enzin pro příznivce regionu
promo vydání šíření vítáno
číslo 0 ročník I.
56802.cz
strana 1
Slova na úvod Dobrý den. Snad v každém z nás je ukryta potřeba sdělit a být slyšen. V některých je navíc i ochota této potřebě jiných pomoci. To jsme my. Máte před sebou nulté číslo kulturně - společenského enzinu (elektronický magazín) s názvem 56802.cz, který by se chtěl soustředit na prezentaci osob a jejich prací, výkonů či předností, jakkoliv spjatých s naším regionem. Panta rhei, vše plyne, říkal kdysi jeden moudrý Řek. Svět kolem nás se mnohdy velmi liší od světa, ve kterém jsme žili ještě včera. Bylo by smutné, kdyby vše, co nám bylo milé, s časem vyšumělo jak bublinky z otevřené limonády. I proto jsme se rozhodli pro publikační výstup uceleného a uzavřeného formátu, ke kterému se lze snadno vracet, nikoliv k prezentačnímu webu, či portálu, s plynule proměnlivým obsahem, sídlícím na jednom z tisíců internetových serverů. Jsme amatérští zanícenci, budeme se však snažit o co nejkvalitnější obsah i podobu. Nemáme čas ani prostor pro vysedávání u počítače a kouzlení s grafickými efekty, abychom se přiblížili vyšperkovaným vizuálním vychytávkám, tak, jak je známe z různých revue, které jsou v tištěné podobě k mání na pultech novinových stánků. Tím spíše, že 56802.cz se bude snažit být více autorským počinem, nežli redakčním. Budeme poskytovat autorům publikační prostor zcela dle jejich záměru, včetně designu stránky. Rádi obětujeme jednotný layout enzinu ve prospěch volnosti autorské tvorby. O to však více hodláme věnovat úsilí při výběru témat, autorů či zaznamenáníhodných událostí a jejich pestrosti tak, jak pestrý je život kolem nás. Vstupujeme na nezmapovaný terén s pokorou a respektem. Naše ambice je, aby se enzin 56802.cz stal čtrnáctideníkem s pevným termínem vydání a daným rozsahem, prozatím však budeme vycházet jako občasník proměnlivého rozsahu. Předkládáme vám tedy předskokana, nulté promo číslo jako ochutnávku, která , jak doufáme, může vzbudit pozornost a třebas i následný zájem. Pevně věříme, že obláčky, které budou vycházet z komínů, který jsme si dali do loga, budou vždy jen veselé, voňavé a svitavsky ekologické. Pokud se nám podaří při čtení následujících stránek vykouzlit na vaší tváři úsměv, příjemnou vzpomínku, či vám jen bude kafčo chutnat o milimetr více, budeme potěšeni. Takže zhluboka nadechnout, vydechnout, tak se prý nejlépe potlačuje tréma, a jdeme na to. Na závěr ještě jednou přání dobrého dne (slušností člověk nikdy nepřekoření) a stálého zdraví našim budoucím čtenářům i nečtenářům.
Obsah Strana 2
Věra Kosová - Verše Tři básně od mladé autorky
Strana 3
Pavel Šágr - Zdravotnická záchranná služba ve Svitavách Pracovník ZS seznamuje s touto službou
Strana 4
Pavel Lustyk - Hladýš andělikový na Svitavsku Náhled do světa botaniky
Strana 5
Petra Makovská - Psíčkaři Svět čtyřnohých přátel
Strana 6
PhDr. Pavel Petr - Báječní muži na létajících strojích Historie letectví ve Svitavském regionu – díl první
Strana 7
Jiří Krátký - Na moři je krásně, ale pravda, někdy také ne tak úplně… Svitavský mořský vlk radí
Strana 8
Jaromír Mičánek - Nuly, jedničky a my Kdo je sluha a kdo pán v digitálním světě ?
Redakce 56802.cz
Vyzobáno z Twitteru Pročítám si inzertní noviny. On hledá ji. Ona hledá jeho. On hledá jeho. Ona hledá ji. Mně nehledá nikdo. Není něco špatně ? Dlouhé roky jsem měl syna. Následně dospěl a situace se radikálně změnila. Dnes má syn mne. Když jím za dva, necítím se tak osaměle. Mám velmi kvalitní a pevné manželství. S mou paní mne váže velmi silné, intenzivní a hluboké společné citové pouto. Oba mě skutečně milujeme. Z internetové kavárny jsem dálkovou správou léčil svěřené písíčko. Nezletilec mi ošizeně koukal přes rameno : " Jak to, vždyť jste přece starej ! "
56802.cz - občasník pro příznivce regionu. Vydává volné sdružení neprofesionálních vydavatelů. Šéfredaktor : pereme se, zatím nikdo neprohrál . Redakční rada : Ing.Luboš Branda, Jiří Fadrný, Jan Kyncl, Mgr.Lucie Odehnalová. Redakce : Jana Bártová, Jaromír Mičánek, Petra Makovská. Grafik : Adam Sodomka. Foto : Pavel Šágr, Jindřich Vodehnal. Kontakt :
[email protected] , web: www. 56802.cz. Na těchto stránkách je i možnost registrace k pravidelnému odběru.
56802.cz
strana 2
Věra Kosová * 29.1.1993
( 22 let )
Vášeň k psaní v autorce vyvolala profesorka češtiny Mgr. Štěpánka Procházková při studiu svitavské Obchodní akademie. V současné době pracuje ve zcela nepoetické obchodnické profesi.
Loutka
Slovo
Ztráta
Ztracená v domě loutek sama Schod po schodu scházím k tobě Na dveřích skvrna krvavá Za nimi loutka, batole
Chceš? Anebo ne Běž! Anebo stůj Lžeš! Že jsi beze mne Křič! Anebo ticho buď
Ztrácím víru Ztrácím sebe Jak jen žiju Když myslím na tebe
Ručičky nemá Nožičky hroší Propíchlá hruď A krvavé oči V puse pár špičáků se skvrnami od krve A v tuto chvíli se probouzí na stole Jeho duší má sám ďábel Dveře kolem se zavírají Schod po schodu ke mně scházel že rádi mne prý uvítají Já ale ven se dostat snažím Podél zdi se plazím Když pohlédla jsem mu do očí V tu chvíli na zem se svalím Ono blíže ke mně přichází Já ve tmě hledám zábradlí Dechu mi již dochází A v tom jeho andělskou tvář nacházím Všude je záře Já se jen udivila Strach zmizel z mé tváře Když jsem se doma v posteli probudila
Žij! Anebo umírej Pij! Anebo sucho měj Chtěj! Anebo sebou buď Breč! Nebo se usmívej Skrz! Anebo okolo Drž! Když sedám na sedlo Znej! Když se tě ptám Opět lžeš! Když říkáš, že chceš zůstat sám
Ztrácím hlavu I svou duši Všichni měli pravdu A stejně tak to tuší Ztrácím slova Ztrácím řeč Je to dlouhá doba Co mi srdce svírá křeč Napadla mě láska Neříkám, že ne Není to pro mne vsázka Není nikdo, kdo s tím citem hne Ztráta hlavy Beze snahy Každý drahý Hlavně když jsi tady
56802.cz
strana 3
Zdravotnická záchranná služba ve Svitavách Pavel Šágr Zdravotnická záchranná služba (dříve RLP) ve Svitavách – od jejich prvních nesmělých krůčků, až po dnešní profesionální organizaci – poskytující přednemocniční neodkladnou péči. Historie svitavské záchranky se začala psát v roce 1987. Prvním vedoucím lékařem se stal MUDr. Jan SEKANINA – pro mnoho z nás jistě jedna z mnoha lékařských legend ve Svitavách. Provoz se rozjížděl s jedním řidičem a pevně stanovenou pracovní dobou od 7 – 17 hodin. V dnešních dnech, kdy záchranná služba funguje nonstop, působí tato pracovní doba poněkud úsměvně. Prvním vozidlem, které fungovalo jako „rychlé“, bylo vozidlo ŠKODA 1203. Svitavská nemocnice, pod kterou ZZS patřila, byla jednou z posledních, která vozidla Š 1203 propagovala a měla je ve svém vozovém parku snad nejdéle v celé naší republice. Zkrátka byli to tahouni a některé vybavení se z nich montovalo i do dalších vozidel. Nutno zde dodat, že platilo: DZS (Dopravně zdravotní služba) byla trvalou zálohou ZZS možná také proto, že se zde formovali a zráli budoucí řidiči pro svitavskou ZZS. Dovolím si zde zmínit další jméno – pan Jiří ŠUDOMA – vedoucí DZS – člověk, který vždy věděl jak to zařídit, aby tehdejší vozový park bezvadně fungoval a vládnul nám řidičům rukou pevnou, ale spravedlivou. Jisté zlepšení znamenalo zakoupení nového vozidla pro ZZS – tím bylo vozidlo ruské výroby – LATVIA. Mělo jisté výhody oproti Š 1203: větší rychlost, lehátko se sklopným podvozkem… ale i nevýhody: bylo nízké, v zatáčkách se kolébalo a moc vybavení se do něj nevešlo a hlavně špatně brzdilo. Dalším milníkem se stal rok 1990 – kdy došlo k zakoupení vozidla české výroby – AVIE 15 FURGON. Podle informací bylo toto vozidlo postaveno pro jistou rozvojovou zemi v Africe, ale nakonec skončilo ve Svitavách, zřejmě i z důvodů, že nikdo jiný o ně nestál. Byl to nový, na tehdejší dobu moderní, pětirychlostní stroj se spoustou místa uvnitř. Maximální rychlost v technickém průkazu činila závratných 96 km/hod. Někteří řidiči z ní doslova vyždímali i 110 km/hod. Na Avii se zkrátka nedá zapomenout, velice snadno se dostávala do smyku a rozjet se např. na mokré trávě byl problém. Jak šel čas, bylo nutné přizpůsobit chod ZZS požadavkům doby – zásadní změnou bylo poskytování nepřetržité péče – tedy celých 24 hodin. Ve stavu byli již čtyři řidiči a sestry, které se střídaly (na JIP), stejně jako lékaři. Lékaři byli mnohdy voláni přímo z ordinací – což je v dnešní době nemyslitelné. Jak postupovala doba, měnily se i podmínky. Nejdříve v pomyslné bitvě vyhrávala vozidla s kvalitním vybavením nad, ve Svitavách nepoužívanou, PC technikou a zcela nevyhovujícím zázemím. Po Avii přišlo nové vozidlo, jehož prozřetelným a také duchovním otcem se stal MUDr. Karel KILIÁN VOLKSWAGEN T4. Naštěstí však sama doba tomu chtěla, aby se provoz záchranky z nevyhovujících a roztříštěných částí po celém areálu nemocnice sjednotil v jeden celek. Nebyla to však lehká a ani krátká doba. Začalo to nejdříve přestavbou Nemocnice ve Svitavách. Ta začala oficiálně probíhat od 26. 10. 2001 až do 30. 7. 2004. Tato stavba záchrance přinesla jednu garáž se třemi místnostmi, toaletou a sprchou.
Bohužel, pro potřeby záchranky zcela nepoužitelné. Další dva roky se na tuto část budovy záchranáři jen smutně dívali. Dočasným útočištěm sester se v době přestavby nemocnice stala budova INMEDu – nadále se tedy celá posádka doslova sbíhala před nemocnicí ze tří budov. Další stěhování proběhlo pak v roce 2004, po ukončené přestavbě Nemocnice ve Svitavách a to do budovy polikliniky. A další dva roky čekání. Tato přechodná doba si urgentně vyžádala realizaci dispečinku ZZS, který do té doby na území okresu Svitavy chyběl. Stávající činnost se nedala udržet. Dispečink začal být budován a za nemalého úsilí MUDr. Aleny SLEZÁČKOVÉ vznikl k 1. 9. 2000. Ve svých prostorách ho pomohl zřídit a jeho provoz také udržovat HZS. Nakonec vše vyústilo v nezadržitelný a pro všechny zaměstnance ZZS i trochu osvobozující konec. V listopadu roku 2005 se začaly rýsovat základy nové budovy ZZS. Dostavěno a do provozu bylo jádro budovy předáno 28. 7. 2006 a v září roku 2006 se základna začala používat. Stavba navazovala na již dva roky stojící osamělou garáž. V této budově byl zřízen i dispečink, který se sem přestěhoval od hasičů. V roce 2007, v červenci, přešla záchranka pod hlavičku zaměstnavatele ZZS PAK. Dispečink ve Svitavách skončil a centrálně je záchranka řízena dispečinkem z Pardubic. Ještě však není všemu konec. Jak se vyrovnávala pomyslná čára vývoje mezi vozidly, jejich vybavením a PC technikou, opět to bylo zázemí, které se hlásilo o další slovo a také další vozidla a zaměstnance. Koncem roku 2009 byla, za nemalé pomoci MUDr. Igora PAARA, který byl po odchodu MUDr. Aleny SLEZÁČKOVÉ jmenován vedoucím lékařem Územního odboru Svitavy, konečně zahájena dlouho připravovaná, několikrát měněná a diskutovaná dostavba areálu ZZS. V roce 2011 vznikla jedna společná garáž, pro tři vozidla, se třemi technickými místnostmi, tak jak ji známe nyní. V současné době ZZS disponuje dvěma vozy VOLKSWAGEN T5 a jedním vozem ŠKODA YETI. Vzhledem k tomu, že ani záchranářským vozidlům se nevyhýbají poruchy, mohou občas občané Svitav vidět i jiná vozidla, která zde ZZS slouží jako záložní. Toto je opravdu nejstručněji zmíněná historie záchranky ve Svitavách – dalo by se popsat mnoho stránek, jistě by se dalo zmínit mnohem a mnohem víc jmen, která měla zásluhu na jejím vývoji, dalo by se podrobněji psát o vybavení vozidel, ale to nebylo účelem tohoto článku. Informace jsem čerpal nejen ze svého dřívějšího působení u DZS, ale také ze svého nynějšího působení u ZZS, ale zejména z rozhovoru s kolegou a dlouholetým zaměstnancem ZZS - Josefem HARTMANEM, který má historii záchranky doslova v malíčku. Děkuji Pepo.
56802.cz
strana 4
Hladýš andělikový na Svitavsku Pavel Lustyk V červenci roku 1965 pořádala tehdejší Československá botanická společnost floristický kurs na pomezí Čech a Moravy, ve Svitavách. Jednotlivé exkurze mířily do okolí Svitav, ale také na Poličsko, Moravskotřebovsko, Českotřebovsko, Lanškrounsko, do oblasti Králického Sněžníku i Rychlebských hor. Soupisy nálezů rostlin narůstaly, mladá generace floristů nadšeně prožívala dobrodružství prospekce tehdy zapadlého kraje a večery v místních hospodách sbližovaly ostřílené vedoucí exkurzí s učedníky na poli botaniky. Jedna z exkurzních skupin se jednoho červencového dne proplétala členitou krajinou západně od Svitav. Vedoucí exkurze J. Houdek si do terénního zápisníku zapsal botanicky neatraktivní lokalitu „údolí s kulturní smrčinou“ a chystal se změnit směr trasy, když si botanik F. Procházka všiml dlouhé linie mohutných okoličnatých rostlin mezi loukou a smrčinou. Velké okolíky bílých květů by současníkovi mohly připomínat „populární“ invazní druh bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum) – tehdy ovšem jeho šíření u nás teprve začínalo. V dohadech, co je to za rostlinu, poprvé také mezi jiným zaznělo: „co třeba Laserpitium archangelica?“ Druh, který byl znám českým floristům jen vzdáleně z Dostálova určovacího klíče z území slovenských Karpat. Několik exemplářů rostlin zmizelo jako doklad v igelitových pytlích. Pozdě večer se kolem hospodského stolu sesedli hlavní protagonisté floristického kursu a František Procházka vybalil mj. několikrát přeložený prýt obrovské mrkvovité rostliny. Následná determinace pak skutečně potvrdila, že jde o unikátní nález pro ČR – hladýš andělikový (Laserpitium archangelica) u Svitav! Nálezce si však bohužel nezaznamenal přesné místo, neboť spoléhal, že tak učiní vedoucí exkurze, což se ale nestalo. Aby mohl čtenář lépe posoudit, v čem spočívá uvedená vysoká pozoruhodnost nálezu, je potřeba se krátce zmínit o rozšíření hladýše andělikového. Jde o velmi vzácný evropský druh s areálem omezeným pouze na horské polohy severního Balkánu a Karpat. V celém území se vyskytuje jen roztroušeně. Jedinou izolovanou lokalitou zasahuje do Bulharska. Velmi sporadické výskyty má na Slovensku a nejzazší místo na severozápadním okraji areálu nalezneme na Moravě v sudetském pohoří Hrubý Jeseník. V minulosti se v Hrubém Jeseníku vyskytoval na více lokalitách, dnes tu však přežívají dvě malé populace v karech Malé a Velké kotliny. Hladýš andělikový se tak řadí mezi nejvzácnější a nejohroženější druhy české flóry vůbec. Z tohoto pohledu se nález v pahorkatině na Svitavsku jevil a dosud jeví jako skutečně nepochopitelný. Hladýš andělikový je v české květeně svým majestátním habitem velmi nápadný a vcelku snadno rozeznatelný druh. Na první pohled je zřejmé, že náleží do čeledi miříkovitých (Apiaceae), bílými květy a charakteristickým členěním je to prostě typická mrkvovitá rostlina, mohutností lodyh a okolíků se však odlišuje od většiny ostatních zástupců čeledi. Z běžných našich druhů je možné jej zaměnit snad pouze s bolševníky (rod Heracleum) či s pěstovanou a zplaňující andělikou lékařskou (Angelica archangelica). Dlouho si botanici se zájmem o území českomoravského mezihoří lámali hlavu, jak dohledat inkriminovanou lokalitu, pokud ještě vůbec byla po tak dlouhé době nějaká šance na její existenci. Nedařilo se najít ani herbářové doklady, o nichž se jen neurčitě vědělo, že je snad někteří z účastníků svitavského kursu pořídili. Neznámo kam se zatoulal i „korunní“ Procházkův sběr.
Teprve v roce 2001 se začal případ hladýše postupně projasňovat – ve svitavském muzeu jsem totiž nalezl malý zbytek herbáře, jehož podstatná část byla již před léty odsunuta do muzea v Pardubicích. Zbyly tu však tři krabice, ve kterých jsou uloženy sběry Zdeňky Hrubé a jejího syna Ivana Hrubého z let 1960–1971. Mezi několika sty položkami se k mému velkému překvapení skrýval i sběr Laserpitium archangelica s lokalizací „údolí k Ostrému Kameni, 12. 7. 1965“. Datum jasně naznačuje, že rostlina byla sebrána v době konání svitavského floristického kursu. Při pohledu do mapy bylo zřejmé, že prostor pro ověření možného výskytu, které se zdálo být po 37 letech tak nepravděpodobné se zúžil a v následujícím létě roku 2002 jsme mohli do údolí vedoucího od železničního viaduktu k obci Ostrý Kámen podniknout spolu s kolegy Pavlem Kovářem a Jiřím Hadincem exkurzi. Cesta vede plochým dnem zaříznutého údolí kulturní kosenou loukou, na svazích smrkové monokultury. Asi po kilometru se údolí větví a právě zde jsme při okraji lesa nalezli nepřehlédnutelnou populaci hladýše čítající několik set statných rostlin! Některé exempláře rostly navíc i v samotné louce, kde je pravidelné kosení udržuje ve formě listových růžic. Kvetoucí exempláře mají výšku 130–150 cm a na první pohled jde o silnou a životaschopnou populaci. Zhodnotit význam nálezu hladýše andělikového u Svitav, jen několik málo kilometrů od české zemské hranice, je velmi obtížné. S určitostí lze pouze říct, že jde o nejbohatší existující populaci na území ČR, která nejeví žádné viditelné známky ústupu. I přesto, že se na území Svitavska vyskytují nebo v minulosti vyskytovaly pozoruhodně významné horské druhy, jako např. kýchavice bílá Lobelova (Veratrum album subsp. lobelianum) nebo podbělice alpská (Homogyne alpina), je pravděpodobné, že v případě hladýše se jedná o druhotný výskyt. Bylo by možné uvažovat či spekulovat např. o záměrné výsadbě rostlin přivezených z Jeseníků, a to záměnou s velmi podobnou andělikou lékařskou, která byla již od středověku v lidovém léčitelství vysoce ceněna a běžně u nás pěstována. Tyto dva druhy jsou si skutečně velmi podobné (odtud i jméno andělikový) a navíc andělika se v minulosti v Hrubém Jeseníku hojně pěstovala a místy v okolí usedlostí a obcí i zdomácněla Studiem starých vojenských map v Mapové sbírce PřF Univerzity Karlovy až do druhé poloviny 18. století se však nepodařilo prokázat existenci nějakého stavení v tomto odlehlém lesním údolí, na druhou stranu – pěstování není nutno vztahovat pouze k obydlím. Lze rovněž zvažovat, zda výskyt nemůže souviset se stavbou železniční dráhy do Poličky, která protíná lesní údolí jen kousek odtud. V každém případě, i bez ohledu na pravděpodobnou nepůvodnost výskytu by jistě bylo zbytečné zničení populace u Ostrého Kamene (např. kvůli probíhajícímu lítému zápasu s bolševníkem velkolepým). Naopak, lokalita by měla být sledována, případně i chráněna. Nikdy se totiž asi nedá úplně vyloučit možnost, že dosavadní názor o druhotném antropickém původu bude třeba v budoucnu přehodnocen a bude považován za mylný. Ostatně máme v ČR celou řadu chráněných území, kde je motivem ochrany evidentně vysazený či nepůvodní druh a zdá se, že to zas až tolik nevadí. I z tohoto pohledu mohou být rostliny, nejen přírodním, ale i kulturním dědictvím, a to jak jejich začleněním do krajiny po staletí ovlivňované člověkem, tak spjatostí svých příběhů s těmi lidskými.
56802.cz
strana 5
PSÍČKAŘI Petra Makovská Ke psům mě dovedl otec, seč nerad. Nástupcem a psovodem měl být bratr, ale ten k výcviku moc kladný vztah neměl. Přeci jen u psů nedáte „ESC“ či „ENTER“ a oni fungují. Takže vyloženě jsem si psy vydupala a dobře jsem udělala.
Začala jsem docházet na cvičiště a učila jsem se, co vše obnáší
Často slýchávám : „No to není možný, on s Vámi cvičí a s námi ne, to
nejen cvičit, ale i jak se starat o psa. Popravdě u mě to někdy
nechápu, on Vás má raději“. Ne ne, on mě nemá raději. Já jen pesana
vypadalo jako návod „Jak vycvičit draka jménem CLIFF“. Já, ja-
pochválím a odměním přesně za to, když to udělá dobře a já už vím
kožto úplný zelenáč, jsem dělala spoustu chyb, ale jak se říká:
za tu chvilku jak na ně.
„ Chybami se člověk učí “ a já se učím stále a učit ještě budu. Jiné názory a jiné pohledy na výcvik nás dovedly až k tomu , že jsme si s dalšími členy založili klub a to Základní kynologickou organizaci Svitavy-Lačnov č. 667. Jak tak přemýšlím, příští rok tomu již bude 15 let, co jsme se dostali na svět a provozujeme výcvik, výchovu, převýchovu, péči, sportovní kynologii atd. Má cesta v ZKO nebyla vůbec lehká, ale zase co v dnešní době je? Na začátku jsem se členy cvičila v okolí lačnovského rybníka, kde jsem sebe, budoucí psovody i naše pesany připravovala na různé zkoušky z poslušnosti, učila nováčky a více a více se zasvě-covala do krás kynologie. Vždyť jen má příprava na Mezinárodní mistrovství probíhala na loukách, polích, zahradě, prostorách u lačnovského poldru a rybníka. Na stávajícím place trénuji již 12 let a začalo to válcováním povrchu, setím trávy, oplocením, nakoupením buněk, stavěním střechy a podkroví, pokládáním podlah,
vybavením
klubovny,
budováním
terasy,
výrobou
překážek a odkládacích kotců, natažením vody a elektřiny, výsadbou stromků, dřevníkem, nakoupením zahradní techniky pro udržení placu a dalšími a dalšími věcmi. Kdo to nezažil, nedokáže si přestavit tu práci, čas, ale i zábavu a soudržnost všech těch,
Za 15 let praxe s „chlupáčema“ jsem poznala obrovskou řadu psů a jejich páníčky s různými charaktery, zlozvyky a přístupem a ve většině případů si stojím za tím, že prvně se všemu učí majitel, pak až to může učit psa. Ve školách také neučí průvodčí vlaků češtinu. Je to v každém z nás a hlavně je to v přístupu a v tom, co chceme svého psího kamaráda naučit. Třeba já a můj první pes. Cliffa jsem dostala (spíše vyřvala) když mu bylo 5 let a začínala jsem s ním úplně jako od štěňátka. Byla jsem neskutečné kopyto, ale trénovala a vymýšlela si různé techniky, co by na toho mého psího kamaráda platilo, a že to s ním taky nebylo moc lehké. On byl úžasný pes a nejen v tom, že vyhrával závody, ale hlavně v tom, jaký byl jako pes. Jít s ním po ulici bylo lepší, jak jít do kina či s přibývajícími mými léty na diskotéku. On miloval všechny lidi, ale nejvíce ze všech vedly babičky s obrovskými nákupními taškami, do kterých strkal tu svoji uslintanou hlavu a pokaždé něco dobrého dostal. Vlastně to dopadalo tak, že on dostal šunku či párečky a babičky si odnášely domu rohlíky. Další obrovská záliba v létě bylo koukání pod ženské sukně. Myslím, že na muže by se tak krásně dívky neusmívaly, kdyby jím pokukávali pod sukénku. Abych na někoho nezapomněla,
kteří se na tom všem podíleli. Byla to dřina, ale stálo to za to.
tak
chlapi
také
nepřišli
Neustále je co do-dělávat. Třeba letos jsme díky většímu počtu
zkrátka. Ale on byl v tomto nejlepší
narozených dětí nejen z řady členů, vybudovali dětské hřiště.
dohazovač na světě. Vybíral si samé
Narovinu i já se ráda někdy pohoupu a postavím bábovičku z
krásné kluky…co Vám budu nalhávat ,
písku.
přesně moje typy. Prošel okolo jako by
Naši členskou základnu momentálně tvoří 22 členů a jejich chlu-
nic a pak najednou vyskočil a oslintal
páčů. Cvičím zde všechny možné rasy, velikosti, štěňátka, puber-
jim celý obličej. No a co myslíte, usmál se a dali jsme se do řeči. Ně-
ťáky, dospělé i seniory a to nejen psy, ale i jejich páníčky. Každý
kdy mi připadalo, že už to máme nahraný a já ho zneužívám
pes je jiný, některý je žravý, další drží štíhlou linii, jiný zase akč-
k seznámení. Ale postupem času jsem přišla na to, že ho to prostě
ní, pomalý, bázlivý, hrdý, ostrý, mazlivý, hravý, divoký, klidný,
baví.
vzpurný,
chtivý…no
prostě
jako
lidé,
každý
je
osobitý.
( zde shlédni video )
RADA PRO BUDOUCÍ MAJITELE, CHOVATELE : „Základem všeho, ještě předtím než si pořídíte psa, je přečíst si potřebné informace o daném
Hodně lidí už přichází s tím, že jejich psí kamarád se nedá vycvi-
plemeni, vidět jeho rodiče ( už jen proto, že fena předává 70 % pova-
čit, že už je na to moc starý či je to takové problematické pleme-
hy štěňat). I když je povaha z větší části daná, není to opět pravidlo,
no. V pejskařině se neřídím pravidlem, že starého psa novým
jelikož se nejvíce dotváří v mládí psa a v té době se dělají nejčastější
kouskům nenaučíš a hlavně si stojím za tím, že každý pes se dá
chyby. A hlavně štěně utáhnete, dá se říci, i na vařenou nudli J , takže
vycvičit. Ono jako u lidí, ne všichni umíme hrát na klavír či malo-
čím dříve, tím lépe!“
vat obrazy. Každý má dispozice k něčemu jinému a to u toho psa je třeba najít. Nejvíc o svém psovi ví majitel, já už jen vidím to, co on nevidí.
( zde shlédni video )
O výcviku a dalších věcech bude řeč zase příště a myslím, že si každý majitel toho překrásného, uslintaného stvoření přijde na své!
56802.cz
strana 6
Historie letectví ve Svitavském regionu – díl první
Báječní muži na létajících strojích Jen několik týdnů předtím, než na jižních hranicích Rakousko – Uherské monarchie padly úvodní výstřely první světové války, se louky podél silnice ze Svitav do Litomyšle staly svědky dosud nevídané události. Letecké ukázky zde měli původně předvádět dva tehdy známí, v českém kontextu, který upřednostňoval (a stále upřednostňuje) „svého“ Čiháka a Kašpara však přece jen opomíjení aviatici – Ferdinand Konschel a Hynek Bulimbašič.
tím uspořádat tzv. Schichtův let, významný letecký závod hojně obeslaný aviatickou komunitou a zahrnující rozsáhlé soutěžní přelety nad územím celé monarchie, pochopitelně s vyvrcholením na území severních Čech. V pozadí stáli bratři Schichtové, majitelé koncernu později známého jako Severočeské tukové závody. Významným účastníkem závodu se štědrou dotací jednoho sta tisíc tehdejších rakouských Korun byl i již zmíněný Ferdinand Konschel. Ačkoliv se samotná událost neobešla bez výrazné podpory představitelů města, oficiálním pořadatelem akce byl c. a k. letecko-technický spolek ve Vídni. K provedení přípravných prací bylo ve Svitavách ustaveno sedm komisí, jejichž nejvyšším vedoucím byl starosta Carl Schuster. Zasedání komisí se uskutečňovala na radnici. Vstupenky, rozdělené do 4 kategorií, stály od padesáti haléřů po pět korun. Jejich předprodej byl zajištěn na několika místech ve Svitavách.
Jahnturnhalle na ulici Tyrše a Fügnera, v níž byl v květnu 1914 vystaven letoun Etrich Taube Ferdinanda Konschela. Původním termínem konání měla být již neděle 10. 5., vše však muselo Je docela zajímavou a dodnes neobjasněbýt odloženo kvůli zpoždění přepravy Blérinou otázkou, jaké důvody vedly svitavské otu, tedy letounu Hynka Bulimbašiče, měšťany a továrníky k uspořádání této poz Paříže do Vídně. Přibližně deset tisíc divádívané. Snad výhodná poloha města, které ků pak navíc příští neděli 17. května 1914 v té době hrálo roli jednoho z průmyslových na loukách za Langerovou pilou shlédlo center tehdejšího Hřebečska, snad jeho pouze část místním tiskem avizovaného snadná dopravní dostupnost, zajišťující, že programu. Ačkoliv původně přislíbila svou se sem s pomocí železnice a autobusu účast ve Svitavách dvojice aviatiků, Fersnadno a pohodlně dostaly tisíce diváků dinad Konschel do města nakonec vůbec z okolních obcí a měst. Svoji roli pak samonedorazil. Důvodem snad byly nějaké spory zřejmě mohla sehrát i jistá řevnivost zdejs pořádající organizací. Již od soboty však ších německých politických a hospodářbyl v tělocvičně Jahngasse vystavený jeho ských elit, jejichž příslušníci se tehdy povaletoun typu Etrich Taube. Večer 16. května žovali za Severomoravany, vůči severočeszde přednášku o létání, doplněnou světelkým kolegům. Ti totiž dokázali krátce před-
Blériot řízený Hynkem Bulimbašičem v neděli 17. května 1914 za letu v okolí Svitav
nými obrazy, přednesl odborný učitel Karl Czerny z Vídně. K hladkému organizačnímu zajištění akce bylo do Svitav na neděli převeleno 50 četníků, které doplnilo 600 mužů dobrovolné pořádkové služby. V pohotovosti byly i místní spolky dobrovolných hasičů, válečných veteránů a sportovců. Počasí toho dne létání bohužel příliš nepřálo – vál silný vítr a ze zamračené oblohy se na návštěvníky leteckého dne chvílemi snášely kapky deště. Přesto Hynek Bulimbašič již dopoledne vykonal zkušební let před úřední komisí a po půl čtvrté odpoledne i dva ukázkové lety pro diváky v trvání 14 a 22 minut. Na letounu Blériot s motorem o výkonu 95. k. s. dokonce předvedl několik základních prvků letecké akrobacie včetně přemetu, který se naučil při svém předchozím pobytu ve Francii od jeho objevitele Adolphe Pegouda. O pouhých 14 dní později, při havárii na leteckém dni ve Splitu, utrpěl Hynek Bulimbašič vážná zranění. Za první světové války sloužil v Mostaru jako učitel létání. Dvacátá léta prožil v Americe, kde se mezi Jihoslovany neúspěšně pokoušel agitovat za uspořádání sbírky na zakoupení stroje k rekordnímu letu New York – Nový Sad. Ve třicátých letech se stal majitelem malé loděnice ve Splitu. Druhou světovou válku prožil jako vězeň italského internačního tábora v Chorvatsku. Hynek Bulimbašič zemřel v roce 1976 ve Splitu v požehnaném věku devadesáti let.
PhDr. Pavel Petr
Hynek (Ignacije) Vatroslav Bulimbašič (1886 – 1976)
Fotografie: archiv Městského muzea a galerie ve Svitavách via Mgr. Radoslav Fikejz / Letectví a kosmonautika Speciál, 2010 / Internet
56802.cz
strana 7
Na moři je krásně, ale pravda, někdy také ne tak úplně… Jiří Krátký To je jednak příliš krkolomný název a hlavně, většinou tam opravdu krásně je. Rozumím, ono se u nás více jezdí k „K“ moři a ne „Na“ moře. Ten rozdíl je ale určitě každému jasný, to „Na“ znamená, že se plavíme „po“ moři. Na úvod už to slovíčkaření stačí. Chci tady napsat nebo popsat, jaké to je, když se rozhodnete udělat si dovolenou na moři, na plachetnici, na jachtě! Jestli někdo očekává, že se tu dočte o bouřích, tornádech, hurikánech, potápějících se lodích, trhajících se plachtách a lámajících se stěžních, tak toho bohužel zklamu. Tento článek by měl být spíše inspirací pro ty, kteří o takovéto dovolené přemýšlejí, nebo připomenutím pro ty, kteří si to už někdy sami zažili. Jsou to mé vlastní zkušenosti, které jsem nasbíral za více jak dvacet roků, přesněji sezón, na charterových lodích. Odstavce, které jsou psané kurzívou, to je konkrétní skutečnost, to se opravdu stalo mě nebo někomu hodně blízkému. Začneme asi sháněním lodě, vlastně nejdříve posádky. Úplně nejlepší je mít partu kamarádů, známých nebo rodinu, prostě někoho, koho už znáte, kdo zná vás a u koho víte, jak se bude v konkrétních situacích chovat. Pokud se rozhodnete připojit se do nějaké posádky, potkáte nové lidi, může z toho být nové přátelství, prostě něco úžasného, anebo také ne. To nemá cenu nějak dál rozebírat. Ostatně, já už dávno tvrdím, že není až tak důležité kam jedete, ale s kým jedete, protože i ta nejkrásnější místa planety ztrácejí svoje kouzlo, pokud takovýto výlet absolvujete s blbcem. Tak, posádku už máme, pravda, ještě kolik by nás mělo být. Většina plachetnic, které běžně vidíte na dovolené v Chorvatsku, Řecku nebo někde jinde ve Středozemním moři je pro šest až deset osob. Na lodi jsou dvě až čtyři kajuty, takže úplně nečastěji tři a v každé se vyspí dva. Další dvě lůžka se zpravidla dají udělat ze sezení v salonu. Dá se to přirovnat k rozložení sedačky v obýváku, když se u vás doma zdrží návštěva. Je to jako vždy o penězích. Loď se platí jako celek, a čím více lidí se o tuto částku podělí, tím je dovolená levnější. Ale. Samozřejmě, je tu to ale. Jde o životní prostor, kapacitu kuchyně, toalet, prostě o pohodlí. Když obsadíte i sedačku v salonu, ten kdo tam bude spát, musí večer, spíše v noci, počkat, až se prostor uvolní, nebo obráceně, komu se ještě nechce spát, musí si najít nějaké jiné místo než je salon, kde si může ještě povídat nebo číst. Ideální je zaplnit jenom kajuty a salon si nechat volný. Ale jak se praví v jednom filmu, „Podle vkusu každého soudruha, že!“ A vyrážíme. Výběr lokality, lodě a termínu nechávám na vás. Jenom malá, logická poznámka. Čím je loď novější, tím je dražší. Já si většinou volím tak čtyři až pět let staré (mladé) jachty.
klikem na fotografii se dostanete na jeho plnou velikost
To ještě vše docela slušně funguje, opotřebení je přiměřené a tomu odpovídá i cena. Navíc, při předávání lodi (check out) nejsou technici tak pečliví jako u lodičky nové. Pochopitelně, někdo můžeme mít úplně jiné zkušenosti, nakonec od čeho by tu byli diskuse pod článkem. Cenu také významně ovlivní termín, ve kterém se budete plavit. Nejdražší jsou samozřejmě letní prázdniny, kdy je počasí nejstálejší a všude plno. Před prázdninami a po nich cena postupně klesá. Na jaře vše kvete, domorodci jsou po zimě odpočatí a těší se na nadcházející sezónu, ale voda je ještě studená. Na podzim je voda teplá a plody dozrálé a počasí se může, stejně jako na jaře, občas zvrtnout. Ještě jedna věc má vliv na cenu, je to termín zaplacení zálohy. Zpravidla se platí polovina dopředu a druhá polovina před odjezdem. Zažil jsem i slevu 25% při zaplacení na veletrhu (v listopadu), což může být více jak půl roku před vlastní plavbou. Nechám už konečně ty finance a už hurá na loď. Řecko, Korfu, marina Govia. Na loď, po dlouhé cestě autem a trajektem, dorazí dva páry ve věku kolem třiceti. Loď je přivázána zádí k molu. Není „nalepená“ na beton, mezí zádí plachetnice a molem je necelý metr vody, přes kterou vede lodní lávka. Lodní lávka, to zní docela seriózně, ale většinou je to kus dřevěné fošny, po které se přejde. A ejhle, problém. Jedna z dam se zasekla. „Tak tohle nedám, tohle nepřejdu, musíme si sehnat nějaké uby-tování, k tomu,“ ukazujíc na fošnu, „mě nikdo nedonutí!“ „Ale, vždyť to jsou jenom dva kroky, miláčku, od zimy se na to těšíme, jedeme sem takovej kus cesty“ snaží se manžel. „Ne, nezlob se, opravdu ne!“ Já teď udělám střih, to přemlouvání trvalo dost dlouho, zapojili jsme se všichni a dopadlo to dobře, paní přešla poprvé opatrně a pak už bez problémů. Nakonec si vzpomněla, že v mládí dokonce cvičila na kladině, a ta je na šířku poloviční než byl náš můstek. Takže v marině jsme už všechno vyřídili a jdeme si převzít tu naši krásku, provedeme převzetí (check in) podle seznamu (check list). Prostě přebereme si celou loď, plachty, lana, fendry, česky tuším odbíječe, to jsou takové ty gumové buřty, které se věší na bok lodi, aby se nepoškrábala o molo nebo o sousední loď, prostě vše co na lodi je, včetně nádobí. Odborné věci si přebere kapitán, na plachetnicích této velikosti se používá také výraz skipper, s ostatním může pomoci posádka. Jednak si uvědomí, že se jachta musí za týden vrátit a jednak bude vědět, kde co leží. A pak začne stěhování. Do kajut osobní věci, do společných prostor proviant. Přijedete- li poprvé a budete mít sebou jídlo a pití na celý týden a tohle všechno, tu obrovskou hromadu, vyložíte na molo před loď, nebudete věřit tomu, že se to tam vše vejde. Nebojte se. Věřte, vejde se všechno. Na plachetnicích je využit veškerý prostor, každý kout, každá větší škvíra. Ukládá se pod a za sedačky, pod podlahu, pod postele, prostě všude. To už je asi nejspíš sobotní podvečer, po cestě a po nastěhování jste někteří docela utahaní, tak si sednete do kokpitu, možná se sklenkou něčeho dobrého a je vám krásně. Právě teď vám začala dovolená, od teď už nic nemusíte, teď už si budete za své těžce vydělané peníze jenom užívat. . . . pokračování příště . . .
56802.cz
strana 8
Nuly, jedničky a my. Jaromír Mičánek Už se jich prostě nezbavíme. Staly se našimi životními souputníky asi tak stejně jako domácí zvířata. Navíc oddaně slouží. Tedy převážně. Počítače, notebooky, chytré telefony. Sedí nenápadně na rozích stolů, stolcích u postele, zasunuty v taškách, kapsách. Tiše šumí, hřejí, či předstírají absolutní klid a žijí si svůj vlastní digitální život. Chtějí jen být po ruce, věrně a dlouho sloužit, přinášet radosti. A my jim to baštíme. Je to totiž jinak. To ony si pořídily domácí zvířátko, Tamagočiho. Nás. Tenhle enzin napadl mě. Už je to dlouho. Sehnal jsem cca deset lidí, kteří na něm, jak naivně doufám, budou makat. Na šéfredaktora si zatím hraju já. Dále ho dělat nechci a snad nebudu. Nerad velím. Mé ambice jsou spíše organizační, než řídící. Za nulté číslo, které bude jakousi vizitkou, medovým lízátkem na lákání autorů, aby měli tucha, do jaké pastičky jsou vnaděni. Pár autorů jsem zlomil k účasti spíše vahou osobního přátelství, než argumenty o privilegiu publikovat. Už, už jsem chtěl stahovat polívčičku z plotny, když mi poslední autor vybouchl, nebo lépe došlo mi, že se přislíbeného včas nedočkám. Jsem vrtošivý a třaskavý stařík, takže má reakce byla logická. Pche, tak napíšu něco sám a bude. Sedl jsem a zapnul počítač. No jo, jenže co? Třeba tohle. Blbost. Nebo onohle. Koho by to zajímalo? Delete, delete. A pak náhle hup, šup, kurzor myši zatuhl a vzápětí naběhl modrobílý výpis havárie systému. Kdo ví, ví, že to není dobré. A já měl téma. První počítač jsem měl v roce 1985. Samozřejmě japonský. Sharp MZ-800 se jmenoval. Programy se nahrávaly z magnetofonové kazety. Minutu, dvě, pět. Občas se nenahrály, takže znovu. Uviděl jsem ho u kamaráda a v mžiku mě pohltil nestabilní obraz na televizní obrazovce, neostré žluté kolečko s okem a pusou, které skokově pobíhalo v labyrintu a s kvákotem polykalo bílé tečky a snažilo se uniknout před červenými kolečky s okem a pusou, které se snažily, seč mohly, polknout jeho. Pacman. Musel jsem ho mít. Pak přišla kouzelná hra, přemýšlovka Motty Game. Propadl jsem jí. Nešla, nebo spíš já to neuměl, sejvnout, uložit. Čili, musel jsem mít počítač stále zapnutý. Pracoval jsem tenkrát v Technolenu a dodnes si vzpomínám, jak jsem procházel přes halu, když přišel výpadek proudu. Stroje ztichly a já zdrceně poklesl v kolenou. Bože, můj sto sedmnáctý level !!! Svět stal se ošklivým. Pak jsem dostal darem ZX Spectrum. Takzvaný gumáč. Ten se svými osmi bity v pracovní taktu mátl uživatele ve čtyřech modech obsluhy. Uměl dost, ale já ho nemiloval. To už jsem přece jen byl trochu zvídavější. Spíše než nové pecky Prince of Persia mě už zajímalo, jak to vše běhá, jak se ty programy dělají, dokázal bych to? A začalo to. Dnes už jsou pro mě počítače spíše cestou, než cílem, živily mě a dodnes i trochu živí, ale stále si úspěšně namlouvám, že jsou stále za vozem, nikoliv v tahu. Za ty dlouhé roky ale stejně věřím, že počítače vznikly omylem a wikipedická legenda se dotvořila dodatečně. Nejspíš to bylo tak, že v soupeření tehdejších dvou velmocenských rivalů se některé straně nepovedl biologický experiment se zmenšováním lidí za účelem úspory prostoru na planetě, soudruzi z NDR něco nedomysleli a výsledkem byli minilidi. Prostě průšvih. Ale co teď s nimi? Takže se pro ně vymyslel alternativní svět v takzvaných mikročipech. Mají tam vše potřebné, chodí normálně do hokny do procesoru a tam sedí v sále jak ve filmu Woodyho Allena, datlují do kalkulaček a plní úkoly, které jim promítají na velkou obrazovku v čele sálu. Občas jsou líní, občas se spletou, někdy se namažou a ťukají blbiny. Na chování počítače to pak zřetelně odpozorujete. Neříkejte, že jste si toho ještě nevšimli...
Počítače jsou jako lidé. Vypadají stejně, nejsou stejní. V zásilce řekněme osmi kusů, na první pohled klonů téhož, jsou zcela rozličné povahy strojů. Nějaký ten bystrouš, jiný lenoch, jiný trucant, jiný nevyzpytatelný melancholik. Urážejí se, trucují, dělají naschvály v okamžiku, kdy tuší, že je jich nejvíce potřeba. Však to znáte. Ale na jejich obranu je nutno říci, že my uživatelé jsme občas taktéž dárečci. Co já vše už v útrobách léčených PC našel… Šroubovák, bonbóny, klíč devatenáctku, svazeček milostných dopisů s růžovou pentlí, pánské slipy, kontaktní čočku, zubní kartáček. Když jsme u toho léčení, u oprav. Za ty roky jsem zjistil, přijal a ověřil si pár základních skutečností. Není pod sluncem, tím spíše ve Svitavách, takový ajťácký guru, aby za své praxe nenarazil na takový počítačový problém, na který by nehleděl jako puk a nekroutil by nad ním hlavou jak mlýnkem. Nemachrovat, zeptat se. Dnes poradíš ty mně, zítra já tobě a všichni dohromady budeme vědět moc. User vždy lže Vědomě, nevědomě. Uvedený popis choroby nikdy nesouhlasí s následně stanovenou diagnózou. Fakt jsem s tím nic nedělal, jen jsem zmáčkl tuhle a tuhle klávesu. Chodilo to do posledního okamžiku. Ne, fakt jsem žádné okno s varováním neviděl a na nic jsem neklikal. Všechny uzdravené stroje hned po vašem odchodu utrpí závadu Opravdu, začalo to zlobit hned po tom, jak jste tady posledně byl. Proč volám až po měsíci? No víte, nebyl čas. No, do teď jsem i přesto na něm dělal, ale teď už to nějak nejde. Viry, no to snad ne… Tenhle počítač se k pornostránkám nepřiblížil ani na pět serverů! Letmý pohled do cache, zásobníkové paměti internetového prohlížeče a hle : No jujku, pěknááá, no brrr, to je propletenec, kterej je vůbec chlap ? Znalosti o této technice jsou někdy, kulantně řečeno, nízké On už je hodně opotřebovaný, děcka na tom furt hrajou nějaké náročné hry. Někdy to chodí svižně, někdy dost pomalu, já bydlím až na konci Lačnova a tam dost kolísá proud. On na tom notebouku starej hodně dělá, když už má dost vypito a to se taky určitě časem nějak projeví. Nešlo by nějak v tom počítači rozšířit tu paměť, já si vždycky nemůžu vzpomenout, kam jsem si co uložila. Já na něm moc nejsem, jen hledám recepty a hraju sudoku, takže většinou jede na volnoběh. Inu, digitální svět je svět usměvavý. Nutno však přiznat, že cesty, kterými nás vede, jsou příjemné, pohodlné a efektivní. Zapalovač je vždy účinnější, než křesání křemenem. Oceňme to. Navíc jiná volba není. Takže vážení, jsou tady jako imigranti. Digitální stroje. Smiřme se s tím. Je to neměnné. Musíme se k nim chovat jako ke svým dětem. Musíme je opečovávat, být na ně hodní, moc toho na ně neklást, občas do nich investovat, moc je nevychovávat a nezahlcovat je požadavky.Pak je tu naděje, že stejně jako ty naše děti, nám to vděčně vrátí.
Anebo taky ne. Jak ty děti.
