J A R M I LA B E D N A Ř Í KOVÁ AT T I LA
VYŠEHRAD
PR AHA 2012
K N I H A V YCH Á Z Í V E S P OL U P R ÁCI S V ÝZ K UMN Ý M Z Á MĚR EM S T Ř E DI S K A P R O I N T E R DI S CI P L I N Á R N Í V Ý Z K U M S TA R ÝCH J A Z Y K Ů A S TA R Š ÍCH FÁ Z Í J A Z Y K Ů MODE R N ÍCH
© doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc., 2012 ISBN 978 - 80 -7429-169-2
OBSAH
Ú VOD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
9 Otázka hunské „pravlasti“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Evropské a čínské prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Putování Hunů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 M O - T E H O V E L M O C . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33
Kmeny Siung-nu a Hunové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Způsob života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Státní zřízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Siung-nuové a jejich sousedé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kultura kmenů Siung-nu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
33 35 44 48 57
H U NOV É A V R C HOL ÍC Í V E L K É S T Ě H O VÁ N Í N Á R O D Ů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66
U bran Evropy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 První vítězství Hunů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 Spojenci Západořímanů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75
S Ř Í M A N Y A P R O T I N I M . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79
Hunové a římský Východ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Draze vykupovaný mír . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Cesta do centra Attilovy říše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . U králova stolu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
79 83 93 103
H U N O V É A Ř Í M S K Ý Z Á P A D . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112
Vojevůdce a císařovna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 Vrchol moci vojevůdce Aëtia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 Soumrak přátelství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141
H U N S K Á Ř Í Š E . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146
Společnost hunské državy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148 Duchovní kultura Hunů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 Hmotná kultura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 Z Á P A D O Ř Í M S K Á Ř Í Š E V D O B Ě A T T I L O V Ě . . . . . . . . . . . . . 173
Stavy a občanství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174 Chudoba státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187 Otázky současníků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192 C A T A L A U N S K Á P O L E . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195 P O S L E D N Í L É T A A T T I L Y A A Ë T I A . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210
Odvetná akce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210 Attilova výjimečnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220 Poslední Říman . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221 T R A D I C E H U N Ů V E V R O P Ě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236
Obraz zkázy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Uherské kroniky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hunové v germánském písemnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Další tradice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
236 243 254 260
P O A T T I L O V Ě S M R T I . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 266 P O S M R T I A Ë T I A . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 277 H U N O V É A E V R O P A . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 289 H U N O V É V P Í S E M N Ý C H P R A M E N E C H . . . . . . . . . . . . . . . . . 294
Seznam použitých pramenů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výběr z literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Osobní jména . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kmeny, národy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zeměpisné pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
313 319 326 327 333 336
Ú VOD
Historie Hunů zabírá v Evropě pouze několik desítek let. Přesto tzv. hunská říše nebyla v evropských dějinách bez významu a hunská tradice přežila mnohá staletí. V této knize se budeme snažit odpovědět na několik otázek: Dá se zjistit, odkud jádro hunských kmenů pocházelo? Jaký byl zásah Hunů do procesů tzv. velkého stěhování národů?1 Jakého vývojového stupně dosáhla společnost, vláda a kultura v hunské říši? Jak se Hunové podíleli na oslabení římského impéria na konci 4. a hlavně v 5. století, jaké bylo jejich soužití s Germány, Sarmaty nebo dalšími kmeny, které si podrobili? Proč a odkdy byl Attila nazýván bičem Božím? Byla římská civilizace „zavražděna“ barbary, jak v době humanismu a renesance mínil Flavio Biondo2 či v r. 1947 André Piganiol? 3 Jakou stopu v dějinách evropského kontinentu Hunové zanechali? A konečně: Jak se Evropa Římanů změnila v Evropu „barbarů“?
Otázka hunské „pravlasti“ Významný badatel o Hunech E. A. Thompson v r. 1948 usoudil, že na problematiku původu evropských Hunů je třeba rezignovat a zabývat se pouze jejich evropskými dějinami. Domníval se také, že Hunové sami toho o své pravlasti mnoho nevěděli (tím popírá existenci tzv. tradičního jádra mezi nimi).4 Jiný velký znalec Hunů, O. J. Maenchen‑Helfen, 1
Pojem „stěhování národů“ vznikl v 16. století. Jeho autorem je W. Lazius (srov. S. KR AUCHICK, Zur Entstehung eines Datums: 375 – Beginn der Völkerwanderung. Klio 82, 2000, str. 217). 2 Flavio Biondo, Historiarum ab inclinatione Romanorum imperii decades. Venezia 1483. 3 „La civilisation romaine n’est pas morte de sa belle mort. Elle a été assassinée.“ A. PIGANIOL, Ľ empire chrétien (325 – 395). Paris 1947, str. 422. 4 E. A. THOMPSON, Hunové. Praha 1999, str. 5 a 10. Dále srov. J. BEDNAŘÍKOVÁ, Stěhování národů. Praha 2007, str. 44n a 48.
9
v díle vydaném roku 1973 5 uvažuje o paralelách mezi evropskými Huny a nomády, zvanými v čínských pramenech Siung-nu6 a žijícími v sousedství severní a západní Číny doby dynastie Chan, nedospívá však k jednoznačnému závěru. Nemyslím ovšem, že bychom na otázku, kde jsou případné kořeny evropských Hunů, skutečně měli rezignovat,7 zvláště když od prvního vydání Thompsonovy monografie uplynulo už více než šedesát let a novější bádání, včetně výzkumu archeologického, mnohé jeho názory opravilo. Současná věda takřka všeobecně přijala názor, podle nějž se pod jmény řady etnik doby velkého stěhování národů skrývají konglomeráty kmenů nebo i kmenových svazů. Ty vznikají kolem jádra, které je nositelem určité tradice. 8 Z tohoto jádra pocházejí dědičně vládnoucí rody, podle něj může mít konglomerát kmenů své jméno. 9 Máme-li správně posoudit vývoj evropské říše Hunů, je jistě třeba pokusit se poznat, z jaké tradice tento vývoj eventuálně mohl čerpat. Germánské kmeny doby stěhování národů mívají svou „Origo“, ústní tradici, uchovanou u antických nebo raně středověkých historiků. Písemně dochovaná tradice o původu Hunů sahá jen do oblasti mezi Donem, Azovským mořem a Kavkazem. Přesto je dnes na základě písemných i archeologických pramenů možno přistoupit k řešení otázky existence tradičního (asijského) jádra evropských Hunů, konkrétně jejich případné souvislosti s kmeny Siung-nu, nově.
5
O. J. MAENCHEN-HELFEN, Die Welt der Hunnen. 1973, str. 132; 157n; 160; 164; 169, 172; 179n; 198n; 204; 207; 220; 224; 226 až 228nn; 248nn; 250nn; 269; 272; 310. 6 V angličtině, v níž je vydáváno množství literatury o Siung-nuech, se setkáváme s přepisem Xiongnu. 7 Rezignace se objevuje ještě i počátkem 90. let 20. století ve stati P. DAFFINY (Stato presente i prospetive della questione Unnica. Attila, flagellum Dei? Studia historica 129, Roma 1994); také T. STICKLER, autor nejnovější monografie o Flaviu Aëtiovi, zastával v roce 2002 stanovisko, že souvislost mezi kmeny Siung-nu a evropskými Huny není prokázána, problém však nestál v centru jeho zájmu (Aetius, Gestaltungsspielräume eines Heermeisters im ausgehenden Weströmischen Reich. München 2002, str. 92). 8 Srov. např. H. WOLFR AM, Die Goten. München 1980, str. 37. K této problematice jako celku: R. WENSKUS: Stammesbildung und Verfassung. Das Werden der frühmittelalterlichen gentes. Köln – Graz 1961; P. HEATHER, Gótové. Praha 1996, str. 14n. 9 V případě Franků nebo Alamanů tomu tak nebylo, jméno není odvozeno od žádného známého etnika. Typický je pro to naopak případ Gótů či Vandalů.
10
Evropské a čínské prameny Nejdůležitější antické zprávy o Hunech pocházejí od historiků Ammiana Marcellina a Priska.10 Oba jsou současníky doby vrcholícího stěhování národů, která začíná právě překročením hranice Evropy, jak ji chápala antická geografie, Huny.11 Priskos dokonce v r. 449 osobně navštívil Attilovo sídlo. Uvažujeme-li o hodnotě Priskových zpráv, není možné se nezmínit o podstatných rozdílech, které v popisu Hunů existují mezi ním a také velmi důvěryhodným Ammianem Marcellinem.12 Tyto diference však přesto, že Ammianus je pokládán za spolehlivého historika pozdní antiky, nepůsobí v Priskův neprospěch. Mezi vznikem obou popisů uplynula určitá doba, v níž se hunská společnost vyvíjela. Ani tímto časovým odstupem bychom však nejspíše nemohli vysvětlit např. rozdíl mezi Ammianovým tvrzením, že Hunové jsou etnikum bez náboženství, a uctíváním božstev v antropomorfní podobě, jež nepřímo, ale přesvědčivě dokládá Priskos. Roli zde totiž hraje také to, za jakých okolností se uvedení historikové s Huny setkali. Ammianus popisuje čas brzy po příchodu hunských kmenů do Evropy, kdy ještě nebyly pevně usazeny a neměly možnost začít budovat svůj státní útvar. Možná měl dokonce zprávy jen o skupinách, odtržených od hlavní masy, které skutečně, jak to píše, neměly stálé vůdce a příležitostně se přidávaly k jiným etnikům (jako např. ke skupině Gótů a Alanů pod vedením Alathea a Safraka).13 Priskos se osobně setkal s jádrem hunských kmenů v čase konsolidované Attilovy říše. Ammianus je především zpravodajem o strachu, který z Hunů jako velmi málo známého etnika po jejich příchodu do Evropy panoval, a některé jeho popisy jsou výrazem tohoto zděšení. Byly mu zprostředkovány hlavně válečné zkušenosti s nimi, zatímco Priskos je očitým svědkem setkání
10
Míněno včetně Priskových zpráv, dochovaných u Jordana. Podle antických geografů byl hranicí mezi Evropou a Asií Don (řecky i v latině Tanais). 12 Ammian. X X XI 2; o tom, že nemají jednotné vedení a jsou etnikem bez náboženství: X X XI 2, 7 a 11. 13 O této skupině viz např.: J. BEDNAŘÍKOVÁ, K otázce christianizace Ostrogótů. S PFFBU N 9, 2004, str. 89 –116. Podobnou skupinu, žijící mimo území hunské říše, tvořili i Hunové, rozptýlení podle Sózomena v Thrákii (srov. Sozomen HE IX 5,1). 11
11
s uhlazenými mravy hunského královského dvora v době, kdy vrcholila Attilova moc. Priskovy údaje lze navíc porovnávat se zprávami čínských historiků, kteří zachycují dějiny, zřízení, podobu společnosti, hospodářství, náboženství a zvyky asijských kmenů Siung-nu. Tyto prameny byly vydány rovněž v evropských jazycích, např. rusky a německy.14 Čínští historikové věnují kmenům, posléze pak státu Siung-nuů, značnou pozornost. Vždyť převážně proti jejich útokům byla vystavěna proslulá Velká čínská zeď, za svého šan-jüa15 jménem Mo-te (Mo-ti) založili mocný stát, jenž Čínu donutil platit tribut, maskovaný jako „dary“, a uzavřel s dynastií Chan dohodu o míru a příbuzenství.16 Srovnání mezi Priskem a svědectvími čínských pramenů můžeme učinit v různých oblastech života Hunů a Siung-nuů: ve sféře náboženství a ostatní duchovní kultury, politiky a státní správy, hospodářství, způsobu života nebo materiální kultury. Shody najdeme dokonce i tam, kde je Priskos podezřelý z politické účelovosti a tendenčnosti. Mám zde na mysli Priskův rozhovor z obchodníkem z Viminacia17, který mezi Huny našel domov, v němž se mu žilo lépe než v římské říši. Tento rozhovor bývá pokládán za umělou řeč, osobní Priskovu kritiku poměrů na Východě římského impéria. I čínští přeběhlíci však život mezi Siung-nuy považovali za snesitelnější než pod vládou císařů doby dynastie Chan a prohlašovali, že se u těchto nomádů „vesele žije“.18 Přistupme ale k paralelám závažnějším a přesvědčivějším, které existují, třebaže Priskos čínské prameny o kmenech Siung-nu nikdy nemohl číst. Je to např. náboženské postavení vladařů.19 Jeden z předáků 14
N. Ja. BIČURIN, Sobranija svěděnij o narodach obitavšich v sredněj Asii v drevnije vremena. Díl I–III. Moskva 1950 a 1953; J. J. M. de GROOT, Die Hunnen der vorchristlichen Zeit. Chinesische Urkunden zur Geschichte Asiens I. Berlin – Leipzig 1921; tentýž, Die Westlande Chinas in vorchristlicher Zeit. Chinesische Urkunden zur Geschichte Asiens II. Berlin – Leipzig 1926. 15 Jde o vladaře državy Siung-nuů; nejbližší v češtině užívaný titul, který se hodí k jeho postavení, je chán. 16 L. N. GUMILJOV, Chunnu. Moskva 1960, str. 52–55; N. Ja. BIČURIN, Sobranija svěděnij o narodach obitavšich v sredněj Asii v drevnije vremena, díl I. Moskva 1950, 17; ibid. 30n. Dohoda o míru a příbuzenství vyjadřovala rovnost obou říší. 17 Leželo u dnešní vesnice Kostolac v Srbsku. 18 N. Ja. BIČURIN, o. c. 28n; ibid. 83; srov. Priskos frg. 8, FHG IV, str. 86 – 88. 19 Chtěla bych zdůraznit, že sakralita králů a jiných předáků nespočívá v nošení odznaků
12
kmene Akatzirů, Kúridachos, mohl snad Attilu nazvat největším z bohů (u Priska mégistos tón theón) ze strachu o svůj život (viz níže). Stejně tak ovšem velmi vadilo Hunům, provázejícím východořímské poselstvo, že jeho tlumočník Bigilas označil císaře Theodosia II. za boha a Attilu za pouhého člověka. 20 Král byl oprávněn ke kultovním úkonům (věštění před dobýváním Aquileie, o němž je zpráva dochována u Jordana), přenášel vůli božstev na společnost (srovnejme vyprávění o nálezu tzv. Areova meče) a prameny zachycena je i víra v jeho královské štěstí. 21 Evropský hunský vládce Attila se nám v pramenech představuje jako vládnoucí božstvo, přítomné na zemi (Kúridachova charakteristika), stejně tak divinus jako Theodosius II. (rozhovor Hunů s východořímskými posly v Serdice), vládce, který zkoumá a vykládá věštná znamení, je spojnicí mezi božstvy a společností a nositelem královského štěstí – tedy jako král sakrální. Postavení šan-jüů u asijských Siung-nuů je prameny definováno jasněji, ale velmi podobně. Úplný titul vládce kmenů Siung-nu v čínských pramenech zní: „Zrozený Nebem a Zemí, ustanovený Sluncem a Měsícem, veliký šan-jü“. Doloženy jsou obětní povinnosti těchto vládců. 22 Zdejší panovník je tedy považován nejen za nastoleného, ale i zrozeného božstvy (což odpovídá jeho pojetí jako jakéhosi boha na zemi). Jeho tituly i jeho povinnosti obětí za stát umožňují chápat jej jako sakrálního vládce. U Germánů doby velkého stěhování národů sakrální království existovalo také, jejich historičtí reges však nikdy nebyli označováni za moci, odlišného oděvu apod., ale v pojetí této moci jako odvozené od božských sil či přímo chápané jako božská, dále v králově úloze prostředníka mezi „nebem“ a „zemí“, v jeho zodpovědnosti za blaho lidu, které chrání svým dobrým vztahem k bohům, na neposledním místě k ní pak náleží úloha vladaře v praktikování kultu. 20 Priskos frg. 8, str. 78 a 82n. Pokud mohl být Attila označován za božstvo, lze z toho vyvodit, že evropští Hunové si bohy představovali v antropomorfní podobě, třebaže tato podoba nemusela být v jejich náboženském vnímání jediná. 21 Priskos frg. 8, str. 91; Jordan. Get. 196n; ibid. 220 – 221 (Jordana budeme i nadále všude tam, kde jeho informace pocházejí z Priska, citovat); o královském štěstí: Jord. Get. 197: postremo cur fortuna Hunnos tot gentium victores adseret, nisi ad certaminis huius gaudia praeparasset? quis denique Meotidarum iter maiores nostros aperuit tot saeculis clausum secretum? quis adhuc inermibus cedere faciebat armatos?; ibid. 257: cumque haec omnia proventu felicitatis egerit… 22 N. Ja. BIČURIN, o. c. 16; 22; 28; 38; srov. ibid. 55 (hrdý syn Nebes); L. N. GUMILJOV, o. c., str. 87 a 98. O obětních povinnostech šan-jüů viz také níže.
13
bohy. 23 Hunské sakrální království v Evropě mělo některé rysy, jaké nacházíme v královstvích orientálních. Charakteristickou črtou hunské fyziognomie, jíž si dobře všímaly antické prameny, byly jizvy ve tvářích. U Siung-nuů se zářezy do lící dělaly jako trest za menší provinění. Malování tváří tuší bylo výrazem úcty k vládci. U evropských Hunů se jizvy na tváři staly vyjádřením smutku, známe je jako součást pohřebních obřadů vladaře. 24 Kmenům Siung-nu i Hunům byla společná víra v existenci posvátného meče. 25 V Asii se s ním setkáváme při státních obětech v souvislosti s uzavíráním mezinárodních smluv. Priskos vypráví známý příběh o nálezu „Areova (Martova) meče“, který měl Attilovi zajistit vládu nad celým světem. Posvátný meč byl uctíván také Skythy anebo Sarmaty, 26 jde tedy o obecnější nomádskou záležitost, přece však je třeba upozornit i na tuto paralelu, zvláště když v oblasti náboženství nebyla mezi Siung ‑nuy a evropskými Huny pojítkem jediným. 27 Společným rysem bylo i věštění ze zvířecích kostí 28 anebo uctívání čtyř světových stran, 29 lze počítat také s existencí podobných mýtů, v nichž z vůle bohů zasahuje do dějin reálné nebo mytické zvíře. 30 23
Germánské královské rody sice zpravidla odvozovaly svůj původ od božstev (např. od Wodana/Ódina), ale v historii konkrétních králů nenajdeme srovnávání s božstvy ani soupeření s postavením římských císařů. 24 N. Ja. BIČURIN, o. c. 16 a 44; Sid. Apoll. Carm. VII 237–240; Jord. Get. 127n a 255; srov. Ammian.X X XI 2, 2 a Claud. in Ruf. I 327–329. 25 N. Ja. BIČURIN, o. c. 78; Priskos frg. 8, str. 91; Jord. Get. 183; meč měl důležitou roli i ve starověkých čínských obřadech (J. PRŮŠEK, Chinese Statelets and the Northern Barbarians 1400 – 300 B.C. Praha 1971, str. 9); k problematice posvátného meče u Siung-nuů a Hunů srov. také: O. J. MAENCHEN-HELFEN, o. c., str. 203n. 26 Herodot. IV 62 (akinakés); Ammian. X X XI 2, 23. 27 Další příspěvek k předpokládaným asijským souvislostem vyprávění o nálezu „Areova meče“ viz v kapitole „S Římany a proti nim“. 28 J. PRŮŠEK, o. c., str. 111; Jord. Get. 196; ibid. 220n. 29 J. PRŮŠEK, o, c., str. 24; F. ALTHEIM, Hunnische Runen. Halle – Saale 1948, str. 27; Jord. Get. 256n: schéma čtyř světových stran tu vyplývá z písně, zpívané o Attilově pohřbu. 30 Pro Siung-nuy: Gy. LÁSZLÓ, The Art of the Migration Period. Budapest 1974, str. 94; pro Evropu: Sózomenos HE VI 37 3nn (2 verze této pověsti); Jord. Get. 123n (šlo tu o laň); cervidae hráli význačnou roli i v mytologii Siung-nuů (srov. např.: S. I. RUDĚNKO, Kuľtura chunnov i noinulinskije kurgany. Moskva – Leningrad 1962, str. 81; F. ALTHEIM, Geschichte der Hunnen Bd. III. Berlin 1961, str. 307). Na koberci, pocházejícím z hrobek vladařů a velmožů Siung-nuů v pohoří Noin-Ula v severním Mongolsku, je mj. zobrazena mytolo-
14
Věštění ze zvířecích kostí bylo známo i ve starověké Číně a mělo zde dávnou tradici. Lopatka, používaná k předpovídání budoucnosti, pochází z Číny druhé poloviny 2. tisíciletí př. Kr. (Převzato z knihy: W. Böttger, Kultur im alten China).
Lidské oběti, přinášené při pohřbech, byly zjištěny na Derestujském pohřebišti Siung-nuů a na jejich nekropoli v údolí Carám, v Noin ‑Ule jsou oběti družek či služebnic zemřelých mužů nahrazeny jejich uřezanými copy. Existenci pohřebních obětí u Siung-nuů dokládá také gická scéna pronásledování jelena gryfem. Motiv publikoval v citované práci S. I. Ruděnko: obr. 48, str. 57; ibid. tab. XLI, XLIV a XLV; Gy. LÁSZLÓ (l. c.) vidí v orlovi anebo orlím gryfovi, pronásledujícím prchajícího jelena, zobrazení předka asijských Hunů, báje o jejich původu.
15
čínská historiografie. Jordanes podle Priska píše o zabití otroků, kteří r. 453 po Kr. pohřbívali hunského krále Attilu, a podobný zvyk je doložen také u Čingischánových Mongolů. 31 V tomto případě nám při srovnávání kromě pramenů výrazně pomáhá archeologie. Jenom archeologickými nálezy je pak doložen zvyk přidávání sedel do hrobů – jak v Asii, tak i u Hunů v Evropě mívala uvnitř dřevěnou konstrukci 32 – nebo obyčej rozbíjení zrcadel při pohřbech. 33 Společným, ale zároveň i obecněji nomádským rysem je budování mohyl nad hroby zemřelých. Znak čínské dualistické filozofie jin-jang patří rovněž do oblasti duchovní, třebaže nemůžeme s jistotou říci, zda jej Hunové chápali spíše filozoficky nebo nábožensky a zda pro ně postupem času nakonec nebyl jen výtvarným motivem. Hunští vojáci jsou však jedinou vojenskou jednotkou v římských službách, která tohoto znaku užívala na svých štítech. 34 To s velkou pravděpodobností svědčí o tom, že si Hunové tento 31
N. Ja. BIČURIN, o. c. 59, str. 79; 16, str. 50; S. I. RUDĚNKO, o. c. 1962, str. 89 – 91 a passim; Jord. Get. 257; C. TREVER, Excavations in Northern Mongolia. Leningrad 1932; S. MINYAEV, The Study of Burials of Xiongnu in Trans-Baikal Area. Archaeological News vol. 1, Saint Petersburg 1992; S. MINYAEV, Derestuj cemetery. Archaeological Sites of the Hsiung-nu. Saint Petersburg 1998; S. MINYAEV – L. SAKHAROVSK AYA, Sacrifice Burials of the Royal Complex no. 7 at the Tsaraam Cemetery. Archaeological News vol. 9. Saint Petersburg 2002, str. 86 –118; P. POUCHA, 13 000 kilometrů Mongolskem. Praha 1957, str. 250; 285. 32 S. I. RUDĚNKO, o. c. 1962, str. 112; Ruděnko ovšem myslí, že dřevěnou konstrukci měla jen sedla nákladní, nikoli jezdecká; Jord. Get. 213. J. WERNER, Beiträge zur Archäologie des Attila-Reiches. München 1956, str. 50 – 53. 33 S. I. RUDĚNKO, o. c. 1962, str. 91; zvyk rozbíjení zrcadel může mít přitom stejnou podstatu, jako vkládání odstřižků nehtů do hrobů (o němž pro noin-ulské hrobky rovněž píše Ruděnko): znemožnit nepřátelům magické ovládání zemřelého pomocí částí jeho těla nebo obrazu v zrcadle; nověji byla rituálně rozbitá zrcadla nalezena např. na lokalitě Tamir 1 v Mongolsku (D. E. PURCELL – K. C. SPURR, Results of the 2005 Joint American-Mongolian Archaeological Expedition to Tamiryn Ulaan Khoshuu, Arkhangai Aimag. Mongolia). Podle J. WERNER A (o. c., str. 19 – 23) měla některá ze zrcadel nalezených na evropských pohřebištích doby hunské (typu Moszáry) prototypy v Číně doby dynastie Chan, kdy zde existoval i zanikl stát Siung–nuů; v Číně tohoto období měla podle Z. TAK ÁCSE (Neuentdeckte Denkmäler der Hunnen in Ungarn. AOH 11, 1, 1959, str. 94) analogie také soška s gestem oranta, pocházející z maďarské Bántapuszty. 34 Not. dign. Occ. V 78; ibid. VII 80; jsou zde nazýváni armigeri, mohlo tedy jít o vysoko postavené vojáky z bezprostřední blízkosti nejvyššího západořímského velitele; srov. také: F. ALTHEIM, o. c. Bd. I, Berlin 1959, str. 82n.
16
symbol s sebou do Evropy přinesli z asijské pravlasti. 35 Stejný symbol měl velký význam i pro Mongoly. Je součástí tzv. sojomba, znaku, na němž se kromě něho vyskytuje také Měsíc a Slunce, protože podle prastaré báje byl Měsíc praotcem Mongolů a Slunce jejich pramatkou. 36 Důležité paralely mezi čínskými prameny o Siung-nuech a antickými zprávami o Hunech najdeme v oblasti administrativy státu. Je to např. zřetelné rozdělení ovládaného území na východ a západ. U Siung-nuů byl sice šan-jü jen jeden, ale dělení země podle světových stran se projevovalo v dublování úředníků se stejnými tituly (vždy jeden na východě a druhý pro západní část státu). I za existence propracovaného státního aparátu zůstala zachována důležitá funkce rodově kmenových předáků. 37 U Hunů v Evropě je známo rozdělení vlády mezi dva panovníky, z nichž jeden vládl na východě, druhý na západě hunské državy. 38 Součástí její správy byla kmenová samospráva (případ Kúridacha a dalších náčelníků z hunského kmene Akatzirů, ale i germánských kmenů pod hunskou mocí). 39 Hierarchicky odstupňované orgány, vytvářené jako opora moci státu,40 byly v případě asijských Siung-nuů rozvinutější, s pevně stanovenými pravomocemi. U evropských Hunů představovaly spíše rodící se státní aparát, s pravomocemi definovanými často ad hoc.41 V obou případech se vladař snažil razantně vůči úředníkům prosazovat svou moc – předvolání podřízeného představitele správy k jeho dvoru se prakticky
35
Další použití tohoto symbolu v římské antice mi není známo. I. DOMANSKÝ – J. PRŮŠA, Země stepí a hor. Praha 1975, str. 83. Podle této publikace znak sojombo u Mongolů existoval nejpozději v 17. století. 37 N. Ja. BIČURIN, o. c. 14; srov. též. 68n; L. N. GUMILJOV, o. c., str. 78. 38 Jmény nám známé dvojice začínají v Evropě snad Donatem a Charatonem, pokračují Roasem a Oktarem, dále Bledou a Attilou; toto rozdělení moci končí zavražděním Bledy r. 444/5. 39 Priskos, frg. 8, str. 81; výjimku zhruba po 40 let tvořili mezi Germány Ostrogóti (srov. Jord. Get. 247–251). 40 Souběh jejich fungování bychom mohli přirovnat např. k systému raného franského státu, kde vedle původních rodových samosprávných orgánů, jako byli thungini, centenariové, rachinburgii, thing, existovala kupříkladu hrabata (comites, grafiones) jako představitelé upevňující se státní moci. 41 N. Ja. BIČURIN, o. c. 15, 49 a 56; Priskos frg. 8, str. 91–93. 36
17
rovnalo rozsudku smrti.42 Moc vládce byla u Siung-nuů i v říši evropských Hunů kromě náboženské opory podporována také existencí složitého a propracovaného dvorského ceremoniálu a předpisů, které se týkaly povinných projevů úcty ke králi i mimo dvůr.43 Podobnosti najdeme rovněž v systému nástupnictví, který se ovšem v průběhu doby mohl měnit. U obou srovnávaných celků však existoval zvyk, podle něhož měl nárok na moc nejprve bratr vládce (u Hunů v Evropě se projevoval jako spoluvláda dvou bratrů), poté syn staršího bratra, případně nejstaršího ze zbývajících bratrů.44 Ve státní ideologii měla velký význam idea panství nad národy. Attila se netajil pýchou nad nálezem již vzpomínaného „Areova meče“,45 jehož objev měl být znamením, že se z vůle bohů má stát vládcem světa. Přesvědčení, že jsou určeni vládnout jiným, se objevuje také u Siung ‑nuů.46 U královského dvora vladařů Siung-nuů i u dvora krále Attily byla administrativa vedena písemně.47 Tuto paralelu lze ovšem samozřejmě vysvětlit nutností styku s velmocemi s bohatou tradicí písma. Nepochybně zajímavé však je, že obě etnika užívala v diplomatickém styku stejných darů – byli to koně a kožešiny.48
42
U Siung-nuů např.: N. Ja. BIČURIN, o. c. 39; v Evropě např. Priskos frg. 8, str. 78; 80; 91; Attilovi družiníci i teritoriální úředníci, které Priskos řecky nazývá logades (vybraní, vyvolení), jsou doloženi také archeologicky podle nálezů zlatých luků v jejich hrobech. Tyto luky nebyly luxusní zbraní, ale odznakem moci – zlatem byly totiž obloženy i jejich elastické části, takže v boji nebo při lovu sloužit nemohly. K jejich nálezům v hrobech srov. např. Gy. LÁSZLÓ, The Significance of the Hun Golden Bow of the Huns. A AH 1, 1–2, 1951, str. 91–106. 43 N. Ja. BIČURIN, o. c. 43n; 49; Priskos – např. frg. 8, str. 79; 85; 90 – 93. 44 N. Ja. BIČURIN, o. c. 46; Jord. Get. 180n; Attila tento nástupnický řád porušil, on sám však byl synem Mundzukovým a Mundzuk bratrem Oktara a Roase, kteří vládli před Attilou a jeho bratrem Bledou. Další a nejmladší z bratrů Oktara a Roase, Oébarsios, ani jeho případný syn, neměli na vládu žádný nárok (srov. O. J. MAENCHEN-HELFEN, o. c., str. 60). 45 L. N. GUMILJOV, o. c., str. 215; Priskos frg. 8, str. 91; Jord. Get. 183: quo ille munere gratulatus, ut erat magnanimis, arbitratur se mundi totius principem constitutum. 46 N. Ja. Bičurin, o. c. 72n. 47 N. Ja. BIČURIN, o. c. 28; k tomu srov. ibid. 120; Priskos, frg. 8, str. 80n aj. 48 N. Ja. BIČURIN, o. c. 121; Priskos, frg. 14, str. 98; srov. ibid. frg. 8, str. 94.
18
V hrobkách vládců a velmožů Siung‑nuů se nacházely domy pro zemřelé, postavené dokonalou tesařskou technikou. Rekonstrukce dřevěné stavby se sloupy, jejíž podstatné části se zachovaly ve vrstvách věčně zmrzlé půdy, byla reprodukována z knihy S. I. Ruděnka, Kuľtura chunnov i noin‑ulinskije kurgany.
Ve sféře hospodářství je málo přesvědčivou analogií velký zájem o otevření svobodného pohraničního trhu se státem dynastie Chan anebo s římskou říší, neboť Siung-nuové i Hunové v Evropě byli na obchodu se zemědělskými populacemi v menší anebo větší míře závislí.49 Důležitější je oblíbenost pěstování prosa u obou těchto etnik. 50 Ve značné části asijského domova Siung-nuů bylo osévání půdy právě touto plodinou jedinou možností, v Evropě (např. v Černomoří, v dnešním Maďarsku, Rumunsku) se však už daly úspěšně pěstovat i jiné obiloviny. Přesto Priskos zdůrazňuje pro Huny právě pěstování prosa. 51 Jestliže zálibu v této plodině nemůžeme zdůvodnit přírodními podmínkami jejich evropských sídel, nabízí se tu jako vysvětlení opět tradice. Podobnosti můžeme nalézt i ve způsobu života. Jednou z nich je záliba v dřevěných stavbách. U Siung-nuů i u evropských Hunů se vyskytovaly vedle přenosných přístřešků (jurt, stanů). Kromě svědec49
N. Ja. BIČURIN, o. c. 33; Priskos frg. 1, str. 72; L. N. GUMILJOV, o. c., str. 88 – 91. Proso sili také další nomádi. O kmenech Wuchuan to píše S. I. RUDĚNKO, Kuľtura naselěnija gornogo Altaja v skifskoje vremja. Moskva – Leningrad 1960, str. 180. Oblíbena byla tato plodina i v Číně (N. Ja. Bičurin, o. c. 77). 51 N. Ja. BIČURIN, o. c., pozn. 4, str. 67; Priskos frg. 8, str. 83. 50
19
tví čínských historiků je pro Asii doložily i archeologické nálezy, např. v noin-ulských hrobkách se dochovaly domy zemřelých, stavěné tesařskou technikou a napodobující (včetně vnitřního zařízení) domy živých. 52 Stopy staveb ze dřeva zjišťuje archeologie též na sídlištích a v pevnostech Siung-nuů, zkoumaných zejména v poslední době. 53 Dřevěné chýše prostých Hunů i ze dřeva vystavěné paláce krále Attily nebo hunského velmože Onegésia viděl na své cestě Priskos. V prostředí Siung-nuů i Hunů byly dřevěné budovy vystavěny s obdivuhodným mistrovstvím. Obydlí zdobily (a zřejmě rovněž zateplovaly) koberce nebo draperie. 54 Obě etnika spojuje rovněž velká obliba hedvábných látek. 55 V Evropě byla však holoserica56 mnohem nákladnější záležitostí než při hranicích Číny. Hedvábný pohřební stan, ve kterém bylo v r. 453 uloženo Attilovo tělo, mohl být projevem napodobování římského luxusu, ale stejně tak projevem tradice, protože podle svědectví pramenů doby dynastie Chan i archeologických výzkumů bylo hedvábí běžnou součástí života vyšších vrstev Siung-nuů. Jak se dá předpokládat, vykazují příbuznost složené reflexní luky Hunů i Siung-nuů. Archeologie u nich dokládá také existenci vlešťované výzdoby na keramice. 57 Typickým inventářem, patřícím k praktickému vybavení domácností, ale důležitým i při kultovních praktikách, byly 52
N. Ja. BIČURIN, o. c. 57; ibid. pozn. 3, str. 78; ibid. 58; S. I. RUDĚNKO, o. c., str. 10 – 20. Tyto dřevěné stavby náležely ke stálým sídlištím (městům, pevnostem, vesnicím Siung ‑nuů; srov. např.: A. DAV YDOVA, Ivolga Archaeological Complex Part. 1. Saint Petersburg 1995; A. DAV YDOVA – S. MINYAEV, Complex of Archaeological Sites near Dureny Village. Saint Petersburg 2003; S. MINYAEV, Xiongnu Archaelogy in Russia – New Finds and Some Problems. Arts asiatiques 51. Paris 1996; J. WRIGHT – W. HONEYCHURCH – Ch. AMARTUVŠIN, The Xiongnu Settlements in Egiin Gol, Mongolia. Antiquity 83, 2008, str. 372–387. 54 S. I. Ruděnko, o. c. 1962, str. 20n; ibid., str. 30 až 35 a viz též zdejší obrazovou přílohu; Priskos frg. 8, str. 83 a 85; 89; 90n; srov. Jord. Get. 178: in quo lignea moenia ex tabulis nitentibus fabricata repperimus, quarum compago ita solidum mentiebatur, ut vix ab intentu possit iunctura tabularum conpraehendi; F. ALTHEIM, o. c. Bd. V, Berlin 1962, str. 268. 55 S. I. RUDĚNKO, o. c. 1962, str. 41– 4 4; Jord. Get. 256. 56 Antické označení pro látky z čistého hedvábí. 57 S. I. RUDĚNKO, o. c. 1962, str. 25 a 60; J. WERNER, o. c., str. 46 – 4 9; I. ÖRDELI, Raskopki v Noin-Ule. A AH XIV, 3 – 4 , 1962, str. 244; A. ALFÖLDI, Funde aus der Hunnenzeit und ihre ethnische Sonderung. AH IX, Budapest 1932, str. 23aj.; M. PÁRDUCZ, Archäologische Beiträge zur Geschichte der Hunnen-zeit in Ungarn. A AH XI, 1– 4 , 1959, str. 363n. Pojem „složený luk“ vysvětlujeme v kapitole o materiální kultuře evropských Hunů. Vlešťovaná výzdoba vzniká leštěním povrchu keramiky hladidlem. 53
20
V Číně, na území Mongolska a Střední Asie se nacházejí prototypy kotlů, které používali také Hunové v Evropě. Kotle sloužily běžně v domácnostech i jako kultovní nádoby.
bronzové, měděné nebo železné kotle. V oblasti osídlené Siung-nuy se vyskytovaly prototypy těch, které jsou nalézány v Evropě. 58 Módu umělých deformací (prodlužování) lebek, známou u evropských Hunů, sleduje Joachim Werner archeologicky od pohoří Ťan‑šanu, 59 Hunové se s ní však mohli seznámit také až při svém stěhování euroasijskými stepmi.60 Zvěrný styl, známý z lokalit Siung-nuů v severní Číně, v Mongolsku, Zabajkalsku a na jižní Sibiři a převzatý od Skythů v Asii (objevuje se 58
S. I. RUDĚNKO, o. c. 1962, str. 115; Z. TAK ÁCS, Catalaunischer Hunnenfund und seine ostasiatischen Verbindungen. AOH V, 1955, str. 86, 143 a 159n; A. ALFÖLDI, o. c., str. 34 – 36; J. WERNER, o. c., str. 57– 61 a 326; Gy. LÁSZLÓ, o. c. 1974, str. 39; M. ERDY, Hun and Xiongnu Type Cauldrons Finds throughout Eurasia. Eurasian Studies Yearbook 67, 1993, pozn. 183; model kotle z Tuvy ( jižní Sibiř, oblast hranic se severozápadním Mongolskem) jako prototyp kotlů nalézaných v Uhrách uvádí také P. TOMK A, Relazione sui materiali archeologici Unnici in Ungheria. Cit. Studia historica 129, str. 29; středoasijské kotle, zhotovené stejnou technikou a velmi podobné hunským, jsem sama viděla v muzeu v Alma‑Atě (Kazachstán). 59 Sid. Apoll. Carm. II. 245 – 257; srov. Jord. Get. 127; J. WERNER, o. c., str. 1–14. 60 F. ALTHEIM – R. STIEHL ve své práci Geschichte Mittelasiens in Altertum. Berlin 1970 (str. 698) tvrdí, že umělé prodlužování lebek je původně sarmatský zvyk.
21
na bronzových a stříbrných, vzácněji zlatých přezkách, na knoflících a jiných ozdobách i ve zvířecích motivech na kobercích), se u Hunů v Evropě nevyskytoval. Některá zobrazení na kobercích i kovových ozdobách Siung-nuů však ukazují, že již okolo přelomu našeho letopočtu obraz zvířete realistického střídala zvířecí figura mytická. V mytologii evropských Hunů se objevují představy posvátných zvířat, srovnatelné s určitými představami známými z výtvarného umění Siung-nuů. Motiv posvátného zvířete se podle antických pramenů spojoval s důležitými zlomovými okamžiky dějin evropských Hunů.61 Vezmeme-li v úvahu množství vlivů, které na Huny při jejich stěhování i po usazení v Evropě působily, zdá se být počet analogií, které je spojují se Siung-nuy, skutečně pozoruhodný.62
61
Původ motivu cikády, hojného v Evropě doby velkého stěhování národů (zejména jde o nálezy tzv. cikádovitých spon) není doposud spolehlivě objasněn. Rozšířil se zde v souvislosti s hunskou mocí, není však vázán na jedno etnické prostředí a není současnými badateli považován za „hunskou módu“. (I. Bóna v roce 1991 hovořil o „negermánské módě“). Vzhledem k otázkám nomádských tradic by zde však mělo být vzpomenuto, že tento motiv byl znám ve starověké Číně (častý hlavně za vlády dynastie Chan) a objevoval se také u Siung-nuů. V Číně byl důležitým náboženským symbolem. Spojoval se s kultem mrtvých. Zemřelému byl na jazyk vkládán amulet z jadeitu, často právě v podobě cikády, která po strnulém stadiu larvy povstává k novému životu. Znamenala tedy v podstatě symbol vzkříšení. Z čínského prostředí by cikádovité motivy mohly podle H. Kühna do Evropy přenést stěhující se sarmatské kmeny. Je možno uvažovat o tom, že migrující etnika zachovávala zejména tu symboliku, která byla spojena s náboženskými představami, obvykle značně setrvalými a neměnnými po staletí. To by mohl být také případ vzpomenutého symbolu jin-jang. (K problematice cikádovitých motivů a spon srov. např.: I. BÓNA, Das Hunnenreich. Stuttgart 1991, str. 197; O. Burchard, Chinesische Bronzegefässe. Leipzig 1923, str. 7; H. KÜHN, Die Zikadenfibeln der Völkerwanderungszeit. Ipek 6, 1935, str. 85–106; E. KYSELA, Zikaden als Schmuck und Trachtbestandteil in Römischer Kaiserzeit und Völkerwanderungszeit. Denisia 4, 2002, str. 21–28; M. NOTHNAGEL, Die Völkerwanderungszeitliche Bestattung von Untersiebenbrunn, Niederösterreich. Wien 2008, str. 107–112; J. TEJR AL, Morava na sklonku antiky. Praha 1982, str. 109n; P. TOMK A, o. c. Relazione sui materiali… str. 29–35; Z. VINSKI, Zikadenschmuck aus Jugoslawien. Jhb. RGZM 4, 1957, str. 136 –160.) 62 Přitom však stále máme na mysli velkou celkovou kontinuitu tradic v euroasijské stepi, jak ji zdůrazňuje např. G. STACUL ve své stati Continuita di tradizioni nell’ area delle steppe, cit. Studia historica 129, str 18 – 23. Tato tradice podle něj od Skythů sahá až k Tamerlánovi.
22
Etnické změny mezi kmeny, zejména nomády v euroasijských stepích, byly pro antické autory často jen stěží zachytitelné. I Priskos je ostatně představitelem literární tradice, která obyvatele stepí severního Černomoří a dolního Podunají nadále nazývá Skythy, ačkoli skuteční Skythové panovali těmto územím zhruba jen do 4. stol. př. Kr., byli zde vystřídáni nejprve Sarmaty a koncem 2. stol. po Kr. se sem pak přistěhovali germánští Gótové. Znala tedy římská geografie a historiografie Huny před dobou 70. let 4. stol., předtím než překročili Don? Musíme předeslat, že orientovat se podle údajů antických autorů v etnických mapách je často velmi nesnadné. Mnoho zpráv má jenom přibližnou, někdy i velmi problematickou výpovědní hodnotu. Navíc mohou být jména uváděných etnik zkažena – přeslechnutím, přizpůsobením řečtině nebo latině, případně zkomolena opisovači, kterým nic neříkala.
V inventáři mohyl kmenů Siung‑nu vynikají barevné koberce, zdobené tzv. aplikací, zvláště ty, které zpodobňují mytické motivy nebo motivy z hrdinských eposů. Jedním z nich je scéna boje dvou fantastických zvířat (lokalita Noin‑Ula).
23
Putování Hunů Svět – řecky kosmos, tedy krásně a účelně uspořádaný řád, latinsky mundus, což řeckému významu částečně odpovídá, ale také orbis nebo orbis terrarum, kruh, okruh zemí, si antika uměla představit jen o mnoho menší, než jej známe dnes. Nejdále na východ, tedy tím směrem, odkud Hunové přišli, měli obyvatelé antického světa jisté znalosti o severozápadní oblasti Číny (které říkali Serica, podle hedvábí), ale i o územích jižně odtud63 , částečně také o Malajském poloostrově (je jím zřejmě Pliniův poloostrov Chrysé), znali Indii, která své jméno nezměnila dodnes, a také ostrov Cejlon (Taprobané). Rovněž končiny ležící v Asii severněji byly známy nejméně po toky řek Amudarji a Syrdarji (Oxos a Jaxartés), určité povědomí měla antika ještě i o Altaji (hory, kde podle Hérodota gryfové střeží zlato).64 Charakteristické pro antické zprávy o vzdálenějších končinách světa a jejich obyvatelích je to, že většinou nejen nepocházely z autopsie autorů,65 ale byly též zkresleny předáváním informace, jejíž pravdivé jádro často zůstalo zachováno, jenže se objevilo v jakési „zašifrované“ podobě. Tak např. citovaná zpráva o Altaji66 je pravdivá potud, že gryf byl na tomto území ve starověku oblíbeným výzdobným motivem a že se zde nacházela známá ložiska zlata. Prvními nomády euroasijských stepí, známými Řekům, byli Kimmeriové, kteří na přelomu 9. a 8. stol. př. Kr. přišli do Černomoří. Život jejich následovníků Skythů a Sarmatů67 byl dosti podrobně popsán historikem Hérodotem. Hérodotův popis měl vliv na vznik mnohých klišé, objevujících se v literatuře o kočovnících v obdobích po něm. Řadu ztracených informací geografů helénistického období,68 kdy vědomosti antiky o zeměpise značně vzrostly, přejal a zachoval geograf doby Octaviana Augusta Strabón z Amaseie.69 VII. kniha Strabónova díla obsahuje popis Asie, který dovedl až k oblastem dnešního čínského 63
Název Sina – Čína – náležel v antice jižní části dnešní Číny. Srov. S. I. RUDĚNKO, o. c. 1962, str. 6. 65 Výjimku tvoří zejména znalosti, shromážděné v době tažení Alexandra Velikého ve 4. stol. př. Kr. Z té doby se nám však popis Střední Asie, kde žili Siung-nuové, nedochoval. 66 Herodot. IV 27. Informace měla pocházet od kmene Issédonů. 67 Hérodotos znal v 5. stol. př. Kr. předchůdce Sarmatů, Sauromaty. 68 Označuje se tak zpravidla doba od r. 334 př. Kr. do r. 30 př. Kr. 69 Bylo to město na území zvaném Pontos při jižním pobřeží Černého moře. 64
24
Turkestánu (Východní Turkestán).70 V sousedství starověké Baktrie71, Tocharů (latinsky někdy přepisovaných jako Phocari – Focari), žijících v Tarimské pánvi, a severozápadní Číny (Seriky) žijí podle něj Thunové, Thynové či Faunové,72 o kterých píše, že jsou to kočovné pastevecké kmeny a mají zvyk deformovat si lebky, aby je měly co nejdelší.73 Strabón v tomto případě vychází ze spisu, připisovaného helénistickému historiku Apollodórovi (asi 180 –120 př. Kr.).74 V končinách, které má na mysli, se vyskytovaly i kmeny Siung-nu.75 Při popisu nejvýchodněji žijících kočovníků, které antika ještě běžně počítala do okruhu skythských kmenů, tedy Massagetů, k jejichž kmenovému svazu patřili i (rovněž skythští) Sakové, se v jeho práci objevují znaky, kterými je charakterizoval už Hérodotos (až na nošení oděvů z lýka). Od něj přebírá Strabón asi též informaci o používání měděných zbraní.76 O životě nomádských etnik, sídlících daleko na východ od římské říše, se snažil uvést nejednu zajímavou podrobnost, na druhé straně přispěl však i k růstu klišé, týkajících se nomádů. Přenesl totiž pojem „skythský“ do jiné než etnické roviny a začal jej užívat pro označení skutečně „barbarských“, krutých zvyků. Tak mají podle něho např. některé „skythské“ zvyky Parthové, za „skythský“ obyčej označuje také zvyk kmene Kaspiů,77 kteří prý usmrcují své rodiče hladem, jakmile dosáhnou sedmdesáti let.78 70
Srov. RE, Halbband XII, sl. 1641. Ležela na území dnešního severního Afghánistánu, mezi tokem řeky Amudarji a pohořím Hindúkuš. 72 Strabo Geograph. XI 518. Uvádíme zde rukopisná různočtení. Nejstarší rukopisná verze zní Thuni. 73 Ibid. 516. Tento zvyk, O. Tomsonem (Istorija drevněj geografii. Moskva 1953, str. 437– 439) připisovaný tibetským kmenům, které se však mísily se Siung-nuy, byl posléze velmi charakteristický pro Huny v Evropě (viz níže). 74 Osobně znal starověkou Hyrkánii a Baktrii. Stýkal se se seleukejskými obchodníky, kteří udržovali kontakt se Séry. Sérové jsou v jeho díle jednoznačně Číňané. (F. A LTHEIM – R. STIEHL, Geschichte Mittelasiens im Altertum. Berlin 1970, str. 432 a 438). 75 Moc řecko-baktrijských vládců se k Thunům a tzv. Focarům (Tocharové) rozšířila ve 2. polovině 3. stol. př. Kr. (F. ALTHEIM – R. STIEHL, o. c., str. 433). 76 Ibid. VIII 513. Žádné bližší podrobnosti neuvádí o „Skythech“, sídlících východně od Sogdiany (území ve Střední Asii, zhruba oblast Samarkandu, Bucháry a Sugdu na teritoriu dnešního Uzbekistánu a Tádžikistánu, u toků Amudarji a Syrdarji). 77 Kmen u Kaspického moře. 78 Strabo Geograph. XI 517; XI 12; srov. Herodot. I 216 (o Massaetech). 71
25
Plinius Starší vytvořil své dílo Naturalis historia především z výpisků, které si pořídil z četby. Obydlená země se podle něho rozkládá od Gibraltaru k Indii. (Již Černomoří je pro tohoto autora však územím málo známým a píše, že tu žijí národy Skythů a Sarmatů, o kterých mnoho bližšího nemůže říci.)79 V západním sousedství Seriky žijí podle něj Attacorové (kmeny, sídlící snad na řece Bráhmaputře), 80 dále Thuni, Phuni, Thynni či Unni), 81 s nimiž sousedí Tocharové, na jih od Tocharů žijí Indové a Casirové. 82 Jediná charakteristika, která se u jmenovaných kmenů v Pliniově díle objevuje, je kanibalismus Casirů, patřících mezi obyvatele Indie. 83 Tochary (čínsky Jüe-č’) uvádějí čínské prameny mezi sousedy S iung-nuů. 84 Pokud hovoříme o severozápadní hranici Číny, musíme si vždy uvědomit, že jde o hranici v době dynastie Chan, jejíž průběh (v posledním stol. př. Kr.) vidíme na mapce, přiložené ke str. 45. Plinius při svém výčtu etnik postupoval z jihu na sever, poté na západ a opět na jih. Jeho lokalizace etnika zvaného Thuni apod. je prakticky stejná jako u jeho předchůdce Strabóna. Oblasti, kde tito Thuni žili, byly antickému světu vzdáleny jen v jeho tradiční podobě. Helénistická Baktrie byla však sousedkou jejich sousedů (např. Tocharů). Ostatně historik Hérodotos již kolem poloviny 5. století tvrdil, že jsou dobře známy kraje, kde sídlí Issédonové, což jsou kmeny Wu-sun čínských pramenů. Žily kolem řeky Ili, vlévající se do jezera Balchaš, a měly poměrně časté přímé kontakty s kmeny Siung‑nu. 85 Propojení dávného euroasijského světa bylo nejspíše daleko větší, než si dnes obvykle představujeme. Už v neolitu se např. na západ od Kaspického 79
Plin. NH II 108; ibid. IV 1; VI 54n. Srov. RE, Halbband 36, sl. 2151n. 81 O. J. MAENCHEN-HELFEN, o. c., str. 305n, píše, že verze Thuni, nejstarší dochované čtení tohoto výrazu, pochází z opisu Pliniova díla z 9. stol. Pozdější kodexy s Pliniovým textem mají Huni a Chuni. Edice Plinia v Bibliotheca Teubneriana zvolila ve svém vydání Pliniova díla Naturalis historia variantu Phuni. (Srov. k tomu Orosius I 2, 45: inter Funos Scythas et Gandaridas mons Caucasus.) 82 Srov. také RE III, sl. 1652. 83 Plinius NH VI 55. 84 N. Ja. Bičurin, o. c. 11. 85 Herodot. IV 25 a IV 27; K. A. AKIŠEV – G. A. KUŠA JEV, Drevňaja kuľtura Sakov i usuněj doliny reki Ili. Alma-Ata 1963. O. TOMASCHEK (Skythische Norden I 46) pojmy Phuni a Chuni ztotožňuje ( jeho práce se týká východoaltajských jazyků). 80
26
moře a na Ukrajině objevovala čínská keramika. 86 Ideální spojnicí mezi východem a západem bylo přitom pásmo stepí. Podle O. Tomsona jsou Thuni (Phuni / Fauni) tibetští Čchiangové u řeky Jarkendu, rovněž kočovníci. 87 Pozoruhodné ovšem je, že čarodějnice a tzv. Fauni Ficarii vystupují v některých středověkých pramenech jako předkové Hunů. 88 V této na pohled fantastické představě by se mohlo odrážet sousedství Thunů či Faunů a Focarů/Tocharů, stejně tak jako tradice, že Thunové, Thynové, Faunové apod. jsou Siung-nuové, kteří se podíleli na genezi evropských Hunů. Ve 2. stol. po Kr. působili v římské říši dva významní geografové, jejichž dílo mělo velký ohlas: Dionýsios Periégétes a Klaudios Ptole maios. Do okolí Azovského moře, do oblastí, z kterých se ve 4. stol. po Kr. vynořili evropští Hunové, umisťuje Dionýsios, jehož dílo vyšlo asi dříve než Ptolemaiova Geógrafiké Hyfégésis, Skythy a Sarmaty. Mezi Skythy uvádí kmeny vypočítávané Hérodotem i některá jeho etnika bájná. V sousedství černomořských Skythů ovšem i přes tento svůj tradicionalismus jmenuje kmeny, které žádný jeho předchůdce do oblasti ruských stepí neumístil, a to Únnoi (Thynoi, Thúnnoi, Thúnoi, Ónnoi či Ónoi). Sousedy Únnoi jsou Kaspiové a Albanové (Albanové patřili ke kavkazským kmenům). 89 V popisu krajiny od řeky Syrdarji na východ jmenuje Saky,
86
W. BÖT TGER, o. c., str. 22. O. TOMSON, Istorija drevněj geografii. Moskva 1953, str. 437– 4 39; 253; 427. 88 Jordanes (Get. 121) v 6. stol. popisuje vznik Hunů z pohlavního spojení gótských čarodějnic a nečistých duchů, toulajících se pustinou, které ovšem nenazývá Fauni Ficarii; ti se objevují např. v legendě Vita s. Aniani (verze z 9.–10. stol.), u Landolfa Sagaka (přelom 10. a 11. stol.), u Huberta Andaginensa (rané 12. stol.), Ekkeharda z Aury (Chronicon universale, asi 1. čvrtina 12. stol.) nebo v prameni Liber cronicorum Erfordensis (14. stol.); citace srov. na str. 240 této knihy. Velmi zajímavý výklad pro tento pojem má Isidor ze Sevilly (Etymologiae XII 103 a 104, PL 82, sl. 326 – o bytostech, které Řekové nazývají satyrové): unde et incubi dicuntur ab incumbendo, hoc est stuprando. Saepe enim improbi existunt, etiam mulieribus, et earum peragunt concubitum … dum autem vulgo Incubonem vocant, hunc Romani Faunum Ficarium dicunt (zde je souvislost s líčením uvedených pramenů nemalá); k představám o pojmu srov. také např. Hieronymus, Comm. in Isaiam PL 24, sl. 159, tentýž, Liber Jeremiae, PL 28, sl. 923. Dále srov.: M. KIESSLING, RE VIII, sl 2595–2597. Otázka samozřejmě zůstává otevřena. 89 Perieget. 730. Mladší Priscianus má Hinc Thynus sequitur, post fortis Caspia proles. Hinc sunt Albani bellaces Marte feroci. Pojmy Únus a Thynnus jsou tu tedy chápány jako identické. 87
27
nomády, sídlící na řece Ili, dále Tochary v Tarimské pánvi a tzv. Frúnoi (Frúrioi), za nimiž sídlí Sérové. 90 Dionýsios sepsal své dílo pro praktické potřeby Římanů, kteří se v souvislosti s vojenskými výpravami císaře Traiana na počátku 2. století začali více zajímat o východní kraje. 91 Proto je u něj také největší pozornost věnována Asii. Název Frúnoi Dionýsios Periégétes lokalizoval podle starší literatury, název Únnoi však nikoli. Toto etnikum umisťuje do prostoru mezi Donem, Volhou a Kavkazem. Zhruba do stejných míst jako Dionýsios kmeny Únnoi umístil Klaudios Ptolemaios Chúnoi.92 Thuny, Thyny, Fauny apod. nejmenuje. Pokud se pod tímto jménem skutečně skrývaly kmeny Siung-nu, byl jejich obrovský stát v této době již minulostí. A i když nezmizely z čínských ani sogdských pramenů, dobu největší proslulosti měly už dávno za sebou. 93 Periégétův a Ptolemaiův údaj o přítomnosti Hunů na hranicích Evropy ve 2. stol. po Kr. bývá zpochybňován, 94 podle mého mínění k tomu však nejsou dostatečné důvody. Siung-nuové mohli své jméno a tradici zachovat jako vůdčí složka etnicky různorodého kmenového svazu po velmi dlouhou dobu, tedy až do 4. stol. po Kr. 95 Porovnejme si časové úseky: Nositelé tradičního jádra Gótů, Gútai (Gutones), se v době Strabónově poprvé objevují v zorném poli antických pramenů, a to v oblasti středního a východního Pomořanska, v severním Velkopolsku a na východ
90
Periégétův výčet etnik důsledně směřuje od západu na východ. Srov. Ammian. X XIII 5, 16n; píše, že se Traianus dostal až ke Kaspiku. 92 Ptol. Geogr. III 5, 10. P. DAFFINA, Stato presente e prospettive della questione Unnica. Cit. Studia historica 129, str. 8, je názoru, že v Periégétově spisu jsou Únnoi umístěni východně od Donu, Chunoi u Ptolemaia na západ od této řeky. 93 Také Ptolemaiovy informace o Číně byly kvalitní. Znal hlavní město doby dynastie Chan, Luo-jang, které nazývá Saraga (Město hedvábí). Ptol. Geogr. VII 3, 5; F. A LTHEIM – R. STIEHL, o. c., str. 437. Chybně však podle L. N. Gumiljova (o. c., str. 118) umístil pramen Syr-darji (na Pamír). 94 S poukazem na to, že jejich jméno se do rukopisů těchto geografů mohlo dostat až při jejich pozdějším opisování. Např. M. KIESSLING, skeptický i k identifikaci pojmů jako Faunoi se Siung-nuy (uvažuje o Tangutech, RE VIII, sl. 2597n), píše (ibid. 2593n), že etnika uváděná Dionýsiem Periégétem jsou vesměs archaická, a nepovažuje za pravděpodobné, že by se mu podařilo zachytit právě Huny. Výraz Únnoi reprezentuje podle této encyklopedie byzantské úpravy textu. Srov. ale: O. J. MAENCHEN-HELFEN, o. c., str. 310–313. 95 Šan-jü jižní větve Siung-nuů jménem Pi byl prý potomkem šan-jüa Mo-teho (Mo‑tiho) v 18. generaci (N. Ja. Bičurin, o. c. 110). Tradice tehdy trvala půl tisíciletí. 91
28
od dolní Visly. Koncem 2. stol. po Kr. dorazili do oblasti Černomoří. V té době jejich stěhování trvalo přinejmenším 200 let, setkávali se s jinými kmeny, ale jejich tradice, kterou zachoval i Jordanes, nezanikla a nezanikl ani původní název vůdčí složky etnika. Stěhování Gótů je v tomto případě přesvědčivě zachyceno archeologickými výzkumy, které sledují cestu nositelů tzv. wielbarské kultury od Pobaltí a dolního Povislí až do severozápadního Černomoří. 96 Antické prameny nám však dosvědčují pouze výchozí bod či jeden z výchozích bodů gótského putování Evropou97 a potom sídla, z nichž Gótové začali antický svět ohrožovat. Mezi Strabónovou a Tacitovou informací98 o sídlech Gótů je sice určitý geografický rozdíl, ale v obou případech se Gótové stále ještě nacházeli v Pobaltí a dolním Povislí. V případě Hunů bychom také měli k dispozici výchozí bod, který antické prameny zachycují (poprvé rovněž u Strabóna, jeho Thuni), pak oblasti, ve kterých východně od Donu a severně od Kavkazu strávili Hunové asi 200 let (jako diu inaccesis seclusa (tj. gens) montibus), 99 a konečně zprávy o invazi, kterou provedl silný kmenový svaz a jejíž důsledky se v římské říši projevily roku 376, což znamená, že k překročení Donu, porážce sarmatských Alanů a ostrogótské Ermanarichovy říše muselo dojít předtím. Ve 2. stol. po Kr. mohlo přitom na území mezi Donem a Kavkazem určitou dobu sídlit jen jakési čelo hunské migrace, k němuž postupně přibyla další migrační vlna či vlny. Ammianus Marcellinus také netvrdí, že Hunové byli etnikem zcela neznámým, ale že starším spisovatelům byli známi jen povrchně.100 Pro úplnost se ještě podívejme na údaje o Hunech v geografické tradici, navazující na dílo Periégétovo. Mělo velký ohlas a vyšlo ještě dvakráte v latinském básnickém překladu. Ve 2. polovině 4. stol. to byl překlad Avienův. Rufius Festus Avienus lokalizuje Phryni do stejných míst 96
Srov. sborník Peregrinatio Gothica. Polonia 84/85, vol. VII, Lodž 1986; P. HEATHER, Gótové. Praha 1996, mapka str. 31. 97 Záleží na tom, zda bude či nebude badateli jako původní domov Gótů uznáno Švédsko. 98 Tac. Germ. 44. 99 Kmen dlouho uzavřený nepřístupnými horami. 100 Ammian. XXXI 2, 4: leviter nota. Známo bylo (alespoň z pramenů, které jsou k dispozici i nám) jen jejich jméno a jedna až dvě charakteristiky: nomádský způsob života a snad zvyk umělého prodlužování lebek. Tento zvyk u nich (a ostatně ani u Sarmatů, kde byl rovněž rozšířen) Ammianus ovšem neuvádí.
29
jako jeho vzor, zato vynechává Periégétovy Únnoi východně od Donu.101 Ve 2. polovině 4. stol. byli Hunové natolik živou a známou skutečností, že by je autor nemohl jen tak pominout. Vytvořit pravděpodobnou hypotézu o tom, proč se tak stalo, brání fakt, že přesnou dobu vzniku jeho díla neznáme, nevíme, zda to bylo před překročením Donu Huny nebo až poté.102 K omisi mohlo dojít při pozdějším opisování díla, dalo by se však pochopitelně uvažovat i o tom, že jeho vzor původně pojem Únnoi skutečně neuváděl. Druhý překladatel, Priscianus, žil v 6. století v Konstantinopoli a převzal jak lokalizaci pojmu Frúnoi, tak Únnoi (v podobě Thynus).103 Avienus nepřekládal věrně, vynechával např. bájné národy. Priscianus v době, kdy situace impéria a Evropy byla oproti 2. století opravdu již velmi změněna, využil Periégétova díla zřejmě jen jako umělecké práce, nikoli poučného dokumentu. Překládal věrněji, třebaže i on dílo „obohatil“, např. o národy, popisované Hérodotem a Periégétem vynechané. Doplnil také křesťanský závěr.104 V antice nebo raném středověku nešlo o postupy nepřípustné, antika sice rozlišovala překlad a nápodobu, ale ani nápodoba nebyla pokládána za plagiát.105 Jako celkem důsledný překladatel originálu jméno Hunů zřejmě v rukopise své předlohy viděl. Pokud by se tedy nenacházelo v autografu a jeho prvních opisech, muselo by být doplněno nejpozději v období zhruba od sklonku 4. do 6. století. Proč by ale v tom případě nebyli Hunové jmenováni i ve svých sídlech západně od Donu? Současník vrcholícího stěhování národů, církevní Otec Hieronymus ze Stridónu v Dalmatii píše, že skythské národy sahají od Kavkazu a Maió tidy až k Indickému oceánu.106 V takto rozsáhlém pásmu, osídleném etniky se „skythským způsobem života“, se odehrálo i putování kmenů, které antika znala pod názvem Hunové. Konflikty a vzájemné kulturní 101
Avienus, Decriptio orbis terrae, srov. verše 906n; 909nn; 917; 828n; 934. Avienus je osobností, jíž je třeba věnovat ještě nemálo badatelského úsilí (srov. např. A. CAMERON, Avienus or Avienius. Zeitschrift für Papyrologie und Epigraphik 108, 1995, str. 252–262). 103 Priscian. Periegesis 705 – 707 (Thynus v sousedství Kaspiů a Albanů); 727 (Fruni v sousedství Tocharů a Sérů). 104 Ibid. 1088. 105 Srov. např. K. PETROVIĆOVÁ, Docere et delectare. Brno 2009, str. 92–95. 106 Hieron. Comm. in Ezech. Lib. XI, PL 25, sl. 372. 102
30
i antropologické ovlivňování různých etnik, které se v tomto obrovském prostoru odehrávaly, většinou zůstávaly bez písemného zachycení. Kdekoli se však asijští i evropští Hunové objevili v blízkosti civilizací, užívajících písma, byly jejich dějiny, anebo aspoň jisté úseky jejich dějin, zachyceny. V prostředí Číny dynastií Čchin, Chan a Wej, v buddhistickém prostředí starověké Sogdiany, v Arménii i u autorů římské říše. Nepovažuji za nijak nemožné, že Strabón, Plinius a Periégétes mohli skutečně asijské Huny (Siung-nu, Chiong-nu, Chwn, Hú-na) lokalizovat právě tam, kde je znali Číňané. Svou roli tady mohly sehrát poznatky z období helénismu, které přebírali, a antické státy byly s těmito končinami spojeny také dálkovým obchodem. Čínský pojem Siung-nu (středověká čínská výslovnost Hiungno), sogdijský Chwn a Ptolemaiův výraz Chúnoi mohou a také nemusejí pocházet z jednoho pramene. V končinách mezi Kavkazem, Kaspikem a Donem mohli již Hunové obchodníkům, vojákům nebo cestovatelům představit sami sebe, jménem, kterým se nazývali a jež jim pak už v dějinách zůstalo. Důležité je i to, co zjistily archeologické výzkumy na území Siung-nuů – že totiž tyto kmeny obchodovaly nejen s Tochary nebo Issédony, ale také se Sogdijci, Parthy, apod. V Noin-Ule byl nalezen i goblén maloasijského původu.107 Styky antických území v Evropě a na Blízkém Východě s oblastmi Střední Asie a Číny nebyly přitom v době, která nás zajímá, asi jen zprostředkované. Za vlády císaře Octaviana Augusta, u příležitosti uzavření míru Římanů s Parthy v roce 20 př. Kr., vyslali podle římského historika Annaea Flora panovníci Říše středu do Říma, zvaného v čínských pramenech Li-kan, poselstvo.108 Parthové byli jakousi spojnicí mezi uvedenými antickými územími, Střední Asií a Čínou, podobně jako ji předtím představovala nejvýchodnější helénistická království. Siung-nuové se s Parthy, kteří byli častými soupeři Římanů, podle L. N. Gumiljova v prvním stol. př. Kr. bezprostředně stýkali na levém břehu řeky Syrdarji.109 G. Debs a L. N. Gumiljov se domnívají, že ostatně také i Siung‑nuové sami měli snad možnost setkat se s Římany přímo, a to opět díky společným dějinám římské a parthské říše. V bitvě šan-jüa severních Siung-nuů 107
S. I. RUDĚNKO, o. c. 1962, str. 97. Ten se sem ovšem nemusel dostat díky přímým kontaktům. 108 L. N. GUMILJOV, o. c., str. 112; Florus IV 12, 62. Podle Flora měla cesta z těchto končin (konkrétně z Indie) do Říma trvat 4 roky. 109 L. N. GUMILJOV, o. c., str. 167.
31
jménem Č’-č’ a Číňanů na řece Talas údajně Č’-č’ovi, který asi požádal o pomoc Parthy, pomáhali zajatí římští legionáři poraženého vojevůdce Crassa (padl v boji s Parthy r. 53 př. Kr.). Římané prý také šan-jüovi Siung-nuů na této řece pomohli vystavět pevnost.110
110
Ibid. 170 –172. G. DEBS: Vojennoje soprikosnověnije měždu rimljanami i kitajcami. VDI 1946, č. 2, str. 45 – 50.
32
OS OBN Í J M É N A
Adamis 108, 152 Aegidius 227, 280, 284 Aelia Verina 275 Aëtius, Flavius 10, 76 –78, 91, 95, 100, 107, 109, 112, 114 –118, 121, 123 –132, 134 –138, 141, 144, 145, 154, 167, 173, 174, 178, 181, 184 –186, 190, 193, 195 –199, 201, 202, 204 –206, 210 –212, 215, 221 –234, 241, 244, 249, 250, 254, 263 –265, 277 –279, 281, 282, 284, 285, 301, 304, 306, 307, 310, 311 Agintheus 93 Agnellus 238, 306, 307 Aladarius 248 Alarich I. 77, 78, 192, 210, 215, 220, 230, 308, 241 Alarich II. 288 Alatheus 226 Alavivus 72 Albinus, Flavius 228, 229, 282 Almoš 243, 246, 261 Alpher 254 Amalové (rod) 153, 202, 268, 305 Amantius z Iovie 161 Ambrosius (sv. Ambrož) 299 Ammianus Marcellinus 11, 34, 67, 70, 72, 74, 119, 158, 164, 166, 170, 171, 175, 205, 294, 295, 297, 305 Anagastes 274 Anaolsus 123 Andagis 203 Andreas z Kaisareie 69 Angantýr 259
Anianus, sv. 27, 124, 195, 198, 229, 238, 240, 241 Aniciové (rod) 228, 305 Anicius Olybrius 283 Anthemius, Procopius 76, 274, 275, 282 –284, 288 Apollodóros 25 Arbogast 278, 279 Arcadia 142 Arcadius 75, 79, 110 Ardaburius 115 Ardarich 147, 152, 153, 202, 230, 266, 292 Areobindus 109 Armatius 109 Arnegisclus 86 Arpád 243 Arpádovci 236, 243, 244, 252, 253 Aspar 86, 107, 125, 275 Aspar Mladší 269 Atakam 158 Athanarich 72, 259 Athénais 109 Auctor (Victor) z Met 198, 238 Aurelianus 76, 195, 229 Aurelius Augustinus 123 –125, 237, 264, 300, 301 Avienus (Rufius Festus) 28 –30, 213, 214 Avitus, Eparchius 198, 227, 267, 277, 278 Balamber 75, 271 Basichos 81 Basiliskos 275, 276
327
Bauto 120 Beda Venerabilis 225, 232, 264 Belisarius 310 Berichos 98, 99, 106, 109, 152, 153, 156 Bigilas 13, 92, 93, 95, 110, 111, 149, 151 Bleda 17, 18, 83, 86, 98, 99, 102, 107, 118, 148, 156, 173, 230, 246, 270 Boëthius 223, 227 Bonifatius 113, 116, 123 –126, 129, 130, 223, 226, 307 Caesar 71, 149, 172 Callimaco, Filippo Buonacorsi 260 Candak 268 Carpilia 112, 130 Carpilio 95, 112, 117, 118, 221 Cassiodorus Senator 70, 117, 118, 121, 224, 228, 264, 287, 301, 305, 306 Castinus 113, 116, 123 Censorius 126 Claudius Claudianus 79, 182, 299 Constantinus Veliký 179, 182, 183, 278 Constantius 86, 100, 108 –111, 151, 152, 303 Constantius III. 127, 248 Crassus 32, 140, 141 Čaba 248 Č’-č’ 32, 43, 53, 54 Čao (dynastie) 65 Čech, Svatopluk 207 Čeng 61 Čchin (dynastie) 31, 61 Čingischán 16 Čou (dynastie) 39, 61, 104 Čung-chan-jüe 39 Damaskios 207, 309 Dedi 242 Dedi Mladší 242 De Guignes 33 Dengižich 268 –270, 273, 274
Dietrich z Bernu (Theoderich Veliký) 248, 256 –258 Diocletianus 183, 189 Dionýsios Periégétes 27 –30, 56 Donatus 17, 81 Edekón 90 –94, 108, 150, 152, 286, 287 Ekkehard 254 Ellak 94, 96, 97, 103, 106, 108, 149, 150, 153, 248, 266, 267 Ermanarich 70, 257 Ernas (Ernach) 107, 158, 268, 273, 275 Eskam 97, 158 Eslas 97, 110, 152 Eudoxia 283 Eudoxius 142 Eugenius 143 Eugippios 155, 177, 308, 309 Eunapios (ze Sard) 66, 72, 189, 298, 308 Eurich 280, 285, 286, 288 Eustach, sv. 253 Eutropius 27, 79, 81 Felix 27, 121, 124 Filostorgios 298, 301 Flavio Biondo 9 Florus, Annaeus 31 Fortuna 67 Fótios 81, 104 Fredegar 231, 236, 264 Fredericus (Frederich, Frederik) 198, 205 Fritigern 72 Furie 67 Gunther 258 Guntigis 203, 305 Hadrianus I. (papež) 139, 179 Hagen 256, 258 Heidrek Moudrý 259, 317 Heiricus Autissiodorensis 263
328
Helcha 258 Heraclius 193, 221, 222, 224 Herculanus, Flavius Bassus 143 Hermannus Contractus 139, 231, 264, 315 Henoch 249 Henricus Valesius 309 Heriricus 255 Hérodotos 24 –27, 30, 60, 64, 67, 273, 297, 299, 301, 302 Hervör 259, 317 Hieronymus (sv. Jeroným) 27, 30, 69, 73, 74, 81, 119, 127, 159, 236, 295, 298, 299 Hilarius z Arelate 139, 227 Hilarius z Poitiers 315 Hildebrand 256 Hlöd 259 Honoria (Iusta Grata Honoria) 142 –145, 196, 216, 233, 248, 311 Honorius 77, 89, 112, 113, 120, 125, 128, 129, 169 Hormidak (Hormizdak) 274, 275, 283 Hugo (opat Flaviniacensis) 225 Humli 259 Hunerich 144, 221, 226, 283, 284 Hunimundus 71 Hunor 245, 249 Hut-ngai-ssi 34 Hyacinthus 143 Hydatius 127, 207, 215, 223, 227, 306, 307 Chan (dynastie) 10, 12, 16, 19, 20, 22, 26, 28, 35, 37, 38, 41 –45, 47, 49, 50, 52 –54, 61 –63, 104, 105, 166, 170, 219 Charaton 81, 148 Chelchal 153, 269, 274 Childerich 117, 280 Chlodvík 268, 280, 288 Chlogio 141 Chou-Chan-šu 63 Chrysafios 91, 92, 110, 111 Chu-chan-jie 50, 52, 64
Ildico (Hildigo, Hildgunt) 217, 255, 256, 258 Isidorus ze Sevilly (Isidorus Hispalensis) 72, 121, 207, 215, 216, 306, 308 –310, 314, 316 Iulius Nepos 284 –287 Iulius Valens 160 Iustinianus I. 184, 205, 269, 288, 305, 309 Jan Zlatoústý viz Jóannés Chrýsostomos Jazdkart II. 84 Jenovéfa, sv. 198, 238, 241 Jindřich IV. 141, 242 Jindřich z Mügeln 251 Jóannés Chrýsostomos 160 Jóannés Lydos 309 Jóannés z Antiocheie 143, 221 Jóannes Malalas 309 Johannes (císař) 112, 113, 115, 116, 129, 169, 183, 208, 302 Jordanes 112, 113, 115, 116, 129, 169, 183, 208, 302 Kao-ti 48 Karel Veliký 264 Karpileón (Carpilio) 95 Klaudios Ptolemaios 27, 28, 31, 56, 317 Kreka (Érekan, Herkja) 102, 108 Kriemhild (Ildico) 217, 248, 256 –258 Kristus 131, 161, 238, 253 Kúridachos 13, 17, 96, 152, 153 Kursichos 81 Lambert z Hertzfeldu 242 Landolfus Sagax 215, 239, 240, 316 Lao-c’ 64 Lao-šang 47, 64 Leontius z Ankyry 160 Leopold z Merseburgu 242 Lev (Leo) I. Veliký 140, 141, 173, 213 –215, 227, 228, 233, 239, 241, 247, 251, 252, 261, 264, 289, 304 Libertas (Svoboda, bohyně) 135, 185
329
Libius Severus 280, 282 Liou Jüan 64 Liou Pao 53 Litorius 130 –132, 134 Lü 49 Lupus z Troyes 198, 206, 237, 238 Macrinus 245, 246 Macrobius 173 Maiorianus 125, 190, 223, 228, 269, 278 –282, 284 Malchos 284, 303, 316 Mama 84 Marcellinus Comes 75, 86, 87, 92, 116, 118, 119, 121, 123, 124, 126, 127, 129, 131, 137, 143, 217, 223 –226, 228, 232, 264, 265, 267, 269, 274, 277, 280, 282 –287, 305, 306, 308 Márk Kálti 252 Markianus 140 –142, 144, 164, 215, 216, 221, 243, 245, 246, 267, 270, 283, 303 Mataswintha 305 Maximinos 92–94, 97, 99, 101, 105, 108 –111, 150, 303 Menandros Protector 316 Merobaudes (Ml.) 77, 78, 118, 121, 130, 132, 134, 136 –138, 166, 167, 173, 185, 228, 303, 304 Mikolt 248 Miranniamona 230 Mogor 245 Mommsen, Theodor 112 173, 214, 233, 240, 298, 306 –308 Mo-te (Mo-ti) 12, 28, 40, 45, 48 Mundzuk 18, 148, 217 Nemproth 250 Nibelungové (Niflungové) 248, 254, 256 Nimrod (Menroth) 243, 245 Nomos 105, 111
Octavianus Augustus 24, 31 Odaenathus 226 Odoaker 117, 233, 286 –288 Oébarsios 18, 108, 148, 152 Oktar 18, 82, 131, 148 Olympiodóros 81, 82, 113, 123, 124, 176, 298 Onegésios 20, 92, 94 –96, 100 –102, 105, 106, 108, 152 –154 Onoulfus (Hunvulf) 286 Optila 225 Ordericus Vitalis 232 Orestés 90, 92, 94, 100, 105, 110, 117, 152, 227, 285, 286, 287 Orosius, Paulus 71,159, 256, 300, 308 Otto (bavorský vévoda) 242 Otto z Freisingu 317 Pacatus, Latinius 67, 71, 300 Palladius 140 Pan Ku 43 Panna Maria 139, 252 Paulinus Aquileiensis 213, 237, 317 Paulus Diaconus 147, 193, 213, 215, 225, 232, 239, 247, 261, 283 Pavel, sv. 204, 115, 244 Pelagia 123, 129, 204, 226, 228 Petr, sv. 139, 173, 204, 214, 215, 244, 247, 289 Petronius Maximus 187, 221, 226, 267, 277, 278, 282, 307 Petrus Crassus 140, 141, 317 Pi (šan-jü) 28 Piganiol André 9 Placidia, Galla 113, 115, 116, 123 –127, 139, 141 –143, 173, 183, 209, 234 Plinius Starší 26, 31, 295 Plintha 83, 109 Priscianus 27, 30, 317 Priskos 10 –14, 16 –20, 23, 33, 35, 66, 68, 81 –94, 96 –111, 117, 118, 127, 128, 148 –155, 184, 192, 196, 203, 205, 216,
330
217, 225, 245, 246, 249, 261, 268 –271, 273 –276, 280, 281, 284 –286, 297, 302, 303, 305, 310, 317 Promotus 100 Prosper Tiro 121, 124, 126, 134, 196, 212, 214, 222, 224, 225, 306, 307 Radagaisus 21, 75 –77, 210, 226 Regino z Prümu 245 Renatus Profuturus Frigeridus 77, 112, 121, 138, 228, 310 Ricimer, Flavius 125, 227, 269, 278 –280, 282 –284, 287 Roas 17, 82, 83, 115, 116, 118, 127, 129, 305 Romanus (comes) 100 Romulus (Augustulus) 90, 224, 286 Rufinus 79 Rusticius 94, 108, 152 Safrax 70 Sambida 135 Sangibanus 198, 203 Sarus 193 Saturninus 108, 109 Sebastianus 118, 126, 129 Senator (vyslanec k Hunům) 70, 85, 105, 118, 121, 143, 228, 301, 305, 314 Servatius (Aravatius) z Tongern 198, 238 Sidonius Apollinaris 164, 167, 195, 224, 226, 228, 274, 277, 283, 297, 304, 317 Sifka 259 Sigismund 229, 247 Sigisvultus 124, 135 Silvanus 100 Salvianus z Massilie 102, 134, 159, 173, 181, 186, 187, 192, 193, 227, 300, 301, 307 Skottas 87, 94 S’-ma Čchien 37, 38, 43, 60, 64, 164 Sókratés Scholastikos 31, 302, 115
Sózomenos 11, 14, 67, 68, 142, 159, 245, 298, 301, 317 Stilicho 72, 77, 79, 81, 210, 222, 299 Strabón (z Amaseie) 24 –26, 28, 29, 31, 70, 295, 299 Strozzi Giulio 215, 217, 222, 232, 317 Syagrius 284, 288 Syllus 108, 226 Symmachus (Q. Aurelius Memmius, iunior) 137, 192, 224, 318 Synesios 170, 313, 318 Šalomoun 242 Šapúr II. 149 Šapúr III. 271 Šimon z Kézy 229, 230, 233, 245 –250 Štěpán I. 249 Štěpán, sv. 198, 238, 253 Tatianus 281 Tatulus 100, 105 Theoderich I., vizigótský král 123, 129, 132, 134, 195, 196, 198, 203 –205, 230, 234 Theoderich II., vizigótský král 221, 231, 277 Theoderich Veliký (Dietrich z Bernu) 117, 243, 245, 248, 256 –258, 268, 288, 305, 309 Theodórétos 75, 82, 160, 182, 237, 301 Theodosius I. 71, 77, 79, 189, 300, 301 Theodosius II. 13, 82, 86, 89 –92, 97, 107, 108, 110, 111, 113 –116, 141, 142, 144, 150, 169, 193, 208, 209, 221, 302, 307 Theotimos 159 Thiudimir 152 –154, 202, 268 Thorismund (ostrogótský král) 71 Thorismund (vizigótský král) 198, 201, 204 –206, 216, 221, 231, 241 Tibatto 130, 136 Tonantius Ferreolus 199 Traianus 28
331
Trygetius 214 Tuldila 269 Tu-man 40 Ťin- dynastie 37, 65 Ťün-čchen 51 Uldin 75, 76, 81, 82, 152, 193 Urbanus III. 241 Valamir 147, 152 –154, 268, 271, 275, 292 Valentinianus I. 79 Valentinianus III. 89, 102, 113, 116, 139 –141, 144, 183, 187, 193, 195, 196, 209, 221, 224, 225, 226, 233, 243, 248, 263, 264, 277, 279, 281, 282, 284, 300, 311
Valens 67, 72, 79, 226 Valia 117, 279 Venantius Fortunatus 242 Vendel 250 Victoria 208 Videric 70 Vidimir 152, 268 Vithimiris 70 Virius Nicomachus Flavianus 184, 228 Voršila, sv. 198, 230, 238, 244, 250 Waltharius 254 –256, 258 Zénón 109, 111, 275, 287, 288 Zerkón 107 Zósimos 66, 71, 75 –79, 123, 131, 183, 192, 210, 298, 308, 318
332
K M E N Y, N Á RODY
Akatzirové 13, 17, 94, 96, 97, 101, 146, 153, 273 Alamani 10, 76, 123, 132, 194, 210, 241, 245, 248, 281 Alani 29, 34, 53, 57, 67 –70, 73, 74, 115, 120, 135, 136, 146, 160, 166, 197, 198, 201 –203, 216, 217, 249, 266 –268, 272, 292, 295, 296, 304 Alani Tanaitští 67 Albanové 27, 147 Alpidzurové (snad Alpeozurové) 82, 249 Amilsúrové 82, 146 Angiskirové 270 Anglové 137, 281, 288 Arabové 35, 80, 84, 236, Aremoričané 130, 197 Argaragantové 296 Attacorové 26 Attakotové 75 Avaři 56, 205, 236, 243, 249, 261, 272, 273 Bardorové 270 Bastarnové 160 Bittugurové 270 Boiskové 82 Bractanové 248 Brittanové 230 Bulhaři 232, 272 Burgundi 69, 131, 132, 146, 194, 196, 205, 211, 217, 229, 230, 247, 248, 255, 256, 284, 288, 289, 292
Casirové 26 Catalaunové 21, 199, 230, 247 Cemandrové 268 Češi 243 Čchiangové 27, 48, 53 Číňané 25, 31, 32, 39, 40, 47 –49, 54, 55, 63, 64 Čuvaši 56 Dun-chu 48 Durynkové 146, 281 Faunové 25, 27, 28, 240 Fossatisii (hunští vojáci v řím. službách) 268 Frankové 10, 69, 121, 126, 141, 142, 145, 149, 194, 197, 211, 227, 230, 238, 245, 254 –256, 268, 279 –281, 284, 288, 289, 303, 307, 319 Frankové-Saliové (Salijští) 141, 197, 280 Frankové středorýnští 126, 142, 145, 197, 205, 206 Frúnoi (Frúrioi) 28, 30 Gepidové 71, 146, 147, 153, 201, 202, 206, 230, 249, 266, 267, 272, 288, 292 Germáni 9, 13, 17, 66, 71, 73, 124, 130, 135, 144, 146 –148, 152, 158, 159, 172, 196, 202, 210, 218, 227, 232, 233, 236, 242, 245, 246, 248, 254, 255, 258, 259, 263, 269, 270, 275, 282, 287, 289, 290, 292
333
germánské kmeny 10, 17, 147, 151, 159, 211 Gog (biblický národ) 69, 299, 301 Góti 10, 11, 23, 28, 29, 67, 69, 70 –72, 74 –77, 132, 134, 148, 153, 159, 160, 186, 186, 199, 201, 202, 204, 205, 207, 209, 210, 215, 230, 231, 234, 237, 241, 250, 259, 266, 267, 269, 270, 272, 274, 278, 281, 286, 289, 299 –301, 304 –307, 310 Gútai (Gutones) 28 Hebrejové 149 Herulové 146, 147, 165, 267, 272, 281, 287 Chagasové 52 Chionité 34, 296 Chúnoi 28, 31, 51 Illyrové 229 Indoevropané 68,157 Indové 26 Isaurové 109 Issédonové 24, 26, 31, 48, 53, 60, 273 Itimarové 82, 146 Juthungové 120, 123 Jutové 120, 123, 137, 281 Jüe-č’ové 26, 40, 64 Kaspiové 25, 27, 30, 147 Katalánci 230 kavkazské kmeny 27, 55 Keltové 82, 160, 232 Kidarité 270, 271, 273 Kimmerijové 273 Kirgizové 53 Kutrigurové 146, 236, 272, 310 Kvádové 73, 74, 127, 147 Latinové 71, 232 Limiganti 296
Langobardi 69, 197, 241, 244, 247, 249, 288 Liticiani 197 Maďaři 57, 232, 236, 243 –245, 248, 249, 250, 252, 253, 260, 289 Madjar (kmen v Kazachstánu) 57 Magog (biblický národ) 243, 299, 301 Markomani 127, 147 Massagetové 25, 63, 67, 69, 74, 75, 269, 299, 301 Maurové 107, 123, 124 Médové 250 Mongolové 16,17 Němci 233 Nori 123 Ogurové 273 Olybriones 197 Onogurové 272, 273 Ónnoi (Ónoi) 27 Ostrogóti 11, 17, 68, 70 –72, 119, 146, 147, 153, 154, 159, 160, 201, 203, 209, 210, 245, 250, 259, 266 –268, 270, 275, 281, 283, 288, 292, 309 Parthové 25, 31, 32, 54, 148, 295, 297 Peršané 84, 103, 152, 209, 236, 237, 269, 270, 271, 273, 275, 303, 310 Phauni Phicarii (snad Phaunové a Tocharové) 140 Phuni 26, 27 Ripuariové (středorýnští Frankové) 126 Rugiové 126 Římané 9, 28, 31, 32, 72, 76, 77, 79, 82 –84, 87, 90 –92, 95, 97, 101, 102, 107, 111, 117 –119, 128, 130, 134, 137, 144, 152, 159, 174, 181, 184, 186, 191 –198, 201 –206, 211, 221, 226, 230, 231, 233, 234, 240, 241, 243, 245, 246,
334
254, 267 –271, 273, 276, 279, 280, 282, 285, 296, 299, 308, 309 Sabirové 272, 273 Sacromontisi (hunští vojáci v římských službách) 268 Sadagariové 146, 268, 270 Sadagové 270 Sakové 25, 26, 34 Saracéni 69, 296 Saragurové 273, 310 Sarmati 9, 14, 23, 24, 66, 68, 74, 166, 240, 268, 296, 297 Sarmatští Alanové 295 Sasové 137, 281 Semité 157 Sien-pi 34, 52, 54, 55, 56, 65 Siung-nuové 10, 12 –22, 24, 25, 27, 28, 31 –44, 47 –65, 85, 103, 104, 151, 156, 158, 164, 166, 200, 201, 249, 260, 270, 293, 295 Skirové 76, 146, 268, 269, 275, 287 Skythové 14, 22 –25, 27, 42, 66, 67, 69, 74, 75, 82, 148, 159, 160, 239, 271, 273, 286, 296 –299, 301 Skythové Královští 148 Slované 79, 207, 208, 243, 258, 261, 272, 289, 290, 292, 293 Sogdijci 31 Sorosgové 83, 84, 146 Suannové 275 Svébové (Kvádové) 73, 126, 132, 134, 136, 146, 192, 267, 270, 279, 281, 288 Španělé 236 Švédové 236 Tervingové 72, 259 Thunové (Thynnové) 25, 26, 27, 28, 29, 30
Ting-lin 52, 53 Toba 34, 52 Tocharové (Phocari) 25 –28, 30, 33, 40, 48, 64 Tonosúrové 82, 146 Trasjugitanové 296 Turci 47, 56 Turcilingové 147, 286, 287 ugorské kmeny 55, 83 Ultzindzurové 268, 270 Unni 26, 260, 262 Únnoi 27, 28, 30, 159 Utigurové 98, 146, 236, 272 Vandalové 10, 69, 73, 74, 79, 84, 124, 125, 128, 135, 136, 174, 192, 194, 196, 212, 269, 274 –276, 279, 280, 281, 284, 288, 292, 306, 310, 318 Vandalové-Hasdingové 73 Vandalové-Silingové 73 Vizigóti 67, 71 –73, 77 –79, 119, 120, 123, 127 –132, 134, 144, 145, 159, 192, 194 –198, 201, 203 –205, 210, 211, 216, 226, 230, 231, 241, 243, 245, 254, 259, 277, 279, 280, 281, 288, 292, 298, 300, 305, 307 Východořímané 79, 80, 84, 85, 89 –91, 94, 97, 98, 105, 125, 151, 192, 271, 275, 276 Wu-sun (kmeny) 26, 53 Západořímané 75, 76, 94, 100, 118, 119, 125, 132, 141, 184, 191, 194, 195, 212, 225, 232, 275, 292, 304 Židé 69, 183
335
Z E M Ě P I S N É P OJ M Y
Adrianopolis (Edirne) 67, 71, 109 –110 Afghánistán 25, 49, 75, 270 Afrika 124, 125, 212, 229, 247, 270, 280, 285, 303, 307, 308 Africa proconsularis 124 Acháia 80 Alajské pohoří 54 Altaj 19, 24, 26, 56, 62, 273, 323 Amudarja 24, 25, 55, 67 Apeninský poloostrov 135 Apulie 247 Aqua nigra 268 Aquileia 13, 115, 140, 147, 192, 206, 210 –215, 237, 244, 247, 250, 317, 320 –321 Arabský polostrov 149 Aralské jezero 55 Arar 255 Arkadiopolis (dn. Lüleburgaz) 86, 268 Arelate (dn. Arles) 121, 123, 197, 221 Aremorika 130, 137, 197 Arimini (dn. Rimini) 126 Arménie 31, 79 –81, 126, 270, 272 Arvernus (dn. Clermont-Ferrand) 304 Asémos 90 Asie 21, 24, 31, 37, 40, 43, 44, 52, 57, 81, 109, 149, 162, 245, 271 Atlantik 200 Attika 86 Augusta Treverorum (dn. Trevír) 197 Aurelianum (dn. Orléans) 27, 198, 229, 240, 318, 322 Azovské moře 10, 27, 74, 96, 249
Bajkal 36, 42 Baktrie 25, 26 Balchaš 26, 53 Bántapuzsta 16, 158 Baraba 55 Barkol (jezero) 55 Bassiana 270 Bavorsko 242, 256, 261 bazilika S. Maria Maggiore (Řím) 139 bazilika sv. Vavřince (Řím) 139 Belgica 122, 131, 181, 197 Belvider 230 Benátky 213, 232, 234, 239, 247 Benátsko 75 Bergamo 213 Betpakdala 53 Bizzim (dn. Vize) 268 Blatenské jezero 268 Blízký Východ 31 Bráhmaputra 26 Britannia 75, 119, 122, 136 –138, 192, 263, 281, 285, 308 Britannia minor (Bretaň) 137 Brixia (dn. Brescia) 181, 213 Buda 230, 246 Budavár (Ecilburg) 243 Burjatsko 35 –37, 60 Busento 220 Byzanc 188, 239, 247, 260, 272, 288 Cabillonae (dn. Châlons-sur-Marne) 199, 209, 235 Campi Catalaunici (Campi Mauriaci) 199
336
Carám (archeolog. lokalita) 15, 35 –36, 60 –61, 219 Castra Martis 268 Catalaunská pole 21, 147, 148, 150, 170, 195, 197, 199 –204, 206, 209, 216, 226, 230, 231, 234, 235, 241, 247, 250, 251, 255, 257, 259, 261, 266, 288, 304, 305, 309, 324 Colonia Agrippina (dn. Kolín nad Rýnem) 197, 198, 230 Concordia 213 Černé moře 24, 39, 88, 159 Černomoří 19, 23, 24, 26, 29, 34, 66, 70, 77, 81, 127, 147, 162, 239, 251, 270, 275, 299 Če-š’ 52 Čína 10, 12, 15, 16, 19, 21 –22, 24, 28, 33, 37, 41, 44, 45, 48 –52, 56, 62, 64 –65, 106, 165, 263
Egjin Gol (archeolog. lokalita) 37, 42 Egypt 80, 149, 170, 247, 270, 298 Engadi 250 Épeiros 74, 78 Ermanarichova říše 29, 70, 75, 271, 293 Evropa 9, 11, 14, 16 –22, 25, 28 –31, 55 –57, 66 –70, 85, 87, 105, 141, 149, 157, 158, 162, 166, 170 –172, 197, 215, 220, 227, 230, 232, 233, 236, 238, 239, 242, 244, 247 –249, 254, 259, 267, 272, 273, 275, 281, 284, 285, 288 –290, 292, 294, 295, 298, 300, 303, 306, 310, 319 Frigia 245
Dacia ripensis 80, 267, 272 Dácie 84, 119, 137, 216, 267 Dalmatia 30, 74, 127, 223, 245, 270, 281, 282, 284, 285, 287, 288, 298, 303 Dardanie 73, 80 Derestujské pohřebiště 15, 16, 36, 40, 58, 60, 61, 103, 219, 322 Dněpr 57, 67, 88, 259 Drekon 97, 111 Dolní Moesie 268 Don (Tanais) 10, 23, 28 –31, 57, 66, 67, 74, 78, 88, 146, 243, 246, 267, 295 Dorostona (dn. Silistra) 232 Dunaj (D. dolní, D. střední) 67, 72, 73, 75, 76, 78, 81, 83 –86, 88, 89, 91, 93, 109, 111, 115, 119, 120, 127, 146, 159, 160, 213, 220, 226, 236, 243, 248, 267 –269, 273, 274 Dureny (archeolog. lokalita) 20, 35, 36, 42, 320 Durostorum (dn. Silistra) 77, 232 Durynsko 230, 231
Gallaecia 126, 134, 136, 281, 307 Gallie (Galie) 69, 73, 119 –121, 126, 130, 132, 135, 136, 144, 184, 191, 192, 195, 197, 198, 206, 210, 216, 227, 231, 235, 238, 240 –242, 247, 278, 280, 283 –285, 288, 292, 304, 307, 308, 310, 311, 319 Gallská praefektura 121, 122, 125, 144, 199, 308 Gibraltar 26, 124 Gobi 41 Gotland 259 Gran (hrad v Pannonii) 256 Hippo Regius 123, 125 Hispánie 69, 126, 130, 136, 192, 236, 250, 266, 281, 306 –308 Histrie 122 Hron 243 Champagne 199 –200, 230, 235 Chalkédon 140, 141, 209 Châlons -sur-Marne 199, 235 Chersonnésos 86, 87 Chingan 52 Chöšöö cajdam 63 Ili (řeka) 26, 28, 34, 48, 55, 319 Illyricum 76, 118, 179
337
Indický oceán 30, 69 Indie 24, 26, 31, 38, 172, 271 Itálie 69, 71, 75, 76, 78, 81, 115, 117, 126, 135, 136, 176, 178, 186, 189, 205, 210, 214, 216, 224, 232, 234, 238, 241, 244, 247, 249, 261, 275, 278, 280, 281, 283, 288, 290, 302, 305 –308, 325 Iúroeipaach (Iuroipach) 271 Ivolginský komplex 35, 42, 58 Jaderské moře 213 Jakuszowice 146 Jang-čang 52 Jarkend 27, 53 Jenisej 35 Jeruzalém 74 jihoruské stepi 164 Jin-šan 52 Julijské Alpy ( Julské A.) 210 Jung-jen 64 Jüe-pan 55, 56 Kalábrie 247 Kan-jü-an šan 64 Kappadokie 301 Karaganda 55 Karpatská kotlina 155, 295 Karthago 124, 125, 136, 323 Kaspická brána 271 Kaspické jezero (K. moře) 25, 26, 55, 67, 69, 88, 146 Katalánsko 230 Kavkaz 10, 28 –31, 66, 78, 79, 88, 146, 160 Kazachstán 21, 38, 48, 52 –55, 57 Kenkol 54 klášter st. Gallen 254, 303 klášter sv. Vedasta v Arrasu 240 Kolchida 270 Kolín nad Rýnem viz Colonia Agrippina Konstantinopolis 30, 73, 75, 76, 82, 84, 86, 89, 90, 92, 94, 96, 108 –110, 113, 129, 175, 184, 216, 221, 225, 271, 274,
275, 281, 283, 287, 288, 298, 301, 302, 308, 309 Krumhelt 248 Krym 166 Kyrenaika 270 La Manche 137 Laterán 139, 215, 289 Latium 77 Lazika 275 Lemika 307 Litva 244 Lobbes 240 Loira 119, 128, 135, 192, 197, 198, 216, 217, 227, 280 Lombardie 75, 244 Lucanie 280 Lung-čcheng 63 Luo-jang 28, 39, 53 Lutetia Parisiorum (dn. Paříž) 197, 209 Lydie 309 Lüleburgaz viz Arkadiopolis Maďarsko 19, 62, 99, 162, 249, 260, 270, 291, 323 Maiótis (Maiótské jezero, močály) 30, 66, 67, 69, 73, 157, 203, 240, 245, 252 –253, 302 Makedonie 73, 245 Malá Asie 79, 81, 245, 298 Malajský poloostrov 24 Malá Skythie 73, 77, 268, 273, 275 Mandžusko 37 Marbodova říše 70 Margus 83, 85 Maroko 230 Massillia (dn. Marseille) 173, 300 Mauretania Sitifensis 124 Mauriacká pole (Catalaunská p.) 199 Mediolanum (dn. Milán) 213, 299, 315 Messinská úžina 135 Mettis (dn. Mety) 197 Mezopotámie 149
338
Mincio (Mincius) 213 Minusijská kotlina 53 Moesie 83, 84, 108, 268, 272 Mohuč 73, 197, 237 Mongolsko 14, 16, 21, 35, 37, 38, 42, 53, 55, 63, 64, 323 Morava 22, 73, 83, 146, 243, 293, 324 Moravská brána 73 Muntenie 75
Poetovium (Ptuj) 160 Polsko 88, 146, 147 Pomořansko 28 Portugalsko 122, 132, 250, 307 Porýní 73, 131, 146, 256 Pouan 235 Povislí 29 Přiaralí 54 Ptolemais 170
Nagyszentmiklós 246, 260, 261, 322 Naissus (dn. Niš) 85, 86, 90, 93 Narbona (dn. Narbonne) 130 Nedao 155, 164, 266, 267 Německo 233, 289 New York 53 Noin-Ula 14, 15, 20, 23, 31, 35, 50, 58, 60, 64, 103, 219, 323 Noricum 123, 281 Normandie 130, 131 Novae (dn. Svišťov) 90 Numidia 191, 276 Nuo-šuej 64
Raetie 120, 123, 131, 281 Rakousko 132, 244, 256, 281 Ravenna 78, 115, 121, 124, 126, 139, 141, 158, 194, 238, 247, 250, 258, 284, 286, 305, 306, 309, 323 Remeš 197, 198, 230 Rhôna (Rhodanus) 122, 132, 135, 198, 227, 230, 255, 256, 281 Rumunsko 19, 159 Rusko 162, 259 Rýn 88, 120 –121, 131, 132, 146, 196 –199, 206, 227, 229 –231
Ordos 37, 39, 48, 58 Orchon 36, 63 Pád 211, 212 Pádská nížina 216 Palestina (Palaestina) 79, 303 Pannonie (I., II.) 69, 74, 81, 90, 91, 99, 101, 116 –121, 127, 128, 146, 153, 159, 171, 205, 216, 226, 229 –231, 243 –245, 248, 250, 253 –256, 267, 268, 270, 281, 285, 308, 324 Pentapolis 170 Persie 58, 70, 245, 270 Philippopolis (dn. Plovdiv) 86 Placentia 278 Pobaltí 29, 70 Podunají 23, 73, 78, 82, 85, 86, 119, 120, 128, 155, 216, 259, 269, 281, 290, 296, 309
Řecko 58, 86, 93, 207, 248, 302, 306, 320 Řím 31, 72, 76, 77, 100, 116, 121, 136, 139, 142, 175, 178, 183, 184, 194, 212, 213, 215, 221, 225, 226, 228, 239, 241, 264, 267, 277 –280, 309 římská říše 70, 160,180, 205, 211 Salonae (dn. Split) 284 Sapaudia 132 Sáva 78, 90, 118, 120, 127, 128, 192 Savia 78 Scarniunga 268 Scewen 246 Sedmihradsko 72 Selenga 35, 36, 42 Serdika (dn. Sofie) 13, 86, 91 –93, 95, 149, 274 Sevilla 72, 121, 134, 230, 237, 240, 306, 308 Sibiř 21, 35, 38, 42, 53, 55
339
Sibiř jižní 21, 38, 42, 53 Sicambria 229 Singidunum (dn. Bělehrad) 85 Sirmium 100, 120 Skotsko 244 Skythie 67, 73, 77, 99, 151, 159, 243, 245, 248, 249, 251, 253, 268, 273, 275, 324 Slezsko 73 Sicílie 84, 125, 135, 269, 279, 280, 285 Sogdiana 25, 31, 33, 271 Somma (antická Samaria) 141, 280 Stoličný Bělehrad 252 Stridón 30, 74, 298 Střední Asie 21, 24, 25, 31, 35, 43, 57, 85, 162, 164, 165 Syrdarja 24, 25, 27, 31, 34, 55, 67 Sýrie 79, 80, 247 Szeged-Nagyszéksós 103 Španělsko 122, 132, 230, 250, 307 Špýr 31, 131 Švýcarsko 132, 254
Tingitana 124 Tisa 88, 89, 97, 220, 246 Tongern 197, 198 Tolosa (dn. Toulouse) 134, 196, 205, 206, 230, 278 Toskánsko 75 Tricasses (dn. Troyes) 197 –200, 235, 238 Trója 232, 245 Turecko 241, 268 Turkestán 25, 40 Tyros (ve Foiníkii) 74 Ťan-šan 54, 55 Uherská nížina 73, 120 Ukrajina 27 Ulánbátar 35 Ulan-Ude 36 Ural 55, 57, 88, 301 Utu (Vit v Bulharsku) 86, 90 Váh 243 Velkopolsko (severní) 28 Valeria 119, 120 Vatikán 214, 289 Venetia 212 Verona 213 Vicetia (dn. Vicenza) 213 Vicus Helenae (dn. Hellesmes) 141 Vídeň 234, 251, 260 Viminacium (dn. Kostolac) 85, 101 Visla 29, 88 Volha 28, 34, 56, 66, 88, 200 Východní Asie 162
Talas 32, 54 Tamir 16, 36 Tanais (Don) 11, 78, 167, 243 Taprobané (Cejlon) 24 Tarbagataj 53 Tarimská pánev 25, 28, 38, 40, 48, 53 Tarvisio 260 Théby 80, 184, 298 Thermopyly 86 Thessálie 74, 272 Thorsberg 158 Thrákie 11, 73, 82, 84, 91, 107, 131, 153, Worms 131 155, 269, 272, 274, 275, 303 Ticinum (Pavia) 213 Zabajkalsko 21, 36, 38, 42, 43, 52 Tifésas 97 Tigas 97 Žlutá řeka 37, 38, 40, 48, 52
340
Edice Historica Ilustrace vybrala autorka T ypografie Zdeněk Stejskal Odpovědný redaktor Filip Outrata Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., roku 2012 jako svou 1074. publikaci Vydání pr vní. Počet stran 344 Vytiskla tiskár na S-tisk, V imperk Dopor učená cena 358 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 3, V íta Nejedlého 15 e-mail:
[email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7429-169-2