enzin pro příznivce regionu
šíření vítáno
číslo 5 ročník II.
56802.cz
strana 1
Co zbude ? Stáří je nesličný úsek života. Progresivní atrofie exteriéru tlumí juchání z každodenního běhu věcí. Všednosti přecházejí do prémiového módu. Ale jednu nespornou výhodu naopak přece jen má. Všeobecně přijímaný klam přisuzuje sumě absolvovaného času přímou úměru k získané životní zkušenosti a je nakloněn vnímat ji šalebně jako moudrost. Jinak řečeno, nám starcům je povoleno do lecčeho pindat a trousit chytro. Této skutečnosti si dovolím k několika větám mravoučným.
následně
Obsah Strana 2
Ivana Čermáková keramika
Strana 3
Olga Poláková výtvarnice - portrétistka
zneužít
Moji rodiče přišli do Svitav coby dosídlenci. Otec jako nádražák dokonce již v květnu pětačtyřicet. Takže bydlím dnes v domku „po Němcích“, tak jak nejméně polovina z vás. Před časem jsem se rozhodl po létech přelakovat v domě dveře. Vynosil jsem si je na zahradu a nejprve z nich opaloval více vrstev laku ze starých nátěrů. Stejně tak i zárubně v domě. Odtrhl jsem z nich čelní prkenné krycí lišty a taktéž je vynesl ven pro snadnější práci s nimi. U jedněch dveří jsem po odtržení objevil, že neopracované místo hranolu veřejí používal tesař, který stavěl dům, jako poznámkový blok. Sloupec čísel, postupně zaškrtaných. Počet hranolů, prken. Asi. Dělení dvouciferným číslem (s chybou). Johann 10 M . (Johann dluh 10 marek?). Černá tuha z čísel se leskla jako včera napsaná. Zasáhlo mě to. A dojalo. Žije ten německý tesař ještě? Psal to v roce 42, takže kdyby byl mladý, bylo by mu dnes přes devadesát. Jaký asi byl? Neodvedený muž, nebo rozvážný otec rodiny? Tušil, co o čtyři roky později přijde? Jak by se asi tvářil na to, že někdo po téměř třech čtvrtích století pročítá jeho intimní berličku paměti, o které se domníval, že bude pohřbena pod krycí lištou po dobu existence domu? Bylo příjemné nad tím přemýšlet.
Strana 4
Urban Legendy Opálové jezero
Strana 5
Ing. Mojmír Fadrný - Malé ohlédnutí z horního konce Moravského Lačnova na dobu poválečnou II.část
Strana 6
Pavel Petr - Pády králů vzduchu historie letectví ve Svitavském regionu – díl šestý
Strana 7
O létání rozhovor
Strana 8
Svitavy starší a staré nepříliš známé pohledy na naše město
Pak jsem si pustil televizi, vnímal jsem svět a tetelivý pocit vyvětral. Zaslechl jsem z ulice člověka řešícího zvýšeným hlasem jakýsi zádrhel. Tak jak nedávno. A i před tím. Pře, spory. Tehdy mě nutně napadlo: Co zbude, až nebude? Vždyť i malé, jak vidno, nezůstane malým nezbytně. Stále je možnost, že následně někdo odtrhne krycí lištu. Ale dobrá zpráva je, že to máme v rukou. Takže jak, drazí? Bude plný otisk ric, anebo zcela, naprosto a úplné nic? Konec obelisku. Jim
56802.cz - netermínovaný volný sborník samostatných autorských prací . Vydává sdružení neprofesionálních vydavatelů. Šéfredaktor : hodně práce, žádný prachy, nemá někdo zájem ? Redakční rada : Ing.Luboš Branda, Jiří Fadrný, Jan Kyncl, Mgr.Lucie Odehnalová. Redakce : Jana Bártová, Jaromír Mičánek, Petra Makovská. Grafik : Adam Sodomka. Foto : Pavel Šágr, Jindřich Vodehnal. Kontakt :
[email protected] , web: www. 56802.cz. Na těchto stránkách je i možnost registrace k pravidelnému odběru.
56802.cz
strana 2
Ivana Čermáková keramika, vitráže
klik na foto = plné zobrazení
56802.cz
strana 3
Olga Poláková amatérská výtvarnice - portrétistka Malování je moje radost, která mě naplňuje. Inspiraci čerpám ve svém okolí, i z cest a jsem spokojena, pokud se moje tvorba líbí.
klik na foto = plné zobrazení
56802.cz
strana 4a
Urban Legendy děje z alternativní historie města
SVITAVSKÉ PODZEMÍ - OPÁLOVÉ JEZERO Igor Munstein
56802.cz
strana 4b
56802.cz
strana 5a
Malé ohlédnutí z horního konce Moravského Lačnova na dobu poválečnou Ing. Mojmír Fadrný II. část Připomínky II. světové války Ještě počátkem 50. let nezmizely v Lačnově zcela stopy války. Vzpomínám na vrakoviště aut a jiné vojenské techniky vedle statku č.p. 74. Naproti statku Daranských (č.p. 80) stál dlouho vrak německého vojenského automobilu bez pneumatik. Byl to s jistotou vůz KDF kubelwagen. Často jsme jako děti nacházeli celé plynové masky ve válcovitých torbách, vojenské hliníkové jídelní misky, které se pak všelijak využívaly. V různých boudách a stodolách byly pohozeny celé německé uniformy či je-
jich zbytky a německé vojenské odznaky a označení. Tu a tam se našly zkorodované odhozené zbraně a ještě koncem 50. let jsme jako kluci „kšeftovali“ s náboji do pušek, které se stále v použitelném stavu nacházely v domech i všelijakých skrýších. Jednou donesl jeden spolužák z Kamenné Horky do školy německý ruční granát. Vezl jej v autobuse v tašce mezi učebnicemi, o přestávkách granát koloval po třídě, podávali jsme si jej z ruky do ruky a až po velké přestávce v deset hodin jej na začátku vyučovací hodiny odevzdal. Čekal, až přijde do hodiny učitel, kterému se taková vojenská věc hodí odevzdat. Přece neodevzdá granát nějaké učitelce. Vedlejším efektem odevzdání granátu bylo rozvrácení vyučování, kdy se vše vyšetřovalo a žactvu se vysvětlovalo, že je velmi nebezpečné brát do rukou starou vojenskou munici. Válku nám připomínalo také časté vzpomínání dospělých, co za války zažili. Hodně se mluvilo o totálním nasazení, lidé z Vysočiny zase vyprávěli příběhy o partyzánech a rodiče některých spolužáků vyprávěli o pobytu ve vězení či koncentračních táborech. Vzpomínám, že jeden kamarád donesl do školy na ukázku mýdlo, které se v koncentračním táboře vyrábělo z lidského tuku. Má teta mi vyprávěla o leteckých náletech na Brno. Slyšel jsem vyprávět hrozné příběhy o lidech zaživa přibíjených na vrata či zahrabávaných do země a jiném
hrozném mučení. Ale toto se snad dělo někde v Polsku. Mezi lidmi panovalo přesvědčení, že Němci poukrývali různé cennosti a tak se hledalo a někdy se i něco našlo. Lidé nálezy tajili, protože nalezené cennosti po Němcích se musely odevzdávat. Jedna moje kamarádka mi někdy koncem padesátých let důvěrně prozradila, že když její tatínek boural jakousi zeď, našel tam hrníček a v něm troje dámské zlaté hodinky, tři páry zlatých náušnic, několik zlatých řetízků, prstenů, náramků a další cennosti. Kamarádka mně ten doslova zlatý poklad ukázala, ale slíbil jsem jí, že o tom budu mlčet. Z té rodiny již ale nikdo nežije, a tak je to snad promlčené. O záhadném nálezu nám vyprávěla i paní Adamská. Do Lačnova přijela asi počátkem 60. let rodina odsunutých Němců z Lačnova. V Lačnově žila jedna neodsunutá Němka a ta je vodila po vesnici, aby si prohlédli a nafotografovali jejich bývalé domy. Němci přišli i k Adamským a řekli, že mají něco schovaného pod prahem dveří na dvůr. Snadno prý pak tito Němci odsunuli jakési prkno a vyndali zde ukrytou krabici. Adamské neřekli, co tam měli schovaného, jen jí poděkovali, rozloučili se, něco jí dali na památku a odjeli. Adamská nic nikde nehlásila, protože měla za to, že to jsou věci těch Němců a tak ať si to vezmou. I my jsme doma leccos našli, ale zlato to nebylo. Jednou jsme na zahrádce narazili na zakopané lahve se sádlem a sklenice se zavařeným masem. Rodiče konstatovali, že sádlu ani masu nic není, ale nejedli jsme to. Vše jsme dali postupně sežrat slepicím.
Řada domů zůstávala i v 50. letech neosídlených a postupně se bouraly. Říkalo se jim bouračky či likvidačky. Byly to často dřevěné roubené domy či staré zděné chaloupky z 18. a 19. století, o které nikdo nestál. Jako děcka jsme rádi tyto prázdné domy prolézali a vůbec jsme nevnímali, jak je to nebezpečné. Vše bylo přístupné a bylo tam
tolik zajímavých věcí. Bylo dobrodružné prolézat prázdné domy, šmejdit po půdách, nebo lézt do polozborcených sklepů. Tehdy byly i volně přístupné protiletadlové kryty za Kolonkou (dnešní ulice Slunečná) či další kryty ve Svitavách (na Wolkerově aleji). I ty jsem s kamarády prolezl. Koncem války se Němci připravovali na obranu i v Lačnově. Kolem silnice byla na zahradách a loukách mezi statky v příhodných místech vybudována poměrně veliká kulometná hnízda či okopy ve tvaru písmene L. Takové okopy si dobře vybavuji na loukách či zahradách u statku č.p. 64, 69, 72, 74, 77, 79, 82 a 83. Tyto okopy byly postupně zasypávány popelem a jiným domovním odpadem. Samotná obec nebyla válkou nijak výrazně postižena. Poškozen byl jen statek č. 72 „Spálenisko“, který částečně vyhořel prý po zásahu leteckou bombou. Z počátku 50. let mám vzpomínku, jak Lačnovem projížděla kolona československých vojáků na polopásových německých vozidlech, které byly zřejmě vojenskou kořistí. Upřesním, že s velkou pravděpodobností se jednalo o zugkraftwagen Sd. Kfz 9 (Hanomag). Když jsem už zmínil polopásové Hanomagy, vybavuji si také poměrně velký německý polopásový motocykl NSU kettenkraft Sd. Kfz. 2, který používali svitavští lesáci. Vozilo se jich na něm vždy více (čtyři plus jejich lovečtí psi) a jezdili na něm do lesa. Z té doby mám také vzpomínku na přelet velkých vojenských letadel. Zřejmě to byly bombardéry a zaujaly mě na nich jejich prosklené kabiny v přední části trupu. Nedovedu posoudit, zda to byla letadla původem anglická či německá. „Studenou válku“ v padesátých letech jsme už jako děti docela dobře vnímali. Ve škole nám byla vysvětlována politická situace, mívali jsme častá branná cvičení a i dospělí se bavili o možné válce. Tu dobu mi také připomínají balóny s letáky, které vypouštěli Američané z Německa nad naše území. Jednou v noci se veliké množství letáků vysypalo zhruba nad loukami, kde je nyní v horní části Lačnova „poldr“ a také nad domy v této části Lačnova. Z dálky vypadala louka jak zasněžená. Text letáků byl psán azbukou asi v ruštině, a tak jsme si jej jako děti nedovedly přečíst. Nacházeli jsme i letáky psané rumunsky, polsky, ale nejvíce česky. Nosili jsme je do školy a jejich propagandistický obsah nás asi nijak neovlivnil.
56802.cz
strana 5b
se německé děti naučily česky a české německy. Mnozí Němci po válce doufali, že ten odsun je jen takové strašení a forma potrestání a že se budou moci za nějaký čas na své majetky vrátit. Podle vyprávění rodičů se noví osídlenci v Lačnově rychle seznamovali a brzy se rozpoznalo, kdo jaký je. Trochu nevěřícně jsem poslouchal, když mi rodiče říkali, že každý ples po válce Tehdy si dospělí i děti více všímali podezřelého chování neznámých lidí a hned to hlásili buď na SNB či MNV a my žáci jsme vše podezřelé oznamovali ve škole. Tak starší kluci třeba hlásili ve škole řediteli Honzákovi, že v lese viděli tři podezřelé muže. Měli uniformy a skrývali se. No dětská fantazie… Jindy zase neodsunutý lačnovský Němec, pan Forberger (významný houslař), zašel s nějakým jiným Němcem ze Svitav na hřbitov v Mikulči navštívit hroby svých známých. Mluvili spolu německy, vzbudili pozornost, a tak někdo zavolal na tyto dva podezřelé v Mikulči esenbáky (SNB). Naštěstí se vše rychle vysvětlilo a žádné chycení špionů se nekonalo. Ještě počátkem padesátých let byly i po zamalování vidět ve Svitavách na některých zdech německé protičeskoslovenské nápisy a hesla z roku 1938. Třeba na dlouhé zdi, která oddělovala „staré hřiště“ od areálu dnešní III. ZŠ na Riegrově ulici.
Jsme „vykořenění“? Kolikrát jsem slyšel a četl různé úvahy, že lidé osidlující pohraničí původně německé majetky vyrabovali, zničili a zdevastovali, a podle toho také pohraničí vypadá. To se nedá zcela popřít, ale situace na Svitavsku byla zcela jiná než například v západních či severních Čechách či na severní Moravě. Německý jazykový ostrov na Svitavsku a Moravskotřebovsku nebyl až tak veliký a z českých měst Poličky, Litomyšle či České Třebové to bylo do Svitav blízko. Němci na Svitavsku nikdy v minulosti nežili izolovaně od Čechů a měli vzájemně velmi čilé kontakty. Nezfanatizovaní Němci v Lačnově před odsunem všeho špatného litovali a vzpomínali, jak jezdili na trhy do Litomyšle, jaké měli dobré vztahy s českými sedláky či jak německé děti byly dávány „na handl“ do českých rodin na Litomyšlsku a jejich české děti zase do rodin v Lačnově, aby
v Lačnově začínal předtančením české a moravské besedy. V Lačnově se hrálo ochotnické divadlo, vyhlášené byly masopustní průvody, v zimě se konalo několik společenských plesů a během roku byly časté taneční zábavy. Až do šedesátých let bylo v Lačnově kino. Tyto kulturní a společenské akce se převážně odbývaly v hospodě u Hauptů a v menší míře i v hospodě u Kabátů na horním konci. Na hřišti za Kolonkou či na školním hřišti probíhaly akce sportovního rázu. Vzpomínám, že se v Lačnově odbývaly v padesátých letech i poměrně velké poutě. Nelze vůbec říct, že by vesnice společensky nežila. Rodiny, které se přistěhovaly např. ze Svratouchu, se již dříve znaly, držely více při sobě a také mnohé spojovalo evangelické náboženství. Byl-li někdo z Křižánek, Herálce, Březin nebo Německého (Sněžného), byl to pro ně krajan a blízký člověk. Jela-li některá rodina z Lačnova na pouť například do rodné Olešnice, po návratu všem známým, kteří byli z Olešnicka, vyprávěli, co je „doma“ nového. Podobně měly
k sobě blíže rodiny, které třeba přišly z jiných oblastí. Pocit, že „doma“ jsme někde „u Kunštátu, Jimramova nebo v Budislavi, Svratouchu, Sulkovci či Korouhvi“ v rodinách v průběhu padesátých a šedesátých let slábl a děti, které v Lačnově vyrůstaly nebo se zde narodily, se zcela ztotožnily s novým domovem. Bylo zajímavé pozorovat, jak se v Lačnově potkaly různé jazykové dialekty z Moravy a Čech. Někdo chodil o velikonocích na pomlázku, jiný na šmerkus, někde používali v kuchyni naběračku a někde žufánek. Někdo měl na střeše rýny a u sousedů to byly okapy. I hrací karty rozdělovaly muže v hospodě, protože někdo byl zvyklý hrát s moravskými a jiný s českými kartami. Rodiny z Vyškovska si donesly svůj výrazný moravský dialekt. A nelze opominout, že do Lačnova bylo proti své vůli nastěhováno také několik rodin „Chorvátů“ z jižní Moravy.
Jak dorostla nová generace, postupně se začaly i vytvářet nové příbuzenské vazby. Tato síť příbuzenských vztahů stále houstne a je to dobře. Z povědomí mladých lidí se vytrácí pocit, že žijí na území, kde žili do roku 1946 Němci a často nevědí, odkud jejich předci na Svitavsko přišli. Mnozí také nevědí, kde má jejich rod kořeny. Je dobré vědět, kdo byli naši předkové a odkud náš rod pochází. Dnešní mladá generace už je zde na Svitavsku pevně zakotvena. Zajímám se o poválečnou dobu a jsem přesvědčen, že lidé, kteří osidlovali Svitavsko, nebyli ani lepší, ani horší než ti, co žili ve vnitrozemí. Noví osídlenci měli odvahu jít do neznáma a spoléhali hlavně sami na sebe a na své schopnosti. Díky těmto lidem se přes všechny překážky podařilo obnovit v pohraničí průmysl, obdělat pole a celé toto rozsáhlé území počeštit. Za to jim patří dík.
56802.cz
strana 6
Historie letectví ve Svitavském regionu – díl šestý
Pády králů vzduchu Havárie a především nouzová přistání letadel mimo stálá letiště nebyla v době mezi dvěma světovými válkami jevem nijak neobvyklým. Bylo to dáno jednak technickou úrovní těchto strojů, především pak nespolehlivostí pohonných jednotek. Drtivou většinu letadel používaných československým vojenským letectvem navíc až do poloviny třicátých let představovaly jednomotorové stroje. Vysadil-li takovému letadlu motor, jiná možnost než okamžité nouzové přistání nebo tehdy značně neoblíbený nouzový seskok padákem tu zkrátka nebyla. Druhý rizikový faktor, mající v té době velmi výrazný vliv na bezpečnost leteckého provozu, představovalo počasí. Pozdější generál (a maršál RAF) Karel Janoušek napsal, že neznalost a podcenění počasí mělo na svědomí „plnou polovinu všech leteckých nehod a katastrof při přeletech a při leteckém výcviku ve 20. a 30. letech…“
ní v Šebetově. Rozrušený pilot při něm byl tzv. dlouhý a letoun při doběhu dojel až na okraj letištní plochy, kde narazil do plotu, převrátil se a byl značně poškozen. Josefu Krčmářovi se naštěstí nic nestalo. Mrtvé tělo nešťastného desátníka Hajtmara bylo nalezeno místními dělníky asi 250 metrů od silnice, spojující Dlouhou Loučku a Útěchov. Po úředním ohledání a provedení příslušných šetření bylo převezeno do divizní nemocnice v Olomouci. Místo svého posledního odpočinku nalezl mladý letec na vojenském hřbitově v olomoucké čtvrti Černovír. Velmi tragický, pokud jde o letecké nehody a především jejich následky, byl pro oblast Svitavska rok 1931. Život první z významných osobností československého vojenského letectva, které zde toho roku zemřely na následky zranění, majora generálního štábu Josefa Gaďurka, se zakončil 21. dubna 1931 ve svitavské nemocnici. Major Gaďurek, příslušník Leteckého pluku č. 2 v Olomouci, havaroval 13. dubna 1931 spolu s majorem Zdeňkem Šindlerem u Opatova na letounu Letov Š 18.16, patřícímu cvičné letce pluku. Příčinou havárie bylo nevybrání vývrtky. Josef Gaďurek byl spolu s K. Stránským a již v článku zmíněným Karlem Janouškem spoluautorem zásadní, 360 stran čítající knihy Taktika letectva. Kniha vydaná poprvé v roce 1930 a používané pak jako oficiální učebnice této disciplíny v našem vojenském letectvu až do nacistické okupace v březnu roku 1939.
Ke kurióznímu, přesto však bohužel tragickému s leteckým provozem spojenému neštěstí došlo u Moravské Třebové v pátek 7. září 1928. Při závěrečných vojenských cvičeních vzlétl z tehdy hojně využívaného polního letiště Šebetov tříčlenný roj letounů Aero A 11. Stroje, patřící 9. letce Leteckého pluku č. 2 s domovskou základnou v Olomouci, odstartovaly tohoto dne časně ráno, aby provedly bitevní nálet na „nepřátelskou frontu“, rozprostírající se severně od Lanškrouna. Měly tak podpořit jednu z „bojujících stran“ vrcholícího vojenského cvičení, probíhajícího od 4. do 7. září 1928 v prostoru od České Třebové po Lanškroun. Přibližně ve čtvrt na sedm, když se výše zmíněný tříčlenný roj nacházel ve výšce 1100 metrů v prostoru obce Dlouhá Loučka, pocítil velitel celé formace, poručík Václav Fuksa, propadnutí svého stroje. To se stalo osudným pozorovateli letounu, letícímu ve skupině jako číslo 2, desátníku – aspirantovi Janu Hajtmarovi. Ten se, nepřipoután ke svéVrak letounu Letov Š 16.27, který se stal osudným Augustinu Charvátovi a Karlu Brožkovi mu sedadlu, dostal na krátký V sobotu z 19. září 1931 se v lese u Útěokamžik do stavu beztíže a tím pádem také chova u Moravské Třebové v mlze zřítil mimo otevřený pozorovatelský prostor letabombardovací letoun Letov Š 16, pilotovaný dla. Jeho pád jako první zpozoroval velitel velitelem Leteckého pluku č. 1 v Praze, roje Fuksa, který ihned upozornil svého plukovníkem Augustinem Charvátem. Drupilota a pak dal ručně, neboť rádiové spojehým mužem na palubě stroje byl pozorovaní mezi letouny bylo tehdy ještě „hudbou tel nadporučík Karel Brožek. Cílem letu, ke budoucnosti“, signál k přerušení úkolu, rozkterému odstartovali z Prostějova, bylo chodu roje a návratu do Šebetova. Tento nové vojenské letiště v Hradci Králové. Nad pokyn byl velkým překvapením pro četaře Moravskotřebovskem však došlo k náhlému Josefa Krčmáře, pilota nešťastného Aera A zhoršení počasí a oba letci se poté, co vlétli 11.75, který doposud o dění za svými zády do husté mlhy, zřejmě rozhodli pro riskanta „ztrátě“ pozorovatele neměl ani tušení. Po ní nouzové přistání, které skončilo nejen ohlédnutí, při kterém zjistil, že pozorovatelzničením letadla, ale také těžkým zraněním ský prostor za ním zeje prázdnotou, násleobou členů osádky. Přestože jim byla téměř doval šok, který se podepsal na jeho přistá-
Plukovník Augustin Charvát na obraze Věry SejkorovéKašparové, absolventky Fakulty restaurování v Litomyšli okamžitě poskytnuta první pomoc ze strany místního lékaře MUDr. Negrina, zemřel plukovník Charvát následujícího dne na následky těžkých vnitřních zranění v moravskotřebovské nemocnici. I nadporučík Brožek, jehož stav by se z dnešního pohledu nemusel zdát zcela beznadějným, nakonec 29. září podlehl mnohočetným zlomeninám, s jejichž následky si lékaři při tehdejší úrovni traumatologie a chirurgie nedokázali poradit. Pomineme-li generála-letce M. R. Štefánika, který zahynul při svém návratu do vlasti v květnu roku 1919 při havárii letadla Caproni v bratislavských Vajnorech, byl plukovník Augustin Charvát nejvyšším důstojníkem prvorepublikového vojenského letectva, který zahynul při letecké katastrofě. Augustin Charvát přitom patřil k průkopníkům a zakladatelským osobnostem československého vojenského letectva. Již před první světovou válkou žil ve Francii, kde se po jejím vypuknutí přihlásil do řad tvořícího se československého zahraničního odboje. U francouzského vojenského letectva absolvoval pilotní výcvik a bojově létal na západní frontě, kde dosáhl několika sestřelů na stíhacích letounech typu Nieuport a SPAD. PhDr. Pavel Petr
Dobový snímek moravskotřebovské nemocnice
Fotografie: obraz v majetku autora / VÚA Praha, fond III. (letecký) odbor MNO, karton č. 13305 / Schönhengster Archiv Göppingen
56802.cz
strana 7a
O létání rozhovor o vášni
Honzo, trvalo mi dlouho, než jsem tě k těmto vzpomínkám přemluvil. Zpočátku jsi nechtěl vůbec, nakonec jsi povolil pod podmínkou, že nebudeš nikde zmíněn konkrétně ty osobně. Čili přecházím hned k první obecné otázce: Kde ses poprvé s létáním setkal? Na to je odpověď snadná. Můj strýc byl profesionální pilot. A já už od mlada jsem byl vnímavý žáček a vše od něj jsem hltal. Úplné začátky mám svázány s modelářským kroužkem při domu pionýrů, který už tenkrát vedl Jindra Samek. Ale opravdu jsem do toho spadl až v šestnácti letech po jednom cyklovýletu kolem letiště ve Starém Městě u Moravské Třebové. I když je to už víc než půl století, dodnes si vybavuji ten pocit očarování. A tak aniž maminka věděla, měly moje další výlety na kole dopředu jasný cíl. Na podzim roku 1963 jsem se přihlásil do aeroklubu, který byl tenkrát pod Svazarmem. Tehdy se ještě v sobotu pracovalo, takže jsem půlky sobot a nedělí trávil na letišti.
Přes zimu jsem prodělal kurz, kde nás seznamovali s teorií létání, meteorologií a podobnými disciplínami. Vše utajeně, protože jsem žil s maminkou jen sám, jediný syn, čili tušil jsem, že by maminka mým novým koníčkem nadšena nebyla. Na jaře 64 jsem byl zařazen do praktického výcviku. S vděkem vzpomínám na Svitaváky Tondu Marka a jeho paní, kteří byli velcí obětavci a mnoho mi do začátku dali. Jenže utajovat to nešlo věčně. Přiblížily se závěrečné zkoušky a já nebyl plnoletý, proto byl potřeba souhlas zákonného zástupce, tedy nic netušící maminky. Svazarm byl pod ministerstvem vnitra stejně jako vojsko a policie, takže aniž bych co tušil, napochodoval k nám domů příslušník VB, nějaký pan Pucherna, a chtěl od maminky prý jen podpis na lejstra. No maminka nejprve nechápala, pak plakala, pak hartusila, ale nakonec bohudíky povolila a podepsala. Jaké byly podmínky pro létání?
Nedělal jsi ze začátku jen nějaké úkony pro bažanty, pucoval křídla? Tak to ne, to se budeš divit. Tenkrát se to bralo tak, že piloti Svazarmu jsou jakousi brannou zálohou a tahle činnost byla vcelku preferovaná. Což jsem já samozřejmě nevnímal, pro mě bylo nejdůležitější, že jsem se mohl odlepit od země a koukat na ni z ptačí perspektivy. Dělo se toho na letišti hodně a to byl balzám na mou dychtivou klučičí povahu. Takže když přišla nabídka parašutistického kurzu, neváhal jsem ani vteřinu. Bohužel, život tomu patrně tak chtěl, jeden den výcviku se zkrátka nevydařil, nějak jsem se při přistávání v přehnané snaze zamotal do šňůr a zlomil jsem si nohu. Pro moji maminku a její ochrannou náruč to byla rána, ale už patrně rezignovala. Takže malá pauza a po vyzdravění jsem se opět vrhl do všeho po hlavě. Bohužel opět bez mantinelů. Trávil jsem na letišti i ten čas, který jsem neměl, což se začalo projevovat ve škole. Přicházely absence, neomluvené hodiny. Až musel vstoupit do hry Svazarm a přikrýt vše pod pláštík potřeb branného zákona. Ale na druhou stranu zas musím uvést, že na letišti vládl pevný režim, kázeň, žádné úlevy. Až později jsem ocenil, že mě letiště naučilo povinnostem neuhýbat a neobcházet je. To už dnes kolem sebe moc nevidíme. Vše bylo nutné udělat plně, dokonale a beze zbytku, protože chyba by mohla přijít jen jednou. Vůbec bylo úžasné, že život na letišti nebyl jen o létání, ti lidé byli parta, která spolu trávila čas. Na letišti se bydlelo, kempovalo, páchaly se různé lumpárny, prostě život mladých lidí, to není svázáno s dobou.
Naše země je mezi všemi zeměmi skutečně jedna z nejkrásnějších. Co do stromového porostu, horského členění a vodních ploch má jen málo sobě rovných. To se zkrátka musí vidět. Ale viděl jsem i věci, které už tak moc hezké nebyly, třebas rok 1968, kdy jsem seshora sledoval obsazování Olomouce.
Na čem se létalo? Klasické značky: Orlíky, Blaníky, Šohaje. Orlík by ještě dřevěný. Ten „můj“ jsem, když už skončil svou životnost, dostal darem a mám ho dodnes pověšený v hangáru na letišti v České Třebové. Blaník ve své době ovládl svět a byl v masovém sportu velmi rozšířen. Myslím, že jsme tenkrát byli v letecké technice velice dobří. A nejen v technice. I piloty jsme měli skutečně špičkové. Blaník však potkal po nehodách v Rakousku smutný osud. Dostal stopstav a pokud vím, tak se dnes jeho sériovou náhradou žádný výrobce nezabývá. A dál bylo co? Někdy kolem roku 1983 jsem začal mít zdravotní potíže, které mě donutily silně zvolnit tempo. Takže jsem se v duchu své tradice širokého záběru začal věnovat i létání z druhé strany a stal jsem se mezinárodním rozhodčím leteckých závodů. Tahle aktivita už neměla tolik půvabu jako samotné létání. Byla to dřina s intenzivním nasazením, harcováním a celodenním zápřahem. Ale zase jsem poznal a viděl spoustu zajímavých či známých lidí. Vzpomínám, jak na mě zapůsobila
Takže pak už ses jen věnoval létání. V podstatě ano, samozřejmě plachtění. To je nejkrásnější letecká disciplína, klouzáš a vše je jen ve tvých rukou, ve tvém umu a zkušenosti. Zkušenosti přicházely nejen z praxe, ale i z toho, co jsi kde zaslechl. Setkávali jsme se na závodech, ale i v rámci různých společenských akcí. Člověk se dozvěděl o všelijakých nástrahách nebo naopak o vyhledávání pomoci stoupavých proudů a jejich výskytu. Vzpomínám, že bylo takové místo u Adamova u Brna, kam se létalo s návratem, říkalo se mu Alfréd. Když nikde nic nebylo, nic se nehnulo, tak tam Alfréd vždy zabral.
třebas dcera jihoafrického prezidenta de Klerka svou skromností a zápalem pro sport. Přineslo mi to i de facto možnost přeškolení na ultralighty, které nám při návratu z jedné soutěže v Maďarsku nabídla letecká asociace LAA ČR, po čemž jsem samozřejmě dychtivě sáhnul.
56802.cz
I když mám dodnes licenci rozhodčího, už v tomto oboru nepůsobím, přece jen už by to na mě bylo dost náročné. Koncem osmdesátých let spolu se změnou společenských podmínek nutně došlo i k zásadním změnám v leteckém sportu. Stát značně omezil dotace na tuto činnost, a tak nezbylo, než přejít na ryze komerční základ. Se změnou podmínek se zákonitě změnila i skladba lidí, jejich motivace a možnosti se tomuto sportu věnovat. Přicházely střety, řešilo se, jak a kudy dál. Nebylo dostatek prostředků na financování činnosti. Situace nebyla dobrá, část lidí odešla, jiní se osamostatňovali. U mne se to nakupilo, necítil jsem se dobře, vše se odvíjelo nejen od finančních možností. V té době mi navíc zesnula manželka, takže jsem hledal nějakou z gruntu novou motivaci a rozhodl jsem se dál spoléhat už jen na vlastní um a vlastní síly a odešel jsem ze Starého Města. Což bylo nějak kolem roku 2000. Pak se mi přitížilo zdravotně, nastoupily zcela jiné, podstatnější starosti, a létání šlo stranou. Po nějakém čase se naskytla možnost získat vlastní dvoumístnou repliku americké stíhačky Mustang, zkonstruovanou ve Švýcarsku. Tedy replika to byla od kabiny dozadu. Mělo to létat jako akrobat, ale jelikož ultralighty kategorii akrobat nemají, navíc je vše na elektřinu, od zasouvání podvozku po další věci, je to bráno jako robustní ultralight. No a na něm létám dodnes. Když jsem ho zakoupil, byl v docela dezolátním stavu. Pomocí
přátel, známých a specialistů, které jsem různými cestami vypátral, jsem ten stroj přivedl zpět k životu. To už bylo na letišti v Poličce, kde jsem se stal členem ultralightového létání aeroklubu. Za nějaký čas mi dosloužil motor, což mělo za následek nouzové přistání. A tak znovu šetřit, šetřit, renovovat, shánět, zařizovat. Pak se objevil v dosahu motor Rotax se skutečně slušnými parametry. Pocházel z letadla, které mělo havárii. Motor byl na expertize, kde bylo shledáno, že je v pořádku a nehoda z jeho zavinění byla vyloučena. Jenže tím se samozřejmě ke mně dostal v rozebraném stavu, v krabicích. No pohled neutěšený. Rotax je monopolní
strana 7b
výrobce, vše na něm je unikátní, velmi nákladné. Navíc byl problém s prostory. Letadla se nesmí opravo-
mozřejmě Krkonoše.
A tak fakt v té České lítáš sám?
vat v hangárech, ty jsou primárně určeny k jiné činnosti. Opět zafungovala náhoda. Při jednom letu jsem si všiml letiště v České Třebové, které bylo nefunkční. Žádná letecká činnost tam neprobíhala, zato tam byl hangár a přistávací plocha. Podařilo se mi ruku v ruce s místními členy, kterých je zhruba 11, chod letiště obnovit. A tak mám dnes takříkajíc osobní letištní základnu. Práce je kolem toho samozřejmě hodně, od sekání trávy až po pořádání sletů. Těší mne, že to letiště žije a je využíváno. Tu přistane někdo, kdo cílí na kontejnerové nádraží v České Třebové, tu nějakému plachtaři poslouží jako náhradní plocha, občas jej využije policie s helikopté rou. Dost důležitý je i vstřícný postoj města vůči aeroklubu.
Jak je to nákladné? No laciné to samozřejmě není. Každé jaro před sezónou je nutné uvést letadlo do perfektního stavu tak, aby prošlo technickou kontrolou. Pilot s věkem přes šedesát, což jsem já, musí projít dost přísnou lékařskou prohlídkou. Dál je potřebná zákonná pojistka, vlastní pojistka a nakonec periodické, tzv. jarní školení, aby byl člověk v obraze, co je nového a co se změnilo. To vše stojí hodně času a nějaké ty peníze. Až pak nastupují klasické výdaje jako je benzín a další. Kolik takové benzínu?
letadlo
spotřebuje
Asi jako mírně náročnější auto, můj Rotax tak 12 – 15 litrů. Není to nějak hrozné.
Ano. Samozřejmě bychom někoho dalšího do svých řad přivítali, ale ono bohužel nejde jen o létání. Je nutné chtít také něco kolem dělat. Dnes je to tak, společenská pravidla jsou tak nastavena, že dnes létají především ti, kteří na to finančně dosáhnou. Je to i móda mít k byznysu nějakou tu cessnu, ale tím to bohužel většinou končí. Teď se přihlásil jeden známý, který si postavil repliku pipera, model z třicátých let, tak to možná dopadne, že rozšíří naše řady. Je škoda, že vi-
dím na sletech, jak pomalu mizí tradiční um českých rukou, roste podíl kupovaného, což je ale při naší tradici absolutní světové špičky ve výrobě těchto strojů docela logické. Urban Libchavy,TL-Ultralight a mnoho dalších patří mezi špičkové výrobce kvalitních kompozitů. Fakt je, že se létání v této podobě stává disciplínou pro ty, kteří k ní mají možnosti přístupu. Takže létání je prioritou tvého života. Tak to bych tak zcela říci nemohl. Létání se v mém životě musí dělit s mým dalším velkým koníčkem, kterým je hudba a technická práce kolem ní, konkrétně se zvukovou stránkou při vystoupení hudebních skupin. Dělám to již od školních let a troufám si říci, že jsem si za tu dobu vytvořil vlastní specifický zvukový projev. Honzo, díky za rozhovor a nakonec mi dovol popřát ti mnoho zdraví a elánu pro další úspěchy ve tvém konání. Díky za přání. Budu se snažit.
Říkal jsi, že je naše země seshora hezká. Liší se to třeba v průběhu roku? Jistě. Nejhezčí pohledy jsou bezesporu na podzim, když jsou inverzní stavy. To jsem občas nad Českou Třebovou z výšky asi 2000 metrů viděl Tatry. Mraky jako bílé vlny moře a z toho skalní štíty. To je neopakovatelné. Ale to není běžný úkaz. Častější jsou sa-
klik na foto = plné zobrazení
56802.cz
strana 8a
Svitavy starší a staré
)
nepříliš známé pohledy na město 1. část - Koupání ve Svitavách Svitavy neleží v Jihočeském kraji, čili vodními plochami neoplývají. Na spočítání stačí prsty jedné ruky a něco. Lánský rybník, již neexistující Pivovarský, Nový (Dolní), Starý (Horní čili Rosnička), snad i minirybník v Lačnově, lačnovský poldr a pro vzpomínku ještě písák za Rosničkou. Pro letní i zimní rekreační vyžití občanů města sloužil již od počátku minulého století rybník Pivovarský. Nacházel se uvnitř
klik na foto = plné zobrazení
města před dnešní ZŠ Riegrova. Po stavebním dobudování Horního rybníka v roce 1929 sloučením Černého rybníka a dalších přilehlých vodních ploch se přenesl zájem obyvatel města k tomuto komplexu, který dostal název Lido. Víkendový špacír do těchto míst, využití služeb zbudovaného hotýlku Beck či lesních restauračních zařízení patřilo k dobrému tónu.
56802.cz
strana 8b
) První šrámy na kráse, pokud nepočítáme požár hotýlku v polovině třicátých let, jehož následky se poměrně brzy podařilo opravit, utrpělo Lido hned po skončení druhé světové války. Vojáci RA, kteří v německy mluvícím prostředí patrně považovali tyto prostory za válečnou kořist, se chovali tomu odpovídajícím způsobem. První zleva ve druhé řadě z níže uvedených fotografií je z poloviny padesátých let a již zaznamenává, jak se naši otcové jako dosídlenci Svitav
klik na foto = plné zobrazení
k tomuto komplexu v následujícím půlstoletí chovali. Skokanský můstek, kabinky, kamenné obložení hráze a břehů sežral čas. Na zbytky hotelu Beck si starší z nás možná ještě vzpomínají jako na starou Rosničku. Teprve v posledních deseti patnácti letech se zdá, že se Lido - Rosnička začíná klubat z ošklivosti ke kráse. Avšak k bývalému významu či zájmu už nedojde zcela určitě, protože doba je přece jen kdesi jinde.
