Evropský polytechnický institut, s.r.o. Osvobození 699, Kunovice
Politologie
Doc. PhDr. Milan Vinklárik, CSc.
Kunovice, 2006
Doc. PhDr. Milan Vinklárik, CSc.
Politologie Vydavatel, nositel autorských práv, vyrobil: (C) Evropský polytechnický institut, s.r.o., 2006
ISBN 80-7314-098-5
Obsah 1
POLITOLOGIE JAKO VĚDA.................................................................................................... 9 1.1 1.2 1.3 1.4 1.5 1.6 1.7
2
POLITICKÁ MOC A POLITICKÝ SYSTÉM ........................................................................ 17 2.1 2.2 2.3
3
PREZIDENT ČR....................................................................................................................... 37 PARLAMENT ČR .................................................................................................................... 38 VLÁDA ČR............................................................................................................................. 39 SOUSTAVA SOUDŮ V ČR........................................................................................................ 39
IDEOLOGIE A IDEOLOGICKÉ PROUDY ........................................................................... 43 6.1 6.2 6.3 6.4 6.5 6.6 6.7 6.8 6.9 6.10
7
DĚLBA STÁTNÍ MOCI .............................................................................................................. 29 HORIZONTÁLNÍ DĚLBA STATNÍ MOCI .................................................................................... 29 ZÁKONODÁRNÁ MOC ............................................................................................................. 30 VÝKONNÁ MOC ...................................................................................................................... 31 SOUDNÍ MOC .......................................................................................................................... 31 VERTIKÁLNÍ DĚLBA STÁTNÍ MOCI ......................................................................................... 31 DEMOKRACIE ......................................................................................................................... 32
ORGÁNY STÁTNÍ MOCI V ČR .............................................................................................. 37 5.1 5.2 5.3 5.4
6
VZNIK STÁTU ......................................................................................................................... 23 ZNAKY STÁTU ........................................................................................................................ 24 FUNKCE STÁTU ...................................................................................................................... 24 FORMY USPOŘÁDÁNÍ STÁTU .................................................................................................. 25
STATNÍ MOC ............................................................................................................................. 29 4.1 4.2 4.3 4.4 4.5 4.6 4.7
5
POJEM MOCI ........................................................................................................................... 17 POJEM POLITICKÉ MOCI ......................................................................................................... 18 POLITICKÝ SYSTÉM, JEHO STRUKTURA A FUNKCE ................................................................ 19
STÁT............................................................................................................................................. 23 3.1 3.2 3.3 3.4
4
PŘEDMĚT POLITOLOGIE ........................................................................................................... 9 METODY POLITOLOGIE .......................................................................................................... 11 FUNKCE POLITOLOGIE ........................................................................................................... 12 POLITOLOGIE A OSTATNÍ SPOLEČENSKÉ VĚDY ...................................................................... 12 Z DĚJIN POLITOLOGIE ............................................................................................................ 12 NEJVÝZNAMNĚJŠÍ PŘEDSTAVITELÉ POLITICKÉHO MYŠLENÍ.................................................. 13 ČESKÉ POLITICKÉ MYŠLENÍ – HLAVNÍ PŘEDSTAVITELÉ ........................................................ 14
IDEOLOGIE A JEJÍ FUNKCE ...................................................................................................... 43 LIBERALISMUS ....................................................................................................................... 43 KONZERVATIZMUS ................................................................................................................ 44 SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE ......................................................................................................... 44 SOCIALISMUS ......................................................................................................................... 44 KOMUNISMUS ........................................................................................................................ 45 NACIONALISMUS ................................................................................................................... 45 FAŠISMUS............................................................................................................................... 45 RASISMUS .............................................................................................................................. 46 ANARCHISMUS ....................................................................................................................... 46
POLITICKÉ STRANY A POLITICKÉ HNUTÍ ..................................................................... 49 7.1 7.2 7.3
POLITICKÉ STRANY ................................................................................................................ 49 KLASIFIKACE POLITICKÝCH STRAN ....................................................................................... 50 KOALICE POLITICKÝCH STRAN .............................................................................................. 51
7.4 8
SYSTÉMY POLITICKÝCH STRAN ............................................................................................. 51
VOLBY A VOLEBNÍ SYSTÉM ................................................................................................ 55 8.1 8.2 8.3 8.4 8.5
POMĚRNÝ VOLEBNÍ SYSTÉM .................................................................................................. 55 VĚTŠINOVÝ VOLEBNÍ SYSTÉM ............................................................................................... 56 VOLEBNÍ SYSTÉM V ČR......................................................................................................... 57 VOLBY DO POSLANECKÉ SNĚMOVNY PARLAMENTU ČR ...................................................... 57 VOLBY DO SENÁTU PARLAMENTU ČR.................................................................................. 58
ZÁVĚR ................................................................................................................................................. 61 LITERATURA .................................................................................................................................... 63
Úvod Předkládaný učební text je veden snahou pomoci studentům kombinované formy studia orientovat se v základních otázkách politologie jako společenské vědy. Autor si neklade za cíl podat na omezeném prostoru souvislý a hlubší výklad politologie, o což se snaží standardní, mnohastránkové učebnice. Smyslem učebního textu je podat informace o těch základních pojmech, problémech a institucích, které jsou využitelné jak v běžném občanském životě, tak i v budoucím profesionálním působení absolventů bakalářského studijního programu. Učební text je rozdělen do několika kapitol, jejichž obsah konvenuje se skladbou přednášek prezenční i kombinované formy bakalářského studia. V závěru každé kapitoly jsou seřazeny kontrolní otázky a otázky pro samostatnou práci, jejichž zvládnutí by mělo studentovi napovědět, zda pronikl do základů dané problematiky. Současně je učební text doplněn seznamem doporučené literatury, která by měla studentovi ukázat, kde je možné získat hlubší informace ke studované problematice. Při tvorbě učebního textu bylo využito především autorů a jejich publikací uvedených v seznamu doporučené literatury (R. David, V. Chalupa, P. Fiala, J. Kroupa a kol., V.Čermák a kol. ad.), jakož i vlastních poznatků a závěrů.
7
8
1 Politologie jako věda Cíle kapitoly: Pomoci studentům kombinované formy studia orientovat se v politologii jako jedné ze společenských věd, zabývajících se zkoumáním politiky. Podat základní informace o vzniku politologie, jejím předmětu, metodách a funkcích , o jejím vztahu k ostatním společenským vědám, jakož i o stručných dějinách světového a českého politického myšlení.
Klíčová slova: politologie, předmět politologie, politika, věda o politice, metody politologie, funkce politologie, politologie a ostatní společenské vědy, dějiny politologie, představitelé politického myšlení, české politické myšlení . Politologie je jednou ze společensko-vědních disciplín, zabývající se studiem (zkoumáním) politiky. Samotný název „politologie“ má původ v řečtině. Skládá se ze dvou řeckých slov: „polis“ – znamená řecký městský stát a „logos“ – v přeneseném smyslu věda, nauka. Název „politologie“ se užívá především ve střední a východní Evropě (včetně ČR). V západních zemích se hovoří o „politické vědě“, resp. o „politických vědách“. Například v Anglii „political science“, ve Francii „sciences politiques, v Německu „Politische Wissenschaft“ nebo také „Politikwissenschaft“.
1.1
Předmět politologie
Položme si nyní otázku: Čím se vlastně politologie zabývá? Jedná se o zcela legitimní dotaz, protože každá disciplína kladoucí si nárok nést honosný název věda, musí mít vymezen a definován předmět svého zájmu, používané metody a musí disponovat i teoretickou základnou. Vymezení předmětu politologie není zrovna nejsnadnější úkol, což je způsobeno jejím značným záběrem, bohatou vnitřní členitostí, rozsahem i obsahovou mnohotvárností. V nejširším slova smyslu je politologie chápána jako věda o politice. Proto bude vhodné, přiblížit si nejprve možné obsahy pojmu politika. Pokud budeme chtít vědecky definovat pojem politika, můžeme dle A. Müllera (Úvod do vědy o politice. Praha, 1991) použít dvě základní metody. První z nich je historicko-sémantická a druhou je metoda funkčně strukturální. Dle historickosémantické metody je pojem politika odvozen od pojmu polis, což v městském státu antického Řecka znamenalo osídlení, jež bylo obranyschopné, zorganizované a samostatné. S pojmem polis jsou tedy již od počátku spojovány vlastnosti jako organizované soužití většího počtu lidí, jistá suverenita této skupiny, použití ozbrojené moci a autority a jistá nerovnost a hierarchie. S postupem času se pojem politika stále více zužoval na otázky vládnutí a uplatnění moci. Změna nastala s nástupem myšlenkového proudu osvícenství v 18. století. Aspekty způsobu uplatnění moci sice i nadále zůstávají v popředí, avšak zároveň můžeme pozorovat tendence chápající politiku jako širší pojem, zahrnující i řešení hospodářských, sociálních, kulturních a dalších problémů.
9
Dle funkčně strukturální metody obsahuje pojem politika tři podstatné dimenze. První z nich je určitá forma, v níž je politika uskutečňována. Tuto dimenzi označujeme termínem polity a zahrnuje především instituce, jako například ústavu, právní řád, tradice, vládu, parlament, politické strany a podobně. Druhou a neméně důležitou dimenzi můžeme charakterizovat jako obsah pojmu politika, tj. policy. Normativně popisuje jevy v politice, například zájmy, úkoly a cíle jednotlivců či skupin, programy politických stran a podobně. Třetí dimenzí politiky je tzv. politics, kterou můžeme chápat jako procesy probíhající v politice. Patří sem například proces zprostředkovávání zájmů či výběru mocenské elity, různé konflikty či střety, kompromisy a podobně. Politiku nemůžeme chápat jako prostor, kolem něhož by se společnost pohybovala. Lépe je nahlížet na ni jako na princip, určený institucionálně, procesuálně a obsahově. Podstatným rysem politiky je zejména fakt, že je nutné chápat ji v její komplexnosti a je nepřípustné jednotlivé dimenze od sebe oddělovat. Zájmová skupina, jako například odbory, je současně formální institucí, jež ovšem zastává určité hodnoty a prosazuje své cíle v politickém procesu, v tomto konkrétním příkladě zejména s organizacemi podnikatelů, zaměstnavatelů případně státem. Tím prostupuje všechny tři námi definované dimenze a proto by jakýkoli jednodimenziální pohled nepostihoval celistvost sledovaného společenského fenoménu. Je taky nutné mít neustále na zřeteli, že téměř vše ve společnosti může být politické, pokud je spojeno s výše uvedenými dimenzemi a za tohoto předpokladu je, případně může být, též předmětem zájmu politologie. Dosavadní výklad snad dostatečně naznačuje, že definování pojmu politika je mimořádně obtížný a nevděčný úkol. Přesto, nebo možná spíše právě proto, se o to politologové, filozofové, sociologové, politici, stručně řečeno všichni, kteří mají s politikou co do činění, neustále snaží. Většina jejich pokusů je spojena jednotícím elementem moci a vlády. Pod termínem moc rozumíme schopnost dosáhnout žádaný výsledek za všech okolností, třeba i navzdory vůli opozice. Pro ilustraci lze uvést několik definic politiky, které byly vypracovány různými autory. Například: • italský renesanční myslitel Niccoló Machiavelli: „Politika je souhrn prostředků, které jsou nezbytné k dosažení a udržení moci. Politika je tedy způsob zacházení s mocí, závislý na historických okolnostech, panovníkovi či lidu“ • německý historik a sociolog Max Weber: „Politika pro nás znamená snahu o účast na moci, nebo o vliv na rozdělení moci, a to buď mezi státy, nebo uvnitř jednoho státu mezi skupinami lidí, jež tento stát zahrnuje“ • francouzský sociolog a politolog Maurice Duverger: „Politika je v podstatě bojem, a sice bojem o moc, která jednotlivcům a skupinám, kteří ji mají, umožňuje vládnout ve společnosti a mít na základě tohoto svého postavení určité výhody“ • Masarykův slovník naučný (díl V., Praha 1931): „Politikou se rozumí každá společenská činnost, při které jednajícímu jde o to, aby získal nebo udržel moc za nějakým účelem. …Politika je činnost praktická, při niž jednající jednotlivec nebo skupina zasahuje do společenského života a působí buď k zachování nebo změně dosavadních skutečností“ • modernější definice konstruují obsah pojmu politika více abstraktněji. Mizí v nich některé kategorie, například moc a boj, které jsou nahrazovány takovými termíny, jako jsou zájmy, hodnoty a konflikty. Politiku pak definují například jako soubor zájmů, hodnot a konfliktů nebo jako způsob regulace společenských rozporů či jako prosazování moci ve společnosti v zájmu určité skupiny (strany, třídy), nebo dokonce ideje. Na základě výše uvedených metodologických propozic je možno konstatovat, že hlavním předmětem politologie je politika. Tedy prakticky vše, co se tak či onak 10
vztahuje k obsahu, formám a způsobu uplatňování moci. Předmětem jejího zájmu je tak fungování státu, jeho institucí a jejich funkce, politické systémy, činnost politických stran, politických organizací a zájmových skupin, analýza politických teorií a ideologií, politického chování lidí, tvorba sociální politiky, vztah politiky a ekonomiky, vztahy mezi státy a národy ad. Heslovitě se to dá vyjádřit slovy, že politologie je akademická disciplína, která se zabývá studiem vlády a politiky (Britannica). Předmět politologie vymezila i Mezinárodní konference politologů konaná v roce 1949 v Paříži. Jedná se o vymezení, spočívající ve čtyřech základních tématických okruzích: • politické teorie (dějiny politických teorií, současné politické teorie) • politické instituce (ústavy, formy vlády, regionální formy a lokální vlády, veřejná správa, srovnávací studium institucí) • strany, skupiny, veřejné mínění (politické strany, skupiny a asociace, veřejné mínění, média) • mezinárodní vztahy (mezinárodní a zahraniční politika, mezinárodní organizace, mezinárodní vztahy).
1.2
Metody politologie
Vedle předmětu zkoumání se politologie, stejně jako jiné vědní disciplíny, vyznačuje metodami, kterými tento předmět zkoumá, resp. získává poznatky a formuluje případné závěry pro uplatnění v politické praxi. Využívá zpravidla metody, které jsou známé z jiných vědních disciplín – ať již se jedná o takové obecné metody poznání, jako jsou metody empirické a racionální, či o metody aplikované právě ve společenských vědách, jako je metoda historická, či historicko-srovnávací, behaviorální, systémová, geografická, sociologická ad. Metoda historická usiluje o postižení jevů politického života v zorném úhlu jejich vzniku a vývoje, resp. z hlediska jejich dočasnosti nebo naopak trvalosti. A to ve spojitosti s jinými jevy sociálně ekonomického prostředí, které mají na formování politických procesů a institucí významný vliv. Metoda historicko-srovnávací pak umožňuje zkoumat podstatu politických jevů a procesů na základě jejich společného původu či dějinné souvislosti. Metoda behaviorální vychází při zkoumání politického života z empirického studia individuálního politického chování jednotlivce, které se snaží maximálně systemizovat, matematicky zpracovat a tak maximálně verifikovat. Používá se hlavně při analýzách volebního chování a veřejného mínění. Systémová metoda spočívá v aplikaci pojmu systém na soubor prvků, přičemž se zkoumají jak jednotlivé prvky a jejich vzájemné vztahy, tak i soubory prvků (tzv. subsystémy). O vlastnostech systému vypovídají nejenom jeho prvky, popř. soubory prvků a jejich vnitřní uspořádání (tzv. struktura), ale i kvalita jejich vztahů. Zároveň může být zkoumán i vztah různých systémů, přičemž jeden systém může být subsystémem jiného systému. To pak umožňuje, jak o tom svědčí použití této metody při zkoumání pojmu politického systému, komplexní pojetí politiky. Metoda geografická bere při analýze politického chování jednotlivců i skupin v úvahu rovněž geografické faktory (např. té které země).
11
Pokud jde o sociologické metody, jedná se o využití základních procedur, kterými jsou procedury statistická, monografická, experimentální, typologická a historická. Metodou pak může být podobně jako v sociologii průzkum, rozhovor, analýza dokumentů ad.
1.3
Funkce politologie
Politologie jako věda o politice plní čtyři základní funkce: pozitivní, vysvětlující, prognostickou a instrumentální. Realizace pozitivní (deskriptivní) funkce spočívá v tom, že politologie umožňuje odpovědět na otázku jaká je politická skutečnost. Podává tedy její popis. Čímž zároveň vzniká potřeba interpretace této skutečnosti. Potřeba odpovědi na otázku, proč je politická skutečnost jaká je, co přispělo k jejímu zformování, co je podstatou politických jevů a procesů, jež jsou pro ni příznačné.Na takto postavenou otázku odpovídá vysvětlující funkce. Politologie však umožňuje i další odpovědi. A to díky své funkci prognostické a funkci instrumentální. Jednak jde o odpověď na otázku, jaká bude politická skutečnost, jak či jakým směrem se budou vyvíjet politické jevy a procesy. Prognostická funkce tak orientuje politologii na zkoumání budoucího vývoje. Jednak jde o odpověď, jakými způsoby lze tohoto vývoje dosáhnout, jaké prostředky mají být použity. Politologie přispívá realizací těchto funkcí nejen k volbě optimálních politických cílů, ale i odpovídajících politických prostředků (instrumentů).
1.4
Politologie a ostatní společenské vědy
Politologie má mezi ostatními vědami zvláštní postavení. Souvisí totiž víceméně se všemi společenskovědními disciplínami. Někdy bývá s některou z nich dokonce ztotožňována, jindy se jí přisuzuje interdisciplinární charakter (politologie jako společenskovědní hybrid), nebo je chápána zcela jako samostatný vědní obor, který je spjat: • s filozofií - politologie se z filozofie vyčlenila a převzala její metody (například dialektiku = metoda vyjasňování pojmů) a teorie (vysvětlení vzniku státu) • se státovědou – s níž se předmět zájmu téměř překrývá • se sociologií – zkoumání sociálních faktorů politického života (například sociální složení politických stran), obě se zabývají mocí, volebním chováním apod. • s historií – politické myšlenky a události jsou podmíněny historickými okolnostmi • s ekonomií – například politická rozhodnutí ovlivňují ekonomickou situaci, ekonomická úroveň podmiňuje preference voličů i jednání politiků • s právní vědou – znalost práva je pro politologa nepostradatelná • s psychologií – napomáhá při analýze politického chování lidí, osobnosti politika (jeho postoje, podněty a motivace v různých politických aktivitách).
1.5
Z dějin politologie
Zkoumání politiky má počátek v antickém Řecku a prohloubilo se v období renesance.
12
Politologie, podobně jako jiné společenské vědy, byla dříve součástí filozofie. Jako samostatná věda se začala rozvíjet až na přelomu 19. a 20. století v USA. Celosvětového rozšíření se dočkala až po druhé světové válce.
1.6 Nejvýznamnější představitelé politického myšlení Prvním antickým filozofem, který zdůrazňoval nezbytnost vědomostí v politickém životě byl Sókratés (469 – 399 př. n. l.). Jeho žák Platón (427 – 347 př. n. l.)se ve spise „Ústava“ pokusil vyložit politickou teorii. Jeho vize ideálního státu spočívala ve striktním oddělení jednotlivých společenských tříd. Ideální státní formou byla podle Platóna monarchie nebo aristokracie, v níž vládnou ti, co mají pravdu a vědí, co je pro společnost nejlepší. Vědění a schopnost vládnout nadřazoval Platón nad ostatní vědy a umění, dokonce i nad zákony. Aristotelés (384-322 př. n. l.) odmítl projekt ideálního státu a postavil proti němu stát založený na ústavě a zákonech. Jeho spis „Politika“ znamenal první velký mezník ve vývoji politické vědy. Aristotelés v něm shromáždil fakta o většině tehdy známých států, popsal jejich uspořádání a roztřídil je podle typů ústav. Podle Aristotela je správné takové uspořádání, v němž se rozhoduje v zájmu celku. Jeho postoj byl v souladu s tehdejší otrokářskou demokracií. Tomáš Akvinský (1225-1274) uvedl ve středověku Aristotelův racionální pohled na svět do souladu s křesťanstvím. Po zániku římské říše upadla politika jako věda do zapomění. Značného rozvoje dosáhla až v období renesance. Nejvýznamnějším renesančním myslitelem zabývajícím se politickou vědou byl florenťan Niccolo Machiavelli (1469-1527). Ve spisu „Vladař“ se věnuje ospravedlnění moci a vztahu mezi úspěšnou politikou a křesťanskou morálkou. Podle jeho názoru se politika nemá příliš zatěžovat morálkou. Další pokusy ve vývoji politického myšlení přinesl nástup racionalismu a osvícenství v 17. a 18. století. Thomas Hobbes (1588-1679) a John Locke (1632-1704) představili tzv. smluvní teorii státu, podle níž stát vzniká jako výtvor racionálně myslících jedinců, kteří se rozhodli hájit svá práva společně. Poprvé se tu objevuje zásada dělení moci. Charles Montesquieu (1689-1755), představitel francouzského osvícenství 18. století ve spisu „Duch zákonů“ dále rozvedl teorii o dělení státní moci a to na tři složky: zákonodárnou, výkonnou a soudní. Jean Jacques Rousseau (1712-1778) měl svým spisem „O společenské smlouvě“ vliv na formování moderní demokracie, nově definuje demokracii jako přímou účast lidu na zákonodárné a výkonné moci a ztotožňuje ji s právem národů na sebeurčení. Immanuel Kant (1724-1804) v politice považoval za nezbytný mravní zákon (spis „Metafyzika mravů“), v jehož rámci přichází s vizí trvalého míru mezi státy a národy. Karel Marx (1818-1883) byl významnou osobností politického myšlení, která navazovala na utopické socialisty (Owena, Fouriera, Saint Simona) a anglické ekonomy (Smitha, Ricarda). Do historie se zapsal svým materialistickým pojetím dějin a ideou proletářské revoluce, která svrhne kapitalismus, jako předpokladem pro 13
budování beztřídní společnosti prostřednictvím diktatury proletariátu. Vliv této teorie se negativně projevil zejména při vytváření komunistických režimů 20. století a doposud setrvává ve státech, Čína, Severní Korea a Kuba. Max Weber (1864-1920) byl protikladem k marxismu. Kapitalismus je podle něj důsledkem křesťanské askeze a střídmosti, se kterou lidé rozmnožují bohem svěřený majetek. Rozpracoval teorii moci, ve které za rozhodující faktor považoval monopolní použití násilí. Italové Vilfredo Pareto (1848-1923) a Gaetano Mosca (1858-1941) patří mezi první představitele tzv. teorie elit: každá společnost je složena ze schopné elity a neschopné masy, veškerý společenský pohyb je analyzován na základě dění v elitě. Robert Michels (1876-1936) se zabýval analýzou organizací politických stran i celé společnosti („Strany a vůdcové“). Podle jeho železného zákona oligarchizace vede demokracie nutně k oligarchii. To se týká i dělnických politických stran, které jsou založeny na ideji rovnosti. Proti elitistickým modelům společnosti postavil Arthur F. Bentley teorii zájmových skupin („Proes vládnutí“), která se stala východiskem různých koncepcí politického pluralismu.
1.7
České politické myšlení – hlavní představitelé
Mistr Jan Hus (1371 - 1415) Je znám jako jeden z největších reformátorů. Narodil se roku 1371 v Husinci u Prachatic. Od roku 1390 studoval na Karlové Univerzitě, kde získal titul bakaláře a později i mistra svobodných umění. Roku 1400 byl vysvěcen na kněze. Kázal v Betlémské kapli na Starém městě. Jako vyhledávaný kazatel měl velký vliv na veřejnost. Stal se kritikem církve, která se odklonila od respektování svého novozákonního vzoru. Byl ovlivněn anglickým reformátorem Johnem Wycliffem. Kázal v českém jazyce, ve kterém napsal i některé své knihy. Také se zasloužil o překlad bible a o vydání Kutnohorského dekretu, jímž zrušil král Václav IV. převahu německých profesorů na Karlově univerzitě. Roku 1409 se Hus stal rektorem Karlovy univerzity. Zpočátku měl podporu českého krále Václava IV. Ten se od něj sice časem odklonil, ale královna zůstala trvale jeho věrnou posluchačkou. Po klatbě, která nad ním byla vynesena, opustil Prahu a uchýlil se ke svým přátelům na Kozí hrádek a potom na hrad Krakovec. Roku 1412 Hus vystoupil proti prodávání odpustků. Dva roky nato odjel na pozvání císaře Zikmunda do Kostnice na koncil, aby zde obhajoval své učení. Dne 6. července 1415 byl upálen jako kacíř. Jeho popel byl hozen do řeky Rýna, aby po něm nezbyla žádná památka. Husova smrt posílila v Čechách reformní hnutí, které pak ve svých důsledcích vyvolalo husitské války. Hlavní díla: Knížky o svatokupectví - kritika odpustků (1413) O církvi (1413) Výklady víry, Desatera a Páteře - výklad tří základních modliteb křesťanství (1412) (Páteř = Otčenáš) Postila - poslední česky psané Husovo dílo - soubor traktátů a 59 kázání Petr Chelčický (1390 - 1460) Narodil se roku 1390 v Chelčicích u Vodňan. Pocházel z nižší venkovské šlechty. Sám se učil z Wycliffových, Štítného, Husových a dalších knih. Vyhledával učence a kněze, protože s nimi rád diskutoval. Celý život prožil ve své rodné obci. Pouze před 14
rokem 1420 pobýval v Praze (tyto údaje se v jednotlivých pramenech různí), kde studoval na univerzitě a navštěvoval Husova kázání. Jisté je, že se zde seznámil s reformačními myšlenkami o potřebě nápravy církve a celé tehdejší společnosti. Své názory zpracovával v drobných traktátech i ve větších spisech. Na základě jeho myšlenek byla založena ve východočeské obci Kunvald Jednota bratrská. Chelčický se nikdy neztotožnil s husitským násilným odporem, protože se z principu stavěl proti násilí. Odmítal dělení společnosti na 3 stavy (kněžský, rytířský, robotný), státní moc, vyšší vzdělání a nesouhlasil s robotou. Snil o společnosti, v níž si budou všichni rovni. Ve svých spisech předkládá obraz feudální společnosti, kritizuje šlechtu a měšťany. Jen prostí lidé mohou podle něj vytvořit spravedlivou společnost. Hlavní díla: O trojím lidu řeč (1425) - odsuzuje dělení na 3 stavy O boji duchovním (1421) - zavržení válek a násilí Postila (1435) - výklad blízkým O církvi svaté (1421) O těle božím Jiří z Poděbrad (1420 - 1471) Je znám svou praktickou politickou činností, ale i rozvojem evropanské myšlenky. Navrhoval vytvoření mírové unie křesťanských panovníků, představovanou ve „Smlouvě o nastolení míru v celém křesťanstvu“. Jan Amos Komenský (1592 - 1670) O místě jeho narození panují spory. V knize Miloslava Randsdorfa "Muž velké touhy", se dočítáme, že se narodil roku 1592 v Nivnici, v rodině mlynáře Martina Komenského, původem z obce Komňa. Jako dítě osiřel a jeho výchovu převzali příbuzní s podporou Jednoty bratrské. Od roku 1608 do roku 1611 studoval na přerovské Bratrské akademii, kde získal jméno Amos. Ve studiu pokračoval na Nassavské akademii v Herbornu a na teologické fakultě univerzity v Heidlebergu. Po ordinaci na kněze byl poslán biskupem Jednoty Bratrské do Fulneku, aby zde vedl zřízenou školu. Odešel z ní v roce 1622, kdy začal prožívat nejtěžší období svého života. Po bitvě na Bílé hoře ztratil své nejbližší a žil ve své vlasti jako psanec. Nejbezpečnější úkryt našel na brandýském panství Karla st. ze Žerotína. V r. 1628 navždy opouští svou vlast a odchází do polského Lešna. Zde napsal svá pedagogická a pansofická díla (filozofování o moudrosti). Pro svou pansofii se dostal do sporu se svými konzervativními souvěrci, kteří ho obviňovali z kažení mládeže, kterou učil na lešenském gymnáziu. V roce 1641 byl pozván do Anglie představiteli anglického revolučního parlamentu. O rok později vstoupil do služeb rodiny de Geerů, kteří jej pak finančně podporovali po celý život. V letech 1642 - 1648 působil ve švédských službách. V letech 1644 - 1645 se účastnil mírových rozhovorů mezi zástupci katolíků, luteránů a kalvinistů v Toruni. Pak se přestěhoval do Amsterdamu, kde vydal celkem 62 spisů. Obsahem svého životního díla se právem řadí mezi nejznámější postavy českých dějin. Zemřel roku 1670 a byl pochován v Naardenu, v Nizozemí. Hlavní díla: De rerum humanarum emendatione consultatio catholica = Obecná porada o nápravě věcí lidských Labyrint světa a ráj srdce (1631) - dílo o společenské kritice Velká didaktika (1657) - jedno z pedagogických děl Brána jazyků otevřená (1631) - učebnice latiny - dílo, které mu k jeho překvapení získalo světovou proslulost Kšaft umírající matky Jednoty bratrské (1650) - silné pocity zklamání a beznaděje Methodus linguarum novissima - Nejnovější metoda jazyků Orbis sensualium pictus (1658) - Svět v obrazech 15
Schola ludus - Škola hrou Historie o těžkých protivenství církve české Moudrost starých Čechů za zrcadlo potomků vystavená Tomáš G. Masaryk (1850 – 1937) Jako jedinému filozofovi se podařilo realizovat své myšlenky v praxi. Ve středu jeho pozornosti stojí humanita, která vyúsťuje v demokracii. Zmiňuje se o potřebě politické teorie a nutnosti politického vzdělání. Politické teorie a program by měli být podřízeny etickým zákonitostem a praxe morálním zásadám. Edvard Beneš (1884 – 1948) Jeho teoretická práce spadá především do oblasti sociologie a historie. V „Demokracii dnes a zítra“ pokračuje v Masarykových zásadách humanitní demokracie a zabývá se problematikou politického stranictví.
Samostatná práce: 1. Pokuste se nalézt a jednou větou postupně zformulovat deset základních problémů, kterými se zabývá politologie. Pokuste se je uspořádat podle pořadí důležitosti a toto pořadí stručně zdůvodnit.
Otázky: 1. Pokuste se definovat politologii. Je podle vás politologie vědou? 2. Proveďte stručné vymezení základních metod a funkcí politologie. 3. Vyjmenujte alespoň čtyři světové a čtyři české nejvýznamnější představitele politického myšlení.
Shrnutí Politologie (v západních zemích politická věda) je jednou ze společenskovědních disciplín. Hlavním předmětem jejího zkoumání je politika. Tedy prakticky vše, co se tak či onak vztahuje k obsahu, formám a způsobu uplatňování či prosazování moci ve společnosti. Zkoumání politiky má počátek v antickém Řecku a prohloubilo se v období renesance. Politologie bývala součástí filozofie. Jako samostatná věda se začala rozvíjet až na přelomu 19. a 20. století a to zejména v USA a ve Francii. Celosvětového rozšíření se dočkala až po 2. světové válce. Ve vývoji českého (ale i slovenského) politického myšlení můžeme rozlišovat tři fáze: první do 19. století, druhou do poloviny 20. století a třetí do současnosti. Politologie, stejně jako jiné vědní disciplíny, se vyznačuje určitými metodami, resp. metodologickými postupy, kterými získává poznatky a formuluje případné závěry pro uplatnění v politické praxi. Politologie jako věda o politice plní čtyři základní funkce: pozitivní, vysvětlující, prognostickou a instrumentální. Jejich realizací politologie přispívá nejen k volbě optimálních politických cílů, ale i odpovídajících politických prostředků.
16
2 Politická moc a politický systém Cíle kapitoly: Objasnit studentům obsah a význam nejfrekventovanějších politologických pojmů, zejména pojmu moc, její základní typy, prostředky a metody uskutečňování, pojmů politická moc a státní moc, jejich charakteristiku a vztah mezi nimi, pojem politický systém, jeho strukturu (s důrazem na ČR) a základní funkce ve společnosti. Klíčová slova: moc, typy moci, prostředky a metody moci, politická moc, státní moc, vztah politické a státní moci, politický systém společnosti, funkce politického systému, struktura politického systému, politický systém ČR.
2.1
Pojem moci
Moc představuje klíčový pojem nejen pro politologii, ale i pro další společenské vědy. Anglický matematik a filozof Bertrand Russel se vyjádřil o významu tohoto pojmu v tomto směru zcela jednoznačně, když prohlásil, že moc je fundamentálním pojmem společenských věd stejně, jako je energie fundamentálním pojmem fyziky. Pro politologii má samozřejmě specifickou důležitost, neboť na základě vymezení tohoto pojmu je možno analyzovat politiku, politické instituce, politické jevy a procesy. Proto se dostal do popředí zájmu mnoha politologických směrů, škol i jednotlivých autorů. Ačkoliv se úsilím o vymezení tohoto pojmu setkáváme již ve starověku (Platón, Aristotelés), obecněji akceptovatelným se stalo až pojetí moci německého sociologa Maxe Webera, publikované počátkem 20. let minulého století. Max Weber chápal moc jako možnost a schopnost člověka nebo skupiny lidí rozhodovat o chování jiných osob, a to i proti jejich vůli. Každá moc se snaží legitimizovat se, tzn. ospravedlnit, oprávnit to, že je mocí. Legitimní moc se nazývá autorita. Její projevy jsou akceptovány lidmi, na které se vztahuje. Některé současné teorie (vycházející rovněž z Webera) rozlišují autoritu de iure (podle práva, ze zákona) a de facto (podle skutečnosti). Například fotbalový rozhodčí může mít autoritu, jak pravidla hry vyžadují, u hráčů však nemusí mít žádný respekt. Max Weber zároveň vymezil tři základní typy moci : 1. legální, kdy je „platnost“ příkazů odůvodněna systémem racionálně vytvořených pravidel majících obecně závaznou platnost. Moc nositele přikazovací pravomoci je legitimní potud, pokud těmto pravidlům odpovídá, 2. tradiční, kdy se „platnost“ příkazů zakládá na autoritě osoby vyplývající z posvátnosti tradice, tj. z toho, co je vžité, co vždycky bylo tak a co ukládá poslouchat osobu hodnostáře, 3. charismatický, kdy má osobní autorita zdroj v uchvácenosti něčím mimořádným, víru v charisma, ve zjevení, v milost spočívající na osobním zjevení spasitele, proroka, hrdiny. 17
Weberovo pojetí moci (jako možnosti a schopnosti působit na chování lidí, a to i proti jejich vůli) má obecný charakter. To znamená, že se vztahuje na všechny druhy či formy moci ve společnosti: politickou, ekonomickou, sociální, ideologickou, technickou, vojenskou, rodičovskou a další. Má však i jeden závažný nedostatek: neukazuje na prostředky a metody, jejichž pomocí se takové (tj. mocenské) působení uskutečňuje. Praxe potvrzuje, že k nejvýznamnějším a nejpoužívanějším z nich patří přesvědčování a donucování. Přesvědčování bývá spojováno s dobrovolným podřizováním. Jde o situace, kdy lidé, jimž je autoritativní (vládnoucí) vůle adresována, jsou sami přesvědčeni o nutnosti a účelnosti podřízení se. Donucování bývá používáno v situacích, kdy k dobrovolnému podřízení nedojde. V praxi pak může jít o donucení: 1. fyzické neboli násilí - používá takových prostředků, jako jsou tělesné tresty, zvláštní ozbrojené oddíly, vězení, kární tábory apod., 2. ekonomické – spočívající v hrozbě částečné nebo úplné ztráty možnosti obstarávat si existenční prostředky, 3. veřejným míněním – spočívající v hrozbě částečné nebo úplné ztráty prestiže, důvěry a úcty v rámci určité skupiny nebo instituce, organizace. Je však nutno dodat, že: • moc vedle přesvědčování a donucování široce využívá i dalších polických, ekonomických, sociálních, ideologických a morálních metod a prostředků, • donucování je jen jednou z metod, pomocí které se moc uskutečňuje. I morální hlediska tuto metodu obvykle odsuzují,, • z hlediska dlouhodobé efektivnosti je daleko výhodnější dobrovolná poslušnost a podřízenost, konsensus na základě přijetí určitých norem zahrnujících nadřízenost a podřízenost, než donucení a násilí, • moc jako vztah alespoň mezi dvěma stranami (silami) je vždy formou vzájemného působení, produktem obou těchto sil (nebo množství sil), kdy jedna sice převažuje, ale je zpětně ovlivňována druhou a musí na ni brát ohled. Existuje tedy „zpětná vazba“ vlivu podřízených nebo vládnoucích. Z toho vyplývá, že skutečnou moc nemůžeme dedukovat jen z postavení „vládnoucích“ osob, sociální skupiny či skupin, nýbrž musíme brát vždycky v úvahu omezování, odpor opozice, anebo souhlas, konsensus, které mohou dosahovat velké míry různými prostředky - regulováním moci, organizováním protitlaku, kombinací sil atd. (Klofáč, J., Tlustý, V. Moc a autorita. Praha: SPN, 1968, s.7.).
2.2
Pojem politické moci
Vedle toho, že se politologie zabývá pojmem moci obecně, usiluje zároveň o vymezení pojmu politické moci. Politická moc je základní formou a základem moci ve společnosti. Vyznačuje se tím, že určitá sociální skupina, skupiny či jednotlivci mají reálnou možnost prosazovat a uskutečňovat svou vůli, vnucovat ji jiným sociálním skupinám a rozšiřovat ji na celou společnost za předpokladu, že základní zájmy a cíle jednotlivých sociálních skupin a jednotlivců jsou totožné. Jestliže se tato vůle a dosažení určitých cílů prosazují pomocí zvláštního donucovacího aparátu, pak se tato společenská moc nazývá státní mocí. Státu se v historickém vývoji podařilo soustředit ve svých rukou veškerou politickou moc. Všechny jiné společenské organizace, pokud mají účast na politické moci, 18
odvozují svou moc od státu. (Problematika státu bude objasněna v další části tohoto studijního textu). Politická moc se však nerealizuje je v rámci státu, ale i pomocí jiných prvků (komponentů) politického systému společnosti. Například pomocí politických stran a hnutí, odborových, mezinárodních a dalších společenských organizací a skupin, které se řadou znaků liší od státu a jeho orgánů. Německý sociolog O. K. Flechtheim v této souvislosti poznamenal, že politická moc je částí společenské moci, jež je ztělesněna ve státě a částí, která se především orientuje na stát, aniž sama představuje vlastní státní moc. Politická moc se tak skládá ze státní moci i mimostátní moci, která má na stát vliv. Vztah mezi pojmy politická moc a státní moc lze vyjádřit i tak, že každá státní moc je politickou mocí, avšak ne každá politická moc je mocí státní. Podstatu státní moci charakterizuje především její schopnost dosahovat realizace těch či oněch cílů donucením. Moc však nelze udržet jen ve výlučném opírání se o donucování a násilí. Nikdo není tak mocným, napsal J. J. Rouseau, aby mohl být stále pánem, nebude-li umět změnit násilí v právo a podřizování v povinnost.
2.3
Politický systém, jeho struktura a funkce
Politický systém je jedním z podsystémů (nebo také subsystémů) )společnosti, který je bezprostředně spjatý s politikou, s politickou a státní mocí, její organizací a praktickou realizací. I když je pojem politického systému jedním ze základních pojmů politologie, a i když se o jeho definici pokusil snad každý významnější představitel politického myšlení, obecně akceptovatelná definice zatím neexistuje. Nicméně v zásadě se setkáváme jednak s pojetím, které spíše akcentuje institucionální aspekty poltického systému v podobě politických institucí a organizací, jednak s pojetím, které spíše akcentuje funkcionální aspekty spočívající v dosahování příslušných cílů (integrace společnosti). Popřípadě se objevuje i pojetí, které chápe politický systém jako společenský prostor se specifickým uspořádáním, v němž se strukturují odlišné politické roviny – volební, parlamentní, vládní, správní, korporativní a určité stupně – ústřední, regionální, místní. Je proto možné i takové pojetí, které vymezuje (definuje) politický systém jako celistvý komplex (soubor) politických vztahů, politického vědomí, politických, právních a dalších norem, politických organizací a institucí, jejichž prostřednictvím se ve společnosti uskutečňuje politická moc a řízení veřejných záležitostí. Tak jako existují početné a rozmanité názory vymezení (definování) samotného politického systému, existují také rozmanité názory na vymezení jeho základních funkcí a jeho vnitřní struktury (uspořádání). V dostupné politologické literatuře se zpravidla vyčleňují tyto základní funkce politického systému: 1. stanovení cílů a úkolů společnosti, 2. mobilizace společenských zdrojů (materiálních i lidských) pro splnění stanovených cílů, 3. integrace všech prvků (subsystémů) společnosti, 19
4. dosahování celospolečenského konsensu (legitimity politické moci), 5. rozdělování společenských hodnot a podněcování členů společnosti, aby toto rozdělování přijímali jako závazné. Výše uvedená definice politického systému umožňuje vymezit i jeho základní strukturní prvky (komponenty). Patří k nim: 1. politické vztahy, 2. politické vědomí, 3. politické, právní, mravní a další normy, 4. politické organizace a instituce. Politické vztahy – souhrn vztahů mezi politickými subjekty (sociálními skupinami, kolektivitami, jednotlivci) a jimi vytvořenými politickými organizacemi a institucemi, které vznikají v procesu tvorby a uskutečňování politických rozhodnutí, tj. při praktickém provádění politiky. Politické vědomí – systém politických názorů, idejí a teorií jednotlivých sociálních skupin, kolektivit a jednotlivců, kterými se řídí v politické činnosti. Politické, právní, mravní a další normy – souhrn norem, jejichž prostřednictvím se regulují politické vztahy mezi politickými subjekty a jimi vytvořenými politickými organizacemi a institucemi. Nejvýznamnějším strukturním prvkem (komponentem) politického systému společnosti jsou politické organizace a instituce. Vztah mezi politickou organizací a institucí každé je velmi úzký. Každá sociální skupina či kolektivita vyvíjející politickou aktivitu, se musí politicky sdružovat, organizovat. Politická organizace má legální nebo nezákonnou formu. Legalizovaná (ústavně povolená a příslušnými politickými orgány schválená) politická organizace potřebuje ke své činnosti určité institucionální formy, jejichž prostřednictvím se prosazuje politická vůle dané sociální skupiny či kolektivity. Politické organizace nebo instituce se historicky vyvíjely, jako se vyvíjela sama politika a politická moc. Tvoří víceméně relativně stabilní systém, aby jejich prostřednictvím mohl vládnoucí politický subjekt uskutečňovat celý soubor politických zájmů a potřeb ve všech sférách společenského života. Představují tak výrazný prvek (komponent) politického systému, že občas vzniká optický klam, jako by se politický systém skládal pouze z politických organizací a institucí. Ve skutečnosti však fungují především jako nástroje politiky, politické a státní moci. Jejich prostřednictvím a na jejich půdě se uskutečňují a regulují politické zájmy, realizují se politické vztahy. Politické organizace a instituce dané společnosti tvoří: 1. stát se svými orgány (zákonodárnými, výkonnými, orgány soudů a prokuratury, ozbrojenými orgány státní moci – armáda, policie), 2. politické strany a politická hnutí, 3. společenské a zájmové organizace, 4. skupiny nátlaku a jiné organizace, sledující politické cíle. Všechny uvedené politické organizace a instituce jsou ve vzájemných vazbách a závislostech, takže bez ohledu na relativní samostatnost se mohou společně podílet na realizaci funkcí politického systému jako celku.
Samostatná práce: 1. Namalujte schéma politického systému v ČR, vyjmenujte a stručně popište (charakterizujte) jeho politické organizace a instituce (institucionální prvky). 20
Otázky: 1. Definujte pojmy moc a politická moc. 2. Jak chápal moc Max Weber? 3. Pokuste se vymezit politický systém společnosti. 4. Který strukturní prvek politického systému považujete za nejdůležitější a proč?
Souhrn učiva: Klíčovým pojmem politologie (ale i dalších společenských věd) je pojem moc. To proto, že na základě vymezení tohoto pojmu je možno zkoumat (analyzovat) politiku, politické instituce , politické jevy a procesy. Přístupy k vymezení pojmu moc byly a nadále zůstávají různorodé. Obecně akceptovatelným se stalo pojetí moci Maxe Webera. Tento německý sociolog chápal moc jako možnost rozhodovat o chování jiných osob, a to i proti jejich vůli. Základní formou a základem moci ve společnosti je politická moc. Jde omoc institucionalizovanou (formalizovanou), která používá specifické prostředky a metody. K nejdůležitějším z nich patří přesvědčování a donucování. Zvláštním druhem politické moci je státní moc, resp. veřejná moc. S politickou a státní (veřejnou) mocí je bezprostředně spjaty i další významný pojem politologie a to pojem politický systém. Obecně jej můžeme vymezit jako celistvý komplex (soubor) politických vztahů, politického vědomí, politických, právních a dalších norem, politických organizací a institucí, jejichž prostřednictvím se ve společnosti uskutečňuje politická moc a řízení veřejných záležitostí.
21
22
3 Stát Cíle kapitoly: Pomoci studentům orientovat se v základních otázkách státu, zejména jeho vzniku, podstaty, základních znacích, funkcích a formách států, jakož i jejich možného uspořádání podle organizace státní moci a režimu jejího fungování.
Klíčová slova: stát, vznik státu, definice státu, znaky státu, vnitřní a vnější funkce státu, formy státu, formy vlády , monarchie, republika, diktatura, demokracie, prezidentská demokracie, parlamentní monarchie, unitární stát, federace, konfederace.
V primitivních společnostech s rodovým zřízením se vztahy mezi příslušníky řídily morálkou a zvyklostmi. Jakmile se společnost početně rozrostla a sociálně rozvrstvila, bylo nutné vytvořit nové uspořádání, které by zajistilo řád uvnitř společnosti i vztahy k sousedním společnostem. Tento nově vzniklý útvar se označuje termínem "stát". Stát je forma politické organizace lidské společnosti, která sdružuje obyvatele určitého území v právní celek. Státní moc je nezávislá a neodvozená od žádné jiné (suverenita a svrchovanost státu), omezena jen prostorově (státním územím). Své vnitřní i vnější záležitosti si každý stát řeší sám (omezen pouze mezinárodním právem) Odpověď na otázku: co je stát a jaká je jeho úloha?, hledají filozofové, historici, právníci a další již od okamžiku vzniku prvního státu a zároveň od chvíle, kdy si oni sami jeho existenci uvědomili. Samozřejmě každá doba a každý, kdo se touto otázkou zabýval, dal trochu jinou odpověď. Tak například Aristoteles viděl hlavní úkol státu v tom, aby spravedlností zákon umožňoval po všech stránkách dobrý život občanů. Machiavelli byl toho názoru, že by stát měl ochránit lidi před anarchií a drancováním. Hegel tvrdil, že stát je rozumem o sobě a pro sebe. Kant zase prohlašoval, že stát by měl dávat každému občanu prostor pro seberealizaci, jenž by se sám stával mravní ideou. Marx zase považoval stát zásadně jen za nástroj vládnoucí třídy. Co názor to jiný pohled.
3.1
Vznik státu
První státy v dějinách (sumerská říše, Egypt) vznikly asi 3500 let př. n. l. . V Evropě se první státní útvary objevují mezi lety 800-320 př. n. l. S moderním termínem "stát" se poprvé setkáváme v 15. století v Itálii, kde podobně jako v antice výraz "stato" znamenal status, ústavu, řád. V politické teorii pak termín "stát" začal používat od 16. století N. Machiavelli. Staří Řekové nazývali svůj stát "polis". Tento osobitý útvar zahrnoval pouze město a jeho nejbližší okolí. Takových "polis" vytvořili několik desítek, z nichž nejznámějšími byly Athény a Sparta. Podobně jako Řekové žili i Římané v městském státě, jehož název byl "civitas" neboli obec. V další fázi pak založili obrovskou říši, svého druhu první v dějinách Evropy, kterou nazývali "impérium".
23
Moderní stát, vybavený veřejnou mocí a kontrolující dané území, vzniká v Evropě až v 16. a 17. století. V té době totiž nastává postupné oddělování veřejné moci od panovnické a vzniká oblast politiky a ekonomiky. Projevem těchto jevů je institucionální zakotvení státu, konkrétně: vznik ústřední byrokracie, jednotného daňového systému, stálé armády, diplomatických vztahů s trvalými zastupitelskými úřady. V současném světě existuje kolem 200 nezávislých států.
3.2
Znaky státu
Znaky každého státu, jimiž se liší od nestátních politických organizací, jsou tyto: organizace státu - soustava státních orgánů spjatá se státním aparátem. Státní aparát je tvořen několika složkami a je hierarchicky uspořádán. Nejvyšší složkou jsou orgány státní moci (parlament,vláda, soudy), které mají pod sebou administrativní a správní aparát, armádu, policii aj.
právo - nejdůležitější prostředek pro stanovení obecně závazných politických, hospodářských a kulturních úkolů dané společnosti a stanovení takových pravidel a mezí chování lidí, které jsou s těmito zájmy v souladu
území a obyvatelstvo - území státu zahrnuje suchozemský prostor, plochu vnitřních i pobřežních vod, prostor pod nimi a vzdušný prostor nad nimi. Obyvatelstvem státu rozumíme všechny osoby, které obývají určité území a spadají pod státní moc
státní suverenita - má vnitřní a vnější aspekt. Vnitřní aspekt suverenity znamená nezávislost státní moci na jiném politickém subjektu uvnitř státu. Vnější suverenita znamená právo státu uzavírat mezinárodní smlouvy a dohod, navazovat a udržovat diplomatické styky apod.
3.3
Funkce státu
Stát jako hlavní nástroj společnosti plní několik funkcí. Ty bývají rozdělovány na funkce vnitřní a vnější. Vnitřní funkce státu jsou především: bezpečnostní - zajištění bezpečnosti občanů a jejich majetku, jakož i vnitřní zabezpečení fungování státu, jeho orgánů a institucí na území státu právní - zajištění respektování právního řádu ve všech oblastech činnosti dané společnosti, svobod a práv občanů ekonomická - stanovení podmínek pro chod ekonomiky a jejich garance sociální - zajištění občanů v nemoci, stáří a při ztrátě prostředků obživy kulturní - péče o kulturní dědictví, vytváření podmínek pro rozvoj hmotné a duchovní kultury, rozvoj školství, vědy a výchovy. Vnější funkce státu řeší ve vztahu k jiným státům: zajištění vztahů s dalšími státy (diplomacie) regulace zahraničního obchodu - stanovení podmínek a okolností pro zahraniční obchodní vztahy obrana území - před případným napadením vnějším nepřítelem, zapojení se do boje za světový mír a mezinárodní bezpečnost (např. proti terorismu). 24
3.4
Formy uspořádání státu
Velký význam přisuzuje politologie otázce forem státu a forem vlády. Formou státu rozumí způsob organizace státní moci a režim jejího fungování. Chápe ji jako jednotu tří navzájem spjatých složek: formy vlády, uspořádání (učlenění) státu a státního režimu. Forma vlády vyjadřuje strukturální a funkcionální stránku uplatňování státní moci. Zahrnuje složení nejvyšších orgánů státu a jejich vzájemné vazby, jejich vztahy k nižším orgánům a občanům. Formy států můžeme podle organizace státní moci a režimu jejího fungování (uplatňování) rozdělovat do několika skupin či kategorií: 1. Podle počtu suverénů se od dob antiky státy dělí na monarchie (vládu jednoho, samovládu), oligarchie (vládu několika) a demokracie (vládu všech lidí). 2. Podle toho, kdo vládne, rozeznával již Platón monarchie (vláda krále), sofokracie (vláda filozofa), aristokracie (vláda několika urozených), timokracie (vláda nejsilnějších) a oligarchie (vláda nejbohatších). Špatnými formami vlády jsou podle něho například demokracie (vláda nevědomého lidu), která obvykle končí vládou tyranů. Do této skupiny můžeme zařadit v moderní době i technokracii (vládu technické inteligence) nebo byrokracii (přemrštěnou vládu úředníků). Aristoteles (ve spise "Politika") členil státní formy podle počtu suverénů, a podle toho, zda směřují k dobrému cíli, či nikoliv. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------Vláda jednoho Vláda několika Vláda všech -------------------------------------------------------------------------------------------------------------Dobré monarchie aristokracie politeia -------------------------------------------------------------------------------------------------------------Špatné tyranie oligarchie demokracie --------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Poznámka: To, co zde Aristoteles nazýval polití, se dnes rozumí demokracie, a tím co nazýval demokracií, se později rozuměla ochlokracie - vláda lůzy.
3. Podle toho, zda je funkce hlavy státu volená nebo dědičná, rozlišujeme státy na monarchie a republiky. Monarchie je dědičná, doživotní vláda jednoho panovníka (krále). Vzhledem k moci, kterou ve svých rukou soustředí, rozlišujeme monarchie: absolutní (neomezené) - panovník má ve svých rukách veškerou výkonnou moc, je nejvyšším zákonodárcem i soudcem konstituční (omezené) - panovník je omezen pravomocemi dalších státních orgánů, často volených parlamentem . Znakem jejího vývoje je postupné oddělování moci zákonodárné od panovnické (výkonné) parlamentní - výkonná moc (vláda) se zde ustaví na základě výsledků parlamentních voleb, zatímco panovníkova moc je podstatně omezena a týká se pouze ceremoniálních a formálních pravomocí. Říkáme, že takový panovník je nominální hlavou státu. Republika (z latinského res publica = věc veřejná) je taková státní forma, ve které neexistuje dědičný panovnický úřad a jejíž představitelé jsou voleni pouze na základě ústavy (zákonodárným sborem, přímo občany nebo jinak). Existují zde tři základní složky státní moci, které by měly být navzájem nezávislé (parlament, vláda a prezident, soudy). Poznámka: Praxe potvrzuje existenci parlamentní republiky - vyznačuje se vedoucím postavením parlamentu poslanců více stran, kterému je odpovědná vláda
složeného z
25
prezidentské republiky - má v čele prezidenta, který zároveň plní úkoly moci výkonné kancléřská republika - ve které má kancléř výrazně větší kompetence než ministerští předsedové jiných států.
4. Na základě formy státního režimu, tzn. podle způsobu, jakým stát používá své moci vůči občanům, rozlišujeme ještě diktatury a demokracie. Diktátorské režimy potlačují lidská práva a svobody, nepřipouštějí opoziční názory, neváhají použít proti občanům násilí, neomezeně vládnou a mnohdy nedodržují ani vlastní zákony. Vyhroceným typem (stupněm) diktatury jsou tzv. totalitní diktatury, jejichž cílem je úplná kontrola nad každodenním životem občanů a neomezené řízení společnosti. Naopak státy demokratické jsou ty, ve kterých jsou realizována základní lidská práva a svobody, které umožňují pravidelnou a pokojnou změnu vlády. Na správě a řízení státu se prakticky podílejí všichni občané státu. Demokratičnost formy režimu v konkrétním státě lze posuzovat z různých hledisek. Podle zvoleného přístupu rozlišujeme zejména: přímou demokracii - která je založena na přímé účasti občanů na rozhodování o státně politických záležitostech celospolečenského nebo místního významu. V čisté formě existovala jen v antickém Řecku. Vzhledem k početnosti současných států je původní pojetí neuskutečnitelné. Současnou formou přímé demokracie je referendum nebo plebiscit nepřímou (zastupitelskou) demokracii - ve které se občan účastní politického života zprostředkovaně, delegováním svého podílu na moci na své zvolené zástupce, kteří mají jeho vůli v orgánem státu, regionu či obce. V současnosti jsou prakticky všechny demokracie nepřímé. Nejčastěji využívanou formou nepřímé demokracie jsou volby. 5. Podle konkrétních ústavních řádů se od sebe liší všechny západní politické systémy. Ústavní řád Velké Británie je odlišný od řádu Spojených států, Francie od Německa atd. Tyto ústavní řády (systémy) se klasifikují podle vztahu výkonné a zákonodárné moci na systémy prezidentské, parlamentní a semiprezidentské (poloprezidentské). V prezidentském systému je vládní moc nezávislá na zákonodárné (zejména pokud jde o její ustavení a kontrolu), protože je podobně jako parlament volen přímo (například USA, latinskoamerické demokracie). Přímá volba však automaticky neznamená, že daný systém musí být prezidentský nebo semiprezidentský (například Rakousko). V parlamentním systému je vláda ustanovována a kontrolována parlamentem, který ji vyslovuje důvěru, resp. nedůvěru (například Německo, Velká Británie, Česká republika, Slovenská republika). V semiprezidentském systému je prezident volen přímo, je nositelem větších pravomocí než v parlamentním systému, zejména pokud jde o tvorbu a kontrolu vlády, na které se spolupodílí parlament (například Francie, Polsko, Finsko). Kromě občasných formálních kompetenčních sporů se těžkosti tohoto modelu (systému) mohou projevit při výkonu každodenní politiky, zejména pokud je prezident z jiného politického tábora než parlamentní většina. 6. Na základě územně správního členění rozlišujeme státy unitární, federace a konfederace (viz blíže kapitola 4) :
26
unitární stát - tato forma představuje jednotný, ucelený stát, který se dělí na administrativně uzemní jednotky, které nedisponují politickou samostatností. Unitární stát má jednu ústavu, jeden parlament a jeden typ občanství federace - sdružení států na základě společné ústavy, kde jako suverén vystupuje pouze celek. Federální stát (například USA) má ve vertikální rovině dvě vlády a dva parlamenty, dva druhy občanství a dva typy ústav: federální a národní konfederace - volná smluvní sdružení samostatných států, ve kterých má centrální vláda určitou moc nad vládami členských států, ale nikoliv nad jejich obyvatelstvem. Konfederace jsou většinou přechodnou etapou k integraci nebo rozpadu.
Samostatná práce: 1. Které evropské státy vznikly (nebo zanikly) po roce 1990 ? Co víte o příčinách jejich vzniku (nebo zániku).
Otázky: 1. Jak asi vznikl stát ? Co je to tedy stát? 2. Jaké jsou hlavní znaky a funkce státu? 3. Jaké znáte formy státu ? 4. Které evropské státy vznikly (nebo zanikly) po roce 1990 - a proč ? 5. O kterých dnešních státech byste mohli říct, že jsou totalitní ? 6. Jsou mezi evropskými státy monarchie ?
Shrnutí učiva: Stát bývá chápán jako forma politické organizace společnosti, která sdružuje obyvatele určitého území v právní celek. První státy v dějinách vznikly asi 3 500 let před n.l. Moderní termín stát se objevil v 15. století v Itálii, v politické teorii jej začal užívat v 16. století Machiavelli.V současném světě existuje kolem 200 nezávislých států. K základním znakům státu, jimiž se liší od nestátních politických organizací, patří: organizace státu, právo, území, obyvatelstvo a státní suverenita. Stát jako hlavní nástroj společnosti plní několik funkci, které lze rozdělit na vnitřní: bezpečnostní, ekonomická, sociální, kulturní, právní a na vnější: obrana území, regulace zahraničního obchodu, zajištění vztahů s dalšími státy. Jednotlivé státy světa se liší svou formou. Forma státu je dána především formou vlády, politickým režimem a státním zřízením. Forma vlády je způsob organizace státní moci. Tradičně se rozlišují dvě základní formy vlády: monarchie a republika. Politickým režimem se rozumí souhrn metod a nástrojů jejichž pomocí vládnoucí skupiny realizují svoji moc. Zpravidla se rozlišují dva základní druhy politického režimu: autoritářský a demokratický. Na základě územně správního členění rozlišujeme státy unitární, federace a konfederace.
27
28
4 Statní moc Cíle kapitoly: Objasnit studentům problematiku státní moci z hlediska jejího dělení na horizontální a vertikální. Podat stručnou charakteristiku moci zákonodárné, výkonné a soudní, a také demokracie, svobody, rovnosti,samosprávy a právního státu. Klíčová slova: státní moc, dělba státní moci, horizontální dělba státní moci, zákonodárná moc, výkonná moc, soudní moc, vertikální dělba státní moci, unitární stát, složené státy, svazy států, demokracie, samospráva a právní stát.
Státní moc představuje sílu, která pomocí práva a v případě nutnosti i pomocí právně stanovených forem násilí zabezpečuje zformování, upevnění a ochranu ekonomických, sociálních, politických, kulturních a ostatních společenských vztahů vyhovujících vládnoucí reprezentaci. Státní moc je chápána a hodnocena v pojmech legální a legitimní. Legalita (zákonnost, právo) je dodržování státem daného právního řádu a ústavy, včetně garance proti jejich porušení. Legitimitu lze chápat jako nepsané oprávnění pro činy státní moci a zároveň jejich dobrovolné přijetí občany. Poznámka: Oba pojmy se mohou dostat do rozporu. Např. totalitní vláda může být sice legální, neboť se řídí zákony, které vydala, ale nikoli legitimní, neboť odporuje zájmům státu a jeho občanů.
4.1
Dělba státní moci
Záruku, že státní moc nebude zneužita proti občanům, představuje princip dělby moci (nebo také oddělení mocí). Tento princip byl teoreticky rozpracován v dílech anglického filozofa Johna Locka (1632-1704) a zejména pak francouzského osvícence Charlese de Montesquieua (1689-1755). Z jejich teoretického odkazu vyplývá, že dělba státní moci probíhá ve dvou rovinách: horizontální a vertikální.
4.2
Horizontální dělba statní moci
Horizontální dělbu státní moci objasnil Charles de Montesquieu v díle "O duchu zákonů". Její podstata spočívá v tom, jak napsal Montesquieu, že státní moc se dělí na tři složky, které zastupují státní orgány: moc zákonodárnou, která má ve své pravomoci vydávání zákonů (legislativa), moc výkonnou, která vykonává běžnou vládní agendu v rámci platných zákonů (exekutiva), moc soudní, která kontroluje dodržování zákonů, případně zákony závazně interpretuje (jurisdikce).
29
Státní moc tak nemůže být soustředěna v rukou jednoho státního orgánu, který by byl obtížně kontrolovatelný a který by potenciálně ohrožoval veřejný život a svobody občanů. Montesquieu zároveň zdůrazňoval, že princip dělby státní moci musí být vždy doplněn principem brzd a rovnovah. Jeho podstatou je, že pravomoci jednotlivých složek moci a zastupujících státních orgánů jsou od sebe odděleny a stanoveny tak, aby se navzájem vyvažovaly a omezovaly. Znamená to, že rozhodnutí každého ze tří základních ústavních orgánů mohou být ostatními orgány korigována, případně zcela zrušena. Konkrétním výsledkem principu brzd a rovnovah je například právo hlavy státu (prezidenta) vrátit parlamentu přijatý návrh zákona k novému projednání (tzv. suspenzivní veto), udělit milost či vyhlásit amnestii, právo parlamentu přehlasovat prezidentovo veto, právo ústavního soudu zrušit zákon nebo jiný právní předpis odporující ústavě (právnímu řádu) a podobně. Tři složky státní moci: Moc zákonodárná (parlament)
Moc výkonná (vláda a hlava státu)
Moc soudní (soustava soudů)
Poznámka: Toto rozdělení vytváří systém „triumvirátu“, ve kterém se jednotlivé složky moci doplňují a kontrolují. Navzájem se odlišují nejen úkoly, jaké plní v systému státní moci, ale zpravidla i svým vznikem.
Dělba moci v demokratických státech má zpravidla dvě základní varianty: prezidentská - prezident a parlament jsou voleni v oddělených volbách občany a nemají právo se navzájem odvolat. Prezident je zároveň hlavou výkonné moci, která není odpovědná parlamentu (například USA)
parlamentní - vláda vzniká podle výsledků parlamentních voleb a musí získat důvěru parlamentu, který ji může později i přimět k demisi. Hlava státu mívá obvykle slabší pravomoci (například ČR, SR).
4.3
Zákonodárná moc
Zákonodárnou moc představuje parlament (z francouzského parler - mluvit, hovořit). Pokud jde o vztah k dalším dvěma složkám státní moci, zákonodárná moc má právo kontrolovat, ustanovovat a odvolávat exekutivu a ustanovovat soudní moc. Parlament se většinou skládá ze dvou komor: poslanecké sněmovny (sněmovny reprezentantů) a senátu. Dvoukomorový parlament se dvěma volenými sbory zástupců se stejnými či různými pravomocemi má působit k zajištění kontroly a vyšší kvality přijímaných zákonů. Dvoukomorový parlament má například Česká republika, Polsko, Rakousko, Francie, Německo ad.. Jednokomorový parlament není častý (například Slovensko, Švédsko, Dánsko, Maďarsko ad.). 30
4.4
Výkonná moc
Další složkou státní moci (dle principu dělby moci) je moc výkonná. Jejími nositeli (výkonnými orgány) jsou vláda, kabinet nebo jiná forma výkonné rady, která stojí v čele státního aparátu, a dále hlava státu, kterou může být prezident, monarcha nebo určitá forma kolektivní hlavy státu. Úkolem vlády je realizovat rozhodnutí parlamentu /ústavu, zákony, atd./ harmonizovat vývoj společnosti /vyhýbat se krizím/, vytvářet vhodné organizační podmínky na realizaci všech občanských svobod a práv, starat se o bezpečnost občanů, ochraňovat ústavnost režimu a vytvářet na to vhodné mezinárodní prostředí.
4.5
Soudní moc
Soudní moc (jurisdikce) je tvořena hierarchicky uspořádanou soudní soustavou (soustavou nezávislých soudů), mezi jejímiž úrovněmi existují vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Soudy fungují jako brzdný či vyvažovací mechanismus - a to nejen vůči vládním a administrativním orgánům, ale i vůči parlamentu. Jejich hlavním úkolem je výklad neboli interpretace zákonů a jiných právních norem, hodnot a principů. Praxe potvrzuje, že ani v demokratické společnosti nestačí jen přijímat demokratické zákony a realizovat ústavní a demokratickou politiku. Každá politika přináší konfliktní momenty, napětí, které je třeba řešit. Politicky nejdůležitější častí soudní moci je nejvyšší soud, v některých zemích ústavní soud. Jeho posláním je posuzovat zákony a rozhodnutí vlády z hlediska ústavnosti, to znamená, zda přijímané zákony a činnosti vlády nejsou v rozporu s platnou ústavou a fungujícím systémem zákonů. Mimořádnou politickou prestiž získal například Nejvyšší soud USA, který intenzívně vstupuje do politiky Kongresu i samotného prezidenta USA. V evropských zemích včetně České a Slovenské republiky je politická aktivita soudnictví podstatně nižší.
4.6
Vertikální dělba státní moci
Dělba státní moci probíhá nejen v horizontální rovině, ale také v rovině vertikální. Ne jejím základě můžeme pak určit vnitřní (územní) strukturu či členění státu a vymezit kompetence mezi centrálními a nižšími orgány státní moci (kdo je komu podřízený nebo nadřízený, kdo o čem může rozhodovat). Podle vertikální dělby moci pak rozlišujeme státy unitární, státy složené a svazy států. Unitární stát (z latinského unus - jeden) je jednotný, s jedinou vládou, jedinými zákony a jediným občanstvím na celém území státu. Jednomu centru moci jsou podřízeny nižší správní jednotky. Jde například o Českou republiku, Slovensko, Itálii, Nizozemsko, Polsko, Maďarsko a další. Federace je složený (spolkový) stát, tj. stát vzniklý spojením více států (zemí, provincií, kantonů), které se vzdaly části své suverenity ve prospěch celku. Vedle jednotného federálního zákonodárství mohou mít jednotlivé části vlastní ústavu i zákony, dvojí soustavu nejvyšších státních orgánů i dvojí občanství. Federace mívají společnou zahraniční politiku, měnu, případně justici. Jde například o USA, Švýcarsko, Německo ad. Konfederace - svaz států, je volné smluvní sdružení samostatných států, které úzce spolupracují v některých oblastech. Při zachování vlastních ústav i občanství státy 31
vytvářejí orgány pro společné zajištění obrany, zahraniční politiky, případně zahraničního obchodu a měny. Konfederace existovaly především v minulosti, například ve Švýcarsku , Nizozemsku, Norsku, Švédsku, Rakousko-Uhersku v letech 1867-1918. Vertikální dělba státní moci Ústřední vláda Rozdělení moci a zodpovědnosti v unitárním státě
Rozdělení moci a zodpovědnosti ve federaci Regionální vláda
Místná vláda
4.7
Demokracie
Demokracie znamená vládu lidu (demos – lid, kratos – vláda). Základem skutečné demokracie je člověk jako občan, jako demokrat. Zahrnuje postoje a názory člověka a občana ke světu a k ostatním lidem, ke společnosti. Součástí jsou tradiční lidská práva (svoboda projevu, vyznání), princip suverenity lidu (moc vychází z vůle lidu), tvorba vůle lidu se realizuje všeobecnými volbami. Přístupy k pojmu demokracie: První přístup ztotožňuje demokracii se zabezpečením lidských a občanských práv. Spočívá nejen v právním zakotvení práv a svobod, ale také v jejich soudních a mimosoudních garancích. Právní zakotvení přitom musí respektovat základní standard, který je vtělen do mezinárodněprávních úmluv na ochranu lidských práv. Tyto úmluvy zároveň konstituovaly i mezinárodní mechanismy kontroly lidských práv včetně kontroly soudního typu. Druhý přístup chápe pod pojmem demokracie takové uspořádání soustavy nejvyšších státních orgánů a vertikální struktury státu, které je založeno na principu dělby moci, jejímž smyslem je zabránit zneužívání moci koncentrací moci v rukou jednotlivce nebo jednoho státního orgánu. Třetí přístup je možno charakterizovat jako přístup axiologický. Demokracie je chápána jako prosazování hodnot jako svoboda, rovnost, spravedlnost, pravda, láska ve společenských vztazích. Čtvrtý přístup, který chápe demokracii jako politický proces je zpravidla nazýván procedurální.
32
Základní formy demokracie jsou: přímá a nepřímá (zastupitelská). Přímá demokracie je založena na přímé účasti občanů na rozhodování o věcech veřejných (například v referendu nebo plebiscitu). V nepřímé (zastupitelské) demokracii se občan účastní politického rozhodování zprostředkovaně, delegováním svého podílu na moci na své zvolené zástupce, kteří naplňují jeho vůli v orgánech státu, regionu či obce. V současnosti jsou prakticky všechny demokracie nepřímé. Nejčastěji využívanou formou nepřímé demokracie jsou volby. Rovnost je nosnou hodnotou demokracie. Rozlišujeme rovnost formální (právní – kdy zákony platí stejně pro všechny občany a všichni občané mají stejná práva) a rovnost skutečnou (materiální – všichni mají mít stejný majetek, znalosti, moc atd.). Právní rovnost je obsažena v Deklaraci lidských práv, skutečná je utopická a nebezpečná, neboť by vedla ke společnosti zaměnitelných jednotlivců a každý pokus o ni nutně vede k omezení svobody. Za relevantní se v demokracii považuje politická rovnost a rovnost před zákonem. Zcela irelevantní je pak ekonomická rovnost, která je svou podstatou namířena proti svobodě a spravedlnosti a ve svých důsledcích proti celé společnosti. Lidé si nejsou rovni. Navzájem se od sebe liší mnoha znaky. Existují rozdíly biologické, které mohou spočívat ve věku, pohlaví či barvě pleti. Odlišnosti mezi lidmi vyplývají i z jejich charakterových vlastností, schopností, inteligence. Různí lidé mají různé postavení ve společnosti, různou prestiž a nestejný plat. Za relativní se v demokracii považuje politická rovnost a rovnost před zákonem. Legitimně požadovanou je rovnost příležitostí. Zcela irelevantní je pak ekonomická rovnost, která je svou podstatou namířena proti svobodě a spravedlnosti a ve svých důsledcích proti celé společnosti. Rovnost před zákonem znamená, že všichni lidé bez rozdílu by měli mít stejná práva a povinnosti. Tato rovnost je však především ideálem, který by měl být naplněn. V každé společnosti totiž existují zákony, které v určitém ohledu buď diskriminují některou sociální skupinu, nebo ji zvýhodňují na úkor zbytku společnosti. Takovou skupinou mohou být např. příslušníci národnostních menšin, mladá generace či ženy. Při narůstající nerovnosti začnou ve společnosti vznikat různé sociální konflikty :boj proti rasismu, generační konflikty nebo sociální protestní hnutí žen. Politická rovnost je založena na právu volit a být volen. Je garantována všeobecným hlasovacím právem, kdy každý občan má jeden hlas a všechny hlasy mají stejnou hodnotu. Proto se objevuje požadavek, aby co nejvíce státních orgánů na různých úrovních bylo volených. Problém politické rovnosti se však netýká ani tak aktivního práva volit, ale naplnění pasivního práva ucházet se o politický úřad. Zde bává překážkou např. vlastní nezpůsobilost, diskriminace nezávislých kandidátů volebním zákonem. Požadavek rovnosti příležitostí pak znamená, aby lidé měli stejné výchozí podmínky pro získání postavení ve společnosti a uplatnění v tržní soutěži. LV této souvislosti bývá někdy kritizováno, že při startu do života jsou zvýhodněny děti majetných. Naproti tomu se poukazuje na skutečnost, že pro získání vzdělání jsou dnes rozhodující vlastní schopnosti, na jejichž základě je možné získání stipendia, půjčky či sponzorství. Svoboda se týká různých oblastí (svoboda pohybu, projevu, svědomí, myšlení, náboženství) v nichž jedinec nemá podléhat kontrole státu, pokud zároveň respektuje zákony. Znamená to dělat, co mám právo dělat. Je proto chápána jako cílová hodnota práva: úkolem práva je zvyšování svobody všech prostřednictvím donucení a 33
případného použití sankce pro ty, kteří by chtěli jednat svévolně. Svoboda a práva jednotlivce jsou takto omezeny svobodou a právy ostatních lidí. Tím, že člověk využívá možností, které nabízí svoboda, na sebe bere i odpovědnost. Je odpovědný za případné negativní důsledky svého chování vůči ostatním lidem. Jde tedy o to, stanovit hranice chování mezi jednotlivcem a ostatními lidmi, upravit vztahy jednak mezi individui navzájem, jednak mezi jednotlivcem a lidmi jako celkem – tedy státní autoritou. Negativní svoboda znamená nepřítomnost něčeho, absenci ovlivňování a používá se ve významu osvobození: od vnějšího tlaku, od politického či ekonomického útisku či diskriminace, od hladu, strachu, od manipulace, masové propagandy apod. Pozitivní svoboda znamená možnost něčeho, vyplývá z přání být svým vlastním pánem. Dává aktivnímu člověku takový prostor pro dosažení seberealizace, aby se z něj stala skutečná osobnost se svou neopakovatelnou jedinečností. Francouzský filosof Roymond Aron poukazuje na jiné třídění svobod. Rozlišení svobod reálných a formálních vysvětluje rozdíl mezi socialistickým a liberálním chápáním problému. Připomíná, že si tento rozdíl nejvýrazněji uvědomil Marx. Podle něho je svobody poskytované demokratickou společností formální, protože jsou pro naprostou většinu lidí ekonomicky nedosažitelné. Tyto svobody nemůže většina lidí vůbec využít a nemohou být proto pozitivně naplněny. Aplikováno na dnešní situaci by požadavek reálné svobody znamenal např. toto: k čemu je mi svoboda pohybu, když nemám finanční prostředky k tomu, abych vycestoval do zahraničí … Samospráva, resp. právo na samosprávu je jedním z charakteristických rysů moderní demokracie. Ústava rozlišuje dva stupně samosprávy. Základními územními samosprávnými celky jsou obce a vyššími územními samosprávnými celky jsou kraje (země). Například v ČR je městem ta obec, která má alespoň 3000 obyvatel, pokud tak stanoví předseda Poslanecké sněmovny po vyjádření vlády. Statutární města jsou pak vyjádřena výčtem. ČR je členěna (od 1.1.2000) do 14 vyšších územních samosprávných celků - krajů. Samostatným krajem je Hlavní město Praha, která je zároveň sídelním městem Středočeského kraje. Názvy dalších krajů jsou většinou odvozeny od jejich sídelních měst: Plzeňský, Karlovarský, Ústecký, Liberecký, Královehradecký, Pardubický a Olomoucký. Zlínský. Výjimku tvoří Jihočeský kraj se sídlem v Českých Budějovicích, kraj Vysočina se sídlem v Jihlavě, Jihomoravský kraj se sídlem v Brně a Moravskoslezský kraj se sídlem Ostravě. Obce a kraje mají svůj základ územní a personální. Každá část území ČR leží v nějaké obci, každá obec patří do některého kraje. Občany samosprávného celku jsou osoby, které mají na území obce nebo kraje trvalý pobyt nebo jim bylo uděleno čestné občanství. Obce a kraje jsou veřejnoprávními korporacemi (sdružení osob, které tvoří samostatný právní subjekt se svými právy a povinnostmi. Zásada samosprávy znamená, že obce a kraje spravují své záležitosti samostatně. Mohou však být i správními obvody, tzn. Vykonávat státní správu. Samosprávné celky tedy vykonávají dvojí působnost: samostatnou a přenesenou. V této souvislosti je potřeba zmínit zásadu subsidiarity, podle které by stát měl vykonávat jen ty funkce, které nelze přenést na kraj nebo až na obec. Hlavním orgánem samosprávného celku je zastupitelstvo. Je to orgán volený přímo lidem daného celku na základě všeobecného rovného a přímého volebního práva. Výkonným orgánem obce je rada, která je volena a odvolávána zastupitelstvem. V čele je starosta (ve statutárním městě primátor). Rada rovněž zřizuje komise a 34
odbory obecního úřadu, jmenuje a odvolává tajemníka obecního úřadu. Radu kraje, v jejímž čele stojí hejtman, volí krajské zastupitelstvo, které je jakýmsi parlamentem kraje. Obecní úřad tvoří starosta, zástupce starosty a tajemním. Plní úkoly, které mu uložila rada nebo zastupitelstvo. Ve věcech přenesené působnosti je podřízen okresnímu úřadu. Působnost v oblasti správy vykonává krajský úřad. Právní stát je takový stát, ve kterém je vztah mezi občanem a státem vymezen pomocí práva. Právní řád stanoví i pravidla chování státních orgánů, aby nemohla být jejich moc zneužita proti občanům, a také pravidla chování občanů ve státě. Je v něm prosazována vláda práva. To znamená, že každý může činit, co není zakázáno a nikdo nesmí být nucen dělat, co zákon neukládá. Podle ideje právního státu slouží stát občanovi a nikoli naopak. Stát je vázán právem, tj. ústavou, zákony, dalšími právními akty a demokratickými principy (pluralismus, spravedlnost, legitimita a podobně). Suverenita občana je v právním státu dána kodexem lidských a občanských práv a možností účastnit se politického života. Zárukou fungování právního státu jsou nezávislé soudy.
Samostatná práce studenta: 1. Připravte si vystoupení, ve kterém stručně objasníte: a) pojem demokracie b) politickou rovnost a rovnost před zákonem c) právní stát.
Otázky: 1. Co představuje státní moc a v čem spočívá její legalita a legitimita? 2. Charakterizujte : a) princip horizontální dělby státní moci b) princip brzd a rovnováh. 3. Vyjmenujte základní složky státní moci. 4. Kdo ve státě disponuje: a) zákonodárnou mocí ? b) výkonnou mocí ? 5. Charakterizujte princip vertikální dělby státní moci.
Shrnutí učiva: Státní moc představuje sílu, která pomocí práva a v případě nutnosti i pomocí právně stanovených forem násilí zabezpečuje zformování, upevnění a ochranu ekonomických, sociálních, politických, kulturních a ostatních společenských vztahů vyhovujících vládnoucí reprezentaci. Státní moc je chápána a hodnocena v pojmech legální a legitimní. Záruku, že státní moc nebude zneužita proti občanům, představuje princip dělby moci. Moc tak nemůže být soustředěna v rukou jednoho státního orgánu, který by byl obtížně kontrolovatelný a který by potenciálně ohrožoval veřejný život a svobody občanů. Podle horizontální dělby státní moci se tato se dělí na tři složky, které zastupují státní orgány. Jsou to: moc zákonodárná (legislativa), moc výkonná (exekutiva) a moc soudní jurisdikce). 35
Princip dělby státní moci je doplněn principem brzd a rovnovah. Jeho podstatou je, že pravomoci jednotlivých složek moci a zastupujících státních orgánů jsou od sebe odděleny a stanoveny tak, aby se navzájem vyvažovaly a omezovaly. Znamená to, že rozhodnutí každého ze tří základních ústavních orgánů mohou být ostatními orgány korigována, případně zcela zrušena. Dělba státní moci probíhá nejen v horizontální rovině, ale také v rovině vertikální. Na jejím základě můžeme pak určit vnitřní (územní) strukturu či členění státu a vymezit kompetence mezi centrálními a nižšími orgány státní moci (kdo je komu podřízený nebo nadřízený, kdo o čem může rozhodovat). Podle vertikální dělby moci pak rozlišujeme státy unitární, státy složené a svazy států. Demokracie je formou politického zřízení, která umožňuje všem plnoprávným občanům účast na správě a řízení státu. Je založena na principu podřízení menšiny většině společnosti a uznání svobody a rovnosti občanů. K základním formám demokracie patří: přímá a nepřímá (zastupitelská) demokracie.
36
5 Orgány státní moci v ČR Cíle kapitoly: Připomenout studentům, že v podmínkách České republiky je státní moc realizována státním mechanismem, který je tvořen: hlavou státu (prezident), parlamentem (nejvyšší zastupitelský orgán), vládou (nejvyšší výkonný orgán) a soustavou soudů a že tyto státní orgány mají upraveno své postavení v Ústavě ČR.
Klíčová slova: státní moc, státní mechanismus, oddělení státní moci, moc zákonodárná, moc výkonná, moc soudní, Ústava ČR, hlava státu, vláda, parlament, Senát, Poslanecká sněmovna, Ústavní soud, Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, Vrchní soud, krajský soud, okresní soud, soudce. Státní moc v České republice je realizována státním mechanismem, který je tvořen podle Ústavy České republiky (ústavní Zákon č. 1/1993 Sb.). Uvádí se v ní, že státní mechanismus České republiky tvoří: 1. Prezident ČR – hlava státu. Je volen na společné schůzi obou komor Parlamentu ČR a to na dobu pěti let. 2. Parlament ČR – nejvyšší zastupitelský orgán ČR. Je tvořen dvěma komorami a to Poslaneckou sněmovnou a Senátem. 3. Vláda ČR – nejvyšší orgán výkonné moci v ČR. Je složena z předsedy (premiéra), místopředsedů a ministrů. Je odpovědna Poslanecké sněmovně. 4. Soustava soudů ČR - která vykonává soudní moc a kterou tvoří Ústavní soud, Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud, vrchní soudy, krajské soudy a okresní soudy.
5.1
Prezident ČR
Prezident republiky (z latinského praesidens = předsedající) – individuální, hlava státu. V parlamentních republikách je volen parlamentem, respektive zvláštním sborem osob, určených parlamentem. V prezidentských republikách je volen ve všeobecných přímých volbách (např. ve Francii) nebo v nepřímých volbách sborem volitelů (např. v USA). V ČR je podle Ústavy ČR prezident hlavou státu volenou nepřímo oběma komorami Parlamentu ČR na dobu pěti let. Přesto, že je volen oběma komorami Parlamentu, není z výkonu své funkce nikomu odpovědný. Prezident se ujímá úřadu složením slibu. Na rozdíl od jiných států ( např. USA nebo Francie) jsou pravomoci prezidenta ČR omezené ve prospěch Parlamentu a předsedy vlády. Prezident má právo účastnit se schůzí obou komor parlamentu, jejich výboru a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá. Prezident republiky má také právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejich členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti. Prezidentem republiky může být zvolen občan, který má právo volit a dosáhl věku 40 let. Nikdo nemůže být zvolen více, než dvakrát za sebou. Zvolen také nemůže být občan, který byl potrestán za velezradu. Prezidenta volí Parlament ČR na společné 37
schůzi obou komor. Volba se koná v posledních třiceti dnech volebního období úřadujícího prezidenta republiky. Uvolní-li se úřad prezidenta, koná se volba do třiceti dnů. Navrhovat kandidáta je oprávněno nejméně deset poslanců nebo deset senátorů. Šanci navrhovat kandidáta tak dostává každá politická strana, zvolená do Poslanecké sněmovny. V prvním kole volby je zvolen prezident, pokud kandidát získá nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců i nadpoloviční většinu všech hlasů senátorů. Nezíská-li žádný z kandidátů nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců a všech senátorů, koná se do čtrnácti dnů druhé kolo volby. Do druhého kola postupuje kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Poslanecké sněmovně, a kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v senátu. Je-li více kandidátů, kteří získali stejný nejvyšší počet hlasů v Poslanecké sněmovně, nebo více kandidátů, kteří získali stejný nejvyšší počet hlasů v Senátu, sečtou se hlasy odevzdané pro ně v komorách. Do druhého kola postupuje kandidát, který takto získal nejvyšší počet hlasů. Zvolen je kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců i nadpoloviční většinu hlasů přítomných senátorů. Nebyl.li prezident republiky zvolen ani v druhém kole, koná se do čtrnácti dnů třetí kolo volby, v němž je zvolen ten z kandidátů druhého kola, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců a senátorů. Nebyl-li prezident republiky zvolen ani ve třetím kole, konají se nové volby. Prezident jako ústavní činitel není parlamentu odpovědný a z funkce je neodvolatelný. Mezi jeho pravomoci patří jmenování předsedy vlády. Na návrh předsedy vlády pak prezident jmenuje i ostatní členy vlády. Za určených podmínek rozpouští Poslaneckou sněmovnu. Má právo vracet parlamentu zákony k novému projednání (právo suspenzivního veta), jmenovat soudce Ústavního soudu ČR, předsedu a místopředsedu Ústavního a Nejvyššího soudu, prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu. Dále společně s předsedou vlády vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a Senátu ČR, pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí, jmenuje a povyšuje generály, jmenuje soudce, zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, uděluje amnestie a státní vyznamenání.
5.2
Parlament ČR
Parlament (z francouzského parler = mluvit, hovořit) - nejvyšší zastupitelský a zákonodárný orgán státu. Parlament je nositelem suverenity státu a nejvyšším orgánem státní moci v republikách a parlamentních monarchiích. Jeho základní úlohou je zákonodárná činnost (přijímání ústavy a ostatních zákonů), jejíž výsledky jsou závazné pro všechny pro všechny ostatní státní orgány. Parlament je svrchovanou mocí, výkon funkcí je závislý na důvěře parlamentu, který vykonává v určité míře i kontrolu vlády. Parlamenty jsou jednokomorové (například Slovensko, Švédsko, Dánsko) nebo dvoukomorové, tvořené většinou dolní sněmovnou (v ČR poslaneckou) a horní sněmovnou (v ČR Senátem). Volby do dolní sněmovny jsou obvykle přímé a všeobecné. Parlament ČR se skládá ze dvou komor: Poslanecké sněmovny Parlamentu a Senátu Parlamentu. Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, věkem více než 21 let, jsou voleni na dobu 4 let, systémem poměrného zastoupení. Poslanecká sněmovna na rozdíl od Senátu je rozpustitelná, v jejím čele je předseda, místopředsedové. Poslanci jsou rozděleny do jednotlivých výborů, dále v různých komisí. Senát má 81 senátorů, starších 40 let, voleni na dobu 6 let, je nerozpustitelný, jeho základní úloha je, že vytváří stabilitu v období, kdy dojde 38
k rozpuštění Poslanecké sněmovny. Způsob volby je většinovým systémem, kdy 27 senátorů je 1/3 se volí každé 3 roky. Nepojednává povinně návrhy v zákonech. V čele Senátu je předseda, místopředsedové, výbory a komise.
5.3
Vláda ČR
Vláda – nejvyšší orgán výkonné moci. Skládá se obvykle z předsedy vlády (premiéra, kancléře), místopředsedů a ministrů, v některých zemích ještě z dalších členů např. státních tajemníků. V různých zemích má různé názvy, např. rada ministrů, kabinet atd. Ve státech s parlamentním zřízením je vláda odpovědná parlamentu, v prezidentských zemích prezidentovi a v absolutních monarchiích panovníkovi. V České republice jmenuje a odvolává vládu (předsedu, místopředsedu a jednotlivé ministry) prezident republiky. Za výkon své funkce je vláda odpovědná Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Vláda je kolektivní orgán, což znamená, že za každé vládní rozhodnutí nese odpovědnost vláda jako celek. Každý ministr má na starosti nějaký rezort z vládní agendy (například finance, obranu, zemědělství, školství). Zvláštní činností vlády je předkládání rozpočtu vlády.
5.4
Soustava soudů v ČR
Soudnictví – justice (z latinského justitia = spravedlnost) - v širším významu zahrnuje soustavu (systém) soudních orgánů a pravidla pro jejich činnost. Soudní orgány (soudy) fungují jako brzdný či vyvažovací mechanismus nejen vůči vládním a administrativním orgánům, ale ve většině zemí světa i vůči parlamentu. Jejich hlavním úkolem je výklad neboli interpretace právních norem, hodnot a principů, a tím se stávají nejdůležitějším ochráncem právního a ústavního státu, zejména pokud jde o ochranu individuálních a menšinových práv a svobod. K úlohám soudnictví patří zejména: rozhodování občanských a trestních věcí, která se realizují prostřednictvím soustavy soudů, právní ochrana základních práv a svobod před zásahy veřejné moci, která je svěřena zejména správnímu a ústavnímu soudnictví, právní kontrola ústavnosti státních aktů a konání představitelů státní moci, která je svěřena ústavnímu soudnictví. Soudní moc (jurisdikce) v České republice je vykonávána soustavou soudů. Soudy jsou zřízeny státem jako nestranné a nezávislé instituce. Při svém rozhodování se soudci řídí pouze platným zákonem. Soudy tvoří hierarchicky uspořádanou soudní soustavu, mezi jejímiž úrovněmi existují vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Soudci jsou jmenováni prezidentem republiky bez časového omezení a jsou neodvolatelní. Soustavu soudů v České republice představuje Ústavní soud (se sídlem v Brně) a čtyřstupňová soustava soudů, kterou tvoří: Nejvyšší soud (v Brně) a Nejvyšší správní soud (byl zřízen od 1.1.2003 v Brně), vrchní soudy (v Praze a Olomouci), krajské soudy (v krajských městech a okresní soudy (v bývalých okresních městech).
Ústavní soud ČR posuzuje soulad zákonů a dalších právních norem s Ústavou ČR a mezinárodními smlouvami. V jeho kompetenci je zrušení zákona nebo jiných právních předpisů. Skládá se z 15 soudců jmenovaných na 10 let prezidentem republiky se souhlasem Senátu. 39
Nejvyšší soud jako vrcholný soudní orgán rozhoduje o stížnostech proti porušení zákona a zaujímá stanovisko k výkladů právních předpisů, a tak ovlivňuje činnost soudů nižších stupňů. Rozhoduje v senátu, který tvoří předseda a dva soudci.
Nejvyšší správní soud se soustavou správních soudů rozhodnutím úřadů státní správy a krajských soudů.
Vrchní soudy vykládají zákony a jiné právní předpisy, projednávají odvolání proti prvoinstančním rozhodnutím krajského soudu. Vrchní soudy existují dva – v Praze a v Olomouci. Rozhodují v senátech tvořených předsedou a dvěma soudci.
Krajské soudy jako druhý stupeň soustavy rozhoduje o věcech právně složitých a společensky významných (například ochrana osobnosti, autorská práva, ale i odvolání proti rozhodnutím okresních soudů a další). Složení krajského soudu je stejné jako složení soudu okresního. Okresní soudy jako nejnižší orgány, projednávají věci patřící do oblasti občanskoprávních, pracovních, rodinných, obchodních a hospodářských vztahů. Okresní soud tvoří předseda soudu, místopředsedové, soudci a přísedící. Tento soud rozhoduje v senátech nebo samosoudcem.
řeší žaloby proti
Činnost soudů konají soudci. Soudce jmenuje prezident republiky doživotně a to na návrh vlády nebo ministra spravedlnosti. Smí jím být každý bezúhonný občan starší 25 let, jež má právní vzdělání univerzitního typu, vykonal justiční praxi a složil justiční zkoušku (soudci, advokáti, notáři a státní zástupci = justiční orgány). Své funkce se ujímá složením slibu. Soudce není ničím vázán pouze zákonem.
Samostatná práce: 1. Připravte si stručné vystoupení na téma: a) obce - základní územní samosprávné celky b) kraje - vyšší územně samosprávné celky
Otázky: 1. Čím je tvořen státní mechanismus v ČR? 2. Co víte o volbě prezidenta ČR ? 3. Vyjmenujte některé z hlavních úkolů prezidenta. 4. Proveďte stručnou charakteristiku: a) Poslanecké sněmovny ČR b) Senátu ČR. 5. Z čeho se skládá vláda ČR ? 6. Vyjmenujte soustavu soudů v ČR. 7. Co víte o Ústavním soudu ČR ?
Shrnutí učiva: Státní moc v České republice je realizována státním mechanismem, který je tvořen podle Ústavy České republiky (ústavní Zákon č. 1/1993 Sb.). Uvádí se v ní, že státní mechanismus České republiky tvoří: 1. Prezident ČR – hlava státu. Je volen na společné schůzi obou komor parlamentu na dobu pěti let. Z výkonu své funkce však není nikomu odpovědný ani nikým odvolatelný. 2. Parlament ČR – nejvyšší zastupitelský orgán ČR. Je tvořen dvěma komorami, a to Poslaneckou sněmovnou (200 poslanců) a Senátem (81 senátorů).
40
3. Vláda ČR – nejvyšší orgán výkonné moci v ČR. Je složena z předsedy vlády (premiéra), místopředsedů a ministrů. Za svoji činnost je odpovědna Poslanecké sněmovně. 4. Soustava soudů - vykonává soudní moc v ČR. Je tvořena Ústavním soudem (se sídlem v Brně) a čtyřstupňovou soustavou soudů: Nejvyšší soud (v Brně) a Nejvyšší správní soud (byl zřízen od 1.1.2003 v Brně), vrchní soudy (v Praze a Olomouci), krajské soudy (v krajských městech) a okresní soudy (v bývalých okresních městech).
41
42
6 Ideologie a ideologické proudy Cíle kapitoly: Přiblížit studentům základní obsah a význam pojmů: politická doktrína a politická ideologie, základní funkce ideologie v dané společnosti, hlavní ideologické proudy a jejich stručnou charakteristiku.
Klíčová slova: ideologie, doktrína, politická ideologie, funkce ideologie, idoeologické proudy: liberalismus, konzervatismus, sociální demokracie, socialismus, komunismus, nacionalismus, fašismus, rasismus, anarchismus
Ideologie je soustava idejí, teorií a názorů, vyjadřující zásadní životní postoje a cíle určité sociální skupiny. Zabývá se základními problémy společnosti a státu, vnitřní i mezinárodní politiky, problematikou hospodářského a sociálního vývoje. Doktrína představuje nauku, učení, soustavu vědeckých pouček, systém principů a názorů na konkrétní problém.Doktrína může vycházet z ideologie nebo být její součástí. Ideologií může být například liberalismus a jeho doktrínou v ekonomické oblasti je "laissez faire" (omezení pravomoci vlády ve prospěch svobodného podnikání).
6.1
Ideologie a její funkce
Pojem ideologie vznikl v době francouzského osvícenství. Lidé začali věřit ve vlastní rozum, že lidé mohou vlastní činností něco změnit. Jednotliví filozofové a politikové pak přicházejí se svými teoriemi a naukami a snaží se objasnit příčiny některých jevů ve společnosti. Jednotlivé ideologie mají pak čtyři základní funkce: 1. Vysvětlovací - pomáhají vysvětlovat politické jevy a události (například příčiny krizí, konfliktů,válek). 2. Hodnotící - poskytují hodnotový systém a jeho kritéria (například co je dobré, co je horčí a co je zlé (například zda je soukromé vlastnictví dobré nebo špatné). 3. Orientační - poskytují vědomí identity a (sou)náležitosti k určité sociální skupině (například k určitému národu či k určité sociální skupině). 4. Programová - nabízejí svým stoupencům základní rysy politického programu a cíle politické činnosti. Vývoj západní demokracie byl ovlivněn střetáváním tří ideologických proudů: liberalismu, konzervatismu a sociální demokracie. Uplatňovali se však i ideologie, které vystupovaly proti demokratickým principům, například: anarchismus, komunismus či fašismus.
6.2
Liberalismus
Liberalismus (latinsky - libertas, anglicky - liberty = svoboda) se formoval hlavně v Anglii od 17. století. Ústřední hodnotou tohoto směru je svoboda jednotlivce a důraz na jeho individualitu. Stát by měl plnit pouze funkce ochrany svobody a majetku občanů proti vnějšímu nepříteli a zachování vnitřního řádu (tzv. minimální stát). 43
Naopak maximálně omezeny mají být pravomoci vlády ve prospěch svobody podnikaání. Vládní formou liberalismu je parlamentní demokracie. Občané se v ní podílejí na správě veřejných záležitostí prostřednictvím svých svobodně vytvořených organizací, svobodné diskuse avšeobecného a rovného hlasovacího práva. Dnes patří liberalismus k nejrozšířenějším a nejvlivnějším ideologiím. V ČR se k jeho principům hlásí například ODS a US-DEU.
6.3
Konzervatizmus
Konzervatizmus (latinsky - conservare = zachovávat) věří v hodnoty, které co nejvíce zachovávají přítomný politický, sociální a ekonomický řád a které se s odstupem času jeví jako správné. Nestaví se proti společenskému vývoji, ale proti vývoji překotnému, revolucím, chaosu. Brání tzv. status quo. Změny přijímá jen postupně a ne moc často. Preferuje tradiční hodnoty a osvědčené principy života společnosti. Tento směr vznikl v 18. století jako projev znepokojení šlechty a církve se šířením liberálních idejí a se snahami liberálů o zavedení parlamentní demokracie. Ve 20. století začalo docházet ke sbližování liberálních a konzervativních proudů (o tom svědčí například vláda M. Thatcherové ve Velké Británii a R. Reagana v USA).
6.4
Sociální demokracie
Sociální demokracie jako ideologie rovnostářská a protikapitalistická získávala podporu ve společnosti díky prohlubujícím se sociálním rozdílům. První utopičtí socialisté (Charles Fourier, Robert Owen) usilovali o zlepšení pracovních a životních podmínek dělnictva. Ve 20. století uskutečnili sociální demokraté (jako silná politická strana) řadu politických a sociálních reforem, zlepšili postavení a sociální jistoty pracujích mas. Důležitým místem v jejich politice byly státní zásahy do ekonomiky. V průběhu kladli stále větší důraz na demokracii. Svržení kapitalismu nahradili požadavkem jeho prohlubování. Po 2. světové válce se sociální demokraté zcela odpoutali od marxistické tradice a jejich politika slavila úspěchy v mnoha evropských zemích.
6.5
Socialismus
Socialismus (latinsky - socialis = společenský, socius = společník) je politická a ekonomické koncepce vedená ideálem spravedlnosti, rovnosti a bratrství. Snahou je podřídit jedince společnosti, která si stanoví za cíl vítězství obecného dobra nad individuálním zájmem. Odmítáním volné konkurence a soukromého vlastnictví výrobních prostředků stojí v protikladu vůči individualismu i ekonomickému liberalismu. Reformní cesta k socialismu musí být slučitelná s demokratickými principy, čímž se zásadně liší od komunismu. Sám socialismus prodělal složitý vývoj a dnes se pod socialismus zahrnují i směry sociálně liberální a sociálně demokratické. Východiskem socialistické ideologie je kritika kapitalistického ekonomického systému. Trh rozděluje bohatství nespravedlivě, což vede k nárůstu sociálních rozdílů.Na produkci materiálního bohatství se však podílejí kapitál i práce, to znamená všichni lidé. Všichni by proto měli z něj mít užitek. Nerovnosti ve společnosti by však neměly být zcela odstraněny (například úplným znárodněním soukromého vlastnictví - jak 44
požaduje komunismus), ale zmírněny (například progresivním zdaněním, dědickou daní, podporou v nezaměstnanosti a podobně). Ve smyslu politického systému byl socialismus realizován v Rusku (Sovětský svaz), po 2. světové válce i v řadě dalších (zejména evropských) zemí, včetně Československa. Sovětská varianta socialismu byla označována zpočátku jako bolševismus a později stalinismus.
6.6
Komunismus
Komunismus (latinsky - communis = společný, obecný) jako politickou ideologii charakterizuje vize společnosti, která je založena na naprosté rovnosti a kolektivním vlastnictví. V komunistické společnosti by mělo platit heslo: "Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb." Nereálnost cíle a dogmatické setrvání na zásadách, které byly položeny v polovině 19. století (za jeho zakladatele je považován Karl Marx a jeho přítel Bedřich Engels) jsou důvodem, proč je komunismus utopická a potlačovatelská ideologie.
6.7
Nacionalismus
Nacionalismus je ideologie, vycházející z přesvědčení o výjimečnosti vlastního národa. Obvykle vede k netolerantnosti, nedůvěře, nepřátelství až k agresivitě vůči jiným národům. Teoretické základy nacionalismu se formovaly od 18. století (středověk nacionalismus neznal) především ve Francii, Německu a Itálii. Jejich výsledkem bylo dnes velmi diskutované právo národů na sebeurčení. Mezi nacionalistické ideje patří hledání historické role a vyššího poslání národa, vydobytí národní svobody, uznání a cti. Znamená konec individualismu: jednotlivec musí přinést oběť ve jménu budoucího štěstí národa. Nacionalismus tím stojí v opozici k liberalismu. Je i proti socialismu, protože k dosažení svých cílů používá nacionální politická elita mobilizaci nespokojených mas. Nacionální ideologie se především opírá o národ a jeho podstatné znaky: zvyky a tradice, jazyk, kulturu a umění, literaturu či národní mýty. V neposlední řadě se může vyznačovat hledáním vnitřního i vnějšího nepřítele a odstraňováním politických odpůrců. Nacionalismus se může projevovat ve 3 oblastech: v oblasti politické usiluje o vytvoření národního státu; v oblasti kulturní jde o emancipační snahy a budování národního vědomí; a v oblasti ekonomické bývá namířen proti zahraničnímu kapitálu, cizí konkurenci, vyslovuje se pro ochranu domácího trhu a podobně. Jako představitelé krajního nacionalismu vynikla řada teoretiků fašismu a nacismu.
6.8
Fašismus
Fašismus (latinsky - fascio = sjednocení) je nacionálně šovinistické, rasistické hnutí, diktátorská forma vlády. Stojí ostře proti liberalismu i demokracii. Podporu získává ve všech sociálních vrstvách, zejména v době politických krizí. Dva základní typy představuje italský fašismus a německý nacionální socialismus (nacismus). Právě v Itálii - kde byl fašismus poprvé uplatněn Benitem Mussolinim (1883-1945) v roce 45
1922, a Německu - kde byl zejména Adolfem Hitlerem (1889-1945) doplněn o prvek rasové nadřazenosti, utvořil totalitní režim , který vznikl z krize mladých demokracií po 1. světové válce, kdy se objevily sociální problémy (masová nezaměstnanost) a nacionální problémy (ponížené sebevědomí Němců). V praxi vyústil v agresivní politické akty a terorismus, útočné války a genocidu. Nacismus, nacionální socialismus - ideologie a politický směr vycházející z vypjatého nacionalismu, rasismu a některých prvků socialismu (kolektivismus, sociální demagogie). Podle nacismu je činitelem historického pokroku konflikt mezi vyšší a nižší rasou a nadřazenost árijské rasy. Nacismus absolutizuje ve vnitřní politice moc státu a vůdce, odmítá demokracii, likviduje občanská práva a svobody, nastoluje totalitarismus (v praxi - moc politické strany). V duchovní oblasti klade důraz na iracionalitu a psychologii davu. Ve vztazích k ostatním národům je nadřazený a agresivní. Oficiální ideologická praxe v Německu v letech 1935-1945 je toho jasným důkazem.
6.9
Rasismus
Rasismus (z arabského - ras = hlava) je politická ideologie, která se na základě biologických (rasových) rozdílů mezi lidmi snaží legitimizovat společenské nerovnosti . Jejím důsledkem je utiskování jedné rasy druhou nebo dokonce likvidace příslušníků odlišné rasy. Dovolávajíce se pseudovědeckých poznatků jsou obyvatelé rozdělování na vyšší a nižší, méněhodnotnou část, která je ve společnosti diskriminována (záměrně znevýhodňována a omezována). Tato diskriminace se může projevovat v různých formách: právní (například nerovnost před zákonem) politické (nepřítomnost hlasovacího práva) ekonomické (menší platy za stejnou prác) společenské (ostrakizace menšiny veřejným míněním) kulturní (nepřítomnost práva na vzdělávání v mateřském jazyce). Jako oficiální ideologie byl rasismus zaveden v nacistickém Něměcku, kde posloužil k ospravedlnění války a likvidaci ostatních ras. Mezi rasistické a nacionalistické teorie patří i sociální darwinismus. Jedná se o "aplikaci" Darwinova principu evolučního vývoje na společnost. Podle něho ve společnosti stejně jako v přírodě probíhá vývoj selektivně na základě přirozeného výběru. Jeho stoupenci tvrdí, že se mají označit ti slabší a vývoj urychlit tím, že se slabší vyhubí. Oficiálně byl rasismus odsouzen až v roce 1951, kdy byl vydám dokument UNESCO, který potvrzoval, že všichni lidé patří k druhu homo sapiens a pocházejí ze stejného předka. V roce 1965 OSN vydala Úmluvu o odstranění všech forem rasové diskriminace a 21. březen se stal Dnem boje proti rasismu.
6.10
Anarchismus
Anarchismus (z řečtiny - anarché = bezvládí) je politická ideologie, která odmítá jakoukoli formu politické autority, státní moc i právní řád. Hlásá neomezenou svobodu jednotlivce, spravedlivé rozdělování materiálního bohatství a dobrovolné rozhodování. Anarchismus se zrodil v 19. století na půdě vznikajícího dělnického hnutí. Radikální anarchismus požaduje a často používá k dosažení svých cílů 46
násilných prostředků. Některé teroristické skupiny (většinou levičácké) jsou anarchismem ideově inspirovány. Anarchismus nikdy neměl významný praktický vliv. Jeho význam je výhradně v rovině teoretické, ve které ovlivnil řadu myšlenkových směrů 20. století. Například: neomarxismus (myšlenka decentralizace), liberalismus (anarchokapitalismus), feminismus (osvobození ženy od autority muže a společnosti představované muži), pacifismus (zřeknutí se použití fyzické síly), environmentalismus (decentralizace, odsouzení industriálních ideologií, práva zvířat).
Samostatná práce: 1. Vezměte si český denní tisk z posledních dnů a nalezněte příklady uváděných ideologií.
Otázky: 1. Co si představujete pod pojmem ideologie? 2. Jaký je rozdíl mezi ideologií a doktrínou? 3. Každá ideologie plní 4 základní funkce. Které jsou to funkce a jakým způsobem naplňují jednotlivé ideologie? 4. Vyjmenujte nejvýznamnější ideologické proudy a 3 z nich stručně charakterizujte.
Shrnutí učiva: Ideologie je soustava idejí, teorií a názorů, vyjadřující zásadní životní postoje a cíle určité sociální skupiny. Zabývá se základními problémy společnosti a státu, vnitřní i mezinárodní politiky, problematikou hospodářského a sociálního vývoje. Jednotlivé ideologie mají čtyři základní funkce: 1) vysvětlovací - pomáhají vysvětlovat politické jevy a události (například příčiny krizí, konfliktů, válek), 2) hodnotící - poskytují hodnotový systém a jeho kritéria (například co je dobré, co je horší a co je zlé (například zda je soukromé vlastnictví dobré nebo špatné), 3) orientační - poskytují vědomí identity a (sou)náležitosti k určité sociální skupině (například k určitému národu či k určité sociální skupině), 4) Programová - nabízejí svým stoupencům základní rysy politického programu a cíle politické činnosti. Vývoj západní demokracie byl ovlivněn střetáváním tří ideologických proudů: liberalismu, konzervatismu a sociální demokracie. Uplatňovali se však i ideologie, které vystupovaly proti demokratickým principům, například: anarchismus, komunismus či fašismus.
47
48
7 Politické strany a politické hnutí Cíle kapitoly: Přiblížit studentům místo a úlohu politických stran a politických hnutí v organizační struktuře politického systému společnosti obecně a politického systému ČR zvláště. Důraz přitom položit na vymezení politických stran, jejich základní znaky a funkce, klasifikaci, koalice a systém politických stran a konkrétní stav v současných podmínkách naší společnosti.
Klíčová slova: politická strana, politické hnutí, znaky politických stran, funkce politických stran, klasifikace politických stran, koalice politických stran, politické strany v ČR, levice, pravice, zájmové skupiny a organizace. Politické strany a politická hnutí – dobrovolná sdružení občanů k jejich účasti na politickém životě, zejména k vytváření zákonodárných sborů a orgánů místní samosprávy. Podle práva ČR jsou politické strany a politická hnutí právnické osoby, vznikají zejména registrací, zanikají vlastním či soudním rozhodnutím. Jsou odděleny od státu, nesmějí nahrazovat činnosti jeho orgánů, nesmějí se ozbrojovat, působit v ozbrojených silách ani na pracovištích. Mohou se organizovat zásadně na územnín principu. Členem může být jen občan starší 18 let, nikdo nesmí být ke členství nucen. Politická hnutí mají s politickými stranami řadu společných aspektů avšak tyto nejsou u politických hnutí tak výrazné. Takže stupeň jejich organizovanosti, resp. institucionalizace zpravidla nedosahuje úrovně politické strany. Podobně i programový aspekt není artikulován ve srovnatelné rovině, ale v obecnější podobě. Politická hnutí usilují o prezentaci co nejširšího spektra politických sil. Pokud jde o funkcionální aspekt, setkáváme se jednak s tím, že se politická hnutí orientují na ovlivňování politické moci, a tím se spíše blíží zájmovým organizacím, jednak – stejně jako politické strany – přímo usilují o získání či aspoň podíl na na této moci. V demokratické společnosti je politická scéna pluralitní (z latinského plus = více), mnohočetná. Subjekty pluralismu mohou být politické strany, politická hnutí, odbory, zájmové skupiny, organizace, spolky, národnostní menšiny, etnické skupiny a podobně. Všechny se snaží prosadit v daném polickém pluralismu své zájmy. Nejvýznamnějšími subjekty politického pluralismu jsou však politické strany.
7.1
Politické strany
Politické strany jsou organizovaná dobrovolná sdružení občanů se stejnými politickými názory a cíli, která se účastní politického života. Vzájemnou konkurencí se snaží získat politickou moc a prosadit svoji politickou vůli. Jinými slovy strany se ucházejí o podporu ostatních občanů, aby ve volbách byly zvoleny do zákonodárných sborů nebo orgánů místní samosprávy a mohly tak uskutečňovat svůj program. Program stran je zaměřen téměř do všech sfér života společnosti (obrany, bezpečnosti, ekonomie, sociálního zabezpečení, školství), zatímco program většiny zájmových skupin sleduje pouze jediný cíl.
49
Každá strana musí mít svůj organizační řád (stanovy), ve kterém je kromě programových zásad uveden její název, sídlo a způsob volby stranických orgánů. Vzniká dnem zápisu do evidence, zaniká sloučením s jiným subjektem, na základě svého dobrovolného rozpuštění nebo z rozhodnutí soudu. Politické strany jsou odděleny od státu, tzn. nemohou přímo tvořit právo, ale pouze iniciovat legislativní proces, nesmějí působit ve státních orgánech a na pracovištích. Členem politické strany se může stát každý občan starší 18 let, který není zároveň členem jiné strany. Členství v politických stranách je dobrovolné, tzn. nikdo nesmí být ke členství nucen, každý může ze strany dobrovolně vystoupit. Nikomu také nesmí být členství v politické straně na újmu, stejně jako fakt, že není členem nějaké politické strany. Politická seskupení podobně smýšlejících občanů existovala již ve starověkém Řecku. Důležitým mezníkem ve stranictví byla anglická a francouzská revoluce a vznik USA. V Evropě se moderní politické strany začaly formovat od konce 19. století. Moderní evropské politické strany mají tyto charakteristické znaky: vlastní politický program, kde jsou vysvětleny základní hodnoty, zájmy a cíle účast ve volbách do nejvyšších zákonodárných orgánů a do orgánů místní samosprávy, na niž se zaměřuje jejich programová i praktická činnost působení na veřejnost, získávání členů, voličů a sympatizantů disponování stálou, demokraticky volenou organizační strukturou financování své činnosti z členských příspěvků, příjmů z vlastní hospodářské činnosti, z darů od sponzorů a ze státních dotací (jejich výše je odvozena z výsledků voleb). Politické strany plní v demokratickém systému řadu důležitých a nezastupitelných funkcí. K nejdůležitějším z nich patří: zprostředkovatelská - fungují jako most mezi lidmi a vládou integrativní - slouží k soustředění zájmů socializační - učí své členy , jak hrát politické role apod. mobilizační - slouží k mobilizaci voličů a sympatizantů rekrutivní - slouží k výběru politických elit ústavní (politicko-organizační) - skrze politické strany je sestavována vláda.
7.2
Klasifikace politických stran
Moderní politické strany jsou zpravidla klasifikovány: buď podle politických ideologií, ze kterých vycházejí (například strany liberální, konzervativní, křesťanské, komunistické, ekologické a další) nebo podle svého místa v politickém spektru na strany pravicové a levicové. Nejpoužívanější klasifikací politických stran (v politologii i v politice ) je klasifikace na tzv. pravici a levici. Následující schéma představuje pokus charakterizovat některé rozdíly mezi nimi.
priority Stát
Tradiční rysy levice a pravice levice pravice sociální politika, výroba, podpora sociální jistoty podnikatelských aktivit sociálně odpovědný minimalizace 50
silný stát kompetencí státu rozdělovací vyrovnávací výsledků příležitostí reálná formální zastupitelská, důraz na zastupitelská přímou demokracii člověk kolektiv jednotlivec Stát a společnost tendence ke splynutí důsledné oddělení společenský vývoj rychlá změna - revoluce postupný vývoj - evoluce nebo reforma Stát a ekonomie státní ochranářství, regulace liberalizace a deregulace trhu ekonomické priority snížení nezaměstnanosti snížení inflace Praxe však ukazuje, že v systému více než dvou politických stran by bylo zjednodušením používat jen pojmy "levice" a "pravice". Tzv. levo-pravá osa představuje kontinuum, kde můžeme říct, že některá strana je více levicová či více pravicová než jiná. Uprostřed spektra se nachází centristická strana neboli strana středu, která je jednoduše definována jako strana mezi levicí a pravicí. Její výhodou je, že může uzavřít koalici s levicovou i pravicovou stranou (má vysoký koaliční potenciál), aniž by zklamala své voliče. spravedlnost rovnost svoboda demokracie
Strana, která se vyskytuje na okraji politického spektra a která usiluje destruovat demokratický politický systém, ve kterém působí, se nazývá antisystémová, resp. extrémistická, pokud usiluje o potlačení práv menšin (například má protirómské, antisemitské rysy). Obecně se dá říct, že tyto strany jednají v rozporu s ústavou.
7.3
Koalice politických stran
Koalicí politických stran rozumíme jejich spojenectví uzavřené k tomu, aby uspěly při hlasování. Strany tak mohou uzavírat volební koalice, aby byly zvoleny do parlamentu (zastupitelstva), nebo vládní koalice, aby získaly důvěru parlamentu (resp. jeho příslušné komory) pro svou vládu. Koalici také mohou uzavřít opoziční strany za účelem společného postupu v parlamentu. Koalice jsou typické v systému poměrného zastoupení (nebo ve dvoukolovém většinovém systému). Kritikové koaličních vlád (a poměrného systému) tvrdí, že voliči ve volbách dopředu nemohou znát složení budoucí koalice, a proto jsou zbaveni možnosti modifikovat své hlasování. Dále poukazují na fakt, že v jednobarevné vládě je jasně vymezena odpovědnost za chod politiky a že takové vlády jsou více stabilní. Zastánci koaličních vlád zase zdůrazňují, že konflikt a dosažení kompromisu jsou v koaliční vládě zjevné, zatímco u jednobarevné vlády probíhá rozhodovací proces skrytě; u koaličních vlád známe většinou motivy rozhodnutí jednotlivých stran a veřejnost má možnost více porozumět sporným tématům. Koaliční vlády (vzešlé z poměrného systému) také věrněji odrážejí většinu společnosti než vlády jednobarevné (viz blíže kapitola Volby a volební systémy).
7.4
Systémy politických stran
Systémem politických stran rozumíme souhrn všech významných politických stran v zemi a jejich vzájemné interakce. Podle některých teorií zahrnuje také chování voličů (jejich loajalitu) a někdy i volební systém. Systémy politických stran se 51
nejčastěji dělí na systém jedné strany, systém jedné dominantní strany, systém dvou stran a systém více stran. Systém jedné strany je takový systém, kde jedna strana má zákonný i faktický monopol v politické činnosti. Nejčastěji se vyskytují, resp. vyskytovaly v komunistických státech. Dnes se kromě zbylých komunistických režimů tento systém vyskytuje především v Africe. Systém jedné strany se liší od systému dominatní strany. Dominatní stranou rozumíme politickou stranu, která je po několik desetiletí ve vládě nebo je hlavní silou v koalici. Příkladem může být Křesťanská demokracie v Itálii, i když její dominance v 90. letech skončila. Systém dvou stran je systém, ve kterém se ve vládě střídají pouze dvě strany. Například Demokratická a Republikánská strana v USA. Systémem více stran pak rozumíme systém, ve kterém se vážně o moc ucházejí více než dvě politické strany. Například v ČR se ve volbách v roce 2002 ucházelo o moc několik desítek politických stran, ale do parlamentu se jich pak dostalo pouze pět.
Samostatná práce: 1. Které politické strany jsou zastoupeny v zastupitelstvu vaší obce/kraje ? 2. Z jaké politické strany je starosta/hejtman ?
Otázky: 1. Charakterizujte pojem politická strana a politické hnutí. 2. Uveďte charakteristické znaky a funkce politických stran. 3. Vyjmenujte alespoň 5 současných politických stran ČR a pokuste se stručně charakterizovat jejich program. 4. Rozeberte pojem: a) Koalice politických stran b) Systém politických stran
Shrnutí učiva: Politické strany jsou organizovaná dobrovolná sdružení občanů se stejnými politickými názory a cíli, která se účastní politického života. Vzájemnou konkurencí se snaží získat politickou moc a prosadit svoji politickou vůli. Současné moderní evropské politické strany mají tyto charakteristické znaky: vlastní politický program, kde jsou vysvětleny základní hodnoty, zájmy a cíle účast ve volbách do nejvyšších zákonodárných orgánů a do orgánů místní samosprávy, na niž se zaměřuje jejich programová i praktická činnost působení na veřejnost, získávání členů, voličů a sympatizantů disponování stálou, demokraticky volenou organizační strukturou financování své činnosti z členských příspěvků, příjmů z vlastní hospodářské činnosti, z darů od sponzorů a ze státních dotací (jejich výše je odvozena z výsledků voleb). Politické strany plní v demokratickém systému řadu důležitých a nezastupitelných funkcí. K nejdůležitějším z nich patří: zprostředkovatelská, integrativní, socializační, mobilizační, rekrutivní a ústavní (politicko-organizační).
52
Moderní politické strany jsou zpravidla klasifikovány: buď podle politických ideologií, ze kterých vycházejí (například strany liberální, konzervativní, křesťanské, komunistické, ekologické a další) nebo podle svého místa v politickém spektru na strany pravicové a levicové. Koalicí politických stran rozumíme jejich spojenectví uzavřené k tomu, aby uspěly při hlasování. Koalice jsou typické v systému poměrného zastoupení (nebo ve dvoukolovém většinovém systému). Systémem politických stran rozumíme souhrn všech významných politických stran v zemi a jejich vzájemné interakce. Podle některých teorií zahrnuje také chování voličů (jejich loajalitu) a někdy i volební systém. Systémy politických stran se nejčastěji dělí na systém jedné strany, systém jedné dominantní strany, systém dvou stran a systém více stran. Například v ČR se ve volbách v roce 2002 ucházelo o moc několik desítek politických stran, ale do parlamentu se jich pak dostalo pouze pět.
53
54
8 Volby a volební systém Cíle kapitoly: Objasnit studentům, že volby jsou jednou z nejdůležitějších možností aktivní účasti na politickém životě, kterou občan v demokratické společnosti disponuje, a že volební systém je ústavou či zákonem stanovený způsob voleb do zastupitelských sborů. Zároveň zdůraznit, že v řadě zemí, včetně ČR, se volební systémy dělí na dva základní typy: systém většinový a systém poměrného zastoupení.
Klíčová slova: hlas, volič, poslanec, mandát, volby, hlasování, volební řád, kandidátní listina, prefereční hlas, volební systém, systém většinový, systém poměrný, volební systém ČR, volby do Sněmovny, volby do Senátu, komunální volby.
Volby jsou jednou z nejdůležitějších možností aktivní účasti na politickém životě, kterou občan v demokratických zemích disponuje. Prostřednictvím voleb jsou vytvořeny reprezentativní orgány a pověřovány osoby, aby vykonávaly nějaký úřad. S tím je ve větší či menší míře také spojeno rozhodnutí o určitých věcných otázkách. Volič má možnost rozhodnout, kdo bude vládnout a kdo bude v opozici. V některých zemích je volební právo spojeno s povinností účasti při volbách, ale většina demokratických zemí ponechává na vůli občana, zda toto své právo využije, či nikoli. V demokratických zemích existují různé volební systémy. Otázka, jaký volební systém je v té které zemi používán, je mimořádně závažná. Přestože dnes ve všech demokratických zemích existuje všeobecné, přímé a rovné hlasovací právo, lze říci, že rozdílnost volebních systému má za následek i rozdílnou kvalitu reprezentace společnosti, rozdílnou stabilitu vlády a v neposlední řadě také rozdílnou podobu systému politických stran. V praxi rozeznáváme dva volební systémy: poměrný a většinový.
8.1
Poměrný volební systém
Poměrný volební systém lze jednoduše charakterizovat tak, že výsledek volby je stanoven podle poměru hlasů, které jednotlivé politické strany získaly. Čím větší počet hlasů strana získá, tím větší je i počet mandátů, který je na základě volby straně přidělen. Toto pravidlo platí pro všechny strany bez ohledu na jejich velikost. Poměrný volební systém můžeme ještě dále dělit na tzv. čistý poměrný systém, na poměrný systém s určitým způsobem výpočtu a na poměrný systém s klauzulí, přičemž v rámci jednoho proporčního volebního systému nejsou vyloučeny ani kombinace těchto variant. 1. V tzv. čistém poměrném volebním systému jsou mandáty stranám rozděleny přísné proporčně podle poměru hlasů získaných ve volbách. 2. V proporčním volebním systému s výpočtem jsou používány různé způsoby přepočtu hlasů na mandáty. Jedním z nejznámějších je např. výpočet podle d´Hondta, který spočívá v tom, že získané počty hlasů každé strany se dělí postupně čísly 1, 2, 3, 4, atd. a podle nejvyšších čísel v absolutním srovnání se postupně přidělují jednotlivým stranám mandáty. Při výpočtu podle tzv. 55
Niemeyerovy metody se celkový počet mandátů, které jsou k dispozici, vynásobí počtem hlasů příslušné strany a toto číslo se pak vydělí celkovým počtem hlasů ve volbách. 3. Poměrný volební systém s klauzulí má stanovenou určitou hranici, která je nezbytná pro vstup do parlamentu. Jestliže tedy politická strana nezíská minimálně 5 % hlasů (nebo 7%, 10%, podle toho, jaké je ustanovení volebního zákona), není zahrnuta do přidělování mandátů a její hlasy jsou pak podle různých způsobů přiřazeny stranám, které určenou klauzuli překročily.
8.2
Většinový volební systém
Většinový volební systém vychází z předpokladu, že rozhodující není poměr, ale většina hlasů. V jednomandátových nebo i více mandátových obvodech získává všechna křesla v parlamentu strana, jejíž kandidát zde získal většinu hlasů. Hlasy ostatních stran nehrají žádnou roli. V rámci většinového volebního systému můžeme zase rozlišit minimálně dva typy: jednoduchý většinový systém a absolutní většinový systém. Při jednoduchém většinovém systému se volba poslanců uskutečňuje tak, aby za každý volební obvod byl zvolen jeden poslanec. Příslušný mandát získá strana, která v daném volební obvodu dostane nejvíce hlasů, a to i tehdy, kdyby měla jen o jeden hlas více než druhá nejsilnější strana. (V některých případech může jít o více mandátové obvody, potom všechny mandáty získá strana, která má prostou většinu). Při používání absolutního většinového systému jsou poslanci voleni podobným způsobem ve volebních obvodech, ale s tím rozdílem, že se v prvním kole volby požaduje dosažení absolutní většiny (tedy získat více hlasů než všechny ostatní strany dohromady). V těch volebních obvodech, kde nikdo nezíská absolutní většinu, se koná druhé kolo. Do tohoto kola, kam postupují jen kandidáti s největším počtem hlasů, uzavírají většinou strany spojení a koalice a zpravidla stačí k získání mandátu dosažení prosté většiny. Většinový princip se uplatňuje v každém volebním okrsku jen tehdy, je-li relativní většina současně většinou absolutní, není-lí, koná se druhá volba mezi kandidáty, kteří dostali největší počet hlasů, a zvítězí kandidát s absolutní většinou. Okrsku je přiděleno více mandátů než jeden. Zvolen je ten kandidát, který dostane největší počet hlasů, dále ten, kdo dostal druhý největší počet hlasů atd., až je počet přidělených mandátů naplněn. Voliči mají více než jeden hlas, své hlasy mohou soustředit na jednoho kandidáta nebo listinu anebo je rozdělit. Voliči mohou vpisovat jména na kandidátní listinu, kandidáty škrtat nebo měnit jejich pořadí. Politická organizace, která podává kandidátku, musí získat celostátně určitý počet hlasů, nezíská-li je, hlasy pro ni odevzdané propadnou. Právo navrhovat kandidáty je upraveno různě. V některých státech je mají jen politické organizace, které odpovídají určitým zákonným předpisům, jiné volební řady vyžadují určitý minimální počet podpisů oprávněných voličů.
56
8.3
Volební systém v ČR
Parlament ČR je složen ze dvou komor – Poslanecké sněmovny a Senátu. Volby do Poslanecké sněmovny (ale i do zastupitelstev krajů a obcí) se konají podle zásady poměrného zastoupení a volby do Senátu se konají podle zásady většinového systému. Volby vyhlašuje prezident republiky nejpozději 90 dnů před jejich konáním. Přípravu, organizaci, průběh a provedení voleb koordinuje Státní volební komise. Ústředním orgánem státní správy pro volby je Ministerstvo vnitra ČR. Volby se mohou konat kdykoliv v posledních 30 dnech funkčního období „starého“ Parlamentu, nebo, byla-li Poslanecká sněmovna rozpuštěna, konají se do 60 dnů po jejím rozpuštění. Volby se konají zpravidla ve dvou dnech: 1. den od 14:00 do 22:00 hodin, 2. den od 7:00 do 14:00 hodin. Zahájení voleb může být starostou až o dvě hodiny uspíšeno. Voličem je občan České republiky, který nejpozději 2. den voleb dosáhl 18 let věku. Každý volič hlasuje osobně, zastoupení není přípustné. Volič může ze zdravotních důvodů požádat obecní úřad o to, aby mohl hlasovat mimo volební místnost. Komise pak němu vyšle dva své členy s přenosnou volební schránkou. V případě, že volič nebude moci volit ve svém volebním okrsku, požádá obecní úřad o voličský průkaz, který ho opravňuje volit v kterémkoliv okrsku. Občané volí na základě kandidátních listin, které přinášejí soupis uchazečů o danou funkci. Politické strany je podávají do zákonně stanovené lhůty přede dnem voleb. Zjišťování výsledků voleb provádí Český statistický úřad. Podle počtu hlasů a volených členů zastupitelstva vypočítá potřebnou procentní hranici pro získání mandátů a s přihlédnutím k preferencím hlasům je přidělí kandidátům.
8.4 ČR
Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu
Poměrný systém voleb do Poslanecké sněmovny probíhá ve volebních krajích, tj. na území stávajících 13 krajů a hlavního města Prahy. Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, kteří jsou voleni na dobu 4 let. Poslancem může být zvolen každý, kdo dosáhl věku 21 let. Tři dny přede dnem voleb budou všem voličům dodány hlasovací lístky, tj. kandidátní listiny všech volebních stran. Hlasovací lístek obsahuje: vylosované číslo kandidátní listiny, název politické strany nebo koalice, pořadový seznam kandidátů, jejich jména a příjmení, datum narození, povolání a obec trvalého bydliště, příslušnost k určité politické straně a razítko krajské volební komise. Volič hlasuje osobně. Po příchodu do volební místnosti prokáže svou totožnost a státní občanství ČR občanským průkazem a obdrží od okrskové komise prázdnou obálku s úředním razítkem. Do úřední obálky vloží 1 hlasovací lístek. Na tomtéž hlasovacím lístku však může navíc zakroužkováním pořadových čísel u nejvýše 4 kandidátů vyznačit, kterému kandidátovi dává přednost (preferenci). Po sečtení hlasů se určí nejprve strany, které získaly více než 5 % a které koalice složené ze dvou a více stran získaly více než 10 % platných hlasů. Poté se zjistí, kolik mandátů připadá v daném kraji na volební stranu. Následovně se určí, komu je mandát přidělen, a to podle pořadí na kandidátní listině a podle počtu preferenčních 57
hlasů. Získá-li kandidát více než 10 % preferenčních hlasů odevzdaných pro jeho politickou stranu v daném kraji, přesouvá se na první místo kandidátky. Jestliže se přesun týká více kandidátů, tvoří se pořadí podle toho kdo získal více přednostních (preferenčních) hlasů. Do druhého skrutinia, ve kterém jsou rozdělovány hlasy nezvolených stran, pak může strana vybrat jména z těch kandidátů, kteří nebyli zvolení v prvním skrutiniu.
8.5
Volby do Senátu Parlamentu ČR
Volby do Senátu se konají podle zásady většinového systému v 81 volebních obvodech na území ČR. V každém obvodu se volí jeden senátor. Senát má 81 senátorů, kteří jsou zvoleni na dobu šesti let. Každé dva roky se obnovuje třetina senátorů. Senátorem může být zvolen každý, kdo dosáhl věku 40 let. Kandidáty na senátory přihlašují registrované politické subjekty. Nezávislý kandidát podává přihlášku k registraci sám, ale musí ji doplnit peticí s nejméně 1000 podpisy voličů z obvodu, kde kandiduje. Všichni kandidáti skládají kauci 20 tisíc korun. Tři dny před prvním dnem voleb budou občanům dodány hlasovací lístky. Jejich počet bude dán počtem registrovaných kandidátů v daném volebním obvodě. Hlasovací lístky pro druhé kolo voleb obdrží volič ve své okrskové volební komisi. Hlasování probíhá analogicky jako u voleb do Poslanecké sněmovny. Pro hlasování zvolí občan 1 hlasovací lístek, nijak jej neupravuje a vsune do obálky. Poté před komisí vhodí lístek do volební schránky. Zvolen je kandidát, který obdržel nadpoloviční většinu odevzdaných platných hlasů. Pokud žádný kandidát více než 50 % hlasů nezískal, koná se druhé kolo voleb, do kterého postupují dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasů v kole prvním. Mandát získá ten kandidát, který obdrží ve druhém kole více hlasů. V případě rovnosti hlasů rozhoduje los.
Samostatná práce: 1. Jaká by podle Vás měla platit pravidla pro volební kampaň ?
Otázky: 1. Proveďte stručnou charakteristiku: a) poměrného volebního systému b) většinového volebního systému. 2. Který volební systém je uplatňován v ČR: a) při volbách do Poslanecké sněmovny ? b) při volbách do Senátu? 3. Jak probíhá hlasování a vyhodnocování voleb?
Shrnutí učiva: Volby jsou jednou z nejdůležitějších možností aktivní účasti na politickém životě, kterou občan v demokratických zemích disponuje. V praxi rozeznáváme dva volební systémy: poměrný a většinový. Poměrný volební systém lze jednoduše charakterizovat tak, že výsledek volby je stanoven podle poměru hlasů, které jednotlivé politické strany získaly. Čím větší 58
počet hlasů strana získá, tím větší je i počet mandátů, který je na základě volby straně přidělen. Toto pravidlo platí pro všechny strany bez ohledu na jejich velikost. Většinový volební systém vychází z předpokladu, že rozhodující není poměr, ale většina hlasů. V jednomandátových nebo i více mandátových obvodech získává všechna křesla v parlamentu strana, jejíž kandidát zde získal většinu hlasů. Hlasy ostatních stran nehrají žádnou roli. V České republice se používají oba volební systémy. Konkrétně: volby do Poslanecké sněmovny (ale i do zastupitelstev krajů a obcí) se konají podle zásady poměrného zastoupení a volby do Senátu se konají podle zásady většinového systému. Poměrný systém voleb do Poslanecké sněmovny probíhá ve volebních krajích, tj. na území stávajících krajů a hlavního města Prahy. Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, kteří jsou voleni na dobu 4 let. Poslancem může být zvolen každý, kdo dosáhl věku 21 let. Volby do Senátu se konají podle zásady většinového systému v 81 volebních obvodech na území ČR. V každém obvodu se volí jeden senátor. Senát má 81 senátorů, kteří jsou zvoleni na dobu šesti let. Každé dva roky se obnovuje třetina senátorů. Senátorem může být zvolen každý, kdo dosáhl věku 40 let.
59
60
Závěr Politologie je společenská věda o politice. Předmětem jejího zájmu je organizace a fungování státu, jeho institucí a jejich funkce, politické systémy, činnost politických stran, politických organizací a zájmových skupin, mocenských a vládních institucí, analýza politických doktrín a ideologií, politického chování lidí, tvorba sociální politiky, vztahy mezi státy aj. Zkoumání politiky má počátek v antickém Řecku a prohloubilo se v období renesance. Jako věda se politologie institucionalizovala koncem 19. století nejprve v USA. Dnes je uznávaným vědním oborem téměř ve všech zemích světa. U nás fungovala krátce v roce 1968 na filozofické fakultě UK v Praze. V současnosti se vyučuje prakticky na všech vysokých školách (včetně EPI, s.r.o.) a badatelsky se uplatňuje na různých vědeckých pracovištích.
61
62
Literatura [1] DAMOVÁ, K.; KŘÍŽKOVSKÝ, L. Základy politologie. Praha : C. H. Beck, 2000. [2] ŠOLLE, Z. Století české politiky. Praha : Mladá Fronta, 1998. [3] ČERMÁK, V.; HOUBAL, D .; FIALA, P. Pozvání do politologie. Praha : Vyšehrad, 1994. [4] Kolektiv autorů. Odmaturuj ze společenských věd. Brno : Didaktis, 2003. [5] CHALUPA, V. Základy politologie. Brno : ATLANTIS, 1995. [6] DAVID, R. Politologie. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 2000. [7] KROUPA, J.; KOUDELA, Z.; SVATOŇ, J. Politologie. Brno : MU, 1998.
63
64
Název:
Politologie Autor: Doc. PhDr. Milan Vinklárik, CSc. Vydavatel, nositel autorských práv, vyrobil: Evropský polytechnický institut, s.r.o., Osvobození 699, 686 04 Kunovice Náklad: 30 ks Počet stran: 64 Rok vydání: 2006
ISBN 80-7314-098-5
I SBN 8 0 - 7 3 1 4 - 0 9 8 - 5
9 788073 140984
