doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc., 2012 ISBN

J A R M I LA B E D N A Ř Í KOVÁ AT T I LA

VYŠEHRAD

PR AHA 2012

K N I H A V YCH Á Z Í V E S P OL U P R ÁCI S V ÝZ K UMN Ý M Z Á MĚR EM S T Ř E DI S K A P R O I N T E R DI S CI P L I N Á R N Í V Ý Z K U M S TA R ÝCH J A Z Y K Ů A S TA R Š ÍCH FÁ Z Í J A Z Y K Ů MODE R N ÍCH

© doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc., 2012 ISBN 978 - 80  -7429-169-2

OBSAH

Ú VOD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

9 Otázka hunské „pravlasti“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Evropské a čínské prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Putování Hunů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 M O - T E H O V E L M O C . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33

Kmeny Siung-nu a Hunové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Způsob života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Státní zřízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Siung-nuové a jejich sousedé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kultura kmenů Siung-nu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .



33 35 44 48 57

H U NOV É A V R C HOL ÍC Í V E L K É S T Ě H O VÁ N Í N Á R O D Ů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66

U bran Evropy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 První vítězství Hunů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 Spojenci Západořímanů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75

S   Ř Í M A N Y A   P R O T I N I M . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79

Hunové a římský Východ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Draze vykupovaný mír . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Cesta do centra Attilovy říše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . U králova stolu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

79 83 93 103

H U N O V É A   Ř Í M S K Ý Z Á P A D . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112

Vojevůdce a císařovna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 Vrchol moci vojevůdce Aëtia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 Soumrak přátelství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141

H U N S K Á Ř Í Š E . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146

Společnost hunské državy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148 Duchovní kultura Hunů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 Hmotná kultura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 Z Á P A D O Ř Í M S K Á Ř Í Š E V   D O B Ě A T T I L O V Ě . . . . . . . . . . . . . 173

Stavy a občanství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174 Chudoba státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187 Otázky současníků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192 C A T A L A U N S K Á P O L E . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195 P O S L E D N Í L É T A A T T I L Y A   A Ë T I A . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210

Odvetná akce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210 Attilova výjimečnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220 Poslední Říman . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221 T R A D I C E H U N Ů V   E V R O P Ě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236

Obraz zkázy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Uherské kroniky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hunové v germánském písemnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Další tradice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

236 243 254 260

P O   A T T I L O V Ě S M R T I . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 266 P O   S M R T I A Ë T I A . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 277 H U N O V É A   E V R O P A . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 289 H U N O V É V   P Í S E M N Ý C H P R A M E N E C H . . . . . . . . . . . . . . . . . 294

Seznam použitých pramenů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výběr z literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Osobní jména . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kmeny, národy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zeměpisné pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

313 319 326 327 333 336

Ú VOD

Historie Hunů zabírá v Evropě pouze několik desítek let. Přesto tzv. hunská říše nebyla v evropských dějinách bez významu a hunská tradice přežila mnohá staletí. V této knize se budeme snažit odpovědět na několik otázek: Dá se zjistit, odkud jádro hunských kmenů pocházelo? Jaký byl zásah Hunů do procesů tzv. velkého stěhování národů?1 Jakého vývojového stupně dosáhla společnost, vláda a kultura v hunské říši? Jak se Hunové podíleli na oslabení římského impéria na konci 4. a hlavně v 5. století, jaké bylo jejich soužití s Germány, Sarmaty nebo dalšími kmeny, které si podrobili? Proč a odkdy byl Attila nazýván bičem Božím? Byla římská civilizace „zavražděna“ barbary, jak v době humanismu a renesance mínil Flavio Biondo2 či v r. 1947 André Piganiol? 3 Jakou stopu v dějinách evropského kontinentu Hunové zanechali? A konečně: Jak se Evropa Římanů změnila v Evropu „barbarů“?

Otázka hunské „pravlasti“ Významný badatel o Hunech E. A. Thompson v r. 1948 usoudil, že na problematiku původu evropských Hunů je třeba rezignovat a zabývat se pouze jejich evropskými dějinami. Domníval se také, že Hunové sami toho o své pravlasti mnoho nevěděli (tím popírá existenci tzv. tradičního jádra mezi nimi).4 Jiný velký znalec Hunů, O. J. Maenchen­‑Helfen, 1

Pojem „stěhování národů“ vznikl v  16. století. Jeho autorem je W. Lazius (srov. S. KR AUCHICK, Zur Entstehung eines Datums: 375 – Beginn der Völkerwanderung. Klio 82, 2000, str. 217). 2 Flavio Biondo, Historiarum ab inclinatione Romanorum imperii decades. Venezia 1483. 3 „La civilisation romaine n’est pas morte de sa belle mort. Elle a été assassinée.“ A. PIGANIOL, Ľ empire chrétien (325 – 395). Paris 1947, str. 422. 4 E. A. THOMPSON, Hunové. Praha 1999, str. 5 a 10. Dále srov. J. BEDNAŘÍKOVÁ, Stěhování národů. Praha 2007, str. 44n a 48.

9

v díle vydaném roku 1973 5 uvažuje o paralelách mezi evropskými Huny a nomády, zvanými v čínských pramenech Siung-nu6 a žijícími v sousedství severní a západní Číny doby dynastie Chan, nedospívá však k jednoznačnému závěru. Nemyslím ovšem, že bychom na otázku, kde jsou případné kořeny evropských Hunů, skutečně měli rezignovat,7 zvláště když od prvního vydání Thompsonovy monografie uplynulo už více než šedesát let a novější bádání, včetně výzkumu archeologického, mnohé jeho názory opravilo. Současná věda takřka všeobecně přijala názor, podle nějž se pod jmény řady etnik doby velkého stěhování národů skrývají konglomeráty kmenů nebo i kmenových svazů. Ty vznikají kolem jádra, které je nositelem určité tradice. 8 Z tohoto jádra pocházejí dědičně vládnoucí rody, podle něj může mít konglomerát kmenů své jméno. 9 Máme-li správně posoudit vývoj evropské říše Hunů, je jistě třeba pokusit se poznat, z jaké tradice tento vývoj eventuálně mohl čerpat. Germánské kmeny doby stěhování národů mívají svou „Origo“, ústní tradici, uchovanou u  antických nebo raně středověkých historiků. Písemně dochovaná tradice o původu Hunů sahá jen do oblasti mezi Donem, Azovským mořem a Kavkazem. Přesto je dnes na základě písemných i archeologických pramenů možno přistoupit k řešení otázky existence tradičního (asijského) jádra evropských Hunů, konkrétně jejich případné souvislosti s kmeny Siung-nu, nově.

5

O. J. MAENCHEN-HELFEN, Die Welt der Hunnen. 1973, str. 132; 157n; 160; 164; 169, 172; 179n; 198n; 204; 207; 220; 224; 226 až 228nn; 248nn; 250nn; 269; 272; 310. 6 V angličtině, v níž je vydáváno množství literatury o Siung-nuech, se setkáváme s přepisem Xiongnu. 7 Rezignace se objevuje ještě i počátkem 90. let 20. století ve stati P. DAFFINY (Stato presente i prospetive della questione Unnica. Attila, flagellum Dei? Studia historica 129, Roma 1994); také T. STICKLER, autor nejnovější monografie o Flaviu Aëtiovi, zastával v roce 2002 stanovisko, že souvislost mezi kmeny Siung-nu a evropskými Huny není prokázána, problém však nestál v centru jeho zájmu (Aetius, Gestaltungsspielräume eines Heermeisters im ausgehenden Weströmischen Reich. München 2002, str. 92). 8 Srov. např. H. WOLFR AM, Die Goten. München 1980, str. 37. K této problematice jako celku: R. WENSKUS: Stammesbildung und Verfassung. Das Werden der frühmittelalterlichen gentes. Köln – Graz 1961; P. HEATHER, Gótové. Praha 1996, str. 14n. 9 V případě Franků nebo Alamanů tomu tak nebylo, jméno není odvozeno od žádného známého etnika. Typický je pro to naopak případ Gótů či Vandalů.

10

Evropské a čínské prameny Nejdůležitější antické zprávy o Hunech pocházejí od historiků Ammiana Marcellina a Priska.10 Oba jsou současníky doby vrcholícího stěhování národů, která začíná právě překročením hranice Evropy, jak ji chápala antická geografie, Huny.11 Priskos dokonce v r. 449 osobně navštívil Attilovo sídlo. Uvažujeme-li o hodnotě Priskových zpráv, není možné se nezmínit o podstatných rozdílech, které v popisu Hunů existují mezi ním a také velmi důvěryhodným Ammianem Marcellinem.12 Tyto diference však přesto, že Ammianus je pokládán za spolehlivého historika pozdní antiky, nepůsobí v Priskův neprospěch. Mezi vznikem obou popisů uplynula určitá doba, v níž se hunská společnost vyvíjela. Ani tímto časovým odstupem bychom však nejspíše nemohli vysvětlit např. rozdíl mezi Ammianovým tvrzením, že Hunové jsou etnikum bez náboženství, a uctíváním božstev v antropomorfní podobě, jež nepřímo, ale přesvědčivě dokládá Priskos. Roli zde totiž hraje také to, za jakých okolností se uvedení historikové s Huny setkali. Ammianus popisuje čas brzy po příchodu hunských kmenů do Evropy, kdy ještě nebyly pevně usazeny a neměly možnost začít budovat svůj státní útvar. Možná měl dokonce zprávy jen o skupinách, odtržených od hlavní masy, které skutečně, jak to píše, neměly stálé vůdce a příležitostně se přidávaly k jiným etnikům (jako např. ke skupině Gótů a Alanů pod vedením Alathea a Safraka).13 Priskos se osobně setkal s jádrem hunských kmenů v čase konsolidované Attilovy říše. Ammianus je především zpravodajem o strachu, který z Hunů jako velmi málo známého etnika po jejich příchodu do Evropy panoval, a některé jeho popisy jsou výrazem tohoto zděšení. Byly mu zprostředkovány hlavně válečné zkušenosti s nimi, zatímco Priskos je očitým svědkem setkání

10

Míněno včetně Priskových zpráv, dochovaných u Jordana. Podle antických geografů byl hranicí mezi Evropou a Asií Don (řecky i v latině Tanais). 12 Ammian. X X XI 2; o tom, že nemají jednotné vedení a jsou etnikem bez náboženství: X X XI 2, 7 a 11. 13 O této skupině viz např.: J. BEDNAŘÍKOVÁ, K otázce christianizace Ostrogótů. ­S PFFBU N 9, 2004, str. 89 –116. Podobnou skupinu, žijící mimo území hunské říše, tvořili i Hunové, rozptýlení podle Sózomena v Thrákii (srov. Sozomen HE IX 5,1). 11

11

s uhlazenými mravy hunského královského dvora v době, kdy vrcholila Attilova moc. Priskovy údaje lze navíc porovnávat se zprávami čínských historiků, kteří zachycují dějiny, zřízení, podobu společnosti, hospodářství, náboženství a zvyky asijských kmenů Siung-nu. Tyto prameny byly vydány rovněž v evropských jazycích, např. rusky a německy.14 Čínští historikové věnují kmenům, posléze pak státu Siung-nuů, značnou pozornost. Vždyť převážně proti jejich útokům byla vystavěna proslulá Velká čínská zeď, za svého šan-jüa15 jménem Mo-te (Mo-ti) založili mocný stát, jenž Čínu donutil platit tribut, maskovaný jako „dary“, a uzavřel s dynastií Chan dohodu o míru a příbuzenství.16 Srovnání mezi Priskem a svědectvími čínských pramenů můžeme učinit v různých oblastech života Hunů a Siung-nuů: ve sféře náboženství a ostatní duchovní kultury, politiky a státní správy, hospodářství, způsobu života nebo materiální kultury. Shody najdeme dokonce i tam, kde je Priskos podezřelý z politické účelovosti a tendenčnosti. Mám zde na mysli Priskův rozhovor z obchodníkem z Viminacia17, který mezi Huny našel domov, v němž se mu žilo lépe než v římské říši. Tento rozhovor bývá pokládán za umělou řeč, osobní Priskovu kritiku poměrů na Východě římského impéria. I čínští přeběhlíci však život mezi Siung-nuy považovali za snesitelnější než pod vládou císařů doby dynastie Chan a prohlašovali, že se u těchto nomádů „vesele žije“.18 Přistupme ale k paralelám závažnějším a přesvědčivějším, které existují, třebaže Priskos čínské prameny o kmenech Siung-nu nikdy nemohl číst. Je to např. náboženské postavení vladařů.19 Jeden z předáků 14

N. Ja. BIČURIN, Sobranija svěděnij o narodach obitavšich v sredněj Asii v drevnije vremena. Díl I–III. Moskva 1950 a 1953; J. J. M. de GROOT, Die Hunnen der vorchristlichen Zeit. Chinesische Urkunden zur Geschichte Asiens I. Berlin – Leipzig 1921; tentýž, Die Westlande Chinas in vorchristlicher Zeit. Chinesische Urkunden zur Geschichte Asiens II. Berlin – Leipzig 1926. 15 Jde o vladaře državy Siung-nuů; nejbližší v češtině užívaný titul, který se hodí k jeho postavení, je chán. 16 L. N. GUMILJOV, Chunnu. Moskva 1960, str. 52–55; N. Ja. BIČURIN, Sobranija svěděnij o narodach obitavšich v sredněj Asii v drevnije vremena, díl I. Moskva 1950, 17; ibid. 30n. Dohoda o míru a příbuzenství vyjadřovala rovnost obou říší. 17 Leželo u dnešní vesnice Kostolac v Srbsku. 18 N. Ja. BIČURIN, o. c. 28n; ibid. 83; srov. Priskos frg. 8, FHG IV, str. 86  – 88. 19 Chtěla bych zdůraznit, že sakralita králů a jiných předáků nespočívá v nošení odznaků

12

kmene Akatzirů, Kúridachos, mohl snad Attilu nazvat největším z bohů (u Priska mégistos tón theón) ze strachu o svůj život (viz níže). Stejně tak ovšem velmi vadilo Hunům, provázejícím východořímské poselstvo, že jeho tlumočník Bigilas označil císaře Theodosia II. za boha a Attilu za pouhého člověka. 20 Král byl oprávněn ke kultovním úkonům (věštění před dobýváním Aquileie, o němž je zpráva dochována u Jordana), přenášel vůli božstev na společnost (srovnejme vyprávění o nálezu tzv. Areova meče) a prameny zachycena je i víra v jeho královské štěstí. 21 Evropský hunský vládce Attila se nám v pramenech představuje jako vládnoucí božstvo, přítomné na zemi (Kúridachova charakteristika), stejně tak divinus jako Theodosius II. (rozhovor Hunů s východořímskými posly v Serdice), vládce, který zkoumá a vykládá věštná znamení, je spojnicí mezi božstvy a společností a nositelem královského štěstí – tedy jako král sakrální. Postavení šan-jüů u asijských Siung-nuů je prameny definováno jasněji, ale velmi podobně. Úplný titul vládce kmenů Siung-nu v čínských pramenech zní: „Zrozený Nebem a Zemí, ustanovený Sluncem a Měsícem, veliký šan-jü“. Doloženy jsou obětní povinnosti těchto vládců. 22 Zdejší panovník je tedy považován nejen za nastoleného, ale i zrozeného božstvy (což odpovídá jeho pojetí jako jakéhosi boha na zemi). Jeho tituly i jeho povinnosti obětí za stát umožňují chápat jej jako sakrálního vládce. U Germánů doby velkého stěhování národů sakrální království ­existovalo také, jejich historičtí reges však nikdy nebyli označováni za moci, odlišného oděvu apod., ale v pojetí této moci jako odvozené od božských sil či přímo chápané jako božská, dále v králově úloze prostředníka mezi „nebem“ a „zemí“, v jeho zodpovědnosti za blaho lidu, které chrání svým dobrým vztahem k bohům, na neposledním místě k ní pak náleží úloha vladaře v praktikování kultu. 20 Priskos frg. 8, str. 78 a 82n. Pokud mohl být Attila označován za božstvo, lze z toho vyvodit, že evropští Hunové si bohy představovali v antropomorfní podobě, třebaže tato podoba nemusela být v jejich náboženském vnímání jediná. 21 Priskos frg. 8, str. 91; Jordan. Get. 196n; ibid. 220  – 221 (Jordana budeme i nadále všude tam, kde jeho informace pocházejí z Priska, citovat); o královském štěstí: Jord. Get. 197: postremo cur fortuna Hunnos tot gentium victores adseret, nisi ad certaminis huius gaudia praeparasset? quis denique Meotidarum iter maiores nostros aperuit tot saeculis clausum secretum? quis adhuc inermibus cedere faciebat armatos?; ibid. 257: cumque haec omnia proventu felicitatis egerit… 22 N. Ja. BIČURIN, o. c. 16; 22; 28; 38; srov. ibid. 55 (hrdý syn Nebes); L. N. GUMILJOV, o. c., str. 87 a 98. O obětních povinnostech šan-jüů viz také níže.

13

bohy. 23 Hunské sakrální království v Evropě mělo některé rysy, jaké nacházíme v královstvích orientálních. Charakteristickou črtou hunské fyziognomie, jíž si dobře všímaly antické prameny, byly jizvy ve tvářích. U Siung-nuů se zářezy do lící dělaly jako trest za menší provinění. Malování tváří tuší bylo výrazem úcty k vládci. U evropských Hunů se jizvy na tváři staly vyjádřením smutku, známe je jako součást pohřebních obřadů vladaře. 24 Kmenům Siung-nu i Hunům byla společná víra v existenci posvátného meče. 25 V Asii se s ním setkáváme při státních obětech v souvislosti s uzavíráním mezinárodních smluv. Priskos vypráví známý příběh o nálezu „Areova (Martova) meče“, který měl Attilovi zajistit vládu nad celým světem. Posvátný meč byl uctíván také Skythy anebo Sarmaty, 26 jde tedy o obecnější nomádskou záležitost, přece však je třeba upozornit i na tuto paralelu, zvláště když v oblasti náboženství nebyla mezi Siung­ ‑nuy a evropskými Huny pojítkem jediným. 27 Společným rysem bylo i věštění ze zvířecích kostí 28 anebo uctívání čtyř světových stran, 29 lze počítat také s existencí podobných mýtů, v nichž z vůle bohů zasahuje do dějin reálné nebo mytické zvíře. 30 23

Germánské královské rody sice zpravidla odvozovaly svůj původ od božstev (např. od Wodana/Ódina), ale v historii konkrétních králů nenajdeme srovnávání s božstvy ani soupeření s postavením římských císařů. 24 N. Ja. BIČURIN, o. c. 16 a 44; Sid. Apoll. Carm. VII 237–240; Jord. Get. 127n a 255; srov. Ammian.X X XI 2, 2 a Claud. in Ruf. I 327–329. 25 N. Ja. BIČURIN, o. c. 78; Priskos frg. 8, str. 91; Jord. Get. 183; meč měl důležitou roli i ve starověkých čínských obřadech (J. PRŮŠEK, Chinese Statelets and the Northern Barbarians 1400  – 300 B.C. Praha 1971, str. 9); k problematice posvátného meče u Siung-nuů a Hunů srov. také: O. J. MAENCHEN-HELFEN, o. c., str. 203n. 26 Herodot. IV 62 (akinakés); Ammian. X X XI 2, 23. 27 Další příspěvek k předpokládaným asijským souvislostem vyprávění o nálezu „Areova meče“ viz v kapitole „S Římany a proti nim“. 28 J. PRŮŠEK, o. c., str. 111; Jord. Get. 196; ibid. 220n. 29 J. PRŮŠEK, o, c., str. 24; F. ALTHEIM, Hunnische Runen. Halle – Saale 1948, str. 27; Jord. Get. 256n: schéma čtyř světových stran tu vyplývá z písně, zpívané o Attilově pohřbu. 30 Pro Siung-nuy: Gy. LÁSZLÓ, The Art of the Migration Period. Budapest 1974, str. 94; pro Evropu: Sózomenos HE VI 37 3nn (2 verze této pověsti); Jord. Get. 123n (šlo tu o laň); cervidae hráli význačnou roli i v mytologii Siung-nuů (srov. např.: S. I. RUDĚNKO, Kuľtura chunnov i noinulinskije kurgany. Moskva – Leningrad 1962, str. 81; F. ALTHEIM, Geschichte der Hunnen Bd. III. Berlin 1961, str. 307). Na koberci, pocházejícím z hrobek vladařů a velmožů Siung-nuů v pohoří Noin-Ula v severním Mongolsku, je mj. zobrazena mytolo-

14

Věštění ze zvířecích kostí bylo známo i ve starověké Číně a mělo zde dávnou tradici. Lopatka, používaná k předpovídání budoucnosti, pochází z Číny druhé poloviny 2. tisíciletí př. Kr. (Převzato z knihy: W. Böttger, Kultur im alten China).

Lidské oběti, přinášené při pohřbech, byly zjištěny na Derestujském pohřebišti Siung-nuů a na jejich nekropoli v údolí Carám, v Noin­ ‑Ule jsou oběti družek či služebnic zemřelých mužů nahrazeny jejich uřezanými copy. Existenci pohřebních obětí u Siung-nuů dokládá také gická scéna pronásledování jelena gryfem. Motiv publikoval v citované práci S. I. Ruděnko: obr. 48, str. 57; ibid. tab. XLI, XLIV a XLV; Gy. LÁSZLÓ (l. c.) vidí v orlovi anebo orlím gryfovi, pronásledujícím prchajícího jelena, zobrazení předka asijských Hunů, báje o jejich původu.

15

čínská historiografie. Jordanes podle Priska píše o zabití otroků, kteří r. 453 po Kr. pohřbívali hunského krále Attilu, a podobný zvyk je doložen také u Čingischánových Mongolů. 31 V tomto případě nám při srovnávání kromě pramenů výrazně pomáhá archeologie. Jenom archeologickými nálezy je pak doložen zvyk přidávání sedel do hrobů – jak v Asii, tak i u Hunů v Evropě mívala uvnitř dřevěnou konstrukci 32 – nebo obyčej rozbíjení zrcadel při pohřbech. 33 Společným, ale zároveň i obecněji nomádským rysem je budování mohyl nad hroby zemřelých. Znak čínské dualistické filozofie jin-jang patří rovněž do oblasti duchovní, třebaže nemůžeme s jistotou říci, zda jej Hunové chápali spíše filozoficky nebo nábožensky a zda pro ně postupem času nakonec nebyl jen výtvarným motivem. Hunští vojáci jsou však jedinou vojenskou jednotkou v římských službách, která tohoto znaku užívala na svých štítech. 34 To s velkou pravděpodobností svědčí o tom, že si Hunové tento 31

N. Ja. BIČURIN, o. c. 59, str. 79; 16, str. 50; S. I. RUDĚNKO, o. c. 1962, str. 89 – 91 a passim; Jord. Get. 257; C. TREVER, Excavations in Northern Mongolia. Leningrad 1932; S. MINYAEV, The Study of Burials of Xiongnu in Trans-Baikal Area. Archaeological News vol. 1, Saint Petersburg 1992; S. MINYAEV, Derestuj cemetery. Archaeological Sites of the Hsiung-nu. Saint Petersburg 1998; S. MINYAEV – L. SAKHAROVSK AYA, Sacrifice Burials of the Royal Complex no. 7 at the Tsaraam Cemetery. Archaeological News vol. 9. Saint Petersburg 2002, str. 86  –118; P. POUCHA, 13 000 kilometrů Mongolskem. Praha 1957, str. 250; 285. 32 S. I. RUDĚNKO, o. c. 1962, str. 112; Ruděnko ovšem myslí, že dřevěnou konstrukci měla jen sedla nákladní, nikoli jezdecká; Jord. Get. 213. J. WERNER, Beiträge zur Archäologie des Attila-Reiches. München 1956, str. 50  – 53. 33 S. I. RUDĚNKO, o. c. 1962, str. 91; zvyk rozbíjení zrcadel může mít přitom stejnou podstatu, jako vkládání odstřižků nehtů do hrobů (o němž pro noin-ulské hrobky rovněž píše Ruděnko): znemožnit nepřátelům magické ovládání zemřelého pomocí částí jeho těla nebo obrazu v zrcadle; nověji byla rituálně rozbitá zrcadla nalezena např. na lokalitě Tamir 1 v Mongolsku (D. E. PURCELL – K. C. SPURR, Results of the 2005 Joint American-Mongolian Archaeological Expedition to Tamiryn Ulaan Khoshuu, Arkhangai Aimag. Mongolia). Podle J. WERNER A (o. c., str. 19 – 23) měla některá ze zrcadel nalezených na evropských pohřebištích doby hunské (typu Moszáry) prototypy v Číně doby dynastie Chan, kdy zde existoval i zanikl stát Siung–nuů; v Číně tohoto období měla podle Z. TAK ÁCSE (Neuentdeckte Denkmäler der Hunnen in Ungarn. AOH 11, 1, 1959, str. 94) analogie také soška s gestem oranta, pocházející z maďarské Bántapuszty. 34 Not. dign. Occ. V 78; ibid. VII 80; jsou zde nazýváni armigeri, mohlo tedy jít o vysoko postavené vojáky z bezprostřední blízkosti nejvyššího západořímského velitele; srov. také: F. ALTHEIM, o. c. Bd. I, Berlin 1959, str. 82n.

16

symbol s sebou do Evropy přinesli z asijské pravlasti. 35 Stejný symbol měl velký význam i pro Mongoly. Je součástí tzv. sojomba, znaku, na němž se kromě něho vyskytuje také Měsíc a Slunce, protože podle prastaré báje byl Měsíc praotcem Mongolů a Slunce jejich pramatkou. 36 Důležité paralely mezi čínskými prameny o Siung-nuech a antickými zprávami o Hunech najdeme v oblasti administrativy státu. Je to např. zřetelné rozdělení ovládaného území na východ a západ. U Siung-nuů byl sice šan-jü jen jeden, ale dělení země podle světových stran se projevovalo v dublování úředníků se stejnými tituly (vždy jeden na východě a druhý pro západní část státu). I za existence propracovaného státního aparátu zůstala zachována důležitá funkce rodově kmenových předáků. 37 U Hunů v Evropě je známo rozdělení vlády mezi dva panovníky, z nichž jeden vládl na východě, druhý na západě hunské državy. 38 Součástí její správy byla kmenová samospráva (případ Kúridacha a dalších náčelníků z hunského kmene Akatzirů, ale i germánských kmenů pod hunskou mocí). 39 Hierarchicky odstupňované orgány, vytvářené jako opora moci státu,40 byly v případě asijských Siung-nuů rozvinutější, s pevně stanovenými pravomocemi. U evropských Hunů představovaly spíše rodící se státní aparát, s pravomocemi definovanými často ad hoc.41 V obou případech se vladař snažil razantně vůči úředníkům prosazovat svou moc – předvolání podřízeného představitele správy k jeho dvoru se prakticky

35

Další použití tohoto symbolu v římské antice mi není známo. I. DOMANSKÝ – J. PRŮŠA, Země stepí a hor. Praha 1975, str. 83. Podle této publikace znak sojombo u Mongolů existoval nejpozději v 17. století. 37 N. Ja. BIČURIN, o. c. 14; srov. též. 68n; L. N. GUMILJOV, o. c., str. 78. 38 Jmény nám známé dvojice začínají v Evropě snad Donatem a Charatonem, pokračují Roasem a Oktarem, dále Bledou a Attilou; toto rozdělení moci končí zavražděním Bledy r. 444/5. 39 Priskos, frg. 8, str. 81; výjimku zhruba po 40 let tvořili mezi Germány Ostrogóti (srov. Jord. Get. 247–251). 40 Souběh jejich fungování bychom mohli přirovnat např. k systému raného franského státu, kde vedle původních rodových samosprávných orgánů, jako byli thungini, centenariové, rachinburgii, thing, existovala kupříkladu hrabata (comites, grafiones) jako představitelé upevňující se státní moci. 41 N. Ja. BIČURIN, o. c. 15, 49 a 56; Priskos frg. 8, str. 91–93. 36

17

rovnalo rozsudku smrti.42 Moc vládce byla u Siung-nuů i v říši evropských Hunů kromě náboženské opory podporována také existencí složitého a propracovaného dvorského ceremoniálu a předpisů, které se týkaly povinných projevů úcty ke králi i mimo dvůr.43 Podobnosti najdeme rovněž v systému nástupnictví, který se ovšem v průběhu doby mohl měnit. U obou srovnávaných celků však existoval zvyk, podle něhož měl nárok na moc nejprve bratr vládce (u Hunů v Evropě se projevoval jako spoluvláda dvou bratrů), poté syn staršího bratra, případně nejstaršího ze zbývajících bratrů.44 Ve státní ideologii měla velký význam idea panství nad národy. Attila se netajil pýchou nad nálezem již vzpomínaného „Areova meče“,45 jehož objev měl být znamením, že se z vůle bohů má stát vládcem světa. Přesvědčení, že jsou určeni vládnout jiným, se objevuje také u Siung­ ‑nuů.46 U královského dvora vladařů Siung-nuů i u dvora krále Attily byla administrativa vedena písemně.47 Tuto paralelu lze ovšem samozřejmě vysvětlit nutností styku s velmocemi s bohatou tradicí písma. Nepochybně zajímavé však je, že obě etnika užívala v diplomatickém styku stejných darů – byli to koně a kožešiny.48

42

U Siung-nuů např.: N. Ja. BIČURIN, o. c. 39; v Evropě např. Priskos frg. 8, str. 78; 80; 91; Attilovi družiníci i teritoriální úředníci, které Priskos řecky nazývá logades (vybraní, vyvolení), jsou doloženi také archeologicky podle nálezů zlatých luků v jejich hrobech. Tyto luky nebyly luxusní zbraní, ale odznakem moci – zlatem byly totiž obloženy i jejich elastické části, takže v boji nebo při lovu sloužit nemohly. K jejich nálezům v hrobech srov. např. Gy. LÁSZLÓ, The Significance of the Hun Golden Bow of the Huns. A AH 1, 1–2, 1951, str. 91–106. 43 N. Ja. BIČURIN, o. c. 43n; 49; Priskos – např. frg. 8, str. 79; 85; 90  – 93. 44 N. Ja. BIČURIN, o. c. 46; Jord. Get. 180n; Attila tento nástupnický řád porušil, on sám však byl synem Mundzukovým a Mundzuk bratrem Oktara a Roase, kteří vládli před Attilou a jeho bratrem Bledou. Další a nejmladší z bratrů Oktara a Roase, Oébarsios, ani jeho případný syn, neměli na vládu žádný nárok (srov. O. J. MAENCHEN-HELFEN, o. c., str. 60). 45 L. N. GUMILJOV, o. c., str. 215; Priskos frg. 8, str. 91; Jord. Get. 183: quo ille munere gratulatus, ut erat magnanimis, arbitratur se mundi totius principem constitutum. 46 N. Ja. Bičurin, o. c. 72n. 47 N. Ja. BIČURIN, o. c. 28; k tomu srov. ibid. 120; Priskos, frg. 8, str. 80n aj. 48 N. Ja. BIČURIN, o. c. 121; Priskos, frg. 14, str. 98; srov. ibid. frg. 8, str. 94.

18

V hrobkách vládců a velmožů Siung‑nuů se nacházely domy pro zemřelé, postavené dokonalou tesařskou technikou. Rekonstrukce dřevěné stavby se sloupy, jejíž podstatné části se zachovaly ve vrstvách věčně zmrzlé půdy, byla ­reprodukována z knihy S. I. Ruděnka, Kuľtura chunnov i noin‑ulinskije kurgany.

Ve sféře hospodářství je málo přesvědčivou analogií velký zájem o otevření svobodného pohraničního trhu se státem dynastie Chan anebo s římskou říší, neboť Siung-nuové i Hunové v Evropě byli na obchodu se zemědělskými populacemi v menší anebo větší míře závislí.49 Důležitější je oblíbenost pěstování prosa u obou těchto etnik. 50 Ve značné části asijského domova Siung-nuů bylo osévání půdy právě touto plodinou jedinou možností, v Evropě (např. v Černomoří, v dnešním Maďarsku, Rumunsku) se však už daly úspěšně pěstovat i jiné obiloviny. Přesto Priskos zdůrazňuje pro Huny právě pěstování prosa. 51 Jestliže zálibu v této plodině nemůžeme zdůvodnit přírodními podmínkami jejich evropských sídel, nabízí se tu jako vysvětlení opět tradice. Podobnosti můžeme nalézt i ve způsobu života. Jednou z nich je záliba v dřevěných stavbách. U Siung-nuů i u evropských Hunů se vyskytovaly vedle přenosných přístřešků (jurt, stanů). Kromě svědec49

N. Ja. BIČURIN, o. c. 33; Priskos frg. 1, str. 72; L. N. GUMILJOV, o. c., str. 88 – 91. Proso sili také další nomádi. O kmenech Wuchuan to píše S. I. RUDĚNKO, Kuľtura naselěnija gornogo Altaja v skifskoje vremja. Moskva – Leningrad 1960, str. 180. Oblíbena byla tato plodina i v Číně (N. Ja. Bičurin, o. c. 77). 51 N. Ja. BIČURIN, o. c., pozn. 4, str. 67; Priskos frg. 8, str. 83. 50

19

tví čínských historiků je pro Asii doložily i archeologické nálezy, např. v noin-ulských hrobkách se dochovaly domy zemřelých, stavěné tesařskou technikou a napodobující (včetně vnitřního zařízení) domy živých. 52 Stopy staveb ze dřeva zjišťuje archeologie též na sídlištích a v pevnostech Siung-nuů, zkoumaných zejména v poslední době. 53 Dřevěné chýše prostých Hunů i ze dřeva vystavěné paláce krále Attily nebo hunského velmože Onegésia viděl na své cestě Priskos. V prostředí Siung-nuů i Hunů byly dřevěné budovy vystavěny s obdivuhodným mistrovstvím. Obydlí zdobily (a zřejmě rovněž zateplovaly) koberce nebo draperie. 54 Obě etnika spojuje rovněž velká obliba hedvábných látek. 55 V Evropě byla však holoserica56 mnohem nákladnější záležitostí než při hranicích Číny. Hedvábný pohřební stan, ve kterém bylo v r. 453 uloženo Attilovo tělo, mohl být projevem napodobování římského luxusu, ale stejně tak projevem tradice, protože podle svědectví pramenů doby dynastie Chan i archeologických výzkumů bylo hedvábí běžnou součástí života vyšších vrstev Siung-nuů. Jak se dá předpokládat, vykazují příbuznost složené reflexní luky Hunů i Siung-nuů. Archeologie u nich dokládá také existenci vlešťované výzdoby na keramice. 57 Typickým inventářem, patřícím k praktickému vybavení domácností, ale důležitým i při kultovních praktikách, byly 52

N. Ja. BIČURIN, o. c. 57; ibid. pozn. 3, str. 78; ibid. 58; S. I. RUDĚNKO, o. c., str. 10  – 20. Tyto dřevěné stavby náležely ke stálým sídlištím (městům, pevnostem, vesnicím Siung­ ‑nuů; srov. např.: A. DAV YDOVA, Ivolga Archaeological Complex Part. 1. Saint Petersburg 1995; A. DAV YDOVA – S. MINYAEV, Complex of Archaeological Sites near Dureny Village. Saint Petersburg 2003; S. MINYAEV, Xiongnu Archaelogy in Russia – New Finds and Some Problems. Arts asiatiques 51. Paris 1996; J. WRIGHT – W. HONEYCHURCH – Ch. AMARTUVŠIN, The Xiongnu Settlements in Egiin Gol, Mongolia. Antiquity 83, 2008, str. 372–387. 54 S. I. Ruděnko, o. c. 1962, str. 20n; ibid., str. 30 až 35 a viz též zdejší obrazovou přílohu; Priskos frg. 8, str. 83 a 85; 89; 90n; srov. Jord. Get. 178: in quo lignea moenia ex tabulis nitentibus fabricata repperimus, quarum compago ita solidum mentiebatur, ut vix ab intentu possit iunctura tabularum conpraehendi; F. ALTHEIM, o. c. Bd. V, Berlin 1962, str. 268. 55 S. I. RUDĚNKO, o. c. 1962, str. 41– 4 4; Jord. Get. 256. 56 Antické označení pro látky z čistého hedvábí. 57 S. I. RUDĚNKO, o. c. 1962, str. 25 a 60; J. WERNER, o. c., str. 46  – 4 9; I. ÖRDELI, Raskopki v Noin-Ule. A AH XIV, 3 – 4 , 1962, str. 244; A. ALFÖLDI, Funde aus der Hunnenzeit und ihre ethnische Sonderung. AH IX, Budapest 1932, str. 23aj.; M. PÁRDUCZ, Archäologische Beiträge zur Geschichte der Hunnen-zeit in Ungarn. A AH XI, 1– 4 , 1959, str. 363n. Pojem „složený luk“ vysvětlujeme v kapitole o materiální kultuře evropských Hunů. Vlešťovaná výzdoba vzniká leštěním povrchu keramiky hladidlem. 53

20

V Číně, na území Mongolska a Střední Asie se nacházejí prototypy kotlů, které používali také Hunové v Evropě. Kotle sloužily běžně v domácnostech i jako kultovní nádoby.

bronzové, měděné nebo železné kotle. V oblasti osídlené Siung-nuy se vyskytovaly prototypy těch, které jsou nalézány v Evropě. 58 Módu umělých deformací (prodlužování) lebek, známou u evropských Hunů, sleduje Joachim Werner archeologicky od pohoří ­Ťan‑šanu, 59 Hunové se s ní však mohli seznámit také až při svém stěhování euroasijskými stepmi.60 Zvěrný styl, známý z lokalit Siung-nuů v severní Číně, v Mongolsku, Zabajkalsku a na jižní Sibiři a převzatý od Skythů v Asii (objevuje se 58

S. I. RUDĚNKO, o. c. 1962, str. 115; Z. TAK ÁCS, Catalaunischer Hunnenfund und seine ostasiatischen Verbindungen. AOH V, 1955, str. 86, 143 a 159n; A. ALFÖLDI, o. c., str. 34 – 36; J. WERNER, o. c., str. 57– 61 a 326; Gy. LÁSZLÓ, o. c. 1974, str. 39; M. ERDY, Hun and Xiongnu Type Cauldrons Finds throughout Eurasia. Eurasian Studies Yearbook 67, 1993, pozn. 183; model kotle z Tuvy ( jižní Sibiř, oblast hranic se severozápadním Mongolskem) jako prototyp kotlů nalézaných v Uhrách uvádí také P. TOMK A, Relazione sui materiali archeologici Unnici in Ungheria. Cit. Studia historica 129, str. 29; středoasijské kotle, zhotovené stejnou technikou a velmi podobné hunským, jsem sama viděla v muzeu v Alma­‑Atě (Kazachstán). 59 Sid. Apoll. Carm. II. 245 – 257; srov. Jord. Get. 127; J. WERNER, o. c., str. 1–14. 60 F. ALTHEIM – R. STIEHL ve své práci Geschichte Mittelasiens in Altertum. Berlin 1970 (str. 698) tvrdí, že umělé prodlužování lebek je původně sarmatský zvyk.

21

na bronzových a stříbrných, vzácněji zlatých přezkách, na knoflících a jiných ozdobách i ve zvířecích motivech na kobercích), se u Hunů v Evropě nevyskytoval. Některá zobrazení na kobercích i kovových ozdobách Siung-nuů však ukazují, že již okolo přelomu našeho letopočtu obraz zvířete realistického střídala zvířecí figura mytická. V mytologii evropských Hunů se objevují představy posvátných zvířat, srovnatelné s určitými představami známými z výtvarného umění Siung-nuů. Motiv posvátného zvířete se podle antických pramenů spojoval s důležitými zlomovými okamžiky dějin evropských Hunů.61 Vezmeme-li v úvahu množství vlivů, které na Huny při jejich stěhování i po usazení v Evropě působily, zdá se být počet analogií, které je spojují se Siung-nuy, skutečně pozoruhodný.62

61

Původ motivu cikády, hojného v Evropě doby velkého stěhování národů (zejména jde o nálezy tzv. cikádovitých spon) není doposud spolehlivě objasněn. Rozšířil se zde v souvislosti s hunskou mocí, není však vázán na jedno etnické prostředí a není současnými badateli považován za „hunskou módu“. (I. Bóna v roce 1991 hovořil o „negermánské módě“). Vzhledem k otázkám nomádských tradic by zde však mělo být vzpomenuto, že tento motiv byl znám ve starověké Číně (častý hlavně za vlády dynastie Chan) a objevoval se také u Siung-nuů. V Číně byl důležitým náboženským symbolem. Spojoval se s kultem mrtvých. Zemřelému byl na jazyk vkládán amulet z jadeitu, často právě v podobě cikády, která po strnulém stadiu larvy povstává k novému životu. Znamenala tedy v podstatě symbol vzkříšení. Z čínského prostředí by cikádovité motivy mohly podle H. Kühna do Evropy přenést stěhující se sarmatské kmeny. Je možno uvažovat o tom, že migrující etnika zachovávala zejména tu symboliku, která byla spojena s náboženskými představami, obvykle značně setrvalými a neměnnými po staletí. To by mohl být také případ vzpomenutého symbolu jin-jang. (K problematice cikádovitých motivů a spon srov. např.: I. BÓNA, Das Hunnenreich. Stuttgart 1991, str. 197; O. Burchard, Chinesische Bronzegefässe. Leipzig 1923, str. 7; H. KÜHN, Die Zikadenfibeln der Völkerwanderungszeit. Ipek 6, 1935, str. 85–106; E. KYSELA, Zikaden als Schmuck und Trachtbestandteil in Römischer Kaiserzeit und Völkerwanderungszeit. Denisia 4, 2002, str. 21–28; M. NOTHNAGEL, Die Völkerwanderungszeitliche Bestattung von Untersiebenbrunn, Niederösterreich. Wien 2008, str. 107–112; J. TEJR AL, Morava na sklonku antiky. Praha 1982, str. 109n; P. TOMK A, o. c. Relazione sui materiali… str. 29–35; Z. VINSKI, Zikadenschmuck aus Jugoslawien. Jhb. RGZM 4, 1957, str. 136 –160.) 62 Přitom však stále máme na mysli velkou celkovou kontinuitu tradic v euroasijské stepi, jak ji zdůrazňuje např. G. STACUL ve své stati Continuita di tradizioni nell’ area delle steppe, cit. Studia historica 129, str 18 – 23. Tato tradice podle něj od Skythů sahá až k Tamerlánovi.

22

Etnické změny mezi kmeny, zejména nomády v euroasijských stepích, byly pro antické autory často jen stěží zachytitelné. I Priskos je ostatně představitelem literární tradice, která obyvatele stepí severního Černomoří a dolního Podunají nadále nazývá Skythy, ačkoli skuteční Skythové panovali těmto územím zhruba jen do 4. stol. př. Kr., byli zde vystřídáni nejprve Sarmaty a koncem 2. stol. po Kr. se sem pak přistěhovali germánští Gótové. Znala tedy římská geografie a historiografie Huny před dobou 70. let 4. stol., předtím než překročili Don? Musíme předeslat, že orientovat se podle údajů antických autorů v etnických mapách je často velmi nesnadné. Mnoho zpráv má jenom přibližnou, někdy i velmi problematickou výpovědní hodnotu. Navíc mohou být jména uváděných etnik zkažena – přeslechnutím, přizpůsobením řečtině nebo latině, případně zkomolena opisovači, kterým nic neříkala.

V inventáři mohyl kmenů Siung‑nu vyni­kají barevné koberce, zdobené tzv. aplikací, zvláště ty, které zpodobňují mytické motivy nebo motivy z hrdinských eposů. Jedním z nich je scéna boje dvou fantastických zvířat (lokalita Noin‑Ula).

23

Putování Hunů Svět – řecky kosmos, tedy krásně a účelně uspořádaný řád, latinsky mundus, což řeckému významu částečně odpovídá, ale také orbis nebo orbis terrarum, kruh, okruh zemí, si antika uměla představit jen o mnoho menší, než jej známe dnes. Nejdále na východ, tedy tím směrem, odkud Hunové přišli, měli obyvatelé antického světa jisté znalosti o severozápadní oblasti Číny (které říkali Serica, podle hedvábí), ale i o územích jižně odtud63 , částečně také o Malajském poloostrově (je jím zřejmě Pliniův poloostrov Chrysé), znali Indii, která své jméno nezměnila dodnes, a také ostrov Cejlon (Taprobané). Rovněž končiny ležící v Asii severněji byly známy nejméně po toky řek Amudarji a Syrdarji (Oxos a Jaxartés), určité povědomí měla antika ještě i o Altaji (hory, kde podle Hérodota gryfové střeží zlato).64 Charakteristické pro antické zprávy o vzdálenějších končinách světa a jejich obyvatelích je to, že většinou nejen nepocházely z autopsie autorů,65 ale byly též zkresleny předáváním informace, jejíž pravdivé jádro často zůstalo zachováno, jenže se objevilo v jakési „zašifrované“ podobě. Tak např. citovaná zpráva o Altaji66 je pravdivá potud, že gryf byl na tomto území ve starověku oblíbeným výzdobným motivem a že se zde nacházela známá ložiska zlata. Prvními nomády euroasijských stepí, známými Řekům, byli Kimmeriové, kteří na přelomu 9. a 8. stol. př. Kr. přišli do Černomoří. Život jejich následovníků Skythů a Sarmatů67 byl dosti podrobně popsán historikem Hérodotem. Hérodotův popis měl vliv na vznik mnohých klišé, objevujících se v literatuře o kočovnících v obdobích po něm. Řadu ztracených informací geografů helénistického období,68 kdy vědomosti antiky o zeměpise značně vzrostly, přejal a zachoval geograf doby Octaviana Augusta Strabón z Amaseie.69 VII. kniha Strabónova díla obsahuje popis Asie, který dovedl až k oblastem dnešního čínského 63

Název Sina – Čína – náležel v antice jižní části dnešní Číny. Srov. S. I. RUDĚNKO, o. c. 1962, str. 6. 65 Výjimku tvoří zejména znalosti, shromážděné v době tažení Alexandra Velikého ve 4. stol. př. Kr. Z té doby se nám však popis Střední Asie, kde žili Siung-nuové, nedochoval. 66 Herodot. IV 27. Informace měla pocházet od kmene Issédonů. 67 Hérodotos znal v 5. stol. př. Kr. předchůdce Sarmatů, Sauromaty. 68 Označuje se tak zpravidla doba od r. 334 př. Kr. do r. 30 př. Kr. 69 Bylo to město na území zvaném Pontos při jižním pobřeží Černého moře. 64

24

Turkestánu (Východní Turkestán).70 V sousedství starověké Baktrie71, Tocharů (latinsky někdy přepisovaných jako Phocari – Focari), žijících v Tarimské pánvi, a severozápadní Číny (Seriky) žijí podle něj Thunové, Thynové či Faunové,72 o kterých píše, že jsou to kočovné pastevecké kmeny a mají zvyk deformovat si lebky, aby je měly co nejdelší.73 Strabón v tomto případě vychází ze spisu, připisovaného helénistickému historiku Apollodórovi (asi 180  –120 př. Kr.).74 V končinách, které má na mysli, se vyskytovaly i kmeny Siung-nu.75 Při popisu nejvýchodněji žijících kočovníků, které antika ještě běžně počítala do okruhu skythských kmenů, tedy Massagetů, k jejichž kmenovému svazu patřili i (rovněž skythští) Sakové, se v jeho práci objevují znaky, kterými je charakterizoval už Hérodotos (až na nošení oděvů z lýka). Od něj přebírá Strabón asi též informaci o používání měděných zbraní.76 O životě nomádských etnik, sídlících daleko na východ od římské říše, se snažil uvést nejednu zajímavou podrobnost, na druhé straně přispěl však i k růstu klišé, týkajících se nomádů. Přenesl totiž pojem „skythský“ do jiné než etnické roviny a začal jej užívat pro označení skutečně „barbarských“, krutých zvyků. Tak mají podle něho např. některé „skythské“ zvyky Parthové, za „skythský“ obyčej označuje také zvyk kmene Kaspiů,77 kteří prý usmrcují své rodiče hladem, jakmile dosáhnou sedmdesáti let.78 70

Srov. RE, Halbband XII, sl. 1641. Ležela na území dnešního severního Afghánistánu, mezi tokem řeky Amudarji a pohořím Hindúkuš. 72 Strabo Geograph. XI 518. Uvádíme zde rukopisná různočtení. Nejstarší rukopisná ­verze zní Thuni. 73 Ibid. 516. Tento zvyk, O. Tomsonem (Istorija drevněj geografii. Moskva 1953, str. 437– 439) připisovaný tibetským kmenům, které se však mísily se Siung-nuy, byl posléze velmi charakteristický pro Huny v Evropě (viz níže). 74 Osobně znal starověkou Hyrkánii a Baktrii. Stýkal se se seleukejskými obchodníky, kteří udržovali kontakt se Séry. Sérové jsou v jeho díle jednoznačně Číňané. (F. ­A LTHEIM – R. STIEHL, Geschichte Mittelasiens im Altertum. Berlin 1970, str. 432 a 438). 75 Moc řecko-baktrijských vládců se k Thunům a tzv. Focarům (Tocharové) rozšířila ve 2. polovině 3. stol. př. Kr. (F. ALTHEIM – R. STIEHL, o. c., str. 433). 76 Ibid. VIII 513. Žádné bližší podrobnosti neuvádí o „Skythech“, sídlících východně od Sogdiany (území ve Střední Asii, zhruba oblast Samarkandu, Bucháry a Sugdu na teritoriu dnešního Uzbekistánu a Tádžikistánu, u toků Amudarji a Syrdarji). 77 Kmen u Kaspického moře. 78 Strabo Geograph. XI 517; XI 12; srov. Herodot. I 216 (o Massaetech). 71

25

Plinius Starší vytvořil své dílo Naturalis historia především z výpisků, které si pořídil z četby. Obydlená země se podle něho rozkládá od Gibraltaru k Indii. (Již Černomoří je pro tohoto autora však územím málo známým a píše, že tu žijí národy Skythů a Sarmatů, o kterých mnoho bližšího nemůže říci.)79 V západním sousedství Seriky žijí podle něj Attacorové (kmeny, sídlící snad na řece Bráhmaputře), 80 dále Thuni, Phuni, Thynni či Unni), 81 s nimiž sousedí Tocharové, na jih od Tocharů žijí Indové a Casirové. 82 Jediná charakteristika, která se u jmenovaných kmenů v Pliniově díle objevuje, je kanibalismus Casirů, patřících mezi obyvatele Indie. 83 Tochary (čínsky Jüe-č’) uvádějí čínské prameny mezi sousedy ­S iung-nuů. 84 Pokud hovoříme o severozápadní hranici Číny, musíme si vždy uvědomit, že jde o hranici v době dynastie Chan, jejíž průběh (v posledním stol. př. Kr.) vidíme na mapce, přiložené ke str. 45. Plinius při svém výčtu etnik postupoval z jihu na sever, poté na západ a opět na jih. Jeho lokalizace etnika zvaného Thuni apod. je prakticky stejná jako u jeho předchůdce Strabóna. Oblasti, kde tito Thuni žili, byly antickému světu vzdáleny jen v jeho tradiční podobě. Helénistická Baktrie byla však sousedkou jejich sousedů (např. Tocharů). Ostatně historik Hérodotos již kolem poloviny 5. století tvrdil, že jsou dobře známy kraje, kde sídlí Issédonové, což jsou kmeny Wu-sun čínských pramenů. Žily kolem řeky Ili, vlévající se do jezera Balchaš, a měly poměrně časté přímé kontakty s kmeny Siung­‑nu. 85 Propojení dávného euroasijského světa bylo nejspíše daleko větší, než si dnes obvykle představujeme. Už v neolitu se např. na západ od Kaspického 79

Plin. NH II 108; ibid. IV 1; VI 54n. Srov. RE, Halbband 36, sl. 2151n. 81 O. J. MAENCHEN-HELFEN, o. c., str. 305n, píše, že verze Thuni, nejstarší dochované čtení tohoto výrazu, pochází z opisu Pliniova díla z 9. stol. Pozdější kodexy s Pliniovým textem mají Huni a Chuni. Edice Plinia v Bibliotheca Teubneriana zvolila ve svém vydání Pliniova díla Naturalis historia variantu Phuni. (Srov. k tomu Orosius I 2, 45: inter Funos Scythas et Gandaridas mons Caucasus.) 82 Srov. také RE III, sl. 1652. 83 Plinius NH VI 55. 84 N. Ja. Bičurin, o. c. 11. 85 Herodot. IV 25 a IV 27; K. A. AKIŠEV – G. A. KUŠA JEV, Drevňaja kuľtura Sakov i usuněj doliny reki Ili. Alma-Ata 1963. O. TOMASCHEK (Skythische Norden I 46) pojmy Phuni a Chuni ztotožňuje ( jeho práce se týká východoaltajských jazyků). 80

26

moře a na Ukrajině objevovala čínská keramika. 86 Ideální spojnicí mezi východem a západem bylo přitom pásmo stepí. Podle O. Tomsona jsou Thuni (Phuni / Fauni) tibetští Čchiangové u řeky Jarkendu, rovněž kočovníci. 87 Pozoruhodné ovšem je, že čarodějnice a tzv. Fauni Ficarii vystupují v některých středověkých pramenech jako předkové Hunů. 88 V této na pohled fantastické představě by se mohlo odrážet sousedství Thunů či Faunů a Focarů/Tocharů, stejně tak jako tradice, že Thunové, Thynové, Faunové apod. jsou Siung-nuové, kteří se podíleli na genezi evropských Hunů. Ve 2. stol. po Kr. působili v římské říši dva významní geografové, jejichž dílo mělo velký ohlas: Dionýsios Periégétes a Klaudios Ptole­ maios. Do okolí Azovského moře, do oblastí, z kterých se ve 4. stol. po Kr. vynořili evropští Hunové, umisťuje Dionýsios, jehož dílo vyšlo asi dříve než Ptolemaiova Geógrafiké Hyfégésis, Skythy a Sarmaty. Mezi Skythy uvádí kmeny vypočítávané Hérodotem i některá jeho etnika bájná. V sousedství černomořských Skythů ovšem i přes tento svůj tradicionalismus jmenuje kmeny, které žádný jeho předchůdce do oblasti ruských stepí neumístil, a to Únnoi (Thynoi, Thúnnoi, Thúnoi, Ónnoi či Ónoi). Sousedy Únnoi jsou Kaspiové a Albanové (Albanové patřili ke kavkazským kmenům). 89 V popisu krajiny od řeky Syrdarji na východ jmenuje Saky,

86

W. BÖT TGER, o. c., str. 22. O. TOMSON, Istorija drevněj geografii. Moskva 1953, str. 437– 4 39; 253; 427. 88 Jordanes (Get. 121) v 6. stol. popisuje vznik Hunů z pohlavního spojení gótských čarodějnic a nečistých duchů, toulajících se pustinou, které ovšem nenazývá Fauni Ficarii; ti se objevují např. v legendě Vita s. Aniani (verze z 9.–10. stol.), u Landolfa Sagaka (přelom 10. a 11. stol.), u Huberta Andaginensa (rané 12. stol.), Ekkeharda z Aury (Chronicon universale, asi 1. čvrtina 12. stol.) nebo v prameni Liber cronicorum Erfordensis (14. stol.); citace srov. na str. 240 této knihy. Velmi zajímavý výklad pro tento pojem má Isidor ze Sevilly (Etymologiae XII 103 a 104, PL 82, sl. 326 – o bytostech, které Řekové nazývají satyrové): unde et incubi dicuntur ab incumbendo, hoc est stuprando. Saepe enim improbi existunt, etiam mulieribus, et earum peragunt concubitum … dum autem vulgo Incubonem vocant, hunc Romani Faunum Ficarium dicunt (zde je souvislost s líčením uvedených pramenů nemalá); k představám o pojmu srov. také např. Hieronymus, Comm. in Isaiam PL 24, sl. 159, tentýž, Liber Jeremiae, PL 28, sl. 923. Dále srov.: M. KIESSLING, RE VIII, sl 2595–2597. Otázka samozřejmě zůstává otevřena. 89 Perieget. 730. Mladší Priscianus má Hinc Thynus sequitur, post fortis Caspia proles. Hinc sunt Albani bellaces Marte feroci. Pojmy Únus a Thynnus jsou tu tedy chápány jako identické. 87

27

nomády, sídlící na řece Ili, dále Tochary v Tarimské pánvi a tzv. Frúnoi (Frúrioi), za nimiž sídlí Sérové. 90 Dionýsios sepsal své dílo pro praktické potřeby Římanů, kteří se v souvislosti s vojenskými výpravami císaře Traiana na počátku 2. století začali více zajímat o východní kraje. 91 Proto je u něj také největší pozornost věnována Asii. Název Frúnoi Dionýsios Periégétes lokalizoval podle starší literatury, název Únnoi však nikoli. Toto etnikum umisťuje do prostoru mezi Donem, Volhou a Kavkazem. Zhruba do stejných míst jako Dionýsios kmeny Únnoi umístil Klaudios Ptolemaios Chúnoi.92 Thuny, Thyny, Fauny apod. nejmenuje. Pokud se pod tímto jménem skutečně skrývaly kmeny Siung-nu, byl jejich obrovský stát v této době již minulostí. A i když nezmizely z čínských ani sogdských pramenů, dobu největší proslulosti měly už dávno za sebou. 93 Periégétův a Ptolemaiův údaj o přítomnosti Hunů na hranicích Evropy ve 2. stol. po Kr. bývá zpochybňován, 94 podle mého mínění k tomu však nejsou dostatečné důvody. Siung-nuové mohli své jméno a tradici zachovat jako vůdčí složka etnicky různorodého kmenového svazu po velmi dlouhou dobu, tedy až do 4. stol. po Kr. 95 Porovnejme si časové úseky: Nositelé tradičního jádra Gótů, Gútai (Gutones), se v době Strabónově poprvé objevují v zorném poli antických pramenů, a to v oblasti středního a východního Pomořanska, v severním Velkopolsku a na východ

90

Periégétův výčet etnik důsledně směřuje od západu na východ. Srov. Ammian. X XIII 5, 16n; píše, že se Traianus dostal až ke Kaspiku. 92 Ptol. Geogr. III 5, 10. P. DAFFINA, Stato presente e prospettive della questione Unnica. Cit. Studia historica 129, str. 8, je názoru, že v Periégétově spisu jsou Únnoi umístěni východně od Donu, Chunoi u Ptolemaia na západ od této řeky. 93 Také Ptolemaiovy informace o Číně byly kvalitní. Znal hlavní město doby dynastie Chan, Luo-jang, které nazývá Saraga (Město hedvábí). Ptol. Geogr. VII 3, 5; F. ­A LTHEIM – R. STIEHL, o. c., str. 437. Chybně však podle L. N. Gumiljova (o. c., str. 118) umístil pramen Syr-darji (na Pamír). 94 S poukazem na to, že jejich jméno se do rukopisů těchto geografů mohlo dostat až při jejich pozdějším opisování. Např. M. KIESSLING, skeptický i k identifikaci pojmů jako Faunoi se Siung-nuy (uvažuje o Tangutech, RE VIII, sl. 2597n), píše (ibid. 2593n), že etnika uváděná Dionýsiem Periégétem jsou vesměs archaická, a nepovažuje za pravděpodobné, že by se mu podařilo zachytit právě Huny. Výraz Únnoi reprezentuje podle této encyklopedie byzantské úpravy textu. Srov. ale: O. J. MAENCHEN-HELFEN, o. c., str. 310–313. 95 Šan-jü jižní větve Siung-nuů jménem Pi byl prý potomkem šan-jüa Mo-teho (Mo­‑tiho) v 18. generaci (N. Ja. Bičurin, o. c. 110). Tradice tehdy trvala půl tisíciletí. 91

28

od dolní Visly. Koncem 2. stol. po Kr. dorazili do oblasti Černomoří. V té době jejich stěhování trvalo přinejmenším 200 let, setkávali se s jinými kmeny, ale jejich tradice, kterou zachoval i Jordanes, nezanikla a nezanikl ani původní název vůdčí složky etnika. Stěhování Gótů je v tomto případě přesvědčivě zachyceno archeologickými výzkumy, které sledují cestu nositelů tzv. wielbarské kultury od Pobaltí a dolního Povislí až do severozápadního Černomoří. 96 Antické prameny nám však dosvědčují pouze výchozí bod či jeden z výchozích bodů gótského putování Evropou97 a potom sídla, z nichž Gótové začali antický svět ohrožovat. Mezi Strabónovou a Tacitovou informací98 o sídlech Gótů je sice určitý geografický rozdíl, ale v obou případech se Gótové stále ještě nacházeli v Pobaltí a dolním Povislí. V případě Hunů bychom také měli k dispozici výchozí bod, který antické prameny zachycují (poprvé rovněž u Strabóna, jeho Thuni), pak oblasti, ve kterých východně od Donu a severně od Kavkazu strávili Hunové asi 200 let (jako diu inaccesis seclusa (tj. gens) montibus), 99 a konečně zprávy o invazi, kterou provedl silný kmenový svaz a jejíž důsledky se v římské říši projevily roku 376, což znamená, že k překročení Donu, porážce sarmatských Alanů a ostrogótské Ermanarichovy říše muselo dojít předtím. Ve 2. stol. po Kr. mohlo přitom na území mezi Donem a Kavkazem určitou dobu sídlit jen jakési čelo hunské migrace, k němuž postupně přibyla další migrační vlna či vlny. Ammianus ­Marcellinus také netvrdí, že Hunové byli etnikem zcela neznámým, ale že starším spisovatelům byli známi jen povrchně.100 Pro úplnost se ještě podívejme na údaje o Hunech v geografické tradici, navazující na dílo Periégétovo. Mělo velký ohlas a vyšlo ještě dvakráte v latinském básnickém překladu. Ve 2. polovině 4. stol. to byl překlad Avienův. Rufius Festus Avienus lokalizuje Phryni do stejných míst 96

Srov. sborník Peregrinatio Gothica. Polonia 84/85, vol. VII, Lodž 1986; P. HEATHER, Gótové. Praha 1996, mapka str. 31. 97 Záleží na tom, zda bude či nebude badateli jako původní domov Gótů uznáno Švédsko. 98 Tac. Germ. 44. 99 Kmen dlouho uzavřený nepřístupnými horami. 100 Ammian. XXXI 2, 4: leviter nota. Známo bylo (alespoň z pramenů, které jsou k dispozici i nám) jen jejich jméno a jedna až dvě charakteristiky: nomádský způsob života a snad zvyk umělého prodlužování lebek. Tento zvyk u nich (a ostatně ani u Sarmatů, kde byl rovněž rozšířen) Ammianus ovšem neuvádí.

29

jako jeho vzor, zato vynechává Periégétovy Únnoi východně od Donu.101 Ve 2. polovině 4. stol. byli Hunové natolik živou a známou skutečností, že by je autor nemohl jen tak pominout. Vytvořit pravděpodobnou hypotézu o tom, proč se tak stalo, brání fakt, že přesnou dobu vzniku jeho díla neznáme, nevíme, zda to bylo před překročením Donu Huny nebo až poté.102 K omisi mohlo dojít při pozdějším opisování díla, dalo by se však pochopitelně uvažovat i o tom, že jeho vzor původně pojem Únnoi skutečně neuváděl. Druhý překladatel, Priscianus, žil v 6. století v Konstantinopoli a převzal jak lokalizaci pojmu Frúnoi, tak Únnoi (v podobě Thynus).103 Avienus nepřekládal věrně, vynechával např. bájné národy. Priscianus v době, kdy situace impéria a Evropy byla oproti 2. století opravdu již velmi změněna, využil Periégétova díla zřejmě jen jako umělecké práce, nikoli poučného dokumentu. Překládal věrněji, třebaže i on dílo „obohatil“, např. o národy, popisované Hérodotem a Periégétem vynechané. Doplnil také křesťanský závěr.104 V antice nebo raném středověku nešlo o postupy nepřípustné, antika sice rozlišovala překlad a nápodobu, ale ani nápodoba nebyla pokládána za plagiát.105 Jako celkem důsledný překladatel originálu jméno Hunů zřejmě v rukopise své předlohy viděl. Pokud by se tedy nenacházelo v autografu a jeho prvních opisech, muselo by být doplněno nejpozději v období zhruba od sklonku 4. do 6. století. Proč by ale v tom případě nebyli Hunové jmenováni i ve svých sídlech západně od Donu? Současník vrcholícího stěhování národů, církevní Otec Hieronymus ze Stridónu v Dalmatii píše, že skythské národy sahají od Kavkazu a Ma­ió­ tidy až k Indickému oceánu.106 V takto rozsáhlém pásmu, osídleném etniky se „skythským způsobem života“, se odehrálo i putování kmenů, které antika znala pod názvem Hunové. Konflikty a vzájemné kulturní 101

Avienus, Decriptio orbis terrae, srov. verše 906n; 909nn; 917; 828n; 934. Avienus je osobností, jíž je třeba věnovat ještě nemálo badatelského úsilí (srov. např. A. CAMERON, Avienus or Avienius. Zeitschrift für Papyrologie und Epigraphik 108, 1995, str. 252–262). 103 Priscian. Periegesis 705 – 707 (Thynus v sousedství Kaspiů a Albanů); 727 (Fruni v sousedství Tocharů a Sérů). 104 Ibid. 1088. 105 Srov. např. K. PETROVIĆOVÁ, Docere et delectare. Brno 2009, str. 92–95. 106 Hieron. Comm. in Ezech. Lib. XI, PL 25, sl. 372. 102

30

i antropologické ovlivňování různých etnik, které se v tomto obrovském prostoru odehrávaly, většinou zůstávaly bez písemného zachycení. Kdekoli se však asijští i evropští Hunové objevili v blízkosti civilizací, užívajících písma, byly jejich dějiny, anebo aspoň jisté úseky jejich dějin, zachyceny. V prostředí Číny dynastií Čchin, Chan a Wej, v buddhistickém prostředí starověké Sogdiany, v Arménii i u autorů římské říše. Nepovažuji za nijak nemožné, že Strabón, Plinius a Periégétes mohli skutečně asijské Huny (Siung-nu, Chiong-nu, Chwn, Hú-na) lokalizovat právě tam, kde je znali Číňané. Svou roli tady mohly sehrát poznatky z období helénismu, které přebírali, a antické státy byly s těmito končinami spojeny také dálkovým obchodem. Čínský pojem Siung-nu (středověká čínská výslovnost Hiungno), sogdijský Chwn a Ptolemaiův výraz Chúnoi mohou a také nemusejí pocházet z jednoho pramene. V končinách mezi Kavkazem, Kaspikem a Donem mohli již Hunové obchodníkům, vojákům nebo cestovatelům představit sami sebe, jménem, kterým se nazývali a jež jim pak už v dějinách zůstalo. Důležité je i to, co zjistily archeologické výzkumy na území Siung-nuů – že totiž tyto kmeny obchodovaly nejen s Tochary nebo Issédony, ale také se Sogdijci, Parthy, apod. V Noin-Ule byl nalezen i goblén maloasijského původu.107 Styky antických území v Evropě a na Blízkém Východě s oblastmi Střední Asie a Číny nebyly přitom v době, která nás zajímá, asi jen zprostředkované. Za vlády císaře Octaviana Augusta, u příležitosti uzavření míru Římanů s Parthy v roce 20 př. Kr., vyslali podle římského historika Annaea Flora panovníci Říše středu do Říma, zvaného v čínských ­pramenech Li-kan, poselstvo.108 Parthové byli jakousi spojnicí mezi uvedenými antickými územími, Střední Asií a Čínou, podobně jako ji předtím představovala nejvýchodnější helénistická království. Siung-nuové se s Parthy, kteří byli častými soupeři Římanů, podle L. N. Gumiljova v prvním stol. př. Kr. bezprostředně stýkali na levém břehu řeky Syrdarji.109 G. Debs a L. N. Gumiljov se domnívají, že ostatně také i Siung­‑nuové sami měli snad možnost setkat se s Římany přímo, a to opět díky společným dějinám římské a parthské říše. V bitvě šan-jüa severních Siung­-nuů 107

S. I. RUDĚNKO, o. c. 1962, str. 97. Ten se sem ovšem nemusel dostat díky přímým kontaktům. 108 L. N. GUMILJOV, o. c., str. 112; Florus IV 12, 62. Podle Flora měla cesta z těchto končin (konkrétně z Indie) do Říma trvat 4 roky. 109 L. N. GUMILJOV, o. c., str. 167.

31

jménem Č’-č’ a Číňanů na řece Talas údajně Č’-č’ovi, který asi požádal o pomoc Parthy, pomáhali zajatí římští legionáři poraženého vojevůdce Crassa (padl v boji s Parthy r. 53 př. Kr.). Římané prý také šan-jüovi Siung-nuů na této řece pomohli vystavět pevnost.110

110

Ibid. 170  –172. G. DEBS: Vojennoje soprikosnověnije měždu rimljanami i kitajcami. VDI 1946, č. 2, str. 45 – 50.

32

OS OBN Í J M É N A

Adamis  108, 152 Aegidius  227, 280, 284 Aelia Verina  275 Aëtius, Flavius  10, 76 –78, 91, 95, 100, 107, 109, 112, 114 –118, 121, 123 –132, 134 –138, 141, 144, 145, 154, 167, 173, 174, 178, 181, 184 –186, 190, 193, 195 –199, 201, 202, 204 –206, 210 –212, 215, 221 –234, 241, 244, 249, 250, 254, 263 –265, 277 –279, 281, 282, 284, 285, 301, 304, 306, 307, 310, 311 Agintheus  93 Agnellus  238, 306, 307 Aladarius  248 Alarich I.  77, 78, 192, 210, 215, 220, 230, 308, 241 Alarich II.  288 Alatheus  226 Alavivus  72 Albinus, Flavius  228, 229, 282 Almoš  243, 246, 261 Alpher  254 Amalové (rod)  153, 202, 268, 305 Amantius z Iovie  161 Ambrosius (sv. Ambrož)  299 Ammianus Marcellinus  11, 34, 67, 70, 72, 74, 119, 158, 164, 166, 170, 171, 175, 205, 294, 295, 297, 305 Anagastes  274 Anaolsus  123 Andagis  203 Andreas z Kaisareie  69 Angantýr  259

Anianus, sv.  27, 124, 195, 198, 229, 238, 240, 241 Aniciové (rod)  228, 305 Anicius Olybrius  283 Anthemius, Procopius  76, 274, 275, 282 –284, 288 Apollodóros  25 Arbogast  278, 279 Arcadia  142 Arcadius  75, 79, 110 Ardaburius  115 Ardarich  147, 152, 153, 202, 230, 266, 292 Areobindus  109 Armatius  109 Arnegisclus  86 Arpád  243 Arpádovci  236, 243, 244, 252, 253 Aspar  86, 107, 125, 275 Aspar Mladší  269 Atakam  158 Athanarich  72, 259 Athénais  109 Auctor (Victor) z Met  198, 238 Aurelianus  76, 195, 229 Aurelius Augustinus  123 –125, 237, 264, 300, 301 Avienus (Rufius Festus)  28 –30, 213, 214 Avitus, Eparchius  198, 227, 267, 277, 278 Balamber  75, 271 Basichos  81 Basiliskos  275, 276

327

Bauto  120 Beda Venerabilis  225, 232, 264 Belisarius  310 Berichos  98, 99, 106, 109, 152, 153, 156 Bigilas  13, 92, 93, 95, 110, 111, 149, 151 Bleda  17, 18, 83, 86, 98, 99, 102, 107, 118, 148, 156, 173, 230, 246, 270 Boëthius  223, 227 Bonifatius  113, 116, 123 –126, 129, 130, 223, 226, 307 Caesar  71, 149, 172 Callimaco, Filippo Buonacorsi  260 Candak  268 Carpilia  112, 130 Carpilio  95, 112, 117, 118, 221 Cassiodorus Senator  70, 117, 118, 121, 224, 228, 264, 287, 301, 305, 306 Castinus  113, 116, 123 Censorius  126 Claudius Claudianus  79, 182, 299 Constantinus Veliký  179, 182, 183, 278 Constantius  86, 100, 108 –111, 151, 152, 303 Constantius III.  127, 248 Crassus  32, 140, 141 Čaba  248 Č’-č’  32, 43, 53, 54 Čao (dynastie)  65 Čech, Svatopluk  207 Čeng  61 Čchin (dynastie)  31, 61 Čingischán  16 Čou (dynastie)  39, 61, 104 Čung-chan-jüe  39 Damaskios  207, 309 Dedi  242  Dedi Mladší  242 De Guignes  33 Dengižich  268 –270, 273, 274

Dietrich z Bernu (Theoderich Veliký)  248, 256 –258 Diocletianus  183, 189 Dionýsios Periégétes  27 –30, 56 Donatus  17, 81 Edekón  90 –94, 108, 150, 152, 286, 287 Ekkehard  254 Ellak  94, 96, 97, 103, 106, 108, 149, 150, 153, 248, 266, 267 Ermanarich  70, 257 Ernas (Ernach)  107, 158, 268, 273, 275 Eskam  97, 158 Eslas  97, 110, 152 Eudoxia  283 Eudoxius  142 Eugenius  143 Eugippios  155, 177, 308, 309 Eunapios (ze Sard)  66, 72, 189, 298, 308 Eurich  280, 285, 286, 288 Eustach, sv.  253 Eutropius  27, 79, 81 Felix  27, 121, 124 Filostorgios  298, 301 Flavio Biondo  9 Florus, Annaeus  31 Fortuna  67 Fótios  81, 104 Fredegar  231, 236, 264 Fredericus (Frederich, Frederik)  198, 205 Fritigern  72 Furie  67 Gunther  258 Guntigis  203, 305 Hadrianus I. (papež)  139, 179 Hagen  256, 258 Heidrek Moudrý  259, 317 Heiricus Autissiodorensis  263

328

Helcha  258 Heraclius  193, 221, 222, 224 Herculanus, Flavius Bassus  143 Hermannus Contractus  139, 231, 264, 315 Henoch  249 Henricus Valesius  309 Heriricus  255 Hérodotos  24 –27, 30, 60, 64, 67, 273, 297, 299, 301, 302 Hervör  259, 317 Hieronymus (sv. Jeroným)  27, 30, 69, 73, 74, 81, 119, 127, 159, 236, 295, 298, 299 Hilarius z Arelate  139, 227 Hilarius z Poitiers  315 Hildebrand  256 Hlöd  259 Honoria (Iusta Grata Honoria)  142 –145, 196, 216, 233, 248, 311 Honorius  77, 89, 112, 113, 120, 125, 128, 129, 169 Hormidak (Hormizdak)  274, 275, 283 Hugo (opat Flaviniacensis)  225 Humli  259 Hunerich  144, 221, 226, 283, 284 Hunimundus  71 Hunor  245, 249 Hut-ngai-ssi  34 Hyacinthus  143 Hydatius  127, 207, 215, 223, 227, 306, 307 Chan (dynastie)  10, 12, 16, 19, 20, 22, 26, 28, 35, 37, 38, 41 –45, 47, 49, 50, 52 –54, 61 –63, 104, 105, 166, 170, 219 Charaton  81, 148 Chelchal  153, 269, 274 Childerich  117, 280 Chlodvík  268, 280, 288 Chlogio  141 Chou-Chan-šu  63 Chrysafios  91, 92, 110, 111 Chu-chan-jie  50, 52, 64

Ildico (Hildigo, Hildgunt)  217, 255, 256, 258 Isidorus ze Sevilly (Isidorus Hispalensis)  72, 121, 207, 215, 216, 306, 308 –310, 314, 316 Iulius Nepos  284 –287 Iulius Valens  160 Iustinianus I.  184, 205, 269, 288, 305, 309 Jan Zlatoústý viz Jóannés Chrýsostomos Jazdkart II.  84 Jenovéfa, sv.  198, 238, 241 Jindřich IV.  141, 242 Jindřich z Mügeln  251 Jóannés Chrýsostomos  160 Jóannés Lydos  309 Jóannés z Antiocheie  143, 221 Jóannes Malalas  309 Johannes (císař)  112, 113, 115, 116, 129, 169, 183, 208, 302 Jordanes  112, 113, 115, 116, 129, 169, 183, 208, 302 Kao-ti  48 Karel Veliký  264 Karpileón (Carpilio)  95 Klaudios Ptolemaios  27, 28, 31, 56, 317 Kreka (Érekan, Herkja)  102, 108 Kriemhild (Ildico)  217, 248, 256 –258 Kristus  131, 161, 238, 253 Kúridachos  13, 17, 96, 152, 153 Kursichos  81 Lambert z Hertzfeldu  242 Landolfus Sagax  215, 239, 240, 316 Lao-c’  64 Lao-šang  47, 64 Leontius z Ankyry  160 Leopold z Merseburgu  242 Lev (Leo) I. Veliký  140, 141, 173, 213 –215, 227, 228, 233, 239, 241, 247, 251, 252, 261, 264, 289, 304 Libertas (Svoboda, bohyně)  135, 185

329

Libius Severus  280, 282 Liou Jüan  64 Liou Pao  53 Litorius  130 –132, 134 Lü  49 Lupus z Troyes  198, 206, 237, 238 Macrinus  245, 246 Macrobius  173 Maiorianus  125, 190, 223, 228, 269, 278 –282, 284 Malchos  284, 303, 316 Mama  84 Marcellinus Comes  75, 86, 87, 92, 116, 118, 119, 121, 123, 124, 126, 127, 129, 131, 137, 143, 217, 223 –226, 228, 232, 264, 265, 267, 269, 274, 277, 280, 282 –287, 305, 306, 308 Márk Kálti  252 Markianus  140 –142, 144, 164, 215, 216, 221, 243, 245, 246, 267, 270, 283, 303 Mataswintha  305 Maximinos  92–94, 97, 99, 101, 105, 108 –111, 150, 303 Menandros Protector  316 Merobaudes (Ml.)  77, 78, 118, 121, 130, 132, 134, 136 –138, 166, 167, 173, 185, 228, 303, 304 Mikolt  248 Miranniamona  230 Mogor  245 Mommsen, Theodor  112 173, 214, 233, 240, 298, 306 –308 Mo-te (Mo-ti)  12, 28, 40, 45, 48 Mundzuk  18, 148, 217 Nemproth  250 Nibelungové (Niflungové)  248, 254, 256 Nimrod (Menroth)  243, 245 Nomos  105, 111

Octavianus Augustus  24, 31 Odaenathus  226 Odoaker  117, 233, 286 –288 Oébarsios  18, 108, 148, 152 Oktar  18, 82, 131, 148 Olympiodóros  81, 82, 113, 123, 124, 176, 298 Onegésios  20, 92, 94 –96, 100 –102, 105, 106, 108, 152 –154 Onoulfus (Hunvulf)  286 Optila  225 Ordericus Vitalis  232 Orestés  90, 92, 94, 100, 105, 110, 117, 152, 227, 285, 286, 287 Orosius, Paulus  71,159, 256, 300, 308 Otto (bavorský vévoda)  242 Otto z Freisingu  317 Pacatus, Latinius  67, 71, 300 Palladius  140 Pan Ku  43 Panna Maria  139, 252 Paulinus Aquileiensis  213, 237, 317 Paulus Diaconus  147, 193, 213, 215, 225, 232, 239, 247, 261, 283 Pavel, sv.  204, 115, 244 Pelagia  123, 129, 204, 226, 228 Petr, sv.  139, 173, 204, 214, 215, 244, 247, 289 Petronius Maximus  187, 221, 226, 267, 277, 278, 282, 307 Petrus Crassus  140, 141, 317 Pi (šan-jü)  28 Piganiol André  9 Placidia, Galla  113, 115, 116, 123 –127, 139, 141 –143, 173, 183, 209, 234 Plinius Starší  26, 31, 295 Plintha  83, 109 Priscianus 27, 30, 317 Priskos  10 –14, 16 –20, 23, 33, 35, 66, 68, 81 –94, 96 –111, 117, 118, 127, 128, 148 –155, 184, 192, 196, 203, 205, 216,

330

217, 225, 245, 246, 249, 261, 268 –271, 273 –276, 280, 281, 284 –286, 297, 302, 303, 305, 310, 317 Promotus  100 Prosper Tiro  121, 124, 126, 134, 196, 212, 214, 222, 224, 225, 306, 307 Radagaisus  21, 75 –77, 210, 226 Regino z Prümu  245 Renatus Profuturus Frigeridus  77, 112, 121, 138, 228, 310 Ricimer, Flavius  125, 227, 269, 278 –280, 282 –284, 287 Roas  17, 82, 83, 115, 116, 118, 127, 129, 305 Romanus (comes)  100 Romulus (Augustulus)  90, 224, 286 Rufinus  79 Rusticius  94, 108, 152 Safrax  70 Sambida  135 Sangibanus  198, 203 Sarus  193 Saturninus  108, 109 Sebastianus  118, 126, 129 Senator (vyslanec k Hunům)  70, 85, 105, 118, 121, 143, 228, 301, 305, 314 Servatius (Aravatius) z Tongern  198, 238 Sidonius Apollinaris  164, 167, 195, 224, 226, 228, 274, 277, 283, 297, 304, 317 Sifka  259 Sigismund  229, 247 Sigisvultus  124, 135 Silvanus  100 Salvianus z Massilie  102, 134, 159, 173, 181, 186, 187, 192, 193, 227, 300, 301, 307 Skottas  87, 94 S’-ma Čchien  37, 38, 43, 60, 64, 164 Sókratés Scholastikos  31, 302, 115

Sózomenos  11, 14, 67, 68, 142, 159, 245, 298, 301, 317 Stilicho  72, 77, 79, 81, 210, 222, 299 Strabón (z Amaseie)  24 –26, 28, 29, 31, 70, 295, 299 Strozzi Giulio  215, 217, 222, 232, 317 Syagrius  284, 288 Syllus  108, 226 Symmachus (Q. Aurelius Memmius, ­iunior)  137, 192, 224, 318 Synesios  170, 313, 318 Šalomoun  242 Šapúr II.  149 Šapúr III.  271 Šimon z Kézy  229, 230, 233, 245 –250 Štěpán I.  249 Štěpán, sv.  198, 238, 253 Tatianus  281 Tatulus  100, 105 Theoderich I., vizigótský král  123, 129, 132, 134, 195, 196, 198, 203 –205, 230, 234 Theoderich II., vizigótský král  221, 231, 277 Theoderich Veliký (Dietrich z Bernu)  117, 243, 245, 248, 256 –258, 268, 288, 305, 309 Theodórétos  75, 82, 160, 182, 237, 301 Theodosius I.  71, 77, 79, 189, 300, 301 Theodosius II.  13, 82, 86, 89 –92, 97, 107, 108, 110, 111, 113 –116, 141, 142, 144, 150, 169, 193, 208, 209, 221, 302, 307 Theotimos  159 Thiudimir  152 –154, 202, 268 Thorismund (ostrogótský král)  71 Thorismund (vizigótský král)  198, 201, 204 –206, 216, 221, 231, 241 Tibatto  130, 136 Tonantius Ferreolus  199 Traianus  28

331

Trygetius  214 Tuldila  269 Tu-man  40 Ťin- dynastie  37, 65 Ťün-čchen  51 Uldin  75, 76, 81, 82, 152, 193 Urbanus III.  241 Valamir  147, 152 –154, 268, 271, 275, 292 Valentinianus I.  79 Valentinianus III.  89, 102, 113, 116, 139 –141, 144, 183, 187, 193, 195, 196, 209, 221, 224, 225, 226, 233, 243, 248, 263, 264, 277, 279, 281, 282, 284, 300, 311

Valens  67, 72, 79, 226 Valia  117, 279 Venantius Fortunatus  242 Vendel  250 Victoria  208 Videric  70 Vidimir  152, 268 Vithimiris  70 Virius Nicomachus Flavianus  184, 228 Voršila, sv.  198, 230, 238, 244, 250 Waltharius  254 –256, 258 Zénón  109, 111, 275, 287, 288 Zerkón  107 Zósimos  66, 71, 75 –79, 123, 131, 183, 192, 210, 298, 308, 318

332

K M E N Y, N Á RODY

Akatzirové  13, 17, 94, 96, 97, 101, 146, 153, 273 Alamani  10, 76, 123, 132, 194, 210, 241, 245, 248, 281 Alani  29, 34, 53, 57, 67 –70, 73, 74, 115, 120, 135, 136, 146, 160, 166, 197, 198, 201 –203, 216, 217, 249, 266 –268, 272, 292, 295, 296, 304 Alani Tanaitští  67 Albanové  27, 147 Alpidzurové (snad Alpeozurové)  82, 249 Amilsúrové  82, 146 Angiskirové  270 Anglové  137, 281, 288 Arabové  35, 80, 84, 236, Aremoričané  130, 197 Argaragantové  296 Attacorové  26 Attakotové  75 Avaři  56, 205, 236, 243, 249, 261, 272, 273 Bardorové  270 Bastarnové  160 Bittugurové  270 Boiskové  82 Bractanové  248 Brittanové  230 Bulhaři  232, 272 Burgundi  69, 131, 132, 146, 194, 196, 205, 211, 217, 229, 230, 247, 248, 255, 256, 284, 288, 289, 292

Casirové  26 Catalaunové  21, 199, 230, 247 Cemandrové  268 Češi  243 Čchiangové  27, 48, 53 Číňané  25, 31, 32, 39, 40, 47 –49, 54, 55, 63, 64 Čuvaši  56 Dun-chu  48 Durynkové  146, 281 Faunové  25, 27, 28, 240 Fossatisii (hunští vojáci v řím. službách)  268 Frankové  10, 69, 121, 126, 141, 142, 145, 149, 194, 197, 211, 227, 230, 238, 245, 254 –256, 268, 279 –281, 284, 288, 289, 303, 307, 319 Frankové-Saliové (Salijští)  141, 197, 280 Frankové středorýnští  126, 142, 145, 197, 205, 206 Frúnoi (Frúrioi)  28, 30 Gepidové  71, 146, 147, 153, 201, 202, 206, 230, 249, 266, 267, 272, 288, 292 Germáni  9, 13, 17, 66, 71, 73, 124, 130, 135, 144, 146 –148, 152, 158, 159, 172, 196, 202, 210, 218, 227, 232, 233, 236, 242, 245, 246, 248, 254, 255, 258, 259, 263, 269, 270, 275, 282, 287, 289, 290, 292

333

germánské kmeny  10, 17, 147, 151, 159, 211 Gog (biblický národ)  69, 299, 301 Góti  10, 11, 23, 28, 29, 67, 69, 70 –72, 74 –77, 132, 134, 148, 153, 159, 160, 186, 186, 199, 201, 202, 204, 205, 207, 209, 210, 215, 230, 231, 234, 237, 241, 250, 259, 266, 267, 269, 270, 272, 274, 278, 281, 286, 289, 299 –301, 304 –307, 310 Gútai (Gutones)  28 Hebrejové  149 Herulové  146, 147, 165, 267, 272, 281, 287 Chagasové  52 Chionité  34, 296 Chúnoi  28, 31, 51 Illyrové  229 Indoevropané  68,157 Indové  26 Isaurové  109 Issédonové  24, 26, 31, 48, 53, 60, 273 Itimarové  82, 146 Juthungové  120, 123 Jutové  120, 123, 137, 281 Jüe-č’ové  26, 40, 64 Kaspiové  25, 27, 30, 147 Katalánci  230 kavkazské kmeny  27, 55 Keltové  82, 160, 232 Kidarité  270, 271, 273 Kimmerijové  273 Kirgizové  53 Kutrigurové  146, 236, 272, 310 Kvádové  73, 74, 127, 147 Latinové  71, 232 Limiganti  296

Langobardi  69, 197, 241, 244, 247, 249, 288 Liticiani  197 Maďaři  57, 232, 236, 243 –245, 248, 249, 250, 252, 253, 260, 289 Madjar (kmen v Kazachstánu)  57 Magog (biblický národ)  243, 299, 301 Markomani  127, 147 Massagetové  25, 63, 67, 69, 74, 75, 269, 299, 301 Maurové  107, 123, 124 Médové  250 Mongolové  16,17 Němci  233 Nori  123 Ogurové  273 Olybriones  197 Onogurové  272, 273 Ónnoi (Ónoi)  27 Ostrogóti  11, 17, 68, 70 –72, 119, 146, 147, 153, 154, 159, 160, 201, 203, 209, 210, 245, 250, 259, 266 –268, 270, 275, 281, 283, 288, 292, 309 Parthové  25, 31, 32, 54, 148, 295, 297 Peršané  84, 103, 152, 209, 236, 237, 269, 270, 271, 273, 275, 303, 310 Phauni Phicarii (snad Phaunové a Tocharové)  140 Phuni  26, 27 Ripuariové (středorýnští Frankové)  126 Rugiové  126 Římané  9, 28, 31, 32, 72, 76, 77, 79, 82 –84, 87, 90 –92, 95, 97, 101, 102, 107, 111, 117 –119, 128, 130, 134, 137, 144, 152, 159, 174, 181, 184, 186, 191 –198, 201 –206, 211, 221, 226, 230, 231, 233, 234, 240, 241, 243, 245, 246,

334

254, 267 –271, 273, 276, 279, 280, 282, 285, 296, 299, 308, 309 Sabirové  272, 273 Sacromontisi (hunští vojáci v římských službách)  268 Sadagariové  146, 268, 270 Sadagové  270 Sakové  25, 26, 34 Saracéni  69, 296 Saragurové  273, 310 Sarmati  9, 14, 23, 24, 66, 68, 74, 166, 240, 268, 296, 297 Sarmatští Alanové  295 Sasové  137, 281 Semité  157 Sien-pi  34, 52, 54, 55, 56, 65 Siung-nuové  10, 12 –22, 24, 25, 27, 28, 31 –44, 47 –65, 85, 103, 104, 151, 156, 158, 164, 166, 200, 201, 249, 260, 270, 293, 295 Skirové  76, 146, 268, 269, 275, 287 Skythové  14, 22 –25, 27, 42, 66, 67, 69, 74, 75, 82, 148, 159, 160, 239, 271, 273, 286, 296 –299, 301 Skythové Královští  148 Slované  79, 207, 208, 243, 258, 261, 272, 289, 290, 292, 293 Sogdijci  31 Sorosgové  83, 84, 146 Suannové  275 Svébové (Kvádové)  73, 126, 132, 134, 136, 146, 192, 267, 270, 279, 281, 288 Španělé  236 Švédové  236 Tervingové  72, 259 Thunové (Thynnové)  25, 26, 27, 28, 29, 30

Ting-lin  52, 53 Toba  34, 52 Tocharové (Phocari)  25 –28, 30, 33, 40, 48, 64 Tonosúrové  82, 146 Trasjugitanové  296 Turci  47, 56 Turcilingové  147, 286, 287 ugorské kmeny  55, 83 Ultzindzurové  268, 270 Unni  26, 260, 262 Únnoi  27, 28, 30, 159 Utigurové  98, 146, 236, 272 Vandalové  10, 69, 73, 74, 79, 84, 124, 125, 128, 135, 136, 174, 192, 194, 196, 212, 269, 274 –276, 279, 280, 281, 284, 288, 292, 306, 310, 318 Vandalové-Hasdingové  73 Vandalové-Silingové  73 Vizigóti  67, 71 –73, 77 –79, 119, 120, 123, 127 –132, 134, 144, 145, 159, 192, 194 –198, 201, 203 –205, 210, 211, 216, 226, 230, 231, 241, 243, 245, 254, 259, 277, 279, 280, 281, 288, 292, 298, 300, 305, 307 Východořímané  79, 80, 84, 85, 89 –91, 94, 97, 98, 105, 125, 151, 192, 271, 275, 276 Wu-sun (kmeny)  26, 53 Západořímané  75, 76, 94, 100, 118, 119, 125, 132, 141, 184, 191, 194, 195, 212, 225, 232, 275, 292, 304 Židé  69, 183

335

Z E M Ě P I S N É P OJ M Y

Adrianopolis (Edirne)  67, 71, 109 –110 Afghánistán  25, 49, 75, 270 Afrika  124, 125, 212, 229, 247, 270, 280, 285, 303, 307, 308 Africa proconsularis  124 Acháia  80 Alajské pohoří  54 Altaj  19, 24, 26, 56, 62, 273, 323 Amudarja  24, 25, 55, 67 Apeninský poloostrov  135 Apulie  247 Aqua nigra  268 Aquileia  13, 115, 140, 147, 192, 206, 210 –215, 237, 244, 247, 250, 317, 320 –321 Arabský polostrov  149 Aralské jezero  55 Arar  255 Arkadiopolis (dn. Lüleburgaz)  86, 268 Arelate (dn. Arles)  121, 123, 197, 221 Aremorika  130, 137, 197 Arimini (dn. Rimini)  126 Arménie  31, 79 –81, 126, 270, 272 Arvernus (dn. Clermont-Ferrand)  304 Asémos  90 Asie  21, 24, 31, 37, 40, 43, 44, 52, 57, 81, 109, 149, 162, 245, 271 Atlantik  200 Attika  86 Augusta Treverorum (dn. Trevír)  197 Aurelianum (dn. Orléans)  27, 198, 229, 240, 318, 322 Azovské moře  10, 27, 74, 96, 249

Bajkal  36, 42 Baktrie  25, 26 Balchaš   26, 53 Bántapuzsta  16, 158 Baraba  55 Barkol (jezero)  55 Bassiana  270 Bavorsko  242, 256, 261 bazilika S. Maria Maggiore (Řím)  139 bazilika sv. Vavřince (Řím)  139 Belgica  122, 131, 181, 197 Belvider  230 Benátky  213, 232, 234, 239, 247 Benátsko  75 Bergamo  213 Betpakdala   53 Bizzim (dn. Vize)  268 Blatenské jezero  268 Blízký Východ  31 Bráhmaputra  26 Britannia  75, 119, 122, 136 –138, 192, 263, 281, 285, 308 Britannia minor (Bretaň)  137 Brixia (dn. Brescia)  181, 213 Buda  230, 246 Budavár (Ecilburg)  243 Burjatsko  35 –37, 60 Busento  220 Byzanc  188, 239, 247, 260, 272, 288 Cabillonae (dn. Châlons-sur-Marne)  199, 209, 235 Campi Catalaunici (Campi Mauriaci)  199

336

Carám (archeolog. lokalita)  15, 35 –36, 60 –61, 219 Castra Martis  268 Catalaunská pole  21, 147, 148, 150, 170, 195, 197, 199 –204, 206, 209, 216, 226, 230, 231, 234, 235, 241, 247, 250, 251, 255, 257, 259, 261, 266, 288, 304, 305, 309, 324 Colonia Agrippina (dn. Kolín nad Rýnem) 197, 198, 230 Concordia  213 Černé moře  24, 39, 88, 159 Černomoří  19, 23, 24, 26, 29, 34, 66, 70, 77, 81, 127, 147, 162, 239, 251, 270, 275, 299 Če-š’  52 Čína  10, 12, 15, 16, 19, 21 –22, 24, 28, 33, 37, 41, 44, 45, 48 –52, 56, 62, 64 –65, 106, 165, 263

Egjin Gol (archeolog. lokalita)  37, 42 Egypt  80, 149, 170, 247, 270, 298 Engadi  250 Épeiros  74, 78 Ermanarichova říše  29, 70, 75, 271, 293 Evropa  9, 11, 14, 16 –22, 25, 28 –31, 55 –57, 66 –70, 85, 87, 105, 141, 149, 157, 158, 162, 166, 170 –172, 197, 215, 220, 227, 230, 232, 233, 236, 238, 239, 242, 244, 247 –249, 254, 259, 267, 272, 273, 275, 281, 284, 285, 288 –290, 292, 294, 295, 298, 300, 303, 306, 310, 319 Frigia  245

Dacia ripensis  80, 267, 272 Dácie  84, 119, 137, 216, 267 Dalmatia  30, 74, 127, 223, 245, 270, 281, 282, 284, 285, 287, 288, 298, 303 Dardanie  73, 80 Derestujské pohřebiště  15, 16, 36, 40, 58, 60, 61, 103, 219, 322 Dněpr  57, 67, 88, 259 Drekon  97, 111 Dolní Moesie  268 Don (Tanais)  10, 23, 28 –31, 57, 66, 67, 74, 78, 88, 146, 243, 246, 267, 295 Dorostona (dn. Silistra)  232 Dunaj (D. dolní, D. střední)  67, 72, 73, 75, 76, 78, 81, 83 –86, 88, 89, 91, 93, 109, 111, 115, 119, 120, 127, 146, 159, 160, 213, 220, 226, 236, 243, 248, 267 –269, 273, 274 Dureny (archeolog. lokalita)  20, 35, 36, 42, 320 Durostorum (dn. Silistra)  77, 232 Durynsko  230, 231

Gallaecia  126, 134, 136, 281, 307 Gallie (Galie)  69, 73, 119 –121, 126, 130, 132, 135, 136, 144, 184, 191, 192, 195, 197, 198, 206, 210, 216, 227, 231, 235, 238, 240 –242, 247, 278, 280, 283 –285, 288, 292, 304, 307, 308, 310, 311, 319 Gallská praefektura  121, 122, 125, 144, 199, 308 Gibraltar  26, 124 Gobi  41 Gotland  259 Gran (hrad v Pannonii)  256 Hippo Regius  123, 125 Hispánie  69, 126, 130, 136, 192, 236, 250, 266, 281, 306 –308 Histrie  122 Hron  243 Champagne  199 –200, 230, 235 Chalkédon  140, 141, 209 Châlons -sur-Marne  199, 235 Chersonnésos  86, 87 Chingan  52 Chöšöö cajdam  63 Ili (řeka)  26, 28, 34, 48, 55, 319 Illyricum  76, 118, 179

337

Indický oceán  30, 69 Indie  24, 26, 31, 38, 172, 271 Itálie  69, 71, 75, 76, 78, 81, 115, 117, 126, 135, 136, 176, 178, 186, 189, 205, 210, 214, 216, 224, 232, 234, 238, 241, 244, 247, 249, 261, 275, 278, 280, 281, 283, 288, 290, 302, 305 –308, 325 Iúroeipaach (Iuroipach)  271 Ivolginský komplex  35, 42, 58 Jaderské moře  213 Jakuszowice  146 Jang-čang  52 Jarkend  27, 53 Jenisej  35 Jeruzalém  74 jihoruské stepi  164 Jin-šan  52 Julijské Alpy ( Julské A.)  210 Jung-jen  64 Jüe-pan   55, 56 Kalábrie  247 Kan-jü-an šan  64 Kappadokie  301 Karaganda  55 Karpatská kotlina  155, 295 Karthago  124, 125, 136, 323 Kaspická brána  271 Kaspické jezero (K. moře)  25, 26, 55, 67, 69, 88, 146 Katalánsko  230 Kavkaz  10, 28 –31, 66, 78, 79, 88, 146, 160 Kazachstán  21, 38, 48, 52 –55, 57 Kenkol  54 klášter st. Gallen  254, 303 klášter sv. Vedasta v Arrasu  240 Kolchida  270 Kolín nad Rýnem viz Colonia Agrippina Konstantinopolis  30, 73, 75, 76, 82, 84, 86, 89, 90, 92, 94, 96, 108 –110, 113, 129, 175, 184, 216, 221, 225, 271, 274,

275, 281, 283, 287, 288, 298, 301, 302, 308, 309 Krumhelt  248 Krym  166 Kyrenaika  270 La Manche  137 Laterán  139, 215, 289 Latium  77 Lazika  275 Lemika  307 Litva  244 Lobbes  240 Loira  119, 128, 135, 192, 197, 198, 216, 217, 227, 280 Lombardie  75, 244 Lucanie  280 Lung-čcheng  63 Luo-jang  28, 39, 53 Lutetia Parisiorum (dn. Paříž)  197, 209 Lydie  309 Lüleburgaz viz Arkadiopolis Maďarsko  19, 62, 99, 162, 249, 260, 270, 291, 323 Maiótis (Maiótské jezero, močály)  30, 66, 67, 69, 73, 157, 203, 240, 245, 252 –253, 302 Makedonie  73, 245 Malá Asie  79, 81, 245, 298 Malajský poloostrov  24 Malá Skythie  73, 77, 268, 273, 275 Mandžusko  37 Marbodova říše  70 Margus  83, 85 Maroko  230 Massillia (dn. Marseille)  173, 300 Mauretania Sitifensis  124 Mauriacká pole (Catalaunská p.)  199 Mediolanum (dn. Milán)  213, 299, 315 Messinská úžina  135 Mettis (dn. Mety)  197 Mezopotámie  149

338

Mincio (Mincius)  213 Minusijská kotlina  53 Moesie  83, 84, 108, 268, 272 Mohuč  73, 197, 237 Mongolsko  14, 16, 21, 35, 37, 38, 42, 53, 55, 63, 64, 323 Morava  22, 73, 83, 146, 243, 293, 324 Moravská brána  73 Muntenie   75

Poetovium (Ptuj)  160 Polsko  88, 146, 147 Pomořansko  28 Portugalsko  122, 132, 250, 307 Porýní  73, 131, 146, 256 Pouan  235 Povislí  29 Přiaralí  54 Ptolemais  170

Nagyszentmiklós  246, 260, 261, 322 Naissus (dn. Niš)  85, 86, 90, 93 Narbona (dn. Narbonne)  130 Nedao  155, 164, 266, 267 Německo  233, 289 New York  53 Noin-Ula  14, 15, 20, 23, 31, 35, 50, 58, 60, 64, 103, 219, 323 Noricum  123, 281 Normandie  130, 131 Novae (dn. Svišťov)  90 Numidia  191, 276 Nuo-šuej  64

Raetie  120, 123, 131, 281 Rakousko  132, 244, 256, 281 Ravenna  78, 115, 121, 124, 126, 139, 141, 158, 194, 238, 247, 250, 258, 284, 286, 305, 306, 309, 323 Remeš  197, 198, 230 Rhôna (Rhodanus)  122, 132, 135, 198, 227, 230, 255, 256, 281 Rumunsko  19, 159 Rusko  162, 259 Rýn  88, 120 –121, 131, 132, 146, 196 –199, 206, 227, 229 –231

Ordos  37, 39, 48, 58 Orchon  36, 63 Pád  211, 212 Pádská nížina  216 Palestina (Palaestina)  79, 303 Pannonie (I., II.)  69, 74, 81, 90, 91, 99, 101, 116 –121, 127, 128, 146, 153, 159, 171, 205, 216, 226, 229 –231, 243 –245, 248, 250, 253 –256, 267, 268, 270, 281, 285, 308, 324 Pentapolis  170 Persie  58, 70, 245, 270 Philippopolis (dn. Plovdiv)  86 Placentia  278 Pobaltí  29, 70 Podunají  23, 73, 78, 82, 85, 86, 119, 120, 128, 155, 216, 259, 269, 281, 290, 296, 309

Řecko  58, 86, 93, 207, 248, 302, 306, 320 Řím  31, 72, 76, 77, 100, 116, 121, 136, 139, 142, 175, 178, 183, 184, 194, 212, 213, 215, 221, 225, 226, 228, 239, 241, 264, 267, 277 –280, 309 římská říše  70, 160,180, 205, 211 Salonae (dn. Split)  284 Sapaudia  132 Sáva  78, 90, 118, 120, 127, 128, 192 Savia  78 Scarniunga  268 Scewen  246 Sedmihradsko  72 Selenga  35, 36, 42 Serdika (dn. Sofie)  13, 86, 91 –93, 95, 149, 274 Sevilla  72, 121, 134, 230, 237, 240, 306, 308 Sibiř  21, 35, 38, 42, 53, 55

339

Sibiř jižní  21, 38, 42, 53 Sicambria  229 Singidunum (dn. Bělehrad)  85 Sirmium  100, 120 Skotsko  244 Skythie  67, 73, 77, 99, 151, 159, 243, 245, 248, 249, 251, 253, 268, 273, 275, 324 Slezsko  73 Sicílie  84, 125, 135, 269, 279, 280, 285 Sogdiana  25, 31, 33, 271 Somma (antická Samaria)  141, 280 Stoličný Bělehrad  252 Stridón  30, 74, 298 Střední Asie  21, 24, 25, 31, 35, 43, 57, 85, 162, 164, 165 Syrdarja  24, 25, 27, 31, 34, 55, 67 Sýrie  79, 80, 247 Szeged-Nagyszéksós  103 Španělsko  122, 132, 230, 250, 307 Špýr  31, 131 Švýcarsko  132, 254

Tingitana  124 Tisa  88, 89, 97, 220, 246 Tongern  197, 198 Tolosa (dn. Toulouse)  134, 196, 205, 206, 230, 278 Toskánsko  75 Tricasses (dn. Troyes)  197 –200, 235, 238 Trója  232, 245 Turecko  241, 268 Turkestán  25, 40 Tyros (ve Foiníkii)  74 Ťan-šan  54, 55 Uherská nížina  73, 120 Ukrajina  27 Ulánbátar  35 Ulan-Ude  36 Ural  55, 57, 88, 301 Utu (Vit v Bulharsku)  86, 90 Váh  243 Velkopolsko (severní)  28 Valeria  119, 120 Vatikán  214, 289 Venetia  212 Verona  213 Vicetia (dn. Vicenza)  213 Vicus Helenae (dn. Hellesmes)  141 Vídeň  234, 251, 260 Viminacium (dn. Kostolac)  85, 101 Visla  29, 88 Volha  28, 34, 56, 66, 88, 200 Východní Asie  162

Talas   32, 54 Tamir  16, 36 Tanais (Don)  11, 78, 167, 243 Taprobané (Cejlon)  24 Tarbagataj  53 Tarimská pánev  25, 28, 38, 40, 48, 53 Tarvisio  260 Théby  80, 184, 298 Thermopyly  86 Thessálie  74, 272 Thorsberg  158 Thrákie  11, 73, 82, 84, 91, 107, 131, 153, Worms  131 155, 269, 272, 274, 275, 303 Ticinum (Pavia)  213 Zabajkalsko  21, 36, 38, 42, 43, 52 Tifésas  97 Tigas  97 Žlutá řeka  37, 38, 40, 48, 52

340

Edice Historica Ilustrace vybrala autorka T ypografie Zdeněk Stejskal Odpovědný redaktor Filip Outrata Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., roku 2012 jako svou 1074. publikaci Vydání pr vní. Počet stran 344 Vytiskla tiskár na S-tisk, V imperk Dopor učená cena 358 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 3, V íta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7429-169-2