Élí, Samuel a očekávání

Élí, Samuel a očekávání Budu dnes uvažovat o dvou rodinách, jejichž životní příběhy se v určitém okamžiku protnuly a dokonce šly nějakou chvíli společně, ale jinak každá z nich měla odlišné problémy, odlišně se je snažila řešit a jejich příběhy končí také rozdílně. 1 Samuelova 1:1-20 Jak jste z textu poznali, řeč bude o rodině Samuele a o rodině kněze Elího. Četli jsme jen část jejich příběhu, ale postupně si jej připomeneme celý. Nejprve tedy o rodině Samuelově. Otec se jmenoval Elkána – byl z rodu Levi, z větve Mojžíše a Árona. V textu je označen jako Efratejec – tak byl nazýván každý muž narozený nebo žijící v Betlémě. S rodinou žili v Efraimském pohoří, v městečku Ramataim-sófím.

Dozvídáme se také, že měl dvě ženy – Chanu a Peninu. U toho bych se chtěl chvíli zastavit. Z pohledu našich zákonů musíme konstatovat, že Elkána praktikoval tzv. POLYGAMII, čili mnohoženství. Ale v Izraeli, a nejen tam, to byla běžná praxe. V 11. století sice Rabín Geršom ben Judah postavil polygamii na 1000 let mimo zákon, ale platilo to jen pro evropské židy. V dnešním moderním Izraeli, pokud je žena neplodná nebo duševně chorá, rabín dovolí manželovi vzít si druhou manželku, aniž by se musel rozvést s první. Mnohoženství se netýkalo jen židů, ale také muslimů i křesťanů. Prorok Mohamed měl 4 manželky a totéž doporučoval ostatním. Římský císař Valentinián I. ve 4. století povolil křesťanům dvě manželky. V 8. století Karel Veliký, majíc moc nad státem i církví, měl sám 6, podle některých zdrojů 9 manželek. Také v nedávné historii například církev Ježíše Krista svatých posledních dnů v USA (Mormoni) praktikovala polygamii. -

Vypráví se, že kdysi v minulém století emigrovali do Spojených států jistí manželé z Čech. Ve Spojených státech se usídlili v oblasti, kde žilo větší množství mormonů, kteří se jich velice laskavě ujali. Je tedy přirozené, že po jisté době se i tento český pár připojil k mormonismu. Mezi mormony se také seznámili s jedním slovenským emigrantem, který měl sehrát roli v následujícím příběhu. Problémy totiž nastaly, když se český manžel rozhodl podle mormonského zvyku vzít si ještě další manželku. Stále nevěděl, jak má svoji ženu, nezvyklou na tuto praxi, přesvědčit, aby k tomu dala svůj souhlas. Nakonec za pomoci svého slovenského přítele vymyslel plán. Rozhodl se, že vyzve svoji ženu, aby s ním odešla (tak, jak to kdysi učinil zakladatel mormonů Joseph Smith) do blízkého lesa modlit se a hledat odpověď od Boha, zda si má vzít více žen. Manželka souhlasila, a tak když v lese poklekli, manžel předložil Bohu otázku, zda je to jeho vůle, aby rozšířil rodinu o další manželky. Po této otázce jeho slovenský přítel ukrytý v koruně stromu mohutným hlasem ujistil oba přítomné, že je tomu skutečně tak a že polygamie je podle jeho vůle podmínkou spasení. Když to žena uslyšela, dala se do usedavého pláče. A čím více ji hlas z nebe utěšoval a ujišťoval o správnosti tohoto kroku, tím více plakala. Manželovi to bylo divné, a tak se jí ptal, zda je opravdu potřeba, aby z toho byla tak nešťastná. Vždyť všichni mormoni mají více

1

manželek a ona má dokonce od samotného Boha potvrzeno, že to je jeho vůle. Manželka si osušila slzy a vzlykajíc odpověděla: "S tím, že si jednou vezmeš další ženy, jsem se v podstatě už dávno smířila, ale to jsem si ani v nejhorším snu nepředstavovala, že Pán Bůh je Slovák." Na polygamii se můžeme dívat nejen z hlediska náboženského, ale také společenského. Známý sexuolog doktor Uzel vzpomínal na káhirského taxikáře, který se ho zeptal, kolik má doma manželek. Když odpověděl, že jednu, taxikář projevil určité pochybnosti, zda bude mít na zaplacení taxíka. Je to tak. Kdo si může dovolit více manželek, nebude chudák. Minulý týden jsem zaregistroval informaci, že v Keni zemřel jistý „zasloužilý“ manžel a zanechal po sobě 100 manželek a svých 160 dětí, pro které byl z praktických důvodů nucen postavit dvě školy a jeden kostel. Podle toho kostela usuzuji, že to byl křesťan. Tolik tedy k polygamii. Omlouvám se, že jsem jí věnoval tolik času, ale při přípravě kázání mě to téma docela zaujalo. Když si představím, jak by se doma ta práce dala pěkně rozdělit … Ještě malá poznámka: V dnešní době, kdy si muž bere muže za muže (nebo za ženu?) a ve které, když někdo nemůže dělat to, co chce tak řekne že je diskriminován, bych se nedivil, kdyby někoho napadlo podat stížnost například u Evropské komise, sepsat pár petic nebo uspořádat pochod za zrušení diskriminačních zákonů o monogamii a za svobodnou volbu počtu manželek. Ještě pro zajímavost – existuje i opačný stav, kdy žena má více než jednoho muže, víte jakým slovem se to označuje? JE to polyandrie. S takovým soužitím se můžeme setkat např. u Eskymáků či Tibeťanů. Vraťme se k Elkánovi a jeho ženám. Ve stejném verši se dozvídáme, co bylo problémem v jeho rodině. Penina měla děti, ale Chana stále nic. A to byl problém! Ne, že by v Izraelských rodinách měli málo dětí, ale jestliže dítě bylo pokládáno za důkaz Boží přízně, pak bezdětnost byla potupou a neštěstím. A Chana to nesla velmi těžce. Hospodin její lůno uzavřel, odepřel jí dítě a tak jako my dnes si i ona možná říkala – proč JÁ? Ze Starého zákona známe podobné případy a Chana je musela znát také. Abraham a Sára, Izák a Rebeka, Jákob a Ráchel. Všechny tyhle ženy trpěly stejně jako ona, ale svoji bezdětnost řešila každá jinak. Sára a Ráchel využily svého práva a zvolily řešení v té době obvyklé – nazvěme ho třeba „náhradní mateřství“ – tozn. že Abraham i Jákob měli děti se svými otrokyněmi a jejich neplodné manželky je pak přijaly za vlastní. Nakonec obě sami porodily své vlastní děti. Naproti tomu Izák a Rebeka šli jinou cestou. Izák se v prosbě obrátil k Hospodinu, On ho vyslyšel a Rebeka porodila. Pro Chanu muselo být těžké žít s vědomím, že nedokáže naplnit to, co od ní očekává její muž, její národ a nakonec i ona sama. Podívejme se nyní na rodinu kněze Élího. Také on pocházel z rodu Lévi, podle tradice byl Áronovým vnukem. Byl soudcem a knězem Izraele ve městě Šílo. Šílo – v překladu „ místo pokoje" – kde po obsazení zaslíbené země Izraelci postavili pod vedením Jozua stánek úmluvy a kde se losem rozdělovala země jednotlivým kmenům. Zhruba 300 let to bylo místo setkávání celého Izraele a místo uložení truhly úmluvy.

2

Šílo dnes

Synagoga v Šílo, kopie stánku úmluvy.

Élí začal soudil Izrael ve složité době, kdy (cituji z knihy Soudců) „každý dělal co uznal za správné“ a „Hospodinovo slovo bylo vzácné, prorocké vidění nebylo časté“. Izraelské kmeny se pro svou neposlušnost a nevěrnost Hospodinu dostávali do područí místních národů. A přestože se několikrát do roka v Šílu setkávali ke slavnostem Hospodinovým, po návratu domů se vraceli ke svým bůžkům a posvátným návrším. I v rodině Élího byl problém a to velký. Jeho dva synové byli kněží jako on a sloužili při oltáři také v Šílu. Ovšem jejich kněžský řád byl trochu svérázný. Jednak by se dalo říct, že silně zneužívali „pravomocí veřejného činitele“ když sami znevažovali oběti přinášené lidmi Hospodinu a jednak dokonce sami provozovali prostituci s ženami, které u stanu setkávání sloužily. Jejich chování svádělo ostatní lid k tomu, že nebrali oběti Hospodinu vážně. I pro Élího muselo být těžké žít s vědomím, že jeho synové nenaplnili očekávání ani svého otce, ani Izraelského národa a nakonec ani Boha samotného. Elkána s rodinou každý rok putoval z Ramatajím do Šíla na výroční Hospodinovu slavnost. Bylo to asi jako jít z Chebu do Aše. Na slavnosti se zdrželi vždy několik dnů. Nevím proč, ale vždycky při této události naplno propukl další problém Elkánovy rodiny. Jeho druhá manželka Penina urážela Chanu a posmívala se jí pro její neplodnost. Asi nás to nepřekvapuje. Podobně nepěkné a závistivé vztahy byly také mezi Sárou a otrokyní Hagar a mezi Ráchel a její sestrou Leou. A tak, přestože Elkána své ženě Chaně dával dvojnásobný díl jídla, velmi jí miloval, dával jí to velice hezky najevo a nikdy jí její neplodnost nevyčítal, Chana plakala a byla zoufalá. A její zoufalost, beznaděj a poníženost ji přivedly do chrámu a přiměly složit slib. Myslím, že jsem asi ještě nikdy nebyl v tak neutěšené zoufalosti jako ona. Ale všichni si asi dokážeme představit nějakou podobnou situaci, kdy bychom i my byli ochotni slíbit Bohu kde co, jen aby nám pomohl. Zvláště v minulých dnech bylo kolem nás slyšet slibů spousty, až se teď možná mnozí jejich autoři bojí, že je snad budou muset dokonce i splnit! Její slib byl ve svých důsledcích velmi závažný, ale docela divný. „Pokud mi Bože daruješ syna, daruji Ti ho zpátky.“

3

Podobně závažný slib složil i jeden z izraelských soudců Jiftách (Soudců 11:30-31), před rozhodujícím bojem s nepřítelem: "Vydáš-li mi (Hospodine) Amónovce opravdu do rukou, ten, kdo mi vyjde naproti z vrat mého domu, až se budu vracet v pokoji od Amónovců, bude patřit Hospodinu a toho obětuji v zápalnou oběť." V té chvíli netušil, že mu vyjde naproti jeho jediné dítě. V tomto směru byl slib Chany přece jen trochu jiný. Bylo jasné o co žádá a co za to nabízí. Způsob řešení jejího problému si však vyžadoval velkou dávku odvahy a důvěry. Ona přeci také už dávno mohla svému muži podstrčit nějakou služebnou, její dítě si přivlastnit a tím se zbavit svého ponížení. Byla by to taková sázka na jistotu. Ale Chana zvolila řešení, které mělo nejistý výsledek. Kdo jí mohl zajistit, že Hospodin její prosbu vyslyší a přijme její nabídku? Přesto se však vydala nejistou cestou k jediné JISTOTĚ, kterou je Bůh sám. Proto i my touto cestou chodíme, protože věříme v JISTOTU Boží. Chana věděla co jí splnění slibu bude stát. I dnes jsou ženy, které se rozhodnou z různých důvodů vzdát se svého dítěte a třeba ho nabídnout k adopci. Většinou toto rozhodnutí udělají ještě před porodem. Ale mnoho z nich, když své dítě po porodu uvidí a třeba jen chvíli ho drží v náručí, své rozhodnutí změní a nedokážou se ho vzdát. Několikanásobně těžší ale je, vzdát se svého dítěte po třech letech života s ním, tak jak to potom udělala Chana, když svůj slib plnila. Před chvílí jsem řekl, že její slib byl tak trochu divný. „Pokud mi daruješ syna, daruji Ti ho zpátky.“ Sám u sebe jsem, za svůj již i šedinami ozdobený život zjistil, že je pro mě velmi těžká situace, když mi například někdo něco dává, já se ptám “ .. co za to?“ a on „ .. co dáš?“ V té chvíli hodně přemýšlím, co nabídnout abych mu nedal příliš mnoho (a pak toho nelitoval) nebo příliš málo (a pak se styděl). Slib Chany nebyl divný. Kdybychom byli na jejím místě my, kdyby nám šlo o život (protože přesně o to Chaně vlastně šlo-její život bez dítěte neměl hodnotu), co bychom Bohu slíbili? Dávali bychom si pozor, abychom svou nabídku zbytečně nepřehnali? Nebo bychom to řekli úplně stejně: „Když mě Bože zachráníš (daruješ mi život), můj život bude patřit Tobě (daruji Ti ho zpátky)? Také Élí se snažil svůj problém s nevěrnými syny nějak řešit. Napomínal je, domlouval, ale jako otec a vrchní kněz proti nim nezakročil. A proto musel od Božího posla slyšet něco, co by nechtěl slyšet žádný otec, natož kněz (kazatel, pastor) – „Ctil jsi své syny více než mne“. Nechci teď nějak poučně poukazovat na Élího, že nezvládl svou roli správného otce a kněze. Od té doby, co mám doma jedno dítě v pubertě, druhé je na jejím prahu a třetí se to všechno od nich učí, vím že vychovávat děti, napomínat je a usměrňovat není jednoduché. Nakonec z čeho by byl pak člověk šedivý -. Ale výchova je prostě odpovědností nás rodičů. Nedávno tady Honza Mrázek mluvil o tom, že člověka utváří nejen jeho GENY, ale také tzv. MEMY, čili to co získává učením od svého okolí. Pro naše děti jsme tím nejbližším a prvním okolím právě MY a nikdo jiný než MY. Když to Honza říkal, náš Dominik se na mě podíval a divně při tom koulel očima, jako že si je vědom, že ode mě nějaké MEMY získal, ale není z toho nadšený. Takže to byl důkaz, že to funguje, ale to není nic nového. Jenom je to o to víc zavazující. Blížíme se ke konci příběhu obou rodin. Chana Samuele ve třetím roce jeho života odvedla do Šílo k Élímu do chrámu a každý rok ho navštěvovala. Můj pocit z ní je, že z ní byla velmi spokojená matka. Později měla ještě další 3 syny a 2 dcery. Samuel se stal prorokem a významnou postavou v Izraelských dějinách, a co víc - Hospodin se mu zjevoval svým slovem. Pro úplnost je potřeba dodat, že když byl už starý, ustanovil za soudce nad Izraelem své dva syny. Ovšem oba byli lakomí, brali úplatky a převraceli právo (1. Samuelova 8,3) a Izraelský národ si začal žádat raději vládu krále. Zdá se tedy, že dobré MEMY ne vždy převáží nad těmi špatnými. Élí ani jeho synové nedopadli nijak slavně. Při bojích s Pelištejci Izraelci prohráli, byla jim sebrána truhla smlouvy a oba Élího synové padli v boji ve stejný den. Když se to Élí dozvěděl, na místě zemřel. Dokonale se tak naplnilo slovo Božího posla, který nějakou dobu před tím Élího navštívil. 4

Celý dnešní text se nějakým způsobem dotýkal různých očekávání. Měl je Izraelský národ a má je i společnost ve které žijeme my. Měla je Chana i Élí a máme je i my. Ale nesmíme zapomínat, že očekávání má i Bůh a týkají se nás, našich dětí i třeba našeho sboru. A naším úkolem je tato očekávání rozpoznávat a dělat všechno proto, abychom je naplnili. Dnešní příběh nám také chtěl říci, že pokud se ve svém štěstí i neštěstí nevzdáme opravdu a trpělivě důvěřovat Boží milosti a nepřestaneme jí svěřovat to, co nám schází, nebudeme zahanbeni. Věříme, že se i nám může narodit Samuel? Nějaký dar z milosti? Nějaké dítě modliteb? Od Hospodina, který slyší? Vždyť proto nám Bůh daroval svého syna Ježíše Krista, abychom věřili, že je nám blízko ve všem, co nám schází, a že slyší, tam kde už nikdo neslyší a vidí, tam už nikdo nevidí naději. A možná i my pochopíme, že to, co dostaneme z milosti, nemáme jen pro sebe. Že to můžeme a chceme taky dát do služby Bohu a lidem. Tak jako Chana. Amen

5