Doc. MUDr. Milan Špála, CSc. emeritní pracovník Ústavu patologické fyziologie a Ústavu vědeckých informací 1. LF UK, bývalý člen vědecké rady a Akademického senátu 1. LF UK
Padesát let ve službách univerzity – od experimentální patologie přes saharskou anabázi po moderní žurnalologii
206
Docent MUDr. Milan Špála, CSc., se narodil 20. listopadu 1930 v Praze. Ještě za univerzitních studií ve školním roce 1955/1956 působil jako výpomocný asistent na Ústavu patologické fyziologie Fakulty dětského lékařství UK. Promoval »sub auspicii« v roce 1956 na Fakultě všeobecného lékařství UK v Praze a nastoupil jako řádný aspirant profesora Josefa Hepnera do Ústavu pro všeobecnou a experimentální patologii FVL UK (v současné době Ústav patologické fyziologie 1. LF UK), kde se v roce 1961 stal odborným asistentem. V roce 1963 obhájil kandidátskou disertační práci »Účin steroidních anabolik na postnefrektomickou kompenzační hypertrofii ledvin u krys« a získal titul CSc. V letech 1970–1974 působil jako přednosta fyziologického ústavu na univerzitě v Oranu (Département de Physiologie, Institut des Sciences Médicales, Université d’Oran, Algérie). V letech 1978–1996 byl zástupcem pro výuku na Katedře patologické fyziologie 1. LF UK. V roce 1989 byl habilitován (doc.) z patologické fyziologie na UK v Praze. V roce 1990 založil bibliograficko-informační oddělení Ústavu vědeckých informací (ÚVI) na 1. LF UK, které vedl do roku 2000 a zároveň byl i zástupcem vedoucího ÚVI. Od roku 1990 dosud v rámci působení na Ústavu patologické fyziologie a posléze Ústavu vědeckých informací vede v rámci pregraduální a postgraduální výchovy na 1. LF UK, LF UK v Plzni a celé UK kursy v oblasti »Úvod do metodologie vědy« a »Základy odborné komunikace písmem v biomedicíně«. Od roku 1999 dosud externě vyučuje na Vyšší odborné škole informačních služeb v Praze 4. Od roku 2002 je školitelem dvou doktorandů v oboru lékařské informatiky na Ústavu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty UK.
V letech 1991–1993 byl členem Vědecké rady 1. LF UK a v letech 1996–1998 členem Akademického senátu 1. LF UK. Je členem Fyziologické společnosti ČLS JEP a České společnosti pro zdravotnickou informatiku a vědecké informace ČLS JEP, kde působil v letech 2000–2006 jako člen výboru. Je členem Společnosti knihovníků a informačních pracovníků ČR. V letech 1965–1975 byl tajemníkem redakční rady Sborníku lékařského a 1976–2003 tajemníkem redakční rady Acta Universitatis Carolinae Medica a zároveň členem redakční rady UK. Byl spoluzakladatelem časopisu Medical Science Monitor a v letech 1993–1999 členem jeho mezinárodní redakční rady. V roce 1991 se stal vedoucím redaktorem Sborníku lékařského, který řídil až do ukončení jeho vydávání v roce 2003. V roce 1990 byl jmenován čestným členem Společnosti pro patologickou a klinickou fyziologii ČLS JEP a v roce 2006 se stal čestným členem České společnosti pro zdravotnickou informatiku a vědecké informace. V roce 1995 mu byla udělena Pamětní medaile 1. LF UK a v roce 1998 Pamětní medaile UK u příležitosti 650. výročí založení UK a obdobná medaile i za 1. LF UK. V roce 2003 v souvislosti s ukončením Sborníku lékařského obdržel Pamětní list 1. LF UK.
207
208
Začněme naše povídání ohlédnutím na vaše studium na lékařské fakultě před padesáti lety, na vaše vysokoškolská léta spadající do »padesátých let«, na začátek vědecké aspirantury u profesora Josefa Hepnera… Úvod do studia lékařství nám přednášeli dva mladí asistenti Fyziologického ústavu, Tomáš Trávníček a Jan Bureš. Začínám své vzpomínání právě jimi, protože v jejich přednáškách rozhodně nebylo ani v nejmenším poznat, že byla padesátá léta. Nesmírně rád vzpomínám i na profesora Volfa, který byl rovněž na svou dobu velmi odvážný. Profesor Richter byl trochu sršatý gentleman, který když přednášel, dával jasně najevo, že mu jde především o vědu. Nu a samozřejmě pan profesor Hepner – nesmírně hodný až bázlivý, přednášející lehce monotónním tónem, přičemž prvních patnáct minut vždy patřilo zopakování látky z minula. Nejdříve nám to trochu vadilo, teprve po hodně dlouhé době jsme pochopili, že to bylo klasicky pedagogicky a didakticky dokonalé. Skutečná schola ludus, to byl Václav Jedlička. V jeho skriptech jsme měli po okrajích napsáno, kdy přijde vtip. On přišel, ale bylo to jako při repríze Shakespeara – ten vtip tam prostě musel být, protože tam patřil. Byla to patologie v podobě barokního představení… Neříkejte ale, že vás padesátá léta docela minula. To víte, že ne, ale přece jen bych řekl, že v medicíně to nebylo stejně tvrdé jako jinde. Ředitelem podniku mohl být stranicky pevný dělník, ale ředitelem nemocnice byl vždycky alespoň doktor. Absolvoval jste fakultu s červeným diplomem – znamená to, že jste patřil ke »šprtům«, anebo vás studium tolik bavilo? Já asi opravdu nacházel od počátku ve studiu a v medicíně životní náplň, a navíc mi to docela šlo. Oftalmologa docenta Klímu jsem při rigorózu téměř donutil k pláči, když jsem mu v jedné z odpovědí citoval cosi z jeho habilitační práce, protože já vždy ke
každé zkoušce nastudoval v knihovně v Lékařském domě vše, co tam od daného examinátora bylo. Váš zájem se postupně stále více a více upíral nejprve na všeobecnou a pokusnou patologii a později na patologickou fyziologii, která se stala vaším osudem. Jak k tomu došlo a byla to dobrá volba? K tomu mě přivedli lidé jako asistent Václav Zelenka z experimentálky nebo asistent Ota Riedl, který nás pečlivě zasvěcoval do interní propedeutiky. Byli to také profesoři Prusík a Reiniš se svými skvělými přednáškami, laskavý pan profesor Diviš z druhé chirurgické kliniky i další. Myslím, že celá ta šestiletá doba studia byla jakási přešastná konstelace. Často jsem na to myslel, a možná i proto jsem po celou dobu svého dalšího působení na fakultě i jinde považoval za svou povinnost svým žákům nebo mladým spolupracovníkům v jejich studiu takovou šastnou konstelaci rovněž vytvářet. Když už mluvíte o svých žácích, povězte, co pro vás znamenala a znamená kantořina? I když je mi dnes pětasedmdesát, musím se přiznat, že kontakt se studenty je pro mne stále nesmírně stimulující. A vždycky byl. Jsou otevření, srdeční, stále mladí, tvoří protiváhu vašemu ubíhajícímu času. Kantořina, zvláště pak na vysoké škole, je báječná v tom, že kolem sebe neustále máte mladé a nadšené lidi, což aspoň na mne působí jako kouzelný, oživující balzám. Zejména po roce 1989 jich navíc většina pochopila, že jsou na vysoké škole proto, aby se něco naučili, a že tedy báječný není ten kantor, který chodí na přednášky pozdě nebo je nechá dělat to, co sami chtějí, nýbrž ten, který je nejvíc naučí. Chápou, že dobré vzdělání jim dává šanci na lepší uplatnění v životě.
209
210
Te se ještě jednou vrame k experimentálce či patfýze, jak svůj obor nazýváte. Vzpomínáte si na své první setkání s ní? To bylo v září roku 1950 na chodbě Ústavu patologické fyziologie, když jsem si od jednoho ze studentů vyššího ročníku, jakéhosi Vydry či Vávry, kupoval skripta. On mi podal skripta patologické fyziologie a řekl, že to je základ celé medicíny. Poté mě velice zaujaly přednášky profesora Hepnera. Nu a když se blížil konec studia, stal jsem se řádným aspirantem právě na patologické fyziologii a právě u profesora Hepnera. To jsem ještě netušil, že jsem jeho prvním a současně posledním aspirantem; všichni ostatní patřili Otakaru Šmahelovi. A profesor Hepner mi situaci neusnadnil, nebo zatímco ostatní museli vést praktika, u mě to neplatilo. »To je aspirant, tak bude studovat,« řekl. A jaké vám zadal ke studiu téma? Stenotické dýchání, a poslal mě s ním ke svému žáku a skvělému experimentátorovi Heřmanu Kurešovi, u něhož jsem se mnoho naučil. A pak se jako deus ex machina objevil asistent Riedl a povídá: »Já bych měl takový zajímavý problém, sledovat vliv vysokofrekventního pole na metabolismus kosti. Nechtěl byste se toho ujmout?« Řekl jsem, že to mohu zkusit – a byla z toho kandidátská práce jeho a posléze i moje. V letech 1970–1974 jste byl hostujícím profesorem v severní Africe, kde jste působil jako Chef de la Chair de Physiologie a` l’Université d’Oran (Algérie). Jak na ta léta vzpomínáte? Když se mi te ty roky promítají, bylo to jako sen. Nemohl jsem tušit, že děkan oranské fakulty přijede do Prahy a setká se zde s profesorem Šnaidem. Nemohl jsem tušit, že si profesor Šnaid vzpomene na to, jak jsem v roce 1967 na pozvání francouzského ministra zahraničí s dvaceti studenty podnikl úspěšnou jednoměsíční cestu do Francie, a na základě toho mě doporučí. Avšak stalo se, a já se díky tomu stal doslova
obdivovatelem severní Afriky, respektive Maghrebu. Byl jsem tam s celou rodinou, a také proto to byly krásné roky. Mohl jsem přednášet, studovat, pracovat a mohli jsme též cestovat. Jen jsem si přitom stále znovu uvědomoval, že nemáme ty správné pasy a že se nedokážeme chovat stejně sebevědomě a suverénně jako kolegové ze západní Evropy. Rád vzpomínám na to, jak jsem jednou na Sahaře přešel dunu a octl se v údolí, kde všude kolem mě byl jen písek. Tam jsem si uvědomil, že pouš má zřejmě jakousi zvláštní moc a sílu, jimiž člověku usnadňuje komunikaci s Bohem, o čemž Kristus, Mohamed a samozřejmě Mojžíš podávají důkaz. Když o tom tak povídáte, nabývám dojmu, že byste se tam rád znovu podíval. Určitě bych se tam rád ještě jednou vrátil, i když te
prakticky kdekoli v Arábii jde o krk. A tak jsem právě nyní nesmírně vděčen naší dceři Ivaně, která se právě před měsícem vrátila z Paříže z kolokvia na téma »Zákony, etika a prokreace« a přivezla mi odtamtud za nekřesanské europeníze nádhernou obrazovou monografii o Alžírsku, kterou tam v myšlenkách na své-
211
212
ho starého a jistě někdy i otravného tatínka objevila v jakémsi knihkupectví. A v duchu si říkám, že kdybych měl být pohřben v nějakém sarkofágu, bylo by na něm napsáno: »Origine pragensis, sed perpetuo desiderio africanus« čili »Původem z Prahy, ale stále toužící po Africe«. Jenže vy jste se na podzim 1974 z Afriky vrátili, a to do normalizačního federalizovaného Československa. Proč jste se vraceli? Nelitujete? Ve svém životě jsem jednal spíše racionálně, to víte, »experimentální patolog«. A tak v této kritické době, bez větších zkušeností se skutečným každodenním životem na Západě, jsem o této eventualitě jaksi nemohl s plnou zodpovědností za celou rodinu dost dobře rozhodovat. A také v Čechách žili naši již staří rodiče, a i vůči nim jsme měli zodpovědnost. Možná v tom bylo i něco z vlastenectví, které jsme si v této »cizině« opakovaně uvědomovali, jistá hrdost, ne nostalgie, na Prahu, Karlovu univerzitu a vůbec Čechy. Jakousi »druhou kolejí« vašeho života se vedle patologické fyziologie stala redakční činnost a práce s informacemi. Jak se stane experimentální patolog fakultním editorem a nakonec i významným členem univerzitního publikačního týmu? Začalo to tím, že mi docent Riedl nabídl dělat asistenta profesora Jedličky jako vedoucího redaktora Acta Universitatis Carolinae Medica. Tato práce mě mimo jiné spojila s mým vzácným přítelem, profesorem Johnem, s nímž jsem čísla připravoval. Seznámil jsem se díky tomu i s ředitelem tiskárny Prometheus Karlem Vikem, u nějž se tiskly perfektní vědecké časopisy, naučil jsem se trochu i typografii a začal jsem se více zajímat o práci knihoven a informačních institucí. Jenže takhle by to mohlo vypadat, že jste se zabýval pouze formálně-organizačními záležitostmi, což by byla jen polovina pravdy. Vždy vy jste
se stal jedním z průkopníků vědy o informacích, scientometrie a dokonce tzv. žurnalologie. Stal jste se významnou osobností ve světě vědeckých informací, i když jste se k nim dostal z druhého břehu informačních kanálů, tedy z oblasti výzkumu, kde vědecké informace fakticky vznikají. V roce 1989 jste na 1. lékařské fakultě založil a poté vedl bibliografické oddělení. V roce 1992 jste jako součást postgraduálního biomedicínského studia na Univerzitě Karlově inicioval vznik kursu Úvod do metodologie vědecké práce a od roku 2000 jste každoročně pořádal »science writing workshopy«. Psal jste si s Eugenem Garfieldem a dokonce se stal v roce 1995 jeho hostitelem při jeho návštěvě v Praze, kde dostal čestný doktorát Univerzity Karlovy. Zajímá vás tato problematika stále? V prvním letošním čísle Časopisu lékařů českých mi vyšel desetistránkový přehledový článek na téma »Impact faktor – dobrý sluha, ale špatný pán«, doplněný 82 referencemi. Ten představuje, pokud vím, první kritický pohled na tuto problematiku u nás. V následných čtyřech číslech ČLČ se pak k tomuto článku objevilo pět komentářů, takže myslím, že záměr šéfredaktora docenta Bartůňka oživit u nás vytištěním článku tuto problematiku se podařil. Loni, tedy v roce 2005, vyšla v druhém vydání monografie bratislavského profesora patofyziologie Ivana Hulína Úvod do vedeckého bádania, kam jsem napsal kapitolu na téma Vědecké informace – nástroj komunikace. Konečně rok předtím, v roce 2004, jsem v posledním čísle Časopisu lékařů českých publikoval čtyřstránkovou úvahu na téma »Informační exploze v lepším světle po padesáti letech«. Zde jsem vyjádřil i své krédo k této problematice: »Byl bych rád, kdyby tato úvaha i vás přivedla k tomu, abyste se na informační explozi, informační přesycení nebo dokonce na záplavu informacemi dívali jako na cyklicky se objevující fenomén v lidské společnosti spojovaný s nástupem nových technologií.
213
214
Bylo to právě v průběhu minulého století, co k tomu vznikaly v informační oblasti postupně nezbytné technologické předpoklady. Koncem 20. století pak mohlo dojít k tomu, že v nastupujícím třetím tisíciletí lidstvo, alespoň po stránce informační, již snad žádná velká exploze nečeká. Věřím, že se současná společnost v případě dalších informačních potíží snad rozpomene, že pokud k nějaké informační explozi koncem druhého tisíciletí došlo, dokázala si sama vytvořit účinnou cestu, ne-li přímo dálnici, jak vstoupit do 21. století informací. Navíc v síti stále bohatších informačních toků byly vybudovány informační rozcestníky, účastníci pátrající po nejrůznějších informacích mají k dispozici chytré vyhledávače, schopné informace dolovat ze stále větší hloubky, a k jejich ukládání jsou postupně budována datová úložiště. Ti, kdo u toho pak osobně byli, mají nejen nač vzpomínat, ale i věřit, že se jim v reálném světě při tom nakonec splnil z počátku téměř neuvěřitelný virtuální sen.«
Když jste před padesáti letech vstupoval vedle své vědecké aktivity i na pole publikační a posléze i redakční, tušil jste, že dojdete až k naplnění takovýchto virtuálních snů? Prošel jsem cestu od psacího stroje přes textový editor T 602 až po internet a musím přiznat, že jsem opravdu neměl a snad ani nemohl mít potuchy o tom, s čím dnes při práci s informacemi běžně přicházíme do styku. V informační společnosti však člověk musí zvládat vše, co k ní patří, a těšit se z toho, jaké nové možnosti to přináší. Byl jsem velmi překvapen, když jsem kdesi četl názor Jiřiny Šiklové, že na internetu panuje velký zmatek a že by do něj bylo třeba vnést pořádek. Podle mého názoru pro odborníky v jednotlivých oborech žádná informační exploze neexistuje, pořád platí Bradfordův zákon, podle něhož najdete 95 % informací dané disciplíny v 5 % jejích nejdůležitějších a nejkvalitnějších informačních zdrojů. Stejně tak nechápu pseudoobavy z techniky. Když zachráníme člověka pomocí hemodialyzačního přístroje nebo kardiostimulátoru, je to humánní pomoc, když pracujeme s počítačem, je to odlidštění medicíny. Zmínil jste se o tzv. impact faktoru – jak se díváte na hodnocení vědy, vědeckých pracovníků a publikovaných prací podle něj? Nejprve bych se těch, kdo chtějí hodnotit, zeptal, zda a kým nechali zhodnotit svou metodu hodnocení. Impact faktor jakéhokoli časopisu vypovídá hodně o časopisu – je to průměrná hodnota uvádějící předpovědní pravděpodobnost, kolikrát by zde uveřejněný článek mohl být citován. Neříká však nic o tom, kolikrát skutečně citován bude, a už vůbec nevypovídá nic o jednotlivých článcích či autorech. Hodnota IF 9,7 může být zásluhou dvou článků citovaných nesčetněkrát, zatímco dalších 250 článků nemusí být citováno ani jednou a jen se vezou. Ani citační rejstřík není primárně nástrojem ke zjišování toho, kdo a jak byl citován, nýbrž k mapování citačních vazeb mezi autory, články a disciplínami.
215
216
A závěrečné téma pro vás, jako pro všechny, kdo usedli do tohoto křesla: fenomén Faust a vy. Co tím chtěl podle vás Johann Wolfgang von Goethe říci? A zač byste se upsal vy? Můj dědeček, profesor latiny a němčiny, často užíval Mefistofelovo rčení z první části Fausta: »Grau, teurer Freund, ist alle Theorie und grün des Lebens goldener Baum« čili: »Šedá je, drahý příteli, všechna teorie a zelený je zlatý strom života.« To se mi zdálo a dodnes zdá velice lidské; plyne z toho totiž, že podstatou všeho je právě život. A zač bych se upsal já? V Bruggách je na jednom renesančním domě napsáno, že »věda nemá nepřítele než hlupáka«. Kdybych tedy věděl, že nejen z vědy, ale ze života vůbec svým podpisem, za který zaplatím krví, odstraním hloupost, nadutost a závist, nejspíše bych se té exsangvinační proceduře podrobil.
Tento text vyšel v knize: Hořejší J.: Křeslo pro Fausta 2006. Galén, Praha, 2006, vyd. 1 na str. 205–216 jako sta: Milan Špála – Padesát let ve službách univerzity – od experimentální patologie přes saharskou anabázi po moderní žurnalologii. Rozhovor se uskutečnil 23. 3. 2006 ve Faustově domě na Karlově náměstí.
