Prof. JUDr. Karel Malý, DrSc

Univerzita Karlova v Praze

Právnická fakulta

Zřízení, pravomoc a působení apelačního soudu  v době předbělohorské

Katedra právních dějiny

Ladislav Král

Prof. JUDr. Karel Malý, DrSc.

2004

     „Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracoval samostatně a že jsem   vyznačil   prameny,   z   nichž   jsem   pro   svou   práci   čerpal   způsobem ve vědecké práci obvyklým.“

Obsah

Obsah Slovo úvodem..........................................................................................4 1. Historické poměry předcházející zřízení apelačního soudu...................6 1.1 Nástup Habsburků na český trůn a upevňování královské moci................6 1.2 Válka šmalkaldská a odboj českých stavů................................................15 1.3 Důsledky porážky stavovského povstání...................................................23

2. Města a městské právo v době předbělohorské....................................32 2.1 Města ve stavovské společnosti................................................................32 2.2 Partikularismus městského práva a jeho kodifikace v 16. století..............38 2.3 Městské soudnictví v předbělohorském období.........................................41

3. Zřízení a činnost apelačního soudu.....................................................53 3.1 Instrukce Ferdinanda I. a soudní řád apelačního tribunálu......................53 3.2 Kompetence apelační komory v Čechách a na Moravě..............................64 3.3 Obsazení apelačního soudu.....................................................................74 3.4 Činnost a rozhodování apelační komory...................................................81

4. Stručné shrnutí vývoje apelační ho soudu po roce 1620......................92 4.1 Nástup absolutismu.................................................................................92 4.2 Další vývoj soudu do roku 1783 (1850)....................................................96

5. Závěr................................................................................................104 Prameny a literatura.............................................................................107

-3-

Slovo úvodem

Slovo úvodem Ve své práci bych chtěl popsat činnost a působení apelačního soudu v době předbělohorské. Jelikož tato instituce nevznikla nahodile, ale její zřízení bylo výsledkem vzájemně provázaných příčin, zaměřil bych se nejprve na historické souvislosti,   které   vzniku   radě   nad   apelacemi   předcházely.   V   následujících kapitolách budu nejprve sledovat nástup Ferdinanda Habsburského na český trůn   a   jeho   promyšlené   kroky   vedoucí   k   upevňování   královské   moci,   které nakonec   vyprovokovaly   české   stavy   k   prvému   protihabsburskému   povstání, jehož   výsledkem   byla   ale   také   první   porážka   českých   stavů,   která   nejtíživěji dopadla   na   městský   stav   a   vedla   také   ke   zřízení   apelačního   soudu   jako dozorujícího orgánu nad městským soudnictvím. Jelikož   zřízení   apelačního   tribunálu   bylo   součástí   rozsáhlých   opatření Ferdinanda I. po potlačení stavovské rebelie, pokusím se také nastínit hlavní rysy důsledků porážky prvého stavovského povstání. Protože   prvou   stolicí   odvolacího   řízení   před   apelačním   tribunálem v předbělohorském   období   byly   hlavně   městské   soudy,   jednu   kapitolu   chci věnovat nejen rozboru městského práva a soudnictví, ale také vývoji a vzestupu městského   stavu,   jeho   zápasu   o   udržení   pozic   s   vyššími   stavy   a   samotným panovníkem.   Města,   původně   součást   královské   komory,   se   vyzdvihla ve svobodný   stav   vedle   vyšší   a   nižší   šlechty,   aby   nakonec   své   vydobyté postavení   ztratila   a   navrátila   se   opět   do   pozice   poddaných   panovníka,   a apelační soud byl také jedním z projevů opětovného spoutání městského stavu královskou mocí. Ve   třetí   kapitole   se   budu   konečně   věnovat   jádru   mé   práce   a   to   zřízení, činnosti   a   působení   apelačního   soudu   v   době   předbělohorské.   Nejprve   se samozřejmě   zaměřím   na   zřizovací   Ferdinandovu   instrukci   z   roku   1548.   Pak bych chtěl v prvé řadě popsat prosazování autority apelační komory v Čechách a   na   Moravě,   následně   jeho   obsazení   a   nakonec   rozhodování   a   činnost   této nové   soudní   instituce.   Mým   záměrem   je   charakterizovat   podobu   a   význam apelačního   komory   v   období   předbělohorském,   která   sice   byla   zřízena   jako -4-

Slovo úvodem orgán zeměpanského dozoru, měla ale i nejeden pozitivní přínos pro městské a české stavovské právo vůbec. Na   závěr   bych   chtěl   stručně   popsat   vývoj   soudu   v   době   nástupu absolutismu   v   našich   zemích,   kdy   apelační   soud   skutečně   představoval centrum učeného  právnictví u nás a jeho vliv na právní život naší  země byl ohromný,   bohužel   také   i   v   negativním   slova   smyslu,   protože   plnil   i   úlohu nástroje absolutistické politiky habsburského rodu. Doufám, že na následujících řádcích se mi podaří realizovat záměr vytvořit základní obraz historických poměrů, které předcházely zřízení apelační soudu a   následně   i   jeho   působení   a   činnosti   v   době   předbělohorské.   Téma   je   to obsáhlé   a   je   pojaté   velmi   široce,   ale   domnívám   se,   že   jen   tak   je   možné   si vytvořit ucelený obraz o této významné instituci naší právní i obecné historie.

-5-

1. Historické poměry předcházející zřízení apelačního soudu

1. Historické poměry předcházející zřízení apelačního soudu 1.1 Nástup Habsburků na český trůn a upevňování královské moci Charakter státního uspořádání evropských států v 16. století byl určován jedním základním prvkem a to růstem vlivu stavovství. V jednotlivých zemích se   projevovalo   různou   mírou   intenzity.   Všeobecně   však   růst   stavovské   moci dosahuje takové síly, že stavy se stávají plnohodnotnou protiváhou královské moci   a   toto   státoprávní   uspořádání   je   proto   nazýváno   jako   dualistické. V dualistickém státě byli oficiálními nositeli politického dění vedle panovníka a jeho   úředníků   příslušníci   stavů   jako   politicky   privilegovaných   korporací.1 Tento   jev   byl   v   naší   zemi   ještě   víc   umocněn   slabou   vládou   jagellonských panovníků,   kteří   navíc   pobývali   v   sousedních   Uhrách   a   ponechávali   správu země   v   rukou   nositelů   zemských   úřadů.   České   království   bylo   tak   spíše šlechtickou   oligarchií   než   monarchií.2  Mimoto   v Čechách   husitskou   revolucí byla   smetena   hospodářská   a   politická   moc   katolického   kléru,   naproti   tomu však  podstatně  vzrostla  váha  královských  měst3.  S  tím se  ale zejména  vyšší šlechta   nemohla   smířit   a   tak   docházelo   k   neustálým   střetům   mezi   oběma tábory.   Avšak   již   brzy   měl   být   tento   vývoj   narušen   rozšířením   moci habsburského rodu do středoevropského prostoru.4 Roku 1515 byla mezi českým a uherským králem Vladislavem Jagellonským 1

PÁNEK, J.: Politický systém předbělohorského státu. In: Folia Historica Bohemica 11 (red. J. Pánek). Praha 1987, s. 47.

2

JANÁČEK, J. (ed.): Sixt z Ottersdorfu: O pokoření stavu městského léta 1547. Praha 1950, s. 10.

3

PÁNEK, J.: Stavovská opozice a její zápas s Habsburky 1547 - 1577. Praha 1982, s. 18.

4

Habsburkové byli původem chudý rod ze švýcarsko-německého pomezí. První významné jméno tohoto rodu se v historii paradoxně objevilo v přímé souvislostí s českým státem. Do té doby neznámý Rudolf Habsburský byl zvolen na císařský stolec jako protikandidát Přemysla Otakara II. Svým vítězstvím nad Otakarem II. získal rakouské země jako dědičné državy, které se tak staly oporou pro výbojnou politiku habsburského rodu a později také i centrem středoevropské mnohonárodnostní monarchie. Po vymření Lucemburků se Habsburkové trvale usazují na císařském trůnu Římské říše národa německého. Získávají Belgii, Holandsko a hlavně na počátku 16. století tehdy největší evropskou velmoc Španělsko. Světovládné tendence habsburského rodu tak získávají reálný základ. In: KAVKA, F.: Přehled československých dějin od nástupu Habsburků do Bílé hory. Praha 1955, s. 6.

-6-

1.1 Nástup Habsburků na český trůn a upevňování královské moci a   císařem   Maxmiliánem   Habsburským   uzavřena   ve Vídni   smlouva o vzájemných   sňatcích   svých  potomků   a  jejich dědických   nárocích.5  Dne   13. ledna 1522 bylo také uzavřeno manželství mezi Ferdinandem Habsburským a Annou   Jagellonskou.   Ferdinand   zpočátku   vyhlížel   jako   nedůstojný   partner Anny Jagellonské, to se záhy ale změnilo bruselskými dohodami z roku 1522.6 Ferdinandovi byla přidělena vláda v dědičných rakouských zemích. Ty se staly oporou   agresivní   Ferdinandovy   politiky   a   také   se   tímto   stal   zakladatelem rakouské větve habsburské dynastie.  Hned v prvních letech vlády v rakouských zemích se Ferdinand Habsburský projevil   jako   rozhodný   zastánce   absolutismu   a   nekompromisní   uzurpátor stavovských   svobod.   Už   roku   1522   potlačil   stavovské   povstání   a   nejtvrději postupoval   právě   proti   městskému   stavu.   Odmítal   vidět   v měšťanstvu plnoprávný stav. Města chápal jako součást královské komory a tedy jen jako královy poddané,  jejichž hlavním úkolem je obstarávat panovníkovi potřebné finance a bez výhrad plnit jeho příkazy. Za svobodné stavy uznával jen šlechtu a duchovenstvo.7 Svůj postoj jasně demonstroval roku 1526, kdy tvrdě potlačil měšťanské   svobody   ve   Vídni.8  Od počátku   též   vymáhal   vysoké   berně,   které nejvíce doléhaly na měšťanstvo.9  Mimo to také vystupuje jako obránce římsko katolické   církve,   která   vždy   byla   nejvýznamnější   spojenec   rozpínavé   politiky Habsburků. V 16. století je jednota středověké církve silně ohrožena reformací, která   se   v   podobě   Lutherova   učení   začíná   šířit   nejen   v   Německu,   ale   i v okolních   státech   včetně   českého   království   a   rakouských   zemí.   Ferdinand jako věrný spojenec svého bratra Karla I. podniká všemožné kroky k potlačení této nákazy katolické církve. Spolu s ním se také účastní krvavého potlačení 5

Konkrétně se týkala Maxmiliánových vnuků Ferdinanda a Marie a Vladislavových dětí Ludvíka a Anny. Královna Marie, která se provdala za Ludvíka Jagellonského se tak stala významnou podporovatelkou habsburské politiky na jagellonském dvoře. Viz: JANÁČEK J.: Nástup Habsburků na český trůn. Slovo k historii. Praha 1986, s. 13.

6

JANÁČKEK, Nástup Habsburků na český trůn, s. 13.

7

MÍKA, A.: Stoletý zápas o charakter českého státu 1526 – 1627. Praha 1974, s. 33.

8

KAVKA, Přehled československých dějin, s. 7.

9

MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 33.

-7-

1.1 Nástup Habsburků na český trůn a upevňování královské moci velkého   německého   selského   povstání   roku   1525.10  Takový   byl   obraz Ferdinanda   Habsburského   před   rokem   1526,   kdy   došlo   k   uvolnění   českého královského trůnu. I přes tyto z pohledu stavovské obce negativní rysy mu bylo souzeno uspět v kandidatuře na český královský stolec. Na   konci   srpna   1526   byla   v   bitvě   u   Moháče   tureckou   armádou   tvrdě rozdrcena   armáda   krále   Ludvíka   Jagellonského.   Po   bitvě   na   útěku   utonul   i samotný   mladý   král   a   tak   se   uprázdnilo   místo   na   uherském   a   českém královském trůnu. Dalo se očekávat, že mezi kandidáty bude figurovat i jméno Ferdinanda   Habsburského,   který   tak   bude   uplatňovat   dědičné   nároky vyplývající ze sňatku  s  Annou Jagellonskou. Zájemců o českou  korunu bylo hned   několik.11  Otázkou   zůstává   proč   stavové   zvolili   kandidáta,   který   byl známý   svým nepřátelským   postojem   jak   ke   stavovským   svobodám   tak   i k nekatolickým vyznáním.12 V   nástupnickém   boji   hlavní   úlohu   sehrála   otázka   placení   starých královských dluhů, jež  tvořily nemalou sumu.13  Určitý  vliv měla i vzrůstající prestiž habsburského rodu a vyšší šlechtě bylo určitě sympatický Ferdinandův postoj   k   městskému   stavu.14  Také   značná   část   panstva   byla   nespokojena s dosavadní slabou královskou mocí a uvědomovala si jaký prospěch by mohlo

10

MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 33. Ve zprávách o jednání se objevují mimo Ferdinanda bavorští Wittelsbachové, polský král Zikmund I., saská

11

knížata Jiří a Jan i francouzský král František I. Poslední tři kandidáti se ale nakonec oficiálně nevyjádřili, Zikmund I. příliš dlouho váhal a svou kandidaturu ohlásil, až když bylo opravdu pozdě. Takže závěrečný zápas o český trůn se odehrál jen mezi Ferdinandem a Wittelsbachy (o konkrétním kandidátovi z tohoto rodu mělo být teprve rozhodnuto), z něhož nakonec vyšel vítězně arcikníže Ferdinand. Viz: JANÁČKEK, Nástup Habsburků na český trůn, s. 22. Stavové své obavy při volebních jednáních netajili, jak se můžeme dovědět z dopisu Ferdinandova diplomata,

12

který píše arciknížeti, že stavy se obávají omezování svých svobod, ukládání vysokých daní, ale i možné nepřítomnosti Ferdinanda v království, vlády pomocí cizích rádců a zasahování do královské politiky jeho sestrou Marií Habsburskou. Viz: MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 34. Ferdinandovi zástupci postupovali v tomto případě mnohem umírněněji, než diplomaté bavorského rodu,

13

kteří nešetřili přehnanými sliby a tím možná vzbudili dojem nekorektnosti. KAVKA, Přehled československých dějin, s. 7.

14

-8-

1.1 Nástup Habsburků na český trůn a upevňování královské moci přinést   obnovení   rovnováhy   sil   mezi   králem   a   stavovskou   obcí.15  Určitý   vliv mělo pravděpodobně i sebevědomí českých stavů, kteří si byli jisti svou silou a předpokládali,   že   budou   schopni   obhájit   získané   pozice   před   tak   silným panovníkem,   jakým   byl   Ferdinand.16  Každopádně   byl   23.   října   v   tajné   volbě ve Svatováclavské kapli zvolen 24 voliteli českým králem.17 Pro   Ferdinanda   to   však   nebylo   vítězství   konečné.   Zbývala   stále   druhá polovina jagellonského dědictví a ambiciózní Ferdinand se ho nehodlal vzdát. Za   přispění   sestry   Marie   byl   16.   prosince   zvolen   v   Prešpurku   jako   uherský protikrál   Jana   Zápolského.   Ferdinand   tak   vytvořil   základ   rakousko­česko­ uherského soustátí, které původně vzniklo jen jako personální unie, se téměř o století později začalo přetvářet v centralizovanou absolutistickou monarchii. Je jisté, že vládou Ferdinand I. v našich zemích začíná obrat, který se dovršil za Josefa   II.   a   vyústí   v přeměnu   Čech   na pouhou   provincii   rakouského mocnářství.18 Tento cíl se ale stále nacházel v nedohlednu a Ferdinand I. musel prozatím postupovat pomalými kroky s ohledem na velice silné pozice, které si stavové za slabé jagellonské vlády vydobyli. Postupoval dle známého latinského hesla „divide   et   impera“   využívajíc   tak   rozporů   ve   stavovské   obci,   založených   buď na již   popsaném   stavovském   partikularismu   jednotlivých   zemí   českého království či rozporů mezi šlechtou  a městy a nebo mezi šlechtou navzájem. Nikdy nepostupoval proti stavovské obci jako celku, ale vždy postihoval pouze její jednotlivé složky, nebo zasahoval jen proti konkrétním jednotlivcům. První problémy se objevily krátce po volbě na jednání ohledně podpisu listin MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu , s. 36.

15 16

JANÁČEK, J.: České dějiny (Doba předbělohorská 1526 – 1547) I / 1. Praha 1968, s. 40. Také není bez zajímavosti, že v otázce kandidatury Ferdinanda Habsburského se projevila jedna zásadní

17

rozpornost stavovské opozice založená na partikularismu jednotlivých zemí Koruny české. Čeští stavové, vždy přezíraví ke stavům vedlejších zemí, je odmítli přizvat k volbě českého krále. Stavové Moravy, Slezska i Lužice reagovali tím, že uznali dědičné nároky Ferdinanda Habsburského bez ohledu na usnesení českých stavů z 12. října o odmítnutí dědičných nároků Anny Jagellonské na český trůn, čehož samozřejmě později dokázal Ferdinand obratně využít. Viz: MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 39 – 41. DENIS, A.: Konec samostatnosti české. Díl II. Kniha I. – III. Přel. V. Vančura. Praha 1932, s. 40.

18

-9-

1.1 Nástup Habsburků na český trůn a upevňování královské moci uznávajících   stavovské   svobody.   Ferdinand   okamžitě   dokázal   zúročit   rozdíly panující mezi stavy českých zemí. Českým stavům sice nakonec ustoupil, ale zástupce vedlejších zemí Ferdinand I. odbil jen pouhými sliby.19  Neznamenalo to však zásadní porážku vedlejších zemí, jelikož Ferdinand by okamžitě omezil zemské svobody bez ohledu na jejich písemné sepsání, kdyby mu to dovoloval poměr   sil.   Tak   to   mu   ale   nebylo,   stále   všechny   zemské   instituce   byly   pod vlivem   stavů   a   panovník  byl   na   stavech  závislý   v   mnoha   ohledech  a   hlavně ve finančních záležitostech. V   předbělohorském   období   čeští   stavové   užívali   jako   prostředek   nátlaku na panovníka svůj nutný souhlas k výběru berní. Jestliže král potřeboval získat nové  finance,  nezbývalo  mu  než  přistoupit  na  ústupky  ve prospěch  stavů.  A vzhledem k výbojné politice Ferdinanda byly jeho žádosti o vypsání berní časté a   tak   se   také   staly   hned   v   prvních   letech   jeho   vlády   předmětem   sporu. Samotným vypsáním berní však problém nekončil, celý aparát výběru daní byl v rukou stavů a dle toho také docházelo k jejich vybírání. U krále se nakonec vždy shromáždila menší částka než jaká byla vypsána.20 Za těchto okolností král musel přistoupit k reorganizaci finančních orgánů svých zemí. Vytvořil vlastní finanční aparát nezávislý na moci stavů. Ve Vídni zřídil dvorskou komoru, jež byla ústředním orgánem pro správu královských financí a stala se tak jednou z institucí, jejichž zřízení napovídalo, že dochází k pozvolnému  přechodu  personální  unie v unii reálnou, tedy centralizovanou mnohonárodnostní   monarchii.   Stejně   tak   pro   dohled   a   kontrolu   nad královskými financemi v jednotlivých zemích zřídil českou komoru, která byla 19

Král Ferdinand se pokoušel nejdříve odbýt sněmovní delegaci nejasnými sliby. Jenomže Ferdinand nebyl

stále ještě korunován na českého krále. Když stavové pohrozili, že volbu zruší a ke korunovaci nedojde, musel Ferdinand souhlasit. Byly sepsány příslušné listiny stvrzující stavovské svobody a jejich český překlad byl vložen 15.prosince do zemských desek a tak získal sílu zákona. Když ale s obdobnými požadavky dorazily delegace z vedlejších zemí, král je odbyl jen přísahou, že zemské svobody budou zachovávány. Viz: MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 37 – 39, 41 – 42. Tento systém někteří šlechtici zneužívali a z vybraných berní si strhávali královské dluhy, s jejichž placením

20

král zrovna nepospíchal. Král musel opakovaně ujišťovat stavy, že dluhy zaplatí. Přesto si však král v otázce splácení dluhů nadále počínal liknavě. Viz: MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 47 – 48.

- 10 -

1.1 Nástup Habsburků na český trůn a upevňování královské moci centralizovaným orgánem pro všechny země Koruny české (pouze Slezsko mělo od   roku   1558   komoru   zvláštní)   a   stejný   úřad   také   zřídil   v   Uherském království.21 Jednalo se o typické byrokratické orgány, které byly obsazovány a placeny panovníkem, tedy se nacházely mimo jakýkoliv vliv stavů. Dalším projevem centralizačních snah Ferdinanda I. bylo i vytvoření tajné a dvorní rady ve Vídni a později také vojenské rady. Jednalo se o poradní orgány panovníka,   opět   založené   na   byrokratickém   principu,   obsazované   úředníky placených   králem   a   vybíranými   z   řad   králových   stoupenců,   většinou příslušníků rakouské nižší šlechty. Zatímco dvorské komoře na zemské úrovni odpovídala jmenovaná česká komora a od roku 1558 i komora slezská, vazba české   kanceláře   a   dalších   nejvyšších   zemských   úřadů   na tajnou   radu   byla pouze   zprostředkována   povoláním   určitého   vedoucího   úředníka   do toho ústředního   orgánu.22  Ač   oficiálně   to   byly   orgány   poradní,   ve   skutečnosti   se jednalo   o   úřady,   které   právě   měly   poznenáhlu   nahrazovat   zemské   úřady existující v jednotlivých zemích. Jejich význam, a to zejména tajné rady, vzrostl po roce 1620.23 Prvním významným zásahem do stavovských svobod, který vedl k posílení královské   moci, byl  roku  1528 zákaz  svolávání  krajských  sjezdů bez králova souhlasu24.   Krajské   sjezdy   byly   základnou   politické   aktivity   měšťanstva   a zejména   nižší   šlechty.   Souvisely   se   způsobem   organizace   zemských   sněmů. Každý   šlechtic   si   musel   účast   na těchto   sněmech   zajistit   svými   vlastními prostředky.   Pro chudší   nižší   rytířstvo   by   taková   plná   účast   znamenala neúnosné   výdaje.   Proto   se   scházeli   na krajských   sjezdech   a   spolu s královskými   městy,   kde   volili   své   delegáty   na   zemský   sněm,   kterým   byli dávány plné moci a instrukce.25  Byly tak nebezpečnou oporou opozice nižších 21

MALÝ, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha

2003, s. 64. 22

PÁNEK, Politický systém předbělohorského státu, s. 63. MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 61,83, 164 – 165.

23 24

MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 49. MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 69.

25

- 11 -

1.1 Nástup Habsburků na český trůn a upevňování královské moci stavů. Tímto činem vyřadil Ferdinand většinu nižší šlechty z politického života a   ze   zemských   sněmů   tak   stále   více   činil   doménu   vyšší   šlechty.   Král   opět obratně využil rozporů uvnitř stavovské obce. Panstvo se na stranu rytířstva a měst   nepostavilo,   vyhovovalo   mu   omezení   politického   vlivu   nižších   stavů   a ve své   omezenosti   si   neuvědomovali,   že   tak   došlo   k   oslabení   moci   celé stavovské   obce.26  Měšťané   občas   hledali   náhražku   za   krajské   sjezdy   všech stavů v separátních krajských sjezdech zástupců královských měst, které se vymykaly kontrole panovníka i šlechty.27 K rozporům mezi králem a stavy docházelo také při obsazování nejvyšších zemských   úřadů.   Ve   stavovském   státě   byl   panovník   závislý   na   šlechtě   i při jmenování   nejvyšších   zemských   úředníků.   Ferdinand   se   ale   stále   častěji pokoušel obsazovat tyto úřady svými stoupenci. Docházelo k neustálému boji mezi stavy a králem o místa v nejvyšších zemských úřadech. Ferdinand musel používat  skryté  formy  nátlaku  nebo  sliby  a  nejrůznějšími výhodami  získávat úředníky na svou stranu.28 Finanční problémy vedly Ferdinanda k zásahu proti Šlikům, což byl bohatý panský rod ze severozápadních Čech. Šlikové zneužili slabé jagellonské vlády a přisvojili   si  veškeré   zisky  z  těžby  stříbra v  jáchymovských  dolech  a  dokonce začali   razit   vlastní   mince   a   to   přesto,   že   horní   a   mincovní   regály   byly od nepaměti výsadním právem panovníka. Už v roce 1528 na Šliky Ferdinand zaútočil a podařilo se mu získat zpět mincovní regál. Ražba tolaru měla být nadále   prováděna   v   královské   mincovně   a   Šlikům   nadále   náležel   jen   podíl na zisku.   Těžbu  si   ale  stále ve   svých  rukou   ponechávali   Šlikové.29  K  obnově výsadních   horních   práv   došlo   až   roku   1534,   kdy   Ferdinand   donutil   zemský sněm přijmout tzv. „Narovnání o hory a o kovy“. Panovník musel ale souhlasit MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 49

26 27

PÁNEK, J.: Města v politickém systému předbělohorského státu. In: Česká města v 16. – 18. století (red.

J. Pánek). Praha 1991, s. 24. 28

Tak se mu například podařilo v roce 1530 vytlačit z funkce nejvyššího purkmistra Zdeňka Lva z Rožmitálu,

jenž byl nebezpečný svou ohromnou osobní mocí, která byla navíc spojená s nepřehlednými finančními nároky vůči králi. Viz: JANÁČEK, České dějiny I / 1, s. 138. JANÁČEK, J.: České dějiny (Doba předbělohorská 1526 – 1547) I / 2. Praha 1984, s. 61 – 62.

29

- 12 -

1.1 Nástup Habsburků na český trůn a upevňování královské moci s omezením svého horního regálu, zůstala mu vyhrazena těžba stříbra a zlata, ostatní nerosty mohli těžit stavové30. Od   počátku   Ferdinandovy   vlády  docházelo  ke  konfliktům  s   městy,   jak  se dalo   očekávat   vzhledem   k   již   zmíněnému   Ferdinandovu   postoji   ke   třetímu stavu. V roce 1528 zrušil jednotu Starého a Nového města, která mezi oběma pražskými   městy   panovala   již   od   roku   1518   a   dosadil   místo   dosavadního jednoho   konšelského   úřadu   pro   obě   města   do   každého   města   opět   konšely zvláštní.   Zakázal   pod   trestem   ztráty   hrdla   a   majetku   obnovení   jednoty pražských měst.31  Staré i Nové město pražské patřily  k vůdčím silám celého městského stavu a jejich spojení nebezpečně posilovalo pozice pražských měst ve   stavovské   obci.   Tímto   opatřením   Ferdinand   sledoval   oslabení   jednoho z nejvýznamnějších   zárodků   stavovské   opozice.   K   stejnému   cíli   směřovalo nařízení o zákazu konání shromáždění velkých obcí bez výslovného souhlasu krále. Velká obec byla schůze všech dospělých obyvatel města, tedy přesněji vlastníků   domů   a   představovala   tak   mnohem   větší   nebezpečí   oproti umírněnější městské radě. Toto omezení později rozšířil i na ostatní královská města.   Zákaz   schůzí   velkých   obcí   znamenal   současně   podporu   patriciátu   a znemožnění opozičních projevů ve městech. K   prvnímu   nejvýznamnějšímu   střetu   s   městy   však   došlo   při   pokusu reformovat daňový systém.  Jak  jsem se  již zmínil,  dosavadní daňový  systém králi  nepřinášel finanční  zisky,  jaké by si  představoval. Změnu  mělo  přinést zavedení tzv. daně z obratu nebo­li prodeje, která byla do té doby v Čechách 30

Šlikům se podařilo podržet těžbu stříbra až do 40. let, kdy panovník přísně realizoval „Narovnání o hory a

o kovy“ a jáchymovské stříbrné doly byly podřízeny královské komoře. „Narovnání o hory a o kovy“ se stalo důležitým pramenem horního práva až do 19. století. Také to byl později závazný pramen pro rozhodování apelačního soudu, jelikož se při své činnosti řídil rozličnými právy (viz níže). S jáchymovskými doly souvisel i vznik tzv. Jáchymovského práva v 16. století. Byly tu vyhlašovány nové horní řády ovlivněné saským horním právem a to v letech 1518, 1541 a roku 1548, kdy už doly patřily Ferdinandovi I. a ten tak pozměnil řád z roku 1541, aby odpovídal nově nastalé politické situaci. Samozřejmě i tyto prameny byly závazné pro činnost apelační soudu. Viz: MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 111; ZDENĚK, V.: Dějiny královského appellačního soudu na hradě Pražském, nyní vrchního soudu v Praze. Praha 1933, s. 44. TIEFTRUNK, K.: Odpor stavův českých proti Ferdinandovi I. Praha 1872, s. 12.

31

- 13 -

1.1 Nástup Habsburků na český trůn a upevňování královské moci neznámá.32 Šlechta ochotně přistoupila na novou daň, jelikož její tíže dopadala obzvlášť na města a nejnižší sociální vrstvy. Avšak odpor proti dani z prodeje v několika   městech   přerostl   v sociální   bouře.   Některé   městské   rady   dokonce odmítaly novou berni vybírat. Král nakonec musel ustoupit a po bezvýsledném jednání   vybírání   daně   zastavil.   Hlavním   nositelem   odporu   bylo   městské řemeslnictvo.   Boj   proti   dani   tak   ukázal,   že   cechy   a   v   nich   organizované řemeslnictvo  patří   k   nejvlivnějším   činitelům   ve   městech.33  Po   zrušení   schůzí velkých   obcí   se   cechy   staly   jakousi   jejich   částečnou   náhradou   a   docházelo v nich   k   formování   nejširší   městské   opozice,   což   zajisté   bylo   Ferdinandovi trnem   v   oku.   Tento   první   střet   s   městy   dopadl   pro   krále   neúspěchem. Stavovská   pozice   byla   stále   ještě   dostatečně   silná   a   král   si   nemohl   dovolit postupovat otevřeně proti její vůli. Od   nástupu   Ferdinanda   I.   na   český   trůn   bylo   zřejmé,   že   v   porovnání s předchozí   slabou   jagellonskou   vládou   došlo   k   výrazné   změně.   Panovník využíval každé vhodné příležitosti k posílení královské moci, což určitě stavům nebylo   po   chuti.   Z   výše   uvedeného   je   zřejmé,   že   se   Ferdinandovi   podařilo poměrně rychle odstranit nebo ovládnout ty složky vnitřní správy země, které nebyly   pevně   zakotveny   v   zemském   zřízení   a   na   nichž   měly   zájem   pouze jednotlivé   stavovské   korporace   nebo   dokonce   jen   jejich   části   (potlačení krajských sjezdů, zákaz shromáždění velkých obcí, zrušení jednoty pražských měst).34 Proti   Ferdinandově   politice   se   pozvolna   začala   vytvářet   měšťansko­ šlechtická opozice. V jejím čele stálo především měšťanstvo královských měst. Právě města byla nejvíce postihována stále rostoucími berněmi a kromě toho měla   jako   královská   komora   vůči   králi   řadu   jiných   povinností,   jako   bylo Doposud se platila daň z přiznaného majetku. Poplatník sám provedl odhad svého majetku a dle jeho hodnoty

32

odváděl daň. Tento způsob vybírání daní stavům samozřejmě vyhovoval, protože umožňoval snadnější daňové úniky. A tomu chtěl Ferdinand novým daňovým systémem předejít. I když změnu navrhl už na počátku 30. let, sněm jej schválil až v roce 1534. Viz: JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 153 - 157; MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 53 – 55. 33

JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 157. PÁNEK, Politický systém předbělohorského státu, s. 52.

34

- 14 -

1.1 Nástup Habsburků na český trůn a upevňování královské moci například   nucené   zásobování   vojska,   dodávání   povozů,   děl   a   zejména   nikdy nesplacené půjčky.35  Ferdinand také jasně od počátku své vlády dával najevo, že   se   v   bojích   mezi   městy   a   šlechtou   staví   plně   na   stranu   šlechty.   Přesto neustálé   Ferdinandovy   zásahy   proti   stavovským   svobodám   zaháněly do protihabsburského   tábora   všechnu   nižší   šlechtu   a   také   část   panstva. Stavovská opozice měla ale stále podobu nahodilých projevů odporu. Aby došlo k vyhrocení stavovské politiky, byl potřeba spouštěcí činitel, kterým se měl stát Ferdinandův záměr donutit stavy k účasti na potlačení protestanské opozice v říši.

1.2 Válka šmalkaldská a odboj českých stavů Souběžně   s   upevňováním   králových   pozic   v   českých   zemích   se   pokoušel o podobné posílení moci císaře v říši Ferdinandův bratr Karel V. Svatá říše byla tehdy   rozpadlá   na   řadu   nezávislých   území,   která   jen   formálně   uznávala nadřazenost   římskoněmeckého   císaře.   Tento   vývoj   se   pokoušel   zvrátit   císař Maxmilián I. a znovu restaurovat ideu univerzální křesťanské říše. V takovém úsilí pokračoval i jeho vnuk Karel V. Na rozdíl od českého krále Ferdinanda si však   Karel   V.   počínal   mnohem   rozhodněji   a   tvrději.   Uplatňoval   svou   moc v záležitostech,   které   považovali   němečtí   feudálové   za   svou   vnitřní   doménu, také požadoval placení do té doby neobvykle vysokých daní.1 Stejně tak nevoli budily   jeho   zásahy   do   náboženské   sféry.   V   16.   století   se   úspěšně   šířila reformace   v   německých   zemích,   což   samozřejmě   narušovalo   Karlovo   úsilí o vytvoření   univerzální   křesťanské   říše.   Pokládal   za   svou   povinnost   bojovat proti   tomuto   ohrožení   jednoty   církve.   Na   takový   zápas   však   Karel   neměl dostatečné prostředky, čekal ho dlouhý a vysilující boj, který nemohl skončit trvalým vítězstvím a likvidací reformačního hnutí. Na obranu proti Karlovi V. založila   německá   protestantská   knížata   a   některá   svobodná   říšská   města obranný   spolek   tzv.   Šmalkaldskou   jednotu.   Tento   svaz   byl   založen   již   roku 35

KAVKA, F., VÁLKA, J.: Dějiny Československa II. 1437 – 1781. Praha 1965, s. 123.

1

MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 61.

- 15 -

1.2 Válka šmalkaldská a odboj českých stavů 1531 a v jejím čele stál saský kurfiřt Jan Fridrich. Proti Šmalkaldské jednotě se o sedm let později vytvořil v Norimberku spolek katolických vládců, k němuž na popud svého bratra přistoupil i král Ferdinand.2 Zpočátku   Habsburkové   museli   nečinně   přihlížet,   jak   se   reformace   šíří v Německu a dokonce i do jejich vlastních zemí. Války s Turky a francouzským králem   Karlovi   V.   nedovolovaly   proti   protestantským   knížatům   vystoupit, jelikož   byl   dokázán   na   jejich   pomoc.   Narůstající   napětí   mezi   katolickým   a protestantským   táborem   však   dříve   nebo  později   muselo  přerůst   v ozbrojený konflikt.   Předpoklady pro  otevřený útok  proti  Šmalkaldské  jednotě  se začaly vytvářet na počátku čtyřicátých let. Roku 1544 byla uzavřena smlouva v Crespi s rivalem   Habsburků   francouzským   králem   Františkem   I.,   jehož   síly   byly vázány   v   konfliktu   s   Anglií   a   proto   byl   i   později   nucen   úmluvu   dodržet.3 Turecký sultán Soliman musel větší část své armády obrátit proti Peršanům a přistoupil na příměří. Také se Habsburkům podařilo úspěšným diplomatickým jednáním   získat  na  svou   stranu  ctižádostivého Mořice  Saského,  který   i  přes svou   protestantskou   orientaci   se   přiklonil   na   katolickou   stranu   zlákán možností získat kurfiřtský titul a vládu nad celým Saskem. Což mělo vojenské výhody   i   ideologický   význam,   Habsburkům   to   umožnilo   popírat   s odvoláním na nekatolického   spojence   náboženský   podtext   války   a   vydávat   ji   tak   jen za snahu o potrestání odbojných knížat. Konečně v létě 1546 propukl boj otevřeně a Karel V. dal do říšské klatby protestantské  vůdce saského  kurfiřta Jana Fridricha a lankrabě hesenského Filipa. Přes císařovy přípravy šmalkaldské  vojsko získalo převahu a Karel V. zoufale   potřeboval   pomoc   svého   bratra   Ferdinanda.   Ohroženy   byly   nejen habsburské pozice v říši, ale i ve střední Evropě,4 Ferdinand musel poskytnout svému bratru plnou podporu. Finanční půjčky od představitelů obchodních a bankovních   domů   byly   omezené,   jelikož   většinu   jejich   aktiv   již   odčerpal Karel V.   Stejně   tak   se   Ferdinand   nemohl   spolehnout   na   pomoc   rakouských 2

BĚLOHLÁVEK, M. a kol.: Dějiny Plzně od počátku do roku 1788. Plzeň 1965, s. 133.

3

JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 177.

4

MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 62.

- 16 -

1.2 Válka šmalkaldská a odboj českých stavů stavů, kteří dali v předchozím roce souhlas k obzvlášť vysoké dani, Uhry byly oslabené   tureckými   výpady   a   válkou   s   Janem   Zápolským   a   vedlejší   země koruny   české   mu   poskytly   nepříliš   vysoký   obnos   a   na   další   jejich   pomoc Ferdinand   rezignoval.   Bylo   zřejmé,   že   klíčový   význam   bude   mít   České království, kde však musel Ferdinand očekávat potíže vzhledem k sympatiím s německou reformací protestanské části stavovské obce.5 Na sněmu v létě 1547 se Ferdinandovi nepodařilo získat finanční pomoc, ale stavy   mu   povolily   svolání   zemské   hotovosti   pro   případ,   že   by   země   byla ohrožena   nepřítelem.   Zemské   právo   nedovolovalo   použít   zemské   vojsko za hranicemi země a stavové naivně doufali, že král zemské zákony neporuší. Zemská hotovost se skládala z velmi nezkušeného a nedostatečně vyzbrojeného vojska   a   jeho   bojová   hodnota   byla   nízká,   přesto   však   Ferdinand   vzhledem ke své   finanční   situaci   musel   tuto   problematickou   pomoc   přijmout   a   v   září svolal zemskou hotovost do Kadaně. Proti   královskému   mandátu   se   zvedla   vlna   odporu.   Stavové   neměli   chuť k účasti   na   záležitostech,   jejichž   účel   jim   nebyl   dostatečně   jasný   a   které   se jejich země netýkaly.6  Po vysilujícím jednání se králi nakonec podařilo docílit, že   zemské   vojsko   se   v   Kadani   shromáždilo,   i   když   téměř   o   měsíc   později   a Ferdinand vydal opovážlivý rozkaz k pochodu za hranice do Saska. Současně z druhé   strany  měl  začít  obsazovat  saské  území  i  Mořic  Saský.   Úkolem  celé vojenské   akce   bylo   odlákat   pozornost   Jana   Fridricha,   jehož   armády   tísnily Karla V. na jihu Německa. Vtažení zemské hotovosti do bojů za hranicemi bylo samozřejmé v rozporu se zemskými zákony, které zakazovaly použití zemského vojska   za   hranicemi   státu.   V   shromážděné   armádě   se   zvedla   vlna   odporu, mnohé   oddíly   odmítly   pokračovat   za   hranice   země.   Ferdinandovi   se   ale nakonec   podařilo   většinu   přesvědčit   k   tažení   za   hranice.   Bez   výraznějších problémů se podařilo obsadit opuštěnou kurfiřtovu zemi, i když se Ferdinand musel omezit jen na obsazení českých lén v saské zemi. Avšak 11. listopadu končil podle sněmovního usnesení termín svolání vojska a to se také ve velkém 5

JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 180 – 181.

6

TIEFTRUNK, Odpor stavův českých, s. 48.

- 17 -

1.2 Válka šmalkaldská a odboj českých stavů nepořádku   rozešlo.   Bez   úspěchu   dopadlo   Ferdinandovo   vyjednávání o prodloužení lhůty k držení vojska v poli.7  Rozhořčený   král   byl   rozhodnut   potrestat   všechny   iniciátory   rebelie,   ale jelikož konflikt v Německu stále trval, musel si počínat opatrně, aby nevyvolal vlnu odporu v celé stavovské obci. Exemplárně potrestal jen určité osoby, což mělo   být   výstrahou   ostatním.8  Dne   22.prosince   povolal   tedy   před   královský soud   většinou   důstojníky   městského   vojska.   Přísněji  naložil   jen   s   hejtmany, kteří údajně měli přemluvit vojenské oddíly, aby netáhly za hranice. Tak nechal stít hejtmana z kraje táborského. K stejnému trestu byli odsouzeni i hejtman kouřimského   a   hradeckého   kraje.   První   byl   omilostněn   údajně   na   přímluvu umírající   královny   Anny   Jagellonské,   druhému   se  podařilo  včas   uprchnout.9 Opoziční   šlechtu   prozatím   král   z ohledem   na náladu   v   zemi   ponechal bez potrestání.10  Při   trestání   protihabsburských   projevů   Ferdinand   zcela vynechal   Pražany,   kteří   se   dokonce   bránili   tomu,   aby   jejich   vojsko   opustilo město a Praha také představovala nejnebezpečnější centrum opozice vzhledem k  jejímu  vlivu na   ostatní   královská  města. V  pražských  městech  ale  nevládl dostatečný klid a král tak opět nechtěl přispět k vyhrocení napětí.11 Zajímavé je, že součástí nerealizovaného trestu nad neposlušnými Pražany již   tehdy   mělo   být   omezení   soudní   pravomoci   konšelského   úřadu   Starého Města.  Soud   Starého   města   získal  nejváženější   pozici  v   oblasti   švábského  či staroměstského   práva   v   Čechách,   což   znamená,   že   všechna  města   náležející do této právní oblasti se obracela pro naučení ke staroměstské soudní stolici. Ferdinand tak chtěl využít zúčtování s rebely k omezení moci hlavního města. Měl   v   úmyslu   vztáhnout   k   sobě   odvolání,   která   do   té   doby   směřovala ke Starému městu a údajně byl také ovlivněn stížnostmi některých osob, které se   na   krále   obracely   o   pomoc   vůči   konšelskému   úřadu   Starého   Města. 7

JANÁČEK, Sixt z Ottersdorfu: O pokoření stavu městského, s. 18.

8

JANÁČEK, Sixt z Ottersdorfu: O pokoření stavu městského, s. 18.

9

TIEFTRUNK, Odpor stavův českých, s. 57.

10

JANÁČEK, Sixt z Ottersdorfu: O pokoření stavu městského, s. 18. JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 212.

11

- 18 -

1.2 Válka šmalkaldská a odboj českých stavů Ferdinand obeslal čtyři osoby z městské rady před komorní soud, konkrétně hofrychtéře   Jakuba   Fikara   z Vratu,   staroměstského   kancléře   Sixta z Ottersdorfu, konšela a budoucího radu apelačního soudu Tomáše z Javořice a   městského   písaře  Matyáše    z   Paumberka.   Nejvyšší   hofmistr   jim   oznámil králův   úmysl   přenést   na   sebe   apelace   z   měst   práva   norimberského   nebo­li staroměstského.   Aby   měl   komorní   soud   dostatečné   podklady   pro odvolací řízení   nad   městskými   soudy,   král   nařizoval   pozvaným   zástupcům   Starého Města sepsání platného městského  práva už do druhého  dne. Tato  narychlo sestavená  „kodifikační  komise“ však  následující   den králi  sdělila, že  nemůže svůj úkol splnit. Odvolávali se na velké množství královských privilegií, která by bylo třeba sebrat a jež jim nejsou momentálně ani všechna k dispozici a i na existenci   nepsaného   práva,   které   by   nebylo   možné   v   tak   krátké   lhůtě uspořádat.12 Je pravda, že se určitě jednalo o úkol nadlidský a bylo by k němu potřeba   několika   let,   jak   měšťané   uváděli.   Na druhou   stranu   výmluva,   že nemají všechna královská privilegia pohromadě, nebyla příliš pravdivá, jelikož o rok později byli schopni městská privilegia panovníkovi během několika dnů odevzdat   a   navíc   některá   z   nich   u sebe   přechovával   i   samotný   Sixt z Ottersdorfu.13 Přesto král, vědom si svého nejistého postavení, dále nenaléhal a svůj  záměr  omezit městské soudnictví  odložil. Avšak  běh  událostí umožnil Ferdinandovi I. již příští rok plně realizovat úmysl podřídit městské soudnictví své kontrole. Válka ale pokračovala a Jan Fridrich ohrožoval Mořice Saského, Ferdinand musel opět reagovat. Finanční a časová tíseň jej nutila opět požadovat pomoc českých stavů. Dne 12. ledna vydal „osudný“ mandát, který vyvolal vlnu nevole v téměř celé stavovské obci. Sixt z Ottersdorfu jej příznačně označil „příčinou

„ ...ukazujíce na to, že svých privilegií od rozličných králův a v rozličných částech dostávali, a že tudíž jich

12

v jednom díle pohromadě nemají; což aby se státi mohlo, k tomu že by dvou neb tří let potřeba bylo; nad to že se právo dělí i v psané i v ústní.“ Viz: TIEFTRUNK, Odpor stavův českých, s. 58. 13

ČELAKOVSKÝ, J.: Sbírka pramenů práva městského království českého. Díl I. Privilegia měst pražských.

Praha 1886, s. XXXI – XXXII.

- 19 -

1.2 Válka šmalkaldská a odboj českých stavů všeho budoucího zlého“.14  Mandát přikazoval svolání zemské hotovosti, která měla   v rozporu   s privilegiem   Jana   Lucemburského   z roku   1310   táhnout za hranice státu.15 Za neuposlechnutí rozkazu hrozil nejvyšší trest, tedy ztráta hrdla, cti a majetku. Ferdinand se odvolával na ustanovení ve Vladislavském zřízení   zemském,   které   umožňovalo   svolání   zemského   vojska   v případě ohrožení   či   napadení   státu,   v   tomto   případě   údajně   kurfiřtem   Janem Fridrichem.   Svolání   hotovosti   bez   souhlasu   zemského   sněmu   bylo   stavy pokládáno za přímé porušení zemských zákonů. Takový zásah do stavovských svobod   musel   pobouřit   i   umírněnou   část   stavů.16  K   prvním   bouřím   došlo nejprve v obou pražských městech. Staré i Nové Město odmítlo uposlechnout mandát a do Litoměřic vojska nevyslala. Ostatní města následovaly příkladu Prahy až na tři převážně katolická města Plzeň, Budějovice a Ústí nad Labem. Také   většina   šlechty   mandát   odsoudila   jako   protiprávní   a   jestliže   se do Litoměřic   vypravila,   tak   proto   aby   mohla   vyjednávat   s   králem.   Přesto   se stavové sešli v hojném počtu, ve městě se krále očekávalo přes 500 příslušníků českých stavů, což několikrát převyšovalo běžnou účast na sněmech.17  Na počátku února král dorazil do Litoměřic a od 8. do 10. února se stavy vyjednával, odvolával se na nedotknutelnost území České koruny a obnovené přátelské   smlouvy   s   dvorem   saským   (samozřejmě   jen   s   vévodou   Mořicem), uzavřené za krále Jiřího z Poděbrad. Stavové ale zůstali neoblomní. Král musel ustoupit   a   spokojit   se   s   dobrovolnou   pomocí   několika   věrných   šlechticů   a oněch tří katolických měst. Mezitím se situace v Praze vyhrotila, přes králův zákaz došlo ke společnému shromáždění   obcí   obou   pražských   měst.   Pražské   měšťanstvo   se   zavázalo k společné obraně svých práv před případnou královou odplatou. Krátce na to se k pražských městům připojila část panstva a rytířstva. Shromáždění stavové vyzvali   krále,   aby   na   březen   svolal   sněm   a   jestliže   tak   neučiní,   „že   by   oni 14

TIEFTRUNK, Odpor stavův českých, s. 64. KAVKA, Přehled československých dějin. s. 17.

15 16

MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 63. KOTYZA, O., SMETANA, J., TOMAS, J. a kol.: Dějiny města Litoměřic. Litoměřice 1997, s. 169.

17

- 20 -

1.2 Válka šmalkaldská a odboj českých stavů stavové sami k tomu času středopostní uprostřed měsíce března do Prahy se sjeli,   a   že   by   tu   o   potřeby,   králi   a   království   českému   důležité,   způsobem sněmovním   jednali.“18  Tím   stavovský   odpor   překročil   hranici   pouhé   pasivní rezistence a přerostl v protikrálovský odboj.19  Král   odpověděl,   že   žádosti   vyhovět   nemůže   a   přísně   zakázal   konání krajských sjezdů i středopostního sněmu v Praze. Stavové rozkaz neuposlechli a  skutečně se   v polovině   března  v Praze  sešli   zástupci   stavovské obci  z celé české   země.   Stavové   tak   chtěli   využít   ve   svůj   prospěch   Šmalkaldskou   válku v říši,   která   se   zatím   nevyvíjela   pro   habsburskou   stranu   příliš   nadějně. Shromáždění   stavové   vypracovali   rozsáhlý   dokument   nazvaný   „Přátelské snešení   stavův   českých“.   Jednalo   se   o   program,   který   vznikl   jako   formální předloha   k   jednání   budoucího   zemského   sněmu.   Skládal   se   celkem   z   57 článků,   jež   zejména   obsahovaly   řadu   zásadních   výhrad   vůči   dosavadní panovnické   politice   v   Čechách,   tak   přímo   i   požadavky   na   konkrétní   změny v organizaci správy země.20  Zjednodušeně lze říci, že stavové tímto „snešením“ chtěli získat nazpět vše, co král odebral z pravomoci stavovské obce během své dosavadní   vlády.21  Určitě   nejopovážlivějším   rozhodnutím   bylo   svolení   stavů postavit   na   svou   obranu   stavovské   vojsko   a   tak   se   fakticky   dopustili obdobného porušení zemského práva jako král.22 Neméně závažné bylo i zvolení stavovského výboru tedy jakési stavovské vlády a jejími členy byly samozřejmě také i konšelé pražských měst. 18

TIEFTRUNK, Odpor stavův českých, s. 94 – 95. MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 64.

19 20

VOREL, P.: „Přátelské snešení stavův českých“ z března 1547 a jeho signatáři. In: Stavovský odboj roku

1547. Sborník příspěvků z vědecké konference konané v Pardubicích 29. - 30. 9. 1977. Pardubice – Praha 1999. s. 83. JANÁČEK, Sixt z Ottersdorfu: O pokoření stavu městského, s. 22. Např. král měl svolit k tomu, aby si sami

21

stavové uspořádali náboženské poměry v zemi; měl zrušit zákaz zřizování postranních stavovských jednot, svolávání sněmů a sjezdů krajských bez jeho souhlasu, zákaz vstupování do cizích vojenských služeb; měl svolit ke zrušení sněmovního nálezu z roku 1545, kterým byla stvrzena dědičnost trůnu; stavové měli napříště dávat souhlas k dosazování a sesazování zemských úředníků atd. Viz: TOMEK, V.V.: Děje království českého. Praha 1891, s. 300. TIEFTRUNK, Odpor stavův českých, s. 126.

22

- 21 -

1.2 Válka šmalkaldská a odboj českých stavů Mezitím však docházelo k zásadním změnám na německém bojišti. Kurfiřt Jan   Fridrich   vstoupil   na   české   území   a   obsadil   Jáchymov.   Za   nedlouho na české území se přesunula i armáda Ferdinandova a Mořice Saského. Císař zatím postupoval se svým vojskem k Chebu, kde se jejich armády měly spojit, aby   společně   zaútočili   na   saského   kurfiřta.23  V   zemi   se   rozšířila   zpráva,   že vojska táhnou do Čech, aby krvavě zúčtovala s povstalci. Na popud Prahy, kde panovala   nejbouřlivější   nálada,   došlo   ke   svolání   stavovského   vojska   pod velením   Kašpara   Pluha   z   Rabštejna.   Ve   stavovské   obci   se   výrazně   počala projevovat její  nejednotnost.  Na  rozdíl  od  měst  a bratrské šlechty  se  většina šlechticů   bála   otevřeného   výstupu   proti   králi.   Stavovský   výbor,   který   musel jednat i s ohledem na umírněné členy, se tak neodvážil k radikálním krokům.24 V Německu se situace obracela ve prospěch Habsburků. Pod vlivem událostí docházelo k rozpadu stavovské opozice, což se i výrazně projevilo na dubnovém sněmu   svolaném   již   panovníkem,   kde   převahu   získali   královi   stoupenci. Radikálnější   strana   dokázala   sice   získat   zbytek   stavovské   obce   k   podpisu Přátelského snešení, ale jednalo se už jen o formální úspěch, jehož cílem bylo jen dodatečně legalizovat stavovský odboj25. Rozklad  protikrálovské  rebelie  byl dovršen po bitvě u Mühlberka, kde Habsburkové porazili vůdce Šmalkaldského spolku   kurfiřta   Jana   Fridricha.   K   jeho   prohře   mimo   jiné  pravděpodobně přispěli   i   sami   stavové,   jelikož   nebyli   schopni   kurfiřtovi   včas   poskytnout potřebnou vojenskou pomoc, která by mohla zvrátit poměr sil ve prospěch Jana Fridricha. Kurfiřt také v očekávání vojenské podpory stavů ponechal část své armády u českých hranic.26 Zpráva o kurfiřtově porážce vyvolala v Čechách zděšení. Šlechta se spěšně rozprchla   z   hlavního   města   do   svých   sídel   a   ponechala   pražská   města bez pomoci.   Ferdinand   přesto   nedůvěřoval   vzbouřencům   a   vstoupil   do   Čech s vojskem posíleným o oddíly knížat Mořice a Augusta. Z Litoměřic si prozatím 23

MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 64. JANÁČEK, Sixt z Ottersdorfu: O pokoření stavu městského, s. 23.

24 25

MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 73. DENIS, Konec samostatnosti české, s. 89.

26

- 22 -

1.2 Válka šmalkaldská a odboj českých stavů vytvořil   hlavní   stan   a   zval   si   k   sobě   jednotlivé   stavy,   aby   se   ujistil   o   jejich věrnosti.27  Pánům   a   rytířům   slíbil   odpuštění,   když   prokáží,   že   se   účastnili odboje ze strachu nebo k tomu byli svedeni. Většina toho využila a vystoupila ze stavovského   spolku   a   slíbila   králi   pomáhat   proti   všem,   kteří   by   ještě setrvávali   v   odboji.28  Dostavili   se   i   zástupci   odbojných   měst,   které   král   ale nepřijal. Jeho jednání dávalo tušit, že s městy naloží nejpřísněji. Osamocená Praha   se   chvíli   bránila   Ferdinandově   soldatesce,   došlo   k   malým   potyčkám, při kterých zemřelo asi 300 lidí, většinou sedláků z okolí Prahy, konšelům se ale podařilo uklidnit rozbouřený lid a hlavní město se vzdalo. Nastalo tak druhé dějství prvního protihabsburského povstání, králova odplata odbojným stavům.

1.3 Důsledky porážky stavovského povstání Od počátku z králova jednání bylo zřejmé, že s městy naloží nejpřísněji a zejména   z   pražskými   městy,   která,   jak   už   jsem   se   několikrát   zmínil, přestavovala  vůdčí   sílu  měšťanstva a  zároveň  i celého  stavovského  povstání. Ferdinand mohl opět využít rozporů uvnitř stavovské obce, kdy většina šlechty se sobecky oddělila od měst a bratrské šlechty a ponechala je jejich osudu.1 Takováto   situace   umožnila   tvrdě   zakročit   Ferdinandovi   proti   několika jedincům, jelikož jeho vítězství nebylo jednoznačné a král věděl, že na ozbrojený konflikt s celou stavovskou obcí nemá dostatek sil. O této skutečnosti hovoří i fakt, že k obsazení pražských měst musel použít „vypůjčené“ vojsko od vévody Mořice.   I   když   Ferdinandova   situace   byla   také   ulehčena   tím,   že   stavové vedlejších zemí se do odboje nezapojili, až na hornolužické povstání, které však bylo   vnímáno   v   tehdejších   pramenech   odděleně,   jako   by   se   ani   neodehrálo v zemích náležejících do jednoho státního svazku.2 Dne   8.   července   se   konal   soud   nad   Pražany,   ve   kterém   zasedali   vedle 27

JANÁČEK, Sixt z Ottersdorfu: O pokoření stavu městského, s.25. DENIS, Konec samostatnosti české, s. 91.

28 1

JANÁČEK, Sixt z Ottersdorfu: O pokoření stavu městského, s.25.

2

BOBKOVÁ, L.: Pönfall neboli Šestiměstí v protihabsburském odboji. In: Stavovský odboj roku 1547. Sborník příspěvků z vědecké konference konané v Pardubicích 29. - 30. 9. 1977 (red. P. Vorel). Pardubice Praha 1999, s. 41.

- 23 -

1.3 Důsledky porážky stavovského povstání nejvyšších zemských úředníků a saského knížete Augusta i zástupci šlechty a katolického   kléru   z   vedlejších   zemí.   Je   zřejmé,   že   při   sestavování   tohoto tribunálu   Ferdinand   využil   rozporů   mezi   stavy   jednotlivých   zemí   České koruny.3  Před   soud   se   muselo   dostavit   několik   stovek   měšťanů   ze všech   tří pražských měst. Potom, co byla měšťanům před královským soudem přečtena panovníkova obsílka, Sixt z Ottersdorfu přednesl odpověď měšťanů, ve které se poddávali Ferdinandovi na milost a nemilost.4 Pražská   města   byla   nucena   odstoupit   do   všech   závazků,   která   uzavřela během   odboje,   vydat   všechny   spisy   týkající   se   povstání   i   dopisy   vyměněné s ostatními stavy a saským kurfiřtem. Avšak mnohem tíživější byla povinnost odevzdat   králi   všechna   svá   privilegia   a   svobody,   většinu   městské   výzbroje, obecní   důchody   a   statky,   městská   cla   a   odvádět   daň   z   piva   a   sladu   (tzv. posudné). Král si také vyhradil právo potrestat osoby, které se proti královské „mocnosti,  vrchnosti  a  důstojenství  obzvláště   přečinily“.5  Většina   přítomných byla   pak   uvězněna   jako   rukojmí   na   Hradě.6  Průběh   procesů   s   ostatními královskými městy byl obdobný. Opět byli obesláni purkmistr, konšelé a další nejvýznamnější měšťané v počtu podle velikosti města. Znovu se vydali králi na milost a nemilost a byli několik dní internováni jako rukojmí. Tresty byly též totožné, města za odpuštění viny ztrácela své statky, privilegia a musela platit pokuty.7 Odnětím privilegií král ve městech nastolil dočasně bezprávný stav.8  Proto také   se   již   v   polovině   srpna   odebrali   zástupci   pražských   měst   k   nejvyššímu kancléři   a   požadovali   navrácení   městských   privilegií,  a   i   když   neuspěli,   král 3

TIEFTRUNK, Odpor stavův českých, s. 256 – 257.

4

KLABOUCH, J.: Staré české soudnictví (jak se dříve soudívalo). Praha 1967, s. 46.

5

JANÁČEK, Sixt z Ottersdorfu: O pokoření stavu městského, s. 82 – 84.

6

Jen několik měšťanů bylo propuštěno, aby zařídili splnění královského rozsudku. Ostatní byli po tři dny internováni v nehostinných podmínkách sklepení a soudní místnosti na Pražském hradě, dokonce nesměli vycházet ani ven za svou potřebou. Samozřejmě, že Pražané pospíchali se splněním rozhodnutí. Viz: KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 47.

7

KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 48.

8

PÁNEK, Stavovská opozice a její zápas s Habsburky, s. 22.

- 24 -

1.3 Důsledky porážky stavovského povstání později   některé   méně   významné   výsady   městům   vracel,   avšak   již   přísně podřízené zeměpanskému dozoru.9 Král se snažil procesem s Pražany zastrašit ostatní   provinilce   a   zamezit   tak   dalšímu   případnému   odporu,   což   se   mu povedlo.10 Celá stavovská obec se králi poddala. Král pokračoval v účtování s osmi šlechtickými členy stavovského výboru. Dne   20.   července   jim   byla   sdělena   stejná   obvinění   jako   Pražanům.   Dva šlechticové, kteří uprchli a před soud se nedostavili, byli odsouzeni ke ztrátě hrdla,   cti   a   majetku.   Zbytek   až   na   dva   byl   odsouzen   k   ztrátě   větší   části majetku. Hned následující den se konal proces s pěti královskými městy, která král vybral s ohledem na jejich ekonomický potenciál. Následující dny až do 3. srpna   probíhala   přelíčení   s   dalšími   šlechtici   a   třiceti   královskými   městy. Celkově bylo potrestáno šestnáct českých pánů, devatenáct rytířů a dvacet osm královských   měst.   Z   královských   měst   byla   perzekuce   ušetřena   jen   Plzeň, České Budějovice a Ústí nad Labem, která králi poskytla vojenskou pomoc.11 Při vynášení rozsudků byl král ale spíše veden svými ekonomickými zájmy, než mírou   provinění   souzených.   Celkově   bylo   šest   šlechticů,   kteří   uprchli za hranice, odsouzeno k ztrátě hrdla, cti a majetku. Několik významných pánů bylo odsouzeno do pozice pouhých králových manů a tak se dostali pod jeho kontrolu.12 Polovinu potrestaných tvořili členové jednoty bratrské, takže se král spíše soustředil na potrestání tohoto seskupení, celá česká stavovská obec tak významněji   zasažena   nebyla.13  Paralelně  s   procesy   probíhal   na   Hradě   od   3. srpna do 6. srpna útrpný výslech na mučidlech.14 9

ČELAKOVSKÝ, Privilegia měst pražských, s. XXXII. JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 302.

10 11

JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 307. V následujících letech však čeští šlechtici odmítali z této nové skutečnosti vyvodit politické důsledky, nadále

12

se za souhlasu ostatních stavů účastnili sněmů a při nástupu nového lenního pána Maxmiliána II. odmítali složit hold, a využívali první příležitosti k výkupu a opětovné alodizaci svých statků. Viz: PÁNEK, Politický systém předbělohorského státu, s. 45. PÁNEK, Stavovská opozice a její zápas s Habsburky, s. 24.

13 14

Postupně byli katovi předáni tři rytíři Václav Pětipeský, Bernard Barcharnec z Barchova, Hynek Krabice

z Vejtmíle a novoměstský soukeník Václav z Jelení, novoměstský primas Jan z Karlové

- 25 -

=> pokr. na s. 26

1.3 Důsledky porážky stavovského povstání V předvečer obecného sněmu se na Hradčanech konala veřejná poprava čtyř vybraných   osob:   dvou   rytířů   Václava   Pětipeského,   Bernarda   Barchance z Barchova  a   dvou   měšťanů   Jakuba   Fikara   z   Vratu   a   Václava   z   Jelení. Nejednalo se o vůdčí osobnosti odboje, král se stále obával možného odporu, kdyby   přistoupil   k   popravě   významných   osobností,   Na   druhou   stranu   chtěl před konáním   sněmu   stavy   dostatečně   zastrašit.   Proto   také   sněm   konaný následující den vešel do historie pod  přízviskem „krvavý“. Hlavní fáze králova účtování   s   povstalci   byla   u   konce   a   tak   mohl   před   sněm   předstoupit s vyřízenými nejdůležitějšími účty. To se týkalo ale jen šlechty, kterou již po 22. srpnu netrestal, kdežto ve městech si ponechával otevřenou možnost dalších postihů a také toho v následujících měsících využil.15 Je   také   se   třeba   zmínit,   že   Ferdinand   I.   využil   své   vítězství   k perzekuci jednoty bratrské, kterou považoval spolu s královskými městy za ideologického strůjce a původce protihabsburského odboje.16 Bartolomějský   sněm   konaný   od   23.   srpna   do   3.   září   počtem   účastníků sněmovní jednání z přelomu 40. a 50. let 16. století,17 přesto mezi sněmovníky chyběli   vedoucí   představitelé   protikrálovské   opozice.   Sněmu   směli   přihlížet zástupci královských měst, kterým král z milosti až do odvolání ponechal právo třetího hlasu. Jako odměnu za zachování věrnosti králi získala Plzeň, České Budějovice a Ústí nad Labem na zemském sněmu přední místo po Starém a Novém Městu.18 Král   na   sněmovním   jednání   požadoval   uznání   nezákonnosti   lednového hory a dokonce i staroměstský primas a královský hofrychtéř Jakub Fikar z Vratu. Král chtěl výslechy získat další důkazy proti provinilcům, odhalit hlubší souvislosti odboje a rozšířit tak počet souzených, ale k tomuto výsledku použití útrpného práva nevedlo. Viz: JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 305 – 306. 15

JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 307. Sbory jednoty bratrské v Mladé Boleslavi, Litoměřicích a Brandýse nad Labem byly uzavřeny. Biskup

16

Jednoty Jan Augusta byl dlouhá léta vězněn. Od této doby se jednota bratrská uchýlila na Moravu, kde proti tamější jednotě nebyly činěny žádné zákroky, jelikož se povstání neúčastnila. Tak se přeneslo těžiště jednoty bratrské na Moravu do Přerova, Prostějova a Ivančic. Viz: KAVKA, Přehled československých dějin, s. 20. 17

PÁNEK, Stavovská opozice a její zápas s Habsburky, s. 25. BĚLOHLÁVEK, Dějiny Plzně, s. 134.

18

- 26 -

1.3 Důsledky porážky stavovského povstání mandátu, zrušení stavovského spolku, zničení „Přátelského snešení“, výmazu sněmovních usnesení z dubna a května ze zemských desek. Vzhledem k jasné převaze   panovníkových   stoupenců   sněm   po   krátkém   jednání   vyslovil s královým   návrhem   souhlas.   Stavovská   obec   se   tak   s   konečnou   platností odřekla odboje.19 V   druhé   části   jednání   král   vystoupil   s   mnohem   více   odvážnou   propozicí, která   již   zasahovala   do   stavovských   svobod.   Požadoval   zákaz   vytváření jakýchkoliv   stavovských   spolků   včetně   lanfrýdů,   potvrzení   svého   výhradního práva   na   svolávání   krajských   i   zemských   sněmů,   práva   obsazovat   zemské úředníky a soudce dle svého uvážení a souhlas s korunovací dědiců trůnu ještě za života   panovníka,   což   bylo   v   rozporu   s   usnesením   stavů   z   roku   1526.20 V přijatém   sněmovním   usnesení   stavové   panovníkovi   vyhověli,   i   když v některých   bodech   bylo   formulováno   nejednoznačně   a   v   otázce   korunovace dědice   se   král   musel   spokojit   s   odkazem   na   starší   normy.21  Závěr bartolomějského sněmu tak vypovídal o porážce stavů, i když královo vítězství nebylo   jednoznačné.   Porážka   odboje   jen   pozměnila   dosavadní   rozložení   sil ve prospěch   panovníka,   stavovská   obec   se   ale   stále   nevzdávala   svých politických ambicí.22 V září král mohl pokračovat v perzekuci měst z cílem vyřadit je z politického života země. Veden svými finančními zájmy přistoupil k rozsáhlému pokutování měst,   což   spolu   s   konfiskacemi   obecních   statků   znamenalo   pro města neúnosnou ekonomickou zátěž. Královská města kromě Prahy musely zaplatit 95 083 zlatých, král jim později tuto neúnosně vysokou částku musel snížit. K individuálním pokutám bylo odsouzeno 139 občanů Starého a Nového Města. V celkovém součtu představovaly tyto pokuty spolu s kolektivní pokutou Malé 19

JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 311. Vedle těchto požadavků méně závažnou částí propozice byly body týkající se vojenské služby Čechů

20

za hranicemi země, ratifikace přátelských smluv s Mořicem Saským a odvolávání se od dvorního a komorního soudu ke králi. Viz: JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 312. 21

PÁNEK, Stavovská opozice a její zápas s Habsburky, s. 8. JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 314.

22

- 27 -

1.3 Důsledky porážky stavovského povstání Strany   a   novoměstských   a   staroměstských   cechů  téměř  jednu   třetinu  všech vybraných pokut.23 Také si král nechal později zaplatit za navracení některých statků a to těch, které sloužily náboženským a dobročinných účelům. Mimo to města musela platit za navracení privilegií a za povolení znovu nabývat statky do obecní vlastnictví.24 Tato   opatření   spolu   se   zabaveným   majetkem   šlechty   a   měst   znamenala ozdravující injekci pro královskou pokladnu trpící stálým nedostatkem peněz. Z konfiskovaného   pozemkového   majetku   plynul   králi   stálý   zisk   a   postupný rozprodej nabytých statků se stal významnou fiskální rezervou.25 Rozhodně lze říci, že čeští stavové a zejména města se do značné míry podílela na financování Ferdinandova válečného tažení v letech 1546 – 1547. Další   zásahy   do   městské   samosprávy   spojil   Ferdinand   s   navracením městských   privilegií   jednotlivým   městům.   Jeho   opatření   byla   ale   polovičatá, jelikož   změny   městské   ústavy   se   netýkaly   oněch   tří   katolických   měst,   takže vedle sebe existovala v Čechách města s odlišným městským zřízením. Takto   došlo   instrukcemi   z   8.   října   a   17.   ledna   k   obnovení   funkce královských rychtářů či královských hejtmanů v pražských městech. Původní rychtářský  úřad  byl  městy  vykupován  a   tak   z  nich  učinily  obecní   úředníky, kteří   konali   obecní   policii   ve   městech   a   dohled   nad   vězni,26  Prostřednictvím nově zřízených  královských rychtářů král omezil městskou samosprávu,  Tito úředníci   měli   právo   býti   přítomni   na   zasedání   městské   rady,   zrušit   její usnesení,   vykonávali   politický   a   fiskální   dozor   nad   městy   a   schůze   všech měšťanů se nesměla sejít bez jejich souhlasu.27  Zejména hejtmani, kteří byli jmenováni   z   řad   šlechty,   získali   fakticky   pozici   králových   místodržících ve městech.28 Intenzita zasahování do městské politiky u královských rychtářů 23

JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 321 – 322. KALOUSEK, J.: České státní právo. Praha 1892, s. 287.

24 25

PÁNEK, Stavovská opozice a její zápas s Habsburky, s. 28. ČELAKOVSKÝ, Privilegia měst pražských, s. XXXIV.

26 27

KALOUSEK, České státní právo, s. 291. KAVKA, VÁLKA, Dějiny Československa II, s. 127.

28

- 28 -

1.3 Důsledky porážky stavovského povstání byla   částečně   zmírněna   tím,   že   byly   většinou   jmenováni   z   řad   domácích měšťanů, i když samozřejmě vůči králi loajálních.29 Další významným zásahem bylo omezení cechů, které, jak již jsem se zmínil, představovaly významnou politickou sílu ve městech. Král cechy nejprve zrušil, ale záhy je svým „rozhodnutím o ceších“ obnovil. Staré cechovní řády tak sice zůstaly   zachovány,   ale   panovník   ponechal   ve   svých   rukou   jejich   kontrolu. Formálně   tak   zůstala   podoba   cechovních   řádů   stejná,   ale   v   praxi   došlo k oslabení některých jejich významných pravomocí. Například jim bylo odňato právo svobodného shromažďováni, žádná schůze mistrů se nemohla konat bez souhlasu královského hejtmana a bez přítomnosti královského rychtáře. Také ztratily   schopnost   čelit   konkurenci,   což   vyplývalo   z   přechodu   rozhodování nad cechovními   staršími   z   městské   rady   na   krále,   v   jehož   zájmu   nebylo omezovat neustále rostoucí počet řemeslníků ve městech, Později v letech 1558 až 1562 si cechy vykoupily odňatá privilegia, i když prošly přísnou cenzurou a některá ustanovení nehodící se zeměpanské moci z nich byla vypuštěna.30 Spolu   s obnovením   královských   rychtářů   a   omezením   moci   cechů   bylo nejvážnějším   zásahem   do   pravomoci   měst   zřízení   tzv.   rady   nad   apelacemi nebo­li apelační soudu na počátku roku 1548. Jak již jsem se zmínil, úmysl omezit   městské   soudnictví   pojal   Ferdinand   I.   již   při   účtování   s   rebely po nepokojích  v roce  1546.  Situace   mu tehdy ale  nakonec nedovolila takový záměr realizovat. Je jasné, že se změnou politických sil neváhal s omezením soudní   pravomoci   měst.   Král   tak   sledoval   oslabení   autority   některých   měst, zejména   konšelů   Starého   Města,   která   byla   odvolací   stolicí   v   oblasti   práva staroměstského, v naší zemi převažující. Zároveň také chtěl zamezit odvolávání z   Litoměřic,   která   byla   vrchní   stolicí   oblasti   práva   magdeburského, do Magdeburgu,   tedy   za   hranice   českého   státu.   V   tomto   případě   je   někdy považována   za   příčinu   takového   postupu   i   skutečnost,   že   Magdeburg,   jehož právo zasahovalo značnou část Čech, Moravy a Slezska, byl považován za jedno PÁNEK, Města v politickém systému předbělohorského českého státu, s. 22 – 23.

29 30

BĚLINA, P. a kol.: Dějiny Prahy I., od nejstarších dob po sloučení pražských měst (1784). Praha - Litomyšl

1997. s. 312.

- 29 -

1.3 Důsledky porážky stavovského povstání z hlavních   center   protestanského   hnutí.31  Takové   královo   úsilí   o   zamezení odvolávání k zahraničním městům  by mohlo být pokládáno  za snahu  posílit samostatnost českého státu vůči říši. Ferdinand byl však zcela veden jen svými absolutistickými tendencemi a záměrem zlikvidovat jakoukoli samostatnost a nezávislost   královských   měst.   Samotný   král   se   údajně   vyjádřil,   že   zřídil apelační soud proto, „aby oklestil přílišnou pýchu Pražanů“.32 Již na „krvavém“ sněmu Ferdinand stanovil: „Jestliže by se komu zdálo, že by skrze soudy a ortele v městech královských obtěžován byl, aby ten každý před krále   aneb   rady   k   tomu   od   něho   zřízené   se   odvolati   a   appelaci   vzíti mohl.“33  Krátce   na   to   24.   září   v   královských   mandátech   (kterými   mimo   jiné navracel městům některá méně významná privilegia, zároveň stanovoval jejich omezení, vymezoval pravomoci královských hejtmanů a rychtářů, rušil cechy a přisvojoval   si   právo   odúmrtní)   vyhlásil,   že   nadále   odvolání   z   měst   nemají směřovat do Starého Města, ale ke králi a v jeho nepřítomnosti k radě apelační, kterou hodlal král k tomu účelu zřídit na Pražském hradě.34  V rozhodnutích adresovaných   městům   magdeburské   oblasti   zakázal   odvolávání   z   Litoměřic, Nymburku, Mělníka, Loun, Litomyšle a jiných měst do Magdeburgu a stejně také určil, aby odvolání nadále směřovala ke králi nebo k apelačnímu soudu. Tato   nařízení   odůvodňoval   velkými   náklady   měst,   která   byla   spojena s apelacemi   za   hranice   státu   a   také   tím,   že  Magdeburg  jako   hlavní   sídlo protestanského   odporu   bylo   dáno   do   klatby.35  Ale   k   takovýmto   „výmluvám“ nemohl   přistoupit   v   případě   staroměstského   soudu,   kde   byla   jeho   snaha o omezení soudní pravomoci měst naprosto zřetelná. O několik měsíců později konečně Ferdinand I. zřídil slibovanou apelační komoru instrukcí z 20. ledna

S tímto názorem, který uvádí J. Miller lze však polemizovat. Viz MILLER, J.: Stručný nástin moravského

31

předbělohorského soudnictví. Olomouc 1997, s. 20. STRÁNSKÝ, P.: O státě českém (Respublica Bojema). Přel. B. Ryba. 3. vydání. Praha 1946, s. 283.

32 33

TIEFTRUNK, Odpor stavův českých, s. 343. ČELAKOVSKÝ, Privilegia měst pražských, s. 389; SOLAŘ, J.: Dějepis Hradce Králové nad Labem a

34

biskupství hradeckého. Praha 1870, s. 56 – 58. TIEFTRUNK, Odpor stavův českých, s. 344.

35

- 30 -

1.3 Důsledky porážky stavovského povstání 1548 vydanou, když pobýval na říšském sněmu v Augsburgu (Augšpurku).36 Takové byly nejradikálnější královy zásahy vůči měšťanstvu, a i  když král postihl i část šlechty jeho odplata se soustředila  hlavně na královská města. I když   Ferdinandova   perzekuce   královských   měst   také   nepřímo   ovlivnila postavení   měst  poddanských.37  Rozsáhlé  konfiskace  pozemkového   majetku  a obrovské   pokuty   uvrhly   města   do   těžké   finanční   krize   a   vedly   k   likvidaci hospodářského zázemí, které tvořilo oporu městského stavu. Od poloviny 16. století   nastává   velké   zadlužení   královských   měst.   Vzhledem   k   této   kritické situaci byl Ferdinand nucen zmírnit učiněná opatření a městům vrátit jejich důchody z cel a mýt a také navrátit některé zádušní statky, ale jen „do vůle královské“,   či­li   podmíněně.38  Obnova   královských   rychtářů,   omezení   cechů znamenalo   razantní   přeměnu   vnitřního   života   měst.   Stejně   tak   ponechání městům   třetího   hlasu   pouze   do   odvolání   činilo   z   měst   povolný   nástroj panovníkovy   politiky.   Městské   soudnictví   zřízením   apelačního   soudu   bylo podřízeno králově dozoru. Celkově   přísným   potrestáním   měšťanstva   Ferdinand   I.   degradoval   tento dosud významný třetí stav, podlomil jeho politickou moc, což vedlo k oslabení celé stavovské obce. Síla měst se už nikdy neobnovila do stejné podoby jako před   rokem   1547   a   od   nešťastného   prvního   protihabsburského   povstání spočívalo tak celé břemeno zápasu stavů s královskou mocí na šlechtě. Brzy po té, co se Ferdinand I. vypořádal s povstalci, vydal se do Augšpurku na říšský sněm svolaný císařem

36

Karlem. Na tomto sněmu, když se jednalo „o rozličné nové řády v říši německé“, žádali říšská knížata mimo jiné, aby „království české se zeměmi přivtělenými snášelo stejně s jejich zeměmi berně říšské“. Král Ferdinand to však rázně odmítl, opět nikoliv proto „aby hájil svobodu koruny české, jakožto od Němec nezávislé“, ale čistě jen z vlastních finančních zájmů. Viz: TOMEK, Děje království českého, s. 304. 37

Před rokem 1547 lze pozorovat cílenou snahu šlechty přiblížit z důvodů prestižních a ekonomických úroveň

svých měst konkurenčním královským městům. Naopak v druhé polovině 16. století dochází v jejich politice k obratu. Po vzoru panovníka, který systematicky začal podřizovat královská města svému úřednickému a finančnímu dohledu, začala i šlechta přistupovat k poddanským městům jako k subjektu, který je vůči své vrchnosti povinen naprostou poslušností. To se odrazilo zejména ve finančním postavení poddanských měst, jelikož šlechta stejně jako král viděla ve svých městech nejjednodušší zdroj levného úvěru. Viz: VOREL, P.: Rezidenční vrchnostenská města v Čechách a na Moravě v 15. – 17. století. Pardubice 2001, s. 43. KAVKA, VÁLKA, Dějiny Československa II, s. 127.

38

- 31 -

2. Města a městské právo v době předbělohorské

2. Města a městské právo v době předbělohorské 2.1 Města ve stavovské společnosti Města   v   první   polovině   16.   století   představovala   významnou   sílu,   která tvořila protiváhu jednak šlechtě, ale i samotnému panovníkovi. O tom, že se měšťanského   stavu   Ferdinand   obával   jako   vážného   nepřítele,   svědčí skutečnost, jak okamžitě využil porážky stavovského povstání k podlomení jeho moci,   a   právě   za   tichého   souhlasu   šlechty.   Ferdinand   opět   obratně   využil rozporů mezi šlechtou a královskými městy, které panovaly uvnitř stavovské obce již dlouho před jeho nástupem na český trůn. Královská, ale i poddanská města předbělohorského období byla produktem raného středověku. Instituce středoevropských středověkých měst se rozvinula v německé oblasti, kde byly dále prohlubovány její právní základy a řády.1  A při kolonizování  dalších oblastí mimo původní východofranskou  říši si sebou Němci   přinášeli   i   tuto   instituci.   Nejdříve   osídlovali   řídce   obydlené   oblasti, zejména   dolní   polabí,   horní   Dunaj   a   alpské   země.   Tento   kolonizační   proud s sebou přinášel zakládání vesnic a měst. Od druhé poloviny 12. století se svolením českého knížete pronikají němečtí kolonisté i na naše území a o necelé století později začínají u nás vznikat první města. Kolonizace měst probíhala ve dvou proudech, ze severu a jihu. Podle toho se také řídilo městské právo. Severní kolonisté si s sebou přinášeli právo magdeburské nebo­li právo saské a jižní větev většinou právo švábské. Při tom skupina severní právní oblasti, která byla v neustálém styku s Magdeburgem, zachovala si daleko více ráz německý, než jižní, jež se později stala podkladem pro zvláštní české městské právo.2 Prvním zakladatelem měst vznikajících z původních trhových osad byl král, který tak těžil z výnosů jejich trhů. Po jeho vzoru později začíná zakládat města i šlechta a církevní vrchnost. Tak vzniká klasické dělení měst na královská a vrchnostenská   K   rozsáhlému   rozvoji   měst   dochází   až   za vlády   Přemysla 1

VOJTÍŠEK, V.: O českých městech. Praha 1940, s. 7.

2

KAPRAS, J.: Právní dějiny zemí koruny české I. Praha 1913, s. 59.

- 32 -

2.1 Města ve stavovské společnosti Otakara II., který z měst vytvářel oporu vůči neustále rostoucí moci šlechty.3 V této době však ve městech stále převládal německý živel, i když se zde usazovalo   i   české   obyvatelstvo   jako   čeleď   a   další   pomocní   pracovníci. K jazykové a národnostní proměně ve městech dochází až v průběhu 14. století. Na   konci   13.   století   ustal   příliv   kolonizátorů   a   města   jsou   tak   postupně počeštěna.4  Za vlády Lucemburků se také začínají vytvářet základy stavovské společnosti. Města původně jako cizorodý činitel na našem území zpočátku nezasahovala jako celek do politického dění v českém království, v této době nebyl ještě mezi městy vytvořen pocit vzájemné solidarity a stavovské sounáležitosti.5  Města se hlavně soustředila na získání větší nezávislosti na svém pánovi. Tak docházelo k omezení vrchnostenského vlivu na jmenování městských rad a tím i na výkon správy   a   soudnictví   ve   městech.   Vývoj   v   jednotlivých   městech   byl   v   tomto ohledu   různý,   ale   už   roku   1337   byla   všechna   města   vyňata   z   jurisdikční pravomoci   nejvyššího   purkrabího.6  O   rok   později   získalo   Staré   Město   právo vystavět si vlastní radnici jako středisko městské správy a soudnictví a podle jejího vzoru tak činila i ostatní města.7  A jak už bylo zmíněno, města začala vykupovat úřad městského rychtáře. Po husitské revoluci dokonce vykoupila rychtářský   úřad   i   některá   z   významnějších   vrchnostenských   měst.   Touto cestou   se   rychtář   stal   fakticky   závislý   na   městské   radě,   která   ho   využívala zejména pro pořádkovou a policejní službu. Pozůstatkem jeho původní funkce zůstaly jen některé rychtářovy úkoly při výsleších v trestním soudnictví.8 I když  Lucemburkové opět činili z měst oporu své politiky a docházelo tak k růstu   jejich   významu,   do   husitské   revoluce   měla   města   stále   pozici panovníkových poddaných jako součást královské komory, o čemž svědčí i fakt, 3

HOFFMANN, F.: České město ve středověku. Praha 1992, s. 45

4

VOJTÍŠEK, O českých městech, s. 11.

5

VOJTÍŠEK, O českých městech, s. 12.

6

KLABOUCH, Staré české soudnictví, 139.

7

VOJTÍŠEK, O českých městech, s. 16.

8

JANÁK, J. a HLEDÍKOVÁ, Z.: Dějiny správy v českých zemích do roku 1945. Praha 1989, s. 248.

- 33 -

2.1 Města ve stavovské společnosti že neměla hlas na zemském sněmu.9  Změnu   přinesla   až   husitská   revoluce.   Královská   města   patřila   k vůdčím sílám  husitské   revoluce.   Vytvořila   městský  svaz,   v   jehož   čela   stála  Praha,   a na čas zaujala dominantní postavení v zemi.10 Královská města tak setřásla jho svého pána a začala vystupovat jako samostatný třetí stav. Získala vedle pánů a zemanů hlas na zemském sněmu, kdežto katolický klérus jako samostatná politická   síla   po   husitské   revoluci   zcela   vymizel.   V   tom   se   Čechy   lišily od Moravy,   kde  třetí   stav   na   zemském  sněmu  tvořila   královská  města   spolu s klérem.   Za   husitské   éry   došlo   i   k   výrazné   demokratizaci   vnitřního   života měst.   Přísedící   městského   soudu   a   členové   rady   byli   voleni   velkou   obcí, shromážděním všech dospělých obyvatel, která od té doby sehrávala důležitou úlohu   ve   městech.   Tak   došlo   k osamostatnění   městské   správy   a   městského soudnictví   a   ani   po   husitské   revoluci   se   je   už   nepodařilo   podrobit   vlivu zakladatele měst.11 Takový nárůst politické moci měst se samozřejmě nelíbil šlechtě. Zejména šlechta   odmítala   uznat   třetí   hlas   měst   na   zemském   sněmu   jakožto   pouhý produkt   husitské   revoluce   bez   opory   v   zemském   právu.12  Na   druhé   straně města   s nevolí   sledovala   začínající   podnikání   šlechty,   což   ohrožovalo hospodářské postavení měst a porušovalo také staré městská privilegia. Spory mezi   oběma   tábory   se   vyhrotily   za   jagellonské   vlády   na   přelomu   15.   a   16. století.  Šlechtě se podařilo roku 1500 zformulovat své výsadní postavení v Českém království v novém zákoníku zvaném Vladislavské zřízení zemské.13 Autorem a 9

VOJTÍŠEK, O českých městech, s. 16 – 17.

10

VOREL, Rezidenční vrchnostenská města, s. 22 – 21. KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 140.

11 12

KAVKA, VÁLKA, Dějiny Československa II, s. 45. Oproti obdobným zemským zřízením sousedních zemí tu byl jeden zásadní rozdíl. Zatímco v sousedních

13

zemích vydával zemské zřízení zeměpán, který do jisté míry vzal v úvahu zájmy stavů své země, v Čechách tomu bylo naopak. Zde rozhodovaly o zemském zřízení privilegované stavy, které podle vlastního uvážení zohlednily zájmy svého panovníka. Stavovská formulace královské moci byla samozřejmě ve své podstatě převážně limitující a přinášela zásadní omezení moci panovníka. Viz: PÁNEK, J.: Český

- 34 -

=> pokr. na s. 35

2.1 Města ve stavovské společnosti tvůrcem   ducha   zákona   byl   odpůrce   politického   vzestupu   městského   stavu královský   prokurátor   Albrecht   Rendl   z   Oušavy.   V   zákoníku   byla   rozvinuta koncepce,   že   královská   města   jsou   poddanými   krále   a   nejsou   tudíž rovnocenným   partnerem   šlechty.   Zřízení   mělo   554   článků,14  bylo   v něm obsaženo mnoho ustanovením starobylého rázu, aby šlechta vyvolala dojem, že jen kodifikuje dávno nabytá práva. Rozhodující pro výběr právních předpisů, které byly do Vladislavského zřízení zařazeny, byly především potřeby politické, tedy   právní   zakotvení   ústavních   vztahů   mezi   králem   a   stavy   a   mezi   stavy navzájem.15  Vydání   zákoníku   umožnilo   šlechtě,   aby   v   dalším   politickém   boji s městským   stavem   vystupovala   jako   obhájce   zákonnosti   a   starých   práv, za jejichž shrnutí nový zákoník prohlašovala. Nově vzniklá situace po roce 1500 dává převahu šlechtě a města musí těžce bojovat o dosažení ztracených pozic. Nejde jim však o výsadní postavení, jejich politika je defenzivní a pasivní, snaží se zejména udržet svá hospodářská práva, právo třetího hlasu na sněmech a výlučnou soudní pravomoc městských soudů nad měšťany.16 Mezi   oběma   tábory   samozřejmě   propukl   otevřený   boj.   Až   nové   ohrožení šlechty   i   měst   selským   povstáním   přivedlo   obě   strany   k   jednacímu   stolu   a nakonec   po   mnohaletých   jednáních   se   roku   1517   obě   znepřátelené   strany dohodly na narovnání známém jako Svatováclavská smlouva.17 Šlechta   přiznala   zástupcům   měst   právo   třetího   hlasu   na   zemských sněmech.   Města   zase   musela   přiznat   šlechtě   právo   na   vaření   piva   a   jinou hospodářskou činnost. Tak si sice měšťanstvo udrželo své politické pozice, ale za cenu podstatných ústupků v hospodářské oblasti. Smlouva také upravovala osobní příslušnost zemských a městských soudů a s tím související soustavu kolizních norem. Byla potvrzena zásada, že každý má být souzen příslušníky stát a stavovská společnost na prahu novověku ve světle zemských zřízení. In: Vladislavské zřízení zemské a počátky ústavního zřízení v českých zemích (1500 - 1619) (red. K. Malý, J. Pánek). Praha 2001, s. 13, 15. MALÝ, K.: K českému trestnímu právu. 15. – 16. století. Praha 1962. s. 17.

14 15

MALÝ, K.: Právní kultura v českém stavovském státě. In: Vladislavské zřízení zemské a počátky ústavního

zřízení v českých zemích (1500 – 1619) (red. K. Malý, J. Pánek). Praha 2001, s. 60. 16

MALÝ, K českému trestnímu právu, s. 7. VANĚČEK, V.: Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945. 3. vydání. Praha 1975, s. 148.

17

- 35 -

2.1 Města ve stavovské společnosti svého stavu, jen s několika výjimkami. Měšťan mohl být pohnán před zemský nebo krajský soud, jen byl­li polapen při „horkém skutku na právě cizím“, či provinil­li   se   proti   králi   a   nebo   týkala­li   se   věc   zemských   statků.   Naopak šlechta se příslušela před městské soudy, jen když o to sama požádala, nebo jednalo­li se o městské nemovitosti.18 Svatováclavská   smlouva   byla   tedy   reakcí   na   stále   větší   narušování stavovského principu  personality práva. Neustále se rozvíjející společenský a hospodářský   život   přiváděl   jak   šlechtice   tak   měšťany   do   čilého   obchodního styku, k účasti na úvěrových obchodech a v neposlední řadě i do kontaktů, které nezřídka končili trestními aférami, což vedlo ke zpochybnění uzavřenosti v právu jednotlivých stavů. Právní řád na to z nezbytnosti reagoval soustavou kolizních   norem,   které   měli   umožnit   činnost   soudů   a   řešení   otázek   soudní příslušnosti jak šlechty, tak i měšťanů.19 Většina   ustanovení   Svatováclavské   smlouvy   však   měla   význam   toliko formální, zejména pokud jde o sporné otázky hospodářské, proto boj mezi stavy nebyl smlouvou zdaleka uzavřen a dále ještě docházelo nejenom k politickým, ale dokonce ozbrojeným střetům.20 Smlouva svatováclavská přes jisté ústupky šlechty byla ve skutečnosti prvou velkou porážkou královských měst21 a jakási malá předehra k mocenskému pádu měst v roce 1547. V polovině 15. století vzrůstem moci královských měst došlo k oddělení měst užívajících všech výsad svobodného stavu a podílející se na politickém životě v zemi   a   měst   ostatních,   která   postavení   třetího   stavu   neměla.   Do   první skupiny patřila města královská v užším slova smyslu, města královská věnná a horní města, souhrnně označovaná jako města královská. Toto dělení ztratilo svůj   původní   význam   a   jediným   rozdílem   byla   podřízenost   odlišným stavovským   úředníkům,   kteří   prováděli   obnovování   městských   rad   a ustanovovali   do   funkcí   nové   konšely.   V   Čechách   to   byl   u   královských   měst 18

WINTER, Z.: Kulturní obraz českých měst II. Praha 1892, s. 616. MALÝ, Právní kultura v českém stavovském státě, s. 58.

19 20

MALÝ, K českému trestnímu právu, s. 7. KAVKA, VÁLKA, Dějiny Československa II, s. 123.

21

- 36 -

2.1 Města ve stavovské společnosti královský podkomoří, u měst věnných podkomoří  králové a pro horní města nejvyšší mincmistr. Na Moravě šest královských měst bylo formálně podřízeno moravskému podkomořímu.22  Ostatní města a městečka, která výsad svobodného stavu nepožívala, jsou označována jako vrchnostenská nebo poddanská. Vrchností těchto měst měst nebyl král, ale jednotlivý příslušníci svobodného stavu. Mohla to být jak vyšší a nižší   šlechta,   tak   dokonce   samotná   královská   města   a   na Moravě   i   církevní instituce.23 V   15.   a   16.   století   dochází   k velkému   rozvoji   poddanských   v souvislosti s hospodářským   podnikáním   šlechty.   Ta   do svých   měst   soustřeďovala řemeslnou   výrobu   a   obchod   vyhrazené   dosud   královským   městům.   Rozvoj poddanských   měst   zajišťovala   vrchnost   obdobnými   privilegii   jaká   měla královská   města.24  Avšak   jak   již   bylo   zmíněno,   po   roce   1547   došlo   v   tomto ohledu ke změně. Přechod   mezi   vrchnostenskými   městy   a   královskými   představovala   tzv. města   komorní.   Vznikala   v   15.   a   16.   století   v   souvislosti   s   obnovováním přímého   panovnického   majetku.   Král   měl   vůči   nim   obdobné   postavení   jako vrchnost   v   případě   měst   poddanských.   Tato   města   tedy   netvořila   s   městy královskými svobodný stav a nebyla tak účastna politických práv městského stavu.25 Rozdíl   mezi   vrchnostenskými  a   královskými  městy   byl  do   1.  poloviny   16. století   výrazný.   Příslušnost   k   jedné   z   této   dvou   skupin   znamenala   značné rozdíly ve vnitřním životě města. Jednalo se o odlišnou příslušnost k soudním instancím, rozdílné manželské a dědické právo atd. Po roce 1547 okleštěním moci   královských   měst   se   začaly   stírat   rozdíly   ve   společensko­právním postavení mezi jednotlivými druhy měst a těžiště reálných rozdílů mezi městy

22

VOREL, Rezidenční vrchnostenská města, s. 27. VOREL, Rezidenční vrchnostenská města, s. 27.

23 24

JANÁK, HLEDÍKOVÁ, Dějiny správy, s. 248. JANÁK, HLEDÍKOVÁ, Dějiny správy, s. 248; VOREL, Rezidenční vrchnostenská města, s. 27 – 28.

25

- 37 -

2.1 Města ve stavovské společnosti královskými,  komorními   a   poddanskými  se  posunulo   do  sféry   ekonomické.26 Jedním s takových projevů rovného přístupu ke všem městům, bylo i založení apelačního   soudu,   jehož   pravomoc   se   nevztahovala   nejen   na   všechna   města královská v širším slova smyslu, ale i města vrchnostenská a komorní.

2.2 Partikularismus městského práva a jeho kodifikace v 16. století Právní   partikularismus   jako   formující   síla   uspořádání   středověké   a  raně novověké   společnosti   se   nevyhnul   ani   právu   městskému.   Normy   používané v jednotlivých městech byly většinou zvykové nebo­li nepsané a jejich zdrojem byla zakládací listina – městské privilegium. Přesto existovaly společné znaky, určené   např.   původem   obyvatel   města   (např.   němečtí   kolonisté   si   s   sebou přinášeli   německé   –   většinou   saské   –   právo),   jejich   zájmem   a   zájmem   pána města. Města tak tvořila tzv.  „právní rodinu“, v rámci níž se  obracelo  město nižšího   práva   k   městu   vyššího   práva   o   naučení   nebo   přímo   o   rozhodnutí ve složité právní záležitosti,1 zároveň bylo město vyššího práva odvolací instancí pro   účastníky   právních   pří.   Příslušnost   měst   k   právním   rodinám   kolísala   a docházelo v ní ke změnám.2 Recepcí   saského   práva   (tzv.   Saského   zrcadla   z   roku   1220)   a   švábského práva   (tzv.   Švábského   zrcadla)   vznikly   v   českých   zemích   dvě   hlavní   oblasti městského práva: oblast práva  magdeburského  (saského ­ zahrnovala severní část Čech a Moravy, Slezsko a Lužice), jehož městy vyššího práva se postupně staly   Litoměřice   a   Olomouc   a   nejvyšší   stolicí   čili   jakousi   třetí   instancí   byl německý   Magdeburg.   Druhá   oblast   práva  švábského  zahrnovala   jih   Čech   a Moravy. Zde byly vrchními právy Staré Město pražské a Brno. Tato oblast bývá chybně   nazývána   oblastí   norimberského   práva,   neboť   právní   vztahy   mezi českými městy a Norimberkem nejsou doloženy.3 VOREL, Rezidenční vrchnostenská města, s. 42.

26 1

HOFFMANN, České město ve středověku, s. 249.

2

HOFFMANN, České město ve středověku, s. 249.

3

ŠTĚPÁN, J.: Ke krystalizačnímu procesu městského práva českého. In: Městské právo v 16.-18. století v Evropě. Sborník příspěvků z mezinárodní konference uspořádané právnickou fakultou

- 38 -

=> pokr. na s. 39

2.2 Partikularismus městského práva a jeho kodifikace v 16. století V 16. století bylo zřejmé, že právo magdeburské je mnohem konzervativnější a   méně   pružné   než   právo   oblasti   staroměstské,   které   se   tak   mnohem   lépe přizpůsobovalo   novým   ekonomickým   potřebám.   V   našich   zemích   mělo   proto v této době zřetelnou převahu a stalo se tak východiskem kodifikačních prací v předbělohorském období.4 Rozdrobenost   práva   vyvolávala   právní   nejistotu   a   byla   překážkou v hospodářském rozvoji měst. Proto měla města zájem na jeho sjednocení, které žádala i šlechta, která po sepsání Svatováclavské smlouvy mohla vystupovat v určitých  případech  před   městskými  soudy.  A  konečně král   chtěl  kodifikací ukončit praxi odvolávání se za hranice k magdeburské vrchní stolici a posílit tak svou autoritu. Snahy   o   sjednocení   městského   práva   nakonec   vedly   k   vydání   „Práv městských   království   českého“   Pavla   Kristiána   z Koldína   roku   1579.  Vydání Koldínova   zákoníku   ale   předcházel   dlouhý   vývoj.   Zvláštní   vliv   na   Koldínovu kodifikaci mělo právo brněnsko­jihlavské a z něj především dvě starší právní knihy, obě z poloviny 14. století.  V Jihlavě   městský   písař   Jan   z Gelhausenu   sebral   městská   privilegia   a důležitější nálezy městského soudu do sbírky, která se stala „ceněným zdrojem poučení pro jiné obce.“5 Brněnský   městský   písař   Jan   v   polovině   14.   století   sestavil   v   jeden   celek různé nálezy městské rady, proložil je učenými úvahami navazujícími na právo římské a doplnil je všeobecnými  právními poučkami a úvahami. Kniha měla celkem   730   článků   a   obsahovala   také   městské   právo   jihlavské6.   Rychle   se rozšířila   a   už   ve druhé   polovině   14.   století   ji   užívala   také   Jihlava,   Praha   a Kutná Hora. Kniha písaře Jana byla také zdrojem pro první pokus o oficiální kodifikaci, kterým   se   stala   roku   1534   „Práva   městská“  Brikcího   z Licska,   který   byl UK ve dnech 25.-27. září v Praze (ed. K. Malý). Praha 1982, s. 273. 4

MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 108.

5

ŠTĚPÁN, Ke krystalizačnímu procesu městského práva českého, s. 268.

6

ŠTĚPÁN, Ke krystalizačnímu procesu městského práva českého, s. 269.

- 39 -

2.2 Partikularismus městského práva a jeho kodifikace v 16. století pražským politikem a původně i univerzitního mistrem. Zanedlouho po přijetí Svatováclavské   smlouvy   se   zemský   sněm   roku   1523   usnesl   na   vypracování kodifikace   městského   práva   a   jmenoval   proto   komisi,   jejímž   byl   Brikcí nejvýznamnějším členem. Roku 1536 bylo toto dílo vydáno tiskem, brzy bylo rozebráno   a   roku   1545   žádal   český   sněm   jeho   dotisk.   Přestože   nebylo považováno za oficiální kodifikaci, bylo městskými soudy užíváno jako záznam platného městského práva.7  Avšak roku 1558 připravené druhé přepracované vydání   nebylo   vytištěno8,   jelikož   šlo   totiž   o   nepříliš   zdařilý   excerpt   sbírky brněnských   sentencí,   nerespektující   různorodost   právních   řádů   jednotlivých měst,9 a také se již roku 1558 objevuje psaný návrh nové kodifikace. Návrh této kodifikace pocházel z pera Pavla Kristiána z Koldína, v té době učitele­rektora   na   pražských   školách.   Roku   1565   se   Koldín   stal   kancléřem Starého   Města   pražského   a   roku   1569   byl   hotov   definitivní   návrh   jeho   díla „Práva městská království českého“. Spor mezi Litoměřicemi a Starým Městem pražským však královské potvrzení a sankcionování nového zákoníku zpozdil o 10 let, jelikož příslušná sněmovní komise se musela vyrovnat s litoměřickým protinávrhem vycházejícím z práva magdeburského.10 Protože do něj Koldín nepřejal nic z magdeburského práva, severní města, která   se   magdeburským   právem   řídila,   zákoník   odmítala.   Roku   1571 adresovala   králi   protinávrh11  (tzv.   Extrakt),   který   byl   v   podstatě   konzervací starého   saského   práva,   které   však   už   neodpovídalo   potřebám   doby.12  Přes postoj   měst   magdeburské   oblasti   Rudolf   II.   roku   1579   zákoník   schválil   a sankcionoval.   Následujícího   roku   rada   apelačního   soudu   Gabriel   Svěchin z Paumberka13  prohlásil,   „že   nálezové   podle těchto   práv   činění   budou

7

MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 109.

8

JIREČEK, J.: O zpořízení práv městských a osudech jejich. Právník, roč. XV., 1876, s. 254.

9

ŠTĚPÁN, Ke krystalizačnímu procesu městského práva českého, s. 274.

10

VANĚČEK, Dějiny státu a práva v Československu,, s. 178. JIREČEK, O zpořízení práv městských, s. 255.

11 12

ŠTĚPÁN, Ke krystalizačnímu procesu městského práva českého, s. 274. ADAMOVÁ, J., SOUKUP, L.: Prameny k dějinám práva v českých zemích. Plzeň 200, s. 149.

13

- 40 -

2.2 Partikularismus městského práva a jeho kodifikace v 16. století u appellace   uznáváni“,14  tedy   apelační   soud   tak   uznal   zákoník   za   závazný pro soudní   praxi.15  Přesto   odpor   Litoměřic   a   Loun   se   podařilo   zlomit   až usnesením zemského sněmu roku 1610. Přitom ještě roku 1626 se Litoměřice marně snažily vymoci si změnu.16  Platnost kodifikace byla zpočátku omezena jen na Čechy, tedy kromě Těšína, kde byla zavedena roku 1598.17 Teprve roku 1680   byla   uvedena   na   Moravu   jako   subsidiární   a   roku   1697   jako   jediný zákoník městského práva. Už   roku   1579   se   Koldín   rozhodl   napomoci   rozšíření   svého   díla   vydáním krátké   „Summy“,   která   vyšla   roku   1581.   V   ní   používal   stejné   obraty,   ale vynechával   latinské   sentence.   V   této   zkrácené   podobě   těšila   se   Koldínova kodifikace veliké oblibě, čtrnáctkrát vyšla tiskem a v letech 1607 a 1614 byla přeložena pod názvem „Das böhmische Stadtrecht“ i do němčiny.18 Koldínovým   dílem   český   právní   život   získal   mimořádně   cenný   příspěvek. Zákoník   byl   formulován   výbornou   češtinou   a   jeho   ustanovení   sestavena do přehledného systému.  Koldín hojně použil i zemského práva a sněmovních usnesení. Se zdarem obohatil svou práci prvky z práva římského upraveného k domácím   účelům.19  Zákoník   obsahoval   právní   předpisy,   které   v   podstatě upravovaly veškerý život obyvatel města i jeho správu a soudnictví.20

2.3 Městské soudnictví v předbělohorském období Soudnictví   ve   městech   švábské   právní   oblasti   vykonávala   městská   rada. Na severu   v   oblasti   magdeburského   práva   soudní   činnost   příslušela   sboru sedmi přísežných šéfů nebo­li kmetů pro věci soudní. Časem však někde došlo k splynutí s konšelským sborem do jedné městské rady, někde toto rozdělení KAPRAS, Právní dějiny zemí koruny české I, s. 67.

14 15

MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 109. JIREČEK, O zpořízení práv městských., s. 257.

16 17

KAPRAS, Právní dějiny zemí koruny české I., s. 68. KAPRAS, Právní dějiny zemí koruny české I., s. 67.

18 19

VANĚČEK, Dějiny státu a práva v Československu,,178. MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 109.

20

- 41 -

2.3 Městské soudnictví v předbělohorském období zůstalo   zachováno.1  Původně   ale   soudní   pravomoc   konšelů   či   kmetů   byla omezená.   Těžší   trestní   záležitosti   si   vrchnost   města   vyhrazovala   do   své pravomoci.   V   královských   městech   soudil   tyto   vyhrazené   věci   královský podkomoří   při   své   okružní   cestě   po   královských   městech.   Od   Jana Lucemburského královskými privilegii postupně docházelo k rozšiřování soudní pravomoci měst i na těžší hrdelní zločiny. Po husitské revoluci na sebe města strhla   veškerou   soudní   pravomoc.   Později   podobně   vrchnost   rozšiřovala pravomoc i   u soudů svých měst, i když si stále ponechávala některé nejtěžší hrdelní přečiny a dokonce některá poddanská města neměla hrdelní pravomoc ani na konci 16. století.2 Městská rada měla všeobecnou pravomoc. Před městskou radou se jednalo o věcech   soudních,   správních,   živnostenských,   společenských   a   dalších.3 Taková rozsáhlá agenda znamenala nesmírnou zátěž a konšelé nemohli plně dostát   své   soudní   pravomoci.   Tento   problém   nebyl   tak   znatelný   v   městech magdeburského   práva,   kde   většinou   byla   pro   soudní   záležitosti   zřízena kmetská   stolice.   Například   v   Litoměřicích   se   šestičlenná   kmetská   stolice udržela až do roku 1610, kdy byla přeměněna na soud šestipánů, na nějž byla přenesena část agendy bývalé kmetské stolice.4  Ve  městech kde   sbor kmetů  neexistoval ulehčoval  částečně městské   radě podřízený sbor úředníků, který vykonával některé věci správní. Také cechovní starší   s   povolením   městské   rady   vykonávali   jurisdikci   nad   cechovními řemeslníky.5  Na   Starém   Městě   pražském   k   tomu   účelu   došlo   k   založení konšelských   soudů   s   úzce   zaměřenou   pravomocí.   Byly   to   například   soud osmipanský   pro   věci   nákladnické,   úřad   šestipanský   pro   věci   hospodářské, trhové,stavební   a   soudní   jurisdikci   nad   poddanými   Starého   Města,   či   úřad desetipanský  pro dluhy.   Podobné  úřady vznikly  i na  Novém  Městě.  Na  Malé 1

KAPRAS, J.: Přehled právních dějin zemí české koruny I., II. Praha 1935, s. 94.

2

WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 617 - 618.

3

BĚLOHLÁVEK, Dějiny Plzně, s. 162.

4

WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 618.

5

WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 620.

- 42 -

2.3 Městské soudnictví v předbělohorském období Straně, v Litoměřicích a Plzni existoval úřad šestipanský, v Kutné Hoře úřad osmipanský.6  Navíc   také   rychtáři   příslušelo   soudit   spory   menšího   významu, jestliže se jednalo o malé dluhy a drobné přestupky. Od rychtářova soudu bylo možné se odvolat k městské radě.7 Z  hlediska  formy  bylo možné  členit  soudy  na  tzv.  soudy   zahájené, soudy nezahájené   a   soudy   mimořádné.8  Soudy   nezahájené   byly   obyčejné   soudy, konané většinu dnů v týdnu, když zasedala městská rada. Takové schůze se konaly dle potřeby, například v Plzni třikrát týdně.9  Naopak soud mimořádný se konal jen výjimečně v nejnutnějších záležitostech, které nesnesly odkladu.10 Soud zahájený byl městský soud zahajovaný slavnostním ceremoniálem.11  Byl plný   zbytečných   starobylých   formalit,   které   připomínaly   řízení   u   zemského soudu. Pro měšťany takové  ceremonie ale znamenaly zbytečnou zátěž a v 2. polovině   16.   století   tato   forma   městského   soudu   je   vytlačena   nezahájenými nebo­li obyčejnými soudy.12 V 16.století si konšelé určovali dny, které byly určeny pro soudní agendu, v ostatních   dnech   vyřizovali   správní   záležitosti.   Vyžadovala­li   to   nenadála potřeba, zejména v trestních věcech, zasedali ihned, třeba i v neděli.13 Činnost soudu   byla   přerušována   církevními   svátky   nebo   událostmi,   které   městské soudce i strany zaneprazdňovaly, jako byly jarmarky, žně, vinobraní.14 Také se 6

JANÁK, HLEDÍKOVÁ, Dějiny správy v českých zemích, s. 249; WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 620 – 621.

7

WINTER, Z.: Zlatá doba českých měst. 2. vydání. Praha 199, s. 118.

8

WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 622

9

BĚLOHLÁVEK, Dějiny Plzně, s. 162 WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 622

10 11

Je typické, že nejčastěji se konal ve městech magdeburského práva, v oblasti švábského práva byl méně

oblíben a konal se zde většinou jen čtyřikrát do roka a v menších městech dokonce jen jednou ročně. Do jeho kompetence původně patřily převody statků a těžší trestné činy, později na něm byly vyhlašovány jen převody nemovitostí. Viz: KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 218; JANÁK,. HLEDÍKOVÁ, Dějiny správy, s. 239; BĚLOHLÁVEK, Dějiny Plzně, s. 164.; WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 622. BĚLOHLÁVEK, Dějiny Plzně, s. 164

12 13

WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 636. KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 220 – 221.

14

- 43 -

2.3 Městské soudnictví v předbělohorském období často stávalo, že konšelé si učinili volno neboli soudní prázdniny i protiprávně mimo tyto vyhrazené dny.15 Procesní řízení před městskými soudy bylo stejně jako u zemského soudu zásadně ústní. Přesto potřeba evidovat průběh procesu vedla k tomu, že písař zaznamenával veškeré přednesy stran. Říkalo se, že strany mluví na městském soudu „k píru“ tedy k peru, často si proto strany přinášely závažnější žaloby již napsané.16 Tato kratší forma byla nazývána „protokolární“.17 V oblasti  práva magdeburského  se začal v 16. století prosazovat  písemný proces.   Místo   toho,   aby   strany   svou   žalobu   přednášely,   odevzdaly   ji   již napsanou   soudu.18  Tato   druhá   forma   řízení   byla   nazývána   pří   konanou „na spisích“.19 Je zřejmé, že písemné řízení vyhovovalo hlavně soudům, jelikož jim značně usnadňovalo   práci.   Pro   strany   znamenalo   také   výhodu,   jelikož   tak   získávaly více   času   na   rozmyšlení   vlastního   postupu.   Přesto   po   celé   předbělohorské období   oblast   práva   švábského,   čili   většina   českých   měst   zůstávala   věrná ústnímu   procesu.   Ke   změně   došlo   až   v   pobělohorském   období,   a   to   jak působením apelačního soudu, před kterým bylo řízení od počátku písemné, tak také vlivem zemského práva, kde převládl písemný proces roku 1627.20 Samotné soudní řízení v městském právu bylo značně ovlivněno římským a kanonickým právem, bylo jednodušší a rychlejší než procesní řízení zemského práva   a   rozlišovalo   se   mezi   procesem   civilním   a   trestním,21  i   když   v   období WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 637.

15 16

KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 224. WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 649.

17 18

Písař ji přepsal do soudních knih a obeslal stranu žalovanou. Té byla přečtena žaloba, vydán její opis a

stanovena patnáctidenní lhůta k písemné odpovědi. Jestliže během této doby nepřinesla písemnou odpověď, následky byly stejné jako nedostavení se k soudu při ústním procesu. Opis odpovědi žalované strany vydal písař žalobci a ta měla opět stejnou lhůtu na svou reakci. Počet takových písemných podání nebyl omezen, což často vedlo k protahování procesu. Viz: KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 224 – 225. WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 649.

19 20

KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 225. MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 121.

21

- 44 -

2.3 Městské soudnictví v předbělohorském období předbělohorském to nebyly rozdíly zásadní. Civilní   proces   byl   zahajován   podáním   žaloby   žalobcem   nebo­li   stranou původní. Dokud se protistrana nebo­li strana pohnaná nedala „v odpovídání“, bylo   možné   od   žaloby   odstoupit.   Druhé   straně   byla   doručena   obsílka   čili půhon,  který  se   doručoval  ústně  i  písemně.22  Samotný průběh řízení  závisel na reakci   pohnané   strany.   Odpovídala­li   výmluvou   čili   excepcí,   vznikala   tím ústní nebo písemná replikace a duplikace, k nimž se konala nová stání.23 Strany   také   mohly   požádat   o   odklad   a   to   čtyřikrát.   Jednalo   se   o   tzv. hojemství a dávalo  se jak žalovanému,  tak podle okolností i žalobci.  Bylo  to možné,   protože   na   rozdíl   od   zemského   soudu   v   městském   procesu  nebylo nutné skončit  projednávaný spor při jednom stání.24  Tak mohly strany stále přicházet s novými svědectvími a řízení se neúnosně prodlužovalo.  A   stejně   jako   strany   mohli   řízení   odložit   i   samotní   soudci   a   dokonce bez omezení,   čehož   také   vydatně   využívali,   aby   se   rozmysleli   nebo,   když   si nevěděli rady, aby požádali o naučení u vrchního soudního dvora nebo po roce 1547   u apelačního   soudu.25  Král   Ferdinand   nezřídka   káral   městské   soudy pro zbytečné   odklady.   Nebo   v   takových   případech   zasahoval   i   apelační   soud v rámci   výkonu   dozoru   nad   městským   soudnictvím.   Apelační   radové   často napomínali konšele, „aby nechali obmyslů a postranních pří a dali se raději do pře hlavní“.26  Takové prodlužování bylo ještě nepříjemnější, jestliže sporná věc byla takové povahy, že se mohla zatím zkazit nebo během času mohlo dojít 22

V den určený půhonem se pohnaný musel dostavit k soudu a reagovat na žalobu. Jestliže se po druhé

nedostavil, hrozilo pohnanému vězení, zejména takzvaně neosedlým občanům města, tj. těm, kteří neměli ve městě dům. Při nedostavení se po třetím obesláním mohla strana ztratit při(„bylo na ní dáno právo stanné“). I samotný žalobce mohl ztratit při uplatněním práva stanného. V soudní den sluha vyvolával strany po třikrát, jestliže strana původní nepovstala, byla vyškrtnuta ze seznamu a  strana pohnaná byla od pře osvobozena nebo-li absolvována. Viz: WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 644 – 647; KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 219. Mohlo se také uhnout do postranní pře, jestliže pohnaná strana tvrdila, že není povinna na žalobu odpovídat

23

pro nejasnost žaloby či pro jinou příčinu. Viz: WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 647. KLABOUCH, Staré české soudnictví, 222.

24 25

KLABOUCH, Staré české soudnictví, 222 – 223. WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 648 – 649.

26

- 45 -

2.3 Městské soudnictví v předbělohorském období k   jejímu   znehodnocení.   Například   roku   1579   suplikoval   k   apelačnímu tribunálu kutnohorský řezník, že pro neustálé odklady soudu v Kutné Hoře „to, co zapečetíno k zkáze by přijíti mohlo, nebo již přišlo, zvláště což by šatů a jiných svršků, kteréž věci neužíváním jich k porušení přicházejí“.27 Po poradě soudců nebo­li tzv. potazu městská rada konečně vynesla ortel. Rozsudky městských soudů bývaly velmi obšírné, nejdelší bývaly ve městech práva magdeburského. Ortel přečetl primas nebo purkmistr a vítězná strana děkovala.28  Druhá strana buď rozhodnutí soudu mlčky přijala, nebo se hned ozývala, že se odvolá či případně, že se do konce odvolací lhůty rozmyslí, Tyto lhůty   byly   před   rokem   1548   ve   městech   různé,   mohly   například   trvat   jen do západu slunce nebo stejně jako později dva týdny.29  Také strana, která se chtěla   odvolat,   musela   složit   u   městského   soudu   tzv.   peníze   důkladní.   Před rokem   1548   byla   opět   tato   částka   v   jednotlivých   měst   rozdílná.   Například v Kutné Hoře to bylo šest kop, na Starém Městě patnáct a Novém Městě deset kop   grošů  českých.30  Levnější  bývalo  odvolání  od   nižších  soudů  ve   městech, jako například od rychtářova soudu či úřadu šestipanského apod.31  Městské trestní řízení v době předbělohorské  Zlatá doba českých  měst  bylo zahájeno   ve většině   případů   stejně   jako   civilní   proces   soukromou   žalobou. Výsledkem  bylo, že  často   mnoho  vážných  zločinů   zůstávalo  bez  potrestání.32 Výjimečně konšelé či královský rychtář žalovali, šlo­li o královskou pokutu či byl­li   zločinec   polapen     při činu  nebo­li   při   „horkém“   skutku.33  V   16.   století v hrdelním   soudnictví   získává   rozhodující   úlohu   tortura,   která   byla   užívána zejména proti příslušníkům nižších vrstev, i když v tomto období se obžalovaný ještě mohl proti uložení tortury odvolat.34 27

WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 649. KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 223.

28 29

WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 681. WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 695.

30 31

WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 696. KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 239.

32 33

WINTER, Zlatá doba českých měst, s. 123. MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 121.

34

- 46 -

2.3 Městské soudnictví v předbělohorském období Výpověď   na  mučidlech,  která   byla   považována  za   rozhodující  důkaz,  byla zapisována do tzv. smolných  knih.  Tyto  trestněprávní zápisy jsou základním pramenem   pro   poznání   vývoje   hrdelního   soudnictví   a   také   všedního   života městského a venkovského života.35 Vedle   těchto   pramenů   vývoj   kriminality   a   trestní   soudnictví   v   Čechách dokreslují radní protokoly a ortelní manuály pražského apelačního tribunálu. Do radních   tribunálů,   nebo­li   zápisů   „sedění   radních“   bylo   vtěleno   veškeré jednání   městské   rady.   Tedy   vedle   záležitostí   správních,   hospodářských   a soukromoprávních se tu nacházejí i zápisy z hrdelněprávních jednání.36 Stejně tak je zaznamenána řada trestních procesů v již zmíněných ortelních manuálech apelačního soudu. Do těchto manuálů byly zapisovány rozhodnutí apelačního   tribunálu   o   odvoláních   proti   trestněprávním   a   civilněprávním rozsudkům   městské   rady.   Jelikož   však   byl   odvolací   instancí,   nachází   se v těchto   pramenech   jen   zlomek   městského   hrdelního   soudnictví.   I   samotné zápisy,   zejména   byl­li   rozsudek   městské   rady   potvrzen   nebo­li   „zanechán na právě“,   jsou   velice   stručné,   takže   se   z   nich   nic   nedovíme   o   podstatě trestného   činu   ani   o   rozsudku  městské   soudu.   Poněkud   obšírnější   záznamy jsou k dispozici u revidovaných rozsudků, kdy apelační soud rozsudek nižší instance změnil, nebo­li „napravil,“ i když ani ty nemohou nahradit základní pramen   hrdelního   soudnictví,   jímž   jsou   smolné   knihy.37  Hlavní   význam ortelních manuálů spočívá v tom, že částečně odhalují právní zvyklosti hrdelní jurisdikce,   ukazují   sociální   postavení   obžalovaných   a   žalobců,   poskytují některá fakta pro sledování vývoje městských soudů.38 Hrdelní pravomocí disponovalo v pozdním feudalismu několik set soudních tribunálů,39  V   předbělohorském   období   se   v   zásadě   dotvořila   síť   hrdelního FRANCEK, J.: Hrdelní soudnictví v Čechách v 16. – 18. století. In: Česká města v 16. – 18. století (red. J.

35

Pánek). Praha 1991, s. 43. FRANCEK, Hrdelní soudnictví, s. 44.

36 37

FRANCEK, Hrdelní soudnictví, s. 45. PROCHÁZKOVÁ, E.: Hrdelní soudnictví města Benešova. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, roč.

38

21, 1980, s. 213. PÁNEK, J.: Městské hrdelní soudnictví v pozdně feudálních Čechách. Československý

39

- 47 -

=> pokr. na s. 48

2.3 Městské soudnictví v předbělohorském období soudnictví,   která   se   skládala   z   královských   měst   s   relativně   samostatnými soudy a poddanských města a městeček, jejichž tribunály zůstávaly výkonnými orgány   vrchnosti   s   výraznou   závislostí   na   pánech   města.40  Do   působnosti těchto   soudů   patřila   naprostá   většina   obyvatelstva   Čech,   téměř   všichni obyvatelé   královských   měst,   vrchnostenských   měst   a   městeček   a   poddaní na vesnicích.41  Tyto   trestní   soudy   vedle   trestu   smrti   uplatňovaly   rozsáhlou škálu   trestných   činů,   které   nebyly   kodifikovány.   O   jejich   systém   se   později pokusil   ve   své   kodifikaci   Koldín.42  U   trestných   činů   převažoval   odstrašující účel, jehož smyslem byla pomsta pachateli, také i výchovné pojetí trestu bylo teprve   v počátcích,43  naopak   převažovala   zásada:   „Kdo   jednou   zlý,   vždycky zlý.“44 Hrdelní   soudnictví   vykonávala   stejně   jako   v   případě   soudnictví   civilního městská   rada,   která   ale   vystupovala   jako   celek   jen   na   počátku   trestního   a na konci   trestního   řízení.   K   výslechům   byli   delegováni   jenom   někteří   její členové společně s rychtářem. Celého procesu se účastnil také městský písař.45 Vedle   něj   a   městského   rychtáře   byli   také   významnou   součástí   výkonného aparátu biřici nebo­li poslové právní a také samozřejmě kati.46 Konečně   po   vykonaném   několikerém   mučení   nebo   po   provedení   líčení   se svědky konšelé vyřkli ortel, ale šlo­li v trestním právu o hrdlo, pražská apelace musela ortel potvrdit nebo napravit.47  časopis historický, roč. 32, 1984, s. 695. 40

PÁNEK, Městské hrdelní soudnictví, s. 705. PÁNEK, Městské hrdelní soudnictví, s. 695.

41 42

Koldín rozdělil tresty na „vyměřené, nařízené a vysvětlené“ tedy právem stanovené, nazvané poenae

ordinariae a tresty uložené dle uvážení soudců, nazvané poenae extraordineriae. Dále tresty rozděluje do pěti skupin: trest smrti, majetkové tresty, ztráta cti, vypovězení, vězení dočasné a doživotní. Viz: MALÝ, K.: K některým obecným otázkám trestního práva městského v 16. století v Čechách, In: Městské právo v 16. století – 18. století v Evropě (red. K. Malý). Praha 1982, s. 308. MALÝ,K.: České právo v minulosti. Praha 1995, s. 123.

43 44

WINTER, Zlatá doba českých měst, s. 124. FRANCEK, Hrdelní soudnictví, s. 46.

45 46

FRANCEK, Hrdelní soudnictví, s. 47. WINTER, Zlatá doba českých měst, s. 126.

47

- 48 -

2.3 Městské soudnictví v předbělohorském období Avšak   jak   už   řečeno,   vynesením   ortelu   civilní   nebo   trestní   proces samozřejmě většinou nekončil, strana se mohla odvolat. Podání odvolání mělo odkladný  účinek  na  výkon rozsudku  i na tzv.  likvidatorní  proces, kterým se rozvrhovala úhrada procesních nákladů.48 Apelace městská rada neviděla ráda, chápala odvolání strany jako její spor se samotnými konšely, kterým se bere v pochybnost   jejich   rozum   nebo   smysl   pro spravedlnost.49  Proto   například starší městské právo saské oblasti ztěžovalo odvolání předpisem, že odvolávající se   strana   musí   při   pronášení   žádosti   o   odvolání   strnule   stát,   ani   svalem nepohnout   a   hnula­li   se   „pochodila   zle.“50  I   když   vlivem   kanonického   a římského   práva   bylo   odvolání   na   počátku   16.   století   snadnější,   stále   se stranám kladly překážky v podobě ručení a plateb nazývaných pokuty, které městu propadaly, jestliže odvolání bylo neúspěšné.51 Zřízení apelačního soudu znamenalo   v   tomto   směru   krok   k   lepšímu,   i   když   i   u   něj   bylo   řízení zpoplatněno. Před   zřízením   apelačního   tribunálu   instanční   soustava   městského soudnictví   byla   značně   složitá   a   nepřehledná.   Jak   už   rozdělením   městského práva na švábskou a saskou oblast, tak existencí vrchnostenských měst vedle měst královských. Původně odvolání od měst směřovala k vrchnosti města. V případě většiny královských   měst   směřovaly   apelace   ke   královskému   podkomořímu   (po   roce 1337 k městskému hofrychtéři). Odvolání a nejdůležitější záležitosti města byly podkomořím   vyřizovány   při   každoroční   návštěvě   města   na   tzv.   výročním soudu.52 S růstem moci měst po husitství došlo ke změně, podkomoří již nadále rozhodoval   jen   o   stížnostech   a   o   sporech,   které   nemohli   nebo   nechtěli rozhodovat   konšelé.   Většinou   se   jednalo   o   spory,   na   jejichž   výsledku   byli konšelé   nějakým   způsobem   osobně   zainteresovaní.   Soud   podkomořího   nebyl KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 229.

48 49

KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 223. KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 223; WINTER, Kulturní obrat českých měst II, s. 685.

50 51

WINTER, Kulturní obrat českých měst II, s. 685. JANÁK, HLEDÍKOVÁ, Dějiny správy v českých zemích, s. 239.

52

- 49 -

2.3 Městské soudnictví v předbělohorském období samozřejmě poslední instancí, od jeho soudu se bylo možné odvolat ke králi, kterému někdy i samotný podkomoří věc postoupil.53  Nezávisle na zeměpanské moci se vyvíjelo apelování k jednotlivým vrchním právům právních oblastí městského práva. Původně takových center bylo u nás více a od nich ještě odvolání směřovala za hranice země. Postupem doby se ale situace   zjednodušovala   i   vlivem   panovníka.   Roku   1350   a   1352   na   Moravě markrabí Jan   ustanovil  vrchními  soudy  Brno  a  Olomouc  a  zakázal odvolání za hranice.   V   roce   1387   stejné   rozhodnutí   pro   Čechy   učinil   Václav   IV.   a za vrchní   soudy   byly   určeny   Staré   Město   a   Litoměřice.54  Avšak   královskými nařízeními odvolání k zahraničním městům ihned nepřestalo, naopak v oblasti práva   saského,   tedy   od   litoměřického   soudu,   přetrvalo   apelování k magdeburské   soudní   stolici   až   do   16.   století.   Naopak   v   oblasti   práva švábského byly veškeré styky Starého města se zahraničím přerušeny a toto právo   se   nakonec   vyvinulo   ve   skutečné   české   městské   právo,   ovlivněné domácími obyčeji, zemským a římským právem.55 I   když   existovalo   jen   několik   vrchních   soudních   stolic,   před   zřízením apelačního   soudu   roku   1548   byly   instanční   vazby   velmi   složité.   Od měst malých apelovalo se k městům větším. Stejně tak od poddanských městeček a vesnic směřovalo odvolání k městům větším a z nich pak k nejbližším městům královským. Následně ještě k vrchním stolicím jednotlivých právních oblastí, ale   ani   zde   odvolání   nekončila,   neboť   konečnou   instancí   byl   buď   král,   či případně vrchnost města56  nebo zahraniční soudní stolice.57  Takto existovalo mnoho odvolacích instancí. Z. Winter uvádí například, že z Kralovic směřovalo odvolání do Rakovníka, z Rakovníka pak ke Starému Městu, nebo z Jaroměře

WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 618.

53 54

KAPRAS, Právní dějiny zemí Koruny české I., s. 60. WINTER, Zlatá doba českých měst, s. 121.

55 56

Například v Pardubicích do roku 1512 si konečný výrok z rozsudku městské rady při odvolání ponechával

pán města. Teprve až po tomto roce šla odvolání ke Starému Městu. Viz: SAKAŘ, J.: Dějiny Pardubic nad Labem. Díl II. Část 1. Zřízení městské do roku 1900. Pardubice 1924, s.88. WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 685 – 686.

57

- 50 -

2.3 Městské soudnictví v předbělohorském období do Hradce, z Hradce do Prahy atd.58 Tím   však   problémy   nekončily.   Některá   města   těžce   nesla   svou   právní podřízenost jiným královským městům. A tak docházelo k neustálým změnám v instančním postupu. Například v druhé polovině 15. století se Kutná Hora odtrhla od Jihlavy. Také Nové Město pražské těžce neslo apelování ke Starému Městu a tak  novoměstští  neustále činili překážky odvoláním ke staroměstské soudní stolici a požadovali na králi odtržení od své vrchní stolice. A Staré Město se snažilo být poslední instancí jako zemský soud a kladlo všemožné překážky odvoláním ke králi. Stejně tak se často městské rady jednotlivých královských měst se pokoušely být konečnou odvolací stolicí k rychtářovu soudu.59  Jakousi   předzvěstí   králova   postupu   v   roce   1548   bylo   rozhodnutí   z roku 1545, týkající se odvolání od Menšího města pražského. Ferdinand I. tak učinil na žádost   malostranské   městské   rady.   Ta   neměla   vymezenou   svou   odvolací instanci,   což   strany,   když   s   rozsudkem   nebyly   spokojeny,   řešily   tak,   že samotné   konšely   žalovaly   u   vyšších   soudů.   Ferdinand   prosbám   konšelů vyhověl a  malostranští  získali právo  odvolávat  se  přímo ke  králi.  Postup  byl obdobný jako o necelé tři roky později. Každá strana, která nebyla s rozsudkem spokojena,   se   mohla   ke   králi   do   dvou   týdnů   odvolat,   složila­li   poplatek   pět grošů   českých.   Městská   rada   pak   musela   všechny   spisy   soudního   sporu zapečetit v přítomnosti stran sporu a odeslat ke králi. O odvolání rozhodoval sám panovník a v případě jeho nepřítomnosti, jestliže se jednalo o věc, která nesnesla   odkladu,   tak   měla   být   odeslána   k   rozhodnutí   radám   královským, které   hodlal   Ferdinand   k   tomu   účelu   zřídit.   Ten,   kdo   by   bezdůvodně   podal odvolání,   mohl   být   potrestán.60  Následně   takové   právo   odvolávat   se od městského soudu přímo ke králi udělil Ferdinand i jiným městům, což ještě více připomínalo jeho postup vůči městům po neslavném roce 1547.61 Z uvedeného je zřejmé, že zřízení apelační instituce apelačního soudu, ač 58

WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 686. WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 687 – 692.

59 60

ČELAKOVSKÝ, Privilegia měst pražských, s. 386 – 389. WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 692.

61

- 51 -

2.3 Městské soudnictví v předbělohorském období jako produkt samovládných tendencí Ferdinanda I., znamenalo v tomto ohledu výrazný   pokrok   oproti   dřívějšímu   „chaosu“   instanční   soustavy   městského soudnictví. Na závěr  tohoto pojednání o městském soudnictví bych chtěl zmínit ještě jeden   významný   přínos   zřízení   apelační   stolice   městskému   právu   a   vlastně celému   právu   stavovskému.   Apelační   soud   byla   u nás   vůbec   první   soudní stolice,   která   byla   obsazena   jak   profesionálními   juristy   (viz   níže)   tak   soudci dostávající  od panovníka  pravidelný   plat.   Vůbec   v celém   dosavadním  českém soudnictví   to   byla   naprostá   novinka.   Městští   soudci   nebyli   profesionály   a nezáviseli na soudu svou výživou. Vzhledem k tomu, že jedním ze základních předpokladů   soudcovské   nezávislosti   je   dostatečné   hmotné   zajištění,   není problém si udělat obrázek o tom, jak rozsuzování sporů před městskými soudy často   vypadalo.   Městští   soudcové   se   neostýchali   brát   nejrůznější   úplatky   a předem   se   domlouvat   se stranami   na výsledku   sporu.   O   rozhodnutí   kolikrát tak nerozhodovalo hledisko spravedlnosti, ale majetnost té které strany sporu. Nespravedlnost soudců byla kritizována i v mnoha tehdejších učených spisech, například   Židek   ve své   Správovně   pokládá   vesměs   všechny   městské   soudce za nespravedlivé a radí králi, aby dal konšelům a rychtáři pevné platy, že pak nespravedlnost pomine.62  O stavu tehdejšího soudnictví nejlépe vypovídá citát na průčelí prachatické radnice: “Právem každý nevinný bývá dáven, skrze dary vinný   bývá   pomsty   zbaven,   právo  pavučině   se   přirovnává,   již   brouk   prorazí, muška v ní zůstává.“63

62

WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 629. BĚLOHLÁVEK., Dějiny Plzně, s. 164.

63

- 52 -

3. Zřízení a činnost apelačního soudu

3. Zřízení a činnost apelačního soudu 3.1 Instrukce Ferdinanda I. a soudní řád apelačního tribunálu Jak už bylo zmíněno Ferdinand I. 20. ledna 1548 konečně přistoupil svým reskriptem vydaným v Augsburgu ke zřízení apelační stolice zvané jako rada nad apelacemi, apelační komora či latinsky consilium apellationum,1 která byla běžně nazývaná jako apelační soud.2  Touto zřizovací instrukcí předepsal král apelační   komoře   podrobný   soudní   řád,   který   bez   výrazných   změn   zůstal v platnosti   až   do   roku   1628.   Původně   Ferdinand   zamýšlel   zřídit   odvolací instanci   s   velice   širokou   kompetencí   pro   všechny   soudy   království   českého včetně   zemského   soudu.   Avšak   moc   šlechty   nebyla   neúspěšným   povstáním natolik oslabena, aby  proti její vůli mohl král prosadit tento troufalý  záměr. Zejména porušení  starobylého obyčeje, podle kterého nebyla možná odvolání od zemského   soudu   (tzv.   inapelačnost   zemského   soudu),   bylo   pro   šlechtu naprosto   nepřípustné.3  Ferdinand   se   tedy   musel   spokojit   se   zřízením apelačního   tribunálu   jako   vrchního   soudu   nad   všemi   městskými   soudy   a rozhodujícího   o   odvoláních   do   rozsudků   všech   měst  království   českého,   tzn. Čech, Horní a  Dolní  Lužice,  Slezska a Moravy.4  I když v tomto případě jeho instrukce nebyla plně dodržována. Mimo Jihlavu města na Moravě se odmítala podřídit   pravomoci   pražského   apelačního   soudu.   Dokonce   se   městská   práva po roce   1548   nadále   rozvíjela   a   dosáhla   ještě   na   přelomu   16.   a   17.   století nebývalého rozmachu.5 Ačkoli   ve zřizovací instrukci   byla  výslovně  zmíněna  jen  královská města,6 1

Průvodce po Ústředním archivu ministerstva vnitra. In: Sborník archivních prací 2. Praha 1982, s. 81.

2

ADAMOVÁ, K.: Apelační soud v Českém království v letech 1548 – 1651. In: Pocta akademiku Václavu Vaněčkovi k 70. narozeninám. Praha 1975, s. 101.

3

ADAMOVÁ, Apelační soud , s. 108.

4

RAYANTOVÁ, M.: Ladislav II. Popel z Lobkovic jako první president apelačního soudu. In: Stavovský odboj roku 1547. Sborník příspěvků z vědecké konference konané v Pardubicích 29. - 30. 9. 1977, Pardubice - Praha 1999, s. 186.

5

ŠTARHA, I.: Okruh znojemského městského práva. Jižní Morava, sv. 5, 1969, s. 85.

6

„..jestližeby se komu zdálo, žeby skrze soudy a ortele v městech našich královských

- 53 -

=> pokr. na s. 54

3.1 Instrukce Ferdinanda I. a soudní řád apelačního tribunálu týkala   se   jeho   kompetence   jak   zmíněno   všech   měst   Koruny   české,   tedy   jak měst královských v užším slova smyslu, měst věnných, horních, komorních, ale i poddanských. Tato skutečnost také vyplývala z dalšího znění královské instrukce: „A když která appelací před ty rady naše z měst aneb od kterého práva v království našem přijde...“ Tím, že Ferdinand uvedl na počátku své instrukce královská města, chtěl jen   výslovně   zdůraznit,   že   právě   královská   města   jako   hlavní   účastníci protihabsburského   povstání   a   význačná   politická   složka   feudální   struktury, jsou podrobena v soudních záležitostech královské radě nad apelacemi.7 Zpočátku   mohla   nadála   i   po   roce   1548   rozhodovat   o   odvoláních do rozhodnutí   městských   rad   ještě   soudní   stolice   Starého   Města   pražského, pokud s tím obě strany souhlasily, jestliže jedna strana tento postup odmítala, směřovalo odvolání před apelační soud. Teprve až po roce 1558 byl příslušný pouze apelační tribunál (viz níže).8 Kromě toho se také apelační soud stal odvolací instancí pro ty soudy, proti jejichž   rozsudkům   bylo   odvolání   přípustné   a   které   neměly   tzv.   privilegium inapelačnosti (jako zmíněný zemský soud český a moravský), tzn. jednalo se zvláště o stavovské soudy Slezska a Horní Lužice.9 Apelační tribunál mohl také případně přijímat suplikace od soudů, jež sice privilegium inapelačnosti měli, ale   řídily   se   procesem   římsko­kakonickým,   který   umožňoval   podání   této mimořádné revize.10 Co   se   týče   věcné   působnosti,   apelační   tribunál   rozhodoval   o   odvoláních proti rozhodnutím   těchto   soudů   jak   ve   věcech   civilních   tak   trestních.   Jeho osobní působnost se vztahovala tedy na měšťany, lid sdružující se ve městech a na vyšších   stavy,   pokud   se   jednalo   o   jejich   šosovní   majetek,   tedy   majetek obtěžován byl...“, viz Sněmy české II., s. 547. 7

ADAMOVÁ, Apelační soud , s. 102.

8

ADAMOVÁ, Apelační soud , s. 102.

9

MALÝ, Dějiny českého a československého práva,. s.64; KAPRAS, J.: Právní dějiny zemí Koruny české II. / 1. Praha 1913, s. 422. KAPRAS, Přehled právních dějin, s.156.

10

- 54 -

3.1 Instrukce Ferdinanda I. a soudní řád apelačního tribunálu ve městech   podléhající   šosovní   dávce.11  Také   rada   nad   apelacemi   měla rozhodovat v trestních věcech, které se týkaly selského a ostatního neusedlého lidu, pokud tyto věci soudili v první instanci krajští hejtmani, rady královských měst   a   vrchnostenské   soudy,   kterým   k   tomu   panovník   udělil   zvláštním privilegiem   oprávnění.12  Pro   poddané   bylo   ovšem   odvolání   se   k   apelačnímu soudu jen teoretické, jelikož bylo spojeno s velkými náklady.13 Ferdinand dále výslovně zakázal odvolávání se k pražským městům a „ven ze země“,   konkrétně   jmenoval  soudní stolice  v  Magdeburgu  a  Lipsku. Stejně tak zakazoval braní naučení a slepých ortelů z těchto měst. Aby bylo podřízení městských soudů královskému dohledu úplné, zakázal městům v Horní i Dolní Lužici, na Moravě a ve Slezsku braní naučení a slepých ortelů od jiných soudů či vysokých škol. I   když   apelační   soud   soustředil   k   sobě   všechna   odvolání   od   městských soudů a přispíval tak ke sjednocení městského práva, města zůstávala nadále součástí   svých   právních   rodin.   Proto   jednotlivé   případy   měl   soud   posuzovat podle toho práva, které platilo u toho městského soudu, který rozhodoval jako první   instance.14  Jak   již   bylo   zmíněno,   jednalo   se   buď   o   oblast   práva staroměstského (v instrukci nazýváno právo české) nebo práva magdeburského a   toto   rozdělení   přetrvávalo   až   do   roku   1610,   kdy   se   v   podstatě   právo staroměstské   prostřednictvím   Koldínovy   kodifikace   rozšířilo   na   celé   České království. Apelační tribunál byl výhradně soudem panovnickým. Na jeho fungování a složení   neměli   stavové   vliv,   všichni   jeho   členové   byli   jmenováni   a   placeni panovníkem.15  Byla   to   tak   další   s   institucí,   které   zakládal   Ferdinand   I. v úmyslu oslabit vliv stavů na řízení státu, v oblasti finančních správy tokovým úřadem   byla   již   zmíněná   česká   komora.   Spolu   s   českou   komorou   byl   také ADAMOVÁ, Apelační soud , s. 102; ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 6.

11 12

ADAMOVÁ, Apelační soud , s. 102 – 103; ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 6. RAYANTOVÁ, Ladislav II. Popel z Lobkovic, s. 186 – 187.

13 14

ADAMOVÁ, Apelační soud , s. 103. RAYANTOVÁ, Ladislav II. Popel z Lobkovic, s. 188.

15

- 55 -

3.1 Instrukce Ferdinanda I. a soudní řád apelačního tribunálu apelační   soud   centrálním   orgánem   společným   pro   všechny   země   království českého a založený jako součást Ferdinandova centralizačního úsilí. Jako soud čistě královský apelační tribunál už zůstal, stavům se nepodařilo podřídit tento soud svému vlivu, jako se tomu stalo se soudem zemským a dvorským.16 To   jaký   mělo   význam   obsazení   soudu   radami   se   stálým   platem,   jsem   již popsal   v   předchozí   kapitole.   Radové   včetně   písařů   a   sekretářů   apelačního soudu   samozřejmě   nesměli   v   souvislosti   se   svou   úřední   činností   přijímat jakékoliv   pocty   a   dary.   Takové   hmotné   zajištění   spolu   se   zákazem   přijímat úplatky znamenalo v našem soudnictví uplatnění velice moderního  principu, který byl základním předpokladem soudcovské nezávislosti. Přesto zajisté nelze považovat   apelační   tribunál   za   nezávislou   soudní   stolici   v   dnešním   slova smyslu. Byla to byrokratická instituce a apelační radové byly úředníci závislí na králi, řídili se jeho instrukcemi a také jemu byli plně odpovědní. Král mohl kdykoliv   upravit   poměry   u   apelačního   soudu   a   také   dle   své   vůle   odvolávat soudce   apelačního   tribunálu,   jestliže   se   mu   znelíbili.   Soud   apelační   byl   tak prvním   byrokratickým   soudem   v   našich   zemích   a   stal   se   základem   příští výstavby trojinstančního systému v období absolutismu.17 Podle   instrukce   stál   v   čele   apelačního   soudu   president,   který   byl příslušníkem   panského   stavu.   Vedle   něj   bylo   dále   jmenováno   13   apelačních radů,   mezi   nimiž   bylo   pět   dalších   šlechticů   (   a   to   tři   páni,   dva   rytíři),   čtyři doktoři   práv   a   čtyři   zástupci   měst.   Takové   obsazení   znamenalo   porušení zásady,   že   měšťan   může   být   souzen   příslušníky   svého   stavu,   potvrzené,   až na několik výjimek, Svatováclavskou smlouvou.18 Navíc   v   následujících   letech   nebyli   měšťané   jmenováni   v   plném   počtu. Na sněmu konaném v únoru roku 1582 si Pražané stěžovali, že v této době už nejsou   náležitě   obsazováni   zástupci   stavu   městského   mezi   rady   apelačního soudu.   Proto   se   požádali   vyšší   stavy   o   přímluvu   u   krále,   aby   opět   členy apelačního   tribunálu   vybíral   také   ze   stavu   městského.   Vyšší   stavové   uznali KALOUSEK, České státní právo, s. 295.

16 17

MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s.64. TIEFTRUNK, Odpor stavův českých, s. 348.

18

- 56 -

3.1 Instrukce Ferdinanda I. a soudní řád apelačního tribunálu žádost Pražanů za „slušnou“ a žádanou přímluvu učinili. Král pravděpodobně na nějaký   čas   této   prosbě   vyhověl,   ale   ne   na   dlouho,   jelikož   roku   1610   si měšťané   opět   stěžovali,   že   už   několik   let   nejsou   radové   apelačního   soudu z jejich řad vybíráni. A tak znovu žádali vyšší stavy o přímluvu u krále, aby osoby z Pražanů. narozené v Čechách a dobře znalé českého práva a právních zvyklostí,   byly   opět   jmenovány   za   členy   apelačního   tribunálu.   Skutečně v závěru   obecných   sněmovních   artikulích   týkajících   se   městského   stavu, požadovali   stavové   panovníka,   aby   mimo   jiné   dal   „milostivou   královskou   a otcovskou resoluci a odpověď na několik artykulů třetího stavu se dotýkajících, dosud nevyřízených a v tom, aby ráčil osoby z Pražanů do appellací dosaditi“.19 Bohužel tomuto požadavku již král vůbec nevyhověl a na generálním sněmu roku 1611 byli zástupci měst donuceni opět se domáhat zastoupení Pražanů v apelačním soudu, ale v artykulých tohoto sněmu tentokrát žádné přímluvy obsaženy   nebyly.  Teprve  až na  generálním   sjezdu v  roce 1619 bylo  konečně prohlášeno,   že   do   apelačního   soudu   za   rady   mají   být   obsazovány   osoby ze všech tří stavů království českého v rovném počtu.20 Určitě významným přínosem bylo obsazení apelačního soudu čtyřmi doktory práv. Doposud nebyly soudní  instituce obsazovány profesionálními právníky. Do   této   doby   lze   hovořit   o   výskytu   právních   praktiků   působících   různým způsobem   v   oblasti   práva   zemského   a   městského,   vedle   úřední   činnosti především   literárně.   Zemské   ani   městské   právo   neukládalo   absolvování právnického studia na univerzitě jako předpoklad pro zastávání zemských či městských úřadů. I když nelze popřít, že v církevních službách se už ve 14. století, zejména na vyšších stupních hierarchické struktury, právnické znalosti nabyté   studiem   na   univerzitě   nejen   vítaly,   ale   stále   více,   i   když   jen   mlčky, předpokládaly.21  Přesto   do   počátku   16.   století   je   v   českém   království GLÜCKLICH, J.: Nová redakce zemského zřízení království českého z posledních let před českým

19

povstáním. Brno 1936, s. XLVI. GLÜCKLICH, Nová redakce zemského zřízení, XLVI – XLVII.

20 21

KINDL, V.: Příležitost k získání a uplatnění právnického vzdělání a právních vědomostí v Čechách

do počátku dvacátých let 15. století. In: Dějiny právnického stavu a právnických profesí. Praha 1999, s, 85.

- 57 -

3.1 Instrukce Ferdinanda I. a soudní řád apelačního tribunálu graduovaných   právníků   jen   velmi   málo.   A   právě  období   vlády   Ferdinanda   I. znamená   zvýšený   příliv   studovaných   juristů   do   naší   země.22  Ferdinandova instrukce, kterou se zřizoval apelační soud, byla v oboru státního práva prvním právním   předpisem   žádající   absolvování   právnického   studia   a   dosažení doktorátu pro výkon státní funkce.23 Nadále   zůstával   nevyřešen   problém   se   vzděláváním   profesionálních právníků   v   našich   zemích.   Během   husitských   válek   byla   přerušena   výuka na právnické fakultě a po skončení husitské revoluce ve změněných politických a   náboženských   poměrech   nebyla   obnovena   univerzitní   výuka   v   plném rozsahu, z Karlova vysokého učení se stala provincionální jednofakultní škola. Právnická   fakulta   neožila   a   pravidelná   výuka   práva   nebyla   provozována   ani jiným způsobem. Kvalifikaci v tomto oboru bylo možno získat jen v cizině a to i v předbělohorském období.24 Presidentovi apelačního soudu příslušelo výsadní postavení mezí ostatními členy   apelačního   tribunálu.   Nad   ostatními   radními   apelačního   tribunálu vykonával dozor. Jestliže by některý z radů nevykonával řádně své povinnosti, bylo presidentovi uloženo nejprve s viníkem prohřešek projednat ,a jestliže by ani toto nevedlo k nápravě, měl celou záležitost oznámit králi.25 President také svolával rady k soudnímu jednání, kteří se museli na jeho vyzvání okamžitě dostavit k apelačnímu tribunálu. Rovněž, jestliže se král nacházel mimo české země,   nemohli   radové   bez   presidentova   svolení   opustit   Prahu,   „aby   pro nedostatek osob chudí lidé pruotahuov nebrali a zdržováni nebyli.“26  Když se panovník přebýval v zemi, dával svolení radům k odjezdu z Prahy on, stejně tak jestliže   se   jednalo   o   nepřítomnost   delší   jak   šest   měsíců   nebo   o   uvolnění 22

KINDL, V.: K problematice uplatněni právních poznatků v Čechách a na Moravě v 15. a 16. století. In:

Dějiny právnického stavu a právnických profesí. Praha 1999, s. 99. 23

KIDNL, Příležitost k získání a uplatnění právnického vzdělání, s. 85. KINDL, K problematice uplatněni právních poznatků, s. 99.

24 25

„Jestližeby také při které osobě z těch rad našich nedbanlivost neb nepilnost seznána byla, tehdy aby

jmenovaný Ladislav Popel k němu o to promluvil, a nechtělaliby táž osoba od toho přestati, tehdy aby to na nás vznesl a nám oznámil“.Viz: Sněmy české II, s. 546. Sněmy české II, s. 545.

26

- 58 -

3.1 Instrukce Ferdinanda I. a soudní řád apelačního tribunálu samotného presidenta apelačního tribunálu.27 Obdobně bylo třeba panovníkova souhlasu k výkonu vedlejšího zaměstnání. Stejně tak president spolu s ostatními rady apelačního tribunálu vykonával dozor nad administrativním aparátem soudu. Konkrétně měli kontrolovat, aby písař ani sekretář nepřijímali nebo nevyžadovali od stran žádné pocty či platby a „lidi jakž dotčeno, v ničemž neobtěžoval“.28 Ustanoveným radům nad apelacemi byl tedy dán k dispozici administrativní aparát skládající se z několika stálých kancelářských sil a zaměstnanců, jejichž počet mírně kolísal a během let se zvyšoval. Byli to zejména sekretář a několik kancelistů, od počátku 17. století sekretáři dva – český a německý a v této době také přistupují český a německý registrátor.29 Podle královské instrukce scházeli se radové nepřetržitě celý rok, apelační tribunál se tedy nescházel pouze v určitých ročních termínech jako tomu bylo u zemského soudu. V létě apelační tribunál zasedal od 6 do 10 hodin a od 13 do 16   hodin,   v   zimě   úřední   hodiny   začínaly   o   hodinu   později.   Jednání   se nekonalo ve středu, v sobotu, v neděli a o svátcích. V době žní od 24. července do 24. srpna měli apelační radové soudní prázdniny, ale i v této době zasedali každý   čtvrtek.   Další   dovolenou   měli   také   v   době   vinobraní   v   délce   čtrnácti dnů.30 Ferdinandova   instrukce   podrobně   předepisovala   jednací   řád   apelačního soudu. Každou zaslanou apelaci měl přijmout přísežný sekretář a tomu, kdo ji dodal, dát jistotu o tom, že odvolání bylo doručeno, aby strana věděla, kdy se má   opět   dostavit   či   vyslat   posla   k   přijetí   ortele.   Tentýž   sekretář   pak   zapsal do zvláštních register přesný čas doručení apelace. Registra byla dvoje, jedny pro   presidenta   a   druhé   pro   sekretáře.   Sekretář   ukládal   zaplacené   soudní poplatky   do   zvláštní   truhly,   od   které   měly   být   dva   klíče,   jeden   u   sebe

27

ADAMOVÁ, Apelační soud , s. 106. Sněmy české II, s. 547.

28 29

KŘEPELKOVÁ, A.: Apelační soud. 1548 – 1783 (1788). Inventář. Praha, státní ústřední archív, 1964, s. 1. ADAMOVÁ, Apelační soud, s. 106.

30

- 59 -

3.1 Instrukce Ferdinanda I. a soudní řád apelačního tribunálu přechovával sekretář a druhý president apelačního soudu.31 Soudní poplatek za apelaci neboli tzv. peníze důkladní (jak vyplývá z listu Ferdinand I. pro královská města z 3. dubna 1549 a z rozhodnutí pro Staré Město z 13. března 1548 a pro Nové Město z 25. října 1549) činil původně dvě kopy   českých   grošů.   Poplatek   samozřejmě   platil   ten,   kdo   podával   odvolání. Částka nebyla odstupňována podle hodnoty záležitosti, které se spor týkal, či podle   majetku   odvolávajícího   se,   jeho   výše   měla   zřejmě   zamezit   odvoláním v nepodstatných záležitostech. Později se ale poplatek za podané odvolání snížil na dva tolary, jak vyplývá z usnesení obecného sněmu konaného v roce 1582. V tomto sněmovním usnesení je stanoveno, že za každou apelaci se má platit jeden tolar a ne jako doposud dva tolary.32 Řízení u apelačního soudu bylo písemné bez účasti stran jen na základě akt, která obdržel od soudu nižší instance. Obvykle se strana neměla v odvolacím řízení dovolávat nových fakt, která by nebyla uplatněna již u první instance. Když však u první stolici nebyli vedeni svědkové, mohl být jejich výslech aspoň u apelačního   soudu   proveden.33  Apelační   tribunál   zaváděl   formy   procesu římsko­kanonického a aplikoval podle potřeby právo římské.34 Jednání   probíhalo   buď   v   češtině   nebo   němčině,   záleželo   v jakém   jazyce probíhalo řízení u soudu nižší instance. V německém  jazyce byla vyřizována podstatná část agendy apelačního tribunálu, jelikož všechna města obou Lužic a   Slezska   byla   německá.   Zřízení   apelačního   soudu   bylo   tak   významným krokem směrem k zavádění němčiny jako jednacího jazyka v našich zemích.35 Tomu   také   odpovídalo   vedení   knih   ve   dvou   řadách,   jelikož   rozhodnutí apelačního  soudu  byla  zapisována  do  speciálních   knih.  První řada,   do  které byly   zapisovány   české   rozsudky,   byla   nazývána   „manuály   ortelní“   a   je dochována pro celou dobu existence soudu (tedy let 1548 – 1783) a obsahuje Sněmy české II, s. 546.

31 32

ADAMOVÁ, Apelační soud, s. 104. KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 229.

33 34

VANĚČEK, Dějiny státu a práva, s. 163. KAPRAS, Právní dějiny zemí Koruny české II / 1, s. 353.

35

- 60 -

3.1 Instrukce Ferdinanda I. a soudní řád apelačního tribunálu 82 svazků. Až do roku 1671 byly tyto manuály vedeny jednotným způsobem jako   příruční   knihy,   do   nichž   byly   postupně   zapisovány   jednotlivé   právní případy, tak jak byly vyřizovány na zasedáních apelačního soudu. Každý zápis přitom   zahrnoval   jméno   města,   jemuž   byl   zasílán   ortel,   jména   obou   stran, stručnou   charakteristiku   sporného   případu,   datum   původního   napadeného rozsudku a datum jednání odvolacího tribunálu. Tyto údaje zůstávaly stejné ve všech případech, kdy byl původní rozsudek potvrzen, pokud byl zrušen nebo podstatně   opravován,   byl   zápis   doplněn   někdy   i   velmi   pestrým   právnickým odůvodněním   všech   změn.   Jednalo   se   samozřejmě   o   záležitosti   nejen královských   měst,   ale   i   řady   měst   a   městeček   poddanských.   Zpočátku zahrnoval   vždy   jeden   svazek   manuálu   jeden   rok,   ale   od   roku   1570   bylo svazováno   do   jednoho   svazku   několik   ročníků.   Vzhledem   ke   zběžnému, nedbalému   písmu   a   množství   škrtů,   oprav   a   doplňků   v   knihách   lze předpokládat,   že   do   knih   byly   vkládány   jen   prozatímní   zápisy,   které   tvořily podklad pro další úřední jednání.36 Druhou   řadu   knih   rozsudků   psaných   německy   představují   tzv.   knihy protokolů, které mají stejný vzhled, obsah i funkci zápisů jako manuály a liší se pouze tím, že zachycují záležitosti týkající se Slezska a Lužice, a to nejen tamních   měst,   ale   i   knížat,   a   kromě   toho   také   záležitosti   německých   měst v Čechách. Zatímco manuály ortelní byly vedeny česky a to až do roku 1753, knihy protokolů byly od začátku německé. Jsou dochovány od roku 1550 až do roku 1780, celkem 97 svazků. Na rozdíl od českých byly zápisy z protokolů ještě zapisovány v definitivní podobě, čili se všemi stereotypními právnickými formulemi a plnou titulaturou, do knih tzv. čistopisů, kterých se dochovalo pět z let 1548 – 1570.37 Poslední z těchto dochovaných „manuálů ortelních“ končí orkem 1671. “Ortelové a naučení“, která pak na ně

36

navazují po roce 1682, jsou poněkud jiného typu. Jejich pečlivější úprava, úhlednější písmo a pečlivé rozepisování každého případu ukazují, že jde o knihy definitivní trvalé platnosti. V této době

jsou

k jednotlivým ortelům připisována do knih i tzv. „missiva“, totiž úřední pokyny apelačního soudu adresátovi, jak má být ortel vyhlášen a proveden. Viz: NUHLÍČEK J. a kol.: Státní ústřední archív Praha. Průvodce po archivních fondech II. Praha 1955, s. 92. NUHLÍČEK, Průvodce po archivních fondech , s. 92.

37

- 61 -

3.1 Instrukce Ferdinanda I. a soudní řád apelačního tribunálu Zapsaní přesného času doručení apelace do register mělo zásadní význam pro následnou   činnost   apelačního   soudu.   Ferdinandova   zřizovací   instrukce totiž   předepisovala   radům   všechny   apelace   z   českých   měst   rozhodnout do jednoho   měsíce   od   jejich   doručení.   Další   lhůta   byla   stanoven   kvůli   větší vzdálenosti   pro   odvolání,   dávání   naučení   a   slepých   rozsudků   z   měst Moravského   markrabství,   Slezska   a   obojí   Lužice.   V   tomto   případě   měla   být odvolání   vyřízena,   naučení   a   slepé   rozsudky   dány   do   půldruhého   měsíce ode dne doručení odvolání či žádosti.38 Další   lhůta   byla   stanovena   jen   pro   dávání   naučení   a   slepých   ortelů, vzhledem   k   předchozímu   ustanovení   se   týkala   jen   žádostí   z   českých   měst. Jestliže   se   žádostí   o   naučení   dorazil   zvláštní   posel   a   byly   řádně   zaplaceny všechny   soudní   poplatky,   měli   radové   ihned   dát   naučení   či   vydat   slepý rozsudek. Jen v případě, že by věc byla natolik složitá, že by nemohla být v tak krátké   lhůtě   vyřešena,   pak   mělo   být   určeno   datum,   kdy   bude   záležitost vyřízena, aby se posel mohl opět dostavit k vyzvednutí naučení nebo slepého rozsudku.   Avšak   ani   v   tomto   případě   nesměla   být   překročena   lhůta   v   délce jednoho měsíce.39 Přestože   apelační   radové   tedy   měli   přesně   rozvržené   úřední   hodiny   a stanoveny   lhůty   pro   rozhodnutí   o   odvoláních,   apelace   byly   vyřizovány opožděně. Obdobně jako městští soudci si apelační radové ihned přivykli dělat si   soudní   volno   dle   své   libosti.   Již   7.   listopadu   proto   zaslal   Ferdinand   I. „zřízeným  radám  k  apelacím“  napomenutí.   Z  králova listu vyplývá,  že  i  přes pravidla   stanovená   ve   zřizovací   instrukci   se   apelační   radové   v   daný   čas nescházeli,   bez vědomí   a   povolení   presidenta   apelační   komory   opouštěli svá pracoviště a často i zůstávali doma, což samozřejmě vedlo k průtahům a tím   k   vyšším   nákladům   odvolatelů.   Král   tedy   soudcům   přísně   přikázal dodržovat   úřední   hodiny   a   presidentu   Ladislavu   Popelovi   z   Lobkovic   bylo připomenuto   řádně   vykonávat   dozor   nad   dodržováním   soudního   řádu

38

Sněmy české II, s. 547 – 548. Sněmy české II, s. 548.

39

- 62 -

3.1 Instrukce Ferdinanda I. a soudní řád apelačního tribunálu apelačního tribunálu.40 K projednávání každého případu předtím zaregistrovaného sekretářem byl určen   referent.   Jestliže   některé   ze   stran   bylo   jméno   referenta   známo,   určil president   apelačního   soudu   nového   referenta,   případně   koreferta.   Referenti přednášeli ze spisů v českých sporech česky a v německých německy. Potom se k přednesu   vyjadřovali   jednotliví   apelační   radové.   Jestliže   některý   z   radů potřeboval   ke   svému   vyjádření   nějaké   vysvětlení   nebo   určitou   dobu k promyšlení věci, došlo k odložení jednání. Apelační rada se musel ale k věci vyjádřit   v   kolegiu   do   tří   dnů.41  Kolegium   apelačního   soudu   bylo   usnášení schopné,   jestliže   se   sešlo   v   počtu   nejméně   devíti   osob.42  Při   hlasování o rozsudku čili při tzv. potazu rozhodovala většina hlasů, Při jejích rovnosti byl rozhodující hlas presidenta apelačního soudu.43 V  případě   obtížných  a   složitých  pří  či  žádostí  o  naučení,   s  kterými  by  si soudci   apelační   komory   nevěděli   rady,   mohli   se   obracet   se   žádostí   o   pomoc k samotnému   králi,   a   kdyby   panovník   nebyl   v   zemi   osobně   přítomen,   pak na jeho místodržícího.44 Ferdinandova instrukce podrobně předepisovala formální podobu rozsudku apelačního   tribunálu.   Rozsudky   měli   být   vydávány   ve   jménu   krále,   na   jeho začátku mělo být uvedeno jméno panovníka spolu s jeho rozsáhlou titulaturou (římský, uherský, český král atd.). Dále oznámení, že bylo rozhodnuto  skrze apelační komoru zřízenou na Pražském hradě, následně soud, z kterého případ byl odeslán a jména sporných stran. Konečně následovalo samotné rozhodnutí apelačního   soudu.   Apelační   tribunál   se   poté   k   případu   vyjadřoval,   šlo­li o vyřízení   žádosti   o   naučení,   nebo   jednalo­li   se   o   odvolání,   mohl   rozhodnutí nižší   instance   zrušit   a   vrátit  k   novému   projednání,   potvrdit   čili   konfirmovat 40

Sněmy české II, s. 546. ADAMOVÁ, Apelační soud, s. 106.

41 42

Sněmy české II, s. 547. „ ...aby Ladislav Popel mezi jmenovanými radami našimi přední místo držel a první v přímluvách byl...“Viz:

43

Sněmy české II, s. 545. Sněmy české II, s. 547.

44

- 63 -

3.1 Instrukce Ferdinanda I. a soudní řád apelačního tribunálu nebo   ve   věci   sám   znovu   rozhodnout   čili   rozhodnutí   reformovat.   Na   závěr rozsudku   bylo   zapsáno   místo   a   datum   jeho   vydání   a   připojena   královská pečeť.45

3.2 Kompetence apelační komory v Čechách a na Moravě Působnost   apelačního   soudu   se   v   zemích   Koruny   české   neprosadila okamžitě. Městské soudy projevovaly nejrůznější vzdory nové odvolací soudní stolici.   Přesto   situace   v   Čechách,   obojí   Lužici   a   víceméně   i   ve   Slezsku   byla mnohem   příznivější   než   v   Moravském   markrabství,   kdy   se   odpor   měst   vůči apelacím k pražskému apelačnímu tribunálu podařilo zlomit až po roce 1620 (viz níže). Jak už řečeno města kladla nejrůznější překážky činnosti apelačního soudu, jakožto   orgánu   zeměpanského   dohledu   nad   městským   soudnictvím,   jak   se dozvídáme z listu Ferdinand I. z 3.dubna 1549.1  Městská rada se snažila být konečnou   instancí   k   soudu   městských   rychtářů.   Dále   také   vyžadovala   vyšší důkladné,   než   uložil   král   Ferdinand   za   odvolání   k   apelačnímu   tribunálu   a nezachovávala   náležitých   forem   odvolacího   řízení.  Také   města   odmítala vykonávat rozhodnutí apelačního soudu a všemožně exekuci protahovala. Král na tuto   situaci   reagoval   rozesláním   do   všech   královských   měst2  výše zmíněného listu, ve kterém káral města pro uvedené maření činnosti odvolací stolice.   Přikazoval   řádné   vykonávání   rozsudků   apelační   komory   a   umožnění stranám   odvolat   se   z   rozhodnutí   rychtářova   soudu   k   apelačnímu   tribunálu, jakožto   třetí   instanci   po   městském   soudu.   Také   Ferdinand,   aby   zamezil vybírání větších plateb, stanovil důkladné ve výši dvou kop grošů českých. Dále městům přikázal řádně vykonávat rozsudky apelačního soudu a popsal postup 45

Sněmy české II, s. 547.

1

Sněmy české II, s. 548.

2

Zejména byl určen třiceti královským městům, byli to: Litoměřice, Hradec (Králové), Žatec, Kadaň, Mělník, Louny, Čáslav, (Halvíčkův) Brod, Klatovy, Vodňany, Jaroměř, Slaný, Nymburk, Kolín, Sušice, Domažlice, Polička, Beroun, Písek, Dvůr (Králové),Stříbro, Chrudim, (Vysoké) Mýto, Kouřim, Tábor, Most, (Kutná) Hora, Plzeň, (České) Budějovice, Ústí (nad Labem). Viz: Sněmy české II, s. 548.

- 64 -

3.2 Kompetence apelační komory v Čechách a na Moravě při jejich   odesílání   apelačnímu   tribunálu.   Městský   soud  měl   stranám   sporu umožnit přečíst si veškeré soudní spisy před jejich předáním apelační komoře. Pak   za   přítomnosti   stran   měli   být   soudní   akta   zapečetěna   a   teprve   potom odeslána odvolací stolici. Královským rychtářům bylo rozkázáno, aby dohlíželi na dodržování   těchto   příkazů.   Samozřejmě   ustanovení   o   královských rychtářích byla vynechána u Plzně, Ústí nad Labem a Kutné Hoře.3 Také   některým   královským   městům   byla   adresovány   speciální   domluvy. Například Novoměstským rozkázal, aby nebrali za apelace deset kop, ale jen dvě (   i   když  ještě   téhož   roku  jim  nakonec   povolil  tuto  částku  vybírat).  Také Lounům   a   Čáslavi   udělil   král   „důtky“,   protože   znemožňovaly   stranám   podat odvolání k apelačnímu soudu.4 Co   se   týče   výše   důkladného,   došlo   téhož   roku   k   další   změně.   Strany pravděpodobně   se   odvolávaly   k   apelačnímu   tribunálu   v   malicherných případech. Soudní poplatek jen ve výši dvou kop grošů českých v některých městech znamenal výrazné zlevnění odvolacího řízení, zejména pro majetnější vrstvy.   Strany   tak   mohli   lehce   využít   nově   zřízené   apelace   k   protahování soudních sporů: „ ...když se jim ortel od týchž purgmistra a konšeluov v té při, kteráž před ně přichází, udělá a vyhlásí a týž ortel se které straně nelíbí a proto appellací neb odvolání beře, že ku právu jich dvě kopy grošuov toliko složi, a tak   spolehajíc   mnozí   na   tak   malú   summu   peněz,   mnohokrát   zoumyslně jednom k zlehčení práva jich appelací berou...“5 Král tedy reagoval na stížnosti purkmistra a konšelů novoměstských proti takovému počínání a 25. října roku 1549   vydal   mandát,   kterým   městské   radě   povolil   (do   vůle   královy)   vybírat důkladné   ve  výši   deseti  kop  grošů   českých,   „aby   dobrý   pořádek   při  právě   a soudech   téhož   města   našeho   Nového   Pražského   držán   byl   a   chudému   jako bohatému rovná spravedlivost se udělovala.“6 Stejné rozhodnutí učinil Ferdinand I. již v přecházejícím roce vůči Starému 3

WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 694.

4

WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 694.

5

ČELAKOVSKÝ, Privilegia měst pražských, s. 406.

6

ČELAKOVSKÝ, Privilegia měst pražských, s. 406 – 407.

- 65 -

3.2 Kompetence apelační komory v Čechách a na Moravě Městu pražskému ve své „instrukci o appellacích“ ze 13. března 1548.7 V tomto rozhodnutí udělil právo staroměstskému soudu vybírat důkladné za odvolání k apelačnímu   tribunálu   ve   výši   patnácti   kop   grošů   českých,   dle   Wintra na žádost městské rady, která tak chtěla zachovat zvyk z období před zřízením pražského   apelačního   soudu.8  Z   tohoto   rozhodnutí   také   vyplývá,   že staroměstská   rada   se   snažila   být   poslední   odvolací   instancí   vůči   soudu desetipanskému a pergmistra hor viničných, protože Ferdinand přikazuje, aby staroměstský   soud   povolil   stranám,   které   se   odvolaly   od   výše   jmenovaných soudům   ke  staroměstské   radě,   odvolání   dále  k   apelačnímu   soudu   jako  třetí instanci.9 Po zřízení apelačního soudu vyvstala také další otázka ohledně odvolávání z poddanských   měst   a   městeček.   Jak   už   jsem   se   zmínil,   bylo   v   předešlých letech   zvykem,   že   odvolání   z   poddanských   měst   směřovala   do   nejbližšího královského   města.   Poddanská   města   samozřejmě   tento   instanční   postup dodržovala   i   po   zřízení   apelačního   tribunálu   a   odvolání   stále   zasílala do královských měst. Pražané se proto dotázali krále, má­li se z „ochranných městeček“   nadále   odvolávat   ke   královským   městům,   či   přímo   apelovat na Pražský   hrad.   Z   české   kanceláře   jim   byla   dána   odpověď,   aby   odvolání nejprve   šla   do   královských   měst.10  Toto   také   Ferdinand   stanovil   přímo pro Staré Město ve svém rozhodnutí z 13. března 1548. Obdobně bylo určeno, aby   z   měst   a   městeček   stavu   panského   nebo   rytířského   kromě   měst královských, z nichž se doposud odvolávalo ke Starému Městu, odvolání nadále směřovala   ke   staroměstské   soudní   stolici,   Jestliže   by   ale   strany   nebyly spokojeny   s   rozsudkem   staroměstské   rady,   měla   jim   být   připuštěna   další

7

ČELAKOVSKÝ, Privilegia měst pražských, s. 408.

8

WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 694.

9

ČELAKOVSKÝ, Privilegia měst pražských, s. 408. „povoluje se, které appellací do Prahy neb do jiného města královského prvé šly, aby přede při tom zůstaveny

10

byly, než kdožby na orteli, do kteréhož by tak města appelloval, přestati nechtěl, bude toho každý vůli jmíti, aby předse na hrad Pražský appellací vzal.“ Viz: ČELAKOVSKÝ, J.: O soudní pravomocnosti panovníka a jeho úředníkův nad církevními korporacemi a královskými městy. Právník, roč. 17, 1878, s. 737 – 738.

- 66 -

3.2 Kompetence apelační komory v Čechách a na Moravě apelace k pražskému apelačnímu tribunálu.11 Jak už  jsem se zmínil, po zřízení apelačního  soudu, byla také zachována možnost nadále se odvolávat i od soudů královských měst namísto k apelační komoře   ke   Starému   městu   pražskému,   jestliže   s   tím   obě   strany   souhlasily. V roce   1558   však   staré   instanční   vazby   byly   definitivně   zrušeny   a   ze   všech měst, z kterých se doposud mohlo apelovat ke Starému Městu, se již odvolávalo přímo   k   apelační   komoře.   Tehdy   Ferdinand   I.   dne   4.   12.   v   konfirmační listinách, ve kterých potvrzoval navrácená privilegia po odboji v roce 1547 a zároveň i omezení samosprávy královských měst, také stanovil: „ A kdež prve bejvalo, že z Nového města k Praženóm a z jiných měst našich v královstvích Českém činily a oni rozsudky i naučení svá na to dávali, takových apellací oni Pražané   Staroměstští   viece   k   sobě   přijímati   nemají,   než   tomu   chcem,   aby takové   apellací   a   odvolání   ze   všech   měst   našich   království   Českého,   když v království Českém osobně býti ráčíme, před nás, dědice a potomky naše, a bez přítomnosti naší před raddy naše, k takovým appellacím obzvláště zřízené a na hradě Pražském usazené, se dály a ne jinam činěny byly.“12 Jestliže  česká  královská   města   vesměs   respektovala  pravomoc  apelačního soudu, vůči poddanským městům trvalo prosazení autority rady nad apelacemi několik   desetiletí   po   jejím   zřízení.   Šlechta   chápala   zřízení   apelačního   soudu jako   trest   nad   měšťanským   stavem   a   apelační   tribunál   jako   instituci královského   dozoru   nad   výkonem   městského   soudnictví.   Takové   podřízení soudů vlastních poddanských městech panovníkovi jim jistě nebylo po chuti. Poslední   instancí   městských   soudů   poddanských  měst   tak   nadále   zůstávala vrchnost   sama,   nebo   případně   rušila   staré   instanční   vazby,   aby   zabránila odvolávání k pražskému apelačnímu tribunálu. Tak tomu bylo u významného poddanského města perštejnského rodu – Pardubic, z kterého se do roku 1548 odvolávalo   ke   Starému   Městu   pražskému.   Jan   z Perštejna   zrušil   apelování do Starého   Města   a   jako   pán   města   se   ustanovil   vrchní   odvolací   instancí pardubického   soudu.   Zároveň   nařídil   odvolávání   ze   svých   ostatních   měst   a 11

ČELAKOVSKÝ, Privilegia měst pražských, s. 408. ČELAKOVSKÝ, Privilegia měst pražských, s. 414 – 425.

12

- 67 -

3.2 Kompetence apelační komory v Čechách a na Moravě městeček   do   Pardubic,   tedy   na   svém   panství   vytvořil   jakousi   trojinstanční soudní soustavu.13 Tento stav přetrval až do roku 1560, kdy se Pardubice staly královským komorním městem. Příkladem   vrchnostenského   města,   kde   se   „rychle“   prosadila   pravomoc apelační soudu, může být krajské město Sedlčany, které v této době dočasně náleželo   chlumecké   větvi   Popelů   z   Lobkovic.   Apelační   tribunál   prokazatelně revidoval   ortely   sedlčanského   soudu   v   roce   1588,   pravděpodobně   již   dříve. Takové   rychlé   prosazení   kompetence   pražského   apelačního   tribunálu   mělo původ nejen v pozvolném upevňování habsburského byrokratického aparátu, ale hlavně ve specifickém příklonu vrchnosti města k Habsburkům. Tehdejší dočasný   pán   města   Sedlčan   Ladislav   II.   Popel   z   Lobkovic   se   stal   prvním presidentem apelační komory. Právě takové těsné sepětí lobkovické vrchnosti s apelačním tribunálem vytvářelo příznivé předpoklady k hladkému vytvoření vztahů mezi sedlčanským soudem a pražskou radou nad apelacemi.14 Z uvedeného   je   zřejmé,   že   pravomoc   královské   apelační   komory   se v Čechách   neprosadila   okamžitě,   zejména   přímé   odvolávání   od   městských soudů k panovníkovi bez prostřednictví rady nad apelacemi si některá města udržovala ještě po desetiletí.15 Dokonce jistou dobu po zřízení apelační komory se   z   litoměřické   právní   oblasti   nadále   odvolávalo   ke   kmetské   stolici magdeburské.16  Prosazování   kompetence   apelačního   tribunálu   byla   více   než jeho autoritou jako královské instituce ulehčena tím, že v 16. století docházelo všeobecně k poklesu právní autority vyšších stolic.17  V Čechách plný průchod 13

Pán Jan z Perštejna pardubické radě doslova napsal: „:Poněvadž JKM. Měst Pražských appellací i také všech

jiných měst v tomto království před osoby zřízené na místě JKMti potáhnouti ráčil, vidí mi se, že takové vrchní právo na mne jako na pána jest přišlo. A protož jestliže by která pře cizích lidí aneb z města před právo vaše přišla, tomu abyste oznámili a applellací k vrchnosti práva na mne ukázali; a já také na tom sem, všecka městečka svá k appellaci ku právu vašemu podati..“ Viz: SAKAŘ, Dějiny Pardubic nad Labem, s.87. PÁNEK, J.. PROCHÁZKOVÁ, E.: Hrdelní soudnictví města Sedlčan v 15. – 16. století. Sedlčanský sborník,

14

roč. 3 (Vlastivědný sborník Podbrdska, roč. 16), 1979, s.29 – 30. HOFFMANN, F.: K oblastem práv městských. In: Studie o rukopisech XIV. Praha 1975, s. 50.

15 16

MALÝ, K některým obecným otázkám trestního práva, s. 204. HOFFMANN, K oblastem práv městských, s. 50.

17

- 68 -

3.2 Kompetence apelační komory v Čechách a na Moravě pravomoci   apelačního   soudu   zajistilo   přijetí   Koldínovy   sbírky18  jako   oficiální kodifikace městského práva a závazného pramene pro rozhodování apelačního tribunálu.   Přesto   i   v   této   době   se   stále   objevovaly   stížnosti   na   postup městských soudů. Například roku 1590 si stěžoval u rady nad apelacemi pan Mikuláš   Střela   z   Rokyc   na   neochotu   pardubického   soudu   povolit   odvolání do Prahy.   Apelační   radové   městský   soud   v   Pardubicích   pokárali:   „aby na potomní   časy   se   toho   od   nich   více   nedálo   a   příčiny   odvolání   strany appellující   pro   jakéžkoliv   důtky   k   vrchnímu   právu   odesílati   nezabraňovali, poněvadž ne právu domácímu, nýbrž vrchnímu, jestli tu jaká spravedlivá právu pokuta náležející, čili nic, souditi náleží.“19 Je také třeba uvést, že nejen města nerespektovala vymezenou působnost apelačního   soudu,   ale   i   samotní   radové.   Jakoby   chtěli   vyjít   vstříc nerealizovanému   záměru   Ferdinand   I.,   počali   obesílat   před   apelační   komoru jako k první instanci také osoby stavu panského a rytířského.20 Něco takového samozřejmě   bylo   pro   vyšší   stavy   naprosto   nepřípustné.   Proto   na   sněmu konaném  v   září   1573   bylo   za  souhlasu  císaře   Maxmiliána   II.   uzákoněno,  že „před apelací osoby z stavův vyšších k slyšení nenáležejí“.21 Jak   bylo  řečeno   na   rozdíl  od  Čech   byla  situace  mnohem   problematičtější na Moravě.   Moravská   města   se   neúčastnila   prvního   protihabsburského povstání a tak samozřejmě odmítala přijmout omezení své soudní pravomoci. Výsledkem   bylo,   že   na   Moravě   prosazení   pravomoci   apelačního   soudu   i Koldínovy   kodifikace   bylo   téměř   o   století   opožděno,   města   si   déle   udržovala svoje   zvláštní   práva   i   možnost   odvolání   a   naučení   ve   vlastní   síti   městských práv.22 Kmetská stolice  v Brně  tedy   i po  zřízení apelačního soudu  nadále  dávala naučení   a   vyřizovala   apelace   z   okolních   měst,   městeček   a   vesnic,   dodržujíc HOFMANN, K oblastem práv městských, s. 51.

18 19

SAKAŘ, Dějiny Pardubic nad Labem, s. 88. KALOUSEK,.České státní právo, s. 295.

20 21

Sněmy české IV, s. 271. HOFFMANN, K oblastem práv městských, s. 50.

22

- 69 -

3.2 Kompetence apelační komory v Čechách a na Moravě při tom pevně své staré městské právo a s malými změnami zachovávala nadále předpisy   starého   soudního   řádu.   Přesto   se   zdá,   že   po   roce   1547   skutečně na krátký čas odvolávání do Brna přestalo, ale později samotný apelační soud dal povolení k tomu, aby se opět z okolních měst odvolávalo do Brna. Což také vyplývá ze Sbírky nálezů brněnských z počátku 17. století.23 O   tom,   že   na   Moravě   nezanikla   stará   instanční   soustava   také   svědčí majestát   Ferdinanda   I.   z   roku   1562   adresovaný   městské   radě   v Olomouci.24 Novojičínští   do   této   doby   se   obraceli   pro   naučení   k   soudu   města   Hlubčic, Konšelé hlubčicčtí však odmítali novojičínským dávat naučení v české řeči, i když   to   bylo   starobylým   zvykem.   Městská   rada   Nového   Jičína   si   stěžovala Ferdinandovi I., situaci vyřešil tak, že Nový Jičín sňal z hlubčického práva a městské radě v Olomouci přikázal dávat nadále naučení soudu Nového Jičína. Uvedený   mandát   svědčí  o   tom,   že   na   Moravě   i   po   zřízení   apelačního   soudu fungovaly staré instanční vazby a královská moc v době předbělohorské tento stav respektovala. Odvolávání   z   poddanských   měst,   městeček   a   vesnic   do královských   měst tedy   zůstalo   na   Moravě   zachováno.   Následně   ale   poddaní,   jestliže   byly s rozsudkem nespokojeni, žádali o konečné rozsouzení radu nad apelacemi. To samozřejmě   nebylo   po   chuti   moravským   vyšším   stavům,   zejména,   když samotná   moravská   královská   města   pravomoc   apelačního   soudu nerespektovala.   Takový   postup   byl   proto   nakonec   zakázán   na   moravském obecném sněmu v roce 1579 a rozhodnější usnesení o této otázce bylo přijato na sněmu v roce 1583. Obě  sněmovní usnesení  následně potvrdil Rudolf II., prvé svým mandátem z 13. dubna 1583 a druhé mandátem z 24. října téhož roku.25 23

„K přípisu ze 7. listopadu 1598 zaslaném brněnskou soudní stolicí do Kyjova autor sbírky připsal:

„Na poručení Jeho Milosti Císařské rad nad apelacími zřízených na domácím právě někdy vejpověď učinili s vejhradou práva zdejšího brněnského se dopouští, jakž se stalo v městě Kyjově.“ Viz: ČELAKOVSKÝ, J.: O právních rukopisech města Brna. Časopis musea království českého, roč. LVI, 1882, s. 510. 24

ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 7. KAMENÍČEK, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské II. Brno 1902, s. 121.

25

- 70 -

3.2 Kompetence apelační komory v Čechách a na Moravě Určitý vliv mělo na Moravě vydání Koldínova zákoníku, i když oficiálně se stal pro moravské městské soudy závazný až roku 1697. Rozborem brněnských úředních knih se podařilo prokázat, že v ohledu apelací respektovali brněnští ustanovení   Koldínova   zákoníku   přinejmenším   koncem   80.   let   16.   století   a žádali   v   přečinech   svých   měšťanů   a   ve   sporech   mezi   měšťany   navzájem   či s obyvateli   vrchnostenských   měst   o   dobrozdání,   případně   i   o   konečné rozsouzení   radu   nad   apelacemi.26  Na   žádost   purkmistra   a   konšelů   mandát Rudolfa II. Z roku 1592 dovoloval těm, kdož „měli při před městským právem“, do 14   dní   po   vynesení   ortele   městského   soudu   odvolání   k   pražskému apelačnímu   soudu,   i   když   tato   alternativa   byla   ztížena   důkladným   ve   výši patnácti   kop   českých   grošů.   Jak   jsem   již   uvedl,   z   brněnských   pramenů   je zřejmé, že Brno tento postup zásadně odmítalo v případech, kdy vystupovalo jako vrchní právní instance pro dceřiná města svého právního okruhu. I když takový postup v souladu z výše zmíněnými sněmovními usneseními a mandáty Rudolfa  II.   brněnský   městský   soud   neumožňoval,  obracel  se  přesto  v  těchto případech   na   apelační   soud   se   žádostí   o   pouzení   svého   naučení.   Odmítavý postoj k odvoláním z poddanských měst a městeček byl odůvodňován i tím, že Brněnští   „tou   měrou   poddanými   stavů   markrabství   moravského   nevládnou, aby je bez vědomí jejich pánů proti starobylému právu měli předávat k právu do království českého“.27 Přesto města na Moravě dokázala pragmaticky využít existenci apelačního tribunálu. Královská města mohla zakupovat zemskodeskovní statky a v těchto záležitostech pak náležela před zemské právo, včetně dědických sporů. I když pro vyšší   stavy   neexistovalo   z   rozhodnutí   moravských   zemských   soudů odvolání,  města,  která byla   zároveň  poddanými  královské  komory, v případě své   nespokojenosti   předkládala   své   spory   prostřednictvím   české   dvorské kanceláře   panovníkovi,   respektive   komornímu   soudu   a   po   roce   1547   radě

JORDÁNKOVÁ, H., SULITKOVÁ, L.: Předbělohorské soudy na Moravě. Časopis Matice moravské, roč.

26

CXIII, Brno 1994, s. 247. JORDÁNKOVÁ, SULITKOVÁ, Předbělohorské soudy na Moravě, s. 247 – 248.

27

- 71 -

3.2 Kompetence apelační komory v Čechách a na Moravě nad apelacemi ke konečnému rozsouzení.28 Stejně   jako   města   v   určitých   záležitostech   podléhala   zemskému   právu, mohla   se   také   šlechta   stát   účastníkem   řízení   před   soudy   královských   měst. I když   u   svých   poddanských   měst   se   snažila   zabránit   odvolávání   k   radě nad apelacemi,   naopak   u   královských   měst   jim   nebyl   vhod   přetrvávající nejednotný   instanční   postup.   Proto   také,   když   byly   24.   a   25.   června   1609 uzavřeny libeňské úmluvy, kterými Morava spolu s Uhry a Rakousy připadla arciknížeti Matyášovi a mimo jiné odtržená Morava byla vyňata z působnosti české   kanceláře,   stavové   vědomi   si   Matyášova   nejistého   postavení,   předložili mu na bartolomějském sněmu v Brně dvě rozsáhlé žádosti. V první se mimo jiné objevil i požadavek, „aby působnost České kanceláře a appelací na hrad Pražský vyzdvižena byla“.29 Již 30. srpna dal Matyáš stavům odpověď, která byla vcelku příznivá, jen některým   požadavkům   plně   nevyhověl,   včetně   žádosti   týkající   se   působnosti apelačního soudu na Moravě, o čemž se později na opakovanou žádost stavů vyjádřil, „že bude chtíti vše podle potřeby opatřiti“.30 Moravští stavové byli ale neodbytní a následujícího roku na obecném sněmu v Olomouci   požadovali   na   králi31  Matyášovi   dokonce   vytvoření   zvláštního moravského   apelačního   soudu.   A   i   když   jim   Matyáš   jeho   zřízení   přislíbil, nakonec žádosti vyhověno nebylo.32 Po vítězství Matyáše nad Rudolfem II. byl svolán na 11. dubna roku 1611 generální sněm do Prahy, na kterém byl Matyáš prohlášen za krále českého. Zde také měl být dohodnut nový státoprávní poměr mezi Čechy a Moravou, jak bylo   sjednáno   ve   smlouvách   libeňských.   Moravští   stavové   předložili   českým stavům   49   článků,   v   nichž   byla   obsažena   jejich   představa   o   novém 28

JORDÁNKOVÁ, SULITKOVÁ, Předbělohorské soudy na Moravě, s.241 – 242. KAMENÍČEK, F.: Archivní rozhledy. Časopis Matice moravské, roč. 16, 1892, s. 243.

29 30

KAMENÍČEK, Archivní rozhledy, 1892, s. 243. Podle libeňských smluv směl Matyáš užívat titul českého krále, viz: KAMENÍČEK, Archivní rozhledy, 1892,

31

s. 241. KAMENÍČEK, Zemské sněmy II, s. 121.

32

- 72 -

3.2 Kompetence apelační komory v Čechách a na Moravě státoprávním   uspořádání   obou   zemí.33  O   těchto   článcích   se   jednalo   mezi plnomocníky stavů českých a moravských po několik dní. Výsledkem nakonec bylo jen 30 článků, které ale byly po věcné i formální stránce propracovanější, než   návrh   moravský.34  Mezi   těmito   třiceti   články   se   objevily   i   ustanovení týkající   se   jak   odvolávání   od   městských   soudů,   tak   i   pražského   apelačního tribunálu.35  Tyto dohodnuté články vesměs znamenaly potvrzení a upřesnění dosavadní   praxe,   také   byl   jimi   přesně   vymezen   poměr   apelačního   tribunálu k městským   soudům   moravským   a   vůbec   se   Moravané   domohli   zákonné úpravy soudnictví a respektování práv městských.36 I když výsledná dohoda mezi moravskými a českými stavy téměř vyčerpávala moravský návrh, několik požadavků do oněch třiceti článků zahrnuto nebylo. Mezi   těmito   neakceptovanými   články   byl   i   požadavek   obsažený   v   čl.   30, „za rady aby bráni byli do soudu appellačního také rodáci moravští, poněvadž jest   mnoho   pří   moravských.“37  Buďto   byl   tento   požadavek   při   jednání přehlédnut   nebo   byl   pravděpodobně   považován   českými   vyjednavači za zbytečný, jelikož z výše uvedeného vyplývá, že přece jenom pří z moravským měst,   které   se   dostaly   před   apelační   soud   bylo   v   předbělohorském   období opravdu nemnoho.38 33

KAMENÍČEK, Zemské sněmy II, s. 476 – 477. KAMENÍČEK, Zemské sněmy II, s. 480.

34 35

Jednalo se zejména o čl. 11., kterým byl opět potvrzen zákaz odvolávat se moravských poddaných k české

kanceláři čili i k apelačnímu soudu. Dále čl. 12., aby pře, které náležely soudům městským nebyly projednávány jak českou kanceláří tak radou nad apelacemi a jestliže by k tomu došlo, aby taková rozhodnutí nebyla platná. Čl. 13, aby rozsudky městských soudů, které budou schváleny v náležité době vyšším právem nebo radou nad apelacemi, zůstávaly v platnosti. Čl. 18, aby při apelacích byl brán zřetel na práva, pořádky a zvyklosti města, jehož se ortel týká. Dohoda se i v jiných článcích dotýkala výkonu soudnictví a tak i nepřímo apelační komory, zejména článek 19 a 20, na základě nichž měly být případně i u apelačního soudu zastaveny všechny pře, které se týkaly obyvatel Moravského markrabství a jejich statků, které neležely v Čechách. Viz: KAMENÍČEK, Zemské sněmy II, s 482 – 483. KAMENÍČEK, Zemské sněmy II, s. 486.

36 37

KAMENÍČEK, Zemské sněmy II, s. 479. Naopak o tom, že čeští stavové byly ochotni osazovat moravskými rodáky úřady v Čechách, svědčí přijetí

38

článku 27, který zakotvoval povinnost obsazovat vyšší i nižší úřady v Českém království zástupci s obou zemí, jak tomu bylo doposud s úřady na Moravě. Viz: KAMENÍČEK, Zemské sněmy II, s. 483.

- 73 -

3.2 Kompetence apelační komory v Čechách a na Moravě Naposledy   před   porážkou   stavovského   povstání   se   na   Moravě   jednalo o apelačním tribunálu na obecném sněmu v Olomouci 15. června 1620, což byl také poslední moravský zemský sněm před bitvou bělohorskou. Hlavní bodem jednání byla vojenská pomoc českým stavům. Mimo to ale také sněm potvrdil a schválil   třináct   artikulů   smluvených   na   předcházejícím   generálním   sněmu všech   zemí   Koruny   české   v   Praze.   A   pátý   artikul   zněl:   „Aby   rady nad appellacemi schvalovaly neb napravovaly nálezy podle práva nebo pořádku každého města municipálního, jak již roku 1611 bylo ustanoveno. Že však není potřebí,   aby   každé   město   poslalo   radám   nad   appellacemi   hodnověrný   výpis všech práv svých, nýbrž v každém případě pod pečetí městskou jen ten artikul, podle kterého ortel v městě vynesen jest.“39

3.3 Obsazení apelačního soudu Přímo ve Ferdinandově zřizovací instrukci byli jmenováni radové apelačního soudu,   kteří   se   svých   funkcí   ujali   na   začátku   února,   když   složili   úřední přísahu.1  Prvním presidentem  apelačního tribunálu se stal Ladislav II.  Popel z Lobkovic. Spolu z Lobkovicem byly v zakládací listině jmenováni za panský stav Ludvík Bezdružický z Kolovrat, hejtman Nového Města pražského, Jindřich Planský von Seeberg (ze Síberku), původně hejtman Menšího Města pražského a   Adam   Řepický   ze   Sudoměře   na   Řepici,   který   byl   povolán   z   úřadu podkomořího královny  a hejtmana Starého Města  pražského. Z  rytířstva byli vybráni   Petr   Bechyně   z   Lažan   a   na   Pičíně   a   Albrecht   Kaplíř   ze   Sulevic. Z doktorů   práv   byli   jmenováni   dvorní  radové   Ludvík   Šradín,   Vavřinec   Knorr z Rosenrothu, Gerhart z Cách a Kryštof Klekler (Kläkler).2 Zbývající čtyři členové zastupovali měšťanský stav, byli to v prvé řadě Mistr Tomáš   z   Javořice   (z   Rakovníka),   který   do   roku   1530   působil   na   pražské univerzitě,   nejprve   jako   bakalář,   později   mistr   a   roku   1517   získal   titul 39

KAMENÍČEK, F.: Archivní rozhledy. Časopis Matice moravské, roč. 18, 1894, s. 50 – 52.

1

RAYANTOVÁ, Ladislav II. Popel z Lobkovic, s. 191.

2

ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 8; RAYANTOVÁ, Ladislav II. Popel z Lobkovic, s. 191.

- 74 -

3.3 Obsazení apelačního soudu profesora.   Dokonce   od   roku   1520   zastával   úřad   děkana   a   roku   1527   byl jmenován   rektorem   pražské   univerzity.   Marně   se   snažil   prosadit   u   krále potvrzení univerzitních statut a privilegií. Roku 1530 opustil pražskou kolej a do roku1540 byl písařem, později kancléřem Starého Města pražského, v letech 1543   –   1545   perkmistr   hor   viničných,   také   konšel   a   současně   člen   komise ustavené panovníkem k přezkoumávání stavu university za účelem případných náprav. V roce 1547 byl spolu se Sixtem z Ottersdorfu prostředník v jednání mezi Pražany a Ferdinandem I. Po porážce stavovského povstání si podržel své místo   v   městské   radě   a   v   září   1547   byl   zvolen   do   sněmovní   komise   určené ke srovnání zemského zřízení s právy městskými. Zemřel v roce 1555.3 Dalším   měšťanem   byl   Blažej   Nožička   z   Votína,   měšťan   Starého   Města pražského,   oblíbenec   Ferdinanda   I.,   který   mu   roku   1541   udělil   erb z přídomkem z Votína a navíc roku mu ho roku 1556 Ferdinand potvrdil jako odměnu   za   zvláštní   zásluhy   a   přízeň.   Po   bitvě   u   Mühlberka   se   stal   člen městské rady Starého Města. Byl vynikajícím znalcem zemského práva. Také nadšený zastánce katolické víry a odpůrce učení Martina Luthera a Jednoty Bratrské. Proti Jednotě také napsal různá polemická pojednání. Ve stáří oslepl a   své   spisy   musel   diktovat,   zemřel   roku   1570.4  Zbývajícími   rady   se   stali měšťané Nového Města pražského Jan Pamphilus a Jan Lukáš.5 V následujících  letech  dalšími význačnými  členy  apelačního tribunálu  byl například   rada   Dr.   Simon   Proxenus   a   Sudetis,   který   pocházel   z   Bodochovic v Čechách.   Ve   Wittenberku   Vystudoval   svobodná   umění   u   Philippa Melanchtona, stal se doktorem práv a také profesorem na pražské univerzitě. úřad rady apelačního soudu zastával v letech 1567 – 1575.6 Mezi doktory práv vynikal i Jan (Johann) Kaufer (Kauffer) z Arnsdorfu, který byl  roku 1607  povýšen  do  šlechtického stavu.  Také působil v archivu  české kanceláře v Praze, roku 1612 byl pověřen vyhledáním a uspořádáním starých 3

ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 8.

4

ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 9.

5

RAYANTOVÁ, Ladislav II. Popel z Lobkovic, s. 191.

6

RAYANTOVÁ, Ladislav II. Popel z Lobkovic, s. 192.

- 75 -

3.3 Obsazení apelačního soudu říšských   akt   a   požadavků   na   říšský   sněm.7  Radou   apelačního   soudu   byl jmenován roku 1587 a jeho jmenování bylo 11. dubna 1622 znovu obnoveno stejně jako řadě dalším členům soudu z období před stavovským povstáním.8 Jednou z nejvýznamnějších postav působících u apelační komory byl Václav Budovec   z   Budova   (1551–1621).   Jako   nadaný   mladý   šlechtic   z   rytířské bratrské rodiny nabyl Budovec v letech 1569–1571 vyšší vzdělání na univerzitě ve Witenberku. Hojně pak cestoval po Evropě a navazoval přátelství s předními protestantskými teology, z nichž největší vliv na něj měl významný kalvinista té doby Theodor Reza. Od roku 1577 se stal Budovec hofmistrem u císařského vyslance v Cařihradu J. Sinzendorfa, a tak ke své znalosti mnoha cizích jazyků mohl připojit turečtinu a arabštinu. Po návratu do vlasti působil od roku 15849 jako   rada   apelačního   soudu10  a   statečně   hájil   jednotu   bratrskou   proti nejrozmanitějším útokům. Památný Majestát císaře Rudolfa II. „O náboženské svobodě“ z roku 1609 byl vydán zejména jeho zásluhou. V naší národní historii je   pak   znám   jako   jeden   z   předních   účastníků   stavovského   povstání.   Tehdy zastával   funkci   zemského   direktora,   královského   komorníka   a   dokonce   i presidenta   apelačního   soudu11,   což   však   nemělo   praktický   význam,   jelikož v době stavovského povstání se rada nad apelacemi nescházela (apelační soud byl podle České konfederace jedním ze společných orgánů všech zemí českého soustátí). Byl popraven 21. června 1621 na Staroměstském náměstí. Komenský jej   charakterizoval   jako   „muže   znamenitě   učeného   a   svými   vydanými   spisy slovutného“.12 7

http://www.libri.cz/databaze/archivari/list.php?od=k&start=1&count= (poslední přístup duben 2004)

8

AUERSPERG, J. Geschichte des königlichen böhmischen Appellationsgerichtes. Prag 1805, s. 21. 22.

9

AUERSPERG, Geschichte, s. 19. Své zkušenosti z působení u apelačního tribunálu mohl využít, když byl v roce 1608 vyl zvolen zemským

10

sněmem do komise, která měla za úkol srovnat právo městské s právem zemským a po jejím splynutí s komisí určenou k opravě zřízení zemského, stal se členem i komise této. Viz: GLÜCKLICH, Nová redakce zemského zřízení, s. XXV. PALACKÝ, F. Přehled současný nejvyšších důstojníků a úředníků. Doplnil J. Charvát. In: Dílo Františka

11

Palackého I. Praha 1941, s. 376. HALADA, J. Lexikon české šlechty. Erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. Praha 1999, => pokr. na s. 77

12

- 76 -

3.3 Obsazení apelačního soudu Je třeba poznamenat, že Budovec nebyl jedinou osobou popravenou roku 1621,   která   formálně   zastávala   funkci   u   apelačního   soudu   v   době   České konfederace.   Na   Staroměstském   náměstí   byla   sťata   hlava   a   useknuta   ruka královskému radovi nad apelacemi,  dr. Jiřímu Hauenšildovi (Hauenschildovi) z Firstenfeldu, měšťanu Starého města, dříve advokátu při císařském dvoře.13 Mezi pomocným personálem vynikal sekretář Jan Balbín z Vorličné, který tento   úřad   zastával   v   letech   1552   –   1558.   Pocházel   z   Hradce   Králové,   byl bakalářem a autorem mnoha spisů, například soupisu deseti truhel zemských privilegií.14 V předbělohorském období polovinu všech presidentů apelačního tribunálu tvořili   příslušníci   lobkovického   šlechtického   rodu.   V   této   době   Lobkovicové ve svých rukou drželi všechny důležité státní funkce a tak se mohlo v druhé polovině   16.   století   zdát,   že   výhradně   tento   rod   bude   určovat   další   osudy země.15 Prvním presidentem apelační komory byl tedy příslušník chlumecké větve Popelů z Lobkovic Ladislav II. Popel z Lobkovic, vysoce vzdělaný šlechtic, který také ovládal mnoho cizích jazyků.16 Po nástupu Habsburků spojil svůj život se službou tomuto panovnickému rodu. Nejprve byl válečným komisařem Karla V. a Ferdinanda I. ve vojenském tažení proti turkům v roce 1532. V roce 1534 se s nevelkým úspěchem zapojil do králova úsilí o zlomení odporu měst proti nové dani z prodeje, v roce 1536 se stal královským radou a komořím a roku 1542 dvorním   maršálkem   Království   českého.   Spolu   s   Ferdinandem   I.   se   účastnil tažení   proti   Janu   Fridrichovi   a   vojskům   šmalkaldského   spolku.   Účastnil   se soudu nad královskými městy v létě roku 1547 a Ferdinand  jej také pověřil jako   královského   komisaře   provedením   konfiskace   statků   Kašpara   Pluha s. 76 – 77; http://mujweb.atlas.cz/veda/otta/budovec.htm (poslední přístup duben 2004) DAČICKÝ Z HESLOVA, M.: Prostopravda (ed. E. Petrů). Paměti (ed. E. Pražák). Praha 1955, s. 369.;

13

http://mujweb.atlas.cz/veda/otta/popravy2.htm (poslední přístup duben 2004) RAYANTOVÁ, Ladislav II. Popel z Lobkovic, s. 192.

14 15

MAŠEK, P.: Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. Praha 1999, s. 176. ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 47.

16

- 77 -

3.3 Obsazení apelačního soudu z Rabštejna.   Všechny   tyto   skutečnosti   se   jistě   staly   předpokladem   pro   jeho jmenování prvním presidentem apelační komory.17  Kromě   funkce   presidenta   rady   nad   apelacemi   byl   také   od   roku   1549 přísedícím komorního soudu. Svůj post presidenta apelačního soudu opustil, aby   se   mohl   stát   nejvyšším   zemským   hofmistrem   v   Čechách,   současně   byl jmenován   královským   místodržícím.18  Také   byl   pověřován   i   jinými   úkoly, například   v   roce   1573   stál   v   čele   poselstva   českého   zemského   sněmu do Varšavy,   jehož   úkolem   bylo   doporučit   pro   volbu   za   polského   krále   syna Maxmiliána II. arcivévodu Arnošta.19 Ladislav   II.   Popel   z   Lobkovic   také   stál   na   počátku   hospodářského   a politického   vzestupu   chlumecké   větve   lobkovického   rodu.   Rozšířil   panství Chlumec,   získal  hrabství   v   Horní   Falci.   Na  svých   statcích   podporoval   rozvoj řemesel. 20 V   první   polovině   roku   1570   Ladislava   II.   Popela   z   Lobkovic   vystřídal ve funkci   presidenta   apelačního   soudu   jeho   synovec   Jan   mladší   Popel z Lobkovic,   který   od   17.   prosince   1560   zastával   úřad   apelačního   rady za panský   stav.   Po   odstoupení   z   této   funkce   se   stal   roku   1577   na   tři   léta presidentem české komory a roku 1578 hejtmanem německých lén, kde setrval až do své smrti v roce 1590.21  Jan mladší Popel z Lobkovic byl příslušníkem zbirožské větve lobkovického rodu22 a bratr proslulého vůdce katolické opozice Rudolfa II. Jiřího Popela z Lobkovic. Po   něm   byl   roku   1577   jmenován   presidentem   apelačního   tribunálu   Jan 17

RAYANTOVÁ, Ladislav II. Popel z Lobkovic, s. 189 – 190. RAYANTOVÁ, Ladislav II. Popel z Lobkovic, s. 199 – 200.

18 19

RAYANTOVÁ, Ladislav II. Popel z Lobkovic, s. 200. Vzestup rodu následně pokračoval v osobě jeho druhorozeného syna Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic,

20

který se stal roku 1599 nejvyšším kancléřem, roku 1621 obdržel řád zlatého rouna a v roce 1623 byl za své zásluhy o habsburskou dynastii povýšen i s mužskými a ženskými nástupci do stavu říšských knížat a o rok později získal postavení vladaře lobkovického domu.. Viz: RAYANTOVÁ, Ladislav II. Popel z Lobkovic, s. 189 – 202. 21

PALACKÝ, Přehled současný nejvyšších důstojníků a úředníků, s. 373, 382. RAYANTOVÁ, Ladislav II. Popel z Lobkovic, s. 190.

22

- 78 -

3.3 Obsazení apelačního soudu Bezdružický   z   Kolovrat   (přísahu   složil   22.   listopadu   1577),   který   byl   radou za panský stav od 26. října 1571.23 Kolovratové byly jedním z mála rodů, které zůstaly za všech okolností věrny katolickému vyznání a vždy byly loajální vůči habsburskému rodu. Doslova tak naplnili své erbovní heslo: „Věrně a stále.“24 Po roce 1585 následovali opět dva příslušníci lobkovického rodu: Jiří mladší z Lobkovic   na   Duchcově   a   Kryštof   Lobkovic,   Jiří   z   Lobkovic   složil   přísahu presidenta apelační komory 19. února 1585 a v této funkci zůstal až do své smrti  dne  11.  září  1590.  Krištof  z Lobkovic  byl  nejprve presidentem  komory ve Slezsku. Úřad presidenta apelačního soudu zastával v letech 1592 – 1603 (přísahu   složil   16.   března   1692).   Později   se   stal   purkrabím   Českého království.25 Kryštof   z   Lobkovic   byl   jedním   z   nejvýznamnějších   příslušníků   tachovské větve   lobkovického   rodu.   Vzdělání   získal   nejprve   u   pražských   jezuitů v Klementinu, pak v Bologni a Perugii. Jeho vzdělání bylo pak podle dobových zvyklostí   doplněno   kavalírskou   cestou   po   Evropě.   V   roce   1570   jej   císař Maxmilián   II.   vybral   jako   doprovod   arcivévodkyně   Anny   na   její   cestě do Španělska.   Ve   Španělsku   zůstal   Kryštof   devět   let   a   po   svém   návratu   byl jmenován presidentem rady nad apelacemi a nejvyšším hofmistrem. Vzhledem k jeho   velkým   politickým   a   jazykovým   schopnostem   byl   často   pověřován diplomatickými   úkoly.   Například   vyjednával   mír   s   polským   králem Zikmundem.   Často   jednal   i   s   cizozemskými   učenci,   Peršany,   Turky   a   Rusy. Také byl humanistickým básníkem, psal latinské verše.26 Po něm následoval Ferdinand purkrabí z Donína. Přísahu složil 19. června 1603 a ve službě jako president královské apelační komory setrval sedm let.27 Po   odstoupení   z   funkce   apelačního   presidenta   byl   roku   1610   jmenován

ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 47.

23 24

MAŠEK, Modrá krev, s. 135. ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 47.

25 26

MAŠEK, Modrá krev, s. 174. ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 47.

27

- 79 -

3.3 Obsazení apelačního soudu nejvyšším hofmistrem Českého království.28 V   letech   1610   až   1616   zastával   tento   úřad   velmi   vzdělaný   šlechtic   a zajímavá postava české historie Jan Zajíc Zbyněk z Hasenburku (přísahu složil 12. ledna 1610).29  Pan Zajíc byl štědrým mecenášem, zajímal se o alchymii a různé   vědy,   na   Budyni   hostil   mimo   jiné   i   Tycha   de   Brahe.   Také   vlastnil bohatou alchymistickou knihovnu a často se chlubíval, že na alchymii vydal víc peněz   než   samotný   císař   Rudolf   II.   Tyto   neobyčejné   záliby   a   rozsáhlá renesanční přestavba jeho sídel ho však stály celé jeho jmění, nakonec veškerý svůj   majetek   musel   prodat   a   své   potomky   zanechal   v   naprosté   chudobě.30 Do konce života pak setrval u apelačního soudu a živ byl jen z presidentského platu.31 Posledním   presidentem   královské   apelační   komory   před druhým protihabsburským   povstáním   byl   horlivý   katolík   Bedřich   (Fridrich) z Talenberka na Vlašimi. Přísahu složil 21. října 1616. V tomto úřadě setrval i po bitvě   na   Bílé   hoře.   Také   zasedal   ve   vyšetřovací   císařské   komisi   nad zatčenými povstalci. Byl velmi obávaný, nemilosrdně pronásledoval nekatolické rebely   takovým   bezohledným   způsobem,   že   proti   sobě   dokonce   popudil   i katolíky.   Roku   1621   také   půjčil   císaři   peníze,   které   se   mu   vrátily   v   podobě velkého množství získaných statků. Roku 1627 se stal přísedícím reformačního soudu ve věcech náboženských. Po dvacetisedmileté službě jako president rady nad   apelacemi   byl   za   své   horlivé   vyšetřovací   služby   po   bitvě   na   Bílé   hoře jmenován  roku   1636   nejvyšším   zemským  komořím   a   v   roce   1638  nejvyšším zemským hofmistrem.32 Z   řady   uvedených   životopisných   dat   nejvýznamnějších   postav   apelační komory je zřetelné, že apelační soud jakožto královská instituce často sloužila zejména   příslušníkům   vyšší   šlechty   jako   odrazový   můstek  ke   kariéře DAČICKÝ Z HESLOVA, Paměti, s. 322.

28 29

ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 48. DAVID, P., SOUKUP, V. 888 hradů, zámků, tvrzí České republiky. Praha 2002, s. 31.

30 31

ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 48. ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 22,48; HALADA, Lexikon české šlechty, s. 575.

32

- 80 -

3.3 Obsazení apelačního soudu na místech   nejvyšších   (tedy   stavovských)   zemských   úředníků.   Kolem apelačního   soudu   a   i   ostatních   královských   institucí  se   tak   vytvářela  vrstva panovníkovi   oddaných   úředníků,   zčásti   šlechtického   původu,   kteří   tím   také zajišťovali stálou působnost královských úřadů.33

3.4 Činnost a rozhodování apelační komory Apelační   soud   započal   svou činnost   nebývale   rychle.   Jak   řečeno,   dne 20. ledna 1548  vydal Ferdinand I. zřizovací instrukci a již dne 8. února téhož roku (čili po devatenácti dnech) bylo vyřízeno odvolání odeslané z rady Starého Města Pražského.1  Již   jsem   uvedl,   že   rozhodnutí   apelačního   soudu   byla   zaznamenávána v knihách  vedených  ve  dvou  řadách   podle jazyka,  v  jakém  se  vedlo  odvolací řízení a také jsem v předešlé kapitole popsal jaký význam mají tyto záznamy pro poznání   předbělohorského   civilního   a   zejména   hrdelního   městského soudnictví. Vedle ortelních manuálů apelačního soudu se jeho rozhodnutí také nacházejí   v   tzv.   knihách   apelací.   Jednalo   se   o   právní   pomůcky   pořizované v jednotlivých   městech,   do   nichž   se   zaznamenávaly   rozhodnutí   apelačního tribunálu.2  Tyto   knihy   byly   nazývané   jednoduše   jako   „Apelace“,   či   „Zprávy na královskou appellaci“.3 Vůbec rok 1548 je mezníkem v evidenci kriminality na území Čech, jelikož apelační tribunál začal mezerovitě,  přece však soustavněji než všechny starší instituce zaznamenávat významnější civilní a trestní spory u městských soudů. Dokonce   v   některých   případech   představují   ortelní   manuály   pražského apelačního   soudu   veškerou   dokumentaci   k předbělohorskému   hrdelnímu PÁNEK, Politický systém předbělohorského českého státu, s. 52.

33 1

ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 14.

2

ČAPEK, J., LŮŽEK, B.: Názvosloví městských knih v severovýchodních Čechách. Sborník archivních prací, roč.18, č. 2, 1968, s.465.

3

Latinsky: Liber appellacionum“, německy: Appelationsfragen, Apostoli an die Appelation, Berichtssachen an die Appelation, Berichtssachen an den Appeltionsstuhl, Bericht und Solicitationssachen. Viz: ČAPEK, LŮŽEK, Názvosloví městských knih, s. 465.

- 81 -

3.4 Činnost a rozhodování apelační komory soudnictví   menších   poddanských   měst   a   městeček.   Tak   tomu   je   například na Vlašimsku,   kde  až   na   jedinou   výjimku,   jsou   všechny  trestněprávní   řízení temnějších   městeček   zaznamenány   v ortelních   manuálech   apelační   komory. Jde   o   6   vlašimských,   4   načeradecké   a   3   štěpánské   procesy.4  Nebo   dokonce v případě   poddanského   městečka   Sedlce,   kde   je   soustavněji   dochována civilněprávní   agenda,   jediným   dokladem   hrdelní   pravomoci   tamějšího   soudu jsou dva dochované hrdelní procesy v ortelních manuálech apelační komory.5 Apelační tribunál byl ale odvolací instancí a celé odvolací řízení muselo být započato u soudu prvého stupně. Pravidla týkající se odvolávání do rozsudků městských   soudů   ve   svém   zákoníku   formuloval   Koldín,   i   když   v   podstatě shrnul   normy,   již   v   té   době   platné.   Potom   co   městský   soud   rozhodl, nespokojená   strana   musela   oznámit   první   instanci   do   čtrnácti   dnů od vyhlášení rozsudku, že se chce odvolat k apelačnímu soudu.6  V této lhůtě bylo nutné také složit peníze důkladní, jak již zmíněno jejich výše byla původně dva kopy grošů českých, ale později se měnila. Strana musel za apelaci žádat slušně, jestliže odvolání požadovala nezdvořile, hrozila jí dle Koldína pokuta 50 kop grošů českých, z které jedna polovina propadala královské komoře a jedna polovina městu.7  Strany   samozřejmě  ke  své   újmě  často   lhůtu   zmeškaly.   Pak   vznikaly   opět nové   soudní   spory   o   to,   zda   má   být   odvolání   připuštěno.   Takové   spory   se nakonec   i   dostávaly   i   před   apelační   komoru.   Ta   také   roku   1592   konec čtrnáctidenní   lhůty   posunula  do   poloviny  dne  patnáctého.  Kolínský  městský 4

PÁNEK, J.: Hrdelní soudnictví na Vlašimsku v 16. – 17. století. Sborník Vlastivědných prací z podblanikca, roč. 23, 1982, s. 171.

5

PROCHÁZKOVÁ, E.: Hrdelní soudnictví městeček Prčice a Sedlce v 16. – 18. století. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, roč. 24, 1983, s.243.

6

Žádost o apelaci se i po zřízení apelační komory přednášela dle místních zvyklostí. Strana buď přímo soudu nebo purkmistrovi v úředních hodinách většinou oznámila ustálenou formuli, která například zněla: „Nepřestávám na orteli Vašich Milostí a k vrchnímu právu se odvolávám, příčiny proti témuž orteli složím nebo povím a spomocného nebo důkladu (stran uvedla aktuální výši soudního poplatku) při tomto ohlášení skládám nebo složím. Viz: WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 694.

7

MALÝ, K.: Trestní právo v Čechách v 15. – 16. století. Praha 1979, s. 77.

- 82 -

3.4 Činnost a rozhodování apelační komory soud odmítal přijmout apelaci pana Myšky ze Žlunic, „poněvadž dal čtrnáct dní projíti   a   důklad   teprve   patnáctého   dne,   an   již   devatenáct   hodin  bylo,   složiti chtěl“.   Apelační   soud   kolínský   ortel   reformoval   a   Myškovi   apelaci   propustil, „poněvadž patnáctý den od učiněného rozsudku  dopoledne, když  ještě právo z lavic   nevyvstalo,   peníze   důkladné   složiti   chtěl,   což   dobře   učiniti   mohl“.8 Obdobné problémy nastávaly se skládáním důkladného. Opět, jestliže strana důkladné   nesložila   včas   nebo   složila   špatnou   částku,   ztrácela   možnost odvolání.  Po uplynutí čtrnácti dnů běžela další šestidenní lhůta, ve které stran měla podat   odvolání   a   uvést   v   něm   důvody   apelace.   Dále   musel   obeslat   druhou stranu,   aby   se   mohli   v   přítomnosti   obou   stran   přečíst   soudní   akta   a   další důležité písemnosti.9 Když žádnou ze stran nebylo nic namítáno, městský soud za přítomnosti   stran   akta   zapečetil   a   odeslal   k   apelačnímu   soudu,   jak   bylo upřesněno ve Ferdinandově listu z 3. dubna 1549. Apelační   soud   buď   rozhodnutí   soudu   prvé   instance   zrušil   a   vrátil k dodatečnému projednání, potvrdil nebo reformoval, platila tedy u něj zásada apelační. Příkladem potvrzeného rozsudku může být rozhodnutí z roku 1583, kdy apelační komora potvrdila rozsudek města Kouřimi.10 Jako   příklad   reformovaného   rozsudku   může   posloužit   první   odvolání vyřízené   apelačním   soudem.   Jednalo   se   o   kšaft  Anny   Chodovské  z  Chrastu. Odvolání   bylo   odesláno   ze   Starého   Města   pražského,   tedy   apelační   tribunál rozhodoval   podle   práva   staroměstského.   Stranami   byly   pohnaný   pán   Jiřík Vosovský z Adlaru a původové Petr Chachek z Bukova a páni bratři Žďárští. Anna   Chodovská   odkázala   Jiříkovi   Vosovskému   své   dva   domy   spolu s veškerým  nemovitým majetkem  („svršky“) v  domech  se  nacházející.  Žalobci 8

WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 695.

9

ADAMOVÁ, Apelační soud , s. 104. Krčmář Vavřinec Škrábek podal k městské radě Kouřimi žalobu na pana Bílka, kterého obvinil z výtržnosti.

10

Podle žaloby přišel Bílek ke Škrábkovi do krčmy a Škrábka „zsekal a zranil když on ležel a spal“. Bílek vypověděl, že se dozvěděl, že se prý Škrábek dopustil „mordu“. Kouřimská městská rada uznala Bílka v plném rozsahu vinným deliktem výtržnosti a uložila mu trest vězení. Viz:  ADAMOVÁ, Apelační soud , s. 103.

- 83 -

3.4 Činnost a rozhodování apelační komory tvrdili,   že   však   toto   dědictví   nabyl   pod   podmínkou   („pod   pokutou“),   že s majetkem   nebude   „lichvit“.   Soud   Starého   Města   jejich   nárok   shledal oprávněným.   Avšak   apelační   soud,   ačkoli   prozkoumal   všechny   příslušné listiny,   žádnou   takovou   „pokutu“   v   kšaftu   Anny   Chodovské   nenašel. Staroměstští konšelé si pravděpodobně vyložili špatně ustanovení, přikazující Jiříkovi Vosovskému vydat „peníz neb jakýchžkoli věcí a potřeb z týchž domův“, kdyby   tak   Anna   Chodovská   „kšaftem   svým   po   smrti   své   vydati   rozkázala“. Apelační   tribunál   tedy   ortel   staroměstského   soudu   napravil   a   Jiříku Vosovskému byl ponechán zděděný majetek.11 Dalším   zajímavým   příkladem   mezi   ohromným   množstvím   reformovaných rozsudků může být také rozhodnutí apelační rady o odvolání proti rozsudku městské rady Nového Města pražského z roku 1554.12 Apelační   soud   většinou   rozhodoval   o   odvoláních   týkajících   se   závažných případů, Například se zabýval trestněprávními delikty proti životu a zdraví jako v uvedeném odvolání proti rozhodnutí kouřimské městské rady. Nebo dalším z mnoha   set   závažných   případu   byla   například   dvě   rozhodnutí   apelační komory,   kterými   roku   1549   revidovala   rozsudek   městské   rady   v   Jaroměři   a rozhodnutí   hrdelního   soudu   poddanského   města   Strašovice   o   požití   tortury. Trestným činem v posuzovaných případech byl delikt žhářství, což bylo jedno z nejtěžších   provinění,   které   městské   právo   znalo,   protože   tento   trestný   čin ohrožoval jak život a majetek jednotlivce tak existenci celého města. Trestná byla   i   pouhá   pohrůžka   „ohněm“   a   majitel   domu   byl   trestně   odpovědný   i za nedbalost,   kterou   by   způsobil   vznik   požáru.13  Druhé   rozhodnutí   navíc ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 14 – 15.

11 12

Měšťan Nového Města Jiřík Čelechovec chtěl dosáhnout neplatnosti kšaftu svého bratra Jana Čelechovce.

Tvrdil, že kšaft, ve kterém Jan Čelechovec na Jiříka nepamatoval, je „nepořádný“. Městské rada Nového Města pražského zamítla v roce 1554 odpor Jiříka Čelechovce a kšaft stvrdila. Jiřík se odvolal do rozhodnutí novoměstské rady. Apelační komora Jiříkovu odvolání vyhověla a rozhodla, že kšaft nebyl učiněn před svědky a ani nebyl opatřen pečetěmi, nebyl tedy učiněn v souladu s městském právem. Výrok rozsudku apelačního soudu zněl: „Z té příčiny týž kšaft se zdvihá a on Jiřík Čelechovec, jakožto bratr při nápadu se zůstavuje“ADAMOVÁ, Apelační soud, s. 105. VANĚČEK, V., MALÝ, K.: Prameny k dějinám státu a práva v Československu. Část 2.

13

- 84 -

=> pokr. na s. 85

3.4 Činnost a rozhodování apelační komory ukazuje, že v předbělohorském období bývala v městském hrdelním soudnictví používána   tortura   jako   důkazní   prostředek   a   dokonce   i   proti   velmi   mladým pachatelům.   Naštěstí   v tomto   případě   apelační   soud   zasáhl   ve   prospěch delikventa. Přiznání na mučidlech  mělo nejvyšší  důkazní hodnotu. O  použití tortury rozhodoval městský soud rozsudkem, proti němuž bylo možné odvolání k apelační komoře.14 V uvedeném prvém případě byl jaroměřský měšťan Jan Svědík obviněn, že způsobil požár domu žalobce čili původa Jan Pulce. Soud prvé instance rozhodl v neprospěch pohnaného Jana Svědíka, jelikož bylo dokázáno, že požár vznikl nejprve ne střeše jeho domu. Apelační soud, ale rozsudek reformoval, protože Jan Pulec neprokázal, že by Jan Svědík nesl na vzniku požáru jakoukoli vinu, byť i z „nedbanlivosti“.15 Naopak v případě z roku 1610 devítiletý chlapec Jan Střížovic („pachole“), poddaný   Pecha   z Hodějova,   dopustil   trestného   činu   žhářství   na   majetku poddaného Anny Kateřiny Velemínské ze Želizan Václava Hlinovského. Nezletilý Jan   Střížovic   byl   odsouzen   k   vymrskání   metlami   a   k   útrpnému   výslechu. Apelační soud rozhodnutí strašovické městské rady o použití tortury napravil, zakázal útrpný výslech vzhledem k nízkému věku obviněného.16 I   když   ve   výše   uvedených   případech   apelační   soud   rozhodl   ve   prospěch obžalovaných,   Z.   Winter   uvádí,   že   nezřídka   apelační   tribunál   rozhodnutí v trestných věcech přitěžoval, obzvláště jednalo­li se o nehrdelní věci. Tak se prý   stávalo,   že   odsoudil­li   městský   soud   pro   urážku   na   cti   jednu   stranu, apelační komora rozhodla, že do vězení půjdou obě strany, stejně tak nalezla­li první stolice straně za menší přečin pokutu, rada nad apelacemi ji zvyšovala. Například když klatovská městská rada odsoudila roku 1574 pohnanou stranu pro „nadávky“ do vazby na tři týdny (neděle), apelační radové „zůstavili ortel při své   váze,   však   s   tím   doložením,   že   k   těm   třem   nedělím   ještě   druhé   tři Do Bílé hory. Praha 1977, s. 187. ADAMOVÁ, SOUKUP, Prameny k dějinám práva v českých zemích, 161.

14 15

VANĚČEK, MALÝ, K.: Prameny k dějinám státu a práva, do Bílé hory, s. 187 – 188. PÁNEK, PROCHÁZKOVÁ, Hrdelní soudnictví města Sedlčan, s. 52.

16

- 85 -

3.4 Činnost a rozhodování apelační komory nacházejí“.17  I   když   je   pravdou,   že   naopak   o   opačné   tendenci   apelačního tribunálu svědčí 14 zachovaných hrdelních procesů z Vlašimska.18 Velmi   často   se   také   stávalo,   že   apelační   komora   musela   několikrát napravovat rozsudek městského soudu, který stále rozhodoval o totožné věci. Tak například ve při o porušení panenství táborští konšelé rozhodli opakovaně o přísaze   obžalovaného   a   následně   apelační   soud   musel   opakovaně rozhodnout, že tento spor náleží před soud duchovní.19  Vedle závažných případů byla apelačnímu tribunálu předkládána odvolání v naprosto nepodstatných věcech. A to i přesto, že řízení u apelačního soudu bylo zpoplatněno a mimopražské strany musely také vynakládat nemalé sumy na cestu do Prahy, takže celkové náklady na odvolání se v takových případech mohly blížit hodnotě předmětu sporu.20 Rada nad  apelacemi   také  vydávala  tzv.   slepé   rozsudky.   Ve zvlášť  těžkých 17

WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 767 – 768.

18

U tří deliktů není znám rozsudek městského soudu, každopádně apelační soud všechny potvrdil. V dalších

pěti případech se žalobcům nepodařilo původní provinění prokázat, a proto byli domnělí pachatelé zcela očištěni od nařčení, popřípadě postiženi velmi mírně. Tak židovský obchodník, který bezděky koupil kradené zboží, je musel vrátit majiteli proti zaplacení kupní ceny a pacholek, který se dopustil neúmyslného zabití, byl odsouzen k osmitýdennímu vězení, a to pouze za nebezpečné hození kamenem. Také ve všech ostatních procesech zachovala rada nad apelacemi umírněný postup. Za vyhrožování stihla provinilce pouze čtyřtýdenní vazba, načež byl propuštěn pod rukojmím a slibem zachování pokoje. Pachatel blíže neurčeného „poškození“ musel dát odškodné v hotových penězích, podobně za zabití poddaného jiným poddaným se stalo trestem finanční zadostiučinění. Vězení v délce čtyř týdnů postihlo pachatele vážnější urážky na cti a vloupání do cizího domu spojené s krádeží potravin bylo po přihlédnutí k polehčujícím okolnostem potrestáno podmíněným trestem smrti a nucenými pracemi. Pouze jednou zakročil apelační tribunál s neúprosnou přísností, když chtěl městský soud ze sousedské náklonnosti zahladit obvinění z vraždy bez zřetele k nápadným indiciím. Tehdy apelační radové zrušili osvobozující rozsudek a nařídili výslech útrpným právem. Bohužel se nedochovalo s jakým výsledkem tento hrdelní spor skončil. Viz: PÁNEK, Hrdelní soudnictví na Vlašimsku v 16. – 17. století, s. 171. 19

WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 699. Například v roce 1561 rozhodla městská rada Nového Bydžova, že Jan Vodička je povinen složit do čtrnácti

20

dnů od vynesení rozsudku u městské rady Nového Bydžova 15 českých grošů za saně dřeva, které mu prodal Matěj Mydlář. Vodička se odvolal k apelačnímu soudu, jelikož považoval předání mu dřeva M. Mydlářem za darování, a proto nechtěl zaplatit kupní cenu 15 českých grošů. Rada nad apelacemi odvolání zamítla a rozsudek městské rady Nového Bydžova potvrdila. Viz: ADAMOVÁ, Apelační soud , s. 104.

- 86 -

3.4 Činnost a rozhodování apelační komory kvalifikovaných   právních   případech   požádal   prvoinstanční   soud   radu nad apelacemi o vyřešení posuzovaného případu. Soud nižší instance postoupil apelační   komoře   veškerý   procesní   materiál   bez   udání   jmen   žalobce   a žalovaného. Místo jmen sporných stran byla uváděna jména obvykle používaná v římsko­právních formulích. Apelační soud rozhodl na základě předloženého materiálu a své rozhodnutí zaslal zpět soudu, který žádal o pomoc. Ten pak většinou rozhodl podle řešení uvedeném ve slepém ortelu, který ale pro soud nižší   instance   nebyl   závazný.21  Slepé   rozsudky   se   zapisovaly   do   tzv.   knihy rozsudků a tato zaznamenaná rozhodnutí byla později používána pro obdobné případy.   Tak   nakonec   vlastně   i   pozdější   sbírky   rozsudků   byly   pouhým pokračováním starých rozhodnutí.22 Usnesením   zemského   sněmu   ze   dne   27.   září   1575,   ve   kterém   mimo   jiné sněm   zakázal   povolávat   před   apelační   soud   osoby   šlechtického   stavu,   bylo vydávání   slepých   ortelů   zakázáno,   „neb   se   při   tom   mnozí   nedostatkové nacházejí“.23 Protože apelační komora rozhodovala pouze na základě písemných materiálů zaslaných soudem nižší instance, bývaly opravdu slepé ortely často nedokonalé. Také možnost požadovat vydání slepých rozsudků byla využívána takovým způsobem, že apelační soud býval ve své činnosti leckdy přetěžován závalem nezávažných případů. Městské soudy na radu nad apelacemi někdy přesouvaly odpovědnost za rozhodování pro ně nepříjemných případů. Stávalo se  to   zejména,   když   stranami   sporu   bývali   vlivní   bohatí   měšťané   a   městská rada   si   nechtěla   některého   z   nich   proti   sobě   popudit.   Využila   tak   možnosti požádat apelační soud o vydání slepého ortelu. Před nespokojenou stranou pak mohla   argumentovat,   že   rozhodla   v   intencích   slepého   rozsudku   apelační komory,   která   nemohla   být   podjata,   protože   jména   sporných   stran   nebyla v postoupeném procesním materiálu uvedena.24 Když   tedy   apelační   soud   dospěl   k   rozhodnutí,   zasílal   svůj   rozsudek 21

ADAMOVÁ, Apelační soud, s. 110. ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 17.

22 23

Sněmy české IV, s. 271. ADAMOVÁ, Apelační soud, s. 110.

24

- 87 -

3.4 Činnost a rozhodování apelační komory k vyhlášení   soudu   první   instance.   Odvolatel   musel   ale   za   expedici   spisu od apelačního   tribunálu   zaplatit   taxu   a   jestli   chtěl   pozdržet   exekuci,   mohl v tomto   stadiu   protáhnout   spor   tím,   že   jednoduše   poplatek   nezaplatil,   čímž k expedici nedošlo.25 Když tedy konečně ortel apelačního tribunálu došel soudu prvního stupně, bylo stranám uloženo stání a při něm zapečetěné rozhodnutí otevřeno   a   přečteno,   čili   publikováno.   Obě   strany   nebo   jejich   zástupci   se přesvědčili, že pečeť není porušena, jestliže rozhodnutí přinesla jedna ze stran, pak   neporušenost   pečetě   zkoumali   samotní   konšelé.   Apelační   komora   velice přísně   stíhala   porušení   pečeti   a   za   podvržení   apelačního   spisu   se   mohlo zaplatit i hrdlem. Například roku 1558 se nymburský měšťan Křtěný neopatrně zmínil, že ví co je obsaženo v třech apelacích, které právě došly nymburskému soudu. Neúspěšná strana jej ihned udala a pražská apelační komora okamžitě nařídila, aby nešťastný Křtěný „byl dotazován bedlivě a  vyslyšen, jakby toho dosahoval, a co jest v zavřených a upečetěných appellacích vyzvězoval“. Křtěný vysvětil věc tím, že jen hádal, co je v zapečetěných rozhodnutích obsaženo a městská   rada   naštěstí   potvrdila,   že   apelace   byly   dodány   s   neporušenými pečetěmi. Ještě o velkém štěstí mohl hovořit Jan Klaudius Prostějovský, který zfalšoval   a   nepravými   pečetěmi   opatřil   rozkaz   apelační   rady   do   Kyjova na Moravě.   Díky   prosbám   svých   vlivných   přátel   byl   odsouzen   jen k vyhnanství.26 Rozhodnutí apelačního soudu nemuselo být ale konečné, jestliže strana byla s rozsudkem   rady   nad   apelacemi   nespokojena,   mohla   do   deseti   dnů od vynesení rozsudku žádat o revizi procesu, tj. aby do procesních akt nahlédl sám král.27 Někdy cestou revize mohl obžalovaný docílit změnu rozsudku smrti. Tak  například  Ondřej   Mráz,  který  u   Roudnice   spáchal  vraždu  na   Matoušovi Ježovi   a   byl   odsouzen   ke   ztrátě   hrdla   malostranským   městským   soudem   a apelačním   tribunálem   byl   tento   rozsudek   potvrzen.   Mráz,   zažádal   o   revizi, 25

KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 229. WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 700.

26 27

KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 229; Z. Winter uvádí devítidenní lhůtu, viz: WINTER, Kulturní

obraz českých měst II, s. 701.

- 88 -

3.4 Činnost a rozhodování apelační komory jelikož   prý   se   činu   dopustil   v   sebeobraně,   „poněvadž   jest   se   násilí   svému, pro obhájení   života   svého,   témuž   Matoušovi   Ježovi   brániti   musel“.   Císař rozsudek zmírnil, „maje při sobě nejvyšší ouředníky a soudce zemské“ uložil Mrázovi, aby přísahal o své nevinně, že „jest se násilí svému brániti musil“, ale zároveň mu „pro velikost skutku“ byl  uložen šestitýdenní žalář jen  o  vodě a chlebu.28  Nebo když se revizí nezdařilo dosáhnout takového úspěchu, alespoň se   odsouzenému   podařilo   oddálit   exekuci.   Jako   například   pan   Šebestián, pražský   měšťan,   který   roku   1571   zabil   hodináře   Valentína   a   byl   odsouzen ke ztrátě hrdla, prodloužil revizí výkon rozsudku o tři roky.29 V   prvních   dvou   desetiletích   po   zřízení   apelačního   soudu   nebyly   žádosti o revize příliš časté, pak se ale koncem šedesátých let začaly neúnosně množit. Proto císař Maxmilián svým mandátem zakročil vůči těm, „kteříby k takovým suplikováním slušných příčin neměli, nýbrž zoumyslně a pro nezbednost, aby se jim toliko exekucí protáhlo“.30 V případě takové bezdůvodné žádosti o revizi, platil   „zoumyslný“   žadatel   apelačnímu   soudu   pokutu.   Pokuta   činila   pátý   díl hodnoty   věci,   o   kterou   se   vedl   spor.   Vedle   pokuty   měl   být   potrestán dvoutýdenním   vězením.   Neměl­li   žadatel   o   revizi   majetek,   byl   potrestán   jen vězením,  ale delším o dva týdny.  Tuto  délku určil  komorní soud,  před  nímž probíhalo revizní řízení.31 Od roku 1589 bylo stanoveno, že v trestních věcech žalobce nemůže podat žádost o revizi ke králi. Původ Martin Zajíček z Hradce Králové požadoval revizi rozhodnutí   apelační   komory,   jelikož   chtěl,   aby   vrahovi   jeho   syna   byl   uložen těžší   trest   než   jen   vypovězení.   Jeho   žádost   byla   císařem   Maxmiliánem zamítnuta, protože původ „neusiluje hrdlo odsouzeného obhajovati, než zkázy jeho hledí“.32 Maxmiliánův  císařský   mandát   z  roku   1571   byl  navíc   doplněn  usnesením ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 21.

28 29

WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 768. Sněmy české III,, s. 607.

30 31

ADAMOVÁ, Apelační soud, s. 109. WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 768.

32

- 89 -

3.4 Činnost a rozhodování apelační komory zemském sněmu konaném v létě roku 1610, jímž bylo povoleno podávat žádosti o revizi ke králi jen ve věcech, které se dotýkaly cti, hrdla a dědictví.33 Samotné revizní řízení se konalo v radě královské za přítomnosti krále, či jeho   místodržícího   nebo   jiného   úředníka,   určil­li   tak   král.   Jestliže   král nepobýval   v  zemi,  probíhalo   řízení   před  komorním   soudem.  Později   sněmem z roku   1575   bylo   uzákoněno,   že   veškeré   spory   sročené   před   osobu   královu (tedy i žádosti  o revize rozsudků apelačního soudu) mají probíhat v zeleném pokoji   na   Pražském   hradě,   kde   zasedal   také   komorní   soud   a   rozhodnutí z těchto sporů mají být zapisována do register soudu komorního.34 Jelikož si strany stěžovaly, že „takové revisi v mnoha letech k vyřízení svému nepřicházejí“,   zemský   sněm   konaný   v   létě   roku   1600   prodloužil   svým usnesením zasedání komorního soudu o tři dny a to na následující tři léta.35 Na sněmu v roce 1605 bylo toto usnesení obnoveno, ale zasedání komorního soudu prodlouženo jen o dva dny.36 O   tom,   že   o   tři   dny   prodloužené   zasedání   komorního   soudu   vedlo k rychlejšímu   vyřizování   revizí   si   nelze   dělat   iluze.   Z   Dačického   „Pamětí“   se dozvídáme, že u soudu komorního ležely nevyřízené žádosti o revize rozhodnutí apelační   komory.   Teprve   roku   1602   tehdejší   nejvyšší   hofmistr   Kryštof   Popel z Lobkovic začal revize vyřizovat, ale i přesto „mnohé ty revisí jako promlčené v nic přišly“.37 Revize   na   rozdíl   od   odvolání   neměla   odkladný   účinek,   kromě   případů ve věcech trestních. Tedy již poté co byl vynesen rozsudek apelačního soudu 33

GLÜCKLICH, Nová redakce zemského zřízení, s. 349. KALOUSEK, České státní právo, s. 116.

34 35

Sněmy české X, s. 45 – 46. ADAMOVÁ, Apelační soud, s. 109.

36 37

„Na soudu komorním v království Českém na hradě pražském některé rozepře od dávna zastaralé, od někdy

prvnějších rad Jeho Milosti císařské krále českého nad apelacími na vlastní osobu Jeho Milosti odvolané, což revisí sluje, vyřizovány jsou teprva, a na to nastupováno jest skrz pana Kryštofa Popela z Lobkovie, tehdáž nejvyššího hofmistra téhož království, a nemálo peněz od toho vybráno. O což odpory vzešly, a mnohé ty revisí jako promlčené v nic přišly, a kdo co z toho dostati mohl, ten vzal.“ Viz: DAČICKÝ Z HESLOVA, Paměti, s. 289.

- 90 -

3.4 Činnost a rozhodování apelační komory mohlo se přistoupit k výkonu rozhodnutí a také byl zahájen tzv. likvidatorní proces, kterým se rozvrhovala úhrada procesních nákladů.38 A strany se mohly opět  proti   likvidatornímu   rozsudku  odvolat.   Tak   například   roku  1558   nalezl městský   soud   Hradce   Králové   čtyři   kopy   „outrat“,   avšak   pražská   apelační stolice likvidatorní rozsudek hradeckého soudu zrušila, „poněvadž Jan Nosal, jsa   domácí   a   moha   slušně   přátely   své,   kteří   sou   s   ním   před   právem   stáli, v domě svém jídlem a pitím opatřiti a ctíti, jinde v domě hostinském jest s nimi jedl a pil, a tak outratu nemírnou a zbytečnou jest učinil“.39

38

KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 229. WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 707.

39

- 91 -

4. Stručné shrnutí vývoje apelačního soudu po roce 1620

4. Stručné shrnutí vývoje apelačního soudu po roce 1620 4.1 Nástup absolutismu Po   porážce   druhého   stavovského   povstání   vládli   opět   Českém   království Habsburkové, kteří svého vítězství využili k nastolení absolutistického režimu v našich zemích. I když k vytvoření plně centralizované habsburské monarchie z vnitřně pevným absolutistickým režimem okamžitě nedošlo, jak by si určitě Habsburkové přáli. Lokální stavovská rebelie následně přerostla v celoevropský válečný konflikt, v prostředí válečného běsnění  nebylo možné  se počínat  tak krutě a bezohledně, jak Ferdinand II. předvedl v červnu 1621 při nelítostných popravách   na   Staroměstském   náměstí.1  Panovník   musel   brát   i   ohled na katolickou   šlechtu,   která   si   ještě   do   vlády   Marie   Terezie   ponechala   jistý politický vliv,2 V našich zemích se sociálně ekonomické podmínky pro absolutní monarchii vytvořily teprve dodatečně v průběhu posledních desetiletí 17. století a během století 18. Teprve tehdy se absolutismus u nás vnitřně upevnil, jelikož se stal adekvátní společenské struktuře.3 K   nástupu   absolutistického   zřízení   u   nás   tedy   nedochází   v   důsledku vnitřního vývoje na rozdíl od západních evropských zemí, ale je zaveden jako součást   promyšleného   vojenského,   politického   a   hospodářského   ovládnutí země.4  Nastupující   režim   byl   ztělesňován   národnostně   cizí   dynastií,   která začlenila český stát do vznikající mnohonárodnostní habsburské monarchie a využívala jej ke svým vlastním zájmům, které byly českému národu cizí.5 Nové poměry   byly   právně   zakotveny   v   Obnoveném   zřízení   zemském   v   roce   1627 vydaném pro Čechy a v následujícím roce v identickém znění pro Moravu. Ferdinand II. rozsáhlými konfiskacemi majetku šlechty zlikvidoval politickou moc našeho státu. Mohutná politická emigrace znamenala těžké kulturní ztráty 1

ŠINDELÁŘ, B.: K otázce zrodu a formování habsburského absolutismu. Sborník k dějinám 19. a 20. století, roč. 6, 1979, s. 73.

2

KAPRAS, Přehled právních dějin, s. 176.

3

VANĚČEK, Dějiny státu a práva, s. 227.

4

MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 151.

5

MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 152.

- 92 -

4.1 Nástup absolutismu pro   České   království.   Dlouhá   třicetiletá   válka   vedla   ke   zbídačení   měst   a venkovského   obyvatelstva.   Městské   ekonomice   chyběl   dostatek   oběživa,   což bylo   způsobeno   zvláště   obrovským   berním   zatížením,   které   odsávalo   značné finanční částky ze země a oslabovalo hotový kapitál, bez něhož nebylo možno investovat a zjistit vzestup řemesla a obchodu.6 V důsledku válečných událostí, hladu   a   epidemií   se   podstatně   snížil   počet   poddaných,   kteří   nebyli   nadále schopni unést vysoké nároky svých vrchností. Nedostatku pracovních sil bylo čeleno   procesem,   který   dnes   nazýváme   druhé   znevolnění.   Následující   se zhoršující neutěšené postavení poddaných vedlo k jejich častým vzpourám,7 Bělohorskou porážkou tedy definitivně skončil svou existenci stavovský stát a  v našich  zemích  došlo  k nástupu  absolutistického  režimu, i když ještě   ne plně   zformovaného   a   dobudovaného.8  Především   se   změnilo   postavení panovníka. Obnovené zřízení zakotvovalo dědičné nástupnictví českého trůnu v rodě   habsburském.   Což   znamenalo,   že   bylo   zrušeno   právo   stavů   volit panovníka, jestliže nastupoval z vládnoucí dynastie. Panovníkovi náležela mimo jiné nejvyšší moc soudní, výhradní právo zákonodárné (ius legis ferendae), moc správní (organizace úřadů).9 Došlo   ke   zrušení   náboženské   svobody,  neboť   katolictví  se   prakticky   stalo jediným   státním   náboženstvím.10  Katolická   církev   byla   ideově   i   společensky oporou habsburského absolutistického zřízení. V Čechách se také opět obnovil duchovní stav, který začal zasedat na českém zemském sněmu. Celkem   klesl   počet   šlechtických   rodin   u   nás,   bohatí   příslušníci   rytířstva vymizeli   úplně.   Šlechtický   majetek   soustředil   se   v   rukou   několika   předních panských rodin.11 Změnila se i forma, ve které se nalézalo právo. Mizí právo obyčejové a nadále 6

MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 174.

7

MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 176.

8

ŠINDELÁŘ, K otázce zrodu a formování habsburského absolutismu, s. 74.

9

KAPRAS, Přehled právních dějin, s. 178.

10

ŠINDELÁŘ, K otázce zrodu a formování habsburského absolutismu, s. 74. KAPRAS, Přehled právních dějin, s. 163.

11

- 93 -

4.1 Nástup absolutismu existuje   jen   právo   psané   a   právě   taková   změna   vyhovovala   potřebám panovníka. Ze starého stavovského práva mělo nadále platit jen to, co nebylo v rozporu   s   Obnovenými   zřízeními   zemskými.   Obyčeje   však   nelze   podrobit panovníkově   revizi,   proto   nezbývalo,   než   je   zakázat,   stejně   jako   obecnou závaznost soudních nálezů.12 S   růstem   centralistických   snah   sílí   také   snahy   o   unifikaci   práva, absolutistickým obdobím dochází u nás k rozsáhlé kodifikaci všech právních oblastí.   Je   to   totiž   jediná   možná   forma   jak   nahradit   místní   právní   systémy, zrušit lokální privilegia a výsady.13 Také   Ferdinand   mohl   své   vítězství   využít   k   plnému   omezení   práv měšťanského   stavu.   Nadále   královským   městům   na   sněmu   v   Čechách   i na Moravě náležel kolektivně jen jeden hlas, kdežto každý jednotlivý zástupce vyšších stavů měl také jeden hlas. Později byl jen tři pražská města uznána za plně oprávněné členy sněmu, kteří se mohou účastnit celého sněmovního jednání,   kdežto   ostatní   městům   bylo   ponecháno   pouze   právo   vyslechnout sněmovní proposice.14  Účast měst na zemském sněmu tak byla ryze formální. Právo   nabývat   zemskodeskovní   statky   si   v   Čechách   podrželo   jen   několik nejvýznamnějších měst.15 Na rozdíl od práva zemského městské právo zůstává beze změn. Postrádalo totiž   normy   politického   charakteru   a   navíc   Koldínův   zákoník   byl   natolik prodchnut   římskoprávními   zásadami,   že   vcelku   vyhovoval   nejen   změněným podmínkám politickým, ale i vývoji ekonomiky, která však v českých městech dlouho stagnovala.16  O vyspělosti městského práva svědčí skutečnost, že bylo povýšeno na podpůrný pramen šlechtického práva zemského.17  Přesto změna šlechtického  procesu   ovlivnila   i  městské   právo,  kde   také   postupně  převládlo 12

MALÝ, České právo v minulosti, s. 129. MALÝ, České právo v minulosti, s. 129.

13 14

KAPRAS, Přehled právních dějin, s. 186. KAPRAS, Přehled právních dějin, s. 164.

15 16

MALÝ, České právo v minulosti, s. 129. KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 142.

17

- 94 -

4.1 Nástup absolutismu písemné řízení. Uzákoněno to bylo instrukcemi z let 1641 a 1644.18  Apelační soud měl dohlížet, aby toto bylo dodržováno.19 Městům na Moravě byl konečně vnucen   Koldínův   zákoník   a   byla   zde   plně   prosazena   kompetence   pražské apelační komory, roku 1697 císař Leopold I. zakázal všem moravským městům obracet se o poučení někam jinam než k apelačnímu soudu.20 Apelační tribunál původně   nástroj   královského   dozoru   nad   městy   se   v   následujících   letech postupně přeměnil ve všeobecnou odvolací instanci druhého stupně. Narostl pak autoritativní vliv dvorských úřadů ve Vídni, zejména tajné rady a   dvorské   komory,   a   také   české   dvorské   kanceláře,   která   byl   přemístěna do Vídně.   Stala   se   nejvyšším   orgánem   správy   a   zároveň   nejvyšším   soudem všech   zemí   českého   státu.21  Stala   se   také   revizní   stolicí   pro   rozsudky apelačního soudu. Kompetence  komorního soudu v  otázce  revize tedy přešla na českou   dvorskou   kancelář.22  Došlo   k   rozsáhlé   byrokratizaci   státního aparátu   včetně   apelačního   soudu,   kde   se   všichni   radové   bez   rozdílu   museli povinně složit přijímací zkoušku z práva (viz níže). Další změnou, jak už jsem se zmínil, bylo zavedení písemného procesu. Celý průběh soudního řízení je písemný, od podání žaloby, výslechu svědků,stran, až po rozsudek, přesně podle zásady – co není ve spisech, neexistuje. Dokonce soudci   nejsou   povinni   sami   vyslýchat   obžalovaného   a   rozhodují   na   základě písemného   záznamu   o   jeho   výslechu.   Tak   je   také   znemožněna   kontrola průběhu   soudního   řízení   feudální   veřejností.   Vedle   dosavadního   principu obžalovacího   v   trestním   řízení   se   začíná   prosazovat   zásada   inkviziční,   která v následujícím 18. století plně převládla.23 Byl   započat   proces   postupné   germanizace,   jejímž   základem   se   stalo zakotvení   v   Obnoveném   zřízení   rovnoprávnosti   němčiny   s   češtinou,   což 18

MALÝ, České právo v minulosti, s. 144. KŘPELKOVÁ, Apelační soud. Inventář, s. 4.

19 20

BALCÁREK, P.: Státoprávní dějiny Moravy. Brno 1990, s. 28. KAPRAS, Přehled právních dějin, s. 182.

21 22

ADAMOVÁ, Apelační soud , s. 109. MALÝ, České právo v minulosti, s. 144.

23

- 95 -

4.1 Nástup absolutismu nakonec   vedlo   k   výhradnímu   panství   němčiny   jako   úředního   jazyka.   V   18. století   zůstala   čeština   v   ústředních   státních   úřadech   zachována   jen při slavnostních  ceremoniálech a česky  byly  vydávány překlady  autentického znění všech zákonných norem.24 Na závěr je třeba se zmínit, že i když porážka protihabsburského povstání znamenala   zánik   stavovského   státu,   přesto   v   nově   nastupujícím absolutistickém   režimu   zůstal   na   dlouhou   dobu   zachován   stavovský   princip personality práva. Dle této zásady pro jednotlivé skupiny obyvatel odlišující se svými   politickým   a   právním   postavením   platila   různá   práva   a   také   rozdílná příslušnost   k   jednotlivým   soudů.   Absolutistickému   zřízení   vyhovovalo hierarchické uspořádání  feudální společnosti. Každý příslušník této struktury společnosti byl zároveň vrchností směrem dolů a poddaným směrem nahoru. Tyto skutečnosti se v právním řádu nejvýrazněji promítly do struktury soudní organizace,   která   odpovídala   právním   rozdílům   mezi   jednotlivými společenskými   skupinami.   Proto   se   také   udržela   až   do   reformy   soudnictví v době osvícenského absolutismu.25

4.2 Další vývoj soudu do roku 1783 (1850) Apelační   soud   v   letech   1619,   1620   a   1621   nevykonával   svou   činnost   a rozhodovat začal opět až v roce 1622. Po porážce stavovského povstání zaslal císaři Ferdinandovi II. president apelačního soudu Bedřich z Talenberka dopis, ve kterém   líčil   zbědovaný   stav   královské   apelační   komory.   Stěžoval   si,   že někteří   radové   po   tři   až   čtyři   roky   se   nezúčastnili   jednání   soudu,   jiní   zase nejeví   žádný   zájem   v   tomto   kolegiu   zasedat,   či   namítají,   že   se   lépe   mohou uplatnit u jiného soudu.1 Roku 1628 pak vydal Ferdinand II. dne 29. září reskript jímž nařídil reformu apelační   komory.   Přejmenoval   ji   na   kolegium   (sbor,   shromáždění),   rozdělené na tři lavice (panskou, rytířskou a doktorskou). Počet radů nad apelacemi byl MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 158.

24 25

MALÝ, České právo v minulosti, s. 137.

1

ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 22.

- 96 -

4.2 Další vývoj soudu do roku 1783 (1850) zvýšen na16 (8 ze stavu panského a rytířského, 8 doktorů práv a z nich dva měšťané  z  měst pražských), vedle práva  městského měli být  znalí  zemského práva, tuzemci (jestliže jimi nebyli získali právo inkolátu) a navíc to měli být v souladu s habsburskou rekatolizační politikou pouze katolíci.2  Radové také již nadále nesměli zastávat žádnou jinou vedlejší funkci. Reskript   Ferdinanda   II.   také   upravoval   otázku   hlasování   u   apelačního soudu.   Po   referentu   hlasoval   nejmladší   rada   z   lavice   doktorů   a   pak   ostatní doktoři   podle   věku.   Poté   hlasoval   nejmladší   rada   ze   šlechtického   stavu   a nakonec nejstarší rada ze šlechtického stavu. Jako poslední hlasoval president apelačního sodu.3 Také každý rada apelačního tribunálu se musel podrobit zkoušce z práva, která   spočívala   v   řešení   dvou   těžších   případů   z   práva   civilního   a   trestního, bez ohledu   na  to   jednalo­li   se   o   doktory   práv   či   příslušníky  rytířského  nebo panského   stavu.   Úlohy   k   vypracování   s   přiměřenou   lhůtou   přiděloval jednotlivým kandidátům  president apelačního  soudu. Před  komisí sestávající z nejschopnějších radů přednesl kandidát svou práci, která byla s posudkem zaslána   císaři.   Čeští   kandidáti   byli   zkoušeni   z   práva   římského   a   českého, němečtí z práva římského a saského.4 Také   Obnovené   zřízení   zemské   zavedlo   některé   změny,   které   rozšiřovaly kompetenci apelační  komory. Jednalo  se omezení  nad  trestáním poddaných, kteří neměli být bez řádného výslechu odsuzování k útrpnému právu a jestliže byli k tortuře odsouzeni, měli právo se odvolat k apelačnímu soudu. Také bylo nařízeno,   aby   veškeré  soudy   za  naučení   žádaly   u   apelační   komory   ve   všech „pochybných okolnostech, buďto stran trápení zločince a aneb otázek, které by se naň při trápení činiti měly aneb ortele a trestání.“ Toto ustanovení nebylo ale   příliš   respektováno,   jelikož   soudy   málokterý   případ   považovaly za pochybný. Proto musel Ferdinand III. V Deklaratoriu z roku 1644 vysvětlit příslušný článek v Obnovém zřízení tak, že všechny trestní případy mají být 2

ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 22.

3

ADAMOVÁ, Apelační soud, s. 107.

4

ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 23.

- 97 -

4.2 Další vývoj soudu do roku 1783 (1850) považovány za pochybné a ohledně nich má být žádáno o naučení u pražského apelačního   soudu,   kromě   těch   případů,   kdy   byl   pachatel   přistižen   při   činu nebo byla pachatelova vina naprosto zřejmá.5 Bohužel  až  do  konce 17.  století  neměl stále  odsouzený  poddaný možnost odvolání z rozsudku vrchnostenského soudu, který byl konečný. V souvislosti se vzrůstajícím vlivem feudálního státu, který se postupně rozšiřoval do všech oblastí správy, došlo i v tomto směru nakonec ke změně. Leopold I. tak vydal 27. září. 1677 reskript, kterým se umožňovalo odsouzenci odvolání do 14 dnů od vynesení rozsudku k pražskému apelačnímu soudu. Apelace měla zabránit nejkřiklavějším způsobům bezpráví.6 Roku 1635 ztratil apelační tribunál svou kompetenci pro obojí Lužici, která byla   Ferdinandem   II.   za   pomoc   při   potlačení   českého   stavovského   povstání nejprve zastavena Sasku a následně v roce 1635 byla tato zástava pražským mírem změněna v dědičné léno.7 V roce 1644 26. listopadu vydal Ferdinand III. V Linci pro apelační komoru novou   instrukci.   Složení   a   agenda   apelačního   soudu   se   výrazně   nezměnila. Bylo   posíleno   postavení   apelačního   tribunálu,   jakožto   dozorujícího   orgánu nad městskými   soudy,   apelační   soud   získal   pravomoc   kárat   nižší   soudy napomenutím   a   udělovat   jim   pokuty.   Každý   rok   měli   být   panovníkovi předkládány výkazy o vyřízených procesech. Přednesy ze spisů se měly konat výhradně   německým   jazykem.   Znovu   bylo   upraveno   pořadí   hlasování,   první po referentu hlasovali doktoři práv, ale v pořadí od nejstarších k nejmladším, po nich   hlasovala   šlechta   ve   stejném   pořadí.   Mladší   soudci   se   jistě   nechali při hlasování  ovlivnit názorem svých starších kolegů.   Ferdinand  III. si určitě této skutečnosti byl vědom a proto u apelačního soudu zavedl tento hlasovací pořádek.8  Tak bylo jen posíleno postavení apelačního soudu jakožto součásti absolutistického   státního   mechanismu   habsburské   monarchie.   Dodržování 5

ČELAKOVSKÝ, O soudní pravomoci panovníka nad královskými městy, s. 776.

6

VERBÍK, A.: Krevní kniha městečka Bojkovic. Uherské Hradiště 1971, s. 13.

7

KAPRAS, Přehled právních dějin, s. 158.

8

ADAMOVÁ, Apelační soud, s. 107.

- 98 -

4.2 Další vývoj soudu do roku 1783 (1850) hlediska   spravedlnosti   při   rozhodování   apelačního   tribunálu   ustupovalo prosazování toho „správného“ názoru v jeho rozhodnutích. Instrukce   Ferdinanda   III.   také   zavedla   zvláštní   opravný   prostředek   tzv. rozklad, který strana mohla podat u apelačního soudu ve čtrnáctidenní lhůtě po vynesení   rozsudku.   Na   základě   rozkladu   měl   apelační   tribunál   vysvětlit nejasné výrazy a formulace v rozsudku, který vydal. O rozkladu musela rada nad apelacemi rozhodnout ve osmidenní lhůtě.9 K další změně a rozšíření kompetence apelačního soudu došlo roku 1561, kdy Ferdinand III. reskriptem z 10. července přenesl na radu nad apelacemi působnost hejtmanství německých lén, které bylo zrušeno. Apelační   radové   se   účastnili   činnosti   hejtmanství   německých   lén   již ve druhé polovině 16. století. Dva až čtyři apelační radové působili jako lenní radové   v   agendě   hejtmanství   německých   lén   a   podíleli   se   na   projednávání lenních sporů. Také jestliže hejtmanství o to požádalo, apelační komora dávala hejtmanství německých lén dobrá zdání v komplikovaných případech.10 Apelační   soud   se   tak   stal   politickým   a   soudním   úřadem   první   stolice nad lény koruny  české v Loketsku, Chebsku, Ašsku,  Falci i v jiných částech německé říše. Tati léna dosud náležela pod soud i správu hejtmana německých lén.   Tímto   reskriptem   z   roku   1651   byli   dva   radové   z   řad   doktorů   práv jmenováni   lenními   referenty.   Lenní   agenda   byla   od   běžné   agendy   apelační vedena odděleně, měla svou zvláštní registraturu, repertorium, podací a radní protokoly.   Přednesy   v   záležitostech   lenních   projednávali   však   všichni   radové apelačního   tribunálu   na   svých   zasedáních.   V   závažných   případech   bylo rokurováno ke králi.11 Ke   konci   17.   století   se   také   ustálila   praxe,   že   od   hrdelních   soudů   byl předkládán  k   posouzení   a   vynesení   konečného  rozsudku  každý   významnější kriminální   přečin.   Apelační   tribunál   rovněž   ovlivňoval   vyšetřovací   metody u městských soudů. Předepisoval otázky, které bylo možné klást obviněnému 9

ADAMOVÁ, Apelační soud, s. 110.

10

ADAMOVÁ, Apelační soud, s. 110 – 111. KŘEPELKOVÁ, Apelační soud, inventář, s. 3.

11

- 99 -

4.2 Další vývoj soudu do roku 1783 (1850) při vyšetřování (tzv. „interrogatorium“), což někdy vedlo až k vydání detailního popisu otázek, které mají být při výslechu kladeny.12 Také někdy dával apelační soud   i   popud   k   zajištění   dalších   osob,   pokud   jejich   vina   vyplynula z předchozího vyšetřování. U městského hrdelního soudu byla sepsána vyznání uvězněných   provinilců,   vyslechnuti   svědkové   a   jejich   přísežné   výpovědi   byly odeslány do Prahy. Po několika dnech se vracely buď přímo ortely apelačního tribunálu s průvodním listem (tzv. „missiv“), jež obsahoval další pokyny nebo pokyn   pro   dodání   dalších   písemných   podkladů.   Posléze   byl   provinilcům vyhlášen   ortel   apelačního   soudu.   Nevýhodou   zásahů   apelačního   soudu   byla skutečnost, že rozsudky byly vynášeny pouze na základě písemného materiálu, někdy   neúplného   nebo   nepřesného.   Jen   příliš   nejasné   případy   byl   vraceny k doplnění.   Přesto   znamenaly   zvýšení   úrovně   objektivity   a   odbornosti v trestním řízení.13 Částečně   byla   činnost   apelačního   soudu   roku   1707   rozšířena   vydáním hrdelního   řádu.   Jeho   vypracováním   císař   Josefa   I.   pověřil   komisi   sestávající z členů apelačního soudu a překlad do češtiny pořídil titulární apelační rada a český   sekretář   Kašpar   Jan   Kupec   z   Vilenbergu.   Hrdelním   řádem   bylo stanoveno,   že   všechny   soudy   povolané   k   výkonu   útrpného   práva   smí   se uchylovat  o  radu  pouze k   radě  nad  apelacemi.  Apelační  soud  měl též  právo zrušit rozsudek nižšího soudu.14 Reskriptem  z  roku  1709  pal byly přiděleny   apelačnímu  soudu  syndikátní žaloby   v   první   stolici,   jednalo   se   o   případy,   kde   podřízený   soud   byl pro protiprávní výkon soudnictví odsouzen k náhradě způsobené škody.15 Např. „Artikule, na které Franc Trybus ... v dobrovolnosti tázán býti má ...“ Jednalo se o podrobné

12

„interrogatorium, jehož sestavovatel šel tak daleko, že zformuloval i varianty otázek pro případ zapírání i přiznání vyslýchané osoby. Viz:: PÁNEK, J.: Hrdelní soudnictví města Příbramě v 17 a 18. století. Středočeský sborník historický, roč. 13, 1978, s. 114. PROCHÁZKOVÁ, Hrdelní soudnictví města Benešova, 219 – 221; PÁNEK, J.: Hrdelní soudnictví městečka

13

Čechtic v 17. – 18. století. Středočeský sborník historický, roč. 12., 1977, s.133 – 134; PÁNEK, Hrdelní soudnictví města Příbramě, s. 98; PROCHÁZKOVÁ, Hrdelní soudnictví městeček Prčice a Sedlce, s. 242. 14

ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, 29 – 30. ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 30.

15

- 100 -

4.2 Další vývoj soudu do roku 1783 (1850) Naopak reskriptem z dne 18. listopadu 1752 byla kompetence apelačního sodu   zúžena,   jelikož   touto   instrukcí   byl   zřízen   samostatný   apelační   soud v Brně   s   působností   pro   Moravu.16  O   něco   později   odpadla   i   působnost pražského apelačního soudu pro Slezsko, jelikož od roku 1782 bylo ze Slezska nadále   apelováno   k   brněnskému   apelačnímu   soudu.   Územní   působnost apelační komory na Pražském hradě zůstala tak omezena jen na Čechy. Dalším   významným   zásahem   do   struktury   soudnictví   bylo   roku   1749 po zrušení české dvorské kanceláře zřízení Nejvyššího soudního úřadu ve Vídni jako nejvyšší soudní instance a zároveň orgánu justiční správy pro rakouskou i českou   část   monarchie.   Důležité   na   zřízení   tohoto   nového   orgánu   byla skutečnost, že tím ztratilo soudnictví v zemích České koruny svou dosavadní samostatnost   a   bylo   takto   začleněno   do   širšího   rámce   celohabsburského.17 Skutečným   ústředním   nejvyšším   soudem   nejen   českých,   nýbrž   i   všech rakouských zemí se však tento úřad stal teprve až po reformě v roce 1782.18 Marie Terezie patentem z roku 1765 omezila hrdelní pravomoc městských soudů.   Před   přijetím   tohoto   nařízení   náležela   trestněprávní   kompetence v Čechách celkem 378 soudům.19 Hrdelní pravomoc byla ponechána jen čtyřem pražským   městům,   městskému   soudu   v   Chebu,   soudu   pražské   univerzity   a dále 24 městům.20 Soudům vrchnostenským bylo pouze povoleno spoluúčastnit se   na   pronásledování   zločinců   a   odvádět   je   do   vězení   měst   s   hrdelní pravomocí.21  Zároveň byl vytvořen tzv. kriminální fond spravovaný apelačním soudem,   do   kterého   přispívala   města,   kterým   byl   výkon   hrdelní   pravomoci zastaven, mimo to sem plynuly i jiné příjmy, zejména z pokut. Města, kterým byla ponechána hrdelní pravomoc, byla povinna mít soudy obsazené radními, kteří měli ovládat platný hrdelní řád, a u každého hrdelního soudu musel být 16

ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 32. MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 192.

17 18

JANÁK, HLEDÍKOVÁ, Dějiny správy v českých zemích, s. 170. PÁNEK, Hrdelní soudnictví na vlašimsku v 16. – 18. století, 163.

19 20

JANÁK, HLEDÍKOVÁ, Dějiny správy v českých zemích, s. 192. ČELAKOVSKÝ, O soudní pravomoci panovníka na královskými městy, s. 777.

21

- 101 -

4.2 Další vývoj soudu do roku 1783 (1850) dle   nařízení   nejméně   jeden   přísežný   písař   nebo­li   syndikus,   jemuž   pomáhal s vyřizováním trestní agendy jeden ze členů městské rady, který musel stejně jako   syndikus   složit   zkoušku   z   trestního   práva   před   apelačním   soudem.22 Přezkušováním   syndiků   pro   hrdelní   soudy   se   značně   rozrostla   agenda apelačního   soudu.   Tento   zákrok   také   znamenal   plné   podřízení   zbylých hrdelních soudů apelační komoře a tím zeměpanské moci, což vedlo k dalšímu omezení soudní pravomoci královských a poddanských měst. Vydáním   tereziánského   hrdelního   soudního   řádu   došlo   v   roce   1770 k určitým   změnám   v   trestním   řízení.   Tento   kodex   byl   vytvořen   na   základě Josefínského   hrdelního   řádu   a   hrdelního   řádu   Ferdinanda   III.   pro   Dolní Rakousy. V zákoníku plně převládl inkviziční proces. Novým trestním kodexem byla   přikázána   apelačnímu   soudu   inkvizice   a   odsuzování   v   případě protistátních   trestných   činů   a   také,   jestliže   zločin   spáchal   cizinec   či   osoba vyššího stavu. Ve stanovených trestných činech měly hrdelní soudy povinnost před vyhlášením a výkonem vedlejšího a konečného rozsudku dát jej nejprve ke schválení apelačnímu tribunálu.23 Dvorskými dekrety z 12.  dubna roku  1782 a  ze dne 7. dubna 1783 byla dosavadní   apelační   komora,   čili   královská   rada   nad   apelacemi   na   hradě Pražském změněna na tzv. všeobecný apelační soud, který svou činnost zahájil v červnu roku 1783. Nově zřízený všeobecný apelační soud přesídlil do zrušené jezuitské   koleje   na   Malostranském   náměstí   a   kaple   sv.   Václava,   kde   sídlil doposud, byla přeměněna na slavnostní síň.24 Nejvyšší instancí byl tedy stále Nejvyšší soudní úřad ve Vídni, který byl též nazývaný   Nejvyšším   soudním   dvorem.   Druhou   instancí   se   staly   všeobecné apelační soudy v Praze a v Brně. Apelační soudy rozhodovaly o odvoláních proti rozsudkům všech soudů  prvních stolic, vyřizovaly  rekursy z  prvoinstančních nálezů   ve   sporných   věcech,   přezkoumávaly   zmateční   stížnosti   proti 22

JANÁK, HLEDÍKOVÁ, Dějiny správy v českých zemích, s. 192. ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 30 – 31.

23 24

ZDENĚK V. Královská rada nad Appellacemi na Hradě Pražském 1548 – 1948. In: Smolná jinak černá

kniha města Solnice 1569 – 1721. Liberec 1948, s. 15.*

- 102 -

4.2 Další vývoj soudu do roku 1783 (1850) rozhodnutím   prvních   stolic,   rozhodovaly   o   delegaci   soudní   pravomoci   mezi soudy   stejného   stupně,   jestliže   ve   výkonu   jejich   soudní   kompetence   stála nějaká   zákonná   překážka,   zkoušely   kandidáty   soudní   služby   a   advokacie   a vydávaly   dekrety   o   jejich   způsobilosti,   obsazovaly   většinu   služebních   míst u podřízených soudů, dohlížely na všechny soudy, soudce i advokáty působící v jejich   okruhu   a   vydávaly   všeobecná   a   závazná   právní   poučení   podřízeným soudům podle platných právních předpisů.25  Napříště všeobecným apelačním soudům podléhali v druhé instanci i příslušníci vyšších stavů, dosud výslovně vyloučení z kompetence apelační komory sněmovním usnesením roku 1573.26 Jejich   zřízení   znamenalo   důsledné   uplatňování   zákonů   v   soudním   řízení, zvýšení právnického vzdělání soudců i obhájců, omezení libovůle nižších soudů a také tak byla umožněna širší možnost odvolání.27 Ministerským výnosem z 6. dubna 1850 všeobecný apelační soud zanikl a jeho nástupcem se stal vrchní zemský soud pro Čechy.28

25

JANÁK, HLEDÍKOVÁ, Dějiny správy v českých zemích, s. 196. NUHLÍČEK, Průvodce po archivních fondech, s. 91.

26 27

Průvodce po Ústředním archívu ministerstva vnitra, s. 82. NUHLÍČEK, Průvodce po archivních fondech, s. 91.

28

- 103 -

5. Závěr

5. Závěr Apelační   soud   tedy   vznikl   jako   součást   posilování   královské   moci   a   byl jednou s institucí, která představovala pozvolný přechod od státu stavovského k absolutistickému zřízení. Po celou dobu existence v předbělohorském období byl soud plně pod kontrolou panovníka a stavové na jeho činnost neměli žádný vliv. S takovým úmyslem byla také tato instituce zřizována, obdobně jako česká komora   či   tajná   rada   ve   Vídni.   Ať   už   se   občas   ve   starší  literatuře   vyskytují jakékoliv názory ohledně vznešených úmyslů panovníka při zřizování apelační komory, jeho hlavním motivem bylo získat kontrolu nad výkonem městského soudnictví, zejména nad „pyšnými“ Pražany a vytvořit instituci plně nezávislou na stavovské obci. I když zřízení apelační komory bylo především motivováno absolutistickými   tendencemi   Ferdinanda   I.,   přineslo   také   řadu   pozitivních změn.   Apelační   soud   byl   tribunálem   úplně   nového   typu,   ve   kterém   poprvé zasedali králem jmenování, placení soudci z povolání a z nichž čtyři museli být doktoři   práv.   Učení   juristé   působící   u   apelační   komory   aplikovali   pravidla římsko­kanonického   procesního   řízení   a   tak   přispívali   k   prosazování   tohoto moderního   procesu   v   našich   zemích.   Apelační   tribunál   svou   judikaturou ovlivňoval   činnost   městských   soudů   a   přispíval   ke   sjednocování   městského soudnictví.   Stal   se   tak   činitelem,   který   začal   působit   k   překonání partikularismu   hmotného   a   procesního   práva   českých  měst.   Proto   se   města také   nakonec   s   existencí   apelačního   soudu   smířila.   Když   došlo   k   vydání Koldínovi kodifikace, apelační komora se svou autoritou plně postavila za toto moderní   a   výjimečné   dílo.   Koldínův   zákoník   neznamenal   zavádění   nových norem, jeho hlavním přínosem bylo, že formuloval právo jednotně pro všechna města   a   to   navíc   velice   zdařilým   a   juristicky   vyspělým   způsobem.   Městské právo se pak na dlouhou dobu stalo nestabilnější právní oblastí u nás a o jeho vážnosti   svědčí   fakt,   že   roku   1627   bylo   povýšeno   na   podpůrný   pramen zemského práva.  Je   si   ale   třeba   uvědomit,   že   apelační   soud   byl   zakládán   jako   výraz absolutistických   snah   Ferdinanda   I.   a   je   samozřejmé,   že   po   porážce - 104 -

5. Závěr stavovského   povstání   vzrostl   i   význam   apelačního   tribunálu   jako   povolného nástroje absolutistické politiky habsburského rodu. Tak se apelační kolegium například   účastnilo   rekatolizačního   úsilí   v   pobělohorském   období   nebo perzekuce cikánských kočovníků v první polovině 18. století. Zvyšoval se jeho charakter jako instituce, která dohlížela na výkon městského soudnictví. Přesto jeho   pozitivní   vliv   na   městské   a   vlastně   celé   české   právo   v   období absolutistického státu ještě vzrostl. V pobělohorském období se apelační soud posunul na přední místo v našem soudnictví, dosahoval takového významu jako například zemský soud ve době stavovského státu. Byl nejlépe organizovaným soudem v Čechách a lze říci, že vzorem, jehož činnost měla na ostatní soudy přímý nebo nepřímý vliv. Několika reformami byl posílen jeho byrokratický a odborný charakter, zvyšoval se počet přísedících doktorů práv a i od ostatních radů byla vyžadována znalost práva, která   byla   prověřována   přijímacími   zkouškami.   Judikatura   apelačního tribunálu   získala   velmi   vysokou   úroveň.   Apelační   kolegium   se   stalo významným   střediskem   vědecké   literární   práce   v   oboru   jurisprudence. S apelační odvolací stolice se vytvořilo centrum učeného právnictví v českých zemích. Jeho vliv byl znatelný ve všech směrech, aby se syndikové a procesní zástupci   působící   u   městských   soudů   vyrovnali   nárokům   kladeným judikaturou   apelačního   soudu,   počínali   si   stále   častěji   osvojovat   právnické vzdělání na znovuobnovené právnické fakultě pražské univerzity. Tento vývoj byl nakonec završen tereziánskými a josefínskými reformami. Apelační soud také zanechal současným dnům bohatý soubor nejrůznějších pramenů. Ortelní manuály rady nad apelacemi jsou nepostradatelným a často jediným pramenem poznání předbělohorského civilního a hrdelního městského soudnictví.   Při   apelačnímu   soudu   také   vznikala   bohatá   a   cenná   knihovna, která   obsahovala   mnoho   tištěných   i   psaných   knih   získaných   koupí   nebo darem. Jako například dílo „Condicis Justiniani“ z roku 1652, které daroval apelační   komoře   president   apelačního   kolegia   hrabě   Václav   Norbert   Kinský. Vzácné a nenahraditelné jsou listiny pocházející z jednání apelačního soudu,

- 105 -

5. Závěr zejména   spis   „Reprotestatio   leuterationis“   sepsaný   roku   1615.   Dalšími vzácnými   archiváliemi   z   knihovny   apelační   komory   jsou   například   „Šlikův horní   řád“   pocházející   z   krumlovské   jezuitské   koleje,   kterou   založil   Vilém z Rožmberka,   „Sachsenspiegel“   z   roku   1569,   „Práva   městská   království Českého“ vydané Danielem Adamem z Veleslavína a mnoho dalších vzácných právnických děl. Apelační soud  byl  tedy institucí, která  má v naší právní  i obecné historii nezastupitelné místo. Výrazným způsobem ovlivňoval vývoj městského práva a to   již   v   období   předbělohorském.   Stal   se   také   základem   pozdější   výstavby trojinstančního soudního systému, který v podstatě přetrval do dnešních dob. A   jeho   pramenný   odkaz   je   nepostradatelným   podkladem   pro   poznání   české právní historie.

- 106 -

Prameny a literatura

Prameny a literatura ADAMOVÁ,  K.:  Apelační   soud  v Českém  království  v letech 1548  – 1651. In: Pocta akademiku Václavu Vaněčkovi k 70. narozeninám. Praha 1975. ADAMOVÁ, J., SOUKUP, L.: Prameny k dějinám práva v českých zemích. Plzeň 2000, AUERSPERG, J. C.:   Geschichte   des   königlichen   böhmischen   Appellations ­ gerichtes. Prag 1805. BĚLOHLÁVEK, M. a kol.: Dějiny Plzně od počátku do roku 1788. Plzeň 1965. BĚLINA, P. a kol..: Dějiny Prahy I., od nejstarších dob po sloučení pražských měst (1784). Praha – Litomyšl 1997. BALCÁREK, P.: Státoprávní dějiny Moravy. Brno 1990. BOBKOVÁ,   L.:   Pönfall   neboli   Šestiměstí   v   protihabsburském   odboji.   In: Stavovský   odboj   roku   1547.   Sborník   příspěvků   z   vědecké   konference konané v Pardubicích 29. ­ 30. 9. 1977 (red. P. Vorel). Pardubice – Praha 1999. ČAPEK,   J.,   LŮŽEK,   B.:   Názvosloví   městských   knih   v   severovýchodních Čechách. Sborník archivních prací, roč.18, č. 2, 1968. ČELAKOVSKÝ, J.:   O   právních   rukopisech   města   Brna.   Časopis   musea království českého, roč. LVI, 1882. ČELAKOVSKÝ, J.:   O   soudní   pravomocnosti   panovníka   a   jeho   úředníkův nad církevními korporacemi a královskými městy. Právník, roč. 17, 1878. ČELAKOVSKÝ, J.: Sbírka pramenů práva městského království českého, díl I., privilegia měst pražských. Praha 1886. DAČICKÝ Z HESLOVA, M.: Prostopravda (ed. E. Petrů). Paměti (ed. E. Pražák). Praha 1955. DAVID, P., SOUKUP, V.: 888 hradů, zámků, tvrzí České republiky. Praha 2002. DENIS, A.: Konec samostatnosti české. Díl II. Kniha I. – III. Přel. V. Vančura. Praha 1932. FRANCEK, J.: Hrdelní soudnictví v Čechách v 16. – 18. století, In: Česká města v 16. – 18. století (red. J. Pánek). Praha  1991. - 107 -

Prameny a literatura GLÜCKLICH,   J.:   Nová   redakce   zemského   zřízení   království   českého z posledních let před českým povstáním. Brno 1936. HALADA, J.: Lexikon české šlechty. Erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. Praha 1999. HOFFMANN, F.: České město ve středověku. Praha 1992. HOFFMANN, F.:   K   oblastem   práv   městských.   In:   Studie   o   rukopisech   XIV. Praha 1975. JANÁČEK, J.: České dějiny (Doba předbělohorská 1526 – 1547) I / 1. Praha 1968. JANÁČEK, J.: České dějiny (Doba předbělohorská 1526 – 1547) I / 2. Praha 1984. JANÁČEK, J.: Nástup Habsburků na český trůn. Slovo k historii. Praha 1986. JANÁČEK, J. (ed.): Sixt z Ottersdorfu: O pokoření stavu městského léta 1547. Praha 1950. JANÁK, J. a HLEDÍKOVÁ, Z.: Dějiny správy v českých zemích do   roku 1945. Praha 1989. JIREČEK, J.: O zpořízení práv městských a osudech jejich.  Právník, roč. XV., 1876. JORDÁNKOVÁ, H., SULITKOVÁ, L.: Předbělohorské soudy na Moravě. Časopis Matice moravské, roč. CXIII, Brno 1994. KALOUSEK, J.: České státní právo. Praha 1892. KAMENÍČEK, F.: Archivní rozhledy. Časopis Matice moravské, roč. 16, 1892, roč. 18, 1894. KAMENÍČEK, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské II. Brno 1902. KAPRAS, J.: Právní dějiny zemí koruny české I., II. / 1. Praha 1913. KAPRAS, J.: Přehled právních dějin zemí české koruny I., II. Praha 1935. KAVKA, F. a VÁLKA, J.: Dějiny Československa II. 1437 – 1781. Praha 1965. KAVKA, F.:   Přehled   československých   dějin   od   nástupu   Habsburků   do Bílé hory. Praha 1955. KINDL, V.:   K   problematice   uplatněni   právních   poznatků   v   Čechách   a

- 108 -

Prameny a literatura na Moravě v 15. a 16. století. In: Dějiny právnického stavu a právnických profesí. 2. rozšířené vydání. Praha 1999. KINDL, V.:   Příležitost  k   získání   a   uplatnění  právnického   vzdělání  a   právních vědomostí   v   Čechách   do   počátku   dvacátých   let   15.   století.   In:   Dějiny právnického stavu a právnických profesí. 2. rozšířené vydání. Praha 1999. KLABOUCH, J.: Staré české soudnictví (jak se dříve soudívalo). Praha 1967. KOTYZA,   O.,   SMETANA,   J.,   TOMAS,   J.   a   kol.:   Dějiny   města   Litoměřic. Litoměřice 1997. KŘEPELKOVÁ, A.: Apelační soud. 1548 – 1783 (1788). Inventář. Praha, státní ústřední archív, 1964. MALÝ, K.: České právo v minulosti. Praha 1995. MALÝ, K.   a   kol.:   Dějiny   českého   a   československého   práva   do   roku   1945. 3. přepracované vydání. Praha 2003. MALÝ, K.: K českému trestnímu právu. 15. – 16. století. Praha 1962. MALÝ, K.:   K   některým   obecným   otázkám   trestního   práva   městského   v   16. století v Čechách, In: Městské právo v 16. století – 18. století v Evropě (red. K. Malý). Praha 1982. MALÝ, K.: Právní kultura v českém stavovském státě. In: Vladislavské zřízení zemské a počátky ústavního zřízení v českých zemích (1500 – 1619) (red. K. Malý, J. Pánek). Praha 2001. MALÝ, K.: Trestní právo v Čechách v 15. – 16. století. Praha 1979. MAŠEK,   P.:   Modrá   krev.   Minulost   a   přítomnost   445   šlechtických   rodů   v českých zemích. Praha 1999. MÍKA, A.: Stoletý zápas o charakter českého státu 1526 – 1627. Praha 1974. MILLER,   J.:   Stručný   nástin   moravského   předbělohorského   soudnictví. Olomouc 1997. NUHLÍČEK   J.   a   kol.:   Státní   ústřední   archív   Praha.   Průvodce   po archivních fondech II. Praha 1955. PALACKÝ,   F.:   Přehled   současný   nejvyšších   důstojníků   a   úředníků.   Doplnil J. Charvát. In: Dílo Františka Palackého I ( ed. J. Charvát). Praha 1941.

- 109 -

Prameny a literatura PÁNEK, J.:   Český   stát   a   stavovská   společnost   na   prahu   novověku   ve   světle zemských   zřízení.   In:   Vladislavské   zřízení   zemské   a   počátky   ústavního zřízení v českých zemích (1500 ­ 1619) (red. K. Malý, J. Pánek). Praha 2001. PÁNEK, J.:   Města   v   politickém   systému   předbělohorského   státu.   In:   Česká města v 16. – 18. století (red. J. Pánek). Praha 1991. PÁNEK, J.: Hrdelní soudnictví městečka Čechtic v 17. – 18. století. Středočeský sborník historický, roč. 12.,1977. PÁNEK, J.:   Hrdelní   soudnictví   na Vlašimsku   v   16.   –   17.   století.   Sborník Vlastivědných prací z Podblanicka, roč. 23, 1982. PÁNEK, J.: Hrdelní soudnictví města Příbramě v 17 a 18. století. Středočeský sborník historický, roč. 13, 1978. PÁNEK, J.:   Městské   hrdelní   soudnictví   v   pozdně   feudálních   Čechách. Československý časopis historický, roč. 32, 1984. PÁNEK, J.:   Politický   systém   předbělohorského   státu.   In:   Folia   Historica Bohemica 11 (red. J. Pánek). Praha 1987. PÁNEK, J.:  Stavovská opozice  a  její  zápas  s  Habsburky  1547 –  1577. Praha 1982. PÁNEK, J. PROCHÁZKOVÁ, E.: Hrdelní soudnictví města Sedlčan v 15. – 16. století. Sedlčanský sborník, roč. 3 (Vlastivědný sborník Podbrdska, roč. 16), 1979. PROCHÁZKOVÁ, E.: Hrdelní soudnictví města Benešova. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, roč. 21, 1980. PROCHÁZKOVÁ, E.: Hrdelní soudnictví městeček Prčice a Sedlce v 16. – 18. století. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, roč. 24, 1983. Průvodce   po   Ústředním   archivu   ministerstva   vnitra.   In:   Sborník   archivních prací 2. Praha 1982. RAYANTOVÁ, M.: Ladislav II. Popel z Lobkovic jako první president apelačního soudu.   In:   Stavovský   odboj   roku   1547.   Sborník   příspěvků   z   vědecké konference   konané   v   Pardubicích   29.   ­   30.   9.   1977.  Pardubice   –   Praha 1999.

- 110 -

Prameny a literatura SAKAŘ, J.: Dějiny Pardubic nad Labem. Díl II. Část 1. Zřízení městské do roku 1900. Pardubice 1924. SOLAŘ, J.: Dějepis Hradce Králové nad Labem a biskupství hradeckého. Praha 1870. STRÁNSKÝ, P.: O státě českém (Respublica Bojema). Přel. B. Ryba. 3. vydání. Praha 1946. ŠINDELÁŘ,   B.:   K   otázce   zrodu   a   formování   habsburského   absolutismu. Sborník k dějinám 19. a 20. století, roč. 6, 1979. Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu. Sv. 2. 1546­1557. Praha 1880. Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu. Sv. 4. 1574­1576. Praha 1886. Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu. Sv. 10. 1600 – 1604. Praha 1900. ŠTARHA, I.: Okruh znojemského městského práva. Jižní Morava, sv. 5. 1969. ŠTĚPÁN, J.: Ke krystalizačnímu procesu městského práva českého. In: Městské právo   v   16.   –   18.   století   v   Evropě.   Sborník   příspěvků   z   mezinárodní konference   uspořádané   právnickou   fakultou   UK   ve   dnech   25.­27.   září v Praze (red. K. Malý). Praha 1982. TIEFTRUNK, K.: Odpor stavův českých proti Ferdinandovi I. Praha 1872. TOMEK, V. V.: Děje království českého. Praha 1891. VANĚČEK, V.:   Dějiny   státu   a   práva   v Československu   do   roku   1945.   Třetí, doplněné a přepracované vydání. Praha 1975. VANĚČEK, V., MALÝ, K.: Prameny k dějinám státu a práva v Československu. Část 2. Do Bílé Hory. Praha 1977. VERBÍK, A.: Krevní kniha městečka Bojkovic. Uherské Hradiště 1971. VOJTÍŠEK, V.: O českých městech. Praha 1940. VOREL, P.: „Přátelské snešení stavův českých“ z března 1547 a jeho signatáři. In:   Stavovský   odboj   roku   1547.   Sborník   příspěvků   z   vědecké   konference konané v Pardubicích 29. ­ 30. 9. 1977. Pardubice – Praha 1999. VOREL, P.: Rezidenční vrchnostenská města v Čechách a na Moravě v 15. ­ 17. století. Pardubice 2001. WINTER, Z.: Kulturní obraz českých měst II. Praha 1892.

- 111 -

Prameny a literatura WINTER, Z.: Zlatá doba českých měst. 2. vydání. Praha 1991. ZDENĚK, V.: Dějiny královského appellačního soudu na hradě Pražském, nyní vrchního soudu v Praze. Praha 1933. ZDENĚK,   V.:   Královská   rada   nad Appellacemi   na Hradě   Pražském   1548   – 1948.   In:  Smolná  jinak černá  kniha  města  Solnice   1569   – 1721.  Liberec 1948.

Internetové zdroje:  http://www.libri.cz/databaze/archivari/list.php?od=k&start=1&count =    http://mujweb.atlas.cz/veda/otta/budovec.htm http://mujweb.atlas.cz/veda/otta/popravy2.htm

- 112 -