POJÏ A VIZ. Samuel Jan Hejzlar

Pojï a viz

Samuel Jan Hejzlar

POJÏ A VIZ

Což jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme Vám, abyste i vy s námi obecenství měli a obecenství naše aby bylo s Otcem i se Synem jeho Jezu Kristem. (1. epištola Janova 1, 3)

Samuel Jan Hejzlar Pojď a viz © Samuel Jan Hejzlar, 2010 Paintings and illustrations © Miroslav Rada, 2010 Statue of prophet © Vojtěch Rada, 2010 Graphic design © Ondřej Rada, 2010 ISBN 978-80-254-8176-9

Dětem a dětem dětí

táta

„Ukládají se pak v Písmě takové úlohy, že bez přispění Ducha Božího by nemohly býti vykonány silami přirozenými: ZNOVU SE NARODITI a změniti v lidi jiné, nové, nebeské, Bohu podobné. Čehož možno dosíci jedině úplným a nejpokornějším odevzdáním se do vůle Boží“ Jan Amos Komenský: „Jednoho jest potřebí“ str. 117 J. Laichter, Praha, 1920

„...Mistře dobrý, co dobrého budu činiti, abych měl život věčný?“ Mt 19,16

Samuel Jan Hejzlar: Pojï a viz

Pojď a viz, jsme toho svědkOVÉ (Lk 24,47.48)

Stalo se, k čemu smě řují Písma a jsme povoláni to dosvědčit. „Moudrost Boží pravila: Pošlu k nim proroky a apoštoly a oni je budou zabíjet a pronásledovat, aby tomuto pokolení byla přičtena vina za prolitou krev všech proroků od založení světa, od krve Ábelovy až po krev Zachariáše, který zahynul mezi oltářem a svatyní.“ (Lk 11,49–51). Ježíš z Nazaretu vypovídá o přirozeném postoji člověka, dokonce vyvo leného a Boží pozorností mimořádně obdařeného, vůči Božím poslům, vůči jeho Slovu, vůči Bohu samému. syn nemohl dopadnout jinak. Musel mnoho trpět ne proto, že to bylo dáno u Boha. Hospodin naopak od věků podnikl vše, aby to být nemuselo, vše proti zatracení, které v sobě nosíme. Od nepaměti volá k pokání a víře. Smluvně svěřil člověku možnost té cesty, jak v plnosti času zopakoval Hlas volajícího na poušti (Mt 3,2 Lk 3,3.4.). Bůh trpí a musí mnoho trpět, protože jsme, jací jsme a ze sebe na to nemáme, abychom se duchovně probudili a obživli, znovu se narodili k novotě života. Proto nám Bůh v synu, tedy sám na sobě, postavil před oči, jací jsme a jak tím trpí, ale že na to má, to změnit. Smrt, kterou v sobě nosíme v podobě aktuálního i potenciálního hří chu, zhoubné bujení našeho odporu, nechuti a nepřátelství vůči Bohu nás od něho zahání, odcizuje a předznamenává k zahynutí, jak se v nepocho pitelné obludnosti (vždyť jde o Boha v tom těle!) ukázalo na Velký pátek.

Pojï a viz, jsme toho svìdkové (Lk 24,47.48)

11

Sumu nenávisti světa v události ukřižování, jako nezpochybnitelnou vinu, sebeznemožnění a hlodavou beznaděj, však zbavil paušální konečnosti a definitivnosti: Vstal z mrtvých ten, který ukřižován umřel, byl pohřben, sestoupil do pekel… Z deprese, nesmyslnosti a smrti vyvádí tou jistotou každého, kdo věří v něho a v toho, který ho poslal. Dobrá předsevzetí nestačí. Jedině pokáním, duchovní resuscitací (meta noia) se nás pijavice hříchu pustí. Jsme toho svědkové, že podobně jako apoštol ze Zákona mrtví pro utýrané tělo Kristovo, nepatříme už sami sobě. Zemřelo „já“, které nás mělo v hrsti („v němž jsme držáni byli k nesení ovoce smrti“ Ř 7,4–6). Chopili jsme se vírou toho, který kvůli nám pro nás umřel a zmrtvých vstal. Patříme jemu ne pod vnějším tlakem výčitky a žaloby Zákona, ale ochotně v novotě ducha s radostí ze slávy toho vkříšení. Takto zahrnuti láskou Boha, který vydal sebe samého za nás, nelze nám ho nemilovat. Stal se naším jedinečným a prvořadým zájmem. Nemůžeme to smlčet, nepodat o tom svědectví, ledaže bychom nadarmo uvěřili (1.K 15,2). Odtud i moje tak nepřizpůsobivé a málo konformní psaní z osobní zku šenosti naslouchání, vidění, porozumění i konání v naději, že si najde a povzbudí spřízněnou duši. Samuel Jan Hejzlar


1. „Protož sám Pán dá vám znamení: Aj, panna počne, a porodí syna, a nazůve jméno jeho Immanuel.“ Iz 7,14 „Ale vyjdeť proutek z pařezu Izai, a výstřelek z kořenů jeho vyroste, a ovoce ponese. Na němž odpočine Duch Hospodinův, Duch moudrosti a rozumnosti, Duch rady a síly, Duch umění a bázně Hospodinovy.“ Iz 11,1.2 Mt 1,18–25 Jezukristovo pak narození takto se stalo: Když matka jeho Maria zasnoubena byla Jozefovi, prvé než se sešli, nalezena jest těhotná z Ducha svatého. Ale Jozef, muž její, spravedlivý jsa, a nechtěv jí v lehkost uvésti, chtěl ji tajně propustiti. Když pak on o tom přemyšloval, aj, anděl Páně ve snách ukázal se jemu, řka: Jozefe synu Davidův, neboj se přijíti Marie manželky své; nebo což v ní jest počato, z Ducha svatého jest. Porodíť pak syna, a nazůveš jméno jeho Ježíš; onť zajisté vysvobodí lid svůj od hříchů jejich. Toto pak všecko stalo se, aby se naplnilo, což povědíno bylo ode Pána skrze proroka, řkoucího: Aj, panna těhotná bude, a porodí syna, a nazůveš jméno jeho Emmanuel, kteréž se vykládá: S námi Bůh. Procítiv pak Jozef ze sna, učinil, jakož mu přikázal anděl Páně, a přijal manželku svou. Ale nepoznal jí, až i porodila Syna svého prvorozeného, a nazvala jméno jeho Ježíš. Gal 4,4–6 Ale když přišla plnost času, poslal Bůh Syna svého učiněného z ženy, učiněného pod zákonem, aby ty, kteříž pod zákonem byli, vykoupil, abychom právo synů přijali. A že jste synové, poslal Bůh Ducha Syna svého v srdce vaše, volajícího: Abba, Otče.

Ave Maria: Mt 1,18–25, Gal 4,4–6

13

AVE MARIA Všech se nás týká čas. Vyprší lhůta, naběhne stanovený termín, vyměníme kalendář, srovnáme krok. Vnímán i nevnímán každému zvlášť i všem nám dohromady bez ustání se přesýpá Chronos. Nezmýleni míjením a během či proměnami času vyhlížejme, radí Pán Ježíš. Rozsuzujme znamení Bo žího navštívení, přicházení Syna člověka. Lidé sami sebou jistí, zaměst naní svou skutečností a realitou, jich nedbají. „Pokrytci,“ říká předákům v lidu, farizeům a zákoníkům, „v počasí se vyznáte a znamení těchto časů rozsoudit nemůžete?“ (Mt 16,3) Nevnímaví pro signály změny, pro příznaky převratného a mimořádného, co visí ve vzduchu a zraje, aby náhle vstoupilo a proměnilo váš život i svět: Hvězdné Boží KAIROS, dech a dotek Stvořitele náhle naplní jednotvárné převalování hodinových ručiček významem a smyslem odjinud. Staré pomíjí a hle, všecko je učiněno novým (2. Kor 5,17). Laskavý Tvůrce veškerenstva je při díle. „Otec až dosavad dělá“ (J 5,17). Starce Simeona, muže spravedlivého a zbožného, očekávajícího potěšení Izraele, drží při životu už jen vnitřní ujištění, že dřív, než se připojí k otcům, spatří Krista Páně, Mesiáše, Pomazaného Hospodinova (Lk 2,25n). Anna prorokyně, dcera Fanuelova, dávno nevychází z chrámu. Dnem i nocí slouží Bohu postem a modlitbami a teď ve svých čtyřiaosmdesáti pojednou s jistotou poznává, že nebude zahanbena ve své naději. Přesta nou nad stařenkou krčit rameny a usmívat se shovívavě přehlíživí. Dočká se s těmi v Jeruzalémě, kteří podobně touží a také očekávají vykoupení (Lk 2,26–38): ven ze skořápky duchovní nemohoucnosti, ven z opouzdření nevraživou výlučností, ven k národům se světlem zjevení, s Božím svět lem jako slávou Izraele … Dočká se teď a tady Božího potěšení. Naplnil se, naplňuje se čas. Před lety jsem se plavil se svými žáky vodními cestami po Evropě a často jsme proplouvali obrovskými propustěmi. Na jejich dně vypadaly shora naše lodě směšně jako vrtící se skořápky. Když se komora začala s racho tem plnit a voda nás zvedala podél slizkých kamenných stěn desítky metrů ze ztemnělé hlubiny vzhůru do plného slunce, byl to zvláštní pocit. Připo mínalo se mi žalmistovo: „Nad zvuk mnohých vod, nad sílu vln mořských, mnohem silnější je na výsostech Hospodin“ (Ž 93,4). Až vše ztichlo, vrata

14


se otevřela a nás třiadvacet (vlastně s křesťanskou mládeží, kterou jsme brali na palubu, až jednačtyřicet) vyplulo na horní hladinu. Představuji si, že podobně se naplnil čas, když to ohlašoval Jan Křti tel. Naplnil se a všecko, co unáší k věčnosti, náhle nese na nově ozářené rovině. Ne že naběhl termín, ale živel, jemuž nelze odolat, všecko prostoupil a naplnil významem a zvedá slunci vstříc – „slunci spravedlnosti se zdra vím na svých paprscích“ (Mal 4,2). Děje se KAIROS Boží. „Pozdvihují se vrata věčná, aby mohl vejít král slávy,“ jak dávno Duch zjevil žalmistovi (Ž 24,7.9). Evangelistům se takhle jeví vstup Svatého Izraelského, Pána a Stvo řitele na scénu, do hry, kterou od počátku rozehrál. Tak vidí spasitelné umění, jímž Bůh z výsostí navštívil lid sedící v temnostech a stínu smrti, aby nasměroval naše nohy na cestu pokoje; aby nás pozvedl a přijal; aby nás pro sebe proměnil v lid svatých výsostí, lid zvláštní, horlivě si hledící dobrých skutků (Lk 1,77.79; Dan 7,27; Tit 2,14). Osvícené oči mysli (Ef 1,18), oči k vidění zaznamenávají blízkost jiné sku tečnosti, signály Božího vstupu do každodennosti, na kterou jsme zvyklí. Víra se z něho těší, ta příporodnice nadějných věcí a příčina neviditelného (Žd 11,1.2) se z něho raduje. Alžběta, sama v šestém měsíci, objímá sest řenku ze vzdálené Galileje a šeptá jí do ucha: „Blahoslavená, kteráž uvě řila, neboť dokonány budou ty věci, pověděné jí ode Pána.“ Jak Maria tehdy čile pospíchala z Nazaretu na hory k Hebronu, aby si obě popovídaly o tom, co je čeká! Touže cestou se teď s outěžkem krok za krokem znavená plahočí padajícím soumrakem. Už ví, že to k Alžbětě nestihnou. Do starobylého kněžského města útočištného vysoko v Judských horách (927 m) to mají ještě víc, než den cesty (39 km). Stěží doklopýtá k Betlému. Nic ze slávy Páně nevidět při těch dvou utrmácených pocestných. Půlnoční téměř čas a každým okamžikem to čeká; takhle při cestě, neslavně, jako mimochodem, první své dítě. V koutku mezi cizími, ve skrovném přístřeší čeládky začne se příběh prvorozeného tesařské rodiny Josefa z Nazaretu. Vloni ji napadlo, že žertuje ten divný návštěvník. Dělá si blázny, pomyslela si, když začal o věcech tak choulostivých; ale snad světlem svého pohledu, snad přesvědčivostí hlasu brzy rozptýlil cizí pocestný její rozpaky: „Co se z tebe narodí, slouti bude Syn Boží …“ řekl, a na to teď hlavně myslí. Ještě se čeká … Ještě čekáme, přátelé. Ještě se postíme s prvorodičkou lekající se začínajících náporů bolesti. Doprovoďme ji s pozorností k její těžké hodince. Večer … „Večer uvidíš zlaté prasátko,“ slýchaly na Štědrý den děti obejdu jící v kuchyni. Dneska by se tomu zasmály. Uměli bychom vnoučeti vysvět lit, jak Štědrým večerem adventní očekávání vrcholí? A že ochotný půst patříval k duchovnímu usebrání na radu Jana Křtitele: „Jděte do sebe!

15

Ave Maria: Mt 1,18–25, Gal 4,4–6

Přiblížilo se vám Boží království. Připravte se. V sobě mu připravte cestu, ve vlastním svém srdci, abyste jako v zrcadle spatřili něco z jeho slávy a byli přijati a proměněni, a tak i kolem sebe rozsvítili“ (2. Kor 3,18; 4,6.7). Pouštět prasátka umí každý. Je k tomu třeba slunce a zrcátko, které by odrazilo jeho zář. Ve špinavém zrcátku (třeba zpětném) nejen, že nic nevi dím a hrozí nehoda, ale špinavým nemůžu ani pouštět zlatá prasátka. Prosme o dar světla, o rozžehnutí světla v nás, a pusťme se do práce. Do úklidu. „Ukliď ve svém srdci,“ říkalo se dětem, „čistým srdcem je vidět k Pánu Bohu“ (Mt 5,8). Odtud se prosvětlí večer, ale i náš každý den jeho štědrostí a jeho slávou. Začali jsme časem, časností a pomíjivostí a končíme světlem. Astrono mové, tehdy mágové a mudrci od východu, kteří se zpožděním taky spě chali k tomu narození, dnes měří vzdálenosti na světelné roky. Světlo je jim vesmírným poselstvím o tom, co bývalo, záznamem pradávného času. Čas a světlo spolu souvisí … Každému se z nepostřehnutelných pramínků jeho nejstaršího, nejpo malejšího času řine vstříc minulost jako řeka. Kdopak bychom neznali peřeje vzpomínek! Co bylo, máme před sebou a za sebou, kam nevidíme (2. Kor 4,18), pak to, co přichází. Jako v zrcadle však odtud spatřujeme slávu Páně, říká Pavel věřícím Korinťanům (1. Kor 13,12; 2. Kor 3,18), a v tom světle se pak vyznáme i v náporech své minulosti. A hlavně: víra, naděje a láska nám kryje záda. Víme, kam nás unáší, že k nevídanému a neslýchanému, co člověku na srdce nevstoupilo (1. Kor 2,9), přes všecko to zítřejší, co máme ještě bezprostředně za sebou. Pán adventu nás bere s sebou a proměňuje odrazem své slávy jako bytosti duchovní pro sebe. Apoštol Pavel v té souvislosti říká: „Snažně běžím, zda bych uchvátit mohl (něco z tajemství toho vzkříšení), načež uchvácen jsem od Krista Ježíše“ (Fp 3,12). Úchvatností jeho slávy jako v zrcadle, ale i radostí v jeho náruči, která mě jako běžící děcko dobíhá, popadne a vysoko zvedá … Uchváceni Pánem Ježíšem, přátelé, vnímáme, zakoušíme věčné potěšení a dobrou naději z milosti (2. Tes 2,16), ale i svítíme kolem sebe odleskem světla odjinud, září jasu vpravdě vánočního. Amen. Ve chvalské Bethesdě, advent 2008

s. j. h.


2. „A ty Betléme Efrata, jakžkoli jsi nejmenší mezi tisíci Judskými, z tebe mi vyjde ten, kterýž má býti Panovníkem v Izraeli, a jehož východové jsou od starodávna, ode dnů věčných.“ Micheáš 5,2 Iz 11,2 Na němž odpočine Duch Hospodinův, Duch moudrosti a rozumnosti, Duch rady a síly, Duch umění a bázně Hospodinovy. Lk 2,25–35 A aj, byl člověk v Jeruzalémě, jemuž jméno Simeon. A člověk ten byl spravedlivý a nábožný, očekávající potěšení Izraelského, a Duch svatý byl v něm. A bylo jemu zjeveno od Ducha svatého, že neuzří smrti, až by prvé uzřel Krista Páně. Ten přišel, ponuknut byv od Ducha, do chrámu. A když uvodili rodičové Ježíše děťátko, aby učinili podlé obyčeje zákona při něm, tedy on vzal jej na lokty své, i chválil Boha a řekl: Nyní propouštíš služebníka svého, Pane, podlé slova svého, v pokoji. Nebo viděly oči mé spasení tvé, kteréž jsi připravil před oblíčejem všech lidí, světlo k zjevení národům, a slávu lidu tvého Izraelského. Otec pak a matka jeho divili se těm věcem, kteréž praveny byly o něm. I požehnal jim Simeon, a řekl Marii, matce jeho: Aj, položen jest tento ku pádu a ku povstání mnohým v Izraeli, a na znamení, kterémuž bude odpíráno, a tvou vlastní duši pronikne meč, aby zjevena byla z mnohých srdcí myšlení.

Ave Maria II: Iz 11,2, Lk 2,25–35

17

AVE MARIA II Betlém, judská osada nedaleko Jeruzaléma, svou minulostí připomíná Izraeli i nám Boží možnosti. Kde býváme v koncích, Pán Bůh proměňuje naše situace a osudy. Na přelomu čtrnáctého a patnáctého století dali Pražané tohle biblické jméno kostelu chudých. Místo zvěstování Kristova evangelia a své shromáždění tam nazvali Betlémem. Neděli co neděli k jes ličkám a Jezulátku? Koledami oživit ozdobné dílko lidové fantazie a tvo řivosti v každý roční čas? Anebo vždy s novou chutí a lačností k pokrmu, který zůstává k životu věčnému (J 6,27)? „Betlém“ znamená „dům chleba“. Ježíš sám své narození komentuje: „Já jsem chléb živý, který jsem z nebe sestoupil. Bude‑li kdo jísti ten chléb, bude živ na věky. A chléb, který já dám, tělo mé jest, které já dám za život světa“ (J 6,51). Nečteme, že by se tenkrát nad plínkami rozprostřenými v jeslích rozhořela svatozář, jak nám sugerují betlémy, ani že v křiku oplachovaného kojence s právě ošetřeným pupíčkem bylo slyšet andělské kůry, ale že bylo novoro zeně obklopeno lidmi schopnými slyšet Boží našeptávání, jak je odedávna vnímali proroci. Hospodinovo: „Sem se mi dívej,“ jak je zaslechl Samuel i David, nejmladší ze synů Izai Betlémského, když na stráních Efraty (kdysi snad kananejské svatyně úrodnosti a plodnosti) hlídal pod nočním nebem otcova stáda a žasl nad dílem prstů Stvořitele. Odtud poznával Boha „z úst nemluvňátek a těch, jež matka kojí, mocně odpírajícího vymstívajícímu se protivníku a nepříteli“ (Ž 8,3; Mt 21,16). Sem se dívej, člověče, nebo se ti to všecko seschne a opadá. Zbyde pimprlové divadélko, vyřezávaný betlém, série koled prokládaná paprsky pozlátek, přesýpající se kaleidoskop zábav a rozptýlení pod matematicky zmáknutým vesmírem. Nemnoha pastýřům dal Bůh oči k vidění a uši k slyšení, že šepot sfér se jim proměnil ve zjevení andělů a nebeských vojsk chválících Boha a zvěs tujících to narození. A také jen někteří hvězdopravci, danielové zapome nutí kdesi v babylonském rozptýlení, se zadívali do hvězd a zaslechli řeč toho umění (Ž 19,3), a tak přišli, hledajíce dítě. Rodička Maria se od té doby dívá na prvorozeného průsvitkou téže záře. Světélka jeho očí jsou jí hvězdou jasnou a jitřní ať už kdesi v západní egypt

18


ské diaspoře, nebo po návratu k řemeslu v Nazaretu a pak, mnohem poz ději i nadějí překvapivých možností. Lékař Lukáš pozoruhodně zaznamenal příběh Ježíšových dvanáctých veli konoc: Jako vždy po velkém svátku PASCHA a po obětech prvních snopků a obilních prvotin, kdy i vzdálení přinášeli kněžím v Jeruzalémě svoje desátky, na sklonku svátečního týdne přesnic se Galilejští pomalu chystali na společné dny putování Zajordáním k domovu. Řemeslníci, nějaký ten rybář od Genezaretu, drobní hospodáři vesměs praktičtí lidé zas po roce spolu jako jedna velká rodina. Už aby byli zpět u rozdělané práce v dílnách nebo na poli či vinohradu, u svých koz a ovcí. Při soumraku kolem ohně u první večeře chybí Josefův Ježíš. Do pozd ních hodin ho marně všude mezi poutníky sháněli s rostoucími starostmi. Izmaelci na egyptské cestě stále čile obchodují s otroky. Nebylo by to první zašantročené dítě … Kdo by pomyslel na spánek. Za úsvitu přes jordánské brody naproti Jeri chu a zpátky do Jeruzaléma dosud obleženého poutníky, do tlačenic v uli cích a na tržištích. Po třech dnech a nocích strachu a marného vyptávání zbývá utrmáceným v krajní bezradnosti už jen modlitba. A tam, v chrá movém zákoutí upoutáni shlukem udivených lidí ho konečně s ustrnutím uviděli, holobrádka. Ne okounět a postávat, ale sedět v živé rozpravě s mis try a učiteli Zákona, užasle sledujícími, kam že se to mládeneček odkudsi z venkova očima dokořán dívá a trefnými otázkami míří a jejich pozornost obrací, chlapec jménem Ježíš – Jehošua – Hospodin je spása. „Synu, proč …? To nekonečné hledání s úzkostí …“ „Co že jste mne hledali? Nevěděli jste, že musím být ve věcech svého Otce?“ Nerozuměli, Jen matka mu na očích vidí, že přece mohli jít rovnou do chrámu. Přes dětství v jejím náručí se ne poprvé ohlíží po věcech Otce, jako host v její domácnosti. Čas, který plynul, ji nezmýlil …, a zas jednou v tísni, tentokrát nad nouzí přátel v galilejské Káni, ji odměřeně, skoro cize odbyl: „Co mně a tobě ženo? Ještě nepřišla má hodina.“ Neřekla: Jak to mluvíš s matkou, synu! Možná právě přijde znamení … „Cokoli by vám řekl, neváhejte,“ poradila služebníkům. Toho dne jí kvůli zjevil svou slávu (J 2,11), a jeho učedníci, ti vnímaví pro volání Křtitele, v něho uvěřili: Od starodávna, ode dnů věčných právě jej poslal Svatý Izra elský (Mich 5,2). S ním se přiblížilo jeho království, aby snad brzy nastalo, jak všichni doufají? Napravení všeho mocí Boží a ustavení šťastnějších poměrů mezi lidmi takovými, jací jsou?

Ave Maria II: Iz 11,2, Lk 2,25–35

19

„Přiblížilo se pro lidi, jací by být mohli. Změňte se!“ říká. „Pokáním a ži vou vírou v Boha krále se změňte; zgruntu, propastně, jako z vody a Ducha, abyste spatřili a vešli (1. M 1,2; J 3,3.5). Všimněte si, čemu se to kralování po dobá, jestli se vám tam vůbec chce. Je mezi vámi, ale hledat a nalézat před pokládá osobní změnu. Ten, jehož výhled sahá ke slávě, kterou měl u Otce dřív, než byl svět (J 17,5.24), naznačuje podobenstvími, proč tam netrefíme. Z Nazaretu odešel. Už jen o něm slýchá, pověst se šíří po vší zemi s nadějí a očekáváními, jimž v patách jde zklamání. Dokonce řeči, že je od zlého, že se snad smyslem pominul … A kdo v takovém případě jedná, když ne matka? Provázena mladšími syny spěchá se ho ujmout. Vyptává se, hledá kdesi v domě, hlava na hlavě. Vzdáleně za zády cizích lidí poznává hlas svého Ježíše: „Kdo je má matka? A kdo bratři moji?“ a zas to o věci nebeského Otce, o nové příbuznosti, o spříznění zájmem slova Božího a činěním jeho vůle: „Takoví jsou bratři moji i matka má i sestra má.“ Sama si připadá jako s rozumem v koncích a zmatená. „Budou se mu protivit,“ řekli jí, když se narodil, „a tvou vlastní duší pro nikne meč.“ Už ví, o čem mluvil stařičký vidoucí v Izraeli. Bude to slavné, ale s bolestí; vzpomněla si v tom zahanbení. A nenávist dál rostla až do té rány kamenem (J 8,59; 10,31). Věděl, do čeho jde a co má ještě za sebou. Království nebeské násilí trpí. Nechápou, odmítají jeho podmínky, uchvacují svaté nesvatým (Mt 11,12): Ať je v nebi jako na zemi …! Blázni a slepci (Mt 23,17). „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské; sami nevcházíte a těm, kdo chtějí vejít, zabraňujete“ (Mt 23,13). Když se shromáždili, zeptal se jich: „Co se vám zdá o Kristu? (o Mesiá šovi?) Čí je Syn?“ Odpověděli mu: „Davidův.“ Řekl jim: „Jak to tedy, že ho David v Duchu svatém nazývá Pánem, když praví: Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepo ložím nepřátele pod nohy. Jestliže ho tedy David nazývá Pánem, jak může být jeho syn?“ Nebyli s to mu odpovědět ani slovo (Mt 22,41–46). Až Pilátovi řekli, když ho přemlouvali, aby jej popravil: „My Zákon máme, a podle našeho Zákona má umřít, protože se dělal Synem Božím“ (J 19,7). Ale pohané vstavili mu nad hlavu nápis viny: Nazaretský Ježíš Židovský Král. Když umíral přibit na dřevo, stála u kříže spolu se svou sestrou a Marií Kleofášovou a Marií Magdalénou, a podpíral ji učedník, kterého miloval. „Ženo,“ řekl, „hle, syn tvůj,“ a jemu: „Hle, matka tvá,“ a od té chvíle ji přijal ten učedník k sobě.


3. „Na světě byl, a svět skrze něho učiněn jest, ale svět ho nepoznal. Do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho nepřijali ho.“ J 1,10.11 Lk 1,26–38 V měsíci pak šestém poslán jest anděl Gabriel od Boha do města Galilejského, kterémuž jméno Nazarét, ku panně zasnoubené muži, kterémuž jméno bylo Jozef, z domu Davidova, a jméno panny Maria. I všed k ní anděl, dí: Zdráva buď milostí obdařená, Pán s tebou, požehnaná ty mezi ženami. Ona pak uzřevši ho, zarmoutila se nad řečí jeho, a myslila, jaké by to bylo pozdravení. I řekl jí anděl: Neboj se, Maria, nebo jsi nalezla milost u Boha. A počneš v životě, a porodíš syna, a nazůveš jméno jeho Ježíš. Tenť bude veliký, a Syn Nejvyššího slouti bude, a dáť jemu Pán Bůh stolici Davida otce jeho. A kralovati bude v domě Jákobově na věky, a království jeho nebude konce. I řekla Maria andělu: Kterak se to stane, poněvadž já muže nepoznávám? A odpověděv anděl, řekl jí: Duch svatý sstoupí v tě, a moc Nejvyššího zastíní tobě; a protož i to, což se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží. A aj, Alžběta, přítelkyně tvá, i ona počala syna v starosti své, a tento jest jí šestý měsíc, kteráž sloula neplodná. Neboť nebude nemožné u Boha žádné slovo. I řekla Maria: Aj, děvka Páně, staniž mi se podlé slova tvého. I odšel od ní anděl. Mt 12,46–50 A když on ještě mluvil k zástupům, aj, matka a bratří jeho stáli vně, žádajíce s ním promluviti. I řekl jemu jeden: Aj, matka tvá i bratří tvoji stojí vně, chtíce s tebou mluviti. On pak odpovídaje, řekl tomu, kterýž jemu pověděl: Kdo jest matka má? A kdo jsou bratří moji? A vztáhna ruku svou na učedlníky své, řekl: Aj, matka má i bratří moji. Nebo kdož by koli činil vůli Otce mého nebeského, ten jest bratr můj, i sestra má, i matka má.

Ave Maria III: Lk 1,26–38, Mt 12,46–50

21

AVE MARIA III Koledy nonstop drnčí i v supermarketech. Lidi se dohodli, že sláva je Boží, ale jinak to Pán Bůh dal konečně z rukou. Snad ještě večerníček o Ježíš kovi v jesličkách, ale nadílka a to ostatní je na nás, radujme se, veselme se. Věřící sice pořád ještě si vedou svou o hledáčku mezi nebem a zemí těch, co se bez Boha neobejdou, sláva Páně je časně i věčně osvěcuje, aby se neza běhli, ale my, co stojíme na zemi, sami si rozsvěcujeme, sami zhasínáme: obrazovky, displeje, pimprlátka na náměstích atd., sami ohňostrůjci slá vozáří narozenin věčného dítěte, rozněžnělí mateřstvím a půvaby nemluv ňátka: „Marie má dítě …“ Snad tím rozhýbe naše kšefty, když babyboom jsme spláchli do kanálu. Marie má dítě, ale nás to nebere, víme, jak to skončí. V dubnu to pak už nejsou vánoce. Poslyšte, ten, co ho pověsili doprostřed, čí že je syn? K ránu snad trochu zdřímla. Máří Magdalská znenadání dveře zaclání: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili …“ Hledí do tváří včerejších řemesníků smrti. Odvlékají utýraného? Brání se mučivému zdání. Ten, co v zahradě sáhl po meči, vybíhá v nedbalkách a zčerstva se za ním zvedá Ježíšův nejmladší. Když žoldnéři skončili svou práci a Josef z Ramathaim s učeným Nikodé mem se ujali smutného průvodu nosičů mrtvého těla k zahradám, matka a syn osaměli s posledním jeho přáním a odkazem. Jako s posláním zpod strmících křížů doklopýtali k bráně stráží. Utrpení toho dne se jí slilo do sotva slyšitelného chroptění bez dechu: „Ženo …“ Snad i odtud, z mrákoty útrpné smrti, vyčetl jí z tváře poslední nechá pavé „proč?“: „Synu, proč tolik bolesti?“ „…hle, syn tvůj!“ Tu noc i potom den velikého svátku ji zdržel v koutku mezi přáteli, než nabere sil k cestě domů do Galileje. Na spánek neměla pomyšlení, a tak tiše vyprávěl o světle před očima své mysli; to že je to zvěstování, které má od něho. Jas království, do něhož se díval, když se modlil, nebo když jim přibližoval, co vidí, čemu že se podobá, a jak na to, aby i oni, natvrdlí a nechápaví, viděli.

22


Nakonec vstal od stolu a myl jim nohy, aby pochopili, jak že to myslí, a zmínil se o hrubší špíně, nežli ta ukoptěných nohou. Četl v jejich srdcích a viděl, co se blíží. ON že se nesmí stát příčinou neshod a mstivé zášti. Až do konce mluvil o lásce a milování jako poznávacím znamení, až odejde, kam za ním nemůžeme. „Zase přijdu,“ říkal, „a vezmu vás k sobě“. Chce, abychom byli s ním a hleděli na slávu, kterou mu Otec dal z lásky skuteč nější, než je svět. Jan promlouval k nazaretské Marii o putování s Ježíšem, jak je měl před sebou, jak vyvstávalo a ožívalo ode dnů Křtitele a prvního nadšení od domu k domu. Mluvil tiše, ale když přivřela oči, nebo pak když jediný kahan při zdi dohořel, zdálo se jí, že to její nejstarší jako tovaryš rozmlouvá s tesař ským mistrem nad dílem a v prstýnkách hoblin strouhaných pořízem hledá souvislosti odedávného se včerejším a dnešním. Vesele se plete v tom, co by měl a co snad jedno po druhém zítra bude. „Dosti má den na svém trá pení,“ zlehka šeptá … „Hle, syn tvůj,“ vrací jí snad ten čas? Jan je „milost od Hospodina“ – „JOCHANAN“, milost podivuhodné paměti: „Bůh tak miloval svět,“ opakuje z rozmluvy Mistra s učencem, „že dal svého Syna, aby kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život; život věčný.“ Život? Řekl ten mrtvý?… A Magdalská se sklonila, poklekla k ní, cho pila se jejích rukou, a jedna druhé se otevřely bolestí. Než se pustila za muži zpět k místům hrobovým, na okamžik si v slzách obou znovu našla cestu lítost. Nemá stání, dokud neopatří tělo toho, jehož obě tak milovaly. Otec dal Syna zachránce?… Kdo je matka má? A kdo jsou moji bratři? Komu že na kolena rodila pokorná služebnice Páně, Josefova Marie? Na klín které té Bohu zasnoubené na věčnost? Věrně milované nevěstě a man želce Hospodinově?… Ve znamení „Immanuel“? Syna, jehož východové jsou od starodávna, ode dnů věčných?… „Prostěradla zůstala, tělo není,“ Šimon rozhazuje rukama. „A roucho na místě hlavy ne svlečené. V zavinutí, jako by tělo odtud vystoupilo,“ potvrzuje Jan, čeho si prve všiml Petr. Do rozpačité bezradnosti vpadá jako u vytržení se světlem radosti v upla kaných očích Magdalena: Viděla Pána! Řekl: „Pověz bratřím mým: Vstupuji k Otci svému a Otci vašemu; k Bohu svému a Bohu vašemu.“ „Ale hlídači hrobu po městě šíří, že jsme ho vzali a pohřbili tajně, aby se zdálo, že z mrtvých vstal. Kaifášovi biřici se už po nás ptají …“ Ten strach je sehnal do houfu a navečer dveře dobře zavřeli a jeden přes druhého přidávali vzpomínky a zpaměti jeho slova. Pojednou, jako samo „Velebí duše má Hospodina...“ Lk 1,46

24


zřejmě podle toho, co slíbil, stál uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám. Ano, podívejte se, jsem to já.“ Spatřili hrozné rány, nevýslovnou cenu své radosti, ale znovu řekl: „Pokoj vám. Poslání nekončí, ale začíná. Přijměte Ducha svatého poznávajíce a odklízejíce hříchy. Amen. V Luhu nad Morání, Epiphanias 2008

s. j. h.


4. „Slovo to tělo učiněno jest a přebývalo mezi námi a viděli jsme slávu jeho, slávu jakožto jednorozeného od Otce, plné milosti a pravdy.“ J 1,14 J 1,1–5 „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všecky věci skrze ně učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest. V něm život byl, a život byl světlo lidí. A to světlo v temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly.“ 1. J 1,1–4 „Což bylo od počátku, což jsme slýchali, co jsme očima svýma viděli, a co jsme pilně spatřili, a čeho se ruce naše dotýkaly, o Slovu života, (nebo ten život zjeven jest, a my jsme viděli, a svědčíme, i zvěstujeme vám ten život věčný, kterýž byl u Otce, a zjeven jest nám,) Což jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme vám, abyste i vy s námi obecenství měli, a obecenství naše aby bylo s Otcem i se Synem jeho Jezukristem. A totoť píšeme vám, aby radost vaše byla plná.“

Milost: J 1,1–5, 1. J 1,1–4

27

Milost Sluší se o první povánoční neděli dopovědět příběh, který znovu vynalé zavě ožil při vánočních hrách dětí a mládeže. Osmidenní nemluvně někde v betlémském čeledníku nebo v synagoze, pokud ji tam měli, poprvé pocítilo bolest našeho člověčenství, když je obře zali, jak přikázal Hospodin skrze Mojžíše o synech vyvoleného lidu Božího. Dali mu přitom jméno JEŽÍŠ (Jehošua – Hospodin je spása) podle návodu Božího posla, který doma v Nazaretu zvěstoval Marii jeho narození. Když mu pak bylo čtyřicet dní, přišli s ním do Jeruzaléma, aby v chrámu podle Zákona obětovali dvě hrdličky, nebo holoubátka. Zase tekla krev. A v tom znamení „postavili Ježíše Pánu“, neboť je psáno, že každý pacholík otvíra jící život slouti bude svatým Hospodinu. Tak se podle evangelisty Lukáše končí příběh toho narození. Vypravování je zvláštní lidská schopnost. Umožňuje účast na tom, co se vypravuje. Vtažení do děje, který líčením ožívá. Prostřednictvím slov si dokážeme v cizí události představit sebe a přivlastnit si něco ze zkušenosti, kterou nám vypravěč sděluje. Skládáme si jakési puzzle jejich významů v nápodobu toho, co má na mysli. S příběhem se přitom občas něco stává: Leccos přeslechneme, domys líme si a přimyslíme, a vlastně i samo původní vypravování, jeho záznam je výběrem, který se kryje se skutečností jen částečně. Je spíše porozumi vým svědectvím o tom, co se stalo a poselstvím, které nezřídka něco skrývá. Jsou příběhy, které se přihodí jen v mysli; v bájivé mysli. Třeba sny nebo romány. A přece nad tím neskutečným a vymyšleným si někdy řekneme: To je pravda, a myslíme tím své porozumění životu, pocit, nebo zkušenost. Příběh se nám stává podobenstvím, vyjádřením a snad i potvrzením dosud jen tušené a po slovech se ohlížející pravdy. Když ho jiný jako neskutečnou hloupost odloží, cítíme se zaskočeni. Kde žije? Snad jinam nasměrován? Jinak naladěn? Nabízí snad pro nás tak výstižný příběh své poselství jemu jako jinotaj na jiné frekvenci? Není mu dáno, ačkoli nám připadá nada nější? Máme se zastydět, že prokazatelně vyšší IQ nad tím mávlo rukou? „Co je pravda?“ ptá se Pilát v příběhu, který mu nedochází. To mu to nemohl Ježíš vysvětlit, když se k tomu narodil, aby vydal svědectví PRAVDĚ? Vždyť šlo o život!

28


„Kdo je z pravdy, slyší…“ Tu špatně položenou otázku si dodnes klade leckdo. V běžícím seriálu života ani nedoposlechne a svědecká sepsání do ruky nevezme. Samo pomyšlení na Boha se mu protiví, nebo zahleděnému jinam se zas už zprotivilo, takže ohluchlý neslyší, omluvně mumlá: „Co je pravda?“ a krčí rameny. Slepý pro Boha svrchovaně se zjevujícího tak, jak JEST, hledí si náhražek od sofistikovaných spiritualit až po božské fetiše a pimprlátka po svém: „Vždyť co tobě do nás, Ježíši Nazaretský? Přicházíš, abys ťal do živého? Nás trápit? Zatratit?“ (Mk 1,24, Mt 8,29) Na samu dřeň se děje operace Božího promlouvání, „aby spasil, co bylo zahynulo“ (Lk 19,10). Ostře dosahuje a rozeznává zhoubné bujení až do rozdělení duše, ducha i klubů a morku v kostech (Žd 4,12). Jde o život: „Nebudete-li činit pokání, všichni též zahynete,“ opakovaně říká Ježíš těm, které oslovil v tlačenici do nicoty (Lk 13,3,5). Ohrožen zhoubou, kte rou v sobě nosíš, proder se tou štěrbinou k životu. Úzkostí pokání pojď do SVĚTLA naslouchavého bytí z PRAVDY. „Každý, kdo je z PRAVDY, slyší můj hlas.“ (J 18,37). MILOST je život z poznání toho, který se zjevuje. JAN-JÓCHÁNÁN znamená „Hospodin je MILOSTIVÝ“. Nad událostí Ježí šova narození mu jde o PRAVDU setkání s Božím zjevením. Jak že po tolika nápovědích Staré Smlouvy přichází a zjevuje se jako člověk, „Bůh mezi námi a s námi“. Odhlíží od toho, co je před očima: „Na počátku bylo SLOVO“. Slovo otevření a novosti všeho. SLOVO u BOHA, SLOVO BŮH. Mimo něj a bez něho nic a do nicoty propadák… Člověče, jsi loď, která ztroskotává? Situace ti připadá zoufalá poznáním, že každé světlo, které rozsvítíš, zha síná? Že i tím nejlepším, co činíš, jen zpomaluješ nezadržitelný úpadek? Otevři SVĚTLU, které tmy nepohltí! Nevíš kudy kam? Vrať se k východisku: Odedávna slýchané, co bylo na počátku, jsme na vlastní oči viděli a pilně spatřili. Těmahle rukama jsme hmatali, čeho vůbec bylo lze se dotknout o SLOVU ŽIVOTA, který se zjevil. ŽIVOT VĚČNÝ, který byl u OTCE, je zjevný nám, a my svědčíme. Oči obdařené viděním a srdce porozuměním se nemýlí. Co vám zvěstujeme, nikdo nám nerozmluví: Dávno předjímané v předporozu mění proroků se napřáhlo přes proměnlivosti situace a podmíněnosti doby až ke konci času, ke dni jeho SLÁVY, který vyhlížíme. Vypravujeme vám to, abyste i vy z toho něco měli, vtaženi spolu s námi do obecenství s Otcem i s jeho Synem Jezukristem. Píšeme vám, aby vaše radost byla plná. Amen Bože Duchu svatý děkujeme za vánoční vypravování, za příběh, který jsi svěřil těm, kteří porozuměli, že Otec poslal Syna, Spasitele světa.

29

Milost: J 1,1–5, 1. J 1,1–4

Nasloucháme jim a vytváříme si představu, obraz, svá podobenství těch věcí po svém. Jinak to neumíme. Přišels jako jeden z nás, Ježíši, a my to berem, jako bys nás tím potvrzo val v našem člověčenství; zatímco přicházíš, Bože z Boha jediného, a slou žíš nám známostí Otce k lidství novému života věčného. Amen V Dobříši po vánocích 2009

s. j. h.


5. „Častokrát rozličnými způsoby mluvíval někdy Bůh otcům skrze proroky, v těchto pak posledních dnech mluvil nám skrze Syna svého, kteréhož ustanovil dědicem všeho, skrze něhož i věky učinil.“ Žd 1,1.2 J 15,1.–6 „Já jsem ten vinný kmen pravý, a Otec můj vinař jest. Každou ratolest, kteráž ve mně nenese ovoce, odřezuje, a každou, kteráž nese ovoce čistí, aby hojnější ovoce nesla. Již vy čisti jste pro řeč, kterou jsem mluvil vám. Zůstaňtež ve mně, a já v vás. Jakož ratolest nemůže nésti ovoce sama od sebe, nezůstala by při kmenu, takž ani vy, leč zůstanete ve mně! Já jsem vinný kmen a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně, a já v něm, ten nese ovoce mnohé, nebo beze mne nic nemůžete učiniti. Ř 11,7.11.–12.17.–23 „Což tedy? Čeho hledá Izrael, toho nedošel, ale vyvolení došli toho, jiní pak zatvrzeni jsou… Pravím tedy: Tak-liž pak klesli, aby padli nikoli, ale jejich pádem spasení přišlo pohanům, aby je k závidění přivedl. A poněvadž pak jejich pád jest bohatství světa, a zmenšení jejich jest bohatství pohanů, čím více plnost jich? … Žeť jsou pak některé ratolesti vylomeny, a ty, byv planou olivou, vštípen jsi místo nich, a učiněn jsi účastník kořene i tučnosti olivy, nechlub se proti ratolestem. Pak-li se chlubíš, věz, že ne ty kořen neseš, ale kořen tebe. Pak-li díš: Vylomeny jsou ratolesti, abych já byl vštípen, dobře. Pro nevěru vylomeny jsou, ale ty věrou stojíš. Nebuď již vysokomyslný, ale boj se. Nebo poněvadž Bůh ratolestem přirozeným neodpustil, věz, že by ani tobě neodpustil. A protož viz dobrotivost i zuřivost Boží. K těm zajisté, ktěříž padli, zuřivost, ale k tobě dobrotivost, ač budeš-li trvati v dobrotě. Sic jinak i ty vyťat budeš. Ano i oni, jestliže nezůstanou v nevěře, zase vštípeni budou. Mocenť jest zajisté Bůh, zase vštípiti je.“

Oliva: J 15,1.–6, Ø 11,7.11.–12.17.–23

31

Oliva Jedenáctou kapitolou apoštol uzavírá přední část svého psaní římským křesťanům. Vypověděl, co mu svěřil oslavený Pán Ježíš Kristus a co v Duchu svatém zvěstuje, a posledními verši to dává tak trochu do uvozovek: „Nezpy tatelní jsou Boží soudové a nevystižitelné jeho cesty. Kdo nahlédl do jeho mysli? Kdo mu radil, aneb od koho si co vypůjčil? Z něho, skrze něho a v něm jsou všecky věci… Jeho je sláva na věky“ (Ř 11,33–36). Jedině v jeho Duchu lze tedy cokoli smysluplně povědět o roli Izraele i k tehdy pal čivým otázkám vztahu mezi lidem Staré a Nové Smlouvy, nad nímž se trápí. Pomáhá si dávným prorockým podobenstvím stromu. Oliva, kořen ze země vyprahlé, pařez Izai… Symboly souvislosti života překlenujícího krát kost lidského věku, čas pokolení, generací. Sem mezi ty, které oslovil, kteří uvěřili a vykročili, zasadil zahradník Hospodin štěp odjinud. Ošetřoval jej ve vzrostlý věkovitý strom, plodonosnou olivu. Ne oni byli tím stromem svou zbožností kolem oltářů a svatých výsostí. Ne oni svou chvályhodnou péčí o školy a zákonickou bdělostí jsou tou oli vou, ale zjevení Velikého Ducha (J 4,24) mezi nimi, které se rozrůstá zku šeností víry, o níž se praví, že bývala počtena za spravedlnost (1. M 15,6). Spravedlnost ne zápočtem osobních kvalit, bezvadností nebo zásluh a správ ností, ale jako nasměrování a obrácení se k PRAVDĚ. Jako bytí s PRAVDOU zjevení živého Boha. „Živého vidoucího mne“ (1. M 16,14). PRAVDA jsou způ soby Božího zjevení. Vírou bývali vidoucí učiněni ratolestmi té olivy a učastníky její tučnosti před očima národů. Vírou se vzpamatovávali v souženích, která si přivo dili svévolí a bezbožností. Vírou se vraceli ke „skále věků, která za nimi šla. Ta pak skála byl Kristus“, SLOVO od počátku, Bůh z Boha jediného… rozeznává apoštol (1. Kor 10,4). Vraceli se, když zpozorněli pro Ducha Zákona. Vraceli se MILOSTÍ. Milostí znovuprozření službou proroků k zjevené Boží vůli. Milostí k pokání… Anebo se nevraceli. „Čiňte pokání, přiblížilo se Boží království,“ volal Zachariášův Jan (Mt 3,3) a odhalil bezpočet ratolestí vylomených: „Pohrdli radou Boží proti sobě nebyvše pokřtěni od něho“ (Lk 7,30). Světlo přišlo na svět a ozářilo odvě

32


kou olivu známosti Boží v plné její slávě (J 17,4), ale tito ztratili souvislost. „Milovali víc tmu nežli světlo pro zlo svých skutků“ (J 3,19). Nepoznali Syna poslaného Otcem. Oslepli pro jeho slávu, ohluchli pro SLOVO ŽIVOTA ke svému odsouzení. „Tvrdošíjní a neobřezaného srdce i uší, vy jste se vždycky Duchu sva tému protivili, jako vaši otcové, tak i vy,“ pověděl Štěpán a Pavel to nezapo mněl. Tenkrát souhlasil s jeho kamenováním. „Kterému z proroků se vaši otcové neprotivili? Zmordovali ty, kteří příchod toho spravedlivého před zvěstovali, jehož vy nyní jste zrádci a vražedníci. Přijali jste Zákon působe ním andělským, ale nehleděli jste si ho“ (Sk 7,51–53). Takový je stav před ních toho lidu. Nevýslovně dnes lituje apoštol té žaloby Kristova svědka: „Radši sám být zavržen místo mých bratří podle těla“ (Ř 9,2,3…) Avšak neztrácí naději. Což není Boží slitování nade všecky skutky jeho? (Ž 145,9) Nikoli, neza vrhl svůj lid. Podívejte se na mne, spolupachatele všeho toho zlého na Ježíši Kristu Pánu! Jeho milostí jsem to, co jsem; živým pozváním k tomu, který přišel, aby hříšné spasil (Ř 9,3; 11,1; 1. Kor 15,10; 1. Tim 1,15). Věrný ve slibech daných otcům činí Bůh ostatky Izraele, hrstku svědků Kristových, požehnáním všech čeledí země a tak bohatstvím pohanů (1. M 12,3; 28,14). „Bohatství“ je zde slovo nabité významem. Slovo zkratka pro to, o čem se apoštol šíří v předchozích kapitolách listu: Pád Izraele je bohatstvím světa, čteme s údivem. Že utýrali Božího dobrodince, Syna přišlého na svět mezi nás, tou do věků volající křivdou, že obohatili svět?! Především se ukázalo, jak jsme, lidé tohoto světa, neschopní být s ním. Že takový, jaký JEST v PRAVDĚ svého zjevení, je Bohem, s nímž nepočítáme a který se nám ve světě našich záležitostí až na smrt protiví. NENÍ, ubezpe čujeme se, protože jestli mu takhle jdeme vstříc, jsme nepochybně ztraceni. V zrcadle Velkého pátku vidíme, co v nás vězí a číhá na svou příležitost. Bůh trpící v Ukřižovaném nás, náš svět varuje. A sotva mohl Všemo houcí…, sotva může všemohoucí láska pro výstrahu naší bezradné svobodě a svobodné bezradnosti učinit víc, nežli příjmout a zjevit nám námi půso benou vlastní svou bolest, abychom pochopili, že na moc temnosti v sobě a kolem sebe sami nestačíme. Po strašlivých válkách a masových zločinech to snad lidi tuší a přesto si troufají: „Kdyby byl Bůh…!“ že by si od nás nechal poradit? Slovo kříže jim připadá nepravděpodobné, nefunkční, pošetilé. Skutečnost vzkříšení tudíž zůstává mimo jejich rozlišovací schopnost. To, co teprve vyznáním „i kvůli mně trpěl a zemřel i já to zavinil,“ se stává oporou víry.

Oliva: J 15,1.–6, Ø 11,7.11.–12.17.–23

33

Z lásky námi Pán Bůh takhle otřásá, aby nás probudil pro sebe, když se ukázalo, že jinak bychom se neprobrali: Roztrhni své srdce, jako On své roztrhl; ne jen roucho v jakési bohoslužbě pro efekt! Bůh mluví o kraj nosti: Z celého srdce, ze vší duše a vší síly. Vše nebo nic. „ZEMŘI, ABYS ŽIL!“ formuluje Pavel ten šokující paradox, který se naší přirozenosti tak příčí, protože svoji diagnózu neberem dost vážně. Sami sebou naplněni a jen sami svoji se ztrácíme, pro Boží skutečnost neživí. Život podle jeho vůle, život věčný, (J 12,50) svým nicováním znemožňujeme. Ve smrti pak je člo věk hrozivě sám… Tak zemři včas, člověče! Zemři s ním. Dokonce „pohřbi se s Kristem skrze křest v smrt,“ říká Pavel (Ř 6,3,4), abys s ním mohl z mrtvých vstát, duchovně živ k slávě Boha Otce (Gal 2,20; 2. K 5,15 aj,). Překroč ten práh a pohlédni, vykoupen ze závislostí na duchovních zlostech a silách světa v sobě. Žij mocí toho, který křísí mrtvé a povolává, co není, jako by bylo (Ř 4,17). Zde je smysl toho, co apoštol popsal jako vytětí z plané olivy odcizení a naroubování na vzácnou olivu zjevení a poznání Boha. „Bohatstvím světa myslí člověka – lidství – v nové duchovní totožnosti: Jeho ospravedlnění ve smyslu obživy, doslova „vykrmení slovy víry a pravého učení“ (1. Tim 4,6) a ošetřování PRAVDOU, zjevením Boha, které se stalo tělem (Kol 1,15; J 14,6). Všichni jsme v rukou Božího zahradníka, který se ohlíží po ovoci, říká Pán Ježíš. Neplodné ratolesti odřezává, avšak sebeskromnější sklizeň ovoce ošetřuje, aby se rozhojnila. V tom bývá oslaven, neseme-li ovoce hojné jako učedníci Kristovi. Amen. V Luhu nad Morání, poslední neděle po svátku Zjevení Páně 2010

s. j. h.


6. „Synu, jdi na vinici mou dnes a dělej“ Mt 21,28 Mt 20,1–16 Nebo podobno jest království nebeské člověku hospodáři, kterýž vyšel na úsvitě, aby najal dělníky na vinici svou. Smluviv pak s dělníky z peníze denního, odeslal je na vinici svou. A vyšed okolo hodiny třetí, uzřel jiné, ani stojí na trhu zahálejíce. I těm řekl: „Jdětež i vy na vinici, a co bude spravedlivého, dám vám.“ A oni šli. Opět vyšed při šesté a deváté hodině, učinil též. Při jedenácté pak hodině vyšed, nalezl jiné, ani stojí zahálejíce. I řekl jim: „Pročež tu stojíte, celý den zahálejíce?“ Řkou jemu: „Nebo nižádný nás nenajal.“ Dí jim: „Jdětež i vy na vinici, a což by bylo spravedlivého, vezmete.“ Večer pak řekl pán vinice šafáři svému: „Zavolej dělníků a zaplať jim, počna od posledních až do prvních.“ A přišedše ti při jedenácté hodině [najatí,] vzali jeden každý po penízi. Přišedše pak první, domnívali se, že více vezmou, ale vzali i oni jeden každý po penízi. A vzavše, reptali proti hospodáři, řkouce: „Tito poslední jednu hodinu dělali, a rovné jsi je nám učinil, kteříž jsme nesli břímě dne i horko.“ On pak odpovídaje, řekl jednomu z nich: „Příteli, nečiním tobě křivdy. Zdaliž jsi z peníze nesmluvil se mnou? Vezmiž, což tvého jest, a jdi předce, já pak chci tomuto poslednímu dáti jako i tobě. Zdaliž mi nesluší v mém učiniti, což chci? Čili oko tvé nešlechetné jest, že já dobrý jsem? Takť budou poslední první, a první poslední; nebo mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených.“ Mt 20,17–28 A vstupuje Ježíš do Jeruzaléma, pojal dvanácte učedlníků soukromí na cestě. I řekl jim: „Aj, vstupujeme do Jeruzaléma, a Syn člověka vydán bude předním kněžím {biskupům} a zákonníkům, a odsoudí ho na smrt. A vydadíť jej pohanům ku posmívání a k zbičování a ukřižování, ale třetího dne z mrtvých vstane.“ Tehdy přistoupila k němu matka synů Zebedeových s syny svými, klanějici se a proseci něco od něho. Kterýž řekl jí: „Co chceš?“ Řekla jemu: „Rci, ať tito dva synové moji sedají, jeden po pravici tvé a druhý po levici, v království tvém.“ Odpovídaje pak Ježíš, řekl: „Nevíte, zač prosíte. Můžete-li píti kalich, kterýž já píti budu, a křtem, jímž já se křtím, křtěni býti?“ Řekli jemu: „Můžeme.“ Dí jim: „Kalich zajisté můj píti budete, a křtem, jímž já se křtím, pokřtěni budete, ale seděti po pravici mé a po levici mé, neníť mé dáti, ale těm, kterýmž připraveno jest od Otce mého.“ A uslyšavše [to] deset jiných, rozhněvali se na ty dva bratry. Ale Ježíš svolav je, řekl: „Víte, že knížata národů panují nad nimi, a kteříž velicí jsou, moci užívají nad nimi. Ale ne tak bude mezi vámi. Nýbrž kdožkoli chtěl by mezi vámi býti velikým, budiž služebník váš. A kdož by koli mezi vámi chtěl býti přední, budiž váš služebník; Jako i Syn člověka nepřišel, aby jemu slouženo bylo, ale aby on sloužil, a aby dal život svůj mzdu na vykoupení za mnohé.“

Jdi pøece: Mt 20,1–16, Mt 20,17–28

35

Jdi přece Království Boží přichází na tržiště tohoto světa, říká Pán Ježíš. Přichází jako hospodář a najímá dělníky k dílu, které má být vykonáno. Je tu od Božího rána, od úsvitu dne, který je u Pána jako tisíc let a stejně tisíc let jako jeden den (2. P 3,8). S ním přichází úsvit pro všecky, kteří jsou hotovi jít a dělat. Smlouvá s nimi podmínky, mzdu k jejich spokojenosti, a posílá je do vinohradu. Během dne pak ještě čtyřikrát vyjde, („ sklizeň je mnohá a dělníků málo“ Mt 9,37). Pokaždé potká zevlující, kteří zaspali a do práce se moc nehrnou. Nikdo o takové nestojí, „nikdo nás nenajal,“ říkají; zahálejí. Až se ozve hlad, půjdou po žebrotě. I pro takové je tu teď příležitost. Jejich mzdu ale hos podář neupřesňuje. „Chopte se práce a co bude spravedlivého, vezmete“ (v. 7.). Neříká, co si zasloužíte. „Snažte se. Svou spravedlností vám ručím, že nepřijdete zkrátka.“ Se soumrakem, když konečně padla, je tu pokyn k výplatě: „Začni od posledních,“ významně se usmívá hospodář na šafáře… „Tý, pojď sem!“ zvedá peníz jeden proti druhému. Počítali tak nejvýš s večeří za tu hodinu práce, a teď na ruku přede všemi jim pán vyplatil za celý den. Není divu, že ti utahaní celodenní šichtou teď čekají víc. Za daných okol ností se jim dohodnutá mzda zdá málo. Najednou jim výplata, na kterou se celý den těšili, nestačí. Není to fér. „Co práce je za námi narozdíl od těchhle! A nejde jen o ty peníze, ale smějí se nám do hrsti. Jsme za hlu páky. To přece nemůžeme nechat…“ „Příteli,“ bere si hospodář jednoho stranou, „poslyš, neděje se ti křivda. Dostal jsi přece, co ti podle smlouvy náleží. Chci dát posledním jako tobě. Jde to na můj účet. Mrzí tě, že JSEM jaký JSEM? Závidíš jim snad? Že na mou dobrotu reaguješ s nevolí?“ „Nezávidím, šéfe, ale něco tu nesedí. Ta výhoda jen pro někoho…,“ zdá se nám že se mohl ohradit ten pracovitější. „Není jaksi nespravedlivě dobrý tvůj hospodář, Ježíši?“ Posledním řekl, že jim dá, co bude spravedlivého. Tedy každému, co jeho jest. Co si kdo zaslouží, platí na tržišti světa. „Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce,“ masírovali nás čtyřicet let a říkali tomu sociální spra

36


vedlnost… Nasákli jsme tím v takzvané lidové demokracii. Ale mluvíme o království. V češtině se mimochodem slovo „spravedlnost“ (spravednost) utvořilo od „s pravdou“, podobně jako třeba „opravdu“ ze zvolání „ó pravdu máš“, na rozdíl od němčiny, kde „Gerechtigkeit“ se odvozuje od „Recht“ – právo, stejně jako latinské „justitia“ od „jus“. „Na pravdě“ se u nás říkalo místům poprav čím. Vladař, suverén byl pánem práva k pravdě. Jeho byla spravedlnost. V malém království svého hospodářství ten člověk právem rozhodl o spra vedlnosti. Jejím základem a pravdou nebylo usnesení, ale jeho dobrota. Těm z nás, jejichž pravdou jsou zvyklosti, pravidla a ustanovení, zákon ať už obce nebo tržiště světa, se to nezdá. „Proto hledejte…! Hledejte nejprve a především to království a jeho spravedlnost,“ říká Pán Ježíš. „Já jsem její PRAVDA.“ (Mt 6,33 J 14,6) Hospodář říká nespokojenci: „Vezmi, co tvého jest, a jdi… jdi přece.“ Nabízí se představa, že ve své dobrotě končil pracovní den společnou večeří, a že tihle naštvaní to prostě neberou. Odmítají vejít do pohody, do společné radosti z vykonaného díla, kde už jako první mezitím zasedli ti poslední. O tom, jak to dopadne, podobenství mlčí. Ale poznámka, že mnoho je povo laných, z nichž jen menšina se rozhodne šťastně, sem patří. Vinice je dávný prorocký symbol Izraele (Iz 5). Ke konci svého půso bení, krátce před Velikonocemi, ho Pán Ježíš připomene ještě dvakrát (Mt 21,28–31; 33–46). Pokaždé se zde zástupci pravidel, Zákona Smlouvy a ustanovení starších setkávají s jejich přesahem zjevujícím se v tom, kte rého Panovník poslal. „Vstupujeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán…,“ čteme dál ve dvacáté Matoušově. Vydán do rukou těch zasloužilých, jimž se zdá, že mají nárok, do rukou těch lepších, kteří nesnášejí vracející se marnotratné. Když na to přijde, řeknou: „My zákon máme, a podle našich pravidel má umřít nepravý dobroděj, protože Synem Božím se činil“ (J 19,7). Zabijí Syna, aby uchvátili dědictví, vinici, CÍRKEV BOŽÍ pro sebe (Mt 21,38). Blázni a slepci (Mt 23,17), pokolení zlé a cizoložné (Mt 12, 39) ze zlého pokladu svých srdcí vynesou zlé (Mt 12,35), i tu spravedlnost zlou. S podobenstvím kde příčinou napětí mezi dělníky se stala různá míra hospodářovi přízně, se zdá korespondovat, co se dál přihodilo cestou: Matka Zebedeovců Jana a Jakuba přišla za Ježíšem se žádostí a nabíd kou postavit své syny Mistrovi po bok. Nebude to zřejmě s tím královstvím snadné, jak sám opakovaně naznačuje. Měl by mít tělesnou stráž, poboč níky. Nuže, koho jiného než „Syny hromu“ (Boanerges), jak jim sám pře zdívá (Mk 3,18), hochy tak trochu od rány. Dokáží se zastat, osvědčili se

37

Jdi pøece: Mt 20,1–16, Mt 20,17–28

(pravda, ne zrovna nejšťastněji) když Samaritáni odepřeli Mistrovi nocleh (Lk 9,54) a jindy hájili jeho pověst vůči tomu, kdo si dovolil vymítat ďábly v jeho jménu, ačkoli s nimi nechodil (Mk 9,38). Nebyli by to špatní bodyguardi. Jenomže jsou tu ostatní a těch se to dotklo: „Co si o sobě myslí, že. Není ten Jan, jak se na Mistra lepí, nějak móc chytrej? A teď s bráchou? To by byl pěknej kontrapunkt! Kam se tlačí? O co jim jde?“ rozhněvali se na ty dva, čteme. Ježíš si je svolal: „Takhle ne. Tak by to mezi námi nešlo. Handrkování o vliv a moc jste okoukali na tržišti tohoto světa. Ale jste děti království… Trpíš komplexem nedoceněné významnosti, zatímco ten vedle je nezaslou ženě středem pozornosti? Rád bys rozhodoval? Měl poslední slovo? Zkou mej, čího jsi ducha, čí mysli. Nezastíráš si něčím dar SLÁVY od Otce milu jícího nás před ustanovením světa, SLÁVY, o níž se s vámi dělím? K ní, ke SLÁVĚ Otcově, jsem z mrtvých vstal, abyste i vy v novotě života chodili (Ř 6,4). V její záři se ukáže malichernou každá ukřivděnost, bezvýznamnými se stanou prestiže a zájmy, jimiž byste si jinak konkurovali. Užívejte si ji. Berte ji doopravdy a s radostí, zřetelně a přesvědčivě, aby poznal svět, že jsme odjinud: Já ve vás a Otec ve mně, abychom byli doko náni v jedno“ (J 17,23). Amen CB Smíchov, Septuagesimae 2010

s. j. h.

POZNÁMKA K NETRADIČNÍMU POHLEDU (Mt 20,21) „Přiblížilo se království…“ (Mk 1,15), „je mezi vámi“ (Lk 17,21), jakože Duchem Božím vymítám ďábly, přišlo mezi vás (Mt 12,28), a přitom teď už potřetí mluví Ježíš o svých nevalných vyhlídkách: že musí mnoho trpět, být potupen, dokonce jako zločinec zemřít. Všecky to skličuje a trápí (Mt 17,23), a Zebedeovci nejsou výjimkou. Zvlášť těžce to asi nese právě Jan, učed ník mimořádné vnímavosti a výjimečné paměti. Žádají o pověření být Mis trovi po boku. Bezprostředně se nabízí navraživý pohled ostatních deseti (už proto, že na něj vlastně Ježíš svou řečí o moci a panování mezi nimi reaguje). „A co my?!“ rozčilují se, když ti dva se nestydí v kritické chvíli z Mis trovy přízně a lásky (J 13,23; 20,2; 21,5.20) těžit pro sebe: předběhnout

38


ostatní, a včas se hlásit o prestižní funkce v nezkrotné touze něco zname nat; „Co zbyde na nás?“ Myslím, že Ježíš se na milého Jana a jeho bratra tak nedívá. Ví, že nepřeslechli, ale po svém odpovídají na jeho nouzi a sevření. Ne z vypo čítavosti, ale starost a úzkost je nutí být mu nablízku, přestože nevědí, zač prosí. Sotva by jinak přijal jejich odhodlání: „Mého křtu i kalicha se vám dostane.“ Ostatně brzy jediný z nich Jan pod křížem s Marií matkou osvědčí, jak myslel to pobočnictví (J 19,26). Se Šimonem pak u Mistrova prázdného hrobu pochopí i smysl své účasti na jeho SLÁVĚ. Ježíš ovšem nenechává na pochybách, jak nebezpečně a tragicky se mýlí samozvaní pobočníci, kteří komolí slovo kříže jeden proti druhému, a pozlátky falšují slávu toho vzkříšení. Po boku Syna člověka, který přišel, aby sloužil a dal svůj život na vykoupení za mnohé, se postaví ten, komu to připravil Otec v nebesích.

s. j. h.


7. Pán Ježíš praví: „Kdo mé slovo slyší a věří tomu, který mne poslal, má život věčný a na soud nepřijde, ale přešel jest ze smrti do života.“ J 5,24 Mt 7,13–23 Vcházejte těsnou branou; nebo prostranná brána a široká cesta jest, kteráž vede k zahynutí, a mnoho jest těch, kteříž vcházejí skrze ni. Nebo těsná jest brána a úzká cesta, kteráž vede k životu, a málo jest nalézajících ji. Pilně se pak varujte falešných proroků, kteříž přicházejí k vám v rouše ovčím, ale vnitř jsou vlci hltaví. Po ovocích jejich poznáte je. Zdaliž zbírají z trní hrozny, aneb z bodláčí fíky? Takť každý strom dobrý ovoce dobré nese, zlý pak strom zlé ovoce nese. Nemůžeť dobrý strom zlého ovoce nésti, ani strom zlý ovoce dobrého vydávati. Všeliký strom, kterýž nenese ovoce dobrého, vyťat a na oheň uvržen bývá. A tak tedy po ovocích jejich poznáte je. Ne každý, kdož mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdož činí vůli Otce mého, kterýž v nebesích jest. Mnozíť mi dějí v onen den: Pane, Pane, zdaliž jsme ve jménu tvém neprorokovali, a ve jménu tvém ďáblů nevymítali, a v tvém jménu divů mnohých nečinili? A tehdyť jim vyznám, že jsem vás nikdy neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti. Lk 13,22–30 I chodil po městech a městečkách, uče, bera se do Jeruzaléma. I řekl jemu jeden: Pane, co nemnozí jsou ti, kteří spaseni býti mají? On pak řekl jim: Snažujte se vcházeti těsnou branou; neboť (pravím vám), mnozí usilovati budou vjíti, ale nebudou moci. Když vstane hospodář, a zavře dvéře, a počnete vně státi a tlouci na dvéře, řkouce: Pane, Pane, otevři nám, a on odpovídaje, díť vám: Neznám vás, odkud jste: Tedy počnete říci: Jídali jsme a píjeli před tebou, a na ulicech našich jsi učíval. I dí: Pravím vám, neznám vás, odkud jste. Odejdětež ode mne všickni činitelé nepravosti. Tamť bude pláč a škřipení zubů, když uzříte Abrahama, a Izáka, a Jákoba, a všecky proroky v království Božím, sami pak sebe vyhnané ven. I přijdouť od východu, a od západu, a od půlnoci, i od poledne, a budou stoliti v království Božím. A aj, jsouť poslední, kteříž budou první, a jsou první, kteříž budou poslední.

Tìsná brána: Mt 7,13–23, Lk 13,22–30

41

TĚSNÁ BRÁNA „Baví se dvě planety. Jedna povídá: Je mi blbě, chytla jsem homo sapiens. Druhá na to: Neboj, to zas rychle přejde.“ Profesor sociologie na Kings College v Cambridge, lord Anthony Giddens (72) apokalyptickou anekdotou zahájil přednášku na pražské konferenci o celosvětovém vývoji (Respekt 10/4). („APOKALYPSIS“ – odhalení, zjevení). Taky athénští intelektuálové přijali s pobavením, že „Bůh uložil den, ve kterém bude soudit všecko lidské pokolení v spravedlnosti skrze toho muže, kterého k tomu vystavil, slouže k víře všechněm vzkříšením jeho z mrtvých“ (Sk 17,31). „Slouží víře evidentní neuvěřitelností?! Nech to na jindy, blázínku, co je moc, to je moc,“ dívali se po sobě významně, až na těch pár, kteří právě tohle potřebovali slyšet: Bůh v Kristu vstal z mrtvých, abychom věřili, že těsnou bránu smrti má pod kontrolou, že není pustým propadem do ztra cena, ale otvírá ji lidem, tvorům, které stvořil darem svého Ducha (RUAH), Ducha života (1. M 2,7) k bytí jiného řádu v povzbudivé i varující různosti. Způsob toho, co tam čeká, si pak volíme sami, a osobně si naň zakládáme ve svěřené časnosti. ON, dárce života, nám přeje, ba přikazuje ŽIVOT (J 12,50). Život proti smrti, proti zahynutí, život věčný. Udělal pro to všecko (J 3,16) a stojí s tím u tvých dveří a tluče (Zj 3,20). Otevřeš? Je to na tobě. Člověče, nejsi dílem náhody. Nejsi naplaveninou ani bludným balvanem, lhostejno odkud, kudy, kam se valíš. Nejsi sám sobě účelem ani mírou všech věcí, jak si namlouváš. Stvořitel světa a všeho, co je na něm, nám svěřil účast na bytí. Stanovil chvíli a cíle našeho přebývání v časnosti (říká ap. Pavel), abychom ho hledali. Toho, kdo za tím stojí, že jsme; abychom šátrali kolem sebe, zda bychom se ho dobrali, ačkoli je blíž, než se nám zdá. Jím živi jsme, hýbeme se i trváme, lhostejno, jsme-li dobří nebo zlí, lhostejno, zda to oceňujeme nebo si myslíme, že se bez něho obejdeme (Sk 17,26.27). V zapomenutí Boha unášeni většinovým proudem cestou všelikého těla spotřebováváme svůj život ve slušnosti a přiměřené slasti, avšak marníme možná Stvořitelovu duchovní investici a nicujeme a vyprazdňujeme svou životní šanci duchovně procitnout a vyrůst. To je, oč tu běží…

42


Pokud definujeme sami sebe jen tím, co si koupíme, co si dokážeme poří dit, ztrácíme cit pro to, že bychom sami mohli mít nějakou skrytou, hlubší, trvalejší cenu, říká prof. Giddens a Ježíš mluví o lidech v prostranné bráně a na široké cestě do zahynutí, kde se nakonec pláče a skřípe zuby, neboli bytuje v jakési nebohosti vně, v pozdní zlostné lítosti a neduživosti ducha nevratně zmrzačeného a zanedbaného v časnosti. A ovšem jsou i sofistikovanější vstupy na tuhle sjezdovku marnosti než pouhý konzum. Pokušitel Ježíši na poušti nabízel onačejší život… (Mt 4,1–11) S novoročním přáním nám letos dávný přítel, neúnavný aktivista za mír a svobodu bez násilí a za sociální spravedlnost, farář EKD (vloni ve svých sedmdesáti účastník 4. etapy pochodu z Říma do Dakaru „Za svět bez válek“) napsal o svém (jak píše) nonverbálním vnuknutí, jehož se mu dostalo při církevních oslavách ve finském Hämeelinna: „Měli bychom konečně svoji teologii kříže opravdu pověsit na hřebík a silněji se přiznat k Synu Božímu, který se stal člověkem.“ (Konec cit.) Jak to myslí? Uzemnit víc to Boží naší lidskou problematikou? Sytit zástupy hladových? Jako lékaři bez hranic obejmout svět mocnou ekumenickou náručí? To by bylo něco! Vůči tomu zajisté sotva lze co namítnout. Avšak klíč zapomenutý na hřebíku dveře neotevře; až vstane hospodář a zavře, ohromně vzroste zájem, ale pozdě. Už se tam nikdo nenatlačí; nikdo z kostelních posluchačů, nikdo z mistrů teologie ani světa léčitelů: „Hostili jsme tě u svého stolu, budou volat, a na našich ulicích, katedrách a kazatelnách jsi učíval. Pane, copak jsme ve jménu tvém neprorokovali, ďábly nevymítali, svět nezachraňovali a mnoho divů nečinili?“ Uslyší: „Odkud jste? Neznám vás. Jděte ode mne všichni činitelé nepravosti!“ Co brání? Co zahání ty lidičky od Boží tváře? Doufali se prokázat vzdělá ním, intelektem, nápaditostí, věděním, slušností, sociálním cítěním a dob ročinností atd. A přesto se ukazují být exponenty čehosi nepravého. Kdo by to řekl? Jako cejch, jako znamení nesou ne-pravost svého všemi přece uznávaného konání (Zj 13,16). Má vůbec někdo na to, být spasen? „Pane, je opravdu málo těch, kteří mají být spaseni?“ ptá se Ježíše kdosi ze zástupu. Není to pro každého? A jak jsem na tom já? Jak je rozhod nuto o mně? Zas jedna ze špatně položených otázek. „Snažte se vcházet těsnou branou…“ (Lk 13,24a), kde na tebe vidět není, abys předvedl svoji dobrotu a zbožnost. Vcházej těsnou branou bez potlesku a sám, „stvořen v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh připravil, abys v nich chodil“ (Ef 2,10).

Tìsná brána: Mt 7,13–23, Lk 13,22–30

43

„Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu a málo je nalézajících ji,“ říká přímo dle Matouše Pán Ježíš v závěru „Kázání na hoře“ (Mt 7,14). Přičemž ovšem hledejte, proste, tlucte… (Mt 7,7), stůjte o to znovustvo ření, platí pro všecky. Že bez uznání a publicity zbyde hrstka? Zanedbatelné stádečko? Nebeský Pastýř to vidí jinak (Lk 12,32), a nebeský Otec to slavně hodnotí. O jakou přístupovou cestu se tedy vlastně jedná? Nepohodlí? Odříkání až do toho seberozdání? Co nejpříkřejší překážková dráha mravnosti, abys pak Pána Boha učinil supervizorem svých etických cvičení a předsevzetí? Nebo snad nějaké životní soužení? Nezdá se, že má Ježíš především tohle na mysli. Těsná brána a úzká cesta vedoucí k životu je přece metafora mateřského lůna. Ale což jsme tudy nevešli všichni? Jistě. Avšak jako mizivá menšina těch, kteří tudy vejít mohli. A podobně nemnozí z takto přirozeně živých se rodí znovu „z vody a z Ducha“ (J 3,3.5.), aby vešli do Božího království k životu v poznání nebeského Otce a toho, kterého ON poslal, Ježíše Krista v Duchu svatém (J 17,3), ačkoli nabídka platí všem. „Oznámil jsem tvé JMÉNO, Otče, lidem, které jsi mi dal ze světa. Svěřil jsem jim tvé SLOVO a svět je nenáviděl… Nejsou ze světa, jako já nejsem ze světa“ (J 17,6.8.14), říká o té hrstce těch kolem sebe, kteří ho následovali v druhém narození (Mt 19,28). S nenávistí se dostavila smrt. Svědectví, že Boha bytostně nemůžeme: „Diagnóza potratu a ne znovuzrození, Ježíši!“ Avšak Syn se dovolal SLÁVY, kterou měl u Otce dřív, než byl svět (J 17,5): SLÁVY VZKŘÍŠENÍ. „A SLÁVU, kterou jsi mi dal, dal jsem jim“ (J 17,22). Vra címe se k tajemství zmíněnému na začátku, nad nímž rozum krčí rameny: „Koho přesvědčíš svým svědectvím PRAVDĚ, Ježíši? (J 18,37). Kdo z široké cesty obdařen milostí nočního vidění rozezná a pochopí kající osamění a smrt s tebou jako těsnou bránu k životu?“ „Zemřeli jsme a život náš je s Kristem skryt v Bohu,“ vyznává apoštol své spolehnutí na Kristovo vzkříšení (Kol 3, 3.4). „Když se pak ukáže Kris tus, život náš, tehdy i my se s ním ukážeme v slávě.“ Nemnozí tudy vchá zejí k životu ve skutečnosti Boží. Shrneme-li, nejen ve světle Písma, pak hlavní proud, tah „mainstreamu“ lidstva je zahynutí. Odvěký obecný trend je úpadek, nesmyslnost, prázd nota, hromadný únik k mediálním fantasmagoriím a mátohám, atd. „Pro svoje zlé skutky se cítí líp ve tmě“ (J 3,19). Soud spočívá v nenávisti lidí ke SVĚTLU, které přišlo na svět (J 3,19.20). Je varovným rozeznáním vše obecné tendence k zahynutí v časnosti i mimo ní.

44


Moderní a postmoderní člověk, úspěšně útočící na kdejakou mez vědění a zdolávající překážky a meze svých fyzických možností, ovšem toto bib lické rozeznání převážně odmítá. Hrozivou potencialitu svého časného i věčného sebezničení zlehčuje nebo ignoruje. Trend ovšem nezměníme hlavou v písku, resp. pod duchnou své zapařené poživačnosti, ani work holismem, hrabivostí nebo prostě dáme-li se tomu v sebevědomé silácké přezíravosti do smíchu. Cestou k záchraně je osobní „inovace“ lidství probuzením k duchovnímu životu. Ne úporností vlastní síly a přísnou odříkavostí, ale milostí prohléd nutí a změnou srdce (2. Kor 5,17; Žd 10,16), která se projeví přeskupením hodnot a zájmů, radostným exodem ze sebe sama těsnou branou k životu, k jedinému světlu a vysvobození z doširoka se rozprostraňující post-postmoderní mrákoty. Amen. V Dobříši, neděle Estomihi 2010

s. j. h


8. „Na to je zjeven Syn Boží, aby kazil skutky ďáblovy.“ 1. J 3,8b Mt 3,13–4,11 Tehdy přišel Ježíš od Galilee k Jordánu k Janovi, aby pokřtěn byl od něho. Ale Jan velmi zbraňoval jemu, řka: Já mám od tebe křtěn býti, a ty pak jdeš ke mně? A odpovídaje Ježíš, dí jemu: Nechej nyní; neboť tak sluší na nás, abychom plnili všelikou spravedlnost. Tedy nechal ho. A pokřtěn jsa Ježíš, vystoupil i hned z vody; a aj, otevřína jsou mu nebesa, a viděl Ducha Božího, sstupujícího jako holubici, a přícházejícího na něj. A aj, hlas s nebe řkoucí: Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo. Tehdy Ježíš veden jest na poušť od Ducha, aby pokoušín byl od ďábla. A postiv se čtyřidceti dnů a čtyřidceti nocí, potom zlačněl. A přistoupiv k němu pokušitel, řekl: Jsi-li Syn Boží, rciž, ať kamení toto chlebové jsou. On pak odpovídaje, řekl: Psánoť jest: Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím skrze ústa Boží. Tedy pojal jej ďábel do svatého města, a postavil ho na vrchu chrámu. A řekl mu: Jsi-li Syn Boží, spustiž se dolů; nebo psáno jest, že andělům svým přikázal o tobě, a na ruce uchopí tebe, abys někde o kámen nohy své neurazil. I řekl mu Ježíš: Zase psáno jest: Nebudeš pokoušeti Pána Boha svého. Opět pojal ho ďábel na horu vysokou velmi, a ukázal mu všecka království světa i slávu jejich. A řekl jemu: Toto všecko tobě dám, jestliže padna, budeš mi se klaněti. Tedy řekl mu Ježíš: Odejdiž, satane; neboť psáno jest: Pánu Bohu svému klaněti se budeš, a jemu samému sloužiti budeš. Tedy opustil ho ďábel, a aj, andělé přistoupili a sloužili jemu. Mk 11,27–33 I přišli zase do Jeruzaléma. A když on procházel se v chrámě, přistoupili k němu přední kněží a zákonníci a starší. I řekli jemu: Jakou mocí to činíš? A kdo tobě dal tu takovou moc, abys tyto věci činil? Tedy odpovídaje Ježíš, řekl jim: Otížiť se i já vás na jednu věc. Odpovězte mi, a povím vám, jakou mocí to činím. Křest Janův s nebe-li byl, čili z lidí? Odpovězte mi. I rozjímali sami mezi sebou, řkouce: Díme-li: S nebe, díť: Proč jste tedy neuvěřili jemu? Pakli díme: Z lidí, bojíme se lidu. Nebo všickni o Janovi smyslili, že právě byl prorok. I odpověděvše, řekli Ježíšovi: Nevíme. A Ježíš odpovídaje, řekl jim: Aniž já vám povím, jakou mocí to činím.

Moc: Mt 3,13–4,11, Mk 11,27–33

47

Moc „Co je to za moc? Kdes ji vzal, Ježíši, že děláš, co děláš? Co za tím vězí? Odkud čerpáš? Kdes to vyčetl? Kdo tě řídí a kdo tě podrží?“ „Ujasněme si tedy, kde kdo stojíme,“ říká Ježíš. „Odkud se díváme, zda jsme na příjmu toho, co se děje, abychom našli společnou řeč, prohléda jíce k tomu, který se v PRAVDĚ zjevuje. Janův křest byl z nebe nebo z lidí? Čím vám je to o pokání na odpuštění hříchů vstříc blízkosti Božího krá lovství? Nabídkou nebes a světlem ze skrýší pravé skutečnosti, nebo jen výstřední člověčinou a posedlostí?“ (Lk 7,33). Jeruzalémští předáci se tenkrát s Ježíšem nedomluvili. Domluvíme se my, abychom okusili něco z moci poznání Otce a Syna v Duchu svatém? Pojďme za Ježíšem, nejstarším z bratří. V zavedeném tesařství po otci nemá stání. Rozžehnal se s matkou a mimo čas svátečních poutí zamířil do Judstva k jordánským brodům, kde křtí Zachariášův Jan. Vyšel, ne aby se zas vrátil, ale aby opustil zemi, svou příbuznost, dům a živobytí (srvn. 1. M 12,1). Den za dnem té nesnadné cesty už dýchá jen pro věci toho, který ho posílá a živí se jeho vůlí, aby dokonal jeho dílo (J 4,34). Mezitím „hlas volajícího na poušti“ (Mt 3,3) už galilejského poutníka provází a vítá. Všem kolem sebe Jan Křtitel říká: „Už jde. Už přichází mocnější nežli já, aby mě předešel a křtil vás Duchem svatým. Nejsem hoden ho vyzout jako vás z obuvi vašich hříšných cest, abych vás ponořil do vod pokání…“ „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa…“ ukazuje pak bez váhání na příchozího (J 1,29) a zdráhá se ho pokřtít: „Já mám od tebe křtěn býti, a ty jdeš ke mně?!“ (Mt 3,14). „Připusť to tentokrát,“ domlouvá mu Ježíš, „je na nás plnit všelikou spra vedlnost… Na nás je svědectví PRAVDĚ zjevení Božího.“ Tehdy se mu otevřel průhled k úradku nebes (čteme) sestoupil Duch svatý podobný holubici a stal se hlas: „Ty jsi ten můj milý Syn, v tobě se mi zalíbilo“ (Lk 3,22 Mt 3,16.17.). Zjevně otevřel Pán Bůh náruč člověku Ježíši z Nazaretu. Nového znovu zrozeného svého Adama vyhlásil milovaným Synem od věků (2 Tim 1,9), prvním i posledním, počátkem a koncem (Zj 1,8.11), obrazem své nevidi telnosti (Kol 1,15), vtěleným „eschatem“ znovustvořeného lidství (Jk 1,18)

48


všech, kteří Krista oblékli (Ř 13,14), prvorozeným mezi mnohými bratry (Ř 8,29), kteří ho následovali ve druhém narození (Tit 3,5 Mt 19,28 Bratr Jan Augusta EZ 435 v. 3.). V jistotě Otcova potvrzení vede Ježíše Duch na poušť, aby byl pokoušen od ďábla (Mt 4,1). Toho účelu si všimněme. Čtyřicet dní žije z křestní události. Čtyřicet dní ho živí otevřené nebe, nežli se o své přihlásí tělo. Zlačněl (čteme) a na mysl mu přišlo (říkejme tomu třeba „alter ego“, druhé „já“ s alternativami, nebo pestřeji „drak ten veliký, had starý, který slove ďábel a satanáš, svodící všechen okršlek světa“ Zj 12,9), aby po svém zkusil do lidského namíchat nelidské, a kdyby to možné bylo, do Božího bezbožné. Až sem se vydejme s poptávkou po moci toho, který (jak Šimon Petr svěd čil Korneliovi) „chodil dobře čině, uzdravoval všecky posedlé od ďábla, pro tože Bůh byl s ním“ (Sk 10,38). Našel si čas a samotu, aby se soustředil na to, co je psáno dřív, než se plevelné myšlenky uchytí a rozbují, aby se orientoval Biblí v tom, co na mysl přichází. My? My naproti tomu nestíháme. To i ono nám ještě nesmí uniknout. Nonstop blikají aparáty našeho vševidění a všeslyšení, startujeme stroje své všudypřítomnosti. Kdepak bychom vzali svých čtyřicet dní o samotě! Nenajdeme ani čtyřicet minut půstu od všeho toho ostatního pro Bibli a modlitbu. Neřešíme svá pokušení. Páte přes deváté je odkládáme, potla čená se hromadí, samovznícené touhy občas vzplanou žádostí v chytrosti ke lstivému sebeoklamání (Ef 4,14; Jk 1,14.15.): „Klidně přece jíme vepřové a ani další četná ustanovení Písma dnes nebereme vážně, proč se doslova točit zrovna na „nezcizoložíš“, „nepožá dáš“, nebo na tom o křivém svědectví? Taky „nepokradeš“ se dá chytře obejít atd. a obelhat sebe sama cestou k nepravosti, nad níž se zatáhne a setmí… Běda, konejšíme-li se, že to ani jinak být nemůže. Běda, když z apoš tolova vyznání, jak že si jako horlivý zákoník sám se sebou pod Zákonem bez Krista neporadil (Ř 7,15–25), uděláme jeho přiznání, že ono slavné „živ jsem už ne já, ale živ je ve mně Kristus“ (Gal 2,19.20.) je pouze nesplni telným přáním a nadsázkou, protože platí „jsem tělesný, prodaný hříchu“ (Ř 7,14). (J. Křivohlavý, Brána 2/2010, str. 11). Celým svým životem Pavel naopak dokládá, že „není už žádného potu pení těm, kteří jsou v Kristu Ježíši, nechodícím podle těla, ale podle Ducha“ (Ř 8,1), protože „Duchem Božím vedeni jsou synové Boží“ (Ř 8,14). Nemluví do prázdna tento svědek Ježíše Krista, říká-li: „Duchem jsme živi (Gal 15,25), Duchem i choďme a žádosti těla nevykonáme“ (Gal 5,16). Prvo

49

Moc: Mt 3,13–4,11, Mk 11,27–33

rozený (Ř 8,29) nás po Janově křtu předešel veden Duchem na poušť a už nyní nás utvrzuje ve spoludědictví (Ř 8,17). Amen V Luhu nad Morání, neděle Invocavit 2010

s. j. h.


9. „Slávu, kterou jsi mi dal (Otče), dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jedno jsme.“ (J 17,22) 2. K 3,1–11 Začínáme opět sami sebe chváliti? Zdaliž potřebujeme, jako někteří, schvalujících listů k vám, neb od vás k jiným? List náš vy jste, napsaný v srdcích našich, kterýž znají a čtou všickni lidé. Nebo to zjevné jest, že jste list Kristův způsobený skrze přisluhování naše, napsaný ne černidlem, ale Duchem Boha živého, ne na dskách kamenných, ale na dskách srdce masitých. Doufání pak takové máme skrze Krista k Bohu. Ne že bychom dostateční byli mysliti něco sami z sebe, jakožto sami z sebe, ale dostatečnost naše z Boha jest. Kterýž i hodné nás učinil služebníky Nového Zákona, ne litery, ale Ducha. Nebo litera zabijí, ale Duch obživuje. Jestližeť pak přisluhování smrti, literami vyryté na dskách kamenných, bylo slavné, tak že nemohli patřiti synové Izraelští v tvář Mojžíšovu, pro slávu oblíčeje jeho, kteráž pominouti měla, i kterakž by ovšem přisluhování Ducha nemělo býti slavné? Nebo jestližeť přisluhování pomsty slavné bylo, mnohemť se více přisluhování spravedlnosti rozhojňuje v slávě. Nebo to, což oslaveno bylo, aniž oslaveno bylo v té částce, u přirovnání této předůstojné slávy. Nebo jestližeť to pomíjející [bylo] slavné, mnohemť více to, což zůstává, jestiť slavné. 2. K 3,12–18 Protož majíce takovou naději, mnohé svobody v mluvení užíváme, A ne jako Mojžíš kladl zástěru na tvář svou, aby nepatřili synové Izraelští k cíli té věci pomíjející. Pročež ztupeni jsou smyslové jejich. Nebo až do dnes ta zástěra v čítání Starého Zákona zůstává neodkrytá; nebo skrze Krista se odnímá. Protož až do dnes, když čten bývá Mojžíš, zástěra jest položena na jejich srdci. Než jakž by se obrátilo ku Pánu, odňata bude ta zástěra. Nebo Pán jest Duch ten, a kdež jest ten Duch Páně, tu [i] svoboda. My pak všickni odkrytou tváří slávu Páně jako v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně.

Sláva jednoty: 2 K 3,1–11, 2 K 3,12–18

51

Sláva jednoty Že se prokážeme, legitimujeme, očekává od nás, kdo má potřebu nás zařa dit, rozhodnout na jaké úrovni s námi jednat a jak nás hodnotit. Možná, že korintské zajímá, jak byl Pavel úspěšný jinde, třeba ve srovnání s jinými kazateli. Reference, jak se svým evangeliem pochodil, jaká je poptávka, jaká sledovanost. „Bratři, skutečně potřebujeme před vámi cokoli stavět na odiv, čímkoli se ohánět a vykazovat, abychom se zdůvodnili, dosáhli respektu a uznání? Vždyť naším potvrzením jste vy. Sami jste schvalujícím listem napsaným v našich srdcích, známým a čitelným všem, s nimiž se kde modlíváme a o vás svědčíme, ale hlavně ovšem který vy sami zviditelňujete svým živo tem v Kristu, jehož jste poznali skrze naši službu.“ Leckomu to přijde, jako by říkal: „Což nejste vy, korintští křesťané, naší vizitkou, váš sbor naším vysvědčením? Námi sepsaným listem, jehož tex tem je Kristus?“ (H. Braun: Predigten, Kreuz-Verlag 1970) Jenomže Pavel píše: „List náš vy jste, napsaný v našich srdcích, totiž list Kristův.“ Ne veřejnost, ale my sami jsme jeho adresáty. Jak je na korintských křesťanech patrná jejich víra v Krista je jistě významné a apoštol se tím jinde podrobně zabývá, ale teď říká: „To Pán Ježíš Kristus vás klade nám na srdce. Ne jako černé na bílém, (co je psáno, to je dáno) ani na památku jako nápis vytesaný do kamenné desky (a co jich tehdy při oltářích na každém rohu bylo!), ale dýchající, živé, radující se i plačící, milující a námi milované, přestože občas chybující vás vepsal nám do srdce a dál tu korespondenci mezi námi koná a vyřizuje. ON sám, Pán Ježíš Kristus. Ne z naší hlavy, jako bychom byli čehokoli schopni sami ze sebe (v. 5.) ani z kodexu pravidel křesťanského chování se děje naše péče (litera zabíjí srvn. J 6,63), ale z Ducha obživujícího, Kristova Ducha, jehož jsme v Nové Smlouvě služebníky (v. 6.). Odtud vás objímáme a k vám se vztahujeme. Ani karatelsky svrchu, ani studeně korektní nad věcí, ale v naději naší společné s vámi účasti na téže SLÁVĚ, v mnohé otevřenosti a svobodě mluvíme (v. 12). Vždyť kde je Duch Páně, tam je i svoboda (v. 17). Volnost v záři té SLÁVY, která vší různosti navzdory podivuhodně sbratřuje a sjednocuje (J 17,22.23.).

52


Jestliže služba smrti, totiž vědomí, že ona třímá kopí hřícha, jehož mocí je Zákon (1. Kor 15,26), služba vyrytá písmeny na kamenných deskách, byla slavná tak, že smrtelníci nesnesli pohled do zákonodárcovy tváře pro slávu, která měla pominout (v.7.), oč slavnější je služba Ducha SLÁVOU, kterou měl Syn u Otce dřív, než byl svět, a s námi se přišel o ní rozdělit (J 17,5.22). Jestliže přisluhování odplaty trestům a pokutám v časnosti bylo slavné, nesrovnatelně se v trvalé SLÁVĚ rozmáhá služba spravedlnosti, totiž naše napomáhání vašemu bytí s PRAVDOU a zůstávání v sebezjevení Božím v Kristu. Jsme a zůstáváme s vámi spojeni v lásce (2. K 5,14) SLÁVOU jeho vzkříšení (2. K 5,15). Oslavený Pán nás osměluje abychom odkrytou tváří jeho SLÁVU spatřovali a byli jí proměňováni jeho Duchem ve svobodě své různosti k jednotě. Amen V Luhu nad Morání neděle Oculi 2010

s. j. h.


10. „Očekávej, Izraeli, na Hospodina; nebo u Hospodina je milosrdenství a hojné u něho vykoupení. On zajisté vykoupí Izrael ze všech nepravostí jeho.“ Žalm 130,7–8 Zach 9,9–12a Plésej velice, dcerko Sionská, prokřikuj, dcerko Jeruzalémská. Aj, král tvůj přijde tobě spravedlivý a spasení plný, chudý a sedící na oslu, totiž na oslátku mladém. Nebo vypléním vozy z Efraima a koně z Jeruzaléma, a vypléněna budou lučiště válečná; nadto rozhlásí pokoj národům, a panování jeho od moře až k moři, a od řeky až do končin země. Anobrž ty, pro krev smlouvy své vypustil jsem vězně tvé z jámy, v níž není žádné vody. Navraťež se k ohradě, ó vězňové v naději postavení. J 1,29–40 Druhého dne uzřel Jan Ježíše, an jde k němu. I dí: Aj, Beránek Boží, kterýž snímá hřích světa. Tentoť jest, o kterémž jsem já pravil, že za mnou jde muž, kterýž mne předšel; nebo přednější jest než já. A já jsem ho neznal, ale aby zjeven byl lidu Izraelskému, proto jsem já přišel, křtě vodou. A svědectví vydal Jan, řka: Viděl jsem Ducha sstupujícího jako holubici s nebe, a zůstal na něm. A já jsem ho neznal, ale kterýž mne poslal křtíti vodou, ten mi řekl: Nad kýmž uzříš Ducha sstupujícího a zůstávajícího na něm, tenť jest, kterýž křtí Duchem svatým. A já jsem viděl, a svědectví jsem vydal, že on jest ten Syn Boží. Druhého pak dne opět stál Jan, a z učedlníků jeho dva, a uzřev Ježíše, an se prochází, řekl: Aj, Beránek Boží. I slyšeli ho ti dva učedlníci mluvícího, a šli za Ježíšem. I obrátiv se Ježíš, a uzřev je, ani jdou, dí jim: Co hledáte? A oni řekli jemu: Rabbi, (což se vykládá: Mistře), kde bydlíš? Dí jim: Poďte a vizte. [I] šli a viděli, kde bydlil, a zůstali u něho ten den; nebo bylo okolo desáté hodiny. Byl Ondřej, bratr Šimona Petra, jeden z těch dvou, kteříž byli to slyšeli od Jana, a šli za ním.

Vìtší ne�li srdce naše: Zach 9,9–12a, J 1,29–40

55

VĚTŠÍ NEŽLI SRDCE NAŠE Vařila myšička kašičku na zeleném rendlíčku. Tomu dala, tomu víc, tomu málo, tomu nic. Ten plakal, ten skákal, ten maličký do komůrky, tam se napapal. Je po Vánocích. Taky letos se někteří přepapali a jiní svátek nesvátek dál živoří. Ta říkanka je ale i o našem duchovním stravování. Na kazatelně i kolem ní se bereme o kaši sestupující z výsosti, přátelé, o chléb věčný, o duchovní obživu toho, co při nás počal a probudil k životu Ježíš. (J 6,27.50.51.58) Co nám naše shromáždění dává? Odnášíme si víc? Málo? Nebo snad nic? Pozvěme ho do komůrky; tam, v pokojíku soustře dění a modlitby, ve skrytosti našeho srdce, jak radí Pán Ježíš (Mt 6,6), tam nám Otec, který nás v té skrýši vidí, své slovo požehná. V zimě 1970 jsem se, novopečený diakon, poprvé ucházel o místo kazatele na pozvání tehdy neobsazeného sboru ve Vysoké u Mělníka. Admi nistroval tam z Neratovic farář Jakub Trojan. Než to stačil církevní tajemník zamítnout, cestovali jsme tam dvakrát celá rodina vlakem z Děčína, kde mě právě přinutili nechat kantořiny. Jednak jsem se měl sboru kázáním představit, a být případně staršovstvem zvolen, a pak se nás pět vypravilo do toho zimního kostelíka obklopeného hroby ještě jednou, abychom se po příštím svém domově rozhlédli v naději, že politický dozor snad přece jen volbu sboru potvrdí. Lákalo nás to tiché prostředí, našeptávání skrytých možností, vstřícnost a ochota toho hloučku věřících, kde jsem doufal zúročit svoje dosavadní laické kazatelství. Gustáv Husák rozjížděl normalizaci, a my nepoučitelní jsme si troufali i svoje sportovně výchovné podnikání s německými evange líky přestěhovat zpod děčínských skal sem, do tohoto koutu Polabí. Okouz leni vesnickou prostotou a opuštěností, a pořád ještě „pomýleni“ osmaše desátnickými svobodami, jsme si nepřipouštěli, že vlastně lezeme do pasti přísně dozorované církevní klece. Žena nad dětmi, hrnoucími se s námi, zvyklá na lecjaká překvapení, radši o svém pocitu úzkosti mlčela. Nejmladší z nás, dnešní váš farář, měl až za dva roky jít do školy. Těšil jsem se na kázání bratra Trojana, kterého jsem znal z jeho článků jako zastánce tzv. Nové orientace v myšlení a v tlumočení evangelia. Vím, co věřím a vyznávám, myslel jsem si, ale získat pro to něčí pozornost se mi příliš nedařilo. V létě na vodních cestách Evropou studenti přijímali moje

56


výklady jakž takž s trpělivostí vůči poněkud praštěnému učiteli, ale sotva se zájmem. S chutí jsem tedy bral pokusy převléknout evangelium do „civilu“, jak se říkalo, tedy do dnešních představ a slovníku. Přál jsem si neotřele trefit podstatné, ale přitom nezakřiknout, neztratit zpětnou vazbu, jak že je to vlastně v Bibli. Přistihl jsem se, že si přestávám věřit, co věřím, a nevy znám se v tom, co vyznávám; a tak starost o „co“ mne najednou zaměst návala víc, než „jak“ to říct. Dávno nevím, nad kterým textem té neděle mezidobí po Zjevení Páně vylo žil bratr Jakub naše vykoupení a ospravedlnění v Pánu Ježíši Kristu. Vzpo mínám jen, že svým dobře evangelickým zvěstováním mé pochybnosti ten krát ani nepotvrdil, ani nerozptýlil. Totiž zda nejde Ježíši o víc než o naše oddlužení a vyvinění u Otce; zda milost není víc než cosi jako otevřený účet na výsostech pro chtě nechtě pořád hřešící křesťany, a konečně, zda se nemýlí, kdo živou naději vzkříšení omezí na roucho svatební v onen den, tedy na převlek konečného rozhřešení, v němž dojdeme účasti na Kristově slávě … Přišlo mi, že snad naopak teď a tady se s námi nutně má dít něco víc, jako by skvrn zažrané nepravosti nebylo lze se zbavit bez porušení pod staty látky, v tomto případě ovšem porušení osvobodivého a změny navý sost žádoucí a pozitivní. A tak jsem si na faře u oběda troufl vůči našemu theologicky i jinak mnohem vzdělanějšímu hostiteli: „Myslel jsem, Jakube, z toho, jak píšeš, že trochu jinak věříš. Proč to nekážeš?“ Vzhlédl od talíře a řekl přibližně, že poznání víry se liší od technického vědět, třeba jako v počtech. Že tak i tak, tím i oním svědectvím víry smě řujeme k témuž, ne ke sporu, ale ke konání lásky, a že ve sboru jsme pře devším učitelé toho, co vyznává církev. Nekážeme své nálezky, svá inventa. Po letech si jen matně vybavuji ten rozhovor, ale jako učiteli mi právě tohle utkvělo. Brzy pak bratr Trojan dosáhl doktorátu theologického vědění a pro své nesmlouvavé přesvědčení se brzy dočkal toho, že mu husákovci zakázali kázat. Po převratu se pak stal univerzitním profesorem. Přestal jsem se divit, že náš bratr farář si na biblické hodině ukazuje ve stářím zažloutlých stránkách někdejších příprav, a že radši přestal své lekce z epi štoly Římanům uzavírat výzvou k rozpravě. Taky jsem měl do školy své standardní přípravy z loňska nebo předloňska, a vyhovovalo mi, když příliš zvědavý žák mne svým šťouráním do tajů technologie nebo lodního stavitel ství nenachytal v nevědomosti, nenutil k vícepráci a nevyváděl z konceptu. JENŽE: „Stůjte o lásku, horlivě žádejte duchovních věcí (čteme u Pavla), nejvíce však abyste prorokovali“ (1. Kor 14,1). Píše to všem věřícím. Všichni buďte duchovní šťouralové a zvědavci (Sk 17,11)! Sotva si lze představit, že

Vìtší ne�li srdce naše: Zach 9,9–12a, J 1,29–40

57

by kdy pro nezralost a nepřipravenost svých posluchačů prorok, apoštol, biblický kazatel zjednodušil svěřené poselství a zvěstování. A čtěme Bibli. Nepředkládají zde lehce stravitelnou kašičku. V plné síle adresují svěřené poznání všem: Nezakrnět! „Zavazuji vás skrze Pána, aby čten byl tento list všem bratřím svatým“ (1. Tes 5,27). „Když bude přečten u vás tento list, zařiďte, ať je čten i v Laodicenském sboru a ten, který je psán Laodicen ským, také i vy přečtěte“ (Kol 4,16), stará se apoštol, protože je přesvěd čen, že má co říct, co přidat k tomu, jak církev věří. „Nová jsou slitování Boží každého jitra“ (Pl 3,23), nové činy, nová invence, nová promlouvání. „Jakožto nyní zrozená nemluvňátka,“ zmiňuje apoštol Petr duchovní negramotnost znovuzrozených, tedy těch, kteří právě uvěřili v Ježíše Krista; „mléka beze lsti, Božího slova buďte žádostiví, abyste jím rostli. Jestliže však jste okusili, kterak dobrotivý je Pán“ (1. P 2,2–3); jestliže jste tomu vůbec kdy přišli na chuť, protože s nechutí a z povinnosti to nestrávíte. Živte se mlékem, abyste co nejdříve mohli kaši a stravu vydatnější; hut nější obživu zralých a dospělých. „Mlékem jsem vás živil a ne pokrmem,“ stěžuje si Pavel na duchovní zanedbanost a zaostávání korintských věřících (1. Kor 3,1–3) a vůbec všech nemluvňat, která dávno už měla být mluvčími a svědky Pána Ježíše Krista. „Kdo se mléka drží, nechápe slov spravedlnosti. Ale dokonalých je hrubý pokrm. Těch, kteří mají smysly způsobené k rozeznání dobrého a zlého“ (Žd 5,12–14). Četli jsme, že přišel Jan poslaný od Boha, aby oživil a jitřil starou otázku: „Člověče, jak před Bohem obstojíš?“ Kázal křest pokání na odpuštění hří chů. Křtil vodou, aby zjeven byl, a vynikl Ježíš, křtitel Duchem svatým a ohněm. Naše staré „já“, naše osobnost a k hříchu ustavičně nakloněné srdce nebude jen vždy znovu očišťováno křtem pokání a sanováno odpouš těním (Žd 6,1–2). Křtěno Duchem a ohněm (Lk 3,16; Mt 3,11) má lehnout popelem, aby se proměněné znovu zrodilo pro život v přibližujícím se jeho království. „ON musí růsti a já se menšit,“ nenechává Jan Křtitel nikoho na pochybách. ON ať roste v nás z plnosti Ducha Božího (J 3,34). Milosrdný Bůh jistě kajícníkovi odpouští. Něco ale člověk hříchem proti Bohu páše sám na sobě. Co počít se zkušeností, co s návykem a recidi vou hříchu? Co se zažranými skvrnami? Co s naší závislostí na minu losti a indispozicí pro Boha? Na naší nesvatosti a fatální neschopnosti být s ním, samo odpouštění, jako úklid minulosti, sotva co mění. Ne Boží trest, ale sebepoškození duše v sobě nosíme jako zahryznutí červa, který neu mírá, jako palčivost, která nehasne. Jsme tvorové společenští, odchovaní Bohu odcizenou společností. Jsme infikováni „hříchem světa“ bez výjimky

58


všichni. Naše neslavná minulost, kam paměť sahá, nám království Boží zaclání a znepřístupňuje; samo odpouštění vin ještě naše duchovní zne tvoření a převrácení hodnot neřeší. Ti dva z učedníků Jana Křtitele to tuší. „Kdo je ze země, zemské věci mluví … Z nebe přicházející je nade všemi. Přináší, co viděl a slyšel“ (J 3,31–32). Rozhodují se přijmout jeho svědectví. „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa.“ Ne „světu“. Nevyhlašuje všeobecnou amnestii pro ty na útěku od Boha (jak by se někomu líbilo), ani jakési zproštění za poskytnutou kauci či odškodnění; ale pro toho, kdo k němu přijde, má ozdravění a odpočinutí duše. Z něho snímá hřích světa. Vykupitel přestaví hodnoty a přesměruje zájmy, promění lidské vědomí a srdce toho, kdo v něho věří … a proto jdou za ním. „Otec miluje Syna a všecko mu dal do rukou. Kdo věří v Syna, má život věčný.“ Živá víra je duchovní infuze osvěžující a zgruntu rekonstruující náš život pro věčnost, pro věčnost mezi námi. Vštípenému v Krista (J 15) srdce buší krví Nové Smlouvy. „Ale kdo je nevěřící, kdo nevěří Synu, neuzří život … zklamání Boží, bolest a hněv Boží zůstává na něm“ (J 3,35–36). To všecko říká Jan Křtitel svým učedníkům o králi adventu, kterého před sta letími spatřil prorok, jak smiřuje nepřátelství v lidu Božím, jak odzbrojuje účastí na své slávě a působí pokoj národům (Zach 9,10–12). Pro krev Smlouvy propustí Vladař pokoje vězněné svého lidu (J 8,34) z bezvodé pasti, v níž se živoří a hyne. „Vraťte se k ohradě, vězňové v naději postavení!“ volá, „Přiložte mysl svou k ohradě“ (Ž 48,14), abyste zahlédli Jeruzalém; ten shůry sestupující (Zj 3,12; 21,2.10). Tak vyzývá prorok malověrné, a z té dálky i nás, kteří bereme hřích jako nevyhnutelnost, kteří jsme reformátorovo nešťastné „simul justus et peccator“, klamnou podvoj nost hříšnosti a ospravedlnění vzali jako rezignaci na svobodu, do níž ON osvobozuje, příliš přivyklí ohradě toho zlého. Nemnozí si dají říct. Nemnozí, a přesto právě oni jsou středem Ježíšova zájmu: Ne za svět prosí Otce, ale za ty, „které jsi mi dal ze světa. Tvoji byli a mně jsi je dal, a tvoji jsou“ (J 17, 6.9). Už ne „zároveň spravedliví a hříšníci“. Nejsou „hříšníci a přitom spravedliví“, nýbrž k Synově přímluvě a prosbě (J 17,17) jsou posvěceni v pravdě Otce: jeho SLOVO je pravda. Beránek jim sňal okovy služebnosti. Snímá hřích světa. Ne „forenzně“ (výrokem soudce). Nejen dobrou zprá vou zvenčí jako zvláštním komfortem naděje do stále stejného vězení. „Ze světa nejsou … Jako jsi mne poslal na svět, i já jsem je poslal na svět,“ roz mlouvá Ježíš s Otcem před konečným zápasem s mocí žalářníka a otce lži. „Posvěcuju sebe samého za ně …“ Na sobě, na svém těle rozkryje propast mezi svatým a nesvatým, nepřátelství až za hrob mezi královstvím Božím „...předešla, aby těla mého pomazala ku pohřbu.“ Mk 14,8

60


a světem toho zlého. „… aby i oni posvěceni byli v pravdě.“ Spolu s ním nejsou ze světa, ale vyvolení, vykoupení z ohrady a výkrmny toho zlého, chráněni v Otcově jménu. Oddělení, jiní a odlišní, neoblíbení, ba v nená visti pro Otcovo slovo. Král spravedlivý, spasení plný, tichý a pokorný srd cem, nepřinesl svému lidu do vězení pohodlí, ale konec. Ne benevolentní ručení za škody a rizika naší hříšnosti, ale zázrak zmrtvýchvstání k pravé svobodě, ku posvěcení v pravdě. Syn oslavil Otce na zemi. Vykonal svěřené dílo, a nezastírá si, k čemu se schyluje, jaký že to bude mít dopad v časnosti hned i potom. Oznámil Otcovo jméno lidem, které mu Otec dal ze světa. Dal jim jeho slova a oni přijali; poznali Božství Syna a uvěřili, že ho Otec poslal. Za ně teď prosí, aby je Otec chránil ve svém jménu k jednotě (J 17,11) a posvětil je v pravdě svého slova spolu s těmi, kteří jejich svědectvím uvěří v Syna; aby všichni jedno byli, „jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli“. Ne jednotou učení, ale darem SLÁVY; účastí na slávě Otce a Syna. Na slávě předcházející všecky věci (J 17,5.24) spočívá jednota, po níž pozná svět Syna Božího a Otcovu lásku k těm, kteří ho přijali a přijmou (v. 22.23.). Prosí, abychom byli tam, kde je ON, a hleděli na jeho slávu, až dojde ke střetu se lžislávou smrtonoše, se lžispravedlností a lžimocí tohoto světa; abychom byli u toho, kde kříž vypovídá o nesmiřitelnosti světla a temnosti, a kde vzkříšení zjevuje SLÁVU. Kříž a vzkříšení je drama rozeznání, drama znemožnění klamné slávy světa SLÁVOU, z níž povstalo všecko; SLÁVOU, na kterou hledíce, býváme posvěceni v pravdě Otcova milování (2. Kor 3,18). Jen Syn, který je v nebi (J 3,13), mohl přijít v jejím jasu a přiblížit nám nebeské. Žádný z patriarchů a proroků, nikdo z theologů, ze zákonodárců a učitelů. Jen Syn člověka, Syn Boží, mohl a může darovat a živit v nás smysl, jímž poznáváme toho pravého, a jsme v tom pravém a v Synu jeho Ježíši Kristu. ON je ten pravý Bůh a život věčný (1. J 5,20). „Otče spravedlivý, tebe svět nepoznal, ale já jsem tě poznal. A tito? Tito poznali, že ty jsi mne poslal,“ bilancuje Ježíš svou misi na světě. „Známé jsem jim učinil jméno tvé a ještě známo učiním, aby milování, kterým jsi mne miloval, bylo v nich a i já v nich.“ (J 17,26). Amen. V Luhu nad Morání, Vánoce 2007

s. j. h.


11. „Ale jdeť hodina, a nyníť jest, kdyžto praví modlitebníci modliti se budou Otci v duchu a v pravdě. Neboť takových Otec hledá, aby se modlili jemu. Bůh duch jest, a ti, kteříž se jemu modlí, v duchu a v pravdě musejí se modliti.“ J 4,23.24 Lk 18,10–14 Dva muži vstupovali do chrámu, aby se modlili, jeden farizeus, a druhý publikán. Farizeus stoje, takto se sám v sobě modlil: Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé, dráči, nespravedliví, cizoložníci, aneb jako i tento publikán. Postím se dvakrát do téhodne, desátky dávám ze všech věcí, kterýmiž vládnu. Publikán pak zdaleka stoje, nechtěl ani očí k nebi pozdvihnouti. Ale bil se v prsy své, řka: Bože, buď milostiv mně hříšnému. Pravímť vám: Odšel tento, ospravedlněn jsa, do domu svého, a ne onen. Nebo každý, kdož se povyšuje, bude ponížen; a kdož se ponižuje, bude povýšen. Ef 6,17–20 Lebku také spasení vezměte, i meč Ducha, jenž jest slovo Boží, všelikou modlitbou a prosbou modléce se každého času v Duchu, a v tom bedliví jsouce se vší ustavičností a prošením za všecky svaté, i za mne, aby mi dána byla řeč k otevření úst mých s smělou doufanlivostí, abych oznamoval tajemství evangelium, pro něž úřad konám v řetězu, abych v něm směle mluvil, jakž mně mluviti náleží.

Sí�: Lk 18,10–14, Ef 6,17–20

63

SÍŤ „Zvoní to, vyzvání, a běda, nikdo to nebere, nikdo se nehlásí, nikdo to nezvedá …,“ zpívá Marek Eben, že „volaná srdce jsou dočasně nedostupná.“ Kde kdo je dneska v bezdrátové telefonní síti napojen na jakési spekt rum podivných projevů energie, jemuž říkáme elektromagnetické záření. Víme o nich, využíváme je v nejrůznějších vlnových délkách a kmitočtech, ale nikdo pořádně neví, co to vlastně je. Říkáme tomu síť a její dostup nosti signál. Jsou místa, kde se ztrácíš, kde signál není. Nemáš spojení … „Přes celý den volám a neslyšíš; i v noci a nemohu se ztišit, klid nena cházím,“ čteme v dávné paměti Písem, „Ty zajisté jsi svatý,“ (Ž 22,3) a já? Nejedu snad v něčem tak nesvatém a tobě odporném, že odvracíš svou tvář? Nemám signál … Žalmistovo „Proč jsi mne opustil, můj Bože? Vzdálil ses od možnosti mé spásy i od slov mého nářku,“ se ozvalo i z kříže na Golgotě. V místě kon centrovaného zla, kde násilníci se vychechtávali Bohu, nevinného ponížili a utrápili k smrti, kde na zbičovaném, na dřevě přibitém zakrváceném těle jediného bez viny mezi námi vyvřelo zlo Bohu odcizeného člověka a jeho světa, naše převrácenost. Bolestí pohlcen jako by ztratil signál i Boží Syn, přestože v náručí spoluzraňovaného svatého svého Otce poroučí Ducha do jeho rukou (Lk 23,46). Padá. Padá do mrazivé průrvy smrti a nic než smrti pro obludnost, kterou na něm spáchali a páší nevěřící v něho. Proč? Abych si jako v nastaveném zrcadle všiml a pochopil, čeho i já jsem schopen? Aby na moje „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“ odpově děl Boží možností v mojí nemožnosti? A zjevil, daroval nám účast na svém vzkříšení? Zdroj, který nás zpoza prahu naší časnosti ozařuje a zmocňuje, přesahuje naše myšlení. Věříme. Svěřujeme se. Prožíváme a svědčíme. Vypovídáme po pravdě, co to s námi dělá: Milost účasti na Bohu, milost nepomíjejícího bytí skrze evangelium (J 17,3; 2. Tim 1,10). Vírou jsme v síti. Nejen Božího rybáře, jak to myslel Petr Chelčický blahé paměti, ale v síti komunikace v Duchu a pravdě, v síti modliteb. Hlídejme si signál. Vyhněme se místům, kde ho ztrácíme. Stiskněte jedničku. Žalm první hned zkraje se ozve chválou toho, kdo „nechodí po radě bezbožných, na cestě hříšníků nestojí a na stolici posměvačů nesedá.“ Věříš? Máš spo jení? Ptáš se v bludišti tohoto světa kudy kam a čekáš radu jak dál? Sděl

64


svou polohu! Pochop, v čem vězíš a přiznej sám sobě a Bohu vyznej, jak na tom jsi, co máš na svědomí a čeho jsi schopen. Slovy Bible: Otevři se milosti k pokání. Jan, apoštol a evangelista, vidí záchrannou síť jako světla zář. V ní máme obecenství vespolek (píše) a Božský zdroj, předpočáteční LOGOS, tajemný pulsar signálu života nás nasměrovává: „Chodíme ve světle, jako ON je ve světle, a krev Krista Ježíše, Božího Syna, nás očišťuje od všelikého hří chu“ (1. J 1,7). Ta metafora říká, že vřavou a změtí hlasů, šumem našeptávání pro niká jasné vědomí, kudy se máš dát. Připadá ti to zrovna tímhle směrem neschůdné a pramálo lákavé? Nezdá se ti to? Bereš na vědomí, ale zaři zuješ se po svém? Nenamlouvej si, že zůstáváš ve spojení tím, že sis sedl do kostelní lavice. „Díme‑li, že s ním máme obecenství a ve tmě chodíme, lžeme a nečiníme pravdu,“ píše s bratrskou otevřeností Jan. Pán Ježíš, znalec toho co v nás vězí (J 2,25), to předvídá. „Pohleďte, co slyšíte“ (Mk 4,24), nebo podle Lukáše (8,18) „Dejte pozor, jak slyšíte! Jakou měrou měříte, takovou vám Bůh naměří a ještě přidá.“ Jak vyhodnocu ješ signál vzkříšeného? Ke svému zhodnocení nebo znehodnocení? „Kdo má, tomu bude dáno; kdo nemá, tomu odejmou i to, co má.“ Nasloucháš se srdcem mrzutým a neochotným? Hledáš výmluvu, nebo snad kriticky číháš, jak Mistra polapit v řeči? (Mt 22,15; Mk 12,13; Lk 20,20) Pozor, abys neodcházel prázdnější, nežlis přišel. „Zůstaňte v mé řeči“ (J 8,31). „Zůstaňte ve mně“ (J 15,1.4.9), prosí nás Ježíš, „Amen (Boží „staň se“), svědek ten věrný a pravý, počátek stvoření Božího“ (Zj 3,14). Zůstaňte na příjmu! V čase všelijakých Harry Potterů či Pánů prstenů a mediálních fantazií na každém kroku, by nám nemělo činit potíže myslet Božího člověka, mys let svůj sebe si uvědomující život otevřený vírou k věčnosti jako účast v síti, jejímž svrchovaným operátorem je Duch svatý, Stvořitel. Když nevíme, jak v Ježíšově jménu navázat a za co se modlit, přichází na pomoc naší sla bosti (Ř 8,26). Od věků inspiroval a zmocňoval žalmisty a proroky a teď bezpečně připojuje i nás, kdykoli se přimlouváme za dar pravého SLOVA, SLOVA tajemství evangelia pro všechny bratry. „I pro mne,“ hlásí se Pavel Efezanům (Ef 6,18). Volaná srdce už nejsou nedostupná. V duchu a pravdě jsme zajedno v Synu, Otci i Duchu svatém (J 17,11.21.23). „Slávu, kterou jsi mi dal (vždyť jsi mne miloval před ustanovením světa!) dal jsem jim, aby byli jedno, jako my (prosil za nás Pán Ježíš Otce před smrtí). Já v nich a ty ve mně, aby byli dokonáni v jedno; a svět aby poznal,

65

Sí�: Lk 18,10–14, Ef 6,17–20

že jsi ty mne poslal a že jsi je miloval, jako jsi mne miloval.“ (J 17,22–24) Amen. V Luhu, 16. srpna 2008

s. j. h.


12. „Kteřížpak koli přijali jej, dal jim moc syny Božími býti, těm, kteří věří ve jméno jeho.“ J 1,12 Mt 25,31–46 Když pak přijde Syn člověka v slávě své, a všickni svatí andělé s ním, tedy se posadí na trůnu velebnosti své, a shromážděni budou před něj všickni národové. I rozdělí je na různo, jedny od druhých, tak jako pastýř odděluje ovce od kozlů. A postaví ovce zajisté na pravici své, kozly pak na levici. Tedy dí Král těm, kteříž na pravici jeho [budou]: Poďtež požehnaní Otce mého, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení světa. Nebo jsem lačněl, a dali jste mi jísti; žíznil jsem, a dali jste mi píti; hostem jsem byl, a přijímali jste mne; nahý, a přioděli jste mne; nemocen jsem byl, a navštívili jste mne; v žaláři jsem seděl, a přicházeli jste ke mně. Tedy odpovědí jemu spravedliví, řkouce: Pane, kdy jsme tě vídali lačného, a krmili jsme, neb žíznivého, a dávaliť jsme píti? Aneb kdy jsme tě viděli hostě, a přijali jsme, neb nahého, a přioděli jsme? Aneb kdy jsme tě viděli nemocného neb v žaláři, a přicházeli jsme k tobě? A odpovídaje Král, dí jim: Amen pravím vám: Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili. Potom i těm na levici dí: Jděte ode mne zlořečení do ohně věčného, kterýž jest připraven ďáblu i andělům jeho. Neboť jsem lačněl, a nedali jste mi jísti; žíznil jsem, a nedali jste mi píti; hostem jsem byl, a nepřijali jste mne; nah, a neodívali jste mne; nemocen a v žaláři, a nenavštívili jste mne. Tedy odpovědí jemu i oni, řkouce: Pane, kdy jsme tebe vídali lačného, neb žíznivého, neb hostě, neb nahého, neb nemocného, aneb v žaláři, a neposloužili jsme tobě? Tedy odpoví jim, řka: Amen pravím vám: Čehož jste koli nečinili jednomu z nejmenších těchto, ani mně jste nečinili. I půjdou tito do trápení věčného, ale spravedliví do života věčného. Mk 3,22.30–35 Zákonníci pak, kteříž byli přišli z Jeruzaléma, pravili, že Belzebuba má, a že v knížeti ďábelském vymítá ďábly … Nebo pravili: Ducha nečistého má. Tehdy přišli bratří a matka jeho, a stojíce vně, poslali k němu, aby ho vyvolali. A seděl okolo něho zástup. I řekli jemu: Aj, matka tvá a bratří tvoji vně hledají tebe. Ale on odpověděl jim, řka: Kdo jest matka má a bratří moji? A obezřev učedlníky vůkol sebe sedící, řekl: Aj, matka má a bratří moji. Nebo kdož by koli činil vůli Boží, ten jest bratr můj, i sestra má, i matka. Mt 10,40–42 Kdo vás přijímá, mne přijímá; a kdo mne přijímá, přijímá toho, kterýž mne poslal. Kdo přijímá proroka ve jménu proroka, odplatu proroka vezme; a kdož přijímá spravedlivého ve jménu spravedlivého, odplatu spravedlivého vezme. A kdož by koli dal jednomu z těchto maličkých toliko číši studené k nápoji ve jménu učedlníka, zajisté pravím vám, neztratíť odplaty své.

Kdo je bratr mùj?: Mt 25,31–46, Mk 3,22.30–35

67

J 20,17 Dí jí Ježíš: Nedotýkejž se mne; nebo jsem ještě nevstoupil k Otci svému. Ale jdiž k bratřím mým, a pověz jim: Vstupuji k Otci svému, a k Otci vašemu, k Bohu svému, a k Bohu vašemu.

KDO JE BRATR MŮJ? Pán Ježíš se rozhlíží po těch, kteří se kolem tlačí, aby lépe slyšeli: „Kdo je můj bratr?“ Vně kruhu posluchačů ho shánějí ti, co si pro něho přišli. Rodině se doneslo, že učitelé říkají, snad se pominul. Není normální, mluví z cesty, a tak matka vážila cestu a v doprovodu ostatních svých synů se mu chystá domluvit (Mt 9,34; 12,24; J 7,20; 8,48; 10,20). „Tvá matka a bratři tě hledají …“ Čekali bychom, že jim vyjde vstříc, ale jen zvedl ruce ke dvanácti kolem, jako by žehnal a objímal, a sám si odpovídá: „Kdo by činil vůli Otce mého nebeského, ten je můj bratr, má sestra i moje matka.“ Přednější než vlastní rodina je příbuznost ochoty vůči tomu, který nás stvořil, abychom byli s ním; vzájemnost těch, kteří poznali a přijali, koho ON poslal, BOHA‑SLOVO učiněné tělem, ztělesněné AMEN (Boží iniciativní „staň se“), svědka věrného a pravého jako počátek stvoření Božího (Zj 3,14). „Kte řížpak koli přijali jej (svědčí Jan), těm dal moc být syny Božími“ (J 1,12). Utěšitel, Duch pravdy to jejich duchu dosvědčuje dokonce pomyšlením na Boží dědictví a spoludědictví Kristovo (Ř 8,14–17) nevídané a neslýchané (1. Kor 2,9–10). Ani předvelikonoční Ježíš evangelií tento výhled k věčnosti nezůstal svým bratřím dlužen: Petr, Jan a Jakub směli na hoře spatřit odvěkou slávu svého Mistra ve společnosti zákonodárce Mojžíše a proroka Elijáše (Mk 9,4–5; Mt 17,3–4; Lk 9,30–33) a slyšeli HLAS („bat kol“, „dceru hlasu“, řekli by rabíni): potvrzení jednorozeného milého Božího, který je přijímá za bratry: „Toho poslouchejte …“ spřízněni slávou, kterou měl u Otce dřív, nežli byl svět, hluboce s ním i vzájemně zajedno. V něm se zjevuje Boží vůle k záchraně toho, co hyne, vůle k životu ve svatém povolání, k životu věčnému. Ne zasloužilých, ale vstřícných tomuto odvěkému záměru Stvořitele a otevřených jeho milosti. Milosti dané nám smrtelníkům před časy věků a nyní příchodem Syna v časnosti aktuali

68


zované. On zbavil smrt moci zhasínat a život postavil do světla, které tmy neobsáhnou, do světla nepomíjejícího bytí skrze evangelium (2. Tim 1,9–10). Život nikoli ke spotřebě, ale k rozkvětu do věčnosti. I tvůj život? I můj život? Čí jsi? Čí jsem? V pravdě účastník Kristův nebo jen člen jakéhosi bratrstva společné tradice? Jak můžu vědět, že si nic nenamlouvám? „Jdi k bratřím mým,“ slyší užaslá Maria u prázdného hrobu „a pověz jim: Vstupuji k Otci svému a k Otci vašemu. K Bohu svému a k Bohu vašemu“ (J 20,17; Mt 28,10). Pro slzy nevidí, ale slyší. Poznává, o koho jde a běží s tou zprávou. Celým srdcem, ze vší duše a mysli se chápe vše proměňující skutečnosti vzkří šení. A bratři, jeho bratři se toho účastní! Petr později za všecky vyznává a dobrořečí Otci našeho Pána Ježíše Krista, „že podle mnohého svého milosrdenství nás znovu zplodil v naději živou skrze jeho vzkříšení z mrtvých“ (1. P 1,3). Narozeni v naději, která neklame a nezahanbuje, si vírou zakládáme na skutečnosti jeho oslavení a navždy ji přijímáme za směrodatnou. Zkušenost změny našeho života mocí Kris tova vzkříšení nás jako jeho bratry spojuje podle vůle Otce, jejíž sumář je život věčný (J 12,50): „Poznání Otce, jediného pravého Boha, a jím posla ného Ježíše Krista“ (J 17,3), poznání a bytí s ním ve svobodě slávy (Ř 8,21). S tím přišel na svět a svým bratřím říká: „Jako mne poslal Otec, tak i já posílám vás“ (J 17,18; 20,21), zaúkolované poselstvím Otce o životě s ním v pravé svobodě jeho nepomíjející skutečnosti. „Jako ovce mezi vlky“ (Mt 10,16) vás posílám do ohrožení těmi, kteří to slyšet nechtějí. „Jestliže vás svět nenávidí, víte, že dřív než vás, nenáviděl mne“ (J 15,18). Ale „já za vás prosím“ (J 17,9). „Ne za svět prosím, Otče, ale za ty, které jsi mi dal, nebo tvoji jsou. Chraň je ve svém JMÉNU“ (J 17,11): „Posvěť je v pravdě svého SLOVA“ (J 17,17), „aby byli jedno, jako my … Já v nich a ty ve mně“ (J 17,21). Zastává se svých bratří. Ne mocí dvanácti houfů andělů (Mt 26,53), ani legiemi ve znamení kříže, ale vnitřním ztotožněním a darem slávy Otcovy lásky, jíž ho miloval před ustanovením světa. Potom poznají nenávist níci, odkud to nové přichází. Po vnitřním srozumění těch, které jsi mi dal, nahlédnou, že jsi ty mne poslal; že ne z lidí, ale z nebe přichází, co o nich s konečnou platností rozhodne. Tehdy, až přijde Syn člověka ve své slávě se svatými svými jako anděly Božími (Mt 22,30), tehdy stoupne v ceně i sklenka vody podaná nejmen šímu z těchto jako mému učedníku a bratru … Až rozdělí národy a jazýč kem na vahách soudu se stanou tito v časnosti vysmívaní a pranýřovaní,

69

Kdo je bratr mùj?: Mt 25,31–46, Mk 3,22.30–35

umlčovaní a přehlížení, trápení a křižovaní dělníci evangelia jeho králov ství a příbuzní Boží (Mt 5,10). Takhle to viděl Ježíš krátce před vlastním svým utrpením. Neříká obecně „co člověk, to můj bratr“, třebaže všecky zve a volá (Mt 11,28; 1. Tim 2,4); mnozí pohrdnou. Nesamozřejmý, nepravděpodobný Mesiáš Boží posílá své nejmilejší stejně nemožné a podezřele nezajištěné. Vidí je hladové a žíznící, bez domova, nahé, nemocné a v žaláři … A stejně jako ON, Bůh, mezi viselci na popravišti, jsou i oni skrytým ukazatelem stavu světa i srdce každého zvlášť. Ptá‑li se Ježíš: „Kdo jsou moji bratři?“ znamená to, že leckdo i z těch shromážděných kolem něho jeho bratrem být nemusí. A psána je kniha pamětná před Hospodinem (Mal 3,16). Tady a teď tě snímá Boží kamera a děje se soud. „V den, který já učiním (praví Hospo din) se obrátíte a uzříte rozdíl mezi spravedlivým a bezbožným; mezi tím, kdo slouží Bohu a tím, kdo jemu neslouží“ (Mal 3,18). Amen. V Luhu nad Morání, 4. září 2008

s. j. h.


13. „Utěšitel, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, on vás naučí všemu a připomene vám všecko, cokoli jsem vám mluvil.“ J 14,26 Zach 4,1–6 Potom navrátil se anděl, kterýž mluvil se mnou, a zbudil mne jako muže, kterýž zbuzen bývá ze sna svého. I řekl mi: Co vidíš? Jemuž jsem řekl: Vidím, že aj, svícen zlatý všecken, a olejný džbán na vrchu jeho, a sedm lamp jeho na něm, a sedm nálevek k těm sedmi lampám, kteréž jsou na vrchu jeho. A dvě olivy při něm, jedna po pravé straně džbánu olejného, a druhá po levé straně jeho. Tehdy odpověděl jsem a řekl jsem andělu tomu, kterýž mluvil ke mně, řka: Co ty věci jsou, pane můj? A odpovídaje anděl, kterýž mluvil se mnou, řekl mi: Což nevíš, co ty věci jsou? I řekl jsem: Nevím, pane můj. Tedy odpovídaje, mluvil ke mně, řka: Toto jest slovo Hospodinovo k Zorobábelovi, řkoucí: Ne silou, ani mocí, ale Duchem mým, praví Hospodin zástupů. Mt 12,28.34–45 Pakliť já Duchem Božím ďábly vymítám, přišloť jest jistě mezi vás království Boží … Když pak nečistý duch vyjde od člověka, chodí po místech suchých, hledaje odpočinutí, ale nenalézá. Tedy říká: Navrátím se do domu svého, odkudž jsem vyšel. A přijda, nalezne prázdný, vyčištěný a ozdobený. Tedy jde a vezme s sebou sedm jiných duchů horších, nežli jest sám, a vejdouce, přebývají tam, i bývají poslední věci člověka toho horší nežli první. Takť se stane i tomuto zlému pokolení. J 14,23 Odpověděl Ježíš a řekl jemu: Miluje‑li mne kdo, slova mého ostříhati bude, a Otec můj bude jej milovati, a k němu přijdeme, a příbytek u něho učiníme.

Epicentrum: Zach 4,1–6, Mt 12,28.34–45

71

EPICENTRUM V lednu jsme si koupili šestinedělní štěňátko novofundlandského psa. Aby nenastydnul, bydlel se mnou. V koutě měl sice Lidové noviny, ale než si zvykl, nebylo radno vstávat bezstarostně do tmy. Když se mu v noci stýs kalo, brával jsem ho k sobě. Dokud nespal, ochutnával okolní svět. Ostatně dodnes ohryzává kdeco. Doma to zná, ale v lese občas zvedne hlavu a pře bírá dychtivě, co mu vítr přináší a našeptává. Zprudka vybíhá, aby se pře svědčil, že to není, a zase se radostně vrací k jistotě toho, co je. Narozdíl od něho si svět spíše ohmatáváme, takže leckoho už napadlo, nejsme‑li rozumnými bytostmi jen proto, že máme ruce, tedy potažmo díky práci, jak vznešeně o „matce pokroku přírodou lidstvu vrozené“ vytrubo vali komunisti. První prý mluvil o lidství tvořícím se rukama věděc a filosof Anaxagorás z Kalzomen (500–428), myslitel, který žil v Athénách v době, kdy Židé obnovovali Kaldejci zpustošený Jeruzalém. Jeho žák, syn athénského sochaře a porodní báby, kupodivu nakonec zaplatí životem přesvědčení, že člověka pozvedá a nadřazuje nikoli rukama posbíraná zkušenost, ale rozumná duše božského původu, tudíž nesmr telná. Jedině ona si prý zaslouží všemožnou péči. Časné a smrtelné tělo „neporušitelnost dědičně neobdrží“, potvrzuje ostatně po čtyřech stoletích apoštol Pavel (1. Kor 15,50) a radí: „Oblecte se v Pána Jezukrista a nepe čujte o tělo podle žádostí jeho“ (Ř 13,14). Tak i filosof povznesen nad smys lovost stará se o tělo co nejméně. Nic odtud nežádá, nic neočekává. Pozná váním dobra, které je štěstím, usiluje o zduchovnění života, o moudrost. Věří, že poznat dobré vede člověka neodolatelně k jeho naplnění a k ctnosti, protože „nikdo není zlý z vlastní vůle“. Zlo je nevědění dobra, učí Sókratés. Podle svědectví jeho žáků (Faidón) poslední den rozmlouval s přáteli o nesmrtelnosti duše. Při západu slunce pak, poslušen většinového roz sudku své demokraticky spravované obce, lehce a klidně vypil podaný jed a zemřel. V jiném koutě Středomoří přicházejí v tu dobu ke slovu texty psané v zajetí, inspirované Duchem, o němž praví, že se na počátku vznášel tmou propastí nad vodami nesličné a pusté země (1. M 1,1–3). Tentýž posléze „stvořil z jedné krve všecko lidské pokolení, aby přebývalo na tváři vší země, uloživ jim časy a cíle přebývání jejich, aby hledali Pána, zda by snad maka

72


jíce mohli ho najít, ačkoli není daleko od jednoho každého z nás. Jím živi jsme, hýbeme se i trváme“, vyložil apoštol Athéňanům ze Svatých Písem Izraele (Sk 17,26–28), a z jeho dopisu Římanům připojme: „Co může být poznáno o Bohu, sám zjevil. Neviditelné věci jeho hned od stvoření světa po věcech učiněných rozumem pochopeny bývají, totiž jeho věčná moc a Božství“ (Ř 1,19.20). Nevymluvíš se, člověče, jestliže Boží pravdu zadr žuješ v ne‑pravosti. DUCH Stvořitel – RUAH – DECH Boží nesoucí SLOVO jakožto výkonný pro jev svrchované Boží myšlenky (Žd 11,3) trvá na svém: „Buď světlo!“, jakko liv se lidé pro zlo svých skutků cítí líp ve tmě (J 3,19.20), a pravdu Boha špatně snášejí. Vyvolil si, resp. z ničeho stvořil a vychovává si lid, který by události jeho SLOVA vnímal. Lid, jehož proroci a vidoucí trvale na příjmu vyslovují viděné (nikoli jen abstraktně myšlené). Zjevené činí řečí bez opory ve smysly ověřitelné evidenci. Nestarajíce se o časné pojistky, o záchran nou síť pod sebou, riskují ve svobodě víry a odvažují se života ve zjevené pravdě: „Očekávají na Hospodina a nabývají nové síly. Vznášejí se peřím jako orlice, běží, avšak neumdlévají … A jdou, stále jdou se zprávou, s Božím poselstvím neznajíce únavy“ (Iz 40,31). „Co vidíš? Uvědom si a vyslov, na co se díváš. Svícen? Džbán a nálevky? Lampy? Olivy? Nevíš, co ty věci jsou? To je SLOVO, které říká: Ne silou ani mocí, ale DUCHEM mým, praví Hospodin zástupů“ (Zach 4,6). Olivy, olej, svícen … Už víš, co to je DUCHEM mým? Rozumná Sókratova duše si s tímhle neporadí. Rozum nad tím zůstává stát. Člověk odkázaný sám na sebe, na kapacitu a výkonnost své mysli, do svatyně netrefí. Nepozná, když v plnosti času se přiblíží pomoc a záchrana k zahynulým z domu Izraelského jako chléb živý (J 6,51), chléb dětem. Jeho svět zůstává světem štěňátek, řekne Ježíš žadonící syrofénické inte lektuálce (Mt 15,26). „Tak aspoň pod stůl, aspoň ty drobty!“ Nepozvána ke stolu popadla žena nelichotivou metaforu jako hotovou věc. Nerozumí, ale chce se vidět Pánovýma očima. Staví se pod to. Své pozemské kryje jeho nebeským: „Pane, jako v nebi, tak i na zemi … A tak se smiluj! Smiluj se nade mnou! Pomoz mi!“ Vzdáleně větří stopu a vybíhá …, předbíhá, věří. Docela jinak Sókrates. V duchovní rezonanci na vzdálenou ozvěnu SLOVA nad světem z izraelského epicentra pouští se cestou své myslitelnosti. Ris kuje podle vlastních svých představ o tom „po smrti“. Vnitřní hlas (daimo nion) ho varuje, čemu se vyhnout, ale přes práh se musí odvážit sám. Sám v plné odpovědnosti odkázán jen a jen na sebe. Dodnes imponuje lidskému sebevědomí v úsudku a v osobní reflexi, jak se spoléhá na sebe. Pronika vou ironií stíhal faleš a hloupost, a maieutikou (maieutiké techné), „porod

Epicentrum: Zach 4,1–6, Mt 12,28.34–45

73

nickým uměním“ pomáhal na svět dobru jako obecně uznávané pravdě rozumu. A stále se ptal. Otázkami zkoumal a ověřoval delfské povědění o své moudrosti v ustavičném pochybování. Člověk, který má tušení toho, co jej přesahuje, jemuž není cizí „zorný úhel věčnosti“, nebývá lhostejný k otázce dobra a ctnosti. Orientuje se mrav ním řádem světa. Spravedlivý a zdravý nehledá lékaře. (Mt 9,13) Nedohledá a neuzná svou odcizenost Stvořiteli, svou ztracenost a tak potřebu spásy. Rozkrytím Boží skutečnosti skrze milost pohrdá. Dary zjevení – cestu, pravdu a život – si zaclání. Sám kultivuje svou rozumnou nesmrtelnou duši pro svou věčnost a nepřijde mu, že nesvatě a jako se svým nakládá a kalkuluje s tím, co je Boží. Ortel Athéňanů nad mužem „ze všech lidí své doby, které jsme poznali, nejlepším a vůbec nejrozumnějším a nejspravedlivějším,“ jak vyznává závěrem Platonův Faidón, zpochybňuje vlastně jeho základní předpoklad: Zlo lidí se ukazuje být spíše temnou iniciativou nežli pouhým nevěděním dobra. Dává zapravdu poznání Geneze, že „srdce člověka je zlé od mladosti jeho“ (1. M 8,21). „Nejlstivější a nejpřevrácenější, kdo mu vyrozumí?“ stě žuje si prorok (Jer 17,9.10), a slyší: „Já, Hospodin, já, který zpytuji srdce a zkušuji ledví tak, aby se dostalo každému podle cesty jeho a podle ovoce skutků jeho.“ Nezmýlíš mne. Klamným zdáním jen konejšíš sám sebe, člověče. „Obrazové (dnes spíše obrazovky) mluví marnost a věštci proro kují faleš. Sny marně mluví a iluzí utěšují“ (Zach 10,2), rozléhá se v Jeru zalémě, zatímco v Athénách to zkoušejí s demokracií … Netroštujte se, že svou jasnozřivostí mámení zla rozkryjete! Staletími povede DUCH syny Boží (Ř 8,16) k plné pravdě (J 16,13). Ne k té vynořující se Sókratovi jako neskrytost z okolních skrýší jsoucna a z hlubin vlastní duše do světliny jeho rozumu, ale k pravdě jako věrnosti Boha sobě, k pravdě jako vysvobozující důvěře, k víře v Boha Smlouvy (J 8,32). Ne ze sebe, jako míry všech věcí, máš, člověče, na to zadání: „Poznej sebe sám!“ Smrt a vzkříšení, velký třesk evangélia zasahuje v časnosti koho chce, a rozebírá v sebepoznání k pokání: aby změnil směr, a z moci Kristova vzkříšení, aby se nová totožnost promítla v jeho životě do posledního detailu. Pavel mluví obrazně o chování a stylu života jako o svléknutí a obléknutí (Gal 3,27; Ef 4,24; Ř 13,12; Kol 3,10). Probuď se a sleduj, co máš na sobě. V čem jdeš mezi lidi, křesťane? Neděláš mu ostudu? Je chválen z nové tvé šťastnější orientace ke skutkům dobrým (Mt 5,16)? Objevuješ v modlitbě, jako ta zmíněná žena, jak že se ti Pán Ježíš do toho vkládá, takže Boží na nebi se setkává a kryje s tvým na zemi? (Mt 6,10).

74


Chtě nechtě jsme bytosti duchovní. Podle povědění proroka i podle pře svědčení Sókratova … Ale stává se, že nevíme, čí jsme. Kdo má prsty v našem ladění? Čí duch se to sbydlel s naší rozumnou a nesmrtelnou duší, protože jsme nechali dokořán a dům prázdný (Mt 12,43), zanášejíce ho jen hara burdím časnosti? Takže tam jako ve squatu bydlí kde kdo? Pán Ježíš při šel, abys přestal být průchoďákem všeho možného: „Kdo by měl mé slovo a hleděl si ho, takový mne miluje. Takový bude milován od mého Otce. K němu přijdeme a zabydlíme se u něho“ (J 14,23). Kristův člověk je domem v Otcově vlastnictví. Utěšitel, DUCH pravdy bydlí u něho trvale a stvrzuje mu jeho příslušnost (Ř 8,16): „Osvědčuje duchu našemu, že jsme synové boží.“ „Kdo Ducha Kristova nemá, ten není jeho“ (Ř 8,9). Investujme v duchu Kristově do jeho příbytku, do Boží nemovitosti v nás, do svojí budoucnosti v něm. V tom, který JEST, se to příští podi vuhodně zpřítomňuje: DNES DUCH rozsévá i sklízí. Apoštol někde říká, že se chlubíme souženími, protože působí trpělivost, ta pak zkušení a ono naději, protože Boží láska se rozlévá v našem srdci pro svatého DUCHA, který je nám dán (Ř 5,3–5). Zní to jaksi postupně a vývojově, ale v soužení se trpělivost se zkušeností prostupuje, a i nezahanbující naděje pro lásku Ducha v nás je tu DNES. Pro ni nestárneme, ale obnovujeme se den ode dne (2. Kor 4,16) vlídnou vnitřní mocí a silou radosti (Neh 8,9; Gal 5,22). Říká‑li Pán Pavlovi: „moje moc se završuje v nemoci,“ (2. Kor 12,9), při pomíná sálání z kříže do kajícího srdce; když prachem zaváta Boží muka u cesty mé každodennosti zjevením znenadání vzplanou: „Jestliže tohle ode mne snáší Bůh, kam se poděju?! Jak obstojím?!“ „Ježíš je v agonii až do konce světa,“ čteme v Pascalových „Myšlenkách“ (Laichter 1937 str. 309). Kvůli všem nám a těm, co přicházejí po nás, takhle umírá … Ale přitom je pro nás i na pravici Boží (Ř 8,34) v slávě Boha Otce (Fp 2,11) na věky. Je načase (2. Kor 6,2). „Probuď se ty, kdo spíš, a vstaň z mrtvých a zasvítí se tobě Kristus“ (Ef 5,14). Rozum si s tím neporadí, ale víra ví, o čem je řeč. O čem Pavel mluví, vyznává‑li: „Když mdlím, tehdy jsem silný“ (2. Kor 12,9). Amen. V Luhu nad Morání, 15. července 2007

s. j. h


14. „Plésati a radovati se budu v milosrdenství tvém, že jsi vzezřel na mé trápení a poznal jsi v soužení duši mou. Aniž jsi mne zavřel v ruce nepřítele, ale postavil jsi na širokosti nohy mé.“ Ž 31,8.9 1. M 26,12–33 Šel pak Izák v zemi té, a shledal v tom roce sto měr; nebo požehnal mu Hospodin. I rostl muž ten, a prospíval vždy více v zrostu, až i zrostl velmi. Nebo měl stáda ovcí i stáda volů, a čeledi mnoho; pročež záviděli mu Filistinští. A všecky studnice, kteréž vykopali služebníci otce jeho za dnů Abrahama otce jeho, zařítili Filistinští, zasypavše je prstí. I řekl Abimelech Izákovi: Odejdi od nás; nebo mnohem mocnější jsi než my. Tedy odšel odtud Izák, a rozbil stany v údolí Gerar, a bydlil tu. A kopal zase Izák studnice vod, kteréž byli vykopali za dnů Abrahama otce jeho, a kteréž zařítili Filistinští po smrti Abrahamově; a nazval je těmi jmény, kterýmiž je jmenoval otec jeho. I kopali služebníci Izákovi v tom údolí, a nalezli tam studnici vody živé. Vadili se pak pastýři Gerarští s pastýři Izákovými, pravíce: Naše jest voda. Pročež nazval jméno studnice [té] Esek, že se vadili s ním. Vykopali také jinou studnici, a nesnáz byla i o tu; pročež dal jí jméno Sitnah. I hnul se odtud, a kopal jinou studnici, o kterouž se nevadili; protož nazval jméno její Rehobot. Nebo řekl: Nyní uprostranil nám Hospodin, a vzrostli jsme na zemi. Vstoupil pak odtud do Bersabé. A ukázal se mu Hospodin v tu noc, a řekl: Já jsem Bůh Abrahama otce tvého; neboj se, nebo s tebou já jsem, a požehnám tobě, a rozmnožím símě tvé pro Abrahama služebníka svého. I vzdělal tu oltář, a vzýval jméno Hospodinovo, a rozbil tu stan svůj; a služebníci Izákovi vykopali tam studnici. Abimelech pak přijel k němu z Gerar, a Ochozat, přítel jeho, a Fikol, kníže vojska jeho. I řekl jim Izák: Z jaké příčiny přišli jste ke mně? Poněvadž vy nenáviděli jste mne, a vybyli jste mne od sebe. Kteřížto odpověděli: Patrně jsme to shledali, že jest Hospodin s tebou, i řekli jsme: Učiňme nyní přísahu mezi sebou, mezi námi a mezi tebou; a učiníme smlouvu s tebou: Že neučiníš nám [nic] zlého, jako i [my] nedotkli jsme se tebe, a jakž jsme [my] toliko dobře činili tobě, a propustili jsme tě v pokoji; ty nyní tedy [povol tomu], požehnaný Hospodinův. Tedy učinil jim hody, i jedli a pili. A vstavše velmi ráno, přisáhli jeden druhému. I propustil je Izák, a oni odešli od něho v pokoji. Toho dne přišli služebníci Izákovi, a oznámili mu o studnici, kterouž kopali, řkouce: Nalezli jsme vodu. I nazval ji Seba. Protož jméno města toho [jest] Bersabé až do dnešního dne. Sk 16,16–40 I stalo se, když jsme šli k modlitbě, že děvečka nějaká, mající ducha věštího, potkala se s námi, kteráž veliký užitek přinášela pánům svým budoucích věcí předpovídáním. Ta šedši za Pavlem a za námi, volala, řkuci: Tito lidé jsou služebníci Boha nejvyššího, kteříž zvěstují nám cestu spasení. A to činívala za mnoho dní. Pavel pak těžce to nesa, a obrátiv se, řekl duchu tomu: Přikazuji tobě ve jménu Ježíše Krista, abys vyšel z ní. I vyšel hned té chvíle. A viděvše páni její, že odešla naděje zisku jejich, chytivše Pavla a Sílu, vedli

Tak a�: 1. M 26,12–33, Sk 16,16–40

77

je na rynk před úřad. A postavivše je před úředníky, řekli: Tito lidé bouří město naše, jsouce Židé, a zvěstují obyčeje, kterýchž nám nesluší přijíti ani zachovávati, poněvadž jsme Římané. I povstala obec proti nim. A úředníci, roztrhše sukně jejich, kázali je metlami mrskati. A množství ran jim davše, vsadili do žaláře, přikázavše strážnému žaláře, aby jich pilně ostříhal. Tedy on takové maje přikázaní, vsadil je do nejhlubšího žaláře, a nohy jejich sevřel kladou. O půlnoci pak Pavel a Sílas modléce se, zpívali písničky o Bohu, tak že je slyšeli vězňové. A v tom pojednou země třesení stalo se veliké, až se pohnuli gruntové žaláře, a hned se všecky dvéře otevřely, a všech okovové spadli. A procítiv strážný žaláře, a viděv dvéře žaláře otevřené, vytrhl meč, aby se zabil, domnívaje se, že vězňové utekli. I zkřikl Pavel hlasem velikým, řka: Nečiň sobě nic zlého, však jsme teď všickni. A požádav světla, vběhl k nim, a třesa se, padl u Pavla a Síly. I vyved je ven, řekl: Páni, co já mám činiti, abych spasen byl? A oni řekli: Věř v Pána Ježíše Krista, a budeš spasen ty i dům tvůj. I mluvili jemu slovo Páně, i všechněm, kteříž byli v domě jeho. A pojav je v tu hodinu v noci, umyl [jim] rány. I pokřtěn jest hned on i všickni domácí jeho. A když je uvedl do domu svého, připravil stůl, a veselil se, že se vším domem svým uvěřil Bohu. A když bylo ve dne, poslali úředníci služebníky, řkouce: Vypusť ty lidi. I oznámil strážný žaláře slova ta Pavlovi: Že poslali úředníci, abyste byli propuštěni. Protož nyní vyjdouce, jdětež v pokoji. Ale Pavel řekl jim: Zmrskavše nás zjevně a bez vyslyšení, lidi Římany, vsázeli do žaláře, a nyní nás chtějí tajně vyhnati? Nikoli, ale nechať sami přijdou, a vyvedou nás. Tedy pověděli úředníkům služebníci slova ta. I báli se, uslyšavše, že by Římané byli. A přišedše, prosili jich; a vyvedše je, žádali jich, aby šli z města. I vyšedše z žaláře, vešli k Lydii, a uzřevše bratří, potěšili jich, a odešli.

TAK AŤ Od prvních kapitol Bible vystupuje do popředí Boží zastání; hájení těch, kteří mu vírou dělají ve svém životě místo. Bůh zjevuje svou vůli k pomoci a záchraně. V Duchu svatém se Bible dodnes stává živým Božím promlou váním, jímž duchovně rosteme k věčnosti. Jako těm dávným lidem nám přibývá známosti Boha silného Nejvyššího, Boha Všemohoucího, Boha, který mne vidí a je vpravdě jsoucí. Proměňuje nás a orientuje, živí nás náš Otec, který je v nebesích. V Kristu Ježíši náš Vykupitel a Spasitel; Stvořitel našeho počátku i cíle, Dárce smyslu a vhledu, výkladu toho, co se s námi děje a co přichází … „Vychvátil jsem tě v Abrahamovi z úst šelmy Babylonské, (řekl Izákovi) nesestupuj spolu s ostatními za chlebem do zotročující pasti Egyptské …“ A tak se Izák obrátil z vyprahlých stepí blíže k moři a bydlel pohostinu v Gerar. Avšak v bezpečí se tu necítí. Bojí se o život. Studny, které tam vykopal Abraham, gerarští zasypali. Zjevně odmítají příchozím a cizincům na svém území uznat právo si cokoli přivlastnit a tak patriarcha pro jis

78


totu zapře i svou vlastní pohlednou ženu: Radši ať se s ní vyspí, než by mne kvůli ní zabili … Ne, Izák není ranař, který v právu sahá po zbrani. Nebije se pěstí, ani netluče do stolu … Je to hanba? Pro Abimelecha, krále toho města, nemohlo být přesvědčivějšího důkazu neškodnosti těchto kočovníků. Blahosklonně prohlubuje rozpaky před polekaného Izáka svou šlechetností: „Kdo by se dotkl člověka toho, aneb manželky jeho, smrtí umře.“ (26,11). V relativním bezpečí si Izák dokonce troufne orat a sít, a Hospodin mu žehná. Bůh silný Nejvyšší se za svého nestatečného vyznavače nestydí. K údivu domácích sklidí sto měr a bohatne. Vůčihledně posiluje a přestává jim být lhostejný. Závidí mu a nenávidí ho: „Odejdi od nás. Jsi mocnější než my.“ A tak jde. Bez protestu žene stáda dál do nehostinného kraje a obno vuje zavalené studny svého otce. Kope v pustině, kde i doušek staré vody z cisterny je vzácností, a odkrývá živý pramen. Závistivci ovšem dál hle dají záminku ke střetu a nepřátelství: „Táhni!“ křičí, „naše je voda!“ A Izák táhne. Od čerstvě vyhloubené studny znovu a znovu ustupuje, až k místu, kde pastýřské hádky a sváry konečně utichnou. Nazval to tam Recho bot, což znamená „široká místa“, a řekl: „Nyní uprostranil nám Hospodin a vzrostli jsme na zemi“ (v. 22). Na dotek s těmi, kteří je neměli rádi, neměří síly kdo s koho, ale radši o kus dál znovu kopou, namáhají se, nedají si pokoje. Nebojují, ale ani to nevzdávají. Odpovědnosti za lid, který má sebou, se Izák nevyhýbá. Avšak kryt Boží přízní brání se způsobům naježené přirozenosti a chuti vzkypět. Není odevzdaně pasivní ani pobožně povznesený nad trápeními všednosti, ale může si dovolit nejen se nebránit, ale přát prospěchu nepřátel, až jejich nenávist hasne … Když v Beer‑šebě uslyší HLAS, vzdělá, obnoví oltář a vzývá jméno Hos podinovo (v. 25.) v duchu žalmistově: „Poznal jsi v soužení duši mou, aniž jsi mne zavřel v ruce nepřítele (což se otevřeným konfliktem snadno mohlo stát), ale postavil jsi na širokosti nohy mé“ (Ž 31,9). Ne válečnými vítěz stvími, ne násilím proti násilí, jak se bere o svá práva svět. „Hospodin bojo vati bude za vás,“ bude později často slýchat Izrael (2. M 14,14; 5. M 1,30; Joz 10,14; 23,3; Neh 4,20 aj.) „Když se líbí Hospodinu cesty člověka, vede ku pokoji s ním nepřátele jeho.“ (Př 16,7) Abimelech s náčelníky vojska, podobně jako před lety za Abrahamem, přichází nakonec, aby smlouval i s Izákem o pokoji: „Patrně jsme to shle dali, že máš Boha na své straně“ (v. 28). Jako ozvěnou z dálky vrací jejich pohanská tělesnost HLAS Ducha té noci v Beer‑šebě: „Já jsem Bůh Abra

Tak a�: 1. M 26,12–33, Sk 16,16–40

79

hama otce tvého: neboj se, jsem s tebou; požehnám ti a rozmnožím símě tvé pro Abrahama, služebníka svého,“ vlastně přítele svého, říká později skrze proroka (Iz 41,8). Devětadevadesátiletý tehdy uslyšel, že bude mít se Sárou syna. Padl na tvář, ale přišlo mu to k smíchu: „Kéž by jen Izmael živ byl před tebou …“ (1. M 17,17.18). Zdálo se mu, že Hospodin žertuje? Pobavilo ho to pomyš lení? Anebo se veselil radostí, že viděl můj den?“ jak to po staletích připo míná Pán Ježíš (J 8,56)? Pán Bůh si úsměv přítele nechává líbit: „Tvoje manželka Sára porodí syna a dáš mu jméno Izák“ – smíšek, aby sis pokaždé vzpomněl, jak ses smál. Svou Smlouvu utvrdím i s Izákem. „V Izákovi nazváno bude tobě símě“ (21,12), slyší, když Sára porodí a nechce dál snášet posmívajícího se výrostka Izmaele, kterého před lety dala Abrahamovi egyptská služebná. „Smíšek, ne posměvač, bude dědicem zaslíbení“ (21,9), říká Bůh příteli, který s těžkým srdcem ztrácí a do neznáma propouští kus své rodiny. Smí šek, který zápasí tím, že si nechává líbit, a směje se konec konců i sám sobě při všem tom časném pachtění. Jákobe, Izraeli, bojovníče s Bohem, v Izákovi se skrývá humorně zašifrované tajemství i tvého jména. I Jákobovi Pán Bůh požehná, když si leccos nechá od strýce Lábana líbit. Žehná přesto, že se mu do toho bude svou mazaností všelijak plést a překá žet, až mu někdy úsměv na rtech ztuhne: Když jeho děti povraždí sichem ské, když ztratí u Betléma milovanou, Bohu vzdorující Ráchel, když se má postavit ošizenému bratrovi, až i ve stáří, když předlouho bude oplakávat ztraceného Josefa … „V Izákovi, Abrahame, v jediném z tvých osmi synů nazváno bude tvé símě“ (Ř 9,7.8). Apoštol Pavel si všímá toho singuláru (1. M 15,5.18; 22,18): O jednom se dostalo Abrahamovi zaslíbení; o jednom jako setbě Boží, jíž je Kristus (Gal 3,16). V něm jsou požehnáni všichni národové. ON přišel, aby hledal a spasil, co bylo zahynulo (Lk 19,10). Mesiáš. Nejen jako dobrý pastýř s vděčně se k němu tulící nalezenou ovečkou, ale zlem posedlými nešťastníky nakonec k smrti potupený a ztýraný Boží záchranář. Bůh sám se v Synu přiblížil a zlost zachraňovaných si nechal líbit. Proroky před zvěděná Boží páka rozlamující kamenná lidská srdce (Ez 11,19; 36,26). „Považte, jaký je ten, který snášel od hříšníků taková proti sobě odmlou vání, abyste unaveni neklesali, hynouce ve svých myslích“ (Žd 12,3), píše apoštol všelijak trápeným křesťanům z Židů. Bůh snesl a ještě snáší lidské nepřátelství, aby v mír uvedl svět se sebou (2. Kor 5,19). Nehynoucí nadějí vzkříšení nás zachytil a bezpečně přenáší i přes práh smrti ve chvíli poslední. Není proč se bát. Z římského vězení

80


píše apoštol Filipenským, aby si vzpomněli, jak se Pán oslavil tím, co si tam se Sílou nechali od nepřátel líbit. Mohli se včas ohradit proti bičování jako Římané, ale raději snesli hanbu a bolest a v noci v té díře s nohama v kládě chválili Boha. Zlomili tak moc temnosti. Zlost nepřítele musela ustoupit. Žalářník s mnoha jinými se stal křesťanem. Svatá trpělivost ote vřela nedobytná lidská srdce. Vyprávěla mi sestra, která kdesi v Anglii pracovala v zařízení pro děti z ulice, jak v houfu drzých, agresivních spratků si jeden vymačkal na dlaň pastu na zuby, že ji na ni připlácne. Neudržela se a jednu mu vlepila. Povo lily jí nervy. „Prostě jsem to nezvládla.“ A šla to ohlásit. Pro facku chovanci se tam volá policie. Ten kluk nakonec všecko popřel, jako by se nic nestalo. „Ale dál už jsem s nimi pracovat nemohla …“ Představme si zkusmo, že by se v té uličnické smečce nechala ušpi nit a řekla třeba s laskavým úsměvem: „No vidíš, a je ti takhle líp?“ Koukali by, co že si od nich nechá líbit? Nebo by zkusili něco horšího? Poničení, které by si zas možná nechala líbit s nadějí, že se v duši darebáka chuť k zlému nakonec přece jen zlomí? Stěží? Spíš jako zázrakem? Pravidla v takové chvíli asi neplatí, ale vzpomeňme si, bývala to víra, co vytvářelo příležitosti k divům a zázrakům (Mk 6,5; Mt 13,58). Starý kněz Zachariáš při Janově narození vyhlíží Krista a prorokuje, že sám Bůh přijde z výsosti (Lk 1,77.78) s darem spasitelného umění jak skon covat s hříchem. Ukáže se sedícím v temnosti a ve stínu smrti, k spravení noh našich na cestu pokoje … Inspirací Ducha života povzbudí k nevída nému a neslýchanému, k vynalézavé sympatii vůči tomu, kdo nás napadá, nám křivdí a ubližuje. Krajností utrpení, které ON od nás zakouší a snáší, vždy ještě daleko před námi, slouží naší víře k odvaze a trpělivosti jistotou zmrtvýchvstání. Vzkříšením dostává smysl naše naděje, že i riskantní, lidsky nejnemož nější situace má v Kristu řešení k záchraně a spáse. Amen. V Luhu nad Morání, 1. července 2007

s. j. h.


15. „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země pak byla nesličná a pustá a tma byla nad propastí a Duch Boží vznášel se nad vodami. I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo.“ 1. M 1,1–3 „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha“ J 1,1–2 „Aj ten, kdož se zpíná (od „zpět“, porušuje úmluvu, bere zpět své slovo a odporuje – V. Machek), toho duše není upřímná v něm, ale spravedlivý z víry své živ bude.“ Abakuk 2,4 1. M 11,2–4.31; 12,1–4a I stalo se, když se brali od východu, nalezli pole v zemi Sinear, a bydlili tam. A řekli jeden druhému: Nuže, nadělejme cihel, a vypalme [je] ohněm. [I] měli cihly místo kamení, a zemi lepkou místo vápna. Nebo řekli: Nuže, vystavějme sobě město a věži, jejíž by vrch [dosahal] k nebi; a [tak] učiňme sobě jméno, abychom nebyli rozptýleni po vší zemi … I vzal Táre Abrama syna svého, a Lota syna Háranova, vnuka svého, a Sarai nevěstu svou, ženu Abrama syna svého, a vyšli spolu z Ur Kaldejských, aby se brali do země Kananejské, a přišli až do Cháran, a bydlili tam … Když pak uslyšel Jákob slova synů Lábanových, ani praví: Pobral Jákob všecko, co měl otec náš, a z těch věcí, kteréž byly otce našeho, způsobil sobě tu všecku slávu; a viděl tvář Lábanovu, a aj, nebyla k němu tak jako prvé: I řekl mu Hospodin: Navrať se do země otců svých, a k příbuznosti své, a budu s tebou. Protož poslav Jákob, vyvolal Ráchele a Líe na pole k stádu svému. Ř 4,3–5 Nebo co praví písmo? Uvěřil pak Abraham Bohu, i počteno jemu za spravedlnost. Kdožť skutky činí, tomuť odplata nebývá počtena podlé milosti, ale podlé dluhu. Tomu pak, kdož nečiní skutků, ale věří v toho, kterýž spravedlivého činí bezbožníka, bývá počtena víra jeho za spravedlnost. Jk 2,19–23 Ty věříš, že jest jeden Bůh. Dobře činíš. I ďáblovéť [tomu] věří, a však třesou se. Ale chceš ‑liž věděti, ó člověče marný, že víra bez skutků jest mrtvá? Abraham otec náš zdali ne z skutků ospravedlněn jest, obětovav syna svého Izáka na oltář? Vidíš‑li, že víra napomáhala skutkům jeho, a z skutků víra dokonalá byla? A tak naplněno jest písmo, řkoucí: I uvěřil Abraham Bohu, a počteno jest jemu za spravedlnost, a přítelem Božím nazván jest.

Zápoèet: 1. M 11,2–4.31; 12,1–4a, Ø 4,3–5

83

ZÁPOČET Abakuk, judský prorok a možná textař nebo muzikus chrámových zpě váků (jak se zdá ze závěrečného odkazu „přednímu zpěváku na můj negi not“), osmý v řadě tzv. malých proroků, žil kolem r. 600 vedle velkého Jere miáše, nikoli však v jeho stínu. Je obtížen vlastním viděním (1,1) a osobně osloven Hospodinem (2,2) věrný ve svěřené strážní službě. Nedovolává se člověka, necituje nikoho z významnějších, jak je zvykem dnes v bohovědných pojednáních. Ostatně ani Jeremiáš ho nezmiňuje. Na vlastní odpo vědnost vyřizují proroci svěřená poselství i jejich ke zpěvu či modlitbám určené komentáře. Třikrát se v apoštolských listech připomíná Hospodinův výrok „spravedlivý z víry své živ bude“, který Abakuk tenkrát tlumočil v souvislosti s otázkou spravedlnosti platné před Pánem Bohem, spravedlnosti jeho království, o níž platí: „Hledejte!“ Ze všeho nejdřív, vždy znovu a v každé situaci „hledejte království Boží a jeho spravedlnost“ jako klíč ke všemu ostatnímu (Mt 5,20; 6,33). Nuže, vírou … Zjevuje se skrze oslovení Boží z víry pro víru (Ř 1,17). Vírou přijímané evangelium vede k víře stále pokročilejší a zjevuje Boží sprave dlnost tomu, kdo vírou orientován koná. „Spravedlivý“ ne z věhlasu svého jména a dobré pověsti, ale „z víry své živ bude“ (Ab 2,4). NOE, protože „učinil ve všem, jak mu rozkázal Bůh“ (1. M 6,22), stal se jejím dědicem, účastníkem duchovního bohatství spravedlnosti z víry (Žd 11,7). Na konci genealogie jeho syna Séma (1. M 11,26) je jmenován Abram: Bezdětný stařec zahleděný do hvězdné oblohy nad stepí roviny Mamre při Hebronu, který si troufá a existuje vírou inspirovanou Stvoři telem té hvězdné propasti: „Tak bude símě tvé.“ Uvěřil Hospodinu a dostal zápočet spravedlnosti (čteme): „Počteno mu to za spravedlnost“ (1. M 15,6). „Nebo byl řekl jemu: Já jsem Hospodin, který jsem tě vyvedl z Ur Kaldej ských, abych ti dal zemi tuto v dědičné vladařství“ (1. M 15,7). Na rozdíl od synovce Lota v Sodomě, Abram bydlel ve stanech. Od místa k místu stavěl oltáře živému Bohu tohoto hlasu, té inspirace. Přenášel svůj časný příbytek, zatloukal stanové kolíky, protože město s pevnými základy, které čeká, řemeslně zbuduje sám Bůh (Žd 11,10). A teď po staletích tohoto přebývání v tom městě svatém Jerúšalájím, ve chvíli kaldejského ohro

84


žení, připomíná Hospodin právě tenhle nejstarší ustavující vstup do svého scénáře spásy, do dramatu znovustvoření člověka k živé naději (1. P 1,3; Tit 3,5–7): „Spravedlivý žil, žije a bude žít z víry. Vírou přežije.“ Z moře pronárodů s novou silou vystupuje šelma Babylon proti ochablé Assyrii. R. 612 v koalici s Médy a Peršany smete doslova s povrchu zem ského starověké Ninive. Megapolis, kde jen dětí „neznalých rozdílu mezi pravou a levou je ke stodvaceti tisícům a němých tváří bezpočet“ (Jon 2,11). Hérodotos po stopadesáti letech už nedokáže s jistotou říct, na kte rém břehu Tigridu Ninive stálo. Taková to byla zkáza. Jakou pak asi mají naději města Levantu? Jak obstojí Jeruzalém?! „Obraťte svůj zřetel ke mně, abyste spaseny byly všecky končiny země!“ Tohle pozdější volání Boží skrze proroky v babylonském zajetí (Iz 45,22) je dávno smyslem nabádání už skrze Abakuka. Svatý Izraelský odkazuje k du chovním východiskům Izraele, k nosným zkušenostem lidu v Boží Smlouvě, v Božím angažmá: „Ke mně se obrať a vyjdi …“ („Prosím vás, kam z po hodlného 4 + 1 sotva jsme splatili hypotéku?!“) Své zabydlenosti navzdory znovu buď hostem a příchozím v tom všem a zadívej se dál, k jiné, lepší, duchovní vlasti, tj. nebeské, protože s takovými se Bůh nestydí spojovat své jméno (Abrahamův, Izákův, Jákobův) a připravil jim město (Žd 11,16). Na hliněných tabulkách, objevených Angličany před stopadesáti lety mezi zbytky Aššurbanipalovy knihovny, v pískem zavátých troskách Ni nive, se podařilo rozšifrovat tisíce let zapomenuté klínové písmo a číst o tom, co vlastně kdysi Abram na Boží pokyn opouštěl. S čím se roze šel, když vykročil na cestu víry, na cestu hledání Boží tváře a obecenství s ŽIVÝM, který mne vidí. V sepsáních, která shromáždil asyrský velkokrál (9. století), se našla dosud nejstarší písemná památka, sumérský epos snad z první třetiny třetího tisíciletí př. Kr., tedy už v době Aššurbanipala starý dva tisíce let. Poslyšte závěr z jedenácté tabulky asi dvoutřetino vého torza, které se dodnes podařilo objevit, rozluštit a přeložit (v podání V. Zamarovského): „Pohlédni, příteli, na veliké město Uruk na březích svatého Eufratu! Projdi se po jeho širokých třídách a náměstích, prohlédni si jeho výstavné chrámy! Zastav se před Eannou, svatyní bohyně lásky Ištary, a dotkni se jejího prahu! To všecko z dávných dob pochází a nic podobného nevytvořil jinde žádný král ani člověk.“ To řekl Gilgameš Uršanábimu, když byl na dohled cíl jejich cesty. Ura šanabi mu na to odvětil: „Veliké je to město a slavné díky tvým činům! Veliké věci jsi vykonal, Gilgameši, nic podobného nevykonal jinde žádný král ani člověk! Zabil jsi

Zápoèet: 1. M 11,2–4.31; 12,1–4a, Ø 4,3–5

85

Chumbabu, který byl příčinou zla na tomto světě, vykácel jsi jeho cedry. Zabil jsi nebeského býka, který ničil zemi a přinášel záhubu lidstvu. Věr ností jsi splácel věrnost Enkidua, a co je cennější než přátelství na život a na smrt? Velké jsi poznal též věci! Viděl jsi všechno až po hranice země, prošel jsi stepi a proplul moře, zjistil jsi tajemství bohů a dozvěděl ses o potopě světa! Tvoje útrapy nebyly zbytečné, tvoje konání nebylo pouhým vánkem větru!“ „Pohlédni, Uršanabi, na velkou hradbu kolem Uruku na březích Eufratu!“ Řekl Gilgameš, když přišli blíže. „Je z pálených cihel, vysoká a mocná, zdi má jako z kovu! Projdi se po ní mezi cimbuřím, sestup až k jejím základům a dotkni se jich rukou! Pochází z nedávných dob a nic podobného nevytvo řil jinde žádný král ani člověk.“ „Velké jsi dokázal dílo, Gilgameši!“ odvětil Uršanabi. „Nesmírnou hrad bou jsi zabezpečil svůj lid před vojákem z jiného města a před lupičem z pouště. Budeš žít v paměti všech pokolení příštích, dokud bude stát tato urucká hradba, kterou nepřítel nedobude, čas nezničí!“ „Život, který jsem hledal, jsem nenašel,“ řekl na tato slova Gilgameš. „marně jsem vykonal víc, než jiní lidé. Marně jsem také víc vytrpěl. Nemůže najít věčný život, kdo je z lidského plemene!“ „Nemůže najít věčný život člověk,“ ukončil tuto řeč Uršanabi, „může si však zachovat věčné jméno. Svým dílem ses stal nesmrtelným, hrdino Gil gameši.“ Svým dílem, svými skutky … Abram, potomek možná někdejších semit ských nájezdníků zdomácnělých v Uruku, shledal to starodávné povědění útěchou chabou a lichou. Jeho tušení, jeho touze po živém Bohu se jeví odvěká kaldejská cesta na pole Šinear v souručenství lidí kolem věže slávy jejich jména Bábel (1. M 11,1–9) cestou slepou a němou … Proti moudrosti Utanapištimova převozníka Uršanabiho neodbytně sílí v jeho duši HLAS, o němž neví, odkud přichází, ani kam míří (J 3,8); ale jeho výzvě rozumí: „Vyjdi! Já se postarám …“ A tak jde. Jde, ačkoli neví, kam to povede. Jde, protože věří (Žd 11,8). „Vyšel tak, jak mu byl mluvil Hospodin, opustil otce v Cháran a šel dál“ (1. M 12,4). A… Dostal zápočet spravedlnosti. „Zápočet“, s nímž je připuštěn ke zkouškám toho putování s pravdou. Ke zkušováním a prubováním víry, aby v dětech a prapotomcích (dědicích) dosáhl cti, chvály a slávy při zjevení Mesiáše (Gal 3,7; Ř 4,16; 1. P 1,7). A tak v oblaku svědků víry se dočkal slavné pro moce tisícileté školy přátelství živého Boha (Žd 11,8; 12,1; Iz 41,8; Jk 2,23) u cíle jinými jinde marně hledaného, u cíle života milosti Boží v Kristu Ježíši, k jehož dni vírou prohlédal a veselil se (J 8,56).

86


Tak abrahamovsky se díváme a milujeme Pána Ježíše i my. Tělesným zrakem nyní nevidouce (říká apoštol Petr), avšak v něho věříce, radujeme se radostí nevýmluvnou a oslavenou, docházejíce konce své víry, spasení duší (1. P 1,8.9). SPASENÍ, velikého námětu proroků, když v Duchu Kris tově odedávna prohlédali k jeho utrpení a veliké za tím slávě, a chápali, že nám tím slouží; nám, budoucím pokolením, k přijetí evangelia Ježíše Krista v Duchu svatém (1. P 1,9–12). Kdo naproti tomu přichází s výčtem svých skutků, říká si tím o pozor nost taky pro své dluhy a zanedbání (píše apoštol Pavel Římanům). Je hod nocen a souzen podle toho, co udělat měl … Pořád jsi ještě povinován Stvo řiteli, Gilgameši. V jedinečných svých činech zůstáváš služebníkem, který nemá, co by Bohu přidal, čím by se vyplatil z údělu smrtelníka (Ž 49,8–10). Ale vzpomeň si, člověče, a přijmi, že ten v nebesích není přísný věřitel, jako ty sám býváš. Je OTEC, který ne podle naší „spravedlnosti“ s námi nakládá (Ž 103,10). Odcizené a zmrtvělé znovuplodí k živé naději skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých k dědictví. K nezaslouženému obdaro vání. Dítě nehromadí zásluhy, ale svěřuje se otci, a ten mu měří mírou las kavosti. „Jsem živý (zjevuje oslavený Ježíš Janovi), ježto jsem byl mrtvý, a hle, živý jsem na věky věků, a mám klíče pekla i smrti“(Zj 1,18). Jistě tedy „i vy živi budete“ (J 14,19) … při šťastném ukončení abrahamovské školy víry jako bytí s pravdou, která z pokaldejštěného semity bez Boha učinila Božího přítele, svědka a misionáře Boží spravedlnosti mezi národy, patriarchu všech, kteří ne „podle krve a z vůle těla či z vůle muže, ale Boha jsme zplozeni“ (J 1,13). Stopadesát let před Abakukem varuje i těší Bůh svůj lid v severním Izra eli ústy proroka Ozeáše: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, … aniž je jiný vysvo boditel kromě mne … Z tebe je zhouba tvá, ó Izraeli, ježto ze mne všecka pomoc tvá … Z ruky hrobu vyplatím je, od smrti vykoupím. Budu zhoub cem tvým, ó smrti, budu zkažením tvým, ó hrobe; smutek a lítost budou skryty od očí mých“ (Oz 13,4. 9.14). Svá proroctví pak uzavírá: „Přímé jsou cesty Hospodinovy a spravedliví choditi budou po nich, přestupníci pak (‚nevěrní‘ ČEP) na nich padnou“ (Oz 14,9). Padnou na cestě Páně?! Inu, lze po ní s dávným Lotem a jemu podob nými jít a nejít. A cestou z Egypta jen tak se „přimísit“ (4. M 11,4). Svézt se s jinými v duchu Kristu cizím (Sk 19,14–16). Boží bolestí nezraněn, nedo tčen neodpovídat. Chlebem a vínem jenom přikrmovat svoji nezpůsobilost pro to na kříži (2. Kor 11,29). Duchem jinde přejít kolem té smrti na dřevě a minout roztržení zvoucí do svatyně ke slitovnici skrápěné krví lépe mlu vící nežli Abelova (Žd 12,24).

87

Zápoèet: 1. M 11,2–4.31; 12,1–4a, Ø 4,3–5

Apoštol Petr ujišťuje, že nás Boží moc od toho chrání a skrze víru jako dědice Boží zachraňuje k spasení (Ř 8,17; 1. P 1,5); a víra že posiluje střídavě veselím i občasným zkormoucením v pokušeních (v. 6). Posiluje i zármut kem pravého pokání, zranitelnou vnímavostí pro Boží bolest stvořitelské a zachraňující lásky. Upřímně litujíce té bolesti kvůli nám (2. Kor 7,10), rozhodně opouštějme, čím trápení rozmnožujeme, Pána Boha zraňujeme a rmoutíme. Tehdy Boží slitování, ta cesta nová a živá, kterou nám Pán Ježíš způsobil skrze oponu, to jest tělo své (Žd 6,19; 10,20), je a zůstává nám dokořán. Amen. Hod Boží Ducha svatého 2007, v Luhu nad Morání

s. j. h.


16. „Litoval Hospodin, že učinil člověka na zemi, a bolest měl v srdci svém.“ 1. M 6,6 „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Jan 3,16 1. M 4,6–10 I řekl Hospodin Kainovi: Proč jsi se [tak] rozpálil hněvem? A proč jest opadla tvář tvá? Zdaliž nebudeš příjemný, budeš‑li dobře činiti? Pakli nebudeš dobře činiti, hřích ve dveřích leží; a pod mocí tvou bude žádost jeho, a ty panovati budeš nad ním. I mluvil Kain k Abelovi bratru svému. Stalo se pak, když byli na poli, že povstav Kain proti Abelovi bratru svému, zabil jej. I řekl Hospodin Kainovi: Kdež jest Abel bratr tvůj? Kterýž odpověděl: Nevím. Zdaliž jsem já strážným bratra svého? I řekl [Bůh]: Co jsi učinil? Hlas krve bratra tvého volá ke mně z země. Žd 12,22–24 Ale přistoupili jste k hoře Sionu, a k městu Boha živého, Jeruzalému nebeskému, a k nesčíslnému zástupu andělů, k veřejnému shromáždění a k církvi prvorozených, kteříž zapsáni jsou v nebesích, a k Bohu soudci všech, a k duchům spravedlivých dokonalých, a k prostředníku Nového Zákona Ježíšovi, a ku pokropení krví, lépe mluvící než Abelova. J 6,53–57 I řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Nebudete‑li jísti těla Syna člověka a píti krve jeho, nemáte života v sobě. Kdož jí mé tělo a pije mou krev, máť život věčný, a jáť jej vzkřísím v nejposlednější den. Nebo tělo mé právě jest pokrm, a krev má právě jest nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm. Jakož mne poslal ten živý Otec, a já živ jsem skrze Otce, tak kdož jí mne, i on živ bude skrze mne. 1. J 1,5b–7 Bůh jest světlo, a tmy v něm nižádné není. Díme‑li, že s ním obecenství máme, a ve tmě chodíme, lžeme, a nečiníme pravdy. Pakliť chodíme v světle, jako on jest v světle, obecenství máme vespolek, a krev Krista Ježíše Syna jeho očišťuje nás od všelikého hříchu.

Krev smlouvy: 1. M 4,6–10, �d 12,22–24

89

KREV SMLOUVY Poslední dnové lidstva. Kdy to je? Už je to tady? Nebo to už bylo? Lidská zlost se rozrostla po zemi: „Všecko myšlení lidských srdcí nebylo než zlé po všechen čas“ (1. M 6,5), čteme o příčinách Boží bolesti a lítosti, o Božím trápení pro lásku ke svému stvoření. „Noe našel milost před Hospodinem“ (6,8). Patrně hledal, čteme‑li, že našel. Milostí bylo, že prohlédl a spasitelně rozeznal … „Viděl jsem tě spra vedlivého před sebou v národu tomto.“ Bezchybného? Sotva. Spíše s prav dou; věrného pravdě‑věřícího, řekl mu Hospodin (7,1). Jakkoli zklamán, s bolestí a lítostí rozhoduje ponechat zkáze, co stvořil, avšak Noe jeho pozor nosti neujde. Jednoho jediného vytrhne z hromadného zahynutí. Nebe se těší i z jednoho (Lk 15,7), citlivě rozlišuje a povolává k naději: „Vírou napomenut jsa od Boha NOE o tom, co ještě nebylo vidět, s bázní připravoval koráb k záchraně své rodiny,“ říká o něm apoštol. Léta života věnoval něčemu, co v očích veřejnosti postrádalo jakýkoliv smysl. „Usvěd čil tím a odsoudil svět a stal se dědicem spravedlnosti z víry“ (Žd 11,7). Slyšel a poslechl … „V těchto posledních dnech,“ čteme o době Ježíše z Nazaretu: „mluvil k nám Bůh skrze Syna svého“ (Žd 1,1). Hned zkraje pověděl, jak že miluje tento bolest mu působící svět (J 3,16), abychom se snad nemýlili, jako tak mnozí tenkrát a kdykoli, když slyšíme a jaksi samozřejmě bereme, že nám jde Pán Bůh na ruku, vždyť jsme milováni. Zákoník Nikodém taky samozřejmě věděl o Boží lásce ke stvoření, zvláště k Izraeli. Měl svou představu, a teď slyší, že s ní nevystačí, má‑li se účast nit toho, co zde a nyní z lásky dělá Bůh (Sk 13,41): „Musíte se znovu naro dit …“ Jako zelenáči se na stará kolena ucházet o to, s čím dávno počítají? Na co se celý život chystají? Co celý život vyhlížejí? „Boží zjevení se do vašeho obrazu dosavadní zkušenosti a moudrosti nevejde,“ slyší (1. Kor 2,6.7). Neza řadíš mne. Moje evangelium nezapadá do hry na vaší scéně, Nikodéme, ale můžeš se mu svěřit jako děcko otcovské náruči. Můžeš noemovsky, abra hamovsky, prorocky, dětsky prostě uvěřit: „Bůh dal svého jednorozeného Syna, abys nezahynul, ale měl život věčný.“ Neslýchané! Tenkrát pro Niko déma a pro kdekoho i dnes. Stejně jako když Noe začal s korábem …

90


V těchto posledních dnech starého věku se přiblížilo Boží království. Změňte své myšlení, svůj pohled na sebe a svět! Obraťte se k pravdě ne svých názorů, ale svědectví Božího. „Světlo přišlo na svět. Věřte evangelium!“ rozsévá Ježíš, a co v srdcích vzklíčí, živí sám sebou: Chlebem, darem drceného zrna, života pro život, a vínem zpod presu trápení od zlých vinařů. Každý okamžik svého života v jeho nedovršené časnosti dává na vykoupení za život mnohých, „za život světa“ (J 6,51). Očekával mocnou změnu; větší, než bylo obrácení Assyřanů v Ninive (Mt 12,41; Lk 11,23). V naději a Boží víře pln Ducha vyhlížel změnu k životu věčnému, protože víc než Jonáš tu otřásalo lidským svědomím … Ačkoli i tušil, lekán nenávistí se sebou spokojených, že vykročil na stezku trápení, kde lidé odcizení Bohu a vlastní spravedlností zmatení, ho potupí a odsoudí. Otec jim svěřil milovaného Syna, Syna člověka se zachraňujícím posel stvím a léčivým posláním, a znovu se ukazuje, jak propastně rozporný a Bohu cizí je nejen způsob všední svévole a bezbožnosti světa, ale i vší sváteční snaživosti a zbožné správnosti po jejich. * * * Když opustili koráb, v němž unikli záhubě, vzdělal Noe oltář Hospodinu a jal se prolévat krev k životu zachráněných němých tváří; milých, až do té chvíle s láskou živených a ošetřovaných zvířat. Zabití vylitím krve je vždy něčím hrozivým a po všeobecné zkáze v bahnité pustině bez života bylo tím děsivější … Ale jak přesvědčivěji to říct, Bože? Jsme nehodni, dárče a zachovateli života, nehodni všeho tvého milosrdenství a slitování. Zahan beni a v rozpacích, že právě my smíme ne pokračovat, ale začít … „Zachutnal Hospodin vůni tu příjemnou (čteme) a řekl v srdci svém: Nebudu více zlořečiti zemi pro člověka, protože myšlení srdce lidského je zlé od mladosti jeho“ (1. M 8,21)… Avšak!, pokračuje prorok a učitel Izra ele jménem Božím: „Krve vaší, duší vašich zajisté vyhledávati budu. Kdo by vylil krev člověka, skrze člověka vylita bude krev jeho, nebo k obrazu svému učinil Bůh člověka“ (1. M 9,5.6). „Nezabiješ!“ dávno před Mojžíše řadí Duch nejstarší zápověď v pream buli první Boží Smlouvy se všelikou duší živou skrze Noe. Nebudeš dych tit po krvi: „Masa s duší jeho, kteráž je krev jeho, nebudete jísti“ (1. M 9,4). Prolitou krví pokračuje, co svévolí začalo, kam paměť sahá. „Hlas krve tvého bratra volá ke mně ze země …“ to vědomí vzalo klid muži, který svému bratru do krve záviděl Boží přízeň. Věděl, že dobře čině by býval byl i on

Krev smlouvy: 1. M 4,6–10, �d 12,22–24

91

Bohu příjemný. Ale do dveří mu ulehl hřích, a pak už to bylo jen na něm. Do všeho se mu pletlo to pomyšlení; „Zbav se ho …“ Připomínalo se při vcházení i vycházení. Závist zrála v nenávist a otrávila všecku jeho existenci i potenci: „Co počneš? Co zplodíš? A co pak s tím? Kde je Abel, bratr tvůj?“ Zlost se rozbujela na zemi a její metastázy zhoubně prorostly ke zkáze všeho a všech …, skoro všech. Nuže, už se to nemá opakovat. Úvodem Boží Smlouvy je slib ochrany života a záchrany, tajemně stvrzený a vázaný krví: „Duše všelikého těla je krev jeho“ (3. M 17,14). „Oddal jsem vám ji k oltáři, k očišťování duší vašich. Nebo sama krev na duši očišťuje“ (3. M 17,11; Žd 9,22). Vždy znovu vyhasínal pohled němé tváře kvůli hříšnému člověku a čer stvá krev u oltáře zpřítomňovala jeho vratkost na předělu dobrého a zlého; krev na slitovnici přikrývající truhlu svědectví, archu paměti Božích zastání a zápasů o lid, který si vyvolil. Kdo dnes ví, co skrývala ta schrána z akáto vého dřeva, archa Boží Smlouvy? (Žd 9,4): Gomer (3,6 litru) manny, chleba shůry sestupujícího (2. M 16,33), desky Zákona, rukověť pokání na odpouš tění hříchů (2. M 34,29) a konečně kdysi rozkvetlou Áronovu hůl pastýř ského vedení mimo zničující osidla nesvatosti a zlého (4. M 17,10). O to trojí nepostradatelné, kdysi složené pod Božím slitováním, pod krví skrá pěnou slitovnicí (chléb, odpouštění a vedení) prosíme na radu Pána Ježíše i v modlitbě Nové Smlouvy (Mt 6,11–13). Krev burcovala otupělé vědomí: Jde o život, o duši člověče! Chop se Boží podané ruky, k obnově hříchem porušeného vztahu, k ošetření svojí sko mírající důvěry vůči Nepodmíněnému. Jenomže člověk zas brzy po svém převrátil Boží radu a znovu si kai novsky pomyslel, že to vše dělá Bohu kvůli, aby ho uplatil a obdaroval. „K čemu je mně množství obětí vašich?“ a všecka vaše pobožnost, jestliže vás milosrdnějšími nečiní, protestuje Duch Boží ústy proroka (Iz 1,10–20) proti scestné a pokleslé bohoslužbě. „Milosrdenství chci a ne vaše šlapání síní mých“ (Iz 1,12n) a velikášské oběti (Oz 6,6; Mich 6,8). Když množíte modlitbu, neslyším, protože vaše ruce jsou plné krve.“ Dary a oběti nemohly očistit svědomí a dokonalého učinit toho, kdo obě tuje (Žd 9,9). Sebečastěji prolévaná krev býků a kozlů nemůže odejmout hříchy, shrnuje lidskou bezmocnost apoštol (Žd 10,4.11). „Nemůžete vejít do Božího království, aby vás ovládlo jeho dobrodiní a milosrdenství, dokud nepřijdete k věčnému bytí, jako jste přišli k čas nému: dokud se nenarodíte znovu. Svěřte se vodě křtu pokání a Duchu, dárci života,“ poradil Ježíš těm, za které Nikodém mluvil. Také oni mu závi děli zjevnou Boží přízeň a hřích se jim upelešil ve dveřích; ale nedali si říct,

92


a tak to zůstalo na nich, pod jejich kontrolou, v jejich moci a vůli: zlo, na něž dostali chuť. Zdálo se jim, že se Boha zastávají, když prolévali krev toho, v němž se Bůh přiblížil, aby jim spásně promluvil do života. Zabili nevinného a šli by dál. Přešlo by se k dennímu pořádku, jako už tolikrát. Čas by to zavál, jako bezpočet jiných … Avšak byla to krev lépe mluvící nežli Abelova. Duše té krve, duše živá volá do věků ne o pomstu a zastání, o trest a odplatu, ale k tobě, člověče, služebníku zlého. Tebe prosí, aby ses nad sebou smiloval, činil pokání a krvi Nové Smlouvy otevřel své vlastní staré a zkornatělé srdce. Seber se k životu v moci duchovní transfuze a transplantace nového … Ježíš Kris tus je zjevením toho, co proroci dávno ohlašovali: Teprve do čeho se Stvo řitel vloží, trvá nezměněno, čerstvé a svěží navěky (Ž 102,27.28; Mal 3,6; 4. M 23,19). Bereme to dost vážně? Když jsme před lety opouštěli komunistické zajetí a vyznávali na sebe lec jakou vnitřní nesvobodu a závislost, hřích, jímž jsme rozmnožili zklamání a lítost vysvobozujícího nás Boha, zpívali jsme spirituál ze samizdatového sešitu „Nová píseň“: „Krev po dřevě stéká, Bůh se sklonil k nám, ó, krev po dřevě stéká …“ Pak nám odlehlo a ve zpěvníku „Svítá“ už si na tutéž notu pobrukujeme: „Dítě v chlévě leží …, na slámě, ne v peří … atd.“ S tou krví radši opatrně, že. I tak je jí v tom baroku a pietismu až až. Měníme svá vyznání, modlení i zpívání. Fr. Šebesta ještě podle Davida (Ž 65) žasne: „Na Sionu se čest ti děje, ó Bože, v mlčení.“ My dnes zplna hrdla rovnou hla sitě „dáváme“ a čest „vzdáváme“ už bez ostychu a rozpaků: Bože ber nebo nech. Těmi úpravami se mimoděk cosi vyjevuje: Víme zajisté, že stejně, jako ti dávní obětníci, nic Bohu nepřidáme. I oběť chvály přijímá, až jestli to s námi něco udělá (Ž 51,17; 50,23). Jenomže mlčením bychom možná přivedli do rozpaků svět, jehož přízni se už zase těšíme. V tichu se dneska člověk cítí nesvůj, ba trapně, a to přece nechceme. A ani krev každý nesnáší … Ještě by si rozmysleli s námi zamířit k šálómu pro všecky, jak o něm někteří sníme a básníme … Černošské vidění krve kříže, místo té bezpočtu němých tváří u oltářů, působí nejen následně, ale preventivně. Apoštol Jan vyjadřuje tu zkuše nost: Jestliže mluvíme o Bohu jako o světle, v němž není žádná tma, a při tom se schováváme ve tmě, lžeme. Nevíme, co mluvíme. Teprve existence v jeho světle nás sbližuje: „Obecenství máme vespolek a krev Krista Ježíše, Syna jeho, očišťuje nás od všelikého hříchu.“ Od hříchů minulých, co se táhnou za mnou, ale hlavně od těch možných přede mnou … od toho „ve dveřích“… „Krev po dřevě stéká,“ taky i mojí vinou, vyznává černoch. Krev Boha, který se sklonil, aby mne varoval a vystříhal neštěstí. Vidíš? Smiluj se nad sebou, člověče!

93

Krev smlouvy: 1. M 4,6–10, �d 12,22–24

Podívej se na svého Abela tam visícího dřív, než znenávidíš do krve a sáh neš na život (1. J 3,15). Na kříži už visí tvůj hřích, který se znovu stát nemá a nemusí pro zázrak těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Chápeš? Už ne ve dveřích tvého vcházení a vycházení, ale na kříži visí. Na kříži, o který ses taky přičinil; a krev po dřevě stéká …“ NEPŘIDÁVEJ k Boží bolesti hně vem vůči bratru (Mt 5,22). Nepřidávej závistí a nenávistí! Svěřme se moci toho svědectví a vyznáme se v tom, co se jako radikální řešení nabízí a svádí. Utřídíme šťastně, co přichází. Nejlepší tvůj přítel svým trápením snímá hřích, aby se nestal. Očišťuje. Uvolňuje od tahu do pro padu žádosti; uvolňuje a osvobozuje. O Božím milosrdenství výmluvněji než krev obřízky, než krev Božího tvora na veřeji, než krev u oltáře či na slitovnici, vypovídá tělo a krev Syna člověka. Sebou nás živí Bůh k životu věčnému: Chlebem těla svých spasitelných činů, a krví z plodu vinné révy, duší svého spasitelného myšlení o nás a slov. Amen. Velikonoce 2007 v Luhu nad Morání

s. j. h.


17. „Jeden z těch starců řekl mi: Neplač. Hle, zvítězil lev, ten kterýž jest z pokolení Judova, kořen Davidův, aby otevřel tu knihu, a zrušil sedm pečetí jejích. I pohleděl jsem, a hle, … Beránek stojí jako zabitý, maje sedm rohů a sedm očí, jenž jsou sedm duchů Božích poslaných na všecku zemi.“ Zj 5,5.6 Lk 23,33–49 A když přišli na místo, kteréž slove popravištné, tu jej ukřižovali, i ty zločince, jednoho na pravici, druhého pak na levici. Tedy Ježíš řekl: Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. A rozdělivše roucho jeho, metali los. I stál lid, dívaje se. A posmívali se jemu knížata {biskupové} s nimi, řkouce: Jinýmť spomáhal, nechať pomůže sám sobě, jestliže on jest Kristus, ten Boží zvolený. Posmívali se pak jemu i žoldnéři, přistupujíce a octa podávajíce jemu, a říkajíce: Jsi‑li ty král ten židovský, spomoziž sám sobě. A byl také i nápis napsaný nad ním, literami řeckými a latinskými a židovskými: Tento jest král židovský. Jeden pak z těch zločinců, kteříž s ním viseli, rouhal se jemu, řka: Jsi‑li ty Kristus, spomoziž sobě i nám. A odpověděv druhý, trestal ho, řka: Ani ty se Boha nebojíš, ješto jsi v témž potupení? A my zajisté spravedlivě, nebo hodnou pomstu za skutky své béřeme, ale tento nic zlého neučinil. I dí Ježíšovi: Pane, rozpomeň se na mne, když přijdeš do království svého. I řekl mu Ježíš: Amen pravím tobě, dnes budeš se mnou v ráji. A bylo okolo hodiny šesté. I stala se tma po vší zemi až do hodiny deváté. I zatmělo se slunce, a opona chrámová roztrhla se napoly. A zvolav Ježíš hlasem velikým, řekl: Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého. A to pověděv, umřel. A viděv centurio, co se stalo, velebil Boha, řka: Jistě člověk tento spravedlivý byl. A všickni zástupové, přítomní tomu divadlu, hledíce na to, co se dálo, tepouce prsy své, navracovali se. Stáli pak všickni známí jeho zdaleka, hledíce na to, i ženy, kteréž byly přišly za ním z Galilee. Ž 22,1–9; 19–25 Přednímu zpěváku k času jitřnímu, žalm Davidův. Bože můj, Bože můj, pročež jsi mne opustil? Vzdálils se od spasení mého a od slov naříkání mého. Bože můj, přes [celý] den volám, a neslyšíš, i v noci, a nemohu se utajiti. Ty zajisté [jsi] svatý, zůstávající vždycky k veliké chvále Izraelovi. V toběť doufali otcové naši, doufali, a vysvobozovals je. K tobě volávali, a spomáhals jim; v tobě doufali, a nebývali zahanbeni. Já pak červ jsem, a ne člověk, útržka lidská a povrhel vůbec. Všickni, kteříž mne vidí, posmívají se mi, ošklebují se, a hlavami potřásají, [říkajíce:] Spustiltě se na Hospodina, nechť ho vysvobodí; nechať jej vytrhne, poněvadž se mu v něm zalíbilo … Dělí mezi sebou roucha má, a o můj oděv mecí los. Ale ty, Hospodine, nevzdalujž se, sílo má, přispěj k spomožení mému. Vychvať od meče duši mou, a z moci psů jedinkou mou. Zachovej mne od úst lva, a od rohů jednorožcových vyprosť mne. [I] budu vypravovati bratřím svým o jménu tvém, u prostřed shromáždění chváliti tě budu, [řka]: Kteříž se bojíte Hospodina, chvalte jej, všecko símě Jákobovo ctěte jej, a boj se ho všecka rodino Izraelova. Nebo nepohrdá, ani se odvrací od trápení ztrápeného, aniž skrývá tváři své od něho, nýbrž když k němu volá, vyslýchá [jej.] O tobě chvála má v shromáždění velikém, sliby své plniti budu před těmi, kteříž se bojí tebe.

Vèas: Lk 23,33–49, � 22,1–9; 19–25

95

VČAS V sedmi nedělích tohoto předvelikonočního času jsme provázeli poutníky do Jeruzaléma. Pronásledováni vidinami toho, co je čeká a do čeho jdou, putují Ježíšovi přátelé se svým Mistrem z Galileje do svatého města k slav nosti fáze, aby jedli beránka s hořkými bylinami a nekvašenými chleby (2. M 12,8). Všichni tuší, že se schyluje k čemusi neblahému, ke zločinu na vzácném člověku Ježíši, který se mocně prokázal být poslem Božím (J 6,29) a milým jeho Synem (Mt 3,17; 17,5; 16,16). Násilí hrozí jejich Mistru a Pánu, dobroději zpřítomňujícímu Boží králov ství, o němž vyznali, že je Mesiáš. Nechápou … Skutečně zamordujou Syna člověka? Když předtím mnoho vytrpí od starších a předních kněží a záko níků? Odsouděj ho? Vydají jako trestance pohanům, kteří se mu naposmí vají, ubičujou ho a poplijí? Zlikvidují, zabijí, utrápí? (Mk 8,31; 9,31; 10,33). A co oni? Přece nebudou jen tak mlčky přihlížet nebo se schovávat!? Třikrát se k tomu cestou Ježíš podle evangelisty vrací: Zplanělý strom se projeví zlým ovocem. Zlí ze zla v sobě vynesou zlé a ta chvíle pravdy, čas rozeznání „kdo je kdo“ se blíží (Mt 12,33.35). Syn člověka jde, aby proti kaž dému i zbožnému zdání vydal svědectví pravdě; pravdě o člověku, pravdě o nás (J 18,37): čeho že jsme za jistých okolností schopni, vykloubení z toho, co chce Bůh, ze záměrů svého Stvořitele. Odklizen, pověšen, vyťat ze země živých, trvá nad časností a dějinami, živý mezi námi, svědectví, varování i výzva Boží navěky (Iz 53,8.10; Zj 5,6; J 3,14). Navštívil nás k úžasu nebes a svatých výsostí Bůh jako člověk. Na sobě ukázal světu, jak trpí tím, že stvořil, že z lásky dal život – sebe si uvědomu jící život – jinému a jiným. Zjevil svému stvoření, jak od počátku s bolestí (1. M 6,6) nese hrůzy jeho nešťastné volby jiných bohů, náhradního smyslu a zájmu, klamného zdání svobody v prázdnotě … Milý Syn nám přiblížil zármutek a lítost pohrdané lásky Otcovy, odmítané jako cizí. Trápení Boží nad zhoršováním, nad množící se nepravostí otců při synech z pokolení do pokolení v nechuti ke skrytému, nepoznanému Bohu. Proto přišel v podobenství sebe sama: obraz Neviditelného, člověk Ježíš (Kol 1,15). Člověk, jehož lze milovat, ale taky udeřit, ponížit, nenávidět a zabít. Setkal se s námi a od té chvíle nejen tušíme, ale víme, když svedeni nesměřujeme k němu. Jdeme špatně a ve svých touhách a odhodláních se

96


tragicky mýlíme. Přišel. Potkáváme ho, jaký vpravdě je, a vidíme, že nám do toho mluví. Znejisťuje nás nejen v naší pokleslosti (budiž), ale neodpus titelně právě na výši našeho intelektuálního vzmachu a mravního sebevě domí. Šťastně zapomnětlivým nám připomíná, jak chvatně míříme k věč nosti a že málo děláme pro své příští bytí a riskujeme, že zůstaneme cizí, až skončí možnost cokoli změnit a všecko trvale platné se zpřítomněno zastaví, zviditelní a otázku stihne odpověď, skrytá už dnes v tom, jak žiješ, v našem způsobu časnosti: Zda se nám vůbec chce takhle naplno být s ním? Být s Bohem jak nás stvořil sobě, k obrazu svému (1. M 1,26.27). Z lásky a dobroty přišel v Ježíši Kristu, aby to rozkryl ještě včas. Posta vil nás sobě tváří v tvář jako muži bolesti. Neuhýbejme. Poohlédněme se u té zkrvavené mrtvoly na dřevě v zástupu zevlujících pomocníčků zrady a zapření po sobě … Kde jsme? Kde stojíme …? Pochopme, že nás Bůh nežaluje, neusvědčuje ani nesoudí. Na to si stačíme sami. Zachraňuje nás, abychom si v krutosti sebepoznání nezoufali. Slitovává se. Probouzí nás k lítosti a změně osvobozující milostí, pozváním, které pečetí vzkříše ním. Vzpomínám, jak v šedesátých letech minulého století na pimprlové scéně naší tehdejší každodennosti se bavilo socialistické publikum snímkem Fará řův konec: Kostelník (Vlastimil Brodský), když mu soudruzi zavřeli faráře, jede v jeho sutaně na oslíku naším kolektivizovaným venkovem k rado sti ženských na polích i strejců v hospodě. Konečně zas někdo na kaza telnu a k oltáři! Ale hlavně zas mezi nás ten starý zřízenec útěchy a lítosti, poztrácené a zapomenuté starosvětské lidskosti … Ponoukán jejich očekáváním si kostelník neobratně, neprofesionálně zkouší soucit, udiven vychutnává odpouštění, prostředník milosrden ství víc a víc určovaný tou vypůjčenou rolí až k hořkému konci, kdy při jde o život uštván těmi, jimž prokazoval dobro, když se ukázalo, že na to vlastně neměl právo … Jak legrační! Postmoderně úsměvné možná leckomu i dnes přijde, jak ten potulný kazatel, samouk Ježíš (J 7,15), zviditelněný ovacemi své galilejské party, si jede do Jeruzaléma pro smrt, bláhový … A drobotina volá hosanna! Jako by dětem patřilo to představení: „Hosanna! Zachovej na výsos tech!“ modlí se caparti rouhavě k Synu Davidovu a jeruzalémské cen zory to rozčiluje. (Mt 21,15). Okřikli by je, ale kamení … Kamením by snad pohnul, říká, kdyby ztichli, a spřáhnut s temnými silami, kdož ví … (Mt 9,34). Na podzim kde se vzal, tu se vzal, skoro na zapřenou (J 7,10), zato teď takhle bez okolků burcuje celé město. Že by jeho chvíle?! Však se uvidí, Ježíši.

97

Vèas: Lk 23,33–49, � 22,1–9; 19–25

Veřejně a na odiv se otevřelo první dějství velikonočního dramatu. Jásot ho vítá podle proroka Zachariáše a ON jim přeje tu radost a naději, sám deptán přízraky toho, co se nezadržitelně blíží: pláče mim Boží před bra nami svatého města, města mordujícího proroky (Lk 13,34). Vypláče, co už nestihne a nedokáže. Podivně triumfuje tvůj král, dcerko Sionská, upro střed oslavného průvodu té Božské komedie. Jinak, než jste se nadáli, dome Abrahamův, Izákův a Jákobův, dome kupecký (J 2,16), hokynáři svědomí, kde člověk bez milosti platí a kde se vymáhá, cos dlužen … „Dům mého Otce je domem jiných zájmů a poměrů, než se vám zdá. Bydlí se tu modlitbou,“ uklízí obstarávky a kramaření časnosti. (J 4,23). Člo věče, vyžeň cizí inspirace a duchovní zlosti kvasící v tvém srdci (1. Kor 5,7), chceš‑li spatřit, s čím přichází Bůh. S jakou ho vítáš? Jak se tváříš? Co ti na něm vadí a co jemu na tobě? Není to navěky?? Už chápeš, že se něco musí stát, aby ses dostal dál a přesměrován od skutků mrtvých se osmě lil vpravdě sloužit Bohu živému? (Žd 9,14) Něco se musí stát, aby skončili šejdíři převracející Svatá Písma. Něco se musí stát, aby vánek Ducha vymetl nebesa od kouřových clon zákonictví, od mlžení jurisdikcí hříchu a smrti … Zjevení Boha v Kristu trhá oponu, proniká přes práh, vrhá světlo do věcí svatých, kde zákon Ducha života vysvobozuje od zákona hříchu a smrti (Ř 8,2). Svržen je žalobník a našeptávač od tváře sedícího na trůnu (Lk 10,18; Zj 12,10). Drama rozehráté s dětmi pod hradbami Jeruzaléma vrcholí. Syn usedá po Otcově pravici … Jak? Jak se to stane? Jak své posvěcení kněze a proroka, své pomazání Krista krále prosadí Syn proti světa pánům temnosti starého věku a proti duchovním zlostem vysoko (Ef 6,12)? Jak prolomí práh smrtelnosti a pomí jivosti všeho spásným činem platným pro věčnost? Dá sám sebe … kněz a pastýř dobrý, Beránek Boží, který snímá hřích světa, a marně tma Vel kého pátku bude zastírat jeho tvář. Hrob neumlčí výzvu orientující ze smrti k životu. Smlouvu paměti předivných skutků Hospodinových (Ž 111,4) završí vzkříšení. Otevře věk a dějiny Smlouvy Nové mocnou inspirací Ducha utěšitele, Ducha pravdy a života … * * * Od 10. do 14. dne měsíce Nísan si Izraelci podle starého Mojžíšova usta novení brali domů ročního beránka bez vady. Děti si s ním hrály. Kdo by si nezamiloval skotačící kučeravé mládě, důvěřivý pohled němé tváře chtivé podaných kousků zeleniny?… A pak ho u oltáře zabiješ, znělo přikázání. To abys v jeho vyděšených očích zahlédl něco z trýzně Boha a všeho stvo

98


ření (Ř 8,22) pro své zapomenutí se na něho, pro své odvrácení se a zblou dění, a naučil se lítosti a slitování … S rodinou ho budeš jíst, když jsi prve vycedil jeho krev a označil jí veřeje svého obydlí. Krví jako mzdou své svobody; krví, aby tě minul zhoubce prvorozených dotírající na Egypt: „Propusť můj lid, ať mi slouží …“ „Propusť můj lid,“ zněla po staletí výzva Velkého svátku Pascha znevol ňujícímu času a všednímu dni. Vyjití, vytržení, vykoupení ke službě Bohu ve svobodě lásky z celého srdce, ze vší duše a mysli i ze vší síly své bývalo žádoucím smyslem té oběti Boží smlouvy. Být lidem svatým svatému Bohu a služebníkem Hospodinovým. Kam se to podělo v nánosech moralizující tvrdosti a handlování s Boží milostí? Otupěli. Přestali vyhlížet. Mustrováním a komandováním vytěs nili Boží jinakost. Opatřili se ustanoveními proti jeho právu překvapení: Kde se tu bere tento Nazaretský?! A co tomu řekne jejich ochočený bůh …? V jitřním svém žalmu šeptá David do kalného rána: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ a připojuje: „Červ jsem a ne člověk, útržka lid ská a povrhel vůbec“ (v. 7). „Červ jsem,“ modlí se ukřižovaný. Dávno těm svým řekl: „Učiním vás rybáře lidí“ (Mt 4,19). Své království přirovnal vrši spuštěné do moře (Mt 13,47), sám ale loví v temných vodách světa sám krutě na háku. Avšak „útok učinivše na mne zlostníci k sežrání těla mého, sami si nohy podtrhli a padli“ (Ž 27,2). „Dnové jdou (a už jsou zde), kdy Hospodin vás vezme na háky a potomky vaše na udice rybářské“ (Am 4,2)… a Duch Boží nad zemí nesličnou a nad vodami (1. M 1,2) si počká, až zas někomu svitne ku pokání, aby ho vytáhl. Vylovenému zprvu bývá, jako by umřel (Ř 6,3.4), ale přidán k ostatním šťastně ožívá. My od vody víme, co je to vezírek. Síťka na přechovávání ulovených ryb. Nic právě pohodlného. Muchlá se v tom ryba na rybě, jako občas ve sborovém společenství, ale nebeský rybář nás bezpečně táhne ke svému cíli. Bárku ovšem provázejí i hejna, jimž sice dělá dobře rybářovo vnadění, dokonce si z háku i zobnou, ochutnají, ale vylovení k nové existenci se brání. Nepoznají, co to je být s ostatními v jeho síti víry pravé. Když je to přestane bavit, hodí ploutví a mizí. Rybář vytahuje ty, které ulovil a pře náší je, přenáší nás do vod živých … Zasáhla nás, přátelé, a upoutala velikonoční událost? Nespokojme se roz citlivěním a sentimentální meditací nad tím, co beztak nechápeme. Snadno spíše trpícímu přitížíme. Dopřejme si raději hodinu pravdy a upřímného zděšení nad tím, co v nás dříme, čeho jsme za jistých okolností schopni, pokud to v nás s Kristem nezemřelo a nebylo vystřídáno novým stvořením

99

Vèas: Lk 23,33–49, � 22,1–9; 19–25

mocí jeho vzkříšení (Ř 6, 4.5; 2. Kor 5,17). Možná, že Boží Beránek o jiné projevy naší soustrastné piety ani nestojí. Amen. Velký Pátek 2007, v Luhu nad Morání

s. j. h.


18. „Syn člověka nepřišel, aby mu sloužili, ale aby sloužil a aby dal svou duši na vykoupení za mnohé.“ Mk 10,45 Ž 43 Suď mne, ó Bože, a zasaď se o mou při; od národu nemilosrdného, a od člověka lstivého a nepravého vytrhni mne. Nebo ty jsi Bůh mé síly. Proč jsi mne zapudil? Proč pro ssoužení [od] nepřítele v smutku mám ustavičně choditi? Sešliž světlo své a pravdu svou, to ať mne vodí [a] zprovodí na horu svatosti tvé a do příbytků tvých, abych přistoupil k oltáři Božímu, k Bohu radostného plésání mého, a budu tě oslavovati na harfě, ó Bože, Bože můj. Proč jsi smutná, duše má, a proč se kormoutíš ve mně? Posečkej na Boha, neboť ještě vyznávati jej budu; [onť jest] hojné spasení tváři mé a Bůh můj. Mt 12,22–35 Tehdy přiveden k němu ďábelstvím posedlý, slepý a němý. I uzdravil jej, tak že ten slepý a němý i mluvil i viděl. I děsili se všickni zástupové a pravili: Není‑liž tento ten Syn Davidův? Ale farizeové to uslyševše, řekli: Tento nevymítá ďáblů než skrze Belzebuba, kníže ďábelské. Ježíš pak znaje myšlení jejich, dí jim: Každé království rozdělené samo proti sobě spustne, a každé město neb dům proti sobě rozdělený nestane. A jestližeť satan satana vymítá, proti sobě rozdělen jest. Kterak tedy stane království jeho? A vymítám ‑liť já ďábly skrze Belzebuba, synové vaši skrze koho vymítají? Protož oni soudcové vaši budou. Pakliť já Duchem Božím ďábly vymítám, přišloť jest jistě mezi vás království Boží. Aneb kterak kdo může do domu silného vjíti a jeho nádobí pobrati, leč by prvé svázal toho silného, a teprv by dům jeho obloupiti mohl? Kdož není se mnou, proti mně jest; a kdo neshromažďuje se mnou, rozptylujeť. Protož pravím vám: Všeliký hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu nebude odpuštěno lidem. A kdyby kdo řekl slovo proti Synu člověka, bude jemu odpuštěno, ale kdož by mluvil proti Duchu svatému, nebude jemu odpuštěno, ani v tomto věku, ani v budoucím. Čiňtež aneb strom dobrý, i ovoce jeho dobré; aneb čiňte strom zlý, i ovoce jeho zlé. Neboť po ovoci strom bývá poznán. Pokolení ještěrčí, kterakž byste mohli dobré věci mluviti, jsouce zlí? Nebo z hojnosti srdce ústa mluví. Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré, a zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé.

Ne: � 43, Mt 12,22–35

101

NE „Suď mě, ó Bože … Ty vidíš a znáš mě líp, než jak se na mě dívají. Co vidí, nejsem já. A ty to víš. Sšeptávají se spolu proti mně a přičítají mi zlé věci (Ž 41,8), ale já žiju z tvého pohledu na mne a svěřuju se tobě. Zvaž mne a zhodnoť: dej žít hodnotněji a pravdivěji, jejich mínění a zdání navzdory. Zasaď se o mou při, když se hádám sám se sebou. Vezmi se za mne. Ne pro slávu a pověst mou a pomník kovu trvalejší. Vždyť čím žiju i v sou mraku svých dní, zůstává přede mnou jako obzor, za kterým svítá a jasní se až do plného dne. (Př 4,18) Davidův příběh (předpokládejme s Kralickými, že je to vskutku jeho modlitba) se od začátku nějak vztahuje ke konci, rozpjatý mezi dvěma nedohlednostmi jako úběžníky u Boha. V Bohu se všecko jeho dění za čalo i zavírá. Svou vůlí i tou, která se mu zjevila odjinud, jejímž zna mením je prorokovo pomazání, se zapojuje do děje, který Písmo míní slovem Mesiáš nebo Kristus. Po staletích apoštolé vyznají: „V něm (v odvěkém Kristu) nás Bůh před časy věků obdaroval milostí svatého povolání. V plnosti času ji pak zjevil svým příchodem, kdy zahladil smrt a na světlo vyvedl život a nesmrtelnost skrze evangelium (2. Tim 1,9). Je s námi: Oslavený Pán je nám přítomen po všecky dny až do skonání světa. Ten, který byl mrtvý a hle, živý je na věky věků, Kristus v nás, ta naděje slávy (Kol 1,27; Mt 28,20; Zj 1,18). Tak se završí, čemu David touží dostát, co ho tajemně přesahuje, co si ho nárokuje, co podle stavu své duše zřetelně či méně jasně tuší nebo i vzdálen a zbloudivší znovu hledá a kajícně si připomíná … Nic není nezvratně dáno, nic není zajiš těno předem, vše třeba znovu věřit, znovu volit a konat a dosahovat … Tak po mě sáhni, Bože. Vytrhni mne z ohrožení svatého tvého povolání uvnitř i vně. Ty jsi Bůh síly mé. Ty jsi působcem toho „víc“, víc než na co stačím a na co si troufám … David má jistě své možnosti, jak se zbavit nepohodlných společníků, ale to není cesta skutečného osvobození od národu nemilosrdného, od člo věka lstivého a převráceného. „Čisté srdce stvoř mi, ó Bože!“ Sám nevím, abych mohl s jistotou prstem ukázat na nešlechetníka. Jak snadno se ve svém soudu mýlím! „Ducha přímého obnov v mém nitru … Popatř, nejdu ‑li já cestou tobě odpornou a veď mne cestou věčnou“ (Ž 51,12; 139,24).

102


Tak v jiných svých modlitbách nad sebou váhá a podobně usiluje o jistotu i zde. Nejde jen o život, ale být práv nároku onoho „víc“. „Proč jsi mne za pudil?“ zneklidňuje Davida prázdnota odcizení: „Proč pro soužení nepří tele (i toho protihráče tvého ve mně, jehož se lekám) v smutku mám usta vičně choditi?“ Můžu se zajisté kdykoli vydat vyšlapanou cestou pobožnosti na horu tvé svatosti a do příbytku Nejvyššího. Potkám však, koho „žízní duše má a po němž touží mé tělo v zemi žíznivé a vyprahlé, v níž není vody?“ (Ž 63,2) Sešli mi své světlo na cestu a pravdu svou jako průvodce. Učiň mi dostup nými svá tajemství, bez nichž se neobejdu, mám‑li přistoupit k tvému oltáři s radostí a plésáním, ó Bože, Bože můj.“ „Proč jsi smutná má duše? Strachem, že před nimi ztratíš svou tvář? Počkej na Boha …“ Uplyne tisíc let a Ježíš, Syn Davidův, má podobně co činit s těmi, jejichž zájmy a způsob života i zbožnosti odmítá. Ukazuje, že škola, chrám ani sám Izrael nejsou účelem o sobě, ani věcí lidské prestiže, ale dílem Boží lásky a proto i jeho očekáváním a oprávněnou pohledávkou; očekáváním zklamaným a pohledávkou neuspokojenou. Svým voláním k odpovědnosti a výzvami k pokání však místo lítosti a zahanbení budí hněv a nenávist: „Což denně nepřipomínáme lidu všech 613 Božích přikázání a ustanovení?“ Potrefení znalci zákona a učitelé by opovážlivce dávno sebrali, ale jsou tu ti, které popletl. Jdou za ním zástupy. Je nezbytné ho odstranit, avšak ne jako naději lidu a dobrodince, ale jako svůdce; a tak ho osočují a soudí: „Není z Boha, nesvětí sobotu (J 9,16). Nehledí si půstu ani očišťování. Neprávem si osobuje božská oprávnění (Mt 15,2; Mk 7,2). Není dobrý, ale ohlupuje zástup, který se nevyzná (J 7,12).“ Avšak málokdo na to slyší. Dál ho vyhledávají. Chytře si je kupuje kousky, nad nimiž zůstává rozum stát. Právě uzdravil posedlého. Vrátil mu zrak i řeč a není to poprvé. V zástupu si šeptají o Synu Davidovu a Mesi áši. Nejvyšší čas zakročit. Zarazit tenhle neblahý a nebezpečný posun veřej ného mínění a ukázat zákona neznalým, co za tím vězí: Že rušitel chrámu a ustanovení starších se tu před nimi dělá, čím není, Bohu se rouhá a lidi mate (J 2,19; 5,18; Mk 15,29; Mt 27,40). Někteří v davu schovaní troufale odmlouvají a reptají: „Uzdravený přece není pouhým zdáním! Jsou tu slepí, kteří prohlédli;“ hluší slyší, kulhaví chodí i malomocní se čistí (vytahují z Izaiáše). Dokonce mrtví z mrtvých vstávají (prý jsou na to svědci). Evangelium se zvěstuje chudým. Na oko se tu ďábel příliš zjevně ze svých pozic stahuje, aby se zdálo, že ten Naza retský člověka brání a z moci zlého vysvobozuje … „Nepřišel jsem volat spravedlivých, ale hříšných ku pokání“ Mk 9,13

104


„Občas, lidičky! Občas, tu a tam se může zdát, co není. Myslete přece! Jak jinak by na sebe upozornil a mezi vámi získal vliv? Avšak mno hem víc je nás, co se bez jeho divů a zázraků obejdeme. Zato poměry ve Svatém městě svými řečmi a srocováním zjevně ohrožuje, narušuje veřejný pořádek v domě nás všech. Vážnost chrámu zlehčuje, ruší a zpo chybňuje řád pokojné spolupráce autorit a peněžníků i obchodu, na němž mají zájem i nebezpeční Římané. Poslyšte, ďábelskou návnadou pro lidi neučené a prosté je tenhle Ježíš. Zdali kdo z knížat v něho uvě řil? (J 7,48). Jen nevědomci. Ale jsme na stráži. Vidíme mu do hry a sle dujeme jakési temné nekalé zájmy v pozadí. Nás nedoběhne. Lstivě jakoby vymítá ďábly, ale připravuje půdu knížeti pekel mezi vámi, odvěkému lháři a mistru mystifikace. Nepřináší pokoj, ale oheň a meč, jak se nechal sly šet“ (Mt 10,34). Obava z nepokojů, strach z římských ozbrojenců a možných škod spo lehlivě zabere zvlášť u zvědavců, kteří přímý prospěch z toho Nazaretského nemají: „Něco na tom bude. Přece by to učitelé jen tak neříkali. Ostatně čímpak si zasloužil ten němý slepec tady tolik dobrodiní? Komupak asi se službou zavázal?! Jednomu, dvěma takovým pomůže a má nás. Má nás, kde nás chce mít.“ Že sprosté oko bere Boží dobrodiní s podezřením a ve zlém, nepřekvapí. Ale tito v Písmu kovaní a Zákona učitelé dovolávající se Nejvyššího? Bož ností opředení a prorostlí, činící svůj zájem samozřejmě zájmem Božím, teď povstávají a radí se proti nepříjemně vše obnažujícímu, zjevně jinému duchu a ohrožujícímu vlivu odjinud, kdoví odkud … V obraně pravověří protřelí a zasloužilí si pochybnost o sobě nemohou dovolit, nepřipouštějí a nepřipustí. A tak jim nebude odpuštěno, protože o to nikdy nebudou stát. Už je to nepustí ani v tomto věku ani v budoucím, aby snad v sobě pokáním udělali místo naději na změnu, o níž tento Ježíš pověděl jednomu z předních z nich: „Musíte se znovu zroditi.“ (J 3,7) „Tady nepochodíš, Ježíši, ani jako Syn Boží,“ šeptá mu všudybud, hned zkraje na poušti odmítnutý úplatkář: („To všechno ti dám, půjdeš‑li do toho se mnou …“) Ale ty ne a ne a máš to … Mohls je všecky mít na své straně, kdybys na mě dal. Tobě i mně jde o totéž a já sotva teď můžu na ně zapů sobit něčím víc, než že se vyhlásím tím v pozadí, producentem velkého představení Nejvyššího, režisérem tvé božské komedie a to ústy pro veřej nost nejpovolanějšími. Vidíš? Nejzbožnější už tě mají dost a spravedliví se ti protiví. Zato mě, mě berou, nalákáni do kardinální bezbožnosti. Neříkej, žes to tak chtěl. Podivně miluješ a divně zachraňuješ svůj svět. A teprve uvidíš. Ze zmatku v sobě se tihle už nevymotají.“

Ne: � 43, Mt 12,22–35

105

„Odejdi, odstup! Nebude po tvém,“ nepochodí u Ježíše obejda dobýva jící se do jeho duše. „Táhni! Ne po tvém miluje Bůh svět. Nesytí kouzly z kamení, nešokuje nadpřirozenostmi, aby opanoval a přivlastnil si svět, který stvořil. Dal však svého Jednorozeného, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (J 3,16). Sotva je co z Bible známější … A leckomu i tohle dokáže pokušitel obratně podstrčit jako pohodlnou podušku jeho lenivé věřivosti. Odhaluje se tu však, že trend světa je hynutí a že svého Syna Bůh neposlal, aby to vněj ším opatřením, mocí a silou či propagandou, ať už válečnou nebo míro vou, změnil, ale aby některé z moci a vlivu té záhubné tendence vytrhl, pro sebe oddělil, bytostně změnil a obdarované životem věčným přenesl do svého království (Kol 1,13). Tak zaznělo a zní Boží „NE“ zkázonosnému směřování světa, jeho silám, zájmům i dalekosáhlým projektům a vizím. Jednoznačné „NE“ a přitom láskyplné, vysvobozující „ANO“ od člověka k člověku. Po jednom, adresně a jmenovitě Bůh zachraňuje. Láskou mnohými neopětovanou čelí sešupu světa do zkázy. Darem činorodé víry činí jednotlivce světlem světa a solí země, vakcínou protilátky na nemoc k smrti. Jsou naroubováním nového na prastarou jalovost a zplanění lidstva. Jsou inkulturací království Božího od člověka k člověku … Nelení přitom ovšem ani poťouchlý pomocníček a skorodvojník Syna člověka, ten starý našeptávač se svými zlepšováky, jak nakrmit, poba vit a opanovat … Najde‑li dům prázdný, vyčištěný a ozdobený, chutě se zabydlí s kumpány horšími sebe a ve jménu Krista Ježíše úspěšně vymítá Ducha svatého zas nejradši a nejúčinněji ústy nábožensky kompetentních a nejpovolanějších. Dějiny církve jsou toho plné. Plné rouhání proti Duchu svatému ve jménu Kristově od krvavé řeže ve znamení kříže Konstantina Velikého a Maxentia u Mulvijského mostu (312) až po křesťanského maso vého vraha Mladiče nedávno na Balkáně, a jiných dalších … Pořád je dost těch, jimž „Pokání čiňte, věřte evangeliu!“ připadá ne efektivní. Co s tím pořídíš, Bože, proti hrozivé sociální nerovnosti a vyko řisťovatelskému bezpráví? Proti katastrofálnímu hladu? Proti pustošení přírody? Proti nenávisti zfanatizovaných fundamentalistů sahajících po pro středcích ničení i hromadného v blouznivé posedlosti svou svatou obranou jich všech proti všem ostatním? „Jsi‑li Syn Boží,“ řekl by dneska pokušitel, „zapřáhni vojska nebeská k účinnější záchraně, nežli takhle po troškách a oklikou přes věřící srdce! Kdopak dnes rozjímá a kdo se modlí? Koho ještě zajímá něco jako svědomí, aby se někdy probral k činění pokání a k víře?

106


Zkus to přes média. Svěř se agentuře pro věřivost. Odborník ti spoleh livě nakloní zástup a třeba i rozpláče na tu chvíli. Bez tvého „chléb náš vezdejší …“ ho z nich vyždímá při nějaké té tsunami. „Pojďte ke mně?“ „Co tam?“ řeknou ti. Na odpočinek duše času dost. Dokud žijem tak na plný pecky, že. Ostatně lidi si zvykli. Kde kdo dneska křičí „pojďte!“ … „Sem! Ke mně! Krucinál, honem!“ pořád je někde někdo v tísni. Taková je doba. Za pochodu ucpat, kudy právě teče, a moc se nerozhlížet, jak se to všude kolem shnilý rozpadá. Člověka nezměníš; co si namlouváš? Buď ucpáváš, nebo se topíš. Takže aspoň tu záplatu ze dne na den. „Služ Bohu službou světu. (Ten slogan se poved, co?) Služ nám, než se obsloužíme sami a po svém jako vždycky; Bohem i církví. Jsme už velký kluci, Ježišmarjá, dávno plnoletý a dospělí …“ A co na to ON? Kristus mezi námi, znovu lačnící na poušti naší prázd noty, v tlačenici sedmi duchů horších? (Mt 12,45) „Neodtáhnou (řekl ten krát a říká i dnes) než skrze modlitbu a půst“ (Mt 17,21; Mk 9,29). Mluví o modlitbě v Duchu a v pravdě (J 4,24). Víme ještě, co znamená, že Bůh Duch jest? A že takové modlitebníky hledá? A hledá‑li je, jistě i vytrhuje z obluzení spasitelných záměrů lidu nemilosrdného, z chlebodárcovských spolků omračujících výkonů, z moci člověka lstivého a nepravého. Jen Bohu patří dík a chvála s uznáním. Otec v nebesích, zjevený nám v Pánu Ježíši Kristu, jediný je účelem a smyslem o sobě a mírou všech věcí. Král David v rozpacích nad sebou prosil Boha o zhodnocení svého ži vota: „Suď mne …“ a závěrem své modlitby napomíná sám sebe: „Proč jsi smutná, má duše? Proč se ve mně trápíš? Počkej na Boha … Však ho ještě budu vyznávat … V něm jedině přijdu k sobě, u něho najdu svou ztrace nou tvář. ON je mé vysvobození a Bůh můj.“ Amen. V Luhu nad Morání. Judica, 2. dubna 2006

s. j. h.


19. „Blahoslavený národ, kteréhož Hospodin je Bohem jeho, lid ten, který sobě on vyvolil za dědictví.“ Žalm 33,12 Mk 4,1–32 A opět počal učiti u moře. I shromáždil se k němu zástup mnohý, tak že vstoupiv na lodí, seděl na moři, a všecken zástup byl na zemi podlé moře. I učil je mnohým věcem v podobenstvích, a pravil jim v učení svém: Slyšte. Aj, vyšel rozsevač, aby rozsíval. I stalo se v tom rozsívání, že jedno padlo podlé cesty, a přiletělo ptactvo nebeské, i zzobalo je. A jiné padlo na místo skalnaté, kdež nemělo mnoho země, a hned vzešlo, proto že nemělo hlubokosti země. A když vyšlo slunce, vyhořelo, a proto, že nemělo kořene, uschlo. A jiné padlo mezi trní; i zrostlo trní, a udusilo je. I nevydalo užitku. Jiné pak padlo v zemi dobrou, a dalo užitek zhůru vstupující a rostoucí; přineslo zajisté jedno třidcátý, a jiné šedesátý, a jiné pak stý. I pravil jim: Kdo má uši k slyšení, slyš. Když pak byl sám, tázali se ho ti, kteříž při něm byli, se dvanácti, na to podobenství. I řekl jim: Vámť jest dáno, znáti tajemství království Božího, ale těm, kteříž jsou vně, v podobenství to všecko se děje, aby hledíce, hleděli, ale neuzřeli a slyšíce, slyšeli, ale nesrozuměli, aby se snad neobrátili, a byli by jim odpuštěni hříchové. I dí jim: Neznáte podobenství tohoto? A kterakž pak všecka podobenství poznáte? Rozsevač ten slovo rozsívá. Tito pak jsou, ješto podlé cesty, jimž se rozsívá slovo, ale když [oni] slyší, i hned přichází satan, a vynímá slovo, kteréž vsáto jest v srdcích jejich. A tak podobně ti, kteříž [jako] skalnatá země posáti jsou, kteříž jakž uslyší slovo, hned s radostí přijímají je. Než nemají kořene v sobě, ale jsou časní; potom když vznikne ssoužení a protivenství pro slovo, hned se horší. Tito pak jsou, kteříž mezi trní posáti jsou, ti jsou, kteříž slovo slyší, však pečování tohoto světa a oklamání zboží, a jiné žádosti přistupující, udušují slovo, tak že bez užitku bývá. Tito pak jsou, kteříž v zemi dobrou símě přijali, kteříž slyší slovo, a přijímají, a užitek přinášejí, jiné třidcátý, a jiné šedesátý, a jiné stý. Dále pravil jim: Zdali rozsvícena bývá svíce, aby postavena byla pod nádobu neb pod postel? Však aby na svícen vstavena byla. Nebo nic není skrytého, co by nebylo zjeveno; aniž jest co tak ukrytého, aby na jevo nevyšlo. Jestliže kdo má uši k slyšení, slyš. I mluvil k nim: Vizte, co slyšíte. Kterou měrou budete měřiti, bude vám odměřeno, a přidáno bude vám poslouchajícím. Nebo kdožť má, tomu bude dáno; a kdo nemá, i to, což má, bude od něho odjato. I pravil: Tak jest království Boží, jako kdyby člověk uvrhl símě do země. A spal by, a vstával by ve dne i v noci a semeno by vzešlo a zrostlo, jakž on neví. Nebo sama od sebe země užitek plodí, nejprv bylinu, potom klas, potom plné obilé v klasu. A když sezrá úroda, i hned přičiní srp; nebo nastala žeň. I řekl: K čemu připodobníme království Boží? Aneb kterým podobenstvím je ukážeme? Jest jako zrno horčičné, kteréž, když vsáto bývá do země, nejmenší jest ze všech semen, kteráž jsou na zemi. Ale když vsáto bývá, roste, a bývá větší než všecky byliny, a činí ratolesti veliké, tak že pod stínem jeho mohou sobě ptáci nebeští hnízda dělati.

Rùst: Mk 4,1–32, Mt 13,24–30.36–43

109

Mt 13,24–30.36–43 Jiné podobenství předložil jim, řka: Podobno jest království nebeské člověku, rozsívajícímu dobré semeno na poli svém. Když pak lidé zesnuli, přišel nepřítel jeho, a nasál koukole mezi pšenici, a odšel. A když zrostla bylina a užitek přinesla, tedy ukázal se i koukol. I přistoupivše služebníci hospodáře toho, řekli jemu: Pane, zdaližs dobrého semene nenasál na poli svém? Kde že se pak vzal koukol? A on řekl jim: Nepřítel člověk to učinil. Služebníci pak řekli mu: Chceš‑liž tedy, ať jdeme a vytrháme jej? On pak odpověděl: Nikoli, abyste trhajíce koukol, spolu s ním nevytrhali pšenice. Nechte ať obé spolu roste až do žně. A v čas žně dím žencům: Vytrhejte nejprv koukol a svažte jej v snopky k spálení, ale pšenici shromažďte do stodoly mé … Tedy propustiv zástupy, šel domů Ježíš. I přistoupili k němu učedlníci jeho, řkouce: Vylož nám podobenství o koukoli toho pole. On pak odpovídaje, řekl jim: Rozsevač dobrého semene jest Syn člověka. A pole jest tento svět, dobré pak símě jsou synové království, ale koukol jsou synové toho zlostníka. A nepřítel, kterýž jej rozsívá, jestiť ďábel, žeň pak jest skonání světa, a ženci jsou andělé. Protož jakož vybrán bývá koukol a ohněm spálen, takť bude při skonání tohoto světa. Pošle Syn člověka anděly své, i vyberouť z království jeho všecka pohoršení, i ty, kteříž činí nepravost, a uvrhouť je do peci ohnivé. Tamť bude pláč a škřipení zubů. A tehdážť spravedliví stkvíti se budou jako slunce v království Otce svého. Kdo má uši k slyšení, slyš.

RŮST „Slyšte! Hle, vyšel rozsévač, aby rozsíval …“ volá Ježíš z rybářské loďky na své posluchače shromážděné na zvedajícím se břehu Genezaretu. Rozhlí žejí se po hladině jezera a každému je jasné, že mluví obrazně, že smysl poselství jeho slova skrývají, nebo lépe, že poodhalují skrytou skutečnost, něco z toho, o čem pořád mluví, něco o Božím království. Pochopit znamená se ponořit. Pustit se hlouběji pod povrch, pod běžný význam slov, pod to věcné a na první pohled, co se člověku skutečným jeví a zdá: Hle, vyšel rozsévač. Ubírá se tvými myšlenkami, zaměstnává tě svým slovem odjinud: Mezi tolika slovy do větru tě potkává slovo s nadějí životo dárného zázraku, jakou v sobě chová zrno … Teď ses k tomu připletl tak, že se týká i tebe. Možná jako rada v bezradnosti, východisko z bezcestí, naplnění prázdnoty, možná jako osvícení smyslem proti nesmyslnosti a vše ohrožující nicotě. Zpozorni! Jde rozsévač, osévá tvé vědomí, tvou duši, tvůj život. Cosi se v tobě otvírá, vystavuje a nabízí a cosi vzdoruje a urputně se brání. Možná jako vyšlapaná cesta a průchoďák všeho možného, nebo zka menělina, opatrná opouzdřenost, po níž to sklouzne, či naopak protřelost, na níž si jen tak někdo nepřijde, možná ses stal houštinou běžného „opa truj se!“ a pilně opečováváš sebe sama věcmi tohoto světa … Rozsévače to

110


neodradilo. Prochází tím v dobré naději, že přece jen se najde i země dobrá, kde Boží obdělání setbu přijme, zrno dostane příležitost a život nezůstane zapleveleným lichým úhorem, protože v něm vyklíčí to Boží a mnohoná sobně se rozmnoží: ze zrna opět zrno, z života život jako dar rozsévače. Dar Bohem zmocněného, aby všechněm těm, které mu dal Otec, život věčný dal“ (J 17,2). Jak vlastně? O co konkrétně Ježíšovi jde, ptáme se. Určitě abychom byli lepší, hojněji spravedliví nežli zákoníci a farizeové (Mt 5,20); a tak se do toho pouštíme … S nejlepší vůlí a předsevzetími pospícháme z podobenství, od symbolického vyprávění do reality, do své každodennosti a myslíme Ježíše jako učitele s receptem na život. Podtrhujeme si ustanovení, jeho nová při kázání a provokativní návody a jejich sklizní rozumíme skutky poslušnosti a změněné své chování. Vždyť přece kdo slyší a činí, zakládá pevně a nepo hnutelně svůj příbytek jako na skále, shrnul Ježíš své vstupní promluvy na jakémsi galilejském kopci podle evangelisty Matouše (7,24). Nepřehléd něme však, že se sem vydal po předchozím bedlivém soustřeďování a use brání v Judské poušti, kdy se vypořádal s nabízejícími se falešnými alternativami (Mt 4,1–11) a chopil se poslání kazatele zvěsti, jejíž sumář „Naplnil se čas, přiblížilo se Boží království. Čiňte pokání a věřte evange lium“ (Mt 4,17) čteme i u Marka (1,15). Tohle přináší. Tohle káže a ozřejmuje podobenstvími a všemožně vysvět luje. I tímhle „kázáním na hoře“ (Mt 5–7) všem říká: Přiblížilo se. Je na dosah, je tu i pro tebe. Vyjdi, vítej je rozhodněji s abrahamovskou odva hou víry. Všimni si, jak se přiblížilo, a uvaž, zda obstojíš. Zač stojí tvá spra vedlnost, tvá slušnost a snaživá bezúhonnost vůči takhle se zjevující vůli krále? A pochop konečně i ty, že máš proč činit pokání. Obraťte se. Svěřte se proměňující spasitelné moci krále takhle zblízka a věřte evangelium: riskujte kroky víry; neste ovoce toho proměnění; ovoce niterné změny, která je Boží přípravou příštího vašeho dobrého (Ef 2,10). Ona je klíčová a zázračně klíčící. Ona je darem rozsévače k užitku upro střed tvé vratkosti a pomíjivosti. Darem nového lidství uschopňován pro Boha otevřeš nejen uši k slyšení a srdce k porozumění, ale dostaneš i chuť a vůli k činění. Spočinuls a založil na skále, skále věků (Iz 26,4), opatřen odolností a stabilitou, která však obsahuje i tajemnou vnitřní dynamiku, inspiraci a tvořivou sílu růstu. Kdo má uši k slyšení, přezkoumej, jak na tom jsi od chvíle, kdy Boží roz sévač vstoupil do tvé existence. Co to s tebou, s námi udělalo a dělá, že na nás takhle setbou nešetřil, že skoro plýtval plnými hrstmi i na těch našich místech mizivé naděje. A přece nijak lehce; nesnadno kráčí, ne lacino a bez „...nikoli víc nehřeš, aby se něco horšího nepřihodilo.“ J 5,14

112


děky rozsévá, nikoli bez pláče a bolesti. Slzami skrápí drahé své símě, slovo uzdravení a spásy, slovo kříže (Ž 126,5.6; Žd 5,7). Užitek tu třicátý, tu šedesátý a stý vzhůru vstupující je jako záře svíce na svícnu, vysvětluje Ježíš (Mk 4,21n). Ne pod kbelíkem, ne pod postelí, už ne ve tmě a skrytosti zasetí, kde klíčilo. Musí odtud; musí ven, vzhůru, vyjít najevo, svítit všechněm v domě světa k slávě nebeského Otce (J 15,8). „Vizte,“ hlídejte si, jak slyšíte. Jak to bereš, s jakou to drahé símě vítáš, aby rozhojněné vzešlo? Máš je za pravdu pravdoucí? Máš, aby ti bylo dáno? Anebo mu oponuješ, protože nemáš? Snad si je ještě pamatuješ, ale nemáš. Nevzešlo. Nevypůsobilo smrt a život (J 12,24), aby tebou prorostlo a stalo se v tobě zázrakem odjinud, jak o něm mluví Jakub: „Bůh, protože chtěl, zplodil nás slovem pravdy, abychom byli prvotiny nějaké stvoření jeho“ (Jk 1,8), nebo Petr: „Znovu nás zplodil v naději živou skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých“ (1. P 1,3). Vlastní bolestí působí, štěpuje ze sebe sama na starém stromě stvoření skrze nás něco nového … „Kdo nemá, i to, což má, bude od něho odňato“ (Mk 4,25), protože čas, který má, mu běží a možnosti, které má, se krátí. Jalové větve, bujně vyhánějící ze starého a postaru kdesi mimo tohle Boží naroubování, planě nicují a zahradník je posléze odřezuje a pálí, varuje Ježíš (J 15,2.6). „Země vydávající trní a bodláky je blízká zlořečení a končí spálením,“ říká apoštol o těch, kteří „si znovu křižují Syna Božího a v porouhání vydávají“ (Žd 6,8). „Majícímu bude dáno.“ Rozhojní se (1. Kor 15,58), poroste trpělivostí lásky v poměrech toho království (1. Kor 13,4). Užitek vyrůstá ze změny v srdci (5. M 30,6). Mentorstvím a moralizováním nepochodíš, spíše uško díš. Osení nepopoženeš. Poštěstí‑li se ti v pravou chvíli vhodit semínko do země, doufej. Boží „zplození slovem pravdy“, ono „z vody a z Ducha“ (J 3,5), tajemný děj mezi zasetím a sklizní se skrývá do chvíle, kdy rozmnoženo zraje slovy svědectví, slovy života tlumočenými bratry a sestrami k užitku společenství. Tehdy, jako bys přičinil srp, přijímáš a sklízíš, co zůstává a sytí k životu věčnému … Království Boží se pak podobá vzrostlému stromu košatícímu se nad vším ostatním, skýtajícímu stín i větve ptactvu k hnízdění. Rozrůstá se, daří se mu v životě věřícího společenství, upozadí a vytěsní mnohé ostatní. Nepodmíněné Boží se stává krajním, nesrovnatelným zaujetím ve smyslu onoho „z celého srdce, ze vší duše, mysli a síly“. Jsme pak každý jednotlivě života schopnými a život nesoucími zrny – dětmi toho království – vsátými Synem člověka, Kristem na pole tohoto světa (Mt 13,25; J 12,24). Tak se posouvá a upřesňuje význam symbolu zrna v podobenstvích Pána Ježíše.

113

Rùst: Mk 4,1–32, Mt 13,24–30.36–43

V noci přichází nepřítel, ten zlostník a ďábel, slyšíme nakonec. Rozsévá škodný plevel, syny zlosti mezi syny světla. Pokyn hospodáře nevytrhávat neznamená nerozlišenost či dokonce ztotožnění, ale nebezpečí zmýlení, kdykoli hodnotíme podle toho, co je před očima. Jen Bůh hledí k srdci (1. Sam 16,7). A tak vedle sebe roste nesmiřitelné, třebaže pro kolemjdoucí snadno zaměnitelné. Neosobujme si pohled nezúčastněných pozorovatelů. Sami jsme to či ono. Neříkejme skromně se tváříce v nedověře a rezignaci či výmluvě, že nejsme o nic lepší nežli ti, jimiž pole světa osévá Boží protiv ník. Ježíš neříká, že jsme jeden jako druhý. Jestliže nám nepřísluší vytr hávat, nepatří nám ani takhle šmahem záporně hodnotit, abychom snad naději rozsévače malověrně nezaorávali, jako by se to Pánu Bohu s tím novým stvořením v Kristu nepovedlo (2. Kor 5,17). Chvála Bohu, není tomu tak. Ještě platí apoštolské: „Noc pominula, ale den se přiblížil …“ (Ř 13,12). „Nejste ve tmě, aby vás ten den jako zlo děj zachvátil. Všichni vy synové světla jste a synové dne. Nejsme noci ani tmy“ (1. Tes 5,4.5). Amen. V Luhu nad Morání, 20. srpna 2006

s. j. h.


20. „Vyučili jste se od Krista, jestliže jste ho slyšeli a v něm byli vyučeni, jakž jest pravda v Ježíšovi; totiž, že vám náleží složit ono první obcování podle starého člověka, rušícího se podle žádostí oklamávajících, obnoviti se pak duchem mysli své a obléci toho nového člověka podle Boha stvořeného, v spravedlnosti a svatosti pravdy.“ Ef 4,20–24 J 12,20–25 Byli pak někteří Řekové z těch, kteříž přicházívali, aby se modlili v svátek. Ti tedy přistoupili k Filipovi, kterýž byl od Betsaidy Galilejské, a prosili ho, řkouce: Pane, chtěli bychom Ježíše viděti. Přišel Filip a pověděl Ondřejovi, Ondřej pak zase a Filip pověděli Ježíšovi. A Ježíš odpověděl jim, řka: Přišlať hodina, aby oslaven byl Syn člověka. Amen, amen pravím vám: Zrno pšeničné padna v zemi, neumře‑li, onoť samo zůstane, a pakliť umře, mnohý užitek přinese. Kdož miluje duši svou, ztratíť ji; a kdož nenávidí duše své na tomto světě, k životu věčnému ostříhá jí. Mt 5,13–16 Vy jste sůl země. Jestliže sůl zmařena bude, čím bude osolena? K ničemuž se nehodí více, než aby byla ven vyvržena a od lidí pošlapána. Vy jste světlo světa. Nemůžeť město na hoře ležící skryto býti. Aniž rozsvěcují svíce a stavějí ji pod kbelec, ale na svícen; i svítí všechněm, kteříž jsou v domě. Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré, a slaví Otce vašeho, kterýž jest v nebesích. Ř 12,1–2 Protož prosím vás, bratří, skrze milosrdenství Boží, abyste vydávali těla svá v obět živou, svatou, Bohu libou, rozumnou službu svou. A nepřipodobňujte se světu tomuto, ale proměňtež se obnovením mysli své, tak abyste zkusili, jaká by byla vůle Boží dobrá, libá a dokonalá.

Chleba se solí a svìtlo: J 12,20–25, Mt 5,13–16

115

CHLEBA SE SOLÍ A SVĚTLO Připodobňujeme se světu? Nepřizpůsobivý přece strádá a umře, varují stopy dávno vymřelých druhů. A pojednou, jako by dostalo smysl nepřizpůso bit se a raději zemřít? Neokázale, nehrdinsky v krvi a slzách (Lk 22,44; Žd 5,7) skonat jako otrok určený k likvidaci (J 11,50; 18,14)? Není to omyl? Nešťastný sebeklam? Lze si smrtí nějak prospět? Prospět svému životu? Pud sebezáchovy nám šeptá: „Neblázni, bude‑li kdo mít prospěch z tvé smrti, ty to nebudeš!“ Snese člověk srovnání s obilným zrnem, které vsáto na poli … Jak je to? Umírá? Zdá se, že končí a rozpadá se v zemi skrytě a neslavně, ale i začíná: rodí a smysluplně rozhojňuje život; svůj život! Smrtí by bylo zůstat, jak je a skončit někde s marnými nadějemi, třeba v hrobce králů, jimž kladli k rakvím nádoby s obilím „na věčné časy“… Teprve strávené klíče ním nového se zrno uskutečňuje: Šíří tajemství svého života a zmnoženo vlastně přetrvává. Tímhle zaměstnal Ježíš sváteční poutníky z Řecka, když mluvil o slávě Syna člověka (J 12,23). Vůní se kolem něho ještě připomínal večer v Beta nii. Vzácné Mariino pomazání „ku pohřbu mému“ … Nezabývá se filoso fováním o smyslu bytí jsoucího, ani teatrálním „být či nebýt?“: „Kdo by lpěl na svém životě a všemožně duši zachoval, co nakonec drží v sebepev něji sevřené hrsti?! Znicuje v hrobové samotě dalek vzrušujícího umoc nění svého bytí v Bohu. Šanci věčné účasti na ŽIVÉM beznadějně ztrácí. (Mt 16,25; Lk 9,24) Kdo ale pro mne a pro evangelium cesty, pravdy a života v Božím království o cokoli přijde: O čas, o sílu, o zdraví a zboží, dokonce o život v časnosti, ošetřil to a nalezl; zachoval pro věčnost.“ Otcovo přání a přikázání je život. Život proměněný, rozhojňující se a ros toucí do věčnosti (J 12,50), a Syn jako vsáté zrno svou duší, svým živo tem tomu slouží. Klíčí ušlechtilejším životem pro nás, který sebou vnesl do černé brázdy. Sláva Syna člověka je v Otcově poslání k záchraně stvoření životem, který má sám v sobě (J 5,26; Mt 10,40; J 3,17). Přišel, abychom skrze něho byli živi životem rozvinutějším, mohutnějším, věčným k slávě Otce, k radosti Stvořitele (J 12,28; Lk 15,7.10; 1. J 4,9). Do brázdy světa vnesl emisi života jiného řádu, jehož se stal úživou: „Vezměte, jezte, to je mé tělo,“ říká těm kolem sebe i všem nám a podává chleba. Učedníci zrovna

116


jedli tělo velikonočního beránka. Božím beránkem ho tenkrát nazval Křti tel, když se první z nich rozhodli ho následovat. Toho Nazaretského, který vším, co mluví a dělá, na potkání snímá hřích (Mk 2,5.9; Lk 5,23; 7,48), uzdravuje a zušlechťuje život lidí pro věčnost. Teď nabízí skývu, kterou jim odlomil, a chce, aby mysleli na jeho tělo. Všechen ten čas je měli denně na očích. Znali je unavené v potu a prachu, anebo koupající se v Jordánu nebo Genezaretu, u stolu zámožného farizea nebo schoulené na lodní zádi. Dotýkali se ho, slýchali jeho dech (1. J 1,1). A teď říká: „Vezměte, jezte chléb pro vás; zrno semleté k obživě toho, co ve vás vírou klíčí z milostivého uložení Stvořitele (2. Tim 1,9): Bytí, konání, nasazení mého těla pro vás.“ Téhle poslední večeři předeslal: „Vím, že přikázání Otce je život věčný.“ Naposled tak promluvil k zástupům na konci dvanácté Janova sepsání. Pak už mluví jen s učedníky, s Otcem a se svými soudci. V šesté kapitole, jako by v půli cesty, najdeme, jak že je pokrmem i nápojem té proměny smrtelníků v časnosti pro nebeské a věčné (J 6,35); jak ho máme jíst a pít a v něm přebývat (v. 56): „Jako já živ jsem skrze Otce, tak jíst mne zna mená žít skrze mne ve vzkříšení (40.54) na věky“ (58), říká smrtelník ve smrtelném těle: „Být v duši živou“, znovu vpravdě existovat z dechu Stvo řitele (1. M 2,7), „to je ten chléb, který s nebe sestoupil,“ ze sklizně Božích skutků dosvědčených Zákonem a proroky, skutků Hospodinových, jimiž se vám nebesa přibližují a otvírají: chléb pro vás (J 6,44.65; Lk 24,35). Ta šestá Janova je zlomová. Žákům kafarnaumské školy se zdá složité, co říká ten samouk, a nestravitelné: „Tvrdá je to řeč, kdo to má poslou chat?!“ Skoro všichni odešli a už s Ježíšem nechodili (J 6,59.60). V Jeru zalémě pak mnozí z učitelů v něho sice uvěřili, ale báli se to přiznat, aby si s ním nezadali; s tímhle v klatbě, postaveným mimo zákon, pro něhož farizeové hrozili vyhnáním ze školy: „Slávu lidskou si oblíbili víc než slávu Boží“ (J 12,43). „Jak můžete věřit, hledajíce chválu jedni od druhých, pro tože o Boží uznání nestojíte!“ (J 5,44). Pro prestiž a veřejnou oblíbenost se stydíte za hlas svého srdce? Jak takhle můžete žít?! Podle Lk 17,30 Ježíš zahleděn do přicházejících časů (v. 22) mluví o dni Syna člověka, a co vidí, mu splývá s tím, co prožívá a co se vždycky přítomně tady a teď děje: „Když přijde Syn člověka, zdali nalezne víru na zemi?!“ Trend je nevěra ze svévole a pýchy, nevěra z přizpůsobivosti veřejnému mínění a chutím těla v krnění a živoření ducha. (Ř 8,6). Trend nás od naro zení formuje. Podmínky našeho dětství nás podstatně utvářejí. Společen ství kolem nás nás nevyhnutelně poznamenává a určuje. Vymlouváme se na dědičný hřích, avšak ty, jimž patří nebeské království, Ježíš přirovnává


117

k dětem (Mt 5,3.10; 19,14). Nemůže to tedy být od samého začátku tak zlé. Ale rodíme své maličké do seriálu tohoto světa, kde hříšník na pokračování (ano dědičně) nabízí recept na život k obrazu svému a přiděluje nám (i nám křesťanům) role po svém. A jede v tom celá rodina. Místo rozdýchání svě télka duchovního života čeká děti osmělování k nepravosti a zhoršování. Pohoršením to vstupní „pravé světlo osvěcující každého člověka přicháze jícího na svět“ (J 1,9) skomírá a hasne. „Běda světu pro pohoršení, ačkoli musí být, aby přicházelo, běda člo věku, skrze něhož přichází,“ varuje Ježíš (Mt 18,7). Kdo dítě zvyká nevěře, zastuzuje v něm a umrtvuje původní vklad a zájem Boží, jemuž Syn člo věka přišel ze sebe samého nabídnout vzkříšení a živobytí. Proto slyšíme: „Pojď za mnou!“ pojď z toho ven, člověče, do scénáře pravé skutečnosti Boží, do jeho království spravedlnosti, pokoje a radosti v Duchu sva tém (Ř 14,17), osvobozen od úpadkových návyků a zotročujících závis lostí. Zbav se toho. Přichází pomocník, který snímá hřích světa a fatální kletbu pohoršení přemáhá. Přivádí k životu, co bylo zahynulo a z mrt vých křísí. Není divu, že hlídací psi starého tomu nepřejí: „Knížata se spolu radí proti Hospodinu a proti Pomazanému jeho.“ Lidi nechápali a odcházeli. Božský posel (J 3,17), ten příporodník nového lidství, který přišel, aby „vnitřnímu člověku“ v nich (2. Kor 4,16) pomohl na svět a dal ožít „skrytému člověku srdce“ (1. P 3, 4), duchovnímu souputníkovi, který by s nimi trefil domů (2. Kor 5,1), pracoval nadarmo. Po dědictví otců, po abrahamovské sprave dlnosti z víry v něho (Ř 4,3) ani stopy: „Abraham viděl můj den a radoval se, ale vy mne hledáte zabít, protože vám říkám pravdu …“ (J 8,40. 56.59). Přes staletí jsou Mojžíš a dávní proroci jeho pravdě blíž nežli tihle kolem (Mt 11,21–24; 12,41) a záchrana se zdá vyloučená. Spasení se jeví ab surdní a nemožné všem. „Všem, kromě mne,“ prohlašuje Syn: „Proto mne Otec miluje, že tomu dávám všecko,“ (J 10,17) říká a nezmýlen vyhlíží, co se chystá, i bolest a trápení, krvavý řez, jímž se to narodí … nám, nám ob ludnou cestou utrpení a skrze vzkříšení, skrze zmrtvých vstání. Nám se narodí život, který projde zavřenými dveřmi a prosadí se proti smrti. „Dokonáno jest …“ říká z kříže námi trestán a trápen. Z beznaděje smrti přivádí na svět zázrak Nové Smlouvy i pro nás (Jer 31,33.34). Zabředlé ve smrtelné a smrtonosné člověčině a naprosto nehodné zmocňuje skrze sebe k novému lidství. K lidství, které chová chlebem svého těla a stvrzuje krví z plodu vinné révy na věky (Mk 14,22–25). „Otče, přijmi ducha mého“ (J 19,30). Bohem povýšen nade vše (Fp 2,9) je a zůstává s námi, jak slíbil, a my v něm.

118


„Kdo je v Kristu, je novým stvořením. To dřívější a staré pominulo, hle, učiněno je všecko novým“ (2. Kor 5,17). Všecko: podvojnost našeho pře bývání v časnosti, naše tělo i duch se svléká ze starého, obléká nové, obnovující se den ode dne ve známosti toho, který je stvořil (Kol 3,9.10). Obého se týká ten div, obojí existuje vírou z jeho zaslíbení, vzdělává se k jeho obrazu a navzájem se doplňuje: tělo i duch „na světě, ale ne ze světa“ (J 17,11.16). Z mrtvých vstává mocí Kristova vzkříšení k naději života věčného. Ježíš účastníky toho zázraku, své učedníky a následovníky, nás křes ťany povolává a posílá čelit obecnému zhoršování: „Vy jste sůl země …, vy jste světlo světa.“ Jsme? Máme‑li pocit, že nám to moc nejde, všimněme si možných příčin; Ježíš jako by je předvídal: „Jestliže sůl bude zmařena, čím bude osoleno?“ (překládá Luther). „Osolena“ mají Kraličtí, jako by šlo o to, vrátit soli nějak ztracenou funkci pochutiny. Jak ale sůl ztrácí svou slanost? Tu zkušenost nemáme a neměli ji ani Ježíšovi posluchači. O čem tedy podobenství vypovídá, překládá‑li ČEP: „Jestliže sůl pozbude chuti, čím bude osolena?“ Biblista Joachim Jeremias vypravuje, jak dávní semité pekli chleba: Hli něnou mísu zahrabali do země a rozdělali na ní oheň. Na její rozpálenou stěnu pak lepili těsto. Výsledkem byly kotoučovité placky, které se přená šely a obchodovaly navlečené na holi. „Zlámanou holí chleba“ myslí pro roci hlad v zemi (3. M 26,26; Ez 4,16 aj.). Dřevem se ovšem jako palivem šetřilo pro oltář. Chudý člověk živil oheň suchým trusem zvířat. Před vlo žením těsta bylo tedy třeba horkou nádobu dobře očistit. Tomu prý slou žila sůl. Na žhavém popelu chlór vykonal své a spolu s oharky ji pak pekař vymetal do prachu cesty. Pochutina zde posloužila něčemu zvláštnímu, ale k osolení se stala nepoužitelnou, zmařenou. Ostatně v zemi pouští když se zvedl vítr, nepřikrytou, neochráněnou, zaprášenou solí už si člověk neoso lil. Jako pochutina se stala ne neslanou, ale zmařenou. Slovesa „morainein“, které běžně znamenalo „se pomátnout“ nebo „zbláz nit“, Ježíš zde užil v přeneseném smyslu, který Kraličtí odhadli jako „zma řiti“. V řeckém překladu Starého Zákona je pasivního tvaru „moraines thai“ („být zmařen“) užito jednak v Ž 102,27: „nebesa jako roucho zvetšejí, jako oděv změníš je a změněna budou“, tedy zvetšelá nepoužitelně odlo žena (mimochodem zvláštní představa nebes, která se přestanou chovat normálně, kosmu, který se zblázní …), jednak v Ž 89,35, kde Hospodin v kralickém textu praví: „Neposkvrním smlouvy své a toho, což vyšlo z úst mých, nezměním.“ Takže doplňme: Zmařenou sůl lze chápat jako poskvr něnou, znečištěnou.


119

Na rozdíl od světla, které je volně k mání pro všecky v domě (říká Ježíš), o sůl pečujte odděleně, chraňte ji před okolním znečištěním, aby v čas pří hodný mohla být ku prospěchu (2. Kor 6,2). Snad je to varování: „Nenech se vtáhnout do náhradní, zástupné, obecně uznávané a lidsky vítané aktivity tohoto světa, která by tě zaneprázdnila a znemožnila pro vlastní ježíšovské poslání svědčit, zvěstovat víru v něho a evangelium království. Že sůl solí, nikoho nenadchne a nikdo tomu netleská. Toužíš jako křesťan po zviditelnění? Zafungovat v něčem extra, třeba jako desinfekce v míse nějaké té instituce? Riskuješ možná, že zma říš své učednictví. Lidumilně se pustíš do něčeho, co ti pak zavře ústa.“ „Jste solí země v nezastupitelné úloze,“ řekl Ježíš. „Sotva mne jiní znají jako svědka Kristova, ale chci být křesťanem a ničím jiným,“ napsal Jaroslav Šimsa krátce před smrtí v koncentráku v Dachau synu Pavlovi k sedmnáctinám v únoru 1945. Ničím se nezdržujte, nemeškejte s poselstvím o plnosti času a přibližu jícím se Božím království každému, kdo změní své myšlení o sobě. Zvěte k pokání a víře v evangelium. „Že se vám v mém jménu mimochodem pod dávají i ďáblové? Na to se nezaměřujte“ (Lk 10,20). Hlídejte si v čistotě a pravdě to kristovsky vlastní, osobité, nezastupitelné … Nad chutným pokrmem pak občas jedlík zatouží poznat, jak na to. Řekne si o recept, a to je příležitost pro světlo. Jste rozsvícená svíce pro všecky v domě. Ledaže byste své světlo v rozpacích přikryli nebo zmateně šoupli pod postel (Lk 8,16). Co asi vede k takovému zaclánění, k zastínění světla? Tajnůstkářství těch, které straší, že si na ně posvítí a leccos na ně vytáh nou? Ohled na mrzouty spáče, které světlo bije do očí? (J 3,20). Anebo konečně zájem jen o vlastní orientaci, hlavně, že já se vyznám? Apoštol Petr vyzývá: „Pána Boha posvěcujte ve svých srdcích,“ tedy: Zakládejte si na nebeské příslušnosti (Fp 3,20), na svém povolání a uklid ňující vizi, „a vždycky buďte připravení každému, kdo o to stojí, s tichostí a bázní vysvětlit naději, kterou máte v Kristu Ježíši jako zdroj svých hodno cení, svého rozhodování i veselí a dobré nálady a vůbec chuti svého života.“ Sviťte světu (Fp 2,15) „kudy kam“. Dlužíte to svému zdroji a Pánu. Povzbu zujte ujištěním o Boží lásce, ale „nepřipodobňujte se příjemci a adresátu svého poselství. Nejste v jeho, ale v Boží službě,“ zdůrazňuje Pavel (Ř 2,12). Nejste zásahová jednotka v jeho krizích, ani reklamní agentura na tržišti všemožného duchovna, ale oběť. „Živá oběť“. Obětování je v Bibli vždy způsobem hledání Boha a vztahování se člo věka k Bohu. Nikdy ne daní nějaké byť sebegeniálnější humanistické před stavě či ideji. To dělají modláři. Pavel prosí neznámé křesťany v Římě „skrze

120


milosrdenství Boží“; ono je mediem jeho touhy bez vedlejších úmyslů či zájmů jakékoli člověčiny, když od nich žádá ne sympatie a pochopení pro sebe, ale těla. Ouvej! Tělo, na které jsem tak háklivý, k živé oběti?! Právě. To choulostivé vydej ke svaté, Bohu libé, rozumné službě. K Boho‑službě, kdy „všeliká oběť – veškeré prostředkování Božího dobra zemi a světu – solí bude osolena a každý ohněm (světlem) bude solen,“ praví Pán (Mk 9,49.50), když vykládá, jak se to obé neoddělitelně prostupuje. Zanech falešných ohledů své „dobré vůle“ a neslevuj. Nepřizpůsobuj se světu, namlouvaje si, že mu tím spásně sloužíš, abys snad, Bůh chraň!, nakonec „nesloužil svému břichu a nesváděl lahodnými řečmi a pochle benstvím srdce prostých“ (Ř 16,18). Světu nic nedlužíš (Ř 8,12). Věřitelem je Bůh a člověk Boží, především „domácí víry“ (Gal 6,10). Není to jedenácté přikázání, abys je po způsobu Staré Smlouvy „vázal na znamení na ruku svou a jako náčelník mezi očima svýma, ani abys je psal na domovní veřeje a brány“ (5. M 6,8.9), ale je v ústech tvých a srdci tvém (Ř 10,8). Je vyhlášením svobody a svobodné volby; zlatým pravi dlem nové totožnosti: Podrž si nadhled a pronikej až ke skrytým souvislos tem toho, co ti radí a odhaluje Bůh, chop se alternativy toho, co je běžné, pravdě‑podobné a co se nosí. Vol šťastněji. Pravdě‑podobné je zhoršování, pravdě‑podobná je smrt. Nepravděpodobná je pravda, jedinečný je život, spása, život věčný, bytí s tím, kdo tě stvořil. O jeho mínění se zajímej a toho veřejného nedbej. „Proměňte se obnovením mysli své, abyste zkusili, jaká by byla vůle Boží dobrá, libá a dokonalá.“ Amen. V Luhu nad Morání, JUDICA, 25. března 2007

s. j. h.


21. „Oči mé vždycky hledí k Hospodinu. On zajisté z léčky vyvodí nohy mé.“ Ž 25,15 Lk 9,57–62 Stalo se pak, když šli, že řekl jemu na cestě jeden: Pane, půjdu za tebou, kam se koli obrátíš. I řekl jemu Ježíš: Lišky doupata mají, a ptáci nebeští hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil. I řekl jinému: Poď za mnou. Ale on řekl: Pane, dopusť mi prvé jíti a pochovati otce mého. I dí jemu Ježíš: Nech ať mrtví pochovávají mrtvé své, ale ty jda, zvěstuj království Boží. I řekl opět jiný: Půjdu za tebou, Pane, ale prvé dopusť mi, ať se rozžehnám s těmi, kteříž jsou v domě mém. Řekl jemu Ježíš: Žádný, kdož vztáhna ruku svou k pluhu, ohlídal by se nazpět, není způsobný k království Božímu. J 15,1–8 Já jsem ten vinný kmen pravý, a Otec můj vinař jest. Každou ratolest, kteráž ve mně nenese ovoce, odřezuje, a každou, kteráž nese ovoce, čistí, aby hojnější ovoce nesla. Již vy čisti jste pro řeč, kterouž jsem mluvil vám. Zůstaňtež ve mně, a já v vás. Jakož ratolest nemůže nésti ovoce sama od sebe, nezůstala‑li by při kmenu, takž ani vy, leč zůstanete ve mně. Já jsem vinný kmen a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně, a já v něm, ten nese ovoce mnohé; nebo beze mne nic nemůžete učiniti. Nezůstal‑li by kdo ve mně, vyvržen bude ven jako ratolest, a uschneť, a budouť sebrány, a na oheň uvrženy, a shoříť. Zůstanete‑li ve mně, a slova má zůstanou‑liť v vás, což byste koli chtěli, proste, a staneť se vám. V tomť bývá oslaven Otec můj, když ovoce nesete hojné, a budete moji učedlníci.

�ivá krása: Lk 9,57–62, J 15,1–8

123

ŽIVÁ KRÁSA Zrak nám kromě jiného prostředkuje krásu viditelného světa: barev, tvaru, těla, krajiny. Mluvíme o pastvě pro oči. Pastva je obživou. Viděním krásy pěstujeme, živíme svoji vnímavost, svůj smysl pro krásu. Říká‑li žalmista, že jeho oči se pořád dívají k neviditelnému Bohu, a mluví o kráse a slávě jeho velebnosti (Ž 145,5) myslí patrně jinou krásu, nežli tu objektivem zachytitelnou, objektivní, předmětnou. Vzhlíží ke kráse duchovní. Je něco takového? Duchovní krása? V Davidově době byla: „Ze Siónu v dokonalé kráse Bůh zaskvěl se“ (Ž 50,2). Je tohle ještě i dnes k vidění? Jestliže ne, kam se to podělo? Vidění krásy Hospodinovy vyvá dělo toho muže z obelstění všelijakým šmejdem; z nástrah nabízejícího se kýče, vtíravých náhražek a imitací: „On zajisté vyvodí z léčky nohy mé …“ Že člověk nežije jenom tím, co sní, říká lidu už Mojžíš: „ale každým SLO VEM Božích úst,“ připomněl Syn Davidův pokušiteli na poušti (5. M 8,3; Mt 4,4; Lk 4,4). Že by v nás právě SLOVO Boží probouzelo a kultivovalo smysl pro skrytou krásu duchovní a tak vysvobozovalo z ničemnosti a mar nosti? Neboli když slyšíme především přísná napomínání a kárání, naslou cháme špatně? Jako jiní vyhlížejí nádheru vycházejícího slunce, prorok Izaiáš vyznává: „Duchem svým ve mně ráno tě hledám“ (Iz 26,9). Ne, že by nemohl, ale nechce začít svůj den bez Boha a v sobě vyhlíží setkání s ním. Apoštol tisíc let po Davidovi přeje Efezanům Ducha moudrosti a zjevení k poznání Boha, a tak osvícené oči mysli pro účast na naději, slávě a moci Boží při nás (Ef 1,18). Denně se modlí a vyprošuje tohle šťastné vnitřní zaostření na krásu pro ty, kteří naroubováni na kořen Davidův (Ř 11,17n; Zj 5,5; 22,16) uvěřili v Krista. Jejich duchovní růst a prospěch není samo zřejmostí. Vyžaduje péči, kterou jim apoštol nezůstává dlužen. Před časem jsme u nás na samotě zasadili tři sakury, okrasné třešně s nezaměnitelně krásnými květy, japonské štěpy na českých podnožích. Vždycky zjara se na ně těšíme. U jednoho stromku se stalo, že udělal buj nou korunu, která však rozkvetla kolem růží na sakurovém štěpu bílými ptáčnicovými kvítky. Nevypadalo to špatně, a tak jsme to nechali. Po dvou, třech letech ale štěp uschl. Mezi dvěma sakurami máme teď pláně, ptáč nici. Plané výhonky si vzaly všecku mízu kmene a zušlechťující krása zašla. Asi jsme je měli přece jen včas odstřihnout.

124


V Ježíšově podobenství jsme jako jeho učedníci naroubováni na živo todárnou podnož, na vinný kmen pravý, abychom kvetli a rodili ovoce k slávě a chloubě zahradníka: „Otec můj vinař jest …“ I my někdy s chutí nasadíme výhonky všelijak liché a pro Boží království neplodné. Kveteme opadavými kvítky ptáčnice a náš duchovní život usychá. Apoštol přirov nává Boží Slovo k nabroušenému noži (Žd 4,12). Nebeský Otec nás jím ošetřuje. Připomíná se nám v písni, modlitbě, čteme Bibli. „Každou rato lest, která ve mně nenese ovoce, odřezuje …“ Rozeznáváme a opouštíme plané aktivity domýšlejíce do důsledků nebezpečnou možnost být v Kristu a nenést ovoce? Ten, který přišel, aby hledal a spasil, co bylo zahynulo, dozajista nemyslí hned na naše odepsání. Může se ale stát, že pro všelijaká jalová zaneprázd nění to Bohem v nás znovuzrozené a probuzené k životu, spasitelná mutace našeho lidství, kterou obmýšlel ještě také k záchraně někoho dalšího vedle nás, uschne. Stane se nezpůsobilou pro Boží království, znicuje, oddělí se a uklizena shoří nebo zetlí. Varovným znamením je slábnutí zraku naší mysli. Vyhasínání, skomírání toho „osvícení“, za které se apoštol přimlouvá. Zlhostejnění, ztráta zájmu o duchovní krásu. Zrak mysli upoutalo a při tahuje něco jiného. Žalmistovo „Tebe hned v jitře hledám, tebe žízní duše má, po tobě touží tělo mé v zemi žíznivé a vyprahlé, v níž není vody …,“ už neprožíváme, už to o nás neplatí (Ž 63,2). Ježíšovo „Zůstaňte ve mně a já ve vás,“ není omezením, ale varováním, že jsou okolnosti, které přívod mízy do našeho duchovního života zaškrtí, a moralizování, recept, do něhož se nutíš s nechutí, aby se neřeklo, to neza chrání. Apoštolská nabádání i Ježíšova blahoslavenství a naproti tomu velkopáteční rozkrytí lidské převrácenosti a hříchu nám nastavuje zrca dlo. Mějme je před očima, abychom neztratili smysl pro krásu, ale houš tinou svých výmluv a sebeomlouvání přece jen vždy prohlédli až k pravdě o sobě a uvědomili si své přiotrávení a onemocnění dřív, než si způsobíme odcizení a odřezání. Květ ptáčnice snaživostí už na sakuru nepředěláš. Ten zázrak nového stvoření, duchovní modifikace lidství SLOVEM pravdy v nás (Jk 1,18), se děje otcovskou péčí zahradníka zevnitř, řezem pokání tváří v tvář tomu na kříži a vírou ve vzkříšení. Rozkvétáme pak krajním zaujetím pro toho, který JEST mimo nejsmělejší lidská mínění „ne‑pod‑míněný“; rozkvétáme zami lovaností pro Boha „z celého srdce svého, ze vší duše své, mysli své i síly své“ riskantní vírou skrze lásku konající (Gal 5,6). Riskantní, protože vždy ještě chybující. Snižujme svá rizika! Zpětná vazba Božího Slova a modlitby, skrytá přítomnost Vzkříšeného ve shromáždění činí riziko našeho zmýlení

125

�ivá krása: Lk 9,57–62, J 15,1–8

únosným. Vrací nás, když šlápneme vedle, očišťuje nás lítostí, změkčuje náš sklon zkornatět sudičstvím a škarohlídstvím. Potřebujeme stálý kontakt, kdykoli možnost orientačního vzhlédnutí, třebaže někdy je to vzhlédnutí zahanbující, když se zhlížíme příliš sami v sobě a špatně snášíme slabosti mdlých (Ř 15,1). Vystřízlivělí ze sebeob divu spíše uneseme břemeno něčí neskladnosti, plníce tak zákon Kristův (Gal 6,2) nejen z povinnosti, ale v pohnutí Duchem života se smyslem pro skrytou krásu s tichou radostí. Amen. V Luhu nad Morání, neděle Oculi 2007

s. j. h.


22. „Psáno jest v prorocích, že budou všichni učeni od Boha. Protož každý, kdo slyšel od Otce a naučil se, jde ke mně.“ J 6,45 Iz 52,13–15; 53 Aj, služebníku mému šťastně se povede, vyvýšen, vznešen a zveleben bude velmi. [A] jakož mnozí se nad ním užasnou, [že] tak zohavena jest nad jiné lidi osoba jeho, způsob jeho nad syny lidské: Tak [zase] skropí národy mnohé, i králové před ním zacpají ústa svá, proto že což jim nebylo vypravováno, [to] uzří, a tomu, o čemž neslýchali, porozumějí. Kdo uvěřil kázaní našemu? A rámě Hospodinovo komu jest zjeveno? Nebo před ním vyrostl jako proutek, a jako kořen z země vyprahlé, nemaje podoby ani krásy. Viděliť jsme jej, ale nic nebylo viděti toho, proč bychom ho žádostivi byli. Nejpohrdanější [zajisté] a nejopovrženější byl z lidí, muž bolestí, a kterýž zkusil nemocí, a jako ukrývající tvář svou; nejpohrdanější, pročež jsme ho za nic nevážili. Ještotě on nemoci naše vzal, a bolesti naše vlastní on nesl, my však domnívali jsme se, že jest raněn, [a] ubit od Boha, i strápen. On pak raněn jest pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše; kázeň pokoje našeho na něj [vzložena,] a zsinalostí jeho lékařství nám způsobeno. Všickni my jako ovce zbloudili jsme, jeden každý na cestu svou obrátili jsme se, a Hospodin uvalil na něj nepravosti všech nás. Pokutován jest i strápen, však neotevřel úst svých. Jako beránek k zabití veden byl, a jako ovce před těmi, kdož ji střihou, oněměl, aniž otevřel úst svých. Z úzkosti a z soudu vyňat jest, a protož rod jeho kdo vypraví, ačkoli vyťat jest z země živých, [a] zraněn pro přestoupení lidu mého? Kterýžto vydal bezbožným hrob jeho, a bohatému, aby byl usmrcen, ješto však nepravosti neučinil, aniž jest [nalezena] lest v ústech jeho. Taktě se líbilo Hospodinu jej stírati, [a] nemocí trápiti, aby polože duši svou v oběť za hřích, viděl símě [své,] byl dlouhověký, a to, což se líbí Hospodinu, skrze něho šťastně konáno bylo. Z práce duše své uzří [užitek, jímž] nasycen bude. Známostí svou ospravedlní spravedlivý služebník můj mnohé; nebo nepravosti jejich on sám ponese. A protož dám jemu díl pro mnohé, aby s nesčíslnými dělil se o kořist, proto že vylil na smrt duši svou, a s přestupníky počten jest. Onť sám nesl hřích mnohých, a přestupníků zástupcím byl. Sk 8,26–40 Anděl pak Páně mluvil k Filipovi, řka: Vstaň a jdi ku polední straně na cestu, kteráž vede od Jeruzaléma do Gázy, kteréž jest pusté. I vstav, šel. A aj, muž Mouřenín, kleštěnec, komorník královny Mouřenínské Kandáces, kterýž vládl všemi poklady jejími, a byl přijel do Jeruzaléma, aby se modlil, navracoval se, na voze svém sedě, a četl Iziáše proroka. I řekl Duch Filipovi: Přistup, a přiviň se k vozu tomu. A přiběh Filip, slyšel jej, an čte Izaiáše proroka. I řekl: Rozumíš‑liž medle, co čteš? A on řekl: Kterakž bych mohl, leč by mi kdo vyložil? I prosil Filipa, aby vstoupil a seděl s ním. Místo pak toho písma, kteréž četl, toto bylo: Jako ovce k zabití veden jest, a jako beránek němý před tím, kdož jej střiže, tak neotevřel úst svých. V ponížení jeho odsouzení jeho vyhlazeno jest, rod pak jeho kdo vypraví, ačkoli zahlazen byl z země život jeho? A odpovídaje komorník Filipovi,

Afrièan: Iz 52,13–15; 53, Sk 8,26–40

127

dí: Prosím tebe, o kom toto mluví prorok? Sám‑li o sobě, čili o někom jiném? Tedy otevřev Filip ústa svá, a počav od toho písma, zvěstoval jemu Ježíše. A když jeli cestou, přijeli k jedné vodě. I řekl komorník: Aj, voda. Proč nemám býti pokřtěn? I řekl Filip: Věříš‑li celým srdcem, slušíť. A [on] odpověděv, řekl: Věřím, že Ježíš Kristus jest Syn Boží. I rozkázal státi vozu, a sstoupili oba do té vody, i Filip i komorník. I pokřtil ho. A když vystoupili z vody, Duch Páně pochopil Filipa, a neviděl ho více komorník; nebo jel cestou svou, raduje se. Filip pak nalezen jest v Azotu; a chodě, kázal evangelium všechněm městům, až přišel do Cesaree.

AFRIČAN Významný státní úředník, přemýšlivý člověk usilující o vlastní poznání a přesvědčení, se vrací z Jeruzaléma egyptskou cestou přes Gazu domů, do východní Afriky, ke svým povinnostem správce pokladů etiopské krá lovny kdesi v jižní Nubii. Mimochodem vlasti dávné královny za Sáby, která kdysi podobně cestovala za králem Šalomounem. Do knihovny si veze vzácný přírůstek, sepsání proroka Izaiáše, jednoho z nejvýznamnějších mluvčích Hospodina v minulosti Izraele. Knihu mnoha potěšení a nadějí i pro lidi, jako je on. Přísnou zápověď zákona: „Vykleštěný nevejde do domu Hospodinova“ (5. M 23,1) směle v Duchu Božím vykládá a novelizuje: „Ať neříká eunuch: Hle, jsme dřevo suché. Neboť takto praví Hospodin o kleštěncích, kteří by si hleděli mých svátků a zvolili, co se mi líbí a drželi Smlouvu mou: Dám jim místo v domě svém a mezi zdmi svými, a jméno lepší nežli synů a dcer. Jméno věčné dám jim, které nebude vyhla zeno“ (Iz 56,3n). Královský komorník, vladař nad poklady nelitoval nákladů. Chrámoví opisovači se jistě neostýchali svou práci patřičně ocenit, případně movitého zákazníka krapet natáhnout, ale černoch se raduje a těší ze šťastné koupě. Hned cestou se nedočkavě noří do četby, a zrovna si říkal v místě, které v naší bibli máme pod padesátou třetí kapitolou, když ho Filip, nedbaje výhružných pohledů a gest osobních strážců, oslovil. Bez poklon a zdvo řilostních okolků jde rovnou k věci: „Rozumíš tomu, co čteš?“ A politik na úrovni ministra přizná, že si s tím rady neví. Lukášovo líčení té příhody nám toho o něm moc neprozrazuje a ani Filip možná pořádně nevěděl, s kým má tu čest. Jedná, veden vnuknu tím Ducha, a komorník dělá dojem upřímně hledajícího možná novověrce, proselyty hlásícího se k židovství. Určitě ctil živého Boha, lidskými před stavami a míněními nevystižitelného Svatého Izraelského, a s tímto svým

128


vědomím nebo tušením víry podstatným způsobem nakládá: Váží mno hadenní pouť k Hospodinovým slavnostem; investuje do svatých Písem, hledí si Božího slova, a přestože lecčemu nerozumí, pátrá po Boží pravdě. Vyhlíží jeho zaslíbení a hle, naráží na neslýchanou výpověď o jeho bolesti (srvn. 1. M 6,6). „Prosím tebe, o kom tohle říká prorok? Mluví o sobě nebo o někom jiném?“ V téhle poslední izaiášovské písni o služebníku Hospodinově se o něm sice píše ve třetí osobě podobně jako v písni první (42,1–4), zato ve druhé (49,1–6) a třetí (50,4–9) jako by prorok skutečně mluvil za sebe: „Mne povo lal … Já jsem řekl, nadarmo jsem pracoval … (49,4) Mně dal Hospodin jazyk umělý … (50,4) Já nastavuji své tělo bijícím a líce rvoucím mne … (50,6) Mne se Panovník Hospodin zastává … (50,9), a Hospodin ho přímo oslovuje: „Dal jsem tě za světlo pohanům, abys byl spasení mé až do končin země“ (49,6b). Což to nejsou výpovědi o prorokově osobní zkušenosti v poměrech babylonského zajetí, kde služebník Hospodinův, Ezechiel, rukou vlastních lidí přišel o život a jistě nejenom on: „… jiného zmrskali, jiného zabili, jiného v Boží službě ukamenovali, nežli naposledy poslal Otec Syna,“ ohlíží se Pán Ježíš po vzdálené i blízké minulosti Božího služebníka, množiny posluš ných poslů, v podobenství o zlých vinařích (Mt 21,35–37). Filip to tedy vzal od konce. Chopil se místa, nad nímž komorník právě přemýšlel, a přímo od tohoto vyvrcholení prorockého vhledu do dějin Boží spásy mu vypravoval o Ježíši z Nazaretu: „O kom že se to píše, když zde stojí „my“. My jsme se zachovali tak neslýchaně a neodpustitelně. Utýrali jsme Božího služebníka. V těch nejlepších z nás jsme, svévolí a pýchou dokonale osleplí a zmatení, mysleli, že to Bůh tak zařídil a chtěl ho ranit, ubít, utrápit. V nepravosti svých přestoupení hříchem otupělí a obluzení jsme ho ponižovali a týrali. Jeho hrob jsme vydali bezbožníkům a boha tému, aby ho strašlivě usmrtil, odklidil ze země živých a sundal do jámy … Tak se ukázalo, co v nás vězí. Prohlédneme‑li však, On nás tímhle pozná ním pokořené a zdeptané nezatracuje, ale léčí. Vyvádí z poddanosti zlu jako beránek slavností našeho vykoupení a svobody … Všichni jsme zbloudili a svou nepravostí jsme se na něho osopili. A Bůh? Bůh nám ho vydal převrácencům do rukou. A on jako ta němá tvář se neozval. Jediný čistého svědomí, jediný z úzkosti soudu vyňatý, protože se nepravosti nedopustil a lest není nalezena v tom, co říkal, se nebránil. Nechal si líbit naše krutosti, Bože! A ty ses na to díval! Proč? Nuže, Bůh se na to nedíval, ale takhle lidem podobný a ve způsobu slu žebníka, samého sebe mařil (Fp 2,7). Jedině Božská nevinnost ve smrtel ném lidském těle, jen tahle nebeská setba nevypravitelné plodnosti, mohla „Žádný nemůže přijíti ke mně leč by jemu dáno bylo od Otce mého.“ J 6,65

130


přivodit a trvale působí zázrak nového rodu. Vyrůstá a šíří se ze zranění tohoto hříchem mého lidu vyťatého ze země živých, říká prorok. Jako plný klas, jako mohutný strom se zvedá k nebi, ačkoli vydal svou duši, svůj život jejich zvůli, na pospas jejich hříchu … Krutě ponížený je vyvýšený na pravici Otce a dlouhověký spatřuje užitky své setby: požehnanou sklizeň Otcova záměru, Otcovy vůle otevřít věčnost životu, který stvořil (J 12,50); darovat život věčný všem, jimž svitne jeho spravedlností a kteří ho poznají (J 17,3). Jsa terčem jejich zloby a nepravosti nejen že je po zásluze neničí, ale láme to v nich jako ďáblovy okovy. Vysvobozuje ze závislosti na chuti ke zlu a ospravedlňuje: Nezapomenutelně ta krev po dřevě stéká a působí, že se rozhodují jinak, že žijí jinak. Činí je prvotinami jakéhosi nového stvoření (Jk 1,18) a působci své spravedlnosti na světě (2. Kor 5,21). Tak se sytí užitky své práce. Kde hrozilo lavinovité nabalování zla a morové zaplevelení – vždyť jsme ho šoupli mezi zločince, abychom se ho zbavili; vylil na smrt svou duši a námi to nehnulo! – divem Božím se rozplodilo dobro. „Takoví jste,“ ukazuje týrán hříchem mnohých, avšak místo žaloby a soudu nabízí změnu téhle mrtvosti a bezcitnosti v nás: zázrak vzkříšení k novému lidství. S nesčíslnými se dělí o své vítězství, štědře obdarovává živou nadějí … Filip se odmlčel a v myšlenkách se znovu vrací k tomu, co řekl, co dosvěd čil o trestanci Ježíši, který se prokázal být proroky vyhlíženým Mesiášem, synem Božím a Kristem. Karavana jde dál a on se v duchu modlí a za oslo veného cizince se přimlouvá. Všecko se to seběhlo cestou, takřka mimo chodem a bez přípravy, provázeno hlasy poháněčů, funěním zvířat a skří páním kol brodících se pískem. Pak tichý apoštolův společník pojednou zpozorněl: „Hle, voda! Co brání, abys mne pokřtil?“ „Věříš‑li celý srdcem … vejdeš‑li se i ty pod ono prorokovo vyznavačské ‚my‘, vtažen do věčně živé události Ježíše Krista až po to ponoření do jeho smrti, a je‑li tvým krajním zaujetím a vše zastiňující touhou stát se vírou účastníkem jeho vzkříšení, sluší se …“ A on řekl: „Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.“ V té chvíli se všecko zastavilo a Filip tohoto prve kolem jedoucího a míje jícího jej pasanta, pak příležitostného společníka a teď křesťana pokřtil ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého, jako se umývá na svět přišedší nemluvně, nové stvoření.

131

Afrièan: Iz 52,13–15; 53, Sk 8,26–40

Možná, že se komorník svěřující svůj život Ježíši zamyslel. Ponořen v roz jímání si nevšiml, že křtitel se ve shluku služebnictva mezi napájenými zví řaty vytratil. Čteme, že ho Afričan, oslněný tou nenadálou září z proroc kého svědectví, víc neviděl. „Psáno je v prorocích, že všichni budou učeni od Boha a kdo uslyší a naučí se od Otce, jde ke mně,“ řekl Ježíš a dodal: „Žádný nemůže přijít ke mně, leč by jemu bylo dáno od Otce mého“ (J 6,45.65). Pak ale, krátce před svým utrpením, pověděl: „Žádný nepřichází k Otci, než skrze mne“ (J 14,6). Jak je to tedy? Od Otce k Synu nebo od Syna k Otci? Viděli jsme, jak Bůh Izraele, Otec Ježíše Krista, Hospodin, skrze proroka Izaiáše pozval Afričana k Synu a Syn se mu stal dveřmi nejen jeho aktuální existence, příštího vcházení i vycházení kdesi na dvoře její královské výsosti, ale dveřmi domů, otevřenou věčností. Tam jeho krajní zaujetí Bohem, jeho v Kristu zmocnění k lásce z celého srdce, ze vší duše a mysli (Mk 12,30) bezpečně dojde svobody ve slávě Boha vpravdě jsoucího vším ve všech (1. Kor 15,28). Pokřtěnému ve jméno Ježíše, Syna Božího, to došlo: „Jel dál svou ces tou s radostí“ (čteme). Cestou pravou a živou k Otci v pravdě Syna vstříc plnému životu z Ducha. Amen. V Luhu nad Morání, 9. července 2006

s. j. h.


23. „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste, a já vám dám odpočinutí. Vezměte moje jho na sebe a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí svým duším. Jho mé zajisté je rozkošné a mé břímě lehké.“ Mk 11,28–30 J 6,41–51 I reptali Židé na něho, že řekl: Já jsem chléb ten, kterýž jsem s nebe sstoupil. A pravili: Zdaliž tento není Ježíš, syn Jozefův, jehož my otce i matku známe? Kterak pak dí tento: S nebe jsem sstoupil? Tedy odpověděl Ježíš a řekl jim: Nerepcete vespolek. Žádný nemůž přijíti ke mně, jediné leč Otec můj, kterýž mne poslal, přitrhl by jej; a jáť jej vzkřísím v den nejposlednější. Psáno jest v prorocích: A budou všickni učeni od Boha. Protož každý, kdož slyšel od Otce a naučil se, jdeť ke mně. Ne že by kdo viděl Otce, jediné ten, kterýž jest od Boha, tenť viděl Otce. Amen, amen pravím vám: Kdož věří ve mne, máť život věčný. Jáť jsem ten chléb života. Otcové vaši jedli mannu na poušti, a zemřeli. Totoť jest chléb ten s nebe sstupující. Kdož by koli jej jedl, neumřeť. Jáť jsem ten chléb živý, kterýž jsem s nebe sstoupil. Bude‑li kdo jísti ten chléb, živ bude na věky. A chléb, kterýž já dám, tělo mé jest, kteréž já dám za život světa. Lk 14,15b–24 … jeden ze spolusedících řekl jemu: Blahoslavený, kdož jí chléb v království Božím. On pak řekl jemu: Člověk nějaký učinil večeři velikou, a pozval mnohých. I poslal služebníka svého v hodinu večeře, aby řekl pozvaným: Poďte, nebo již připraveno jest všecko. I počali se všickni jednomyslně vymlouvati. První řekl jemu: Ves jsem koupil, i musím vyjíti a shlédnouti ji; prosím tebe, vymluv mne. A druhý řekl: Patero spřežení volů koupil jsem, a jdu, abych jich zkusil; prosím tebe, vymluv mne. A jiný dí: Ženu jsem pojal, a protož nemohu přijíti. I navrátiv se ten služebník, zvěstoval ty věci pánu svému. Tedy rozhněvav se hospodář, řekl služebníku svému: Vyjdi rychle na rynky a na ulice města, a chudé, i chromé, i kulhavé, a slepé uveď sem. I řekl služebník: Pane, stalo se, jakž jsi rozkázal, a ještěť místo jest. Tedy řekl pán služebníku: Vyjdiž na cesty a [mezi] ploty, a přinuť vjíti, ať se naplní dům můj. Nebo pravímť vám, že žádný z mužů těch, kteříž pozváni byli, neokusí večeře mé.

Hostitel: J 6,41–51, Lk 14,15b–24

133

HOSTITEL „Pojďte ke mně,“ navrhuje Pán Ježíš dnes i nám, když hledáme, jak si dopřát zasloužený odpočinek. A hned upřesňuje, že nevolá především ty, co na to mají, obratnější a úspěšné, opatrné a protřelé, kteří se o sebe šikovně posta rali a trvale zajištěni už si jen užívají. Nedává přednost společnosti popu lárních a výřečných nebo vlivných, ale chválí nebeského Otce, že takovým své věci skrývá a zjevuje je „nemluvňátkům“: lidem, kteří moc řečí nenadě lají, nádeníkům, nevzdělaným dělníčkům země: „Pojďte ke mně a uleví se vám …“ Ne hned od bolestí utahaného těla. Vaše bezútěšná skleslost a zou falá malomyslnost jsou nemocemi obtížené, zmatené a zanedbané duše. U mne najdete svým duším odpočinutí. Ne šidítkem mámení a obluzení na chvíli, ale trvale bytím se mnou. „Vezměte moje jho a učte se ode mne …“ Kladlo se dobytčeti na šíji, aby mohlo co nejúčinněji zabrat. Když zvířeti nepadlo, působilo bolest. Otlaky a oděrky činily z práce trápení. „Pojďte ke mně (říká Ježíš) a přijměte postroj ode mne (Kraličtí překládají ‚jho rozkošné‘) a objevíte šťastnější přístup. Nakročíte k tajemstvím Božího království v osvěžující dobrovolnosti.“ Tohle Ježíš vykládal a přibližoval zástupům hned od Janova křtu a vytr val až do chvíle, kdy ho chrámové komando pod rouškou tmy sebralo a uvěznilo. Nevarovalo je, že od nebeského Otce má, co ví a co mluví. Neu věřili a zůstalo jim skryto, co otvírá věčnost lidské časnosti, a nakonec jim unikla i sláva jeho zmrtvýchvstání, kterou Otec v Synu opět zjevil nemluvňátkům, opomíjeným a vystrašeným učedníkům. Brzy je obdaří výmluvností a pošle do posledních končin země s tím, že nade vše vyvý šený právě s takovými u svého stolu počítá. Hostina v domě Boha živého, královské stolování v jeho příbytcích, bý valo nadějí Izraele. „Blahoslavený, kdo jí chléb v království Božím,“ prohodil někdo ze zástupu (Lk 14,15). Tak doufajíce slavili hod beránka, dávno usta novený Mojžíšem, nežli vyšli z egyptského ohrožení a útlaku, aby sloužili Hospodinu v zemi, kterou jim slíbil. Tehdy všeho nechali a šli. „A teď, teď znovu je čas jít,“ říká Ježíš: „Myslíte si, že Bůh počká, až se vám to hodí? Je na stole! Obraťte se a myslete na pokání. Věřte evangelium. Pospěšte k hodu Božímu … Budete se vymlouvat. Některé to naštve a poslům se vy smějí. Budou zranění a mrtví, ale Hostitele to nezmýlí. Svůj majestát zpří

134


stupní nehodným a odepsaným. Ne že pro tentokrát potlačí svou králov skou nechuť k spodině, ale jejich hanbu přikryje, pozvedne je a povýší. Osvobodí, mocen proměnit tu všelijak kompromitující a pochybnou spo lečnost v královskou šlechtu (1. P 2,9). Přijímá je za své. Bere je do rodiny a nebe se nehorší, ale raduje: Našel ztracené, obživil zahynulé. Takový je Svatý Izraelský, Bůh a Král králů. Urážen a zraňován otvírá náruč a smiřuje svět se sebou: „Smiř se s tím, že jsem, jaký jsem, vpravdě jsoucí a jiný, než sis myslel. Změní to tvůj život, pro mnohé nevhodně, neslýchaně, nepřijatelně, k jejich věčné škodě.“ Těší se na triumf Mesiáše vítěze, jehož radostně přivítají a budou hodo vat z jeho kořisti (Iz 61,7 aj.) a pro oči nevidí vítěze nad démony a mocí tmy. Nechápou, že je prostřeno, a nerozumí řeči o pozvaných, kteří nebyli hodni, a o vandrácích, kteří se posadí na jejich židlích, shromážděni ze smetišť mezi ploty a smrdutých skládek tohoto světa. Co myslí Nazaret ský takovou provokací v předvelikonočním Jeruzalémě? Co sleduje, když lidem říká, že Požehnaný (budiž jeho jméno pochváleno) vystrojí slavnou svou hostinu třeba i bez oprávněných dědiců a synů království, zato s ote vřenou náručí pro odpudivou sebranku cizích a nehodných? Nezlehčuje on tím Hospodinovu slavnost Pascha? Když pak v úzkém kruhu jedli tělo velikonočního beránka, podal jim chléb se slovy: „Vezměte, jezte, to je tělo mé …“ A o krvi, duši všelikého těla (3. M 17,11) a nositelce tajemství života, kterou dle ustanovení i tentokrát spatřili čerstvě vytékat u oltáře na znamení, jak Boha trápí život ohrožu jící lidský hřích, řekl jim, když podával kalich vína: „Toto je má krev. Krev té Nové Smlouvy. Krev, která si hledá cestu do vašich srdcí k jejich pro měně a vylévá se za mnohé.“ A dodal, aby nebylo mýlky: „Jistě pravím vám, že už nebudu pít z plodu vinné révy, až jej budu pít nový v Božím králov ství“ (Mk 14,25). Už dřív je učil, že je tím chlebem, který s nebe sestoupil. „Já jsem chléb života,“ říkal: „Kdo se jím živí, bude živ navěky. Já, mé tělo, vtělení toho, co myslím a říkám, je pravý pokrm; a tajemství mého života s vámi a pro vás, moje krev, je pravý nápoj (J 6). Mnou živeni, inspirováni mým životem, syceni mým myšlením, slovem i skutky mezi vámi v nedovršenosti mého života, žijete v Duchu a pravdě pro nebeské a věčné … Komu to Otec nedá, ten to nepřijme, nepochopí.“ Mnozí tehdy odešli a už s ním nechodili: „Tvrdá je to řeč, nedá se to poslouchat.“ Brzy to proti němu použijí, aby ho usvědčili z rouhání: „Hoden je smrti.“ Odsoudí ho a pověsí, protože zjevil Otce, jak jen Syn ho zná.

Hostitel: J 6,41–51, Lk 14,15b–24

135

S Bohem a v Bohu se odvážil mezi nás, aby završil odvěkou Smlouvu Stvo řitele se stvořením, Smlouvu života vstříc věčnosti a pro věčnost. Poodhalil přátelům, že násilná moc světa nad tělem a životem časným trvale nepochodí. Míjí se s mocí a vůlí Boží k dobrému. Neohrozí odhodlání Stvořitele své stvoření vysvobodit, uzdravit a přijmout. „Otec mne miluje, že do toho jdu celou duší“ (J 10, 17), vydán svévoli Bohu odcizených lidí, ne abych je soudil, ale aby přišli k sobě a nahlédli škody a trápení, které Bohu i sobě a bližním působí. Odsoudí mne pro slovo, které slyšeli, pro evangelium života věčného, a vydají na smrt navzdory skutkům Božího dobrodiní, které viděli. Přibijí mne na dřevo, ale zůstane tam navždy viset jen jejich mstivá „spravedlnost“, zákon hříchu a smrti. Mne Otec vysvo bodí zákonem Ducha života …“ Vzkřísil jej a oslavil a oživuje i jeho slova a činy. Dál se dějí. Dál je koná tělem a krví věřících v něho k obživě mnohých. To dosvědčuje a o tom vypo vídá svátost večeře Páně. Všech se nás týkají, usvědčují nás i obživují v každé době Boží veliko noce. Poznejme a připusťme si svou roli. Najděme se v tom, co Bůh roze hrál, aby svět smířil s tím, jaký vpravdě je, aby přemohl náš odpor, a mohli jsme s ním být věčně. Nepočítá světu hříchy (2 K 5,19), (jak by si leckdo myslel), ale svou nepomíjející skutečností v Kristu prolnul naši pomíji vost a časnost. Drama Ježíše Krista, leckomu se vzdalující, dávno minulé a v nedohlednu, věčně trvá, na scéně pravé skutečnosti drasticky zjitřené a čerstvé, a jako v nebi, tak i na zemi vypovídá o Boží bolesti nad tím, co hyne, nikoli však o Boží bezradnosti. V Kristu roztrhuje oponu smrtelnosti a překonává práh časnosti. Kdo přijat Otcem přichází k Ježíši, lidmi sou zenému trestanci, a věří a poznává v něm Syna Božího, zvolil v námi zalid něné velikonoční scéně šťastný part: nezahyne, ale má život věčný. S bolestí uvedl Bůh v život Novou Smlouvu: Chlebem a kalichem dob rořečení, hostinou jím stvořeného života a nového lidství, slavně přezna čil a naplnil plností Ducha a moci mojžíšovské Pascha skrze lidství Pána Ježíše: Do nebe volající naši hanbu, hanbu člověka Bůh v sobě zpracoval láskou v požehnání všech čeledí země: v neslýchanou, pro mnohé neuvěři telnou nabídku a možnost. Četli jsme, že příliš zaměstnaní a všelijak zaneprázdnění nebyli hodni a že hostina se plní těmi na okraji a na dně. Těmi, kteří zakoušejí, že jim cosi podstatného chybí a že na to nemají, ať už jsou chudí nebo bohatí. O kondici ani peněžence se tu nemluví. Řeč je o víře. Věřící žijeme z hostiny Nové Smlouvy. Držme se toho. Zůstávejme v Kristu novým stvořením. Smířeni s Bohem buďme služebníky toho smí ření. Lidmi hry a humoru pod jhem rozkošným a břemenem lehkým.

136


Na rozdíl od těch štvaných lačností a bujením touhy nebo jen prací pod diktátem každodennosti, žijících svůj nekončící všední den v obstarávkách časnosti, máme čas. Své „pojďte ke mně všichni,“ ovšem myslí Hostitel vážně, jakkoli nenutí a nepřemlouvá. Chová naději o všech, že nahlédnou osvobodivé tajem ství jeho tichosti a pokory srdce: „Pojďte, učte se ode mne tady a teď. Chci vás občerstvit a mám na to. Blahoslavení, kdo si dali říct. Nalezli odpoči nutí svým utýraným, všelijakými nezdary i vinami obtíženým a hynoucím duším. Bezpečně a pevně zakotvili za prahem pomíjivosti a časnosti ve svo bodě slávy Božího přebývání za oponou. Amen V Luhu nad Morání, 22. června 2006

s. j. h.


24. „Milujte nepřátely své a dobře čiňte … a budete synové Nejvyššího. Nebo ON je dobrotivý k nevděčným a zlým. Protož buďte milosrdní, jako Otec váš milosrdný jest. Nesuďte … Nepotupujte … Odpouštějte … Dávejte …“ Lk 6,35–38 Lk 6,22.23.26 Blahoslavení budete, když vás nenáviděti budou lidé, a když vás vyobcují, a haněti budou, a vyvrhou jméno vaše jako zlé, pro Syna člověka. Radujte se v ten den, a veselte se, nebo aj, odplata vaše mnohá v nebesích. Takť zajisté činívali prorokům otcové jejich … Běda vám, když by dobře o vás mluvili všickni lidé; nebo tak činívali falešným prorokům otcové jejich. Mt 16,21–26 A od té chvíle počal Ježíš oznamovati učedlníkům svým, že musí jíti do Jeruzaléma, a mnoho trpěti od starších a předních kněží {biskupů} a od zákonníků, a zabit býti, a třetího dne z mrtvých vstáti. I odved ho Petr, počal mu přimlouvati, řka: Odstup to od tebe, Pane, nikoli nestane se tobě toho. Kterýžto obrátiv se, řekl Petrovi: Jdi za mnou, satane, ku pohoršení jsi mi; nebo nechápáš těch věcí, kteréž jsou Boží, ale kteréž jsou lidské. Tedy řekl Ježíš učedlníkům svým: Chce‑li kdo za mnou přijíti, zapřiž sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následujž mne. Nebo kdož by chtěl duši svou zachovati, ztratíť ji; kdož by pak ztratil duši svou pro mne, nalezneť ji. Nebo co jest platno člověku, by všecken svět získal, své pak duši uškodil? Aneb kterou dá člověk odměnu za duši svou?

Rozhodnì: Lk 6,22.23.26, Mt 16,21–26

139

ROZHODNĚ Když spím, jsem mimo. Neberu to. Neodpovídám za to, co se děje, ani za to, co se mi zdá. Ale sotva procitnu, je to na mně: Jít do toho? Nebo zůstat v posteli? Musím se rozhodnout. Je dávno po prázdninách a pro ty mladší znovu cosi začalo. Kudy se vydám? O co se pokusím? Čím budu? Jako bych svým pravým „já“ byl vlastně někde před sebou. Sám sobě pořád o krok napřed s rolí, v níž se vidím, a v podobě, kterou si vysnívám, kdy na tom budu už jenom lépe a lépe … Jednou. Po zvonění ve třídě nebo posluchárně na tom děláš, čím se staneš jed nou. Kdopak by ale nechtěl už teď se nějak mít?! Byznys s tím počítá: „Ale spoň ochutnej. Dej si, co v pohodě usrkávají ti správní. Šlehni si dávku, šlukni si jointa …!“ Musíš se rozhodnout. Loudáš se ze školy a hleďme, něčí peněženka u lavičky v parku a zrovna nikde nikdo … Dvě, tři tisícovky a nějaké drobné, pro tebe hotové jmění. A ovšem taky takový ten lístek, jak v peněženkách bývá, jako že komu to patří … Musíš se rozhodnout. Nedávno v letním parnu zkoušel sousedův vnuk s kamarádem v poli nový zapalovač. Plamínek ve slunci pořádně nevidíš, až když pak vyšlehne ze všech stran: „Babi, hoří! Ono to chytlo, babi, hoří!“ To už plameny šlehaly vysoko do korun dubů. Rychle se sjeli hasiči a díky bezvětří zabránili nej horšímu. Lidi uklízeli, co vynesli za potok do bezpečí, a strážník se vyptá val a sepisoval to ohrožení, o škodách nemluvě. Prostě malér. „Žes tomu klukovi neřek, ať mlčí. Seš hloupej. Koukni u krmelce toho sena od zimy! Chápeš? Přece samovznícení v tom vedru!“ kibicovali děd kové. A když na rodičáku paní učitelka chválila poctivého nálezce, doma se mračili: „Že ses neporadil, pitomče,“ napřáhl se ten, co teď s mámou bydlí: „Takhle vokrást rodinu!“ „Nemlať ho! Však on už ví …“ Na tohle, přátelé, paragraf není. Stíhá to svým „běda“ Pán Ježíš: Jed noho z maličkých učinit horším? Postrčit na šikmou plochu, některé z těch, „jejichž andělé vždycky hledí na tvář Otce v nebesích“? Předzname nat a poznamenat ke zlému? Radši se utopit! Raději s mlýnským kame nem na krku se svalit do moře (Mt 18,6.7.10; Lk 17,1.2).

140


Jaká jsou východiska našeho rozhodování a volby? Theologové vynalezli „dědičný hřích“ a člověk se na to vymlouvá, avšak od malička obklopeni šidítky a napodobeninami si hrajeme na něco „jako“; na vytouženou skutečnost. Uniknout bezvýznamnosti! Konečně být při jat a uznán v „opravdickém světě“ dospělých, nebo rovnou superdospě lých, jimiž se hemží virtuální svět! Najít místo mezi „velkými“! Přidat se ať už k jejich dobrotě, k cílům jejich víry (Žd 13,7), nebo k nepravosti a tak „zdědit“ jejich hřích … Dnes volím, dnes si vybírám sám sebe. Svým roz hodnutím dnes předznamenáváme, jak se rozhodneme zítra, a to včerejší, staré v nás (Ef 4,22), protřelý pamětník všeho možného, už vždycky nám do toho bude mluvit, do našich chtění, plánů a přání. Pokud bereme život jako záležitost osobní spotřeby, může nám to být jedno. To, že existujeme, jedni náhodou plozením spustili a jiní po nás uklidí, ale teď, teď a tady pořád ještě někde mezi tím nějak vegetujem, tak si to užijme! Ať jsme, jak jsme, vždycky se tam nakonec nějak srovnáme … Věřícímu v Boha ovšem tímhle „co a jak je“ prosvítá, co být má. Pán Bůh nenechává bez povědomí o dobru (Mich 6,8). Vůči pohodlnému „nějak bylo, nějak bude“ zaznamenáváme odpovědnost za to, co přichází. Jakkoli minulostí omezeni ve své svobodě, za budoucnost odpovídáme. Do rozpa čité prázdnoty „jsem i nejsem, kdo se ve mně vyzná?“ vírou prosakuje hlas odjinud; tiché volání; Boží pomyšlení na mne, SLOVO pro mne: Zneklidňu jící výzva ze skrýše pravého smyslu všeho bytí, povolání s příslibem smys luplnosti i tohohle mého bytí zde a nyní. Ztrácí se mi. V tom všem, co se mi z minula ozývá, co mi do toho mluví, mi ten signál vždycky zas uniká. Musím se rozhodnout. Svobodně? To bych si musel, jak se doteďka znám, sám sebe nějak odepřít. Sám se sebou se rozejít; stoupnout si nezávisle mimo … Jenomže kdo mi pomůže od toho, jak se mi hrozně nechce?! Je snad v tom ten zakopaný pes a hřích, že na sobě tolik lpím? Že mi na mně tolik záleží?! (Ř 7,24) Tváří v tvář dobrému a zlému, na noze s koulí svého starého „já“ nejsem svoboden a přesto tuším, že to ze mne odpovědnost nesnímá. Ne všecko, co musím, mne těší. Ale co mne těší, tomu se věnuju, to mě bere, na to si najdu vždycky čas. Vždycky?… Co když jsi na kraji? Za okraj času tě doprovodí jen potěšení, že nejsi sám svůj. Že v životě i ve smrti pat říš tomu, který tě s bolestí svým krajním nasazením z marnosti a Boha ‑prázdnoty vykoupil (učí nás katechismus). Ze všech potěšení to jediné trvá a s časností nekončí. Naopak smrtí kulminuje a vrcholí. Rozvažuju, bilancuju, volím a pokaždé se mýlím. Popleten odhaduju, co mi prospívá. Věřím; ale přitom bych rád měl co nejvíc a něco znamenal … „...odsoudí jej na smrt a vydají jej pohanům.“ Mk 10,33

142


Věřím; ale proč, Bože, nemít svět na své straně? Spíš se mi chce mezi kama rády než na biblickou. Spíš s partou na fotbal než k bohoslužbám. Kvůli sborové mládeži vynechat tréning? Nebo taneční? Nejít do skautu nebo do Sokola? Blaze přece, když s námi budou všichni kamarádit! Pokud nás budou brát, oko přimhouří a i Ježíš nějak přijatelně s námi proklouzne do jejich přízně. Sice trochu přičísnutý, ale vcelku sympaťák, ne‑li rovnou superstar … Časy se mění, Bože; nejsme snad jinde než první křesťané tehdy všem navzdory? „Blahoslavení …, Bohem obšťastnění i přesto, že vás budou nenávidět (těšil je tenkrát Ježíš), když vás vyloučí, pomluví, potupí a vyma žou vaše jméno jako proklaté pro Syna člověka“, ale dnes? Máme se snad dneska veselit nad vyznavačskou nepřijatelností a neskladností?! Jásat radostí nad nebeskou odměnou jen proto, že podobně dopadli proroci blahé paměti? Sice nebesky zvěčnělí a oslavení, ale, ruku na srdce, kdopak tohle dneska ocení? V relaci pohody a pohodlí se zdá všecko relativní. Nežli proti všem, radši se všemi … Když to nenabídneme my, přijde s tím někdo jiný. Učedníci občas slýchali Mistra mluvit bez obalu a natvrdo, ale zdá se, že i oni to brali trochu jako nadsázku a s rezervou. Petr, zvyklý se o sebe postarat, miluje tohoto Ježíše, dobroděje mezi nimi, a pomyšlení na jeho trápení nedokáže přenést přes srdce. Je mu líto, že to vidí tak černě: „Nema luj čerta na zeď, Mistře, ještě nás nemají. Ještě jsme tu my a toho bohdá nebude, aby tě dostali …“ Tak málo rozumí tomu, co před chvílí vyznal. Nedomýšlí, že sám Me siáš, ten Syn Boha živého by přece z toho titulu mohl cokoli. Říká‑li teď, že mnoho trpět musí, pak musí: „Taky proto musí, že ty, Šimone, jsi, jaký jsi. A všichni vy, s nimiž se denně v zástupech potkávám, že jste, jací jste: Zajatci svých nepravostí, na duši zmrzačení služebníci připomínajících se hříchů, neschopní pro bytí v Boží blízkosti, znemožnění pro věčný život s ním. Neutuchající bolest Stvořitele a trápení milujícího Boha nad lid stvem odcizeným ve svévoli a samospravedlnosti (1. M 6,6) se tady a teď zjeví v plné hrůze na Synu člověka, abyste byli bez výmluvy. Na sobě Bůh ukáže teď věkům, jací že jste převrácení v soudu i spravedlnosti. Z vás je vaše zhouba (Oz 13,9). Ne každý to pochopí a přijme. Ne každý se odhodlá a rozhodne. Ne každý pověsí toho starého svého jako zápis proti sobě a obžalobu na kříž (Kol 2,14), aby se vzdal a svěřil Bohu, kterého až příliš skutečně zraňuje. Ne každý v pravém pokání projde svou smrtí – smrtí starého – k životu v obnovující moci vzkříšení. K životu už ne sobě, ale tomu, který pro zázrak nového lid ství tolik podstoupil …

143

Rozhodnì: Lk 6,22.23.26, Mt 16,21–26

Petrovi v té chvíli nic z toho nedochází: „Mistře, mysli pozitivně, ať protrhneš tu smůlu. Zjednoduš to o tom krá lovství, ať znovu nadchneš zástupy. Máš je na své straně, tak po tom sáhni, jako že jsi ten Syn Boha živého!“ (Mt 16,16; 4,3). „… jsi‑li tak s tím něco dělej! Máš nás rád, přece nás nechceš dostat do neštěstí?!“ Jako tolikrát od prvního pokusu na poušti po křtu Janově, teď ústy pří tele našeptávač znovu se lepí na tělo a svými nápady na mozek leze. Zas chytře balancuje mezi dobrým a zlým, hned vpravo, hned vlevo: „Jsem u toho, pořád ti v patách, mně neuhneš. Však víš: To se ti přece nemůže stát! Chraň Bůh, jsi‑li Boží Syn …“ „Jdi za mnou! Zacláníš; překážíš; strojíš zhoršení a přitom se nedovtí píš (1. Kor 2,8), na Boží nedosáhneš a s tímhle mým unaveným, zapráše ným a bolavým lidstvím taky nepořídíš … Šimone, příteli, nezbývá, než se rvát i o tvoji duši až do té krajnosti, před níž každý couvá … Prosil jsem za tebe, aby nezhynula tvá víra (Lk 22,32). Až půjde o život, abys porozuměl, jak smrt prolomením její vlastní závory činím služebnicí života, vrátnou a dveřnicí nového“ (Iz 42,7). „Znovu nás stvořil,“ vzpomíná později Petr na to, co se s nimi stalo (1. P 1,3): „znovu nás zplodil Bůh k živé naději skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých k dědictví …“ Radikálně změnil naše myšlení a hodnocení, „… abychom už ne sami sobě živi byli (dodává Pavel), ale tomu, který za nás umřel a z mrtvých vstal.“ Mezi námi, kteří tak smýšlíme, nehraje už roli, co bylo. Přeneseni ze smrti do života jsme jinde. Zemřeli jsme. Boha křižu jící duši navyklou na hřích jsme pro něho ztratili a znovustvořenou jsme ji nalezli, jak slíbil (Mt 10,39; 16,25; J 12,25). Nalézáme ji k nepoznání změ něnou. Už se nevláčíme s tím, co bylo. Už se neznáme podle těla, jakože ani Kristus už není utrmáceným Ježíšem toho masivně tenkrát prožíva ného příběhu (Kol 3,3; 2. Kor 5,15.16). Náš život je se Vzkříšeným skrytý v Bohu, aby spolu s ním se stával zjevným ve slávě. Zatímco ten vnější náš člověk se před očima ruší, ten skrytý, vnitřní, podle Boha stvořený v spravedlnosti a svatosti pravdy, se obnovuje den ode dne (Ef 3,16; 4,24) vždy v dnešku krásnějším včerejška až ke dni Kristovu. Pán obrací běh příběhů (Ž 126), řeka se vrací k prameni. Přes to viditelné a hynoucí nás obnovená mysl přenáší k tomu, co vidět není. Viditelné je časné. Boží je nevídané, nepopsatelně slavné a věčné (Ef 1,18; 2. Kor 5,6; Ř 12,2; 2. Kor 4,16.18.). Amen. V Luhu nad Morání, 30. září 2007

s. j. h.


25. „Víme, že Syn Boží přišel a dal nám smysl, abychom poznali toho pravého, a jsme v tom pravém i v Synu jeho Ježíši Kristu. ON je ten pravý Bůh a život věčný.“ 1. J 5,20 Nebo já sám od sebe jsem nemluvil, ale ten, kterýž mne poslal, Otec, on mi přikázaní dal, co bych měl praviti a mluviti. A vím, že přikázaní jeho jest život věčný. A protož, což já mluvím, jakž mi pověděl Otec, takť mluvím. J 12,49.50 J 17 To pověděv Ježíš, i pozdvihl očí svých k nebi a řekl: Otče, přišlať hodina, oslaviž Syna svého, aby i Syn tvůj oslavil tebe; jakož jsi dal jemu moc nad každým člověkem, aby těm všechněm, kteréž jsi dal jemu, život věčný dal. Totoť jest pak věčný život, aby poznali tebe samého pravého Boha, a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista. Jáť jsem oslavil tebe na zemi; dílo jsem vykonal, kteréž jsi mi dal, abych činil. A nyní oslaviž ty mne, Otče, u sebe samého touž slávou, kterouž jsem měl u tebe, prvé nežli svět byl. Oznámil jsem jméno tvé lidem, kteréž jsi mi dal z světa. Tvojiť byli, a mně jsi je dal, a řeč tvou zachovali. A nyní poznali, že všecky věci, kteréž jsi mi dal, od tebe jsou. Nebo slova, kteráž jsi mi dal, dal jsem jim; a oni přijali, a poznali právě, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že jsi ty mne poslal. Já za ně prosím, ne za svět prosím, ale za ty, kteréž jsi mi dal, nebo tvoji jsou. A všecky věci mé tvé jsou, a tvé mé jsou, a oslaven jsem v nich. Již pak více nejsem na světě, ale oni jsou na světě, a já k tobě jdu. Otče svatý, ostříhejž jich ve jménu svém, kteréž jsi mi dal, aťby byli jedno jako my. Dokudž jsem s nimi byl na světě, já jsem jich ostříhal ve jménu tvém. Kteréž jsi mi dal, zachoval jsem, a žádný z nich nezahynul, než syn zatracení, aby se písmo naplnilo. Ale nyní k tobě jdu, a toto mluvím na světě, aby měli radost mou plnou v sobě. Já jsem jim dal slovo tvé, a svět jich nenáviděl; nebo nejsou z světa, jako já nejsem z světa. Neprosímť, abys je vzal z světa, ale abys je zachoval od toho zlého. Z světať nejsou, jako i já nejsem z světa. Posvětiž jich v pravdě své, slovo tvé pravda jest. Jakož jsi mne poslal na svět, i já jsem je poslal na svět. A já posvěcuji sebe samého za ně, aby i oni posvěceni byli v pravdě. Ne za tytoť pak toliko prosím, ale i za ty, kteříž skrze slovo jejich mají uvěřiti ve mne, aby všickni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli, aby uvěřil svět, že jsi ty mne poslal. A já slávu, kterouž jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jedno jsme. Já v nich, a ty ve mně, aby dokonáni byli v jedno, a aby poznal svět, že jsi ty mne poslal, a že jsi je miloval, jakožs mne miloval. Otče, kteréž jsi mi dal, chciť, kdež jsem já, aby i oni byli se mnou, aby hleděli na slávu mou, kteroužs mi dal; nebo jsi mne miloval před ustanovením světa. Otče spravedlivý, tebeť svět nepoznal, ale já jsem tebe poznal, a [i] tito poznali, že jsi ty mne poslal. A známéť jsem jim učinil jméno tvé, a známo učiním, aby milování, kterýmž jsi mne miloval, bylo v nich, a i já v nich.

S Pavlem a Janem: J 17, 2. Kor 5,14–15

145

2. Kor 5,14–15 Láska zajisté Kristova víže nás. Jakožto ty, kteříž tak soudíme, že poněvadž jeden za všecky umřel, tedyť všickni zemřeli, a že za všecky umřel, aby ti, kteříž živi jsou, již ne sami sobě živi byli, ale tomu, kterýž za ně umřel i z mrtvých vstal. Fp 2,5–9a To tedy ciťte při sobě, co i při Kristu Ježíši. Kterýž jsa v způsobu Božím, nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu, ale samého sebe zmařil, způsob služebníka přijav, podobný lidem učiněn. A v způsobu nalezen jako člověk, ponížil se, poslušný byv až do smrti, a to smrti kříže. Protož i Bůh povýšil ho nade vše.

S PAVLEM A JANEM Událost Ježíše Krista nepatří minulosti mezi dávno skončené, pověstmi opředené děje. Není příběhem mezi příběhy. Je naším počátkem, přítom ností i budoucností. Úkolem? Zadáním? Otevřením cesty, pravdy a života? Je v nás vírou při díle. Evangelium je víc než jen literární zpracování ústní tradice (syžet jakési fabule) nezapomenutelného Mistra z Nazaretu. Je studnicí Boží iniciativy, Duchem svatým opatrovanou mocí Boží k spasení každému věřícímu (Ř 1,16), do věků prýštící vláhou v brázdách záznamů lidské řeči, ve stopách lidského myšlení na poli, kde pracujeme o pokrm zůstávající k životu věčnému (J 6,27). Čteme a věříme. Když přišla plnost času, poslal Bůh, Stvořitel a Pán veškerenstva, svého Syna učiněného z ženy (Gal 4,4). Navštívil své stvoření v podobnosti těla. Narodil se jako dítě lidem přijatelný, srozumitelný, tělo mezi těly, která si hřích pohoršením od malička okupuje a přivlastňuje. „Není, kdo by činil dobré, není ani jednoho“ (Ž 14,3), věděl už žalmista, co platí o synech lidských, a apoštol to potvrzuje (Ř 6,12.13). Lidské tělo je hřícha kořistí; hříchem zranitelné, zhanobitelné a hynoucí. Avšak v nikoli takto hříchu propadlém těle poslal Bůh Syna svého na svět, ale v podobnosti těla hřícha (podtrhl apoštol), aby příčinou hřícha, tedy pro násilnou moc zla, s níž se hříšníci na jeho tělo oboří, znemožnil hřích na těle (Ř 8,3); aby potupil bez duché právo toho zlého usmrtit a mařit, co Bůh stvořil k životu. „Zákonem Ducha života v Kristu Ježíši Bůh vysvobozuje od zákona hříchu a smrti“ (Ř 8,2). Uzdravuje hříchem mrzačené lidství těch, kteří ne s vypočítavostí a podezřením jako zákoníci a farizeové, ale s důvěrou, jakkoli rozpačitou

146


a nesmělou, se jeho milosrdenství a dobrotě otevřou. Tak káže Pavel po Velikonocích a tak věříme. Poslyšme k tomu slova Pána Ježíše zprostřed sepsání Janova. Mluví o těch, kteří vyučeni Otcem jdou k němu, vírou v Boha Staré Smlouvy přit rženi k Synu (J 6,44.45), obdarovaní zaujetím pro toho Nazaretského (6,65). „Tvoji byli a mně si je dal a tvoji jsou“ (J 17,6), říká teď na konci Syn Otci o svých učednících a přátelích. Ve svobodě smrtelníkům neslýchané přijímal i ocejchované a opovržené, až to těm s čistýma rukama vadilo: Jakým právem odpouští bez náhrady a bez zadostiučinění!? Příčila se jim opovážlivost té nezákonné velkory sosti a nezaslouženého dobrodiní. Zakládali si na trestání a zlými pohledy Ježíše trápili. „Kdo z vás obviní mne z hříchu?“ zeptal se otevřeně. „Proč mi nevěříte, když vám říkám pravdu? Kdo je z Boha, slyší jeho slovo. Vy neslyšíte, protože z Boha nejste“ (J 8,46.47). „Hledáte mne zabít, protože se nechcete zabývat tím, co říkám“ (J 8,37; srvn. 15,18.19). Nejednou se chopili kamení, aby ho ubili; aby utloukli to tělo zjevující nebeského Otce tak jinak, tak nesnesitelně jinak, než jak se jim Bůh zdál a jak o něm mluvili. Domlouvali se na něj, vraždili ho svou nenávistí bez příčiny (Mt 5,22; J 3,15) a netušili, že zabitím těla to neskončí: „Slova, která já mluvím vám, Duch jsou a život jsou“ (J 6,63). Pavel, původně jeden z nich, přemožen a změněn svou damašskou kapi tulací před vzkříšeným Pánem, se stal apoštolem těch „bez Boha na světě“ (Ef 2,12). Jeho svědectvím o moci Boží k spasení je slovo kříže (1. Kor 1,18), výpověď o onom násilí člověka na Mesiáši, na Bohu mezi námi. Mezi Korin ťany si ukládá „nic jiného neumět než Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného“ (1. Kor 2,2). I svátostí chleba a vína zvěstuje „smrt Páně, dokud nepřijde“ (1. Kor 11,26); smrt Pána, který oslavený žije a přijde, tedy zázrak té cesty smrtí k životu, na kterou kdekoho zve. Vždyť smrt a pronásledování a trá pení jeho vyznavačů vyznává jako svůj nejtěžší hřích (1. Tim 1,13–15), a při tom jako nejsilnější páku, kterou Bůh nasadil na jeho kamenné srdce, aby udělalo místo Kristu (Gal 2,20). Zde vidí předěl. Zde se láme a pohřbívá moc starého, a vírou se tvoří, a z Boha k životu rodí nové pravé lidství; Pav lovo i všech, jimž káže. Tady Duch Boží začíná v člověku dobré dílo, které dokoná ke dni Ježíše Krista (Fp 1,6). Pod křížem. Korinťanům připomíná, že Kristova láska nás spojuje a zavazuje pře svědčením, že Boží JEDINÝ kvůli všem umřel. Všichni odmítají. Všichni jsou alergičtí na Boha, jak vpravdě se dává v Synu. Ze svého života ho vytěsňují a nemají místo v životě s ním, v životě věčném. Všichni jsme zemřeli a smrtonosní jsme na něho ruce vztáhli. Snesl to kvůli


147

nám. Zemřel, abychom sebepoznáním otřeseni nahlédli svou ztracenost a v pokání se vírou směli otevřít moci jeho vzkříšení: Už ne sami sobě živí, ale jemu, který pro nás umřel a zmrtvých vstal (2. Kor 5,14–15). Vydal se zlobě lidí, aby ty, které sítí víry uloví, změnil a smrtí, toho starého v nich je přivedl k životu. Z vězení píše, abychom smýšleli jako ten, který jistotou svého božství jediný Boha neloupil, nekořistil na Bohu, ale jako prokazatelně zemdlí vající a lidsky smrtelný Syn Boží se u hříšníků znemožnil; samého sebe zmařil, aby jim, aby nám všem doložil, že takhle s Bohem být nemůžeme, a obrátil, vzbudil nás k životu s ním. Nalezen ve způsobu člověka (Mt 13,56; Mk 6,3) se ponížil a v křehké naší podobě vydržel. Obstál až do potupné, bolestivé smrti. A Bůh ho vrátil do slávy, kterou měl u Otce před časy věků (Tim 1,9; J 17,5.24). Proto i vy, živí z jeho smrti a vzkříšení, (píše Pavel) mějte druhé za důstojnější sebe a své spasení konejte ne v suverenitě a neústupnosti zasvěcených karatelů a mentorů, ale s bázní a chvěním v opatr nosti Ducha, která je život a pokoj (Ř 8,6). Vždyť Bůh působí ve vás chtění i skutečné činění podle dobře libé své vůle (Fp 2,12.13). Není důvod k puntičkářské úzkosti, křesťané! „Duchem choďte a žádosti těla nevykonáte.“ Zachutná vám, co od vás očekává milovaný Pán (Ř 8,5; Gal 5,16.25). To je apoštol Pavel. Věnuje‑li se v dopisech napomínání, nejsou to jen mravoučné předpisy, jak by se moralistům líbilo, ale spíše zrcadla (Jk 1,23): „Poznej, čího jsi ducha!“ a vracej se k radosti spasení upevněn duchem dobré vůle (dobrovolností) (Ž 51,14), abys dokázal vyučo vat přestupníky Kristově cestě tak, že by se hříšníci k němu obraceli a ne polekaně couvali a prchali. Pokušením a nedorozuměním nad Pavlovými texty se ovšem může stát nejen moralizování, ale i mělčina laciného přita kávání: „Sola gratia!“ pokleslého v jakési „však Pán to zařídí“; sebeklamná náhražka živé víry a osvícení milostí. Jinak poznal Ježíše z Nazaretu genezaretský rybář, Jan Zebedeův, horli vec a bouřlivák původně snad ze skupiny kolem Jana Křtitele (J 1,35–40; Mk 3,17). Svým sepsáním jedinečně Pavlovo pochopení události Ježíše Krista doplňuje a dotváří, vybaven mimořádnou (geniální?) pamětí: „Jako ratolest si hledí svého srůstu s kmenem, z něhož pak nenuceně vyživuje své ovoce k zrání, protože vlastně ani jinak nemůže, tak ať svět pozná, Otče, při nich tvé dílo …“ vzpomíná, vybavuje si hlas milovaného přítele: „…já v nich a ty ve mně, aby dokonáni byli v jedno, aby poznal svět, že jsi ty mne poslal a že jsi je miloval, jako jsi mne miloval …“ tak mluvil před smrtí, když přišla ta hodina.

148


Než vykročili přes potok do noční zahrady, rozmlouval Pán před nimi s Otcem, aby je uklidnil a povzbudil k radosti (J 17,13; 16,33). Nezmínil hřích a klíčovou otázku odpuštění a smíření, která tak zaměstnávala apo štola Pavla, ale mluvil o posvěcení a slávě. Cosi se dělo mezi nebem a zemí, když se modlil, zavzal je do toho, uchopil a vtáhl … Cosi se děje s tím, kdo uvěří a zamiluje si Pána Ježíše Krista: Opona padá (Sk 9,18), ocitá se v rozkrytém ději; Boží scénář ho vítá ke společnému dílu a nebe se raduje nad jeho novou, nejvlastnější a nejslavnější rolí. Neorga nizuje, nemanipuluje, neškolí, ale sdružuje vnitřní přináležitostí k pravdě, která se v novotě života věřícího jedinečně děje. Rozkvétá ve vzájemnosti těch, kdo jsou jeho. Tak je jeho království mezi námi. Tak je Ježíš Kristus inspirací a činorodostí Ducha života zjevný v existenci věřících. Nejen sta vem vědomí, ale hybností; impulsem často proti proudu, a přitom chutí a chtěním být uvnitř, zdomácnět v tom otevření pravdy, zkrátka žít ten život a jít tou cestou dál (J 14,6), růst v poznání Boha, které je opravdo vým životem (J 17,3). Životem v setkáních a výměně podobných zkušeností v obecenství, ve sboru jako organismu nového lidství hledaného s naléha vostí, s rostoucí naléhavostí toho chtění, které Petr přirovnává k dychtění nemluvněte po prsu matky (1. P 2,2): „Mléka beze lsti, Božího slova buďte žádostivi, abyste jím rostli.“ „Vy jste ratolesti,“ říká janovský Ježíš (J 15,5). Větve s mnoha květy roz víjejícími se v slunci, rozhojňujícími život v tom světle, život věčný (1. J 1,7). Chceme a hodláme nejen v odhodlanosti své iniciativy a v síle své vůle, ale přikláníme se k slunci, jak nás obrací přitažlivá moc toho světla, třebaže kořeny vězíme v zemi, kde hledáme, co ještě proměnit v růst a ovoce. Tak jsme svobodní, tak rosteme a jako bychom srůstali. Nejen že nás duchovní zkušenost neizoluje v namyšlenosti pouhého vědění (srvn. 1. Kor 8,1; 13,4), ale spojuje nás v jednotu: „Oznámil jsem, Otče, jméno tvé lidem, které jsi mi dal ze světa …, a oni řeč tvou zachovali. Řeč, slova Ježíšova, to všecko a mnohem víc (J 14,26; 16,13.14) jako jméno Boží. Ne pojem, ani označení, spíše tajenka jeho pro mlouvání, na němž skrytě lpí ještě něco od základu jiného, Otcovo jméno. Zázrak Otce v Synu, svatá skrýš našeho scházení a setkávání. „Slova, která jsi mi dal, dal jsem jim a oni přijali a poznali právě, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že jsi ty mne poslal … Chraň je ve svém jménu, aby byli jedno, jako my, neseni tímtéž hnutím života.“ Rozsvítili. Rozespalý svět připravují o spánek i sen a zdání. Slovem toho království ukazují, že všecko je jinak a rozmrzelý svět je nenávidí (J 15,18–19; 17,14). Bohem přeneseni (Kol 1,13) nejsou ze světa. „Otče, „...posvěcuji sebe samého za ně...“ J 17,19

150


posvěť je ve své pravdě. Zachovej je v opevnění své pravdy od toho zlého (v. 15).“ Posvěceni (tedy duchovně „in“) nebýváme svou snaživou bez úhonností, ale zůstáváním v Otcově pravdě … Bože, opouzdři je svým LOVEM pravdy vůči dílu podvodu (2. Tes 2,9.10). „I ty, kteří skrze jejich S slova uvěří ve mne.“ I za ty prosí ten, který posvěcuje sebe samého za ně, za nás, abychom i my byli posvěceni v pravdě, dle Pavla „ospravedl něni“ (Ř 5,1; 8,30). Jediná zmínka o tom, do čeho jde, co ho čeká, aby nebylo mýlky, aby bylo jasné proč: Sebou, svým tělem in extremis, v bolestivé eschatologické kraj nosti zjevil, jak propastně jiná a jinde je skutečnost toho života v pravdě: „Posvěcuji sebe samého za ně,“ utvrzuji obranu těch, které jsi mi dal. Otče, proti příboji nenávisti a lži aby byli posvěceni v pravdě, až půjdou jako ovce mezi vlky (Mt 10,16) v mých šlépějích (J 17,18; 20,21): „Jako mne poslal Otec, tak i já posílám vás … v moci Utěšitele, toho Ducha pravdy“ (J 16,13). Bereme to? Odvážíme se to vzít vážně? Svými rozpaky a přešlapováním se možná dostáváme mimo duchovní rezervy hlubokého, lidská slova před cházejícího vnitřního srozumění a zklidnění: „Do změti názorů, mínění a myšlení jsem jim dal slávu, kterou mám od tebe, Otče, aby byli jedno, jako my jedno jsme.“ (v. 22) O tomhle základu a východisku duchovní jed noty, o své slávě řekl, že ji měl dřív, nežli byl svět (v. 5), a prosí: „Ať hledí (ti, které jsi mi dal) na mou slávu od tebe, neboť jsi mne miloval před usta novením světa.“ (v. 24) Jak asi rozdává muž bolesti odtud, ze slávy, kterou měl u Otce před věky učiněnými Slovem Božím? Co je to za dar předřečo vého vnímání slávy Stvořitele dosud ozvláštňující všecky věci? Nevypravi telně by měla předcházet každé naše pomyšlení? Být při vznikání, při zrodu čehokoli, aby relativizovala a mírnila spory, různice a střety, které plodí naše omezenost v časnosti, a nezřídka touha po osobním uznání a slávě. Darem slávy působí Syn hlubokou vnitřní jednotu v různosti těch, které mu Otec dal. Bez ní ho svět sotva pozná a v něho uvěří. Jí se bezpochyby dovolával bratrský génius, jehož skon v Amsterodamu 1670 si v týdnu (15. 11.) připomeneme. Bez místa pro Boží vše sbližující slávu v našich srdcích by jeho vize a touha: „Omnia sponte fluant, absit violentia rebus,“ vidina Boží země, kde volně vše plyne a násilí je vzdáleno věcem, zůstala nesplnitelným přáním a jen pohádkovým snem. „Darů svých a povolání Bůh nelituje“ (Ř 11,29). Na Ježíšově povzdechu: „Otče spravedlivý, tebe svět nepoznal,“ se za dva tisíce let mnoho nezmě nilo … Zato jistoty, že tito jeho, které mu Otec dal, poznali, jako by ubylo. Poznáváme vskutku bytostně, že Otec ho poslal? Pak se chopme vírou jeho slibu:

151


„Známé jsem jim učinil jméno tvé a ještě známo učiním, aby milování, kterým jsi mne miloval, bylo v nich a i já v nich.“ Amen. V Luhu nad Morání, listopad 2007

s. j. h.


26. „Já jsem ten chléb živý, který jsem s nebe sestoupil. Bude‑li kdo jíst ten chléb, živ bude na věky. A chléb, který já dám, tělo mé jest, kteréž já dám za život světa.“ J 6,51 J 6,26–40 Odpověděl jim Ježíš a řekl: Amen, amen pravím vám: Hledáte mne, ne proto že jste divy viděli, ale že jste jedli chleby a nasyceni jste. Pracujte ne o pokrm, kterýž hyne, ale o ten pokrm, kterýž zůstává k životu věčnému, kterýž Syn člověka dá vám. Nebo tohoť potvrdil Bůh Otec. Tedy řekli jemu: Co budeme činiti, abychom dělali dílo Boží? Odpověděl Ježíš a řekl jim: Totoť jest to dílo Boží, abyste věřili v toho, kteréhož on poslal. I řekli jemu: Jakéž pak ty znamení činíš, abychom viděli a věřili tobě? Co děláš? Otcové naši jedli mannu na poušti, jakož psáno jest: Chléb s nebe dal jim jísti. Tedy řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Ne Mojžíš dal vám chléb s nebe, ale Otec můj vám dává ten chléb s nebe pravý. Nebo chléb Boží ten jest, kterýž sstupuje s nebe, a dává život světu. I řekli jemu: Pane, dávejž nám chléb ten vždycky. Ježíš pak řekl jim: Jáť jsem ten chléb života. Kdož přichází ke mně, nebude nikoli lačněti, a kdož věří ve mne, nebude žízniti nikdy. Ale pověděl jsem vám, anobrž viděli jste mne, a nevěříte. Všecko, což mi dává Otec, ke mně přijde, a toho, kdož ke mně přijde, nevyvrhu ven. Nebo jsem sstoupil s nebe, ne abych činil vůli svou, ale vůli toho, kterýž mne poslal. Tatoť jest pak vůle toho, kterýž mne poslal, Otcova, abych ničeho toho, což mi dal, neztratil, ale vzkřísil to v nejposlednější den. A tatoť jest vůle toho, kterýž mne poslal, aby každý, kdož vidí Syna a věří v něho, měl život věčný. A jáť jej vzkřísím v den nejposlednější. 1. J 1,1–10 Což bylo od počátku, což jsme slýchali, co jsme očima svýma viděli, a co jsme pilně spatřili, a čeho se ruce naše dotýkaly, o slovu života, (nebo ten život zjeven jest, a my jsme viděli a svědčíme i zvěstujeme vám ten život věčný, kterýž byl u Otce a zjeven jest nám), což jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme vám, abyste i vy s námi obecenství měli, a obecenství naše [aby bylo] s Otcem i s Synem jeho Jezukristem. A totoť píšeme vám, aby radost vaše byla plná. Toť jest tedy zvěstování to, kteréž jsme slýchali od něho, a zvěstujeme vám: Že Bůh jest světlo, a tmy v něm nižádné není. Díme‑li, že s ním obecenství máme, a ve tmě chodíme, lžeme, a nečiníme pravdy. Pakliť chodíme v světle, jako on jest v světle, obecenství máme vespolek, a krev Krista Ježíše Syna jeho očišťuje nás od všelikého hříchu. Pakliť díme, že hříchu nemáme, sami se svodíme, a pravdy v nás není. Jestliže pak budeme vyznávati hříchy své, věrnýť jest a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti. Díme‑li, že jsme nehřešili, činíme jej lhářem, a neníť v nás slova jeho.

Odkaz: J 6,26–40, 1. J 1,1–10

153

ODKAZ Přemýšlejme dnes, v tomto předvelikonočním čase, nad znameními chleba a vína na stole Páně. „Když učedníci jedli (podle prvních tří evangelistů patrně tělo veliko nočního beránka, 1. Kor 5,7), vzal Ježíš chléb, a dobrořečiv lámal a dával jim řka: Vezměte, jezte, to je tělo mé. A vzav kalich, a díky učiniv, dal jim. A pili z něho všichni. I řekl jim: To je krev má Smlouvy té Nové, která se za mnohé vylévá.“ Tak zapsal Marek v evangeliu Ježíše Krista, jak Pán Ježíš sám sebe rozděluje a rozdává (14,22–24). Janovi (dle tradice Pánovu nejmilejšímu) patrně záleželo na tom, aby toto Ježíšovo seberozdělení nebylo přímo spojováno se zločinem, který na něm bude vzápětí spáchán. Žijeme ze života Páně; z života i ve smrti. Naši duchovní obživu, náš život z něho jako podstatnou a ústřední Ježíšovu výpověď zasadil Jan doprostřed jeho veřejného působení, jak je líčí v prv ních dvanácti kapitolách svého sepsání. Poslední večeři, poslední Ježíšovo stolování s učedníky pak v srdci nosí ve znamení Ježíšovy činorodé lásky a služby všem: Pán a Mistr umývá, ošet řuje a posvěcuje nohy těch, které posílá (J 17,18). Vzpomínka na poslední chvíle s ním patří téhle lekci, tomuhle otřásání jejich sebevědomím a sebe pochopením. Jan prožil a rozeznal, že milovaný Mistr Ježíš se jim spasitelně rozdal a rozdával mnohem dřív, než mu nenávistníci sáhli na život; a že nikoli žoldnéři a kati jsou obětníci z příkazu Piláta tlačeného předními z židů, ale Otec ze své všecko ustavující lásky před počátkem všeho se obětoval; a obětuje „oběť slitování“ nad námi, „oběť slitování kvůli naší hříšnosti“ (1. J 4,10). Jednorozeného svého Syna dává, aby každý, kdo v něho věří, se změnil (J 3,3), nezahynul, ale měl život věčný (J 3,16). A Syn z Otcova rozdává, aby těm všem, které mu Otec dal, život věčný dal (J 17,2). Co bylo na počátku? Ohlíží se stárnoucí učedník: Co jsme to slýchali? Co jsme očima svýma viděli a pilně spatřili? Čeho že jsme se to rukama dotýkali o SLOVU života? (1. J 1,1) Nasytil zástupy z pěti ječných chlebů a dvou rybiček; a pak rozmlouval s těmi neodbytnými, kteří ho vyhledali v naději lehkého živobytí. Mluvil o sycení pokrmem, který jako Otcův dar sestoupil z nebe, a sytí k životu

154


věčnému … A apoštol teď po letech prohlašuje: „Ten život zjeven jest, a my jsme viděli a svědčíme a zvěstujeme vám ten život věčný, který byl u Otce a zjeven jest nám“ (1. J 1,2). „Amen, amen, pravím vám, (říkal tenkrát) nebudete‑li jísti tělo Syna člo věka a pít jeho krev, nemáte v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v nejposlednější den“ (J 6,53.54). Co tím myslel? Snad že svaté příjmání, kterému říkáme památka večeře Páně, je tím klíčem do nebe? Sotva. Řekl přece: „Pracujte … Pracujte o ten pokrm, který zůstává k životu věčnému, který Syn člověka dá vám, neboť toho potvrdil Bůh Otec.“ Naznačil, kde a jak klíč toho království hledat: „Duch jest, který obživuje. Tělo (maso, které hyne) nic neprospívá. Slova, která vám mluvím, Duch jsou a život jsou“ (J 6,63). Tělesný člověk samozřejmě ty věci nechápe. Jsou mu bláznovstvím (1. Kor 2,14). Řeč o jedinečném „soubytí“ nebo „spolubytí“ s Bohem? Co to je? „Kdo mne takhle jí a pije, ve mně přebývá a já v něm“? (6,55) … „Bude živ skrze mne, jako já živ jsem skrze Otce“? (6,57). Kdyby Ježíš znal pojem transfúze a transplantace, pověděl by možná podobenství o dárcovství nositelky Ducha života výměnou za tu naši infek ceplnou, leukemickou a hynoucí; mluvil by možná o daru orgánů k životu místo živořících k smrti, ovšem opět nikoli našemu vnějšímu, opotřebo vanému tělu, pomíjejícímu a „rušícímu se člověku těla“ (2. Kor 4,16), ale „vnitřnímu, duchovnímu člověku, obnovujícímu se den ode dne“, onomu „skrytému člověku srdce, který před obličejem Božím velmi drahý jest“ (1. P 3,4). O jeho oživení, o jeho resuscitaci ze smrti jde. Člověku dneška tohle „druhé já“ v nás na straně Boží, jako pochybnost o sobě, přijde podezřelé; ohrožující integritu jeho osobnosti. A skutečně bez alespoň zárodku „zbytkové“ Boží bázně v srdci, bez toho semínka, které se svět všemožně snaží udusit, není na co navázat. Nelze pocho pit, co myslí Pavel, když prosí Otce Pána našeho Jezukrista, aby dal efez ským přátelům, a vůbec křesťanům, i nám „podle bohatství své slávy mocí posilněnu býti skrze Ducha svého na vnitřním člověku, aby Kristus pře býval v našich srdcích, abychom v lásce vkořenění a založeni mohli stih nout se všemi svatými, jaká by byla širokost a dlouhost, hlubokost i vyso kost, a poznat přenesmírnou lásku Kristovu, a být tak naplněni ve všelikou plnost Boží“ (Ef 3,14–19 řečí Kralických). Člověk pečující o tělo podle jeho tužeb a žádostí (Ř 13,14) zde tuší konflikt zájmů, který by v něm vyvolalo takovéto probuzení k duchovnímu bytí. Raději se vyhne a vymluví. „Tělo žádá proti Duchu a Duch proti tělu,“ a on by se brzy přistihl, že dělá, co nechce (Gal 5,17; Ř 7,19nn; srvn. 1. J 2,15–17). Radši pryč s tím! Pryč od

Odkaz: J 6,26–40, 1. J 1,1–10

155

toho, co takhle rozděluje! Avšak Otec poslal Syna, aby nás cele vrátil Otci; aby tenhle konflikt v nás vyléčil (Ř 8,1.2), protože potlačený, vytěsněný do nevědomí a zapomenutý zůstává zhoubným navěky. Většinou odešli a víc s Ježíšem nechodili (J 6,66). Zbyli mu ti, které mu Otec dal ze světa (J 17,2.6); ti, kterým oznámil Otcovo jméno (17,6). JMÉNO? „Které je jméno jeho?, se mne zeptají. Co odpovím?!“ staral se kdysi ten, který měl lid vyvést z otroctví. „JSEM, řekneš. JSEM poslal mne k vám,“ až se tě budou ptát po Bohu, který tě posílá … (2. M 3,14). Nyní Syn Boží, posel Nové Smlouvy svěřuje JMÉNO Boží těm, které vyvolil (6,70); JMÉNO nad každé jméno. „A oni, Otče, řeč svou zachovali; řeč toho JMÉNA; a poznali, že všecko mám od tebe; že všecky věci, které jsi mi dal, od tebe jsou“ (17,7). „Ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života“ (6,68), vyznal Šimon Petr za těch několik, kteří zůstali, když ostatní odešli. „SLOVA, která jsi mi dal, dal jsem jim a oni přijali, a poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že jsi ty mne poslal. Já za ně prosím,“ modlí se Ježíš před nimi. Volá k Bohu, jako kdysi zákonodárce pod Sinaiem, prostředník SLOV Božích na deskách kamenných, se přimlouval za lid, jemuž pro převrácenost a zatvrzelost srdce, pro zlaté tele na místě Božím v srdci a myšlení, šlo o život. „Otče svatý, chraň je ve svém JMÉNU. Které jsi mi dal, aby byli jedno, jako my“ (17,11). „Nejsou ze světa, jako já nejsem ze světa; a svět je nená vidí. Posvěť je v pravdě svého SLOVA (17,17) … Jako jsi mne poslal na svět, i já jsem je poslal na svět a posvěcuju sebe samého za ně, aby i oni posvě ceni byli v pravdě“ (17,19). Posvěceni: oddáni Bohu a oddělení od světa, jak jen na hrdle trestaný, vyvržený oddělen býti může. Syn nese svatost svého oddělení pro Otce až za práh smrti. Tady jsme u masivně prolité krve a brutálně zmučeného těla. Když říká: „Posvěcuju sebe samého za ně,“ to mluví o Otcově bolesti a trápení, které mu svět působí za dar duchovního pokrmu k záchraně a obživě (6,32n). To mluví o bezpočtukrát oslyšeném Božím volání skrze Mojžíše a proroky: „Já JSEM Hospodin, Bůh váš. Svatí buďte, nebo já svatý jsem. Neposkvr ňujte duší svých …“ (3. M 11,44; 19,2; 20,26 aj.; 1. P 1,16). Syn na sobě naplňuje Otcovu vůli pro nás, abychom kde ON je, i my mohli být s ním; abychom hleděli na slávu, kterou mu Otec z lásky dal před ustanovením světa (17,24). „To je zvěstování to, které jsme slýchali od něho (vzpomíná stařec Jan), že Bůh je světlo a tmy v něm nižádné není. Říkáme‑li, že býváme s Ježíšem (Sk 4,13) (a to si přece, bratři a sestry, slibujeme od každého shromáždění

156


připomínajíce si jeho JMÉNO), říkáme‑li, že s ním máme obecenství a při tom chodíme ve tmě (světlo jeho pravdy ve všední den odkládáme a zaclá níme, neřku‑li zhášíme), lžeme (tvrdí apoštol), a nečiníme pravdu.“ Neříká „nemáme“ pravdu; my ji dokonce možná i máme ve svých vyznáních, ale nečiníme … „Jestliže však chodíme ve světle, jako ON je ve světle,“ (srvn. 2. Kor 3,18), připravuje nás to pro shromáždění: „Máme vespolek obecen ství (vyvedeni z anonymity v lavici katedrály), a krev Krista Ježíše, Syna jeho, nás očišťuje od všelikého hříchu“ (1. J 1,7); od vší Boha zarmucu jící nesvatosti: Pro tu krev spatřenou ve světle se hříchu vyhneme, anebo vpravdě svým hříchem trápeni ze srdce želíme a litujeme. Sám sebou nás obnovuje, posvěcuje v pravdě pro bytí s Otcem. Slávou duchovního srozumění a jednoty v obecenství nás vede a očišťuje ke sva tosti, „bez níž žádný neuzří Pána“ (Žd 12,14). Svatí buďte, abyste prohlédli k jeho slávě, a byli jí proměňováni „od slávy v slávu jakožto od Ducha Páně“ láskou, kterou měl Syn u Otce před ustanovením světa (17,24). Milová ním Ježíš uzavírá rekapitulaci splněného Otcova poslání. Modlí se k Otci, aby ho přátelé slyšeli a měli jeho radost plnou v sobě (17,13). Jim i nám otvírá a zpřístupňuje, přibližuje nejzazší věčnost: „Známé jsem jim učinil JMÉNO tvé, Otče, a známo učiním, aby milování, kterým jsi mne miloval, bylo v nich a i já v nich.“ (J 17,26). Také stařec v Efezu, kde po Pavlovi a Timoteovi (s výjimkou ročního vězení na ostrově Patmos) možná třicet, možná čtyřicet let působil, píše křesťa nům k radosti: „Aby radost vaše byla plná“ (1. J 1,4). Když už nebyl scho pen pohybu ani delší řeči, dával se prý nosit do shromáždění a zdravil věřící vždy toutéž jedinou větou: „Synáčkové, milujte se vespolek.“ Jeroným vypravuje, že na dotaz, proč stále opakuje totéž, odpověděl: „Je to příkaz Páně; a je‑li ten skutečně dodržován, úplně to stačí.“ (A. Novotný: „Biblický slovník“) Amen. V Luhu nad Morání, ESTOMIHI 2008

s. j. h.


27. Řekl jemu Ježíš: „Žádný, kdo vztáhna ruku svou k pluhu, ohlížel by se nazpět, není způsobný ke království Božímu.“ Lk 9,62 Jer 17,5–10 Takto praví Hospodin: Zlořečený ten muž, kterýž doufá v člověka, a kterýž klade tělo za rámě své, od Hospodina pak odstupuje srdce jeho. Nebo bude podobný vřesu na pustině, kterýž necítí, když co přichází dobrého, ale bývá na vyprahlých místech na poušti [v] zemi slatinné, a v níž se nebydlí. Požehnaný ten muž, kterýž doufá v Hospodina, a jehož naděje jest Hospodin. Nebo podobný bude stromu štípenému při vodách, a při potoku pouštějícímu kořeny své, kterýž necítí, když přichází vedro, ale list jeho bývá zelený, a v rok suchý nestará se, aniž přestává nésti ovoce. Nejlstivější jest srdce nade všecko, a nejpřevrácenější. Kdo vyrozumí jemu? Já Hospodin, kterýž zpytuji srdce, [a] zkušuji ledví, tak abych odplatil jednomu každému podlé cesty jeho, podlé ovoce skutků jeho. 1. Kor 11,23–32 Já zajisté přijal jsem ode Pána, což i vydal jsem vám, že Pán Ježíš v tu noc, v kterouž zrazen jest, vzal chléb, a díky činiv, lámal a řekl: Vezměte, jezte, to jest tělo mé, kteréž se za vás láme. To čiňte na mou památku. Takž i kalich, když povečeřel, řka: Tento kalich jest ta nová smlouva v mé krvi. To čiňte, kolikrátkoli píti budete, na mou památku. Nebo kolikrátž byste koli jedli chléb tento a kalich tento pili, smrt Páně zvěstujete, dokudž nepřijde. A protož kdokoli jedl by chléb tento, a pil kalich Páně nehodně, vinen bude tělem a krví Páně. Zkusiž tedy sám sebe člověk, a tak chléb ten jez, a z toho kalicha pí. Nebo kdož jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije, nerozsuzuje těla Páně. Protož mezi vámi jsou mnozí mdlí a nemocní, a spí mnozí, ješto kdybychom se sami rozsuzovali, nebyli bychom souzeni. Ale když býváme souzeni, ode Pána býváme poučováni, abychom s světem nebyli potupeni.

Poslání: Jer 17,5–10, 1. Kor 11,23–32

159

POSLÁNÍ Co přijal Saul Tarzenský ode Pána? Jaké poznání a porozumění významu svaté večeře, k níž se od počátku učedníci vraceli, soustředění na odkaz a zadání Ježíše Krista Pána k duchovní obživě a růstu, „znovuzplození Bohem v živou naději skrze jeho vzkříšení z mrtvých“ (1. P 1,3)? Duchem své mysli (Ef 4,23) se obnovovali v jistotě, že Beránek náš velikonoční (1. Kor 5,7) není z bezpočtu těch odedávna krvácejících u oltářů pro odvrácení soudu: „Když uzřím krev, pominu vás a nebude mezi vámi ta rána zahubující, až budu bít egyptskou zemi“ (2. M 12,13). Tenkrát, ani jindy nesetrvali touhle spasitelnou výjimkou a změnou u Boha v jeho blízkosti. Lstiví a převráce ného srdce (Jer 17,9) zhynuli na poušti (Žd 10,5). Nám však, nám se vydal Beránek Boží. Nám se obětoval člověk Ježíš, Boží Syn. Nám se narodil, aby změnil nás, a nás vychoval pro bytí s Bohem, který se nemění. Nám se rozdává, nás sytí k životu věčnému, k přebývání ve své slávě s milujícím Otcem navěky (J 6,51). To si opakovali po jeho nane bevstoupení a „trvali všichni jednomyslně spolu na modlitbě a pokorné prosbě s ženami a s Marií, matkou Ježíšovou i s bratřími jeho,“ zapsal Lukáš (Sk 1,14). Sedmé neděle od Kristova vzkříšení přijali svatého Ducha, slíbeného Utěšitele, působce a strůjce našeho posvěcení v pravdě (J 17,19). V jeho zmocnění pak kázali Krista a mnozí skrze jejich svědectví v něho uvěřili. „Oblékli nové lidství“ (Ef 4,24) a byli pokřtěni (Sk 2,41). Společně pak lámali chléb a modlili se. Zůstávali pohromadě, aby slyšeli od učedníků, co a jak bylo na počátku téhle jejich nové situace, nové cesty, nových poměrů víry v Ukřižovaného a přece žijícího, oslaveného Krista. Tak rostli a posilovali se ve víře jejich svědectvím. Vyprávění jim umož ňovalo být při tom, co změnilo život galilejských rybářů, když se ten krát přidrželi nazirejce Jana, pouštního askety s pověstí světce. U jor dánských brodů naproti Jerichu kázal křest pokání na odpuštění hříchů (Mk 1,4). Puzen duchem Božím ponořoval kajícníky do vody na znamení víry v Boží odpouštějící slitování. Přijímali křest jako potvrzení svého odhodlání ke změně života v předsevzetí: Zpět k zákonu! Zpět k proroc kému svědectví (Iz 8,20)! Protože přichází Boží království a soud nad Izraelem (Mt 3,1n)…

160


Avšak kdo to člověku dá, aby mu změnil srdce zlé od mladosti jeho?! (1. M 8,21; Ez 11,19; 36,26) „Hle, Beránek Boží, který snímá, co člověka ustavičně viklá a svádí ke zlému! Hle, jediný, který si poradí s ohrožující starou zátěží a vratkostí našich předsevzetí! Hle, ten, který snímá hřích světa, křtitel Duchem sva tým a ohněm!“ (Mt 3,11; J 1,36n). Tak vyslechli první dva prorocké Křtite lovo volání vstříc Ježíši z Nazaretu. Smrákalo se, ale pustili se za ním, a on je přijal na noc k sobě: Jana Zebedeova a Ondřeje Jonášova. Slyšeli, viděli, rukama se dotýkali (1. J 1,1). Patrně spolu s ním i poprvé něco pojedli a v noci slyšeli jeho dech, jako pak den co den kdesi pohostinu nebo pod širým nebem SLOVO ŽIVOTA, SLOVO OTCOVO provolávané k zástu pům nebo vydechované šeptem až do památné chvíle, kdy novými významy přeznačil, ozřejmil a oživil dávná paschální znamení: „Vezměte, jezte, to je tělo mé …, a krev má Smlouvy té Nové …“ (Mk 14,22.24). Co k tomu dodá Pán teď prostřednictvím muže, z něhož se v té době stá val zapřisáhlý nepřítel? Žák školy věhlasného Gamaliela, snaživý ve všem, kromě smířlivosti a shovívavosti tohoto svého mistra. Marně ho varoval učitel známý ve velradě laskavostí i vůči pohanům, ochránce bezbranných „vzácný u všeho lidu“, před násilím proti sektě toho Nazaretského (Sk 5,34). V mladické horlivosti svých něco přes dvacet neváhal mládenec Saul asi stovat krvavé exekuci (Sk 7,58; 8,1). Ráznými opatřeními proti svůdcům a škůdcům Izraele osvědčoval věrnost Zákonu a ustanovením a sklízel uznání. „Dychtil po pohrůžkách a po mordu,“ zatýkal a trápil křesťany (Sk 9,1; 26,10.11), až ho ten, jehož nenáviděl a zatracoval, zastavil a změnil. Co bylo na počátku, Sauli? Jaké je tvoje svědectví? Co otřáslo tvým sebe pochopením a převrátilo jistoty tvé zbožnosti a víry? Kdo ti odhalil, že Búh je jiný, než sis myslel a než tě učili …? SLOVO. Hlas odkudsi z nepřístupitelného světla (1. Tim 6,16) a s ním vidění: „Já jsem Ježíš, kterému ty se protivíš …“ Leckdo možná pokrčil rameny: Marně potlačované tušení, Pavle. Co všecko hlodalo na tvé sebejistotě! Neochvějnost vyslýchaných, shoda jejich výpovědí, nevídaná ochota trpět a nezlořečit, tak příliš připomínající pro roky …, až prozření o tom Nazaretském vtrhlo do tvého vědomí jako smysly ochromující jasno. Ký div, že v hrůze tak strašlivého zmýlení sis připadal jako zaskočený nadpřirozenou skutečností. Považ, že z těch, kteří byli při tom, jedny poděsil hlas, ačkoli nikoho neviděli (Sk 9,7), zatímco jiní tvrdili, že světlo spatřili, avšak hlas neslyšeli (Sk 22,9; 26,13). Lecjaká překvapení pro nás mívá naše podvědomí, klam smyslů a zraku šálení …

Poslání: Jer 17,5–10, 1. Kor 11,23–32

161

„Nikoli! Neblázním, výborný Feste,“ ohradil se na lavici obžalovaných vůči římskému vladaři, jemuž přišlo, že z mnohého svého vědění ten člo věk zešílel. „Slova pravdy a střídmosti mluvím. Ne přelud, ale Kristus ukři žovaný, živý a oslavený mne potkal a zastavil … A nebyl jsem nevěřící tomu nebeskému vidění, ó králi Agrippo,“ neochvějně trvá na svém jako druhdy ti, které sám vyslýchal, a svědčí: „Zalíbilo se Bohu, který mne oddělil od života matky a povolal skrze svou milost, zjevit mně svého Syna, abych jej kázal mezi pohany,“ píše svým přátelům (Gal 1,15. 16.). Ukřižovaný Ježíš se mi v Božské své slávě postavil do cesty. Srozumitelně a jasně jsem sly šel: „Vstaň, jdi do města a bude ti pověděno, co s tebou …“ (Sk 9,6); a když jsem se zvedl z prachu cesty, shledal jsem, že jsem slepý. Po třech dnech úzkosti a bezmoci v domě jakéhosi Judy v ulici Přímé mi vzešlo světlo skrze jednoho z těch, které jsem přišel hubit. Řekl mi: „Bratře, Pán Ježíš poslal mne …“ a když na mne vložil ruce, já jsem ho spatřil. Zase jsem viděl! A skleslost ze mne spadla. Pocítil jsem zvláštní odhodlání a radost. Přijal jsem Ducha svatého (Sk 9,17; 22,10). Tak vyvolil a povolal Pán Ježíš obávaného lovce křesťanů, Saula, aby svědčil o tom, co viděl a slyšel. Spatřil Spravedlivého Božího v jeho slávě a poznal jeho přikázání a vůli (Sk 22,14.15): ŽIVOT. V Ježíši Kristu zjevený život věčný (J 12,50). „Proto jsem se ti ukázal, abych tě učinil služebníkem a svědkem toho, cos viděl, i těch věcí, v nichž se ti budu ukazovat, když tě vysvobodím z lidu tohoto a pohanů, k nimž tě nyní posílám otvírat jim oči, aby se obrátili od temnosti ke světlu a z moci ďábelské k Bohu, aby tak hříchů odpuštění a díl s posvěcenými vzali skrze víru ve mne“ (Sk 26,16–18). Slova Ananiášova a bratří a pak i Mojžíše a proroků slyšel a přijímal tento zákoník z farizeů nově v tom světle. Kázal a dosvědčoval, odhodlán nic jiného neumět, než Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného (1. Kor 2,2). Ostatním svým mnohým věděním by jen zacláněl a rozptyloval vyvýšenost známosti Krista Ježíše Pána, píše do Filipis (3,7nn). „Škodil bych EVANGELIU, jímž je mi jedině ON, který se mně zjevil.“ Ježíš Kristus, ukřižovaný Pán, je veške rou jeho theologií, ctižádostí a prestiží. „Káže o království Božím a učí těm věcem, které jsou o Pánu Ježíši Kristu se vší doufanlivostí (Sk 28,31). Ano, ne jinak než v naději, vědom si toho, že při vší své píli a snaze jedině ON sám, Otec, Syn i Duch, se skrze EVANGELIUM zjevuje, jak ráčí (Ř 9,16.18). V naději, která nezahanbuje, protože Bůh svoji lásku rozlévá v našich srd cích skrze Ducha, jehož nám dal“ (Ř 5,5). Tak nás mění. O tom, co bylo na počátku, o svém obrácení a duchovním znovunaro zení mluví Pavel jako o zlomu a nespojitosti svého života. Svědčí o průrvě,

162


o rozlomení, které srovnává se smrtí (Ř 6,2. 8.11; 2. Kor 5,15; Kol 2,20; 3,3). Zkušenost radikální roztržky nového se starým zvěstuje jako zjeve nou výchozí pravdu, jako podmínku „sine qua non“, podmínku, bez níž nelze. Kdo se pustí jinudy, nemůže uvidět, natož vejít do toho království (J 3,3.5). Káže obrácení ke světlu nemyslitelné bez odvrácení se od tem ností a pak novou orientaci; cestu tím směrem; proces „svlékání a oblé kání“ (Kol 3,9.10; Ř 13,14; Gal 3,27; Ef 4,24; 6,11; 2. Kor 5,3 aj.). Jím hlásané ospravedlnění z víry milostí Pána Ježíše Krista (Ř 5,1; Tit 3,7) spíše než přehodnocením hříšnosti ve stav nevinnosti je dynamic kou erupcí v životě věřícího. Nikoli darem „lustračního osvědčení“, dekla rováním neskutečné správnosti hříšníka pro jakési abstraktní přenesení jeho viny … V tom smyslu „silný, lítostivý a milostivý Bůh nikoli neospra vedlňuje vinného“ (2. M 34,7). Ospravedlnění z víry je rozkrytí a přepadení pravdou o mně. Je prohléd nutím, že Boha toho Ježíše při všech svých kvalitách vlastně nepotřebuju, nechci a nesnesu. Že jeho potupa, utrpení a smrt se mne netýká. Jakožto celkem slušnému člověku je mi cizí. Žiju si po svém, bez něho. Neznám ho a asi ani on mne nezná … Taková je pravda, která se kdesi hluboko v srdci zaháčkovává potlačovaným Boha tušením, až pojednou svitne poznáním, že právě to je ten Boží zármutek a bolest toho, který mne stvořil, miluje a chce získat. Vyvést z marnosti a Boha‑prázdnoty. Že i já přidávám k odvě kému jeho trápení, které lidem přiblížil a sám na sobě zjevil, aby to změ nil. Mohu odmítat, ale připustím‑li si tuto skutečnost a pravdu o sobě, dolehne na mne tak, že ve studu a lítosti rád se sám sebe zřeknu, odhod lán být tím, čím ON mne chce mít (J 12,25; Mt 10,39; 16,25). Taky tohle je jedna z těch úzkých cest vedoucích pokáním dál spásným směrem skrze život ukřižovaného Krista (Ř 5,10.21; 6,4). Nežli trpěl, řekl Otci přede všemi: „Posvěcuju sebe samého za ně (a za ty, kteří skrze jejich slova uvěří ve mne), aby i oni posvěceni byli v pravdě“ (J 17,19). Abychom tedy věříce tomu vidění sebe sama v jeho světle, abra hamovsky ze sebe vycházeli, oddělovali se pro něho a poznávali vysvobo zující účinek té pravdy o sobě ve spravedlnosti, to jest ve světle putování s tou pravdou poctivého sebe poznávání a vyznávání. „Bůh je světlo a žádná tma v něm není … Jestliže chodíme ve světle, jako ON je ve světle, obecenství máme vespolek a krev Krista Ježíše, Syna jeho, očišťuje nás od všelikého hříchu“ (1. J 1,5.7). Je to běh na dlouhou trať a proces, jako život sám. Kvůli tomu, jací jsme, „vydal sebe samého, aby nás vytrhl z tohoto pří tomného věku zlého podle vůle Boha a Otce našeho“ (Gal 1,4). „Umřel

163

Poslání: Jer 17,5–10, 1. Kor 11,23–32

kvůli nám, abychom buď že bdíme, buď že spíme, spolu s ním živi byli“ (1. Tes 2,10). Nasměrováni k jedinečným možnostem, záměrům a cílům, které bychom při všech svých kvalitách sami ze sebe nevytušili, nepředsta vili si a nenalezli. Duch svatý, Duch života kam chce, věje. Vane na suché kosti (Ez 37,4), i na vetchou literu učení a návodů, systémů nauk obecné platnosti. Jeho svatá inspirace však není jejich odvozeninou. Vzkříšení k životu z Krista není zvláštním případem důmyslného systému bohoslo vecké moudrosti, plodem či jednotlivinou její košatosti. Potkává nás osobně cestou: ať už našeho útěku a vzdorování, odcizení nebo nedověry. Jedi nečný div Božího navázání s každým zvlášť: „Člověče, proč se mi protivíš?!“ Původní nenapodobitelná zkušenost a přece doplňující se a podivuhodně srovnatelná (kompatibilní) v setkání s účastníky téže výzvy a slávy Páně ve shromáždění. Tak jsou apoštolé překvapivě zajedno každý ve své nezastu pitelné jedinečnosti a zvláštnosti. Pavel mluví o těle, o organismu církve, o jednotě údů v jejich poctivé různosti (Ř 12,4n). Varuje přitom před jalo vou bezmyšlenkovitostí a předstíráním, před falešnou nápodobou a krá čení s houfem. Duchovně znovunarození, účastni vzkříšení, trápením kte réhokoli z nás společně zranitelní zvěstujeme smrt Pána Ježíše jako život: „Živý jsem; ježto jsem byl mrtvý, a hle, živý jsem na věky věků a mám klíče pekla i smrti“ (Zj 1,18). Vypovídáme o našem životě z něho, dokud nepřijde. Jíme ten chléb a pijeme z toho kalicha, žijeme ze společenství v jeho jménu, anebo jsme a zůstáváme mimo. Znehybnělí zakrňujeme a odumíráme se světem, který tvrdošíjně spěje k horšímu konci. Posvětil sebe samého za nás, abychom posvěceni v pravdě spěli k lepšímu. Míjíme‑li se s tímto jeho zájmem, zůstá váme vlažní, maně přivyklí jako ten vřes na pustině (Jer 17,6). V bezděčné své nábožnosti se nudíme a duchovní člověk v nás strádá. Amen. V Luhu nad Morání, neděle Oculi 2008

s. j. h.


28. Pán Ježíš praví: „Jestliže mne kdo miluje, bude si hledět mých slov a můj Otec ho bude milovat. Přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ J 14, 23 Mk 10,17–22 Potom když vyšel na cestu, přiběhl jeden, a poklekna před ním, otázal se ho: Mistře dobrý, co učiním, abych života věčného dědičně došel? I řekl mu Ježíš: Co mne nazýváš dobrým? Žádný není dobrý, než jediný Bůh. Přikázaní umíš: Nezcizoložíš, nezabiješ, neukradneš, nevydáš falešného svědectví, neoklamáš, cti otce svého i matku. A on odpověděv, řekl jemu: Mistře, toho všeho jsem ostříhal od své mladosti. Tedy Ježíš pohleděv na něj, zamiloval ho, a řekl jemu: Jednohoť se nedostává. Jdi, a cožkoli máš, prodej, a dej chudým, a budeš míti poklad v nebi; a poď, následuj mne, vezma kříž. On pak zarmoutiv se pro to slovo, odšel, truchliv jsa; nebo měl mnohá zboží. Lk 10,25–37 A aj, jeden zákonník vstal, pokoušeje ho, a řka: Mistře, co čině, život věčný dědičně obdržím? A on řekl jemu: V zákoně co jest psáno? Kterak čteš? A on odpověděv, řekl: Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své, i ze vší mysli své, a bližního svého jako sebe samého. I řekl mu: Právě jsi odpověděl. To čiň, a živ budeš. On pak chtěje se sám ospravedlniti, dí Ježíšovi: A kdo jest můj bližní? I odpověděv Ježíš, řekl: Člověk jeden šel z Jeruzaléma do Jericho, i upadl mezi lotry. Kteříž obloupivše jej a zranivše, odešli, odpolu živého nechavše. I přihodilo se, že kněz jeden šel touž cestou, a uzřev jej, pominul. Též i Levíta přišed až k tomu místu, a uzřev jej, pominul. Samaritán pak jeden, cestou se ubíraje, přišel až k němu, a uzřev jej, milosrdenstvím hnut jest. A přistoupiv, uvázal rány jeho, naliv oleje a vína, a vloživ jej na hovado své, vedl do hospody, a péči o něj měl. Druhého pak dne odjíti maje, vyňav dva peníze, dal hospodáři, a řekl jemu: Měj o něj péči, a cožkoli nad to vynaložíš, já když se vrátím, zaplatím tobě. Kdo tedy z těch tří zdá se tobě bližním býti tomu, kterýž upadl mezi lotry? A on řekl: Ten, kterýž prokázal milosrdenství nad ním. I řekl jemu Ježíš: Jdi, i ty učiň též. Mt 28,16–20 Jedenácte pak učedlníků šli do Galiee na horu, kdež jim byl uložil Ježíš. A uzřevše ho, klaněli se jemu. Ale někteří pochybovali. A přistoupiv Ježíš, mluvil jim, řka: Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi. Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám. A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa. Amen.

Jak?: Mk 10,17–22, Lk 10,25–37, Mt 28,16–20

165

JAK? „Je mi dána všeliká moc …“ Je mi dáno, čím přimět jiné, aby se zařídili podle mojí vůle; mám na to, aby se věci ubíraly cestou mých přání … Na nebi (které tušíte ve světle odvěkých skutků Hospodinových) i na všerodné temné zemi vašich skutků a vaší skutečnosti. Mně je to dáno. Jsem zjeve ním, že všecko je jinak, než jste si mysleli. Proto jdouce, učte všecky národy (Kr.) – získávejte mi učedníky (ČEP) – ze všech (z všelijakých) lidí. Buďte mými apoštoly a vzpomínejte, jak to bylo s vámi, když jste opustili všecko a šli za mnou jako učedníci; když jste vyznali, že mám slova mnohem hojnějšího života. Křtěte je, když takhle ochotně a dychtivě přijmou SLOVO (Sk 2,41), když se podobně odváží a u víře vykročí. Křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Ne dobyvačně jako ve jménu zákona (byť nového), ne s mocí za zády a na své straně, ale vítejte je a zmocňujte tou mocí SLOVA života, aby se jim otevřelo k proží vání a zachovávání všeho, co jsem vám přikázal … Někteří začali od toho, co všecko přikázal (místo aby to přenechali Duchu Utěšiteli, jak si přál J 14,25): Vydestilovali z obrazu Ježíše v časnosti (jak ho posháněli a poskládali) nauku a návod; ustanovení a pravidla slušného křesťanského chování … A hle, cosi nepojmenovatelného, čeho se podo benstvími z různých stran dotýkal, se brzy takovým určením a stanovením vytratilo uchváceno mocí a autoritou lidskou (jak ostatně varoval Mt 11,12). Rozběhli se po světě učíce věřící, aby správně věděli, podsouvajíce jim, že právě na tom všecko člověku záleží: znát „Otčenáš“ a „Věřím v Boha“ jako recept té „víry“, myšlení a vědění, stvrzovaný pak aklamačním „Kyrie!“ nebo „Haleluja!“. Na zlé skutky pak „ukládali pokání“. Křtili přívržence stavíce vzdušné zámky magií zbožných slov ve jménu Otce i Syna i Ducha jako ve jménu moci je potvrzující, jíž není radno jakkoli se protivit nebo ji zpochybňovat … „Představ si člověka,“ řekl jsem nedávno doma u stolu: „který dal v láz ních uškrtit svou ženu, když se ukázalo, že křivě a z nenávisti pomluvila a obvinila syna, kterého dal proto zavraždit předtím …“ „A pak si sám vzal život? Zeptala se žena a s nechutí koukla po novi nách přede mnou.

166


Kdeže. V témže roce ten člověk předsedal prvnímu slavnému ekumenic kému sněmu křesťanů v Nikaji (325). Odešel sice z Říma. Kde takovým poskvrněním slavností vzbudil odpor a veřejné protesty, ale spíše z trucu a naschvál, nežli s lítostí a v pokání. Přesídlil na východ do řecké osady Byzantion v ústí Bosporu, kde před rokem pro něho syn Crispus vybojoval rozhodující námořní bitvu s východ ním císařem Liciniem, aby pak, legiemi snad příliš oblíben, přišel bezdů vodně otcovou rukou o život. Tady založil nové hlavní město říše. Krátce před smrtí (337) stihl ještě z rukou biskupa Eusebia přijmout křest a po smrti byl pro významnou podporu „křesťanství“ svatořečen. Krutý, nevzdělaný nelegitimní potomek důstojníka a hospodské, odchovaný legií, Flavius Valerius Constantinus, řečený Konstantin Veliký. Na tisíciletí ote vřel církev dokořán lsti pokušitele a antikrista. Císařem se stal v šestadvaceti (306). Už roku 312 obratně využil křes ťanského přesvědčení mnoha svých legionářů a ve znamení kříže pora zil Maxentiovu domácí italskou legii na Tibeře u Mulvijského mostu. Rok nato ediktem milánským zrovnoprávněl „křesťanství“ s římským kultem a postupně je zvýhodňoval jmenováním křesťanů do správy říše. Pod jeho ochranou potlačovali starý kult, zmocňovali se božišť a chrámů a zasvě covali je tomu, který přece chtěl, aby lidé „hledíce na jejich skutky dobré, slavili Otce, který je v nebesích“ (Mt 5,16). Brzy se rozhořely nesmiřitelné spory mezi hierarchy o pravé spasitelné učení, nezřídka končící nelítost ným zlořečením a proklínáním. Věřit znamenalo především správně vědět a souhlasit: Že bezhříšný Mesiáš na základě tvé lítosti, hříšníče, stvrzené křtem, vstoupil na tvé místo a nese tvůj trest. Trest byl na kříži vykonán, krev byla vylita. Pravý Mesiáš a Syn učinil za tebe Bohu Otci zadost, což obecně změ nilo a mění vztah Soudce a panovníka věčnosti k člověku … Bůh se změnil. Ten, o němž stojí psáno, že se nemění, se změnil, aby hříšníkům otr nulo?? (Ř 6,1) Anebo je křesťanstvo obětí sebeklamu, obelstěno starým lhá řem, který se neostýchal pokoušet samotného Pána? Uvažovali jiní: Ten, který není jako člověk, aby se měnil (4. M 13,19; Ž 102,28 aj.), ten vstoupil do naší pomíjivosti, aby změnil nás a tak nám ztraceným zpřístupnil sebe a své věčné bytí. Znovustvořil člověka v Kristu Ježíši ke skutkům dobrým, které sám připravil a připravuje, a nás zmocňuje, a uschopňuje, abychom v nich chodili (Ef 2,10). „Učte zachovávat …“ řekl přece, než vstoupil na pravici Otce. Nejen vědět. Učte národy, jak lze dojít té náklonnosti k dobrému. Jak objevit vzácnost, pro níž člověk sebe zapomene, sebe nezná a zapře (vlastního svého rozumu

Jak?: Mk 10,17–22, Lk 10,25–37, Mt 28,16–20

167

se neptá), ale pohnut přízní a milostí se vydává a riskuje konkrétní činy milosrdenství. „Půjdete a ukážete lidem, jak na to,“ řekl. Když selžou pravidla nové morálky a s výčtem závazných ustanovení nepochodíte (protože jen jinak uvažovat, změnit učení a učebnice, nové nařídit a staré zakázat, nestačí), tehdy si vzpomeňte, že zplozeni slovem pravdy jste se museli znovu narodit v nové stvoření (Jk 1,18; 1. P 1,22.23; 2. Kor 5,17). Jako novorozeně hmatem, chutí, zrakem, čichem a slu chem přijímá své okolí, skutečnosti přirozeného světa, aniž by tušilo, že to lze říct, že to všecko dospělí zahrnuli do slov, tak i vy jako znovu naro zení se chopte předně nového vnímání a duchovní zkušenosti (říká Ježíš). Zabydlete se a zdomácněte v domě Otce „vytrženi z moci temnosti a pře neseni do království milého jeho Syna“ (Kol 1,13), které třebaže je mezi vámi, není z tohoto světa mnohomluvnosti. „Nespočívá v řeči, ale v moci“ (1. Kor 4,20). Nemluví se v něm „slovy, jimž učí lidská moudrost a logika, ale těmi, jimž vyučuje Duch svatý a která duchovním věcem přivlastňují duchovní významy“ (Gal 5,16). „Je skutečně všecko tak zlé?“ přišlo tenkrát možná Nikodémovi líto chrá mové bohoslužby, pilného vzdělávání lidí v synagogách, nadšeného slavení svátků Hospodinových v Jeruzalémě. „Skutečně nic z toho neobstojí, Mis tře, že musíme začít takhle od nuly a narodit se do jiného? Ve všem se změ nit my, staří pravověrní v Izraeli, jako neobřezanci, ne‑li zločinci? Je naše situace vskutku tak ztracená jako za Mojžíše, jak říkáš, po onom vítěz ství nad králem Arad, když vítězové brzy znovu reptali proti Bohu cestou kolem Idumejské země a jedinou spásou k smrti uštknutých se pak stalo znamení Hospodinovo vysoko uprostřed Izraele?“ (J 3,14). „Sama ta otázka, Nikodéme, a pochybnost v té chvíli tenkrát byla přece smrtelná. Zaváhání: snad na tom skutečně ještě nejsem tak bídně. Ještě si stačím, ještě se obejdu …, znamenalo konec. Zpochybňovalo přece a vylu čovalo záchranu. Musíte! A neprodleně! Popadnout to nové a Boží.“ K Moj žíšovi přišel lid jednoznačně v koncích: „Zhřešili jsme … Modli se za nás Hospodinu, ať odejme od nás ty hady“ (4. M 21,7). K záchraně vedlo: „Jsme vyřízeni a hotovi. Hyneme …“ A pak pohled vzhůru na měděné podoben ství toho ohrožení, vztyčené na Boží pokyn uprostřed tábora. A mrtví oží vali pohledem k tomu, co nabízí Bůh. Zahynulí přicházeli k sobě. Měnili se a jako protijedem byli zachraňováni. „Tak musí být povýšen Syn člověka …“ Nikodém neuvěřil v možnost takové změny. V zázrak uschopnění zemi tého člověka ke krajnímu zaujetí Bohem „z celého srdce, ze vší duše a mysli i síly“ (5. M 30,6). I ve chvíli Kristova loučení jsme si všimli, že někteří z těch uvnitř, z těch přitom, pochybovali. Nevěřili a nevěří, že proroky ohlášený

168


dar Nové Smlouvy, změna srdce (identity? bychom řekli dnes) náklonností k tomu, co chce Bůh (Jer 31,33; Ez 11,19), se nabízí a dává jen a jedině obrácením vírou k tomuto člověku (třebaže, jak se z divných jeho skutků zdá, od Boha přišlému). Nevěří v tuhle povýtce pozemskou, v lidské čas nosti uskutečnitelnou věc takhle beze všeho zrovna teď a tady v našem neslavném časoprostoru. „Zemské věci mluvil jsem vám a nevěříte,“ slyší Ježíše: „Jak uvěříte, až dojde na nebeské?“ (J 3,12) Až dojde na svědectví SLOVA tělem učiněného o věcech nebeských. Totiž jak že Otec od věků skrze proroky a písma svatá přivádí k Synu, aby lidi skrze Syna přišli k Otci a tak život, který jim svěřil, zhodnotili pro věčnost (J 6,44. 45.65). Jak uvěříte události Božího SLOVA v těle, zvyklí jen na vydechnutý vzduch svých řečí, jimiž Boží duchovní sku tečnost tak rádi nahrazujete, tak jako pouhou myslitelností slov suplujete svůj přirozený svět? Proto řekl: „Učte je, kudy k té bytostné proměně, aby pro vědění a mluvení nepřišlo zkrátka zachovávání.“ Zbožná ani theologická vyřídilka nestačí, jde o život. Nám, stejně jako mládenci, který přišel za Ježíšem, jak jsme četli (Mt 19,16; Lk 18,18; Mk 10,17). Pověst o Nazaretském se roznesla Galilejí, Samařím i Judskem (Mt 9,26; Mk 1,28) na znamení všemu lidu (Lk 2,34). Jako kdysi Mojžíšův měděný had je středem pozornosti a mnohé přitahuje, šestkrát ve svém sepsání Jan zmiňuje, že uvěřili v něho (J 2,23; 4,39.41; 4,53; 8,30; 11,45; 12,42). Matouš, Marek i Lukáš si všimli mládence, který naléhavě klade otázku života věčného, přestože si s nejlepším svědomím od malička hleděl usta novení Mojžíšova zákona. Přišel, protože vytušil, že se mu něčeho nedo stává: „Co ještě, Mistře?!“ Marek poznamenává (10,21), že si ho Ježíš oblíbil („zamiloval“ Kr.). Odešel smutný (čteme), ale věřím, že bychom ho, hledače věčného života, našli mezi těmi, kteří později „prodávali vladařství a statky a dělili mezi všecky“, (Sk 2,45) účastni přicházejícího Božího království. Jiný příběh přidává Lukáš (10,25–37) o zákoníkovi: Osobní naléhavost poptávky po věčném životě se mísí s intelektuálskou zvídavostí a chutí sáhnout tomu samoukovi z Nazaretu (J 7,15) tak tro chu na zoubek: „Mistře, co čině, život věčný dědičně obdržím?“ „Co čteš v Zákoně?“ opáčil Ježíš a hle, zákoník theologicky bezchybně složením výroků 3. M 19,18 a 5. M 6,5 ocitoval sumu Zákona v přikázání lásky k Bohu a bližnímu. „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ,“ proč se ptáš, když to víš …? Jenomže jak na to, Mistře? Jak se dostat od správného vědění ke spolehli „Ty jsi mistr v Izraeli, a toho neznáš?“ J 3,10

170


vému praktikování? Od lásky na předpis ke skutečnému milování? Chce to návod na použití. Předně: „Kdo vlastně je můj bližní?! A jak si to ohlídám?“ Cítíme, že ta starost je oprávněná. Samaritán v následujícím podoben ství se přece nerozhoduje z povinnosti uložené přikázáním (možná je ani tak dobře neznal), ale „hnut milosrdenstvím“ jedná (čteme). Kde na to vzal? Odkud ta vnitřní pobídka, ten podnět k dobrodiní? A jak já k tomu přijdu, k takhle dobrodějné kvalifikaci? Zákoník měl možná pocit, že ji postrádá, a snažil se to dohonit lepším věděním. Ví sice a jiné učí vědět, jenomže … A tak se vyptává. Slyší, že má jít a jednat, být bližním jako ten Samaritán, ale jeho problém je JAK. My už víme, že Syn člověka přišel, aby vyprázdnil naše poučené výmluvy a aby nás z téhle indispozice, že nás ani nehne, že to prostě s námi nehne k činu milosrdenství, vyléčil. Uvěřit v něho vždycky znamenalo zaujetí do krajnosti: Prodej … rozdej chudým … následuj z lásky. Pojď z lásky za mnou denně s křížem. Nejen diskutuj, ale konej na pranýři posměšku světa každý den. Riskuj kon krétní kroky víry činorodé láskou. Jenomže jak? „Jak“ je jádrem otázky života věčného a víme, že nám to Ježíš nezůstal dlužen. Lze si představit, že se stal křesťanem i tenhle zákoník. Že pochopil potřebu nejen poučené paměti, ale nezbytnost srdce popsaného zákonem lásky. Že se neobejde bez daru nového lidství, má‑li se odvážit tak neopa trného a riskantního životního stylu. Věřím, že skrze svědectví apoštolů se mu ho dostalo, a že svůj klíčový příběh o skutečném bližním, vlastně o tajemství Bohem chtěné a působené bližnosti, který mu Ježíš věnoval, na stará kolena svěřil sběrateli vzpomínek na Ježíše, Lukášovi. „Teprve kdo věří ve mne (prozradil mu), má na tenhle způsob života. Žije život, který už není pouhým pracováním ke konci, ale činorodostí otvíra jící budoucnost riskantními činy krajního zaujetí Bohem – láskou z celého srdce, ze vší duše, mysli a síly. Riskantním, protože vždy trochu omylným. I v dobré víře občas šlápneme vedle. Ale živé SLOVO Kristovo – zřetel na Krista vyvýšeného uprostřed společenství – riziko zmenšuje. Snesme sem do shromáždění, přátelé, své záležitosti. Přicházejme s kon krétní neodbytnou otázkou „jak?“. Jak dál, jak se rozhodnout a odhodlat k tomu, co chceš, abych činil …? A jeho krev, memento zjevené neutucha jící Boží bolesti, nás vyvaruje a vystříhá od toho, čím bychom jinak sobě i jiným škodili. Jakože z mrtvých vstal, čistí nás od toho, co se o nás lstivě uchází, od infekce smrti, od zneschopňujícího nás hříchu (1. J 1,7–9). Dána je mu všeliká moc. Milujeme ho? Pak Otec slyší naše: „Neuvoď v nás v poku šení, ale zbav nás od zlého …“ Pamatujme: hřích, ne‑pravost není to odbyté

171

Jak?: Mk 10,17–22, Lk 10,25–37, Mt 28,16–20

a za námi. Lísá se, aby nám ulehl do dveří (1. M 4,7). Zjevení Boží bolesti v Kristu nás varuje. Zprůhledňuje nám, do čeho jdeme a čistí nás. Proto se scházíme. Nejen si poslechnout, popřemítat, ačkoli přece víme své …, ale povzbuzovat se, dodávat si odvahy ke konání, zachovávání a spolupro žívání toho Božího. Amen. Věříme v Tebe, Pane Ježíši Kriste. Svým světlem, slovy jiného života, nás přitahuješ do světa, který je jiný než ten obstarávek naší časnosti, svět starostlivců, ale i šejdířů a všelija kých pletichářů. Voláš nás. Je tam cesta, po níž ani ten nejhloupější nezbloudí (Iz 36,8). Cesta pro nás, cesta hojnějšího života. Často úzká a těsná a přesto královská (Mt 7,14). Směli jsme ji vírou v tebe najít a nastoupit. Vracej nás k ní, pastýři dobrý! Jediná vede domů. Jediná nás přibližuje k tobě. Amen. V Luhu nad Morání, 16. listopadu 2006

s. j. h.

172


Jan Amos Komenský: „Zazpívám Pánu svému …“ (Evangelický zpěvník 416)

Zazpívám Pánu svému o jeho vinici někdy slavné milému svému dobrodinci, kteroužto z lásky své sobě vzdělal byl k ozdobě: hodné o tom zpívati, příklad sobě bráti.

Vinici svou Pán štípil na vrchu úrodném v místě, které oblíbil, nad jiné příhodném, kterou i plotem ohradil a kmenem vysadil výborným, i kamení škodlivé vybral z ní.

A lis i věži vzdělav, již čekal ovoce: Ale nic nedočekav, jal se horlit prudce. Vždyť mu místo chutných hroznů ošklivou a hroznou neřest ovoce zlého přinesla trpkého.

Již tedy – Pán dí – pojďte, a v této různici mezi mnou a mou suďte nevděčnou vinicí. Co jsem ještě měl činiti? Co víc obmysliti, když i dlouhočekání mé šlo jen v zmrhání?

Proto, co myslím nyní, již to vám ukáži. Vinici své svou péči pryč vezmu i stráži. Odejmu plot, hradbu vzdálím, sem i tam rozválím. I přijde na zpuštění v mém se jí zhoštění.

Tak jsme i my hřešili proti tvé milosti a kázně zasloužili svou mnohou bujností, po dlouhém nám shovívání žes sáhl k švihání, spravednost poznáváme, hanbu odtud máme.

Avšak se vždy těšíme tvému smilování, že nenecháš, věříme, věčně v pošlapání, shledáš rozptýlené zase v libém tobě čase a v nás obnovíš sobě svou církev k ozdobě.

Jan Amos Komenský: „Zazpívám Pánu svému“

Ó Bože, jenžs nás přijal, plané ratolesti, namísto těch, ježs vyťal, dej ovoce nésti. Nedej zůstati planými, k ohni oddanými, ale tvou až k věčnosti ať kvetem milostí.

173


29. „Rozpomeň se na slitování svá, Hospodine, a na milosrdenství svá, kteráž jsou od věků. Hříchů mladosti mé a přestoupení mých nezpomínej …“ Žalm 25,6.7 Iz 5,1–7 Zpívati již budu milému svému píseň milého svého o vinici jeho: Vinici má milý můj na vrchu úrodném. Kterouž ohradil, a kamení z ní vybral, a vysadil ji vinným kmenem výborným, a ustavěl věži u prostřed ní, také i pres udělal v ní, a očekával, aby nesla hrozny, ale vydala plané víno. Nyní tedy, obyvatelé Jeruzalémští a muži Judští, suďte medle mezi mnou a vinicí mou. Což ještě činěno býti mělo vinici mé, ješto bych jí neučinil? Proč, když jsem očekával, aby nesla hrozny, plodila plané víno? A protož oznámím vám, co já učiním vinici své: Odejmu plot její, a přijde na spuštění; rozbořím hradbu její, i přijde na pošlapání. Zapustím ji, nebude řezána, ani kopána, i vzroste na ní bodláčí a trní; oblakům také zapovím, aby nevydávali více na ni deště. Vinice zajisté Hospodina zástupů dům Izraelský jest, a muži Judští révové milí jemu. Očekával pak soudu, a aj, nátisk; spravedlnosti, a aj, křik. Mk 12,1–12 Tedy počal jim mluviti v podobenstvích: Vinici štípil člověk, a opletl ji plotem, a vkopal pres, a ustavěl věži, a pronajal ji vinařům, i odšel na cestu. A když toho čas byl, poslal k vinařům služebníka, aby od vinařů vzal ovoce z vinice. Oni pak javše jej, zmrskali ho, a odeslali prázdného. I poslal k nim zase jiného služebníka. I toho též kamenovavše, ranili v hlavu, a odeslali zohaveného. I poslal opět jiného. I toho zabili, a mnoho jiných, z nichž některé zmrskali, a jiné zmordovali. Ještě pak maje jediného syna milého, i toho poslal k nim naposledy, řka: Ustýdnouť se syna mého. Ale vinaři řekli jedni k druhým: Tentoť jest dědic; poďte, zabíme jej, a budeť naše dědictví. Tedy javše jej, zabili ho, a vyvrhli ven z vinice. Což tedy učiní pán vinice? Přijde, a zatratí vinaře ty a dá vinici jiným. Zdaliž jste písma toho nečtli? Kámen, kterýž zavrhli stavitelé, ten učiněn jest hlavou úhlovou. Ode Pána stalo se toto, a jest divné před očima našima. I hledali ho jíti, ale báli se zástupu; nebo poznali, že podobenství to proti nim pověděl. A nechavše ho, odešli pryč. 2. Kor 5,14–21 Láska zajisté Kristova víže nás, jakožto ty, kteříž tak soudíme, že poněvadž jeden za všecky umřel, tedyť všickni zemřeli, a že za všecky umřel, aby ti, kteříž živi jsou, již ne sami sobě živi byli, ale tomu, kterýž za ně umřel i z mrtvých vstal. A tak my již od toho času žádného neznáme podlé těla. A ačkoli jsme znali Krista podlé těla, ale nyní již více neznáme. Protož jestli kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest. To pak všecko [jest] z Boha, kterýž smířil nás s sebou skrze Jezukrista, a dal nám služebnost smíření toho. Neboť Bůh byl v Kristu, v mír uvodě svět s sebou, nepočítaje jim hříchů jejich, a složil v nás to slovo smíření. Protož my na místě Kristově poselství dějíce, jako by Bůh skrze náš žádal, prosíme na místě Kristově, smiřte se s Bohem.

O vinici: Iz 5,1–7, Mk 12,1–12, 2. Kor 5,14–21

175

Nebo toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm.

O VINICI Všichni vzpomínáme. Vybavujeme si někdejší svá vcházení a vycházení, co a jak jsme prožívali, jak se nám zdálo, že se svět děje v nás a kolem nás a my v něm. Znovu se tím probíráme, znovu napřeskáčku poodkrýváme, zpřítomňujeme, bereme v potaz, mísíme se sněním. Svou paměť činíme okolností nového, pro co se rozhodujeme, co přichází, co se stává a opět připojuje k tomu, co bylo. „Bože,“ říká nad tím vším žalmista: „Vstup do hry jinak, než to vidím já. Rozpomeň se na svá milosrdenství, která jsou od věků …“ Staré ara mejské slovo pro milosrdenství „rachamin“ prý napovídá cosi o pohybu mateřských útrob „rachem“, rodidel: Spontánně v posunutosti vědomí mimo kontrolu rozumu se děje, rodí, přichází na svět skutek milosrden ství. „Jím se mi zpřítomni, Bože, a odlož mé nepravosti. Prolom logiku příčinných souvislostí a přestoupení mých nevzpomínej. Pamatuj na mne v pohnutí svého slitování, podle svého milosrdenství a pro svou dob rotu.“ „Dobrý a přímý je Hospodin; vychovává nás, vyučuje hříšníky své cestě.“ (v. 8) Tak přemítá modlitebník o Pánu Bohu: „Cesty své uveď mi v známost a stezkám svým vyuč mne“ (v. 4). Myslí Boha poutníka, rovněž vchzejícího a vycházejícího, navštěvujícího nás Hospodina, protože sám to jinak nezná. Sám je schopen jen něčeho po něčem, kroku za krokem v nekonečně krátké své přítomnosti, vždy omezen na nějak jsoucí, myslitelné a z vlastní zkuše nosti možné a tak se po svém obrací k tomu, jehož „nebesa nebes obsáh nouti nemohou“ (2. Par. 2,6) „který obživuje mrtvé (nemožné činí možným) a povolává těch věcí, jichž není, jako by byly“ (Ř 4,17). Představíme‑li si, že bychom jednou dokázali silou své myšlenky a vůle prohledávat paměť světa už bez pomůcek (všelijakých těch harddisků a cédéček a kamerových karet) jakousi změnou mozku přímo zahlceni vším, co jsme kdy prožili, už bez chvil pozapomnění, bez mezer v paměti, kam by mohlo vklouznout zevšeobecnění, objev nových souvislostí, pak v té neodstavitelné multiobrazové retrovizi v nás by vyhasla veškerá invence. Ztratili bychom představivost čehokoli nového. Jedině v přeru šení záplavy toho, co bylo, se v našem vědomí vynořují podobnosti, asociace napomáhající tvořivým nápadům, novému pochopení a výkladu v čase.

176


Ten však, který přebývá jinde, snad v bezbřehé přítomnosti, před nímž ustavičně je nejen vše minulé a budoucí, jsoucí i možné, ale i nemožné a nejsoucí, tvoří mimo naše „rozpomeň se“ a „nevzpomínej“. Tuší‑li to sta rověký modlitebník, pak svým vyhlížením Boží cesty myslí a ošetřuje svou vlastní každodennost s Bohem a svoji pouť časností. Svým „rozpomeň se“ a „nevzpomínej“ si vyprošuje od Boha ostrahu své vlastní duše a mysli pro chvíle trýznivých vzpomínek, kdy se hlásí stará provinění a dluhy: „Pro své jméno, Hospodine, odpusť …“ (v. 11), ať mě to pustí a nemá nade mnou moci, co mě znovu láká a svádí či leká, ať se to nevrací a dokážu si to odpus tit vyléčen ze závislosti, z určení a nasměrování neblahou minulostí. Znovu ať vnímám tvé dobrodiní a milosrdenství a účastním se já zapomnětlivý velikých tvých skutků v životě svém i všeho Izraele, abych se dobral cest, kudy jistě půjdeš se mnou a volil, rozhodoval se šťastněji podle známosti tvých tajemství, tvé Smlouvy.“ (v. 14) „Vykup, ó Bože, Izraele ze všelijakých úzkostí jeho,“ (v. 22.) končí se ta modlitba, v níž David prosí o spásu a zdraví své duše ne toliko pro sebe, ale pro lid vyvolený; o příchod Božího království a jeho spravedlnosti do vztahů mezi nimi a do svých vztahů k nim. Vzývá Hospodina zástupů, Boha všeho Izraele a vojsk nebeských podobně, jako my říkáme „Otče“ nejen „můj“, ale „náš“. Jeho starost při pohledu do vlastního srdce, jeho péče o vlastní duši, je péčí o Boží věc, o svěřené dílo na Boží vinici, jemuž může prospět teprve, bude‑li sám ošetřen a vyučen od Boha, sám uzdraven a zachráněn. * * * Vinice vždy byla vymezeným, intenzívně obdělávaným dílem půdy. Naroz díl od širokých pastvin okolo, luk a do šíře obdělávaných polí je zahradou. „Pole je tento svět,“ říká Pán Ježíš (Mt 13,38), ale lid Boží, Izrael Staré i Nové smlouvy od počátku je Boží vinicí. Začali jsme Davidovou písní, dávnou modlitbou královského vinaře a zahradníka, abychom si všimli, kde se s prací začíná, jak se pokračuje a končí. Jak spolu souvisí stav modlitebníkova soukromí se zdravím svě řeného společenství, dnes bychom řekli sboru a církve. Duch Boží své dílo nepouští ze zřetele. Ústy proroků projevuje trvalý zájem: Izaiáš, kazatel mesiášských nadějí, písní o vinici varoval. Připomněl Boží právo a soud. Obměnou jeho vidění je pak Ježíšovo podobenství o zlých vinařích a posléze na téže struně slyšíme posledního biskupa Jednoty českých a moravských bratří. Od osmého století před Kristem do sedmnáctého století tohoto věku se připomíná dávné podobenství.

O vinici: Iz 5,1–7, Mk 12,1–12, 2. Kor 5,14–21

177

Sto let před babylonským zajetím zpívá milá milému o jeho vinici. Lidově, snadno zapamatovatelným dívčím popěvkem má vejít do širokého pově domí, co se všech osudově týká: Všemožná péče a laskavost prokázaná zemi přinesla zakladateli vinohradu trpké zklamání: přes tolikerou snahu plané víno. Nuže, sami suďte, co s ní. Bude opuštěna, promění se v pus tinu. „Vinicí zajisté Hospodina zástupů dům Izraelský jest.“ (v. 7) Také v podobenství Pána Ježíše krátce před velikonocemi vyhledává Pán vinice úrodu. Užitky tentokrát zadržované zlými správci. Pro mnohou zlotřilost a posléze pro zločin i na pánově synu, jim bude vinice odjata: „Pán přijde, zatratí vinaře ty a dá vinici jiným,“ čteme. Skryté poselství se tu ale naznačuje překvapivým, zdánlivě nesouvisejícím dovětkem: „Kámen, který zavrhli stavitelé, učiněn je hlavou úhelní. Stalo se to z vůle Pána a je to div a zázrak tomu, kdo na to hledí“ (v. 10) Neodpustitelný zločin volá po trestu a pomstě. Avšak zahlazením zlých vinařů to nekončí. Krev, kte rou prolili, je lépe mluvící, nežli Abelova (Žd 12,24). Zahynutí je překonáno zázrakem. Zavržený a usmrcený Boží posel se stává smysluplným svorní kem stavby. Ne mrtvý, ale živý Syn je rozpoznán a povýšen nade vše. Lid ská zloba, nezdar a úpadek nemají poslední slovo. Saul Tarzenský, jeden ze zlých a hrdlem propadlých vinařů, rouhač a ukrutník (jak vzpomíná a vyznává příteli Timoteovi 1. Tim 1,13) o tom píše jako jiný člověk, dělník Boží Pavel (Gal 2,20). Vězeň pro jméno toho dříve zatracovaného svědčí, jak se v jeho soukromí a odtud po všem křesťanstvu všecko k Boží slávě proměnilo a v Kristu mění (Fp 1,21; 2,9) Poutník a běženec J. A. Komenský písničkou o vinici hodnotí stav církve a myslí především na osudy Jednoty v časech krvavého násilí křesťanů na křesťanech. Pod soudem té písně stála tehdy všecka církev Kristova na obou znepřátelených stranách. Zklamávající vinice v moci vinařů, kteří hlasitě velebíce Boha za snadné vyvinění pro zástupnou smrt jeho Syna Krista, znovu a znovu ho bez ostychu rouhavě trápí a vraždí. Řekli jsme, že u Boha není skončených a zapomenutých, odložených příběhů. Vše je bolestně zjitřováno a živeno: zpustošená církev a všude kolem nábožen ským plevelem pověry a laciného sebeklamu zle oseté lány tohoto světa (Mt 13,24–30) a Syn Boží znovu na mučidlech vyháněn a odmítán, nepři jatelný, nesnesitelný pro člověka takového, jaký je. Sklízíme, co se rodí z té nešťastné setby: lidskou ztracenost v hrubé neochotě pro takového Boha. Pro svou otrávenost, pro své znechucení prolhaným, v křesťanských díl nách falšovaným jeho obrazem, pro křivé své vidění hyne člověk a jeho svět. Obluzen se řítí do zkázy a pominutý mine příbytky Otce. Míjí se s Bohem

178


na oběžnici sebe sama, neschopen nahlédnout, že usvědčující nás kříž, krvavý pranýř pro Boha mezi námi, a bolest, kterou mu působíme, jsou krví pomazané veřeje tak paradoxní únikové cesty pro nás, naše výcho disko a záchrana (2. M 12,7) jakkoli neslýchaná a strašlivá. Kdyby byl možný kompromis Božího s bezbožným, nějaké spolčení Božího chrámu s modlami (2. Kor 6,16.17), Kristus by dozajista nezemřel. Avšak naše zaprodanost náboženskému Egyptu a Babylonu světa v nás, naše převrácenost je neslučitelná se životem, jak ho pro člověka stvořil a obmýšlí Bůh (1. J 5,12; J 3,36) a stále platí apoštolem podtržené slovo proroka: „Vyjděte! Oddělte se … a přijmu vás“ (2. Kor 6,17). Uniknout, vyjít, oddělit se, bývalo riskantní krajností: Nezemřu na poušti? Přijmout Boží východisko v Kristu znamená opustit, svléknout se ze sebe, svlék nout svou bohaprotivnost. Zní to nehorázně, ale apoštol to říká (Kol 2,11; 3,9). Projít radikálním zlomem ze smrti do života v moci jeho vzkříšení, to je výpověď velikonoc: Život je jinde. „…dá vinici jiným“, lidem nové iden tity. Ne každému dojde, jak se ho týká tohle „jinak“, „jinudy“, „hojněji“ v per spektivě Božích zaslíbení. Že co se nabízí, nejsou jen diskusní argumenty, ale víra, láska, naděje, dary nepředstavitelného Boha, služebníka svého stvoření, který se jím – člověkem – nechává v lidské podobě utrápit k smrti, aby rozkryl jeho převrácenost a ukázal mu, jak na tom skutečně je. Sám sebe obětoval, protože jiného způsobu prolomení lidské otrlosti nebylo a není. (Jer 17,9) Tak mocný (nebo bezmocný?) je Bůh. Zaskočen svým stvořením nemohl jinak? Nebo nechtěl? Bolestí lásky ke svým trapičům zápasí o jejich záchranu, o jejich duši?… Jak je to? Že by i mnou zraňován a opouštěn strašlivě umíral, abych já nepolepšitelný, vždycky ho nedbající poznal, jak že se mne týká, že Bůh umírá? Otřeseného a bezradného Duch osměluje k víře a vírou k vědomí toho milování. Vede k vykročení, k rozhodnosti a důslednosti v pokání. Vírou v jeho zmrtvýchvstání se odvažujeme spolu s ním zemřít sobě; sebe zrušit a ztratit, abychom nalezli … (Ř 6,4). Z divné pověsti, z mýtu a legendy se nám vzkříšení pojednou stává naší zkušeností a i při nás osvobodivou mocí. Činí nás souručenstvím zvláštního vázacího aktu: „Láska Kristova nás váže jakožto ty, kteří tak soudíme, že poněvadž jeden kvůli všem umřel …,“ (a ještě vždy přichází každý se svou troškou do mlejna, který tak straš livě semlel Syna člověka a dosud mele a jitří rány Kristovy) „tedy všichni zemřeli;“ vždyť jako smrti propadlí čekatelé exekuce nedokázali jsme než nicovat sami sebe, neživí Bohem nabídnutým životem! „Kvůli nám všem zemřel, aby ti, kteří žijí, už ne sami sobě živi byli, sami se spotřebováva

O vinici: Iz 5,1–7, Mk 12,1–12, 2. Kor 5,14–21

179

jíce v časnosti, ale z moci jeho vzkříšení aby žili tomu, který za ně umřel a z mrtvých vstal.“ (2. Kor 5,15) Tak vnímáme utěšený závazek jeho lásky, povolání žít vzkříšenému Pánu. Navázat tam, kde jsme ho násilím přerušili. kde ho, třicátníka, zastavila naše zášť … Řekl přece, když provinilým zvěstoval POKOJ: „Jako mne poslal Otec, tak i já posílám vás.“ (J 20,21; J 17,18). Kříž, zlořečený náš nástroj umučení Krista, jakožto kultovní předmět a vítězné znamení staré mocichtivosti spolu s oslavou toho, že Bůh pro stě snáší takové trápení a krutou smrt, aby nás od zaslouženého trestání nepochopitelně zachránil, odvádí naši pozornost. Ztrácíme ze zřetele, že máme v novotě života na sebe brát poslání, které ho stálo život. Vykou pil nás z marnosti skutků mrtvých a uschopnil ke službě Bohu živému (Žd 9,14). Stvořil nás ke skutkům dobrým, které Bůh připravil, abychom v nich chodili (Ef 2,10), a ke zvěstování evangelia království, které on zvěs toval (J 17,18; 20,21). Cítíme, jak pro člověka zvenčí je všecko tohle obestřeno tajemstvím. Jak mu to nic neříká. Neochabujme však a netrapme se tím přespříliš. (2. Kor 4,3). „Tajemství Hospodinovo zjevné jest těm, kteří se ho bojí, a v zná most jim uvodí Smlouvu svou“ (Ž 25,14). Krátce před svým utrpením a smrtí svěřil Pán mnohé jen svým učední kům a pro lásku, kterou k němu mají, jim slíbil zjevit sebe samého: „Jak to, že nám a ne světu?“ ptá se Juda. „Kdo mě nemiluje, nedbá mých slov a zůstává mimo. Není mu dáno poznat mne ani tajemství mého kralování“ (J 14,21–2; Mt 1,11 aj.). Teprve láska šťastně otvírá a motivuje k práci na poli světa. Láska, nejen povinnost, vztahuje své ruce k pluhu, vychází jako rozsévač nebo pomáhá se sklizní na poli. Ve zcela zvláštní péči otcovského vinaře pak zůstává vinohrad. Každou ratolest milovaného společenství svědků, tajemně provázejícího běh tohoto světa, čistí a zúrodňuje. Činí tak svým slovem a přáním: „Zůstaňte ve mně a já ve vás“, které pověděl učed níkům krátce před smrtí a říká zmrtvýchvstalý a oslavený i nám (J 15,2–4). Zřetelně i v tomto našem čase věnuje Duch svatý zvláštní pozornost vinici církve. Vzpomeňme krátce alespoň svědectví Dietricha Bonhoeffera: Nacisty vězněný a na sklonku války popravený theolog německé Vyznáva jící církve si v dopisech z vězení všímá, jak strašlivá válka, narozdíl od před chozích, nevyvolává ve světě téměř žádnou náboženskou reakci (30. 4. 44). Považuje to za neklamné znamení nenáboženskosti světa, který mu připadá dosavadní církevní řečí a kazatelským slovníkem neoslovitelný. Zaměst nává ho, jak by měla vypadat církev, která by mluvila „světsky“ o Bohu a to v samém středu života, v jeho plné síle. Ne až na okraji lidského poznání,

180


kde si člověk dál rady neví a žádá ji od nadpřirozené instance, nebo až v situaci jeho slabosti a pokleslosti v trpkých výčitkách provinilého svě domí, kdy se k Bohu obrací zahanbený stavem svého soukromí atd. Jak tlumočit Krista, aby se stal Pánem i nenáboženských lidí, věříme‑li, že jeho stvoření, vtělení, ukřižování a vzkříšení není pro „onen“, ale pro tento svět?, ptá se Bonhoeffer. Jak nenábožensky zprostředkovat, co mys líme pokáním, vírou, ospravedlněním, znovuzrozením, posvěcením atd. (5. 5. 44)? Jak jsou myslitelní „nenáboženští, světští křesťané“? Ne život ním stylem světáci s jakousi vinětou křesťanství, ale opravdoví kristovci odklízející ze svědectví církve, co se ukazuje jen jako „historicky podmí něný výrazový modus člověka“. Pavel takové myslel jako „proměňující se obnovením své mysli, aby aktuálně poznávali Boží vůli“, (Ř 12,2) protože jak jinak zbavovat živou řeč Boží nánosu mrtvého, nefunkčního balastu (Žd 4,12), aniž bychom nechápajíce poškozovali či vymetali spasitelná Boží tajemství? Odvodit ze stavu zpustlé a zjalovělé vinice historickou potřebu jaké hosi rozorání mezí pro velkoplošnou kultivaci světa je přece vstřícností vůči těm, kteří nevcházejí dveřmi, ale jinudy a drancují (J 10,1). Tře baže starou píseň o vinici Bonhoeffer přímo nezpívá, přesto strhnout ploty a k lánům polí kolem přičlenit, co beztak svou sekulární „solidari tou v hříchu“ se někomu zdá být jen kusem světa tohoto, neplánuje ani neradí. Naopak odklízením toho, co ztratilo obsah, hledí věrohodnost a biblickou opravdovost v následování Ježíše Krista posilovat (21. 7. 44) a církvi od skutečných příčin úpadku a zplanění odpomoci. Její opevnění nejen neruší, ale naopak buduje. Ještě 21. 7. 44 potvrzuje, že stojí za tím, co publikoval v „Následování“ a „Pospolitém životě“ jako spirituál nelegál ního kazatelského semináře v Pomořansku. Pro pole světa by však rád připravil setbu (jak doufá) vůči škůdcům odolnější. Klade si otázku, zda vůči „nenáboženskému světu“ nenabude opět nové důležitosti z počátků známá „kázeň tajemství“ („disciplina arcani“) křesťanského společenství, pravidlo stupňů poznání a stupňů významnosti k ochraně tajemství křes ťanovy víry před profanací (30. 4. a 5. 5. 44)…, „než bychom se všichni sběhli v jednotu víry a známosti Syna Božího v muže dokonalého, v míru postavy plného věku Kristova“ (Ef 4,12–13), jak duchovní zralost předjí mal Pavel. Apoštol doufal v duchovní dospívání křesťanského společenství, potažmo obce všech. Dnešní tak zvaně „dospělý“ svět křesťanů i nekřes ťanů by mu v mnoha ohledech připadal spíše duchovně opožděný, ve vzpouře proti otcovské lásce v Kristu nezralý, adolescentní, paměť ztráce jící a chorobně dětinský.

181

O vinici: Iz 5,1–7, Mk 12,1–12, 2. Kor 5,14–21

„Hospodin je Bůh; on učinil nás a ne my sami sebe; abychom byli lid jeho a ovce pastvy jeho“ (Ž 100,3), vyznává žalmista. Stojí a padá tím i křesťan ství každého z nás. Po šedesáti letech ohledáváme, zda a jak se „nenábožensky ošetřené setby“ – civilní interpretace evangelia – ujal a ujímá rozsévač, jehož jsme v nejlepším toliko neužiteční pomocníčci. Rozsévač, jehož východové jsou od starodávna, ode dnů věčných (Mich 5,2) a který i dnes vychází, aby roz síval. Jeho je pole i setba i sklizeň. ON si jistě poradí s bujícím plevelem i s tím, co pro lenost či nedostatek dělníků na poli plesniví. Ale z našich rukou bude vyhledávat užitky toho, co nám svěřil. Osobně Bonhoeffer setrval ve zbožnosti rozjímání a modliteb až do konce. Zakotven bezpečně v Bohu žalmistů a proroků, skryt v náruči Otce Ježíše Krista. Stejně jako svou theologickou objevností, tak i osobním příkladem naděje v přítmí dlouhého věznění oslovuje tento „impulzivní vizionář a mys litel“ (K. Barth) i ve chvíli předjitřní svého nového začátku na stezce „jas nící se a svítící spravedlivému až do pravého dne“ (Př 4,18). Citace z Dietrich Bonhoeffer, „Na cestě k svobodě“ (Listy z vězení) Vyše hrad 1991. Luh nad Morání pro neděli REMINISCERE 2006

s. j. h.


30. „Ale teď takto praví Hospodin, stvořitel tvůj, ó Jákobe a učinitel tvůj, ó Izraeli: Neboj se, nebo vykoupil jsem tě, povolal jsem tě jménem tvým. Můj jsi ty.“ Iz 43,1 Iz 42,24; 43,3a Kdo vydal v potlačení Jákoba, a Izraele loupežníkům? Zdali ne Hospodin, proti němuž jsme zhřešili? Nebo nechtěli po cestách jeho choditi, aniž poslouchali zákona jeho … Nebo já Hospodin Bůh tvůj, Svatý Izraelský, jsem spasitel tvůj. Žd 3,6–8.14 Ale Kristus, jako Syn, [panuje] nad domem svým. Kterýžto dům my jsme, jestliže tu svobodnou doufanlivost, a tu chloubu naděje až do konce pevnou zachováme … Protož jakž praví Duch svatý: Dnes, uslyšeli‑li byste hlas jeho, nezatvrzujtež srdcí svých, jako při onom popuzení v den pokušení toho na poušti … účastníci zajisté Krista učiněni jsme, jestliže však ten počátek podstaty až do konce pevný zachováme. J 4,6–14 Byla pak tu studnice Jákobova. Protož ustav na cestě Ježíš, posadil se tak na studnici. A bylo okolo šesté hodiny. [I] přišla žena z Samaří vážiti vody. Kteréž řekl Ježíš: Dej mi píti. Nebo učedlníci jeho byli odešli do města, aby nakoupili pokrmů. I řekla jemu žena ta Samaritánka: Kterakž ty, jsa Žid, žádáš ode mne nápoje od ženy Samaritánky? (Nebo neobcují Židé s Samaritány.) Odpověděl Ježíš a řekl jí: Kdybys znala ten dar Boží, a kdo jest ten, kterýž praví tobě: Dej mi píti, ty bys prosila jeho, a dal by tobě vody živé. I dí jemu žena: Pane, aniž máš, čím bys navážil, a studnice jest hluboká. Odkudž tedy máš tu vodu živou? Zdaliž jsi ty větší nežli otec náš Jákob, kterýž nám dal tuto studnici, a sám z ní pil, i synové jeho, i dobytek jeho? Odpověděl Ježíš a řekl jí: Každý, kdož pije vodu tuto, žízniti bude opět. Ale kdož by se napil vody té, kterouž já dám jemu, nežíznil by na věky, ale voda ta, kterouž já dám jemu, bude v něm studnicí vody prýštící se k životu věčnému.

Víra vìdy a vìdìní víry: Iz 42,24; 43,3a

183

VÍRA VĚDY A VĚDĚNÍ VÍRY To se nám zdá, milí přátelé, že člověk, který v babylonském zajetí připojil svůj hlas ke starému proroctví Izaiáše (to jméno znamená „spasení je Hos podinovo“), tedy že buditel mezi deportovanými Židy, který vzal za své, že záchrana je u Hospodina, mohl mít nějak záhadně na mysli i nás, když si dnes tolik připouštíme, co tenkrát při řekách babylonských kázal? Myslíme si, že autor starodávného textu, když někdy v šestém století před Kristem mluvil slovo Boží Židům zavlečeným Kaldejci do Mezopotámie, vytušil, co osloví a zaměstná i nás, že si všímáme prorockých komentářů tak dávno zašlých dob, vědouce, že se čas nevrací a dějiny neopakují a mýlil se, kdo prohlašoval, že nic nového pod sluncem? Je tu nova: Už víme, jak to skončit a zničit sebe i svět. K čemu tedy to dávné čtení, když všecko je jinak? Ostatně biblisté a historikové pilně odhalují, jak leccos už tenkrát bylo jinak, než stojí psáno. Přesto bereme vážně proroky Izraele a shledáváme, že co ve jménu Božím sdělovali, skrývá významné poselství i pro nás. Věříme totiž v toho, v něhož oni věřili, a přijímáme, že Hospodin ten lid vyvolil ze všech národů, aby žili nejen ve světě viditelném a hmotném, v němž dnes věda zkoumá jejich stopy, ale i v neviditelném duchovním, odkud do zemitosti svého časoprostoru promítali také a především sku tečnosti jim zjevené a věčné. Nikoli pochybnými praktikami magie, kouzly a čarami, ale Duchem Boha živého, ryté nejen do kamenných desek naho dilých vykopávek, ale do živých srdcí, což tentýž Duch i dnes dosvědčuje. Věříme a poznáváme, že dříve, než zde člověk svévolně skončí, Stvořitel mocně koná a dokoná ozdravění mnohých k záchraně a spáse. Skrze Žida Ježíše z Nazaretu uprostřed lidu, který k tomu vychoval. V něm se nám přijatelně přiblížil, abychom ho poznali a skrze něho nalezli v Bohu věč ného svého Otce. V jeho jménu a zmocnění se účastníme toho, čím zkázu překonává. Jsme tak s dávným prorokem a s těmi, k nimž mluvil, podi vuhodně spřízněni. Spolupodnikáme totéž dobrodružství, spoluriskujeme vírou s Abrahamem, jemuž Bůh proto požehnal a činí ho otcem mnohých národů (1. M 17,5) a požehnáním všech čeledí země (1. M 12,3). Spolu jsme rodinou Boží, jeho dětmi a dědici (Gal 3,7. 29.). Naději máme v Bohu živém (1. Tim 4,10) a žijeme z téže neviditelné skutečnosti.

184


Pouštíme se na hlubinu (Ez 47,5). Mimo opory břehů nás unáší nepod míněnost Božího slova k tajemstvím „častokrát a rozličnými způsoby zjevovaným skrze proroky“ (Žd 1,1). Nasloucháme a svěřujeme se moci zakládající nebe, zemi, moře a všecko, co v nich je. Ve spodních vodách a proudech těchže nepomíjejících zdrojů spolu s dávnými svědky víry obje vujeme srovnatelná východiska svých rozhodování. Z Bible se učíme žít a jí se orientujeme. Vysvětluje nám, co duchovně prožíváme: dosvědčuje a stvrzuje, napomíná a opravuje a nadto nás spojuje a ozvučuje odvěkou písní vděčnosti jedinému Tvůrci a Pánu nejen navzájem, ale i s těmi dáv nými svědky víry v něho. „Není jiného Spasitele,“ poznamenává Druhý Izaiáš (Iz 43,11) na tržišti duchovna v kaldejské tlačenici nejrůznějších kultů, ochránců, spasitelů a božstev, a samozřejmě na tom staví: „Není Boha kromě Hospodina, Sva tého Izraelského, Stvořitele a krále vašeho“ (v. 15). „Není? Čím doložíš, Izaiáši, služebníčku Boží, hypotézu jednoho svrcho vaného a vůbec celou tu biblickou epopej jeho lidu?“ řeknou ti mající pře hled a věci znalí: „Pochlub se důvody, máš‑li jaké, zda obstojí před tím, co jsme vykopali a našli, před tajenkami dávnověku, které jsme šťastně roz luštili!“ Proroci mlčí. Tenhle rozhovor nevedou. Mluví‑li Bůh, polož ruku na ústa, člověče (Job 39,34) a pokorně klepej na skořápku své omezenosti: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“ (Lk 18,3). Popros o oči k vidění a srdce k poro zumění a ponoř se hlouběji do přetlaku jeho milosrdenství a slitování. U Jákobovy studny vyložil Ježíš Samaritánce, jak že se člověk může stát izaiášovskou studnicí vody živé, artézskou studnou prýštící se vláhou svatých výsostí k životu věčnému proti všudypřítomnému hynutí a smrti (J 4.14; Iz 12,3). I doma v Nazaretu připomněl znovu proroka: „Duch Panovníka Hospodina nade mnou, protože mne posvětil a poslal“ (Iz 66,1; Lk 4,18). Při slavnosti stánků pak v chrámě vyhlásil: „Kdo věří ve mne, jak praví Písmo, řeky z jeho nitra, z jeho existence, poplynou vody živé“ (Iz 44,3; J 7,37.38). Na mělčině věřivých obyčejů a křesťanského folklóru mohou mít věřící vědci pocit, že svým „jak že to tenkrát bylo“ ošetřují a brání víru, aby se nestala směšnou pověrou a hlavně ovšem nabízejí bezpečnější šlápnutí svému i našemu sebevědomí. Víra ale sílí bezbranností a odvahou ztra tit třeba i půdu pod nohama. Úsilím o uznání tohoto světa a snahou něco znamenat se snadno mineme s tím, co Ježíš nazývá Božím královstvím. Sama učenost k těm pramenům a zdrojům netrefí, milosrdnějším nečiní a s Bohem nesbližuje. Teprve láska vzdělává (1. Kor 8,1); avšak dobrat se

Víra vìdy a vìdìní víry: Iz 42,24; 43,3a

185

jí, posunout se spasitelně ve vlastním srdci, aby bylo dost místa pro Boha i pro bližního, to nevymyslíme ani nenastudujeme. „Najednou je ti, Židovi, hlt vody dobrý i od sprosté Samařanky?!“ utrou sila protřelá ženská ke znavenému poutníkovi. „Kdybys znala ten dar Boží a kdo je ten, který ti říká, dej mi napít, ty bys prosila … a dal by ti vodu živou.“ Nežíznit navěky? Mít v sobě trvalý zdroj závlahy toho, co nevadne, ale roste a sílí a žije věčně?… „Vždyť na to nemáš a studnice je hluboká!“ můžeme s tou ženskou prakticky namítnout. Anebo to můžeme zkusit s těmi, kteří se sběhli, aby viděli toho neobyčejně obyčejného člověka, není‑li on ale Kristus … Příběh setkání pro nás mezitím pokročil: Pro nás poutník žízní a prosí už na dřevo přibitý a trápený k smrti těmi, které přišel a přichází léčit a zachraňovat pro nebe, pro Boha, pro Otce v nebesích … Riskněme ten pošetilý nápad, že to tenkrát neskončilo. Že Bůh byl v Kristu (2. Kor 5,19) a událost Ježíše z Nazaretu že ční z časnosti a čelí proudu pomíjivosti, jako že Bůh nestárne a jediný se nemění. Že tehdejší pozemsky masivní, děsivé a omračující drama i dnes v nebesích jde do živého a jitřeno hříchem trvá. S lidmi všech dob já i ty tam někde vězíme v tom neviditelném, mnohými přehlíženém a přece věky otřásajícím hororu. Najít se a poznat ve skrumáži kolem Golgoty znamená přijít k sobě a potkat se se smrtí: („S Kristem ukřižován jsem,“ vyznává Pavel); ale i se zázrakem nejen katarze, očisty duše, ale vzkříšení: „Živ jsem už ne já, ale živ je ve mně Kristus“ (Gal 2,20; 2. Kor 5,15). Nesmysl? Signály našich smyslů a veškerá zkušenost mluví proti? Zdravý rozum se tomu vzpírá? Dopřej si čas. Ještě se vrtá to pomyšlení v hlušině tvé obrany, tvých výmluv a opatrné distance, ale už tušíš, že takhle s odstu pem „já nic, to oni“ vlastně ignoruješ počin Boží sanace světa, lhostejně při hlížíš trápení Syna člověka, Syna Božího. Jestliže nás Bůh stvořil pro sebe, jsme jakožto jemu odcizení chtě nechtě u toho všichni: Dotýká se našeho mínění o sobě, připomíná nám naše sobectví a nelásku, poodkrývá gan grénu našich bezohledností a ukřivděností a ON sám ví, čeho ještě. Nech si to otevřít a uleví se ti. Přiznej si, že trápíš Otce i Syna svou lhostejností, nechutí i posedlostmi … Bůh sám odklízí darem milosti k pokání, darem sebepoznání nezbytného k lítosti co v nás skrytě pracuje ke smrti, a ošetřuje nás k životu. Zku šeností smrti starého a zmrtvýchvstáním k novému nás přenáší „z moci temnosti do království milého Syna svého“ (Kol 1,13): Díváme se odjinud. Jinýma očima, v jiném osvětlení vidíme vlastní přirozenost, chuť se prosa

186


dit, realizovat, zdůvodnit, mstít zlo zlem, lekat se a strašit, nenávidět atd. Elán Ducha života v Kristu Ježíši nám to zpochybňuje i znechucuje (Ř 8,2). Uvolňuje závaly hříchu a smrti v nás i mezi námi, léčí a uzdravuje k živé víře v něho. Vnímáš, jak si v tobě cestu hledá pramen, vláha k životu z věr nosti a jistot jeho zaslíbení v naději Boží slávy (Ř 5,2). Proroci to zdaleka viděli, vítali a jejich volání platí Izraeli Staré i Nové smlouvy. Bůh mrtev neskončil, ale námi týraný významně posunul frontu svého zápasu o člověka a svět svého stvoření: Na krvavém golgotském bojišti odhaluje, jak že jsme zajati a znevolněni nedověrou a Boha‑prázdnotou: „Kdo činí hřích, je otrokem hříchu“ (J 8,34). Zdrogovaný iluzí svobody neví, kam jde. Tma nesmyslnosti a prázdnoty ho oslepuje (J 12,35). Dávné pro rokovo „ale teď!“ (Iz 43,1a), plné očekávání při vykročení ze zajetí, apoštol pronikavě vyhrotil: „Nyní je čas příhodný“ (2. Kor 6,2). Právě se děje, co sly šíte (Lk 4,21). Dnes se to naplnilo. Teď jsou dnové spasení. „Já, světlo, při šel jsem na svět (volá Ježíš), aby žádný, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě“ svého skrývání se před Bohem, v oklamání jakoukoli závislostí (J 12,46), či zahanbujícím pocitem malosti, méněcennosti a nahoty. Chceš něco podniknout pro své osvobození? Přimkni se k Osvoboditeli. Svěř se vykupitelskému záměru Stvořitele a udělej to hned. Dnes ti podává slovo a svědectví těch, kteří uvěřili. Vždyť nemáš víc než ten okamžik, do něhož vstupuje s mnoha skrytostmi a neznámými to, pro co se rozhodneš, aby se stalo tím, cos prožil, čím se stáváš, co jsi a kam se ubíráš. Vpusť tam životodárnou vláhu a světlo odjinud (J 8,12; 12,46). Slunce spravedlnosti se zdravím na svých paprscích (Mal 4,6) proměňuje náš svět k dobrému. Je na nás, abychom to dosvědčili těm kolem sebe: rodině, vnoučatům, ale i bratřím a sestrám ve shromáždění, jak že je Bůh v Ježíši Kristu s námi. Ve hře na schovávanou, ve tmě svých prestižních úkrytů před Bohem o sebe občas korektně zavadíme, nahmatáme ruky stisknutí, vedeme řeči: „Haló, slyšíme se?“ Leccos si namlouváme. Jan svým čtenářům neváhá napsat: „Lžeme a nečiníme pravdu“ (1. J 1,6). Teprve voda živá a světlo života, teprve zkušenost krajního zaujetí Bohem a bližním „z celého srdce, ze vší duše a mysli a síly …“ nás přivádí s nepředstíraným zájmem jednoho ke druhému. Ovládáni homeostází živého těla Kristova zpětnovazební regulací duchov ního prostředí k sobě trefíme. „Obecenství máme vespolek“ (1. J 1,7), při čemž ON, hlava a plnost všecko ve všech naplňující (Ef 1,22.23) je s námi: Skutečný střed naší pozornosti. Je s námi po všecky dny až do skonání, kdy zima a tma od Boha odvrá cené tváře světa tohoto ustoupí světu a světlu Boží lásky, obnovy a spásy. Milujícím Boha to dává Duch nahlédnout už teď (1. Kor 2,9). Duch pravdy „Kdybys znala ten dar Boží...“ J 4,10

188


osvědčuje duchu našemu, že jsme Boží synové a žáci ve škole spasitelného umění (Ř 8,16), kde nás vzdělává, inspiruje a překvapivě zmocňuje. Amen. V Luhu nad Morání, 28. června 2006

s. j. h.


31. „Všecky věci dány jsou mi od Otce mého a žádný nezná Syna, jedině Otec, aniž Otce kdo zná, jedině Syn a komuž by chtěl Syn zjeviti. Pojďte ke mně všichni …“ Mt 11,27.28a Jan 16,33; 17,26 Tyto věci mluvil jsem vám, abyste ve mně pokoj měli. Na světě ssoužení míti budete, ale doufejtež, jáť jsem přemohl svět … A známéť jsem jim učinil jméno tvé, a známo učiním, aby milování, kterýmž jsi mne miloval, bylo v nich, a i já v nich. Jan 8,31–36 Tedy řekl Ježíš těm Židům, kteříž uvěřili jemu: Jestliže vy zůstanete v řeči mé, právě učedlníci moji budete. A poznáte pravdu, a pravda vás vysvobodí. [I] odpověděli jemu: Símě Abrahamovo jsme, a žádnému jsme nesloužili nikdy. I kterakž ty díš: že svobodní budete? Odpověděl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Že každý, kdož činí hřích, služebník jest hřícha. A služebník nezůstává v domě na věky; Syn zůstává na věky. Protož jestližeť vás Syn vysvobodí, právě svobodní budete.

Zevnitø svobodní: Jan 16,33; 17,26, Jan 8,31–36

191

ZEVNITŘ SVOBODNÍ Prý moje svoboda končí, kde začíná svoboda druhého. „Zde končím a začí nám …“ pamatuju si ze třetí obecné v Malém Břevnově. „Zde končím a začí nám, já, bezejmenný já, já voják svého lidu, Krasnaja armija, atd.“ opako vali s námi, abychom co nejdřív zapomněli protektorátní: „Die Fahne hoch, die Reihen fest geschlossen, SA marschiert …,“ (tedy tenkrát Sturmabte ilung). Brzy jsme pak poznali, kde končí svoboda osvobozených a začíná svoboda osvoboditelů. Lekcí následovalo bezpočet. Pro představu alespoň jednu z posledních: V mrholení po ránu u Smetanova divadla firemní Moskvič zpomalil, až zastavil, aby přes krajní frekventovaný pruh vpravo odbočil ze čtyřprou dovky Vítězného února do Politických vězňů. Nestalo se. Vboural se nám do kufru mimozemšťan a mé spolujezdkyni, kterou jsem vezl do banky pro výplaty, málem zlámal vaz. Na moje nevybíravé námitky vytáhl legitimaci: Tušil prý, že se mu někdo takhle do cesty přimotá. Půl dne mne pak příslušníci přemlouvali, kde že končí moje svoboda bezpartijního občánka a začíná estébákova z dotyč ného Wartburgu. Že všechno je jinak, abych pochopil a podepsal. Mohl to samozřejmě „nezávisle“ posoudit soud s tím, že by si prý v tom případě zatím ponechali můj řidičák, neboť jsem přece jen tuhle soudruhovi vytvo řil dopravní překážku. Budou‑li chtít psa bít, najdou si třeba mé obcházení zákona o dozoru nad církvemi u nás doma nebo nedovolené shromažďo vání a z nepřátelské ciziny literární kontraband, atd. … A tak jsem položil na stůl žádané tři stovky a mohl jít. „A co si myslíte vy?“, zeptal jsem se u vrat. „S kachlíkárnou to jinak nejde,“ ušklíbl se dopravácký pulec, který mě pouštěl na ulici. Něco maličko hojivého tenhle mizerný flastr na moji bolístku přece jen měl. Chvíli jsem pak ještě trnul, jestli demolovaný Moskvič není z těch aut, která se můj šetrný zaměstnavatel rozhodl toho roku nepojistit. Nebyl. Čas nesvobody, řeknete. Přesto, davy v modrých košilích se tenkrát cítily svobodně a svou omezenost braly radostně jako historické nezbytí na cestě ke štěstí. Poznaná nutnost v kolektivní dobrovolnosti byla tou jejich svo bodou.

192


Prozměnu přemítám, kde končí dneska v poplivané nádražní čekárně svoboda bezdomovce a začíná moje, nebo kde končí svoboda dvaceti cikánů kolem kouřícího se hrnce ovaru dole, a začíná svoboda těch nad nimi, kteří musejí ráno na šestou, atd. Jak je to vlastně s tímhle výsostným atributem lidství: svobodným rozu mem a rozumnou svobodou? „Končí má svoboda, kde začíná svoboda dru hého?“ ptá se farář Blahoslav Hájek (KJ 26/07). Ne, že by si theolog ve svém článku neodpověděl, ale mám pocit, že navrhuje, abychom si odpo věděli za sebe každý sám. Proč mi to rčení o začátku a konci svobody připomíná neblahou dok trinu o omezené suverenitě? Držíme nezadatelné právo občana zařizovat se po svém, zdůvodňovat se a prosazovat ve svém životním prostoru, realizo vat se, bránit a chválit atd. v nezávislosti a volnosti bez zábran a skrupulí vně i uvnitř …, ale nakonec koukáme, abychom se vešli, vtlačili a vecpali mezi ostatní, které tím občas chtě nechtě omezujeme a štveme, sami jimi omezováni a tísněni. Občansky balancuju, co si dovolit a co si zakázat. Jako na hrací ploše koule potkává kouli, sráží se moje svoboda se svobo dou druhých. Má to svá pravidla, svou pravdu, která vítězí, avšak je tohle ta říše pravé svobody? Na začátku Bible se připomíná zahrada, kde nás tahle otázka netrápila. Problém visel na stromě jako ovoce, před nímž nás Bůh varoval. Stáli jsme na zemi, ošetřovali ji a poznávali, pojmenovávali si svět, abychom mu rozu měli zdomácnělí v tom, co jest. Jak je to ale s tím, co bude? Přišlo nám na mysl. Jak určit a pojmenovat, jak ovládnout a naložit s tím, co přichází a co být má?! Možná že by nám to Stvořitel jednou sám otevřel, tohle vyšší patro svobody a vědoucí odpo vědnosti. Přes jeho zápověď jsme si nedočkavě a předčasně otevřeli a otví ráme si sami. Už víme …: „I bez Tebe, Bože, už víme zlé i dobré a směle se do toho pouštíme. Připadáme si na výši té osudové otázky. Určeni svévolí počátečního svého vykročení k bez‑božnosti. Ustlali jsme hříchu ve dve řích svého vcházení i vycházení (čteme v 1. M 4,7). Předznamenáni včerej šími svými rozhodnutími a sami sebou znevolněni, zapomínáme na Stvo řitele. Neradi slýcháme, že „všeliký skutek přivede Bůh na soud, i každou věc tajnou, buďto dobrou nebo zlou?“ (Kaz 12,14) „Bože, to není fér! Stra katý leopard se nedokáže převléknout; školeni ve zlém, nedokážeme činit dobře a ty to víš! (Jer 13,23) Ty okolnosti! Po kom že to mám, že takhle vypadám, že jsem, jaký jsem …“ Jenomže s tím vším, človíčku, ve svém životě od začátku něco ve vlastní režii provádíš, něco se s tebou děje, s tvou vlastní vůlí, něco tě

Zevnitø svobodní: Jan 16,33; 17,26, Jan 8,31–36

193

pro bytí s Bohem zneschopňuje, diskvalifikuje a sám sobě tím za sebe odpovídáš. Vím, že se musím nějak vejít, i když mi to nevoní. Nejen že nemůžu jen tak odklidit, co mi vadí, odpravit prostě toho, kdo mi překáží. Vstanou noví a noví Abelové. Není toho moc, co mi ze svobody zbývá a ty mi k tomu, Bože, ještě oznamuješ, „co je dobrého a co vyhledáváš ode mne: abych činil soud, miloval milosrdenství a pokorně chodil s tebou, svým Bohem?!“ (Mich 6,8) Tolik jsem o to stál, poznat dobré a zlé, vědět, co být má! Proč se mi teď většinou chce jít jinudy?! Samo poznání dobra ještě člověka nezbytně k ctnosti nevede (jak dou fal Sókratés). S chutí občas jedná dobrému navzdory. Co je to za chuť? Připadat si nezávisleji? Povyraženě? Dobrodružně? Cool? Jako drápkem táhne za sebou zlý čin další a další. „V podivné rozpolcenosti činím vlastně, co nechci,“ se svobodou v koncích napsal svobodný občan Pavel Římanům, když se stal křesťanem (Ř 7,15.16): „Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?“ (v. 24). Zjevené Boží vůli navzdory sám pracuji na svém odcizení a působím si tím smrt a zahynutí: „Kdo mne z toho dostane?!“ To nevolá po občanském „Já pán, ty pán“, ale po křesťanské svobodě sklíčen poznáním, že kdo činí hřích, je závislák, služebník hříchu (J 8,34), a nevolá do prázdna, ale svědčí a vyznává: „Zákon Ducha života v Kristu Ježíši mne vysvobodil od zákona hříchu a smrti.“ Zkušený analytik vlastní duše mluví o východisku a záchraně. Nová inspirace života ho zbavila a zbavuje té dosavadní bludné, smrto nosné a staré (Ř 8,2). Bůh neposlal svého Syna, aby nás vrátil na začátek do zahrady. (Infan tilní duchovní zaostalost a věčné začátečnictví je slepá cesta.) Ani proto ho neposlal, aby od věků milosrdný a slitovávající se (Ž 103) našel si důvod svému pokleslému, zpotvořenému stvoření odpustit. Jednorozený Boží přišel do bezvýchodnosti naší svévole, aby nás z moci nás samých, z moci toho, co bylo, vykoupil a osvobodil. Vyvázáni z podmíněnosti svou minulostí už nejsme sami svoji, ale dosahujeme na dědictví v jeho slávě, znamenáni Duchem zaslíbení svatým (Ef 1,13). „Kde je Duch Páně, tam je svoboda“ (2. Kor 3,17). Od chvíle, kdy Pán Ježíš svým přátelům při poslední večeři umyl nohy (J 13), až po závěrečné vidění a rozeznání, že se rozprchnou a samotného ho v tom nechají (J 16,32), znovu jim v předtuše blížící se bolesti a smrti vysvětluje v těch čtyřech kapitolách své poslání: Ze všelijak kultivované živočišnosti probudit bytost duchovní a zpřístupnit jí říši pravé svobody. Mluví k nim, aby v sobě zakotvil a založil jejich

194


ŠÁLÓM; zakořenil a rozkošatěl v nich svůj odkaz pokoje převyšujícího lidský rozum (J 14,27; Fp 4,7). „Jste jiní. Nebudou vás mít proto rádi. Lišíte se, čeká vás soužení, ale neztrácejte naději. Já jsem to tu přemohl …“ (J 16,33). Bezbranný, zranitelný, křehký … čte o sobě v jejich zmatených a ztěžka chápajících tvářích. Odvrací, zvedá zrak, noří se tam, odkud sestoupil (J 3,13), a mluví k Otci. Před nimi se modlí, aby je naplnil radostí (J 17,13). Prosí za ně i za ty, kteří pro jejich svědectví dojdou téže svobody a v něho uvěří (J 17,9.20), aby chráněni v Otcově JMÉNU byli posvěceni v jeho pravdě a slavně zajedno: „Já jsem v nich a ty, Otče, ve mně, aby dokonáni byli v jedno (J 17,11.17.23). Nejsou ze světa, jako já nejsem, ale poslal jsem je na svět, jako jsi poslal mne a posvěcuji sebe samého za ně, aby i oni byli posvěceni v pravdě (J 17,16–19).“ Přes potok Cedron pak zamířili cestou toho posvěcení do noční zahrady na hoře oliv, na místo, o němž věděl i zrádce … Cestou do pasti! Bez příčiny kopají jámu tvé duši, Ježíši! Nemýlíš se? Vždyť tě odsoudí, ztýrají a zabijí! Je snad hrob prostorem té svobody? „Zůstanete‑li …, poznáte se … Poznáte pravdu a právo hrobu i moc zmr tvýchvstání. Pravda vás vysvobodí (J 8,32), od služby porušení do svobody slávy synů Božích (Ř 8,21). Do svobody, která se v setkání bratra s brat rem nejen nevymezuje, ale naplňuje a rozhojňuje (Ef 1,23). Amen. Milostivý, odpouštějící Bože Otče v Pánu Ježíši Kristu, promluvil jsi k nám o svatosti a slávě života věčného, o spasitelné možnosti pro smrtelné své stvoření. Děkujeme, že jsi nám dal oči k vidění, uši k slyšení a srdce k porozumění. Posvěť nás v pravdě své, která nevítězí (jak bychom si leckdy přáli), ale vysvobozuje od služby porušení ke svobodě slávy tvých synů (Ř 8,21). Chraň nás od svévole a iluze svobody vymezující se vůči bližnímu, v níž bychom duchovně živořili a zchátrali. Dávej nám bydlet v duchovním svém domě mnoha příbytků, abychom bez zábran vítali a bez předsudků šťastně přijímali jeden druhého ve všeobjímající volnosti, v níž ty sám bys byl každému z nás všecko ve všech (Kol 3,11b). Amen. V Luhu nad Morání, 7. října 2007

s. j. h.


32. „Spasil nás a povolal povoláním svatým. Ne podle skutků našich, ale podle uložení svého a milosti dané nám v Kristu Ježíši před časy věků. Nyní pak zjevené skrze příští patrné Pána našeho Jezukrista, kterýž zahladil smrt, život pak na světlo vyvedl i nesmrtelnost skrze evangelium.“ 2. Tim 1,9.10 Žalm 69,1–22 Vysvoboď mne, ó Bože, neboť jsou dosáhly vody až k duši mé. Pohřížen jsem v hlubokém bahně, v němž dna není; všel jsem do hlubokosti vod, jejichž proud zachvátil mne. Ustal jsem, volaje, vyschlo hrdlo mé, zemdlely oči mé od ohlídání se na [tě] Boha svého. Více jest těch, kteříž mne nenávidí bez příčiny, než vlasů hlavy mé; zmocnili se ti, kteříž mne vyhladiti usilují, a jsou nepřátelé moji bez mého provinění; to, čehož jsem nevydřel, nahražovati jsem musil. Bože, ty znáš sám nemoudrost mou, a výstupkové moji nejsou skryti před tebou. Nechť nebývají zahanbeni příčinou mou ti, kteříž na tě očekávají, Pane, Hospodine zástupů; nechť nepřicházejí skrze mne k hanbě ti, kteříž tě hledají, ó Bože Izraelský. Neboť pro tebe snáším pohanění, [a] stud přikryl tvář mou. Cizí učiněn jsem bratřím svým, a cizozemec synům matky své, proto že horlivost domu tvého snědla mne, a hanění hanějících tě na mne připadla. Když jsem plakal, postem [trápiv] duši svou, bylo mi [to] ku potupě obráceno. Když jsem bral na se pytel místo roucha, tehdy jsem jim byl za přísloví. Pomlouvali mne, sedíce v bráně, a písničkou byl jsem těm, kteříž pili víno. Já pak modlitbu svou k tobě [odsílám], Hospodine, časť jest dobré líbeznosti [tvé.] Ó Bože, vedlé množství milosrdenství svého vyslyš mne, pro pravdu svou spasitelnou. Vytrhni mne z bláta, abych nebyl pohřížen; nechť jsem vytržen od těch, kteříž mne nenávidí, jako z hlubokostí vod, aby mne nezachvátili proudové vod a nesehltila hlubina, ani se nade mnou zavřela prohlubně. Vyslyšiž mne, Hospodine, neboť jest dobré milosrdenství tvé; vedlé množství slitování svých vzhlédniž na mne. A neskrývej tváři své od služebníka svého, neboť mám úzkost; rychle vyslyš mne. Přibliž se k duši mé, [a] vyprosť ji; pro nepřátely mé vykup mne. Ty znáš pohanění mé a zahanbení mé i potupu mou, před tebouť jsou všickni nepřátelé moji. Pohanění potřelo srdce mé, pročež jsem byl v žalosti. Očekával jsem, zdali by mne kdo politoval, ale žádného nebylo, zdali by kdo potěšiti chtěli, ale nedočkal jsem. Nýbrž místo pokrmu poskytli mi žluči, a v žízni mé napájeli mne octem. Budiž jim stůl jejich před nimi za osídlo, a pokojný způsob jejich místo síti. Lk 12,13–15; 19,8–10 I řekl jemu jeden z zástupu: Mistře, rci bratru mému, ať rozdělí se mnou dědictví. A on řekl jemu: Člověče, kdo mne ustavil soudcím aneb děličem nad vámi? I řekl jim: Viztež a vystříhejte se od lakomství; neboť ne v rozhojnění statku něčího život jeho záleží … Stoje pak Zacheus, řekl Pánu: Aj, polovici statku svého, Pane, dávám chudým, a oklamal‑li jsem v čem koho, navracuji to čtvernásob. I dí jemu Ježíš: Dnes spasení stalo se domu tomuto, proto že i on jest syn Abrahamův. Nebo přišel Syn člověka, aby hledal a spasil, což bylo zahynulo.

Zastav: �alm 69,1–22, Lk 12,13–15; 19,8–10

197

ZASTAV! Kdo je ten Nazaretský? Co říkají, proč přišel? A proč nepřišel? A jak to vidí on? Evangelisté zaznamenali široké spektrum odpovědí: „Víme, že jsi od Boha přišel Mistr,“ (J 3,2) uznává za skupinu nejpovolanějších izraelský učitel a předák Nikodém a lid soudí, že vstal z mrtvých Jan Křtitel. nebo snad Eliáš? Jeremiáš? Nebo jiný z proroků (Mt 16,14)? „Není to Mesiáš?“ šeptají (J 7,41). Kristem, tím Synem Boha živého, jej bez okolků prohlásil Šimon Petr (Mt 16,16). Naproti tomu se proslýchá, že se pomátnul (Mk 3,21). Spílají mu ďáblem posedlých Samaritánů (J 8,48): „Ďábelství má a blázní, co ho posloucháte?!“ (J 10,20). Jenomže odkdy dává ďábelství slepcům prohlédnout? A tak se hádají; až někteří z předních ho v chrámové síni obstoupí: „Konec dohadů! Jsi‑li ten očekávaný, řekni to rovnou …“ (J 10,24). „Pověděl jsem vám a nevěříte“ (J 8,23n; 10,25). Různice trvá (J 7,43; 9,16; 10,19). „Nazýváte mne Mistrem a Pánem, jsem zajisté (říká učední kům J 13,13), avšak jinak, než jste zvyklí. Nepřišel jsem, aby mi sloužili, jak požadují páni tohoto světa (J 8,23), ale abych sloužil Otcově vůli (Žd 10,7.9), Otcově přání života (J 12,50). Jsem tu, abych přesměroval život člověka od umírání a hynutí k věčnosti (Mt 20,28; Mk 10,45). Syn člověka přišel, aby spasil (Mt 18,11), aby hříchem zneschopněné obnovil pro bytí s Bohem …“ Jako dobrý pastýř hledá své ztracené ovce: Ruší naše odcizení, léčí syn drom naší snížené imunity vůči zlu, tak nakažlivý pohoršením z pokolení do pokolení … Vyvádí nás z úzkosti a životní bezradnosti, z bludiště, jímž býváme sami sobě. „Proto mne Otec miluje (říká), že tomu věnuju svou duši“ (J 10,17). Každou chvíli života v jeho nedovršenosti: své tělo, svůj čas, mysl, city, vůli, rozum zasvětil té práci nad naší sešmodrchaností, v níž hyneme. Čelí smrti, její agendě, jejím strukturám až do krajnosti a před svými soudci necouvá. Do očí jim vmete: JSEM … „JSEM“ tak nepřeslechnutelné nejvyššímu knězi: JSEM, KTERÝŽ JSEM. Jsem, koho čekáte: Syn toho Požeh naného. A uzříte Syna člověka sedícího na pravici moci Boží, jak přichází s oblaky nebeskými (Mk 14,61.62). Zdá se vám, že se mnou končíte, ale dokonáno je jinak, než byste si přáli … Piláta smrtonoše nechá v jeho nechápavosti: Říkáš, že jsem král? Poslyš, je to jinak. Tady s násilím nepochodíš. Nebude po tvém. Mé království není

198


z tohoto světa (J 18,36). Ne ono tobě, ale tys jemu vydán a sám s ním nic nesvedeš. Mnou se tě týká víc, než ti řekli. Na soudu podle svědectví mého jsou na tom hůř než ty (J 19,11). K tomu jsem se narodil, proto jsem při šel na svět, abych svědectví vydal pravdě (J 18,37). Kdo je z pravdy, slyší … Kdo je z mých ovcí, třebaže ztracených a zahynulých, slyší můj hlas. Při šel jsem hledat a zrušit moc smrti nad nimi (Lk 19,10; J 10,4; Mt 18,14). Ale vždyť tu má zubatá v převleku velekněze a vladaře nad tebou vrch, Ježíši! Obvykle přikrčená v lidské Boha‑prázdnotě teď k úžasu nebe a země proti tobě zjevně povstává a žihadlem jejich hříchu tě přemáhá. Proti Otcově přikázání života visíš tu na dřevě, jsa neodpustitelným, smrti hodným hří chem lidstva sám. Nedělej se, že tímhle vítězíš! „Hle, člověk,“ řekl Pilát nad zbičovaným, ale předvádí sama sebe, pacholka smrti: „Hle, člověčina moje a tvoje,“ říká nám, jak bloudí dějinami: „Dobře si všimni: Sápeš se po nevinnosti, ubíjíš Boha, krále a Krista, v klepetech smrti dusíš jeho svědectví pravdě. Na věky se tím jeví tvoje pravda a sku tečnost pravdou smrti, člověče.“ Uvěřit znamená se zděsit … Avšak zkrušenému pravdou o sobě se Bůh za clonou krve a bolesti dává poznat jako LÁSKA (Ř 5,8; 1. J 4,10). Slouží a pomáhá tvé víře vzkříšením utýraného svého Syna: Osměluje nás neza hanbující nadějí zmrtvýchvstání: „Čiň pokání. Zemři a věř! Svou smrtí se obrať k životu (Ř 6,3.4), jímž jsem smrt překročil a pohltil ji ve vítězství (1. Kor 15,54.55), k životu věčnému.“ „Kde je, smrti, tvé žihadlo? Kde je, ó peklo, tvoje vítězství?“ Snad v pádu všech do nerozlišitelnosti a bezvýraznosti? Do beztvaru a beztváře? Vítě zíš snad všestrhujícím proudem, jímž jsme ve svém obyčejném tělesném životě unášeni? Jak se jeví současnost mysliteli Janu Patočkovi? „Není, kdo by se z její moci vymanil (říká). Tělesný život ve svých touhách a boles tech, v neustále se obnovující žádosti a snaze o její stupňování a prodlu žování bez hranic, v připoutanosti k jejímu bezprostřednímu ukájení, má úpadkovou tendenci … Sebezapletení do monotónní nekonečnosti žádání a uspokojování v podléhání pasivitě v neustálých svodech a ohroženích je úpadek sám.“ Neleká nás, přátelé, v tom kalném proudu obecná nechápavost post moderně lhostejných? Netečné zírání, jak ho vedou (ano, i tímhle naším časem), přibíjejí a věší – Boha v Kristu – aby v bolestech umřel a pohřben zmizel, vyťat ze země živých (Iz 53,8) a zapomenut? Ten, který v tak zne pokojivém kontrastu ozřejmuje život proti smrti? Zkrvavený se ohlíží po mlčících i dnes, jak od něho dávají ruce pryč (Lk 22,61). Už visí a ještě se přimlouvá, aby se jim to nestalo navždy překážkou víry v něho, ale aby pro

Zastav: �alm 69,1–22, Lk 12,13–15; 19,8–10

199

milosrdenství Boží se SLOVO KŘÍŽE někdy otevřelo brankou smrti tady a teď k životu. K životu rozhojněnému v říši jeho životodárných zdrojů odjinud. Přišel, abychom si všimli, jak všem nám sedí za krkem (2. Kor 5,15; Kol 3,3.4 aj.) stará, obyčejná, tělesná, monotónní, ukájivá, beztvará, mlžící a temná, jako by brala vše … NEBERE! Přišel ji setřást a jejím vlastním konáním znemožnit. Filosof ji prokoukl, ale svět, unášivě obelstěn příjemnou nicotou smrti, která na to nevypadá, si uši zacpává … Neboť běda tomu, kdo se probudí a nikde nikdo … Pocit bezmoci ho vtáhne a nepustí. Prý deprese; jenže pojmeno váním démona ještě ho v moci nemáš. Voláš, prosíš, lapáš po vzduchu. Polykáš prášky a zkratovitě jednáš: Zastavte!! Zastavte tu jízdu děsnou, zastavte ten pád ke dnu a propad do prázdna a nesmyslnosti (jak se zpívá v refrénu stošestnácté z evang. zpěvníku Svítá). Proud ovšem nezastavuje a leckdo už procitání k nenáviděné pravdě neunese. Vstupenku vrací a před koncem odchází … V Česku si v posled ních pěti letech vzalo život kolem patnácti set lidí, na světě přes půl mili onu (LN 23. 3. 09). Ale někteří …, někteří se mezi slepě unášenými zachytí a otřeseni se obracejí vírou k záchraně. Nespočívá v jejich kvalitách, hod nostech ani nehodnostech, ale v tajemství Božího úradku (píše apoštol): V milosti dané jim v Kristu před časy věků a nyní zjevené … Patočkova „vodácká metafora“ smrti jako dravého proudu „tělesnosti“ nicujícího a pohlcujícího život v jeho nedovršenosti dávno před exitem těla, připomíná Pavlovo vyznání „bezduchosti“, když se ohlíží po minu losti, z níž byl vytržen mocí Kristova vzkříšení (Ř 6,13; Ef 2,1. 5.6; Kol 2,13 aj.): „Také nás, když jsme byli mrtví ve vinách a hříších, Bůh oživil spolu s Kristem a spolu s ním vzkřísil a v něm posadil na nebesích“ (říká)… Zabydlel nás ve skutečnosti převyšující, co lidé považují za rozumné (Fp 4,7), na pevnině a spásném břehu, který zmítanci kalných peřejí jen letmo míjejí. Apoštol vzpomíná, jak byl doslova katapultován ze smrti do života kdesi u Damašku: Osloven umučeným a vzkříšeným Ježíšem, jemuž do té chvíle nemohl přijít na jméno, zděšen a oslepen se zachytil čehosi pevného, co za ním přišlo po vlnách, co se po něm vztáhlo do strhující mašinerie vztek losti a násilí. Popadl tu příležitost a všecko nechal plavat, co ho dosud neslo a vzrušovalo (Fp 3,7). Živel (mocnosti Ef 6,12), jímž s chutí pádloval, mu zpod nohou či zadku rázem sebral zdání jistoty a pocit bezpečí. Sebe vědomí se vytratilo, bárka jeho ctižádosti a chlouby mu odplouvá, ale té ruky poznamenané bolestí se nepouští … Tři dny ho osleplého takhle držel druhdy nepřítel, nad vším tím jeho dosavadním smrtonosným bytím, nežli

200


se ozvalo: „Sauli, Sauli, bratře …,“ a konečně se našel; konečně prohlédl na břehu Božím obklopen solidaritou podobně otřesených. Známe z Bible ovšem i jiná zastavení a jiné takové příběhy. Možná méně dramatické a s hladším přistáním, ale stejně překvapivé a slavné. Inspirován Duchem svatým Filip oslovil královského úředníka cestou v pustině poblíž Gazy a on se odvážil: Zaujat a osvícen oživlým slovem dáv ného proroka, rozhodně obrátil proti dennímu pořádku, proti proudu své obyčejnosti a zastavil. Zrevidoval svůj život a obstarávky své každoden nosti zpřevracel: „Ježíš Kristus je Syn Boží … Proč nemám být pokřtěn?!“ V navyklém běhu všeho se otevřel nepředvídanému, vzrušujícímu dotýkání věčnosti, nekončícímu objevování smyslu Slova Božího, jeho zvýznamnění pro sebe v dobrodružství víry, naděje a lásky. Jede dál svou cestou (čteme) a přece je jiný a jinak, jinudy pokračuje vstříc svému africkému domovu, opatřen nesmrtelnou setbou evangelia Kristova pro lid Etiopie, pln rado sti (Sk 8,26–40). Filosof popsal průběžnou moc smrti a samospád lidského úpadku. Apo štol v moci Ducha, toho Utěšitele a Ducha pravdy Kristovy se zorientoval k životu. Ne na čas z vlastních zdrojů lidskosti, renesancí humanitních idejí, kulturních či sociálních receptů. V listu z vězení svědčí o „Božím ulo žení a milosti dané nám v Ježíši Kristu před časy věků,“ (2. Tim 1,9), před počátkem všeho a ovšem dřív, než se tragicky provalil pohlcující samo spád nicoty a smrti. V Ježíši – Synu člověka – se to předvěké Boží ukázalo zřetelným a zjev ným. Stalo se událostí v čase, která všežravý jícen zavírá a proud zbavuje hubící moci a síly: „Zahladil smrt …“ Do časnosti vstoupilo, co v Božím úradku působí a trvá od věčnosti. V evangeliu jsme četli o hříšníkovi, který si velmi přál na vlastní oči spatřit neskutečného dobrodince Ježíše, tak neuvěřitelného uprostřed lidské sebranky, jak on, hejtman nad celníky, ji zná. Jsa malé posta vy usadil se na stromě u cesty. Příležitost spatřit ho si nesmí nechat ujít. Ježíš ještě putuje se zvěstí evangelia království a kříž o sobě teprve dává tušit v nejisté budoucnosti, ale předvěká milost Boží už proti smrti slavně mocí vzkříšení působí, jakkoli lidsky viděno rovněž ještě vzdále ného a neskutečného: „Dnes se stalo spasení tomuto domu,“ slyší všichni a věřit se tomu nechce: Spasení, domácnosti toho zlotřilce a kmotra publikánských mafi ánů?! Spasení k úžasu a rozhořčení všech spravedlivějších kolem: Uplatil snad Mistra slibem, že se o to, co nakradl, rozdělí?

201

Zastav: �alm 69,1–22, Lk 12,13–15; 19,8–10

„Ne podle skutků našich zachraňuje, ale podle uložení svého,“ napíše mnohem později o milosrdném a slitovném Hospodinu apoštol příteli Timo teovi. Ne tedy, že „polovici svého statku dává chudým atd.“, ale že změněné srdce mu jinak nedá (Lk 6,45), ohlásil a dosvědčil Ježíš to spasení, pro které se Zacheus rozhodl a které hodlá konat se svou rodinou. (Fp 2,12). Proč podobně nezapůsobil Pán mezi bratry, když byl jistě s respek tem a úctou žádán: „Mistře, řekni mu, ať se se mnou (spravedlivě) rozdělí o dědictví“? „Člověče, kdo mne ustanovil soudcem nebo děličem nad vámi?“ „Ale vždyť na svědomí Zachea jsi k rozdělení statku zapracoval!“ „Nikoli. Uzrálo v hojnosti změněného srdce. V tom, co vás unáší hlava nehlava jednoho proti druhému, kde pádlujete jako o život s tím, co vám patří, k nesplavnému konci, v tom jsem vám radit nepřišel. Nepřišel jsem volat spravedlivé. Nepřišel jsem vás potvrdit ve vaší sebejistotě, ale hříšné osmělit k pokání.“ „Tak aspoň zadrž ruku Kainovi, který nám zjevně nepřeje! Mistře, když člověk člověka vraždí, proč to neřešíš?! Boháčovi přidáš, jako bys neviděl ty chudáky kolem. Mít tu moc, věděli bychom, co s přebytky; jak přerozdě lit, s čím tamti šeredí … A zatím domu boháče stodol přibývá. Sotva ovšem k spasení jako Egyptskému Josefovi v sedmi letech tučných! Bože, Bože!!“ „Co voláš ke mně? Dělej, co máš a můžeš. Této noci půjde do tuhého. Této chvíle jako vždycky … tady a teď. Není ti hanba umřít bohatý? Děkuješ za hojné úrody svých polností?, za úspěch a výnosy svého podnikání …, žes místo na Kanáry mohl tentokrát do Thajska a zaplatit si výlet na měsíc? Neděkuj. Zbožnou posunčinou to na mě nehodíš, praví Hospodin. Nejsem rozhodčím ani děličem mezi vámi. Je na tobě činit dobře nebo nečinit … Raději couvni z téhle zdánlivé svobody svévole k té, jíž já osvobozuju. To je spasení.“ Amen. V Luhu nad Morání, k času postnímu 2007

s. j. h.


33. „Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, který podle mnohého milosrdenství svého znovu nás zplodil v naději živou skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých.“ 1. P 1,3 Mk 16,9–16 Vstav pak Ježíš z mrtvých ráno v neděli, ukázal se nejprv Marii Magdaléně, z níž byl vyvrhl sedm ďáblů. Ona pak šedši, zvěstovala těm, kteříž s ním bývali, lkajícím a plačícím. A oni slyšavše, že by živ byl, a vidín od ní, nevěřili. Potom pak dvěma z nich jdoucím ukázal se v jiné způsobě, když šli přes pole. A ti šedše, pověděli jiným. Ani těm nevěřili. Potom sedícím spolu jedenácti ukázal se, a trestal nedověru jejich a tvrdost srdce, že těm, kteříž jej viděli vzkříšeného, nevěřili. A řekl jim: Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření. Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude; kdož pak neuvěří, budeť zatracen. 1. P 1,3–5; 2,1–3 Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, kterýž podlé mnohého milosrdenství svého znovu zplodil nás v naději živou skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých, k dědictví neporušitelnému a nepoškvrněnému a neuvadlému, kteréž se chová v nebesích, vám, kteříž mocí Boží ostříháni býváte skrze víru k spasení, kteréž hotovo jest, aby zjeveno bylo v času posledním … Protož složíce velikou zlost, a všelikou lest, a pokrytství, a závist, i všecka utrhání, jakožto nyní zrozená nemluvňátka, mléka beze lsti, [Božího] slova žádostivi buďte, abyste jím rostli, jestliže však okusili jste, kterak dobrotivý jest Pán.

O první pomoci: Mk 16,9–16, 1. P 1,3–5; 2,1–3

203

O PRVNÍ POMOCI Když potkali zmrtvýchvstalého Ježíše, byl to otřes. Apoštol Petr vzpomíná, jakou změnu to v jejich životě způsobilo: bolestný porod a šťastné narození nového. Teprve tváří v tvář oslavenému Mistru a Pánu sami prožili, o čem jim od začátku říkal: „Nenarodí‑li se kdo znovu, nemůže vidět to králov ství … Teprve z vody a z Ducha narozený vchází (J 3,3.5). Bůh nestatečné svědky Ježíšova umírání „znovuzplodil jeho vzkříše ním v živou naději“. Prožili, jak sáhl ke kořenům, uvolnil svévolí a nedů věrou zablokované, hříchem přidušené lidství, probudil je a přivedl na svět k nadějnému životu. Nicovanému a mařenému otevřel do svobody bytí s ním, pro věčné své milosrdenství (Ž 136,1). Apoštol mluví o rozhodném vykročení se vším všudy, úplném a nevrat ném: „Ničím nevázněme v tom, co jsme opustili, a taky s sebou nic odtud nenosme, máme‑li zdravě žít a duchovně prospívat. Odhoďte staré (čteme), každou lest a přetvářku, závist, pomlouvání atd. Svlékli jste to, nevracejte se. Živte se mlékem Božího slova, abyste jím rostli a dostali se dál … Jest liže však jste okusili, jak je Pán dobrotivý.“ Jinak nemá smysl se do něčeho nutit. Zachmuřeně s kyselou tváří si připomínat obtěžující pravidla sluš ného chování křesťana, aby lidi neřekli, bývá k ničemu: Silou vůle napo dobovat zářné vzory a v jádře zůstávat ve starém? „Pokulhávat na obě strany“? (1. Kr 18,21). Stromek jakkoli ověšený cizím ovocem, sladkostmi a pozlátky, končívá u popelnice. Teprve dobrý strom spontánně rodí dobré k oslavě zahradníka (Mt 7,17–19; 12,33; J 15,8). Klíčem je zgruntu pro měňující osvobodivá zkušenost s Božím dobrodiním. „Dospělí“, zvyklí brát se vážně v tzv, „dospělém světě“ dnes, ovšem nad nějakým narozením znovu a novým dětstvím pokrčí rameny. Divil se ostatně i učený Nikodém, když mu to Ježíš vykládal; a příliš se do toho nechtělo ani učedníkům vším tím, co se seběhlo kolem milovaného Mistra, náhle zestárlým, svým selháním vyhořelým a zmrtvělým. Nejen nevěřící Tomáš, všichni jsou na tom bledě. Po otřesu Velkého pátku nevěřili: Nevěřili Marii Magdaléně, nevěřili dvěma, které potkali, když šli přes pole do Emaus. Evangelista Marek chce, abychom si všimli, jak na tom Ježíšovi nejbližší jsou ve chvíli setkání se Vzkříšeným, nežli to pro sebe jako Boží možnost ve své nemožnosti přijmou a uvěří: Ještě tě chce, přestože takhle vypadáš.

204


Ještě o tebe stojí, aby tě smysluplně zaměstnal: „Jdouce po všem světě zvěstujte. Povězte to všemu stvoření, kažte evangelium … Kdo se pro mne rozhodne, kdo uvěří a pokřtí se, nakročil k záchraně a slávě. Kdo nevěří, maří a znicotňuje sám sebe a bude mu to nadějí mrtvou, plodem rozklá dajícím se v životě. To je ten soud. (J 12,48) Tím, že učedníky posílá, sleduje Ježíš jejich ozdravění. V osamělcích hlo dají pochybnosti. „Seberte se, nevěřící Tomášové, a jděte mezi lidi, budete mi svědky do posledních končin země“ (Sk 1,8). „Kdo neuvěří, zahyne. Tak na to mysli, abys pro nevěrohodnost svého svědectví neměl někoho na svě domí. Nejen slova, slova, slova … Musejí na tobě uvidět, že žije ten mezi námi bezpočtukrát křižovaný; na tobě se ho mají dotknout, přímo hmatat Vzkříšeného.“ To myslí Pavel, když říká: „Živ jsem už ne já, ale živ je ve mně Kristus“ (Gal 2,20). Co vidíte, je jeho moc. I mne, dříve protivníka a zhoubce věřících (Gal 1,13), hříšníka horšího jiných (1. Tim 1,15; Sk 22,4.5.19.20), z mrtvých vzkřísil, proměnil a obživil.“ Nenáviděný Ježíš ho zastavil. Ten na hrdle trestaný Nazaretský se mu dal poznat jako Mesiáš, jako oslavený Syn Boha, Svatého Izraelského, jemuž se on, tragicky zatvrzelý a zmýlený, domníval svou násilnou horlivostí sloužit. Vzpomíná, jak osleplý tím viděním a otřesený vyhlídkou na zasloužené odsouzení a zavržení směl uvěřit, že trápení, které působil, zkáza ani smrt nemusí být proti němu žalobou konečnou a zoufale definitivní. Že i pro něho a pro Izrael stejně jako pro každého z lidí zůstává odpuštění právě pro Krista Ježíše vítěznou Boží možností: Možností nejen odklizení zlého, ale především zmocnění k dobrému. Doufaje ve věčné Boží milo srdenství se s nadějí živenou setkáním se Vzkříšeným pustil cestou jeho povolání. Od té doby zvěstuje toho Ježíše mezi námi k smrti potupeného jako Krista Božího, Syna na pravici Otce: „Nechte si posloužit Boží moudrostí a mocí k víře a odvažte se pokání. Složte jako já osobní kapitulaci do Božích rukou a přistupte na jeho podmínky pokoje a smíření. Vždyť uložil den, kdy všecko lidské pokolení bude soudit podle spravedlnosti tohoto Ježíše. K tomu ho poslal a postavil v časnosti, aby zde zjevil své právo Stvořitele. Životodár nou svou vůli prosadil proti smrti. Křísí zahynulé (Lk 15,24) a zmocňuje k věčnému životu.“ (Sk 17,31) Nevymluvíme se. Svým vzkříšením nám slouží k životu z víry v něho a s ním. I protivník a nepřítel se může stát novým člověkem a svědkem té Boží změny. Orientováni takovou nadějí, křesťané, nezůstávejme to jiným kolem sebe dlužni. Nezpochybňujme evangelium svou polovičatostí. Jako svědkové jsme odpovědní, nenahrávejme něčí nevěře.

205

O první pomoci: Mk 16,9–16, 1. P 1,3–5; 2,1–3

Četli jsme, jak v neděli večer po hrůze Velkého pátku Pán navštívil ustra šené a bezradné učedníky: „Pokoj vám!“, řekl jim, a užasle hledícím na jeho rány to zopakoval: „Pokoj vám! Jako mne poslal Otec, tak posílám i já vás. Přijměte Ducha svatého a jděte. Povězte to všem. Usilujte o jejich smíření s takovým Bohem (2. Kor 5,20) a odpouštějte. Což nejste pokřtěni křtem pokání na odpuštění a tak i odpouštění? Zavzati do záměru a díla Otce, Syna i svatého Ducha, a v tom JMÉNU obdarováni a uschopněni roz hojňovat a zúrodňovat život smrtelníků k věčnosti? Neodpuštěné půjde za vámi, neboť svázané na zemi zůstává spoutané i na nebi“ (Mt 16,19; 18,18). Nepřeslechněme to varování a opusťme duchovní mělčiny. „Znám tvé skutky,“ vzkázal Duch křesťanstvu v Sardis: „Máš jméno, že jsi živ, ale jsi mrtvý. Budiž bedlivý a potvrzuj jiné umírající.“ (Zj 3,1). Jasná zpráva i pro nás, stojíme‑li o duchovní probuzení. Amen. Pane Bože, zakládáme si na své dospělosti a nemáme rádi, když nás neberou vážně. Díky, že nás svlékáš a převinuješ z naší páchnoucí samochvalné důstoj nosti a zaprděné vševědoucnosti (1 Kor 8,1), abychom nezůstali mimo tvé království. Obnovuj nás v pravdě, Bože, Duchu svatý, ať dosáhneme k pokoře, ochotní k pokání, odhodláni si odpouštět a mít se rádi. Díky za shromáždění tvých dětí, kde nás zmatené vzpamatováváš a léčíš i živíš svým slovem k životu věčnému. Amen. V Berouně a Dobříši, 2. dubna 1989 při slavnosti požehnání pro vnuka Jáchyma.

s. j. h.


34. „Kdo je moudrý, porozuměj těmto věcem a rozumný poznej je; nebo přímé jsou cesty Hospodinovy a spravedliví choditi budou po nich. Přestupníci pak na nich padnou.“ Oz 14,9 Sof 1,12 I stane se v ten čas, že přehledávati budu Jeruzalém s lucernami, a navštívím muže, kteříž ulnuli v kvasnicích svých, kteříž říkají v srdci svém: Nečiniť dobře Hospodin, aniž zle činí. Am 8,11.12 Aj, dnové jdou, dí Panovník Hospodin, že pošli hlad na zemi, ne hlad chleba, ani žízeň vody, ale slyšení slov Hospodinových, tak že toulati se budou od moře až k moři, a od půlnoci až na východ běhati, hledajíce slova Hospodinova, však nenajdou.

Dìdictví: Sof 1,12, Am 8,11.12

207

DĚDICTVÍ „Když ono to, Otče, je všecko tak dávno, že to snad už ani není pravda,“ posteskl si po mši jakýsi bavorský hospodář Tomáši Halíkovi nad čtením o Ježíši. Generace generacím předávají svá poselství jako děti při hře na tichou poštu. Ty se ovšem zkomolením předávaného sdělení baví, zatímco nás šum a zkreslování informací znervózňuje a znejisťuje. Jaký div, že na konci tak dlouhé štafety bere člověk dávná podání s rezervou. Odha dujeme, co snad původně ten na začátku myslel, anebo bez valného porozumění jen od dětství opakujeme stále totéž, co nám už vlastně nic neříká … Máme svá svědectví, své příběhy, účastníme se každý svou troškou ve mlejně meloucím pomalu, ale jistě. Všichni se tam sejdem. Mlynářka už zadělává na chleba poslední večeře i na svatební koláče a děti volají: „Ženich jde …!“ Zdobíme lampy a vybíháme vstříc přicházejícímu s anděly ve své slávě; vstříc všecko ve všech naplňujícímu (Mt 25,31; Ef 1,22.23). Počátku i konci. A živému!! Ježto byl mrtvý a hle, je živý na věky věků a má klíče pekla i smrti. (Zj 1,8.18.) Po Vánocích myslíváme na zjevení Páně, aby nezůstalo jen u příběhu a keř neshořel. Připomínáme slávu Izraele, slávu Staré Smlouvy a známosti Hospodina mířící ke Kristu mezi námi, kde působí a divem Smlouvy Nové nás změněné Otci vrací (J 6,44.65; 14,6): „Já jsem ta cesta, cesta k Otci, Tomáši, Filipe, kdo vidí mne, vidí Otce.“ A Jan potvrzuje: „Syn Boží při šel a dal nám smysl, abychom poznali toho pravého a jsme v tom pravém i v Synu jeho, Ježíši Kristu. ON je ten pravý Bůh a život věčný“ (1. J 5,20). Nakonec jako pod čarou k tomu apoštol dodává: „Děti, varujte se model!“ jako by bylo ještě něco kromě Boha a života z něho a v něm. Chraňte se zvěcňovat duchovní a Boží. Zastírat slovy a myš lením moudrosti lidské (1. Kor 2,13n), dýmem cizích kadidelnic zaclánět a úlitbami bohům vyprazdňovat kříž Kristův, jen abyste předešli rozpačitým pohledům, vyhýbavému odmlčení a krčení rameny mezi dospělými, honem už taky dospělí, jejich „dospělostí“ tvořeni a formováni, dědíce jejich svévoli a Boha‑prázdnotu spolu se sníženou imunitou vůči zlu, spolu s bídou světa

208


pro pohoršení (Mt 18,7), spolu olupujíce děti o Boží království (Mt 19,14). „Synáčkové, vystříhejte se model. Amen.“ (1. J 5,21) Dar smyslu, o němž mluví apoštol, je darem nočního vidění, větrem roz ptylujícím plevy arogance a vyzývavosti, změkčuje, co ztuhlo a zkornatělo, odstraňuje metastázy dědičného hříchu Bohu odcizené a Krista přezíra jící „dospělosti“. (Jer 23,29; Žd 4,12). Běda, kdyby to mělo zůstat na nás, sebepodmanivější výzvy by nás, zpoz dilé a nesmyslné, nechaly lhostejnými. Jsme hlína. Uchop nás, Bože, zhněť nás, pracuj na nás, dej nám tvar a znovu smysl a poslání mezi těmi, kteří z tvé milosti dosahují plného věku Kristova (Ef 4,13). Amos z Tekoe nedaleko Betléma se kdysi (760 př. Kr.) neživil jako pro rok nebo kněz (Am 5,14.15). Přesto ho Bůh zformoval jako nádobu pro svůj obsah a účel. Poslal ho se SLOVEM zjevení na sever do poměrů bez ohledné tržní dravosti, korupce, šejdířství a zlodějny maskované nábožen ským pokrytectvím (8,5.6). „Dnové jdou“, dí Panovník Hospodin (křičel tam do jejich pohodlí a bla hobytu tenhle skoták a česač fíků na modláře u zlatých telat bethelských). Dnové jdou, že pošlu hlad na zemi. Ne hlad chleba ani žízeň vody, ale slyšení SLOV Hospodinových. Takže toulati se budou od moře k moři, od západu na východ běhati, hledajíce SLOVA Hospodinova, ale nenajdou …“ (Am 8,11–13). Tak cizí a mimo budou, že to Boží už skoro ani nebude pravda … Jménem Božím předjímá Amos situaci, kdy Písma oněmí, protože srdce zlhostejní a otupí. Stav duchovního nechutenství, anorexie z touhy po mód ním zeštíhlení v bezmyšlenkovitém rozptýlení a mělkosti. Prorokuje nemoc s těžkými následky, kdy člověk hyne hladem s chlebem na dosah. (J 6,51). A Sofoniáš po stopadesáti letech stav zhoubné netečnosti potvrzuje. „Chléb náš vezdejší dej nám dnes …“ opakujeme od dětství. Žádáme si a vypro šujeme, čím se popravdě neživíme a dávno nám nic neříká, neschopni z toho komukoli nabídnout, nezřídka ani vlastním svým dětem. „Nevchá zíte a těm, kteří by rádi vešli, bráníte,“ říká Ježíš zbožným své doby. Tak působí pohoršení. Sobě dveře přivřeš, ale na svědomí máš všecky, kteří tudy neprojdou. (Mt 23,13). Modleme se: Bože, stvořil jsi svět tak, že se v něm ne‑pravost nevyplácí, hřích se vymstívá a rozrůstá pohoršením. Zlu, které působíme a sami zaviňujeme, rádi říkáme hněv Boží. Škodíme a vyčítáme ti, když už jsi nás takhle stvořil, žes nám to nezatrhl. Opustili jsme tě a nestydíme se tě obviňovat ze zanedbání povinné péče. Zapomněli jsme na tebe a připadáme si dospělí. Varoval jsi

209

Dìdictví: Sof 1,12, Am 8,11.12

nás, že takhle nevejdeme (Mt 18,3) a vskutku nevcházíme. Vymýšlíme si tě vyhovujícího naší samolibé soběstačnosti a takového tě jmenujeme čest ným předsedou království svého. Svoje obligátní „Pane, smiluj se“ myslí váme, abys nedělal drahoty a laskavě nám to odsouhlasil. Tak nás zastav, prosíme. Obrať nás a obráceni budeme. Amen V Luhu nad Morání 31. 12. 2006

s. j. h.


35. „Ustává a umdlévá mládež a mládenci těžce klesají, ale ti, jenž očekávají na Hospodina, nabývají nové síly. Vznášejí se peřím jako orlice; běží, avšak neumdlévají, chodí a neustávají.“ Iz 40,30.31 Žalm 139,1–18 Přednímu zpěváku, žalm Davidův. Hospodine, ty jsi mne zkusil a seznal. Ty znáš sednutí mé i povstání mé, rozumíš myšlení mému zdaleka. Chození mé i ležení mé ty obsahuješ, a všech mých cest svědom jsi. Než ještě mám na jazyku slovo, aj, Hospodine, ty to všecko víš. Z zadu i z předu obklíčils mne, a vzložils na mne ruku svou. Divnější [jest] umění tvé nad můj [vtip]; vysoké jest, nemohu k němu. Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl? Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi. Vzal‑li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při nejdalším moři: I tamť by mne ruka tvá provedla, a pravice tvá by mne popadla. Dím‑li pak: Aspoň tmy, jako v soumrak, přikryjí mne, ale i noc [jest] světlem vůkol mne. Aniž ty tmy před tebou ukryti mohou, anobrž noc jako den [tobě] svítí, rovně tma jako světlo. Ty zajisté v moci máš ledví má, přioděl jsi mne v životě matky mé. Oslavuji tě, proto že se hrozným a divným skutkům tvým divím, a duše má zná [je] výborně. Neníť ukryta žádná kost má před tebou, jakž jsem učiněn v skrytě, [a] řemeslně složen, v nejhlubších místech země. Trupel můj viděly oči tvé, v knihu tvou všickni oudové jeho zapsáni jsou, [i] dnové, [v nichž] formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo. Protož u mne ó jak drahá jsou myšlení tvá, Bože silný, a jak jest jich nesčíslná summa! Chtěl‑li bych je sčísti, více jest jich než písku; procítím‑li, a já jsem vždy s tebou. Kaz 11,7–10 Příjemnéť jest zajisté světlo, a milá věc očima viděti slunce; A však, by mnoho let živ jsa člověk, ve všech těch veselil by se, tedy rozpomenul‑li by se na dny temnosti, jak jich mnoho bude, cožkoli přeběhlo, [počte za] marnost. Radujž se [tedy], mládenče, v mladosti své, a nechť tě obveseluje srdce tvé ve dnech mladosti tvé, a choď po cestách srdce svého, a podlé žádosti očí svých, než věz, že tě s tím se vším přivede Bůh na soud. Anobrž odejmi hněv od srdce svého, a odvrať zlost od těla svého; nebo dětinství a mladost [jest] marnost.

Závdavek: �alm 139,1–18, Kaz 11,7–10

211

ZÁVDAVEK „Okamžik, moment, prosím,“ řekneme a zní to jako: „Počkejte chvilku,“ pro tože svoji pozornost právě věnujeme někomu nebo něčemu jinému. Může to znít omluvně, ale na seřadišti u jednokolejky své přítomnosti jsme my výpravčí, my rozhodčí nad tím, co přichází s nárokem mimo pořadí. Své právo a sebevědomí i svobodu naznačujeme návěstidlem „Stůj!“, „Okamžik, prosím,“ s naslouchavým respektem k případnému právu přednosti, o níž se zrovna uchází okamžik cizí. Ve skrumáži dětí haleká jeden přes druhého v tomtéž okamžiku, kdy všichni všecko vědí. Jaképak „okamžik, prosím,“ když v mžiku teď tady z oka do oka nezbývá než to vykřičet a překřičet. Někdy v šedesátých letech minulého století se v německém školství pro sadila tzv. neautoritativní výchova, dokonce „antiautoritativní“. Nápad, pro stě bez napomínání a kárání nechat žít, bez příkazů, jak se komu chce, ať je legrace. „Es muss doch Spass sein.“ Navždy skoncovat s kázní a drillem někdejšího prušáctví! Pryč s vůlí k moci! Už žádné absolutní přednosti, žádné „Maul halten und weiter dienen!“ („hubu držet a dál sloužit“)! Každému, co si zamane! Což není člověk sám svého života tvůrcem? Rozsévačem své sklizně úspěchů, jejichž tajemství nechává ve stopách za sebou? Koho by napadlo, že to brzy budou střepy z výkladních skříní a hořící auta v ulicích a vřava života ne tvořivého, ale konzumními slastmi pustě vyprázdněného a spotřebovávaného? Jak lze smrtelníku být tvůrcem toho, co nezadržitelně pomíjivé ubývá, a v mlze přede mnou a za mnou se vrací nanejvýš pro odpovědi. Pro opožděná řešení mých křižovatek a roz cestí, rizik odbočování, nehod a bouraček, pro „kdyby“ na otázky položené v oka mžicích tvoření i znetvoření. Iniciativa mé vynalézavosti a vůle se o každý takový oka mžik uchází, a ovšem od začátku i víra. V oka mžení kolísá a ochabuje, potýká se s pochybností, malostí a nevěrou, ale taky uzdravuje a hory přenáší. Dětsky přirozeně přišla na svět. Počali a porodili mě k víře. Uvěřil jsem mamince, pak těm kolem a dalším, a se vším všudy jsem se jim svěřo val. Přizpůsoboval jsem se a zkoušel to po nich v dobrém i ve zlém, a při tom si okukoval, hmatal a ochutnával příjemné a uhýbal tomu ostatnímu, a pomaličku poznával, že mne to už s nimi tolik nebaví, a že se obejdu …

212


Občas je nemůžu, ale oni, že musím. I přes moc. Musím, ke svému dob rému. Bral bych toho radši míň. Vyhovovalo by mi i horší, kde bych si ale svůj život žil po svém takový, jaký jsem, možná napříč, ale s pocitem, že tím něco znamenám. Myslí to dobře, ale do života dokořán se mi vejde obojí: to k mému dobrému i to ostatní. Myslí to dobře, ale bloumám radši mimo, kam nedosáhnou. Žiju si zkusmo, ani dobře ani špatně, věřím si i nevěřím, kdo se v tom vyzná? Poslouchám a zdám se čitelný, nečitelné si skrývám. Věřím jim a naslouchám, ale i nevěřím a po koutech si to dávám dohromady sám. Ačkoli … Znáte přece ten pocit, že se někdo dívá, že vidí a vyzná se, odkud to vaše nejtajnější vyvěrá. Pro předního chrámového zpěváka přiznal David Bohu: „Byls přitom, nežli se o mně v maminčině lůně rozhodlo, a jsi, že není kam uhnout. Tuhle chvíli, mžik oka, mou jedinou hotovost mi půjču ješ ze svého v naději, že mi to jednou otevře tvoji přítomnost, až se ukáže, co že já s tím; až se ukáže, kudy se s tou špetkou od tebe pustím. Ale co si počnu, když ten závdavek neošetřím? „Vyzpytuj mne, Bože silný,“ troufnul si ten starověký člověk na světlo s tím, co sám před sebou skrýval, „poznej mé srdce (všecky ty kouty, kde si hospodařím sám); zkus mne a poznej má myšlení. A koukni se, jestli snad (protože mě kolem štvou bezbožníci), jestli v té svojí naštvanosti nakonec nejdu cestou tobě odpornou, a veď mne cestou věčnou.“ „V napjatostech a explozích mžiků mých očí buď prostě přitom,“ říkal … Tak nevím. Pod tlakem těch, co to se mnou podle Boha dobře myslí, se mi víc líbí hodit to za hlavu a dělat si, co chci. Ačkoli bez pravidel to pak není hra. „Musíme zase dělat, co chceme?“ remcaly děti. Je to otrava nic nemuset ke svému dobrému. I poslušného přece baví, co se skrývá, pokud ovšem jako žalmista se neohlédne po tom, kdo se dívá a neznervózní z toho, co na něj ví. Boží muž se očividně tou starostí netrápí. Poznal, že se Bůh silný dívá, ne jak by mu křídla přistřihl, ale rozepjal a nadchl k letu, a dal ploutve k plavání, a i jinak zotvíral dokořán, a nakonec ho vrátil a přijal jeho okamžik do věčné své přítomnosti milování dávnějšího než svět (J 17,24). Tím nápadem mi sice svitlo s vírou hned na začátku; ale pak jsem pointu ztratil a motiv překroutil: Myslí to dobře, vzpomínal jsem, ale s ostatními říká: musíš, ke svému dobrému. A tak poslechnu a skrývám. Nemastně, neslaně věřím i nevěřím a není, kdo by se v tom vyznal (Ř 8,3). „V posledních těchto dnech proto poslal Bůh svého Syna“ (Žd 1,1), obraz své neviditelnosti (Kol 1,15), jako by sebe samého poslal … (J 10,30), abych uvěřil lepší možnosti, než si dělat, co chci, anebo muset, muset ke svému

213

Závdavek: �alm 139,1–18, Kaz 11,7–10

dobrému: Svým pohledem k mému dobrému teď obrací mé chtění mezi těmi, kteří spolu taky tak vyznávají: „Nemusím, ale můžu.“ Známé nám činí Otcovo JMÉNO a dává nám jeho SLOVO. Posvětil sebe samého za nás, abychom i my byli posvěceni v pravdě. Svou slávu nám dal, abychom byli jedno. Každý z nás každým svým okamžikem smrtelný, pomí jivý a časný, a přesto živý, věčně živý pro lásku Syna i Otce. (J 17,26). ON je sumou všeho ve všech (1. Kor 15,28). ON je ten pravý Bůh a život věčný (1. J 5,20). Amen. V Luhu nad Morání, 15. prosince 2008

s. j. h.


36. „Bratři, nebuďte děti v smyslu. Zlostí buďte děti, ale smyslem buďte dospělí.“ 1. Kor 14,20 Ef 4,14 Abychom již více nebyli děti, zmítající se a točící každým větrem učení v neustavičnosti lidské, v chytrosti k oklamávání lstivému. 1. Kor 13,11 Dokudž jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, ale když jsem muž, opustil jsem dětinské věci.

215

Výrostek: Ef 4,14, 1. Kor 13,11

VÝROSTEK Onehdá jsem pocítil potřebu vysvětlit nejstaršímu ze svých četných vnou čat, že pohyb, onu základní zkušenost všeho živého, by měl začít chápat jako funkci dráhy podle času … Rychlost, ten údaj na tachometru, že je její první derivací podle téže nezávisle proměnné fyzikální veličiny a zrych lení pak její derivací druhou. Marně. Zíral na mne s potutleným úsměvem, pátraje po smyslu či pointě zvláštního dědova humoru. Zkusil jsem se s ním aspoň dohodnout, že derivace je tangentou smě rového úhlu tečny křivky, která tu funkci znázorňuje a sice v bodě, resp. okamžiku našeho zkoumání. Zase nevěděl (nebo zapomněl), co je to tangenta. S geometrií pravoúh lého trojúhelníku (třebaže infinitezimálního, tedy nekonečně malého), jehož přeponu tvoří nekonečně blízké dva body dotyku zmíněné tečny, bych se pak už jakž takž do jeho vědomí vešel, ale ztroskotal jsem na ochablosti jeho pozornosti a (přiznám se) i své trpělivosti. Dál si připadá ve svých -nácti „in“ nevšímaje si těchto pro něho nezba datelných tajemství. S pohybem jsem tedy nepochodil a dodnes mu dlužím to o silách kolem pohybující se hmoty, s nimiž bych ho býval tak rád seznámil, nežli sedne na motorku, kterou dostal k Vánocům. Holedbá se, že řídit umí, ostatně na to má čerstvé oprávnění. O deformační práci zmíněných sil pro nemocnice, případně márnice, vídá ve zprávách každý den své. V osmnácti bude své právný. Konečně nad věcí se všemi, co dosáhli na řidítka či k volantu, mač kají tlačítka, mají své páky a instrukce s rukama na kohoutech a prsty na spouštích. Černí, hnědí, žlutí, rudí a bílí vědí své, dospělí v dospělém světě. Okoukli to v televizi, každá reklama s tím počítá a konec konců i ti, co dřív nabízeli nebeské království, v logice marketingu dospělosti dnes při šli s příběhem, prastarým sice, zato po smrti Boha v samoobslužné ino vaci: Jesus – selfmadegod „Do It Yourself“ (Ježíš – udělátko Boží „udělej si sám“) za super ceny. Nekupte to, že … V Luhu nad Morání 5. listopadu 2006

s. j. h.


37. Radujž se [tedy,] mládenče, v mladosti své, a nechť tě obveseluje srdce tvé ve dnech mladosti tvé, a choď po cestách srdce svého, a podlé žádosti očí svých, než věz, že tě s tím se vším přivede Bůh na soud. Anobrž odejmi hněv od srdce svého, a odvrať zlost od těla svého; nebo dětinství a mladost [jest] marnost. Kaz 11,9.10

O co jde?

217

O CO JDE? Když to valíš na motocyklu dvěstědvacet, jde o život. Když jsem v Podješ tědí musel pro školáckou chybu posadit nouzově motorový dolnoplošník OK‑DMC skoro do lesa, šlo o život. Když jsme se ve vánici vypravili za kama rády, kteří se den před tím nevrátili z Ostrých štítů, a lavina ze Sedielka nás vzala s sebou do doliny, šlo o život. Když jsem s žigulíkem přelétl pří kop do cizí zahrádky, když jsem při stodvacítce na dálnici usnul za volan tem, když, když … pokaždé jde o život. A nejenom zvenčí, ale i uvnitř. Jak se stane, že dvacetiletý Kuba N., kamarád, s nímž na řece bývalo fajn, najednou leží mrtvý na chodníku a vysoko nad ním okno dokořán? Když jsem nestačil na spor sama se sebou, vyznává prorok, „tím, že ses zasazoval o při duše mé, Pane, vysvobozoval jsi život můj“ (překládají Kra ličtí Pláč 3,58). „Živ jsem já, dí Panovník Hospodin, že nemám líbosti ve smrti člověka bez Boha, ale aby se odvrátil bezbožný od cesty své zlé a živ byl“ (Ez 33,11). Přikázání Otce a přání jeho lásky je život, dokonce život odsouvající smrt na místo vedlejší. (J 12,50). Jde o život. Jak to, že v cestě k Bohu visí člověk mučený k smrti přibitím na dřevo? Jak to, že tam visí mrtvola Boha odmítnutého, zapřeného, opuš těného lidmi jako my? Snad abychom pochopili stav své neschopnosti pro něho; že nemůžeme být s ním ne proto, že nás nechce, ale protože ho jako nesnesitelného škrtáme, křižujeme. Vztyčil proti nám transparent našeho stavu? Ne, sami jsme si ho proti sobě vztyčili. Fascinující jako podobenství hada na poušti (J 3,14). Nuže, jak od té smrti k věčnému životu? Titovi napsal jeho duchovní otec a učitel (Tit 1,4), že si to Bůh nechal líbit kvůli nám, aby nás vykoupil ze vší nepravosti, (z návyku a závislosti na nepravém), a očistil sobě samému lid zvláštní („prvotinu nového lidství“ Jk 1,18), horlivě následovný dobrých skutků (Tit 2,14). Jinudy nelze. Kdo chce k Otci, musí skrze Syna v naději, že i jeho vlastní hrob, skládka toho starého a smrtonosného, zůstane díky Kristovu vzkří šení prázdný. Všech se ta možnost týká, ne každý se jí otvírá. Jde o život. Psychologové mluví o zátěžových životních situacích, které mohou člověka změnit. Stvořitel lidské duše navodil situaci univerzálního otřesu, pomí jivosti se vymykajícího, do života každého zvlášť se vlamujícího převrat

218


ného dramatu a odtud nejenom občasné usebrání a katarzi, nýbrž trva lou změnu orientace a stylu; znovu zrození každého, kdo k němu obrátí pozornost a uvěří v něho. 17. 7. 2008

s. j. h.


38. „Naplnil se čas, přiblížilo se Boží království, čiňte pokání, věřte evangeliu.“ Mk 1,15 2. P 3,8.9 Ale tato jedna věc nebuď před vámi skryta, nejmilejší, že jeden den u Pána jest jako tisíc let, a tisíc let jako jeden den. Nemeškáť Pán s [naplněním] slibů, (jakož někteří za to mají, že obmeškává), ale shovívá nám, nechtě, aby kteří zahynuli, ale všickni ku pokání se obrátili.

221

Èas: 2. P 3,8.9

ČAS Na počátku, který rozprostřel jako zadunění zvonu, na počátku nejstarší z písní kosmických, stvořil Bůh nebe a zemi pulzující v časnosti, s níž pominou … Cosi odjinud však nepomíjí a nemění se. Zůstává a trvá, vkládá se do času a plní ho jako džbán: Činoslova, slovoděje Hospodinovy, jeho nebesa, odkud s nadějí a očekáváním, ale i se zklamáním a neskrývanou bolestí od počátku své stvoření ošetřuje a pěstuje, ta nepominou … Miluje lidi. Někdo řekl, že je láska sama, a stvořil nás, abychom milo vali. Má nás na zřeteli. Všecko se točí kolem nás. Dřív jsme to věděli. Ale pak přišli počtáři a měřiči časnosti a roztočili nás kolem všeho možného. Nezměrné a nepodmíněné se pod míněním kdesi v hromadách čísel odmě řeno ztratilo a ztrácí. Ztrácíme se mýleni, že přitom není a netrvá. Lidé na kraji si ale všimli, že se čas naplnil a osměleni se pouští na voru víry dál krajem všečasu zpět k Nepodmíněnému, ke zdroji a smyslu všeho. Počtářům časnosti zvenčí připadají, že dál se vším hynoucím hynou, ale oni se vnitřně den ze dne obnovují, zahleděni k tomu, co tamti nevidí. Ještě plavci na vlnách přelévajícího se času, ještě pádlují, ještě se perou s vlnami, ale Boží lodivod už dávno proplul skalisky a jejich vor bezpečně vyvázal a zakotvil v tišině za příbojem jako za oponou. Možná proto tvoří Bůh v čase, aby ho naplnil, a tak lidem pomohl přes prahy a peřeje blíž k sobě. Blíž k tomu království odjinud, do své plnosti všecko ve všech naplňujícího … (2. Kor 4,16.18; Žd 6,19–20; Ef 1,23; 1. Kor 15,28) 4. 11. 2006

s. j. h.

222


39. „Slovo to tělo učiněno jest a přebývalo mezi námi, a viděli jsme slávu jeho …“ J 1,14 1. Kor 14,20 Bratří, nebuďte děti v smyslu, ale zlostí buďte děti, smyslem pak buďte dospělí. Ef 4,13–15 Až bychom se sběhli všickni v jednotu víry a známosti Syna Božího, v muže dokonalého, v míru postavy plného věku Kristova, abychom již více nebyli děti, zmítající se a točící každým větrem učení v neustavičnosti lidské, v chytrosti k oklamávání lstivému. Ale upřímně se majíce v lásce, rosťme v toho všelijak, kterýž jest hlava, [totiž v] Krista. Mt 18,1–7 V ten čas přistoupili učedlníci k Ježíšovi, řkouce: Kdo pak jest největší v království nebeském? A zavolav Ježíš pacholátka, postavil je u prostřed nich, a řekl: Amen pravím vám: Neobrátíte‑li se a nebudete‑li jako pacholátka, nikoli nevejdete do království nebeského. Protož kdož by se koli ponížil jako pacholátko toto, tenť jest největší v království nebeském. A kdož by koli přijal pacholátko takové ve jménu mém, mneť přijímá. Kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto věřících ve mne, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí na hrdlo jeho, a pohřížen byl do hlubokosti mořské. Běda světu pro pohoršení. Ačkoli musí býti, aby přicházela pohoršení, ale však běda člověku, skrze něhož přichází pohoršení.

Šemá Jisrael: 1. Kor 14,20, Ef 4,13–15, Mt 18,1–7

223

ŠEMÁ JISRAEL „Neobrátíte‑li se a nebudete‑li jako děti, nevejdete.“ Co se to zde říká? Že mezi zájemci o kariéru v říši Božích divů a překvapení mají před nost dětinové a trapné naivky? Kdo je tam největší?, vyptávají se učedníci. Každý se přece musí jednou postavit na vlastní nohy, má‑li si se živo tem poradit. Končíme s pohádkami, ustaly výlety s Alenkou do říše divů a za zrcadlo; sotva se už čemu divíme v předvídatelné své každodennosti a pokud nás přece něco překvapí, děláme jakoby nic, aby se nezdálo, že zaostáváme. Dítě, divící se člověk, ještě klade otázky a chápe se odpovědí, protože o ně stojí, utváří tak svoje vědomí a roste. My dospělí už víme, že i vědět nebývá bez rizika a tak všelijakým těm lovcům své pozornosti uhýbáme lhostejností, na ledacos nejsme zvědaví, přestáváme se divit, usneme i ve shromáždění, přestáváme se ptát. Jaksi hotoví; mistři pohotových odpo vědí; sebevědomě uspořádáváme své vůči tomu za plotem svých zájmů, kruh je uzavřen, svět malý, ale náš. Chceme‑li do nebeského království, musíme skořápku prolomit, a znovu se ptát na to, s čím jsme dávno hotovi, na stokrát zodpovězené, na skon čené a definitivní ve své duši, zda to svou pevností nepřekáží, zda se to nestalo svěrací kazajkou pro Ducha života v Kristu Ježíši. „Ven z opouz dření takovou dospělostí!“ říká Ježíš těm, kteří by rádi slyšeli: „Ty, ty jsi jednička, nebo rozhodně budeš, ne‑li největší, tedy dozajista veliký v tom království.“ Chyba … Chyba lávky! Nebudete‑li jako děti … Možná dětsky nejistí, vratcí, třeba po čtyřech, ale pohněme se ze sobě střednosti, ve které ztuhlo naše dospělé vědomí a sebevědomí. Svými výkony ani svou rozšafností tam netrefíme a naší výtečnosti se neotvírá. Znamenitostí ani věhlasem tam nezabodujeme, přátelé. Míjíme se s nebes kým, jestliže myslíme jen zemitostí své logiky (i náboženské a theologické) a oháníme‑li se argumenty těla (i humánně morálními a sociálními). Snadno ohluchneme pro důvody Ducha obživujícího (1. Kor 15,45). „Má myšlení nejsou jako myšlení vaše, ani cesty vaše cestami mými,“ říká Bůh toho království ústy proroka lidu Smlouvy v babylonském zajetí (Iz 55,8). Jste jinde svou nostalgickou nábožností, svou písmáckou pílí

224


i zákonickou horlivostí, jakkoli významnou pro lid v diaspoře. Jste jinde a nenamlouvejte si, že to snaživostí doženete; že vaše nevnímavost pro to Boží je snad důsledkem nedovzdělanosti, kterou spraví synagoga nějakým tím doškolením. „Obrať nás, ó Hospodine, a obráceni budeme,“ vzdychá prorok bezradný nad lidem zavlečeným do kaldejského pohanství (Pl 5,21). Ezechiel, kte rého tam jeho vlastní zabijí, opakuje naději Nové Smlouvy (Ez 11,19; 36,26) po Jeremiášovi (Jr 31,33; 32,40): Boží slib nového srdce a nového Ducha, protože s tím starým se do odpočinutí Božího nevchází. Proč o zajetí, řeknete, když nesvoboda je za námi a útlak církve dávno pominul? Vskutku tím skončily otročina a bábelská zmatení? Kdy myšlení Boží se střetá s naším v nejrůznějších závislostech nebo třeba v rozpada jících se manželstvích i mezi křesťany stále častějších? Kdy co Bůh učinil jedním tělem (1. M 2,24), se na smrt ochořelé rozkládá? Kulantně se mluví o manželské krizi a psycholog řekne: „Člověče, ještě to zkus. Udělej mu (nebo jí) laskavost. Prokaž přece něco dobrého!“ „Ale když on je tak nepřekonatelně nesnesitelnej (-á) atd.“ Víš sice, že nějakým tím dobrem se právě tohle může změnit, ale nemáš na to. Vlastně už ani nechceš. Už o to nestojíš, aplikovat nezasloužené dobro jako účinný psychologický prostředek. Nesvedeš to. A i kdyby, řekněme rovnou, že trvalé ozdravění by bylo zázrakem asi jako vzkříšení z mrtvých. Výkonem své vůle, jakkoli úctyhodným, a přestože momentálně snad i zabírá, v nestřežené chvíli to bez pomocníka nezvládneš. Samo zdravé manželství ovšem ještě není království Boží. A přece, když mluví o muži a ženě, říká apoštol: „Tajemství toto veliké jest, ale já mluvím o Kristu a o církvi (Ef 5,32). Vztah k Pánu Ježíši přirovnává k manželství. A nejen on, už proroci mluví o dceři Sionské jako o Boží nevěstě, o jejích zpronevěrách a rozpadajícím se vztahu, který se silou vůle a předsevzetími nezhojí, protože návyk ke zlému se stal druhou přirozeností (Jer 13,23). Nevěrnost milované však věrnost Božího milování nevyprázdní (Ř 3,3). Kde my jsme v koncích, ON v koncích nebývá. Stvořitelským činem srov natelným s narozením přenáší Otec do království milého svého Syna ty, kteří o to s vírou v něho stojí (Kol 1,13). „Kdo se poníží jako pacholátko,“ říká Ježíš, ten dělník Nové Smlouvy, učedníkům, mužům a ženám ve zra lém věku kolem sebe, „ten je největším v království nebeském“ (Mt 18,4). Ne na chvíli jako v zasněném znepřítomnění a odskočení si do dětství, ale navždy darem. Darem, jakým bývá první prozření člověka do světla světa; zrozením novým, jímž život přestává být pracováním ke konci, k rozpadu všech vztahů a stává se věčným.


225

Psycholog tomu dá nálepku „nová identita“, a pokud Boha nezná, neví, o čem mluví. „Radost v nebi před anděly Božími“ je mu skrytá (Lk 15,7.10). Řeší si možná, jestli se s vratkostí a nestálostí lidských vztahů prostě smířit, že to jiné nebude, nebo haváriím nějak předcházet. Soudí, že snad v dět ství by lítost, laskavost, ohled, odpuštění a podobné ctnosti měly přestat být pouhými slovy bez obsahu, jimiž pak v poradně, v servisu pro ohro žená manželství, většinou bývají. Tudy se pokusit o nové lidství. Zpro středkovat dětem vlastní pozitivní zkušenost. Prožitkem z dětství by si člověk pak nejen slova, ale i hodnoty připomínal a přivlastnil … To by se ovšem napřed musely stát přednostními hodnotami samotného vychova tele, má‑li je prostředkovat. A jsme opět tam, kde jsme byli. Kdo nám to dá? Jak z bludného kruhu pohoršení maličkých ven? „Obrať nás, Hospo dine, a obráceni budeme.“ Běžně, když děcko něco provedlo, čekával ho výprask. Zkušenost s tres tající „spravedlností“ v podobě rozezleného otce nebo matky. Hladina adre nalinu se vyrovnala a tím to bylo odbyto. Věřící rodiče zpravidla tvrdě netrestali. Zato žádali, abychom si to nechali projít hlavou, abychom uznali své zavinění a poprosili o odpuštění. Býval jsem vyřazen ze hry ostatních, odstaven do kouta nebo vedle do prázdného pokoje, abych šel do sebe a při té práci na duši mě nic neroz ptylovalo. Chtě nechtě jsem nakonec pokaždé přistoupil na jejich pohled na věc. Inu, poznali jsme tak lítost nejen nad svými bolístkami, účinek prosby za odpuštění a jakou dá práci pokora, ale hlavně, že i v neschůd ném terénu konfliktu neshody a sporu možno nalézt cestičky a východiska. Na podzim 1945 mi bylo devět. Podolská babička mě učila nazpaměť žalmy a v neděli pomocníci stařičkého pana kazatele Urbánka na Žižkově zase zlaté texty. Neměl jsem důvod nevěřit tomu, co říkali, byl jsem věřící. Přesto mě ale zas jednou naši za trest vystrčili za dveře. Nespravedlivě, samozřejmě! A tak jsem si z kapsy tatínkových kalhot tam přes židli vzal pár šedivých protektorátních korun, za které bylo sice bez lístků houby co ke koupi, ostatně, brzy měly přestat platit, ale ve mně uzrál troufalý plán. Po projevu povinné lítosti jsem zase směl mezi ostatní. Brzy se setmělo a přišla má chvíle. Do večeře byl čas, abych se vytratil ven k přísně zaká zanému řetízkovému kolotoči na place za silnicí. Nemohli jsme se po váleč ném zatemňování té záře a muziky nabažit. Svět se se mnou roztočil kolem namalovaných krasotinek, unášen hud bou z tlampačů jsem poletoval znovu a znovu … Po druhé nebo třetí jízdě na lačno se mi to najednou přestalo líbit. Bylo mi zima. Potmě jsem pře klopýtal koleje dvaadvacítky a loužemi podél pole se šoural domů, do bělo

226


horské Harantovy ulice. Nespokojen, trochu zklamán tím dobrodružstvím a sám. Sám s tím, co jsem si dovolil. Tak tohle je ten „svět“, napadlo mě. A já? Docela rád bych to nějakým tím „promiň“ odklidil. Tohle ne; tak tohle už ne. Abych si to potvrdil, hodil jsem zbytek svých drobných do oranice a mazal domů. „Kde běháš?“ řekla maminka svoje obvyklé spíš napomenutí než otázku, a tak jsem přisedl k večeři …, jen trochu schlíplý. Nějak mimo přímý rodičovský záměr a mimo ostatní pedagogickou intenci, a konec konců i mimo mé vlastní představy se mi to Boží osobně dostá valo pod kůži oklikami, ve vlnách a nárazech. Království Boží se nám jistě přibližuje v neposlední řadě Božím promlouváním; řečí skrytě provázenou mocí. Je silovým polem SLOVA; toho na počátku, stvořitelského, i na konci, zachraňujícího. Avšak jeho účinný smysl a význam je tajemstvím, které se projeví až při vnitřním ohlasu; při rezonanci a odpovědi, jakou nenavodí sebetrefnější výklad nebo přirovnání; žádný návod chování na základě zma pování lidské duše, ani pedagogické umění chvályhodně přibližující abs traktní pojmy. To všechno a vůbec veškerý obsah našeho vědomí bez Božího doteku a vnuknutí zůstává z tohoto světa a z jeho moudrosti (1 Kor 2,13). I Ježíš podobenstvími z každodennosti tohoto světa spíše zastírá a skrývá (Mt 13,13–16; Mk 4,11; Lk 8,10; srvn. J 3,27; 44,65), nežli vysvětluje těm, jimž „není dáno“, kteří „vidouce nevidí, slyšíce neslyší a nerozumějí“. Možná to je zapsáno, abychom hned neklesali na mysli, když se misie nedaří: „Sotva je služebník nad svého Pána“ (Mt 10,24), „a posel větší nežli ten, kdo ho poslal“ (J 13,16). V podstatě zůstáváme světu nepochopeným svědec tvím. Bez darovaného vhledu a pohnutí Duchem Božím nepochopí někdy ani nejbližší, ani vlastní děti a rodina. Rodiče, vychovatelé, učitelé, psychologové i kazatelé jsou v nejlepším pří padě jen pomocníky Božího díla na duši. Skropení vodou za vzývání Božího jména v náručí rodičů, jemuž říkáme křest a posléze biřmování nebo kon firmace je a zůstane zmýlením a nebezpečným duchovním nedonošením, postrádá‑li zázrak Božího navštívení a osobního odevzdání se jemu, nebo aspoň neochabující vědomou touhu a přání. Vyhlížení jeho sebezjevení, osvícení jeho tváře obrácené k nám milostí, odkud dítě vnímá, že co člo věk koná, není všecko. Jistě, už svou předpočáteční bázní a známostí Boha patříme jemu, avšak v rozhodující chvíli či etapě duchovního narození nás dává a svěřuje Synu. Tehdy vše začíná: „Tvoji byli, Otče, a mně jsi je dal ze světa,“ modlí se Ježíš a prosí výslovně ne za svět, ale za těch pár kolem sebe. Jen Syn jim mohl oznámit JMÉNO OTCE a dát jim jeho SLOVO (Mt 11,27). A oni přijali, poznali a uvěřili (J 17,8).

227


Takové je zahrnul do svých přímluv (J 17,9), do svého sebeposvěcení za ně v pravdě (J 17,19) a do své slávy nepředstavitelně předcházející děj stvo ření a předjímající všecky věci (v. 5 a 24). Nejen za ně prosí, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo mají uvěřit v něho (v. 20). Známé nám učinil jméno OTCE a ještě známo učiní, aby milování, kterým jej OTEC miloval, bylo v nás a i ON v nás. Stojíme o to? (J 17,19). Mluví o procesu, o stupňujícím se a nikdy neskončeném díle. Vždyť to právě je věčný život (J 17,3). Tak počíná a rodí Bůh ty, kteří obdarováni jeho SLOVEM a chráněni v jeho JMÉNU aktivně věří. Proměnou srdce (Ez 18,31; 36,26), a darem Ducha, jak doufali proroci, změnami v duši, ve vědomí, v hodnotách, měřítcích, zájmech a odpovědnostech vcházíme jako děti a duchovně rosteme. Ovšemže dospíváme, avšak ve světě jeho pravé sku tečnosti. Přestáváme být dětmi, jimiž zmítá a točí kdejaká novota, chytře klamajícími sebe i jiné. Vždy znovu užaslí nad jeho věčnými věcmi znovu se ptáme, učíme se, jím vzděláváni v jedno s Otcem i Synem jeho Ježíšem Kristem, ON nás pověřuje a zaměstnává riskantními podniky víry, dokud trvá den, Haleluja, Amen. Poprvé v Berouně ke 4. neděli adventní 1987 Upraveno ke slavnosti Zjevení Páně v Písku 2008

s. j. h.

Slavnost požehnání vnučce Manuele a Vladěnce Bínové Už v kázání jsem trochu objasnil, milí přátelé, biblický důvod této slavnosti, kterou uvádíme novorozené děti do našeho sboru a církevního společenství. Činíme tak v modlitebné touze a naději, že se jim dá Živý Bůh sám poznat tak, aby uvěřili v Pána Ježíše Krista, od Otce přišlého svého Spasi tele, a mohli pak vyznat svou víru v něho veřejným křtem vodou. Činíme tak, protože Pán Ježíš tak činil. Bral děti do náručí, vzkládal na ně ruce a žehnal jim. Ve 4. knize Mojžíšově čteme, jak Hospodin dal pokyn Mojžíšovi: „Mluv k Áronovi a synům jeho: Takto budete dávat požehnání dětem Izraelským: Budete vzývat mé jméno nad nimi a JÁ jim žehnati budu“ (4. M 6,22–27). To je vaše poslání, milí rodiče. Modlete se denně se svými dětmi. Vzývejte nad nimi jméno Pána Ježíše a ON jim bude žehnat, i vám. Nebudeme‑li jako děti, nikoli nevejdeme: Žehnám ti, Vladěnko, i tobě, Manuelo, ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého: „Požehnej vám Hospodin a buď vaším stráž

228


cem. Osvěť Hospodin svou tvář nad vámi a buď vám milostiv. Obrať Hos podin svou tvář k vám a obdaruj vás svým pokojem. Amen. Prosím o přímluvnou modlitbu pradědečka Manuely, bratra kazatele Anto nína Voříška.

s. j. h.


40. „Z plnosti jeho my všichni vzali jsme, a to milost za milost. Nebo zákon skrze Mojžíše dán jest, milost a pravda skrze Ježíše Krista stala se. Boha žádný nikdy neviděl. Jednorozený ten Syn, který je v lůnu Otce, on vypravil.“ J 1,16–18 Ž 19 Přednímu z kantorů, žalm Davidův. Nebesa vypravují slávu Boha silného, a dílo rukou jeho obloha zvěstuje. Den po dni vynáší řeč, a noc po noci ukazuje umění. Neníť řeči ani slov, [kdež by] nemohl slyšán býti hlas jejich. Po vší zemi rozchází se zpráva jejich, a až do končin okršlku slova jich, slunci pak [rozbil] stánek na nich. Kteréž jako ženich vychází z pokoje svého, veselí se jako udatný rek, cestou běžeti maje. Od končin nebes východ jeho, a obcházení jeho až zase do končin jejich, a ničeho není, což by se ukryti mohlo před horkostí jeho. Zákon Hospodinův jest dokonalý, očerstvující duši, Hospodinovo svědectví pravé, moudrost dávající neumělým. Rozkazové Hospodinovi přímí, obveselující srdce, přikázaní Hospodinovo čisté, osvěcující oči. Bázeň Hospodinova čistá, zůstávající na věky, soudové Hospodinovi praví, a k tomu i spravedliví. Mnohem žádostivější jsou než zlato, a než mnoho ryzího zlata, sladší než med a stred z plástů. Služebník tvůj zajisté jimi osvěcován bývá, a kdož jich ostříhá, užitek hojný má. [Ale] poblouzením kdo vyrozumí? [Protož i] od tajných očisť mne. I od zúmyslných zdržuj služebníka svého, aby nade mnou nepanovali, a tehdyť dokonalý budu, a očištěný od přestoupení velikého. Ó ať jsou slova úst mých tobě] příjemná, i přemyšlování srdce mého před tebou, Hospodine skálo má, a vykupiteli můj. J 1,1–18 Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všecky věci skrze ně učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest. V něm život byl, a život byl světlo lidí. A to světlo v temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly. Byl člověk poslaný od Boha, jemuž jméno bylo Jan. Ten přišel na svědectví, aby svědčil o tom světle, aby všickni uvěřili skrze něho. Nebyl on to světlo, ale [přišel,] aby svědectví vydával o tom světle. [Tentoť] byl to pravé světlo, kteréž osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět. Na světě byl, a svět skrze něho učiněn jest, ale svět ho nepoznal. Do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho nepřijali ho. Kteříž pak koli přijali jej, dal jim moc syny Božími býti, těm, kteříž věří ve jméno jeho, kteříž ne ze krví, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha zplozeni jsou. A Slovo to tělo učiněno jest, a přebývalo mezi námi, (a viděli jsme slávu jeho, slávu jakožto jednorozeného od Otce), plné milosti a pravdy. Jan svědectví vydával o něm, a volal, řka: Tentoť jest, o němž jsem pravil, že po mně přišed, předšel mne; nebo přednější jest než já. A z plnosti jeho my všickni vzali jsme, a to milost za milost. Nebo zákon skrze Mojžíše dán jest, milost a pravda skrze Ježíše Krista stala se. Boha žádný nikdy neviděl; jednorozený ten Syn, kterýž jest v lůnu Otce, onť vypravil.

Slyšíme se?: � 19, J 1,1–18

231

SLYŠÍME SE? Málokdo dnes už myslí na Zemi jako na kotouč uložený ve stěžejích, kolem nichž se otáčejí nebeské sféry. Snad jen u básníka najdeme „ze stěžejí vyhoupnutý svět“ (Vl. Holan). Představuju si okršlek světa, Zemi, na níž se vynacházím, jako okrouh lou placku spočívající na sloupech vztyčených z oceánu, jímž se od večera k ránu, ze západu na východ vždy znovu nocí plaví slunečný bůh Babylonu Šamaš, manžel mořských bohyní, aby z jejich náručí zas vesele vykročil do nového dobrodružství a triumfálního tažení. Helios Řeků, hrdina a vla dař na nedočkavém čtyřspřeží … „Ničehož není, co by se ukrýti mohlo před horkostí jeho.“ A tak beru vodováhu, protože denně potřebuju vodorovinu mnohem spíš, nežli fantastickou chiméru odnikud nikam se valící koule. Vystačili s tím takhle dávní moudří, nad jejichž dílem, tedy nad tím, co z něho do našich dnů zbývá, postáváme v úžasu, a i mně to stačí. Žalmista, v písni určené k hudebnímu provedení předním zpěvákem chrámového chóru, činí pozadím a kulisou svého předzpěvu starodávný hymnus o slunci a stvoření veškerenstva. Avšak scénu a prostor těch před stav užívá k oslavě a dosvědčení jedinečného poselství odjinud: Ne astrální spekulace, ale „Zákon Hospodinův je dokonalý, občerstvující duši, Hospo dinovo svědectví pravé, moudrost dávající neumělým …“ (v. 8–15). Chrámový zpěvák obětuje oběť chvály, vypravuje skutky Hospodinovy s prozpěvováním (Ž 117,22), a přitom sám naslouchá. Není jen příjem cem tajemné mýtopoezie ozvučující nekonečné ticho vesmíru, ale adre sátem zjevené Boží vůle. Nejvyšší promlouvá jistě i prostřednictvím ves mírných svých služebníků a poslů, které tvoří a povolává, avšak oslovuje člověka, jehož učinil svým protějškem a obrazem (1. M 1,28): „Den po dni, noc po noci po vší zemi rozchází se zpráva jejich po vší zemi, až do kon čin okršlku slova jejich“, nikoli do ztracena. Jejich projev míří ke smrtel níkům v čase a prostoru. Jsme příjemci nejen záhadného echa sfér, ale události Božího SLOVA. „Co může být poznáno o Bohu, oznámil a zjevil,“ píše apoštol. „Hned od stvoření světa své neviditelné věci, věčnou moc a Božství činí pochopitel nými svým dílem“ (Ř 1,19.20). Pokrývá veškerenstvo srozumitelným sig

232


nálem ze své dílny. „Není řeči ani slov (není kultury), kde by nemohl být slyšen …“, třebaže nejmohutnější přijímače a nejrafinovanější sondy pro pátrávající hvězdné prostory o tom mlčí. Lidé svým důvtipem a věděním si zastřeli „SLOVO, bez něhož nic není učiněno, což učiněno jest“ (J 1,3). Neza znamenávají jeho radu a vlastními kreacemi se do jeho blízkosti nevetřou. Jen opakují po dávných architektech věže na poli Šineár: „Zviditelněme se! Učiňme sobě jméno, abychom nebyli rozptýleni po vší zemi!“ (1. M 11,2n). Neslavně končí taková odhodlání. V zapomenutí jsou stavby, jimiž chtěli dosáhnout nebes, a jejich stavitelé rozptýleni ve vzájemném nedorozumění. Po tisíciletích v observatořích astronomů, na prestižních kosmodromech i všemu hrozících rampách se nám nevede lépe. Ve svatyních sebeurčení a sebezdůvodňování člověka, v chrámech vědy a kultu či kultury se věč ného nedovoláme a účasti na Bohu nedobereme. „Bůh Duch jest,“ otvírá Ježíš ten problém s jakousi samařskou ženou. „Kteří se o spojení s ním snaží, musejí se modlit v duchu a v pravdě. Takové Otec hledá, aby se mu modlili“ (J 4,24). Ti bývají na příjmu a s čistým srd cem v naději, že „Boha viděti budou“ (Mt 5,8; J 1,18). Ne špičkovým intelek tem, ale očištěným srdcem. Kdo však pod sluncem koho takového potká? Vždyť právě o lidském srdci platí, že je „nejlstivější nade všecko, a nejpřevrá cenější. Kdo se v něm vyzná?!“, stýská si prorok (Jer 17,9). A David, mající svědectví a pověst člověka podle srdce Božího (Sk 13,22; 1. Sam 13,14), prosí: „Srdce čisté stvoř mi, ó Bože,“ (Ž 51,12). Bez tvého přispění si sám se sebou nevím rady. Srdce mi zhrublo (Sk 28,27) a zkamenělo (Ez 11,9; 36,26). Neslyším. Nepoznávám tě v zahradě tvého stvoření (1. M 3,24). Dej mi znovu zaslechnout. Dej mi slyšet radost a potěšení, ať zplésají kosti, které jsi potřel“ (Ž 51,10). Někteří překládají čtvrtý verš devatenáctého žalmu (to Kralických: „není řeči ani slov, kde by nemohl slyšán býti hlas jejich“), že „není řečí lid skou (ta výpověď nebes), nejsou to slova (tedy znaky, o nichž víme, co značí), takový hlas od nich nelze slyšet“ (H. Gunkel 1911, ČEP 1979). Totiž pátrají‑li kdesi ve vesmíru po srozumitelné své obdobě či po Bohu k obrazu svému, zklamaně přiznávají: „Zase nic!“, a kosmickým tichem ohluchlí sdělení nebes kolem sebe neregistrují. Chór jasnookých cheru bínů v harmonii sfér jim zůstává objektivně neověřitelný a pod prahem vědecké vnímavosti. Avšak Stvořitel nečiní člověka předmětem své pozornosti zbůhdarma. Nepromlouvá nesrozumitelně a marně. Jeho SLOVO, jakkoli převyšuje naše myšlení a cesty, se k němu nenavrací prázdné. Prospěšně to vykoná, k čemu je posílá (Iz 55,9–11).

Slyšíme se?: � 19, J 1,1–18

233

„Vzhlédni nyní k nebi a sečti hvězdy … Tak bude símě tvé,“ slyšel bez dětný stařec Abraham. Slyšel a uvěřil (1. M 15, 5; 22,17). Mluví‑li Izrae lita o hvězdách, nemůže si nevzpomenout. Jestliže nebesa vypravují slávu Boha silného a dílo rukou jeho obloha zvěstuje, pak uším k slyšení mluví o lidu, který Bůh stvořil a vyvolil, o potomstvu Abrahama, Božího přítele (Iz 41,8). O Izraeli, jemuž Hospodin, navzdory jeho vzpurnosti a tvrdošíj nosti, své SLOVO skrze proroky a svědky zjevuje. „Takto praví Stvořitel tvůj, ó Jákobe, a Učinitel tvůj, ó Izraeli: Neboj se, nebo vykoupil jsem tě; povolal jsem tě jménem tvým, můj jsi ty“ (Iz 43,1). Při řekách babylonských v zajetí astrálních nebohů to Židé takhle zaslechli a Bůh, ten Svatý Izraelský, na tom trvá. Ani plejádám hvězd Davidových odvážených dobytčáky na smrt své SLOVO neruší. Hříšníku nepřístupná svatost navštívila lidskou nesvatost a dotkla se jí (2. M 20,5.6). „Zuj obuv z noh svých. Místo, na kterém stojíš, je země svatá“ (2. M 3,5), oslovil Bůh vysvoboditel dělníka první milosti své Smlouvy, milosti Zákona, aby ho posvětil ve své pravdě a zmocnil ke sly šení sobě tváří v tvář (2. M 33,11). Po staletích kníže proroků Izaiáš ucí til na rtech žár Božího oltáře: „Odešla nepravost tvá a hřích tvůj shla zen jest,“ aby pak slyšel Panovníka Hospodina: „Koho pošlu? A kdo nám půjde?“ (Iz 6,7.8). Duchovní sféry nebes sdělují a promítají čitelně svá poselství do naší zemité časnosti. Hospodinovy skutky ve svědectví Písem ozřejmují poměry a možnosti, které nejsou z tohoto světa. Vírou se pak stávají nejen věděním, ale silovým polem, jímž Otec přivádí a přitrhuje věřící k Synu (J 6,44.65). Staví je do slunce se zdravím na svých paprscích (Mal 4,6), do světla lásky a radosti (J 15,9.11). „Navštívil nás Pán Bůh náš vyšed z výsosti, aby se ukázal sedícím v tem nostech a v stínu smrti, k spravení noh našich na cestu pokoje,“ proroko val kněz Zachariáš nad kolébkou Jana, který se stane prorokem Nejvyš šího (Lk 1,76–79). O přístupu k Božím věcem, o vidění a vcházení do království Božího, roz mlouvá pak Pán Ježíš s učitelem Zákona Nikodémem: „Vítr kam chce, věje. Slyšíš jeho hlas, ale nevíš odkud, ani kam; tak je každý, kdo se z Ducha narodil.“ Nesystémově mimo souvislost a uznávanou logiku a logii vnímá a svědčí duchovní člověk z proměněného srdce: „Mluvíme o tom, co víme. Dosvědčujeme, co vidíme, ale vy to nepřijímáte,“ opovážil se říct strážcům Zákona samouk z Nazaretu. „Jestliže nevěříte mé řeči o věcech pozemských, jak uvěříte o nebeských, v nichž se vyznám, kde jsem doma?“ (J 3,11–13). ON, jedině Syn, ukazuje „jak“, ale přitom i uschopňuje a zmocňuje k roz

234


hodnutí a činu: „Já jsem, který mluvím spravedlivě, dostatečný k vysvobo zení“ (Iz 61,1), dostatečný k očištění i tvého srdce (1. J 1,7). Obrať se! Bohem poslaný Rádce (Iz 9,5) se musí stát středem tvé pozor nosti, má‑li do tvé časnosti proniknout věčné, a do bezživotí život. Jako se uštknutému stalo krajním zájmem znamení vztyčené na Boží pokyn Moj žíšem, (chtěl‑li přežít tenkrát ještě na chvíli, nežli beztak umře na poušti), tak nyní život s tím, který se nemění, ŽIVOT S BOHEM, život věčný předpo kládá tvůj krajní zájem o toho, jehož ON poslal a vyzdvihl k záchraně. Kdo z ohrožených ale pochopí, že jde o život?! Kdo přijme resuscitaci ze zahy nutí vírou v Syna? Vírou, která z osobní vyprahlosti zázrakem vyvede pra meny jako řeku vody živé? (J 7,38) Jan Křtitel, posel před tváří Pána Ježíše, nabízel pohled do zrcadla Boží milosti Staré Smlouvy: Kázal křest pokání v novém zaposlouchání do Zákona, v novém zpozornění vstříc přicházejícímu soudu, co že říká Bůh ten silný, Hospodin (Ž 85,9). O Ježíši z Nazaretu vydal svědectví: „Tento jest, o němž jsem pravil, že po mně přišed, předešel mne, nebo přednější je nežli já. Z jeho plnosti jsme my všichni vzali, a to milost za milost“ (J 1,15.16) Za milost výchovy slyšením k službě a poslušnosti Božího Zákona skrze Mojžíše (Ř 7,14) milost vrcholného osvobození dějstvím pravdy v Pánu Ježíši Kristu, k synovství Boha Otce v nebesích (Ř 8,16). K užitečné vodorovině naší papírové orientace dle mapy svatých Písem přibyla hvězdní navigace hlasu inspirujícího nás odjinud po všechny dny až do skonání světa (J 14,17). „Konec přikázání (vyústění Zákona) je láska ze srdce čistého a za svědomí dobrého a z víry neošemetné,“ píše apoštol Pavel Timoteovi (1. Tim 1,5). Smutně pak připojuje: „Od čehož někteří jako od cíle pobloudivše (zma teni ztrátou spojení) uchýlili se k marnomluvnosti.“ V Luhu nad Morání ke svátku Nejsvětější Trojice 2008

s. j. h.


41. „Oči vaše blahoslavené, že vidí, i uši vaše, že slyší. Amen zajisté pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví žádali viděti to, co vidíte, ale neviděli, a slyšeti to, co slyšíte, ale neslyšeli.“ Mt 13,16.17 J 14,15–26 Milujete‑li mne, přikázaní mých ostříhejte. A jáť prositi budu Otce, a jiného Utěšitele dá vám, aby s vámi zůstal na věky, toho Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijíti. Nebo nevidí ho, aniž ho zná, ale vy znáte jej, neboť u vás přebývá, a v vás bude. Neopustímť vás sirotků, přijduť k vám. Ještě maličko, a svět mne více neuzří, ale vy uzříte mne; nebo já živ jsem, i vy živi budete. V ten den vy poznáte, že já jsem v Otci svém, a vy ve mně, a já v vás. Kdož by měl přikázaní má, a ostříhal jich, onť jest ten, kterýž mne miluje. A kdož mne miluje, milován bude od Otce mého, a jáť jej budu milovati, a zjevím jemu samého sebe. Řekl jemu Judas, ne onen Iškariotský: Pane, jakž jest to, že sebe nám zjeviti chceš, a ne světu? Odpověděl Ježíš a řekl jemu: Miluje‑li mne kdo, slova mého ostříhati bude, a Otec můj bude jej milovati, a k němu přijdeme, a příbytek u něho učiníme. Kdožť nemiluje mne, slov mých neostříhá; a slovo, kteréž slyšíte, neníť mé, ale toho, kterýž mne poslal, Otcovo. Toto mluvil jsem vám, u vás přebývaje. Utěšitel pak, ten Duch svatý, kteréhož pošle Otec ve jménu mém, onť vás naučí všemu, a připomeneť vám všecko, což jsem koli mluvil vám. J 16,7–15 Já pak pravdu pravím vám, že jest vám užitečné, abych já odšel. Nebo neodejdu‑liť, Utěšitel nepřijde k vám; a pakliť odejdu, pošli ho k vám. A onť přijda, obviňovati bude svět z hříchu, a z spravedlnosti, a z soudu. Z hříchu zajisté, že nevěří ve mne. A z spravedlnosti, proto že jdu k Otci, a již více neuzříte mne. Z soudu pak, proto že kníže tohoto světa již jest odsouzeno. Ještěť bych měl mnoho mluviti vám, ale nemůžete snésti nyní. Když pak přijde ten Duch pravdy, uvedeť vás ve všelikou pravdu. Nebo nebude mluviti sám od sebe, ale cožkoli uslyší, toť mluviti bude; ano i budoucí věci zvěstovati bude vám. Onť mne oslaví; nebo z mého vezme, a zvěstuje vám. Všecko, cožkoli má Otec, mé jest. Protož jsem řekl, že z mého vezme, a zvěstuje vám.

Známe se?: J 14,15–26, J 16,7–15

237

ZNÁME SE? Pán Ježíš povzbuzuje své učedníky zarmoucené představou blížícího se loučení. Těší je ujištěním, že Otcův dům a domov Syna je místem mnoha příbytků k životu i pro ně, jeho přátele. „Žádný nevstoupil do nebe (aby mohl s jistotou vyprávět o nebeských věcech) než ten, kdo odtud přichází; kdo sestoupil z nebe, Syn člověka, který je v nebi“ (J 3,13), vysvětloval svoji kompetenci Nikodémovi. „Jednorozený Syn je v lůnu Otce“ (J 1,18) a naza retský Ježíš uprostřed svých přátel ví, o čem mluví, když těm, které mu Otec ze světa dal, činí jeho JMÉNO známým a svěřuje jim Otcovo SLOVO (J 17, 6.8.14.26), otvírá pravou skutečnost, dodává odvahu a naději. Přesto však ti jeho stále ještě nejsou svojí myslí a srdcem tam, kde je on. „Dal jsem jim tvé SLOVO, Otče, a oni přijali a poznali, že jsem od tebe vyšel a uvěřili, že jsi ty mne poslal. Já za ně prosím (protože cesta vede dál). Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal. Opatruj je ve svém jménu. A nejen za ně prosím, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo mají uvěřit ve mne. Chraň je ve svém jménu, aby byli jedno, jako my“ (J 17,8.9.20). Syn prosí, při mlouvá se u Otce za své přátele, protože stále ještě jsou jinde: „Tak dlouhý čas jsem s vámi a nepoznal jsi mne, Filipe?“ (J 14,9). Jdu tedy. Jdu taky kvůli vám, abyste konečně posvěceni v pravdě žili poznáním Otce i Syna (J 17,3.19). Jdu, abych vám připravil místo přebývání, abych vám zprostředkoval svaté ztotožnění. Jako je Otec ve mně, tak abych byl ve vás, zajedno ve věcech jeho království. „Pane, nevíme. Smysl toho všeho nám uniká. Nevíme, kam jdeš, jak bychom mohli vědět kudy?“, přiznává přemýšlivý Tomáš. Cíl je zastřený a záměr nechápeme. Jak bychom mohli šťastně volit cestu a být co platní v jeho dosahování? Nevyznají se. Stále ještě hledají ve spleti mnoha ostat ních cest, cest silovými poli tohoto světa. „Já jsem ta cesta (mimo cestovní nabídky a jízdní řády tohoto světa), jsem pravda (mimo běžnou vaši evidenci a verifikaci), jsem život (z pomíjivosti přesměrovaný k věčnosti).“ Po čem se to rozhlížíte? Sem se dívejte. Domů k Otci lze přijít jen skrze mne … Jenomže na vás je to stále ještě příliš. „Otče, posvěcuju sebe samého za ně …“ (J 17,19). Odvažuju se krajnosti, aby to s nimi otřáslo, abych je probudil a obrátil jejich pozornost a zájem cele k tobě.

238


„Nestýskejte si. Zase přijdu a proberu vás k sobě samému, abyste kde jsem já i vy byli“ (J 14,3). To není příslib úniku nad oblaka, ani cesta do zásvětna. Tak, jak mě vidíte, „jsem v Otci a Otec ve mně“. Kde jste vy? Pojďte dovnitř. Svěřte se. Nevzpírejte se, když vás přitahuju k sobě, abyste kde jsem já na světě, i vy byli v jinakosti mého bytí s vámi (J 17,18). Jdu, abych vám připravil místo, až ztratíte půdu pod nohama a vaše nynější pozice se rozkolísá a zhroutí. Zemřete se mnou, abyste se mnou z mrtvých vstali ke slávě, která upo zadí svět. Byla přede vším a všecko jí stojí a nic z tohoto světa už ji neza stíní (J 17,5; Kol 1,17). „Neopustím vás, sirotky, přijdu k vám. Na rozdíl od těch, kteří pro oči nevidí, vy mne uzříte“ (J 14,18.19) v Duchu, který u vás přebývá a ve vás bude (v. 17). Které jsi mi dal, Otče, chci, kde jsem já, aby i oni byli se mnou; aby hle děli na mou slávu, kterou jsi mi dal, nebo jsi mne miloval před ustanove ním světa“ (J 17,24). „Já živ jsem, i vy živi budete.“ Znovuzplozeni Otcem v živou naději (1. P 1,3) prožijete, že „jsem v Otci svém a vy ve mně a já ve vás …“ Koho se to týká? Platí to i nám, kteří po takové době skrze jejich slovo věříme a Pána Ježíše milujeme? „Kdo by měl má přikázání a hleděl si jich, on je ten, který mne miluje. A kdo mne miluje, milován bude od Otce mého a já jej budu milovat a zjevím jemu samého sebe“ (J 14,21). Ale to jsme přece my tady, kdo tě máme rádi, Mistře, (ozval se tenkrát Judas). Což nepijeme cestou z těchže studánek spolu schouleni s tebou v nočním chladu a klopýtajíce parnem dne? Pro nás, staré své přátele a souputníky máš překvapení? Nám se hodláš zjevit?! Netrpělivě čekáme, že konečně přesvědčíš svět, o který přece od začátku šlo, když jsi nás po dvou a dvou posílal před sebou, že se přiblížilo Boží království, a přichá zel jsi ty, přibližoval ses ty. „Otec, Pán nebe i země, jeho JMÉNO budiž pochváleno, své věci skrývá před moudrými a opatrnými tohoto světa.“ Nevyhlašuje, nevybubnovává je na ryncích, ale zjevuje je nemluvňátkům (Mt 11,25). „Mých slov si hledí, kdo mne miluje. Toho můj Otec bude milovat a přijdeme k němu a budeme s ním přebývat“ (J 14,23). V Otcově domě mnoha příbytků se milující stá vají živým dílem toho domova, dalším a dalším příbytkem. Osobní jedineč ností svého života víry, naděje a lásky se stáváme domem Otce a spolu tvoříme jeden Boží včelín, ovčinec jednoho pastýře (J 10,16). Chrám Boha živého (2. Kor 6,16), kde ON přebývá. Naproti tomu, kdo mne nemiluje, nevšímá si mého slova, které je SLO VEM Otce, a míjí se se zjevením Božího daru změny k hojnějšímu životu. Nemůže přijmout Ducha utěšitele, Ducha pravdy, nevidí ho a nezná. Život

Známe se?: J 14,15–26, J 16,7–15

239

věčný mu zůstává neuchopitelnou podprahovou veličinou. Jen zázrakem Božím se stává, že evangelium přece jen tu a tam pronikne otupělostí a zahlušeností světa, člověka změní a přeorientuje. „Otče spravedlivý, tebe svět nepoznal, ale já jsem tě poznal a tito poznali a uvěřili, že jsi ty mne poslal“ (J 17,8.25). Pro vás se děje to všecko. Vám, kteří jste v mých pokušeních se mnou zůstali (Lk 22,28), vám ten Duch pravdy, Utěšitel, kterého Otec pošle ve jménu mém, připomene a dosvědčí a naučí vás všemu. Uvede vás do vší pravdy (J 14,26; 15,26). Z mého vezme a zvěstuje vám. Bible Nové Smlouvy, novozákonní kánon povstal z víry v tohle zaslíbení. Jan svědčí o Božích možnostech Ducha. On rozkryje, co Pán Ježíš, dokud byl znám podle těla, sám nedopověděl. Nyní ho už tak neznáme a pídit se po někdejším „co a jak“ historicky v těle netřeba (prohlašuje apoštol): „Ačkoli jsme znali Krista podle těla, ale nyní již více neznáme. Protož jest liže je kdo v Kristu, je nové stvoření. Staré věci pominuly, hle, nové všecko učiněno jest. To pak všecko je z Boha …“ (2. Kor 5,16–18). „Ještě bych vám měl mnoho co povědět (řekl Pán před Velikonocemi učed níkům), ale nesnesli byste to teď.“ (J 16,11.12). Klíčníkem mých tajemství se stane ten Duch pravdy. Víře ve svatého Ducha není Janovo evangelium jen jakýmsi pozdějším přídavkem k synoptickému vypravování o Ježíši, ale naopak spíše vstupem a návodem, klíčem k pochopení prvnějších svědec tví Matouše, Marka a Lukáše o věčném Pánu Kristu, Synu Boha živého (Mt 16,16), který křtí Duchem svatým a ohněm, jak ráčí (Mt 3,11; Mk 1,8; Lk 3,16). Křtí. Noří do pochopení a poznání Písem v rozhovoru s těmi před námi a kolem nás v Kristu. Potkává nás zpozdilé k věření cestou do našich Emauz a dává se poznat v Písmu Staré Smlouvy, jímž Otec přivádí k Synu (J 6,44). Komunikuje, zjevuje se v mých a tvých životních situacích, pro každého z nás MŮJ PÁN a BŮH MŮJ. Zasáhl do mého života i do tvého. Pod statně zpochybnil, jak jsme sami sobě rozuměli a přirozeně sebe chápali. Probudil nás do svého světla, vysvětluje nám náš život v pravdě, otvírá nás svému pohledu a svým možnostem, a říká „ZŮSTAŇTE“ (J 15,7.9). Bez rozpaků a pochybností vyznáváme: „Vím, proč věřím. Své pro blémy i radosti vztahuju k příteli, který mi vychází vstříc, takže s tím, co prožívám a jak žiju, nejsem sám. ON přetváří mou logiku a navyklou sebereflexi, rekonstruuje mou racionalitu a spoluvytváří a ošetřuje ple teň mých vztahů k lidem i věcem v časnosti.“ Připomíná se nám a přibli žuje svou slávou. Spolu se těšme a užívejme si věčnosti, bratři a sestry, tajemství Syna v jeho Otci. My v něm a on v nás taky v tomto shromáž dění. Amen. V Luhu nad Morání, 1. června 2008 s. j. h.


42. „Dokazuje pak Bůh lásku svou k nám; nebo když jsme ještě hříšníci byli, Kristus umřel za nás.“ Ř 5,8 Iz 53,11–12 Z práce duše své uzří [užitek, jímž] nasycen bude. Známostí svou ospravedlní spravedlivý služebník můj mnohé; nebo nepravosti jejich on sám ponese. A protož dám jemu díl pro mnohé, aby s nesčíslnými dělil se o kořist, proto že vylil na smrt duši svou, a s přestupníky počten jest. Onť sám nesl hřích mnohých, a přestupníků zástupcím byl. J 10,17–33 Protož mne Otec miluje, že já pokládám duši svou, abych ji zase vzal. Nižádnýť jí nebéře ode mne, ale já pokládám ji sám od sebe. Mám moc položiti ji, a mám moc zase vzíti ji. To přikázaní vzal jsem od Otce svého. Tedy stala se opět různice mezi Židy pro ty řeči. A pravili mnozí z nich: Ďábelství má a blázní. Co ho posloucháte? Jiní pravili: Tato slova nejsou ďábelství majícího. Zdaliž ďábelství může slepých oči otvírati? Bylo pak posvícení v Jeruzalémě, a zima byla. I procházel se Ježíš v chrámě po síňci Šalomounově. Tedy obstoupili jej Židé, a řekli jemu: Dokudž duši naši držíš: Jestliže jsi ty Kristus, pověz nám zjevně. Odpověděl jim Ježíš: Pověděl jsem vám, a nevěříte. Skutkové, kteréž já činím ve jménu Otce svého, tiť svědectví vydávají o mně. Ale vy nevěříte, nebo nejste z ovcí mých, jakož jsem vám pověděl. Ovceť mé hlas můj slyší, a já je znám, a následujíť mne. A jáť život věčný dávám jim, a nezahynouť na věky, aniž jich kdo vytrhne z ruky mé. Otec můj, kterýž mi [je] dal, větší jest nade všecky, a žádnýť jich nemůže vytrhnouti z ruky Otce mého. Já a Otec jedno jsme. Tedy zchápali opět kamení Židé, aby jej kamenovali. Odpověděl jim Ježíš: Mnohé dobré skutky ukázal jsem vám od Otce svého. Pro který z těch skutků kamenujete mne? Odpověděli jemu Židé, řkouce. Pro dobrý skutek tebe nekamenujeme, ale pro rouhání, totiž že ty, člověk jsa, děláš se Bohem.

Vyznáme se?: Iz 53,11–12, J 10,17–33

241

VYZNÁME SE? Při společném zpěvu minulé neděle jsem klopýtl o verš: „…byl proklet místo mne, pykal za mou vinu. Tvůj svatý hněv mu život vzal, já proto neza hynu.“ (EZ 551) Přišlo mi, že Pán Ježíš podle Jana mluví o jiné odvěké Boží motivaci. Představuje Otce z lásky tvořícího a milujícího svět tak, že svého „jedno rozeného Syna dal, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Přišel v naději s očekáváním, jak ho přijmou. A krátce před násil nou smrtí v modlitbě učedníkům upřesnil: „To je věčný život, aby poznali tebe, Otče, samého pravého Boha a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (J 17,3). V daru toho hojnějšího života tedy především je poznávání Boha. Jak se jeví životu z víry v Krista? Jako Bůh „svatého hněvu“, nebo spíše svaté lásky? Zpětně podle toho náš život vypadá. Tím poznáním v myšlení a slovu totiž skutečně o život běží. O každodenní plnohodnotný život s ním, ne o pouhé vědění. Vzato vážně by nás tohle pomyšlení mělo ušetřit lecja kých theologických abstrakt a myslitelností. „Nechápeš ty věci, které jsou Boží, ale které jsou lidské,“ řekl Pán Pet rovi, od něhož si římští biskupové odvodili svá pověření. Nechápeš. Úče lová logika, naší tělesnosti a člověčiny nás zpřístupňuje pokušiteli. Otvírá mu do našeho vědomí, do naší duše, kde pak rozvěšuje obrazy boha po svém. Člověk Ježíš to poznal sám na sobě a odhalil hned zkraje na poušti (Mt 4,1–11): „Jsi‑li Syn Boží, poslyš, psáno jest …, co kdybys …,“ má s tím v sobě co dělat. Kníže tohoto světa v theologickém převleku to na něj zkouší, ale nepochodí. „Světlo přišlo na svět,“ (J 3,19), a věčný kibic Boží a žalob ník je vyvržen ven (J 12,31; Zj 12,10). „Viděl jsem ho padat z nebe,“ svědčí náš Pán (Lk 10,18). Vypadl, a jest liže přesto nebeské věci překrucuje, je mimo. Nemusíš mu naletět, když se nabízí, ať už žádostmi těla a časnými zájmy, nebo theologickou speku lací, v níž se znamenitě vyzná a chytračí (Mt 12,43–45): „Což není psáno, že dům Boží je domem mnoha příbytků?“ Nuže, když se konečně zdá dost pohodlným ústavem spásy i císaři a jeho vítězné legii šikovnou školou bojové morálky (což nezvítězili na Tibeře 312 u Mulvijského mostu ve zna mení kříže?), nepohrdejme přízní a slibnou vstřícností mocných. Pro pána platí, co pro kmána snad před Bohem, ale stůjme na zemi …“

242


Církevní otcové tehdy Ježíšovo: „Jdi za mnou, satane, jsi mi ku pohor šení,“ přehlasovali, a tak do domu Božího nastěhoval svoje rezidenty se vším všudy. Zas ho pozvolna změnil v dům kupecký, ne‑li přímo v peleš lotrů (Mt 21,13). A Ježíš? Tenkrát poslaný k ovcím zahynulým z domu Izra elského (Mt 15,24), i tady se zas ohlíží po ztracených. Pokrytcům a zabyd leným lehkoživkům říká: „Nevěříte, protože nejste z ovcí mých“ (J 10,26). Uprostřed Janova evangelia po dramatické scéně kolem uzdraveného slepce Ježíš theologickým vševědům své doby odpovídá na jejich úškle bek, zda i je snad má za slepce: „Kdybyste slepí byli, hříchu byste neměli, ale nyní pravíte: „Vidíme,“ proto váš hřích zůstává“ (J 9,41); a mluví o škůdcích stáda, o zlodějích a lotřích, o šelmách vkrádajících se jinudy, než cestou dávno Bohem při pravenou v Zákoně a prorocích: Netrefí do dveří těch dávných svědectví Otce o Synu. Vcházejí jinudy, než chodí dobrý pastýř. ON sám je od věků ta cesta, i pravda, i život svých ovcí (J 14,6), ale když řekne: „Dříve než Abraham byl, já jsem“ (J 8,58), zmatení bohaznalci sbírají kamení, aby ho zabili. I s nimi to myslí dobře: „…toto pravím, abyste spaseni byli“ (J 5,34). „Ale nechcete přijít ke mně, abyste život měli“ (J 5,40). A nejen nechtějí, ale hledají ho zabít, protože jim říká pravdu (J 8,34.40), která je usvěd čuje ze zlého (J 7,7). „Já jsem ten dobrý pastýř. Dobrý pastýř nejen hledá poslední chuděru ztracenou (Lk 15,4n), ale když vlci útočí, riskuje vlastní kůži. Duši svou pokládá za ovce.“ (J 10,11). Od páté do dvanácté kapitoly líčí Jan, jak Ježíš svou duši na smrt vylévá (Iz 53,12). Nasazuje tělo i krev pro život a živo bytí ovcí (J 6,54), aby jím existovali, vcházeli a vycházeli nalézajíce pastvu (J 10,9). Proti lži a zavedení zvedá pravdu JMÉNA a SLOVA Otcova, hlubinu duchovního tajemství Božího myšlení o nás, jeho citu k nám a jeho vůle jako přikázání života (J 12,50). …Ovce se nevyznají. Je na ně políčeno, a tak jdu. „Jdu, jakož psáno o mně“ (Mk 14,21). Jdu cestou ze všech možných tou poslední, jedině účinnou, třebaže na ní jde o život. Nemusím, přesto jdu. Neuhnu zlodějům a lotrům, ani rozsápávajícímu vlku. „Proto mne Otec miluje“ (J 10,17.18). Miluje snad tím, že sahá Synu na život? Vlčí stisk na pastýřově hrdle, hřeby rvoucí tělo nevinného jsou tím milováním, kříž, v jehož znamení zvítězíš? Jak zapřáhl Konstantin Ukřižovaného do káry svých politických zájmů? Císařovo chytráctví znalé člověčiny se ohání svatým Božím hně vem a podsouvá milujícímu vlastní mstivou násilnost. To vražedník od počátku, lhář a otec lži (J 8,44) ze svého vynáší spekulaci o Boží potřebě zástupného zadostiučinění.

Vyznáme se?: Iz 53,11–12, J 10,17–33

243

Syn Boží přišel, aby ho usvědčil ze lži, a všemi opuštěn čelí jeho zuři vosti. Vydává svědectví, že Otec svou lásku k nám dokazuje proti nená visti a zlobě, a ne jejím prostřednictvím (Ř 5,8). Kdo je z pravdy, slyší jeho volání ze smrti k životu (J 8,47; 18,37). „Vy neslyšíte, že z Boha nejste, (říká do očí svým soudcům). Jeho hlas jste nikdy neslyšeli a tvář jeho neviděli. Jeho SLOVO ve vás nezůstává (J 5,37.38). Jak můžete věřit, hledajíce chválu jedni od druhých, protože chválu, která je od samého Boha nehledáte (J 5,44). Budete mne hledat a zemřete ve svých hříších. Kam já jdu, vy nemůžete (J 8,21). Jste z otce ďábla a co jemu je po chuti, činíte“ (J 8,44). Mesiáš jako by olej svého pomazání do ohně přiléval, vylévá svou duši na smrt: „Já a Otec jedno jsme“ (J 10,30). Dokonal svěřené dílo, oslavil Otce na zemi a bez zábran dosvědčuje svoji totožnost s ním (J 17,4). Ačkoli lidem podobný, odmítl pokušení moci a přijal způsob služebníka. Má však, co oni nemají, a netají se tím před nimi. Samého sebe tím maří (Fp 2,6): „Rouhá se!“ křičí a znovu zvedají kameny. „Člověk jsa, dělá se Bohem“ (J 10,33), „očividně chatrný, zranitelný smrtelník znemožňuje Hospodina“, jak ho mají v ohlávce své theologie. Usvědčuje z bezbožnosti jejich zbožná očekávání a přání. Hoden je smrti. Ukřižováním Boha Krista sami sobě doložili neschopnost být s ním. To je ten soud. Avšak Syn, poslušný přání Otcovy zachraňující lásky, odvážil se ponížení a smrti. Těm, kteří v něho věří, se stal cestou domů. Proti sebezá chovné vůli své tělesnosti upřednostnil vůli Otce (Mt 26,42; J 17,24) spolutr pícího jeho bolestí, bolestí své lásky, bolestí stvoření a zrodu nového lidství. Jak pochopit, že Vykupitel, trpící Boží Syn, člověka otřeseného zjevením pravdy bratrsky přijímá, že vyslýchá jeho: „NE! Bože, takhle dál už ne!“, a zmocňuje ho k životu ze svého vzkříšení (Ř 6,3.4)? Toho se nenadál principál tohoto světa, když Římanovi připomněl: „Kdo se králem činí, protiví se císaři,“ (J 19,12). „Crimen maiestatis“ – urážku svrchovanosti božského císaře – Pilát jen tak neodloží, třebaže království toho podivína není z tohoto světa. „Tím hůř. Není božství mezi smrtelníky kromě císařova …“, těší se agenti duchovních zlostí a moci tmy. A netuší, že zpečetili své věčné znemožnění: „Kdyby byli poznali dopuštění Boží moud rosti, nebyli by Pána slávy ukřižovali“ (1. Kor 2,8). Jakkoli nastěhovaní do domu „církve necírkve“ se chytráci tohoto světa nevyznali. A co my? Vyznáme se, kdy že se jim navzdory shromáždění věřících, naše shromáždění, přece jen domem Božím stává? Společenstvím otřese ných, kteří s Ukřižovaným sestoupili do hrobu? Do svého hrobu se vším tím umrlčím, co do hrobu patří? Aby pohřbeni s Kristem skrze křest v smrt

244


(Ř 6,4) prožili s ním ten div, že i ten svůj hrob, skládku ostatků minulosti bez Krista, shledávají prázdný a zápis proti sobě na pranýři kříže už veš keré zničující moci zbavený? (Kol 2,14) „Vyznáme se?“ ptali se možná často Kristova apoštola a on jim napsal: „Tohle je to zvěstování, které jsme slýchali od něho a zvěstujeme vám, že Bůh je světlo a žádná tma v něm není. Říkáme‑li, že s ním máme obe cenství a chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. Jestliže ale chodíme ve světle, jako ON je ve světle, máme vespolek obecenství a krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od všelikého hříchu. Říkáme‑li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a není v nás pravda. Jestliže však budeme vyznávat své hříchy, Bůh je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy a očistil nás od vší nepravosti. Když řekneme, že jsme nehřešili, děláme z něho lháře a jeho SLOVO v nás není.“ (1. J 1,5–10). Amen. V Luhu nad Morání, 29. června 2008

s. j. h.


43. „Chvalte Hospodina, nebo dobré jest zpívati žalmy Bohu našemu, nebo rozkošné jest, a ozdobná jest chvála.“ Ž 147,1 „Vytrhni duši mou od bezbožníka mečem svým, rukou svou od lidí, ó Hospodine, od lidí světských, jichžto oddíl jest v tomto životě, a jejichž břicho ty z špižírny své naplňuješ, i synové jejich nasyceni bývají, a ostatků zanechávají maličkým svým. Já pak v spravedlnosti spatřovati budu tvář tvou; nasycen budu obrazem tvým, když procítím.“ Ž 17,13b–15 J 17,4.5.10.22.23 Jáť jsem oslavil tebe na zemi; dílo jsem vykonal, kteréž jsi mi dal, abych činil. A nyní oslaviž ty mne, Otče, u sebe samého touž slávou, kterouž jsem měl u tebe, prvé nežli svět byl … A všecky věci mé tvé jsou, a tvé mé jsou, a oslaven jsem v nich … A já slávu, kterouž jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jedno jsme. Já v nich, a ty ve mně, aby dokonáni byli v jedno, a aby poznal svět, že jsi ty mne poslal, a že jsi je miloval, jakožs mne miloval. Lk 23,35–43 I stál lid, dívaje se. A posmívali se jemu knížata s nimi, řkouce: Jinýmť spomáhal, nechať pomůže sám sobě, jestliže on jest Kristus, ten Boží zvolený. Posmívali se pak jemu i žoldnéři, přistupujíce a octa podávajíce jemu, a říkajíce: Jsi‑li ty král ten Židovský, spomoziž sám sobě. A byl také i nápis napsaný nad ním, literami Řeckými a Latinskými a Židovskými: Tento jest král Židovský. Jeden pak z těch zločinců, kteříž s ním viseli, rouhal se jemu, řka: Jsi‑li ty Kristus, spomoziž sobě i nám. A odpověděv druhý, trestal ho, řka: Ani ty se Boha nebojíš, ješto jsi v témž potupení? A my zajisté spravedlivě, nebo hodnou pomstu za skutky své béřeme, ale tento nic zlého neučinil. I dí Ježíšovi: Pane, rozpomeň se na mne, když přijdeš do království svého. I řekl mu Ježíš: Amen pravím tobě, dnes budeš se mnou v ráji.

O slávì: J 17,4.5.10.22.23, Lk 23,35–43

247

O SLÁVĚ Osobnosti neběžných činů; vynikajících výkonů a mimořádných zásluh osla vujeme. Tleskáme jim a fandíme. Kde kdo o nich mluví, jsou vidět ze všech stran jako hvězdy na nebi. Pověstí a věhlasem, díky i naší oslavné akti vitě a naším přičiněním, se stávají legendou. Patří jim náš obdiv a uznání. Žalmista jako by všecku tuhle naši pozornost obracel k Hospodinu: „Chvalte jej!“ Přidejte se! Přičiň se, člověče, svou chválou o Boží slávu!… Hospodin se tím stává naším oslavencem? A v Nové Smlouvě jeho Syn, Kristus Ježíš, superhvězdou? Mnozí to tak mysleli a myslí: Rozhojnit Boží čest a slávu, jíž je plná všecka země (Iz 6,2). SOLI DEO GLORIA! Samému Bohu sláva, inzerujeme zbožné odhodlání, třebaže věříme a víme, že ne my Boha, ale ON nás všelijak neslavné pozval a zve k něčemu ze svého … Sotva mu co přidáme chválou, byť ze srdce čistého, stejně jako modlitbou v duchu a pravdě; ale Pán Ježíš ujišťuje, že nás takové Otec hledá (J 4,23), a to je podstatné. Chce nás. Táhne nás tudy k sobě, aby zjevením SLÁVY své otřásl naší zmateností (2. M 16,10 aj.). Vždyť jak neslavné se přirozeně zdá jeho dokonání, jeho role vůči lidské zběsilosti! Sebe posvěcuje za nás v potu a krvi až za práh, odkud se smrtelník nevrací, aby nás posvětil ve své pravdě, kdy každý míváme „pravdu svou“, k hluboké duchovní jednotě v různosti (J 17,9–11) „… aby všichni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni v nás.“ Tolik mu o to jde! Tušíme odtud, jak a v čem že se skrývá i zjevuje jeho nevýmluvná SLÁVA ve chvíli, kdy se zdá, že slaví protivník? „Já jsem tě oslavil na zemi (Otče). Dílo jsem vykonal, které jsi mi dal, abych činil,“ (J 17,4) mluví Syn o moci a způsobu oslavy Otce věrností jeho poslání; a svým učedníkům, těm, které mu Otec dal, i nám, přímo říká: „V tom bývá můj Otec oslaven, když nesete hojné ovoce, a budete moji učedníci“ (J 15,8). Ovocem z kmene, jímž je ON sám. Pokračováním v jeho díle, totiž aby všem těm, které mu Otec dal a dá (J 17,20), život věčný dal. Životodárné naladění k poznávání Otce věčnosti a Knížete pokoje (Iz 9,6). Hojné a smysluplné bytí živené známostí Otce a Syna, jehož projevem je pak „ovoce Ducha“, jak o něm píše apoštol (Gal 5,22 aj.). Uskutečňováním toho daru žitím z proměny života vzdejme Bohu slávu. Zaposlouchejme se do odkazu Pána Ježíše v sedmnácté Janově:

248


„Oznámil jsem tvé JMÉNO, Otče, lidem, které jsi mi dal ze světa … Dal jsem jim tvé SLOVO (Lk 24,32), a oni přijali a poznali právě, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že jsi ty mne poslal. Já za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, nebo tvoji jsou … Chraň je ve svém JMÉNU, aby byli jedno, jako my. Já posvěcuji sebe samého za ně, aby i oni byli posvěceni v pravdě. A nejen za tyto prosím, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo mají ve mne uvěřit, aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli … na svědectví světu, že jsi ty mne poslal. A já SLÁVU, kterou jsi mi dal (SLÁVU tvé známosti formující život a přesměrovávající jej od smrti k bytí s tebou na věky), dal jsem jim. SLÁVU tvé lásky, jíž jsi mne miloval před ustanovením světa, aby byli jedno, jako my.“ (J 17). Z lásky stvořeni, láskou vykoupeni a v lásce vnitřně obnovováni. Jak jinak, všelijak a marně, se ideologové a hierarchové snaží o jednotu a svornost oslavováním Boha po svém pompou a pozlátky, nebo bez Boha smyšlenými šidítky a vidinami. Věřící v Pána Ježíše Krista bezpečně spo juje Otcova SLÁVA, která skrze Syna osvěcuje každého z nich k jedinečnosti a nezaměnitelné originalitě svědků, a přitom hluboce navzájem naklo ňuje a spřízňuje k jednotě téže sklizně z předivné lásky, jejíž moc nás obe stírá (J 17,23.26.). Moc, která nás, jako kdysi učedníky, proměňuje „zno vuplodí v naději živou“ skrze Kristovo vzkříšení (1. P 1,3). Jako závěť říkal před učedníky svou modlitbu k Otci, aby všichni měli jeho radost plnou v sobě (J 17,13). Jde mu o život, ale stará se svým milým o radost trápení překlenující. Radost, říká, přestože jde hodina (J 17,1), kdy se setmí a posměch, políčky ho umlčí; hodina bolesti Boží, dějství trápení a smrti. SLÁVA? „Nic nevidět, než rány. Kdo je vidíš, vem roha! (Ó křesťané, raději ruce pryč od toho!) Je lépe nevěřit, než vidět nadarmo Krista Boha“ (zpěvník Svítá 255; 2. P 2,20–22). Zmučená rozervaná těla věší na dřevo jako škodnou. Ježíše z Nazaretu a dva zločince. Možná horlivce z těch, kteří raději sáhli po zbrani proti zlu, proti sužující mašinerii římského útisku, přestože znali tohoto Ježíše, tichého a pokorného srdcem, muže zázraků, neslýchaných nadějí a mož ností. Teď je jejich nadějí poslední: „Pomoz sobě i nám!“ Ty léčiteli z mrtvých křísící, ještě na chvíli pomoz v svatém boji! Ještě kousek, ještě krapítek tohohle života, Ježíši! Pod botou tyrana neobřezance hyne svatý Boží lid. Proč to neřešíš?! Zemi našeho dědictví od Hospodina vykořisťujou a vysávají a my tu teď hanebně zhas nem, ty pro svoji dobrotu, jako my pro svůj boj se zlem. Což netáhneme konec konců za jeden provaz, Ježíši, divotvůrče a přikazateli? Nedělej, že

249

O slávì: J 17,4.5.10.22.23, Lk 23,35–43

na to nestačíš! Zasaď se svou mocí odjinud, jsi‑li Kristus, ten Boží … Jsi ‑li, ukaž se světu, dokaž, cos o sobě dával znát, cos zvěstoval a sliboval … Dva tisíce let se tohle ozývá z kříže vedle Ježíše, a pokaždé jako ozvě nou z téže bolesti: „Ani ty se Boha nebojíš“ takhle v posledním tažení? V potupě doděláváš právem … a víš proč …, ale ON? Naše je vina … moje vina …, ale ON? „Pane, (KYRIE!),“ (Kraličtí dle Bezova Cantabrigiensis) trestance Ježíše vyznává ten zločinec poslem Božím a Pánem, „rozpomeň se …“ Dobroději, ty smrtí neskončíš, a když si vzpomeneš, jestliže s sebou vneseš pomyšlení na mne do svého království …, Bože, přece jen docela nezahynu … „Amen, pravím tobě, dnes budeš se mnou v ráji …“ Truchlivou scénou trápení a smrti pronikla SLÁVA ne z tohoto světa! Otec přidal Synu prvního z bezpočtu těch, s nimiž se rozdělí o vítězství (Iz 53,12). Počten mezi přestupníky Svatý Boží vylil na smrt svou duši. Sám k smrti týrán hříchem mnohých, se pro své zmrtvýchvstání stává jejich nezahan bující nadějí. Ne, tomuhle vítězství se netleská! Nejsme s to cokoli přidat k té SLÁVĚ v Bohu přítomné před ustanovením světa (J 17,24). Hlava plná trýzně, svěšená naší hanebností, nečeká na aplaus. „Kde najdeme tvou cestu z Gol goty do Emauz,“ pláčeme občas na cestách svých a scestích, „ty, skrytý, právě skrytý i ve svém vzkříšení, a právě i tam zbitý pro naše spasení?“ Beránku věčně jako zabitý, vítězi z pokolení Judova, vládče pečetí našich nehodností před tváří toho na trůnu (Zj 5,6), smiluj se nad námi. Amen. V Luhu nad Morání, Velký pátek 2009

s. j. h.


44. „Protož jestli kdo v Kristu … (tedy už ne sobě živ, ale tomu, který kvůli němu umřel a vstal z mrtvých) je nové stvoření. Staré věci pominuly, hle, všecko je učiněno nové. To pak všecko je z Boha, který nás smířil se sebou skrze Jezukrista, a dal nám služebnost toho smíření.“ (2. Kor 5,17.18)

Ó Světlo, Trojice svatá, tys jedna božská podstata, svou nás osvěcuj jasností, odejmi vnitřní temnosti.

V světle nepřístupitelném jsi, v místě nestižitelném, světlem víry dej se znáti, srdcem celým milovati.

Ó mocný, moudrý i dobrý, k sdílnosti v dobrém všem štědrý, naši mdlobu, hloupost, zlost znáš i lítost v tom nad námi máš.

Trojí v osobách jeden Bůh, z nebe viděl jsi náš neduh a ráčil ses ohlásiti a z milosti nás spasiti.

Ukázals osob rozdílnost, však božskou jedinou bytost v stvoření a vykoupení i ve vnitřním obnovení.

Toto tvoje trojí dílo hříšnému se přiblížilo člověku k jeho spasení, by v něm neslo tvé znamení.

Neboť nižádné stvoření člověku v tom rovno není, že k obrazu stvořen tvému a tak k životu věčnému.

Kdyby zůstal v nevinnosti, přišel by k nesmrtelnosti na duchu i na těle život z tebe měl by cele.

Ale ty, všemohoucí sám a v moudrosti, v dobrotě znám, způsobils to v své milosti, aby zas ožil k věčnosti

Zmrtvýchvstání: J 17,24, Ø 3,20–26

a pro Pána Jezukrista v svatém došel nebi místa, když má skrz Ducha svatého obraz stvoření nového.

Budiž Bohu Otci chvála, i Synu jeho buď dána, i také Duchu svatému, Pánu Bohu jedinému.

(Evangelický zpěvník 156)

251

J 17,24 Otče, kteréž jsi mi dal, chciť, kdež jsem já, aby i oni byli se mnou, aby hleděli na slávu mou, kteroužs mi dal; nebo jsi mne miloval před ustanovením světa. Ř 3,20–26 Protož z skutků zákona nebude ospravedlněn žádný člověk před oblíčejem jeho; nebo skrze zákon poznání hřícha. Ale nyní bez zákona spravedlnost Boží zjevena jest, osvědčená zákonem i proroky, spravedlnost totiž Boží, skrze víru Ježíše Krista, ke všem a na všecky věřící. Neboť není rozdílu. Všickniť zajisté zhřešili, a nemají slávy Boží. Spravedlivi [pak] učiněni bývají darmo, milostí jeho, skrze vykoupení, kteréž se stalo v Kristu Ježíši, jehož Bůh vydal za smírci, skrze víru ve krvi jeho, k ukázaní spravedlnosti své, skrze odpuštění předešlých hříchů, v shovívání Božím, k dokázaní spravedlnosti své v nynějším času, k tomu, aby on spravedlivým byl, a ospravedlňujícím toho, kterýž jest z víry Ježíšovy.

ZMRTVÝCHVSTÁNÍ Kdo jsi, člověče, odkud přicházíš, kam jdeš? Prastaré otázky. Bratr Lukáš Pražský (1458–1528) na ně odpovídá v modlitbě, kterou jsme právě zpí vali (EZ 156). Loňské pětisté padesáté výročí narození tohoto pražského theologa a bis kupa Jednoty bratrské zdaleka nevzbudilo tolik pozornosti jako letošní dvousetleté jubileum muže, jemuž se zdálo, že pro přemnožený lidský druh v přírodě odpozorovává pádnější vysvětlení, co jsme zač, kde že jsme se tu vzali a kam směřujeme. Avšak sebedůmyslnější zahleděností do své materie a vývojových příbuzností člověk nepřekročí svůj stín. „Co se naro dilo z těla, je tělo“ (J 3,6), a do jedinečnosti mezi tvory, v níž máme jako bytosti duchovní nakročeno z časnosti do věčnosti, jsme se nevyvinuli, ale stvořil nás a povolává ten, který Duch jest (J 4,24). „Hospodin je Bůh; on učinil nás, a ne my sami sebe, abychom byli lid jeho a ovce pastvy jeho“ (Ž 100,3).

252


Poslední z biskupů Jednoty, ten „poutník, jenž se vrací“, pozoruje lidstvo svévolně bloudící labyrintem, kde člověk zapomíná se ptát „kdo jsem?“, a tak ztrácí zájem i o to, „odkud a kam?“ Hlavně že boty, v nichž přešla puje na místě, příliš netlačí. Obsluhováním toliko časnosti ovšem na Boží nedosáhneme a k životnímu naplnění nezrajeme. Už v nejstarším projevu svého odhodlání, zbloudilé a odcizené vrátit, nás Pán Bůh nechává číst stopy ne nějakého samozřejmého vývojového auto matismu, ale svého dobrodiní ve viditelném stvoření. Smíme tušit Neviditel ného a rozumem poznávat jeho věčnou moc a božství (Ř 1,19). Už to stačí člověka k Bohu obrátit a přivést k pokání. Až na výjimky ale člověk ulpívá na tom, čeho se chápe svými smysly a stále hojnějším věděním toho, co pozoruje a hmatá, se v labyrintu zařizuje a zdomácňuje: Duchovní bezdo movec, který dávno zapomněl, kam patří a kde bydlí. „Maje se za moud rého stává se bláznem“ (Ř 1,22–32). Lidé se zbytkem vnitřního vidění a vnímavosti i ochoty k Neviditelnému odedávna tuhle loď bláznů opouštějí (1. M 6,22;12,4). Pán práva k pravdě nad despociemi východu i západu s jejich pravdami se jim připomněl a oslovil je Smlouvou svatosti (2. M 19,6.6; 5. M 30,11n), vyvedl z provizo ria Zákonem a zpevnil krajnice jejich cesty domů. V zrcadle Zákona se měli poznávat, nalézat šťastnou orientaci, probouzet se k pokání a blížit se tak Stvořiteli, jehož milosrdenství je věčné (Ž 136,1 a Ž 32). Avšak z podané Boží pomoci zas učinili účel a cíl své tělesnosti. „Natahovali Zákon“ (Sof 3,4; Jer 8,8.9), kasali se jeden před druhým i před Bohem plněním přikázání a ustanovení svých sami sobě se líbíce (Mt 15,3.6; Mk 7,8. 9.13). Z výše hromady svých zasloužilostí si nevšimli, že dobrotivost Boží a shovívání je vede k pokání (Ř 2,4), protože „ze skutků zákona (při nejpoctivější a zajisté chvályhodné snaze o jeho plnění), nebude ospravedlněn před obličejem jeho žádný člověk.“ Skrze Zákon se děje poznání hříchu, poznání odcize nosti Bohu (Ř 5,13). Duši hrubě poškozené tradicí zla se zdá, že naopak v zrcadle Zákona poznává své správnosti a výtečnosti svého snažení. Co mělo sloužit životu, se stalo osidlem. Sebe obdivující „alter ego“ tělesnosti vzdoruje Boží vůli věčného života (J 12,50), vyprazdňuje duchovní podstatu Zákona (Ř 7,14) a činí ho instrumentem hříchu a smrti: Soběstřednost „jáství“ zatvrdila srdce: „aby očima neviděli a srdcem nerozuměli a neob rátili se, abych je neuzdravil,“ je dávný Boží výrok ústy proroka (Iz 6,9.10). Do zmrzačených poměrů takové slepoty a hynutí v neznámosti Boha (Ef 2,1.5; Kol 2,15) poslal Bůh svého Syna (Ř 8,3) a člověk Ježíš živo tem v tomtéž těle hříchu (Ř 8,3) všem bídám poddaném (Žd 4,15) „proká zal se mocně být Božím Synem podle Ducha posvěcení a skrze zmrtvých

Zmrtvýchvstání: J 17,24, Ø 3,20–26

253

vstání“ (Ř 1,4). V podobě našeho hříchem zplanělého lidství v našem hří chem nárokovaném těle (chceme‑li s apoštolem takto personifikovat tuto člověka ovládající veličinu a moc) jediný bez hříchu hřích potlačil a potu pil (J 8,46). Mocnosti zla přivedl k přehmatu a patové situaci (1. Kor 2,8). Strpěl, aby ho zlostníci utýrali a tak nám ukázal a posloužil k víře, že smrt není zahynutím, zůstáváme-li v něm a on v nás. Sebou nás vykou pil mocí svého vzkříšení do Stvořitelem zamýšlené svobody Zákona Ducha života (Ř 8,2). Duchovní motivace vytěsňuje naše tělesné, život spotřebo vávající chutě a záliby (Ř 8,5). Nově stvořeni mocí Kristova vzkříšení žijeme v pravdě sebepoznání a pokání (metanoia) na cestě k Otci (J 14,6; 1. P 3,18). Dochází tak na spravedlnost Zákona při nás, nechodících podle těla, ale podle Ducha, píše apoštol (Ř 8,4). Tak Pán Bůh svou moudrostí rozkládá a boří zájmovou sféru hříchu. Ve svém Synu hledá, aby spasil, co by planě vyhořelo a zahynulo (Mt 18,11). „Ty pravíš, že jsem král,“ odpovídá Ježíš vykonavateli úradku zločinného spolčení proti sobě. „K tomu jsem se narodil“, neskrývá své pověření Pánem práva k pravdě, „proto jsem přišel na svět, abych pravdě jeho království, které z tohoto světa není, vydal svědectví. Kdo je z pravdy, slyší můj hlas …“ (J 19,37). Kdo není, podnikne všecko, aby mne umlčel … Člověku uvažujícímu v realitě časnosti může Bůh připadat jako ústřední Prognostik na nebesích a Ekonom spásy samozřejmě jednající i v události trápení a smrti Syna člověka, kterou naplánoval. Do takové představy a logiky se ovšem milující Bůh Otec sotva vejde … Nikde v Písmu výslovně nestojí, že poslal či vydal Ježíše na smrt. Poslal ho na náš svět a vydal ho nám … Stále zřetelnějším se ukazovalo, že Syn člověka musí mnoho trpět … Visí to ve vzduchu. Náboženská elita a theologové jeho doby, kteří ho s pohrdá ním odmítají, se nejspíš postarají, aby byl potupen a zabit (Mk 8,31), a my ostatní jsme mlčeli, protože jsme, jací jsme. Otec ho však ke zlým vinařům poslal v naději. V naději, že se snad „před mým Synem zastydí“. Jejich pokání, s nímž se tu počítá (Mk 1,15), by dalo věcem bezpochyby docela jiný průběh, a Ježíš svým podobenstvím krátce před smrtí jednoznačně ukazuje, v čí režii že se chystá to, co ho čeká (Mt 21,37; Mk 12,6; Lk 20,13). Skutečně popřál Bůh tolik volnosti lidské svévoli? Nebo to z uložení jeho jak říkáme „vše‑vědoucí, -mohoucí, -přítomné atd.“ vůle od začátku ani jinak dopadnout nemohlo? Takto po našem poněkud hokynářsky pojatá Prozřetelnost by ovšem už docela na začátku vsadila do zahrady strom zapovězeného vědění se záměrem, abychom se posléze jím krmení Bohu zprotivili a tak odcizili (1. M 3,23.24). Bůh ale není jako člověk (4. M 23,19).

254


„Nejsou myšlení má jako myšlení vaše, ani cesty vaše jako cesty mé, praví Hospodin (Iz 55,8). Z lásky stvořeným nám v plnosti času z lásky svěřil Bůh svého milého jednorozeného Syna. Poslal ho pro užitky vinice v naději, že marnotratné a ztracené vzpamatuje a přivede k poznání: „Otče, zhřešil jsem proti nebi před tebou …“ (Lk 15,17.18). Ze všech možností u Boha jsme však zvolili tu nejhorší, a vydali ho na smrt. „Ale ty, Všemohoucí sám …“ známý v moudrosti a dobrotě, obracíš v život i naši převrácenost k smrti. To je myšlení bratří podle Lukáše Pražského: „Spravedlivými nás činí zadarmo (bez zadostiučinění) milostí“, to jest darem prozření a chápavosti, slyšením a poslušností k abrahamovskému vykro čení směrem zjevené pravdy a k pravdě. Tak nás dostává ze spárů zla v nás a nikoli z ruky pokutujícího nás Boha. Stalo se v Ježíši Kristu. Skrze jeho krev, krev Nové Smlouvy (5. M 30,6; Jer 31,33,34; Ez 36,26.27), krev obřezání Kristova (Kol 2,11) se účastníme Smlouvy svatosti. „Svlékáme tělo hříchu,“ proměnou srdce a myšlení smí řeni s Bohem, jaký v pravdě jest. Na Smírci Kristu ukázal svou sprave dlnost, své královské právo k pravdě „skrze odpuštění našich předešlých hříchů“. Nadto i nyní nám shovívá na té cestě nové a živé (Žd 10,20). Je a zůstává svrchovaně spravedlivým a ospravedlňujícím toho, kdo je z víry Ježíšovy novým stvořením. I tak (ruku na srdce) shledáváme se vždy ještě hříšníky, avšak Kristus tomu lacinou milostí neslouží, ale přemáhá to v nás (Gal 2,17). „Byvše nepřátelé, smířeni jsme s Bohem skrze smrt Syna Jeho“, říká Pavel (Ř 5,10). Výrok sám by do nebe volal svou absurdností, pokud by vypovídal o způsobu usmíření Otce opět ve smyslu našeho hokynářského „něco za něco“, „každému, co jeho jest“, co si zaslouží. Je však vyzná ním změny v nás; změny naší nesmiřitelnosti, která se dílem Kristovým a jeho zasloužením stávala tenkrát s odpůrci a protivníky Ježíšova Boha, a děje se posléze i s námi: „Všecko naše nové je z Boha, který smířil nás se sebou skrze Jezukrista“ (2. Kor 5,18). Pán práva k pravdě bez Zákona jako nástroje hříchu a smrti nás skrze pokání a poslušnou oddanost víry přivedl na cestu pravdy, aby v nás spravedlnost Zákona Ducha života, ono vcházení i vycházení v jeho pravdě, naplnil. Pán práva k pravdě smetl žalobce se všemi jeho argumenty (Zj 12,10). Odpuštěním hříchů minulých i nynějších (1. J 1,8–10) v dokázání svého Božského práva nás zorientoval a orientuje k pravdě a svatosti (J 14,6). Činorodostí víry tak nejen že Zákon nevyprazdňujeme, ale v plnosti jeho duchovního smyslu potvrzujeme (Ř 3,31). „Krále vašeho ukřižuji?!“ J 19,15

256


Duchem živi, prozřelí k pravdě skrze Kristův život po životě, konáme své spasení (Fp 2,12). Skončení pak svého zde chátrajícího těla máme za pře stupní stanici směrem k jeho slávě. „Ten, který vzkřísil Krista z mrtvých, obživuje naše smrtelná těla pro svého Ducha přebývajícího v nás“ (Ř 8,11). Ze setby porušitelného vzejde neporušitelné, z nesličného vyrůstá slavné, z nemocného mocné, z tělesného duchovní … (1. Kor 15,42–44). Amen. V Luhu nad Morání, jaro 2009

s. j. h.


45. Evangelista Jan vydává svědectví o setkání oslaveného Pána se skleslými, bezradnými učedníky: „Pokoj vám (řekl). Jako mne poslal Otec, tak i já posílám vás … Přijměte Ducha svatého.“ J 20,21.22 Iz 5,1–7 Zpívati již budu milému svému píseň milého svého o vinici jeho: Vinici má milý můj na vrchu úrodném. Kterouž ohradil, a kamení z ní vybral, a vysadil ji vinným kmenem výborným, a ustavěl věži u prostřed ní, také i pres udělal v ní, a očekával, aby nesla hrozny, ale vydala plané víno. Nyní tedy, obyvatelé Jeruzalémští a muži Judští, suďte medle mezi mnou a vinicí mou. Což ještě činěno býti mělo vinici mé, ješto bych jí neučinil? Proč, když jsem očekával, aby nesla hrozny, plodila plané víno? A protož oznámím vám, co já učiním vinici své: Odejmu plot její, a přijde na spuštění; rozbořím hradbu její, i přijde na pošlapání. Zapustím ji, nebude řezána, ani kopána, i vzroste na ní bodláčí a trní; oblakům také zapovím, aby nevydávali více na ni deště. Vinice zajisté Hospodina zástupů dům Izraelský jest, a muži Judští révové milí jemu. Očekával pak soudu, a aj, nátisk; spravedlnosti, a aj, křik. J 15,1–11 Já jsem ten vinný kmen pravý, a Otec můj vinař jest. Každou ratolest, kteráž ve mně nenese ovoce, odřezuje, a každou, kteráž nese ovoce, čistí, aby hojnější ovoce nesla. Již vy čisti jste pro řeč, kterouž jsem mluvil vám. Zůstaňtež ve mně, a já v vás. Jakož ratolest nemůže nésti ovoce sama od sebe, nezůstala‑li by při kmenu, takž ani vy, leč zůstanete ve mně. Já jsem vinný kmen a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně, a já v něm, ten nese ovoce mnohé; nebo beze mne nic nemůžete učiniti. Nezůstal‑li by kdo ve mně, vyvržen bude ven jako ratolest, a uschneť, a budouť sebrány, a na oheň uvrženy, a shoříť. Zůstanete‑li ve mně, a slova má zůstanou‑liť v vás, což byste koli chtěli, proste, a staneť se vám. V tomť bývá oslaven Otec můj, když ovoce nesete hojné, a budete moji učedlníci. Jakož miloval mne Otec, i já miloval jsem vás. Zůstaňtež v milování mém. Budete‑li zachovávati přikázaní má, zůstanete v mém milování, jakož i já přikázaní Otce svého zachoval jsem, i zůstávám v jeho milování. Toto mluvil jsem vám, aby radost má zůstávala v vás, a radost vaše byla plná.

Unum necessarium: Iz 5,1–7, J 15,1–11

259

UNUM NECESSARIUM Krátce před svým utrpením a násilnou smrtí se Pán Ježíš modlil za své přátele, kterým oznámil Otcovo JMÉNO a svěřil jeho SLOVO. Svět je nená vidí, protože ho čímsi odjinud zpochybňují (J 15,19; 17,14). Jako jsi mne poslal na svět, i já jsem je s poselstvím tvého JMÉNA a SLOVA poslal na svět; a posvěcuju sebe samého za ně, aby i oni byli posvěceni v pravdě; a nejen za tyto prosím, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo mají ve mne uvěřit, aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás byli jedno, aby svět uvěřil, že jsi ty mne poslal.“ Syna, Vykupitele, Spasitele (J 17,18–21). Pro tohle své přání hlubokého duchovního ztotožnění s těmi, které mu Otec dal (J 17,11.21.23), jde do krajnosti. Rozdává se, duši vylévá, pokládá i život. Časný svůj život, aby vydal svědectví pravdě věčného vězňům časnosti. Sprovodí ho ze světa, ze svého světa různic, sporů a protikladů, polemik a diskusí, a ON vně této časnosti stvoří pro ty, které mu Otec dává, věčné souznění člověka s Bohem a Božích lidí navzájem. Souznění, které převyšuje všecko, co se běžně považuje za rozumné: „Já v nich a ty, Otče, ve mně, aby dokonáni byli v jedno, aby poznal svět, že jsi ty mne poslal, a že jsi je miloval, jako jsi mne miloval.“ Tak čelí tomu, co přichází. V pěti kapitolách Janova evangelia (13.–17.) připomíná tohle své přání. Přestává mluvit k nahodilým zvědavcům ze zástupu a k nezávazným zájem cům o svůj příběh. Věnuje se nejužšímu kruhu svých přátel. Jim svěřuje, jak tohoto neslýchaného ztotožnění a universálního bytí s jediným v pravdě jsoucím Bohem dosahovat. Nejde o iluzi a zdání (říká). „Až mne svět víc nespatří, vy mne spatříte … a poznáte, že jsem ve svém Otci a vy ve mně a já ve vás“ (J 14,20). Počínaje úlevnou péčí o nohy svých učedníků ukazuje Pán a Mistr způ sob toho bytí zajedno: „Znáte‑li tyto věci, blahoslavení jste, budete‑li je činit.“ (J 13,17). To je cesta i pevné opření; ne písek, ale skála (Mt 7,24). „Jdouce učte zachovávat (netoliko vědět, ale jak zachovávat) všecko, co jsem vám mluvil“ (Mt 28,20). Jak? Ne v síle své vůle a vlastních předsevzetí, ale v moci mého vzkříšení. Ne jinak, než proměnou svého myšlení, citu i vůle darem nového, k Bohu obráceného života (Ř 6,4).

260


Ne o všech vás to říkám,“ sama aktivita, jakkoli dobře míněná, blahosla veným nečiní. „Vím, které jsem vyvolil. A naplní se i to, že kdo jí se mnu chléb, pozdvihne proti mně svou patu“ (J 13,18). Nemysleme si, přátelé, že se tohle tragickou svévolí Iškariotského odbylo jednou pro vždy. Nebezpečí odpadnutí a zrady ve hře zůstává, četli jsme v patnácté Janově. S bytím v Kristu je to jako v říši vegetace se životem a růstem větví ve kmeni (říká tam Ježíš svým nejbližším). Tedy těm, kteří se chopili pluhu (Lk 9,62), těm, kterým rozdělil statek, svěřil hřivny (Mt 25,15n; Lk 19,13n) i klíče království (Mt 16,19) jako pastýřům svých ovcí (J 21,15.16.17). Každý jsme pastýřem někomu, kdo k nám vzhlíží, a všichni jsme posláni (1. P 2,9). Náš skrytý vnitřní člověk den ode dne se obnovující jako ratolest na vin ném kmeni pravém (2. Kor 4,16) je ohrožen samoúčelným bujením v sou středění jen na sebe; zjalověním, vyprázdněním smysluplného vztahu révy k vinaři. Podobně jako zlý a lenivý služebník končí v hospodářově domác nosti (Mt 25,26), tak neslavně končí ratolest, která ve mně nenese ovoce (varuje Ježíš). Otec vinař ji odřezává, aby přestala zaclánět a révu vysilo vat. Vně, mimo jeho radost, pak duchovně usychá a nicuje. Podobně dopadá i ten, kdo kmen opustí o vlastní újmě. Kdo v obdivu a sebespokojenosti nad svěžím růstem svých šlahounů zamíří kamsi jinam a chopí se pevně cizích opor, načež se od révy ztěžklé ovocem utrhne. „Nezůstal‑li by kdo ve mně, bude jako lichý odřezek rovněž vyvržen z vinice, uschne a shoří. Více než sedm set let před Ježíšem Duch Boží ústy proroka Izaiáše zpívá podivnou písničku svému milému. Leckomu zněla a zní zlehka jako lidový popěvek, ale v evangeliích je milý Boží Bůh SLOVO tělem učiněné, Syn Boží, člověk Ježíš z Nazaretu (Mk 1,11). Po staletích starozákonních snah vinici přísnějším ohražením od nečistého zachovat, snažným vyučováním ji obnovit a pěstovat, Pán Ježíš nepřichází rušit, ale naplnit. Zvedá upadlý duchovní smysl toho všeho: Bůh chce věčné pro časného člověka. Apoštol mluví o přepevné řeči prorocké jako o svíci v temném místě sví tící. V Pánu Ježíši Kristu se však den rozednil a denice vzešla v našich srd cích (1. P 1,19–21). Samo vnější oddělení a ohražení je málo. Ani učenost, theologická sečtělost a věda nestačí. Dokonce umění víry odklízet hory bludu a pověry, sociální angažovanost do seberozdání, politické zastávání se ukřivděných až do toho těla spálení může bez lásky ze srdce čistého, ze svědomí dobrého a z víry neošemetné (1. Tim 1,5) vyznět do ztracena, varuje Pavel v Duchu Kristově (1. Kor 13,2.3): „Lásky kdybych neměl, se vším tím nic nejsem“ a svítím svíčkou, ačkoli vzešlo slunce spravedlnosti se zdravím na svých paprscích (Mal 4,2).

Unum necessarium: Iz 5,1–7, J 15,1–11

261

Jaké je tedy ovoce pravého vinného kmene? O svém poslání a zmocnění obdařit všecky, které mu Otec dal, věčným životem, nás Pán Ježíš nenechává na pochybách. Věčný život je, abyste poznali Otce, samého pravého Boha, a toho, kterého ON poslal, Ježíše Krista (J 17,2.3), říká nejen tenkrát těm kolem sebe, ale výslovně i těm, kteří skrze jejich slovo v něho uvěří, tedy nám (J 7,20). To je ovoce, které pravý vinný kmen vypůsobuje a na světě šíří svými ratolestmi. Tento nový život známosti Boha a bytí s ním. Tomu cíli sloužilo a sem směřovalo jeho dobra konání v Duchu posvěcení, kázání i uzdravování posedlých. Uráž kami ani utrpením k smrti nedokázali Boží protivníci tu světla zář odsta vit do tmy a stínu. Se světem nesrovnatelný a nezaměnitelný zdroj věčné slávy, navzdory odmítnutí a vyhoštění, nad světem trvá. „Pomohli jste potřebným na světě? Poddávají se vám ďáblové?“ Jsou to významné, avšak průvodní jevy evangelia věčného života. „Z toho se nera dujte. Radostné je, že patříte ke družině Boží, že vaše jména jsou zapsána v nebesích“ (Lk 10,20). Vaše charita, sociální cítění, zastávání trpících a ukřivděných, protesty proti nespravedlnosti a bezpráví, tím vším na světě voní a chutná ovoce, jímž je ten jiný, nový, hojnější život v Kristu. Jde bezpo chyby tomuto světu k duhu, ale chutnalo by mu prý líp a liběji mu vonělo, kdybychom si odpustili komentář, že vlastně není z tohoto světa a nechali si pro sebe, že přes prospěšnost světu, se světem basu nedržíme. „Ze světa nejsou, jako já nejsem ze světa. Posvěť je, Otče, ve své pravdě. SLOVO tvé je pravda,“ modlí se a přimlouvá Pán Ježíš i za nás, a světu se to nezdá (J 17,16.17). Dnes jako tenkrát to nebere a nestráví. Zřetelně nám to dává najevo ve snaze nás přece jen navléknout do svého dresu jako své sebepotvrzení. Fandil by nám, a jako důkaz pozitivního vývoje ke světlé budoucnosti by nás i miloval: „Jen nemít věčně na talíři od vás Slovo Boha a toho vašeho Krista. Jde to na nervy. Nemůžete s tím dát pokoj?!“ Žel Bohu, můžeme, že … Můžeme až do toho odřezání od pravého kmene. I tak se dál angažujeme. Dál nám jde o člověka a jeho lepší svět a sklízíme uznání. Na „duchovno“, jak teď říkáme téhle přísadě svého vynacházení se, nám sice momentálně příliš času nezbývá, však na to snad budeme mít tu věčnost, že. Ani nám nepřijde, že jaksi vyhořelí už domů k Otci skoro netrefíme. Leccos se nám daří, takže Pán Bůh snad není proti. Občas se i modlíme za mnohé své pozitivní aktivity na světě a býváme úspěšní. Dává tím Bůh na naše prosby? Anebo si sami šikovně plníme svá životní přání, zatímco ON si přeje život věčný? (J 12,50). Život, který s bolestí naroubo val do časnosti tohoto světa skrze sebe samého v svém Synu, a svěřil nám věřícím ve JMÉNO jeho?

262


Jméno Pána Ježíše znamená dar toho života, jako nekončícího objevování a potkávání Otcovy lásky v nejmilejším jeho Synu (J 17,3). Ošetřujeme‑li modlitbami dar téhle zkušenosti otvírající poznání Boha, pak ho vzýváme v Duchu a pravdě (J 4,23). Prosíme Otce ve jménu Syna a nebýváme osly šeni: Ochotně v nás posiluje sblížení se sebou samým a tím i všech nás navzájem (J 15,16). „Beze mne (praví Pán Ježíš) leccos snad můžete na svůj vrub pro aplaus a popularitu, pro vlastní dobrý pocit, vylepšení své pověsti a poměrů, ale nic, nic, čím by byl oslaven Otec (J 15,5)“. Sama vinice na úrodném vrchu, ošetřená a ohražená vůči škodám z okolních polí (Mt 13,38a; Pís 2,15) při nesla vinaři zklamání. Boží záchrana a spása je v daru sazenice odjinud. „Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna,“ je výrok Pána Ježíše (Mt 15,13). Ošetřujme tedy zdroj své inspirace v Ježíši Kristu a nepohrdejme Otcovým šlechtitelstvím skrze sborové obecenství (1. J 1,7). „Nezarmucujme Ducha svatého Božího, kterým znamenáni jsme ke dni vykoupení“ (Ef 4,30). Nejsme jen zájemci o starobylé příběhy mezi jinými svými zástoji, abychom si je účelově ochočili ke svému sebepotvrzení. Nad Biblí opouštějme své předpo rozumění a kontrolujme si tep své víry, jímž je činorodost lásky (Gal 5,6). Lásky „rozlité v našich srdcích skrze Ducha, kterého nám dal“ (Ř 5,5). V Luhu nad Morání, 12. srpna 2008

s. j. h.

264


MODLITBA Bože, nebeský Otče v Pánu Ježíši Kristu, jsme tvoji. Jsme ovce tvého stáda, vnímáme tvůj hlas. Povolal jsi nás. Jsme souručenstvím téhož zájmu o věčný život v tvém Synu, Pánu Ježíši Kristu; zájmu krajního, z celého svého srdce, ze vší své duše a síly, a téže odpovědnosti za to, cos nám svěřil. Každý z nás v duchu toužíme po tvém uznání; něco znamenat ve tvém království. Vždyť jsi nám, učňům toho povolání, dal jméno každému osobně a zvlášť. Nejsme nicotní, nejsme bez tváře, ale jedineční u tebe. Chceme uspět jako kněží krále, jako svatý národ, jako lid, který sis vydobyl, abychom tě zvěstovali a vypůsobovali něco z tvého světla v nás. Odpusť těm z nás, kteří tě vystrkují na kraj, před dveře svého soukromí ke zbytkům; ke zbytkům svého volného času. Přidej smělost a odhodlání ke krokům víry, Bože Duchu svatý, když jsi nám dal své SLOVO, stráž, a zpětnou vazbu toho riskování, a svými sliby i odolnost vůči ztrátám časným pro zisky věčné. Spoj nás, prosíme, v jedno s tebou, Otče, a s tvým Synem Ježíšem, Kristem a Pánem. Spoj nás v jedno svého Božství, své svatosti a slávy. Amen. V Luhu nad Morání, 29. prosince 2007

s. j. h.

�alm 151

ŽALM 151 Co jsme? Čím jsi nás učinil, stvořil? Co sis to způsobil, Pane Bože? Tolik ti na nás záleží? Lásko, co radosti, co bolesti, abychom našli u tebe místo. Všecko činíš, aby se pro nás stala tvá blízkost šťastnou. Odvěků nám činíš zjevnou cestu života. Neochotným a popleteným nám dáváš svého jednorozeného, svou lásku, sebe sama. Stydíme se. Dlouho jsme to nebrali vážně, a tvému volání vzdorovali. Odpouštíš nám svůj zármutek, své trápení a těšíš nás v naší hanbě, lásko. Křísíš nás ze smrti k životu ve svatosti pravdy svého těla, své krve, Pane Ježíši Kriste; ve slávě své jednoty s Otcem milujícím dřív, než byl svět. Dal jsi nám své SLOVO, a známé činíš své JMÉNO, abys nás zachoval od toho zlého. Svlékl jsi nás z bezbožnosti a vrátil svému království, moci a slávě v jednotě milování z celého srdce, ze vší duše, a mysli a sil, abychom byli, kde jsi ty, hleděli na tvou slávu šťastni v tvém milování, v plnosti tvojí radosti v nás. Amen. V Luhu nad Morání, 9. ledna 2008

265

266


Pilně se varujte! … říká Ježíš Pilně se varujte, abyste se nepředváděli svou zbožností.

Mt 6,1

Pilně se varujte, falešných proroků, kteří přicházejí k vám v rouše ovčím, ale uvnitř jsou vlci hltaví. Poznáte je po jejich ovoci. Mt 7,15 Pilně se varujte, aby snad nebyla obtížena vaše srdce obžerstvím a opilst vím a pečováním o tento život, a vnáhle přikvačil by vás ten den. Nebo jako osídlo přijde na všecky, kteří přebý vají na tváři vší země. Lk 21,34.35 Nejpředněji se varujte kvasu farizeů, který je pokrytectví. Nic není skry tého, co by nemělo být zjeveno. Lk 12,1 Vizte a vystříhejte se od lakomství, neboť ne v rozhojnění statku něčího život jeho záleží. Lk 12,15


46. „My pak všichni odkrytou tváří slávu Páně jako v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně.“ 2. Kor 3,18 Mt 5,1–16 Vida pak Ježíš zástupy, vstoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu učedlníci jeho. I otevřev ústa svá, učil je, řka: Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské. Blahoslavení lkající, nebo oni potěšeni budou. Blahoslavení tiší, nebo oni dědictví obdrží na zemi. Blahoslavení, kteříž lačnějí a žíznějí spravedlnosti, nebo oni nasyceni budou. Blahoslavení milosrdní, nebo oni milosrdenství důjdou. Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou. Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou. Blahoslavení, kteříž protivenství trpí pro spravedlnost, nebo jejich jest království nebeské. Blahoslavení budete, když vám zlořečiti budou a protivenství činiti, a mluviti všecko zlé o vás, lhouce, pro mne. Radujte se a veselte se, nebo odplata vaše hojná jest v nebesích. Takť zajisté protivili se prorokům, kteříž byli před vámi. Vy jste sůl země. Jestliže sůl zmařena bude, čím bude osolena? K ničemuž se nehodí více, než aby byla ven vyvržena a od lidí pošlapána. Vy jste světlo světa. Nemůžeť město na hoře ležící skryto býti. Aniž rozsvěcují svíce a stavějí ji pod kbelec, ale na svícen; i svítí všechněm, kteříž jsou v domě. Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré, a slaví Otce vašeho, kterýž jest v nebesích.

Postkøes�anství: Mt 5,1–16

269

POSTKŘESŤANSTVÍ? Naplnil se čas. Křtitel je ve vězení, protože otevřeně napomenul krále žijí cího v cizoložství, a Ježíš se vrátil z Judstva do Galileje. Bydlí v Kafarnau a v moci Ducha káže starou Janovu výzvu: „Čiňte pokání, neboť se přiblí žilo nebeské království“ (Mt 3,2; 4,17), ale zní to jinak, nově, neslýchaně. Slova se stávají událostí. Děje se milost a pravda; oživující, neslýchané ponory do dávno známého ze Zákona a proroků, křest Duchem svatým a ohněm, před nímž plevy bezmyšlenkovitosti a všelijaké marnosti neostojí (J 1,17; Lk 3,16.17). Káže a působí mocí toho, co říká (Mt 7,29). Burcuje evangeliem: „Otevři oči! Tady a teď kraluje Hospodin, tvůj Bůh“ (Mt 4,23). Brzy navrhne dvěma rybářům, synům jakéhosi Jonáše, aby do toho šli s ním: „Učiním z vás rybáře lidí“ (Mt 4,19), a zve i Jana a Jakuba, syny Zebedeovy, pokřtěné horlivce, kteří mají v živé paměti, co o něm dosvěd čil Křtitel u Jordánu. Bez váhání svěří lodě a sítě otcově čeládce, seberou se a jdou. Od obce k obci se Galilejí rozkřiklo, že ten Nazaretský z rodiny tesaře Josefa nejen o Bohu mluví, ale mocně pomáhá a uzdravuje. Kde kdo chce u toho být. Hrnou se k němu z okolí, ale přicházejí i zdaleka lidé vnímaví pro znamení času (Mt 4,25). Rozeznávají stav krajnosti, kdy staré, unavené se rozpadá a končí, ustupuje novému, převratnému, co člověka nadchne a promění, a dá Bůh, že i napraví všecky věci. Svatý Izraelský něco chystá! Mají o tom své představy, mají svá očeká vání a touhy. A tak Ježíš začíná tím, že Bůh je jiný. Všecko je jinak v jeho království. „Je jiný, než si myslíte, a než vám říkají. Ani vy pro něho nemů žete zůstat, jací jste. To ON volá: „Čiňte pokání! Změňte se! Smiřte se s tím, jaký jsem, abyste mohli být se mnou!“ Spásou nového věku je jeho JMÉNO: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě dnes vyvádím z egyptské zmatenosti a nesvobody.“ Poslyšme Pomoc níka, jehož jméno shrnul kdysi Jeremiáš: „HOSPODIN SPRAVEDLNOST NAŠE“ (Jr 23,6). Tento živý obraz Boží spravedlnosti (Žd 1,3) zjevuje teď Otce těm, které ze světa dal Synu (J 17,6), a které známost živého Boha, Boha Smlouvy k němu přivádí (J 6,44.65). Jim svěřuje tajemství jeho království (Mt 13,11), kam zájem moci tohoto světa nesahá. Mimo rozlišovací schopnost mocných,

270


panuje Otec milosrdenstvím a slitováním, dobrou vůlí (Lk 2,14) a obšťast něním těch, kteří si nestačí, očekávají na něho a dělají mu místo. Co jsou zač, tito čekatelé a kandidáti Boží pozornosti? Jak vypadají? Patří k duchaplným? K bohatým a rozpustilým? Bravurně výřečným a asertivním? Jsou to ti s přimhouřeným okem nad nespravedlností a bez právím, úspěšně se deroucí vzhůru? Nikoli. Ti všichni už mají svá potěšení (Lk 6,24), obdiv a uznání, své cíle a prostředky. Předivná dobrá moc Krá lovy přízně obestře a obšťastní chudé z ducha (praví Ježíš), takže přijmou za své jeho kralování. Lítostivým a sebou zklamaným je zdrojem potěšení. Tiší budou z Otcova dědictví žít už na zemi (Ř 8,17), a lační, žíznící Boha živého (Ž 42,3) se doprosí, dotlučou, dohledají a stanou se Boží spravedl ností v Kristu (2. Kor 5,21). Zranitelní cizím trápením se účastní Boží bolesti a zakusí i jeho milosrdenství. Boží přízeň osvítí oči mysli všech čistého srdce (Ef 1,17), takže spatří Boha tam, kde ho hříšník nevidí; nejen v jeho díle, ale i v situacích vlastního života; a konečně působci pokoje, toho Božího, který převyšuje naši logiku a rozum tohoto světa (Fp 4,7) se ukáží jako synové Boží a bratři Kristovi. Bratři Knížete pokoje (Iz 9,6), který paradoxně přináší rozdělení a meč a oheň (Lk 12,51; Mt 10,34); světlonoš nenáviděný spáči zapaluje, kde nehoří, boří ospalý klídek, boří hradby dělící narůzno, děsí spravedlivce i hříšníky rozervaným svým vlastním tělem na kříži, „tak čině pokoj“: Milostí ku pokání smiřuje daleké i blízké v jedno nové stvoření k životu s Bohem navěky (Ef 2,15–18). Procitlí k tomu smíření spolupů sobí pokoj, ŠALÓM Boží; a spektrum blahoslavenství se slévá v jednu pod manivou zář nového lidství: Vše proměňující dobrá moc Boží vrací a při vlastňuje Otci ztracence za syny a za dcery (Jl 2,28) a obdarovává Božím SLOVEM. Svět je nenávidí jako zneklidňující memento jiné, kdož ví, snad šťastnější, snad smysluplnější a pravdivější možnosti, nad tímto časným smlouváním se zlem a smrtí na dobu určitou. Ježíš opětovně mluví o nelibosti a nepřátelství světa a připomíná odvěký zástup světu nestravitelných svědků víry a proroků, kteří trpěli toutéž nená vistí a protivenstvím, pomluvami a ústrky. Své právo a pravdu a dobré svě dectví i oni nacházeli jedině pod svrchovaností Boží; Hospodin byl jejich spravedlností. „Takových je království nebeské (říká). Radujte se a veselte se, když s vámi podobně naloží pro mne.“ Nebesa vám to vynahradí; tvo říte si předmostí v pravé skutečnosti rozklenuté nad časy … Nesnázemi pro mne jste sůl země a světlo světa. Jste svíce rozžehnutá předivnou dobrou mocí ne aby se ukryla (hlavně, že si hoří), ale aby ze svícnu svítila všem v domě (v. 15) svědectvím pravdy o každém z nich. Se mnou jste solí země (bez přestání počínající a skrytě rodící živitelky). Jste

Postkøes�anství: Mt 5,1–16

271

solí usilování o živobytí a přežití nakaženého sobectvím a bezohledností: „Kdo věří ve mne, přežije. Přišel ze smrti do života“ (J 5,24). Se mnou jste světlem na světě, světlem ne z tohoto světa. Ani z vás není ta záře; z vašeho elánu či osobních kvalit. (Však sepsání evangelií neskrylo jejich lidské sla bosti.) Zůstaňte ve mně (opakuje Ježíš), abyste vyzářili moc a sílu světla, které přišlo na svět, aby žádný, kdo ve mne věří, ve tmě nezůstal (J 12,45). Lidé to světlo a svědectví pravdě o sobě brutálně udusili, Pána Krista, Božího Syna k smrti utýrali. Právě tím ale navždy potvrdili, čeho jsou schopni. Tady můžou vidět a hmatat, jak na tom jsou. Bůh proti sebezni čujícímu trendu člověka a světa zasáhl, aby se nenaplnil a nestal: Lidem sebou zděšeným a otřeseným nabídl zmrtvýchvstání toho, co zmařili, spo lehlivou cestu z akutního ohrožení. Vzkříšením Ježíše Krista zjevil alterna tivu: nový život proti nenávisti a smrti: skutečnost nového stvoření. Svět Boží prozřetelností pohrdá a nedbá. Nacistické ŠOA a bolševické GULAG minulého století, žel, zdaleka nejsou koncem běd. Tento náš post komunistický a postmoderní čas mnoha zklamání a pochybností se zdá opět balancovat na kraji. Žijeme zneklidněni připomínající se apokalyp tickou krajností a předponou „post-“ přiznáváme a inzerujeme, že dál to takhle nejde. V tom se zdá být shoda. Krajnost poznamenává naše myš lení, kdeco se zdá být nefunkční, in extremis a v posledním tažení. „Post křesťanství“ na tu hromadu přihazuje mnohé ze zděděných náboženských způsobů a představ: Myslí a jedná, jako by Boha nebylo (D. Bonhoeffer), z apoštolsky doporučeného „odění Božího“ (Ef 6,11n) se převléká do „civilu nenáboženské interpretace“ (M. Bula, B. Komárková, J. S. Trojan aj.). Ačkoli apoštol soudí, že jakožto „nové stvoření v Kristu“ už žádného (ani Krista) neznáme podle těla …, staré věci pominuly, hle, nové všecko učiněno jest (2. Kor 5,16.17), „postkřesťanství“ soustřeďuje hlavní zájem právě na „pří běh Nazaretského“: co člověk Ježíš dělal, co učil v časnosti svého těla. Zje vení oslaveného Syna Božího a jeho živá přítomnost svatému shromáždění v Duchu svatém, tato jiná Boží skutečnost, která v plnosti času vstoupila do „reality“ tohoto světa, tvoří a předpokládá totiž jisté dispozice vědomí, vypůsobené obdarováním vírou, nadějí a láskou, jichž se tomuto světu nedostává. Leckdo se to tudíž pokouší solidárně obejít: Z „příběhu nazaretského Ježíše“ se může zdát, že lidi tzv. „dospělého světa“ i mimo církev (mimo shromáždění víry ve JMÉNO Kristovo) „dělají‑li věci odpovídající tomu, oč Ježíšovi šlo, dělají, co je správné, a tedy i v ději nách stojí na vítězné straně“. (P. Pokorný ČB11/08). Z hlediska Božího sebezjevení v Synu a křesťanské naděje vyhlížející oslaveného Krista, jako by tím „postkřesťanství“ usedlo na „trůn velebnosti

272


Syna člověka“ a osobilo si rozhodovat za něho o „požehnaných Otce“ a zvát „do království připraveného od ustanovení světa“ (Mt 25,31–34). Že by Kristus přicházející ve své slávě s anděly svatými, svatými jako ON je svatý, svěřil smrtelníkům na základě rekonstrukce svého předvelikonoč ního příběhu rozeznání ovcí od kozlů, a strany vítězné od té vše ztrácející? Víme jedině, že Syn Boží přišel (1. J 5,20), a že sebevydáním našemu trápení a záhubě nás zázrakem posvětil a posvěcuje v pravdě (J 17,19), abychom žili z jeho vzkříšení. Vyčleněné ze světa (J 15,19) nás na svět posílá, zmocňuje a pověřuje nejen svým „příběhem v časnosti“, ale zje vením a obdarováním slávou, kterou měl u Otce dřív, než svět byl. Stvo řil a tvoří podmínky duchovního ztotožnění navzájem a plného bytí s ním (J 17,22n) a se svatými jeho všech časů a míst, „v širokosti a dlouhosti, vysokosti a hlubokosti poznání přenesmírné jeho lásky k naplnění ve vše likou plnost Boží“ (Ef 3,18.19), píše nám apoštol a právem nás jímá závrať. Ale je tu pomoc: společné shromáždění (Žd 10,25). Syn nám ve společnosti těch, které mu Otec dal, činí známým a známějším jeho JMÉNO, aby milo vání, kterým ho Otec miloval, bylo v nás, a i ON v nás (J 17,26). Není přesvědčivějšího svědectví světu, i postmodernímu, že Otec poslal Syna, Spasitele světa, než silové pole lásky mezi námi …, a ovšem naopak v zatemnění té záře ani bědnějšího pohoršení. Amen. V Luhu nad Morání, 25. září 2008

s. j. h.


47. „Zdaliž nevíte, že kteřížkoli pokřtěni jsme v Krista Ježíše, v smrt jeho pokřtěni jsme? Pohřbeni jsme tedy s ním skrze křest v smrt, abychom jakož z mrtvých vstal Kristus k slávě Otce, tak i my v novotě života chodili.“ Ř 6,3. 4. Mt 3,13–17 Tehdy přišel Ježíš od Galilee k Jordánu k Janovi, aby pokřtěn byl od něho. Ale Jan velmi zbraňoval jemu, řka: Já mám od tebe křtěn býti, a ty pak jdeš ke mně? A odpovídaje Ježíš, dí jemu: Nechej nyní; neboť tak sluší na nás, abychom plnili všelikou spravedlnost. Tedy nechal ho. A pokřtěn jsa Ježíš, vystoupil i hned z vody; a aj, otevřína jsou mu nebesa, a viděl Ducha Božího, sstupujícího jako holubici, a přicházejícího na něj. A aj, hlas s nebe řkoucí: Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo. J 1,29 Druhého dne uzřel Jan Ježíše, an jde k němu. I dí: Aj, Beránek Boží, kterýž snímá hřích světa. Lk 12,49–50 Oheň přišel jsem pustiti na zemi, a co chci, jestliže již hoří? Ale křtem mám křtěn býti, a kterak jsem ssoužen, dokudž se nevykoná! Mk 10,35–40 Tedy přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, řkouce: Mistře, chceme, zač bychom koli prosili tebe, abys učinil nám. On pak řekl jim: Co chcete, abych vám učinil? I řekli jemu: Dej nám, abychom jeden na pravici tvé a druhý na levici tvé seděli v slávě tvé. Ježíš pak řekl jim: Nevíte, zač prosíte. Můžete‑li píti kalich, kterýž já piji, a křtíti se křtem, kterýmž já se křtím? A oni řekli jemu: Můžeme. Ježíš pak řekl jim: Kalich zajisté, kterýž já piji, píti budete, a křtem, kterýmž já se křtím, křtěni budete, ale seděti na pravici mé neb na levici mé, neníť má věc dáti, ale kterýmž připraveno jest.

Od køtu ke vzkøíšení: Mt 3,13–17, J 1,29

275

OD KŘTU KE VZKŘÍŠENÍ Nedávno jsme mohli číst v jednom evangelikálně orientovaném časopisu (Brána 3/2008) pozoruhodný článek o svátosti křtu. Autor v zamyšlení nad dějinami spásy, jak o nich svědčí Bible, tedy nad prosazujícím se Božím stvořitelským záměrem a zájmem o společenství člověka ke svému obrazu, mluvil o Ježíšově křtu na počátku jeho veřejného působení jako o rozsudku smrti. K takové zkratce svádí představa jakési sudby a nevyhnutelnosti vyplý vající z Božího vševědoucího předurčení jako předem stanovený scénář Synova zápasu o nové lidství, jak je popsán v evangeliích a jak se nám jeví předzvěděný proroky a dosvědčený apoštoly. Omezeni prostorem své zku šenosti a časem pomíjivosti se k tomu, co nevidíme, k věcem naděje smys lům nedostupným vztahujeme vírou skrze Ducha svatého ve shodě s jím inspirovaným Písmem svatým. Je snad tedy víra jakousi pěšinkou k neskutečnému? Nebo naopak bran kou k tajemství pravé skutečnosti? Že není propadlištěm ani scestím do ztracena, dosvědčili předkové, kteří se tudy odvážili (Žd 11,2) a pevné opření vírou jako kotvu duše dodnes vyznává křesťanská vespolnost. Vezměme tedy vážně, že Pán Bůh má jiné možnosti, než jaké skýtá náš termínový kalendář a rozvrh našeho plánování a naše pojetí příčinných souvislostí. „Křest Janův byl z nebe nebo z lidí?“ zkouší nás Ježíš, jsme‑li s to nahléd nout, odkud že má své zmocnění. Jeho křtem u Zebedeova Jana nabídla nebesa něco ze svého. Nabídku přesahující běžné očekávání světa a jeho představivost a počet pravděpodobnosti. „Nevíme“, vykroutili se tenkrát představitelé zbožnosti (Mt 21,27). Víme to my? Ve světě jakési beztíže, kde není nahoře ani dole, víme, jak že je z nebe křest pokání na odpuštění hříchů a výzva k víře v Boha Krále? Nevíme‑li, jaképak můžeme mít ponětí o moci, jíž je nadán Ježíš, a kdo že za ním stojí? „V postmoderním světě neexistuje pravda ani lež, dobro ani zlo, existuje pouze pravděpodobnost,“ říká André Glucksmann, „i když pořád (ještě?) v mezích určité (konvenční? setrvačné?) hierarchie hodnot“ (bez nahoře a dole?).

276


Člověka s pocitem: „Kde zem je, peklo, nebe, nevím. Vím, že jsem ubohý …“ (Tomáš Najbrt Sv. 179) doufáme zorientovat pravděpodobnou skicou Nazaretského, pravděpodobným, dobře zdůvodněným příběhem tenkrát toho veskrze nepravděpodobného: „Z nebe jsem sestoupil“ (J 3,13; 6,38.42). V Najbrtově písničce ale staví zmateného našince na nohy pravdě nepodobné, co se pevným nezdá: Stvořitelskou lásku shledává Božím zázrakem při díle i nad prachem svým. Zatímco filosof Glucksmann doufá ve změnu světového vědomí, „postkřesťané“ po dvou tisíciletích vyhlížení nebeské vlasti (Žd 11,16) a volání ke změně mysli, k pokání (metanoia) se pojednou, vylekáni svou nepravděpodobností, spěšně převlékají do jaké hosi „civilu“, a bourají ploty připodobňujíce se světu bez tíže. Norbert Wiener v knize „Kybernetika a společnost“ ukázal, jak ve vesmíru, kde žijeme, je vysoce pravděpodobná smrt (chaos, rozklad, nedorozumění) a jak objektivně z fyzikálního hlediska je nepravděpodobný život. Už ten biologický; což teprve empatie, vstřícnost setkání, a konečně život umoc něný evangeliem Ježíše Krista, život věčný jako poselství lásky Stvořitele a jeho přikázání (J 12,50). Posláním milého svého Syna v plnosti času tes tuje Stvořitel naši nepravděpodobnost: „Snad se zastydí …“ (Mt 21,33–44). Pátrá po známce života v naději proti pravděpodobnosti a nabízí faktickou možnost volby. Umučení Ježíše Krista o nás vypovídá. Je věčným svědectvím a varová ním: Jakkoli privilegovaní sebe‑vědomím a možností volby, dokážeme bez Boha uprostřed jím stvořeného a milovaného světa vytvořit poměry a pro středí pravděpodobně nejhorší ze všech možných. Avšak Otec právě tohle v nás, zhoubu, jíž Syna vystavil, naprosto nepravděpodobně mění v proti jed vůči infekci hříchu a v rezistenci vůči nemoci k smrti při všech, kteří ho přijmou a do jejichž srdce a života mocí svého vzkříšení vstoupí jako hybatel a spiritus agens života nového. Příběh od jordánského křtu ke kříži na Golgotě odedávna pro nezúčast něné tak pošetilý („bláznovstvím kříže“ 1. Kor 1,18), pro nás, kteří spasení dosahujeme (1. Kor 1,18), zůstává mocnou událostí Božího sebesdílení v Synu a ramenem Božím (Iz 53,1; 63,5) od vynoření Ježíše z vody „dru hého narození“ (Mt 19,28; Tit 3,5) k dílu, které mu Otec dal, aby je činil (J 17,4), až po jeho vynoření z hlubin pekla a smrti (1. P 3,18.19; Ef 4,9); tedy od křtu ke vzkříšení. „Křtem mám být pokřtěn a je mi úzko, dokud se nevykoná,“ vyznává Janův křtěnec, Syn člověka sužovaný v závěru díla tušením, kam že to povede. Užívá křtu jako podobenství procesu „na život a na smrt“, do něhož se cítí být vtahován (ponořován). Že nemyslí pouze smrt tělesnou,

Od køtu ke vzkøíšení: Mt 3,13–17, J 1,29

277

je zřejmé z výroku k Zebedeovcům: „… křtem, jímž já se křtím, křtěni budete“ (Mk 10,39). O Janovi je známo, že mučednickou smrtí neze mřel, ačkoliv zajisté „s Kristem zemřel živlům světa“ (Ř 6,2; Kol 2,20; 3,3; 2. Tim 2,11), jako my všichni, kdo jsme jeho. Dle Jana se schyluje k utr pení a smrti Ježíše pro jeho neskrývané Božství. Božství člověka zjevně smrtelného mezi lidmi (J 8,59; 10,33). Ukazuje se, že zvyklí na Boha po svém, takto ho nesnesou (nesneseme). Přes všechnu svoji zbožnost a sna živou spravedlnost jsou neschopní být s ním. A „Beránek Boží snímá právě tento hřích světa“ (J 1,29). „Nese‑li nadto hřích mnohých“ (Iz 53,12), pak jako na sobě páchaný, jako oběť činů zla. Ne hříchy jako cosi přenos ného, co lze odepsat a připsat, ale co lze toliko vytrpět. Neodlehčuje světu, ale hřích světa, hřích všech hříchů, hřích fatální indispozice pro Boha snímá z těch, které mu Otec dal a z těch, kteří skrze jejich slovo v něho uvěří (J 17,20). Vykupuje nás z neschopnosti života věčného. Z řetězů pohoršení od malička dospělým světem, který lidská mláďata od nepaměti bez rozdílu odchovává pro svět pravděpodobnosti a bytostně odcizuje Stvo řiteli a dárci nepravděpodobného smyslu časnosti. Kvůli tomu zemřel, aby v nás tento nešťastný vklad ontogeneze přemohl a naše vědomí, náš život změnil. Smrti podobným rozchodem se sebou a účastí na jeho vzkříšení skrze živou víru jsme jeho. Už ne sami svoji. Ne hned zběhlí a kovaní, ale posvěceni v pravdě, aktivováni („zplozeni“ Jk 1,18) jeho SLOVEM a pěsto váni k dospělosti duchovní. Zdálo by se, že už v zajetí Duch ústy proroka úkoluje („předurčuje“?) Hospodinova služebníka trpitelským zadáním (Iz 53), avšak nepřeslech něme tón překvapení a pokorného vyznání: Domnívali jsme se, že to zra nění a ubití a strápení je od Boha, zatímco TO MY! Všecko to bylo z nás a od nás …! Abychom konečně pochopili, jak na tom jsme a dostali se k pra vému pokání (Jer 31,19), a ON aby posléze „z práce své duše uzřel užitek, jímž nasycen bude“ (v. 11). Nevíme, co měl před očima druhý Izaiáš. Do které z tváří Božího služeb níka, kráčejícího dějinami až k vrcholné inkarnaci věčného Syna Božího v Pánu Ježíši Kristu, mu dává Duch nahlédnout. Mojžíš Maimonides (Cordoba 1135–1204) soudí, že v sebeomezení stvo řitelské lásky i tu oběť němých tváří, krev bezpočtu beránků, jejich vyhasí nající pohled „dal vám Hospodin pro tvrdost vašich srdcí“ (Moreh Nabuchim 3,26–49, podle Pinchas Lapide ke Kázání na hoře – samizdat). Ne sobě sta novil obětovat, ale jim i nám tvrďasům jako stín věcí budoucích (Žd 10,1.3; Kol 2,17). A nakonec dal i Syna k obměkčení naší tvrdosti. A my, jeho stvo ření, jsme ho ubili a dosud bolestivě zavalujeme svými nepravostmi (Iz 53,6).

278


Beránek náš velikonoční, námi a kvůli nám utýraný Boží Syn dosvěd čuje nám i nebesům pravdu o nás (J 18,37) a Otcem darovanou možnost změny (2. Kor 5,17) k dokonalosti, k níž nepomohla krev obětí (Žd 10,1–4). V tom smyslu se obětuje; umírá „za“ naše hříchy, aby se v novotě našeho života z moci jeho zmrtvýchvstání k slávě Boha Otce nestaly a nestávaly a nepovstávaly proti nám. V tom smyslu podal chléb pojídajícím tělo beránka: „Vezměte, jezte, to je tělo mé“, a v kalichu podal nápoj z plodu vinné révy, řka: „To je krev má Smlouvy té Nové …“, jíž buší proměněná srdce (Jr 31,31; Ez 11,19; 36,26). Jsem chlebem z vašeho semletí, vínem zpod vašeho presu … „Chodíme‑li ve světle, jako ON je ve světle, máme obecenství vespolek a krev Krista Ježíše, Božího Syna nás očišťuje od všelikého hříchu … Totiž jeho krev právě naším dnešním hříchem prolitá. Jen v jeho světle skrze obe cenství vespolek vídáme, jak jsme zas jeho bolest rozmnožili. Věrný je Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil (1. J 1,7.9) a obměkčil naše srdce a měnil nás pro věčnost. Staví nás na pevné zemi u vědomí věcí nebe i pekla a vzdě lává nás SLOVEM Syna, kterého miloval před ustanovením světa (J 17,24). Sám nás hotoví k nejnepravděpodobnějšímu životu věčně s ním. Amen. V Luhu nad Morání, 9. října 2008

s. j. h.

280


KÁZÁNÍ TOMÁŠE TRUSINY V ČESKÉM KÁZÁNÍ TOMÁŠE TRUSINY V ČESKÉM ROZHLASU ROZHLASU

Číslo 55 (2/2008) Červen 2008 Věstník evangelických sborů na Benešovsku

SOBĚHRDSKÝ BRATR Každou neděli vysílá Český rozhlas 2 bohoslužby z některé církve. 25. května to nebylo poprvé a jistě ani naposled z benešovského Každou neděli vysílá Český rozhlaspři 2 bohoslužby z některé církve. 25. května sboru ČCE. Vy, kteří jste nebyli tom, si můžete přečíst kázání v písemné to nebylo formě. poprvé a jistě ani naposled z benešovského sboru ČCE. Vy, kteří

jste nebyli při tom, si můžete přečíst kázání v písemné formě.

• Jan 15,1-11 Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou ratolest, Jan 15,1–11 která ne-nese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby Já jsem pravýovoce. vinný Vy kmen můj Otec vinař.které Každou ratolest, nesla hojnější jstea již čistí pro je slovo, jsemmou k vám mluvil.která Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést čistí, ovoceaby sama od hoj‑ nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, nesla sebe, nezůstane-li přijižkmeni, takslovo, ani vy, nezůstanete-li mně. Zůstaňte Já jsem ve nější ovoce. Vy jste čistí pro které jsem k vámvemluvil. vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mně, a já ve vás. nemůže nést sama od sebe,ve nezůstane hojné ovoce; neboťJako bezeratolest mne nemůžete činitovoce nic. Kdo nezůstane mně, ‑li bude vyvržen jako ratolest a ‑uschne; pak seberou, do vy ohně při kmeni, tak ven ani vy, nezůstanete li ve mně. Jájijsem vinnýhodí kmen, jstearato‑ spálí. Zůstanete-li zůstanou-li má slova ve vás,ovoce; proste,neboť oč chcete, lesti. Kdo zůstáváve vemně mněaa já v něm, ten nese hojné beze mne a stane se vám. Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a nemůžete činit učedníky. nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen jakosiratolest budete mými Jako si Otec zamiloval mne, takven jsem já a uschne; vás. pak jiZůstaňte seberou,v hodí do ohně a spálí. Zůstanete ‑li ve mně a zůstanou zamiloval mé lásce. Zachováte-li mé přikázání, zůstanete v jako já zachovávám přikázání mého zůstávám v jeho můj ‑limé má lásce, slova ve vás, proste, oč chcete, a stane seOtce vám.aTím bude oslaven lásce. To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky. Jako si Otec zami‑ aby byla plná. loval jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte‑li mé • mne, čtenítak Iz 5,1-7

přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání mého Otce Co je náš Pán lásce. vlastně zač? vám Je spověděl, námi? A jak? Tyhle otázky a zů stávám v jeho To jsem aby moje radost byla se ve vás uprostřed Božího lidu vynořují vždycky znova. Zejména, když nás přitlačí a vaše radost aby byla plná. samota a nepochopení, když přestanou stačit naučené odpovědi, když si s vírou připadáme jak nazí v trní... tehdy zaznívá, zvlášť naléhavě: Co je

náš Pán vlastně zač? Je s námi? A jak? V Janově evangelijním čtení Iz 5,1–7

vyprávění Ježíš takové otázky vyvolává a také jim s velikou pozorností naslouchá. Když to evangelium posloucháme, zjišťujeme, tady jsme s takovými otázkami na správné adrese. A dnešní Ježíšovo slovo můžeme poslouchat jako odpověď na svůj neklid: Ptáte se, co jsem zač a jak s vámi jsem? Tak poslouchejte: Já Jsem - vinný kmen. Ten pravý - skutečně ušlechtilý. A můj Otec je vinař.

281

Co je náš Pán vlastně zač? Je s námi? A jak? Tyhle otázky se uprostřed Božího lidu vynořují vždycky znova. Zejména, když nás přitlačí samota a nepocho pení, když přestanou stačit naučené odpovědi, když si s vírou připadáme jak nazí v trní … tehdy zaznívá, zvlášť naléhavě: Co je náš Pán vlastně zač? Je s námi? A jak? V Janově evangelijním vyprávění Ježíš takové otázky vyvolává a také jim s velikou pozorností naslouchá. Když to evangelium posloucháme, zjišťujeme, tady jsme s takovými otázkami na správné adrese. A dnešní Ježí šovo slovo můžeme poslouchat jako odpověď na svůj neklid: Ptáte se, co jsem zač a jak s vámi jsem? Tak poslouchejte: Já Jsem – vinný kmen. Ten pravý – skutečně ušlechtilý. A můj Otec je vinař. Ta odpověď především prozrazuje, že Ježíš odmalička poslouchal písničky z produkce Mojžíše a proroků. Izaiášovu písničku o vinici jsme dnes už sly šeli. Ale v starozákonním zpěvníku jich najdete víc: Sloku z Jákobova požeh nání o tom, jak mesiáš „uváže oslátko ke kmeni vinnému, k révoví dobrému oslátku své“; Jeremiáše, který zpronevěřilé vinici hořce připomíná Já jsem tě osadil vinným kmenem výborným, celou sadbu pročištěnou, jaktože ses mi pro‑ měnila se v zplanělou révu cizího kmene? až po Joele, který zemi i lidu neschop ným něco urodit a vyplodit zaslibuje „Neboj se, fíkovník a réva vydají úrodu … radujte se z Hospodina, svého Boha.“ Písně o Izraeli vysazeném jako ušlechtilá réva připomínají: Boží lid v tomhle světě nežije sám pro sebe. Byl zasazen v zemi zaslíbené jedineč ným plodům víry. A s touhle šancí dostal i úkol: nést ovoce. Chutné, jedi nečně ušlechtilé plody hospodinovské naděje pro slabé a zotročené. Plody neúplatnosti i milosrdenství. Plody věrnosti tomu jedinečnému příběhu svo body a spravedlnosti. Nést plody, jaké v jiné zahrádce, na jiné vinici neskli díte. Ptáte se, co jsem zač a jak s vámi jsem? Tak poslouchejte, odpo vídá Ježíš: Jsem tu jak ušlechtilý vinný kmen, jaký tu ten nebeský Vinař chtěl vždycky mít. A pro vás tu jsem jak vinný kmen pro ratolesti. Já jsem vinný kmen a vy – ratolesti. Z toho ujištění smíme s velkou úlevou sly šet: Ten úkol růst tady jako kmen odrůdy, v níž se zalíbilo Otci, úkol ne besky radostný a někdy nadlidsky náročný, vzal Ježíš na sebe. Jako učed níci a jeho vyznavači – či zájemci o jeho příběh – tady nejsme jako kmen, ale jako ratolesti. Jen jako ratolesti. Neleží to už jen na nás. Ježíš to vzal na sebe – a nebeský vinař je s tím právě takhle srozuměn. Nést ovoce víry nepů jde už v našem případě bez tohohle kmene. Nemůžeme si už běhat od vinice k vinici, vybírat svah, půdu, odrůdu podle svého gusta. Nezbývá než přijmout roli ratolestí, závislých právě na tomhle kmeni. Zdá‑li se někomu, že ho to omezuje v možnostech a ve výběru, evange lista to nepopírá. Pouze trvá na tom, že vinný kmen ušlechtilý a pravý je

282


právě tenhleten. A zároveň přislibuje, tenhle kmen vás nenechá ve štychu. Nepřestane do vás pumpovat svou životodárnou mízu. Proto pokračuje Ježíš: Zůstávejte ve mně – a já budu s vámi a mezi vámi. To přikázání dává ten, který se pro nás stal kmenem, a umožňuje nám tak nežít naplano, ale žít život, který nese ovoce. Zůstávejte ve mně a nebudete žít naplano, slibuje i vybízí. Nejprve tu výzvu můžeme pochopit jako když zve mistr učedníka: Můžeš u mne spočinout a s důvěrou naslouchat mým slovům. Pěkně to vyja dřuje příběh Marie, která, když k nim přišel Ježíš, spočinula u jeho nohou a poslouchala, co Mistr vypráví. Tahle učednice ví, zůstávat v tom, který je s námi jako vinný kmen, to znamená především naučit se naslouchat. Vydržet poslouchat. Nekontrolovat si pořád tep své vlastní víry, ale sledovat, kam míří Ježíšovo vyprávění, kam ukazuje příběh slova, které se stalo tělem. Co nám otevírá příběh jednorozeného Syna, který ztělesnil směr a cíl příběhu Otcova. Zaslechneme nejprve, že míří k očištění ratolestí. Poslouchejte, vy – co teď s důvěrou nasloucháte – vy jste již čisti. Jakožto pravý vinný kmen netrvá Ježíš na tom, že bude svou mízu předávat jen extra vyšlechtěné církevní odrůdě. Nepřebírá mezi ratolestmi, aby našel odrůdu s nejdelší tradicí, největší nos ností, atraktivní chutí, barvou a vůní, odolnou vůči plísním i mrazům – to vše nejlépe pěkně hromadě … On se ujímá i ratolestí, nesoucích plody, nepoživatelné málem jak psí víno – a sám jim dává novou kvalitu. Léčí je, odpouští jejich mrzkosti, zastává se jich před vinařem (že z těch šlahounů plných nechutných, podezřelých či neperspektivních plodů by přece ještě mohlo něco být), jen ať jim dá šanci. Jistě, je to proti přírodě i proti pořádkům zakořeněným v církvi i společnosti. Ale on taky Ježíš každou chvíli jednal proti pořádkům vládnoucím v přírodě, náboženství či společnosti. A síla, která ratolesti obno vuje, není moc matky přírody, ale moc lásky: Lásky, která slouží, nehledá prospěch svého kmene, vydává se pro druhé – a tak očišťuje. V téhle mé lásce spočiňte – a vydržte. A poznáte, že očištění zároveň znamená uschopnění: Tenhle Ježíš, ten uschopňuje: Ty, kdo už byli po právu shledáni jako neschopní a nepoužitelní. Uschopňuje nás, jejichž život byl planý, neplodný, protože nás třebas tenhle ušlechtilý vinný kmen vůbec nezajímal. Anebo ten život nesl především plody nepoživatelné: plody nechutného bezpráví, tuposti a nelidskosti. Plody náboženství, jež se neumí nabídnout bližnímu a místo toho si své plody a výplody chce užít pěkně samo. Ptáte se, jak je Ježíš s námi? Tak, že mezi všechny takové nepoužitelné rato lesti Ježíš šáhl a stal se jim zdrojem mízy, zdrojem pučení, jež z nějž bude pravé ovoce. Křest nás o tom ujišťuje: Jste ratolesti, které mají místo na tomhle kmeni. Jako uschopňující míza do vás proudí Kristova předivná moc –

283

moc seberozdávající lásky, moc oběti, odvaha ke službě druhým, odvaha k věr nosti pravdě a následování Cesty Kristovy. Vždycky znova se stávalo a stává, že si ty ratolesti, že si my ratolesti začneme hledat jiný příběh, nasávat jinou mízu, díky které porostem buj něji, rychleji … – nebo nám přestanou vonět plody kristovské révy a poohlí žíme se po jiných … A proto ono Ježíšovo napomenutí a připomenutí „zůstá vejte ve mně“ máme pochopit také jako výzvu k vytrvalosti: vydržte u mě. Vydržte u mě – i když náboženská móda bude za ty jediné pravé vydávat jiné odrůdy. Jinak sotva ponesete ovoce, které vyhlíží můj Otec, nebeský Vinař. Tohle varování mj. připomíná, že ratolestem nikdy nejde o pouhý bujný růst. Kristus s námi není jako zdroj energie, kterou se prostě nabijem, abychom rychleji zvládali předepsané učivo, vydrželi déle tvrdé pracovní nasa zení, úspěšně rozjeli firmu, která ždímá zaměstnance a devastuje životní pro středí, vynalézavěji lobovali u těch, kdo rozhodují o státních penězích, účinněji poráželi konkurenty v práci či na trhu. Vinný kmen pravý ne‑vyživuje svou cír kev, aby konjunkturálně bujela ve zdejší krajině jako širé řepkové lány nebo satelitní městečka kolem českých měst. Nepodporuje růst růstu, expanzi za každou cenu. Tohle má v sobě naštěstí zakódované už sám materiál. Když vinná réva zplaní, nerozrůstá se v krajině na úkor ostatních rostlin, tak jako když před lety zaplavoval českou krajinu bolševník … Vinice, kterou vinař ponechal, ať si roste sama, ta schází. Její ratolesti slábnou – a nakonec pomalu zajde. A tak raději zůstávejte ve mně, opakovaně zdůrazňuje vinný kmen pravý. Třebas, aby vás vždy trklo, o jaké plody mi jde. Díky písničkám proroků zjistíte, že jsou to plody pomoci bezbranným, plody spravedlivého pomě řování bez ohledu na postavení člověka, vzácné plody skutečného spolulid ství. Koukejte se, kde rostou. A když všimnete‑li si, že vyrůstají nejen v církvi, ale i okolo ní, přestanete třebas hořekovat nad bezbožnou dobou, nad zpla nělou společností. A místo toho začnete přemýšlet, jak dodat mízu životo dárné naděje těm, kterým při konání dobra docházejí síly, jak se zastat těch, kdo jsou všelijak posmíváni a osočováni. A nejdřív ze všeho za ně můžete pro sit. Takové přímluvy, ty rozhodně nezůstanou oslyšeny. Dobrým, ba příklad ným ovocem je třebas společenství ACAT – Křesťané proti mučení. Přimlouvá se za oběti násilí – pořád, nejen, když některým z nich média zrovna věnují pozornost. A přimlouvá se za ně hned dvakrát. Protestuje u těch, kdo jim to mučení způsobují, u vlád a násilnických režimů, a zároveň se za ně přimlouvá u Pána, kterému bezpochyby na všech, na nichž je pácháno násilí a bezpráví skutečně záleží. Nepřeslechněme, že Ježíš své ratolesti ujišťuje: takové pří mluvy mají smysl a budoucnost. Takové ovoce dělá radost vinařovi, ujišťuje

284


Ježíš. Takové ovoce dosvědčuje, že bereme vážně vinný kmen, příběh Syna na zemi, a tím oslavujeme i vinaře v nebesích. S tím ovocem nebudeme možná vyhrávat slavné vinařské soutěže, nebu deme populární jako krabicové víno mezi mládeží … ale jistě nás nemine radost: A ta radost nás naplňuje docela hmatatelně. Od toho, který nás očistil a k svému kmeni připojil, neslyšíme jen „zůstávejte ve mně“. Občas nám podá kalich s vínem výborným, s vínem z jeho vlastních hroznů, s vínem z plodů své lásky. Abychom věděli, jak chutná ovoce jeho lásky a že u něj vskutku nevyjdeme naprázdno. A tak nám dává náš Pán ochutnat, co je vlastně zač, a stvrzuje, že je s námi. Amen. Tomáš Trusina


48. „Žádný nemůže přijít ke mně, leč by jemu dáno bylo od Otce mého“ (J 6,65). „Žádný nezná Syna, jedině Otec …“ (Mt 11,27).

Poznámka ke kázání Tomáše Trusiny v Českém rozhlasu 25. 5. 2008: Co jsi zač, Ježíši? Co jsi zač, křesťane? ozývá se spíše ze zvoleného textu J 15,1–11.

Nebo� od bíd, je� neseme,…

287

„NEBOŤ OD BÍD, JEŽ NESEME,… ČÍM DÁLE JIŽ VÍCE SCHNEME …“ (Jiří Třanovský 1636, Evangelický zpěvník 267) Připadá mi, že bratru Trusinovi vadí dvě věci: Jednak, že Ježíš zřetelně odděluje od světa a světu odcizuje ty, které mu Otec dal („…nejste ze světa, ale já ze světa vyvolil jsem vás, proto vás svět nenávidí“ J 15,19; 17,14.16). Povolává, dává vzrůst a vyšlechťuje Otci lid zvláštní (Tit 2,14), „odrůdu s nejdelší tradicí, odolnou, hojnou ovocem, vůní života k životu (2. Kor 2,16) atd.“, přesně, jak se to Trusinovi nezdá. Výlučně a prominentně je ošetřuje (posvěcuje a čistí) pravdou Otce, jeho SLOVEM, a jejich shromáždění vyzna menává zvláštním zaslíbením. I oni se zdůvodňují a trvají na světě poslá ním, s nímž ho Otec poslal (J 17,18): zvěstovat evangelium jeho kralování, volat k pokání a víře v Boha krále, nabízet Kristovo zmocnění k novému lidství. Ne protože „jim nezbývá než přijmout roli ratolestí“ (Trusina), ale jako ti, které Duch tudy obšťastněné vtáhl k neslýchanému a nevídanému a nepředstavitelně slavnému (1. Kor 2,9.10). To druhé, co Trusina v textu přehlíží, je skutečnost toho zlého, resp. zahynutí, v patách všem nejen mimo Krista, ale i těm „v Kristu“ všelijak nevěrohodným, jalovým a prázdným. Ježíš Trusinovy chlácholivé nebiblické imaginace proti výslovnému varování Nazaretského dělá všechno možné, aby jednoznačné a zřejmě nevratné vyvržení z vinice zlehčil, a palčivost vně stravující ty odřezané a suché zpochybnil. Dokonce i křest se mu zdá „ujiš těním, že Ježíš mezi nepoužitelné (plané a neplodné) ratolesti šáhl (jaksi navíc, kromě toho, že směli z něho vyrůst), a stal se jim (znovu?) zdrojem mízy a pučení,“ navzdory své vlastní výpovědi o révu ošetřujícím a zušlech ťujícím noži otcovského vinaře. K tomu snad jen, že v dávných „stínech věcí budoucích“ (Kol 2,17) se v písku zřetelně bělají kosti těch, kteří nedošli. Kteří bez výjimky „v Mojžíše pokřtěni jsou v oblace a v moři, všichni týž duchovní po krm jedli a z duchovní skály, která za nimi šla, nápoj duchovní pi li …, ale ne ve mnohých z nich se zalíbilo Bohu; zhynuli na poušti“ (1. Kor 10,2–5). Apoštol soudí, že to dávné vypravování je tady k na šemu napomenutí, nás na konci světa (v naší časnosti každým naším okamžikem pro nás končící), abychom v domnění, že stojíme, hleděli nepadnout (v. 11.12).

288


Pomyšlení, že by se mezi námi celkem slušnými evangelíky mohly vysky tovat hromádky duchovního chrastí určeného k spálení, je žalostné, trapné a skličující; nepřekvapí chuť to přeslechnout, nepřipustit nebo dokonce udělat z nouze ctnost. V patnácté kapitole podle Jana, vlastně už od třinácté, Pán Ježíš nemluví k nahodilým zvědavcům ze zástupu a zájemcům o jeho příběh, nýbrž k důvěrným svým přátelům, kterým v navázání na mnohé, co jim už o sobě pověděl a zjevil, co oznámil o Otci a svěřil jim jako tajemství jeho králov ství, teď přidává dvojí varování. Už poznali, co je zač, vyslechli, že je s nimi, i jak se děje jeho přebý vání v nich. Co k tomu dodává, už není první třída kašička, ale pro vyšší postupný ročník, ne‑li rovnou otázka dospělosti. (Ef 4,13.14) Vztahem větví ke kmeni, podobenstvím duchovní vegetace míří na nerv a dřeň duchovního života těch, kteří vztáhli ruku k pluhu (Lk 9,62). Skrytý „vnitřní člověk den ode dne se obnovující“ (2. Kor 4,16) jako ratolest na pra vém vinném kmeni je ohrožen předně nedostatkem zpětné vazby v podobě ovoce a užitků pro pána vinice. Služebník zlý a lenivý (Mt 25,26) přestává být živým údem, jímž organismus (réva) žije. Vinař (Otec) ho od kmene odřezává, takže přestává révu vysilovat. Vně, mimo radost svého Pána, duchovně vysychá. Podobně dopadne, kdo o vlastní újmě kmen opustí: Nezůstal‑li by kdo ve mně (říká Ježíš), bude rovněž jako odřezek vyvržen, uschne a v ohni shoří, protože beze mě můžete leccos na svůj vrub pro aplaus a popularitu, ale nic, čím by byl Otec oslaven. Naproti tomu, každou ratolest, která ve mně ovoce nese, Otec SLOVEM čistí, aby se její ovoce rozhojnilo. Vaším prvořadým zájmem je zůstat ve mně vyživeni mým SLOVEM. (1. Tim 4,6). SLOVEM, které není jen učením, návodem či receptem, ale vtělenou láskou jako důvodem a hybnou silou všeho. Ona naplní vaše touhy, ona je hojností ovoce k slávě Otce, a vám k plné radosti navzdory tomu, co přijde. Radující se láska přátel vespolek sdružených vírou v jeho JMÉNO si nestýská na omezení v možnostech jako snad ten, kdo nezúčastněně pozoruje a hodnotí zvenčí. Ježíš evangelií si pečlivě vybral své nejbližší a čtvrtina Janova sepsání představuje soustředěnou péči Pastýře právě o ně, o své vlastní. Také vinice v Písmu je vždy mimořádně ošetřovanou zahradou, kterou vinař ohradil a střeží vůči škodám hrozícím z okolních polí. Rozvalený plot je jejím neštěstím, škodou a zmatkem. Dovnitř se dere a rozrůstá páté přes deváté a dějí se věci: Vinný kmen živoří dušen výhony nepoživatelných plodů, v šeru houštiny révu od cizopasného křoví sotva rozeznáš. Kristova

289

Nebo� od bíd, je� neseme,…

láska zřetelných obrysů a jasných kontur v evangeliích, v cizorodé spleti se zdá bezbřehou, všeobjímající rozbředlostí, kde vinný kmen pravý, jako by pumpoval svou mízu bez rozdílu kdekomu, přestože se proti němu úporně prosazuje plevelné, plané a cizí. Nerozeznáš, kdo je kdo, Otče, takže to radši nech být. Co když se nakonec nějak obrodíme společně s tím, co bují na vinném kmeni nepravém? Šimona mustrujícího Pána Ježíše bez okolků pokáral Mistr vzápětí. Kdo pokárá nás za naše: „Pane, vždyť ty to tak nemyslíš …“? Je čas nechat pro mluvit bílá místa v námi cenzurované Bibli o Labyrintech, odkud návratu není: Žd 6,4–6; 10,26n; 2. P 2,20–22; 2. Kor 4,3.4; Mt 12,31. 32.43–45; Lk 12,10 … 30. 7. 2008

s. j. h.

290


Omyl církevního otce Augustina Josef Veselý Dopustil se ho v boji. Jsou boje a boje. O těch, které jsou hlučné a ryčné, píší historici, žijící mnohdy v domnění, že válečné bitvy a naposled světové války změnily podobu světa a život národů víc než cokoli jiného. Opravdu. Změnily velmi mnoho. Sledoval jsem s hlubokým zaujetím celý průběh 2. svě tové války a její politické, morální a sociální důsledky. Dějiny světa posko čily kupředu oběma světovými válkami, které dohromady trvaly 10 let, rych leji než předešlé 18. a 19. století, kdy se v naší Evropě „nic“ nedálo, život klidně plynul. Jaksi nepozorovaně, mimo oči světa, se odehrály a odehrávají boje důle žitější, beze zbraní, boje myšlenek, které vysílá do světa Pravda a získává si bojovníky, herce, služebníky, svědky, přátele a bratry a sestry. Ve voj sku jsou rozdíly ve funkcích. Pravda je má také. Funkce vrchního velitele je obsazena, ale mezi pěšáky je stále dost volných míst, aby se nikdo nemusel na světě cítit zbytečný a neužitečný. Tam se někteří osvědčili svou stateč ností a věrností, až je jejich spolubojovníci vyzdvihli na svá ramena a nazvali je otci a ozdobili titulem „svatých“. Tak se kněz a biskup Augustin stal pro další generace takovým svatým otcem. Z Kristova evangelia, které po svém obrácení s nemocnými průduškami do posledního dechu denně vykládal z kazatelny, mu vystoupilo učení o milosti jako hlavní, směrodatné. Ubohý hříšník, jimiž jsme od narození všichni, nemá jinou možnost, jak obstát před Bohem, než milost, kterou Kristus udílí věřícímu bez jeho zásluhy: „Ber, jez a pij zdarma.“ Na začátku 5. století se postavil biskupovi Augustinovi do cesty bretaň ský mnich Pelagius, obdařený vysokým charakterem a životní důstojností. Učil, že dědičný, prvotní hřích vůbec neexistuje. Biblický Adam nám dal jen špatný příklad, ale každý člověk je ve skutečnosti vždycky schopen rozhod nout se pro dobro a uskutečňovat je vlastními schopnostmi. Nepotřebuje k tomu žádnou milost. Svými dobrými skutky si všichni můžeme zajistit svou spásu. To znamenalo, že mnich Pelagius přeoral Kristovo evangelium tak, že mu z něho zbyla jen přísná morálka, absolutní puritánství. Snad vás nenapadlo, že vás zbytečně tahám do dávné minulosti! Vždyť podobných Pelagiů je stále v našem současném světě dost. Kde? V kulturní frontě, která začíná v strýcovské univerzitě selského rozumu a končí v Aka demii věd. A ovšem také v církvích, římské i evangelické. Augustinů je málo.

291

Augustin sice nad Pelagiem zvítězil, ale jeho učení o milosti se postupem doby z církve vytrácelo ve prospěch Pelagia. Tisíc let uplyne, než učení o milosti příjme a pro celou křesťanskou církev zachrání reformátor Martin Luther. Od té doby uplynulo téměř 500 let a boj o prosazení Kristovy milosti v myšlení a životě církví trvá dál – vstoupil do 21. století. Evangelické církve se podle svého teologického směřování organizačně oddělily, jedny vstoupily do Svě tového luterského svazu, druhé do svazu reformovaného. Povězme nyní: Když ostře odmítl Pelagiovo učení, jakého omylu se přitom Augustin dopustil? Učil podle Písma, že každý člověk je před Bohem hříš ník. Všechno, co dělá, nese na sobě známku hříchu. Z toho vyvodil falešný důsledek, že všechny ctnosti pohanů jsou jen skvělé neřesti, jež nemohou Boha oklamat. Jen Kristova milost je spasí. Augustin viděl v Pelagiově učení o možnosti člověka sám sebe spasit dobrými skutky nejnebezpečnější útok proti učení o víře v Krista, neboť činí Kristovu oběť zbytečnou a marnou. Augustina pak postihla zvláštní slepota: neviděl očividné rozdíly mezi hříš níky, neviděl, že jedni jsou dobří a druzí zlí. Viděl jen jednu cestu ke spáse v milosti, proto neviděl rozdíl mezi Sokratem a Neronem, neuznal, že exis tují pohané, kteří jsou poctiví, pravdomluvní, je na ně spolehnutí – dobří lidé. Teprve reformátoři pomohli církvi k tomu, aby se neostýchala uznat ctnosti a poklonit se dobrým skutkům nevěřících, a přijala za své spolupracovníky i ateisty, kteří jsou čestní, spolehliví, pracovití a odpovědní, i když jsou to ctnosti hříšníků. Vždyť i za ně Kristus zemřel.


49. HŘÍŠNÍCI? (Ad „Omyl církevního otce Augustina“ Josef Veselý: KJ 16/2008) Jako laický samouk a na šachovnici myšlení předem obětovaný pěšec s chutí a povděkem přijímám výlety do minulosti theologie, zvláště pak opáčka napínavých reminiscencí z dějin dogmatu. Obvykle při nich zpo zorním, jak že se mi k těm dávným problémům připomíná Bible dnes, tedy ta mně se otvírající, mě oslovující a duchovně vyživující. „Ber, jez a pij zdarma,“ zazněla v článku bratra Veselého trefná definice „milosti, kterou Kristus udílí věřícímu bez jeho zásluhy“. Hledám tedy a snažím se pochopit, co ten ošidný znak v Bibli označuje. V evangeliích Pán Ježíš milost výslovně neudílí. Zato čteme, že „milost Boží byla v něm,… prospíval moudrostí a věkem i milostí u Boha i u lidí“ (Lk 2,40.52). Už v andělském pozdravení jeho maminky (Lk 1,28.30) milost znamenala prozření a pochopení závratné, vše proměňující pravdy. Jan Křtitel dosvědčil o přicházejícím Ježíši, že ON je tím světlem a slo vem plným milosti a pravdy (J 1,9.14). Bereme‑li z jeho plnosti milost za milost (v. 16), pak dozajista netoliko milost vyvinění, resp. „odhřešení“ (jakési „amnestie“ ve smyslu ospravedlňujícího výroku Soudce na nebesích, odvěků beztak známého svým milosrdenstvím a odpouštěním (Ž 103 aj.)), nýbrž mnohem víc poznání a přijetí světla pravdy přišlého na svět (J 8,12; 3,19 aj.). Tudy pak i daru, resp. přikázání věčného života (J 17,3; 12,50), milost růstu v poznání Otce a Syna, kterého poslal. S takovým Bohem smí řeni máme naději ho snést a radujeme se z něho celým srdcem, ze vší své duše a mysli. Zůstáváme s ním nyní i na věky. Snad nejsem pelagián, přiznám‑li, že v Bibli nenacházím dědičný vliv „prvotního hříchu“ při maličkých držitelích nebeského království (Mt 19,14), zato však nepřeslechnutelné zlořečení nad těmi, kteří je pohorší. Ježíšovo „běda“, které svět ze sebe nesetřese (Mt 18,7; Lk 17,1). Všichni jsme prošli pohoršením dospělého světa zformováni k neužiteč

293

Dobøe nevìøící høíšníci

nosti pro Boha a k hříšnosti: „Není, kdo by činil dobré, není ani jednoho“ (Ž 14,3; 53,4; Ř 2,12). Neméně ošidným znakem se mi v té souvislosti jeví „spravedlnost“, kterou obecně chápeme jako bezúhonnost a správnost „dobrých lidí“. V české etymologii pozoruhodně „spravedný“ je od „s pravdou“ (podobně jako „opravdu“ od „ó, pravdu máš“) (V. Machek). Vztah znaku „spravedl nost“ k tomu, co označuje, odpovídá tedy v češtině mnohem spíše svědec tví Bible, nežli občanské praxi „každému, co jeho jest“. Patriarchovi bylo vyjití s pravdou Božího povolání na cestu víry „počteno za spravedlnost“ (Ř 4,3; Gal 3,6; Jk 3,23), a podobnou dynamiku má i naše ospravedlnění z víry v Pána Ježíše Krista. Naproti tomu pohrdnutí pravdou Božího sebezjevení vede k marnosti myš lení a zatmění srdce, potažmo k bláznovství a nepravostem všeho druhu (Ř 1,21–32). Činící pravdu jde k světlu zjevené milosti Boží, aby se uká zalo, co je zač. Odmítnutím zůstává člověk se svými ctnostmi i nectnostmi v jakémsi samosoudu tady a teď i ve věku budoucím (J 3,19). SLOVO Boží a Kristovo soudí člověka, který potkal a nepřijal, pohrdl a neuvěřil v jed norozeného Syna Božího (J 12,48). Zatajíme‑li to „dobrému hříšníkovi“ sami snad zahanbeni jeho ctnostmi, pak v den, který Bůh učiní, ho můžeme mít svými dnešními rozpaky, uzná ními a poklonami tak trochu na svědomí, až ho nevratně zaskočí rozdíl mezi tím, kdo slouží Bohu a tím, kdo jemu neslouží (Mal 3,18). Kristus, Berá nek jako zabitý i kvůli němu a jeho zaviněním umřel a trpí, ale v opouz dření slušností a ctností se ho to netýká, Boží vzkříšení mu k víře neslouží (Sk 17,31), a pro bytí s Bohem ho nezmění. 22. 5. 2008

s. j. h.

294


Strach ze světa Josef Veselý Tělo, svět, ďábla přemáhám. Tak se ve staré modlitbě ocitlo tělo a svět v nej těsnějším společenství s ďáblem, jako to, co mu od počátku náleží. S tako vou modlitbou se ovšem ocitáme někde v Íránu, kde všechno hmotné (tělo a svět) dostalo špatnou známku, protibožskou a ďábelskou. Bible naopak učí, že Hospodin Bůh stvořil celý svět i člověka s tělem, a že to bylo velmi dobré (Gn 1, 31). Stvořil i ďábla!? Už ovšem slyším, jak někteří z vás listují v Novém zákoně a už mně předčítají nemálo míst, která dávají tělu a světu špatnou známku a nabádají křesťana, aby se jim vzepřel. Apoštolovu výzvu obrátit se k Bohu (Sk 14,15; 26,18) chápou jako příkaz odvrátit se od světa a odpírat tělu v jeho žádostech. Je nepochybné, že v Novém zákoně jsou takové výzvy k „askezi“, avšak ty nehrají prim a nejsou samoúčelné, naopak slouží k nastolení těla a světa jako Jeviště vlády a slávy Boží. Česká církev, jmenovitě Jednota českých bratři, přijala tyto výzvy a vnesla je do harmonie světového evangelictví jako melodii milostné kázně. Takové kázně je schopen člověk, který je naprosto svobodný. Jak toho dosáhnout? Podívejte se na lidi v blízkém i vzdáleném okolí, O těch prv ních můžete mluvit z vlastního pozorování jejich chování, o těch druhých nám podává obraz současná románová literatura. Posuzuje‑li jednotlivec své sousedy, je nakloněn k optimistickému prohlášení: Jsou to většinou slušní a řádní lidé. Vyjde‑li najevo opak, říká s podivem: „Vždyť to byli takoví slušní a řádní lidé. Kdo by si to pomyslel?“ Romány svým souhrnným a hlubším pohledem naopak vidí lidi jako otroky nejnižších vášní. Francouzská revoluce (1789) vyhlásila pro všechny občany Liberté, Ega lité, Fraternité a vyzvala je, aby žili svobodně jako rovnocenní bratři. Evropa za další dvě století uskutečnila málo z těchto ideálů, naopak učinila více opačných až otřesných zkušeností. Potvrdila, co křesťanská církev učí od začátku, že každý člověk je služebník hříchu. Skutečné vnitřní svobody dosáhne jen, obrátí‑li se k Bohu, pak je teprve svobodný svobodou, kte rou nám vydobyl Kristus (Gal 5, 1). Každá jiná svoboda je zase jen otroctví. Apoštol Pavel ve zmíněném listě Galatským křesťanům dodává k získané svobodě: „Stůjte v ní pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“ Jak znám životní styl svůj a svých známých, nehrozí nám, že bychom na sebe vzali otrocké jho „askeze“. Asketi se domnívali, že umrtvováním těla

295

naplňují Boží vůli. Tělu přisuzují odpovědnost za celkovou hříšnost člověka. Nový zákon však z ní neviní tělo, ale srdce nebo duši: „Ze srdce vychá zejí špatné myšlenky, vraždy cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky“ (Mt 15,19). Druhé jho, které vážně ohrožuje naši svobodu, je strach ze světa. Stále se nechceme dost učit u Ježíše. Kdo se bez předsudků vystaví obrazu, který podává o Ježíši Nový zákon, nalézá jej přednostně mezi obyčejnými lidmi, ba jako přítele celníků a hříšníků. Není výjimkou, že bývá „hostem u hříš ného člověka“ (Lk 19,7). Tak to na něj žalovali ti, kdo se pokládali za lepší židy. Ježíš svými podobenstvími zcela zřetelně pověděl, že přišel do nepřá telského světa a že za něj – div se tomu, světe – zemře. Mnohým křesťanům se však z různých důvodů nechtělo a nechce následovat Ježíše do světa. Naopak udělali si ze světa nepřítele, kterého je třeba se vystříhat a vůbec mít z něho strach. Smyslem obrácení, které Ježíš od nás vyžaduje, není odvrat od světa, ale naopak lítost a solidarita s jeho trápením. Svoboda, kterou máme jako křesťané v Kristu, nás chce zbavit strachu a vyzbrojit, abychom nad svě tem nebědovali a nebáli se ho, ale pomáhali mu nalézt cestu ke svobodě a k lepšímu životu. Neponechávejme svět ďáblu, jenž používá právě světa, aby postihl nenávistí Krista Pána a ty, kteří jsou jeho (J 15,18). Místo závěru parafráze – volné zpracování Jonášovy předlohy: A MNĚ by nemělo být líto toho velikého světa, v němž je už víc než pár miliard lidí, kteří nedovedou rozeznat pravdu od lži, a v němž je tolik jiných tvorů? (Jon 4,11)


50. BEZ BÁZNĚ A HANY SE SVĚTEM? (Ad „Strach ze světa“ Josef Veselý ET KJ 8–9/2008) (Lk 12,5) „Bdi, ať tobě neškodí svět svou lstí a zbrojí, Těm, kdo v pravdě nechodí, nedej ruku svoji. Rád by svět strh tě zpět; ó pak po všem veta. Chraň se šalby světa.

Bdi pak sám i nad sebou, nad svým hříšným tělem, By nebylo mdlobou svou Bohu nepřítelem. Mnohá jest v srdci lest; nyní lká tak tiše, Hned zas dme se v pýše.“

To nejsme v Íránu, ale na našich bohoslužbách. Učitel Josef Baštecký tak v písni „Přihotov se duchu můj k modlitbám a bdění“, EZ 519, přeložil roku 1877 text drážďanského dvorního rady Johanna Burcharda Freysteina (1671–1718) z časů německého pietismu, který proti „rozumovému pře básnění“ víry osvícenstvím přišel s písní zprvu malých probuzeneckých kruhů, jíž prostředkoval znovu církvi zkušenost pokání s ovocem obrá cení a jistoty spasení. Patřím k těm, kteří usměvavému krčení rameny a bratrskému okřikování navzdory rádi „listují“ v Novém zákoně a ovšem i ve Starém, takže živě sou hlasím s bratrem J. Veselým, že zde Duch svatý Bohu odcizenému stvoření „slouží k nastolení těla a světa jako jeviště vlády a slávy Boží.“ Už apoštol vnímá tu služebnost jako divadlo (1. Kor 4,9.10) a sebe na té scéně nekonformním bláznem (šaškem) pro Krista v představení „spa sitelného umění“ (Lk 1,77) s mocnou, na samu podstatu jdoucí očistnou

Bez báznì a hany se svìtem

297

a osvobozující katarzí, ba proměnou. Neboť bezpochyby tělo i svět spolu se všemi věcmi svéřepě směřují k horšímu konci. Entropie roste. Jen a jedině v Božím hledáčku, v kuželi toho světla odjinud dochází na naší scéně k obratu, jímž život nabírá vítr (RUACH) do plachet směrem ke stále lep šímu v nové kvalitě a uschopňování pro věčnost, ať už se v Boží blízkosti ukáže být čímkoli. (2. Tim 1,7n) Otec neoslyší Syna: „Chci, kde jsem já, aby i oni byli se mnou, aby hle děli na mou slávu, kterou jsi mi dal, nebo jsi mne miloval před ustanove ním světa“ (J 17,24). Svým okamžikem, který nás bez ustání opouští, se ve vzkříšení možná už dotýkáme jeho bezbřehé přítomnosti, jestliže nás vykoupil a pěstuje účastí na slávě (J 17,22), kterou měl u Otce prvé nežli svět byl (J 17,5). O tom, že při tom pečujeme o tělo jinak, než „podle žádostí jeho“ (Ř 13,14) není sporu. Nejen „listováním“ v Bibli se ovšem staráme o Otcovo slovo, které nám Syn dal (J 17,8.14) a které nás ozvláštňuje (Tit 2,14; J 15,19) k neli bosti, ba nenávisti tohoto světa (J 17,14). Otec nás posvěcuje ve své pravdě (pavlovsky „ospravedlňuje“) a Syn posvěcuje sebe samého za nás (jak jen cestou na smrt se smrtelník od světa oddělit může), abychom i my, poslaní na svět v jeho šlépějích (J 17,18), posvěceni byli v pravdě (J 17,19). I my, kteří jsme skrze apoštolské svědectví uvěřili v něho (J 17,20). V žoldu slávy našeho Pána se „neplést v obecné živnosti“ (2. Tim 2,4) nemá zajisté s „askezí“ ani s „otrockým jhem“ nic společného, třebaže v lecčems to vskutku není „povolováním tělu“ (Gal 5,13), resp. „lstivému a převráce nému srdci“ (Jer 17,9) v jeho libůstkách a svévoli (2. P 2,13). Ze strachu se světu přizpůsobujeme (zeptejme se svých vnoučat, jak se mezi vrstevníky bojí odlišit), a za víru se stydíme. Říkám za víru, pro tože naše věřivost mívá ke Kristu daleko a nemáme co nabídnout. Celníci a hříšníci našli v Ježíši přítele jistě ne proto, že je omlouval, resp. potvr zoval v jejich mizerii, ale že měl řešení; neodepsal je, ale nabízel výcho disko. A konečně, sotva přišel na svět s tím, že „za něj zemře“. S tím na něho přišel svět. V Ježíšově zvěstování (Mk 1,15; J 3,14) ani jinde to tak hle nečteme. „Listuju‑li“ bez hypotetických předjímání v tom, co evidentní smrtelník o sobě a svém poslání Syna Božího říká, pak čtu opakovaně o záměru nového eskalujícího života z víry v něho, všemu i eventuální lid sky vše zpochybňující smrti navzdory. S tou, spolu s nenávistí, se předvá díme my a především nám se rozkrývá, co v nás vězí a co jsme zač a jak že Bůh Otec odjakživa převráceností svého stvoření trpí. S kým to nehne, nevyhne se horším koncům. Z toho Bible neslevuje.

298


Od nepaměti je Bohu líto „velikého světa … atd.“ Dokonce jednou „lito val, že učinil člověka a bolest měl v srdci svém“ (1. M 6,6). Proto nyní sáhl ke krajnosti (J 3,16), kterou zvěstujeme jako smrt Pána, který přijde a při chází (1. Kor 11,26). Nás i tento svět by však mělo varovat, že řecký děje pisec Herodotos – snad 484–425 př. Kr. – už nedokázal určit, na kterém břehu Tigridu dávno vyvrácené Ninive vlastně stálo. V Luhu nad Morání, Velikonoce 2008

s. j. h.

300


Proč musel Ježíš zemřít? Josef Veselý Všechna tři synoptická evangelia (Matouš, Marek, Lukáš) jako jedním hlasem zachovala Ježíšova slova o tom, že musí trpět a zemřít. Jen Marek pozna menává, že o tom mluvil otevřeně. Dva z nich, Matouš a Marek, zazname nali dvoje pokárání, svědčící o. napjaté situaci. Nejprve se odvážil Petr kárat Ježíše za jeho poraženecké řeči. Nato Ježíš pokáral Petra slovy: „Jdi mi z cesty, satane; tvé myšlení není z Boha, ale z člověka“. O jeho člověčím myš lení svědčí i to, že jakmile uslyšel Ježíšova slova o utrpení a smrti, nevzal už na vědomí další Ježíšova slova, že třetího dne vstane. Smrt se položila na jeho mysl jako těžký kámen, který mu nedovolil slyšet to podstatné a radostné, že smrt bude poražena a nyní je poslední skutečností VZKŘÍŠENÍ – Ježíš tře tího dne vstane. Přiznejme, že nemáme odvahu ho kárat: ten kámen známe a víme, kolik času a práce nám to dá, než ho znovu odvalíme a uslyšíme to pravé a podstatné – evangelium vzkříšeného Pána. Petr je stále v zajetí moci smrti. Ježíš mu svými slovy o svém utrpení a smrti vzal všecku naději na rychlé vítězství nad všemi nepřáteli a na nastolení Božího království na zemi. Musí jít Ježíš touto cestou? Proč se tak dobro volně vzdává kariéry, kterou mu Petr nastínil, když jej nazval Mesiášem? Nerozumí tomu. A nerozuměli tomu ani učedníci, když jim znovu předpově děl, že bude vydán do rukou lidí. Jaký smysl má jeho smrt? Tak se v duchu tázali, ale báli se ho na to zeptat. Škoda! Od té doby se ptáme, jaký smysl má Ježíšovo „musím“, které ho přivedlo až na kříž. A jsme ovšem odkázáni jen na evangelia a vlastně na všecka Písma, která potvrzují Ježíšovo „musím“, ale neříkají proč. Prvotní křesťanská cír kev nalezla odpověď na otázku, proč Ježíš musel zemřít, v příběhu emauz ských učedníků, jimž vzkříšený Ježíš připomene, že podle Písma, zvláště podle proroků (Iz 53), musí Boží služebník „vše vytrpět a tak vejít do své slávy“ (Lk 24,26). Petr Pokorný začíná svůj výklad Ježíšova „musím“ v Markově evangeliu ujištěním, že to není výraz fatalismu, slepého, neodvratného osudu, ale odhodlání a poslušnosti činit Boží vůli. O smysl Ježíšovy smrti na kříži se po dlouhá staletí vedl zápas, který skončil dvěma výklady, které poskytují církvi a čtenářům Bible oporu k přemýšlení a poznání i k aktuálnímu vyznání, že Kristova smrt má spasitelný význam pro člověka a celý svět. Autory těch výkladů jsou dva muži narození v 11. sto

301

letí, Anselm z Canterbury (1039–1109) a Petr Abélard (1079–1142), první Angličan a druhý Francouz, ač se spíše sluší nazvat je Evropany. Anselmovo učení – tady se pokusím o nemožné říct několika větami, proč se Bůh musel stát člověkem – spočívá na dvou pilířích. Na jedné straně stojí Boží čest, na druhé vina člověka. Jen nejvyšší oběť Božího Syna může, a tedy musí vrátit Bohu čest a odstranit vinu člověka, která je nekonečná. Podle Abélarda musel Ježíš zemřít, aby přesvědčil člověka o Boží lásce k němu a vzbudil v něm lásku k Bohu. „Bůh prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní“ (Ř 5,8). „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele“ (J 15,13). Hříš ník má problém uvěřit v Boží lásku. Pomáhá mu jedině láska, která k němu promlouvá z kříže. Už jsme mohli poznat, že Anselmovo učení potvrzuje nutnost Ježíšovy smrti důrazněji než Abélardovo, které raději mluví o tom, jak v člověku vzbu dit víru. Nicméně oba vyjádřili po svém jinou stránku sdělení, jichž Bible poskytuje řadu o tom, proč Ježíš přišel, trpěl nenávistí lidí a dobrovolně zemřel za všechny. Všimli jsme si ovšem rozdílu: Anselmovo myšlení je objektivní, Abélardovo subjektivní, klade důraz na subjektivní dění, které se odehrává v člověku, jenž pohlíží na Ukřižovaného. Ten pohled v něm vzbuzuje víru. A jeho víra pak zpětně potvrzuje, že Kristus musel zemřít. Anselm vypráví, co se podle něho objektivně stalo: „Bůh v Kristově kříži smířil sebe (!) s člověkem a se světem.“ Na tom naše víra nebo nevěra nemůže nic změnit. Ono to platí a pevně stojí podle účtu „má dáti – dal“. Kristus musel zaplatit. A je to k dispozici tobě, člověče a světe. Proč bys tomu neměl věřit, když i rozum s tím účtem souhlasí. Tvé smíření s Bohem se stalo bez tvé účasti, proto je platné a pevné. Abélardův výklad je bližší Písmu, církev však a potom i reformační církve se přiklonily k výkladu Anselmovu. O tom přemýšlím.


51. MUSEL KRISTUS ZAPLATIT? (Ad „Proč musel Ježíš zemřít?“ Josef Veselý ET KJ 17/2008) Milý Josefe, je to neuvěřitelně dávno (1419?), co jsme se vídali, a řek nu rovnou s nezmenšeným respektem, že bych si radši tohle všechno s tebou rozříkal zas v koutku nad žejdlíkem naproti U Krakonoše. Je nomže tam mezitím hořelo a i to pivo za nás dávno vypili jiní, tak co mi zbývá. „Pán Kristus, Syn Boží věčný, přišel mezi lid nevděčný …“ (EZ 314) „Vydán v ruce lidské musí mnoho trpět od starších a předních kněží Božího lidu i od strážců Hospodinova zákona. Odsoudí ho a vyobcují, aby pohany posmí ván, trápen a křižován zemřel“ (Mt 16,21; 17,23; 20,17). Ptáme se, zda musel a proč musel. „Já jsem ten pastýř dobrý,“ říká, „dobrý pastýř pokládá svoji duši (život ČEP) za ovce“ (J 10,11). „Dávám se, ačkoli nemusím“ (v. 17.18), „proto mne Otec miluje.“ Jestliže „křesťanská církev nachází odpověď na svá ‚proč‘ v Kristově ote vření Písem, zvláště proroků (Iz 53) cestou do Emauz,“ pak nelze přeslech nout, že nikoli Bůh (jak jsme se domnívali), ale náš hřích a naše nepravost trýzní Božího služebníka k smrti (Iz 53,5). Sebe, svou duši položil v oběť za hřích; „kvůli“ hříchu. Své tělo jako lávku znovunavázání s Bohem nad propastí odcizení pro ztracence, kteří se tudy odváží (v. 10). Tak se skrze něho děje, co se líbí Hospodinu (J 12,50): Proměnění, pře směrování lidství do království, které tím otvírá (J 3,3.5). Mnohé přivádí na cestu pravdy („ospravedlňuje“ Iz 53,11) svou známostí, protože v jeho světle spatřují sami sebe, pravdu o sobě, a poznávají ne‑pravost sebe samých. Z mého vezme a s nesčíslnými se rozdělí o kořist, praví Hospodin o Slu žebníkovi, protože se odvážil krajnosti: Vylil na smrt svou duši. Slovy Pav lovými: Stal se naším hříchem; zosobněnou transparentností toho, čeho jsme schopni (2. Kor 5,21).

Musel Kristus zaplatit?

303

Mocí vzkříšení pak je učiněn nejen mojžíšovským přímluvcem (Iz 53,12; Ž 106,23), ale naším znovustvořitelem, abychom byli Boží spravedlností v něm (Jk 1,18). On, Beránek jako zabitý (Zj 5,6). „Vím, že přikázání Otce je život věčný,“ je podle Jana posledním veřej ným prohlášením Ježíše (J 12,50; 6,40). Utrpení a smrt této Boží vůli navzdory vnesl do Kristova díla resuscitace lidství člověk. Avšak Stvoři tel svůj záměr prosadí i hrůzou, k níž se schyluje. Vyslyší nářek trpícího v jeho strachu (Žd 5,7), když proti sebezáchovné vůli své tělesnosti upřed nostní životodárnou vůli Otce (Mt 26,42; Lk 22,42). Syn osvědčí dokona lost, v níž všechněm sebe poslušným „je učiněn původem spasení věč ného“ (Žd 5,9). Všechněm těm Otec slouží k víře jeho vzkříšením z mrtvých (Sk 17,31). K víře, která se svléká ze starého a osměluje se s Kristem od „sebezáchovných“ břehů do hlubin a proudů (Ez 47,5), kde je všecko jinak. Každý pohyb, každý dech se na hlubině té víry mění a berličky, suchozem ská udělátka, jsou k ničemu. Když bárka církve s Konstantinem najela na mělčinu, vypadalo to zprvu jako záchrana. Dlouhá staletí však lámána příbojem vedla a vede podivný zápas. Z doby prvních křížových výprav do Palestiny (1096–99 a 1147–49) se v článku bratra Veselého připomíná Anselmův předpoklad Boha mění cího se kvůli hříšnému člověku: „Bůh v Kristově kříži smířil sebe (!) s člově kem a světem,“ čteme v článku na rozdíl od Pavlova: Smířil nás se sebou … v mír uvodě svět se sebou (2. Kor 5,18.19). „Na tom naše víra nebo nevěra nemůže nic změnit“ (píše dál bratr Veselý). „Tvé smíření s Bohem se stalo bez tvé účasti, proto je platné a pevné. Ono to platí a pevně stojí podle účtu „má dáti – dal“. Kristus musel zaplatit. A je to k dispozici tobě, člo věče a světe. Proč bys tomu neměl věřit, když i rozum s tím účtem sou hlasí.“ (konec citátu) Inu, právě proto, řekl bych. Tak nějak uvažoval Šimon Petr: Proč bys tomu neměl věřit, když to dá rozum? Však se to, člověče, nějak v pohodě obejde i bez tvojí bolestné, samu dřeň a kořen vyškrabující smrti s Kristem, a konec konců bez tvé existence vírou v novotě života z moci jeho vzkříšení. Zapla til. Vyrovnal nebeské arbitráži (?), nebeské účtárně (?), Bohu Otci a králi (?) nedobytnou pohledávku vůči nám bez nás? Nuže, na poměry v nebeském království, jak o nich Ježíš mluví, tohle nesedí a pomyšlení, že Otec oběto val Syna v zájmu své cti snad je rovnou z kurtoasních starožitností rytířů Božího hrobu. Přičemž představa náhrady a zadostiučinění zlehčuje přece šlechetnost vše odpouštějícího krále v podobenství (Mt 18,27n) a cti mu nepřidává. Zato slitováním nedotčený nemilosrdný dlužník z jeho milosti vypadne. Nelítostné srdce samo v nelítosti zůstává.

304


Ne za nás musel Ježíš zemřít, nebo dokonce místo nás, ale kvůli nám (předl. „hyper“ s gen.), protože jsme, jací jsme. Jeho kříž je naše záležitost: Do nebe volající erupce lidské hříšnosti, neodpustitelná (ve smyslu neomlu vitelnosti), „nekonečná“ příčina našeho zavržení a smrti. Smrti a sebezavr žení buď s ním k proměně, ke znovunarození mocí vzkříšení, k růstu a roz hojnění života (2. Kor 5,15), nebo bez něho k zahynutí. Kříž Kristův není položkou k jakési nadsvětné kalkulaci „má dáti – dal“, ani instrumentem jakési objektivní rošády nebeských veličin „o nás bez nás“. Amen, svědek ten věrný a pravý, počátek stvoření Božího (Zj 3,14) posvětil sebe samého za nás (kvůli nám), abychom byli posvěceni v pravdě (J 17,19) a tak sblíženi a spojeni (ztotožněni) v jednotu s Otcem i Synem v Duchu tak dokonale a intenzivně, že pro satana už místo nezbude. (J. Ellul: „Apoka lypsa, Janovo zjevení – odhalení skutečnosti“, Neukirch. Verlag 1981, s. 89). V Luhu nad Morání, 7. 6. 2008

s. j. h.


52. „Hospodine, nepozdvihlotě se srdce mé, ani se povýšily oči mé, aniž jsem se vydal v věci veliké, aneb vyšší nad to, než mi náleží. Zdali jsem nepoložil a neupokojil duše své, jako ostavený od matky své? Ostavenému podobná ve mně duše má. Doufej, ó Izraeli, v Hospodina, od tohoto času až na věky.“ Žalm 131 Mt 11,25–30 Jistě, Otče, žeť se tak líbilo před tebou. Všecky věci dány jsou mi od Otce mého, a žádnýť nezná Syna, jediné Otec, aniž Otce kdo zná, jediné Syn, a komuž by chtěl Syn zjeviti. Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám. Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým. Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké. Fp 2,1–11 Protož jestli jaké potěšení v Kristu, jestli které utěšení lásky, jestli která společnost Ducha, jsou‑li která střeva a slitování, naplňte radost mou, abyste jednostejného smyslu byli, jednostejnou lásku majíce, jednodušní jsouce, jednostejně smýšlejíce, nic skrze svár aneb marnou chválu, ale v pokoře jedni druhé za důstojnější nežli sebe majíce. Nehledejte jeden každý jen svých věcí, ale každý také toho, což jest jiných. To tedy, ciťte při sobě, co i při Kristu Ježíši. Kterýž jsa v způsobu Božím, nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu, ale samého sebe zmařil, způsob služebníka přijav, podobný lidem učiněn. A v způsobu nalezen jako člověk, ponížil se, poslušný byv až do smrti, a to smrti kříže. Protož i Bůh povýšil ho nade vše, a dal jemu jméno nad každé jméno, aby ve jménu Ježíše každé koleno klekalo, těch, kteříž jsou na nebesích, a těch, kteříž jsou na zemi, i těch, kteříž jsou pod zemí, a každý jazyk vyznával, že Ježíš Kristus jest Pánem v slávě Boha Otce.

Bez zábran: Mt 11,25–30, Fp 2,1–11

307

BEZ ZÁBRAN S příchodem doby postní jsme četli v evangelickém časopisu Český bratr (83/07), že „očekávaná superoběť už nastala, byl zabit Spravedlivý, můžeš konečně na jejím základě začít nově žít a přestat hledat obětního beránka.“ Nevím, kdo z nás hledá obětního beránka. Novinami se občas mihne, že někdo nastrčil „bílého koně“, ačkoli i „obětním beránkem“ se stává leckdo, na něhož se podaří hodit cizí zavinění a svést škodu či špatnost jiných. Zkušenost radí příliš si od toho neslibovat. Čím výš na tom stavíš nebo špl háš, tím hůř dopadneš, až na to dojde. Tohle tušení, tušení soudu máme v sobě všichni, snad jako „nevědomý pra‑zážitek potopy“ (soudí šéfredak tor církevního časopisu a autor článku). Ve zmíněném čísle přišla řada na úryvek apoštolského vyznání, které inze ruje na obálce jako „Žité krédo: Věřím v Ježíše Krista, jenž umřel“ tečka. Zkusme si tedy představit, že by to tím skončilo: Sama „smrt Krista, že by zbavila zlo moci“? Dle evangelií přece právě úkladnou smrtí Boha mezi námi jako by zlo bylo na koni (Mt 12,14; J 11,53; Mk 3,6 aj.) a Dosto jevského Velký inkvizitor žádá Vzkříšeného: „Vrať se do hrobu“. „Zlu“ to vyhovuje. Jak smrt Spravedlivého zakládá onu „novost života“ o které se tu mluví? A co to vlastně je? „Byl zabit Spravedlivý, můžeš začít nově žít.“ Nezní to absurdně? Není spíše načase se zastydět, že jsme přežili? Po dvoj násobné vražedné selekci těch spravedlivějších z nás v minulém století náš život, jakožto pleteň mezilidských vztahů, zjevně utrpěl. I velikonoční „superobětování“ se jeví superzločinem, jehož katastrofální důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat (Lk 19,41–44). Aktéři („obětníci“) účelově a lživě usvědčili nejen nevinného, ale dobroděje. Chabě mlžíce zdá ním jakési kolektivnosti a davové psychózy: „Ukřižuj ho!“ uskutečnili pro myšlené spiknutí od začátku odhodláni k násilí a teď k justiční vraždě. Odhalil to ostatně předem on sám v podobenství o zlých vinařích: „To je syn. Pojďme, zabijme jej, aby naše bylo dědictví“ (Mt 21,38; Mk 12,7; Lk 20,14). Dál není co rozkrývat. Soudci dobře vědí, co činí, větší hříšníci nežli vyko navatel Pilát: „…kdo mne tobě vydal, větší hřích má“ (J 19,11). Vůči zjev nému komplotu ztrácí pak smysl nastavit druhou tvář: „Proč mne biješ?“ Ohradil se Ježíš. „PROČ!?“ bylo třeba jasně říct v domě nejvyššího kněze na znamení, že lidská důstojnost i právo je pošlapáno (J 18,23). „Vy jste

308


se vždycky Duchu svatému protivili, jako otcové vaši tak i vy, mordujíce ty, kteří příchod toho Spravedlivého zvěstovali, jehož vy nyní zrádci a vra žedlníci jste, řekne jim otevřeně Štěpán, než ho zabijí (Sk 7,52). Co pro něj znamenalo na tom základě nově žít? Lukáš zaznamenal, že Ukřižovaný se modlil: „Otče, odpusť jim. Nevědí, co činí“ (Lk 23,24). Přimlouvá se u Boha za zraňující jej žoldnéře, pohany, za nevědomé řemeslníky smrti. Hůř bude těm, kteří vědí … V setníkově vyznání: „Jistě Syn Boží byl tento“ (Mt 27,54), můžeme zaslechnout závda vek Otcova vyslyšení a milosti. Naději nového života? Proč jen si to Pán Bůh takhle nechává líbit? To především se zadírá jako osten do duše. Proč jen, Bože? Snad v naději, že to s námi, s lidstvem něco udělá, všimneme‑li si hrůzy, jaké jsme schopni? Toho jsou přece plné dějiny! A nic … Čas Boží zranění nehojí, dál trpí Stvořitel krutostí svého stvoření. Záhadnost výroku o „superoběti“ vynikne srovnáním dalších dvou výroků v článku: „Reálná konečnost existence, kterou Syn Boží přijal a „nepoložil toho sobě za loupež roven býti Bohu“ (Fp 2,6), znamená zároveň nesku tečnou sílu v boji proti zlu. Lze mu reálně zemřít. A v Kristu, který za nás zemřel a pro nás je živ, k tomu nalézt sílu.“ A dále čteme: „Nemusíš v jed notlivých krocích svého života konat úlitbu násilí, nýbrž naopak můžeš zlu vnitřně ubírat kyslík tím, že se vůči němu budeš stavět jako mrtvý brouk.“ Jakkoli není jasné, zda „úlitbou násilí“ je míněno dělat si násilí, či nási lím trpět a navenek ho opětovat, je každopádně „mrtvý brouk“ mrtvý jen na oko (netečný), zatímco „reálně zemřít“ znamená pohřeb. Kdy platí to a kdy ono? Jak to sloučit a kde vězí společný jmenovatel? Na to se v článku nedostalo … Soudí se, že dříve, než apoštolu Pavlovi, svěřil Duch svatý prvním věří cím skryté souvislosti toho, čeho byli kolem pána Ježíše svědky a čeho se stali vyznavači: Tajemství „jeho hodiny“ (J 17,1) jako hvězdné hodiny lid stva, události KAIROS. Pochopili, že nastalá krajnost (ESCHATON) věků se jich týká netoliko v naději „až jednou“ na konci času, ale je reálnou expo zicí jejich přítomnosti: „Nyní synové Boží jsme …“ (Ř 8,16; 1. J 3,2), „ten Duch to osvědčuje duchu našemu“. V epištole z vězení přátelům do Filipis to Pavel připomíná ne jako infor maci, ale aby pocítili a srovnali své myšlení s myslí Páně. Toho Ježíše, „který jsa v způsobu Božím, nepoložil si to za loupež být rovný Bohu“ (Fp 2,5). „Loupeží“ nebo „kořistí“ („Raub“, „Beutestück“ apod.) by dle některých bývalo bylo neskončit na kříži, nějak se božsky ubránit a nezemřít. Jiní dokonce spekulují o setrvání v Božském způsobu a vyhnutí se konečnosti.

Bez zábran: Mt 11,25–30, Fp 2,1–11

309

Něco z toho předpokládá i citovaný článek. Takovou mysl ovšem sotva kdo ze smrtelníků může mít: („Budiž tedy táž mysl při vás jako při Kristu Ježíši.“). Pavel dává za příklad myslitelné pocity Ježíšovy: „To tedy ciťte, co i při Kristu Ježíši.“ „Položit si za loupež“ tedy znamená lidský pocit (kom plex pocitů), že si snad člověk něco svou bohorovností Bohu nepatřičně přisvojuje (ukrádá). „Pokud máte mezi sebou tyhle problémy a promítáte je do svých prestižních sporů (Fp 2,3), Ježíš je neměl,“ upozorňuje Pavel. Co Ježíš o svém Synovství a Božství říká, nepokládá ani v nejmenším za loupež … (svatokrádež). Ani stopy rozpaků, nebo záchvěvu pochybnosti neslyšet: „JSEM. A uzříte Syna člověka an sedí na pravici moci Boží a přichází …“, říká svým soud cům a nikdy to neskrýval (J 18,20.21). Zjevně od začátku mluví o svém Bož ství (Lk 2,49). „Kdybych to zatajil, kdybych řekl, že neznám Otce (o němž pravíte, že je váš Bůh) byl bych podobný vám, lhář“ (J 8,55n)… Proto musí zemřít. Smrtí musí být veřejně usvědčen. Všemi shledán „ve způsobu jako každý druhý“. Zjevné své lidské křehkosti navzdory vydá Ježíš svě dectví pravdě svého Božství a samého sebe tím zmaří. Ví to a nepřestává: „Já a Otec jedno jsme“ (J 10,30). Lpí na tom (třebaže si to ČEP Fp 2,6 nemyslí). „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (J 14,9) a vyčítá učedníkům, že to do poslední chvíle nechápou. Ani stín nejistoty či rozpaků z pocitu, že by si tím něco osobil, nebo chtěl na sebe strhnout po způsobu Bohu vzdorují cích duchovních zlostí a světlo zcizujících luci‑ferů … Sám je světlem na svět přišlým (J 18,12; 12,46): LUX LUCET IN TENEBRIS (J 1,5) „a to světlo v temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly.“ A soud je v tom, že bude pro to nenáviděn (J 3,19). „Syn milý“, slyší hráči v režii mocností světa tohoto. „A tak pojďme, zabijme ho a uvažme se v jeho dědictví“ (Mt 21,38). Zastávajíce se lživě Boha po svém, bijí na poplach: „Ještě více hledali ho zamordovat …, že Otcem svým pravil býti Boha, rovným se čině Bohu“ (J 5,18). Zabijeme tě, protože to vidíme jinak a chceme jinak. Ohrožuješ nás tím, co nechápeme. „Mnohé dobré skutky prokázal jsem vám od Otce svého. Pro který z nich mne kamenujete?“ „Pro rouhání, že ty, člověk jsa, děláš se Bohem“ (J 10,33). Podobný lidem přijal službu Otcově vůli (J 12,50). Ve způsobu nale zen jako člověk, nepotlačil svoji bytostnou podstatu kamsi do nevědomí. Ponížil se, ačkoli dokonale prost pocitu méněcennosti i vůle k moci; prost našeho člověčího vědomí viny vůči Bohu, říká: „Jsem v něm a ON je ve mně.“ (J 14,10) „Jsem já a ten, který mne poslal, Otec“ (J 8,16). „Kdo z vás obviní mne z hříchu?“ (J 8,46). Nehojí si mindráky ani potřebu zviditelnění:

310


„Jsi‑li Syn Boží …?!“ (Mt 4,3.6). Na hoře proměnění zjevil třem učedníkům slávu, kterou pro svůj a Otcův záměr odložil, ačkoli v ní skrytě bez ustání přebývá (J 3,13). Podle své vůle ho Otec obnoví v tom, k čemu se teď lid sky vírou, láskou a nadějí cele upíná. (J 17,5) „Všecky věci jsou mi dány od Otce mého a žádný nezná Syna, jedině Otec, a aniž Otce kdo zná, jedině Syn, a komu by Syn chtěl zjevit“ (Mt 12,27)… proto „pojďte ke mně …“ Poslušností do krajnosti, poslušností za hrob dosáhnu na sám kořen a k jádru vašeho lidství, abych je pro Boha vykou pil, osvobodil a změnil … „Kdyby byly poznaly (mocnosti tohoto světa) tuhle moudrost Boží skrytou v tajemství, nebyly by Pána slávy ukřižovaly“ (1. Kor 2,7.8). Pána slávy všem našim bídám poddaného, jako my zkouše ného (Žd 2,12) kromě hříchu (1. P 2,22). Kromě hříchu!! Co k tomu dodat poskvrněnými rty poskvrněným uším? Člověče, vypravěči, jak svedeš myslet a příběhem přiblížit vnitřní svět člověka, který nedotčen pohoršením nepo znal špatné svědomí? Evangelium není příběhem mezi příběhy, ale zprá vou o zjevení, o zázraku uprostřed totality hříchu a smrti. O zapalujícím ohnisku na ploše konkrétního lidského života, v němž se palčivě soustředila odvěká napjatost tužeb a očekávání a vizí Ducha s potencionálem Božích zaslíbení: „Oheň přišel jsem pustit na zemi,“ (Lk 12,49) řekl, a nepravdě podobností dobra založil zárodek rozpadu v mašinerii zla, destrukci sata nova monstra jeho vlastními silami … „Proto ho Bůh povýšil nade všecko:“ Jehošua, syn tesaře Josefa a Marie z galilejského Nazaretu, potulný kazatel samouk mezi mesiáši své doby, odmítnutý podvodník a na hrdle trestaný ruhač je JMÉNEM nad každé jméno vzýván spolu se jménem Božím … už dva tisíce let na zemi a věčně v nebesích (Fp 2,9–11). Jsoucímu před ustanovením světa (J 1,1), Božskému SLOVU a světlu v plné jednotě se sebou, od věků očekávanému Kristu Pánu po své pra vici dal lidmi vyslovitelné jméno Ježíš, „…aby ve jménu jeho každé koleno klekalo těch, kteří jsou na nebi, těch, kteří jsou na zemi i těch, kteří jsou pod zemí, a každý jazyk aby vyznal, že ON je Pánem v slávě Boha Otce …“ Každý? Sotva je míněno nějaké nadčasové autoritativní podrobení všeho živého i zesnulého lidstva, nebo konečná všeobecná spása. Kraličtí třikrát opakují „kteří jsou“, možná pro zdůraznění bytí „v Kristu vpravdě jsou cích“ vůči nicujícím mátohám těch, jimž je evangelium Kristovo zakryto, kteří hynou (2. Kor 4,3) a nejsou. Spíše však je v hymnu míněno nejširší Boží pozvání a nabídka účasti jako možnost pro všecky bez rozdílu národu, jazyka, barvy pleti a kul tury, podobně jako v 1. Tim 2,4: „Bůh chce, aby všichni lidé spaseni „ó nesmyslní a zpozdilí srdem k věření“ Lk 24,2

312


byli a ke známosti pravdy přišli“. Což se ovšem aktualizuje při těch, kteří v něho věří, už nehynou, obdarováni životem věčným (J 3,16). Ne z mocenského přinucení ani psychickým nátlakem, ale Božím shovívá ním, protože „nechce, aby kteří zahynuli, ale všichni ku pokání se obrá tili“ (2. P 3,9). Ve velkém i malém světě povýšil jeho jméno nade vše. Vede a strhuje k „milování z celého srdce, ze vší duše, mysli i síly“, jak slíbil (5. M 30,6 aj.) a vede na kolena k Otci milé modlitbě „v duchu a pravdě“ (J 4,23.24). Křest v jeho jméno je netoliko „na odpuštění hříchů“ (Mk 1,4) ohrožujících nás z minulosti, ale otvírá budoucnost. Uschopňuje, „abychom jako zmrt vých vstal Kristus k slávě Otce, tak i my v novotě života chodili“ (Ř 6,3.4). Z malého počátku roste v nás nad každý jiný význam a zájem poznání, že ON je Pánem v slávě Boha Otce k ohlasu a životní rezonanci v duchovní dospělosti a zralosti plného věku Kristova (Ef 4,13–15). Pantokrátor je Král králů a Pán pánů nade vším, protože otevřel a otvírá i nejintimnější soukromí lidského srdce a života už v časnosti vstříc věč nosti. Přišel a odstavil smrt na vedlejší kolej jako vedlejší příběh života věč ného (2. Tim 1,10). Cosi morbidního v nás, starou totožnost hříchu vzal sebou do hrobu (Ř 6,4): Ta snímaná mrtvola je naším hříchem (2. Kor 5,21): „To my …!“, takže už víme proč: Aby z pekla a hrobu zmrtvých vstalo nové stvoření (2. Kor 5,17), reálná naše možnost „být spravedlností Boží v něm.“ Ne vždycky perfektní (žel, ani zdaleka ne!), ale na věky s pravdou; s jeho pravdou. Jí živeni, v ní přebývajíce. Na pranýři kříže visí a zůstává při rozená spravedlnost tohoto světa a Duch ji i její soud obviňuje z hříchu (J 16,8–11): Smrtonosnou (nekrofilní), zneužitou jako žalující princip tres tání msty a odplaty: „každému, co si zaslouží, každému, co jeho jest“. Zákon, jako sankce, vězení, závora a znemožnění bez milosti, nás akty minulosti usvědčuje a zbavuje jakékoli naděje do Boží budoucnosti. My sami jsme to právo zákona jako transparent navzájem proti sobě vztyčili a zviditelnili, ale Bůh mu vrátil duchovní význam zrcadla a rady k životu. Vzkříšením Ježíše Krista odstavil skanzen Adamova odcizení v hříchu svévole nevnímavé pro vůli Boží a umrtvující. Skanzen země, jako zlořečené svědkyně krvavých nocí a slzavých dnů, proměněné v suchopár vidinami horečnatých snů … Skanzen v mlčení zahaleného nebe oslyšených modliteb a studeného nekonečna … Hle, ustupuje novému Jeruzalému, městu Boha živého, městu věčně ote vřených bran … (zpěvník Svítá 260), „Neboť je věčné milosrdenství jeho“ (Ž 136,1–26; Zj 21,2). Amen.

313

Bez zábran: Mt 11,25–30, Fp 2,1–11

K čapce frygických pastýřů se vytrvale nosí civil Ježíšova „lidství a jen lidství“, nad jehož děrami se ošíváme rozpaky a obavou z vykukujících strašidel pouhého zdání. Věřím, že zbytečně. Z mého theologického brouzdaliště pro neplavce se mi zdá, že v kal ných proudech kolem se z hlediska pravověří prvních koncilů převaluje dnes nejedna hereze. Přesto se omlouvám, komu nevoní, že jsem zde zava dil o dávno leklou rybu doketismu, (myšlenky Ježíšova člověčenství toliko zdánlivého). V Luhu nad Morání k času postnímu 2007

s. j. h.


53. J 17,6–11 Oznámil jsem jméno tvé lidem, kteréž jsi mi dal ze světa. Tvojiť byli, a mně jsi je dal, a řeč tvou zachovali. [A] nyní poznali, že všecky věci, kteréž jsi mi dal, od tebe jsou. Nebo slova, kteráž jsi mi dal, dal jsem jim; a oni přijali, a poznali právě, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že jsi ty mne poslal. Já za ně prosím, ne za svět prosím, ale za ty, kteréž jsi mi dal, nebo tvoji jsou. A všecky věci mé tvé jsou, a tvé mé jsou, a oslaven jsem v nich. Již pak více nejsem na světě, ale oni jsou na světě, a já k tobě jdu. Otče svatý, ostříhejž jich ve jménu svém, kteréž jsi mi dal, aťby byli jedno jako my. 2. Kor 5,14–21 Láska zajisté Kristova víže nás, jakožto ty, kteříž tak soudíme, že poněvadž jeden za všecky umřel, tedyť všickni zemřeli, a že za všecky umřel, aby ti, kteříž živi jsou, již ne sami sobě živi byli, ale tomu, kterýž za ně umřel i z mrtvých vstal. A tak my již od toho času žádného neznáme podlé těla. A ačkoli jsme znali Krista podlé těla, ale nyní již více neznáme. Protož jestli kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest. To pak všecko [jest] z Boha, kterýž smířil nás s sebou skrze Jezukrista, a dal nám služebnost smíření toho. Neboť Bůh byl v Kristu, v mír uvodě svět s sebou, nepočítaje jim hříchů jejich, a složil v nás to slovo smíření. Protož my na místě Kristově poselství dějíce, jako by Bůh skrze náš žádal, prosíme na místě Kristově, smiřte se s Bohem. Nebo toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm.

O církvi: J 17,6–11, 2. Kor 5,14–21

315

O CÍRKVI Boží JMÉNO nám svým slovem a životem přibližuje Pán Ježíš. ON je obraz Boha neviditelného (Kol 1,15). Syn hledí k Otci (J 8,38) a zasvěceně mluví o skutečnosti, která není z tohoto světa (J 3,11). Říká „podobno jest …“, (nikoli „bude“) a učí nás myslet nebeské jako jinotaj našeho pozemského v nápovědích o Božím království, o našem postavení před jeho tváří, o prv ních a posledních věcech člověka. Známým činí JMÉNO – nejhlubší duchovní tajemství Otcovy osobnosti: jeho myšlení o nás, lítost a lásku, a konečně vůli transformovat náš život do své blízkosti, naplnit ho a zachránit. „Vím, že přikázání (vůle) Otce je život věčný“ (J 12,50); život, jehož minulost i budoucnost je Boží, říká Ježíš dle Jana na závěr svého veřejného působení. „Já jsem tě oslavil na zemi; dílo jsem vykonal, které jsi mi dal, abych činil. Nyní oslav ty mne, Otče, u sebe samého tou slávou, kterou jsem měl u tebe dřív, než byl svět.“ (J 17,4.5). Syn člověka v perspektivě lidské čas nosti („ve způsobu služebníka, podobný lidem učiněn“ Fp 2,7) žije svou budoucností i minulostí u Boha. V Otci sám sebe předjímá, k němu se vrací, jím JEST a trvá. „Dřív než Abraham byl, já JSEM“ (J 8,58). Z hle diska časnosti minulý, nynější i příští. „Oznámil jsem, Otče, tvé JMÉNO lidem, které jsi mi dal ze světa. Tvoji byli a mně jsi je dal, a řeč tvou zachovali,“ a dál se vzdělávají ve známosti tebe. Přijali tvé SLOVO a poznali moje východiska (Mich 5,2). „Poznali, že jsem od tebe vyšel a uvěřili, že jsi ty mne poslal. Já za ně prosím. Ne za svět pro sím, ale za ty, které jsi mi dal, nebo tvoji jsou … Otče svatý, ochraň je ve svém JMÉNU, které jsi mi dal, aby byli jedno, jako my.“ Prvořadou Ježíšovou starostí o nás je, abychom setrvali v tom JMÉNU (J 17,11). „Dokud jsem s nimi byl na světě, já jsem je ochránil ve tvém JMÉNU, a žádný z nich nezhynul, než syn zatracení, aby došlo na to, co o takových říká Písmo (Ž 41,10; 109,8); ale teď jdu k tobě … Dal jsem jim své SLOVO k nelibosti světa. Nenávidí je, protože jsou zvláštní (Tit 2,14). Jsou odjinud, nestravitelní pro svět jako já …“ (J 17,13–16). Tak radikálně v opozici je živá víra v to JMÉNO. Tak ozvláštňující a výji mečný je křest ve JMÉNO Otce, Syna i Svatého Ducha. Společné shromáž dění v tom JMÉNU je silovým polem podmanivé moci. Jí „znamenáni ke dni vykoupení“ (Ef 4,30) se modlíme, kážeme, jednáme vtaženi do záměru a děje

316


a tvůrčího konání našeho Boha. Teď a tady Stvořitel zachraňuje stvoření vykoupením k životu ve svém JMÉNU. „Mít život ve JMÉNU jeho“ (J 20,31), o to jde v Božím atelieru na modré planetě, a to se tu s námi také děje. Křtěni, neseni, pohybováni živlem toho JMÉNA smíme doufat v Kris tovu přítomnost mezi námi, přijímat jeho podněty a výzvy. V jeho JMÉNU je vyslyšení našich modliteb nezmýlených žádnou z theologií jeho znesvě cení, co jich jen je a vzniká z iniciativy škůdce v převleku anděla světlosti (2. Kor 11,14). Krátce před smrtí Pán Ježíš opakuje: „Ze světa nejsou, jako já nejsem ze světa. Otče, posvěť je ve své PRAVDĚ. Tvé SLOVO je PRAVDA.“ Jsme pozitivně mimo. Ne štítivě s odporem a jaksi jen světa prázdní, ale plně zaneprázd něni a zabydleni Bohem (J 14,23) ve svobodě poznané PRAVDY (J 8,31.32). Získáni a inspirováni světlem, které přišlo na svět (J 3,21; 8,12; 12,46). „Poslal jsem je na svět, jako jsi ty, Otče, poslal mne, a posvěcuju sebe samého za ně, aby i oni byli posvěceni v PRAVDĚ,“ (J 17,19) říká Syn jako dobrý pastýř vstříc Otcově lásce (J 10,17): Sebe se zříkám kvůli nim na svědectví PRAVDĚ Boha mezi nimi (J 18,37) a jeho možnosti v jejich nemož nosti. Těm, které jsi mi dal a dáš ze světa, jsem zjevením pravého stavu lid ských věcí a tvojí spasitelné alternativy, Otče. Jsem výzvou, aby ze své víry vyvodili šťastné důsledky: aby se zřekli světa v sobě, Bohu odcizené sebe konzumace v duchovní zakrnělosti, a zorientováni, „znovuzrozeni“ (J 3,3) pro život, smířili se s tebou a oddali se tobě v království, které z tohoto světa není (J 18,36). To mluví o své lásce k nám. Duši svou pokládá za své přátele (J 15,13.14) a záleží mu na tom, aby nás to sjednotilo způsobem, jímž sám je zajedno s Otcem. Naše vědomí sebe aby se stávalo živým vědomím Boha Otce i Syna v Duchu Svatém … Není to moc? Poslyšte, není to příliš, takhle do krajností? Nešlo by to laciněji pro ty mnohé, kterým se zdá, že se to takhle na tělo dávno nenosí, že z toho vyrostli a načase je změnit fazónu, šikovně přešít nebo odložit? Výstupy z církve (EKD, německá evangelická církev) na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byly alarmující a na příjmech z církevní daně ovšem citelně znát. Chce to něco volnějšího. Božíhodový střih pro „žitou praxi běž ných věřících“, co si církví dávají sloužit o vánocích a snad ještě při význam ných svých životních chvílích, jako je narození, sňatek a pohřeb. Přát jim dobrý pocit i z takhle distancované zbožnosti. Zbavit je komplexu polito váníhodného deficitu, který by měl být napraven návratem do bohoslu žebného života sboru a který je naopak možná z církve vyhání. Respekto vat tu občasnost jako svébytný výraz křesťanské identity … Takhle to vzali

O církvi: J 17,6–11, 2. Kor 5,14–21

317

do rukou bohoslovečtí odborníci. Mluvčí praktické theologie v Německu objevují v této tzv. „kazuální zbožnosti“ (na způsob diasporních Izraelitů v časech druhého chrámu: dvakrát ročně do Jeruzaléma) určitou formu přináležení ke Kristovu tělu i přesto, že není výslovně uvědomělou odpo vědí na evangelium a tedy ani praktikující vírou. Stačí přece, že není jeho otevřeným odmítnutím. Jen žádné volání zpět do sborového stáda, žádné připomínání závazku křtu k následování Krista! Respektujme plně vedle náboženských potřeb spíše ty psychologické a sociální. Křest, jako přechodový rituál, oslava bio‑života a stvoření zastínil význam vykoupení v Ježíši Kristu, obrácení a osmělení k novotě života (Ř 6,4). Křtě nec se uchází o Boží ochranu, podporu a požehnání ve smyslu zbožnosti starozákonního Izraele (4. M 6,23–27). Bez Krista ovšem křest postrádá osvobodivé SLOVO nad životními pro pastmi a temnotami, a konec konců nenavazuje ani na starosmluvní zaslí bení vesměs zakotvená v mesiášské naději. Jako akceptační společenská událost se stává křest jakýmsi sice nesrozumitelným, zato tím tajuplněj ším rituálním amuletem pro štěstí. O „tradici zla“ v pohoršení z generace na generaci, o moci hříchu, lidské vině a odcizení od Boha, ani o pokání se nemluví. Moc evangelia je prak ticky zamlčena. Sociální a biologická existence privátně opouzdřené rodiny a osamoceného člověka ve světě moderní postindustriální společnosti je pojata jako pozitivní a Bohem chtěná. (Více v článku „Křest jako přecho dový rituál?“ Kornelia Kolářová‑Takácsová, Teologická reflexe 2008/2). Námitky odkazující k Písmu ztrácejí smysl. Nový Zákon, jakožto sepsání z doby misijní expanze, dnes pro tuto theologii přestává být argumen tem. Představa pošetilých drůžiček u zavřených dveří, mizerných nájem níků vinice nebo pozvaných, kteří pro přílišné zaměstnání a střet zájmů z Pánovy večeře neokusí, jakož i pomyšlení na lenocha s jednou hřivnou se sem nehodí. Lidová církev funguje jako servis náboženského sebepo tvrzení v představě osobní prosperity, jako obsluha útěchou a svátostným pocitem přece jen jakéhosi přesahu vyšší platností a všeobecností, když už vlastní poselství evangelia se v uších k neslyšení stalo abstraktní nábo ženskou frází. Výzva k zakotvení v události Ježíše Krista je k nerozeznání, „Kristus tu nadarmo umřel,“ řekl by apoštol (Gal 2,21), a pokoj, pokud si ho ruky podáním při svátosti těla a krve úsměvně vinšují, je ten samo zřejmý pohodlného kanape po chutném obědě. Tendence (obyčej) opouštět společná shromáždění je stará jako křesťan ství samo (Žd 10,25n). Apoštol v té souvislosti varuje před „dobrovolností k hříchu“ po přijetí známostí pravdy a připomíná starozákonní odsouzení

318


(4. M 14,30): „Člověk, který by z pýchy svévolně zhřešil …, takový velice potupil Hospodina …, proto vyhlazen bude z prostředku lidu svého.“ Tak zákon ošetřoval Boží Smlouvu: Svatost Izraele svatému Bohu (3. M 11,44), aby pohoršení nezamořilo společenství a neohrozilo smysl a záměr Božího vyvolení (5. M 7,6.7; 14,2). V Kristu Ježíši jsme Zákonem Ducha života vysvobozeni od Zákona hříchu a smrti (Ř 8,2). Svatost ovšem nepřestává být předpokladem a prvořadým cílem i Smlouvy Nové (Ef 5,27 aj.). Kdo by potupil Ducha milosti (poznání PRAVDY) – „Syna Božího pošlapával a krev Smlouvy znevážil“ (Žd 10,29), bývá bezpochyby rovněž z prostředku vyvoleného lidu vyhlazen (1. P 2,9): Jak? Možná, že se mu shromáždění ke Slovu Božímu stane prázdným schů zováním. Přestává vnímat jeho smysl a přesah v evangeliu Božího zmoc nění ke spáse (Ř 1,16; 1. Kor 1,18). Radši si vybírá z široké nabídky láka vých odstředivostí a rozptýlení kolem. Cestu k bezpečnému středu v Ježíši Kristu („centru securitatis“ Komenského) už nehledá a nenachází. Sociální a psychologické potřeby si dnes žádají jiné páky a na vlně veřejné obliby se zas a zas nabízejí všechna království světa i jejich sláva (Mt 4,9): Nic není nemožné! Dokud spoustami možností vysněných nás nevyhnutelně poslední reálná nevrátí Panovníku a Vládci možného i nemožného (Ř 5,17): schopné i neschopné, smířené i nesmířené … „Ale my, říká apoštol, nejsme poběhlíci k zahynutí, ale věřící k získání duše.“ (Žd 10,39). Jsme ti, kteří tuhle krajnost prožili a z milosti pocho pili včas. Zkušenost Kristovy lásky formuje naše vědomí, říká apoštol. Nevzhlížíme k viditelnému této časnosti, ale k tomu, co se nevidí a je věčné (2. Kor 4,18). Uzpůsobil nás k tomu Bůh závdavkem Ducha. Existujeme vírou, nikoli viděním (2. Kor 5,5.7) společně přesvědčeni, že ukřižovaný Ježíš z Nazaretu naším zaviněním, tedy kvůli všem nám, dobrovolně snesl utrpení a strašlivou smrt, v náš prospěch a k naší záchraně. Proč a jak nás zachraňuje tím, co jsme zavinili? Bytostně nás spojuje pomyšlení, že tím nad všechnu pochybnost dosvědčil, co bychom si jinak nepřipustili, totiž stav svého bezživotí v Boha‑prázdnotě. Všem nám takhle bez Boha na světě na sobě ukázal, jak svévolní a sami svoji nesneseme Boží blíz kost nyní ani věčně, ledaže bychom tohle své znemožnění svěřili moci jeho vzkříšení a své bytí nadále brali z něho. Pak pokud ještě trváme v časnosti „pohostinu jsouce v těle“ (2. Kor 5,9), už nežijeme sobě, ale tomu, který za nás umřel a vstal z mrtvých. Zní to jako povinnost a závazek, ale je to štěstí. S ním jsme v pravé sku tečnosti Boží, vykoupeni ze smrtonosného způsobu těla v časnosti. Známe se od té chvíle ne zevnějškem; tím, jak vypadáme, ale duchovním vcítěním, „...raději nad sebou plačte a nad svými dětmi.“ Lk 23,28

320


společnou zkušeností a prožíváním lásky. Bytí v Kristu činí člověka novým stvořením (svědčí apoštol). To nové při nás je z Boha, který nás se sebou smířil a učinil tuto naši zkušenost naší chloubou (Ř 5,11) a naším zadá ním: „Dal nám služebnost toho smíření“ (2. Kor 5,18). „Složil v nás jako poselství osvobodivé SLOVO“ (2. Kor 5,19). Nejen příměří od oběti k oběti, od zpovědi ke zpovědi, ale smíření. Ne Boha s námi. Ten se v lásce nemění a hříchy nepočítá, ale nás s Bohem (Kol 1,19–22), naší proměnou, aby chom vykoupeni z fatální odstředivosti mohli být s ním. ON prolomil silové pole naší odpudivosti a hříšnosti: Bůh mezi námi kvůli nám „učiněn hří chem“ (21) – corpus delicti našeho hříchu, abychom my v něm byli učiněni jeho spravedlností: Svědky jeho PRAVDY a PRÁVA ve světě. Ne, že bychom na to stačili, ale „známé jsem jim učinil tvé JMÉNO, Otče, (modlí se náš Pán), a ještě známo učiním, aby milování, kterým jsi mne miloval, bylo v nich, i já v nich.“ Amen. V Luhu nad Morání, únor 2009

s. j. h.


54. „I viděl jsem jiného anděla letícího po prostředku nebe, majícího evangelium věčné, aby je zvěstoval těm, kteříž bydlí na zemi, a všelikému národu i pokolení, i jazyku, i lidu, řkoucího velikým hlasem: Bojte se Boha a vzdejte jemu chválu, neboť přišla hodina soudu jeho; a klanějte se tomu, kterýž učinil nebe i zemi i moře i studnice vod.“ Zj 14,6.7 J 1,44–52 Na druhý den chtěl Ježíš vyjíti do Galilee, i nalezl Filipa, a řekl jemu: Poď za mnou. A byl Filip z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova. Nalezl Filip Natanaele. I dí jemu: O kterémž psal Mojžíš v zákoně a proroci, nalezli jsme, Ježíše, syna Jozefova z Nazaréta. I řekl jemu Natanael: [A] může z Nazaréta co dobrého býti? Řekl jemu Filip: Poď a viz. Vida Ježíš Natanaele, an jde k němu, i dí o něm: Aj, právě Izraelitský, v němžto lsti není. Řekl mu Natanael: Jakž [ty] mne znáš? Odpověděl Ježíš a řekl jemu: Prvé než tě Filip zavolal, kdyžs byl pod fíkem, viděl jsem tebe. Odpověděl Natanael a řekl jemu: Mistře, ty jsi Syn Boží, ty jsi ten král Izraelský. Odpověděl Ježíš a řekl jemu: Žeť jsem řekl: Viděl jsem tebe pod fíkem, věříš. Větší věci nad tyto uzříš. I dí mu: Amen, amen pravím vám: Od tohoto času uzříte nebe otevřené, a anděly Boží vstupující a sstupující na Syna člověka.

Veni, vidi…: Zj 14,6.7

323

Veni, Vidi… Natanael znamená „Bůh dal“. Učedník toho jména je zmíněn v první a poslední kapitole Janova sepsání (J 1,46–50 a 21,2). „Tvoji byli, Otče, a mně jsi je dal … a tvoji jsou,“ myslí modlící se Ježíš krátce před smrtí na své přátele a na ty, kteří skrze jeho svědectví v něho uvěří (J 17,7–9.20). Osloveni a vyučeni Otcem jdou k Synu (J 6,45), a on za ně prosí. Vyprošuje jim duchovní soudržnost, ústrojné, vnitřně sou vztažné bytí zajedno v lásce. (J 17,11.21–23) Natanael, Filipův přítel to zosobňuje a prožívá: „Ty jsi Syn Vidoucího mne (1. M 16,14)… Jako že takhle v Boha věřím; odtud mne tedy znáš, má sednutí i povstání, a zdaleka mi rozumíš (Ž 139). Mistře, ty jsi Syn Boží; ty jsi ten král Izraelský!“ pospíchá s tím, co synop tický Petr klíčník (Mt 16,19) vyzná až před poslední jejich Velikou nocí. „Že tě vidím a vídám, věříš? Že to můj pohled vnímáš na duši v nejin timnějším svém soukromí, věříš a poznáváš, kdo mne poslal? (J 17,25.26). Větší věci nad tyto uzříš. Boží člověk Natanael se našel v tom, co říká Ježíš. Uvěřil a vyznal ho Mesiášem. Věříš? Nakročil jsi k tajemstvím Božího království. Nikoli že tohle ještě nic neznamená, jak by nám to mohlo znít, ale že věříš ve mne, máš to podstatné: máš život jako neomezený růst známosti Otce i Syna v Duchu svatém (J 17,3). Amen, amen pravím vám: Od tohoto času se vám nebe otevře (Lk 24,27.32). Stanete se svědky děje a dramatu svého vykoupení a vnitřního obnovení, a v události Božího vtělení uzříte jeho posly vstupovat a sestupovat na Syna člověka“ (Mt 17,3; Mk 9,4; Lk 9,30). ON je naplněním a výkladem i smyslem Božího SLOVA, věčného evange lia a poselství Stvořitele. Amen. V Luhu nad Morání, neděle Invocavit 2009 s. j. h.


DOSLOV Ke knížce biblického uvažování „Svědectví o světle“ (EMAN 2006) se v evan gelickém týdeníku objevila následující recenze: „Už dlouho jsem se nikým tak dlouho nezabýval, jako právě jí. Dlouhé týdny se už s ní přu, když mi nastavuje nepříjemné zrcadlo. Hledám stále nové argumenty, abych nemusel připustit, že má zpravidla jasnější úsudek a pravdu. Je to nemilé, ale zároveň ji nedokážu nechat bez povšimnutí. Zápasím s ní, a ona nade mnou vyhrává. Knížka „Svědectví o světle“, kterou mne trápí její autor Samuel Jan Hejzlar. Vlastně je to jen spoluautor, protože v této knize má hlavní slovo Duch Boží. To on mne nutí přiznat si mou vlastní podobu. Slovy a obraty, které od dětství znám z Karafiátových Broučků, z podstaty té nejkrásnější tradice z víry starých evangelických rodů, z bohatství Bible kralické. Tvářím se suverénně před divy techniky, před dílem lidských rukou, ale zde mne cosi zneklidňuje. Odkrývá zákoutí a temná místa, v nichž často bloudí a nakonec se i ztrácí má víra. Ukazuje mi, co jsem v každodenním životě mlčky opustil a zapřel. Krůček po krůčku tak autor spolu s Duchem svatým mapují onen prostor, kde předvádíme svou vlastní a neopakovatelnou hru. Hru života a krve. A náhle se mnohé jeví jinak. Z tohoto úhlu se z vítězství stávají chvíle porážek a bolest je zálohou na odměnu. Ta knížka mne stále zneklidňuje. Nedokázal jsem ji dodnes jen tak dočíst, a nedokázal jsem ji ani prostě odložit i pro překrásné ilustrace, které text doplňují a podtrhují. Co o ní říct? Snad jen ona prastará a stále platící slova: „Pojď a viz!““ (Vladimír Červený, Kostnické Jiskry 4/07) Povzbudily mne ty přátelské řádky k práci. Připomněly mi a připomí nají od té doby, abychom šli dál, a tím pozorněji se rozhlíželi zrakem své mysli v tom světle: „Rabbi, Mistře, kde bydlíš?“ a vždy znovu slyšeli jeho: „Pojďte a vizte.“ (J 1,40). Neděle Judica 2009 s. j. h.

Doslov

325

326


Obsah Pojď a viz, jsme toho svědkové (Lk 24,47.48) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Ave Maria: Mt 1,18–19; Gal 4,4–6; 2. Kor 3,17–18 . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Ave Maria II: Ž 8,1–5; Lk 2,25–35 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Ave Maria III: Lk 1,26–38; Mk 3,30–35 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Milost: J 1,1–5; 1.J 1,1–4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Oliva: J 15,1–6; Ř 11,7.11–12.17–23 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 Jdi přece: Mt 20,1–16; Mt 20,17–28 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 Těsná brána: Mt 7,13–23; Lk 13,22–30 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 Moc: Mt 3,13–4,11; Mk 11,27–33 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 Sláva jednoty: 2 K 3,11–11; 2 K 3,12–18 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 Větší nežli srdce naše: Zach 9,9–12a; J 1,29–40 . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 Síť: Lk 18,10–14; Ef 6,17–20 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 Kdo je bratr můj?: Mt 25,31–46; Mt 12,47–50; 10,40–42; Mt 28,10 . . . . 67 Epicentrum: Zach 4,1–6; Mt 12,28.43–45; J 14,23 . . . . . . . . . . . . . . . . 71 Tak ať: 1. M 26,12–33; Sk 16,16–40 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 Zápočet: 1. M 11,2–4.31; 2,1–4a; Ř 4,3–5; Jk 2,19–23 . . . . . . . . . . . . . . 83 Krev smlouvy: 1. M 4,6–10; Žd 12,22–24; J 6,53–57; 1. J 1,5b–7 . . . . . . 89 Včas: Lk 23,33–49; Ž 22,1–9.19–25 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 Ne: Ž 43; Mt 12,22–35 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 Růst: Mk 14,1–32; Mt 13,24–30; 36–43 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 Chleba se solí a světlo: J 12,20–25; Mt 5,13–16; Ř 12,1–2 . . . . . . . . 115 Živá krása: Lk 9,57–62; J 15,1–8 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 Afričan: Iz 52,13–53,12; Sk 8,26–40 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 Hostitel: J 6,41–51; Lk 14,15b–24 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 Rozhodně: Lk 6–22.23.26; Mt 16,21–26 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 S Pavlem a Janem: J 12,49–50; J 17; 2. Kor 5,14.15; Fp 2,5–9 . . . . . . 145 Odkaz: J 6, 26–40; 1. J 1,1–10 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 Poslání: Jer 17,5–10; 1. Kor 11,23–32 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159 Jak?: Mk 10,17–22; Lk 10,25–37; Mt 28,16–20 . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 O vinici: Iz 5,1–17; EZ 416; Mk 12,1–12; 2. Kor 5,14–21 . . . . . . . . . . 175 Víra vědy a vědění víry: Iz 42,24–43,3a; J 4,6–14; Žd 3,6–8.13 . . . . . . 183 Zevnitř svobodní: J 16,33–17,26; J 8,31–36 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 Zastav!: Ž 69,1–22; Lk 12,13–15; 19,8–10 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197

Obsah

327

O první pomoci: Mk 16,9–16; 1. P 1,3–5;2,1–3 . . . . . . . . . . . . . . . . . 203 Dědictví: Sof 1,12; Am 8,11–12 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207 Závdavek: Ž 139,1–8 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211 Výrostek: Ef 4,14; 1. Kor 13,11 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215 O co jde?: Kaz 11,9.10 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217 Čas: 2. P 3,8.9 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221 Šemá Jisrael: 1. Kor 14,20; Ef 4,13–15; Mt 18,1–7 . . . . . . . . . . . . . . . 223 Slyšíme se?: Ž 19 J 1,1–18 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231 Známe se?: J 14,15–26; J 16,7–15 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237 Vyznáme se?: Iz 53,11–12; J 10,17–33 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241 O slávě: J 17,4.5.10.22.23; Lk 23,35–43 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247 Zmrtvýchvstání: J 17,24; Ř 3,20–26 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 251 Unum necessarium: Iz 5,1–7; J 15,1–11 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259 Modlitba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 264 Žalm 151 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 265 Pilně se varujte! … říká Ježíš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 266 Postkřesťanství?: Mt 5,1–9; Mt 5,10–16 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 269 Od křtu ke vzkříšení: Mt 3,13–17; J 1,29; Lk 12,49–50; Mk 10,35–40 . . . . . . . . . . . . . . . . . 275 „Neboť od bíd, jež neseme,… čím dále již více schneme …“ (Ke kázání T. Trusiny) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 287 Dobře nevěřící hříšníci? (K článku J. Veselého) . . . . . . . . . . . . . . . . . 292 Bez bázně a hany se světem? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 296 Musel Kristus zaplatit? (K článku J. Veselého) . . . . . . . . . . . . . . . . . 302 Bez zábran: Mt 11,25–30 Fp 2,1–11 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 307 O církvi: J 17,6–11 2. Kor 5,14–21 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 315 Veni, Vidi…: Zj 14,6.7 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 323 Doslov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 324

Samuel Jan Hejzlar

POJÏ A VIZ Obrazy a ilustrace Miroslav Rada Obálka a graf. úprava Ondřej Rada Plastika proroka Vojtěch Rada 1. vydání Sazba a reprodukce Petr Kadlec Vytiskla tiskárna PBtisk Příbram Náklad 1000 výtisků Kniha vychází vlastním nákladem, její režijní cenu 150 Kč uhraďte laskavě svému křesťanskému shromáždění nebo místnímu sboru.

Zvláštní poděkování: Ak. malíři Miroslavu Radovi, svému dlouholetému příteli za ilustrace a poskytnutí fotografií obrazů. (www.rada-atelier.com)

ISBN 978-80-254-8176-9

POJÏ A VIZ. Samuel Jan Hejzlar

Recommend Documents