Ekonomická teorie informací a bankovní rizika na trhu hypotečních úvěrů v České republice. Diplomová práce

M E NDEL OVA UNIVE RZIT A V B RNĚ Provo zně ekono mická fa kulta Ústav ekono mie

Ekonomická teorie informací a bankovní rizika na trhu hypotečních úvěrů v České republice Diplomová práce

Vedoucí práce:

Vypracovala:

Ing. Alena Melicharová, Ph.D.

Bc. Lucie Vejmelková

Brno 2010

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně s použitím literatury a zdrojů, které uvádím v seznamu.

V Brně dne 15. května 2010

............................................ podpis autora

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí mé diplomové práce Ing. Aleně Melicharové, Ph.D. za její odborné vedení a za cenné rady a připomínky, které mi pomohly při vypracování této práce.

Abstrakt Vejmelková, L. Ekonomická teorie informací a bankovní rizika na trhu hypotečních úvěrů v České republice. Diplomová práce. Brno, 2010.

Cílem práce je vyhodnotit závažnost bankovních rizik na trhu hypotečních úvěrů jako příčiny a důsledku ekonomického vývoje v České republice ve srovnání se zeměmi Evropské unie. Teoretická část zahrnuje neoklasický, behaviorální a postkeynesovský pohled na informovanost ekonomických subjektů a tím vytváří obecný teoretický rámec pro analýzu bankovních rizik na trhu hypotečních úvěrů. V práci je vyhodnocena závažnost bankovních rizik na hypotečním trhu v České republice a jsou v ní hledány možné metody eliminace uvedených rizik. Výsledky jsou následně konfrontovány se situací na hypotečních trzích ostatních členských zemí Evropské unie. Na základě odlišného dopadu hospodářské krize na bankovní sektory v různých zemích jsou identifikovány nejvýznamnější faktory, jež zajišťují stabilitu na hypotečním trhu.

Klíčová slova: hypoteční trhy, hospodářská krize, úvěrové riziko, úrokové riziko, riziko likvidity, měnové riziko, tržní riziko, kapitálové riziko

Abstract Vejmelková, L. Economic Theory of Information and Banking Risks in the Mortgage Market in the Czech Republic. Diploma thesis. Brno, 2010.

The goal of this thesis is to evaluate the seriousness of bank risk in the mortgage market as a cause and consequence of economic development in the Czech Republic compared with EU countries. The theoretical part includes neoclassical, behavioral, and postkeynesian view of economic entities information, thereby creates a general theoretical framework for analyzing bank risk on the mortgage market. This thesis evaluates the seriousness of bank risk in the mortgage market in the Czech Republic and explores possible methods for eliminating those risks. Results are then confronted with the situation in the mortgage markets of other member countries of the European Union. Based on the different impact of the economic crisis on the banking sectors in different

countries, identifies the most important factors to ensure stability in the mortgage market.

Key words: mortgage market, economic depression, credit risk, interest rate risk, liquidity risk, currency risk, market risk, capital risk

Obsah 1

ÚVOD ........................................................................................................................3

2

CÍL PRÁCE A METODIKA ............................................................................................5

3

TEORETICKÁ VÝCHODISKA PRO ZPRACOVÁNÍ PROBLEMATIKY..................................7

4

5

3.1

Ekonomická teorie informací.......................................................................7 3.1.1 Rozhodování ekonomických subjektů v podmínkách rizika ...........7 3.1.2 Asymetrické informace....................................................................9 3.1.3 Rozhodování spotřebitele v podmínkách nejistoty........................11 3.1.4 Omezená racionalita ekonomických subjektů ...............................12

3.2

Trhy s aktivy ..............................................................................................13 3.2.1 Riziková a bezriziková aktiva........................................................14 3.2.2 Trh zápůjčních fondů a úroková míra............................................15

3.3

Bankovní rizika..........................................................................................16 3.3.1 Riziko likvidity ..............................................................................16 3.3.2 Úvěrové riziko ...............................................................................18 3.3.3 Úrokové, měnové a tržní riziko .....................................................18 3.3.4 Kapitálové a provozní riziko..........................................................20

TRH HYPOTEČNÍCH ÚVĚRŮ V ČESKÉ REPUBLICE .....................................................22 4.1

Vymezení hypotečního úvěru a hypotečního zástavního listu...................22

4.2

Nabídka a poptávka na trhu hypotečních úvěrů v České republice ...........23

4.3

Úroková sazba z hypotečního úvěru ..........................................................26

ANALÝZA RIZIK NA TRHU HYPOTEČNÍCH ÚVĚRŮ V ČR ...........................................30 5.1

Úvěrové riziko ...........................................................................................31 5.1.1 Závažnost úvěrového rizika na trhu hypotečních úvěrů v ČR.......31 5.1.2 Způsoby eliminace úvěrového rizika.............................................33

5.2

Úrokové riziko ...........................................................................................35 5.2.1 Závažnost úrokového rizika na trhu hypotečních úvěrů v ČR.......35 5.2.2 Způsoby eliminace úrokového rizika.............................................38

5.3

Riziko likvidity ..........................................................................................38 5.3.1 Závažnost rizika likvidity na trhu hypotečních úvěrů v ČR ..........39 5.3.2 Způsoby eliminace rizika likvidity ................................................41

5.4

Měnové riziko ............................................................................................42 5.4.1 Závažnost měnového rizika na trhu hypotečních úvěrů v ČR .......43 5.4.2 Způsoby eliminace měnového rizika .............................................45

5.5

Tržní riziko ................................................................................................46 5.5.1 Závažnost rizika poklesu cen nemovitostí na hypotečním trhu ČR ..................................................................................................47 5.5.2 Způsoby eliminace tržního rizika ..................................................48

5.6

Kapitálové riziko........................................................................................48 5.6.1 Závažnost kapitálového rizika na trhu hypotečních úvěrů v ČR ...49 5.6.2 Způsoby eliminace kapitálového rizika .........................................50

6

RIZIKA NA HYPOTEČNÍCH TRZÍCH ZEMÍ EVROPSKÉ UNIE .........................................51 6.1

Porovnání velikosti hypotečního trhu v ČR se zeměmi Evropské unie.....52

6.2

Porovnání výsledků analýzy rizik na trhu hypotečních úvěrů v ČR s ostatními zeměmi Evropské unie ............................................................53 6.2.1 Úvěrové riziko ...............................................................................54 6.2.2 Úrokové riziko ...............................................................................56 6.2.3 Riziko likvidity ..............................................................................58 6.2.4 Měnové riziko ................................................................................60 6.2.5 Tržní riziko ....................................................................................63 6.2.6 Kapitálové riziko............................................................................64

7

DISKUZE .................................................................................................................66

8

ZÁVĚR ....................................................................................................................69

9

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A OSTATNÍCH ZDROJŮ.............................................71

10

SEZNAM PŘÍLOH ......................................................................................................76

1

Úvod

Hypoteční trhy většiny zemí světa se v současné době vzpamatovávají z dopadů hospodářské krize, jež nastala jako důsledek krize na hypotečních trzích v USA. Banky se potýkají s nedostatkem likvidity a poklesem poptávky po hypotečních úvěrech, způsobeným zhoršenou ekonomickou situací domácností. Za hlavní příčiny hypoteční krize lze obecně považovat špatné řízení bankovních rizik a nízkou regulaci finančního sektoru. Samotnému propuknutí krize předcházelo několik skutečností. V prvé řadě zde figurovala americká centrální banka FED, která za účelem povzbuzení ekonomiky USA snižovala úrokové sazby, což vyvolalo trend rychle rostoucí zadluženosti domácností. Aby banky obstály v konkurenčním boji, který byl čím dál tvrdší, neboť s rostoucím zadlužením domácností klesala poptávka po dalších úvěrech, začaly nabízet i tzv. sub-prime hypotéky, tj. hypotéky méně bonitním klientům, většinou s variabilní úrokovou sazbou. Po dlouhém období nízkých sazeb začala FED úrokové sazby zvyšovat, aby zmírnila rostoucí inflaci. To se na trhu hypotečních úvěrů projevilo růstem úrokových sazeb a zvyšující se hodnotou splátek úvěrů. Svou roli sehrála také rostoucí cena ropy v první polovině roku 2008, jež zapříčinila růst spotřebitelských cen. Začala se zhoršovat ekonomická situace domácností, které neměly dostatek finančních prostředků na splátky úvěrů. Hypoteční banky uspokojovaly pohledávky vůči těmto dlužníkům zabavením zastavených nemovitostí a prodávaly je na realitním trhu. Aby si rychle zajistily potřebnou likviditu, musely banky prodávat nemovitosti v co nejkratším čase, čímž realizovaly nižší výnosy z prodeje, než byla tržní cena nemovitostí. V konečném důsledku se banky musely vyrovnávat s vysokými ztrátami a nedostatkem likvidity. Díky sekuritizaci hypotečních úvěrů se americká hypoteční krize rozšířila i na finanční trhy ostatních zemí. Banky totiž prodávaly hypoteční úvěry na sekundárních trzích jiným finančním i nefinančním institucím. Cenné papíry spojené s těmito subprime hypotékami byly hodnoceny ratingovými agenturami jako velice bonitní, většinou známkou AAA, a proto pro investory představovaly téměř bezrizikové investice. S postupem času však tyto cenné papíry ztrácely svoji hodnotu a investoři je museli odepsat. To vedlo k výrazným ztrátám z finančních operací na finančních trzích, jejichž důsledkem byla ztráta likvidity a nedůvěra v celý bankovní sektor.

3

Hypoteční krize díky poklesu poptávky pronikla i do ostatních oblastí ekonomiky a přeměnila se v hospodářskou krizi. Do ostatních zemí se krize rozšířila jednak prostřednictvím finančních trhů, ale také v důsledku poklesu poptávky zahraničních firem, projevující se zpomalením ekonomického růstu a rostoucí nezaměstnaností. Nejistota ohledně budoucího ekonomického vývoje donutila domácnosti a firmy odkládat své investice do doby, než se situace v dané zemi nezlepší. Proto i ty banky, které nebyly krizí zasaženy přímo, zaznamenaly klesající zisky způsobené poklesem poptávky po úvěrových produktech. Zároveň díky rostoucí nedůvěře v bankovní sektor klesala také poptávka po vkladových produktech. K rychlému šíření krize významně přispěla globalizace finančních trhů. Kromě opatření, která mají zmírnit průběh hospodářské krize, je úkolem odpovědných orgánů evropských zemí učinit takové kroky, jež by v budoucnu vedly k eliminaci rizik souvisejících se vznikem a šířením hypoteční krize. Zde hraje důležitou úlohu centrální banka vystupující v roli regulátora finančního trhu, která stanovuje pravidla pro podnikání komerčních bank a dohlíží na jejich dodržování. V souvislosti s hypoteční krizí v USA se dostává do popředí zájmu odpovědných subjektů právě otázka dostatečné regulace trhu, jejíž nesprávné nastavení umožnilo americkým bankám provádět velmi riskantní obchody, aniž by měly dostatek vlastního kapitálu ke krytí případných ztrát. Bez povšimnutí však nelze nechat ani úlohu ratingových agentur, jež, jak se později ukázalo, špatně hodnotily cenné papíry vázané na sub-prime hypotéky a označovaly je za vysoce bonitní, přestože byly ve skutečnosti mnohdy velice rizikové. Poučeni z těchto a dalších nedostatků amerického finančního trhu, zavádějí odpovědní činitelé nová opatření, která mají zabránit vzniku situace, která nastala na amerických hypotečních trzích. Především se jedná o pravidla eliminující výskyt bankovních rizik. Častým námětem k diskusi je například to, zda je potřeba zpřísnit podmínky v oblasti kapitálového vybavení bank, které by zamezilo vzniku krize likvidity, nebo do jaké míry by měly být pojištěny vklady klientů bank. V oblasti hypotečního bankovnictví, jež je ze všech úvěrových produktů bank nejvýznamnější, neboť převážná část zadlužení domácností pramení právě z potřeby financovat vlastní bydlení, je tendence snižovat hodnotu úvěru ve vztahu k hodnotě zastavené nemovitosti apod. Opatření zaměřená na eliminaci rizik mohou být činěna jednak na úrovni jednotlivých členských států nebo na úrovni celého Evropského společenství.

4

2

Cíl práce a metodika

Cílem této práce je vyhodnotit závažnost bankovních rizik na trhu hypotečních úvěrů jako příčiny a důsledku ekonomického vývoje v České republice ve srovnání se zeměmi Evropské unie. Bankovní rizika tedy budou analyzována především ve vztahu k současnému ekonomickému vývoji, aby bylo možné stanovit, do jaké míry je stabilita hypotečního trhu ovlivněna probíhající hospodářskou krizí a jak se s touto krizí bankovní sektor dokáže vyrovnat. Důraz bude kladen na úroveň řízení nejzávažnějších rizik, jež se na trhu hypotečních úvěrů vyskytují, tj. úvěrové, úrokové, likviditní, měnové, tržní a kapitálové riziko. Předmětem této práce je také identifikovat nástroje, které mají hypoteční banky k dispozici při snižování nejistoty v oblasti poskytování hypotečních úvěrů, a vymezit institucionální rámec využití metod snižování bankovních rizik v České republice. Hodnocení úrovně řízení bankovních rizik a celkové situace na trhu hypotečních úvěrů v České republice je provedeno na základě komparace s členskými zeměmi Evropské unie. Výsledky předchozí analýzy proto budou následně porovnány s vývojem rizik v ostatních členských zemích a na základě zjištěných odlišností budou identifikovány faktory, jež se největší měrou podílejí na upevnění stability hypotečních trhů a potažmo i celého bankovního sektoru. V návaznosti na stanovený cíl bude v první části vlastní práce provedena analýza bankovních rizik na trhu hypotečních úvěrů, kde budou jednotlivá rizika podrobně rozebrána. Předně zde budou vymezena bankovní rizika, která nejvíce ovlivňují finanční instituce podnikající na hypotečním trhu, tedy pouze ta, jež podstupují hypoteční banky, nikoli jejich klienti. Přestože tato rizika působí na banky současně a navzájem se ovlivňují, budou v této části rozebrána samostatně, aby bylo možné určit příčiny vzniku a dopady každého z nich zvlášť. Pro sběr dat potřebných k vypracování analýzy rizik na trhu hypotečních úvěrů v České republice poslouží například údaje Českého statistického úřadu, České národní banky a Ministerstva pro místní rozvoj. Měřítkem pro posouzení závažnosti bankovních rizik na českém hypotečním trhu bude především rozsah dopadu světové hospodářské krize na tento trh, neboť právě to, do jaké míry se s tak významným výkyvem ekonomiky dokáže bankovní sektor vyrovnat, nejlépe vypovídá o úrovni řízení bankovních rizik.

5

U jednotlivých druhů rizik budou popsány nejběžnější postupy při jejich eliminaci. Tato oblast zahrnuje jednak opatření, která banky provádějí dobrovolně v rámci snížení nejistoty ohledně úvěrového obchodu, a dále jsou zde povinná opatření stanovená právními normami, jež představují různé nástroje vlády a centrální banky pro stabilizaci bankovního sektoru. Pro finanční instituce podnikající na hypotečním trhu jsou nejvýznamnějšími právními normami zákon o bankách (Zákon č. 21/1992 Sb.), zákon o dluhopisech (Zákon č. 190/2004 Sb.) a jednotlivé vyhlášky a opatření České národní banky. Kromě toho se Česká republika zavázala dodržovat některé mezinárodní úmluvy, z nichž nejvýznamnější pro řízení rizik představují pravidla pro stanovení minimální hodnoty vlastního kapitálu Basel II. Aby bylo možné vyhodnotit kvalitu řízení bankovních rizik na trhu hypotečních úvěrů v České republice ve srovnání s ostatními zeměmi Evropské unie, budou v druhé části vlastní práce porovnány výsledky analýzy se situací v ostatních členských zemích. Pro sběr dat potřebných pro tuto část práce poslouží především různé zprávy a statistické údaje Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu. Z výsledků komparativní analýzy budou odvozeny závěry o možných příčinách odlišné úrovně řízení rizik na hypotečních trzích v různých zemích Evropského společenství a pro nejzávažnější oblasti rizik budou navrhnuta opatření, jež by měla být v budoucnu přijata pro jejich eliminaci.

6

3

Teoretická východiska pro zpracování problematiky

3.1 Ekonomická teorie informací Informace jsou základním předpokladem pro rozhodování ekonomických subjektů, protože snižují míru nejistoty. S pojmem informace úzce souvisejí data, která když subjekt používá k rozhodování, stávají se pro něj informacemi. Informace je možné získat za peníze, subjekty tuto směnu podstupují v případě, že očekávaný příjem získaný díky dodatečné informaci převýší náklady s nákupem informace spojené. [48] Náklady spojené s nákupem informace ovšem nemusí mít pouze peněžní podobu, můžeme je vyjádřit také formou času, který získávání informací věnujeme. [13] Dostupnost a možnosti při zpracování informací zásadně ovlivňují rozhodování ekonomických subjektů. Toto rozhodování je modelováno různými školami ekonomického myšlení, které se často liší v názoru na informovanost ekonomického subjektu, ať už z objektivních důvodů (zda informace je či není dostupná) nebo subjektivních důvodů (že subjekt je či není schopen veškeré informace zpracovat). S předpokladem dokonalé informovanosti ekonomických subjektů pracuje neoklasická ekonomie, zatímco kupříkladu pro postkeynesovský přístup je přímo příznačné, že ekonomické subjekty při svém rozhodování nemusí mít vždy k dispozici všechny informace a nebo je nemusí být schopni správně zpracovat. Podmínky prostředí, ve kterých se ekonomické subjekty rozhodují, tak můžeme z pohledu informovanosti ekonomických subjektů klasifikovat jako jistotu, nejistotu nebo riziko. [4] Uvedené rozlišení reflektují následující kapitoly, které jsou nejdříve věnovány

pojetí

informovanosti

ekonomických

subjektů

v neoklasické

teorii

(rozhodování v podmínkách rizika, asymetrické informace), které je následně srovnáno s alternativními pohledy, které skýtá postkeynesovství (rozhodování v podmínkách nejistoty) a behaviorální ekonomie (omezená racionalita). 3.1.1 Rozhodování ekonomických subjektů v podmínkách rizika Přestože ekonomické subjekty vynakládají velké množství prostředků na získávání informací, často se při rozhodování musejí obejít bez kompletních znalostí všech 7

možných důsledků rozhodnutí. Rozhodování za těchto podmínek je v neoklasické teorii modelováno jako rozhodování v podmínkách rizika, které je založeno na znalosti všech možných realizací daného jevu, včetně pravděpodobnosti, že jednotlivé realizace jevu nastanou. Z pohledu postkeynesovské ekonomie jsou však tyto podmínky ekvivalentem jistoty, nikoliv nedostatku informací [4]. Neoklasický model rozhodování ekonomických subjektů v podmínkách rizika je za těchto podmínek založen na kalkulu očekávaného užitku z rizikové alternativy, který ekonomické subjekty srovnávají s očekávaným užitkem ostatních rizikových alternativ, resp. s užitkem alternativy jisté. Podle ochoty subjektu přistoupit na tzv. spravedlivou hru je pak rozlišen postoj ekonomického subjektu k riziku, který může mít podobu averze k riziku, vyhledávání rizika či neutrálního postoje k riziku. [1] Ekonomické subjekty, které se rozhodují v podmínkách rizika, mohou také aktivně využít různé způsoby snižování rizika. Mezi hlavní způsoby snižování rizika patří pojištění a diverzifikace portfolia [14]. Někteří autoři uvádějí ještě třetí způsob eliminace rizika – získávání dodatečných informací snižujících riziko [2].
Pojištění Aby se ekonomické subjekty částečně vyhnuly negativnímu dopadu v případě špatného výsledku, mohou uzavřít pojištění. To funguje na principu sdílení rizik založeném na statistické vlastnosti nazývané zákon velkých čísel, který říká, že jestliže u každého jednotlivce dojde k nezávislé události s pravděpodobností p, tak procento lidí, u kterých událost nastane v daném roce se skoro nikdy významně neodchýlí od p. Jinými slovy, pro jedince nebo malé skupiny lidí je velmi obtížné předpovědět, zda u nich náhodná ztráta nastane či nikoli, vezmeme-li však velkou skupinu lidí, tak procento těch, kteří utrpí ztrátu, je poměrně stabilní a jednoduše předvídatelné. [1] Pokud se subjekt rozhodne diverzifikovat riziko prostřednictvím pojištění, přenáší část svého rizika na ostatní subjekty. Jestliže nastane pojistná událost a jeden ze zúčastněných subjektů utrpí ztrátu, tak obdrží kompenzaci v podobě pojistného plnění, které bude vyplaceno z částek pojistného placeného ostatními subjekty. [15] Při uzavírání pojistných smluv však také může docházet ke statistické diskriminaci. Pojišťovny při posuzování podmínek pro uzavření pojištění zařazují pojištěnce do skupin podle různých charakteristik, od nichž se odvíjí výše pravděpodobnosti vzniku pojistné události. Může se však stát, že tato pravděpodobnost

8

je u daného pojištěnce ve skutečnosti mnohem nižší než v rámci skupiny, do které byl zařazen, ale přesto pro něj platí stejné pojistné podmínky jako pro zbytek skupiny. [1] Klienti pojišťovny se mohou uchýlit k morálnímu hazardu. Ekonomické subjekty, které uzavřely neživotní pojištění, mají tendenci změnit své chování tak, že začnou provádět rizikovější aktivity. Skutečnost, že případná škoda bude pojišťovnou uhrazena, snižuje motivaci subjektů k zábraně vzniku ztráty. [8]
Diverzifikace portfolia Možnost pro rozložení rizika nabízí také akciový trh, který funguje na podobném principu jako pojištění. Akcionáři mohou diverzifikovat své riziko tím, že nakoupí akcie od více odlišných společností. Narozdíl od pojištění zde však existuje souhrnné riziko, že se zhorší situace akciového trhu jako celku. [15] Tím, že investoři diverzifikují svá portfolia, získají větší jistotu budoucího výnosu, i když ten bude pravděpodobně nižší než v případě, kdy by investovali pouze do jednoho finančního instrumentu, který by nesl nejvyšší výnos. [9]
Informace snižující riziko Čím více informací mají ekonomické subjekty k dispozici při rozhodování, tím menší podstupují riziko. Informace však většinou nejsou volně dostupné, ale je třeba si je koupit. Ekonomické subjekty jsou ochotny za informace zaplatit maximálně takovou cenu, aby byl očekávaný užitek při využití dodatečných informací roven užitku v případě jistoty. K nákupu informací přistoupí spotřebitelé s averzí k riziku, neboť pro ně znamená snižování rizika vyšší očekávaný užitek. [2] 3.1.2 Asymetrické informace Nedokonalou informovanost ekonomických subjektů neoklasická teorie modeluje nejen modelem rozhodování v podmínkách rizika, ale také skrze důsledky informační asymetrie, která je překážkou efektivní alokace zdrojů v ekonomice. Asymetrické informace představují selhání trhu způsobené skutečností, že některé subjekty znají více informací než ostatní. Na trhu se zbožím mají výrobci více informací o svých výrobcích než kupující, na trhu práce zase znají zaměstnanci lépe své dovednosti než zaměstnavatelé a konečně manažeři firem vědí více o svých schopnostech než jejich vlastníci. Asymetrické informace se vyskytují na všech možných trzích, např. na trhu

9

s pojištěním, na trhu zápůjčních fondů nebo na trhu práce. [7] Existují dva základní dopady informační asymetrie – nepříznivý výběr a morální hazard. Problém nepříznivého výběru popsal na příkladu použitých vozů George Akerlof. Předpokladem jeho teorie je, že na trhu použitých vozů existují automobily vysoké a nízké kvality, přičemž pouze vlastník (prodávající) vozu s jistotou ví, do které kategorie jeho auto patří. Protože kupující nedokáží určit, zda se jedná o vůz vysoké či nízké kvality, všechny vozy se na tomto trhu budou prodávat za stejnou cenu, která se nachází někde mezi skutečnou hodnotou těchto dvou typů vozů. Jelikož je hodnota vozu s vysokou kvalitou ve skutečnosti vyšší než výsledná cena použitých vozů, rozhodne se jeho majitel, že si vůz ponechá. Naopak prodávající automobilu nízké kvality prodej uskuteční, protože za něj dostane víc, než je jeho skutečná hodnota. Díky tomu, že se majitelé kvalitních vozů rozhodnou je neprodat, bude výsledná kvalita prodávaných použitých vozů nižší než očekávaná. [6] Na trhu zápůjčních fondů je kvalita posuzována pomocí rizikovosti úvěru, přičemž se předpokládá, že banky dokáží získat informace pouze o průměrném riziku úvěrových obchodů a že s rizikovostí investice roste potenciální výnos. Protože mají banky pouze omezené informace při posuzování bonity svých klientů a nejsou schopny přesně stanovit rizikovost daného úvěrového obchodu, může dojít k situaci, že na úvěrovém trhu budou poskytnuty finanční prostředky těm klientům, již provádějí rizikovější aktivity, než je průměr, a ty méně rizikové projekty budou z důvodu nízké výnosnosti zamítnuty. [8] Na trhu, kde nejsou ekonomické subjekty dostatečně monitorovány a nemusejí odpovídat za negativní následky svých rozhodnutí, může docházet k morálnímu hazardu. Ten se projeví nepředvídatelnou změnou chování některé ze stran kontraktu až po jeho uzavření. Morální hazard je přítomen především u kontraktu mezi zastupovaným a zastupujícím, kdy zastupující, může se jednat o zaměstnance, manažera, politika atd., disponuje větším množstvím informací, čehož zneužívá ve svůj prospěch na úkor zastupovaného, kterým bývá zaměstnavatel, akcionář, volič atd. Na trhu zápůjčních fondů může dojít k morálnímu hazardu například v důsledku toho, že dlužník užije finanční prostředky na rizikovější aktivitu, než na kterou mu byl úvěr poskytnut, čímž se vyhne vyššímu úroku z úvěru, který by banka požadovala na odpovídající aktivitu dlužníka. Zmírnit morální hazard v tomto případě je možné třeba tak, že budou banky poskytovat úvěr po částech a nebo provedou tzv. screening, tj. důkladné posouzení projektů svých klientů. [8]

10

3.1.3 Rozhodování spotřebitele v podmínkách nejistoty Slovo nejistota je skloňováno jak v postkeynesovské ekonomii, tak v neoklasické ekonomii, nese ovšem odlišný význam. Neoklasičtí ekonomové nerozeznávají rozdíl mezi rizikem a nejistotou, zatímco postkeynesovští ekonomové poukazují na skutečnost, že mezi těmito dvěma situacemi existuje podstatný rozdíl. V rámci této kapitoly bude pojednáno právě o postkeynesovském pojetí nejistoty, které zásadně omezuje možnosti využití matematického aparátu při modelování rozhodování ekonomických subjektů. Keynes klade důraz na fundamentální nejistotu, protože jde podle něj o zásadní prvek ekonomického prostředí. Subjekty při svém rozhodování reálně čelí spíše podmínkám nejistoty než rizika, proto je Keynes přesvědčen o tom, že existuje podstatný rozdíl mezi těmito dvěma situacemi a je třeba tento rozdíl zahrnout do ekonomických analýz. [4] Při rozhodování v podmínkách nejistoty spotřebitel nezná varianty, které mohou nastat nebo pravděpodobnosti, se kterými nastanou, a nebo nezná spektrum možných rozhodnutí. Nejistota roste například v období politické nebo ekonomické krize. [4] Postkeynesovská fundamentální nejistota je charakterizována (a) neznámými pravděpodobnostmi, se kterými mohou nastat jednotlivé výsledky, (b) neznámými hodnotami výsledků, (c) neznámými výsledky a (d) neznámým spektrem možných voleb. Tato forma nejistoty vede k neznámým pravděpodobnostem nebo také k neměřitelné pravděpodobnosti. Tato nejistota se také nazývá Keynesovská nejistota. Příkladem fundamentální nejistoty může být technologický pokrok, kdy nevíme, čeho se pokrok bude týkat a jaký dopad bude mít na společnost. [4] Odhad možných výsledků a pravděpodobností závisí na kvalitě a množství dostupných informací. V situaci fundamentální nejistoty může dodatečná informace snížit stupeň jistoty, nemusí se však změnit pravděpodobnosti. K tomu může dojít třeba v případě, kdy máme novou informaci, která ale zpochybní dosavadní poznatky, anebo tato informace odkryje nový aspekt, o kterém jsme dosud nevěděli, že může nastat. [4] Podle Keynese bychom při rozhodování během jednání měli brát v úvahu hodnoty vah parametrů stejně jako pravděpodobnosti jednotlivých očekávání. Narozdíl od rozhodování v podmínkách rizika, rozhodujeme-li se za podmínek nejistoty, váhy parametrů a rozdělení pravděpodobnosti jsou nezávislé proměnné. K podobnému závěru jako Keynes dospěl i ekonom Knight, ten pojmenoval váhy parametrů jako stupeň jistoty. Když činíme rozhodnutí v podmínkách nejistoty, nemůžeme se spoléhat pouze

11

na rozdělení pravděpodobnosti získané z podobných událostí, které nastaly v minulosti, ale musíme brát při odhadu pravděpodobnosti v úvahu také věrohodnost získaných informací a stupeň jistoty. Keynes dokonce došel k závěr, že rozhodnutí nemohou být založena pouze na matematických očekáváních, protože neexistují podklady pro tvorbu takovýchto výpočtů. Když neznáme budoucí možnosti, které mohou nastat, tak není soubor známých alternativ kompletní, a proto nemůže být rozhodování v podmínkách nejistoty zahrnuto do situace rozhodování za podmínek rizika. Neoklasičtí ekonomové ve svých analýzách tyto dvě situace od sebe nerozlišují. Zkoumají pouze chování spotřebitele v podmínkách rizika a vycházejí z předpokladu dokonalých znalostí budoucnosti a nebo, že všechny nejisté situace můžeme shrnout do jedné situace rizika. [4] 3.1.4 Omezená racionalita ekonomických subjektů Existuje několik pohledů na racionalitu spotřebitele. Podle neoklasické teorie racionalita spočívá obvykle v dosažení nějaké formy užitku spotřebitele nebo v maximalizaci zisku firem. Podmínkami a omezeními jsou v tomto případě různé stavy přírody, které představují vnější vlivy ekonomického prostředí. [4] Při rozhodování spotřebitele jsou pevně stanoveny všechny možné alternativy, pro každý výsledek je známa pravděpodobnost, se kterou může nastat, a spotřebitel dokáže maximalizovat očekávaný užitek dané užitkové funkce. Důležité jsou dva předpoklady: (1) Cíle a priority spotřebitele jsou dány užitkovou funkcí. (2) Spotřebitel je vždy schopen si vybrat alternativu, která mu přinese nejvyšší užitek. [13] Neoklasická teorie však neuvádí, jakým způsobem se stanoví všechny možné alternativy ani způsob sestavení užitkové funkce. Není jasné, podle čeho se mají seřadit položky pro rozhodnutí ani podle jakého výpočtu má ekonomický subjekt přiřadit jednotlivým alternativám hodnotu užitku. Díky těmto neobjasněným aspektům rozhodování není možné dostatečně porozumět ekonomickému chování ve skutečném světě a tedy předpovědět důsledky ekonomických rozhodnutí. Mnohem realističtější pohled na rozhodování ekonomických subjektů nabízí behaviorální ekonomie, která rozšiřuje a doplňuje klasickou a neoklasickou ekonomii o další omezení v rozhodovacím procesu a pracuje s omezenou racionalitou spotřebitele. [13] Omezená racionalita předpokládá, že spotřebitel je při svých rozhodování ovlivněn i jinými omezeními, než těmi vnějšími. Jde o omezení schopnosti spotřebitele

12

v procesu získávání informací, který je časově i finančně příliš nákladný, a proto nevede k optimalizaci. Při řešení i těch nejjednodušších problémů tak vždy existuje rozdíl mezi množstvím relevantních informací a informací, které je možno efektivně zpracovat. Relevantní informace nemusejí být vždy zpracovány a to jednak z důvodu, že ekonomický subjekt danou informaci nemá k dispozici, a nebo mu ve správném zpracování informace brání inteligenční nebo výpočetní omezení. [4] Omezená racionalita je proces, jehož cílem je hledání uspokojivých řešení, nikoli optimálních řešení. Místo komplexních výpočtů využívá postupy umožňující uskutečnit rozhodnutí i v situaci, kdy máme pouze nepřesné informace. Některé postupy si uvědomujeme, můžeme o nich mluvit jako o pravidlech, zatímco jiné jsou neuvědomělé. V tomto případě si je můžeme představit například jako zvyky. Protože se tyto postupy nevztahují k optimalizačnímu chování, jsou obvykle považovány za příklad tržního selhání a jsou formulovány jako jednoduchá pravidla. [4] Tato jednoduchá pravidla představují modely chování, které byly vyvinuty ekonomickými subjekty jako zásady pro rozhodování v komplexním prostředí za přítomnosti nejistoty a nedokonalých informací. Jak uvádí Lavoie, pravidla umožňují jednotlivcům nebo institucím učinit rozhodnutí, aniž by museli zvažovat všechny dostupné informace. [4: s. 56] Subjekty, které se řídí těmito pravidly, nemohou v podmínkách nejistoty, a dokonce ani rizika, chybovat. Ekonomové Keynes a Simon navrhli několik rad pro zvládnutí rozhodování především v podmínkách fundamentální nejistoty: 1.

Když je nalezeno uspokojivé řešení, přestaň hledat další.

2.

Využij přítomnost a blízkou minulost jako průvodce do budoucnosti.

3.

Předpokládej, že současné hodnocení budoucnosti je správné.

4.

Následuj názor většiny.

5.

Jestliže existují příliš nejisté akce, hledej jiné alternativy.

6.

Přijímej opatření, která redukují velikost nejistoty.

7.

Když je nejistota příliš velká, odlož rozhodnutí. [4]

3.2 Trhy s aktivy Aktiva jsou statky, které zajišťují tok služeb v čase. Mohou poskytovat tok spotřebních služeb nebo mohou zajišťovat peněžní tok pro nákup spotřeby. Aktiva, která nabízejí peněžní tok, se nazývají finanční aktiva. [15: s. 201] Jednotlivá finanční aktiva se 13

mohou lišit z pohledu jejich rizikovosti, která souvisí se skutečností, že budoucí peněžní toky z aktiv lze pouze očekávat, nikoliv s jistotou předvídat. Proto jsou následující kapitoly věnovány problematice rizikovosti aktiv a teoretického pojetí trhu zápůjčních fondů, kde dochází k formování úrokové sazby, která je mimo jiné determinována výše zmíněnou rizikovostí. 3.2.1 Riziková a bezriziková aktiva Kdyby neexistovala žádná pochybnost ohledně budoucího peněžního toku z různých aktiv, pak by musela mít všechna aktiva stejnou míru návratnosti, protože by nikdo nebyl ochoten investovat do aktiva s nižší mírou návratnosti. Musí zde však platit podmínka, že služby poskytované dvěma aktivy jsou identické a rozdíly mohou nastat pouze v charakteru těchto služeb. Pokud by různá aktiva přinášela různé úrokové platby, investor by za účelem maximalizace svého zisku prováděl tzv. bezrizikovou arbitráž tím, že by prodal aktivum s nižším výnosem a nakoupil by aktivum s výnosem vyšším. Při rovnovážném stavu na trhu s bezrizikovými aktivy by však podmínky pro arbitráž neměly vůbec existovat. [15] Z aktiv uspokojujících spotřebu neplynou žádné peněžní toky, ale výnos z těchto aktiv má podobu spotřeby. Klasickým příkladem takového aktiva je bydlení, kdy v případě, že nemovitost vlastníme, je nám zaručena návratnost investice v podobě možnosti bydlet v domě či bytě, aniž bychom museli platit nájem. V případě koupi nemovitosti se kromě návratnosti investice očekává také její zhodnocení, které spočívá v předpokladu růstu hodnoty nemovitosti v čase. To znamená, že majitel nemovitost odprodá za vyšší cenu, než za kterou ji nakoupil. [15] Aby fungovalo arbitrážní pravidlo, musí být do výnosnosti aktiv zahrnuto také zdanění, což při zachování rovnovážného stavu znamená, že výnos po zdanění musí být u obou aktiv stejný. Rozlišujeme dva druhy výnosů z aktiv s odlišným způsobem zdanění. (1) Dividendový (úrokový) výnos je vyplácen periodicky po celou dobu životnosti aktiva. Tento druh výnosu je zdaňován daní z příjmů. (2) Kapitálový zisk představuje rozdíl mezi prodejní a kupní cenou aktiva. Také tento výnos je zdaňován daní z příjmů, aby však mohl být zdaněn, musí být aktivum skutečně prodáno. [15] Trhy s rizikovými aktivy se vyznačují tím, že investoři předem neznají výnos z aktiva, který kolísá podle situace na trhu. Obchodování na těchto trzích v sobě zahrnují určité riziko, že investice nepřinese očekávaný užitek. Nejvýznamnějším trhem

14

rizikových aktiv je akciový trh. Nejnižší riziko představuje portfolio takových aktiv, jejichž hodnoty se pohybují vzájemně v opačném směru. [15] 3.2.2 Trh zápůjčních fondů a úroková míra Na trhu zápůjčních fondů se střetávají subjekty, které poptávají nebo nabízejí zápůjční fondy. Protože má obecně současná spotřeba vyšší hodnotu než spotřeba budoucí, musí být těm, kteří nabízejí zápůjční fondy, poskytnuta určitá protihodnota za to, že se vzdají části své budoucí spotřeby. Tato protihodnota je nazývána úrokem a vyjadřuje množství peněz, které získá věřitel za zapůjčení finančního kapitálu. Finanční zprostředkování provádějí různé finanční instituce, nejčastěji banky. [5] Úroková sazba je dána průsečíkem nabídkové a poptávkové křivky na trhu zápůjčních fondů. [1] Na straně nabídky na trhu zápůjčních fondů figurují především domácnosti. S růstem úrokové míry, za podmínek ceteris paribus, se zvyšuje ochota domácností spořit a nabídka zápůjčních fondů roste. Křivka nabídky zápůjčních fondů má tedy rostoucí tvar. Kromě domácností mohou zápůjční fondy nabízet také firmy a stát. To, jestli se firmám vyplatí spíše spořit nebo peníze investovat do kapitálu, je dáno kromě výše úrokové míry také mezní efektivností kapitálu. Tu získáme vydělením hodnoty příjmu z mezního produktu práce mezními náklady na produkt. Firmy by měly provádět kapitálové investice do té doby, dokud je mezní efektivnost kapitálu vyšší než úroková míra plynoucí z jejich úspor. V okamžiku, kdy mezní efektivnost kapitálu klesne pod úrokovou míru, další investice se firmám nevyplatí. [5] Poptávku po zápůjčních fondech vytvářejí především firmy, které potřebují cizí finanční zdroje k uskutečňování svých kapitálových investic. Pokud firma provádí své investice z vypůjčených finančních zdrojů a z těchto zdrojů platí úrok, potom se jí vyplatí investovat do té doby, dokud je mezní efektivnost kapitálu vyšší než úroková míra z poskytnutého úvěru. Na straně poptávky však kromě firem mohou vystupovat také domácnosti. Ty jsou ochotny zaplatit určitou protihodnotu za to, že jim bude umožněna současná spotřeba, která má pro ně vyšší hodnotu, než spotřeba budoucí. Nejčastějšími půjčkami domácností bývají hypoteční úvěry, úvěry na nákupy automobilů a další spotřebitelské úvěry. Posledním subjektem na straně poptávky po zápůjčních fondech je vládní sektor. Obecně platí, že s růstem úrokové míry se poptávka po zápůjčních fondech snižuje. Křivka poptávky po zápůjčních fondech je tedy klesající. [5]

15

Při poskytnutí úvěru vždy existuje riziko, že nebude dlužník schopen nebo ochoten úvěr splatit. Na výši rizika závisí úroková sazba vyjednaná v úvěrové smlouvě, která s rostoucí rizikovostí pohledávky roste. Úvěry, u nichž neexistuje žádné riziko nesplacení, jsou úročeny bezrizikovou úrokovou sazbou. Kromě rizika výši úrokové sazby ovlivňují další faktory, jsou jimi především doba splatnosti úvěru, administrativní náklady nebo daňový režim. [5] Výše úrokových sazeb závisí také na míře inflace. Když banky předpokládají prudký růst cen, promítne se tato skutečnost v růstu úrokových sazeb. Tato sazba, která v sobě zahrnuje vliv inflace, se nazývá nominální úroková míra a je uvedena v úvěrové smlouvě. Reálná úroková míra je očištěna o vliv inflace a je dána vztahem i =

n−q , 1+ q

kde n představuje roční nominální úrokovou sazbu a q je roční míra inflace. [1]

3.3 Bankovní rizika Obchodní banky patří mezi nejvýznamnější finanční zprostředkovatele všech tržních ekonomik. Svoji činnost vykonávají především prostřednictvím přijímání vkladů a poskytování úvěrů svým klientům. V České republice funguje tzv. model univerzálního bankovnictví, který se vyznačuje tím, že banky kromě produktů komerčního bankovnictví poskytují také produkty investičního bankovnictví. [12] I když je bankovnictví velice specifickým odvětvím, hlavním cílem podnikání je, stejně jako u všech ostatních podniků, maximalizace zisku, resp. maximalizace tržní ceny akcií. Aby však banka dosáhla určité ziskovosti, musí provádět rizikové operace, protože bezrizikové operace přinášejí většinou velmi nízký nebo nulový zisk. Banky se při vykonávání své činnosti nejčastěji setkávají s rizikem úvěrovým, úrokovým, měnovým, likviditním a kapitálovým. [12] Někteří autoři uvádějí ještě další druhy bankovních rizik – provozní, operační a tržní [3, 8] Aby byl negativní dopad podstoupených rizik na hospodářský výsledek banky co nejnižší, provádí bankovní management řízení rizik. Tato činnost spočívá v jejich identifikaci, měření, sledování a omezování jejich vzniku. [3] 3.3.1 Riziko likvidity V bankovním sektoru vyjadřuje likvidita schopnost banky v krátkodobém časovém horizontu splácet pohledávky svých klientů. Banka musí umožnit svým klientům 16

v podstatě v kterémkoli časovém okamžiku vybrat uložená depozita, případně čerpat garantované úvěry. K tomu účelu musí disponovat dostatečným objemem likvidních prostředků, přičemž je třeba počítat také s nepředvídatelným odlivem finančních prostředků. K uspokojení poptávky po likviditě mohou banky využít také úvěr u jiné finanční instituce nebo prodat cenné papíry. Rizikem likvidity se rozumí proměnlivost hospodářského výsledku v závislosti na způsobu uspokojování poptávky po likviditě. [8] Riziko likvidity hrozí především v případě, kdy banka disponuje takovými pasivy, jejichž splatnost je kratší než splatnost aktiv. Banka potom musí v případě nedostatku finančních prostředků prodat svá aktiva často za nižší hodnotu, než je jejich tržní cena, čímž jí vznikne ztráta. [3] V rámci regulace bankovního podnikání může centrální banka zavést tzv. pravidla likvidity, která stanoví např. minimální výši likvidních prostředků banky nebo podmínky a omezení pro poskytování některých druhů bankovních úvěrů. Centrální banka České republiky nechává pravidla pro stanovování limitů při řízení rizika likvidity výhradně v kompetenci jednotlivých bank. Kromě kvalitativních požadavků na banky Česká národní banka stanovuje v souvislosti s řízením rizika likvidity výši povinných minimálních rezerv jako 2 % z určitých typů primárních vkladů. [3] V některých případech však může Česká národní banka požadovat po bance dodržování určitých ukazatelů likvidity. [8] Optimální výši likvidních aktiv banka stanoví v procesu řízení likvidity. Banka, která má k dispozici pouze rychle likvidní aktiva, není sice vystavena riziku likvidity, ale tato struktura aktiv bývá spojena s nízkým výnosem. Cílem banky je dosahovat co nejvyššího zisku při udržení dostatečné likvidity. K jejímu zajištění musí mít banka takovou strukturu aktiv a pasiv, která umožňuje v případě potřeby okamžitě získat likvidní prostředky. Pro případ nedostatku likvidity má banka připravený pohotovostní plán, kde si předem stanoví způsob získání finančních prostředků. Banka postupuje tak, že nejprve prodává vysoce likvidní aktiva a po vyčerpání těchto zdrojů začne prodávat aktiva méně likvidní. Prodejem méně likvidních aktiv však bance hrozí vznik ztráty z obchodu. Likviditu může banka získat také operacemi na pasivní straně bilance různými dohodami o odložení splatnosti závazků apod. [3]

17

3.3.2 Úvěrové riziko Úvěrové riziko představuje neschopnost nebo nevůli dlužníků splatit své splatné závazky vůči bance, které mohou vzniknout z různých bankovních operací jak komerčních, tak investičních. [3] Dlužníkem banky se mohou stát kromě firem, jiných bank či finančních institucí také vlády nebo obce. [8] Každé úvěrové riziko má dvě složky. (1) Riziko nesplnění závazku druhou stranou představuje pravděpodobnost, že určitá transakce bude ztrátová. Zahrnuje v sobě riziko zákazníka, riziko země, riziko transferu a riziko nedostatečné diverzifikace aktiv. (2) Inherentní riziko produktu vyčísluje, jak vysoká ztráta bance vznikne při nesplnění závazku druhou stranou. [12] Vzniku úvěrového rizika se banky snaží předejít prověřováním bonity svých klientů a obchodních partnerů a nebo využitím zajišťovacích instrumentů. Bonitu klienta vyjadřují různé charakteristiky, které určují, zda je dlužník schopen či ochoten plnit své závazky vůči bance. Měření bonity klientů se provádí prostřednictvím ratingů. Pro zajišťování svých obchodů banka využívá aktiv klienta nebo třetí osoby. Rozlišujeme zajištění osobní, kdy za pohledávku klienta ručí třetí osoba, a věcné, z kterého bance vzniknou určitá majetková práva na majetek klienta v případě nesplnění jeho závazku. [3] Podle důvěryhodnosti klienta a hodnoty zajištění úvěru banka stanoví úrokovou sazbu úvěru. Platí, že čím nižší je solventnost klienta a čím je nižší hodnota zajištění, tím bude banka požadovat vyšší úrokovou sazbu a naopak. Dalším způsobem předcházení úvěrového rizika je diverzifikace portfolia úvěrů, kdy banka nabízí různé druhy úvěrů v závislosti na typu odvětví či geografické poloze dlužníků. Tímto postupem si banka zajistí to, že její výnosy nebudou závislé na výkyvech v rentabilitě pouze jednoho odvětví, ale tyto výkyvy se při poskytování úvěrů do více odvětví budou kompenzovat. [8] 3.3.3 Úrokové, měnové a tržní riziko Úrokové riziko se projevuje negativním dopadem změn tržních úrokových sazeb na výsledek hospodaření banky. Výše tohoto rizika závisí na citlivosti jednotlivých položek aktiv banky na změny úrokových sazeb. Pokud jsou položky aktiv jinak citlivé na změnu úrokových sazeb než položky pasiv, pak vzniká úrokové riziko. Poklesnou-li tržní úrokové sazby a banka má víc aktiv citlivých na úrokovou sazbu než pasiv, sníží se bance čisté úrokové výnosy. K tomu může dojít také v situaci, kdy bude mít banka

18

větší objem pasiv citlivých na úrokovou sazbu než aktiv a tržní úrokové sazby porostou. [12] Nejznámější metodou měření úrokového rizika je gapová analýza, která zkoumá dopad změny úrokových sazeb na čistý úrokový výnos v daném časovém období. Pro provedení této metody je potřeba rozlišit úrokově citlivá aktiva a pasiva, jejichž reálná hodnota závisí na úrokových mírách. Podstatou analýzy je zařazení aktiv a pasiv banky do časových košů podle délky jejich úročení. Pro jednotlivé časové koše se následně vypočítají jejich gapy, které představují rozdíl mezi úrokově citlivými aktivy a úrokově citlivými pasivy v daném časovém koši. Podle toho, jestli je v daném koši více úrokově citlivých aktiv nebo pasiv, je výsledkem aktivní resp. pasivní úroková pozice. Vyšší vypovídací schopnost má kumulovaný gap, kterým jsou provázány jednotlivé časové koše a spočítá se jako kumulativní součet jednotlivých gapů. [3] Banky mohou úrokové riziko řídit několika způsoby. Mohou využít defenzivní strategii, při které se čistá úroková marže při pohybu úrokových sazeb nezmění, a nebo agresivní strategii, která využívá změnu úrokových sazeb ke zvýšení úrokové marže. Jedním ze způsobů řízení úrokového rizika je změna struktury bilance banky, který spočívá v odstranění zdroje rizika. Banka se snaží přizpůsobit položky aktiv a pasiv tak, aby jejich citlivost na změnu úrokových sazeb byla přibližně stejná. [3] Druhou metodou je zajištění pozice banky pomocí termínových obchodů, kde se banka snaží pomocí výnosu z obchodů s finančními deriváty kompenzovat případný pokles čistého úrokového výnosu. [12] Pro zajištění banka používá nejčastěji finanční deriváty, jejichž podkladovými aktivy jsou úrokové sazby, např. úrokové forwardy, úrokové futures, úrokové swapy a úrokové opce. [8] Měnové riziko spočívá v možnosti změny měnových kurzů a jde o součást tržního rizika. Jeho podstata je podobná jako v případě úrokového rizika. Výše měnového rizika se odvíjí od struktury aktiv a pasiv rozdělených podle měny, ve které jsou vykázána a vzniká v případě, že některá aktiva jsou refinancována pasivy v jiné měně. Postup při řízení tohoto rizika je podobný jako v případě rizika úrokového. [12] Tržní riziko spočívá v možnosti ztráty v důsledku změn cen, kurzů a sazeb na finančních trzích, zahrnuje v sobě tedy úrokové, měnové a akciové riziko. Nejvíce používanou metodou k měření tržního rizika je metoda Value at risk, jejímž úkolem je vypočítat odhad maximální možné ztráty banky z jejího obchodního portfolia za určité období, která nastane s určitou pravděpodobností. Pro extrémní situace banky provádějí tzv. stresové testování, během něhož jsou vypracovávány různé modelové scénáře. Tyto 19

stresové scénáře jsou banky povinny předkládat České národní bance a provádějí se minimálně jednou za tři měsíce. [8] Řízení tržního rizika probíhá prostřednictvím stanovení přijatelné míry tržních rizik, metod pro řízení tržních rizik, limitů, které bude používat a zásad pro výběr povolených produktů a trhů, na kterých bude banka obchodovat. Dále musí mít banka odpovídající řídící strukturu a jasně rozdělené pravomoce a odpovědnost. Tržní riziko lze omezit využitím zajištění v podobě termínových kontraktů. [8] 3.3.4 Kapitálové a provozní riziko Kapitálové riziko banky, nazývané také rizikem solventnosti, nastává, jestliže je tržní hodnota závazků větší než tržní hodnota veškerých aktiv banky. Banka proto musí udržovat dostatečnou výši vlastního kapitálu, aby bylo kapitálové riziko co nejnižší. [12] Čím je vlastní kapitál banky vyšší, tím je kapitálové riziko nižší. Za toto riziko odpovídají především akcionáři, kteří určují výši kapitálového vybavení banky. [8] Řízení kapitálového rizika probíhá ve dvou fázích. Banka musí stanovit jednak výši kapitálu a jeho složek a jednak určit strukturu aktiv při zohlednění jejich výnosnosti, rizika a likvidity. Výše kapitálového rizika se určí porovnáním výše vlastního kapitálu s kvalitou aktiv. Základním ukazatelem pro posuzování kapitálového rizika je ukazatel kapitálové přiměřenosti. [8] Kapitálová přiměřenost stanovuje bankám povinnost udržovat určitou minimální výši kapitálu v závislosti na objemu a rizikovosti aktiv. Banky musejí udržovat určitou výši tzv. regulačního kapitálu. Basilejský výbor pro bankovní dohled vydal pravidla pro stanovení minimální výše kapitálu, která vyšla pod zkráceným názvem Basel II. Těmito pravidly se při výpočtu kapitálové přiměřenosti musí řídit i banky v České republice. [3] Provozní riziko vzniká v důsledku chybných podnikatelských aktivit, selhání zaměstnanců a systému, případně může vzniknout jako důsledek působení vnějších vlivů. [8] V důsledku provozního rizika vykáže banka nebo její klient ztrátu způsobenou pochybením banky, kterou je následně povinna uhradit. [3] Provozní riziko v sobě zahrnuje tři složky: transakční riziko, riziko provozního řízení a riziko systémů. Transakční riziko spočívá např. v chybně provedených operacích nebo špatném vypořádání obchodů. Obecně se týká vypořádání transakcí v bankách. Riziko provozního řízení souvisí s neidentifikovatelnými obchody a obchody nad limit. Systémové riziko je způsobeno selháním systémové podpory, jako jsou chyby

20

v počítačových programech nebo informačních systémech. [8] S provozním rizikem bývá často spojováno tzv. reputační riziko, které souvisí se ztrátou dobrého jména banky. [3] Provozní riziko nelze diverzifikovat a většinou je výsledkem událostí, jež nelze předpovídat. Ke krytí těchto rizik si musí každá banka vytvořit dostatečnou výši vlastního kapitálu a nebo je možné ke zmírnění negativního dopadu využít pojištění. Pro řízení provozního rizika je typické, že je součástí běžného provozu banky a není možné jej z něj vyloučit. Postup řízení spočívá v monitorování a analýze existujících systémů a procesů a hledání jejich slabých míst. [8]

21

4

Trh hypotečních úvěrů v České republice

4.1 Vymezení hypotečního úvěru a hypotečního zástavního listu Hypoteční úvěry se řadí mezi úvěrové produkty komerčního bankovnictví. Od ostatních úvěrových obchodů se liší především nutností zajištění úvěru zástavním právem k nemovitosti. Jedná se zpravidla o dlouhodobé úvěry s dobou splatnosti, která se pohybuje od pěti do třiceti let. Zdroje financování těchto úvěrů získávají banky především emisí hypotečních zástavních listů. V české legislativě je hypoteční úvěr vymezen zákonem o dluhopisech č. 190/2004 Sb., který vstoupil v platnost dnem vstupu České republiky do Evropské unie, tj. 1. května 2004. Podle §28, odst. 3. je hypoteční úvěr definován jako úvěr, jehož splacení včetně příslušenství je zajištěno zástavním právem k nemovitosti, i rozestavěné. Úvěr se považuje za hypoteční úvěr dnem vzniku právních účinků zástavního práva. [53] V §28, odst. 4. jsou vyjmenovány podmínky, které musí nemovitost splňovat, aby mohla sloužit jako zajištění hypotečního úvěru. Musí se jednat o nemovitost nacházející se na území České republiky, členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor. [53] V 1. odst. §28 zákona o dluhopisech jsou definovány hypoteční zástavní listy. Podle znění tohoto zákona se jedná o dluhopisy, jejichž jmenovitá hodnota a poměrný výnos jsou plně kryty pohledávkami z hypotečních úvěrů nebo částí těchto pohledávek, popř. náhradním způsobem podle tohoto zákona. Název tohoto dluhopisu v sobě musí obsahovat pojem „hypoteční zástavní list“. Pro účely krytí hypotečních zástavních listů lze pohledávku z hypotečního úvěru nebo její část použít teprve dnem, kdy se emitent hypotečních zástavních listů dozví o právních účincích vzniku zástavního práva k nemovitosti. [53] Protože jsou hypoteční zástavní listy kryty zcela nebo z části pohledávkami z hypotečních úvěrů, které jsou zajištěny nemovitostí, jedná se o instrument kapitálového trhu s velmi nízkou rizikovostí. Je tedy žádaný především investory s averzí k riziku. [10] Hypoteční zástavní list je z 90 % kryt tzv. řádným krytím, jež představuje 70% podíl zástavní hodnoty nemovitosti. Zbylých 10 % hypotečního

22

zástavního listu je kryto tzv. náhradním krytím, které může zahrnovat především hotovost, vklady u České národní banky, státní dluhopisy nebo cenné papíry emitované Českou národní bankou. [53] Majitelům hypotečních zástavních listů vyplácí banka úrokové platby získané z přijatých úroků z poskytnutých hypotečních úvěrů. V době splatnosti hypotečního zástavního listu vyplatí banka jeho majiteli nominální hodnotu. Výnosy z hypotečních zástavních listů jsou osvobozeny od daně. [53]

4.2 Nabídka a poptávka na trhu hypotečních úvěrů v České republice Poptávku po hypotečních úvěrech vytvářejí především domácnosti, které využívají úvěry jako zdroj financování bydlení. Hypotéky však mohou být poskytovány také ke komerčním účelům. Výše poptávky po hypotečních úvěrech je nejvíce závislá na vývoji úrokových sazeb. Mezi další faktory, které ovlivňují poptávku po hypotékách, patří například výše příjmů domácností, ceny nemovitostí, ceny nájemného, míra nezaměstnanosti, možnost čerpání státní podpory, očekávání spotřebitelů, podmínky pro čerpání úvěru ze stavebního spoření, aj. Na obrázku č. 1 je znázorněn vývoj objemu poskytnutých hypotečních úvěrů v České republice od roku 1997, kdy se začal hypoteční trh u nás teprve rozvíjet, do roku 2009.

23

700000 600000

mil. Kč

500000 400000 300000 200000 100000

09 20

08 20

07 20

20

06

05 20

04 20

03 20

02 20

01 20

00 20

99 19

19

19

97

98

0

období Hypoteční úvěry na bytové nemovitosti Hypoteční úvěry na nebytové nemovitosti Hypoteční úvěry celkem

Obrázek 1: Vývoj objemu hypotečních úvěrů na bytové a nebytové nemovitosti1

Zdroj: ČNB [21]

Z obrázku č. 1 je patrné, že celkový objem poskytnutých hypotečních úvěrů až do roku 2002 zaznamenal pouze pozvolný růst, avšak od roku 2003 postupně dochází v jednotlivých letech k rapidnímu nárůstu poptávky po hypotečních úvěrech. V té době se do popředí zájmu veřejnosti hypotéky dostaly zejména díky klesající úrokové sazbě a přestaly být tedy vnímány jako předražený nástroj financování bydlení. Následující graf znázorňuje objemy nově poskytnutých hypotečních úvěrů v letech 2002 až 2009. 200 000

mil. Kč

150 000 100 000 50 000

20 09

20 08

20 07

20 06

20 05

20 04

20 03

20 02

0

období

Obrázek 2: Objem nově poskytnutých hypotečních úvěrů v letech 2002 až 2009

Zdroj: Ministerstvo pro místní rozvoj [34] 1

Celková hodnota nesplaceného hypotečního dluhu v jednotlivých letech.

24

Do konce roku 2007 můžeme zaznamenat spíše exponenciální růst. V roce 2008 dochází ke zpomalení růstu, které je způsobeno jednak růstem úrokových sazeb z hypotečních úvěrů a jednak počínající hospodářskou krizí. Zároveň v tomto roce klesá tržní cena nemovitostí a veřejnost spekuluje na její další pokles, čímž je pořízení nemovitostí oddalováno. V roce 2009 zaznamenal hypoteční trh prudký pokles poptávky po hypotečních úvěrech. Příčinou tohoto poklesu je pravděpodobně nejistota ohledně budoucího ekonomického vývoje a zpřísnění podmínek ze strany bank pro poskytnutí hypotečního úvěru. Nabídka hypotečních úvěrů od roku 1996, kdy se začal rozvíjet hypoteční trh v České republice, stále roste. O rozvoj hypotečního trhu se zasloužili především noví vlastníci bank vstupující na trh během privatizace. Velké banky se začaly postupně zaměřovat na drobnou klientelu a hypoteční úvěry se staly významnou součástí nabídky služeb bank. [16] Nabídku hypotečních úvěrů tvoří všechny banky, které tento druh úvěrů poskytují a vydávají hypoteční zástavní listy. Může se jednat jak o specializované banky, jež jsou zaměřeny výhradně na poskytování hypotečních úvěrů, tak o univerzální banky poskytující širokou škálu finančních služeb. Dříve bylo vydávání hypotečních zástavních listů zvláštní licencovanou činností. V současnosti může hypoteční úvěry poskytovat kterákoli banka, která vydává hypoteční zástavní listy a z jejich výnosů poskytuje hypoteční úvěry. Kromě českých bank mohou v České republice působit také organizační složky zahraničních bank. V současnosti se zabývá poskytováním hypotečních úvěrů v České republice 16 bank. Jsou jimi Citibank Europe plc., Česká spořitelna, Česká pojišťovna, Československá obchodní banka, GE Money Bank, ING Bank, mBank, Komerční banka, LBBW Bank CZ, Oberbank AG, Poštovní spořitelna, Raiffeisenbank, Volksbank CZ, UniCredit Bank, Waldviertler Sparkasse von 1842, Wüstenrot hypoteční banka. Banky mohou využívat externích zprostředkovatelů, nejčastěji hypotečních makléřů, kteří na základě licence zprostředkovávají smluvním bankám hypoteční úvěry. Jejich význam na hypotečním trhu stále roste. V roce 2006 byla založena Asociace hypotečních makléřů sdružující právnické osoby – hypoteční makléře. Zakládajícími členy jsou Gepard Finance, Hyposervis, Simply a Sophia Finance v roce 2007 k nim přistoupila společnost Fineo Group. [16]

25

4.3 Úroková sazba z hypotečního úvěru Banky nabízejí své hypoteční úvěry za úrokovou sazbu, která se odvíjí od výše úrokových sazeb vyhlašovaných Českou národní bankou, především od 2-týdenní repo sazby. ČNB v rámci své monetární politiky stanoví výši úrokových sazeb v závislosti na hospodářském cyklu. Jestliže je ekonomika v recesi, referenční úrokové sazby se snižují a naopak. Výše úrokových sazeb na hypotečním trhu závisí také na době fixace úrokové sazby. Banky nabízejí zpravidla roční, tříletou, pětiletou, desetiletou nebo patnáctiletou dobu fixace. V případě fixace úrokové sazby na delší dobu hrozí bance riziko, že úrokové sazby během této doby vzrostou a bankám vznikne ztráta, protože nebudou moci úrokovou sazbu zvýšit podle situace na trhu. Obecně platí, že v období, kdy se předpokládá růst úrokových sazeb, je pro banky výhodnější sjednávat kratší dobu fixace a delší doby fixace zatíží obvykle vyšším úrokem. Při očekávaném poklesu úrokových sazeb zase banka zvýhodňuje úrok s delší fixací, aby si zajistila dlouhodobě vyšší úrokový příjem. Kromě sazeb ČNB a doby fixace ovlivňuje výši úrokové sazby také rizikovost úvěrového obchodu a kvalita zajištění. Čím je bonita žadatele o hypoteční úvěr vyšší, tím nižší úrokovou sazbu mu banka nabídne, protože existuje minimální riziko nesplacení úvěru. Proto banka před poskytnutím úvěru pečlivě sleduje majetkové poměry klienta a snaží se odhalit všechny aspekty, které by v budoucnu mohly ohrozit plnění jeho závazku. Vývoj průměrné měsíční úrokové sazby1 na trhu hypotečních úvěrů v letech 2003 až 2009 znázorňuje obrázek č. 3.

1

Průměrná měsíční úroková sazba je měřena ukazatelem Hypoindex který je konstruován na bázi vážené průměrné úroková míry, za kterou jsou v daném kalendářním měsíci poskytovány nové hypoteční úvěry pro fyzické osoby. Vahami jsou objemy poskytnutých úvěrů [28].

26

6

sazba v %

5,5 5 4,5 4

če r

le d

en

20 ve ne 03 c 20 le de 0 3 n če 2 rv en 004 ec 20 le de 0 4 n če 2 rv en 005 ec 20 le 05 de n če 2 rv en 006 ec 20 le de 0 6 n če 20 rv 0 en ec 7 20 le de 0 7 n če 2 rv en 008 ec 20 le de 0 8 n če 20 rv 0 en ec 9 20 09

3,5

měsíc

Obrázek 3: Vývoj průměrné měsíční úrokové sazby na trhu hypotečních úvěrů v letech 2003 až 2009

Zdroj: Fincentrum [28]

Nejnižší hodnota průměrné měsíční úrokové sazby byla zaznamenána v červenci roku 2005. Jedním z hlavních důvodů prudkého poklesu úrokových sazeb od února do července 2005 je snížení úrokových sazeb centrální bankou v rámci její expanzivní monetární politiky, která na konci ledna toho roku snížila dvoutýdenní repo sazbu o čtvrt procentního bodu. Zároveň se ale snížil počet a objem poskytnutých hypotečních úvěrů, což bylo podle odborníků zapříčiněno zrušením státní finanční podpory pro mladé na pořízení bydlení. Úrokové sazby začaly postupně růst až od listopadu roku 2005 jako důsledek zvýšení úrokových sazeb centrální banky. [28] Nejvyšších hodnot dosahoval ukazatel na začátku sledovaného období a potom až v roce 2008 a 2009, kdy se jeho hodnota pohybovala nad hranicí 5,5 %. Vysokým hodnotám ukazatele v roce 2008 předcházel prudký růst během roku 2007, který byl vyvolán opět zvyšováním sazeb vyhlašovaných centrální bankou. Závislost výše úrokových sazeb hypotečních úvěrů na výši 2-týdenní repo sazby1, za kterou odkupuje centrální banka od komerčních bank jimi eskontované směnky, je dokumentována v následujícím grafu.

1

Hodnoty 2-týdenní repo sazby jsou vyjádřeny jako měsíční průměr jednotlivých hodnot.

27

sazba v %

le d če en 2 rv e n 00 3 ec 20 le de 03 n če 2 rv e n 00 4 ec 20 le de 04 n če 2 rv e n 00 5 ec 20 le de 05 n če 2 rv e n 00 6 ec 20 le de 06 n če 2 rv e n 00 7 ec 20 le de 07 n če 2 rv e n 00 8 ec 20 le de 08 n če 2 rv e n 00 9 ec 20 09

6 5,5 5 4,5 4 3,5 3 2,5 2 1,5 1

měsíc FINCENTRUM HYPOINDEX 2-týdenní repo sazba

Obrázek 4: Vývoj úrokové sazby na trhu hypotečních úvěrů a 2-týdenní repo sazby od roku 2003 do roku 2009

Zdroj: Fincentrum [28], ČNB [21]

Na obrázku č. 4 je vidět téměř po celé sledované období těsný vztah mezi vývojem obou sazeb, přičemž rozpětí mezi nimi se pohybuje přibližně v rozmezí

2 až 3

procentních bodů. Cena peněz stanovená Českou národní bankou tedy významně ovlivňuje ceny hypotečních úvěrů. K rozdílnému vývoji výše těchto sazeb došlo ke konci roku 2008 a během roku 2009. V důsledku začínající hospodářské krize byla nucena centrální banka snížit v rámci své expanzivní měnové politiky 2-týdenní repo sazbu během měsíce listopadu roku 2008 téměř o 0,6 % oproti předchozímu měsíci. Od tohoto okamžiku se 2-týdenní repo sazba neustále snižovala, až dosáhla v prosinci roku 2009 hodnoty 1,14 %. Tržní úroková sazba z hypotečních úvěrů však po celé toto období stagnovala. Ani při porovnání vývoje průměrných úrokových sazeb z hypotečních úvěrů s jednoletou sazbou PRIBOR, za kterou si banky na českém trhu mezi sebou navzájem poskytují úvěry, nenajdeme shodu ve vývoji pro rok 2008 a 2009. Sazba PRIBOR vykazuje podobný průběh jako 2-týdenní repo sazba.

28

roční PRIBOR

09

9 c

20

20 0 rv e

n če

le de

ne

08

8 c

20

20 0 rv e

n če

le de

ne

07

7 c

20

20 0 rv e

n če

le de

ne

06

6 c

20

20 0 rv e

n če

le de

ne

05

5 c

20

20 0 rv e

n če

le de

ne

04

4 c

20

20 0 rv e

ne

03

n če

le de

c ne

n

rv e

če

le de

20

20 0

3

sazba v %

6 5,5 5 4,5 4 3,5 3 2,5 2 1,5 1

měsíc

FINCENTRUM HYPOINDEX

Obrázek 5: Porovnání Fincentrum Hypoindexu s roční sazbou PRIBOR1

Zdroj: Fincentrum [28], ČNB [44]

Aby bylo možné určit příčinu rozdílného vývoje sazeb stanovených centrální bankou a cenou hypotečních úvěrů, je třeba určit faktory, které cenu hypoték ovlivňují. Jak již bylo řečeno, nejdůležitějším faktorem je cena peněz, ta ale v letech 2008 a 2009 vykazuje odlišný vývoj než cena hypoték, proto je třeba hledat příčinu jinde. Dalším faktorem, který ovlivňuje cenu hypoték, je bankovní marže, která by se dala rozdělit na zpracovatelskou, obchodní a rizikovou marži. Právě poslední zmiňovaná složka bankovní marže by mohla hrát v současném vývoji ceny hypoték klíčovou roli. Riziková marže zahrnuje náklady na zajištění banky proti možnému nesplacení úvěru. Její hodnota, kterou si banky stanovují samy, pravděpodobně v důsledku současné ekonomické situace vykazuje rostoucí trend. [47] Tato skutečnost představuje možné vysvětlení toho, proč při poklesu cen peněz ceny hypotečních úvěrů neklesají.

1

V grafu jsou jednotlivé sazby PRIBOR vyjádřeny poslední známou hodnotou v daném měsíci.

29

5

Analýza rizik na trhu hypotečních úvěrů v ČR

Na trhu hypotečních úvěrů vystupuje banka v roli věřitele a klient banky v roli dlužníka. Oba subjekty jsou vystaveny rizikům plynoucím z uzavření úvěrové smlouvy, přičemž větší část rizik nese banka. Riziko klienta pramení z nedostatečné informovanosti o podmínkách poskytovaných hypotečních úvěrů a solventnosti bank. Toto riziko souvisí s informační asymetrií, kdy má klient méně informací o potenciálním obchodu než banka, anebo je díky nedostatečné znalosti dané problematiky není schopen efektivně zpracovat. Důsledkem je potom uzavření nevýhodné úvěrové smlouvy z pohledu klienta. Banka čelí hned několika druhům rizik, z nichž nejvýznamnějšími riziky hypotečních bank jsou riziko úvěrové, úrokové, likviditní, měnové, tržní a kapitálové. Tato rizika často pramení z informační asymetrie mezi bankou a klientem a mezi bankami navzájem. Jejich eliminace je důležitá především z toho důvodu, že špatně fungující bankovní sektor může negativně ovlivnit i ostatní oblasti hospodářství dané země a díky globalizaci se tyto problémy mohou přelít i do ostatních zemí. Protože je současná ekonomika České republiky výrazně ovlivněna hospodářskou krizí, jež nastala jako důsledek krize na trhu hypotečních úvěrů v USA, roste význam sledování a řízení bankovních rizik. Význam těchto činností je pak dále umocněn skutečností, že výsledná nestabilita ekonomického prostředí indukuje nejistotu, která zásadním způsobem ovlivňuje chování ekonomických subjektů. Pak se lze v reálných podmínkách setkat například s uplatňováním jednoduchého pravidla „je-li míra nejistoty příliš velká, odlož rozhodnutí“, o kterém například svědčí v předchozích kapitolách zmíněný prudký pokles poptávky po hypotečních úvěrech v roce 2009. Oblast poskytování úvěrů je v České republice přísně regulována Českou národní bankou, která se pomocí různých nástrojů snaží předejít negativnímu dopadu špatného hospodaření bank na celý bankovní sektor, resp. na reálnou ekonomiku. Základním právním dokumentem, který upravuje činnost obchodních bank v České republice, je zákon č. 21/1992 Sb., o bankách. Kromě toho musí obchodní banky respektovat požadavky stanovené Českou národní bankou v podobě opatření nebo vyhlášek ČNB. Činnost hypotečních bank se dále řídí zákonem č. 190/2004 Sb., o dluhopisech.

30

I když působí na hypoteční banky všechna rizika současně a navzájem se prolínají, v další analýze se zaměřím na jednotlivá rizika odděleně a pokusím se vyhodnotit jejich závažnost.

5.1 Úvěrové riziko S růstem zadluženosti českých domácností roste riziko pro banky, že jejich pohledávky vůči klientům nebudou splaceny. V závislosti na rizikovosti jednotlivé pohledávky určí hypoteční banky odpovídající hodnotu zástavní nemovitosti a rizikovějším klientům stanoví vyšší úrok. Úvěrový obchod však probíhá v podmínkách asymetrických informací, kdy existuje riziko, že banky díky nepravdivým či nedostatečným informacím nesprávně ohodnotí bonitu klienta a ten následně nebude schopen hypoteční úvěr splácet. Zároveň může být banka vystavena morálnímu hazardu, neboť někteří klienti již dopředu tuší, že hypoteční úvěr za daných podmínek nebudou schopni nebo ochotni splatit. V případě, že by banka neměla dostatek informací o jednotlivých klientech, mohlo by dojít ke statistické diskriminaci a schopnost klientů splácet úvěr by namísto individuálního posouzení byla hodnocena podle ekonomické skupiny, do které klient spadá. Banka by tak mohla odmítnout poskytnout úvěr klientovi, u něhož je pravděpodobnost splacení úvěru poměrně vysoká, a nebo by naopak v důsledku špatného posouzení charakteristik klienta mohla poskytnout úvěr méně bonitnímu klientovi s vyšší pravděpodobností nesplacení úvěru. V případě hypotečních úvěrů mají banky možnost uspokojit své pohledávky prodejem zastavené nemovitosti, což je ovšem spojeno s dodatečnými náklady banky. Navíc prodej nemovitosti vyžaduje určitý čas a banka může být do okamžiku prodeje a získání finančních prostředků vystavena riziku likvidity. 5.1.1 Závažnost úvěrového rizika na trhu hypotečních úvěrů v ČR Úvěrové riziko hraje na trhu hypotečních úvěrů velmi významnou roli, což dokazuje i současný ekonomický vývoj, jemuž předcházela hypoteční krize v USA, zapříčiněná neschopností

dlužníků

splácet

hypoteční

úvěry.

Cenné

papíry

byly

kryty

nestandardními, tzv. sub-prime hypotékami, tj. hypotékami poskytnutými i těm žadatelům, kteří by si je za normálních okolností nemohli dovolit. Tyto cenné papíry se potom přenesly na celosvětové finanční trhy a s nimi se rozšířilo úvěrové riziko. Důsledkem bylo zpřísnění podmínek pro získání úvěru. 31

Podle Zprávy ČNB o finanční stabilitě byl ve srovnání s ostatními zeměmi český bankovní sektor ekonomickou krizí zasažen v poměrně malém rozsahu a čelí především kreditnímu, resp. úvěrovému riziku. Postupné prohlubování recese v Evropě se díky vysokému stupni otevřenosti české ekonomiky odráží i na hospodářské situaci českých podniků. Klesající poptávka po českém zboží se projevuje jednak v platební neschopnosti podniků, ale díky nutnosti snižování mezd, propouštění zaměstnanců, popř. bankrotu firem, se v konečném důsledku projevuje také v platební neschopnosti domácností. Ty sice mohou nastalou situaci řešit různými způsoby, například snížením nákladů nebo prodejem majetku, přesto se zhoršená schopnost splácet hypoteční úvěry projevila již v roce 2008 rostoucí měrou nesplácení, která během roku 2009 vzrostla z jednoho na necelá dvě procenta. [29] S rostoucí nejistotou ohledně budoucích disponibilních příjmů se zpřísňují podmínky pro poskytnutí hypotečních úvěrů, tím pádem se snižuje počet nově uzavřených úvěrů. Odhlédneme-li od současného ekonomického vývoje, existuje v České republice ještě další aspekt, jenž zvyšuje úvěrové riziko. Je jím výše cen nemovitostí vztažená k výši hrubých mezd. Ceny některých nemovitostí sice v současné době klesají, přesto jsou v porovnání s ostatními zeměmi při zohlednění tamních mezd relativně vysoké. Důsledkem je nutnost čerpání vysokého úvěru pro zajištění bydlení a vyšší pravděpodobnost neschopnosti splácet úvěr. Dalším zdrojem úvěrového rizika je skutečnost, že v posledních letech některé české banky poskytovaly hypotéky ve výši 80 % či dokonce 90 % zástavní hodnoty nemovitosti. Právě tyto hypotéky představují v kombinaci s klesajícími cenami nemovitostí zvýšené riziko ztráty banky. Ve Zprávě o finanční stabilitě uvádí ČNB výsledky stresového testování, ve kterém předpokládá 30% pokles cen nemovitostí. Výsledky testu potvrdily vysokou stabilitu bankovního sektoru. Podle nich by banky měly ustát až 25 % nesplacených hypotečních úvěrů, a to i v případě, že by nebyly schopny prodat žádnou ze zastavených nemovitostí. Důvodem této vysoké stability bankovního sektoru jsou jednak požadavky na dostatečnou výši opravných položek a kapitálové přiměřenosti bank, ale také konzervativní chování bank v minulosti, o čemž svědčí fakt, že průměrný poměr výše poskytnutých hypotečních úvěrů a hodnoty zastavené nemovitosti činil ke konci roku 2008 56 %. [29] V souvislosti s rostoucí nezaměstnaností roste podíl celkových nesplacených úvěrů. Podíl nesplacených úvěrů na bydlení je však nižší než například u spotřebitelských úvěrů, neboť dlužníkům hrozí zabavení nemovitosti, a proto je pro 32

domácnosti zaplacení měsíční splátky úvěru na bydlení prioritou. Od začátku roku 2009 do jeho konce se podíl objemu pohledávek se třemi nebo více splátkami po splatnosti na celkové sumě poskytnutých a dosud nesplacených hypotečních úvěrů zvýšil z 0,2 % na 0,3 %. Měsíční hodnoty pro rok 2009 jsou uvedeny v příloze č. 1. [36] Růst úvěrového rizika se na trhu hypotečních úvěrů projevuje rostoucí úrokovou sazbou, která se jednak odvíjí od sazeb stanovených ČNB, ale zároveň v sobě zahrnuje rizikovou složku a obchodní marži. Na obrázku č. 6 je naznačen vývoj rizikové marže jako rostoucí rozdíl mezi průměrnou úrokovou sazbou z hypotečních úvěrů a 2-týdenní repo sazbou. Zatímco se cena peněz stanovená centrální bankou od poloviny roku 2008 snižovala za účelem oživení ekonomiky, úrokové sazby z hypotečních úvěrů zůstávaly

6 5,5 5 4,5 4 3,5 3 2,5 2 1,5 1

le de n

20 08 bř ez en 20 08 kv ět en 20 če 08 rv en ec 20 08 zá ří 20 lis 08 to pa d 20 08 le de n 20 09 bř ez en 20 09 kv ět en 20 če 09 rv en ec 20 09 zá ří 20 lis 09 to pa d 20 09

sazba v %

po celou dobu poměrně vysoké právě v důsledku rostoucí rizikové marže.

FINCENTRUM HYPOINDEX

měsíc

2-týdenní reposazba

Obrázek 6: Vývoj 2-týdenní repo sazby a Fincentrum Hypoindexu v letech 2008 a 2009

Zdroj: Fincentrum [28], ČNB [21]

Důsledkem rostoucího úvěrového rizika je tedy růst ceny hypotečních úvěrů, což se díky vysoké cenové elasticitě projevilo ve sledovaných letech v klesající poptávce po hypotékách a celkovém utlumení hypotečního trhu. 5.1.2 Způsoby eliminace úvěrového rizika Důležitým krokem při eliminaci úvěrového rizika je důkladné prověření bonity klienta při uzavírání úvěrové smlouvy. Banka se tímto postupem snaží minimalizovat nejistotu ohledně splácení úvěru tím, že o klientovi získá co nejvíce relevantních informací, čímž sníží riziko morálního hazardu. Hlavní podmínkou pro poskytnutí hypotečního úvěru je dosažení požadované výše čistého měsíčního příjmu jednotlivce nebo rodiny. Některé 33

banky sice poskytují hypoteční úvěry i bez doložení příjmů, ale za to si stanoví úrokovou přirážku, která se pohybuje okolo 2,5 %. V současné době v důsledku ekonomické situace však takových bank ubývá. Zároveň také roste průměrná minimální výše požadovaného měsíčního příjmu pro poskytnutí hypotéky. [50] Kromě současné finanční a ekonomické situace dlužníka banka sleduje její předpokládaný vývoj. Zohledňuje také vnější ekonomické, politické a legislativní faktory. Dalším významným nástrojem pro řízení úvěrového rizika je Centrální registr dlužníků České republiky, kde jsou vedeny nesplacené závazky osob a ekonomických subjektů registrovaných v ČR. Účelem jeho zřízení je ochrana věřitelů (bank) před neplatiči

v podobě

poskytnutí

takových

informací

o

klientech,

které

sníží

pravděpodobnost výskytu morálního hazardu. Shromažďuje údaje z členských registrů státní správy, bankovních registrů, databází soukromých subjektů aj. a slouží bankovním i nebankovním institucím. Prostřednictvím mezinárodního registru dlužníků je Centrální registr dlužníků ČR napojen na registry Evropské unie, USA a dalších zemí. [18] Kromě tohoto registru jsou zřízeny další bankovní či nebankovní úvěrové registry, např. Centrální registr úvěrů soustřeďující informace o právnických osobách a fyzických osobách podnikatelích nebo Bankovní a Nebankovní registr klientských informací. Aby banky eliminovaly úvěrové riziko, doporučují svým klientům uzavřít pojištění schopnosti splácet, které v ČR kryje obvykle rizika smrti, invalidity, nemoci nebo ztráty zaměstnání. Toto pojištění by v současné nejisté ekonomické situaci mohlo zmírnit dopad nepříznivého budoucího vývoje. V případě vzniku pojistné události se pojišťovna zavazuje zaplatit splátky hypotéky za klienta. Cena pojištění však významně navýší celkovou hodnotu hypotečního úvěru. Česká národní banka ve svých opatřeních stanoví pravidla pro tvorbu rezerv a opravných položek. Banky vytvářejí opravné položky, jestliže dojde ke snížení hodnoty jejich aktiv a zároveň tato aktiva nejsou odepsána. Dále banky tvoří opravné položky ke sledovaným a ohroženým pohledávkám. Rezervy banky vytvářejí k vybraným podrozvahovým položkám. [55] Dalším nástrojem České národní banky pro eliminaci úvěrového rizika jsou pravidla úvěrové angažovanosti zakotvená v opatření ČNB. Zde jsou stanoveny limity pro maximální poskytnutou výši úvěru ve vztahu k celkovému kapitálu banky vůči jedné osobě nebo ekonomicky spjaté skupině osob. Čistá angažovanost bankovního portfolia banky nesmí přesáhnout 25 % kapitálu banky. [56] 34

Ze zákona o dluhopisech vyplývá povinnost zajištění hypotečního úvěru nemovitostí, což snižuje úvěrové riziko na minimum. Avšak i v případě uspokojení pohledávky banky prodejem nemovitosti může vzniknout bance ztráta v důsledku dodatečných nákladů spojených se zabavením a prodejem nemovitosti. Je zde také stanovena maximální výše hypotečního úvěru, kterou může banka poskytnou a která nesmí být vyšší než 70 % zástavní hodnoty nemovitosti. V případě vyššího úvěru je třeba jej zajisti náhradním krytím.

5.2 Úrokové riziko Úrokové riziko vyplývá z nejistoty ohledně budoucího vývoje úrokových sazeb. Hypoteční banky jsou vystaveny úrokovému riziku v případě poklesu tržních úrokových sazeb, jehož důsledkem je snížení splátek hypotečních úvěrů, a tedy i snížení hospodářského výsledku banky. U hypotečních úvěrů však toto riziko do jisté míry přechází na držitele hypotečních zástavních listů. Ty vydávají banky a jsou kryty právě hypotečními úvěry. Výše

úrokové

sazby

z hypotečního

úvěru

je

důležitým

nástrojem

v konkurenčním boji bank. Banky s nižší sazbou budou mít vyšší poptávku po hypotékách než ty, které stanoví sazbu na vyšší úrovni. Tyto banky si mohou lépe vybírat své klienty a ty více rizikové budou odmítat. Ti potom budou muset jít k bankám, které nabízejí hypoteční úvěr za vyšší cenu. Banky nabízející vyšší úrok budou jednak vykazovat vyšší zisky z úvěrového obchodu, zároveň však díky nižší bonitě klientů budou pravděpodobně vykazovat vyšší podíl nesplacených úvěrů, což se negativně promítne na celkovém hospodářském výsledku bank. Banky, které nabízejí hypoteční úvěry za vyšší úrok, se vystavují riziku nepříznivého výběru. 5.2.1 Závažnost úrokového rizika na trhu hypotečních úvěrů v ČR Vývoj úrokových sazeb v České republice řídí centrální banka v rámci své monetární politiky. Jejím hlavním cílem je stabilizace cenové hladiny, čemuž odpovídá také vývoj úrokových sazeb, které se potom odráží v cenách hypotečních úvěrů. Potřebuje-li ČNB zpomalit růst cen, volí vyšší úrokové sazby a naopak. Inflační cíl ČNB je stanoven na 2 %. V současné ekonomické situaci, která tlačí ceny směrem dolů, byla nucena centrální banka přistoupit ke snižování úrokových sazeb. Avšak ceny hypotečních úvěrů 35

z výše uvedených důvodů tento vývoj nenásledovaly, ale spíše stagnovaly a téměř po celou dobu trvání finanční krize se pohybovaly nad hranicí 5 %. Z toho plyne, že úrokové riziko, kterému dnes hypoteční banky čelí, není výrazně vyšší než před vznikem finanční krize. Předchozí

tvrzení

vychází

ze

souhrnné hodnoty

ukazatele

Fincentrum

Hypoindex, která v sobě zahrnuje úrokové sazby s různými dobami fixace. Abychom byli schopni lépe analyzovat reakci hypotečních bank na vývoj úrokových sazeb, je třeba se zaměřit na jednotlivé fixace odděleně. Z důvodu omezené dostupnosti dat a dostatečné vypovídací schopnosti budou pro následující analýzu použity především hodnoty úrokových sazeb s jednoletou a pětiletou dobou fixace. Dále banky běžně nabízejí fixaci úrokové sazby na 3 roky, jejíž výše se pohybuje mezi těmito dvěma sazbami, nebo úrokové sazby s fixací na 10, případně 15 let, které však nejsou ve velké míře využívány. Vývoj úrokových sazeb1 s jednoletou a pětiletou dobou fixace včetně souhrnné hodnoty ukazatele Fincentrum Hypoindex jsou uvedeny v následujícím grafu.

úroková sazba v %

6,5 6 5,5 5 4,5 4

le de n bř 2 ez 00 en 7 kv 20 ě 0 če ten 7 rv 2 en 00 ec 7 20 zá 0 7 ř lis t o í 20 pa 0 d 7 2 0 le de 07 n bř 2 ez 00 en 8 kv 20 ě 0 če ten 8 rv 20 en 0 ec 8 20 08 z lis áří t o 20 pa 0 d 8 le 200 de 8 n bř 20 ez 0 en 9 kv 20 ě 0 če ten 9 rv en 200 ec 9 20 09 z lis áří t o 20 pa 0 d 9 2 0 le de 09 n 20 10

3,5

1 rok 5 let

měsíc

všechny fixace

Obrázek 7: Vývoj úrokových sazeb podle doby fixace od ledna 2007 do ledna 2010

Zdroj: Fincentrum [28]

Na začátku roku 2007 byla situace na trhu hypotečních úvěrů taková, že hlavně díky relativně nízkým hodnotám úrokových sazeb klienti bank preferovali především dlouhodobější fixace, aby si tak zajistili výhodné podmínky i do budoucna. Zároveň se očekával růst úrokových sazeb stanovených centrální bankou, která by tímto způsobem 1

Hodnota ukazatele zahrnuje pouze úrokové sazby z hypotečních úvěrů poskytnuté fyzickým osobám.

36

mohla reagovat na rostoucí inflaci. Bankám by ale v důsledku růstu úrokových sazeb v kombinaci s dlouhodobou fixací hrozila ztráta, a proto se snažily pomocí snižování sazeb fixovaných na krátkou dobu zvyšovat poptávku po těchto sazbách. K očekávanému nárůstu sazeb stanovených ČNB došlo v červnu 2007 a rostly až do března 2008. Důsledkem bylo jednak zvyšování úrokových sazeb z hypotečních úvěrů, ale také sbližování výše sazeb s jednoletou a pětiletou fixací, které se v únoru 2008 vyrovnaly na stejnou hodnotu 5,52 %. Tehdy dosáhla výše ukazatele Fincentrum Hypoindex téměř historického maxima z roku 2003 a banky tak měly důvod očekávat pokles tržních úrokových sazeb nebo alespoň jejich stagnaci do budoucna. Aby si banky zajistily dlouhodobě vysoký úrokový příjem, a pravděpodobně také v důsledku konkurenčního boje, začaly zvýhodňovat hypotéky s delší fixací, čímž nastartovaly nový trend zvětšující se propasti mezi krátkodobými a dlouhodobými fixacemi. Od počátku roku 2007 výrazně narostl rozdíl mezi poptávkou po jednoletých úrokových sazbách a pětiletých, kterým dávají klienti přednost. V dubnu 2008 tvořily hypotéky s pětiletou fixací dokonce 61 % všech poskytnutých hypotečních úvěrů. Z výše uvedených důvodů souvisejících s nástupem ekonomické krize však k výraznému poklesu tržních úrokových sazeb až do konce roku 2009 nedošlo a díky vysokým sazbám a nejistému budoucímu ekonomickému vývoji začali klienti upřednostňovat sazby s kratší dobou fixace. Z analýzy úrokových sazeb je zřejmé, že větší úrokové riziko hrozí bance z úvěrů s úrokovou sazbou zafixovanou na delší dobu. V důsledku růstu úrokových sazeb roste jednak výnos banky ve formě splátek hypotečního úvěru, ale také roste cena peněz, za které si banka půjčuje. Jsou-li však úrokové sazby zafixovány na delší dobu, výnos zůstává konstantní a banka může zaznamenat klesající zisky. Pokud se ale úrokové sazby vyvíjí opačným směrem, tedy klesají, je pro banku fixace na delší dobu lákavou příležitostí s vidinou budoucích rostoucích zisků. A právě zisk je hlavním cílem všech bank a důvodem, proč jsou banky ochotny podstoupit úrokové a koneckonců i další bankovní rizika. Dalo by se tedy říci, že banky jsou v současné době vystaveny vážnému úrokovému riziku, neboť od roku 2007 začaly poskytovat ve srovnání s jednoletými sazbami velký objem úvěrů s dlouhodobými, převážně pětiletými sazbami. Ke ztrátám by však došlo pouze v důsledku dalšího růstu tržních úrokových sazeb a ten si lze při stávající výši sazeb na úrovni okolo 5,5 % jen těžko představit. Přesto rostoucí sazby z hypotečních úvěrů v budoucnu nelze zcela vyloučit. Je pravděpodobné, že v dohledné 37

době začne centrální banka zvyšovat 2-týdenní repo sazbu, jež dosáhla v prosinci roku 2009 svého minima 1 % a na tomto minimu zůstala do současnosti (březen 2010). Vývoj na trhu hypotečních úvěrů bude záležet na tom, jak na potenciální růst sazeb ČNB zareagují banky. Ty mohou buď zachovat stávající výši rizikové přirážky, což by v kombinaci s růstem ceny peněz vedlo k rostoucí úrokové sazbě z hypotečních úvěrů a pravděpodobně i k poklesu poptávky po hypotékách. Nebo by mohly banky snížit rizikovou přirážku a zachovat tak více méně stejnou výši úrokových sazeb, která je na trhu v současnosti. Poslední možností je snížení úrokových sazeb z hypotečních úvěrů. K tomuto kroku by se však banky uchýlily pouze v případě dalšího snižování 2-týdenní repo sazby, k čemuž pravděpodobně nedojde. 5.2.2 Způsoby eliminace úrokového rizika Nejdůležitějším prostředkem pro eliminaci úrokového rizika je v případě hypotečních bank tzv. sekuritizace hypotečních úvěrů. Banky přenášejí podstatnou část úrokového rizika na držitele hypotečních zástavních listů, jimž vyplácejí obvykle pevně stanovený kuponový výnos. Ten vyjadřuje cenu peněz, které banky získají prodejem zástavních listů. Fixní kuponová platba představuje právě formu zajištění hypoteční banky proti rostoucím úrokovým sazbám. Při růstu úrokových sazeb bance sice uniká zisk z fixního úroku z hypotečního úvěru, který by byl u současné úvěrové smlouvy vyšší. Na druhou stranu banka vyplácí bez ohledu na vývoj úrokových sazeb stejně vysokou kuponovou platbu, čímž přenáší riziko na investora. Výhodou hypotečních zástavních listů je především zajištění nemovitostí, což je činí téměř bezrizikovými, a banky proto mohou stanovit relativně nízký kuponový výnos. Hodnota kuponového výnosu je závislá na mezibankovní úrokové sazbě PRIBOR a vyvíjí se podobným směrem jako úrok z hypotečního úvěru. Další formu zajištění proti úrokovému riziku představují termínové obchody, jako například úrokové swapy, úrokové forwardy či opce.

5.3 Riziko likvidity Riziko likvidity znamená neschopnost banky hradit pohledávky svých klientů v krátkém časovém horizontu. U hypoteční banky jde především o situaci, kdy není banka schopna vyplatit držiteli hypotečního zástavního listu jeho jmenovitou hodnotu nebo v případě předčasného odkupu jeho nominální hodnotu sníženou o diskont. Protože hypoteční 38

banky nabízejí svým klientům i předčasný odkup HZL, musejí zajistit dostatek likvidních prostředků v kterémkoli časovém okamžiku. Předčasný odkup většího množství HZL může být zdrojem krize likvidity, stejně tak jím může být i rostoucí míra nesplácení hypotečních úvěrů. Riziko likvidity souvisí s nejistotou ohledně budoucího vývoje na kapitálových trzích a pohybem úrokových sazeb na těchto trzích. S růstem úrokových sazeb klesá poptávka po hypotečních zástavních listech s pevným kuponem, jenž je nižší než tržní úroková míra, a investoři začnou tyto HZL prodávat a nahrazovat jinými instrumenty s vyšším úročením. 5.3.1 Závažnost rizika likvidity na trhu hypotečních úvěrů v ČR Riziko likvidity úzce souvisí s úvěrovým rizikem. Jestliže klienti hypotečních bank nebudou schopni splácet své úvěry, pak poroste riziko likvidity bank, neboť při vysoké míře nesplácení nebudou mít z čeho vyplácet držitelům hypotečních zástavních listů jejich pohledávky. Platí, že s růstem rizikovosti pohledávek banky roste také riziko likvidity. V případě hypotečních úvěrů, které jsou zajištěny nemovitostí, je riziko nesplacení pohledávky velmi nízké, a proto by hypoteční banky fungující ve stabilním bankovním sektoru neměly mít vážné problémy s likviditou. Záleží také na tom, jak rychle jsou banky schopny realizovat zástavy z hypotečních úvěrů. To většinou vyžaduje určitý čas na zabavení nemovitosti, vyřízení potřebných formalit a následný prodej. Banky, kterým hrozí problémy s nedostatkem likvidity, se pravděpodobně budou snažit prodat zabavenou nemovitost v co nejkratším časovém horizontu, a to i za cenu toho, že tato nemovitost bude prodána pod její tržní cenou. Mohlo by tedy dojít i k situaci, že v důsledku nedostatku likvidity vznikne bance z dané operace ztráta. V podmínkách České republiky je riziko likvidity hypotečních bank velmi nízké díky vysoké úrovni kapitálové přiměřenosti českých bank a dostatečné výši vytvářených opravných položek. Největší část aktiv hypotečních bank tvoří pohledávky za klienty, jejichž splatnost je ve většině případů delší než 5 let. Další důležitou položkou v aktivech jsou pohledávky za bankami. Na straně závazků tvoří nejvýznamnější položku závazky z dluhových cenných papírů, které jsou z největší části splatné v období jednoho až pěti let, neboť hypoteční zástavní listy bývají vydávány na kratší dobu, než je délka trvání hypotečního úvěru, a jsou rozděleny mezi několik investorů. Druhou nejvyšší položku pasiv tvoří závazky vůči bankám. Výhodou pro banky v oblasti řízení rizika likvidity je i to, že splátky úvěrů jsou obvykle placeny měsíčně,

39

zatímco kuponové platby z hypotečních zástavních listů vyplácí banka investorům pouze jednou za rok a v případě nedostatku likvidity má banka dostatek času na její obnovení. Nedůvěra v bankovní sektor v období ekonomické krize souvisí s držbou aktiv vázaných na americké sub-prime hypotéky, které nakupovaly i neamerické banky a u kterých nelze určit, kdo a kolik takovýchto aktiv vlastní. V důsledku nedůvěry v kapitálové trhy rostla poptávka po likviditě a investoři začali prodávat držená aktiva. Na trhu hypotečních úvěrů tato situace znamenala pokles poptávky po hypotečních zástavních listech a nedostatek peněžních prostředků na běžný provoz hypoteční banky. V případě nedostatku finančních prostředků ke krytí závazků banky využívají mezibankovních úvěrů. S nástupem finanční krize se celosvětově projevila vzájemná nedůvěra mezi bankami a ty si přestaly finanční prostředky navzájem poskytovat, což může být možná příčina vzniku krize likvidity. Důsledkem je růst tržní úrokové sazby a zpřísnění podmínek pro poskytování úvěrů. České banky však touto krizí nijak významně ohroženy nejsou. Hlavním důvodem je skutečnost, že ve svých portfoliích drží pouze zanedbatelnou část cenných papírů vázaných na hypotéky a většinou ani nevlastní výrazné expozice vůči světovým problémovým bankám a institucím. Hypoteční banky v ČR se navíc vyznačují tím, že své úvěrové obchody kryjí peněžními prostředky získanými z hypotečních zástavních listů a nejsou tak ve velké míře závislé na mezibankovním sektoru. Podle zprávy Ministerstva financí České republiky se v porovnání poměru klientských depozit ke klientským úvěrům bank zemí Evropské unie Česká republika umístila na třetím místě za Lucemburskem a Belgií. Ze zprávy vyplývá, že ke konci roku 2008 bylo 132,6 % klientských úvěrů kryto klientskými depozity, což naznačuje minimální závislost na mezibankovním trhu. Hodnotu ukazatele ostatních zemí znázorňuje graf v příloze č. 2. [37] Důsledkem převažujících klientských vkladů nad úvěry je přebytek likvidity. To, že je v českém bankovním sektoru likvidity dostatek, dokazuje také skutečnost, že Česká národní banka, na rozdíl od většiny zahraničních centrálních bank, likviditu z finančního trhu obvykle stahuje, což činí za účelem regulace tržních úrokových sazeb. Na podzim roku 2008, kdy vypukla ve světě krize likvidity, se však nedůvěra přenesla i do českého bankovnictví a banky si přestaly navzájem půjčovat. Klesla poptávka po dluhopisech a ty se staly méně likvidními. Na to zareagovala v říjnu roku 2008 Česká národní banka zavedením tzv. dodávací repo operace, jež má sloužit

40

k dodání likvidity na trh dluhopisů. V současné době z důvodu přebytku likvidity na bankovním trhu o tyto operace nemají banky příliš velký zájem. [43] Na důsledky finanční krize u nás doposud doplatila nejvíce banka ČSOB, jejíž mateřská společnost KBC měla ve svém investičním portfoliu zahrnuty cenné papíry jištěné islandskými a americkými bankami, které situaci na finančním trhu neustály. Přecenění těchto cenných papírů způsobilo prudký pokles zisku jak KBC, tak ČSOB. Na příkladu ČSOB vidíme, že určité riziko likvidity, i přes jinak velmi stabilní bankovní systém České republiky, existuje a může být způsobeno odčerpáním likvidity mateřskou společností. [37] 5.3.2 Způsoby eliminace rizika likvidity Nejčastějším nástrojem k zajištění likvidity je čerpání úvěru od jiné obchodní banky. Úvěry

na

mezibankovním

trhu

jsou

úročeny

úrokovou

sazbou

PRIBOR,

jenž představuje tržní cenu peněz. Ta se odvíjí od úrokových sazeb stanovených centrální bankou a zahrnuje v sobě i rizikovou prémii, která stejně jako v případě klientských úvěrů v době nepříznivého vývoje bankovního sektoru roste. Informační asymetrie mezi bankami může způsobit přenos rizika likvidity i na ostatní finanční instituce. Banky však mohou využít také úvěry poskytované centrální bankou, jejichž účelem je právě zajištění likvidity obchodních bank. Česká národní banka poskytuje tzv. úvěry přes noc zvané marginální zápůjční facilita. Minimální objem tohoto úvěru je 10 mil. Kč a je úročen lombardní sazbou. [39] Aby vrátila ČNB likviditu na trh dluhopisů v době vzájemné nedůvěry mezi bankami, zavedla tzv. dodávací repo operace. Poskytují se na 2 týdny nebo na 3 měsíce a úroková sazba se odvíjí od 2-týdenní repo sazby. Jako zajištění slouží státní dluhopisy České republiky. Jelikož se český bankovní sektor vyznačuje spíše přebytkem likvidity, nejsou tyto úvěry od ČNB příliš využívány. [23] Protože se nedostatek likvidity může projevit nejen krachem jednotlivých bank, ale především zhoršením stability celého bankovního systému a v následné nedůvěře v něj, snaží se vláda a centrální banka různými nástroji eliminovat vznik tohoto rizika. V České republice je z důvodu ochrany bankovních věřitelů zřízen Fond pojištění vkladů, do kterého jsou banky povinny odvádět 0,1 % všech pojištěných vkladů ročně. V případě krachu banky je z tohoto fondu vyplaceno klientům 100 % z hodnoty pohledávky, maximálně však 50 000 EUR pro jednoho vkladatele u jedné banky.

41

Činnost fondu je upravena zákonem o bankách. Pojištění vkladů se však nevztahuje na vklady bank, poboček zahraničních bank a finančních institucí. Tento nástroj snižuje nejistotu klienta ohledně jím vložených finančních prostředků, čímž je posílena solventnost a důvěryhodnost celého bankovního sektoru. [41] Od roku 2011 by měla začít platit novela zákona o bankách, jíž se navýší limit pojištěných vkladů na 100 000 EUR. S rostoucí garancí vložených prostředků se však otvírá prostor k morálnímu hazardu. Klienti bank nebudou v případě zaručeného navrácení svých vkladů dostatečně obezřetní a budou své prostředky ukládat u finančních institucí, jež provádějí rizikovější obchody s vyšším výnosem. Aby mohly konkurovat těmto institucím, jsou opatrnější banky nuceny přistoupit také na riskantnější operace, čímž se zvyšuje rizikovost celého finančního trhu. Banky, jimž bezprostředně hrozí úpadek z důvodu nedostatku likvidity, mají ještě možnost čerpání nouzového úvěru od centrální banky. Tento úvěr centrální banka poskytuje především z toho důvodu, aby se likviditní riziko nepřeneslo i na ostatní banky. Za účelem eliminace rizika likvidity stanoví ČNB ve svém opatření pravidla likvidity a bezpečného provozu pro české banky a pobočky zahraničních bank. Tato pravidla určují především minimální výši likvidních prostředků ve vztahu k aktivům nebo pasivům, omezení pro některé druhy investic, úvěrů či vkladů a způsoby nabývání a financování aktiv banky. [54]

5.4 Měnové riziko Měnové riziko na trhu hypotečních úvěrů vzniká tehdy, jestliže jsou aktiva hypoteční banky, tedy především pohledávky z hypotečních úvěrů, refinancována závazky denominovanými v jiné měně. Zdrojem tohoto rizika je nejistota ohledně budoucího vývoje měnových kurzů zahrnutých v portfoliích bank. Dojde-li k apreciaci měny, v níž jsou denominovány hypoteční zástavní listy, oproti měně, ve které je poskytnut hypoteční úvěr krytý těmito zástavními listy, hrozí bance ztráta. Banka potom na uhrazení nominální hodnoty hypotečních zástavních listů a kuponových plateb bude muset vynaložit více peněžních prostředků denominovaných ve měně, ve které poskytla hypoteční úvěr.

42

5.4.1 Závažnost měnového rizika na trhu hypotečních úvěrů v ČR Protože jsou hypoteční úvěry českých bank poskytovány převážně občanům české republiky a cizincům s trvalým pobytem v ČR, poskytují banky tyto úvěry v naprosté většině případů v českých korunách. Hypotéky v cizích měnách nabízejí především podnikatelským subjektům a právnickým osobám. Kromě české koruny bývají tyto úvěry poskytovány v eurech, amerických dolarech, případně švýcarských francích. Následující graf znázorňuje vývoj objemu hypotečních úvěrů poskytnutých českými bankami v domácí měně a zahraniční měně přepočtené na koruny. 700000 600000 mil. Kč

500000 400000 300000 200000 100000

v CZK

19 97 19 98 19 99 20 00 20 01 20 02 20 03 20 04 20 05 20 06 20 07 20 08 20 09

0

rok

v cizí měně

Obrázek 8:

Objem hypotečních úvěrů poskytnutých v domácí a cizí měně v letech 1997 až 2009

Zdroj: ČNB [21]

I když absolutní výše poskytnutých hypotečních úvěrů v zahraniční měně roste, její podíl na celkovém objemu hypotečních úvěrů klesá. V roce 2009 poskytly banky hypoteční úvěry v českých korunách za 681 093 mil. Kč, zatímco celkový objem hypotečních úvěrů v cizí měně dosahoval v tomto roce po přepočtu 32 600 mil. Kč, což činí pouze 4,6 % všech poskytnutých hypotečních úvěrů. Hypoteční zástavní listy českých bank jsou téměř ve všech případech denominovány v českých korunách. Emise v cizích měnách jsou pouze ojedinělé a většinou se uskutečňují v eurech. Měnové riziko z hlavní činnosti hypotečních bank tedy hrozí pouze u zmíněných 4,6 % úvěrů poskytnutých v cizí měně refinancovaných hypotečními zástavními listy v měně domácí. Vezmeme-li v úvahu, že některé ze zmíněných hypotečních zástavních listů denominovaných v eurech mohou být kryty úvěry poskytnutými rovněž v eurech, je potenciální měnové riziko ještě menší. 43

Měnové riziko hypotečním bankám neplyne pouze z poskytování hypotečních úvěrů, ale i z různých transakcí v cizích měnách, kterými může být například obchodování na mezibankovním trhu nebo uzavírání forwardových a swapových obchodů. Tyto operace však mají v činnosti hypotečních bank pouze velmi malé zastoupení. Kromě objemů transakcí prováděných v cizích měnách ovlivňuje výši měnového rizika také volatilita měnových kurzů. V období stabilního vývoje české koruny vůči ostatním měnám mohou hypoteční banky lépe předvídat budoucí vývoj a provést potřebné zajišťovací operace například v podobě měnových forwardů nebo swapů. Jelikož hypoteční banky v české republice využívají z cizích měn pro své transakce především euro a americký dolar, bude pro další analýzu podstatný vývoj kurzu české koruny právě vůči těmto dvěma měnám. Následující grafy zobrazují postupně vývoj kurzu koruny vůči euru a koruny vůči dolaru1 od počátku roku 2003 do února 2010. 35

CZK/EUR

33 31 29 27 25

1. 03 5. 03 9. 03 1. 04 5. 04 9. 04 1. 05 5. 05 9. 05 1. 06 5. 06 9. 06 1. 07 5. 07 9. 07 1. 08 5. 08 9. 08 1. 09 5. 09 9. 09 1. 10

23

měsíc

Obrázek 9: Vývoj kurzu koruny vůči euru od počátku roku 2003 do února 2010

Zdroj: ČNB [21]

1

Pro prezentaci vývoje měnového kurzu jsou využity hodnoty kurzu ke konci měsíce.

44

29

CZK/USD

27 25 23 21 19 17

1. 03 5. 03 9. 03 1. 04 5. 04 9. 04 1. 05 5. 05 9. 05 1. 06 5. 06 9. 06 1. 07 5. 07 9. 07 1. 08 5. 08 9. 08 1. 09 5. 09 9. 09 1. 10

15

měsíc

Obrázek 10: Vývoj kurzu koruny vůči dolaru od počátku roku 2003 do února 2010

Zdroj: ČNB [21]

Kurzy obou měn měly po celé sledované období velmi podobný vývoj, větší volatilitu vykazoval kurz CZK/USD. Až do poloviny roku 2008 koruna vůči oběma měnám posilovala. Hypotečním bankám, jimž plynuly splátky úvěrů v těchto měnách, se po přepočtu na české koruny snižovaly celkové výnosy. Proto pro ně nebylo příliš výhodné poskytovat hypoteční úvěry v těchto měnách. Od druhé poloviny roku 2008 do současnosti se oba kurzy vyznačují vysokou volatilitou, která s sebou přináší vyšší měnové riziko. 5.4.2 Způsoby eliminace měnového rizika Čím více transakcí v cizích měnách provádějí banky v období vysoké volatility měnových kurzů, tím většímu měnovému riziku se vystavují. Proto banky při řízení měnového rizika využívají různých zajišťovacích instrumentů, kterými zmírní dopad nepříznivého vývoje měnových kurzů. K nejčastějším nástrojům eliminace měnového rizika patří finanční deriváty. Jedním ze způsobů, jak se zajistit proti apreciaci či depreciaci měny, je měnový forward. Hypoteční banka, které plynou splátky z hypotečního úvěru v cizí měně, se bude pravděpodobně chtít zajistit proti depreciaci této měny. Proto uzavře s druhou stranou měnový forward, ve kterém smění českou měnu za cizí. Kdyby tedy cizí měna náhle oslabila, banka by sice vykázala ztrátu z úvěrového obchodu, ale zároveň by jí vznikl zisk z termínového kontraktu, neboť by cizí měnu prodala za dohodnutý kurz, který by byl vyšší než kurz tržní.

45

Dalšími zajišťovacími instrumenty pro řízení měnového rizika jsou měnové swapy. Banka uzavře obchod s druhou stranou, na jehož počátku nakoupí od protistrany určité množství cizí měny za českou. V době splatnosti kontraktu si vymění obě měny za předem stanovený kurz. Při následné depreciaci cizí měny banka eliminuje měnové riziko z úvěrového obchodu tím, že jí vzniká zisk z termínového kontraktu. Ten vykáže jednak při výměně úrokových plateb díky posílení měny, ve které přijímá úrok oproti měně, ve které úrok platí, a jednak při výměně podkladových aktiv podobně jako u měnových forwardů. K eliminaci měnového rizika mohou banky využít také devizové swapy. Při uzavření kontraktu banka prodá protistraně cizí měnu za koruny za aktuální kurz. V době splatnosti kontraktu si strany vymění zpět nominální hodnotu podkladových aktiv za předem dohodnutý kurz. Při depreciaci cizí měny banka eliminuje dopady ztráty z úvěrového obchodu ziskem z termínového kontraktu, který vznikne na stejném principu jako u měnového forwradu. Posledním zde zmíněným finančním derivátem, který může banka využít k zajištění se proti apreciaci cizí měny, je opce, jejímž podkladovým aktivem je cizí měna. Banka se zajistí tím, že prodá kupní opci. Za to, že protistraně prodala možnost, nikoliv povinnost, v předem stanoveném termínu nakoupit cizí měnu za předem dohodnutý kurz, dostane opční prémii. Jestliže kurz na trhu klesne pod kurz stanovený v opční smlouvě, protistrana pravděpodobně právo na nákup podkladového aktiva nevyužije a bance zůstane opční prémie, která zmírní dopad ztráty z úvěrového obchodu. Za účelem omezení výskytu měnového rizika stanoví Česká národní banka ve svém opatření tzv. limity pro měnové pozice banky. Zde se stanovuje, jaký může vykázat banka maximální podíl měnové pozice v cizí měně na celkovém kapitálu banky. Pro jednotlivé měny činí tento limit 15 % a pro všechny měny dohromady je to 20 %. [56]

5.5 Tržní riziko Tržnímu riziku jsou banky vystaveny v případě neočekávané změny tržních cen, kurzů a úrokových sazeb. Na hypotečním trhu se toto riziko projevuje jednak jako kolísání tržních cen hypotečních zástavních listů v závislosti na vývoji tržních úrokových sazeb. Toto riziko však nepodstupuje banka, ale držitelé hypotečních zástavních listů. 46

Hypoteční banky však musí čelit riziku ztráty z důvodu poklesu tržních cen nemovitostí sloužících jako zajištění hypotečních úvěrů. Jestliže klienti banky nebudou schopni splácet hypoteční úvěry, banka uspokojí svoje pohledávky prodejem zabavených zástavních nemovitostí. Pokud ale tržní ceny nemovitostí klesají, je banka nucena prodávat nemovitosti za nižší cenu, než byla cena předpokládaná v době uzavření úvěrové smlouvy, a banka vykáže ztrátu. Pokles ceny nemovitosti však nemusí být nutně způsoben vývojem cen na trhu nemovitostí, ale může k němu docházet individuálně z různých důvodů. Jestliže žadatel o hypoteční úvěr pokles ceny nemovitosti z těchto důvodů očekává a tyto informace bance zatají, dojde k morálnímu hazardu ze strany klienta a banka v důsledku informační asymetrie uzavře s klientem ze svého pohledu nevýhodnou úvěrovou smlouvu. K tržním rizikům, jež hypoteční banky podstupují, patří také riziko úrokové a riziko měnové, které již byly rozebrány samostatně výše. 5.5.1 Závažnost rizika poklesu cen nemovitostí na hypotečním trhu ČR S rozvojem hypotečního trhu v České republice a klesajícími sazbami z hypotečních úvěrů začala růst poptávka po vlastním bydlení, což se projevilo v rostoucích cenách nemovitostí. Ty byly chápány jako výhodná a bezpečná investice. Nástup ekonomické krize a její rozšíření na české trhy během roku 2008 ale ovlivnil i tuzemský realitní trh. Díky rostoucí nezaměstnanosti, nejistotě ohledně budoucího ekonomického vývoje, rostoucím úrokovým sazbám a zpřísněným podmínkám pro poskytování hypotečních úvěrů poklesla poptávka po vlastním bydlení. Důsledkem jsou klesající ceny nemovitostí. Nejvíce se krize dotkla cen starších panelových bytů, jež ke konci roku 2009 klesly až o třetinu. Nové byty vykazovaly pokles cen přibližně o 10 až 20 procent. Díky omezení výstavby nových bytů lze brzy očekávat jejich nedostatek a poptávka převýší nabídku. To by vedlo k opětovnému růstu cen nových bytů. Pokles zaznamenaly i ceny starších cihlových bytů, a to přibližně o 10 %. Ceny nových i starších rodinných domů se rovněž snižovaly – přibližně o 5 až 15 procent. Nejmenší dopad měla krize na hodnotu pozemků. Podle odborníků je to z toho důvodu, že jejich ceny nebyly před nástupem krize tak nadhodnoceny jako ceny ostatních nemovitostí. Odborníci se shodují na tom, že v budoucnu již k výraznému snižování cen nemovitostí nedojde, a očekávají

47

spíše mírný růst. Nadále by mohly ceny klesat u těch nemovitostí, kde byl pokles doposud relativně nevýrazný, a nebo u velmi drahých a přepychových nemovitostí, jako jsou například vily apod. [17] Růst cen nemovitostí se dá očekávat také v souvislosti s růstem poptávky, k jejímuž oživení by mělo dojít v důsledku odeznívání krize a poklesem nabídky díky odchodu některých firem z realitního trhu. [19] Jak již bylo řečeno, tržní riziko hypotečních bank souvisí se vznikem úvěrového rizika. Jestliže je pravděpodobnost nesplácení hypotečních úvěrů nízká a nehrozí zabavení a prodej zastavené nemovitosti, je výše ztráty způsobená poklesem cen nemovitostí minimální. V českém bankovním sektoru jsou navíc stanovena přísná pravidla pro poskytování hypotečních úvěrů, která mají za cíl minimalizovat tržní rizika v důsledku poklesu cen nemovitostí. 5.5.2 Způsoby eliminace tržního rizika Nejvýznamnějším způsobem eliminace rizika poklesu tržních cen nemovitostí je stanovení maximální výše hypotečního úvěru v závislosti na tržní hodnotě nemovitosti. Výše hypotečního úvěru bývá zpravidla nižší než je hodnota zastavené nemovitosti, aby se banka zajistila proti poklesu cen v případě nutnosti uspokojení své pohledávky prodejem zastavené nemovitosti. Zároveň by finanční prostředky z prodané nemovitosti měly pokrýt i případné výdaje spojené s prodejem. Podle zákona o dluhopisech mohou hypoteční banky poskytovat úvěry maximálně do výše 70 % hodnoty zastavené nemovitosti. Banky mohou poskytovat i vyšší úvěry, ale pro část úvěru, která přesahuje limit stanovený zákonem, musí najít náhradní krytí, jež může mít například podobu doplňkového úvěru nebo je vyžadována zástava další nemovitosti. [53] Pravděpodobnost ztráty v důsledku poklesu ceny zastavené nemovitosti může banka snížit také tím, že si zjistí dostatečné informace o stavu nemovitosti a o všech skutečnostech, jež by v budoucnu mohly snížit cenu nemovitosti, jako například výstavba dálnice, letiště, spalovny apod. Zabrání tak morálnímu hazardu ze strany klienta, který by takovýto druh informací mohl záměrně zatajit za účelem získání příznivějších podmínek pro úvěr.

5.6 Kapitálové riziko Banka čelí kapitálovému riziku, jestliže je tržní hodnota závazků vyšší než tržní hodnota celkových aktiv banky. V případě hypoteční banky představují většinu cizích zdrojů 48

závazky z vydaných hypotečních zástavních listů a aktiva jsou tvořena především pohledávkami z hypotečních úvěrů. Při řízení kapitálového rizika je cílem dosažení dostatečné výše vlastního kapitálu ke krytí ztrát z finančních operací banky, aby rizika ze ztráty nesli v prvé řadě vlastníci banky. Nedostatek vlastního kapitálu banky může mít během nepříznivého vývoje ekonomické situace za následek vznik krize likvidity. Bylo tomu tak i v případě hypoteční krize v USA, kdy se zvýšilo procento nesplácených úvěrů a banky neměly dostatek vlastního kapitálu na krytí svých závazků. 5.6.1 Závažnost kapitálového rizika na trhu hypotečních úvěrů v ČR Pro hypoteční banky platí, že čím větší objem hypotečních úvěrů poskytnou, tím vyšší by měl být jejich vlastní kapitál. Jestliže tedy objemy obchodů hypotečních bank rostou, měly by banky navyšovat vlastní kapitál, což činí především navyšováním základního kapitálu. V době krize, kdy objem nově poskytnutých hypotečních úvěrů klesá, se snižují také požadavky na minimální výši vlastního kapitálu. Na druhou stranu se však vlivem odpisů nedobytných pohledávek a klesající hodnoty aktiv snižuje také kapitálová přiměřenost. Vývoj objemu nově poskytnutých hypotečních úvěrů v letech

20 09

20 08

20 07

20 06

20 05

20 04

20 03

200 000 180 000 160 000 140 000 120 000 100 000 80 000 60 000 40 000 20 000 0

20 02

mil. Kč

2003 až 2009 znázorňuje obrázek č. 11.

rok

Obrázek 11: Objem nově poskytnutých hypotečních úvěrů v letech 2002 až 2009

Zdroj: Ministerstvo pro místní rozvoj [34]

Kapitálové riziko měří ukazatel kapitálové přiměřenosti. Vyjadřuje poměr vlastního kapitálu posuzovaného vzhledem k rizikovosti aktiv banky. Čím je vyšší hodnota tohoto ukazatele, tím menší kapitálové riziko bance hrozí. Na druhou stranu příliš vysoká hodnota kapitálové přiměřenosti omezuje investice banky a snižuje zisk. Podle zprávy

49

ČNB činila ke konci prosince 2009 kapitálová přiměřenost českých bank 13,41 %, což je poměrně vysoko nad požadovanou hranicí 8 %. Zároveň ani jedna z bank nemá hodnotu kapitálové přiměřenosti pod hranicí 10 %. [22] Vývoj kapitálové přiměřenosti českých bank je znázorněn v následujícím grafu. 13,5

%

13,0 12,5 12,0 11,5

20 09

20 08

20 07

20 06

20 05

11,0

rok

Obrázek 12: Kapitálová přiměřenost českých bank v letech 2005 až 2009

Zdroj: ČNB [51] Hodnota ukazatele kapitálové přiměřenosti bank má od roku 2006 rostoucí trend, přičemž k největšímu nárůstu za sledované období došlo v letech 2008 a 2009. Můžeme tedy vyvodit závěr, že hypoteční banky mají dostatečnou výši vlastního kapitálu, která by i v případě negativního vývoje ekonomické situace dokázala pokrýt případné ztráty. Kapitálové riziko na trhu hypotečních úvěrů je tedy minimální. 5.6.2 Způsoby eliminace kapitálového rizika Jediným způsobem, jak eliminovat kapitálové riziko, je udržovat si dostatečnou výši vlastního kapitálu vzhledem k rizikovým aktivům banky. Toho může být dosaženo především navyšováním základního kapitálu banky jejími vlastníky, případně eliminace úvěrové expozice hypoteční banky. Podle zákona o bankách musejí banky dodržovat minimální výši kapitálové přiměřenosti stanovenou opatřením ČNB na úrovni 8 %. Postup výpočtu kapitálové přiměřenosti je uveden ve vyhlášce ČNB. Kromě kapitálové přiměřenosti stanovuje ČNB minimální výši základního kapitálu na úrovni 500 mil. Kč. Vzhledem k tomu, že se výše minimálního požadovaného základního kapitálu s objemem poskytnutých hypotečních úvěrů nemění, nemá pro řízení kapitálového rizika příliš velký význam.

50

6

Rizika na hypotečních trzích zemí Evropské unie

Evropská komise se již několik let snaží sjednotit trh hypotečních úvěrů členských zemí v zájmu vyšší efektivnosti způsobené nižšími náklady a lepším řízením kapitálu. Za účelem monitorování hypotečních trhů v zemích Evropské unie byla v roce 1967 zřízena Evropská hypoteční federace se sídlem v Bruselu. V důsledku integrace mohou banky získat kapitál od investorů z různých zemí světa za nižší úrok, což snižuje také cenu hypotečních úvěrů. Investoři zase mohou diverzifikovat své portfolio tím, že vloží své finanční prostředky do hypotečních bank v různých zemích, čímž eliminují tržní riziko. Pro žadatele o hypoteční úvěr spočívají výhody z integrace hypotečního trhu především v rozšíření sortimentu evropských hypotečních bank a posílení konkurence na trhu hypotečních úvěrů. Podmínkou fungování integrovaného hypotečního trhu je vysoká cenová transparentnost a srovnatelnost informací. Překážky představují odlišné národní legislativy a nedostatečný přístup banky k informacím o klientech z různých zemí. [42] Z průzkumu Evropské hypoteční federace vyplynulo, že lidé dávají při výběru hypoteční banky přednost tuzemským či lokálním pobočkám, především díky jazykovým, administrativním a právním bariérám. Dodnes neexistuje společná právní úprava hypotečních trhů, ta zůstává v kompetenci jednolitých členských zemí. [20] Hypoteční banky členských zemí poskytují hypotéky v průměru ve výši 70 % zástavní hodnoty nemovitosti, zatímco v České republice se tento poměr pohybuje okolo 50 %. Rozdílný je i způsob financování hypotečních obchodů v ostatních zemích Evropské unie. Přibližně 60 % hypotečních obchodů je financováno z vkladů drobných investorů, což je převažující forma financování ve většině zemí EU. Význam kapitálových trhů v oblasti financování hypotečních úvěrů však stále stoupá a v současné době je pomocí dluhopisů financováno asi 20 % hypotečních obchodů v Evropské unii. [42]

51

6.1 Porovnání velikosti hypotečního trhu v ČR se zeměmi Evropské unie V České republice je vývoj hypotečního trhu oproti některým vyspělejším zemím Evropské unie poměrně opožděný. Hlavním důvodem pozdějšího nástupu tohoto druhu financování bydlení byla vysoká úroková sazba z hypotečních úvěrů do roku 2001, která se odvíjela od vysokých sazeb stanovených ČNB. Se snížením úrokových sazeb od roku 2002 poptávka po hypotečních úvěrech začala rapidně růst a díky rychlému tempu růstu objemu nově poskytnutých hypotečních úvěrů se úroveň hypotečního trhu v České republice během následujících několika let postupně vyrovnávala vyspělým zemím. V následujícím grafu je znázorněno tempo růstu hypotečního trhu zemí Evropské unie v letech 2007 a 2008, vyjádřené jako procentní změna objemu nově poskytnutých hypotečních úvěrů oproti předchozímu roku.

Č

es Bu Be ká lh lgie re ars pu ko D blik Es áns a tó ko n Fi sko n Fr sk an o c Irs i e k Itá o Ky lie p Lu Lo Li r t v ce ty a m šs M bur k o aď sk ar o s N M ko ěm a N ec lta iz k oz o Po P em rt u ols í R gal k o a R ko sk o um us un ko s Sl Ře ko ov ck Sl en o s Šp ovin ko an sk Šv ěls o éd ko sk o U K

80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0% -10%

2007 2008

Obrázek 13:

Tempo růstu hypotečního trhu zemí Evropské unie v roce 2007 a 2008 oproti předchozímu roku

Zdroj: European Mortgage Federation [33]

V roce 2007 byl objem nově poskytnutých hypotečních úvěrů českými bankami více než o polovinu větší než v roce 2006, avšak i přes toto vysoké tempo růstu ještě zdaleka Česká republika v objemu poskytnutých hypotečních úvěrů nedosáhla úrovně vyspělých zemí jako je Velká Británie, Nizozemí, Dánsko nebo Německo. V roce 2008 se patrně v důsledku nastupující ekonomické krize zpomalil růst hypotečního trhu téměř ve všech

52

členských zemích. V následujícím grafu je znázorněn podíl celkového dluhu z hypotečních úvěrů zemí evropské unie k jejich hrubému domácímu produktu v roce 2008. Pro možnost posouzení rychlosti tempa růstu jsou v grafu zaneseny také hodnoty z roku 2005.

Č es B Be ká ulh lg re ars ie pu k o D blik á Es ns a t ó ko n F i sko F r n sk an o c Irs ie k Itá o l Ky ie p Lu L L r ce oty itva m šs M b u r ko a ď sk ar o s N Mako ěm l Ni ec ta zo ko Po P ze r tu o l m í s R gal ko ak sk R o o um us un ko Sl Ř sko ov ec Sl en ko s Šp ovin ko a n sk Šv ěls o é d ko EU sk o 25 /E UK U 27

100% 90% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0%

2005 2008

Obrázek 14:

Podíl nesplaceného dluhu z hypotečních úvěrů zemí Evropské unie na jejich hrubém domácím produktu v letech 2005 a 2008

Zdroj: European Mortgage Federation [33]

Zatímco podíl nesplacené jistiny z hypotečních úvěrů k HDP v EU 27 dosahuje v roce 2008 50 %, Česká republika se s 11 % řadí mezi země s nejnižší hodnotou tohoto ukazatele v Evropské unii. Přesto ale došlo k rapidnímu nárůstu oproti roku 2005, kdy tento ukazatel nabýval hodnoty pouze 6 %. Ve sledovaném období vykazovaly rychlejší tempo růstu ty země, kde doposud hypoteční trh zaostával. Významný vliv na vývoj hypotečního trhu Evropské unie v posledních dvou letech a také na jeho budoucí vývoj má ekonomická krize, která zasáhla hypoteční trhy členských zemí v různém rozsahu.

6.2 Porovnání výsledků analýzy rizik na trhu hypotečních úvěrů v ČR s ostatními zeměmi Evropské unie Díky globalizaci finančních trhů se krize promítla ve všech zemích Evropské unie. Některé z nich postihla pouze nepatrně, jiné musí čelit vážným problémům, které s sebou ekonomická krize přinesla. K nejvíce postiženým zemím Evropské unie 53

v oblasti hypotečního trhu patří například Maďarsko, Irsko, Španělsko nebo Lotyšsko. Specifikem v oblasti řízení bankovních rizik jsou země eurozóny, jež mají společnou hospodářskou a měnovou politiku a jsou řízeny Evropskou centrální bankou. Tyto země provádí jednotnou monetární politiku bez ohledu na to, do jaké míry byla daná země krizí zasažena. Svým charakterem představuje ekonomická krize asymetrický šok, neboť nepostihla všechny členy eurozóny stejným způsobem a zásahy Evropské centrální banky mohou v některých zemích vyvolat nestabilitu. Mezi země eurozóny patří Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko. Společnou měnu zatím nepřijaly Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Švédsko a Velká Británie. 6.2.1 Úvěrové riziko Jedním z nejvýznamnějších zdrojů úvěrového rizika u fyzických osob je ztráta zaměstnání a následná neschopnost splácet hypoteční úvěry. Riziko nesplácení v zemích Evropské unie v posledních dvou letech stále roste, neboť nástup finanční krize se s výjimkou Německa projevil ve všech členských zemích růstem nezaměstnanosti. Ve srovnání se zeměmi Evropské unie má Česká republika poměrně nízkou míru nezaměstnanosti. V únoru roku 2010 zde dosahovala nezaměstnanost hodnoty 7,9 %, zatímco průměr všech zemí EU byl 9,6 %. Pro zhodnocení vývoje míry nezaměstnanosti jsou v následujícím grafu znázorněny hodnoty z ledna roku 2008 a z únoru roku 2010.

54

25,00% 20,00% 15,00% 10,00% 5,00%

Če B B sk ul elg á ha ie re r s pu ko b Dá lik Es ns a tó ko ns Fi ko n Fr s ko an c Irs ie k Itá o li Ky e p Lu Lo Lit r ce tyš va m sk M bu r o aď sk ar o sk M Ně a o m lt Ni e c a zo k o z Po P em rtu ols í k Ra ga l o sk k Ru ou o m sk un o s Ř Sl e ko ov ck Sl e ns o Šp ovin ko an s k o Šv ě lsk éd o sk o U EU K 27

0,00%

leden 2008 únor 2010

Obrázek 15:

Porovnání míry nezaměstnanosti členských zemí Evropské unie v lednu 2008 a v únoru 2010

Zdroj: Eurostat [24]

V šestnácti členských zemích byla v únoru 2010 vyšší míra nezaměstnanosti než v České republice, v Estonsku, Litvě, Lotyšsku a Španělsku dokonce dosahovala hodnoty nad 15 %. Nejhůře se s dopady krize vyrovnalo Lotyšsko, kde míra nezaměstnanosti během posledních dvou let vzrostla z 5 % na celých 21,7 %. Podobně je na tom Litva, která v roce 2010 vykázala o více než 11 % vyšší nezaměstnanost než na začátku roku 2008. Hypoteční banky v zemích, kde klesá zaměstnanost podobným tempem jako v případě Lotyšska nebo Litvy, čelí velmi závažnému úvěrovému riziku, neboť mají vysoký podíl dlužníků, již v důsledku ztráty zaměstnání pravděpodobně nebudou schopni v plné míře dostát svým závazkům. Vysoký nárůst nezaměstnanosti v Lotyšsku se projevil na realitním trhu poklesem cen nemovitostí v průměru o 36 %. Na trhu hypotečních úvěrů došlo k poklesu poptávky po hypotékách v důsledku růstu nezaměstnanosti a nejistého budoucího vývoje a zároveň se díky poklesu reálných příjmů a růstu nezaměstnanosti zvýšila míra nesplácení hypotečních úvěrů. Lotyšská vláda se snaží předejít finančnímu kolapsu návrhem zákona, podle kterého budou nuceni poskytovatelé hypotečních úvěrů snížit závazky svých klientů. To by však znamenalo další ztráty Lotyšských hypotečních bank a jejich zahraničních mateřských společností. [35]

55

Úvěrové riziko představuje větší hrozbu pro banky v zemích s vyšším hypotečním dluhem. Výrazné zadlužení ve srovnání s ostatními zeměmi vykazují Dánsko, Irsko, Nizozemí a Velká Británie1. Česká republika se s 15 % řadí mezi méně zadlužené země a je hluboko pod průměrem Evropské unie. Největší zadluženost v oblasti hypotečních úvěrů je v Nizozemí, kde má hypoteční dluh stejnou hodnotu jako HDP. Nizozemí je ale oproti jiným státům velice stabilní zemí s přísným bankovním dohledem a díky tomu hypoteční trh, stejně jako většina ostatních odvětví této země, nemusí čelit vážným dopadům hospodářské krize. Nejen hypoteční, ale i celkové zadlužení domácnosti v dané zemi zvyšuje úvěrové riziko. Podle Zprávy ČNB o vývoji finančního trhu v roce 2008 byla Česká republika čtvrtou nejméně zadluženou zemí z celé Evropské unie2. Méně zadluženy byly Slovensko, Slovinsko a Rumunsko. Nejvyšší zadlužení domácností měly Kypr a Dánsko, kde celkový dluh domácností převýšil hodnotu roční výše HDP. [52] Protože však tyto země nepatří k těm více zasaženým krizí, nejsou vystaveny ani vážnému úvěrovému riziku. Vážnějším problémům by mohli čelit poskytovatelé hypotečních úvěrů v Irsku, kde celkový hypoteční dluh představoval v roce 2008 80 % hrubého domácího produktu země a míra nezaměstnanosti zde během posledních dvou let vzrostla téměř o 9 %. V důsledku nepříznivého ekonomického vývoje zde došlo k poklesu poptávky po hypotečních úvěrech, která se v prvním čtvrtletí 2009 projevila snížením objemu nově poskytnutých hypotečních úvěrů oproti prvnímu čtvrtletí předchozího roku o 68 %. [35] 6.2.2 Úrokové riziko Stejně jako v České republice se i v ostatních členských zemích úrok z hypotečních úvěrů odvíjí od sazeb stanovených centrální bankou dané země. V zemích eurozóny vyhlašuje jednotnou sazbu Evropská centrální banka, která využívá své referenční sazby jako hlavní nástroj pro řízení společné hospodářské a měnové politiky. Cílem eurozóny je cenová stabilita, tedy udržet míru inflace pod hodnotou 2%. Klíčovou sazbou pro stanovení výše úroku z hypotečních úvěrů je úroková sazba z hlavních refinančních operací, jejíž vývoj je znázorněn v následujícím grafu.

1

Viz. obrázek 14 z kapitoly 6.1.

2

Měřeno podílem celkového dluhu domácností k HDP.

56

4,5 4 3,5 3 2,5 2 1,5 1 0,5

bř

le d

en ez 200 e 7 kv n 2 ět 00 če en 7 rv en 200 ec 7 2 zá 007 lis ří to 2 0 pa 0 d 7 le 20 de 0 bř n 2 7 ez 0 e 08 kv n 2 ě 0 če ten 08 rv 2 en 00 ec 8 2 zá 008 lis ří to 2 0 pa 0 d 8 le 20 de 0 bř n 2 8 ez 00 e 9 kv n 2 ě 0 če ten 09 rv en 20 ec 0 9 2 zá 009 lis ří to 2 0 pa 0 d 9 le 20 de 0 bř n 2 9 ez 01 en 0 20 10

%

měsíc

Obrázek 16: Úroková sazba z hlavních refinančních operací od ledna 2007 do března 2010

Zdroj: ECB [38]

Od října 2008 začala Evropská centrální banka jako reakci na nastupující ekonomickou krizi snižovat úrokové sazby a během necelého roku došlo ke snížení sazby z hlavních refinančních operací z 4,25% na 1 %. Britská centrální banka Bank of England dokonce snížila svou denní sazbu z 5 % v roce 2008 na současných 0,5 %. [46] Výše sazeb z hypotečních úvěrů závisí i na výši rizikové přirážky. Tu banky stanoví podle svého uvážení v závislosti na rizikovosti konkrétního úvěrového obchodu a na stavu domácí ekonomiky. Dá se předpokládat, že poskytovatelé hypotečních úvěrů v zemích, jejichž hospodářství bylo postiženo krizí ve větší míře a jejichž míra nesplácení je vyšší než v ostatních zemích, budou při stanovování úrokových sazeb počítat s vyšší prémií za riziko. Na druhou stranu centrální banky zemí, jako je například Polsko, které bylo krizí zasaženo pouze minimálně, nejsou nuceny snižovat referenční úrokovou sazbu na tak nízkou úroveň jako Evropská centrální banka. Zde je nižší riziková prémie kompenzována vyšší referenční úrokovou mírou. Nejnižší úrokové sazby z hypotečních úvěrů se dají očekávat u členských zemí eurozóny, jejichž ekonomika nebyla hospodářskou krizí příliš poznamenána. Hypoteční banky těchto zemí odvozují své úrokové sazby na základě úrokové sazby z hlavních refinančních operací stanovených ECB a rizikové prémie, která je oproti jiným zemím relativně nízká. Pravděpodobnost, že by některá z hypotečních bank zemí Evropské unie vykázala ztrátu v důsledku úrokového rizika, je, stejně jako v případě České republiky, velmi nízká, neboť, narozdíl od referenčních úrokových sazeb centrálních bank, 57

ve vývoji sazeb z hypotečních úvěrů nejsou tak velké výkyvy. Oproti českým bankám však většina bank zemí Evropské unie provádí financování hypotečních úvěrů z větší části prostřednictvím vkladů drobných klientů namísto vydávání hypotečních zástavních listů a pokud je u těchto vkladů stanovena variabilní úroková sazba, tak se bankám snižuje možnost přenosu úrokového rizika na investory. Pokud by úroková sazba vzrostla, těmto bankám by unikaly zisky z vyšších splátek úvěru díky fixaci úrokové sazby, ale zároveň by musely navyšovat úrokové platby svých vkladatelů. Výše rizika závisí také na délce doby fixace. Zatímco v České republice je nejčastější doba fixace úrokové sazby do pěti let, například Němci, Francouzi nebo Belgičané preferují doby fixace delší a naopak země, jako je Portugalsko, Polsko nebo Švédsko, běžně používají variabilní sazbu z hypotečních úvěrů. Obecně jsou pak vyššímu úrokovému riziku vystaveny banky s delší dobou fixace, které však v období příznivého vývoje vykazují také vyšší zisky. Protože v poslední době nedocházelo k významným výkyvům ve vývoji úrokových sazeb na hypotečních trzích, nepředstavuje úrokové riziko pro hypoteční banky závažnou hrozbu. 6.2.3 Riziko likvidity K nejvážnějším problémům, které s sebou krize na americkém hypotečním trhu přinesla, patří nedostatek likvidity finančních trhů v důsledku vysokého rizika spojeného s americkými sub-prime hypotékami, které se díky sekuritizaci rozšířilo na finanční trhy ostatních zemí. Evropské banky začaly problémy spojené s hypoteční krizí podstatně pociťovat od poloviny září 2008 poté, co došlo k pádu dvou ze čtyř celosvětově působících investičních bank Merrill Lynch a Lehman Brothers. Reálná hodnota některých rizikových finančních aktiv držených v portfoliích bank začala klesat a v bankovním sektoru vzrostla poptávka po likviditě, jež zapříčinila propad kapitálových trhů. Cenné papíry s vazbou na americké sub-prime hypotéky nakoupily například banky Německa, Velké Británie, Belgie, Nizozemí, Lucemburska, Irska a Švýcarska. Důsledkem ztráty důvěry v bankovní sektor bylo zmražení úvěrů na mezibankovním trhu a růst evropské mezibankovní úrokové sazby EURIBOR. Proto během října 2008 přijal Eurosystém několik důležitých opatření týkajících se hlavních refinančních operací Evropské centrální banky, jejichž cílem bylo dodání likvidity na evropské finanční trhy. [49]

58

V rámci Evropské unie byly více vystaveny riziku likvidity ty banky, které byly ve větší míře závislé na mezibankovním trhu. Díky povaze operací českých bank, jež se zaměřují především na retailové obchody a naprostou většinu úvěrových obchodů financují pomocí klientských depozit, nepatří české banky do této ohrožené skupiny. Závislost bank členských zemí Evropské unie na mezibankovním sektoru vyjadřuje následující graf zveřejněný ve zprávě České národní banky o vývoji finančního trhu v roce 2008, který zachycuje poměr klientských depozit k bankovním úvěrům.

Obrázek 17: Poměr bankovních klientských depozit k bankovním úvěrům ke konci roku 2008

Zdroj: MFCR [52]

Banky České republiky financují své úvěrové obchody pomocí klientských vkladů hned po Lucembursku a Belgii nejčastěji ze zemí Evropské unie. Naopak v Dánsku, Švédsku, Litvě, Lotyšsku, Estonsku a Irsku banky využívají při financování svých obchodů převážně peněžní a kapitálové trhy. Zaměříme-li se výhradně na hypoteční obchody bank, je klíčovou informací pro stanovení rizika likvidity způsob financování hypotečních úvěrů v jednotlivých členských zemích. Jelikož evropské banky narozdíl od těch amerických nepoužívají

59

model sekuritizace MBS1, ale většinu hypotečních obchodů financují vydáváním hypotečních zástavních listů nebo primárními vklady, jsou na mezibankovním trhu závislé pouze minimálně. Zdrojem nedostatku likvidity však může být také výše úvěrového rizika, které vyústí v nutnost zabavení nemovitosti a jejího následného prodeje. Banky, které mají více insolventních dlužníků a jsou nuceny uspokojovat své pohledávky prodejem nemovitostí, se mohou potýkat s dočasným nedostatkem likvidity, což se může negativně projevit na dalších úvěrových obchodech a celkovém zisku. Patří sem ty banky, které čelí nejvyššímu kreditnímu riziku, tj. banky Litvy, Lotyšska, Estonska a Irska. Riziko likvidity tedy představuje v zemích Evropského společenství závažnou hrozbu, která může při nedostatečném zásahu státu a centrální banky vyústit v systémové riziko a v nedůvěru v celý bankovní sektor. 6.2.4 Měnové riziko České hypoteční banky se při své činnosti s měnovým rizikem téměř nepotýkají díky nízkým objemům hypotečních obchodů poskytnutých v cizí měně. Ne všechny země Evropské unie mají tak nízký podíl úvěrů denominovaných v cizí měně jako Česká republika. Banky, které poskytují úvěry klientům v cizích měnách, jsou mnohem více vystaveny měnovému riziku a musejí čelit následkům negativního vývoje měnových kurzů. Je zřejmé, že převážná část takovýchto bank se vyskytuje v zemích mimo eurozónu a cizí měnou, ve které jsou úvěry poskytnuty, je euro. Kromě zemí eurozóny jsou méně náchylné na ztráty v důsledku měnového rizika také banky v zemích, které se účastní mechanismu směnných kurzů ERM II, jejichž měny jsou svázány s eurem. Podíl poskytnutých úvěrů v cizích měnách v roce 2008 některých zemí EU je znázorněn v následujícím grafu.

1

Model sekuritizace MBS využívají americké hypoteční banky, které hypoteční úvěry převedou na cenný

papír a ten potom prodají na sekundárním trhu jiným finančním institucím. Tyto cenné papíry bývají obvykle ohodnoceny americkými ratingovými agenturami známkou AAA. [25]

60

LV – Litva, EE – Estonsko, HU – Maďarsko, RO – Rumunsko, LT – Lotyško, PL – Polsko, BG – Bulharsko, SI – Slovinsko, SK – Slovensko, CZ – Česká republika. Obrázek 18: Podíl úvěrů denominovaných v cizích měnách v roce 2008 ve vybraných zemích EU

Zdroj: ČNB [27]

Největší podíl úvěrů v cizích měnách poskytují banky Litvy, Estonska, Maďarska, Rumunska a Lotyšska. Z těchto pěti zemí se neúčastní mechanismu směnných kurzů ERM II pouze Maďarsko a Rumunsko, a proto jsou právě tyto dvě země nejvíce náchylné na výkyvy kurzů v důsledku negativního ekonomického vývoje. Závažné problémy nastaly po oslabení forintu na finančních trzích v Maďarsku. Díky vysokým základním sazbám si začaly maďarské domácnosti a firmy půjčovat finanční prostředky v cizích měnách s nižšími úrokovými sazbami, především v eurech nebo švýcarských francích. Podíl těchto půjček činil až 60 % veškerých půjček maďarských firem a domácností. S postupným oslabením forintu se však stávaly půjčky v cizí měně čím dál dražší. [40] Následující obrázek znázorňuje vývoj kurzu forintu vůči euru od března 2008 do března 2010.

61

Obrázek 19: Vývoj kurzu HUF/EUR od března 2008 do března 2010

Zdroj: ECB [32]

K prvnímu významnému oslabení došlo během října 2008. Na začátku tohoto měsíce byl kurz 242 HUF/EUR a do 23. října se zvýšil až na hodnotu 284 HUF/EUR, tj. oslabení o 17 %. Nejvýš byl kurz 6. března 2009, tehdy dosahoval hodnoty 316 HUF/EUR, a od té doby forint znova posiluje. Avšak doposud se kurz ani zdaleka nedostal na původní hodnotu před nástupem krize. Podobný měnový vývoj jako Maďarsko zaznamenalo i Rumunsko. Vývoj rumunského lei vůči euru je uveden v příloze č. 3. Náhlému propadu maďarské ekonomiky předcházel před nástupem hospodářské krize ekonomický růst, který byl z velké části postaven na rostoucích objemech úvěrových obchodů a zadluženosti maďarských domácností. Mnoho domácností v současnosti splácí hypoteční úvěry v eurech nebo švýcarských francích, avšak mzdy pobírají v maďarských forintech. Důsledkem je výrazný nárůst výše splátek hypotečních úvěrů po přepočtu na domácí měnu a zprostředkovaně také snížení schopnosti splácet hypoteční úvěry, což s sebou přináší kromě úvěrového rizika také riziko likvidity. Pro maďarské banky, které poskytly hypoteční úvěry v eurech nebo švýcarských francích, sice znamená nárůst výše hypotečních splátek vyšší výnosy z hypotečních

obchodů,

na

druhou

stranu

se

jim

však

zvyšují

výdaje

na splátky přijatých mezibankovních úvěrů a vydaných hypotečních zástavních listů denominovaných v cizích měnách. Pro maďarské ekonomické subjekty zadlužené v cizích měnách by bylo východiskem ze současné situace přijetí eura. Toto řešení je však v současné době, 62

kdy je obtížné splňovat konvergenční kritéria nejen pro Maďarsko, ale i pro ostatní země, vysoce nepravděpodobné. Proto jedinou možností, jak snížit zadlužení maďarských domácností, firem a bank, je posílení domácí měny vůči měnám, ve kterých jsou denominovány závazky těchto subjektů. 6.2.5 Tržní riziko Tržní riziko pro hypoteční banky v Evropské unii představuje pokles cen zástavních nemovitostí. Trh nemovitostí se však v každé členské zemi vyvíjí odlišně podle toho, jak vážně byla daná země krizí zasažena. V zemích, které čelí vážnějším důsledkům krize, poptávka po vlastním bydlení klesá, což má za následek pokles cen nemovitostí způsobený převisem nabídky nad poptávkou. V následujícím grafu je znázorněn vývoj cen nemovitostí zemí Evropské unie od roku 2000 do roku 2009.

le če de rv n 2 en 0 ec 00 le 2 0 če de 00 rv n 2 en 0 e 01 le c 2 če de 00 rv n 2 1 en 0 e 02 le c 2 če de 002 rv n 2 en 0 e 03 le c 2 če de 00 rv n 2 3 en 0 e 04 le c 2 če de 00 rv n 2 4 en 0 ec 05 le 2 0 če de 05 rv n 2 en 0 e 06 le c 2 d če e 00 rv n 2 6 en 0 e 07 le c 2 d če e 007 rv n 2 en 0 e 08 le c 2 d če e 00 rv n 2 8 en 0 ec 09 20 09

% 115 110 105 100 95 90 85 80 75 70

období

Obrázek 20: Vývoj cen nemovitostí v zemích EU1

Zdroj: ECB [45]

Do roku 2007 rostly ceny nemovitostí konstantním tempem. První zpomalení růstu cen nastalo v roce 2008 a následně začaly ceny klesat. K významnému propadu trhu nemovitostí došlo v Maďarsku, kde ceny nemovitostí klesly v prvním čtvrtletí roku 2009 v průměru o 10 až 30 %. Podobně na tom jsou realitní trhy například v Rumunsku, Polsku, Španělsku, Portugalsku, České republice, Litvě, Lotyšsku, Estonsku, Irsku nebo Dánsku. V těchto zemích došlo v roce 1

Průměr roku 2005 = 100 %.

63

2009 k meziročnímu poklesu cen nemovitostí okolo 10 až 20 procent. Naopak k zemím, které nečelí prudkému propadu trhu nemovitostí patří Německo, Velká Británie, Francie, Belgie, Rakousko, Lucembursko, Itálie, Malta, Kypr a Řecko. Zde ceny nemovitostí po nástupu ekonomické krize buďto vzrostly a nebo se výrazně nesnížily. [30] Největším ztrátám zapříčiněným klesajícími cenami nemovitostí by mohly být vystaveny hypoteční banky těch zemí, kde došlo k významnému propadu trhu s nemovitostmi a zároveň zde v důsledku zhoršené ekonomické situace obyvatel hrozí vysoké riziko nesplácení hypotečních úvěrů. Mezi tyto země patří například Maďarsko, Portugalsko, Bulharsko, Irsko, Litva, Lotyšsko a Estonsko. Většina odborníků se ale shoduje na tom, že ceny nemovitostí již dále klesat nebudou a v nejbližší budoucnosti se dá předpokládat jejich opětovný růst, což je dobrá zpráva pro hypoteční banky, které tak budou moci v budoucnu prodávat zabavené nemovitosti za výhodnější ceny. 6.2.6 Kapitálové riziko Sledování a eliminace kapitálového rizika má pro bankovní sektor podstatný význam, neboť špatný postup v této oblasti se může v konečném důsledku projevit krachem banky. Důkazem toho jsou některé finanční instituce, které neustály vývoj na finančních trzích v posledních dvou letech právě díky nedostatečné výši vlastního kapitálu ke krytí ztrát z úvěrových obchodů. Základním mezinárodním dokumentem pro stanovení dostatečné výše kapitálu jsou pravidla vydaná pod názvem Basel II, jenž stanoví minimální kapitálový požadavek ve výši 8 %. V rámci legislativy Evropské unie oblast kapitálové přiměřenosti řeší směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/49/ES o kapitálové přiměřenosti a směrnice Komise 2009/27/ES, kterou se mění některá ustanovení směrnice o kapitálové přiměřenosti. V oblasti hypotečního bankovnictví by si měly vytvářet nejvyšší podíl vlastního kapitálu ty banky, jejichž aktiva jsou vysoce riziková s velkou pravděpodobností ztráty. Mezi taková aktiva patří například hypoteční úvěry poskytnuté na 90 až 100 procent zástavní hodnoty nemovitosti nebo méně bonitní cenné papíry emitované některými problémovými finančními institucemi. V případě vysokých ztrát z těchto aktiv musí banky navyšovat vlastní kapitál například vydáváním nových akcií, případně prostřednictvím kapitálových injekcí od vlády dané země, jež mají podobu úvěrů.

64

Největším ztrátám v důsledku poklesu cen aktiv čelí banky Velké Británie, které mají nejsilnější vazby na banky USA. První kapitálové injekce využily například britská Royal Bank of Scotland, rakouská Erste Bank, německá Commerzbank, belgická banka KBC a nizozemská banka ING. [26] V následujícím grafu je znázorněna výše podpory vlád a centrálních bank členských zemí Evropské unie poskytnutá do dubna roku 2009. 14 12 % HDP

10 8 6 4 2

ze m

í tu ga ls ko R ak ou sk o Ř ec ko Šp an ěl sk o Šv éd Ve sk lk o á Br itá ni e

Kapitálová injekce

Po r

o

N iz o

ec k

lie N

ěm

Itá

ko Ir s

ci e

Fr an

Be lg i

e

0

Nákup aktiv a úvěry ze státního rozpočtu Podpora centrální banky

Obrázek 21:

Celkové výdaje vlád a centrálních bank na podporu finančního trhu do dubna 20091

Zdroj: MMF [31]

Téměř v polovině členských zemí již vláda poskytla finančnímu sektoru některou z forem finanční podpory, aby zamezila vzniku krize likvidity. Nejzávažnějšímu kapitálovému riziku čelí v důsledku velkých ztrát ze snížení hodnoty cenných papírů banky Velké Británie, tomu také odpovídá výše poskytnuté státní podpory. České banky patří do skupiny evropských bank s dostatečnou kapitálovou přiměřeností, jejichž činnost je zajištěna i bez potřeby kapitálových injekcí. V současné době díky zvýšenému úvěrovému riziku roste podíl vlastního kapitálu evropských bank na celkovém kapitálu.

1

Výše podpory je vztažena k HDP v jednotlivých zemích za rok 2008.

65

7

Diskuze

Výsledky analýzy závažnosti rizik na trhu hypotečních úvěrů v České republice potvrdily, že je český bankovní sektor dostatečně stabilní na to, aby se dokázal bez výraznější pomoci vlády či jiných státních a mezinárodních institucí vyrovnat dokonce i s tak závažnou situací, která nastala na finančních trzích v důsledku hypoteční krize v USA. Důvodů, které zapříčinily, že se s touto situací český bankovní sektor vyrovnal lépe než banky jiných zemí Evropské unie, může být několik. Nabízí se především otázka, zda za vysokou stabilitou stojí přísná regulace a dohled, méně závažný dopad krize na českou ekonomiku, nebo zda svou roli sehrála malá velikost českého hypotečního trhu oproti jiným zemím. V souvislosti se světovou finanční krizí se také ukazuje, že vyspělé a rozvinuté trhy hypotečních úvěrů nemusejí vždy představovat výhodu pro ekonomiku a v kombinaci s negativním ekonomickým vývojem mohou být zdrojem nestability finančního sektoru, jak se ukázalo v případě Irska nebo Španělska. Hypoteční trh České republiky je specifický relativně nízkou zadlužeností domácností na bydlení. Tato skutečnost by představovala výhodu v případě, kdyby se v důsledku krize rapidně zvýšil podíl nesplacených hypotečních úvěrů a nebo kdyby bankovní sektor vykazoval nízkou stabilitu a problémy s likviditou. Protože ale bankovní sektor České republiky funguje poměrně bezproblémově a nezaměstnanost vzrostla pouze mírně, nepředstavovalo by pro hypoteční trhy vysoké zadlužení domácností na bydlení významné nebezpečí. Další důležitou vlastností je nízký průměrný podíl poskytnutých hypotečních úvěrů k zástavní hodnotě nemovitosti. Toto opatření snižuje úvěrové riziko, riziko likvidity a riziko poklesu cen nemovitostí. Banka si tím zajistí, že se bude klient snažit dostát svým závazkům, aby nedošlo k zabavení nemovitosti. V případě, že by tato situace nastala, je možné prodat nemovitost za vyšší cenu, než je hodnota poskytnutého úvěru, a výnosy z prodeje by byly schopny pokrýt také případné dodatečné náklady související s prodejem. Vysoké úvěrové riziko by za této situace nemuselo nutně vyvolat problémy s likviditou, jelikož by bankám nevznikala ztráta z prodeje nemovitostí. Dostatečná výše kapitálové přiměřenosti bankám umožňuje krýt potenciální ztráty ze svých obchodů z vlastních zdrojů, aniž by byly nuceny vzít si úvěr na mezibankovním trhu a musely čelit problémům s nízkou

66

likviditou, jež vznikly v bankovních sektorech některých evropských zemí. Oproti bankám jiných států poskytují české banky pouze minimální objem hypotečních úvěrů denominovaných v cizích měnách. Nejsou tedy vystaveny téměř žádnému měnovému riziku a nemůže zde nastat situace, která nastala například v Maďarsku, kdy se díky oslabení forintu snížila schopnost dlužníků splácet úvěr, což negativně ovlivnilo celý tamní bankovní sektor. Tyto faktory mají pravděpodobně největší zásluhu na tom, že české hypoteční banky nejsou vystaveny závažnějším bankovním rizikům. Při posuzování stability hypotečního trhu však musíme brát v úvahu také vnější faktory, které se do fungování trhu promítají. Ekonomika České republiky nebyla zasažena hospodářskou krizí do takové míry, jako v některých jiných zemích, kde vzrostla nezaměstnanost i několikanásobně. Otázkou tedy je, jestli by se hypoteční banky dokázaly vyrovnat i s mnohem rapidnějším nárůstem objemu nesplácených hypotečních úvěrů v důsledku ztráty zaměstnání většího počtu klientů. Podle zátěžových testů, které provedla Česká národní banka, je díky vysoké kapitálové přiměřenosti a tvorbě opravných položek bankovní sektor schopen ustát i mnohem vyšší úvěrové riziko, jež by znamenalo až 25 % nesplacených hypotečních úvěrů. České hypoteční banky by tedy obstály i v případě, že by měla hospodářská krize mnohem závažnější dopady na ekonomiku, které by se projevily růstem nezaměstnanosti v podobné míře jako například v Irsku nebo Španělsku. Dalším významným faktorem, který ovlivňuje stabilitu trhu s hypotečními úvěry, je složení bankovních portfolií pro obchodování na finančních trzích a způsob financování bankovních úvěrů. Zde je důležitá skutečnost, že české hypoteční i ostatní banky nevlastnily ve svých portfoliích žádné cenné papíry s vazbou na americké sub-prime hypotéky. V opačném případě by mohly vzniknout, podobně jako například v některých britských bankách, vysoké ztráty v důsledku přecenění takovýchto rizikových aktiv. Potom by se mohlo stát, že i tak vysoká kapitálová přiměřenost, kterou disponují české banky, by nepokryla vzniklé ztráty a následné problémy by vyústily v krizi likvidity, která by se projevila i na hypotečních trzích. Tato situace by ale pravděpodobně v současných podmínkách nemohla nastat, neboť podnikání českých bank je založeno výhradně na poskytování úvěrových a vkladových klientských produktů a jejich obchodování na finančních trzích má v porovnání s bankami ostatních členských zemí jen velmi malé zastoupení. České banky by pravděpodobně ustály i mnohem závažnější dopady krize, než s kterými se česká ekonomika a bankovní sektor potýkají. Protože hypotečním bankám 67

nehrozí závažnější rizika, není třeba výrazně zpřísňovat podmínky pro poskytování hypotečních úvěrů českým domácnostem v podobě vyššího požadovaného příjmu, vyššího úroku nebo snižováním podílu výše úvěru na hodnotě zastavené nemovitosti. Naopak je možné, že přísné podmínky, které musí potenciální uchazeči o úvěr splňovat, brání ve znovuoživení hypotečního trhu České republiky, který je oproti ostatním členským zemím stále velice málo rozvinutý. Snížení nároků pro poskytnutí hypotečního úvěru by pozitivně ovlivnilo poptávku, což je hlavním předpokladem pro rozvoj hypotečního trhu.

68

8

Závěr

Banky na trhu hypotečních úvěrů v České republice jsou vystaveny pouze minimálním rizikům. Důležitou roli zde hraje přísná regulace bankovního sektoru a také poměrně stabilní vývoj ekonomiky. Oproti ostatním bankovním obchodům jsou hypoteční úvěry pro banky méně rizikové především díky zajištění úvěru nemovitostí, jenž snižuje úvěrové riziko na minimum, protože eliminuje výskyt morálního hazardu a klienti jsou nuceni úvěry splácet, aby nepřišli o své nemovitosti. Zároveň zajištění hypotečního úvěru nemovitostí snižuje riziko likvidity. Nejvýznamnějším rizikem, kterému hypoteční banky v České republice čelí, je úvěrové riziko. Avšak pravděpodobnost, že klienti nebudou schopni splácet hypoteční úvěry, je oproti některým jiným zemím Evropské unie velice nízká a tato situace ještě nemusí znamenat pro banku ztrátu. Jelikož je kapitálová vybavenost českých bank nadprůměrná a banky hospodaří s dostatečnou likviditou, tak i v případě nutnosti uspokojit pohledávku za klientem prodejem zastavené nemovitosti, může banka počkat na vhodný okamžik k prodeji a vyjednat takové podmínky, aby neměl prodej nemovitosti negativní dopad na hospodářský výsledek banky. Protože byla prokázána poměrně vysoká odolnost hypotečního bankovnictví vůči negativním dopadům ekonomické krize, není zde důvod pro plošné zavádění dalších opatření snižujících rizika. Taková opatření by v konečném důsledku pouze zvýšila náklady a snížila zisky bank. Díky

specifickým

podmínkám

na

hypotečních

trzích

a

odlišnému

ekonomickému vývoji v členských zemích Evropské unie je třeba jednotlivá rizika, jejichž příčiny a důsledky se v různých zemích liší, interpretovat zvlášť. Také zde je nejzávažnějším rizikem hypotečních trhů úvěrové riziko. Zjednodušeně se dá říci, že úvěrovému

riziku

jsou

nejvíce

vystaveny

banky zemí

s vysokou

mírou

nezaměstnanosti, tedy banky Litvy, Lotyšska, Estonska, Španělska, Irska a Slovenska, kde se rostoucí nezaměstnanost pravděpodobně projeví zvyšujícím se podílem nesplácených hypotečních úvěrů. Toto riziko souvisí s poklesem trhu zboží a služeb, jenž se projevil růstem nezaměstnanosti, a proto pouze opětovné oživení ekonomiky může úvěrové riziko z již uzavřených smluv snížit. Nejzávažnější dopad na hospodářský výsledek vykazují ty banky, které poskytovaly klientům vysoké úvěry ve vztahu k jejich příjmům a hodnotám zastavených nemovitostí. Opatření, která by měla

69

být v budoucnu učiněna, aby byl podíl nesplácených úvěrů co nejnižší, se týkají především zpřísnění podmínek pro poskytování hypotečních úvěrů, jako je snížení měsíční splátky ve vztahu k měsíčnímu příjmu nebo snížení podílu výše poskytnutého úvěru k hodnotě zastavené nemovitosti. Tato opatření by však mohla znamenat pokles poptávky po hypotečních úvěrech, které by zájemci o koupi nemovitosti nahrazovali úvěry ze stavebního spoření, případně by dávali přednost nájemnímu bydlení. Další skutečností, která se negativně podepsala na schopnosti bankovního sektoru vyrovnat se s negativními dopady ekonomické krize, bylo vysoké kapitálové riziko. Největší problémy s nedostatkem vlastního kapitálu ke krytí ztrát zaznamenaly banky Velké Británie, dále potom banky Irska, Rakouska, Švédska nebo Belgie. Tento problém by měl být řešen na úrovni Evropské unie, aby byla nová pravidla závazná pro všechny banky členských zemí. Především by měly být zpřísněny požadavky na kapitálovou přiměřenost bank. Takováto opatření by se ale pravděpodobně setkala s mnoha protesty, neboť navyšování vlastního kapitálu u bank, které by nové požadavky nesplňovaly, by se projevilo ve snížení hospodářského výsledku. Ostatní rizika na hypotečních trzích způsobená poklesem cen nemovitostí, oslabením měnových kurzů nebo kolísáním úrokových sazeb jsou spíše specifická pro konkrétní země a nepředstavují významný problém pro většinu zemí Evropské unie. Opatření pro eliminaci rizik, která nezasáhla celou Evropskou unii stejně, musí být činěna individuálně na úrovni jednotlivých zemí. V opačném případě by takováto opatření ve zdravém finančním sektoru pouze zpomalila vývoj hypotečních trhů. Nástrojem pro určení závažnosti bankovních rizik je tzv. stresové testování, které se provádí pro různé situace, které mohou na finančních trzích nastat. V případě špatných výsledků by měla vláda nebo centrální banka dané země učinit kroky k odstranění zjištěných nedostatků. Země, které jsou vystaveny závažnému měnovému riziku, mohou zavést limity pro poskytovatele úvěrů, které by stanovily, do jaké míry je možno poskytovat úvěry v cizí měně. V oblasti eliminace rizika poklesu cen nemovitosti by měly příslušné orgány určit maximální hodnotu poskytnutého úvěru ve vztahu k hodnotě zastavené nemovitosti.

70

9

Seznam použité literatury a ostatních zdrojů [1]

FRANK, R. H. Microeconomics and Behavior. New York: McGraw-Hill, 2003. 696 s. ISBN 0-07-123204-4.

[2]

HOLMAN, R. Mikroekonomie: středně pokročilý kurz. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007. 592 s. ISBN 978-80-7179-862-0.

[3]

KAŠPAROVSKÁ, V. A KOL. Řízení obchodních bank. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. 339 s. ISBN 80-7179-381-7.

[4]

LAVOIE, M. Foundations of Post-Keynesian Economic Analysis. Aldershot: Edward Edgar Publishing Limited, 1992. 461 s. ISBN 1-85278-322-2.

[5]

MCEACHERN, WILLIAM, A. Microeconomics: A Conetemporary Introduction. Cincinnati: South-Western Publishing Co., 1998. 535 s. ISBN 0-538-08840-0.

[6]

NICHOLSON, W. Intermediate Microeconomics: And Its Application. 5. vyd. Chicago: The Dryden Press, 1990. 705 s. ISBN 0-03031392-9.

[7]

PINDYCK, ROBERT, S., RUBINFELD, DANIELD, L. Microeconomics. New York: Macmillan Publishing Company, 1989. 668 s. ISBN 0-02-395810-3.

[8]

POLOUČEK, S.

A KOL.

Bankovnictví. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. 716 s.

ISBN 80-7179-462-7. [9]

PRAGER, J. Applied Microeconomics: An Intermediate Text. Homewood: Irwin, 1993. 744 s. ISBN 0-256-05780-X

[10] PŮLPÁNOVÁ, S. Komerční bankovnictví v České republice. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2007. 338 s. ISBN 978-80-245-1180-1. [11] REJNUŠ, O. Úvod do teorie finančního trhu. 2. vyd. Brno: MZLU v Brně, 2005. 136 s. ISBN 80-7157-882-7. [12] REVENDA, Z., MANDEL, M., KODERA, J., MUSÍLEK, P., DVOŘÁK, P., BRADA, J. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 2. vyd. Praha: Management Press, 1999. 620 s. ISBN 80-85043-49-2. [13] SIMON, H. A. Models of Bounded Rationality: Empirically Grounded Economic Reason, Vol. 3. Cambridge: MIT Press, 1997. 457 s. ISBN 0-262-19372-8. [14] SOUKUPOVÁ, J., HOŘEJŠÍ, B., MACÁKOVÁ, M., SOUKUP, M. Mikroekonomie. 3. vyd. Praha: Management Press, 2005. 548 s. ISBN 80-7261-061-9.

71

[15] VARIAN, HAL, R. Mikroekonomie: moderní přístup. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 643 s. ISBN 80-85865-25-4. Internetové zdroje [16] BOUŠOVÁ, K. Hypotéka od makléře: pohodlnější a levnější. [online] Elektronická

adresa:

http://www.penize.cz/18492-hypoteka-od-maklere-

pohodlnejsi-a-levnejsi [17] Cenový propad bytů zpomaluje, na jaře by ceny mohly opět růst. [online] Elektronická adresa: http://cenybytu.idnes.cz/cenovy-propad-bytu-zpomalujena-jare-by-ceny-mohly-opet-rust-prb/cbclanky.asp?c=A090903_182136_dum_osobnosti_web [18] Centrální registr dlužníků České republiky. [online] Elektronická adresa: http://www.centralniregistrdluzniku.cz/ [19] Ceny bytů v novostavbách začnou brzy růst. [online] Elektronická adresa: http://www.hypoindex.cz/clanky/ceny-bytu-v-novostavbach-zacnou-behempul-roku-rust/ [20] Český

versus

evropský

hypoteční

trh.

[online]

Elektronická

adresa:

http://www.finance.cz/zpravy/finance/166689-cesky-versus-evropskyhypotecni-trh/ [21] ČNB. Česká národní banka: Databáze časových řad ARAD. [online] Elektronická adresa: http://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.STROM_DRILL?p_strid=0&p_la ng=CS [22] ČNB: Tuzemské banky by odolaly i velmi špatnému vývoji. [online] Elektronická

adresa:

http://www.financninoviny.cz/zpravy/cnb-tuzemske-

banky-by-odolaly-i-velmi-spatnemu-vyvoji/439485 [23] ČNB zahájí repo operace, aby rozhýbala trh s dluhopisy. [online] Elektronická adresa: http://www.finance.cz/zpravy/finance/195322-verze-2-cnb-zahaji-repooperace-aby-rozhybala-trh-s-dluhopisy/ [24] Euro area unemployment rate at 10,0 %. [online] Elektronická adresa: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/cache/ITY_PUBLIC/3-31032010-BP/EN/331032010-BP-EN.PDF

72

[25] Financování hypotečních obchodů pomocí modelu sekuritizace hypotečních úvěrů – MBS. [online] Elektronická adresa: http://bankovnictvi.ihned.cz/c113502490-financovani-hypotecnich-obchodu-pomoci-modelu-sekuritizacehypotecnich-uveru-mbs [26] Finanční krize táhne evropské banky do červených čísel. [online] Elektronická adresa:

http://www.penize.cz/46709-financni-krize-tahne-evropske-banky-do-

cervenych-cisel [27] Finanční stabilita v roce 2009 z pohledu ČNB. [online] Elektronická adresa: http://www.zavedenieura.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Smilovice_jaro2009_gersl_ppt.p pt [28] Fincentrum hypoindex. [online]. Elektronická adresa: http://www.hypoindex.cz [29] FRAIT, J., ŠMÍDKOVÁ, K. Banky mohou krizi odolat, 2009. [online] Elektronická adresa: http://www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/clanky_rozhovory/media_2009/cl_0 9_090618.html [30] Global

Property

Guide,

Europe.

[online]

Elektronická

adresa:

http://www.globalpropertyguide.com/Europe 53 [31] Headline Support for the Financial Sector and Upfront Financing Need. [online] Elektronická adresa: http://www.imf.org/external/np/fad/2009/042609_table3.pdf 55 [32] Hungarian

forint

(HUF).

[online]

Elektronická

adresa:

http://www.ecb.int/stats/exchange/eurofxref/html/eurofxref-graph-huf.en.html [33] Hypostat 2008: A Review of Eurepe’s Mortgage and housing market. [online] elektronická adresa: http://www.hypo.org/Objects/6/Files/Hypostat%202008%20%20light%20version.pdf [34] Hypoteční úvěry. [online] Elektronická adresa: http://www.mmr.cz/Bytovapolitika/Statistiky-Analyzy/Statistiky-z-oblasti-bytove-politiky%281%29/Hypotecni-uvery [35] Irish mortgage lending in Q1 2009 was down 43,5 % on the previous quarter and

68,1

%

in

year-on-year

terms.

[online]

Elektronická

adresa:

http://www.finfacts.ie/irishfinancenews/article_1016737.shtml

73

[36] Jak splácejí své úvěry klienti staveních spořitelen? [online] Elektronická adresa:

http://www.hypoindex.cz/clanky/jak-splaci-sve-uvery-klienti-

stavebnich-sporitelen/ [37] JANOTA, E. Světová finanční krize vs. situace v ČR, 2008. [online] Elektronická adresa:

http://209.85.135.132/search?q=

cache:2Pvs1pYx8F0J:www.vlada.cz/assets/mediacentrum/tema/Forum_HN7_FV.ppt+krize+likvidity&cd=4&hl=cs&ct=clnk&gl =cz&client=firefox-a [38] Key

ECB

interest

rates.

[online]

Elektronická

adresa:

http://www.ecb.int/stats/monetary/rates/html/index.en.html [39] Měnověpolitické

nástroje.

[online]

Elektronická

adresa:

http://www.cnb.cz/cs/menova_politika/mp_nastroje/ [40] Na Maďarsko doléhá krize na finančních trzích. [online] Elektronická adresa: http://finance.idnes.cz/na-madarsko-doleha-krize-na-financnich-trzich-fn5/inv.asp?c=A081025_115950_inv_hla [41] Pojištění

vkladů.

[online]

Elektronická

adresa:

http://www.cnb.cz/cs/dohled_fin_trh/bankovni_dohled/bankovni_dohled/postav eni_bd/bank_regulace_dohled/pojisteni_vkladu.html [42] Report of the Mortage Funding Expert Group. (2006). [online] Elektronická adresa: http://ec.europa.eu/internal_market/finservices-retail/docs/home-loans/ mfeg/final_report-en.pdf [43] Rok

finanční

krize,

2009.

[online]

Elektronická

adresa:

http://www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/clanky_rozhovory/media_2009/cl_0 9_090915a.html [44] Sazby

PRIBOR

–

roční

historie.

[online]

Elektronická

adresa:

http://www.cnb.cz/cs/financni_trhy/penezni_trh/pribor/rok_form.jsp [45] Statistical

Data

Warehouse.

[online]

Elektronická

adresa:

http://sdw.ecb.europa.eu/browse.do?node=bbn181 [46] Statistical Interactive Database - interest & exchange rates data. [online] Elektronická adresa: http://www.bankofengland.co.uk/mfsd/iadb/index.asp?Travel=NIxIRx&levels= 1&XNotes=Y&A3687XNode3687.x=4&A3687XNode3687.y=2&Nodes=X36 88X3691X3694X3716X3738X3754X3757X3764X3771X3774&SectionRequir ed=I&HideNums=-1&ExtraInfo=true#BM 74

[47] SVAČINA, L. ČNB krátí úrokové sazby, hypotéky však nezlevňují. Proč?, 2009 [online]

Elektronická

adresa:

http://www.hypoindex.cz/clanky/cnb-krati-

urokove-sazby-hypoteky-vsak-nezlevnuji.-proc/ [48] ŠLAPÁK, O. Data, informace, znalosti. Electronic Journal for Philosophy, 2003. 6 s. ISSN 1211-0442. [online] Elektronická adresa: http://nb.vse.cz/kfil/elogos/ miscellany/slapa-103.pdf. [49] Výroční

zpráva

2008.

[online]

Elektronická

adresa:

http://www.ecb.int/pub/pdf/annrep/ar2008cs.pdf [50] ZÁMEČNÍK, P. Hypotéka bez doložení příjmu: banky výrazně přitvrdily, 2009 [online] Elektronická adresa: http://finance.idnes.cz/hypoteka-bez-dolozeniprijmu-banky-vyrazne-pritvrdily-pis-/uver.asp?c=A090713_123147_uver_bab [51] Zpráva

o

finanční

stabilitě.

[online]

Elektronická

adresa:

http://www.cnb.cz/m2export/sites/www.cnb.cz/cs/financni_stabilita/zpravy_fs/f s_2008-2009/index.html#xls [52] Zpráva o vývoji finančního trhu v roce 2008. [online] Elektronická adresa: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/2008_Rocni_zprava_o_FT_pdf.pdf Citace právních norem [53] Zákon č. 190/2004 Sb., o dluhopisech [54] Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách [55] Opatření ČNB č. 6 ze den 15. září 2004, kterým se stanoví pravidla pro posuzování pohledávek z finančních činností, tvorbu opravných položek a rezerv a pravidla pro nabývání některých druhů aktiv [56] Opatření ČNB č. 2 ze dne 3. července 2002 o kapitálové přiměřenosti bank a dalších pravidlech obezřetného podnikání na individuálním základě

75

10

Seznam příloh

Příloha č. 1: Podíl objemu pohledávek se třemi nebo více splátkami po splatnosti na celkovém objemu poskytnutých a dosud nesplacených úvěrů v roce 2009 Příloha č. 2: Poměr bankovních klientských depozit ke klientským úvěrům ke konci 1. poloviny roku 2008 Příloha č. 3: Vývoj kurzu RON/EUR od března 2008 do března 2010

76

Příloha č. 1: Podíl objemu pohledávek se třemi nebo více splátkami po splatnosti na celkovém objemu poskytnutých a dosud nesplacených úvěrů v roce 2009

Zdroj: Bankovní registr klientských informací BRKI Příloha č. 2: Poměr bankovních klientských depozit ke klientským úvěrům ke konci roku 2008

Zdroj: MFČR

77

Příloha č. 3: Vývoj kurzu RON/EUR od března 2008 do března 2010

Zdroj: ČNB

78