako „tabula rasa“(nepopsaná tabule), která je popisována zkušeností. Východiskem poznání je zkušenost. Empirismus Locka se stal východiskem psychologického asocianismu W. Wundta a behaviorismu J.B.Watsona.
22
G. W. Leibniz – je považován za jednoho z nejvzdělanějších filozofů novověku, pokládá duši za jakýsi mikrokosmos. Předpokládá vrozenost idejí, zkušenost není rozhodující, mezi tělesným a duševním není žádný příčinný vztah. Specifický přínos znamenalo také Leibnizovo tvrzení, že existují smyslové počitky, které jsou pod prahem vnímání, tedy počitky neuvědomované. Zavedl tak pojem – kategorii podvědomí. Ovlivnil psychoanalýzu a humanistickou psychologii 20. století. Imanuel Kant – pro psychologii jsou podnětné jeho práce tykající se podmínek a předpokladů lidského poznání a duševních funkcí vůbec, se zaměřením na otázky podmínek platnosti našeho poznání. Rozeznává tři formy poznávání : smyslové poznání, rozvažování a rozum. Pro utváření psychologických názorů byl podnětný rovněž rozvoj věd přírodních (biologie a fyziologie). Jan Evangelista Purkyně – fyziolog a patolog, kladl důraz na experiment a introspekci. Významné jsou jeho experimentální práce v oblasti vnímání, spánku, hypnózy. Charles Darwin – obohatil psychologii především o problematiku vývoje. Novověk – dal předpoklady pro vznik psychologie jako vědy zásluhou:
rozvoje metod vědeckého výzkumu, hlavně experimentu, rozvoje teoretického myšlení hlavně přírodovědy, přehodnocení a využití dosavadních poznatků.
2.2
Vznik vědecké psychologie
Vyčlenění psychologie z rámce filozofie bezprostředně předcházel vznik tzv. psychofyziky – zaměření na zkoumání vztahů mezi fyzikálními podněty a psychickými obsahy. Metodou psychofyziky byl experiment. Hlavní přínos je v prokázání souvislosti psychického s fyzickým. Byl učiněn významný krok ke zvědečtění rodícího se oboru psychologie. 2.2.1
Rozvoj psychologie jako vědy. Významné psychologické teorie
Na rozvoj psychologie a její osamostatnění jako specifické disciplíny spolupůsobily tyto okolnosti: stupeň či míra bohatství a faktů a problémů rozvoje věd přírodních, historický vývoj a pokrok filozofického myšlení a společenských věd, vývoj podmínek technickoekonomického rozvoje a s tím související problémy člověka a potřeba jejich řešení .
23
2.2.2 Vznik vědecké psychologie
Psychologický
atomismus
a
asocianismus,
experimentální
psychologie Rok 1879 je považován za rok vzniku vědecké psychologie. S tímto datem se pojí vznik prvního Psychologického institutu na univerzitě v Lipsku jehož zakladatelem byl německý psycholog Wilhelm Wundt – navazuje ve své práci bezprostředně na psychofyziku. Jako empirik se ve své experimentální psychologii zaměřil na poznávání základních prvků (elementů) duševního dění odtud označení elementová psychologie či psychologický atomismus. Mechanismem spojování elementů do vyšších celků jsou asociace – psychologický asocianismus (princip zkoumání veškeré psychické činnosti. Interpretace psychických jevů mechanicky, ignorování systémového charakteru veškeré psychické činnosti. 2.2.3
M. Wertheimer a W. Köhler
Würzburská škola a „Gestaltpsychologie“
Tzv. Würzburká škola, k jejímž zakladatelům a hlavním představitelům patří německý psycholog O. Kulpe, zpochybnila základní axiomy asociační psychologie a obrátila se proti pojetí myšlení jako asociační psychologie a obrátila se proti pojetí myšlení jako asociování představ. Gestaltpsychologie čili tvarová (celostní) psychologie. Vzniká rovněž v Německu, jako reakce na atomismus elementové psychologie. Hlavními představiteli jsou Max Wertheimer a Wolfgang Köhler. Přínos tvarové psychologie spočívá ve zdůraznění celostnosti psychických procesů. Kritizován bývá předpoklad nezávislosti vnímání na individuální zkušenosti. 2.2.4
S. Freud
Psychoanalýza
Zakladatelem je Sigmund Freud (narozen v Příboře na Moravě), vídeňský neurolog a psychiatr. Freud ve svém pojetí psychiky sice navazoval na poznatky filozofie, psychologie a psychiatrie, přesto vytvořil nový systém. Především vnesl do psychologie vývojový přístup: psychika nepředstavuje nějaký statický, jednou pro vždy daný systém, ale tvoří ji soubor dynamických vlastností. Poznání psychiky konkrétního člověka předpokládá poznání podmínek utváření osobnosti jako celku. Zásadní obohacení psychologické teorie představuje fenomén nevědomí. Obsah nevědomí je poznatelný pouze ze svých účinků ve vědomí a jednání člověka. Na řízení veškeré činnosti člověka se tak podílí nejen vědomé, ale i předvědomé a nevědomé složky (vrstvy) psychiky. Přírodovědná orientace Freuda se výrazně projevila ve výkladu pudů (koncepce dvou hlavních pudů člověka, pud sexuální a proti němu působící pud smrti). Vytvořil tím teorii psychosexuálního vývoje. Poslední významný prvek psychoanalýzy, představuje rozčlenění celku psychického aparátu člověka v originálním strukturním modelu: „Ono (id) – Já (ego) - NadJá (superego).“ Ono“ je plně nevědomé (v této struktuře vládnou pudy a princip slasti). “Já“ reprezentuje rozum a princip reality a „NadJá“ je výsledkem vývoje jedince v závislosti na sociálním prostředí (rodičích – otci, ve svém vývoji dítě prochází tzv. oidipovským komplexem. Reprezentuje tedy jakousi osobní morálku, svědomí.
24
Psychoanalýza přes nepřiměřené zdůrazňování biologických aspektů znamenala přínos pro rozvoj psychologie, především celistvým pojímáním psychiky a upozorněním na významnou roli nevědomých vrstev psychiky. 2.2.5
Individuální psychologie A. Adlera a analytická psychologie C. G. Junga
Alfréd Adler byl vídeňský psychiatr, stal se zakladatelem individuální psychologie. Byl žákem a následovníkem S. Freuda, časem se s ním rozchází. Adlerova individuální psychologie je psychologií pozic člověka. Podle jeho teorie si všichni přinášíme na svět v podstatě stejné nebo velice podobné vlohy, míra jejich rozvoje je pouze mírou jejich vytrénovanosti (ne zděděných dispozic). Pojímá člověka jako aktivní bytost, která je součástí společnosti (nemůže být zkoumán jako izolovaný jedinec). Švýcarský psycholog Carl Gustav Jung, zakladatel analytické psychologie, se rovněž rozešel s psychoanalýzou, rozšířil F. teorii nevědomí, rozeznává ještě tzv. kolektivní nevědomí (duchovní dědictví lidstva v každém jedinci). Významný je také jeho přínos k psychologické typologii. Kritériem je vztah jedince k světu a k sobě (introvertní a extravertní typ). Adlerova individuální psychologie a Jungova analytická psychologie, zvláště Freudova psychoanalýza bývají souhrnně označovány jako psychologie hlubinná (zaměření na hlubinné – nevědomé vrstvy psychické činnosti, podílející se spolu s vědomými složkami psychiky na řízení prožívání a chování člověka). 2.2.6
Vědy o chování, behaviorismus
Vědy o chování staví do centra pozornosti „chování“ (angl. Behaviour = chování). Chováním behavioristé rozumí vše to, co jedinec činí nebo říká, tj. veškerou pozorovatelnou činnost jedince. Behaviorismus navazuje bezprostředně na reflexologii, jejímiž protagonisty byli ruští vědci – fyziolog I. M. Sečenov, psychiatr a psycholog V. M. Bechtěrev a fyziolog I. P. Pavlov. Druhým zdrojem behaviorismu byl filozofický pozitivismus v USA, důraz na skutečné na pozitivně dané je rysem behaviorismu. Zakladatelem behaviorismu byl americký psycholog John Broadus Watson. Vyšel z experimentální práce se subhumánními živočichy, z odmítání všeho co není přímo pozorovatelné (schema behaviorismu: S-stimul, podnět – R-reakce, odpověď, ztrácí člověka jako osobnost, redukuje člověka na vnější pozorovatelné projevy). Přínos behaviorismu spočívá ve zdůraznění významu vnějších, především sociálních podmínek utváření a projevů osobnosti člověka. Jeho zásluhou dochází k širšímu uplatnění experimentu v psychologii. 2.2.7
A. Adler a C. G. Jung
J. B. Watson
Existenciální analýza, humanistická psychologie
Zakladatelem existenciální analýzy je Viktor E. Frankl, profesor na Vídeňské univerzitě, zaměřil se na význam potřeby smyslu života pro člověka (reakce na determinismus psychoanalýzy – nedocenění lidské schopnosti svobodné volby).
25
V. E. Frankl a A. Maslow
Humanistická psychologie je psychologický směr, který se začal formovat v 60. letech v USA. Je spojen především se jménem psychologa Abrahama Maslowa. Vznik byl podmíněn m.j. reflexí problémů člověka současnosti – pocity osamělosti, prázdnoty, ztráty smyslu života, otázky seberealizace. Přístup k člověku je dán přesvědčením, že lidský jedinec je ve své podstatě dobrý a tvořivý. Čtyři základní tendence člověka – k osobnímu uspokojení, k adaptaci, k sebevyjádření a k integraci. K dalším představitelům humanistické psychologie patří G. Allport, K. Horneyová, E. Fromm.
2.3 Koncepce současné psychologie
Současná psychologie
Stručný přehled hlavních teoretických koncepcí současné psychologie: Neopsychoanalýza, koncepce navazující na klasickou psychoanalýzu S. Freuda. Ve větší míře akceptuje sociální faktory utváření psychiky, resp. osobnosti člověka. Představitelé – E. Fromm, K. Horneyová,E. Erikson. Neobehaviorismus, modifikace klasického b., zaměřuje svoji pozornost i k osobnosti mimo základní vzorec. K představitelům patří R. Cattell, H. Eyseneck a další. Humanistická psychologie, společným jmenovatelem je snaha porozumět individuálně specifické povaze duševního života člověka na základě porozumění jeho prožívání. Je praktickým vyjádřením snah o humanizaci psychologie. K představitelům patří E. Frankl, A. Maslow, C. Rogers, J. Allport. Kognitivní psychologie, zdůrazňuje funkci kognitivních (poznávacích) procesů a funkcí při utváření a činnosti psychiky člověka. Zvláštní pozornost věnuje poznávacím funkcím lidské psychiky a informační interakci člověka s prostředím. Představitelé – G. Kelly, E. Galanter a další. Transpersonální psychologie, tento směr psychologie se zabývá zejména mimořádnými stavy vědomí, navozovanými např. mystickými praktikami, meditací, různými cvičeními, ale také drogami, laboratorně vyvolávanými prožitky zvláště intenzivní smyslové izolace člověka, specifickým hypnotickým působením, autosugescí. Mimořádné stavy vědomí otevírají člověku cestu ke zkušenostem, přesahujícím hranice času a prostoru, života a smrti; uvolňují v něm síly, kterými běžně nedisponuje. Transpersonální psychologové rozpracovávají nová, netradiční pojetí člověka nejen v souvislostech přírodních a společenských, ale také kosmických a duchovních. Významným představitelem transpersonální psychologie je americký psycholog a psychiatr českého původu S. Grof.
2.4
Kontrolní otázky
1. Kdy vzniká psychologie jako samostatná vědní disciplína a které okolnosti spolupůsobily na její vznik. Kdo a proč bývá označován v antice za předchůdce vědecké psychologie. 26
2. Které významné psychologické teorie se podílely na rozvoji oboru, kdo je zakladatel psychoanalýzy, uveďte jeho strukturální model psychického aparátu člověka. 3. Vyjmenujte hlavní teoretické koncepce současné psychologie.
2.5
Shrnutí
Nástin vývoje psychologie Podmínky vzniku a vývoje psychologie jako vědy Při utváření psychologických názorů a konstituování psychologie jako samostatné vědy hrály významnou roli již od starověku filozofie, náboženství, prudký rozvoj přírodních věd v období renesance, rozvoj věd společenských v novověkých dějinách. Pro vývoj evropské kultury měla významný vliv především antická řecká filozofie. Proto se dále zmíníme o některých antických filozofech, kteří výrazněji přispěli k formování psychologických názorů. Psychologické názory v antické filozofii a medicíně Jde zejména o idealistické koncepce duše: Platóna, Aristotela: Platón, o duši hovoří jako o jsoucnu, člení ji do tří vrstev - rozum (sídlí v hlavě), emoce (v srdci) a pudy (v játrech). Odraz některých Platonových myšlenek je možné najít i v současné psychologii (v psychoanalýze S. Freuda). Největší přínos pro formování psychologických názorů v rámci antické filozofie představují myšlenky Aristotelovy. Aristoteles (4. stol. př.n.l.). Jeho spis Peri Psychés (o duši) bývá považován za první ucelené psychologické pojednání. Zdůraznil zde důležitý metodický princip, že věci (jevy) je třeba sledovat již od jejich vzniku a jak se dále vyvíjejí. Člověk je podle Aristotela jednotou těla a duše. Přínos Aristotela pro psychologii je tak významný, že bývá označován za předchůdce vědecké psychologie. Nezanedbatelný přínos představovali v antice řečtí lékaři Galenos, Hippokrates: Psychologické názory ve středověké křesťanské filozofii Křesťanství se jako nový světonázorový proud upevňuje okolo 5. století n.l. Stává se státním náboženstvím a z filozofie tak činí pomocnou vědu teologie.Převládala nábožensko-křesťanská interpretace názorů na duševní život. Tomáš Akvinský – nestaví již poznání „zjevené“ proti rozumu, ale pouze nad rozum. Křesťanská filozofie sloužila však převážně zdůvodňování a obhajobě křesťanské teologie a jejích dogmat.
27
Psychologické názory v novověké filozofii Již období renesance je nejen návratem k antickému ideálu krásna, ale ve vztahu k psychologii především obdobím zesílení zájmu o člověka vůbec. Francouz René Descartes byl považován za otce moderní psychologie.Svým výrokem: „Myslím, tedy jsem“, pohřbil přežívající křesťanský dogmatismus. Mimořádný vliv na utváření vědecké psychologie měly koncepce J. Locka. John Locke - významný představitel anglické empirické filozofie. Člověk podle něj přichází na svět jako „tabula rasa“(nepopsaná tabule), která je popisována zkušeností. Východiskem poznání je zkušenost. Empirismus Locka se stal východiskem psychologického asocianismu W. Wundta a behaviorismu J.B.Watsona. Pro utváření psychologických názorů byl podnětný rovněž rozvoj věd přírodních (biologie a fyziologie). Jan Evangelista Purkyně – kladl důraz na experiment a introspekci. Charles Darwin – obohatil psychologii především o problematiku vývoje. Novověk – dal předpoklady pro vznik psychologie jako vědy zásluhou:
rozvoje metod vědeckého výzkumu, hlavně experimentu, rozvoje teoretického myšlení hlavně přírodovědy, přehodnocení a využití dosavadních poznatků.
Vznik vědecké psychologie Vyčlenění psychologie z rámce filozofie bezprostředně předcházel vznik tzv. psychofyziky – zaměření na zkoumání vztahů mezi fyzikálními podněty a psychickými obsahy. Metodou psychofyziky byl experiment. Hlavní přínos je v prokázání souvislosti psychického s fyzickým. Byl učiněn významný krok ke zvědečtění rodícího se oboru psychologie. Rozvoj psychologie jako vědy Na rozvoj psychologie a její osamostatnění jako specifické disciplíny spolupůsobily tyto okolnosti: stupeň či míra bohatství a faktů a problémů rozvoje věd přírodních, historický vývoj a pokrok filozofického myšlení a společenských věd, vývoj podmínek technickoekonomického rozvoje a s tím související problémy člověka a potřeba jejich řešení . Významné psychologické teorie:
psychologický atomismus a asocianismus experimentální psychologie gestaltpsychologie psychoanalýza individuální psychologie a analytická psychologie vědy o chování, behaviorismus existenciální analýza, humanistická psychologie
28
Stručný přehled hlavních teoretických koncepcí současné psychologie:
Neopsychoanalýza Neobehaviorismus Humanistická psychologie Kognitivní psychologie Transpersonální psychologie
29
30
3
Úvod do obecné psychologie a psychologie osobnosti
Cíle kapitoly Po nastudování této kapitoly budete umět: 1. Nastínit podstatu lidské psychiky, její projevy a podmíněnost. 2. Charakterizovat zdroje lidské motivace. 3. Vyznáte se ve struktuře osobnosti a typologii. 4. Dokážete specifikovat pojmy frustrace, fobie, psychopatie. Klíčová slova: Psychika, chování, prožívání, činnosti člověka, psychické jevy, osobnost, struktura osobnosti, zdroje lidské motivace, schopnosti, inteligence, temperament, charakter, vůle, city, frustrace, psychopatie. U každého zaměstnání, kde pracujeme s lidmi se poznatky z psychologie významnou mírou podílejí na efektivitě a úspěšnosti této práce. U profesí manažerského typu jsou znalosti psychologie samozřejmou složkou jejich kvalifikace. Lze konstatovat, že v dnešní době jsou základní vědomosti z psychologie nutné pro každého moderního člověka, který chce uvědoměle žít mezi lidmi a rozumět také sám sobě.
3.1
Úvod do obecné psychologie
Psychologie je vědní obor, jež jako málokterý ve svém vývoji čerpal poznatky z množství jiných vědních oborů, a to jak přírodovědných tak společenskovědních. Psychologie nemohla při svém bádání neakceptovat materiální stránku psychické činnosti, která ji také bezesporu určuje. Studium psychologie vyžaduje nejen znalosti o stavbě a funkci nervového systému, ale současná psychologie se opírá o poznatky z biologie, biochemie, histologie, fyziologie a některých lékařských klinických oborů, jako je psychiatrie, neurologie, vnitřní lékařství atd. Psychiku člověka však nemůžeme redukovat pouze na materiální pochody v organismu, ale musíme u ní vždy sledovat vliv sociálních faktorů. Psychická činnost člověka je nejen výrazem jeho začlenění do společnosti, ale sociální podmínky jsou pro psychiku také nejdůležitějším podnětem. Lidská společnost formuje ať už záměrně nebo nezáměrně psychiku a člověk zase zpětně do života společnosti zasahuje. V následujících řádcích půjde především o to, abychom se správně naučili používat základní psychologickou terminologii. Tuto terminologii bychom měli znát, a to z několika důvodů. Jednak abychom porozuměli popisu psychologických mechanismů jednotlivých jevů a také, abychom mohli pomocí této terminologie komunikovat s psychology, sociology, psychiatry atd.
31
Význam psychologie
Chování a prožívání člověka
Vědecká disciplína, která je označovaná jako psychologie, patří do věd o člověku a může být vymezena jako věda, která studuje chování a prožívání živých bytostí (Hyhlík, F. - Nakonečný, M. 1977). Chováním rozumíme takovou aktivitu jedince, kterou může pozorovat druhá osoba nebo ji mohou registrovat laboratorní přístroje. J. Štefanovič (1974) uvádí tyto projevy chování: a) Reakce, tj. činnost svalů a žláz s vnitřní sekrecí, které fungují na vrozeném (tj. nenaučeném) základě. Jsou to hlavně nepodmíněné reflexy a instinkty. b) Odpovědi, tj. činnost svalů a žláz s vnitřní sekrecí fungujících na naučeném (tedy nikoli vrozeném) základě. Jsou to např. návyky a všechno další chování, které je výsledkem dřívější osobní zkušenosti. c) Jednání, tj. všechna činnost, kterou člověk vykonává uvědoměle. d) Vnější výraz, tj. změny tváře, vegetativní změny (změny dechu, tepu, pocení atp.), pantomimika, gestikulace atd. e) Řeč (tzv. verbální chování), kdy si všímáme jak obsahové stránky řeči (co říká), tak stránky formální (jak to říká). Jestliže chování chápeme jako vnější projevy psychické činnosti a můžeme je pozorovat jak u člověka, tak u zvířat, potom prožíváním rozumíme všechny vnitřní zážitky při této psychické činnosti, které si člověk uvědomuje. Prožívání je tedy naprosto subjektivní a jedinečné. I když se prožívání člověka projevuje navenek v jeho chování, není to výraz prožívání celého, neboť prožívání se ve svém celku nedá zpravidla úplně chováním vyjádřit. Obsah svého prožívání člověk nedokáže zcela sdělit ani řečí. Existuje psychologická koncepce, která rezignuje na zkoumání fenoménů prožívání právě pro jejich subjektivnost a obtížnou měřitelnost. Chápe psychologii pouze jako vědu o chování. Tento psychologický směr se nazývá behaviorismus a rozšířil se hlavně v USA. 3.1.1
Druhy lidských činností
Činnosti člověka
Život každého člověka je naplněn různými činnostmi. Některé jsou lidem společné, jiné specifické a zvláštní, charakteristické pouze pro určitého jedince či skupinu. Základními druhy lidských činností jsou: hra, učební činnost, práce a činnosti ve volném čase. Je všeobecně známo, že každé věkové období věnuje nejvíce času některému druhu činnosti: předškolní věk hře, školní věk učební činnosti, dospělost práci. To však neznamená, že jde o jedinou vykonávanou činnost. Ze zkušeností víme, že i malé, pětileté děti pomáhají a už se učí, žáci a studenti, stejně jako dospělí, si občas hrají, dospělí jen nepracují, ale také se učí, děti i dospělí se věnují zájmových činnostem. Hry zpravidla nesledují žádný určitý účel, který by přesahoval bezprostřední radost ze hry samotné. Obsahem hry je radost z činnosti, radost z toho, že „si hraju“. Dítě nestaví věž, aby stála, ale proto, aby ji stavělo. Dítě si může hrát s hračkami, s věcmi, se zvířaty, s ostatními dětmi, s dospělými. Hry dětí představují různé činnosti a plní funkci rozvoje. Dítě se prostřednictvím her učí zvládat různé dovednosti, získávat informace o svém materiálním, přírodním i lidském prostředí.
32
Učební činnosti provázejí člověka po celý život. Zahrnují poznávání světa, který nás obklopuje. Učení - v běžně užívaném, avšak v psychologii příliš úzkém slova smyslu – znamená osvojování vědomostí a zpracování informací. Lidské učení je však mnohem rozmanitější. Představuje získávání zkušeností a utváření, formování jedince v průběhu jeho života. Rozlišujeme čtyři základní druhy lidského učení: učení poznatkům, senzomotorické učení (smyslově pohybové), učení intelektovým činnostem, sociální učení. S tím souvisejí i výsledky lidského učení, jimiž jsou: vědomosti, dovednosti, návyky. Práci chápeme jako činnost specificky lidskou, s významem pro jedince, malou sociální skupinu i celou společnost. Práce přispívá k uspokojování potřeb jedince i druhých lidí, k dosahování společných cílů. Z psychologického hlediska se touto činností spojují otázka a problémy týkající se volby povolání, spokojenosti s prací v širším slova smyslu apod. Lze dodat, že práce je předměte zkoumání nejen psychologie, ale i dalších společenských věd. Volný čas člověka je naplněn řadou nejrůznějších činností, včetně těch, které nazýváme zájmovými. Zájmové činnosti mají funkci relaxační, zábavnou či spojenou s dalším rozvojem osobnosti. Zájmové činnosti patří mezi činnosti silně motivované, které mohou klást i vyšší nároky na vlastní realizaci (sport, vzdělávání, hra na hudební nástroj ad.), a tím výrazněji člověka formují. Poskytují příležitost k uspokojení potřeb včetně těch, které se vztahují k seberealizaci člověka. Mohou se stát východiskem pro profesionální vývoj člověka. Protože předmětem psychologie jsou psychické jevy, které můžeme souhrnně označit jako psychiku, uveďme si ještě - hlavní skupiny psychických jevů a - společné znaky všech psychických jevů, jak je ve své učebnici uvádějí Čáp, J. ad. (1992) nebo Gillernová, I., Buriánek, J. (2001). 3.1.2
Základní psychické jevy
Psychický jev je jedním ze základních pojmů psychologie. Odborná literatura rozlišuje tyto hlavní skupiny psyhických jevů: 1. Psychické procesy – děj, část průběhu lidské činnosti. Mají poměrně krátké trvání. Patří k nim: - poznávací (kognitivní) procesy (vnímání, představy, fantazie, myšlení a řeč) - procesy paměti (zapamatování, uchování, vybavení) - procesy motivační (citové a volní) 2. Psychické stavy – stav, charakteristika člověka po určitou dobu. Mohou mít delší trvání a působení (hodiny, dny i déle). Patří k nim: - stavy pozornosti - stavy citové 3. Psychické vlastnosti - neboli vlastnosti (dispozice) osobnosti, které charakterizují jedince ve více či méně trvalých znacích. Patří k nim: - schopnosti - temperament 33
Hlavní skupiny psychologických jevů
- charakter - motivy a postoje - volní vlastnosti 4. Specificky získané dispozice – dílčí psychické předpoklady k jedné nebo několika málo činnostem, specificky získané a upevněné v učení, při vykonávání různých činností. Patří k nim: - vědomosti - dovednosti (senzomotorické, intelektové, sociální) - návyky - zájmy - postoje. Společné znaky psychologických jevů
Každý člověk se liší od ostatních nejen svými schopnostmi či dovednostmi, ale rovněž odlišnými způsoby vnímání, uvažování, citových a volních projevů, tím, co si zapamatuje, svými návyky, zájmy atd. I když si uvědomujeme všechny tyto individuální odlišnosti, přesto můžeme určit (při značné míře abstrakce) společné znaky všech psychických jevů: 1. Orgánem psychiky je mozek a psychické jevy jsou funkcí mozku. 2. Psychické jevy se formují ve společnosti, zvláště působením výchovy. 3. Psychické jevy umožňují člověku poznávat svět a zároveň na něj aktivně působit. 4. Psychické jevy se v průběhu lidského života mění a vyvíjejí. 5. Jednotlivé psychické jevy jsou navzájem propojeny a působí na sebe jako celek. Psychika představuje nejvyšší formu regulace a autoregulace člověka. Psychiku nemá jen člověk, ale je určitým regulačním mechanismem i u zvířat. Nejvyšší kvalita psychické činnosti, která je dána pouze člověku, je vědomí. Psychika je tedy širší pojem než vědomí. Vědomí se v psychologii chápe především jako uvědomování si svého prožívání, tedy zejména uvědomování si sebe sama a okolního světa. Člověk si dokáže uvědomovat sama sebe jako subjekt činnosti, uvědomuje si také vlastní existenci. Všechny psychické jevy však nejsou plně vědomé, existují také jevy polovědomé až nevědomé. Obsah vědomí je velmi proměnlivý a jeho části si neuvědomujeme stejně zřetelně. Vědomí je možno charakterizovat ještě mírou vigility (vigilance), tj. mírou bdělosti. Bdělost vyjadřuje stav aktivace od plné jasnosti a zřetelnosti, přes uvolněnou bdělost k zastřenému vědomí a ospalosti až případně k hlubokému bezvědomí (koma), kdy člověk nereaguje ani na bolestivé podněty. Vedle těchto kvantitativních změn vědomí můžeme rozeznávat i změny kvalitativní. Takovými změnami vědomí je např. spánek nebo hypnóza. Další náš postup v tomto stručném textu budeme strukturovat tak, že všechny základní pojmy obecné psychologie a psychologie osobnosti s jejich jednoduchým výkladem budeme orientovat na dva hlavní okruhy, a to na: psychologii osobnosti psychologii poznávání.
34
3.2
Psychologie osobnosti
Pro další výklad si charakterizujme termín osobnost. Slovem "osobnost" v běžné řeči označujeme obvykle nějakého významného člověka. V psychologii má tento pojem speciálnější význam. Pod označením osobnost chápeme obvykle jednotu psychického života člověka, který v sobě organicky integruje celou svou psychickou činnost, jež je podmíněna individuálními tělesnými a sociálními faktory. V této souvislosti mluvíme o biologické a sociokulturní determinaci osobnosti. V současné psychologii nacházíme řadu různých přístupů k pojímání osobnosti. Psychologie nám pomáhá při poznání osobnosti a umožňuje nám zjištění kapacit jejich jednotlivých složek, ukazuje nám jejich strukturu, dynamiku a genezi, na základě čehož můžeme uvažovat o změnách v osobnosti a o její perspektivě. Podívejme se nyní, jak lze osobnost poznávat. Především však musíme konstatovat, že profesionálním poznáváním osobnosti se zabývá kvalifikovaný psycholog. Psychologické vyšetření osobnosti je náročná a zcela odborná práce. Průběh a závěry psychologického vyšetření jsou zpravidla určovány požadavky, pro které se vyšetření provádí. Mohou to být účely poradenské, zdravotnické, pracovní a mnohé další. Psycholog si sám pro toto vyšetření volí psychologické diagnostické metody a za závěry psychologického vyšetření nese plnou odpovědnost. Poznání osobnosti člověka však provádí laicky každý člověk, neboť všichni si vytváříme názory o druhých, snažíme se je poznat, chápat jejich jednání, případně je ovlivňovat. Tyto postupy poznávání osobnosti druhého (ale i své vlastní) jsou založeny na zkušenosti, intuici a na různých psychologických znalostech. Laické poznávání osobnosti bychom neměli zlehčovat, neboť často může dojít k velmi podstatným a pravdivým závěrům. Jeho nedostatkem však je subjektivnost. Pro popis osobnosti je výhodné si zvolit nějaké teoretické schéma, pomocí kterého vytvoříme určitou strukturu osobnosti a současně systém pro naše poznávání. Těchto systémů je mnoho a záleží hlavně na tom, z jaké psychologické koncepce vycházejí. Pro naše potřeby použijeme rozšířeného schématu poznávání osobnosti, kde si budeme v podstatě odpovídat na čtyři otázky, a to: 1. Co člověk chce - zde se budeme zajímat o zaměřenost osobnosti člověka, o jeho vnitřní "hnací síly", které usměrňují a zaměřují jeho jednání a prožívání, tedy o motivaci. 2. Co člověk může - tady se ptáme na schopnosti a vlohy, na talent a nadání a na všechno to, co podmiňuje úspěšné a správné zvládnutí určité činnosti. 3. Jak člověk reaguje - tady se chceme dovědět co nejvíce o temperamentu člověka a o jeho citových (emocionálních) reakcích. 4. Jaký člověk je - zde zjišťujeme informace o charakteru a volních vlastnostech, s určitým zjednodušením můžeme říci, že v tomto případě zkoumáme povahu člověka.
35
Pojem osobnost
Popis osobnosti
Nyní se podíváme podrobněji na jednotlivé psychologické fenomény, týkající se popisu osobnosti. a) Okruh zaměřenosti osobnosti Jestliže chceme v psychologii studovat zaměřenost osobnosti, dostáváme se k problematice motivace. Motivace se zabývá příčinami jednání, neboli zkoumá motivy (pohnutky) jednání člověka. V podstatě můžeme říci, že kdykoli si při snaze o pochopení lidského chování klademe otázku "proč?", ptáme se na motivaci. Motivy určují nejen směr lidského jednání, ale i jeho intenzitu a průběh. Člověk sice většinou jedná na základě uvědomělých motivů, ale také velmi často si své pohnutky k určitému jednání plně neuvědomuje. V některých případech si nedokáže přímou souvislost mezi svým jednáním a jeho motivací objasnit vůbec.
Lidská motivace
Motivace může být vzbuzována buď vnitřními podněty, tj. potřebami, nebo vnějšími pobídkami, které označujeme jako incentivy. Ilustrovat to můžeme tak, že např. veškeré jednání směřující k jídlu (mytí rukou, hledání klidného místa, úvaha o tom, mám-li dost peněz atd.) může být vyvoláno buď hladem (potřeba), nebo lákavou a chutnou potravou (incentiva). Zdroje lidské motivace jsou velmi rozmanité a zpravidla je rozdělujeme na: 1. potřeby 2. zájmy 3. ideály 4. hodnoty
Potřeby
Potřeby chápeme jako prožívaný nebo pociťovaný nedostatek či nadbytek něčeho, co je důležité pro život jedince. Potřeby nejčastěji dělíme na: 1. Základní biologické potřeby - kam patří potřeby potravy, tekutin, vzduchu, tepla, potřeba vyměšování, spánku a odpočinku, potřeba pohybu, potřeba sexuální atd. Tyto potřeby jsou životně důležité, ale v normální situaci je jejich uspokojování ovlivňováno společenskými normami. 2. Společenské potřeby - mezi ně patří především potřeba společenského styku a uplatnění, potřeba bezpečí, citové odezvy, potřeba jistoty, potřeby poznávací a estetické. Mnoho psychologů provádí klasifikace potřeb podle různých kritérií. Velmi známá je koncepce amerického psychologa A. Maslowa, který potřeby hierarchicky uspořádal podle naléhavosti jejich uspokojování. Vyšší potřeby se aktualizují jen tehdy, jsou-li uspokojeny potřeby nižší. Výčet takto seřazených potřeb může být následující: 1. fyziologické potřeby (základní potřeby, např. potřeba vzduchu, jídla, tepla atd.) 2. potřeby bezpečí vystupující v situacích ztráty životní jistoty 3. potřeby sounáležitosti a lásky (náležet k nějaké skupině, být někým milován) 4. potřeba uznání (být obdivován a uznáván, mít kompetenci a respekt) 5. potřeba seberealizace (potřeba realizovat svou individualitu, tj. své schopnosti a záměry)
36
Neuspokojování potřeb může vést ke strádání a je-li toto neuspokojování dlouhodobé, může dojít k závažnému poškození organismu, a to nejen v případě potřeb biologických. Zájmy většinou charakterizujeme jako trvalejší kladný vztah člověka v určité oblasti předmětů nebo činností. F. Hyhlík a M. Nakonečný (1977) citují z odborné literatury čtyři možné typy definic zájmu (podle D. E. Supera): 1. zájmy vyjádřené (zájem je to, co dotazovaný považuje za zajímavé) 2. zájmy manifestované (zájem je to, čemu člověk dává přednost) 3. zájmy testové (zájem je to, nač v experimentální situaci subjekt upíná pozornost, co vidí, slyší, co si zapamatovává) 4. zájmy inventované (zájem je to, co je statisticky vyanalyzováno z odpovědí subjektu na řadu položených otázek, které se týkají obliby různých činností a předmětů)
Zájmy
Zájmy jsou velmi silným motivem a výrazně člověka aktivizují a tím rozvíjejí jeho schopnosti. Zájmy můžeme rozlišovat podle oblasti zaměření (technické, sportovní atd.) i podle stálosti, pestrosti, proměnlivosti atd. Ideály chápeme ve vztahu k osobnosti jako vzorové cíle či příklady. Ideálem mohou být nejen určité osobnosti, ale i různé normy a pravidla chování a také určité myšlenky a ideje. Každý člověk má nějaké ideály, ať již si to uvědomuje nebo ne. Důležité je poznávat ideály z hlediska jejich obsahu, který můžeme analyzovat podle určitých eticko-společenských kritérií. V tomto smyslu ideály nejen charakterizují zaměřenost, ale současně vyjadřují morální profil člověka. Hodnoty jsou vyjádřením názoru na to, co je žádoucí, dobré, a co nežádoucí, zlé. Hodnota je vždy nějaká vlastnost předmětu, jevu, bytost, situace nebo činnosti ve spojitosti s uspokojováním motivačních činitelů (zájmů, potřeb) jedince. U osobnosti můžeme mluvit o tzv. hodnotové orientaci, tedy o určitém pořadí hodnot, které má rozhodující a často konečnou úlohu v zásadních vztazích ke světu a lidem. Hodnoty vyjadřují celkový životní smysl osobnosti člověka a zejména jejich prostřednictvím můžeme uvažovat o budoucnosti osobnosti a rozumět jejím životním plánům. b) Okruh schopností člověka Schopnosti chápeme jako vlastnosti osobnosti, které jsou podmínkou správného a úspěšného vykonávání určité činnosti. Člověk se nerodí s hotovými schopnostmi, ale tyto schopnosti se vytvářejí v činnosti, tedy při hře, učení, sportu a práci. Schopnosti můžeme dělit na percepční (schopnosti vnímání), psychomotorické a intelektové.
Ideály
Hodnoty
Schopnosti člověka
Vrozenými strukturami pro rozvoj schopností jsou tzv. vlohy (dispozice), což jsou určité anatomicko-fyziologické zvláštnosti organismu (např. pro hudební schopnost je vlohou kvalita sluchového analyzátoru atp.). Vlohy samy o sobě schopnosti neurčují. Nebude-li člověk, který má přirozené vlohy, vykonávat příslušnou činnost, schopnosti se u něho neprojeví. Mezi lidmi jsou značné rozdíly ve schopnostech, a to jak v jejich skladbě (jaké schopnosti mají, tedy kvalitativní hledisko), tak v jejich míře (jak jsou schopnosti výrazné, tedy hledisko kvantitativní). Podle stupně rozvoje schopností mluvíme o nadání, talentu až genialitě. Nadáním označujeme souhrn schopností určitého druhu, který umožňuje pozoruhodné, nadprůměrné výkony v dané oblasti činnosti.
37
Nadání, talent, genialita
Talentem nazýváme zvlášť vysoce rozvinutý souhrn schopností, které umožňují dosáhnout vynikajících výkonů. Genialitou označujeme mimořádně veliký talent, který umožňuje vytvořit vrcholná až epochální díla. Schopnosti mají také různou míru obecnosti, takže můžeme mluvit o obecných schopnostech, které se projevují při vykonávání mnoha různých činností, a o schopnostech speciálních, které se vážou k určitým specifickým činnostem. Inteligence, IQ
Nejpopulárnější obecnou schopností je inteligence, která se obvykle definuje jako obecná rozumová schopnost podmiňující rychlé, správné a účelné nacházení vztahů mezi věcmi a jevy. Konkrétnější je definice inteligence od autora známého a velmi často používaného inteligenčního testu D. Wechslera (1948), který říká, že inteligence je úhrnná nebo globální schopnost individua účelně jednat, rozumně myslet a vypořádat se účinně se svým okolím. Inteligence však není totožná se souhrnem schopností, neboť inteligentní chování je ovlivněno také mimointelektovými faktory. Rovněž nadbytek jen určité schopnosti nepřispívá k účinnosti celého chování. Inteligenci měří psychologové pomocí inteligenčních testů v jednotkách IQ (inteligenční kvocient). Inteligenční kvocient se vypočítá jako poměr mezi tzv. věkem mentálním (který je dán úspěšností v plnění testových úkolů) a věkem fyzickým (kalendářním) a tento výsledek se násobí stem. Pokud testovaná osoba úspěšně splní úkoly odpovídající jejímu věku, rovná se její IQ 100. Hodnoty IQ uvádí následující tabulka (Švancara, J. a kol. 1971): IQ 130 a výše 120 - 129 110 - 119 90 - 109 80 - 89 70 - 79 69 až níže
Klasifikace značně nadprůměrná nadprůměrná mírně nadprůměrná Průměrná podprůměrná hraniční inferiorita slabomyslnost
% populace 2,2 6,7 16,1 50,0 16,1 6,7 2,2
Měření schopností, zejména inteligence, pomocí psychologických testů je odborná psychologická práce a má ji vykonávat pouze psycholog, který za ni nese plnou odpovědnost. Jakékoli zkoumání schopností pomocí psychologických testů, které neprovádí psycholog, je nekompetentní a výsledky tohoto měření by neměly vést k nějakým opatřením při práci s lidmi či při výchově. Temperament člověka
c) Okruh temperamentových a citových vlastností osobnosti S charakterem je specifickým způsobem spojen temperament člověka, a to v tom smyslu, že jestliže charakter vyjadřuje psychický obsah základních mravních kvalit osobnosti, které v poslední instanci regulují jednání člověka a jeho prožívání světa, potom formu těchto obsahů určuje temperament. Můžeme také říci, že temperament vyjadřuje dynamické vlastnosti osobnosti, tedy dynamiku celého chování a prožívání. Dynamikou chování a prožívání se rozumí zejména tempo průběhu a střídání psychických procesů, stavů, činností a jednání, a jejich intenzita, tedy konkrétně takové vlastnosti, jako je např. citová vzrušivost, snadnost střídání citů, impulsívnost či naopak pomalost a pasivita.
38
Temperament je určován vrozenými vlastnostmi nervové soustavy a můžete tedy říci, že má vrozený základ. Na základě výchovného působení je však možno naučit jedince temperamentové projevy ovládat a kontrolovat. Temperamentové vlastnosti jsou též překrývány vlastnostmi charakteru. O projevy temperamentu v chování člověka se již badatelé zajímali v dávné historii. Velmi známá je typologie lidí podle temperamentu, jejíž vznik je spojován se starověkým řeckým lékařstvím, konkrétně se jménem lékaře Hippokrata (žil v 5. - 4. stol. před n.l.).
Hippokratovská koncepce typologie lidí
I když tato koncepce má již jen cenu historickou, jsou její hlavní pojmy využívány také v některých nových teoriích. Mluví se zde o tzv. sangviniku, který je chápán jako čilý, veselý, společenský, ale také může být nestálý a lehkomyslný. Další typ je cholerik, který se vyznačuje zvýšenou dráždivostí, rychlým vzestupem aktivity, konfliktností, zbrklostí, ale rovněž rychlím uklidněním a neodkladností v řešení daných úkolů. Flegmatik je rozvážný, pomalý, netečný, nenechá se snadno vzrušit ani uspěchat, podává zpravidla spolehlivý výkon. Temperamentový typ označovaný jako melancholik se vyznačuje přecitlivělostí, sklonem k smutnému citovému ladění, slabostí v reagování a malou vnější aktivitou, což však umožňuje schopnost vcítění a jemného reagování. Vidíme tedy, že každý typ temperamentu má určité kladné i záporné vlastnosti. Tuto Hippokratovskou koncepci typologie temperamentu rozpracoval také I. P. Pavlov v souladu se svou teorií vyšší nervové činnosti (VNČ). Jednotlivé typy charakterizoval z hlediska vlastností základních nervových procesů podráždění a útlumu. Tyto vlastnosti byly síla, vyrovnanost a pohyblivost. Člověk se silnými nervovými procesy je odolný, správně a bez obtíží reaguje i na silné podněty. Nevadí mu rušivé prostředí a i v něm se dovede dobře soustředit na vykonávanou činnost. Naproti tomu pro jedince se slabými nervovými procesy jsou silné podněty nepříjemnou zátěží a k soustředěné pozornosti potřebuje klidné prostředí. Při vyrovnaných nervových procesech má člověk dostatečně silný útlum, dokáže dobře ovládnout neklid, ukáznit pohyby a mít pod kontrolou své emoce a jejich projevy. Opačně nevyrovnané nervové procesy znamenají slabší útlum a zejména slabší ovládání afektů. Pohyblivost nervových procesů nám umožňuje dobré přizpůsobování měnícím se podmínkám. Tato Pavlovova koncepce je natolik rozšířena a využívána stále v některých vědních oborech, které sousedí s psychologií, jako je např. pedagogika, psychiatrie, neurologie atd., že si ji uvedeme znázorněnou v následujícím schématu: Vlastnosti nervových procesů Typ VNČ
silný silný silný silný
Vyrovnaný Vyrovnaný Nevyrovnaný
rychlý (živý) pomalý
Hippokratovské typy sangvinik flegmatik cholerik melancholik
Znalost temperamentových vlastností je důležitá proto, abychom mohli kladné vlastnosti posilovat a využívat a záporné v jejich projevech zmírňovat. Základní přestavba temperamentu u člověka není v zásadě možná a výrazné zásahy do základních vlastností osobnosti mohou vést k poškození této osobnosti. Současně si
39
Koncepce I. P. Pavlova
musíme uvědomit, že většinu lidí však není možné zařadit do určitého tzv. čistého typu temperamentu. City nižší a vyšší
Řekli jsme již výše, že při studiu temperamentu se musíme zabývat také emocionalitou, neboť temperament ji ve formálních parametrech určuje. Emoce (city) jsou součástí prožívání osobnosti, které se projevuje jako plně subjektivní vztah člověka k tomu, co dělá a co poznává, přičemž základní dimenzí tohoto vztahu je příjemnost - nepříjemnost, event. přitahování nebo odpuzování. City mají jak svou stránku biologickou (na vzniku emocí se účastní některé struktury mozku a při jejich projevu můžeme registrovat fyziologické změny, např. v tepové frekvenci, krevním tlaku, dýchání, pocení, prokrvení kůže, což se projevuje zblednutím nebo zčervenáním atd.), tak stránku sociální, neboť výraz citů i citové hodnocení skutečnosti podléhá kulturním normám a zvyklostem a city tak plní také důležitou úlohu ve vztazích mezi lidmi. Při analýze lidských citů bychom se měli zabývat jejich specifičnostmi. Jsou podmíněny hlavně zvláštnostmi individuálních zkušeností v citovém životě, odlišnostmi ve fyziologických základech citů a typech osobnosti. Jako vlastností citů si můžeme všímat (Štefanovič, J. 1974): 1. Citlivost či citové dráždivosti, vnímavosti (senzitivity). Vyjadřuje skutečnost, jak lehce vznikají u člověka nové city, resp. jak lehce se city dávají do pohybu. 2. Citovost. Označuje se jí stupeň rozvoje, šířka, bohatství nebo chudost citového života. 3. Citová labilita/stabilita. Vyjadřuje rychlost střídání citů v čase, jakož i míru ovlivňování jednání a chování člověka jeho city. 4. Intenzita. Označuje se jí hloubka, resp. mělkost, síla prožívaného citu. 5. Citová zralost. Označujeme jí míru rozumového (resp. rozumného) základu prožívaných citů a míru rovnováhy mezi rozumovou a citovou složkou v psychice. 6. Citová ovlivnitelnost neboli sugestibilita. Jak lehce člověk podléhá citové nákaze či jak snadno lze u něho vyvolávat a měnit city. 7. Citová zranitelnost. Míra citové odolnosti, zejména vůči podnětům, které vyvolávají záporné, nepříjemné city. Mluví se zde také někdy o přecitlivělosti. 8. Stupeň citové ovladatelnosti. Označujeme tak míru řízení, ovládání citového života. 9. Výrazovost citů, tj. jak se city projevují navenek v mimice, gestice, řeči atp. 10. Citový optimismus nebo pesimismus. Vyjadřuje tendenci k prožívání stenických (posilujících) nebo astenických (oslabujících) citů. City můžeme různě dělit např. na city nižší, které jsou obvykle vývojově starší, a na city vyšší, které odrážejí vývoj společnosti a kultury. Do první skupiny citů patří např. tělesné city, které se váží na stav našeho organismu (emoce spojené s prožíváním hladu, bolesti, osvěžení atp.) a také citové reakce, kterými bezprostředně reagujeme na změny v našem prostředí (např. hněv, údiv, strach, radost, obdiv atd.). Již na přechodu k vyšším citům jsou citové vztahy, které vyjadřují prožívání k předmětům zvláštní hodnoty (a to kladné nebo záporné) a bývají zaměřeny do budoucnosti. Jako příklad zde můžeme uvést lásku k partnerovi, k dětem, k určité činnosti atd. a její varianty, jako je žárlivost, závist, odpor, obavy apod. Na vrcholu tohoto rozdělení jsou vyšší city, které také někdy můžeme
40
označovat jako city společenského vědomí. Jsou typické pouze pro člověka a jsou výsledkem jeho socializace. K základním druhům těchto vyšších citů patří city intelektuální, estetické, etické a sociální. Důležitou a zajímavou emocí je strach, který je normální reakcí na skutečné nebezpečí nebo ohrožení. Je to nelibý, nepříjemný prožitek zpravidla doprovázený neurovegetativními změnami (zblednutím, bušením srdce, zvýšením krevního tlaku atd.). Zajímavé je, že strach může vzbuzovat i příjemné vzrušení a někteří lidé ho vyhledávají (např. horory!). Strach musíme odlišovat od úzkosti. Hlavní rozlišovací znak spočívá v tom, že strach má předmět, zatímco úzkost předmět nemá a je jen obavou před něčím neurčitým. Úzkost je velmi často projevem neurózy. Jestliže je strach tak intenzivní, že narušuje normální existenci člověka, mluvíme o patologickém strachu, tj. o fobii. Jedinec si je většinou vědom nesmyslnosti síly svého strachu, ale nedovede se ho zbavit. Fobie se potom označují tak, že se slovo označující předmět strachu v řečtině dává před slovo fobie (např. klaustrofobie = strach ze zavřených místností, aichmofobie = strach z ostrých předmětů, agorafobie = strach z velkých prostranství atd.). U fobie je strach doprovázen úzkostí. City člověka mají také některé specifické formy, z nichž bychom měli především upozornit na afekt a náladu. Afekt chápeme jako rychle vznikající citové vzplanutí, které je prudké, silné a poměrně krátkodobé. Bývá doprovázeno výraznými změnami v chování a změnami fyziologickými. Po afektu nastává vyčerpání. Člověk se může v afektu dopustit nerozvážných činů. Jako příklad můžeme uvést afekt vzteku, hanby, strachu atd. Jestliže afekt je prudká reakce, potom nálada je relativně trvalý citový stav, který ovlivňuje a podbarvuje psychické ladění osobnosti a vytváří kulisu pro aktuální psychické dění. U nálad můžeme rozlišovat:
intenzitu délku trvání vztah k podnětům, které náladu vyvolaly možnosti změny, přerušení nálady vliv nálady na ostatní duševní dění
V psychologii rozeznáváme různé chorobné nálady, z nichž nejčastější jsou:
euforie (spokojená, blažená nálada, s kladným emočním přízvukem bez výraznějšího ovlivnění aktivity) manická nálada (veselá, zvýšené tempo řeči i jednání, promtní a výrazné reakce na všechny zevní podněty) apatie - lhostejnost (potlačení emoční reaktivity, což jedinec hodnotí většinou nepříznivě, bývá snížena i celková aktivita) depresívní nálada (smutná, s výrazným přízvukem nelibý, s pesimistickým pohledem až životní negací, s výrazným útlumem aktivity) úzkostná nálada (emoční přízvuk nelibý, převažuje pocit napětí, bývají obavy, očekávání neštěstí bezprostředně hrozícího, současně zvýšení aktivity různého stupně ve směru těchto dominujících myšlenek, současně s útlumem aktivity ostatní)
41
Fobie, afekt, nálada, vášeň
A vášeň je silný, stálý citový stav, který zaměřuje jednání člověka určitým směrem (např. sběratelská, lovecká aj.). Může kladně ovlivňovat chování a společenský rozvoj člověka nemá-li společensky nevhodné zaměření (karbanická vášeň apod.). I když temperament a emocionalita jsou úzce vázány na biologickou základnu osobnosti jsou v případě, že nejde o patologické stavy nebo stresové situace, plně modifikovatelné vlastní vůlí člověka a působením výchovy. Charakter člověka
d) Okruh charakterově volních vlastností osobnosti Charakter představuje souhrn těch vlastností osobnosti, jež se projevují v společensko-mravní stránce chování a jednání člověka. M. Nakonečný (1993) správně upozorňuje, že musíme rozlišovat dvojí užívání pojmu charakter v psychologii: 1. v čistě psychologickém smyslu vyjadřuje "individuální zvláštnosti člověka", 2. ve smyslu "morálního charakteru" vyjadřuje pohotovost člověka jednat podle určitých etických principů. Výstižně vyjadřuje podstatu charakteru významný psycholog Allport, když říká, že je to "zhodnocená osobnost". Pojem charakter má vůbec velmi blízko ke kategorii osobnost. V charakteru se projevují zvnitřněné (interiorizované hodnoty jedince, které vyjadřují jeho vztah k lidem a společnosti, vztah k práci (event. k učení či hře) vztah k sobě samému. V charakteru nás zajímá především obsah, který je souhrnem dobrých i špatných vlastností posuzovaných podle mravního kritéria. Jako příklad charakterových vlastností můžeme uvést třeba obětavost, snášenlivost nebo sobeckost a závislost (vztah k lidem), pečlivost a pořádnost či nedbalost a lenost (vztah k práci) a konečně jako příklad charakterových vlastností (ve vztahu k sobě samému) to může být zodpovědnost a svědomitost jako kladné vlastnosti a např. neupřímnost a domýšlivost jako vlastnosti záporné. Charakter je nejvyšším regulátorem lidského jednání a jeho vyhraněnost, pevnost a uvědomělost je výrazem zralé osobnosti. Charakter člověka se formuje pod vlivem společenských vztahů a praktických činnosti a zejména působením výchovy, event. sebevýchovy. Nejbližší laické označení pro charakter nacházíme v termínu "povaha".
Volní vlastnosti člověka
V souladu s naší koncepcí struktury osobnosti se v tomto okruhu budeme zabývat vedle charakteru a charakterových vlastností ještě vlastnostmi volními. Volní vlastnosti se podílejí na té činnosti osobnosti, která směřuje k dosahování vytčených cílů a k překonávání překážek a projevují se v cílevědomém a záměrném sebeovládání a sebeřízení. Volní akt se skládá zpravidla ze třech fází: 1. Příprava volního jednání, jeho motivace. 2. Fáze rozhodování charakterizovaná výběrem cíle a stanovením plánu činnosti. Zde se odehrává tzv. boj motivů.
42
3. Rozhodnutí a uskutečnění tohoto rozhodnutí, tedy dosažení cíle. Tady člověk často naráží na vnější či vnitřní překážky, které musí překonávat. Vůle je vrcholem seberegulace osobnosti člověka. Jako příklad volních vlastností můžeme uvést houževnatost, píli, usilovnost nebo naopak lenost, laxnost či nerozhodnost. Na tomto místě se ještě zmíníme o problematice, která souvisí s druhou fází rozhodovacího procesu, a to s tzv. bojem motivů. V tomto případě dochází často k intrapsychickému konfliktu, kdy se subjekt musí rozhodovat mezi různými cíli. V podstatě můžeme rozeznávat tři druhy konfliktů:
Druhy konfliktů
1. Konflikt mezi dvěma pozitivními cíly. Jde o typ konfliktu přitažlivost přitažlivost (apetence - apetence). (např. rozhoduji se, mám-li jít večer do kina nebo do divadla.) 2. Konflikt mezi dvěma negativními cíli. Jde o konflikt odpudivost - odpudivost (averze - averze). (Např. zaplatit-li pokutu nebo jít do vězení.) 3. Konflikt spočívající v současné přitažlivosti a odpudivosti cíle. Konflikt apetence - averze vyvolává stav ambivalence. (Např. pořídit si drahé auto a současně se bát, že mi ho někdo ukradne.) Nejzávažnější jsou konflikty apetence - averze, ale platí, že všechny konflikty jsou náročné pro psychickou vyrovnanost osobnosti. Člověk by měl umět konflikty rychle řešit a především jednat tak, aby se do nich nedostával. Speciálním typem konfliktu je frustrace (zmaření, z lat. slova frustra = marně). Je to psychický stav a chování člověka, které nastává v důsledku blokování možnosti uspokojit potřeby nebo dosáhnout vytčeného cíle. Blokování se chápe jako střetnutí s překážkou. Pro psychologii je hlavně zajímavé, jaké jsou reakce člověka v této frustrační situaci. Můžeme pozorovat např. tyto reakce na frustraci:
Agrese. Je to nejpřirozenější reakce na frustraci, i když společensky málo přijatelná. Agrese může být zaměřena buď na objekt, který frustraci vyvolává (extrapunitivní reakce), nebo na sebe sama ("mohu za to já sám" (intrapunitivní reakce). Agrese nemusí být přirozeně pouze fyzická, ale může být třeba i slovní (nadávání, vyhrožování apod.). Racionalizace. Nemožnost dosažení cíle je rozumově zdůvodňována. Bagatelizace. Hodnota cíle je zlehčována. Fantazie. Dosažení frustrovaného cíle je přeneseno do fantazie a imaginace. Regrese. Frustrovaný člověk vykazuje chování typické pro nižší vývojový stupeň (např. dospělý se chová jako dítě). Represe. Potlačení frustrovaného přání.
Reakcí na frustraci je ještě daleko více. Zde jsme uvedli pouze příklady, které současně ukazují různé možné reakce člověka na psychologicky náročné situace, mezi něž frustrace patří, ale kam můžeme zařadit ještě také konfliktové situace, stresové situace atd. Zvládání těchto zátěžových situací je možno zdokonalit učením a charakter a vůle zde hrají důležitou úlohu.
43
Reakce na frustraci
Charakterové a volní vlastnosti nejsou vrozené, ale získávají se učením, především v procesu záměrného formování osobnosti, tedy ve výchově nebo přímo ve styku s požadavky a nároky prostředí, které nás obklopuje. Charakter i vůle se mohou někdy dostat svými projevy až do oblasti patologie. Jestliže se jedinec vyznačuje chorobnou nerozhodností, ať již v důsledku psychického onemocnění, neurózy, vyčerpání či jiných důvodů, mluvíme o hypobulii až abulii. Poruchy vůle můžeme pozorovat také u chorobné nerozhodnosti či neurotické bezradnosti. Když charakterové vlastnosti překračují hranici obvyklého a očekávaného chování, mluví se často o tzv. podivínech a lidech nápadných. Tyto povahové odchylky mohou být tak závažné, že opravňují k psychiatrické diagnóze psychopatie. Podle nových mezinárodních klasifikací nemocí se mluví o různých poruchách osobnosti. Psychiatr V. Študent (1982) definuje psychopatii (psychopatickou osobnost, charakteropatii, sociopatii) jako abnormní strukturu osobnosti, která spočívá v nadměrném zvýraznění, potlačení nebo úchylce některé z významných povahových složek. Navenek se může projevovat občasným i trvalým neadaptivním chováním a nepřiměřenými vztahy nebo konflikty s okolím. Psychopatie není nemoc se zjistitelným počátkem, průběhem a zakončením, ale spíše vada, úchylka, abnormní varianta osobnosti, která trvá od dětských let a později se ve svém jádru nemění, i když se může působením různých vlivů uspokojivě adaptovat nebo naopak zhoršovat. Stručně řečeno, psychopat je člověk, který se ve svůj neprospěch a nezřídka ke škodě okolí výrazně liší od průměru svou povahou a chováním. Anomální osobnost se některými zvláštnostmi rovněž liší od běžného průměru, aniž by to mělo důsledky pro okolí a společnost. Jeví se to neškodným podivínstvím, výrazně extrovertními nebo introvertními rysy, zvýšenou pohotovostí k neurotickým a abnormním psychickým reakcím při zátěži určitého druhu apod. U lidí, kteří se v ještě menší míře odlišují od standardu některou zvýrazněnou vlastností, aniž by to představovalo abnormitu, volíme název akcentovaná osobnost (V. Študent, 1982). Typologické koncepce osobnosti
Specifickým přístupem ke zkoumání osobnosti jsou typologické koncepce. Vycházejí z myšlenky, že každý jedinec má kromě individuálních vlastností ještě vlastnosti společné s určitou skupinou lidí, pro které jsou typické. Typ jako takový představuje v psychologii osobnosti vždy nadřazený pojem pro určitou třídu individuí, které mají v nějaké míře vlastnosti, jež daný typ vymezuje. Vyhraněné typy tedy zpravidla neexistují a jednotliví lidé vždy jen v určité míře k nějakému typu inklinují. Z tohoto aspektu musíme chápat všechny typologické systémy osobnosti, kterých je vypracováno velké množství. Výše jsme viděli typologii na základě temperamentových odlišností, jak si je představovali starověcí řečtí lékaři. Známé jsou dále tzv. konstituční typologie, které vycházejí z principu vztahu mezi vlastnostmi tělesné stavby a určitými psychickými vlastnostmi. Tyto typologické systémy vytvořil rakouský lékař a psychiatr E. Kretschmer (1921) a později americký badatel W. H. Sheldon (1942). V podstatě sem patří i koncepce I. P. Pavlova (1936), kterou navázal na systém Hippokrata (460 - 377 př. n. l.).
44
Zajímavá je typologie filozofa E. Sprangera, který začátkem 20. stol. rozpracoval typologii podle orientace na základní lidské hodnoty. Vzniklo mu tak šest typů, a to člověk:
teoretický praktický estetický sociální mocenský náboženský
Velkého rozšíření se dočkala typologie švýcarského psychologa a psychiatra C. G. Junga, jehož typologickým kritériem byl vztah člověka k vnějšímu světu a k sobě samému. Podle toho dělí lidi na:
3.3
introverty (uzavřené, s hlubokým prožíváním užší sociabilitou atd.) extroverty (otevřené vnějšímu světu, s povrchním prožíváním, širokou sociabilitou atd.).
Kontrolní otázky ke kapitole
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.
Vysvětlete pojem psychika a čím je u člověka podmíněna. Upřesněte chápání projevů lidské psychiky – chování a prožívání. V čem spočívá psychologický význam pojmu činnost člověka. Charakterizujte základní druhy lidských činností. Vyjmenujte hlavní skupiny psychických jevů. Popište společné znaky všech psychických jevů . Co chápeme v psychologii pod pojmem osobnost, co tvoří její strukturu. Jaké rozeznáváme zdroje lidské motivace, co je podstatou teorie potřeb A. Maslowa. 9. Uveďte stupně rozvoje lidských schopností, vysvětlete pojem inteligence. 10. Co určuje a vyjadřuje temperament osobnosti. Které nejznámější temperamentové typologie osobnosti znáte. 11. Jaké je základní rozdělení citů, charakterizujte specifické formy – afekt, nálada. 12. Jaký okruh vlastností osobnosti představuje charakter, uveďte příklady volních vlastností osobnosti. 13. Stručně charakterizujte psychický stav „frustrace“ a jaká je nejpřirozenější reakce na tento stav. 14. Jaké povahové úchylky se projevují u psychopatické osobnosti.
45
3.4
Shrnutí kapitoly
Obecná psychologie Psychologie je vědní obor, jež jako málokterý ve svém vývoji čerpal poznatky z množství jiných vědních oborů, a to jak přírodovědných tak společenskovědních. Základní psychologickou terminologii bychom měli znát, a to z několika důvodů. Jednak abychom porozuměli popisu psychologických mechanismů jednotlivých jevů a také, abychom mohli pomocí této terminologie komunikovat s psychology, sociology, psychiatry atd. Vědecká disciplína, která je označovaná jako psychologie, patří do věd o člověku a může být vymezena jako věda, která studuje chování a prožívání živých bytostí. Chováním rozumíme takovou aktivitu jedince, kterou může pozorovat druhá osoba nebo ji mohou registrovat laboratorní přístroje. Jestliže chování chápeme jako vnější projevy psychické činnosti a můžeme je pozorovat jak u člověka, tak u zvířat, potom prožíváním rozumíme všechny vnitřní zážitky při této psychické činnosti, které si člověk uvědomuje. Prožívání je tedy naprosto subjektivní a jedinečné. I když se prožívání člověka projevuje navenek v jeho chování, není to výraz prožívání celého, neboť prožívání se ve svém celku nedá zpravidla úplně chováním vyjádřit. Obsah svého prožívání člověk nedokáže zcela sdělit ani řečí. Život každého člověka je naplněn různými činnostmi. Některé jsou lidem společné, jiné specifické a zvláštní, charakteristické pouze pro určitého jedince či skupinu. Základními druhy lidské činnosti jsou: hra, učební činnost, práce a činnosti ve volném čase. Protože předmětem psychologie jsou psychické jevy, které můžeme souhrnně označit jako psychiku, uveďme si ještě jejich hlavní skupiny a společné znaky. K hlavním skupinám psychických jevů řadíme: psychické procesy, psychické stavy, psychické vlastnosti a specificky získané dispozice. Společné znaky všech psychických jevů jsou: 1. Orgánem psychiky je mozek a psychické jevy jsou funkcí mozku. 2. Psychické jevy se formují ve společnosti, zvláště působením výchovy. 3. Psychické jevy umožňují člověku poznávat svět a zároveň na něj aktivně působit. 4. Psychické jevy se v průběhu lidského života mění a vyvíjejí. 5. Jednotlivé psychické jevy jsou navzájem propojeny a působí na sebe jako celek. Psychika představuje nejvyšší formu regulace a autoregulace člověka. Psychiku nemá jen člověk, ale je určitým regulačním mechanismem i u zvířat. Nejvyšší kvalita psychické činnosti, která je dána pouze člověku, je vědomí. Vědomí se v psychologii chápe především jako uvědomování si svého prožívání, tedy zejména uvědomování si sebe sama a okolního světa. Člověk si dokáže uvědomovat sama sebe jako subjekt činnosti, uvědomuje si také vlastní existenci. Psychologie osobnosti V psychologii pod označením osobnost chápeme obvykle jednotu psychického života člověka, který v sobě organicky integruje celou svou psychickou činnost, jež je podmíněna individuálními tělesnými a sociálními faktory.
46
Pro popis osobnosti je výhodné si zvolit nějaké teoretické schéma, pomocí kterého vytvoříme určitou strukturu osobnosti a současně systém pro naše poznávání. Pro naše potřeby použijeme rozšířeného schématu poznávání osobnosti 1. Okruh zaměřenosti osobnosti Jestliže chceme v psychologii studovat zaměřenost osobnosti, dostáváme se k problematice motivace. Motivace se zabývá příčinami jednání, neboli zkoumá motivy (pohnutky) jednání člověka. Motivace může být vzbuzována buď vnitřními podněty, tj. potřebami, nebo vnějšími pobídkami, které označujeme jako incentivy. Zdroje lidské motivace jsou velmi rozmanité a zpravidla je rozdělujeme na: a) b) c) d)
potřeby zájmy ideály hodnoty
2. Okruh schopností člověka Schopnosti chápeme jako vlastnosti osobnosti, které jsou podmínkou správného a úspěšného vykonávání určité činnosti. Vrozenými strukturami pro rozvoj schopností jsou tzv. vlohy (dispozice), což jsou určité anatomicko-fyziologické zvláštnosti organismu. Mezi lidmi jsou značné rozdíly ve schopnostech, podle stupně rozvoje schopností mluvíme o nadání, talentu až genialitě. Nejpopulárnější obecnou schopností je inteligence, která se obvykle definuje jako obecná rozumová schopnost podmiňující rychlé, správné a účelné nacházení vztahů mezi věcmi a jevy. Inteligenci měří psychologové pomocí inteligenčních testů v jednotkách IQ (inteligenční kvocient). 3. Okruh temperamentových a citových vlastností osobnosti Temperament vyjadřuje dynamické vlastnosti osobnosti, tedy dynamiku celého chování a prožívání. Dynamikou chování a prožívání se rozumí zejména tempo průběhu a střídání psychických procesů, stavů, činností a jednání, a jejich intenzita, tedy konkrétně takové vlastnosti, jako je např. citová vzrušivost, snadnost střídání citů, impulsívnost či naopak pomalost a pasivita. Temperament je určován vrozenými vlastnostmi nervové soustavy a můžete tedy říci, že má vrozený základ. Na základě výchovného působení je však možno naučit jedince temperamentové projevy ovládat a kontrolovat. Znalost temperamentových vlastností je důležitá proto, abychom mohli kladné vlastnosti posilovat a využívat a záporné v jejich projevech zmírňovat. Základní přestavba temperamentu u člověka není v zásadě možná a výrazné zásahy do základních vlastností osobnosti mohou vést k poškození této osobnosti. Současně si musíme uvědomit, že většinu lidí však není možné zařadit do určitého tzv. čistého typu temperamentu. Při studiu temperamentu se musíme zabývat také emocionalitou, neboť temperament ji ve formálních parametrech určuje. Emoce (city) jsou součástí prožívání osobnosti, které se projevuje jako plně subjektivní vztah člověka k tomu, co dělá a co poznává, přičemž základní dimenzí tohoto vztahu je příjemnost - nepříjemnost, event. přitahování nebo odpuzování. City mají jak svou stránku biologickou (na vzniku emocí se účastní některé struktury mozku a při jejich projevu můžeme registrovat fyziologické změny, např. v tepové 47
frekvenci, krevním tlaku, dýchání, pocení, prokrvení kůže, což se projevuje zblednutím nebo zčervenáním atd.), tak stránku sociální, neboť výraz citů i citové hodnocení skutečnosti podléhá kulturním normám a zvyklostem a city tak plní také důležitou úlohu ve vztazích mezi lidmi. City můžeme různě dělit např. na city nižší, které jsou obvykle vývojově starší, a na city vyšší, které odrážejí vývoj společnosti a kultury. K základním druhům vyšších citů patří city intelektuální, estetické, etické a sociální. City člověka mají také některé specifické formy:
Afekt chápeme jako rychle vznikající citové vzplanutí, které je prudké, silné a poměrně krátkodobé. Bývá doprovázeno výraznými změnami v chování a změnami fyziologickými. Nálada je relativně trvalý citový stav, který ovlivňuje a podbarvuje psychické ladění osobnosti a vytváří kulisu pro aktuální psychické dění. Vášeň je silný, stálý citový stav, který zaměřuje jednání člověka určitým směrem. Může kladně ovlivňovat chování a společenský rozvoj člověka nemá-li společensky nevhodné zaměření.
I když temperament a emocionalita jsou úzce vázány na biologickou základnu osobnosti jsou - v případě, že nejde o patologické stavy nebo stresové situace - plně modifikovatelné vlastní vůlí člověka a působením výchovy. 4) Okruh charakterově volních vlastností osobnosti Charakter představuje souhrn těch vlastností osobnosti, jež se projevují v společensko-mravní stránce chování a jednání člověka. Charakter je nejvyšším regulátorem lidského jednání. Charakter člověka se formuje pod vlivem společenských vztahů a praktických činnosti a zejména působením výchovy, event. sebevýchovy. V souladu s naší koncepcí struktury osobnosti se v tomto okruhu budeme zabývat vedle charakteru a charakterových vlastností ještě vlastnostmi volními. Volní vlastnosti se podílejí na té činnosti osobnosti, která směřuje k dosahování vytčených cílů a k překonávání překážek a projevují se v cílevědomém a záměrném sebeovládání a sebeřízení. Volní akt se skládá zpravidla ze třech fází: 1. Příprava volního jednání, jeho motivace. 2. Fáze rozhodování charakterizovaná výběrem cíle a stanovením plánu činnosti. Zde se odehrává tzv. boj motivů. 3. Rozhodnutí a uskutečnění tohoto rozhodnutí, tedy dosažení cíle. Tady člověk často naráží na vnější či vnitřní překážky, které musí překonávat. Vůle je vrcholem seberegulace osobnosti člověka. Charakterové a volní vlastnosti nejsou vrozené, ale získávají se učením, především v procesu záměrného formování osobnosti, tedy ve výchově nebo přímo ve styku s požadavky a nároky prostředí, které nás obklopuje. Specifickým přístupem ke zkoumání osobnosti jsou typologické koncepce. Vycházejí z myšlenky, že každý jedinec má kromě individuálních vlastností ještě vlastnosti společné s určitou skupinou lidí, pro které jsou typické. Vyhraněné typy tedy zpravidla neexistují a jednotliví lidé vždy jen v určité míře k nějakému typu inklinují. Z tohoto aspektu musíme chápat všechny typologické systémy osobnosti, kterých je 48
vypracováno velké množství. Velkého rozšíření se dočkala typologie švýcarského psychologa a psychiatra C. G. Junga, jehož typologickým kritériem byl vztah člověka k vnějšímu světu a k sobě samému. Podle toho dělí lidi na: introverty extroverty
49
50
4
Úvod do psychologie poznávání
Cíle kapitoly Po nastudování této kapitoly budete umět: 1. Nastínit podstatu psychických procesů umožňujících poznávání. 2. Charakterizovat stupně poznávání. 3. Vyznáte se v pojmovém aparátu psychologie poznávání. 4. Dokážete specifikovat pojmy iluze, halucinace, amnézie, blud. Klíčová slova: Poznávání přímé a zprostředkované , čití, vnímání, percepce, představy, fantazie, pozornost, paměť, myšlení, řeč, halucinace, amnézie, blud. Poznávací procesy umožňují člověku zachycovat, zpracovávat a hodnotit informace o vnějším světě a o sobě samém. Psychické procesy, které umožňují poznávání, jsou poměrně složité a jejich podstata a funkce jsou předmětem psychologie. U procesu poznávání se dále budeme z psychologického hlediska zabývat strukturou a funkcí poznávacích procesů v jejich návaznosti na chování, prožívání a jednání člověka.
Poznávací procesy
V zásadě můžeme v poznávání rozlišit dva stupně: 1. Přímé, bezprostřední smyslové poznávání, jehož výsledkem je názorný obraz skutečnosti (čití, vnímání, představivost), 2. Zprostředkované rozumové poznávání, kdy skutečnost poznáváme na základě zobecňování a odvozování vztahů mezi jevy (myšlení). Aby poznávací procesy mohly plně fungovat, musí být zapojeny do systému osobnosti člověka, neboť z psychologického aspektu je poznávání individuální záležitostí. Činnost poznávacích procesů je tedy napojena zákonitými vazbami na psychologické funkce, kterými se zabýváme v kapitole o psychologii osobnosti.
4.1
Čití a vnímání
Poznávání začíná čitím a vnímáním (percepcí), jehož výsledkem jsou počitky a vjemy. Čítí a vnímání jsou psychické procesy, kterými poznáváme to, co právě nyní působí na naše smyslové orgány. Vjem je zobrazením celého předmětu nebo děje, který působí momentálně na naše smysly (např. vjem jablka), kdežto počitek je jakýmsi „elementem“ vjemu, neboť je vyjádřením jedné kvality zpracované jedním určitým smyslem (např. u vjemu jablka to jsou počitky určité vůně, tvaru, barvy, hmotnosti, chutě atd.). Člověk zpravidla nemá s jednotlivými počitky zkušenosti, neboť vnímá svět jako celky – vjemy, které jsou již určitými zákonitými komplexy počitků. Vnímání by nebylo možné bez smyslových orgánů, které můžeme různě rozdělovat, např. na smysly dálkové (zrak, sluch, čich) a smysly dotykové (chuť a receptory v kůži umožňující počitky hmatové, tlakové, tepelné, bolesti ad.). Dále máme receptory ve svalech, šlachách, ve vnitřních orgánech, které nás informují o napětí, tlaku, bolesti a dalších počitcích a vjemech, ve vnitřním uchu máme receptory, které umožňují vjemy polohy a pohybu. 51
Čití a vnímání
4.1.1 Smyslové klamy, iluze, halucinace
Smyslové klamy, iluze, halucinace
Percepce člověka je z mnoha důvodů často zkreslená. Nejznámějším příkladem jsou tzv. smyslové klamy, které podléhají prakticky všichni lidé (např. rovná hůlka napolo ponořená do vody se nám zdá zlomená). Velmi zajímavé jsou tzv. iluze, což jsou inadekvátní vjemy, které zcela neodpovídají skutečnosti, i když mají ve skutečnosti podnět. Iluze má příčiny buď kvantitativní (vnímá se více či méně, než odpovídá skutečnosti), ale častější jsou příčiny kvalitativní, kdy iluze spočívá ve zkreslení vjemu (např. vlivem emoce). (V zešeřelém lese „vidíme“ v lehce se pohybujícím keři číhajícího člověka.) Nejvýznamnější poruchou vnímání jsou halucinace. Je to již fenomén patologický. Jde o vjemy, případně počitky, které nemají příslušný podnět ve skutečnosti, ale nemocný je přesvědčen o jeho existenci. V tomto případě mluvíme také o pravých halucinacích. Jestliže však pacient si uvědomuje chorobnost těchto klamných vjemů, nevěří jim a neřídí se jimi, potom mluvíme o nepravých halucinacích či pseudohalucinacích. Více se o halucinacích může student poučit v učebnicích psychopatologie a psychiatrie.
4.2 Představy
Představy, fantazie
Dalším stupněm zpracování smyslových dat v poznávání skutečnosti jsou představy. Jsou to více nebo méně zřetelné obrazy skutečnosti, kterou člověk zachytil dříve, a ukazují již určité aktivní zvládnutí informací, které vstoupily do psychiky člověka receptory. Představy, přestože patří spolu s počitky a vjemy k smyslovému poznávání světa a podobně jako počitky a vjemy jsou názorné, vznikají analytickosyntetickou činností mozku a od obou uvedených fenoménů se liší. Představy jsou obvykle méně jasné, méně živé, mají méně detailů, jsou útržkovité (říkáme, že jsou fragmentárnější) a nejsou stálé tak jako např. vjem, který můžeme ve vědomí udržet tak dlouho, jak dlouho necháme příslušný podnět působit na naše receptory. Představy můžeme různě klasifikovat. Nejobvyklejší je rozdělení do tzv. typů představivosti, kdy se nejčastěji rozeznává: představivost zrakového (vizuálního) typu představivost sluchového (auditivního) typu představivost pohybového (motorického) typu V praxi nejčastěji nacházíme typy smíšené, nebo jen s mírnou převahu některého typu. Představy se ve vědomí nevybavují náhodně, ale mechanismus jejich pohybu je velmi zákonitý a byl některými psychology přímo použit jako cesta k poznání psychiky člověka (psychoanalýza). Otázkou vybavování představ se zabývala již jedna z prvních koncepcí psychologie, a to asocianismus, který formuloval první asociační zákony. Asociaci chápeme jako sdružování určitých psychických obsahů, především představ.
Fantazie
Aktivitu představivosti můžeme dobře pozorovat u fantazie (obrazotvornosti), která pracuje s kombinováním různých představ a jejich částí a tak se vytvářejí představy
52
relativně nové. Fantazie je nutná při tvořivé práci, kde se ji snažíme záměrně ovlivňovat, ale může být i bezděčná a určovat obsahy denního snění a snů ve spánku. Denní snění chápeme jako spontánní proud představ a myšlenek, které mají emočně libě zabarvený obsah a týkají se přání jedince. Denní snění – pokud není tak rozsáhlé a intenzívní, že vede k odtržení člověka od skutečnosti – má relaxační a psychoterapeutický efekt. Méně obvyklým druhem představy je tzv. představa eidetická, která je mimořádně živá a názorná, takže může dosáhnout jasnosti vjemu, ale chybí jí přesvědčení o skutečnosti. U eidetiků se vybavují zvláště vizuální představy. Eidetismus se vyskytuje nejčastěji u školní mládeže.
4.3
Pozornost a paměť
Aby se mohly poznávací procesy realizovat, musí je zajišťovat dvě funkce, a to pozornost a paměť. Pozornost představuje soustředění psychické činnosti na vnější nebo vnitřní podněty, jež směřuje k jejich co nejpřesnějšímu vědomému vnímání. Pozornost znamená určité vyostřené vědomí a je podmínkou každé vědomé činnosti. Na úroveň pozornosti můžeme usuzovat z vnějšího chování (příslušná mimika, zaujetí určité polohy těla atd.). Podle způsobu upoutání můžeme rozlišovat pozornost bezděčnou (je vyvolána zvláštností podnětu a bez volního úsilí) a pozornost záměrnou (vyžaduje volní úsilí). V činnosti (v práci, učení, hře) je pozornost velmi důležitá a činnost by bez ní prakticky nemohla probíhat.
Pozornost
Pozornost je velmi dobře vymezena svými vlastnostmi, z nich si uveďme:
koncentraci, soustředění pozornosti k určitému objektu při opomíjení jiných podnětů kapacitu, rozsah pozornosti tenacitu, vytrvalost, stálost pozornosti (opakem je unavitelnost) iritabilitu, dráždivost (jak snadno lze pozornost vzbudit) intenzitu (stupeň soustředění, koncentrace) oscilaci, kolísání intenzity pozornosti vigilitu, vigilanci (bdělost) flexibilitu, přenášení, přepojování pozornosti (aktivní, vědomé přemisťování pozornosti z jednoho objektu na další) roztržitost, tedy neschopnost přenášet nebo soustředit pozornost na to, co je třeba
Roztržitost může mít dvě příčiny: a) neschopnost soustředit se na delší dobu vůbec b) přílišná soustředěnost na jeden předmět nebo činnost Poznávací procesy by nemohly probíhat ani bez paměti, což je důležitá vlastnost psychiky, která umožňuje zapamatovat, uchovat a vybavovat minulé psychické obsahy. U paměti můžeme rozlišovat tři fáze, které jsou odlišné, ale současně na sebe navazují, a to: 1. vštípení, zapamatování
53
Paměť
2. uchování v paměti (případně i zapomínání) 3. vybavování nebo znovupoznání Podle dělení druhů paměťových obsahů můžeme mluvit o paměti názorné (vjemy, představy), pohybové, slovně-logické a citové. Paměť může být rovněž bezděčná a záměrná. Z hlediska trvání krátkodobá (v paměti se udržují informace jen na tak dlouho, aby byla činnost plynulá, např. při hlasitém čtení vyslovuji slova, která mám uložena v krátkodobé paměti, a zrakem již vnímám slova další, případně už na dalším řádku) a dlouhodobá (udrží paměťový materiál hodiny, dny, měsíce, až roky). Dlouhodobou paměť klasifikujeme na paměť deklarativní a nedeklarativní (Trojan, S.). Deklarativní paměť udržuje informace o faktech a epizodách a je přístupná vědomé pozornosti. Její obsahy si uvědomujeme slovně jako výroky nebo nonverbálně jako představy. Deklarativní paměť dělíme na: Sémantickou paměť, která obsahuje abstraktní informace, jako jsou jména věcí a osob, čísla apod. Jednotlivé položky jsou ukládány nezávisle na kontextu i čase a jsou většinou vybavitelné ve verbální formě. Kapacita paměti je velká, informace jsou uloženy dlouhodobě a jsou většinou dobře přístupné. Dějovou (epizodickou) paměť. Zaznamenává časové a prostorové sledy událostí a jejich vzájemné vztahy. Umožňuje orientaci v čase a prostoru. Rozpoznávací paměť umožňuje poznání osob, míst a objektů. Nedeklarativní paměť je součástí různých mimovolních projevů chování. Informace, které jsou zde uložené, si většinou neuvědomujeme.
Tuto nedeklarativní paměť rovněž dělíme na:
motorickou paměť, která zajišťuje tvorbu pohybových vzorců, tedy pro jednotlivé pohyby a jejich časový a prostorový sled (např. jízda tanec atd.). podmíněné reflexy tvorbu percepčních schémat, tedy vytvoření operačních postupů pro oblasti smyslového vnímání a pro další analýzu podnětů. Příkladem být čtení.
programy na lyžích, jednotlivé zde může
Paměť je pro člověka velmi důležitá, lze ji cvičit a je mnoho faktorů, nejen psychologických, ale i sociálních a biologických, které se podílejí na rozdílech v paměti mezi lidmi. Paměť může být postižena různými poruchami. Nejvýraznější je tzv. Amnézie, což je časově ohraničená ztráta paměti, projevující se jako mezera ve vzpomínkách. Jestliže k této amnézii dojde např. v důsledku traumatu (úrazu), ztratí se vzpomínky i na krátký časový úsek před touto událostí. Vzpomínkový klam vzniká tehdy, jestliže se neskutečná událost jeví ve vzpomínkách jako skutečná. Odchylky paměti ve složce vybavování směrem k nepřesnosti, nesprávnosti a doprovázené často pocitem nejistoty označujeme jako paramnézii. Při konfabulaci si jedinec vymýšlí údaje, aby doplnil mezery ve vzpomínkách. Někdy se stává, že člověk zapomíná, jak myšlenku či poznatek získal a vydává ji za vlastní. Potom můžeme mluvit o kryptomnézii. Paměť je velmi úzce spojována s učením, i když s ním není totožná. F. Hyhlík a M. Nakonečný (1977) v tomto smyslu upozorňují na rozdíl mezi učením a
54
zapamatováním. „Zapamatování v užším smyslu“ znamená podržení a vědomé vybavení určité zkušenosti, kdežto „proces učení“ znamená získání zkušeností a jejich intervenci, i nevědomou, v chování. Dispoziční strukturou procesu učení je paměť v širším smyslu, tj. schopnost organismu ukládat informace (zkušenost). Zkušenost není ovšem jen ukládána, nýbrž také organizovaně využívána, a tímto využitím zkušenosti je „učení.“
4.4
Myšlení a řeč, poruchy myšlení
Za předpokladu správné funkce čití, vnímání, představivost i pozornosti a paměti jsou informace přijaté do psychiky zpracovávány nejvyšším poznávacím procesem, a to myšlením, které je typické pro člověka. Myšlení je zobecněné a zprostředkované poznání předmětů a jevů skutečnosti lidským mozkem. Myšlení umožňuje odhalovat jevy a souvislosti mezi nimi, které smyslové poznání nemůže postihnout, umožňuje předvídání (anticipaci) jevů a hodnocení jejich závažnosti. Myšlení se opírá o zobecněné poznatky a překračuje hranice bezprostředního poznávání. Zobecnění umožňuje řeč, a proto označujeme řeč za nástroj myšlení. Základním elementem řeči je slovo, které je nositelem pojmu, což je slovně vyjádřený souhrn obecných a podstatných vlastností předmětů a jevů (pojem „strom“ shrnuje všechny obecné znaky celé třídy stromů, tedy topolů, borovic, jabloní atd.). Jednotlivé pojmy můžeme srovnávat a nacházet mezi nimi vztahy a takovéto srovnání pojmů nazýváme soudy (např. strom je zelený). Můžeme mezi sebou srovnávat i soudy a potom docházíme k úsudkům, tj. když z několika soudů vyvozujeme soud nový.
Myšlení a řeč
Myšlení se realizuje prostřednictvím myšlenkových operací, z nichž se nejčastěji uvádějí: analýza a syntéza srovnání generalizace (zobecňování) a klasifikace (třídění) abstrakce (vydělování podstatných znaků) a konkretizace Myšlení ve své podstatě znamená vždy řešení problému. Podle typu řešení potom můžeme mluvit o myšlení konvergentním, které má jen jedno možné řešení. Označuje se také jako myšlení algoritmické, neboť v něm jde o nalezení určitého algoritmu, podle kterého musíme postupovat, abychom došli k očekávanému cíli. V modelování tohoto druhu myšlení jsou velmi úspěšné počítače, které pracují algoritmicky. Další druh myšlení nazýváme divergentní a uplatňuje se u úkolů, které mohou mít několik různých řešení a vybírá se to nejvýhodnější. Toto myšlení se také označuje jako heuristické, tedy objevné. Je v základech tvořivé činnosti člověka. Lidské myšlení má řadu individuálních zvláštností, které se psychologie snaží poznat a respektovat. Jako u každé psychické funkce, také u myšlení můžeme pozorovat poruchy různé závažnosti. Myšlení může být zpomalené a vyznačuje se nejen pomalým psychickým tempem, ale také povrchností, nedokončenými úsudky, nerozhodností a chudobou výroků.
55
Poruchy myšlení
Opakem je překotné myšlení až myšlenkový trysk, kdy myšlení někdy nestačí ani řeč a vzniká dojem inkoherence (nesouvislosti). Zabíhavé myšlení je charakterizováno neschopností odlišit podstatné od vedlejšího, nebývá zkreslené, ale je velmi obšírné a zdlouhavé. Myšlení ulpívavé (perseverativní) se vyznačuje tím, že jedinec ulpívá stále na jedné myšlence nebo slově, které opakuje. Musíme je odlišovat od tzv. ovládavé myšlenky, která je výrazem nějaké dominantní a pro člověka nesmírně závažné ideje. Vtíravé (obsedantní) myšlenky se objevují proti vůli jedince, nedají se vůlí odsunout a většinou bývají pro něho nepříjemné. Nutkání k jednání opačnému než vyžaduje situace (např. rozesmát se na pohřbu) vyvolávají kontrérní myšlenky, které se vyskytují hlavně v emočně vypjatých situacích. Nejtěžší poruchou myšlení je blud, který vzniká z nesprávných premis, je doprovázen pocitem evidentnosti, silně ovlivňuje jednání nemocného a je nevyvratitelný. Bludy vznikají jako produkt chorobného procesu. Mnoho poruch myšlení, pokud nejsou projevem psychické choroby, lze korigovat kritičností, sebevýchovou a kultivací svého myšlení a osobnosti. Péče o formu, průběh, ale i obsah myšlenkových procesů je velmi důležitá, neboť myšlení je předpokladem pro účelné jednání a plánování budoucnosti.
4.5
Kontrolní otázky ke kapitole
1. Jaké stupně poznávání rozlišujeme, stručně je charakterizujte. 2. Uveďte příklady zkresleného vnímání, co jsou halucinace. 3. Které základní fáze paměti rozlišujeme, jak se projevuje porucha paměti „amnézie“. 4. Charakterizuj poznávací proces „myšlení“, prostřednictvím kterých myšlenkových operací se realizuje. 5. Jaké poruchy můžeme pozorovat u myšlení, co je blud.
4.6
Shrnutí kapitoly - úvod do psychologie poznávání
Poznávací procesy umožňují člověku zachycovat, zpracovávat a hodnotit informace o vnějším světě a o sobě samém. V zásadě můžeme v poznávání rozlišit dva stupně: 1. Přímé, bezprostřední smyslové poznávání, jehož výsledkem je názorný obraz skutečnosti (čití, vnímání, představivost), 2. Zprostředkované rozumové poznávání, kdy skutečnost poznáváme na základě zobecňování a odvozování vztahů mezi jevy (myšlení).
56
Čití a vnímání Poznávání začíná čitím a vnímáním (percepcí), jehož výsledkem jsou počitky a vjemy. Čití a vnímání jsou psychické procesy, kterými poznáváme to, co právě nyní působí na naše smyslové orgány. Smyslové klamy, iluze, halucinace Percepce člověka je z mnoha důvodů často zkreslená. Nejznámějším příkladem jsou tzv. smyslové klamy, které podléhají prakticky všichni lidé,. iluze, což jsou vjemy, které zcela neodpovídají skutečnosti, i když mají ve skutečnosti podnět. Nejvýznamnější poruchou vnímání jsou halucinace. Je to již fenomén patologický. Jde o vjemy, případně počitky, které nemají příslušný podnět ve skutečnosti, ale nemocný je přesvědčen o jeho existenci. Představy, fantazie Dalším stupněm zpracování smyslových dat v poznávání skutečnosti jsou představy. Jsou to více nebo méně zřetelné obrazy skutečnosti, kterou člověk zachytil dříve, a ukazují již určité aktivní zvládnutí informací, které vstoupily do psychiky člověka receptory. Představy, přestože patří spolu s počitky a vjemy k smyslovému poznávání světa a podobně jako počitky a vjemy jsou názorné, vznikají analyticko-syntetickou činností mozku a od obou uvedených fenoménů se liší. Aktivitu představivosti můžeme dobře pozorovat u fantazie (obrazotvornosti), která pracuje s kombinováním různých představ a jejich částí a tak se vytvářejí představy relativně nové. Fantazie je nutná při tvořivé práci. Pozornost a paměť Aby se mohly poznávací procesy realizovat, musí je zajišťovat dvě funkce, a to pozornost a paměť. Pozornost představuje soustředění psychické činnosti na vnější nebo vnitřní podněty, jež směřuje k jejich co nejpřesnějšímu vědomému vnímání. Můžeme rozlišovat pozornost bezděčnou a pozornost záměrnou. V činnosti (v práci, učení, hře) je pozornost velmi důležitá a činnost by bez ní prakticky nemohla probíhat.Pozornost je velmi dobře vymezena svými vlastnostmi. Poznávací procesy by nemohly probíhat ani bez paměti, což je důležitá vlastnost psychiky, která umožňuje zapamatovat, uchovat a vybavovat minulé psychické obsahy. U paměti můžeme rozlišovat tři fáze, které jsou odlišné, ale současně na sebe navazují: 1. vštípení, zapamatování 2. uchování v paměti (případně i zapomínání) 3. vybavování nebo znovupoznání Paměť může být rovněž bezděčná a záměrná., z hlediska trvání krátkodobá a dlouhodobá.
57
Paměť je pro člověka velmi důležitá, lze ji cvičit a je mnoho faktorů, nejen psychologických, ale i sociálních a biologických, které se podílejí na rozdílech v paměti mezi lidmi. Paměť může být postižena různými poruchami. Nejvýraznější je tzv. amnézie, což je časově ohraničená ztráta paměti, projevující se jako mezera ve vzpomínkách. Paměť je velmi úzce spojována s učením, i když s ním není totožná. Dispoziční strukturou procesu učení je paměť v širším smyslu, tj. schopnost organismu ukládat informace (zkušenost). Zkušenost není ovšem jen ukládána, nýbrž také organizovaně využívána, a tímto využitím zkušenosti je „učení.“ Myšlení a řeč Za předpokladu správné funkce čití, vnímání, představivost i pozornosti a paměti jsou informace přijaté do psychiky zpracovávány nejvyšším poznávacím procesem, a to myšlením, které je typické pro člověka. Myšlení je zobecněné a zprostředkované poznání předmětů a jevů skutečnosti lidským mozkem. Myšlení se opírá o zobecněné poznatky a překračuje hranice bezprostředního poznávání. Zobecnění umožňuje řeč, a proto označujeme řeč za nástroj myšlení. Myšlení se realizuje prostřednictvím myšlenkových operací: analýza a syntéza srovnání generalizace (zobecňování) a klasifikace (třídění) abstrakce (vydělování podstatných znaků) a konkretizace Nejtěžší poruchou myšlení je blud, který vzniká z nesprávných premis, je doprovázen pocitem evidentnosti, silně ovlivňuje jednání nemocného a je nevyvratitelný. Bludy vznikají jako produkt chorobného procesu.
58
5
Úvod do vývojové psychologie
Cíle kapitoly Po nastudování této kapitoly budete umět: 1. Nastínit podstatu periodizace vývoje lidské psychiky. 2. Stručně charakterizovat jednotlivá vývojová stádia . 3. Vysvětlit co je sekulární akcelerace.. 4. Dokážete specifikovat pojmy pubescence, adolescence. Klíčová slova: Vývojová (ontogenetická) psychologie, stádia psychického vývoje, dětství, dospělost, stáří, prenatální období, předškolní věk, pubescence, adolescence, hra, deprivace, sekulární akcelerace. Současná psychologie se skládá z několika základních disciplín, z nichž jednu tvoří Vývojová vývojová (ontogenetická) psychologie, která studuje psychiku z vývojového psychologie hlediska. Vývojová psychologie zkoumá psychologické charakteristiky člověka od početí až do smrti, zabývá se zvláštnostmi jednotlivých věkových období a jedince a zjišťováním zákonitostí, které lze v jeho vývoji odhalit. Vývoj individua představuje řadu změn, které jsou v podstatě výsledkem střetnuti biologického vývojového programu (růst a zrání organismu) s faktory sociálního prostředí, v němž člověk vyrůstá a jímž je zpravidla záměrně ovlivňován (výchova). Psychický vývoj má své zákonitosti, jejichž znalost má význam pro správné chápání dílčích poznatků o vývoji člověka. V učebnicích psychologie bývají obvykle uváděny následující teze charakterizující Zákonitosti psychologického vývoj: vývoje 1. Vývoj je celostní proces, v němž se vyvíjí celý organismus i psychika člověka. 2. Ve vývoji se uskutečňuje vzájemné podmiňování a souvislost tělesného a psychického. 3. Vývoj je souvislý proces, v němž na sebe jednotlivá stadia navazují. 4. Vývoj neprobíhá rovnoměrně v čase a s postupujícím věkem se zpomaluje. Ve vývoji se střídají období rychlejšího a pomalejšího tempa a často se také oblasti tělesné a psychické vyvíjejí odlišnou rychlostí. 5. Vývoj je nezvratný proces. 6. Vývojové zvláštnosti se projevují individuálním způsobem, tzn. že změny dané vývojem se projevují vždy v kontextu osobnosti, tedy ovlivněny schopnostmi, temperamentem atp. 7. Vývoj je socializační proces, v němž se jedinec postupně „zespolečenšťuje“, seznamuje se s normami a hodnotami společenského prostředí, v němž žije a přejímá role, které mu společnost ukládá. 8. S postupujícím vývojem dochází k individualizaci, jedinec si stále více uvědomuje sebe sama, svou osobnost, i své vztahy k prostředí.
59
5.1 Periodizace psychického vývoje
Periodizace psychického vývoje
Lepší chápání vývoje lidské psychiky nám však umožní dělení celého vývoje na určitá stadia. Mluvíme potom o tzv. periodizaci psychického vývoje. J. Kuric a kol (1986, s. 33) chápou stadia jako různě dlouhá období, která jsou ohraničená výraznými vývojovými změnami, v nichž tyto změny vrcholí a které představují určité uzlové body ve vývoji. Podobně jako somatický (tělesný) růst neprobíhá ani psychický vývoj zcela lineárně, spojitě, pouhým kvantitativním narůstáním. V podstatě nejzákladnější dělení celého lidského života je na stadium dětství, dospělosti a stáří. Toto dělení je však velmi hrubé a praxe vyžaduje periodizaci důkladnější. Periodizace má vedle teoretického významu také velký význam praktický, neboť každé stadium je charakterizováno určitými vývojovými zvláštnostmi, které jsou pro dané období typické a jejichž znalost nám umožňuje lépe předvídat, případně ovlivňovat chování jedince v tomto období. Seřazením stadií docházíme k periodizačním systémům, které se často liší, neboť je možno používat různých teoretických kritérií a vycházet z různých psychologických koncepcí. Piagetova periodizace, vysvětluje vývoj jako sled etap kvalitativně odlišných, např. etapa senzorimotorické inteligence (od narození až do2 let), nebo etapa názorného myšlení (od 4 do 8 let) apod. Nebo Eriksonova teorie vychází z Freudovy periodizace (biologická determinace stádií, jako příklad uveďme orální stádium – první rok života), ale v popisu jednotlivých etap zdůrazňuje sociální faktory včetně charakteristiky období dospělosti a stáří.
13 vývojových stádií
Pro naše další potřeby popisu jednotlivých období psychického vývoje člověka budeme používat následující periodizaci, kde vycházíme z práce J. Kurice ad. (1986): 1. Stadium prenatální (od početí do narození). 1. Stadium novorozenecké (od porodu do přibližně 6 týdnů). 2. Stadium kojenecké (od cca 6 týdnů do dovršení 1 roku, dítě se koncem tohoto období zadaptovalo na nové životní podmínky, postupně se začíná již objevovat řeč a chůze) 3. Stadium batolete (od 1 roku do dovršení 3 let; možností chůze se výrazně zvětšuje aktivita dítěte, patrné je zapojování do sociálních vztahů, které vrcholí uvědoměním si vlastního „já“). 4. Stadium předškolního věku ( tedy roky 3. až 6. rok; dítě nabývá zkušenosti s širším sociálním prostředím, …mateřská škola …). 5. Stadium mladšího školního věku (začíná vstupem do školy po dovršení 6. roku a končí nástupem prepuberty zpravidla mezi 10. až 11. rokem). 6. Stadium pubescence (období mezi 10. až 11. rokem a 15. až 16.rokem, je určeno především fyziologicky začátkem pohlavního dozrávání a jeho dokončením). 7. Stadium adolescence (přibližně mezi 15. až 20. rokem, příprava na budoucí povolání a plné zapojení do společenského života). 8. Stadium rané dospělosti (od 20. až 22. roku do přibližně 30. roku života, období seberealizace a založení rodiny). 9. Stadium plné dospělosti (30. až 32. rok a ukončení u 45. až 48. roku, období výkonnosti a tvořivosti, výchova dětí).
60
10. Stadium staršího dospělého věku (48. až 60., event. 65. rok života, objevují se určitá kompenzovatelná omezení). 11. Stadium počátečního stáří, stárnutí (60./65. rok až do 75. roku, období důchodu). 12. Stadium stáří (zpravidla od 75. roku, zjevná omezení; tělesná, rozhodující je zdravotní stav a psychická aktivita).
5.2
Popis psychických jevů u jednotlivých vývojových stádií
Nyní se budeme zabývat důkladnějším popisem některých psychických jevů těchto stadií. Současná ontogenetická psychologie disponuje největším množstvím poznatků především o období dětství a dospívání, intenzívně se získávají poznatky o závěrečných fázích ontogenetické křivky a vzniká dokonce samostatná disciplína „psychologie stáří“ (gerontopsychologie). V podstatě nejméně poznatků je o středním úseku vývojové křivky, tedy o etapě dospělosti. Přibližně prvních 6 až 8 týdnů od narození označujeme jako novorozenecké období. Hned po narození se musí novorozenec přizpůsobit zcela odlišným fyziologickým podmínkám, než ve kterých dosud žil. Vývoj řady orgánů není ještě do porodu definitivně dokončen a jejich zrání pokračuje poměrně dlouho po narození. To se týká, mimo jiné, také centrální nervové soustavy (CNS). Dítě od začátku 3. měsíce do stáří 1 roku nazýváme kojencem. V tomto období prodělává dítě prudký rozvoj tělesný a psychický. Pokračuje zrání CNS, což umožňuje složitější zpracování podnětů. V devíti měsících dokáže dítě sedět, snaží se vzpřimovat, začíná po dlaních a po kolenou lézt a může se tak zmocnit předmětů, které byly dosud mimo jeho dosah. To je významný pokrok v poznávání světa. Zdokonalí se také úchop a dítě nyní může snadno uchopit i drobné předměty. Vývoj je patrný i v řeči, kdy již většina dětí začíná rozumět jednoduchým výzvám, často jsou používána slabičná slůvka a projevuje se aktivita v sociálních kontaktech. Po kojeneckém období následuje stadium batolete, které je vymezováno přibližně od začátku 2. roku do konce 3. roku života dítěte. Na rozhraní kojeneckého věku a věku batolete jsou dvě významné události, které bohatě rozvíjejí a diferencují další život dítěte, a to je chůze a řeč. Chůze umožňuje dítěti ovládat prostor, a řeč, spolu s rozvíjející se aktivitou v sociálních vztazích, mu umožňuje hlubší zapojování do lidského světa. Psychologicky je u batolete nejdůležitější rozvoj řeči; výzkumy uvádějí, že na konci batolecího období má již slovník přibližně 700 – 900 slov. Existují přirozeně individuální rozdíly. S řečí se rozvíjejí také poznávací procesy, tedy vnímání, představivost a myšlení spolu s pamětí a pozorností. Myšlení batolete se vyznačuje konkrétností, vnímání je schematické a poznamenané, podobně jako paměť, emotivitou a bezděčností. Základní činností dítěte v tomto věku je hra, která podněcuje rozvoj senzomotorických a poznávacích funkcí. Rozvoj citů batolete je úzce vázán na sociální prostředí, v němž dítě vyrůstá. Dítě je v tomto období citově velmi ovlivnitelné, trvalost citů je krátká a emoce se navenek výrazně projevují. Citové reakce jsou někdy neadekvátní podnětu, malý podnět vyvolá silnou emocionální reakci. V socializaci dítěte tohoto věku můžeme pozorovat ještě jeden důležitý jev, a to rozvoj sebecitu a sebeuvědomování, které vzniká s uvědomováním si vlastního „já“. Tato skutečnost se projevuje specifickým chováním, označovaným někdy jako „věk
61
Stádium novorozenecké, kojenecké, a batolete
Stádium předškolního a mladšího školního věku
Stádium pubescence
vzdoru“ nebo „krize tří let“, kdy dítě je odmítavé, vzdorovité a svévolné. Dítě projevuje svou nabytou samostatnost. U tohoto vývojového stadia můžeme upozornit na velmi závažný psychologický jev, který může v některých případech poškodit vývoj osobnosti, a to je fenomén deprivace (strádání, nedostatek něčeho). Rozvíjející a formující se osobnost nevyžaduje pro svůj rozvoj jen uspokojování fyziologických potřeb, jako je potřeba, teplo, čistota atd., ale také uspokojování potřeb psychologických. Citová deprivace vede k poruchám ve vývoji osobnosti, hlavně k poruchám vnitřní stability, vyrovnanosti a snížení pocitu jistoty a sebejistoty. Negativní důsledky psychické deprivace se projevují také v pozdějším vývoji, zpravidla až v pubertě, případně později. V některých případech může být citová deprivace v dětství kořenem pozdějšího asociálního jednání a delikventních projevů. Citová deprivace je zpravidla součástí psychické deprivace, navenek se projevuje charakteristickým obrazem inteligenční a citové nevyspělosti, vývojovou nerovnoměrností a poruchami chování. S psychickou a citovou deprivací souvisí také sociální deprivace. Nejlepší prevencí před každou formou deprivace je zdravá, dobře a přirozeně fungující rodina. Období od 3 do 6 let nazýváme obvykle předškolním. V této tříleté vývojové fázi navštěvuje dítě zpravidla mateřskou školu. Podobně jako v předchozích obdobích dochází i nyní k řadě změn tělesných a psychických. Začíná se rozvíjet individuální psychologické vlastnosti a osobnost dítěte začíná získávat své specifičnosti. Nejdůležitější a nejtypičtější činností v předškolním věku je hra. Užitek ze hry spočívá zejména v tom, že hra je specifickou formou poznávání světa, dítě se při ní učí a získává zkušenosti. Hra má také velký význam pro rozumový vývoj dítěte, pro rozvoj všech poznávacích procesů, tedy vnímání představivosti, myšlení i řeči, cvičí se také paměť a pozornost. V době od 3 do 6 let dochází také k rozvoji dětského myšlení a řeči. Dětské myšlení zde charakterizujeme jako tzv. konkrétně názorné. Myšlení a řeč zpracovává v tomto období obrovské množství informací, k nimž dítě aktivně přistupuje. Diferencují a obohacují se také city. Mezi 4. a 5. rokem se vyvíjejí tzv. vyšší city, kdy dítě postupně odlišuje správné od nesprávného. Vytvářejí se rovněž prvky estetického cítění (při poslechu hudby, pohádek, při kreslení). V předškolním období se také začíná formovat osobnost dítěte, vyhraňují se jednotlivé vlastnosti osobnosti. Hlavním psychologickým znakem u mladšího žáka (což je časové období od 6. až 7. do 10. až 11. roku života dítěte) je rozvoj učební činnosti, tedy získávání vědomostí, dovedností a návyků prostřednictvím školy. Školní výuka rozvíjí z psychických funkcí hlavně paměť a myšlení. Nároky klade také na úmyslnou pozornost. Bohatě se rozvíjí v mladším školním věku také zájmy. Novým zájmem, který výrazně působí na poznávací schopnosti a celou osobnost, je četba. V tomto období se také rozvíjejí city, které postupně ztrácejí afektivní charakter a dostávají se pod vědomou kontrolu. Školní výchova a četba se významně podílejí na rozvoji citů estetických, etických, intelektuálních. Po dovršení 10. až 11. roku se dítě dostává do puberty, kdy začíná proces pohlavního dospívání a pohlavní diferenciace. Období puberty (pubescence), které bývá jako celek časově vymezováno do let mezi 10. a 11. rokem jako dolní hranicí a 14. až 15. rokem jako horní hranicí; dívky dozrávají tělesně a psychicky dříve. V současné době se v období dospívání studuje zajímavý a důležitý jev, který se označuje jako sekulární akcelerace (dlouhodobé zrychlení) tělesného vývoje. Zjistilo se, že za posledních cca 100 let se ve všech rozvinutých evropských a amerických zemích urychlil nástup dospívání i celkový tělesný růst. To je spojeno, i když často komplikovaně, s urychlením psychického vývoje, v němž se musí
62
v dnešní době zvládnout více „úkolů“, než tomu bylo dříve. Efektivní zařazení do společnosti vyžaduje širší a hlubší kvalifikaci, získání pestřejších sociálních zkušeností a na psychiku dospívajícího jsou kladeny daleko větší nároky než dříve. Sekulární akcelerace přinesla tedy rychlejší začátek tělesného a psychického dospívání, ale současně prodloužila dobu pro dokončení plného rozvoje. Fenomén dospívání se tak stále rozšiřuje dvěma směry – zkracuje se doba dětství a oddaluje se nástup plné dospělosti. Příčin sekulární akcelerace můžeme najít mnoho: kvalitnější strava, zdravotní péče, sport, zlepšená hygiena bydlení a práce, stimulativní podněty kultury, filozofie života orientovaná na aktivitu a výkonnost atd. (Langmeier, J. 1983, s. 132 – 133). Vedle tělesných změn dochází v prepubertě a pubertě i k dalšímu psychologickému rozvoji. Nejznámější (a někdy příliš zdůrazňované) jsou v pubescenci určité nápadné změny nálad, negativní rozlady, emoční nestabilita, nestálost a nepředvídatelnost reakcí. Je pochopitelné, že velké změny v přestavbě organismu dané hlavně pohlavním dozráváním mají svůj odraz v psychofyziologické nerovnováze, ve zvýšené únavnosti, v obtížích při koncentraci pozornosti atd. V období mezi 11. a 15. rokem prodělává z poznávacích procesů kvalitativní změny zejména myšlení, které je možno charakterizovat intenzivním rozvojem abstrakce a zobecňování. Uvedený způsob myšlení, kdy se odborně mluví o „stadiu formálních operací“, dosahuje vrcholu asi kolem 15. roku. Rozvoj myšlení má vliv na rozvoj řeči a naopak. Růst vyjadřovacích dovedností souvisí s nárůstem slovní zásoby. Nový způsob myšlení však může mít významné důsledky pro postoje dospívajících dětí a mládeže k lidem a k okolnímu světu. Bystré myšlení umožňuje břitké hodnocení a vystupňovanou kritičnost až unáhlenost, které často ústí do zklamání a pesimismu. Toto „černobílé“ posuzování vede někdy ke konfliktům zvláště při morálním hodnocení. Pubescent hodnotí nejen své okolí, ale i sám sebe. Odkrývá se svět vnitřních prožitků a pocitů. Rozvíjí se tzv. sebecit a sebepozorování. Dospívajícího začíná zajímat jak vypadá. Toto zkoumání své vlastní totožnosti je důležité pro proces společenského začleňování (socializaci), které se v tomto období vyznačuje hlavně osvobozováním (emancipací) od rodiny a hledáním samostatnosti. Jak se dospívající uvolňuje ze závislosti na rodičích, tak na druhé straně navazuje diferencovanější a významnější vztahy k vrstevníkům obojího pohlaví. Nově se začínají formovat také vztahy mezi dospívajícími hochy a dívkami a obě strany na sebe poutají vzájemně pozornost. Ke konci pubescence se získávají erotické zkušenosti, které však musíme odlišovat od sexuálních. Všechny tyto změny se podílejí na formování osobnosti dospívajícího, což je velmi závažný problém. Toto formování se neděje samočinně, ale pod vlivem mnoha faktorů, z nichž některé jsme uvedli výše. Mezi nimi by neměla ztratit svůj význam rodina, neboť ta může v tomto období eliminovat nežádoucí vlivy a zesilovat působení kladných impulsů. Dospívajícího čeká však ještě jeden nesmírně významný úkol, který by bez pomoci rodiny a konečně i společnosti obtížně zvládal, a to je volba povolání. Jde o velmi složitou problematiku, jejíž odpovědnost si řada dospívajících ani neuvědomuje, nebo k ní přistupuje pouze subjektivně (rozhodování jen na základě zájmů nebo atraktivně orientovaných hodnot). Volba povolání by měla by být dlouhodobým programem zejména rodinné výchovy, která nejlépe může akceptovat subjektivní i objektivní možnosti svého dítěte. J. Langmeier (1983) uvádí, že asi do začátku pubescence je volba povolání jen předmětem fantazie, která se neváže na vlastní schopnosti ani na požadavky práce (rozhodující je přání, čím chci být). U volby povolání jde o to, abychom sladili
63
individuální zájmy se společenskými možnostmi; každá volba povolání je v podstatě řešení tohoto dilematu. Pomoc dospívajícím a jejich rodičům v těchto závažných životních otázkách může poskytnout odborný poradenský psycholog. Stádium adolescence
Stádium rané a plné dospělosti
Těmito charakteristikami se však již dostáváme do fáze vyvrcholení dospívání, které označujeme jako adolescence. 16. rok tvoří zpravidla přechod mezi pubescencí a obdobím následujícím, tedy adolescencí. Konec tohoto období se obvykle dává do 20 až 22 let, kdy začíná tzv. raná dospělost. Věková skupina adolescentů se většinou označuje jako „dorost“, „mladiství“, „teenagers“ atp. Mladý člověk se v tomto období již v plném rozsahu zapojuje do společenského života, získává zkušenosti ve své profesi, případně se na ni ještě připravuje (vysokoškolák). Důležité psychologické změny, ke kterým nyní dochází, jsou podmíněny hlavně sociálně. Adolescence je obdobím ustalování tělesného a psychického vývoje. Mladý člověk je v tomto věku na vrcholu své fyzické výkonnosti, o čemž svědčí i sportovní rekordy. V adolescenci se v podstatě končí tělesný vývoj člověka. Organismus se zcela vyrovnává organismu dospělého člověka a také v pracovní činnosti je schopen stejného zatížení. Ukončen je také intelektový vývoj, dále se již jen získávají další poznatky, kriticky se hodnotí a přetvářejí se do vlastních názorů a postojů. V tomto období se také můžeme setkat s náhlou změnou náboženského nebo politického přesvědčení. Citový vývoj je spíše ve znamení vnitřních prožitků, city jsou stabilnější než v pubescenci a více pod kontrolou. Při správné výchově, která by v adolescenci měla přecházet do sebevýchovy, by měly být kolem 20. roku plně rozvinuty vyšší city. Adolescent by měl již být také velmi dobře informován o oblasti sexuality a naučit se hledat v partnerovi opačného pohlaví nejen objekt sexuálního uspokojení, ale také vhodného partnera pro citový vztah a spolehlivé emocionální zázemí. Člověk vstupující do rané dospělosti by měl mít vlastní podložený názor na otázky týkající se obecných témat, jako je pravda, spravedlnost, lidský život, společnost atd. Vzniká vlastní názor na svět. Velmi důležité jsou pro adolescenta společenské vztahy a vývoj specifických sociálních dovedností, kterými se začleňuje do společnosti a prosazuje se v ní. Právě ve vztahu ke společnosti můžeme pozorovat, že osobnost adolescenta se individuálně diferencuje, objevují se poměrně stabilní povahové, tedy v podstatě charakterové vlastnosti. Z hlediska věku uvádějí různí autoři konec adolescence rozdílně, neboť berou v úvahu různá kritéria. Adolescence přechází do rané dospělosti. Tento přechod se zpravidla uskutečňuje kolem 20. roku života. V tomto období se ženy nejčastěji stávají matkami a naplňují svůj mateřský instinkt. Současně však v dnešní době se musí snažit vyřešit konflikt rolí matky, manželky a zaměstnané ženy sledující často vysoké cíle profesionální kariéry. Pro muže jsou zde charakteristické silné tendence k sebeprosazení a vysoká činorodost.. Hlavním znakem tohoto období však je uzavření manželství, založení rodiny a dosažení plné sociální a ekonomické samostatnosti a svobody. Z hlediska ontogenetické křivky je vrcholem života stadium plné dospělosti, které se nachází přibližně ve věkovém období po 30. roce života a končí kolem 50. roku. Musíme tady brát značnou věkovou toleranci danou vývojem jedince, jeho životními podmínkami, ale i společenskou situací, profesí, zaměstnáním a mnoha nahodilostmi. Je to doba životní stabilizace a plné zralé produktivity. Dosahuje se suverenity ve výkonu profese, sebevědomě se vstupuje do veřejného života a přijímá se plná sociální odpovědnost. Začínají se však také objevovat určité deficity, zejména u
64
některých fyzických funkcí, ale bývají ještě kompenzovány. Dobře je to vidět např. na ubývání fyzické síly, zpomalení rychlosti pohybů či na snižování zrakové ostrosti. Intelektové a adaptační schopnosti nebývají narušeny. Podobně schopnost učení, zvláště když byla stále cvičena. Kolem 50. roku se plná dospělost pomalu dostává do staršího dospělého věku, který má dolní hranici 60 až 65 let. Je zde již možnost využívat bohatých životních a pracovních zkušeností. Ženy v tomto vývojovém stadiu prožívají klimaktérium, které může výrazně zasáhnout do fyzické a psychické rovnováhy. Rovněž u mužů dochází k fyzickým a psychickým změnám, které se již v některých případech nedaří plně kompenzovat. Významnou událostí jsou odchody dětí z rodiny, případně jejich sňatky. I když po 50. roce musíme již mluvit o involuci, zdaleka ji ještě nemusíme chápat jako destrukci nebo jednoznačné znevýhodnění. V osobnosti dochází k řadě pozitivních změn, člověk již dobře zná sám sebe a měl by se učit radovat se ze všeho dobrého, čeho dosáhl a v čem je úspěšný. Další vývojové období se obvykle nazývá počáteční stáří či stárnutí, i když lidé v tomto věku nyní toto označení odmítají. Mezníkem je zde většinou odchod do důchodu, který bývá spojen se změnami ekonomickými, sociálními a zaměstnaneckými. Přirozeně, že jsou veliké individuální diference v tom, co nazýváme rozdíl mezi fyziologickým a chronologickým věkem, ale stárnutí si již každý uvědomuje. J. Švancara (in J. Kuric, 1986) stáří charakterizuje jako souhrn biologických a psychologických změn, které jsou nezvratné. Ale i v tomto období by mělo docházet k dalšímu rozvoji osobnosti a směřovat k vrcholu života. Většina periodizačních systémů začíná od 75. roku věku mluvit o stáří, kdy jsou již zjevná hlavně tělesná omezení a rozhodující je zdravotní stav a psychická aktivita člověka. Lze již měřit řadu objektivních snížení výkonových hodnot motoriky, percepce, paměti, pozornosti atd., ale důležitý je také subjektivní prožitek stáří, uvědomění si vlastního stárnutí. V tomto věku je také výrazně zhoršena schopnost adaptace na nové podmínky a projevuje se velká neochota při nutnosti měnit své zvyky. Ve vyšším věku jsou již některé osobnostní a charakterové vlastnosti vystupňované až zkarikované a problémy související s tělesným a psychickým omezením se přenášejí do poruch sebedůvěry a sociálních a citových kontaktů. Stárnutí, pokud není spojeno s patologickými změnami tělesnými nebo psychickými, však nevede jednoznačně k degradaci osobnosti. To konečně můžeme dobře pozorovat v dějinách, kdy řada jedinců podávala ve velmi vysokém věku vynikající výkony. Závěrem můžeme říci, že každé věkové období má své dobré i špatné stránky a je v moci jedince, jak se v životě orientuje a jak využívá svých možností.
5.3
Kontrolní otázky ke kapitole
1. Uveďte základní periodizaci vývoje lidské psychiky. 2. Stručně charakterizujte jednotlivá vývojová stádia. 3. Vysvětlete pojmy deprivace a sekulární akcelerace.
65
Stádium staršího dospělého věku, počátečního stáří a stáří
5.4
Shrnutí
Současná psychologie se skládá z několika základních disciplín, z nichž jednu tvoří vývojová (ontogenetická) psychologie, která studuje psychiku z vývojového hlediska. Vývojová psychologie zkoumá psychologické charakteristiky člověka od početí až do smrti, zabývá se zvláštnostmi jednotlivých věkových období a jedince a zjišťováním zákonitostí, které lze v jeho vývoji odhalit. Vývoj individua představuje řadu změn, které jsou v podstatě výsledkem střetnuti biologického vývojového programu (růst a zrání organismu) s faktory sociálního prostředí. Psychický vývoj má své zákonitosti, jejichž znalost má význam pro správné chápání dílčích poznatků o vývoji člověka. V učebnicích psychologie bývají obvykle uváděny následující teze charakterizující vývoj: 1. Vývoj je celostní proces, v němž se vyvíjí celý organismus i psychika člověka. 2. Ve vývoji se uskutečňuje vzájemné podmiňování a souvislost tělesného a psychického. 3. Vývoj je souvislý proces, v němž na sebe jednotlivá stadia navazují. 4. Vývoj neprobíhá rovnoměrně v čase a s postupujícím věkem se zpomaluje. Ve vývoji se střídají období rychlejšího a pomalejšího tempa a často se také oblasti tělesné a psychické vyvíjejí odlišnou rychlostí. 5. Vývoj je nezvratný proces. 6. Vývojové zvláštnosti se projevují individuálním způsobem, tzn. že změny dané vývojem se projevují vždy v kontextu osobnosti. 7. Vývoj je socializační proces, v němž se jedinec postupně „zespolečenšťuje“, seznamuje se s normami a hodnotami společenského prostředí, v němž žije a přejímá role, které mu společnost ukládá. 8. S postupujícím vývojem dochází k individualizaci, jedinec si stále více uvědomuje sebe sama, svou osobnost, i své vztahy k prostředí. Periodizace psychického vývoje Lepší chápání vývoje lidské psychiky nám však umožní dělení celého vývoje na určitá stadia. Mluvíme potom o tzv. periodizaci psychického vývoje. V podstatě nejzákladnější dělení celého lidského života je na stadium dětství, dospělosti a stáří, praxe vyžaduje periodizaci důkladnější. Periodizace má vedle teoretického významu také velký význam praktický, neboť každé stadium je charakterizováno určitými vývojovými zvláštnostmi, které jsou pro dané období typické a jejichž znalost nám umožňuje lépe předvídat, případně ovlivňovat chování jedince v tomto období. Seřazením stadií docházíme k periodizačním systémům, které se často liší, neboť je možno používat různých teoretických kritérií a vycházet z různých psychologických koncepcí. Piagetova periodizace, vysvětluje vývoj jako sled etap kvalitativně odlišných, např. etapa senzorimotorické inteligence, nebo etapa názorného myšlení apod. Eriksonova teorie vychází z Freudovy periodizace (biologická determinace stádií), ale v popisu jednotlivých etap zdůrazňuje sociální faktory včetně charakteristiky období. Pro naše další potřeby popisu jednotlivých období psychického vývoje člověka budeme používat následující periodizaci J. Kurice: 66
1. 2. 3. 4. 5. 6.
Stadium prenatální (od početí do narození) Stadium novorozenecké (od porodu do přibližně 6 týdnů) Stadium kojenecké (od cca 6 týdnů do dovršení 1 roku) Stadium batolete (od 1 roku do dovršení 3 let) Stadium předškolního věku (tedy roky 3. až 6. rok) Stadium mladšího školního věku (začíná vstupem do školy po dovršení 6. roku a končí nástupem prepuberty zpravidla mezi 10. až 11. rokem). 7. Stadium pubescence (období mezi 10. až 11. rokem a 15. až 16.rokem, je určeno především fyziologicky začátkem pohlavního dozrávání a jeho dokončením). 8. Stadium adolescence (přibližně mezi 15. až 20. rokem, příprava na budoucí povolání a plné zapojení do společenského života). 9. Stadium rané dospělosti (od 20. až 22. roku do přibližně 30. roku života, období seberealizace a založení rodiny). 10. Stadium plné dospělosti (30. až 32. rok a ukončení u 45. až 48. roku, období výkonnosti a tvořivosti, výchova dětí). 11. Stadium staršího dospělého věku (48. až 60., event. 65. rok života, objevují se určitá kompenzovatelná omezení). 12. Stadium počátečního stáří, stárnutí (60./65. rok až do 75. roku, období důchodu). 13. Stadium stáří (zpravidla od 75. roku, zjevná omezení - tělesná, rozhodující je zdravotní stav a psychická aktivita). Popis psychických jevů u některých vývojových stádií Současná ontogenetická psychologie disponuje největším množstvím poznatků především o období dětství a dospívání, intenzívně se získávají poznatky o závěrečných fázích ontogenetické křivky a vzniká dokonce samostatná disciplína „psychologie stáří“ (gerontopsychologie). Období od 3 do 6 let nazýváme obvykle předškolním. Nejdůležitější a nejtypičtější činností v předškolním věku je hra. Hra je specifickou formou poznávání světa, dítě se při ní učí a získává zkušenosti. Hra má také velký význam pro rozumový vývoj dítěte, pro rozvoj všech poznávacích procesů, tedy vnímání představivosti, myšlení i řeči, cvičí se také paměť a pozornost. Po dovršení 10. až 11. roku se dítě dostává do puberty, kdy začíná proces pohlavního dospívání a pohlavní diferenciace. Období puberty (pubescence), které bývá jako celek časově vymezováno do let mezi 10. a 11. rokem jako dolní hranicí a 14. až 15. rokem jako horní hranicí; dívky dozrávají tělesně a psychicky dříve. V současné době se v období dospívání studuje zajímavý a důležitý jev, který se označuje jako sekulární akcelerace (dlouhodobé zrychlení) tělesného vývoje. Fázi vyvrcholení dospívání, které označujeme jako adolescence - 16. rok tvoří zpravidla přechod mezi pubescencí a obdobím následujícím, tedy adolescencí. Konec tohoto období se obvykle dává do 20 až 22 let, kdy začíná tzv. raná dospělost. Adolescence přechází do rané dospělosti. Tento přechod se zpravidla uskutečňuje kolem 20. roku života. Z hlediska ontogenetické křivky je vrcholem života stadium plné dospělosti, které se nachází přibližně ve věkovém období po 30. roce života a končí kolem 50. roku. Je to doba životní stabilizace a plné zralé produktivity. Dosahuje se suverenity ve výkonu profese, sebevědomě se vstupuje do veřejného života a přijímá se plná sociální odpovědnost. Začínají se však také objevovat určité deficity, zejména u některých fyzických funkcí, ale bývají ještě kompenzovány. Např. ubývání fyzické síly, zpomalení rychlosti pohybů či snižování zrakové ostrosti. 67
Intelektové a adaptační schopnosti nebývají narušeny. Podobně schopnost učení, zvláště když byla stále cvičena. Kolem 50. roku se plná dospělost pomalu dostává do staršího dospělého věku, který má dolní hranici 60 až 65 let. Je zde již možnost využívat bohatých životních a pracovních zkušeností. Rovněž dochází k fyzickým a psychickým změnám, které se již v některých případech nedaří plně kompenzovat. Další vývojové období se obvykle nazývá počáteční stáří či stárnutí, mezníkem je zde většinou odchod do důchodu, který bývá spojen se změnami ekonomickými, sociálními a zaměstnaneckými. Přirozeně, že jsou veliké individuální diference. Stáří charakterizuje souhrn biologických a psychologických změn, které jsou nezvratné. Většina periodizačních systémů začíná od 75. roku věku mluvit o stáří, kdy jsou již zjevná hlavně tělesná omezení a rozhodující je zdravotní stav a psychická aktivita člověka. Lze již měřit řadu objektivních snížení výkonových hodnot motoriky, percepce, paměti, pozornosti atd., ale důležitý je také subjektivní prožitek stáří, uvědomění si vlastního stárnutí. Ve vyšším věku jsou již některé osobnostní a charakterové vlastnosti vystupňované až zkarikované a problémy související s tělesným a psychickým omezením se přenášejí do poruch sebedůvěry a sociálních a citových kontaktů. Stárnutí, pokud není spojeno s patologickými změnami tělesnými nebo psychickými, však nevede jednoznačně k degradaci osobnosti. To konečně můžeme dobře pozorovat v dějinách, kdy řada jedinců podávala ve velmi vysokém věku vynikající výkony.
68
6
Úvod do sociální psychologie
Cíle kapitoly Po nastudování této kapitoly budete umět: 1. Nastínit podstatu psychických procesů socializace. 2. Charakterizovat sociální komunikaci a její prvky. 3. Vyznáte se v pojmovém aparátu sociální psychologie. 4. Dokážete specifikovat pojmy interakce, sociální percepce a facilitace, asertivita. Klíčová slova: Sociální psychologie, sociální styk, interakce, socializace, sociální učení, postoje, sociální percepce, sociální facilitace, konflikty intra a interprsonální, asertivita, sociální komunikace. Jednou ze základních psychologických disciplín je sociální psychologie. Bez znalostí poznatků sociální psychologie není psychologické poznání člověka úplné ani možné. Teze, že "člověk je tvor sociální", je každému známá a pro psychologii má hluboký význam. Lidská psychika by nikdy nevznikla v té podobě, v jaké ji známe, jestliže by člověk od svého narození nebyl vystaven působení jiných lidí a postupně s nimi nenavazoval kontakt. Sociální kontakt, sociální styk, je jednou ze základních lidských potřeb, která pokud není náležitě uspokojována, může vést k závažným poškozením osobnosti. Člověk se vždy nachází mezi lidmi, s nimiž se vzájemně vnímá, spolupracuje a vyměňuje si informace. Jde tedy vždy o určitý vztah mezi lidmi, nebo mezi člověkem a určitou skupinou lidí. Pro naše potřeby si můžeme říci, že sociální psychologie studuje člověka jako osobnost ve vzájemných složitých vztazích k druhým lidem a zabývá se také psychologickými jevy, které vnikají při působení mezi skupinami lidí a uvnitř těchto skupin. Je přirozené, že v odborné literatuře najdeme různé koncepce sociální psychologie, protože jsou určovány příslušnými filozofickými východisky, vazbou k určitým vědním disciplínám a také plánovaným využitím. V našich úvahách vyjdeme z termínu, s nímž jsme se již dříve setkali, a to je osobnost.. Osobnost můžeme definovat jako individuální jednotu člověka, jednotu jeho duševních vlastností a dějů, která je založena na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích (Tardy, V. 1964). Osobnost funguje jako systém, tzn. že je to celek částí s různými funkcemi, které spolu navzájem souvisejí a uskutečňují společný cíl. Osobnost je také otevřený systém, který funguje v neustálé interakci s vnějším prostředím. Osobností se člověk nestává automaticky, ani se (jak víme z ontogenetické psychologie) hned jako osobnost nerodí. Člověk přichází na svět jako biologická bytost a vlastní lidské kvality získává teprve postupně při svém vývoji; v psychologii říkáme, že se jim učí. Celý tento proces, kdy člověk získává specificky lidské způsoby reagování, myšlení, cítění a snažení, nazýváme socializací, tj. zespolečenšťováním. V podstatě můžeme říci, že produktem socializace je vznik lidské osobnosti. M. Nakonečný (1970, s. 136) výstižně říká, že socializace zasahuje všechny dimenze lidské psychiky. Dítě se učí nejen vzorcům chování, které daná společnost, tj. kulturní prostředí a skupiny, k nimž člověk přísluší, schvaluje, nýbrž i citům, jejich projevům a také snahám, tedy tomu, o co usiluje. Učí se mluvit jazykem 69
Sociální psychologie
svého národa, jíst určité pokrmy a chovat se určitým způsobem ke svým rodičům, sourozencům a spoluobčanům a také mít určité potřeby, projevovat určité záliby a zájmy či averze a mít určité tendence, které nemá nebo neprojevuje dítě žijící v jiném kulturním prostředí nebo příslušející k jiným sociálním skupinám. I když pro socializaci jsou především důležitá vývojová období do dosažení dospělosti, je socializace celoživotním procesem.
6.1 Socializace
Sociální učení
Socializace, sociální učení
Socializace je proces, který se uskutečňuje jednak spontánně a jednak prostřednictvím institucí, tedy institucionalizovaně. Obě cesty se přirozeně doplňují. Např. Jedinec si na základě úspěšného použití upevní určitou sociální dovednost, kterou si spontánně osvojil; organizovaně ho však celému systému sociálních dovedností v kontextu dané kultury učí instituce - škola. Proces socializace je v podstatě postupným zdokonalováním sociální orientace člověka v prostředí a integrací jeho osobnosti do tohoto prostředí. Socializace není možná bez učení. Nebo, jak uvádějí F. Hyhlík a M. Nakonečný (1977), chápeme-li učení jako organizaci psychické činnosti na základě získaných zkušeností a jako využívání předchozích zkušeností v nových situacích, pak je proces učení do značné míry totožný se socializací. Mluvíme zde potom o tzv. sociálním učení, což je proces, kterým získáváme a uplatňujeme zkušenosti v nových sociálních podmínkách. Sociální učení je tedy proces, kterým se jedinec učí přizpůsobovat se požadavkům svého prostředí a také se učí technikám, jak do tohoto prostředí aktivně zasahovat. V sociálním učení rozeznáváme několik základních forem: 1. Přímé posilování, tj. využívání odměny a trestu, což v sociální situaci znamená zejména vyjádření souhlasu nebo nesouhlasu s určitým chováním; odměnou posilované chování má tedy tendenci se fixovat, neposilované nebo přímo trestané chování by se mělo odstraňovat. 2. Napodobování (imitace) znamená, že jedinec napodobuje něčí chování. Výzkumy ukázaly, že se napodobuje to chování, které vede k úspěchu, je odměňováno nebo je pozorováno u lidí, kteří mají převahu v sociálním postavení, jsou věkově starší, inteligentnější a disponují zejména neformální autoritou. 3. Ztotožňování (identifikace) s určitým jedincem se projevuje v převzetí většiny jeho základních individuálních charakteristik jako modelu. Zvolení tohoto modelu může být vědomé nebo nevědomé, ale vychází především z uznání společenské a intelektuální hodnoty této osoby. Sociální učení zasahuje celý psychický život člověka, zejména složku poznávací a citovou. Je nutno mít na paměti, že první sociální učení se nevztahuje k faktům, ale k citům. Člověk se nejprve učí milovat, nenávidět nebo bát se a teprve později se učí tyto citové vztahy zdůvodnit (Hyhlík, F. - Nakonečný, M., 1977).
6.2 Postoje
Postoje
Sociální učení však není jen mechanismem socializace, ale jeho produktem jsou také postoje. Postoje se v sociální psychologii vymezují jako relativně trvalé soustavy hodnocení, cítění a sklonů jednat určitým způsobem vzhledem k určitému předmětu 70
(Kováliková, V., 1979, s. 35). Postoje jsou tedy určité dispozice relativně stabilně reagovat na podněty, mezi nimiž se jedinec nachází. Při určitém zjednodušení můžeme chápat postoj jako hodnotící vztah. Postoje se nacházejí v širokém rozpětí mezi pozitivním a negativním vztahem ke svému objektu, tedy od krajně negativního postoje ke krajně pozitivnímu. V postojích se obvykle rozeznávají tři složky: 1. poznávací (kognitivní) – něco o předmětu, k němuž zaujímám postoj, vím 2. citová (afektivní) – mám k tomuto předmětu určitý citový vztah 3. konativní (akční tendence) – postoj vede k jednání. U postojů si můžeme uvést také tři charakteristické znaky: 1. jsou intencionální, tj. vztahují se k něčemu; postoj se může vztahovat ke kterékoli bytosti, události, věci nebo jevu, 2. mají směr ve smyslu pozitivního, neutrálního nebo negativního zhodnocení daného objektu, 3. mají intenzitu, tzn. že objekt je oceňován v určité míře; intenzita postoje se projevuje v úsilí, s jakým je postoj prosazován a obhajován. Od postojů musíme odlišovat zvyky, které chápeme jako projev chování, jež vyjadřují formální stránku psychické činnosti, zatímco postoje vyjadřují její obsah. Totožné nejsou také pojmy mínění a postoj, neboť mínění je verbalizovaný postoj. Psychologicky zajímavým druhem postojů jsou předsudky. Jsou to negativní postoje, které mají velmi silnou emocionální složku, vyznačují se iracionalitou a zpravidla se dají velmi těžko měnit. Sociální psychologie studuje postoje nejen pro ně samé, ale hlavně proto, aby je dokázala měnit a ovlivňovat. Změna postojů je nesnadná, ale je možná, neboť postoje jsou výsledkem učení a podléhají zákonům učení. Obtížnost změn postojů spočívá také v tom, že postoje jsou velmi hluboce zafixovány a jsou součástí struktur osobnosti (Kolárik, T., 1993). Musíme si také uvědomit, co míníme změnou postojů. V základě mohou být dvě změny, a to sourodé a nesourodé. První chápeme tak, že z postojů kladných se stávají ještě kladnější a ze záporných zápornější a v druhém případě se kladné postoje mění na záporné a naopak. Změny postojů v podstatě závisí od těchto faktorů: 1. 2. 3. 4.
charakteru samotného postoje (jeho vyhraněnosti, vnitřní skladbě atd.), osobnosti nositele postoje, členství v určité skupině, zdroje informací a charakteru komunikace.
Změny postojů jsou náročnou pedagogicko-psychologickou prací. Ukázali jsme si dosud na problematiku socializace a postojů, kde je v obou případech podstatou fungování těchto fenoménů sociální učení.
71
Zvyky a změny postojů
6.3 Sociální interakce
Sociální interakce, percepce a chování
Podívejme se nyní na problematiku sociální psychologie z pohledu sociální interakce. Interakci chápeme jako proces, v němž dvě nebo více osob jsou si vzájemně podnět a navzájem na sebe reagují. Jednání každé osoby v procesu interakce je reakcí na druhou osobu, ale zároveň podnětem pro tuto osobu, resp. další osobu. Problémy, které spadají do oblasti sociální interakce, rozděluje T. Kolárik (1993, s. 81 – 127) na problematiku: a) sociální percepce b) sociální chování c) sociální komunikace.
Sociální percepce
Jednotlivé oblasti spolu úzce souvisí. Sociální percepce (vnímání) je první základní fází mezilidské interakce, neboť na tom, jak jeden člověk vidí druhého, se začíná rozvíjet vzájemná interakce. První reakce na jinou osobu znamená vytvoření si dojmu o ní. Tento dojem potom řídí naši reakci na tuto osobu a ovlivňuje průběh interpersonální interakce. Sociální percepce představuje složitý mechanismus, který zvláště zpočátku a u nezkušeného posuzovatele využívá spíše intuitivního než diskurzivního (na rozumu založeného) přístupu. Proto zde dochází k řadě chyb a omylů, které mají své psychologické zákonitosti, ale jimž se můžeme na základě důkladného poznání vyhnout. Upozorníme tady jen na tři takovéto „klamy“, které mohou podstatně zkreslit naše vnímání jiných lidí (Krech, D. ad., 1968, s. 74 – 77): 1. Výběrová organizace vnímání. Je to tendence člověka vybírat ze svého fyzikálního i sociálního prostředí taková fakta či takové jejich stránky a vlastnosti, které jsou v souladu s našimi představami, city a zaměřením. 2. Haló – efekt. Tendence vnímat vlastnosti osobnosti pod vlivem celkového příznivého nebo nepříznivého dojmu, který si obvykle tvoříme hned na začátku seznámení s hodnoceným člověkem pod vlivem nějaké jeho nápadné a často i nepodstatné vlastnosti. Jestliže náš celkový dojem je příznivý, zvětšuje to intenzitu kladných vlastností a snižuje intenzitu záporných a naopak. (Smékal, V., 1970, s. 30). 3. Stereotypy. Je to tendence připisovat nějakému jedinci ty vlastnosti, o nichž předpokládáme, že charakterizují skupinu, do které patří. Tedy mechanicky aplikujeme schémata obrazů osobnosti. Např. očekáváme, že všichni sportovci budou odvážní, intelektuálové nepraktičtí atp. Rozlišují se tzv. autostereotypy, tj. určité představy a mínění, které mají skupiny o sobě samých (např. učitelé o učitelích), a heterostereotypy, tj. představy a mínění, které mají určité skupiny o jiných skupinách (např. učitelé o žácích). 4. Soukromá (implicitní) teorie osobnosti. Názor jednotlivce na způsob vzájemného vztahu osobnostních vlastností, tj. osobní přesvědčení, že když má určitá osoba vlastnost x, musí mít i vlastnost y. Např. když je někdo ustrašený, je to proto, že nemá čisté svědomí. Sociální percepce je složitý proces a poznání osobnosti, které provádí pracovník, jehož součástí kvalifikace jsou znalosti z psychologie, by se nemělo opírat jen o tzv. zdravý rozum, ale mělo by vycházet ze sociálně psychologických dovedností. Člověk
72
má často tendenci vnášet do pozorování a posuzování druhého člověka již přímo hodnocení. Získat dostatek objektivních a přesných údajů nevyžaduje jen znalost sociální psychologie, ale i příslušnou odbornou praxi. Vnější stránka sociální interakce, tedy to, co se projevuje navenek vztahu při vzájemném kontaktu, se někdy označuje jako sociální chování (Kollárik, T., 1993, s. 109). Budeme se zde zabývat jen některými problémy této tématiky. Především je nutno se zmínit o kooperaci. Můžeme ji chápat jako sociální chování nejméně dvou osob orientované na dosažení společného cíle. Kooperace je v určitém smyslu jádrem interakce, neboť bez ní nemůže skupina plnit svoje poslání, ale nemohou se ani vytvořit pozitivní interpersonální vztahy. Kvalita a průběh kooperace, tedy společné činnosti vedoucí ke společnému cíli, je determinovaná faktory situačními (tj. složení skupin, vlastnosti skupiny, přesnost cílů atd.), úkolovými (tj. složitost úkolu, jeho hodnota pro členy skupin atd.) a osobnostními (tj. vlastnostmi osobnosti členů skupin, které jsou důležité pro danou situaci a úkol). Určitým protikladem kooperace může být soutěžení, které je možno charakterizovat jako snahu jednotlivce nebo skupin být lepší než druzí nebo dosáhnout dříve cíle. Soutěžení vytváří takový systém vztahů mezi partnery, v němž každý směřuje k uskutečnění svých potřeb a tužeb a úspěch jednoho se spojuje s omezením úspěchu druhého. Od tohoto soutěžení bychom měli odlišovat rivalizaci, kdy se partneři snaží nejen zvýšit své dosavadní výsledky, ale zároveň snížit výsledky a oslabit síly partnera. Soutěžení často vede k rivalitě, kdy cíl – odměnu – může získat jen jedna osoba. K rivalitě dochází tehdy, jestliže úspěchy partnerů jsou víceméně podobné (ve škole např. mezi primusy a nikoli mezi nejlepším a nejhorším žákem) (Zaborowski, Z., 1962, s. 65). Kooperativní vztahy jsou v sociální psychologii studovány především ve vztahu k výkonu. Nejdůležitější je, že v situaci kooperace (či v situaci skupinové práce) nejde jen o zvýšení individuálního výkonu. Skupinová kooperace umožňuje celkově vyšší výkon, než je součet výkonů jednotlivých osob, které do skupiny vstupují („efekt štafety“). V této souvislosti se také někdy mluví o tzv. sociální facilitaci (usnadnění) nebo sociální inhibici (zpomalení). Určitá činnost se totiž za přítomnosti druhých osob (tzv. publikum efekt) provádí produktivněji, zatímco u druhé je výkon snížen. Ke stejným výsledkům se může dojít také tehdy, když druhé osoby nejsou jen spoluúčastny jako v předchozím případě, ale vykonávají stejnou činnost. Mluvíme zde o koakci. V obou případech v podstatě platí, že k sociální facilitaci a tedy k lepšímu výkonu dochází u prací jednodušších a při činnosti, kterou členové skupiny velmi dobře ovládají. Naopak k sociální inhibici, a tím i k zmenšení výkonu dochází u práce složitější a u takové, kterou ještě dobře neovládáme. Sociální chování můžeme interpretovat ještě podle vztahu k druhým lidem, a to tak, že můžeme rozlišovat chování hostilní (nepřátelské) a prosociální (přátelské). Hostilní chování vykazuje širokou škálu od verbálních projevů, tedy nadávek, posměchu, přes projevy nenávisti až ke snaze o fyzickou likvidaci. Naproti tomu prosociální chování směřuje vždy k aktivnímu zlepšení situace druhého, k uspokojení jeho potřeb, přání a očekávání a vcítění se do jeho stavu. Příčiny hostilního a prosociálního chování jsou komplikované. Zdroje jsou ve vlastnostech osobnosti, působí zde psychofyziologické vlivy a také faktory fyzikálního a sociálního prostředí. Rozhodující faktor – mimo patologické situace – však spočívá v dlouhodobém sociálním působení, tedy výchově.
73
Sociální chování
6.4 Konflikty
Konflikty
V rámci problematiky sociálního chování se ještě zmíníme o konfliktech, a to konfliktech meziosobních, tedy interpersonálních (o konfliktech vnitřních, intrapersonálních, se zmiňujeme na jiném místě). Interpersonální konflikty chápe J. Křivohlavý (1973, s 28 ad.) jako konflikty mezi dvěma lidmi, zatímco konflikty, které existují uvnitř skupiny, nazývá skupinové a analogicky s tím vymezuje ještě konflikty meziskupinové, jako střetnutí mezi skupinami lidí. Podle psychologických charakteristik můžeme konflikty dělit na: a) konflikty představ (dochází ke konfliktu v oblasti poznávacích procesů) b) konflikty názorů (konflikty představ, které jsou spojeny s hodnotícím soudem) c) konflikty postojů (konflikty názorů, které jsou emocionálně zabarveny, vyjadřují zpravidla vztah „líbí se mi či nelíbí“) d) konflikty zájmů (konflikty v oblasti motivace). V praxi se většinou nesetkáváme s konflikty v této „čisté“ podobě, ale se smíšenými konflikty, které v sobě zahrnují v různé míře jednotlivé výše uvedené typy konfliktů. Poznání a klasifikace, tedy diagnostika konfliktů, je jen východiskem pro to, abychom se konflikty naučily řešit. Řešení konfliktů či jejich zvládání je velmi náročná práce a v podstatě se zde vzhledem k rozsahu tohoto pojednání těžko dávají konkrétní rady. Při zvládání konfliktní situace je nutno využít všech poznatků z psychologie, ale problematika často přesahuje ještě do etiky, sociologie, pedagogiky atd. Ještě důležitější než zvládání konfliktní situace – a pro psychologii případnější – je předcházení konfliktům, tedy prevence. Sociální psychologie disponuje učebními programy, které naučí člověka nejen základním strategiím při zvládání konfliktů, ale především zvýší jeho citlivost pro situace, z nichž může konflikt vyrůst. Některé takové programy vycházejí z teorie asertivity. Asertivitu můžeme chápat jako jednání, které není ani pasivní a ani agresivní. Jednat asertivně znamená především nejednat na úkor druhých, ale také nedovolit, aby jednali na náš účet. Asertivita tedy představuje zdravé, aktivní a přiměřené sebeprosazení.
6.5 Sociální komunikace
Sociální komunikace
Podle naší osnovy výkladu sociální psychologie bychom nyní měli v rámci sociální interakce pojednat o poslední oblasti, kterou jsme pod sociální interakci podřadili, a to o sociální komunikaci. Nejčastěji se sociální komunikace chápe jako sdělování a přijímání významů v sociálním chování a v sociálních vztazích lidí (Janoušek, J., 1988, s. 42). Šířeji charakterizuje komunikaci M. Nakonečný (1970, s. 193), když říká, že „komunikování je sdělování určitých významů v procesu přímého nebo nepřímého sociálního kontaktu. V tomto smyslu je komunikace základní složkou mezilidské interakce, která se uskutečňuje tak, že v rámci určité společnosti nebo určité sociální organizace existuje určitý konsensus, tj. sdílený soubor významů. Na základě tohoto konsensu jsou lidé schopni se dorozumívat. Typickým příkladem komunikace je tak rozhovor, v němž mluvící užívají společného jazyka.“ 74
V procesu sociální komunikace rozeznáváme následující prvky: 1. 2. 3. 4. 5.
komunikátora (osoba, od níž určité sdělení vychází) komunikanta (osoba, která určité sdělení přijímá) komuniké (obsah sdělení) komunikační kanál (způsob, jak je komuniké předáváno) psychický účinek přijatého komuniké
Podle směru, jímž informace proudí, můžeme mluvit o informacích přicházejících zvenčí do organizace, jdoucích z organizace ven a probíhajících uvnitř organizace. Komunikace bývá jednosměrná (např. učitel dá určitý pokyn) nebo dvousměrná (např. učitel diskutuje se žáky o tom, co se bude dělat). U jednosměrné komunikace není zpětná vazba, ale je rychlejší, dvousměrná komunikace je pomalejší, ale přesnější, protože si komunikátor ověřuje výsledek. O použití jedné z těchto komunikací rozhoduje tedy to, jestli je pro nás v dané chvíli důležitější rychlost nebo přesnost. Jak jsme se zmínili, důležitým prvkem komunikace je informace. Aby informace v komunikačním systému fungovala bezporuchově, musíme brát v úvahu následující: 1. Zvážit formu informace, bude-li podána ústně nebo písemně. 2. Sloh informace by měl být stručný, výstižný, jasný a snadno zapamatovatelný. 3. Tón informace musí být v souladu s její závažností. 4. Informace by měla být úplná, pravdivá a prokazatelná, prezentovaná bez příkras. 5. Pokud se ukáže, že informace je chybná, je nutno rychle a bez vytáček chybu napravit. 6. Informace by měla být včasná a pohotová. 7. Informace při svém sdělování má respektovat osobnost komunikanta. 8. Komunikátor má sledovat, jak je informace příjemcem přijímána. 9. K informacím má komunikátor i komunikant zaujímat aktivní přístup. 10. Je výhodné, když je informace částí určitého očekávaného a známého informačního, resp. komunikačního systému.
Infrmace
Před, event. při interpretaci komuniké bychom měli ještě brát v úvahu tyto faktory: 1. Stupeň inteligence účastníků komunikace. 2. Tělesný stav, únavu, vyčerpání, intoxikaci (alkohol, nikotin atd.), smyslové nedostatky (např. nedoslýchavost). 3. Předchozí zkušenosti účastníků komunikace. 4. Očekávání a obavy účastníků komunikace, které může sdělení vyvolat. 5. Temperamentové zvláštnosti účastníků komunikace. 6. Specifičnost psychologického vztahu komunikanta ke komunikátorovi a naopak. 7. Sociálněpsychologickou atmosféru, v níž se komunikace uskutečňuje. Současná sociální psychologie se pravděpodobně zabývá v mezilidské komunikaci nejvíce otázkami slovního (verbálního) a mimoslovního (nonverbálního) sdělování. Jako příklad verbální komunikace uvedeme rozhovor, je jasné, že v rozhovoru se uplatňují vedle verbálních informací ještě informace mimoslovní, jako jsou gesta, mimika, hlasitost atd. Tuto část sdělení označujeme jako nonverbální komunikaci a velmi často nese větší množství informace než sdělení verbální.
75
Komunikace slovní a mimoslovní
Podívejme se nyní, co vše do mimoslovní komunikace patří (Mezihorský, Š., 1991, s. 60): 1. Paralingvistika. Představuje vše, co doprovází slovní projev, tj. hlasitost, výška a barva hlasu, dikce, intonace a přestávky v řeči. Pro každého mluvčího je důležitý svrchní tón hlasu, který vyjadřuje zájem o předmět, vztah k posluchači a vnitřní jistotu. S jistotou souvisí i rychlost řeči. 2. Mimika. Výrazy obličeje, které jsou tvořeny různými konfiguracemi obličejových svalů a změnami v nich. V mimickém výrazu jsou vyjádřeny především řečníkovy emoce. 3. Pohledy. Pomocí nich se navazuje kontakt. Pohled by neměl být strnulý nebo vyzývavý. 4. Proxemika znamená fyzické oddálení nebo přiblížení. Fyzická vzdálenost mezi osobami bývá pociťována jako vzdálenost psychická. 5. Posturika zahrnuje sdělování prostřednictvím postoje, tj. konfigurace jednotlivých částí těla. Celkový postoj je dán rozložením váhy těla na nohy a orientací páteře. 6. Kinestika představuje komunikaci různými pohyby rukou, nohou (způsob chůze) a hlavy. Pohyby výrazně charakterizují osobnost mluvčího a jeho temperament. Měly by být dostatečně zvládnuté, aby se nestaly terčem pozornosti a nepůsobily disfunkčně. 7. Gestika. Jde o sdělování kulturně normalizovanými výrazy, pohyby a postoji, tzn. Gesty. Měly by být používány úměrně a především funkčně. Chybou je neshoda tzv. názorných test s verbálním obsahem sdělení. 8. Haptika. Jde o bezprostřední dotyk (podávání rukou, poplácávání, pohlazení aj.). 9. Celkový vzhled. Upravenost, úroveň oblečení, účes atd. Je chybou, když se na tyto znaky rezignuje. 10. Prostředí komunikace, je charakteristika, estetika, pořádek, způsob usazení návštěv, styl zařízení, ve kterém člověk žije a pracuje.
6.6 1. 2. 3. 4. 5.
6.7
Kontrolní otázky ke kapitole Charakterizujte prvky procesu socializace , soc. interakce, soc. učení, postoje. Co rozumíme sociální percepcí, co způsobuje „haló efekt“. V rámci sociálního chování specifikujte problematiku konfliktů. Které prvky rozeznáváme v procesu sociální komunikace. Uveďte základní druhy mezilidské komunikace a složky neverbální komunikace.
Shrnutí
Jednou ze základních psychologických disciplín je sociální psychologie. Sociální psychologie studuje člověka jako osobnost ve vzájemných složitých vztazích k druhým lidem a zabývá se také psychologickými jevy, které vnikají při působení mezi skupinami lidí a uvnitř těchto skupin.Vyjdeme z termínu osobnost. Osobnost můžeme definovat jako individuální jednotu člověka, jednotu jeho duševních vlastností a dějů, která je založena na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích. Osobnost je také otevřený systém, který funguje v neustálé interakci s vnějším prostředím. Proces, kdy člověk získává specificky lidské způsoby 76
reagování, myšlení, cítění a snažení, nazýváme socializací, tj. zespolečenšťováním. V podstatě můžeme říci, že produktem socializace je vznik lidské osobnosti a že socializace celoživotním procesem. Socializace, sociální učení Socializace je proces, který se uskutečňuje jednak spontánně a jednak prostřednictvím institucí, tedy institucionalizovaně. Obě cesty se přirozeně doplňují. Socializace není možná bez učení. Mluvíme o tzv. sociálním učení, což je proces, kterým získáváme a uplatňujeme zkušenosti v nových sociálních podmínkách. V sociálním učení rozeznáváme několik základních forem: 1. Přímé posilování, tj. využívání odměny a trestu, odměnou posilované chování má tedy tendenci se fixovat. 2. Napodobování (imitace) znamená, že jedinec napodobuje něčí chování. 3. Ztotožňování (identifikace) s určitým jedincem se projevuje v převzetí většiny jeho základních individuálních charakteristik jako modelu. Sociální učení zasahuje celý psychický život člověka, zejména složku poznávací a citovou. Je nutno mít na paměti, že první sociální učení se nevztahuje k faktům, ale k citům. Člověk se nejprve učí milovat, nenávidět nebo bát se a teprve později se učí tyto citové vztahy zdůvodnit. Postoje Sociální učení však není jen mechanismem socializace, ale jeho produktem jsou také postoje. Postoje se v sociální psychologii vymezují jako relativně trvalé soustavy hodnocení, cítění a sklonů jednat určitým způsobem vzhledem k určitému předmětu. Postoje jsou tedy určité dispozice relativně stabilně reagovat na podněty, mezi nimiž se jedinec nachází. Při určitém zjednodušení můžeme chápat postoj jako hodnotící vztah. V postojích se obvykle rozeznávají tři složky: 1. poznávací (kognitivní) – něco o předmětu, k němuž zaujímám postoj, vím 2. citová (afektivní) – mám k tomuto předmětu určitý citový vztah 3. konativní (akční tendence) – postoj vede k jednání Od postojů musíme odlišovat zvyky, které chápeme jako projev chování, jež vyjadřují formální stránku psychické činnosti, zatímco postoje vyjadřují její obsah. Totožné nejsou také pojmy mínění a postoj, neboť mínění je verbalizovaný postoj. Psychologicky zajímavým druhem postojů jsou předsudky. Jsou to negativní postoje, které mají velmi silnou emocionální složku, vyznačují se iracionalitou a zpravidla se dají velmi těžko měnit. Sociální psychologie studuje postoje nejen pro ně samé, ale hlavně proto, aby je dokázala měnit a ovlivňovat. Změna postojů je nesnadná, ale je možná, neboť postoje jsou výsledkem učení a podléhají zákonům učení. Změny postojů jsou náročnou pedagogicko-psychologickou prací. Sociální interakce, percepce a chování Podívejme se nyní na problematiku sociální psychologie z pohledu sociální interakce. Interakci chápeme jako proces, v němž dvě nebo více osob jsou si 77
vzájemně podnět a navzájem na sebe reagují. Jednání každé osoby v procesu interakce je reakcí na druhou osobu, ale zároveň podnětem pro tuto osobu, resp. další osobu. Problémy, které spadají do oblasti sociální interakce: a) sociální percepce b) sociální chování c) sociální komunikace. Sociální percepce (vnímání) je první základní fází mezilidské interakce, první reakce na jinou osobu znamená vytvoření si dojmu o ní. Dochází zde k řadě chyb a omylů, které mají své psychologické zákonitosti, ale jimž se můžeme na základě důkladného poznání vyhnout. Upozorníme na „klamy“, které mohou podstatně zkreslit naše vnímání jiných lidí: 1. Výběrová organizace vnímání. Je to tendence člověka vybírat ze svého fyzikálního i sociálního prostředí taková fakta či takové jejich stránky a vlastnosti, které jsou v souladu s našimi představami, city a zaměřením. 2. Haló – efekt. Tendence vnímat vlastnosti osobnosti pod vlivem celkového příznivého nebo nepříznivého dojmu, který si obvykle tvoříme hned na začátku seznámení s hodnoceným člověkem pod vlivem nějaké jeho nápadné a často i nepodstatné vlastnosti. Jestliže náš celkový dojem je příznivý, zvětšuje to intenzitu kladných vlastností a snižuje intenzitu záporných a naopak. 3. Stereotypy. Jsou to tendence připisovat nějakému jedinci ty vlastnosti, o nichž předpokládáme, že charakterizují skupinu, do které patří. Tedy mechanicky aplikujeme schémata obrazů osobnosti. 4. Soukromá (implicitní) teorie osobnosti. Názor jednotlivce na způsob vzájemného vztahu osobnostních vlastností, tj. osobní přesvědčení, že když má určitá osoba vlastnost x, musí mít i vlastnost y. Např. když je někdo ustrašený, je to proto, že nemá čisté svědomí. Sociální percepce je složitý proces a poznání osobnosti, které provádí pracovník, jehož součástí kvalifikace jsou znalosti z psychologie, ale i příslušná odborná praxe. Vnější stránka sociální interakce, tedy to, co se projevuje navenek vztahu při vzájemném kontaktu, se někdy označuje jako sociální chování. Zmíníme se o kooperaci. Můžeme ji chápat jako sociální chování nejméně dvou osob orientované na dosažení společného cíle. Určitým protikladem kooperace může být soutěžení, které je možno charakterizovat jako snahu jednotlivce nebo skupin být lepší než druzí nebo dosáhnout dříve cíle, úspěch jednoho se spojuje s omezením úspěchu druhého. Od tohoto soutěžení bychom měli odlišovat rivalizaci, kdy se partneři snaží nejen zvýšit své dosavadní výsledky, ale zároveň snížit výsledky a oslabit síly partnera. Soutěžení často vede k rivalitě. Skupinová kooperace umožňuje celkově vyšší výkon, než je součet výkonů jednotlivých osob, které do skupiny vstupují. Jde o tzv. sociální facilitaci (usnadnění) nebo sociální inhibici (zpomalení). K sociální facilitaci a tedy k lepšímu výkonu dochází u prací jednodušších a při činnosti, kterou členové skupiny velmi dobře ovládají. Naopak k sociální inhibici, a tím i k zmenšení výkonu dochází u práce složitější a u takové, kterou ještě dobře neovládáme.
78
Sociální chování můžeme interpretovat ještě podle vztahu k druhým lidem, a to tak, že můžeme rozlišovat chování hostilní (nepřátelské) a prosociální (přátelské). Příčiny hostilního a prosociálního chování jsou komplikované. Rozhodující faktor však spočívá v dlouhodobém sociálním působení, tedy výchově. Konflikty V rámci problematiky sociálního chování se ještě zmíníme o konfliktech, a to konfliktech meziosobních, tedy interpersonálních. Podle psychologických charakteristik můžeme konflikty dělit na: a) konflikty představ (dochází ke konfliktu v oblasti poznávacích procesů) b) konflikty názorů (konflikty představ, které jsou spojeny s hodnotícím soudem) c) konflikty postojů (konflikty názorů, které jsou emocionálně zabarveny, vyjadřují zpravidla vztah „líbí se mi či nelíbí“) d) konflikty zájmů (konflikty v oblasti motivace) V praxi se většinou nesetkáváme s konflikty v této „čisté“ podobě, ale se smíšenými konflikty. Při zvládání konfliktní situace je nutno využít všech poznatků z psychologie, ale problematika často přesahuje ještě do etiky, sociologie, pedagogiky atd. Ještě důležitější než zvládání konfliktní situace je předcházení konfliktům, tedy prevence. Sociální psychologie disponuje učebními programy, které naučí člověka základním strategiím při zvládání konfliktů. Některé takové programy vycházejí z teorie asertivity. Asertivitu můžeme chápat jako jednání, které není ani pasivní a ani agresivní. Jednat asertivně znamená především nejednat na úkor druhých, ale také nedovolit, aby jednali na náš účet. Asertivita tedy představuje zdravé, aktivní a přiměřené sebeprosazení. Sociální komunikace Nejčastěji se sociální komunikace chápe jako sdělování a přijímání významů v sociálním chování a v sociálních vztazích lidí. V tomto smyslu je komunikace základní složkou mezilidské interakce. V procesu sociální komunikace rozeznáváme následující prvky: 1. 2. 3. 4. 5.
komunikátora (osoba, od níž určité sdělení vychází) komunikanta (osoba, která určité sdělení přijímá) komuniké (obsah sdělení) komunikační kanál (způsob, jak je komuniké předáváno) psychický účinek přijatého komuniké
Současná sociální psychologie se pravděpodobně zabývá v mezilidské komunikaci nejvíce otázkami slovního (verbálního) a mimoslovního (nonverbálního) sdělování. Sdělení, které označujeme jako nonverbální komunikaci, velmi často nese větší množství informace než sdělení verbální. Do mimoslovní komunikace patří: 1. Paralingvistika 2. Mimika 3. Proxemika 79
4. 5. 6. 7. 8. 9.
Posturika Kinestika Gestika Haptika Celkový vzhled Prostředí komunikace
80
7
Vybrané problémy psychologie práce
Cíle kapitoly Po nastudování této kapitoly budete umět: 1. Nastínit problematiku, kterou se zabývá psychologie práce. 2. Charakterizovat vývoj tohoto oboru a jeho význam pro hospodářskou praxi. 3. Vyznáte se v pojmovém aparátu psychologie práce. 4. Dokážete blíže specifikovat psychologickou stránku pracovních podmínek. 5. Uvést faktory ovlivňující proces adaptace člověka v organizaci. 6. Vysvětlit smysl a oblasti poradenství v péči o pracovníky. 7. Prakticky využít psychologické poznatky při vedení pracovní porady. 8. Uplatnit základní principy zdravé životosprávy. 9. Charakterizovat koncepce životního programu a efektivní cesty životem. Klíčová slova: Psychologie práce, inženýrská psychologie, ergonomie, psychologická stránka pracovních podmínek, pracovní adaptace, poradenství v péči o pracovníky, pracovní porada, Adaptace, socializace, pracovní a sociální adaptace, faktory vnější a vnitřní, adaptace na organizační kulturu, adaptace na pracovní skupinu, Průběh pracovní kariéry, kontrola průběhu a kvality pracovní kariéry, základní principy zdravé životosprávy, koncepce životního programu a efektivní cesty životem, Pracovní porada, skupinová rozhodnutí, stádia vedení porady, zásady doporučované vedoucím pracovníkům Psychologie práce označuje ten obor psychologie, který se zabývá úkoly ekonomické praxe. Předmětem jejího studia jsou zákonitosti, kterými lidská psychika, tj. psychické procesy (např.pamatování), stavy (např.aktivační úroveň, hněv) a vlastnosti (např.svědomitost) řídí pracovní činnost. A protože psychika odráží objektivní realitu zabývá se psychologie práce i těmi stránkami skutečnosti - zvláště sociálními - jejichž vliv na lidskou činnost prostřednictvím psychiky je významný. Poznáním zákonitosti psychické regulace praktické činnosti si psychologie práce vytváří předpoklady pro účinné zasahování do společenské praxe, která se uskutečňuje právě prostřednictvím pracovní činnosti lidí.
7.1 7.1.1
Vznik a vývoj psychologie práce Vznik psychologie práce
Psychologie práce jako samostatný vědní obor vzniká na přelomu 19. a 20. století. Vznik psychologie práce Na vznik této disciplíny měly vliv následující skutečnosti: a) rozvoj průmyslu (nutnost nahradit dosavadní laické řízení pracovního procesu) b) rozvoj psychologie jako samostatné vědy (zejména výzkumy psychofyziologických procesů, individuálních rozdílů mezi lidmi – testy pro měření schopností …) c) první studie z oblasti lidské práce (poznatky F. W. Taylora v oblasti řízení a racionalizace práce …) 81
Vývojové etapy psychologie práce Vývoj psychologie práce
Psychotechnika a poradenská psychologie práce Počátky této disciplíny jsou spojeny se jménem zakladatele psychotechniky H. Münsterberga. Jednalo se především o využití poznatků psychotechniky při výběru vhodných pracovníků pomocí testových metod (zjišťování individuálních schopností pro určité profese, povolání). Na základech psychotechniky vzniká poradenská psychologie práce, která řeší problematiku výběru pracovníků a jejich pracovní způsobilosti s důrazem na rozbor osobnosti jedince. Škola lidských vztahů a sociální psychologie práce Ve 20. letech 20. století započal americký psycholog E. Mayo s výzkumy z oblasti sociálních podmínek práce (problematika mezilidských vztahů a sociálního klimatu na pracovišti). Snaha o racionalizaci řízení vede ke vzniku „školy lidských vztahů“ – jako vývojové etapy psychologie práce zaměřené na sociální psychologii práce. Inženýrská psychologie a ergonomie Druhá světová válka je významným impulsem ke vzniku další oblasti psychologie práce, kterou je „ inženýrské psychologie“.Oproti psychotechnice, jejíž přístup tj. přizpůsobení lidského činitele technice u moderní bojové techniky selhává, inženýrská psychologie volí opačný postup tj. adaptace techniky člověku, jeho možnostem a omezení psychických funkcí (vnímání, pozornosti …). Postupně se spojuje s dalšími vědními obory např. fyziologií a antropologií v tzv. ergonomii charakterizovanou interdisciplinárním přístupem. Psychologie organizace Od 2. pol. 20. století se začíná prosazovat nové pojetí psychologie práce tzv. „psychologie organizace“. Do centra zájmu staví pracovníka jako člena organizace a jeho vztah k této organizaci. Organizační psychologie věnuje také pozornost problematice pracovní motivace a tvorbě řídící filozofie na úrovni organizace (podniku).
Současná psychologie práce
Současná psychologie práce Současná psychologie práce se rozvíjí na základě potřeb hospodářské praxe. Vychází přitom z metodologie a teorie obecné psychologie. Je možné ji vymezit jako speciální psychologickou disciplínu, která zkoumá zákonitosti psychické regulace pracovní činnosti a možnosti jejich využití v hospodářské praxi. Psychologie práce řeší tyto základní okruhy problémů v pracovní činnosti člověka. Základní problémové okruhy které řeší současná psychologie práce je možné vymezit vztahy: člověk – práce (tj. rozbor pracovní činnosti a psychologická charakteristika jednotlivých profesí) člověk – nástroj, resp. stroj, technika, (tj. ovlivnění psychických sil člověka v pracovním procesu technickou úrovní nástroje)
82
člověk – lidé (tj. organizace a koordinace činnosti jedinců s cílem efektivnosti lidského úsilí)
Hlavním cílem současné psychologie práce je tedy pomoc při řešení konkrétních problémů hospodářské praxe a souběžně uskutečňovat rozvoj vlastního oboru. 7.1.2
Psychologie práce v problémové oblasti vztahu člověk – stroj
Vztahy člověka a techniky
a) Vývoj přístupů k řešení otázek systému člověk (lidé) – stroj (technické zařízení). Prvotní přístup k řešení problematiky vztahu člověka a techniky představoval snahy přizpůsobit člověka této technice, případně fyzikálním parametrům prostředí. Tento přístup se však pro svou jednostrannost ukázal jako nedostačující. Některá subjektivní omezení člověka v pracovním procesu jsou takového rázu, že se s nimi musí počítat jako s objektivně limitujícími faktory. Může jít o určitou omezenost našeho smyslového vybavení. I v tomto směru se lidé co do obsahu a kvality funkce jednotlivých smyslových orgánů liší. Avšak absolutní meze jednotlivých druhů smyslového vnímání jsou poměrně přesně určeny určitými fyzikálními hodnotami. To se týká např. příjmu informací zrakem, sluchem i dalšími smysly. Podobná omezení se vztahují i na další psychické funkce člověka, jako je paměť, pozornost, myšlení. Bylo tedy zapotřebí se zaměřit na úpravy strojů a technických zařízení tak, aby v co největší míře zohledňovaly možnosti a omezení člověka ve sféře fyzické i psychické. Inženýrská Inženýrská psychologie je jednou z oblastí současné psychologie práce. Jejím cílem psychologie a je tvorba pracovního prostředí a technických zařízení s ohledem na možnosti a ergonomie potřeby člověka. V jejím rámci se nejvíce pozornosti dlouhodobě soustředilo na činnost operátora – pracovníka obsluhujícího složitější technické zařízení. Při studiu jeho činnosti a při řešení dalších problémů, které spadají do oblasti zájmu inženýrské psychologie, se ukázalo, že tato disciplína není schopna samostatně postihnout celou šíři vztahů člověka a techniky včetně pracovního prostředí ve výrobním procesu. Tyto vztahy obsahují aspekty nejen psychologické, ale i antropometrické, fyziologické, hygienické a další. Vznikl požadavek interdisciplinárního přístupu k řešení této problematiky, který našel svůj výraz ve vzniku nového vědního oboru – ergonomie (z řeckého ergo – práce, nomos – zákon). Předmětem ergonomie je studium vztahů mezi člověkem na jedné straně a pracovními prostředky a pracovním prostředím na straně druhé. b) Systém člověk – stroj Jednou z částí tohoto systému je člověk, s jehož vstupem se objevují následující problémy, které musí inženýrská psychologie (resp. ergonomie) řešit : Rozdělení úloh mezi člověka a techniku tak, aby bylo optimálně využito jejich možností. Vzájemná interakce mezi člověkem a technikou, jež by v optimální míře zajišťovala spolehlivost fungování celého systému. Dělba funkcí mezi člověka a techniku. Projektuje-li se technické zařízení, potom jeden z problémů spočívá ve funkci, které v systému člověk – stroj připadnou
83
člověku a které stroji. Je zjištěno, že některé funkce vykonává lépe člověk, jiné stroj, resp. technické zařízení. Uveďme některé funkce, které obvykle vykonává lépe člověk:
dlouhodobé udržení v paměti velkého množství informací, percepce prostoru, hloubky a tvarů, komplexní rozhodování (při velmi složitých situacích), předvídání,
Je však vždy nutná vzájemná interakce člověka a technického zařízení Zpracovávání informací
c) Zpracování (transformace) informací je bezprostředním východiskem následné reakce. Tato fáze není bezprostředně pozorovatelná. Týká se myšlení, rozhodování a dalších psychických funkcí a procesů. Přísun informací musí být úměrný možnostem člověka. Člověk je schopen zpracovat za jednotku času určitý počet informací. Hovoříme o kapacitě lidského převodu. Avšak v provozních podmínkách je nevhodné, aby se vstupní informační tok rovnal této kapacitě lidského převodu. Na základě výzkumů bylo zjištěno, že by vstupní informační tok neměl v praxi přesáhnout 80 % této kapacity. Jestliže je pracovník vystaven přísunu většího množství informací, než je schopen zpracovat, dochází k následujícím obranným mechanismům ( Bureš, 1981) vynechání nebo-li blokáda v přenosu informací, kdykoliv dojde k přetížení, opožděná reakce v údobí značné informační zátěže filtrování, tj. systematické vynechávání určitých kategorií informací podle určité škály preferencí, méně přesný výkon, únik, tj. opuštění dané situace. Je zřejmé, že všechny výše uvedené reakce představují větší či menší míru selhávání pracovníka. Další faktor, který omezuje výkon pracovníka, je vedle kapacity lidského převodu i reakční čas, tj. doba, která uplyne mezi výskytem signálu a reakcí organismu na tento signál. Roli zde hrají nejen vlastnosti subjektu, ale i vlastnosti podnětové situace, např. intenzita podmětu. Se vzrůstem intenzity podmětu se zkracuje reakční čas. Rovněž různé druhy podnětů jsou spojeny s různou reakční dobou (Křivohlavý, 1970). V souvislosti s kapacitou lidského převodu jsme konstatovali, že je-li podnětů příliš mnoho současně či následují-li příliš rychle za sebou, dochází ke snížení spolehlivosti lidského výkonu. Stejně tak k němu dochází i v opačném případě, kdy má vstupní informační tok velmi nízkou hodnotu, tj. kdy podměty následují za sebou ve velkých časových intervalech, vyskytují se nepravidelně nebo jsou velmi slabé. Jde o činnost tzv. vigilančního typu, při které již po krátké době dochází ke zvyšování počtu chybných reakcí vlivem zvýšených nároků na bdělostní stav pracovníka.Výkon při činnosti vigilačního typu ovlivňují jak vnější okolnosti (např. frekvence signálů, intenzita či druh podnětů, doba trvání vigilační činnosti, denní doba apod.), tak okolnosti na straně subjektu (např. typ osobnosti člověka, stupeň únavy, vyčerpání apod.). 84
Uvažujeme-li o složitých technických systémech, je nutno si uvědomit skutečnost, že na jejich fungování se nepodílejí pouze jednotliví pracovníci, ale často celé týmy pracovníků. Ti se od sebe liší vzděláním, profesí, věkem, svými osobnostmi – zejména potřebami, zájmy, postoji a hodnotovými orientacemi. Velký význam pro fungování celé skupiny nemají jen schopnosti a další předpoklady na straně jednotlivých pracovníků, ale i vztahy mezi nimi a celkové sociální klima ve skupině. Toto sociální klima spoluurčuje nejen výkonnost skupiny a vnitřní spokojenost jednotlivých pracovníků, resp. stupeň jejich identifikace se skupinou, ale i nehodovost. Je známo, že právě nepříznivá konfliktní atmosféra zvyšuje psychické napětí pracovníků, a tím i pravděpodobnost jejich selhání. 7.1.3
Psychologická stránka pracovních podmínek a jejich dopad na výkonnost a spokojenost pracovníků
Jedním z problémových okruhů řešených v rámci psychologie práce je psychologická stránka pracovních podmínek. Řadíme k nim všechny vlivy vnějšího prostředí, které ovlivňují buď kladně nebo záporně neurofyzickou a psychickou stránku člověka v pracovním procesu. Mezi důležitými podmínkami pracovního prostředí lze uvést i sociálně psychologické faktory pracovního prostředí.
Sociálněpsychologické faktory pracovního prostředí
K těmto dílčím faktorům patří zvláště:
sociální vztahy na pracovišti sociální klima, sociální normy a tradice na pracovišti hodnotová orientace pracovníků pracovní a sociální adaptace participační procesy.
Další stránkou která velmi výrazně ovlivňuje celkové klima na pracovišti jsou organizační podmínky práce, které zahrnují následující skutečnosti: organizace pracoviště organizace práce. Při řešení této problematiky se předpokládá úzká návaznost na poznatky fyziologické, hygienické a estetické. Kvalita těchto podmínek má vliv nejen na zdraví pracovníků, ale i na výkon. na psychickou pohodu či naopak nespokojenost. Oblast vztahů na pracovišti řeší relativně samostatná dílčí disciplína psychologie práce tzv. „sociální psychologie práce“.
7.2 7.2.1
Adaptace člověka v organizaci Adaptace
je obecně chápána jako proces aktivního přizpůsobení člověka životním podmínkám a jejich změnám. Adaptace vyjadřuje jednotu aktivních a pasivních forem spětí
85
Adaptace člověka
člověka s prostředím. Hranice a formy adaptace jsou dané schopností člověka přizpůsobit se vnějšímu podnětu a schopností člověka přizpůsobit si vnější podnět. 7.2.2 Pracovní adaptace
Pracovní adaptace
je proces v jehož průběhu dochází k postupnému vyrovnávání osobních předpokladů jedince s požadavky jeho pracovního zařazení. Pracovní adaptace začíná vstupem do zaměstnání a v určité podobě se projevuje během celé jeho profesní dráhy. Výsledkem je určité vyrovnání se s podmínkami práce. Výsledná pracovní adaptovanost je buď přiměřená , nebo nepřiměřená. Míra adaptovanosti se promítá ve výkonnosti pracovníka a jeho spokojeností s prací. Některé specifické typy jsou:
profesionální zařazení pracovníka po předchozí odborné průpravě změna pracovního zařazení pracovníka přechod pracovníka do jiné organizace návrat pracovníka po dlouhodobé nepřítomnosti zavádění inovace na pracovišti, nebo v organizaci
Pracovní adaptaci je třeba rozlišovat na tzv. vstupní a průběžnou. Vstupní adaptace – cílem je začlenění pracovníka do kolektivu a schopnost podávat normální pracovní výkon. Průběžná adaptace – cílem je vyrovnání se s změnami, k nimž dochází během pracovního procesu. Průběh adaptace a úroveň adaptovanosti pracovníka jsou závislé jednak na subjektivních předpokladech jedince, jednak na objektivních podmínkách práce a prostředí, ve kterém je vykonávána. 7.2.3 Sociální adaptace
Sociální adaptace
Je proces začleňování jedince do struktury sociálních vztahů v rámci pracovní skupiny i do sociálního systému dané organizace. Pracovní a sociální adaptace se prolínají, úspěšná adaptace je podmíněna zvládnutím obou rovin adaptace. Adaptace a socializace tvoří vzájemně se doplňující a prolínající se kategorie. Mezi socializací a sociální adaptací existují rozdíly. Sociální adaptace vychází z procesu socializace. Socializace Celoživotní proces Působení společnosti na jedince Člověk si osvojuje způsoby jednání Ve větší míře institucializována Malá možnost výběru prostředí
Sociální adaptace Krátkodobý proces spojený s určitou situací Aktivní vyrovnávání se s působením společnosti Využívá způsoby jednání při zvládání konkrétních podmínek sociálního prostředí Může probíhat značně živelně Člověk je aktivnější, výběrovější, nevyhovující sociální prostředí je možné opustit
86
Podmínky za nichž adaptace probíhá jsou velmi rozmanité a vyžadují utřídění. Lze je Podmínky adaptace zařadit do dvou skupin: faktory objektivní - vnější, které vyplívají z pracovní situace faktory subjektivní - vnitřní, které vyplívají z osobnosti jedince Vnější faktory jsou podmínky vytvořené pro práci jedince – možné rozdělení:
vnější pracovní podmínky – zahrnují vlivy spojené s užívanou technikou a technologií technické vybavení pracoviště – spolu s technologií výroby představuje úroveň vybavení pracoviště s ohledem na obsah a charakter práce sociální vybavení pracoviště – myšleno v tradičním pojetí, k hodnocení přispívá i údržba sociálních zařízení způsob řízení – jde o styl řídící práce bezprostředně nadřízeného pracovníka organizace práce – základem je organizační řád, který propojuje základní organizační normy s řešením situačních problémů. sociální klima v pracovním kolektivu – projevuje se v ladění a podobě vztahů mezi členy kolektivu mimopracovní vlivy – vyplývají ze života pracovníka mimo podnik
Vnitřní faktory představují individuální vybavenost člověka – možné rozdělení:
odborná připravenost – je tvořena souborem odborných vědomostí, dovedností, schopností a zkušeností pracovníka výkonová připravenost – tvoří ji fyzická a psychická zdatnost, odolnost vůči únavě a rušivým vlivům, životní tempo a některé návyky pracovníka osobní vyhraněnost – tvoří je vlastnosti a zvláštnosti pracovníka a jeho jednání hodnotová orientace – je vyjádřena systémem hodnot a norem uznávaných a preferovaných společností, ale je do určité míry vyjádřena i člověkem samotným motivace – optimální je, když dochází k souladu mezi osobním zaměřením pracovníka a úkoly podniku postojové zaměření – pracovník zaujímá celou řadu postojů vztahujících se k podnikové realitě
7.2.4
Adaptace na organizační kulturu
Organizační kultura plní významnou integrační funkci především v organizacích, Adaptace na které mají členitou vnitřní strukturu. Zvláště v takovém případě obsahuje organizační organizační kultura nadřazené základní hodnoty, normy a názory, vyplývající z priorit organizace kulturu jako celku. Adaptace na organizační kulturu je významným procesem, jehož prostřednictvím jsou pracovníci integrováni do organizace. Cílem je přijetí souboru hodnotového systému, norem a vzorců chování, které vymezují žádoucí a nežádoucí formy chování. Proces adaptace však může přibíhat formálně, nebo neformálně formou mentoringu (instruktor), který provádí pracovník zkušený a identifikovaný s organizací. Výsledkem adaptačního procesu je v příznivém případě určitá míra identifikace pracovníka s organizací a s její kulturou.
87
Identifikace jako vnitřní přijetí a osvojení hodnot, norem a žádoucích způsobů chování se projevuje několika základními formami: přirozená identifikace – plný soulad hodnot a norem jedince a organizace, který je však spíše vyjímečný. Projevuje se intenzivním prožíváním úspěchů a neúspěchů organizace. Tak výrazná identifikace se spíše projevuje ve vztahu k vykonávané práci než k organizaci. selektivní identifikace – pracovník akceptuje hodnotový rámce a normy organizace v nestejné míře. Nejčastější forma, kdy zůstává zachována individuální integrita osobnosti pracovníka a vazba s organizací je jen v některých bodech. vykalkulovaná identifikace - účelově předstíraný stav, je motivován určitým prospěchem pro pracovníka. Se zištnou kalkulací může pracovník již vstupovat do organizace a své setrvání v ní považuje pouze za dočasné (získání výhod souvisejících se vstupem). Vnějším projevem identifikace s organizací je zaměstnanecká loajalita, která obsahuje některé komponenty: akceptování cílů organizace a jejich faktická podpora přání zůstat členem organizace a zjevné projevy konformity veřejné proklamování pozitivního vztahu k organizaci, označování se symboly organizace Organizace, přesněji její představitelé, má určitou představu loajálního chování a očekává jeho projevy. Opakované případy neloajálního chování mohou být důvodem pro sankce vůči zaměstnanci. Uspokojivý průběh a výsledný stav adaptace na organizační kulturu nemusí znamenat začlenění do systému mezilidských vztahů v pracovní skupině. 7.2.5 Adaptace na pracovní skupinu
Adaptace na pracovní skupinu
Pracovní skupina je základní sociální jednotku organizace. Začlenění nového člena představuje proces, jenž může být nějakým způsobem regulován, spojován s určitými rituály, nebo může probíhat víceméně spontánně. Adaptace na pracní skupinu znamená vstupovat a být přijímán v systému mezilidských vztahů. Podstatou tohoto procesu je styk pracovníka s ostatními členy skupiny, v jehož průběhu jedinec vystupuje aktivně. V některých případech přirozeně přijme požadavky skupiny, jindy „testuje“ svou pozici a srovnává atraktivitu cílů, jichž může ve skupině dosáhnout.
88
Plné začlenění pracovníka do pracovní skupiny závisí na několika vzájemně propojených skutečnostech: přijetí hodnot, norem, vzorců chování a tradic pracovní skupiny vytvoření pozice v síti neformálních vztahů přijetí a zvládnutí své role ve skupině hodnocení sociálního klimatu jako převážně příznivého akceptování autority nadřízeného Průběh adaptace pracovníka na pracovní skupinu nemusí být bez obtíží Nejfrekventovanější zdroje nesnází: nesoulad v hodnotách, normách a způsobech jednání pracovníka a skupiny silná vazba pracovníka na jinou skupinu pracovní skupina se k nováčkovi chová lhostejně až odmítavě skupina je konfliktní a vnitřně roztříštěná Dalším pramenem těžkostí může být vedoucí pracovní skupiny. Ten svými nepříznivými osobnostními vlastnostmi, stylem řízení, kvalitou organizátorské práce a dalšími skutečnostmi může negativně ovlivňovat sociální klima ve skupině. Výsledkem procesu adaptace může být plné a harmonické včlenění do nového systému vztahů, adaptovanost s určitými výhradami, nebo nezvládnutí či odmítnutí přijmout nové sociální podmínky. Příznivou alternativu adaptace můžeme vyjádřit v termínech identifikace se skupinou, sounáležitost. Adaptace pracovníka se završuje osamostatňováním v pracovní činnosti, snadností průběhu vykonané práce, srovnatelnou výkonností se spolupracovníky, pochopením základních prvků a širších vazeb pracovní činnosti a začlenění do neformálních vztahů. Takový optimální vztah však není trvalý a jeho udržování vyžaduje celoživotní úsilí člověka. Nejčastější adaptační problémy:
školní průprava neodpovídá požadavkům pracovního zařazení nebo je příliš obecná dosavadní zkušenosti z jiného pracoviště neodpovídají současnému zařazení představy jsou v rozporu se skutečností možnosti a perspektivy zařazení se neshodují s aspiracemi pracovníka
7.2.6
Závěr
Adaptace jako proces je v organizaci v dnešní době velmi sledovaným tématem, jelikož je nutné zvlášť pro větší společnosti, aby jejich adaptační plán byl vypracován co nejlépe. U společností, které mají větší počet zaměstnanců, není možné, aby se zaměstnanec začlenil do kolektivu bez pomoci nadřízených pracovníků. Adaptace pracovníka se završuje osamostatňováním v pracovní činnosti, snadností průběhu vykonané práce, srovnatelnou výkonností se spolupracovníky, pochopením základních prvků a širších vazeb pracovní činnosti a začlenění do neformálních vztahů. Takový optimální vztah však není trvalý a jeho udržování vyžaduje celoživotní úsilí člověka. Adaptační proces začíná náborem nových zaměstnanců a končí odchodem z organizace. 89
Možné adaptační problémy
7.3
Pracovní kariéra, duševní hygiena a koncepce životního programu manažera
7.3.1
Průběh pracovní kariéry
Cesta k úspěchu v pracovní kariéře nemůže být náhodná. Pro manažera to znamená řídit se určitými zásadami. Může se také stát, že se vyskytnou určité deformace v modelování pracovní kariéry řídících pracovníků. Velmi časté bývá, že se absence cílevědomého modelování profesní kariéry řídících pracovníků vede u mnoha z nich k přesvědčení o tom, že jejich další vzestup již není možný. Snižují se tak jejich aspirace. Lze se však také setkat s různými formami jakési bleskové pracovní kariéry manažerů. Tento přístup k obsazování řídících funkcí je především výrazem současné módní, i když do určité míry žádoucí preference mladých lidí. Někteří studenti očekávají nabídku na převzetí náročné řídící funkce hned po skončení studia. Praxe však ukazuje, že si neuvědomují svou omezenost dosavadními malými zkušenostmi a jim odpovídající neschopností brát v úvahu širší souvislosti. Má to však nevýhodu i v tom, že se rychleji opotřebovávají jejich fyzické i psychické síly, takže rychleji stárnou. V některých případech se dále stává, že se řídící pracovník dostane do funkce, na kterou již nestačí. V takových případech bývá nezbytný odchod z vykonávané řídící funkce, kterému se však mnozí řídící pracovníci brání kvůli ztrátě prestiže. Úsilí manažerů zůstat na vyšší řídící pozici je v současné době podmíněno i jejich výrazně vyšším ekonomickým ohodnocením. To je však současně vede ke snížení ochoty brát na sebe jakákoliv rizika Průběžná kontrola pracovní kariéry manažera
Kontrola průběhu a kvality realizované pracovní kariéry Je nezbytné, aby každý řídící pracovník věnoval průběžnou pozornost kontrole svého funkčního postupu, své pracovní kariéry. Základním kritériem tohoto sebehodnocení je retrospektivní pohled na dosavadní vývoj pracovní kariéry vyjádřený služebním postupem a výkonem řídících funkcí. Dále musí řídícího pracovníka zajímat míra shody mezi osobními cíli (aspiracemi) a objektivními nároky podniku na něj. Třetím hlediskem bývá míra shody mezi výkonností a základními faktory, které ji podmiňují – schopnostmi a motivací. Při nedostatečných schopnostech nebo nízké motivaci výkonnost klesá. Zatím co schopnosti, znalosti a dovednosti se mění spíše pomalu, motivace se může měnit velmi rychle. Na rozdíl od řadových pracovníků si svůj pracovní vývoj, své možnosti a perspektivy mohou řídící pracovníci do značné míry ovlivnit sami.
Duševní hygiena manažera
7.3.2
Duševní hygiena v životě manažera
Řídící činnost manažera je mimořádně náročná. Díky tomu se řídící pracovníci dostávají do situace zvýšené zátěže, jejímiž důsledky bývají nejrůznější zdravotní a
90
psychické potíže. Proto je potřeba věnovat určitou pozornost alespoň základním otázkám duševní hygieny manažera: životosprávě, odpočinku, rodinným vztahům, vztahům přátelským. Otázky prevence, cílevědomá koncepce života a nalezení zdravého a efektivního životního stylu jsou zde velmi časté. Prevence je přitom nezbytným východiskem. Má význam hlavně v tom, že snižuje riziko vzniku fyzických onemocnění i případných psychických poruch. Prevence zahrnuje především oblast životosprávy a vhodného režimu přiměřeně zastoupených pracovních a odpočinkových aktivit. Důraz na hledání efektivní životní cesty pak zahrnuje hledání takového životního programu, jenž by člověku umožnil co nejlépe rozvinout svůj fyzický a psychický potenciál. Základní principy zdravé životosprávy Pokud jde o životosprávu, bývá u každého jedince vysoce individuální. Za základní Zdravá lze v této souvislosti považovat rytmus spánku a bdění, dále rytmus, ve kterém životospráva pracuje metabolismus každého jedince. Pro manažera je pak zvláště důležitý rytmus manažera práce a odpočinku. Jako rytmus můžeme označit určité plynule a pravidelně v určitých intervalech se opakující stavy organismu, obvykle střídané stavy protikladnými. Jedním z nejtypičtějších projevů tohoto narušení je dnes již dobře známý workoholismus. Manažer, který se zaměřuje jen na práci a zcela ji propadá. Jiným případem narušení individuálních rytmů psychického či fyzického života člověka může být to, že nezvládá požadavky své pracovní pozice a role. Takový člověk bývá ve stálém stresu, nic nestíhá, přičemž svému organismu, aniž by si to uvědomoval, zasazuje těžké rány. Narušení biologických a psychických rytmů života člověka může však rovněž vycházet již z jeho určité neschopnosti organizovat si vlastní život a dodržovat řádnou životosprávu. Je třeba si stanovit a průběžně dolaďovat určité zásadní i konkrétnější dílčí životní Stanovení cíle a cíle. programu Člověk musí o dosažení stanovených cílů usilovat. Měl by však přitom vždy umět správně odhadovat své individuální možnosti. Není dobře, když usiluje o víc, než na co stačí, stejně jako když zůstává pod úrovní svých schopností. Uskutečňování stanovených cílů vyžaduje mít vždy konkrétní program a v jeho rámci dobře vyřešené hospodaření s časem. Musí být pánem svého času, stanovit si priority činnosti.
91
Každou činnost je třeba dělat s plným nasazením, má-li v ní být dosahováno objektivně žádoucích a současně i subjektivně uspokojujících výsledků. Každou práci je třeba kompenzovat vhodným odpočinkem Každý manažer by měl dostatek času věnovat spánku. Důležitý je vhodný způsob stravování. Obvykle se zapomíná na pobyt na čerstvém vzduchu a na pohybové aktivity Vedle pohybových je třeba mít i další zájmové aktivity. V průběhu každého dne si vždy najít čas i na rodinný život, tj. jak na děti, tak na partnera, a počítat i s tím, že určitý čas si obvykle vyžádá také domácnost. Vedle rodiny a koníčků mít čas i na přátele Mimořádně důležité je, aby si manažer vždy uvědomoval sám sebe jako osobnost a cílevědomě formoval svůj přístup k práci, životu, druhým lidem i k vlastní osobě. Měl by mít pozitivní paradigma, optimistické vidění světa a lidí a také smysl pro humor. 7.3.3 Koncepce životního programu
Koncepce životního programu a efektivní cesty životem
V průběhu svého vývoje by se každý člověk měl dříve nebo později dostat k tomu, že dá svému životu ucelenou podobu. To znamená takovou rámcovou koncepci, která mu umožní dobře zvládat vše, co ho potká. Smysl životu dává život sám, resp. jeho průběh. Je nutno ho spatřovat jako široký proud aktivit, které člověk v průběhu své životní dráhy realizuje a které mají po obsahové i formální stránce stálý vzestupný trend. V tomto ohledu naléhavě vystupuje požadavek, aby byl člověk schopen vzít svůj život do vlastních rukou, uměl si s ním vlastními silami poradit. To bývá charakteristické pro dospělé, které pak mohou bez problémů ovlivňovat jiné. Především od manažerů se očekává, že budou mít ucelenou koncepci života, která bude patrna z každého jejich jednání směrem navenek i z těch aktivit, jejichž prostřednictvím budou pracovat na sobě. Jako paradigma definuje Covey individuální způsob nazírání skutečnosti, který má pro jeho interpretaci a jednání člověka ve vztahu k ní určující význam. Za důležité pokládá především návyky, které se v životě člověka formují jako faktor propojující znalosti, dovednosti a přání jedince a jsou pak hlavním nositelem a stimulátorem trvalejší životní koncepce.
92
Na počátku života je vždy závislost jako vazba nedospělého jedince na jeho okolí. Ta mizí, pokud je člověk schopen naučit se „jednat proaktivně“, „začínat svůj život s myšlenkou na konec a umět v něm vhodně rozlišovat priority“. Obecně platí, že nelze spatřovat smysl života ani v nabývání materiálních hodnot, ani v bezstarostném způsobu života, v jehož rámci člověk neusiluje o žádné cíle, stejně jako v jakékoliv další krajnosti či jednostrannosti. Dosažení nezávislosti je podle Coveyho teprve určitým „soukromým vítězstvím“ člověka. Není metou, na které by se měl jeho vývoj zastavit. Týká se také spíše jeho individualizace. Kromě toho se však každý člověk stává také součástí společnosti a měl by umět dojít ke vzájemné závislosti, kterou výstižněji vyjadřuje pojem vzájemnost. Pro dosažení vzájemnosti je však nezbytné, aby se člověk naučil „jednat v duchu principu výhra – výhra“, „usilovat více o pochopení druhých než o to, aby jimi byl sám pochopen“, jakož i „snažit se vždy o vytváření synergie“. Jedině tak dosáhne vzájemnosti jako určitého „veřejného vítězství“. Snažit se nejprve pochopit a pak až „být pochopen“. Pro manažera je v tomto smyslu závazkem dosáhnout nejen nezávislosti, ale také výše charakterizované vzájemnosti. Svým způsobem to dokonce má v náplni práce. Covey pak připomíná nezbytnost stálého „ostření pily“, tj. stálé práce na sobě, která má jako cíl a výsledek optimalizaci stále se zlepšující osobní kvality. Koncepce efektivního životního programu je pro každého člověka záležitostí jeho individuálního přístupu. Uvedený koncept pouze orientuje tento přístup směrem k individuálně i společensky závažným hodnotám, jejíchž respektování se významně podílí na zhodnocování kvality života v nejširším slova smyslu.
7.4
Vedení porady - praktická ukázka použití psychologických poznatků
Značnou pozornost věnuje odborná literatura pracovním poradám, jejich organizaci Organizace a a vedení. Kromě obecné tématiky porad si autoři všímají porad, které mají vyřešit vedení porady nějaký nový problém, porad informačních i “pseudodemokratických”. Věnujme pozornost tomu, jak může docházet ke skupinovým rozhodnutím. Dobrých vztahů mezi pracovníky se v podstatě dosáhne dvojím způsobem. Významných úspěchů při zabezpečování spokojenosti v práci a vztahu k ní se dosáhne jednak zlepšením práce vedoucích, ale stejnou důležitost však má i správná organizace porad. Prostředky vedoucí k zaujímání skupinových rozhodnutí, které se dříve velmi osvědčily na vyšších úrovních řízení, se začínají uplatňovat stále více také na úrovni nižší. Děje se tak při řešení každodenních problémů. Tyto porady mají několik předností: Přispívají k tomu, že si uvědomujeme základní problémy, získávají se na nich různá hlediska na řešení těchto problémů. Řešení projednávané problematiky se účastní širší okruh pracovníků, a tím se posilují jejich kladné postoje a zájem o řešení těchto otázek a přímo se vyhledávají cesty k řešení.
93
7.4.1 Stádia vedení porady
Stadia vedení porady
a) Studium problému V této etapě si vedoucí pracovník ověří, zda skutečně musí věc řešit on sám, či zda se o ní má jednat skupinově. Je důležité, aby si vedoucí pracovník předem uvědomil, zda skupina pomůže najít vhodné východisko a je-li on sám s to dodat podřízeným odvahu pro takové řešení. Jestliže ano, musí si připravit způsob, jakým skupině problém předloží a jak ho zdůvodní. b) Účast na problému Otázka se musí jasně formulovat, a to v kladném, nikdy ne v negativním smyslu. Má se přednést jako “problém” nás všech, nikoli jako problém vedoucího pracovníka. V této druhé etapě se zároveň kolektivu poskytnou údaje potřebné pro řešení. c) Diskuse o problému Toto stadium vyžaduje od vedoucího pracovníka, aby vytvořil takové prostředí, v němž se lidé mohou rozhovořit bez obav. Musí sledovat, jaké pocity lidé mají i co říkají. Záleží také na tom, aby byl rozhovor veden tak, že se nikdo nebude muset bránit. Vedoucí pracovník se vystříhá třeba i jen významného zvednutí obočí, protože to může vzbudit u ostatních členů porady nedůvěru. d) Řešení problému V této etapě porady si musí její vedoucí uvědomit, že se ke skupinovým závěrům dochází pomalu, protože každý z přítomných musí porozumět myšlení druhého. Je třeba dospět k pocitu kolektivního souhlasu, nikoli hlasovat formálně. Většinou se nepodaří najít řešení, které by plně uspokojovalo všechny účastníky. Neformálně se může prověřit souhlas třeba slovy: “Slyšeli jsme řadu dobrých připomínek. Myslíte si, že pomáhají řešit náš problém?” Konečně je důležité, aby z každého závěru vyplývala nějaká akce. I když se diskuse většinou týká toho, co se má řešit, nedorozumění zaniká teprve tehdy, když se dohodne také na způsobu řešení. 7.4.2
Zásady vedení porady
Zásady doporučované vedoucímu pracovníkovi k vedení porady
Jako v ostatních oborech činnosti je i zde možno vyslovit na základě zkušeností určité zásady, jak si má vedoucí pracovník na poradě počínat. Především by měl uplatňovat tyto zásady:
znát obecné údaje o záležitostech, které chce na poradě projednávat, vytvořit srdečné ovzduší, připravit si způsob, jak zahájit poradu, předložit problém v obecných rysech a dát účastníkům příležitost, aby k němu vyslovili svůj názor, být připraven na začátku porady na jistý odpor, ovlivnit účastníky porady tak, aby se nechovali agresivně, uznat všechny připomínky, ale ovlivnit směr myšlení, např. dalšími dotazy,
94
7.5
chránit jednotlivce před kritikou od ostatních členů skupiny pozitivní interpretací připomínek, být si vždy vědom své pozice a nikdy se neobhajovat, připustit, že se mýlí, jestliže tomu tak je, zaměřit diskusi na problém, ne na lidi, respektovat názory menšiny, udržovat diskusi v chodu otázkami, jako např.: “Jak se na problém díváte?”, nesnažit se vyvodit příliš brzo závěry.
Kontrolní otázky
1. 2. 3. 4.
Uveďte skutečnosti které ovlivnily vznik aplikovaného oboru psychologie práce. Stručně naznačte vývoj tohoto oboru a jeho význam pro hospodářskou praxi. Čím se zabývá inženýrská psychologie a co je předmětem ergonomie. Co je výsledkem procesu pracovní adaptace a čím je završena adaptace pracovníka na organizační kulturu. 5. Uveďte možné zdroje nesnází adaptace na pracovní skupinu. 6. Pokuste se vymezit nejčastější adaptační problémy současné praxe. 7. Co rozumíme pod pojmem prevence? 8. Uveďte základní principy zdravé životosprávy. 9. Uveďte stádia vedení porady směřující k řešení běžných problémů na pracovišti. 10. Zformulujte zásady, které by měl vedoucí pracovník při využití psychologických poznatků na poradě uplatňovat.
7.6
Shrnutí
Psychologie práce označuje ten obor psychologie, který se zabývá úkoly ekonomické praxe. Předmětem jejího studia jsou zákonitosti, kterými lidská psychika, tj. psychické procesy, stavy a vlastnosti řídí pracovní činnost. Poznáním zákonitosti psychické regulace praktické činnosti si psychologie práce vytváří předpoklady pro účinné zasahování do společenské praxe, která se uskutečňuje právě prostřednictvím pracovní činnosti lidí. Vznik a vývoj psychologie práce Psychologie práce jako samostatný vědní obor vzniká na přelomu 19. a 20. století. Na vznik této disciplíny měly vliv následující skutečnosti: a) rozvoj průmyslu b) rozvoj psychologie jako samostatné vědy c) první studie z oblasti lidské práce Vývojové etapy psychologie práce: Psychotechnika a poradenská psychologie práce Škola lidských vztahů a sociální psychologie práce Inženýrská psychologie a ergonomie 95
Psychologie organizace Současná psychologie práce Současná psychologie práce se rozvíjí na základě potřeb hospodářské praxe. Vychází přitom z metodologie a teorie obecné psychologie. Je možné ji vymezit jako speciální psychologickou disciplínu, která zkoumá zákonitosti psychické regulace pracovní činnosti a možnosti jejich využití v hospodářské praxi. Inženýrská psychologie je jednou z oblastí současné psychologie práce. Jejím cílem je tvorba pracovního prostředí a technických zařízení s ohledem na možnosti a potřeby člověka. Při studiu jeho činnosti a při řešení dalších problémů, které spadají do oblasti zájmu inženýrské psychologie, se ukázalo, že tato disciplína není schopna samostatně postihnout celou šíři vztahů člověka a techniky včetně pracovního prostředí ve výrobním procesu. Tyto vztahy obsahují aspekty nejen psychologické, ale i antropometrické, fyziologické, hygienické a další. Vznikl požadavek interdisciplinárního přístupu k řešení této problematiky, který našel svůj výraz ve vzniku nového vědního oboru – ergonomie. Předmětem ergonomie je studium vztahů mezi člověkem na jedné straně a pracovními prostředky a pracovním prostředím na straně druhé.Oblast vztahů na pracovišti řeší relativně samostatná dílčí disciplína psychologie práce tzv. „sociální psychologie práce“. Vybrané problémy psychologie práce Adaptace člověka v organizaci Adaptace je obecně chápána jako proces aktivního přizpůsobení člověka životním podmínkám a jejich změnám. Pracovní adaptace je proces v jehož průběhu dochází k postupnému vyrovnávání osobních předpokladů jedince s požadavky jeho pracovního zařazení. Vstupní adaptace – cílem je začlenění pracovníka do kolektivu a schopnost podávat normální pracovní výkon. Průběžná adaptace – cílem je vyrovnání se s změnami, k nimž dochází během pracovního procesu. Sociální adaptace Je proces začleňování jedince do struktury sociálních vztahů v rámci pracovní skupiny i do sociálního systému dané organizace. Pracovní a sociální adaptace se prolínají, úspěšná adaptace je podmíněna zvládnutím obou rovin adaptace. Podmínky za nichž adaptace probíhá jsou velmi rozmanité a vyžadují utřídění. Lze je zařadit do dvou skupin:
faktory objektivní - vnější, které vyplívají z pracovní situace faktory subjektivní - vnitřní, které vyplívají z osobnosti jedince
96
Vnější faktory jsou podmínky vytvořené pro práci jedince:
vnější pracovní podmínky technické vybavení pracoviště sociální vybavení pracoviště způsob řízení organizace práce sociální klima v pracovním kolektivu mimopracovní vlivy
Vnitřní faktory představující individuální vybavenost člověka:
odborná připravenost Výkonová připravenost Osobní vyhraněnost Hodnotová orientace Motivace Postojové zaměření
Adaptace na organizační kulturu Adaptace na organizační kulturu je významným procesem, jehož prostřednictvím jsou pracovníci integrováni do organizace. Cílem je přijetí souboru hodnotového systému, norem a vzorců chování, které vymezují žádoucí a nežádoucí formy chování. Výsledkem adaptačního procesu je v příznivém případě určitá míra identifikace pracovníka s organizací a s její kulturou. Identifikace jako vnitřní přijetí a osvojení hodnot, norem a žádoucích způsobů chování se projevuje několika základními formami: přirozená identifikace selektivní identifikace vykalkulovaná identifikace Vnějším projevem identifikace s organizací je zaměstnanecká loajalita, která obsahuje některé komponenty: akceptování cílů organizace a jejich faktická podpora přání zůstat členem organizace zjevné projevy konformity veřejné proklamování pozitivního vztahu k organizaci, označování se symboly organizace Adaptace na pracovní skupinu Pracovní skupina je základní sociální jednotku organizace. Začlenění nového člena představuje proces, jenž může být nějakým způsobem regulován, spojován s určitými rituály, nebo může probíhat víceméně spontánně. Plné začlenění pracovníka do pracovní skupiny závisí na několika vzájemně propojených skutečnostech: přijetí hodnot, norem, vzorců chování a tradic pracovní skupiny vytvoření pozice v síti neformálních vztahů přijetí a zvládnutí své role ve skupině
97
hodnocení sociálního klimatu jako převážně příznivého akceptování autority nadřízeného
Výsledkem procesu adaptace může být plné a harmonické včlenění do nového systému vztahů, adaptovanost s určitými výhradami, nebo nezvládnutí či odmítnutí přijmout nové sociální podmínky. Příznivou alternativu adaptace můžeme vyjádřit v termínech identifikace se skupinou, sounáležitost. Pracovní kariéra, duševní hygiena a koncepce životního programu manažera Průběh pracovní kariéry Cesta k úspěchu v pracovní kariéře nemůže být náhodná. Pro manažera to znamená řídit se určitými zásadami. Je nezbytné, aby každý řídící pracovník věnoval průběžnou pozornost kontrole svého funkčního postupu, své pracovní kariéry. Základním kritériem tohoto sebehodnocení je retrospektivní pohled na dosavadní vývoj pracovní kariéry vyjádřený služebním postupem a výkonem řídících funkcí. Dále musí řídícího pracovníka zajímat míra shody mezi osobními cíli (aspiracemi) a objektivními nároky podniku na něj. Třetím hlediskem bývá míra shody mezi výkonností a základními faktory, které ji podmiňují – schopnostmi a motivací. Při nedostatečných schopnostech nebo nízké motivaci výkonnost klesá. Zatímco schopnosti, znalosti a dovednosti spíše pomalu, motivace se může měnit velmi rychle. Duševní hygiena v životě manažera Řídící činnost manažera je mimořádně náročná. Díky tomu se řídící pracovníci dostávají do situace zvýšené zátěže, jejímiž důsledky bývají nejrůznější zdravotní a psychické potíže. Proto je potřeba věnovat určitou pozornost alespoň základním otázkám duševní hygieny. Základní principy zdravé životosprávy Pokud jde o životosprávu, bývá u každého jedince vysoce individuální. Za základní lze v této souvislosti považovat rytmus spánku a bdění, dále rytmus, ve kterém pracuje metabolismus každého jedince. Pro manažera je pak zvláště důležitý rytmus práce a odpočinku. Narušení biologických a psychických rytmů života člověka může vycházet z určité neschopnosti organizovat si vlastní život a dodržovat řádnou životosprávu. Je třeba si stanovit a průběžně dolaďovat určité zásadní i konkrétnější dílčí životní cíle. Uskutečňování stanovených cílů vyžaduje mít vždy konkrétní program a v jeho rámci dobře vyřešené hospodaření s časem. Musí být pánem svého času, stanovit si priority činnosti. Každou činnost je třeba dělat s plným nasazením, má-li v ní být dosahováno objektivně žádoucích a současně i subjektivně uspokojujících výsledků. Každou práci je třeba kompenzovat vhodným odpočinkem. Každý manažer by měl dostatek času věnovat spánku. 98
Důležitý je vhodný způsob stravování. Obvykle se zapomíná na pobyt na čerstvém vzduchu a na pohybové aktivity. Vedle pohybových je třeba mít i další zájmové aktivity.
Mimořádně důležité je, aby si manažer vždy uvědomoval sám sebe jako osobnost a cílevědomě formoval svůj přístup k práci, životu, druhým lidem i k vlastní osobě. Měl by mít pozitivní paradigma, optimistické vidění světa a lidí a také smysl pro humor. Koncepce životního programu a efektivní cesty životem V průběhu svého vývoje by se každý člověk měl dříve nebo později dostat k tomu, že dá svému životu ucelenou podobu. Je to široký proud aktivit, které člověk v průběhu své životní dráhy realizuje a které mají po obsahové i formální stránce stálý vzestupný trend. Především od manažerů se očekává, že budou mít ucelenou koncepci života, která bude patrna z každého jejich jednání směrem navenek i z těch aktivit, jejichž prostřednictvím budou pracovat na sobě. Důležité jsou především návyky, které se v životě člověka formují jako faktor propojující znalosti, dovednosti a přání jedince a jsou pak hlavním nositelem a stimulátorem trvalejší životní koncepce. Koncepce efektivního životního programu je pro každého člověka záležitostí jeho individuálního přístupu. Vedení porady - praktická ukázka použití psychologických poznatků Stadia vedení porady a) b) c) d)
Studium problému Účast na problému Diskuse o problému Řešení problému
Zásady doporučované vedoucímu pracovníkovi k vedení porady
znát obecné údaje o záležitostech, které chce na poradě projednávat, vytvořit srdečné ovzduší, připravit si způsob, jak zahájit poradu, předložit problém v obecných rysech a dát účastníkům příležitost, aby k němu vyslovili svůj názor, být připraven na začátku porady na jistý odpor, ovlivnit účastníky porady tak, aby se nechovali agresivně, uznat všechny připomínky, ale ovlivnit směr myšlení, např. dalšími dotazy, chránit jednotlivce před kritikou od ostatních členů skupiny pozitivní interpretací připomínek, být si vždy vědom své pozice a nikdy se neobhajovat, připustit, že se mýlí, jestliže tomu tak je, zaměřit diskusi na problém, ne na lidi, respektovat názory menšiny, udržovat diskusi v chodu vhodnými otázkami, nesnažit se vyvodit příliš brzo závěry.
99
100
8
Psychologie v manažerské praxi
Cíle kapitoly Po nastudování této kapitoly budete umět: 1. Vysvětlit podstatu psychických procesů ovlivňujících komunikaci. 2. Charakterizovat sociální komunikaci a její prvky a možnosti ovlivňování neverbálních projevů komunikace. 3. Vyznáte se v procesu negociace včetně praktika vyjednávání. . 4. Dokážete specifikovat asertivní chování a uplatnění asertivních práv. 5. Definovat agresivitu a faktory ovlivňující agresivní chování. 6. Identifikovat vlastní stresové signály a stanovit si program k zvládnutí stresu. Klíčová slova: komunikace, psychika, vztahy v komunikaci, komunikační principy, účinky komunikace, možnosti ovlivňování neverbální komunikace, vyjednávání, negociace, strategie vyjednávání, fáze jednání, praktikum, ústupky, typy vyjednávačů, asertivita, asertivní práva, asertivní dovednosti a techniky, agrese, agresivita, agresivní chování, stres, stresor, stresová odezva, účinky stresu, stresové signály, ovládání stresu
8.1
Komunikace jako forma styku s psychikou druhého
Komunikace je základní a nevyhnutelná manažerská činnost jejímž prostřednictvím manažer uskutečňuje své cíle. Ze zkušenosti je patrné, že komunikace tvoří asi 85% veškeré aktivity manažera a proto ji můžeme považovat za alfu a omegu práce manažera na jakékoliv úrovni. Původní význam slova komunikace byl spojování dvou míst nebo prvků. V psychologickém slova smyslu pojem komunikace znamená označení toho co spojuje lidi, co mezi nimi probíhá, když se vzájemně informují, když spolu diskutují nebo řeší problémy. Komunikace je považována za základ mezilidského styku a je definována jako vzájemná výměna významů mezi lidmi, uskutečňována především prostřednictvím používání konvenčních symbolů. Komunikace jako forma mezilidského kontaktu umožňuje, aby se lidé vzájemně dostávali do styku s psychikou druhého. Komunikace je tak výměna významů. Je nevyhnutelnou podmínkou vztahu lidí. Vztahy mezi lidmi se projevují ve formě komunikace. A naopak – to jak spolu komunikujeme vyjadřuje náš vzájemný vztah. 8.1.1
Komunikace
Základní formy vztahů v komunikaci
1. Symetrický vztah je mezi komunikujícími partnery vyjádřen rovností ve vztahu, mají stejná práva i úroveň zodpovědnosti, oboustrannou možnost diskuse, aktivity v komunikaci i ve společenských činnostech, možnost vzájemného poskytování rad, usměrňování, kritizování. Jde o komunikaci jedinců, kteří jsou na stejné úrovni, stejně vysoko v mocenské hierarchii a mají tendenci rovnost
101
Základní formy vztahů v komunikaci
vztahů zdůrazňovat. Příklady: spolupracovníci mezi kterými není vztah nadřízený podřízený, spolužáci ve třídě, členové sportovního týmu. 2. Komplementární (nesymetrický neboli doplňkový) vztah zdůrazňuje nerovnost, rozdíly, závislost jednoho na druhém, poslušnost, ovládání. Jeden je aktivnější, přikazuje, kritizuje, radí – tento je v komunikaci označován jako dominantní. Druhý spíše přijímá, poslouchá – ten je označován jako submisivní. Dominantní určuje pravidla komunikace a disponuje také sankcemi v případě jejich nerespektování. Obě strany víceméně respektují pravidla, vyplývající z nerovných pozic. Jde o komunikaci slabšího a silnějšího. Jde o situaci v níž jeden stojí nad druhým. Příklad: nadřízený – podřízený.. 3. Metakomplementární vztah je vyjadřován takovou komunikací, která má za cíl z pozice submisivního narušovat dominantní pozici. Slouží k narušení mocenských pozic a z nich vyplývajících pravidel vztahu, ke změně reálných rozložení sil při zachování zdání o původní asymetrii ve vztahu. Podřízený může svým chováním ovlivňovat chování nadřízeného, ale tento si není vědom toho, že podřízený provádí takové manévry, kterými jej nutí vlastně dělat něco co sám nadřízený ani původně nechtěl. Tomuto typu chování a s tím spojenou komunikací se říká manipulativní chování. Jeho cílem je „donutit“ nepřímým způsobem druhého k takovému jednání aby bylo ve prospěch toho, kdo manipulaci provádí. Podřízený může na poradě nastolit problém tak, aby dokázal, že je do celé věci zasvěcen lépe nežli jeho nadřízený, a může tak nepřímo ukazovat, že nadřízený na řízení nestačí. Jde o specifickou formu psychologické manipulace v nesymetrických situacích situacích a vztazích, při níž se zpravidla závislá osoba snaží dosáhnout cílů takovým způsobem, které její skutečné záměry a cíle zakrývají. Někdy může toto schéma metakomplementárního chování vést k relativně stabilnímu metakomplementárnímu vztahu, v němž jedna osoba dovoluje druhé, aby užívala určitých manévrů, nebo ji k tomu přímo nutí. Člověk, chovající se bezmocně je ve vztahu ke svému pečovateli ve zřetelně podřízeném postavení, avšak víceméně sám tuto situaci zaranžoval a v podstatě ji celou na vyšší úrovni ovládá.. Je zřejmé, že problematika symetrické a asymetrické komunikace je pro vedení lidí velmi důležitá. Není-li člověk s pozicí ve vztahu a k tomu odpovídající komunikaci spokojen, bude se pokoušet: vztah změnit. Může to činit víceméně otevřeně a jasně, nebo může stávající situaci přijmout, může dojít ke konfrontaci, což způsobí změnu vztahu. Řídící pracovník se však na druhé straně může snažit manévrovat komplementárně a tím bude stabilizovat původní asymetrii. Změny ve vztazích a změny zúčastněných osob mohou být zásadní a relativně trvalé. Existují i změny krátkodobé, situační, kyd dochází vlivem specifických okolností k přesunům ve vztazích a ke změnám v komunikaci. Pružně fungující pracovní tým např. dokáže obměňovat roli vedení podle typů úkolů, které se řeší, takže v asymetrické pozici vedoucího se střídají lidé podle situační potřebnosti jejich specifických znalostí a dovedností. I ve vtazích nesymetrických, komplementárních je mnohdy výhodné, dokáží-li obě strany komunikovat co nejsymetričtěji – partnersky. Takováto komunikace může zvýšit efektivnost řešení zejména komplikovaných problémů. Přitom je vhodné, aby byla situace přehledná a aby byla poměrně jasně stanovena pravidla, aby se nepředstírala nebo neproklamovala rovnost tam, kde jí není a být nemůže. Vhodnější je, aby byla otevřeně a jasně odrážena skutečnost mezilidských vztahů. Vytvořená pravidla soužití a komunikace odráží
102
vztahovou realitu a zahrnují systém zpětných vazeb – kladných i záporných, tedy pravidla oceňování a trestání, které udržují rovnováhu ve vztazích. 8.1.2
Základní komunikační principy
1. Nelze nekomunikovat. Každé chování má charakter sdělení, je komunikativní, ať jednáme nebo nejednáme, ať mluvíme nebo mlčíme, tím vším ovlivňujeme a ostatní nemohou nereagovat na tuto komunikaci. Z toho plyne základní závěr: V jakékoliv mezilidské situaci se nemůžeme nikdy vyhnout abychom nekomunikovali. Každá komunikace znamená zaujetí stanoviska a každý kdo komunikuje definuje sám sebe a vztah k tomu s kým komunikuje. 2. Každá komunikace, v sobě obsahuje zároveň dvě složky: složku obsahovou (informační, digitální) a pak složku vztahovou (analogovou). To tedy znamená, že když hovoříme o jakémkoliv obsahu nevyhnutně přitom také vyjadřujeme vztah k tomu co říkáme i k tomu komu to říkáme. 3. Každé sdělení má nejméně dvě roviny: a)Rovinu signálu tj. to co říkáme. b)Rovinu toho jak to říkáme, je to tzv. metasignál. Metasignál je to čemu říkáme metakomunikace. Metakomunikace je sdělení o sdělení, podáváme jí návod pro posluchače jak má rozumět naší komunikaci – „tím co říkám myslím to a ono“. 4. Metasignály přidělujeme slovnímu obsahu prostřednictvím neverbální (mimoslovní) komunikace. 5. Průběh mezilidské komunikace je buď symetrický nebo nesymetrický. Jestliže se podřízený účastník komunikace snaží nepřímo (manipulativně) měnit vztah, hovoříme o metakomplementární komunikaci.
Základní komunikační principy
Veškerá lidská komunikace probíhá na dvou úrovních: na slovní (verbální) a na mimoslovní (neverbální). Toho, co se děje mezi lidmi, když spolu hovoří, je vždy podstatně více, nežli říkají jejich slova. V kontaktu s druhým člověkem je ve hře především náš vztah k němu, který se projevuje nejen tím, co říkají naše ústa, ale i tím, co říká prakticky naše tělo. Komunikaci je nutno studovat v souvislostech (kontextu) celé situace. Faktorem komunikace jsou i časové a prostorové vazby komunikujících. V rámci neverbální komunikace hrají důležitou roli pohyb jedince v čase a prostoru. Čím více jsou v komunikaci zahrnuty pocity a city, tím více narůstá význam komunikace neverbální. Psychologické výzkumy přinesly provokující zjištění, že na celkovém účinku komunikování se podílí více než 50 % výraz tváře a pohyb těla a téměř 40 % hlasové charakteristiky řeči. Přibližně jen 7 % výsledného efektu komunikace je dáno obsahem toho, co se říká. Složky neverbální komunikace jsou řeč těla + tzv. paralinguistické charakteristiky řeči. Paralinguistické charakteristiky řeči zahrnují intenzitu hlasu, tón hlasu a jeho barva, délka promluvy, rychlost řeči, přestávky při mluvení, chyby v řeči (přeřeknutí, zakoktání, „ééé…“). Neverbální složka komunikace je vývojově starší, spontánnější a bezprostřednější, výraznější, jednoznačnější a také pravdivější a bohatěji obsazena city. Člověk je jí zranitelnější. Je podstatně méně kontrolovaná a kontrolovatelná už i proto, že symbolika pohybů, gest a mimiky je relativně málo známá, takže lidé si ani neuvědomují, co o sobě druhým neverbálně sdělují.
Dvě úrovně komunikace
103
8.2 Neverbální komunikace
Neverbální komunikace v praxi
Co signalizuje a sděluje naše neverbální komunikace? Do jaké míry jsme schopni neverbální projevy řídit, kontrolovat, nebo si je uvědomovat? Existují asi čtyři možnosti: Jedinec si může být jasně vědom své mimoslovní komunikace. Veškeré toto chování má víceméně pod kontrolou a může je ovlivňovat, pokud si to skutečně přeje. Když máme radost usmíváme se, když se zlobíme můžeme pěstí bouchnout do stolu. Člověk se může v interakci chovat tak, že si plně neuvědomuje význam svého neverbálního chování. Může vysílat řadu mimoslovních signálů, jichž si není vědom a jehož význam mu uniká. Může se takto např. k někomu se zájmem naklánět anebo se naopak odtahovat, přičemž vzdálenost v rozhovoru charakterizuje daný vztah a současně ulehčuje nebo ztěžuje dorozumění. Jindy můžeme slovy s někým vehementně souhlasit a přitom naše hlava jasně pokyvováním ze strany na stranu stanovisko odmítá, aniž bychom si pohybu své hlavy byli vědomi. Jiným příkladem mohou být výzkumná zjištění o diskutujících kuřácích, kteří v případě souhlasného rozhovoru společně synchronizovali své kouření, aniž by si toho byli vědomi, zatímco u diskutujících, nesouhlasících navzájem, k takové synchronizaci nedošlo vůbec, a to opět bez uvědomění si tohoto objektivně sledovaného faktu. Protože si takových projevů není člověk vědom, těžko s nimi může něco dělat, pokud ho na ně neupozorní. Existují i takové prvky mimoslovního chování, jejichž význam si člověk plně uvědomuje, není je však schopen ovládnout a kontrolovat, i kdyby chtěl. Příkladem může být červenání ve tváři jako výraz rozpaků, nebo chvění hlasu, pocení rukou a přerývaný dech při silné trémě a nervozitě. Svému protějšku a druhým lidem je takto jasně signalizováno, jak se člověk opravdu cítí, a to i tehdy, když si to vůbec nepřeje. Existuje i možnost, že si vůbec neuvědomujeme, jaké signály naše tělo vysílá a nemůžeme tomu tudíž zabránit, i když má takovýto projev poměrně jasný komunikativní význam. Příkladem může být rozšíření zorniček při emočním vzrušení, které je vůlí neovlivnitelné a zároveň o něm vědomě při jeho průběhu nevíme. Je známá psychologická zkušenost, že lidé mají rádi ty, kteří se jim nejvíce podobají. Přizpůsobování se tomu co druhý dělá je jednou z nejsnadnějších a zároveň nejefektivnějších cest k tomu, abychom na druhého působili. Toto působení funguje na neuvědomované úrovni. Přizpůsobování je něco podobného jako napodobování, zrcadlový obraz toho co druhý dělá. Znamená to, že když vás a toho druhého, s kým komunikujete, bude někdo pozorovat, tak zjistí, že se sobě vzájemně podobáte v gestech a tělesné pozici. Když se s někým setkáte poprvé, sledujete, jak sedí a pak si sednete stejně jako on. Když mu umožníte aby se posadil první, je to snadné. Jestliže už sedíte, prostě upravte svou pozici, když si sedne. Byli jste někdy na večírku a všimli jste si, že tři lidé, sedící pohromadě na gauči, téměř vždycky sedí stejným způsobem? Jestliže někdo z nich změní svůj způsob sezení, ostatní jej následují. To je přizpůsobování na neuvědomované úrovni. Jestliže druhý změní svou polohu při sezení, počkejte chvilku a pak náhodně upravte podobně vlastí polohu abyste se přizpůsobili. Pokud čekáte, bude tato změna nenápadná. Když sedíte, stojíte nebo gestikulujete stejně jako druhý se kterým
104
komunikujete, podvědomě mu komunikujete sdílený výrazový prostředek. Je to tak, protože náš způsob, jak sedíme, stojíme a gestikulujeme, je mocný nástroj komunikace, a kdokoli dělá tyto projevy jako my, komunikuje stejným způsobem jako my – „hovoří naší řečí“. Přizpůsobování se zpočátku může zdát trapné. Můžete mít dokonce pocit, že je to na překážku jednání. Ale při troše praxe se dokážete velmi dobře přizpůsobovat, kdykoli budete chtít, a přitom na to nebudete muset myslet. Vyzkoušejte si to na sobě. Během konverzace s přítelem nebo členem rodiny se začněte druhé osobě přizpůsobovat. Všimněte si, jak konverzace postupuje. Pak po několika minutách změňte svůj postoj, abyste se od druhé osoby co nejvíce odlišovaly a sledujte, jak bude konverzace pokračovat. Po několika minutách se přizpůsobte tělesnému projevu druhé osoby a všimněte si, co se stane s konverzací. Jaké rozdíly jste zpozorovali u sebe a u druhé osoby? Zpočátku si někteří myslí, že tento postup je trapný. Při troše praxe by se však měl zautomatizovat. Přijdete na to, že vaše interakce s druhými jsou příjemnější a snadnější. Když se přizpůsobujete, všímejte si, jak mění druhá osoba tělesný projev, jak se od vás liší. Vyčkejte několik okamžiků a pak jakoby náhodou změňte svou polohu, takže se přestanete odlišovat. Klíč je v tom, že se přizpůsobujete nepravidelně a co nejjemněji. Někdy prosté přizpůsobení nestačí. Setkáte se s člověkem, který je mimořádně neposedný. Snaha neustále se přizpůsobovat osobě, která nevydrží sedět, by byla jen obtížná, pro vás i nepříjemná. Technika takového postupu se nazývá odlišné přizpůsobování. Jste-li s člověkem, který často mění polohu svého těla, mohlo by ho vaše přizpůsobování se každému pohybu upozornit na to, že ho napodobujete. To by mohlo poškodit právě ten vztah, který se snažíte vybudovat. Abyste tomu zabránili a přitom pokračovali v přizpůsobování se, můžete využít techniky odlišného přizpůsobování: přizpůsobte některou část svého těla jiné části těla toho druhého. Příklady
jestliže druhý sedí se zkříženýma nohama, zkřižte ruce na prsou, ale nohy nechte volně na podlaze, má-li druhý zkřížené ruce, zkřižte zápěstí, nohy nebo kotníky, je-li druhý opřen zády o opěradlo, můžeme jej napodobit opíráním se o bok s mírným zakloněním, když má opřenou hlavu o ruku, dejte si ruku k hlavě. Je dobré, budete-li mít ruku v podobné poloze, jestliže druhý sedí s rozkročenýma nohama, ponechte své ruce rozevřené.
Pravý klíč k přizpůsobování spočívá v tom, že přizpůsobujete své tělo tak, aby se váš postoj podobal postoji toho druhého. Co dělat, když druhý projevuje pohybový neklid? Jestliže má druhý tendenci k pohybování nohama v určitém vnitřním rytmu, klepejte prsty ve stejném rytmu, jakým pohybuje nohama. Je málo pravděpodobné, že si uvědomí, co děláte, přesto se přizpůsobíte projevu jeho těla natolik, že uchováte vztah. Alternativou k poklepávání prsty jsou nepatrné téměř nepostřehnutelné pohyby hlavou (jako mírné přikyvování) v rytmu pohybu nohy druhého. Opět je jen velmi malá možnost, že si tohoto jemného pohybu všimne. Nicméně jeho podvědomí přijme tuto informaci a toto uvědomění bude korelovat rytmus dvou individuálních pohybů a uchová, nebo dokonce prohloubí váš vztah. Tyto jemné pohyby může 105
Příklady konverzace
druhá osoba jen obtížně sledovat. Pokud však toto budete dělat, prohloubíte vztah, který potřebujete vyvinout, v naprosto efektivní komunikaci. Jak poznáte, zda jste vybudovali vztah tím, že jste se přizpůsobovali osobnímu vystupování druhého? Musíte provést zkoušku, abyste určili, zda jste vztah vybudovali. Zkouška či test je proces, který se nazývá vedení. Když jste se několik minut přizpůsobovali osobnímu vystupování druhého člověka, mírně změňte postoj a chvilku vyčkejte (asi dvacet až čtyřicet sekund), abyste zjistili, zda váš klient mění svůj tělesný postoj proto, aby se vám přizpůsobil. To znamená, že když u vás dojde, ke změně, následuje vás a změní svou polohu? Jestliže ano, pak jste vybudovali vztah na podvědomé úrovni. Musíte si uvědomit, že často uplyne třicet sekund, než vás ten, kdo se přizpůsobuje, bude následovat. Nečekejte, že vás bude následovat ihned. Pamatujte si, že přizpůsobování trvá často několik minut, než pak můžeme s úspěchem vést. Zatímco ověřování vztahu je velmi užitečné, vedení má další důležité použití. Když vedete druhého k tomu, aby měnil podle vás svůj postoj, pak jeho fyziologická změna vzápětí často přinese i odpovídající změnu psychologickou. Můžeme to vyzkoušet, když si uvědomíme vlastní vnitřní emocionální změny a provedeme následující experimenty: 1. Všimněte si přesně jak právě sedíte nebo stojíte a jaké máte vnitřní pocity, které spojujete s touto polohou těla. 2. Nyní změňte svou polohu v takovou, která je více či méně uvolněná a opět sledujte vnitřní pocity. 3. Nyní seďte naprosto rovně a pak se ponořte do křesla. Opět si všimněte, jaké při tom máte vnitřní pocity. V jaké pozici byste mohli nejsnadněji pokračovat v náhodné konverzaci? V jaké poloze by to bylo nejobtížnější? Spojujete specifické city s určitými polohami těla? Pokud ano, spojte určité psychologické stavy s příslušnými fyzickými stavy, pak se zamyslete nad důsledky této myšlenky. Svůj duševní a emocionální stav můžete ovlivňovat jen změnou polohy svého těla! Vyzkoušejte ještě jeden experiment: Postavte se na chvilku tak, jak to obvykle děláte, když jste hrdi na něco, co se vám povedlo. Ten, kdo vás pozoruje by mohl říci, jak jste hrdi. Stůjte zpříma, ramena skloňte dozadu, vysuňte bradu a usmívejte se. Všimněte si, jak je v této poloze snadné zapamatovat si všechny situace, při nichž jste měli pocit dobře vykonané práce. Všimněte si, jak se tyto pocity vracejí a jak se vás začíná zmocňovat pocit hrdosti. Udělejte si čas a oživte plně některý z těchto zážitků. Prožijte ho, jako by se to právě stalo. Nyní změňte svůj postoj a spusťte ramena. Všimněte si, jak se změnila intenzita citu. Opět se vraťte do původní „hrdé“ polohy. Psychologie nazývá tyto polohy nebo postoje „kotvy“. Umožňují nám modifikovat náš stav prostě změnou polohy těla. Na výše uvedených cvičení bylo prokázáno, že můžeme měnit způsob myšlení a cítění prostou změnou polohy nebo také dýchání. Uvědomujete si praktickou využitelnost tohoto zjištění? Hovoříme-li s druhým, který má „záporný“ postoj (tzn. jakýkoliv postoj, který mu brání otevřeně a kladně naslouchat tomu, co říkáme), můžeme jej vést ke kladnějšímu projevu sledováním těchto dvou prostých pravidel: 1. Budujeme vztah přizpůsobováním svého těla jeho tělu. 2. Postupně převedeme své tělo do polohy, která druhého povede k jinému duševnímu postoji, kde začnou působit jeho vlastní asociace. Uvědomte si, že 106
druhý má zpravidla asociace, které se liší od vašich. Pokud první postoj, ke kterému jej vedete, neznamená zlepšení, veďte jej nadále různými postoji, až dostanete odezvu, kterou chcete. Když budete kombinovat vedení klientovi polohy těla s vedením jeho dechu a rychlosti řeči, budete moci dosáhnout hlubších úrovní vztahu a budete mít větší vliv. Sladění dechu s tempem dechu druhého je jedna s nejmocnějších technik pro upevnění vztahu. Je to jednoduchá technika, jejíž vliv se vyskytuje pod úrovní vědomí. Je-li kombinována s dřívějšími technikami, může významně zvýšit úroveň vašeho vztahu. Chcete-li sladit dech, stačí když budete dýchat stejným tempem jako druhý. Při konverzaci se zaměřte na svůj dech, abyste jej sladili s vdechy a výdechy druhého. Kromě toho se zaměřte na své věty, abyste je sladily s jeho dýcháním. To může být zvlášť účinné při telefonování, protože to je jedna z mála věcí, kterou můžete měřit telefonem. Sledujte, jak se zvedá a klesá hruď druhého nebo jak se zvedají a klesají ramena (to souvisí s jeho dýcháním). Přijdou však okamžiky, kdy si nebudete přát sladit svůj dech s dýcháním druhého (např. když trpí astmatem nebo bude dýchat v úzkostném rozrušení). V takových případech použijte techniku odlišného přizpůsobování (pohyb hlavou, prsty nebo nohou ve stejném tempu, jako je jeho dech). Jak už bylo řečeno výše, mimoslovní komunikace prozrazuje emoce a postoje lidí. Určitá sdělení mohou být přenášena pouze neverbálně, např. krčením ramen vyjadřujeme, že něco nevíme, přikyvováním hlavou vyjadřujeme bezděčně souhlas. Zajímavé je zjištění, že většina lidí se při interakci s ostatními soustředí převážně na hlas, ale méně dbá na gesta a mimiku. Rozpor je někdy natolik zjevný, že signalizuje, že něco není ve výpovědi partnera v pořádku nebo, že dokonce lže. Umění posoudit partnera v dané situaci je nejen intuicí, ale hlavně schopností číst mimoslovní projevy dané osoby a stavět je do souvislostí se slovním obsahem jeho výpovědi. Při interpretaci mimoslovních signálů je nutné vyvarovat se chyby, která vzniká z přílišného zjednodušení a paušalizace jednotlivých projevů. Nelze je posuzovat odděleně, ale v celém kontextu, kdy si všímáme pohledu, pohybu, mimiky, tónu hlasu atd. Interpretace záleží na dané situaci. Například, když má někdo pevně zkřížené ruce na prsou a zaklesnuté nohy v kolenou, může to jednak znamenat, že mu je zima, ale při jednání to může také signalizovat, že partner vůči nám nebo naší nabídce zaujal odmítavý postoj. Jak verbální tak i neverbální projevy souvisí i se vzdělaností, prestiží a společenským statusem jedince. Většinou platí, že čím je člověk vzdělanější a čím vyššího společenského postavení dosáhl, tím je jeho slovník bohatší a zároveň je tím méně nucen uchylovat se pro vyjádření svých myšlenek ke gestikulaci. Zkušení prodejci, vyjednavači, politici a herci se ale mimoslovní komunikace nevzdávají, naopak má pro ně dvojí význam: 1. Použití vhodných gest, úsměvu, nebo energické podání ruky může vzbudit sympatie vůči jejich osobě. 2. Správná interpretce neverbálních signálů jiné osoby je pro ně cennou informací o tom, jak jsou partnerem viděni, jaké má emoce, jaká je jeho osobnost. Tomuto umění je možné naučit se neustálým pozorováním lidí a jejich chování v různých situacích a pečlivou analýzou průběhu všech dosavadních jednání. Zkuste si uvědomit, jak se tvářil a v jaké pozici byl např. obchodní partner, když vyslovil zamítavé stanovisko, a naopak těsně před vyslovením souhlasu.
107
8.3 Vyjednávání
Příprava vyjednávání
Vyjednávání (negociace)
Vyjednávání (negociace) je velice důležitá manažerská i soukromá forma komunikace člověka s člověkem. Jde při něm o zvládnutí konkrétních problémů a mnohdy není možné mít přehled o všech zájmech zúčastněných, které se odhalí až v konkrétních střetech. Proto je vyjednávání procesem a současně místem, kde se řešení hledají, mění a nakonec schvalují. V jednání se uplatňují všechny základní prvky komunikace (formou i obsahem) při rozličných a zájmových situacích. Výsledek vyjednávání tedy silně závisí na zájmech, cílech, průběhu a okolních vlivech. Od předložení problému po společné zvažování, od debaty k dialogu, od ústupku až po pokus postavit partnery po hotovou věc, od zvládnutí krizí až po jejich vyvolání, najdeme ve vyjednávání všechny prvky vztahů mezi lidmi. Hry, karty v rukávu, nátlak a uhýbání, natahování, posun dopředu a uvíznutí – sotva kde se setkáme s tak pestrou paletou různých zásahů a triků jako při vyjednávání. Každé jednání je nové. I když mu předchází promyšlená a dalekosáhlá příprava, i když se podrobně naplánují všechny předpokládané tahy protivníka, přesto nelze překvapivé taktiky, techniky, události a zvraty předpovědět či reálně zakalkulovat, aby se mohl výsledek jednání určit předem. Při vyjednávání neexistuje nic důležitějšího, než dokonalá příprava. Někteří se příliš nepřipravují, protože se domnívají, že bude lepší, když budou jednat naslepo. Často je tím důvodem ale nedostatek času. Když uvažujeme o vyjednávání je důležité si také ujasnit to, s jakou strategií do něho vstupujeme. Strategie je to, co chceme vyjednáváním dosáhnout. Taktika je pak to jak dosahujeme strategických cílů vyjednávání. Před konkrétním vyjednáváním je také důležité dohodnout se s protistranou o místě vyjednávání. Můžeme jednat na domácí půdě, na půdě partnera, třetí možnost je neutrální půda. Každá z těchto možností má své klady i zápory: a) Jednání na domácí půdě. Máte výhodu v tom, že máte k dispozici prostředí, které důvěrně znáte a máte v něm své zázemí. Máte po ruce materiály, je možné přizvat kolegu. Tato situace umožňuje lépe ovlivnit aranžmá vyjednávání. b) Jednání na půdě partnera: V jeho prostředí můžete lépe poznat jeho organizaci nebo firmu. Tak můžete získat často jinak nedostupné informace. Poznáte tak snadněji firemní kulturu. Má to také význam tehdy, když potřebujeme „vyklidit pole“. Z prostředí, kdy jsme hosty je snadnější odejít. c) Neutrální půda. Může to být klub, restaurace, třetí (nezúčastněná) firma. Umožňuje uvolnění atmosféry, protože žádná strana na jednání zúčastněná nemá výhodu domácího prostředí. Je možnost místo volit tak, aby vám vyhovovalo. Také silné emoce se hůře projevují v novém prostředí. Při dojednávání termínu jednání je také podstatné dohodnout kdy a jak budeme jednat dlouho. Na jednání byste měli jít až tehdy, když budete mít k dispozici potřebné informace, ale je také důležité znát maximální termín, který je pro vás a vašeho partnera ještě únosný. Jedná-li se o významné jednání, zvolte takový termín, kdy si na daný den nemusíte plánovat jiný program, nebo jen takový, který v případě 108
potřeby můžete odložit. Časový odhad je podstatný pro váš klik při jednání, protož protistrana často manévruje s časem. Často se snaží zatlačit protivníka do kouta právě tím, že jej vystaví časovému stresu a očekává, že v této situaci bude činit rozhodnutí pod tlakem, které pro ni budou výhodné. Před vlastním vyjednáváním musíte mít také jasno o tom, jakou má ten, kdo s vámi na druhé straně bude jednat kompetenci. To znamená, zda je to člověk pověřený pouze vyjednáváním, aniž by měl pravomoc k definitivnímu rozhodnutí, kdo může jednání ovlivnit. Je vhodné jednat v početní rovnováze obou jednajících stran. Průběh vlastního jednání má následující fáze: 1. Otevření jednání – obsahuje úvodní neformální rozhovor a jednání o proceduře vyjednávání, která obsahuje: a) dohodu o čase b) dohodu o osobách a jejich kompetencích c) dohodu o postupu d) dohodu o cíli
Fáze vlastního jednání
Dříve než dojde k projednávání oficiálních záležitostí je dobré otypovat si osoby druhé strany. Je dobré využít informace o druhých, které jsme získali v přípravné fázi a začneme tím, že navodíme neformální rozhovor. Každý rád hovoří o sobě a umožníme-li mu to, nakloníme si ho na svou stranu. Uvolníme napětí a vytvoříme osobní vztah, který snáze pomáhá překonávat sporné body jednání. Kromě toho máme možnost sledovat neverbální chování protistrany, osobní rysy a můžeme si připravit taktické varianty vyjednávání. 2. Jádro jednání Dobrého psychologického efektu docílíme tehdy, když začneme jednat o bodech, které jsou nejméně problematické. Partnera pozitivně naladíme a přistupujeme tak pak lépe k řešení sporných bodů. Někteří vyjednavači jsou však toho názoru, že když začnou nejožahavější otázkou a podaří se dojít k dohodě, další jednání je velmi snadné. Mohlo by se ale stát, že konflikt v začátku jednání by měl za následek ztrátu celého jednání. Opatrně aplikujeme ústupky a za každý požadujeme projev dobré vůle protistrany. Ten největší triumf si necháváme až na konec. Použijeme-li jej příliš brzy, oslabíme svou pozici, nemáme již co nabídnout. Trumf znamená pro druhou stranu to, že jsme použili to nejsilnější co máme k dispozici. Na námitky odpovídejte takovými argumenty, které pro daného partnera mají největší účinnost. Buďte klidní, ovládejte svou neverbální komunikaci a nezavdávejte příčinu ke konfliktu. Vznikne-li napětí, stočte hovor na téma, které protistranu zklidní. 3. Zakončení jednání Závěrečná fáze má svá četná úskalí. Někdy může celé jednání zhatit a to když závěr špatně načasujeme. Unáhlený nebo pozdní přechod k dohodě může protistrana vzít jako něco, co změní její postoj. Důležité pro naši orientaci je sledovat verbální a hlavně neverbální signály protistrany. Cílem všech vyjednávání je dosažení dohody. Kvalitní dohoda má tyto náležitosti: 1. Je naprosto jasná. Neměly by vzniknout žádné pochybnosti o tom, co bylo dohodnuto. 109
Náležitosti kvalitní dohody
2. Je konstruktivní, to znamená, že neobsahuje pouze řešení, která byla naprosto zřejmá. 3. Pamatujte na co možná nejvíce zájmů obou stran, to znamená jak zájmů krátkodobých, tak zájmů dlouhodobých. 4. Inspiruje a motivuje obě strany k tomu, aby ji svědomitě plnily. Podmínkou tohoto požadavku je skutečnost, že obě strany jsou se smlouvou více nebo méně spokojeny. 5. Počítá s neočekávanými problémy a pro případ, že takové problémy nastanou, poskytuje východiska pro jeho řešení. 8.3.1 Praktikum vyjednávání
Empatické naslouchání
Praktikum vyjednávání
V této části uvádíme praktické kroky, postupy, a techniky vyjednávání, které jsou užitečné pro dosahování úspěšných dohod. Aktivně a pozorně naslouchejte protistraně a to, o čem mluví, se snažte pochopit. Snadno se to říká, hůře provádí. Je mnoho lidí, kteří poslouchat neumějí, jsou nanejvýš schopni chvíli mlčet a čekat. Naslouchání je daleko důležitější než mluvení. Naslouchání není poslouchání, je to aktivní činnost! Mluví-li někdy k nám, nasloucháme mu na jedné ze čtyř úrovní. Můžeme ho ignorovat, ve skutečnosti neposlouchat vůbec. Můžeme se přetvařovat, že posloucháme. Můžeme naslouchat selektivně, slyšet jen část hovoru. To děláme často, když např. posloucháme děti. A můžeme také naslouchat pozorně, skutečně věnovat pozornost vyřčeným slovům. Málokdo z nás však někdy praktikuje nejvyšší formu naslouchání tj. empatické naslouchání. Je to naslouchání s úmyslem pochopit. Empatie znamená schopnost vcítit se do nitra druhého. Důležité je poslouchat i věci vedlejší a nevyslovené. Oddělovat zvuk od významu. Věnovat pozornost intonaci a výběru slov. Jestliže někdo, kdo dosud neustále říkal „to rozhodně ne“, najednou řekne „obávám se že to nepůjde“ nebo místo „pravděpodobně“ řekne „snad“, místo já vím užije slovo „věřím“ a místo „požaduji“ řekne „dávám přednost“, je jisté, že se něco změnilo, že jste učinili určitý pokrok. Poslouchání si můžeme poněkud usnadnit několika triky - dělat si poznámky, neustále se dívat do očí druhému, který právě hovoří, v duchu si opakovat klíčová slova a fráze a kárat sami sebe, když si uvědomíme, že se naše myšlenky začínají ubírat jiným směrem. Dejte najevo, že svého protivníka posloucháte. Dva monology totiž neznamenají dialog. Něco z toho, co váš protivník říká, proto opakujte („Jestli jsem vás dobře pochopil, navrhujete, aby ...“). Pronášejte naprosto nezávazné, avšak lichotivé poznámky, například „Zajímavá připomínka“, „Podle toho co říkáte ...“, „Chápu, že u vás“, Vaše vysvětlení bylo poučné“.
Pečlivé pozorování
Správné naslouchání by mělo jít ruku v ruce s pečlivým pozorováním. Zatím co váš protivník mluví, pozorně jej sledujte. Všímejte si mimoslovních projevů. Existuje mnoho lidí, kterým nepůsobí potíže prohlásit něco, čemu nevěří. Nedůvěru v takovou věc prozradí svým chováním.
110
Příliš nemluvte. Čím více hovoří váš protivník, tím více se dozvíte. Až přijde řada na vás, nehovořte příliš dlouho, naopak se v rozhovoru raději střídejte s tím druhým. Mějte neustále na paměti, že člověk si pamatuje spíš konec nějaké promluvy než její začátek a začátek spíše než prostředek. Chcete přece, aby váš protivník pozorně poslouchal tomu, co říkáte. Čím budete stručnější a výstižnější, tím budete mít vyšší pravděpodobnost, že vás druhá strana poslouchá. Předvést dobrý začátek a dobrý konec, zachovat vzdálenost mezi takovým začátkem a koncem co nejkratší je podstatou dobrého vystupování.
Příliš nemluvte a nepřerušujte druhého
Snažte se druhého nepřerušovat. Člověku je nepříjemné, je-li ve své řeči přerušován. Takový postup navíc nesplňuje svůj účel, neboť ten, kterého přerušíte, často vůbec neposlouchá, co mu říkáte. Buď mluví dále, anebo číhá na příležitost, aby mohl znovu navázat na téma, které jste přerušili. Nespěchejte s odhalováním vlastních názorů. Počkejte, až budete znát stanovisko protivníka celé. Nečiňte nijaké závěry dříve, než druhá strana vysloví svůj vztah a postoj k věci. Snažte se pochopit, proč váš protivník říká právě to, co říká. Ať s ním budete souhlasit nebo ne, je více než pravděpodobné, že jeho stanovisko bude jiné než vaše. Podívejte se na věc jeho očima. Uvědomte si, že se jeho zájmy a možné výhody neslučují s vašimi. Vžijte se do jeho situace. Nezapomeňte, že jej chcete ovlivnit, že chcete, aby změnil svůj názor a své představy. Čím více o něm budete vědět, tím lépe mu budete rozumět. Tím větší bude vaše naděje na úspěch. Položte sami sobě otázku, jaké má váš protivník potřeby a do jaké míry je vy můžete splnit, aniž byste sami sebe nějak ošidili. Často stačí jenom dát najevo, že o jeho potřebách víte. Atmosféru, která vede ke shodě, můžete vytvořit tak, že zdůrazníte podobné rysy vašeho postoje a postoje druhé strany a o existujících rozdílech se zmíníte pouze krátce, Uvědomí-li si obě strany, že mají jen velmi málo společného, snaží se to málo nějak rozvinout. Své výpovědi formulujte tak, aby jste měli co největší naději, že získáte příznivou odpověď. To, co řeknete, je často stejně důležité jako způsob, jakým to řeknete. Intonace může být stejně důležitá jako slova. Musíte-li druhé straně oznámit nějakou nepříjemnou zprávu, bude lepší, když nejprve věc vysvětlíte a odůvodníte a teprve pak sdělíte negativní závěr. Uvedete-li negativní stanovisko jako první, může se snadno stát, že váš protivník bude zklamaný, že jej ta zpráva zaskočí nebo rozčílí, a nebude pak věnovat pozornost vašemu vysvětlení. Není dobré říkat zaměstnanci, že dostal výpověď z těch a těch důvodů. Je lepší promluvit s ním o „těch a těch“ skutečnostech a potom mu říci, že právě proto musí dostat výpověď. Proslovy nemusí být úplné a vyčerpávající. Vhodnější je omezit se na své silné stránky a argumenty. Když to neučiníme, dáme druhé straně příležitost, aby napadla naše slabá místa. A my si náhle uvědomíme, že místo abychom bojovali svými pevnými argumenty, bráníme se útoku na místa, ve kterých nejsme příliš silní. Proto bychom měli mít na paměti, že máme mířit na slabá místa našeho protivníka. Donuťte jej, aby bránil a ztrácel čas, energii i pozornost na úkor svých silných stránek.
111
Nespěchejte s odhalováním vlastních názorů
Své pevné argumenty se nebojte opakovat
Dejte druhé straně čas na rozmyšlenou
Hodně se ptejte a poslouchejte odpovědi
Své pevné argumenty se nebojte opakovat. Máte-li takové argumenty, na které váš protivník nemá správnou odpověď, často je používejte (samozřejmě v určitých mezích). Takový postup je dobrý, zejména chcete-li zdůraznit morální stránku věci. Nenechávejte svého protivníka, který se k vám choval neslušně či nečestně, hned tak na pokoji. I v případě, že vám již nabídl svou omluvu, ve svých poznámkách se pravidelně vracejte k jeho nečestnému chování. Neustále mu ho připomínejte. Dejte druhé straně čas na rozmyšlenou, nechte je zažít své myšlenky a návrhy. Negativní reakce na nové nápady a návrhy je často reakcí přirozenou. Váš protivník potřebuje a zaslouží si čas, aby jej pochopil a ocenil. Nevzdávejte se a nebuďte netrpělivý. Jestliže přijdete s novým nápadem, obzvlášť bude-li to nápad svérázný a svým způsobem neobvyklý, nenechte se zaskočit negativní reakcí. Nepokoušejte se negativní odpověď vyvracet. Raději nechte svou myšlenku určitou dobu stranou a vraťte se k ní později, ve chvíli, kdy už nebude nová a revoluční a nebude druhé straně nahánět strach. V diskusi hrají důležitou roli otázky. Hodně se ptejte a poslouchejte odpovědi. Lidé dovolují svým protivníkům, aby vyhýbavě a odmítavě odpovídali na některé otázky (To je dobrá otázka... a na co by jste se chtěli zeptat dále?). Nedostane-li se vám přímé odpovědi na vaši otázku, může to znamenat, že jste nebyli správně pochopeni. Mnohem pravděpodobnější však je, že váš protivník prostě žádnou uspokojivou odpověď nemá. Nikdy neodpovídejte na otázku, které jste dobře nerozuměli. Nesnažte se vypadat chytřeji než jste. Není nic horšího než odpovědět špatně na otázku, která nebyla správně pochopena! Je však samozřejmé, že některé otázky si ani odpověď nezasluhují. Tuto výstižnou frázi je možné použít vždy, když chceme někomu naznačit, že se ptá na něco, co se jej vůbec netýká. Otázka pro vás může také znamenat řešení v situaci, kdy nemůžete souhlasit, avšak nechcete to říci nahlas. Lepší než výslovně odmítnou nějaký návrh nebo nějaké prohlášení, je začít se na něj vyptávat a pomalu přecházet k jinému tématu.
Místo nesouhlasu předložte protinávrh
Dalším způsobem, jak se vyhnout přímému nesouhlasu s návrhem, je předložit protinávrh. Jestliže toto někdo toto učiní vůči vám, uvědomte si co, se děje. Nechcete-li, aby váš návrh byl beze slova smeten ze stolu, opakujte jej a trvejte na odpovědi. Informace lze od druhé strany nejsnadněji získávat kladením otázek (Hraje pro vás čas důležitou roli?). Existují však také jiné „mazanější“ a méně přímé způsoby. Svou domněnku můžete např. postavit jako fakt a čekat, jak na to bude druhá strana reagovat (Jelikož víme, že pro vás čas hraje důležitou roli ...). Určitou informaci můžete získat také tak, že učiníte neutrální a nezávazný návrh. Chcete-li například vědět, jak moc záleží vašemu protivníkovi na čase, nezávazně navrhněte, aby váš vzájemný obchod nebyl realizován ihned, nýbrž aby jste jej provedli až za delší dobu. Byl-li váš předpoklad správný, protivník tento návrh odmítne, jelikož se neslučuje s jeho potřebou brzké realizace.
112
Pochybujete-li o pravdomluvnosti svého protivníka, vyzkoušejte jej. V různých okamžicích a v různém kontextu mu položte jednu a tu samou otázku. Dávejte pozor na to, zda se vám pokaždé dostane stejné odpovědi. Je známo, že lháři mívají velmi krátkou paměť. Nebo se zeptejte na něco, na co již odpověď znáte. Dávejte protivníkovi stále podrobnější a specifické otázky, na které bude muset v případě, že lže, odpovídat se značným vypětím sil a s velkým uměním, aby se neprozradil. Pozorně jej sledujte. Existuje jen málo lidí, kteří jsou ve chvíli, kdy lžou, naprosto klidní. Téměř vždy se prozradí svým chováním. Zpotí se, nedívají se vám do očí, mají nervózní pohyby, nedokážou klidně sedět. Způsobů, jak reagovat na návrh protivníka, je nespočetně. Jedním z nich je samozřejmě okamžité přijetí nebo odmítnutí. Vedle toho se však může začít na návrh vyptávat, aniž zaujme konkrétní postoj. Můžeme také navrhnout určitou změnu („To by mohlo být řešení za předpokladu, že ..“) nebo předložit protinávrh. Případně porovnat nabídku s nabídkami jiných. Nemusíte ji také brát vážně („To snad nemyslíte vážně“). Svou reakci můžete pozdržet („Budu o tom usilovně přemýšlet“). Anebo nabídku prostě ignorovat. Dobrou taktikou, jak zvýšit pravděpodobnost toho, že protivník váš návrh přijme, je postavit myšlenku tak, jako by byla modifikací jeho vlastního návrhu: „Váš návrh se mi velice zamlouvá, ale navrhoval bych, abychom to provedli takto...“ nebo „To je přijatelné, avšak za předpokladu, že ..“. Odmítne-li druhá strana váš návrh, zeptejte se, co můžete ve věci učinit, aby návrh pro ni začal být přijatelný. Bude-li protivník ochoten se na toto téma bavit, zůstane váš návrh středem pozornosti diskuse. V případě, že váš protivník zná vaše slabá místa (například finanční problémy), je dobré se o nich otevřeně zmínit. Dáte tak najevo, že o těchto problémech víte a že s nimi ve svém stanovisku počítáte. Zvýšíte tak svou důvěryhodnost. Jestliže váš protivník nejeví zpočátku příliš velký zájem o to, co říkáte, zdůrazněte hned na začátku svého vystoupení své nejsilnější a nejpůsobivější argumenty. A naopak – cítíte-li jeho zájem hned od začátku, nechte si své nejlepší argumenty až na konec. Pokud jimi začnete, bude od vás druhá strana v jedné a téže záležitosti očekávat více a více, a jestliže síla přesvědčivost vašich argumentů bude od té chvíle klesat, protivník může být zklamaný a váš projev na něj nakonec příliš nezapůsobí. Chcete-li se vyhnout nějakému problému, stačí někdy danou záležitost o chvíli odložit. Až byste se divili, jak často je možné se problému vyhnout slovy: „K této otázce se vrátíme později. Nejdříve bych chtěl ...“ nebo „Než vám odpovím na tuto otázku, rád bych se vás zeptal..“. Bude-li potřeba, uplatněte tuto taktiku. Svému protivníkovi však život takto neusnadňujete. Jakmile někdo prohlásí, že se k této otázce vrátí později, trvejte na tom, aby o ní pohovořil ihned, anebo si jeho slib v duchu zapamatujte (můžete si o něm učinit i písemnou poznámku ) a připomeňte mu jej, kdyby se tvářil, že na něj zapomněl.
113
Používejte citové projevy nespokojenosti
Přesvědčit dokáží také citové projevy nespokojenosti. Jste-li rozčíleni, dejte to najevo slovy, tónem v hlase, očima, prostě celkovým chováním. Musíte však vždy vědět, co děláte. Nesmíte ztratit sebekontrolu. Musíte si stále uvědomovat, co říkáte. Je-li vaše mysl v takovém stavu, že urazí vašeho protivníka či odhalí důvěrné informace, může se stát, že takového projevu citů budete litovat. Nepoužívejte popudlivé a absolutně nepřesvědčivé poznámky typu: „Dovolte, abych vám učinil velkorysou nabídku“, „Jenom proto, že jste mi sympatický ...“. „Budu k vám naprosto upřímný...“. Zvažte také, co řeknete, když budete chtít něco zhodnotit. Místo, abyste řekli: „To je absurdní“, vysvětlete, proč je jeho názor nebo návrh absurdní. Neříkejte protivníkovi, že je ošklivý. Nechte jej, ať se podívá do zrcadla. Pokuste se vytvořit jakousi spojitost mezi svými myšlenkami a návrhy a věcmi nebo osobami, které má váš protivník rád nebo je obdivuje. Jeví se váš protivník jako silně nábožensky založená osoba? Uveďte tedy některé citáty z bible, abyste posílili svou pozici. Nezapomínejte, že skutky osloví lépe než slova, že činy, které se staly dříve, pověst, předchozí úspěchy či neúspěchy atd., jsou velmi přesvědčivé. Mohou podpořit to, co říkáte, nebo mohou vyvolat vašimi slovy pochybnosti. Je-li o vás známo, že jste poctivý a spolehlivý, snadno přesvědčíte svého protivníka, aby vám uvěřil. Jste.li známý podvodník, nebude pro vás jednoduché druhou stranu přesvědčit, že se ji nesnažíte oklamat, i když to bude – pro změnu – pravda. Když se setkáte s námitkami u protistrany, je efektivní provést čtyři klíčové kroky, které je pomohou vyřešit: 1. vysvětlit, 2. prohlásit za oprávněné, 3. uznat, 4. sondovat, ověřit. Kdykoliv druhý při vyjednávání začne odporovat, musíte na chvíli upustit od svého tématu a určit, co je příčinou odporu protistrany. Vaše selhání v takovém případě nevyhnutelně zvyšuje odpor a v nejlepším případě vede k ztroskotání konverzace. V nejhorším pak vede ke ztrátě vztahu. 8.3.2
Pravidla provádění ústupků
Ústupky
Provádění ústupků je základní vyjednávací krok. Ustupovat se při jednání každopádně musí. První pravidlo vztahující se k ústupkům říká, že bychom měli vždy zvážit, zda je vhodná doba, situace, kontext k tomu, abychom učinili ústupek, ke kterému se chystáme. Mějte stále na paměti, že ústupky ve své podstatě představují negativní krok! Druhé pravidlo zní: Nikdy nepřijímej první nabídku! První nabídka není téměř nikdy nabídkou poslední. První nabídky v sobě zahrnují předpoklad, že se bude ustupovat. Lze dokonce říci, že tím, že přijmeme první nabídku, protivníka často 114
zklameme. Bude si myslet, že jeho nabídka je mnohem lepší, než jste čekali, a může si připadat pošetile, že byl až zbytečně velkorysý. Na to, abyste mohli jednat a činit ústupky, si musíme vytvořit prostor. Jinak řečeno – začít vysoko (v případě, že prodáváme) nebo nízko (v případě, že kupujeme). Bude-li prostor mezi naší výchozí pozicí a cílovou pozicí příliš malý, budeme nuceni buď zaujmout velmi přísný postoj a být neústupní, anebo se se svými cíli budeme muset rozloučit. První významný ústupek znamená projednání velmi důležitou událost. Měli bychom se proto snažit, aby to byl právě náš protivník, který je učiní. jeho ústupek by se měl týkat nějakého závažného problému. Hodnota ústupků se zvyšuje s probíhajícím časem, proto není dobré s ústupky pospíchat. Platí: Lépe nikdy než později, lépe později než hned. Když si myslíme, že je čas vhodný pro ústupky, ustupujeme málo a pomalu. Je vhodné počkat, jaký měl daný ústupek efekt. Nebude možná nutno ani příliš ustupovat. Někdy bývá skutečnost, že jste ustoupili, mnohem důležitější než fakt, nakolik jsme ustoupili. Ústupek, který učiní náš protivník, nás neopravňuje k tomu, abychom automaticky také v něčem ustoupili. Za každý ústupek, který učiníme, bychom měli samozřejmě něco dostat. Tomu, abychom ustupovali „zadarmo“, lze např. zabránit tak, že budeme činit takové ústupky, které budou něčím podmíněny (velkou roli tu hraje slovo „kdyby“) a to nejlépe formou otázky: „Kdybych byl ochoten udělat to a to, byl byste vy naopak ochoten učinit ono a ono?“ Dostane-li se nám záporné odpovědi, nic se neděje. V dané věci jsme zatím neustoupili. Bude-li odpověď kladná, můžeme klidně ustoupit, neboť víme, co za to dostaneme. Ústupky, které nás mnoho nestojí nebo které nás dokonce nestojí nic, avšak druhou stranou jsou hodnoceny jako vysoce ceněné (nebo naopak), hrají velmi důležitou roli. Protivník se často domnívá, že daný ústupek pro nás znamená nulovou oběť.Někdy to však nepozná nebo neví. takový případ je nutné využít. náš ústupek má pro protivníka obrovskou cenu, proto se snažme, abychom za něj něco získali. Na druhou stranu musíme bezpečně poznat, které z našich požadavků a přání mají pro nás největší význam. Jinak dáváme druhému možnost, aby kolem těchto požadavků dělal příliš mnoho okolků, ačkoliv jejich splnění by pro ně znamenalo sebemenší zátěž. Ústupky můžeme získávat tak, že protivníkovi vytváříme problémy, které dokáže vyřešit – ovšem za nějakou cenu. Žádáme něco, co pro nás nemá příliš velkou cenu,avšak co je pro něho dosti důležité. Budeme pak moci vzít tento požadavek zpět – ovšem výměnou za skutečný ústupek z jeho strany. Jako ilustrace této taktiky je možné uvést anekdotický příběh: Jistý nekuřák sebou stále nosí velikánský a strašlivě ošklivý doutník. Když jsou lidé v restauraci moc hluční, položí jej před sebe na dobře viditelné místo. Když se jej hlučný soused
115
zeptá: „Snad nebudete kouřit tuhle hrůzu?“, odpoví mu: „Nebudu, když se přestanete tak strašně hádat.“ A je ticho. Je praktické všímat si okamžiků, ve kterých náš protivník chce změnit své původní stanovisko, ovšem neví, jak na to. Dejme mu najevo, že to, co činí, nemá s ústupky nic společného. Jeden z nejjednodušších přístupů k jednání představuje kompromis dosažený stejnoměrným ústupkem. Vypadá to spravedlivě, avšak je-li skutečně spravedlivé, záleží zcela na oboustranném postoji jednajících ve chvíli, kdy je takový kompromis navržen. Po skončení jednání je netaktické říci protivníkovi, že udělal více ústupků než bylo třeba. Různé způsoby ustupování vyvolávají u protivníka různé reakce. Nezáleží pouze na tom, jakým způsobem a v jakém pořadí to činíme. Jinak řečeno: Pokud víme, v čem bychom mohli ustoupit, musíme myslet na to, jak a v jakém pořadí to učiníme.
Typy vyjednávačů
8.3.3
Typy vyjednávačů.
Můžeme rozlišit tři typy vyjednávačů: 1. Tvrdý vyjednávač. Jedná se o vyjednávače, který stojí rezolutně na svých pozicích a odmítá veškeré ústupky. Do jednání vstupuje s maximálním cílem, který je pro něj definitivní a chce ho dosáhnout za jakoukoliv cenu. Neuznává potřeby a nároky dalších zúčastněných stran. Snaží se je zahnat do slepé ulička, k tomu používá nátlaku. Jde mu o vítězství. Je to typ vyjednávače, který zastává strategii vítězství – prohra. 2. Měkký vyjednávač. Tomu jde především o dohodu, a to dokonce více než o výsledek jednání. Je ochoten pravdivě odkrýt své nejzazší meze a snadno se nechá přimět ke změně pozice. Nepoužívá, resp. bojí se použít nátlaku. nechce vstupovat do konfliktu, aby nenarušil vztah. 3. Principální vyjednávač. Je to optimální typ vyjednávače. Jedná strategií výhra – výhra. Jde mu o rozumný výsledek, výhodný pro obě strany. K problému přistupuje racionálně a jde mu jak o dohodu, tak o vztah. Zastává sice své zájmy, ale neopevňuje pozice a nevytyčuje nejzazší meze. To mu dává větší prostor k vytvoření variant řešení a během jednání je značně pružný.
8.4 Pojem asertivita
Asertivita
Pojem asertivita pochází z latiny a volně se překládá se smyslu „něco požadovat, tvrdit, ujišťovat, osobovat si právo“. Velmi volně dnes chápeme tento termín ve smyslu schopnosti dát najevo své stanovisko bez záporného emočního náboje. Asertivní člověk neuniká předčasně či bezdůvodně do pasivity nebo do agrese. Nepropadá bezhlavě náladám, hněvu a vášním.
116
Asertivita znamená: neodsuzuji člověka jako osobnost jen proto, že s ním nesouhlasím. I když s ním nesouhlasím, vážím si ho pro jeho vlastnosti nebo z jiných důvodů. Asertivita znamená: uvědomuji si, že jsem dospělí, svobodný člověk s řadou práv – uvědomuji si, že naprosto stejní jsou i druzí lidé kolem mě. Uznávám jejich dospělost, svobodu a práva. Asertivita znamená: nejednám na úkor druhých – nenechám druhé, aby jednali na můj úkor. Nemanipuluji s nimi a nenechám druhé aby mnou manipulovali. Nejsem útočně ironický, uštěpačný, nevytahuji se, neponižuji druhé, přemýšlí o myšlenkách jiných lidí dříve, než vyslovím svůj úsudek. Mám právo žádat od svého okolí totéž. Asertivní práva člověka: 1. Nenabízet žádné omluvy, výmluvy, které ospravedlňují mé chování. Nezdůvodňuji své pohnutky, nevysvětluji, že jsem zaspal atd. 2. Posoudím, zda příjmu nebo nepřijmu odpovědnost za řešení problémů druhých lidí. Mohu odmítnout pomoc při řešení nějaké situace, která by snad mohla vést ke zlepšení stavu a sám posoudím, zda pomohu či ne. 3. Mým právem je dělat chyby a nést za ně odpovědnost. Nikdo na světě není neomylný, i já mám právo dělat chyby a nesu si za ně svou odpovědnost. 4. Mohu kdykoliv změnit svůj názor. Když zjistím, že jsem se mýlil mám právo změnit svůj původní názor. 5. Mám právo říci: „Já nevím.“ Jsem-li žádán o radu ve věci, o níž vím málo nebo nic, raději otevřeně řeknu „já nevím“, než abych poradil špatně. Nepřijmu odpovědnost za chybné řešení situace jiného člověka v závislosti na mé chybné radě. 6. Mým právem je říci: „Já ti nerozumím.“ Když se druhý chová takovým způsobem, kterému opravdu nerozumíme je konstruktivní místo „čtení myšlenek“ druhému otevřeně říci, že mu nerozumíme. 7. Jsem nezávislý na dobré vůli druhých: Podřízený říká šéfovi: „Domníval jsem se, že mi rozumíte a máte pro mne pochopení, a proto mi zvýšíte plat!“ Asertivní šéf: „Chápu vaši složitou situaci, ale plat vám zvýšit nemohu, i když vím, že o mě budete říkat, že jsem nelida.“ 8. Mám právo dělat nelogická rozhodnutí. Ne každé rozhodnutí v mezilidských situacích lze zdůvodnit logicky, některá rozhodnutí jsou činěna v situaci, která logickou úvahu nedovolí. 9. Mám právo říci: „Je mi to jedno.“ 10. Své chování posoudím vždy sám a jsem za ně sám odpovědný: Sám se rozhodnu, jak se ve které chvíli zachovám 11. Mám právo jednat asertivně tehdy, kdy to já uznám za vhodné. Usoudím-li že asertivní posto přinese potřebné očekávání, volím jiné druhy chování. Rozhodnuli se jednat asertivně, pak je to pouze mojí osobní věcí. Každý jedinec má určitou míru asertivních dovedností, které se projevují v jeho komunikaci s druhými. Jsou to zejména: 1. Umět zahájit, vést a ukončit rozhovor. 2. Dovednost říci „ne“. 3. Vyjádřit konstruktivně kladné, ale i záporné emoce. 4. Požádat druhého o laskavost. 117
8.4.1
Asertivní techniky
V praxi jsou asertivní dovednosti uplatňovány prostřednictvím asertivních technik. Technika přeskakující gramofonové desky Je to technika, která je zaměřena na prosazení oprávněného požadavku či odmítnutí něčeho, co považujeme za nesprávné. Při aplikaci této techniky opakujeme stále dokola požadavek (odmítání), aniž bychom jakkoliv dali najevo své rozrušení, úzkost, nejistotu a ještě lépe, aniž bychom tyto pocity vůbec měli. Neútočíme na tělo protivníka, nenecháváme se odklonit od problému, ani se zahltiti dalšími a dalšími důvody, pro které je nerealizovatelné to, co chceme. Zkrátka vytrvale, klidně, přátelsky opakujeme svůj požadavek. Technika sebeotevření Klidně, otevřeně a bez dvojsmyslných narážek vyjádřete, co cítíte, jak věc vidíte a prožíváte: „Nechce se mi dnes pracovat protože je venku hrozné horko“. Jsem opravdu rozrušen, prožívám trému“. Technika přijatelného kompromisu Jsou situace, kdy mohou mít pravdu oba účastníci sporu či diskuse. Pak je na místě asertivní ústupek ke kompromisu, který zabrání konfliktu. Vyplatí se naslouchat „pravdě“ druhého, dozvíme se často věci, které by nám ušly. Pak nabídneme variantu kompromisu, aby obě strany částečně vyhrály a ani jedna neprohrála. Technika negativní aserce a negativního dotazování Základem je můj souhlas s kritikou, který musí být opravdový. „To jsi ale zvrtal.“ – „Ano neudělal jsem to dobře. Nepovedlo se mi to. A co jsem ještě udělal chybně? Co se mi ještě nepodařilo? V čem dělám ještě chyby? Chtěl bych se zlepšit, co pro to mám udělat?“ V důsledku přejde kritizující dříve či později k nějaké pochvale nebo musí kupit kritiku až k osobnímu postoji vůči mě a já se dozvím, co si myslí o mé práci a což je ještě důležitější – o mě: To je vodítkem ke změně mého postoje vůči němu. Technika otevřených dveří Tato technika spočívá ve schopnosti vyjádřit obecný souhlas s nespokojeným či kritickým postojem partnera a otevřít dveře jeho útočící agresi: „Vaše firma za nic nestojí. Je nesolidní, protože mi nechce vyhovět!“ Reakce: „Je mi jasné, že vzniklé problémy vás rozzlobily. Na vašem místě bych se zlobil také. To by rozhněvalo snad každého. Rozumím vám a chápu vaše rozhořčení, musíme s tím něco udělat.“ Tato technika odvede agresi od problému k prožívaným emocím, které takto snáze vyprchají a agresor se zklidní. Technika selektivního ignorování Tato technika je využitelná v situaci, kdy jsme hrubě uražení, je to možná reakce na provokaci či jinou společenskou nehoráznost. Nevnímáme ji, jakoby vůbec nezazněla, veďte si svou. Nikdy se nenechte rozčílit a zareagovat stejně nebo
118
ustoupit do ukřivděné pasivity. To vede agresora ke stupňování tlaku. Držte si svůj klid a nedejte se zmanipulovat. Technika volné, nevyžádané informace Je to technika navozující komplikovaný, svízelný či pravděpodobně nepříjemný rozhovor. Přicházíte pozdě na schůzku s přítelem: „Dnes se mi stala řada nepříjemných situací.“ Reakce: „Jdeš pozdě!“ – „Vždyť říkám – jedna nepříjemnost za druhou.“ Váš kolega se vám chce svěřit s něčím nepříjemným a neví jak do toho: „Někdy jsou situace, kdy člověk o určitých věcech těžko hovoří, znáš to?“ Kolega buďto vděčně přijme zahájení a otevření rozhovoru vámi nebo vyjádří souhlas, ale mlčí. Může nastoupit využití práva: Já ti nerozumím. Při uplatňování asertivních práv si buďte vědomi toho, že musíte uznat i jejich platnost pro druhé. Asertivních práv využívejte s plným vědomím odpovědnosti za jejich využití. Pamatujte, že asertivní chování není okolím vždy přijato kladně a je jen na vás, zda se rozhodnete asertivity využít nebo ne. Jsou situace, kdy je třeba zvolit jednoznačnou agresi (pro záchranu života atd.) nebo takticky ustoupit do vědomé účelné pasivity (vůči nadřízenému)! Asertivní techniky lze kombinovat a volně přecházet z jedné do druhé. Ale jen tehdy, když to spolehlivě ovládáte a rozlišíte co je pro situaci vhodné.
8.5
Agresivní chování
Stejně jako v mnoha dalších oblastech psychologie i v oblasti definování agresivního chování jedinců neexistuje jednotná definice,ale spousty teorií pro její vysvětlení.Vysvětlení určitých znaků agresivity, které jsou pro všechny teorie společné. Podívejme se také na Freudovo chápání agresivity a agresivního chování. 8.5.1
Základní definice agresivity
Stejně jako u emocí, neexistuje ani u agrese jednotná definice,ale spousta teorií pro její vysvětlení. Agresivním chováním jedinců se zabývala celá řada psychologů mezi nejznámější patří S. Freud, G. Ammon K. Lorenze, který např. považoval agresivitu za vrozený pud a mnoho dalších. V běžné řeči je agrese synonymem pro násilí a brutalitu, jako příklady reálné agrese nacházíme např. vzdor, záchvat zuřivosti, válku, urážky, střílení, loupeže, studentské nepokoje ale i „příležitostně přehnané protiopatření ochránců zákona“.Většina definic má společný názor, že agrese představuje škodlivý způsob chování, který zahrnuje škody psychické i fyzické.
definice agresivity
Lze rovněž rozlišit pět typů agresivity:
typy agresivity
1. 2. 3. 4.
altruistická :zaměřená k ochraně druhých anticipující :agresivní reakce s cílem hájit vlastní teritorium vůči vetřelci indukovaná : vyvolaná s cílem zkoumat agresivní chování instrumentální : projevy ,které jsou výsledkem učení a jsou posílené reakcemi okolí
119
5. přesunutá : zaměřená proti organismu nebo objektu, který není zodpovědný za podněty, které spustily agresivní chování 8.5.2
Agrese jako naučený způsob chování
Vysvětlení agrese podle teorií učení vychází z toho, že tendenci agresivně reagovat se člověk učí dvěma způsoby, přičemž agresivní chování je chápáno jako způsob chování, který se zásadně neliší od jiných. Způsoby agresivního chování
Tyto dva způsoby jsou: přímé zpevňování zástupné zpevňování Přímým zpevňováním se rozumí to ,že agresivní chování jedince je odměňováno, tzn. že vede k úspěchu (např. protivník je zastrašen nebo se vzdá), proto tento způsob chování člověk opakovaně používá a tím se mu také učí.Na základě tohoto vysvětlení tedy chápeme agresí ty aktivity člověka, které jsou účinné , tzn. odstraňují pocit ohrožení organismu. Zástupným zpevňováním agresivního chování rozumíme učení agresi prostřednictvím pozorování úspěšného agresivního chování v kruhu známých, ve škole, v rodině či médiích.Jedinci se tak pozorováním modelů na jedné straně učí novým způsobům chování nebo již naučené agrese uvolňují. 8.5.3
Faktory ovlivňující agresi
Faktory ovlivňující agresi
Agresivní chování jedince ovlivňuje celá řada faktorů, přičemž samozřejmě míra ovlivnění jednotlivými faktory závisí na osobnosti každého člověka. Všeobecně lze tyto faktory rozdělit na dva druhy:
kognitivní vlivy společenské vlivy
Kognitivní vliv je představován prvkem očekávání, že svým jednáním uspěji, což je také rozhodujícím kritériem pro agresivní chování. Předpokládá se, že agresivní chování je ve velké míře určováno kognitivními vlivy a můžeme ho tak tlumit vysvětlováním, soucitem či vcítěním se. Toto však není obecné pravidlo a samozřejmě, že míra úspěšnosti závisí na osobnosti člověka. Proto také tyto snahy mohou agresi naopak ještě vystupňovat. Charakteristika společenských vlivů vychází z názoru, že dějiny vzniku agresivního chování je třeba hledat ve společenských podmínkách. Existuje názor, že v součastné době existuje souvislost mezi nejistotou, strachem, přehnanými požadavky na výkon a agresivitou. Příčiny jsou spatřovány ve velké konkurenci ve společnosti,kde je mnoho lidí odsouzeno k prohře a roste tak obava z neúspěchu, selhání či odstrčenosti.
120
8.5.4
Závěr ke stati
Agresivita je v psychologickém slovníku definována jako „tendence k útočnému jednání vůči druhé osobě či okolí“. Celá řada psychologů tvrdí, že agresi lze rozdělit na pozitivní a negativní, tedy tu přirozenou a nepřirozenou, ale lze přesně tyto hranice určit? Vše totiž závisí na mnoha dalších faktorech jako je kultura, sociální prostředí či charakter jedince apod. Co říci na závěr? Snad jen, že agresivita a násilí se staly pro část současné civilizace přirozenou součástí života a záleží jen na citlivosti jedince jaké formy této agresivity a násilí vnímá a které ho již příliš neudivují.
8.6
Jak zvládat stres
Když říkáme: „Cítím se vystresovaný“, znamená to pravděpodobně, že se cítíme unaveni, podrážděni, přepracováni, sklíčeni, máme pocit napětí, rozčarování atd. Je zde něco negativního v našem životě. Stres však není pouze něco záporného. Bez stresu bychom zemřeli. Je s námi v určité míře po celou dobu, problémy pouze vznikají tehdy, jestliže máme více nebo méně stresu než chceme nebo dokážeme zvládnout. Stres označuje stav organismu, který se nemůže vyrovnat se zátěží běžnými adaptačními a obrannými prostředky a musí čerpat ze svých rezerv. Stresem může být jakákoli nepřiměřená tělesná či duševní zátěž V důsledku dlouhotrvajícího duševního stresu může člověk onemocnět i tělesně, jde o tzv. psychosomatické choroby. Stres můžeme definovat také jako způsob, kterým naše tělo reaguje na požadavky našeho způsobu života, tj. projev opotřebení našeho těla. Jestliže je osoba vystavena podnětu vyvolávajícímu stres známému jako stresor (útok, stimul, vnější vliv atd.) je to registrováno v našem mozku. Mozek vydává různým částem těla instrukce k provedení řetězce reakcí známých jako stresová reakce nebo stresová odezva. Trvale reagujeme podle stresových odezev. V nouzové situaci nám rychlost a síla odezvy může dát impuls potřebný pro záchranu života.Jestliže však je impuls příliš silný,trvá příliš dlouho nebo je mimo proporce odpovídající požadavku dané situace, staneme se neschopni s ním žít a začneme špatně fungovat, stáváme se poraženými, podléháme nemocem a náš život může být ohrožen. Stejný stres, který nám může pomoci zachránit si život, nás může také zabít, pokud se nepostaráme o ovládnutí naší stresové úrovně. Každý musí být schopen žít se stresem. Nemůžeme se mu vyhnout. Každý máme program, který řídí naši reakci na stres. Nemusíme si ho být naprosto vědomi. Avšak čím lépe si jej uvědomujeme, tím lépe. Nejlepším postupem je řídit vlastní stres podle plánu a předem o něm rozhodnout tak, aby nám vyhovoval. Různí lidé mohou tolerovat různé úrovně stresu. Každá osoba potřebuje pracovat svými vlastními technikami ovládání stresu podle své úrovně tolerance. Uvědomit si to znamená 90 % řešení.
121
Co je to stres?
8.6.1 Vlastní stres
Kroky vedoucí k poznání vlastních stresových úrovní
Pokusme se nastínit kroky vedoucí k poznání vlastních stresových úrovní a to pomocí odpovědí na následující otázky: 1. Jak na vás stres působí? 2. Jaké stresory na vás zejména působí? 3. Jak si můžete uvědomovat své stresové odezvy? 4. Jaká je síla a trvání vaší stresové odezvy? 5. Jaká technika zvládání stresu vám nejvíce vyhovuje? Jestliže je člověk vystaven působení stresoru, učiní mozek rychlé rozhodnutí: „Prospívá mi to nebo ohrožuje?“ Síla a trvání stresové odezvy, která následuje, závisí na odpovědi na tuto otázku a na mentálním a fyzickém stavu člověka. Odezva je vždy stejná, je to však intenzita a doba trvání, která se mění.
Stresová odezva
Stresová odezva může být popsána jako řetězec reakcí uvnitř těla:
mělčí a rychlejší dýchání,zrychlený tep,zvýšený krevní tlak zvýšená produkce adrenalinu,snížené proudění krve do rukou a nohou zvýšená látková výměna v těle,vyšší srážlivost krve snížení dodávky krve do žaludku a břišní dutiny napětí ve svalech,zbystření všech smyslů snížení napětí funkcí útrob a žaludku snížení účinnosti systému.
Samozřejmě,že všechny tyto změny v těle mají také vliv na mozek a to může vyvolat bdělí mentální stav, který vede k: rychlejší činnosti mozku zlepšení krátkodobého úsudku rychlejšímu rozhodování zlepšení paměti a zbystření pozornosti Stres je cenný za určitých okolností, např. při zkoušce, sportu, při vystoupení, při ústních zkouškách. Stresová odezva lidi do nadšení,zvýšení bdělosti,zlepšuje zrak,posiluje svaly a snižuje reakční dobu. Stresová odezva zvyšuje naši schopnost vydržet a bojovat nebo obrátit se a utéci a mobilizovat všechny naše zdroje s cílem dosáhnout toho,čeho jsme se rozhodli dosáhnout,ať už je to cokoliv. Jiným kladem je to, že stres okořeňuje náš život tím, že stimuluje pocity a vášně.mnozí lidé potřebují ke svému životu výzvu a byli by bez ní nešťastni. Stres má kladný účinek pouze tehdy, když mu není dovoleno, aby sám narůstal a jestliže může být odreagován. Je podstatné, aby byl člověk schopen si udržovat rovnováhu mezi stresorem a silou a trávením stresové odezvy. Záporné účinky stresu se projevují zvláště když člověk umožní stresu, aby převládal v těle, obvykle když není příležitost provést nezbytné kroky k uvolnění stresové odezvy, která je příliš silná nebo trvá příliš dlouho. Pojem záporných účinků stresu
Záporné účinky stresu se projevují třemi způsoby, zejména: 1. Nevhodným chováním. 2. Nižší energetickou a výkonnostní úrovní. 3. Slabším zdravím. 122
Uveďme několik příkladů záporných účinků stresu: Nevhodné chování: poraženecké chování, nedůtklivost, kouření, špatné návyky na jídlo a na pití, častější chyby, menší pružnost. Nižší energetická a výkonnostní úroveň: snížená schopnost se soustředit, zvýšená zapomnětlivost, špatný úsudek, náchylnost k pocitu únavy. Slabší zdraví, choroby srdce a krevního oběhu, vředy, infekční choroby, kožní choroby. Některé z těchto účinků se projevují okamžitě, ale jiné mají sklon postupně se projevovat po dlouhé době působení stresu. Mnozí výzkumní pracovníci jsou přesvědčeni, že existuje spojitost mezi stresem a většinou typů nemocí. Záporný stres má sklon se kumulovat, krmit sám sebe. Jestliže stres není uvolněn z těla po každé situaci, zůstává a ovlivňuje chování v další situaci. Prvním krokem v ovládání stresu a soužití s ním je nalezení stresorů, tj. toho, co nás osobně stresuje. Stresory mohou být rozděleny na fyzické, sociální atd. Fyzické stresory jsou např. horko, chlad, špatné pracovní podmínky, hluk, oheň, doprava, násilnosti, vlastní choroba. Sociální stresory je možné rozdělit do čtyř skupin: a) sociální, politické a ekonomické: nezaměstnanost, inflace, ceny, bydlení, kriminalita, znečištění, technické změny. b) rodinné: rozdělení práce, žárlivost, sexuální role, rozdílné hodnoty, úmrtí nebo nemoc v rodině, rozdílný životní styl, finanční problémy. c) práce a kariéra: sledované termíny, popletená komunikace, cestovní doba, vyrušování, konkurence, doba, boj o moc, vzdělání. d) mezilidské prostředí: rozdílné hodnoty, povinnosti, čekací doba, špatné služby, kuřák/nekuřák, služby, řidičské návyky, sociální očekávání.
Fyzické a sociální stresory
Když identifikujeme své stresory, provedli jsme první krok k tomu, abychom s nimi něco konstruktivně udělali. Proveďte následující úkol, který vám pomůže identifikovat své stresory a rozhodnout o tom, které mají na vás nejsilnější účinek. Udělejte si seznam všech stresorů, které na vás mají záporný vliv. Posuďte všechny výše zmíněné kategorie a podívejte se, zda nepotřebujete doplnit něco z každého z nich. Přemýšlejte o své práci a soukromém životě. Pak zvýrazněte ty nejvýznamnější stresory. Pokuste se je očíslovat podle jejich významu. Stejně tak jako je užitečné poznat své vlastní stresory, je také dobré rozpoznávat v sobě signály, které nám říkají, že jsme přestresováni. Tyto signály mohou být mentální, fyzické, emocionální, nebo se projevují v chování. Stresové signály působí jako červené světlo nebo varovné zvonění, které nám říká, že je potřeba něco udělat, abychom zabránily vytvoření vážnějšího problému. Problém je, že ne vždy rozpoznáme varovné signály ihned a když je poznáváme, nereagujeme dostatečně rychle. Čím déle pokračujeme bez toho, abychom nereagovali podle varování, tím pravděpodobnější je poškození zdraví a tím obtížnější bude léčení. Je lepší předcházet poruše než ji řešit! Příklady stresových signálů: 1. fyzické: změny rytmu dýchání, napětí a bolesti svalů, bolesti hlavy, pocení, studené ruce a nohy, změny chuti k jídlu, problémy se žaludkem, pálení žáhy, 2. mentální: nedostatek soustředění, častější chyby, zapomnětlivost, roztržitost, sklon přehnaně reagovat, slabý úsudek,
123
Příklady stresových signálů
3. emocionální: podrážděnost, špatná nálada, nervozita deprese, zamlklost, emocionální výbuchy, pláč, 4. chování: nespavost, kouření, zvýšené pití, absence, těžkopádnost. Identifikace stresových signálů Identifikuje si své stresové signály s cílem uvědomit si okamžik, že je vnímáme a dostali jsme se tak do stresového stavu. Projděte výše uvedené stresové signály. Vypusťte ty, které se vás netýkají a doplňte seznam o další signály, se kterými se setkáváme sami. Pak vyberte tři signály, se kterými se setkáváte nejčastěji a zapamatujte si, že jsou to vaše osobní varovné signály. Jsou vašim poplašným zvonkem. Věnujte jim pozornost, jakmile se objeví a udělejte něco konstruktivního, co by vám umožnilo žit snadno se svými stresovými úrovněmi. Jakmile zahájíte nezbytnou činnost, zjistíte, že signály zmizely – až do příště. Buďte na pozoru v očekávání nových signálů a obnovte si svůj seznam. Abychom se vypořádali s tímto komplikovaným světem, potřebujeme si vytvořit řídící stresový program. Každý již máme svůj určitý obranný mechanismus, tj. někteří lidé se vypořádají s velkým návalem práce tak, že více kouří, někteří se pokoušejí dostat se z deprese porcí jídla, jiní jdou do sauny, tělocvičny nebo do posilovny. A další pijí černou kávu, aby se udrželi v bdělém stavu. Některé z těchto programů jsou vědomé, užitečné a konstruktivní, jiné ne. Některé jsou naprosto podvědomé. Žádný z nich však sám o sobě nevede k trvalému řešení stresového problému. 8.6.2
Program eliminace negativních důsledků stresu
Následující program vám může pomoci začít pracovat na eliminaci negativních důsledků stresu: 1. Zjištění stresu Zkuste si udělat jasno v tom, co vás stresuje nejvíc. Jaké jsou především vaše stresory. Očekávejte své stresové signály, abyste věděli, že máte provést opatření. 2. Analýza a léčení aktuálních stresorů Můžete zlepšit svou situaci tím, že si vyjasníte charakteristické znaky svých stresorů a co by se stalo, kdybyste je ignorovali. Jasný celkový přehled vám dá větší šanci k provedení správných opatření. Zvládání stresorů
V zásadě existují čtyři alternativní strategie pro zvládání stresorů: a) zahájit činnost – to může znamenat naučit se něco nového, získat informace a jistotu, tj., jestliže máte obavy z veřejného vystoupení, absolvujte kurz a získejte určitou praxi. b) ustoupit – v některých situacích může být vhodnější ustoupit nebo utéci, spíše než se pustit do boje, tj. jestliže jste na večírku, kde vás to nebaví, můžete odejít. Hledejte v ústupu něco pozitivního. Jestliže se někdo chová urážlivě, můžeme momentálně najít únik tak, že si řekneme, že jsme se setkali s výsledkem něčí únavy a zlosti.
124
c) je také možné nedělat nic – při několika málo příležitostech může být racionální nedělat nic a počkat na to, zda se něco nestane dřív, než zasáhneme, např., jestliže policie řekne „Zavoláme vám zpět“ jako reakce na hlášení nehody. d) zaujmout postoj – zeptáme se sami sebe, co se můžeme naučit v této situaci, kdy jsme vystaveni působení stresoru. Jestliže tím něco nebo někoho ztrácíte, např. svůj dům nebo blízkého přítele, soustřeďte se na zisk, který vám přineslo bydlení v tomto domě nebo známost s touto osobou. Zármutek ze ztráty je přirozeně důležitá zkušenost. Být pohlcen vlastním zármutkem po zbytek svého života nás vede k životu v minulosti a ignorování toho, co se děj kolem nás. Existují dvě základní podmínky zaujetí postoje: 1. Podívejte se na stresor ze správné perspektivy. Zeptejte se sám sebe: „Je to skutečně tak špatné? Mám kvůli tomu zemřít? Zkrachujeme snad kvůli tomu? Budeme kvůli tomu trpět hlady? Bude to pro nás nevýhoda? Ztratím svou práci?“ 2. Vyhněte se záporným myšlenkám a fantazírování. Ve stresových situacích je to nejhorší často přeháněno. Nemuselo k tomu dojít, zkuste tedy na vteřinu na to nemyslet. Ušetřete si energii na něco konstruktivnějšího, udělejte seznam všech kladných aspektů situace a myslete na ně. Jestliže to pomůže, udělejte další seznam toho skutečně negativního, ale ne toho, co by mohlo být. Praktikum zhodnocení vlastní stresové situace, životospráva a doporučované relaxační techniky Zhodnocení vlastní stresové situace: Udělejte si následující cvičení, které vám pomůže určit, zda si uděláte sami pro sebe příznivé nebo odmítavé zhodnocení stresové situace a přezkoumáte tak alternativní způsoby posuzování a hovoru o svých stresorech. Vyberte si tři hlavní stresory a odpovězte u každého na otázky: Co byste řekli sami sobě o této situaci, která je pro vás stresová? Dokážete si vzpomenout nebo vybavit obdobné okolnosti ze svého života, která vás tak silně neoslovily, které pro vás stres neznamenaly? Co jste si řekli v oné situaci? Existuje něco užitečného, co byste se v dané situaci přiučili? Jakou by to pro vás a váš život mohlo znamenat změnu? Životospráva a osvědčené relaxační techniky: 1. Fyzická zdatnost Dobrá kondice může prodloužit náš život, má pozitivní vliv na náš mozek a zvyšuje naši odolnost vůči stresu. Abychom byli v kondici a udrželi si kondici, k tomu potřebujeme pravidelně cvičit. Dobrou zásadou je cvičit třikrát týdně po dobu minimálně 20 minut, dokud se nezadýcháme a nezapotíme. Je někdy obtížné nalézt motivaci pro tuto činnost, ale pomůže nám, když to budeme dělat s dalšími lidmi v pevně stanovené době, takže k tomu budeme určitým způsobem vázáni. 2. Zdravá strava Většina odborníků na stravu se shoduje v tom, že je výhodné jíst méně nasycených tuků, více vláknin, méně soli, méně cukru, málo kalorií, méně cholesterolu a více jídla, které obsahuje škrob. Shodují se také v tom, že nadbytek kofeinu, nikotinu a koncentrovaného cukru v těle může zvýšit stresovou úroveň.
125
Životospráva a osvědčené relaxační techniky
3. Relaxace Tělo potřebuje pravidelný odpočinek. Relaxační techniky jsou životně důležité.Můžete si vybrat takový program, který vám vyhovuje. Pokuste se začít co nejdříve a provádějte jej pravidelně. Můžete zkusit jógu, meditaci, autogenní trénink nebo progresivní relaxaci. Dělejte si krátké odpočinkové přestávky v průběhu dne. Vaše tělo potřebuje měnit pracovní rytmus (práce, odpočinek, práce, odpočinek). Zajistěte, abyste si skutečně odpočinuli v polední přestávce a využívejte také další kratší přestávky v průběhu dne. Je důležité vypnout na krátkou minipřestávku několikrát v průběhu dne. Délka přestávek není důležitá, ale je důležité, aby přestávky byly. 4. Dýchání Jestliže nastane stresová odezva, první, co se změní, je dýchání. Dýchání lze snadno ovládat. Jestliže dokážete dýchat pomalu, pravidelně, vaše tělo relaxuje, působíte na svůj mentální stav a budete schopni ovládnout svoji stresovou úroveň. Jestliže vědomě relaxujete pomalým pravidelným dýcháním, zastavujete stresovou odezvu. Pětistupňová dýchací technika Je to velmi rychlá, užitečná a jednoduchá relaxační technika, kterou můžete provádět, kdykoliv máte pocit, že to potřebujete. Proveďte pět relaxačních nádechů tak, abyste cítil, že se vaše břicho hýbe a břišní svaly uvolńují. Nádech:1: Nadechněte a vydechněte zhluboka. Při dalších nadechnutích napněte svaly při nádechu a uvolněte je při výdechu. Nádech 2: Nohy, Nádech 3: Paže a horní části těla, Nádech 4: Čelisti, Nádech 5: Břicho. 5. Připravujte si a organizujte svou práci Jednou z velkých věcí, kterou můžete udělat pro zabránění stresu, je pečlivě se připravovat na práci. Vyrovnat se s nečekaným je mnohem obtížnější, než zvládnout očekávané. Mentální příprava je důležitá, je však také podstatné zajistit, abyste měli nezbytné znalosti a byli schopni očekávat a plánovat předem. Nedostatek znalostí a zkušeností může způsobit hrozný pocit z nutnosti čelit neznámému. Máte-li pocit, že nemáte dostatek informací a znalostí, abyste byli schopni plánovat dopředu svou práci, což mnoho osob, které např. poskytují služby, skutečně pociťuje, pak vám doporučujeme, abyste se rozhodli ihned aplikovat následující trénink: a) Podívejte se na systém a zařízení, které používáte. b) Pokuste se věc sepsat. c) Pracujte pouze na jedné věci najednou. d) Mějte na zřeteli, co budete dělat dál. e) Udržujte si pořádek na pracovišti. f) Zajistěte, abyste měli okamžitě na dosah ruky vše, co potřebujete. g) Ukládejte vše, co často potřebujete tak, aby bylo snadné to dosáhnout. h) Převezměte kontrolu nad svými stresovými úrovněmi a žijte s nimi pomocí znalostí stresu, které jste načerpali v této stati. Udělejte si seznam kladných kroků, které chcete uskutečnit.
126
8.6.3
Efektivní řízení času a faktor významu událostí
Efektivní řízení času
Efektivní řízení času je důležitým nástrojem pro ovládnutí stresu. Pokud se snažíme určit, kolik máme ve svém životě podnětů a vyjde nám, že jich máme příliš mnoho, tak začněme si a ostatním říkat NE k dalším odpovědnostem. A pokud je tomu naopak, začněme říkat ANO na další podněty a odpovědnosti. Možná pak zjistíme, že stačíme nejen dělat víc, ale navíc máme najednou i více energie. Pak si vypracujeme plán , abychom kontrolovali ty věci, které kontrolovat můžeme, a abychom snížili vliv těch věcí, které kontrolovat nemůžeme. Nelze dost zdůraznit význam stanovení si dosažitelných cílů. Bez jakýchkoli cílů nemá naše chování směr a ztrácí význam. Jestliže si stanovíme cíle, které jsou nedosažitelné, stanou se zdrojem frustrace a stresu. Zajímavým výsledkem studia ovládání stresu je to, že mnohem důležitější než současné události v našem životě je způsob, jak tyto události interpretujeme, a význam, který jim přisuzujeme. Dr. Viktor Frankl ve své knize „Hledání významu“ hovoří o svých prožitcích v nacistickém vyhlazovacím táboře. Často se tam snažil určit, kteří vězni by mohli přežít a kteří to nezvládnou. Napřed při svých úvahách vycházel z věku a fyzické zdatnosti vězňů, ale velmi často mladí, zdraví vězni oznamovali, že to vzdali. Druhého dne je našli na kavalcích, když ztratili vůli k životu, zemřeli! Jiní (mnozí ve věku čtyřicet, padesát let), kteří nebyli v dobré fyzické kondici, přežili. Frankl došel k závěru, že existuje jeden velký faktor, který odděluje ty, kdo se vzdali a zemřeli, od těch , kteří vydrželi až do osvobození. Ten faktor spočíval v tom, jaký význam lidé přisuzovali svým životům a událostem, které je obklopovali. Pamatujme si, že stres nevyvolávají události, ale význam, který jim přisuzujeme. Snad nejlépe to vyjádřil Šalamoun před 4000 lety: „Člověk je takový, jak myslí.“ To jak myslíme a o čem přemýšlíme (význam, který přisuzujeme událostem), určuje, jak cítíme, a určuje také vliv, který ta událost bude mít na naše zdraví. 8.6.4
Zvládnutí stresu
Rozvíjení dobrého smyslu pro humor a schopnost smát se sami sobě a situacím, ve kterých se nacházíme, je jednou z nejjednodušších a nejefektivnějších cest, jak znovu získat kontrolu nad vlivem okolností. Rovněž pomůže dívat se na okolnosti z jiného hlediska. Naše rodina může být pro nás hrozbou nebo oporou. Vždy se snažme, aby návrat domů byl pro nás odměnou. Nepřipusťme , aby rodinné problémy narušily blahodárný vliv, který na nás má naše rodina. Rodina a přátelé mohou naši hladinu stresu snížit nebo zvýšit. Záleží na nás, co se stane. Udělejme si čas a posilněme vztahy ke svým opěrným skupinám. Každodenní malé deprese, nové položky, obchodní změny a odmítnutí perspektivních zákazníků nebo klientů plní náš mozek zápornými informacemi. Kolem nás jsou okolnosti, které nám naznačují, že nemůžeme nad nimi vyhrát za žádnou cenu. I když jim vědomě nenasloucháme, vaše podvědomí tyto zápory sbírá a pak i ta nejoptimističtější osoba ztrácí odvahu. Také však nepřipusťme, aby naše pochybnosti tlumily naši náladu. Naprogramujme svou mysl na kladné myšlení a ona nám pomůže.
127
Zvládnutí stresu
Jezme správně! Je mnoho různých diet, zabývajících se dietou a stresem. Můžeme se poradit o vhodné dietě právě pro nás se svým lékařem. V každém případě platí: jíme rozumně a vyhýbáme se extrémům, jíme hodně vláknin a zeleniny. A hlavnějíme proto, že máme hlad, ne proto, že jsme unaveni, nebo že se díváme na televizi! Pozor si dejme také na alkohol a kofein! Mezi škodlivými vedlejšími účinky způsobenými alkoholem je i to, že stimuluje produkci stresového hormonálního hydrokortizonu. Káva a čaj, dnes jistě populární nápoje obsahující povzbuzující prostředek kofein. Mají však také mnohé škodlivé vedlejší účinky, které zvyšují stres, mohou způsobit podráždění až úzkostlivé stavy a bránit klidnému spánku. Pracovní prostředí a jídlo. Pamatujme si, že u pracovního stolu se nejí. Podvědomá mysl má tendenci označovat oblasti jako pracovní místa, jídelní kouty aj.. Jíst mimo pracovní stůl je zvláště důležité o polední přestávce. Pokoušet se o jídlo a přitom vyřizovat se stresem telefonické hovory zákazníků nebo jiných manažerů je nejlepší cestou k pálení žáhy, žaludečním vředům. Nejlepší je odejít někam, kde na práci nepomyslíme ani náhodou. Přemýšlíme-li o svých pracovních problémech i při obědě, stáváme se pak ke konci dne neefektivními a vyčerpanými. Změňme svůj stres! První krok, jak překonat stres, spočívá ve změně jeho povahy. Jestliže jsme pracovali na duševních problémech, dělejme něco fyzického (zahrajme si tenis nebo si vyjděme na procházku). Pak budeme moci lépe relaxovat, když už pro nic jiného, tak proto, abychom spálili některé stresové chemikálie, nahromaděné během dne v našem těle. Pamatujme si, že můžeme ovládat svůj život a své zdraví!
8.6.5
Závěr ke stati
Prodiskutovali jsme povahu stresu, jeho potencionální vliv na naše zdraví a způsoby, jak minimalizovat jeho záporné účinky. Pamatujme si, že změna je nevyhnutelná. Při jejím plánování a přípravě si budeme moci lépe uchovat smysl pro rovnováhu ve svém životě. Rozvíjejme také smysl pro humor a schopnost „dívat se zpátky s úsměvem“ už v době, kdy jsme v nepříjemné situaci.
8.7 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.
Kontrolní otázky Co je to komunikace? Jaké vztahy mezi lidmi se v komunikaci projevují? Které jsou základní komunikační principy? Jaká je funkce neverbální komunikace? Složky neverbální komunikace, co zahrnuje paraliguistická charakteristika řeči? Jaká je míra uvědomění mimoslovních projevů? Co znamená pojem přizpůsobování se neverbálním projevům druhého? Co je to vedení při komunikaci? Co je to vyjednávání?
128
10. Jak se připravit na vyjednávání ? 11. Jaké protokolární otázky je důležité vyřešit na začátku vyjednávání? 12. Jaké jsou náležitosti dohody? 13. Jaké hlavní taktické zásady jsou podstatné pro efektivní komunikaci při vyjednávání? 14. Jak reagovat na námitky protistrany? 15. Co jsou to ústupky a jak se s nimi při vyjednávání pracuje? 16. Jaké rozeznáváme typy vyjednávačů? 17. Co je to asertivita? 18. Jaká znáte asertivní práva? 19. Jak se projevují v praxi asertivní dovednosti, uveďte příklady uplatňování asertivních technik. 20. Pokuste se zmapovat míru svých asertivních dovedností uplatňovaných v komunikaci. 21. Charakterizujte pojmy agrese a agresivita 22. Které faktory ovlivňují agresivní chování 23. Co je to stres a stresor a jak se projevují? 24. Jakým způsobem se můžete účinněji vypořádat se stresem? 25. Dokázali byste sestavit svůj program eliminace negativních důsledků stresu?
8.8
Shrnutí
Komunikace jako forma styku s psychikou druhého Komunikace je základní a nevyhnutelná manažerská činnost jejímž prostřednictvím manažer uskutečňuje své cíle. Ze zkušenosti je patrné, že komunikace tvoří asi 85% veškeré aktivity manažera. Komunikace jako forma mezilidského kontaktu umožňuje, aby se lidé vzájemně dostávali do styku s psychikou druhého. Základní formy vztahů v komunikaci 1. Symetrický vztah je mezi komunikujícími partnery vyjádřen rovností ve vztahu. 2. Komplementární (nesymetrický neboli doplňkový) vztah zdůrazňuje nerovnost, rozdíly, závislost jednoho na druhém, poslušnost, ovládání. Jeden je aktivnější, přikazuje, kritizuje, radí – tento je v komunikaci označován jako dominantní. Druhý spíše přijímá, poslouchá – ten je označován jako submisivní. 3. Metakomplementární vztah je vyjadřován takovou komunikací, která má za cíl z pozice submisivního narušovat dominantní pozici. Tomuto typu chování a s tím spojenou komunikací se říká manipulativní chování. Základní komunikační principy 1. Nelze nekomunikovat. 2. Každá komunikace, v sobě obsahuje zároveň dvě složky: složku obsahovou a složku vztahovou. Každé sdělení má nejméně dvě roviny: a) Rovinu signálu tj. to co říkáme. b) Rovinu toho jak to říkáme, je to tzv. metasignál. 3. Průběh mezilidské komunikace je buď symetrický nebo nesymetrický.
129
Veškerá lidská komunikace probíhá na dvou úrovních: na slovní (verbální) a na mimoslovní (neverbální). Psychologické výzkumy přinesly provokující zjištění, že na celkovém účinku komunikování se podílí více než 50 % výraz tváře a pohyb těla a téměř 40 % hlasové charakteristiky řeči. Přibližně jen 7 % výsledného efektu komunikace je dáno obsahem toho, co se říká. Složky neverbální komunikace jsou řeč těla a tzv. paralinguistické charakteristiky řeči. Paralinguistické charakteristiky řeči zahrnují intenzitu hlasu, tón hlasu a jeho barva, délka promluvy, rychlost řeči, přestávky při mluvení, chyby v řeči. Neverbální komunikace v praxi Co signalizuje a sděluje naše neverbální komunikace? Do jaké míry jsme schopni neverbální projevy řídit, kontrolovat, nebo si je uvědomovat? Existují v podstatě čtyři možnosti: 1. Jedinec si může být jasně vědom své mimoslovní komunikace. 2. Člověk se může v interakci chovat tak, že si plně neuvědomuje význam svého neverbálního chování. Může vysílat řadu mimoslovních signálů, jichž si není vědom a jehož význam mu uniká. 3. Existují i takové prvky mimoslovního chování, jejichž význam si člověk plně uvědomuje, není je však schopen ovládnout a kontrolovat, i kdyby chtěl. 4. Existuje i možnost, že si vůbec neuvědomujeme, jaké signály naše tělo vysílá a nemůžeme tomu tudíž zabránit, i když má takovýto projev poměrně jasný komunikativní význam. Mimoslovní komunikace prozrazuje emoce a postoje lidí Zkušení prodejci, vyjednavači, politici a herci se ale mimoslovní komunikace nevzdávají, naopak má pro ně dvojí význam: 1. Použití vhodných gest, úsměvu, nebo energické podání ruky může vzbudit sympatie vůči jejich osobě. 2. Správná interpretce neverbálních signálů jiné osoby je pro ně cennou informací o tom, jak jsou partnerem viděni, jaké má emoce, jaká je jeho osobnost. Tomuto umění je možné naučit se neustálým pozorováním lidí a jejich chování v různých situacích a pečlivou analýzou průběhu všech dosavadních jednání. Vyjednávání (negociace) Vyjednávání (negociace) je velice důležitá manažerská i soukromá forma komunikace. Strategie je to, co chceme vyjednáváním dosáhnout. Taktika je pak to jak dosahujeme strategických cílů vyjednávání. Před konkrétním vyjednáváním je také důležité dohodnout se s protistranou o místě vyjednávání. Můžeme jednat na domácí půdě, na půdě partnera, třetí možnost je neutrální půda. Každá z těchto možností má své klady i zápory: a) Jednání na domácí půdě. b) Jednání na půdě partnera: c) Neutrální půda.
130
Při dojednávání termínu jednání je také podstatné dohodnout kdy a jak budeme jednat dlouho. Před vlastním vyjednáváním musíte mít také jasno o tom, jakou má ten, kdo s vámi na druhé straně bude jednat kompetenci. Průběh vlastního jednání má následující fáze: 1. Otevření jednání - obsahuje úvodní neformální rozhovor a jednání o proceduře vyjednávání, která obsahuje: a) dohodu o čase b) dohodu o osobách a jejich kompetencích c) dohodu o postupu d) dohodu o cíli 2. Jádro jednání 3. Zakončení jednání Cílem všech vyjednávání je dosažení dohody. Kvalitní dohoda má tyto náležitosti: 1. Je naprosto jasná. Neměly by vzniknout žádné pochybnosti o tom, co bylo dohodnuto. 2. Je konstruktivní, to znamená, že neobsahuje pouze řešení, která byla naprosto zřejmá. 3. Pamatuje na co možná nejvíce zájmů obou stran, to znamená jak zájmů krátkodobých, tak zájmů dlouhodobých. 4. Inspiruje a motivuje obě strany k tomu, aby ji svědomitě plnily. Podmínkou tohoto požadavku je skutečnost, že obě strany jsou se smlouvou více nebo méně spokojeny. 5. Počítá s neočekávanými problémy a pro případ, že takové problémy nastanou, poskytuje východiska pro jeho řešení. Praktikum vyjednávání Praktické kroky, postupy, a techniky vyjednávání, které jsou užitečné pro dosahování úspěšných dohod. Praktikujte empatické naslouchání. Příliš nemluvte. Snažte se druhého nepřerušovat. Nespěchejte s odhalováním vlastních názorů. Své pevné argumenty se nebojte opakovat. Dejte druhé straně čas na rozmyšlenou. Hodně se ptejte a poslouchejte odpovědi. Způsobem, jak se vyhnout přímému nesouhlasu s návrhem, je předložit protinávrh. Přesvědčit dokáží také citové projevy nespokojenosti. Když se setkáte s námitkami u protistrany, je efektivní provést čtyři klíčové kroky: 1. vysvětlit, 2. prohlásit za oprávněné, 3. uznat, 4. sondovat, ověřit.
131
Ústupky Provádění ústupků je základní vyjednávací krok. Ustupovat se při jednání každopádně musí. První pravidlo vztahující se k ústupkům říká, že bychom měli vždy zvážit, zda je vhodná doba, situace, kontext k tomu, abychom učinili ústupek, ke kterému se chystáme. Mějte stále na paměti, že ústupky ve své podstatě představují negativní krok! Druhé pravidlo zní: Nikdy nepřijímej první nabídku! Hodnota ústupků se zvyšuje s probíhajícím časem, proto není dobré s ústupky pospíchat. Za každý ústupek, který učiníme, bychom měli samozřejmě něco dostat. Typy vyjednávačů: 1. Tvrdý vyjednávač Je to typ vyjednávače, který zastává strategii vítězství – prohra. 2. Měkký vyjednávač Tomu jde především o dohodu, a to dokonce více než o výsledek jednání, nechce vstupovat do konfliktu, aby nenarušil vztah. 3. Principální vyjednávač Je to optimální typ vyjednávače. Jedná strategií výhra – výhra. Jde mu o rozumný výsledek, výhodný pro obě strany. K problému přistupuje racionálně a jde mu jak o dohodu, tak o vztah. Asertivita Pojem asertivita pochází z latiny a volně se překládá se smyslu „něco požadovat, tvrdit, ujišťovat, osobovat si právo“. Velmi volně dnes chápeme tento termín ve smyslu schopnosti dát najevo své stanovisko bez záporného emočního náboje. Asertivní člověk neuniká předčasně či bezdůvodně do pasivity nebo do agrese. Nepropadá bezhlavě náladám, hněvu a vášním. Asertivita znamená: neodsuzuji člověka jako osobnost jen proto, že s ním nesouhlasím. I když s ním nesouhlasím, vážím si ho pro jeho vlastnosti nebo z jiných důvodů. Asertivita znamená: uvědomuji si, že jsem dospělí, svobodný člověk s řadou práv – uvědomuji si, že naprosto stejní jsou i druzí lidé kolem mě. Uznávám jejich svobodu a práva. Asertivita znamená: nejednám na úkor druhých – nenechám druhé, aby jednali na můj úkor. Nemanipuluji s nimi a nenechám druhé aby mnou manipulovali. Mám právo žádat od svého okolí totéž. Asertivní práva člověka 1. Nenabízet žádné omluvy, výmluvy, které ospravedlňují mé chování.Nezdůvodňuji své pohnutky. 2. Posoudím, zda příjmu nebo nepřijmu odpovědnost za řešení problémů druhých lidí. 3. Mým právem je dělat chyby a nést za ně odpovědnost. 4. Mohu kdykoliv změnit svůj názor. Mám právo změnit svůj původní názor. 5. Mám právo říci: „Já nevím.“ 6. Mým právem je říci: „Já ti nerozumím.“ 7. Jsem nezávislý na dobré vůli druhých. 8. Mám právo dělat nelogická rozhodnutí. 9. Mám právo říci: „Je mi to jedno.“
132
10. Své chování posoudím vždy sám a jsem za ně sám odpovědný. 11. Mám právo jednat asertivně tehdy, kdy to já uznám za vhodné. Každý jedinec má určitou míru asertivních dovedností, které se projevují v jeho komunikaci s druhými. Jsou to zejména: 1. Umět zahájit, vést a ukončit rozhovor. 2. Dovednost říci „ne“. 3. Vyjádřit konstruktivně kladné, ale i záporné emoce. 4. Požádat druhého o laskavost. V praxi jsou asertivní dovednosti uplatňovány prostřednictvím asertivních technik. Agresivní chování Základní definice agresivity V běžné řeči je agrese synonymem pro násilí a brutalitu. Většina definic má společný názor, že agrese představuje škodlivý způsob chování, který zahrnuje škody psychické i fyzické. Lze rovněž rozlišit pět typů agresivity: 1. 2. 3. 4.
altruistická : zaměřená k ochraně druhých anticipující : agresivní reakce s cílem hájit vlastní teritorium vůči vetřelci indukovaná : vyvolaná s cílem zkoumat agresivní chování instrumentální : projevy , které jsou výsledkem učení a jsou posílené reakcemi okolí 5. přesunutá : zaměřená proti organismu nebo objektu, který není zodpovědný za podněty, které spustily agresivní chování Agrese jako naučený způsob chování
Vysvětlení agrese podle teorií učení vychází z toho, že tendenci agresivně reagovat se člověk učí dvěma způsoby: přímé zpevňování zástupné zpevňování Přímým zpevňováním se rozumí to , že agresivní chování jedince je odměňováno, tzn. že vede k úspěchu, proto tento způsob chování člověk opakovaně používá a tím se mu také učí. Na základě tohoto vysvětlení tedy chápeme agresí ty aktivity člověka, které jsou účinné , tzn. odstraňují pocit ohrožení organismu. Zástupným zpevňováním agresivního chování rozumíme učení agresi prostřednictvím pozorování úspěšného agresivního chování v kruhu známých, ve škole, v rodině či médiích. Jedinci se tak pozorováním modelů na jedné straně učí novým způsobům chování nebo již naučené agrese uvolňují. Faktory ovlivňující agresi Agresivní chování jedince ovlivňuje celá řada faktorů, všeobecně lze tyto faktory rozdělit na dva druhy: kognitivní vlivy společenské vlivy
133
Agresivita je v psychologickém slovníku definována jako „tendence k útočnému jednání vůči druhé osobě či okolí“ .Celá řada psychologů tvrdí , že agresi lze rozdělit na pozitivní a negativní, tedy tu přirozenou a nepřirozenou, ale lze přesně tyto hranice určit ? Vše totiž závisí na mnoha dalších faktorech jako je kultura, sociální prostředí či charakter jedince apod. Co říci na závěr? Snad jen , že agresivita a násilí se staly pro část současné civilizace přirozenou součástí života a záleží jen na citlivosti jedince jaké formy této agresivity a násilí vnímá a které ho již příliš neudivují. Jak zvládat stres Stres označuje stav organismu, který se nemůže vyrovnat se zátěží běžnými adaptačními a obrannými prostředky a musí čerpat ze svých rezerv. Stresem může být jakákoli nepřiměřená tělesná či duševní zátěž V důsledku dlouhotrvajícího duševního stresu může člověk onemocnět i tělesně, jde o tzv. psychosomatické choroby. Stres můžeme definovat také jako způsob, kterým naše tělo reaguje na požadavky našeho způsobu života. Jestliže je osoba vystavena podnětu vyvolávajícímu stres známému jako stresor (útok, stimul, vnější vliv atd.) je to registrováno v našem mozku. Mozek vydává různým částem těla instrukce k provedení řetězce reakcí známých jako stresová reakce nebo stresová odezva. Trvale reagujeme podle stresových odezev.V nouzové situaci nám rychlost a síla odezvy může dát impuls potřebný pro záchranu života. Jestliže však je impuls příliš silný, trvá příliš dlouho nebo je mimo proporce odpovídající požadavku dané situace, staneme se neschopni s ním žít a začneme špatně fungovat, stáváme se poraženými, podléháme nemocem a náš život může být ohrožen. Stejný stres, který nám může pomoci zachránit si život, nás může také zabít, pokud se nepostaráme o ovládnutí naší stresové úrovně. Každý musí být schopen žít se stresem. Nemůžeme se mu vyhnout. Každý máme program, který řídí naši reakci na stres. Nemusíme si ho být naprosto vědomi. Avšak čím lépe si jej uvědomujeme, tím lépe. Nejlepším postupem je řídit vlastní stres podle plánu a předem o něm rozhodnout tak, aby nám vyhovoval. Různí lidé mohou tolerovat různé úrovně stresu. Každá osoba potřebuje pracovat svými vlastními technikami ovládání stresu podle své úrovně tolerance.Uvědomit si to znamená 90 % řešení. Jestliže je člověk vystaven působení stresoru, učiní mozek rychlé rozhodnutí: „Prospívá mi to nebo ohrožuje?“ Síla a trvání stresové odezvy, která následuje, závisí na odpovědi na tuto otázku a na mentálním a fyzickém stavu člověka. Odezva je vždy stejná, je to však intenzita a doba trvání, která se mění. Stresová odezva může být popsána jako řetězec reakcí uvnitř těla:
mělčí a rychlejší dýchání,zrychlený tep,zvýšený krevní tlak zvýšená produkce adrenalinu,snížené proudění krve do rukou a nohou zvýšená látková výměna v těle,vyšší srážlivost krve snížení dodávky krve do žaludku a břišní dutiny napětí ve svalech,zbystření všech smyslů snížení napětí funkcí útrob a žaludku snížení účinnosti systému.
Samozřejmě, že všechny tyto změny v těle mají také vliv na mozek a to může vyvolat bdělí mentální stav, který vede k:
134
rychlejší činnosti mozku zlepšení krátkodobého úsudku rychlejšímu rozhodování zlepšení paměti a zbystření pozornosti
Stres je cenný za určitých okolností, např. při zkoušce, sportu, při vystoupení, při ústních zkouškách. Stresová odezva vede lidi do nadšení,zvýšení bdělosti,zlepšuje zrak,posiluje svaly a snižuje reakční dobu. Stresová odezva zvyšuje naši schopnost vydržet a bojovat nebo obrátit se a utéci a mobilizovat všechny naše zdroje s cílem dosáhnout toho, čeho jsme se rozhodli dosáhnout, ať už je to cokoliv. Je podstatné, aby byl člověk schopen si udržovat rovnováhu mezi stresorem a silou a trávením stresové odezvy. Záporné účinky stresu se projevují zvláště když člověk umožní stresu, aby převládal v těle, obvykle když není příležitost provést nezbytné kroky k uvolnění stresové odezvy, která je příliš silná nebo trvá příliš dlouho. Záporné účinky stresu se projevují třemi způsoby,zejména: 1. Nevhodným chováním. 2. Nižší energetickou a výkonnostní úrovní. 3. Slabším zdravím. Praktikum zhodnocení vlastní stresové situace, životospráva a doporučované relaxační techniky. Životospráva a osvědčené relaxační techniky: Fyzická zdatnost. a zdravá strava. Relaxace. Správné dýchání. Připravujte si a organizujte svou práci Převezměte kontrolu nad svými stresovými úrovněmi a žijte s nimi pomocí znalostí stresu. Pamatujme si, že stres nevyvolávají události, ale význam, který jim přisuzujeme. Změňme svůj stres ! Pamatujme si , že můžeme ovládat svůj život a své zdraví!
135
136
Použitá literatura [1] [2] [3] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [26] [27] [28] [29] [30] [31] [32] [33]
NAKONEČNÝ, M. Encyklopedie obecné psychologie. Praha : Academia, 1998. PROVAZNÍK, V. a kol. Psychologie pro ekonomy. Praha : Grada, 1997. FÜRST, M. Psychologie. Votobia, 1997. ČÁP, J.; ČECHOVÁ, V.; ROZSYPALOVÁ, M. Psychologie. Učebnice pro střední pedagogické školy. Praha : SPN, 1992. HARTL, P. Psychologický slovník. Praha : 1993. ŠTEFANOVIČ, J. Psychologie pro gymnázia a pedagogické školy. Praha : SPN, 1974. ŘEHULKA, E. Úvod do studia psychologie. Brno : PAIDO, 1997. HYHLÍK, F.; NAKONEČNÝ, M. Malá encyklopedie současné psychologie. Praha : SPN, 1997. LANGMEIRER, J.; LANGMEIRER, M.; KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. Praha : HaH, 1998. KURIC, J. a kol. Ontogenetická psychologie. Praha : SPN, 1986. ŠVANCARA, J. Kompendium vývojové psychologie. Praha : 1971. KOLLÁRIK, T. Sociálna psychologia. Bratislava : SPN, 1992. KOVÁLIKOVÁ, V. Sociální psychologie. Praha : SPN, 1979. MEZIHORSKÝ, Š. Asertivita. Praha : Alfa, 1991. SMÉKAL, V. Poznávání a posuzování žáků. Praha : SPN, 1970. TARDY, V. Psychologie osobnosti. Praha : SPN, 1964. ZABOROWSKI, Z. Sociální psychologie a výchova. Praha : SPN, 1962. BUREŠ, Z. Psychologie práce. Praha : UK, 1982. KŘIVOHLAVÝ, J. Člověk a stroj. Praha : Práce, 1970. BEDRNOVÁ, E.; NOVÝ, I. Psychologie a sociologie v řízení firmy. Praha : Prospektrum, 1994. BEDRNOVÁ, E.; NOVÝ, I. a kol. Psychologie a sociologie v řízení. Praha : Management Press, 2002. SCHEIN, E. H. Psychologie organizace. Praha : Orbis, 1969. RYMEŠ, M. Adaptace pracovníků a pracovních kolektivů. Praha : Svoboda, 1985. ŠTIKAR, J.; RYMEŠ, M. Metody psychologie práce a organizace. Praha : Karolinum, 2000. FÜRST, M. Psychologie včetně vývojové psychologie a teorie výchovy. Olomouc : Votobia, 1997. GRETZ, K. F.; DROZDECK, S. R. Psychologie prodeje. Praha : Victoria Publishing, 1992. ZAPLETAL, L. Psychologie v manažerské praxi. Brno : 1996. NAKONEČNÝ, M. Sociální psychologie. Praha : Academia,2004. 286 s. ISBN 80-200-0690-7 VYBÍRAL, Z. Psychologie komunikace. Praha : Portál, 2005. 320 s. ŘÍČAN, P. Psychologie (příručka pro studenty). Praha: Portál , 2005. 288 s. ISBN 80- 7178-923-2 HILL, G. Moderní psychologie. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-641-1 NOVÁK, T. Jak bojovat se stresem. Praha: Grada , 2004. 139 s. ISBN 80247-0695-4
137
[34] [35]
KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví 1. vydání. Praha: Portál,s.r.o. , 2001. ISBN 807178-551-2 GILLERNOVÁ, I. BURIÁNEK, J. Základy psychologie a sociologie.. Praha : Fortuna, 2001. 157 s. ISBN 80-7168-749-9.
138
Název: © Psychologie 2. aktualizované vydání Autoři: © Doc. PhDr. Milan Vinklárik, CSc. © PhDr. Milan Brázda Vydavatel, vyrobil: © Evropský polytechnický institut, s.r.o. Osvobození 699, 686 04 Kunovice Náklad: Počet stran: Rok vydání:
30 ks 138 2011
ISBN: 978-80-7314-257-5
