enzin pro příznivce regionu
šíření vítáno
číslo 3 ročník II.
56802.cz
strana 1
O lži Už od velkého třesku provází život na Zemi lež. Lžou rostliny, lžou zvířata, lžou lidé. Pro obranu, pro lov, pro pobavení, pro zisk. Lež je pevnou a nedělitelnou součástí způsobu našeho života. Prezentace pozměněného reálného průběhu událostí je bazální rys chování lidské společnosti. Lže herec, jenž předstírá, že je někdo jiný. Lže zpěvák, předstírající cizí emoce. Lže manžel : dnes to ti sluší Aničko. Lžou děti : žádnou dvoustovku z hrníčku jsem nevzal. Lžou prodejci, : ještě jsme na tenhle typ neměli reklamaci. Lžeme nemocným : dnes už vypadáš o hodně lépe. Lžeme kočičkám : když nebudeš skákat na stůl, dám ti mňamku. My jsme lež. Pokud by šla lež zablokovat a lidé by mluvili pouze pravdu, troufám si tvrdit, že by lidská civilizace do roka sociálně zkolabovala.
Obsah Strana 2
čtyř a osmiveršové říkání
Strana 3
Lež je substance nehmotná, tím spíše tvárná a tím spíše zneužitelná. Nesvalujme na ni svoji temnou duši. Lež je prodloužená ruka našeho konání. My konáme dobro. My dláždíme sobě i jiným cestu k branám pekelným. Opepřená polévka je gurmánský pikant, opepřené oči jízdenkou ke slepotě. Lžeme, lidičkové, jen se nebojme, dobře konáme. Pravdomluvnosti jsou plné koše. Rozhlédněte se. Všude na vás vyskakuje. Každý s ní mává. Ale dobro, řehot, vlídno a pohlazení jsou dnes vždy jen tak nějak trochu utroušeny za popelnicemi, či v haraburdí na půdě sedmipatráku. Když rozveselíme, ulevíme, či dosáhneme libého cíle, pak je zpětně i cesta libá. Což je správně.
Jana Kalvodová fotografující amatérka
Strana 4
Radka Oblouková - Moje cesta do Jeruzaléma z návštěvy Izraele
Zkrátka to tak je a není to lež. I křesťanská věrouka je vůči lži shovívavá a považuje ji za všední hřích. Přesto při vyslovení tohoto pojmu se všichni morálně naježíme odporem. Vinou je však naše pokrytectví, nikoliv lež sama. Jsme to my, kdo svým konáním z ní učiní jev s tváří odpornou. Lež sama ze své podstaty je morálně neutrální. Je to prostě stav, který vdechujeme cílenému my, příroda. To podstatné je, jak je užita. Jako třeba nůž. Naporcujeme s ním štangli uheráku stejně, jak v hádce souseda. Nůž sám to neřeší, není to jeho zadání.
AA - 1x4 i 2x4
Strana 5
Radoslav Fikejz - Causes célèbres et intéressantes de Svitavy svitavský pitaval
Strana 6
Pavel Petr - Velké manévry historie letectví ve Svitavském regionu – díl čtvrtý
Strana 7
Jana - Dr Liba Sheeran možná je potkáváte
Strana 8
Martin Sotona - Poker je můj život rozhovor s profesionálním hráčem
Když však lež užijeme ku svému zisku, k újmě, k prosazení svého, k zármutku a bolesti jiného, pak jsme pazdráti my, nikoliv ta lež. Připouštím, že mnozí z nás se již se lží denním užíváním tak dokázali srůst, že ji užívají obousměrně. Dokáží obelhat i sami sebe, že jejich lež je vlastně pravda pravdoucí. U těch si rady nevím, ty prostě jen obcházím obloukem a dýchám z opačného směru, aby mě z jejich pravd náhodně neovanulo. A nemám je rád. (JiM)
Vyzobáno z Twitteru Známou prý unesli mimozemšťani. Když se vrátila, říkala, že jsou snědí a chtějí požádat o azyl. Známou prý unesli mimozemšťani. Vrátila se zklamaná, prej jsou vícepohlavní. Asi se neprosadila v tlačenici. Mám skvělou přítelkyni. Je hezká, trpělivá, klidná, věrná, je tu stále jen pro mě. Prostě ideál. Jen občas trochu uchází. Vrátil jsem se nečekaně domů a přistihl ženu v posteli se sousedem. Takovej trapas, abych kanálama chodil. Dyť je to ODSák ! Ne merde, ale merci, pane velvyslanče. 56802.cz - netermínovaný volný sborník samostatných autorských prací . Vydává sdružení neprofesionálních vydavatelů. Šéfredaktor : ententýky dva špalíky, čert vyletěl.... Redakční rada : Ing.Luboš Branda, Jiří Fadrný, Jan Kyncl, Mgr.Lucie Odehnalová. Redakce : Jana Bártová, Jaromír Mičánek, Petra Makovská. Grafik : Adam Sodomka. Foto : Pavel Šágr, Jindřich Vodehnal. Kontakt :
[email protected] , web: www. 56802.cz. Na těchto stránkách je i možnost registrace k pravidelnému odběru.
56802.cz
strana 2
AA 1x4i2x4 mateřský jazyk je to nejkrásnější, co nám maminky mimo života daly
Stáří
Kočky
Změna
Jako malé pachole
I černá i bílá, chytily blešky
Lze trnout
jezdil jsem na kole
takže ne ramena, jezděte pěšky
jak málo stačí
teď jako velké, to pro změnu
až se ti kousavci odporoučí
aby každý tak náhle byl
vozím si zadek v Citroénu.
prolezem v zahradě zas všechno proutí.
jinačí, jinačí, jinačí ...
Závist
Pomluva
Zklamání
Závidím krásná slova, co umí vystoupit na rety
Vypustil jsem slůvko plné jedu
Spáchal jsem krásu
závidím hlavám mysli vzlet
doteď jsem myslel : to nedovedu
(spíše však nechtíce)
závidím prstům držet palety
je ďábel v každém, každém z nás
nikdo si jí nevšiml
k čemu bůh touhu dal, když um vzal si zpět.
lžeme si : s ním v životě to bude snáz.
přestože čumíce.
Poslední
Osud
Vendeta
Pojďme spát černý macíčku
Osudem limonád je vyšumění
Vše co prý bolelo
už jsem dal příklop na svíčku
osudem slávy zapomnění
až jednou přebolí
abych ji zhas
osudem mládí je věk
však jizva v paměti
abych ji zhas.
osudem běhu je klek.
málokdy se zhojí.
Ač ta slova
Osudem krásy nesličnost
Stane se i
nejsou z mé duše
osudem obra maličkost
co stát by se nemělo
jak byla by
osudem stálosti je změna
jizva se zanítí
co v nich je tuše.
jen cesta sama je nám přisouzena.
by jiného bolelo.
Help
Jarda
Sny
Hoj Janku Radiči
No tak tedy kamaráde
Noc je vlastně malá smrt
vyveď mě z kruhu
už to spolu dotlučem
ve snu létáš, ráno prd
ať táhnu do p..i
při té slotě, co tu vládne
v noci pukáš marijánu
od tohodle druhu.
snad si spolu vyzbudem.
v puse sucho je po ránu.
Jich zloba smolnatá
Odpusťme si, co jsme si
Duše žízní, tělo čeká
ta mě tak sžírá
vysoko už jsme nad běsy
pod námahou touha heká
kéž ne duše nahatá
jestli je kdos tam u volantu
bolest lze snem utlumit
až přijde díra.
sejdem se zas, bez ztráty fantu.
pojďme mě spolu ošálit.
klik na obrázek = vůbec nic se nestane
56802.cz
strana 3
Jana Kalvodová fotografující amatérka svitavská rodačka (rozená Procházková)
klik na foto = plné zobrazení
56802.cz
strana 4
Moje cesta do Jeruzaléma Radka Oblouková
Ne … to se nestane --- neuskuteční … to je příliš za hranicemi reality! … To byly první myšlenky, které mě napadaly, když přišlo pozvání : Seminář pro pedagogy, Mezinárodní škola pro studium holocaustu, Památník Yad Vashem, Jeruzalém. Stalo se – splnil se mi sen a pro mne se “neuvěřitelné stalo skutkem” – na konci října roku 2015 jsem pobyla 10 dnů v Jeruzalémě, abych byla přesná – přímo v cetru Jeruzaléma. Jaké byly první dojmy? – Babylón! Bláznivý rej světa! Židé v dlouhých černých pláštích s černými klobouky či jarmulkami (v podvečer pak tito úctyhodní muži unaveně “šontají” s igelitkami z tržiště - večer trhovci slevňují), křesťanští poutníci, zahalené muslimky. A pak hluční Arabové, urostlí izraelští vojáci a fešné mladinké vojandy a spousta duchovních různých křesťankých církví a rabíni a maminky s kočárky a děti ve stejnokroji… A mnozí se smějí či pokřikují … a všichni spěchají… Nespěchají pouze turisté, narážíte na ně na každém kroku - bílí s oranžovými deštníky, žlutí s fotoaparáty či černí v bleděmodrých oblečcích … Jste fascinováni, vdechujete atmosféru, vnímáte vůně a současně tiše našlapujete a dotýkáte se posvátných míst. … A maličko cítíte i strach. Jeruzalém, hebrejsky Jerušalajim (uru – šalom = město míru a pokoje). Jaký protimluv i v samotném názvu města! Toto místo nikdy místem míru a pokoje nebylo Jeruzalém byl 23x obléhán, 52x napaden a 44x dobyt. Ocitli jste se na posvátném místě křesťanů, židů i muslimů, ale ve jménu svatých hodnot se vedly i vedou pře i války. Město sice zdobí 1204 synagóg, 158 křesťanských kostelů a 73 muslimských mešit, ale mrtví přibývají – mír a klid dosud nenastal. Pro nás, křesťany, je Jeruzalém spojen s hrobem panny Marie, Chrámem Poslední večeře, Getsemanskou zahradou, s Olivovou horou, s cestou Kristova utrpení – “křížovou cestou”, s Chrámem Božího hrobu . . . Poutníci z celého světa přicházejí k tomuto chrámu a hodiny a hodiny čekají, aby se mohli mlčky poklonit Spasiteli u Božího hrobu (uvnitř je bílý sarkofág a kámen z Ježíšova hrobu). Přelstili jsme zavedené zvyklosti – vstali před úsvitem a chrám jsme navštívili ve 4 hodiny ráno – v ten čas se Chrám Božího hrobu otevírá… Staré Město bylo liduprázdné – jako bychom se vrátili do doby Máří Magdalény – genius loci zde má neobyčejnou sílu a dané místo magickou moc. Poslední zastavení “křížové cesty” – místo ukřižování, Golgota, je nejvyšším bodem Chrámu Božího
hrobu.. Kolem chrámu jsou pak křivolaké uličky Starého Města, zabedněné obchůdky a po ulicích se potulují stovky vypasených koček. Nespěchají, většinou se líně povalují, objeví se a pak zmizí – jako by se staletí vepsala do jejich pohledů a pro sebe si mumlají: ”Co jste vy? . . . Spěcháte? Kam? . . . Chrámy, mešity, synagógy, ty zůstávají . . . Ale vaše pouť je konečná!” Sobota, to je židovský svátek, den odpočinku. Šabat začíná ve chvíli, kdy v pátek vyjdou první tři hvězdy. Tehdy se život v židovské části Jeruzaléma zastaví. Téměř přestanou jezdit auta i tramvaje, židovští obchodníci zavřou krámky a rodiny se připravují na návštěvu synagógy. A tak jsme to zažili i my. Byli jsme pozváni do synagógy – muži mezi muže, rabín všem “předčítal” či lépe “předzpívával “ verše z tóry, my, ženy, jsme se připojily k židovským dívkám a pouze přes záclonku sledovaly obřad. Židovská mše má v sobě obrovský náboj i sílu – na celém světě ve stejnou chvíli zpívají Židé stejné texty, stejné písně, tancují stejné tance – patří k sobě, a přestože byli “rozmetáni”po všech krajinách , židovské “společenství” existuje, i člověk “zvenčí” cítí “pevnou sounáležitost”. Navíc židovská mše je radostná (alespoň tak na mě působila) a má v sobě téměř “erotický náboj” – dívky si přes záclonku okukují a vyhlížejí potenciální partnery a pohledy či gesty oceňují jejich přednosti. Jeruzalém je město Abrahamovo, Šalamounovo, Davidovo a působení a smrti Ježíše Krista Nazaretského. Tedy město biblických událostí, a tedy nejsvětější místo křesťanství i judaismu - Židé zde uctívali svého jediného Boha ve svatyni na Chrámové hoře. Židovský chrám byl zničen – dvakrát, zůstala pouze Zeď nářků. Táž Chrámová hora je posvátná pro muslimy – na vrcholu hory se nachází uctívaný objekt muslimského
náboženství mešita Al – Aksa (“Nejvzdálenější mešita”, v koránu zmiňovaná jako cíl Mohamedovy zázračné “snové” cesty z Mekky na Chrámovou horu, odtud vystoupil na nebesa) a také Umarova mešita neboli Skalní dóm. A na téže Chrámové hoře ve velesvatyni byla uložena Archa úmluvy s deseti přikázáními. Jeruzalém bylo a je město židovské, později se stalo součástí Římské říše, pak Byzantské říše, ještě později oblastí arabsko-muslimské enklávy a poté částí Osmanské říše (až do 1. světové války). Pak následoval Britský mandát Palestiny a v roce 1948 vznikl stát Izrael. A od té chvíle arabsko-izraelské války a všechny
náboženské, politické, národnostní konflikty a vlivy se promítají i do současné podoby Jeruzaléma.
Ano, Jeruzalém je město, které “převálcovaly” dějiny, ale historie je všudypřítomná – drží vás, vnímáte klady a zápory naší civilizace, možná vás to malinko odpuzuje, ale současně strhuje, přitahuje. A v podtextu vnímáte: my lidé chceme žít vedle sebe (nebo i těsně “u sebe”), ale současně jinakost netolerujeme, dráždí nás, provokuje. Odborný seminář probíhal v Památníku Yad Vashem, nejvýznamnějším pamětním místě holocaustu, které je současně výzkumným centrem, muzeem i nejobsáhlejším archívem obětí a dokumentů dotýkajících se tématu šoa. Památník stojí na Hoře Paměti a pro nás Svitavské je důležitým a vyhledávaným “bodem” tohoto místa “Alej spravedlivých” – zde mají pamětní desku Oskar a Emílie Schindlerovi, rovněž část expozice je věnována tomuto “rozporuplnému” svitavskému rodákovi. Seminář byl dynamický, nabitý informacemi, inspirující pro historiky i pedagogy. Pro mě osobně skrýval ještě jeden “drahokam” – roky sbírám, třídím, systematizuji údaje spojené se svitavskou židovskou komunitou . . . a tady jsem mohla v “kradených chvilkách” trávit čas v největším archívu světa a hledat stopy svitavských mučedníků.
V Izraeli platí: Jsem učitel, a kdo je víc! Předáváním informací pedagog ovlivňuje nastupující generaci, spojuje minulost s přítomností. – Je nejdůležitějším článkem “paměti národa”- a takto v Památníku Yad Vashem vnímali i nás, učitele ze zahraničí . “Mezi řádky” jsem vyčetla, že nás prosili či žádali , abychom o tom, co jsme viděli, vyprávěli “dál”. Tedy, milí kolegové: budete-li mít zájem, ráda se podělím nejenom o své dojmy a zkušenosti, ale poskytnu informace i materiály získané v Yad Vashem ( mailová adresa:
[email protected] ). klik na foto -> plné rozlišení
56802.cz
strana 5a
Causes célèbres et intéressantes de Svitavy Autor: Radoslav Fikejz
jakýsi bicykl, na jehož kostře byl stěží čitelný nápis Stouracz, Zwittau, „koukám, že máš zase novej stroj...!“ Ani nečekal na odpověď, protože Karel zmizel v šedivé mlze toho listopadového odpoledne. Kam by jel, ten Milfordův kámoš, kšeftovat... A podíval se na tu smaltovanou ceduli na nároží, která hlásala, že právě toto je ulice DREIHÖFEN a pod ní byl červený nápis TŘI DVORY. Blbě a rozmazaně, jak se ty německé cedule narychlo přemalovávaly...
Těžkým krokem se vydal rozvrzaným schodištěm na půdu, drže se ohmataného zábradlí toho zkonfiskovaného domu po starých Steinerových. Měl bych to opravit, pomyslel si, když zábradlí se podezřele rozkývalo. Je tady tma, mžoural a jeho oči přivykaly matnému světlu jediné osramky, která snad vydržela celou Říši. Došátral se, víc po paměti, do toho nejzazšího kouta pod trámem a otevřel snad stoletou truhlu. Zarezlé panty si vyrušeně zapískaly a on rukama začal pátrat mezi šrouby, maticemi a podložkami, koudelí a zbytky instalatérčiny, kterou kdysi v Tišnově dělal. Vlastně na tkalcovinu od vyučení nesáhnul a dělal s vodou a v olovu... Jenže v té truhle to prostě nebylo. Ještě jednou pohmatu přejel tu drobotinu kohoutků a šoupat a víko zprudka zaklaplo. Kam jsem to mohl dát...? Otočil bakelitovým vypínačem a osramka trochu opoceně zhasla. Tak tady to není...
s trochou agresivního octu se začala prolínat domem. Trochu znervózněla, když se přiřítil dolů, rozvalil dveře a zahulákal, kde má jako to ocelové pero, ať ten odpad může vyčistit. Neřekl, jestli ona neví..., nezeptal se, zda neviděla ten černej drát, co tím loni protahoval trubky. Nic! Prostě na ni zařval, kam že to schovala, to zasraný péro... a nečekal ani na odpověď a s klením odešel chodbou na zahradu... Nesnášela ho. Nemohla se na něj ani podívat. Ta tam byla léta mládí, to byl ještě jůra, milovali se třikrát, čtyřikrát před spaním. Einmal ist keinmal, říkal... a teď? Teď na ní šáhne, když se vrátí od Liebeho a smrdí chlastem. A ona mu musí podržet. Taková to byla láska, ale od té doby, co přišli do Svitav, se všecko změnilo. Je to dobytek, pomyslela si a jen tak tak se neubránila, aby do té voňavé čočky neplivla. Budu to jíst taky, zadržela kuchařskou vendetu. Nebudu si to kazit...
Marie zatím v kuchyni vařila čočku. Vůně česneku, majoránky
„Kam valíš, Kodl?“, zahalekal na souseda, který se sápal na
To už ale stál v galoších v chladných, líných a bahnitých vodách listopadové Svitavy a tím znovunalezeným perem začal protahovat ucpaný přepad ze senkrovny. Moc to nešlo, studený drát ho zábl přes rukavice, nohy mu mrzly, ale nevzdal to. Nasoukal do roury už tři metry a pořád nic. Zlobil se na Marii, klel těmi nejobhroublejšími slovy, protože ona za to mohla. Ty její zbytky z kuchyně, ty slupky z erteplí, ten její bordel, kterej všude má. To zdědila po matce a můžeš jí to říkat zlatě svatě, nedá si říct. Minule taky, celej škopek se sračkama a hrk to do hajzlu a diví se, Laďo ono se to ucpalo. Jasně, ono samo se to ucpalo... Těžko říci, jak dlouze se tou zlostí zabýval, ale povedlo se a z roury se vyvalila šedočerná páchnoucí hmota. Jen tak tak stihl uskočit, ale i ten úkrok stál za to, aby mu ta svitavská voda naplnila holinu. Trochu zavrávoral, bahnité dno mu zabránilo tu nohu povytáhnout a ten jeden kritický decimetr stačil k tomu, aby se celou svou váhou posadil do řeky. Už nenadával, už neklel, ale hnán vztekem se vydrápal na břeh. A pak jen bouchl domovními dveřmi... Ozvěna letěla jak splašená po louce do míst, kde urnový háj ještě nebyl urnovým hájem. Toho podivného listopadového dne. Marie ho už čekala a v jejím pohledu nebyly výčitky a otázky
56802.cz
strana 5b
kdy, ale zaměřila se na zámek. Konečně povolil. A zase to ticho. Otevřela dveře do kuchyně a jakoby nic vešla dovnitř. Firhaňky na oknech nepustily nic z toho denního světla, ale Marie věděla, že zatopeno asi nebude. Vzala uhlák a obešla ten stůl z druhé strany. Musím zatopit, je zde zima...
a prosby. Věděla, co přijde a dlouho se na tuto chvíli chystala. Nekřičela, když dopadly první rány, neprosila ho. Držíc se hrany stolu, nezkusila se svinout do pózy oběti. Stála tam a rozhodně se nechtěla nechat bít. Jenom až to přijde, až bude ta vhodná chvíle a se zaťatými zuby instinktivně natáhla ruku vpřed. Byla zarudlá zlostí, když ocel projela tím svalem mezi žebry. Pak ještě a ještě a zlost i vztek, strach i bolest. Pak nastalo ticho, veliké, příšerné ticho. Zvedla ze země povalenou židli, zhluboka dýchajíc, usedla. Bylo půl páté... byla už skoro tma. Nevěděla, jak dlouho tak seděla, byla jako ve snách. Ponořila ruce do vlažné vody v umyvadle a Schichtem drhla krev z dlaní a připadalo jí, že nejde smýt. Je tam pořád, ve všech pórech, pod nehty, ve všech papilárních liniích. Všude, kam se podívala. Nešla dolů ani napotřetí, zůstala tam jako stigmata. Znovu si sedla a podívala se po kuchyni, asi se nic nestalo, myslela si a pomalu zabořila lžíci do zchladlé čočky. Byla podivně klidná, smířená s tím, co musí
nevyhnutelně přijít. Pomalu ukusovala černý chléb a musela se pochválit. Čočka se sázeným vejcem ji přišla k chuti. Byla půlnoc, možná jedna s půlnoci. Začala umývat nádobí a ukládat je do příborníku. Nedokázala se dopočítat, ušpiněn byl pouze jediný talíř. Na nádraží bylo ještě prázdno, když si kupovala lístek do Tišnova. Pouze se jí zdálo, že Anna za přepážkou se na ni zkoumavě dívá. „Jdeš nějak brzo, vlak tady bude až za hodinu,“ zašvitořila pokladní. „Chcu k sestře, Ladin je v Reformu a nebudu včíl už zatápět.“ Zalekla se, nemusela jí toho tolik povídat. „Máš tady teplúčko, venka ale zalézá.“ Promnula si dlaně a rychle je schovala do rukávníku. Zdály se jí načervenalé. Venku poletovaly vločky. Konec listopadu. Lepší už to nebude. Když odemykala v neděli dveře, zámek nešel otevřít a na schodech úhledně smotané péro, které v tom vzteku tenkrát zůstalo na břehu řeky. Zase by je hledal, všechno nechá roztahané. Nekladla si otázku, kdo a
Celou tu dobu horečně přemýšlela, co dál. Zvažovala všechny možnosti. Omlouvala se, bylo to v sebeobraně, to mi musejí přece uznat, ale byla jsem pryč a přeci se neudám. Co se mi může stát? Vždyť si to zasloužil... Jenže zde leželo ztuhlé tělo a všude stopy po úděsném pátku. Teprve nyní pochopila, obcházejíc stůl, že není cesty zpět. Supěla námahou, nedostávalo se jí dechu, když táhla ostatky manžela do zadní části domu. Už se zcela jasně rozmyslela co udělá. Nebyla si jen jistá jak. Bláznivý nápad, který nemohl mít šanci na úspěch, začala krok po kroku uskutečňovat. A hrůzné divadlo, absurdní hra s mrtvým, začalo. A trvalo přes celý týden… Marie netušila, do jaké řeky vstupuje, když poprvé máchla řeznickou širočinou a rána byla obdivuhodně přesná. Nejdříve měla zavřené oči, ale jak se tělo zmenšovalo, pocítila podivné chvění svých zmučených rukou. Pomsta, vztek, zlost a vina jí dodávaly sílu. Bylo jí na zvracení, když ty části trupu, kus po kuse, dávala do měděného kotle, pod nímž topila dřevem a uhlím, které ještě na zimu připravil Laďa. Cesta ke dřevníku zčernala uhelným prachem a sladká vůně vařeného masa vsakovala do všech pórů. Počínala si jako smyslů zbavená, rychle a rychleji, chtěla mít vše za sebou. S podivným nadáním mistrů popravčích konala své dílo, nehledíc, že sekera byla po několika úderech tupá a co nešlo oddělit, požraly zuby ruční pily. Ne mistr popravčí, ale řezník se vyklubal z té zběsilosti a po vzoru mučedníků za víru, bylo tělo postupně rozleženo ve hmotu, kterou v kýblech vynášela přímo do senkrovny pod podlahou dřevníku a ta mastná voda
56802.cz
strana 5c
a neměnně. Napustila si plnou vanu, košilku obřadně složila na okenní parapet koupelny, z níž bylo lze ve tmě spatřit siluetu věže hřbitovního kostela. Ležela ve vaně a dýchala horkou páru, rukou šátrala téměř poslepu po polici, na níž se ledabyle povalovala manželova břitva. Byly dva dny po Třech králích, času kostižerního. Našli ji na sv. Františka Saleského. Bylo 24. ledna 1953. Pozn. autora: jak jsem slyšel, tak jsem zapsal. Vina nechť padne na mou hlavu, ale čas a jména jsou smyšlena. Také děj byl trochu poupraven, ale jádro příběhu je skutečné.
odtékala přepadem a mizela v tom ráji krys a potkanů... Byl začátek prosince. „Mohu dál? Máš to tady zarýglovaný jako by tě měl někdo vykrást.“ A znovu, bušení na okno. „Máňo, jste doma?“ Slyšela, jak někdo obchází pod okny, bere za kliku dveří a dupe po čerstvě napadaném sněhu. „Ahoj, Marie,“ ledabyle pozdravila listonošku, „co mi neseš?“ Otevřela dveře a trochu nenuceně se zkusila usmát a pozvala nečekanou návštěvu dál. „Coby... začátkem prosince. Nepotřebujete penzi. Já si ji nechám“, zavtipkovala pošťačka a dodala, že asi zmrzne a že si nevzala teplejší rukavice. Tak se obě Marie potkaly pod křížem Kristovým nade dveřmi v uklizené kuchyni. „Koukám, že už gruntuješ! Kde je Ladin?“ Sedla si ztěžka na židli, „pojď mi to podškrábnout...! Tady... a ještě tady,“ ukazovala prstem na přehnutý papír. „Nevím, kde zas je zalezlé. Říkal, že de k Cinkom, jakoby nevěděl, že přindeš. Dáš si kafe, budu si dělat?“ Doufala, že odmítne. A nemýlila se. Ne, už ne, dojde prý na poštu a kon-
čí. Už je čas a doba oběda, jenom se chvíli ohřát a poklábosit o novinkách. „No jo, poženu“, stála na zápraží, „dívej na tu vodu...“ A ukazovala na línou řeku s omrzlými břehy s kousky našedlého ledu. Marie to také viděla a věděla, že ta ztuhlá mastně sádelnatá kola mají svou příčinu. Pokrčila rameny. „Du do tepla, ahoj...“, zavřela za ní a otočila klíčem. Ještě za záclonou viděla, jak listonoška stojí na břehu a dívá se na záhadnou vodu... Bylo svaté Lucie. Panny a mučednice. Tisíckrát musela odpovídat na stejnou otázku, tisíckrát musela lhát, vědouc, že pravda ji jednou dožene a tajemství se stane věcí veřejnou. Ptali se všichni a všichni to přece už museli vědět. Ta mastná kola, ta skvrna táhnoucí se od ústí odpadu, který byl před měsícem vyčištěn. Ona, vražednice, bude obviněna, usvědčena a odsouzena. Hanba padne i na její děti a k tomu ty rudé ruce, krev už nikdy nesmyje. Nemohla spát a budila se v noci, poslouchajíc, zda přede dveřmi nestojí příslušník bezpečnosti. Pak se rozhodla, pevně
56802.cz
strana 6b
Historie letectví ve Svitavském regionu – díl čtvrtý
Velké manévry Ač by tomu název napovídal, nebude mít dnešní pokračování cyklu nic společného s francouzským romantickým filmem z roku 1955, dodnes známým a hojně reprízovaným především díky hvězdnému hereckému obsazení Gérardem Philipem a Brigitte Bardotovou. Je to příběh teprve druhých rozsáhlejších manévrů Československé armády (ty první proběhly o rok dříve u Sedlčan), pro jejichž realizaci vybrali důstojníci Hlavního štábu z důvodů, které budou dále vysvětleny, prostor Českomoravského pomezí. Před vlastním popisem manévrů by ale bylo dobré připomenout několik základních východisek, která čtenáři usnadní vhled do širšího dobového kontextu. Branná moc první republiky se rodila klikatými cestami do ne právě příznivé společensko-politické situace. Samotná armáda byla mnoha lidmi chápána jako jeden z pilířů a symbolů staré monarchie a v ovzduší poválečného pacifismu byly v republice slyšitelné i hlasy volající po jejím úplném zrušení a nahrazení miličním systémem. Je pozoruhodné, že jedním z hlavních šiřitelů této myšlenky byl sám ministr národní obrany… Velitelská struktura nově vzniklé branné moci se pak velmi dlouho nacházela pod přímým vlivem spojenecké Francie, náčelníkem Hlavního štábu byl např. až do konce roku 1925 francouzský generál Eugène Mittelhauser. Jemu podřízená vojsková tělesa pak představovala směs elitních útvarů československých legií (které se ovšem do nově vzniklé republiky vrátily ze tří front, kde byly součástí armád tří států, od kterých logicky v počátku převzali i jejich výzbroj a systemizaci) a příslušníků tzv. „domácího vojska“, jak byly po „převratu“ v říjnu 1918 nazývány útvary bývalé rakousko-uherské armády, které měly svou domovskou posádku v Čechách nebo na Slovensku a jejichž příslušníci vstoupili do služeb nové republiky. K nim krátce po říjnu 1918 rychle přibyli dobrovolníci především z řad mobilizovaných Sokolů a později také vojáci prezenční služby z prvních řádných odvodových ročníků první republiky. Záchranou existence (a výrazným stmelujícím faktorem) této armády byla válka. I když výstřely na Slovensko-Maďarské frontě utichly již na konci června 1919, následující dva poku-
sy posledního rakousko-uherského císaře Karla I. o návrat na uherský trůn a podivný politický režim regenta admirála Miklóse Horthyho nabádaly k ostražitosti. A protože ve své podstatě demokratická Výmarská republika v Německu se tou dobou potýkala především s reparacemi, hyperinflací a dalšími těžkostmi 20. let, považovalo Československo za svého hlavního soupeře po celé trvání této dekády Maďary a přizpůsobilo tomu logicky také svou vnější a vnitřní politiku; dislokaci armády a vojenskou strategii, opírající se o pomoc malodohových spojenců, nevyjímaje.
obyvatelstvu nepřístupných vojenských prostorech nikterak náhodný, nebo neobvyklý. Toto období bylo naopak voleno záměrně jako určitá pauza mezi ukončením sklizně a zahájením podzimních polních prací. Na vyschlých strništích totiž nemohli pochodující vojáci, kopyta koní ani tehdy ještě vcelku nepočetná vojenská technika sedlákům způsobit v podstatě žádné škody. Skupiny vojáků se ale v případě tohoto cvičení krajem pohybovaly už přibližně o měsíc dříve, kdy došlo k rekognoskaci terénu a zmapování ubytovacích možnosti a kapacit pro důstojníky a čestné hosty.
Je tedy o to zajímavější, že se v průběhu jara roku 1923 zrodil na Hlavním štábu záměr cvičení, jehož hlavním námětem nebyla obrana jihu Slovenska před Maďary, ale útok nepřítele z prostoru Kladska do oblasti severovýchodních Čech. Útočníky, kterým byla v rámci cvičení přisouzena obligátní role „červených“ tvořili vojáci 4. pěší divize a 1. jezdecké brigády. Vedl je generál Jan Votruba. Útočícímu „nepříteli“ čelili modří obránci generála Aloise Podhajského. Ředitelem celého cvičení byl náčelník Hlavního štábu generál Eugène Mittelhausser.
Kromě neortodoxních stíhacích Avií BH-3, které mezi diváky „vzbudily nezapomenutelný dojem při průletech pětičlenné skupiny v sevřeném tvaru“ se manévrů úspěšně zúčastnily také stíhací dvouplošníky A-18, což byl výrobek konkurenční továrny Aero. Firma Avia pak v rámci manévrů předvedla také dvoumístný kurýrní letoun BH-5.
Samotné cvičení probíhalo ve dnech 4. - 7. září 1923 za účasti 30 000 příslušníků mužstva a 1400 důstojníků. Jako pozorovatelé byli přítomni vojenští atašé cizích států, čestní hosté a novináři. Ve prospěch manévrujících vojsk byla v souladu s přijatou vojenskou doktrínou, prověřenou na bojištích první světové války, nasazena také letecká technika. Vojenská letadla, mezi kterými byly zastoupeny i tehdy moderní, možná až příliš progresivně řešené stíhací letouny Avia BH-3 ale nebyla jedinými moderními zbraněmi, které byly na manévrech představeny. Své úvodní nasazení a otestování „v poli“ si zde odbyla také československá „útočná vozba“ mající podobu pětice z Francie dovezených tanků Renault FT-17. Premiéru zde měly i tuzemské zákopové radiostanice či telefonní přístroje, výrobky Vojenských telegrafních dílen v Praze Na Pohořelci. Slušelo by se ještě podotknout, že zářiový termín manévrů nebyl v dobách, kdy se armádní cvičení ještě většinou neodehrávala v k tomuto účelu vyčleněných a civilnímu
Jako jistou, v jevíčských novinách uvedenou zajímavost pak lze chápat informaci, že pohyb části útočících vojsk v krajině byl důstojníky řízen z velitelského stanoviště, zřízeného na hřbitově u kaple sv. Isidora v Křenově. Uvedené místo přitom dodnes nabízí opravdu fantastický rozhled do kraje. Další novinku pak představuje pořízení němého filmového záznamu. Ze záběrů, zachycujících pohyby vojsk, vojenské a politické osobnosti i ukázku vojenské techniky sestavili armádní filmaři snímek o délce trvání 27 minut, dodnes dochovaný ve sbírkách Vojenského historického ústavu v Praze. Ten obsahuje také letecké pohledy na město Polička a jeho okolí.
V pátek 7. září 1923 odpoledne bylo cvičení zakončeno slavnostní přehlídkou zúčastněných jednotek nedaleko obce Vendolí. Vojáci při ní defilovali před ministrem národní obrany Františkem Udržalem a dalšími významnými hosty, mezi kterými bylo, soudě podle fotografií, především mnoho příslušní-ků francouzské vojenské mise. Takto rozsáhlé cvičení však bylo na poměrně dlouho dobu v našem kraji posledním. Manévry obdobného rozsahu zde proběhly až v letech 1936 a 1937, tedy již v bezpro-střední reakci na ohrožení Československa nacistickým Německem. PhDr. Pavel Petr
Hřbitov v Křenově nabízí svým návštěvníkům opravdu úchvatný výhled do kraje. Listnaté stromy v popředí byly v roce 1923 nepochybně mnohem nižší (vlastní foto autora)
strana 6a
56802.cz
Historie letectví ve Svitavském regionu – díl čtvrtý
Velké manévry ve filmu a fotografii
Novodobá replika kurýrního a turistického letounu Avia BH-5, postavená a provozovaná Historickou letkou republiky Československé, je poháněna originálním motorem Walter NZ-60 z roku 1926.
Letoun A-18 byl jedinou sériově vyráběnou stíhačkou továrny Aero. Jejím hlavním posláním bylo nahradit ve výzbroji letectva v polovině dvacátých let již dožívající francouzské Spady. Dvacetikusovou sérii vojáci přebírali od března do srpna 1923, zářiové manévry tedy představovaly ideální příležitost, otestovat vlastnosti nové techniky v polních podmínkách.
Stíhací letouny Avia BH-3 si pro své nezvyklé vlastnosti od pilotů vysloužily přezdívku Bejk. Fotografie: Vojenský historický ústav Praha, Wikipedie, Internet
56802.cz
strana 7
Možná je potkáváte Dr Liba Sheeran
Jsou lidé, kteří se cítí být celebritou jen proto, že si někde koupí tričko a mají to potřebu všem sdělit. Jsou ale i jiní, o kterých vlastně ani nevíme a přitom si zaslouží naši pozornost a ocenění daleko více,
než ti prvně jmenovaní. A zrovna o takové nenápadné osobnosti bych vám teď ráda pověděla. Doktorka Liba Sheeran se narodila roku 1971 ve Skleném u Svitav. Ve svých 19 letech se po vystudování SZŠ vydala na zkušenou do Velké Británie. Zde vystudovala fyzioterapii na University of the West of England, a sportovní fyzioterapii na Univerzitě v Cardiffu , kde získala též titul PhD. Zabývá se postgraduálním výzkumem ve Výzkumném centru klinické kineziologie, je zapojena do výzkumu v centru biomechaniky a bioinženýrství na
Cardiff University a pracuje jako Senior fyzioterapeut při sportovní radě velšské a UK atletické reprezentace v Cardiffu. Pokud tedy opustím tato suchá, ačkoli ohromující fakta, musím podotknout, že Liba je též skvělý člověk po lidské stránce. Má velkou spoustu přátel – ať už tam za kanálem, nebo tady v rodných končinách. Ráda si ve svém naprosto přeplněném diáři občas najde čas na svou rodinu zde, která ji jednoduše miluje, i na přátele. A Liba nedělá rozdíl mezi tím, jestli rozpráví s univerzitním profesorem, nebo tlachá s prodavačkou a malířem pokojů. A to vám jen tak mezi řečí sdělí, že si na atletickém mítinku potřásla rukou s Usainem Boltem. A rada na závěr? Narovnejte se, Liba vás možná sleduje, jestli nehrbíte záda ! Jana
WWW CU - odkaz Twitter - odkaz
56802.cz
strana 8a
Poker je můj život Martin Sotona
Nazdar Martine, nejprve prosím něco o tobě. Ano. Dobrý den, jmenuji se Martin Sotona, narodil jsem se ve Svitavách, jsem ročník 1987 a donedávna jsem ještě bydlel na ulici Edvarda Beneše. To je ta krátká ulice do kopce z autobusového nádraží ke stadionu.
Když ses narodil, tak to bylo s kartami v plenách, nebo se tvoje cesta k tomu pokeru nějak vyvíjela ? Samozřejmě vyvíjela. Ale co pamatuji, měl jsem rád početní hádanky, matematické hříčky. Jako dítě jsem samo-
zřejmě rád hrával karty s babičkou a dědečkem, ale to ještě byl jen zájem, netušil jsem, jak se to vyvine. To spíše, když nad tím teď tak přemýšlím, tak mi k základům hry pomáhal spíše zájem o lidi v mém okolí. Poker je více než přímo hra, také strategie a chování a rozklíčovávání strategie a chování druhých. Na to jsem byl už od mala vnímavější a to mi následně bylo hodně ku prospěchu.
Máš v sobě okamžik, kdy se to zlomilo, kdy sis řekl to je ono ? Ano, mám. Dokonce si ho pamatuji velmi přesně a pochybuji, že bych na tu chvíli kdy zapomněl. Bylo to zhruba těch osm let zpátky, když jsem se s touhle karetní hrou potkal v kasinu na dolním konci svitavského náměstí. Stačila krátká chvíle u stolu, několik her a ta atmosféra kolem a já věděl, že tohle je to, co chci v životě dělat. Nemám moc rád velká gesta, ale mohu říci, že dovnitř vešel jiný člověk, než ten, co z herny vyšel. No a i tam jsem také při dalších návštěvách poznal, že nejen sama hra je úžasná, ale že se s ní dá i vcelku slušně uživit. Takže jsem začal objíždět pokerové turnaje v okolí a v roce 2011 jsem jako výhru získal vstupenku na Českou pokerovou tour, která se pořádala v Praze v Card Casinu. No a ten turnaj za účasti 326ti hráčů jsem po něja-
kých dvou, třech dnech vyhrál. ( zde článek )
Co bylo pak ? Las Vegas ? No tak to ještě ne. Ale hned se mi ozvala jedna herní společnost, že by ráda ve Svitavách otevřela kasino a nabídla mi postavení floormena, což je takový manažérský post uprostřed děje, je to zaměstnanec herny, který dohlíží na správný průběh hry a rozhoduje ve sporných situacích a stará se o chod turnaje, krmí počítač a podobně. Kasinu v bývalém hostinci U Martina se vcelku dařilo a já ve volném čase objížděl různé turnaje v Praze, ve Vídni a jinde. I ty úspěchy se dostavily, v Praze jsem se ještě párkrát dostal k finálovému stolu a i v té Vídni se dařilo, byl jsem šestý z osmi set hráčů. Následně můj zaměstnavatel otevřel další pokerový klub v Lanškrouně a i zde jsem vykonával funkci floormena. Tuším v roce 2012 v souvislosti se změnami v zákonech přešly pokerové turnaje výhradně do specializovaných kasin, nadále se už nemohly pořádat v hernách, které byly povětšinou prostorově součástí nějakých hostinských zařízení, přišla nabídka od majitele kasina z Poličky. Přijal jsem ji a i se svou přítelkyní, kterou jsem pro svůj svět pokeru získal, jsme do kasina nastoupili. V té době jsem nejintenzivněji zapracoval na své hře, a tak následně asi po dvou létech jsem se rozhodl se živit už jenom hraním. Pětkrát, šestkrát týdně, Olomouc, Praha, Brno atakdále. Pak se otevřelo v Olomouci jedno z největších kasin v Evropě a jeho manažeři mi nabídli smlouvu a stálé hráčské angažmá. To bohužel netrvalo dlouho, v kasinu se změnil management, nový zvolil jinou strategii, bez sponzorovaných hráčů. Vrátil jsem se zpět na volnou nohu, ale asi před půl rokem mne znovu oslovilo kasino, kde jsem i předtím pracoval, a tak jsem se vrátil zpět do pozice floormena ve dvou kasinech, kde dělám i určitou manažerskou práci. Občas si i zahraji na sebe. Ale ne více než jednou, dvakrát týdně.
Je poker co do pravidel složitá hra ? Není. Pravidla si dokáže nastudovat každý, intuice a předvídavost přijde s praxí, ale úspěšného hráče dělá právě vše to ostatní. S tím, že učení ni-
kdy nekončí, jsou to studia na celý život. Stále se je co učit, nikdy si nemůžeš říci ano, teď jsem král. Nikdy jím nejsi, i když jsi pak třebas hodně vysoko, jen o to jím být stále usiluješ.
Popiš prosím jak takový turnaj probíhá. Ano. Nejprve se samozřejmě dozvíš, že se nějaký turnaj pořádá, jak a za jakých podmínek se do něj můžeš přihlásit. V určený čas se dostavíš do kasina. Dnes mohou turnaje provozovat pouze kasina s licencí, které si pak velmi přísně stráží regulérnost a zajišťují nějaký základní servis. Finančně se na hře nijak nepodílejí, přináleží jim pouze velmi nízké procento vsazených hotovostí. Přijdeš, odkoupíš si žetony do hry, jdeš k vylosovanému stolu a hraješ. U stolu je maximálně devět hráčů, ti se různě zapojují do hry, či odcházejí od stolu, pojíst, pokouřit, nebo jen sledují vývoj, či aktivně vstoupí do hry. Sází se, povinně však jen do hrou určených sázek, což je jednou za devět kol. V daný čas hra končí a kdo má nejvíc žetonů, tak postupuje. A to se děje do doby, až skončí ve hře jen jeden. To je vítěz.
No právě, když na to někdy koukám v televizi, přijde mi dění u stolu chaotické, někdo jen kouká, někdo vtipkaří zcela uvolněně, jiného jako by to ani nezajímalo… To vše je hra, nebo lépe její součást. Jednak ti, kteří hrají na špici, se dost znají a rozpoznají klíčové okamžiky a také, a to hlavně, je chování součástí strategie, či momentální intuitivní improvizace. Hned jak usedneš ke stolu, podle chování a podle počátečních her, si protihráče rozdělíš do dvou skupin. Ve slangu na fish, ryby a na tought players, sharks, žraloky. Víc myslím nemusím rozvádět. Kdo vyžaduje zvýšenou pozornost a kdo nemusí být zrovna přímo v ohnisku tvého zájmu. A sleduješ.
56802.cz
Z řeči těla se dá mnoho faktů získat. Kdy je spokojen s vývojem, kdy má v ruce dobrý list, kdy riskuje. U ryb je to snadné. U žraloků musíš počítat, že může záměrně vysílat klamné signály. V poslední době se špička vyrovnává a rozšiřuje se. Hráči se učí. To chování, vysílání signálů, to je automatické, podvědomé. Ale samozřejmě, když je někdo znalý, dokáže s tím pracovat. Přečíst. Pozorovat. Vnímat změny. Naklonil se blíž ke stolu, odklonil se, nějaká změna. Jaká ? Strategii je podřízeno vše, chování u stolu, oblečení. Já například vždy nosím kšiltovku. Součástí je i chování u stolu. Nesmí se u něj kouřit, ale spoluhráč na mě může normálně mluvit, štengrovat, rozhodit tě. Vše je o zkušenostech. Právě ty dělají předěl mezi velmi dobrým a excelentním hráčem. Mít i zmapovaného sebe. Pokud víš, že se tě události z osobního života drží i v herně, pak v závažných případech je lépe od účasti v turnaji odstoupit.
Říkáš učí. Čili čím víc hraješ, tím víc se učíš, tím roste tvoje kvalita ? Jistěže ne. U stolu už by bylo pozdě. To by se to učení sakra prodražilo. I když jsou i hráči, taková ta majetná vrstva, kteří si chodí ke stolu pro adrenalin, pro napětí, pro krásu hry. A částku, kterou u stolu nechají, neřeší. Ale určitě to není o gamblerství. Viděl jsem hodně takových hráčů milujících hru, atmosféru a snad ani jeden z nich nevstával od stolu jinak než s úsměvem. Takže vše je v učení, v teorii. U stolu už pak vše jen uplatňuješ. Shlédl jsem stovky hodin videí a přečetl stohy knih na téma řeč těla. Nejpřínosnější nejsou ani tak knihy od špičkových hráčů pokeru, ale spíše od lidí, kteří se jí zabývali profesionálně i v jiném oboru. Teď myslím agenty, špiony, vyzvědače. Řekl bych, že ty
strana 8b
tajemno, něco navíc, že ? No, nevím jestli existuje šestý smysl, ale myslím, že z dost velkou pravděpodobností dokážu trefit hodnotu otočené karty, či jaké karty má protihráč. Vzhledem k počtu karet ve hře mi to vychází nadprůměrně i statisticky. Prostě na to věřím. mi daly nejvíce. Nejoblíbenější a nejkvalitnější bývají například knihy bývalých agentů FBI a podobně.
Mnoho lidí stále ještě hledí na poker jako na hazardní hru, něco co není zrovna tak nějak dle společenských regulí. Co ty na to říkáš ? Samozřejmě, že to vnímám. A mrzí mě to, protože to je nespravedlivé a nepravdivé. Obdobnou disciplínou jsou ve sportu šachy, taky je to spíše psychická a vědomostní disciplína, než technika hry. Také je to o peníze a i podstatně větší. Ale chápu to. Ve společných prostorách s pořádanými pokerovými turnaji jsou obvykle umístěny hrací automaty různých provedení, kde člověk hraje proti stroji, proti programu, kde má šanci na výhru předem danou programátorem hry. Neuspěje ani sebelépe vědomostně vybavený jedinec. Kdežto poker je férová hra. Prakticky všechny finanční vklady jdou zpět za hráči. Bojuje člověk proti člověku a výsledek je přímo úměrný jeho schopnostem a umu. Samotný průběh turnaje je monitorován počítačem, kterému se říká pokerclock, všechny výsledky a související údaje jsou online zobrazovány na nějakých videopanelech. Vše je pod přísnou kontrolou. Samozřejmě připouštím ale i vliv štěstí. Ale kde to není přítomno ? Je kolem nás neustále.
Zmínil jsi štěstí. Věříš na ně ? Máš nějaké herní rituály ? Jsi pověrčivý ? Na štěstí věřím. Pověrčivý nejsem. I když to u jiných hráčů vídávám. Existují určité rituály, zaběhlé rutiny. Sednu ke stolu, automaticky udělám to, či ono. Ale jinak ne. Je to zátěž, odvádí to pozornost. Pověrčivý určitě nejsem, ale tuším, co asi chceš slyšet. Nějaké
Pane jo. Lze v pokeru švindlovat ? Ne nejde. Hráč ani nedrží karty v ruce, čili to není jak ve westernech, takové to napínání při odhalování karet. Snad jedině nějaká úmluva mezi hráči, při strategii, ale to je vždy zjevné a floorman to lehce uhlídá a zakročí.
U tebe došlo v osobním životě k nějaké zásadní změně, že ? Ano, se svou přítelkyní, mimochodem pokerovou dealerkou, to je ta co rozdává karty, jsme přivedli na svět malého kluka jako buka. Čili některé volné pokerové aktivity je teď nutno omezit. Takže naprostou většinu pracovního času trávím v PokerClubCasinu v Poličce a Humpolci. Zájemci nás najdou i na www.pokerclubcasino.cz.
Díky za rozhovor a přeji ti, ať se ti nad zeleným suknem daří. Ať už v Praze nebo v Las Vegas. Díky. Budu se snažit.
