občasník čáslavské farnosti
ČERVENEC 2014
Vychází nám prázdninové číslo našeho farního občasníku Gabriel, které informuje a uzavírá vše, co jsme v naší farnosti prožili na konci školního roku a na začátku prázdnin. Dobré je také zamyslet se do budoucnosti, jak vlastně budeme tento čas prázdnin a dovolených prožívat. První polovina měsíce července je charakterizována svátkem sv. Benedikta – světce, který žil v dávné minulosti a přesto je stále aktuální. O tom svědčí i to, že byl ustanoven patronem Evropy. Když myslím na sv. Benedikta, přichází mi na mysl slovo „rovnováha“. Obdivujeme ty, kteří se nebojí chodit ve výšce po tyči či po provaze, dokáží udržet rovnováhu. Rovnováha je důležitá v přírodě, v ekonomice i v dalších oblastech, prostě všude. Potřebujeme ji my všichni také v oblasti duševní i duchovní. Není úplně jednoduché zachovat rovnováhu, jak o tom svědčí slogan, který jsem někde zahlédl – jak hořet, ale nevyhořet? Kdo ztratí rovnováhu, může se zřítit a to si nikdo nepřeje. Když ztratí rovnováhu rodiče, děti ji budou hůře získávat, pokud ji získají. Právě sv. Benedikt je velkým učitelem vnitřní duchovní rovnováhy a dokládá to i jeho nejznámější výrok:„Modli se a pracuj!“. Jeho učení – řehole byla tak vyvážená, že z ní vycházejí všechny mnišské řeholní řády. Je dobré si zapamatovat, že tento jeho slavný výrok nesmíme nikdy obracet. Na prvním místě je modlitba a pak je práce. Výsledek je stabilita – rovnováha. Jiný jeho výrok je neméně závažný: „...a ničemu ať nedávají přednost před Kristem“. K prázdninám samozřejmě patří i odpočinek a dovolené; neznamená to však opominutí modlitby a mše svaté, spíše naopak, spočinutí v Bohu je pro člověka pravým odpočinkem. Přeji Vám požehnané prožití tohoto času! P. Bohuslav
DĚKANSKÝ CHRÁM SV. PETRA A PAVLA V ČÁSLAVI Dr. V. V. Kremer (1981) Z kapitoly O katolických děkanech v Čáslavi – pokračování, část II. Nástupcem děkana Jana Pečenky se stal muž vší chvály hodný, vzorný kněz a velký vlastenec, Jan Nepomuk Alois Nožička. Záhy po svém nastoupení do děkanského úřadu dne 9. února 1875 se nesmazatelně zapsal i do dějin města Čáslavi. Byl vedle své vzorné a obětavé práce duchovní, ještě s několika jinými vlastenci své doby, zakladatelem a neúnavným podporovatelem mnoha místních vlastenecko-osvětových děl. Mnohostranná činnost na poli veřejném nezmenšila jeho činnost na poli duchovní správy a jeho péči o děkanský chrám. Byl Deska u hrobu P. iniciátorem mnohých oprav, podnikaných Nožičky k ozdobě chrámu a dal podnět k založení prvého náboženského spolku v Čáslavi, který nazval „Spolkem sv. Ludmily“, jenž měl za úkol se starat o výzdobu tohoto kostela. Děkan Nožička byl vážen a ctěn v kruzích vysokého kléru, jsa do něho také zařazen v hodnosti čestného kanovníka staroboleslavského a udělením čestných vyznamenání za svoji záslužnou duchovní a vlasteneckou činnost. Za svoji činnost byl také zvolen čestným měšťanem čáslavským. Zemřel dne 22. dubna 1891. Dne 28. července 1891 nastoupil děkanský úřad instalací Josef Folta. Ten, pokud jde o kostel, pokračoval v tradici Nožičkově. Staral se pečlivě o opravu a záchranu děkanského kostela, jak to dosvědčuje jeho pietní restaurace, provedená v letech 1908 až 1911 architektem Kamilem Hilbertem. I děkan Folta měl o uskutečnění tohoto díla nemalou zásluhu. Když byly v tomto kostele r. 1910 nalezeny domnělé ostatky Žižkovy v podvěžní kapli a bylo kolem toho spuštěno tolik pokřiku, který měl stíny proticírkevního boje a nezarazil se ani v hanlivých letákových útocích, způsobilo to nalomení Foltova zdraví, zejména po stránce duševní. Folta se sice dočkal znovuvysvěcení děkanského kostela po skončených jeho opravách, za nichž plnil službu děkanského kostela prozatím filiální kostelík sv. Alžběty, ale v průběhu tří let tento věrný Nožičkův následovník dotrpěl po dlouhé a těžké nemoci dne 21. listopadu 1913 a byl za velké účasti obyvatel Hrob P. Nožičky u JV zdi přední města pohřben v Nožičkově hrobě na hřbitově části čáslavského hřbitova v Čáslavi. (z uvedeného díla upravila R.)
VZPOMÍNKY NA ŘÁDOVÉ SESTRY V ČÁSLAVI V Domově důchodců, kde jsem pracovala, působily sestry Nejsvětější svátosti: Judita, Chrysostoma, Ernestina, Teofila, Desponsáta, Timothea, Alfonsa, Gertruda, Lucie. V Domově byla pěkná kaple s Nejsvětější svátostí ve svatostánku. Každý den ráno tam byla Mše svatá, kterou přijížděl sloužit P. Prof. Mejsnar z Třebonína. Byla to samozřejmě veliká posila a radost pro sestry i obyvatele Domova, kteří tam mohli přicházet, modlit se a být s Pánem Ježíšem ve všech svých obtížích. Přestože sestry pracovaly velice zodpovědně a obětavě, komunistickému vedení jejich přítomnost samozřejmě hodně vadila a sestřičky za svou dobrotu, péči a oběti zažívaly nejrůznější ústrky a pohrdání. V roce 1976 musely sestřičky odejít. Pro babičky a dědečky to bylo moc smutné loučení! Plakali a mávali jim Kaple v čáslavském Domově důchodců dojemně na rozloučenou. Někteří Bývalá kaple v Domově důchodců zaměstnanci se s nimi přišli rozloučit, jiní ani nepřišli, báli se. Sestra Lucie, která byla po léta vedoucí kuchařkou, jedné soudružce řekla: „Tak už se těch černých můr zbavíte!“ Po krátkém nadějném jaru 1968 nastoupila opět vláda jedné strany a období tzv. normalizace. Vše, co nějak souviselo s vírou či kostelem, bylo podezřelé a nežádoucí. Sestřičky šly do DD v Želivi a Anenské Studánky. Některé ještě dožívají v jejich domě a mateřinci Laudon v Orlických horách, kde jsem je také navštěvovala. Bohumila Fišarová
Roku 1953 jsem nastoupila na umístěnku do nemocnice v Čáslavi jako vedoucí kuchařka. Tuto funkci do té doby zastávala sestra Qualberta. Byl to řád Šedých sester sv. Františka a ve zdejší nemocnici pracovalo celkem 9 sester. Sestry byly ubytovány ve 2. patře – nynější část nové interny – v klauzuře. Měly zde i kapli, kde se scházely k modlitbě a denně sem docházel kněz, pan děkan P. Josef Zapletal, sloužit Mši svatou, na kterou měli přístup i pacienti. Do kaple na modlitbu mohli pacienti přicházet kdykoli a také se tam křtilo. V dubnu 1953 se v hlášení objevila zpráva církevního tajemníka, že řádové sestry budou z nemocnice odvolány. Kaple v čáslavské nemocnici v době působení řádových Přípravou k tomu mělo být Bývalá kaple v čáslavské nemocnici vypracování kádrových posudků řeholnic. Státní a stranické orgány usilovaly především o to, aby rozvrátily řeholní disciplínu, ale v tom žádného úspěchu nedosáhly. Vedení nemocnice se sestrami nezacházelo dobře a v srpnu 1956 byl zde řád skutečně zlikvidován. Při odchodu sestřičkám za jejich dlouholetou a obětavou práci a službu nikdo ani nepoděkoval. Dvě sestry přešly do civilu, další do Oseku a do Broumova, s. Qualberta a Valentina do rehabilitačního domu v Jánských Lázních, kde jsem je později často navštěvovala. Marie Nováková
V roce 1952 jsem nastoupila na umístěnku ze školy z Pardubic do nemocnice Čáslav. Byla jsem první civilní sestra na chirurgii. Nikdy bych nevěřila, že tady zůstanu „na věčné časy“... Pracovaly zde řádové sestry třetího řádu sv. Františka: Na operačních sálech sestry Zosima a Eustella, na chirurgii sestry Valentina, Germána a Ludmila, na Rtg s. Desponzáta, v laboratoři s. Sabina, v prádelně s. Berta a jako představená abatyše s. Oldřiška. Spolupráce s řádovými sestrami byla velice dobrá a příjemná. Bylo na ně spolehnutí, ochotně nás zapracovávaly, byly trpělivé, obětavé i se smyslem pro humor. Na ostatních odděleních, interním, dětském, porodnici a gynekologii byly již v té době sestry civilní. V roce 1956 musely sestry z nemocnice odejít. Některé šly do civilu, jiné do rehabilitačních zařízení v Janských Lázních. Hroby sester řádových sester Hroby Jarmila Holková čáslavském na čáslavském hřbitově hřbitově
Petr Fischer: POVÍDÁNÍ O VARHANÁCH (první část) Varhany v čáslavském kostele sv. Petra a Pavla prodělaly za dobu své existence několik přestaveb a velké množství oprav a úprav (někdy i velice svérázných), a proto bych vás rád seznámil s tímto postupným vývojem až po současnost. Základem dnešních varhan je nástroj významného pražského varhanáře Emanuela Štěpána Petra. Byly postaveny v roce 1885 do dvou nádherných novogotických skříní. Měly dva manuály a 27 rejstříků. Ovládací traktura byla mechanická, vzdušnice kuželkové. K první velké přestavbě došlo již kolem roku 1911. Tuto přestavbu a rozšíření varhan provedla firma bratří Paštiků. Varhany byly rozšířeny o třetí manuál, který měl 12 rejstříků a výpustkovou vzdušnici. Byl dodán nový třímanuálový pneumatický výpustkový hrací stůl. Mechanická traktura varhan byla nahrazena pneumatickou výpustkovou, a původní Petrovy kuželkové vzdušnice byly ovládány mechanicky pomocí Barkerových míšků. I dispozice varhan doznala několik změn. V pedálu byl přidán rejstřík Kryt tichý 16 (transmise z 3. manuálu) a Pozoun 16 (na samostatné výpustkové vzdušnici), odstraněn byl naopak rejstřík Flétna 4. V prvním manuálu byl odstraněn rejstřík Cornet 2 2/3, a na jeho místo osazena Trompeta 8. Rejstřík Cornet byl nahrazen připínáním terciové řady k rejstříku Cymbal 2. Z druhého manuálu byl na první přemístěn rejstřík Salicionál 8, kde nahradil rejstřík Houslovka 4. Z druhého manuálu byly odstraněny rejstříky Salicionál 8, Vox celestis a Fugara 4, a naopak nově osazeny, (případně upraveny z původních rejstříků) Kvintadena 8, Flétna koncertní 8, Oktáva 4, Fugara 8, Mixtura 2 2/3 (ta byla umístěna na boku skříně na nové výpustkové vzdušnici). Takto varhany sloužily až do 40. let 20. století, kdy proběhla další Poničené ozvučny velká přestavba. (pokračování příště) rejstříku Trompeta 8 Literatura: Václav Uhlíř, Varhany královéhradecké diecéze
POŽEHNÁNÍ OPRAVENÝCH VARHAN V neděli 6. července jsme prožili velkou slavnost. Při ranní Mši svaté, již sloužil generální vikář Mons. Josef Socha v našem kostele sv. Petra a Pavla, požehnal také opravené varhany. Po Mši svaté následoval varhanní koncert. Na opravené varhany zahrál diecézní organolog prof. Václav Uhlíř. Ten poté i odborně ocenil provedené dílo a odpovídal na otázky varhaníků a dalších návštěvníků, kteří měli možnost vystoupit na kůr a zblízka obdivovat práci přítomných varhanářů i krásu restaurovaných varhanních skříní. Po koncertě byli všichni pozváni na farní dvůr na neformální farní setkání spojené s pohoštěním. Sešlo se tam plno dobrot od našich hospodyněk a pan farář se postaral, aby nebyla žízeň. Počasí přálo a příjemné posezení ve stínu rozložitého ořešáku se protáhlo do odpoledních hodin.
při
Prožili jsme slavnostní požehnání našich opravených varhan. Osobně mám z této události velkou radost. Oprava se oproti původnímu plánu protáhla o jeden rok, byla však provedena velmi pečlivě, včetně opravy všech vzdušnic. Původně se s celkovou opravou vzdušnic nepočítalo. Za opožděný termín jsme neúčtovali firmě penále a firma tak zachovala vzhledem k vícepracím původní rozpočet. Profesor Uhlíř při koncertě Oprava ještě není zcela dokončena, zbývá doplnit několik rejstříků, elektronickou paměť a několik menších úprav. Vše bude zakončeno v blízkém čase. Ani finančně ještě není vše uzavřeno. Celkové náklady na varhany činí v této chvíli 1 850 000,-Kč. Z této sumy na práce, které nebyly zařazené do smlouvy (restaurování skříní, truhlářské opravy, nová podlaha, zhotovení nových rejstříků) připadá asi 400 000,Kč. Celková cena, vzhledem k velikosti varhan a generální opravě, je pro naši farnost oproti ostatním nabídkám velmi výhodná a díky této ceně bylo možné varhany opravit. Velký dík patří všem, kteří na toto dílo finančně přispěli. Bez jejich pomoci by nebylo možné tuto opravu uskutečnit. P. Bohuslav Stařík Oslavili jsme slavnostní vysvěcení našich opravených a zrekonstruovaných varhan. Důkladná a poctivá práce varhanářů Petra Fišera a Jána Nováka byla dobře vidět, lépe řečeno slyšet. I varhanní skříň opatřená novou povrchovou úpravou, kterou provedl pan Jiří Stříbrský, se skvěla v plné nádheře. Nová podlaha na kůru už nevrže a za to patří dík truhlárně pana Henzla. Odborné vedení, co se týče zvuku varhan, měl diecézní organolog profesor Václav Uhlíř. Všechno zaštiťoval náš P. Bohuslav Stařík. Všem patří velký dík!
Po skončení Mše svaté profesor Uhlíř rozezněl varhany v jejich plné kráse. Jemné chorálové tóny se linuly prostorem, bylo slyšet hlasy různých zvuků a barev až po mohutné varhanní pléno, které zcela zaplnilo prostor kostela. Snad mohu říci, že několikaleté úsilí varhanářů se zdařile posunulo ke konci. Ještě zbývá doplnit varhany několika rejstříky hlasů, drobné doladění a intonace píšťal, elektronizace hracího stolu a několik drobnějších prací. Doufám, že v brzké době budeme moci říci konečné Pán Bůh zaplať za toto dílo, a že varhany budou dlouho a bezporuchově sloužit k oslavě Pána Boha i k potěšení a většímu soustředění věřících. A to už také bude záležet na nás varhanících. Jaroslav Kellar
OSLAVA BOŽÍHO TĚLA 2014
Prof. Uhlíř s varhanáři P. Fischerem a J. Novákem u nového hracího stolu varhan
Farníci opět na pouti! Školní rok se schýlil k závěru a jako děti vyrážejí na školní výlety, tak se i naše farnost vypravila za poznáním nových míst. Tentokráte jsme zamířili na Vysočinu. Hned na úvod jsme se svěřili do ochrany Panny Marie modlitbou růžence. První naší zastávkou byl Interiér Interiér kostela kostela na na Křemešníku Křemešník poblíž Křemešníku Pelhřimova, s poutním kostelem Nejsvětější Trojice, místo známé mj. z románu B. Vaňka Na krásné samotě. Jelikož na nadcházející neděli připadal zrovna tento velký svátek, bylo hezké a symbolické slavit bohoslužbu zrovna tady. Již v polovině šestnáctého století zde byla postavena dřevěná kaple, která se brzy stala oblíbeným poutním místem a byla přestavěna na kapli zděnou. Postupem času se kaplička rozrostla v kostel, který roku 1750 nabyl své dnešní barokní podoby. Oltář sám nese symboliku Nejsvětější Trojice - je trojboký, takže je teoreticky možné při něm sloužit tři mše svaté zároveň. Návštěvníka ohromí fresky na každém volném místě kostela. S bohatou symbolikou a historií nás obeznámili milí průvodci, kterým patří velký dík, a můj zejména slečně, která při mši zazpívala mé oblíbené Schubertovo Ave Maria v českém podání, s kterým jsem se setkala poprvé. Ve zbytku volného času byla možnost prohlédnout si celý areál poutního místa s ambity i stánky, pilně se chystající na zdejší slavnou pouť, osvěžit se u Zázračné studánky, jejíž vodě jsou přisuzovány léčivé účinky a je slabě radioaktivní. Nad ní byla vystavena kaple a začíná zde křížová cesta, stoupající na vrchol Křemešníku. Celé místo v krásné přírodě má veliký půvab a jistě by bylo krásné strávit zde třeba celý den. Naše další cesta však již vedla do nedalekého Kostelního Vydří - kláštera při krásném Společné foto v Kostelním Vydří Vydří
Kostel v Kostelním Vydří
poutním kostele Panny Marie Karmelské. Ve zdejším knihkupectví jsme si mohli prohlédnout i vybrat z bohaté nabídky zajímavých publikací místního karmelitánského nakladatelství. V přírodě kolem klášterního hřbitůvku, sledujíce kamenné menhiry jsme se pak společně pomodlili křížovou cestu.
Poslední naší zastávkou byl premonstrátský klášter v Nové Říši, který prožil pohnuté dějiny a brzy oslaví 800 roků od svého založení. V asi hodinové prohlídce jsme měli možnost si prohlédnout prostory kláštera, jehož dominantou je knihovna obsahující přes 20 000 svazků, přičemž hojně jsou zastoupeny i přírodní vědy a lékařství. Spojovací chodbou je klášter spojen s kostelem sv. Petra a Pavla – jedná se o barokní jednolodní stavbu, mezi jejíž nejvzácnější vybavení patří obraz svatých Petra a Pavla nad hlavním oltářem a zejména kazatelna z doby kolem roku 1700 překypující nádherou a bohatostí figurálního i rostlinného dekoru. Vůbec nejstarší je však milostný obraz Panny Marie, jenž byl po požáru roku 1683 nalezen zázračně ohněm netknutý. U něj jsme také zakončili svou pouť modlitbou. Poté jsme už jen šťastně dojeli domů. Velké díky patří organizátoru akce panu B. Novákovi a duchovnímu doprovodu našeho pana faráře za – nejen Hlavní oltář klášterního dle mého názoru – opět velmi vydařenou pouť. kostela v Nové Říši Lenka Kameníková
Čáslavští poutníci na Schořově: Nezmokli a opět letos v květnu dorazili k P. Marii, pěšky, i na dvou či čtyřech kolech. Pak se ale během bohoslužby pěkně rozpršelo, takže pěšáci byli rádi za nabídku svezení zpět v suchu automobilů. Našli se však odolní jedinci, držící se původního plánu, důvěřujíce svým pláštěnkám. Nemohla je však zachránit ani hospoda na Štrampouchu, navrátili se jak vodníci. Podobně jako ti, kdo se vraceli na svých bicyklech. Naštěstí nebyla velká zima a také asi hřálo vědomí, že je co obětovat. Díky za skvělé koláče od schořovské paní kostelnice! Ave Maria!
Kostel Sv. Anny v Markovicích, hrobka Auerspergů Markovice jsou nyní částí obce Žleby. Stávaly tam kdysi dva kostely, kostel Sv. Marka a kaple sv. Anny. Kostel sv. Marka stojí dosud, skrytý na mírném návrší nad silnicí, obklopen hřbitovem. Na jižní straně markovického návrší pak stával barokní kostelík sv. Anny z roku 1692. Právě toto místo si vyhlédli majitelé žlebského panství Auerspergové. František Josef Auersperg se rozhodl původní kostel sv. Anny jako nevyhovující zbořit a na jeho místě nechal roku 1915 postavit novou rodinnou hrobku v pseudorománském slohu, kopírující dóm v Šibeniku (nyní památka UNESCO). Z května 1909 pochází list, ve kterém se obrací na obecní představenstvo ve Žlebech se žádostí o povolení stavby hrobky. Honosná hrobka byla postavena v podobě trojlodní baziliky s věží, pseudorenesanční stavba s hranolovou věží v západním průčelí nesla mnoho prvků benátských a byzantských (pseudorománských), zasvěcena též sv. Anně. Finanční náklad stavby činil více než čtvrt milionu korun. Z původního kostela zbyly jen dveře v sakristii. Kolem pohřební kaple bylo čtvercové nádvoří s ambity, vlastní hrobka byla v podzemí dvora. V době svého vzniku byla bezesporu důstojnou a pozoruhodnou stavbou. Konalo se zde celkem třináct pohřbů, poslední v roce 1948. Když zdejší Auerspergové v roce 1942 ztratili posledního mužského člena rodu, knížete Ferdinanda M. Auersperga, panství přešlo na rakouského knížete Jos. Trauttmansdorffa, který se oženil s Marií, dcerou F. M. Auersperga. Tomu bylo v roce 1945 panství na základě dekretu prezidenta Beneše zkonfiskováno a přešlo do vlastnictví státu. Jaký byl osud většiny zestátněného šlechtického i církevního majetku v následujících létech vlády jedné strany, již netřeba dodávat. Na počátku 70. let min. století se začalo uvažovat o uzavření sousedícího lomu, neboť dobyvatelné zásoby byly téměř vyčerpány. Další zásoby byly vázány v ochranném pásmu kolem chátrající památky kaple a Auerspergské hrobky, na jejímž stavu se podepsaly trhací práce v lomu i vylupovači hrobek, kterým odolaly pouze sarkofágy s tunovými kamennými víky. Po delším jednání se státní správou a pozůstalými příbuznými bylo rozhodnuto přenést ostatky rodiny Auerspergů do nedalekého opraveného kostelíka sv. Marka, kde byli již dříve pohřbeni Koudelové ze Žitenic. Díky ekonomickým zájmům byla r. 1982 kaple s pozemkem za úplatu 14.888,- Kčs vykoupena podnikem Silnice - KNV Praha. A když r. 1984 Ministerstvo kultury památkovou ochranu zrušilo, těžařům již nestálo nic v cestě. Z kaple zůstal pouze kovový zvon z počátku 16. stol., dnes využitý ve farním kostele ve Žlebech; většina zařízení kaple byla zničena. Věž kaple byla odstřelena 15. prosince 1986 a ostatní budovy zbourány. V současnosti se již čelní stěna I. etáže lomu nachází za prostorem, kde hrobka stávala.
Dnes kapli sv. Anny a „novou“ Auerspergskou hrobku připomíná jen název místní bažantnice a lipová alej, vedoucí ze Žlebů. Původní – „stará“ hrobka Auerspergů ve správě Národního památkového ústavu (stejně jako zámek Žleby) stojí u farního kostela ve Žlebech. Přestože svou podstatou patří k zámku a jeho historii, zdaleka jí není věnována taková péče a pozornost, kolik by si v souvislosti se zámkem Žleby a zámeckým rodem Auerspergů zasloužila. Jan Špaček Zdroje: Martin Čechura: Zaniklé kostely Čech (http://www.znicenekostely.cz/) Článek uveřejněný na http://www.revuekamen.cz/markovice.htm - (Tesař 2006) SOA Zámrsk, Velkostatek Žleby, Nová část, sign. Oeconomicum VII, kart. 92 Kupní smlouva o prodeji kaple sv. Anny, ze dne 25. 2. 1982
STOP GENOCIDĚ: Čáslav, 93 podpisů… Pěší zóna, výborné místo, klidné a zároveň frekventované. Vedení města vstřícné a komunikativní. Lidé spíše lhostejní, komunisticky zaměření. Možná tomuto navzdory se hlásí lidé, kteří nám fandí a podpořili nás jak duševně, tak finančně i svačinou. Vždy, když se objeví takoví lidé, kteří jsou s námi celým srdcem, dává nám to sílu a chuť bít se s protivenstvími. Tentokrát to byly čtyři průtrže mračen, které nás okradly o spoustu času. Nějak víc nám to už nevadí, už víme, jak na to. Stolek zaizolovat, deštník spustit nadoraz a schovat se. Pak zas vyběhnem, stůl utřeme... a stále dokola. Nemá cenu tam v lijáku stát. Panely jsme rozestavěli ve dvou rovnoběžných liniích, obrazy k sobě, abychom nebudili zbytečné pozdvižení, které jen ubírá čas a síly. Zvenku jsme postavili tři nekrvavé panely. Kdo chtěl výstavu vidět, tak mu stačilo ukročit o metr. Pro toho kdo zájem má, není problém jít 50 m, kdo o to nestojí, neudělá ani krok. Ačkoli jen malé procento výstavu shlédlo, tak vzhledem k většímu počtu lidí to za to stálo. Postoj Čáslavských symbolizoval i fakt, že jsme v koších našli přes 10 letáků. Vyskytlo se samozřejmě i dost takových, kteří se nad věcí zamýšleli a rádi si o tom pohovořili. Jan Vrána, ze zprávy pro Sdružení Stop genocidě. Více na www.stopgenocide.cz, kde je možno podepsat příslušnou PETICI. V červenci se zvláště modlíme za ty, kteří popírají zlo potratů. Nebo dokonce považují možnost „přerušení těhotenství“, jak rádi říkají, za vymoženost moderní doby, za prosazení práva ženy na zacházení se svým tělem. Přitom my, a jistě i mnoho žen, které se nechaly k potratu přesvědčit, moc dobře víme, že se nejedná ani o vymoženost, ani za projev modernosti, výdobytek svobody a už vůbec ne o přerušení, které se dá zase obnovit. Rád ale opakovaně zdůrazňuji, že musíme vždy www.modlitbyzanejmensi.cz začínat u sebe. Je smutné, když zlo potratů popírají i někteří praktikující katolíci. Je doslova děsivé, když dokonce i některé katolické matky nutí své dcery k potratu. Nemalá část lidí, a to nejen nepraktikujících, by nám ale řekla, že sice potrat není nic dobrého, ale... „Co by si ta studentka teď s dítětem počala?“ „Jak by rodina s dvěma malými dětmi uživila dítě další?“ „Že by dítě trpělo, protože lékaři řekli, že možná bude postižené“, atd. Když dojdou argumenty, přijdou na řadu upozornění na přílišnou fanatičnost věřících, zastaralost církve a nezkušenost kněží s tím mít rodinu. Dotyčným však uniká to podstatné. Možná proto, že jim vlastně nikdo pořádně nikdy nevysvětlil, proč je potrat zabitím plnohodnotné, i když velmi malé a vyvíjející se lidské bytosti. Z dopisu P. MUDr. J. Kordy členům hnutí Modlitby za nejmenší, červen 2014
Již tradičně proběhlo na farní zahradě loučení s uplynulým školním rokem; letos maličko netradičně den před rozdáváním vysvědčení. Počasí nám přálo, opékaly se buřty, sedělo, povídalo a nechyběl samozřejmě fotbal. Zažili jsme také malou premiéru Lubošova vystoupení, které propojuje twirling s ohňovými efekty. Luboš nám prozradil, že jeho „hořící hůlka“ je první takto vyrobenou v ČR a že vystoupení podobného typu – fire baton, jsou u nás velice ojedinělá. Byl to úžasný zážitek. Moc děkujeme a Lubošovi přejeme, ať to jde dál stejně tak skvěle.
–lk-
Z FARNÍ MATRIKY: Křty v naší farnosti: 24. 5. 2014 – Ema Jana Jiráková, Golčův Jeníkov 31. 5. 2014 – Jindřiška Chroumalová, Třemošnice 15. 6. 2014 – Michal Cyril Kindl, Slavkovice 28. 6. 2014 – Magdaléna Marie Bohunková, Krchleby 5. 7. 2014 – Miroslav Pavel Matějka, Filipov Pohřby v naší a ostatních farnostech: 30. 4. 2014 – Josef John, Čáslav – obřadní síň na hřbitově 1. 5. 2014 – Marie Vrdská, Čáslav - kostel sv. Alžběty, 89 let 18. 5. 2014 – Martin Čech, Čáslav – kostel sv. Petra a Pavla, 1 rok 13. 6. 2014 – Vlasta Kučeráková, Čáslav – obřadní síň na hřbitově, 41 let 20. 6. 2014 – Alena Neužilová, Čáslav – kostel sv. Petra a Pavla, 71 let Svatby v naší farnosti: 1. 7. 2014 – Anna Prášková a Jeffrey Aislabie, kostel sv. Petra a Pavla
Vydáno pro vnitřní potřebu farnosti Čáslav Kontakt: Římskokatolická farnost, děkanství Čáslav Kostelní nám. 186, 28601 Čáslav, tel. 327 312 907 P. Bohuslav Stařík, tel.: 728 501 043, e-mail:
[email protected] Redakce: Marie Rumlová (
[email protected]), Martin Jusko, Jan Špaček. Děkujeme za Vaše náměty, příspěvky a fotografie! Foto v tomto čísle: B. Novák, B. Stařík, J. a M. Práškovi, P. Fischer, E. Kábrtová, M. Babičková, J. Kellar, L. Janata, farní archiv.
